Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-23 15:31:57

Zde leží Sebastiano Laquidara, truchlí pro něj dcera Ida. Ukázka z knihy Nadie Terranovy Sbohem, přízraky

Italská spisovatelka Nadia Terranova mistrovským způsobem zachycuje vnitřní svět hlavní hrdinky a v psychologickém dramatu pokládá otázky, které se týkají každého z nás: Jak se vyrovnat s traumatickou minulostí i nepřítomností blízkého člověka? Jak bojovat s přízraky a démony a zvítězit nad nimi? Ida se živí psaním fiktivních příběhů do rádia. Před lety se přestěhovala ze Sicílie do Říma, kde žije se svým manželem Pietrem – ten jí poskytuje oporu a něhu, ale z jejich vztahu už veškerá vášeň vyprchala. Teď se vrací do rodného domu, z něhož matka udělala skanzen, aby jí pomohla s prodejem. Stačí překročit práh a znovu se ponoří do traumatické minulosti: když jí bylo třináct, její otec beze stopy zmizel. V 6:16 ráno jednou vstal a odešel navždy. Otec, který není ani živý, ani mrtvý, se pravidelně objevuje v jejích nočních můrách a dokonce se jí začne zjevovat jako přízrak za bílého dne. V dusné atmosféře kulminuje i napětí mezi Idou a její matkou. S vědomím, že každý je přeživším svých vlastních bitev, si přiznává, že přesun do Říma byla pouhá snaha utéct před přízraky, obsesemi a vnitřními démony. S maximálním úsilím je nakonec přemůže – a cestou nazpět symbolicky pohřbí svého zmizelého otce. Její hodinky konečně ukazují 6:17.   Ukázka z knihy: V odpoledním chládku jsem se rozhodla jít ven. De Salvovi skončili s pracemi a měli přijít zase zítra, matka poslouchala ve svém pokoji rádio a přerovnávala skříně, vytahovala z nich ložní prádlo, třídila ho podle barev a pak ho ukládala do šuplíků podle nových kritérií, kterým rozuměla jenom ona; moderátor ohlašoval suitu a violoncello se snášelo na předměty, kterých zničehonic nebylo příliš, ani na mě příliš nedotíraly. Zastavila jsem se na podestě a ještě než jsem zavřela dveře, vešla jsem znovu dovnitř, abych si z kapsy vyndala mobil a nechala ho ležet vedle budíku. Konečně osvobozená od času jsem se vydala čelit městu. Nastala hodina, při níž se na kalábrijském pobřeží z druhé strany moře ostře rýsují dálnice a nadjezdy, zatímco tady se Messina rozprostírá, aby se znovu vyšplhala vzhůru, sestupuje do údolíček a rozevírá se v rozích do schodišť, směřuje spolu s fontánami a věžičkami k nebi, ohýbá se pod katalánskými kupolemi a nad rozbitými chodníky a nahlíží do oken vedoucích do chudých dvorků. Za skutečností, že jsme přestali vyhazovat věci, určitě stojí zemětřesení v roce 1908 – kvůli historické paměti jsme nebyli schopni odstranit staré, abychom uvolnili prostor novému; po tomto traumatu muselo všechno koexistovat, vršit se na sebe, nic se nemělo zbourat, jen vyděšeně nepřiměřeně stavět, boudy a činžáčky, ulice a pouliční lampy: jeden den tu město bylo a druhý už ne, a jestliže se ta pohroma stala jednou, mohla by se stát znovu, nekonečněkrát. Takže bylo lepší naučit se držet při sobě, hned vystavět budovu, aby zastínila tu předešlou a pak třetí, aby je zakryla obě a tak dále až do nerozpletitelného šmodrchance architektonické imploze. Nezbývalo mi než procházet se podél moře. Chůzí jsem měla svádět svoji bitvu, jako když jsem svírala popruhy od batohu cestou do školy nebo ke kamarádce Saře. Pryč z domova a od věcí, pryč od vrat a té pořád stejné ulice, pryč od paměti a kostry pendlovek, pryč od budíku, který se zastavil před třiadvaceti lety. Teď jsem si, na cestě k moři, musela zvolit směr. Nalevo: pobřeží a muzeum neboli voda a místo, kde moje matka pracovala řadu let. Napravo: katedrála a vjezd na dálnici neboli historické centrum upravené jako dětské hřiště a možnost úniku. Ale já jsem jen chtěla využít hodiny neviditelnosti, hodiny bez mobilu, bez hodin, bez kapes, bez ničeho. Mohla jsem stoupat směrem k panoramatickým čtvrtím a vybrat si jednu z ulic, které mají v názvu slovo torrente, bystřina, protože původně městem protékaly řeky, které byly následně zasypané pískem, aby tvořily dopravní tepny, co se šplhají od pobřeží do kopců. Torrente Trapani, Torrente Giostra, Torrente Boccetta… Se zavřenýma očima jsem cítila, jak vůně sladké vody proráží asfalt, Messina je město vystavěné na bahnitých základech. Rozhodla jsem se zahnout doprava, udělat si procházku moře, u moře tak promíseného s městem, že člověk může zapomenout na jeho existenci, podobně jako u řek pohřbených pod ulicemi. Nebyl už den, ale ještě ani večer, byla modrá hodina: žádná hranice mezi nebem a vodou, zmizela i čára obzoru a bylo vidět tisíc různých odstínů jednoho a téhož barevného koberce. Nad soškou Madonny v přístavu se kupí mračna, párek feťáků se hádá u lavičky, on křičí, seš kráva, ty seš vážně taková kráva, a ona křičí ještě víc, nech toho, mluv potichu, vždyť nás uslyšej. Několik málo klaksonů, vlny na útesech. Seš mrcha, ukradlas mi i duši, hajzle, ty mi ještě visíš peníze z loňska. V beznaději těch, kdo na sebe křičí, je cosi vitálního, člověk za ní uhání, pronásleduje každé slovo, žebrá o odpověď; záviděla jsem jim ten vztah, to lpění na životě, jež mi bylo vlastní, a pak muselo zmizet v mořských hlubinách, spolu s prstenem krále, který má Colapesce za úkol znovu získat. Když jsem byla malá, mýty naší úžiny byly mými pohádkami, Cola, kterému po všem tom čase stráveném ve vodě začnou růst ploutve, Morgana, která očaruje plavce, když je vzduch moc průzračný, Skylla a Charyb­da, nymfy přeměněné v nestvůry; moře, které odděluje ostrov od kontinentu, to tekuté úzké pásmo přeplněné loďmi a svého času i felúkami na lov mečounů, nenasytné moře, zdivočelé zdánlivým klidem svých hranic. Není otevřené, myslí si turisté a návštěvníci, když ho vidí uvězněné mezi dvěma pruhy země; není otevřené, takže je bezpečné a chráněné, myslí si. Ale to, co se nemůže rozpínat do šířky, se až do nekonečna prohlubuje, a mýty jsou tu od toho, aby nám to připomínaly. Jistě, při letmém pohledu se může zdát, že ta voda je jen rovná plocha. Kolem projela tramvaj, pro Messinu relativní novinka. Ale před dvěma desítkami let, když byl chodník ještě prostý kolejí, jsem tímhle úsekem nesčetněkrát proběhla navlečená do teplákových souprav, které jsem si kupovala na hodiny tělocviku, s vlasy spletenými do copu a s dychtivostí běhat a potit se, typickou pro hubené dospívající dívky, které to nepotřebují. Ještě předtím jsem po něm jezdila sem a tam jako dítě, ode dne, kdy mi otec daroval kolečkové brusle, až do okamžiku, kdy jsem spadla, zatímco ho zrovna rozptýlila jedna z jeho němých myšlenek, což se v roce před jeho zmizením dělo běžně. Při pádu jsem si odřela koleno, loket a půlku brady a natekl mi horní ret. Otec se zvednul z lavičky, otřesený apatií, v níž už v té době trávil celé dny, a řekl, jdeme, pojď, co tady vůbec děláme, tohle přece není nic pro nás. Rozšněrovala jsem si brusle, dala si je přes rameno a vydala se po chodníku za ním. Míjela nás protijedoucí auta, otec se nerozhlížel, nedržel mě za ruku, neříkal mi, abych byla opatrná. Chtěla jsem varovat já jeho, aby dával pozor na auta a držel se dál od kraje, ale už jsem mu nedokázala nic říct a nechala jsem si to pro sebe: doufejme, že neumře. Musela jsem na to myslet s takovou intenzitou, že mě chvíli nato bohové potrestali tím, že mi mé přání splnili: otec nezemřel a neměl zemřít už nikdy. Na procházku moře už jsme nikdy nešli, ale nebyla to moje chyba, to otec zjistil, že soustředit se na něco jiného než na sebe samého je luxus, který už si nemůže dovolit. Ráno dělal, že otevírá oči, ale na nic se doopravdy nedíval, matka mu do postele nosila podnos s kávou a talíř sušenek se sezamem, chodila se projít podél moře a pak do muzea a já jsem vyrážela do školy a přede dveřmi jsem křičela ahoj. Tématu, co tvoří náplň dní mého otce, bylo lepší se vyhnout. Věci byly stejné jenom v mých vzpomínkách a ve stejné podobě mě pronásledovaly ven z bytu; paměť má dobré boty a neúprosnou trpělivost, zkusila jsem nechat moře za zády a vnořila jsem se dál do města. V ulici Via Santa Caterina dei Bottegai byla okna ve druhém a třetím patře zavřená. Nikdo už tady nebydlí, pomyslela jsem si, a hned zas: ale ne, určitě si jen zašli na večeři. Zůstat na konci léta večer doma byl smrtelný hřích, kdoví kde si všichni užívali čerstvého vzduchu, aby se pak vrátili, rodiny s dětmi a zamilované páry, otevřeli okna a vpustili dovnitř zářijovou noc, připravení jít do postele nebo prohodit posledních pár slov v jídelně. Když jsem si je představovala, dokázala jsem snášet pustotu ulice. Nakonec se zjevil profil mého gymnázia. Z posledního okna dole nalevo, z gymnaziální auly, vyhodila paní profesorka učebnici od Bignamiho, kterou našla pod lavicí: než abyste měli polovičaté znalosti, to radši ať nevíte vůbec nic. Pozastavila jsem se nad nápisem nahoře: „Díky třiceti staletím historie můžeme na některé zaalpské doktríny pohlížet se svrchovaným soucitem.“ Instinktivně jsem se podívala na nohy, ale ne: tentokrát jsem měla boty suché a lesklé, pár anonymních tmavých balerín. Ve vzduchu byla vysrážená vlhkost, která pronikala do kostí. Z modré hodiny se stala šedá. Ale předtím, než se vydám domů, mi schází ještě jedna meta: náměstíčko vedle soudu. Odpoledne, když jsme si se Sarou napsaly úkoly, jsme si chodily sednout k Vodnářově fontáně. Na znuděná auta na semaforech se snášel soumrak a my jsme se opíraly o lavičku s kornouty plnými kouřících kroket, které jsme si koupily v nedaleké rosticcerii. Občas jsme si zpívaly. Na ramenou jsem cítila dech mramorového chlapce sedícího obkročmo na glóbu, který občas zafoukal silněji a zahříval mi šíji uklidňujícím teplem; z jeho fontány nikdy neprýštila voda a mně se nikdy nechtělo brečet. Sara byla stejná jako já, ale nedotčená, její domov byl lehký a obyčejný, její myšlenky směly odpovídat jejímu datu narození; když jsme byly spolu, i mně mohlo být čtrnáct let, stejně jako jí, proto jsem se jí držela jako trosečnice, já, která jsem od chvíle, kdy můj otec už neměl žádný, nenáviděla jakýkoli věk a věděla jsem, že se každé její narozeniny budou oslavovat mně natruc. To místo bylo pojmenované po bohu Janovi, později po Vodnáři a pro Messiňany po Gennarovi. Teď jsem ho měla zase před sebou. Povědomý bůh, pokrytý plevelem, malý a anonymnější než obr z mých vzpomínek, nikoliv kluk, který foukal do hlučných odpolední mého dospívání, ale kus bezvýznamného němého mramoru. Lehla jsem si na lavičku s rukama založenýma za hlavou a pokrčenými koleny, mezi probodnutá srdce a citáty napsané fixem na železo opěradla. Lampy se rozsvítily a já jsem nemyslela na nic. Minulost byla vzdálený kraj, věci jsou nehybné pouze v mojí paměti, ta samá vzpomínka se opakuje tisíckrát, jako nový kousek v divadle, otec vstane v šest šestnáct, rázným zacvaknutím vypne budík a ten jako zázrakem přestane jít, vybere si kravatu, přiloží kravatu, vyčistí si zuby, nechá za sebou stopu od pasty jako šnečí sliz, vyjde z bytu v modré košili, otočí se, aby se podíval na dveře, a projede jím melancholické uspokojení. Opona, tma, žádný potlesk. Moje oči tu vzpomínku neviděly, a přesto se držela v mojí hlavě na scéně už třiadvacet let. Otočila jsem se na bok. V kapse jsem pevně uchopila jediný předmět, který jsem si vzala z domova: zelené voňavé pero, se kterým jsem dělala úkoly a psala Saře zanícené přátelské dopisy. Na železe lavičky, mezi jmény zamilovaných a vulgaritou obscénních obrázků, jsem úpěnlivě prosila o klid nebožtíka a napsala jsem slova, kterým se opravdoví sirotci mohou vysmívat, zatímco ti, co přežili zmizení, po nich prahnou jako po klidu: „Zde leží Sebastiano Laquidara, truchlí pro něj dcera Ida.“ Když jsem dopsala otcův epitaf, běsy jeho jména se najednou zklidnily.   Italská prozaička Nadia Terranova (*1978) pochází ze Sicílie a žije v Římě. Vystudovala filozofii a moderní historii. Je autorkou dvou románů, několika knížek pro děti a přispívá do různých periodik. Se svým dílem Sbohem, přízraky se roku 2018 dostala mezi finalisty Premio Strega.   Přeložila Monika Štefková, nakladatelství Odeon, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-10 21:23:31

William Somerset Maugham: O údělu člověka (ukázka z knihy)

