Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-06 18:00:01

Případ Studna z majora Zemana byl konečně vyřešen. Vraha neklidného Brůny prozradila sestřenice

Obec Vonoklasy se nachází ve Středočeském kraji nedaleko Prahy. Noc z pondělí na úterý 13. února roku 1967 si tady pamatují všichni do teď. Vesničany probudil křik a nevídaná záře linoucí se od domu Jelínkových. Brzy bylo všem jasné, že dům je v plamenech, a začaly pokusy o uhašení, na místo dorazili hasiči. Poté, co se jim povedlo zkrotit živel, se jim naskytl hrůzný pohled. Ve studni leželo bezvládné tělo otce a v domě byla zavražděná matka Stanislava Jelínka. On se mezi oběťmi ani na děsivém místě činu nenacházel. Našli jej později v sousedních Černošicích, kde seděl v oblečení potřísněném krví a vyčerpaný. Zasahující hasič Jiří Vondráček řekl: „Ten barák byl připravenej na to, aby v něm všechno, co mohlo hořet, bylo na jednom místě, aby nic nezbylo.“  Chtěli emigrovat, místo toho vraždili. Únos letadla z Československa řešil i major Zeman Číst více Otec byl toho rána poněkud neklidný  První verze je ta, kterou předkládá seriál 30 případů majora Zemana ve 26. epizodě s názvem Studna. Jelínkovi se zde jmenují Brůnovi a také obec nese jiné jméno. Čin měl spáchat Brůna starší, dle seriálu zešílel, zabil nejdříve manželku a poté se synem posekali stromky a zapálili dům. Donutil syna, aby se pořezal a skočil do studny, kam následně skočil za ním. V seriálu vznikne ve studni lítý boj a synovi se povede přežít a dostat se ze studně. Se sousedy byli na nože  Forenzní biomechanik Jan Straus však tuto možnost absolutně vyloučil. Jednak by druhá osoba, která by skočila do studny, tu první utopila, jednak byl skutečný Stanislav Jelínek nemocen a měl velmi slabé nohy. Jelínkovi byli se sousedy na nože, a to doslova. Došlo k bitce a pořezání, někteří účastníci museli být odvezeni sanitkou. Ono úterý měl být kvůli této události soud a mohli bychom se tak domnívat, že pan Jelínek starší, který byl tou dobou prokazatelně ve velkém stresu, vyřešil tíživou situaci takto. Příbuzní Jelínkových tvrdí, že by to své manželce nikdy neudělal. Tuto verzi však vylučují další poznatky, ke kterým se postupně dostaneme.  Verze o vrazích z StB Další verzí bylo, že vraždila Státní bezpečnost. S touto teorií přišel sám Jelínek mladší prostřednictvím dokumentaristy Vratislava Horáka, kterému se měl svěřit, že jeho rodiče zabili lidé ze Státní bezpečnosti. Na místě se prý našel také ohořelý průkaz příslušníka StB. Celá akce měla donutit Stanislava Jelínka mladšího ke spolupráci, byl jaderným vědcem, o kterého měla mít zájem i Amerika. Tato verze se však nepotvrdila, žádný z hasičů, kteří byli na místě, průkaz estébáka nenašel. Jelínek ani nebyl takovou kapacitou, jak se později uvádělo. Byl pozván do Sovětského svazu, ale na rozdíl od jiných českých inženýrů, kteří byli pro Sověty cenní a dovezli jim celé rodiny, Jelínek mladší putoval po zkušební době zpět do Československa. Vědcem v Sovětském svazu Je zde ještě jedna věc, která by mohla ukazovat na StB, a to jsou dopisy, které Jelínek posílal ze Sovětského svazu, kde jako své nepřátele označoval konkrétní oblastní oddělení StB, prý mu tam měli dokonce zlomit nos. Z dopisů je patrné, že se chlubil, že má nyní styky s Ždanovem a KGB a proti estébákům je použije. Jeho dopisy jsou psány velice zvláštně, přeskakuje z jednoho tématu k druhému a střídá i styl písma, tu psací, tu zase tiskací. Vše má však háček, podle spisu tehdejší kriminálky StB do vyšetřování nezasahovala. Komunistické vymývání mozků: Filmy z 50. let, které stále straší ze spaní Číst více Mrazivé svědectví sestřenice  Novinář Jaroslav Mareš se o případ aktivně zajímal. Jednou se mu ozvala sestřenice Stanislava Jelínka z otcovy strany Maria Adamová-Vrbová. Dle svých slov nechtěně pomohla vrahovi s přípravou požáru, který měl zakrýt stopy. Vzpomíná, jak v osudné pondělí viděla mladého Jelínka belhat se s kolečkem, na kterém vezl chrastí a dříví. Když to paní Vrbová uviděla, rozhodla se, že mu pomůže. Tady si můžeme povšimnout také zvláštních vztahů v této rodině. Paní Vrbová bratrance pozdravila jak jinak než „ahoj“, na to on jí odvětil, že mu nemá tykat: „…bratranec, nebratranec, mi netykej! A pro tu bandasku si přijď hned, tetu už neuvidíš…“ Měl komplice? Přes zjevnou aroganci zvítězila v paní Vrbové laskavost a ona pomohla svému příbuznému s nakládáním balíků slámy, které svážel k domu. Zbytky těchto stohů byly poté nalezeny na spáleništi. Jelínek svou výpověď změnil dokonce třikrát, kriminalisté nakonec případ uzavřeli a jako vraha označili Jelínka staršího. Současné metody rekonstrukce případu však spolehlivě výpověď Jelínka mladšího vyvracejí. Vyšetřovatel Karel Malý, který měl případ také na starosti, však nikdy verzi Stanislava Jelínka mladšího neuvěřil, ani tomu, že byl ve studni. Naopak podle forenzního biomechanika Strause byl do studny Jelínek starší vhozen. Jeden z nejtajemnějších případů minulého režimu byl rozluštěn. Poslední otázkou je, zda se na činu podílel ještě někdo další, to už se ale asi nedozvíme.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny

Čas načtení: 2024-08-17 08:00:01

Antonína Bělu zabily zbraně jeho vlastního syna. První opravdový český mafián neměl šanci přežít

Antonín Běla byl prvním opravdovým mafiánem v historii České republiky. Problémový kluk, který to z kotlíkářské romské rodiny dotáhl na jednoho z nejmocnějších mafiánů. Dokonce takříkajíc objevil Františka Mrázka, jehož obchodní talent mu učaroval. Jeho život byl ale i plný tragédií, které k mafiánskému způsobu života tak nějak patří. V jeho okolí bylo všudypřítomné násilí a smrt a nevyhýbaly se mu ani rodinné tragédie. Ta nejhorší se týkala jeho mladšího syna Marcela. Marcel byl roky závislý na drogách, které jeho otec nenáviděl, a všechny své vojáky, kterým říkával chábři, před nimi varoval. Svého mladšího syna od nich ale nedokázal udržet dál. Aby synovu závislost držel alespoň na uzdě, určil mu dokonce jednoho ze svých lidí jako opatrovníka. Tím se stal Pavel Šrytr, jméno, které v našem příběhu bude ještě velmi důležité. Měl to být právě Šrytr, který Marcelovi připravil poslední dávku drogy, po které Bělův syn zemřel. Začátek konce Bělu to naprosto zničilo. Po smrti Macka, jak synovi Marcelovi říkali, se všechno změnilo. Z Běly se stal brutální mafiánský boss, který přestával mít věci pod kontrolou. Přišly i spory s Mrázkem a hlavně s ruskojazyčnými mafiemi. Běla, zvyklý na dominantní roli v českém organizovaném zločinu, totiž musel začít brát ohledy na cizince. Dostal se do sporu s Armény, a ti dokonce na jeho dům zaútočili protitankovou zbraní. „Já jsem běžel dolů. Říkám – tati, co se stalo?“ vypráví v dokumentu Polosvět světských Jaroslav Běla, jediný přeživší z rodiny a bossův syn. „Táta říká – idiot soused zapojoval plyn, asi mu to bouchlo. Prostě nám to nedošlo, že by se něco takového mohlo stát,“ dodává mafiánův syn. Běla se dostal do sporů s Mrázkem kvůli finančním podvodům, ve kterých si půjčovali obří peníze od bank a ručili podniky, které měly řádově nižší hodnotu. Mrázek ale zřejmě vzal Bělu na hůl a oba dva se rozhádali. Mafiáni si pak lezli do zelí tak často, že se zřejmě František Mrázek rozhodl, že Běla musí zemřít. Jeho poprava si nezadala s nejklasičtějšími scénami z mafiánských filmů. Na rozdíl od těch na filmovém plátně se ale odehrála v Úvalech u Prahy v hustě obydlené zástavbě. Atentát na bosse „Do baráku vnikla parta lidí, jeden šel nahoru, měli kukly a drželi v jedné místnosti tu část rodiny, která tam zůstala. Další člověk stál u branky, další na dvorku a čekali, až přijede Antonín Běla,“ uvádí novinář Jaroslav Kmenta ve výše jmenovaném dokumentu. Když dorazil Antonín Běla, doslova jej provrtali několika desítkami kulek ze samopalu. Běla skončil přesně tak, jak žil. Bez zajímavosti není ani původ zbraní, které Bělu zabily. Ten odhalil až po letech Bělův syn Jaroslav. Stejné zbraně, které byly použity na vraždu Antonína Běly, totiž Mrázek použil k umlčení jednoho ze svých informátorů. „Ruda byl zastřelený ze stejných zbraní, jako byl zastřelený můj otec. Byl to Agram 2000, ty zbraně jsem tu prodával jenom já, všechny jsem koupil já, asi dvacet kusů. Když jsme s policejním týmem TEMPUS dávali dohromady, kolik zbraní jsem kam prodal, na počty kusů to přesně vycházelo, že to šlo od Fandy Mrázka,“ vysvětluje v dokumentu. Tuto informaci potvrzuje i novinář Jakub Kvasnička v podcastu Hlasy zločinu. Příště se podíváme na příběh údajného Bělova vraha. Seriál o Antonínu Bělovi: Nejmocnější romský mafián devadesátek příliš rozumu nepobral. Přesto objevil Mrázka a dotáhl to daleko. Krále podsvětí Františka Mrázka dostala na výsluní Bělova slabost pro klobásy.

Čas načtení: 2024-02-14 09:00:00

Jak umělá inteligence ovlivňuje a zkresluje volby. Případ Indonésie. Bude to všude

Falešná videa od nynějška budou tvrdě ovlivňovat předvolební kampaně ve všech zemích. Už se to děje například při nynějších volbách v Indonésii a v Pákistánu. V Indonésii podpořil na videu hlavního volebního kandidáta generál Suharto, přestože je už 16 let mrtvý: amp;amp;amp;amp;amp;amp;lt;bramp;amp;amp;amp;amp;amp;gt; Channel 4 News, úterý 13. února 2024, 19 hodin:  Joe Biden se potýká s problémem stáří, a tak by si mohl vzít příklad z tohoto 72letého kandidáta na prezidenta Indonésie. Prabowo Subianto vede v Indonésii na tanečním parketu i v průzkumech veřejného mínění.. Jeho taneční pohyby si nyní oblíbila generace TikToku. To není špatné, uvážíme-li, že z 200 milionů lidí, kteří se nynější  voleb  v Indonésii účastní, je polovina mladší 40 let. Subiantovi pomohl i tento chlapík. Umělou inteligencí vygenerovaná verze jeho samotného mnohem mladšího. A dostupná po celé zemi. Vítejte v budoucnosti volební politiky, kde starší muži vypadají přítulněji a kde se oživují mrtví.

Čas načtení: 2023-10-31 14:00:24

Příběh čtenářky: Chodím se zajíčkem, bojím se, že mě jednou opustí

Mít mladšího chlapa je fajn, omládne tě a v posteli dokáže být pěkný dravec. Nicméně to přináší oběť v podobě obavy, jestli si za několik let nenajde nějakou sobě věkově rovnou ženu. Když se k tomu přidá snaha o otěhotnění, které se stále nedaří, může z toho být docela dilema, jestli se nepoohlédnout jinde. Naše čtenářka Jitka řeší netradiční problém, kdy její o několik let mladší partner, v podstatě ještě zajíček, dítě mít nemůže a ona se bojí, že obětuje možnost mít vlastní dítě kvůli někomu, kdo ji třeba za pět let opustí kvůli mladší.

Čas načtení: 2010-03-20 02:00:00

LinuxExpo na své kulatiny představí svého mladšího sourozence, Open Source Conference

Konference se budou společně konat 20. dubna 2010 v kongresovém centru u Hájků v Praze. Konference LinuxExpo je mezi odbornou veřejností již známou událostí, přesto se postupně mění a přizpůsobuje trendům. Její desátý ročník bude přelomem v její historii. Kromě organizačních změn, ze kterých za zmí ...

