Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2014-01-11 00:00:00

Oblečení Acapulco Gold Holiday 2013 / Lookbook

Acapulco Gold patří mezi americké labely, které jsou v posledních dnech více vidět, ovšem přesto se jejich tvorba příliš nezměnila a pánové od této značky se snaží jít stále svou cestou. Nicméně nyní představují nejnovější lookbook Acapulco Gold určený kolekci Holiday 2013, který je důkazem toho, ...

Čas načtení: 2011-01-21 00:00:00

Postele Lindy Topic: Jednoduchost skládaných přikrývek

Postel – interiérový nábytek, který nesmí chybět v žádné moderní či plnohodnotné domácnosti. Postel je základ, jelikož v posteli nabíráme nové síly do dalšího dne, odpočíváme, relaxujeme. Po dobu stovky let postel nezměnila svoji podobu, ačkoli je uživatelsky plnohodnotnější, její tvar je stále ste ...

Čas načtení: 2016-12-10 20:30:00

Pravda o účincích baňkování

Baňkování je jedna z alternativních technik, jak pomoci lidskému organismu najít sílu, aktivovat energii a nastartovat samoléčebné procesy. Historie metody sahají až ke starým kulturám. Hojně ji využívali staří Egypťané. Podstatou se nezměnila, prováděním trochu ano. Proč byste měli neduhy řešit prá ...

Čas načtení: 2012-12-13 15:15:00

Pryč se starým vzhledem, přivítejte nové já

Před deseti lety vám známí a přátelé neustále opakovali, jak máte krásné vlasy a že stíny, které používáte, jsou neuvěřitelně in. Doby se ovšem mění a vy při pohledu do zrcadla zjistíte, že jste celé ty roky nezměnila vizáž. Možná máte bohaté kadeře, ale to, co vám seklo před dekádou, dnes může být ...

Čas načtení: 2021-07-09 11:41:14

Pomsta státu oklamaným investorům

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Kdysi stát podnítil zájem investorů o budování fotovoltaických elektráren nastavením přehnaně výhodné výkupní ceny za elektřinu, dodanou do rozvodné sítě. Právní úpravu pravidel budování a provozování elektráren co nejvíce zkomplikoval. Kromě jiných omezujících podmínek pro provoz elektrárny a prodej vyrobené elektřiny bylo nezbytné získat licenci, ač v té době to nebylo nutné v Německu a jinde a dnes se nevyžaduje ani u nás. Vydavatelem licencí byl Energetický regulační úřad, který vyřizování přívalu žádostí o licence v letech 2009 a 2010 nezvládl: někteří žadatelé získali licence neoprávněně, na jiné se včas nedostalo. Stát se nakonec k investorům zachoval zákeřně, když v listopadu 2010 vyhláškou rozhodl o snížení výkupní ceny ze 12,50 Kč za kW/h na 5,50 Kč za kW/h pro elektrárny, dokončené po 31. prosinci 2010. Vyvolal tím paniku, protože ohrozil krachem investory, kteří si na financování výstavby vzali úvěr a po snížení příjmu by nemohli plnit splátkové kalendáře. Zmíněnou vyhláškou ale stát porušil vlastní zákon, který možnosti snížení výkupní ceny omezil. Avšak podvedení investoři neměli žádný legální nástroj obrany proti státnímu podrazu. Úředníci poškodili stát a nic se jim nestalo Stát si ale současně vsítil vlastní branku. Připravil sice investory o příjmy a uspořil náklady vykupujícím obchodníkům, ale poškodil i sebe. Příjmem státu z fotovoltaického byznysu je solární daň a daň z přidané hodnoty, jejichž objem závisí na objemu tržeb za vyrobenou elektřinu. Za období 2011-2019 se daňový výnos snížil o 63,2 miliard korun oproti tomu, co by stát získal, kdyby nesnížil výkupní cenu elektřiny. Autoři výše zmíněné vyhlášky z roku 2010 asi na tyto důsledky nemysleli. Poškodili stát nehorázným způsobem, ale nikdo je k odpovědnosti nevolá a stále sedí na teplých místech se zajištěnými osobními příjmy a nulovou odpovědností. Investoři zahnaní do kouta vyhláškou z listopadu 2010, jimž na dokončení výstavby do 31. prosince 2010 chyběla jen maličkost, se pustili do závodu s časem. Někteří se za těchto okolností domohli různými úskoky, které mohly být na hraně zákona nebo dokonce byly protiprávní. Při jejich posuzování byl stát krutě nemilosrdný. Ve zjitřené atmosféře nenávisti k „solárním baronům“, vyvolané některými politiky a novináři, orgány činné v trestním řízení zahájily „hon na solárníky“. Jeho obětí se mimo jiné stal podnikatelský klan Zemků, kteří vybudovali v areálu jejich firmy v Chomutově tři funkční fotovoltaické elektrárny, z nichž jedna je v současnosti největší střešní elektrárnou v ČR. Všechny tři elektrárny vyrábějí elektřinu od spuštění a prokázaly svou bezpečnost, avšak za elektřinu, dodanou do veřejné sítě, v této době nikdo neplatí. Hon na „solární barony“ Jako první odnesli „hon na solárníky“ bratři Alexandr a Zdeněk Zemkovi, které státní zástupce Radek Mezlík lživě obvinil, že protokolárně převzali od dodavatele do vlastnictví svých firem zařízení dvou pozemních elektráren, „ač nebyly ani zčásti dokončeny“ a učinili tak s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad v licenčním řízení. Ve skutečnosti tento trestný čin se odehrál jen v hlavě žalobce. Čeho obžalovaní chtěli skutečně dosáhnout, žalobce ani soud nezajímalo. Ve skutečnosti v době podpisu protokolů byly na elektrárnách jen malé nedodělky a do vydání licencí 31. prosince 2010 byly dokončeny úplně. Protokoly byly dokladem o vlastnictví, který museli předložit k žádosti o licenci. Mírně předčasné sepsání protokolů v rámci přípravy na projednání žádosti o licenci bylo věcí důvěry mezi investorem a dodavatelem. K oklamání nemohly ostatně sloužit, protože vydání licencí předcházela obhlídka zařízení vyslanou skupinou (ne)odborníků z Energetického regulačního úřadu. Mezlík se pokusil dostat ve stejném řízení do vězení také předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, která se hrubě provinila vůči obchodníkům s energiemi zastavením zvyšování cen elektřiny pro odběratele. Obžaloby ji ale zprostil hned odvolací Vrchní soud v Olomouci. Nic na tom nezměnila ani zlá vůle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který rozhodnutí vrchního soudu napadl dovoláním. Žalobce byl úspěšnější v případě její podřízené Michaely Schneidrové, která musela nastoupit do vězení. Ale Nejvyšší soud ČR ji po sedmi měsících nechal propustit na svobodu. Dosáhla pak rovněž úplného zproštění obžaloby. Zběsilec Mezlík se proti jejímu zprošťujícímu rozsudku odvolal, čímž ji potýral prodloužením sociálně neúnosného postavení obžalované o několik měsíců. Sám si později vysloužil vyslání do Úřadu evropského žalobce.  Nyní přišla řada na sedmdesátníka Zdenka Zemka st., hlavu holdingu, hlavního hybatele projektu výstavby elektráren a jednatele společnosti, která vlastní výše zmíněnou velkou střešní elektrárnu. Před soudem stane poprvé 19. července 2021. Soudní řízení nabralo zpoždění kvůli jeho vážným zdravotním potížím. Žalobce jej viní, že v součinnosti se dvěma dalšími obžalovanými spáchal zvlášť závažný zločin podvodu ve spolupachatelství, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stádiu pokusu. Podstatou skutkové podstaty žalovaného jednání je opět tvrzení, že pan obžalovaný s úmyslem oklamat v licenčním řízení Energetický regulační úřad protokolárně převzal do vlastnictví firmy nedokončené zařízení elektrárny. Svědectví místo obvinění V tomto případě má obvinění pikantní příchuť, neboť trestní oznámení podal Energetický regulační úřad až v roce 2017, a na jeho vzniku se podíleli (ne)odborníci, kteří udělení licence pro tuto elektrárnu umožnili. Energetický regulační úřad vyslal na sklonku roku 2010 do chomutovského areálu třikrát skupinu (ne)odborníků, kteří měli zjistit skutkový stav elektráren a posoudit jejich způsobilost k získání licence. Při žádné z návštěv ale (ne)odborníci nevystoupili na střechu, takže o stavu elektrárny nic nevěděli. Viděli sice viset ze střechy pár nepropojených kabelů, ale provázející zaměstnanec dodavatele jim vysvětlil, že jejich propojení je záležitostí několika vteřin. Byl-li stav elektrárny skutečně tak špatný, jak na základě nepřímých a dle tvrzení obhajoby neodborně interpretovaných důkazů nyní tvrdí žalobce, pánové měli zabránit vydání licence. Umyli si ale ruce a odjeli. Pokud vznikla škoda, udávaná žalobcem, umožnili její vznik. Nikdo je ale nevolá k odpovědnosti za spoluúčast při uplatnění domnělého podvodného jednání investora a vzniku škody, naopak v trestním řízení vystupují jako svědkové obžaloby. Před soudem stojí pouze podnikatel, který naivně přijal výzvu státu a nechal vybudovat tři fotovoltaické elektrárny, které již 11 let dodávají do sítě elektřinu, aniž by během té doby v nich došlo k úrazu elektrickým proudem nebo jiné nehodě. Nebudu se pouštět do rozboru tvrzení obhajoby o nesprávné interpretaci nepřímých důkazů, protože to je věc soudu. Nicméně přeji obžalovanému Zdenkovi Zemkovi, aby z tohoto trestního řízení vyšel se zprošťujícím rozsudkem. Byl již dost potrestán tím, že se musel smířit s uvězněním synů, dle mého laického úsudku odsouzených pravomocně, leč nespravedlivě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-25 10:50:51