Ve svém díle O údělu člověka vytvořil William Somerset Maugham jeden z prvních románů lékaře, které dosáhly ve 20. století značné  obliby u čtenářů i autorů po celém světě. Maugham, handicapovaný koktavostí a homosexuálními sklony, ho plánoval již od svých 23 let, od doby lékařské praxe v nemocnici sv. Tomáše. Jeho hrdina Philip Carey, senzitivní medik a pak lékař postižený tělesnou vadou, zcela zřetelně vychází z Maughamových vlastních životních prožitků, avšak v klikatém třicetiletém vývoji jeho života se zároveň odrážení problémy a rozpory celé tehdejší mladé generace, která „již nevěřila v Boha“, ale ještě ze „starého zvyku Bohu děkovala za to, že v něho přestala věřit“. Základní myšlenkovou i citovou atmosférou Maughamova románu je skepse, převládající mezi evropskou inteligencí v dusném období před výbuchem války. Autor otevřeně pitvá nitro svého hrdiny, jeho komplex méněcennosti, jeho závistivost nebo krutost, jeho sobectví a krajní individualismus, vystřídaný zoufalým pocitem osamělosti, i jeho závislost na morálně rozkolísané ženě. Philip je tak soustředěn na sebe, že mu sociální zájmy zůstávají cizí. Přesto se vykupuje díky své houževnatosti a vědomím společenského uplatnění. O značný ohlas románu v USA se zasloužila recenze prozaika a novináře Theodora Dreisera. Na Maughamovo dílo později navázaly dobově oblíbené romány o lékařích (Arrowsmith Sinclaira Lewise). Podobně jako někteří jeho současníci – Herbert George Wells či John Galsworthy – navazuje i Maugham na tradice realismu 19. stol., avšak v románě O údělu člověka neobyčejně silně akcentuje psychologickou a světonázorovou problematiku. V Čechách zatím vyšel tento román pouze jednou, a to v roce 1964. "Přestože osobní zkušenost a vlastní prožitek v románu jasně převažují, nešlo Maughamovi o román výlučně autobiografický. Pravda autorova života a konfabulace se dokonale prolínají. V třiceti letech vnitřních bojů, vítězství, proher a krizí Philipa Careyho obráží se totiž generační problémy celé epochy přelomu století. Obraz doby, kterou poznáváme jakoby skryti v nitru člověka, který ji sám žil, je možná to nejcennější, co nám Maughamovo dílo skýtá," napsal tehdy v doslovu Radoslav Nenadál. Ukázka z knihy Den začínal tmavým a kalným ránem. Mraky se těžce ploužily po nebi a v sychravém vzduchu se hlásil sníh. Služebná vešla do pokoje, kde spalo dítě, a rozhrnula záclony. Bezděky pohlédla na protější dům se sádrovými ozdobami a parádním vchodem na hlavním průčelí a přistoupila k dětské postýlce.     „Vzbuď se, Philipe!“ řekla.      Stáhla z chlapečka přikrývku, vzala ho do náručí a nesla dolů. Byl ještě rozespalý.      „Maminka po tobě touží.“ Dole otevřela dveře do pokoje a odnesla dítě k posteli, na níž ležela žena. Byla to jeho matka. Vztáhla paže a chlapeček se k ní přitulil. Neptal se, proč ho probudily. Žena ho políbila na oči a hubenýma drobnýma rukama hladila teplé tělíčko v bílé flanelové noční košilce. Přitiskla ho k sobě.      „Chce se ti spát, miláčku?“ zeptala se.      Hlas měla tak slabý, jako by se už ozýval z veliké dálky. Chlapeček neodpověděl, jen se spokojeně usmál. Byl přešťastný v té velké teplé posteli, v objetí těch měkkých paží. Tulil se k mamince, jako by se chtěl ještě zmenšit, a ospale ji políbil. Za chvíli zavřel oči a tvrdě usnul. K posteli se přiblížil lékař.     „Ach, nechte mi ho ještě!“ poprosila úpěnlivě.      Lékař neodpověděl a vážně se na ni zadíval. Žena věděla, že si chlapečka bude smět u sebe nechat jen chvíli, a znovu ho políbila, pohladila ho po celém tělíčku až k nožkám, pravou sevřela v ruce a ohmatala na ní všech pět prstíků, pak mu zvolna pohladila levou nožku. Zasténala. „Copak?“ zeptal se lékař. „Unavilo vás to.“      Zavrtěla hlavou – nemohla promluvit a slzy se jí řinuly po tvářích. Lékař se nad ní sklonil.      „Dejte mi ho.“      Byla velmi slabá, nemohla odporovat jeho žádosti, a tak mu dítě nechala. Lékař je podal chůvě.     „Radši ho zas položte do postýlky.“      „Prosím.“      Odnesla chlapečka, který pořád ještě spal. A tu se matka rozplakala, jako by jí to mělo srdce utrhnout.      „Co s ním bude, s chudáčkem?“  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Ošetřovatelka, najatá na měsíc, se ji snažila uchlácholit, a za chvíli pláč ustal, z vyčerpání. Lékař přistoupil ke stolu na druhé straně pokoje, na němž pod plachetkou leželo tělíčko mrtvě narozeného děťátka. Zdvihl plachetku a podíval se. Z postele na něj nebylo vidět, bránila tomu zástěna, ale žena uhodla, co tam dělá.      „Holčička, nebo chlapeček?“ zeptala se šeptem.      „Zase chlapeček.“ Žena už mlčela. Chůva se za chvíli vrátila. Přistoupila k posteli. „Mladý pán Philip se vůbec neprobudil.“      Ticho. Lékař nemocné znovu změřil tep.      „Tak se zdá, že tu zatím nejsem nic platný. Přijdu zas po snídani.“      „Já vás vyprovodím, pane doktore,“ řekla chůva.      Mlčky šli po schodech dolů. V hale doktor zůstal stát.      „Vzkázala jste pro švagra paní Careyové, že?“      „Ano, pane doktore.“      „Nevíte, v kolik hodin tu bude?“      „Nevím, pane doktore. Čekám telegram.“     „A co s chlapcem? Snad byste ho raději měli poslat pryč.“     „Slečna Watkinová říkala, že si ho vezme k sobě.“      „Kdo to je?“      „Jeho kmotra, pane doktore. Myslíte, že se z toho paní Careyová dostane?“      Lékař zavrtěl hlavou.      O týden později Philip seděl na podlaze v salonku u slečny Watkinové v Onslow Gardens. Pokoj byl zaplněn těžkým nábytkem a na každé pohovce ležely tři velké polštáře. I v každé lenošce byl polštář. Ty všechny si vzal a z lehkých pozlacených židlí s vyplétaným sedátkem si vymyslel a snadno postavil jeskyňku, aby se v ní mohl schovat před indiány, kteří číhali za okenními závěsy. Přiložil ucho k podlaze a poslouchal, jak se stádo buvolů žene prérií. Tu zaslechl, že se otvírají dveře, a zatajil dech, aby ho nikdo nenašel. Ale něčí ruka prudce odtáhla židli a polštáře spadly.      „Jen počkej! Slečna Watkinová se na tebe bude zlobit!“ „Ahoj, Emmo!“      Chůva se shýbla a políbila ho, pak začala natřásat polštáře a dávat je zpátky na místo.      „Mám už jít domů?“ zeptal se.      „Ano, přišla jsem si pro tebe.“      „Ty máš nové šaty.“ Tehdy, v roce osmnáct set osmdesát pět, se nosily honzíky. Ty šaty byly z černého sametu, s úzkými rukávy a svislými rameny a na sukni s třemi širokými kanýry. Chůva přišla v černém kukaňovém klobouku, uvázaném na sametové stužky. Chvíli se rozmýšlela. Otázka, kterou čekala, se neozvala, a tak nemohla dát odpověď, na jakou se připravila.      „Ty se ani nezeptáš, jak je mamince?“ řekla nakonec.      „Jé, já jsem zapomněl! Jak je jí?“      Teď už měla odpověď připravenou.      „Mamince je dobře a je šťastná.“      „To jsem rád!“      „Maminka je pryč. Už ji neuvidíš.“      Philip nerozuměl, jak to myslí.      „A proč?“      „Maminka je v nebi.“      Dala se do pláče a Philip se také rozplakal, ačkoli pořád nechápal. Emma byla vysoká, kostnatá žena se světlými 14 vlasy a širokým obličejem. Pocházela z Devonshiru, a přestože mnoho let sloužila v Londýně, stále měla protáhlou výslovnost. Vlastním pláčem se ještě víc rozlítostnila a přitiskla si chlapečka k srdci. Bezděčně ho politovala, že je připraven o jedinou lásku na světě, která je úplně nesobecká. Je to hrozné, že se ho mají ujmout cizí lidé. Ale za chvilku se vzpamatovala.    „Čeká na tebe strýc William, chce s tebou mluvit,“ řekla. „Jdi se rozloučit se slečnou Watkinovou a půjdeme domů.“      „Já se s ní nechci rozloučit,“ odpověděl a instinktivně utajil pláč.      „Tak dobře – běž si tedy nahoru pro klobouček.“ Doběhl si pro něj, a když se vrátil dolů, Emma tam na něho čekala. V pracovně za jídelnou slyšel něčí hlasy. Zůstal stát. Věděl, že tam slečna Watkinová a její sestra rozmlouvají se známými, a pomyslel si – bylo mu devět let –, že by ho litovaly, kdyby k nim šel.      „Asi bych slečně Watkinové přece jen měl dát sbohem.“      „Udělal bys dobře,“ odpověděla Emma.      „Jdi tam a řekni jim, že přijdu.“      Chtěl tu příležitost co nejlíp využít. Emma zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Slyšel ji, jak říká:     „Slečno Watkinová, mladý pán Philip by se s vámi rád rozloučil.“      Rozmluva ihned zmlkla a Philip přikulhal do pokoje. Henrietta Watkinová byla statná žena s brunátným obličejem a obarvenými vlasy. Když si tehdy někdo barvil vlasy, vyvolávalo to poznámky, a když si je přebarvila Philipova kmotra, často o tom doma slýchal všelijaké řeči. Žila se starší sestrou, která se klidně smířila se svým stářím. Měly na návštěvě dvě dámy, které Philip neznal – zvědavě se na něho podívaly.      „Ubožátko!“ zvolala slečna Watkinová a popadla ho do náručí. Dala se do pláče. V tu chvíli teprve pochopil, proč nebyla doma na oběd a proč má na sobě černé šaty. Nemohla promluvit.      „Musím domů,“ řekl za chvilku. Vymanil se jí z náručí a ona ho znovu políbila. Pak přistoupil k její sestře a také jí dal sbohem. Jedna z cizích dam se zeptala, zda ho smí políbit, a Philip jí to vážně dovolil. Ačkoli měl pláč na krajíčku, bystře a s příjemnými pocity vnímal dojem, jaký vzbudil, a rád by byl zůstal trochu déle, když se s ním tolik nadělá, ale uvědomoval si, že by už měl jít, a tak se vymluvil, že na něho čeká Emma. Vyšel z pokoje. Emma si zatím odskočila do suterénu popovídat s přítelkyní, počkal na ni tedy nad schody. Zaslechl hlas Henrietty Watkinové.      „Jeho matka byla má nejlepší přítelkyně. Nesnesu pomyšlení, že je mrtvá.“      „Nemělas chodit na pohřeb, Henrietto,“ namítla její sestra. „Já věděla, že tě to rozčílí.“      Pak slyšel jednu z těch cizích. „Chudáček malý, je to hrozné, že zůstal na světě tak docela sám. A kulhá, jak vidím.“      „Ano. Má koňskou nohu. Jeho matku to velmi rmoutilo!“      Tu se Emma vrátila. Zavolala drožku a řekla kočímu, kam má jet. 3Přijeli k domu, kde zemřela paní Careyová – v Kensingtonu, v neutěšené ctihodné ulici mezi Notting Hill Gate a High Street – a Emma zavedla Philipa do salonu. Jeho strýc tam psal děkovné dopisy za darované věnce. Jeden se k pohřbu opozdil a ležel v lepenkové krabici na stole v hale.      „Prosím, mladý pán Philip,“ řekla Emma.      Pan Carey zvolna vstal a podal chlapečkovi ruku. Teprve pak ho napadlo, aby ho políbil na čelo. Byl podprůměrného vzrůstu, náchylný k tělnatosti, a nepřistřižené vlasy nosil rozprostřené po olysalé hlavě, aby mu zakryly pleš. Obličej měl vyholený a nebylo těžké si představit, 16 že v mládí mohl být hezký. U řetízku k hodinkám mu visel zlatý křížek.      „Teď budeš bydlet u mne, Philipe. Jsi rád?“      Když se přede dvěma roky Philip vystonal ze spalniček, poslali ho na faru, ale zapamatoval si líp tamější podkroví a velkou zahradu než strýce a tetu.      „Jsem.“      „Musíš teď mě a tetu Louisu považovat za své rodiče.“      Chlapci se trochu zachvěla ústa, zarděl se, ale neodpověděl.      „Tvá maminka mi tě nechala na starost.“     Pan Carey dost těžko nalézal vhodná slova. Když dostal zprávu, že švagrová umírá, ihned se rozjel do Londýna, ale cestou nemyslel na nic jiného, než jaký to do jeho života vnese nelad, bude-li úmrtím švagrové donucen vzít si na starost jejího synka. Byl už starý, hodně přes padesát, a třicet let ženatý, ale zůstali s manželkou bezdětní – nijak se netěšil, že u nich bude pobývat chlapec – možná hlučný a nevychovaný. Švagrovou nikdy neměl moc rád.      „Zítra si tě odvezu do Blackstablu.“      „Emmu také?“      Chlapeček jí vložil ručku do dlaně a ona mu ji stiskla.      „Emma bohužel musí pryč,“ řekl pan Carey.      „Ale já chci, aby Emma jela se mnou.“ Philip se rozplakal a ani chůva se neubránila pláči. Pan Carey se na ně bezradně zadíval.      „Snad byste nás měla s mladým pánem Philipem na chvíli nechat samotné.“     „Prosím, důstojný pane.“      Philip se jí pevně držel, ale mírně se mu vyprostila. Pan Carey si ho posadil na koleno a jednou paží ho objal.      „Nesmíš plakat. Jsi už velký, nehodí se, abys měl chůvu. Musíme se postarat, aby ses dostal do školy.“      „Já chci, aby Emma jela se mnou,“ opakoval chlapeček. „To stojí hodně peněz, Philipe. Tvůj otec jich moc nezanechal – věru nevím, kam se poděly. Musíš si dát pozor, abys neutratil zbytečně ani penny.“      Den předtím pan Carey navštívil právního zástupce rodiny. Philipův otec byl lékař s dobrou praxí, podle jeho platu v nemocnici se dalo usuzovat na zajištěnou existenci, a tak faráře překvapilo, když se po jeho náhlém úmrtí na otravu krve zjistilo, že ovdovělé manželce nezanechal téměř nic víc než svou životní pojistku a tolik, co mohl vynést pronájem jejich domu v Bruton Street. To bylo před půlrokem; paní Careyová měla už tehdy choulostivé zdraví, a když poznala, že je těhotná, ztratila hlavu a pronajala dům prvnímu zájemci, který se namanul. Nábytek uložila do skladu, a aby se před narozením děcka vyvarovala zbytečných problémů, najala si na rok zařízený dům, kde podle farářova názoru platila hanebně vysokou činži. Ale nebyla zvyklá hospodařit s penězi, a tak nedovedla své výdaje přizpůsobit změněným poměrům. To málo, co měla, jí bůhvíjak proklouzlo mezi prsty, takže po zaplacení všech výloh zbývalo Philipovi na živobytí jen něco přes dva tisíce liber, než bude schopen vydělávat si sám. Tohle všechno se Philipovi nedalo vysvětlit – pořád plakal.      „Jdi radši k Emmě,“ řekl pan Carey, neboť tušil, že chůva dovede chlapečka utěšit líp než kdo jiný.      Philip se beze slova svezl strýci z kolena, ale pan Carey si ho přidržel.      „Pojedeme zítra, protože v sobotu si musím připravit kázání, a tak Emmě vyřiď, že ti má sbalit věci dnes. Můžeš si odvézt všechny hračky. A jestli si chceš vzít něco na památku po tatínkovi a mamince, můžeš si vybrat na každého jednu upomínku. Všechno ostatní se prodá.“      Chlapec vyklouzl z pokoje. Pan Carey nebyl vůbec zvyklý pracovat a jen s nechutí se ujal vyřizování korespondence. Na psacím stole z jedné strany ležela hromádka účtů a ty ho roztrpčovaly. Hned po smrti paní Careyové objednala Emma v květinářství spousty bílých květů do pokoje, v němž mrtvá ležela. Taková marnotratnost! Ta Emma si ale dovoluje! Beztak by ji propustil, i kdyby nebylo té finanční tísně.      Ale Philip k ní přiběhl, schoval si obličej na jejích prsou a plakal, jako by mu mělo puknout srdce. A ona ho s pocitem, že je skoro její vlastní dítě – ujala se ho, když mu byl měsíc –, utěšovala něžnými slůvky. Slibovala, že za ním občas zajede, že na něho nikdy nezapomene, a vyprávěla mu o tom kraji, kam měl odjet, i o svém domově v Devonshiru – její otec vybírá mýtné na silnici do Exeteru, mají doma v chlívku prasátko a krávu a té krávě se zrovna narodilo telátko –, až Philip zapomněl na pláč, tak ho vzrušilo pomyšlení na blízkou cestu. Za chvíli ho postavila na zem, protože měla moc práce, a on jí pomáhal rozkládat své šatstvo na posteli. Poslala ho do dětského pokoje pro hračky a za chvilku si tam už blaženě hrál.      Ale samota ho nakonec omrzela a vrátil se do ložnice, kde už mu Emma rovnala věci do velikého plechového kufru. A tu si vzpomněl, jak mu strýc říkal, že si může vzít po tatínkovi a mamince něco na památku. Pověděl to Emmě a zeptal se jí, co si tedy má vzít.      „Jdi se podívat do salonu, co by se ti líbilo.“      „Je tam strýček William.“      „To nevadí. Teď jsou to tvoje věci.“      Philip se loudal dolů a uviděl dveře do salonu otevřené. Pan Carey už tam nebyl. Philip zvolna obcházel kolem dokola. Bydleli v tom domě jen krátce, takže v něm pro chlapečka jen máloco mělo zvláštní význam. Byl to pokoj cizích lidí a neviděl tam nic, co by ho zaujalo. Ale věděl, co tam je maminčino a co patří domácímu, a za chvilku se rozhodl pro malé hodiny, o nichž maminka jednou před ním řekla, že se jí líbí. S těmi se tedy dost bezútěšně vrátil nahoru. U dveří do matčiny ložnice se zastavil a poslouchal. Nikdo mu sice neřekl, že tam nesmí, ale tušil, že by asi neudělal dobře, kdyby tam vešel – dostal trochu strach a srdce se mu znepokojeně rozbušilo, ale zároveň cítil nutkání otočit klikou. Udělal to velice jemně, jako by ho uvnitř neměl nikdo slyšet, a pak zvolna strčil do dveří. Chvilku postál na prahu, než se odvážil dál. Strach ho přešel, ale vypadalo to tam nějak divně. Zavřel za sebou dveře. Rolety byly stažené a v chladném světle zimního dne se v pokoji šeřilo. Na toaletním stolku ležely kartáče a ruční zrcátko paní Careyové a na tácku její vlásenky. Na poličce nad krbem stála jeho fotografie vedle tatínkovy. Chodíval do toho pokoje, i když tam maminka nebyla, ale nyní se mu zdál jakoby jiný. Židle vypadaly nějak zvláštně. Postel byla odestlaná, jako by tam měl v noci někdo spát, a na polštáři ležela složená noční košile.    Philip otevřel veliký šatník, stoupl si na špičky, vzal z něho tolik šatů, kolik mohl pobrat do náručí, a zabořil do nich obličej. Ucítil z nich voňavku, již maminka užívala. Pak vytahoval zásuvky plné maminčiných věcí a prohlížel si je; mezi prádlem byly sáčky s levandulí, měly svěží a příjemnou vůni. Cizost se z pokoje vytratila a zdálo se mu, jako by si maminka teprve před chvílí vyšla na procházku. Brzy se zas vrátí a přijde k němu nahoru do dětského pokoje na čaj. Bylo mu, jako by na rtech ucítil její políbení.      Není pravda, že ji už nikdy neuvidí! Není to pravda zkrátka proto, že to je nemožné. Vylezl na postel a položil si hlavu na polštář. Ležel tam úplně bez hnutí. 4Philip se s pláčem rozloučil s Emmou, ale cesta do Blackstablu ho bavila, a než tam dojeli, smířil se s osudem a rozveselil. Pan Carey svěřil jejich zavazadla nosiči a vydal se s Philipem pěšky na faru – trvalo jim to něco přes pět minut, a když tam došli, Philip se najednou upamatoval na zahradní vrátka: z pěti latěk, červená, lehce se v závěsech otvírala sem i tam, takže se na nich mohl, ale nesměl, vozit dozadu a dopředu. Zahrádkou prošli k domovním dveřím. Ty byly jen pro návštěvy, pro neděli a zvláštní příležitosti, třeba když farář odjížděl do Londýna nebo se odtamtud vracel. Obvykle se chodilo do domu a z domu postranními dveřmi a vzadu byly ještě jedny pro zahradníka a pro žebráky a tuláky. Dost velký dům ze žlutých cihel a s červenou střechou, postavený v církevním slohu asi před čtvrtstoletím, měl hlavní vchod jako chrámový portál a v saloně gotická okna.      Paní Careyová věděla, kterým vlakem přijedou, a čekala v salonu, až uslyší klapnout vrátka. Ihned jim šla ke dveřím naproti.      „Tady je teta Louisa,“ řekl pan Carey, jakmile se ukázala. „Běž a dej jí hubičku!“      Philip se k ní kulhavě rozběhl – měl přece koňskou nohu – a najednou se zarazil. Paní Careyová byla malá a scvrklá, stará asi jako její muž, s obličejem plným hlubokých vrásek a s bleděmodrýma očima. Šedivé vlasy měla nakroucené do prstýnků podle módy z jejích mladých let. Byla v černých šatech a jako jedinou ozdobu nosila na krku zlatý řetízek s křížkem. Měla ostýchavé chování a jemný hlas.      „Šli jste pěšky, viď, Williame?“ řekla téměř vyčítavě, když manžela líbala. „Já na to zapomněl,“ odpověděl a pohlédl na synovce. „Nevadilo ti, žes musel jít pěšky?“ zeptala se chlapce.      „Ne. Já chodím všude pěšky.“ Jejich rozhovor ho trochu překvapil. Teta ho vyzvala, aby šel dál, a vstoupili do haly vydlážděné červenými a žlutými dlaždičkami, v nichž byl střídavě vytlačen řecký kříž a Beránek Boží. Z haly vedlo vzhůru okázalé schodiště z leštěného smrku se zvláštním pachem – dodatečně vestavěné, protože když se dělaly nové lavice pro kostel, zbylo naštěstí dost dřeva. Sloupkové zábradlí zdobily symboly čtyř evangelistů.      „Dala jsem zatopit v kamnech, myslela jsem, že vám bude po cestě zima,“ řekla paní Careyová.      Ve velikých černých kamnech v hale se totiž topilo, jen když bylo velmi špatné počasí a když měl farář rýmu. Když měla rýmu paní Careyová, nikdy se v nich netopilo. Uhlí bylo drahé. A pak, služebná Mary Ann to neměla ráda, když všude hořelo v kamnech. Jestli chtějí mít zatopeno všude, budou si muset vzít ještě jednu služebnou. Pan a paní Careyovi jsou v zimě pořád v jídelně, tam jim jeden oheň stačí. Ani v létě si nedovedli odvyknout, do salonu si tedy chodil jenom pan Carey v neděli odpoledne zdřímnout. Ale každou sobotu si dal zatopit v pracovně, potřeboval si sepsat kázání.      Teta odvedla Philipa nahoru do malinké ložnice s vyhlídkou na příjezdovou cestu. Hned před oknem byl veliký strom, na nějž se Philip upamatoval, poněvadž měl spodní větve tak nízko, že se na něj dalo vyšplhat hodně vysoko.      „Malý pokojíček pro malého chlapečka,“ řekla paní Careyová. „Nebudeš se bát spát o samotě?“     „Vůbec ne!“      Poprvé byl na faře s chůvou a paní Careyová s ním neměla příliš co do činění. Zadívala se teď na něho trochu nesměle.      „Dovedeš si sám umýt ruce, nebo ti je mám umýt já?“      „Dovedu se mýt sám,“ odpověděl sebejistě.      „Dobrá, tak se na ně podívám, až přijdeš dolů na čaj.“      Neměla o dětech ponětí. Když se rozhodlo, že Philip bude u nich v Blackstablu, paní Careyová se hodně napřemýšlela, kolik péče mu má věnovat – nesmírně jí záleželo na tom, aby splnila svou povinnost; ale když už tam byl, viděla, že se ho ostýchá, zrovna tak jako on jí. Doufala, že nebude hlučný a nevychovaný, protože nevychované a hlučné chlapce její muž nemá rád. Omluvila se Philipovi, že ho nechá o samotě, za chvilku se však vrátila, zaklepala na dveře, ale nevešla dovnitř, jen se ho zeptala, jestli si umí sám nalít vodu do umyvadla.      Potom šla dolů a zazvonila k čaji. Souměrná jídelna měla z obou stran okna s těžkými závěsy z červeného rypsu a uprostřed velký stůl, na jednom konci stála okázalá mahagonová kredenc se zrcadlem a v protějším rohu harmonium. U krbu stála z každé strany velká honosná židle potažená tlačenou kůží a s háčkovanou dečkou na opěradle: jedna s postranními opěradly, té se říkalo „manžel“, druhá bez nich, a té se říkalo „manželka“. Paní Careyová nikdy nesedala v křesle – tvrdila, že nerada sedí moc pohodlně a stejně má pořád hodně co dělat, proto má radši židli. A že kdyby u její židle byla postranní opěradla, třeba by se jí z ní nechtělo vstávat.      Když tam přišel Philip, farář právě prohrabával oheň a ukázal mu dva pohrabáče. Jeden byl velký, vyleštěný, až se blýskal, neopotřebovaný, a říkalo se mu farář; a druhému, mnohem menšímu, který zřejmě prošel už mnohokrát ohněm, se říkalo kaplan.      „Na co čekáme?“ zeptal se pan Carey.      „Řekla jsem Mary Ann, aby ti uvařila jedno vejce. Myslela jsem, že budeš mít po cestě hlad.“      Paní Careyová se domnívala, že jízda vlakem z Londýna do Blackstablu je velmi únavná. Sama se málokdy vydávala na cesty, protože prebenda vynášela jen tři sta ročně, a když její muž potřeboval dovolenou, jezdil si sám, pro dva peníze nestačily. Moc rád se účastnil církevních sjezdů a obvykle si to dovedl zařídit tak, že se jednou za rok podíval do Londýna; jednou byl v Paříži na nějaké výstavě a dvakrát nebo třikrát ve Švýcarsku. Mary Ann přinesla vejce a usedli ke stolu. Židle byla pro Philipa moc nízká a pan Carey ani jeho žena nevěděli, co si počít.      „Podložím mu pár knih,“ navrhla Mary Ann.      Vzala z harmonia velikou Bibli a modlitební knihu, z níž farář předčítal modlitby, a položila je na Philipovu židli.      „Ale, Williame, nemůže přece sedět na Bibli!“ namítla pohoršeným tónem paní Careyová. „Nemohly by se mu přinést nějaké knihy z pracovny?“      Pan Carey o té otázce chvíli uvažoval.      „Snad by to pro jednou tolik nevadilo, Mary Ann, jestli dáte modlitební knihu navrch. Knihu obecných modliteb sepsali lidé, jako jsme my. Nemůže si dělat nárok na božský původ.“      „Na to jsem nepomyslela, Williame,“ řekla teta Louisa. Philip se uvelebil na knihách, farář se před jídlem pomodlil a usekl vršek vejce.      „Tu máš,“ řekl a podal jej Philipovi. „Můžeš si ten vršek sníst, jestli chceš.“ Philip by také chtěl vejce jenom pro sebe, ale nenabídli mu je, a tak si vzal, co mohl.      „Jak nám snášely slepice, co jsem byl pryč?“ zeptal se farář.      „Moc špatně, představ si – jen jedno dvě vejce denně.“      „Jak ti chutnal ten vršek, Philipe?“ zeptal se strýc.      „Děkuji, moc.“    „V neděli odpoledne ho dostaneš zas.“ Pan Carey měl vždycky v neděli k čaji vejce naměkko, aby se posilnil před večerními bohoslužbami. William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii. Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017), Veselice (2018) a Na ostří nože (2018). Z anglického originálu Of Human Bondage, vydaného nakladatelstvím William Heinemann Ltd. v Londýně roku 1956, přeložila Jarmila Fastrová, nakladatelství PROSTOR, 2019, v českém jazyce vydání druhé, brožovaná, 744 stran.

Čas načtení: 2020-02-20 17:24:24

Dominik Bartoš: Příběhy obyčejného znovuzrození (ukázka z knihy)

Co všechno unese na svých bedrech muž sotva dospělý? Roli otce? Bolest působenou okolím i sebetrýzněním, nikdy nekončící strach o něco nebo někoho…? Křižovatky vedoucí k životu přinejmenším na hranici zákona? Pobyt v psychiatrické léčebně? Soustavné vyrovnávání se s tím, že právě on je ten, kdo konstantně přináší zklamání svým nejbližším? Rebel bez příčiny, nezodpovědný rozsévač svých genů, zamilovaný lehkomyslný floutek zříkající se odpovědnosti, drogový dealer závislý na alkoholu, bůh pomsty, jemuž přál osud, pokorný mladý muž, který by dal svůj život za to, aby mohl vrátit čas, člověk, jenž si musel projít katarzí, aby získal druhou šanci. To vše jsou tváře hlavního hrdiny. Neúnavně variujícím se motivem je pád na dno a implicitně trvale přítomné – i když mnohokrát nevydařené – úsilí o snesitelnější existenci a o lepší já. V syrovém příběhu autor bez zábran odhaluje život z lokálního drogového průmyslu. Jediné, co ho drží nad vodou, je láska, ale i ta vezme za své. Život pro něj ztrácí veškerou cenu a samota se zdá být bezedná…   Ukázka z knihy: „Vždycky jsem s tebou počítala.“ – Eliška Poněvadž časy se mění      Nic se nesmí brát vážně. Ani když jdete do studijní a vědecké knihovny. Chodím tam zřídkakdy, protože knihy kupuji. Půjčením nezískám zadostiučinění v podobě slastného pocitu, kdy jsem něco koupil a ono mě to vlastní.      Samotná budova knihovny se stala chloubou moderního hradeckého stavitelství. Syrové architektonické řešení vykřikovalo o svém netradičním vzhledu na obyčejné stavby a povýšeně se holedbalo.      Já šel vrátit knihu a poděkovat za pěkné počtení. Jednalo se o knihu pojednávající o dominanci, fetišismu, masochismu a tyranii.      U informačního pultu jsem odevzdal publikaci.      „Tak jak?“ zajímala se korpulentní informační.      „Nadmíru uspokojivé, ale někdo by z toho mohl mít návaly.“      „Proč bych z toho měla mít návaly?“ zarazila se.      „Nu… třeba proto, že přiletí mimozemšťané a budou vám chtít vzít volební právo?“      „Co?“      „Prosím?“      „Cože?!“      Moc jsem se nerozpakoval a utekl jsem. Ta žena mi rozbourala mentální itinerář na celý den. Ve dveřích jsem se ještě ohlédl, abych se ujistil, zdali se neproměnila v draka a nedští oheň.      Zavdal jsem si z placatice a vzpomněl na Mona. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, jak to s ním a Eliškou je, uplynulo několik týdnů. Podráždění přetrvávalo, ale několikrát jsme si vyrazili. S ním se člověk opravdu nenudil. Jelikož měl dobré známé na magistrátu města díky svému otci, jenž tam kdysi zastával vysokou funkci, mohl si dovolit více, než je u obyčejného smrtelníka zdrávo. Na začátku kariery pracoval na stejném místě jako jeho padre, ale po čase dostal myšlenkové svrbění a seznal, že obchodovat s nemorálními věcmi bude o pár desítek tisíc výnosnější. Poznal člověka, co kuchtil prvotřídní zboží a dali se dohromady. Přesně tak vznikají zločinecká uskupení – na základě dobrého přátelství.      Pochopil jsem, proč si mě pustil k tělu. Když jdete proti systému, musíte být opatrní. Někdo, komu se můžete svěřit a věřit, se hledá těžko, přetěžko. Takže proč z nepřítele neudělat přítele? Šlo o to, že jsem byl díky incidentu s Margaretou jeho dlužníkem. A on věděl, že mu musím být loajální, sic budu o penis kratší.      Schoval jsem placatici, načež se rozvibroval telefon. Eliška.      „Zdravíčko,“ zahájil jsem konverzaci.      Pár vteřin jsem slyšel jen šum a vzdych. I to stačí, když vím, že ten vzdych je její. O šumu nemluvě.      „Musíš… Přijeď do nemocnice, Rita spadla ve škole z hrazdy, má zlomenou ruku a něco s hlavou.“      Na malou chvilku nebylo mé tělo schopno pohybu. Vzpamatoval jsem se a střelhbitě vyrazil k autobusové zastávce. Až za minutu! Fragment hromadné dopravy přijíždí až za minutu! Přecházel jsem a poskakoval po stanici jako nadopovaný. Nebude rychlejší běžet? Konečně!      Jel pomalu. Auta se před ním pohybovala jako těhotná žena. Měl jsem chuť zakřičet na řidiče, ať přidá, ale vypadal jako neonacista, tudíž jsem mlčel.      „Probíhá kontrola jízdního dokladu,“ ozvala se robotická mašinka.      Vskutku! Bídníci rozhodili síť napříč vozem třídy D a počali obtěžovat.      „Vaši jízdenku, prosím.“      „Ale no tak!“ zakřičel jsem a čas v dopravním prostředku se zastavil.      „Vaši jízdenku, prosím,“ monotónně zopakoval a chystal si papíry pro hříšníky.      Vy, co jezdíte městskou hromadnou dopravou, mi dáte za pravdu, že jediný sympatický revizor v historii je ten Gogolův. Lidé jedou z práce či do práce těžce znechucení, načež přijde šášula a chce potvrzení, že nejste podvodníci.      Rozčílit se bylo však nepatřičné. Dostat se do problému znamenalo zbytečné zdržení.      Jakýsi již zkontrolovaný vousáč mi nenápadně podal jízdenku nepoužitou. Pouliční entity drží pospolu. Zinscenoval jsem hledání v kapsách, jízdenku vytáhl a natahoval se ke strojku.      Revizor nekompromisně můj pokus zadržel. ¨      „Už je pozdě,“ řekl chladně.      „Podívejte, vím, že za každé lapené individuum získáte zlatého bludišťáka, ale já mám právo si tu jízdenku cvaknout. To byste jakožto revizor měl chápat.“      Nechápal. Postavil se před strojek.      „Občanský průkaz.“      „Nemám…“      Stáli jsme na konečné a čekali na policii. Slunce hřálo, vzduch byl ztěžklý příjemným teplem, tudíž počasí ani pramálo nekorespondovalo s mou náladou. Kdykoli jindy bych měl ze situace legraci, zlehčoval bych ji, možná i sabotoval. Mé myšlenky ale bloudily jinde. Ten omezenec pouze znepříjemňuje nepříjemné životy!      „Na to, kolik vám je let, nepůsobíte seriózně,“ upozornil mne.      „Myslíte? Vy byste si – na to, kolik vám je let – měl konečně najít řádné zaměstnání.“      Zaplatil jsem čtyři sta korun českých a uháněl do špitálu. Měl jsem štěstí a po cestě chytil další správně nasměrovaný vůz. Zapadl jsem do tvrdé sedačky a sledoval okolí. Město se míhalo, a i ve vypjaté chvíli dokázalo pohlcovat historickým nádechem a přirozenou krásou. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Mnoho míst, mizejících za okny autobusu, jsem měl s někým spojených. Kde jsou ti, s nimiž jsem se na nich potkával a trávil čas? Ti lidé jsou dávno pryč, žijí své životy, mají své problémy, stárnou. Ale místa zůstávají. Místa pamatující mnohá setkání, rozhovory mnohých lidí, kteří už dávno nežijí. U lípy srdčité před sedmdesáti lety polehávali dva milenci a hádali druhy okolních květin. Nyní tam polehávají noví milenci, hledící do obrazovek telefonů. Ta místa tu zůstanou a budou mě i dál doprovázet životem.      „Dobrý den, přepravní kontrola.“      Pobíhal jsem po chodbách nemocnice a snažil se najít správné oddělení. Psychický stav si pohrával s tělem. Pocit beznaděje oslabil údy a krátil výdrž.      Co se bude dít? Co mi řekne? Byla nešikovná, někdo ji popostrčil? Bude mít trvalé následky?      Vtrhl jsem do pokoje. Byla sama. Skrz otevřené okno slunce zahřívalo nemocniční lůžko. Ležela v klidu, zachumlaná v bílé peřině a černé vlasy stékaly jako pramínky vody k zemi. Levou ruku měla v sádře a čelo obvázané. Čas v této místnosti neexistoval. Všechen předchozí spěch se zdál zbytečný a unáhlený.      „Kdes byl?“ promluvila polohlasně.      „Zdrželi mě.“      Přitáhl jsem si židli a nespustil z ní oči. Takhle zbědovaná ještě nikdy nebyla. Chytl jsem ji za ruku a políbil.      „Co se stalo? Musíš dávat pozor,“ řekl jsem a snažil se usmát.      Mluvil jsem s ní jako s dítětem, které spadlo při hře na honěnou a odřelo si koleno. Ačkoli mentálně předčila svou věkovou kategorii, já v ní pořád viděl malou holčičku a nedokázal se přizpůsobit jejímu duševnímu růstu. Prožíval jsem přesně ty pocity, které prožívají rodiče s dospívajícími dětmi.      Ona podle toho zareagovala. Vzdechla a syrově odpověděla:      „Já to udělala schválně.“      V koutcích úst mi začalo škubat. Zalapal jsem po dechu, vstal a zmateně přešlapoval na místě. Snažila se mě uklidnit, ale do klidu mi scházelo hodně. Čím déle jsem u ní byl, tím více mě něco táhlo pryč. Podvědomě jsem tušil, že budu hrát v jejích opodstatněních nemalou roli.      „Prostě jsem stála… mohla jsem se chytit… přišlo mi lepší padat.“      Uklidnil jsem se alespoň natolik, abych si sedl zpět.      Zprvu jsem si nebyl jist, co jí chci říct. Že to neměla dělat? Prvoplánové. Tvářit se vážně a dát kázání? Nedůvěryhodné.      „Jenom jsem chtěla zkusit, jestli se mi uleví, když to udělám.“      Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším.      Otočila hlavu k oknu. Nebylo pro ni jednoduché o tom mluvit. Jistěže ne. Stalo se to před pár hodinami a já tu afektovaně poletoval po místnosti. Ale pokusila se:      „Je toho moc. Mám tebe a mámu pořád kolem sebe a strašně bych chtěla, abyste byli spolu. Ale vidím, co všechno vám v tom překáží. A vždycky, když na to myslím, mám strach z toho, co bude. Mám tě ráda, ale nedokážeš se o nás postarat, protože žiješ jako blázen. Dokud s tím něco neuděláš, budeš vždycky jenom mámin kamarád.“      Odzbrojila mě svou moudrostí! Nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Nejhorší bylo, že měla pravdu. Jediné, co naši trojici spojovalo, byla láska. Upřímná a přirozená. Byl to jediný záchytný bod, jediný stmelující faktor. Nic víc jsem jim dát nedokázal.      „Navíc mi máma řekla, že se stěhujeme do Prahy.“      Nějaký čas jsme vedli láskyplný rozhovor, slunce zvolna sláblo. Snažil jsem se pochopit, co se odehrávalo v její hlavě. Musel jsem dávat obrovský pozor, abych neřekl něco špatně.      V místnosti se ochladilo. Byl čas jít. Objal jsem ji a políbil na tvář.      „Mámě o tom neříkej. Jenom by jí přibyly starosti,“ dodala.      Cesta ven se nesla v poklidnějším duchu. Ale děsil mě pohled na ubohé postavy kolem, z nichž některé už nikdy neměly opustit nemocniční areál. Chudáci šourající se po lesklých podlahách v páchnoucích pláštích.      Objevila se Eliška. ¨      „Nakonec ses uráčil dorazit?“ volala z dálky. „Doktor říká, že bude v pořádku.“      Objal jsem ji. Měl jsem ohromné nutkání říct pravdu. Nezbývalo než doufat, že Rita nikdy nic podobného nezopakuje.      Další slova nebyla zapotřebí. Dal jsem Elišce nemotorný polibek a šel se opít do restaurantu U Lva. S Monem.      „Taky jsem jí několikrát domlouval, říkal, že má na víc. Ale je dospělá? Pomáhá jí to? Můžeš si bejt jistej, že bych jí žádnej hnus nepodstrčil. Zbytek si vyřešte sami. Navíc je dost inteligentní, nikdy do toho nespadne opravdu.“      Bylo dobré znát se s jejím dodavatelem. A pokud se spolu takovou dobu přátelí, záměrně jí neuškodí. Přesně proto jsem ho vyhledával. Protože Elišku dobře znal. Protože jsem věděl, že když trávím čas s ním, jsem trochu i s ní. Společný přítel. ¨    S přibývající tmou si alkohol vyšlapal cestičku do hlavy. Dívka sedící u výčepního pultu nás neustále pozorovala. I Mon si toho všiml.      „Támhleta, kamaráde, pořád čumí.“      „Skvostná informace, ale já myslím jen na Ritu.“      Co udělala, mě donutilo přemýšlet nad sebou samým. Jsem nikdo. Práci se vyhýbám, do školy nechodím, povinnosti zanedbávám. Pijan a outrata.      „Potřebuješ odreagování. Vidíš ten zadek?“      „Víš, kolik slečen má hezké pozadí, Mone?“      V podniku narůstal počet příchozích, což se mi přirozeně nezamlouvalo. Mám rád klid a chci se plně koncentrovat na sklenku. Jen já, ona a problémy mezi námi. Hluk narůstal. Vzdal jsem to.      „Končím. Pozdravuj tu s hezkými hýžděmi.“      „Chci ti něco nabídnout,“ pověděl Mon a posadil mě zpět.      Objednal další rundu. Nezbylo než vyslechnout nabídku, která se neodmítá.      „Řeknu to takhle: Celkem jsem si tě oblíbil. Začal jsem ti věřit a myslím, že nemám lepšího kandidáta,“ řekl hlasitě, aby překřičel okolí.      „Na co kandiduji?“      „Chtěl bych, abys mi pomáhal.“      Pomáhat? Jak? Vyhýbat se kulkám a nášlapným minám? Bránit bilióny v kufříku? Do této chvíle jsem byl jen zamilovaný opilec a najednou mám převzít zodpovědnost? Toho bohdá nebude, aby český alkoholik drogy nosíval!      Další hodinu Mon vyprávěl, jak to chodí mezi takovými lidmi, co je potřeba, jaká by byla má práce. Nejdříve začnu jako nezainteresovaná nula, budu chodit na pochůzky a pozorovat, co se děje na place. Postupem času, když se osvědčím, bych mohl předávat koncovým uživatelům.      Nic z toho neskýtalo nadějné vyhlídky. I když Mon měl pod palcem troje předměstí a historický střed, nepřišlo mi, že taková práce stojí za riziko.      Víčka se pod náporem únavy a opilosti klížila.      „Lákavá nabídka, Mone, ale budu muset na malou stranu, jestli dovolíš.“      Odporoučel jsem se a zírající dívka s hezkými hýžděmi vstala od pultu. Pravděpodobně můj odchod vzala jako signál. Trochu se mi motal svět a podlamovaly čéšky. Skotská konala občanskou povinnost.      Se sklenkou v ruce, počal jsem vykonávat potřebu do vyvoněné mušle, když se za mnou zjevila ona. Nebyl jsem při chuti a spíše mě její pokusy a snažení iritovaly. Otočil jsem se na ni, neuvědomiv si, že potřeba je stále vykonávána. Kapičky se vesele odrážely od kachliček a zněly jako cupitající myšky. Zdvihl jsem číši na znamení vzdání holdu.      „Nazdarovya, devushka!“ zahalasil jsem a usrkl.      Nevím, zda odešla či utekla, každopádně za pár vteřin se z hostince vypařila. Od té doby ji už nikdo nikdy neviděl.      Srovnali jsme účty a vypotáceli se z pachu náctiletých duší. *      Vylehával jsem v travinách a přemýšlel o Monově nabídce. Původně jsem se uvelebil s knihou v ruce, ale myšlenky na pracovní pohovor mě nenechávaly chladným. Až princezny odjedou, budu potřebovat rozptýlení. Ale rozptýlení v podobě obchodu skýtá mnohá nebezpečí. A já jsem moc líný na to, abych čelil nebezpečenství, abych se skrýval ve stínech luny a hnal se za nelegálním obohacením, abych sbíral mrtvá těla ze zkrvavené země a odstraňoval stopy po černé práci… Nic z toho se nikdy nestane. Hradec Králové není Nový York a Mon byl velmi zodpovědný. Má jediná práce by byla dělat mu stážistku. A ono bohatství může být nelegálně ilegální, ale rychle nabude na výši, což za riziko stojí, ne?      Úhly a aspekty byly váženy a brány v potaz. Ať jsem dělal, co jsem dělal, ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, zvítězila vidina finančního zajištění. Půjdu do toho a děj se vůle boží. Budu dělat jednoduché a podružné práce za přehnaně vysokou gáži. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Zkontroloval jsem čas. Nastala chvíle na nekompromisní srdceryvnost. Zavřel jsem knihu a smetl ze zad stébla trávy.      Za pár minut jsme stáli na nástupišti a nechávali se oslňovat posledními paprsky. Obě s sebou braly spousty neužitečných věcí, tudíž měla má gentlemanská bedra napilno.      Na Elišce bylo znát, že se pro ni stalo loučení se Salonem republiky těžší, než si představovala. Rita zarytě mlčela, ruku stále v sádře.      Dojemné ticho prolomila matka:      „Chci se ti omluvit za –“      „Za zatajování existence bývalého spolužáka?“      Před Ritou jsme museli opatrně. Nic samozřejmě nevěděla.      „Jenom jsem na seznamování nespěchala.“      „Ale chtěla jsi mě seznámit. To znamená, že se mnou počítáš!“      „Vždycky jsem s tebou počítala.“ Objala mě. Stejně tak Rita. Ten okamžik mi vehnal slzy do očí, za což se nestydím.      Vlak dorazil a lomozivým skřípotem ukončil jednu kapitolu našeho souznění.      „O Vánocích přijedeme,“ křičela Eliška ze dveří. „Postarej se mi o byt!“      Neprozradil jsem jí, že tam budu trávit záškolácké dny. Pro její dobro.      Průvodčí dal signál a vlak vyrazil ku hlavnímu městu. Mávaly z okna a vzdalovaly se. Já zůstal všanc okolnímu světu. Schoulený do klubíčka a nahý v jámě lvové. Rudá hvězda mizela za horizontem a vlak se stal tečkou. Ta nostalgie mě paralyzovala. Nebyl jsem schopný odejít, sednout si, křičet, prostě nic. Když jsem po několika minutách soustředěného pozorování širých dálek obnovil myšlení, slunce i vlak byly pryč. Nechtěl jsem v následujících okamžicích opouštět místo činu. Ještě pořád tu byla cítit levandulová vůně Ritiných vlásků a mezi ocelovými stěnami nástupiště se ještě teď rozléhal Eliščin hlas.      Lehl jsem si na lavičku a usnul.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 2019, 150 stran, brožovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-27 14:00:01

