Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-20 07:32:30

Tingvall Trio okouzlilo melodiemi z „ptačí říše“ a poodhalilo tajemství chystaného alba

Švédsko-kubánsko-německá sestava pianisty a skladatele Martina Tingvalla v historickém sále pražské Novoměstské radnice 14. dubna 2025 opět předvedla všechny svoje silné stránky. Smysl pro chytlavé a přitom vkusné i netuctové melodie, energický rytmický tah, dlouholetou sehranost a samozřejmou virtuozitu. Nejlepší na Tingvall Triu ovšem je, že pokaždé představí něco nového. Úvod koncertu pojalo Tingvall Trio typicky temperamentně a vtáhlo plný sál do děje hned prvními takty. Martin Tingvall pak vtipkoval, že ve skladbě Woodpecker buší do klavíru „stejně jako datel, který […] Zobrazit celý článek Tingvall Trio okouzlilo melodiemi z „ptačí říše“ a poodhalilo tajemství chystaného alba

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2025-01-01 18:29:08

PS Plus leden 2025 nabízí partu superhrdinů, vzrušující závody a okusíte kancelářský život plný tajemství

Dny v kalendářním roce ubíhají jako písek v přesýpacích hodinách.  S koncem roku 2024 je tu nový měsíc a sním společnost Sony odhalila nabídku her pro předplatitele služby PS Plus na měsíc leden roku 2025. Prvním titul, který si můžete v roce 2025 je Suicide Squad: Kill the Justice League (PS5) Vývojáři z Rocksteady studia, kteří stojí za hráči i kritiky oceňovanou herní série […] Článek PS Plus leden 2025 nabízí partu superhrdinů, vzrušující závody a okusíte kancelářský život plný tajemství se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2021-11-02 14:00:30

Renata Štulcová: Být spisovatelkou byl můj sen už od dětství

Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích, kde učí angličtinu a matematiku a píše knihy, které jí vynesly také několik ocenění. Série pro mládež Rafaelova škola má již sedm dílů a poslední díl Princezna klenotů by měla vyjít v roce 2022. Pro dospělé čtenáře má Renata Štulcová rozpracovanou knížku Kaziin příběh. A knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte.   Vaše kořeny sahají na Křivoklátsko a Slánsko a vy sama pocházíte z Rakovnicka a v dětství jste velice ráda četla knihy všeho druhu. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na období svého dětství? Čím jste chtěla být?   Dětství jsem prožila v době před internetové a před mobilní, takže kromě návštěv knihovny, čtení, hraní na housle, hraní divadla, jsem s partou dalších dětí trávila čas venku za městem. Jak jsme rostli, odvažovali jsme se dál a dál do širého okolí, vraceli se domů dávno po setmění, nádherně jsme se při různých často i dosti nebezpečných dobrodružstvích „vyblbli“. Zároveň jsme poznávali přírodu takovou, jaká ve skutečnosti je i se všemi nebezpečími a zrádnostmi. Ačkoli teď si vzpomínám na jeden dětský hororový zážitek, který dokazuje, že nejen příroda může být nebezpečná. Bydleli jsme nedaleko hřbitova, který byl tehdy ještě plný starých hrobek, a my tam chodili v první třídě po škole sbírat kaštany. My, děti bez mobilů a hodinek jsme se tam doslova zapomněli, náhle se začalo rychle stmívat, a když jsme došli k bráně, zjistili jsme, že je zamčeno. Nejdřív jsme se ulekli, protože nikdo z rodičů netušil, že jsme na hřbitově. Ale pak nás napadlo využít hromady suti u zdi na opačném konci hřbitova, po které jsme vylezli nahoru na zídku hřbitova. Ano, byly jsme děti šikovné a poradily jsme si. Naštěstí zídka nebyla na druhé straně příliš vysoko nad silnicí a my mohli bezpečně seskočit. A čím jsem vlastně chtěla být? Vším možným od lékařky, zahradní architekty až po archeoložku a záhadoložku, ale nejvíc ze všeho jsem chtěla být spisovatelkou. To byl sen, o kterém jsem raději ani nemluvila, abych ho nezaplašila.   Co vás přivedlo ke studiu matematiky a geografie, které jste vystudovala na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem? Na gymnáziu jsem kromě přírodních věd pokukovala po jazycích, literatuře, můj sen stát se spisovatelkou jsem si stále hýčkala. Jenže rok před revolucí jsme mohli podat na univerzitu jen jednu přihlášku a některé obory byly pouze pro správně politicky angažované a „vyvolené“. A tou já nebyla. Proto jsem neriskovala s přihláškou na anglistiku, ale vybrala jsem si další ze svých lásek, a to geografii, což je přírodní věda. Nabízeli ji jen v kombinaci s matematikou, která mi šla, tak jsem si prostě tenhle obor zvolila. Studium bylo více méně zběsilé. Geografie mě bavila, zajímala. Všechny disciplíny mi měly co říci, ať už to byla geologie, meteorologie, astronomie, hydrologie atd. Ale matematika a její disciplíny? Některé oblasti matematiky jsou z mého pohledu nesmírně zajímavé, jiné opět z mého pohledu příšerně nudné. Se studiem jsem neměla problém, ale nebýt knih českých i anglických, kterými jsem si prokládala učení na zkoušky a zápočty, asi by mě z některých nudných matematických disciplín kleplo.   Pak jste ještě vystudovala anglický jazyk na UK v Praze a působíte jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Co učíte a jak vás profese učitelky ovlivňuje při psaní? Čtou vaší žáci vaše knížky? Nakonec po revoluci i na tu angličtinu naštěstí došlo. Kromě toho, že překládám, angličtinu také učím a částečně učím i matematiku. Škola moje psaní nijak neovlivňuje, pokud se podívám na první polovinu knih, které jsem napsala. Jedině, co se týká série Rafaelova škola, tak v ní by se daly najít prvky, zážitky, které jsem ve škole čerpala. Jinak mezi svými žáky mám takové, co moje knihy opravdu čtou. Občas se po hodině přijdou na něco zeptat nebo si dát podepsat knihu, což je milé.   V roce 2003 vyšel první díl z třídílné série dobrodružných fantastických příběhů Tomáše a Anny Nemetonburk. Co vás přivedlo k psaní knížek? Jak už jsem se zmínila výše, knihy jsem chtěla psát odjakživa. Ale vyrostla jsem ještě v době, kdy se hledělo na jazykovou kvalitu knih, na myšlenky, na propracovanou zápletku. Tudíž jsem počítala s tím, že jako budoucí autorka musím nabrat životní zkušenosti a pročíst se nekonečnými zástupy knih, aby vstřebala různé postupy, zjistila, jaké texty jak na čtenáře působí. Proto jsem nic nepsala, ale věnovala se té nejdůležitější spisovatelské průpravě, svému velkému hobby, což je čtení. Čtu všechny žánry a dokonce i poezii. V každém žánru se dá najít něco, co přenesete do jiného a navzájem je tak obohatíte. Tehdy jsem jezdila na školení Britské rady, a při přípravě aktivit pro začínající učitele angličtiny, které jsem školila, jsme si my lektoři mimo jiné vyprávěli o svých snech. Zmínila jsem se, že jednou se pokusím psát knihy, a na to mi kolegyně lektorka řekla, že bych měla začít hned. Že třeba budu mít štěstí. Ale třeba taky ne a své knihy na pultě knihkupectví se ani do důchodu nedožiju. Došlo mi, že má pravdu, takže jsem se zamyslela a byla z toho trilogie Nemetonburk, kterou vydal Albatros. Teď to vypadá ideálně, ale nemyslete si, Albatros byl asi až osmým nakladatelstvím, které jsem oslovila. Ostatní před ním Nemetonburk odmítli. V Albatrosu mě tehdy dostala pod křídla paní redaktorka Jiřina Novotná, která zpracovávala Harryho Pottera. Od ní jsem se naučila trpělivé redaktorské práci na vlastním textu a navždy jí budu nesmírně vděčná.   Pak přišla osmidílná série Rafaelova škola (vyšlo již sedm dílů), první Vílí křídla vyšel v roce 2011 a hlavní hrdinkou je Marina Fialková, dívka, která je napůl člověk a napůl vílí princezna. Kdy se dočkáme osmého závěrečného dílu Princezny klenotů?  Celá první polovina série vychází vlastně už podruhé. Osmý díl měl původně vyjít na podzim 2021, ale měla jsem tolik starostí během posledního roku, psaní muselo často stranou, takže jsem knihu dokončila až nyní. Ještě nás čekají korektury a paní ilustrátorku práce na krásných ilustracích, které zpracovává tuší, takže jsme se rozhodli, že osmou knihu odložíme na jaro 2022. Než Princezna klenotů vyjde, mám v plánu vytvořit dvě překvapení z rafaelovského světa, abych udělala čtenářům radost za to, že se sérií někteří opravdu žijí dlouhých 11 let. Nakonec na svém webu www.renatastulcova.cz nabízím už nyní bonus zdarma. Čtenáři si mohou stáhnout v pdf prequel k Rafaelově škole, který budu na Vánoce rozšiřovat o další povídky. Jedná se totiž o povídky z rafaelovského světa nazvané Mediátorka Atlantidy.   Kromě této série pro mládež jste napsala také několik samostatných knih a cenami ověnčená je Růže a krokvice. Také jste napsala knížku pro ruské čtenáře Strážci sedmi divů světa. Připravujete něco nového? Kde nacházíte inspirace pro své příběhy? Růže a krokvice, která u nás vyšla už v druhém vydání pod názvem Bratrstvo růže, byla dokonce přeložena do bulharštiny a vyšla v Sofii. Tam dostala název Šifra krále Karla. Inspirace k této knize ke mně přilétla na výstavě o Karlu IV., kde jsem poprvé viděla rysy Petra Parléře na pergamenu pěkně pravítkem a kružítkem. Dokonalá inženýrská práce. V tu chvíli mě napadla myšlenka, která mě neopustila, dokud jsem Bratrstvo růže nedopsala. Inspirací k Rafaelově škole byla moje láska k přírodě, k naší planetě a vesmíru a k příběhům. K těm velkým vážným příběhům s archetypy. Ale úplně první myšlenka na Rafaelku, jak se mezi čtenáři sérii říká, se v mé mysli objevila na rušné ulici plné rámusících náklaďáků. Tehdy se jako reakce na nepříjemné prostředí zrodila myšlenka napínavé série, v které se hrdinka snaží docílit harmonie. Rafaelovu školu čtou všechny generace čtenářek, přestože jsem při psaní prvotně myslela na mládež. Velmi mě tato skutečnost překvapila, když jsem se to dozvěděla. Po Rafaelově škole se konečně přesunu do literatury pro dospělé. Mám rozepsanou beletrii Kaziin příběh, válí se mi v šuplíku dlouhé čtyři roky a myslím, že nadešel čas ji dokončit. Ke Kaziině příběhu jsem inspiraci našla v krajině kolem nás a samozřejmě ve Starých pověstech českých. Ale nečekejte, že se bude jednat o jakýsi re-telling Kazi a Bivoje. Kdepak, čeká na vás naprosto něco jiného. Kromě Starých pověstí českých mě inspirovala skutečná historie a mytologie Evropy. Více bych nerada prozrazovala, dokud nebude Kaziin příběh na pultech. Inspiraci sbírám naprosto všude. Nejen inspiraci pro základní linie zápletek, ale také ty maličké inspirace pro jednotlivé scény. Někdy se stačí dívat a naslouchat lidem. Většina situací, rozhovorů, které do knih vepisuju, se někomu někdy stala a já tyhle situace, pokud se zrovna hodí, upravuju, přesazuju do jiného prostředí, domýšlím tak, aby se mi hodily do dané zápletky.   Jste učitelkou a spisovatelkou. Je vám některá z těchto profesí bližší nebo vás naplňuji obě a vzájemně se vám proplétají?  Po pravdě, jsem spíše spisovatelkou, ale na živobytí si musím vydělat i jinou prací, takže učím. V malém městě mnoho jiných možností nemáte. Překládám a dokonce jsem překládala knihy, což mě opravdu bavilo. Jenomže z celodenního vysedávání u PC jsem byla tak unavená, že jsem se pak na psaní svých knih nemohla soustředit, proto jsem se nakonec přiklonila k rozhodnutí, že bude lepší učit. Při tomto povolání komunikujete s lidmi, nesedíte stále na vlastním pozadí, takže když pak zasednete ke psaní, je to zase změna.   Láska k četbě vám zůstala a o sobě říkáte, že jste knihomol a již v dětství byla vaší oblíbenou knížkou Staré pověsti české a často z ní čerpáte při psaní například Růže a krokvice, Kroniky Velké Moravy, Kaziina příběhu. Přesto máte oblíbeného autora nebo žánr? Protože jsem vystudovala angličtinu, což znamená, že jsem musela přečíst na zkoušky a zápočty nesmírné množství té „vyšší" a vybrané literatury, čtu od té doby jen to, co mě opravdu baví nebo zajímá. Mám ráda thrillery, historickou beletrii, romantiku, ale i knihy kladoucí otázky. Ráda zasednu ke knihám Dana Browna, Umberta Eca nebo Václava Cílka. Dále miluju detektivky, knihy vyprávějící tajemství, takže se například vždy nesmírně těším na novou knihu britské spisovatelky Barbary Erskinové. Ale kdybych opravdu měla vyjmenovat všechny oblíbené spisovatele, tak mi stránka nevystačí. A to bych vám nabídla také klasiky jak české, tak francouzské, ruské, americké, anglické …   A co odpočinek a koníčky, máte na ně čas? Jak nabíjíte své „baterky“?. Baterky nabíjím hudbou, rozhovory s lidmi, pobytem v přírodě, na zahradě. Mimo jakákoli písmenka, mimo internet a rozsvícený monitor. Mimochodem, ráda šiju, ale k šití se zas tak často nedostanu. Naposled jsem si před rokem ušila letní šaty. Samozřejmě miluju kavárny a kratší shopping, také turistiku, poznávání světa. Ráda se věnuju záhadám, jsem takový záhadolog amatér, i když záhadologie je zčásti koníček knižní a zčásti práce v krajině. Vlastně díky mé oblibě historických záhad jsem se dala do psaní Kaziina příběhu. A ještě jeden koníček mám, a tím je nejenom pěstování pokojových a balkónových rostlin, ale také bylinkářství, které mě drží už od dětství.   Renata Štulcová se narodila se v roce 1969 a pochází z Rakovnicka. Vystudovala matematiku a geografii na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, angličtinu na UK v Praze. Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Napsala knižní série Nemetonburk (Nemetonburk aneb Tajemství ve skále, Nemetonburk aneb Zlatá brána a Nemetonburk aneb Alatýrová hora) a Rafaelova škola (Vílí křídla, Tance nág, Rohy faunů, Vlnění nymf, Vlasy dryád, Písně sirén, Pokladnice kentaurů a Princezna klenotů, která má vyjít). Je také autorkou knih Růže a krokvice a Mojmír – Cesta pravého krále. Je držitelkou cen White Raven Award 2010, SUK 2010 Cena učitelů, SUK 2009 – Cena knihovníků SKIP, SUK 2009 Cena Noci s Andersenem, Cena knihovníků na Polabském veletrhu 2009, Čestné uznání Albatrosu 2004, SUK 2003 Cena učitelů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-01 17:01:05

Veronika Válková: Mám radost, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení

