Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-12 13:34:00

Věda Plus: Nová mast českých vědců může pomoct lidem trpícím vypadáváním vlasů kvůli onemocnění alopecie

V jaké fázi vývoje je? - Brněnští vědci dokážou vyleštit i nejsložitější kovové součástky. Vyvinuli novou metodu, která se hodí i pro 3D tištěné komponenty. - U příležitosti Světového týdne zeleného zákalu se pro veřejnost otevřely vybrané oční ordinace napříč Českem. Proč je důležité něchat si vyšetřit zrak?Všechno z tématu Věda můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení: 2025-05-01 05:40:34

Máte telefon LG? Zbývají vám jen dva měsíce na aktualizaci, pak výrobce vypne servery

Jihokorejský výrobce LG před čtyřmi lety překvapil technologický svět oznámením, že definitivně opouští trh s chytrými telefony. Firma slíbila tříletou podporu pro své stávající modely, což splnila. Nyní přichází skutečný konec éry – společnost 30. června 2025 vypne své aktualizační servery. Pro majitele telefonů LG to znamená poslední šanci stáhnout a nainstalovat dostupné aktualizace. LG patřilo mezi průkopníky v oblasti mobilních technologií. V roce 2021, kdy oznámilo odchod z trhu s chytrými telefony, za sebou mělo dvě dekády působení v tomto segmentu. Důvodem ukončení výroby byla dlouhodobá nerentabilita mobilní divize, která za posledních pět let své existence vygenerovala ztráty přesahující

Čas načtení: 2024-09-17 13:30:24

iOS 18 přináší zásadní bezpečnostní vylepšení: iPhone již nepůjde rozebrat na součástky

Apple posouvá ochranu svých zařízení o další úroveň Součástky uvnitř zařízení budou uzamčené na váš Apple účet Týká se to například displeje, baterie nebo fotoaparátu Aktualizace iOS 18, která dorazila na podporované iPhony v pondělí večer, přináší i jednu velmi zajímavou bezpečnostní novinku. Ta vám umožní uzamknout si součástky uvnitř telefonu k vašemu Apple účtu. Pokud vám pak někdo iPhone ukradne a bude jej chtít využít na náhradní díly, ty mu nebudou fungovat. Přečtěte si celý článek iOS 18 přináší zásadní bezpečnostní vylepšení: iPhone již nepůjde rozebrat na součástky

Čas načtení: 2021-05-12 08:49:11

Čipový hladomor

Na trhu je nedostatek počítačových čipů. Na rozdíl od toaletního papíru nelze úplně snadno zvýšit jejich výrobu. Co s tím? Světové automobilky si stěžují na nedostatek čipů. Problém dorazil i do České republiky, kde Škoda Mladá Boleslav začala „odkládat“ nedodělané vozy na pronajatou plochu letiště v Hradci Králové; k jejich dokončení scházejí čipy. Zdražily i některé počítačové součástky, třeba grafické karty. Svět se zajímavým způsobem změnil. Dříve se za kritickou součást ekonomiky považovala ropa, na jejíž produkci a dovozu byly nejvyspělejší státy světa silně závislé. Nedávné dějiny Perského zálivu podle toho také vypadaly, jedna invaze a válka střídala druhou. Dnes to vypadá, že ropu na seznamu nejdůležitějších obchodovatelných komodit světa vystřídaly právě čipy. Na rozdíl od ropy ovšem nelze nedostatek čipů řešit jejich těžbou v Texasu či v obou Dakotách. A největší producent světa sídlí a vyrábí v místě, které z hlediska světové politiky taky není zrovna poklidnou zahradou. Na Tchaj-wanu. (Některé továrny TSMC jsou i mimo Tchaj-wan, ale know-how a výroba nejpokročilejších modelů se koncentruje právě tam.) Velice zajímavá situace, není-liž pravda? Budou z toho další invaze a války, nebo budou velmoci chodit kolem největších továren po špičkách? Automobilky zaspaly Omezíme-li se konkrétně jen na automobilky, ty si za svoji situaci mohou tak trochu samy. Loni totiž zrušily velkou část svých objednávek čipů, protože se v covidové epidemii obávaly poklesu odbytu nových aut. A protože princip dodávek „Just in Time“ (JIT) je v automobilové branži svatý, neměly zásoby pro okamžik, až se výroba zase obnoví. Jenže JIT vyrostlo v dost specifických podmínkách, kdy gigantická automobilka může svým subdodavatelům nadiktovat, co se jí zachce, a oni nejsou v pozici něco namítat. Vyrábíte-li nějakou vysoce specializovanou součástku pro jeden koncern, má vás ten koncern obchodně v hrsti, i když jste formálně nezávislé s. r. o. A zavolá-li vám jejich manažer a řekne „skákat“, budete skákat pěkně podle rozkazu; snaživější typy si rovnou pořídí trampolínu. Velké automobilky zkrátka nejsou příliš zvyklé slyšet od svých dodavatelů slovo „ne“. Najednou si zvykat musejí, protože když teď zase stoupla poptávka po autech, přišly automobilové firmy za výrobci čipů a zjistily, že … kapacita výroby je plně vytížená, protože o co menší byla poptávka po autech, o to více se za epidemie prodalo počítačového vybavení všeho druhu. „Čipaři“ mají zákazníků plno, sotva je stíhají uspokojovat, a automobilové továrny se musejí zařadit do fronty a čekat, až se výrobní linky zase uvolní. S vyhlídkou na dodávky čipů až za dlouhé měsíce. Přitom je zajímavé, že zrovna Toyota, která svého času koncept „Just in Time“ razila jako první, s nedostatkem čipů zatím problém nemá. Má totiž svoje vlastní rezervy. Příčina je ta, že po japonském cunami roku 2011 měli v Toyotě svoje vlastní zásobovací problémy, které zbytek světa neřešil. Po jejich zvládnutí prostudovali svoje zásobovací řetězce, identifikovali všechna slabá místa a došli k názoru, že mít zásobu čipů pro strýčka Příhodu je dobrá věc. A to se jim nyní velice vyplatilo. Nejmodernější čipy vyrábějí jen dvě firmy Můžeme se jemně posmívat krátkozrakým automobilkám, ale fakt je, že v problémech nejsou zdaleka samy. Vězí v něm i spousta dalších podniků. Aniž by to bylo navenek moc vidět, různé dříve mechanické součástky (termostaty, časovače, spínače) byly během posledních dvaceti let nahrazeny elektronikou. Pro dopravního inženýra z roku 1960 by určitě bylo překvapením, kolik čipů má dneska taková moderní tramvaj, a že jsou potřeba i k elementárním úkonům typu otevírání dveří. To samé se týká vysavačů, varných desek, praček, toustovačů atd., atd. Dříve kompletně mechanické stroje se změnily ve specializované roboty, i když jejich vnější forma zůstala podobná. Někteří inženýři ten vývoj chválí, jiní zase říkají „starý dobrý parní stroj“, ale vesměs se shodují na tom, že je to globální trend, se kterým se nedá nic moc dělat. Tím pádem teď vázne výroba spousty produktů. U současného nedostatku čipů by se dalo teoreticky čekat, že se tu otevře brána pro další konkurenty – výrobce, kteří využijí zvýšené poptávky a růstu cen k tomu, aby začali dodávat. Prakticky zůstaly v elitní skupině výrobců těch nejmodernějších čipů už jen dvě firmy – korejský Samsung a tchaj-wanská TSMC. Třetí možný kandidát, americký Intel, poněkud technologicky pokulhává, i když teď v Intelu vyměnili ředitele a pokusí se zpoždění zase dohnat. Všichni ostatní výrobci hrají druhou a nižší ligu. Proč? Protože vyrábět čipy, zvlášť ty špičkové, vyžaduje vložit obrovskou finanční investici do továrny, jejíž vybavení každých pár let zastará, a ještě navíc sehnat kvalitní inženýry se zkušenostmi z praxe, kterých se po světě nepoflakují žádné stovky a tisíce, a které, když už vůbec hledají novou práci, se vám samozřejmě nejprve pokusí „vyfouknout“ právě ten Samsung, TSMC nebo Intel. To jsou tak masivní překážky pro vstup na trh, že je jen tak někdo nepřekoná. Stojí za povšimnutí, že v té nejvyšší kategorii výrobců čipů zatím nefiguruje žádná čínská firma; patrně je postup na tuto úroveň těžký i pro Čínu, která má zdrojů dost. Bohužel tam není ani žádná firma evropská, i když drobnou útěchou může být, že aspoň supersložité vybavení pro EUV litografii se vyrábí v Nizozemsku. Intel prý nedávno nabídnul EU, že postaví továrnu na čipy na evropské půdě, pokud na ni dostane dotaci osm miliard eur. V Americe, která začíná být ze strategické situace také poněkud nervózní, investuje Intel do dvou továren 20 miliard dolarů. Ochrání Tchaj-wan výroba čipů před Čínou? Zajímavá otázka je, nakolik by stavba nějaké nové továrny na opačném konci světa vůbec proti této strategické závislosti pomohla. Toto není pěstování kaučukovníku, které se dá provozovat nezávisle na zbytku světa. Výroba čipů má také svůj vlastní logistický řetězec, který se vesměs koncentruje v jihovýchodní Asii, protože právě zde se nacházejí ty současné továrny. Kdyby se tam přece jen něco semlelo, dokázala by izolovaná továrna na jiném kontinentě vyrábět i nadále, aniž by z krizové oblasti něco důležitého dovážela? Těžko říci; i technologický gigant Apple narážel při pokusu vyrábět notebooky Mac Pro v Americe na takové detaily, jako že nikdo z amerických výrobců nebyl schopen dodat určitý typ šroubků v adekvátním množství. Zjišťovat něco takového až pod tlakem krize by jistě byla velká zábava. Na druhou stranu, ono to z hlediska těch velmocenských vztahů mezi Čínou a Amerikou může být i dobře. Tenhle druh křehkosti obchodních řetězců funguje oběma směry. Pokud víte, že nějakou tu fabriku musíte dobýt zcela netknutou včetně lidí, a víte také to, že protivník ji v případě hrozící porážky zničí a ty lidi si bude hlídat, máte důvod se do té invaze nepouštět a omezit se na obvyklé diplomatické výhrůžky. Na třetí stranu, když se člověk podívá, jak svého času Německo a Rakousko-Uhersko vklopýtaly do první světové války, i když věděly, že jim hrozí odříznutí od světového námořního obchodu, a tím pádem od 90 procent zdrojů planety, tak ten racionální optimismus není možná úplně na místě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-12 11:37:09

