Trenér české fotbalové reprezentace Ivan Hašek věří, že k pátečnímu utkání kvalifikace mistrovství světa proti Černé Hoře v Plzni budou připraveni všichni hráči v nominaci, byť někteří z nich mají drobné šrámy po náročné klubové sezoně. Jednašedesátiletý kouč varoval, že soupeř udělal od posledního vzájemného duelu a vysoké porážky 1:4 předloni v červnu velký pokrok. Hašek očekává velmi bojovný zápas a od svých svěřenců vysoké tempo od samého začátku.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-09-24 13:43:05
Zářijový průzkum hlásí až překvapivě výrazné zlepšení důvěry v české ekonomice
Důvěra v české ekonomice se v září zlepšila, čemuž pomohla zejména lepší nálada mezi podnikateli, zlepšení důvěry je ale patrné i na straně spotřebitelů. Na straně podnikatelů se důvěra dokonce zlepšila ve všech zkoumaných sektorech, tahounem...
Čas načtení: 2024-10-17 14:54:00
Dubaj (Spojené arabské emiráty) 17. října 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Li Peng, senior viceprezident a prezident pro prodej a služby v oblasti informačních a komunikačních technologií ve společnosti Huawei, vystoupil 14. října na veletrhu Huawei GITEX 2024 s projevem nazvaným „Společně prosperujeme v inteligentní éře":Digitální ekonomika se mění v inteligentní ekonomiku. A brzy se stane hlavním motorem celosvětového hospodářského růstu.Právě teď společnosti ze všech koutů světa usilovně pracují na budování schopností, které potřebují k tomu, aby v této nové éře uspěly.Řada podniků posouvá digitální transformaci na další úroveň. Pronikají hlouběji do výrobních scénářů a hledají oblasti, kde digitální technologie mohou přinést větší hodnotu – a to i v tradičních odvětvích.Vezměme si kupříkladu výrobu. Zásluhou plné konektivity a průmyslových platforem IoT shromažďují výrobci více dat než kdykoli dřív a připravují půdu pro inteligenci v reálném čase.Inteligentní transformace rovněž nabírá na rychlosti. Čím dál víc podniků využívá umělou inteligenci ke zvýšení produktivity a snížení provozních nákladů. To otevírá dveře inovativnějším obchodním modelům a lepší zákaznické zkušenosti.Například banky pomocí rozsáhlých modelů umělé inteligence vytvářejí složité uživatelské profily během několika sekund. Díky těmto profilům dokážou provádět cílenější marketing a rychleji poskytovat úvěry. Přetvářejí zkušenosti zákazníků a podporují nový růst.S vývojem globální ekonomiky je digitalizace a inteligence jasnou cestou vpřed. A jde zároveň o nejlepší způsob, jak si udržet konkurenceschopnost.To se ovšem jednodušeji řekne, než udělá. Různé podniky, odvětví a regiony se nacházejí v různých fázích transformace. Jak jim tedy můžeme pomoct s vybudováním správných schopností způsobem, který jim nejvíc vyhovuje?Právě to bych dnes rád probral. Podělím se s vámi o práci, kterou společnost Huawei dělá, aby pomohla zákazníkům uspět, jak podporujeme naše místní partnery a jak budujeme ekosystém digitálních talentů.Ve společnosti Huawei spojujeme své silné stránky v oblasti sítí, úložišť, výpočetní techniky, cloudu a energetiky a vytváříme novou digitální a inteligentní infrastrukturu.Společně s partnery poskytujeme služby nejvýznamnějším zákazníkům v jednotlivých odvětvích,jako jsou státní správa, finančnictví, energetika, doprava, výroba, těžba ropy a plynu, těžební průmysl a internet.Ponořujeme se do jejich obchodních scénářů a zkoumáme nejlepší řešení pro jejich digitální a inteligentní transformaci. Bez ohledu na to, kde se nacházíte na své digitální cestě, můžeme spolupracovat, abychom všem pomohli uspět.Společnost Huawei loni oznámila svou strategii s názvem All Intelligence. Vydali jsme rovněž referenční architekturu pro inteligentní transformaci průmyslových odvětví. Je otevřená, agilní, důvěryhodná a může pomoci s řízením procesu transformace.V praxi už tato architektura přináší výsledky. V uplynulém roce jsme ji využili k vývoji celé řady řešení pro konkrétní odvětví. Publikovali jsme také přes 100 případových studií pro různé organizace, které můžou využívat během procesu transformace.Existuje mnoho skvělých příběhů o úspěchu!Příkladem je třeba Pobřeží slonoviny. Zdejšímu ministerstvu dopravy jejich pomohli vytvořit platformu pro analýzu dopravy s využitím našeho inteligentního dopravního systému. Ve výsledku se snížila rizika pro bezpečnost silničního provozu a zlepšila se plynulost dopravy o více než 10 %.Řešení Huawei „One Cloud, One Network" navíc pomohlo 33 zemím na Blízkém východě a v Africe vybudovat inkluzivní připojení, které pokrývá více než 1000 vládních agentur. Výrazným způsobem se zlepšila efektivita i spokojenost se službami.To je jen pár příkladů toho, čeho jsme společně dosáhli.A nic z toho by nebylo možné bez našich partnerů. Jejich práce je klíčová a my chceme našim partnerům pomáhat v růstu a zároveň společně přispívat k úspěchu našich zákazníků.Ve společnosti Huawei jsme odhodláni budovat zdravý, otevřený a vzájemně výhodný partnerský ekosystém. Naše partnerství na podnikovém trhu rychle roste. K dnešnímu dni se k nám připojilo přes 47.000 partnerů. Jen v letošním roce se naše partnerství rozrostlo o víc než 18 %.Po celém světě jsme rovněž založili 14 laboratoří OpenLabs, abychom podpořili společné inovace s místními partnery. Společně s více než 30 partnery v SAE jsme vyvinuli přes 20 řešení, která splňují potřeby místního průmyslu.Nepracujeme jen s velkými podniky. Existuje řada malých a středních podniků, které chtějí být digitální a inteligentní. A my děláme všechno pro to, abychom našim partnerům pomohli poskytovat služby nezávisleji, snadněji a efektivněji.Našim partnerům zprostředkováváme odlehčená řešení založená na scénářích, lépe prodejné produkty a efektivní digitální platformy. Kromě toho poskytujeme podporu v oblasti výzkumu a vývoje, prodeje, marketingu, dodávek i služeb, čímž našim partnerům zajišťujeme komplexní podporu podnikání.Kromě toho partnerům pomáháme inovovat jejich obchodní a servisní modely. Společnosti Huawei a BCX například vytvořily platformu pro správu cloudu, kterou využívá více než 100 malých a středních podniků. Tento flexibilní cloudový model pomáhá malým a středním podnikům pronajímat nebo nakupovat síťové služby, řešit jejich problémy s provozem a údržbou nebo snížit CAPEX o víc než 20 %.Na poli služeb spolupracujeme s partnery na posílení místních služeb.Mastery House je jedním z našich servisních partnerů v Saúdské Arábii. Za posledních osm let vzrostly příjmy této společnosti šestnáctinásobně, přičemž více než 90 % příjmů pochází ze společných projektů se společností Huawei.Díky spolupráci dosáhla společnost Mastery House nejen rychlého růstu příjmů, ale vybudovala si také kapacity, které jí umožňují stát se předním poskytovatelem informačních a komunikačních technologií v Saúdské Arábii.Digitální a inteligentní technologie se samozřejmě neobejdou bez lidí, kteří mají ty správné znalosti a dovednosti. Proto se snažíme přispívat k budování místních základen digitálních talentů. Společně s univerzitami po celém světě jsme otevřeli řadu akademií pro informační a komunikační technologie, které slouží místním komunitám.Z těchto akademií vzešlo v Egyptě přes 36.000 inženýrů informačních a komunikačních technologií a 1000 vývojářů. V Saúdské Arábii absolvovalo školení v oblasti informačních a komunikačních technologií víc než 32.000 studentů a 6500 profesionálů získalo certifikaci Huawei ICT.Dál budeme během spolupráce s našimi partnery využívat výhody jako most, integritu jako základ a pravidla jako záruku. Skrze spolupráci můžeme vyvinout cílenější a škálovatelnější řešení a dosáhnout úspěchu na globálních trzích.Digitální a inteligentní transformace by neměla být výsadou jen několika málo osob. Měla by být přínosem pro všechny.Společnost Huawei je připravená a ochotná spojit síly s dalšími zákazníky a partnery. Společně můžeme dokázat víc, vytvořit víc a využít obrovské příležitosti, které se nabízejí v této vzrušující nové éře.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2530922/Li_Peng_Corporate_Senior_Vice_President_President_ICT_Sales.jpg KONTAKT: Xudong Hou, +86-18518989116, houxudong4@huawei.com
Čas načtení: 2024-11-25 14:00:52
Na straně podnikatelů se důvěra dokonce zlepšila ve většině zkoumaných sektorů, jedinou výjimkou byl průmysl. V případě spotřebitelů se sice nálada zlepšila relativně mírně, šlo nicméně o třetí zlepšení v řadě.