Velký úspěch ji přinesla kultovní sedmidílná fantasy série Wetemaa a zatím 25 dílů má série Kouzelný atlas Putování časem, zvaná „bárovky“, v níž spisovatelka a profesorka dějepisu a latiny Veronika Válková vtahuje nevšedním způsobem děti do historie a Báru s kočkou Barčou čekají další zajímavá putování historií, která je zavedou do Skotska, do období francouzské revoluce, mezi Kelty nebo do Indie do období britské koloniální nadvlády.   Talent na vypravování jste zdědila po svém prapradědečkovi, který psal divadelní hry, které se hrály také v Národním divadle. A vy sama jste si v dětství také vymýšlela různé příběhy. Co vás ještě bavilo a jak jste své dětství prožívala?    Bavila mne toho spousta, pocházím z rodiny, kde je tradice děti rozvíjet všemi směry – od jazyků přes hudbu až po sport. To se pak prostě nemůžete nudit. Ale nejvíc mne asi bavilo kreslení, modelování, háčkování - prostě výtvarné tvůrčí činnosti. A pochopitelně čtení. A jak jsem prožívala dětství? Takové to nejútlejší ve velkém bytě v secesním domě na Letné, kde nás bydlelo jeden čas asi deset a pes. Pro dospělé to muselo být náročné, ale pro děti ráj – vždycky byl někdo, kdo se nám věnoval, nejčastěji babička, na které jsme pořád škemrali „babičko, vyprávěj nám něco ze svého života!“ A babička povídala, povídala i to, co znala z vyprávění své vlastní babičky, proto v naší rodině stále žijí příběhy, které zažívali naši předkové třeba v době prusko-rakouské války. No a pak samozřejmě chalupa. Prakticky celé léto jsem roky trávívala v Jizerských horách s babičkou, bratrem, bratrancem a psem Catonem. Tedy byla strašně krátká dovolená, asi dva týdny, takže maminky za námi dojížděly na některé víkendy a pak třeba na týden, jinak nás kolikrát od května do září měla na krku babička sama. Chápejte, v době, kdy se pro vodu chodilo k pumpě, jediná vymoženost v chalupě byla zavedené elektřina a nejbližší obchod kilometr a půl cesty dole v údolí. To byly nádherné časy. Tehdy ještě bylo možné, abychom samy, šesti – osmileté děti, běhaly po lese, jediný strach byl, že si zvrtneme kotník.   Původně jste uvažovala o studiu veteriny, pak vás zaujala latina a historie, které jste vystudovala na FF UK v Praze, a po studiu jste nastoupila jako profesorka dějepisu a latiny na víceleté Gymnázium Na Pražačce, které jste sama absolvovala. Přitom jste o pedagogické dráze vůbec neuvažovala… No, jednou mne ta představa uchvátila, když mne asi ve třetí třídě nechala paní učitelka vyvolávat spolužáky na čtení. Potřebovala si opravit nějaké sešity, já jsem četla nejlépe ve třídě, a tak mi to mohla svěřit. Tak to se mi moc líbilo. Ale tu veterinu to tehdy opravdu nepřebilo. Pravda je, že latinu a historii jsem šla studovat z čistého zájmu o vědu, a to, že chci učit, jsem pochopila až tak ve třeťáku. Začala jsem tedy učit nepovinnou latinu u nás na gymnáziu a shodou okolností zároveň i latinu na třetí lékařské fakultě. Když jsem se pak musela rozhodovat, kam nastoupit na plný úvazek, gymnázium byla jasná volba.   Po přečtení starých islandských ság jste sama začala psát fantasy příběh Wetemaa, který vyšel v roce 1993. Je zasazen do země Éllad, stal se nejlepší fantasy roku a získal Zlatého Ikara. A tím vznikla dnes již kultovní série Wetemaa, která má sedm dílů a napsala jste ji pod pseudonymem Adam Anders. Proč jste si vybrala právě tento pseudonym? Andres je staré rodinné příjmení a zní poněkud mezinárodně. A protože mám monogram VV, chtěla jsem monogram AA. Adam je také poměrně mezinárodní jméno, takže volba byla jasná.   Velice úspěšná je série Kouzelný atlas Putování časem, kterou nás provádí holčička Bára se svojí kočkou Barčou, a zatím poslední 25, díl Korea – Tajemství dávné věštby vyšel letos. Sérii se také říká „bárovky“. Co vás přivedlo k tomu, že jste začala psát o historii tímto způsobem, a připravujete další putování s touto sympatickou dvojicí?   Odpovím nejdříve na druhou otázku, protože je to jednodušší – ano, připravuji, asi před týdnem jsme se s nakladatelstvím Grada domluvili na dalších čtyřech knihách, takže ediční plán na dva roky je připravený. Myslím, že jsme vybrali opravdu zajímavá témata – podíváme se do Skotska, takže děti zjistí, že MacDonald není jen rychlé občerstvení, zažijeme dost děsivou atmosféru francouzské revoluce, navštívíme Kelty, a také necháme Báru nahlédnout do Indie v době britské koloniální nadvlády. No a co mne k těm příběhům přivedlo – já nevím. Ony ke mně prostě přišly. Najednou jsem se přistihla, jak píšu o dvanáctileté holčičce, která se ocitla přímo v bitvě na hoře Vítkově… Vážně jsem to nějak nevymýšlela, prostě jsem psala, co bych jako dvanáctiletá chtěla prožívat a číst, a teprve pak jsem si uvědomila, že vlastně pro holky v tomhle věku nejsou na trhu pořádné knížky. Nevím, jak je to dnes, ale tehdy se pulty hemžily jen zamilovanými románky a příběhy s koňmi. Bárovky tuhle díru na trhu ucpaly velmi úspěšně a jsem šťastná, že se ukázalo, že to nejsou knížky jen pro holky. Kluci je hltají se stejným nadšením.   Vy jste se jako ilustrátorka podílela na své první knížce Wetemaa a na poslední knížce této série, Koruna Élladu, je jako ilustrátor uveden Petr Kopl, jehož krásné ilustrace zdobí také Kouzelný atlas. Jak se vám spolu pracuje? Báječně. Opravdu, nepřeháním. My se totiž můžeme nad ilustracemi i pohádat, a náš vztah to nezkalí, protože oba víme, že naším cílem je mít ilustrace co nejkrásnější a zároveň historicky co nejpřesnější. Petr Kopl je, díky bohu, obdařen nejen neuvěřitelným talentem, ale zároveň nezměrnou trpělivostí, takže snáší moje stížnosti typu „ale tenhle tvar klobouku se nosil až v sedmdesátých létech, a my jsme v padesátých“. Na ilustracích pracujeme tak, že já mu vytvořím hromadu podkladů – oděvy, šperky, zbraně, nábytek, jak vypadají konkrétní postavy, zvlášť jedná-li se o postavy historické, jejichž podoba je někde zaznamenaná – a on pak podle toho kreslí. Ilustrace mi posílá ke schválení, protože si opravdu zakládáme na tom, aby na obrázcích byly co nejvěrohodnější reálie, a teprve když je vše z historického pohledu v pořádku, dostane se ilustrace do knížky. Myslím, že bez Petra Kopla by bárovky nebyly to, co jsou.   Jste také autorkou učebnic dějepisu pro ZŠ a gymnázia a metodických příruček, a právě tyto publikace z vás udělaly nejznámější dějepisářku v republice. Jak se vám píší učebnice dějepisu, které jsou plné faktografických údajů?  Tak to jsem netušila, že jsem nejznámější dějepisářka v republice! Zatím mne tedy děti na ulici nezdraví se slovy „my jsme se učili podle vaší učebnice!“. Psaní učebnic je úplně jiná práce než fantasy nebo bárovky. Nevadí mi držet se faktů, konec konců při výkladu se faktů musím držet také. Učebnice jsem psala s opravdu letitou pedagogickou praxí, takže vím, co a jak vysvětlit, v čem děti mívají nejčastěji problémy a co ohlídat. Spíš to bylo časově opravdu strašně náročné, protože bezpodmínečně musela každý rok vyjít jedna učebnice, aby řada navazovala, a k tomu metodika, takže to bylo pět let bez víkendů a dovolené. A úmorné byl také vždycky schvalovací proces na ministerstvu, k učebnicím se vyjadřuje hromada lektorů a všech možných organizací, což je na dlouhé lokte.   Vaší hlavní profesí je učitelství a psaní je vašim velkým koníčkem. Co vás na psaní baví? A podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Někde jste řekla, že vás vaši studenti hodně inspirují při psaní… Co mě na psaní baví… Je to tvůrčí. Vytváříte si vlastní světy, vaši fantazii absolutně nic neomezuje, anebo naopak zase tvůrčím způsobem musíte řešit, jak zasadit příběh do daných reálií, což je také skvělá výzva. Myslím, že u fantasy mne baví sledovat to předivo osudů, často nečekaných, protože postavy v mém světě velmi často konají nezávisle na mé vlastní vůli a přáních. U bárovek poslední dobou převládá radost nad tím, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení, i když je to předtím vůbec nebavilo, a že si zamilovaly dějiny. Zrovna včera mi psala paní z Terezína, která tam vede semináře pro děti, že jí na seminář přijeli páťáci, se kterými jako přípravu na tuhle akci paní učitelka četla bárovku Terezínské ghetto – Tajemný vlak do neznáma, a že to bylo skvělé. Děti natěšené, s tématem obeznámené, a když měly prohlídku po Terezíně, tak si mezi sebou špitaly, kde přesně to Bára byla a co se tam odehrávalo… To je vždycky největší motivace sednout k počítači, když vím, jak to děti ovlivňuje a že čekají na další díl. Ale taky je to obrovská zodpovědnost.   Jak to máte se čtením dnes? Máte na něj vůbec čas, vzít si jen tak do ruky knížku, prolistovat a odpočinout si? Máte oblíbený žánr nebo autora? Musím říct, že poslední rok jsem kvůli distanční výuce nestíhala nic jiného než školu a psaní. K tomu jsem pochopitelně potřebovala leccos nastudovat, takže odbornou literaturu beru do ruky co chvíli. Ale na nějaké čtení pro relax opravdu nebylo ani pomyšlení. Jinak ale miluju detektivky od Agathy Christie, zejména ty s Herculem Poirotem.   Jak ráda odpočíváte? Ráda cestuji, takže nejraději na Islandu, se stanem a s báglem v nějakém liduprázdném odlehlém koutku.   Veronika Válková se narodila 28. srpna 1970 v Praze. Vystudovala latinu a historii na FF UK v Praze a působí jako profesorka dějepisu a latiny na víceletém Gymnáziu Na Pražačce. Pod vlastním jménem píše beletrii pro děti a učebnice dějepisu a pod pseudonymem Adam Andres fantasy literaturu. Publikovala řadu odborných článků v časopise Pevnost a spolupracuje s časopisem Rodina a škola. Napsala fantasy knižní sérii Wetemaa (Wetemaa, O cestě do Jižního Edagwonu, Hrútvang, Sága o Haldorovi z Mortaluny, Rytíři kněžny Rhonwen, Sága o Wannovi, synu Orlygově a Koruna Élladu) a sérii 25 knih Kouzelný atlas Putování časem, (například Vikingové: Záhada rohatých přileb, Egypt: V nitru pyramidy, Doba kamenná: Pomsta Šedého lva, Mezopotámie – Ve službách velekněžky, Břetislav a Jitka – Klášterní intriky, Pražské povstání – Růže a barikády, Arábie – Mezi beduíny, Korea – Tajemství dávné věštby). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-28 13:00:01

Tajemná energie toho místa ruší všechno kolem, popisuje žena pocity u náhrobku malých dětí na Olšanech

Náhrobek, na němž najdeme plastiku dvou malých děvčátek, se nachází na Olšanském hřbitově, ovšem hrob bychom pod ním nenašli, jak vysvětluje i adopční karta památky. Dnes jde jen o pietní místo, k němuž lidé stále nosí květiny, často proto, aby symbolicky vzpomněli na všechny děti, které přišly o život. Jaký tragický osud tento kus kamene, který navozuje úzkost, připomíná?  Mohl být Masaryk synem císaře Františka Josefa? Velké tajemství měla skrýt rychlá svatba Číst více Tragický příběh malých dívek Příběh plný smutku a beznaděje se podle legendy odehrál na počátku 19. století na pražském Žižkově. Děti si tehdy mohly docela bezstarostně hrát v ulicích, protože doprava v tom smyslu, jak ji známe dnes, byla jen nepředstavitelnou hudbou budoucnosti. A tak neměli rodiče nejmenší obavy o osud svých dcer, které toho dne bezstarostně pobíhaly před domem. Shodou strašlivých okolností ale jel právě v tu chvíli a v těch místech naložený formanský vůz. Jak se to mohlo stát, si asi nikdo neumí představit. Dívky ani kočí si nadcházející nebezpečí nepřipouštěli, a tak nikdo z nich nedával pozor na dění kolem sebe.  Děti neměly šanci přežít Pak ale přišla osudová chvíle. Obě děvčátka byla povozem sražena tak nešťastně, že jim kola přejela a rozdrtila nohy. Ztráta krve a trauma, které holčičky utrpěly, spolu s nedosažitelnou lékařskou pomocí vedly k jedinému možnému vyústění. Obě děti nedlouho po nehodě zemřely a rodičům nezbylo nic jiného než oči pro pláč a srdce plné neutišitelného smutku. Děvčátka jsou známá jako sestry Klenkovy, jenomže podle všeho to není vůbec pravda. Jak mohlo k takovému omylu vůbec dojít?  Plastika možná znázorňuje i chlapce „Stává se, že nějaká plastika budí pozornost, líbí se – a začnou vznikat vymyšlené příběhy, zde se navíc pěkná plastika propojila s oblíbenou nápisovou deskou s hezkými verši v češtině,“ vysvětlila pro Čtidoma Kamila Jurajdová z infocentra příspěvkové společnosti Hřbitovy a pohřební služby hlavního města Prahy. „Fakta ale jsou taková, že náhrobní plastika znázorňující děti (možná nejde o dvě dívky, ale spíše o chlapce a děvčátko) byla přemístěna na stávající místo z I. hřbitova, když se rušil, a umělecky cenné náhrobky se přestěhováním zachránily. Podobně jako mnohé další plastiky byla i tato poškozena – sochy jsou mezi stromy velmi působivé, ale často toto sousedství vede k nevratným škodám. Nejvíce zde byly poškozeny nožičky, což vedlo fantazii k příběhu, který možná měl být pro děti poučný; na historických fotografiích již jsou chodidla (až na jedno) ulomená, ale je zřejmé, že zde původně byla; devastace ale bohužel pokračovala – i na obličejích,“ přiblížila příběh tajemného náhrobku Kamila Jurajdová.  Shoda náhod dala dětem jména Při již zmíněném stěhování známého náhrobku se jen shodou náhod stalo, že byl umístěn nedaleko další zajímavé náhrobní desky, kterou dodnes najdeme na tamní hřbitovní zdi. „Zde dvě sestry spolu spíme, Klenkovy jsme zrozeny, že nás anděl vzbudí, víme, neb jsme v Kristu zrozeny. Kterýkoli tady půjdeš, rozvaž svoje pohodlí, tě žádáme, když to přečteš, tak se za nás pomodli!“ stojí na ní emotivní vzkaz. Není tedy divu, že si mnozí spojují obě památky na naše předky dohromady, a právě to dalo základ legendě o sestřičkách Klenkových. Pravdou ale je, že na desce zmiňované ženy podle již hůře čitelného dovětku zemřely bezmála rok po sobě, jako první Antonie v březnu 1805 a v lednu následujícího roku pak z tohoto světa odešla i Františka. Šlo o dospělé ženy před třicítkou, tedy by jistě jejich náhrobek nezpodobňoval malé děti. Archeologové rozluštili jednu z největších záhad. Objevili sochu faraona Ramesse II., vše bylo uvnitř Číst více Tajemné kouzlo náhrobku Ať již se děti, vytesané do kamene, jmenovaly jakkoliv, mnozí lidé vyprávějí, že se nad jejich náhrobkem dodnes vznáší jakési zvláštní tajemství, které nutí k zastavení a zamyšlení. „Je to zvláštní, ale kdykoliv jdu na hřbitov, vlastně si už dávám předsevzetí, že k tomuto náhrobku nepůjdu. Stejně mě to k němu ale přitáhne. Někdy se mi zdá, že je to nezávislé na mojí vůli, jako by zkrátka Někdo nebo Něco chtělo, abych se tady na chvíli zastavila. Mám pocit, jako by ty dívenky nechtěly být samy,“ vypověděla pro Čtidoma paní Jaroslava Málková, která do těchto míst chodí nejen z pietních důvodů, ale také proto, že miluje v životě všechno tajemno, které nám dosud možná nepoznaný svět nabízí. Nepopsatelná energie místa „Je to místo plné nepopsatelné energie, která jako by rušila všechno, co se děje kolem,“ popsala svoje pocity paní Málková. A není sama, stejně to podle jejích slov vnímají i mnozí její známí. To ostatně potvrdila i paní Jurajdová: „Nejen v minulosti, ale i dnes stále pomníček lidi dojímá – i bez legendy jde o jedno z míst, které na Olšanech lidi umí upoutat.“ Jak je to doopravdy? Skutečně dodnes touží malé děti po společnosti? A jak se vlastně jmenovaly? To se podle všeho již nedozvíme. Ať již děti zemřely jakkoliv, pro jejich rodiny to musel být velký šok.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL. Dva tisíce let stará záhada může být brzy rozluštěna. Teorie, co svitek ukrývá, je děsivá.