Čínské banky blokují platby ruských firem za elektronické součástky

Koncem března čínské banky zahájily blokádu plateb od ruských firem za elektronické komponenty a montážní sady, což se dotklo serverů, systémů pro ukládání dat, notebooků a dalších zařízení. Podle ruského sdělovacího prostředku Kommersant, který se odvolává na zdroje z trhu, se blokáda týká zejména "stavebnic" zahrnujících procesory, těla zařízení, obrazovky a další. The post Čínské banky blokují platby ruských firem za elektronické součástky first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-12 13:30:35

K domácím opravám iPhonů půjde využít použité součástky. Kontroverzní podmínka ale zůstává

Apple rozšiřuje program domácích oprav iPhonů Od letošního podzimu bude možné využívat i díly z použitých iPhonů Nesmí však být označené jako kradené či ztracené Podmínka párování dílů zůstává nezměněna Apple už od roku 2021 provozuje program Self Service Repair, který umožňuje provádět opravy iPhonů a Maců v domácích podmínkách s použitím originálních součástek, od konce minulého roku je tato služba dostupná i v České republice. Dosud bylo možné k domácím opravám jablečných zařízení využívat pouze nové originální díly, v tomto týdnu Apple oznámil novinku, která celý proces učiní ještě o něco levnějším a udržitelnějším. Přečtěte si celý článek K domácím opravám iPhonů půjde využít použité součástky. Kontroverzní podmínka ale zůstává

Čas načtení: 2024-10-02 20:36:16

Aktivisté ničí britskou továrnu, která vyrábí součástky pro F-35

Aktivisté Palestinské akce se opět zaměřili na továrnu ve Velké Británii, která se podílí na výrobě klíčových vojenských komponentů, jež podle skupiny používá Izrael... Článek Aktivisté ničí britskou továrnu, která vyrábí součástky pro F-35 se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-02-13 15:19:28

Apple si zajišťuje dodávky klíčové součástky pro skládací iPhone. Kdy se dočkáme?

Apple si zajistil dodavatele UTG pro skládací iPhone. Čínský Lens Technology získá 70 % zakázek, suroviny dodá Corning. Uvedení se čeká v roce 2026.Přečtěte si celý článek: Apple si zajišťuje dodávky klíčové součástky pro skládací iPhone. Kdy se dočkáme?

Čas načtení: 2024-02-09 07:10:00

Výzkumníci na ČVUT vyvíjí ekologické elektrosoučástky z PET lahví

Praha - Odborníci z Českého vysokého učení technického (ČVUT) ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou (VŠCHT) vyvíjí na 3D tiskárně ekologické součástky do elektroniky z plastu, takzvané...

Čas načtení: 2015-10-04 00:00:00

LED žárovky EMOS

Na nepřekonatelné úrovni jsou LED diody, které mají nejen bohatou historii, ale patří jim budoucnost v oblasti osvětlení. LEDky Slovo LED je zkratka anglického slova Light Emitting Diode, tj. polovodičové elektronické součástky, které umí vyzařovat světlo, infračervené záření a ultrafialové záření ...

Čas načtení: 2022-01-17 22:37:45

Nakupování elektroniky v českých e-shopech je většinou bída

Tento post je určený pro začínající bastlíře a milovníky embeded systémů, kteří si nakupují všemožné elektronické moduly a součástky v českých e-shopech. Pozor na české e-shopy s elektronikou Je to vlastně rok nazpět, co jsem si koupil své první Raspberry Pi. Byla to láska na první pohled, protože je až neuvěřitelné, že do tak malého … Pokračování textu Nakupování elektroniky v českých e-shopech je většinou bída The post Nakupování elektroniky v českých e-shopech je většinou bída first appeared on Birknet.