Čas načtení: 2025-01-16 06:00:00
Souvislost endokanabinoidů s běžeckým opojením
Běžecké opojení (z angl. runner’s high) je euforický emocionální stav, který se dostavuje během fyzického cvičení a po něm. Ačkoli mechanismy běžeckého opojení nebyly dosud objasněny, údaje z preklinických studií naznačují zapojení endokanabinoidů. Článek rakouských výzkumníků zkoumá běžecké opojení u zdravých lidí a hodnotí změny nálady a plazmatické koncentrace těchto tělu vlastních kanabinoidů před a po 60minutovém venkovním běhu. Studie byla publikována v časopise Sports a zúčastnilo se jí osm žen a stejný počet mužů (průměrný věk 36 let). Dvanáct účastníků běhalo pravidelně, zatímco čtyři byli příležitostní běžci. Po běhu se u všech účastníků zlepšila nálada a zvýšily hladiny endokanabinoidů anandamidu a 2-AG. Po běhu se u všech účastníků bez ohledu na věk významně zlepšila nálada a zvýšily hladiny endokanabinoidů anandamidu a 2-AG. Koncentrace 2-AG se přitom měnila více. Nárůst anandamidu byl vyšší u žen než u mužů. V případě 2-AG bylo zvýšení koncentrace po běhu výraznější u příležitostných běžců než u pravidelných, avšak v případě anandamidu už tomu tak nebylo. Výsledky této studie zdůrazňují propojení fyziologických a psychologických proměnných během běžeckého opojení a vypozorované vzorce poskytují základ pro další zkoumání. The post Souvislost endokanabinoidů s běžeckým opojením appeared first on Magazín Konopí.
Čas načtení: 2025-01-23 12:48:00
DOKUMENT O STŘELBĚ NA FAKULTĚ: Policie by měla zlepšit výzbroj hlídek
Sněmovní vyšetřovací komise po vyhodnocení předloňské střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) doporučila policii, aby výrazněji označila policisty v civilu, zlepšila výzbroj i výstroj prvosledových hlídek, analyzovala systém předávání informací či zlepšila komunikaci s lidmi mimo policejní sbor. Navrhla také změnit zbraňovou legislativu a zvýšit některá oprávnění policistů. Ministerstvo vnitra by pak mělo spustit informační kampaň pro veřejnost, jak se chovat v krizových…
Čas načtení: 2025-02-19 12:00:25
Muskova AI Grok 3 přináší extrémní zlepšení! V testech rozdrtila Google i ChatGPT
Muskova xAI uvedla na trh Grok 3, který se může pochlubit vylepšeným uvažováním a novým vyhledávačem Chatbot je k dispozici předplatitelům služby X Premium+, úroveň SuperGrok nabízí další funkce xAI navyšuje výpočetní výkon superpočítačem Colossus a chystá vydání Grok 3 v Evropské unii Společnost xAI Elona Muska představila třetí generaci Groka, tedy nejnovější iteraci svého chatbota s umělou inteligencí, jehož cílem je konkurovat GPT-4o od OpenAI, Gemini od Googlu, Claudovi od Antrhopicu a v neposlední řadě i nedávno často skloňovanému čínskému DeepSeeku. Přečtěte si celý článek Muskova AI Grok 3 výrazně zlepšila své schopnosti, porazila Google i ChatGPT
Čas načtení: 2025-05-21 14:48:03
Ratingová agentura Moody’s dnes výrazně zlepšila svůj výhled hodnocení hospodaření české energetické společnosti ČEZ. Rating bonity dluhu společnosti ponechala na stávající známce Baa1, avšak razantně zlepšila výhled, a to z „negativního“ na „pozitivní“.
Čas načtení: 2024-02-17 13:22:00
Zprávy ze Severu: na některých místech na Mostecku se po několika letech objevila voda ve studnách
Časté dešťové srážky i výkyvy počasí a oblevy přispěly k výraznému zlepšení stavu podzemních vod. Situace se zlepšila podle hydrologů v celém Česku. Například v Litvínově na Mostecku mají lidé na některých místech téměř po deseti letech vodu ve studnách. Pokud ale do konce zimy už nenasněží a jaro a začátek léta nebudou bohaté na srážky, situace se zase zhorší.
