Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-08 00:00:00

Italská vláda se hádá se Stellantisem a žárlí na Francouze

Itálií hýbe roztržka mezi vládou a koncernem Stellantis, jehož součástí je například Fiat. Ministrovi průmyslu se nelíbí vliv, jaký má na firmu francouzská vláda, a poukazuje i na to, že Fiat v prosinci poprvé téměř po 100 letech nebyl v Itálii nejprodávanější značkou. Stellantis úder vrací výčitkami, že vláda v Římě dostatečně nepodporuje výrobu elektromobilů.

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-13 14:07:15

Vede Merkelová CDU do časů Německé demokratické republiky?

Někdy se dlouho, předlouho nic neděje, i když z různých narážek a indicií soudíte, že pod příkrovem ledu jsou skryty značné síly, které chtějí ven. Pak jednoho dne povolí ten povrch na jednom nenápadném místě. A během chvilky je z nudné, zamrzlé plochy divoká řeka plná ostrých a zubatých ker, které se s mohutným řevem lámou na menší kousky a při své cestě k moři strhávají pilíře mostů. Takhle nějak na mne působí důsledky durynské krize uvnitř CDU. Místopředseda durynského zemského sdružení CDU a poslanec zemského sněmu, Michael Heym, napadl 12. února kancléřku Merkelovou způsobem, který jsem ještě z téhle krotké politické strany neslyšel. Řekl, že její jednání v krizi, hlavně pak její slova o „neodpustitelnosti“ a o tom, že výsledky volby musejí být „vzaty zpět“, mu připomněly nejhlubší časy NDR. Zároveň potvrdil, že volba Kemmericha byla jednohlasným rozhodnutím poslaneckého klubu, že o možné podpoře ze strany AfD se mluvilo a že s touto možností byli poslanci za CDU srozuměni. „Nebylo na tom nic špatného,“ řekl Heym. „Byla to demokratická, legitimní volba.“ Kritizoval mediální a společenskou štvanici (Hetzjagd, to samé slovo, které se používalo ve spojitosti s nepokoji v Saské Kamenici), která se následně rozpoutala. Pokud s takovými výsledky společnost nedokáže žít, měla by podle jeho názoru AfD raději zakázat. No, to jsem zvědav, co se teď kolem Heyma bude dít a zda náhodou nevystřídá Kemmericha v čele pelotonu momentálně nejvíce nenáviděných pravicových politiků. A rovněž na to, zda proti němu centrála nějak zasáhne. Přirovnat jednání Merkelové k poměrům za bývalé NDR, to je přeci jen od zemského poslance CDU vážná rebelie. Další téma, kolem kterého nyní v CDU bijí blesky, je Werteunion (WU), stranická frakce, která prosazuje návrat ke konzervativnímu pojetí politiky. WU je nepočetná, má jen asi jedno procento všech členů CDU, ale v médiích je dost hlasitá a řadí se k ní například Hans-Georg Maaßen, bývalý šéf vnitřní kontrarozvědky. Už nějakou dobu bylo patrné, že WU svojí existencí a požadavky dráždí politiky středového proudu, ale tentokrát je roztržka otevřená. Christian Bäumler, místopředseda sdružení zaměstnavatelů v CDU, označil Werteunion za „pomocný sbor AfD“ a dodal, že „kdo nesdílí hodnoty CDU, nemá v ní co dělat.