Čas načtení: 2020-12-28 21:00:00

Pro autodíly na internet – vyplatí se to

Autoservisy zdražují. Mnohdy se tak opět do snadných oprav pouštíme svépomocí, nebo se domluvíme s někým, kdo tomu rozumí, ten po nás však může chtít dodat si potřebné součástky. Na internetu je není problém koupit a šokuje vás, o kolik levněji se dají nakoupit dokonce i originální díly ve srovnání ...

Čas načtení: 2017-05-22 00:00:00

Co možná nevíte o ráfcích aut

Stejně jako jiné součástky, i ráfky pro automobily se neustále vyvíjejí. Konstrukce a materiály prošly za uplynulých sto let doslova radikálním vývojem. Přesto stojí neustále stranou pozornosti, spoustu zajímavých informací o nich většina motoristů ani nezná… Nejsou jen dvě možnosti Ráfky se neděl ...

Čas načtení: 2017-03-19 23:30:00

Součástky, co v osobáku nenajdete

Motory se ukrývají v mnoha zařízeních, do kterých by to málokdo řekl. Přesto lidé, kteří s nimi přichází do styku, na ně nedají dopustit. Pojďme se blíže podívat na výběr z mnoha specifických zařízení využívajících motor, o jejichž existenci běžný motorista málokdy vůbec ví. Je nesporné, že strojař ...

Čas načtení: 2014-10-06 11:45:00

SKV Germany: Kvalitní díly za lidovou cenu

Při shánění náhradních dílů se příliš nevyplatí kupovat součástky neznámého původu, které pak mohou v autě udělat pořádnou neplechu. Jistota je kupovat originální autodíly, ale ty zase nejsou zrovna nejlevnější… Čas od času člověk potřebuje náhradní díly, ať už je to zrcátko, které urazí neohledupl ...

Čas načtení: 2012-08-08 15:00:00

Nákladní automobily: Kvalita je na prvním místě

Nákladní vozy urazí každodenně mnohokrát více kilometrů než osobní automobily a to ani nemluvme o jejich zatížení, které téměř pravidelně přesahuje hodnotu tuny a půl a spolu s váhou samotného auta jde ručička váhy výrazně nad deset tun. Je jasné, že všechny součástky na automobilech je třeba konstr ...

Čas načtení: 2022-03-05 11:09:33

„Budu dělat dědu Mráze” aneb Proč nebýt Čingischánem

Milí čtenáři, je to sotva měsíc, co jsem v článku Neoddávejte se snění o občanské válce, je to noční můra psal, že moderní státy nemohou vést válku ve stylu Čingischána či Caesara, protože jim záleží na vlastní reputaci. Zdá se, že realita se mě rozhodla usvědčit z omylu a že ruská věrchuška se v ukrajinské válce čím dál více posunuje k modelu Čingischán. Tím pádem budeme mít brzy možnost vidět, jaké jsou následky takové taktiky. Nemyslím jenom na válečné frontě, ale také na té ekonomické. Hospodářství není tak spektakulární jako výbuchy raket trhajících městské bulváry na kusy, ale mám za to, že Rusy čeká velice nepříjemný rok. Tento článek vděčí za svůj název krátkému rozhovoru na ruské televizi. Dotazovaný ekonom-burzián v něm řekl, že v nejhorším případě se bude živit jako děda Mráz jako zamlada a potom si (sám) nečekaně připije na smrt ruského akciového trhu. V českých debatách jsem zaznamenal, že určitá část diskutérů má představu, že ani těžké ekonomické sankce nemůžou Rusku nijak zásadně uškodit. Jejich argumenty zní zhruba takto: „Ruský mužik si vystačí se zemljankou a vodkou, toho žádné mezinárodní obchody nezajímají”. To je hodně scestná představa, založená na reáliích Sovětského svazu v daleko primitivnějších časech, ne-li ještě pozdní carské říše. Ano, určitě ještě existují mužici, kteří ráno vezmou láptě, navštíví kadibudku a potom se vydají v loďce na Bajkal lovit omula k obědu. Ale většina ruské populace dávno žije ve městech, jezdí autem, ťuká něco do mobilu a potraviny si chodí kupovat do supermarketu. Jediný stát současného světa, který se snaží systematicky pěstovat autarkii (ekonomickou izolaci), je Severní Korea žijící podle filozofie čučche. Ani tam se nedá říci, že by se to vysloveně dařilo. Mimo hrozbu velkých sankcí můžou fungovat ještě tak USA a Čína, ale nikdo jiný. Ani sám Sovětský svaz kdysi nehospodařil zcela izolovaně a dovážel hodně technicky vyspělejšího zboží z jiných států RVHP. Po pádu komunismu nastal i v Rusku kapitalismus, což znamenalo, že většina neefektivních fabrik na ruském území přestala být schopna konkurovat těm světovým a složila se. Dnešní ruská ekonomika je hluboko integrována do světových obchodních řetězců. A na ty teď západní státy vzaly pořádnou sekeru a začaly je přetínat jeden po druhém. To znamená, že ty současné sankce budou pro životní úroveň Rusů znamenat pořádný náraz. Jeden okamžitý: ten je dán tím, že přestaly fungovat určité elektronické služby jako placení kartou nebo mobilem. Sazby hypoték vyskočily o několik procent. Ze dne na den také ochrnula velká část IT sektoru, jednoho z mála ruských oborů s velmi vysokou přidanou hodnotou. Ruští programátoři placení na dálku západními firmami přišli o práci a firmy jako Kaspersky Lab budou mít problém získat další zákazníky. Ten druhý náraz je pozvolnější, ale o to hůře zadržitelný. Bez dovozu nového zboží a náhradních dílů z Japonska, Tchaj-wanu, EU, Británie, Jižní Koreje, USA atd. se běžné vybavení v továrnách i v domácnostech začne pozvolna „sypat”. Odešel kompresor v ledničce? Budete si muset dávat jogurty k sousedovi; pokud to byl průmyslový mrazák na ryby atd., kapacita závodu se rázem zmenšila. Podobně bude pomalu degradovat i civilní letectví, protože na letadlech se pořád něco vyměňuje a většina letadel jsou dnes i v Rusku Airbusy a Boeingy. Při těžbě ropy a plynu se také běžně používá západní vybavení, které potřebuje obnovu a náhradní díly. (Ve Venezuele se těžba ropy během několika let zhroutila na zhruba čtvrtinu dřívějších hodnot.) Elektrárny, vodárny, čističky odpadních vod, rychlovlaky Sapsan, to všechno využívá nyní embargované technologie. Ani auta už nejsou ty staré „ameriky”, které se na Kubě opravují pomocí kladiva a šroubováku. Moderní auto je počítač na čtyřech kolech a potřebuje „počítačové“ součástky, jinak po první poruše přestane jezdit. Jistě, něco dokáže dodat Čína. Zdaleka ne všechno, protože přes přesné strojírenství atd. nejsou Číňané až dodnes ani zdaleka takoví machři, jak by chtěli, navíc některé vybavení se nedá vyměnit jen tak kus za kus, musíte předělat celé výrobní linky apod. Ale hlavně za to ti Číňani budou chtít tvrdý dolar, ne-li přímo zlato, a kapacita Ruska platit tvrdým dolarem přitom značně poklesla; kapacita běžného obyvatelstva pak ještě podstatně více. Bystrého čtenáře asi napadne, že by Rusové mohli do Číny přesměrovat část svého vývozu ropy a zemního plynu a zároveň tak vytrestat Evropu. Jenže k tomu scházejí vhodné plynovody. Současná síť Gazpromu je postavena na dodávky do evropské části Ruska a do zbytku Evropy, jediný plynovod vedoucí do Číny je od zbytku sítě pěkně daleko. Vytěžená surovina by se musela vozit do Číny vlakem. Jde to, ale proti pořádnému plynovodu je to neefektivní. A ten pořádný plynovod skrze sibiřskou pustinu a mongolskou step se bude stavět dlouhé roky. A přitom na toto celé nemá Rusko v podstatě žádnou odpověď. Můžou zavřít kohoutky na ropovodech a plynovodech, ale tím se připraví o poslední zbývající zdroje tvrdé měny. Rusové ohlásili, že přestanou dodávat Američanům raketové motory do raket Atlas a Antares; jenže Atlas je výběhový model, u kterého už v srpnu 2021 došlo k ukončení prodeje dalších startů (několik let mají dobíhat staré objednávky), a Antares, well, přátelé … první stupeň rakety Antares se vyrábí, nebo spíš vyráběl, na Ukrajině, v továrně, kterou teď Rusové údajně úplně zničili. To znamená, že Antares je patrně také minulostí i bez embarga. A firma SpaceX tímto děkuje Roskosmosu za budoucí skvělé kšefty s americkou vládou. (Texaská základna „Starbase” firmy SpaceX zrovna prochází environmentálním schvalovacím procesem u civilního leteckého úřadu FAA, protože jde o ptačí oblast. Nedivil bych se, kdyby teď v FAA drnčely telefony z Pentagonu s ostrými prosbami, ať se na nějaké pobřežní ptactvo laskavě zapomene a ať jim ty papíry dají co nejrychleji.) Jestliže původní Čingischán na svých výbojích pořádně vydělal, v moderním světě se jeho postupy stejně pořádně nevyplatí. Nevím, zda bída, která teď nastane v Rusku, bude stačit na sesazení Putina z vladařského stolce. Ale jestli tento stav potrvá několik roků, zažije běžné obyvatelstvo poměry horší než v 90. letech – a ty byly dost zlé.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-11-14 19:49:57