Obžalovaní podruhé před cílem

Ve dnech 22. a 23. července 2020 u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně v procesu proti údajným výrobcům padělků cigaret Marlboro proběhly zbývající výslechy svědků a čtení listin, a nakonec zazněly závěrečné řeči. Soud se případem zabývá od 15. června 2015. Začal jsem jej sledovat v r.2018 a zpočátku jsem o něm psal jako o příběhu „Rošťáků“ a „Slušňáků“. ¨   Jako „Slušňáky“ jsem označil bratry Lebánkovy, majitele Lesního hotelu ve Zlíně. „Rošták č.1“ je recidivista Roman Šulyok, odsouzený mimo jiné za násilí na bratrech Lebánkových k dlouhému pobytu ve vězení, „Rošťák č.2“ je jeho mladší bratr Jan. „Zvláštní jednotkou“ jsou otec a syn Uhříkovi, kteří hrají nějakou vlastní hru a jsou blízcí Romanu Šulyokovi. Obžalobě čelila také obchodní společnost Vltava holding, a. s., bratrů Lebánkových. Proces spustila obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, jež se vyznačuje kvalitou mimořádného zmetku. Věcí se zabýval senát „soudkyně OLO“ – Ivety Šperlichové, která jej dovedla až k prvnímu rozsudku. Obžaloby zprostila pouze obžalovaného přítele Lebánků Jozefa Kajabu, jehož Roman Šulyok nařkl, že jim opatřil tabák. Pak ale Ústavní soud rozhodl, že je podjatá proti obžalovanému Ladislavu Lebánkovi, a Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek a případ jí odebral. Zanechala ale za sebou stopy, které poznamenaly další chod procesu. Hned na začátku z něj vyloučila hlavního obviněného Romana Šulyoka a v samostatném řízení jeho trestní stíhání zastavila bez navýšení trestu. Od té doby opakovaně posloužil jako svědek obžaloby. Protože je ve výkonu trestu za násilí proti spoluobžalovaným Lebánkům, určitě se nesnažil jim pomáhat a soud musel ztrácet čas prověřováním jeho fabulací. Do samostatného řízení vyloučila také jeho mladšího bratra Jana. Ale v jeho případě došlo také ke zrušení rozsudku a odebrání věci a za to, že jako podjatá ještě po rozhodnutí Ústavního soudu vydala rozhodnutí, ji tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal poslal před kárný soud. Proces tedy probíhá znovu od nuly. Senát předsedy Jiřího Dufka zahájil nové hlavní líčení 23. dubna 2019. Opakovaly se důkazy, provedené před senátem Ivety Šperlichové, ale Jiří Dufek dokazování doplnil a rozšířil. Zvláštním prvkem dokazování byl jeho zápas s Celní správou ČR o objasnění podivného zásahu celníků do vyšetřování. Ti sledovali příjezd kamionu s tabákem, ale nesdělili soudu, odkud přijel, kdo jej řídil, kdo zaplatil zboží i přepravu. Přitom zjištění majitele tabáku je zvláště kvůli struktuře skupiny obžalovaných pro rozhodování soudu nesmírně důležité. Iveta Šperlichová se o tento důkaz nezajímala. Jiří Dufek se snažil z Celní správy důležité informace „vydolovat“, ale neuspěl. Působí to na mne dojmem, že došlo k nepovolenému předstíranému převodu tabáku, jenž pak byl záminkou pro vpád celníků a policistů do skladu, v němž se najatí řemeslníci pokoušeli zprovoznit linku na výrobu cigaret (podrobnosti například v mém článku Celní správa brzdí trestní řízení). Výsledkem rozšířeného dokazování je jistota, že Roman Šulyok skutečně vyráběl a obchodoval padělky cigaret Marlboro v Malhosticích. Poškozenou firmu Philip Morris zastupovala mezinárodně uznávaná specialistka na ochranu práv k ochranným známkám Karin Pomajzlová. Státní zástupce Petr Matoušek se držel své závěrečné řeči z „předchozího kola“. Podle jeho názoru se důkazní situace po novém dokazování v podstatě nezměnila. Uznal, že obžalovaní netvoří organizovanou zločineckou skupinu. Pozoruhodný byl jeho projev nespokojenosti s prací policie, která prý nevyvíjela přiměřené úsilí a vyšetřování ukončila předčasně, aniž by úplně rozkryla strukturu sítě a vztahy obžalovaných. Na jiném místě ale vyčetl obžalovanému Ladislavu Lebánkovi jeho výrok o nedůvěře k místní policii. Státnímu zástupci je jasné, že hlavními viníky jsou bratři Lebánkové, kteří poskytli Romanu Šulyokovi prostory pro umístění linky na výrobu cigaret, řídili práce na zprovoznění výrobní linky, poskytli drobné související služby a zcela nepochybně začali vyrábět padělky cigaret Marlboro. Důkazem je právě dovezený tabák. Všichni obžalovaní podle jeho názoru bez výjimky věděli, že účelem zprovoznění strojů je výroba cigaret. Kvůli jasné vině požadoval pro bratry Lebánkovy trest odnětí svobody v rozsahu pět šest let, k tomu dočasný zákaz činnosti ve statutárních orgánech společností a peněžitý trest. Všem ostatním až na obžalovaného Jozefa Kajabu navrhl různě vysoké podmíněné tresty. V jeho případě opět doporučil zproštění obžaloby. Karin Pomajzlová stručně soudu sdělila, že trvá na oprávněném požadavku firmy Philip Morris na odškodnění. Pro větší část obhajoby je jasné, že hlavním viníkem je odsouzený Roman Šulyok: patří mu stroje, má zkušenost s výrobou padělků cigaret Marlboro a jejich prodejem. Celá akce směřovala k uspokojení jeho zájmů. Stroje přivezl s legendou, že je nechá zprovoznit a předvést zájemci o jejich odkoupení. Obhajoba všech obžalovaných jednotně odmítala nárok poškozené společnosti Philip Morris na odškodnění, protože zadržené padělky se nedostaly na trh a není ani prokázáno, že byly určeny k prodeji. Poškozené proto nevznikla újma, protože zadržené výrobky nevytlačily z trhu pravé cigarety Marlboro. Obdobně obhajoba popírá, že by státu vznikla škoda, protože spotřební daň z dovezeného tabáku zaplatila žalovaná firma Vltava holding, a. s., jako skladovatel. Všichni obžalovaní setrvali na stanovisku, že uvěřili původní legendě Romana Šulyoka o nutnosti zprovoznění linky za účelem předvedení zájemci o její odkoupení. Tristní je postavení řemeslníků najatých k zprovoznění linky: úkol nesplnili a pracovali zdarma. Zařízení dovezené Romanem Šulyokem v Lůžkovicích nikdy souvisle nepracovalo. Dokazuje to otřesové čidlo, vysílající SMS při každém spuštění a zastavení stroje, které se celníkům podařilo nepozorovaně upevnit na výrobní stroj. Nikdo z obžalovaných s padělky Marlbor neobchodoval. Obhájci bratrů Lebánkových jako hlavních obžalovaných uvedli, že jejich klienti neměli s akcí Romana Šulyoka nic společného až na to, že na doporučení společného známého mu povolili uskladnit stroje v jejich skladu a ve strachu z jeho agresivity poskytli pár drobných služeb. Není prokázáno, že by byli vlastníky dovezeného tabáku. Do příslušného skladového prostoru nechodili a ani jiným způsobem nekontrolovali průběh prací. O dovozu tabáku nic nevěděli, na jeho přepravě se nepodíleli a ani se na něj nešli podívat. S cigaretami neobchodovali. Na rozdíl od Romana Šulyoka jsou bezúhonní a byli v dobré finanční situaci, takže neměli motivaci k vstupu do rizikového nezákonného podnikání. Doznávám, že jsem nezaznamenal žádný důkaz, který by jejich obhajobu vyvracel. Jejich přítel Jozef Kajaba, zproštěný v „prvním kole“, advokátem nechal přečíst závěrečnou řeč, byť státní zástupce opět navrhuje jeho zproštění. Dštil v ní oheň a síru na policii kvůli nezákonnosti jeho sledování a odposlechů. Stěžoval si, že všude, kde mluvil o houbách nebo o rýži, vkládali do jeho projevu slovo tabák. Samozřejmě popřel svou účast na obstarání tabáku. Obhájce obžalované společnosti Vltava holding, a. s., na konci vystoupení položil předsedovi senátu řečnickou otázku, „co vlastně má“ na ni, když nebylo prokázáno nic víc, než vyhovění žádosti člena statutárního orgánu společnosti o pronájem skladu Romanu Šulyokovi a zaplacení spotřební daně z tabáku z titulu platebního příkazu finanční správy skladovateli. Nemohu si odpustit laickou poznámku. Nechápu, proč byli obžalováni řemeslníci, kteří se neúspěšně pokoušeli zprovoznit stroje. Zadání znělo: zprovoznit stroje a připravit je na předvedení zájemci o jejich odkoupení. Pokud jim žalobce podsouvá vědomí, že pravým účelem jejich působení je příprava na spuštění výroby cigaret, nemá pro svou domněnku žádný důkaz. Rozpor mezi sebevědomými tvrzeními žalobce a argumentací obhajoby je zásadní. Nikdo z obžalovaných se necítí vinen. Výjimkou není ani Jan Šulyok, který na přání svého bratra navštěvoval Lůžkovice a kontroloval vývoj pokusů o zprovoznění strojů. Podobný je postoj Jiřího Uhříka ml., který byl zjevně zasvěcen do příjezdu kamionu s tabákem a převezl zboží svým kamionem z překladiště do skladu v Lůžkovicích. Vyhlášením rozsudku 28. srpna se nám dostane informace, jak se s rozporem mezi názory státního zástupce a obžalovaných vypořádal senát. Nepředpokládám, že tím řízení definitivně skončí, neboť jistě se někdo odvolá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-10 13:07:45

