Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-16 19:30:23

Vyzkoušeli jsme Android 15! Trezor na data, dynamické widgety a nepochopitelná omezení zvuku

Na Pixelu 8a jsme vyzkoušeli nejnovější vývojářskou verzi Androidu 15 Ten by měl dorazit letos v srpnu, blížíme se tedy do finále a k větším změnám už patrně nedojde Na první pohled se grafika systému nemění, zároveň Android pohlcuje funkce, které se v nástavbách objevují už dlouho V tomto seznamu však nehledejte kompletní test funkcí, které jsou zveřejněné v oficiální dokumentaci. Některé z nich jsou plánované na finální sestavení, některé funkce spíš otevírají (nebo zavírají) rozhraní, která využití až nové aplikace. Nebylo tedy cílem vyjmenovat každou úpravu, ani obecná vylepšení v oblasti výkonu, usnadnění pro hendikepované nebo každé nové tlačítko. Jedná se o subjektivní přehled největších změn s dopadem na uživatele. Přečtěte si celý článek Vyzkoušeli jsme Android 15! Trezor na data, dynamické widgety a nepochopitelná omezení zvuku

Čas načtení: 2011-06-17 00:00:00

Židle Clever Illusion: Optický klam

Nábytek optického klamu se stal velmi oblíbeným tématem mladých designéru, tudíž můžeme spatřit mistrovská a někdy až nepochopitelná díl­ka. Produktový designér Peter Bristol ve spolupráce s Carbon Design uvedl na trh židli Clever Illusion, jenž působí tak, jako kdyby stále pouze na jedné pevné (ce ...

Čas načtení: 2022-06-20 15:09:10

Proč vlajky? A proč ukrajinské?

Nevím, proč se v textu na svých stránkách dívá „při reflexi dnešních věcí“ pan Žantovský „přes rameno“ (ve skutečnosti hledí na obrázku, který jeho text doprovází, někam napravo dopředu, kreslířka Katřina Kotíková ovšem nemohla vědět, kam se ve své úvaze podívá), když chce „vzít v úvahu věci minulé a nabídnout z nich poučení“. Vlastně ani to úplně nesouhlasí, neboť se v uvedeném textu věnuje aktuálnímu vyvěšování ukrajinských vlajek v naší zemi. Při tom cituje jakousi blíže neurčenou (odvolání veškeré žádné), ale zřejmě existující „podrobnou studii“. Ta se prý týká pravidel vyvěšování státních vlajek. Podle ní (cituji) „není vhodné vyvěšovat samostatně vlajku cizího státu na vlastním území, aniž by byla společně s tím vyvěšena domácí státní vlajka. Cizí vlajka totiž značí dobyté území. Na dobytém území jsou vždy vyvěšeny jen vlajky dobyvatele. Vyvěšení pouze cizí státní vlajky se de facto považuje za označení exteritoriality“. Takže je vyvěšování ukrajinských vlajek na různých budovách v Česku podle Žantovského nepřípadné. Ale ono to jde ještě dál, při práci na mém PC na mne vyskočila zpráva, která mne opravdu zarazila ještě více, než právě zmíněný článek: Demonstranty proti vládě rozohnila ukrajinská vlajka. Snažili se ji srazit svými prapory. Jak se ji vlastně pokoušeli tito lidé strhnout? Zřejmě nejspíš vlajkou českou(!). Prý je, čtu v e-mailu osoby, která mně Žantovského článek přeposlala „vyvěšování ukrajinských vlajek věru poněkud nepochopitelná česká zábava“! Reaguji nesouhlasně – vlající ukrajinskou vlajku jsem viděl po útoku na Ukrajinu například i na radnici v rakouském Bregenzu – a dostanu tuto ráznou odpověď: „Nevím, nevzpomínám si, kam a co psal Ž. před více než třiceti lety..., ale to neznamená, že jeho (nejen jeho) podivení nad vlajícími ukrajinskými vlajkami nesdílím...“ Je zjevné, že panu Žantovskému a dalším, kteří se podivují nad vyvěšenými vlajkami našich hostů, schází utečenecká zkušenost! Když jsem v šedesátém osmém roce utíkal před sovětskými útočníky s jedním kabátem a několika dalšími svršky v kufru (a musím podotknout, díky tomu, že se Čechoslováci agresorovi nebránili, měli jsme to mnohem, mnohem a nesrovnatelně lehčí než Ukrajinci), byly československé vlajky, které vlály v zemích, kam jsme přicházeli, pro mne a nás všechny opravdu velkým povzbuzením. Byly znamením, že se lidé v těchto zemích (konkrétně v mém případě Rakousko a Švýcarsko) s námi solidarizují a že jsou ochotni nám pomoci. Že nejsme sami! Nikoho z nás určitě nenapadlo ve vyvěšené československé vlajce vidět a hledat znak toho, že jsme dotyčnou budovu či dům dobyli, nebo že se jedná o československé exteritoriální území, či že by nás napadla další podobná pitomost, jaké uvádí pan Žantovský! Bylo to ono okřídlené: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ A nesetkali jsme se na štěstí nikdy nikde s ostudným strháváním našich vlajek! Je pravda, že si zde někteří lidé docela zvykli před časem na vyvěšené vlajky sovětské. Ovšem je taky pravda, že se tehdy o dobyté území jednalo... Dovolím si být osobnější. Před několika dny jsem vyprávěl v dobré společnosti, jak jsem přišel o svůj dětský památníček, do kterého mi nakreslil obrázky Lada, Španiel, Švabinský, Kodeti atd. Tu se podivila inteligentní paní a zeptala se mne: „To jste si ho nevzal sebou?“ Ne, nevzal, byl jsem rád, že mne v rozhlase, kde jsem během jeho obsazování i po něm pracoval, sovětští (ruští) vojáci nezastřelili. Kdykoliv o nich mluvím, zdůrazním, že byli vlastně slušní, ani by po nás „pes neštěk“, kdyby nás, když nás přistihli při práci ve studiu, rozstříleli na hadry. A byl jsem rád, že se mi podařilo dostat se z dosahu těchto „osvoboditelů“. A potěšilo mne – opakuji se – že mne v zemi, do níž se mně podařilo dostat, vítaly československé vlajky dokonce na kolech a autech místních lidí! Je totiž rozdíl mezi spořádanou cestou, vystěhováním se do zahraničí, třeba po svatbě, a útěkem. Mimochodem: cizí vlajky se vyvěšují rovněž při státních návštěvách. To, pravda, většinou s vlajkou domácí. A tak mne napadá, že by skutečně nebylo od věci, kdyby na veřejných budovách (a v tom s Žantovským souhlasím, i když on tak nejspíš svou připomínku nemyslí) vlály vedle ukrajinských vlajek i vlajky české jako další zdůraznění solidarity s ukrajinským národem – tak jako tomu bylo při nedávném izraelsko-palestinském konfliktu. Utečenci jsou v podstatě státní návštěva! I když ne ta oficiální, vítaná s poctami, chlebem a solí vrcholnými představiteli země, do které přicházejí. I toho jsme si byli, alespoň ve své většině, vždy vědomi; vědomi toho, že bychom měli naši zemi slušně reprezentovat. A opravdu, podle všeho, co o nás, o našich krajanech vím, se to docela povedlo a pro země, ve kterých jsme žili nebo žijeme, jsme se stali spíše obohacením než přítěží. Alespoň většina z nás se velice úspěšně zapojila v zemích, které nás přijaly, do pracovního procesu. Myslím, že to tak bude i s Ukrajinci. Píšu to pro ty, kteří se domnívají, že co utečenec to lump a příživník a z toho důvodu se, speciálně pokud jde o Ukrajince, obávají, že zde dojde k „poukrajinštění“, k civilizačnímu kolapsu, vržení někam na „necivilizovaný“ východ! Zvláštní, že přítomnost (podivných) ruských zbohatlíků v této zemi stejným lidem tak moc nevadila. Douška: „Zcela oprávněné emoce“ rozbouřil podle pana Žantovského „fakt, že se ukrajinská státní vlajka ocitla i na Národním památníku Terezín“. Že „terezínská pevnost sehrála tragickou roli za druhé světové války“, víme snad všichni. Jistě do ní nebudou směřovat kroky ukrajinských utečenců. To ovšem ani Žantovský nepředpokládá. Důvodem jeho pobouření je mu osoba Stepana Bandery, jehož sochy skutečně na Ukrajině existují. Mimochodem minulý měsíc se objevila na internetu zjevná fotomontáž, na níž byl znázorněn starosta Prahy 6, jak na dejvickém Vítězném náměstí – „Kulaťáku“ – vztyčuje před samozřejmě ve skutečnosti tam neexistující sochou Bandery ukrajinskou vlajku. Fotomontáž, kterou jsem dostal já, byla doprovázena textem: „Přiložená fotografie vysvětluje vše. Smích dějin, o kterém píše Kundera, je věru až příliš hlučný, je však třeskutou předzvěstí věcí příštích...“ Bandera je skutečně velice kontroverzní osobnost – podle jedněch hrdina, dle druhých terorista, „roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého“, píše správně Žantovský. Byl tedy od tohoto roku ve vězení, ze kterého se dostal až po napadení Polska nacistickým Německem. Po pokusu v čtyřicátém prvním roce založit samostatný ukrajinský stát byl spolu se svými spolupracovníky německými okupanty zatčen a vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Cituji opět pana Žantovského: „Bandera také inspiroval vznik Ukrajinské povstalecké armády (UPA)... UPA brutálně vyháněla či zabíjela také Židy.“ Je pobouření tedy oprávněné? „Příslušníci UPA byli označováni jako banderovci. Spíše tomu, než jeho (Banderovu) skutečnému působení, lze přičíst onu podnes silnou polarizaci,“ napsal soukromý docent Univerzity Martina Luthera Kai Struve v Süddeutsche Zeitung 3. června. Banderovcům, kteří bojovali ještě po ukončení druhé světové války až do počátku padesátých let jako partyzáni proti SSSR, je přikládána řada zločinů (podle Wikipedie „brutálně vyháněla či zabíjela Poláky, nešetřila ani Židy“). Celá problematika je ale natolik obsáhlá, že není možno ji zde zkráceně vyložit či tak krátit, jak to provedl pan Žantovský. Podle Struveho vychází většina informací o Banderovi a banderovcích ze sovětských pramenů. K obdobným závěrům docházejí i například Jindra Rosenbaumová-Viezelová či Petruška Šustrová. Navíc Bandera sám nebojoval. Víme, že Sovětský svaz oslavoval snad každého povstalce – pokud ovšem nepovstal proti němu. Pak to byl pochopitelně nacista, respektive nacistický zločinec. A tak je tomu, jak vidíme, dodnes. Ve Wikipedii čteme: „Když byl Bandera v konfliktu s Němci, UPA pod jeho pravomocí chránila Židy, a dokonce zahrnovala některé židovské bojovníky a lékařský personál. V oficiálním orgánu vedení OUN-B naléhalo na skupiny svých bojovníků, aby ‚likvidovaly projevy škodlivého zahraničního vlivu, zejména německé rasistické koncepty a praktiky'. Několik Židů se zúčastnilo Banderova podzemního hnutí, včetně jednoho z Banderových blízkých spolupracovníků...“ Vzhledem k tomu, že jeden z Putinových blízkých spolupracovníků politolog Timofej Sergejcev požaduje krom „převýchovy“ Ukrajinců i dokonce jejich přímé vraždění, je vyvěšení vlajky nad Terezínem dokonce velmi případné!