Americké volby II. – o hlasování poštou

V právě proběhlých prezidentských volbách v USA padl rekord: přes sto milionů hlasů bylo doručeno poštou. Jelikož celkově hlasovalo zhruba 150 milionů lidí, znamená to, že dvě třetiny hlasů byly odevzdány na dálku. Vzhledem k trvající epidemii to není zas takové překvapení, ale stejně je to novinka. Nikdy dříve se nestalo, že by většina hlasů v prezidentských volbách padla absenčně. Ještě v roce 2016 jich bylo jen 33 milionů, tedy zhruba čtvrtina. Z toho také plyne, mírně řečeno, daleko složitější vývoj po volebním dni. Dokud platilo, že valná většina hlasů se v okamžiku ukončení voleb nachází v urnách, daly se i v zemi velikosti Spojených států spočítat poměrně rychle a druhý den ráno už bylo patrné, kdo vyhrál. Z každého pravidla jsou nějaké výjimky; v roce 2000 se Bush a Gore dostali na Floridě do extrémně těsného závodu, který nakonec musel řešit Nejvyšší soud, a šlo přitom o hodně, protože právě chybějící floridští volitelé rozhodovali o tom, kdo vyhraje. Ale většinou bývalo jasno hned, respektive velmi brzy. Letos jsme v situaci, kdy několik důležitých států viselo v nejistotě hned po několik dní. Lví podíl na tom mělo právě pomalé sčítání hlasů zaslaných poštou. Jelikož Trumpova kampaň na tomto vývoji pozvolna tratila, chce napadnout případy těsných výsledků u soudu. Když si pak stávající prezident stěžoval na údajné podvody u voleb v přímém přenosu, několik televizí jej vypnulo, což je událost, která rozhodně vyhrocenou atmosféru v USA nevylepší. Ptají se mě čtenáři, zda bych jako absolvent matematického oboru dokázal namodelovat pravděpodobnosti, jestli došlo v tom či onom státě k volebnímu podvodu nebo ne. Odpověď zní, že nedokázal. Jednak mým oborem byla algebra, od statistiky a pravděpodobnosti značně vzdálená, asi stejně jako letadlo od ponorky (oboje má trup, motor a tím podobnost končí). Jednak toto je obtížný úkol i pro statistiky samotné, a to i za předpokladu, že mají k dispozici dobrá a úplná data. Toto není náhodný přírodní jev probíhající podle relativně jednoduchých pravidel, ale snaha modelovat dění v jednotlivých komunitách, které se od sebe svými zvyky a politickou orientací zásadně liší. Velká města jako Milwaukee budou hlasovat zcela jinak než rurální provincie, ale velké rozdíly budou i v jednotlivých čtvrtích těch měst. Pokud zde čekáte můj verdikt “ano/ne”, musím vás zklamat. Raději toto rozhodnutí přenechám americkým soudům, které se aspoň můžou opřít o svědky a zkoumání přímo na místě. Zrovna ten soudní systém je tam ideově daleko vyváženější než třeba univerzity, takže úplnou apriorní nedůvěru k němu nemám. K čemu nedůvěru a odpor mám, je samotný princip hlasování poštou, a pokusím se v následujícím textu předložit své důvody. Počítání zaslaných hlasů je pomalé První problém s hlasováním poštou vidíme naprosto zřetelně. Počítání takto zaslaných hlasů je pomalé, a to i v malých jurisdikcích. Z těch států, jejichž sčítání trvalo dlouho, má většina míň obyvatel než Česká republika. Zaokrouhleno na nejbližší milion – Wisconsin šest milionů, Michigan 10 milionů, Arizona sedm milionů, Nevada tři miliony, Georgie 10 milionů, jenom Pennsylvánie se svými 13 miliony počet obyvatel ČR přesahuje. (To není specificky americký problém, i počítání absenčních hlasů v rakouských prezidentských volbách trvalo roku 2016 docela dlouho, skoro celý den, ačkoliv jich byla výrazná menšina, jen yhruba 700 tisíc ze 4,5 milionu. Jak dlouho by to trvalo v ČR?) Hlavní důvod bývá na straně pošty, která čelí všude na světě podobným problémům. V konkurenci velkých balíkových firem jako DHL se stává čím dál méně ekonomicky životaschopnou, vyžaduje různé druhy státní pomoci, a tudíž byla personálně ořezána natolik, že i bez epidemie koronaviru jí doručování zásilek nějakou dobu trvá. Natož pak při epidemii, když část těch pošťáků také sedí doma v karanténě, ne-li nemocná, a ten zbytek musí dřít na 150 procent. Poštovní hlasování pak znamená, že skokově vzroste počet přepravovaných obálek, takže systém je dočasně přetížený. Pak není divu, že se doručování obálek s hlasy zpožďuje a zákony s tím musejí počítat. Toto je při současném stavu veřejných rozpočtů napříč světem téměř neřešitelný problém. Místy do toho ještě zasahují lokální specifika. Například ve státě New York platí pravidlo, že volič, který už odhlasoval poštou, si může svůj hlas rozmyslet a jít hlasovat ještě jednou osobně. To ovšem znamená vyřadit jeho poštou zaslaný hlas ze sčítání, aby nehlasoval dvakrát. Což jde (viz dále k identifikaci hlasů), ale teprve v okamžiku, kdy ten jeho poštovní hlas skutečně dorazí, na což je stanovena poměrně velkorysá lhůta sedmi dní. Má to psychologické následky, které zase docela dobře vidíme. Nervozitu, napětí, nedůvěru, paranoiu, zvlášť když se výsledek získaný z volebních uren začne postupným započítáváním hlasů z pošty výrazně měnit. Závažné záležitosti, jako jsou právě volby, by měly být vyřízeny pokud možno rychle. Táhne-li se nejistota do konečného rozhodnutí celé dny, je to trápení. V ČR to sčítání zatím zvládáme během pár hodin, rovněž proto, že nám v tom pošta nedělá guláš. Erodování principu tajné volby Poštou zasílané hlasy potřebují nějaký dohled a trasování. Kdyby je voliči posílali běžnou anonymní zásilkou, otevíraly by se tím zcela neskutečné možnosti zneužití. Je tedy nutno mít nějakou představu, který hlas přišel od koho, a také je nutno voliče ujistit, že jeho hlas se neztratil a byl řádně přijat volební komisí. V americké praxi se na zasílanou obálku dává unikátní kód, s jehož pomocí lze pohyb obálky s hlasem sledovat. Vevnitř je pak další, anonymizující obálka. Jenže tím, že na obálku obsahující jeden konkrétní hlas dáte trasovací kód, malilinko erodujete princip tajné volby. Ne katastrofálně, ale přece jen to jde proti zásadě anonymity více než klasické hlasování do urny. Koneckonců s tou obálkou potom někdo zachází a v jednu chvíli má v ruce jak tu vnější obálku, která obsahuje údaj o vaší identitě, tak tu podobálku, ve které se nachází váš anonymizovaný hlas. Někteří voliči se například můžou domnívat, že takovou dvojobálku je možné nějak “prosvítit” a zjistit, jaký hlas se nachází uvnitř, aniž byste ji rozlepovali. (Spíš si myslím, že