Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-12 07:00:57

Akciové trhy ve velkém nebezpečí kvůli znovu rostoucí inflaci. Hrozí v letošním roce krach akciového trhu?

Akciové trhy začínají být ve velkém nebezpečí kvůli znovu narůstající inflaci, která omezuje možnosti poklesu v úrokových sazbách. Díky tomu hrozí potenciální krach. Článek Akciové trhy ve velkém nebezpečí kvůli znovu rostoucí inflaci. Hrozí v letošním roce krach akciového trhu? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2019-12-03 15:50:38

Michal Kosinski: Facebook je fantastický pro demokracii

Profesor Michal Kosinski z univerzity Stanford vlastně mohl přispět k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jen nepřímo, ale od roku 2016 musí s touto výčitkou žít. Profesor Kosinski je psycholog, který pomocí analýzy dat proniká do našich srdcí a hlav. Celá historie začala v polovině roku 2010. Tehdy Kosinski ještě pracoval v renomovaném centru pro psychometrii na univerzitě v Cambridgi. Vyzkoumal, že algoritmy mohou s pomocí jen několika lajků, které dáme na Facebooku, sestavit rozsáhlý osobní profil uživatele. Tuto metodu později použila firma Cambridge Analytica v upravené podobě pro Trumpovu kampaň při zpracování neoprávněně získaných osobních dat uživatelů Facebooku. To se prozradilo na jaře loňského roku v aféře kolem této firmy. Pobouření nad lehkovážným zacházením Facebooku s daty uživatelů bylo velké. Michal Kosinski byl do této záležitosti nedobrovolně vtažen. Dnes tento rodilý Polák vyučuje a bádá na univerzitě Stanford.   Pane profesore, vyzýváte k tomu, abychom se vzdali soukromé sféry. Co to pro člověka vlastně znamená? Po největší část dějin lidstva nic takového jako soukromá sféra neexistovalo. Žili jsme v malých skupinách na savaně a neexistovala žádná možnost odtud odejít. Všechno, co se v tomto společenství odehrávalo, bylo na očích všem. Podobně je tomu – a to až do dneška – na venkově. Teprve život ve městech nám umožnil mít soukromou sféru. Má to určité výhody proti životu ve skupině na savaně. Pokud bychom například zastávali názory, které tato skupina nesdílí, asi bychom z ní byli vyloučeni. Městský život naproti tomu nabízí ochranu anonymitou, a tím enormní svobody.   Máme se těchto svobod vzdát? Především bychom měli přestat s tím, že posuzujeme tuto tematiku černobíle. Individuum ve venkovském společenství je asi méně svobodné, ale toto společenství drží pohromadě určitý druh sociálního tmelu: Neakceptovatelné chybné chování může být relativně rychle rozpoznáno a sankcionováno. V městském životě tento sociální tmel není tolik přítomný a lidé mají sklon k chybnému chování, například ke krádežím. Ale naproti tomu mají více svobody. Vždy je to ale kompromisem. Musíme si být vědomi toho, že neexistuje žádná cesta zpátky.    Proč není žádná cesta zpět?  Rostoucí zemědělství mělo pro společnost kromě výhod také velmi vysoké náklady. Lidé se mohli na jedné straně dostatečně živit a obyvatelstvo rostlo. Na druhé straně vedl usedlý způsob života k tomu že častěji docházelo k válkám. Rolníci nemohli před nepřáteli utéct, protože by museli opustit svoji půdu. A byli také vystaveni působení špatného počasí, kterému se také nemohli vyhnout. A tak to bylo a je i s mnoha novými technologiemi. Přinášejí nám i nevýhody. Usedlé venkovské obyvatelstvo se nemohlo znovu stát nomády, už k tomu bylo příliš velké.   Znamená to, že musíme napřed projít dlouhou cestou potíží, než se nové technologie jako Big Data nebo umělá inteligence vyplatí? Ano, pocítíme stinné stránky těchto technologií. Ale není cesty zpátky, ani pro Evropu. Co se stane podle vašeho názoru v Číně, Rusku nebo USA? Tuto chybu už Evropa jednou udělala, a to je důvod, proč firmy jako Google nebo Facebook nejsou v Evropě, nýbrž v USA. A protože USA chtějí jít v oblasti regulace cestou Evropy, přejdou tyto firmy do Číny, anebo tam budou zakládány. Když nebudeme dávat pozor, budou brzy Američané a Evropané využívat čínské technologické služby, protože budou díky generovaným množstvím dat prostě lepší. Americe a Evropě hrozí v digitalizaci prohra, protože se snaží chránit něco, co se už ochránit nedá: soukromou sféru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co dostaneme za to, když se vzdáme svojí soukromé sféry? Nové služby a produkty, které jsou založeny na sběru dat, enormně obohatí náš život. Přirozeně to působí strašidelně, když jsou shromažďována naše genetická data, ale na druhé straně mohou být naše nemoci snadněji rozpoznány a léčeny. Místo toho, abychom bojovali proti nevyhnutelnému, měli bychom to spoluvytvářet.   Jak máme spoluvytvářet společnost, ve které nám naše data už nepatří? Problém není v tom, že naše osobní data už nejsou skryta v bankách dat, nýbrž v tom, co lze s nimi dělat. Pojišťovací koncerny by mohly například využívat DNA, aby vyloučily zákazníky s genetickými vadami z pojišťovací ochrany. Pokud by ovšem bylo toto odvětví regulováno tak, že by k pojištění všech zákazníků bylo zavázáno, bylo by i v zájmu pojišťoven bránit zájmy zákazníků a pomáhat jim co nejlépe vyřešit jejich zdravotní riziko. Kolik lidských životů by bylo možné zachránit, kolik dětí ochránit, pokud by byl možný přístup k vyhledávaným dotazům u Googlu. Když se tam někdo ptá po metodách, jak se zabít, nebo když se tam dítě vyptává, zda je normální, že ho dospělý osahává na genitáliích, bylo by možné předejít sebevraždám i zneužívání. Ale dal by se přirozeně očekávat obrovský křik ochránců dat.   Ale tím bychom se rychle vydali směrem k dohlížitelskému státu. V diskusích panuje velká licoměrnost. Nesmíme tato data využívat, abychom zachránili životy. Ale Facebook a Google je používat mohou, aby nám prodávaly nejrůznější zbytečnosti.   Pojďme se bavit o blížících se prezidentských volbách v USA v příštím roce. Obáváte se, že voliči mohou být přes sociální sítě manipulováni kandidáty, jinými politiky, nebo dokonce temnými silami ze zahraničí? Ne, sociální sítě jsou pro demokracii fantastické. Strach z toho, že například Facebook se může stát nástrojem masové manipulace, je dalším příkladem toho, jak se dnes rozhořčujeme nad problémy, které neexistují, a necháváme stranou ty, které jsou skutečné. Vezměme tzv. fake news. Přirozeně existují falešné zprávy. Je jich dokonce víc než dříve, protože je kdokoliv může umístit na internet a pak je přes sociální sítě stokrát i milionkrát dál šířit. Otázka ovšem je, zda občan v průměru těmto falešným zprávám věří více než v minulosti. Lidé jsou dnes tak dobře informováni jako nikdy předtím. Přirozeně jsou i dnes čas od času opačné tendence, jak například ukazují kampaně proti očkování. Ale trend je jednoznačný.   Vycházíte tedy z toho, že je také mýtem, že se lidé přes internet a platformy, jakými jsou Facebook a Twitter, radikalizují? Ano, celosvětové ankety o hodnotách a názorech ukazují, že se lidé obecně pohybují směrem k podpoře lidských práv, k demokracii anebo pro práva homosexuálů. A to mimo jiné kvůli informacím, které jsou k dispozici na internetu. To je obrovský pokrok.   Když se ale podíváte na Ameriku a na populismus, je tam vidět určitý rozpor. Tak se podívejte padesát let zpátky! Tehdy jsme měli v Evropě ještě železnou oponu. To bylo skutečné rozdělení. Anebo se podívejte na Ameriku. Není to tak ještě dlouho, kdy v této zemi existovala skupina občanů – Afroameričané, kterým byla odpírána plná občanská práva. Toto zásadní rozdělení bylo překonáno. Dnes Amerika diskutuje o tom, zda má zdravotní pojištění pokrývat 80 nebo 100 procent obyvatel. To jsou ty jemnosti. Pochopitelně se dnes velmi hlasitě diskutuje. Ale to souvisí s tím, že přístup ke komunikačním kanálům prostřednictvím sociálních sítí a internetu se všeobecně demokratizoval.   Ve vašich výzkumech jste prokázal, že je potřeba jen několik málo dat k tomu, aby byly stanoveny základní vlastnosti jednotlivé osobnosti. Jak velké odhadujete nebezpečí, že tyto poznatky budou v příštím americkém volebním boji zneužity a že kandidáti nebo zahraniční aktéři se pokusí individuálně zaměřenými falešnými informacemi provést „výplach“ mozku? To je směšné. Dobrá věc je, že se politici mohou na každého jednotlivého voliče obrátit s individuálním poselstvím. Představte si, že by politik měl možnost ve volebním boji zaklepat na každé dveře a začít s občanem hovořit. To není v reálném životě možné, ale na Facebooku a dalších sociálních sítích to jde. Proto jsou sociální sítě dobré pro demokracii.   Jaká jsou skutečná rizika, která v diskuzi podle vašeho názoru přehlížíme? Ignorujeme nebezpečí, že algoritmy naši demokracii kompletně mění. Představme si dva politiky. Ten jeden používá algoritmy, aby předal svoje volební poselství, ten druhý ne. Ten první s velkou pravděpodobností volby vyhraje. Vítěz voleb bude algoritmy používat i nadále, aby prosadil svoji politickou agendu. A tím bude úspěšnější než ten politik, který algoritmy nepoužívá. Na základě dat pak budou algoritmy stále lepší. Jednoho dne to povede k tomu, že politici přestanou být aktéry, ale stanou se jen rozhraním pro algoritmus, který bude samostatně jednat a rozhodovat. Totéž se může stát šéfům koncernů, generálům a lékařům: Ti všichni dobrovolně odevzdávají svoje rozhodovací pravomoci. To je enormní riziko.   Kam to povede? Především nám hrozí nebezpečí, že společnost bude řízena algoritmy a ne lidmi. Za druhé bychom následovali algoritmy, kterým bychom už nerozuměli. Naše mozky nejsou vybaveny pro komplexitu algoritmů. Přijde čas, kdy algoritmy budou přijímat rozhodnutí, která jsou pro nás jako homo sapiens velmi špatná, a my, lidé, tato rozhodnutí budeme přesto provádět.   To se poslouchá jako sci-fi. To je už částečně teď realitou. Když přijímá centrální banka rozhodnutí o úrocích, základem jsou algoritmy, které vycházejí z terabytů dat. Obchodníci na Wall Streetu zakládají svoje koupě a prodeje akcií už nyní převážně na algoritmech.   Vy jako psychiatr také používáte algoritmy, abyste z dat určil osobnost člověka. Důvěřujete tomu? Je velmi jednoduché jen z několika dat vypočítat, zda někdo trpí depresemi. Jak ale algoritmy k tomu závěru došly, to pochopím často až po týdenním, někdy i měsíčním zkoumání, ačkoliv jsou to relativně jednoduché algoritmy. A teď si představte inženýra u Googlu. Ten chce prostě jen vytvářet stále lepší algoritmy. Pravděpodobně jej nezajímá, jak algoritmus dospěje k rozhodnutí. A to je velmi nebezpečné.   Jak můžeme snížit riziko, abychom nebyli jednoho dne řízeni algoritmy? Nejdříve musíme toto riziko rozpoznat a přestat se do krve hádat o fake news a radikalizaci. A musíme se smířit s tím, že není žádné cesty zpět. Je stále více dat, algoritmy jsou stále lepší a my je bude stále více využívat. Pokrok se nedá zastavit. Nakonec budeme muset požadovat, aby umělá inteligence byla transparentní a srozumitelná.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Michal Kosinski (*8. května 1982, Varšava) je polský psycholog a působí jako profesor na univerzitě Stanford. Jeho výzkum se zaměřuje na individuální rozdíly v chování, preferencích a výkonu. Konkrétně se zajímá o mechanismy propojující psychologické zvláštnosti (jako je osobnost) se širokou škálou organizačních a sociálních výsledků, včetně pracovního výkonu, zaměstnání, spotřebitelských preferencí a ideologie. To zahrnuje kromě chování také jazyk i sledování rysů obličeje. Kosinski provádí svůj výzkum pomocí řady výpočetních metod, včetně strojového učení, těžby dat a observačních studií, do nichž jsou zapojeny miliony účastníků.

