Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-09-27 10:57:58

František Janouch devadesátiletý

Před několika dny se dožil devadesátky František Janouch. A protože toto jubileum tak trochu zapadlo v tom našem aktuálním běsnění kolem volební kampaně, posílám do Švédska místo gratulace jeden starší text, který jsem napsal jako úvod ke knize korespondence mezi Františkem Janouchem a jeho ženou Adou na jedné straně a Františkem a Rivou Krieglovými na té druhé. Je v něm mnohé, co bych i tak u příležitosti kulatin zakladatele Nadace Charty 77 jistě připomínal. Celý pestrý a bohatý Janouchův život si sám nedávno shrnul v obsáhlých memoárech nazvaných příznačně Nikdy jsem se nenudil. Ano, Janouchův život byl pestrý a někdy vyloženě bohatýrský. Korespondence s jedním z nejbližších přátel, Františkem Krieglem, je naopak místy niterná, intimní, rodinná… Dopisy, které si vyměňovali dva Františkové, Kriegel a Janouch, mezi lety 1974 a 1979, připomínají vlak, který jede po dvou kolejích, dvěma směry, jinými rychlostmi, ale přesto v jednom rytmu. Zatímco Kriegel v Praze žije ve vynuceném ústraní, Janouch se svou rodinou se ocitá ve vynuceném exilu. A toto vykročení z domácího normalizačního prostředí evidentně nastartovalo nové tempo jeho života, jak to jednotlivé dopisy (a také převaha rozsahu i četnosti u dopisů Františka Janoucha nad těmi Krieglovými) dokazují. Kriegla a Janoucha nespojovaly jen přátelské vazby dané známostí otce Františka Janoucha s Františkem Krieglem. Časem mezi matadorem československé komunistické strany a medicíny a mladým jaderným fyzikem vzniklo přátelství zcela samonosné, přímo životní. Oba ve své době spojili své životy s komunistickou stranou – Kriegel před válkou, Janouch po ní. A do tohoto světa patřil také František Kriegel, který kroky „mladého Janoucha“ mohl sledovat od svého návratu z front druhé světové války. My v knize Na smutek není čas nenahlížíme jen do jejich vazeb a do praktických věcí spolupráce exilu s domácím odporem v době normalizace. Nesledujeme jen období před vznikem Charty 77 a těsně po něm. Naopak vidíme hlavně do soukromých debat a prožitků, které si sdělovali dva staří dobří přátelé. František Janouch (narozen 22. září 1931) vystudoval fyzikální fakultu Leningradské univerzity. Následovala aspirantura a kandidátská disertace na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Po návratu do Československa vedl oddělení teoretické jaderné fyziky v Ústavu jaderné fyziky v Řeži a stal se docentem Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. Pomáhal založit Evropskou fyzikální společnost. Oženil se s Adou Kolmanovou, bioložkou a dcerou levicového ideologa a intelektuála Arnošta Kolmana. Rok 1968 prožíval v blízkosti Františka Kriegla, jehož politická kariéra právě kulminovala. Ten pak, poté, co v Moskvě nepodepsal následnou legalizaci okupace, musel postupně opustit všechny své funkce. Podobně postiženi byli také další lidé z jeho okolí, stejně jako ti, kteří se rozhodli nové situaci nepřizpůsobit. Janouch tak byl v roce 1970 z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání a nesměl přednášet na Karlově universitě. Po četných mezinárodních protestech mu byl v roce 1974 umožněn odjezd do zahraničí. Jeho první roky v novém prostředí, první roky v nové životní realitě můžeme právě ve vydaných dopisech velmi dobře sledovat. Pracoval nejdříve v Niels Bohrově Institutu v Kodani, následovala Švédská Královská akademie věd. Švédská vláda pro něj zřídila zvláštní místo vědeckého pracovníka ve Stockholmu. Přednášel na desítkách universit v mnoha zemích Evropy, USA a Asie. V roce 1985 odešel přednášet na universitu J. W. Goetha ve Frankfurtu. V roce 1975 ho naše úřady zbavily občanství, od roku 1979 je občanem Švédského království, v roce 1990 mu však bylo československé občanství vráceno. V prosinci 1978 ve Stockholmu spolu s dalšími založil Nadaci Charty 77, která podporovala někdejší československý disent a po roce 1989 se zaměřila na charitativní projekty. Do roku 1989 Nadace Charty 77 poslala za železnou oponu na humanitární pomoc přes 15 milionů československých korun. Po roce 1989 zásluhou Nadace získala Česká republika například unikátní Leksellův gama nůž, který už zachránil život stovkám pacientů. František Janouch je kromě vědecké a charitativní činnosti také autorem mnoha článků a knih jako S občanským průkazem na střechu světa, Neretušované pohlednice z Číny, Ne, nestěžuji si – Malá normalizační mozaika, Případ Andrej Sacharov – Korespondence, kontakty a setkání s akademikem Sacharovem, Šel básník chudě do světa — Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta, Sám ďábel by se rděl, — otcovy dopisy z nacistických koncentráků nebo Václav Havel a František Janouch, korespondence 1978-2001. Většinu těchto životních peripetií Františka Janoucha už František Kriegel sledovat nemohl. Stejně jako spisovatelské úspěchy Janouchovy dcery Kateřina, která ve Švédsku i v překladech vydala přes dvacítku knižních titulů, nebo další osudy jeho syna Erika, který se stal architektem. V roce 1979 vzájemná korespondence ustala. Když František Janouch odjížděl do exilu, daroval mu František Kriegel knihu čínské poezie s věnováním „na cestu z Prahy do Prahy.“ Prozíravé. František Janouch se v roce 1989 vrátil, a to velmi slavně, a na návratu demokracie do Československa má nepopiratelný podíl.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2024-08-02 21:31:15

Astronauti uvízli na ISS: Pošle NASA loď Starliner na Zemi raději prázdnou?

NASA čelí složitému rozhodnutí ohledně návratu dvou astronautů z Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Loď Starliner společnosti Boeing, která astronauty na ISS dopravila začátkem června, se potýká s technickými problémy. NASA nyní zvažuje, zda poslat Starliner zpět na Zemi prázdný a použít alternativní řešení pro návrat posádky. Jádro problému spočívá v selhání několika trysek Starlineru během dokování s ISS. Přestože Boeing tvrdí, že má vyřešenou „letovou logiku“ pro bezpečný návrat posádky, NASA není zcela přesvědčena. Agentura dosud neidentifikovala hlavní příčinu selhání trysek, což vyvolává obavy z možných dalších komplikací během návratu. Zachránit situaci může SpaceX Alternativou k návratu ve Starlineru by

Čas načtení: 2019-11-06 08:07:08

Východní Evropa 1989 očima zpravodajky Frankfurter Allgemeine Zeitung: Uprchlíci z NDR byli symptomem rozpadu východního bloku

Veřejnou figurou byl pan G. jen krátkou dobu, a určitě ne dobrovolně. Jako první tajemník velvyslanectví NDR v Budapešti dostal za úkol přesvědčovat uprchlíky pomocí letáčků a slibů k návratu. Protože uprchlíci nepřicházeli k velvyslanectví, měl svoji kancelář v kempinkovém přívěsu v improvizovaném stanovém městečku v Zugligetu. Pan G. tam strávil týden, částečně mu jeho krajané nadávali, ignorovali ho, nebo se mu posmívali. Většinou měl zatažené záclony. Groteskní obrázek, zachycený v nesčetných reportážích z těchto dnů napjatého čekání. Zatímco západní tiskové agentury psaly denně o „bezprostředně blížícím se otevření hranice“, nedělo se na samotném místě skoro nic, co by už nebylo dříve obsáhle popsáno: rozhodnost převážně mladých lidí z NDR, pokusy o útěk přes zelenou hranici, opatrné pragmatické odchylování se Maďarska od pravidel hry východního bloku. V souhře zpravodajství z Maďarska a jeho vnímání v NDR se upevňoval dojem možného konkrétního východiska. A tento dojem opět podněcoval stále více mladých lidí k tomu, aby vyrazili do Budapešti, kde stoupal tlak, aniž by se měnil stav věcí. Pan G. se tak přechodně dostal do světla reflektorů více než padesáti televizních týmů z celého světa jako výplň v kronice změn v roce 1989. Novinářský potulný cirkus doprovázel velké události i před třiceti lety. Přinejmenším stejně početní jako kamerové týmy, i když méně nápadní, byli ten den fotoreportéři a další členové novinářské družiny v Budapešti, kde maďarský ministr zahraničních věcí Gyula Horn oznámil 10. září 1989 otevření hranice. Tehdy složili svoje stany nejenom uprchlíci z NDR, ale také stovky novinářů. Maďarsko si bylo v té době už jisté svým politickým prostorem, a tak tuto zprávu dokázalo mediálně účinně zinscenovat. Vystoupení Horna bylo přenášeno do stanového městečka na velkou obrazovku, kterou k tomu účelu instalovali. Když byly v květnu 89 demontovány první hraniční zábrany s Rakouskem, režim se omezil na relativně stydlivé oznámení. Pro mezinárodní televizní týmy byla část železné opony znovu postavena a každý si mohl vzít kousek ostnatého drátu. V posledním zářijovém týdnu 89 se tvrdé jádro východoevropských zpravodajů shromáždilo v Praze, kde přistála nová uprchlická vlna z NDR. Před jejich očima se proměnila barokní zahrada německého velvyslanectví v okamžiku v přeplněný stanový tábor. Až do 30. září, kdy Hans-Dietrich Genscher z balkónu velvyslanectví oznámil možnost vycestování, byly na místě také „special envoys“ se svými přenosovými vozy. Tím byl dán mechanismus, který dokumentoval rozpad východního bloku pro západní publikum na rozhodujících momentech. Technické předpoklady – noviny, rozhlas a televize, tehdy tři média s pevnými termíny vycházení a vysílacími časy – dávala tomuto procesu rozpadu přehledný rámec. Zhruba půl roku, mezi květnem a říjnem 1989, bylo zpravodajství o východním bloku propojeno se zprávami o uprchlících z NDR. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Frankfurter Allgemeine Zeitung měl v té době dva východoevropské korespondenty se sídlem ve Vídni. Viktor Meier byl uznávaným expertem na Balkán a doplňovala ho autorka těchto řádků. Pod její oblast spadaly Československo, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Jugoslávie. Byl to do značné míry strnulý svět. Se stařeckými vedoucími figurami a malým vlastním významem, politicky a ekonomicky závislý na Sovětském svazu. Historická a kulturní komplexnost byla až k nepoznání převážena ideologií. Proč Frankfurter Allgemeine Zeitung za těchto podmínek zřídil nové místo zpravodaje, a navíc ho obsadil začínající novinářkou, která navíc neovládala ani jeden z jazyků této oblasti? Vydavatel hospodářské části FAZ Jürgen Jeske viděl ve východním bloku počínaje rokem 1986 oblast, která se mocenskou změnou v Kremlu, glasností a perestrojkou dostává pod povrchem do pohybu. Zkušení novináři tehdy usilovali o prestižnější pozice a mladí novináři se zkušenostmi o východní Evropě prostě nebyli. Ostatní vydavatelé FAZ sice nebyli tak úplně přesvědčeni o nápadu kolegy Jeskeho, ale nechali ho pracovat. První setkání ve Vídni vedla k vystřízlivění, počínaje Spolkem zahraničního tisku. Kolegové západních médií, převážně starší pánové, byli mazaní všemi mastmi studené války. Psali už zprávy o maďarském povstání v roce 1956 a o potlačení pražského jara v roce 1968. Za ty roky byli s několika málo výjimkami poznamenáni k Východu vztahem lásky a nenávisti. Jednotlivé režimy sice znali ve všech jejich projevech, ale současně získali zkušenost, že tyto jejich speciální znalosti mimo Vídeň, včetně vlastních redakcí, nikoho moc nezajímají. Proto málo cestovali a rešerše omezovali jen na čtení rakouských a východoevropských tiskových agentur, a tak se točili v kruhu. Novinářští kolegové z východní Evropy vděčili za svoje vyslání do Vídně nejen novinářské kvalifikaci, a tak mladou korespondentku přijímali s podezřením. Podobné to bylo při nezbytných návštěvách jednotlivých velvyslanectví, kde byla akreditace spojena se zdvořilostními termíny u tiskových tajemníků. Bez víza žádný vjezd, bez předchozího obsáhlého rozhovoru k plánovaným článkům a partnerům pro rozhovor žádné vízum. Překvapivě nekomplikovaná byla akreditace v Bulharsku, kde jsem dostala spontánně trvalé vízum. Tento náznak svobody tisku byl ale spojen s důvěrou v kontrolní mechanismy režimu. Účinnou výspou ve Vídni byl mladý, inteligentní a v Moskvě vystudovaný muž. Pro akreditované novináře platila nepsaná povinnost k pravidelným rozhovorům s tímto „kolegou“, který se nemusel namáhat s předstíráním novinářského zájmu o světové dění. Na místě v Bulharsku pak byl vystřídán podobně kompetentním „tlumočníkem“. Bulharská propaganda pro zahraničí se tak mohla spoléhat na podivuhodně dobře vyškolené spolupracovníky. Ovládali nejméně jeden západní jazyk bez akcentu, ale navíc se dokázali chováním přizpůsobit perfektně cizinci ze země, kterého provázeli. Dalo se skoro zapomenout, že to byli bulharští funkcionáři. Ostatně to bylo cílem. Pro každou zemi platila zvláštní pravidla. V Rumunsku se dostal zpravodaj FAZ na černou listinu kvůli dobře informovanému zpravodajství. Až do pádu Ceausescuova režimu nedostával vstupní vízum. Čas od času rumunští diplomaté zkoušeli štěstí, zda by byla mladá kolegyně zainteresována na exkluzívní poznávací cestě. To ale bylo z principiálních důvodů nemožné. Albánie byla v mnoha ohledech zvláštní případ. Politicky a kulturně zcela izolovaná, stalinistická kmenová společnost s paranoidními rysy. Západním novinářům se ale tamní funkcionáři ukazovali jako srdečně otevření. Vnější kontakty byly tak řídké, že oficiálně přidělení průvodci a tlumočníci překypovali zvědavostí. Nejenom v Československu ukazovala tajná policie demonstrativně svoji přítomnost. To se týkalo samozřejmě domů, ve kterých žili disidenti. Před nimi stála stráž, ale také setkání s oficiálními partnery pro rozhovory, kterých se zúčastnili výše postavení spolupracovníci státní bezpečnosti. Jak sarkasticky konstatoval jeden americký kolega, jako novinář si byl v Praze jistý před obyčejnými zločinci. Den předtím byl na policejní stanici oznámit, že mu někdo propíchl pneumatiky u auta. Když policista zapsal jeho osobní údaje, rozpačitě mu sdělil, že pokud to nepochopí jako určitý signál, nemůže kriminální policie v tomto speciálním případě nic podniknout, Mezi akreditací a článkem byly ještě další, dnes už těžko představitelné překážky. Hoteloví portýři stáli na vrcholu efektivně fungujícího nedostatkového hospodářství. Bez podplacení žádný pokoj – i v hotelích, které byly oficiálně provozovány mezinárodními řetězci. Akreditovaní Syřané a Iráčané, o kterých se nevědělo, co vlastně pod pláštíkem novinařiny dělají, už před rokem 1989 aktivně působili na černém trhu. Pro západní korespondenty to bylo příliš riskantní. Drahým zbožím byly také mezinárodní telefonní linky. Pokud aktuálnost neumožňovala počkat až do návratu do Vídně, bylo třeba linku zaplatit hotovými penězi. Jiná cesta, jak dostat zprávy do redakce, a tím ke čtenářům, neexistovala. Institucionalizovaná nesvoboda s ležérním pracovním tempem vytvářela čas pro přemýšlení a dodatečné otázky. Nutila k tomu dívat se pozorně, číst mezi řádky a vypěstovat si schopnost úsudku, která nebyla na Západě potřebná. I to zdánlivě vedlejší mohlo být příznačné. Jako pan G. z kempinkového přívěsu, který se po otevření hranic vrátil do Zugligetu, aby se rozloučil s farářem. Byrokrat a současně člověk v mezní situaci.   Vzpomínka tiskového mluvčího Adamcovy vlády Miroslava Pavla na Jacqueline Hénardovou Jacqueline Hénardová pracovala v roce 1989 jako východoevropská zpravodajka významného německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. A tak jsme se také seznámili. Doprovázela premiéra Adamce při jeho návštěvě Rakouska v květnu 1989. V přestávce mezi jednáním jsem vyšel na Ballhausplatz před sídlo kancléřství, abych se nadýchal trochu čerstvého vzduchu, a tam jsme se náhodou potkali. Jako správná novinářka mne hned začala zpovídat k situaci v Československu. Moc chuti k diskusi jsem neměl, byl jsem trochu unavený. Už si nevzpomínám, o čem všem jsme se bavili. Jednu její otázku si ale pamatuji dodnes. Dovedete si představit, že po Václavském náměstí budou jezdit bílé Rolls-Roycey a vy v nich nebudete sedět? Chtěla tím vyjádřit blížící se politické a ekonomické změny, které se nevyhnou ani Československu. A samozřejmě můj další osud. Stejně, jako se ptala, tak jsem i odpověděl: Rolls-Royce není moje oblíbená značka. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-04-10 06:33:16

Mapujte situaci. Když to vypadá bledě, připravte se na odchod, radí při návratu z rodičovské právnička

