EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Moskevské bezpečnostní složky zahájily celostátní hromadnou kontrolu kamionů, což vede k častým kilometrovým zácpám.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2020-06-03 09:31:15
Filozof Michael Hauser: Etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně
Politická levice je v krizi. Má ještě nějaké trumfy, pomocí kterých se může vrátit na výsluní? Zeptali jsme se českého filozofa Michaela Hausera. Má levice stále co nabídnout? Podíváte-li se na dva nejvýznamnější problémy dnešního světa – růst nerovností a klimatickou krizi – zjistíte, že se jedná o problémy, na které lze nalézt levicovou odpověď, či které dokonce takovou odpověď vyžadují. Nerovnost je tématem levice po staletí a i u ekologické krize se jasně ukazuje, že s individualismem nevystačíme. Snížení osobní spotřeby na odvrácení ekologické katastrofy nebude stačit. Je třeba řešení systémového, a to může dát jedině levice. Problém ale je, že levice na tyto dvě výzvy nedokáže z různých důvodů reagovat. Proč? Především proto, že levice se nachází ve fázi transformace. Její tradiční formy se rozpadly. Novou tvář stále hledá. A nebude ji Corbyn – toho ještě před volbami mimochodem začal ostřelovat i levicový britský tisk… To bylo proto, že Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti. Právě proto jsem ho zmiňoval. Ukazuje se totiž, že když někdo přijde s pokusem řešit otázku nerovnosti, o které jste řekl, že je jedním ze dvou nejvýznamnějších problémů dneška, nenarazí na nikoho jiného než na levicový establishment. Je otázka, zdali v určitém ohledu není překonán rozdíl mezi levicí a pravicí. Myslím tím etablovanou levici a pravici. Jak to myslíte? Všimněte si, že etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně, kdežto pravice – zvláště ta konzervativní – se v některých bodech chová sociálně. Jinými slovy, promíchalo se to. Je to smutné, ale etablovaná levice se dostala do rozporu s levicovými ideály, třeba právě s již zmiňovanou rovností. Skutečně? Nepodporuje-li Sanderse nebo Corbyna, kteří třídní nerovnost chtěli snížit, je to nad slunce jasné. Levice ale podporuje odstranění jiných typů nerovnosti, třeba nerovnosti mezi muži a ženami nebo zvedá identitní témata a nerovnosti, které s tím souvisejí. Proč ne, nemusí to být v rozporu. Corbyn a Sanders proti boji za rovnost mužů a žen nebo proti otázce genderu nic nemají. Zároveň ale tvrdí, že je třeba mluvit i o věci, o které levicoví liberálové nemluví, a tou je třídní nerovnost. Proč s tím u etablované levice narazili? Protože labouristický i demokratický establishment je součástí ekonomických struktur. Corbyn nicméně nenarazil jen u levicového establishmentu, on kandidoval ve volbách a narazil u voličů, kteří dali přednost Johnsonovi. Na to je několik odpovědí. Voliči zatím nejsou zvyklí setkat se s tématy, se kterými Corbyn přišel; je to pro ně nové. To ale neznamená, že by s Corbynem britští voliči nesouhlasili. Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, tak většina Britů například požaduje socializaci železnic nebo omezení privátních bank. Čili kroky, které souzní s tím, co Corbyn říkal – o to víc je otázka, proč voliči Corbyna nepodpořili, palčivá. Možná, že karta, s níž Corbyn přišel, je opravdu natolik nová, že mu voliči prostě neuvěřili, že je něco takového vůbec možné. Dalším důvodem, proč nezískal jejich podporu, a řekl bych, že to je důvod hlavní, bylo to, že kampaň probíhala v době Brexitu a Corbyn se k této otázce nedokázal postavit. Kolísal. V něčem říkal Evropské unii ano, v něčem ne. To byla politická chyba. Já ho za to neobviňuji. Byl pod velkým tlakem. Ale ve chvíli, kdy většinu voličů zajímá jedno jediné téma, Brexit, a Corbyn je v něm nevyhraněný, tak se nedivte, že voliči dali přednost Johnsonovi, který odpověděl jasně. V Británii se situace kolem Brexitu vlekla roky, vypadalo to na pat a další potácení Británie v něm, a tak voliči dali přednost Johnsonovi. Zvolili konec potácení. Bylo to docela logické. Proč je sociálnědemokratický typ stran na ústupu? Je to proto, že sociálnědemokratické strany se dlouho snažily držet středovou pozici, uzavíraly kompromis mezi prací a kapitálem. Vycházely z představy – která ale kdysi měla své opodstatnění – že požadavky práce a kapitálu lze sladit. Jenže se ukazuje, že ve světě oligarchického kapitálu, daňových rájů a gigantických sociálních rozdílů už něco takového možné není. Proto je levice rozvrácená. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je vůbec možné onen oligarchický kapitál, jak mu říkáte, porazit a dosáhnout změny? V mnoha zemích již existují různé formy odporu vůči tomuto stavu věcí, otázka je pouze ta, jak je přetavit v reálnou politickou sílu. Nejdále v tom bylo hnutí spjaté se Sandersem. Ten sice z prezidentské kampaně vypadl, ale jeho hnutí se v politickou sílu transformovat skutečně dokázalo. Totéž lze říci o Indignados ve Španělsku. Jinými slovy, běží o to, jak přetavit masové hnutí v politickou organizaci. Nic lepšího není. To, co se děje ve Spojených státech, je nadějeplné o to víc, že Spojené státy byly a do značné míry stále ještě jsou hegemonem světového systému. Tam je jedno z hlavních míst, kde se rozhoduje o podobě globalizace světa. Pamatujete na to, co řekl Slavoj Žižek ve chvíli, kdy byl poprvé zvolen Trump? Řekl, že kdyby mohl volit, podpořil by Trumpa a ne Clintonovou. Spousta lidí z levice ho za to kritizovala. Předhazovala mu, že podporuje konzervativce, ne-li úplného fašistu. On to ale vysvětlil tak, že Trumpův úspěch může vyvolat nezbytné změny uvnitř demokratické strany. Když se ho na to nedávno někdo znovu zeptal, řekl, že si stále myslí totéž. A vidíte, ukázalo se, že měl pravdu. Nejsem si jistý. Proti Trumpovi bude kandidovat obdoba Clintonové Biden a nikoli Sanders. Ten po čtyřech letech znovu prohrál. Je pravda, že jeho hnutí nakonec nebylo tak silné, jak být mohlo. Už před čtyřmi lety byl Sanders dostatečně silný na to, aby svedl celkem vyrovnanou bitvu s Clintonovou, takže je otázka, zdali se stalo vůbec něco. Skutečně se to do jisté míry opakuje. Přece jenom si ale myslím, že v hnutí demokratických socialistů jistý vývoj směrem k lepšímu nastal. Kdybyste dnes dostal tutéž otázku, jakou před čtyřmi lety dostal Žižek, koho byste volil – Bidena nebo Trumpa? Já osobně bych nevolil nikoho, jenže Žižek říká, že to je alibismus. Teď je levice ve Spojených státech na křižovatce. Pravděpodobně zvítězí opět Trump a je otázka, co dělat. Už podruhé se bohužel ukázalo, že demokratický establishment nepodpoří hnutí, které chce významnější sociální a ekonomické změny. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď budou demokratičtí socialisté dál vyvíjet aktivity uvnitř demokratické strany s nadějí, že jednou se ledy prolomí, jenže nevíme, jak dlouho jim to vydrží, anebo se pokusit vytvořit jinou formu politické organizace. Pro něco takového ostatně najdeme v dějinách Spojených států model. Vzpomeňme na Martina Luthera Kinga. Bylo to sice v jiné době, ale jemu se podařilo díky masovému hnutí, nikoli straně, vyvolat výrazné změny v americké společnosti. Jakou cestu byste zvolil? Spíše tu druhou, protože odpor establishmentu je zažraný do morku demokratické strany. Považujete vůbec současnou demokratickou nebo – v Británii – labouristickou stranu za potenciálního spojence levice, anebo jsou již příliš prohnilými organizacemi? Na to se momentálně nedá odpovědět. Každopádně se domnívám, že hnutí demokratických socialistů bude nadále pokračovat ve svých aktivitách uvnitř demokratické strany, možná získá další senátorská křesla, ale že současně zesílí aktivitu ve směru vytvoření politické organizace nového typu. Zní to jako pohádka s nejasným koncem. Taková je situace. Je neurčitá, nikdo neví, jakým směrem se vydat. Ve chvíli, kdy se Trump v té samé situaci dokáže pohybovat jako ryba ve vodě, je něco takového katastrofa. Dodejme historický kontext. Jedna věc je zvláštní, a sice že ve dvacátém století po ekonomické krizi většinou posílila pravice. Stalo se tak mezi válkami, v sedmdesátých letech i po roce 2008. Mimochodem na vlně poslední krize se v současnosti ještě plavíme. Teď přichází s největší pravděpodobností nová krize, takže se dá očekávat, že znovu posílí pravice. Zatím sice nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, ale je to tak. Levici nezbývá než čekat na světlé zítřky, protože dnešek prohrála? Chápal bych nynější krizi spíše jako příležitost. Levice se nad sebou může