“ V médiích se objevila zpráva, že šéf WU Alexander Mitsch poslal roku 2016 na konto AfD peníze, jednou 20 a podruhé 100 eur, a že dokonce zvažoval stranický přestup. Mitsch k tomu řekl, že od přestupu jej odradila osobní setkání s některými členy AfD. To je nejspíš asi taky neodpustitelné, protože předseda mládežnické Junge Union Tillmann se od něj distancoval a řekl, že (Mitsch) se má zeptat sám sebe, zda je jeho místo opravdu ještě v CDU. A 13. února se od Werteunion distancoval také Ralph Brinkhaus, šéf spolkového poslaneckého klubu, který řekl, že kdo se jasně nevyhradí vůči pravičákům (Abgrenzung nach rechts), není v CDU „správně“. Europoslanec za CDU Elmar Brok zase popsal WU jako „rakovinu“: „To je jako rakovina. S něčím takovým musí člověk hned od počátku s veškerou bezohledností bojovat, aby se takováhle rakovina nemohla vplížit do strany.“ (Upřímně mě to použití slov „bezohledně bojovat“, „rakovina“ a „vplížit“ v politické řeči dost znervózňuje, protože i jako Neněmci je mi známo, že tímhle typem slovní zásoby oplývala zrovna nacistická propaganda. Právě ono rücksichtslos bylo v oněch časech považováno za kladné slovo vyjadřující energii a odhodlání, tedy stejně jako v tomto citátu. A přirovnání oponentů k plížícím se parazitům či nemocem taky sedí. Tak tenhle pán reprezentuje středovou stranu v Evropském parlamentu. A patří k jejím veteránům, není to žádná bezvýznamná osoba z páté řady odzadu.) Tím není výčet čerstvých útoků vůči Werteunion u konce, opřela se do nich i odcházející předsedkyně Annegret Kramp-Karrenbauer těmito slovy: „Otázka, kterou si jeden každý, kdo by se rád angažoval u Werteunion, musí položit, je, zda přitom ještě může zůstat členem CDU.“ A její nástupce v roli sárského premiéra, Tobias Hans, řekl: „Vnímám Werteunion jako urážku každého člena CDU. Z takových výroků si troufám usoudit, že je chtějí hromadně vyloučit nebo přimět k odchodu jinými prostředky. Tohle sektářství považuji osobně za vážný problém. Merkelová čerstvě prohlásila, že cílem AfD je zničit demokracii (Demokratie kaputtmachen). Ale tenhle druh útoků proti vnitřnímu disentu, navíc u vládní strany, mi přijde jako daleko vážnější ohrožení demokracie než cokoliv, co zatím reálně udělala nebo třeba jen i slibovala udělat opoziční AfD. A to i přesto, že někteří její členové mají za sebou všelijaké výroky, ano, vím o nich. Vznik znepřátelených sekt a jejich vylučování ze strany je vůbec na pravici, ba i ve „středu“ (ať to znamená cokoliv), dost vzácný jev. To bylo typické spíše u komunistů, u kterých také existovaly pojmy jako pravicová úchylka nebo pravicové živly, od kterých se u nás KSČ po roce 1968 „očišťovala“. O „titoismu“, ze kterého se po roztržce Stalina s Jugoslávií stal hrdelní zločin, ani nemluvě. Jakákoliv strana, která si chce zachovat status strany velké, musí počítat s tím, že uvnitř ní bude existovat značné rozkročení názorů, a ještě větší mezi jejími voliči. Je nepřirozené, aby si ve straně, která si klade ambice získat ve volbách třeba 30 procent hlasů (a to by byl donedávna pro CDU špatný výsledek, tedy před dnešní pozdně merkelovskou érou), všichni mysleli totéž nebo skoro totéž. Tedy že by se ze spektra názorů stala „názorová chodba“ tak úzká, že se jejích protilehlých zdí můžete dotknout zároveň. (Mimochodem, pojem „názorová chodba“ vznikl ve Švédsku – kde jinde… Tam nebo v Německu, třetí takhle sešněrovaný demokratický stát mě nenapadá.) Ale přesně k tomuhle se asi v případě CDU schyluje. Inu, „schlimmer geht immer“, že? Vítejte v názorové chodbě, přátelé. Je v ní prý i dostatek prostoru k tancování. Třeba tomu mezi vejci. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-09 14:07:50