Některé firmy v Česku nedodržují zákony, když se jim ženy vrací po rodičovské dovolené. Jak postupovat, radí v rozhovoru právnička Drahomíra Němcová. Článek Mapujte situaci. Když to vypadá bledě, připravte se na odchod, radí při návratu z rodičovské právnička se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-01-23 17:59:42

Nejvíce nominací na komiksovou cenu Muriel získal příběh o atentátu na Heydricha a následných represích

Nejvíce nominací (tři) v třináctém ročníku komiksových cen Muriel posbíral komiks spisovatele Jiřího Šimáčka a kreslíře Jána Lastomírského Článek II, který vypráví o atentátu na Heydricha a následných represích. Zaměřuje se přitom na trochu opomíjeného hrdinu té doby – kaplana Vladimíra Petřeka, který poskytl parašutistům útočiště v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a zaplatil za to životem. Po dvou nominacích má nostalgický pastiš Pavla Čecha O Červenáčkovi, který s melancholií i humorem nachází titulního hrdinu v situaci, kdy jeho kamarádi z Rychlých šípů dospěli a už o klukovské hry nemají zájem, či černobílý thriller Traum, který jeho autor Tomáš Motal vydává jako nepravidelnou sérii ve vlastním nakladatelství. V loni zavedené kategorii nejlepších komiksů pro děti se opět objevuje seriál Petra Kopla Morgavsa & Morgana z časopisu Čtyřlístek, který loni dostal i knižní podobu, nominaci má také loňský vítěz této kategorie Honza Smolík, tentokrát za knižní komiks Liška Kuliška. Začínajícím tvůrcům je určena kategorie Cena Magnesia za nejlepší studentský komiks: zde jsou zastoupeny práce studentů pražské VŠUP (Jakub Plachý za fiktivní komiksovou reportáž Jak žijí dnes a Barbora Satranská za Spořilov)) a od studentky plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Alice Břečkové za osobně laděný vzpomínkový příběh Děda. ¨ Kromě dalších kategorií jako nejlepší krátký či překladový komiks bude vyhlášena také kategorie přínos českému komiksu a nový člen komiksové síně slávy. Tím se stane Ivo Pechar, významný scenárista komiksových seriálů v 70. a 80. letech, mimo jiné autor ke scénářům sci-fi komiksů Profesor Dugan a Pavouk Nephila a klukovských příběhů Havraní doga či Stopař. Cenu České akademie komiksu pro nejlepší komiks roku svým hlasováním vyberou členové tohoto profesního spolku, v němž jsou sdruženi komiksoví tvůrci, teoretici a nakladatelé. ČAK byla založena v červnu roku 2018, aktuálně má 76 členů a jejím předsedou je literární a komiksový historik Pavel Kořínek. Ceny Muriel se udílejí pod tímto názvem od roku 2007. Vítěze oznámí moderátorky Ester Geislerová a Johana Švarcová 6. února v pražském kině Bio Oko.   Nominace se zdůvodněním Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Pavel Čech za O Červenáčkovi  Pavel Čech se ve své tvorbě často a rád vrací do světa Rychlých šípů, poprvé tak ale učinil na větší ploše celé komiksové knihy. Podařilo se mu využít mezery v kánonu, která dlouho provokovala k vlastnímu domýšlení, a nabízí svěží nostalgickou výpravu do minulosti, a to jak v rovině jednotlivce, tak i domácího komiksu jako celku. Ondřej Kavalír, Vojtěch Mašek a Karel Osoha za Návrat Krále Šumavy 2: Agent-chodec Druhý díl trilogie je pro hodnocení vždycky složitý, protože neotevírá, ani neuzavírá příběh. Agent-chodec přesto ukazuje, že Ondřej Kavalír a Vojtěch Mašek se v Návratu Krále Šumavy osvobozují od adaptované předlohy a k velkému finále se snaží dospět vlastní cestou. Karel Osoha je jim v tom svým filmovým viděním a znalostí komiksové řeči zdatným pomocníkem. Jiří Šimáček a Ján Lastomirský za Článek II.  V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Ján Lastomirský za Článek II.  Ján Lastomirský dává v Článku II. vyniknout vlastní expresivní práci s figurou, kresba ale zcela slouží příběhu a umocňuje jeho dopad. Není jen ilustrací bez názoru, ale nese v sobě svébytnou a sebevědomou sílu výpovědi. Sugestivně na čtenáře přenáší znepokojivé lidské drama, jehož obrazy ve čtenáři doznívají dlouho po přečtení komiksu.  Tomáš Motal za Traum Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů. Ticho762 za Trikolora             Ticho762 střídá v Trikoloře několik výtvarných poloh, pohybuje se od dětské roztomilosti přes realistický dokument s jistou formou nadsázky až k expresivnímu podání. Vždy hledá způsob, jakým docílit, aby dějová linka měla v kresbě sebevědomého partnera. Výsledný koktejl je vizuálně zábavný a umožňuje přitáhnout čtenáře k historickému tématu.    Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Pavel Čech za O Červenáčkovi Loňský sborník krátkých příběhů k poctě Rychlým šípům ukázal, že navazovat na Foglarův odkaz dnes vůbec není snadné. Pavel Čech zvolil formu nostalgického příběhu o konci jedné éry a dokázal pocit posledních návratů do mizejícího světa působivě evokovat tím, že se pohybuje na hraně foglarovské stylizace a jejího nostalgického reflektování. Taťána Rubášová za William & Meriwether 2: Neočekávaný robotí exodus  Knihy o Williamovi a Meriwetherovi jsou v rámci současného českého komiksu pozoruhodným formátem, kde text vystupuje vůči obrazu samostatněji, než je obvyklé. Přesto Rubášová a Janíček vytváří kompaktní celek. Rubášová přitom v jednoduchém vyprávění vtipně pracuje se stylizací a pozicí vypravěče, který bezděčně odkazuje k našemu světu. Jiří Šimáček za Článek II. Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Marek Berger za Octobriana – Hadí plémě Kult polobožské bojovnice proti patriarchátu osvěžil svým komiksem Octobriana – Hadí Plémě Marek Berger. Příběh postavený na akci si často vystačí bez bublin a nezapře autorovu animátorskou profesi. Dynamická práce se střihem, cit pro scenérie společně s osobitě tónovanými barvami jsou hlavními klady dvaatřicetistránkového komiksu. Tomáš Motal za Traum  Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost. Václav Šlajch za Lulenka a poslední přání S aluzí na světoznámé knihy o dětech (ale ne nutně pro děti) ve svém třístránkovém komiksu Lulenka a poslední přání suverénně pracuje Václav Šlajch. Alenka v říši divů nebo Cínový vojáček rezonují v panelech, které jsou surrealistickým snem těžícím z autorovy hravé imaginace. Retrostyl posunuje celý komiks k mnohovrstevnatosti významů a připomíná autorovy začátky, kdy kreslil především tuší.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři. Petr Kopl za Morgavsa & Morgana Dobrodružství zkušené čarodějky a její nadané malé učednice od Petra Kopla jsou dětským čtenářům dobře známá ze stránek časopisu Čtyřlístek. V souborných knihách Dračí chůvy a Živelné měňavice se ukazuje, že zdánlivě epizodické příběhy jsou rozvrženy tak, aby rozvíjely poutavé vyprávění i na větší ploše. Ocenit lze suverénní dynamickou kresbu, sympatické hrdinky a humor, který dětského čtenáře v žádném případě nepodceňuje. Honza Smolík za Liška Kuliška  Příhody lišky Kulišky a jejího kamaráda mývala Zívala mají švih a spád. Svou krátkostí a nekomplikovaností cílí na menší děti a bodují jak přehlednou, výraznou kresbou, tak jazykovou hravostí a vděčnými členicími předěly v podobě úkolů a hádanek po každé kapitole. Liška Kuliška je dobrým příkladem toho, že ani knížka pro nejmenší čtenáře nemusí být infantilní.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) Lukáš Fibrich za Mourrison  Kocour Mourrison dosáhl plnoletosti! Tedy, hrdina je sice pořád stejně ztřeštěný, ale seriál ve kterém vystupuje, vychází v časopise ABC už 19. rokem. Za tu dobu vyrostl i formátově a patří mu celá stránka, přesto nepřestává být v prvé řadě anekdotou. Lukáš Fibrich stále nemá nouzi o vtipné nápady a neztrácí ani hravost ve vztahu k samotné komiksové formě. jaz za Opráski sčeskí historje  Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme! Jan Pomykač za Pas faux pas  Přestože web Komiksárium, kde strip Jana Pomykače čtyři roky hostoval, ukončil činnost, Pas faux pas pokračuje dál, alespoň na Facebooku. Nepřestává těšit svými vyladěnými kresbami a bavit osobitým humorem, který dokáže být slovní i situační, ale především neotřelý a subtilně vtipný.   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa  Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů. Paseka za Essex County Grafický román Essex County Jeffa Lemirea je velkou splátkou dluhu domácím čtenářům. Komiks, který přepsal kanadské literární dějiny, když zvítězil v anketě o román desetiletí, vypráví o obyčejných Kanaďanech. Ti si život komplikují hlavně nekomunikováním, potlačováním citů a násilím. Lemire neomlouvá životní prohry a kotrmelce svých hrdinů, naopak je čtenářům představuje s porozuměním, které jim je přibližuje. Trystero za Sabrina  Sabrina je jedním z nejzásadnějších komiksů současnosti, vstupující navíc na český trh již s nominací na prestižní literární Bookerovu cenu. Kniha do komiksového formátu působivě absorbuje současná média i společenské frustrace. U českého vydání je navíc třeba ocenit odvahu tento náročný kus u nás prakticky neznámého autora vydat tak brzy po původním vydání.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Martina Knápková za Mrtvej svět Enid a Rebecca se těsně po střední bezcílně potloukají rodným maloměstem, čekají, co jim život přinese, a čas si krátí vyhlašováním drobných válek namachrovaným čůzám a trapáckým pozérům všeho druhu. Komiks Daniela Clowese Mrtvej svět, který se stal předlohou slavného filmu, přetéká cynickou adolescentní chandrou a nabízí překladatelskou výzvu, které se Martina Knápková, zejména prostřednictvím sarkasticky přezíravého slovníku obou hrdinek, zhostila výtečně.  Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil. Richard Podaný za Kosmo knedlíci Violet je obyčejná holka z obyčejné vesmírné přívěsové kolonie, jejíž táta je obyčejný vesmírný těžař velrybího trusu a máma obyčejná módní návrhářka. Violetčina mise za záchranou otce z velrybího žaludku je po jazykové stránce hotovou záplavou slovních hříček, mluvících jmen a zvukových i jiných efektů. Překlad Richarda Podaného činí z díla Craiga Thompsona hutnou pastvu pro oči a pobízí čtenáře k luštění i těch nejdrobnějších nápisů, aby mu z mimořádně vtipného a invenčního převodu neuniklo ani písmenko.    Cena Magnesia za Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.) Alice Břečková za Děda  Alice Břečková dokázala ve svém komiksu Děda citlivě a více než důstojně uchopit náročné téma odcházení člověka. S formální stránkou komiksu přitom autorka pracuje suverénně a její komiksová řeč umocňuje uvěřitelné a v neposlední řadě lidsky intimní vyprávění. Jakub Plachý za Jak žijí dnes Jakub Plachý ve svém komiksu Jak žijí dnes nastavuje vtipnou dokumentární formou zrcadlo různým postavičkám z domácí komiksové historie. Staví je do polohy stárnoucích hvězd, se kterými si život často tragicky pohrál. Mimořádně svěží dílko svým námětem vyvolává ve čtenáři pocit, že by chtěl v této fikci pokračovat dál.   Barbora Satranská za Spořilov Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-07 10:30:48

Kniha Noční můry z temnot přináší hrůzyplné legendy pro děti i dospělé

Noční můry z temnot (česky 2019) je krátká kniha komentářů, pětadvaceti často pouze jednostránkových příběhů a čtyř říkadel. Její autor Alvin Schwartz (1927–1992) zaznamenával anglosaský folklór (říkadla, slovní hříčky, hrůzyplná vyprávění, legendy) a později sestavil ještě dva svazky pokračování. Děti jeho časů chroupaly praženou kukuřici, scházely se vždy u někoho doma a překonávaly se v tom, kdo koho víc vyleká. A vida, ty samé povídačky jsou nyní objektem zájmu folkloristů. Koneckonců i Alvinu Schwartzovi pomohly postřehy Kennetha Goldsteina z Pensylvánské univerzity či Edwarda Ivese z University of Maine – a čerpal taky ze sbírek a článků knihovníků těchto institucí. Okolo roku 1980 zaznamenával výraznější šíření jen dvou tzv. lekacích historek: Zlaté paže (která má německé kořeny) a Palce (který je z ní odvozen). Zlatou paží disponuje zesnulá dáma a vdovec tu ruku odcizí z jejího hrobu. Ona ji chce zpět a fakticky jde o méně známou pohádku bratří Grimmů Muž ze šibenice, která má ještě variantu Oběšencovy plíce (v níž se umrlec vrací pro bohužel už snědený odřezek svého dýchacího orgánu). Byl to Mark Twain, kdo právě Zlatou paži vyprávíval při veřejných vystoupeních a radil, jak se má přednést, abyste vylekali nějaké děvče. Stať Jak vyprávět anekdotu lze najít například na stránkách 268–74 knihy Pan Shaw a pan Twain (1975). Zloděj se v té verzi ptá nebožtíka, co se přihodilo s částmi jeho těla. Ten reaguje: „Vše seschlo. Zpráchnivělo.“ A teprve když zmíníte zlatou paži, zaječí a skočí po vás: „Ty ji máš!“ Zrovna tak Schwartz zohlednil pověst, podle níž se „mrtví někdy vracejí“, což se traduje takřka ve všech kulturách. Důvodů k návratu mají dost. Přílišné mládí na konci přeťaté cesty, absence řádného pohřbu; fakt, že mrtvý něco nestihl dotáhnout, prahnutí po pomstě, vytrestání neřáda, touha utěšit, dát radu, touha po odpuštění. Celosvětově nejrozšířenější pověst toho typu je o zmizelé stopařce, známá u nás hlavně z písně Mirka Hoffmanna Dívka s vlasem medovým (1976), jež je adaptaci Ballad Of Forty Dollars Toma T. Halla. A rovněž etnolog Petr Janeček zmiňuje onu báchorku v první z Černých sanitek (2006). Jiná skupina legend se týká vizí smrti. Zjevuje se vám třeba váš dvojník, ale ve stavu, jenž vás čeká po smrti, nebudete-li zpopelněni. A další z prototypů historky? „Dočkej rána v srdci chatrče uprostřed lesů!“ vyzve někdo hrdinu. U Schwartze nejdeme hned čtyři příběhy toho typu včetně Ducha s krvavými prsty a podle klasifikace folkloristů jde o typ příběhu „mladík bažící poznat, co je strach“. S dalším strašákem, indiánským monstrem wendigem pohrál si taky Algernon Blackwood a vězte, že vás bude tento duch kanadských ledů lákat neodolatelným hlasem, asi jako Sirény Odyssea. Svou oběť pak wendigo ohromnou silou a rychlostí vláčí a „místo nohou budete mít zmrzlé pahýly!“ straší děti Alvin Schwartz. „Vynese vás do výšin, upustí, sní. Je kanibal.“ Ale archetypy obsahují též povídky M. R. Jamese a Carla Sandburga, zatímco Alvin Schwartz odvážně zapábí, jak sloužil u námořnictva a přišel tam zrovna k nejklasičtější z historek – o palci zaživa pohřbeného, který pořádá k večeři rodinka. Příšera si ovšem pro palec jde až k lůžku v podkroví a za chlapcem, který ji slyší pořád blíž. Historií nočních můr se však nechápe jen próza, týká se to i písní a v anglosaském světě znají popěvek Old Woman All Skin and Bone – Stařena vychrtlá jako kostra. Je o babce, co žije u hřbitova a málem se přerazí o červi prožranou mrtvolu. Právě pro tyto a podobné texty je typická lekací pointa ve formě zařvání, které je nutné správně načasovat. Nerutinní tvůrčí podíl na české verzi knihy Alvina Schwartze má překladatel Vratislav Kadlec. Například říkanka o kudle v zádech Chlápek z Brna je verzí dílka A Man Who Lived in Leeds. Leeds je v originále kvůli rýmu, Brno v překladu taky: Žil byl jeden chlápek z Brna, / na zahradě zasel zrna... Atd. Ještě jiná historka stmelí děti do jekotající skupiny – vyšla z pověry, podle níž nesmíš po soumraku šlápnout hrob. Janeček to zachycuje v druhé Černé sanitce (2007) a neuniká mu ani báje kolující kolejemi studentů a variující osud kapitána Hooka z Petera Pana. Je totiž o vrahovi s hákem na konci ruky. Ve čtvrté části Schwartzova kompendia jsou příhody, které se určitě někomu staly a neopouštějí hranici možného. Takřka nikdy se ale nedaří vysledovat jejich původ. Jenom báje o autě, které přes všechny snahy stále páchne po mrtvole, byla etnologem Dorsonem vystopována do Michiganu 1938. Dost reálně působí také zkazka o chlapovi s nožem za sedačkou řidičky anebo příběh Bílé saténové šaty, jehož variantu znali už staří Řekové. Héraklés přece umřel až poté, co si přes ramena přehodil plášť napuštěný jeho chotí jedovou krví kentaura Néssa; a Médeia věnovala otrávené šaty ženě, již si chtěl vzít Iáson. Tématem svazku však je i Holka na hlídání, jež inspirovalo minimálně filmy When a Stranger Calls (1979) a Na lince je vrah (2006). Spíše humor než děs ovšem generuje telefon, v jehož sluchátku simulujeme, že se postupně blížíme oběti, ač jsme na číhané o patro výš. Podobným příběhem je Zaklínač (The Viper): neznámý na drátě má jakousi vadu řeči. W vyslovuje jako V. Nakonec se vynoří u stařenky, které opakovaně volal, a praví: „I am the viper. I wish to vash and vipe the windows.“ Chci u vás jen omýt a otřít okna. U Schwartze se vynoří i vyprávění o proměně otce a synů v aligátory – a také klasický příběh Room for One More (Místo ještě pro jednoho). Asi jej bude dávat k dobrému každý, kdo zhlédl horor Přízraky noci (1945) či zná prózu Edwarda Frederica Bensona The Bus-Conductor (1906). Právě ona byla předlohou úvodní části filmu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Kapitola Nebožtíkův mozek je taky vyprávění, ale víc je hrou, realizovatelnou až po zhasnutí. A Ray Bradbury jí děsivě zužitkoval v jedné své povídce uzavřené větou: „A potom někdo rozsvítil.“ Další historka Nechcete pomoct s košíkem? měla variantu mezi Indiány Latinské Ameriky, kteří si vyprávěli o lebce. Prý pronásleduje kolemjdoucí a ustrne, když taky ustrnou. Rozletí se podle jejich trasy, když se rozběhnou. Vlastně jde o metaforu na obavu z vlastního stínu. Námětem historky Studený jako sama smrt je balada o návratu mrtvého milence Zázrak v Suffolku, ale Schwartz ji zachycuje jako povídku o sedlákově dceři a čeledínovi, který umřel na zlomené srdce. Jeho duch však uhání pro dívku až na odvrácený konec hrabství. Cituji: Sbalila si pár věcí a společně se vyhoupli na koně. Seděla za Jimem a držela se ho kolem pasu. Brzy si začal stěžovat, že ho bolí hlava. „Je to děsná bolest,“ pověděl své milé. Ta mu položila ruku na čelo. „Páni, jsi studený jak sama smrt,“ polekala se. „Snad nejsi nemocný?“ A ovázala mu hlavu kapesníkem. Jeli tak rychle, že byli za pár hodin na otcově statku. Dívka seskočila z koně a zaklepala na dveře. „Ty jsi pro mě neposlal?“ zeptala se. „Ne, neposlal,“ řekl sedlák. Dívka se ohlédla po Jimovi, ale ten byl pryč. I s koněm. Po koni se šli podívat do stáje. Byl tam. Zbrocený potem, třásl se strachy. Ale po Jimovi ani vidu ani slechu. Tu otec dceři teprve vystrašeně prozradil, že Jim zemřel, a spěšně se vydali za jeho rodiči. Rozhodli se, že odkryjí hrob. Mrtvola byla v rakvi. Kolem hlavy měla uvázaný dívčin kapesník. Blíž než k Erbenovi má tento příběh k písni Ženich umrlec. A song Sliznýšů král (The Slithery-dee)? Je oproti předchozímu víc vtipem – a úpravou skladby Shela Silversteina z alba Inside Folk Song (1962). Vícero verzí má dětská Píseň pohřebního vozu (The Hearse Song), i když vlastně nebyla jen dětská. Za první světové války ji zpívali vojáci, aby odlehčili situaci a zahnali strach. Její variace je známa z Bronxu v časech další světové války.   Alvin Schwartz: Noční můry z temnot. Strašidelné příběhy pro dlouhé večery. Ilustrace Stephen Gammell. Z anglického originálu The Scary Stories to tell in the Dark (1981) přeložil Vratislav Kadlec. Mladá fronta. Praha 2019. 144 stran

