Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-10-30 12:30:07

Staří mistři v novém pojetí. Národní galerie v Praze otevírá novou expozici

V pražském Schwarzenberském paláci otevře 6. listopadu nová sbírková expozice Starých mistrů. Představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění Národní galerie Praha – poprvé v koncepci, která propojuje české a evropské umění. Vedle sebe tak bude k vidění Bronzino, El Greco nebo Brueghel společně se Škrétou či Brandlem. V paláci vznikne také nový grafický kabinet. „Hlavním záměrem nové expozice je prezentace mistrovských děl Sbírky starého umění vycházející z propojení dosud rozdělených fondů českého a tzv. evropského umění. Tímto pojetím navazujeme i na staré tradice ve vystavování sbírek NGP, jak lze dokumentovat na expozicích v Rudolfinu a Městské knihovně, kde návštěvník mohl přímo srovnávat české a tzv. evropské umění,“ uvádí autor a kurátor nové expozice Marius Winzeler, ředitel Sbírky starého umění NGP. Expozice poukazuje na mezinárodní charakter českého umění v prostředí střední Evropy a nadčasovost mistrovských děl. Inovativní instalace reflektuje české umění jako nedílnou součást evropské kultury a veškerých dějinných souvislostí. Co je v nové expozici Expozice začíná ve druhém patře Schwarzenberského paláce díly renesance a manýrismu. Renesanční sál představuje tvorbu Albrechta Dürera, El Greca, Agnola Bronzina nebo Bartholomaea Sprangera. V dalších částech zahrnuje fajjúmské portréty, řecké mramorové sochy a bronzy jako inspirační podněty pro umění renesance. Dále je možno obdivovat dokonalý smysl pro detail v dílech Hanse Holbeina st. a Lucase Cranacha st., řemeslné mistrovství i vizuálně poutavé krajinomalby Roelanta Saveryho a rodiny Brueghelů. První podlaží navazuje expozicí baroka a rokoka. V barokní obrazárně jsou vystaveny monumentální oltářní obrazy, biblické výjevy či mytologické scény Petra Paula Rubense, Anthonise van Dycka či Karla Škréty. Dramatickou tvář baroka reprezentují Matyáš Bernard Braun, Petr Brandl, Jan Kupecký nebo Giovanni Battista Tiepolo. Malířskou produkci 17. století dále zastupují temnosvitné malby od Jusepe de Ribery, zátiší, krajinomalba a intimní díla se sakrálními tématy. Rostoucí zájem o žánrovou malbu a nástup rokoka lze sledovat na pracích Gerrita Dou, Norberta Grunda nebo Ignáce Františka Platzera. Expozice končí v přízemí paláce tematickou kapitolou „Co Bůh? Člověk?, která představuje solitérní plátna Simona Voueta, Franse Halse, Michaela Václava Halbaxe, Josepha Wrighta of Derby nebo Francisca Goyi. Architektonická koncepce je dílem Josefa Pleskota „Koncepce a architektura expozice vznikla v úzké spolupráci s renomovaným AP Atelierem Josefa Pleskota se záměrem vytvořit v renesančních a barokních sálech unikátní vizuální celek. Naším cílem nebylo pouze ilustrovat akademické dějiny umění, ale na základě badatelských nároků a respektu ke sbírkovým tradicím vytvořit inspirativní a překvapující výstavní prostory pro diváky,“ doplňuje Marius Winzeler. Josef Pleskot v této souvislosti zdůrazňuje: „Cílem bylo vytvořit vlídnou atmosféru pro vnímání uměleckých děl. Pokusili jsme se najít takové architektonické ztvárnění, které kurátorovi umožnilo vytvořit živou a současně působivou expozici. Řešení výstavní architektury vykrystalizovalo do podoby jakýchsi nábytkových elementů – mohutných skříní, které jsou umístěny volně v prostoru, nesou umělecká díla a nechávají vyznít architekturu paláce. Roli architektury paláce pokládáme za zásadní – jejím zapojením jsme sledovali maximalizaci emocionálního zážitku při vnímání vystavených děl.“ S otevřením nové expozice bude obnoven vstup do Schwarzenberského paláce přes jeho nádvoří přímo z Hradčanského náměstí. Součástí přízemí bude kromě nového návštěvnického zázemí také Studiolo – prostor pro setkávání a pořádání vzdělávacích a veřejných programů. Přízemní expozice zahrnuje také nový prostor grafického kabinetu. Nový grafický kabinet začne výstavou s Dürerovými rytinami a autoportrétem Arcimbolda Sbírka grafiky a kresby, která je kromě Sbírky starého umění jednou z dalších sbírek NGP, patří do první desítky největších a nejvýznamnějších svého druhu v Evropě. Umělecké práce na papíře nelze vystavovat dlouhodobě, a tak k jejich prezentaci slouží tradičně grafické kabinety. Pravidelnou prezentaci kreseb moderního a současného umění ve Veletržním paláci tak opět doplňuje staré umění v novém grafickém kabinetu ve Schwarzenberském paláci. Nový prostor představí jako první komorní výstavu Linie, světlo, stín: Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 16. a 17. století (od 6. listopadu do 10. února 2020). Prezentovány budou mimo jiné grafické listy génia německé renesance Albrechta Dürera či kresby a rytiny jeho německých současníků a následovníků. Ze souboru italských kreseb 16. století bude představen například proslulý autoportrét Giuseppe Arcimbolda. Z důvodu ochrany díla bude tato výjimečná kresba vystavena pouze v prvních šesti týdnech výstavy a poté nahrazena delikátními kresbami na pergamenu. Originálními náměty i precizním zpracováním jistě zaujmou kresby a rytiny nizozemského a rudolfínského manýrismu.   Historie sbírky starého umění Národní galerie Praha 1606 / Získání obrazu Albrechta Dürera Růžencová slavnost do uměleckých sbírek Rudolfa II., kde zůstala jako jedno z mála děl v Praze. Po 1650 / Vznik nové hradní galerie a počátky sběratelské činnosti české šlechty. 1796 / Založení Společnosti vlasteneckých přátel umění a první veřejné obrazárny, jejíž fondy zpočátku tvořily zápůjčky většinou členů šlechtických rodů. 1814 / Zřízení galerie ve Šternberském paláci (do roku 1871). 1844 / Darování významné sbírky lékaře Josefa Hosera s cílem vybudovat Národní galerii. 1885 / Otevření obrazárny v Rudolfinu (do roku 1929). 1931 / Otevření obrazárny v Městské knihovně na Mariánském náměstí (do roku 1945). 1937 / Převzetí obrazárny Československou republikou – vznik Státní galerie. 1946 / Založení Národní galerie. 1947 / Určení Šternberského paláce za sídlo sbírky Starého umění. 1976 / Otevření expozice českého umění v Jiřském klášteře na Pražském hradě (do roku 2000). 2000 / Zřízení expozice „Umění v Čechách a ve střední Evropě v letech 1350–1550“ v klášteře sv. Anežky České. 2008 / Otevření expozice „Baroko v Čechách“ ve Schwarzenberském paláci (do roku 2019).   Schwarzenberský palác 1541 / Při požáru Hradčan byly zničeny čtyři středověké domy na místě dnešního paláce. V jednom z nich měl ve 14. století dílnu Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. Pozemky pak v roce 1545 koupil Jan IV. Popel z Lobkowicz, jeden z nejmocnějších a nejbohatších českých šlechticů, aby zde vybudoval velké renesanční sídlo. 1567 / Datum na jednom originálním sgrafitu je důkazem dokončení stavebních prací. 1584 / Za Kryštofa Mladšího Popela z Lobkowicz byly interiéry dekorovány mytologickými nástěnnými a stropními malbami. 1600 / Po zkonfiskování císařem Rudolfem II. se palác stal majetkem Rožmberků. 1624 / Palác přešel do vlastnictví Hanse Ulricha z Eggenbergu, který nechal na nádvoří zřídit kašnu. 1710 / Stavitel Marcantonio Canevalle vložil do jižního traktu barokní schodiště a provedl interiérové úpravy. 1719 / Palác připadl dědictvím Schwarzenbergům. 1811 / Byl získán sousední Salmovský palác a přeměněn na knížecí sídlo (Malý Schwarzenberský palác). 1870–1874 / Po zřícení štítu na Hradčanské náměstí proběhla rozsáhlá renovace fasád se sgrafitovou výzdobou podle návrhu Josefa Schulze. 1909 / Nevyužitý palác byl zpřístupněn veřejnosti jako sídlo Národního technického muzea. 1940–1941 / Wehrmachtem zde bylo zřízeno vojenské muzeum. 1947 / Po konfiskaci československým státem bylo otevřeno Vojenské historické muzeum. 2002 / Palác byl předán Národní galerii Praha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-23 20:53:56