Čas načtení: 2013-12-18 00:00:00

Pánské kalhoty aneb odložte džíny!

Drtivá většina mužů, zejména mladšího věku, nejraději nosí pohodlné džíny. Jednak proto, že je to již tradiční část oděvu, a také si příliš nemusí lámat hlavu s tím, co s džínami zkombinují. Ke klasickým modrým džínům se totiž hodí téměř každé tričko, mikina i bunda. Ovšem každý muž by neměl zapomín ...

Čas načtení: 2009-10-12 00:00:00

Bekovka: Luxusní pokrývka hlavy pro vás / Bekovky a baretky 2009

Nesluší Vám čepice, ale máte ráda pokrývky hlavy? Pak je pro vás skvělou volbou bekovka. Bekovka, neboli baretka je v dnešní době opět velkým hitem, který sluší každé ženě bez výjimky. Bekovka je v podstatě jakési spojení kšiltovky a klobouku. Bekovku si velice oblíbily zejména ženy mladšího věku. ...

Čas načtení: 2019-11-12 19:11:13

V pražských kinech Atlas a Evald startuje Týden ukrajinského filmu

Od úterý 12. 11. mohou diváci zhlédnout v hlavním městě nejlepší snímky současné ukrajinské kinematografie. Filmy, které zaujaly odborníky i diváky na mezinárodních festivalech a sesbíraly různá filmová ocenění, se představí během sedmi večerů od 12. do 18. listopadu v kinech Atlas a Evald. Zahajovacím snímkem festivalu bude Atlantida, která nabízí pohled do blízké budoucnosti ve válkou zničené zemi a jenž získala první cenu v sekci Horizont na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Tokiu. Režisér Valentyn Vasjanovyč neobsadil do filmu profesionální herce, ale lidi, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu. Hostem úvodního večera v kině Atlas bude hlavní filmový hrdina, válečný veterán Andrij Rymaruk. Andrij (34) byl mobilizován v roce 2015 a na frontě strávil půldruhého roku jako velitel oddílu rozvědky. Po ukončení služby začal pracovat v organizaci Vrať se živý, která pomáhá ukrajinským vojákům a veteránům rusko-ukrajinské války. Většina letošních snímků reflektuje nedávné události, spojené s tak těžkým tématem, jakým je válka. Trauma, které s sebou anexe Krymu a konflikt na východě Ukrajiny nesou, zpracovávají různými způsoby hned tři filmy, které modelují obraz Ukrajiny, kterou stojí za to poznat. Diváci se mohou těšit například na drama Cesta domů, které vypráví příběh otce přijíždějícího do Kyjeva, aby odvezl domů na Krym ostatky mrtvého syna zabitého ve válce na východě Ukrajiny. Na pozoruhodnou a nelehkou cestu s sebou bere i svého mladšího syna. Film vysílají Ukrajinci do boje o Oscara. Týden ukrajinského filmu nabídne ale také komedii Mé tiché myšlenky. Ta byla například na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněna zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West. Debut režiséra Antonia Lukiče, který bude hostem závěrečného večera festivalu, rozehrává na plátně nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Letos zaznamenal festival dvě novinky: poprvé bude jeho součástí výběr krátkometrážních snímků a Týden ukrajinského filmu zamíří i do Brna v termínu od 12. 11. do 2. 12. Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky. Vstupenky je možné zakoupit v online předprodeji jednotlivých kin i na jejich pokladnách v ceně 100 Kč. Festival otevře 12. listopadu v kině Atlas film Atlantida režiséra, scénáristy a kameramana Valentyna Vasjanovyče. Dramatická antiutopie se odehrává v roce 2025, rok po ukončení rusko-ukrajinské války, která zcela zdevastovala východní Ukrajinu. Život bývalého vojáka Serhije je rozerván na kousky, trpí posttraumatickým syndromem a těžce se sžívá s novou realitou. Ve filmu nehrají profesionální herci, ale lidé, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu, který měl premiéru na 76. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde v sekci Horizont získal první cenu. 13. listopadu jistě zaujme diváky v kině Evald Pan Jones, poslední film u nás dobře známé režisérky Agnieszky Hollandové. Polsko-britsko-ukrajinský politický thriller v hvězdném obsazení s Jamesem Nortonem, Vanessou Kirby či Peterem Sarsgaardem je příběhem mladého britského novináře Garetha Jonese, který se pod vlivem zpráv o úspěších sovětské industrializace chystá v roce 1933 do Moskvy s cílem pořídit rozhovor se samotným Stalinem. Následuje drsný střet se sovětskou mocí, smrt kolegy, který byl na stopě odhalení skutečného pozadí stalinských úspěchů, cesta na Ukrajinu a svědectví o hrůzách uměle vyvolaného hladomoru, které vydává po návratu v Londýně. Pravda o hrůzách života v Sovětském svazu naráží na nepochopení západních novinářů, ovlivněných stalinskou propagandou. Jones se nevzdává a svá odhalení svěřuje začínajícímu ambicióznímu spisovateli Georgi Orwellovi. 14. listopadu nabídne kino Atlas drama režiséra Narimana Alijeva Cesta domů. Krymský Tatar Nazim se po okupaci a anexi Krymu rozhodl odejít jako dobrovolník do armády a byl na východě Ukrajiny zabit. Jeho otec přijíždí do Kyjeva, aby odvezl ostatky mrtvého syna zpět na Krym. Ve filmu se mluví především krymskotatarsky, ale zazní také ukrajinština a ruština. Letos bude reprezentovat ukrajinskou kinematografii na Ceně Akademie (Oscar) v kategorii Mezinárodní film. V kině Atlas bude možné také zhlédnout 15. listopadu film Ilovajsk režiséra Ivana Tymčenka. Velitel útočné skupiny praporu Donbas Bišůt zraněný v bitvě o Ilovajsk jen zázrakem zůstane naživu. V okupovaném městě na něj pořádá hon ruský důstojník Runkov, pro kterého se tato válka stala osobní tragédii. Ten však nehledá spravedlnost, ale pomstu. Novinku v dramaturgii festivalu představuje Krátký metr z dílny projektu Pojízdné kino. 16. listopadu se v něm v kině Evald představí pět dokumentárních a krátkometrážních filmů s různou tématikou. Události, které se odehrály v Užhorodu v roce 1944, jsou tématem filmu Zůstat nemůžeme utíkat Maryna Lopušiny. Fingerman Ivana Šochy je krátkým vhledem do světa dětské fantazie. Knockdown Antona Skripce pojednává silvestrovský příběh apatického Savy v kostýmu praštěného Santa Clause. Dům Slovo, jak se jmenuje film Ihora Vysnevskeho, tak se říkalo charkovskému domu, ve kterém žilo více než 200 spisovatelů, umělců, básníků, hudebníků s rodinami. Po vpádu NKVD jedné noci v roce 1933 se domu po čase bude říkat Krematorium a jeho obyvatelům „rozstřílené obrození“. Mia Donna Pavlo Ostrikova je o šestačtyřicetileté Oksaně, jejíž život se převrátí naruby ve chvíli, kdy se z jejího manžela Tolika stane muž s duší sedmiletého chlapce. 17. listopadu se v kině Evald bude promítat Divoké pole, ukrajinsko-holandsko-švýcarské drama režiséra Jaroslava Lodyhina, natočené na motivyoceňovaného románu známého ukrajinského spisovatele Serhije Žadana Vorošylovhrad. Herman je nucen vrátit se do rodného města na Donbasu, kde se musí postarat o rodinný podnik – starou benzínovou pumpu. Nebude to ale vůbec jednoduché… Musí se postavit těm, kteří kousek po kousku zabírají půdu, aby z ní udělali kukuřičné pole nebo železniční trať, která nikam nevede. Festival zakončí 18. listopadu v kině Atlas vysoce ceněná komedie Mé tiché myšlenky, debut režiséra Antonia Lukiče. Za zvuků syntezátorové hudby rozehrává autor před divákem obrazově nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Vadym se živí nahráváním a prodejem nejrůznějších zvuků. Rád by do Kanady, a tak když přijde velkoryse honorovaná nabídka zaznamenat zvuky ukrajinských domácích zvířat a vzácného ptáka žijícího na Zakarpatí, vydává se na cestu, kterou mu trochu komplikuje matka… Film byl na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněn zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West, v národní soutěži na MFF v Oděse získal hlavní cenu a Irma Vitovska si odnesla cenu za nejlepší hereckou roli. Od 12. listopadu do 2. prosince budou mít možnost nejnovější ukrajinské filmy zhlédnout i diváci v Brně. Týden ukrajinského filmu jim nabídne, jak aktuální snímky, tak i filmy, které v minulých létech měli možnost vidět jen diváci v Praze. Festival se koná za podpory Ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny a Velvyslanectví Ukrajiny v České republice. TZ

Čas načtení: 2014-08-26 00:00:00

Sourozenecká žárlivost

Sourozenecká žárlivost se může stát nebezpečnou. Začíná v den, kdy se narodí mladší sourozenec. Pokud jí rodiče nedokážou včas podchytit a zvládnout, může to být následek na celý život. Žárlivost Ten z vás, kdo si zažil žárlivost sourozence na mladšího brášku nebo sestřičku určitě nejlíp ví, jak j ...

Čas načtení: 2008-02-10 20:00:00

Power Rangers – Super Legends

Před X lety vtrhl i na naše obrazovky díky komerční televizi TV Nova seriál Strážci vesmíru (v originále Power Rangers). Se sebezapřením musím říci, že jde o seriál vskutku kultovní a zvláště děti předškolního a mladšího školního věku byly unešeni. Rozhodně k fandům seriálu ani filmových zpracování ...

Čas načtení: 2021-05-03 13:54:12

Eliška Krausová-Chaves konkuruje humorem a vypravěčským talentem svým slavným bratrům