Čas načtení: 2018-11-21 12:54:00

Syndrom vařené žáby

Člověk prochází celý život určitým vývojem a rozvojem, stává se účastníkem situací a stavů, které ho více či méně ovlivňují a mají větší či menší dopad na jeho pocitové vnímaní a psychickou pohodu. Stavy, které nejsou definovány jako nemoci, ale spíše pocity, které ovlivňují spokojenost člověka, můžeme označit pojmem: syndromy. Často se například setkáváme s definicí syndromu vyhoření, syndromu prázdného hnízda a dalšími pocitovými stavy. Slyšeli jste ale již o syndromu vařené žáby? Co si pod tímto označením můžeme představit? Jste si jistí, že v pozici vařené žáby nejste právě teď vy sami? Co si pod pojmem představit? Význam pojmu můžeme vysvětlit na tomto jevu: hodíme-li žábu do vroucí vody – ihned vyskočí. Vložíme-li ji ovšem do vody studené, kterou budeme pomalu zahřívat, žába zůstane v klidu, je jí sice teplo, ale ještě se to dá vydržet, je jí sice už docela nepříjemně horko, ale ještě se to… a uvaří se. V postupně rostoucí teplotě neodhadne chvíli, kdy je třeba vyskočit a uvědomění přijde, až je pozdě. Inkrementalismus Syndrom vařené žáby může být také jedním z vysvětlení principu inkrementalismu. Inkrementalismus – do češtiny překládán jako „zvyšování“, je přístup, kterým dotyčný člověk, skupina osob či dokonce celá společnost chce dosáhnout svých cílů postupným přidáváním požadavků, zpravidla na úkor druhých nebo k dosažení met, které jsou pro dotčené osoby nepřijatelné. Plíživě přidává jednotlivé střípky skládačky, která by jako celek nebyla v prvotní fázi přijata. Avšak postupné dávkování si dotčení lidé zpravidla ani neuvědomují. Tiše přijímají omezení, protože přece ještě není nejhůř a dá se to vydržet, těchto omezení však přibývá. Jsou-li prosazována malými změnami v dostatečně dlouhém časové období, člověk, aniž by si to uvědomil, se najednou ocitne v situaci, ve které být nikdy nechtěl a ze které se těžko dostává ven. Příkladem Inkrementalismus můžeme vysvětlit třeba na příkladu daní. Budou-li všechny daně a poplatky skokově zvýšeny najednou, mohou zákonodárci očekávat vlnu protestů, množství stávek a ohrožení stability státu. Zvýší-li však tuto daň o procento, za čas jinou o dvě, běžný občan tyto změny takřka nezaznamená. Tento manipulativní přístup se ovšem objevuje často i v mezilidských vztazích. V nefunkčních manželstvích, v zaměstnání a v jiných oblastech, kdy člověk snáší malé změny, kterými jej druhý omezuje. Těchto dílčích situací přibývá a dotyčný najednou zjistí, že to, co by na počátku nikdy nedovolil, se nyní stalo jeho každodenním životem. V plíživosti tohoto počínání tkví největší nebezpečí, protože si člověk zpravidla často ani neuvědomuje, že se mu něco nekalého děje. V této situaci se bohužel ve větší či menší míře ocitl každý z nás. Zkusme se zamyslet, zda jsme se svým životem a postavením ve společnosti spokojeni, zda právě my nejsme tou vařenou žábou, které hrozí reálné nebezpečí a vyskočme včas, dokud není pozdě.