Čas načtení: 2024-02-17 13:22:00
Časté dešťové srážky i výkyvy počasí a oblevy přispěly k výraznému zlepšení stavu podzemních vod. Situace se zlepšila podle hydrologů v celém Česku. Například v Litvínově na Mostecku mají lidé na některých místech téměř po deseti letech vodu ve
Čas načtení: 2021-01-25 03:00:00
Průzkum: Výuka on-line se podle rodičů zlepšila, spokojeno 40 procent
Kvalita distanční výuky na podzim byla podle víc než poloviny rodičů školáků lepší než loni na jaře. Celkově s ní ale bylo spokojeno jen 40 procent rodičů. Tři čtvrtiny žáků měly podle nich při výuce na dálku malou motivaci k učení. Okolo desetiny dětí mělo na podzim potíže s technickým vybavením nebo připojením k internetu. Vyplývá to z výsledků výzkumu společnosti PAQ Research, který v projektu Život během pandemie pro organizaci Učitel naživo a ministerstvo školství udělala agentura NMS. ČTK o tom informoval ředitel odboru komunikace ministerstva školství Ondřej Macura. Celý text naleznete zde
Čas načtení: 2023-06-01 00:01:00
Jak žít ve zdraví: Mrtvice je stále velmi častá, úmrtnost se ale snižuje
Cévní mozkové příhody, laicky mrtvice, jsou třetí nejčastější příčinou úmrtí v České republice. Zdravotní pojišťovny na léčbu vydávají téměř pět miliard korun každý rok. Oproti dobám před listopadem 1989 se významně zlepšila prognóza – úmrtnost je v současnosti o více než 60 % nižší než tehdy.
Čas načtení: 2010-08-29 00:00:00
Matador MP 44 nabízí indikátory bezpečnosti
Loni novinkové letní pneumatiky Matador MP 44 nacházejí uplatnění v kategorii letních vysoko-výkonových pneumatik pro automobily střední a vyšší střední třídy. Zlepšila se přilnavost k vozovce Asymetrický dezén MP 44 Elite 3 má oproti předchůdcům (MP 42 Elite 2 a MP 43 Aquilla Evo) jako přednosti ...
Čas načtení: 2024-02-17 23:49:00
Gymnastka Vlková skončila v Káhiře čtvrtá na přeskoku a živí šanci na olympijské hry
Gymnastka Alice Vlková skončila na Světovém poháru v Káhiře čtvrtá na přeskoku. Vlková, která postoupila do finále z pátého místa s výsledkem 13,316, ve finále zlepšila svůj výkon na 13,470, což ji umístilo těsně za medailovými pozicemi. Čtvrté místo jí nyní patří i v neoficiálním redukovaném pořadí olympijské kvalifikace.
Čas načtení: 2024-02-09 11:24:00
Red Monster "hravě" připraví vaše děti na přijímačky
Praha 9. února 2024 (PROTEXT) - Termín přijímacích zkoušek na střední školy a gymnázia se nezadržitelně blíží. Rodiče a především jejich děti proto začínají pociťovat vzrůstající tlak a nervozitu. Školáci si musí zapamatovat obrovské množství informací, což je samozřejmě velmi stresující. Díky moderním metodám vzdělávání se ale příprava na přijímací zkoušky nemusí rovnat utrpení v podobě nekonečných hodin biflování. Na scénu totiž přichází sympatická červená příšerka Red Monster, která školákům pomůže se na přijímačky hravě a zároveň kvalitně připravit.Red Monster je online vzdělávací platforma, která žákům základních a středních škol nabízí kurzy českého jazyka a literatury, matematiky a řady dalších předmětů. "Naše online platforma v podobě červené příšerky žákům nabízí opravdu širokou škálu studijních materiálů, které jsou navrženy tak, aby učení bylo efektivní, ale zároveň zábavné a motivující," vysvětluje Jakub Haláček, ředitel Unicorn Publishing, online nakladatelství pod které spadají i vzdělávací kurzy Red Monster.Děti se tak ve společnosti červené příšerky mohou těšit na dobrodružství plné poznání, kde každý předmět je prezentován prostřednictvím hravých aktivit a příběhů, které vedou k lepšímu porozumění. "Příprava na přijímačky s Red Monster není pouze o učení, je to cesta plná zábavy. A co je za nás nejdůležitější, děti se mohou naučit, že vzdělávání může být vzrušující a obohacující zážitek, a to nejen před zkouškami, ale po celý život," vysvětluje Jakub Haláček a doplňuje, že všechny dostupné online kurzy jsou v souladu s tuzemskými osnovami školního vzdělávání. "Vytváříme je ve spolupráci s kvalifikovanými učiteli a odborníky, čímž zajišťujeme, že obsah kurzů odpovídá požadavkům Rámcového vzdělávacího programu stanoveného ministerstvem školství a díky tomu jsou naše kurzy nejen zábavné a interaktivní, ale také plně kompatibilní se vzdělávacími standardy v České republice."Příprava na přijímačky bez stresuTakto připraveni budou žáci čelit přijímacím zkouškám s mnohem větší jistotou a klidem, online kurzy je totiž perfektně připraví na stěžejní předměty, jako jsou čeština a matematika, ale také na další obory včetně biologie, dějepisu, zeměpisu, občanské nauky, chemie a fyziky. "Naše online studijní materiály jsou navrženy tak, aby žáky motivovaly a udržely jejich pozornost. Děti se proto učí prostřednictvím her a zajímavých aktivit, což zvyšuje jejich koncentraci a zájem o učivo," popisuje způsob studia formou online kurzů Jakub Haláček.Kurzy jsou nejen zábavné a interaktivní, ale jsou zároveň variabilní a přístupné pro každého. "Dobře si uvědomujeme, že každý se učí jiným tempem a má odlišné potřeby, a proto jsou naše kurzy přizpůsobené individuálním požadavkům. Všechny kurzy jsou online, studenti se tak mohou učit odkudkoliv a kdykoliv, kde mají přístup k internetu, a v případě, že něčemu nerozumí, mohou si lekce přehrávat do té doby, dokud učivo plně nepochopí," jmenuje výhody online kurzů Jakub Haláček.Interaktivní vzdělávání pro všechny"Matematika byla pro moji dceru silnější stránkou, proto jsem jí zajistil kurzy českého jazyka, aby si jej lépe osvojila. Vzdělávala se zábavnou formou a bylo to na ní opravdu znát. Rychle se zlepšila v oblastech, ve kterých do té doby často chybovala," popisuje své zkušenosti s Red Monster Radek Dolejš, tatínek žákyně, která si online kurzy vyzkoušela.Unicorn Publishing nabízí své vzdělávací online kurzy Red Monster v ukrajinštině zdarma, čímž se snaží usnadnit adaptaci ukrajinských dětí, které se ocitly v České republice po útěku před válečným konfliktem ve své vlasti.Studijní materiály od Unicorn Publishing vzdělávají společnost prakticky ve všech věkových kategoriích - od dětí formou online kurzů Red Monster, přes dospělé na Unicorn University, až po zaměstnance v rámci programu Top Gun Academy. Všechny tyto vzdělávací aktivity jsou dlouhodobě podporovány největší českou softwarovou společností Unicorn.ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.