Zateplení půdy starého domu

Zateplení půdy je vhodným řešením v případě, že potřebujete zabránit úniku tepla z obytných prostor, zejména pokud půdní prostor neužíváte pro bydlení, ... Více... The post Zateplení půdy starého domu appeared first on stavimbydlim.cz.

Čas načtení: 2019-07-09 13:59:20

Celkem 26 kunsthistoriků podepsalo memorandum proti stavbě Mariánského sloupu v Praze

Memorandum k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, které s tímto kokem nesouhlasí a které bylo adresováno vedení hlavního města, podepsalo 26 kusthistoriků, mezi nimi například Milena Bartlová z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, předseda Klubu Za starou Prahu Richard Biegel, bývalý ředitel Národní galerie Jiří Fajt či Vít Vlnas z Katolické teologické fakulty UK. Text přinášíme v plném znění.   Vážený pane primátore, vážené členky a členové Rady hl. města Prahy, obracíme se na Vás jako představitelé odborných uměleckohistorických institucí a vysokoškolských pracovišť ve věci diskutované obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. V poslední době aktivity zastánců obnovy výrazně stouply a my – v obavách, aby již dříve vyslovené a odborně podložené argumenty nezapadly ve vzrušené atmosféře – chceme znovu připomenout důležitá a bohužel opomíjená fakta, která v často zjednodušených či dokonce zavádějících prohlášeních nezaznívají. Celá záležitost má jak svou ideovou, či spíše ideologickou rovinu, tak rovinu odbornou, památkovou a uměleckohistorickou. Obecně se však dotýká kulturního principu úcty k naší minulosti, obavy z manipulace historického vědomí, a proto musí každé rozhodování v této věci zohlednit zásadní, neautentický a moderní zásah do cenné podoby historického centra hlavního města Prahy.Od zastánců obnovy reprezentovaných Společností pro obnovu mariánského sloupu opakovaně slýcháme, že sloup byl vztyčen po ukončení třicetileté války na památku úspěšné obrany Starého a Nového Města proti švédským obléhatelům na samém konci války v roce 1648. Toto tvrzení však opomíjí řadu dalších okolností, které vznik a vnímání sloupu v době jeho vzniku a v průběhu času ovlivnily. Zastánci vůbec nepřihlíží k tomu, že umělecké dílo – jímž Mariánský sloup nepochybně byl – na sebe navrstvilo řadu významů, které jsou dány historickými, kulturními, lokálními i uměleckými okolnostmi jeho vzniku. Tuto vrstvu významů, které se váží k Mariánskému sloupu, nelze pro jejich aktuální promlouvání do současné debaty opomenout a rádi bychom je stručně shrnuli. Mariánský sloup přikázal císař Ferdinand III. postavit na Staroměstském náměstí a výslovně si přál, aby byl proveden podle vzoru vídeňského sloupu stojícího od roku 1647 před jezuitským kostelem na náměstí Am Hof. Při vysvěcení vídeňského sloupu císař zasvětil Panně Marii jako vládkyni a patronce sám sebe, své potomky, lid rakouských zemí a vojsko. Náboženský akt se tak posunul do roviny politicko-ideologické deklarace. Když císař žádal o použití formy vídeňského sloupu v Praze, přenášel tak do českého prostředí stejné ideové koncepty. V Praze však tato nábožensko-politická deklarace tzv. rakouské zbožnosti (pietas Austriaca) začala žít vlastním životem, a to zejména díky místu zvolenému pro stavbu sloupu. Rozhodně nebylo vybráno náhodou. Prostor Staroměstského náměstí je totiž místem mimořádné historické paměti. Stavbou sloupu se Habsburkové chtěli vypořádat s jejím podstatným dílem a deklarovat zde své vlastní vladařské nároky i rekatolizační program, jehož symbolem se zde stala postava Panny Marie. Aktuálního genia loci prostoru náměstí vytvářely v prvé řadě dvě dominanty: radnice, tedy politické centrum Starého Města pražského fungující zde od středověku, symbolizující v devíze Praga caput regni autoritu města, kterou Habsburkové od 16. století systematicky omezovali. Na opačné straně náměstí se tyčilo další místo střetu ¬ kostel Panny Marie před Týnem, chrám utrakvistické církve mající své kořeny v českém husitství. Po Bílé hoře byl z průčelí kostela svržen kalich ‒ symbol utrakvismu a nahradila jej socha Panny Marie. Instalace těchto, a dalších monumentů v prostoru Staroměstského náměstí tedy znamenala proces rituální očisty města a země od nekatolické minulosti a ztělesňovala zahájení symbolické rekatolizace tohoto klíčového prostoru. Tento exkurz zřetelně vypovídá o tom, že mariánský sloup představoval již v okamžiku svého vzniku triumfální výraz habsburské monarchistické ideologie opírající se o program militantní katolické protireformace. Tento ideologický koncept zdaleka přesahoval rámec pouhé paměti na úspěšnou obranu Starého a Nového města v roce 1648. Tomuto radikálně rekatolizačnímu významovému programu odpovídala i podoba jednotlivých soch Mariánského sloupu: Panna Marie na vrcholu byla zpodobena jako tzv. Panna Marie Neposkvrněného početí, která byla symbolem obnovy (v českém prostředí často násilné) katolické víry. Andělé, umístění v přízemí sousoší, byli zpodobeni v boji s ďábly a dalšími příšerami. Ty byly jako bytosti temna a zla v dobové symbolice a aktuálním protireformačním kontextu chápány jako pokoření nekatoličtí „kacíři“. Tedy stejně, jako političtí nepřátelé Habsburků – tj. české nekatolické stavy poražené na Bílé hoře. Pražský Mariánský sloup tedy nebyl jen memoriální památkou, ale také symbolem expanzivní habsburské katolickoprotireformační propagandy. V tomto kontextu je zřejmé, že v žádném případě nemůže fungovat jako deklarace ekumenického smíření mezi církvemi.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vedle těchto historických a kulturních argumentů proti obnově mariánského sloupu stojí dále důvody čistě praktické. Od zastánců obnovy slýcháme, že nový sloup bude kopií barokní památky. K tomu, aby bylo možné vyrobit kopii původního originálu je však zapotřebí jeho podrobná obrazová a fotografická dokumentace, případně musí dochované zbytky barokní památky poskytnout dostatek podkladů pro zhotovení kopie. Bohužel ani dochovaná dokumentace, ani zbytky originálu tuto možnost nenabízejí. Zobrazení na grafických listech jsou velmi nepřesná a fotografie zhotovené před destrukcí sloupu jsou jen pohledy z dálky nedovolující rekonstrukci detailů. Částečně je dochována jen postava Panny Marie a jedna andělská skupina, další dvě jsou pro kopii díky velmi torzálnímu dochování nepoužitelné a poslední z nich je opět nevhodná protože jde o volnou repliku či spíše napodobeninu zničeného barokního originálu, pořízenou v 19. století. Kopírovat tedy není podle čeho. Výsledná tzv. kopie tak má vůči svému baroknímu vzoru jen minimální autentický vztah. Argumentovat proto úctou k významné barokní památce a její obnovou je tedy zcela liché a nepravdivé. Zamýšlené dílo je novým, současným vstupem do historického prostředí města a jako takové by mělo být posuzováno. Jakkoliv je otázka kvality uměleckého díla subjektivně definovaná, přesto s rozhodností opřenou o naši profesionální zkušenost oprávněně tvrdíme, že podoba soch není v žádném případě taková, aby obstála v náročném prostředí Staroměstského náměstí. Pokud by se instalovala, stala by se jen zcela nevěrohodnou, banální atrakcí. Vážený pane primátore, obracíme se na Vás s výzvou, aby příslušné orgány města nepřipustily tzv. obnovu Mariánského sloupu v podobě navrhované Společností, která je kontroverzním podnikem plánovaným pro mimořádně citlivé místo veřejného prostoru města. Jistě lze v dnešní době (např. digitálních rekonstrukcí) hledat jiné, důstojné prostředky připomenutí existence a celé škály významů této památky. Jako zástupci odborné obce věříme, že budete našemu apelu věnovat pozornost a samozřejmě nabízíme podrobnější doložení našich argumentů.