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2020-11-21 19:16:03

Melody Sucharewiczová: Islamismus se dá porazit jen silou a solidaritou

Melody Sucharewiczová je rodilá Mnichovanka, která od svých devatenácti let žije v Izraeli. Nějakou dobu jezdila po světě jako neoficiální vyslankyně své nové vlasti a prezentovala izraelské pozice a zájmy v médiích. Momentálně si dodělává doktorát na Katedře válečných studií v Londýně. Do německého Weltu napsala Sucharewiczová před pár dny článek, který jsem s jejím svolením přeložil a rád bych jej také okomentoval. Nenávist k Západu a antisemitismus jsou na palestinských autonomních úřadech společenským a politickým konsensem. Samozřejmě se tím podněcuje terorismus. Evropa by s tím mohla něco dělat – ale nedělá. července 2017: tři teroristé zahájili palbu poblíž mešity al-Aksá v Jeruzalémě. Dva izraelští policisté zahynuli, jeden další utrpěl těžké zranění. Teroristé pocházeli ze severního Izraele, z arabského města Umm al-Fahm. V Umm al-Fahmu vládne už 21 let islamistické hnutí, které bylo mezitím zakázáno, a zaštiťuje se sloganem „al-Aksá je v nebezpečí“. Teroristé den před akcí propašovali zbraně do komplexu budov a schovali je v mešitě. Izrael v reakci na to instaloval detektory kovu, aby zabránil dalším útokům a ochránil modlící se muslimy v mešitě. Následuje organizovaná kampaň ze strany palestinských autonomních úřadů, palestinských imámů a islamistů po celém světě. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana, který říká, že Izrael „chce obsadit mešitu al-Aksá“. Vyzývá „muslimy celého světa“ k tomu, aby „al-Aksá aktivně chránili“ a zabránili izraelským vojákům prolít tam krev muslimů. „Neudělali jsme dost pro to, abychom znovu ovládli Jeruzalém,“ pohrozí. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá“ Výsledkem nenávistných kázání a rozhořčeného pokřiku je kromě zběsilých protestů a výtržností také facebookový příspěvek Omara al-Abeda: „Můj naostřený nůž vyslyší volání al-Aksá.“ Chce zemřít jako slavný mučedník a přitom zabíjet „prasata a opice“, tj. Židy. Vtrhne tedy do domu židovské rodiny, která právě slaví narození nejmladšího vnuka. Pobodá sedmdesátiletého dědečka, jeho ženu, jejich dceru a syna. Synova manželka uteče s pěti malými dětmi do prvního patra. Soused uslyší křik a zneškodní fanatického vraha. Kromě matky a dětí přežívá útok jen babička. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá,“ říká Omarův otec. Jeho matka rozdává sladkosti jako oslavu útoků a na videu dává najevo svou hrdost. 16. říjen 2020: terorista uřízne poblíž Paříže hlavu francouzskému učiteli za to, že ukazoval svým žákům karikatury Mohameda. Macron zdůrazňuje, že chce zintenzivnit boj s islamistickým terorismem. Následuje organizovaná kampaň ze strany radikálních imámů a radikálních muslimů celého světa. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana. Nejde o vraždu, ale o francouzskou reakci na ni. „Macron uráží islám.“ „Měl by se nechat vyšetřit u psychiatra.“ „Muslimové mají právo zuřit a zabít miliony Francouzů v odvetě za jejich masakry (míněno v období kolonialismu, pozn. MK),“ říká bývalý malajský premiér Mahathir bin Mohamad. V pásmu Gazy zapalují Palestinci obrazy Macrona za to, že „napadl islám“. Následuje útok v Nice, další useknutá hlava. Ten samý vzorec, ale posílený, a posiluje jej Turecko. Islamisté vraždí ve jménu fundamentalistické ideologie. Demokraté se snaží chránit nevinné civilisty. Extremisté využívají situaci a mobilizují k hněvu a násilí – za pomoci mikrofonu a klávesnice, které slouží jako zbraň. Následuje další atentát. Vzorec je ten samý, kontext nikoliv. U Palestinců je radikalizace oficiálním socializačním programem – ve škole, v mainstreamových médiích, v městském plánování (školy a náměstí jsou pojmenovávány po teroristech). Glorifikace sebevražedných atentátníků a „mučedníků“, nenávist k Západu a antisemitismus jsou společenským a politickým konsensem. Jen od roku 2015 zavraždili palestinští teroristé 87 Izraelců, zranili 1539, spáchali 217 útoků nožem, 239 střelnou zbraní a 80 autem, vystřelili na Izrael 2500 raket a granátů. Od roku 2018 se přidala novinka, draci a balóny naložené výbušninami, které způsobují požáry a zničily už více než 500 hektarů půdy. Izrael stěží dokáže systematické radikalizaci ze strany palestinských úřadů a Hamásu zabránit. Evropa by mohla. Jako největší dárce by EU v čele s Německem mohla podmínit přítok peněz tím, že Palestinci přestanou provozovat oficiální radikalizační politiku. Mohla by. Místo toho tečou peníze evropských daňových poplatníků do oficiálních mezd teroristů, do školních osnov podněcujících nenávist a do neziskovek, které tento hodnotový systém palestinských úřadů šíří do zbytku společnosti. Teď, když vraždy rezonují čím dál více a dějí se stále častěji, snad – doufejme – dojde ke změně přístupu. Evropa se musí probudit ze své životu nebezpečné strnulosti a odevzdanosti. Nebezpečí nemá jen podobu extremisty se zbraní v ruce nebo s návodem na výrobu výbušnin staženým do počítače. Dlouhodobým nebezpečím pro zbytek Evropy jsou rostoucí skupiny mladých muslimů, pro které je islamismus populární kulturou podobně jako pro jiné Lady Gaga; kteří považují Erdoganovy extremistické výroky za cool, kteří útočí na muslimské dívky nenosící šátek, utlačují svoje sestry a kteří pociťují pochopení, sympatie a náklonnost k vrahovi učitele Patyho. Syrský YouTuber, který po vraždě Patyho vyšel do ulic Berlína-Neuköllnu s postavou Macrona, bičoval ji, urážel a křičel přitom „Alláhu akbar!“, je oslavován jako rocková hvězda. Houf mladých muslimů se popral, aby si pořídili selfíčka, jak se širokým úšklebkem sledují hořící masky s Macronovou tváří. Tolerance islamismu coby populární kultury je znamením selhání evropských elit. Pochybný pláštík kritiky Izraele Příliš dlouho jsme se dívali stranou a doufali, že terorismus a radikalizace skončí samy. Příliš dlouho jsme tolerovali pochody al-Kuds v Berlíně, při kterých se pod pochybným pláštíkem kritiky Izraele provolávaly islamistické a antisemitské slogany. Příliš dlouho se váhalo se zákazem islamistické teroristické organizace Hizballáh. Evropská „pohostinnost“ byla dlouhá léta zneužívána k teroristickým útokům, radikalizaci, obchodu s drogami a s lidmi. Příliš dlouho jsme akceptovali, že turecké, arabské a íránské satelitní televize vedou mladé muslimy k protizápadním hodnotám. Příliš dlouho jsme se smiřovali s tím, že se němečtí učitelé musejí vyhýbat tématu holocaustu, protože mají strach z agresivních reakcí „soft-radikálů“. Příliš často jsme nechávali islamistické organizace a jedince spolupracovat s veřejnou mocí a získávat tak na prestiži. Například teď, kdy měla být sympatizantka islamistů zaměstnána jako poradkyně na ministerstvu zahraničí; po protestech z toho naštěstí sešlo. Příliš často jsme ignorovali teror proti Izraeli. Příliš málo bylo odsouzení a zněla příliš tiše. Příliš často se řečníci odvolávali na „spirálu násilí“, rétorický pojem, který mezi politiky a v médiích relativizuje poměr mezi islamistickými teroristickými organizacemi a Izraelem, který má stejně jako Francie, Německo či Rakousko povinnost chránit svoje civilní obyvatelstvo. Před teroristy, kteří se schovávají v nemocnicích. Před raketami skladovanými ve školách. Před fundamentalisty, kteří podřezávají kojencům hrdla. Appeasmentem a tolerancí netolerovatelného ukazuje Evropa svoji slabost, nevědomost a politickou naivitu. Tím nechala vyrůst obludu, která teď útočí na kořeny demokracie a svobody. Ničí nevinné životy a chce ochromit nejkrásnější a nejsvobodnější města Evropy. Chce spálit synagogy, vzít kostely útokem, zničit kulturní život a nahradit duhové vlajky LGBT hnutí vlajkami černými. Chce. Ale nestane se to. Výroky Macrona po atentátech v Paříži a Nice, Sebastiana Kurze po vídeňském útoku a také Angely Merkelové ukazují potřebnou dávku solidarity, síly a nekompromisnosti, která až dosud v boji proti této obludě scházela. Stát Izrael bojuje s touto příšerou už od svého vzniku. Už od svého vzniku stojí na straně Evropy jako val chránící západní hodnoty. Izrael podporuje Evropu v boji proti terorismu spoluprací v bezpečnostní oblasti. Díky ní se podařilo už několika atentátům zabránit. Je čas změnit přístup: terorismus je terorismus. Paříž, Vídeň, Drážďany, Tel Aviv jsou na stejné lodi. Tato příšera se dá porazit jedině silou a solidaritou. O obojím ví Izrael svoje. Melody Sucharewicz, narozená roku 1980 v Mnichově, je poradkyně pro politickou komunikaci a strategii. V letech 2006-2007 byla zvláštní velvyslankyní Izraele v Německu. My Evropané jsme stejně jako Židé nečistí káfiři Konec překladu, začátek (mého) komentáře. Těžké je býti diplomatem. K lidem, na které chcete zapůsobit – v tomto případě tedy k Němcům – musíte mluvit “po jejich způsobu”, což znamená například chválit kancléřku Merkelovou, která přitom v rámci boje proti islámskému extremismu byla až dosud asi stejně užitečná jako pádlo ve vaně – a realističtí Izraelci si toho zajisté museli dobře všimnout. Charakteristickým rysem merkelovské politiky je právě ta váhavost a odsouvání problémů, srovnání s daleko aktivnějším (i když ne vždy úspěšným) Sebastianem Kurzem vůbec nesedí. That said, samotné jádro sdělení, totiž že ten ponurý, destruktivní, fanatický kult smrti je vlastně jen jeden, jde naprosto k věci. Západní levice si předělala izraelsko-palestinský konflikt k obrazu svému a snaží se jej narvat do úzké škatulky národně osvobozeneckého zápasu, přičemž cíleně ignoruje ten náboženský prvek, který buď nechápe, nebo snad nechce chápat. Poslechnete-li si některé ty bláboly vysílané v palestinských médiích, nemůžete se vyhnout dojmu, že ten základní problém není v okupaci a porážce samotné (takových míst, kde jeden vládne druhému, je v islámském světě plno), ale v tom, že je to okupace a porážka od nevěřících Židů. To je ta pravá pohana, kterou se Hamás a spol. neustále snaží smýt krví. V jejich ideálním světě má nečistému káfirovi přináležet maximálně tak role poníženého občana druhé kategorie, ne-li přímo otroka. Jenže on, proti všem slibům od Alláha, nějak nechce a nechce prohrát a podrobit se… Samozřejmě, my Evropané jsme také nečistí káfiři. A když se nečistí káfiři vzpěčují podřízenému postavení, které je jim předurčeno, je potřeba je zastrašit. Aby si snad nedej bože nemysleli, že jsou svobodní; že si mohou malovat proroka, který podle zákonů islámu zpodobněn být nesmí, nebo dokonce říkat o něm, co chtějí. Dále už následuje ten samý „recept“ co v Jeruzalémě: nůž, bomba, pistole. Vůbec nechápu, co si Evropa vlastně slibuje od toho, že posílá peníze a dary do Palestiny. Možná v tom někdo vidí soucitnou, morálně čistou pomoc. Ale při tom, jaké poměry tam panují, mě napadá zcela jiné přirovnání. Je to jak přilévat benzín do ohně na sousedově zahradě a vůbec se nezabývat možností, co udělají ty poletující jiskry s mým vlastním domem. Tenhle druh pomoci se nám jednoho dne zatraceně vymstí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-04-04 10:01:00