Čas načtení: 2022-02-07 23:09:34
Pavel Smutný: Kultura je symbolem moderní české identity
Kultura patří mezi základní atributy každého vyspělého národa. Nejinak tomu je i v České republice. Někdy se ale zdá, že kultuře, a zejména jejímu rozvoji, není ze strany státu a politiků věnována pozornost, kterou by si zasloužila. Pomoci k rozvoji kultury může významně i soukromý sektor nebo podpora ze strany mecenášů. Mezi podporovatele tradičního českého živého umění patří i Bohemian Heritage Fund (BHM), ve kterém je sdruženo kolem 60 mecenášů. Fond podporuje a v minulosti podpořil řadu projektů, jako jsou například oratorium k poctě svaté Ludmily, Smetanova výtvarná Litomyšl a Národní sbírka na svatovítské varhany. Podpora a rozvoj kultury by měly patřit mezi základní priority celé společnosti, vždyť je to právě kultura, která buduje českou národní identitu. „Do kultury, zejména do té živé, musí proudit investice,“ říká Pavel Smutný, prezident Bohemian Heritage Fund (BHM). Bohemian Heritage Fund je jediným mecenášským uskupením v republice se zaměřením na podporu těch nejlepších uměleckých projektů reprezentujících národní a kulturní dědictví České republiky. V současnosti tvoří BHM přibližně 60 mecenášů a není vyloučeno, že se bude dále rozšiřovat. „Myslím, že bychom přivítali ještě pár desítek dalších,“ říká Pavel Smutný. Pro efektivní podporu kultury a motivování mecenášů je nevyhnutná i komunikace a spolupráce s ministerstvem kultury, které je tím hlavním článkem udržování, rozvíjení a podpory kultury v České republice. Bývalé vedení resortu kultury ale spolupráci se soukromým sektorem nepreferovalo a nevnímalo ho jako partnera, co je podle Pavla Smutného škoda. „Předtím aspoň ministři mecenášům děkovali a byli schopni morálního ocenění ze strany státu,“ dodává Pavel Smutný. Přestože podle slov prezidenta BHM fond funguje velmi dobře a je respektovanou soukromou institucí pro podporu kulturních projektů, bude do budoucna potřeba, aby se fond otevřel kooperaci s institucionálními sponzory. Tito sponzoři by mohli spolufinancovat velké kulturní projekty. V souvislosti s korporacemi je ve srovnání s obdobím před 15 lety vidět velký posun. Zatímco na začátku tisíciletí firmy nebyly obzvlášť nakloněny podpoře kultury, dnes je situace jiná a společnosti si uvědomují, že podpora kultury zlepšuje jejich pověst a podporuje dobré jméno. Na rozvoj kultury v České republice by měly podle Pavla Smutného přispívat i zahraniční firmy, které v zemi za pomoci českých pracovníků vytvářejí významnou přidanou hodnotu. Funguje to tak například v Německu, Švýcarsku, nebo i ve Francii. Výčet projektů, které BHM za svou 12letou historii podpořil, je vskutku bohatý. Nejnověji fond podpořil například premiéru oratoria k poctě svaté Ludmily, která se uskutečnila v září na počest 1100. výročí jejího úmrtí. Premiéra představení by se bez prostředků, které věnovali mecenáši z BHM, neuskutečnila. „Vnímali jsme, že se toto duchovní a politicko-kulturní výročí blíží, ale nechtěli jsme původně nic podnikat,“ vysvětluje Pavel Smutný. Impulsem se stal nápad operní zpěvačky a herečky Soni Červené, která v inscenaci ztvárnila právě svatou Ludmilu. Na její výkon reagoval slovy chvály i sám prezident BHM Pavel Smutný, který deklaroval snahu toto dílo dostat do všech krajů. Významnou stopu má Bohemian Heritage Fund také v Litomyšli, kde podporuje výstavu Smetanova výtvarná Litomyšl. Dokonce i v době velkých restrikcí, způsobených pandemii koronaviru, se podařilo fondu podpořit v Litomyšli organizaci dvou výstav, přičemž obě měly obrovský úspěch, a jak dodává prezident BHM, jednalo se o největší počiny na podporu výtvarného umění v historii Bohemia Heritage Fund. I když fond výtvarnou část Smetanovy Litomyšle významně podporuje, Pavel Smutný upozorňuje, že je pořád na čem pracovat. Podle prezidenta BHF by bylo vhodné ustavit subjekt, jehož úkolem by bylo bohatý výtvarný život Litomyšle vzájemně propojit a řídit výstavní aktivity. Za zmínku podle Pavla Smutného určitě stojí i výrazná proměna celého festivalu Smetanova Litomyšl, na kterou aktivita BHM neměla přímý vliv. Došlo k vytříbení programu, navýšení rozpočtu, zlepšila se atmosféra a vstřícnost vůči „spotřebitelům“ umění a mimo jiné se zvýšil i počet sponzorů. „Je neuvěřitelné, že to vše se stalo za působení stále stejného organizačního týmu. Lidi, kteří kdysi jeli stovkou, jedou dnes stoosmdesátkou,“ dodává Pavel Smutný v souvislosti se zvyšující se úrovní festivalu. K dalším významným projektům, do kterého se kulturní mecenáši z BHM zapojili, patří i Národní sbírka svatovítské varhany. Jedná se o pořízení nových varhan do Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, kdy BHF sehrál roli spoluorganizátora celé sbírky a angažoval se v její propagaci. Cena nových varhan přesáhne 100 milionů korun a podle odhadu Pavla Smutného by mohly být varhany nainstalovány a posléze představeny veřejnosti v první polovině roku 2023. „Za sebe dodávám osobní přání, aby to bylo 15. června na svátek sv. Víta,“ říká Pavel Smutný. Projektů, které BHM podporuje, je kromě výše zmíněných celá řada. Fond v minulosti podpořil například i projekt 1914, barokní orchestr Collegium 1704, festival Lípa Musica, Českou filharmonii či Národní divadlo.
Čas načtení: 2021-09-16 10:58:47
Národní muzeum připomíná slávu Antonína Dvořáka
Národní muzeum otevřelo ve svém Muzeu Antonína Dvořáka novou výstavu s názvem Antonín Dvořák a sláva. Prohlédnout si zde můžete mnohá ocenění, která skladatel během života posbíral a připomenuto je i poslední rozloučení se skladatelem, jenž se stalo celospolečenskou událostí. U příležitosti 180. výročí narození Antonína Dvořáka se Národní muzeum rozhodlo otevřít svým návštěvníkům zbrusu novou výstavu Antonín Dvořák a sláva, která příchozí seznámí s mnoha oceněními, které tento výjimečný skladatel získal. Návštěvník si tak může prohlédnout originály některých významných diplomů, věnců nebo pohárů, které Dvořákovi udělili české i zahraniční organizace. Vzpomenuto je také na poslední rozloučení se skladatelem, které proběhlo v Praze 5. května 1904. Vystavena je například série fotografií pohřebního průvodu a zcela výjimečně také Mařatkův posmrtný odlitek ruky skladatele pořízený v den Dvořákovy smrti. V této souvislosti je možné si také prohlédnout originál krabičky na léky, které skladatel před smrtí užíval. Po mnoha letech komponování v ústraní se zlomovým okamžikem ve Dvořákově kariéře stala premiéra hymnu Dědicové Bílé hory v roce 1873, kterým se ve svých 32 letech etabloval jako významný tvůrce české hudby. Dvořákův mimořádný hudební talent potvrdila také opakovaně získaná státní stipendia, která zlepšila jeho finanční situaci a umožnila mu intenzivněji se věnovat tvorbě. Jeho rostoucí popularita byla od té doby lemována úspěšnými premiérami jeho dalších děl, mnohými cenami a čestnými uznáními udílenými skladateli jako výraz hluboké úcty. Mezi nejdůležitější patřil Řád železné koruny III. třídy udělený císařem Františkem Josefem I. (1889), čestné doktoráty v Praze a Cambridgi (1891), čestný odznak pro vědu a umění Literis et Artibus od císaře Františka Josefa I. (1898) a udělení doživotního členství v Panské sněmovně vídeňské Říšské rady (1901). Originál řádu železné koruny III. třídy a odznaku Literis et Artibus je možné vidět ve výstavě Slavní čeští skladatelé v Historické budově Národního muzea.