„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují její cestu od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla zůstat, až po současnost. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou č Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení. A v Bogotě zažila bombové útoky. Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem. Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. Díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku. V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem a nejmladším Janem. „Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor.   Ukázka z knihy:   Předmluva Nejdřív vás zkusmo několikrát elegantně urazí, vyšle dobře mířené jedůvky a tiše se baví vaší reakcí. Když tímto testem projdete, odloží masku lehce arogantní profesorky a dovolí vám krok za krokem vstoupit do jejího světa. Pod zdánlivě drsnou slupkou je totiž křehká duše a nezištné srdce.      Poprvé jsem Elišku Krausovou-Chaves viděl v Praze ve Viole na oslavě osmdesátin jejího bratra, spisovatele Ivana Krause. Na jevišti byli i její mladší bratři, profesor politologie Michael a populární moderátor Jan Kraus. Žasl jsem nad tím, jak graciézně svým sourozencům takříkajíc nic nedarovala a často je brilantně v ostrovtipu překonala. Přes všechno špičkování a slovní pošťuchování bylo naprosto zřejmé, že se všichni respektují a mají se rádi.      V únoru 2020 jsme se štábem České televize vyrazili do Kolumbie natáčet novou řadu série Postřehy odjinud. Věděl jsem, že osud Elišky, která žije v Bogotě už víc než půl století, nemůže v našem vyprávění chybět. Musel jsem ji dlouze přemlouvat, po některých dřívějších zkušenostech přistupovala k novinářům z Čech s apriorní nedůvěrou. Pomohla přímluva Ivana, který mě v e-mailu nazval „dobrým přítelem“. Pravda je taková, že už jsme spolu absolvovali spoustu rozhlasových rozhovorů, ať už dříve na Dvojce v pořadu Jak to vidí nebo později na Radiožurnálu či v Hovorech pro Český rozhlas Plus. Mám všechny jeho knihy a jeho humor mě pokaždé spolehlivě pobaví.      „Pošlu pro vás svého řidiče,“ pravila paní Eliška do telefonu tónem, který nesnese nic než souhlas. Asi vycítila moje tiché rozpaky: „Víte, pane Vladimíre, tady střední třída žije trochu jinak, než je zvykem v Evropě, ale to si řekneme…“      Přivítala nás na Národní pedagogické univerzitě, kde učí francouzský jazyk a kde pětadvacet let vedla sekci mezinárodních vztahů. Přiznám, že to pro mě byl trochu šok: interiéry školy byly značně ošuntělé, objekty posprejované graffiti, celkový dojem nic moc.      Tím víc se tam vyjímala paní Eliška: energická, mimořádně krásná žena aristokratických pohybů a rázných gest s maličko ironickým úsměvem. Kadence jejích slov byla neuvěřitelná. Provázela nás univerzitním kampusem, na klopě elegantního sáčka zapnutý bezdrátový mikrofon a nebohý kameraman, který se marně snažil s námi držet krok, protože natáčel ilustrační záběry, jen ve sluchátkách slyšel: „No, kde se toulá ten váš kolega, já na vás nemám tolik času…“      Nakonec nám věnovala skoro celý den i následující sobotu, kdy jsme natáčeli u ní v bytě na Růžovém vršku. Nechala nám naprosto volné pole působnosti, až se její hospodyně podivovala: „Vy jste jim dovolila, aby šli i do ložnice?!“      „Jen je nechte, ať dělají, co potřebují…“      O jejím životě v Kolumbii, vzdálené rodině, osudovém muži Ignaciovi, univerzitním životě, asociaci ASOČHECA, kterou založila, a spoustě dalšího nám toho navyprávěla tolik, že by to bohatě vydalo na všech třináct dílů našich Postřehů odjinud. Bylo mi líto nepoužitý materiál nechat ležet ladem.      Po návratu domů vypukla pandemie, v Kolumbii s asi čtrnáctidenním zpožděním oproti Česku, a všem nám rázem přenastavila životní rytmy. Náhle jsem měl – nezávisle na vlastní vůli – po asi třiceti letech intenzivní práce spoustu volného času. Přijal jsem to jako výzvu.      Nesměle jsem v e-mailu navrhl paní Elišce, že by mohla vzniknout tato knížka. Zdálo se mi, že bez velkého váhání přijala, a navázali jsme na naše povídání v Bogotě, teď už na dálku, přes oceán.      Musím ocenit styl a krásný jazyk, jímž se i po tolika letech na jiné polokouli Eliška Krausová vyjadřuje.      Dělil nás šestihodinový časový rozdíl, obvykle na moje otázky odpovídala večer bogotského času poté, co splnila svoje pedagogické povinnosti, kterých kvůli karanténě přibylo. A tak se musela naučit vyučovat distančně, online. Bylo znát, že ji to vyčerpává, ale nikdy odpověď na moje otázky neodbyla. Naopak psala vzletně, s osobitým šarmem, vždycky měla na paměti, že každá odpověď by měla gradovat aspoň malou pointou. A tak jsem se těšil, že si ráno přečtu další strhující mikropříběh z jejího života a začlením ho do utěšeně přibývajícího textu. Myslím, že nás ta práce bavila oba stejně, a doufám, že je to na výsledku znát.      Paní Elišce bych chtěl zvlášť poděkovat za otevřenost a téměř bezmeznou důvěru, bez které bychom nemohli nikdy dojít tak daleko.      Jen jsem žasl, jak se – tak nějak mimoděk – objevovaly zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou, Jiřím Ornestem či Radimem Vašinkou, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. V Havaně si podala ruku s Fidelem Castrem…      Nekladl jsem si za cíl napsat ucelený životopis, předkládáme vám společné povídání, vzpomínky moudré ženy na události, které jí přinášel osud, zpočátku poněkud záludný: do Bogoty se původně vydala jen na pár měsíců, aby se zdokonalila ve španělštině, nakonec se Kolumbie stala jejím novým domovem.      O tom všem jsou naše Rozhovory přes oceán.      Kéž se Vám dobře čtou… Vladimír Kroc   První část PAN KRAUS   Zdá se mi, že máte svoje křestní jméno ráda. Bylo to tak odjakživa? Zajímala jste se o to, kdo vám vybral jméno Eliška? Za mého dětství Elišky téměř nebyly. Nikdy jsem nepotkala druhou. Líbilo se mi, že jsem jedinečná, a když jsem se začala ptát proč, maminka vždycky říkala: „No přece Eliška Přemyslovna, poslední česká královna…!“ A to se mi líbilo ještě víc. Časem jsem se dozvěděla, jak to vlastně bylo.      Narodila jsem se po válce v atmosféře štěstí a všeobecné radosti. Kolem maminky v porodnici, protože se rozhodla mě pojmenovat ještě tam, byla spousta lidí a všichni se cítili být kmotry. Děda, maminčin otec Vincenc Vlasák, navrhoval jméno Anděla. Teta, matčina sestra, přišla s Annou, další teta, manželka jejího bratra, byla pro Marii.      Naše maminka měla v hlavě Scarlett, protože právě dočetla román Margaret Mitchellové Jih proti Severu a vlastně celý život byla její hrdinkou Scarlett O’Harová. Jenže v tu chvíli, podle jejího vyprávění, si nebyla jistá, zda se vůbec odváží něco takového vyslovit nahlas.      Z nějakého důvodu předtím o jméně příliš nepřemýšlela, s tatínkem o tom nemluvili… Popisovala, jak byla v horečce a náhle se jí vybavila Eliška. Proč, to nevěděla. Vyhrkla: „Bude se jmenovat Eliška!“      A táta se na ni udiveně a dojatě podíval, protože jeho maminka, která zemřela v Osvětimi, byla Eliška. Na to samozřejmě celá ta energická skupina příbuzných nic nenamítala, jen prý velice překvapeně opakovali: „Eliška?“      Nezapomínejte, že jediný opravdový nekatolík tam byl můj otec a oni s něčím podobným nepočítali. Děda – byl vždy galantní – prý rychle řekl: „To je krásné české jméno.“      No a já jsem tedy Eliška Anna Marie Božena. Nevtipkuju, mám to černé na bílém. Děda prý na závěr tiše dodal: „A taky Božena.“ To bylo jméno mojí babičky, jeho ženy, která zemřela během války, ale kvůli zdravotním potížím. Po ní se jmenovala i moje maminka.      Ta však neměla svoje jméno nikdy ráda, ale když vzpomněli jednu babičku, přidali i druhou. Moje maminka se u této příhody naučila několik věcí: že se jménem si musí být předem jista a že nemá zvát nikoho na křtiny. A to napříště dodržela.      Při své vrozené skromnosti jsem si brzy zvykla být jediná. V Kolumbii taky dlouho žádná jiná nebyla, a kolem mě už vůbec ne. Jaké bylo moje překvapení, když po mnoha letech najednou při návštěvě v Praze slyším zvolání: „Eliško!“ Hned se otočím a tam běží nějaké děvčátko. Musela jsem si zvykat, že se Eliška vrátila do českého povědomí, ostatně sám jste toho svědkem.   Je pravda, že mám dceru Elišku. Momentálně u nás žije víc než jednašedesát a půl tisíce žen a dívek toho jména, dnes je mimořádně populární… Znamená to, že jste si vystačila s touto jedinečností a neměla žádné přezdívky? Neměla jsem, pokud vím, žádné, říkali mi Eli, Ela.   Maminka měla v dospělosti za vzor Scarlett O’Harovou. Kdo byl v dětství a dospívání vaším hrdinou? Přemýšlím, jestli jsem měla nějaké vzory. Byla jsem obyčejná, normální holka, ani vám nevím… Za mého dětství a mládí jsme neměli televizi, maminka poslouchala rádio, my moc ne. Byla to úplně jiná doba, zajímavé je, že už za našeho Jeníka se to hodně změnilo, přitom jsme od sebe pouhých sedm let.      Mám o sedm let staršího bratra, a to byl pro mě odjakživa poklad. Ivan byl zasněný, jemný chlapec, žádný silák. Musel se o mě starat, brát mě s sebou „na vzduch“, jak říkávala maminka Božena. Celý život jsme bydleli v Kostelní ulici naproti parku, kam jsme chodili „ven“. Ten starší se musel starat o toho mladšího. Takže mě brával Ivan a naučila jsem se ho poslouchat na slovo. Byla jsem hrozně upovídaná odmalička, všechno jsem stále komentovala 21 a jeho to děsně štvalo. On se snažil být tak trochu tajemný, jenže já vždycky všechno vyzvonila. Naučil mě tedy „nic nedonášet“. Už nevím, čím mně pohrozil, ale bylo to účinné, mamince jsem se svěřovala jen s tím, co on povolil. V životě se mi to mnohokrát osvědčilo.      Ivan pro mě – jak si uvědomuju – byl vždycky skoro literární hrdina. Tehdy mi posloužil jako dnes internet či Google. Měla jsem pocit, že ví úplně všechno, hlavně byl ochoten kdykoli odpovídat na moje zvídavé otázky. Na to neměli rodiče čas. On ano. A to mu i zůstalo.      O mnoho let později, když už s námi pár let nebydlel a já byla na univerzitě, fungoval jako poradce a rádce. Byl záchranou, kdykoli jsem něco nevěděla. Pořád jsem chodila s nějakými „intelektuály“, obvykle o rok, o dva roky staršími, jejich tématy byli impresionismus, Sartre, Villon etc… Tvářila jsem se, že jsem v obraze, ale většinou jsem byla úplně mimo. Ivan pro mě byl chodící encyklopedií. Dodnes se obdivuju jeho erudici zejména v literárních tématech, ale nejen v nich. Stěží byste se ho zeptal na jméno, o kterém by vůbec nic nevěděl. Zkrátka, vždycky pro mě byl jistota. Kdo další má tak úžasného bratra?   Takže žádní literární hrdinové…? Z těch literárních vzorů mě napadá Vinnetou, náš rudý bratr. Old Shatterhand mi připadal příliš hrubý, zato ten vymyšlený indián byl ideální. To výmluvně dokumentuje, v jaké naivní době jsem žila, daleko od skutečných problémů, plna komunistického elánu všech soudružek, které nás učily, jezdily s námi na školy v přírodě, S rodiči, 1949 22 vedly nás v literárních a divadelních kroužcích. Byla jsem zapsána snad do všech a k tomu jsem krasobruslila, chodila do baletu a nesundávala jsem červený pionýrský a posléze svazácký šátek z krku. To mi vydrželo až do maturity.   O čem jste jako malá snila? Chtěla jste být princeznou nebo se stát kosmonautkou, herečkou, popelářkou či profesorkou francouzštiny? Napadá mě, že v mém okolí jsme všechny chtěly být princeznami. Nevím, jak se to soudruhům povedlo, ale asi žádná z nás netoužila létat do vesmíru v tak neforemném oblečení, vypadat jako robot. Která kosmonautka nosí na hlavě korunku?      Ta touha být princeznou ve mně bohužel zůstala. Po emigraci jsme se viděli s rodiči poprvé v Baden-Badenu u Ivana po deseti letech. Psal se rok 1978 a to setkání pro mě bylo samo o sobě vyčerpávající. O tom možná ještě později.      Po tom rodinném náporu jsme jeli s mým manželem Ignaciem do Itálie a do Španělska. Pro mě to byl splněný sen a on se vracel do míst svých studií. Provázel mě Florencií, Římem, Benátkami. Jednou v Miláně, na hradě Sforzesco, který vyzdobil i Leonardo da Vinci, jsme se procházeli po obrovském schodišti a já se zasnila, představovala jsem si, kdo všechno šlapal tu dlažbu mnoho století přede mnou… A možná už jsem tu byla, jako někdo jiný, vznešený, kdo tudy kráčel v jiné době… Ignacio začínal být netrpělivý, kamsi spěchal, svěřila jsem se mu se svými myšlenkami.      On na to: „Cítíš se jako vévodkyně Sforzi? Ale pozor: co když jsi tady před staletími drhla to schodiště, po kterém se teď vznášíš…? Tebe ani nenapadne, že bys mohla být v minulém životě služka?“      Strašlivě mě to urazilo a jeho náramně rozesmálo. V podivném smyslu pro humor se podobal mým bratrům. Jsem si naprosto jistá, že jsem ty schody nikdy neuklízela!   Věříte, že existuje něco jako život po životě nebo že jsme žili minulé životy? Občas jsem mívala tak zvláštní pocit, něco jako déjà vu, že si myslím, že to možné je. Minulé stejně jako budoucí životy. Nic jsem o tom ale nestudovala, snad z obavy, že by mě to příliš pohltilo. Ta myšlenka mě láká, ačkoli v praxi si to neumím nijak představit ani vysvětlit. Je ale hezké si to myslet.   Ještě k těm hrdinům vašeho života. Otec Ota Kraus byl odbojář, prošel peklem lágrů. Podle toho, co jsem o něm četl, to musel být frajer, v tom nejlepším slova smyslu. Viděla jste ho jako hrdinu? Byl to frajer, tak jsem ho viděla. Táta byl jistota. Měl výborný smysl pro humor a dar nebrat všechno úplně vážně, tedy to, co za to nestojí. Byl rozhodný, někdy tvrdý a přísný – aspoň v dnešních měřítkách –, ale mně to imponovalo. Stejně jako mamince se mi takoví muži líbili.      Možná vyvstává otázka, proč tedy byl mým ideálem Ivan. Jeho jsem mohla obdivovat díky intelektu, táta byl ten, s kým můžete jít životem a ničeho se nemusíte bát.      Podnikal s námi podivné a málo výchovné kousky, ale nás to moc bavilo. Často ho Božena posílala v neděli, alespoň s námi staršími – přece jen měla obavu svěřovat mu to nejmladší dítě –, na procházku, zatímco připravovala oběd. A tak jsme třeba jezdívali tramvají z konečné na konečnou. Nejraději jsme měli jedničku, možná s ní jezdívalo méně lidí nebo dráha byla členitější, to už si nepamatuju, ale tatínek nás učil vyskakovat za jízdy v zatáčkách. V těch starých tramvajích bez automatického zavírání dveří to šlo. Museli jsme se připravit a na jeho výkřik „Kupředu!“ jsme skočili. On poslední, to už tramvaj jela dost rychle… Nevím, jak je to možné, ale nikdy se nám nic vážného nestalo. Nejlíp vždycky skákal Honza. Myslím, že Ivan, o hodně starší, tuto zkoušku odvahy nepodstupoval.       Jindy jsme jeli za Prahu. Auto jsme nikdy neměli, tak vlakem či autobusem…   Proč vlastně? Proč jste nikdy neměli auto…? Neměli jsme dost peněz. Bylo nás moc, vydělával jenom tatínek. Když minulo nejhorší politické období, mohl odejít z ČKD a začal pracovat pro Státní nakladatelství technické literatury jako šéfredaktor nového časopisu Strojírenská výroba, který založil.      Tam se mu, myslím, vedlo dobře, na tehdejší dobu měl asi i dobrý plat, ale Boženě to obvykle nestačilo. Nějak s tím nevycházela. Není divu: jenom Eliška chodila do baletu, na krasobruslení, později taky na hodiny klavíru, ostatně jako všichni sourozenci, a to všechno platila. Zřejmě aniž by to tátovi oznamovala nebo se s ním radila. On jenom permanentně nechápal, proč měsíční výplata vystačí pouze na čtrnáct dní…      Začal dostávat další peníze za nová a nová vydání svých knih Továrna na smrt a Noc a mlha, ale ani to nestačilo. Zkrátka první auto sehnal až náš Jeník, ale to bylo v sedmdesátých letech, kdy už jsem tam nebyla. Automobil nám ale nechyběl, mě ani nenapadlo se o nějaký zajímat, což mělo za následek, že jsem se nikdy nenaučila řídit, nijak mě to nelákalo. Ve dvaadvaceti jsem dorazila do Kolumbie a našla si šikovného manžela, který se postaral o to, abych měla vždy vlastního řidiče.   Dobře, takže jste se vlakem či autobusem vydávali s tatínkem na výlety za Prahu… Procházeli jsme se po krajnicích a táta zavelel: „Jdeme na oběd!“ To znamenalo vylézt na stromy podél silnice a pustit se do ovoce. Obvykle to bývalo v období třešní. Domů jsme se vraceli unavení, špinaví, veselí a upovídaní. Maminka nechtěla věřit našemu vyprávění.      Nikdy nás nevedl na výstavu nebo do divadla, to, jak říkal, nebyl jeho úkol.   Byl to prostě táta, nehleděla jste na něj jako na titána, který se vzepřel peklu… Vůbec ne. On o tom vyprávěl tak běžným způsobem, že nás mnohdy bavil. Jak chutná myš v polévce, když je to jediné maso za léta… Jak vyzrát na esesáka… Nikdy jsme ho nepovažovali za hrdinu. Někoho důležitějšího, než jsou jiní. U nás to oba – i maminka, která toho za války taky zvládla hodně – brali jako součást jejich i naší historie, na kterou se nesmí zapomínat, ale ani v ní příliš často pobývat.      Když jsem si sehnala první opravdu krásnou letní brigádu na Karlštejně jako vícejazyčná průvodkyně zahraničních turistů – vidíte, zas je tam někde ta skrytá princezna –, byla jsem strašně hrdá. Kvůli velkému zájmu nebylo snadné tu práci získat. Pyšně jsem to oznamovala u večeře, kde se každé rodinné téma znevažovalo a probíralo za všeobecného posměchu.      Tatínek suše řekl: „Ale prosím tě, mohla bys jet se mnou do Osvětimi a provázet cizince v muzeu.“ Na to jsem mu s opovržením odpověděla, že snad nemyslí vážně, že bych já jela do koncentráku! Božena to urovnala otázkou, jak chceme srovnávat hrad Karla IV. s nacistickým vězením, a ještě k tomu v Polsku?!      Takže já viděla Auschwitz teprve s Ignaciem, který ho chtěl stůj co stůj navštívit. Samozřejmě s tátou jako průvodcem. Považoval to za velkou čest, že tam může jet s někým, kdo všechny ty hrůzy přežil. Já takhle vůbec nepřemýšlela, což byl důsledek jejich výchovy.   Připadá mi, že maminka je nedoceněná hrdinka. Ve čtyřicátém zůstala sama s ročním Ivánkem, z Prahy se musela odstěhovat do Libčic a potom vychovala celkem pět dětí. Kdo měl doma hlavní slovo? Ano, maminka je opravdu nedoceněná hrdinka. Teď, když se v rodině scházíme, abychom vzpomínali a doplňovali „naši historii“, se ukazuje, že ji každý máme ve vzpomínkách trošku jinak. Co všechno byla schopna udělat pro přežití svého synka a manžela během těch pěti let! Ona sama mnohé z toho, co dělala, považovala za jediné možné, ale bez ní by nebylo nic.   Eliška Krausová-Chaves (4. května 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí byla děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.   Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu. Spolupracoval s Českou televizí, TV3 a Z1. Je spoluautorem knih Palo Habera in flagranti, Wanastowi Vjecy –Divnoknížka, Dva na jednoho, Století Miroslava Zikmunda, napsal knihy Studio 6, Peter Nagy – Musicross, Jižním křížem krážem a Orion hlavou dolů. Pro ostravské studio ČT napsal a provázel čtyři třináctidílné cykly Postřehů odjinud z Austrálie, Nového Zélandu, jižní Afriky a nejnověji z Kolumbie. Na tomto základě vznikla knížka rozhovorů přes oceán s Eliškou Krausovou Letenka do neznáma.   K letošním 75. narozeninám Elišky Krausové-Chaves vydalo nakladatelství Prostor, 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-17 14:06:51