Čas načtení: 2021-11-13 15:25:54

Česká stopa v učebnicích epidemiologie? Historie očkování v novém dokumentu ČT Lovci mikrobů

Lidé bojují s mikroby, zejména viry a bakteriemi způsobujícími infekční nemoci, od prvopočátku. Ačkoli se už ve starověku naučili, že v případě šířící se nákazy je třeba se distancovat od nemocných a chránit se, až moderní doba dokázala pomocí svých objevů miniaturní škůdce nejprve spatřit a poté i pochopit jejich fungování natolik, aby se jim lidstvo dokázalo cíleně bránit. Historii boje s infekčními nemocemi mapuje nový dokument režisérky Báry Kopecké Lovci mikrobů. „V populárně naučném formátu s využitím dobových archivů a animací se pokouším nastínit historické souvislosti očkování. Pro lidi jako já, kteří si ze školní chemie či biologie moc nepamatují, a navíc mnohé zásadní poznatky se objevily v době, kdy většina z nás již měla školní docházku za sebou, je mikrobiologie a imunologie tak trochu nepochopitelná věda,“ říká režisérka Bára Kopecká A dodává: „Přesto, nebo vlastně právě proto si myslím, že je nanejvýš nutné se pokoušet porozumět alespoň základním principům boje s infekčními nemocemi. Vědecký výzkum a jeho aplikace včetně vývoje vakcín nám umožňují žít život, o jakém se našim předkům ani nezdálo, a před novými druhy léčby i prevence se právě v dnešní době objevují nevídané možnosti.“ Dosud lidstvo dokázalo zcela vymýtit jedinou infekční nemoc – černé neštovice. A byl to právě český epidemiolog Karel Raška, který dokázal v rámci Světové zdravotnické organizace realizovat očkovací akci ve světovém měřítku. Raškovo jméno bylo vinou politických „prohřešků“ donedávna veřejnosti neznámé. To ale není jediný příběh, v němž se Češi zapsali do učebnic epidemiologie – Československo bylo například také první zemí, která díky plošnému očkování na svém území vymýtila dětskou obrnu. Moderní objevy v oblasti genetiky, které umožnily pochopit fungování virů, však poskytly lidstvu poměrně neuvěřitelnou zbraň, neboť nyní je možné viry využívat i k léčbě nemocí, s jakými si jinak nevíme rady. „Pro diváka se v dokumentu dá najít spousta zajímavých konotací se současnou covidovou pandemií a zároveň získat odpovědi na základní vědecké otázky, jak to všechno vlastně funguje,“ uzavírá kreativní producentka Martina Šantavá. Dokument bude odvysílán v úterý 16. listopadu od 21:45 na programu ČT2.

