Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-12-19 15:37:57

Ohlédnutí za Marií Benešovou

Není úplně obvyklé, že se na ministerstvo spravedlnosti vrací bývalý ministr. Současné vystřídání Marie Benešové Pavlem Blažkem je o to zajímavější, že jejich životní dráhy se proťaly již dříve v obráceném gardu: Blažek odcházel a Benešová nastupovala. Stejně jako dnes, kdy nastupující vláda bourá opatření předchůdkyně, Benešová chutě zmařila jeho dílo: stáhla ze sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství, jehož přípravu Blažek dovedl k závěru. Ostatně jako poslankyně patřila k hlavním odpůrcům jeho přijetí. Předložila pak malou novelu stávajícího zákona, se kterou neuspěla. Ve svém druhém mandátu se k ní vrátila, ale ani ji do sněmovny nedostala a je na Blažkovi, aby rozdělaný úkol dokončil. Měl jsem mnoho důvodů pracovních i soukromých sledovat její počínání, proto si dovolím trochu si na ni zavzpomínat. Přitahovala pozornost nejen mou daleko častěji než její nástupci Renata Vesecká a Pavel Zeman. Předesílám, že jsem s ní osobně nikdy nejednal, ač počínaje Vladimírem Špidlou a konče Janem Kněžínkem jsem měl osobní kontakty se všemi jejími předchůdci mimo Karla Čermáka. Byl jsem svědkem jejího vystoupení jako svědkyně v kauze Aleny Vitáskové u Okresního soudu v Jihlavě. Působilo jí značné potíže vysvětlit soudu, v čem spočívala její práce nejvyšší státní zástupkyně. Bez napovídání obhájcem paní obžalované by asi soud neuspokojila. Mám odůvodněnou představu o obtížné situaci, do které se dostal Andrej Babiš, když se Kněžínek náhle vzdal funkce. Nalezení náhrady spěchalo a žádná fronta uchazečů nikde nestála. Zájemci o funkci ministra spravedlnosti nerostou na stromech. Je to nevděčná funkce se zaručenou krátkou životností. Okruh uchazečů je úzký také díky tomu, že jsou prakticky vyloučeni soudci a státní zástupci, kteří by se museli vzdát mandátu. S ohledem na věk měla Benešová právo Babišovu nabídku odmítnout, ale přijala ji. Vytrhla mu tím trn z paty. Za to zasluhuje ocenění. Do mého zorného pole se dostala, když vystřídala v úřadě nejvyššího státního zástupce Víta Veselého, jenž nechtěl mít nic společného s „akcí čisté ruce“, klamavým volebním heslem Miloše Zemana. Benešová se chytila příležitosti. Byl to pro ni obrovský kariérní vzestup. Bezvýznamná řadová prokurátorka kladenské okresní prokuratury zúročila po Listopadu 1989 nekomunistickou minulost a stala se státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Po zásadních neshodách s vedením ale odtamtud záhy odešla. Popis poměrů ve státním zastupitelství v dopisu, jímž odchod vysvětlila, odpovídá z větší části i stavu, který panoval v soustavě za jejího působení v nejvyšší funkci a dle mých laických poznatků v podstatě trvá dosud, nejsou-li někde dokonce horší. Dva významní advokáti nezávisle na sobě si přičítali zásluhu, že ji objevili a doporučili ministru Otakaru Motejlovi jako vhodnou náhradu za Veselého, samozřejmě ve víře, že bude vstřícná vůči jejich potřebám. Zmýlili se v ní. Vstřícnosti se nedočkali, naopak těžce ublížila jednomu z nich, který kdysi patřil do okruhu jejích soukromých přátel. Podle mého laického názoru styl činnosti Nejvyššího státního zastupitelství se po jejím nástupu nijak podstatně nezměnil. Žádná „akce čisté ruce“ neproběhla. Ale udržela úřad v chodu. V novém postavení se rozvinul její sklon ke konfliktnímu jednání, jenž se projevil již v době působení na vrchním státním zastupitelství. Když objevila půvab televizních vystoupení, začala je využívat k vyřizování sporů s podřízenými. „Poctila“ takto například krajskou státní zástupkyni v Ostravě Zlatuši Andělovou nebo vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana. Zlomovou pro její působení ve funkci se stala kauza „katarského prince“, sama o sobě „prkotina“. Když se s ní chtěli domluvit zástupci Kataru na způsobu vyproštění „prince“ z vazby, nepřijala je a propásla možnost využít výsadního práva na předání jeho trestního řízení do Kataru. Podáním obžaloby toto právo přešlo na ministra spravedlnosti, jímž tehdy byl Pavel Němec, kterého neuznávala za nadřízeného. Když se dozvěděla, že ministr předal „princovo“ trestní stíhání do Kataru, rozběsnila se a prostřednictvím televize proti němu zahájila nenávistnou kampaň. Došlo také na policejní vyšetřování. Povzbudila soudkyni Moniku Křikavovou, aby porušila trestní řád, ponechala „prince“ dále ve vazbě a zahájila proti němu soudní řízení. Na základě ministrovy stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl o nezákonnosti jednání Křikavové. „Princ“ opustil vazbu a vrátil se do vlasti. Na základě stížnosti spolku Šalamoun navštívili později Nejvyšší státní zastupitelství kontroloři ministerstva spravedlnosti, kteří prokázali, že se v úřadě ztrácely spisy, jiné končily ve zvláštní složce jako určené k zapomenutí. Následně ministr Němec prosadil její odvolání. Uchýlila se pak jako společnice do advokátní kanceláře, která obstarávala „princovy“ právní záležitosti kromě obhajoby v trestním řízení. Ke klientům kanceláře patřila významná obchodní společnost, která měla své zájmy v oblasti Perského zálivu. Došlo ke sblížení, jež vedlo k otevření kanceláře Benešové v budově zmíněné společnosti. Stala se také členkou statutárního orgánu společnosti obchodující se zemním plynem. Jako obhájkyně ve věcech trestních si vedla docela dobře. Při seznamování s trestním spisem Shahrama Zadeha, v současnosti odsouzeného dohodou o vině a trestu k devíti letům odnětí svobody a peněžitému trestu ve výši 18 milionů korun, jsem narazil na její skvělou závěrečnou řeč v jeho prospěch ve vazebním řízení. Veřejně se pak znova angažovala po vypuknutí „války žalobců“, jejíž příčinou byl zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního řízení proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Odpůrci zásahu začali mluvit o působení „justiční mafie“ a Benešová se do jejich agitace zapojila plnou silou svého „pavlačového“ zlořečení včetně televizních vystoupení. Jeho vrcholem byla štvanice kvůli údajně utajené schůzce bývalého ministra Němce, nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Andělové v brněnské kavárně. Benešová vytvořila ze svých nepřátel virtuální „spikleneckou skupinu“, na kterou útočila s takovou intenzitou, že na ni napadení podali žalobu na ochranu osobnosti. Dlouhé soudní řízení sice nakonec skončilo formálním smírem stran, ale pověsti žalobců dále ublížilo. Na přání prezidenta Zemana se stala ministryní spravedlnosti v Rusnokově vládě. Neprojevovala se příliš výrazně. Stáhla ze sněmovny revoluční nový zákon o státním zastupitelství a neúspěšně se pokusila o prosazení malé novely. V tomto směru pokračovala v jednání, které vedla jako poslankyně. Spolek Šalamoun jí vděčil za stížnost pro porušení zákona podanou na základě našeho podnětu, která umožnila nápravu justičního zločinu. Nespravedlivě odsouzení se domohli zprošťujících rozsudků, sice po novém dlouhém procesu, ale přece. Ale nepodařilo se dostat pachatele zločinu ani před kárný senát, natož před trestní soud, i když jsem tomu věnoval nemalé úsilí. Někteří dosud zastávají významné funkce. Mám soukromý důvod se domnívat, že její jmenování bylo pro Babiše východiskem z nouze. Ale myslím, že může být se svou volbou spokojen. Její ministerské působení neprovázel žádný skandál. Jejím neúspěchem je nepřekonání odporu státních zástupců proti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, která je skutečně potřebná. Nejsem si ale jist, že se jí dostalo účinné politické podpory. Vytkl bych jí ovšem odpor proti zavedení hmotné odpovědnosti státních zástupců za škody způsobené jejich nesprávným postupem. Pokud nebudou soudci a státní zástupci vědět, že jim hrozí hmotný postih za zavinění případů, v nichž stát vyplatí odškodnění, budeme donekonečna bojovat proti nespravedlivým rozsudkům. Jako občanský aktivista se na ministra spravedlnosti obracím téměř výlučně s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona nebo s kárnými podněty. Jde o věci ve výlučné pravomoci ministra a vždy je třeba počítat s vyhověním jen ve velmi výjimečných případech. Benešová mi v tomto mandátu nevyhověla nikdy v ničem, ale nevnímám to jako osobní projev nevraživosti. Za jejího působení v úřadě jsem se ale setkal s úkazem, který jsem dříve neznal: zpráva o zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona někdy přišla až po dvou letech od podání, kárné podněty se většinou nevyřizovaly. O tom ale nemusí ministryně vědět. Na závěr musím k jejímu dobru upozornit, že se nepouštěla do žádných hlučných štvavých kampaní „pavlačového“ rázu a nepouštěla z televizní obrazovky hrůzu na své nepřátele. Jako by to byla jiná žena než ta, která dštila síru a oheň na Pavla Němce, Pavla Kučeru, Renatu Veseckou a další. Díky Benešové mám ve svém archivu „vysvědčení“, v němž stojí, že „mám klientelu na celém území ČR …a projevuji se jako urputný stěžovatel, který zjevně obstrukčními metodami komplikuje trestní řízení“. Je to sice značně přehnané, ale přesto ten dokument chovám jako vzácnou relikvii, protože nikdo o mně nic hezčího nenapsal. Vzpomínky na akci, v jejímž rámci „vysvědčení“ vzniklo, způsobily, že jsem paní ministryni nikdy nepožádal o přijetí, navzdory tomu, že nepociťuji hněv.

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-24 05:00:00

Před 25 lety zaútočily letouny NATO na Jugoslávii. Srbové zažili 78 dní strachu

Byla středa 24. března 1999. Ten den zahájila bojová letadla Severoatlantické aliance (NATO) pod vedením Spojených států amerických vzdušné údery proti srbským cílům v rozpadající se Jugoslávii. Deklarovaným cílem bylo zastavit etnickou čistku albánských muslimů v Kosovu, páchanou srbskými silami. Akce, jež byla prvním leteckým úderem proti evropské zemi od druhé světové války, ale neměla mandát Rady bezpečnosti OSN.

Čas načtení: 2024-03-28 06:20:00

Výhry vítané, pracovat je na čem. První dojmy z reprezentace pod Haškem

Česká reprezentace zahájila novou éru pod vedením trenéra Ivana Haška. Připsala si cenné vítězství na půdě Norska a očekávané doma nad Arménií. Výsledky jsou ale mnohem svítivější než předvedená hra a výkony některých povolaných.