Čas načtení: 2024-12-14 00:00:00

Purdie, Kathryn - Tajemství lesa Grimm

„Vyprávěj mi ještě jednou příběh o tom, jak zemřu, grandmére.“ Clařin osud byl kartami předurčen už v jejím dětství – tajuplný les jí přinese smrt. Obyvatele Grimmské Doliny už několik let pronásleduje kletba, kterou na ně uvrhla magie lesa Grimm poté, co byla zneužita jeho magická kniha k vykonání hrůzného činu – vraždy. Lidé se ztrácejí v lese, příroda strádá a život z vesnice pomalu mizí. Mezi ztracené patří i Clařina matka a ona věří, že právě svou smrtí vykoupí matčin život. Vydává se tedy na cestu za její záchranou za doprovodu svého dlouholetého kamaráda Axela. Les Grimm však ukrývá mnoho tajemství a číhá v něm mnoho nástrah. Podaří se Claře a Axelovi všechny překonat? Tento příběh plný tajemství, pohádek a romantiky byste si rozhodně neměli nechat ujít. Datum vydání: 13.12.2024

Čas načtení: 2022-03-24 14:39:09

Markéta Harasimová: Při čtení beletrie vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já

„Psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující!“ přiznává autorka řady knížek, televizních scénářů, divadelních her, která již pátým rokem vede své nakladatelství MaHa. Letos vydává Markéta Harasimová tři publikace – humorný román pro ženy Na kočičí svědomí, psychologický thriller Volným pádem a psychologický román Slovo proti slovu. Její povolání je také jejím největším koníčkem. „Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný.“   O sobě říkáte, že jste od malička snílek, který rád vymýšlí a spřádá různé příběhy a splétá osudy hrdinů. A když jste se naučila číst a psát, své smyšlené příběhy jste si zapsala. Co vás ještě bavilo a jaké bylo vaše dětství na severu Moravy?       Ano, odjakživa jsem měla bujnou fantazii a využívala ji. Představovala jsem si například, co asi prožívají různé rostlinky a rovnou jsem jim vymyslela nějaký ten osud, příběh. Jabloni, malinovému keři, kytkám na skalce nebo třeba obilí, co rostlo na poli za zahradou. Tím jsem hodně žila a popravdě se to dodnes zas až tak moc nezměnilo – stále se pohybuji ve světě tvůrčí fantazie, i když už samozřejmě jiným způsobem. Kromě psaní pohádek a příběhů jsem také velmi milovala kreslení a zpěv, obojímu jsem se hodně věnovala. Moje dětství sice nebylo ukázkové a na severu Moravy se mi moc nelíbilo kvůli svéráznému, studenému počasí, které v mém rodném kraji převládalo, ale vzpomínám na ně s nostalgií. Kdykoli mám cestu do Krnova, nezapomenu se zajet podívat na náš bývalý dům a místa, kde jsem vyrůstala.   Již během studia obchodní akademie jste napsala svoji první knížku, dívčí román Jsi můj osud, který vyšel v roce 1996. Pak v rychlém sledu vyšly knihy – Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct. Bylo vám kolem dvaceti. Jak jste to prožívala? Jaký to byl pocit, když jste jako mladičká držela svoji první knížku v ruce? S mou prvotinou to bylo celkem rychlé… námět na knihu ke mně přišel během vyučování v prvním ročníku obchodní akademie. Bylo mi patnáct a najednou mě přepadlo nutkání napsat něco většího, román pro holky, jako jsem já. Pustila jsem se do toho okamžitě, a ještě ve vyučovací hodině jsem si poznačila pár dějových zvratů, abych hned po příchodu domů pokračovala. Rukopis jsem k vydání nabídla až na popud své kamarádky, a první nakladatelství, které jsem vybrala, ho přijalo s tím, že by uvítalo další podobná díla. A tak jsem začala psát… a knihy vycházely jedna za druhou. Dodnes jsem za tu příležitost velice vděčná a uvědomuji si, jaké jsem měla štěstí na lidi, kteří mi v tak nízkém věku dali šanci. Když se na pultech objevila má prvotina, cloumaly mnou nádherné emoce. Skoro se mi nechtělo uvěřit, že se opravdu dívám na své knižní dítě. Takový splněný sen, i když jsem popravdě na samotném začátku neměla ambice knihu publikovat. Napsala jsem ji, a tím to pro mě skončilo – nebýt kamarádky asi s rukopisem ani nic dalšího nedělám.   Pak jste se nějakou dobu pracovala v oblasti ochodu, než jste se naplno soustředila na psaní a literární tvorbu, co je pro vás životní náplní. Začínala jste romány určené dívkám, pak jste psala romány pro ženy a již nějakou dobu je vaše literární tvorba z žánrů krimi, detektivek, thrillerů. Připravujete něco nového? Co vás baví na psaní? Rodiče byli skálopevně přesvědčení, že uměním se člověk živit nemůže, a trvali na tom, abych měla „solidní“ zaměstnání. A tak jsem po ukončení studií nastoupila do jedné soukromé firmy a pracovala v obchodní sféře. Jenže mě to nenaplňovalo, a kromě toho mi nezbýval čas na tvorbu, necítila jsem se komfortně. Jedno společně s druhým vedlo k tomu, že mě přepadly nepříjemné deprese, a já je začala řešit návratem k literatuře. Psala jsem a zafungovalo to. Opustila jsem tedy nadobro obchod, vrhla se na dráhu profesionální spisovatelky, a vůbec toho nelituji. Byl to sice trochu risk, ale jsem přesvědčená, že když člověk něco dělá s láskou, přinese to ovoce. A já psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující! Zpětná vazba od čtenářů, kterým ta která kniha něco přinesla, dodala jim naději, nakopla je, aby se někam posunuli… Děkuji Bohu, že mi dal toto povolání. A co se týká novinek, samozřejmě jich připravuji spoustu. Jen v roce 2022 vyjdou tři knihy. Právě teď pracuji na novém titulu plánovaném na jaro 2023 a společně s hercem a režisérem Romanem Štolpou (a dalšími) plánujeme start zkoušení mé divadelní hry, kterou bychom na podzim chtěli uvést v pražském Divadle Bez Hranic.   Jste autorkou dvou knížek pro děti a jako velká milovnice koček, jste za hlavní hrdinku zvolila kočičku Ťapičku. Jak se vám psalo pro děti? Bude mít Ťapička další pokračování?   Ťapička a její příběhy, to je kapitola sama pro sebe. Krásná! Na knize pro děti jsme se dohodli s nakladatelstvím Bookmedia, a pro mě to byla výzva. Přece jen je jiné psát příběh dospělým než prckům. Snažila jsem se vrátit do doby, kdy mi bylo šest nebo osm, a podle toho jsem tvořila věty; tak, aby byly jasné, srozumitelné, a přitom zábavné. Mým cílem bylo vložit do textu také přesah, nenásilné poučení do života. Například, že si musíme pomáhat, lhaní nebo lakota se nevyplácí, nebo máme mít pro strach uděláno. Přetavila jsem dětský svět do světa kočičího a děti tak v Ťapičce můžou vidět samy sebe, se všemi jejími starostmi a radostmi. Knihu doplnily nádherné ilustrace Báry Kubátové, kreslila je podle fotek opravdové Ťapičky – moje kočka se totiž stala předlohou pro tu knižní, ilustrovanou. Knížky se u dětí těší velké oblibě, je to ideální první čtení, a navíc v nich najdou také různé kočičí hry a úkoly, takže se zabaví i jinak. Věřím, že další pokračování určitě vznikne, až přijde správný čas. Každopádně na toto téma dostávám spoustu dotazů a jak malí čtenáři, tak jejich rodiče by třetí (nebo i čtvrtý, pátý) díl uvítali.   Také jste podepsaná pod tří divadelní hry, jako scenáristka jste se podílela na seriálu Soudkyně Barbara, a dokonce jste si napsala jednu roli a v seriálu si zahrála. Jak jste se cítila jako herečka?    Divadlo je moje srdeční záležitost, a scenáristika mě velmi baví. Miluju tvorbu dialogů, takže si psaní scénářů maximálně užívám. V Soudkyni Barbaře byl skvělý tým profíků, se kterými se dobře spolupracovalo – od produkce přes režii až po herce. Nehrála jsem jen v jednom díle, ale jednu roli jsem si pro sebe opravdu napsala. Hrála jsem pořádnou mrchu, zlatokopku… (smích) Něco podobného jsem ztvárnila už i v divadle, tam to zase byla tak trochu frustrovaná, rozvedená učitelka, která usilovně hledá nového partnera, i když všem ostatním lásku vytýká. V Barbaře mi pak dali roli potvory opakovaně. No, nevím, co k tomu dodat, asi odhalili podstatu mého charakteru. (smích) V roli herečky se každopádně cítím výborně, odmalička jsem předváděla různé scénky, parodovala druhé a vůbec šaškovala. Nakonec i ke knihám o Ťapičce jsem vytvořila dětské divadelní (one-woman) vystoupení, se kterým jezdím po celé zemi. Mám kočičí kostým a vždy si to s dětmi velmi užívám.   V roce 2017 jste založila nakladatelství MaHa, kde jako první kniha vyšel váš třináctý román Poháry touhy. V nakladatelství vydáváte nejen svoje knihy, ale i tituly začínajících autorů. Co bylo impulsem k založení vlastního nakladatelství? Kolik knih jste za těch pomalu pět let v nakladatelství vydali?    O založení nakladatelství jsem uvažovala dlouho, a to proto, že jsem prošla zkušenostmi s několika nakladateli, a ne vše mi na spolupráci vyhovovalo. Výjimku snad představuje výše zmíněná Bookmedia, se kterou spolupracuji už čtvrtým rokem a je tam krásná symbióza. Vydávám u nich dětské knihy, respektive knihy s kočičí tématikou. V MaHa pak svou „klasiku“, tedy psychothrillery, krimitrhrilllery, psychologické romány, knihy z lékařského prostředí a tak dále… Celkem jsem jich pod touto značkou vydala jedenáct, produkci nakladatelství však brzy začali doplňovat další, noví autoři, převážně začínající. K dnešku u nás vyšlo knih pětatřicet, dvacet čtyři z nich mají na kontě mí spisovatelští kolegové. Letos na jaře vyjde dalších pět novinek (jedna z toho je moje), další jsou v plánu v létě a na podzim. A co bylo impulsem, proč se pustit do nakladatelské činnosti? Už jsem to nakousla – některé věci mi u nakladatelů vadily, například jsem většinou nemohla ovlivnit grafiku, ať už se jednalo o sazbu bloku, nebo přebal knihy. A tato stránka věci je podle mě pro každý titul klíčová. Chtěla jsem si mít grafické zpracování pod kontrolou, řídit marketing spojený s vydáním knihy, a tak dále. V neposlední řadě jsem velmi činorodý člověk, takže mě lákala představa redakčních prací a všeho okolo. Založení nakladatelství byl rovněž takový splněný sen. A jsem ráda, že teď mohu ty sny plnit i jiným, tím, že se ujmu jejich rukopisu.   Pro web www.vimvic.cz  jste připravila on-line kurz jak napsat knihu. Jaký je o něj zájem a co vás přivedlo kurz pořádat? Kurz Jak napsat knihu vznikl asi před pěti lety, nepamatuji si to přesně. Tehdy mě agentura Vimvic.cz oslovila s tím, jestli bych do toho projektu nešla, a já souhlasila. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jelikož je spousta lidí, kteří by rádi dali dohromady rukopis, neví ale, jak na to. Netuší, čím začít, na co si dát pozor, čeho se vyvarovat. A tak jsem dala dohromady takový podrobnější manuál. V současné době server vimvic.cz trochu změnil koncepci a věnuje se jiným věcem než dříve, takže už se kurz neprodává. Nicméně zájem o něj byl slušný a věřím, že mnohým začátečníkům prospěl.   V dětství jste byla vášnivou čtenářkou. Jaká jste čtenářka dnes? Co ráda čtěte? Od chvíle, kdy jsem se číst naučila, jsem četla knihu za knihou a zhltla jsem jich klidně pět týdně. Byla jsem pravidelnou návštěvnicí knihovny – vždy jsem přijela na kole, vyprázdnila plný batoh, půjčila nové knížky a frčela domů, natěšená, až se na ně vrhnu. Od doby, co se věnuji psaní na plný úvazek, však už na čtení nemám skoro žádný čas a hlavně, není to pro mě „odpočinek“. Mluvím teď o beletrii, kterou jsem dříve louskala ve velkém. Asi v tom bude určitá profesionální deformace, protože nad beletrií vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já, coby nakladatelka pak zase hledám grafické nedokonalosti; zkrátka se do četby nedokážu pořádně ponořit. Nikdy ale neodmítnu knihu s duchovní tematikou, odborné psychologické tituly, a také ty, které mi poskytují informace k tématu, které právě zpracovávám ve své tvorbě. Tato literatura je pro mě nutností, abych se dozvěděla co nejvíc o prostředí, ve kterém se právě pohybují mé knižní postavy.        Je vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ano, moje práce – lépe spíš povolání – protože slovo práce zní tak nějak…  jako nutnost, je mým největším koníčkem. Vášní. Něčím, bez čeho si neumím představit život. Baví mě všechny jeho podoby, ať je to psaní, nakladatelství, dětská divadla, scénáře… a další doplňující aktivity, kterých je spousta. Je velice pestré a zábavné, zároveň myslím i smysluplné. A z toho mám dobrý pocit. Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný. Oslím můstkem se tak dostávám ke druhé části otázky… chvíle volna. Ty popravdě řečeno nepotřebuji, nejraději trávím čas právě tvorbou, žiji se svými hrdiny. Dovolené mě nelákají, koneckonců toho s knižním divadélkem o Ťapičce (nebo za besedami pro dospělé) nacestuji hodně a poznávám díky tomu spoustu krásných míst v naší zemi. Takže chvíle „volna“ nevyhledávám, mnohem víc mi vyhovuje tvůrčí akce… (smích) Ale když na to přijde, ráda se odreaguji posezením u sklenky vína s příjemnými lidmi.   Markéta Harasimová se narodila 6. dubna 1977 v Krnově na severní Moravě. Působí jako spisovatelka, scenáristka, nakladatelka. V roce 2017 založila nakladatelství MaHa. Vystudovala obchodní akademii. Po maturitě pracovala nějaký čas v oblasti obchodu, nyní se naplno věnuje literární činnosti. Je členkou české sekce AIEP, asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury. Žije v Hustopečích u Brna. Napsala knihy Jsi můj osud, Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct, Růže a slzy, Bolest lásky, Sametová kůže, Vražedná vášeň, Pouta z pavučin, Mrazivé hry, Poháry touhy, Purpurové doteky, Vůně noci, Hedvábná past, Potemnělý ráj, Černá vdova, Doktorka Viktorie, Klinická smrt, Smrtelný hřích, Jak chutná strach a povídky Vánoční sen, Čas zázraků a Sherlockovo tajemství. Je autorkou knihy pro děti Z deníku kočičky Ťapičky a Koťátka kočičky Ťapičky, divadelních her Fronta na vánočního kapra, Rozbité demižony a Já jsem ty, miláčku! a text k písni Jsi můj sen (album Moment, Dalibor Janda, 2021).