Čas načtení: 2020-12-16 12:35:20

John le Carré a zlatý věk špionážních románů

John le Carré byl velmistr špionážního románu a bohužel si myslím, že další takoví mistři už nebudou. Ne proto, že by kreativita lidstva upadala, ale proto, že kulisy světa se změnily. Celý ten žánr měl nejlepší podmínky k rozkvětu jen zhruba po jednu generaci, asi tak v období let 1950–1985. Z „velké čtyřky“ Britů, kteří psali o prostředí výzvědných služeb, už nyní zbývá jenom Frederick Forsyth. Za světových válek, které tomuto období předcházely, bylo přirozené psát spíše o vojácích v akci než o špionech v zákulisí. Také ten „džentlmenský“ rozměr celé věci byl v brutalitě krvavé války poněkud utlumen a chycené špehy čekal krátký a neradostný konec. Ani s výměnou za své kolegy polapené druhou stranou nemohli moc počítat, protože válčící státy se snažily potlačit vyzvědačskou aktivitu všemi prostředky, včetně odstrašujících poprav. Měla totiž až příliš konkrétní cenu v mladých životech, potopených lodích a tak dále. Studená válka, kdy se v samotné Evropě neválčilo a konflikt obou bloků se odehrával spíš na myšlenkové a diplomatické úrovni, byla pro romány Fredericka Forsytha, Johna le Carrého nebo Grahama Greena daleko lepším prostředím. I technika byla v té době přesně na té správné úrovni rozvoje. Čtenáře už bylo možno omráčit popisy fotografií ze špionážních družic, nasazením miniaturních kamer a mikrofonů, mikroteček a dalšího vybavení, ale zároveň ještě to sledování a fízlování nebylo tak všudypřítomné a plošné, aby zabraňovalo jejich hrdinům v každodenní činnosti. Dnes, v době kamerových systémů pokrývajících celá města, biometrických pasů, snadné analýzy DNA a databází sdílených mezi státy je daleko těžší někam nasadit člověka s, ehm, proměnlivou identitou, natož aby se nenápadně sešel s nějakým zrádným plukovníkem či členem politbyra v kavárně. Všichni za sebou neustále vytváříme digitální a zpětně prohledatelné stopy, včetně špionů. A tímhle směrem se také přesunulo sbírání tajných informací – infiltrace databázových systémů, hackování, všechno prováděno na dálku a v relativním bezpečí. Svým způsobem je to taky dobrodružství, ale popsat to čtivou formou laikům, to možná ani nepůjde. Nevím, zda se kdy dočkáme žánru jménem „hackerský román“ a jestli to budou bestsellery. Spíš asi ne. Hackeři moc lidským jazykem nevládnou, na rozdíl od ex-špionů, jako byli právě Forsyth a Carré. Ještě mě napadá jeden atribut, ve kterém se svět od časů studené války změnil. Už nerozumíme svým protivníkům. Východ a Západ, které zápasily o dominanci ve zlaté době špionážních románů, byly dvě větve rostoucí z jednoho civilizačního kmene. Oficiální doktrínou sovětského bloku byl marxismus-leninismus. A to byla naprosto evropská politická filozofie, zplozená tímtéž 19. stoletím jako její konkurenti. Lze se o tom přesvědčit i experimentálně. Vezměte nějakou tu vyřazenou rudou učebnici z VUML a čtěte. Místy se zasmějete, místy protočíte panenky, místy budete zívat nudou a místy budete mít chuť bušit pěstí do stolu (případně, jste-li upír, do víka své rakve). Ale vesměs budete chápat, o čem je ve kterém odstavci řeč, protože to psali lidi formovaní tímtéž kulturním okruhem. Po jedenáctém září 2001 se na čelní příčku žebříčku nebezpečí vyšvihl násilný džihád a někteří autoři tomu přizpůsobili svoji tvorbu. Frederick Forsyth napsal Afghánce, velice dobře řemeslně odvedené dílo, ale stejně tam proti jeho starším knihám něco schází: Hlubší pochopení těch vousáčů a toho, co je žene na smrt. Islám už je nám hodně cizí, je to jiný civilizační kmen, a neprojevuje se to jen v rituálech, ale i v jeho samotném myšlenkovém základě. Zase můžeme udělat praktický experiment. Islámský stát svého času vydával časopis Dabiq, psaný vzornou angličtinou a zpracovaný na profesionální grafické úrovni. Tady máte vzorek (Dabiq se těžko shání, protože různí poskytovatelé cloudových služeb jej mazali, jak jen mohli.) Když se do něj zanoříte, zjistíte, že nevíte, která bije. I když je to psáno anglicky, všude máte odvolávky na (pro nás) obskurní islámskou teologii a dost často vůbec není patrné – nám nevěřícím – co chtěl autor sdělit a kam svým výkladem míří. Toto se nebudu ani snažit překládat: „The effects of this ‘aqidah – which at first saw no difference between making takfir of a faction collectively and making takfir of its individual members – have become apparent on a practical level in the politics of war. And it’s not, as some heedless individuals think, that the organization’s policy is purely a military strategy. Rather, the reality is that they refrain from killing those whom they fear may be from the Muslims, whether soldiers of taghut or Rafidi Majus!“ Očividně je to nějaký důležitý argument o principech vedení války a o tom, kdo je pravý muslim a kdo ne (takfir), ale je nám to cizí, cizí, cizí. Jedna moje velice chytrá a šikovná kolegyně z Echa 24, která se mj. naučila slušně maďarsky a ani jí to netrvalo moc dlouho, zkoušela také číst Dabiq a porozumět mu. Pohořela zcela stejně jako já; toto by klidně mohlo být vysílání odněkud z Neptunu. No jo, ale když je druhá strana natolik nepochopitelná, těžko pak psát nějakou kvalitní literaturu o konfliktu s ní! Nevžije se do ní ani spisovatel, ani čtenář. Pak nutně musíte sáhnout k různým šablonovitým představám, a to ve špionážním žánru nikdy moc dobře nefunguje. Ten je o souboji lidských mozků, ne o stereotypních figurách. Ale to nevadí. Jako lidé a vlastně i celé civilizace, i literární žánry mají svůj životní cyklus. Můžeme být vděčni za všechno, co vzniklo. Za všechny ty příležitosti napjatě čekat na okamžik, kdy Šakal stiskne spoušť zabijácké pušky a kdy Richard Smiley konečně odhalí jméno nepřátelského „krtka“ ve své domovské organizaci. Knihy umírají jedině nezájmem čtenářů. A to znamená, že Forsythova či Carréova díla čeká ještě hodně dlouhý život. Budete-li mít několik hodin času – a vzhledem k téhle psí době se bohužel dá čekat, že ano – můžete je strávit třeba u několikadílného dramatu Tinker, Tailor, Soldier, Spy, natočeného na motivy stejnojmenné knihy Johna le Carrého. Bohužel jsem na YouTube našel jen anglickou verzi bez titulků, ale počeštěná podoba se pod jménem Jeden musí z kola ven dá najít na různých sdílecích serverech, třeba na Uloz.to. Mistrovská knižní díla mívají ten problém, že z nich při zfilmování často zbyde jen nepříliš vábná kostra, kterou pak režisér, aby to nějak napravil, ověší různými cingrlátky. V případě tohoto filmu se tak naštěstí nestalo a výsledek je minimálně stejně dobrý jako kniha sama. Pokud jste jej ještě neviděli – a knihu také nečetli – trochu vám ten zážitek závidím.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-03 05:31:00