Čas načtení: 2024-12-11 11:04:55

Jak na odstranění starého nátěru ze dřeva – praktický průvodce

Trápí vás oprýskaný nebo zašlý nátěr na dřevěných površích? Odstranění starého nátěru je sice pracný, ale nezbytný krok k úspěšné renovaci. Poradíme vám, jaké metody a nástroje použít, abyste dosáhli perfektního výsledku, aniž byste dřevo jakkoli poškodili. Broušení pomocí elektrických brusek Pro větší plochy jsou elektrické brusky neocenitelné – urychlí práci a zajistí rovnoměrné odstranění […] The post Jak na odstranění starého nátěru ze dřeva – praktický průvodce appeared first on Supr bydlení.

Čas načtení: 2025-06-04 14:11:58

Proč je ten druhý virulentní virus?

Přechod ze starého na nové je ekonomicky a politicky nutný i když není většinou snadný a levný, ono to funguje je škoda to nahradit za nové to je častý argument těch co mají realizovat nahrazení starého za nové. Většinou platí pravidlo, že pokud se systém zhroutí tak teprve dochází k nahrazení starého z nové. Přiznejme… Číst dále »Proč je ten druhý virulentní virus?

Čas načtení: 2013-04-26 21:49:00

Vyberte si ten správny plynový kotol

Už Vás nebaví neustále platiť vysoké poplatky za kúrenie, elektrinu či vodu a snažíte sa nájsť správne riešenie tejto stereotypnej činnosti? Máte finančné problémy a snažíte sa ušetriť najviac ako sa len dá z Vašej ťažko zarobenej výplaty?  Máme pre Vás riešenie. Čo by ste povedali, keby ste začali šetriť zmenou a úpravou Vašich obytných zariadení. Výmena plastových okien, zateplenie domu či solárne systémy sú jedným zo skvelých riešení, pri ktorom dokážete ušetriť nemalé peniaze. Jedným zo spôsobov, ako ušetriť je napríklad výmena Vášho starého kotla. Pri starších konvenčných kotloch odchádzajú spaľované vodné pary do atmosféry. Energia (latentné a senzibilné teplo) viazaná v týchto parách je preto nevyužitá pri vykurovaní. V dnešnej dobe sa preto viac začínajú využívať kondenzačné plynové kotle. Tie umožňujú, aby vodná para kondenzovala ešte v prístroji. Vzniknuté kondenzačné teplo sa tak využije na vykurovanie. Tieto kotle spotrebujú energiu paliva lepšie a účinnejšie až o 108%, čím sa zníži spotreba plynu a množstvo emisií.  Čo poviete na to keby ste výmenou Vášho starého dvadsať ročného  kotla ušetrili až 40% plynu? Treba mať však na zreteli, pri výmene kotla správne dimenzovanie vykurovacieho systému a odvod spalín a kondenzátu.  Pri výrobe kondenzačných kotlov sa používajú hlavne kvalitné, nehrdzavejúce materiály, ako sú sklo, glazúrovaná keramika či špeciálny plast.   Ak ste sa rozhodli zaobstarať si nový kondenzačný kotol, využite ponuku a služby internetovej stránky pktnitra.sk, ktorá Vám poradí pri výbere správneho kotla, zabezpečí montáž a prípadný kvalitný servis. Dajte si vypracovať cenovú ponuku a vyberte si z kvalitných značiek ako sú Immergas, Buderus či Viessmann.  Nečakajte na ďalší vysoký účet za plyn a začnite šetriť od základov. Doba šetrných kondenzačných kotlov je tu!