Čas načtení: 2021-10-07 09:00:00

Tomáš Búřil (Seznam.cz): Jsme firma zvyklá se neustále měnit

Prvním podzimním hostem v našem podcastu Nejen o reklamě je Tomáš Búřil. V Seznamu jako obchodní ředitel vede tým 155 lidí a patří do něj obchodníci, konzultanti nebo tým business intelligence. S Martinem si povídali o tom, jak vnímá Seznam poté, co se do firmy vrátil nebo v jakých reklamních formátech vidí budoucnost. Tomáš pracoval v Seznamu v době 2002 až 2009. Jak hodnotí Seznam po svém návratu v roce 2020? Hlavní rozdíl, který jsem zaznamenal po svém návratu je ten, že Seznam dospěl. Dospěl jako firma. Dříve bylo vše trochu více na punk a spoustu věcí se neřešilo. Dnes má firma dvakrát tolik zaměstnanců, a to vyžaduje více procesů a plánování. Jak podle Tomáše Seznam zvládl pandemii? Jako Seznam jsme v jádru pořád ta internetová firma, která je zvyklá se co dva roky přizpůsobit a učit se nové přístupy. Tím, že jsme s klienty po jejich návratu k nám hned začali mluvit a nabídli něco, co jsme předtím nenabízeli, podařilo se nám rychle naskočit zase zpátky. Cestování a automotive segment stagnuje, na druhou stranu e-commerce funguje a Zboží zažívá již 16. měsíc po sobě „Vánoce“. Podařilo se nám totiž změnu chování uživatelů využít. Co oddělení obchodu chystá na nadcházející období, čemu se budou věnovat? Pro mě je důležité klientům nabízet kompletní řešení, celý ekosystém. Na tom nyní pracujeme a snažím se do týmu tuto filozofii implementovat. Velkým trendem je v současné době video a audioreklama, jak se těmto formátům daří u nás? Oběma formátům se u nás daří velmi dobře. Tím, že máme video ve feedu na domovské stránce, zdvojnásobil se nám prostor, který máme k dispozici, a tím pádem i zisky. Jsem rád, že jsme schopni nabídnout produkt, který je schopný konkurovat například Youtube. Co dalšího se dozvíte? Jaký vidí Tomáš rozdíl v práci v agentuře a v SeznamuJaké nové projekty v Seznamu připravujíKde hledá inspiraci a jak se vzdělává

Čas načtení: 2021-11-26 12:56:26

Výlet pěti poslanců do Vietnamu za milion korun z kapes daňových poplatníků

Výhradně pětihvězdičkové hotely, žáby i šneci při opulentních hostinách a let s Emirates v business class… Právě tak na svou poslední cestu do Vietnamu vzpomíná pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Problém je, že nešlo o rozlučku se svobodou. Za vietnamskými komunisty letěli Bartoň a jeho čtyři soudruzi ze sněmovny pracovně, tím pádem se jim na cestu za skoro milion korun museli složit daňoví poplatníci. V případě piráta Bartoně zaujme i to, že si po návratu z „náročné“ sedmidenní služebky neváhal naúčtovat i stravné, a to ve výši skoro 16 tisíc korun. Kverulant.org považuje tuto poslaneckou cestu za ukázkový příklad okázalého papalášství, proto vyzval všechny účastníky zájezdu, aby se za cestu omluvili a vrátili peníze. Nové vedení Poslanecké sněmovny vyzval, aby pravidla pro cesty poslanců zpřísnila. Od 3. do 10. června roku 2018 se uskutečnila cesta pěti poslanců do Vietnamské socialistické republiky. Deklarovaným cílem bylo „jednání s partnerským výborem“. Exotického výletu se zúčastnili poslanci Vojtěch Filip (KSČM), Václav Klaus mladší (tehdy ještě ODS, později Trikolora), Zuzana Majerová Zahradníková (tehdy také ještě ODS, později také Trikolora) a Lubomír Volný (tehdy ještě SPD Tomia Okamury, později Volný blok). Ke čtyřem představitelům politického suterénu se přidal i pirát Lukáš Bartoň. Patrně si tak vyložil pirátský slogan z podzimních voleb roku 2017: „Pusťte nás na ně!“  „Cestou z Dubaje byly turbulence, tak jsem se musel připoutat v baru,“ líčí zážitky ze své služební cesty do Vietnamu někdejší pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Jak bezelstně popsal ve své cestovatelské přednášce na YouTube kanálu „Piráti Personální odbor“, byznys třídou letěl tento mladý muž v červnu 2018 vůbec poprvé. Na důkaz toho, že nyní již i pan Bartoň patří k elitě, která si létá s Emirates, navíc ještě první třídou, přidal do své prezentace fotky: nechybí rohový gauč s pásy ani rozesmátá barmanka/letuška. Letenky do I. třídy Zjistit, proč je cestování byznys třídou jen pro elity, není obtížné. Stačí otevřít libovolný vyhledávač s letenkami. Letecká společnost Emirates, dlouhodobě považovaná za vůbec nejprestižnější, si za business class na lince Dubaj–Praha (v červnu 2021) účtuje cca 55 000 korun. Běžná letenka na stejný termín nestojí ani desetinu. Je ale pravda, že v ekonomy třídě chybí gaučích i bar, takže pan Bartoň a jeho soudruzi by cestou do Vietnamu jen těžko hledali, kde se „přikurtovat“ při turbulencích. Vietnamskou cestu piráta Bartoně jsme si začali popisovat od konce. Vraťme se ale na úplný začátek. To jsme na konci října požádali Kancelář Poslanecké sněmovny (KPS), aby nám podle zákona 106 dodala odpovědi na naše otázky ohledně služebních cest poslanců. Dokument nám přišel až poté, co Kverulant na účet KPS poukázal požadovaných 9600 korun, což má souviset s rozsáhnou prací, která byla potřeba k vyhledání potřebných dokladů. Nadstandardní stravné V získaném seznamu poslaneckých cest se Vietnam vyjímal na první pohled. A nejde jen o samotnou destinaci, zhusta vyhledávanou těmi, kdo touží po levném sexuálním povyražení. Sedmidenní cesta pětice poslanců totiž vyšla na těžko uvěřitelných 783 025 korun. Navíc si poslanci za cestu naúčtovali stravné. To si zákonodárci nárokují přibližně 2,5násobně vyšší, než kolik by za stejnou cestu dostal běžný zaměstnanec. Souvisí to zřejmě s obavou, aby si zástupci naší země při jednáních a pracovních schůzkách se svými protějšky v drahých zemích nemuseli doplácet pracovní obědy a kávu ze svého skromného poslaneckého platu. Bohužel při stanovení pravidel pro účtování vysokého stravného zřejmě nikdo nepředpokládal, že by poslanci toto privilegium bezostyšně zneužívali. Že by si účtovali stravné i tací, kteří si – jako pan Bartoň – pochvalují, jak dobře se o ně na jejich „služebce“ hostitelé starali. „Měli jsme šneky, žáby, prostě snažil jsem se toho ochutnat co nejvíc,“ pochvaluje si plný břich plzeňský pirát a své kulinářské zážitky dokládá mnoha fotkami. Hloupé mu není ani to, že účtuje všech sedm dní své služebky. Přesto, že strávil dopravou tam a zpět dva dny, a jeden den měl osobní volno. I tak si po návratu domů nárokuje všech sedm dnů a účtuje si 15 736 Kč. V této souvislosti připomeňme, že na vietnamské dobrodružství se spolu s ním vydalo hned pět poslaneckých šikulů. Poslanec Filip ztracený v Moskvě „Nevím, kdo to vymyslel, ale cestou tam jsme letěli Aeroflotem. Při přestupu v Moskvě jsme nějak ztratili Filipa,“ popisuje ve své fenomenální cestovatelské video přednášce pirát Lukáš a se svými diváky nadšeně sdílí fotky, ze kterých je zřejmé, že v Moskvě ztracený komunista Vojtěch Filip zbytku tzv. školského výboru nijak nechyběl. „Velitelem naší skvadry byl tehdejší člen ODS Václav Klaus mladší,“ komentuje vlastní gastro-selfie Bartoň a pokračuje: „Vzal si sebou tehdejší členku strany ODS Zuzanu Majerovou-Zahradníkovou, aby ho doplnila.“ Na fotce vidíme zrzavou cestovatelku, jak si z mísy uprostřed stolu vybírá dobrotu, kterou by doplnila na talíř. „Je tam s námi ještě Lubomír Volný, tehdy byl v SPD. Teď už jsou všichni jinde, jen já zůstal ve své původní straně,“ libuje si zásadový pirát nad fotkou z prvního dne cesty, kterou jemu i ostatním poslancům zaplatili tuzemští daňoví poplatníci. Hned příští dopoledne se Vojtěch Filip k parlamentní delegaci nakrátko připojil. Poslance totiž čekala návštěva komunistického parlamentu, což je podle hodnocení pana Bartoně moc zajímavá, moderní budova s pěknou (komunistickou) výzdobou. „Zatím co jsme si vyměňovali zdravice s našimi protějšky, Filip zase zmizel,“ popisuje Bartoň, jak Filipa přijala hlavní tajemnice vietnamské komunistické strany a předsedkyně parlamentu Nguyễn Thị Kim Ngân. Než budeme pokračovat v příběhu cesty našich parlamentních výtečníků, věnujme pár řádek neustálému mizení Vojtěcha Filipa. Zdá se, že tento měl ve Vietnamu nějakou svou speciální misi. V této souvislosti není od věci zmínit temný příběh o korupci nejhrubšího zrna, se kterým přišel server Seznam Zprávy. Zdislava Pokorná v něm popisuje, jak se Filip snažil ve Vietnamu přijít k penězům za zprostředkování stavby Dětské nemocnice. „Nabitý program" Brzy po úvodu svého vyprávění se Lukáš Bartoň polituje, jak nabitý program s kolegy měli. Některý den, považte, měli dokonce čtyři schůzky! Jak složitá jednání s komunisty ve Vietnamu byla, popsal hned v další pasáži svého vyprávění: „Vyměňovali jsme si různé zdravice typu: ‚My jsme rádi, že jsme k vám přijeli,‘ a oni zase ‚My jsme rádi, že jste k nám přijeli…‘“ Jak se ukáže v dalším vyprávění, do „náročného programu“ započítává pan poslanec i návštěvu jakéhosi jezera Ohnivého meče, pijatiku s místními Čechy v pivovaru nebo večeři s nejbohatším vietnamským podnikatelem. A co by to bylo za služebku, kdyby nebyl alespoň jeden den volna! Tehdy si pirát Bartoň půjčil skútr a skotačil na něm po okolí. Pětihvězdičkový hotel Jak známo, Vietnam se stal vyhlášenou dovolenkovou destinací mimo jiné pro své příznivé ceny, například za ubytování. Kdyby poslanci jeli soukromě, zřejmě by se při výběru hotelu pohybovali v kategorii kolem 300 korun za noc. Podle srovnávače Booking.com je v těchto cenách k dispozici řada velmi pěkných a dobře hodnocených hotelů. Jenže zástupci České republiky se spokojí jen s tím nejlepším. Například v Danangu, kam se z Hanoje samozřejmě přepravili vnitrostátním letem, bydleli v luxusním pětihvězdičkovém hotelu „Novotel Premier Han River“, kde noc vyjde cca na 1700 korun. Co na tom, že jen pár metrů od něj stojí krásný Star City Hotel & Apartments, který je k dispozici za 400 korun! Když jsme na konci letošního října poslali KPS svých deset otázek ohledně poslaneckých cest, zajímali jsme se i o typ ubytování. Dozvěděli jsme se toto: „Výběr (hotelu) provádí zaměstnankyně odboru mezinárodních vztahů KPS, a to na základě spolupráce s českými zastupitelskými úřady.“ Zdálo by se tedy, že poslanci na výběr svého ubytování nemají žádný vliv a „nezbude“ jim nic jiného než se smířit s tím, co jim zařídí jiní. V této souvislosti se nabízí citace z e-mailu, který nám přišel v souvislosti s nedávno zveřejněnou kauzou Vítkova cesta. Pisatel, skrytý pod iniciálami MK (přeje si zůstat v anonymitě, ale identitu známe), pracoval na jedné z našich ambasád a v této souvislosti píše: „Poslanci musí odjet z dané země plně spokojení, aby potom někde po parlamentních kuloárech nešířili zvěsti, že tam ten daný ambasador není člověk na svém místě, aby se to nedoslechli náhodou na Ministerstvu zahraničních věcí. Takže všechno musí být vyžehleno do detailů.“ Proto, jak dál uvádí MK, české ambasády za naše poslance i senátory platí obědy i večeře ze svých vlastních peněz, přestože tito mají na své cesty diety. Nakonec to ale stejně raději platí ambasadoři, obchodní radové atd. ze svých vlastních peněz, protože si nikdo nedovolí říci poslanci, aby si tu večeři zaplatil sám. „Poslanci prostě jedou na výlet a běhají tam kolem nich lidé z ambasády k jejich plné spokojenosti. Místo toho, aby dělali něco užitečného pro republiku, tak fungují jako průvodci výletníků,“ píše Kverulantovi MK. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 Poslanci cestovali usilovně. V roce 2018 stály jejich cesty 18,8 milionu korun a v roce 2019 celkem 22,1 milionu. To je průměrně 102 tisíc na jednoho poslance a rok. V roce 2020 frenetické cestování zastavila koronavirová krize, a tak v tomto roce za cesty už utratili pouhých 2,8 milionu korun. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 naleznete zde. Výzva Poslanecké sněmovně Při celé přednášce Lukáše Bartoně nás velmi iritovalo, s jakou pokřivenou samozřejmostí a sebejistotou tento původně akademický pracovník popisuje naprosto flagrantní plýtvání veřejnými prostředky. Na základě celého příběhu této vykutálené poslanecké pětky, z níž už naštěstí žádný v Poslanecké sněmovně nesedí, jsme vyzvali současné vedení PS ke změně pravidel pro schvalování cest a vyplácení „diet“. Jen těžko nás někdo přesvědčí o tom, že vykukové Bartoň, Klaus, Majerová-Zahradníková, Volný a Filip odvedli pro naši republiku při své vietnamské misi vůbec nějakou práci. A pokud skutečně ano, že byla významnější, než by ji zvládl jeden jediný z ČR vyslaný poslanec. Jsme si zcela jisti, že rozhodně není ve veřejném zájmu, aby se naši poslanci na služebních cestách chovali jako milionář z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág, aby bydleli výhradně v pětihvězdičkových hotelech, stravovali se jen vybranými pochutinami, jako jsou šneci nebo žabky, aby si létali byznys třídou a ještě si po návratu domů vyúčtovali „stravné“ vulgo bonus 16 tisíc korun, což je mimo jiné v našich podmínkách stále pro mnohé z nás v dělnických pozicích čistý příjem za celý měsíc, nikoliv odměna z eráru na závěr pěkné sedmidenní dovolené v exotické destinaci. Počátkem listopadu 2021 si poslanci v tajné volbě na ustavující schůzi nové sněmovny do svého čela zvolili kandidátku Spolu Markétu Pekarovou Adamovou (TOP 09). Nová předsedkyně v projevu po svém zvolení směrem k veřejnosti uvedla: „Já se budu snažit ze všech sil, abych právě důvěru v naši komoru parlamentu, tedy v Poslaneckou sněmovnu, zvyšovala. Je to úkolem nás všech, ale já se budu snažit v tomto být v čele těch, kteří se o to snaží.“ Kverulant chce věřit, že nová předsedkyně výlety poslanců do exotických destinací za peníze daňových poplatníků a nadstandartní proplácení diet skutečně omezí. Poslanci vraťte peníze Kverulant také vyzval každého účastníka zájezdu do Vietnamu, který si nechali zaplatit z peněz daňových poplatníků, k veřejné omluvě a k vrácení částky 156 605 korun do státního rozpočtu.   Výlet do Vietnamské socialistické republiky stál daňové poplatníky 783 025 korun. Ve státním rozpočtu je to jistě velmi zanedbatelná částka. Poškození důvěry v parlamentní demokracii však zanedbatelné není. Kverulant chce věřit, že se zejména Piráti ke svému pochybení postaví čelem a nebudou opíjet veřejnost prohlášeními o obrovském přínosu cesty pro naši zahraniční politiku.   Autor je ředitel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org.