Český Maduro

Hlavní proud české žurnalistiky oklestil naše právo na svobodný přístup k informacím téměř monotematickým zúžením pozornosti na problematiku koronavirové pandemie, o které podává uniformní informace. Zprávy a názory, jež se odchylují od názorů hlavního proudu, se vyskytují pouze porůznu na různých neoficiálních internetových stránkách. Informování o zahraničních událostech je velmi kusé, téměř žádné, ale opadl zájem i o skandalizaci vládních politiků (čehož v tuto chvíli není třeba litovat).   Ale i informace o Covid-19 jsou hrubě deformované. Média na nás chrlí čísla, jež sama o sobě nepodporují názor o nebezpečnosti onemocnění. Za pozornost stojí pouze údaje o úmrtích, ale ve vztahu k počtu obyvatel se nezdají být hrozivé. Pouze z neoficiálních zdrojů k nám po trochách pronikají zprávy o krutých koncích pacientů, u nichž má onemocnění vážný průběh. Jejich absence v oficiálním zpravodajství je nepochopitelná: ospravedlňují přece jistý útisk obyvatelstva, k němuž se vláda uchýlila. Z neoficiálních zdrojů se na veřejnost dostávají zprávy, zpochybňující závažnost onemocnění koronavirem, srovnávajíce jej s chřipkou. „Jedna paní“ v nich povídá, že chřipka zasahuje daleko větší počty osob a zejména úmrtí jsou častější. Ale oficiální zdroje o stavu chřipkové epidemie mlčí. Nemáme možnost porovnat si chýry se skutečností. Masa novinářů se hromadně zapojila do tohoto způsobu matení hlav veřejnosti a pomohla tak k zglajchšaltování přístupu obyvatelstva k vládním opatřením. Je ale možné, že je informační blokáda rozumná, protože chrání veřejnost před kacířskými nápady. Vyzkoušel jsem si to na sobě, když jsem jedním okem zahlédl na televizní obrazovce venezuelského prezidenta Nicolase Madura. Bleskem jsem si jej spojil s obrazem Jana Hamáčka: oba pánové jsou nesporně fešáci a jsou na sebe navzájem nápadně podobní. Kdyby si Jan Hamáček nechal narůst knír a kdyby Nicolas Maduro vyměnil polovojenské oblečení za pověstný červený svetr, bylo by to ještě nápadnější. Od poznatku o vnějškové podobě se ale okamžitě začaly odvíjet kacířské úvahy o tom, zda se vzájemná podobnost obou pánů nepromítá také do jejich sklonů a způsobů myšlení. Není to zcela neopodstatněné. Zamysleme se například nad osobní zásluhou Jana Hamáčka o zavedení povinného zakrývání úst a nosu. O účelnosti tohoto opatření se přou odborníci po celém světě a nemohou se dohodnout na jednoznačném názoru. Převažují dokonce pochybnosti. Prokazuje to škodlivost nadbytečné vzdělanosti. Laik Jan Hamáček pochybnostmi netrpí a jako první nás začal z televizní obrazovky přesvědčovat, že „je lépe mít něco než nic“, a zabralo to. Sklon k radikálním řešením uplatnil i ve vztahu k pendlerům. Byl to jeho nápad, že jejich opakované cestování přes hranice tam a zpět je třeba zakázat. Prosadil svou a ze dne na den připravil o chléb blíže neurčený počet pendlerů. Zákaz ale neuvalil na pracovníky ve zdravotnictví a sociálních službách, kteří pracují v prostředí, v němž je vyšší pravděpodobnost setkání s infekcí, a jsou tak přirozenými přenašeči nákazy. Nebudou-li nákazu vozit od nás ven, možná ji přivezou při zpáteční cestě. Navíc jde o profese, které bolestně chybí zde. Kdyby jim znemožnil pracovat v zahraničí, ve srovnání s jinými profesemi by jim uškodil podstatně méně, protože by snadno získali náhradní zaměstnání, byť možná s menším příjmem: ale „je přece lepší mít něco než nic“. Ti ostatní jsou poškozeni dvakrát: přišli o zdroj příjmů v zahraničí, ale v situaci, kdy zde začíná propouštění, mají jen malou naději, že najdou aspoň nějakou náhradu. S jídlem roste chuť: nově prosadil Jan Hamáček návrh zákona, který umožní policii pokutovat na místě občany, kteří nepoužívají předepsané ochranné pomůcky. To je nápad, který by se pro svou absurdnost hodil jako námět pro Franze Kafku. Nebylo by možno proti němu mnoho namítat, pokud by stát byl způsobilý občany potřebnými prostředky zdarma vybavit. V situaci, kdy občané mají s jejich obstarání potíže, kdy mnozí je mohou nosit pouze díky slitovnosti žen, má povahu zvůle a je na místě jej odmítnout. Doufejme, že zákon parlamentem neprojde, nebo že jej v krajním případě nepodepíše prezident republiky. Jan Hamáček se bude jistě bránit, že díky přísným opatřením Česká republika vzdoruje pandemii úspěšněji než většina ostatních zemí. Důvody, proč má pandemie v různých státech rozdílný vývoj, nejsou dostatečně prozkoumány a vysvětleny, ale úspěšnost českých opatření je zjevná. Nesnažím se je zpochybnit jako celek, upozorňuji pouze na výstřelky a chuť zneužívat moc. Na okraj poznamenávám, že Hamáčkova ráznost může mít příznivý vliv na jeho osobní oblíbenost až do té míry, že se může přiblížit popularitě Andreje Babiše. Je možné, že se jeho obliba aspoň zčásti přelije do politických bodů pro ČSSD. Možná se v podzimních volbách dočkáme překvapení, kterého by bez koronaviru nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-15 05:45:00

Nová Miss World rozdělila svět. Lidé se kvůli ní hádají jako o život

Po vítězství Češky Krystyny Pyszkové na mezinárodní soutěži krásy Miss World propuklo na sociálních sítích šílenství. Zatímco pro někoho je výhra české krásky nepochopitelná a nezasloužená, pro jiné je blondýnka andělem. Její výhra proto vyvolala řadu konfliktů.

Čas načtení: 2024-03-19 09:02:00

Lachnit (ANO): Levicový extrémismus je hlavně o penězích

V osmdesátých letech jsem občas četl zmínky o teroristické organizaci Frakce Rudé armády působící v ošklivé kapitalistické cizině. Tenkrát to pro mě byla záležitost nepochopitelná a vzdálená, která se postupem času na třicet let vytratila z povědomí. Ale jak to bývá, všeho vždycky do času.

Čas načtení: 2024-03-30 17:45:00

Pravda o naší osobnosti

Občas každý udělá rozhodnutí, u kterého zpětně přemýšlíme, co nás to vůbec napadlo. Přitom i tato nepochopitelná rozhodnutí jsou výplodem našeho mozku. Náš mozek o nás totiž ví víc, než si myslíme.

Čas načtení: 2024-04-13 19:55:00

Naštvaný Veselý: Sparta byla na kolenou. My jsme jí umožnili návrat

Bohemians čekají na domácí výhru nad Spartou už 23 let. A budou čekat dál. Zelenobílí sice nad obhájci titulu v Ďolíčku vedli, ale hosté dokázali zápas otočit a ve 28. kole FORTUNA:LIGY vyhráli 3:1. „Nepochopitelná pětiminutovka, podělali jsme si zápas," čílil se po zápase Jaroslav Veselý. Jeho svěřenci tak čelí hrozbě účasti ve skupině o udržení. 

