Aktuální Zprávy

Přírodovědec: Obce mohou chránit pestrost druhů jednoduše třeba pásy vegetace

Největším problémem pro biodiverzitu, tedy rozmanitost druhů, v Česku je stav zemědělské krajiny, ale obce ji mohou chránit jednoduše třeba pomocí biopásů - pruhů trávy, keřů či stromů a jiné vegetace v polích. Na konferenci s názvem Udržitelná budoucnost obcí to řekl přírodovědec a pedagog Jakub Hruška.

---=1=---

Čas načtení: 2019-07-22 09:18:38

Evangelium podle Ernesta Thompsona Setona

Po Evangeliu podle Foglara přichází religionista Pavel Hošek (*1972) s knihou o Ernestu Thompsonovi Setonovi, který se v Čechách těší dodnes až neúměrně vysoké popularitě. Proč je tak vzýván? Kniha Evangelium lesní moudrosti na to odpoví hned úvodem: některé rysy Setonovy mentality se jednoduše kryjí s prvky naší mentality národní, především zřejmě niterná láska k přírodě a nedůvěra k církvi. Přesto Pavel Hošek dokládá, že Seton účinně operoval se známými sekvencemi Písma svatého, když vyprávěl své, často ryze zvířecí příběhy, a ony pasáže bible bývaly známy spíš původnímu americkému čtenáři, zatímco zde se, a to je paradox, mnohý čtenář dostal do styku s biblí poprvé četbou Setona. Ten u nás měl daleko větší vliv na skauting než lord Baden-Powell, jeho zakladatel. Vadil tu totiž Baden-Powellův vlastenecký militarismus, se kterým pojal hnutí jako brannou výchovu. Oproti tomu Seton byl antimilitarista podezřívavý vůči imperiálním ambicím nejen britské, ale každé říše. A zatímco skauting se od začátku pojí s křesťanstvím, u nás jsou lidé v tom směru skutečně podezřívaví. „Bylo to tak (do značné míry) i před sto lety,“ podotýká Pavel Hošek a dodá: „Na klimatu první republiky se významně podílely antiklerikální nálady... Setonova osobní spiritualita, ač hluboká a intenzivní, byla (oproti tomu) nekonfesní a necírkevní.“ Tak či onak, česká mysl je spíš podezíravá vůči veškerým evangelizátorům a je paradox, že právě „americký kazatel evangelia“ dokázal nedůvěru vůči různým věrozvěstům a jejich duchovním naukám rozptýlit. Hošek dokumentuje, co Seton říká o své duchovní filozofii a jaké „evangelium“ zvěstuje, a při rekapitulaci jeho života zdůrazňuje ty okolnosti, které mají souvislost s tématem. Připomíná, že u nás už vyšla Setonova biografie od Allena Andersona Náčelník Ernest Thompson Seton a mizející Západ i studie Františka Kožíka Seton v Praze, mapující takřka minutu po minutě jeho návštěvu města roku 1936. Mezi paradoxy Setonova života počítá Hošek jeho touhu vyniknout, jak to odpovídalo aristokratickému původu; současně se ale zastával chudých, utlačovaných a opovržených. Byl individualista, obtížně nacházel přátele a neměl organizační nadání, ale vyzdvihoval rovnostářského ducha indiánských kmenových společenství. A jeho literární dílo nebylo jiné: je kombinací vědecké svědomitosti a romantického citového náboje. Kolísal mezi fakty a dojmy, jak mu vytýkali odborníci, literární kritici naopak nechápali, proč zatěžuje prózy „faktografickým balastem“, čímž podle nich snižoval uměleckou hodnotu svých textů. Setona nikdy neopustilo nadšení indiánskou moudrostí typické spíš pro dvanáctiletého chlapce, a to je jedna z jeho podobností s Foglarem. Sám řekl, že zůstal v jistém smyslu celý život dítětem, a indiáni byli, jak to sám vnímal, též velkými dětmi. Postupně však rozšířil své učení z látky vhodné jen pro onoho dvanáctiletého chlapce na program pro celý život. Přešel i k intenzivnímu politickému úsilí ve prospěch „rudého muže“, čímž si dělal nepřátele: mnozí američtí vlastenci mu nemohli přijít na jméno. Už ženatý bydlel, připomeňme, v rezidenci Wyndygoul u New Yorku. Místní chlapci mu psali po plotě oplzlé nápisy, i zašel do školy a pozval děti na prodloužený velikonoční víkend. K jeho překvapení přišlo dvaačtyřicet chlapců. Uvítal je jídlem i šancí vykoupat se v rybníce. Následovaly nápady na hraní dobrodružných her, večerní ohně, vyprávění příběhů. Skupina těchto hochů se stala základem hnutí lesní moudrosti a všech 42 jich zůstalo věrno Setonovi do dospělosti. Principy výchovné práce Seton nejprve uveřejňoval v časopise Ladies Home, který vycházel nákladem osmi set výtisků (1902): posléze se tyto články staly základem „tábornické příručky“ Svitek březové kůry, kterou nikdy nepřestal vylepšovat. Chtěl původně napsat encyklopedii lesního moudra, nicméně Rudyard Kipling mu vysvětlil, že by ji nikdo nečetl, a poradil, aby napsal příběh. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Výklad o Setonových dílech rozdělil Pavel Hošek na čtyři kapitoly: o spisech přírodovědeckých, o „zvířecích“ povídkách, o románových autoportrétech, o programových spisech. A v následující, klíčové části knihy nazvané Setonovo evangelium řeší (a nevyřeší) otázku, zda byl Seton panteistou či monoteistou. Podle všeho věřil, že je Bůh totožný s přírodou, Hošek však problém detailů jeho víry nechá otevřen. Sleduje pouze, jak rozličným způsobem Setona interpretovali, u nás především Miloš Seifert a jeho žák a oponent Viliam Valovič. Hošek se rovněž věnuje Setonovým sympatiím k židům a připomíná, že Dreyfusovu aféru měl za příklad „nemravného vlastenectví“ a situaci, kdy má člověk dát přednost pravdě před láskou k vlasti. Nelze, pravda, pominout, že byla židovského původu jeho žena. Další část knihy Odpověď Setonovi? je možná autorovou úlitbou křesťanství, nicméně nepochybně poskytuje legitimní odpověď na otázku, co z jeho učení přežilo. To, co odmítl, nebylo křesťanství, zjišťuje ke své úlevě Hošek, ale deformace křesťanství. A jak se zdá, v životě Seton hledal vytrvale jakési „původní křesťanství“ a věřil, že je nachází právě v upřímné zbožnosti indiánů. V závěru knihy srovnává Hošek Setona s Foglarem, přičemž ze zkoušky nevyjde náš autor jako plagiátor, ale se ctí. Je přitom skutečností, že „žijeme-li“ Foglarem, je na místě přejít v určité chvíli minimálně k Setonovi (a jistěže nejen tam). Právě Seton totiž nechtěl zastavit čas (jako Foglar) a „českým Setonem“ je (spíš než Foglar) přírodovědec a spisovatel Miloslav Nevrlý, autor proslulé knížky Karpatské hry, která očarovala tisíce táborníků. E. T. Seton je – oproti Foglarovi – syrovější, méně lyrický, méně poetický, méně romantický a jistěže i duchovnější. Ukázka z knihy: Setonovo dětství bylo jedním slovem nešťastné. Ve vzpomínkách líčí domácí prostředí jako pochmurné a skličující. Náboženskou výchovu, které byl doma vystaven, vnímal jako něco děsivého. Atmosféru, která vládla v jeho rodině, opakovaně popisuje jako bezútěšnou. Bylo to prostředí zachmuřené vážnosti, bez humoru, bez spontánních citů, bez lidské blízkosti. Ovšem s jednou důležitou výjimkou. Tou byl silný citový vztah k matce. Hovořil o ní jako o světici a mučednici. Jeho vzpomínky na ni jsou jediným světlým momentem v jinak dosti otřesném líčení dětských let. Vůči otci naopak cítil směs strachu a odporu. Jako citlivé a trochu vznětlivé dítě byl z otcovy strany často umravňován a kázněn, což ovšem zakoušel jako nespravedlnost a křivdu. Takto o tom hovoří jako dospělý muž. V dětství ale zřejmě zakoušel spíš zoufalství a zármutek. Nejspíš ho trápilo, jako tolik jiných dětí, že si nedokáže získat tatínkovo uznání. Míval občasné záchvaty melancholického hněvu. A právě v takových chvílích býval otcem kárán a trestán, což pro něj bylo velmi ponižující. Svým bezpočetným sourozencům, které vesměs intelektuálně převyšoval, se postupně odcizil. S některými se pokoušel spřátelit, ale vždy znovu se cítil nepochopen či zrazen. Záhy ale našel požehnaný únik z bezútěšného domácího prostředí, když se uchyloval do lůna divoké přírody... Je zřejmé, že tam utíkal před domácí atmosférou úzkosti a viny a že jeho celoživotní výchovné působení, které stálo u zrodu skautského hnutí a hnutí lesní moudrosti, vycházelo v nemalé míře z jeho vlastní nenaplněné touhy po šťastném dětství, které mu bylo odepřeno. On sám to takto líčil. Právě proto chtěl „vyhloubit studnu, z niž by „jiní mohli pít“. Pavel Hošek: Evangelium lesní moudrosti. Duchovní odkaz zakladatele skautingu Ernesta Thompsona Setona. Ilustrace na obálce Libor Balák. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Brno 2019. 200 stran