Čas načtení: 2008-12-25 00:00:00

Kruté Vánoce jak mají být

Obchod byl plný lidí. Prodavačky se za pokladnami mohly přetrhnou a dlouhá fronta stejně neubývala. Všude svítila vánoční výzdoba, v rádiu hráli koledy. Tu a tam se někdo v tom obchodě poznal, popřál si se sousedem veselé Vánoce, co nejvíc zdraví a všeho nejlepšího a že se prý musí k sobě zajít někdy na návštěvu. Dveřmi proudily davy lidí, rodiny s dětmi, váhající mladí muži a slečny nevědíc co svému milému dát pod stromeček. „Tati a co dostanu k Vánocům?“ skákala holčička kolem svého otce, který tlačil nákupní košík. „To ti zlato přece nemůžu říct, to by pak nebylo žádné tajemství,“ usmál se muž a pohlédl na svou ženu, „Nedá mi pokoje, ta naše uličnice malá“ Žena se nepatrně usmála hodila do košíku slané oříšky. Rodina pomalu projížděla mezi regály, míjejíc spoustu věcí, na kterých mohla malá nechat oči a nebylo jediné zajímavosti, které by si nevšimla a kterou by nechtěla domů. U pokladen se právě obořila prodavačka na malého kluka, který si svůj nákup špatně spočítal a teď se nemohl doplatit. Bůh ví, za co všechno si na něm ta paní vylévala svoji zlost, být o trochu mladší, kluk se dozajista rozbrečí. Teď mu postupně přecházel po tváři strach a zlost. Nakonec se jeden muž stojící za ním nabídl, že těch pár korun doplatí – že hocha zná a že on mu to určitě někdy vrátí. Prodavačka si uvědomila, že teď už nemá proč na kluka křičet – ten pánovi za ním poděkoval a se svým nákupem odběhl. Pán a paní s malou holčičkou se právě dostali do dětské části obchodu, upravené přesně tak, aby to co nejvíce děti zaujalo a aby zatoužily všechno co tu je k mání mít doma. Paní už nevydržela věčné žadonění dcerky o koupi toho a ještě tamtoho a zlostně se na ní obořila. Holčička se rozbrečela a začala vyřvávat na celý obchod. Otec ji za malou chvilku uchlácholil – nesmí zlobit, jinak by nic nedostala. To na malou zabralo a chvilku byla potichu. U dveří obchodu rozmlouvala nejspíše vedoucí s nějakým pánem, pak přikývla, došla k jedné z pokladen a promluvila na prodavačku, co se u ní před chvilkou nemohl ten kluk doplatit: „Maruš, chce tě nějaký pán. Stojí támhle u dveří – jo, ten v té modré bundě. Prý je to vážné, jdi si s ním promluvit, já to tu na tu chvilku vezmu za tebe.“ Když se vedoucí pak otočila, Maruš už tam s pánem nestála. „Asi vyšli ven. Dobře udělali, u těch dveří hrozně překáželi,“ pomyslela si a začala markovat zboží další zákaznici. Vedle u pokladny stála starší paní a šeptem hluchým povídala známé ve frontě za sebou nejnovější drby. „A to jsem ti ještě, Jano, neřekla, že mladá paní Černá se rozvedla. Teď už to vlastně není paní Černá, ani vám nevím, jak se teď jmenuje. Takhle před svátky. Nu, toho jejího muže jsem neznala, ale asi ji musel dost trápit, když se rozhodla takhle. Prý si o to požádala ona.“ O kus dál zrovna zaplatil pán se ženou a malou dcerou. Naskládali nákup do tašek a vydali se domů. „Marku, potřebovala bych ještě něco koupit v drogerii. Pobereš to sám? Přijdu domů o pár minut déle.“ Muž přikývl, vzal tašky do rukou a vyšel s dcerou ven. Jeho paní se otočila a vyšla z obchodu na druhou stranu. Vedoucí zrovna volala na dalšího zaměstnance, ať jde na chvíli za ní k pokladně. Že už je ta Maruš venku nějak dlouho, tohle vybavování, že jí bude muset zatrhnout. Paní vedoucí vyšla ven a když Marii nikde neviděla, tiše zaklela a poznamenala, že to má u ní spočítaný, ať už se vůbec neobtěžuje vracet. Později, už se skoro začínalo smrákat, daleko za městem se hajný vydal na každodenní večerní obchůzku. Odvázal psa a pomalu se vydal po cestě do lesa. Sněhu moc nebylo, tu a tam sice nějaký ležel, ale hajný si dobře pamatoval časy, kdy ho bývalo mnohem víc. „Svět jde do kytek, cítím to v kostech.“ zamručel si tiše pod vousy a hvízdnul na psa, který už byl notný kus před ním. V jednom malém bytě muž se svým dítětem začal zdobit stromeček. Podařilo se mu letos sehnat krásný kousek a když ho konečně dozdobili, díval se na něj s velkou pýchou. Kde je ale, k čertu, Pavla? Říkala, že půjde jen do drogerie. Nervozně se podíval na hodiny, pak si řekl, že jí může přece zavolat. Vytáhl mobil z kapsy a začal vyťukávat číslo. V obchodě už dávno zavřeli. Jen vedoucí ještě v obchodě zůstala a dodělávala poslední nutné papírování k uzavření dne. Vesele si mnula ruce, Vánoce jsou skvělé období, říkala si. Prodá se toho jednou tolik co normálně. Zazvonil telefon. „Dobrý večer, tady Veronika Kučerová.“ „Dobrý den,“ ozval se z telefonu nervózní mužský hlas. „Zaměstnáváte prosím Marii Dvořákovou?“ „Ano,“ odpověděla hned vedoucí. V mžiku se ji spojila na její dnešní předčasný odchod. „Stalo se snad něco?“ už i její hlas zněl vyděšeně. „Ano, vy to tušíte, že? Nepřišla dnes vůbec domů. Co se stalo?“ skoro křičel onen muž do telefonu. „Nějaký pán s ní chtěl dnes mluvit a pak už jsem ji neviděla.“ řekla paní Kučerová. V telefonu bylo dlouho ticho. „Zavolám na policii,“ řekl muž a zavěsil. V opuštěném domě na kraji lesa svítilo, což nebylo v tomhle domě zvykem. Patrně vůbec nikdo netušil, že do tohoto domu ještě vede elektřina. Právě to dnes přilákalo hajného, který kolem tohoto domu pravidelně chodil. Teď stál uvnitř a spolu s policistou koukal na vnitřek pokoje. Stál tam krásně ozdobený vánoční stromeček. Pak už snad jen věci, které dokázali i hajnému, který si myslel, že v životě viděl hrůz dost, vyrazit dech. Na židlích za stromkem seděli tři osoby. Nekoukaly na stromeček. Koukali se na provaz visící od stropu dolů. Na tom visel muž a provaz tiše vrzal jak se tělo pomalu houpalo. Třem postavám naproti to už nejspíše nevadilo, každá měla uprostřed čela tmavou díru, která mluvila za vše. „Skoro bych řekl, že toho mám pro dnešek dost a to se děsím, co mě bude čekat na stanici.“ promluvil tichým hlasem policista. „Zdá se, že nebude problém těla identifikovat, doklady u sebe mají a jestli je bude někdo živý postrádat, pak není co řešit.“ Podíval se z okna, ve kterém chybělo sklo, ven na policejní vůz s blikajícím majáčkem. „Zabít dva lidi a svou manželku. Proč to ten pán Černý, k sakru, dělal?“

Čas načtení: 2021-04-13 12:45:42

Tajemství Bachovy hudby odhaluje kniha Hudba na nebeském hradě

Johann Sebastian Bach je jedním z nejnepochopitelnějších skladatelů v dějinách. Jak mohl tak vznešenou hudbu složit člověk, který vypadá tak obyčejně, tak neprůhledně – a občas netečně? John Eliot Gardiner v dětství každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů. V knize Hudba na nebeském hradě podrobně vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, popisuje, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována a jak dosahuje svých účinků. A píše také o tom, jaký byl Bach člověk.   Ukázka z knihy Hned po zahájení práce se Bachovy úvahy zabývaly harmonií. Zedler definoval univerzální harmonii jako „konformitu a harmonii všech věcí, protože ve světě se vše děje společně, a to ve vztahu jak k příčině, tak k následku“. Bach dodává: „Generální bas je nejdokonalejší základ hudby […] který vede ke správně znějící harmonii (Harmonie), ke slávě Boží a k přípustnému potěšení duše.“ Emanuel Bach popisuje tuto zaujatost podobným způsobem: zásadním aspektem otcova zájmu o harmonii byla plnohlasost (Vollstimmigkeit), jinými slovy způsob, jakým byl zahrnut kontrapunkt. Tady jsme opravdu u jádra věci, tedy u překročení vertikálních a horizontálních rovin zvuku. Určitě nikdo před Bachem nevyužíval tento průsečík takto plodně (a po něm tak činilo jen málo skladatelů): melodie se opírá o rytmus, který je obohacen kontrapunktem a spojuje se k vytváření harmonie, jež je složena z konsonance a disonance, které zachycuje posluchačův sluch. Podíváme-li se z jiného pohledu, je ohromující, jak harmonický pohyb podle všeho nese plný náklad melodických nápadů na vlastních ramenou. To vše je samozřejmě z teologického pohledu vysoce symbolické. Upozorňuje to na skutečnost, že slovo Vollkommenheit – kromě toho, že znamená „dokonalost“ – má ještě podtón „úplnosti“. Tento koncept vyváděl z míry nejhlasitějšího Bachova kritika Johanna Adolpha Scheibeho, jenž měl za to, že moderní skladatelé „pouze umísťují pod melodii doprovodné hlasy“. Dokonalost pro Bacha znamená znalost „nejskrytějších tajemství harmonie“. Jeho dovednost při jejich objevování byla vášní – téměř posedlostí – a „nikdo nedokázal dospět k tolika invenčním a neznámým myšlenkám z jinak zdánlivě suchých triků, jako se to dařilo jemu“. O procesu osvojení si těchto dovedností se můžeme dočíst v různých komentářích roztroušených ve spisech Emanuela Bacha. V zásadě nemluví ani tak o tom, co spustilo úvodní jiskru (inventio) v otcově mysli, spíše představuje záplavu způsobů, kterými ji otec rozvíjel (elaboratio):   Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“. „Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.“ Když hrál novou skladbu z listu, tak „díky skvělé znalosti harmonie“ byl schopen okamžitě změnit trojhlasou texturu na úplný kvartet – a to vše „na základě řídce číslovaného partu continua […] činil tak v dobré náladě a věděl, že by mu to skladatel neměl za zlé“.   „Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“ Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval. Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem. Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“. * * * Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly. Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci. To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“ Emanuel ovšem nepopisuje, jak to vypadalo, když se jeho otec rozhodl se podvolit méně. Lišila-li se Bachova interpretace lekcionáře od Picanderovy (či poetické parafráze nebo expozice jiného libretisty) a jeho vlastní myšlenkové modely vedly k alternativní struktuře, nebyl vždy nakloněn tomu, aby se podřídil. V takových případech Bach v plné míře odhaluje celou šíři vlastních hudebních ambicí, a to interpretovat text a najít význam ve světě kolem sebe. V tomto bodě mu žádný autor ani libretista nemohl zabránit použít jeho přirozené nadání, aby jak říká Birnbaum, získal „imaginativní vhled do hlubin světské moudrosti“. Jeho riskantní strategie mohly vést k naprostému ignorování konvenčních náležitostí (propriety) ve výstavbě poetického textu – kniha pravidel je pomyslně defenestrována a končí kdesi dole na ulici. Někteří kritici takové procedury považovali za nepřípustné, prokazovaly jeho tvrdohlavost a umíněnost. Hlavu si s ní lámali i ti nejnadšenější podporovatelé, kteří mnohem ochotněji než on souhlasili s konvenčními koncepty toho, co je „přirozené“ a „rozumné“. Emanuelův popis otcových melodií je nesen jistou zmatečností, ale i obdivem: hovoří o nich jako o „podivných, ale vždy rozmanitých. Invenčně jsou bohaté a nepodobají se žádnému jinému skladateli.“ Jedním takovým příkladem, kdy Bach vzal věci do vlastních rukou, je takzvaná Smuteční óda (Trauer-Ode, BWV 198). Tuto kontroverzní objednávku realizoval k bohoslužbě po smrti královny Kristýny Eberhardýny, kurfiřtky saské. Ta měla politický rozměr. Královna Kristýna byla v Sasku široce uctívána, neboť na rozdíl od zesnulého manžela a syna, kteří konvertovali ke katolicismu (což mnoho lidí v té době považovalo za cynickou snahu vyhovět podmínkám polské koruny), ona zůstala věrna luteranismu. Bachova hudba je důstojná, hluboce působivá, má atmosféru. První věta se stylisticky a emočně podobá úvodnímu chóru Matoušových pašijí, uvedených jen několik měsíců předtím. Zádušní bohoslužba byla sloužena v univerzitním kostele 17. října 1727, partitura byla ovšem dokončena až 15. října, čímž zbývaly pouze dva dny na opis partů a zkoušení. Bach zhudebnil text jako kantátu, složenou ze sborových částí, árií a recitativů. Ocitl se tak na tenkém ledě. Univerzitní kostel nepatřil k jeho oblíbeným místům, navíc nezhudebňoval slova nějakého starého kantátového nádeníka, ale respektovaného univerzitního profesora Johanna Christopha Gottscheda, vůdčího obhájce reformy písemnictví, který byl v Lipsku oslavován jako představitel racionální literatury. Problém byl v tom, že z jeho smuteční ódy se vyklubala mdlá směsice banalit, falešného sentimentu a směšno-vznešených rýmů. Bach prostě ignoroval formální uspořádání přísně osmiveršových strof s pravidelným rýmovým schématem (abba) i Gottschedovy narážky v textu týkající se náležitého zhudebnění. Jeho provinění spočívalo nikoli v lhostejnosti ke vznosnému tónu Gottschedova textu, ale ve způsobu, jakým ho nahradil a zatlačil do pozadí. Johann Adolph Scheibe, který byl dle očekávání nadšeným Gottschedovým obdivovatelem, nás zpravuje o tom, jak měl text zhudebnit – měl se vyhnout všem výstřelkům, například modulaci do vzdálených tónin či „použití nekonečné masy metafor a figur“. Ovšem právě díky těmto metaforám a figurám je Bachova hudba tak působivá. Při jedné příležitosti, kdy mu Gottsched nabízí nadprůměrné čtyřverší – „Třesoucí hlas zvonů / k znepokojení přivede naše duše neklidné / svým rozhoupaným bronzem / nám kosti i cévy pronikne“ –, odpovídá Bach památným způsobem. Čekali bychom, že bude napodobovat zvuk pohřebních zvonů, on ovšem přichází s mimořádnou instrumentální paletou: páry fléten, hobojů, (neobvykle) viol da gamba a louten vedle smyčců a continua. Úžasné je ovšem to, co s těmito kontrastními instrumentálními barvami provede v pouhých jedenácti taktech. Nejprve uvede každou z jedenácti vrchních linek jednu po druhé, přičemž každá evokuje zvon jiné velikosti – od nejmenšího ztvárněného stepujícím vyzvánění fléten k drženému zvuku zvonů střední velikosti u hobojů a oparu smyčců v pizzicatu až k hlubokému, sytému zadunění větších zvonů v gambách a continuu, které znějí zlověstně v pravidelných kvartách a kvintách. V tomto okamžiku jsme se posunuli od zmenšeného septakordu D v hoboji prostřednictvím malé septimy do c moll a k noně na e. Poté, pod třetím obratem dominantního septakordu na cis, přichází náhlý (a podle standardů té doby nepřípustný) otřes zpět od eis k a v basu a pak zvony jeden po druhém ve stejném pořadí, v jakém začaly, také zmizí. Tato tonální analýza zřejmě napovídá, že s královninou smrtí čas přestal fungovat ve své obvyklé Bohem dané pravidelnosti – a s jejím odchodem se přirozený svět ocitl vzhůru nohama. Scheibova či Matthesonova přímá i nepřímá kritika, i když je ohraničena jejich konceptuálními omezeními, nabízí ve svém úhrnu měřítko, podle něhož lze posoudit míru neporozumění Bachově hudbě: jak mohl tak zatvrzele ignorovat jejich snahy racionalizovat a katalogizovat náležité a sluchu lahodící kompoziční styly? Lze si pouze představit, jak nezáživná by byla Scheibova „správná“ reakce ve vztahu ke zhudebnění tohoto textu. Pravdou je, že stylistická nevhodnost (impropriety) je znamením Bachova přístupu k invenci v kultuře, která nebyla vybavena k tomu, aby si poradila s jeho originalitou. O Scheibem Birnbaum říká, že se „snažil zhnusit Bachova díla jemným uším“. Imaginativní bohatost Bachovy hudby – jedna z kvalit, kterou dnes obdivujeme a vychutnáváme si ji (možná v důsledku toho, co jsme se naučili z pozdějších kompozic) – se tvrdě střetávala s kulturními hodnotami jeho doby a podrývala široce přijímané myšlenky dekora. Matthesonovu a Scheibovu kritiku zhoršoval fakt, že oba byli průměrní skladatelé. Mattheson se nejprve jevil slibně) brzy však utekl k teoretickým spisům. Některé jsou sice bystré a pomáhají zaplňovat mezery v poznání, jak skladatelé v té době fungovali, Mattheson se však stal tlučhubou ohromující pompéznosti a nadutosti. Scheibe působí jako zahořklá lidská skořápka, stravovala ho závist a liboval si v zesměšňování a pomlouvání kolegů. Jeho pohrdání neunikl ani Mattheson, ač obhajoval podobně „vědecký“ přístup k hudbě. Scheibe ovšem svou kritiku velmi ochotně odvolal v okamžiku, když ten, na něhož jeho kritika cílila, projevil byť jen sebemenší zájem jeho hudbu provozovat. K tomu došlo až poté, co nešťastnou náhodou přišel o oko při práci se svým otcem, varhanářem v Lipsku. Měl vzdělání hudebníka, ale nepodařilo se mu získat ani jedno varhanické místo, o něž se ucházel (včetně místa ve Freibergu roku 1731, kam ho doporučil sám Bach), takže se vedle skladatele rozhodl stát i hudebním kritikem. Roku 1737 publikoval článek, v němž pranýřoval Bachovu hudbu jako „bombastickou“ a „zmatenou“ a hovořil o něm pejorativně jako o „muzikantovi“ (Musikant, správný termín by byl Musikus, tedy ten, který použil v názvu čtrnáctideníku Critischer Musikus, jejž založil).   Sir John Eliot Gardiner (* 20. dubna 1943) vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King's College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1990 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná odborná ocenění, včetně dvou Grammy. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. Naposledy 29. listopadu 2020 na jednom z adventních koncertů bez publika (kvůli probíhající pandemii koronaviru.   Dauphin 2021, přeložil Tomáš Jajtner, brožovaná, 704 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-31 13:30:01