Ruský tank T-90M: Měl být jeden z nejlepších, vyřadí ho ale dron i střela za pár dolarů

Pokud si Rusko myslelo, že má v tancích převahu nad Ukrajinou, která používá západní stroje, zmýlilo se. Naopak samo sčítá ve válce těžké ztráty těchto obrněných vozidel. Podle CNN, která cituje specializovaný web Oryx, jenž monitoruje mimo jiné ztráty techniky na obou stranách konfliktu, ztratili ruští okupanti od začátku války až polovinu provozuschopné tankové flotily. V řeči čísel mohli Rusové přijít až o tři tisíce tanků.  Na likvidaci ruského tanku stačí málo Tím však pro Rusko špatné zprávy nekončí. Jak uvádí server Newsweek, první ztráty ruského modernizovaného tanku T-90M přišly jen několik dní poté, co byly nasazeny na bojiště. Jejich ztráty jdou do desítek, některé zdroje uvádí až sto, přičemž znepokojující zprávou pro ruskou armádu je, že na likvidaci tanku T-90M, ale i jiné moderní techniky stačí dobře zacílený útok ukrajinského dronu.  Sériová vražedkyně Belle Gunness bez výčitek popravovala muže i vlastní děti. Spravedlnost na ni byla krátká Číst více A nejen jeho. Jak již dříve uvedl twitterový účet WhereisRussiaToday, na vyřazení tanku stačí švédská přenosná střela AT4, která stojí necelých 1 500 dolarů. Zajímavé je v této souvislosti dodat, že na střele začali Švédi pracovat už v roce 1976. S nadsázkou řečeno můžeme konstatovat, že Ukrajinci dostali od Švédů hodně muziky za málo peněz, protože střela je při své nízké ceně velmi účinná. Tanky z fronty pryč Stejně jako Ukrajinci stahují některé tanky Abrams z fronty, protože mají nedostatečně vyvinutou ochranu proti úderům dronů, činí tak i Rusové v případě svých moderních tanků, aby pokud možno minimalizovali jejich ztráty. Místo toho nasazují proti Ukrajině a jejím západním tankům větší množství starších vozidel, která ale pamatují úplně jinou dobu – studenou válku – a nemohou se tudíž se svými západními protějšky rovnat. Stávají se tak poměrně snadnou kořistí tanků Challenger 2, Leopard 2 a dalších. Houfnice Caesar útočí s chytrou municí. Její účinnost už pocítili i Rusové na Ukrajině Číst více CNN hovoří o tom, že analytikové a vojenští odborníci zaznamenali u ruských tanků designové vady a další nedodělky, což jinými slovy znamená, že je vyřadí z boje i jediný úder protitankové střely, která může způsobit výbuch jejich muničních zásob. Současně má i jakýsi efekt domina, který může následnými výbuchy utrhnout tankovou věž. Vzájemné kořistění Tanky T-90M, které nebyly zničeny, ale jen poškozeny, se stávají kořistí Ukrajinců, kteří je pak úspěšně používají při obraně před ruskou invazí. Stejně tak ale postupují i Rusové, když dojde k ukořistění západní tankové techniky v ukrajinských službách. Hovoříme například o amerických tancích Abrams a jiných. Putinův tank jen na vojenské přehlídky. Proti Ukrajině Armaty nebojují, chybí na ně zdroje Číst více T-90M je modernizovaná verze stejnojmenného tanku. Upgradů doznala i výzbroj, tvoří ji kanón 2A46M-5 ráže 125 mm, tank je dále vybaven kulometem ráže 7,62 mm, jiný kulomet je umístěn v robotické věži. Pohonnou jednotku tvoří dieselový motor V-92S2F o výkonu 1 130 koní. Posádku 50tunového tanku tvoří tři muži. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.

Čas načtení: 2024-09-10 09:49:27

Jak zastínit okna moderní domácnosti, aby v ní bylo zároveň útulno?

Jak zastínit okna moderní domácnosti, aby v ní bylo zároveň útulno? redakce Út, 09/10/2024 - 09:49 Domácnost Klíčová slova: rolety do oken plisé rolety plisé žaluzie stínicí technika závěsy útulný domov Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Žaluzie, rolety, nebo závěsy? Dávno pryč jsou doby, kdy jsme si všichni do domovů i firem montovali na okna žaluzie. Dnes už na mnohé působí neosobně, nudně a zastarale. Moderní jsou aktuálně roletky a rolety, které mohou buď volně viset na okně, nebo se nacházet ve vodicích lištách. Rolety se vyrábí z různých typů látek v mnoha barevných provedeních, jsou proto jak účinné, tak dovedou domácnost zútulnit i ozvláštnit. Můžete je skvěle kombinovat s barvou parapetu, s barvou výmalby, oken, ale i dalším bytovým textilem, který máte doma. Hezkou variantou jsou i plisé rolety neboli plisé žaluzie. Jejich velkou předností je, že se dají použít i na atypická okna, např. trojúhelníková. Dalším pozitivem je, že se dá u klasických obdélníkových oken nastavit do polohy, kde právě chcete. Může tvořit pruh např. uprostřed okna a jeho šířku si můžete libovolně zúžit či rozšířit.  Co se týče žaluzií, můžete si je pro zútulnění domácnosti koupit v dřevěném provedení. Teplá hnědá je sama o sobě příjemná a v kombinaci se dřevem je příjemný vzhled zaručen. Když je navíc zkombinujete s barvou nábytku a vnitřních parapetů, bude celek vypadat úžasně. Stále více se v domácnostech objevují závěsy. Nabízí rozmanitost látek, barev, vzhorů, můžete si koupit zátěžové závěsy, absolutně zatemňující, které jsou z látky s vysokou hustotou, i třeba dvojité, takže přes ně neprojde ani kousek světla. Obývák může vypadat luxusně, ložnice romanticky a dětský pokoj rošťácky i princeznovsky, stačí zvolit tu pravou látku. Na internetu najdete mnoho inspirace. Stačí si dát do vyhledávače „obrázky rolet“, „obrázky závěsů“ a určitě se vám některé zalíbí. Pak už stačí najít výrobce, který je vyrábí.   Přidat komentář foto pixabay.com text redakce Bez stínicí techniky se jednoduše neobejdeme. Ti, kteří by na ní chtěli ušetřit a obejít se bez ní rychle zjistí, že jen záclony nebo „holá“ okna znamenají život bez soukromí, ve vedru a nesnesitelných teplotách, zvláště v létě. K zastínění prosklených prostorů, jak oken, tak dveří, můžeme použít venkovní nebo vnitřní stínicí techniku. My se podíváme na tu vnitřní a její varianty s ohledem na útulnost i komfort používání.

Čas načtení: 2024-10-24 09:00:01

Veletoč Ramzana Kadyrova: Místo mstitele teď dělá Putinovi portýra

Kadyrovův osud v posledních několika týdnech doslova visel na vlásku. Před několika týdny obvinil čečenský vůdce poslance Státní dumy Bechana Barakhojeva a Rizvana Kurbanova a také vlivného miliardáře a senátora Rady federace Sulejmana Kerimova ze spiknutí, které mělo za cíl nechat Kadyrova zabít. Kadyrov jim proto hrozil krevní mstou, starobylým zvykem z muslimského práva šaría. Car Putin jel pochlebovat diktátorovi, porušil jedno z jeho bizarních pravidel Číst více Kadyrov: ze mstitele vítač O pár dní později je však všechno úplně jinak a my se můžeme na sociálních sítích dívat na videa, jak Ramzan Kadyrov funguje v podstatě jako zástupce Putina při vítání návštěv na summitu BRICS, kterým chce Rusko světu ukazovat, kolik významných státníků je ještě ochotno vést s Putinem dialog. Žádná krevní msta, žádné brojení proti ruským zákonodárcům, Ramzan Kadyrov prostě ví, kdy je záhodno ukončit žabomyší války v regionu a políbit Putinův prsten. Bojovný Putinův ratlík je pryč, teď čečenský vůdce rozdává úsměvy a polibky, když se vítá s Mohamedem ibn Zájid Ál Nahjánem, vůdcem Spojených arabských emirátů.  Kde se stala změna? Kadyrov si zřejmě uvědomil, že ačkoliv musí hájit svou čest a nemůže si nechat líbit přípravu atentátu na jeho osobu, jeho setrvání v čele Čečenska je závislé hlavně na rozhodnutí Vladimira Putina. A pokud bude vyhlašovat krevní mstu na jeho zákonodárce, nebude se zrovna projevovat jako bezproblémový spojenec.  Rusko chce v Čečensku klid To připouští i analytik Jiří Vojáček, se kterým jsme se nedávno bavili o možném Kadyrovově konci. Vojáček zastává názor, že případný konec Kadyrova by značil jen výměnu figurek. „Dovolím si tvrdit, že po případné smrti Kadyrova se nic moc nezmění, ten režim tam je tak tuhý, že by vše šlo dál, pokud by to převzal například jeho syn. Ohledně nástupnictví bude důležité, na koho ukáže Kreml, ostatně i současnou garnituru drží u moci Kreml, a kdyby od ní dal ruce pryč, zmizí stejně rychle, jako byla nastolena,“ říká Vojáček s tím, že Rusko bude v Čečensku dále uplatňovat raději taktiku uplácení a šíření propagandy, než aby riskovalo další válku. Kadyrov se pochlubil Teslou s kulometem na střeše. Lhal, že mu vůz poslal Musk Číst více Znovu se tak ukazuje, že ač se Kadyrov tváří jako suverén, je na Putinovi závislý mnohem víc, než se zdá a než je ochotný přiznat. Stačí, aby car Putin zavelel, a slavný čečenský válečník funguje na letišti jako jeho portýr.  Zabít Kadyrova? Ani náhodou, tvrdí politici Tři zákonodárci, kteří měli plánovat Kadyrovovo odstranění, jsou původem z Ingušska a Dagestánu, dvou ruských republik sousedících s Čečenskem. Ti samozřejmě obvinění odmítají, nicméně kdyby bylo pravdivé, Kadyrov jim případnou vlastní smrt i tak poměrně zkomplikoval. „Alláh je mi svědkem, že jsem o tom nic nevěděl,“ řekl Barakhojev podle zpravodajského serveru Fortanga.org, který má disponovat zákulisními informacemi. „Nikdy jsem neplánoval zavraždit ctihodného Ramzana Achmatoviče Kadyrova a všemohoucí je toho svědkem,“ dodal jeho údajný spiklenec Kurbanov. Horkokrevný Kadyrov však už byl jako rozjetá lokomotiva a vyhlásil vůči jeho údajným nepřátelům krevní mstu. Chtěl prostě nechat zabít ty, kteří plánovali jeho vraždu. 

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-24 19:36:13

William Earl Johns: Biggles od velbloudích stíhaček (ukázka z knihy)