Čas načtení: 2024-12-20 14:45:25

Husí kůže: Dědictví minulosti?

Další pozoruhodnou vlastností našeho těla, o níž se toho mnoho neví, je tzv. husí kůže, odborně pojmenovaná jako piloerekce. Jednoduše jde o stav, kdy svaly ovládající chloupky na rukou způsobí jejich vzpřímení. Kůže pak vypadá hrbolatě. Husí kůží, která se objevuje zpravidla v chladu, při strachu či vzrušení, se zabýval už slavný britský přírodovědec a

Čas načtení: 2025-06-06 01:38:00

Přírodovědec: Obce mohou chránit pestrost druhů jednoduše třeba pásy vegetace

---===---

Čas načtení: 2020-11-04 20:09:40

Sbírka Noe odpočítává dny Bohumila Ždichynce je „zprávou o stavu Země“

Medicína, záliba v přírodních vědách a umění jsou spojené nádoby jeho tvorby. Spisovatel – esejista, prozaik a především básník, tím vším je lékař Bohumil Ždichynec, jehož rané verše zazněly poprvé již v šedesátých letech v pražské Viole v podání Radovana Lukavského. Reflektování stavu věcí vezdejších, které známe již z jeho nedávných opusů Hamlet v tekuté době (2017), Hranatej svět (2018) a Srdce v mrakodrapu (2019) pokračuje i v jeho nejnovější knize veršů Noe odpočítává dny. Básnící přírodovědec a myslitel postrenesančního stoicismu žije a tvoří v období postmoderního skepticismu, kdy jeho filozofické přemítání nabývá estetického rozměru, jež čtenáři předkládá jako svou osobitou výpověď a meditativně strukturovanou básnickou zpověď. V případě poslední básnické sbírky se setkáváme s autorovým tzv. „chronopoetickým“ dialogem se světem. V lidském organismu totiž probíhají rytmické procesy s různou periodou, harmonicky spjaté. Biologický rytmus trvá jeden den, který lze obrazně transformovat do jednoho roku a jediného života. Jarost se odráží v ránu a dopoledni, léto v hřejivém poledni a odpoledni, podzimní podvečer a večer přináší na paletu odstíny a šerosvit, královna noc je doménou krásy zimy. A tak jsou básně v knize rozčleněny do kapitol nesoucích místo názvu časové fáze dne: 6.00–10.00 (ráno), 10.00–12.00 (dopoledne), 12.00 (poledne), 12.00–17.00 (odpoledne), 17.00–20.00 (podvečer), 20.00–24.00 (večer), 0.00-6.00 (noc). Autorova nejnovější básnická sbírka pod názvem Noe odpočítává dny je navenek nevtíravou a nenásilnou a možná o to závažnější filozoficky laděnou „zprávou o stavu Země“ vyslovenou v čase, kdy pomyslný předpotopní praotec Noe úzkostně odpočítává intervaly neúprosného pozemského bytí. Zaměřuje se přitom nejenom na biohodiny, ale i na biominuty a biovteřiny naší momentální a archetypální bio existence a volí pro toto básnické reflektování času formu výrazově uměřené a formálně ukázněné chronopoezie. Ve všech demonstrovaných časových zlomcích nacházíme jak epické poetické vyjádření, tak i lyrické a mnohdy filozofické fragmenty. V obou polohách se v autorových verších v metaforách živě zrcadlí náš svět a naše životy. Ukázka z knihy Imaginace Fobie z prázdna vyvěrá z lidské podstaty. Neukotvenost, náhražkovost a ztráta identity jsou vnějším projevem prázdnoty. Je prázdnota neohraničeností danou její nerozlišitelností? Absolutní vakuum (prázdno), neexistuje. Možná byl shluk světelných bodů vyjádřením prvotního zvuku. Prázdnota tudíž může být možností uměleckého vyjádření. Přiblížením dálky nebo podvědomým vnímáním ji lze identifikovat. Působení reality současně na více smyslů, synestezie, byla nebeským darem Arthuru Rimbaudovi. Dvě roviny mohou mít společný i jeden bod. V turniketu se každým okamžikem pohybu uzavírá nějaký prostor, a přesto jím lze v čase (jako ve 4D) projít. Při pokračujícím dalším otáčení se uzavře a znovu otevře na druhé straně. Transformace vědomí předpokládá čtvrtou a pátou dimenzi. Touto dimenzí se všechny možnosti vyskytují ve stejném čase a na stejném místě. Myslím, a tedy jsem v kvantovém vědomí a prostoru chápanému jako prázdnota. Setká-li se nyní pravda s krásou, přinese dobro. * Údolí neklidu Tekoucí vědomí má k usebrání dva břehy: na jedné straně chaos a na druhé ustrnulost. Ač nevíš kam plout, proud tě s tebou bere. Žití je mezičas v němž ustavičně hledáme sebe. * Hledání Prométhea V bledém dopoledni 21. století stojíš s Jiřím Kolářem frontu na játra. Mikrosvět, laboratorní stůl plný nábojů a děr, anhilující magnetická pole továren na částice. Co se to kolem děje? Přetížený čas, Prométheus v plamenech. Vlny dní, bójky nocí v přístavech zauzlovaných snů. Jen otevřená mysl může být naplněna smysly. * Průnik světla Nikde není taková tma, jež by světlo ukryla. Motýl vyklouzl z kukly, sen se sráží v rosu. Ráno je tuze křehké a foton letí pro něhu. Štěstí je tenké sklo, dělící žití od nicoty. * Polární noc Psychedelická záře koloruje na zenových křídlech mraků holografické tvary, růžovou rybu plující v objetí beránků a astrální praptáky indigově v modrotisku nebe. Zeus šeptem vypráví o údělu do něhož se vejde svět. Vstup do dekadentního obrazu. Vzhlédni vzhůru a spatříš s uvědoměním sounáležitosti výsek scenérie a bílé světlo. * Smysl Ze všech chtění a citů je nejkrásnější láska, jíž sladká touha jímá. Zřekne-li se bohatství má okouzlenou duši, a bude ta pravá. Zdroj pohybu a dění, kosti, šlachy a svaly láskou zvednou skály. AESCULAPUS, Praha 2020 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-05 16:27:46