zamyslet a nalézt nová východiska. Každopádně se už teď ukazuje, že představy o klidném sociálním státu se staly utopií. V etablované levici sice pořád převládá myšlenka, že se to nějak přežije a my se k sociálnímu státu vrátíme, ale nevrátíme. Neměla by si levice připustit, že lidé jsou lidé, že pravice bude vyhrávat až na výjimky vždy a že úkolem levice je předkládat alternativní, byť trochu utopické vize? To je málo. Na víc to v realitě nevypadá. Ale ano, vypadá. Levice totiž drží některé trumfové karty, byť je zatím tak úplně nevidí a nezúročuje. Přežití je ale opravdu v zájmu většiny společnosti, snad dokonce i v zájmu některých oligarchů. To není jen nějaká krásná myšlenka. To je existenční otázka. To není utopie. Myslíte, že lze začít mluvit o ekologické krizi a o tom, že je třeba se uskromnit, když teď, v čase koronaviru, celkem jasně vidíte, jak veliký problém lidé spatřují už třeba jen v tom, že se v létě možná nepojedou vykoupat k moři? Tak to není. Nedávno jsem studoval výzkum vývoje hodnot v České republice a z něj vyplývá, že šedesát procent tázaných preferuje ekologii i za cenu nižšího hospodářského růstu nebo třeba dokonce i za cenu ztráty části pracovních míst, a pouze třicet procent preferuje ekonomiku před ekologií. Jiné statistiky, které se ptají na otázku, jaká hodnota je v životě nejdůležitější, odhalují, že na prvním místě lidé samozřejmě jmenují lásku a mezilidské vztahy, ale když se sejde k hodnotám týkajícím se společnosti nebo politiky, tak na prvním místě zmiňují mír, na druhém životní prostředí a teprve až potom demokracii. Mnozí politici žijí s určitými představami o tom, co si většina myslí, jenže ona to vůbec nemusí být pravda. Politici si třeba mysleli, že většina Čechů nechce pustit do České republiky žádné migranty, ale ono to bylo taky trochu jinak. Každý druhý Čech byl ochoten migranty za určitých podmínek přijmout. Sice se říká, jak jsou Češi proti migrantům, ale ono je velice ošidné vycházet jen z dojmů nebo z toho, co vám prezentují média. Rád bych chvíli hovořil o Michéově textu Tajnosti levice, který je teď v Česku hojně debatován jakožto možné východisko z krize pro levici. Měl bych zejména určitou výhradu k tomu, jak Petr Drulák Michéu představuje. (Viz rozhovor s Petrem Drulákem v Literárních novinách 4/2020 – pozn. autora) Drulák příliš zdůrazňuje, že Michéa je konzervativní. Ve skutečnosti ale Michéa usiluje o rehabilitaci třetího politického proudu. Je liberalismus, je konzervativismus a je socialismus. Po několik desetiletí to vypadalo, že socialistický proud se kamsi vytratil. V devadesátých letech probíhala debata liberálů s konzervativci nebo komunitaristy, ale socialismus nebyl nikde. Když teď Petr Drulák zdůrazňuje, že socialismus má být konzervativní, tak vlastně nenavrhuje nic jiného než jednoho spojence zaměnit za druhého, zavrhnout liberály a spojit se s konzervativci. Vyvolává to dojem, že socialismus je takové nedochůdče, které se musí k někomu přisát, protože jinak nepřežije. Jenže Michéovi jde přece o to vrátit do hry socialismus – bez přívlastků. Jde mu o návrat k ideálům a cílům socialistické politiky. Michéa v přeloženém textu jasně říká, že tu jsou tři myšlenky, jež by měly být každému socialistovi drahé. Zaprvé, zrušení třídních nerovností, zadruhé, odstranění patriarchálních předsudků, zatřetí, ukončení útlaku menšin. Drulák tyto dvě poslední myšlenky nezdůrazňuje. Jinými slovy, je tu problém se způsobem přenesení Michéy do české kotliny. Ve Francii a v západní Evropě se politický liberalismus často projevuje absurditami, výstřelky. Vzpomeňme na návrh švédské Levicové strany zakázat močení ve stoje nebo na snahu německých levicových liberálů odstranit některé názvy ulic, kde se vyskytují jména spjatá s diskriminací nebo kolonialismem, jako je Kryštof Kolumbus. Na toto Michéa po právu reaguje. Ale Michéa současně vůbec nepopírá rovnost mužů a žen nebo politiku ochrany menšin. On se vzpírá jen těmto výstřelkům. Michéa ale přece v textu hovoří o politickém a ekonomickém liberalismu jako o rodných bratrech. Nekritizuje jen výstřelky, ta kritika je hlubší. Ano, tak to je, ale přece jen bych trval na tom, že v Drulákově přenosu to vypadá, jako by snad Michéa odmítal z liberalismu úplně všechno. Někteří lidé to pak pochopili tak, že Michéa chce patriarchát. A to není pravda. Michéa žádný návrat patriarchálních pořádků nechce, a to že se diskuze o něm často svede k těmto tématům, je způsobeno tím, že Drulák jej představil spíše jako konzervativce, a ne jako socialistu. Drulák měl zdůraznit také i Michéovo odmítnutí nerovnosti mužů a žen a útlaku menšin. Michéa není totéž, co konzervativismus. Někteří recenzenti pak nebyli schopní odlišit Michéovy názory od názorů kardinála Duky. Souhlasíte s Michéovým zpochybněním slova „levice“? S tím nemám problém. Levice je v očích vykořisťovaných, řekneme-li to postaru, či chudých pracujících žijících někde na periferiích považována za elitářskou. Tak to prostě je. Nemělo by nám jít o obhajobu levice, ale o obhajobu socialismu. Možná, že to nejdůležitější je ukázat, že socialismus je něco docela jiného než reálně existující levice. Michéa je člověkem z mimoakademického prostředí. Zakládá si na tom. Má levice Michéu následovat i v tomto? Dovedu si dost dobře představit, jakou reakci francouzské akademické obce tím musí Michéa vyvolávat... (smích) Vezměme si ale za příklad spíše Alaina Badioua. Ten taky kritizuje akademii, její schematismus a provoz. Ale Badiou působí na slavné École Normale Supérieure. Je tam sice přehlížený, nedali ho ani do ročenky, protože by to vadilo sponzorům, ale působí tam. Jinými slovy, nevidím cestu v odchodu z akademického prostředí. Naopak je třeba tam zůstat a působit jako Badiou. Buďme jeho součástí a ukažme, že akademická práce může vypadat jinak, než jak běžně vypadá. Dovolte ještě poslední poznámku k Michéovi. Jako jeden z mála francouzských intelektuálů se přihlásil k hnutí žlutých vest. Spousta lidí na levici ale toto hnutí odmítala a kritizovala kvůli xenofobním výrokům. To má socialista chápat xenofobii? Má pochopit, proč se tak ti lidé vyjadřují. Někdy je třeba skutečně velkého pochopení. Někdejší voliči francouzské komunistické strany začali v osmdesátých letech volit Le Pena. Proč? Stali se z nich ze dne na den xenofobové? Ne. Neměli jen žádný politický subjekt, který by vystupoval proti establishmentu. Mluvíte-li takto, pak se nelze nezeptat na to, co by mělo být výsledkem boje proti establishmentu? Kolaps? Kolaps přichází sám. Je jedno, co si kdo přeje. Nejsme v pohádce – nestačí si něco přát. Kolaps současného systému je dost reálný. My se sice můžeme ještě chvíli tvářit, že to tak není, ale už ne dlouho. Dnes je třeba se připravovat nebo alespoň přemýšlet, co dělat, až kolaps přijde v celé své mohutnosti. To není levičácká úchylka nebo obsese. Tento systém v dané podobě prostě a jednoduše není schopen řešit klimatickou krizi ani nerovnost. Nevěříte, že lidé mohou v demokratických volbách zvolit politiky, kteří budou ochotni a schopni vyřešit klimatickou krizi? Tomu věřím – ale až za socialismu. (smích) Do té doby všichni politici, i ti, kteří to myslí strašně dobře, budou stát před abstraktní silou procesů kapitálu, který vyžaduje akumulaci zisku či dobývání renty bez ohledu na následky. To je ta Marxova abstraktní moc, která stojí nad lidmi. Není to věc volby. Nestačí si říct, že je něco špatně, a začít prosazovat něco lepšího. Tím problém neodstraníme. Nejprve musíme přijít na to, jak zvrátit tuto abstraktní moc vládnoucí nad společností. Nevěřím na to, že se sejde rada moudrých, vydá nějaké doporučení a tyto dva základní problémy se začnou řešit. To se nestane. Nebo si mám myslet, že bude vyřešena krize poté, co se sejde americký a čínský prezident a dohodnou se na nějakém plánu? Vždyť je to absurdní. Bez nastolení otázky kapitálu se nic nezmění. Kapitál má dnes zombie podobu, je to neproduktivní renta a potřebuje vytvářet dluh. Jde mi o to, aby se o ekologické krizi a nerovnostech začalo uvažovat tak, že je těžko vyřešíme, pokud nad námi bude vládnout toto zombie. {/mprestriction} Michael Hauser (* 30. 3. 1972, Trutnov) je český filozof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 2014 až 2020 člen Rady České televize. Do češtiny převedl například texty Slavoje Žižeka, Ericha Fromma, Maxe Horkheimera nebo Theodora Adorna. Napsal řadu knih, například Adorno. Moderna a negativita (2005) či Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (2012).