Před jednaosmdesáti lety u nás poprvé vyšel český překlad dobrodružného románu britského spisovatele Williama Earla Johnse Biggles od velbloudích stíhaček s ilustracemi Zdeňka Buriana. Následovalo více než 100 vydání bigglesovek, které podobně jako mayovky uchvátily zejména klukovské a mužské čtenáře. Jejich ilustrací se kromě Buriana zhostila řada českých umělců – např. Otakar Šembera, Pavel Andrýsek, Petr Barč či Jiří Wowk. Čtenáři si občas stýskali nad chybami v překladech letecké terminologie či že někteří z ilustrátorů nerespektovali odpovídající typy letounů nebo že ztvárnili Bigglese mnohem staršího, než měl být. Nakladatel Aleš Lederer se rozhodl vzdát hold dobrodružné klasice a oslovil mladého plzeňského ilustrátora Jana Stěhuleho (20) ve věku hrdiny Bigglese, aby vytvořil nové ilustrace. Tak vzniklo velkoryse pojaté vydání kompletně revidovaného českého překladu, poprvé s desítkami unikátních barevných ilustrací. „Ilustrovat Bigglese po Burianovi pro mě znamenalo výzvu i tlak. Burian patří k mým nejoblíbenějším ilustrátorům, je ikona. Nechtěl jsem ho kopírovat, to by nemělo smysl. Snažil jsem se ilustrace posunout k modernějšímu pojetí, aby zaujaly současné čtenáře. Využil jsem kombinaci fotek a textur,“ říká Jan Stěhule. „Svědomitě jsem nastudoval reálie včetně odpovídajících letadel,“ dodává.   Mezi nejslavnější britské ilustrátory bigglesovek patřil Howard Leigh (1896-1981), uznávaný umělec Aviation Art ve 30. letech, jenž ilustroval první vydání bigglesovek, celkem kolem dvaceti. Dále Leslie Stead (1899-1966), o němž se říká, že nakreslil Bigglesovu tvář na základě své vlastní. Vytvořil ilustrace k více než padesáti vydáním Bigglese. Titul Biggles od velbloudích stíhaček patří do legendární série více než stovky knih mapujících dobrodružství britského letce Jamese Biggleswortha za první a druhé světové války. Už od prvního českého vydání z roku 1938 obsahuje kniha tradičně povídky ze dvou Johnsových knih The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron.   Ukázka z knihy Profesor se vrací Algernon Montgomery udýchaně vpadl do důstojnické jídelny: „Bigglesi, kluci, Profesor je živ a zdráv. Přistál nouzově na druhý straně zákopů. Právě volali z velitelství perutě, že ho Němci hlásili jako válečného zajatce!“      Biggles vyskočil od stolu už při prvních slovech nadšeně vřískajícího Algyho: „Cože? Řekni to ještě jednou!“      „Je to docela možný. Jak jinak by Němci mohli znát jeho jméno?“      Biggles se usmál a poškrábal se na hlavě: „Já vím... ale pře kvapilo mě to! No, vlastně... Spoustu lidí už sestřelili, a přece se z hořícího letadla dostali ven. Jestli Profesor letěl dost nízko nad zemí, mohlo se mu podařit sklouznout po křídle, takže na před narazil na zem koncem křídla.“      Do místnosti přiběhl major Mullen. „Slyšel jsi to, Bigglesi? Mladý Henry Watkins se přece jen nezabil. Je na druhé straně!“      „Ano, pane majore,“ odpověděl Biggles. „Algy nám to právě řekl. Něco mi to připomíná. A teď se divím... divím se...“ zabručel Biggles a na čele mu naskočily vrásky, jak přemýšlel.      „Čemu se divíš?“ vpadl mu do řeči Algy.      „To, že Profesor padl do zajetí, mi něco připomíná – to je všechno... Víte, jak měl pořád nějaký nápady. Jednou mi říkal, že se diví, proč neexistuje nějaká organizace, která by na nějakým předem sjednaným místě sbírala důstojníky, který se dostali z německýho zajetí... Vzpomínáte si na tu přednášku, co nám uspořádal ten chlapík – jak se jenom jmenoval – zapomněl jsem už jeho jméno... kterej objížděl všechny letky a povídal nám, co máme dělat, kdybychom padli do zajetí? Vyprávěl nám o dvojitejch hraničních pásmech, o pohraničních hlídkách, o drátech napuštěnejch elektřinou, o strážních psech a o nesnadným přeplavání Rýna a tak dále. Seděl jsem vedle Henryho a ten se pak po přednášce vyptával toho plukovníka na různý věci. Plukovník mu řek, že skutečně není tak těžký dostat se z německého zajetí; spíš je těžký dostat se zpátky přes zákopy nebo trefit přes hranici. Právě tam že dopadli nejvíc lidí. Henry se ho zeptal, proč nemáme sjednaný nějaký místo, třeba pole, kam by mohla zaletět naše letadla a vzít tam zajatce na palubu. Plukovník řekl, že se o tom uvažovalo, ale problém je v tom, že je na naší straně tolik německejch agentů, že by se nepřítel ihned dozvěděl, který pole k tomu použijeme. První letadlo, který by tam zaletělo a přistálo, by zřejmě narazilo na ozbrojenou hlídku, která by na něj už čekala. Nebo by Němci mohli to pole zadrátovat a letadlo by se rozbilo, už když by tam přistávalo. A tak místo abysme dopravili jednoho důstojníka zpátky, přišli bysme o dalšího i o letadlo. Henrymu to ale nedalo spát, a tak mi jednou večer svěřil svůj nápad: Abysme všichni v letce pracovali ve dvojicích a každá dvojice aby si ujednala místo své schůzky za frontou. A opravdu mi ukázal pole, kam by přišel, kdyby ho zajali a on utekl... A že bysme poznali, jestli tam je, podle toho, že by se snažil udržovat malej ohníček v rohu pole. Ale ve skutečnosti je v tom místě těsně vedle sebe spousta polí, kde by se dalo přistát – je to podél lesa Langaarte na jeho východní straně. A když je teda v zajetí, rád bych se přesvědčil, jestli se mu skutečně podařilo utéct a dostat se na to pole. Snad by se z to ho zajateckýho tábora moh nějak dostat. Prófa by nevydržel v base ani pět minut, aniž by vypracoval nějakej úžasnej plán.“  ■ Mezitím zastavil před jídelnou automobil plukovníka Raymonda z velitelství peruti a za chvilku vstoupil do místnosti sám plukovník. Pokynul vesele Bigglesovi a ostatním důstojníkům a přešel k majoru Mullenovi, který stál u krbu. A major Mullen po krátkém rozhovoru s ním kývl na Bigglese, MacLarena a Mahoneyho, velitele svých rojů.      „Pánové, pan plukovník by rád věděl, proč jsme dosud nevypátrali tu novou německou bombardovací letku,“ začal velitel letky zachmuřeně. „Začíná to být vážné. Lítá k nám každou noc a nadělá za frontou a v zázemí vždycky pěknou paseku!“      „To nevíme, proč jsme ji dosud nevypátrali!“ odsekl Biggles. „Měli jsme v tomhle týdnu poplach každou noc. Já už z nedostat ku spánku šedivím... Ne, pane majore, nemohl jsem zjistit jejich letiště, to je pravda. Prohledal jsem každou píď země v okruhu šedesáti kilometrů. Jediná věc, kterou se můžu domýšlet, je, že Němci používají ony opuštěné hangáry, které měla Richtho fenova skupina, než se usadila se svým letištěm blíž k frontě.“      „Ne, tam nejsou,“ ozval se plukovník Raymond a zavrtěl hlavou.      „Jak to víte?“ zeptal se ho Biggles a zamračil se.      Plukovník Raymond jeho kázeňský poklesek nechal bez komentáře: „Víme to, a to stačí. Máme už svůj způsob, jak takové věci vypátrat.“      „Rozumím,“ odvětil Biggles. „Promiňte!“      „Pravda je, že bombardovací letouny jsou někde ve vašem úseku,“ prohlásil plukovník, „a je na vás, mládenci, abyste je vypátrali. Přece Němci nemůžou skrývat tak velká letadla někde ve vesnické stáji. Dejte se do toho, pánové! Čekám na vaše zprávy. Sbohem!“      Biggles se zamyšleně díval za odcházejícím plukovníkem. „Budeš čekat na naše zprávy... to se teda načekáš,“ procedil mezi zuby. „Němci si pro svý letadla pěkně vyhrabali podzemní úkryty, kde je nikdo neruší. Ale myslím, že se po nich budeme muset podívat trochu jinak. A co je vůbec s Profesorem? Kdo se mnou chce letět na druhou stranu podívat se, jestli Henry už zapálil ten svůj táboráček? Bude pryč už tak šest neděl. Pokud tam ještě není, budeme na to místo dávat pravidelně pozor, abychom viděli, jestli se neobjeví. Co kdybysme se tam mrkli dneska odpoledne? Je to kus cesty přes zákopy, takže čím víc nás tam poletí, tím to bude veselejší!“      „Já jdu s tebou!“ odpověděl MacLaren ihned. „A vezmu s sebou svoje kluky.“      „A já taky,“ usmál se Mahoney. „My poletíme všichni, celej roj!“      „To je od vás moc hezký!“ řekl Biggles a zvolal: „Algy! Harcourte! Připravte se na hlídkový let ve čtyři hodiny třicet! Poletíme pro našeho Prófu, abysme ho dopravili domů.“      „Jsi stejnej blázen jako Prófa!“ zabručel nesouhlasně Algy, ale oči se mu leskly a usvědčovaly ho ze lži.      „Máme půl minuty času – tak co máš v plánu?“ vyzvídal Mahoney.      „Myslím, že bude nejlepší, když nejdřív prostě zaletíme na druhou stranu a zjistíme, jestli tam Henry vůbec je.“      „Dejme tomu, že tam je – a co pak?“ otázal se MacLaren.      „Pak se vrátíme domů a rozhodneme, co máme podniknout. Nesmíme vzbudit moc pozornosti... Já si vezmu Algyho a Harcourta a budu se držet ve vejšce kolem patnácti set metrů. Ty, Macu, poletíš hned za mnou ve vejšce dvou tisíc nebo dvou tisíc pěti set metrů a Mahoney vystoupá se svejma lidma až do tří tisíc metrů. Poletíme rovnou přes zákopy a zpátky a nebudeme si ničeho a nikoho všímat... Jdeme na to!“ ■ Za chvilku už uhánělo přímo k zákopům devět velbloudů v do hodnutém rozestavení. Biggles měl Algyho u konce svého pravého a Harcourta u levého křídla a pohodlně se v sedadle uvelebil, neboť je čekal hezky dlouhý let na druhou stranu. Letadla se přehnala palbou protiletadlových děl přes zákopy a uháněla na nepřátelské území, přičemž se bedlivě rozhlížela po nepřátelských letounech.      Najednou se na obzoru objevilo půl tuctu nepřátelských trojplošníků a postavilo se proti nim, ale když Němci spatřili další anglické stíhačky vysoko nad sebou, rozmysleli si to a dali se chvatně na ústup.      Před letci se nejasně rýsovala dlouhá, rovná silnice vroubená rozptýlenými topoly a ztrácela se jako stříbrná stuha v modré dálavě, kde mizela v ohromném lese u Langaarte; ten se rozprostíral jako velká černá skvrna pod nimi. Když se Biggles přiblížil k lesu, změnil nepatrně kurz a potom začal opisovat širokou zatáčku, aby se dostal přes okraj lesa nad pole, jež si Henry kdysi vyhlédl.      Odsunul si brýle a zíral upřeně dolů na pole, ačkoli byl od něho ještě příliš daleko, než aby na něm mohl rozeznat podrobnosti. Občas se podíval kolem sebe; rozpaky se mu svraštilo obočí. „To je divný – německý děla nestřílejí!“ uvažoval, „a v tomhle úseku jich bejvalo vždycky plno. Asi je přestěhovali blíž k frontě...“      Nepřítomnost protiletadlového dělostřelectva vzbudila jeho podezření, aniž byl s to přesně říct proč. Zkrátka: nebylo to obvyklé. A cokoliv neobvyklého ve vzduchu nad Francií bylo v té době už samo o sobě podezřelé. Biggles se znovu pozorně zadíval dolů a potom se mu zatajil dech a překvapením zahvízdl. V odlehlé koutě dlouhého čtverhranného pole, které hraničilo s lesem, vystupoval do tichého večerního vzduchu skoro svisle tenoulinký sloupek bleděmodrého kouře.      „Tamhle je!“ řekl si trochu nedůvěřivě, neboť i když vyletěli kvůli Profesorovi, ve skutečnosti Biggles ani v nejtajnějším skrytu svého srdce nedoufal, že by Henryho plán vyšel. Obrátil hlavu, podíval se na Algyho a ukázal dolů. Algy rukou naznačil, že porozuměl.      Na chvilku se Bigglese zmocnilo pokušení riskovat přistání u lesa, ale slunce se už naklánělo k západu a na zem vrhalo dlouhé šarlatové stíny. Sice při své netrpělivosti toužil po vzrušení spojeném se záchranou Profesora, ale hlas rozumu ho varoval před ukvapeností.      „Když je tam dneska, bude tam i zítra!“ zauvažoval. Potom se náhle rozhodl a zamířil nazpět k zákopům. ■ „Tak co tomu říkáte, pánové?“ zeptal se Biggles ostatních velitelů rojů půl hodiny potom, co vylezli ze svých velbloudů.      „Jde o to, co v tý věci chceme podniknout,“ zabručel Mahoney vážně. „Přistát tam je strašně nebezpečný. Když si odmyslím nebezpečí léčky, stačí malej krtčí kopeček, abys na něm otočil letadlo podvozkem nahoru. A co pak?“      „Nech to na mně!“ řekl mu s důvěrou Biggles.      „Tak jak to vypadá?“ zvolal major Mullen, který k nim přiběhl z velitelství letky.      „Je tam na poli! Mám nápad, pane majore. Zítra ráno za prvního rozbřesku tam zaletíme všichni stejně jako dneska – až na to, že se budeme držet trošku výš. Jestli se celá naše letka začne nad lesem motat příliš nízko, seběhne se celá německá armáda, aby se podívala, co se děje. Proto jakmile dorazíme nad les, ty, Macu, odbočíš doleva a Mahoney doprava, ale budete mě mít pořád na očích. Algy a Harcourt budou kroužit přímo nad tím polem a budou udržovat nežádoucí návštěvníky pěkně stranou. Jestli tam Profesor je, vrátí se k nám na křídle mýho letadla!“      „A co kdybychom požádali o dvoumístný dvouplošník, aby tam pro něho zaletěl?“ vmísil se do řeči major.      „To by nebylo vhodné, pane majore. Než by se tam dostal, německé letectvo by na něj už čekalo. Němci vědí zrovna tak dobře, co se děje na naší straně zákopů jako na jejich vlastní, a čím míň lidí se o tom něco doví, tím líp pro nás. Profesor se na křídle může uvelebit dost pohodlně. Nedávno už jsem tak přece dopravoval jednoho cestujícího. Jakmile vzlétnu ke zpáteční cestě, všichni se ke mně připojte a vyrazíme směrem k zákopům. Jak se vám to líbí?“      „Mně se to zamlouvá,“ řekl MacLaren lakonicky.      „Mně taky,“ souhlasil Mahoney.      „Tak domluveno,“ pokývl Biggles spokojeně. ■ Velmi pozdě večer Biggles odhodil rozečtenou knihu, vstal a začal silně zívat. „Tak a teď si teda půjdu zdřímnout,“ prohlásil. „Nezapomeňte na ranní výlet! Poletíme odtud za svítání a...“ Náhle se zarazil a ztuhl. A spolu s ním také všichni přítomní důstojníci. Algy, který bušil do rozladěného klavíru v jídelně, se zastavil uprostřed taktu s rukama ve vzduchu. Po hlučení rozprávějících hlasů a smíchu se po celé místnosti náhle rozhostilo ticho, takže by bylo možné slyšet spadnout špendlík. Z velké dálky na frontě se ozývalo běžné, obyčejné hřmění děl. Ale kromě toho bylo slyšet ještě ostré výbuchy. Každý v místnosti věděl, že to jsou protiletadlová děla, jejichž šrapnely vybuchují vysoko na obloze.      „Letí k nám!“ zašeptal Biggles.      „Doufejme, že k nám neletí,“ zamručel Mahoney.      Dveře se rozevřely dokořán a do místnosti vrazil Wat Tyler. „Zhasněte světla, vy blbouni! Copak jste hluchý? Letí k nám bombarďáky. A vy si tady sedíte bez zatemnění, takže to vypadá, jako by tu blikal nějakej naváděcí maják. Zhasněte to, ale fofrem!“      Biggles se rozběhl ke dveřím: „Neměl bys bejt tak vystrašenej, Wate,“ reptal. „Pojď, podíváme se na ten ohňostroj!“      Když Biggles otevřel dveře dokořán, hluk zvenčí jako by stonásobně zesílil. Na několik kilometrů daleko byl vzduch zaplněn záblesky rudých pichlavých plamenů a výbuchy a tlumeným rachotem silných leteckých motorů.      „Jestli neletí na nás, tak určitě poletí nad námi,“ prohlásil Algy, „já si jdu hledat nějakou díru!“      „To bude asi pořádně hluboká díra, když si myslíš, že jí neublíží takový bomby, co vezou ty výtečníci,“ smál se Biggles. „A počkej, jdu s tebou!“      Kolem nich na zemi už byla úplná tma. Ani malinké světélko neprozrazovalo, že se tu nachází letiště. Připojil se k nim mírně udýchaný Harcourt, který se ustavičně díval nahoru na jiskřivé záblesky, teď už se přibližující s neúprosnou jistotou. Tucet světlometů pátral po obloze, jejich dlouhé bílé prsty po ní běhaly křížem krážem a protínaly inkoustově černou tmu. Hluboké dunění motorů bombardérů, jež znělo tak zlověstně už v dálce, dostalo nyní ještě hrozivější přízvuk.      Šrapnely protiletadlových děl vybuchovaly už skoro přímo nad nimi. Jako nějakým kouzlem se na obloze objevilo skvoucí bílé světlo, které šířilo oslnivou záři po celém letišti a viselo ve vzduchu zdánlivě úplně nehybně. Biggles skočil rychle do zákopu, který obklopoval nejbližší barák.      „Podívejte se,“ zařval, „jdou po nás. Němci shazujou padáčky s osvětlovacíma raketama!“      Bylo slyšet slabý nářek, jakoby hvízdání vzdálené lokomotivy, a Biggles si zalezl hlouběji do zákopu. „Tamhle letí!“ zakřičel, když se úpění proměnilo v ječivý skřek. Letci se bezděčně přikrčili, když se bomby přiblížily k zemi, neboť se zdálo, že jim padají rovnou na hlavy. Nedaleko od nich vyrazily do vzduchu oslnivé plamenné jazyky. Pak se ozval ohlušující výbuch a země se zachvěla.      „To bylo přespříliš blízko, než aby se mi to mohlo líbit!“ odvážil se Biggles vyhlédnout přes násep, ačkoliv se ozývalo skučení dalších padajících bomb. „Podívejte se, ty chlapi zasáhli hangár roje A!“ zařval. „Už hoří. A od něho chytne náš hangár – vítr vane směrem k němu. Pojďte, kluci!“ vyskočil Biggles směrem k hangárům, které zářily v přízračné záři klesajících světlic.      Také major Mullen vyběhl ze dveří své úřadovny: „Všichni ven!“      Nastal všeobecný úprk směrem k hořícím hangárům. Mračno hlíny vyskočilo s rudým zábleskem necelých padesát metrů před Bigglesem, kterého něco prudce srazilo k zemi. Začal v dusivých zplodinách výbuchu lapat po dechu, ale pak se vzchopil a zase se hnal kupředu.      Jedním pohledem rozpoznal, že pokoušet se o záchranu hangáru či letadel letky A je bezúčelné, protože plátno hangárů představovalo jediné praskající moře plamenů, vrhajících oranžovou záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech a ohnivý jazyk olizoval i střechu hangáru, kde byla uskladněna letadla letky C. Bylo to učiněné peklo rachotu a dýmu a plamenů. ■ Bigglesovi stékal po obličeji pot, ale přesto uchopil svého velblouda za ostruhu a začal jej táhnout na volné prostranství. Algy, Harcourt, letecký rotmistr a několik mechaniků mu přiběhli na pomoc a letadla letky C byla brzy vytažena na startovací dráhu. V noční tmě nad nimi začaly skřehotat neviditelné kulomety, jak němečtí kulometčíci do místa zkázy vyprazdňovali své zásobníky. Letecký mechanik, který stál nedaleko Bigglese, jako by překvapením vykřikl, s vytřeštěnýma očima se chvíli díval na velitele svého roje a potom se složil malátně na zem jako šaty sklouznuvší z věšáku.      „Dva muži sem, ale rychle!“ zvolal Biggles, „zaneste ho dolů k doktorovi!“ A pak se obrátil, aby se podíval, jak vypadají ostatní stroje. Ale jen zaúpěl, když poznal, že žádná z dalších dvou letek nemohla přes veškerou námahu zachránit už ani jediné letadlo. Neboť žár požáru byl tak prudký, že bylo nemožné dostat se blíž. Německá bombardovací letadla už skončila svou práci a vracela se domů.      „Teda musím říct,“ ukázal Biggles na řadu děr po bombách na letišti, „že bohužel odvedli dobrou práci. Byly to ty samý friedrichshafeny, o kterejch mluvil plukovník dnes odpoledne.“      Major Mullen mlčky přikývl: „Udělali tady moc pěknou práci. Ale udělal bys líp, kdyby ses šel trochu prospat. Zdá se, že s těmi třemi letadly, co nám zbyla na letišti, budeš mít v několika nejbližších dnech co dělat.“ ■      Právě svítalo, když Biggles, Algy a za ním Harcourt vyjížděli z hangáru na letiště a chystali se vyletět, což nebylo vzhledem ke stavu letiště, rozervaného bombami, nijak snadné. Z hangárů, či spíše z hromady zuhelnatělých trosek, které označovaly místo, kde kdysi stály, se ještě kouřilo.      Biggles se vztekle zašklebil, když otevřel škrticí klapku, neboť bylo docela možné, že se počet letadel schopných letu může brzy zmenšit na dvě z těch tří, která ještě letce zbyla. Neboť i přes onu pohromu se Biggles rozhodl, že se pokusí Profesora zachránit – pokud na něj ovšem bude opravdu čekat na místě schůzky. A pak by se dali do hledání brlohu bombardérů, které jim natropily tolik zla. Mezitím už všechna tři letadla vzlétla a zamířila směrem k Langaarte... ■ Velká skupina nepřátelských průzkumných letadel letěla na frontu, ale Biggles se jim uhnul do slunce a přeletěl nepozorovaně kolem nich. Hned potom se začal na obzoru jasně rýsovat jejich les, ještě zpola zahalený v závoji ranní mlhy. Biggles upřel nedočkavě zrak na tamní velké pole.      Úkol, který měl před sebou, patřil k těm, jež vyžadovaly rychlost a přesnost. Přistání by muselo proběhnout svižně a bez problémů, neboť by bylo nebezpečné opustit po přistání velblouda na déle než jednu minutu; nedalo se totiž s jistotou říct, čí oči budou pozorovat jeho přistání. Všechna tři letadla se teď ocitla bezprostředně nad polem a jejich velitel zdvihl ruku na znamení toho, že sletí k zemi.      Hřmot jeho motoru umlkl, když uzavřel plyn, a v nejbližším okamžiku klesal velbloud prudce k zemi. Vytáhl jej do vodorovného letu, vrhl rychlý pohled dolů, aby zjistil svou polohu, a pak začal znovu klesat asi do výšky sto padesáti metrů nad zemí, než letadlo opět vyrovnal a znovu posunul řídicí páku silně na stranu a padal po křídle jako kámen skoro svisle dolů. Pak stroj zase vyrovnal a klesal hladce na zem necelých padesát metrů od okraje lesa.      „To nebylo špatný!“ zašeptal sám k sobě a rozepnul si bezpečnostní popruhy; pak se napřímil a díval se upřeně k ohníčku v odlehlém koutě pole, který ještě stále kouřil. Všude bylo ticho. Nebylo vidět živou duši. Zklamaně se zamračil a obrátil pozornost na okolí.      Pohled, který se naskytl jeho očím, ho skoro porazil. Bylo to tak neočekávané, že jeho mozek odmítl pochopit obraz, který se v něm promítl. Bigglesovi poklesly čelisti a obočí se mu svraštilo, když se snažil pochopit, co se děje: ve vzdálenosti sotva padesáti metrů před ním zely tlamy tří obrovských hangárů, které byly pěkně uhnízděny v lese a dovedně, přímo s neuvěřitelným realismem zamaskovány větvovím. A uvnitř v hangárech se nezřetelně rýsovala letadla německé bombardovací letky. Mechanici, kteří se shlukli okolo nich, se dívali směrem k Bigglesovi se zřejmým úžasem a stejně vyvalenýma očima.      Ale to nebylo ještě to nejhorší. K Bigglesovi ze strany běžela skupina německých vojáků v polní šedi, kteří už urazili půl cesty mezi lesem a jeho velbloudem. Vedl je důstojník, který když spatřil, že ho Biggles zpozoroval, začal střílet z pistole.      Střela proletěla „hrbem“ velblouda a zelektrizovala Bigglese k horečné činnosti. Zabořil se do svého sedadla, zhluboka vydechl, postrčil páčky plynu a otevřel tak škrticí klapku naplno. Jeho velbloud vyrazil kupředu.      Přímo před ním byla řada stromů, které jak se zdálo, sahaly přímo do oblak; bylo zřejmě nemožné, aby se jim jeho stroj vyhnul. Proto otočil velblouda a zahnul po větru zpět nad pole. Bezděčně se schoulil v sedadle, když zazněla salva z pušek německých vojáků.      Ocas velblouda se nadzdvihl a jeho křídla nesla teď celou váhu, když tu jakýsi strašák vyskočil z okraje lesa a vletěl Bigglesovi do cesty, aby ho zadržel. Pilot bezděčně stočil letadlo na stranu, aby tomu zabránil. Ozval se příšerný rachot a praskot, když se kola utrhla a podvozek se zlomil. Nos velblouda se zaryl do země, kdežto ocas se překotil nejdříve nahoru a pak dopředu dolů v úplném přemetu přímo do změti létajících třísek z roztříštěné vrtule.      Když se velbloud otočil sedadlem dolů, zdálo se Bigglesovi, jako by nastal konec světa. Chvilku ležel tiše v troskách letounu a snažil se oživit svou ochromenou pohyblivost. Když se vzpamatoval, vyvinul šílené úsilí, aby se vyprostil z letadla. Jakási drátěná výztuha se mu napnula přes obličej a škrábla ho zle do oka, ale vůbec necítil bolest; klekl si na zem a škrábal se jako králík zpod trosek trupu, který dolehl skoro na zem. Vyprostil se právě včas, mrštil sebou na bok a zakryl si rukou obličej, aby se chránil před benzínem, který stékal z rozbité nádrže na horký motor a pak vybuchl a vzplanul s tlumeným praskotem a hukotem. Biggles mírně zakolísal a potom vrhl rychlý pohled přes rameno. K jeho zděšení byli Němci vzdáleni už necelých dvě stě metrů a rozvinuli se v rojnici, aby mu zatarasili cestu.      „Pojď sem! Na co tam pořád vejráš?“ zařval na něho jakýsihlas nedaleko.      Biggles se otočil a zadíval se vytřeštěnýma očima na postavu muže, který se před něho postavil. Neměl kdy, aby si všímal podrobností, ale přes rozedranou blůzu, rozcuchané vlasy a neupravený vzhled nebylo pochyby, že je to Profesor.      „Henry!“ vyrazil ze sebe Biggles přihlouple, neboť v rozrušení a překotném spádu událostí úplně zapomněl na pravý účel svého přistání.      „Padej za mnou, ty troubo! Utíkej do lesa!“ volal na něj Henry zuřivě a sám mu razil cestu tím, že se rozběhl a skočil do křoví nedbaje na trní a ostny.      Biggles ho slepě následoval, ale ještě si zcela neuvědomil, co vlastně dělá, a už shledal, že se ocitl na velké pasece, tak velké, jako bylo pole, které právě opustil. Rozhodil zděšeně rukama, protože se nedalo vůbec uvažovat o nějakém pokusu skrýt se na takovém otevřeném prostranství.      „Zpátky do lesa!“ vzkřikl chraptivě, ale ze rtů se mu vydralo jenom zaúpění, když spatřil šedavé uniformy mezi nimi a lesem – jediným místem možného úkrytu... ■ Uvědomil si, že zaslechl jakýsi hukot, a podíval se vzhůru, aby zjistil, co se děje. Mozkem mu bleskl paprsek naděje, když spatřil dva velbloudy, kteří kroužili nízko nad nimi. Už na ně zapomněl, ale teď si uvědomil, že nepochybně viděli tragický konec jeho stroje.      „Mohli by tu přistát? Je ta paseka dost velká?“ Tyto myšlenky z jeho hlavy okamžitě zatlačily všechno ostatní. Bylo zřejmé, že oba velbloudi mají v úmyslu se o to pokusit, neboť právě nyní sem klouzali bok po boku a jejich vrtule zasvištěly pár metrů nad Bigglesovou hlavou. „Pojď sem!“ vykřikl Biggles na Henryho a hnal se k letadlům. Oba velbloudi dosedli na zem asi o sto metrů dále, a aniž vyčkali, až k nim prchající doběhnou, otočili se jim v ústrety.      Chvějící se a prudce oddychující Biggles se natáhl jak dlouhý tak široký na spodní křídlo letounu Algyho a pevně uchopil jeho náběžnou hranu.      Byl příliš vyčerpán, aby mohl mluvit, a proto jen ukázal rukou vzhůru na znamení, že je připraven k letu. Jako ve snu zaslechl milý pronikavý řev Bentleyho rotačního motoru a cítil, jak kola podvozku narážejí na nerovnou půdu. A potom se letadlo zvedlo do výše... ■      Nedokázal vůbec odhadnout, jak dlouho ležel na křídle v ledovém vzdušném proudu vrtule přitlačen těsně k trupu, ale připadalo mu to jako věčnost. Byl na křídle posunut příliš daleko dozadu, než aby mohl vidět na zemi přes náběžnou hranu, takže nemohl zahlédnout, co se dole pod ním děje. Díval se upřeně kupředu třpytivými záblesky otáčející se vrtule a byl by rád věděl, kde jsou, a také, zda se i Harcourtovi podařilo vzít Profesora na křídlo.      Otočil pomalu hlavu a odvážil se podívat na Algyho, který mu dával výhružná znamení, aby zůstal ležet tiše, a pak ukázal doleva. Podíval se ve směru jeho nataženého prstu a spatřil ve vzdálenosti několika metrů druhého velblouda, na jehož křídle se krčil Prófa. Bigglesovi byla ve vzdušném proudu v rychlosti sto šedesáti kilometrů za hodinu hrozná zima, přestože měl na sobě leteckou kombinézu. A byl zvědav, zda Profesor ve svých rozedraných hadrech bude s to vydržet na křídle tak dlouho, než se dostanou na letiště.      Byl tak zabaven pozorováním svého druha v neštěstí, že ho náhlý skřehot kulometu zcela blízko něho k smrti vyděsil. „Matičko skákavá!“ zaúpěl. „Teď jsme v pěkný rejži!“ ■ Vtom se ozvala nová dávka výstřelů kdesi zcela blízko jejich letadla. Křídlo, na němž ležel, se náhle zachvělo, a poblíž jeho konce se v potahu objevila řada pěkně kulatých děr. Biggles se zpola vztyčil a pátravě se zadíval před sebe. Tři kilometry daleko vpředu byly klikaté čáry zákopů. Otočil krk, aby spatřil Algyho, ale ten se také díval přes rameno na bok.      Sledoval Algyho pohled a zatajil se mu dech, když spatřil Fokkerův trojplošník, který se snažil dostat do takové polohy, aby na ně mohl podniknout další útok. Nos velblouda se trochu sklonil k zákopům, ale pronásledovatele nesetřásl. A aby se situace ještě zhoršila, odkudsi zezadu nalétávaly další dva trojplošníky.      Biggles věděl, že jejich postavení je zoufalé, a vytušil, jaký pocit bezmoci musí zakoušet Algy – že na něj může fokker střílet, a on nemůže útok opětovat z obavy, aby při náhlém obratu neshodil svého druha z křídla letounu.      Teď už se blížily druhé dva fokkery a jeden z nich se natočil, aby napadl Harcourtova velblouda. Biggles zaskřípal vztekem zuby, když se nový fokker postavil na nos a letěl dolů k jejich ocasu, přičemž jeho kulomet zarachotil. Zdvihl pomalu hlavu, uchopil levicí vzpěru mezi křídly a pravou rukou sáhl do kabiny pilota tam, kde bývala obyčejně uložena signální pistole.      Spokojeně zabručel, když sevřel rukou pažbu pistole, a pak ji vytáhl ze schránky. Natáhl spušťadlo palcem pravé ruky a rychle zamířil na pilota ve fokkeru, který hleděl před sebe skrze mířidla kulometu.      Prásk! Německý pilot sebou prudce trhl, když se mezi jeho křídly zableskla žhavá koule rudého ohně, která za sebou nechávala pruh hustého kouře. Jeho hlava se vyklonila nad okraj kabiny a podívala se vzhůru a dolů a kolem dokola, aby zjistila původ této neobvyklé střely. Algy se zachechtal na důkaz svého souhlasu s touto taktikou a rychle podal Bigglesovi další světlici. Prásk! Druhá žhavá koule, teď zelená, přeletěla přes záď letounu.      Pilot fokkeru, který zřejmě neschvaloval tento nezvyklý způsob boje, nečekal na další střely, nýbrž se otočil rychle směrem k druhému velbloudu. Biggles se div nezakuckal radostí, když koule oranžového ohně, která pomalu měnila barvu do modra, zaplápolala nad Harcourtovým velbloudem. Němec spatřil, jak letí k němu, a uhnul před ní právě včas.      Biggles ihned pochopil, co se stalo: Profesor spatřil jeho první výstřel a řídě se jeho příkladem pokračoval ve střelbě Harcourtovou signální pistolí. Tři němečtí piloti nyní zaváhali, jako by dobře nevěděli, jak se v takové situaci zachovat. Pak se náhle obrátili a odletěli horempádem domů. Biggles, který vykukoval pod horním křídlem nad sebou, aby zjistil, co se stalo, spatřil několik britských letadel S.E.5, která se k nim rychle blížila. Když ho spatřil jejich velitel, přiletěl blíže a Biggles rozpoznal modrý kužel vrtule Wilkinsonova letadla – letadla přítele „Wilkse“ od 287. letky.      Neobvyklá podívaná na dva velbloudy v jednom letovém útvaru, jejichž piloti, jak se zdálo na první pohled, letěli každý na křídle, velitele „esépětek“ zřejmě překvapila, neboť je sledoval nazpět až na jejich letiště a přistál těsně za nimi. Wilkinson se mohl potrhat smíchy, když vyskočil ze svého sedadla a přiběhl k místu, kde si Biggles a Henry vzájemně poklepávali na záda.      „Co se děje?“ volal na ně. „Když chcete lítat ve dvojicích, proč se nedáte k letce s dvoumístnýma letadlama? Nebo tu nemáte dost letadel, abyste si mohli vyletět každej zvlášť?“      „To teda nemáme!“ ozval se Biggles. „Včera v noci sem přiletěly friedrichshafeny a pěkně nám to tu vysmejčily. Ale udělal bys líp, Wilksi, kdybys odletěl zpátky domů, budou tě potřebovat pro stíhací doprovod!“      „Doprovod? A pro koho?“      „Vyslídili jsme, kde vězí ty německé bombarďáky. Jdu teď rovnou zatelefonovat na velitelství a vsadil bych se, že tam naši pánové pošlou do hodiny všechny denní bombardéry v okruhu jednoho sta kilometrů. A ty budou potřebovat doprovod stíhaček. V poledne už asi z toho lesa vůbec nic nezbyde... Teď už chápu, proč tam neměli žádný protiletadlový děla!“ zvolal Biggles v náhlém záblesku procitnutí a obrátil se k Algymu: „Němci se nás pokoušeli napálit, abysme si mysleli, že tam není co hledat!“ ■ „To mi řekni, Henry,“ pokračoval později Biggles v hovoru, „jak se ti podařilo zapálit ten oheň, když kolem dokola bylo tolik Němců?“      „Já že jsem zapálil oheň?“ zvolal Profesor udiveně. „Co to povídáš? Já jsem nic takovýho neudělal.“      „Ale vždyť my jsme viděli oheň!“      „To byl jenom oheň z hořícího vyjetýho oleje, kterej měl na letišti bombardovacích letadel ukazovat směr větru, ty chytráku! Já jsem na to místo přišel právě ve chvíli, kdy jsi udělal na zemi ten nádhernej kotrmelec.“      „To snad není možný!“ vyjekl Biggles. „Když jsme včera večer viděli ten oheň, byli jsme si jistý, že tam jsi! Kdyby Němčouři nezapálili ten oheň, tak bysme se tam dneska nevraceli a ty bys tu teď nebyl... Co všechno tady člověk nezažije!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} William Earl Johns (1893–1968), letec a spisovatel, se zúčastnil první světové války jako pilot britských vzdušných sil. V závěru byl po sestřelení zajat Němci a ve vězení byl držen až do uzavření míru. Mezi válkami pracoval pro ministerstvo obrany a jako editor se podílel na několika odborných publikacích. V roce 1932 začal psát příběhy o Bigglesovi, kterých stihl za svůj život publikovat 102. Celkem napsal přes 160 různých titulů. Za druhé světové války cvičil piloty RAF, po ní se plně věnoval spisovatelské dráze. Jan Stěhule (1999) je absolventem grafického designu na Střední umělecko-průmyslové škole Zámeček v Plzni. Již od dětství se věnuje klasické kresbě a malbě, později se v plzeňském sdružení Animánie seznámil s tvorbou animovaných filmů. Animací se zabývá od roku 2012, spolupracoval na loutkovém filmu Pověst o Bílé paní, který získal v rámci festivalů v ČR několik ocenění. Jeho zájem o literaturu a knižní design vyústil ve studium na Západočeské univerzitě, kde si zvolil obor mediální a didaktická ilustrace. Spoluzaložil studentský časopis Enko, účastní se výstav výtvarného umění a grafického designu jako autor i jako kurátor.   Z anglických originálů Biggles. The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron vydaných nakladatelstvím John Hamilton v Londýně v roce 1932 a 1934, přeložil roku 1938 Antonín Kyzlink. Překlad upravil Radovan Beneš s přihlédnutím k úpravám Vladimíra Haralíka ve vydání v Mladé frontě roku 1969. Ilustrace Jan Stěhule. 436 stran + 93 ilustrací. Prostor 2019.