Imaginární zoologie Jana Lukavce ukazuje reálná zvířata v dějinách literatury

Imaginární zoologie Jana Lukavce je – snad i navzdory titulu – literárněvědnou a zároveň obecně kulturní historií zvířat zcela reálných. A protože je autor vědec, pozoruje jejich funkci v celé přehršli knih nejrozmanitějších žánrů, méně ve filmech. Analyzované přitom vcelku umně konfrontuje s regulérními znalostmi přírodovědců té které doby a v šestnácti kapitolách s ním zaujatě projdeme mnoha literárními odkazy. Úvodem si ovšem prohlédneme i celou milovanou pražskou zoo, jednu z nejhezčích zahrad na světě, a samo sebou i tohle provedeme skrze její obrazy v literatuře a knihách. Spolu s uměleckými motivy zkoumá autor postupně mravence (ty především na podkladě práce Petra Hampla O mravencích a lidech), netopýry, vrány, krkavce, lišky, vlky, psy, kočky, prasata, koně, medvědy, opice, delfíny i velryby. Vždy bude, to je pravda, někomu nutně nějaký odkaz chybět – a v případě takovýchto prací to jinak není ani možné. A hle, Lukavec například vůbec nezohlednil pohádku Lumíra Čivrného Jak zvířata zavřela lidi do klece. Ale nelze do jedné knihy shromáždit všechno. Ale podívejme se mezi stránky i konkrétněji. V románu Lilith George MacDonalda (1834–1905) vykonává havran s klidem povolání knihovníka, což je zřejmě metaforou, a současně je průvodcem právě zesnulých. Teoriemi Carla Gustava Junga je pro změnu inspirován vlk Hermanna Hesse, kterým se částečně cítí být jeho hrdina Harry Haller v románu Stepní vlk (1927). Nu, a co vlci Kiplingovi? Co Londonovi věrní tažní psi? Bílý tesák. A nechybí ani legendární český Punťa, výtvarně ztvárněný René Klapačem. Analogii v životě lidí a lišek viděl Seton a ještě daleko zřetelněji náš Těsnohlídek. V oddíle Z člověka v lišku a zase zpět analyzuje Lukavec i známou literární diádu Dáma v lišku (David Garnett) – Sylva (Vercors). Nedávno ji zohlednil i český spisovatel Jiří Kratochvil. A přírodovědec Buffon (1707–1788) přičítal – oproti tomu – polidšťující rysy medvědům k tíži. „Veškerá tato hrubá podobnost s člověkem podtrhuje medvědovu zrůdnost a v ničem ho nečiní nadřazeným ostatním zvířatům,“ mínil – a snad měl i pravdu. Tyto solitérní šelmy se nedomluví ani vnitrodruhově, natož s člověkem, jejich krocení v cirkusech je nebezpečné a je tak trochu překvapivé, nakolik ušlechtile je – s Gerstäckerovou výjimkou – líčí už zmíněný Seton, Faulkner (sic), Curwood či Charles Roberts (1860–1943), ten v novele V srdci pralesa. Lukavec prózu tohoto kanadského autora charakterizuje následovně: „Zvířecí samice Kroof v ní přichází o svoje mládě a přimyká se k mladé dívce. Medvědice děvčátko chrání před nástrahami pralesa a ono naopak přivádí zvíře stále blíže ke svému a matčinu lidskému příbytku. Statná samice je dívce oddána vášnivěji než vlastnímu dítěti. Když ale dítě dospěje a zvíře smrtelně ohrozí muže, který si ji vyvolil, mladá žena medvědici s velkým sebezapřením zastřelí.“ Antropomorfizované medvědy přivedl na literární scénu rovněž fenomenální Philip Pullman, autor Zlatého kompasu, ale není zapomenut dokonce ani Menzelův Míša Kulička. V knize nechybí dokonce ani netopýří Batman, ba ani prasátko Babe (z pera literáta Dicka Kinga-Smithe), a dokonce dojde na Jahelkovu prasečí píseň Balada o strašlivém úderu šilhavého řezníka Josky. Ani Havlova hra Prase, ani Prase Dahlovo není opomenuto a my jenom zaváháme, zda autor neměl zohlednit i lidožravé čuníky Harrisova Hannibala. I kdyby ne, trochu zde chybí Farma zvířat. A opice „z Korálové ulice“? Je zkoumána v jediném tyglíku s Tarzanem a King Kongem, ale taky jako hrdinka Vercorsových Nepřirozených zvířat. Pouze na (příliš exkluzivní) Planetu opic Pierra Boulea v tomto případě nezbyl prostor. A vorvani? Delfíni? Velryby? Mimo Barona Prášila je tu spatříme i v podobě Mocha Dicka, ba dojde na reflexi filmu Orca zabiják. Nedůsledně, ale přesto Jan Lukavec dodržuje v kapitolách jistou chronologii, a tak třeba u koček začíná výklad už ve starém Egyptě, aby pokračoval třeba i Montaignovým postřehem „když si hraji se svou kočkou, kdo ví, nemá-li ona ze mne větší kratochvíli než já z ní“ a končil u citací z Terry Pratchetta. Nechybí Quijotův boj s kočkami, ba ani lev Aslan z Letopisů Narnie. Ani Poeův Černý kocour, ani Haškova Povídka o kočce, ani Kiplingova Kočka, která chodí sama, ani umručený kocour Trnkovy Zahrady. Jen ta interpretace Hoffmannových Životních názorů kocoura Moura není, pravda, jednoznačná. I když se podobné kumulace motivů mohou někomu zdát až mechanické, autor dochází k tak zajímavým odhalením, souvislostem, objevům a postřehům, že si u mnohých kapitol nelze nevysnít, že se pod jeho perem jednou stanou celou samostatnou knihou. Třeba právě kočičí. Lukavcův přístup k problematice je po celý čas konkrétně textový a méně teoretický, ale právě tak se to nejlépe vyplatí. A nejen čtenářsky. Zvláště to pak vynikne v kapitolách jako Z člověka v žábu či brouky (a někdy i zpět), kde se nám dostane pohledu na podstatné momenty díla Franze Kafky. I na zvířecí já v každém, jak je metamorfovali například Stevenson, Jekyll a Hyde. Mnohé z Lukavcových postřehů zpochybňují dichotomie zvíře – člověk, příroda – kultura. Antropocentrický pohled na život a vesmír nikdy nebyl namístě, i vítejme tuto stránku těchto půvabných kulturních dějin. Není radno vydělovat se jako lidé z říše živočišné přespříliš. Absolvent FF UK Jan Lukavec (*1977 v Praze) pracuje v Národní knihovně, píše recenze pro časopis iLiteratura.cz (kde je zároveň redaktorem), publikuje v tisku a časopisech, je spoluautorem Slovníku novější literární teorie (2012), napsal knihu o Gilbertu Keith Chestertonovi Fanatik, prorok, či klaun? (2008) a po ní publikace Zneklidňující svět zrcadel (2010), Od českého Tokia k exotické Praze (2013) a Bytosti na pomezí (2016). A právě poslední z nich, která ovšem operuje spíše se zvířaty z mytologie, bezprostředně souvisí s jeho poslední knihou. Jan Lukavec: Imaginární zoologie. Odborně recenzovali Petr Kopecký a Michal Sýkora. Pulchra. Praha 2019. 288 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-31 06:54:15