to nejde, aspoň ne v dostatečně masovém rozsahu potřebném k ovlivnění voleb.) Jiní zase třeba nemusejí důvěřovat kvalitě lepidla, které má zajišťovat nedotknutost zaslaného hlasu až do dne sčítání. To je zcela realistická námitka, protože problém v podobě milionové série obálek s mizerným lepidlem postihl i volby u našich rakouských sousedů. Dokud úřady vybírají dodavatele podle principu nejnižší možné ceny, asi se riziku fušerství nedá úplně vyhnout – skutečně kvalitní bezpečnostní obálky vyjdou draho. Bohužel právě fušerství dokáže napáchat vážné problémy i v systémech, které jsou teoreticky vymyšleny velmi dobře. Dokonce i vesmírná firma SpaceX nedávno musela odložit start rakety, protože subdodavatel pořádně nevyčistil nově dodané součástky motorů od ochranného laku. Naštěstí se na to přišlo včas díky anomálním hlášením senzorů, a ne až zřícením stroje. Právě proto bych považoval za lepší provozovat systémy, které nejsou tak závislé na kvalitě všech dodaných materiálů. Jestli se při počítání hlasů na okrsku zlomí levná erární tužka, na tom zas tolik nesejde. Prostor pro paranoiu se rozšiřuje Třetí kategorii problémů s hlasováním poštou tvoří záležitosti, které nejsou pro volby na dálku zcela unikátní, ale pro které se při takové formě hlasování otevírá širší prostor, protože volič nemusí být přítomen ve volební místnosti a žádná neutrální strana nesleduje, jak jeho hlasování proběhlo. Osobní výkon takového hlasování je těžší ověřit. V americké praxi musí obvykle volič obálku podepsat tak, jak to odpovídá podpisovému vzoru na seznamu voličů. Shodu podpisu posuzují komisaři, kteří hlas zpracovávají, přičemž v případě neshody můžou lístek buď vyřadit rovnou, nebo se snažit zjistit stav věcí jinými způsoby, třeba kontaktovat voliče a chtít po něm nějaké dodatečné potvrzení, že to poslal opravdu on. Neshoda podpisu byla při amerických prezidentských volbách roku 2016 nejčastější příčinou neplatnosti zaslaného hlasu (zdroj, PDF). Letošní hodnoty zatím neznáme, je na to moc brzy. V USA bývá navíc mezi poštovními hlasy více hlasů vyhodnoceno jako neplatných než mezi hlasy odevzdanými osobně. Ani v jednom případě to není gigantické číslo (dvě procenta versus jedno procento), ale při velmi těsných výsledcích voleb, kdy rozdíl v daném státě činí třeba jen pár desetin procenta, může tato skutečnost opět vzbuzovat v prohrávající straně paranoiu. Což je právě to, co nechcete, nebo byste aspoň neměli chtít. Podpis na obálce navíc nutně neznamená, že ten volič hlasoval sám a podle svého svědomí. Právě ta absence neutrálních členů volební komise na scéně v tomto případě docela vadí a činí možné zneužití snazším. Volič mohl třeba k určitému hlasování být donucen despotickým rodinným příslušníkem, nebo svůj hlas pěkně v klidu domova prodat za nějaký ten peníz, nebo mohlo jít o člověka dementního, který už pořádně neví, co dělá. Když se v Rakousku šířilo hlasování poštou, stěžovali si roku 2010 Zelení, že vídeňská radnice ovládaná tehdy sociálními demokraty nechala hromadně vystavit hlasovací karty pro pacienty geriatrického ústavu. To je zrovna úkon, který můžete vykládat buď velmi laskavě (hodná radnice pečuje o seniory a snaží se jim ulehčit občanský život), nebo taky velmi nelaskavě (nacpe to tam za ně spřízněný personál, každý hlas pro starostu dobrý). A zase: prostor pro paranoiu se tím rozšiřuje, což by mělo být nežádoucí. I kdyby šlo jen o promile hlasů, člověk nerad existuje s pocitem, že systém, na němž závisí rozdělení politické moci, má takové slabiny. Volby mají sloužit lidem, ne robotům Integrita hlasování je fascinující a staleté téma. Když se začtete do elaborátního protokolu, kterým kardinálové v konkláve odevzdávají své hlasy pro budoucího papeže, dospějete k názoru, že v minulosti museli být někteří svatí muži pěkní křiváci. Jinak by se s vymýšlením obřadu, při kterém je mimo jiné nemožné vytřepat z rukávu kardinálského roucha do mísy nějaký ten hlas navíc, nikdo neobtěžoval. Jsem přesvědčen, že jedním z velkých problémů dneška je rostoucí nedůvěra lidí v systémy, ve kterých žijí. Takovou nedůvěru nejde, na rozdíl od kverulujícího prezidenta, jen tak vypnout tlačítkem KONEC PŘENOSU. Na chvíli se tímto způsobem dá zatlačit z obrazovek kamsi mimo dosah zraku veřejnosti, ale neviditelné proudy podemílají břehy minimálně stejně intenzivně jako ty viditelné. Měli bychom se tedy snažit tuhle nedůvěru zredukovat – a nejlepší cesta je opevňovat používané postupy tak, aby bylo co nejobtížnější je zneužít. S tím ale nepomůže, že v televizi bude každý den nějaká šedivá brada přednášet na téma “Věřte nám, protože my jsme přece ti dobří”. To může vyvolat leda tak opačnou reakci. Uvedu jeden příklad takového možného vylepšení v našem stávajícím volebním systému, který je založený na osobním hlasování. Jeden čtenář, Alois Vitásek (představuje se jako bývalý Pirát s tím, že tu bývalost mám zdůraznit), mi poslal následující příběh: když svého času řešili otázku integrity voleb, přišli na to, že by mohli zápis volební komise s okrskovými výsledky vyfotit, strojově analyzovat a srovnat s tím, co visí na volby.cz. To je dobrý nápad a dokonce bych jej ještě rozšířil. V dnešní době, kdy v každé volební komisi sedí několik lidí s chytrými telefony, by bylo technicky snadné vyfotit úplně každý zápis o výsledcích sčítání z celé republiky, včetně podpisů celé komise, a vyvěsit jej na stránku volby.cz hned vedle výsledků z daného okrsku, města, kraje. Takže by si každý zájemce mohl nejen prohlédnout tabulku se součty za Dolní Lhotu nebo Temné Praskolesy, ale zároveň i zápis komise, která správnost těchto výsledků potvrdila na své svědomí. Takový postup by důvěryhodnost počítání hlasů v očích veřejnosti posiloval, protože s každým výsledkem zobrazeným na stránkách byste zároveň viděli podpisy konkrétních živých lidí, kteří za něj ručí. Za tenhle dodatek k českému volebnímu zákonu bych klidně lobboval a hlasoval. Ale za hlasování poštou tak s čistým svědomím učinit nemohu. Jeho zastánci často šermují technokratickými argumenty typu zvýšené účasti; ale hergot, na těch psychologických rozměrech přece taky záleží. Ty volby mají sloužit lidem, ne robotům.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-19 18:14:40