Čas načtení: 2020-10-30 19:34:08

Ukázka z knihy Benjamina Kurase Malá paměť

Humorná, poučná, zajímavá i provokující – taková je kniha memoárů Benjamina Kurase Malá paměť, to je nejnovější literární dílo známého spisovatele, dramatika a také humoristy Benjamina Kurase, které autor napsal během svého jarní karanténou způsobeného „uvěznění“ v Praze. Nejedná se o autobiografii, nýbrž o knihu memoárů. Jak sám autor v knize vysvětluje: „Tento memoár bude ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní. O událostech a lidech, kteří ze mě nějakým způsobem uplácali spisovatele. Taky trochu o tom, co a nač spisovatelství je a proč je někdo dělá.“ Benjamin Kuras čtenáře v knize provází důležitými událostmi své dosavadní životní dráhy, vysvětluje, co ho přimělo stát se spisovatelem a s humorem sobě vlastním říká: „Spisovatelství je nemoc podobná schizofrenii. Vykonávají ji dvě osoby sídlící ve spisovatelově hlavě a hovořící dvěma různými hlasy říkajícími každý něco jiného. Autor a Kritik. Autor umí psát (nebo si myslí, že umí psát). Kritik umí číst a ví, jak by to psal on, kdyby to uměl. Autor věří, že všecko, co napsal, je geniální. Kritik ví, že všichni spisovatelé píší i spoustu pitomostí a jeho úkolem je ty pitomosti vyhledávat a Autora na ně upozorňovat, aby ze spisovatele nedělal veřejného osla.“ Vzpomíná také na inspirativní osobnosti, které mu vstoupily do života a přiměly ho ke psaní. V závěru knihy rovněž čtenáře seznamuje se svými názory a pohledy na současnou situaci ve světě a na pandemii koronaviru. Své postřehy nikomu nevnucuje a jak sám říká: „Máme svobodu věřit, čemu chceme.“ Ukázka, strana 95: KOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říkával Masaryk. Já si k tomu troufnu přidat: Kolik zemí poznáš, tolikrát jsi emigrantem. Nebo naopak: Jestli jsi za celou emigraci dobře poznal a prožil jen tu jednu zemi, do které jsi emigroval, tak je to skoro, jako bys neemigroval. Poznávání třetí a čtvrté a další země, s třetí a čtvrtou další řečí, člověku pomůže líp pochopit tu první zvolenou – i to, proč si ji zvolil. Za celou dobu emigrace se mně nikdy po Československu nezastesklo. Zato se mně všude jinde po nějaké době stýskalo po Londýně, který jsem hltal plnými doušky a nikdy nepřestal brát jako nekonečné dobrodružství stále něco nového nabízející.         V divadlech se v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý měsíc dávala nějaká nová hra, brilantně napsaná a zahraná. Centrum Londýna už tehdy nabízelo nejpestřejší světovou gastronomii: od Itálie, Francie, Řecka a Turecka po Persii, Čínu, Indii a Indonésii. Ve starodávných pubech s klubovkami u krbu a galeriemi obrázků na stěnách se podávalo hořké nechlazené pivo bez pěny, na něž kontinentálním přivandrovalcům chvíli trvalo si zvyknout, ale v nichž nakonec nacházeli pohodu a šarm. V jednoduchých dělnických cafes s umakartovými stoly jste se levně nasnídali klasicky anglicky: dvě vejce, opečená slanina, klobáska, plátek jelita, bramboráček, smažené rajče a žampion, to vše následované pomerančovou marmeládou na bílém tenkém toastu, provázené silným černým čajem, jehož barva nebyla k rozeznání od kávy. Někde jste posnídali i klasicky skotsky s ovesnou kaší porridge, doprovázenou uzeným herynkem kipper. V poledne jste tu dostali plátky do měkka propečeného roastbeefu s omáčkou gravy, bochánkem Yorkshire pudding, do křupava propečenými brambory a vařenou mrkví, kapustou a hráškem. Nebo podobnou kombinaci s plátkem jehněčího. Nebo tehdy populární jehněčí játra. Nebo klasické fish-and-chips. Nebo zapékané těstové pies, plněné kousky dušeného hovězího na žampionech. Jednoduché, levné, syté a britsky uklidňující.         Každá čtvrť měla obrovskou knihovnu, nejen s knihami, ale i gramofonovými deskami všech hudebních žánrů, s bezplatným členstvím a nabídkou nekonečných možností sebevzdělávání. Hlavní galerie a muzea s bezplatným vstupem, vybavená tím nejlepším, co se bohatým Britům podařilo za ta staletí světáctví v umění nasbírat, kam jste si mohli kdykoli zajít schovat se před deštěm nebo strávit trochu času, který vám vybýval mezi pracovními schůzkami a jinými činnostmi.         Procházky podél Temže a imperiálních budov vaší duši dovolovaly se rozmáchnout do velikosti a velkoleposti ještě nedávné světové velmoci, k níž jste teď patřili. Průplavy plné pestrobarevných houseboatů vás zase vtahovaly do starého anglického venkova uprostřed velkoměsta.         V Londýně nebylo možné se nudit, ani když jste měli v kapse jen pár šestáků. Návrat odkudkoli byl balzámem pro duši.         A paradoxně, bylo to díky tomu, že jsem se dokázal zamilovat i do jiných zemí a naučit se pár dalších jazyků.         Francouzsky jsem se naučil díky Ivanu Theimerovi. Teda ne od něho, nýbrž od Francouzek. Ale díky němu a jeho skromnému bytečku v centru poblíž starého, dnes už neexistujícího trhu Les Halles jsem měl kde na skládacím lehátku přespávat a hroužit se do poznávání Paříže.         V divadlech jsem měl to štěstí poklonit se mistrné profesionalitě Jeana Maraise (jemuž se na Hané říkávalo Honza Mařas), jenž dovedl hlas, tvář a gestikulace promítnout až do horní galerie tak, že jste je vnímali skoro jako z filmového plátna, i když to zde bylo jen v jednoduché komedii Sachi Guitryho. Z inscenací Comédie Française jsem byl dlouho rozpačitý, než jsem si zvykl, že zde se divadlo nehraje, nýbrž recituje, v tradici 17. století, i když je to ústy herců, jako byl tehdy François Perrier.         Paříž sedmdesátých let byla hypnotizována experimentálními inscenacemi Petera Brooka a Arianne Mnouchkine. Na Ionesca a Becketta se chodilo do mrňavých divadýlek, na jejichž jména si nevzpomenu.         Prošmejdil jsem těch divadel a divadýlek francouzských hezkou řádku a brzy dospěl k závěru, že ve srovnání s divadlem anglickým je to francouzské – jak by se to dalo nejlíp říct, aby je člověk neurazil – loudavé? Ale Francouzi je tak mají rádi, a když vychvalují nějakou inscenaci, na níž se hodně poučili a hodně toho procítili, myslí tím v hloubi duše: Už dlouho jsem se tak dobře nenudil.         Herecké umění hvězd Comédie Française jsem nejvíc ocenil ve dvoutýdenním intenzivním audiovizuálním kurzu francouzštiny, který jsem absolvoval, abych mohl začít ukecávat Francouzky. Mohl jsem si tam i po vyučování znovu přehrávat videosmyčky scének, v nichž třeba takoví François Perrier a Bernard Blier nádherně recitativně a výrazně srozumitelně vedou takovýto dialog, který si pamatuju skoro doslova: Půjdeme se posadit do zahrady. Ano, rád se do vaší zahrady podívám. Mám tam spoustu záhonů. Pěstujete něco? Ano, tady mi roste salát. Pěkný hlávkový. A tady kvetou růže. Já mám rád dobrý salát. Já dávám přednost růžím. S takovouto francouzštinou se vám Francouzky vrhají do klína. Tisková zpráva