Čas načtení: 2021-09-27 10:57:58

František Janouch devadesátiletý

Před několika dny se dožil devadesátky František Janouch. A protože toto jubileum tak trochu zapadlo v tom našem aktuálním běsnění kolem volební kampaně, posílám do Švédska místo gratulace jeden starší text, který jsem napsal jako úvod ke knize korespondence mezi Františkem Janouchem a jeho ženou Adou na jedné straně a Františkem a Rivou Krieglovými na té druhé. Je v něm mnohé, co bych i tak u příležitosti kulatin zakladatele Nadace Charty 77 jistě připomínal. Celý pestrý a bohatý Janouchův život si sám nedávno shrnul v obsáhlých memoárech nazvaných příznačně Nikdy jsem se nenudil. Ano, Janouchův život byl pestrý a někdy vyloženě bohatýrský. Korespondence s jedním z nejbližších přátel, Františkem Krieglem, je naopak místy niterná, intimní, rodinná… Dopisy, které si vyměňovali dva Františkové, Kriegel a Janouch, mezi lety 1974 a 1979, připomínají vlak, který jede po dvou kolejích, dvěma směry, jinými rychlostmi, ale přesto v jednom rytmu. Zatímco Kriegel v Praze žije ve vynuceném ústraní, Janouch se svou rodinou se ocitá ve vynuceném exilu. A toto vykročení z domácího normalizačního prostředí evidentně nastartovalo nové tempo jeho života, jak to jednotlivé dopisy (a také převaha rozsahu i četnosti u dopisů Františka Janoucha nad těmi Krieglovými) dokazují. Kriegla a Janoucha nespojovaly jen přátelské vazby dané známostí otce Františka Janoucha s Františkem Krieglem. Časem mezi matadorem československé komunistické strany a medicíny a mladým jaderným fyzikem vzniklo přátelství zcela samonosné, přímo životní. Oba ve své době spojili své životy s komunistickou stranou – Kriegel před válkou, Janouch po ní. A do tohoto světa patřil také František Kriegel, který kroky „mladého Janoucha“ mohl sledovat od svého návratu z front druhé světové války. My v knize Na smutek není čas nenahlížíme jen do jejich vazeb a do praktických věcí spolupráce exilu s domácím odporem v době normalizace. Nesledujeme jen období před vznikem Charty 77 a těsně po něm. Naopak vidíme hlavně do soukromých debat a prožitků, které si sdělovali dva staří dobří přátelé. František Janouch (narozen 22. září 1931) vystudoval fyzikální fakultu Leningradské univerzity. Následovala aspirantura a kandidátská disertace na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Po návratu do Československa vedl oddělení teoretické jaderné fyziky v Ústavu jaderné fyziky v Řeži a stal se docentem Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. Pomáhal založit Evropskou fyzikální společnost. Oženil se s Adou Kolmanovou, bioložkou a dcerou levicového ideologa a intelektuála Arnošta Kolmana. Rok 1968 prožíval v blízkosti Františka Kriegla, jehož politická kariéra právě kulminovala. Ten pak, poté, co v Moskvě nepodepsal následnou legalizaci okupace, musel postupně opustit všechny své funkce. Podobně postiženi byli také další lidé z jeho okolí, stejně jako ti, kteří se rozhodli nové situaci nepřizpůsobit. Janouch tak byl v roce 1970 z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání a nesměl přednášet na Karlově universitě. Po četných mezinárodních protestech mu byl v roce 1974 umožněn odjezd do zahraničí. Jeho první roky v novém prostředí, první roky v nové životní realitě můžeme právě ve vydaných dopisech velmi dobře sledovat. Pracoval nejdříve v Niels Bohrově Institutu v Kodani, následovala Švédská Královská akademie věd. Švédská vláda pro něj zřídila zvláštní místo vědeckého pracovníka ve Stockholmu. Přednášel na desítkách universit v mnoha zemích Evropy, USA a Asie. V roce 1985 odešel přednášet na universitu J. W. Goetha ve Frankfurtu. V roce 1975 ho naše úřady zbavily občanství, od roku 1979 je občanem Švédského království, v roce 1990 mu však bylo československé občanství vráceno. V prosinci 1978 ve Stockholmu spolu s dalšími založil Nadaci Charty 77, která podporovala někdejší československý disent a po roce 1989 se zaměřila na charitativní projekty. Do roku 1989 Nadace Charty 77 poslala za železnou oponu na humanitární pomoc přes 15 milionů československých korun. Po roce 1989 zásluhou Nadace získala Česká republika například unikátní Leksellův gama nůž, který už zachránil život stovkám pacientů. František Janouch je kromě vědecké a charitativní činnosti také autorem mnoha článků a knih jako S občanským průkazem na střechu světa, Neretušované pohlednice z Číny, Ne, nestěžuji si – Malá normalizační mozaika, Případ Andrej Sacharov – Korespondence, kontakty a setkání s akademikem Sacharovem, Šel básník chudě do světa — Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta, Sám ďábel by se rděl, — otcovy dopisy z nacistických koncentráků nebo Václav Havel a František Janouch, korespondence 1978-2001. Většinu těchto životních peripetií Františka Janoucha už František Kriegel sledovat nemohl. Stejně jako spisovatelské úspěchy Janouchovy dcery Kateřina, která ve Švédsku i v překladech vydala přes dvacítku knižních titulů, nebo další osudy jeho syna Erika, který se stal architektem. V roce 1979 vzájemná korespondence ustala. Když František Janouch odjížděl do exilu, daroval mu František Kriegel knihu čínské poezie s věnováním „na cestu z Prahy do Prahy.“ Prozíravé. František Janouch se v roce 1989 vrátil, a to velmi slavně, a na návratu demokracie do Československa má nepopiratelný podíl.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-03-14 17:35:53

Starship ke konci třetího zkušebního letu zničena při návratu na Zemi

Loď Starship společnosti SpaceX, největší a nejvýkonnější raketa, jaká kdy byla postavena, byla zničena při návratu na Zemi poté, co téměř dokončila svůj třetí... Článek Starship ke konci třetího zkušebního letu zničena při návratu na Zemi se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-18 06:16:00

Ministestvo práce a sociálních věcí navrhuje změnu ohledně návratu z rodičovské dovolené. Při návratu do práce do dvou let dítěte by měl zaměstnavatel garantovat stejnou pracovní pozici. (video)

Ministestvo práce a sociálních věcí navrhuje změnu ohledně návratu z rodičovské dovolené. Při návratu do práce do dvou let dítěte by měl zaměstnavatel garantovat stejnou pracovní pozici. Do tří let by zůstala jistota návratu do firmy - tak jak je

Čas načtení: 2024-06-14 13:00:01

Jaroslav Hašek v Rusku rozhodoval o životě a smrti nepřátel revoluce. Jeptišky poslal uklízet do kasáren

„Ale von to císař pán takhle nenechá, to ho málo znáte. Vojna s Turkem musí bejt! Zabili ste mně strejčka, tak tady máte přes držku!“ tak komentoval Švejk začátek první světové války. Té války, kterou si mnoho z nás dodnes tak trochu romanticky představuje jako příběh jediného prostého a jemně prostoduchého českého vojáka, jenž se stal esencí všech zdejších vlastností. Jak se to mohlo Jaroslavu Haškovi podařit? Jednoduše tak, že (jak o tom hovoří i Irena Dousková) svůj román, a nejen ten, psal tam, kde se Češi scházeli – v hospodě.  Proč Češi milují Jaroslava Haška? „Bydlel“ v hospodě, miloval pivo a Švejk je jejich odrazem Číst více Z hospodského anarchisty za vojenskou kariérou Josef Švejk byl dobrosrdečný, mírně přihlouplý člověk, který se právě díky těmto svým vlastnostem protloukal i válečnými roky bez větších problémů. A podobně si většina z nás představuje také osudy jeho tvůrce, spisovatele Jaroslava Haška, kterého známe z působení na území našeho státu jako stálého obyvatele mnoha hospod a hospůdek. V nich tvořil, diskutoval s lidmi, a jak by mohli potvrdit například v Chotěboři, také dělal poměrně velké dluhy. Spolu s postavou, která si v lecčem nezadala s filmovou podobou dobráckého Švejka v podání Rudolfa Hrušínského, si tak Jaroslava Haška neumíme snad ani jinak představit. A přesto byla část jeho života docela jiná. Hovoříme o jeho pobytu v Rusku…  Nejprve v Československých legiích Stejně jako jeho Švejk účastnil se i Hašek bojů první světové války. A protože se řídil svým vlastním rozumem víc než společenskými konvencemi, neřekl o svém rozhodnutí narukovat k 91. pluku v Českých Budějovicích téměř nikomu. Kdo by se mohl divit, že po něm podle dokumentu České televize dlouhou dobu nejen rodina, ale i úřady pátraly. Tou dobou už byl ale Jaroslav Hašek na haličské frontě, kde v září stejného roku padl do zajetí. V něm strávil prakticky celý rok, než se přidal k Československým legiím. Jako zapřisáhlý odpůrce bolševiků pak přispíval do časopisů Čechoslovan a Československý voják. To byla jedna část jeho působení v Rusku. Najednou ale přišel nečekaný a jen těžko vysvětlitelný obrat.  Z legií do Rudé armády Když se totiž legionáři chystali na cestu na západní frontu, změnil autor příběhů o Švejkovi názor a místo se svými druhy se vydal do Moskvy, kde se naopak připojil k Rudé armádě. Tady rozhodně nepůsobil jako obyčejný pěšák, ale podařilo se mu vybudovat poměrně slušnou kariéru nejprve jako velitel Čuvašů, a poté dokonce jako zástupce velitele ve městě Bugulma. Kde takové sídlo najdeme? Leží v dnešním Tatarstánu, což je jedna z republik Ruské federace, a vůbec nejde o žádnou malou vesničku. Žije tady více než devadesát tisíc lidí, jde tedy o město podobné velikosti, jako jsou naše České Budějovice nebo třeba Hradec Králové.  Neznámý dopis ze světové války: Celým svým srdcem se toužím vrátit, napsal mamince ze zákopu Číst více Mocný muž, který rozhodoval Jestliže jej z Prahy nebo dalších českých měst známe hlavně jako štamgasta mnoha lidových podniků, v Bugulmě na něj dodnes vzpomínají jako na člověka, který měl skutečně velkou moc a byl také odhodlán rázně zatočit s odpůrci bolševické revoluce jako každý správný zarytý komunista. Kdo ví, kde se taková proměna bývalého anarchisty vzala, ale stalo se… Z titulu své funkce měl v Bugulmě Jaroslav Hašek dokonce právo rozhodovat o případném trestu smrti pro lidi, kteří by se protivili vůli zástupců Rudé armády, jež převzala správu celé oblasti. Nevadilo přitom, že v našich legiích byl již v té době na Haška vydán zatykač právě pro jeho činnost, odporující všemu, za co dříve v jejích řadách bojoval. Rudoarmějec-spisovatel Ani ve svém tatarstánském působišti ale spisovatel nepověsil literární činnost na hřebík, a tak se v domě, kde při svém tamním pobytu žil, dochoval Literární památník Jaroslava Haška. Zda by s tím souhlasil bývalý majitel budovy, místní kupec, kterému jeho dům sebrala Rudá armáda, aby si zde zřídila velitelství a později i Haškův byt, to se už nedozvíme. Zato se z doby působení našeho světoznámého spisovatele v Bugulmě zachovaly jiné zprávy.  Jeptišky do kasáren Jedním z incidentů, které musely zástupci velitele města přidělat pár vrásek na čele, byl protest občanů, kteří si dovolili vzbouřit se proti rozhodnutí, pod které se Hašek podepsal. Šlo tehdy o příkaz, jímž byly jeptišky z místního kláštera donuceny pracovat jako uklízečky ve vojenských kasárnách. To bylo na obyvatele města už opravdu moc a svůj nesouhlas dali najevo protestním procesím.  Dál do Ruska a s druhou manželkou domů Z Bugulmy, kde strávil několik měsíců, pokračoval dál do Irkutska, který se mohl stát jeho konečnou stanicí, kdyby atentátník mířil přesněji. Hašek měl ale štěstí, i když jen na chvíli, protože zanedlouho nato se musel potýkat s tyfem. Nemoc mu přivedla do života novou lásku (v té době byl v Československu ženatý s Jarmilou, rozenou Mayerovou) a bez ohledu na svůj stav se v Rusku znovu oženil se ženou, které nikdo neřekl jinak než Šura. Po návratu do Československa, k němuž se odhodlal po pěti letech působení v Rusku, se ani nemusel zpovídat kvůli bigamii, protože náš stát tehdy neuznával sovětské zákony, a tedy ani platnost Haškova druhého sňatku.  Krátký život po návratu Po návratu domů byl ze spisovatele zase člověk, jakého si při vyslovení toho jména představíme. Z Prahy se ale raději přesunul do Lipnice, protože v hlavním městě žilo mnoho bývalých legionářů, kteří mu měli co vyčítat a rozhodně se tím nehodlali tajit. Nežil ale již dlouho, zemřel na počátku roku 1923. Stihl ještě zčásti napsat a zčásti již jen nadiktovat dílo, které jej proslavilo po celém světě. Na jeho působení v Rudé armádě si tak dnes vzpomene jen málokdo. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Žádný člověk, žádný problém. Tak pracoval zakomplexovaný komunista Köhler.

Čas načtení: 2024-08-02 21:31:15

Astronauti uvízli na ISS: Pošle NASA loď Starliner na Zemi raději prázdnou?