Čas načtení: 2024-04-04 15:35:00

T-Mobile slaví s neziskovkami. Jeho Digitální Akademie už 10 let připravuje neziskový sektor na digitální výzvy 21. století, s Charitou ČR spolupracuje 20 let

Praha 4. dubna 2024 (PROTEXT) - Společnost T-Mobile letos zahájila už desátý ročník speciálního programu pro neziskové organizace Digitální Akademie s cílem podpořit jejich digitální dovednosti. Zároveň operátor letos oslaví 20 let spolupráce s Charitou ČR. V rámci těchto výročí se T-Mobile zaměří na další témata, která aktuálně v neziskovém sektoru rezonují. Etiku a morální principy zaměřené na bezpečnost v on-line prostředí pak zdůrazní edukativní kampaní na sociálních sítích.Digitální akademií každoročně projdou stovky lidí, kteří se bezplatně zúčastní buď offline nebo online kurzů. Tradičně je velký zájem o praktická témata zaměřená na práci s moderními digitálními nástroji jako jsou Canva, Excel nebo Outlook. Letošní jubilejní desátý ročník se bude věnovat i dalším oblastem, které rezonují společností a rozšíří tak počet nabízených kurzů.Účastníci z řad neziskových organizací se tak mohou těšit na školení event managementu pod vedením Zuzany Mánkové z Forbesu, dva workshopy zaměřené na umělou inteligenci od Anny Vošalíkové z Českého rozhlasu a právničky Petry Dolejšové, mediální gramotnost od ČTK, kyberbezpečnostní školení od expertů z T-Mobile nebo besedu o tématu nenávistného obsahu na internetu s odborníky z organizace In IUSTITIA. V nabídce zůstávají i velmi populární kurzy digitálního marketingu a tvorby digitálního obsahu od Czechitas. PR kurz s titulem Novináři nejsou zlí bude celý ročník akademie symbolicky uzavírat. Před 14 lety, tedy ještě před vznikem akademie, to byla vůbec první vzdělávací akce pro neziskový sektor, a proto se ji operátor rozhodl zopakovat a ukázat, jak se digitalizace promítla i do práce novinářů a komunikace s médii.„Jsme hrdí na naši dlouhodobou spolupráci s neziskovým sektorem v České republice a moc si vážíme toho, že letos slavíme už 10 let Digitální Akademie T-Mobile a k tomu ještě 20 let spolupráce s Charitou Česká republika. Vzdělávání v rámci Digitální Akademie má za cíl posílit digitální dovednosti a znalosti všech, kteří pracují v neziskovém sektoru a za ta léta jsme proškolili stovky jejích zástupců. Spolupráce s neziskovým sektorem tvoří nedílnou součást naší ESG strategie. Kromě vzdělávání dlouhodobě spolupracujeme s českými neziskovými organizacemi, které podporujeme nejen finančně, ale i tematicky projektově," vysvětluje Simona Dřízhalová, expertka udržitelnosti ve společnosti T-Mobile.Jak se neziskový sektor za posledních několik let posunul dopředu a profesionalizoval, je možné vidět třeba na Charitě Česká republika, se kterou operátor spolupracuje už 20 let. Za tu dobu potřeby organizace mnohonásobně vzrostly a digitální nástroje využívá jak pro běžný provoz, tak například při administraci sbírek či darů.Témata jako bezpečnost, etické chování na internetu, práce se sociálními sítěmi – to nejsou témata jen pro neziskové organizace, ale setkávají se s nimi všichni téměř každý den. Je potřeba dodržovat nějaká pravidla, a ta se týkají každé generace i sociální skupiny. Proto se operátor rozhodl na ně znovu upozornit a převést tradiční desatero, které každý nějakým způsobem zná a jehož dodržování je v podstatě základem, do online prostředí 21. století. Jednotlivá upravená pravidla, resp. „přikázaní“, se budou objevovat na sociální sítích v průběhu května a června.Více informací o Digitální akademii a registrace na kurzy zde.  

Čas načtení: 2024-11-14 07:49:00

Nemocnice Sant Pau a firma Huawei spojily síly, aby urychlily digitální transformaci zdravotnictví

Barcelona (Španělsko) 14. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Vedoucí představitelé barcelonské nemocnice Sant Pau a společnosti Huawei představili vizi, jak mohou digitální technologie zefektivnit chod nemocnic a zlepšit život pacientů.Na akci konané v secesní budově barcelonské nemocnice Sant Pau promluvil například její ředitel doktor Alfons Torrego. Ve svém projevu nastínil současný stav digitální transformace ve zdravotnictví. Vyzdvihl projekty, které nemocnice Sant Pau v současné době realizuje, a popsal ideální cesty, jimiž by se digitální transformace a inovace ve zdravotnictví měly ubírat.Doktor Josep Munuera, vedoucí Radiologické kliniky nemocnice Sant Pau, ve svém projevu hovořil o umělé inteligenci. Podle něj se jedná o účinný nástroj pro zlepšení a optimalizaci procesů, jako jsou zobrazovací diagnostika a vývoj prediktivních modelů. Munuera zdůraznil, že díky tomuto technickému pokroku by se mohly efektivnějším způsobem do praxe zavádět principy personalizované medicíny, tj. takové medicíny, která by léčbu přesněji a efektivněji přizpůsobovala individuálním potřebám pacienta.Účastníci kulatého stolu upozorňovali na důležitost spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem, díky níž se může zdravotnictví inovovat a zefektivňovat. Jako příklad uváděli spolupráci nemocnice Sant Pau se společností Huawei, v jejímž centru stojí otázka ukládání a zabezpečení dat. Podobná partnerství jsou pro bezpečnou digitální transformaci systému zdravotní péče zásadní. Zajišťují totiž ochranu citlivých údajů pacientů a zároveň pomáhají vybudovat moderní a efektivní infrastrukturu.Aby nemocnice Sant Pau dokázala řešit složité výzvy moderní medicíny, neustále rozšiřuje portfolio užívaných technologií. Pod vedením doktora Josepa Munuery zahájila nemocnice činnost nové výzkumné skupiny v oblasti pokročilého lékařského zobrazování, umělé inteligence a radioterapie řízené obrazem.Podobným příkladem je i doktor Abdel Hakim Moustafa, který v nemocnici Sant Pau vede projekt Dimension Lab, jež se zabývá 3D technologiemi. Jeho práce v oblasti 3D modelování, technologie digitálních dvojčat a 3D tištěných zdravotnických prostředků na míru zásadně ovlivnila místní přístup ke komplikovaným operacím. Umožňuje totiž naplánovat operaci na míru pacientovi, čímž zvyšuje přesnost a bezpečnost operačních výkonů. Díky využívání technologie virtuálního chirurgického plánování a digitálních dvojčat na výzkumném pracovišti Dimension Lab může nemocnice Sant Pau aplikovat principy personalizované medicíny. Nemocnice se tím zároveň stává jedním z vedoucích pracovišť, kde se odborné klinické znalosti snoubí s nejmodernějšími technologiemi.Doktor Hakim Moustafa pohovořil o důležitosti mezioborové spolupráce. Popsal, jak biomedicínští inženýři, lékaři a zdravotní sestry v nemocnici Sant Pau společně vytvářejí nové standardy digitálního zdravotnictví. Cílem tohoto procesu je zlepšit péči o pacienty pomocí zapojení pokročilých personalizovaných zdravotnických technologií do klinické praxe.Jak jsou digitální technologie přínosné a inovativní pro práci nemocnice Sant Pau, můžete vidět v dokumentárním seriálu Being Digi-Sapiens, který natočila společnost Warner Brothers Discovery s podporou společnosti Huawei.Seriál moderuje YouTuberka Simone Giertz. Zmiňuje v něm, že v minulosti se zdravotní dokumentace skládala především z ručně psaných lékařských zpráv. V současnosti ale tuto dokumentaci tvoří velké množství dat, která mají řadu podob, například rentgenových snímků, záznamů sonografických vyšetření nebo CT skenů. Tato data musí být snadno dostupná, ale zároveň dostatečně chráněná pomocí nejodolnějších, nejspolehlivějších IT systémů.S touto technologickou výzvou se nemocnici snaží pomoci společnost Huawei. Od roku 2020 je společnost Huawei předním strategickým partnerem nemocnice Sant Pau v oblasti nejmodernějších úložných systémů. Společnost Huawei nemocnici poskytla úložiště typu all-flash, díky němuž má zdravotnický personál v případě potřeby okamžitý přístup k údajům o pacientech. Úložiště disponuje nejnovějšími technologiemi pro zálohování a obnovu dat i pro ochranu před ransomwarem, díky nimž jsou údaje o pacientech chráněny tím nejspolehlivějším způsobem.„Doufáme, že díky spolupráci s institucemi, jako je nemocnice Saint Pau, usnadníme život komunitám v celé Evropě, zvýšíme jejich bezpečnost a podpoříme jejich vzájemné propojení," uvedl Kenneth Fredriksen, senior viceprezident společnosti Huawei pro Evropu. „Společnost Huawei bude i nadále spolupracovat s organizacemi z různých odvětví, aby mohla všem lidem napříč společností přinášet inteligentní digitální řešení."Během nadcházející akce HUAWEI CONNECT 2024 Parispředstaví společnost Huawei evropskému publiku nové úložistě OceanStor Dorado All-Flash.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2555359/1.jpgKONTAKT: Ma Xiaoxi, +86-15000258570, maxiaoxi1@huawei.com 

Čas načtení: 2024-11-14 07:49:00

Nemocnice Sant Pau a firma Huawei spojily síly, aby urychlily digitální transformaci zdravotnictví

Barcelona (Španělsko) 14. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Vedoucí představitelé barcelonské nemocnice Sant Pau a společnosti Huawei představili vizi, jak mohou digitální technologie zefektivnit chod nemocnic a zlepšit život pacientů.Na akci konané v secesní budově barcelonské nemocnice Sant Pau promluvil například její ředitel doktor Alfons Torrego. Ve svém projevu nastínil současný stav digitální transformace ve zdravotnictví. Vyzdvihl projekty, které nemocnice Sant Pau v současné době realizuje, a popsal ideální cesty, jimiž by se digitální transformace a inovace ve zdravotnictví měly ubírat.Doktor Josep Munuera, vedoucí Radiologické kliniky nemocnice Sant Pau, ve svém projevu hovořil o umělé inteligenci. Podle něj se jedná o účinný nástroj pro zlepšení a optimalizaci procesů, jako jsou zobrazovací diagnostika a vývoj prediktivních modelů. Munuera zdůraznil, že díky tomuto technickému pokroku by se mohly efektivnějším způsobem do praxe zavádět principy personalizované medicíny, tj. takové medicíny, která by léčbu přesněji a efektivněji přizpůsobovala individuálním potřebám pacienta.Účastníci kulatého stolu upozorňovali na důležitost spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem, díky níž se může zdravotnictví inovovat a zefektivňovat. Jako příklad uváděli spolupráci nemocnice Sant Pau se společností Huawei, v jejímž centru stojí otázka ukládání a zabezpečení dat. Podobná partnerství jsou pro bezpečnou digitální transformaci systému zdravotní péče zásadní. Zajišťují totiž ochranu citlivých údajů pacientů a zároveň pomáhají vybudovat moderní a efektivní infrastrukturu.Aby nemocnice Sant Pau dokázala řešit složité výzvy moderní medicíny, neustále rozšiřuje portfolio užívaných technologií. Pod vedením doktora Josepa Munuery zahájila nemocnice činnost nové výzkumné skupiny v oblasti pokročilého lékařského zobrazování, umělé inteligence a radioterapie řízené obrazem.Podobným příkladem je i doktor Abdel Hakim Moustafa, který v nemocnici Sant Pau vede projekt Dimension Lab, jež se zabývá 3D technologiemi. Jeho práce v oblasti 3D modelování, technologie digitálních dvojčat a 3D tištěných zdravotnických prostředků na míru zásadně ovlivnila místní přístup ke komplikovaným operacím. Umožňuje totiž naplánovat operaci na míru pacientovi, čímž zvyšuje přesnost a bezpečnost operačních výkonů. Díky využívání technologie virtuálního chirurgického plánování a digitálních dvojčat na výzkumném pracovišti Dimension Lab může nemocnice Sant Pau aplikovat principy personalizované medicíny. Nemocnice se tím zároveň stává jedním z vedoucích pracovišť, kde se odborné klinické znalosti snoubí s nejmodernějšími technologiemi.Doktor Hakim Moustafa pohovořil o důležitosti mezioborové spolupráce. Popsal, jak biomedicínští inženýři, lékaři a zdravotní sestry v nemocnici Sant Pau společně vytvářejí nové standardy digitálního zdravotnictví. Cílem tohoto procesu je zlepšit péči o pacienty pomocí zapojení pokročilých personalizovaných zdravotnických technologií do klinické praxe.Jak jsou digitální technologie přínosné a inovativní pro práci nemocnice Sant Pau, můžete vidět v dokumentárním seriálu Being Digi-Sapiens, který natočila společnost Warner Brothers Discovery s podporou společnosti Huawei.Seriál moderuje YouTuberka Simone Giertz. Zmiňuje v něm, že v minulosti se zdravotní dokumentace skládala především z ručně psaných lékařských zpráv. V současnosti ale tuto dokumentaci tvoří velké množství dat, která mají řadu podob, například rentgenových snímků, záznamů sonografických vyšetření nebo CT skenů. Tato data musí být snadno dostupná, ale zároveň dostatečně chráněná pomocí nejodolnějších, nejspolehlivějších IT systémů.S touto technologickou výzvou se nemocnici snaží pomoci společnost Huawei. Od roku 2020 je společnost Huawei předním strategickým partnerem nemocnice Sant Pau v oblasti nejmodernějších úložných systémů. Společnost Huawei nemocnici poskytla úložiště typu all-flash, díky němuž má zdravotnický personál v případě potřeby okamžitý přístup k údajům o pacientech. Úložiště disponuje nejnovějšími technologiemi pro zálohování a obnovu dat i pro ochranu před ransomwarem, díky nimž jsou údaje o pacientech chráněny tím nejspolehlivějším způsobem.„Doufáme, že díky spolupráci s institucemi, jako je nemocnice Saint Pau, usnadníme život komunitám v celé Evropě, zvýšíme jejich bezpečnost a podpoříme jejich vzájemné propojení," uvedl Kenneth Fredriksen, senior viceprezident společnosti Huawei pro Evropu. „Společnost Huawei bude i nadále spolupracovat s organizacemi z různých odvětví, aby mohla všem lidem napříč společností přinášet inteligentní digitální řešení."Během nadcházející akce HUAWEI CONNECT 2024 Parispředstaví společnost Huawei evropskému publiku nové úložistě OceanStor Dorado All-Flash.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2555359/1.jpgKONTAKT: Ma Xiaoxi, +86-15000258570, maxiaoxi1@huawei.com 