Pozoruhodná kniha o skladbách skupiny Deep Purple

Steve Pilkington je šéfredaktor britského magazínu Rock Society, přispěvatel i jiných časopisů, týden co týden uvádí pořad o progresivním rocku na Firebrand Radio. A co je zač jeho kniha Deep Purple a Rainbow, every album, every song 196á–1979? Zasvěceností, propracovaností, pečlivostí, detailními přístupy se vymyká trendu mnoha jiných, banálnějších koncepcí. Fascinujícím způsobem přibližuje zásadní, ale vlastně veškerá raná alba hned dvou podstatných hudebních skupin, které ještě nezněly metalově (jako Metallica, například), ale tvrdostí, energií a promyšleností zaujaly už tak bezpočet fanoušků. Mnozí přitom prohlašují produkci skupin Deep Purple a Rainbow let sedmdesátých za absolutní vrcholky hudby. Anebo aspoň té rockové. Bylo to roku 1967, kdy kytarista Ritchie Blackmore, klávesista Jon Lord a bubeník Chris Curtis založili nenápadnou skupinu Roundabout. Basovým kytaristou se stal Nick Simper a definitivním hráčem na bicí Bobby Woodman. I on byl brzy nahrazen: Ianem Paicem. A jako první zpěvák stanul na pódiu Rod Evans. Roku 1968 se přejmenovali na Deep Purple a první koncert uspořádali v hospodě The Lion ve Warringtonu. V následujících osmnácti měsících nahráli tři alba, nicméně v létě 1969 došlo ke klíčové šarádě a světově významné změně. Basy se totiž chopil Roger Glover a mikrofonu zpěvák Ian Gillan. Éra této sestavy zůstává pro mnohé nejklasičtější. Ale Gillan a Glover roku 1973 odešli. Novým baskytaristou se stal Glenn Hughes a ještě podstatnějším byl příchod Davida Coverdala. Právě s jeho nezanedbatelnou pomocí měla vzniknout uhrančivá alba Burn a Stormbringer... Ale následoval odchod Ritchie Blackmora (1975) a roku 1976 se skupina rozpadla, byť ne navždycky. Blackmore vystupoval již od roku 1975 se zpěvákem Ronnie Jamesem Diem v sestavě Rainbow a Coverdale dosáhl mimořádného úspěchu s kapelou Whitesnake. Toho všeho znalý publicista Steve Pilkington mapuje vznik legendy během onoho prvního desetiletí a skutečně rozebírá desku za deskou až do šroubku a píseň za písní až do posledního riffu. Začíná albem Shades Of Deep Purple (1968), natočeném v květnu 1968 po návratu skupiny ze skandinávského turné, a skončí albem Down To Earth (1969), nahraném v dubnu až červenci 1979, již se zpěvákem Grahamem Bonnetem a pod „značkou“ Rainbow, kde kytary ovládají Ritchie Blackmore a Roger Glover. Zatímco zprvu nahrávali rovněž coververze hitů Beatles (Help) či Neila Diamonda (Kentucky Woman), postupně začali generovat vlastní hity, ke kterým se roku 1969 přiřadilo Lordova skličující milostné blues Blind. Evokace ročních období střídajících se v Lordově textu je o dost víc než dobrý nápad a k dokonalosti dotažené Blackmorovo sólo patří k jeho nejlepším. Nelze než dodat, že je tato brilantní raná skladba nedoceněna.  To nelze říci o písni Speed King. Uvádí desku In Rock natočenou mezi říjnem 1969 a dubnem 1970 v legendární sestavě Gillan, Blackmore, Lord, Glover, Paice. Energie hitu jen zlehýnka opadá, když tu začnou Blackmore a Lord střídat improvizovaná sóla. První sloka se vrací – s nezapomenutelnou, o hodně prudší dravostí – a finále nato kolabuje v crescendu rovném takřka smrti všech. Smrti po heroickém výkonu. Je zajímavé, že šlágr měl před nahráním jiný text Kneel And Pray. Z téhož alba pochází však větší „bomba“. Má podobu desetiminutové epopeje. Slyšíme hloubavý úvod, následné crescendo, nato dokonce bolero, konečně ikonické a Blackmorovo možná nejlepší sólo. Nato opět úvodní sekvenci, opět crescendo a finále. Veskrze zdařilá píseň vznikla Lordovou předělávkou amerického songu Bombay Callingod a správný smysl názvu plynoucí z Gillanova textu není Dítě v čase, ale Dítě včas. Respektive: Sladký dítě, ty včas rozpoznáš tu hranici. Nahrávací společnost Harvest nebyla hluchá ani hloupá! Okamžitě si vyžádala ještě singl. Snad jen díky tomu vznikl – snad během půlhodiny – hit Black Night. Blackmore zde užil riff Jamese Burtona ze Summertime v podání Rickyho Nelsona a zrodila se píseň, které v hitparádě v tu ránu konkuroval pouze Paranoid Black Sabbath. V září 1970 až červnu 1971 vzniklo album Fireball, jehož stejnojmenná zahajovací palba se stala poznávací značkou skupiny. Nemá víc než tři a půl minuty. Sólový úvod Iana Paice na bicí patří k vůbec nejosobitějším zahájením rockové písně, jaké kdy kdo nahrál. Obsahuje vícero ohromujících, a chcete-li, závratných momentů, ale využití dvojitého basového bubnu (které tu prakticky položilo základ speed metalu) bylo tak náročné, že píseň hned po prvním turné vypadla ze setlistu. Škoda.  