Jazykovědma: Co hledala Němcové Barunka v babiččiných vlasech

Jak se správně píše datum, zda se tuleni tulí, co má společného román se Římem či kde se vzala slova přehršel, hafo a mrť. To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož říjnové posty přebíráme. Akronyma a tečka (1. 10.) Jistě víte, že akronyma jsou typem zkratek, po kterých se nepíše tečka (nekončí-li jimi věta): EU, ČR, DIČ. Tečka se nepíše ani za kontrakčními zkratkami, které vznikají stažením (kontrakcí) slova na první a poslední písmeno: pí (paní), cca (cirka), fa (firma/faktura). Špinavě šedý slavík (2. 10.) Etymologie je jako život: občas je šedivá. Doslova to platí u zpěváka s nejkrásnějším hlasem, slavíka, drobného ptáka nevýrazně hnědošedé barvy. Praslovanské slovo pro slavíka, *solvьjь, pochází z indoevropského *sal-u̯o-, kde *sal- značí špinavý či špinavě šedý. Kdo je mistr s velkým M? (3. 10.) Jak je to s titulem Mistr/mistr a velkým počátečním písmenem? Velké písmeno se píše jen ve spojení s vynikajícími umělci: Vážený Mistře (v dopise), Mistr Karel Gott. Malé všude jinde: mistr Jan Hus (někdejší akademický titul), mistr světa (vítěz soutěže), mistr v dílně. Tuleni se netulí (4. 10.) Na co se ptáte: jak souvisí tuleň s tulením? Budete nejspíš zklamaní: nijak. Zatímco etymologie tulení se není jasná, název zvířete tuleň převzal náš přírodovědec Presl z ruského tjulén, které pochází patrně z laponštiny (tuĺĺa/dullja). Podoba je tedy čistě náhodná. Podezřelá dopravní značka (7. 10.) Zdála se vám značka MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHY vždycky podezřelá? Máte pravdu! Předložka MIMO se totiž pojí se 4. pádem (nikoliv 2. pádem), gramaticky správně tedy je MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHU. (Ano, teoreticky může být MIMO OBSLUHY plurál, ale pragmaticky je to spíš chyba... Korektní kalendářní data (8. 10.) Jak psát korektně kalendářní data: 1) Základní zápis je s mezerami za tečkou: 8. 10. 2019 2) Bez mezer je dvoumístný zápis s nulou doplněnou před jednociferné číslice: 08.10.2019 3) Při počítačovém třídění lze použít sestupný zápis se spojovníky: 2019-10-08 To a ten datum (9. 10.) Včera jsme si zopakovali způsoby zápisu kalendářních dat, dnes si ještě připomeňme rod slova datum. Základní je rod střední: to datum bez data. Je-li nezbytně nutné rozlišit mezi kalendářními a počítačovými daty, lze tolerovat rod mužský: ten datum bez datumu. Když Němcové Babička měla vši (10. 10.) Pamatujete, jak Barunka vískala babičku ve vlasech? Tento výjev z Němcové možná nabude nového významu ve světle etymologie slova vískat. Původně totiž vískat (probírat se ve vlasech) označovalo hledání vší a vzniklo zúžením významu slova jískati (hledat). Kmán a komunismus (11. 10.) Co je to ten „kmán“ v přísloví „Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi“? Kmán je zastaralý výraz pro prostého člověka a pochází z německého gemein (prostý). Mimochodem gemein je příbuzné s latinským commūnis (společný), stejně jako komuna či komunismus. Šlechtická slečna (14. 10.) Jestlipak víte, jak vzniklo oslovení slečna? Zkrácením titulu šlechtična se změnou úvodního š na s. Původně se totiž jako slečny označovaly pouze neprovdané dcery šlechty. Mimochodem podobně vzniklo slovo vašnosta – zkrácením oslovení vaše milosti/jasnosti. Nemám, bohužel, ani stovku (15. 10.) Jak je to s krátkými vsuvkami typu „prosím“, „bohužel“ či „mimochodem“ a psaním čárek? Je to na nás: vnímáme-li tuto vsuvku jako zásadní informaci, čárku nepíšeme. Napíšeme-li čárku, pak uprostřed věty z obou stran. Příklady: Půjč mi(,) prosím(,) stovku. Bohužel(,) sám nemám. Podle zvonku poznáte pohlaví (16. 10.) Máte správně jméno na zvonku? Aneb pojmenování členů rodiny příjmením a koncovka -ovi/-ovy. Pravidlo pro shodu je staré známé: je-li v rodině živ(otn)ý muž, píšu -i (1. pád), například manželé Novákovi (muž a žena). Jde-li jen o ženy a děti, píšu -y, například sestry Novákovy. Přišli synové, nebo milenky? (17. 10.) Pokračujeme v dilematu koncovek -ovi/-ovy, tentokrát u přídavných jmen přivlastňovacích. Pomůže nám dosazení ukazovacího zájmena to: 1. pád – přišli (ti) Petrovi synové, přišly (ty) Petrovy milenky 4. pád – vidím (ty) Petrovy syny, vidím (ty) Petrovy milenky Moravské hafo s německými kořeny (18. 10.) Na co se ptáte: kde se vzalo slovo hafo? Jde o expresivní slangový výraz původem z Moravy, který je odvozený od německého nářečního Hanfel, spisovně Handvoll (hrst). Příbuzné jsou i české nářeční varianty vyjadřující velké množství: hafol, hafel, hafok či hafolec. Moci versus moct? (21. 10.) Ať už takto v pondělí můžete či nemůžete, můžeme si posvítit na sloveso „moci“. Váháte-li nad koncovkou v infinitivu, starší -ci (moci) se považuje za spisovné, novější -ct (moct) je spíš hovorové. Spisovné jsou dále tvary mohu/mohou, podoby můžu/můžou jsou hovorové. Kolik je přehršel? (22. 10.) Je přehršel hodně, nebo málo? Přehršel (či přehršle) je ženského rodu a pochází z praslovanského gъrstь (hrst) a předpony per- (pře-) nebo pri- (při-). Původně přehršel označovala malé množství (kolik lze nabrat do jedné či obou hrstí), dnes je význam opačný, tj. mnoho. Všechny romány vedou do Říma (23. 10.) Co mají společného román, romance a romaneto? Všechno jsou to literární útvary, jejichž cesty vedou do Říma – jejich názvy jsou totiž odvozeny z latinského Rōmānicus (tj. římský, románský) a původně označovaly texty psané v národním (románském) jazyce, nikoliv v latině. Basa je mučení (24. 10.) Proč se říká vězení basa? Zřejmě analogicky podle francouzského mettre au violon (tj. dát do houslí), kde housle odkazují ke středověkému mučicímu nástroji podobnému houslím či base. Se zanikáním útrpného práva se význam slova rozšířil na trest vězení, tj. sezení v base. Prča z Moravy (25. 10.) Když je ten pátek, ať je prča... Slovo prča ve významu legrace pochází z Moravy a odvozuje se od slovesa prčiti se (tj. pářit se), které je zřejmě zvukomalebného původu. Uklidit les do poslední mrtě (29. 10.) Co je to ta mrť ve spojení do mrtě? Zde mrť označuje poslední nejmenší částečku. V lesnictví se mrť používá ve smyslu odumřelého listí a jehličí. Výraz mrť je odvozený z praslovanského *merti s významem mřít. Zhůvěřilost od Karla Gotta (30. 10.) Slovo „zhůvěřile“ znáte z Gottovy písně Trezor. Textař Rostislav Černý je dle vlastních slov použil ve smyslu „zhovadile“. Etymologové je spojují s východiskem „zhůvěřiti“, kde kořen „uvirý“ značí křivý. Doslovný význam se posunul na společensky „křivý“, tj. nevhodný, urážlivý. Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-22 09:18:38

Evangelium podle Ernesta Thompsona Setona

Čas načtení: 2024-02-18 18:33:00

Před 200 lety získal jméno první dinosaurus, nešlo ale o ještěra

Anglický přírodovědec a teolog William Buckland 20. února 1824 předstoupil před Londýnskou geologickou společnost a kolegům popsal obří čelist a kosti končetin, které objevil v břidlicovém lomu ve vesnici Stonesfield nedaleko Oxfordu. Bucklad se domníval, že tyto zkamenělé pozůstatky patřily obřímu dávnému plazovi a dal mu oficiální vědecký název: megalosaurus, neboli "velký ještěr". Je to chvíle značící oficiální určení prvního dinosaura, ačkoliv toto slovo vzniklo až později, ve 40. letech 19. století, píše agentura Reuters.