Čas načtení: 2024-11-14 07:49:00

Nemocnice Sant Pau a firma Huawei spojily síly, aby urychlily digitální transformaci zdravotnictví

Barcelona (Španělsko) 14. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Vedoucí představitelé barcelonské nemocnice Sant Pau a společnosti Huawei představili vizi, jak mohou digitální technologie zefektivnit chod nemocnic a zlepšit život pacientů.Na akci konané v secesní budově barcelonské nemocnice Sant Pau promluvil například její ředitel doktor Alfons Torrego. Ve svém projevu nastínil současný stav digitální transformace ve zdravotnictví. Vyzdvihl projekty, které nemocnice Sant Pau v současné době realizuje, a popsal ideální cesty, jimiž by se digitální transformace a inovace ve zdravotnictví měly ubírat.Doktor Josep Munuera, vedoucí Radiologické kliniky nemocnice Sant Pau, ve svém projevu hovořil o umělé inteligenci. Podle něj se jedná o účinný nástroj pro zlepšení a optimalizaci procesů, jako jsou zobrazovací diagnostika a vývoj prediktivních modelů. Munuera zdůraznil, že díky tomuto technickému pokroku by se mohly efektivnějším způsobem do praxe zavádět principy personalizované medicíny, tj. takové medicíny, která by léčbu přesněji a efektivněji přizpůsobovala individuálním potřebám pacienta.Účastníci kulatého stolu upozorňovali na důležitost spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem, díky níž se může zdravotnictví inovovat a zefektivňovat. Jako příklad uváděli spolupráci nemocnice Sant Pau se společností Huawei, v jejímž centru stojí otázka ukládání a zabezpečení dat. Podobná partnerství jsou pro bezpečnou digitální transformaci systému zdravotní péče zásadní. Zajišťují totiž ochranu citlivých údajů pacientů a zároveň pomáhají vybudovat moderní a efektivní infrastrukturu.Aby nemocnice Sant Pau dokázala řešit složité výzvy moderní medicíny, neustále rozšiřuje portfolio užívaných technologií. Pod vedením doktora Josepa Munuery zahájila nemocnice činnost nové výzkumné skupiny v oblasti pokročilého lékařského zobrazování, umělé inteligence a radioterapie řízené obrazem.Podobným příkladem je i doktor Abdel Hakim Moustafa, který v nemocnici Sant Pau vede projekt Dimension Lab, jež se zabývá 3D technologiemi. Jeho práce v oblasti 3D modelování, technologie digitálních dvojčat a 3D tištěných zdravotnických prostředků na míru zásadně ovlivnila místní přístup ke komplikovaným operacím. Umožňuje totiž naplánovat operaci na míru pacientovi, čímž zvyšuje přesnost a bezpečnost operačních výkonů. Díky využívání technologie virtuálního chirurgického plánování a digitálních dvojčat na výzkumném pracovišti Dimension Lab může nemocnice Sant Pau aplikovat principy personalizované medicíny. Nemocnice se tím zároveň stává jedním z vedoucích pracovišť, kde se odborné klinické znalosti snoubí s nejmodernějšími technologiemi.Doktor Hakim Moustafa pohovořil o důležitosti mezioborové spolupráce. Popsal, jak biomedicínští inženýři, lékaři a zdravotní sestry v nemocnici Sant Pau společně vytvářejí nové standardy digitálního zdravotnictví. Cílem tohoto procesu je zlepšit péči o pacienty pomocí zapojení pokročilých personalizovaných zdravotnických technologií do klinické praxe.Jak jsou digitální technologie přínosné a inovativní pro práci nemocnice Sant Pau, můžete vidět v dokumentárním seriálu Being Digi-Sapiens, který natočila společnost Warner Brothers Discovery s podporou společnosti Huawei.Seriál moderuje YouTuberka Simone Giertz. Zmiňuje v něm, že v minulosti se zdravotní dokumentace skládala především z ručně psaných lékařských zpráv. V současnosti ale tuto dokumentaci tvoří velké množství dat, která mají řadu podob, například rentgenových snímků, záznamů sonografických vyšetření nebo CT skenů. Tato data musí být snadno dostupná, ale zároveň dostatečně chráněná pomocí nejodolnějších, nejspolehlivějších IT systémů.S touto technologickou výzvou se nemocnici snaží pomoci společnost Huawei. Od roku 2020 je společnost Huawei předním strategickým partnerem nemocnice Sant Pau v oblasti nejmodernějších úložných systémů. Společnost Huawei nemocnici poskytla úložiště typu all-flash, díky němuž má zdravotnický personál v případě potřeby okamžitý přístup k údajům o pacientech. Úložiště disponuje nejnovějšími technologiemi pro zálohování a obnovu dat i pro ochranu před ransomwarem, díky nimž jsou údaje o pacientech chráněny tím nejspolehlivějším způsobem.„Doufáme, že díky spolupráci s institucemi, jako je nemocnice Saint Pau, usnadníme život komunitám v celé Evropě, zvýšíme jejich bezpečnost a podpoříme jejich vzájemné propojení," uvedl Kenneth Fredriksen, senior viceprezident společnosti Huawei pro Evropu. „Společnost Huawei bude i nadále spolupracovat s organizacemi z různých odvětví, aby mohla všem lidem napříč společností přinášet inteligentní digitální řešení."Během nadcházející akce HUAWEI CONNECT 2024 Parispředstaví společnost Huawei evropskému publiku nové úložistě OceanStor Dorado All-Flash.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2555359/1.jpgKONTAKT: Ma Xiaoxi, +86-15000258570, maxiaoxi1@huawei.com 

Čas načtení: 2024-12-04 11:47:43

Česká filharmonie hraje v Carnegie Hall, už v půlce se tleskalo vestoje

Česká filharmonie pod vedením šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova v úterý zahájila svoji rezidenci ve vyprodané Carnegie Hall. V newyorské koncertní síni zněly skladby Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, k orchestru se přidal americký violoncellista Yo-Yo Ma. Část koncertu zpřístupní filharmonie ve středu ze záznamu. Vystoupení předního tuzemského tělesa je součástí Českého týdne v New Yorku.

Čas načtení: 2025-01-10 21:17:00

Ukrajinská legie v Polsku: Poprvé se přidaly ženy, ve skupině i lidé z Česka

Druhá skupina Ukrajinců žijících v zahraničí vstoupila do Ukrajinské legie v Polsku a zahájila výcvik pod vedením polských instruktorů. Poprvé se k jednotce přidaly i ženy, uvedl dnes na svém webu list Ukrajinska pravda s odvoláním na ukrajinské ministerstvo obrany.

Čas načtení: 2022-12-05 11:47:00

T1532 Plášťové termoelektrické snímače teploty s napojeným kompenzačným vedením

T1532 Plášťové termoelektrické snímače teploty s napojeným kompenzačným vedenímTEPLOTA Termoelektrické snímače PREVODNÍKY A ZDROJE  TLAK ARMATÚRY   PRÍSTROJE MERANIE TEPLA A PRIETOKU HLADINA DATALOGERY T1532 Plášťové termoelektrické snímače teploty s napojeným kompenzačným vedením     * Termočlánok "J", "K"     * Merací rozsah -200 až +1200°C     * Trieda presnosti 1,2 podľa IEC 584     * Priemer plášťa od 1 do 6mm     * Štandardne izolovaný merací koniec     * Voliteľná menovitá dĺžka L: 0,1 až 50m     * Rýchla reakcia na zmenu teploty     * Ohybná stonka snímača     * Prevedenie s napojeným kompenzačným vedenímT1532 Plášťové termoelektrické snímače teploty s napojeným kompenzačným vedením Navštívte nás tu www.marweb.sk  pre viac informácii.MaRweb.sk – Meranie a ReguláciaMaRweb.sk - MaR Technika https://marweb.sk/ Sídlo firmy:Halalovka 2329/24, 911 01 Trenčín Prevádzka firmy: Ľ.Podjavorinskej 535/11, 916 01 Stará Turá mobil : +421 908 170 313 e-mail : slecka@mahrlo.sk https://marweb.sk

Čas načtení: 2019-08-05 12:09:45

Ondřej Buddeus: Můj odchod je vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu Českého literárního centra