Plujte s nimi do Německa aneb Migranti už nesmí do Itálie

Podle nového dekretu italské vlády už Itálie nesplňuje podmínky „bezpečného přístavu“ a neumožní vylodění migrantů z plavidel pod cizí vlajkou. Otázka je, zda jim toto odhodlání vydrží. Alan Kurdi, jediná loď neziskovky Sea Eye, která momentálně operuje ve Středozemním moři, má aktuálně na palubě 150 migrantů vylovených v minulých dnech nedaleko Libye. Při jedné z těchto akcí, sedmého dubna, se dostala do konfliktu s libyjskou pobřežní stráží (aneb, jak říká německá organizace Pro Asyl, která část těch vítacích aktivit zastřešuje, „takzvanou“ libyjskou pobřežní stráží). Italský deník La Stampa informuje, že mezi 68 osobami, které při té příležitosti přibyly na palubě, jsou většinou Bangladéšané, ale i občané Alžírska, Súdánu, Guiney, Sýrie, Čadu, Ghany a Burkiny Faso. Při další akci bylo podle La Stampy vyloveno 82 osob, převážně Maročanů, Bangladéšanů, Somálců, Senegalců a Gambijců. Dohromady tedy 150. (Mimochodem, pokud jde o původního Alana Kurdiho, který se utopil před pěti lety: v březnu 2020 dostali tři pašeráci lidí, kteří se na tehdejší akci podíleli, od tureckého soudu celkem 125 let vězení.) Loď pod vedením kapitánky Bärbel Beuse následně zamířila k italským břehům, aby zde nové Evropany vyložila. Poté, co Salviniho Lega loni po vládní krizi skončila v opozici, je nová italská vláda (M5S + PD) zase ochotna občas přístavy otevřít. Tentokrát však ve velkém spěchu čtyři vládní představitelé – ministr zahraničí Luigi Di Maio, ministryně infrastruktury a dopravy Paola De Micheli, ministryně vnitra Luciana Lamorgese a ministr zdravotnictví Roberto Speranza podepsali dekret, podle nějž Itálie není vzhledem k epidemii koronavirové nemoci Covid-19 bezpečnou oblastí a nebude umožňovat vylodění migrantů z lodí plujícími pod vlajkami jiných států. Alan Kurdi je registrován v Německu a situaci má tedy řešit právě Německo. Dekret byl vydán jen o několik hodin dříve, než mohla loď dosáhnout Lampedusy. (Kde ostatně migrační pohyb neustává a v úterý večer sem dorazily dvě lodi z afrického pobřeží s celkem 124 lidmi. Ale podle všeho po své vlastní ose a bez aktivní asistence Evropanů.) Moc se neradujte, milí čtenáři. Bylo by sice krásné, kdyby v Berlíně akceptovali, že za činnost německých organizací v cizině nesou určitou politickou zodpovědnost, ale naprosto by to neodpovídalo klasické merkelovské politice, při které se problémy prostě nechávají pasivně ležet. „Aussitzen“, vysedět věci, to je základní princip, podle kterého se v Kanzleramtu postupuje už řadu let. V případě Sea Eye pak má speciálně CDU/CSU jeden velký problém, o kterém český tisk možná ani neví, ale přitom je velmi podstatný: tahle organizace a její činnost jsou totiž významně podporovány německými církvemi, se kterými se nominálně křesťanské strany nemůžou pustit do otevřeného konfliktu. Například loni v únoru poslal této neziskovce z církevních prostředků 50 tisíc eur bavorský katolický arcibiskup Reinhard Marx. Jen o pár týdnů později pokřtil Alana Kurdiho v přístavu v Kielu sám předseda Evangelické církve v Německu Heinrich Bedford-Strohm. Od té doby se situace nijak nezměnila; ve videu z listopadu 2019 se zástupci evangelíků, katolíků i mennonitů jasně staví za jejich činnost a článek na oficiálním portálu evangelické církve v Německu v březnu 2020 se k financování nové lodi také hlásí. A spolek, který nákup Alana Kurdiho umožnil, se jmenuje United4Rescue, na jeho vzniku se církve podílely a církevní prostředky tvoří významnou část jeho rozpočtu. (Článek na stránkách bavorského rozhlasu.) Sečtu-li to a podtrhnu, nevěřím, že se německá vláda bude v této věci jakýmkoliv způsobem angažovat. K tomu, aby dovážela Bangladéšany, Somálce a Súdánce letadlem přímo ze Středomoří do Německa, nenajde samozřejmě politickou odvahu. Ale k mocenskému zásahu proti činnosti organizace Sea Eye také ne. Nejjednodušší je nechat černého Petra v rukou Italů, ať si s ním nějak poradí. Od posádky Alana Kurdiho bych pak čekal, že budou postupovat stejně, jako jejich předešlí kolegové v podobných situacích: tj. rozhodně neplout do Německa, ale zdržovat se na moři před Lampedusou, vysílat pro tisk depeše o tom, jak se humanitární situace na palubě zhoršuje (viz třeba věta na palubě je nyní tak těsno, že se tam všichni zachránění stěží uloží ke spánku v Deníku N) a čekat, kdy italské vládě jednoduše povolí nervy a udělí jim výjimku. Předešlý ministr vnitra Matteo Salvini ostatně půjde před soud za to, že znemožňoval 131 migrantům vylodění z lodi pobřežní stráže (tím se měl dopustit únosu), takže jakákoliv odmítavá rozhodnutí v tomto směru jsou pro italské politiky trochu riskantní. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-03 10:00:59

Soudci soudcům kryjí záda