Čas načtení: 2019-11-11 08:40:42
Hledání levice v roce 1989: Pohled na reformní proud uvnitř KSČ
Od pádu komunistického režimu v Československu náš již dělí tři desítky let. Od té doby byla vydána řada publikací, studií různé kvality, které se tímto zlomem zabývají. Zde se soustředíme na málo známý obraz hledání a tápání skupiny lidí, kteří věnovali mnoho energie tomu, aby období přestavby směřovalo k reformě tehdejšího reálného socialismu, tehdy ještě komunistické strany, která již ztratila svoji funkci jako politická strana. Uvědomovali si, že s překonáním režimu zatíženého řadou historických problémů, křivd, včetně zločinů, může dojít i k eliminaci toho pozitivního, co bylo za dobu po r. 1948 vybudováno. Představovali významnou část intelektuálního potenciálu lidí, ať v řadách komunistické strany, či nekomunistické opozice, nejen šedé zóny. Historie tohoto proudu je dodnes prakticky nezmapována, pro veřejnost to pak zejména ve sdělovacích prostředcích vyznívá, jako by skutečně všechno bylo v rukou vítězů sametové revoluce. Kdo je levice? Názory na to, kdo tehdy koho považoval za autentické levicové hnutí, se ovšem lišily. Za jediné autentické a důsledné síly levice v Československu krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 byla podle stati v časopisu Levé alternativy „Polarita“ považována levicová politická hnutí, která vznikla jako nezávislé struktury ještě před listopadem 1989, tj. Levá alternativa, Československé anarchistické sdružení a Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. Ty se nacházely zcela mimo komunistickou stranu. Možnosti a vliv levicové opozice v období akutní krize a rozpadu byrokratického socialistického systému nelze přeceňovat, je nutno si uvědomit, že ji představovaly nepříliš početné skupiny, zejména inteligence, které byly velice heterogenní. Samotný pojem levice, jakož i reformní komunisté byl pro veřejnost, která se podílela na statisícových mítincích v listopadových dnech roku 1989, do jisté míry vágním, zprofanovaným, rychle zastíněným občanskými hnutími v čele s Občanským fórem. Pojem levice byl spojován především s poraženým režimem. Byl to pojem v podstatě pro velkou část společnosti odepsaný. Nekonstituovaná, heterogenní levice tedy nemohla sehrát nějakou vysoce významnou roli. Navíc prohrála souboj o čas. V procesu rozpadu systému, který sám sebe deklaroval jako levicový a socialistický, byli představitelé části opozičních levicových skupin integrováni do občanské opozice jako celku (např. Obroda, vznikající sociální demokracie atd.), ve smyslu souborného hnutí. Institucionální krize postihla celou KSČ, ne tedy pouze její reprezentaci. Označením institucionální krize však budiž vyjádřeno, že nejde o totální kolaps této strany, která přestala být stranou politickou a stala se státostranou, ale právě o kolaps principů a fungování její organizační vybavenosti, výbuch neschopnosti nomenklatury, která sledovala jako každá jiná zájmová skupina své cíle. V nižších složkách se tento kolaps projevil ochabnutím aktivity, neschopností jakékoli racionální akce, v důsledku očekávání příkazu, či rozhodnutí „shora“, které však již nikdy nepřišlo. Domácí hospodářské potíže, narůstající krize sousedních států sovětského bloku, deklarovaný politický obrat vedení KSSS a zklamání z neochoty sovětských perestrojkových vůdců vyjádřit se k roku 1968 na základě teze o nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, na straně druhé i mezinárodní situace, která se vyznačovala neústupností Západu a slábnutím sovětského bloku, rychle rozrušovaly kvazi stabilitu československého normalizačního režimu. I mezi původně jednotnými normalizátory se rozhořel urputný zápas o nové přerozdělení mocenských pozic. Vývoj veřejného mínění v 80. letech Normalizační režim přestal plnit základní podmínku jakési nepodepsané, ale většinou akceptované „společenské smlouvy“, totiž zajištění trvalého růstu životní úrovně, a tím se i uvolňovala jeho materiální závislost a zainteresovanost na něm. Obyvatelstvo přestávalo mít zájem na jeho existenci, jak to naznačují i výsledky průzkumů veřejného mínění o vedoucí úloze KSČ. Tím se otevřeně začala projevovat kritičnost k politickému systému v ČSSR; téměř jedna polovina respondentů jej považovala za nedemokratický. Dlouhodobě narůstala nespokojenost se způsobem uplatňování vedoucí síly strany. Jestliže v roce 1986, kdy tato otázka byla poprvé položena, považovalo vedoucí úlohu KSČ za důležitou 67 % respondentů a 23 % za nedůležitou, pak v červnu 1989 odpovědělo kladně již jen 41 % a záporně 37 %. Na tuto otázku odpovídali občané i na přelomu listopadu a prosince 1989 (již v podstatně jiné atmosféře, kdy už se mohli vyjadřovat bez zábran). Souhlas s vedoucí úlohou KSČ vyslovilo pouze 14 % a nesouhlas celých 82 % respondentů. Sociolog Miroslav Vaněk dospěl k závěru: „Údaje za čtyři roky před sametovou revolucí potvrzovaly všeobecnou nespokojenost a odklon občanů od KSČ.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Akutní krize a rozpad režimu Pro kriticky založenou část komunistů byl nepřijatelný způsob, jakým vedení strany reagovalo na události v Polsku, nejnověji volby do Sejmu v červnu 1989, vývoj v Maďarsku, jeho způsob posuzování pozice vedení SED v čele s Erichem Honeckerem v NDR, způsob vyrovnávání se s faktem, že v zemi stoupá aktivita opozice, vliv disentu (zejména po uveřejnění Několika vět) i jakým způsobem vedení proti opozici postupuje. Souhrnně řečeno, se však již jednalo o něco jiného. Slovy Oskara Krejčího, tehdy politického poradce předsedy vlády Ladislava Adamce: „Na jaře 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu“. Kolaps režimu byrokratického socialismu v Československu v roce 1989 byl součástí podstatně širšího geopolitického procesu, který již probíhal řadu let, šance obnovení socialismu byly ztraceny potlačením pražského jara a následným vývojem v 70. letech. Reformní směry uvnitř komunistické strany a jejich osudy Je nutno souhlasit s obecným zjištěním Anny Grzymala-Busse, že reformní úsilí uvnitř KSČ v 80. letech prakticky prošlo bez ohlasu stranických orgánů, tím spíše veřejnosti. Převládala představa, že „KSČ byla stagnujícím, nereformovatelným hrochem, skutečným projevem zkostnatění po pražském jaru 1968 a následných stranických čistkách“. Autorka ovšem dodává, že i přes tristní situaci této státostrany vzniklo několik pokusů usilujících o reformy, resp. směřujících k reformám, pochopitelně v letech 80. Reformní proudy uvnitř KSČ, pokud je takto podmíněně nazýváme, protože jejich skutečný vliv na aparát a vedení byl velice slabý, až mizivý, představovaly spíše „ostrůvky“ tvořené jednotlivými skupinkami, jejichž kontakty, spojení, spolupráce, společné diskuze, s výjimkou v Praze, byly zprvu slabé. Tvrdé vystoupení jednotek VB proti demonstrantům na Václavském náměstí v Palachově týdnu v lednu 1989 vyprovokovalo řadu členů strany k napsání protestních dopisů, které adresovali přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Mezi ostré kritiky náležel i Miloslav Ransdorf, vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který se podílel na přípravě petice podepsané více vědeckými pracovníky v téže věci. Ransdorf zaslal i „přestavbový dopis“ L. Adamcovi, jehož jádrem bylo směřování „…k ústavním změnám a škrtnutí článku 4 ústavy“. V únoru 1989 zejména v Praze proběhla řada vášnivých diskuzí např. na ČVUT, mj. i v sále Dopravních podniků, kde se v rámci perestrojkové atmosféry ostře kritizovala neschopnost vedení KSČ využít manévrovací prostor, který stále existoval. Jednotliví reformisticky orientovaní členové strany si byli vědomi své roztříštěnosti, neschopnosti vystoupit jako celek. Stranické vedení připravovalo návrh nové ústavy, další hospodářské reformy, které měly být odstartovány v lednu 1990. Přípravy však probíhaly více utajeně, natož aby se o rozsahu reforem a jejich klíčových bodech veřejně a otevřeně diskutovalo. „Veřejnost se ovšem nedověděla o připravené ekonomické reformě, ani o návrhu ústavy, kde byly velkorysé garance politických a občanských svobod, včetně akceptování vídeňských konvencí o lidských právech. Skutečností je, že jejich přijetí Marián Čalfa spíše brzdil, stejně jako opuštění článku 4 Ústavy ČSSR,“ jak napsal Miloslav Ransdorf. Tyto nezveřejněné materiály nemohly mít pochopitelně žádný ohlas ve stále kritičtější veřejnosti, ve které se již zvedaly hlasy odporu, byť početně zdánlivě slabé. Naopak vedení strany postupně zostřovalo pronásledování snad jediného potenciálního partnera reformních komunistů, hnutí Obroda (klubu pro socialistickou přestavbu). Je zřejmé, že mezníkem pro vývoj nekomunistické opozice byla setkání Václava Havla s Alexanderem Dubčekem na jaře 1989 a tvrdý postup bezpečnostních orgánů proti Obrodě v červenci 1989. Společnost Bohumíra Šmerala Chronologicky nejdříve vcházel do povědomí (v rámci Prahy) diskusní klub, neformální sdružení levicově orientovaných občanů, převážně komunistů, které vzniklo v průběhu jara-léta 1989. V létě 1989 se rozhodli ustavit Společnost Bohumíra Šmerala. Ještě před tím skalní stalinisté zamýšleli vytvořit Společnost Klementa Gottwalda, což nenašlo velkou odezvu. Naopak myšlenka utvořit jádro pro reformu strany s odkazem na dílo a politickou činnosti B. Šmerala, významného představitele české sociální demokracie a zakladatele v dobách Rakouska-Uherska, KSČ ohlas měla. Její aktivní jádro opět tvořili někteří pracovníci Městské politické školy KSČ v Praze (v Praze – Karlín), Kabinetu politické výchovy (Karoliny Světlé), Miloslav Ransdorf z Prognostického ústavu ČSAV i z jiných výzkumných institucí mimo stranická zařízení, jakož i užšího okruhu dalších sympatizantů, ze všech částí společnosti, především intelektuálů všech profesí, resp. inteligence. Klub byl budován na neformálním základu. Počet členů dosáhl na podzim něco málo přes stovku osob, spojovaných především osobními vazbami. Prostor pro zasedání poskytla MPŠ KSČ v Karlíně. V průběhu roku 1989 probíhaly ve Společnosti neformální diskuse, přidávali se i další zájemci. Radim Valenčík získal skupinu lidí z Vysoké školy ekonomické, mezi nimi i Miroslava Ševčíka a další. Konflikty vznikaly kolem diskusí k programovým otázkám. V diskusích předkládal řadu konceptů a návrhů Miloslav Ransdorf. Požadoval v nich též zrušení výsledků stranických pohovorů z roku 1970, ustavení „opozice v rámci partaje“, možnost spolupráce s již existující Obrodou. V období do listopadu, pokud se nám podařilo zjistit, Společnost nevydala žádné prohlášení, jímž by se veřejně prohlásila za reformní skupinu, resp. zveřejnila své stanovisko k některým problémům, kterými společenský vývoj překypoval. Na podzim 1989 se klub připravoval k oficiálnímu ustavení, byly připravovány i základní programové dokumenty, jejichž autorem byl opět M. Ransdorf, ve spolupráci zejména s Rudolfem Převrátilem, Miroslavem Grossmannem, Pavlem Smutným a dalšími. V říjnu 1989 se v bytě M. Ransdorfa konala pracovní porada organizátorů, kteří se dohodli na oficiálním ustavení Společnosti. 