Ondřej Buddeus, dosavadní vedoucí Českého literárního centra (ČLC), jehož cílem je soustavná a systematická propagace české literatury a knižní kultury v zahraničí, podal výpověď. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny (MZK), pod kterou ČLC spadá, pověřil jeho vedením – zatím jen na rok – Martina Krafla, který je koordinátorem právě probíhajícího Českého roku kultury v Lipsku. Náhlý Buddeusův odchod samozřejmě vzbuzuje řadu otázek, stejně jako to, že na volné místo nebylo vyhlášeno výběrové řízení.   Co všechno stálo za vaším rozhodnutím rezignovat na funkci vedoucího ČLC?  Důvody své výpovědi jsem už publikoval na podnět redakce portálu iLiteratura.cz. Je jich celá řada a tím nejsymptomatičtějším je kolaps komunikace mezi ředitelem MZK Tomášem Kubíčkem a mnou. Není to v krátkých dějinách ČLC poprvé, kdy vedoucí centra odchází kvůli špatné komunikaci s vedením – totéž bylo také jednou z příčin odchodu Petra Janyšky. Nedobrá komunikace je samozřejmě banální důvod. To podstatné se ovšem skrývá ve spodní vrstvě: ředitel instituce má s ČLC jiné záměry než člověk, který má za úkol se svým týmem rozvíjet a provozovat agendu centra. Jaké? Od samého počátku fungování ČLC ve mně sílil dojem, že strategickým cílem ředitele je posilování značky MZK prostřednictvím současné české literatury a ČLC. V případě vedoucího ČLC je horizontem jeho práce podpora a propagace české literatury v zahraničí a práce pro ty, kteří jsou pro obraz české literatury v zahraniční nepostradatelní: autorky a autory, překladatelky a překladatele z češtiny, zahraniční nakladatele, literární agenty a organizátory literárních akcí. Nejde tedy o získávání institučního kapitálu, ale kvalitní službu. K čemu je české literatuře prospěšný instituční kapitál ředitele MZK? Nevím. V situaci, kdy ČLC není samostatná organizace, nýbrž spadá pod státní příspěvkovou organizaci s ředitelem, který vedoucímu centra nedává žádné pravomoci, je vaše práce závislá na tom, zda mezi nadřízeným a podřízeným existuje dobrá vůle ke spolupráci a důvěra. Navzdory slušným výsledkům centra nic takového nepanovalo a situace se vyhrotila natolik, že jsem v roli vedoucího nemohl dál fungovat. O mě osobně ale vůbec nejde, podstatnějším důvodem bylo, že se ke konci roku velmi pravděpodobně chystaly změny, které by vedly k tomu, že ČLC bude pouze servisní organizací veletržních aktivit MZK (jak tomu ostatně bylo s přípravou na hostování v Lipsku v letošním roce), a omezí se tím jeho fungování jako státní literární agentury. Můj krok je tedy vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu a myslím, že tím posledním, co jsem mohl pro centrum udělat – přitáhnout k němu a jeho fungování opět pozornost literární veřejnosti a dát jí tak symbolicky na zváženou, zda to, co by jinak proběhlo spíše plíživě a s vyloučením veřejnosti, akceptuje, nebo ne. Specifický přístup vedení MZK ke správě ČLC dobře ilustruje nedávné jmenování nového vedoucího bez výběrového řízení i to, že o ČLC se nyní hovoří jako o „pražské pobočce“, protože nový vedoucí úřaduje v Brně.    Výpověď jste podal na začátku května, aby váš nástupce, který by vzešel z očekávaného výběrového řízení, měl během léta čas se zapracovat. Nakonec vše nabralo daleko rychlejší spád a řízením ČLC byl (zatím jen na rok) pověřen Martin Krafl. Překvapila vás jeho volba? A co říkáte na její průběh? Volba nového vedoucího neproběhla, radě ČLC pouze bylo oznámeno, že se novým vedoucím stane Martin Krafl, což vzhledem k jeho roli při přípravě Lipska 2019 překvapivé není. Překvapilo mě spíš, že na jednání rady nebyl oznámen termín veřejného výběrového řízení. To je jediný správný postup u institucí typu ČLC – a postup v zemích se zažitou demokratickou kulturou standardní. I v případě, že obdobné literární centrum spadá pod větší organizaci – jako například ve Švédsku, kde je literární centrum součástí Swedish Arts Council –, je nemyslitelné, aby na vedoucí pozici konkurs vypsán nebyl. O tom, co probíhalo na radě ČLC, se můžete dočíst v reportážním článku předsedy Asociace spisovatelů a jednoho z radních Ondřeje Lipára také na iLiteratuře. Ukazuje, jakou fraškou jmenování nového vedoucího bylo: jednalo se o nachystané představení o čtyřech dějstvích, které předpokládalo pouze souhlas všech přítomných, nikoli diskuzi. Věc dokresluje i to, že členové rady nedostali program jednání předem, jak je zvykem, a rozsáhlé materiály o práci centra za rok 2018 obdrželi pouhé 2 dny před jednáním. Nemohli se tedy na jednání připravit a ani se dopředu orientovat v jeho průběhu. Ještě ilustrativnější byl moment, kdy Martin Krafl začal prezentovat novou koncepci centra, aniž by se s ní členové rady (neřku-li profesní veřejnost) měli možnost seznámit předem. Že se tak vůbec stalo, považuji za manipulaci radními.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Způsob jmenování Krafla nahrává kritikům Tomáše Kubíčka, ředitele MZK, která je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR zřizovatelem ČLC. Kubíček podle některých rozhoduje jako suverén a nadto si sám ustavuje i Radu ČLC, jež má v současnosti tuším patnáct členů. Zvolení Krafla i jeho jednoletý mandát prý Rada ČLC odhlasovala nadpoloviční většinou hlasů, zatímco návrh na vypsání výběrového řízení naopak neprošel?  Rada ČLC je z povahy svého ustavení poradní orgán ředitele a má pouze doporučující funkci, její rozhodnutí ředitele právně nezavazují, protože na něm jako statutárním orgánu spočívá plná právní zodpovědnost. Jmenování M. Krafla do funkce vedoucího ČLC bylo jednostranným aktem vůle ředitele MZK. Tento krok je zcela legální, v krátké historii ČLC ovšem bezprecedentní (oba předcházející vedoucí vzešli z veřejného konkurzu), a o jeho legitimitě lze úspěšně pochybovat. To, že se část radních proti rozhodnutí postavila, způsobilo, že byl Kraflův mandát sice potvrzen nadpoloviční většinou, ovšem zároveň stanoven jako dočasný. Tatáž nadpoloviční většina pak samozřejmě neposvětila vypsání výběrového řízení, o němž menšina přes nevůli předsedy rady ČLC vyvolala hlasování. Předem plánovaný scénář jednání, jak odhaluje ve svém článku Ondřej Lipár, byl jiný: M. Krafl neměl být jmenován do funkce vůbec dočasně. To potvrdil v momentě, kdy i přes to, že rada rozhodla o dočasnosti mandátu, dál postupoval podle připraveného scénáře a prezentoval radě novou koncepci. Rada měla závěrem nejspíše diskutovat o obsahu nové koncepce a nikoli o tom, jestli je vůbec stanovení nového vedoucího bez konkurzu a obměna pětileté koncepce po dvou letech v pořádku.  Nelze se účinně stavět proti tomu, že ředitel MZK jedná ve své organizaci jako suverén, má k tomu veškeré pravomoci. Kritizovat lze jiné věci, například způsob prosazování vlastních rozhodnutí, která se opírají o předem zřízený konsenzus. Opakují se následující vzorce: 1. Dodržet formy transparentního kolektivního rozhodování (tj. zřizovat rady, komise apod.), ovšem obejít jejich smysl tím, že je rada vhodně poskládána tak, aby v podstatných věcech podpořila záměr ředitele (v tomto kontextu není nezajímavé odvolání Pavla Mandyse pro údajný střet zájmů z Rady ČLC na jaře tohoto roku, které rozložilo názorové síly v radě jednoznačněji ve prospěch nových záměrů), případně aby neměla dostatečné informace, eventuálně jí byla k diskuzi předložena druhořadá témata; 2. vyhnout se hlasování a nahradit ho diskuzí; 3. legitimizovat rozhodnutí na základě diskuze, která je považována za souhlas. Na posledním zasedání Rady ČLC tato strategie částečně selhala, protože byla vyvolána hlasování a část radních chtěla vést diskuzi o podstatných tématech. Pozoruhodný byl i moment, kdy se předseda komise pokusil sám vyvolat odhlasování nové koncepce, což ovšem i ti radní, kteří hlasovali pro jmenování M. Krafla, podpořit dost dobře nemohli. Chápu, jak je tato strategie účinná pro budování vlivu, šíření a legitimizaci vlastních rozhodnutí. Chápu také, že v hierarchicky strukturované organizaci je diskuze podřízených nad nějakým tématem a rozhodnutí na základě této diskuze účinnou a legitimní technikou řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se použije na orgán, jako je Rada ČLC, u něhož se přepokládá nezávislost, tak se s radními jedná obdobně jako se zaměstnanci MZK a ze strategie firemního řízení se stává nástroj ovlivňování.   