Čas načtení: 2019-07-18 17:39:27

„Parfémy mi nevoní,“ říká aromaterapeutka Michaela Lusílija Makulová

Absolvovala jsem její šestihodinový kurz Aromaterapeutického minima v prostějovském Studiu Mandala. Neúnavně vyprávěla, otevírala lahvičky, odpovídala na všetečné dotazy. Zajímá vás, jak se dá aromaterapie využít v běžném životě, jak vybírat a nakupovat oleje a s čím vlastně pomáhá aromamasáž?   Co vás přivedlo k aromaterapii? Jednoduše přišla znamení. Nejprve jsem dostala o aromaterapii knížku s věnováním, že má být mou další cestou. V té době už jsem si totiž míchala své vlastní směsi, a navíc jsem pošilhávala po studiu Institutu aromaterapie u Asociace českých aromaterapeutů, ale neměla jsem na něj peníze. Shodou náhod se ale najednou nějaké objevily – a to jsem brala jako druhé znamení. Nastoupila jsem tedy ke studiu a od té doby se můj život točí hlavně kolem vůní.   Pamatujete si ještě na svůj první olejíček nebo na svou první namíchanou směs? To byl asi jasmín – ale tehdy samozřejmě syntetický, tedy přesně taková vůně, od které bych dnes každého odrazovala. A na svou první směs si samozřejmě pamatuji velmi dobře – dodnes jde o mix, který prodávám nejčastěji, nazývám ho Světlonoš. Základem je bazalka, jedle a citrusy – a funguje, myslím, velmi dobře.   Jak trénujete svůj nos? Nijak speciálně, nejsem parfémář, trénuji zkrátka praxí – čichám. Problémem ovšem je, že s takto vytrénovaným citlivým nosem se pak nedá například v létě cestovat tramvají…   Říká se, že když se zlepší jeden smysl, zhorší se jiný – pociťujete něco podobného? Možná ano – na začátku své praxe jsem měla velmi vyvinuté vnitřní vidění, ovšem řekla bych, že dominantní čichové vjemy vše celkem srovnaly.   Co z aromaterapie využíváte ve svém běžném životě? Namíchala jsem si svůj vlastní deodorant, používám pleťový olej s příměsí esenciálních olejů, krémy všeho druhu, sprej na vlasy… A samozřejmě v případě nachlazení hned sahám po vůních.   Čím se voníte? Skoro ničím! Vlastně mi lidé a klienti říkají, že stále nějakým olejíčkem voním, takže by to asi ani nemělo cenu. K tomuto účelu mi bohatě stačí třeba jen ten můj pleťový olej.   Takže kupované parfémy vůbec nepoužíváte? Ne, zpravidla jsou syntetické a zkrátka mi nevoní. Ale občas si jen tak pro radost vyrobím svou vlastní osobní vůni nebo inhalační tyčinku. Teď zrovna mám s heřmánkem a vanilkou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vy jste i aroma masérka. V čem spatřujete výhody tohoto druhu masáže? Je to aplikace aromaterapie přes kůži, vůně tedy působí, dá se říct, hned ve dvou formách – člověk inhaluje a přijímá éterický olej i kůží. Ta je prostupná z pár procent, nicméně i to stačí, aby byl efekt více než patrný. Navíc tam máme terapeutické využití dotyku… Jednou jedinou masáží se dá ovlivnit průběh jednoho menstruačního cyklu či momentální psychický stav, dlouhodobou aplikací masáží se lze zbavit vleklých migrén a spousty dalších chronických chorob. Při profesionálně vedené aromaterapeutické masáži je navíc použit speciálně namíchaný olej na míru, který je výsledkem předchozího terapeutického sezení a naší vzájemné selekce, jde tedy o výsostně individuální záležitost, která přesně cílí na daný problém.   Je aromaterapie vhodná i pro děti? Názory na dětskou aromaterapii se i mezi odborníky velmi různí. Ráda v této souvislosti cituji americkou aromaterapeutku Andreu Butje, která reagovala na nadužívání éterických olejů laickou veřejností v USA zákazem aplikace těchto olejů na kůži dětí mladších dvou let, nedoporučuje používat aromaterapii na kůži dokonce ani pro děti do 5 let. S tím se ztotožňuji, vždyť jde o prostý respekt k potřebám malého dítěte, už jsem slyšela pár příběhů s podrážděnou kůží dětí i při dodržení bezpečnosti a doporučeného ředění, natož při použití dospěláckých vůní. Tím vás ale neodrazuji od použití jemných aroma-výrobků určených speciálně pro děti, pouze od vlastních experimentů.   Jak tedy s dětmi v aromaterapii pracovat? Menším dětem dávám přivonět k víčkům od lahviček a pozoruji jejich reakce, u větších dětí využívám speciální barevné karty, z nichž každá zastupuje jeden olejíček či vůni. Děti si vyberou podle svých osobních preferencí a v naprosté většině případů sáhnou po kartě, která reprezentuje vůni, jež může účinně pomoci s problémem, který se snažíme řešit. Následně aplikovat čicháním, třeba pomocí malé osobní vůně.   A ještě poslední otázka – jak při nákupu poznat kvalitní éterický olej? Co hlídat na etiketách? Rozhodně se nevyplatí řídit se pouze cenou – dražší olejíček nutně neznamená kvalitnější. Vybírejte vždy lahvičky označené jako stoprocentně přírodní éterické oleje, to jsou produkty bez jakýchkoli umělých přísad. Vybírejte výrobky stabilních a zavedených firem, které na našem trhu působí dlouho a jsou prověřené nebo za nimi stojí osobnosti, které se aromaterapii věnují profesionálně. Co se týká složení výrobku – sledujte latinské názvy, pokud nejsou uvedeny, dejte raději ruce pryč. Pro aromaterapeutické účely se také vyhněte produktům, které jsou označené jako vonné oleje. To jsou synteticky vyráběné vůně, které se dají s úspěchem použít například pro provonění určitých prostor, jejich vůně je stále stejná a vydrží, ovšem při nadužití hrozí bolesti hlavy.   Michaela Lusílija Makulová (1983) je terapeutka, aromaterapeutka, masérka, šéfredaktorka online časopisu Kouzlo vůní a kreativní duše Bylinek našich babiček. Vyučuje aromaterapii, míchá léčivé směsi i osobní vůně na míru a věnuje se vlastní terapeutické praxi. Pravidelně publikuje články z oboru, je šéfredaktorkou časopisu Kouzlo vůní. Více na www.simbis.cz.    Další část rozhovoru najdete v příloze harmonie života v tištěném vydání Literárních novin 7/2019, které je právě na stáncích..  O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:predplatne@literarky.cz nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

Čas načtení: 2024-05-11 17:17:20

Pozor na tažení moderních aut na laně. Na bezpečné vyřešení přitom někdy stačí jeden telefon

Představte si situaci, ke které na silnicích dochází běžně. Jedete se svým starším autem, ale po cestě se rozbije. Zavoláte kamaráda, který přijede se svým autem, zapřáhne to vaše na lano a společně jej odtáhnete. To už ale s moderními auty není tak úplně jednoduše možné. Moderní technologie to nepodporují Jde to ale u starších […]

Čas načtení: 2024-12-23 18:17:24

Vegetariánské Vánoce: Slavnostní menu bez masa

Sezónní potraviny Pokud chcete vyzkoušet něco jiného k vánoční večeři, nechte se inspirovat aktuální sezónou. V zimě toho sice u nás moc neroste, ale řada potravin se dováží z Evropy, kde dozrávají i v zimním období. Klasikou jsou brambory a kořenová zelenina. Dobře skladované potraviny vydrží až do zimy, proto si i na Vánoce můžete dopřát lokální suroviny. Dále se nabízí kapusta, červená řepa či zelí. Z ovoce pak hlavně jablka a hrušky, případně jiné sušené ovoce. S nabídkou v obchodech si ale můžete klidně dopřát i něco exotičtějšího. Nicméně pokud zvolíte sezónní lokální suroviny, můžete tak uvařit skvělé menu za příznivou cenu. Buďte kreativní Pokud se rozhodnete pro přípravu netradičního menu, nebojte se experimentovat. Můžete vyzkoušet něco nového – jinou kuchyni či suroviny, se kterými běžně nevaříte. Namísto řízku si můžete osmažit květák. Nebo vyzkoušejte něco úplně jiného. Receptů je spousta, stačí si jen vybrat, na co máte chuť. Náhrada masa Pokud si nedokážete představit slavnostní tabuli bez typického jídla, můžete si ho připravit ve vegetariánské variantě. V dnešní době se nabízí rozmanité alternativy masa z rostlinných surovin. A jestli netoužíte po něčem, co maso připomíná, vsaďte na luštěniny. Ty obsahují spoustu bílkovin a lze z nich připravit rozmanitá jídla. Nejen k vánočnímu vaření přijde vhod exkluzivní sada nádobí, s tou hravě připravíte perfektní menu o několika chodech. Tradiční menu s obměnou Pokud máte rádi tradice, můžete si připravit bramborový salát a namísto řízku či kapra zvolit něco jiného. Místo ryby si můžete připravit třeba hlívu. Tu lze marinovat a obalit nori řasou. Díky tomu bude chuť připomínat rybu. Pak ji stačí jen obalit v trojobalu a osmažit. Nebo vsaďte na bezmasý recept – houbový kuba je klasikou. Základem jsou houby a kroupy, obejdete se tak bez masa i různých náhražek. A pokud houby nejsou to pravé pro vás, můžete si připravit placičky z ovesných vloček a celeru. Ty stačí dochutit sójovou omáčkou a rybím kořením. Pro rybí chuť můžete přidat i nori vločky. Pak už stačí jen zahustit strouhankou, tvořit placičky, obalit ve strouhance a osmažit. Nebo můžete celer jen tak nakrájet na plátky, okořenit, obalit v trojobalu a osmažit. Správně zvoleným kořením můžete různým surovinám dodat chuť ryby. Namísto klasických řízků si můžete připravit sójový řízek. Stačí koupit sójové plátky a připravit je obdobně jako klasický řízek. Postup je trochu složitější, ale odmění se vám skvělou chutí. Vegetariánské pokrmy Pokud nechcete připravovat tradiční menu bez masa, nabízí se spousta jiných receptů na skvělá jídla, která si můžete na Vánoce vychutnat. Přinášíme vám pár tipů, co připravit na slavnostní večeři. Ořechová pečeně Tento pokrm se podobá sekané, ale obsahuje ořechy, zeleninu a houby. Nabízí tak spoustu skvělých chutí. Pro přípravu přijde vhod velká wok pánev, ve které vše snadno smícháte. Suroviny: 300 ml zeleninového vývaru, 200 g hub, 150 g ořechů, 100 g strouhanky, 100 g červené čočky, 100 g chedaru, 3 vajíčka, 2 řapíky celeru, 2 stroužky česneku, 1 velká mrkev, 1 červená paprika, 1 velká cibule, 1 lžíce olivového oleje, 2 lžíce rajčatového protlaku, 15 g másla, 1 lžička oregana, 1 lžička uzené papriky, hrst listové petrželky. Postup přípravy: Na pánvi rozehřejte olej a máslo, osmahněte nakrájenou cibuli a řapíkatý celer. Poté přidejte nakrájené houby a česnek a nechte změknout zhruba 10 minut. Poté přidejte nakrájenou papriku a nastrouhanou mrkev, nechte pár minut změknout. Dochuťte oreganem a paprikou. Přidejte červenou čočku, rajčatový protlak a vývar. Vařte zhruba 25 minut, aby čočka absorbovala tekutinu. Troubu předehřejte na 180 °C. Směs nechte trochu vychladnout. Poté přidejte strouhanku, směs nasekaných ořechů, nastrouhaný chedar a nasekanou petržel. Dochuťte solí a pepřem. Vše dobře promíchejte a dejte do formy vyložené pečicím papírem. Přikryjte alobalem a pečte 30 minut. Poté formu odkryjte a pečte ještě 20 minut. Jakmile máte hotovo, můžete pečeni nakrájet na plátky a podávat. K podávání se hodí rajčatová omáčka, jako přílohu můžete zvolit brambory, kaši nebo zeleninu. Vegetariánský wellington Pro slavnostní příležitosti se skvěle hodí wellington, i ten si přitom můžete připravit bez masa. Suroviny: 500 g dýně (butternut), 500 g hub, 500 g listového těsta, 200 g strouhanky, 150 g vařených kaštanů, 150 ml smetany, 6-8 vařených řep, 2 šalotky, 3 stroužky česneku, 1 vajíčko, 2 lžíce olivového oleje, špetka šalvěje, muškátový oříšek na strouhání, 1 lžičku sezamových semínek. Postup přípravy: Troubu předehřejte na 200 °C. Rozkrojenou dýni potřete olivovým olejem, přidejte šalvěj. Pečte 25 minut. Mezitím rozehřejte lžíci olivového oleje v pánvi a osmahněte nakrájené šalotky. Poté přidejte nakrájené houby a smažte zhruba 15 minut do změknutí. Přidejte nakrájený česnek, šalvěj a osmahněte. Poté přimíchejte smetanu. Nechte zredukovat. Jakmile jsou houby hotové, přidejte strouhanku, nakrájenou hotovou dýni a kaštany. Ochuťte nastrouhaným muškátovým oříškem a dalším kořením dle chuti. Směs nechte zchladnout. Mezitím si připravte plát listového těsta. Na něj navrstvěte směs hub a dýně, na okrajích si nechte místo pro následně zabalení. Doprostřed umístěte uvařené řepy. Ty pak zabalte do těsta a vytvořte hezkou rolku. Wellington položte spojem dolů, okraje dobře spojte. Pak už jen stačí potřít rozšlehaným vajíčkem a posypat semínky. Pečte zhruba 45 minut dozlatova, před podáváním nechte 10 minut odpočinout. Tyto dva pokrmy mají slavnostní nádech a skvěle se tak hodí k vánočnímu menu. Ať už se rozhodnete pro tradiční menu v provedení bez masa, nebo zkusíte něco nového, na e-shopu Tescoma.cz najdete kvalitní vybavení, se kterým vám vaření půjde lépe od ruky.

Čas načtení: 2023-11-16 08:00:00

Proč muži věří, že stačí peníze, ale ženy potřebují i jejich čas

„Odešla,“ svěsil hlavu. „A to jsem jí dával všechno!“ poznamenal lítostivě. „Co vlastně ženské chtějí?“ dodal ne jako otázku, ale výčitku. Neuměl totiž pochopit, proč odešla. A potřeboval to pochopit. Jedině, když zjistíte proč, můžete tu chybu odstranit. Už nikdy ji neudělat. Kvůli rozmotání toho klubíčka za mnou přišel na Setkání. A tak jsme si … Proč muži věří, že stačí peníze, ale ženy potřebují i jejich čas Pokračovat ve čtení » The post Proč muži věří, že stačí peníze, ale ženy potřebují i jejich čas first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-04-15 15:29:21

Elonga hlídá vaše zdraví. Stačí jí pár minut denně. A takhle to dělá

Snímač na ruku Elonga a aplikace v chytrém telefonu vyhodnotí s využitím spektrální analýzy hladinu stresu a regeneraci organizmu. Měření trvá jen pár minut a moc vás nezdrží. Přehled k odpočinku a doporučení k tréninku [...] Článek Elonga hlídá vaše zdraví. Stačí jí pár minut denně. A takhle to dělá se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-04-30 09:24:03

Rizika nevedou jen přes fotovoltaiku, stačí Vám „Powered by Tuya“ zařízení za pár stovek

Minule jsem psal o rizicích spojených s fotovoltaickými systémy z Číny a navázal tak na obavy z činských elektromobilů. Na problém, ale můžete narazit i v řádech stokorun. Stačí si koupit chytré zařízení „Powered by Tuya“ a nebo být připojení… Read more › The post Rizika nevedou jen přes fotovoltaiku, stačí Vám „Powered by Tuya“ zařízení za pár stovek appeared first on VIRY.CZ.

Čas načtení: 2024-05-09 05:06:08

K vybodování stačí dva přestupky, někdy třeba i dvakrát ten stejný. Stačí k tomu i chvilka nepozornosti

Od nového roku si řidiči zvykají na řadu změn. Na silnicích potkáváme ty, kterým ještě nebylo 18 let, byť s doprovodem, pokuty jsou leckdy i výrazně vyšší a k tomu byl upraven bodový systém. A vybodovat se je velmi snadné. U těch velmi nebezpečných přestupků dostanete nově maximálně šest bodů. Pokud jej ale uděláte znovu, nebo […]

Čas načtení: 2024-05-15 13:13:59

Jak usnadnit seniorům život u nich doma?

Jak usnadnit seniorům život u nich doma? redakce St, 05/15/2024 - 13:13 Domácnost Klíčová slova: bezpečný domov pohodlný domov seniora vaření pro seniory madla vyvýšená postel sušák na prádlo Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Vyvýšené postele a podnožky Protože mívají starší lidé potíže s pohyblivostí, bolí ke klouby, jejich svalstvo ochabuje, mohou mít nejrůznější nemoci pohybového aparátu, je dobré koupit jim vyvýšenou postel. Je o něco vyšší, než postel klasická, takže se jim mnohem pohodlněji vstává i sedá. Pokud je váš rodič ve stavu, kdy si nerad sedá do měkkých křesel a sedaček, pořiďte mu tvrdší křeslo ušák, kde si může opřít i hlavu. Jsou i křesla s polohovatelnou opěrkou nohou, což může značně ulevit od pocitu těžkých nohou. Stejně tak můžete koupit podnožku, která by měla být nižší, než křeslo. Senioři často nemohou nohy pohodlně narovnat a mít je v poloze vsedě ve stejné výšce, jako pánev. Botník se sedátkem I potíže se stabilitou přichází často ve vyšším věku. Proto je důležité moci si v případě potřeby bezpečně sednout. Např. při obouvání a vyzouvání obuvi. Na chodbu můžete umístit botník se sedátkem, který je výborným pomocníkem. Pokud nechcete utrácet, vhodná je i vyšší štokrle, důležitá je ale pevnost a stabilita. Madla, kde se jen hodí a potřebují Estetika nemusí jít stranou, a přitom můžete domov seniorů vybavit madly, kde je jen potřeba. Vyrábí se v mnoha provedeních, takže je můžete namontovat na zeď ke schodkům, kde dříve madlo nebylo, do koupelny k vaně, k WC. Prodávají se i madla s přísavkami, ovšem zárukou výborného upevnění jsou spíš madla navrtaná přímo do zdi. Namísto šňůr na balkoně nebo sušáku venku, který je vysoký, kupte seniorům sušáky nízké, rozkládací. Pokud je bolí ramena při zvedání rukou, budou vám vděční. I věšení záclon může být snadnější. Stačí na záclonu ušít tunel, do něhož se zasune trubice, a tato se pak jednoduše upevní do „háků“ na zdi po stranách oken. Stačí tyč „posadit“ na smeták a i senior ji zvládne do „háku“ vložit. Zpříjemnit život seniorům lze mnoha způsoby. Stačí se jen zajímat, jaké to jsou. Přidat komentář Foto Pixabay.com Text redakce. Máte starší rodiče nebo prarodiče, kteří pomalu, ale jistě, začínají být čím dál méně soběstační? Pak je na čase začít přemýšlet o „zlepšovácích“, které umí nejen seniorům velmi usnadnit život. Tím nejčastějším a nejpoužívanějším je začít odebírat v pracovní dny jídlo z jídelny či vývařovny, kterou mají rodiče poblíž. Stačí koupit 2 kusy jídlonosičů a vybrat společnost, která vaří chutně a má dostatečně velké porce.