New York Times versus blogující psychiatr: prozatímní výsledky

Scott Alexander Siskind je kalifornský psychiatr, který roku 2013 založil blog jménem Slate Star Codex. Na něm vystupoval pod svými prvními dvěma jmény – Scott Alexander. Samotné jméno blogu, které asi na první pohled působí malinko divně (co je to břidlicová hvězda?), vzniklo ze jména Scott Alexander přeuspořádáním jednotlivých písmen. Příjmení autora mělo zůstat tajné navěky, což bylo z jeho strany trochu naivní a nereálné očekávání; ale humanitnímu intelektuálovi můžeme trochu naivity v internetových poměrech odpustit. Předem upozorňuji, že ve věci Scotta Alexandera nedokážu být neutrální, protože jeho blog pro mě byl nekalorickým ekvivalentem královské, ba přímo císařské žranice. Jedna lahůdka střídala druhou. Nikdy a nikde jsem neviděl tak konzistentní míru kvalitního a poctivého uvažování v kombinaci s originalitou, vtipností a navíc ještě neuvěřitelným objemem textové produkce. Jak tenhle chlapík dokázal vedle psaní svého blogu ještě vykonávat profesi psychiatra na plný úvazek, je mi záhadou; snad se někde poblíž jeho bydliště nachází trhlina v časoprostoru, kde den trvá nejmíň 36 hodin. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Hanopis na blogera Po sedmi letech existence se Slate Star Codex dostal do krize, když jeho autora kontaktoval reportér New York Times Cade Metz, který prý původně chtěl psát článek o tom, jak je racionalistická komunita (ke které Scott Alexander patří) zajímavá a jak včas odhadla riziko covidové epidemie v době, kdy ostatní ještě situaci podceňovali. Nicméně při té příležitosti se Metz rozhodl zveřejnit celé jméno autora blogu, jak mu údajně ukládala interní politika NYT (ta má, ehm, řadu výjimek). Scott Alexander, v obavách z toho, jaký dopad bude mít toto odhalení na jeho pacienty, raději smazal celý svůj blog a na internetu se strhlo haló mezi jeho fanoušky. Stalo se, co muselo. V dnešní době je pro populárního autora víceméně nemožné udržet si anonymitu, zvlášť když hned zpočátku nemoudře prozradil svá první dvě skutečná jména. Bývalý autor Slate Star Codexu si ji také neudržel a musel si přeuspořádat podstatnou část života. S bývalým zaměstnáním se rozloučil a založil si vlastní psychiatrickou kliniku, Lorien Psychiatry, která si mimo jiné dala za cíl být cenově dostupná i chudším pacientům. (Ceny zdravotní péče v USA by vydaly na několik nesouvisejících článků…) Založil si také nový blog Astral Codex Ten na serveru Substack a od té chvíle píše tam. Na Substacku mohou populární autoři slušně vydělat a tamní vedení se hlásí ke svobodě projevu, takže z tohoto pohledu zatím Scott Alexander dopadl dobře. Nicméně celá odysea nebyla u konce, protože právě před pár dny vydaly New York Times konečně ten hanopis, pardon, článek, o který původně šlo. Kdo by narazil na paywall, případně nechce z nějakého důvodu lézt na stránky NYT, může si jej přečíst zde. Schválně si jej tedy přečtěte, než půjdeme dál. Jak najít špínu Nevím, jak na vás, ale na mne působí tenhle text velice divně. Jedno z údajných zamýšlených témat – jak racionalisté předpověděli obtížnost covidové situace – se tam ani neřeší. Jediné místo, kde jsem pocítil aspoň záchvěv kladných emocí k autorovi, je to, kde si stěžuje na příval urážek v e-mailu; ani idiotům, respektive lidem, kteří se jako idioti chovají, by se nemělo vyhrožovat, ať vás vytočí jakkoliv. Nicméně jinak je ten článek podivným, křečovitým pokusem o to, olíznout aspoň trochou špíny člověka, na kterého jinak nedokázali najít nic pořádně negativního. Základní naladění textu, už asi od šestého odstavce dál, je to, že kolem racionalistické komunity se vyskytují rasisti a jiní podezřelí jedinci, přičemž Metz, aby tuto temnou asociaci co nejvíce podpořil, místy kroutí s realitou značně zákeřným a zavádějícím způsobem. (Chcete-li vědět jak, dobře to shrnul jiný bloger Scott Aaronson zde nebo Matt Yglesias zde.) Hojně se tam používají strašidelné uvozovky, takové ty, kterými zpochybňujete uvedený výraz, například napíšete-li Erdogan je opravdový „demokrat“. Dokonce i sám Metz na závěr článku uvádí kritiku od své známé, která mu řekla, že jeho text neférově prezentuje Alexandrův blog jako dálniční odbočku k radikalismu (on-ramp to radical views). Ale stejně ho v téhle podobě vypustil. Scott Alexander zareagoval na Metzův článek na svém blogu, kde také vyjmenovává místa, jež považuje za neférová. Těžko říci, zda tím celá záležitost skončí, já už jsem si z ní ale odnesl dost. Kádrování novinářů První věc: New York Times se posouvají kamsi do pekel a tento článek je toho jen dalším důkazem. (Jejich listopadová reportáž o Emmanuelu Macronovi do toho zapadá – podařilo se jim nemožné, po tom článku bych jej snad skoro volil.) Když loni opustila New York Times novinářka Bari Weiss, stěžovala si ve svém rezignačním dopisu na velmi nepřátelskou atmosféru a osobní napadání v redakci, jakož i na čím dál fanatičtější přístup k tomu, co smí a nesmí spatřit světlo světa. „Naším editorem se stal Twitter.“ Tehdy její dopis rozvířil hodně debat, a ne každý jej bral úplně vážně. Ale současná aféra ohledně vyhození Donalda McNeila mladšího, reportéra, který pro NYT pracoval čtyřicet let, Weissové slova docela potvrzuje. (Shrnující článek ve Washington Post, kde najdete popis celé kauzy.) Nejtěžším konkrétním obviněním proti McNeilovi bylo, že když byl roku 2019 dotázán na případ, ve kterém figurovalo „N-slovo“ (nigger, pro české čtenáře), ve své odpovědi to zapovězené slovo zopakoval. Ne vůči někomu konkrétně, jen v kontextu věci, na kterou byl tázán. Dále byl obviněn z toho, že nevěří v koncept bělošského privilegia a dalších ideozločinů, například toho, že se vysmíval tradiční šamanské medicíně v Peru. Vedení redakce jej v roce 2019 jen formálně pokáralo a život běžel dál. Událost asi rok a půl spala, pak ji někdo vyhrabal a na McNeila dopadlo klasické Molochovo kladivo. Ani obřadná omluva mu nepomohla; nepřátelský dopis podepsaný více než 150 zaměstnanci požadoval přísnější trest, načež, právnicky řečeno, McNeil a New York Times rozvázaly svůj pracovně-právní vztah. (Další komentátor NYT Bret Stephens k tomu případu napsal kritický článek, který mu odmítli otisknout; nakonec vyšel v konkurenčních novinách.) Metzův článek je pro mne dalším kamínkem do této mozaiky. Metz patří ke starším kádrům, jeho parketou byly technologie a nemíval pověst někoho, kdo píše „hit jobs“ (články, jejichž cílem je někoho zostudit). Dost možná ale v současné atmosféře pochopil, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. A tak ve svém článku udělal ze Scotta Alexandera Siskinda, liberálního kalifornského Žida a voliče demokratů, podezřelého pomahače a možná i spojence bílých nácků. Blbé je, že vzhledem k nashromážděné reputaci můžou ty noviny ještě dlouho žít a dokonce být používány jako etalon pravdy při fact-checkingu, ačkoliv na jejich stránkách aktivismus vytlačuje dřívější snahu o neutralitu. Než úplně skácíte k zemi slavnou a velkou instituci, nějakou dobu to trvá. Kdy se racionalismus dostane na černou listinu? Druhá věc: Substack utěšeně roste, přestěhovala se tam řada zajímavých autorů a vypadá to, že se aspoň na nějakou dobu stane útočištěm nezávislých myslí. Pro mě osobně je nejzajímavější, že si tam založila svůj blog i Zeynep Tufekci, což je původně programátorka, která se časem stala novinářkou a hodně se věnuje tématům prorůstání vědy, techniky a společnosti. V České republice by se jí nejspíš podobal nedávno oceněný Petr Koubský. Podobně jako on, i Zeynep Tufekci píše do mainstreamových médií (The Atlantic, New York Times). Nicméně stejně tak bychom asi mohli říci „podobně, jako tam psával Donald McNeil“. To, že si zrovna Zeynep Tufekci založila vlastní Substack, mi nepřijde jako úplná náhoda. Možná jí jde jenom o boční příjem, ale moc nevěřím, že by zrovna výše zmíněné instituce platily špatně, zejména pak tak slavné autorce. Spíš si myslím, že je to z její strany – kromě zábavného dvorečku pro vlastní hraní – taky pojistka pro případ, že se racionalismus definitivně dostane na černou listinu, nebo že někdo přece jen úspěšně vyhrabe něco z její dávné minulosti a předhodí ji Twitteru k roztrhání a sežrání. Nakonec vyrostla v Turecku devadesátých let, má tedy svoje zkušenosti. Vrátím-li se ještě jednou a naposled k tomu Metzovu článku, negativní postoj ke „studenému“ racionálnímu uvažování je z něj dost zřetelně cítit. Je možné, že nedostatečně ideologicky zapálení, skeptičtí intelektuálové budou časem na indexu; ostatně by to v dějinách lidstva nebylo poprvé ani podruhé. (Mimochodem, když už jsme u Turecka a intelektuálů. Nedávný vtip přímo od zdroje: Sedí novinář v tureckém vězení a čte zajímavou knihu. Když je na konci, zjistí, že existuje i druhý díl. Ptá se tedy dozorce, jestli by jej ve vězeňské knihovně sehnal. „Ne,“ odpoví dozorce, „ten tady nemáme, ale s autorem vás seznámit můžu, ten sedí o patro výš.“) Přichází vláda davu Třetí a pro dnešek poslední věc: jednou skutečností mě Substack přece jen znepokojuje. Technicky řečeno je to single point of failure, tedy místo, kam když zatlačíte, můžete způsobit zhroucení celého systému. Nashromáždí-li se tam dostatečné množství neortodoxních a přitom zajímavých autorů, určitě vznikne snaha o jeho zničení. Minimálně proto, že kontrast mezi kvalitou tvorby svobodných lidí a těch běžných zaměstnanců, jejichž ultimátním editorem je Twitter, bude moc velký. Nejde jenom o talent, bez náhubku se zkrátka píše podstatně líp. Kdybych byl zlý lord Inkluzor a chtěl ve jménu Univerzálního Dobra rozdrtit Substack na prach, útočil bych na něj přes peníze a pokoušel bych se přesvědčit firmy jako Visa, MasterCard, PayPal a Stripe, aby s ním rozvázaly spolupráci. Schválně, jestli takový pokus během následujících dvou či tří let nastane… Pokud ano, jedinou obranou potrefených by bylo to, že lidé jako Greenwald, Tufekci a Yglesias mají opravdu početné a věrné publikum, které by asi zvedlo rebelii. Nikterak se mi nelíbí vize budoucnosti, ve které o přežití té či oné organizace rozhoduje otázka, kdo dokáže na svoji stranu sehnat početnější a vzteklejší zástup lidí, ale to je holt taky určitá zdegenerovaná forma demokracie. Přesně té, před kterou kdysi varoval Aristoteles a říkal jí ochlokracie, vláda davu. Stejně je zajímavé, jak se ty dějiny občas pohybují v kruhu. Starořecký politik by nejspíš na počítač hleděl zcela zmateně, ale kdyby se mu vysvětlilo, co se na těch sítích děje, zorientoval by se jedna radost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-04 10:13:59