Řada lidí se při zakládání ČLC podivovala nad tím, že má instituce se sídlem v Praze spadat pod Moravskou zemskou knihovnu v Brně, a nikoliv třeba pod pražský Institut umění. Bude podle vás nyní vliv MZK na chod ČLC ještě sílit? Ta konstrukce je stále ještě nelogická a obtížně zapamatovatelná pro kolegy v ČR i zahraničí, organizační strukturu musíte neustále vysvětlovat, stejně jako čelit otázce, proč je právě taková. Není totiž zvykem, aby instituce jako ČLC se sídlem například v Bratislavě spadala pod krajskou knihovnu v Košicích, pokud použiji příměr ze slovenských reálií. Ostatně to, že národní veletržní prezentace a státní literární agenturu provozuje knihovna, je, myslím, světové unikum. Na otázku, zda bude sílit vliv MZK na chod centra, nelze dost dobře odpovědět, je stále její čtvrtou sekcí, jakkoli tato situace měla být provizorní, jak píše ve svém komentáři k dění v ČLC na iLiteratuře Pavel Mandys, který byl při vyjednávání vzniku centra na ministerstvu kultury přítomen. To, co se nyní možná změní, je kultura komunikace centra s veřejností a těmi, pro něž má centrum fungovat – překladateli, autorskou komunitou, nakladateli, organizátory atd. To ovšem ukáže čas.    Martinu Kraflovi jsou zřejmě přičítány nemalé zásluhy jako programovému koordinátorovi – podle všeho úspěšného – projektu Českého roku kultury v Lipsku, jehož vrcholem byla prezentace české literatury na lipském knižním veletrhu. Jak se na jeho dosavadní působení ve službách MZK, potažmo české literatury díváte vy?  Pokud by bylo vypsáno výběrové řízení na nového vedoucího ČLC, M. Krafl by byl nepochybně jedním z nejserióznějších kandidátů. Nemyslím si, že by mi příslušelo posuzovat práci kolegy, k průběhu lipské prezentace jsem mu pogratuloval.    Nyní by mělo dojít k „dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK“. Co to pro ČLC může znamenat? Obávám se dvojího: že se jedná o plíživou změnu, která vposledku povede k posílení veletržního oddělení MZK o úvazky a rozpočet literárního centra a k omezení jeho aktivit jako státní literární agentury. Děje se tak v situaci, kdy na veletržní prezentace České republiky už nejsou výjimečné prostředky přesahující 20 milionů Kč, jako to bylo na Lipsko. Evropské literární instituce typu ČLC mají běžně oddělení, které zařizuje veletržní prezentace, nikde to ovšem není tak, že veletržní oddělení vedle své specifické agendy provozuje činnost státní literární agentury. Nejistotu ve mně probouzí už sousloví „dočasné organizační sloučení“ – obávám se, že s dočasností tohoto sloučení to je obdobné jako s dočasným jmenováním nového vedoucího. Pokud budoucí vývoj moji obavu nepotvrdí, bude to jen dobře.    Udivilo mě, že vaše jméno figuruje i v obměněném seznamu členů týmu ČLC, kde jste uveden coby „koordinátor mezinárodní spolupráce“. Znamená to, že v práci pro centrum budete pod Kraflovým vedením pokračovat?  Ne, centrum opouštím s koncem července. Po podání výpovědi v květnu mi běží dvouměsíční výpovědní lhůta. Jsem vázán v pracovním poměru do jejího uplynutí, a do té doby zůstávám členem týmu ČLC.    Sám jste ovšem vyjádřil obavy z rozpadu stávajícího týmu ČLC na základě plánované personální restrukturalizace... Podle tiskové zprávy MZK chce M. Krafl představit za rok „novou strategii činnosti ČLC včetně jejího personálního zabezpečení“. Vzhledem k tomu, že literární centrum disponuje pěti úvazky a o něco menší tým M. Krafla byl původně sestaven dočasně pro lipskou prezentaci, moje obava byla, že se stávající kolektiv koordinátorek a koordinátorů pro jednotlivé oblasti řízeně zčásti rozpadne a bude nahrazen asistentkami M. Krafla. Co by to znamenalo pro kontinuitu práce centra, si lze domyslet. Byl jsem ovšem ujišťován, že záměrem není výměna stávajícího týmu.   Jak jste vlastně spokojen s dosavadním fungováním ČLC? Dařilo se podle vás naplňovat koncepci, kterou jste dával dohromady ve spolupráci se svým týmem a za přispění odborné veřejnosti?  Věřím, že ano. Srovná-li člověk koncepci dostupnou na stránkách Czechlit.cz a aktivity centra, může si obrázek učinit sám. Po dvou letech existence fungují programy pro překladatele, zahraniční nakladatele, autorky a autory, informační servis, rozsáhlý rezidenční program v ČR, reprezentační výjezdy spisovatelek a spisovatelů se podporují formou otevřené výzvy, kde mohou žádat zahraniční organizátoři i sami tvůrci, ČLC má také řadu přímých spoluprací se zahraničními literárními organizátory, spolupracuje se sítí Českých center například na Ceně Susanny Roth pro překladatelský dorost, organizuje semináře pro zahraniční studenty češtiny, vydává publikace on-line i tiskem, pořádá nakladatelské zájezdy i program pro veřejnost, má řadu kontaktů. Nově je také partnerem v evropském projektu CELA (Connecting Emergin Literary Artists) pro autory a překladatele na začátku tvůrčí kariéry. Podařilo se mi dojednat, že se stalo členem sítě ENLIT (European Literature and Translation Network), která sdružuje 22 evropských literárních institucí, jež podporují literaturu a překlad v zahraničí, a kde je zastoupena jako jediná země Visegrádu. Za dva roky se tedy dotáhlo k evropskému standardu a to je laťka, která by se měla držet i nadále. Naprostá většina evropských států má instituci podobnou ČLC už desetiletí, na Slovensku od roku 1995, v Norsku od roku 1978. V Evropě jsme ji založili jako jedni z posledních. Mám radost, že i v oblasti institucionální podpory literatury jsme se – řečeno s mírnou nadsázkou – nyní začlenili do EU.    Důraz se kladl zejména na podporu mobility – výjezdů tuzemských autorů za hranice a pobytů zahraničních tvůrců v ČR. I to vám prý bylo vytýkáno? Ano, s tím, že ČLC je literární cestovní kancelář. Další výtkou, která zaznívala na radě ČLC, bylo, že autorský výjezd do zahraničí nemá automaticky dopad v podobě nově přeložené knihy. S takovými výhradami samozřejmě nesouhlasím. Vznik a vydání nového překladu je dlouhodobý komplexní proces, který se neodehraje z roku na rok. ČLC se věnuje zvýšenou měrou podpoře autorských prezentací v zahraničí proto, že v systému, který v ČR aktuálně panuje (MK ČR zajišťuje grantovou podporu knih v překladu, MZK byla pověřena zajišťováním veletržních prezentací v zahraničí), je mobilita profesionálů (autorů a tvůrců knih, zahraničních překladatelů a bohemistů, zahraničních nakladatelů) a pohyb informací o české literatuře v podstatě systémovou nikou, to znamená přirozenou agendou centra. Optimální by bylo, kdyby toto všechno bylo pod jednou střechou, jako je tomu například v severských zemích či v Beneluxu, z řady důvodů to ale nejde. Například granty na podporu překladu a vydávání českých knih v zahraničí spadají pod MK ČR ze zákona.    Do konce letošního roku měla být připravena také koncepce české sekce ČLC. Domníváte se, že v její přípravě bude pokračovat i nový vedoucí? A v čem by měla činnost české sekce spočívat? Idea vzniku české sekce ČLC spadá do doby jeho vzniku, kdy ještě nebylo jednoznačně jasné směřování centra. Jedním z možných vzorů byl polský Institut knihy, který zajišťuje pobídky a programy pro polskou literaturu doma i v zahraničí. Vzhledem k rozpočtu a počtu zaměstnanců se ale velmi rychle vykrystalizovala identita ČLC jako státní literární agentury exportního typu. Pokud nedojde k navýšení rozpočtu a úvazků, s čímž nyní nelze počítat, byla by snaha o zřízení domácí sekce na úkor aktuálního fungování. V tomto bodě tedy ideálu koncepce z roku 2017 teď skutečně nelze vyhovět.    Co vám osobně přinesly dva roky strávené v čele ČLC? Spoustu zkušeností, jež všechny v tuhle chvíli asi ještě neumím pojmenovat a zhodnotit. Co mě napadá jako první: řadu skvělých kolegyň a kolegů, vědomí toho, že administrativní zátěž státních institucí nestojí v cestě realizaci skvělých věcí, je-li k nim dobrá vůle a počítá-li člověk s tím, že udělat něco ve státní sféře je nejméně třikrát pomalejší proces než v nestátním sektoru. Poznání, že prostředí, kde platí zákony Jante (deset přikázání formulovaných norským spisovatelem Akselem Sandemosem a poprvé publikovaných roku 1933 v jeho knize Uprchlík kříží svou stopu; pozn. red.) a chybí dialog, mi úplně nesvědčí i to, že přísně hierarchizované řízení a motivace stresem jsou dlouhodobě neefektivní. Utvrzení v tom, že profesionalita a empatie vůči těm, jimž má být služba nějaké instituce určena, je základem jejího dobrého fungování. Poznání, že racionalita a objektivní zdůvodňování jsou často jen rétorikou emocí... atd. A v neposlední řadě vlastně radost z toho, že ČLC už není jen abstraktní záměr, ale velmi konkrétní činitel v literárním provozu.  {/mprestriction}  Ondřej Buddeus (*1984) je básník, překladatel, redaktor, editor, někdejší šéfredaktor literárního časopisu Psí víno a dlouholetý kulturní organizátor. Absolvoval skandinavistiku (norština) a překladatelství (němčina), pobýval na zahraničních stážích především v Norsku a Německu. Spolupracoval s řadou kulturních organizací v ČR a napříč Evropou. Za svou debutovou sbírku 55 007 znaků včetně mezer (2011) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Dále je mj. autorem básnických sbírek Rorýsy (2012) a Zóna (2016) či spoluautorem knihy pro děti Hlava v hlavě (s Davidem Böhmem, 2013), oceněné ve své kategorii cenou Magnesia Litera, Zlatou stuhou i cenou pro Nejkrásnější české knihy roku. Od jara 2017 do léta 2019 byl vedoucím nově založeného Českého literárního centra.