Na Netflix míří kontroverzní český snímek Tajemství a smysl života. Je to vůbec ještě film?

Na populární streamovací platformu Netflix míří snímek Petra Vachlera Tajemství a smysl života Podle některých se jedná nejen o nepříliš povedený film, ale o vyloženě nebezpečný počin Ke shlédnutí by film měl být v první polovině června Česká kinematografie v posledních letech dokáže vyplodit jen málo kvalitních filmů či seriálů. Mezi výjimky patří kupříkladu skvělé sci-fi Bod obnovy (ČSFD: 70 %), které snese srovnání se zahraniční produkcí. Ovšem většina počinů spadá do kategorie „lehké letní komedie“, které postrádají hlavu a patu, případně se jedná o český tradiční žánr pohádky, který už ale nemá moc co nabídnout. Větší rozruch vzbudil až snímek Tajemství a smysl života (ČSFD: 56 %), nicméně z trochu jiného pohledu, než by si jeho tvůrce přál. Přečtěte si celý článek Na Netflix míří kontroverzní český snímek Tajemství a smysl života. Je to vůbec ještě film?

Čas načtení: 2019-11-10 08:00:50

Bonusový příběh: Já a Anastázie; Cesta do země malovaných plakátů

Čtení na pokračování I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami. Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne. Jenže teď už je docela pozdě. Ve škole skoro nikdo není. Děti odešly z kroužků, jen já jsem se trochu zdržela. A když jsem stála na té chodbě a kolem dokola nikdo, chtěla jsem to zkusit. Aspoň jednou. Jaké to bude, když se rozeběhnu a sklouznu? Jak dlouho pojedu? Kdyby na mých podrážkách byla modrá barva, jak dlouhou by udělala čáru? A tak jsem se pořádně rozeběhla a zvedla ruce a svištěla a v tu chvíli ze schodiště vystoupil pan školník. Podíval se na mě tím svým typickým výrazem. Už má hodně prošedivělé vlasy a husté obočí. Ale když se dívá vážně, jako by se mu ty chloupky na obočí rozčíleně vztyčily. On není vůbec zlý, chce jen vypadat strašně důležitě, abychom ho nebrali na lehkou váhu. Protože po školních chodbách se opravdu běhat nemá! Ne nadarmo je to ve školním řádu. Snadno by se mohl stát úraz a kdo by pak chtěl ležet doma s nohou v sádře, když by mohl zase někde jinde něco jiného podnikat. Trochu jsem se zastyděla. Já vím, že mě to strašně lákalo, ale být přistižená, to je jiný pocit. Chtěla jsem to trochu napravit, aby si nemyslel, že jsem jen nějaká uličnice, a tak jsme spolu prohodili pár vět. „Já si myslím, že být školníkem je super práce. A navíc jsem slyšela, že taky školníci ve škole bydlí. A to si pak ani nemusíte vařit, že jo? Protože ve škole je navíc jídelna. A když potom všichni odejdou, tenhle celý obrovský barák máte jen pro sebe. Musíte si žít jako král! Tolik místností! Jako komnat na zámku! Kdybych já bydlela ve škole, tak bych se třeba večer chodila dívat do přírodopisného kabinetu. Mají tam dokonce vycpaná zvířata! Lepší jsou živá, to dá rozum. Ale tohle je taky nevídané! Nebo bych chodila do tělocvičny a houpala bych se na kruhách a nebo bych…“ „Nebo bys klidně běhala po chodbách a nikdo by tě nezastavil,“ smál se školník. Já jsem si ale dovedla představit noční dobrodružství v ještě mnohem lepším provedení: co takhle brázdit chodby na bruslích? Nebo na skateboardu jako Bart Simpson? Klidně by se tu mohly konat tajné noční závody, nebo strašlivě strašidelné exkurze. V přírodopisném kabinetu mají totiž ještě opravdového kostlivce v životní velikosti! Kdyby ho někdo v noci potkal uprostřed temné chodby, to by bylo! Takových možností, co se tu nabízí! Proč to ještě nikoho nenapadlo? Myslím, že pan školník je správný chlapík. On je to ve skutečností táta paní učitelky Doubkové ze 4.B. Někdy to je trochu legrace, když paní učitelka odchází do kabinetu a on na ni volá Anežko, stav se pak u mě, mám pro tebe tu ořechovou roládu, jak máš ráda. Děti se pak chichotají. Když je hodina, tak sedí vážně a bojí se, aby nedostaly pětku. A pak přijde přestávka a paní učitelka se na pana školníka usmívá. To je takový jiný úsměv než na kohokoliv jiného. Na rodiče se vždycky díváme jinak než na cizí lidi. A pak mi pan školník řekl o VTŠ, což je zkratka pro Velké Tajemství Školníků. „Ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Tohle je závazné VTŠ, to se nesmí dostat mezi lidi! Víš, co by se všechno mohlo stát?“ V tu chvíli se pan školník tvářil dost přísně, až se mu zase naježilo obočí. Věděla jsem, že tohle je opravdu opravdu důležité. Ale musela jsem dodat: „Je mi to jasné, ale upřímně…“ „Copak ty neumíš udržet tajemství? Přece už nejsi žádné malé dítě.“ „Kdepak! To já umím! Kdyby se soutěžilo, kdo to nejdéle vydrží, jistojistě bych vyhrála! Nikdo by ho ze mě nevypáčil, ani kdyby mě mučili. Když se řekne slib, tak to platí a basta. Jenže zůstat s tajemstvím úplně sama je trochu smutný. Kdybych ho tak mohla sdílet se svou nejlepší kamarádkou, bylo by to naše společné tajemství. A s tím už se dají dělat věci!“ „Nejlepší kamarádka, říkáš, Markétko? Tak pokud je to opravdová upřímná kamarádka, právě taková, kterou člověk pozná možná jednou, dvakrát za život, pak ano, můžeš ji to říct. Společně tak budete mít možnost zažít úžasná dobrodružství, na která se nikdy nezapomíná. Markétko, buď ale zodpovědná. S takovým tajemstvím je spojena velká moc. Dávej pozor, ať to tobě a tvé kamarádce přinese jen to nejlepší a nikomu neuškodí. A teď mi tady opravdu a upřímně slib, že nikomu dalšímu, co je to VTŠ a jak funguje, za žádných okolností nevyzradíte.“ Slibuji,“ řekla jsem a na důkaz důležitosti okamžiku jsem si olízla prsty. Nemohla jsem se dočkat! To bude dobrodružství! V čem tedy vlastně spočívá Velké tajemství školníků? „V místech, kde v tělocvičně stojí cvičební nářadí, se v některých školách skrývá pod malým nenápadným koberečkem tajný teleportační kanál. Na světě jich je prý něco kolem stovky a poznáš je tak, že jsou na podlaze žlutou barvou označené dvě lidské stopy. Když se na ně postavíš a nebudeš se chvíli hýbat, odnesou tě pryč do úplně cizí školy a ještě k tomu v docela jiném čase, než je teď. Nevýhoda je, že to nemůžeš ovládat jako třeba stroj času. Ten kanál si dělá, co chce. Než se naděješ, jsi v tu chvíli docela někde jinde a můžeš jen hádat, kde a co se píše za rok.“ „Tak to je luxusní!“ zapištěla jsem radostně. „A jak se pak dostanu domů?“ „Stejným způsobem. Musíš se postavit na tytéž stopy a ty, naštěstí, tě jako zpátečním lístkem vrátí domů. Aspoň tuto cestu nepopletou.“ „Já už asi vím, co tu děláte po nocích,“ zachichotala jsem se. „Tak si tak říkám, že až budu velká, nebylo by špatné být školníkem. Teda vlastně v mém případě školnicí.“ Udržet tajemství, to dá vskutku práci. A vědět o něčem tak neuvěřitelném a nevyzkoušet to, to už je doslova nadlidský úkol. Naštěstí jsem se tímhle trápit nemusela. Pan školník mi ho nesvěřil pro nic za nic. Druhý den po obědě byla tělocvična zcela prázdná, a tak jsem se domluvila s Alčou, se svou nejlepší kamarádkou, kterou člověk potká možná jednou, dvakrát za život, že bychom mohli tuhle prapodivnost vyzkoušet. Ani mě nenapadlo, že bych do toho šla sama. Přeci jen bez Alči by to byl jen poloviční zážitek. Ne nadarmo se říká: ve dvou se to lépe táhne. A dva dají dohromady více nápadů a dostanou-li se do nějaké šlamastiky či nebezpečí? Prostě jedna druhé pomůžeme! Protože taky přece platí, že v nouzi najdeš přítele. Vždycky je lepší užít si dobrodružství ve dvou nežli sám. A slib je slib! To je pravda! A toto tajemství bude dvojnásobně stvrzené a ohlídané. Jen já, Markéta Vstřícná a Alena Moravcová! Když jsem odhalily přesně to místo, o kterém mluvil pan školník, uvědomily jsme si, že stopy tu jsou jen pro jedny boty. Chvíli jsem dumala, ale pak jsme se na sebe s Alčou významně podívaly a jako by do nás najednou trklo: Je přece jasné, že pokud bych si na ně nejprve stoupla já a chvilku po mně Alča, mohlo by to každou z nás odnést jinam? Ale! Když jedna vyleze druhé na záda, tak se obě přeneseme najednou na stejné místo! Heureka! Naprosto geniální! Pokračování zde Obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2024-03-05 14:37:21

Garcinia Cambogia: Tajemství účinného hubnutí

1) HCA: Tajná zbraň, jak nepřibírat Hlavní aktivní složkou Garcinie Cambogia je kyselina hydroxycitronová (HCA). Tato látka hraje klíčovou roli v procesu hubnutí tím, že blokuje enzym zvaný citrát lyáza, který je zodpovědný za přeměnu [...] The post Garcinia Cambogia: Tajemství účinného hubnutí appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2024-05-29 07:55:42