Jeff Bezos na odchodu aneb Proč místo Amazonu nemáme v Evropě Dunaj

 Zakladatel Amazonu Jeff Bezos otevřeným dopisem oznámil, že se vzdává ředitelského křesla a přesouvá se do správní rady, patrně i proto, aby měl více času na své další aktivity. Mezi ně patří Blue Origin, raketová společnost, která má ambice konkurovat SpaceX, ale funguje zcela jiným způsobem – daleko více se soustřeďuje na co nejdokonalejší vývoj na papíře (respektive v CADu) a mnohem méně na spektakulární exploze prototypů na přistávací rampě. Blue Origin nepochybně potřebuje více manažerské pozornosti, neboť působí dojmem, že jim tak trochu ujíždí vlak ve vývoji. Je možné, že nás jejich designový tým v dohledné době oslní Dokonalou Raketou, ale nevsázel bych na to. Intuitivně se mi zdá lepší postup Muskových inženýrů, protože nevěřím, že u tak složité věci, jako je manévrovatelná a znovupoužitelná raketa, se dá všechno namodelovat v počítači. Ale to je koneckonců jedno, jen ať se ukážou. Zajímavé je spíš zastavit se na chvíli u fenoménu Amazonu jako takového a chvíli nad ním meditovat. Pokud možno s odstupem a bez emocí. Sice je to firma velikosti plejtváka obrovského, která napáchala spoustu nečistých věcí a kterou výbor Kongresu doporučil rozdělit na menší kousky, ale stejně se vyplatí na chvíli tu animozitu odložit a přemýšlet, čím je Amazon zvláštní. Při psaní tohoto článku jsem částečně vycházel z pravidelných dopisů Jeffa Bezose partnerům Amazonu, jehož shrnutí z let 1997-2016 lze najít jako PDF zde; hlavně proto, že je to jedna z mála možností, jak nahlédnout do jeho hlavy. Data, data, data... Je dost těžké se dostat k nějakým relevantním informacím o Jeffu Bezosovi coby člověku, přece jen je to nepříliš sdílný miliardář, který žádnou zvláštní otevřeností vůči novinářům netrpí. Jestli ale můžeme soudit podle toho, jak vypadá jeho největší dílo, Bezos je neuvěřitelně algoritmická osobnost, neustále analyzující data, data, data. Všechno v jeho světě se řídí nějakými principy a pravidly odvozenými z dat. Každý prohřešek proti těmto pravidlům má v sazebníku stanoven adekvátní trest. Těch pár lidí, které znám a kteří zkusili pracovat v Amazonu, se shodlo na tom, že si tam připadali jako roboti z masa a kostí. Osobně si myslím, že Amazon směřuje k naprosto masivní robotizaci v průběhu následujících deseti či patnácti let. Živí pracovníci zůstanou na příjmech reklamací, možná i u balení samotných zásilek, ale co se kmitání po gigantických skladech týče, tam už se produktivita lidských zaměstnanců moc zvyšovat nedá, kdežto roboti se dají vylepšovat ještě hodně dlouho. Navíc je patrné, že pracovní podmínky živých zaměstnanců mohou vést ke špatnému PR v tisku (zvlášť tento článek v NYT byl docela brutální, podobně jako tento v Atlanticu), kdežto skutečnost, že si nějaký robot zadřel na vzdutých parketách kolečko, žádného reportéra vzrušovat nebude a trhák se o ní napsat nedá. Společnosti (a teď tím slovem myslím jak firmy, tak státy a celé kultury), které se řídí striktním Ordnungem, mívají přirozenou tendenci padat do pasti zkostnatělosti a neschopnosti reagovat na novinky kolem sebe. Tomuhle problému se Amazon dokázal vyhnout neustálým důrazem na inovace, kterému se v amazonském firemním žargonu říká „Day 1 – Day 2 mentality“. (Bezosův dopis z roku 2016 popisující totéž.) Zhruba řečeno, ani vysocí manažeři nesmějí chrápat na vavřínech, jinak jsou tvrdě vyměněni. Toto je natolik netypický stav, že jsem upřímně zvědav, zda po Bezosově odchodu vydrží. Velké a ziskové firmy mnohdy nejpozději po generační výměně začnou plodit manažerskou šlechtu s chlupatými koberci v pracovnách a s přístupem „říkej mi Vaše Vysokoblahorodí, chrapoune jeden“. Z hlediska malých firem je to dobře, protože jenom kvůli tomu dokážou těm gigantům konkurovat a růst. Amazon v tomhle směru tvoří velkou a netypickou výjimku. Ačkoliv dorostl rozměrů Godzilly pravidelně krmené steroidy, stále si ještě zachovává schopnost reagovat na změny trhu s agilitou podstatně menšího, mladšího a hladovějšího živočicha. Proti tomu se jakákoliv konkurence buduje jen velmi těžko. Co je dobré pro zákazníka, to je dobré pro akcie Další zvláštnost, která nejspíše pomohla Amazonu k růstu, je ta, že Bezos nikdy moc nekladl důraz na to, co se děje s akciemi firmy na burze, zvlášť pak ignoroval ty charakteristické výkyvy ze dne na den. Deset procent sem, deset procent tam, čert to vezmi. Ve svých dopisech Bezos rád cituje investora Benjamina Grahama, jehož názory na obsesivní sledování hodnoty akcií byly silně kritické. Amazon se v Bezosově podání zaměřoval na koncového zákazníka a jeho spokojenost s tím, že co je dobré pro zákazníka, to bude v delším časovém horizontu dobré i pro akcie. Toto je jedna z mála věcí, kterou má Jeff Bezos společnou s Elonem Muskem, se kterým se přetahují o místo nejbohatšího člověka na světě, a kteří se od sebe jinak liší prakticky ve všem; zkuste si představit koženého a neosobního Bezose v následujícím videu – nejde to. Nicméně ani jeden si nenechává diktovat od burzy, co má dělat. Evropská unie vzniku konkurence nepřeje No dobrá, Bezos už nebude ředitelem Amazonu, pod novým šéfem nejspíš společnost zamíří malinko někam jinam a třeba ten její neprorazitelný krunýř trochu změkne. Co konkurence? Vyroste nějaká? Teď trochu odbočím. Po posledním článku jsem se zase dočkal reakcí, že prý tu EU moc zesměšňuji atd.; jeden z těch méně paranoidních a slušnějších pisatelů se mě dotázal e-mailem, zda bych nemohl unii kritizovat trochu konstruktivněji? V pořádku, následuje tedy konstruktivní kritika EU. Evropská unie tvoří společný trh o stovkách milionů lidí, na světové poměry relativně zámožných. V podstatě není důvod, aby tady nevznikla nějaká vážná a velká konkurence Amazonu. Určitě by to nebylo ve zbyrokratizované a předaněné Francii, ale jsou tu i menší a akceschopnější státy, třeba Estonsko nebo Slovinsko. Hypotetický evropský Amazon by se klidně mohl jmenovat třeba Dunaj. Jenže ten náš milý společný trh je optimalizovaný hlavně pro kamiony proudící se zbožím sem a tam a má jednu slabinu: absenci jednotné poštovní a balíkové služby a příliš složitý tarif mezinárodní dopravy zásilek. To je ten hlavní důvod, proč se španělskému e-shopu nevyplatí udržovat švédskou verzi. Cena dopravy zboží z Málagy do Malmö by byla tak vysoká, že Švédi ve španělském e-shopu nakupovat nebudou, i když by to byla otázka pár kliknutí a platit by mohli světově uznávanou kartou. Tenhle problém postihuje veškerý e-obchod s fyzickými předměty, od nejmenších krámků až po megafirmy. Z poštovního a balíčkového hlediska žádná jednotná Evropa neexistuje, a tak nastávají absurdity, že máte-li obchod v Českém Těšíně, vyplatí se zákazníkovi z Bielsko-Bialé nebo z Čadce sednout do auta a dojet si pro nákup osobně, aspoň má-li na to čas; mezinárodní balíček na vzdálenost pár desítek kilometrů by vyšel dráž než ten benzín. Sám na to narážím, kdykoliv se mi někdo ozve z ciziny, že by chtěl poslat knížky. Dokonce i Německo vyjde tak čtyřikrát dráž než Česká republika, přitom je to blízko. Španělsko nebo Irsko by vyšlo strašlivě draho. V tomto mají americké e-shopy, včetně Amazonu, určitou konkurenční výhodu jednotného prostředí. Balíček malé velikosti z Aljašky na Floridu stojí 8,45 USD a střední velikosti 15,50 USD, zcela stejně, jako byste si jej posílali mezi dvěma městy v tomtéž státě, a americká pošta slibuje jeho doručení během třech dnů napříč kontinentem, navíc s příjemnou poznámkou regardless of weight (bez ohledu na hmotnost). Není to sice supernízký, ale zato aspoň jednotný a jednoduchý tarif, zhruba odpovídající kupní síle průměrného Američana. A to znamená možnost založit si e-shop s celoamerickým dosahem víceméně kdekoliv. Skvělé je to zejména pro podnikatele z nějakých méně ekonomicky zdatných končin USA. Mohou odněkud z venkovského Missouri klidně obsluhovat zákazníky v Kalifornii, aniž by platili kalifornské nájmy za skladiště a kalifornské mzdy zaměstnancům. Srovnejte tuto jednoduchou a přímočarou situaci třeba s aktuálním ceníkem České pošty za mezinárodní Obchodní balík. Nejenže je roztříděn do hmotnostních kategorií po jednom kilogramu(!), ale ještě rozděluje evropské země do čtyřech cenových kategorií, přičemž u těch nejvyšších jsou ceny opravdu závratné. Mohla by EU v rámci fungování jednotného trhu mít i něco jako jednotný poštovní systém, který by aspoň trochu připomínal fungování U. S. Post a usnadňoval fungování e-shopů napříč kontinentem? Nejspíš mohla, však evropské pošty jsou vesměs až dodnes ve státních rukou. Nicméně zatím nemá, a to je něco, co omezuje v růstu všechny e-shopy v Evropě. Jakmile chcete překročit hranice své vlastní země, narážíte, mimo jiné, na problém vysokého poštovného. Tady by se dalo něco konstruktivního dělat, že? A nejen s poštou, dost možná by šly uhladit i nějaké základní právní principy. Aby pro obchodníka z Kypru nebo Finska bylo stejně samozřejmé a bezrizikové poslat balíček s objednávkou do Irska, jako je to nyní samozřejmé mezi Aljaškou a Floridou. Zrovna těm chudším zemím na jižním křídle unie by to mohlo pomoci. Kapacitních přístavů a nevyužitých skladišť je v Itálii a v Řecku habaděj, jen kdyby jich každý živnostník mohl využít k rutinnímu zásobování koncových zákazníků v bohatší severní Evropě … třeba by pak ta zadlužená periferie nabrala druhý dech. Tady si hážeme kolektivní klacky pod nohy sami. Teoreticky mluvíme o „společném trhu“ a u některých věcí opravdu funguje, ale v e-obchodu je to zoufalství. Většina malých e-shopů v Evropské unii obsluhuje jenom svoji vlastní zemi, protože ty starosti a náklady spojené s expanzí do sousedství prostě nestojí za to. A přitom jeden z těch malých e-shopů by mohl být onen budoucí Dunaj.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-05 12:40:42