Čas načtení: 2024-09-08 23:43:47

Nové vakcíny proti stárnutí slibují prevenci nemocí jako Alzheimerova choroba

Možná bude brzy možné očkovat se proti nemocem stáří a udržet si tak tělo i mozek déle zdravé.Za necelých pět let mi bude 60 let, což je skličující vyhlídka. Už teď mám jednu nemoc související s věkem - hypertenzi - a vzhledem k pravděpodobnosti budu mít štěstí, že mi do té doby nebude diagnostikována alespoň jedna další. Poté se budou nemoci související s věkem pravděpodobně hromadit až do nevyhnutelného konce. Podobný příběh se nepochybně stane i mnohým z vás. Žijeme déle než dříve, ale tyto roky navíc nemusí být nutně zdravé.Přesto, pokud se dá usuzovat z nedávného vývoje, budou mít moji synové možná větší štěstí. Místo toho, aby se v 70 a 80 letech potýkali s řadou běžných onemocnění, budou se proti nim možná moci imunizovat. Střední věk by mohli oslavit očkováním, které je učiní imunními vůči Alzheimerově chorobě, rakovině nebo hypertenzi. Mohli by dokonce získat všelék proti stárnutí, který je očkuje proti všem výše uvedeným a dalším chorobám a pomůže jim čelit pozdějším letům ve zdravějším stavu, než v jaký dnes může doufat většina z nás.V boji proti nemocem stáří se stará lékařská technologie najednou jeví jako převratná. Vakcíny, injekce, které si nejčastěji spojujeme s infekčními nemocemi, jako je covid-19 a spalničky, se nyní ukazují jako slibné v léčbě neinfekčních nemocí - zejména těch, které souvisejí s přibývajícím věkem. Tento obor postupuje tak rychle, že při správném větru se objevují náznaky, že já - a další lidé v mém věku - bychom mohli některé z těchto očkování dokonce sami využít. Zní to příliš dobře na to, aby to byla pravda, ale očkování proti nejhorším aspektům stárnutí vypadá spíše jako otázka kdy, než jestli.První úspěšnou vakcínou byla vakcína proti neštovicím, kterou v roce 1796 vynalezl Edward Jenner. Takové vakcíny dnes existují proti většině infekčních nemocí a jsou pravděpodobně jedním z nejúčinnějších lékařských zásahů. Nedávná analýza zjistila, že od roku 1974 vakcíny zabránily 154 milionům úmrtí na celém světě, z toho 146 milionům u dětí mladších pěti let.Smyslem očkování je předložit imunitnímu systému malé kousky - tzv. antigeny - infekčního organismu, které vyvolají imunitní reakci a vytvoří imunitní paměť, aby se následný kontakt se skutečným patogenem rychle vyřešil.V reakci na infekční agens je poměrně snadné vyvolat užitečnou reakci imunitního systému, protože tělo rozpozná, že se nejedná o „vlastní“ agens. Neinfekční nemoci naproti tomu vznikají z vlastních buněk člověka, a proto je náročnější takovou reakci vyvolat - není to však nemožné.Vakcína proti rakoviněPrvní neinfekční nemocí, na kterou bylo očkování zaměřeno, byla rakovina. Na počátku 80. let 20. století tým z Univerzity Johnse Hopkinse v Marylandu aplikoval 20 lidem, kteří měli rakovinu tlustého střeva, jejich vlastní rakovinné buňky smíchané s BCG vakcínou, která byla původně vyvinuta proti tuberkulóze, ale je známo, že je také obecným stimulátorem imunitního systému. Cílem bylo vyvolat imunitní reakci na vlastní nádory účastníků.O něco více než dva roky později bylo všech 20 osob stále naživu, zatímco čtyři z 20 osob v kontrolní skupině zemřely, což je statisticky významný rozdíl. Další studie využívající stejnou techniku zjistily podobné pozitivní výsledky.Vakcíny proti rakovině se liší od tradičních vakcín: jsou spíše léčebné než preventivní. Přesto je lze považovat za vakcíny. „Vakcína je cokoli, co stimuluje imunitní systém způsobem, který prospívá hostiteli,“ říká Howard Weiner z Harvard Medical School, který pracuje na jejich využití jako léčebných prostředků, včetně Alzheimerovy choroby.Pokrok v oblasti vakcín proti rakovině je však pomalý. Rakovinné buňky se před imunitním systémem výjimečně skrývají, a to i proto, že jde o buňky, které pocházejí z vlastního těla člověka. Dosud proběhlo více než 600 klinických studií vakcín proti rakovině. Zatím však prošla pouze jedna a její dopad byl jen mírný. Podle Samira Mitragotriho z Harvardovy univerzity byla v roce 2010 v USA schválena vakcína Provenge proti rakovině prostaty, ale ve světě nezazářila. Je poměrně drahá, má jen skromný přínos a není považována za nákladově efektivní.Ale naděje je věčná. Ukázalo se, že mnoho rakovinných buněk je poseto antigeny, které se v lidském těle běžně nevyskytují. Tyto „neoantigeny“ často vznikají genetickými mutacemi uvnitř nádorové buňky a mohou představovat šťavnatý cíl pro imunitní systém. Podle Niny Bhardwajové z Icahn School of Medicine at Mount Sinai v New Yorku pomohl objev neoantigenů omladit tento obor. Nedávná studie na lidech využívající molekulu zvanou mRNA ke stimulaci produkce neoantigenů se ukázala jako slibná například při upozorňování imunitního systému na buňky melanomu rakoviny kůže.Zadrhávající se pokrok tohoto přístupu u rakoviny neoslabil víru, že i na neinfekční nemoci lze cílit očkováním. Zejména mnoho onemocnění souvisejících s věkem se vyznačuje nadměrnou akumulací specifických proteinů, které mohou být vakcínami využity k vyvolání imunitní odpovědi.Například Alzheimerova choroba je již dlouho spojována s hromaděním určitých forem dvou proteinů, beta-amyloidu a tau, v mozkových buňkách a jejich okolí. Přesná úloha, kterou tyto proteiny hrají v onemocnění, je sporná, ale stále se jedná o dva nejsilnější kandidáty na původce onemocnění.Proti oběma se vyvíjejí vakcíny, které jsou velmi potřebné. Toto vysilující a nakonec smrtelné onemocnění je nejčastější formou demence. Odhaduje se, že v roce 2023 bude v USA žít 6,7 milionu lidí ve věku 65 let a více s Alzheimerovou chorobou, a pokud nedojde k rychlému průlomu v medicíně, může tento počet do roku 2060 vzrůst na 13,8 milionu. Současná léčba je velmi omezená.Vakcíny proti Alzheimerově choroběPodle Guanghui Liu z Čínské akademie věd v Pekingu probíhá šest klinických studií vakcín proti beta-amyloidu nebo tau. Jejich podstata je poměrně jednoduchá: vakcína obsahuje účinnou látku, která má stimulovat imunitní systém k tvorbě protilátek proti těmto proteinům. Protilátky překračují hematoencefalickou bariéru, vážou se na bílkoviny a spouštějí bílé krvinky, aby je odstranily v naději, že se tím zpomalí progrese onemocnění.Nastal však problém: jak beta-amyloid, tak tau jsou normální proteiny exprimované v mozku, a tudíž tolerované imunitním systémem. V patogenní formě jsou však tyto bílkoviny nesprávně složené. Tento rozdíl představoval nový cíl, říká Liu. Trik spočívá v tom, že přirozenou imunitní reakci na tyto nesprávně složené verze proteinů lze posílit pomocí vakcinačních přísad zvaných adjuvans, které upozorňují imunitní systém na nebezpečí.Švýcarská biofarmaceutická společnost AC Immune má dvě vakcíny proti Alzheimerově chorobě, které jsou v rané fázi zkoušek na lidech, jednu proti každému proteinu. Konečným cílem, říká mluvčí společnosti Gary Waanders, je očkovat lidi v nejranějších stadiích Alzheimerovy choroby a zpomalit nebo zastavit její postup. To může znamenat i lidi, u kterých se ještě neobjevily žádné příznaky. Nedávno vyvinutý krevní test dokáže odhalit zárodky patologie související s tau ještě předtím, než se objeví jakékoli zhoršení kognitivních funkcí. „Vakcíny se nakonec budou podávat nejen k léčbě Alzheimerovy choroby, ale také k její prevenci,“ říká Weiner.Při zkoumání tohoto článku jsem doufal, že moji synové budou mít možnost takové vakcíny vyzkoušet, ale Waanders naznačuje, že bych mohl mít šanci dostat je i já. Říká, že vakcína proti beta-amyloidu od společnosti AC Immune by se mohla dostat na trh již v roce 2029, pokud vše půjde hladce.Mezitím americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv nedávno udělil jiné vakcíně proti amyloidu - UB-311 od biotechnologické společnosti Vaxxinity z mysu Canaveral na Floridě - označení zrychlená vakcína, takže může být urychleně posouzena. Podle generální ředitelky společnosti Vaxxinity Mei Mei Hu se tato vakcína ukázala jako slibná při zkouškách na lidech, kdy na ni reagovalo 98 % lidí. „Vytvořily se u nich protilátky. Tyto protilátky překonaly hematoencefalickou bariéru. Zasáhly cíl. Zpomalili jsme pokles kognitivních funkcí přibližně o 50 procent.“ UB-311 je v současné době na cestě k větší studii, která zahrne přibližně 3 000 osob.Existují i další způsoby, jak využít imunitní systém k odstranění beta-amyloidu. Vědci z Ann Romney Center for Neurologic Diseases v Bostonu ve státě Massachusetts pod vedením Weinera testují vakcínu, která se podává nosem, aby aktivovala imunitní systém v lymfatických uzlinách na krku a odtud vyslala imunitní buňky zvané monocyty do mozku. „Monocyty jdou a odstraňují amyloid,“ říká Weiner. Ukázalo se, že vakcína odstraňuje beta-amyloid na myších modelech Alzheimerovy choroby, a nyní se chystá na první testy na lidech.Které metody proti stárnutí skutečně fungují?Je zřejmé, že neexistuje žádná záruka, že se některá z těchto vakcín proti Alzheimerově chorobě začne používat. Řada experimentálních vakcín již padla, ať už z důvodu nedostatečné účinnosti, nebo nežádoucích účinků.Bez ohledu na to zůstává naděje, že se tyto překážky podaří překonat. „Jednoho dne budeme Alzheimerovu chorobu léčit a předcházet jí pomocí vakcín,“ říká Weiner. „Samozřejmě se to nestane přes noc. Ale děláme na tom.“Něco dalšího, co by synové mohli se zájmem sledovat, je pokrok v oblasti vakcín proti nemocem cévního systému. Stejně jako stovky milionů dalších lidí na celém světě mám hypertenzi neboli vysoký krevní tlak, a protože se obvykle vyskytuje v rodinách, jsou oba vystaveni vyššímu riziku, že se u nich také rozvine.Podle Yuhua Liao z Huazhong University of Science and Technology v čínském Wuhanu jsou současné léky první volby - léky známé jako blokátory vápníkových kanálů a inhibitory ACE, které zabraňují zužování cév - účinné, ale neřeší hlavní příčinu.Hlavním regulátorem krevního tlaku je receptor v tepnách. Při jeho aktivaci dochází ke stažení cév a zvýšení krevního tlaku. Receptor lze deaktivovat pomocí léků zvaných alfa-1 blokátory, které však nejsou dostatečně specifické a mají krátkou životnost v krvi, takže se nepředepisují jako léky první linie. Aby tento problém vyřešili, otestovali Liao a jeho kolegové v roce 2019 vakcínu, která u myší vyvolala protilátky blokující arteriální receptor, a dosáhli slibných výsledků.Výsledkem je solidní pokrok v oblasti vakcín tohoto druhu zaměřených na jeden cíl a seznam potenciálních onemocnění vyššího věku, která by bylo možné tímto způsobem léčit, pokračuje. Ve fázi zkoušek jsou verze, které se snaží bojovat proti osteoartritidě, Parkinsonově chorobě a dokonce i proti vysoké hladině cholesterolu. Ačkoli vakcíny proti jednotlivým onemocněním jsou skutečně vítaným přírůstkem do naší výzbroje, existuje ještě jedna kandidátská vakcína, kterou sleduji obzvláště pozorně.Buněčná senescenceJedná se o vakcínu pro všeobecné použití proti stárnutí a jejím cílem jsou senescentní buňky. Tyto buňky utrpěly nějaké nenapravitelné poškození a přestaly se dělit, ale neumírají. Obvykle jsou odstraněny imunitním systémem, ale tento proces s věkem ochabuje a senescentní buňky se hromadí v tkáních a vylučují silný koktejl zánětlivých molekul v marné snaze přivolat kata. Pokud se tyto sekrety nekontrolují, jsou vysoce toxické, poškozují okolní tkáně a pronikají do krevního oběhu. Nejnovější výzkumy naznačují, že hromadění senescentních buněk je jednou z příčin řady onemocnění vyššího věku.Podle Jamese Kirklanda z Mayo Clinic v Rochesteru ve státě Minnesota se již testuje řada léků, které se zdají být schopné ničit senescentní buňky a které se již brzy ukázaly jako slibné u více než 40 různých onemocnění souvisejících s věkem. Probíhá řada klinických studií, ale zatím pouze dvě z nich dospěly do fáze, kdy byl lék nebo placebo podán většímu počtu lidí, aby se ověřila jejich účinnost, a podle Benjamina Le Calvé z farmaceutické společnosti StarkAge Therapeutics ve francouzském Lille se jejich přínos zatím ukázal jako omezený. Klasický přístup k lékům podle něj „pravděpodobně dosáhl svých limitů z hlediska klinického vývoje“.Velkým problémem je, že většina těchto „senolytických sloučenin“ funguje tak, že zvrátí rozhodné odmítání senescentních buněk aktivovat sebedestrukční mechanismus zvaný apoptóza. Tyto léky však mohou stejnou cestou posunout i zdravé buňky, což zvyšuje možnost, že poškodí i jiné než cílové tkáně.V tomto případě přicházejí na řadu vakcíny. Senescentní buňky běžně exprimují velmi vysoké hladiny antigenů, které v nesenescentních buňkách chybějí nebo je jich málo. Tyto „seno-antigeny“ jsou voláním o pomoc pro imunitní systém, který shromáždí vojáky, aby je zlikvidoval. Existuje přesvědčení, že vakcíny zaměřené na senoantigeny mohou pomoci posílit reakci imunitního systému a zničit senescentní buňky, zatímco zdravé buňky zůstanou v klidu.Konec stárnutí?V roce 2020 vytvořil tým pod vedením Hironoriho Nakagamiho z Osaka University Graduate School of Medicine v Japonsku vakcínu proti seno-antigenu zvanému CD153, který je přítomen na senescentních buňkách, jež se hromadí ve viscerálním tuku, který se nachází na orgánech a v jejich okolí. Myši, kterým byla vakcína podána a které byly následně krmeny dietou vyvolávající obezitu, měly mnohem nižší hladinu těchto senescentních buněk než běžné obézní myši a zlepšil se u nich metabolismus glukózy a snížila inzulínová rezistence. Tato zásadní studie ukazuje nejen to, že senescentní buňky lze eliminovat vakcinací, ale také to, že se tím zlepšují důležité fyziologické funkce, říká Liu.O rok později provedl něco podobného tým pod vedením Tohru Minamina z Juntendo University Graduate School of Medicine v japonském Tokiu. Tentokrát se práce týkala stárnoucích myší a senescentních buněk ve výstelce jejich cév, které jsou známým rizikovým faktorem aterosklerózy, procesu, při němž se zužují a tuhnou tepny. Očkovaným myším se prodloužilo zdravotní rozpětí - což je měřítko toho, jak dlouho si udržují dobré zdraví - a prodloužila se délka jejich života oproti myším, které dostaly placebo.To vše je povzbudivé. „Je zřejmé, že využití imunitního systému představuje novou a potenciálně účinnou strategii k odstranění senescentních buněk,“ říká Toren Finkel z Pittsburské univerzity v Pensylvánii.Ačkoli v boji proti senescentním buňkám dochází k pokroku na různých frontách, první oblastí, kde by takové vakcíny mohly mít skutečný dopad, je rakovina, čímž se příslib vakcín proti stárnutí uzavírá. Senescentní buňky jsou pro imunitní systém mnohem viditelnější než rakovinné buňky. Zkombinujte je a bingo. Rakovinné buňky někdy stárnou přirozeně. To lze vyvolat uměle jejich extrakcí a ozářením. Pokusy na myších ukázaly, že injekce takových buněk zpět do zvířat - nebo totéž s imunitními buňkami vystavenými senescentním buňkám - může vyvolat silnou protinádorovou imunitní odpověď.V jednom z nedávných pokusů například tým ze Soulské národní univerzity v Jižní Koreji odebral buňky z myších nádorů, vyvolal jejich senescenci a poté je protlačil přes malou membránu podobnou sítu, čímž vytvořil miniaturní částice. Vstříknutí těchto částic zpět vyvolalo silnou imunitní reakci a potlačilo růst a šíření nádoru. Vědci tvrdí, že tento postup je jednoduchý a mohl by být vyvinut k výrobě personalizovaných vakcín proti rakovině.Zatím neexistují žádné vakcíny proti senescentním buňkám v klinických studiích, ale podle Liua se očekávají snahy o jejich testování na lidech a jejich potenciál je zřejmý. „Další pokrok je nutný, ale senolytické vakcíny nabízejí slibnou strategii, jak zmírnit nemocnost a v konečném důsledku zlepšit celkové zdraví a pohodu jednotlivců v pozdějším věku,“ říká. To je dobrá zpráva pro mé syny - a možná se i já dožiji dostatečně dlouhého věku, abych z toho mohl těžit a pomohly mi na cestě další vakcíny proti stárnutí.   Zdroj: New Scientist