Kaspersky: Přes milion kompromitovaných účtů v doméně .cz v 2023

Praha 4. dubna 2024 (PROTEXT) - Z údajů získaných sledováním a analýzou souborů přihlašovacích údajů, které byly ukradeny pomocí infostealerů a obchodovány na nelegálních internetových tržištích, podle služby Kaspersky Digital Footprint Intelligence vyplývá, že v roce 2023 se stalo obětí tohoto typu malwaru téměř 10 milionů zařízení. Kyberzločinci vytěží z jednoho infikovaného zařízení průměrně 50,9 přístupových jmen a hesel, což představuje rostoucí hrozbu pro firmy i jednotlivce. Nejvíce kompromitovaných účtů pochází z domény .com, následují doménové zóny spojené s Brazílií (.br), Indií (.in), Kolumbií (.co) a Vietnamem (.vn). V doméně .cz přiřazené České republice bylo v roce 2023 kompromitováno 1,080.000 účtů.Kvůli této rostoucí hrozbě spustila společnost Kaspersky speciální webovou stránku, která má zvýšit povědomí o tomto problému a poskytnout strategie pro zmírnění souvisejících rizik.Podle zjištění Kaspersky Digital Footprint Intelligence bylo v roce 2023 napadeno malwarem kradoucím data přibližně 10,000.000 osobních a firemních zařízení, což představuje 643% nárůst za poslední tři roky. Počty nakažených zařízeních byly odvozeny z dynamiky výskytu souborů přihlašovacích údajů nashromážděných infostealery, s nimiž se aktivně obchoduje na nelegálních burzách a které společnost Kaspersky monitoruje, aby pomohla firmám zajistit bezpečnost jejich klientů a zaměstnanců.I když počet pozorovaných souborů s ukradenými přístupovými údaji - a tedy i počet infekcí - v roce 2023 oproti roku 2022 nepatrně klesl (o 9 %), neznamená to, že by poptávka kyberzločinců po přihlašovacích jménech a heslech stagnovala. Lze předpokládat, že některé přístupové údaje, které byly odcizeny v roce 2023, mohly uniknout na dark web až někdy během letošního roku. Skutečný počet nakažených zařízení je tedy pravděpodobně ještě vyšší než 10 milionů. Podle odhadu společnosti Kaspersky, který vychází z dynamiky výskytu souborů od infostealerů, se počet infekcí, ke kterým došlo v roce 2023, blíží zhruba 16,000.000.Kyberzločinci ukradnou na jednom infikovaném zařízení v průměru 50,9 přihlašovacích údajů. Aktéři hrozeb tyto údaje buď využívají pro své vlastní škodlivé účely včetně kybernetických útoků, nebo je prodávají či volně šíří na dark webových fórech a stínových kanálech Telegramu.Tyto přihlašovací údaje mohou umožňovat přístupy k sociálním médiím, online bankovnictví, kryptopeněženkám a různým firemním online službám, jako je e-mail a interní systémy. Podle společnosti Kaspersky došlo za posledních 5 let ke kompromitaci přihlašovacích údajů na 443.000 webových stránkách po celém světě.Co se týče počtu kompromitovaných účtů, vede doména .com. Na této doméně bylo v roce 2023 odcizeno infostealery téměř 326 milionů přihlašovacích jmen a hesel k webovým stránkám. Následuje doména .br (Brazílie) s 29 miliony kompromitovaných účtů, doména .in (Indie) s 8 miliony, doména .co (Kolumbie) s téměř 6 miliony a doména .vn (Vietnam) s více než 5,5 miliony. V případě domény .cz spojené s Českem bylo v roce 2023 zaznamenáno přes milion kompromitovaných účtů.[1] Přípona domény nejvyšší úrovněPočet kompromitovaných přihlašovacích údajů v jednotlivých doménách za rok 2023.com325,900.000.br28,800.000.in8,200.000.co6,000.000.vn5,500.000.cz1,080.000 "Hodnota souborů s přihlašovacími údaji se na dark webu liší podle atraktivity dat a způsobu prodeje. Přihlašovací údaje mohou být prodávány formou předplatného s pravidelnými aktualizacemi, pomocí tzv. ‚agregátoru‘ pro specifické požadavky nebo prostřednictvím 'obchodu', který poskytuje čerstvě získané přihlašovací údaje pouze vybraným kupcům. Ceny v těchto obchodech začínají obvykle na 10 USD za jeden soubor. To ukazuje, jak je pro jednotlivce i firmy - zejména ty, které mají na starosti velké online komunity uživatelů - důležité být stále ve střehu. Únik přihlašovacích údajů představuje velkou hrozbu a umožňuje kyberzločincům provádět různé útoky, například krádeže finančních prostředků nebo citlivých informací, sociální inženýrství nebo vydávání se za někoho jiného," říká Sergej Ščerbel, expert z oddělení Kaspersky Digital Footprint Intelligence.Na ochranu před infostealery se doporučuje používat komplexní bezpečnostní řešení pro každé zařízení. To pomůže zabránit infekcím a upozornit na nebezpečí, jako jsou podezřelé stránky nebo podvodné e-maily, které mohou být prvotním zdrojem nákazy. Firmy mohou navíc tímto způsobem pomoci svým uživatelům, zaměstnancům a partnerům s ochranou před potenciálními hrozbami díky proaktivnímu monitorování úniků dat a výzvám k okamžité změně zveřejněných hesel. Další informace o hrozbách souvisejících s infostealery najdete na webu Kaspersky Digital Footprint Intelligence. [1] Doména nejvyšší úrovně s kódem země (ccTLD) je obvykle vyhrazena pro použití v určité zemi. Mohou ji však využívat i celosvětově působící webové stránky, které se nemusí nutně vztahovat k určité zemi, což ovlivňuje statistiky. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-10-03 15:31:00

Tři hlavní digitální hrozby, které vážně ohrožují soukromí i vztahy

Praha 3. října 2024 (PROTEXT) - Evropský měsíc kybernetické bezpečnosti 2024: Společnost Kaspersky varuje před riziky zhoršování mezilidských vztahů pomocí zneužívání technologiíGlobální společnost Kaspersky, která se zabývá kybernetickou bezpečností a digitálním soukromím, upozorňuje v rámci Evropského měsíce kybernetické bezpečnosti na rostoucí rizika, která moderní technologie představují pro společenské vztahy. Na základě vlastního nezávislého výzkumu identifikovala společnost Kaspersky tři klíčové hrozby, které se v důsledku technologického pokroku ještě více prohloubily.1. Zneužívání intimních snímků: když se soukromé snímky vymknou kontrolePrůzkum, kterého se v květnu 2024 zúčastnilo 9 033 lidí po celém světě, ukázal, že čtvrtina (25 %) respondentů sdílela soukromé snímky s osobami, s nimiž se seznámili online, přičemž mezi lidmi ve věku 25–34 let tento podíl vzrostl na 39 %. K tomu jednání jsou obzvláště náchylní muži – 20 % z nich přiznává, že posílá intimní snímky lidem, které osobně nikdy nepotkali. Tato forma digitální důvěry je snadno zneužitelná a může vést k tzv. „pornografii z pomsty“ (revenge porn). Zejména mezi mladšími generacemi uvádí zkušenosti s touto formou zneužíváním na internetu 69 % osob ve věku 16–24 let, což odhaluje zásadní společenský problém.2. Stalkerware: když dochází ke zneužití legitimní technologie Stalkerware – sledovací aplikace maskované jako legitimní nástroje – se stává stále větším problémem. Údaje společnosti Kaspersky ukazují, že v letech 2022 až 2023 došlo k 5,8% nárůstu těchto případů, které zasáhly do života více než 31 000 osob po celém světě. V Evropě patřily v roce 2023 k nejvíce postiženým zemím Německo, Francie a Spojené království. Stalkerware je však často jen jedním z aspektů širšího modelu zneužívání. V dnešním vysoce propojeném světě mohou pronásledovatelé využívat ke sledování svých obětí sociální média, chytrá domácí zařízení a GPS i bez nutnosti instalovat stalkerware.3. Deepfakes: když se padělky stávají nerozeznatelnými od realityNebezpečným nástrojem v osobních vztazích se stává technologie deepfake, která umožňuje vytvářet pomocí umělé inteligence realistické obrázky, videa nebo zvukové záznamy. Tato technologie se v posledních pěti letech rychle rozvíjela a nyní jsou volně k dispozici různé nástroje s otevřeným zdrojovým kódem, které umožňují vytvářet „fejkovou realitu“ každému, kdo má základní programátorské dovednosti. V důsledku toho se deepfakes mohou stát jedním z nejnebezpečnějších nástrojů budoucnosti s rostoucím potenciálem pro vytváření falešného kompromitujícího obsahu, který by mohl být použit k vydírání a nátlaku ve vztazích.Tyto problémy zdůrazňují rostoucí potřebu digitální gramotnosti a online bezpečnosti v dnešním technologiemi ovládaném světě. David Emm, hlavní bezpečnostní výzkumník z týmu Kaspersky Global Research and Analysis Team, radí: „Řešení těchto moderních forem zneužívání ve vztazích vyžaduje mnohostranný přístup. Za prvé je třeba vysvětlovat koncept ‚trvalého souhlasu‛. Za druhé se ukazuje jako nezbytné cílené vzdělávání celé společnosti, protože obviňování obětí je stále výrazným problémem, který jen prohlubuje jejich trauma a odvádí pozornost od odpovědnosti pachatelů. A konečně, zásadní význam pro to, aby byli lidé schopni chránit své soukromí a účinně zvládat příslušná rizika, má zvyšování digitální gramotnosti. Uplatněním těchto strategií můžeme vybudovat kulturu respektu, odpovědnosti a informované ochrany před zneužíváním.“Společnost Kaspersky se zabývá kybernetickou bezpečností a poskytuje ochranu proti široké škále digitálních hrozeb. Některá nebezpečí, jako je grooming a doxing, stalking, šikana nebo zneužití intimních snímků, však přesahují možnosti samotné technologie. Proto je zásadní osvěta veřejnosti a společnost Kaspersky se jako specializovaná organizace snaží zvyšovat povědomí o těchto hrozbách a umožnit lidem, aby se dokázali chránit sami.Chcete-li se o těchto hrozbách a ochranných opatřeních dozvědět více, navštivte náš blogpost, který obsahuje tuto zprávu, brožuru o nebezpečích digitálního seznamování a online prezentaci Davida Emma. Zdroj: KasperskyČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-04 14:53:12