Svého času jsem se pokusil tu skladbu dokonce otextoval jako jakousi „protivojnovou“ vypalovačku, přičemž se na konci strof rýmovala: S tou – svou – pochodovou / písní pokoj dej, kdo ti říkal – kdo ti tvrdil, / že je to tam nej? Další album Machine Head z prosince 1971 začíná úvodem v podobě šestiminutové, dnes archetypální skladby Highway Star. „Prvních pětatřicet vteřin patří k nejlepším chvílím v dějinách rocku,“ míní Steve Pilkington, a když napětí songu dosáhne nesnesitelné meze, kdy praskají lebky, přijdou dva mohutné akordy a rána, napětí se uvolní a Gillan přijde s možná banálními, ale přesto nesmrtelnými úvodními slovy: „Nikdo si neveme mý auto!“ Nejprve Lord a pak i Blackmore připojí dvě z nejzásadnějších sól desetiletí a skladba jako by neuměla zvolnit. Zatímco první sloka chválí auto, druhá již zpěvákovu dívku a třetí zpěvákovu hlavu. Ta je totiž díky autu a dívce přímo nahuštěna vzrušením. Na tomtéž albu je Smoke On the Water, a tedy riff, který dodnes zkusí naprosto každý, kdo se začíná učit na kytaru. Gloverův monotónní basový part lze řadit k nejjednodušším a současně nejpůsobivějším, jaké byly kdy nahrány. A refrén? „Kouř nad vodou, oheň na nebi.“ Již nezmizí z paměti. Po třetí řádce nečekaně uslyšíte riff, který dle všeho měl přijít později, a právě ten zneklidňující efekt mu dává působivost. Píseň má geniální konstrukci a zvlášť v závěrečné fázi sóla je neuvěřitelně zapamatovatelná. U refrénu je to správné, u sóla jde o výkon hodný obdivu, a je zvláštní, že skupina měla zprvu tento megahit za druhořadý! Ale v čase, kdy u nich byl Gillan, ho s úctou váleli dokonce i Black Sabbath. Ten song je nakonec slavnější než obě ty kapely.  S albem souvisí strohá a krajně bolestná balada o opuštěném slepci When A Blind Man Cries, kterou ale Blackmore z desky nekompromisně vyřadil právem veta. Jeho nepřekonatelné sólo vás přesto rozbrečí. A to nemusíte být slepí a na dně. Přesto kapela tuto skvělou píseň hrála živě pouze jedinkrát, a to když byl Blackmore nemocný. Zajímavý český text pro Jiřího Schelingera Jsem prý blázen jen podle ní napsal František Ringo Čech, ale skončil (a nikoli zle) s hudbou Stanislava „Kláska“ Kubeše. Na další desce, vydané v lednu 1973, je nejznámějším songem dnes už klasický, šestiminutový hit Woman From Tokyo. I když jej podle Pilkingtona možná měli utnout o minutu dřív. – A Burn vzniklo v listopadu 1973. Titulní a současně úvodní skladba se stala další rockovou klasikou, přičemž inspiraci prý poskytla skoro čtyřicet let stará píseň bratří Gershwinů Fascinating Rhythm (1936). V listopadu 1974 bylo natočeno album Stormbringer a titulní (a současně úvodní) hit se již blíží, i když jen zlehka, heavymetalu. Obsahuje jeden z nejdůraznějších riffů, s jakým kdy kapela přišla: je krajně tísnivý a temný. „Jezdec bez sedla uprostřed oblohy,“ psal tu Coverdale o duhou zdobeném tornádu, ale sporné je tvrzení, že v nahrávce on sám cituje vulgární slova dívky posedlé satanem z Exorcisty Williama Petera Blattyho. Tohle tvrzení je ovšem podobně šířené jako názor, že jde o zcela konkrétní Elricův meč Stormbringer z knih Michaela Moorcocka. Album uzavírá nejuznávanější balada skupiny Soldier Of Fortune. Autorovi knihy řekl David Coverdale, že je ta píseň dle jeho názoru vrcholem všeho, co spolu s Blackmorem vytvořili onou osobitou metodou, kdy do hudebních děl začleňovali součástky folku, modální hudby i sekvence Bachových skladeb. Navíc sdíleli zálibu v počátcích tvorby skupiny Jethro Tull. Zdá se, že David Coverdale nenazpíval pro Purply nikdy nic lépe než právě Vojáky štěstěny. Českým textem Šípková Růženka skladbu, jak známo, opatřil Zdeněk Svěrák. Kniha Steva Pilkingtona se věnuje i produkci skupiny Rainbow a v předposlední kapitole sumarizuje další, živě nahraná alba, kompilace, a dokonce videa a DVD. Ale delších vizuálních záznamů je jako šafránu. V podstatě se jedná jen o černobíle zachycené vystoupení skupiny v Kodani (1972), o vizuálně nevalný materiál z newyorského koncertu (1973) a o záznam z koncertu nazvaného California Jam (1974), při kterém kapela exceluje na pozadí umělé duhy.  V tomto filmu napadá Ritche Blackmore kameramana svou vlastní kytarou, čímž ji ničí. Zbytky mrští do davu. Benzínem polévá reproduktory a jejich podpálením vyvolá explozi, při které sám takřka vzplane. Tlaková vlna smete Paiceovi z očí brýle. Ač se bedny hroutí z pódia, skupina hraje dál…   Steve Pilkington: Deep Purple a Rainbow. Všechna alba, všechny skladby 1968-1979. Přeložila Květa Palowská. NAVA. Plzeň 2019. 200 stran + 16 stran barevné přílohy {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-07 16:25:51

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii: V Íránu se píše rok 1397