Čas načtení: 2024-09-25 08:01:00

Toto Wolff a Andreas Kroiss: Zaměřeno na technologii a vedení

Praha 25. září 2024 (PROTEXT) - Mercedes-AMG PETRONAS Formula One Team a Einhell jsou partnery již téměř dva roky: Einhell podporuje tým jako jeho „ Official Tool Expert “ a poskytuje mu své akumulátorové nářadí pro elitní třídu motorsportu. Šéf týmu a generální ředitel Toto Wolff nedávno navštívil sídlo mezinárodně úspěšného výrobce akumulátorového nářadí a zahradní techniky. S rakouským rodákem a generálním ředitelem společnosti Einhell Andreasem Kroissem a vedením společnosti Einhell diskutoval o tématech, jako jsou inovace, technologie, vedení a vize.Společné hodnoty jako základSpolupráce mezi oběma značkami dalece přesahuje pouhé používání akumulátorového nářadí Einhell v závodní garáži týmu Mercedes-AMG PETRONAS F1. Jejich spolupráce se vyznačuje výměnou informací o vývoji technologických inovací a produktů, zejména v souvislosti s elektronikou, technologií baterií a designem výrobků, které lze využít jak v motoristickém sportu, tak v segmentu DIY a profesionálního nářadí. „Tým Mercedes-AMG PETRONAS F1 představuje špičkovou kvalitu, maximální výkon a inovace - stejné hodnoty, které vyznáváme i my ve společnosti Einhell. Proto se toto partnerství dokonale hodí,“ zdůraznil Andreas Kroiss před vedením společnosti. Toto Wolff dodal: „Vidím, že naši partneři mají stejné ambice na úspěch jako my. Už při našem prvním setkání bylo jasné, že mezi týmem Mercedes-AMG PETRONAS F1 a společností Einhell panuje soulad. A tento pocit jsem získal i při osobní návštěvě sídla společnosti Einhell. Máme stejné myšlení a sdílíme stejné hodnoty, což vytváří vynikající základ pro naše partnerství.“Nahlédnutí do procesů vývoje a konstrukce bateriíBěhem návštěvy se Toto Wolff seznámil s vývojovými a konstrukčními procesy společnosti Einhell a s jejími inovacemi v oblasti technologie baterií Power X-Change. Na této platformě lze nyní provozovat více než 300 druhů nářadí pro kutily a zahradního nářadí se stejným akumulátorem. Tento počet se v následujících letech postupně rozšíří na 450 zařízení. Na šéfa týmu Mercedes-AMG PETRONAS F1 udělala společnost Einhell velký dojem svou strategickou vizí a odvážnými rozhodnutími, díky nimž se stala předním světovým výrobcem akumulátorového nářadí a zahradní techniky. „Technologie je jedna z věcí, která nás spojuje,“ poznamenal Toto Wolff. „Pro Einhell, stejně jako pro nás, je to o průkopnické práci a stanovování standardů v našich oborech. Dalším společným prvkem je energie a odhodlání manažerských týmů našich společností.“Vysoká výkonnost díky stopkámToto Wolff také nabídl vhled do své vlastní motivace a vysokých nároků na sebe sama. „Neexistují žádné výmluvy - záleží jen na výkonu. Musíte se prostě zlepšovat, abyste dojeli do cíle jako první,“ řekl Wolff. Tato mentalita se odráží i v jeho stylu řízení: „Jsme přesvědčeni, že je důležité umožnit jednotlivcům dosahovat výsledků v jejich oborech. Definujeme hlavní cíl. Pak je ale každý zodpovědný za to, aby spolupracoval na dosažení cíle. Když pracujete ve špičkovém sportu, jde o detaily. Snažíme se být perfekcionisty, protože víme, že dokonalosti nelze nikdy dosáhnout. Snažím se veškerou energii vložit do vítězství,“ řekl rodák z Vídně. Andreas Kroiss, který vyrostl v Linci, dodal, že pozitivní myšlení a soustředění se pouze na podstatné věci je rozhodující pro zvládání tlaku a stresu a zároveň pro neustálé zlepšování, jak je tomu i v motoristickém sportu. „Motivace vychází zevnitř a nelze ji vnucovat zvenčí. Je důležité, aby si každý z nás uvědomil a pochopil smysl své práce, jak každý z nás pomáhá dosáhnout cíle,“ řekl Kroiss.Důležitost efektivity a předvídavostiOba generální ředitelé rovněž diskutovali o významu efektivity a předvídavosti, zejména s ohledem na výzvy dynamického globalizovaného světa. Wolff zdůraznil, že omezení nákladů ve Formuli 1 zkomplikovalo podnikání a proměnilo faktor času v nejdůležitější měnu. Efektivita se ve Formuli 1 stává stále důležitějším nástrojem ve snaze bojovat o vítězství jako tým. „V motoristickém sportu stopky nikdy neklamou,“ řekl Toto Wolff během svého proslovu k vedení týmu. „Efektivita je zásadní rovnováha, která nám pomáhá být úspěšní na trati i mimo ni.“ Kroiss také hovořil o nutnosti myslet ve vysoce dynamickém a globalizovaném světě vždy o krok napřed. Společnost Einhell to dokázala svým včasným zaměřením na technologii baterií Power X-Change. „Brzy jsme rozpoznali, že naši zákazníci potřebují svobodu bez kabelu, a proto jsme se ujali průkopnické role v bezkabelovém segmentu kutilského průmyslu,“ pokračoval Kroiss.Chyby a neúspěchy jako příležitosti k učeníV souvislosti s vedením oba manažeři zdůraznili význam chyb a neúspěchů jako příležitostí k učení. Kroiss poznamenal: „Chyby a neúspěchy se stávají, ale musíme se z nich poučit, abychom je neopakovali. Považuji za důležité jít dobrým příkladem, aby se tým rozhýbal,“ řekl generální ředitel společnosti Einhell Andreas Kroiss. Toto Wolff na závěr řekl, že úspěch společnosti závisí na jasné vizi. „Einhell je toho fantastickým příkladem. Její jasná ambice stát se ve svém oboru předním výrobcem baterií je důkazem kvality a myšlení, které člověk potřebuje k tomu, aby byl dlouhodobě úspěšný,“ uzavřel Wolff. O společnosti Einhell Germany AGSpolečnost Einhell je předním výrobcem nejmodernějšího nářadí a zařízení pro dům a zahradu a v roce 2024 oslaví 60. výročí svého založení. Ze svého sídla v Landau/Isar (Bavorsko) tato mezinárodně úspěšná společnost neustále rozšiřuje svou inovativní platformu akumulátorových baterií Power X-Change a v současné době je lídrem na trhu v oblasti akumulátorového nářadí a zahradní techniky. Společnost Einhell již mnoho let stanovuje nová měřítka v oblasti odolnosti, výkonu a bezpečnosti. Zákazníci společnosti Einhell oceňují svobodu bezdrátového provozu pro všechny své kutilské projekty, stejně jako vynikající poměr ceny a výkonu, které produkty Einhell představují, a prvotřídní zákaznický servis, který společnost nabízí.Další informace naleznete na webových stránkách www.einhell.cz   

Čas načtení: 2009-01-08 22:40:00

Hlášení z 7 a 8.1.2009

Hlášení městského rozhlasu z 7. a 8.ledna 2009: MěÚ Zbýšov sděluje, že poplatky za svoz domovního odpadu pro rok 2009 je možno hradit od příštího týdne na pokladně MěÚ v pondělí a středu od 8.00-17.00 hod. a úterý a čtvrtek od 8.00-13.30 hod. Při platbě poplatku je třeba odevzdat vyplněný tiskopis o osobách žijících v domácnosti, za které se poplatek uhrazuje. Prosíme občany, aby poplatky uhradili do konce března. Pokud je výše poplatku za členy domácností vyšší než 1000,- Kč, lze ho uhradit ve dvou stejných splátkách a to první do konce března, druhou do konce září 2009. V Základní škole ve Zbýšově na Komenského ulici bude probíhat zápis dětí do 1. tříd pro školní rok 2009/2010 a to ve čtvrtek 15. ledna a v pondělí 19. ledna vždy od 14.00 do 17.00 hod. Zápis se týká všech dětí narozených od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2003 a dětí, které měly ve školním roce 2008/2009 odklad školní docházky. Rodiče si k zápisu přinesou svůj občanský průkaz a rodný list dítěte. Městské kulturní centrum Zbýšov zve všechny děti a rodiče v neděli 11. ledna v 15.00 hod. do Hornického domu na Dětský maškarní karneval. Připraveny jsou soutěže, diskotéka a tombola. V pátek 13. února v 19.00 hod. vystoupí v Hornickém domě herec Miroslav Donutil v pořadu Cestou necestou. Cena: 150,- Kč. Předprodej vstupenek v Městském kulturním centru (nad knihovnou), tel.: 546 210 546, 604 481 510. Tělocvična na stadionu TJ Baník bude od ledna 2009 v provozu v pondělí a ve čtvrtek. Cvičenci pod vedením paní Horké budou cvičit od 16-17 hod., pod vedením paní Snopkové od 17-18 hod.autor: pí.Zahradníčková - tajemník MěÚ

Čas načtení: 2021-05-25 12:38:33

Eva Urbanová v srdci Nepomuku: Slavná pěvkyně vystoupí u příležitosti tří set let od blahořečení Jana Nepomuckého

V předvečer 300. výročí blahořečení svatého Jana Nepomuckého vystoupí operní pěvkyně Eva Urbanová v samém srdci města Nepomuk. Zpěvačku na pódiu doprovodí Komorní orchestr Národního divadla pod vedením dirigenta Davida Švece. Koncert uvede program ČT art v neděli 30. května od 20:15 hodin. „Na koncertě zazní duchovní skladby i árie ze slavných oper. Velmi si cením toho, že vedle světoznámé Evy Urbanové vystoupí mladí talentovaní sólisté,“ říká kreativní producent Patrick Diviš a pokračuje: „Je důležité si připomínat světce Jana Nepomuckého, který ctil lidské a morální hodnoty i za cenu vlastního života. Takových příkladů osobností si musíme vážit zvláště v dnešní době.“ Eva Urbanová měla být na startu své kariéry v roce 1993 jedním z pilířů nepomuckých událostí k výročí šesti set let od umučení českého patrona. Koncert se však nakonec neuskutečnil a diváci se jej dočkají až nyní, téměř o tři desetiletí později, u příležitosti tří set let od blahořečení světce, symbolu celé epochy českých dějin. Kromě přední české sopranistky, kterou doprovodí Komorní orchestr Národního divadla pod vedením dirigenta Davida Švece, vystoupí také sólisté Michaela Katráková a Martin Vydra, reprezentující město Nepomuk a svatého Jana Nepomuckého od loňského roku na tuzemských i zahraničních koncertech organizovaných k blížícímu se výročí. Večerem diváky provede moderátorka Martina Kociánová. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2020-05-05 15:16:26

Český rozhlas přinese sedm přímých přenosů z festivalu Pražské jaro

Stanice Český rozhlas Vltava nabídne posluchačům v přímém přenosu sedm z jedenácti koncertů festivalu Pražské jaro 2020. Na tradičním mezinárodním hudebním festivalu, který se z důvodu vládních opatření proti epidemii koronaviru přesouvá do online prostředí, zahraje také Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR). „Posluchači Českého rozhlasu nebudou ani v této době ochuzeni o 75. ročník výjimečného festivalu Pražské jaro. Stanice Český rozhlas Vltava zařadila do svého programu hned celou řadu přímých přenosů,“ uvádí generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Sérii živých přenosů z festivalu Pražské jaro zahájí Český rozhlas Vltava 18. května společným koncertem Collegia 1704 Václava Lukse a Collegia Vocale 1704 z Pražské křižovatky. Nebude chybět speciální koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu nebo koncert mladých hudebníků s klavíristou Janem Čmejlou, houslistou Eduardem Kollertem, bicistou Ladislavem Bilanem a klarinetistkou Annou Paulovou. Posledním živě vysílaným koncertem na Vltavě bude 4. června závěrečný koncert, který bude podle plánu patřit České filharmonii pod vedením dirigenta Jakuba Hrůši a bude věnován poctě Beethovena. Na festivalu Pražské jaro se kromě SOČR představí české orchestrální a komorní soubory a významní interpreti české hudební scény. Česká filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK pro festival připravily orchestrální koncerty s originální dramaturgií, které budou přenášeny z domovských scén orchestrů za dodržení hygienických opatření. Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Roberta Kružíka odvysílá Český rozhlas Vltava v přímém přenosu 27. května. Zazní díla Pavla Haase, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, ale také Adagio nedávno zesnulého dirigenta Krzysztofa Pendereckého.  Tento i všechny ostatní živě vysílané koncerty budou uvedeny také formou videostreamu na vltavském Facebooku. Kromě sedmi živých přenosů zazní na stanici Český rozhlas Vltava také ikonický koncert festivalu Smetanova Má vlast, a to z unikátního záznamu z Pražského jara 1990 v podání České filharmonie s dirigentem Rafaelem Kubelíkem. Ze záznamu z letošního ročníku festivalu bude také odvysílán profilový večer skladatele a kytaristy Lukáše Sommera z nezvyklého prostoru dopravní haly Národního technického muzea. Pořad stanice Vltava Polední koncert nabídne v době konání festivalu desítky archivních rozhlasových snímků z celé historie Pražského jara. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2019-07-30 19:54:40

První ženy v čele evropských institucí. Přijde s nimi změna?