Příliš toxické vztahy v napínavém románu Šárky Andrlové

V tomto roce překvapila autorka Šárka Andrlová svým šokujícím společenským románem Tajemství domu v L. (Moba). Již dříve čtenáři zaznamenali její velmi příznivě hodnocenou prvotinu Cesta do blikajícího pekla (Pointa), která vyvolala řadu zajímavých diskuzí a pochvalných recenzí. Jedna z nich byla zveřejněna i na webu superrodina zde. Vřele doporučuji si knihu přečíst. Zatímco příběh z Cesty do blikajícího pekla byl založen na vlastní zkušenosti a stává se jakýmsi mementem, varujícím před finanční i sociální zhoubou, jež způsobuje závislost na výherních automatech, Tajemství domu v L. nabízí hutnější – obsahově i co do počtu stran – psychologický román o lidech, jež jsou více či méně spjati s domem v jedné menší obci „L“. Celý příběh se odehrává ze dvou časových úhlů Jedna linka probíhá „v přítomnosti“ od roku 2018, v níž jsou hlavními aktéry Václav a Anna; druhá nás vrací do minulosti od června 2008 s hlavními postavami Jitkou a Janou. V průběhu děje se postupně dozvídáme, co tyto osoby spojuje i mnohdy velmi trpce odděluje. Minulost skládá své často ostré střípky ne příliš šťastných životů a vzájemných mezilidských vztahů. Stránku po stránce se vše proplétá, vzniká jakási pevná pavučina, která právě až v závěru přinese zásadní odpověď. Všechno pak do sebe zapadne. Přesně. Kus po kuse. A naskytne se komplexní obrázek celého příběhu. Nicméně, čím mě kniha nejvíce oslovila, bylo, že čtenář po celou dobu nemá tušení, jak to dopadne. A jestli to nějaký recenzent vyspojleruje, nečtěte to! Ošidíte se o skutečný zážitek! Autorka nám servíruje, co si sama zamane Je to její šachovnice, ona tu vede své figurky. Nápověda je mnohdy jen návnadou, falešným „blyštivým“ vodítkem, kdy můžeme nabýt dojmu, že už jsme skutečně přišli na kloub onomu tajemství. Jenže omyl! Po pár stránkách je celá tahle předtucha zborcena. A stane se to ještě několikrát. Za chvíli se necháme znovu lapit do obdobné léčky. Skládáme dějové dílky puzzlíků, jak je autorka právě vysypává z pytlíku; jenže další neukáže, a tak nemáme šanci je správně přiřadit. Až ve výsledku zjistíme, jak vlastně vše dává smysl. Oceňuji, že je text oproštěn od některých klišé, jež jsem se (lapena v průběhu čtení do pasti) obávala, aby nenastaly. Člověk se nemění ze dne na den a některé sliby zůstanou vždy viset ve vzduchu … na prázdno. Děkuji za to, že se jedna pasáž (autorka a ti, co již četli, vědí) nepřevalila v růžový obláček sladkobolnosti naivního vítězství nad některými letitě zakořeněnými závislostmi. Jako by za to mohl právě ten dům… Nebo to byly jen výmluvy a ta nejednou až na dřeň citová zploštělost se zakořenila v lidech samotných? Vztah Jitky a Jany patří k těm nejchladnějším, jaké snad jen může mít matka s dcerou. Roman, který vstoupí do jejich zraněného prostředí, v době, kdy se bolest ještě nezacelila, s nimi jen sobecky manipuluje. Jako by se zde zcela vytratilo svědomí. Václava potkáváme v letech 2008 a 2009 ještě jako mladého nevyzrálého chlapce, který po deseti letech dospěje v muže s obdobně povrchním postojem k životu. Snad díky úspěšné kariéře a zlomenému srdci v mládí, které ho zásadně změnilo, se stal jen jakýmsi kusem ledu, jenž dlouhodobě není schopen hlubšího citu. A Anna? Přišla o rodinu v těžkém období dospívání… Ale v  posledních minutách, než zůstala zcela sama, se dozvídá jen nějakou polovičatou pravdu a netuší, jak s ní naložit. Ještě nevyzrálá, příliš mladá, snad jen hledá způsob, jak by nabyla nějakých jistot, jak se někde usadit, kde by to mohlo být zase něco jako „doma“ ve světě, který ji nechal samotnou bez odpovědi na nejdůležitější otázku. Tajemství domu v L. mě velmi překvapila V některých knihách máte jasno, kdo je „ten zlý“ a „ten hodný“, jenže upřímně, zde si nejspíš nikdo dlouho poctivě nesáhl do vlastního svědomí. Ten propletenec způsobuje, jako by bylo malé město ještě menší, jako by si každý viděl víc než do kuchyně, jako by se minulost nikdy nedala odpárat jinak, než vlastním odchodem. Takže pokud se chcete podívat na příběh, který vás nepovede jasnou linkou, ale schválně vám bude dávkovat určité části, aby vás zmátl, rozčílil, znejistěl, ale nutil číst dál, tak je to Tajemství domu v L. O napětí tu rozhodně není nouze. MB

Čas načtení: 2024-06-05 14:00:36

Přírodní tajemství prodloužení života ve Zdraví

Co je Cordyceps? Cordyceps je druh houby, která se vyskytuje v horských oblastech Asie. Má dlouhou historii v tradiční čínské a tibetské medicíně, kde je ceněna pro své pozoruhodné zdravotní vlastnosti. Jak Cordyceps přispívá k [... The post Přírodní tajemství prodloužení života ve Zdraví appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2024-08-23 11:49:37

Zelený kratom: Nejpopulárnější varianta a tajemství jeho barvy

Původ zeleného kratomu Zelený kratom se přirozeně vyskytuje v tropických oblastech jihovýchodní Asie, kde je součástí hustých deštných pralesů. Tyto pralesy jsou známé svou bohatou biodiverzitou, přičemž kratomové stromy v nich hrají důležitou roli. V [...] The post Zelený kratom: Nejpopulárnější varianta a tajemství jeho barvy appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2025-03-19 09:00:00

Soudce neochotně prodloužil Trumpově administrativě lhůtu na poskytnutí podrobností o deportačních letech

 Americká vláda musí do čtvrtečního poledne amerického východního času poskytnout podrobnosti o svých deportačních letech, nebo se odvolat na doktrínu, která chrání informace z důvodu národní bezpečnostiSoudce neochotně dal Trumpově administrativě další den na zodpovězení otázek ohledně deportačních letůFederální soudce vyhověl žádosti Trumpovy administrativy o odklad odpovědi na jeho požadavek na podrobnosti o třech deportačních letech, které pokračovaly do svých destinací v rozporu s jeho příkazem.Soudce James Boasberg uvedl, že vláda má dalších 24 hodin - do zítřejšího poledne východního času - na to, aby buď poskytla podrobnosti o trasách letů a o tom, koho převážejí, nebo aby se odvolala na doktrínu, která by vládě umožnila tyto informace utajit z důvodu národní bezpečnosti.Boasberg, který v sobotu večer prohlásil, že žádné ze tří letadel s migranty by nemělo pokračovat do svých destinací, protože zvažoval výzvu k jejich deportaci podle zákona o nepřátelských cizincích, dal ve svém příkazu najevo, že není s argumenty vlády spokojen.„Ačkoli jejich důvody pro takovou žádost nejsou na první pohled přesvědčivé, soud prodlouží lhůtu o další den,“ napsal Boasberg.„Soud požaduje tyto informace nikoliv jako 'mikromanipulativní a zbytečné soudní zkoumání',“ jak tvrdila Trumpova administrativa, “ale aby zjistil, zda vláda úmyslně nerespektovala soudní  nařízení vydaná 15. března 2025, a pokud ano, jaké by měly být důsledky.“Naznačil také, že je skeptický k tomu, že vláda zvítězí, pokud se odvolá na doktrínu státního tajemství, aby informace zůstaly důvěrné z důvodu národní bezpečnosti:Vláda ve svém návrhu poprvé naznačila, že zveřejnění informací požadovaných soudem by mohlo znamenat vyzrazení státního tajemství. Do dnešního dne totiž vláda neuvedla žádné tvrzení, že předmětné informace jsou utajované. Utajení je obecně považováno za méně ochranný prvek než výsada státního tajemství ... Zdá se tedy, že je neobvyklé, aby zveřejnění neutajovaných informací ohrozilo státní tajemství.Boasberg rovněž kritizoval argument Trumpovy administrativy, že sdílení požadovaných podrobností „by vedlo k okamžité záplavě dotazů médií a požadavků na informace“:Obžalovaní toto tvrzení uvádějí navzdory vlastní rozsáhlé propagaci podrobností o letech. Ministr zahraničí například odhalil mnoho operativních detailů letů, včetně počtu osob, které se jich zúčastnily, totožnosti mnoha z nich, zařízení, do kterého byly dopraveny, způsobu jejich ošetření a časového okna, během kterého k těmto událostem došlo ...Soud si proto v tuto chvíli není jistý, jak by splnění jeho  příkazu ohrozilo státní tajemství.

Čas načtení: 2021-12-28 13:32:09

Tajná studie o veřejných dobíječkách za veřejné peníze

Stát prostřednictvím své organizace Technologická agentura zaplatil studii, která měla analyzovat potenciál využití obnovitelných zdrojů pro rozšíření sítě nabíjecích stanic pro elektromobily. Stát za ni z veřejných zdrojů zaplatil téměř pět milionů korun. Studie je hotová, ale stát ji odmítá dát veřejnosti k dispozici. Kverulant.org proti tomu protestuje a podává stížnost.  V červnu 2018 uzavřela Technologická agentura ČR (TAČR) smlouvu se zapsaným spolkem Komora obnovitelných zdrojů energie. Předmětem této smlouvy bylo dodání studie s názvem Analýza potenciálu, scénářů a návrh využití decentralizovaných obnovitelných zdrojů pro rozšíření sítě nabíjecích a plnicích stanic. Stát prostřednictvím TAČR za tuto studii slíbil vyplatit 4,62 milionu korun. Studie byla koncem listopadu 2021 dokončena a většina peněz z veřejných zdrojů zapsanému spolku vyplacena. V souladu se zákonem 106/1999, o svobodném přístupu k informacím, počátkem prosince požádal Kverulant o poskytnutí celé studie. Byl však odmítnut. Podle TAČR se na TAČR zákon o svobodném přístupu nevztahuje. A zákon 130/2002, o podpoře výzkumu a vývoje, jim poskytnutí takové informace prý dokonce zakazuje. Podle Kverulantova názoru však ani jeden z uvedených zákonů neustavuje úplnou výluku platnosti zákona o svobodném přístupu k informacím. A už vůbec není přijatelné odmítnout požadované informace jen s pouhým odkazem na ustanovení zákona tak, jak to TAČR udělal. Proto Kverulant proti neposkytnutí informací podává stížnost. To však není jediný důvod, proč tak činí. Podle anotace projektu uveřejněné na stránkách TAČR je cílem projektu „vytvořit komplexní návrh řešení pro zapojení decentralizovaných výroben elektřiny z OZE, bioplynových stanic, vodních, větrných a fotovoltaických elektráren a případně i dalších výroben do sítě čisté mobility v ČR. Bude provedena rešerše a analýza zahraničních zkušeností se zapojením decentralizovaných OZE do systému čisté mobility. Budou ověřena existující a navržena nová inovativní technická řešení. Bude analyzováno právní a ekonomické prostředí, identifikovány bariéry, navrženy legislativní změny. Bude určen aktuální a budoucí potenciál využití decentralizovaných OZE. Bude zjištěn zájem provozovatelů OZE o zapojení do budoucího systému a budou navrženy optimální lokality dobíjecích a plnicích stanic. Na závěr budou doporučeny kroky k realizaci programu.“   Z výše uvedeného je zřejmé, že téměř všechny výsledky tohoto projektu se týkají dalšího směřování ČR v oblasti obnovitelných zdrojů energie (OZE) a elektromobility. Tedy oblasti, která se ani nadále velmi pravděpodobně neobejde bez veřejné podpory. I proto je legitimní, aby veřejnost měla k informacím, které vznikly za veřejné peníze, přístup, a mohla se tak účastnit společenské diskuze a prostřednictvím svých volených zástupců i rozhodování o těchto věcech. Je tedy zcela evidentní, že právo na informace ve smyslu čl. 17 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, je v tomto případě prioritní. Koncem listopadu 2021 zveřejnil zapsaný spolek Komora OZE na svém webu krátký článek Pro rozvoj čisté mobility potřebujeme nové obnovitelné zdroje a podtitulem Komora OZE, CZ Biom a CAFT zveřejnily analýzy obnovitelné mobility. Předmětnou analýzu v něm však čtenář nenajde. Komora OZE v něm v podstatě jen konstatuje to, co bylo zřejmé již před zadáním studie: „Masivní výstavbu nabíjecích či plnicích stanic však přímo u obnovitelných zdrojů nelze v praxi očekávat.“ To přijde Kverulantovi za téměř pět milionů z kapes daňových poplatníků zoufale málo. I proto se dožaduje poskytnutí celé studie a chce věřit, že tam nalezne skutečnou analýzu problému, nástin možných dalších scénářů využití obnovitelných zdrojů v mobilitě, a především kvalifikovaný odhad nákladů, které pravděpodobně ponese celá společnost. Jaroslav Čížek, předseda think tanku Realistická energetika a ekologie, kterého Kverulant požádal o komentář, si nebere servítky: „Takových studií, které sice mají zajímavý název i renomované autory, ale obsahují takové šílenosti, že nad nimi zůstává rozum stát, jsem už viděl hezkou řádku. Přesto jsem se chtěl podívat i na tuto a předložit ji k diskusi v našem think tanku. To však není možné. U projektu je uvedeno, že předmět řešení projektu podléhá obchodnímu tajemství, ale název projektu a anotace projektu tomu naprosto neodpovídají. Další otázkou je, jak vůbec může zájmový spolek, jako je Komora OZE, jediný uvedený účastník projektu a příjemce podpory, mít obchodní tajemství. Připadá někomu normální, že spolek, který není podnikem, protože nebyl založen za účelem podnikání, může mít nějaké obchodní tajemství? Pokud to někomu nepřipadá podivné, nechť se na pojmy ‚podnik‘ a ‚obchodní tajemství‘ podívá do obchodního zákoníku. K pozornosti doporučuji zejména § 5 a § 17.“  Předmětem studie má být také ověření existujících a navržení nových inovativních technických řešení. Zákon o svobodném přístupu k informacím se skutečně nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví. Kverulant je srozuměn s tím, že mu informace, které se skutečně a bezprostředně týkají nových inovativních technických řešení, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, poskytnuty nebudou.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org.