Jedu na svou druhou misi do Íránu, tentokrát přímo na jadernou elektrárnu Búšér. První termín mise se střetl s Trumpovým obnovením ekonomických sankcí proti Íránu, tak ho íránská strana zrušila. Je konec listopadu 2018. Mise IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) s názvem Stakeholder Involvement and Public Communication začala pár dní před odjezdem tím, že Íránské ministerstvo odmítlo dát vízum vedoucímu delegace z IAEA. Komentoval to odevzdaně: "...bad timing for an American…". Tak jedeme lektoři sami: Javier z Argentiny, Takuya z Japonska a já.  Vnitrostátní letenky z Teheránu do Bušéru zařizuje organizátor, dostáváme kopie ve fársí jazyce, a já se nestačím divit, že mi to letí v srpnu 1397 – aha, mají tu jiný kalendář. Oproti roku 2014, kdy jsem v Teheránu byla poprvé, udělali na poli jaderné komunikace obrovský skok. Mají materiály, filmy, animace, informační centra, modely, televizní a rozhlasové relace, pracují s lokální komunitou, sponzorují vzdělávání, zabývají se sociální odpovědností. Pořádají putovní výstavy po celé zemi, posílají odborníky přednášet do škol. Nabízejí témata pro diplomové práce a výzkumné úkoly, aby si zajistili nejlepší studenty. Pořádají setkání manažerů elektrárny s místními opinion leadery, s rybáři, s církví. V rámci pomoci lokalitě stavějí školy, zdravotní centra, sportoviště, silnice, vysazují stromy. Troufám si říci, že vlastně expertní misi o komunikaci nepotřebují, ale potřebují, aby je IAEA pochválila, aby delegace byla spokojená, že se o ni dobře postarali. Dělají, co nám na očích vidí, o čemkoliv se zmíníme, že by nás zajímalo, to nám hned druhý den ukážou. Takže jsme byli ve zdejším infocentru v areálu elektrárny, ukázali nám, jak pracují s dětmi z prvního stupně, pouštěli animovaný film o různých energetických zdrojích i budovatelský dokument o historii elektrárny. Ukázali nám i druhé malé infocentrum ve městě ve střední škole. Vzali nás do plnorozsahového simulátoru velína, kde školí a přezkušují zaměstnance (chodí to tu skoro stejně jako u nás – přísné psychotesty atd.). Ukázali nám Laboratoř environmentální a radiační kontroly se vším vybavením, stejně jako v Česku mají i síť měřicích stanic a mobilní jednotku. Prohlédli jsme si i staveniště domů pro budoucí stavebníky i zaměstnance bloků Búšér 2 a 3. Podrobně představovali havarijní připravenost, systém havarijních cvičení a vybavení. Strach z útoku Pořád se s námi fotí, ale fotky se zdráhají dát, protože se bojí, že podle tváře na nich rozpoznaní zaměstnanci by se mohli stát terčem teroristického útoku. Stále pietně vzpomínají na 20 spolupracovníků zabitých zbytečně při útocích Iráku na rozestavěnou elektrárnu. Do objektu se nesmějí vnášet počítače ani flash paměti. Írán (80 miliónů obyvatel) produkuje přes 280 TWh elektřiny ročně, 79 % z plynu, 14 % z ropy, 6 TWh ročně vyváží, z 90 % do Iráku a Turecka. Spotřeba je přes 2 800 kWh ročně na hlavu. Provincie Búšér na břehu Perského zálivu je vnímaná jako energetické centrum země - na sever od města leží největší naleziště ropy, na jih největší naleziště plynu (vlastně je to podmořské pole společně těžené s Katarem), blízko města je jaderná elektrárna s PWR 1000 a dva další reaktory se staví. První dva (PWR 1200 MW) se začaly stavět už v sedmdesátých letech ve spolupráci se Siemens KWU. Pak přišla válka s Irákem a nehotová elektrána byla vážně poškozená iráckým bombardováním. Němci ji po válce odmítli dokončit. V roce 1992 podepsala Islámská republika smlouvu o dokončení s Ruskem. Na zařízení od německých firem Rusové naroubovali své komponenty. Stavba se protahovala a v roce 2007 byla téměř zastavena. Odhadem je 24 % zařízení německého původu, 36 % Íránského a 40 % ruského původu. Rusko dodává čerstvé palivo a odebírá si použité. První reaktor byl nastartován 2011 a do komerčního provozu uveden 2013. Teprve od toho roku také probíhá "jaderná komunikace" s veřejností. Výzkumné ústavy pracují na designu a přípravě domácích malých jaderných reaktorů pro průmyslové účely. Vodka pro ruské zaměstnance Téměř všichni pracovníci na Búšéru mluví rusky, zkoušejí to i na mě. Nápisy v elektrárně jsou dvojjazyčné, někde se přidává i třetí – angličtina. V blízkosti elektrárny je sídliště ruských zaměstnanců (nyní je jich tu asi desetina), jimž ambasáda pravidelně dodává vodku, aby přežili v muslimské "bezalkoholové" zemi. Další plány s jádrem mají velké – do 2030 postavit 8 000 MW a veškerou infrastrukturu. Převzít elektrárny od Rusů a provozovat a udržovat je jen vlastním domácím personálem, který se intenzivně připravuje. Spolupracovat s veřejností, zvýšit povědomost i o neenergetickém využití jádra a radionuklidů. Zařadit jadernou fyziku do školních osnov, budovat science parky, pořádat odborné konference, spolupracovat s univerzitami a vybudovat vědeckou komunikaci. Stěžují si na vládu - pochybují, že rozumí tomu, co by potřebovali. Stěžují si na nedostatek peněz (jako všichni všude), ale je jasné, že sankce na ně velmi neblaze doléhají. Pořádají semináře pro domácí průmysl, aby dosáhli toho, že bude schopen vyrábět sám všechny potřebné součástky a zajistit údržbové práce pro jaderný program. Překážkou pro lepší rozvoj energetiky jsou uměle nízké, státem dotované, ceny energií:  0,03 USD/kWh elektřiny, 0,29 USD za litr benzinu... {loadmodule mod_tags_similar,Související} Přátelské město Protože domácí lety na ty mezinárodní moc nenavazují, strávila jsem celý den navíc v Teheránu. Je to velmi přátelské a bezpečné město, lidé jsou zde ohromně milí, pohostinní, poctiví, ochotní pomoci, dávají se do řeči. Na rozdíl od stavu před čtyřmi lety už se tu objevují i reklamy a dokonce s lidskými obličeji a postavami. V Teheránu jezdí několik linek metra, na internetu se lze dostat na více stránek než v minulosti. Facebook je stále blokován, ale mají Instagram.  Je tu levno a celkem snadné cestování. Musím se sem vrátit jako turista - Persie má úžasné památky. Držím Íráncům palce, aby se vymanili z totality, kterou je dusí ti jejich imámové, aby ustáli americké schválnosti a aby se jim jaderný energetický program dařil. "Ve jménu Boha! Jadernou energii všem, jaderné zbraně nikomu!" – to jsou totiž slova, jimiž zahajují každé jednání i každý tištěný či audiovizuální materiál.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2024-02-21 11:07:00

Mozaika: Pro některé lidi může být moje kniha traumatizující, říká český Édouard Louis Marek Torčík

O matce, otci, dědečkovi, ale také o šikaně, alkoholismu nebo vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací. Přesně o tom je román Rozložíš paměť Marka Torčíka. Na jednotlivé součástky v něm rozebírá nejen vlastní vzpomínky, ale i jakousi kolektivní paměť celé rodiny. „Zvláštní na této vzpomínce je, kolik různých verzí existuje,“ píše. Jak je to s uchováváním a vyvoláváním minulosti, autofikcí a jeho literárními vzory?

Čas načtení: 2024-02-22 20:56:15

Nepřehledná složitost rozumu a ohromující jednoduchost ducha

Dnešní moderní lidstvo se podobá bezradnému dítěti, které rozložilo mechanický hodinový stroj na součástky, ale nedokáže jej už složit. Moderní lidstvo ve snaze znát hmotu a dokázat ji ovládat, rozložilo svým poznáním…