Prezident republiky trpí utkvělou představou, že hlavní nectností českého soudnictví je zdlouhavost soudního řízení a ani jeho věrná opora, nynější ministryně spravedlnosti Marie Benešová, ho nedokáže vyvést z omylu, pokud se ovšem o to někdy pokusila. Daleko významnější jsou přitom jiné prohřešky, a teprve jejich následky vedou k průtahům v řízení. Zkázonosné účinky má jistota beztrestnosti poklesků černých ovcí soudcovského stavu, často se snoubící s pohrdáním účastníky řízení. Dokladem toho je například kuriozní soudní „ping pong“ mezi nalézacím soudem na straně jedné a státním zástupcem a odvolacím soudem na straně druhé, který probíhá od roku 2013 a nic nenasvědčuje tomu, že vůbec někdy skončí. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že skutek z roku 2008 není dosud pravomocně vyřešen, ač obžaloba směřovala k soudu v roce 2011, první zprošťující rozsudek pochází z roku 2013 a prvostupňové řízení jde právě do sedmého kola po zrušení šestého zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem. V prvostupňovém řízení se postupně vystřídaly tři senáty a čtvrtý nastupuje. U odvolacího soudu se senáty nestřídají. Škoda, údajně způsobená v roce 2008, činí 1,45 milionu Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují. Důkazní situace se za dlouhou řadu let v podstatě nezměnila, takže věcný důvod k „ping pongu“ nevidím. Délka procesu dopadá na trojici obžalovaných jako trest svého druhu. Dva z nich jsou státní úředníci, samozřejmě postavení mimo službu s polovičním platem. Nemohou pracovat ve své profesi, čímž trpí úroveň jejich odbornosti. Je sporné, zda má dnes ještě smysl dožadovat se odsouzení za nepříliš významné skutky, které se měly stát v roce 2008. „Ping pong“ probíhá podle ustáleného vzorce: nalézací soud zprostí obžalované, státní zástupce se odvolá, odvolací soud vrátí věc soudu 1. stupně k novému projednání. Po třetím zprošťujícím rozsudku nařídil odvolací soud změnu senátu prvního stupně. Bývá „v kraji zvykem“, že nový senát se pokoří a vydá odsuzující rozsudek, a to i v případě vylepšení důkazní situace pro obžalované. V tomto případě však druhý senát vynesl další dva zprošťující rozsudky a jeho předsedkyně odešla do důchodu. Nastoupila třetí předsedkyně senátu, která po šestém zprošťujícím rozsudku nastoupila na mateřskou dovolenou, a tak již čtvrtý senát dostal skvělou příležitost pokořit se před právním názorem státního zástupce, jemuž odvolací soud vychází automaticky vstříc. O šestém odvolání rozhodl odvolací senát způsobem, jenž vyvolává podezření, že státnímu zástupci vyhovuje mechanicky, bez hlubšího zkoumání jeho námitek. Došlo ke změně ve složení senátu, z něhož zůstala jen stále stejná předsedkyně, ale na seznámení se spisem o čtyřech tisících stran přesto stačilo 13 dní včetně sobot a nedělí. To by se dalo vysvětlit a omluvit zvýšeným pracovním úsilím soudců. Nelze však schvalovat, že se senát nevypořádal s výhradami obžalovaných k odvolání státního zástupce. Zřejmá nedbalost senátu při posuzování odvolání, prozrazující pohrdání obžalovanými, je nepřiměřená trápení, kterému jsou vystaveni mnoho let. Popudilo mě to a podal jsem tedy podnět místně a věcně příslušnému kárnému žalobci ke kárnému řízení s členy odvolacího senátu. Výslovně jsem upozornil na projevy nedbalosti a vyloučil jsem napadení meritorního rozhodnutí. Nepochodil jsem: kárný žalobce podřadil viditelné projevy nedbalosti pod pojem „nezávislé rozhodování soudce“ a podnětu nevyhověl, neboť soudce nesmí být trestán za nezávislé rozhodování. Pokud tedy čtvrtý senát nalézacího soudu se ztotožní s právními názory předchůdců, můžeme očekávat, že odvolací senát jeho rozhodnutí opět zamítne a ping-pong bude pokračovat. Pohříchu zmíněný přístup kárného žalobce není výjimečný: zahrnutí etických poklesků pod pojem „nezávislé rozhodnutí soudce“ je často užívaným nástrojem ochrany pokleslých soudců před odpovědností. Zato oběti nepřístojností se dovolají ochrany jen zřídka. Vnějškově vypadá „ping pong“ nalézacího a odvolacího soudu jako zápas dvou soupeřů, kteří se do sebe „zakousli“ a ani jeden z nich neustoupí. Taková situace je řešitelná jediným způsobem: odtržením zápasících od sebe vyšší autoritou. V daném případě by tuto úlohu mohl splnit pouze Nejvyšší soud ČR, pokud by mu vstup do děje umožnila ministryně spravedlnosti stížností pro porušení zákona. Ta ale názor svého guru – prezidenta republiky – na nepřijatelnost protahování soudního řízení zřejmě nesdílí, takže se neobtěžovala. Je pravda, že by za napadení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým řízení nekončí, patrně sklidila kritiku části odborné veřejnosti stejně jako kdysi ministr Robert Pelikán, ale zákonnost rozhodnutí a jeho soulad se zdravým selským rozumem by uhájila. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 10:46:37