Čas načtení: 2024-04-15 12:34:32

TAROT: Magické slovo s tajemným původem

Pojem tarot asi pro většinu z nás není neznámým. Zvláště v dnešní době, kdy čím dál více lidí hledá životní cestu či útěchu v krizové životní situaci ve světě esoteriky, nadpřirozena a nahlížení do budoucnosti. Najdeme toho správného partnera, dobrou práci, budeme se těšit pevnému zdraví? Nebo se jen chceme raději dopředu připravit na případné překážky a životní nástrahy plně v duchu hesla „kdo je připraven, není překvapen“? Odpovědi na své otázky a skrytá poselství pak často hledáme právě v tarotových kartách, které si vyložíme sami, nebo se svěříme do služeb zkušených věštců a věštkyň. Věděli jste ale, že tarotové karty se na svém počátku používaly pouze k prachobyčejnému karbanu a ke spiritualitě měly na hony daleko? Ano, alespoň tak vyplývá z dobových záznamů. Nádech pravého okultismu a symboliku vykládání budoucnosti totiž tarot získal až v průběhu 18. století. Kam sahají kořeny tarotu? Vznik tarotu je dodnes zahalen tajemstvím. Tarotové karty jsou prastaré, ale názory, kdo byl původcem tarotu, se rozcházejí.  Není známo, ani kdy, ani kde přesně tarot vznikl. Jedno je ale jisté, s každou historkou a legendou sílí v tarotu jeho mystérium a logicky možná až nepochopitelná přitažlivost těchto obrázkových karet. Legendárně se jako místo jeho původu označuje Blízký východ, Indie, ale i starověký Egypt. Ukazují se také  souvislosti (avšak neprokazatelné) s kabalistickým/ hebrejským učením. 60 karet na stole V Evropě se první zmínka o tarotu objevila v souvislosti s hazardní hrou a jejím zákazem. Historicky doložený název „tarot“ byl totiž objeven v bernském kantonu ve 14. století ve Švýcarsku. Dochovala se textace, která tarot jako karetní hru zakazovala.  V roce 1550 se pak tarot objevil také v Itálii pod názvem „tarocci“ a rovněž  ve Francii pod jménem „taraux“. Všem zemím je společný tehdejší negativní postoj církve k této hazardní karetní hře. Karty byly považovány za kacířské a za dílo ďáblovo. Obliba tarotových karet však mezi lidmi i přes odpor církve vzrostla natolik, že ani nejvyšší mocnost nebyla schopna tento nevídaný rozmach popularity zastavit. Poptávka po kartách prostě náboženskou opozici naprosto zahlušila.  Během  15. století tak v Itálii, Francii, Belgii i Německu vzniklo množství dílen, kde se karty vyráběly. Zajímavé je, že tarotových karet v původním balíčku tenkrát bylo jen 60. První tarot v podobě, jaké ho známe dnes, tj. se 78 kartami, přišel až o něco později. Pravděpodobně se vyvinul počátkem 16. století. Na tento první tarot postupně navázal dodnes velice známý Marseillský tarot, který je na trhu stále dostupný.. Naprostý boom zažívá tarot během 18. století. Hraje se už ve všech koutech Evropy. VYBRAT TAROTOVÉ KARTY Od karbanu k okultismu V průběhu 18. století proniknul tarot i do centra zájmu ezoterických kruhů. Okultisté se zajímali nejen o původ karet, ale domnívali se také, že prostřednictvím karet odhalí tajná vědění zaniklých kultur. Jedním z nejpopulárnějších tarotových okultistů 19. století byl Aleister Crowley, který nám po sobě zanechal tzv. Crowleyho tarot. Tento se také díky svému barevnému až hravému vyobrazení se surrealistickými prvky dodnes těší velké oblibě. KAPESNÍ ZÁKLADNÍ TAROT78 tarotových karet v praktickém malém formátu + srozumitelný návod k vykládání. Vhodné pro začátečníky.GAIA TAROTKrásné ručně malované vykládací karty. 78 karet + výkladová kniha. Karty vám pomohou nalézt životní směr a cestu.OSHO ZEN TAROTKrásně ilustrované vykládací karty založené na zenové moudrosti + doprovodná výkladová knížka . Vhodné i pro začátečníky. VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label A jak je to se samotným slovem tarot? I tady se názory historiků různí.  Chybí nám stroj času, abychom se přesvědčili, jak to bylo s tarotem doopravdy. V některých pramenech se dočtete, že slovo pochází z výrazu Ta-rosh, což ve starém Egyptě  znamenalo „královská cesta“. Nemohl být ale tarot spíše jen hravým anagramem latinského výrazu „rota“ (v překladu kolo) a vyjadřovat tak symboliku koloběhu život a smrti? Tarotu podezřele blízké je však také hebrejské slovo Torah (v překladu zákon). Jednalo se tedy hlavně o spojení s kabalou? Možné je všechno, jisté téměř nic. Jedno ale tarotu upřít nelze. Tarot se v průběhu doby vyvinul z obyčejné karetní hry v „umění“ zcela zvláštního druhu. Chápeme ho jako prastarou metodu sebepoznání, promlouvá k nám pomocí obrazů, symbolů a číslic, jejichž pochopení nás může dovést k vyšším způsobům duchovního poznání. Tarot dnes V současnosti existuje odhadem neuvěřitelných asi 600 různých druhů tarotových balíčků od různých autorů. Mezi nejznámější patří univerzální Marseillský tarot a Rider-Waite tarot. Oba jsou uživatelskými favority. Některé specifické druhy se zase hodí spíše pro potěšení, ale již jsou méně vhodné k učení se a k seriózním výkladům. Jedná se např. o kouzelný kočičí tarot, gotický tarot nebo egyptský tarot. Andělský, vílí, kytičkový tarot, tarot s pohádkovými postavičkami nebo s vyobrazením gumových medvídků. Ano, i takové série existují a jsou určeny zejména pro skutečné nadšence. Díky svému zpracování se takové druhy balíčků často řadí k oblíbeným sběratelským kouskům. A jak jste na tom vy? Také jste už symbolice tarotu podlehli? Máte doma svůj oblíbený balíček tarotových karet nebo se ho právě chystáte pořídit. VYBRAT TAROTOVÉ KARTY Zdroj článku zde.

Čas načtení: 2024-04-22 10:00:00

Zemřel zpěvák Josef Laufer. ČT zapomněla informovat, že proslul písní oslavující špiona StB ve Svobodné Evropě

O mrtvých jen dobré? No, posuďte sami. Laufer sám napsal ten text. Osobně jsme si v té době mysleli, že "kapitán" Pavel Minařík, který údajně "pronikl" do Svobodné Evropy (četl tam zprávy) byl prostě mladý kluk, který po roce 1968 emigroval do Německa, dostal se do Svobodné Evropy a po sedmi letech ho emigrace už přestala bavit, chtěl se vrátit do Československa, takže se dohodl s StB, která z něho udělala "slavného agenta".Josef Laufer byl ovšem dlouholetým udavačem StB. Nesmyslná nenávist, čišící z této "písně", je nepochopitelná. Povšimněte si, mimochodem, jak už tehdy komunistický režim, který měl být svou podstatou nadnárodní, i v této písní hraje na nacionalistickou strunu:  Problém se mnou je, že já si všechno pamatuju...

Čas načtení: 2024-05-05 21:43:49

Čí prsten nepolíbil odcházející ředitel Vojenského zpravodajství Jan Beroun?

KOMENTÁŘ: Snaha Jany Černochové o předčasný konec ředitele Vojenského zpravodajství generálporučíka Jana Berouna je nepochopitelná nejen pro zahraniční partnery. Jde jen o další z nepromyšlených personálních kroků paní ministryně obrany nebo o pud sebezáchovy neskončit jako jeho předchůdci?