Dvě poznámky k případu lodi Sea Watch 3

Případ lodi Sea Watch 3, která přes zákaz italských úřadů přistála na Lampeduse, je sledován i v českých médiích, takže detaily se zabývat moc nemusíme. Rád bych k němu ale učinil dvě poznámky, jednu faktickou, druhou spíše filozofickou. Nuže, poznámka první. Na obranu zatčené kapitánky Carole Racketeové povstali v SRN aktivisté, od (vcelku očekávatelných) Zelených až po evangelickou církev. Hlavní akci vedou dva televizní moderátoři, Jan Böhmermann (to je ten, který se dostal do problémů kvůli posměšné písni na Erdogana) a Klaas Heufer-Umlauf. Oba natočili asi pětiminutové video s názvem „Kdo zachraňuje životy, není zločinec“ a vyzvali občany k zasílání příspěvků na podporu Caroly Racketeové. V momentě, kdy toto píšu (30. června ve 12.45), se na účtu nashromáždilo již téměř 400 tisíc eur od čtrnácti tisíc podporovatelů. Je možné, že během pár dní ten milion dotáhnou. Akce běží až do konce července. V Itálii samotné má situace spíš opačný efekt, protože kapitánka při svém přistání ohrozila malý člun finanční stráže, který blokoval přístup k molu a před podstatně větší Sea Watch 3 musel urychleně uhnout. Jelikož na Twitteru situaci komentuje i německý ministr zahraničí Heiko Maas, může z toho být zajímavá diplomatická roztržka. (Ještě daleko ostřeji odsoudil Italy zelený politik Robert Habeck, o němž se stále častěji mluví jako o kandidátovi na kancléře. To by byl, přátelé, opravdový průšvih.) Čímž se dostáváme ke druhé poznámce. Mantra „záchrana životů není žádný zločin“ mě neuvěřitelně dráždí. Připadám si trochu trapně, když musím takovou samozřejmost artikulovat, ale budiž: mezinárodní normy ohledně záchrany životů na moři nebyly nikdy zamýšleny jako prostředek k ustavení masivního koridoru pro beztrestné pašování lidí mezi kontinenty. Jejich smysl je zcela jiný a dlouho fungovaly vcelku dobře podle něj. Etablování migračních mafií na jejich podkladě je nečekaný vedlejší efekt, navíc poměrně čerstvého data. Určitě existují lidé – viz třeba Böhmermann – kterým ten vedlejší efekt nevadí nebo jej dokonce vítají. Ale co ti ostatní? Ti snad nemají právo na nově vzniklou situaci reagovat? {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nečekané vedlejší efekty jsou známý problém nejen v právu, ale i např. v medicíně. Málokterý lék je nemá. Kdybych ale přeložil argumentaci výše zmíněných obhájců aktivit Caroly Racketeové do zdravotnického prostředí, vypadala by asi takto: Pacient: „Vážený pane doktore, s těmi prášky, které jste mi předepsal na vysoký tlak, mám trochu problém.“ Lékař: „Co, nezabírají?“ Pacient: „Ale zabírají, tlak už mám v normě, jenomže mi po nich začaly růst rohy.“ Lékař: „To musíte vydržet, určitě vám budou slušet. Pokud by vám neseděla čepice, tak si do ní prostě udělejte díry. V poslední době jsou stejně slušivé, apartní rohy v módě. Na Koněvce vám je přibrousí podle současných trendů. Další!“ Takového lékaře byste asi brzy vyměnili za jiného a proto je dnes v Itálii vláda, jaká je. Leč jiní lékaři, jako třeba Maas, mají s tou změnou medikace problém. Pokud Němci opravdu tolik stojí o dovoz lidí z Libye, nemají podle mého názoru žádné právo požadovat po Itálii, aby tomuto záměru sloužila jako tranzitní země. Dneska existují letadla, takže přímému dovozu zájemců z Tripolisu až do Berlína technicky nic nebrání. Neměli by fanoušci Jana Böhmermanna raději vybrat peníze na dedikovaný Airbus? A pan ministr Maas by mohl čekat s kytkou na letišti na každý spoj. Bylo by to daleko poctivější, než ta současná metoda "Sahara – Libye – dřevěný člun – neziskovka, která je tam úplnou náhodou a rozhodně se s nikým nekoordinuje – hádky se Salvinim – rozdělování běženců po celé Evropě". Při které se opravdu občas někdo utopí nebo padne žízní v poušti. Pravda, využila by toho půlka rozvojového světa, ale to už by dobré duše jistě nějak zvládly. Přemýšlet nad vedlejšími efekty spasitelských aktivit je přeci morální tabu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-03-07 13:40:12

Fico mluví o ješitnosti, Lipavský kontruje „užitečnými idioty“

Roztržka v česko-slovenských vztazích pokračuje. Premiér Robert Fico mluví o tom, že Praha z ješitnosti ohrožuje české vztahy. Šéf české diplomacie Jan Lipavský zase pro slovenský server řekl, že pohár trpělivosti přetekl.

Čas načtení: 2024-03-08 05:00:00

Bouře nebo jen přeháňka? Sedm otázek a odpovědí k přestřelce Fica s Fialou

Taková roztržka tu nebyla od 90. let! Kabinet Petra Fialy rozhodl, že kvůli protiukrajinské politice Bratislavy nyní ruší společné setkání obou vlád. Slovenský premiér Robert Fico v reakci obvinil Prahu, že má zájem dál podporovat válku. Ani jeho podlézání Rusku však mír ne a ne přinést.