Profesor Harvardské univerzity Steven Pinker ke koronavirové epidemii: Máme ztráty, ale zvítězíme!

Západní společnosti byly na koronavirus špatně připravené, z hlediska zdravotní politiky i mentálně. Jsme teď konfrontováni s mnoha dilematy: Profitují starší lidé na úkor mladších? A jakou hodnotu má lidský život? Steven Pinker, profesor a psycholog z Harvardské univerzity, se pokouší na tyto otázky odpovědět.    Pane Pinkere, jaký je život v karanténě? Můj život je v pořádku, nehledě na můj věk – je mi 65. Život mnoha jiných lidí na této planetě ovšem v pořádku není, to si uvědomuji.   Roky jsme měli strach z atomových bomb, inteligentních superstrojů a bioterorismu. Teď se potkáváme s primitivním virem a zdá se, jako bychom na to opravdu nebyli připraveni. Je to ironie přírody nebo lidské historie? Pandemie nám připomíná, že bychom naše strachy měli čas od času kalibrovat – nic nepřijde tak, jak bychom to rádi měli, nebo jak bychom si to představovali. Nemoci – epidemie – jsou součástí života od doby, kdy existují lidé. Víme, že parazité a původci nemocí se mohou bleskově rozšířit. Současně jsme ale dokázali s nemocemi úspěšně bojovat, například s neštovicemi. Vlastně bychom na to měli být připraveni.   Mluvíte maximálně střízlivě, jako ostatně vždy. Měli bychom se tedy přes všechno utrpení na pandemii dívat s určitým nadhledem? To nemůžeme. Protože virus je z biotechnologického pohledu náš nepřítel. Z hlediska viru jsme vynikající perníček, svůdná hostina. To si nenechá virus ujít. My naproti tomu disponujeme inteligencí a můžeme rychle reprodukovat myšlenky. Virus zaútočil a my udeříme proti němu – hygienickými opatřeními, očkováním, léky. Máme ztráty, ale nakonec zvítězíme.   Jsou slyšet vědecké hlasy, že jsme ten virus vyvolali sami. Argumentace je následující: Tím, že ničíme přírodu, ničíme také životní prostor mnohých živočichů, kteří se tím přibližují lidskému světu. A tím pak někdy dojde k přenosu původců nemocí mezi zvířaty a lidmi. S tímto hodnocením nesouhlasím. Nejedná se tady o pomstu netopýrů. Lidé žijí od okamžiku vzniku zemědělství na nejužším prostoru spolu se zvířaty, a ta byla vždy původci nemocí. Tisíce let jsme již náchylní na původce nemocí, kteří nemohou nic způsobit zvířatům, ale mohou přeskočit na člověka.   Promluvme si teď o lidské inteligenci. Zatím stále toho ještě o viru Covid-19 mnoho nevíme. Je to tato nevědomost, která náš lidský mozek z kamenného věku přivádí k šílenství? (Směje se.) Nebezpečí, která nás ohrožují a kterým ne úplně rozumíme, vedou k trvalým stavům strachu. Anglicky se tomu říká „dread risks“ – rizika, která přesně neznáme, která mohou mít katastrofické důsledky a jsou nová. K tomu určitě patří také nový virus, který nás ohrožuje. Náš mozek je potom ve výjimečném stavu.    K jakým zkreslením lidského vnímání nebezpečí potom dochází? Nejsilnější je v případě koronaviru určitě „exponential groth bias“ – exponenciální růstové zkreslení. Nemůžeme se spolehnout na náš pocit a také ne na to, co počítá náš mozek – čísla o nakaženosti probíhají nikoliv lineárně, nýbrž exponenciálně. Na takovou intuici není náš organizmus stavěn. Potřebujeme modelové příklady a matematiku, abychom porozuměli, co se v takových případech děje. Znáte kognitivní reflexní test, což je nejkratší test inteligence na světě?   Ne, ale napjatě poslouchám. Dejte se do toho. Jedna z těch zkušebních otázek zní: Když se počet leknínů každý den zdvojnásobí a jezero je za 48 dní plně lekníny pokryto, jak dlouho to trvalo, než bylo zakryto do poloviny?   O jeden den méně, tedy 47 dní. Přesně. Ale intuitivně by mnoho lidí řeklo: 24 dní. A pokud bychom to použili na současnou situaci, tak to znamená následující: Nákaza koronavirem probíhá tak rychle, že můžeme mít v nejkratším čase milióny nakažených a statisíce mrtvých – pokud bychom proti tomu nic nedělali. A to vyvolává u občanů a těch, kteří musejí rozhodovat, extrémní stres. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohou potom vůbec klidně a rozvážně přijímat rozhodnutí? Pouze jedno správné rozhodnutí neexistuje – vždy se jedná o zvažování hodnot. Co můžeme pozorovat na celém světě, to jsou mechanizmy dalšího zkreslování – takzvané „myside bias“ – vlastně trvání na důvěryhodných větách, které sdílí společenská nebo politická koalice, a odmítání těch, které přicházejí z kuchyně protivníka. Ve Spojených státech to můžeme pozorovat v téměř laboratorních podmínkách: Míra důvěry v závažnost pandemie a v nezbytnost přijetí silných zdravotně politických opatření koreluje s umístěním na pravo-levém spektru. Trump dlouho zpochybňoval nebezpečí vycházející z koronaviru – konzervativci jsou tedy proti násilným zdravotně politickým zásahům, zatímco demokraté je vítají. Je to udivující, protože normálně jsou konzervativci velmi citliví, když jde o nečistotu. Přikládají důležitost hygieně a zdraví. V tomto případě je to ale přesně naopak, protože se jedná o „myside bias“ – moji zaujatost.    Žijeme v bláznivých časech… To můžete klidně říkat nahlas.   Jakou roli hrají v tomto příběhu média? Podle vašeho názoru strach spíše podněcovala, když obsáhle informovala o každém novém vývoji koronaviru a počítala všechny mrtvé, anebo nebezpečí činily uchopitelným a přispívaly tak k vysvětlení?  Tendence je taková, že média malé problémy nafukují a o velkých pozitivních pokrocích téměř neinformují. V případě koronaviru je to tak, že velikost problému zpočátku vůbec nerozeznaly. Spíše vše podceňovaly, k čemuž dochází opravdu zřídkakdy. To ničemu nepomáhalo. Později přispívaly k tomu, že vše bylo zmenšováno a strach byl kontrolován.   Rozumím vám dobře, že politická opatření podle vašeho názoru přišla v západních společnostech příliš pozdě?  Ano, a to platí jak pro Evropu, tak pro Spojené státy. Jednak byly západní státy špatně připravené, protože neměly dostatek vybavení pro pandemii, například ochranné masky a plicní ventilátory. A za druhé dlouho podceňovaly nebezpečí, protože nebyly na výši ani mentálně. Zcela jinak reagovala například Jižní Korea, která má zkušenosti s epidemiemi. Byly dobře připraveni a reagovali rychle.   Dalo by se říci, že jsme žili v idylické stavu post-historické doby? Ano, ale to je lidské. Když se nám dobře daří, domníváme se, že budoucnost je prodloužením přítomnosti. Ukazuje se to na mnoha příkladech. Málo spoříme na naše stáří. Nacpáváme se nezdravými potravinami a dlouhodobě ruinujeme svoje zdraví, i když bychom to mohli vědět. Politici myslí nejdříve na příští volby, místo na společnost za deset až dvacet let. A nepřipravujeme se na pandemie, protože nechceme vidět, že nás může virus kdykoliv napadnout.   Ale politici stejně budou myslet jen na svoje znovuzvolení. Takový je náš politický systém. Můžeme volit politiky, kteří budou uvažovat dlouhodobě. Musíme ale být potom připraveni k obětem a k odříkání, protože to krátkodobě vede k nákladům. V tom mají, myslím si, média důležitou funkci. Mohou občanům a politikům připomínat, že bychom se měli zabývat přinejmenším střednědobou perspektivou, místo zpráv o skandálech a různých faux pas. Když fyzik Carl Sagan v čase studené války senátory varoval před nebezpečím nukleární zimy, řekl mu jeden známý stratég: „Pokud si opravdu myslíš, že nebezpečí konce světa může změnit myšlení politiků ve Washingtonu a Moskvě, tak jsi na těchto dvou místech pobyl příliš krátký čas.“   V současnosti dominuje vůle k přežití – na náklady dobrého života. Reagovaly západní společnosti poté, co jejich prvotní reakce byly spíše zpomalené, nyní přehnaně? Řekl bych, že bez přežití nebude žádný dobrý život.   Jste znalec a zastánce vzdělávání. Jak by mělo nyní vypadat vzdělané stanovisko? Každý lidský život, nebo lépe řečeno každý rok lidského života je k nezaplacení, nebo se zaměřit na štěstí pro ten největší počet? Dobrá otázka. Obě pozice – ta humanistická i utilitární – souvisejí se vzděláním. Tu první spojujeme se jmény, jako byl Immanuel Kant, představiteli té druhé jsou například Jeremy Bentham nebo Stuart Mill. Obě pozice jsou vysvětlitelné.   K jaké se kloníte vy? K té druhé. Měli bychom vždy brát v úvahu všechny náklady, ty přímé lidské i ty nepřímé ekonomické. Myslím si ale, že v případě dnešní pandemie, by mohlo její neohraničené rozšíření způsobit vyšší náklady než ekonomická deprese.    V teorii to zní dobře, v praxi jsou ovšem takové propočty přirozeně zatížené chybami. Konec konců to vždy je politické rozhodnutí, jestli společnost zvolí humanistickou, nebo utilitární cestu. Ano, tak to je.   Sklouzáváme možná do generačního konfliktu – mladší lidé zaplatí ekonomickou cenu, zatímco starší budou z politických opatření profitovat? Mám vynikající vnoučata a velmi doufám, že přejí svému dědečkovi dlouhý a dobrý život a jsou také připraveni zvládnout ekonomické náklady. A já mám matku, které je osmaosmdesát let, kterou také nevysadím někam na ledovec a budu čekat, až umře.    Ale to ukazuje, že takové propočty děláme, ať už chceme, či nikoliv.  Naše společnosti jsou právem založené na předpokladu, že všichni lidé – jedno jaké barvy pleti, jakého stáří, jakého pohlaví – disponují stejnou hodnotou. V krizových situacích jsme ale donuceni ptát se, jakou má který život hodnotu. Tím prolamujeme tabu a cítíme to.   Náš vztah k životu je tedy založen na dvojí morálce, kterou si nechceme přiznat. Nemůžeme si to přiznat, protože by nás to dehumanizovalo. Proto se těmito otázkami nezabýváme explicitně, ale implicitně tak konáme. Lidský život je tragický a musíme se s tím vyrovnat, každý svým způsobem.   Ale vy zůstáváte racionálním optimistou? Jasně. Z této krize se poučíme. Pracujeme dále na našem rozumu, vyvineme nové technické nástroje. Optimismus se domnívá: Minimalizujeme tragiku lidského života. Všichni, kteří přijdou po nás, z toho budou profitovat.   Jaké dlouhodobé důsledky bude pandemie mít – společensky a politicky? Na to mám jasnou odpověď: Všechno, co se teď říká a píše, se ukáže jako falešné. Uvidíme. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Steven Pinker (*18.9. 1954, Montréal) je kanadsko-americký experimentální psycholog, kognitivní vědec, lingvista a autor populárně-naučné literatury. Je profesorem na Harvardské univerzitě. Specializuje se na vizuální vnímání a psycholingvistiku. V roce 2004 byl magazínem Time označen za jednoho ze 100 nejvlivnějších vědců a myslitelů na světě a v roce 2005 byl magazíny Prospect a Foreign Policy zařazen na žebříček 100 nejvýznamnějších intelektuálů. Jeho výzkum na poli kognitivní psychologie mu přinesl mnoho ocenění.