Čas načtení: 2021-09-07 10:19:21
V resortu spravedlnosti je vše OK
Předvolební mediální projevy stran a hnutí se od sebe liší tak málo, že nelákají k podrobnému prostudování jejich volebních programů. Hlavní starostí hnutí ANO je zachování postavení Andreje Babiše. Proto rozdává marnotratně sliby všem voličským zájmovým skupinám bez ohledu na jejich splnitelnost a slibuje, že bude bojovat a bojovat a bojovat. Upadající vládní sociální demokracie se snaží zachránit, co se ještě zachránit dá, občas i za cenu okopávání kotníků koaličního partnera. Podobně si vede KSČM, která se ale bez okopávání kotníků hnutí ANO obejde. Všichni ostatní se hlavně chtějí zbavit Andreje Babiše a pokoušejí se vnutit voličům přesvědčení, že budou dělat vše lépe než on a v jejich rukou se země rychle stane rájem na zemi. Z čeho čerpají sebevědomí, je většinou zcela nejasné. Jinak se mezi sebou navzájem liší jen v podrobnostech, ponejvíce v postojích k Evropské unii, NATO a migraci. Určitou roli hrají vzájemné nevraživosti mezi stranickými vůdci. Je nápadné, že se všechny strany tváří, že poměry v resortu spravedlnosti jsou v naprostém pořádku, takže nevyžadují ani dílčí nápravu. Avšak z pozorování každodenního života země je zřejmé, že by bylo co napravovat, jen kdyby se někomu do toho chtělo. Jednotný nezájem politiků o právní prostředí a jeho vady je zárukou, že na stesky obětí nespravedlivých soudů, státních zastupitelství a jiných úřadů nebude ani po volbách nikdo reagovat zásadním způsobem. Ať vyhraje volby kdokoli, v této oblasti života státu zůstane vše při starém. Z proudu netečnosti k poměrům v resortu spravedlnosti zdánlivě vybočuje hnutí Přísaha. Jeho šéf, bývalý policejní plukovník Robert Šlachta, díky své minulosti kolem sebe vytváří aureolu „muže pevné ruky“, jenž „všechny zavře“, „udělá pořádek“ a „zamete s korupcí“. Netvrdím, že se tak úplně tímto způsobem předvádí, ale vidí jej tak naivní sympatizanti a nezdá se mi, že by je chtěl vyvádět z omylu. Je pravda, že volební program hnutí obsahuje kapitolu o spravedlnosti, jež slibuje „rovný metr pro všecky“, ale její náplní jsou pouze povrchní tvrzení a obecná hesla, jejichž naplnění je v mlze. Sama skutečnost, že se dere k moci muž, jenž by za zneužití policie ke svržení vlády Petra Nečase zasloužil umístění na hradě, nikoli však pražském, ukazuje, že naše právní prostředí je trestuhodně netečné k ohrožování principů parlamentní demokracie. Kde je záruka, že by hnutí Přísaha v případě významného volebního vítězství nesáhlo k použití mimoparlamentních nástrojů vládnutí a definitivně by tak skoncovalo s demokracií, beztak pozvolna chátrající na úbytě? Podle průzkumů voličských preferencí se zdá, že Přísaha nebude mít v nové sněmovně silné postavení, takže mé starosti jsou předčasné. Ale ohrožení demokracie je třeba klást odpor, dokud je čas. V jednotnosti projevu nezájmu o vady poměrů v resortu spravedlnosti vidím důkaz odtržení politických pseudoelit od života společnosti. Stížností občanů na způsob, jak jsou nastaveny právní zásady řešení jejich životních problémů a jak s jejich záležitostmi nakládají úřady, zmocněné k vymáhání práva, je spousta. Prokazatelná skutečnost, že se do vězení může dostat nevinný člověk, nebo naopak zločinec může dlouhodobě unikat spravedlností, je ošklivou skvrnou na štítě státu, která nezmizí, když se o ní mlčí. Systémovým řešením a vyřešením stížností občanů by se významně zlepšila kvalita života v zemi. To by ale byla tvrdá práce, do které se politikům nechce, poněvadž účinky nešvarů na ně samotné dopadají jen výjimečně a trampoty lidu obecného je nezajímají. Samozřejmě by bylo co napravovat, kdyby se chtělo. Například by bylo záslužné prosazení soustavy opatření k zajištění odpovědnosti soudců a státních zástupců za škody, způsobené občanům a tím i státu. Postavení poškozených účastníků úředních postupů by se mělo změnit z postavení pokorných prosebníků na postavení cílů iniciativní odškodňovací péče státu: poškození by neměli prosit, ale stát by měl důsledně odškodnění nabízet. Politici by mohli konečně zahladit mnohaleté legislativní dluhy, způsobené trvající nezpůsobilostí zásadně rekodifikovat provozní řády soudů a zákon o státním zastupitelství. Zvýšení efektivity soudnictví by prospělo překreslení jeho územní struktury a přehodnocení odvětvové proporcionality. Řešení by zasloužily náměty na zavedení soudcovské samosprávy, skončit by mělo blouznění o podřízení státního zastupitelství přímo pánubohu. Netečnost k problematice práva a spravedlnosti se v letošním předvolebním období projevila více než v minulosti. Z dlouhodobého pohledu je smutný vývoj hnutí ANO, jež šlo do voleb roce 2013 s programem, jehož realizace by s poměry v justici a státním zastupitelství pohnula. Po odvolání ministryně Heleny Válkové se ale na program zapomnělo a většina jeho cílů zůstala nenaplněna. V daném případě se ale netečnost k počínání úřadů pro vymáhání práva vrací hnutí ANO jako bumerang šestiletým ovlivňováním veřejného mínění trestním stíháním jeho předsedy, jehož délka a různé výkyvy jsou nepřístojností bez ohledu na to, zda se Andrej Babiš provinil či nikoli. Na okraj podotýkám, že pozornost, věnovaná problematice právního prostředí, je základem politického úspěchu polské strany Právo a spravedlnost. Poláci nesnášejí příkoří, jež Čechům nevadí.