Čas načtení: 2024-03-10 14:02:14

Za zmrazení mezivládní spolupráce mohou Ficovy postoje, štípanec byl namístě, řekli Lipavský a Vondra. Putin se směje, míní Zaorálek

Roztržka v česko-slovenských vztazích na vládní úrovni je důsledkem slov a činů vlády Roberta Fica, spolupráce zemí ale nekončí, řekl v Otázkách Václava Moravce ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti). „Štípanec“ byl namístě i podle europoslance ODS Alexandra Vondry, zatímco exministr zahraničí Lubomír Zaorálek (SOCDEM) přerušení mezivládních konzultací kritizuje a říká, že jde na ruku ruskému vládci Vladimiru Putinovi.

Čas načtení: 2024-03-14 05:00:00

Favorit po Čaputové Pellegrini o sporu s Čechy: Rusko je agresor, ale... Fandí mu Zeman, byl i u Orbána

Prezidentský kandidát a expremiér Peter Pellegrini (48, Hlas-SD) je favoritem voleb na Slovensku. Proti němu stojí především exministr zahraničí a bývalý diplomat Ivan Korčok. Pellegrini, který v únoru navštívil i Prahu a dorazil rovněž do exprezidentské kanceláře Miloše Zemana, jenž mu ve slovenských volbách nepokrytě fandí, se vyjádřil i k vládní krizi a zrušení konzultací mezi kabinety Petra Fialy (ODS) a Roberta Fica (Směr-SD), ale také k válce na Ukrajině. Rusko označil za agresora, ale zároveň vyzval ke hledání cesty k míru. Podívejte se na velký přehled Blesk Zpráv, kdo je Peter Pellegrini a jaké pozice a názory zastává před slovenskými volbami 2024 nejen směrem k Ukrajině, ale třeba i ohledně spolupráce s Ficem či Viktorem Orbánem.

Čas načtení: 2024-03-17 05:00:00

Spory Fialy a Tuska s Ficem a Orbánem: V4 je jen prázdná slupka, míní politolog. Zrušil by ji?

Zatím poslední jednání premiérů V4 v pražském Lichtenštejnském paláci neprobíhalo zrovna snadně. Navíc po něm následovala roztržka mezi vládou Česka a Slovenska, kdy kabinet Petra Fialy (ODS) odložil na neurčito mezivládní konzultace. Mezi Českem a Polskem na jedné straně a Slovenskem a Maďarskem na straně druhé panují přitom v rámci V4 napjaté vztahy - především kvůli rozdílnému postoji zemí ke konfliktu na Ukrajině. Zásadní rozdíl přetrvává v pohledu na podporu Ukrajiny, na to, jakým způsobem válka vznikla a proč se tak Rusko chová. Podle politologa z Masarykovy Univerzity v Brně Vratislava Havlíka je V4 v současnosti „prázdná slupka“ a spolupráce na poli EU opadla. Podle českého velvyslance v Polsku  Břetislava Dančáka však je nadále V4 prostorem.

Čas načtení: 2024-03-18 09:58:43

Další roztržka v koalici? ODS chce porušit dohodu na eurokomisaři, tvrdí Farský ze STAN

Ve vládní koalici se rýsuje další roztržka, a to kvůli nominaci na eurokomisaře. Místopředseda STAN a dvojka na eurokandidátce Jan Farský se opřel do ODS, že se navzdory dohodě snaží protlačit vlastního kandidáta. ODS to popírá.

Čas načtení: 2024-03-26 21:30:00

21:30 Horizont ČT24

Pobaltí si výročí připomíná tragickou historii masových deportací vlastních občanů v režii Moskvy; Bývalý brazilský prezident hledal a našel útočiště na maďarské ambasádě; Roztržka mezi Washingtonem a Jeruzalémem. Moderuje: Hana Scharffová[online]

Čas načtení: 2024-04-04 10:00:00

Bartkovský: Hnutí ANO to vzdalo a uznalo, že Babiš byl estébák. Nezastanou se ho ani vlastní poslanci

Na sociální síti X (dříve Twitter) se udála zajímavá roztržka. Kandidátka za hnutí STAN do evropských voleb Danuše Nerudová kritizovala předvolební debatu v Bratislavě, které se účastnili Andrej Babiš, Peter Pellegrini a Jozef Banáš. Nerudová napsala, že na debatě se potkali „dva agenti STB a muž, který chce sloužit Ficovi“. Hned tři poslanci hnutí ANO a jedna exposlankyně vyrazili do útoku proti Nerudové. Všichni si ale naběhli na vidle. Nepochopili psaný text a ještě nepřímo uznali, že jejich šéf a předseda hnutí Andrej Babiš byl agentem StB. Jejich vyjádření najdete ve fotogalerii.