14. listopadu 1989, kdy měl být rozpuštěn Prognostický ústav ČSAV (?) nadřízenými orgány (?), se vedení Společnosti dohodlo, že v průběhu dvou týdnů by se měla změnit v oficiální stranickou platformu. Je do jisté míry příznačné, že první oficiální vystoupení přišlo pozdě, v době, kdy již kritická slova Společnosti vyzněla zcela jinak. Zástupci klubu si totiž 13. listopadu objednali místnost v Domě politické výchovy MV KSČ na první veřejné zasedání klubu, a to na 27. listopadu. Termín byl směřován před den lidských práv 10. prosince, kdy se očekávalo vystoupení opozice. Byla to z pohledu snah reformních komunistů „fatální chyba“? V duchu „všechno pozdě?“ Ransdorf ve svých pamětech později připomněl, že v napjatých dnech, které následovaly po 17. listopadu, „pochopil, že KSČ nemá žádný krizový ani ústupový scénář. Moc vyvanula z budovy ÚV neskutečně rychle, až to opozici zaskočilo“. Demokratické fórum komunistů Události 17. listopadu 1989 podnítily členy klubu k urychlenému, ale opožděnému vystoupení. Řada z nich hned poté, co se dozvěděli, co se stalo onoho večera na Národní třídě, rozvinula velice intenzivní činnost. V prvním týdnu sametové revoluce, kdy na Václavském náměstí demonstrovalo denně až sto padesát tisíc lidí, členové Společnosti horečně diskutovali, snažili se zhodnotit situaci, připravovali programové prohlášení, zatímco vedení strany dále mlčelo. Členové Šmeralovy společnosti se sešli 27. listopadu, aby se dohodli na přejmenování společnosti na „Demokratické fórum komunistů“, jež mělo působit v rámci komunistické strany. Současně DFK vydalo prohlášení a programové teze. V prohlášení se mj. uvádělo: „Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následující tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila tisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec. Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky strany a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít. Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskuzí v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.“ Období, kdy z KSČ odcházely statisíce členů (kteří byli jejími členy s velice diferencovanými motivacemi), další desetitisíce hledaly cestu pro pochopení vývoje, pro podporu společenských změn, tu však chápaly jako podporu společnosti sociálně spravedlivé. Na základě výzvy prvního prohlášení se hlásily do DFK tisíce osob. Údaje, které uvádí polská autorka Anna Grzymala zřejmě nejsou přehnané, tj. odhad mezi 10–60 000, i když bychom se klonili spíše ke středu uvedeného údaje. Dokumentují tak do určité míry stav tehdejší mysli ne nevýznamného počtu členů i nečlenů KSČ, levicově orientovaného, kritického intelektuálního potenciálu společnosti, kteří viděli význam zvratu po 17. listopadu do značné míry ve smyslu cesty socialistického, resp. sociálně demokratického rozvoje. Sympatizanti DFK (ještě stále uvnitř strany, ale co to znamenalo v dynamicky se vyvíjející situaci) se hlásili z řady míst v České republice, na Slovensku bylo zastoupení nižší, i vzhledem k poněkud jiné situaci. Mezi původní cíle skupiny, vtělené i do programového prohlášení náležela revize a přehodnocení roku 1968, smetení normalizačního Poučení z krizového vývoje. Současně byl položen požadavek přetvořit stranu v duchu reformních komunistických stran v Polsku a Maďarsku. V polovině prosince 1989 se DFK vyjádřilo pro přímé volby prezidenta republiky. 14. prosince demonstrovalo před budovou ÚV KSČ a redakcí Rudého práva. DFK mělo podle původních představ působit jako frakce v rámci komunistické strany, o dva týdny později se představy změnily v pojetí působení DFK uvnitř strany a mimo ni. Názory uvnitř se rychle diferencovaly, zejména v otázce, zda setrvat v KSČ, či odejít. Rudolf Převrátil a další se vyjadřovali pro činnost DFK mimo stranu, Ransdorf naopak prosazoval názor, že DFK musí zůstat v rámci KSČ a „podílet se na její přeměně, pokud možno být motorem tohoto procesu“. Cílem bylo otevřené pojetí komunistického hnutí, spojující úsilí o obnovu, současně s kontinuitou. Co se týká analýzy občanské společnosti, navazovaly v mnohém programové teze DFK zejména na myšlenky Antonia Gramsciho. Jedním z významných spoluautorů tezí byl Ransdorf. Programové teze DFK obsahovaly mnoho z filozoficko-politických úvah M. Ransdorfa. Zejména se jednalo o pasáže „Socialismus a moderní civilizace“ a „Socialismus a nová společenská racionalita“. V části, která se týkala hospodářské problematiky, Ransdorf rozvinul koncept československé hospodářské reformy pro 90. léta vypracovaný v Prognostickém ústavu. DFK v listopadových dnech 1989 vyvíjelo relativně silný tlak na modernizaci KSČ. „Sjezd bezvýchodnosti.“ Mimořádný sjezd KSČ 19.–20. prosince 1989 DFK vyvíjelo v hektických dnech po 17. listopadu velký tlak na modernizaci KSČ, své slovo se pokusilo pronést i na sjezdu KSČ, který probíhal 19.–20. prosince 1989 a jehož se zúčastnilo na 1 530 zvolených delegátů. Proběhl v nedávno zbudovaném pražském sjezdovém paláci (nyní Kongresové centrum). Režie tohoto jednání byla v rukou špičkových funkcionářů Socialistického svazu mládeže (SSM), zejména Vasila Mohority, Širokého. Sjezdu se zúčastnilo 50 zástupců DFK jako pozorovatelé. DFK vydalo v průběhu sjezdu několik čísel Sjezdového zpravodaje DFK). Zástupci měli ovšem velice malé možnosti prezentovat své názory z tribuny sjezdu. Byli často napadáni účastníky sjezdu jako rozbíječi strany, a to ve velice ostrých diskuzích. Přesto však DFK bylo jako takové vedením sjezdu méně a řadou delegátů daleko více respektováno a jeho tiskové konference byly sledovány se zájmem. DFK požadovalo na sjezdu frakční status, organizace DFK měly mít status základních stranických organizací, k dispozici jim měl být malý aparát, časopis, část finančních prostředků strany. Z těchto požadavků nebylo prakticky splněno nic. DFK svedlo neúspěšnou bitvu na sjezdu, těžko se mohlo prosadit, když kromě jediného vystoupení svého mluvčího nedostalo více slovo. Se závěry sjezdu DFK vyjádřilo nespokojenost. Mezi názory jednotlivých členů DFK, kteří se účastnili prosincového posledního sjezdu KSČ, byly značné názorové rozdíly, odpovídaly i onomu opožděnému hledání, jak reagovat na rychle se vyvíjející politický vývoj. DFK reagovalo na „sjezd bezvýchodnosti“ dalším kritickým prohlášením a rozhodnutím zahájit budování nových organizací DFK v regionech. Tento tlak však přišel pozdě, až po rozhodující události 17. listopadu, kdy výbuch občanské nespokojenosti (ať už byl iniciován nebo ne) rozmetal představy o reformních změnách. Dynamika společenských a politických změn nabrala zcela jiné tempo a postupně také orientaci, rychle se zde objevil nový, silný společenský proud. Pochopitelně v tomto proudu uvnitř komunistické strany mnozí členové strany, včetně některých jeho zakladatelů, viděli pouze určitý odrazový můstek, kterým by se dostali mimo stranu, a tak by se v očích kritické demokratické veřejnosti „očistili.“ Řada z nich se domnívala, že tempo polistopadové obnovy komunistické strany je pomalé, a proto přistupovali i k zakládání jiných politických subjektů. Samotné DFK se počátkem ledna 1990 začalo rozpadat, jeho vliv rychle slábl, sympatizanti přecházeli do jiných uskupení odštěpujících se od komunistické strany. Tříkrálové jednání DFK 6. ledna 1990 Více než 2 500 sympatizantů a aktivistů z celé České republiky se sešlo na jednání 6. ledna 1990 v Praze. Přítomni také byli zástupci KSČ a Obrody. Atmosféra na setkání byla velice vzrušená. Ze zástupců Koordinačního výboru DFK zde byli mimořádně aktivní Rudolf Převrátil, Jaromír Sedlák, Pavel Smutný, Milan Maršálek, J. Maczner a Ladislav Zvolský. Čilá aktivita DFK přišla jednoznačně pozdě. Výbuch občanské nespokojenosti smetl všechny představy o reformách starého systému a společenská změna nabrala zcela jiný kurs. Kromě toho bylo zřejmé, že řada lidí neviděla v tomto hnutí nic jiného nežli můstek jak vystoupit ze strany. Pro jiné bylo tempo obnovy komunistické strany příliš pomalé, částečně oprávněně. Po dlouhém váhání se Koordinační centrum DFK rozhodlo 26. ledna 1990 politický proud, který představovalo, budovat jako samostatnou moderní levicovou politickou stranu. Současně se formovalo několik skupin, které se pokusily představit své narychlo formulované programy se socialistickým zaměřením. Podle názoru členů strany „DFK byla houba, která umožňovala, aby se KSČM stala masovou stranou“. Zklamání z neúspěšného startu DFK vedlo k další diferenciaci. Nejdříve se odštěpila skupina, která si dala název Nezávislá levice, poté Československé demokratické fórum, které se jediné zúčastnilo parlamentních voleb v červnu 1990. Zřejmě největší část, především členstvo mimo Prahu, zůstalo v KSČ, nyní již KSČM. {/mprestriction} Autor je historik a působí v Historickém ústavu AV ČR.