Spisovatelka Petra Dvořáková: V klášteře jsem se naučila vytrvalé práci a sebedisciplíně

Spisovatelka a scénáristka Petra Dvořáková, držitelka ceny Magnesia Litera za knihu Promarněné sny, ráda píše o tom, co ji zaujme. Neopomíjí ani malé čtenáře a její Julie mezi slovy jí vynesla Zlatou stuhu za nejlepší beletristickou knihu pro mládež.     Většinu svého života jste prožila v Lavičkách u Velkého Meziříčí, kde jste vyrůstala se sourozenci. Co vás v dětství bavilo? To dětství z hlediska života na vesnici bylo skvělé, žili jsme natěsno s přírodou. Zažívali jsme spoustu iniciačních momentů, třeba vyšplhat na kaštan, který rostl na návsi. Scházely se tam děcka z celé vesnice, a kdo zvládl vyšplhat do koruny, zapadl do party. Dětství v Lavičkách – to byla spousta her a lítání po venku, byla to maličká voňavá místní knihovna, ale také stará škola a pan učitel Chalupa, který voněl cigaretami a měl vzácnou čtyřbarevnou propisku, kterou nám do deníčku zapisoval jedničky.   Bylo vám čtrnáct let, když jste vstoupila do kláštera a studovala na zdravotní sestru. Co vám toto období dalo? Naučila jsem se vytrvalé práci a sebedisciplíně, to se v životě nikdy neztratí.   Po odchodu z kláštera jste se vdala, stala maminkou a pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. Osud si s vámi nepěkně pohrál. Dlouhý boj s anorexií, vážné onemocnění mladšího syna. A v té době jste začala psát. Pomohlo vám vypsat se z bolestí? Psaní knih jsem nikdy nebrala jako terapii. Na to může člověku sloužit deník, a nemusí z toho dělat knihu. Terapeutickou funkci psaní jsem si ale mimoděk uvědomila u knihy Já jsem hlad. Došlo mi, že tím, že člověk něco napíše, tak si ten problém vlastně vyndá z hlavy a může se na něj koukat zvnějšku. Tím ho může zahlédnout trochu jinak a najít pak řešení. Ale na tohle opravdu knihy primárně sloužit nemůžou.   Vaše první kniha Promarněné sny vám vynesla cenu Magnesia Litera. Postupně přišly další tituly. V každé své knížce se zabýváte jiným tématem. Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Nemá to žádný systém, jednoduše mě nějaké téma zaujme, někde se s ním potkám a zkouším ho literárně rozvinout. Buď mi to jde, nebo ne. Často se při zpracování tématu zaseknu a rukopis klidně i na roky odložím.   Dvě své knížky – Julie mezi slovy a Flouk a Líla – jste věnovala dětem a knihu Každý má svou lajnu mládeži. Za Julii mezi slovy jste obdržela Zlatou stuhu a Cenu učitelů. Co vás přivedlo k psaní pro děti a mládež? Je to jiný způsob psaní. V něčem náročnější, v něčem jednodušší. Baví mě vidět dětský svět, baví mě setkávat se s dětmi, dívat se na to, co je zajímá. Proto mě asi taky napadlo psát první knížku pro děti. Díky postavě Julii jsem vlastně mohla vstoupit do jejich světa a chvíli tam pobýt.   Působíte také jako scénáristka například TV pořad pro děti a mládež Planeta Yó nebo Agent v kapse. Co je vám bližší, psaní knih nebo scénářů? Určitě psaní knih. Psaní knih je odlišný způsob tvorby, hodně se to liší od scenáristiky. Příběh v knize musíte vést jinak než ve scénáři, kde můžete relativně v dění skákat. V próze tím vytváříte jen zmatek. I když si spousta lidí myslí opak, ten knižní způsob psaní je vlastně mnohem náročnější, protože v knize za vás kamera nic neodvypráví. Kdežto ve scénáři můžete větší část hodit na ni, což práci dost usnadňuje.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory nebo témata, které preferujete?  Popravdě, nejsem moc velká čtenářka, čtu velmi pomalu a navíc, když se živíte psaním, ve volném čase si potřebujete od písmenek trochu odpočinout. Mám hodně ráda současné české autory, hodně čtu poezii, třeba nová sbírka Jonáše Zbořila je opravdu skvělá, nebo Zahrada od Marty Jirousové.   Máte dva syny Dominika a Vítka, kteří od dětství hráli florbal. Někde jste přiznala, že jste také velký fanda tohoto sportu, a když je možnost, tak si jej ráda zahrajete. Platí to stále? Dávno ne, nebyla jsem zrovna silný kousek v týmu, takže jak se objevili schopnější, a hlavně mladší hráči, synové mi naznačili, že je nejvyšší čas odejít (smích). Florbalu jsem věrná zůstala jako fanda, ale taky s florbalisty spolupracujeme na pomoci onkologicky nemocným dětem prostřednictvím rodičovské organizace Haima. A musím říct, že je skvělé, jak se k takto nemocným dětem florbalisti staví! I proto mám florbal tak ráda – nekončí na hřišti, ale má přesah k dalším hodnotám.   Máte ráda aktivní nebo pasivní odpočinek? Nějaké velké lenošení mi radost nepřináší. Miluji inliny, na nich si vyčistím hlavu úplně nejlíp. Z dětství mi zůstal i vztah k ručním pracím, takže občas něco upletu nebo ušiju. Nedokázala bych třeba jen tak sedět a koukat na televizi, ale když mám u toho pletací jehlice v ruce, je to docela fajn oddech.   Petra Dvořáková (narozena 1977) vstoupila do povědomí čtenářů knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly – biograficky laděný Já jsem hlad (2009) a Sítě – příběhy (ne)sebevědomí (2016). Kniha Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou za nejlepší beletristickou knihu pro mládež. Pro mladé čtenáře napsala také Flouk a Líla (2015) a Každý má svou lajnu (2017). Román Dědina (2018) se zařadil mezi nejprodávanější a nejoceňovanější tituly české prózy. Svou pozici autorky bestsellerů potvrdila románem Chirurg (2019) z lékařského prostředí. V roce 2020 vyšel zatím poslední román Vrány. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-25 10:50:51