NASA čelí složitému rozhodnutí ohledně návratu dvou astronautů z Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Loď Starliner společnosti Boeing, která astronauty na ISS dopravila začátkem června, se potýká s technickými problémy. NASA nyní zvažuje, zda poslat Starliner zpět na Zemi prázdný a použít alternativní řešení pro návrat posádky. Jádro problému spočívá v selhání několika trysek Starlineru během dokování s ISS. Přestože Boeing tvrdí, že má vyřešenou „letovou logiku“ pro bezpečný návrat posádky, NASA není zcela přesvědčena. Agentura dosud neidentifikovala hlavní příčinu selhání trysek, což vyvolává obavy z možných dalších komplikací během návratu. Zachránit situaci může SpaceX Alternativou k návratu ve Starlineru by

Čas načtení: 2024-09-09 17:27:52

Starliner měl při návratu na Zemi další problémy s tryskami, přistál ale úspěšně

Problémová kosmická loď Starliner se vrátila zpět na Zemi, zatímco dvojice amerických astronautů Butch Wilmore a Suni Williamsová nadále zůstává na palubě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). V únoru 2025 je vezme domů konkurenční společnost SpaceX. Loď firmy Boeing opět postihla závada trysek. Kosmická loď Starliner se v pátek večer vrátila zpět na Zemi. Dvojice amerických astronautů podle plánu zůstala na palubě ISS. Americký Úřad pro letectví a vesmír (NASA) se totiž obával o bezpečnost kosmonautů. Výrobce letadel a armádní techniky Boeing zase svou kosmickou loď usilovně obhajoval a tvrdil, že je pro astronauty bezpečná. NASA nakonec rozhodla o návratu samotného Starlineru

Čas načtení: 2024-10-23 11:41:00

Maláčová o návratu do SOCDEM: Zdědila jsem stranu bez peněz a s 2 procenty. Proto hledám spojence

Exministryně práce Jana Maláčová se vrací do politiky. V podcastu Crunch mluví o důvodech svého návratu nebo spojování se s Kateřinou Konečnou. Článek Maláčová o návratu do SOCDEM: Zdědila jsem stranu bez peněz a s 2 procenty. Proto hledám spojence se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2021-06-10 12:43:54

Na co nezapomenout při návratu do kanceláře? Doplňte kancelářské potřeby

Protiepidemická opatření se pomalu uvolňují a pozvolna se blíží opět návrat do kanceláří. Zatímco někteří to vítají, jiní si na práci z domova tak navykli, že se jim režim měnit nechce. Vrátí se ale všichni zaměstnanci, nebo současná situace změnila trend práce na dálku? A co podnikatelé, nebudou odteď raději pracovat více z domova?  Práce z domova takřka ze dne na den Práce z domova má řadu výhod a dává především větší svobodu. Nemusíte složitě dojíždět do kanceláře, kde budete trávit svůj čas. Hodně záleží na samotné náplni práce, ale často se na práci můžete doma více soustředit a ve výsledku toho možná uděláte The post Na co nezapomenout při návratu do kanceláře? Doplňte kancelářské potřeby appeared first on iMEN.cz.

Čas načtení: 2021-11-05 03:14:13

Helena Žáková: Napsat knihu stojí spoustu emocí, ale čtenář ji pak v první chvíli soudí podle obálky

Psaní ji baví od dětství. A jak říká: „Psaní je pro mě odpočinek, únik od reálných starostí.“ Také je jejím velkým koníčkem a na svém kontě má Helena Žáková celou řadu povídek, které vyšly v elektronických sbírkách a dvě knihy a na další, kterou zasadila do Řecka, právě pracuje. A jak sama autorka dodává: „Mojí největší vášní je psát o místech, která jsem procestovala a která mě nějakým způsobem okouzlila – kulturou, povahou lidí, atmosférou, prostě čímkoliv… Prostřednictvím psaní se na ně zase vracím a navazuji s nimi i po návratu domů spojení.“      Pocházíte z Plzně, kde jste vyrůstala. Jak na ten čas období dětských her vzpomínáte? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Myslím, že jsem v Plzni prožila opravdu hezké dětství. Ve škole jsem vždycky byla pilná žačka, což mi v podstatě vydrželo až do dospělosti. Ve volném čase jsem jako malá holčička chodila na různé kroužky – od tancování přes tenis až po kurzy bruslení. Pořád jsem měla spoustu aktivit a koníčků, byla jsem vedena k pohybu. Zároveň jsem ale měla ráda i chvilky o samotě – hrála jsem si s panenkami a své hry jsem nazývala „tajnými“. I takovým způsobem jsem vymýšlela příběhy, nořila se do své fantazie. A taky jsem psala, tvořila časopisy a knihy. To jsem dělala už ve školce.   Od doby, co jste se naučila číst a psát, jste stále něco psala a jak jste někde sama řekla, tvořila své dětské knížečky, které jste sešívala sešívačkou. Pak jste se dostala k počítači a psala dál a ve svých dvanácti letech jste napsala svoji první obsáhlejší práci. Co se s ní stalo? Máte ji ještě a o čem byla? Ano, pořád ji mám. Byl to příběh party náctiletých kamarádek, které vyrazí na čundr a prožívají různá dobrodružství. Období, kdy jsem na něm pracovala, si dobře pamatuji, odpočívala jsem tak od učení a školy. Čas, který jsem s touhle knihou strávila, jsem si hrozně užívala. Stejně to mám vlastně i teď. Psaní je pro mě odpočinek, únik od reálných starostí.   Co vás přivedlo ke studiu na elektrotechnické průmyslovce a pak ekonomie na vysoké škole? A bylo to správné rozhodnutí? Myslím, že to bylo správné rozhodnutí, a nelituji ho. Na průmyslovce mě zaujal obor IT v ekonomice, připadalo mi to jako skvělá kombinace. Tahle škola mi byla obecně vždycky hrozně sympatická. Přestože se jednalo především o technickou školu, dala mi dobrý základ pro studium ekonomie, které bylo pak na vysoké opravdu náročné.   Od roku 2016 působíte jako copywriter, Máte vlastní blog a přispíváte do internetového časopisu Sidonie. Spolu s autorkami Janou Poncarovou a Martinou Heš Hudečkovou tvoříte trio Povídkářky, které publikuje své povídky v elektronických sbírkách. Jak se vám spolupracuje, a neuvažujete o nějaké společné knížce?    Spolupráce s Janou a Martinou je skvělá, máme štěstí, že nás náhoda svedla dohromady. Nespolupracujeme pouze v rámci tohoto projektu, jsme také blízké kamarádky a prožily jsme toho spolu už hodně. Společné knížky jsme realizovaly právě prostřednictvím povídkových sbírek, přesně jak říkáte. Organizovaly jsme také kurzy kreativního psaní a pořádaly společná autorská čtení. Uvažujeme, že zase nějakou elektronickou sbírku vydáme, bude se zřejmě opět jednat o povídky.   V roce 2020 vám vyšla první knížka Kdo zastaví déšť a o rok později Saudale. Pracujete na novém příběhu? O čem ráda píšete? Román Kdo zastaví déšť se odehrává na Kypru, Saudade v Portugalsku, nyní pracuji na příběhu, který je zasazen do Řecka, přičemž hrdinka se během vyprávění dostane na více řeckých ostrovů. Mojí největší vášní je psát o místech, která jsem procestovala a která mě nějakým způsobem okouzlila – kulturou, povahou lidí, atmosférou, prostě čímkoliv… Prostřednictvím psaní se na ně zase vracím a navazuji s nimi i po návratu domů spojení. To mě baví asi nejvíc. Na cestách ráda hledám krásu i v maličkostech.   Čím je pro vás psaní a píší se vám lépe povídky nebo romány? A kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? Je bezpečným místem, kde se dá vždycky schovat, je zábavou, je terapií, je koníčkem, je velkou láskou, je svým způsobem i smyslem života, je vzpomínkami, je budoucností, je i fantazií a představivostí. Psaní je pro mě důležité a neumím si bez něj svůj život představit. Lépe se mi píší romány. Vždycky se mi snáze tvořily „delší“ věci. Člověk naváže se svými hrdiny hlubší spojení, doopravdy je pozná, ponoří se do příběhu, a to na dlouhou dobu. Pak je o to těžší tento příběh opouštět, pokaždé je mi téměř smutno, když se chýlí ke konci. Na to, kde nacházím inspiraci, jsem už vlastně částečně odpověděla v předcházející otázce. Je to hlavně cestování, (nejen) krásná místa, historie různých zemí, zapomenuté události… Ráda zapojuji fantazii a vymýšlím příběhy svých hrdinů, které ovšem zasadím do nějaké zajímavé země či určitého pozoruhodného období.   Někde jste řekla: „Jsem šťastná, když mám po ruce hrnek s kávou a před sebou dobrý příběh.“ Jaká jste čtenářka? Co vás na knížce, kterou vezmete do rukou, zaujme jako první? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Tohle je vlastně motto projektu Povídkářky. Na čtení mám ráda klid a dostatek prostoru, abych si mohla knížku patřičně užít a porozumět jí hlouběji. Vždycky jsem toho nejvíc přečetla v létě, na dovolené, o prázdninách… Co mě na knížce zaujme jako první? To je dobrá otázka, že ano… První, co vidíte, je většinou obálka a název, což je vůči knize trošku nevděčné. Napsat ji někoho stálo spoustu emocí, trvalo to spoustu měsíců, někdy i let, a čtenář ji pak v první chvíli soudí právě podle obálky a názvu, přestože za tím vším se skrývá spousta úžasných vět a slov. Většinou si na knihách všímám, v jakém historickém období se odehrává či na jakém místě. Co se týče oblíbených autorů, mám ráda afghánského spisovatele Khaleda Hosseiniho, který spojil historii Afghánistánu s neuvěřitelnými a dojemnými osobními příběhy. Takové knihy zbožňuji. To je třeba i případ jedné z mých nejoblíbenějších knih vůbec – Poslední kabriolet. Příběh se odehrává za druhé světové války, zprostředkovává smutnou válečnou historii, ale i postoje a pocity jednotlivců. Mám také slabost pro detektivky Raymonda Chandlera, které jsou opravdu mistrně napsané. Přestože se to na první pohled nezdá, napsat originální detektivku je podle mě hodně náročné a je to výsada nejlepších spisovatelů.   Dočetla jsem se o vás, že ráda cestujete a dalším vaším velkým koníčkem je tanec. Jak ráda trávíte chvíle volna a jak dobíjíte své baterky? Přesně, jak říkáte – kromě cestování, kterým se snažím naplnit svůj volný čas tak, jak to jenom jde, se ráda hýbu. Tanec pro mě byl vždy skvělým spojením sportu a umění, roky jsem byla ve street dancové taneční skupině a průběžně zkoušela i různé další taneční styly. V zimě si třeba i ráda zabruslím, v létě si jdu zahrát tenis. Někdy si přečtu dobrou knihu nebo pustím film. Ovšem psaní samo o sobě pro mě vždy bylo koníčkem, kterým jsem si zpříjemňovala především volný čas.   Helena Žáková se narodila v roce 1995 v Plzni. Vystudovala Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pak na Fakultě ekonomické management obchodní činnosti a podnikovou ekonomiku s titulem Ing. Má vlastní blog a je autorkou řady povídek, které publikuje se spisovatelkami Janou Poncarovou a Martinou Heš Hudečkovou v rámci plzeňského tria Povídkářky v elektronické podobě. Napsala knihy Kdo zastaví déšť (2020) a Saudade (2021). 

Čas načtení: 2021-02-23 14:04:32

Zlovolné načasování odebrání dítěte

Sleduji zblízka trápení Bibiany, matky samoživitelky s třemi dětmi, nedávno podmínečně propuštěné z vězení, statečně překonávající těžkosti návratu na svobodu. Jako by nestačilo, že je nepřijatelná pro většinu pronajímatelů bytů a zaměstnavatelé nestojí o nekvalifikovanou Romku, nejvíce nesnází jí způsobily sociální pracovnice Jana Součková a Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5. Nakonec s potížemi získala malý byt a práci, ale jejich brutálnímu zásahu do rodinného života neunikla. Znemožnily jí umístit problematického 14letého Romana do vhodného zařízení, z něhož by se na noc vracel domů. Musela jej odvést do Diagnostického ústavu, odkud po pár dnech uprchl. Je již téměř měsíc nezvěstný, i když po něm pátrá policie.  O případu jsem psal již dvakrát, ale hrůznost případu mě nutí, abych se k němu vrátil. Zlovolnost počínání sociálních pracovnic vynikne z pohledu na chronologii událostí. Dne 2. listopadu 2020 se vrátila pěstounka z výkonu dvouměsíčního trestu, který si vysloužila za způsob, jakým pečovala o svěřené děti. O dva dny později vydal Obvodní soud pro Prahu 5 na návrh Městské části Praha 5 usnesení o předběžném opatření, jímž umožnil umístění Romana do Diagnostického ústavu. Nepravomocné předběžné opatření lze použít k řešení naléhavé situace. Všechny důvody pro jeho svěření do ústavní péče mají původ ve výsledcích pěstounské péče. Dne 19. listopadu se nečekaně vrátila na svobodu Bibiana. Tím padl prvotní důvod pro svěření jejích dětí do pěstounské péče. Matka nemá žádnou vadu, pro kterou by neměla vychovávat své děti. Je naprosto přirozené, že se o ně okamžitě začala starat v mezích svých možností. I když je to k nevíře, mezi ní a dětmi nedošlo během dlouhého odloučení k odcizení. Nicméně sociální pracovnice jí hned při prvním setkání stresovaly sdělením, že jí děti stejně vezmou a díky jim žije v trvalém stresu i nadále.  OSPOD však zůstal dlouho nečinný. Pěstounka sice čelila dalšímu trestnímu stíhání a dnes jej už znovu ve vězení, ale stále je pěstounkou de iure. Děti jsou formálně v péči pěstounů, ale ve skutečnosti žijí s matkou a daří se jim výborně. Jsou milé a dobře vychované. Dne 22. ledna 2021 došlo k jednání mezi sociálními pracovnicemi na straně jedné a Bibianou podporované zmocněncem. Jana Součková zdůvodňovala nutnost umístění Romana do Diagnostického ústavu téměř výlučně jeho zápornými projevy z doby jeho života s pěstounkou. Dokonce tvrdila, že jej chrání před nebezpečím, že by utrpěl úraz při školní rvačce. V té době ovšem nechodil do školy. Zdržoval se převážně u matky, nepáchal žádné nepřístojnosti. Neměl s kým se prát. Nikoho neohrožoval. Ochranu v žádném případě nepotřeboval. Neexistovala situace, která by vyžadovala naléhavé řešení. Ze strany matky se dámám dostalo upozornění, že prvotní důvod k odebrání dětí matce pominul a její právo na péči o vlastní děti a právo dětí na matčinu péči jsou pod silnou právní ochranou. Matka nemůže za to, že za dva měsíce nedokázala napravit všechny následky neblahého působení pěstounky a nepochybně měla dostat šanci, aby si v rodině zjednala sama pořádek. Všechny kroky, které v tomto směru podnikla, vedly správným směrem. Nepoučitelné inženýrky dětských duší ale setrvaly na svém a daly příkaz pěstounce, aby 26. ledna dodala Romana do Diagnostického ústavu. Odvedla jej tam nakonec matka. Sociální pracovnice tak zneužily svou moc nikoli v zájmu dítěte, ale za účelem potrestání matky za hříchy pěstounky a za to, že si dovolila prosazovat svůj názor. Jenže víme, jak to dopadlo: Roman z ústavu po pár dnech uprchl. Nastal stav ohrožení jeho zdraví, života a mravní výchovy. Nevím, zda dámy Jana Součková a Lucie Čermáková mají vlastní děti. Zeptal jsem se na to jejich zaměstnavatele postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože mi je znám kritický názor bývalé ombudsmanky Anny Šabatové na bezdětné sociální pracovnice. Úřad mi odepřel informaci. Ať je to tak nebo jinak, zamýšlím se, zda se dámy dokážou vžít do pekla, které prožívá matka, jež díky jejich bezohlednosti téměř měsíc neví, co se děje s jejím dítětem. Nemohou se hájit, že nemohly takový vývoj předvídat. O rok starší Romanův bratranec strávil v jejich oblíbeném zařízení půldruha roku. Třikrát uprchl. Při třetím útěku se chtěl uchýlit k matce (kam jinam má utéci dítě v maléru), ale doslova v patách za ním přišli policisté a vzali jej do vazby. Už má za sebou jeden odsuzující rozsudek a druhého se dočká za pár dní. Nejspíš poputuje do věznice pro mladistvé ve Všehrdech. Díky péči Jany Součkové a Lucie Čermákové jej možná Roman bude časem následovat. Znám osobně všechny Bibianiny děti včetně Romana, který je poněkud problémový. Sledoval jsem jeho vývoj od matčina návratu a troufám si tvrdit, že by se pod jejím vedením velmi brzy „srovnal“. Díky péči sociálních pracovnic se z něj ale možná stane kriminálník, a to je méně tragická varianta možného vývoje událostí. Zatím mi nezbývá než doufat, že se odněkud vynoří živ a zdráv. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-04 12:08:10