Čas načtení: 2014-03-17 06:30:00

Patina starého nábytku

Máte radi čaro starých čias? Okúzľuje vás romantika starého nábytku spojená navyše so zručnou remeselnou prácou? Ako opak dnešných minimalistických trendov a jednoduchých línií sa staré veci a nábytok stávajú čoraz vyhľadávanejšie aj medzi mladou generáciou. Prečo je teda patinovanie dnes také žiada ...

Čas načtení: 2014-09-28 00:00:00

Čtyři za stolem

Povídka! Kraków Street at Night, David Hegarty. Nevím, čím to je. Rád jsem si do svých povídek vypůjčoval historky, které mne potkaly na kolejích. Semafory svítily, průvodčí štípali jízdenky a světem vládl řád - když čekáte na nádraží, máte jistotu: jednou to přijede! Možná pozdě. Ale určitě právě po těch kolejích, které teď běží před vámi někam do nekonečné dálky. Jenže teď se to změnilo. Možná málo jezdím vlakem. Nebo je to jen spisovatelský posun. Posun do různých pochybných podniků, barů a hospod. Kdekdo teď ohrne nos a už už mne uvidí jdoucího ve stopách básníků utápějících své bolestně hluboké prožitky v opojení. Zde se ovšem drahý čtenář mýlí. Nejsem básník. Nejsem snad dokonce ani umělec. Jako pouhý spisovatel sedím v rohu, popíjím dávno zvětralé pivo a pozoruji. Nevytvářím! Jen zapisuji příběhy, někdy je opráším a narovnám, někdy vyčistím od rzi. Tentokrát jsem však neseděl sám. Představme si, že to bylo v jedné malé hospůdce starého města krakovského. Pár kroků od náměstí, za kostelem svaté Anny, patronkou horníků. Nepřikládejte tomu přespříliš významu. Představte si navlhlou vůni starého kamene, směs neznámých zvuků a cizích řečí, společnost veselou a v dobrém rozmaru. Zapadli jsme dovnitř toužící svlažit své krky tím prastarým patokem a nyní už uspokojeni seděli u poloprázdných sklenic. Nejvyschlejší hrdlo měl jako obvykle kolega Kočí, jak jsme mu s oblibou říkali. S věčně nastraženým uchem hudebníka seděl a naslouchal šišlavé kakofonii zvuků. Pak se usmál na mezi stoly pobíhající dívku a nechal si od ní přinést jedno další. "Dziękuję bardzo," prohodil s nepříliš povedeným přízvukem, když se mu pivo objevilo před nosem. Pak se otočil na nás, "ten hlas, ta holka, ta číšnice, hlas fakt pěknej. Sice šišlá, jako všichni ti Poláci, ale od ní to znělo fakt pěkně. Fakt." Napil se a takto posilněn neváhal začít s obhajobou svého tvrzení. "Fakt pěknej. Trochu dětský, ale to vůbec nevadí, vůbec. Takový jemný a správně dívčí. Jemný, jo, hladký. - Jen to pohladilo, když promluvila…" Kdybychom smíchem neprozradili své velké pobavení, patrně by ve svém oceňování jejího hlasu hned tak neskončil. Takto se zatvářil uraženě a v hlubokém mlčení upíjel ze svého tupláku. "Běž si za ní, ty náš Romeo," snažil se ho rozpálit Pavel. Seděl hned vedle něj a cosi si čmáral na kus ubrousku. "Vole, sám seš Romeo," nedal se kolega Kočí a vytrhl mu papír zpod ruky, "vole, vždyť ji sám maluješ!" dodal překvapeně, když se na nákresek podíval. "Do toho ti nic není," urazil se Pavel a rychle mu obrázek zase sebral. Chvilku mlčel a pak i on spustil svojí obhajobu, "To ti nedá. Normálně bych řekl, že za to ani nestojí. Hubená, pobledlá, tmavé vlasy na můj vkus zbytečně krátké… A ta ofina zastřižená nad čelem. No hrůza. - Ale dohromady na tom něco je. Taková ta krása z padesát let starých fotografií. Úplná babička za mlada, jako bych ji viděl." Teď se zas společnost bavila na jeho účet. Zahleděn do dáli náš smích asi ani nevnímal. "Jen by mne zajímalo, jak se jmenuje. S tak tvarovaným obličejem. To je skoro na nějaké francouzské jméno. Catharina. Možná. Nebo Isabella." "Jdi do háje s žabožroutskýma jménama," zavrčel kolega Kočí. "Dovedeš si představit, jak by to znělo? Jak by to znělo, když by to tím svým medovým šišlavým hlasem vyslovila? Ta se musí jmenovat jinak. Polsky. Třeba Agnieszka. To by pasovalo. Na samohlásku to musí začínat. Aby to bylo… aby to bylo takové… takové pozitivní." Napjatě jsme ztichli, protože nám na stůl putovala další várka občerstvujícího moku a my bedlivě pozorovali ruku, která ho podávala. Po chvilce přerušil mlčení Lukáš, který byl dosud ticho a smál se vzrušené debatě obou kamarádů. "Vy úplně přehlížíte to nejdůležitější. Ty oči, ten záblesk, který z nich vždycky vylítne. Já vám říkám, že ten když holka má, tak je úplně jedno jak vypadá a jak mluví. Vždycky je s ním krásná a -" "Vždycky?" přerušil ho s úšklebkem kolega Kočí. "Vždycky!" nedal se rozhodit Lukáš. "Ten plamének, ten věčný svit, - to je ta pravá krása. Na ten se díváš a vždycky je něčím novým. Odrazem slunce i hvězd zároveň. - Mlhotavým světlem měsíce. - Všechna krása je vtělena do toho odrazu!" "A hele, pan básník!" neodpustil si poznámku Pavel. "Táhni se svojí Agnieszkou. To musí být jméno, které stejně jako její oči obsahuje ten svit věčnosti. - Kdyby se bývala narodila do antického Říma, mohla by být volána Selenou či Lunou. Kdo ví, jaké jméno naše uvadlá společnost přiřkla. Snad Zorza, - to by bylo krásné." Tvářil se, jako by mu právě ona záře, o které tak básnil, zahalila smysly. Zvedl jsem se, abych je na chvíli nechal opuštěné v jejich hloubání o tom správném jménu, které by mohlo plně vyjádřit krásu oné bytosti, která už spíše než za výčepem existovala jen v jejich představách. "Marie." prohodil jsem, když jsem se ze své procházky vrátil. "Zeptal jsem se." Kdyby pohledy zabíjely, nebyl bych tu více. "Co tak koukáte, - vždyť to jste chtěli vědět, ne?" couval jsem pomalu ke dveřím, před jejich záplavou výčitek a obvinění, - povídali cosi o zrušení kouzla a zničení tajemství, o tom, že veškerá krása nepoznaného pominula a že jsem hajzl a že jsem se vůbec ptát neměl, že oni byli s těmi svými jmény docela šťastní. "Marie, takový tuctový jméno," zaslechl jsem ještě, když jsem za sebou rychle zabouchl dveře.