Čas načtení: 2019-11-07 12:54:23

Knihou roku je román Aleny Mornštajnové Tiché roky, objevem roku detektivka Zmizení Sáry Lindertové od Kateřiny Šardické

Do hlasování prvního ročníku nové čtenářské ankety Kniha roku, jejímž vyhlašovatelem je Nadační fond Čtení tě mění, se zapojilo 47 892 čtenářů. Mimo jiné vybírali výjimečný nakladatelský počin, kterým se stala kniha Neohrožené ženy. A cenu za celoživotní dílo získala autorka historických románů Ludmila Vaňková.   Kniha roku a kategorie Společenský román: Tiché roky (Alena Mornštajnová), Host Anotace: Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je jiný než ty předchozí. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky. Objev roku a kategorie Young Adult: Zmizení Sáry Lindertové (Kateřina Šardická), Fragment Anotace: Jednoho podzimního večera vešla bezproblémová studentka Sára Lindertová do metra a víckrát ji nikdo neviděl. Hlavní vyšetřovatel Richard Ehler spojuje Sářino zmizení se starým případem, který mu ani po letech nedá spát. Po dívce pátrá i její sestra Klaudie a Sářin přítel Oliver. Oni i policie vědí, že neodešla dobrovolně. A není jediná. V metru totiž začíná mizet stále více lidí. Klaudie je přesvědčená, že hluboko pod městem žije neviditelné zlo... Audiokniha roku: Na západní frontě klid (E. M. Remarque), OneHotBook Anotace: Nejslavnější autorův román z prostředí první světové války vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 rovnou ze školních lavic, s vlajícími prapory, nadšením a vojenskou hudbou táhli na jatka války, odkud se vrátili zničeni na duchu i na těle, přestože unikli smrtícím granátům. Román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace, nejstrašnější není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce… Nahrávka má přes šest hodin, knihu čte herec Jaroslav Plesl. Životní styl a hobby: Bez obalu (Barbora Tlustá), Jota Anotace: První česká kniha o životním stylu zero waste. Zero waste znamená nulový odpad. Znamená to žít bez odpadu, udržitelným způsobem, být šetrný k životnímu prostředí, k místu, kde žijeme a chceme žít i nadále. Tato knížka je pro všechny, kteří by zero waste chtěli vyzkoušet, ale zatím neví, jak na to. Ukáže, jak do života postupně zavádět změny, které pomůžou omezit produkci odpadu, odmítnout zbytečný přebytek, začít žít udržitelně a uvědoměle, zdravě, kreativně a v klidu. Obálka roku: Šelma (Andrew Mayne), Kalibr Anotace: Profesor bioinformatiky Theo Cray nemá nejlepší ráno. Automat na led nefunguje, a navíc se mu do motelového pokoje dobývá policie. Že je hlavní podezřelý z brutální vraždy své bývalé studentky, se však dozví, až když je jeho účast na otřesné události vyloučena. Zdá se totiž, že mladou dívku v montanských lesích rozsápal medvěd. Jenomže profesor Cray je díky svému povolání zvyklý vidět vzorce tam, kde ostatní nacházejí jen chaos. A tak si všimne něčeho, co ostatní přehlédli. Něčeho nepřirozeného. Něčeho zjevně provedeného lidskou rukou. Theo pochopí, že tohle zvěrstvo nespáchalo žádné zvíře, nýbrž člověk, a že to rozhodně neudělal poprvé. A protože mu policie nevěří, začne mu být jasné i to, že je zřejmě jedinou osobou, která může zabijáka zastavit. Tho je sice lépe obeznámený s digitálními kódy a mikroby než s vyhodnocováním forenzních důkazů, nyní však musí uplatnit všechno, co umí, na zcela novou oblast výzkumu. A udržet se přitom o krok napřed nebezpečně vynalézavým sériovým vrahem... v jehož existenci navíc nevěří nikdo kromě něho. Populárně naučná: Honest Guide (Janek Rubeš), Cooboo Anotace: Všechno, co jste chtěli vědět o Praze, ale báli jste se zeptat! Netradiční průvodce Janka Rubeše a Honzy Mikulky s ilustracemi Elišky Podzimkové. Praha není jenom Hrad a Karlův most. Než ji začnete objevovat, poznejte její nástrahy. Ale pozor, tohle není průvodce popisující historii každé budovy či turistické procházky po památkách. Najdete tu naopak tipy, kde se dobře najíst a nezaplatit majlant, jaká místa vidět a necpat se přitom s davy nebo jak nenaletět podvodníkům. Tak vezměte svůj chytrý telefon, hotovost nechte doma a pojďte objevovat Prahu jinak. Dětská kniha: Gerda: Příběh velryby (Adrián Macho), C Press Anotace: Laskavé vyprávění o podmořském světě s působivými ilustracemi Malá velryba Gerda si užívá spokojené dětství. Jednou se však přihodí něco nečekaného a Gerda zůstane sama, bez rodiny. A tak osamocená a smutná bloudí oceánem, až nakonec potká nové přátele. Kosatky, tučňáky, racky nebo třeba chobotnice. Od každého kamaráda se dozví nejen zajímavosti o jejich životě, ale především o fascinujícím světě, kterým proplouvá. Najde nakonec malá Gerda to, co hledá? Sci-fi a fantasy: Sirotčinec slečny Peregrinové: Mapa dní (Martin Riggs), Jota Anotace: Poté co odvrátil obrovskou hrozbu, která téměř zničila svět podivných, se Jacob Portman vrací tam, kde jeho příběh začal – na Floridu. Avšak s tím rozdílem, že teď jsou slečna Peregrinová, Emma a jejich podivní přátelé s ním a snaží se co nejlépe splynout se světem normálních. Ovšem bezstarostné dny na pláži a poznávání reálií 21. století brzy přeruší objev – podzemní bunkr, který patřil Abeovi, Jacobovu dědečkovi. Na povrch vycházejí překvapivé informace o Abeově dvojím životě, dávná tajemství se odhalují přímo před očima. A Jacob začíná poznávat nebezpečný odkaz, který zdědil a který byl jeho součástí dávno předtím, než vstoupil do časové smyčky slečny Peregrinové. V sázce je teď víc než kdykoli dříve. Jacob a jeho přátelé jsou vrženi do temného světa amerických podivných – do světa, v němž existuje jen několik ymbryn a téměř žádná pravidla. V brilantním pokračování úspěšné série o podivných dětech slečny Peregrinové na vás čekají nové zázraky, nebezpečí i láska. Příběh opět provázejí zvláštní dobové fotografie, v tomto zcela novém americkém dobrodružství dokonce barevné. Umělecká próza: Komturova smrt (Haruki Murakami), Odeon Anotace: Možná, že jednou budu s to zachytit podobu nicoty… Bezejmenným vypravěčem románu je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout. Následuje vír událostí, které s ním cloumají ze strany na stranu: Jaké tajemství skrývá obraz Komturova smrt? Kdo přesně je tajemný pán „z domu odnaproti“ a jaká je jeho minulost? Proč si za horentní sumu objednal svou podobiznu? A jak je možné, že právě jeho portrét prolomí vypravěčovu tvůrčí krizi a probudí v něm uměleckého ducha? Haruki Murakami ve své fenomenální románové partii opět úspěšně buduje stále spletitější síť otázek, nejistot a pochybností. Nad tím vším ovšem kraluje otázka, která se v díle opakovaně vrací: Co je špatného na tom, když umělec ztvárňuje jen to lepší z nás? Výjimečný nakladatelský počin: Neohrožené ženy (Marta Breenová, Jenny Jordahlová), Argo Anotace: Před 150 lety vedly ženy a muži velice rozdílné životy. Ženy nemohly volit ani samy si vydělávat peníze. Nemohly rozhodovat o vlastním těle. Rozhodovaly za ně otcové, až do chvíle, než se vdaly. Pak rozhodoval manžel. To se změnilo ve chvíli, kdy se ženy začaly organizovat. V komiksové knize Ženy norská novinářka Marta Breenová spolu s ilustrátorkou Jenny Jordahlovou vykládají dějiny ženského hnutí, i s mnoha dramatickými bitvami, jež musely ženy vybojovat, aby se domohly svých práv. Napětí: Kříďák (C. J. Tudor), Kalibr Anotace: Všichni máme tajemství. Před některými utíkáme, ale ona si nás najdou. A některé hry končí vždycky stejně… Mysteriózní thriller Kříďák je tu – a nedá se před ním utéct. Cítíte to v lese, ve škole i na hřišti, cítíte to v domech a v lunaparku. Cítíte to na většině míst v malém městečku Anderbury… strach, že vás někdo nebo něco sleduje. Začalo to na pouti roku 1986, kdy se stala ta nehoda. Toho dne potkal dvanáctiletý Eddie pana Hallorana – pana Křídu. Ten přivedl Eddieho na myšlenku nevinné hry pro něj a partu jeho přátel: za pomoci křídových kreseb si mohli nechávat vzkazy. Byla to docela zábava – dokud je křídoví panáčci nedovedli k tělu. Mrtvému dívčímu tělu, rozřezanému na kousky. Tahle událost se jim nesmazatelně vryla do nočních můr. A třicet let poté najdou v dopisních schránkách záhadnou obálku – s panáčkem a kusem křídy. Strašáci z dětských let totiž možná stále dokážou zabíjet. Kříďák, debut britské spisovatelky C. J. Tudor, vychází ve 40 zemích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-27 13:22:05

Film Tajemství hradu v Karpatech byl ve své době přijat rozpačitě, ale dnes už je kultem

Z „trilogie“ scenáristy Jiřího Brdečky (1917–1982) Limonádový Joe (1964), Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1983) doposud nevyšel scénář prostřední z nich, Limonádový Joe se v této formě objevil jako komentovaná publikace už v roce 1990 a loni jej následoval film Tajemství hradu v Karpatech. V knize je před scénář předsunut poutavý text spisovatelky Terezy Brdečkové o okolnostech vzniku snímku a následují tři dobové rozhovory s autory. Pointou publikace je studie Lukáše Skupy Rozesmát je málo! o české filmové komedii v etapě „oživení“ normalizační kinematografie. Autor si zde vytkl věru nelehký úkol definovat „základní situace“ někdejší veseloherní produkce a to, jak si stála ve „vnitřních strukturách kinematografie“, proč byla vnímána jako důležitá a jakou roli jí přisuzovala tehdejší dramaturgie a distribuce. Poté, co Skupa analyzuje předpoklady pro zintenzivnění komediální produkce těch let, pokouší se odhalit, jaké nároky byly na tvorbu kladeny a který typ komedií se dlouhodoběji preferoval. Až nás konečně zavede i na exkurzi do obou barrandovských dramaturgických skupin a na příkladu tvorby Petra Schulhoffa a Oldřicha Lipského představí dva typy veseloher, které v daném období zažily svůj vrchol a z nichž se dají vyvodit obecnější závěry o žánru české komedie druhé poloviny sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Historie je to místy až kuriózní a překvapivá. Spatříme i faksimile textu o cílech nové dramaturgie. Ten je datován 7. červnem 1971 a jeho autorem je ústřední dramaturg a ředitel Filmového studia Barrandov Ludvík Toman, muž disponující širokou škálou pravomocí (ba dnes až neuvěřitelnou). Zasahoval do skladby dramaturgických skupin, schvaloval scénáře, schvaloval i filmové kopie před jejich dokončením, kontroloval také složení filmových štábů, a to od režisérů až po herecké představitele a... Zkrátka a dobře, měl neomezenou moc. Přesto či právě proto i on občas vyslovil až neuvěřitelný soud: tak například zcela smetl hornickou komedii Parta hic. První díl Brdečkovy „parodické“ trilogie tuto éru předcházel, oba následující filmy už do Tomanova času spadají a ledacos je spojuje. Tereza Brdečková konstatuje, že humorná adaptace Vernova románu byla ve své době spíše zklamáním, a to zvlášť ve srovnání s Adélou, nicméně dnes je Tajemství hradu v Karpatech dokonce už kultem. Sama Tereza Brdečková to poprvé intenzivně zažila během promítání na Letní filmové škole v Uherském Hradišti roku 2004. Mladí diváci se smáli už předem, uměli „svůj“ film zpaměti, a jak se ukazovalo, mnozí jej viděli už nesčetněkrát. „Co se v roce 1980 jevilo jako toporné, bylo najednou k popukání;“ píše dcera tvůrce. „Co bylo dřív přehnané, bylo přesně tak akorát; pimprlový charakter postav, který v roce 1981 působil rozpačitě, byl najednou uměleckým výrazem.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z materiálů na lezených v „Archivu Barrandov Studia“ plyne, že záměr adaptovat Vernův román Tajemný hrad v Karpatech studio pojalo už roku 1966, ale zůstal jen záložním, spícím projektem, a teprve když se – koncem roku 1979 – na Barrandově uvolnila kapacita (který film „na rok 1980“ tenkrát vypadl z plánu výroby, se však od Terezy Brdečkové nedozvíme), bylo možné, ne-li nutné proluku zaplnit, a to co nejrychleji. Není přitom vyloučeno, že s nápadem udělat z pochmurného až „gotického“ příběhu komedii přišel dramaturg Vladimír Bor, proslulý to recesista. Anebo to napadlo Brdečku? Kdo ví. Ale prokazatelně litoval. Když si totiž román přečetl, s hrůzou zjistil, že nenáleží k nejlepším Vernovým dílům a neskýtá příliš materiálu pro únosný scénář. Ale bylo pozdě. Brdečka přesto dělal, co mohl, a vyhrál si například s lidovým dialektem. Avšak byla to již úplně jiná práce, než když byl v týmu s Karlem Zemanem při výrobě Vynálezu zkázy, kde pracoval jako spoluscenárista i autor komentáře. Film o hradu v Karpatech vznikal na podzim 1980 na mnohých místech: na Čachtickém hradě, na Lietavském hradě, pod Spišským Hradem, ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, na Kosti, na Valdštejně a Frýdštejně, na Petříně i na Vyšehradě, ve Stromovce, na Malé Straně i na Starém Městě, v Letohrádku Kinských a v Kinského zahradě, ve Státní opeře a v interiérech na Barrandově (to ještě začátkem roku 1981). Jen málokoho přitom napadlo, že Brdečka tvořil tuto komedii v depresi, která byla, pravda, způsobena i jeho zhoršeným zdravotním stavem. Zemřel jen devět měsíců po premiéře. Problém filmu je také v tom, že autor pouze přenesl do verneovky model z „nickcarterovky“. A nezměnil mnoho. Je tu výkonný a dokonale sebestředný seladon, pevně přesvědčený o vlastní ušlechtilosti (stejně jako v Adéle ho opět hraje Michal Dočolomanský), je tu i jeho plebejský komorník, který za něj hodně věcí vyřeší, je zde také padouch raněný vlastní minulostí (opět Miloš Kopecký), jsou tu technické vynálezy, je zde romance, oba filmy mají prvky grotesky a jen kulisy jsou jiné. Kniha přináší množství fotografií z filmu a faksimile Brdečkových poznámek. Za pozornost v té souvislosti stojí, že Tereza Brdečková poskytla pro vydání svou vlastní verzi scénáře, která se liší od té z archivů, a včlenila do textu ony otcem ručně psané poznámky. V oddíle Z dobového tisku přináší svazek reportážní rozhovor Alexandry Prosnicové s Brdečkou (z časopisu Kino 13/1981), interview Ladislavy Vydrové s Oldřichem Lipským ze Záběru 2/1981 a rozhovor Mileny Nyklové s Brdečkou ze Záběru 12/1981. Tereza Brdečková, Lukáš Skupa a Jiří Brdečka: Tajemství hradu v Karpatech a Jiří Brdečka. Fotografický portrét Jiřího Brdečky Václav Chochola. Rekonstrukce plakátů z filmu Adam Hoffmeister. Vydalo nakladatelství Limonádový Joe. Praha 2018. 232 stran

Čas načtení: 2024-03-04 11:14:07

Nejvíce tajemství je okolo peněz

Kouzlo zmizí když se odhalí tajemství kouzla, následkem je snaha o to aby se tajemství kouzla nemohlo konkurenci prozradit. Kouzlo vymývání mozků pomocí propagandy a reklamy je o tom že se chválí klady a zamlčují se zápory, jak by svět vypadal pokud by se nesměli v propagandě a reklamě zamlčovat zápory a lidi by tak… Číst dále »Nejvíce tajemství je okolo peněz

Čas načtení: 2024-08-12 07:42:55

Co je bankovní tajemství?