Literární vyhlídky (18. až 24. listopadu)

Nadcházející týden nabídne i díky pokračujícímu festivalu Den poezie dlouhou řadu autorský čtení, knižních křtů, besed a autogramiád, které v závěru týdne nasadí korunu takřka celodenní akce s názvem Česká vlna 2019 – pražské setkání s několika autory a autorkami ze stáje brněnského nakladatelství Host. Vybírat jsme mohli i z nemalého množství knižních a audioknižních novinek – naše tipy jako obvykle najdete na konci příspěvku.   POZVÁNKY 18. 11. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor křest knihy Pavla Kosatíka 100 x Václav Havel (Universum 2019). „Nejsme jako oni a nikomu se nebudeme mstít“ nebo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ – to jsou některé ze známých výroků našeho bývalého prezidenta, nad nimiž se autor zamýšlí v dobovém i současném kontextu. Myšlenkově živou a podnětnou knihu pokřtí senátor Marek Hilšer. Hradec Králové / Od 17 hodin nabídne Knihovna města Hradce Králové besedu a autogramiádu Michaely Klevisové, jedné z předních českých autorek detektivek, novinářky a dvojnásobné držitelky Ceny Jiřího Marka. Autorka osvětlí způsob své práce a možná poodhalí i zápletku nejnovější knihy s detektivem Bergmanem, nazvané Sněžný měsíc, která je tentokrát zasazena do idylické krajiny Beskyd. Praha / V 17 hodin se U Svobodných Zednářů uskuteční křest nové knihy fotografa, sochaře a spisovatele Emila Bratršovského Krásný svět (Fabrička ve dvoře 2019). Jak by mohl vypadat svět za 50, 100 nebo 200 let? Svazek antiutopických povídek pokřtí Eva Holubová. Praha / Od 19.30 nabídne A studio Rubín setkání s tzv. básníky měst – Sylvou Fischerovou, básnířkou města Prahy, a Michaelem Vandebrilem, který inicioval zrod městského básníka v Antverpách. Autoři budou diskutovat o poezii ve městě a svých aktivitách přibližující současnou poezii v různých částech města a pak také číst své texty. Moderuje Josef Straka. Praha / V 19.30 začne v Božské Lahvici večer věnovaný bajkám, žánru táhnoucímu se od Ezopa až k výrazným básníkům současnosti, na němž vystoupí Petr Borkovec, Vojtěch Vacek a Robert Wudy. Moderuje Matěj Senft.   19. 11. Praha / Od 15 hodin proběhne na piazze Florentina křest knihy pro děti H2O a pastýřové snů (Freytag & Berndt 2019) spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Galiny Miklínové, pojednávající o novém dobrodružství kamarádů Huberta, Huga a Ofélie, kteří tentokrát s pomocí zmenšovacího paprsku luští tajuplné poselství ukryté do snů, řeší záhadu lidí čučících do skříněk s kličkou a vydávají se na výpravy v létající dodávce Citroën typ H z vlnitého plechu, aby překazili pikle zlotřilého vědce Vulpese. Knihu pokřtí šéfkuchař Jan Punčochář a zpěvačka Tonya Graves. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil, který byl za svůj básnický debut Podolí (2013) nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Olomouc / Od 18 hodin nabídne kavárna Druhý domov další večer z cyklu Domácí Bá.snění, na němž se tentokrát představí Olga Stehlíková (například Týdny, Vejce/Eggs, Vykřičník jako stožár), Kateřina Kováčová (mimo jiné Hnízda, Soumračno, Sem cejtila les) a Ondřej Hrabal, který letos debutoval sbírkou Nezkoušej se usmát. Praha / V 18 hodin bude v Café Kampus uvedeno české vydání druhého románu irské spisovatelky Lisy McInerneyové Zázraky krve (Argo 2019) za účasti autorky a překladatelky knihy Terezy Markové Vláškové. Příběh zasazený do irského podsvětí by měli ocenit všichni příznivci Trainspottingu, seriálu Peaky Blinders, Guye Ritchieho nebo Quentina Tarantina. Praha / Od 19 hodin proběhne v Maďarském institutu v Praze maďarsko-český večer poezie, jehož hosty budou česká básnířka Marie Iljašenko a maďarský básník Renátó Fehér. Během večera zazní jejich básně v originálu i v překladech. Na večeru spoluúčinkuje violoncellistka a zpěvačka Dorota Barová. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice večer poezie v režii tří překladatelů české literatury do polštiny, angličtiny a francouzštiny. Každý překladatel či překladatelka představí svého oblíbeného básníka či básnířku a společně přečtou originál i překlad několika básní. Těšit se můžete na Jitku N. Srbovou a její básně v překladu Zofie Bałdygy, Milana Děžinského a jeho překladatele Nathana Fieldse a poezii J. H. Krchovského ve francouzském překladu Jeana-Gasparda Páleníčka. Básně J. H. Krchovského přečte Vojtěch Vondráček. Praha / Od 19.30 budou v kavárně Fra číst a debatovat čtyři básníci nejmladší generace – Ondřej Krystyník, Anna Sedlmajerová, Marie Feryna a Klára Šmejkalová. Uvádí a moderuje Jonáš Hájek. Praha / V 19.30 se v prostoru Dominikánská 8 (foyer barokního refektáře dominikánského kláštera u Sv. Jiljí) uskuteční poetický večer za účasti básníka a redaktora Radka Štěpánka (mimo jiné Rám pro pavoučí síť, Hic sunt Homines, Eroze, Tání) a autora tří básnických sbírek Vojtěcha Kučery.   20. 11. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka Městské knihovny v Praze) pořad nazvaný Cesta na Sever – Dánsko. „Zemička světle zelená, jako se na mapách malují nížiny,“ popisuje Dánsko Karel Čapek ve své slavné knize Cesta na sever. Jak viděli Dánsko další čeští cestovatelé v první polovině 20. století? Která místa je okouzlila a čím na ně zapůsobili tamější obyvatelé? Vydejte se ve stopách Karla Čapka, Arnošta Krause, Václava Fialy a dalších a objevte s námi tu milou a vlídnou zem, jež se za ta léta vlastně moc nezměnila. Čtení ze starých českých cestopisů po Dánsku doprovodí promítání fotografií z dob minulých i ze současnosti. Praha / V 18.50 začne na palubě (A)VOID Floating Gallery Sudetennacht vol. 2, večer věnovaný spisovatelům, výtvarníkům a muzikantům, kteří žijí nebo se narodili v kraji sudetském. Letos na něm vystoupí Martin Tomášek (Teplitz), Karel Škrabal (Iglau, Brünn), Dagmar Plamperová (Kaaden) a Teodor Kravál (Pilsen, Erzgebirge), o hudební doprovod se postará Tomáš Braun (Tetschen). Praha / Od 19 hodin proběhne v Božské Lahvici křest nového čísla Plavu (6/2019), věnovaného tentokrát fototextům, které v sobě zahrnují dvě rovnocenné složky – slovo a obraz. Autoři se mimo jiné pokusí naznačit dějinný vývoj tohoto žánru, od jeho počátků na konci 19. století až po rok 1992, kdy vycházejí Vystěhovalci W. G. Sebalda, a představit jeho různé podoby: symbolistní román, autobiografickou esej, přírodní poezii nebo cestovní deník. Praha / Ve 20 hodin nabídne Činoherní kavárna repríza autorského čtení Básníka Ticho. Samorostlý básník a performer je mj. autorem básnického románu Obchodník s nocí, narcis a netopýr, Malé knihy Noci, kyberpunkového románu Neuroromance či básnické sbírky PLAY OFF.   21. 11. Praha / Od 17 hodin se v Národní knihovně ČR uskuteční autorské čtení Jany Štroblové, která zde představí své knihy Z Děravého testamentu a Do nikam. Děravý testament je útlá sbírka o loučení se životem, ale nikoli plačtivá. V lyricko-epické veršované skladbě Do nikam se vypravěčka navzdory touze zůstat na milovaném místě, kam z útěku už nebude návratu, nechává vtáhnout do samého středu exodu, aniž tuší, před čím nebo za čím se utíká. Vsetín / V 17 hodin proběhne v Masarykově veřejné knihovně beseda s překladatelem z japonštiny Tomášem Jurkovičem o japonské literatuře, spisovateli Huraki Murakamim a o Japonsku v mnoha barvách a vůních. Praha / Od 19 hodin se ve Večerní kavárně Souterrain uskuteční křest českého vydání románu švédského spisovatele Andrzeje Tichého Mizérie (Argo 2019) za účasti autora a překladatelky knihy Marie Voslářové. Do románu se promítá autorovo dětství a dospívání na švédských předměstích – autor své zkušenosti přetavil ve zcela svébytný, naléhavý proud vyprávění o chudobě, násilí, závislostech, ale i pocitu sounáležitosti. Moderuje Hana Zahradníková.   22. 11. Praha / V 17 hodin nabídne Palác knih Luxor besedu a autogramiádu spisovatelky Aleny Mornštajnové, autorky próz Slepá mapa, Hotýlek či Hana, jejíž poslední román s názvem Tiché roky získal cenu Kniha roku 2019 v kategorii Společenský román a zároveň se stal absolutním vítězem prvního ročníku této čtenářské ankety.   23. 11. Praha / Od 14.00 do 21.30 bude DOX hostit akci s názvem Česká vlna 2019, jež nabídne autorská čtení, besedy a autogramiády známých i nových českých spisovatelek a spisovatelů, jejichž díla vydává nakladatelství Host. O svých letos vydaných knihách (a nejen o nich) budou vyprávět Bianca Bellová, Simona Bohatá, Jakub Dotlačil, Petra Dvořáková, Viktorie Hanišová, Alena Mornštajnová, Jan Němec, Jiří Padevět, Martin Skořepa a Petra Soukupová. Odpolednem provází Adéla Elbel, mimořádné vystoupení připraví nejlepší čeští slameři Anatol Svahilec a Ondřej Hrabal. Jednotlivé besedy moderují Eva Klíčová, Miroslav Balaštík a Radek Štěpánek. Praha / V 16 hodin proběhne v Bio Oko beseda s polskou spisovatelkou a filmařkou Martou Dzido o její prozaické knize Slast, kterou právě vydalo v českém překladu Anny Plasové nakladatelství Dokořán. Po ní bude od 18 hodin následovat projekce dokumentárního snímku Silačky (2018) za účasti jeho režisérů Marty Dzido a Piotra Śliwowského. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorská čtení řady tuzemských i zahraničních básníků a básnířek. Svou tvorbu zde představí Michael O'Loughlin (Irsko), Judith Mok (Nizozemí), Anamaria Koeva (Bulharsko), Adams Sinarinzi (Burundi), Ramy Al Asheq (Sýrie), Anna Beata Háblová (ČR), Alžběta Luňáčková (ČR) a Jonáš Hájek (ČR). Praha / Ve 20.30 začne v Darkvelvetcafebaru křest básnické sbírky Kamila Prince s názvem Nožem učím rybu křičet (Kampe 2019), přinášející nezvykle tradicionalistické veršotepectví archaických forem (alexandríny, akrostichy, rispety, sonety…) na jedné straně a přidrzle krátké vypointované veršovánky s humorem černějším než uhelné sklady na straně druhé.   24. 11. Praha / Od 19.30 proběhne v A studiu Rubín literárně hudební pořad Severní pes, který završí letošní ročník festivalu Den poezie. Účinkují Svatava Antošová, Radek Fridrich, Ondřej Hložek, Vojtěch Kinter a Martin David. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Mila, Petr, Katka a Franta jsou divní. Nebo si to o nich aspoň ostatní myslí. Desetiletá Mila má ráda zvířata — zvlášť hmyz a ze všeho nejvíc pavouky. Taky se umí „ztratit ze světa“. Když se na něco soustředí, všechno ostatní pro ni přestane existovat. Petr chodí do čtvrté třídy, ale vypadá na prvňáka. Umí skvěle kreslit a v noci nemůže spát. Bojí se totiž tmy. Vlastně ne tmy, ale toho, co se v ní skrývá. A když už usne, zdají se mu hrozné sny. Katka nemá žádné kamarády, připadá si tlustá a ošklivá. Bojí se mluvit s lidmi a šťastná je jenom tehdy, když si čte. Franta má nemocné nohy a musí chodit o berlích. Je naštvaný na své postižení a bývá na lidi zlý. Baví se natáčením videí na YouTube, hlavně takových, v nichž provokuje ostatní. Tihle čtyři se náhodou potkají. Na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná. To vše v nové knize Petry Soukupové s názvem Klub podivných dětí (Host 2019). Bílá kniha je intimní meditací o barvě. Náladu uvozuje výčet bílých věcí: sůl, sníh, led, měsíc, rýže, vlny, magnólie... Zároveň jde o autobiograficky laděné rozjímání nad smrtí vypravěččiny sestry, která zemřela dvě hodiny po narození. Jihokorejská spisovatelka Han Kang napsala Bílou knihu během rezidenčního pobytu ve Varšavě. Vypravěčka prochází neznámým městem, všímá si pozůstatků války, míst zničených při náletu v roce 1944 a poté zrekonstruovaných. Starý pilíř, který zůstal zachován, byl začleněn do nové stavby. Vnímá existenci své sestry jako tenhle pilíř, relikt patřící k vlastní minulosti. Tím, že o její smrti bude psát, jí může dát nový život. Bílá kniha přináší nečekaně hluboký niterný zážitek, zprostředkovaný citlivě budovanými texty o truchlení, znovuzrození a vytrvalosti lidského ducha. Ohromující pátrání po křehkosti, kráse i nezvyklosti života. V překladu Petry Ben-Ari knihu vydalo stejně jako předešlé autorčiny tituly Vegetariánka a Kde kvete tráva nakladatelství Odeon. Že je dějepis nuda? S akční maminkou rozhodně ne. Maminka-reportérka zjistí, kde je uložený originál naší hymny, zachrání šaty prvorepublikové filmové hvězdy, s cínovými vojáčky probere obranu země v roce 1938, ve Zlíně se s ní převrátí výtah a rázem se ocitne v Gottwaldově, v rozhlasové budově sleduje příjezd vojáků v roce 1968, s televizní hlasatelkou zažije totalitu, připomene, proč lidé cinkali klíči v listopadu 1989, a ve vile Tugendhat zažije rozdělení Československa. V 11 pohádkách, které obsahuje kniha Jak maminka vyprávěla o Československu, představuje Michaela Vetešková dětem ty nejdůležitější milníky našich dějin 20. století, co se událo od vzniku samostatného Československa v roce 1918 po jeho rozdělení v roce 1992. Knihou prochází „vysvětlovníček“, v němž jsou stručně popsána fakta objevující se v pohádkách. Věnuje se osobnostem, například prezidentům Tomáši G. Masarykovi, Edvardu Benešovi, Klementu Gottwaldovi, Václavu Havlovi i událostem, jako je podepsání mnichovské dohody, nebo institucím, včetně Českého rozhlasu. Rozšířené vydání knížky Jak maminka vyprávěla o 20. století vychází v nakladatelství Verzone k třicátému výročí sametové revoluce. Českého vydání v překladu Roberta Svobody se dočkal Deník se sl. Inivkou (Dybbuk 2019), autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň – právě proto – i krutá. Strhující románový příběh připomíná soubor vzájemné korespondence Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916, který vychází pod názvem Jak je to divně krásné, miláčku! (Pulchra 2019). Známý symbolista a jeden ze zakladatelů českého literárního a výtvarného sdružení Sursum Jan Konůpek odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Od té doby si téměř rok a půl každý den psali. Podstata jejich dopisů je sice milostná, ale nevyplývá z obsahu prvoplánově. Naopak, velmi zřetelně se zde odrážejí jejich názory na knihy, které četli, dojmy z výstav výtvarného umění, psali si o divadle, o filmech, komentovali společenské události a politické poměry v zemi, jež byla necelý rok ve válce. Obsah korespondence tak přerůstá z ryze soukromé sféry do oblasti veřejné, společensko-kritické. Prózu Vladimíra Körnera Adelheid, líčící drama podivné lásky příslušníka zahraničního odboje Viktora Chotovického a dcery nacistického pohlavára Adelheid Heidenmannové, načetl pro vydavatelství Tympanum Igor Bareš. Bezprostředně po válce v severomoravské pohraniční obci Schwarzbach – Černá Voda svede osud k sobě dva osamělé lidi. Čím více se však vnitřně nalomený Viktor snaží k uzavřené Adelheid přiblížit, tím více mu uniká. Rozporuplná doba nepřeje lásce, smíření sama se sebou ani mezi národy. Audiokniha Hanba přináší román Salmana Rushdieho z prostředí Pákistánu, který je složitou a fiktivní rodinnou ságou dvou národních hrdinů, Razy Hajdara a Iskandara Harappy, postav majících skutečný předobraz v pákistánských dějinách. Kniha je zároveň jakousi moderní orientální pohádkou, ornamentální fantasmagorií, politickým pamfletem i osobní výpovědí poangličtělého Inda, jemuž odstup exilu umožňuje vypořádat se s vlastními kořeny. Text pro vydavatelství Radioservis načetl Ladislav Frej.