Čas načtení: 2024-06-22 16:31:58

Pozor na letní bouřky a výpadky proudu. UPS udrží data v bezpečí, stačí si vybrat

Léto nepatří jen dovoleným, ale setkat se můžeme i s extrémními jevy počasí, například s bouřkami, lijáky a výpadky proudu. Možná oceníte pár rad, jak chránit počítače a jiná zařízení před nenadálým výpadkem proudu a [...] Článek Pozor na letní bouřky a výpadky proudu. UPS udrží data v bezpečí, stačí si vybrat se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-07-04 13:44:05

Jak si psát s umělou inteligencí

Jak si psát s umělou inteligencí redakce Čt, 07/04/2024 - 13:44 Počítače a Internet Klíčová slova: chat s umělou inteligencí generátor textu Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Chat GPT bude vaší spojnicí s umělou inteligencí Stačí si vytvořit účet na webových stránkách textie.ai/cs/ a umělá inteligence vám bude nápomocná kdykoli si budete přát. Díky chatu v češtině zde probíhá konzervace s AI plynule a lehce pro každého zájemce. Hned na začátku si spolu s registrací vyberte balíček umělé inteligence, jež vám bude vyhovovat. Chat GPT je součástí každého balíčku, a je zdarma. Nejdříve se vám může zdát, že je chatování s ChatGPT složitý, ale není tomu tak, stačí společně strávit nějakou společnou dobu. V chatu můžete vyřešit složité úkoly, např. si nechat pomoct s výpočty, vzorečky do Excelu, které si všechny nepamatujeme, nebo třeba s programovacím kódem, Textie s ChatGPT budou vždy připraveni. Šikovný a srozumitelný generátor textu Práce s textem není pro každého, ale přesto s ním pracovat alespoň tu a tam potřebujeme. I v takových případech lze Textie Chat GPT využít. Umí tvořit texty, jaké mu zadáte, vaší fantazii se meze nekladou. Umělá inteligence tady funguje jako generátor textu a zvládne napsat takřka o všem. Použití textů je pak možné pro copywriting, marketingové texty, nechybí SEO texty a další. Může jít o texty různého typu, tedy např. návody, popisy produktu, odborné texty, obsahy článku, eseje, referáty a mnohé jiné. Pak stačí stručně a výstižně v chatu uvést, o čem má požadovaný text být a počkat, co Textie a ChatGPT vyprodukují. Stačí zadat pár požadavků na text a rychle zjistíte, jak otázky formulovat tak, aby byl text plně dle vašich potřeb a přání. Pojďte si vyzkoušet „Testovací hřiště pro generování textu“ a uvidíte, že si budete s umělou inteligencí rozumět i vy. Přidat komentář obrázek Pixabay.com text redakce Moderní doba přinesla umělou inteligenci, s níž se můžeme setkat pod zkratkou AI, a kterou používá stále více jedinců i firem. Setkáme se s ní v mnoha odvětvích, ať už se jedná o marketing a reklamu, medicínu, finance, vzdělávání nebo spoustu jiných.  Aby nám sloužila, jak má, využili jsme to, co umí naplno, je dobré vědět, jak na konverzaci s AI, a kde chat s umělou inteligencí najít.

Čas načtení: 2025-01-23 12:35:00

Telefony, s kterými si dobře porozumíte. Galaxy S25 jsou na světě!

Praha 23. ledna 2025 (PROTEXT) - Vstupte do světa personalizované umělé inteligence s novou řadou telefonů Samsung Galaxy S25. Nabízejí špičkové funkce, bezkonkurenční bezpečnost a fotoaparáty, které vás ohromí. Od základu změní způsob vaší komunikace s telefonem i s okolním světem.Společnost Samsung Electronics představila novou řadu telefonů Galaxy S25, která posouvá hranice mobilní technologie. Galaxy S25 Ultra, Galaxy S25+ a Galaxy S25 přinášejí revoluci v umělé inteligenci a nabízejí uživatelům personalizovaný zážitek, jaký tu ještě nebyl.Umělá inteligence, která vám rozumíNová řada Galaxy S25 je vybavena multimodálními funkcemi umělé inteligence, které telefonu umožňují přirozeně reagovat na vaše potřeby a vnímat kontext. Uživatelské rozhraní One UI 7 z telefonu dělá chytrého společníka, který rozumí tomu, co po něm uživatel chce. To vše s důrazem na soukromí a bezpečí.Například funkce Circle to Search zrychluje a usnadňuje vyhledávání. Stačí prstem zakroužkovat telefonní číslo, e-mail nebo webovou adresu na displeji a jedním kliknutím můžete třeba odeslat e-mail.Asistenční služba Gemini zase zjednodušuje práci s aplikacemi Samsung, Google a vybranými aplikacemi dalších výrobců. Můžete například v prohlížeči vyhledat informace a jediným příkazem je uložit do kalendáře.S Galaxy S25 se můžete spolehnout i na automatický přepis hovorů s funkcí Přepis hovorů.Revoluční změny se dotkly i chápání přirozeného jazyka. Stačí říct, co chcete, a telefon to udělá – najde fotku v galerii nebo upraví velikost písma na displeji. A pokud rádi kreslíte, Asistent kreslení vám pomůže proměnit jednoduché náčrty v umělecká díla. Stačí nakreslit obrázek a systém ho automaticky vylepší a doladí.Fotografie na profesionální úrovniGalaxy S25 disponuje vylepšenými fotoaparáty s vysokým rozlišením a technologií ProVisual Engine pro mimořádně kvalitní snímky s vynikající kresbou detailů i za zhoršených světelných podmínek. Nový ultraširoký fotoaparát má rozlišení 50 megapixelů a 10bitové HDR pro čtyřikrát bohatší barevné podání.S Galaxy S25 se z vás stane profesionální kameraman. Abyste z videa odstranili nechtěné zvuky, můžete například využít funkci Mazání zvuku. Stačí si vybrat, jestli chcete ztlumit hlas, hluk davu nebo třeba vítr. S funkcí Virtuální clona si zase můžete pohrát s hloubkou ostrosti, a dosáhnout tak efektu rozmazaného pozadí.Bezpečnost na prvním místěV éře umělé inteligence je bezpečnost klíčová. Galaxy S25 proto chrání vaše data pomocí pokročilých technologií. Technologie Personal Data Engine se stará o personalizaci AI funkcí s důrazem na soukromí. Veškerá data se bezpečně ukládají do soukromého prostoru a šifrovací klíč chrání osvědčený nástroj Knox Vault.Váš telefon tak i před budoucími hrozbami chrání postkvantová kryptografie.Výkon a udržitelnostGalaxy S25 pohání procesor Snapdragon® 8 Elite for Galaxy, který nabízí špičkový výkon pro plynulý chod i náročných aplikací. Zároveň Samsung klade důraz na udržitelnost a ve výrobě telefonů využívá recyklované materiály.Galaxy Ring: nová éra zdraví poháněného umělou inteligencíEkosystém Galaxy S25 skvěle doplňuje revoluční prsten, který je nyní dostupný i v Česku. Jedná se o inovativní způsob, jak snadno pečovat o své zdraví. Prsten je k dispozici ve třech atraktivních barevných variantách – černý titan, stříbrný titan a zlatý titan, aby seděl stylu každého majitele.Exkluzivní nabídka na e-shopu SamsunguTelefony Galaxy S25 se začnou v České republice prodávat od 7. února 2025, ale předobjednat si je můžete už teď s výhodným bonusem. Pouze na www.samsung.cz navíc seženete exkluzivní barevné varianty nových modelů. U smartphonu Galaxy S25 Ultra jsou to barevné varianty Titanium Jetblack, Titanium Jadegreen a Titanium Pinkgold. V případě dvojice modelů Galaxy S25 a S25+ jsou tyto exkluzivní barevné varianty v sestavě Blueblack, Coralred a Pinkgold. Navíc dostanete vyšší úložiště za nižší cenu, nové příslušenství za polovinu nebo slevu na nákup více produktů současně. Novinky si zájemci můžou předobjednat od 22. ledna do 6. února nebo do vyprodání zásob. Na objednávky rovněž platí doprava zdarma.Připravte se na revoluci ve světě mobilů!  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2025-03-26 23:34:26

Jak si vyzdobit interiér na Velikonoce?

Jak si vyzdobit interiér na Velikonoce? redakce St, 03/26/2025 - 23:34 Velikonoce Mírný 10 až 30 minut Klíčová slova: velikonoční výzdoba jarní a velikonoční aranžmá jak vyzdobit stůl na Velikonoce jak vyrobit velikonoční výzdobu Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Rámečky z proutí na dveře i zeď Naprosto jednoduchá a přitom luxusní záležitost, je rámeček dle vašich představ co se týče velikosti, který si vyrobíte z rovného proutí. Stačí proutí nastříhat zahradnickými nůžkami na stejně dlouhé kusy (anebo na dva druhy délek, čímž vznikne rámeček obdélníkový). Za pomoci tavné pistole uděláme rámeček tak, aby přes něj zeď či dveře nebyly vidět. Znamená to, že by proutky měly být alespoň ve třech vrstvách nebo v „ruličce“. Pak můžete rámeček zespodu podlepit obrázkem s Velikonoční tématikou, anebo ozdobit jen rámeček samotný. Mechem ve tvaru hnízda a do něj umísit malá vyfouklá křepelčí vajíčka nebo koupená plastová vajíčka, umělými kvítky, mini zvířátky… Ozdobte sklenice a nádoby Máte doma sklenice nebo jiné nádoby, do kterých dáváte sušenky, cukrovinky, nebo třeba tužky apod.? Pak si je ozdobte jarní tematikou. Stačí si vystříhat z papíru tvary mláďátek, nebo na celou sklenici, láhev či cokoli jiné nalepit papír, na němž budou vystříhané kytičky, zvířat, vajíčka… Velikonoční aranžmá ve skleněné nádobě Jakoukoli skleněnou nádobu můžete naplnit „hnízdečkem“. A čí bude ono hnízdo? To je jen vaše rozhodnutí. Můžete si udělat pomyslnou noru, kdy použijete slámu a do ní umístíte plstěné zajíčky, maličké kuřátka. Stejně tak můžete použít už zmíněný mech, drobné větvičky smotané do placičky a na ně umístit vajíčka nebo ptáčky. Velikonoční věnec z větviček, pírek a vajíček Velmi hezky vypadá i proutí smotané do věnce. Ten můžeme ozdobit polystyrenovými vajíčky v různých barvách, barevnými i přírodními peříčky, sušenými květinami nebo umělými květinami, ale i barevnými mašličkami. Je snadné jej vyrobit, stačí vám navštívit hobbymarket, papírnictví nebo květinářství, kde takové drobnosti na ozdobení prodávají a v lese si nasbírat drobné větvičky, které jsou měkké a jdou smotat. Užijte si Velikonoce i díky krásným dekoracím, které vůbec nemusí stát mnoho. Stačí jen mít nápady, trpělivost, koupit pár drobností a pro důležité větvičky, mech, ulity, skořápky a další, se vydat do přírody. Jistě se doma budete cítit skvěle. Přidat komentář všechna foto pixabay.com text redakce Velmi rychle se blíží Velikonoce, a tak můžeme v obchodech najít nejrůznější dekorace, které nám zpříjemní celý předvelikonoční čas i svátky samotné. Pokud hledáte nápady, jak si jednoduše vyzdobit byt či dům svépomocí, tady je pár skvělých tipů.

Čas načtení: 2025-04-11 21:28:22

Jak vyrobit dřevěnou polici na zeď – jednoduchý DIY projekt

Jak vyrobit dřevěnou polici na zeď – jednoduchý DIY projekt redakce Pá, 04/11/2025 - 21:28 Nábytek a Zařízení Klíčová slova: pilový kotouč na dřevo olej na dřevo lepidlo na dřevo Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co si připravit pro výrobu dřevěné police svépomocí? Potřebovat budete dřevěné prkno o síle 25 – 35 mm. Zvolit můžete masiv smrku či borovice, o něco dražší je pak tvrdý dub a buk, který je ale odolnější. Jestliže chcete polici s bočnicemi, neobejdete se bez vrutů nebo lepidla na dřevo Vybrat můžete i konzole nebo čepy, jimiž upevníte polici ze dřeva na zeď. Dobré je mít po ruce i lazuru, lak či olej k povrchové úpravě. Aby vám šla práce rychle a snadno, budete potřebovat ruční pilku či přímočarou pilu, vrtačku a šroubovák, brusný papír nebo brusku, metr, tužku a pravítko. Jak vyrobit dřevěnou DIY polici? Na desce si naměřte požadovanou délku police a s pomocí pravítka vyzněte řez. Máte-li připravenou přímočarou pilu, vyberte vhodný pilový kotouč na dřevo. Tím docílíte hladkého řezu bez třísek. Řez provádějte pomalu a pevně, aby nedošlo k třepení dřeva. Vezměte si brusný papír a hrany i povrch police následně obruste. Je vhodné začít papírem nižší zrnitosti P80 a poté broušení dokončit papírem střední zrnitosti P120. Precizně hladkého povrchu docílíte jemným brusným papírem P 240. Nyní můžete sestavit dřevěnou polici DIY do finální podoby. Pokud si přejte mít jednoduchou polici na zeď, stačí prkno připevnit ke konzolím s pomocí vrutů. Jestliže chcete, aby měla police i bočnice nebo podpěry, použijte lepidlo na dřevo či vruty a díly spojte. Dřevo je dobré povrchově ošetřit, aby bylo chráněné, dlouho hezké a snadno se udržovalo. Použijte např. lazuru na dřevo, jež umí zvýraznit krásu masivu. Jestliže chcete, můžete polici natřít barvou nebo průhledným lakem. Přirozeného vzhledu lze dosáhnout kvalitními oleji na dřevo. Ty se hojně používají i v kuchyni – hodí se pro styk s potravinami. Nakonec dřevěnou DIY polici upevněte na zeď. Použít můžete dřevěné nebo kovové konzole, anebo se rozhodnout pro složitější, ale velmi hezké upevnění skrytým uchycením neboli čepy. Na ty se police nasune. Je ale potřeba mít k dispozici polici o dostatečné tloušťce. Jestliže je vaše police dlouhá do 1 m, stačí použít dva čepy či konzole. Pro delší modely zvolte 3 a více podpěr. Do zdi montujeme polici s pomocí hmoždinek a vrutů o délce minimálně 50 mm, aby byla zajištěna dostatečná nosnost.   K výrobě DIY police ze dřeva můžete použít i staré dřevo. Stačí jej obrousit a znovu povrchově ošetřit. Polici můžete dotvořit k vlastní spokojenosti i tím, že na ni upevníte háčky a budete moci pověsit klíče, hrníčky a jiné předměty. V případě, že chcete mít na poličce zábranu, stačí namontovat nízkou lištu. Přidat komentář 2x foto pixabay.com text redakce Máte rádi projekty DIY neboli „Do it yourself“ – udělejte si sami? Pak se bez obav pusťte do výroby hezké, originální a praktické dřevěné police na zeď. Hodí se do každé domácnosti, lze ji vyrobit během pár hodin a potřebovat budete jen pár nástrojů. Návod obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2025-04-04 13:06:52

Jak na drobné opravy automobilů s humorem a bez paniky

Jak na drobné opravy automobilů s humorem a bez paniky redakce Pá, 04/04/2025 - 13:06 Automoto Klíčová slova: barevný lak základní barvu letní směs tmel autošampon lak Tipy Když se o auto budete starat průběžně, nejen že ušetříte peníze, ale taky prodloužíte jeho životnost. A hlavně – nikdy neodkládejte opravy na "někdy", protože "někdy" se většinou změní na "sakra, už je pozdě". Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Většina lidí se při jakékoliv závadě rozhlédne, kde je nejbližší autoservis. Ale pravda je, že mnoho drobných oprav zvládnete sami, aniž byste potřebovali mechanika nebo speciální vybavení. Stačí mít základní nástroje, trochu trpělivosti a nebát se zašpinit si ruce. A pokud se do toho pustíte správně, může být domácí oprava dokonce i docela uspokojivá. Navíc – přiznejme si to – pochlubit se přátelům fotkami před a po opravě - pocit k nezaplacení. Došla voda v ostřikovačích – jasně, proč ne? V klidu máme ji v kufru auta, ne není. Většina benzínových pump nebo prodejen dnes nabízí nepřeberné množství tohoto výrobku. Podle ročního období si vyberu jakou vlastně požít. Piktogramy v podobě sluníčka nebo vločky napoví nejlépe. A jdeme dolít, ale kam a kolik. Jak doplnit kapalinu do ostřikovačů Najděte nádržku na kapalinu obvykle je označená symbolem stěračů a nachází se pod kapotou. Použijte správnou kapalinu - v létě stačí letní směs, v zimě ale nezapomeňte na nemrznoucí variantu. Před zimou vždy vyčerpejte letní směs, ať nenadělá víc škody než užitku. Nalijte kapalinu až po rysku - nemusíte plnit úplně po okraj a ryska kdy je plno vám pomůže. Vyzkoušejte ostřikovače - aby vám voda skutečně tekla, někdy je třeba párkrát zapumpovat. A u toho vám v hlavě poběží filmová hláška „stěrače stírají“. Nezapomínejte na boční zrcátka i ta jsou důležitá.  A opět naše přední a někdy i zadní okna opět plní svoji funkčnost. Oprava škrábanců – ať auto zase vypadá jako nové Ne všechny škrábance jsou stejné. Proveďte rychlou detektivní práci. Povrchové škrábance (kosmetické šrámy) – často je stačí jen přeleštit. Střední škrábance (hlubší rýhy do laku) – potřebují speciální opravné pero nebo retušovací barvu. Prodávají se již namíchané ve spreji, nebo můžete navšívit specializované firmy, které vám váš odstín po změření rádi namíchají. Hluboké škrábance (až na kov) – pokud vidíte podkladový materiál, oprava už vyžaduje tmel, barvu a lak. Nemusíte se bát, všechny druhy škrábanců zvládnete opravit, a jak na ně, vám krok po kroku poradíme. Umyjte a osušte postižené místo. Důkladné čištění je důležité. Ano, víme, že se vám do toho nechce. Ale pokud chcete, aby oprava vydržela déle než do příštího deště, je potřeba odstranit špínu a prach. Použijte autošampon a měkkou houbičku, staré tričko ze střední raději nechte na podlahu. Po umytí místo pečlivě osušte. Použijte lešticí pastu na drobné oděrky. Na škrábance vezměte leštěnku, kterou jemně krouživými pohyby vtírejte do laku. Pokud je škrábanec hlubší, sáhněte po speciální opravné pastě. Hlavně to s tlakem nepřežeňte – nechcete si vytvořit nový problém. Vyleštěte do lesku. Po zaschnutí pasty nebo leštěnky vezměte čistý mikrovláknový hadřík a celé místo vyleštěte. Teď je správný čas podívat se na výsledek z různých úhlů – pokud jste spokojeni, gratulujeme! Pokud ne, proces opakujte, případně přejděte na závažnější opravu. Na střední škrábance použijte opravný fix nebo retušovací lak. Vyberte odstín odpovídající vašemu autu (najdete ho v technickém průkazu nebo na štítku ve dveřích). Až bude hotovo, můžete místo navoskovat, aby bylo odolnější proti budoucím útokům od dveří jiných aut a nešikovných kolemjdoucích. Hluboké škrábance (až na kov) – těžká váha mezi škrábanci Pokud už vidíte podkladový materiál, gratulujeme – oficiálně jste se dostali do „levelu pokročilých opravářů“. Tady už nestačí jen leštěnka a trocha naděje. Potřebujete tmel, barvu a lak. Ale nebojte se, zvládnete to! Připravte si bojiště. Než začnete, očistěte místo. To znamená nejen umytí, ale i odmaštění (líh nebo speciální odmašťovač jsou vaši kámoši). Zapomeňte na kuchyňský jar, tady se jede na vyšší úroveň. Tmelíme jak profíci. Jemným brusným papírem (kolem 600–800 zrnitost) lehce zmatněte okraje škrábance, aby tmel lépe držel. Pak naneste tenkou vrstvu karosářského tmelu. Snažte se o co nejhladší povrch, ať si později nevyrobíte Himaláje. Nechte pořádně zaschnout. Broušení – nebojte se, bude to hladké. Vezměte brusný papír (zrnitost 1000–1500) a jemně vyhlaďte zatmelenou plochu. Chceme plynulý přechod, ne tankový maskovací vzor. Barvení – přesnost je klíč. Použijte základní barvu (primer), aby se opravná barva lépe chytla. Nechte zaschnout a poté aplikujte  barevný lak v odpovídajícím odstínu. Například naše nejznámější značka ve spolupráci s European Aerosols, s.r.o.  Mají celou řadu sprejů v požadovaném odstínu, který naleznete v technickém listě vašeho vozidla nebo na sloupku předních dveří karoserie. Nejlepší je dělat to ve více tenkých vrstvách než v jednom velkém „ťupanci“, který bude vidět na kilometr daleko. Lakujeme a leštíme. Hned, co barva zaschne, přichází na řadu vrchní lak. Opět raději více tenkých vrstev než jeden mokrý nános. Po zaschnutí můžete jemně přeleštit, aby byla oprava co nejméně viditelná. Teď už stačí jen udělat pár kroků zpět, obdivně pokývat hlavou a říct si: „No jo, měl bych si otevřít vlastní lakovnu.“ Přidat komentář Každý řidič to zná. Auto se rozhodne být dramatické právě ve chvíli, kdy se vám to nejmíň hodí. Došla voda v ostřikovači? Jasně proč ne, vždyť auto před vámi na vás chrlí nečistoty a vaše pumpa jen zoufale chrčí. Škrábanec na dveřích? Samozřejmě po nájezdu agresivního nákupního vozíku, který se velmi zblízka podíval na vaše auto. A co teď?

Čas načtení: 2024-01-29 10:00:15

Trend upcyklace v kosmetice: Jak znovu použít staré kosmetické obaly

Každý rok se vyprodukují miliony tun plastových odpadů z kosmetiky. Upcyklace představuje inovativní řešení v boji proti odpadu. Nabízí způsob, jak tyto materiál znovu využít, stačí trocha kreativity. Upcyklace v kosmetice S recyklací už jste se jistě setkali, upcyklace je jí velmi podobná. Cílem je proměnit odpad v něco hodnotného, ať už jde o ekonomickou nebo estetickou hodnotu. Zvládnete to přitom sami doma. Jde o způsob, jak lze zmenšit ekologickou stopu kosmetického průmyslu a podpořit udržitelnější styl života. Upcyklovat samozřejmě můžete i spoustu dalších věcí. Některé kosmetické značky pro své produkty používají recyklované, případně upcyklované materiály. Například Lush od svých zákazníků vybírá zpět použité obaly. Dostanete za ně slevu či kosmetické produkty. Kromě toho se nabízí bezobalové obchody, které podporují zero waste. Stačí si přinést vlastní obal, do kterého si naberete produkt. Jde o efektivní způsob, jak minimalizovat odpad a žít více ekologicky, aniž byste si museli odpírat kvalitní kosmetiku. Upcyklace kosmetických obalů I obaly od běžné kosmetiky mohou najít další využití u vás doma. Namísto toho, abyste je vyhodili, dáte jim druhý život. Využít lze různé věci, jediným limitem je vaše kreativita. Pokud přemýšlíte, kde začít, vyzkoušejte některý z těchto tipů: Prázdné kelímky od krémů – najdou využití jako nádobky pro uložení šperků, kancelářských potřeb, ovšem využít je můžete klidně i jako malé květináče. Stačí je ozdobit, například barevným papírem, barvou, či třeba omotat přírodním provázkem. Prázdné lahvičky od parfému – jelikož jsou parfémové flakony často velmi zdobné, mohou se stát skvělým dekorativním prvkem. Využití najdou i jako malé vázy, případně si do nich můžete připravit domácí esenciální oleje. Upcyklujte cokoli – jakýkoli obal můžete použít znovu. Pokud si vyrábíte vlastní kosmetiku, například peelingy či masky, můžete je skladovat v použitých obalech. Tipy pro začátek Pokud chcete začít s upcyklací, nabízí se i pár praktických tipů, které vám pomohou. Než se rozhodnete opětovně použít obal, je důležité... Čtěte více Příspěvek Trend upcyklace v kosmetice: Jak znovu použít staré kosmetické obaly pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2013-07-26 14:45:00

Realitný portál novej generácie

Chystáte sa kúpiť nový rodinný dom či byt alebo chcete investovať svoje voľné peňažné prostriedky? Nebaví Vás strácať čas návštevami realitných kancelárií? Máme pre Vás riešenie! Všetko na jednom mieste Stačí ak navštívite internetový realitný portál realitybook.sk. Na portáli nájdete širokú škálu rodinných domov, bytov či nehnuteľností určených na podnikanie alebo parkovanie. Jednoduchý a prehľadný spôsob vyhľadávania Vám ušetrí čas a vy sa budete môcť zamerať práve na to čo hľadáte. Hľadáte voľný byt v Bratislave? Najlepší predaj bytov Bratislava nájdete na tejto linke. Každý si príde na svoje. Široká ponuka od rodinných domov, bytov, chát, až po záhrady, pozemky určené na bytovú výstavbu, ornú pôdu a podobne. Alebo len hľadáte podnájom v meste, v ktorom pracujete? Žiaden problém. Sekcia prenájom ponúka reality určené práve na tento typ bývania vrámci celého Slovenska. Nechajte si poradiť Potrebujete poradiť ohľadom kúpy a výberu nehnuteľností? Kontaktujte príslušného realitného makléra, ktorý Vám vo všetkom rád pomôže. Radi Vám poradia aj kvalitné a jedinečné realitné kancelárie v Bratislave, ktoré sú na portáli registrované. Využite ponuku nových projektov, zameraných na výstavbu a prenájom bytov či pozemkov. Pridanie inzerátu na portál realitybook.sk je jednoduché a úplne zadarmo. Stačí sa zaregistrovať a môžete pridávať Vaše inzeráty. Skončite s nekonečným prehľadávaním internetu a návštevami realitných agentúr. Stačí navštíviť najlepší realitný inzertný portál realitybook.sk. Realitný server novej generácie.