Čas načtení: 2024-08-14 17:08:04
Desítky let varovali „odborníci na populaci“ před důsledky přelidnění planety, ale v posledních letech prudce změnili kurz a nyní předpovídají celosvětový populační kolaps. Tohle je další „konspirační teorie“, která se změnila v „konspirační fakt.“ Odborníci na populaci uvádějí, že v… The post Odborníci předpovídají celosvětový „populační kolaps“, protože porodnost prudce klesá a počet úmrtí raketově stoupá first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-03-03 08:52:54
Totální dopravní kolaps na příjezdu na Motosalon. Videa.
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Kolaps na příjezdu na Motosalon Když již po předlouhém postávání a pomalinkém popojíždění návštěvníci překonali dopravní kolaps v okolí BVV na příjezdu na Motosalon……čekal je po vjezdu další, kolaps parkovací….. Také parkoviště byla v pátek hned dopoledne přeplněna….. Vzhledem k vysokému zájmu o veletrh Motosalon doporučujeme pro cestu
Čas načtení: 2024-04-04 08:49:33
Na Ukrajině hrozí kolaps fronty, pokud se Rusové rozhodnou zahájit masivní útok
„Nyní vše závisí na tom, kam se Rusko rozhodne nasměrovat své síly v ofenzivě, která má začít letos v létě,“ píší novináři Politico. Podle expertů hrozí ukrajinským ozbrojeným silám kolaps fronty, pokud se Rusové rozhodnou zahájit masivní útok. The post Na Ukrajině hrozí kolaps fronty, pokud se Rusové rozhodnou zahájit masivní útok first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-06-03 17:57:02
Hrozí skutočne svetu kolaps jedného z najdôležitejších výmenníkov tepla?
Katastrofické filmy nám ukazujú, že ak nastane kolaps jedného z hlavných systémov Zeme, zmeny udrú náhle a ľudstvo sa dostane na hranu apokalypsy. ... The post Hrozí skutočne svetu kolaps jedného z najdôležitejších výmenníkov tepla? appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2024-07-28 14:06:17
Ed Sheeran v Hradci vystřihl fantastický koncert. Světovou show pokazily fronty a dopravní kolaps
Padesát tisíc fanoušků si v sobotu užilo vynikající vystoupení světové hvězdy. Černou kaňkou byl po akci nejen déšť, ale i dopravní kolaps. Článek Ed Sheeran v Hradci vystřihl fantastický koncert. Světovou show pokazily fronty a dopravní kolaps se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-01-19 15:11:08
Koncem světa to teprve začne? Můžeme čekat kolaps civilizace?
Peter Zeihan, Koncem světa to teprve začne, Kolaps globalizace, Dokořán, 2024 Navzdory objemnosti a komplikovanému tématu se tato kniha četla úplně sama. Zeihan čtenáře zaujme nejen svými znalostmi, ale primárně formou, jakou je podává. Fakticky si opakujete některé věci, které znáte z hodin dějepisu, ale jaksi „jinak“, lidsky. Například z neolitické revoluce není hromada fádních slovíček o něčem, co se kdysi podle všeho stalo. Příběh, kdy člověk pochopil, co by měl dělat, aby se zvýšila produktivita na jeho políčkách, je podán vtipnou srozumitelnou formou; nač něco v životě tak prostého vysvětlovat sofistikovaně. V sázce bylo hodně – kdo v boji vyhrál, ten toho druhého snědl. (…) Pak, jednoho zázračného dne, jsme začali dělat něco nového a báječného, něco, díky čemu se z života stala méně násilná a nebezpečná záležitost. Náš svět se od základů změnil. Začali jsme využívat své výkaly k pěstování rostlin. (…) Lidská lejna jsou zvláštní věc. Lidé jsou všežravci, takže jejich výkaly se mohou chlubit nejhustší koncentrací živin v celém přírodním světě. A jelikož lidé vědí, kam se jejich výkaly ukládají, bylo pro ně jednoduché něco, čemu bychom dnes řekli „vytváření zásob“ a „zajišťování nových dodávek“. Lidská lejna byla jedním z nejkvalitnějších prostředků pro hnojení a podporu růstu plodin nejen v prehistorickém světě, ale až do doby, než byla v polovině 19. století vynalezena a následně se začala masově uplatňovat umělá hnojiva. V některých částech světa je tomu tak dodnes. Využívání exkrementů nás dovedlo k některým třídním výdobytkům. (str. 19) Zeihan čtenáře provede globální lidskou historií, konče hypotetickým scénářem, co by se stalo, kdyby se systém, na který jsme si zvykly, a jež přináší prosperitu a bezpečí, zhroutil. Z pohledu malého středně evropského státu bude čtenář zažívat nejspíše oprávněné pocity jakéhosi evidentního amerického excepcionalismu, který zdůrazňuje kvalitativně vyšší úroveň a výjimečnost Spojených států. Odstupme ale stranou od všech sebestředných postojů; ono upřímně nejsme tak velcí, abychom si v globálním měřítku hodně vysoko vyskakovali, bohužel. Vždyť jen co do počtu obyvatel jsme jako jedno velké čínské město (v žebříčku by bylo Česko někde na sedmém osmém pořadí vedle Wuchanu). A podívejme se na svět takový, jaký je, a co by se stalo, kdyby se nějaké to kolečko v zaběhnutém řetězci běžných procesů polámalo nebo zcela vypadlo ze soukolí. „Během trvání nového řadu a magického demografického okamžiku dějin jsme se natolik specializovali a naše technologie tak pokročily, že jsme naprosto přestali být schopni vykonávat dříve životně nezbytné úkoly. Zkuste si vyrábět vlastni energii nebo dostatek potravin k přežití, zatímco jste někde zaměstnáni na plny úvazek. To vše je možné jen díky představě kontinuity – představě, že bezpečí a prosperita, jimž se dnes těšíme, zde budou i zítra a že své životy můžeme svěřit do rukou fungujícího systému.“ Nevyhnutelně jsme dospěli do stadia, že jsme na sobě všichni vzájemně závislý. Jsou to suroviny a zdroje (dovážíme ropu, zemní plyn a další), jsou to jednotlivé díly či celé produkty, součástky, které se dále kompletují do běžně užívaných produktů, spotřebičů (viz skoro na všem nálepky made in China), jsou to logistické cesty (námořní doprava, železniční, letecká, to vše musí být bezpečné. Lodě převážejí materiál přes půlku světa. Ale my nepochybujeme, že vše dojde svého cíle.). Jsou to finance (úvěrová politika, burzy) a tak dále. A pak i my exportujeme (obchod se pořád otáčí: není možné jen dovážet a platit, ale i vyvážet ven) Vezměme v potaz jako příklad tento paradox: zemi, která má největší úložiště ropy, její obyvatelé by fakticky nemuseli nic dělat a žili by v prosperitě, jenže je tomu naopak. Živoří, mnozí opravdu strádají i hlady. Venezuela. Když něco nefunguje, jak má, špatná vláda a hospodaření může zcela zničit zdravé fungování společnosti. Fakticky ji jaksi zcela izoluje od světa. Skvělý svět tak, jak ho známe, podle všeho už svůj vrchol zažil. Lepší už to nejspíš nebude. Zpomaluje se porodnost, populace stárne a produktivita je čím dál víc závislá na přistěhovalcích. Blíží se populační kolaps, deglobalizace… Jaký nejhorší scénář se může stát? Nebo lze to ještě zvrátit?. Zeihan předpovídá bezprostřední, rychlý, katastrofický zvrat globalizace a blížící se chaos, který z toho všeho nakonec bezprostředně vyplyne. Kolaps je vlastně důsledkem dvou základních faktorů: když demografická křivka klesne opravdu dolů a Spojené státy se stáhnou ze světového systému. Berme to jako možný scénář nebo jako varování, pokud se nic nezmění. Dnes je asi těžké si představit, že se vrátíme zpátky, globalizovaný svět bude roztříštěný opět do izolovaných regionálních ekonomik, za jejichž střeženými hranicemi nebude už bezpečno. To, že populace ve vyspělých ekonomikách klesá, je zřejmé. Důvod, proč by ale Spojené státy se měly izolovat od světa jaksi ale postrádá nějaké smysluplné opodstatnění. Zeihan po analýze jednotlivých částí celého globálního systému předpokládá, že každá tento díl je velmi křehký a nepřizpůsobitelný. S tím ale nesouhlasím. Nic se neděje ze dne na den. A pokud je hrozba, že nějaká část se zhroutí, připravují se opravné prostředky, vyvíjí se nové technologie. Ale ano, jsou situace, které nastanou v jednom okamžiku nebo v krátkém časovém sledu a v tu chvíli s nimi nelze nic dělat (války, živelní pohromy. Viz třeba když před lety tsunami odřízla svět od výroby a dodávek z čínských továren, zejména čipů). A v tomto ohledu jsou tu stále mechanismy, které je potřeba udržovat, zlepšovat, aby výpadek systému v jedné své části nezpůsobil dominový efekt. Rozhodně ale tuto knihu doporučuji k přečtení. Opravdu jsem si ji užila. Provokovala mě, rozčilovala, s něčím jsem souhlasila, jindy jsem u čtení vehementně kroutila hlavou s jasným ne, ale nutilo mě to přemýšlet, vytvořit myšlenkový konstrukt, v němž by skutečně nějaká ta část systému odpadla. Jaké by to mohlo mít hypotetické následky? A proč by k tomu mělo opravdu dojít? Co by bylo nutné udělat, aby se tomu předešlo? Myslím, že právě proto stojí za čtení. Primárně vás nenechá chladnými a bez ohledu, zda se Zeihnem souhlasíte, či nikoliv, uvědomíte si, v jak křehkém světě žijeme a jak dlouhou dobu to trvalo, než jsme se dostali až sem. Doma za nás spoustu práce odčiní spotřebiče, teče nám pitná voda, na ulici se cítíme v bezpečí a tak dále. To dříve nebylo samo sebou. A bude to tak i v budoucnosti? MB