Čas načtení: 2019-09-29 07:34:14

Fejeton o mobilu, nudě, starých časech a Literárkách

Mám jedno štěstí. Nikdy jsem se nenudil. A nedivím se tomu. Četl jsem už od dětství knihy, a to je činnost pro děti dneška ne už úplně typická. A ty knihy čítám dokonce trochu dodnes, ale nemyslete si, zalezlý jako jezevec v noře jsem doma u rodičů také stále nebýval. „Hej!“ zavolal pod oknem spolužák Houška (zvonek jsme neměli) a spolu jsme vyrazili městem. „Kam mě táhneš?“ ptám se po chvíli, protože ta oblast mi nebyla dosud známa. Pak... Opustili jsme poslední ulici a vedl mě do lesa černého, který přece končí teprve u hradu Radyně, jak jsem věděl, nicméně šli jsme trochu víc doprava a najednou se proti nám vyvrbila mezi stromy skála. Pak další a vyšší. A ještě jedna ještě vyšší, až tvořily řetězec. A ze skály na jeho konci bych už po pádu zemřel, což byl také pádný důvod, proč mi rodiče o tomto skalním hřebeni jménem Andrejšky nikdy prozíravě neřekli. Protože v masivu jsou i různé jeskyňky a dalo se tam hrát na válku, brzy jsme tam chodili s mnoha kamarády. Nikdy se nám nic nestalo. A občas tam zajdu dodnes a ona se tato chráněná enkláva od let sedmdesátých skoro nezměnila. Vyhledávají ji také horolezci, ale ani to není novinka. A když tam potkám turistu? Dáme-li se do řeči, děsivě se chlubím, že jsem to zde pro dětský národ zabral už jako kluk. Ukazuji pak místní kuriozity a divím se velmi, když cizinec nevidí na balvanu nic zvláštního. Jak to? Vždyť to byla naše mechová pozorovatelna. A mech? Na ní roste dál. Ano. A ten den, kdy jsem objevil Andrejšky vždy již bude symbol mého ztraceného dětství a časů naivity, které se nevrátí. A když nastal večer, museli jsme povinně domů k maminkám a tátům i babičkám a dědům a... Kdepak virtualita. Hráli jsme stolní hry! A jak jen mě některé bavily! Přitom byly třeba jen vystřižené z časopisu a máma mi takový list pak podlepila tuhou lepenkou. Vrhalo se kostkou a postupovalo barevnými figurkami po políčcích a každou chvíli jste utíkali před nějakým lvem nebo jiným nebezpečím. Nerad bych zde dělal reklamu, ale nejvíc mě pohlcovala v hračkářství koupená desková hra, ve které se putovalo mezi pohádkami. Později byla vydána znovu a kreslil už ji někdo jiný (původní verze se mi ztratila), ale to máte nakonec jedno, protože jeden účel ta hra splňuje již navěky. A je to zrádný účel. Ne každého uvede v nadšení. Hra je totiž vymyšlená natolik rafinovaně, že často takřka nejde dohrát. Už se vždy zdá, že někdo dojde k hradnímu pokladu, ale ouha, zase je tu pád figury až kamsi k cestičce k Luciferovi či pást koníky. Opakovaně jsem dumal, jak asi tvůrci mohli něco takového vymyslet, a dospěl k jedinému závěru. Vytvořili původní, dnes už neexistující verzi, a s tou hráli neustále. Přitom zdokonalovali a přidávali teprve další zlá políčka, která sráží hráče zpět. Ale přesně v pravý čas s tím přestali a dali hru patentovat. Takže se dohrát dá. A klobouk dolů. A pomalu mi bude šedesát, ale skutečně jsem se nikdy nenudil, ačkoli... Ačkoli například mobil mám až snad od roku 2003. A ačkoli jsem ani nikdy nepodlehl hraní počítačových her, i když mě to bavilo. Vždy jsem raději hrál dál ty stolní hry anebo si půjčoval knihy. A ne že bych byl rychločtenář, ale například do vlaku jsem si vždycky nějakou vzal. A dělám to i dnes a naštěstí sem tam vidím s knihou i jiné lidi, ba i ty mladé. Nikdy však nezapomenu na moment, kdy jsem se poprvé setkal s uhranutím mobilním telefonem. Tipuji, že to mohlo být začátkem tisíciletí. Vlastní mobil jsem stále ještě co tupé pako neměl (nakonec mi ho daroval kolega v práci) a jako obvykle jsem vytáhl ve vlaku nějakou knížku. Proti mně seděla tenkrát dívčina a hleděla, ano, do mobilu. Nejprve jsem to měl za věc okamžiku, ale... Nejednalo se o mžik oka. A po chvíli jsem zvedl oči od stránky a zírala tam dál. Cosi řešila a mačkala a mne si nevšímala. Četl jsem, ale soustředění se rozpouštělo. Nakonec jeden z nás vystoupil. To určitě. Ale ona hodina, po kterou místo četby hodnotné knihy řešila ona dáma mobil, mi nešla z hlavy. Což se svět zbláznil? Co se z mobilu za tu hodinu mohla dozvědět nového? To bych se možná divil! Stále jsem to ale nemohl pochopit. Nicméně... Uplynulo jen pár let a... A zvykl jsem si. Jako my všichni. V metru, v tramvaji i vlaku dnes hledí do mobilů mnozí a musím říct, že někdy i já. A... Nenudí mě to! Nenudí mě to. Ale tu hodinu s mobilem bych dodnes nedal. Ani s tím nejmodernějším. To si radši přečtu nové Literární noviny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-06 11:30:00

Výměna manželek: Pavlína s Pavlem mají jasno. Štědré sociální dávky nemotivují mladé a zdravé lidi k práci

V dnešní Výměně se bude mluvit o nezaměstnanosti v mladých rodinách, které si i bez práce žijí stejně dobře jako ti, kdo poctivě pracují. Pavlína, která se na deset dní ocitla v romské komunitě, sice pochopila, že i v tomto prostředí nejsou všichni stejní, ale ohledně jejich pracovní morálky názor nezměnila.

Čas načtení: 2024-02-19 17:24:45

Na lacnejší benzín a naftu si budú musieť motoristi ešte počkať, neočakáva sa ani veľké zdražovanie

Na zlacňovanie na našich čerpacích staniciach si budeme musieť ešte počkať. Ako uviedol pre agentúru SITA analytik J&T Banky Stanislav Pánis, ceny benzínu aj nafty sa budú pohybovať naďalej nad 1 eurom a 60 centami. Výrazné zdražovanie analytik neočakáva. Cena nafty sa nezmenila Analytik.....

Čas načtení: 2024-02-24 05:00:00

Z herce nejsledovanějším státníkem: Takhle změnila válka Zelenskému tvář

Volodymyr Zelenskyj byl známý především jako herec a komik předtím, než se stal ukrajinskou hlavou státu. Od jeho zvolení prezidentem uplynylo již téměř 5 let - jak se za tu dobu ukrajinský státník změnil? Starosti spjaté s vleklou válkou se mu odrážejí v obličeji a z kdysi usměvavého a mladistvě vypadajícího muže se nyní stal zamračený a neustále nad něčím dumající vůdce. Jedna věc se však nezměnila - ze Zelenského stále prýští stejné charisma.

Čas načtení: 2024-02-26 04:55:00

Tuzemák s plachetnicí má dlouhou tradici. Firma ho čepuje i na benzince

Mexiko má tequilu, Skotsko svou whisky a Česku kraluje tuzemák. Alkoholický nápoj, známý dříve jako tuzemský rum, vyrábí několik likérek v republice. Jednou z nejznámějších je ale Fruko-Schulz v Jindřichově Hradci. Charakteristická etiketa s plachetnicí, která lahve s lihovinou zdobí, se od počátku tamní výroby téměř nezměnila. Za dveře firmy, která úspěšný nápoj vyrábí, nahlédl Deník v dalším dílu seriálu Legendární české značky.

Čas načtení: 2024-02-26 04:55:00

Tuzemák s plachetnicí má dlouhou tradici. Firma ho čepuje i na benzince

Mexiko má tequilu, Skotsko svou whisky a Česku kraluje tuzemák. Alkoholický nápoj, známý dříve jako tuzemský rum, vyrábí několik likérek v republice. Jednou z nejznámějších je ale Fruko-Schulz v Jindřichově Hradci. Charakteristická etiketa s plachetnicí, která lahve s lihovinou zdobí, se od počátku tamní výroby téměř nezměnila. Za dveře firmy, která úspěšný nápoj vyrábí, nahlédl Deník v dalším dílu seriálu Legendární české značky.

Čas načtení: 2024-02-28 09:19:00

Hrad vloni zamítl až třetinu žádostí o informace. Lidi zajímaly názory i budoucnost

Hradní kancelář loni odmítla téměř třetinu žádostí o informace, na Hrad jich doputovalo 215. Z dat prezidentské kanceláře vyplývá, že se rok od nástupu prezidenta Petra Pavla situace výrazně nezměnila a odmítá zhruba stejné množství žádostí o informace jako za první prezidentské období Miloše Zemana.

Čas načtení: 2024-02-28 09:38:59

Hrad vloni zamítl až třetinu žádostí o informace. Lidi zajímaly názory i budoucnost

Hradní kancelář loni odmítla téměř třetinu žádostí o informace, na Hrad jich doputovalo 215. Z dat prezidentské kanceláře vyplývá, že se rok od nástupu prezidenta Petra Pavla situace výrazně nezměnila a odmítá zhruba stejné množství žádostí o informace jako za první prezidentské období Miloše Zemana.

Čas načtení: 2024-02-28 09:38:59

Hrad vloni zamítl až třetinu žádostí o informace. Lidi zajímaly názory i budoucnost

Hradní kancelář loni odmítla téměř třetinu žádostí o informace, na Hrad jich doputovalo 215. Z dat prezidentské kanceláře vyplývá, že se rok od nástupu prezidenta Petra Pavla situace výrazně nezměnila a odmítá zhruba stejné množství žádostí o informace jako za první prezidentské období Miloše Zemana.