Čas načtení: 2024-05-13 18:00:01

Unesl náměstka Husákovy vlády a chtěl s ním prchnout do zahraničí. Nakonec skončil u těch nejhorších činů

Jozef Roháč je zločinec, který se svou osobností vymyká všem škatulkám, na které jsme zvyklí. Troufáme si říct, že je to snad jediný vrah, jehož básně a literární díla jsou ceněna osobnostmi, jako je slovenský spisovatel Martin Milan Šimečka. Život Roháče nezačal zrovna šťastně, své literární nadání si uvědomoval již v dětství, ale komunistický režim mu neumožnil studovat maturitní obor, pouze se vyučit. Práce opraváře zemědělských strojů rozhodně nebyla Roháčovým vysněným povoláním. Nejspíš zde začala jeho nenávist k režimu. Ta jej vedla k ojedinělému činu.  Nepochopitelná poslední slova: Ať žije komunistická strana, volal šéf StB, když ho soudruzi věšeli Číst více Pokusy o útěk  Roháč, kterému podsvětí přezdívalo Potkan, nebyl pro policii neznámou osobou. Měl za sebou bitky, krádež automobilu, také byl stíhán za pomluvu tehdejšího režimu či za nadávky policistům. Jeho skutečný „majstrštyk“ měl teprve přijít. Tehdy měl často říkávat: „Musím dřít jako kůň a stejně se nevyrovnám privilegované vrstvě.“ Jeho první pokus o překročení hranic byl tehdy v rámci zákona. Vyžádal si pas na cestu do Rakouska, ten mu, nejspíš k jeho překvapení, byl skutečně vydán, zbývalo dostat výjezdní povolení, na které stále čekal.   Roháč se však pochlubil v hospodě, že se z výletu do Rakouska rozhodně nehodlá vracet, a Státní bezpečnost měla uši všude. Pas mu byl zabaven a na nějaké vycestování mohl zapomenout. Tak zkrachoval jeho první pokus o útěk za hranice, své touhy po svobodném životě se však nikdy nevzdal. Svému snu byl ochoten nejspíš obětovat hodně, opustil rodinu a práci a začal vykrádat byty. Brzy potkal svého budoucího komplice Ernesta Rečku, ten měl problémy jednak vztahové, jednak také s policií a plán útěku mu přišel velmi vhod.   Číhání na papaláše  Pracovali s více plány, které postupně opouštěli, až zůstal jediný. Rozhodli se, že ukradnou auto s vládní SPZ, a aby se dostali přes hranice, došli k názoru, že bude lepší s autem unést i vládního činitele. Zaměřili se na konkrétního politika, Petera Colotku, kterého nějakou dobu sledovali. Zjistili, že má početnou ochranku, která jej prakticky neopouští. Svou pozornost tak namířili na jiného politika. Věděli, kde v centru Bratislavy parkují vládní černé Tatry, a rozhodli se počkat si, až do nějakého z nich nastoupí vládní činitel. Asi po půlhodině čekání se jim jejich přání splnilo. Přistoupili k vozu, vyhnali ven řidiče a vyjeli. Mezitím zjistili, kdo je jejich rukojmí – byl to náměstek Husákovy vlády MUDr. Imrich Hatiar. Auto bylo plné časopisů s lechtivou tematikou a Roháče nenapadlo nic jiného než je umístit do oken automobilu, aby nebylo vidět dovnitř. Petržalkou se prohánělo vládní auto s nahotinkami v oknech, které hledalo ulici Vídeňská cesta, jež vedla k hraniční závoře.  Jako z akčního filmu Když se skutečně dostali do hraničního prostoru, začalo dlouhé vyjednávání. Během něho Roháč pochopil, že jsou teprve ve zmíněném pásmu a rampa vedoucí na svobodu je ještě hodně vzdálená. Čekání bylo pro Roháče nesnesitelné, a tak najednou zařval z okýnka: „Pokud nás ihned nenecháte projet, tak pana náměstka střelím do nohy!“, načež se po chvilce skutečně ozval výstřel, mířil však do sedadla. Problém nastal v momentě, když se panu náměstkovi začalo dělat špatně, ukázalo se, že je kardiak a měl si vzít prášky. Roháč pohotově zakřičel z okýnka: „Hej! Budeme potřebovat náměstkovy léky, vodu, Marlbora a Sparty a hned!“ Kriminalista Ján Bazovský vzpomíná, jak museli poslat pro cigarety Marlboro do hotelu Kyjev, jelikož se jim je nikde jinde v Bratislavě nepodařilo sehnat, patrně neznali ty správné překupníky. Havlova amnestie mu dala svobodu, nakonec se stal prvním zločincem usvědčeným DNA Číst více Lidský faktor Věci jim do auta donesl český kriminalista Šnýdr. Nakonec jim otevřeli první bránu, zbývaly ještě dvě. Když jim Roháč pohrozil zabitím náměstka, otevřeli i druhou bránu, kolem nich se již však nepozorovaně rozmístili ostřelovači a v zákrytu čekalo obrněné auto Veřejné bezpečnosti. Napětí v autě i venku by se dalo krájet. Přerušil je až náměstek Hatiar, kterému donesené léky zjevně nepomohly a stresová situace se na něm začala velmi podepisovat. Svým únoscům řekl, že nyní je mu opravdu hodně špatně, a pokud zemře, bude to jen jejich vina. To bylo už i na Roháče moc. Nejspíš nechtěl nikomu ublížit, jen se za pomoci rukojmího dostat na svobodu. Přece jen jeho kariéra bezcitného vraha a nejspíš i změna hodnot začaly až v devadesátých letech. Nyní se rozhodl, že nebude riskovat život pana náměstka, a vzdal se spolu se svým komplicem policii.  Profesionální nájemný vrah Vysloužil si pobyt ve věznici Leopoldov, dohromady 15 let. Psal básně a spřádal plány do budoucna. Když nastala slavná leopoldovská vzpoura, byl to právě on, koho si vězni zvolili jako svého vyjednavače. Ve vězení se naučil, co ještě neznal, a pochopil, jak využít dovednosti, které už má. Například se na vojně naučil konstruovat bomby. Po propuštění se stal obávaným nájemným vrahem, kterého využívaly všechny skupiny, nejvíce pak tzv. Sýkorovci. Stál také za výbuchem Tutiho a jeho bratra. Když na mafiánské schůzce ponižovali ostatní bossy, měl to být Mikuláš Černák, který si ještě ten den objednal jejich vraždu právě u Roháče. Jeho specialitou bylo měnění identity, dá se tak vytušit, že převlékání do různých stylů oblečení a paruk jej i bavilo. Prý měl také zvyk, který však jednou nedodržel, a to se mu stalo osudným. Dvacet devět čepic Rád nosil čepice, proto také další jeho přezdívka byla Čapica. Prý si na každou vraždu koupil novou a nechal si ji. Při té poslední však odhodil kabát i kšiltovku. Další náhoda byla, když se v čepici našel vlas téměř plešatého Roháče a z něj bylo zjištěno jeho DNA. Když jej poté zatkli a provedli prohlídku v jeho vile, připomínající Okamurův zámek, našli zde 29 věšáků a na každém jednu čepici. Jestli každá z nich symbolizovala jednu Roháčovu oběť, ponecháme již na úsudku čtenáře. Roháč byl nakonec odsouzen na doživotí v Maďarsku, zde se v roce 2019 přiznal k šesté vraždě, v roce 2023 mu vyšla autobiografická kniha Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte. Ve vězení se věnuje zenovému buddhismu a nejspíš i poezii, za kterou byl v devadesátých letech oceněn mnoha slovenskými literáty.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal.