Čas načtení: 2024-02-19 00:01:00

Dovoz ukrajinského obilí. A další problém. Ptačí chřipka. U nás vybíjíme, co jinde? Vědec má obavy

Zapomínáme, že zemědělství živí populaci, a proto k němu přistupujme se vší vážností a pokorou. Stejně jako ke Křivoklátsku či Karlštejnsku, které přece nemusí být národními parky – stejně je budeme chránit a poznávat. To se týká i železničního tunelu z Berouna do Prahy. Uznávaný přírodovědec, geolog Václav Ziegler se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz věnuje aktuálně vyhlášeným unikátům na poli naší geologie, před kterými je třeba smeknout.

Čas načtení: 2024-02-20 17:05:52

Před 200 lety získal jméno první dinosaurus. Nebyl to „čtyřnohý ještěr“, jak si vědci mysleli

Anglický přírodovědec a teolog William Buckland 20. února 1824 předstoupil před Londýnskou geologickou společnost a kolegům popsal obří čelist a kosti končetin, které objevil v břidlicovém lomu ve vesnici Stonesfield nedaleko Oxfordu. Buckland se domníval, že tyto zkamenělé pozůstatky patřily obřímu dávnému plazovi a dal mu oficiální vědecký název: megalosaurus neboli „velký ještěr“.

Čas načtení: 2024-02-20 13:30:09

Před dvěma sty lety vědci popsali prvního dinosaura. Věřili, že nepřežil potopu světa

Lidé nacházeli podivné veliké kosti odpradávna, ale netušili, jakým tvorům patřily. Vznikly tak legendy o dracích, obrech a kyklopech. Teprve před dvěma sty lety se podařilo zjistit, že se jednalo o obrovské pravěké ještěry. S průlomovou přednáškou tehdy před britskými geology vystoupil přírodovědec William Buckland.

Čas načtení: 2024-03-04 17:43:08

Tip na výlet – Amethyst Welt v rakouské Maissau

Máte rádi minerály a vyhledáváte je nejen pro jejich krásu, ale také energii, kterou v sobě nesou? A je zároveň vašim velkým favoritem mezi drahými kameny ametyst? Potom se určitě zajeďte podívat do dolnorakouského městečka Maissau. Čeká tu na vás úžasný Amethyst Welt – Ametystový svět – muzeum i volnočasový park postavený na jedné z nejsilnějších ametystových žil na světě. Proč je právě ametyst tak oblíbený minerál? Ametyst je pro mnohé jedním z nejkrásnějších drahokamů vůbec. Prakticky se jedná o fialově zbarvenou odrůdu křemene. Vyzařuje z něj obrovská ochranná síla a moc. Je to jednoznačně kámen s vysokými spirituálními vibracemi. V psychické a fyzické rovině napomáhá soustředění, rozvíjí intuici, zmírňuje bolesti, zahání stres a navozuje klid. V hojné míře se proto používá i v ozdobách a špercích z drahých kamenů. Věděli jste například, že ametyst byl také oblíbeným kamenem císaře Karla IV.? Nechal jej proto společně s dalšími polodrahokamy vsadit dokonce i do Svatováclavské koruny, korunovačního kříže i jiných relikvií Svatováclavského pokladu. Protože Karel IV. byl pravděpodobně přesvědčen o meditativních účincích ametystu, nechal jím obložit i všechny stěny v kapli sv. Kateřiny na Karlštejně, kam chodil rád rozjímat s Bohem. Pláty ametystu jakožto obkladů na stěnách nalezneme díky císaři taktéž v kapli sv. Kříže na Karlštejně a v kapli sv. Víta na Hradčanech. Ametystová výzdoba obou kaplí měla údajně připodobnit biblický Nebeský Jeruzalém a jeho hradby. Kam za ametystem v Čechách a na Moravě Pokud jste mineralogové a dobrodruzi zároveň, možná už budete mít dávno ty nejlepší lokality, jež skrývají tento fialový klenot, prozkoumány. Mezi nejznámější naleziště ametystu u nás patří nebo alespoň patřily Krušné hory, místa okolo Kozákova v Českém ráji, sever Jeseníků, Vysočina (Kojatín a Bochovice na Třebíčsku), okolí Milevska (Jickovice kousek od Zvíkovského podhradí) či Slavkovský les na Karlovarsku. Možná patříte k těm, kdo jsou schopni na procházce v lese či na poli s virgulí v ruce najít a prokopat se k té nejlepší ametystové žíle vůbec. Jestliže se k takovým znalcům neřadíte, nezoufejte. Za ametystem můžete kdykoli vyrazit na některou z proslulých burz minerálům, které se pravidelně konají např. v Tišnově, Praze, Brně, Ostravě, Pardubicích, Plzni, České Lípě, Sokolově, Příbrami atd. A pokud to nemáte daleko do Rakouska, můžete si udělat krásný výlet za humna do Rakouska, kde na vás čeká zábavní svět Amethyst Welt. Co je Amethyst Welt Maissau? Amethyst Welt – v překladu Ametystový svět – bude zážitkem nejen pro všechny milovníky drahých kamenů, ale pro celou rodinu. Jedná se o určitý druh zážitkového parku uzpůsobeného dětem i dospělým. Park byl vybudován na volně dostupné ametystové žíle a to ne jen tak ledajaké. Již v roce 1845 byla v oblasti Maissau při těžbě kamene náhodou objevena velká ametystová žíla tzv. pásového ametystu, jedinečná svého druhu. Rakušané tento typ ametystu nazývají doslova „chodbičkový nebo náramkový“ ametyst, zřejmě proto, že prorůstající žíla tvoří v křemeni pravidelné do fialova zbarvené proužky. Tyto „pásové“ ametysty jsou velice vzácné a na světě se nachází pouhých asi 20 nalezišť. Z nichž jedno je právě v Maissau. A kdeže to je? Městečko Maissau leží v Dolním Rakousku mezi městy Hollabrunn a Krems an der Donau. Nejblíže to sem budou mít obyvatelé jižní Moravy, ze Znojma je to do Maissau jen nějakých 50 minut jízdy autem. Největší zpřístupněná ametystová cesta V Ametystovém světě se nudit nebudete. Čeká vás zde zajímavá prohlídka muzea ametystu a také jiných vystavených drahokamů v celé své kráse. Součástí prohlídky je také expozice upozorňující na roli ametystů a drahých kamenů vůbec v historii léčitelství. Budete zde vtaženi hluboko do historie ametystu, do dob faraonů, králů i císařů až po slavnou Hildegardu z Bindenu, uvidíte, že ametyst provázel lidstvo téměř od nepaměti. Dozvíte se, jak vzácné minerály před více než 280 miliony let vůbec vznikly. Ametystové ložisko se vyznačuje vysokými vibracemi, jejichž frekvence je prý stejná jako frekvence lidského mozku. Pobyt v blízkosti ametystu tak stimuluje hypofýzu k produkci kladných hormonů (serotonin, oxytocin) a navozuje pocity štěstí. Ne náhodou již v roce 1350 přírodovědec Konrad von Megenberg nadšeně prohlásil, že „ametyst rozptyluje špatné myšlenky a navozuje dobré myšlení“. Ten hlavní tahák je ale právě samotná ametystová štola. Nejenže ji s průvodcem budete moci navštívit a obdivovat velkolepé 40metrové pásy ametystu ukryté v 12metrové hloubce. A co je ještě lepší, za poplatek si pak můžete ametysty sami najít a vykopat v ametystovém rýžovišti. Tahle aktivita se bude líbit zejména dětem. Nářadí vám zde půjčí. Vytěžený ametyst si můžete nechat obrousit a vyleštit. Pokud nic nenajdete, nemusíte být zklamáni. Při odchodu dostanete jeden ametyst na památku s sebou domů. Pastvou pro duši i oči je i samotný park, ve kterém se Amethyst Welt nachází. Mnoho zeleně, upravených cestiček, květin, vodních prvků, laviček, odpočívadel… to vše láká k příjemné relaxaci v energeticky harmonickém prostředí. A co děti, mají se kde zabavit? Ametystový svět je rodinným parkem, který je připraven i pro malé návštěvníky. Děti si tu tak během prohlídky mohou vytěžit svůj ametyst, zahrát na malé detektivy, vydolovat si vlastní drahokamy nebo se vyřádit na obřím hřišti. Jelikož však osobní zkušenost vydá nad tisíce slov, bude nejlepší, pokud se do Ametystového světa vypravíte sami a necháte se vtáhnout do mocné energie těchto úžasných krystalů. Všechny důležité informace naleznete přímo na webových stránkách zde. Dokonce je připraven i leták v češtině. Zdroj textu i obrázků: amethystwelt.at © 2024 Klevetnice.cz