Čas načtení: 2024-01-29 18:04:32

Myslete ekologicky i ekonomicky: zvažte výkup starého iPhonu, Macu nebo Apple Watch

Jistě dobře znáte ten okamžik, kdy si všimnete, že váš ... The post Myslete ekologicky i ekonomicky: zvažte výkup starého iPhonu, Macu nebo Apple Watch appeared first on i15.cz.

Čas načtení: 2021-03-06 18:21:51

Helena Hardenová: Detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé

Zuzana Wilder a Polyxena Berková z Ronova jsou dvě literární hrdinky, jimž život na stránkách svých knih vdechla spisovatelka Helena Hardenová, která psát začala již na gymnáziu, a to básničky do různých literárních soutěží a později rozpracovala několik románů, ale nedopsala je. Až nakonec v roce 2004 konečně vyšel její první detektivní román Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar a od té doby jich napsala jedenáct. V současné době přemýšlí o napsání fantasy detektivky.   Pocházíte z Brna, kde jste také vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala své dětství? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Bavilo mne především číst si. Až jsem se to ovšem naučila, což trvalo překvapivě dlouho, téměř do konce první třídy. Na vině byla moje silná dyslexie, se kterou si v době mého dětství nevěděl moc nikdo rady. Nebyla jsme zkrátka schopna pochopit a číst jednotlivá písmena, protože mi nedávala smysl. A pak jsme jednou jeli večer tramvají, dodnes si pamatuju to místo blízko naší školy na Mendlově náměstí v Brně, a já najednou četla svítící neónové nápisy nad obchody: MASO UZENINY, OVOCE ZELENINA… Kouzlo. Prostě kouzlo. A od té doby čtu a čtu. A občas i píšu.   Na gymnáziu jste psala básničky do literárních soutěží. Později jste rozepsala několik románů, ale nedokončila jste ani jeden. Až jednou na dovolené na Kanárských ostrovech jste začala psát detektivku, kterou jste nakonec po třech letech dopsala a v roce 2004 vyšla pod názvem Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky píšu proto, že je sama ráda čtu. Dále proto, že mám ráda pohádky, trochu toho tajemna a šťastné konce a detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé. A v neposlední řadě i proto, že má detektivní žánr svoje nepsaná pravidla. Na konci musí být vrah odhalen a nejlépe i dopaden, a zlo potrestáno. Ta pravidla mne nějakým způsobem uklidňují a současně občas pobízejí je porušit. Ráda si hraju, a to i při psaní.   V knížce se poprvé objevila Zuzana Wilder, Češka žijící na Tenerife, kde má realitní kancelář, i když netouží po zločinech, v její blízkosti se dějí. A Zuzaně jste věnovala celou sérii osmi detektivních příběhů. Proč jste si vybrala pro její příběhy právě Kanárské ostrovy? Kanárské ostrovy jsou moje velká láska. Podnebí, příroda, lidi, moře, vlastně skoro všechno. Vždycky jsem chtěla psát příběhy, které bych sama ráda četla. Třeba na dovolené nebo naopak tehdy, když realita okolo nás nestojí za nic a člověk se potřebuje na chvíli přenést někam daleko. Právě k tomu je prostředí ostrovů jako stvořené. A v neposlední řadě jsem se léta doma vymlouvala na to, že já prostě na ty Kanáry jet zase musím. Už kvůli inspiraci…   V roce 2016 vyšel první detektivní příběh ze třídílné detektivní série s Polyxenou Eusebii Kristinou Berkovou z Ronova, která pochází ze starého šlechtického rodu, Příliš mnoho vítězů. Co vás přivedlo k vytvoření současné mladé šlechtičny, toužící po obyčejném životě, které se do cesty přimotají kriminální případy? Mám ráda historii i historické stavby a taky upřímně, kdo by nechtěl, alespoň na chvíli žít na zámku? Polyxenu Berkovou z Ronova jsem si vymyslela, protože se mi zdálo, že by mohla mít dost času i peněz na nějaké to „domácí pátrání“. A bavilo mne vytvořit historickému, již vymřelému rodu Ronovců, novou fiktivní větev Berků z Ronova.   Jste duchovní matkou dvou literárních hrdinek Zuzany Wilder a Polyxeny Berkové. Máte s nimi něco společného, jsou vám něčím blízké?    Nevím, jestli úplně já mám s mými hrdinkami něco společného, ale Zuzanin manžel jako by z oka vypadl mému, bohužel již zemřelému, muži. S Polyxenou mám zase společného tatínka a částečně i historii rodiny. Ne tedy, že by ta moje byla šlechtická, ale některá jména a osudy na moji rodinu upomínají. Zejména při psaní prvního dílu zámeckých detektivek jsem věnovala postavě tatínka mnoho prostoru, vlastně až tolik, že na vraždu došlo až hodně, hodně pozdě. Pár čtenářů už mi to vyčetlo, ale mne to psaní prostě bavilo. Můj vlastní tatínek zemřel už dávno a prostřednictví mých knížek se zase trochu vrátil.   Na svém kontě máte jedenáct knížek a co další? Pracujete na nějakém novém příběhu? Aktuálně přemýšlím o fantasy detektivce, která nemá nic společného ani s Kanárskými ostrovy ani s Polyxenou a zámkem Ronov. Jen si nejsem jistá, jestli si text, který si představuji, dokáže najít čtenáře, v mém případě spíše čtenářky… Uvidíme.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte? Odjakživa čtu oblíbené autory i několikrát. Jednak dost zapomínám, ale hlavně se ráda vracím. Kromě Agathy Christie, u které mám paradoxně nejraději její vlastní životopis, a ne některou z jejích skvělých detektivek, mám z britských autorů velmi ráda Bena Aaronovitche, autora urban fantasy série odehrávající se převážně v Londýně. Z českých autorů detektivek je pro mne dodnes nejlepší Václav Erben. Ze žijících Vlastimil Vondruška, jehož historické detektivky mne baví hodně, ale jeho Přemyslovská epopej mne donutila po létech oprášit znalosti historie, a dokonce i zajet na místa s Přemyslovci spojená. Českých autorů detektivek, které ráda čtu je víc, a nerada bych na někoho zapomněla, takže jmenovat raději nebudu. Ale ráda čtu i českou fantasy, zejména Františka Kotletu. Dokonce jsem na jeho knížky naučila i některé své kamarády, kterým doposud jejich dobrý vkus bránil v tom pořádně se, jako čtenář, pobavit! Také se mi moc líbí knihy rozhovorů Aleše Palána. A protože ráda a hojně čtu i životopisné knihy, zaujal mne v poslední době také Novákův Kundera.   Vystřídala jste několik profesí. Byla jste plánovačkou, knihovnicí i uklízečkou, několik let jste pracovala jako personalistka, podnikala a prodávala stroje pro pekárny. S manželem jste vedla rodinnou firmu. A co dnes? Čemu se věnujete? Upřímně, plánovačkou jsem byla rok, knihovnicí taky tak, a uklízečkou maximálně dva měsíce. Ale kdysi mi zřejmě přišlo vtipné mít ve spisovatelském medailonku více povolání, aby to vypadalo, že mám hodně zkušeností. A staré informace z internetu jen tak nezmizí, to víme všichni. Popravdě, už od začátku 90. let podnikám. Dřív s manželem, aktuálně už víc jak patnáct let sama, pokud ovšem nepočítám svoje skvělé kolegy v práci. Pohybujeme se už mnoho let oblasti inženýrských činností a dodávek pro čištění technologických a odpadních vod. A taky mám firmu, která se zabývá realitami a správou nemovitostí.   Patříte mezi lidi, kteří mají velkou zálibu v cestování. A co další koníčky, máte na ně čas? Ostatní koníčky s cestováním souvisí, mám totiž kromě opery a divadla ráda taky architekturu a výtvarné umění. A dobré jídlo a pití. Takže nejraději na cestách zevluju pro prohlídce nějaké galerie třeba v Benátkách nebo ve Vídni v kavárně, piju kafé a prosecco a koukám okolo sebe.  Aktuálně ovšem, vzhledem ke covidové situaci, jsem ráda, že si můžu doma alespoň číst a občas i něco psát.   Helena Hardenová se narodila a žije v Brně a na hájence na Vysočině. Protože její vlastní život má s tím literárním málo společného, píše a vydává pod pseudonymem. Napsala sérii knih se Zuzanou Wilder (Příliš mnoho náhod na Tenerife Mar, Smrt starého záletníka, Smrt má hlad, Záhada vily Herbst, Nezvěstný z El Hiero, Smrt ve vavřínovém lese, Příliš mnoho strašidel, Smrt nenachází slova) a Polyxenou Berkovou (Příliš mnoho vítězů, Příliš mnoho nevěst, Příliš mnoho pokladů). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-11 07:36:43