Čas načtení: 2020-12-06 16:09:53
Dnešní islamistický militantní mor (tedy i ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem ve Vídni 2. listopadu 2020), má více méně počátek v tom, že se Saúdská Arábie chtěla zbavit ještě bigotnějších islamistů, než je státně uznávaný fundamentalismus wahhábismu. Potřebovala je exportovat mimo hranice saúdského království. Prosincová intervence sovětské armády v roce 1979 v Afghánistánu tyto islamisty bohatě zaměstnala. Když Sověti z Afghánistánu odjeli, mnoho bojovníků se v devadesátých letech přesunulo na různá lokální bojiště – Alžírsko, Bosna, Čečensko, Egypt, Filipíny, Kašmír či Náhorní Karabach. Saúdská Arábie se v devadesátých letech i nadále snažila od sebe odvrátit džihádistickou hrozbu a podporovala vývoz radikálního islamismu mimo své hranice, napsal Jan Kondrys v časopise Argument. Některé regiony islamismem doslova infikovány. Když bylo povstání poraženo, například v Čečensku, naivní demokraté v EU přijímali muslimské hrdlořezy alias Čečence jako politické migranty, které prý ohrožovala ruská despocie. Přitom Čečenci byli daleko horší než ruská bezpečnostní mašinérie. Začalo nepřetržité tažení islamistů, v Evropě využili chaosu při válečném rozpadu Jugoslávie, plus regionální války v Asii a Africe. Od konce 90. let 20. století jsou vytvořeny podmínky pro invazi nelegálních migrantů do EU. Rozvíjí se plíživě pod pláštíkem poskytnutí humanitární pomoci, což byl a je Trojský kůň islámu. Migrace jako válka nízké intenzity Masová invaze migrantů do EU začala „rozjezdem“ nejpozději v roce 2014, což jsme pocítili i v českém prostředí. Již na konci roku 2014 bylo zřejmé, že začal útok migrační vlny a že policie může zachytit jenom její menší část. Neomezená, masová a rychlá doprava po Evropě v rámci Schengenského prostoru nahrává nelegální migraci, pohybu teroristů a kriminálním skupinám, uvedl tehdy politolog a expert v oblasti extremismu Zdeněk Zbořil. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k tématu uvedl: Administrativní šéfové a lídři Evropské unie představují skupinu nekompetentních nebezpečných osob. Euroinstituce v Bruselu jsou pouze „výkonným orgánem“ kšeftařských korporací a lobbistických skupin, které nemají s voliči nic společného. Kdyby se politici EU chovali za války takovým způsobem jako za migrační krize let 2015–2017, následovala by obžaloba z vlastizrady a výjimečný trest. Typickým příkladem záměrné neschopnosti v režii EU je boj s pašeráky lidí ve Středozemním moři. Dokladem toho je i iluze o zastavování migrantů na moři. Námořní síly Evropské unie ve skutečnosti představují taxikáře nelegálních migrantů. Snaha zastavit nelegální migraci z Libye se nedaří. Pro svět to je jednoznačný signál zhroucení bezpečnostní architektury EU. Ve Štrasburku byla 15. prosince 2015 byla přijala Zpráva Evropské komise Evropskému parlamentu a Evropské radě o opatřeních navazujících na zasedání vysokých představitelů ohledně toků uprchlíků na západobalkánské trase, v níž neschopnost zastavit migranty komise omlouvá tím, že jejich „přesuny (migrantů) byly nejen nepředvídatelné a z hlediska rozsahu bezprecedentní, ale často k nim docházelo velmi rychle.“ Jenže na migračním útoku nebylo nic nepředvídatelného. Tento trend byl zřejmý již koncem roku 2014. Je to lež i proto, že na mobilizaci bezpečnostních sil k tvrdému zastavení lodí třeba i střelbou není potřeba více než jediný týden. Neschopnost EU odhaluje její vlastní dokument – zpráva Evropské komise z 25. ledna 2017 nazvané Migrace na trase přes centrální Středomoří, ve které je uvedeno, že na trase přes východní Středomoří bylo dosaženo maximálního počtu zaznamenaných nelegálních překročení hranic v roce 2015, šlo o celkem 885 tisíc osob. Po trase přes centrální Středomoří (především z Libye) podle italského ministerstva vnitra přistálo za rok 2015 celkem 153 842 osob a v roce 2016 ještě více – 181 436 osob. Nelegální migraci podporují samotné organizace EU a přímořské hraniční státy tím, že vydávají signál převaděčům i migrantům, že v případě nouze se o ně postarají. Tzv. záchrana osob se stává námořní taxislužbou. Podle zmíněné zprávy o migraci přes Středomoří bylo „od konce roku 2014 … v rámci operací Triton a Sophia na moři zachráněno více než 200 tisíc migrantů.“ Operace Triton byla zahájena agenturou Frontex v listopadu 2014 a byla zaměřena na ochranu hranic. Chybou bylo, že také pomáhala při pátracích a záchranných operacích. Přitom bezpečnost migranta je jeho vlastní soukromou záležitostí. Orgány EU projevily naprostou neschopnost, protože Námořní síly Evropské unie – Středomoří (operace EU NAVFOR MED SOPHIA) byly zřízeny (prý?) „v rekordním čase“ v červnu 2015 s cílem identifikovat, zachycovat a likvidovat plavidla a podpůrné prostředky, ale teprve od října 2015 přešla operace do druhé fáze, která umožňuje vstup na palubu plavidel na volném moři. Pokud docházelo k natolik bezprecedentnímu narušování státních hranic nelegálními migranty již od začátku roku 2015, opatření měla být přijímána bleskově. Skandální je, že orgány EU vědí o nelegální činnosti tzv. neziskových organizací při nelegální migraci již od roku 2014, ale dodnes proti tomu evropské policejní orgány systematicky nezasáhly. EU v roce 2017 sama uvedla: „Od konce roku 2014 začal aktivně provádět pátrací a záchranné akce v centrálním Středomoří také malý, ale rostoucí počet nevládních organizací. Devět nevládních organizací dnes za tímto účelem provozuje 14 lodí. Jejich činnost se zaměřuje na aktivity nedaleko Libye, kde s většími plavidly zajišťují plnohodnotné pátrací a záchranné akce, nabírají migranty a přivážejí je do italských přístavů. Menší nevládní organizace se zaměřují výlučně na záchranu, distribuci záchranných vest a poskytování naléhavé zdravotní péče v blízkosti libyjského pobřeží a spoléhají na větší plavidla, která pak migranty převážejí do italských přístavů…“ A ve stejné zprávě připustila, že organizace EU též přímo spolupracují s pašeráky tím, že přijaly jejich praxi: „Hlídkování, včetně pomoci při pátracích a záchranných činnostech, se postupně přesunulo z vod blízko italského území do vod blíže k Libyi. Jedním z přímých důsledků této skutečnosti byla změna obchodního modelu převaděčů. Ti stále častěji umísťují nelegální migranty a uprchlíky na laciné nafukovací čluny zcela nezpůsobilé k plavbě na moři, které nemají žádnou vyhlídku na dosažení italských břehů, a předpokládají, že budou v blízkosti libyjských teritoriálních vod nebo ještě v nich zachráněni. Skutečnost, že tyto čluny nyní činí 70 procent všech člunů opouštějících libyjské pobřeží, je důvodem, proč jsou cesty stále nebezpečnější.