Ursula von der Leyenová si jako kandidátka na funkci předsedy Evropské komise stoupla ve Štrasburku za řečnický pult a představila europoslancům svou vizi pro evropskou exekutivu na následujících pět let. Ten samý den později odpoledne odhlasovali europoslanci napříč frakcemi, přestože velmi těsně, její nominaci. Hlavou Evropské centrální banky má být Christine Lagardeová, bývalá francouzská ministryně financí a od roku 2011 šéfka Mezinárodního měnového fondu.  Pro obě instituce je to za celou jejich existenci poprvé, co v jejich čele stane žena. To je sice skvělé, nicméně ne až tak důležité. Hlavní bude, co se pod jejich vedením bude v Unii dít. Zatím to ale vypadá, že ani jedna z dam nový vítr do Evropy nepřinese.  „Musíme bojovat za budoucnost, než abychom bojovali vzájemně proti sobě. Mé poselství pro vás všechny je: spolupracujme konstruktivně, protože potřebujeme budovat jednotnou a silnou Evropu,“ prohlásila von der Leyenová po svém zvolení. Dcera evropského úředníka, lékařka, matka sedmi dětí, od roku 2013 německá ministryně obrany. Je centristka, eurofederalistka a zastánkyně společné evropské armády. Její projev před europarlamentním plénem, kterým se snažila na poslední chvíli dostat na svou stranu stále nerozhodnuté poslance, byl přesně v tom duchu smířlivý a nekonkrétně klouzal po prioritách napříč politickým spektrem. Úspěšně, zdálo by se. Vyneslo to nakonec 383 „ano“, těsně nad potřebnou absolutní většinou 374 hlasů, která je ke zvolení potřeba. Není tedy jen první žena v čele Komise a první pocházející z Německa za víc než půl století, což vyzdvihla německá kancléřka Merkelová. Je také první potvrzená většinou, co se dá spočítat na prstech. Při 22 poslancích, kteří se hlasování zdrželi, to znamená 327 poslanců, kteří zvedli ruku proti ní. Samozřejmě většina je většina, ale je to poněkud hořkosladké vítězství. A to z několika důvodů.  Co za to?  Von der Leyenová musela chtě nechtě při lovu hlasů nerozhodnutých poslanců oslovit nemainstreamové a nesystémové politické skupiny. Vyvstává tedy otázka, co jim za jejich podporu slíbila. Její „opomenutí“ zmínit ve svém půlhodinovém projevu Článek 7 napovídá, že podpora členů polské vládní strany nebo italského Hnutí pěti hvězd bude něco stát.  {mprestriction ids="1,2"} Nová šéfka Komise doplnila chybějící téma výroky typu, že místo ukazování prstem by se kontrolní mechanismy měly zavést ve všech členských zemích. Na rozdíl od hlavně středoevropskými státy zamítnutého socialisty Franse Timmermanse, který maďarskou a polskou vládu ostře kritizoval, je to velmi umírněný přístup. Snahu o zobjektivnění a hlavně zmírnění velmi vyhrocené debaty jí samozřejmě nelze vyčítat. Uvidíme ale, jestli i tak někam povede.  Nerozhodnuté Socialisty přesvědčila von der Leyenová deklarací podpory udržitelného růstu, boje proti chudobě a závazné strategie v oblasti rovnosti pohlaví. V sociálně demokratické frakci přesto panovaly v otázce její podpory opravdu značné neshody. Už před volbou ji naproti tomu podpořili evropští lidovci a také liberálové. Proti ní se naopak musela obrátit část její vlastní politické rodiny, s největší pravděpodobností právě kvůli slibům, jimiž si získala jejich nepříliš milované kolegy.  Další velkou překážkou pro chod její Komise budou parlamentní počty. Nový předseda David Sassoli sice prohlašuje, že „občané přišli k volbám, protože jsou proevropští a věří, že hlasováním mohou věci změnit. Evropský parlament musí nyní tato očekávání naplnit,“ Parlament je ale nejroztříštěnější od roku 1979 a pevnější koalice proevropských stran je spíše nepravděpodobná. Nejsilnější skupiny lidovců a Sassoliho socialistů již nedají dohromady absolutní většinu. Funkčnost parlamentu bude záležet i na dalších frakcích, zejména na posílených liberálech a zelených. Nejkonkrétnější návrhy přednesla von der Leyenová v oblasti klimatické politiky. Součástí jejího „Green Deal for Europe“ má být dokonce přeměna části Evropské investiční banky na „klimatickou banku“. Zelené investice by tak mohly v průběhu desetiletí dosáhnout i bilionu eur. To by mělo výrazně pomoci dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů v Evropě, ne o 40 %, na kterých se shodla Komise a Parlament, ale o 50 až o 55 %, a to do roku 2030.  Stará dobrá Christine Christine Lagardeová, známá jako „rocková hvězda“ mezinárodních financí, teď vbíhá na evropské pole. „Ženské prvenství“ pro ni není novinkou. Poté, co pracovala na různých ministerských postech, nahradila ve funkci Dominique Strauss-Kahna jako první ženská šéfka Mezinárodního měnového fondu (MMF). To je snad méně překvapivé než fakt, že nemá ani ekonomické vzdělání ani zkušenosti z reálné ekonomiky. Na rozdíl od svých předchůdců nevedla žádnou centrální banku, což by se nabízelo jako základní předpoklad. Měla na starost francouzské ministerstvo financí, tedy politickou funkci, a zmíněný měnový fond, který se podle některých pod jejím vedením velmi politizoval. Christine Lagardeová má ale obrovské zkušenosti administrativní a komunikační. Myslet si přitom, že ECB může stát naprosto mimo, oddělena od politiky, je přeci jen asi mírně naivní. Nebude tedy nakonec opravdu stačit výborný manažer? Podle Karla Svobody, analytika z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, to může být výhoda i nevýhoda: „Samozřejmě, od centrálního bankéře se tak nějak čeká, že je z bankovního prostředí, že perfektně rozumí řízení centrálních bank atd., problémy a výzvy, které se čekají, ale mohou vyžadovat neortodoxní řešení. Christine Lagardeová může právě tady využít zkušenosti z politiky, kterých nemá málo.“ Christine Lagardeová bude každopádně potřebovat dostatek pragmatismu a dobrou vyjednávací taktiku (to u ní jistě nebude problém) v době, kdy evropští vesměs populističtí politici hlásají, že finanční instituce mají dělat méně, nikoliv více.  {/mprestriction}  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-12 09:51:56

Ficova vláda chce zrušit veřejnoprávní televizi a nahradit ji novou

Slovenské ministerstvo kultury pod vedením ministryně Martiny Šimkovičové (nominant Slovenské národní strany) předložilo návrh zákona o veřejnoprávní Slovenské televizi a rozhlasu. Vládní koalice vedená Robertem Ficem (Směr) opakovaně kritizovala Rozhlas a televizi Slovenska (RTVS), takže ji dle návrhu prostě zruší a nahradí ji novou institucí s novým vedením.

Čas načtení: 2024-03-14 00:00:00

Pratchett, Terry - Zaslaná pošta

Jiné ocenění : 2005 – Locus Poll Award – Best Fantasy Novel – 3.místo 2012 – Locus Poll Award – Nejlepší fantasy román 21. století – 12. místo Anotace: Vlahoš von Rosret je podvodník a padělatel a muž, který stojí před životní volbou – buď se může dát pověsit, nebo postavit na nohy zhroucený ankh-morporkský poštovní systém. Těžké rozhodování. K ruce má mladšího pošťáka Grešli (cca 70 let) a mladíka Slavoje, jehož jedinou vášní je jeho sbírka špendlíků. Proti němu stojí mocní nepřátelé – Velká semaforová linka, která se snaží zlikvidovat i tuto zanedbatelnou konkurenci. Protože ale výkonnost Pošty pod vedením nejen schopného, ale především vynalézavého Vlahoše von Rosreta , neustále roste, vedení Velké linky se začíná uchylovat k čím dál tím bezohlednějším metodám. Vlahoš však má i několik přátel a pomocníků, především skupinu vysloužilých pošťáků, kteří se doslechli, že pošta znovu ožívá a jako jeden stařec znovu nastoupili do služby, půvabnou slečnu Srdénkovou a její golemy včetně pana Pumpy, a také tajemný spolek Zelená přísera, který Vlahoše předem informuje, kdy se zase Linka dostane do nesnází. Nakonec dojde na lámání chleba ve chvíli, kdy se Vlahoš veřejně vsadí s vedením Velké linky, že dopraví podanou zprávu do Genovy (!) dřív, než semafory! A přestože je to prakticky neproveditelné, je už v Ankh-Morporku tak proslulý, že na něj lidé sázejí v poměru 1:10… Datum vydání: 13.03.2024

Čas načtení: 2024-03-23 09:05:00

Trenérský tým české reprezentace pod drobnohledem: Haškův klid i výtrysk emocí

/OD ZPRAVODAJE DENÍKU/ Česká fotbalová reprezentace má za sebou vítěznou premiéru pod vedením nového realizačního týmu. Jak funguje nový trenérský štáb pod vedením Ivana Haška a co ukázal zápas v Oslu ze vzájemné spolupráce všech tří trenérů?

Čas načtení: 2024-04-08 20:08:37

V oblasti Černého moře začíná velké mezinárodní vojenské cvičení pod vedením Rumunska

Rumunské námořní síly pořádají ve dnech 8. až 21. dubna velké mezinárodní vojenské cvičení s názvem Sea Shield 24, které se koná v oblasti Černého moře. Připojí se k němu 12 spojeneckých a partnerských států. Cvičení se zúčastní více než 2200 vojáků, píše deník Romania Insider. The post V oblasti Černého moře začíná velké mezinárodní vojenské cvičení pod vedením Rumunska first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-10 08:46:08

Pekarová moc utrácí, zlobí se Kverulant i ANO

Koalice Spolu před volbami slibovala úspory ve státní zprávě, poslanecká sněmovna pod vedením Markéty Pekarové Adamové se tím ale dlouhodobě neřídí – tak by se dala shrnout kritika spolku Kverulant, který ve své zprávě píše, že dolní komora nešetří, ale naopak opakovaně přesahuje původně stanovené výdaje. Spolek ve své zprávě uvádí, že sněmovna v roce 2022, už pod vedením Pekarové Adamové utratila oproti dřívějším letům o 141 milionů navíc. „Ani v roce 2023 sněmovna rozpočet nedodržela, a to si ho oproti roku 2022 navýšila o 90 milionů. Sněmovna v roce 2023 utratila o 46 milionů víc,“ píše spolek, který se označuje za watchdogovou organizaci.  ...

Čas načtení: 2024-05-02 15:23:46

Chystaný výprodej Manchesteru United – Kdo kolik může stát?

Manchester United se chystá nabídnout k prodeji téměř celý svůj kádr, protože se pod vedením nového spolumajitele, společnosti INEOS, bude snažit osvěžit tým a získat finanční prostředky. United utratili za sestavení svého současného týmu v posledních několika letech přibližně 1 miliardu liber, ale pod vedením Erika ten Haga zažívají další neúspěšnou sezónu.

Čas načtení: 2024-06-02 15:22:48

Rána pro Spartu! Priske se podle zahraničních médií dohodl s Feyenoordem

Trenér fotbalové Sparty Praha Brian Priske se podle nizozemských a dánských médií již dohodl s Feyenoordem Rotterdam na podmínkách smlouvy a příští týden by ji mohl podepsat. Nizozemský klub se ale nejprve musí domluvit s vedením českého mistra na odstupném za dánského kouče. Priske loni v říjnu prodloužil na Letné smlouvu do roku 2026. Podle informací Sport.cz mělo dojít k schůzce mezi Priskeho agentem, případně i samotným trenérem, s vedením Feyenoordu ve čtvrtek či v pátek, k pátečnímu večeru na Letnou však žádná konkrétní nabídka na dánského kouče nedorazila.

Čas načtení: 2024-06-21 07:24:26

Pod jeho vedením vyrostl startup Driveto na téměř 400 milionů. Teď Adam Szabó odchází

Do čela projektu, který z většiny patří investiční skupině Miton, nastupuje Jan Čornej. Chce hledat pro půjčování aut nový byznys model. Článek Pod jeho vedením vyrostl startup Driveto na téměř 400 milionů. Teď Adam Szabó odchází se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-06 10:00:00

Kamala Harrisová jmenovala Tima Walze, guvernéra Minnesoty, jako svého spolukandidáta pro prezidentské volby

  Pod Walzovým vedením Minnesota zaznamenala četná legislativní vítězství a jeho jednoduchá replika, že republikáni jsou "divní", se virálně rozšířila po celé zemiWalz poprvé kandidoval v roce 2006 v republikánském kongresovém obvodu a porazil taamějšího konzervativce. Mandát si udržel až do svého vítězství v minnesotských guvernérských volbách v roce 2018 a poté znovu v roce 2022. Pod jeho vedením stát v posledních letech zaznamenal významná progresivní legislativní vítězství, včetně všeobecného školního stravování zadarmo, legalizace marihuany, ochrany potratů a opatření na kontrolu zbraní.

Čas načtení: 2024-09-17 21:25:35

Bývalý trenér Barcelony Xavi Hernandez je zklamaný nefér poznámkami Pedriho na jeho působení v klubu

Pedri nedávno hovořil o zlepšení kondice Barcelony od příchodu nového trenéra Hansiho Flicka. Jedenadvacetiletý záložník vyjádřil přesvědčení, že je tým ve výrazně lepší fyzické kondici pod vedením Flicka než pod vedením Xaviho. Ačkoli fanoušci byli nadšeni z těchto komentářů, ne všichni toto nadšení sdíleli.