Čas načtení: 2022-03-24 14:20:25
Ještě, než začneme s dnešním článkem, je potřeba učinit jednu lingvistickou poznámku. V češtině máme takový drobný problém. Anglické slovo intelligence, které se kromě té lidské (či umělé) inteligence používá také v souvislosti se špionáží, nemá v našem jazyce jednoznačný ekvivalent. Fráze jako intelligence gathering překládáme jako „sběr informací“, což je zavádějící. Slovo „informace“ může vyvolat v čtenáři pocit jistoty a spolehlivosti, který v sobě ta původní intelligence nemá. Intelligence může být neúplná, špatně pochopená, nebo dokonce úmyslně zfalšovaná druhou stranou. Zahrnuje v sobě informace, dezinformace i naprosto jalový šum. Je celkem běžné, že různé nasbírané střípky oné intelligence si navzájem odporují. Pak je úkolem analytiků si je protřídit, vyhodnotit a nějak se v nich zorientovat – nebo, což je nepopulární, ale občas nezbytné, také konstatovat, že zatím v určité věci nemají jasno a nemůžou říci ani A, ani B. Nicméně v češtině jsme odkázáni na pojem „informace“, tak jej tedy v následujícím článku budeme používat. Jenom prosím při čtení berte v potaz to, že ty informace, o kterých hovoříme, jsou provázeny určitou měrou nejistoty. O čem se egyptským faraonům nesnilo Informace se odjakživa sbíraly z různých zdrojů, které se dnes podle anglické hantýrky označují zkratkami. Tak třeba HUMINT je human intelligence, informace získané od lidí. Můžou to být dobrovolně spolupracující agenti, osoby přinucené k donášení, nebo i jedinci, kteří vůbec nevědí, že jsou v něčím hledáčku (opilec chlubící se v hospodě tajným projektem, na kterém pracuje). HUMINT nepochybně fungoval už za egyptských faraonů. SIGINT je o dost novější vynález: zpracování toho, co zachytíte v dálkové komunikaci protivníka. Odposlechy, záznamy dat vyměňovaných po internetu (i mezi stroji, nejen mezi lidmi), v dřívějších časech čtení telegramů atd. Před 19. stoletím šlo jen o vzácně využívaný kanál, dnes jde o jeden ze zlatých standardů špionážní práce. No, a pak je také OSINT, což znamená open source intelligence, sběr informací z otevřených zdrojů. Za starých časů to byly třeba noviny, ale dnes je mohutně doplnil internet a zejména sociální sítě, na kterých na sebe lidé vykvákají tolik osobních detailů, že ještě před třiceti lety by s jejich zjištěním měl problémy i Mossad. V podstatě stačí je „shrabovat“ a vyhodnocovat, celá práce s jejich získáním se redukuje na sezení před monitorem. Teď to možná znělo trochu přehlíživě, protože to vyhodnocování je samozřejmě těžká práce. Kde najít přehled zničených tanků Ukrajinsko-ruská válka je zlatým věkem OSINTu, protože dnes má skoro každý v kapse zařízení, se kterým můžete dělat fotky, natáčet videa a, pokud je k dispozici mobilní síť, nahrávat je rovnou na internet. (Není-li k dispozici síť, stačí, když se občas ocitnete v dosahu wi-fi, třeba jen jednou za den.) Kromě toho se dnes na bojištích často používají i drony s kamerami. Zároveň ale ještě nejsme tak daleko, aby se dala úplně rutinně vyrábět falza (deepfakes) s libovolným obsahem, která by ani odborníci nerozlišili od reality. Spatříte-li tedy hořící trosky nějaké helikoptéry na poli, je celkem pravděpodobné, že jde o skutečný sestřel. Tahle skutečnost dala vznik organizacím, které tento druh fotek a videí sbírají a vedou na jejich základě „válečnou statistiku“ nezávislou na bojujících stranách. Což je dobře, protože oficiální prohlášení bojujících států mají přirozeně tendenci nafukovat ztráty nepřítele a nešířit se příliš o vlastních ztrátách. A moc jim tedy věřit nemůžete. Největší OSINT server zabývající se současnou válkou na Ukrajině je Oryx, provozovaný dvěma Nizozemci. Oryx už funguje nějakou dobu a zatím má reputaci celkem neutrálního a poctivého zdroje. Reputace je vůbec nejsilnějším atributem OSINT projektů; náhodné chyby se tolerují, ale pokud je někdo chycen při systematickém „kladení palce na misky vah”, ztracenou profesionální pověst už zpátky nezíská. Chcete-li se ponořit do databáze Oryxu, můžete se například podívat na ztráty letadel, roztříděné podle typů – helikoptéry, bezpilotní prostředky, klasická letadla – a podle druhu ztráty – opuštěná technika, ukořistěná technika, zničená technika. Kompletní ztráty mapuje jiná stránka, ze které se například dozvíte, že doložitelně zničených ruských tanků bylo ve chvíli, kdy toto píšu, 109 a ukořistěných – překvapivě o něco více, 111. Čečenský Tik-Tok batalion OSINT není zrovna triviální práce a neposkytuje úplný obrázek o situaci. První problém, který musejí sběratelé OSINTu řešit, je zjištění, odkud příslušný záznam (fotka, video) vlastně pochází a kdy byl pořízen, a také, zda nejde o duplikát už existující informace. Bojová technika ruské výroby se používá i jinde, třeba v Sýrii, a na Ukrajině se bojuje od roku 2014, takže do sbírky zachycující současné boje by mohly proniknout i starší záznamy. Ty je potřeba vyfiltrovat. Naštěstí to není až tak obtížné, protože většinou platí, že ty starší záznamy se už na internetu objevily dříve (málokdy se stane, že by někdo natočil sestřelení vrtulníku a „sušil si to video doma“ až do další války za několik let) a když máte dostatečně velkou komunitu čtenářů, tak vás někdo na takovou skutečnost upozorní. Kolektivní paměť lidstva je celkem dobrý korektor. U čerstvých záběrů pomáhá takzvaný geotagging, protože moderní telefony umějí přidávat do videí a fotek informace o GPS souřadnicích místa, kde vznikly. Toto není „neprůstřelné“, protože lokalizační informace se dají zfalšovat. Musejí se tedy brát v úvahu další okolnosti – například je-li vidět na videu vesnická či městská ulice s fasádami, vývěsními štíty obchodů atd., můžete srovnat její podobu s předválečnými záběry z Google Maps. Můžete také srovnávat aktuální počasí (sníh, déšť), polohu keřů, stromů, řek, terénních vln atd. V poli nebo v lese někdy pomůžou charakteristické stavby na horizontu (vodojemy, věže kostelů, přístavy, letiště). Pokud toto všechno sedí, dá se říci, že míra spolehlivosti fotky či videa se zvyšuje. A naopak, pokud nějaký detail zásadně nesedí, je to důvod zbystřit a začít hledat další drobné chyby prozrazující, že jde o fake. (Koho by zajímaly detaily o takové práci, najde je zde.) Naštěstí se na tomto ověřování podílejí i komunity fanoušků. Více očí víc vidí a více mozků si všimne většího množství detailů. Pokud jde pouze o záznam boje z pohledu pěchoty a nic více, je nutno vždycky poněkud pochybovat o tom, jestli náhodou nejde o divadýlko za účelem propagandy. (Hodně takových videí vypouštějí Kadyrovovi Čečenci, kterým se také začalo poněkud posměšně říkat „Tik-Tok batalion“.) Sebrat několik chlapů v uniformách a zastřílet si směrem k nejbližšímu lesu, to může udělat každý, a nic moc to nestojí. Je-li ale k vidění složitější bojová scéna včetně ničení pohybující se techniky, pravděpodobnost, že jde o původní a neupravené záběry skutečné války, tím roste. V případě letecké techniky pomáhá s ověřováním detailů i skutečnost, že existuje poměrně mnoho nadšenců obléhajících (i v míru) různá letiště a zapisujících si, kdy kde co přiletělo a jak dlouho se to tam zdrželo. To se týká i vojenských strojů, ke kterým existují sice neúplné, ale poměrně rozsáhlé databáze jejich označení. (A hackeři se občas postarají o to, aby někde „šlohli“ oficiální databáze přímo ze serverů druhé strany.) U řady sestřelených strojů je jejich číslo stále ještě čitelné a může opět posloužit k ověření, že takové letadlo existovalo a že patřilo k jednotce, která v dané oblasti operuje. A naopak, vynoří-li se v dubnu video s letadlem, které bylo sestřeleno koncem března, můžete hned usoudit, že jde o dřívější záznam. Informační asymetrie: žádný kolaps ruského válečného úsilí nenastal Největší slabinou OSINTu v současné ukrajinsko-ruské válce je jeho asymetrie. Ukrajinci dodávají do světa daleko větší množství video- a fotomateriálu, kdežto na ruské straně posbírali vojákům před invazí mobilní telefony a tím je