Čas načtení: 2024-11-07 14:00:12

Vzpomínáte na podvod wangiri? Pár let zpátky se ho bálo celé Česko

Online svět je pořádně nebezpečné místo a naletět kybernetickým zločincům je opravdu snadné, a to i pro protřelé, zkušené uživatele. Někdy jsou tyto podvody jednoduché a do očí bijící, takže je odhalíte mrknutím oka, no jiné jsou poměrně sofistikované a obtížně rozpoznatelné. Pamatujete si na rok 2019? To se digitálním…Přečtěte si celý článek: Vzpomínáte na podvod wangiri? Pár let zpátky se ho bálo celé Česko

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-06-27 17:06:25

Vzpomínková kniha Na hraně dnů Petra Prouzy ukazuje, že osudy lidí nejsou černobílé

Autorům vzpomínek hrozí trojí nebezpečí. Zaprvé bývá dost komplikované si na vše ze svého života vzpomenout. Za druhé, lidé, kteří zákonitě vzpomínkami proplouvají, mají většinou život dost složitější, nebo jinak řečeno méně černobílý, než se může autorovi vzpomínek na ně zdát. A konečně za třetí mohou být vzpomínky někdy po chvíli čtení i nudné, přestože je autor intenzívně prožíval. Musím hned úvodem konstatovat, že se Petr Prouza svojí vzpomínkovou knihou Na hraně dnů těmto nebezpečím dokázal vyhnout. Zřejmě si dělal dost poznámek, ze kterých potom mohl čerpat. Musím ovšem podotknout, že naše životy se do určité míry protínaly, pracovali jsme poměrně dlouho společně ve vydavatelství Mladá fronta, takže důvěryhodnost vzpomínek na tuto část jeho života i na zmiňované osoby mohu potvrdit. Nedá mi to dokonce, abych je o něco nerozšířil. Když připomíná šéfredaktorku Mladého světa Olgu Čermákovou, nazývá redakci luxusním ghettem, které strážila. Možná i s tichou podporou svého manžela, který byl šéfem Federálního úřadu pro tisk a informace. Ať už byla jaká byla, Mladý svět byl velmi kvalitním časopisem s kvalitní redakcí, což byla i její zásluha. Prokmitla se mým profesním životem. Přestože jsem neprošel prověrkami v sedmdesátém roce, mohl jsem jako řadový redaktor pracovat dál. A když mne Československá televize Brno chtěla použít jako moderátora pořadu To nechce klid (v té době jediný kritický pořad), žádali o souhlas vedení stranické organizace Mladé fronty. A její předsedkyní byla právě Olga Čermáková. Souhlas dala. Petr Prouza pak v epilogu zdůrazňuje, že osudy i konání lidí, se kterými se setkával a potkával, opravdu nejsou černobílé. Ať to byli Milan Kundera, A. J. Liehm, Jan Cimický, Karel Kosík, Ladislav Fuks, Jaroslav Šabata, Eva Kantůrková, Bohumil Hrabal, Petr Pithart, Jiří Mucha, Jan Zrzavý, Ludvík Vaculík i třeba zmiňovaná Olga Čermáková. A mnoho dalších. A třetí nebezpečí? Na hraně dnů určitě není nezajímavá, nudná kniha. Pro generaci autora v žádném případě, protože a si může svoje zážitky z té doby i její hodnocení konfrontovat s jiným pohledem. A pro ty, kteří se o té době chtějí něco dovědět, je to téměř studijní materiál. Navíc zvolil Petr Prouza zajímavou technologii psaní, kterou se dovedně vyhnul zrádnému nebezpečí nudy. Určitým protipólem jeho života se stala Erika Vorbach, která Prouzu oslovila jako spisovatele. Jedna jeho románová postava ji natolik zaujala, že mu napsala. Vyvinula se z toho dlouholetá komunikace, která v knize vlastně tvoří dvojběh životů. A že ten život Eriky Vorbach byl opravdu zajímavý, k tomu je prostě třeba si knihu přečíst. Tečkou, hodnou antické tragédie, je neuskutečněné poslední setkání spisovatele a Eriky, protože u staré paní zaúřadoval covid. Knihu vydalo Nakladatelství Šulc-Švarc, 2022

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-08 19:54:38

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz sedmý: Psychologie udržitelného násilí jako předpoklad ekologie nenávisti