O moři jinak

Leccos nasvědčuje tomu, že nadcházející léto bude časem méně vydatného turistického cestování do světa než jindy. Ani já se ženou tentokrát neplánuji pobyt u moře, takže zůstaneme nenasoleni. Ovšemže je to nicotný problém proti danostem jiným a podstatně vážnějším. Nicméně se snažím najít na zvoleném abstinování od moře i určité přínosné klady.  Kromě příklonu k vlasti je to například skutečnost, že předejdu zklamání s hotelově inzerovaným výhledem na moře. Jednou jsem na místě zjistil, že z pokoje by tam sice bylo teoreticky vidět, ale před oknem stál rozcapený jeřáb. Letos se taky vyhnu nepříjemnostem s plážovým pískem nafoukaným do foťáku. Když jsem pak kdysi po návratu šel doma s porouchaným aparátem do servisu, opravář mi řekl: „U moře už to tak chodí, leda byste si dal foťák do prezervativu.“  Písek se dostává i do oděvů i obuvi. Patří to k plážování, jenže novodobě je tu i riziko, že někdo z místních celníků by i tohle bezděčné množství mohl pokládat za zakázaný vývoz písku. V té souvislosti připomínám, že když si jeden z anglických turistů chtěl odvézt ze Sardinie na památku plastovou láhev naplněnou plážovými zrnky, dostal od italských celníků pokutu v přepočtu ve výši 26 000 korun. Zároveň bylo nařízeno svérázné „propadnutí věci“. Rizikem je i šlápnutí na mořského ježka. Podle údajů pojišťovny si chorvatští lékaři účtují za vytažení jeho bodlin z chodidla 3000 korun. Přesto jsem se nejednou lehkovážně vydal k moři. Činil jsem tak v bláhovém domnění, že ježčí agresivita číhá jen a jen někde cestou k Táboru, kam běží liška nesoucí pytel zázvoru, a ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá. Jsme nezodpovědní i tím, že podceňujeme nebezpečí žraloků. Když zůstaneme v létě v tuzemsku, může nám hrozit leda tak žralok na botě, což je – jak známo – odchlípnutá podrážka. Nejen žraloci jsou však v moři útoční. Taky někteří další tvorové, jejichž pojmenování ani neznáme. Jedna z českých turistek se vloni na břehu Rudého moře dovzdělala, že existuje boldok rudomořský. Kousl ji bolestivě do prstů ruky, které bylo nutno zašít. Toho všeho bych měl být ušetřen, když se letos nevydám ke slaným vodám. Přidávám ještě poznatek očních lékařů, že mořská voda nezdravě dráždí oči. Způsobuje v nich štípání, pálení a řezání. Škodlivá pro zrak může být i přemíra oslňujících slunečních paprsků. Zapeklitě dokážou působit taky mořské žahavé medúzy. Ne náhodou se tak jmenují. Ta z řecké mytologie měla místo vlasů hady a v ústech zuby podobné kančím klům. Zrádné dokážou být i mořské spodní proudy, které vtáhnou plavce jiným směrem, než by chtěl on. A co teprve proslulá devátá vlna! Je nebezpečná nejen svou mohutností, ale i tím, že požaduje, abychom si při plavání nejdřív spočítali postupně těch předchozích osm. Záludný dokáže být i příliv. Když se vydáme mimo hotelovou pláž a zujeme si boty co nejblíž moři, po delším plavání pak po návratu na totéž místo můžeme být značně překvapeni. Boty vzal příliv a odplavaly s přílivem kamsi do neznáma, byť to nebyly lodičky. Milé moře, dobře víš, že ve skutečnosti tě mám rád. Proto se ti závěrem omlouvám za předestřenou snůšku záporů. Jelikož jsi moudré, určitě tušíš, že tak činím jen a jen proto, abych nadlehčil skutečnost, že se letos neuvidíme. Věřím však, že si na sebe počkáme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-06 19:05:46

Stojíme na prahu turecké invaze do Evropy a v Bruselu se řeší uhlíková neutralita

Turecká armáda a bezpečnostní složky svezly na hranice s Řeckem více než 200 tisíc migrantů, které chce turecký prezident Recep Erdogan (AKP) protlačit do EU. Řecká vláda proti nim vyslala speciální policejní jednotky, které se spolu s pohraničníky snaží migrantům zabránit v nelegálním překročení řecko-turecké hranice. Počátkem března byl k opevněné vnější Schengenské hranice EU vyslán 4. řecký armádní sbor. V pátek 6. března turecká armáda přes hlavy migrantů zaútočila na řecké obránce granáty se slzným plynem. Turci se snaží prorazit řeckou obranu vojenskými prostředky, aby migrantům otevřeli cestu do EU. Řecko požádalo EU oficiální cestou o pomoc. Policejní posily k obraně hranic však poslalo jen Rakousko, Maďarsko a Polsko. Zbytek EU pouze tlachá a nadále se zabývá problémem globálního oteplování a podobnými nesmysly. Pro tento týden i pro příští až do odvolání byla zrušena všechna slyšení v Evropském parlamentu a všechny akce, kterých by se zúčastnily jiné osoby než zaměstnanci parlamentu a poslanci. Z důvodu epidemie koronaviru. Jediná osoba, která měla výjimku, byla Greta Thunberg, která byla hostem výboru pro životní prostředí ENVI. Všem řádně vynadala za svůj zničený život a sklidila potlesk vstoje. Není to jediné trucovité dítě, které s Evropou a jejími činovníky hraje hru na uklidnění rozmazlených dětí, kterým se musí dát to, co chtějí, aby alespoň na chvíli daly pokoj. Tím druhým rozmazleným děckem je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Chce dobýt další kus Sýrie, chce víc peněz na vyzbrojování své armády pod rouškou „pomoci uprchlíkům“ a chce více podpory EU a NATO. Za všechno prý může Řecko Mnohokrát v minulosti žádalo Turecko coby člen NATO podporu ostatních členských států pro své dobyvačné plány v Sýrii i Iráku. Pod rouškou boje proti terorismu, jak jinak. Ovšem výhradně proti kurdskému terorismu. Většina států světa i Evropy je tak úslužná, že na seznam teroristických organizací zařadila Kurdskou stranu pracujících (PKK), Německo i veškeré její odnože. Včetně zákazu vlajek kurdských milic YPG, jež v Iráku a Sýrii výrazně přispěly k porážce Islámského státu, který naopak Turecko vyzbrojovalo. Německo je vůbec „Musterknabe“, co se ohledů vůči tureckému despotovi týče, až to připomíná poslouchání na povel. Zatím se Erdoganovi vždy dostalo slov podpory – pouze slov. Tváří v tvář zradě na Kurdech i to bylo moc. Jinak samozřejmě výzbroje neomezeně. Nyní, když se situace v syrském Idlibu nevyvíjí pro Turecko vůbec dobře a 5. března bylo nuceno podepsat v podstatě kapitulační příměří s Ruskem, ve snaze odvrátit pozornost vlastního obyvatelstva od tohoto debaklu se Erdogan obrátil proti Evropě, dobře věda, že tam ho čeká místo pěsti sametová rukavička. A nezklamal se. Poslal desetitisíce „uprchlíků“ na řeckou hranici s tím, že pro ně není návratu. Uprchlíci z Idlibu tam ovšem sotva mohou být, ty přes hranice do Turecka nepouští. Použil dvě taktiky – paramilitantní oddíly Šedých vlků, kteří začali útočit na obchody a domy Syřanů, usazených po léta v Turecku, jako odvetu za zabité turecké vojáky v Idlibu minulý týden. A za druhé doslova otevřel brány vězení. Vypustil vězně afghánského, pákistánského a dalšího rozličného původu s tím, že jejich cesta má vést do Řecka. Bez návratu. Není třeba to složitě dokazovat – na YouTube i na Facebooku je spousta příspěvků, jak „uprchlíci“ sami sdělují, že byli právě propuštěni z vězení. Další videa ukazují, jak jsou lidé vyháněni z autobusů, kterými je turecká policie a armáda přivezla k hranicím a za stálého bití a vyhrožování zbraněmi nuceni nastupovat do člunů. Oficiálním zloduchem ale kupodivu není ani tak Turecko, přestože se připouští, že používat lidi jako živé štíty se nesluší, ale Řekové, kteří se rozhodli své hranice bránit. A to jak vláda a armáda, tak i narychlo vzniklá domobrana z lidí, žijících na řeckých ostrovech, kteří brání člunům v přistání a zaměřují se i na členy nevládních organizací, obviňovaných ze spolupráce s pašeráky lidí. Ti bývají poslední dobou občas i biti. Násilí není nic pěkného – ale nechtělo by to zamyslet se nad tím, kde je příčina? Uprchlíkům se právo na zoufalství přiznává, ale místním lidem ne. To jsou, jak rády píšou zejména německé servery, pravicoví radikálové. Řecká vláda pak prý drasticky porušuje ženevskou konvenci o uprchlících, což je nepřípustné. V německém Bundestagu 5. března zaznělo odsouzení Ruska a Řecka častěji než Turecka. Jediní, kdo pojmenovali věci tak, jak je asi vnímá většina lidí, byli poslanci za AfD. Bohužel. Levicoví poslanci správně viní Turecko – ale jedním dechem pak hlásají, že uprchlíci se musí do Evropy přijmout. Zelení pak doslova opakují argumenty Bílých přileb o bombardování nemocnic Ruskem a Syřany, nejlépe každý den deseti. Nevím, do jaké míry rozhodují evropští činovníci autonomně – moc to tak nevypadá. Na blaho a práva vlastních občanů až na výjimky příliš nemyslí – stále je vyzývají k solidaritě s uprchlíky. A pořád nacházejí sluchu. Zejména opět v Německu se najde stále dost dobrých duší – a některé to možná myslí i upřímně – že musí pomoci trpícím a přijmout je. Německá periodika také nejvíce sdílejí obrázky žen a dětí, zatímco nesestříhané záběry od řecko-tureckých hranic ukazují mladé muže s kameny v rukou. Vede se opět neúprosná mediální válka, stejně jako v případě války v Jugoslávii, Kosova, jako v případě Iráku a dalších válek NATO. A Turecko je člen NATO, na to nezapomínejme. Evropská i americká politika jsou na turecké oko slepé Mezitím se situace na hranicích zostřuje každým okamžikem. Jsou zprávy, že slzný plyn používá nejen řecká armáda a policie proti migrantům, ale i migranti samotní, a dokonce i turecká armáda a policie proti řecké, ve snaze umožnit migrantům vpád za hranici. Mluví se o ostré střelbě. Na pomoc pohraničníkům přijíždějí farmáři s traktory, kteří blokují pohraniční řeku Evros a osvětlují v noci terén, aby našli převaděče. Řecko posiluje obranu, na pomoc mu přišli z evropských států ale jen Poláci, Maďaři, Rakušané. Pokud vím. Ostatní vlády hledí k Berlínu, až Angela mrkne. Včetně našeho premiéra. Ale ona nemrkne, hranice bránit nechce, zcela určitě ne ty německé. Posílí se agentura Frontex, ale to jsou většinou jen úředníci, vyřizující „papíry“. Zaznívají čím dál častěji a naléhavěji slova o nutnosti přerozdělování migrantů. Činovníci Evropské komise a Evropského parlamentu jeli na řecké hranice, kde Řecku přislíbili 700 milionů Eur na ochranu hranic. Což je dvanáctina částky, kterou dostává ročně Turecko jako „migrační výpalné“. Ve stejné době slíbili Erdoganovi okamžitě 500 miliónů k už stávající miliardové pomoci a také urychlené vydávání víz pro občany Turecka. Že se mnoho džihádistů dostalo do Evropy právě s tureckými pasy, to zřejmě nikoho netrápí. Řecký premiér opakuje slova o bránění hranice nikoli jen proti uprchlíkům, ale proti dobře řízené invazi. Za pozastavení azylového řízení na měsíc, kdy Řecko nepřijme žádné žadatele o azyl, je tvrdě kritizován z oficiálních míst i od nejrůznějších poradců pro integraci a nevládních a neziskových organizací. Na autonomii rozhodování evropských představitelů se ptám zejména v souvislosti s „Pastýřským listem“ zakladatele Open Society Fund a měnového spekulanta George Sorose, který napsal pro středeční Financial Times a jenž nese název Evropa musí stát po boku Turecka tváří v tvář Putinovým válečným zločinům v Sýrii. Celé znění je ZDE, vybírám několik odstavců: „Jedinou vládou, která vytvořila vojenské síly na obranu civilistů uvězněných v Idlibu panem Assadem a jeho ruským spojencem, je Turecko. Letecké údery ruských letadel (Moskva odmítla svou roli) koncem minulého měsíce zabily 34 tureckých vojáků. Turecko se však neodvážilo napadnout Rusko přímo, protože ruské letectvo je silnější než turecké. Rusko má jaderné zbraně a Turecko ne. Turecko se místo toho rozhodlo odvetu proti Assadovým silám pomocí vojenských bezpilotních letounů. Tak se Putin beztrestně zbavil obvinění z vraždy. (…) Evropa, která má omezit příliv uprchlíků, musí uznat, že Turecko již neslo nátlak na ubytování milionů Syřanů vysídlených ze své země. Turecko již na svém území hostí 3,5 milionu syrských uprchlíků. Nemůže absorbovat další miliony, které tlačí pan Assad a Putin k jejím hranicím. Evropa by neměla zapomenout, jak může Turecko zacházet také se svými vlastními lidmi – byla svědkem bezohledné síly, kterou použilo proti Kurdům. Ale alespoň s ohledem na Sýrii si Turecko zaslouží evropskou podporu. Evropa by se proto měla snažit podpořit vyjednávací pozici tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana s panem Putinem ve snaze dosáhnout příměří, který by zachránil „bezpečnou zónu“ v Idlibu pro syrské uprchlíky. Doufám, že by to také postavilo válečné zločiny pana Putina do středu evropské konverzace,“ napsal George Soros.  Řeči o bezpečné zóně a ochraně uprchlíků ze strany Turecka opakují příliš mnozí evropští i američtí politici. Aniž by vzpomněli na statisíce obyvatel kurdských území v Sýrii, vyhnaných agresemi turecké armády s poetickými názvy jako „Olivová ratolest“, „Pramen míru“ a nyní v Idlíbu „Štít jara – Shield of Spring.“ Evropská i americká oficiální politika jsou prostě na turecké oko slepé. Hlavně to musí být namířeno proti Rusku, pak je vše v pořádku. Potlesk vstoje to sice zatím není, ale poklepávání po zádech určitě. A povzbuzení v úspěšnosti politiky vydírání vůči EU. Angela Merkel, která iniciovala onen geniální deal s Tureckem o uprchlících, tak možná „vysedí“ další problém, jehož pokračování vypukne až po jejím odchodu z kancléřství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-24 08:47:48

O léčbě našich nostalgiků aneb O čem vypovídá touha po návratu komunismu

Dlouho jsem si myslel (vlastně jsem to považoval za samozřejmé), že nostalgie je starořeckým slovem; měl jsem nejasný pocit, že bude nějak souviset s Odysseou. Z omylu mě nedávno vyvedla Svetlana Boym, respektive její kniha The Future of Nostalgie. Navzdory řeckým kořenům (nostos = stesk po domově; algos = bolest) jsem se od již zesnulé a velice bystré autorky dozvěděl, že nostalgie je slovem toliko pseudořeckým či nostalgicky řeckým. Přišel s ním až v roce 1688 švýcarský psychiatr Johannes Hofer a označoval jím obsesivní stesk po domově (Hofer navrhoval kromě nostalgie ještě jiná pojmenování pro tentýž neduh – monomania či philopatridomania; u posledně zmiňovaného slova můžeme být vzhledem k jeho délce velice rádi, že se neprosadilo). Této „nemoci“ si povšiml u švýcarských žoldáků a byl toho názoru, že ji lze s úspěchem léčit. Čím? Opiem, pijavicemi nebo výlety do Alp. Hofer nebyl sám, jiní doktoři tehdy doporučovali tutéž kúru. V průběhu času si však ke svému překvapení všimli, že návrat domů nostalgiky vždy tak docela nevyléčí, a že někdy je dokonce zabije (zvlášť tehdy, když si vlastenečtí doktoři spletli nostalgii s tuberkulózou…), a přestávali si vědět rady. V 18. a 19. století se ale ještě nevzdávali a pátrali dál. Hledali příčinu v lidském těle i v mysli (jeden doktor v souvislosti s nostalgií hovořil například o hypochondrii srdce). Jenže doktoři neuspěli, a tak se nakonec stalo to, co se stát muselo – z původně přechodného neduhu léčitelného horským vzduchem se nostalgie stala trvalým údělem moderního člověka. Ke slovu obvykle (ve velkých dávkách) přichází po velkých dějinných zlomech – revolucích. Po francouzské, bolševické nebo třeba po té československé – sametové. A tu se dostávám k tomu, co chci říci. Zdá se mi, že mnozí lidé dnes nakládají s našimi porevolučními nostalgiky jako nefalšovaní dědici Johannese Hofera. Jinými slovy, činí ze všech těchto nostalgiků nemocné pomatence, kteří si neuvědomují, jak špatně před rokem 1989 bylo, a odesílají je do hor, aby se nadýchali čerstvého vzduchu (možná by jim mohli začít poskytovat i opium…). Zapomínají bohužel na to, co doktoři pochopili již dávno a co jsem už zmínil – že návrat nostalgika vždy nevyléčí a že někdy ho dokonce zabije. Jinými slovy, nostalgie možná není ani tak výrazem touhy po návratu (třeba po návratu do komunismu), ti lidé se nechtějí vrátit, spíše jsou nespokojení s dneškem. Tento diskomfort bychom neměli medikalizovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-23 17:59:42

Nejvíce nominací na komiksovou cenu Muriel získal příběh o atentátu na Heydricha a následných represích