připravili o možnost dělat totéž. (Separatistů z Doněcku a Luhansku se to netýkalo, ti publikují průběžně, ale jde jen o značně omezený úsek současné linie kontaktu.) Tím pádem v OSINT databázích drtivě dominuje zničená ruská technika, kdežto o ztrátách ukrajinské techniky nemáme ani zdaleka takový přehled. Není to až tak zásadní problém, protože ona i samotná ta válka ve skutečnosti je poněkud asymetrického rázu. Rusové potřebují k obsazení a udržení ukrajinského území dostatek těžké techniky, kdežto Ukrajinci se snaží je „vykrvácet“ zejména útoky na roztažené zásobovací linie, k čemuž nejsou tanky ani helikoptéry potřeba. (Něco jiného by bylo znovudobytí Chersonu nebo zlomení obklíčení Mariupolu, to se jen s pomocí dronů a raket odpalovaných z ramene patrně udělat nedá.) Ale ve světové laické veřejnosti tím vzniká dojem, že ruská armáda na ukrajinském území už musí být skoro na lopatkách, což tedy zatím není. Ofenzíva se zarazila, ale žádný kolaps ruského válečného úsilí dosud nenastal. Tato asymetrie, způsobená právě zabavením mobilů, byla z hlediska informační války chyba, a Rusové si jí všimli. V posledních zhruba deseti dnech je vidět, že se začali přizpůsobovat. I oni už vydávají videa útoků na ukrajinské pozice a OSINT databáze se pomalu začínají plnit i z té druhé strany. Sice jde spíš o profesionálně natočené záznamy, ale pokud jejich detaily sedí, není důvod je ignorovat. Nelze lhát ani laikům Von Clausewitz kdysi přišel s pojmem „mlha války“, der Nebel des Krieges (přesná formulace zněla trochu jinak, ale na tom nesejde). Označoval tak míru nejistoty, která zahaluje vidění velitelů, řadových vojáků i světové veřejnosti, která vývoj na bojišti sleduje. V současné době je „mlha války“ stále stejně relevantní jako dřív, ale poněkud „zřídla“. Někdy dokážeme i ze značné vzdálenosti zahlédnout věci, o kterých by se ještě za druhé světové války nemohlo profesionálním špionům ani zdát. Nebude to tak věčně, protože možnosti falšování médií v laboratořích neustále rostou. Někdy roku 2040 se můžeme dočkat i naprosto dokonalých „videozáznamů“ z bitvy, ve které jsou bronzoví čínští draci někde nad Okinawou sestřelováni pomocí japonských titanových vibrátorů velikosti XXXXL. Pak už nebude jen tak možné říci, který záznam vypadá spolehlivěji a který ne. Ale rok 2022 je zlatou érou OSINTu a to, mimo jiné, znamená, že nám laikům nemůže v těch ověřitelných záležitostech nikdo lhát příliš. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2020-04-03 08:56:44
Je třeba udržet chod našeho hospodářství
Za klíčové považujeme udržet chod našeho hospodářství a minimalizovat nezbytně vznikající škody a ztráty. Pokračování plynulosti ekonomického koloběhu je třeba: - pro udržení klidu ve společnosti, pro zachování elementárních životních standardů, pro zabránění vzniku paniky a vykupování obchodů; - pro pokračování dnešní – nebo jí se blížící – životní úrovně naší země; - pro „vytížení“ lidí, pro zbavení je pocitu nicnedělání a nudy; - aby si ekonomika udržela schopnost nastartování po odeznění všech restrikcí a omezení. Co nejrychlejší rozběhnutí hospodářství bude psychologickou vzpruhou a významným impulsem pro celou společnost. Vycházíme z toho, jak jsme se pokusili argumentovat v předcházející části, že ekonomický kolaps řady firem i celých oborů a odvětví může být stejně nebezpečný pro zdraví lidí jako virus samotný. Za největší riziko považujeme dlouhodobý, vleklý útlum ekonomiky (kdy významná část lidí zůstane doma, aniž by to stačilo na výrazné omezení šíření koronaviru). V dnešním textu zůstaneme u „reálné“ ekonomiky, téma veřejných financí probereme příště. Pandemie nemoci Covid-19 nás nezastihla v neutrální chvíli. Česká ekonomika v poslední době, dávno před příchodem koronaviru, evidentně zpomalovala. Patříme mezi ty ekonomy, kteří i před koronavirem neviděli pro rok 2020 velkou šanci na pozitivní ekonomický růst. Všechno nasvědčovalo tomu, že by se naše ekonomika dostala k zastavení růstu i bez dnešní pandemie. Úkolem vlády i ČNB sice bylo udržovat optimismus, ale ekonomický útlum už klepal na dveře. Dnešní exogenní šok (je to opravdu učebnicový případ nesporného exogenního šoku) zaútočí na ekonomiku jak ze strany nabídky, tak ze strany poptávky. Na nabídkové straně to bude výrazné narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů, výpadky zahraničního obchodu, úbytek pracovních sil (vrátí se nám vůbec pracovní síly z Ukrajiny, Polska, Bulharska?), zabrzdění přeshraničních kontaktů všeho druhu, kolaps jednotlivých firem, prudké pohyby cen, měnových kursů i kursů akcií, naprosté zmatení odhadů budoucího vývoje atd. Na poptávkové straně to bude obří nejistota, keynesovská preference likvidity, nikoli odvážné investování, bude to opatrné připravování si finančních prostředků na horší časy, nikoli výrazné utrácení, bude to odkládání spotřeby a investic atd. Dojde k likvidaci – jako při každé krizi – části ekonomiky. Každý exogenní šok, každá krize, odhalí v ekonomice vše slabé a nemocné, upozorní na ekonomické aktivity, které už dávno měly být opuštěny, ukáže na firmy, které pouze přežívají. Jejich zániku nebude škoda a bylo by tragickou chybou aktivistické vlády, kdyby se její záchranná opatření soustřeďovala na tyto neperspektivní případy. Náhlý útlum ekonomické aktivity vyvolaný epidemií, karanténou a nouzovým stavem však zasáhne i produktivní a perspektivní firmy. Především malé a střední firmy (které zabezpečují 58 procent celkového výkonu ekonomiky) a živnostníci budou mít – pro řadu z nich likvidační – problémy. O ty velké se zatím vždy v historii vlády postaraly. Že bude rozhodování vlády obtížné, není sporu. Nevíme, jestli můžeme být optimističtí. Není nepodstatné, kdo bude tato opatření zavádět – bude to někdo, kdo soukromé podnikání považuje za předpoklad svobodné společnosti a chce mu maximálně pomoci, nebo to bude někdo, kdo soukromé podnikání pouze toleruje? Naše levicová část politického spektra, ale i Piráti a nejasné ANO v tom nejsou zcela jednoznační. Veškeré státní podpory a sanace jsou v podstatě byrokratické procedury (zatížené šílenou evropskou protipodnikatelskou legislativou) a proto by bylo třeba dělat jen jednoduchá opatření s minimálními nároky na administrativu (státu i firem). Nepokoušejme se o precizní zacílení pomoci, bude muset stačit opatrný, koncepčně dobře volený přístup. Nepokoušejme se znovuzavádět státní plánovací komisi. Je to důležité i proto, že se vláda musí maximálně snažit odolávat nejrůznějším dobře organizovaným parciálním zájmům. Je smutné, že údajně pravicová opozice kritizuje vládu a žádá, aby byla mnohem štědřejší a rozhazovačnější. Faleš tohoto populismu snad veřejnost odhalí. Úkolem vládní pomoci nesmí být snaha pokrýt všem všechny ztráty, zabránit jakýmkoli racionálním strukturálním změnám a zajistit pokračování předkrizového stavu (jako by se nic nestalo). Specifická bude i úloha České národní banky, která v průběhu několika posledních týdnů provedla překotné změny, což centrální banka dělat nemá. Špatně četla vývoj ekonomiky i zárodečnou etapu koronavirové epidemie. ČNB mimo jiné nepřímo naznačila, že námi dlouho kritizované, na jedné sporné ekonomické doktríně založené inflační cílování bylo de facto opuštěno. Radikální snížení úrokových sazeb bylo důležitým signálem spíše politického typu (ekonomicky velký vliv mít nebude, protože jsou komerční banky přeplněné likviditou). Bude to ale znamenat snížení šancí pro snadné obří výdělky zahraničních bank, které v posledních letech ve formě dividend mizely v zahraničí. Jeden z úspěšných českých podnikatelů (v časopise Ekonom) v enormním podílu zahraničních vlastníků a v jejich zcela nepatřičné podpoře investičními pobídkami našeho (ne jejich) státu vidí jistou formu dobrovolné ekonomické kolonizace naší země. Vláda v současnosti ve stavu nouze řeší spíše mikrověci. Vypadá to tak, že pro stromy nevidí les. Musíme ji varovat, že ekonomický pád bude větší, než vláda tuší. Trápí nás i to, že všechna opatření, která jsou navrhována a která mají pomoci naší koronavirem postižené ekonomice, jsou nesena v duchu přerozdělovací mánie. Tím je zásadně pokřivována iniciativa lidí a jejich motivace. Nejlépe by všemu pomohl volný, svobodný a minimálně regulovaný trh. Převzato z webu Institutu Václav Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-30 09:23:20