Bankovní tajemství je právní princip, který ukládá bankám a finančním institucím povinnost zachovávat mlčenlivost o informacích týkajících se jejich klientů a jejich finančních transakcí. Tento koncept má dlouhou historii a je klíčovým prvkem důvěry mezi bankami a jejich zákazníky. Historie bankovního tajemství sahá až do středověku, kdy italští bankéři začali chránit informace o svých klientech. […] The post Co je bankovní tajemství? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2024-08-12 10:58:29

Tajemství dlouhověkosti odhaleno! Jakou roli hraje spánek, proč půsty mohou škodit a jak chápat zdravou stravu?

František Knobloch je biohacker a odborník na dlouhověkost, který se dlouhodobě zabývá otázkou, jak žít dlouhý a kvalitní život. Františka Můžete znát také jako muže roku, či reprezentanta v plážovém volejbale. Jeho přístup ke zdraví je komplexní a zahrnuje pečlivou správu spánku, výživu, fyzickou aktivitu a psychickou pohodu. V našem podcastu se podělil o cenné … Tajemství dlouhověkosti odhaleno! Jakou roli hraje spánek, proč půsty mohou škodit a jak chápat zdravou stravu? Pokračovat ve čtení » The post Tajemství dlouhověkosti odhaleno! Jakou roli hraje spánek, proč půsty mohou škodit a jak chápat zdravou stravu? first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-09-02 12:22:30

Proč je vše relativní a dočasné?

Tajemství je následkem toho že je nám něco vzdálené, pokud se k tomu přiblížíme tak tajemství odhalíme, třeba tajemství ideologie je o snaze s lidmi centrálně manipulovat pomocí slibů které se nikdy nesplní. Tvoje úvaha je velmi zajímavá a dotýká se hlubokých filozofických i společenských otázek. Tajemství skutečně často vyplývá z toho, že něco není… Číst dále »Proč je vše relativní a dočasné?

Čas načtení: 2025-02-20 01:00:00

Stark, Stacia - Dvůr tak krutý a krásný

Po celá léta, když Prisca usínala, se jí zdálo o muži s podmanivýma zelenýma očima a krutým úsměvem. A skutečně se s ním setká, ovšem za jiných okolností, než by si přála. Nedlouho poté, co se lidé narodí, jim bohové seberou i tu trochu moci, s níž přišli na svět. Na oplátku je pak bohové chrání. Když se člověku podaří uchovat si svoji moc, je označený za zkaženého a je upálen. A právě to se přihodí Prisce. Její zakázaná moc je odhalena, a proto musí uprchnout ze své malé vesnice a pohodlného života. Aby přežila, musí uzavřít dohodu se žoldákem – Prisca pomůže jemu a jeho tajemným přátelům proniknout do města a oni ji naučí ovládat její vlastní tajemství a temnou moc, kterou vždy skrývala. Právě tato moc může být klíčem k Prisčině přežití. Jenže Prisca není jediná, kdo má tajemství. Žoldák skrývá svá vlastní. Tajemství, která ohrožují bezpečí všech, které Prisca miluje. Tajemství, která mohou rozvrátit nejen království, ale i celý svět. Datum vydání: 20.02.2025

Čas načtení: 2025-04-20 07:32:30

Tingvall Trio okouzlilo melodiemi z „ptačí říše“ a poodhalilo tajemství chystaného alba

Švédsko-kubánsko-německá sestava pianisty a skladatele Martina Tingvalla v historickém sále pražské Novoměstské radnice 14. dubna 2025 opět předvedla všechny svoje silné stránky. Smysl pro chytlavé a přitom vkusné i netuctové melodie, energický rytmický tah, dlouholetou sehranost a samozřejmou virtuozitu. Nejlepší na Tingvall Triu ovšem je, že pokaždé představí něco nového. Úvod koncertu pojalo Tingvall Trio typicky temperamentně a vtáhlo plný sál do děje hned prvními takty. Martin Tingvall pak vtipkoval, že ve skladbě Woodpecker buší do klavíru „stejně jako datel, který […] Zobrazit celý článek Tingvall Trio okouzlilo melodiemi z „ptačí říše“ a poodhalilo tajemství chystaného alba

Čas načtení: 2025-05-23 10:00:00

Pražský román Dana Browna bude zfilmován. Seriál chystá Netflix, s obsazováním rolí se už začalo

Na Světě knihy se DAN BROWN neukázal, ale v Praze tou dobou zřejmě byl. S přítelkyní se procházel po Karlově mostě. Možná měl tou dobou schůzku se svým redaktorem a zvláštním konzultantem pražských reálií, anglistou a překladatelem Petrem Onuferem z Arga, možná jen kontroloval, zda v chystaném pražském románu s názvem Tajemství všech tajemství všechno sedí. A možná hledal lokace pro seriál, který podle románu, jejž nakladatelství Argo chystá na 9. září, bude natáčet Netflix.

Čas načtení: 2019-11-21 20:57:34

Odhalte s námi nová tajemství Prahy

„Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam, když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž vystavíte, Prahou.“ Takto znělo proroctví kněžny Libuše. Kde však má Praha své kořeny? Tok nenápadné Brusnice vytváří údolí, ve kterém stojí nejmalebnější pražská čtvrť Nový Svět. Brusnice po většinu své délky teče v pražské kanalizaci. Její pramen se nazývá Vojtěška a nachází se na zahradě břevnovského kláštera kousek od kostela sv. Markéty. Pokud jste Brusnici nikdy neviděli nebo jsou vám stejně ještě neznámá další Nová tajemství Prahy, tak pojďte se mnou nahlédnout do publikace Davida Černého. David Černý, Nová tajemství Prahy, nakladatelství Grada, 2019. „Praha mě nepřestane nikdy fascinovat,“ přivádí autor čtenáře ke svým stránkám. „Na první pohled stojí zdánlivě nehnutě. Ale odehrávají se v ní děje, které nás dokážou přivést k úžasu.“ V Praze jsem všeho všudy bydlela čtyři roky. Ve shonu za prací a později za studiem, tuhle část svého života jsem vzala obráceně, jsem z Prahy stihla poznat jen zlomek. Vyjma centra, které se nabízí všem turistům, jsem se hlavně snažila vstřebat, jaká Praha doopravdy je. Zvenku na ni hledíme jinak: možná se nám zdá pyšná, jakýsi středobod metaforicky vystupující nad Českem; jako by byla nejvíc vidět a slyšet. Ale pak tam bydlíte a zjistíte, že Praha je úžasná. Že vše má svůj řád, pohyb a krásu a že místní lidé jsou báječní a za každé situace vám pomohou. A tak mě mrzí, že jsem třeba nikdy neviděla slavného úhoře Pepíka, který roky žije v kašně pojišťovny ve Spálené ulici. Jeho předchůdce tam byl od roku 1914 úctyhodných 62 let. Od roku 1993 zde brázdí vodu už druhý Pepík. Otec Jana Wericha byl úředníkem pojišťovny a často bral svého syna ke kašně. Kdybych přišla k tomuto místu, určitě bych se dotkla kamene, jehož se bříšky prstů dotýkal i Jan Werich. Mohu si už jen představit neviditelné, jen v čase zaznamenané stopy jeho podrážek. Za to v Klementinu jsem byla pečená vařená; tu knihovnu jsem milovala. Mohla jsem si knížku klidně přečíst doma, ale ty prostory jsou prostě magické. Sedět v čítárně v Klementinu má něco v sobě hodně silného. Ale jsou místa Klementina, která mi zůstala napořád utajena. Nikdy jsem nevyšla po schodech do astronomické věže, která byla postavena v roce 1722 a tyčí se do výšky 68 metrů. Pracoval tu Tycho Brahe, Johannes Kepler nebo Tadeáš Hájek z Hájku. A může vůbec veřejnost vstoupit na tato úžasná místa? Věděli jste například, že pod krčskou nemocnicí je funkční podzemní špitál, který v případě krize je schopen přijmout stovky pacientů? Operační sály jsou zde při nenadálých situacích připravené pro okamžitou potřebu; stejně jsou zde i povlečená lůžka, bezpečně přikrytá igelitem. Vybavení již působí obstarožně a fotografie v knížce spíše jako vystřižené z hororu. Je to jedna z dalších fascinujících skutečností, o které možná ani běžný Pražan neví. Tajemné podzemí! Původně válečný kryt v případě jaderné katastrofy, který byl postaven v letech 1952 – 1962. Pokud se rádi necháváte unášet zajímavými a téměř dechberoucími tajemstvími, která vám díky dnešní uspěchané době často unikají, ale vy přesto v těchto sychravých dnech si prostě chcete najít chvilku a nahlédnout do něčeho krásného, pak vás tahle knížka rozhodně zaujme. Dnes večer u nás doma televize neběží. Výbušné seriálové vyhrocené mezilidské vztahy byly nahrazeny poklidem u jasně žlutého světla mé nové lampičky a u vůně podzimního čaje. Při listování knížkou si pro sebe říkám: mohla bych do Prahy zase přijet. Zavzpomínat a projít si místa, která by mě dříve  ani nenapadla. Mohla bych se vrátit na Národní třídu a podívat se na nejstarší dopravní značku v Praze. Tu už jsem viděla, ale nikdy předtím mě nenapadlo, že sovička, která tam sedí – a to už dvě stě let – ve své podstatě měla za úkol informovat řidiče, zdali je ještě v garážích pro formanské vozy místo, či už je plno. Sychravo letos rozhodně nekončí. Tak ještě můžete nahlédnout do předchozí publikace Davida Černého „25 tajemství Prahy“, vydané právě před rokem. MB

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2021-09-24 09:04:29

Šířil protinacistické letáky, zemřel v Osvětimi. Darina Ničová věnovala osudu svého pradědečka knižní trilogii

Příběh svého pradědečka, který se zapojil do protinacistického odboje na Těšínsku a zemřel v Osvětimi, toužila spisovatelka a herečka Darina Ničová sepsat už od dětství. Poprvé jej představila v jedné z povídek vydaných v knize Pohnutiny a následně rozpracovala v historickém románu Až vyrostou sněženky a románovém dokumentu Janovo tajemství. „Když se mi v roce 2013 dostaly do rukou nové informace o pradědečkově pobytu v Osvětimi, věděla jsem, že jeho osud musím dovyprávět, abych za traumatem naší rodiny napsala pomyslnou tečku,“ říká Darina Ničová. Osud Jana Fukały je stěžejní zápletkou knižní trilogie Dariny Ničové se souhrnným názvem Proti proudu, jejíž závěrečný díl Janovo tajemství vychází letos v říjnu. Autorka ve svém díle rozehrála historický dokumentární román, kterým prostupuje i hluboce osobní rovina – hlavní postava je jejím vlastním pradědečkem. Jan Fukała, československý Polák z Těšínska, manžel a otec čtyř dětí je 12. března 1940 zatčen gestapem a 6. listopadu téhož roku odsouzen za šíření letáků proti Říši a nabádání obyvatelstva k neposlušnosti vůči vládnoucí totalitní moci na dva a půl roku těžkého žaláře. V kárné věznici v Raviči ve Velkopolském vojvodství odpočítává dlouhé měsíce a domů píše dopisy plné optimismu, v nichž se těší na brzké shledání. K tomu už však nikdy nedojde a místo za manželkou a dětmi putuje Jan do Osvětimi, odkud se už nevrátí. „S pradědečkovým příběhem jsem se seznámila už v dětství a velmi brzy jsem zatoužila přenést ho na papír. Chtěla jsem uchovat jeho osud a také se tak nějak vypořádat s tímto rodinným bolem. Hluboce mě zasáhlo, když jsem si představila, jak na jaře 1940 jednoho zdánlivě obyčejného dne moje prababička ráno vypravila pět členů své rodiny do práce a do školy a večer se jí vrátili jen tři. A pak přišel strach, výslechy na gestapu, kterých nebyla ušetřena ani moje tehdy čerstvě šestnáctiletá babička, výhružky koncentračním táborem…“ popisuje Darina Ničová. Autorka při psaní čerpala nejen z vyprávění své babičky Anny, ale především z detailně zpracovaného životopisu Jana Fukały, který sepsal jeho syn Gustav. Ten byl sám jako sedmnáctiletý hoch v osudném roce 1940 se svým otcem zatčen a odsouzen za přípravy vlastizrady k 1 roku a 9 měsícům vězení. Na rozdíl od Jana přežil. Jeho ručně psané materiály obsahující i řadu dobových fotografií autorka doplnila vlastním bádáním i teprve v tomto tisíciletí objevenými dokumenty, jako jsou protokoly z výslechů, zatykače, rozsudek nebo záznamy a fotografie z Osvětimi. Právě osvětimské muzeum se v roce 2013 postaralo o velký průlom v genezi knihy, když Ničové poskytlo do té doby neznámé informace. „Dozvěděla jsem se, že evidují fotografie, číslo, které pradědeček nosil, dokonce i záznam o měsíčním pobytu v táborové nemocnici. I kvůli strýci, který si v pradědečkově životopisu kladl otázku, zda ještě někde existují nějaké další, jemu tehdy neznámé záznamy nebo fotky, jsem takovou příležitost nemohla nechat být. Do Osvětimi jsem se tak osobně vydala,“ říká Darina Ničová, která v knize vedle těchto informací využila například i záznamy z berlínského Bundesarchivu či skutečnosti kdysi utajované těšínským gestapem. Historický román Janovo tajemství dorazí na pulty knihkupectví v říjnu a představuje pomyslnou tečku za ságou rodiny Fukałových v období druhé světové války. S ní se čtenáři poprvé setkali v povídce Kořalka pro Hitlera v prvním díle trilogie Proti proudu jménem Pohnutiny. Druhý díl, historický román Až vyrostou sněženky, je rozšířením a rozpracováním povídky. Jan Fukała se narodil 28. května 1893 v Dolních Bludovicích (dnes součást Havířova, původně okres Těšín). Během 1. sv. války sloužil v armádě Rakousko-Uherska. Dostal se do ruského zajetí, odkud se vrátil roku 1919. O dva roky později se oženil s Annou (rozenou Bubikovou, původem z Albrechtic u Českého Těšína). Měli spolu čtyři děti: Gustava, Annu, Helenu a Vladislava. Po vstupu okupačních nacistických vojsk na území Těšínska odmítl odvolat svou polskou národnost. V březnu 1940 byl zatčen gestapem, uvězněn a říšským soudem ve Vratislavi odsouzen na 2,5 roku těžké kárné věznice za šíření letáků proti Říši a nabádání obyvatelstva k neposlušnosti vůči vládnoucí totalitní moci. Uvězněn byl i jeho syn Gustav, který byl souzen ve stejném případu jako mladistvý a po roce a půl trvajícím věznění ve slezské Bytomi se naštěstí vrátil domů Jan si trest odpykával v Raviči ve Velkopolském vojvodství. V listopadu 1942 byl převezen do koncentračního tábora Osvětim, kde se stal číslem 73086. Zemřel 19. ledna 1943. V červnu 1948 mu byla Svazem politických vězňů a pozůstalých udělena medaile in memoriam, 12. února 1949 byl oceněn ministerstvem národní obrany jako československý vězeň a účastník národního boje za osvobození.