Čas načtení: 2024-05-18 16:00:01

Pomáhal zosnovat únorový puč, který nás stál 40 let svobody. Příběh Václava Noska

Po druhé světové válce si soudruzi všimli jeho organizačních schopností, podobně jako Karel Šváb i on byl oddaný straně a zároveň byl pečlivým úředníkem. Stal se ministrem vnitra a na tomto postu setrval až do roku 1953. Komunisté měli tehdy tři důležité resorty: ministerstvo vnitra, informací a zemědělství. Nosek nové vnitro vybudoval jako nástroj komunistů a místo skutečných nepřátel nechával sledovat nepřátele KSČ, jeho podřízený, již zmíněný Šváb, zatím připravoval seznamy nepřátel uvnitř strany. Nosek měl také za úkol vybudovat systém nové samosprávy, založený na národních výborech, ve kterých byli většinově zastoupeni komunisté či jejich sympatizanti. Zrušeno bylo četnictvo a nahrazeno Sborem národní bezpečnosti, ten byl zcela pod kontrolou KSČ, již tehdy existovala Státní bezpečnost. Také řídil přidělování správy majetku po odsunutých Němcích, samozřejmě, že upřednostňoval jako správce své soudruhy.   Smyčka se stahuje Nejvíc proslul svým seznamem 17 nepřátel, na němž figuroval Pavel Tigrid. Důležitou součástí komunistické moci byly i Lidové milice, právě v osudné únorové dny, kdy s Gottwaldem přišli k Benešovi, dal pokyn k ozbrojení této paramilitární organizace. Komunisté tehdy zastrašováním vyhráli, ale i oni měli proč se bát. Existují indicie, že sám Václav Nosek měl být zahrnut do politického procesu, stejně jak tomu bylo v Sovětském svazu, kde každý, kdo znal skutečné fungování moci v pozadí, musel po určité době zmizet. Dalo by se s notnou dávkou cynismu říct, že jej od šibenice zachránila rakovina plic, na kterou zemřel. Po něm nastoupil Jindřich Veselý, který si při honu prostřelil schválně ruku, byl si jistý, že jej chtějí zatknout, po něm se stal šéfem StB Karel Šváb, který skončil na popravišti.   Velitele Státní bezpečnosti semlely vlastní metody. Věrný straně zůstal i pod šibenicí Číst více Tvrdý hornický chleba Noskův život začal na Kladně, narodil se do hornické rodiny, což svým způsobem předznamenalo jeho budoucí kariéru. Horníci neměli nikdy lehký život, dřina v dolech jim ničila zdraví a dožívali se nízkého věku. Nosek vzpomínal na své dětství neoddělitelně spjaté s prací v dolech. Ve svých pamětech píše o tom, jak žili v malém bytě, v jedné místnosti. Maminka nakupovala chléb, cukrové homole a mouku. Každý den se pila přeslazená káva z ječmene zvaná culifinda, ta byla nezbytnou složkou každého rána, tvrdil, že hornické rodiny ji potřebovaly jako vzduch. Maso bylo jen o velkých svátcích, otec občas dostal uzeninu, jinak se jedly také knedlíky, a co šlo, se zavařilo.  U dětí horníků nebylo neobvyklé, že již od dětství byly zapojovány jednak do práce, jednak také do kolektivního života. Nosek byl členem Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ), později komunistické organizace, už od patnácti let. Po dovršení plnoletosti vstoupil do sociální demokracie, ještě dříve do odborů. Zajímavostí je, že mu tehdejší úřady zkomolily příjmení a udělaly z něj Nosáka, a ačkoliv se domáhal opravy, došlo k ní, až když byl ministrem, sám se však vždy podepisoval Nosek. Tvrdý život horníků za Rakouska-Uherska ještě více ztrpčila válka, Nosek byl dvakrát na frontě raněn.   Kladenským revolucionářem Po návratu z fronty byl odborovým předákem, předtím se snažil o samovzdělání a hrál například také ochotnické divadlo. Po vzniku republiky se stal členem nové samosprávy, zvané národní výbor. V sociálně demokratické straně se postavil na stranu Šmerala, a připojil se tak k odpadlíkům, kteří založili komunistickou stranu (KSČ). Jeho rodné město Kladno se stalo skutečnou baštou radikální levice, právě zde začal přerod sociálních demokratů toužících po postupných sociálních změnách v radikální komunisty prosazující revoluci. V Noskových vzpomínkách můžeme číst, jak se schovával před četníky v kuchyni restaurace a pomocí vzkazů na papírcích položených na pivní pěně půllitru se domlouval s ostatními revolucionáři.  Generální stávka Právě Zápotocký a Nosek byli hlavní postavy revolučního hnutí na Kladně, po vzoru Sovětského svazu začali dělníci vytvářet rady (sověty), které měly organizovat stávky a povstání, jež mělo přerůst v revoluci. Tato událost vešla do dějin jako prosincová generální stávka. Tehdy poprvé hrozilo demokratickému Československu, že na jeho území vznikne komunistický stát, který republiku pohltí. Stávka skončila krveprolitím, bylo povoláno vojsko, více než tři tisíce demonstrantů bylo zatčeno, třináct horníků bylo zastřeleno. O něco později, v roce 1932, pomáhal Nosek organizovat další stávku, která vešla do dějin jako mostecká. Útěk do Británie Po okupaci nacistickými vojsky byl Nosek zatčen v rámci akce Gitter, což byla vlna zatýkání, kterou se gestapo chtělo zbavit nejvlivnějších levicových osobností. Nosek měl tehdy štěstí, po krátkém pobytu na Pankráci jej propustili, nečekal na nic a přes Polsko emigroval do Velké Británie, kde přečkal druhou světovou válku. Jeho odchod byl jako z filmu o Jamesi Bondovi. Nejdříve se dostal na Ostravsko, kde sfáral s horníky do šachet a pomocí rozlehlých důlních chodeb došel až do Polska.   Nepochopitelná poslední slova: Ať žije komunistická strana, volal šéf StB, když ho soudruzi věšeli Číst více Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali

Čas načtení: 2024-06-17 12:54:34

Kde aktuálně rostou houby? Kam vyrazit a co s sebou

Představa lidí, kteří s proutěným košíkem vyrážejí do lesa sbírat „divoké“ houby a následně je konzumují, je pro cizince mnohdy nepochopitelná, někdy až děsivá. Češi jsou ale národem houbařů a houbaření milují. Ne každý je však zvyklý kloboučky v lesích hledat. Často ani neví, kdy a kam za nimi vyrazit.

Čas načtení: 2024-06-20 18:00:01

Šéf Krátkého filmu odposlouchával cizí ambasády. Zakladatele StB Pixy se báli i v Ústředním výboru