V Poeově duchu psáno polsky, do češtiny libě přeloženo

Krzysztofem Bortnikem a Liborem Martinken pořízený výbor z fantaskní a strašidelné polské novelistiky přelomu 19. a 20. století je poněkud pozdní a vlastně o celých třicet let opožděnou reakcí na polský výbor z české fantastiky téhož období Čas i Śmierć (Varšava, 1989). ¨Neobsahuje však ani zdaleka jen prózy inspirované Poem a překladatel a autor ediční poznámky Libor Martinek ostatně přiznává, že se do jisté míry jedná o marketingový tah, přičemž mezi inspirátory stáli zrovna tak Stanislaw Przybyszewski, E. T. A. Hoffmann, R. L. Stevenson či Joseph Sheridan Le Fanu. „S nápadem na český výbor z polské fantastiky hrůzy či podivna přišel spisovatel a odborník na danou problematiku Krzysztof Bortnik,“ vysvětluje Martinek – a seřazení čtyřiadvaceti ukázek v jím sestavené antologii dá na chronologii podle dat narození tuctu zde zohledněných spisovatelů, každý z nich je zastoupen právě dvěma texty. Libor Martinek předtím odmítl původní představu svého kolegy, aby byli zařazeni rovněž současní polští autoři stejného či podobného žánru, jako například Erik Fossegrim či Marian Zalicki. Vedle klasiků Henryka Sienkiewitze (Osiridův soud, Sen), Boleslawa Pruse (Z legend starého Egypta, Obrácený) a W. S. Reymonta (V kuřárně opia, Snové příběhy) se před námi vynořují i práce teprve nově objevovaného Stefana Grabińskiho Černá Zvole a Na růžovém návrší, z jehož tvorby už Martinek připravil obsáhlý výbor V domě Sáry a jiné povídky (2012). Od autora nejstaršího, kterým je Wlodzimierz Zagórski (Ďáblovo věno, Moje dobrodružství), narozený již roku 1834, se editoři propracovávají časem přes Zygmunta Niedžwieckiho (Noční můra, Žárlivost) až k Waclawu Wolskimu (asi 1867–1928), který v povídce Zuzka již poeovský, ale i modernistický Przybyszewskiho styl paroduje! Pročteme se i manýristickými texty Karola Irzykowského (1873–1944, zemřel ve Varšavském povstání) a mezi dalšími „horory“ nechybí Ulice Divná a Past Franciszka Mirandoly (1871–1930). Tento absolvent Farmaceutické fakulty v Krakově se vlastně jmenoval Pik, což ho přivedlo k první části jména italského renesančního spisovatele Pico della Mirandoly, a zde zveřejněné prózy pocházejí z přesně sto let staré sbírky Tropy (1919), která se dá označit jako předzvěst surrealismu. Už zmíněný Karol Irzykowski byl předním šachistou i teoretikem filmu a autorem jedné z prvních prací o filmové estetice Desátá múza (1924). Waclaw Wolski zase byl právník a autor Balad z Tater (1908). Zygmunt Niedźwiecki (1864–1915) se etabloval co „polský Maupassant“, překládal Poeovy povídky a taky u nás se už kdysi objevoval jako autor vícera souborů povídek. Například souboru Žena ze sádry (1917). Wlodzimierz Zagórski byl důstojníkem rakouské armády, roku 1860 bojoval po boku Garibaldiho a mimo jiné napsal román Památník starého deštníku (1884) a roku 1996 i sci-fi Ve 20. století odehrávající se roku 1993. V pracích Boguslawa Adamowicze (1870–1944) se občas vyskytuje nekrofilní erotika a jeho prózy Triumf žlutých a Veselý maršál byly roku 1951 vyřazeny z polských knihoven. Přítelem Przybyszewského byl Jan Kleczyński (1875–1939), syn hudebního skladatele, jenž hrál závodně šachy, překládal Hoffmanna i Wellse a roku 1911 vydal sbírku povídek Země snu (Morana). Při bombardování Varšavy bohužel utrpěl infarkt a pár dní nato podlehl zápalu plic. Právník a „bard Lvova“ Henryk Zbierzchowski (1881–1942) si někdy říkal Nemo; byl to jeho pseudonym. O jeho díle hovoří rozsáhlá monografie Witolda Waszczuka Spisovatel vůči konjunktuře (2000). Pravým „polským Poem“ ale byl zván pouze už zmiňovaný Stefan Grabiński (1887-1936), syn soudce a učitelky hudby, bratr tří sester. Vystudoval literaturu a klasickou filologii, učil a právě před sto lety (1919) uspěl sbírkou povídek Démon pohybu. Zajímal se o parapsychologii, magii a démonologii, o německý filmový expresionismus. O Poeovi napsal esej Kníže fantastů (1931), ale inspirovali jej i Wells či Meyrink Vedle dvou děl známého Boleslawa Pruse (1847–1912) obsahuje kniha také práce dvou laureátů Nobelovy ceny: Henryka Sienkiewicze a W. S. Reymonta (1867–1925). Ten byl roku 1899 raněn při železničním neštěstí. Obdržel odškodnění a stálou rentu, a právě jeho fantastická vize Snové příběhy (1909) navazuje na tento traumatický zážitek. Metoda proudu vědomí nedá tu čtenáři šanci oddělit události reality a horečnatých snů.   Henryk Sienkiewicz, Boleslaw Prus, W. S. Reymont a devět dalších autorů: V duchu Edgara Allana Poea. Antologie polské fantastiky hororu. Ilustrovala Radana Přenosilová. Z polských originálů vybrali Krzysztof Bortnik a Libor Martinek, který přeložil ukázky do češtiny, vytvořil poznámkový aparát a sepsal ediční poznámku a dvanáct autorských profilů. Jako 13. svazek edice Alrúna vydal Volvox Globator. Praha 2019. 320 stran.