Čas načtení: 2024-02-08 17:00:00

6 nejlepších sportů pro začátečníky

Začít pravidelně sportovat je jistě chvályhodné rozhodnutí. Pokud ale vaše tělo zatím není zvyklé na náročnější pohybovou nebo vám zdravotní důvody nedovolují vrhnout se rovnou po hlavě do posilování či vytrvalostního běhu, je rozhodně lepší začít pozvolna. Přečtěte si, které druhy sportů jsou ideální i pro úplného začátečníka, pomohou vám zlepšit kondici a zároveň nezhuntovat tělo hned po první lekci. 1) Chůze Chcete si vybudovat sportovní návyk a začít se pravidelně hýbat? Zkuste to pro začátek z chůzí. Jedná se tělu přirozený pohyb, který bohužel většině z nás ale při současném způsobu života kriticky chybí. To, že se denně doporučuje ujít alespoň 10 000 kroků, jste již jistě slyšeli z mnoha stran ve svém okolí. Nemusíte si ale nutně pořizovat chytré hodinky nebo krokoměr k tomu, abyste si změřili, zda máte nachozeno, či ne. Ačkoli tihle pomocníci rozhodně mohou fungovat jako skvělý motivátor. Možná ale bohatě stačí, když si pravidelně několikrát v týdnu vyčleníte minimálně 30 minut, které strávíte chůzí ve vlastním tempu a v terénu, který vám bude vyhovovat. Protáhnete tělo, okysličíte hlavu, rozproudíte lymfu a celkově posílíte kardiovaskulární systém. Nordic walking – dejte si do těla s trekovými holemi v ruce Chůze vám vyhovuje, ale ta obyčejná už moc nudí? Vezměte do každé ruky hůlku a přejděte z klasické na tu severskou, tedy „nordic walkig“. Severská chůze s hůlkami je velmi efektivní, posiluje svalstvo celého těla a na rozdíl od klasické chůze zapojujete i horní část těla (oblast rukou, ramen, mezilopatkové svaly). Díky tomu, že hůlky tlumí otřesy a převezmou tak část zátěže, šetříte si klouby. Nordic walking je sport obzvlášť vhodný právě pro začátečníky a seniory. Technika chůze se dá vcelku rychle naučit. Je dobré dát si prvních pár lekcí pod dohledem odborníka a pak už můžete bez obav vyrážet sami. Pokud pojmete chůzi jako sport, stačí se jen vybavit dobrými, padnoucími sportovními botami a pohodlným oblečením.  U severské chůze jsou pak jedinou investicí navíc trekingové hůlky. Jinak nepotřebujete nic dalšího. Jedná se tedy o účinný a levný druh sportu, který lze provozovat téměř za jakéhokoli počasí a navíc má tu výhodu, že jste venku, v přírodě, na čerstvém vzduchu. A když přece jen bude venku skutečně takové nevlídno a zima, že by ani psa nevyhnal, můžete si dát svou lekci někde ve fitku na běžeckém páse. A co spálené kalorie? Samozřejmě že nějaké budou. Nejen že si chůzí vyčistíte hlavu, ale: Při svižné hodinové chůzi  (nad 5 km/h) můžete spálit víc než 300 kalorií, při pomalejším tempu (pod 3 km/h)  přes 200 kalorií.   2) Jízda na kole Zaberte pořádně do pedálů a uvidíte, jak rychle nastartujete ztracenou kondici. Na rozdíl od chůze potřebujete k jízdě na kole hlavně umět jezdit na kole a pak také nějakým tím kvalitním bicyklem, stavěným na vaši výšku a váhu, disponovat. Jízda na kole je velmi oblíbeným a také perfektním vytrvalostním sportem pro všechny začínající sportovce. Velkou výhodou je, že nezatěžuje klouby, zato výborně rozproudí krev, posiluje srdce a kardiovaskulární systém a vůbec celkovou tělesnou kondici. Je vhodná i pro ty, kteří trpí nadváhou a chůzí či během by si tedy víc ublížili, než pomohli. Je jen na vás, zda si oblíbíte kolo silniční, trekingové nebo horské kolo. Jen to zkuste s tím obyčejným, bez elektrického pohonu. Elektrokola jsou sice skvělým vynálezem posledních let, ale na takovém kole vás to může svádět k tomu, že se jen povezete a moc toho vlastní silou nenašlapete. Určitou nevýhodou může být možnost provozovat cyklistiku venku jen jara do podzimu. V zimě a plískanicích však klidně můžete využít nějaký trenažer v suchu a teple fitness centra. A kolik spálíte jízdou na kole kalorií? Záleží, jak rychle a v jak náročném terénu pojedete. U pomalé jízdy na kole pod 16 km/h s minimální zátěží to bude něco kolem 300 kalorií za hodinu jízdy. Koloběžka pro zpevněný zadek A pokud vás tak úplně nebaví kolo, můžete vyzkoušet jako alternativa jízdu na koloběžce. Jízda na koloběžce vám dám v mnoha ohledech zabrat víc než samotné kolo. Podle toho, jaký typ koloběžky si pořídíte (velikost rámu, kol, do jakého terénu se vydáte apod.), se při jízdě více či méně „nadřete“. V každém případě ale na koloběžce kromě vytrvalosti bezvadně posílíte nohy a svalstvo hýždí. Jen je potřeba odrazovou nohu pravidelně střídat, abyste obě nohy posilovali rovnoměrně.   3) Plavání a paddling – fit díky vodě Plavání se zdá být tím nejlepším sportem pro začátečníky zejména v případě, že ze zdravotních důvodů nechcete nebo nesmíte příliš zatěžovat své klouby. Voda nadlehčuje a zároveň klade odpor. Při plavání tedy automaticky procvičíte různé svalové partie a současně uvolníte klouby. Plavání navíc může být zábavné, zejména pokud ho v létě spojíte s plaváním na venkovním koupališti nebo přehradě, opalováním či jinými prázdninovými aktivitami. Napadá mě třeba v posledních letech velmi oblíbený paddleboard (neboli SUP – tj. jízda ve stoji na prkně podobném surfu, kdy se odrážíte pádlem a perfektně posíláte svaly centra těla). Pozor na správnou techniku i dýchání Aby ale plavání skutečně pomáhalo a neubližovalo, vždy je potřeba plavat správně, dodržovat dobrou techniku. Jak techniku plavání, tak dýchání. Žádná prsa ala „paní radová“ s hlavou nad vodou, což by jen víc zatížilo vaši krční páteř. Pokud se vám nedaří  prsa či kraul plavat tak, abyste vydechovali do vody s hlavou ponořenou, zkuste to pro začátek s plaváním na znak, u kterého jste položeni na hladině, takže se teoreticky nedá nic pokazit. Jen snad pokud byste chtěli trénovat v přeplněném bazénu, může to být problém, protože nevidíte za sebe. Plavání pod vodou se dá určitě naučit, třeba tak, že nejprve začnete s pomalým splýváním. Pokud si nejste jisti, zda plavete správně, určitě není na škodu zaplatit si pár lekcí s trenérem, který vás vše naučí. Kolik při plavání spálíte kalorií? Při intenzivním hodinovém plavání to může být klidně víc než 700 kalorií? To už jde, u toho by se dalo i zhubnout nějaké to kilo, co říkáte?   4) Jogging – rozběhněte se pozvolna z chůze Jogging je nekomplikovaný druh sportu vhodný i pro začátečníky, kteří chtějí kontinuálně pracovat na zlepšení své kondice. S běháním je to podobné jako s chůzí. Ven můžete vyběhnout takřka kdykoli a kdekoli. Jediné, co k tomu bezpodmínečně potřebujete, jsou skutečně kvalitní běžecké boty. Na zbytku oblečení až tak nezáleží, stačí, když bude sportovní a pohodlné, ale na botách rozhodně nešetřete. Jogging je vlastně takové pomalé, pozvolné běhání. Skvěle s ním posílíte celý kardiovaskulární systém a při pravidelném tréninku se díky tomuto vytrvalostnímu sportu můžete postupně klidně připravit i na půlmaraton. A samozřejmě v kombinaci se správným stravováním i zhubnete. Začněte pomalu v tempu, které vám vyhovuje Jako začátečník se do běhání opřete pomalu a pozvolna. Začnete joggingem na kratší vzdálenost a střídejte jednu minuta běhu a dvě minuty chůze. Postupně poměr měňte ve prospěch běhu, úseky zdolané chůzí zkracujte, zato úseky uběhnuté prodlužujte. Začátky rozhodně nepřepalte. V začátcích vám bohatě bude stačit 30 minut joggingu v pomalejším tempu, aby si tělo postupně zvyklo na zátěž. Najdete si to správné tempo. Rychlost, při které budete stěží lapat po dechu, nebude ta pravá. Doporučuje se takové tempo, při kterém zvládnete říct plynule pár vět za sebou bez přerušování. Pokud byste nestíhali běhat a mluvit, raději ze začátku trénujte rychlou chůzi.   5) Jóga – uvolnění těla i mysli Při józe, která se praktikuje v západním světě, stojí v popředí zájmu zejména fyzická stránka těla, tělesná cvičení zvané ásany. Jedná se o efektivní trénink celého těla, díky kterému posílíte svaly, šlachy i klouby celého těla a zároveň se naučíte uvolnit svou mysl. Cvičení jógy zkrátka podporuje duševní pohodu, vede k většímu vnitřnímu klidu a tím pádem zlepšuje kvalitu života. Existuje mnoho druhů jógy, které se liší formou i intenzitou prováděných cviků. V našich končinách patří k oblíbeným a praktikovaným stylů tzv. hatha jóga, která výborně kombinuje posilovací a protahovací cviky s hlubokým dýcháním. Její stěžejní pozice, jako pozice stromu, kobra, střecha nebo pozice bojovníků, se po pár opakování snadno naučíte. Pro začátečníka je vždy lepší absolvovat pár lekcí s profesionálním cvičitelem jógy, které také dohlédne na to, abyste jednotlivé pozice praktikovali správně a vyvarovali se tak špatnému držení těla. Jóga je vhodná pro každého, kdo upřednostňuje pomalé, zato intenzivní cvičení, které má komplexní příznivý vliv na tělesnou i duševní kondici.   6) Pilates – pro sílu těla i ducha Koho nelákají aerobní aktivity jako chůze, jogging ani cyklistika, a jóga se mu naopak bude zdát „málo účinná“, může vyzkoušet pilates. Některé jeho cviky nezapírají, že se inspirovaly právě jógou. Boom ve cvičení pilates u nás byl sice už asi před 15 až 20 lety, poté jej upozadily nové, modernější formy. Přesto tento typ cvičení patří mezi jednoznačně účinné formy sportu, které zvládne i začátečník, aniž by si ublížil. Jednotlivá cvičení jsou pomalá, zaměřená na sílu a výdrž. Při pilates procvičíte a protáhnete svaly celého těla, zlepšíte si držení těla a zbavíte se tukových polštářů. Hodně cviků je zaměřeno na posílení středu těla (tzv. core cviky), takže garantujeme, že se při cvičení pilates se sice zapotíte, ale při pravidelném tréninku si vybudujete postavičku jako lusk.   Tabulka spálených kalorií u jednotlivých sportů Poznámka: Informace o spotřebě kalorií jsme čerpali z dostupných informací americké Mayo Clinik. Odborníci z tohoto institutu sestavili srovnávací tabulku efektivity nejoblíbenějších sportů, ve které najdeme i našich 6 sportovních aktivit pro začátečníky. Průměr je počítán pro ženu o průměrné váze 72,5 kg a muže s průměrnou váhou 91 kg za hodinu sportu v rekreačním módu. Tady pak máte celou jejich tabulku i s ostatními druhy nejoblíbenějších sportů: Aktivita Výdej kalorií za hodinu / žena Výdej kalorií za hodinu / muž 1. Běh rychlostí 13 km/h 861 1074 1. Skákání přes švihadlo 861 1074 3. Fotbal 752 937 3. Taekwondo 752 937 5. Intenzivní plavání 715 892 6. Běhání po schodech 657 819 7. Běh rychlostí 8 km/h 606 755 8. Tenis, dvouhra 584 728 8. Horolezectví, lezení na stěně 584 728 8. Ragby 584 728 8. Basketbal 584 728 12. Bruslení 548 683 13. Intenzivní aerobik 533 664 14. Squash 511 637 14. Lední bruslení 511 637 16. Horská turistika 511 637 17. Pomalá jízda na běžkách (4 km/h) 496 619 18. Vodní lyžování 438 546 18. Veslování na trenažéru (střední intenzita) 438 546 18. Turistika ve středně náročném terénu 438 546 21. Plavání (střední intenzita) 423 528 22. Vodní aerobik 402 501 23. Baseball/softball 365 455 23. Kajak 365 455 23. Odporový trénink/posilování 365 455 23. Běh na trenažéru 365 455 23. Aerobik nízké intenzity 365 455 28. Rychlejší chůze (5,5 km/h) 314 391 28. Sjezdové lyžování/snowboarding 314 391 28. Golf (s nošením bagů) 314 391 31. Powerjóga 292 364 31. Volejbal 292 364 31. Pomalá jízda na kole s minimální zátěží (pod 16 km/h) 292 364 34. Kanoe 256 319 35. Tai-či 219 273 35. Společenský tanec 219 273 35. Bowling 219 273 38. Pomalá chůze (pod 3,2 km/h) 204 255 39. Hatha jóga 183 228 Použité zdroje: https://www.vigo.de/rubriken/bewegung-und-sport/fitness-und-motivation/lesen/sportarten-fuer-anfaenger.html

Čas načtení: 2023-12-07 18:12:06

4 důvody, proč vyzkoušet textilní pleťovou masku

Každá zkušená kosmetička vám potvrdí, že už od 25. roku života naše pleť začíná stárnout a je jasné, že pokud budeme chtít co nejdéle zachovat její svěžest a krásu bez vrásek, jen s denním krémem si už nevystačíme. Naopak je dobré do pravidelné péče sem tam zařadit vyživující pleťovou masku. Odborníci doporučují aplikovat pleťovou masku dokonce jednou až dvakrát za týden. Maska se vám totiž postará o kompletní vyživení, hydrataci a projasnění pleti, tím pádem eliminujete také riziko vzniku vrásek. Už pár let jsou na poli pleťových masek hitem masky textilní. Pokud jste je zatím nevyzkoušeli, nechte se inspirovat naším článkem a objevte důvody, proč je dobré po textilní masce občas sáhnout. 1) Snadné použití Hlavním a největším benefitem textilních masek na obličej je jejich super snadné použití. Jednodušší aplikace snad ani neexistuje. Není divu, že jejich obliba rychle stoupá. Na rozdíl od masek v tubě není potřeba krém na obličej složitě nanášet a pak zase smývat. Textilní masky jsou vyrobeny z ultrajemného, tenkého plátýnka, které je nacucáno výživnými látkami. V masce jsou otvory pro oči, nos a rty. Stačí ji jen vyloupnout z obalu přiložit na obličej a nechat působit. Zpočátku to možná bude chtít trochu cviku, než masku na obličej usadíte správně a na první pokus. Ale to se časem poddá. Jakmile se naučíte ten správný grif, nedáte už na textilní masku dopustit. 2) Okamžitý efekt Stejně jako smývající nebo slupovací masky na obličej, obsahují textilní masky doslova nálož výživných látek ve vysoké koncentraci, které vaše pleť rozhodně uvítá. Dnes je na trhu dostupné množství různě kvalitních masek. Není problém si vybrat textilní masku podle toho, co vaše pokožka právě potřebuje – najdete tak pláténkové masky hydratační a vyživující, čisticí i zklidňující. Kromě jednoduché aplikace vás textilní maska potěší takřka okamžitým efektem. Stačí čtvrthodinka a váš obličej bude díky dávce aktivních látek, vitaminů a minerálů zářit jako znovuzrozený. Abyste pleť udrželi v dobré kondici, zkuste si na masku vyhradit chvilku alespoň jednou za týden. 3) Pomocník pro cestovatele Ať už jedeme na dovolenou nebo na služební cestu, snažíme se sebou vozit co nejméně věcí. Co se týče kosmetiky, dáváme přednost přípravkům v malých baleních a s nízkou gramáží. Váha nás zajímá hlavně při cestách letadlem, kdy pro nás může být každý ušetřený gram rozhodující. Ovšem pleť nezajímá, že jsme si zrovna vyrazili do světa a nehodláme s sebou tahat kvanta pečujících krémů a pleťových masek. Chce svou pravidelnou péči. Jinak se nám odvděčí ošklivým vysušením a červenými skvrnami. To platí zejména při cestách v klimatizované kabině letadla. (přečtěte si Jak správně pečovat o pleť v létě nebo 6 kroků, jak udržet pleť v kondici i na cestách) Textilní pleťová maska je výborné řešení, které vytrhne trn z paty nám všem, kteří nechtějí pravidelnou péči ošidit v žádné situaci. Balen masky je malé a tenké, vejde se vám krásně i do kabelky. Navíc to není tekutina. Bez problému se tak dá přibalit do příručního zavazadla do letadla. A jelikož zejména při cestování letadlem je pleť víc než kde jinde vystavena riziku rychlému vysušení (hlavně na dlouhých zaoceánských letech) můžete hydratující textilní masku klidně aplikovat i během letu a ochránit tak kůži před nepříznivými účinky klimatizace. 4) Masky můžete střídat jako ponožky Pravda. Klasické masky v tubě jsou oproti těm textilním levnější a vydrží vám i na několik měsíců. Ale! Co když budete mít při výběru masky špatnou ruku a pořídíte si zrovna takovou, co si s vaší pleti nesedne? To na pleti poznáte hned po prvním použití. Pak vám nezbyde nic jiného, než zbytek balení někomu darovat nebo rovnou vyhodit. Textilní masky budete milovat, pokud druhy pleťových masek rádi střídáte. Výhodou textilních pleťových masek je, že můžete vyzkoušet různé druhy a testováním zjistit, který typ/výrobce vám sedne nejlépe. Ano, textilní maska je sice dražší než normální (kus pořídíte už od 50 Kč a máte ho na jedno použití), nicméně jak už zjistilo mnoho žen, vyšší cenu snadno vykompenzuje právě snadné použití a možnost jednoduše střídat druhy masek. Vykašlete se na chemii. Pokud už se poohlížíte po textilní masce, kupte si raději takovou, která je vyrobena z přírodních ingrediencí. Vaše pleť to ocení a nezatížíte svůj organismus zbytečnými toxiny, minerálními oleji a chemickými barvivy. Náš tip, otestován na vlastní kůži: Našim tajným tipem je série masek s názvem 7days od výrobce Ariul. Jedná se přírodní pleťové masky původem z Koreje. Mimochodem, právě Jižní Korea je místo, kde textilní masky přišly na svět. Jak z názvu vyplývá, jedná se o 7denní pečující kůru, díky které si každý den můžete aplikovat masku s jiným složením a s odlišným účinkem (antioxidační, hydratační, čisticí atd.). V čem je 7days tak skvělá? Plátýnko masky je z velice jemné celulózy. Střih masky perfektně sedí na obličej. Díky jemnosti materiálu se maska krásně přisaje k pleti. A hlavně, po jejím sundání budete mít pleť hlaďoučkou jako samet a viditelně projasněnou. Jak textilní masku správně používat? Masku nanášejte vždy na odlíčenou a čistou pleť. Vyndejte masku z obalu. Přiložte na obličej na dobu, kterou doporučuje výrobce (cca 10–15 minut). Po uplynutí patřičné doby masku sundejte a zbytek krému do pokožky vmasírujte. Pokud chcete, můžete po použití masku použít i na vyživení dekoltu. Stačí, když masku přiložíte opačnou stranou (plátýnko je krémem nacucané z obou stran, takže je někdy škoda masku okamžitě vyhodit a nevyužít její možnosti na 100 %). Jednoduché že? Pokud hodláte textilní masku poprvé vyzkoušet a nevíte, jak si s ní bude vaše pleť rozumět, zkuste si pořídit 2–3 kousky, každý jiný a testujte. Určitě ale vybírejte primárně masku podle typu vaší pleti. Také nemá cenu koupit si hned několik kusů stejného druhu, který pak vaší pleti nemusí vyhovovat.  

Čas načtení: 2019-11-26 18:52:20

Aleš Palán: Návrat do divočiny (ukázka z knihy)

Aleši Palánovi loni vyšla kniha Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Pak přišel se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. A původním šumavským samotářům je věnována jeho novinka Návrat do divočiny. Texty Aleše Palána v nové knize popisují vznik původní knihy i její netradičně velký dopad na čtenáře. Autor se vrací k jednotlivým postavám či spíše zpovídaným osobnostem a vypráví řadu okolností, pobočných historek, včetně vlastního náhledu. Jan Šibík v knize spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Ukázka z knihy Úvodem Čtvrté místo Dělal náročnou práci v rušném prostředí, a tak toužil po klidu. Pořídil si polosamotu s nevelkým pozemkem. Protože si to mohl dovolit, začal skupovat okolní pole a lesy. Nechtěl na nich hospodařit, pronajímal je nebo nevyužíval, ale chtěl mít pojistku, aby mu tam nikdo nic nepostavil či nepodnikl. Potřeboval nejen ticho a klid, ale chtěl mít zároveň jistotu, že to tak zůstane. Práci si zařídil tak, aby většinu dní trávil v této idyle, do města zajížděl, jen když opravdu musel. A na nákupy, sem tam na koncert.      Jednoho dne se všechno změnilo. I když vlastnil v okolí spoustu hektarů, kam dohlédl, bylo jeho, nad čáslavským letištěm pravomoc neměl. Padlo rozhodnutí a změnily se 24 letecké koridory, mému nebohému kamarádovi začaly nad hlavou svištět gripeny. Velmi nízko, přistávaly a vzlétaly, hluk to byl šílený. Když stroje přelétávaly nad jeho stavením, mohli jsme od sebe stát na zápraží na metr a museli jsme řvát, abychom se vůbec uslyšeli.      Jak vidno, tenhle příběh se neodehrál na Šumavě, ale s hrdiny knihy Raději zešílet v divočině má tento můj známý přece jen cosi společného. Bytostnou potřebu klidu, snad i samoty, v jeho případě jen občasné. On kvůli ní vydělal spoustu peněz a nainvestoval je do pozemků, mí šumavští přátelé zvolili skrytost a ústraní.      Nežijí v něm romantické životy. Nemám na mysli jen dlouhou a mrazivou šumavskou zimu. Být sám, spoléhat se jen na sebe, nemít po ruce nikoho, s kým si můžu pokecat a rozptýlit se, to ani v létě nemusí být žádný med. Je to způsob života, který je náročný, ale když ho jeden zvládne, může mu přinést mnoho kvalit, dokonce pocit naplněného života. Koukat, jak pomalu zapadá slunce, připravit si dříví na zimu, procházet starými cestami, které zarůstají, to je činnost, která má obsah.      Také někteří šumavští samotáři se obávají „gripenů“, v jejich případě třeba záměru radnice zřídit poblíž jejich obydlí cyklostezku. Ano, to je všechno: cyklostezka. Člověk z města by nad tím mávl rukou, ale pro samotáře skrytého po desetiletí v lese je to mezidruhová invaze. Prostředky na výkup lesa nemají, doufají tedy, že na trasu pro velocipedisty nezbudou peníze, a pokud snad ano, hodlají přemýšlet, kde najít nové místo, ještě skrytější. Pořád taková jsou.      Nějakých tři sta metrů od horské samoty jednoho mého známého vede Šumavou turistická značka. Ne páteřní červená, snad žlutá, málo frekventovaná trasa, která spojuje nevyhledávané cíle, jiné v okolí ani nejsou. Je tu jen nedotčená příroda, odlehlé partie, které jsou v očích zdejšího samotáře narušovány občasnými kroky turistů.      Značená cesta směřuje k mohutnému dubu, ze stínu pod ním je vidět chalupa. Na první pohled vypadá nevábně, metrové kopřivy, volně pobíhající zvířata, na plaňkovém plotě lebka. Ne sice lidská, ale přece jen. Tohle teritoriální chování je němou stopkou: Nepřibližuj se! Chodci se nepřibližují, ale po trase stejně procházejí. Mému známému to vadí, jen to pomyšlení, že by přece jen mohli narušit jeho území. Vyprávěl mi, že jedno jaro to už nevydržel. Vzal tedy barvu a značky v širším okolí zamaloval. Neosvědčilo se to. Turisté bloudili, zdržovali se tu déle, koukali pod stromem do mapy, pár se jich dokonce odhodlalo dojít se zeptat na cestu.      Klub českých turistů značení obnovil, rychle nanesená barva možná opršela, a kroky návštěvníků tudy vedou pořád. V porovnání s jinými trasami je jich velmi málo. Tím ale mého známého neuchlácholíte, on nežije někde jinde, on je tady. O tohle soužití nestál, nevyhovuje mu.      Skrytý svět šumavských samotářů je drsný, a přitom zranitelný. Změnit by se mohl snad už jen jeho pozorováním. Když jsem chystal knihu Raději zešílet v divočině, byl jsem si toho vědom. Někteří samotáři jsou snadno dohledatelní, většina ale ne. U několika je to v podstatě nemožné, do knihy jsem dal jen velmi rámcové vodítko, občas i drobné topografické pastičky. Nechtěl jsem, aby se z šumavských samot stala druhá Žítková. Po bezmála dvou letech od vydání knihy rozhovorů mohu snad říct, že se to podařilo. Jedinečné a fascinující prostředí horských samot, chýší a maringotek se pootevřelo – a zase uzavřelo. Ti, kteří o kontakty nestojí, si svou odloučenost udrželi.      Ozvali se mi mailem manželé, že identifikovali místo, kde přebývá Mirek Sedláček – rekordman v délce pobytu, muž, který mezi jehličnany prožil více než půl století. Dušovali se, že jeho soukromí rozhodně narušit nehodlají, že tam nepůjdou, jen ode mě chtěli potvrdit výsledek svého pátrání. S ulehčením jsem jim mohl oznámit, že bod, který vytyčili, je asi sedm kilometrů daleko od Mirkova domu. Nenašli ho. Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně žije Tony, Ruda, Martina, ale já držím bobříka mlčení.      Jen jednou jsem se setkal s člověkem, který ta místa opravdu identifikoval. Bylo to v Berouně. Před besedou za mnou přišel muž s mapou, na které měl jednotlivé „poustevny“ vyznačeny s obdivuhodnou přesností. (Až na ty, kde není vůbec čeho se chytit, jako třeba u Rudy, o kterém jsem po domluvě s ním napsal jen to, že žije kdesi na Šumavě.) Dotyčný to měl správně. Byl se svým pátráním spokojený a já taky, když prohlásil, že tohle mu stačí, informace dál šířit nebude a ani on sám na ta místa zajít nehodlá.      Odlehlost láká a divočina ještě víc. I když se tam nedokážeme či nechceme odstěhovat, tušíme, že tento svět nám má co nabídnout. — Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.      Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta jí dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy.      Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych jí nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.      Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.      Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje. — Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhání. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.      Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované 30 a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.      Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize být musí.      Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru?      Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky.      Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat.      Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.      Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.      Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.      Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní.      Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjít vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťákem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.      A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu…      Konečně mi došlo, že úvod má být mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývání s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat… — Odborník by mě možná opravil, ale osobně mám dojem, že z marketingového hlediska je na knize setkání s šumavskými samotáři špatně úplně všechno. Pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý, ne? Šumavské solitéry zná jen málokdo, o některých neví dokonce ani lidé ve velmi blízkém okolí. Tak dobře se skrývají.      Z hlediska ohlasu je důležité, aby téma knihy s člověkem rezonovalo. Pokud bych dělal rozhovor o zdraví, jídle či sexu, spojitost se svou osobou by v tom mohl najít snad každý. Ale v radikální odloučenosti? Jak ta rezonuje u čtenářů z měst a vesnic, kteří se třeba někdy cítí osamělí, ale přesto pobývají ve společnosti? A odstěhovat se do lesa bez elektřiny a bez vody – nemluvím o teplé vodě, mluvím o vodě jako takové – rozhodně neplánují. A že by někdo chtěl okopírovat model, jakým žije třeba Martina Kyselová nebo Mirek Sedláček? To je nemožné. Jde o tak jedinečné osobnosti, že žádná nápodoba není možná. Marketingovým handicapem mohla být ostatně i sama Šumava. Ne že by nejrozsáhlejší české pohoří nemělo dost příznivců, sám se mezi ně počítám, ale přece jen: kniha ze Šumavy je vlastně regionální literaturou. Copak příběhy odtud mohou zajímat obyvatele Liberce, Znojma či Vsetína? A přesto je zajímají.      Co to v čtenářích tak silně zaznívá? Myslím, že to nebude jen česká láska k outsiderům nebo lépe řečeno ke zdánlivým outsiderům. Jsme zemí Švejka a Cimrmana, ale přestává už podle mého názoru platit, že jsme zemí plebejců.      Jedním z původců nosného hlasu knihy Raději zešílet v divočině bude zřejmě žitá změna, kterou většina mých respondentů (snad všichni kromě Klišíků, kteří se ve své chalupě narodili) udělala. Ta změna byla radikální: spálili za sebou všechny mosty, v nížinách či vrchovinách nechali rodiče, partnera, někdy děti… Někteří zdánlivě zmizeli z povrchu zemského. Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale zřejmě jim stačí vědět – ne: stačí to nám –, že je to možné. Třeba se odhodláme ke změně menší, ale pro nás neméně důležité. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě – to zejména. — Když dělám knižní rozhovor, pokouším se nic nevědět, o dotyčném si nic nemyslet. Všechno, co budu chtít, kam bych toužil náš hovor nasměrovat, by mě i jeho jen omezovalo. Ano, kdybych se hodně snažil, mohl bych získat to, co jsem si naplánoval. Ale byl by to velmi zúžený pohled, nic jiného bych nedostal, pominul bych celou šíři světa. Pro jedno bych ztratil všechno. Dobré odpovědi se nedají získat jakýmkoliv snažením a přípravou, ty se dají jen dostat, pokud je člověk totálně nepředpojatý a soustředěný.      V knize Raději zešílet v divočině zaznívají názory, postoje a prožitky šumavských samotářů. Tak to má být. Přesto jsem si i já, postupem času a při dalších návštěvách, začal něco myslet. O odlehlosti, o nich, o sobě… Knihou Návrat do divočiny se v tom pokouším vyznat. Snad ji mí šumavští přátelé přijmou jako malou pozornost. Něčemu třeba přitakají, nad jiným se rozesmějí… Třeba i nade mnou, vůbec mi to nevadí.      Šumavští samotáři jsou vyhraněné osobnosti. Měli odlišné důvody k odchodu do divočiny, jiným způsobem ji prožívají a jiné věci od ní očekávají. Neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů. Cokoliv o nich bych chtěl zobecnit, mýlil bych se už v samotném základu. Každý z nás je jiný, říká se. Budiž. Ale Šumaváci jsou ještě mnohem jinačejší.      Přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného. Nedokážu to říct líp než indický jezuita Anthony de Mello. (Ostatně: v podstatě nic nedokážu říct jako on.) Vypůjčím si tedy kousek jeho meditace z knihy K pramenům.      „Myslím na situace, v nichž ožívám, a na situace, ve kterých jsem mrtvý. Myslím na doby, kdy jsem se neodvažoval riskovat, kdy jsem žil v pohodlí a bezpečí: to byly časy, kdy jsem stál na místě. Pak myslím na doby, kdy jsem se odvažoval riskovat, dělat chyby, prohrávat a být bláznem, být terčem kritiky ostatních, kdy jsem se klidně uváděl do nebezpečí, že mi někdo ublíží, nebo že někomu způsobím bolest. To jsem byl naživu!      Život je pro hazardní hráče. Zbabělci umírají.      Musím se naučit přijímat vše, co mi život přináší, potěšení i bolest, žal i radost. Neboť zavřu-li se před bolestí, má schopnost prožívat radost zmizí – stávám se otupělým a v tom spočívá strnulost a smrt.      Život jde ruku v ruce se změnou. Co se nemění, je mrtvé. Mrtví lidé v sobě mají zakořeněný strach ze změny. Jaké změny se v mém životě odehrály za posledních šest měsíců? Jaké změny mě čekají dnes?      Končím toto cvičení a pozoruji přírodu kolem sebe: je tak pružná, tak plynoucí, křehká, nestálá, vystavená smrti – a tak živá! Pozoruji ji dlouho, hodně dlouho.“      Tolik Anthony de Mello. Něco podobného by ale mohli říct i mí šumavští přátelé.      Ne, oni o tom většinou nemluví, oni to žijí. Pokouším se po nich opičit {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Šibík (1963), reportážní fotograf cestující po celém světě, autor fotografií ke knize Raději zešílet v divočině. Dvacet let byl vedoucím fotooddělení a obrazovým redaktorem časopisu Reflex a je nositelem mnoha ocenění, například v soutěži Czech Press Photo či World Press Photo. Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června udělované městem Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Jeho aktivity, jako jsou Podejte ruce dětem ze Sierry Leone či Chci ještě žít!, překračují hranice fotografie a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa. Daniela Matulová (1989), fotografka opakovaně zaznamenávala uprchlickou krizi, těžkou práci žen a dětí či přeživší ženy napadené kyselinou. Dokumentovala jednu z nejuzavřenějších komunit světa v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a spolupodílela se na fotografiích ke knize Raději zešílet v divočině.   Nakladatelství Prostor 2019, 400 stran, první vydání