Čas načtení: 2024-03-07 19:40:00

&bdquo;Zombie jeleni&ldquo; ohrožují lidstvo novým druhem choroby. Vědci se obávají situace jako při nemoci šílených krav

Nejsou živé, ale množí se a zabíjejí. Bílkovinné infekční částice označované jako priony jsou natolik zvláštní, že je americký přírodovědec a esejista Lewis Thomas zařadil mezi sedm divů moderního světa. „Je to ta nejdivnější věc v celé...

Čas načtení: 2024-03-18 14:03:43

Po stopách Darwina – za zvířátky všech kontinentů

Jedním z nejvýznamnějších děl vědy byl bezesporu manuskript O původu druhů. Britský přírodovědec Charles Darwin jím položil základ teorii přírodního výběru. Darwin ji napsal na základě svých pozorování zvířat a fosilií na různých kontinentech, na které se dostal díky plavbě lodi Beagle. Článek Po stopách Darwina – za zvířátky všech kontinentů se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-04-22 07:00:01

Jedna z miliardy: Obří mořská příšera zlomila světový rekord

Lebka pliosaura, přezdívaného „SeaRex“, je z pětadevadesáti procent kompletní, což z ní dělá nejúplnější kousek svého druhu na planetě. Obsahuje téměř všechny původní kosti včetně 130 propletených špičatých zubů. Přesně tak tomu bylo i před 150 miliony let, kdy pliosaurus plaval oceány. „Studovala jsem mnoho kimmeridgeských pliosaurů, ale nikdy jsem neviděla takového, který by byl tak zachovalý jako tento,“ uvedla expertka, doktorka Judyth Sassoon z Bristolské univerzity, pro web Guinnessovy knihy rekordů. „Obsahuje mnoho anatomických detailů v jediném exempláři. Dosud jsme podobné věci nacházeli pouze částečně zachovalé.“ Sežere vás pes, když zemřete? Tady jsou nepříjemná fakta Číst více Nebezpečné útesy Lebka byla objevena poté, co nadšenec do fosilií Phil Jacobs našel čenich na pláži v Dorsetu. Natočil video a poslal ho odborníkovi na fosilie Stevu Etchesovi, majiteli sbírky, kde bude lebka pliosaura vystavena. „Zajistili jsme dron a prohlédli jsme cestu podél útesu. Našli jsme to, co vypadalo jako zbytek zvířete. Potřebovali jsme to samozřejmě potvrdit, což znamenalo výlet dolů z útesu na lanech, abychom se přesvědčili na vlastní oči. Až tam jsme si uvědomili, že se kostra zachovala vzhůru nohama. To byl důvod, proč vypadala tak divně,“ vysvětloval. Lokalizovat lebku netrvalo dlouho, ovšem nacházela se přímo uprostřed útesu. Pomysleli si, že to je velká překážka, ovšem ne nepřekonatelná. Byť to samozřejmě mělo daleko do „oprášení“ nálezu například v lomu. Tam nehrozí prakticky žádné nebezpečí, což se o strmých útesech rozhodně říct nedá. Sir Attenborough byl ohromen O tom, dostat dvoumetrovou lebku z útesu, velmi podrobně pojednává pořad BBC „Attenborough And The Giant Sea Monster“. Přes všechny jeho zkušenosti s přírodou lze s jistotou říci, že dokonce i „fanatik“ do zkamenělin sir David Attenborough byl tímto objevem ohromen. „To je jedna z největších lebek, jaké jste kdy viděli,“ napsal britský přírodovědec s tím, že je ohromen. Muž našel na zahradě něco neuvěřitelného. Pod trávníkem mu ležel desítky metrů dlouhý obr Číst více Podle odborníka byla lebka tak dokonalá, jak jen mohla být. Lepší už to zkrátka být nemohlo. „Jeden z vědců, Andre Rowe, říká, že je to jedna z milionu, ne! Jedna z miliardy fosilií!“ dodal výkonný producent pořadu Mike Gunton. Lebka je nyní vystavena v Kimmeridge v Dorsetu, přičemž Steve Etches ji popsal jako „jeden z nejdůležitějších, ne-li vůbec nejdůležitější exemplář, který kdy vyšel z kimmeridgeské hlíny.“ Celosvětově ji považuje za zásadní objev.“ Odborníci předpokládají, že v místě nálezu lebky budou i další fosilie. S největší pravděpodobností bude brzy nalezeno celé tělo dávného plaza. Zdroje: iflscience.com, theetchescollection.org, guinnessworldrecords.com KAM DÁL: Největší dinosaurus světa vážil víc než dopravní letadlo. Co by se stalo, pokud by na vás spadl jeho trus?