Ekologie nenávisti aplikovaná vídeňským muslimem 2. listopadu ve Vídni pomocí samopalu vyrůstá z úsporné (tedy ekologičtější) formy zabíjení pomocí individuálního teroru. Tedy bez velkých dopadů na přírodní prostředí. Navazuje nepřímo na trvale udržitelnou nelegální migraci a s tím spojený udržitelný rozvoj infiltrace a rozšiřování nenávistné formy islámu do EU. Migrační invaze ukazuje míru udržitelné neschopnosti EU: V roce  2008 vniklo do EU přes 200 tisíc nelegálních migrantů a jejich počet postupně vzrůstal na 400 tisíc v roce 2013. V roce 2014 invazi podniklo již 600 tisíc osob, v 2015 to bylo 1,3 milionu, v roce 2016 přes 1,2 milionu. Polovičatá opatření zemí EU jenom zmenšila invazní tlak v roce 2017 na 700 tisíc, v roce 2018 na zhruba 600 tisíc, 2019 na nejméně 650 tisíc. Plus navíc nejméně 10 procent těch, kteří vstoupili do EU potají a jsou ztraceni mimo systém. Mezi migranty jsou islamističtí aktivisté, teroristé a zločinci, zvyšující riziko budoucích teroristických útoků v EU. Varování zaznělo například na přelomu února a března 2016 v branném výboru amerického Senátu, kde vrchní velitel sil NATO v Evropě generál Philip Breedlove řekl: „Zločinci, teroristé a vracející se cizí žoldnéři jsou zřetelnou součástí každodenní uprchlické vlny do Evropy.” Islámský stát se podle generála v rámci migrační vlny „šíří jako rakovina” a volí evropskou cestu s ohledem na minimální odpor. Ohrožuje tak bezpečnost evropských národů i USA. Místo Islámského státu je rozumnější používat termín islámské/islamistické skupiny. Jednotlivé skupiny hlásící se k Islámskému státu ve skutečnosti jsou podporovány a směrovány novými sponzory, když ústřední velitelská a logistická struktura Islámského státu byla rozbita. Noví sponzoři mohou být pro západní tajné služby zastření skrze prostředníky, a jsou za nimi především islámští aktéři z oblasti Perského zálivu a z Turecka. Málo se hovoří o tom, že „zločinci, teroristé a vracející se cizí žoldnéři“, jak je nazývá generál Philip Breedlove, nepředstavují hlavní problém. Lze je označit za magory, kteří jsou pro islamistické organizace přínosné paradoxním způsobem: Bezpečnostní složky se na teroristické útočníky (útočící mnohdy jenom nožem) zaměří, a mezitím tzv. „paralelní rozvědky“ a političtí aktivisté (druhá linie islámské politické ofenzívy) nejsou v hledáčku tajných služeb. Mohou klidněji provádět postupnou nenápadnou (nenásilnou) islamistickou propagandu a vydírání osob (rodin) z jejich etnické/náboženské skupiny, kteří se vzpírají islamistické aktivistické agendě v okruhu svého bydliště. Ve hře je pět procent tvůrců společenské nestability V každém společenství lidí zhrubapět procent patří mezi osoby jednající bez ohledu na obecně přijímané a právně kodifikované sociálně-psychologické normy. Rekrutují se z nich lidé, kterým říkáme dobrodruzi, rebelové, lidé z kriminální scény, ale i bezohlední manažéři a politici. Do této skupiny patří i teroristé. Cizinci, kteří se do EU přistěhovali z islámských zemí, a žijí zde již v 2. a 3. generaci, mají mezi sebou zhruba pět procent osob ochotných k teroristickému útoku. Teoreticky se může v EU jednat asi o půl milionu osob. Důležité je, že mezi chutí k teroristickému útoku a jeho uskutečněním zeje velká motivační propast. I mezi pěti procenty radikálně zaměřených osob je nakonec motivováno, nebo psychicky momentálně vykolejeno, k teroristické akci jenom minimum radikálů, kolem tří až pěti procent z onoho půl milionu motivovaných. Znamená to nejméně 20 tisíc potenciálních nejradikálnějších osob ochotných zabíjet v rámci EU. Lze to označit za konzervativní odhad. Průběžně se objevují různé kusé odhady: „Za bezprostřední bezpečnostní problém považujeme asi dva tisíce bojovníků Islámského státu, kteří vlastní schengenské pasy. Jeden z nich s francouzským pasem už například v květnu zaútočil na židovské muzeum v Bruselu, kde zastřelil čtyři lidi,“ uvedl v roce 2014 tehdejší český velvyslanec v NATO Jiří Šedivý. Ale tato čísla jsou jenom hrubě orientační, protože již v roce 2005 odborníci poukazovali ještě na znepokojující fakta: „V roce 2003 se v Německu nacházelo přibližně 30 950 islámských extrémistů a přibližně 3 000 z nich byly ochotny uchýlit se k násilí,“ píše se v článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu. (Vojenské rozhledy č. 3/2005) Koncem roku 2015 sociolog a generál v záloze Antonín Rašek upozornil: „Bezpečnostní experti uvádějí, že mezi muslimskou komunitou je zhruba pět procent radikálů, které komunita nedokáže příliš ovlivnit. A politické elity nenacházejí cesty, jak k tomu ostatní muslimy přimět.“ Zdůraznil, že nejde jenom o potenciální vrahy ve službách islamistů. Důležité je také muslimské zázemí teroristů. Zajímavé jsou i postřehy, proč se rozrůstá radikalismus: „U druhé a třetí generace děti pokojných a pracovitých imigrantů, kteří do Anglie přijeli před dvaceti až čtyřiceti lety a poctivě se zapojili do chodu země, se už dobrou dekádu tak trochu nudí, a proto se, částečně z naštvanosti, částečně z nedostatku jiného vyžití a částečně proto, že je to cool a sexy, přiklánějí k islámu.“ Obraz nebezpečí je známý, neschopnost politiků též Evropská hlásná trouba „EURACTIV Media Network pro Evropu“ vypotila následující bezobsažné prohlášení: „Několik klíčových vedoucích představitelů EU, včetně Francie a Německa, v úterý (10. listopadu) přislíbilo na minisummitu, že obnoví úsilí v boji proti islamistickému terorismu, a vyzvalo k reformě schengenského prostoru a opatření proti zahraničním bojovníkům. Po osobní schůzce francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a rakouského kancléře Sebastiana Kurze v Paříži následovala videokonference s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, nizozemským premiérem Markem Ruttem, předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou a předsedou Rady EU Charlesem Michelem. Francie a Německo se snažily zpřísnit hranice EU a odvrátit to, co Macron nazval „hrozbou terorismu“ poté, co podezřelí islamističtí radikálové během měsíce zabili v Paříži, Nice a Vídni osm lidí…“ Jak je možné, že v tisku vycházejí již léta reálné popisy problémů a prognózy toho, co nás skutečně čeká, respektive je již v běhu, a politici tyto informace míjí, jako by neexistovaly? Podobná pozorování, varování a proroctví vycházela i před 2. světovou válkou, nejen v článcích, ale i v knihách. Proč jsou média, především tzv. nezávislá, poslem reálných špatných zpráv a prognóz bez odezvy? Přitom varovné informace jsou reálné. Zdroje těchto dat je možné rozdělit do pěti skupin: 1) propagandistická produkce politiků, ale i islamistických skupin, 2) veřejné výstupy státních institucí, 3) svědectví a publikační činnost členů islámských skupin a očitých účastníků, 4) zveřejněná komunikace členů islámských skupin, 5) uniklé utajované skutečnosti. Německo je opět nebezpečnou zemí Nejzřejmější je situace v Německu (SRN), ačkoliv nejvíce obětí terorismu je ve Francii. Německo opět ohrožuje Evropu, jako v třicátých letech 20 století. Tentokrát nejde o důsledek napětí ve společnosti v důsledku hospodářské krize, které využili v 30. letech 20. století nacisté. Dnes je problémem bezpečnostní hazard, snaha německých politiků naprosto vše podřídit jediné věci – exportu zboží ze SRN do světa. Bez výroby pro export by Německo živořilo. Vyváží 50 procent své produkce do zahraničí. Snaha o intenzivní rozvoj průmyslu vedla dlouhodobě k zaměstnávání velkého množství Turků a benevolentnímu přijímání dalších cizinců. Taktně se o důsledcích zmiňuje článek „Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu“ (Vojenské rozhledy č.3/2005): „Ve Spolkové republice Německo byla vytvořena islámsko-teroristická síť s relativně bezpečnou strukturou. Z Německa byly řízeny přípravy k teroristickým útokům proti USA. Německo tak přestalo být jen místem odpočinku a ústupovým prostorem pro teroristy, ale stalo se také prostorem pro nábor a výcvik islámských bojovníků. Příčiny vysokého počtu islámských extrémistů v Německu, které přispěly k tomu, že se Německo stalo vyhledávaným útočištěm radikálních cizinců, jsou tyto: - dřívější liberální azylová politika, - chyby integrační politiky, - rozšiřující se agitace náboženských kazatelů. Německo je také jedním z cílových prostorů pro údery islámských extrémistů. Německé bezpečnostní orgány zmařily větší počet konkrétních příprav k úderům anebo úderům zabránily. Zmařené útoky teroristů zůstávají před veřejností utajeny a jsou oznamovány pouze mezinárodním odborníkům pro boj proti terorismu.“ Německo představuje problém i nadále, protože hrozí nebezpečí levicově-zeleného pro-migračního liberalismu skrytě nepřímo podporovaného průmyslovými korporacemi, které stále koketují s myšlenkou, že tím získají levné pracovní síly díky divokému příchodu migrantů. Nebezpečný naivismus využívaný islamisty ukazují například sociální demokraté (SPD). Po několika měsících handrkování se v únoru 2017 německá vládní koalice – křesťanských (CDU/CSU) a sociálních demokratů (SPD) dohodla na zákazu tzv. dětských manželství. Jenže, část SPD původně prosazovala, aby úřady proti dětským sňatkům nezasahovaly. To je jen krůček od tolerování práva šaría a dalších islamistických požadavků. Německo jako nejbližší soused České republiky představuje pro nás přímé nebezpečí. Z hlediska budoucnosti je vývoj v Německu nepředvídatelný. Migrační krize v roce 2015 to potvrdila. Připomeňme, že 6. prosince 2015 vydala ČTK zprávu, že německý vicekancléř Sigmar Gabriel vyzval Saúdskou Arábii, aby přestala podporovat náboženské radikály… „Musíme však dát Saúdům zároveň najevo, že skončila doba zavírání očí. Ze Saúdské Arábie jsou po celém světě financovány vahhábistické mešity. Z těchto komunit vychází řada nebezpečných islamistů,“ řekl Gabriel německému listu Bild am Sonntag. Neboť v květnu 2016 Německo oficiálně uvedlo, že eviduje nárůst nebezpečných islamistů v zemi. Tehdy Němci spočítali, že u nich je 497 islamistů s extrémistickými názory a 339 islamistů – sympatizantů s radikálním islámem a terorismem. Jak uváděla německá média, jednalo se zejména o poslední rok, během kterého do Německa přicestovali tito nebezpeční islamisté z Blízkého východu. Německý deník Die Welt citoval zprávu německého Spolkového kriminálního úřadu. Šéf Spolkového úřadu na ochranu ústavy (BfV) Hans-Georg Maassen koncem roku 2017 důrazně varoval před nebezpečím, jež znamenají islamistické ženy a děti, a to zejména ty, které se vracejí z bývalých bojových zón teroristických milicí Islámského státu (IS). V dubnu 2018 data Spolkového kriminálního úřadu (BKA) ukazovala, že v Německu se nachází zhruba 760 islamistů, které úřady považují za nebezpečné. Před pěti lety jich bylo asi 140. Z Německa odjelo 980 radikálů bojovat za Islámský stát. Islamistická scéna byla spočítána na celkem až 11 tisíc lidí, ale jenom minimum z nich bylo prý skutečně nebezpečných. V lednu 2020 německá policie zasahovala v Berlíně, Braniborsku, Durynsku a Severním Porýní-Vestfálsku proti čečenským islamistům. Důvodem je podezření z přípravy teroristického útoku, uvedlo Nejvyšší státní zastupitelství v Berlíně. Razie 180 policistů se zaměřila na Čečence ve věku 23 až 28 let. Podle průzkumu z roku 2012 tehdy 72 procent německých Turků věřilo, že islám je jediná správná víra a 46 procent si přálo, aby jednoho dne bylo v Německu více muslimů než křesťanů. Turci jsou proto významnou pátou kolonou v Německu. Proto nepřekvapí, že turecký islamistický fašista a prezident Erdogan v březnu 2017 vyzval Turky žijící v Německu: „Zploďte ne tři, ale pět dětí, neboť vy jste budoucnost Evropy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-28 10:48:33