Obžalovaní podruhé před cílem

Ve dnech 22. a 23. července 2020 u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně v procesu proti údajným výrobcům padělků cigaret Marlboro proběhly zbývající výslechy svědků a čtení listin, a nakonec zazněly závěrečné řeči. Soud se případem zabývá od 15. června 2015. Začal jsem jej sledovat v r.2018 a zpočátku jsem o něm psal jako o příběhu „Rošťáků“ a „Slušňáků“. ¨   Jako „Slušňáky“ jsem označil bratry Lebánkovy, majitele Lesního hotelu ve Zlíně. „Rošták č.1“ je recidivista Roman Šulyok, odsouzený mimo jiné za násilí na bratrech Lebánkových k dlouhému pobytu ve vězení, „Rošťák č.2“ je jeho mladší bratr Jan. „Zvláštní jednotkou“ jsou otec a syn Uhříkovi, kteří hrají nějakou vlastní hru a jsou blízcí Romanu Šulyokovi. Obžalobě čelila také obchodní společnost Vltava holding, a. s., bratrů Lebánkových. Proces spustila obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, jež se vyznačuje kvalitou mimořádného zmetku. Věcí se zabýval senát „soudkyně OLO“ – Ivety Šperlichové, která jej dovedla až k prvnímu rozsudku. Obžaloby zprostila pouze obžalovaného přítele Lebánků Jozefa Kajabu, jehož Roman Šulyok nařkl, že jim opatřil tabák. Pak ale Ústavní soud rozhodl, že je podjatá proti obžalovanému Ladislavu Lebánkovi, a Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek a případ jí odebral. Zanechala ale za sebou stopy, které poznamenaly další chod procesu. Hned na začátku z něj vyloučila hlavního obviněného Romana Šulyoka a v samostatném řízení jeho trestní stíhání zastavila bez navýšení trestu. Od té doby opakovaně posloužil jako svědek obžaloby. Protože je ve výkonu trestu za násilí proti spoluobžalovaným Lebánkům, určitě se nesnažil jim pomáhat a soud musel ztrácet čas prověřováním jeho fabulací. Do samostatného řízení vyloučila také jeho mladšího bratra Jana. Ale v jeho případě došlo také ke zrušení rozsudku a odebrání věci a za to, že jako podjatá ještě po rozhodnutí Ústavního soudu vydala rozhodnutí, ji tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal poslal před kárný soud. Proces tedy probíhá znovu od nuly. Senát předsedy Jiřího Dufka zahájil nové hlavní líčení 23. dubna 2019. Opakovaly se důkazy, provedené před senátem Ivety Šperlichové, ale Jiří Dufek dokazování doplnil a rozšířil. Zvláštním prvkem dokazování byl jeho zápas s Celní správou ČR o objasnění podivného zásahu celníků do vyšetřování. Ti sledovali příjezd kamionu s tabákem, ale nesdělili soudu, odkud přijel, kdo jej řídil, kdo zaplatil zboží i přepravu. Přitom zjištění majitele tabáku je zvláště kvůli struktuře skupiny obžalovaných pro rozhodování soudu nesmírně důležité. Iveta Šperlichová se o tento důkaz nezajímala. Jiří Dufek se snažil z Celní správy důležité informace „vydolovat“, ale neuspěl. Působí to na mne dojmem, že došlo k nepovolenému předstíranému převodu tabáku, jenž pak byl záminkou pro vpád celníků a policistů do skladu, v němž se najatí řemeslníci pokoušeli zprovoznit linku na výrobu cigaret (podrobnosti například v mém článku Celní správa brzdí trestní řízení). Výsledkem rozšířeného dokazování je jistota, že Roman Šulyok skutečně vyráběl a obchodoval padělky cigaret Marlboro v Malhosticích. Poškozenou firmu Philip Morris zastupovala mezinárodně uznávaná specialistka na ochranu práv k ochranným známkám Karin Pomajzlová. Státní zástupce Petr Matoušek se držel své závěrečné řeči z „předchozího kola“. Podle jeho názoru se důkazní situace po novém dokazování v podstatě nezměnila. Uznal, že obžalovaní netvoří organizovanou zločineckou skupinu. Pozoruhodný byl jeho projev nespokojenosti s prací policie, která prý nevyvíjela přiměřené úsilí a vyšetřování ukončila předčasně, aniž by úplně rozkryla strukturu sítě a vztahy obžalovaných. Na jiném místě ale vyčetl obžalovanému Ladislavu Lebánkovi jeho výrok o nedůvěře k místní policii. Státnímu zástupci je jasné, že hlavními viníky jsou bratři Lebánkové, kteří poskytli Romanu Šulyokovi prostory pro umístění linky na výrobu cigaret, řídili práce na zprovoznění výrobní linky, poskytli drobné související služby a zcela nepochybně začali vyrábět padělky cigaret Marlboro. Důkazem je právě dovezený tabák. Všichni obžalovaní podle jeho názoru bez výjimky věděli, že účelem zprovoznění strojů je výroba cigaret. Kvůli jasné vině požadoval pro bratry Lebánkovy trest odnětí svobody v rozsahu pět šest let, k tomu dočasný zákaz činnosti ve statutárních orgánech společností a peněžitý trest. Všem ostatním až na obžalovaného Jozefa Kajabu navrhl různě vysoké podmíněné tresty. V jeho případě opět doporučil zproštění obžaloby. Karin Pomajzlová stručně soudu sdělila, že trvá na oprávněném požadavku firmy Philip Morris na odškodnění. Pro větší část obhajoby je jasné, že hlavním viníkem je odsouzený Roman Šulyok: patří mu stroje, má zkušenost s výrobou padělků cigaret Marlboro a jejich prodejem. Celá akce směřovala k uspokojení jeho zájmů. Stroje přivezl s legendou, že je nechá zprovoznit a předvést zájemci o jejich odkoupení. Obhajoba všech obžalovaných jednotně odmítala nárok poškozené společnosti Philip Morris na odškodnění, protože zadržené padělky se nedostaly na trh a není ani prokázáno, že byly určeny k prodeji. Poškozené proto nevznikla újma, protože zadržené výrobky nevytlačily z trhu pravé cigarety Marlboro. Obdobně obhajoba popírá, že by státu vznikla škoda, protože spotřební daň z dovezeného tabáku zaplatila žalovaná firma Vltava holding, a. s., jako skladovatel. Všichni obžalovaní setrvali na stanovisku, že uvěřili původní legendě Romana Šulyoka o nutnosti zprovoznění linky za účelem předvedení zájemci o její odkoupení. Tristní je postavení řemeslníků najatých k zprovoznění linky: úkol nesplnili a pracovali zdarma. Zařízení dovezené Romanem Šulyokem v Lůžkovicích nikdy souvisle nepracovalo. Dokazuje to otřesové čidlo, vysílající SMS při každém spuštění a zastavení stroje, které se celníkům podařilo nepozorovaně upevnit na výrobní stroj. Nikdo z obžalovaných s padělky Marlbor neobchodoval. Obhájci bratrů Lebánkových jako hlavních obžalovaných uvedli, že jejich klienti neměli s akcí Romana Šulyoka nic společného až na to, že na doporučení společného známého mu povolili uskladnit stroje v jejich skladu a ve strachu z jeho agresivity poskytli pár drobných služeb. Není prokázáno, že by byli vlastníky dovezeného tabáku. Do příslušného skladového prostoru nechodili a ani jiným způsobem nekontrolovali průběh prací. O dovozu tabáku nic nevěděli, na jeho přepravě se nepodíleli a ani se na něj nešli podívat. S cigaretami neobchodovali. Na rozdíl od Romana Šulyoka jsou bezúhonní a byli v dobré finanční situaci, takže neměli motivaci k vstupu do rizikového nezákonného podnikání. Doznávám, že jsem nezaznamenal žádný důkaz, který by jejich obhajobu vyvracel. Jejich přítel Jozef Kajaba, zproštěný v „prvním kole“, advokátem nechal přečíst závěrečnou řeč, byť státní zástupce opět navrhuje jeho zproštění. Dštil v ní oheň a síru na policii kvůli nezákonnosti jeho sledování a odposlechů. Stěžoval si, že všude, kde mluvil o houbách nebo o rýži, vkládali do jeho projevu slovo tabák. Samozřejmě popřel svou účast na obstarání tabáku. Obhájce obžalované společnosti Vltava holding, a. s., na konci vystoupení položil předsedovi senátu řečnickou otázku, „co vlastně má“ na ni, když nebylo prokázáno nic víc, než vyhovění žádosti člena statutárního orgánu společnosti o pronájem skladu Romanu Šulyokovi a zaplacení spotřební daně z tabáku z titulu platebního příkazu finanční správy skladovateli. Nemohu si odpustit laickou poznámku. Nechápu, proč byli obžalováni řemeslníci, kteří se neúspěšně pokoušeli zprovoznit stroje. Zadání znělo: zprovoznit stroje a připravit je na předvedení zájemci o jejich odkoupení. Pokud jim žalobce podsouvá vědomí, že pravým účelem jejich působení je příprava na spuštění výroby cigaret, nemá pro svou domněnku žádný důkaz. Rozpor mezi sebevědomými tvrzeními žalobce a argumentací obhajoby je zásadní. Nikdo z obžalovaných se necítí vinen. Výjimkou není ani Jan Šulyok, který na přání svého bratra navštěvoval Lůžkovice a kontroloval vývoj pokusů o zprovoznění strojů. Podobný je postoj Jiřího Uhříka ml., který byl zjevně zasvěcen do příjezdu kamionu s tabákem a převezl zboží svým kamionem z překladiště do skladu v Lůžkovicích. Vyhlášením rozsudku 28. srpna se nám dostane informace, jak se s rozporem mezi názory státního zástupce a obžalovaných vypořádal senát. Nepředpokládám, že tím řízení definitivně skončí, neboť jistě se někdo odvolá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-18 17:32:21

Vyjde kniha Já, Finis, dobrodružná science fiction pro děti

V září letošního se dostane na pulty knihkupectví kniha Václava Dvořáka (*1976), která se odehrává ve světě, ze kterého se ztrácejí chlapci. Dílo podporované na Hithit bude bohatě ilustrováno Jakubem Cenklem. Všichni kluci se až hororově „odpařují“ přesně v den osmých narozenin. Proč? A kam odcházejí? Za jakým účelem? Naději na odhalení toho ztratili dokonce již i vědci. Ale Petrovi již je dvanáct a ty čtyři roky přežil. Nevytratil se. Mohou snad za to jeho extrémně citlivé oči, chráněné silnými černými brýlemi? Petr, stejně jako kočky, vidí ve tmě! A nejen to. Spatří také cosi, co mu „krade“ mladšího bratra. Vymyslí takřka šílený plán a jeho oči mu pomohou najít cestu do říše monster. Profesor inženýr Václav Dvořák, Ph. D., je už znám jako autor knihy o Tomu Nebulovi Písečníci a bludný asteroid. Tamní hrdina vyrostl v sirotčinci na planetě Písečnice a zná zdejší doly jako málokdo, i když mu teprve bude dvanáct. Jeho původ je obestřen tajemstvím, jeho životní perspektiva se nezdá valná. Děti už do kosmu usadili mnozí autoři. Z klaustrofobních chodeb pod povrchem Dvořákovy planety však jde strach. Sledujme klasický příběh osamělce, který se postupně včleňuje do kolektivu, učí drilu a rychle nalézá přátele. Má třiadvacet kapitol a už jejich názvy poukazují ke staré dobré škole tvrdé science fiction: Hvězdné děti, Kodex Singularity, Jak přežít ve vesmíru, Dveře vesmíru dokořán, Turnaj začíná, Bludný asteroid, Červený kód, Poslední zápas v gravibalu, Skrz ohon vlasatice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}   Václav Dvořák: Já, Finis. Ilustroval Jakub Cenkl. Chystá nakladatelství Václav Dvořák. Září 2020.

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-01-03 10:13:16

Konec íránského generála aneb Nejdříve létají tweety, pak rakety

Kásim Sulejmání, velitel íránských jednotek Kuds, byl zabit americkou raketou při své návštěvě v Iráku. Spolu s ním zahynuli i čtyři další lidé. Jedním z nich byl Abú Mahdí al-Muhandís, velitel irácké milice Kataim Hizballáh. To je ta, jejíž základnu Američané vybombardovali 29. prosince a jejíž příznivci následně zaútočili na americké velvyslanectví v Bagdádu. O téhle události se píše všude možně, i u nás, protože Sulejmání byl v íránské mocenské hierarchii považován za člověka číslo dva, hned po nejvyšším vůdci Chameneím, a rovněž za zdaleka nejschopnějšího z íránských generálů. Veškeré angažmá Íránu v Sýrii, Libanonu, Jemenu apod. byla jeho parketa. Povýšit někoho služebně mladšího na jeho místo není žádný problém. Nahradit jeho schopnosti ale pro Teherán problém bude. Jak Írán na jeho smrt zareaguje, těžko říci. Vztekem určitě, otevřenou válkou asi ne, uzavřením Hormuzského průlivu možná (to má přeci jen potenciál přeskočit až k té válce), další aktivizací svých spojenců v šíitských částech Blízkého východu proti americkým zájmům dost pravděpodobně. Ale toto je opravdu těžké předvídat. Některé atentáty vedou k velkým válkám, po jiných se nestane zhola nic. Jen pro pobavení P. T. ctěného publika doplňuji jednu skutečnost, na kterou jsem ve velkých novinách nenarazil. Krátce před celou událostí došlo na Twitteru k následující výměně názorů (červeně vyznačené části jsem zvýraznil já). Škoda, že tenhle vynález neexistoval ve čtyřicátých letech. Umíte si představit, jak by vypadala druhá světová válka zachycená na Twitteru? Update 3.1.2020 ve 13.00: Píšou mi lidi, a mají pravdu, že tenhle článek je moc krátký a postrádá analýzu. Ono je podle mého názoru ještě na pořádnou analýzu moc brzy. Ale chcete-li slyšet můj názor, válka z toho nebude. Hlavním způsobem, jakým Írán prosazuje své zájmy v nedaleké cizině, je budování, výcvik a podpora různých šíitských milicí, které pak slouží jako jeho páka na místní vlády. Takhle je to v Iráku, v Sýrii, v Libanonu, v Jemenu. Toto byla práce, kterou Sulejmání poslední léta dělal. Možná dokonce jeho životní projekt. (Well, další už mít nebude.) Jenže takové síti milic se nedá velet na dálku z Teheránu. S jejich veliteli a štábními důstojníky se musíte setkávat osobně a musíte znát poměry přímo na místě. Proto byl taky Sulejmání poslední dobou snad víc mimo Írán než v něm. Jeho nástupce bude muset dělat to samé, protože Írán se téhle sítě spřátelených milicí jen tak nevzdá. Jenže zároveň se dnes ukázalo, že tohle je pěkně nebezpečná funkce. Nejen formálně (jednotky al-Kuds jsou na americkém seznamu teroristických organizací, proto Trump nepotřeboval k Sulejmáního zabití souhlas Kongresu), ale i fakticky. Spadla-li tedy raketa na takového prominenta, snadno může při další služební cestě spadnout i na daleko méně známého oficíra, který po něm převezme jeho úkoly. Proto si myslím, že Sulejmáního nástupce bude teď vůči Američanům velmi, velmi opatrný. Má na tom osobní zájem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-28 12:56:52