Čas načtení: 2024-02-27 16:00:51

Čtení nejen do předvánočního času

Obyvatelé starého domu prožívají před Vánoci situace, které všichni dobře známe. Přečtěte si knihu Advent ve starém domě od Hany Pinknerové a Adély Joworek. Ve 24 kapitolách se seznámíte s osudy různých lidí, jejich radostmi i starostmi. Advent ve starém domě je kniha krásná a neobyčejná. Proč? Krásná proto, že obyvatelé starého domu se velmi podobají

Čas načtení: 2024-03-16 11:32:58

Na výměnu starého kotle je nejvyšší čas. Díky alternativám ušetříte

Snaha o “zelenější” řešení a ochranu přírody i klimatu se pomalu, ale jistě propisuje i do připravované legislativy. Jednou z chystaných změn, která se významně dotkne řady domácností, je také nutnost výměny starých plynových kotlů. Brzy bude uzákoněna povinnost vyměnit tyto kotle za modernější a ekologičtější řešení, mezi která patří například tepelná čerpadla. Přechod na […] The post Na výměnu starého kotle je nejvyšší čas. Díky alternativám ušetříte appeared first on Supr bydlení.

Čas načtení: 2024-03-22 13:53:59

Starý Most komunisté bourali a nový měl vypadat trochu jako New York

V kalendáři byl čtvrtek 26. března 1964. Československá vláda přijala toho dne usnesení o likvidaci starého města Most. Muselo ustoupit těžbě hnědého uhlí, kterého byly pod zemí miliony tun. Ekonomové později spočítali, že z prodej vytěženého uhlí zaplatil jak likvidaci starého města, tak stavbu nového – a ještě hodně zbylo.

Čas načtení: 2024-04-02 12:09:10

Potřebujete se zbavit starého železa nebo elektroniky? Odevzdejte je do sběrny!

Mnohé elektrotechnické přístroje a komponenty mohou obsahovat celou řadu nebezpečných látek nebo směsí, které mohou při nesprávné manipulaci a skladování vzplanout či dokonce explodovat. Proto se nikdy nedoporučuje jejich klasické vyhazování do všudypřítomných odpadních kontejnerů. Zcela naopak by se měla podobná elektronika a komponenty vždy vracet zpátky do sběrných dvorů. V některých případech dokonce můžete na […] The post Potřebujete se zbavit starého železa nebo elektroniky? Odevzdejte je do sběrny! appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-04-03 13:37:08

Čeká vás (povinná) odstávka starého kotle? Jaké máte možnosti vytápění?

Od září tohoto roku už nebude možné provozovat staré kotle na tuhá paliva 1. a 2. emisní třídy. Čím vytápění starým kotlem na tuhá paliva nahradit? The post Čeká vás (povinná) odstávka starého kotle? Jaké máte možnosti vytápění? first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-04-18 21:27:54

Nejprve selhalo náboženství a potom selhala politika a ekonomika

Nepotřebujeme lidi a společnost léčit, potřebujeme staré nahradit novým, člověk i společnost to je starý systém, který se už nevyplatí léčit a opravovat, ze starého nejde udělat nové, proto je zde nahrazování starého za nové pomocí evolučního procesu. Nebude to už evolučně trvat dlouho a práce pro lidi nikde nebude, na práci budou jenom stroje… Číst dále »Nejprve selhalo náboženství a potom selhala politika a ekonomika

Čas načtení: 2024-05-08 14:00:49

Home Buttony u iPadů definitivně skončily, stejně tak i Lightning

S příchodem něčeho nového je u Applu neodmyslitelně spjat i odchod něčeho starého a jinak tomu nebylo ani po včerejší Keynote. Zatímco se totiž na Apple Online Storu objevily k objednání nové iPady Air a Pro spolu se zlevněným iPadem 10, zmizel z nich iPad 9 coby poslední mohykán staré iPadovské éry.  iPad 9 byl světu představen 24. září 2021 s tím, že už tehdy bylo všem jasné, že se jedná o poslední iPad „starého formátu“ s Home Buttonem, […]