“ Přes své policejní a vojenské kapacity nejsou státy EU ochotny (i v návaznosti na aparát NATO) zastavovat tyto čluny na hranici libyjských vod a nuceně je vracet zpět k pobřeží. Prý to mohou jenom libyjské lodě… Že by tím došlo k narušení suverenity Libye, je zcela nesmyslný argument, protože vládní systém v Libyi je stále v rozkladu a nefunkční. Libye je ovládána dvěmi až třemi velkými skupinami s volnou návazností na spolupráci kmenových společenství. V takové situaci si jenom neschopní (tedy EU) nevynutí nejzákladnější pořádek třeba vyčleněním části libyjského pobřeží jako centrálního odkladiště zachycených migrantů. S tímto problémem se dokument z ledna 2017 vypořádal pouze s pomocí bezobsažné fráze: „S uznáním ústřední úlohy, kterou by libyjská pobřežní stráž měla hrát při řešení situace, je prioritou budování jejích kapacit.“ Islamistům pomáhá také EU a NATO – příklad ze Sýrie V roce 2014 již bylo jasné, že politici EU a USA fatálně chybovali, když podpořili syrský revoluční kvas. Dne 2. října 2014 americký viceprezident Joe Biden debatoval se studenty Harvardovy univerzity. Břetislav Tureček ve své knize Blízký východ nad propastí (2016) z Bidenova nezvykle otevřeného projevu cituje: „Už dlouho říkám, že naším největším problémem v Sýrii jsou naši regionální spojenci… Turci byli naší přátelé a já sám mám výborné vztahy s Erdoganem. Totéž Saúdové nebo Emiráťané a další. Ale co oni dělali? Byli tak odhodlaní odstranit Asada a v podstatě vyvolat sunnitsko-šíitskou válku, že pumpovali stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní komukoliv, kdo by bojoval proti Asadovi. Takže zásobovány byly Fronta an-Nusra, al-Káida a extremistické skupiny džihádistů, kteří přicházeli z jiných částí světa… Možná si myslíte, že přeháním, ale podívejte se, co se děje. Až teď se všichni probudili, když se objevil takzvaný ISIS, což byla al-Káida v Iráku, odkud byla vyhnána a našla volný prostor ve východní Sýrii… který spolupracuje s an-Nusrou, již jsme před tím deklarovali jako teroristickou organizaci. A nám se nepodařilo přimět naše spojence, aby je přestali zásobovat…“ A o situaci po létu 2014 Biden řekl: „A teď Saúdská Arábie přestala (extremisty) financovat, umožňuje působení našich jednotek na svém území, Katařané přestali podporovat ty nejextrémnější teroristické organizace. A turecký prezident, starý přítel Erdogan, mi řekl: ,Měl jste pravdu, nechali jsme přes hranici přecházet příliš mnoho lidí…‘ A teď se Turci snaží hranici uzavřít.“ A jak to vidí nezaujatí lidé v samotné Sýrii? Vatikánský rozhlas požádal v březnu 2017 o vyjádření k situaci chaldejského biskupa Aleppa Antoina Auda: „Ozbrojené skupiny jsou v podstatě spokojené, když vidí destrukci syrského státu. A je jich mnoho. Ostatní čekají, co se stane. Existuje projekt na rozdělení Sýrie. Neustále se srovnáváme se situací v Iráku. Zpočátku jsme si mysleli, že není možné, aby se tato situace opakovala v Sýrii, ale nyní vidíme, že se děje totéž.“ Z toho vyplývá, že terorismus islamistů je usnadněn naprosto naivitou a neschopností EU a NATO. Jak řekl Audo o dva roky později v rozhovoru pro list Nederlands Dagblad: „Žádná občanská válka v Sýrii nebyla. Ozbrojené extremistické skupiny, pocházející ze všech koutů světa, se za podpory cizích států snažily zničit křesťanskou víru v zemi.“ Ačkoli se tehdy porážkou teroristů ISIS a Al Nusra na většině syrského území situace zlepšila, válka dosud neskončila. „Na severu Sýrie jsou problémy s Kurdy, s americkými a francouzskými jednotkami. …V provincii Idlíb se nyní usadilo mnoho bojovníků z ISIS a Al Nusra. Co bude s nimi?“ Evropské unie prodloužila 28. května 2020 restriktivní opatření vůči syrskému režimu o další rok, až do 1. června 2021, čímž se přidala ke Spojených státům americkým. Válka proti Sýrii na poli ekonomickém pokračuje, ale trvá i ta, která je vedena dodávkami zbraní džihádistickým žoldákům zejména v okolí města Idlíb v severozápadní Sýrii, kam se islamističtí bojovníci se svými ženami a dětmi již dříve přesunuli. Z Aleppa komentoval situaci pro Vatikánský rozhlas tamější františkán otec Firas Lufti: „Dva roky po osvobození Aleppa, v jehož historické části byli džihádisté usazeni, bylo toto město sjednoceno a nemluví se už o východním a západním Aleppu. Část těchto džihádistů se však nyní nachází nedaleko Aleppa, v provincii Idlíb, jež je baštou, kolem níž stále zuří boje ve snaze dobýt je zpět. Do Idlíbu se totiž uchýlilo několik set tisíc džihádistů a právě odtud jsou opět odpalovány rakety na civilisty. Obětmi jsou tedy opět děti a ženy. Džihádisté odpalují rakety, aby o sobě dali vědět a vyjádřili tak solidaritu s touto částí Sýrie.“ A dodal, že od počátku konfliktu byla média používána jako ta nejúčinnější zbraň: „Zejména Bílé přilby šířily mnoho lží. Nyní se opět vrací téma chemických zbraní jako záminka k dalšímu útoku proti Sýrii ve snaze zapojit svět a vytvářet mezinárodní mínění, které by v uvozovkách ospravedlnilo vojenskou intervenci, americkou či jinou. Legalizace takového manévru by situaci jenom zhoršila. Namísto hledání konkrétních politických řešení, dialogu a setkání se používá masivní násilí jako by tu existovala nějaká rezistence a neochota k míru. Lidé jsou touto válkou opravdu znechucení. …. Ze 160 tisíc křesťanů zůstalo v Aleppu necelých 30 tisíc, což dokresluje dramatičnost nynější situace.“ „Upadli jsme v zapomnění. Žádáme mezinárodní společenství, aby zrušilo sankce, které den za dnem Syřany ještě více ožebračují… poškozují obyvatelstvo jako celek. Lidé tu umírají hlady, nemáme léky, není práce,” řekl letos v červnu zpravodajské agentuře SIR apoštolský vikář pro katolíky latinského obřadu v Aleppu George Abou Khazen. Neznepokojuje ho pouze pokračování válečného konfliktu, který vstoupil do desátého roku, ani COVID-19. Syřany totiž postupně rdousí mezinárodní sankce a jejich účinky. Proto tvrdím, že islamistická invaze i projevy terorismu, obojí je podporováno naivitou a neschopností státu EU a NATO. Islamisté s pomocí války, která se rozvinula s pomocí islamistického násilí z protestního hnutí v Sýrii, jež bylo zpočátku bez náboženského kontextu, dali do pohybu běžence, kteří se stanou jejich kořistí, až se usadí ve státech EU. Fluktuace víry a fotbalového fandovství Z psychologicko-sociologického hlediska je islám dnes stejně nebezpečný, jako bylo křesťanství v době evropské kolonizace tzv. třetího světa. Ta probíhala s legendou, že Evropané přinášejí ve jménu svého boha domorodcům pokrok a spásu. Dnes se stejným alibi přicházejí islámské/islamistické státy, ale ve skrytu s nelegálními migranty jako invazními kolonizátory. Islamisté chtějí vnutit svou verzi boha i zbytku