Requiem za sen jednoho obyčejného člověka. Miroslav Donutil jako obchodní cestující v divadle ABC

Slavnou hru amerického dramatika Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího uvedou sedmdesát let od premiéry na Brodwayi v divadle ABC Městská divadla pražská. Rolí Willyho Lomana se na pražská jeviště po delší pauze vrací Miroslav Donutil. Režisér a umělecký šéf MDP Michal Dočekal do inscenace dále obsadil Zuzanu Kronerovou, Martina Donutila nebo Viktora Dvořáka, letošního držitele činoherní ceny Thálie. Podle mnohých je Smrt obchodního cestujícího, drama o střetu „amerického snu“ a společenské reality, jednou z nejlépe napsaných her 20. století. O tom by svědčilo i to, že poprvé v historii posbírala jedna hra tři nejprestižnější divadelní ocenění zároveň: Pulitzerovu cenu za drama, cenu Tony i cenu newyorských kritiků NYFCC Award. Premiéru měla v únoru 1949 v divadle Morosco a během necelých dvou let se na této scéně dočkala téměř 750 repríz. V Městských divadlech pražských půjde teprve o druhé nastudování. „Willy Loman není hlavní postavou. Hlavní postavou je jeho sen. Sen o úspěchu. Popularitě. Ocenění. Naplnění. Rodině jako z reklamy na životní pojištění. Ale Willy Loman sedí za volantem otřískaného auta. V rozpadajícím se domě s hypotékou a ledničkou na splátky. Jeho jízda čím dál složitějším světem se stává závodem o vlastní důstojnost. Millerova hra je requiem za sen jednoho obyčejného člověka, který se probouzí z třpytivého snu do nemilosrdného rána reality. Který zjišťuje, že na sklonku života dosáhl jediného – pro všechny má větší cenu mrtvý než živý,“ přibližuje hru dramaturgyně Simona Petrů. Do role Willyho Lomana, stárnoucího a vyhořelého obchodního cestujícího, obsadil režisér Dočekal Miroslava Donutila. „Je to těžká role. Už proto, že je to role světového formátu, ale já se na ten velký a náročný proces těším, protože s Michalem Dočekalem jsme si vždycky rozuměli a nepochybuji, že tomu tak bude i teď,“ uvedl na začátku zkoušení Miroslav Donutil, který se v této inscenaci potkává se svým synem Martinem, zde Haroldem „Happym“ Lomanem, mladším synem, který svou touhu po úspěchu naplňuje v konformismu a konzumním životním stylu. „Willy bral mladšího syna jako přívažek, jeho dospívání ani nestačil vnímat, takže byl Happy dost přehlížený. Ale líbí se mi, že to dokázal obrátit alespoň v nějakou výhodu. Umí si užívat života lépe než ostatní, je rozhodnutý prostě neztroskotat,“ říká o své postavě své postavy Martin Donutil. Vedle Miroslava a Martina Donutilových se v roli Willyho manželky Lindy představí Zuzana Kronerová, držitelka dvou Českých lvů, jako starší „nezdárný“ syn Biff pak Viktor Dvořák, oceněný letos Thálií za roli v další Dočekalově inscenaci Andělé v Americe, nebo Jiří Štrébl coby úspěšnější a zároveň empatický soused Charlie. Premiéra hry se koná 14. prosince v divadle ABC, nejbližší reprízy se uskuteční 16. a 27. prosince. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-30 12:30:07

Staří mistři v novém pojetí. Národní galerie v Praze otevírá novou expozici

V pražském Schwarzenberském paláci otevře 6. listopadu nová sbírková expozice Starých mistrů. Představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění Národní galerie Praha – poprvé v koncepci, která propojuje české a evropské umění. Vedle sebe tak bude k vidění Bronzino, El Greco nebo Brueghel společně se Škrétou či Brandlem. V paláci vznikne také nový grafický kabinet. „Hlavním záměrem nové expozice je prezentace mistrovských děl Sbírky starého umění vycházející z propojení dosud rozdělených fondů českého a tzv. evropského umění. Tímto pojetím navazujeme i na staré tradice ve vystavování sbírek NGP, jak lze dokumentovat na expozicích v Rudolfinu a Městské knihovně, kde návštěvník mohl přímo srovnávat české a tzv. evropské umění,“ uvádí autor a kurátor nové expozice Marius Winzeler, ředitel Sbírky starého umění NGP. Expozice poukazuje na mezinárodní charakter českého umění v prostředí střední Evropy a nadčasovost mistrovských děl. Inovativní instalace reflektuje české umění jako nedílnou součást evropské kultury a veškerých dějinných souvislostí. Co je v nové expozici Expozice začíná ve druhém patře Schwarzenberského paláce díly renesance a manýrismu. Renesanční sál představuje tvorbu Albrechta Dürera, El Greca, Agnola Bronzina nebo Bartholomaea Sprangera. V dalších částech zahrnuje fajjúmské portréty, řecké mramorové sochy a bronzy jako inspirační podněty pro umění renesance. Dále je možno obdivovat dokonalý smysl pro detail v dílech Hanse Holbeina st. a Lucase Cranacha st., řemeslné mistrovství i vizuálně poutavé krajinomalby Roelanta Saveryho a rodiny Brueghelů. První podlaží navazuje expozicí baroka a rokoka. V barokní obrazárně jsou vystaveny monumentální oltářní obrazy, biblické výjevy či mytologické scény Petra Paula Rubense, Anthonise van Dycka či Karla Škréty. Dramatickou tvář baroka reprezentují Matyáš Bernard Braun, Petr Brandl, Jan Kupecký nebo Giovanni Battista Tiepolo. Malířskou produkci 17. století dále zastupují temnosvitné malby od Jusepe de Ribery, zátiší, krajinomalba a intimní díla se sakrálními tématy. Rostoucí zájem o žánrovou malbu a nástup rokoka lze sledovat na pracích Gerrita Dou, Norberta Grunda nebo Ignáce Františka Platzera. Expozice končí v přízemí paláce tematickou kapitolou „Co Bůh? Člověk?, která představuje solitérní plátna Simona Voueta, Franse Halse, Michaela Václava Halbaxe, Josepha Wrighta of Derby nebo Francisca Goyi. Architektonická koncepce je dílem Josefa Pleskota „Koncepce a architektura expozice vznikla v úzké spolupráci s renomovaným AP Atelierem Josefa Pleskota se záměrem vytvořit v renesančních a barokních sálech unikátní vizuální celek. Naším cílem nebylo pouze ilustrovat akademické dějiny umění, ale na základě badatelských nároků a respektu ke sbírkovým tradicím vytvořit inspirativní a překvapující výstavní prostory pro diváky,“ doplňuje Marius Winzeler. Josef Pleskot v této souvislosti zdůrazňuje: „Cílem bylo vytvořit vlídnou atmosféru pro vnímání uměleckých děl. Pokusili jsme se najít takové architektonické ztvárnění, které kurátorovi umožnilo vytvořit živou a současně působivou expozici. Řešení výstavní architektury vykrystalizovalo do podoby jakýchsi nábytkových elementů – mohutných skříní, které jsou umístěny volně v prostoru, nesou umělecká díla a nechávají vyznít architekturu paláce. Roli architektury paláce pokládáme za zásadní – jejím zapojením jsme sledovali maximalizaci emocionálního zážitku při vnímání vystavených děl.“ S otevřením nové expozice bude obnoven vstup do Schwarzenberského paláce přes jeho nádvoří přímo z Hradčanského náměstí. Součástí přízemí bude kromě nového návštěvnického zázemí také Studiolo – prostor pro setkávání a pořádání vzdělávacích a veřejných programů. Přízemní expozice zahrnuje také nový prostor grafického kabinetu. Nový grafický kabinet začne výstavou s Dürerovými rytinami a autoportrétem Arcimbolda Sbírka grafiky a kresby, která je kromě Sbírky starého umění jednou z dalších sbírek NGP, patří do první desítky největších a nejvýznamnějších svého druhu v Evropě. Umělecké práce na papíře nelze vystavovat dlouhodobě, a tak k jejich prezentaci slouží tradičně grafické kabinety. Pravidelnou prezentaci kreseb moderního a současného umění ve Veletržním paláci tak opět doplňuje staré umění v novém grafickém kabinetu ve Schwarzenberském paláci. Nový prostor představí jako první komorní výstavu Linie, světlo, stín: Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 16. a 17. století (od 6. listopadu do 10. února 2020). Prezentovány budou mimo jiné grafické listy génia německé renesance Albrechta Dürera či kresby a rytiny jeho německých současníků a následovníků. Ze souboru italských kreseb 16. století bude představen například proslulý autoportrét Giuseppe Arcimbolda. Z důvodu ochrany díla bude tato výjimečná kresba vystavena pouze v prvních šesti týdnech výstavy a poté nahrazena delikátními kresbami na pergamenu. Originálními náměty i precizním zpracováním jistě zaujmou kresby a rytiny nizozemského a rudolfínského manýrismu.   Historie sbírky starého umění Národní galerie Praha 1606 / Získání obrazu Albrechta Dürera Růžencová slavnost do uměleckých sbírek Rudolfa II., kde zůstala jako jedno z mála děl v Praze. Po 1650 / Vznik nové hradní galerie a počátky sběratelské činnosti české šlechty. 1796 / Založení Společnosti vlasteneckých přátel umění a první veřejné obrazárny, jejíž fondy zpočátku tvořily zápůjčky většinou členů šlechtických rodů. 1814 / Zřízení galerie ve Šternberském paláci (do roku 1871). 1844 / Darování významné sbírky lékaře Josefa Hosera s cílem vybudovat Národní galerii. 1885 / Otevření obrazárny v Rudolfinu (do roku 1929). 1931 / Otevření obrazárny v Městské knihovně na Mariánském náměstí (do roku 1945). 1937 / Převzetí obrazárny Československou republikou – vznik Státní galerie. 1946 / Založení Národní galerie. 1947 / Určení Šternberského paláce za sídlo sbírky Starého umění. 1976 / Otevření expozice českého umění v Jiřském klášteře na Pražském hradě (do roku 2000). 2000 / Zřízení expozice „Umění v Čechách a ve střední Evropě v letech 1350–1550“ v klášteře sv. Anežky České. 2008 / Otevření expozice „Baroko v Čechách“ ve Schwarzenberském paláci (do roku 2019).   Schwarzenberský palác 1541 / Při požáru Hradčan byly zničeny čtyři středověké domy na místě dnešního paláce. V jednom z nich měl ve 14. století dílnu Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. Pozemky pak v roce 1545 koupil Jan IV. Popel z Lobkowicz, jeden z nejmocnějších a nejbohatších českých šlechticů, aby zde vybudoval velké renesanční sídlo. 1567 / Datum na jednom originálním sgrafitu je důkazem dokončení stavebních prací. 1584 / Za Kryštofa Mladšího Popela z Lobkowicz byly interiéry dekorovány mytologickými nástěnnými a stropními malbami. 1600 / Po zkonfiskování císařem Rudolfem II. se palác stal majetkem Rožmberků. 1624 / Palác přešel do vlastnictví Hanse Ulricha z Eggenbergu, který nechal na nádvoří zřídit kašnu. 1710 / Stavitel Marcantonio Canevalle vložil do jižního traktu barokní schodiště a provedl interiérové úpravy. 1719 / Palác připadl dědictvím Schwarzenbergům. 1811 / Byl získán sousední Salmovský palác a přeměněn na knížecí sídlo (Malý Schwarzenberský palác). 1870–1874 / Po zřícení štítu na Hradčanské náměstí proběhla rozsáhlá renovace fasád se sgrafitovou výzdobou podle návrhu Josefa Schulze. 1909 / Nevyužitý palác byl zpřístupněn veřejnosti jako sídlo Národního technického muzea. 1940–1941 / Wehrmachtem zde bylo zřízeno vojenské muzeum. 1947 / Po konfiskaci československým státem bylo otevřeno Vojenské historické muzeum. 2002 / Palác byl předán Národní galerii Praha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}