Čas načtení: 2024-04-15 13:00:00

GLOSA: Blízkovýchodní válečná partie s jaderným pozadím. Každý tah je riziko

Válku Izraele proti hnutí Hamás v Gaze doprovází zvýšená bezpečnostní nestabilita napříč Blízkým východem. Panují obavy ze širší regionální války, do níž by byly vtaženy nejen Izrael, Írán a řada vojenských uskupení, které Írán podporuje, ale i USA. Jaký vliv na to může mít zatím poslední roztržka Íránu a Izraele hodnotí bezpečnostní analytik Miloš Balabán.

Čas načtení: 2024-04-30 06:16:03

MADE IN ENGLAND: Klopp a Salah se nebudou chtít rozejít ve zlém. Vardy je skvělý

Slovní roztržka mezi hvězdným útočníkem fotbalového Liverpoolu Mohamedem Salahem a jeho trenérem Jürgenem Kloppem, neuznaný gól Chelsea v nastavení proti Aston Ville, londýnské derby mezi Tottenhamem a Arsenalem a návrat Leicesteru do Premier League jsou témata pravidelného komentáře bývalého fotbalového reprezentanta Daniela Pudila pro Sport.cz. Pudil strávil sedm let kariéry v Anglii, kde nyní i žije.

Čas načtení: 2024-05-14 17:37:00

Putin jede do Pekingu pro pomoc. Nejspíš narazí, i když se už Rusko stalo vazalem Číny

Až ve čtvrtek dorazí ruský prezident Vladimir Putin do Pekingu na dvoudenní návštěvu svého protějšku Si Ťin-pchinga, může se ve vztahu obou mužů i zemí odehrát největší roztržka od ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Byť ruský postup na frontě v...

Čas načtení: 2024-05-14 17:37:00

Putin jede do Pekingu pro pomoc. Nejspíš narazí, i když se už Rusko stalo vazalem Číny

Až ve čtvrtek dorazí ruský prezident Vladimir Putin do Pekingu na dvoudenní návštěvu svého protějšku Si Ťin-pchinga, může se ve vztahu obou mužů i zemí odehrát největší roztržka od ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Byť ruský postup na frontě v...

Čas načtení: 2024-06-26 15:00:00

Viliam Buchert: Pellegrini v Praze aneb Napínat dál vztahy se Slovenskem by byla velká chyba

Po desetiletí jsme slyšeli mnoho vzletných slov o tom, že Češi a Slováci mají k sobě blízko a že naše země jsou spojenci. Stačila roztržka kolem řešení války na Ukrajině a nad vztahy na vládní úrovni se objevily černé mraky. Objetí nahradily z obou stran ublíženecké vzkazy. Ani středeční návštěva nového slovenského prezidenta Petra Pellegriniho v Praze některé rozpory nevyřeší, bylo by ale dobré přestat vztahy se Slovenskem dál napínat. Existuje pro to i velmi pragmatický důvod – Česko má sice v Evropě mnoho „přátel“, ale žádné skutečné strategické spojence.

Čas načtení: 2024-06-29 16:40:00

Kdo nakopne Mbappého? Já, přihlásil se Onana. Belgie se za video omluvila

Drobná roztržka se odehrála mezi francouzskými médii a vedením belgické fotbalové reprezentace před pondělním vzájemným osmifinále na mistrovství Evropy. Důvodem byla videonahrávka, na níž se známý belgický komik Pablo Andres ptá, kdo nakopne Kyliana Mbapého.

Čas načtení: 2024-06-29 16:40:00

Kdo nakopne Mbappého? Já, přihlásil se Onana. Belgie se za video omluvila

Drobná roztržka se odehrála mezi francouzskými médii a vedením belgické fotbalové reprezentace před pondělním vzájemným osmifinále na mistrovství Evropy. Důvodem byla videonahrávka, na níž se známý belgický komik Pablo Andres ptá, kdo nakopne Kyliana Mbapého.

Čas načtení: 2024-07-04 09:17:00

Zlodějna a zatajování na festivalu ve Varech. Řeší se na vládní úrovni

Ostrá koaliční roztržka kvůli platbě kartou? Smrdí to zatajováním tržeb, obul se vládní poslanec do praktik, na které upozornil Filmový festival v Karlových Varech. Je to okurka, nenaskakujte na to, odpověděl mu bez skrupulí jeho koaliční kolega. I díky tomu se na scénu vrací diskuse o povinnosti přijímat platební karty. Je otázkou, zda by se současný stav neměl změnit, řekl k tomu vysoký představitel Hospodářské komory.