Co spojuje Arnolda Schwarzeneggera, Cyrana z Bergeracu, Českou filharmonii a Visací zámek? Je to podzimní vysílací schéma ČT art. Tato stanice mimo jiné také odvysílá dosud neviděný díl muzikálové féerie Píseň pro Rudolfa III. s názvem Dinosaurus, který se po dlouhé době podařilo nalézt a zrestaurovat. „ČT art i v nové sezoně pokračuje v mapování významných českých divadelních scén. Na podzim uvede desetidílný cyklus hodinových dokumentů věnovaný té nejviditelnější, Národnímu divadlu. Druhý původní cyklus České televize se bude věnovat fenoménu českého loutkářství, které se nedávno dostalo na seznam nehmotného dědictví UNESCO,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák a dodává: „Oba tituly vyplňují prázdné místo v dokumentární tvorbě věnované české kultuře. Přestože jde o zásadní témata, dosud se jim nikdo takto komplexně nevěnoval.“ Desetidílný cyklus Národní divadlo: Mýtus a realita zažije premiéru na ČT art ve středu 11. září. Postupně zmapuje historii Zlaté kapličky od samotné myšlenky na založení až po události ze současnosti. Pořadem režiséra Aleše Kisila provede diváky známý hudebník a filmař Ondřej Havelka. Na vzniku dokumentu se podílelo i samotné Národní divadlo, jak zmiňuje jeho generální ředitel Jan Burian: „Historie Národního divadla je obrazem české historie se všemi jejími radostmi i zákrutami. Je zprávou o hledání naší identity v tehdejší i dnešní evropské kultuře.“ Druhým cyklem, který se v programu premiérově objeví, bude Česká loutka. Vyřezávaní herci na nitkách mají dokonce o sto let delší historii než Národní divadlo. „Cyklus jsme se pokoušeli formovat tak, aby – přestože vznikal s experty na odborném základě – měl zároveň ambici oslovit široké publikum. Činí to několika cestami. Nejen dramaturgickou volbou jednotlivých témat, která zahrnují také loutku v animovaném filmu či na televizní obrazovce, což je loutka v masovém médiu, ale také volbou průvodců, jimiž jsou bratři Matěj a Petr Formanové, jež jednotlivá témata osobitě komentují,“ říká režisér Pavel Jirásek. Už potřetí se vrátí na televizní obrazovky jazzman Rudy Linka. Tentokrát mezi svými hosty přivítá například kytaristu Michala Pavlíčka, cellistku Terezii Vodička Kovalovou nebo zpěvačku Lenku Dusilovou, která celou novou řadu otevře. „V pořadu jsem se snažil ukázat bezprostřednost, přirozenost a radost, kterou hudba nejen rozdává, ale i vyžaduje, a také, že mezi žánry hudby není tak velký rozdíl, jak si mnozí myslí. Hudba je způsob komunikace a je daleko přímější než komunikace slovní. Přesně jako linka,“ popisuje režisér a průvodce pořadem Rudy Linka. Dnes již tradiční Týden dárků začne v neděli 1. září, v den šestého výročí ČT art: „Důvody, proč Týden dárků zahajujeme přenosem představení Kolaps souboru Losers Cirque Company z Letní Letné, jsou velmi jednoduché. Přímý přenos proto, že v den, kdy ČT art před šesti lety startoval, připravujeme pro naše diváky už tradičně autentický zážitek nějaké výjimečné inscenace – a tou Kolaps určitě je. A proč zrovna Letní Letná? Protože žánr nového cirkusu je stále populárnější a nikdy jsme český soubor, natož v přímém přenosu, takto nezaznamenali,“ říká říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Diváci v podzimním programu uvidí také řadu koncertů skupin Queen, U2 i Monkey Business. Dokument Stroj jménem Arnold představí kulturistu, filmovou hvězdu a politika Arnolda Schwarzeneggera, vysílání připomene také herce Petera Falka nebo Jacka Nicholsona. V premiéře se více než padesát let po svém vzniku představí ztracený díl Písně pro Rudolfa III., pro který Iva Janžurová letos v létě znovu namluvila svoji postavu. Kulturní stanice České televize se ohlédne i za festivalem Zlatá Praha, jehož 56. ročník hostí Nová scéna Národního divadla mezi 25. až 28. zářím. Uvede celovečerní sběrný dokument režiséra Pavla Štingla nazvaný Sarkofág pro královnu, který zachycuje pětiletý proces realizace unikátního díla dánského královského sochaře Bjöerna Norgaarda. Ten navrhl na objednávku dánské královny Markéty II. skleněný sarkofág pro katedrálu v Roskilde. Na obrazovkách rozehrají herci Národního divadla i klasický shakespearovský příběh Sen čarovné noci a zpracování pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla. Z New Yorku se před českého diváka dostane pět představení z Broadwaye včetně Cyrana z Bergeracu nebo Romea a Julie i čtyřdílná dokumentární série o počátcích hip hopu.
Čas načtení: 2024-02-24 05:50:00
Definitivní kolaps polárního víru. Meteorologové změnili jarní předpověď
Polární vír se dostává do své poslední fáze a podle meteorologů se s ním už brzy na chvíli rozloučíme. Jeho kolaps ale předpovídá zásadní změnu počasí. Meteorologové v USA proto museli změnit předpověď. Kolaps se ale dotkne i Evropy.
Čas načtení: 2024-03-26 17:04:59
Studie Billa Gatese „předpovídá“ náhlý a nezvratný kolaps světové populace
Nová rozsáhlá studie financovaná Nadací Billa a Melindy Gatesových zjistila, že v důsledku „snížené porodnosti“ v Západních zemích dojde ke kolapsu světové populace. Studie zveřejněná v lékařském časopise The Lancet zjistila, že 155 z 204 zemí čeká do roku 2050… The post Studie Billa Gatese „předpovídá“ náhlý a nezvratný kolaps světové populace first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-04-23 11:02:51
Máme za sebou kolaps a největší týdenní ztrátu v historii velkolepé sedmičky!
Dominance technologických gigantů na akciovém trhu slábne a stratég UBS, Jonathan Golub, snížil hodnocení Microsoftu, Googlu i Nvidie. Článek Máme za sebou kolaps a největší týdenní ztrátu v historii velkolepé sedmičky! z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-05-02 11:06:16
V důsledku demografických změn a politické nečinnosti hrozí v ČR v následujících letech důchodová krize. Politikům se však důchodová reforma nechce řešit. Článek Za 20 let bude v ČR o 700 tisíc více seniorů! Bez důchodové reformy nás čeká kolaps důchodového systému z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení:
Realita ekonomického kolapsu a proč ji skeptici popírají
Brandon Smith Ve světle nedávného oživení inflace na pozadí klesajících statistik zaměstnanosti, upadající výroby a stagnujících mezd si myslím, že je důležité se vrátit k základní otázce: Jak vypadá ekonomický kolaps? Jak říkám už léta, ekonomický kolaps NENÍ událost, ale proces. Když lidé přemýšlejí o historické krizi, představují si něco jako krach na burze v roce 1929 na začátku Velké hospodářské krize. Před tímto krachem však existovala řada ukazatelů a varovných signálů, které měly lidi varovat. Existovala dokonce i hrstka ekonomů, kteří vyjadřovali obavy z blížícího se chaosu, přesto byli ignorováni.
Čas načtení: 2024-07-20 21:57:24
Ještě horší kolaps, než se čekalo. Mimo provoz bylo 8,5 milionu počítačů
Už při prvních odhadech analytici předpokládali, že páteční kolaps IT systémů bude tím vůbec nejhorším v historii počítačů. První oficiální čísla ale naznačují, že globální výpadek byl ještě masivnější, než se čekalo. Místo nižších jednotek milionů se totiž počet postižených zařízení blíží až k deseti milionů. Microsoft v sobotu informoval, že kolaps ochromil celkem na 8,5 milionu počítačů.
Čas načtení: 2024-07-22 16:38:43
Kolaps prvních evropských zemědělských komunit způsobil mor
TLDR: Analýza 103 těl odhalila, že morový původce Y. pestis byl na severu Evropy před 5 000 lety mnohem častější The post Kolaps prvních evropských zemědělských komunit způsobil mor appeared first on VĚDÁTOR.
Čas načtení: 2024-08-09 13:02:00
Náhle se sesunul k zemi a přestal dýchat! Horko se málem stalo osudným pro stařečka (75), který si v půli června vyrazil na návštěvu Prahy. Na Staroměstském náměstí zkolaboval, oživovat ho začaly mladé ženy, shodou okolností zdravotní sestřičky, které jeho kolaps viděly, resuscitaci si pak převzali policisté s defibrilátorem. Podívejte se na dramatické video.
Čas načtení: 2024-08-16 09:00:44
Kolaps kryptoměn je nadohled. Bitcoin, Ethereum a Solana v krizi
V tomto videu jsme se zaměřili na kryptoměnové trhy, konkrétně na Bitcoin, Ethereum a Solanu, které se nacházejí v klesajících trendech, takže jsme vyhledávali zajímavé cenové úrovně, kde může dojít k obratu trendu. Sledujte všechna naše videa na YouTube Každý týden přinášíme několik krátkých video analýz a podcastů, kde odhalujeme tajemství toho nejzajímavějšího, co se […] Článek Kolaps kryptoměn je nadohled. Bitcoin, Ethereum a Solana v krizi z webového portálu Finex.cz.