Čas načtení: 2024-05-14 17:02:12

Majestátní vlk: Samotář, který miluje společnost ostatních

Les si pomalu přebírá pod správu tma, když ticho najednou přeruší táhlé zavytí. Nezůstane u jednoho a další se přidávají, rázem jde o vlčí symfonii. O několik minut později už se majestátní těla schází nedaleko tůňky. Lov právě začíná. V roce 1758 švédský přírodovědec Carl Linné (1707-1778) popíše vlka obecného, v latině mu přiřkne jméno canis lupus.

Čas načtení: 2024-05-15 09:58:53

Podivuhodné chvíle se Sluneční písní [Miloslav Nevrlý / Nakladatelství Kazda]

Známý autor, povoláním přírodovědec, se vyznává ze své celoživotní inspirace modlitbou sv. Františka. Text, psaný původně pro mladé, oslovuje a zasahuje i ty, kteří jsou - bez ohledu na věk - mladí svojí vnímavostí ...

Čas načtení: 2024-05-17 08:10:00

Spisovatel Murín: Pan Šimečka, vzorný student převratů. Mrazivá slova o smrti v barevné revoluci

Předseda ve volbách poraženého Progresívního Slovenska Michal Šimečka zašel ve své slepé zlobě tak daleko, že prohlásil: „Uděláme všechno proto, aby Fico nevládl!“ A toho nyní atentátem také dosáhl. Reakce zastánců slovenské opozice dovedl do absurdna český ministr vnitra Vít Rakušan. „Prý nám sice ‚nechce radit‘, ale zároveň nám jako ‚expert‘ radí, že atentát na premiéra nemá politický podtón! Takže na Roberta Fica střílela zhrzená fanynka převlečená za důchodce?“ žasne nad výplodem Rakušanovy mysli slovenský přírodovědec, spisovatel a publicista Gustáv Murín.

Čas načtení: 2024-06-04 17:04:00

Příběhy z kalendáře: Chuť po mýdle, aroma po ovčině. Francouzský rokfór se napodoboval i u nás

V jeskyni nedaleko francouzského města Roquefort byl 4. června roku 1070 vyroben první plísňový sýr téhož jména. První zmínky o sýru podobném rokfóru ale pocházejí už z 1. století našeho letopočtu. Ve své encyklopedii o něm psal římský přírodovědec Plinius Starší. Rokfór si oblíbil také francouzský král Karel VI., přezdívaný Šílený, který 4. června 1411 rozhodl svým výnosem, že tento sýr bude zrát pouze v jeskyních a sklepích městečka Roquefort-sur-Soulzon v Pyrenejích.

Čas načtení: 2024-06-05 16:16:09

Z archivu cestovatele 3 [Jiří Baum / Martin Koláček - E-knihy jedou]

Dr. Jiří Baum, přírodovědec a cestovatel, navštívil mezi oběma velkými válkami téměř všechny světadíly, později cestoval i s manželkou Růženou Baumovou. O svých cestách napsali řadu knih a článků do časopisů.

Čas načtení: 2024-06-26 16:15:00

Vědec: Nový zákon by měl určit, kolik mrtvého dřeva by mělo zůstávat v lesích

Praha - Kolik mrtvého dřeva by mělo zůstávat v lese, by měl jasně stanovit nový zákon o lesnictví. Změny v novele zákony doporučuje přírodovědec Jakub Hruška z Ústavu výzkumu globální změny Akademie...

Čas načtení: 2024-06-27 01:15:00

Vědec: Nový zákon by měl určit, kolik mrtvého dřeva by mělo zůstávat v lesích

Kolik mrtvého dřeva by mělo zůstávat v lese, by měl jasně stanovit nový zákon o lesnictví. Změny v novele zákony doporučuje přírodovědec Jakub Hruška z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR a České geologické služby. Podle něj se většina mrtvého dřeva v posledních letech sbírá a půdě poté chybí živiny.

Čas načtení: 2024-07-05 00:00:38

Modlitba sv. Františka z pohledu přírodovědce

Nakladatelství Kazda nově vydalo známé vyprávění Miloslava Nevrlého o chvalozpěvu Sluneční píseň a také o životě a díle jeho autora, sv. Františka z Assisi. Známý autor, povoláním přírodovědec, se vyznává ze své celoživotní inspirace modlitbou sv. Františka. Text, psaný původně pro mladé, oslovuje a zasahuje i ty, kteří jsou – bez ohledu na věk –