Čas načtení: 2019-09-01 06:28:09

Útok á la 11. září mohou naplánovat zítra třeba i v Bruselu

Republikánský senátor za Jižní Karolínu Lindsey Graham již několikrát varoval prezidenta USA Donalda Trumpa, že odchod amerických vojáků z Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“. Tvrdí, že „když se zeptáte naší zpravodajské komunity... co by se stalo Americe, kdybychom stáhli (z Afghánistánu) všechny naše síly… řeknou bez váhání, že to povede k dalšímu 11. září.“  Na otázku, kolik vojáků má v Afghánistánu zůstat, Graham odpověděl: „Kolem 8 600. Jít níže by bylo opravdu riskantní.“ Prezident Trump nakonec prohlásil, že takový počet vojáků USA v Afghánistánu je v pořádku, a k dalšímu snižování jednotek se nevyjádřil, protože se z toho stalo explozivní téma. Trumpovi teď stačí zmenšit počet oficiálních amerických vojáků, aby získal volební body.  Americké síly nikdo nespočítá Ve skutečnosti ale nevíme, kolik válečnických jednotek v Afghánistánu je. V šedé zóně tam působí nejméně stovky kontraktorů čili civilistů, tedy bývalých vojáků a policistů ze Západu, kteří suplují vojáky USA a NATO. Nejasný je též status „armády CIA“. Jde o polovojenské jednotky, snad v počtu od šesti až deseti tisíc afghánských žoldnéřů. Američané je využívali již koncem roku 2001, když zaútočili v Afghánistánu na Tálibán. Milice také umožnily USA provádět v letech 2002–2003 pátrací a úderné operace ve východní a jihovýchodní části země, ačkoliv tam měly USA jenom omezený počet armádních jednotek. K demobilizaci miličních jednotek (skupin) a jejich začlenění do oficiální afghánské armády došlo jenom velmi omezeně. Sami Američané viděli v milicích dobře využitelné spojence proti Tálibánu. Samotní vůdci milic zájem na demobilizaci neměli. Zajímavější je poskytovat ochranu těm, kdo platí, ať to jsou USA, afghánská vláda, kmenoví stařešinové či různé podnikatelské mafie. Pod péčí CIA jsou i afghánské jednotky NDS: V roce 2015 CIA pomohla afghánskému Národnímu ředitelství bezpečnosti (NDS) zřídit nové afghánské polovojenské jednotky pro boj proti partyzánům. CIA byla ale také kritizována, že rozšiřuje tajné operace v Afghánistánu a vysílá malé týmy zkušených důstojníků a kontraktorů spolu s afghánskými silami k lovu a zabíjení Tálibánců, i když na to jsou lépe vybaveni vojáci.  Otázkou je, zda Trumpovo prohlášení, že v Afghánistánu musí zůstat silná zpravodajská přítomnost USA, zahrnuje do zpravodajské komunity i oficiálně neexistující jednotky financované a řízené CIA. Také nevíme, do jaké míry při jednání Tálibánců s USA je debatována demobilizace jednotek řízených CIA. Útok z 11 září: staré metody, lepší organizace Proto je Grahamovo varování před stažením amerických vojáků z Afghánistánu pózou. K dalšímu 11. září může dojít kdykoliv. K samotné přípravě útoku na mrakodrapy v New Yorku a na Pentagon nebylo potřeba nic víc než základna, na kterou mohou v poklidu přicházet kurýři. Důležitý je plán. K tomu stačí skupina chytrých lidí. Stejně musí 80 procent „práce“ teroristé provést až v perimetru budoucího cíle útoku. Že vojenské opuštění Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“, je hloupost. V Pákistánu mají džihádisté rozsáhlé oblasti, které již dlouhodobě využívají, tisíce domů a stovky madras, kde se může sdružit nepozorovaně skupina teroristů. Symbolika 11. září se přeceňuje. Je proti morálce doby považovat teroristické útoky z 11. září 2001 za všední násilné činy nevymykající se z běžného teroristického „pracovního“ průměru. Ve skutečnosti byly útoky tohoto typu očekávané. Odborníci věděli, že se jim pravděpodobně nedá zabránit. Také věděli, že aktivita teroristů od devadesátých let stoupá, ale jenom v muslimské oblasti. Separatistické snahy v různých oblastech světa proti tamní dosavadní státní moci jsou jen průběžnými problémy. Letecký útok byl očekávaným projevem zvyšujících se technických možností teroristů. Přesto nebyl výjimečný, šlo o typický teroristický útok s minimem inovací, který pouze byl organizačně daleko složitější: Nejednalo se o zaparkování aut naložených výbušninou, ale o synchronizovaný únos několika letadel. Útok se zdařil jen částečně – cíle dosáhla pouze tři ze čtyř unesených letadel. A pouze dva údery letadel do dvou mrakodrapů byly dostatečně ničivé. Náraz letadla do Pentagonu měl sotva průměrný účinek a ještě k tomu jen na velmi malou část stavby. V dubnu 2004 se v americkém tisku objevil rozhovor (tradičně s nejmenovaným představitelem státní moci) o tom, že varování před útokem bez zcela konkrétních stop mohla být jen rámcová. CIA prý již od roku 1995 varovala před nebezpečím atentátů, které by mohli v USA provést muslimští extremisté jako mstu za podporu poskytovanou USA Izraeli a za americkou vojenskou přítomnost v Saúdské Arábii. Varování byla údajně obsažena ve výroční zprávě CIA za rok 1995 a v následujících zprávách. I když zpráva za rok 1995 ještě neuváděla zakladatele mezinárodní teroristické sítě Al-Káida Usámu bin Ládina, upozorňovala na možnost, že muslimští extremisté zaútočí na letadla a na symbolická místa v New Yorku a ve Washingtonu. Zpráva se prý výslovně zmiňovala o newyorském Wall Streetu a o jeho finančních institucích a také o úředních budovách, jako Bílý dům ve Washingtonu. Jednalo se o obecné prognózy, o samozřejmé vidění hrozeb, o průběžné obavy. Příliš mnoho varování Desetičlenná nezávislá komise vyšetřující okolnosti teroristických útoků z 11. září byla zřízena až v roce 2004, ale již předtím se vědělo, že neexistují natolik pádné argumenty, aby Američané vpadli vojensky na území vzdáleného Afghánistánu. Bin Ládin byl sice v Afghánistánu, ale útočníci z 11. září vůbec Afghánistán jako zázemí nepotřebovali. Jejich zázemím byla naopak oblast západní atlantické civilizace. Ředitel zpravodajské služby CIA George Tenet před komisí na otázku, proč vláda nepodnikla žádné konkrétní kroky, když ke konci července 2001 bylo zřejmé, že se chystají mnohočetné teroristické útoky proti americkým cílům, odpověděl, že americká špionáž předpokládala útoky, které budou směřovat spíše proti americkým zájmům na Blízkém východě. Například deník The New York Times 10. února 2005 informoval, že americký Federální úřad pro letectví (FAA) byl řadu měsíců před teroristickými atentáty z 11. září 2001 mnohokrát varován před nebezpečím únosů letadel a sebevražedných útoků, a to částečně dokonce vlastním bezpečnostním oddělením. Na varování však nijak nereagoval a v praxi odbavování cestujících na amerických letištích se nic nezměnilo. FAA dostala jen v období od dubna 2001 do 10. září 2001 celkem 52 různých upozornění, v nichž je zmiňována teroristická organizace Al-Káida nebo její vůdce Usáma bin Ládin. Úřad se však více věnoval problematice odstraňování zpoždění v letecké dopravě než její bezpečnosti a kontrole provozu. FAA obvinění z podcenění těchto varování odmítl s tím, že varování byla příliš nejasná a neumožňovala přijmout konkrétní opatření. Obecná varování nezkvalitní činnost bezpečnostního systému. Nemají motivační charakter, naopak se berou jako běžná informační kulisa. Útok může přijít odkudkoliv Pokud Američané opustí Afghánistán, bezpečnostní hrozba se tím nezvětší, ani nezmenší. Organizace (skupina) může připravovat útok na jakýkoliv cíl kdekoliv, kde má vhodné zázemí. To se nachází pro džihádisty dnes i v Bruselu, v sídle EU. Jakákoliv větší městská komunita (ghetto) muslimů v sobě pohodlně skryje skupinu potichu plánující teroristický útok. Jak poznáte mezi lidmi teroristu? Nijak. Kdekoliv v EU muslimové vytvořili velké enklávy. Proto džihádisté nepotřebují k plánování útoků již Afghánistán nebo Pákistán. Mají své komunity v EU. A pokud se rozhodnou, že k takovému útoku dojde, těžko teroristy někdo zastaví, pokud bude skupina dodržovat základní pravidla: Na organizaci útoku začne pracovat skupina lidí, která není nijak napojena na teroristické organizace a vyhýbá se styku s lidmi z takového prostředí. Bude mít zajištěné financování od osob, které splňují kritéria bodu a). Jejich komunikace bude probíhat jenom osobně bez využití internetu a telefonu, i bez písemného styku. Tím budou akceptovat, že příprava akce bude velmi zdlouhavá, bez použití komunikačních výhod dnešní doby, aby bezpečnostní služby neměly šanci přípravu útoku odhalit. Pozorováním míst možného útoku vytipují prostor, který má nejslabší systém ochrany, ačkoliv to na první pohled tak nevypadá: Každý řídící systém pracuje dlouhodobě na organizační volnoběh, vykazuje průměrné aktivity, tedy i průměrný sběr, vyhodnocování a předávání informací. To platí také o činnosti bezpečnostních služeb. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Průměrná bezpečnostní činnost vzbuzuje i iluzi vývoje zaváděním technických inovací a přijetím opatření reagujících na stížnosti a zjištěné chyby. Průměrná činnost neškodí systému, ale nemusí vést k jeho rozvoji. Většinu energie spotřebovává v rámci vyhledávání a řešení běžné (průměrné) odchylky od norem bezpečnosti. Zcela mimořádné ohrožení nemusí systém zachytit, protože jeho signály se na první pohled mohou jevit jako všední aktivity. Proto bylo možné úspěšně provést letecký útok dopravními letadly na dva mrakodrapy a Pentagon. Ani všední míru kontroly pasažérů na letištích 11. září 2001 nelze nikomu vytýkat. Vyšší stupeň ostrahy byl nepřijatelný, protože nehrozilo konkrétní nebezpečí. K útoku mohlo dojít kdekoliv a kdykoliv. Kromě toho by i zvýšená ostraha nemusela na letištích vést 11. září k identifikaci teroristů před vstupem do letounů. Pronesení plastových nožů by ani při zvýšené ostražitosti nemuselo být problémem. Po 11. září 2001 jsou sice bezpečnostní orgány USA a dalších států vysoce motivovány v boji proti teroristům. Přesto stále rozsáhlejší činnost se dostává do roviny „hektického volnoběhu“. Systém si zvykl na vyšší obrátky, na komplexnější analýzy možných signálů nebezpečí. Proto k novému 11. září nepotřebují odhodlaní teroristé jako základnu Afghánistán. Stačí jim pro plánování teroristické akce jako základna třeba i Brusel nebo Berlín…

Čas načtení: 2019-08-07 07:37:44

Facebook ohrožuje svobodu slova

Komentář s titulkem S náhubkem politické korektnosti. Němci se bojí mluvit svobodně, který vyšel na serveru iDnes 3. srpna 2019, mě vysloveně překvapil. Málokdy chválím česká média, ale tentokrát se to výjimečně stane. O průzkumu veřejného mínění, jenž odhalil neochotu Němců bavit se o kontroverzních otázkách, jsem už psal také. Co mě ale zaskočilo, je ochota velkého mainstreamového serveru se tohoto tématu vůbec dotknout a přiznat, že tabuizace určitých společenských problémů je sama o sobě problémem. Asi nejsem překvapen sám; stačí se podívat do komentářů pod článkem, kolik lidí tam vyjadřuje údiv nad tím, že něco takového mohlo vyjít. Tedy: díky, Ladislave Henku a díky, iDnes! Najít takové zamyšlení v novinách skutečně bohužel není zrovna běžné. Ještě tak můžete očekávat věcnou zprávu o tom, že někoho někde rozsekali mečem, ale tahle kritická perspektiva v názorové sekci velkých novin, to už je vzácnost. Ne zase taková jako v Německu, ale přeci jen vzácnost. Daleko běžnější je „rádiové ticho“ provázené řešením jiných témat. Převážně těch vnitrostátních. A přitom, i když odhlédneme od samotného tématu migrace a jejích dlouhodobých následků, a podíváme se na tu hlubší úroveň – svobodu slova – je to naprosto zásadní bod pro existenci moderní západní civilizace, jak ji známe. Hlavní síla demokracie není v tom, že by přiváděla k moci zodpovědné, čestné a šlechetné anděly (či dokonce Angely). Stačí se podívat na aktuální panoptikum u nás, abyste si přáli nahradit je náhodně vybranou množinou jmen z telefonního seznamu. Hlavní síla demokracie je v možnosti ty politiky od moci zase odstavit mírovými prostředky – aniž k tomu by byl potřeba vojenský převrat nebo krvavá revoluce. Ballots are better than bullets. Jenže nezbytnou součástí takového samokorekčního procesu je právě svoboda slova. Všechno to začíná u možnosti formulovat své názory veřejně, z toho pak plyne možnost zakládat politické organizace s lidmi podobně naladěnými, kandidovat za ně, volit je apod. Celý tenhle demokratický strom vyrůstá právě z možnosti se svobodně projevit, bez ní uschne. Protože i kdyby si devadesát lidí ze sta myslelo totéž, tak pokud se budou bát to projevit na veřejnosti, nebudou vědět jeden o druhém, a už vůbec nebudou vědět, že tvoří většinu. Klasickým nebezpečím pro svobodu slova jsou totalitní státy, ale po dvou horkých válkách a jedné studené jsme si vůči nim už vyvinuli jistou rezistenci. Například neumožňujeme politickým stranám, aby měly svoje ozbrojené složky. Dlouho se zanedbával násilný potenciál náboženství, zejména toho islámského, ale i v tomhle směru už se začaly jednotlivé státy pomaličku vzpamatovávat. Co ale zatím neumíme řešit, je ohrožení svobody slova ze strany malých nátlakových skupinek, které si našly jiný způsob, jak zavírat lidem ústa – verbální šikanu a nátlak na zaměstnavatele, školy apod. To není tak násilný proces, ale následky může mít v dlouhé perspektivě ty samé. Místo toho, aby tenkou skořápku demokracie rozšlápla okovaná bota nějakého oficíra, ji rozhlodá tisíc malých neúnavných červíků. Vůči téhle metodě zatím rezistenci nemáme, o čemž svědčí sílící pocit veřejnosti (zachycený například v onom průzkumu veřejného mínění v Německu), že o zásadních otázkách se dá mluvit už jen v soukromí. Demokracie, ve které se o některých věcech nediskutuje, je stejný fejk jako zaručeně pravá kabelka Prada z tržiště v Šen-čou. Podstatou demokratického uspořádání je právě to, že nic není alternativlos. (Tenhle pojem a s ním spojený způsob myšlení nám ještě přinese hodně problémů.) Toto je jeden z důvodů, proč jsem teď opustil Facebook a proč obecně lidem říkám, aby si dávali pozor na sociální sítě. I když je to jen jeden soukromý hráč mezi mnoha jinými, má reálně vzato na společenské poměry obrovský vliv a tento vliv využívá k tomu, aby proces zužování „přípustného názorového spektra“ dále posiloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vidím minimálně dvě věci, kterými chování Facebooku svobodu slova ohrožuje. Ta první: jeho uživatelé jsou navykáni na myšlenku, že cokoliv, co napíšou, může být použito proti nim, a to podle záhadných a neprůhledných úradků kohosi (nebo snad čehosi, protože zdaleka ne o všem rozhodují v útrobách firmy živí lidé), koho ani okem nespatří. Pro nás čtyřicátníky to není tak zásadní, vyrostli jsme ve svobodnějším prostředí a nikdy tu myšlenku vnitřně neakceptujeme a nesmíříme se s ní. Ale pro mládež, která je těmto „pravidlům moštárny“ exponována od okamžiku, kdy začala rozum brát, se takový stav věcí může stát druhou přirozeností a připravit ji na nějaký budoucí čínský model politiky, ve kterém si s nimi jakési záhadné síly shora pohrávají dle libosti. Pak se budou zcela automaticky cenzurovat sami a učit tomu i svoje děti. Ta druhá: vznik organizovaných skupin udavačů, kteří společnými silami pochopitelně zvládnou více, než každý zvlášť. Dokud působí jen tam, je jejich moc nad ostatními omezená. Ale vždycky se může stát, že se k moci (a nejen na celostátní, třeba i na městské) úrovni dostane nějaká garnitura, pro niž jsou nějaké moderní kauzy ve stylu inkluze za každou cenu důležitější než svoboda slova, a která tyhle dosud neformální organizace kooptuje k prosazení svých cílů, zejména pak potlačení opozice. Pak mají najednou v ruce jak úřední moc, tak know-how získané svojí dřívější činností, a mohou utiskovat své protivníky daleko širší paletou způsobů než dříve. Musíme s tím, přátelé, něco dělat. Dříve se mi zdálo, že základní principy fungování svobodné společnosti jsou zajištěny naší právní strukturou, ale nejsou. To riziko, že červíci budou hlodat, hlodat a hlodat, až se jednoho dne vzbudíme v zemi, kde ústava formálně chrání všechny možné svobody, ale prakticky se každý ustrašeně ohlíží přes rameno, než řekne vtip, je reálné. Netvrdím, že je to jistota, ale platí princip prevence: čím vážněji to riziko budeme brát, tím méně pravděpodobně se skutečně naplní. Nakonec některé státy jsou tomuto stavu podstatně blíže než ČR samotná. No dobrá, co s tím? Stará otázka, že? Už J.R.R.Tolkien ji řešil, v jiných časech a jiném světě. „Pomoc!“ vykřikl pan Máselník a zbledl; bylo vidět, že to jméno zná. „To je nejhorší zpráva, jaká přišla do Hůrky za celý můj život.“ „To ano,“ řekl Frodo. „Pořád mi ještě chcete pomáhat?“ „Chci!“ řekl pan Máselnik. „Tím spíš. I když nevím, co může člověk jako já dokázat proti – proti –“ hlas mu selhal. „Proti Stínu na Východě,“ řekl Chodec pokojně, „moc ne, Ječmínku, ale každá troška je dobrá. Můžete tu nechat pana Podhorského přespat a zapomeňte jméno Pytlík, dokud nebude hodně daleko.“ Ano, každá troška je dobrá. Pro začátek můžeme dávat pozor na situace, kdy se někdo ocitne právě pod palbou „vyhodit – nepřipustit – zavřít ústa“, čili pokusu o deplatforming. To je začátek šikmé plochy, která končí u nohou Saurona Velikého. Lidem, kteří budou vystaveni nátlaku odvolat hosta, vyhodit zaměstnance, potrestat studenta, patří podpora, aspoň obyčejným e-mailem; většina z nich, když už tomu nátlaku podlehne, to totiž neudělá dobrovolně, ale ze strachu. Sledujte tyhle kauzy a občas se do nich zapojte na straně svobody, ať to soudruzi vyděrači nemají zas tak lehké. (Ale s rozumem: nadávky, natož dokonce výhrůžky, jsou totálně kontraproduktivní. Zdvořile a klidně, to je jediný postup důstojný obhájce svobody slova, a to i přesto, že jej před chvílí někdo vytočil doruda. Je lepší si dát pět minut pauzu a vydýchat se, než v afektu napsat něco, co se vám pak dalších deset let bude vracet jako bumerang.) Je dobré si uvědomit, že tahle taktika má mnoho podob, třeba tu, že se na nějakou firmu slétnou organizovaní škodiči a dávají jí ve veřejných hodnoceních „jednu hvězdičku“, ač třeba její služby nikdy nečerpali. Zkrátka: lidé, bděte. I ten jeden podpůrný e-mail či jedna výprava do kavárny, na kterou právě organizovaná klika prudičů podnikla dehonestační nálet, může něco změnit. Pak je tu druhá věc, a to jsou právě ty sociální sítě. Používejte je jako nástroj, ale nenechávejte se využívat jako nástroj od nich. Udržujte si alternativní strukturu vztahů, které nebudou ovlivněny tím, transformuje-li se ta či ona síť do myšlenkového žaláře. Potkávejte se osobně a dbejte na to, aby i vaše děti věděly, že život se neodehrává online. Sociální sítě mohou být dobrý sluha, ale velmi zřetelně jsou špatný pán. (Zajímavý článek na toto téma v magazínu The Atlantic.) Tyhle dvě věci podle mého názoru úplně stačí k tomu, aby se atmosféra citelně zlepšila. Sám se o ně snažím; bude-li nás více, něco dokážeme. Protože minimálně jedna věc je důvodem k optimismu: ono těch lidí, kteří si předsevzali zúžit přípustné názorové spektrum do úzké chodbičky, je docela málo. Mnohem míň, než by se podle jejich křiku zdálo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-04-24 10:00:00

Konsolidace, normalizace a Fializace s Babišizací Česka

V již slavném vánočním proroctví Petra premiéra Sibyly Fialy premiér z Pravého břehu Institut Petra Fialy navěštil českému lidu roky blahobytu, prosperity a světového ekonomického prvenství v přehršli kategorií. Bohužel se zapomněl tradičně zmínit, jak krachující Česko vedené narcistním premiérem ze známé firmy hodlá vyřčeného dosíci. Stačí idea, stačí myšlenka, stačí vyslat fialový signál ke hvězdám, vesmír si všimne a vesmír zařídí. Teoreticky z pohledu kvantové fyziky by to mohlo zafungovat. Jednou za život vesmíru, ale mohlo.