planety. Pokud ateisté útočí na náboženství s klasickým poukazem, že náboženství je opium lidu, mají pravdu v tom smyslu, že každá ideologie je opiem lidu. Jakákoliv ideologie v sobě má silný prvek iracionality – víry. Historicky je ověřeno (řečeno nadneseně), že demokracii ani víru nelze (v mnoha situacích) šířit bez kalašnikova s plným zásobníkem nábojů. Pokud jde o náboženský prožitek (víru), je možné očekávat u člověka během jeho života tři formy proměny chování: a) období niterné víry, b) období pochybností, až vlažné spoluúčasti ve formě fotbalového pohledu na víru (naše víra je lepší), c) lhostejnost vůči bohu a projevům jakékoliv víry v ateistickém smyslu slova. Člověk může projít těmito až protichůdnými postoji k víře během života i několikrát na základě svých momentálních životních prožitků. Čili: V určitém okamžiku se mohou lidé pro boha nadchnout, nebo alespoň svolit k tomu, že se zúčastní zabíjení ve jménu boha, protože tím posílí svůj kmen, národ či stát. Někdy (z ateistického hlediska) se takového konání zúčastní člověk ve jménu nějakého boha, pokud je za toto konání dostatečně zaplacen. Z bezpečnostního hlediska je nutné s proměnou lidských pocitů počítat preventivně dopředu jako s nejhorší možnou variantou chování. Proto se nelze divit, že na muslimy v Evropě hledíme jako na potenciální nebezpečí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-31 12:50:25
O babičce sviňačce aneb Jak má Německo před Silvestrem nečekaně další skandál
Milí čtenáři, asi už jste to zaznamenali i v českých médiích: německá veřejnoprávní televize WDR poněkud našlápla do lejna, když před pár dny odvysílala písničku „Má babička je ekosvině“, ve které dětský sbor zpívá o tom, že nešťastná bábrle jezdí vozem SUV k lékaři (zcela mimo možnosti průměrného německého důchodce) a dokonce jí maso, protože je levné. Pokud chcete kostrbatý, ale věrnější překlad názvu „Meine Oma ist ’ne alte Umweltsau“, tak zní „Moje babička se chová k životnímu prostředí jako prase“. „Sau“ má kromě doslovného významu prasnice v němčině i různé další konotace, od „bordeláře“ přes „život na hovno“ až po Judensau, silně antisemitský koncept ze středověku a oblíbenou nadávku nacistů. Všechno vesměs negativní nebo aspoň vulgární. Píseň popíchla veřejné mínění natolik, že asi dva dny se nemluvilo o ničem jiném. WDR, odvážná jako vždy, ihned po prvních negativních reakcích záznam smazala ze své videotéky. Na internetu je ale nemožné se něčeho zbavit natrvalo, kopie si mezitím dávno našly cestu na YouTube a jiná úložiště. Jelikož autorům pořadu přišly i nějaké výhrůžky, prohlásila WDR, že jim přidělí ochranku. Což o to, ono se asi fyzicky nic nestane. Spíš politicky se v tomto případě novináři pohybují na tenkém ledě, protože poplatky za veřejnoprávní televizi jsou v Německu vysoké a odcizit si starší voliče může být z tohoto hlediska docela riskantní. Asi ne tak riskantní jako v Británii, kde nyní Johnsonova vláda uvažuje o ořezání financování BBC, ale nějaké to riziko tam je. Nicméně je stejně zajímavé se nad tím tématem zamyslet. V každém médiu jsou některé společenské skupiny tabu a do jiných se naopak strefuje s potěšením. WDR by skoro jistě neodvysílala píseň, ve které Ahmed z Neuköllnu mlátí ženu, prodává heroin a ve volném čase staví bombu z papiňáku, a to ani jako satiru. To by bylo náckovství. Zato staří lidé jsou takříkajíc mimo rozsah ochranného deštníku, což je částečně dáno nějakou tou divnou logikou progresivního žebříčku, ve kterém je majorita úplně na dně, a částečně nejspíš i tím, že se jich nikdo reálně nebojí. Žádné komando osmdesátiletých Helmutů se samopaly přiletovanými na chodítkách ještě nikdy žádnou redakci nevyvraždilo. Pak je tu ale ještě jiná věc, a ta se neomezuje jen na Německo: starší lidé mají prostě jiné volební preference a jejich hlasy zabraňují urychlenému vybudování pokrokové Utopie. Například moc nevolí Zelené, kteří se v německojazyčném světě u nejmladších věkových skupin stali rozhodující politickou silou. (Volby do EP 2019, volby do rakouského parlamentu v září 2019.) Ještě vyhrocenější je situace ve Velké Británii, ve které starší věkové kategorie většinově hlasovaly pro brexit, kdežto nejmladší pro setrvání v EU (statistika, ale volební účast mezi mladými byla nižší). Od té doby narážíte v britských médiích co chvíli na články typu „nerozuměli tomu“, „stačí, aby jich umřelo jeden a půl milionu“, „ukradli mi budoucnost“, a to jsou pořád ještě noviny, které mají trochu zábrany a filtr. Na sociálních sítích padají daleko horší výroky, jak už to bývá. Zrovna strefování se do starších lidí mi přijde hodně nefér, protože: a) je to generace, jejíž nejstarší kohorta musela vybudovat Evropu z poválečných trosek, v případě Německa doslova, protože v květnu 1945 tam nic jiného nezbývalo. Taky se na to mohli vykašlat a vrátit se k barbarství; b) je to generace, za které se péče o životní prostředí dost značně zlepšila. Zrovna chystám do své knihy Zapomenuté příběhy 3 příběh o Velkém londýnském smogu roku 1952; dnes lidi vůbec nemají představu, jak vypadaly řeky a ovzduší v průmyslových oblastech dřív; c) mají přeci jen nějaké zkušenosti; v případě východu zažili reálný socík na vlastní kůži, v případě západu se mu museli bránit, a to včetně propagandy, která ze sovětského bloku neustále vyzařovala. Nicméně kdyby byl svět spravedlivý, asi bych neměl o čem psát… Je čas novoročních přání. Přeju tedy WDR, aby si v novém roce pokud možno našla nějaké lepší terče. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02
Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď. Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“ Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti. Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem. Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie? Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát. Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné. A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší. Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi. Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní. Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová. Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku. Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné. Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život. Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček. Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život. Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně. Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky. Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti. To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}