Nejvíce nominací (tři) v třináctém ročníku komiksových cen Muriel posbíral komiks spisovatele Jiřího Šimáčka a kreslíře Jána Lastomírského Článek II, který vypráví o atentátu na Heydricha a následných represích. Zaměřuje se přitom na trochu opomíjeného hrdinu té doby – kaplana Vladimíra Petřeka, který poskytl parašutistům útočiště v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a zaplatil za to životem. Po dvou nominacích má nostalgický pastiš Pavla Čecha O Červenáčkovi, který s melancholií i humorem nachází titulního hrdinu v situaci, kdy jeho kamarádi z Rychlých šípů dospěli a už o klukovské hry nemají zájem, či černobílý thriller Traum, který jeho autor Tomáš Motal vydává jako nepravidelnou sérii ve vlastním nakladatelství. V loni zavedené kategorii nejlepších komiksů pro děti se opět objevuje seriál Petra Kopla Morgavsa & Morgana z časopisu Čtyřlístek, který loni dostal i knižní podobu, nominaci má také loňský vítěz této kategorie Honza Smolík, tentokrát za knižní komiks Liška Kuliška. Začínajícím tvůrcům je určena kategorie Cena Magnesia za nejlepší studentský komiks: zde jsou zastoupeny práce studentů pražské VŠUP (Jakub Plachý za fiktivní komiksovou reportáž Jak žijí dnes a Barbora Satranská za Spořilov)) a od studentky plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Alice Břečkové za osobně laděný vzpomínkový příběh Děda. ¨ Kromě dalších kategorií jako nejlepší krátký či překladový komiks bude vyhlášena také kategorie přínos českému komiksu a nový člen komiksové síně slávy. Tím se stane Ivo Pechar, významný scenárista komiksových seriálů v 70. a 80. letech, mimo jiné autor ke scénářům sci-fi komiksů Profesor Dugan a Pavouk Nephila a klukovských příběhů Havraní doga či Stopař. Cenu České akademie komiksu pro nejlepší komiks roku svým hlasováním vyberou členové tohoto profesního spolku, v němž jsou sdruženi komiksoví tvůrci, teoretici a nakladatelé. ČAK byla založena v červnu roku 2018, aktuálně má 76 členů a jejím předsedou je literární a komiksový historik Pavel Kořínek. Ceny Muriel se udílejí pod tímto názvem od roku 2007. Vítěze oznámí moderátorky Ester Geislerová a Johana Švarcová 6. února v pražském kině Bio Oko.   Nominace se zdůvodněním Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Pavel Čech za O Červenáčkovi  Pavel Čech se ve své tvorbě často a rád vrací do světa Rychlých šípů, poprvé tak ale učinil na větší ploše celé komiksové knihy. Podařilo se mu využít mezery v kánonu, která dlouho provokovala k vlastnímu domýšlení, a nabízí svěží nostalgickou výpravu do minulosti, a to jak v rovině jednotlivce, tak i domácího komiksu jako celku. Ondřej Kavalír, Vojtěch Mašek a Karel Osoha za Návrat Krále Šumavy 2: Agent-chodec Druhý díl trilogie je pro hodnocení vždycky složitý, protože neotevírá, ani neuzavírá příběh. Agent-chodec přesto ukazuje, že Ondřej Kavalír a Vojtěch Mašek se v Návratu Krále Šumavy osvobozují od adaptované předlohy a k velkému finále se snaží dospět vlastní cestou. Karel Osoha je jim v tom svým filmovým viděním a znalostí komiksové řeči zdatným pomocníkem. Jiří Šimáček a Ján Lastomirský za Článek II.  V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Ján Lastomirský za Článek II.  Ján Lastomirský dává v Článku II. vyniknout vlastní expresivní práci s figurou, kresba ale zcela slouží příběhu a umocňuje jeho dopad. Není jen ilustrací bez názoru, ale nese v sobě svébytnou a sebevědomou sílu výpovědi. Sugestivně na čtenáře přenáší znepokojivé lidské drama, jehož obrazy ve čtenáři doznívají dlouho po přečtení komiksu.  Tomáš Motal za Traum Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů. Ticho762 za Trikolora             Ticho762 střídá v Trikoloře několik výtvarných poloh, pohybuje se od dětské roztomilosti přes realistický dokument s jistou formou nadsázky až k expresivnímu podání. Vždy hledá způsob, jakým docílit, aby dějová linka měla v kresbě sebevědomého partnera. Výsledný koktejl je vizuálně zábavný a umožňuje přitáhnout čtenáře k historickému tématu.    Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Pavel Čech za O Červenáčkovi Loňský sborník krátkých příběhů k poctě Rychlým šípům ukázal, že navazovat na Foglarův odkaz dnes vůbec není snadné. Pavel Čech zvolil formu nostalgického příběhu o konci jedné éry a dokázal pocit posledních návratů do mizejícího světa působivě evokovat tím, že se pohybuje na hraně foglarovské stylizace a jejího nostalgického reflektování. Taťána Rubášová za William & Meriwether 2: Neočekávaný robotí exodus  Knihy o Williamovi a Meriwetherovi jsou v rámci současného českého komiksu pozoruhodným formátem, kde text vystupuje vůči obrazu samostatněji, než je obvyklé. Přesto Rubášová a Janíček vytváří kompaktní celek. Rubášová přitom v jednoduchém vyprávění vtipně pracuje se stylizací a pozicí vypravěče, který bezděčně odkazuje k našemu světu. Jiří Šimáček za Článek II. Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Marek Berger za Octobriana – Hadí plémě Kult polobožské bojovnice proti patriarchátu osvěžil svým komiksem Octobriana – Hadí Plémě Marek Berger. Příběh postavený na akci si často vystačí bez bublin a nezapře autorovu animátorskou profesi. Dynamická práce se střihem, cit pro scenérie společně s osobitě tónovanými barvami jsou hlavními klady dvaatřicetistránkového komiksu. Tomáš Motal za Traum  Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost. Václav Šlajch za Lulenka a poslední přání S aluzí na světoznámé knihy o dětech (ale ne nutně pro děti) ve svém třístránkovém komiksu Lulenka a poslední přání suverénně pracuje Václav Šlajch. Alenka v říši divů nebo Cínový vojáček rezonují v panelech, které jsou surrealistickým snem těžícím z autorovy hravé imaginace. Retrostyl posunuje celý komiks k mnohovrstevnatosti významů a připomíná autorovy začátky, kdy kreslil především tuší.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři. Petr Kopl za Morgavsa & Morgana Dobrodružství zkušené čarodějky a její nadané malé učednice od Petra Kopla jsou dětským čtenářům dobře známá ze stránek časopisu Čtyřlístek. V souborných knihách Dračí chůvy a Živelné měňavice se ukazuje, že zdánlivě epizodické příběhy jsou rozvrženy tak, aby rozvíjely poutavé vyprávění i na větší ploše. Ocenit lze suverénní dynamickou kresbu, sympatické hrdinky a humor, který dětského čtenáře v žádném případě nepodceňuje. Honza Smolík za Liška Kuliška  Příhody lišky Kulišky a jejího kamaráda mývala Zívala mají švih a spád. Svou krátkostí a nekomplikovaností cílí na menší děti a bodují jak přehlednou, výraznou kresbou, tak jazykovou hravostí a vděčnými členicími předěly v podobě úkolů a hádanek po každé kapitole. Liška Kuliška je dobrým příkladem toho, že ani knížka pro nejmenší čtenáře nemusí být infantilní.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) Lukáš Fibrich za Mourrison  Kocour Mourrison dosáhl plnoletosti! Tedy, hrdina je sice pořád stejně ztřeštěný, ale seriál ve kterém vystupuje, vychází v časopise ABC už 19. rokem. Za tu dobu vyrostl i formátově a patří mu celá stránka, přesto nepřestává být v prvé řadě anekdotou. Lukáš Fibrich stále nemá nouzi o vtipné nápady a neztrácí ani hravost ve vztahu k samotné komiksové formě. jaz za Opráski sčeskí historje  Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme! Jan Pomykač za Pas faux pas  Přestože web Komiksárium, kde strip Jana Pomykače čtyři roky hostoval, ukončil činnost, Pas faux pas pokračuje dál, alespoň na Facebooku. Nepřestává těšit svými vyladěnými kresbami a bavit osobitým humorem, který dokáže být slovní i situační, ale především neotřelý a subtilně vtipný.   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa  Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů. Paseka za Essex County Grafický román Essex County Jeffa Lemirea je velkou splátkou dluhu domácím čtenářům. Komiks, který přepsal kanadské literární dějiny, když zvítězil v anketě o román desetiletí, vypráví o obyčejných Kanaďanech. Ti si život komplikují hlavně nekomunikováním, potlačováním citů a násilím. Lemire neomlouvá životní prohry a kotrmelce svých hrdinů, naopak je čtenářům představuje s porozuměním, které jim je přibližuje. Trystero za Sabrina  Sabrina je jedním z nejzásadnějších komiksů současnosti, vstupující navíc na český trh již s nominací na prestižní literární Bookerovu cenu. Kniha do komiksového formátu působivě absorbuje současná média i společenské frustrace. U českého vydání je navíc třeba ocenit odvahu tento náročný kus u nás prakticky neznámého autora vydat tak brzy po původním vydání.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Martina Knápková za Mrtvej svět Enid a Rebecca se těsně po střední bezcílně potloukají rodným maloměstem, čekají, co jim život přinese, a čas si krátí vyhlašováním drobných válek namachrovaným čůzám a trapáckým pozérům všeho druhu. Komiks Daniela Clowese Mrtvej svět, který se stal předlohou slavného filmu, přetéká cynickou adolescentní chandrou a nabízí překladatelskou výzvu, které se Martina Knápková, zejména prostřednictvím sarkasticky přezíravého slovníku obou hrdinek, zhostila výtečně.  Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil. Richard Podaný za Kosmo knedlíci Violet je obyčejná holka z obyčejné vesmírné přívěsové kolonie, jejíž táta je obyčejný vesmírný těžař velrybího trusu a máma obyčejná módní návrhářka. Violetčina mise za záchranou otce z velrybího žaludku je po jazykové stránce hotovou záplavou slovních hříček, mluvících jmen a zvukových i jiných efektů. Překlad Richarda Podaného činí z díla Craiga Thompsona hutnou pastvu pro oči a pobízí čtenáře k luštění i těch nejdrobnějších nápisů, aby mu z mimořádně vtipného a invenčního převodu neuniklo ani písmenko.    Cena Magnesia za Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.) Alice Břečková za Děda  Alice Břečková dokázala ve svém komiksu Děda citlivě a více než důstojně uchopit náročné téma odcházení člověka. S formální stránkou komiksu přitom autorka pracuje suverénně a její komiksová řeč umocňuje uvěřitelné a v neposlední řadě lidsky intimní vyprávění. Jakub Plachý za Jak žijí dnes Jakub Plachý ve svém komiksu Jak žijí dnes nastavuje vtipnou dokumentární formou zrcadlo různým postavičkám z domácí komiksové historie. Staví je do polohy stárnoucích hvězd, se kterými si život často tragicky pohrál. Mimořádně svěží dílko svým námětem vyvolává ve čtenáři pocit, že by chtěl v této fikci pokračovat dál.   Barbora Satranská za Spořilov Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-22 06:00:13

Alejandro Jodorowsky: Kdeže ptáče nejlíp pěje (ukázka z knihy)