Život Kamila Pixy měl dva životní vrcholy, jedním bylo jeho působení na ministerstvu vnitra, druhým pak práce pro Krátký film na pozici ředitele. Herci a režiséři na něj vzpomínají jako na člověka přísného, který však zvládl vše zařídit a nebál se dát zelenou i na svou dobu odvážným filmům. Například film Hra o jablko se dostal až na filmový festival do Chicaga. Režisérka tohoto snímku Věra Chytilová dostala předvolání na Státní bezpečnost na základě udání. Pixa tam šel nejdříve sám, poté si Chytilovou předvolal a s úsměvem jí řekl: „Už tam můžete jít.“ Estébáci se prý chovali velmi úlisně a vlastně nepochopila, co po ní chtěli. O Pixovi řekla, že ačkoliv byl přísný, připouštěl diskuzi. Zároveň ale patřil k zakladatelům StB a podílel se třeba i na pronásledování Jiřího Muchy.  Nepochopitelná poslední slova: Ať žije komunistická strana, volal šéf StB, když ho soudruzi věšeli Číst více Mládí v koncentráku  Sám Pixa o své rodině tvrdil, že má kořeny v Benátkách, kde jeho předci obchodovali s relikviemi. Narodil se v Plzni a byl jedním z těch komunistů, kteří byli s politikou konfrontováni již od raného dětství. Rodiče byli nejdřív sociální demokraté, později přešli ke komunistické straně. Tatínek byl úředník a maminka byla dělnice a divadelní herečka.  Ve 30. letech se přestěhovali do Prahy, nakonec se však ukázalo, že jim to více uškodilo, než pomohlo. Zde se do odboje přidal otec Jaroslav Pixa, nabídl úkryt komunistickému funkcionáři Janu Zikovi. Během heydrichiády k nim vpadlo gestapo, oba rodiče skončili v koncentračním táboře, stejně tak syn, kterému bylo teprve osmnáct let. Pixova maminka Milada se v Terezíně chovala velmi statečně, nakonec však byla popravena. Kamil Pixa se v dokumentu České televize zmínil, že jej naživu držela touha zjistit, co je s jeho rodinou. On sám skončil v táboře Dachau.   Mladičký estébák  V koncentračním táboře zažil hrůzy, které nejspíš utvrdily jeho charakter. V dokumentu Uvnitř vnitra říká doslova: „Já vím, co to je, někomu uříznout hlavu...“ Když byl nakonec osvobozen a dostal se zpět do Prahy, jeho otec již pracoval na ministerstvu vnitra. Nadřízený jeho otce Jaroslava se po setkání s Kamilem rozhodl, že jej chce do svého resortu, obdivoval, že tak mladý člověk dovedl všechny hrůzy nacistického koncentráku přežít. Tak začala neslavná kariéra Kamila Pixy v bezpečnostních složkách.  Celoživotní problém  Jeho prvním úkolem byla denacifikace, která však byla prováděna velmi svérázným způsobem. Vyslýchal bývalé gestapáky, dostal se také ke knize odchodů a příchodů vězňů z pankrácké věznice. Vyšetřovatel gestapa ji vyhodil do řeky, Pixův otec se k ní přesto dostal. Z údajů v ní zjistili, že Julius Fučík skutečně mluvil, což se dalo vyčíst z pořadí jednotlivých zatčení.   Tady začíná celoživotní zápas rodiny Pixů s Fučíkovými, jelikož komunistická strana razila mýtus o neoblomném Fučíkovi a naopak vyčítala Pixově mamince, že při výslechu mluvila víc, než bylo potřeba. Přitom to bylo evidentně naopak. Jeden vysoce postavený komunista se měl později vyjádřit, že Pixa zachránil komunistickou stranu před hroznou ostudou, že tenkrát svá zjištění nezveřejnil. Ještě v roce 2008 se v dokumentu ČT chlubil, že tuto knihu stále vlastní a má ji pečlivě ukrytou, co se s ní stalo po jeho smrti, lze jen odhadovat.  Strčíme tam trpaslíka  Dalším Pixovým úkolem bylo špehovat ambasády západních zemí. Bylo to období divokého působení Státní bezpečnosti, Pixova skupina přepadávala, vloupávala se do bytů a odposlouchávala. Fantazie, s jakou vymýšlel nové zpravodajské metody, udivovala jeho nadřízené. Jednou potřebovali dostat odposlouchávací zařízení do další ambasády. Pixa se velmi zajímal o historii a věděl, že budova, ve které ambasáda sídlí, podléhala za Marie Terezie příkazu o zrušení dřevěných stropů. Pixa tedy věděl, že mezi stropem a stěnou vznikla mezera, do které lze umístit mikrofon. Za tímto účelem vyslal člověka malého vzrůstu, dle jeho slov trpaslíka.  Hrdinný kněz Petřek nabídl parašutistům úkryt v kryptě, zaplatil za to životem Číst více Vražda poštovního úředníka Pixa si během výslechů neměl brát servítky a jednou to prý dokonce přehnal tak, že dotyčný zemřel. Jednalo se o brněnského poštovního úředníka a bývalého legionáře Ferdinanda Lotreka. Musel být v očích Pixy velmi důležitou osobou, když jej přivezli z Brna do Prahy. Jinak by jeho případ vyřešila místní StB. Pixa jej podezíral ze spolupráce s francouzskou ambasádou. Lotrek byl tvrdě vyslýchán, je doloženo, že odmítal podepsat protokoly, které mu vyšetřovatel předložil. Jeden takový výslech se mu stal osudným a na následky bití zemřel. Jeho poslední výslech trval neuvěřitelných 56 hodin.   V roce 1952 bylo Pixovi naznačeno, aby si podal žádost o propuštění. Byl jeden z těch estébáků, kteří se vymkli kontrole, StB začala být brána jako stát ve státě a KSČ se ji rozhodla znovu dostat pod kontrolu. Pixa byl přesunut na kriminálku, kde měl velké spory s proslulým ředitelem Karlem Kalivodou, přezdívaným pražský Maigret. Práce ho nebavila, byl zvyklý spíše případy vyrábět než je vyšetřovat. Odešel nejdříve k Československému filmu a poté ke Krátkému filmu. Pixa se dožil 85 let, zemřel v roce 2008. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ivana Gottová naštvala fanoušky Mistra. Jde o peníze a vilu na Bertramce

Čas načtení: 2024-06-22 10:00:00

"Válka, jaká skutečně je": Ukrajinský režisér proměnil náhodné záběry ve film

Foto: Oleh Sencov na frontěFilm Oleha Sencova Real je 90 minut frontových akcí zachycených v době, kdy si neuvědomil, že má zapnutou kameru, informuje Shaun Walker V novém filmu ukrajinského režiséra Oleha Sencova se vojáci sevření v zákopu snaží zorganizovat evakuaci skupiny spolubojovníků, kteří uvízli a jsou zraněni na frontové pozici.Sencov, který strávil několik let jako politický vězeň v Rusku a nyní bojuje v ukrajinské armádě, našel 90 minut roztřesených záběrů šest měsíců po bitvě. Procházel staré soubory na své kameře GoPro a uvědomil si, že byla toho dne zapnutá."Už jsem chtěl všechno smazat, když jsem to našel a uvědomil jsem si, že mám velmi zajímavý otisk té bitvy a války, jaká skutečně je - ošklivá, nepochopitelná, zvrácená a hloupá," řekl.

Čas načtení: 2024-07-02 13:06:00

Módní guru Vaněk: Na OH budeme po dlouhé době vypadat fantasticky

K celebritám filmového průmyslu umí být stylista Filip Vaněk ostrý, ale nástupovou kolekci olympijské výpravy pro zahájení pařížských Her na Seině z hlavy designéra Jana Černého vysoce oceňuje. „Chápu, že spoustě lidí se tahle kolekce může zdát zvláštní a nepochopitelná. Z pohledu našeho módního světa je to kultivovaná a hezká věc,“ říká Vaněk.

Čas načtení: 2024-07-02 13:06:00

Módní guru Vaněk: Na OH budeme po dlouhé době vypadat fantasticky

K celebritám filmového průmyslu umí být stylista Filip Vaněk ostrý, ale nástupovou kolekci olympijské výpravy pro zahájení pařížských Her na Seině z hlavy designéra Jana Černého vysoce oceňuje. „Chápu, že spoustě lidí se tahle kolekce může zdát zvláštní a nepochopitelná. Z pohledu našeho módního světa je to kultivovaná a hezká věc,“ říká Vaněk.