Román Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje je považován za vrchol dosavadní prozaické tvorby tohoto polyedrického autora původem z jihoamerického Chile. V sevřené narativní formě se zde díky autorově originální, bájivé fantazii rozvíjí příběhy několika generací autorových sefardských a aškenázkých židovských předků, kteří na své pouti ze středověkého Španělska, přes Itálii, Litvu a Ukrajinu až do Argentiny a Chile počátku dvacátého století procházejí soustavnou řadou bizarních událostí, v nichž se mísí historie, mýtus, šílenství a surrealistická představivost. Vyprávěním defilují zázrační rabíni, šarlatáni, podvodníci, světci, cirkusáci, anarchisté, tanečníci, básníci, policisté, prostitutky, panovníci a politici, celé panoptikum postav pevně propojených vyprávěním, které s obdivuhodnou lehkostí a podmanivým magnetismem mísí evropskou historii s kánony chasidských legend a latinskoamerického magického realismu. Kniha, krom toho, že je výtečným románem, odrážejícím drsné sociální podmínky osidlování Jižní Ameriky, se zároveň snaží být i popisem formativní zkušenosti a konkrétním návodem na to, jak zacházet s rodinnými příběhy a s materiálem genealogického stromu každého čtenáře tak, aby přestaly být pastí stereotypních modelů a prostřednictvím psychomagické transfigurace se staly zdrojem emotivního bohatství a popudem k neustávajícímu vnitřnímu růstu.   Ukázka z knihy: PROLOG „Všechny postavy, všechna místa a všechny události (ačkoliv je občas pozměněno jejich chronologické pořadí) jsou skutečné. Tato skutečnost je však proměňována a vyzdvihována až na úroveň mýtu. Náš genealogický strom představuje z jedné strany past, která omezuje naše myšlení, naše emoce, touhy a materiální stránky života, a z druhé strany je pokladem, který v sobě skrývá převážnou většinu našeho vnitřního bohatství. Tato kniha, krom toho, že je románem, je i prací, která by, pokud bude úspěšná, chtěla posloužit k tomu, aby ji každý čtenář následoval, a tak prostřednictvím odpuštění proměnil svou vlastní rodinnou historii v hrdinskou ságu.“   Alejandro Jodorowsky   I. RODINNÉ KOŘENY MÉHO OTCE   V roce 1903 se moje babička Tereza, matka mého otce, rozhněvala na Boha a taktéž na všechny Židy z Jekatěrinoslavi na Ukrajině, protože v Něho i nadále věřili, navzdory smrtonosné povodni na Dněpru, při které utonul její milovaný syn Josef. Když voda začala zaplavovat chalupu, chlapec vytlačil na dvůr skříň a vylezl si na ni, jenomže skříň byla zevnitř zatížena třiceti sedmi svazky Talmudu a potopila se. Po pohřbu moje babička s manželem v patách a tisknouc k sobě Jakuba, Benjamína, Lolu a Fanny, čtyři drobečky, kteří jí zbyli a které na svět přivedla spíš z povinnosti než z lásky, vtrhla jak fúrie do synagogy, přerušila předčítání z devatenácté kapitoly knihy Leviticus, „Mluv k celé obci synů Jisraele a rci jim…“ a vykřikla: „Já to budu, kdo vám něco poví!“ Vběhla do té části, kam jí byl jakožto ženě vstup zakázán, protlačila se mezi muži, kteří v záchvatu dětinské hrůzy ukrývali své vousaté tváře pod bílé hedvábné šály, strhla si z hlavy paruku, praštila s ní o zem, odhalila vzteky rudou, lesklou lebku, s úšklebkem se sklonila nad pergamen Tóry a začla chrlit nadávky směrem k hebrejským písmenům: „Tvoje knihy lžou! Říkají, že jsi zachránil celej národ, že jsi rozevřel Rudý moře stejně snadno, jako když já rozkrojím mrkev, a přesto jsi pro mého ubohého Josefa nehnul ani prstem… A jelikož to nevinný dítě se přece ničím neprovinilo, tak co jsi mi tím chtěl jako dokázat? Že tvá moc je bez hranic? To už jsem věděla. Že seš neproniknutelný mystérium a já že mám osvědčit svou víru tím, že pokorně příjmu tenhle zločin? To teda nikdy! To může vyhovovat prorokům, jako byl Abrahám, ti jsou schopní přiložit nůž na hrdlo svejch dětí, ale ne ubožačce, jako jsem já. Jakým právem po mně něco takovýho chceš? Dodržovala jsem všech tvých 613 přikázání, myslela jsem na tebe ve dne i v noci, nikdy jsem nikomu neublížila, svý rodině jsem poskytla svatej mír domova, modlila jsem se při vaření i při úklidu, nechala jsem si ve tvým jménu vyholit hlavu, milovala jsem tě víc než vlastní rodiče, a co ty? To má bejt z vděku, to co jsi udělal? Před tvojí smrtonosnou mocí nebylo mý dítě nic víc než červíček, mravenec, muší pšouk. Ty neznáš slitování! Jsi zrůda! Stvořil jsi lid vyvolený jen proto, abys ho mohl týrat! Věčně se na náš účet jen bavíš! Ale s tím je teď konec! Mluvím k tobě jako matka, která všechnu naději ztratila, a proto se tě už nebojí! Proklínám tě a zříkám se tě! Chcípni si nudou! Zalez si do tý svý věčnosti, tam si můžeš tvořit a ničit vesmíry, hřímat a promlouvat, já už tě poslouchat nebudu! To platí jednou a provždycky! Ven z mýho domu, jediný, co můžu, je tebou pohrdat! Chtěl bys mě potrestat? I kdyby se mý tělo pokrylo vředama, i kdyby mě roztrhali na kusy a vnitřnosti hodili na pospas psům, na ničem z toho mi nesejde. Josefova smrt mě už zabila.“             Nikdo nic neřekl. Josef nebyl jedinou obětí. Ostatní teprve nedávno pochovali příbuzné a přátele. Můj dědeček Alexandr, po kterém jsem zdědil jméno jen z části, protože mi bylo dáno do vínku i otcem mé matky, rovněž Alexandrem, s nevýslovnou péčí osušil slzy, které se leskly na hebrejských písmenech jako průsvitné mandelinky, a několikrát se před shromážděním poklonil; s brunátnou tváří mumlal omluvy, které nikdo neposlouchal, odváděl pryč Terezu a snažil se jí pomoct se čtyřmi dětmi, které nesla. Ona je ale pustit nechtěla a přitlačila je na svá mohutná ňadra takovou silou, že se rozkřičely. Zavál bouřkový vítr, rozletěla se okna a do templu vlétl temný mrak. To mouchy z širokého okolí prchaly před náhlým deštěm.   Pro Alexandra Leviho (tehdy naše rodina ještě nosila příjmení Levi) nebylo odpadnutí jeho ženy od víry ničím víc než jenom další těžkou ranou osudu. Těžké rány osudu tvořily nerozlučnou součást jeho existence: snášel je jako stoik po celý život, bylo to stejně přirozené, jako mít ruce nebo vnitřnosti, rány osudu pro něj byly normální součástí skutečnosti. Nebyly mu ještě ani tři roky, když se maďarská služka Pirožka pomátla, vešla do pokoje, kde spala jeho matka Lea, a přitom ho držela v objetí a sekyrou ji umlátila. Horký proud krve zbarvil jeho nahé tělíčko doruda. O pět let později výbuch nenávisti, vyvolaný pověrou, že rabíni používají k přípravě nekvašeného chleba krev křesťanských dítek, vyplavil do ulic Jekatěrinoslavi hordu opilých kozáků, kteří zapálili vesnici, znásilňovali ženy a děti a za to, že odmítl poplivat Tóru, mlátili holemi do jeho otce Jákoba tak dlouho, dokud z něj nenadělali fialovou kaši. Ujala se ho Zlatopolská obec, abstraktní jednotka, žádná konkrétní osoba. Přidělili mu postel v náboženské škole a naučili ho dvěma věcem: dojit krávy – za svítání – a modlit se – po zbytek dne. Ty litry ranního mléka se staly jedinou mateřskou vůní jeho dětství, a aby se mu dostalo vůbec nějakého ženského pohlazení, naučil přežvýkavce, aby jej nahého olizovali svými tlustými, teplými jazyky…   Přednášet modlitby v hebrejštině bylo pro Alexandra utrpením, a to do té doby, dokud se on a Rebe nesetkali v Zásvětí… Přihodilo se to takto: od samého pohupování, při němž pobrukoval modlitby, kterým nerozuměl, Alexandr náhle pocítil, jak mu mrznou nohy, čelo hoří a žaludek se naplňuje kyselým vzduchem. Bylo mu stydno dýchat zhluboka s pusou otevřenou dokořán jak ryba na souši a padnout do mdlob před svými spolužáky, kteří těm textům rozuměli, oni ano, jestli ovšem jejich výraz hluboké víry nebyl jenom komedií, za niž si posléze slibovali chutnou večeři. Vynaložil nadlidské úsilí, nechal tělo, aby se dál klátilo, vystoupil z něj a ocitl se v čase, který nemíjel, a v prostoru, který byl bez rozměru. To vám byl objev, takováhle skrýš! Tady mohl přebývat v klidu, nic nedělat a pouze žít. Zakusil naplno, co znamená přemýšlet bez stálého tělesného ohrožení, bez potřeb těla, bez jeho přečetných obav a slabostí, bez pohrdání anebo soucitu druhých… Zatoužil se nikdy víc nevracet a zůstat tam, ve věčné extázi.   Skrze světelnou stěnu prošel muž oděný černě jak rabíni, měl však šikmé oči, žlutou pleť a dlouhý hladký plnovous. Počal se vznášet po jeho boku. „Máš štěstí, chlapče,“ řekl mu, „tobě se nepřihodí to, co se stalo mně. Když já objevil Zásvětí, nebylo nikoho, kdo by mi přišel poradit. Bylo mi stejně tak nádherně jako teď tobě a rozhodl jsem se, že se už nevrátím. To byla vážná chyba. Moje tělo, opuštěné kdesi v lese, bylo roztrháno medvědy, a když jsem pocítil znovu potřebu lidských bytostí, zpět už jsem nemohl. Byl jsem odsouzen, abych se potuloval po deseti stupních stvoření, zbaven práva zastavit se byť i na chvíli, jak nějaký potulný ptáček-žebráček… Jestliže mi ale dovolíš, abych se přivinul ke tvé duši, vrátím se společně s tebou. Na oplátku ti mohu být rádcem – znám zpaměti Tóru i Talmud – a ty už nikdy víc nebudeš sám. Souhlasíš?“             Jak by býval mohl říct ne, on, ubohý sirotek? Žíznil po lásce a přijal tedy Rebeho, Kavkazana, který to kdysi přehnal s kabalistickými studiemi, vydal se hledat svaté mudrce, kteří podle knihy Zohar dlí na onom světě, a zabloudil v labyrintu času. A v zákrutech nekonečné samoty se tenhle zatvrzelý poustevník naučil cenit si společnosti lidských bytostí, pochopil onu věčnou psí touhu po přítomnosti pána, zjistil, že bližní jsou formou potravy, že člověk bez člověka hyne duševním hladem. Když zase přišel k sobě, ležel Alexandr natažený na školní lavici. Profesor i spolužáci stáli kolem něj celí bledí, neboť se domnívali, že je mrtev. Zdálo se jim, že tlukot jeho srdce ustal. Dali mu napít sladkého čaje s citronem a zapěli na oslavu jeho zázračného zmrtvýchvstání. Rebe zatím tančil po místnosti. Krom mého dědečka jej nikdo neviděl, ani slyšel. Netělesný přízrak se tak zaradoval ze svého návratu mezi Židy, že se poprvé zmocnil Alexandrova těla a chraplavým hlasem přednesl děkovný žalm Hospodinu: „Tys byl naším útočištěm z generace na generaci…“ Zděsili se. Chlapec byl posedlý dybbukem! Bylo třeba vyrvat mu toho démona z útrob! Rebe si uvědomil svou chybu a tělo mého děda skokem opustil. Ačkoliv Alexandr protestoval a všem se snažil vysvětlit, že mu jeho přítel slíbil, že nikdy víc do jeho těla už nevstoupí, pokračovali dále ve vymítání. Potřeli ho sedmero druhy různých bylin, dali mu vypít odvar z kravských exkrementů, ponořili ho do ledových vod Dněpru a nakonec, aby ho zahřáli, mu připravili parní lázeň, při níž ho šlehali kopřivami. Ačkoliv ho považovali za uzdraveného, po určitou dobu vůči němu udržovali předsudečnou nedůvěru, jak ale dědeček postupně rostl, zvykli si na přítomnost jeho neviditelného společníka a začali se na něj obracet o radu, nejprve ve věcech interpretace Talmudu, později v záležitostech nemocí dobytka, a protože výsledky byly výborné, přešli na slabosti lidské, až jej nakonec ustanovili soudcem nad každou pří… Celá vesnice vychvalovala inteligenci a moudrost Rebeho, na Alexandra však zapomínala. A on, protože byl hluboce pokorný a nesmělé povahy, se nedokázal prosadit ani jako prostředník. Na večeře zvali Rebeho, ne jeho. Když vcházel do synagogy, ptali se jej, zda se dostavil rovněž Rebe, protože mudřec občas zmizel, aby navštívil jiné dimenze a porozprávěl si s duchy světců. Byl-li Rebe s ním, posadili ho do první řady, jinak ho nikdo ani neoslovil, ani mu nenabídl židli. Kavkazan prohlásil, že ze všeho nejvíce miluje pohled na děti. A tak rodiče, kteří přicházeli, aby se na něj obraceli se svými dotazy v chudičké Alexandrově světnici vedle stájí, s sebou přiváděli potomky umyté, načesané a vifintěné jako na šabat. Ta dětská přehlídka byla jedinou odměnou, které se mu dostávalo. Nikdo mu nedonesl ani jablečný koláč nebo kastrůlek s nadívanou rybou, ani talíř smažených jater. Nic takového. Existoval jen Rebe a neviditelným byl můj dědeček. A protože byl od kolébky zvyklý na přehlížení, nenaplňovalo ho to ani smutkem, ani radostí. Dojil krávy, modlil se a v noci, předtím než padl přemožen spánkem, vedl dlouhé rozhovory se svým zásvětním kamarádem. (...)   Alejandro Jodorowsky, básník, dramatik, spisovatel, loutkoherec, mim, tanečník, divadelní a filmový režisér, scenárista, autor komiksů, psychoterapeut, mystik, filosof a vykladač tarotu se narodil v roce 1929 v Chile v rodině židovských přistěhovalců z Ukrajiny. V roce 1953 odjel do Francie, kde se zapojil do kulturního života a poprvé vynikl jako scenárista a spolupracovník legendárního mima Marcela Marceaua. V šedesátých letech, kdy působil především v Mexiku, se etabloval jako avantgardní divadelní režisér, později na sebe upozornil rovněž experimentálními filmovými snímky Fanny a Liz, El topo a kultovním snímkem Svatá hora. Po návratu do Francie se proslavil jako autor komiksové science-fiction série Incal, jako vykladač tarotu a také jako iniciátor svérázné psychoterapeutické praxe, kterou nazval Psychomagie. Jeho publikace dnes již čítají přes stovku titulů a jsou překládány po celém světě. Román Kdeže ptáče nejlíp pěje byl poprvé publikován v roce 1992 a v českém překladu vychází poprvé.   Přeložil Martin Švehlík, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, 352 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-07 10:30:48

Kniha Noční můry z temnot přináší hrůzyplné legendy pro děti i dospělé

Noční můry z temnot (česky 2019) je krátká kniha komentářů, pětadvaceti často pouze jednostránkových příběhů a čtyř říkadel. Její autor Alvin Schwartz (1927–1992) zaznamenával anglosaský folklór (říkadla, slovní hříčky, hrůzyplná vyprávění, legendy) a později sestavil ještě dva svazky pokračování. Děti jeho časů chroupaly praženou kukuřici, scházely se vždy u někoho doma a překonávaly se v tom, kdo koho víc vyleká. A vida, ty samé povídačky jsou nyní objektem zájmu folkloristů. Koneckonců i Alvinu Schwartzovi pomohly postřehy Kennetha Goldsteina z Pensylvánské univerzity či Edwarda Ivese z University of Maine – a čerpal taky ze sbírek a článků knihovníků těchto institucí. Okolo roku 1980 zaznamenával výraznější šíření jen dvou tzv. lekacích historek: Zlaté paže (která má německé kořeny) a Palce (který je z ní odvozen). Zlatou paží disponuje zesnulá dáma a vdovec tu ruku odcizí z jejího hrobu. Ona ji chce zpět a fakticky jde o méně známou pohádku bratří Grimmů Muž ze šibenice, která má ještě variantu Oběšencovy plíce (v níž se umrlec vrací pro bohužel už snědený odřezek svého dýchacího orgánu). Byl to Mark Twain, kdo právě Zlatou paži vyprávíval při veřejných vystoupeních a radil, jak se má přednést, abyste vylekali nějaké děvče. Stať Jak vyprávět anekdotu lze najít například na stránkách 268–74 knihy Pan Shaw a pan Twain (1975). Zloděj se v té verzi ptá nebožtíka, co se přihodilo s částmi jeho těla. Ten reaguje: „Vše seschlo. Zpráchnivělo.“ A teprve když zmíníte zlatou paži, zaječí a skočí po vás: „Ty ji máš!“ Zrovna tak Schwartz zohlednil pověst, podle níž se „mrtví někdy vracejí“, což se traduje takřka ve všech kulturách. Důvodů k návratu mají dost. Přílišné mládí na konci přeťaté cesty, absence řádného pohřbu; fakt, že mrtvý něco nestihl dotáhnout, prahnutí po pomstě, vytrestání neřáda, touha utěšit, dát radu, touha po odpuštění. Celosvětově nejrozšířenější pověst toho typu je o zmizelé stopařce, známá u nás hlavně z písně Mirka Hoffmanna Dívka s vlasem medovým (1976), jež je adaptaci Ballad Of Forty Dollars Toma T. Halla. A rovněž etnolog Petr Janeček zmiňuje onu báchorku v první z Černých sanitek (2006). Jiná skupina legend se týká vizí smrti. Zjevuje se vám třeba váš dvojník, ale ve stavu, jenž vás čeká po smrti, nebudete-li zpopelněni. A další z prototypů historky? „Dočkej rána v srdci chatrče uprostřed lesů!“ vyzve někdo hrdinu. U Schwartze nejdeme hned čtyři příběhy toho typu včetně Ducha s krvavými prsty a podle klasifikace folkloristů jde o typ příběhu „mladík bažící poznat, co je strach“. S dalším strašákem, indiánským monstrem wendigem pohrál si taky Algernon Blackwood a vězte, že vás bude tento duch kanadských ledů lákat neodolatelným hlasem, asi jako Sirény Odyssea. Svou oběť pak wendigo ohromnou silou a rychlostí vláčí a „místo nohou budete mít zmrzlé pahýly!“ straší děti Alvin Schwartz. „Vynese vás do výšin, upustí, sní. Je kanibal.“ Ale archetypy obsahují též povídky M. R. Jamese a Carla Sandburga, zatímco Alvin Schwartz odvážně zapábí, jak sloužil u námořnictva a přišel tam zrovna k nejklasičtější z historek – o palci zaživa pohřbeného, který pořádá k večeři rodinka. Příšera si ovšem pro palec jde až k lůžku v podkroví a za chlapcem, který ji slyší pořád blíž. Historií nočních můr se však nechápe jen próza, týká se to i písní a v anglosaském světě znají popěvek Old Woman All Skin and Bone – Stařena vychrtlá jako kostra. Je o babce, co žije u hřbitova a málem se přerazí o červi prožranou mrtvolu. Právě pro tyto a podobné texty je typická lekací pointa ve formě zařvání, které je nutné správně načasovat. Nerutinní tvůrčí podíl na české verzi knihy Alvina Schwartze má překladatel Vratislav Kadlec. Například říkanka o kudle v zádech Chlápek z Brna je verzí dílka A Man Who Lived in Leeds. Leeds je v originále kvůli rýmu, Brno v překladu taky: Žil byl jeden chlápek z Brna, / na zahradě zasel zrna... Atd. Ještě jiná historka stmelí děti do jekotající skupiny – vyšla z pověry, podle níž nesmíš po soumraku šlápnout hrob. Janeček to zachycuje v druhé Černé sanitce (2007) a neuniká mu ani báje kolující kolejemi studentů a variující osud kapitána Hooka z Petera Pana. Je totiž o vrahovi s hákem na konci ruky. Ve čtvrté části Schwartzova kompendia jsou příhody, které se určitě někomu staly a neopouštějí hranici možného. Takřka nikdy se ale nedaří vysledovat jejich původ. Jenom báje o autě, které přes všechny snahy stále páchne po mrtvole, byla etnologem Dorsonem vystopována do Michiganu 1938. Dost reálně působí také zkazka o chlapovi s nožem za sedačkou řidičky anebo příběh Bílé saténové šaty, jehož variantu znali už staří Řekové. Héraklés přece umřel až poté, co si přes ramena přehodil plášť napuštěný jeho chotí jedovou krví kentaura Néssa; a Médeia věnovala otrávené šaty ženě, již si chtěl vzít Iáson. Tématem svazku však je i Holka na hlídání, jež inspirovalo minimálně filmy When a Stranger Calls (1979) a Na lince je vrah (2006). Spíše humor než děs ovšem generuje telefon, v jehož sluchátku simulujeme, že se postupně blížíme oběti, ač jsme na číhané o patro výš. Podobným příběhem je Zaklínač (The Viper): neznámý na drátě má jakousi vadu řeči. W vyslovuje jako V. Nakonec se vynoří u stařenky, které opakovaně volal, a praví: „I am the viper. I wish to vash and vipe the windows.“ Chci u vás jen omýt a otřít okna. U Schwartze se vynoří i vyprávění o proměně otce a synů v aligátory – a také klasický příběh Room for One More (Místo ještě pro jednoho). Asi jej bude dávat k dobrému každý, kdo zhlédl horor Přízraky noci (1945) či zná prózu Edwarda Frederica Bensona The Bus-Conductor (1906). Právě ona byla předlohou úvodní části filmu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Kapitola Nebožtíkův mozek je taky vyprávění, ale víc je hrou, realizovatelnou až po zhasnutí. A Ray Bradbury jí děsivě zužitkoval v jedné své povídce uzavřené větou: „A potom někdo rozsvítil.“ Další historka Nechcete pomoct s košíkem? měla variantu mezi Indiány Latinské Ameriky, kteří si vyprávěli o lebce. Prý pronásleduje kolemjdoucí a ustrne, když taky ustrnou. Rozletí se podle jejich trasy, když se rozběhnou. Vlastně jde o metaforu na obavu z vlastního stínu. Námětem historky Studený jako sama smrt je balada o návratu mrtvého milence Zázrak v Suffolku, ale Schwartz ji zachycuje jako povídku o sedlákově dceři a čeledínovi, který umřel na zlomené srdce. Jeho duch však uhání pro dívku až na odvrácený konec hrabství. Cituji: Sbalila si pár věcí a společně se vyhoupli na koně. Seděla za Jimem a držela se ho kolem pasu. Brzy si začal stěžovat, že ho bolí hlava. „Je to děsná bolest,“ pověděl své milé. Ta mu položila ruku na čelo. „Páni, jsi studený jak sama smrt,“ polekala se. „Snad nejsi nemocný?“ A ovázala mu hlavu kapesníkem. Jeli tak rychle, že byli za pár hodin na otcově statku. Dívka seskočila z koně a zaklepala na dveře. „Ty jsi pro mě neposlal?“ zeptala se. „Ne, neposlal,“ řekl sedlák. Dívka se ohlédla po Jimovi, ale ten byl pryč. I s koněm. Po koni se šli podívat do stáje. Byl tam. Zbrocený potem, třásl se strachy. Ale po Jimovi ani vidu ani slechu. Tu otec dceři teprve vystrašeně prozradil, že Jim zemřel, a spěšně se vydali za jeho rodiči. Rozhodli se, že odkryjí hrob. Mrtvola byla v rakvi. Kolem hlavy měla uvázaný dívčin kapesník. Blíž než k Erbenovi má tento příběh k písni Ženich umrlec. A song Sliznýšů král (The Slithery-dee)? Je oproti předchozímu víc vtipem – a úpravou skladby Shela Silversteina z alba Inside Folk Song (1962). Vícero verzí má dětská Píseň pohřebního vozu (The Hearse Song), i když vlastně nebyla jen dětská. Za první světové války ji zpívali vojáci, aby odlehčili situaci a zahnali strach. Její variace je známa z Bronxu v časech další světové války.   Alvin Schwartz: Noční můry z temnot. Strašidelné příběhy pro dlouhé večery. Ilustrace Stephen Gammell. Z anglického originálu The Scary Stories to tell in the Dark (1981) přeložil Vratislav Kadlec. Mladá fronta. Praha 2019. 144 stran