Zemřel filozof Ladislav Hejdánek. Jsou komunisté, s nimiž se dalo a dá mluvit, a jsou nekomunisté či antikomunisté, s nimiž se mluvit nedá, psal

Ve věku 92 let zemřel význačný český filozof Ladislav Hejdánek, signatář a mluvčí Charty 77, který patřil mezi žáky Jana Patočky. Byl výrazným představitelem křesťanského myšlení, v 80. letech pořádal bytové semináře, na které jezdili filozofové ze zahraničí.  Po roce 1989 působil jako profesor na Evangelické teologické fakultě a Filozofické fakultě UK v Praze. Zveřejňujeme text, který napsal pro Literární noviny v roce 2003 a který reagoval na výzvu s „Komunisty se nemluví“.   Náš vztah ke komunismu Na první kritiky reagoval Jáchym Topol obranou, že signatářům šlo o „morální apel“. O tom, zda lze provolání „S komunisty se nemluví“ chápat jako apel morální či spíše nemorální, by bylo možno diskutovat, ale asi by to nepřineslo žádný užitek. Rozhodnutí s někým nemluvit lze chápat jen jako výraz odporu slabého proti přesile – anebo jako dětinství. Lze však uvítat, že díky této inspiraci a zásluhou Literárních novin vznikla a byla uveřejněna řada příspěvků k souboru otázek mnohem širších, týkajících se komunistů a komunismu v rozsáhlejším kontextu; možná však nebyl ještě dost rozsáhlý. Bylo toho už řečeno dost, a nemám v úmyslu vyslovené znovu opakovat, leda v náznaku, bude-li třeba.  Po mém soudu není v současné a nejblíže budoucí době nebezpečí, vyplývající z existence KSČM v naší zemi, nikterak reálné. Situace těsně po válce byla jistě nebezpečnější, ale nebýt tvrdé, dobře připravené – a i později nadále trvající – mocenské intervence ze strany Sovětského svazu, o kterou se únorový puč opíral (a nebýt již existujících příkladů takového intervenčního tlaku i v jiných zemích), nebyly by bývaly pomohly ani milice (a to měli všichni v zádech strach, přetrvávající ještě z doby německé okupace). Dnes za komunisty žádná velmocenská intervence nestojí a přinejmenším v nejbližších desetiletích stát nebude. Budoucnost komunistů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je proto problémem především pro ně samé. Zatím mohou získávat body jen v důsledku omylů a chyb ostatních politických subjektů – a těch chyb nebylo málo – a čekat na další. KSČM už nikdy nebude mít v zádech Velkého Bratra (ani v čínském nebo jiném vydání) a nestane se pouhým nástrojem v jeho velmocenské politice. Za současné mezinárodní situace nebyl u nás až dosud vůbec myslitelný žádný nový Gottwald (natož nějaký Enver Hodža apod.), a po vstupu do Unie je něco takového už naprosto vyloučeno. Pokud se naši organizovaní komunisté nebudou chtít proměnit ve stranu podobnou svým západoevropským sestrám, zahynou na úbytě. Jediné, co by takovou agonii mohlo prodloužit, by byla nějaká forma ostrakizace. To by byla ovšem hrubá chyba „těch druhých“ (teprve tímto ,činem‘ skutečných anti-komunistů), a je na našem rozumném politickém rozhodnutí se od takových omylů rázně distancovat. (Nebýt americké arogance – a mnoha dalších chyb v celé latinské Americe –, Kuba mohla už dávno vypadat jinak.) Hlavním problémem však přece nejsou členové KSČM ani jejich neorganizovaní podporovatelé ve volbách. Nejde totiž vůbec jen o naše místní a pouze aktuální záležitosti. Komunismus jako historický fenomén je mnohem rozsáhlejší a také starší; necháme-li stranou ideové kořeny komunismu jako radikální reformy mezilidských vztahů především v majetkových záležitostech (v prvních křesťanských společenstvích a pak v některých heretických komunitách), můžeme počátky politického komunismu vidět ve francouzské revoluci a výrazně v pařížské Komuně. Právě tyto zkušenosti podrobilo pak reflexi a analýze několik významných teoretiků, a to z různých pozic. Největší význam a vliv měl Karel Marx; na jeho a Engelsových myšlenkách byl pak založen tzv. vědecký komunismus, jinak také historický materialismus, resp. všeobecně marxismus (který byl ovšem převážně spíše engelsismem, příbuzným populárnímu pozitivismu); ten se po některých úpravách (revizích) stal základní a jedinou politickou ideologií všech tzv. socialistických států. Ten však daleko přesahoval oblast politickou a s politickou podporou intervenoval všude, dokonce i v přírodních vědách. V další úpravě se pak stal oficiální ideologií také v Čínské lidové republice (a tam oficiálně žije dodnes). Že se zhroutilo sovětské impérium, nemá většího významu než porážka francouzské revoluce intervencí ostatní Evropy (bolševici vydrželi u moci rozhodně déle než komunardi). Tak jako se devatenácté (a ovšem ani dvacáté) století nevracelo navzdory všem restauracím do poměrů předrevolučních (mj. též zásluhou Napoleonovou), tak se nebude moci vrátit ani Evropa, ani ostatní svět (především Spojené státy) do situace zejména před druhou a už dokonce ne před první světovou válkou, a to bez ohledu na to, jak jednu nebo druhou revoluci budeme hodnotit. Součástí této změněné situace je v případě komunismu skutečnost, že na světě jsou stamiliony komunistů (i „komunistů“), které nikdo nemůže poslat nikam do mimozemského vyhnanství, ale zejména s nimiž prostě nemůžeme přestat mluvit. Naopak: musíme se s nimi (i s mnoha dalšími) nějak domluvit na tom, jak třeba nedevastovat a nezlikvidovat rozsáhlé části a vrstvy biosféry.  Mluvit s někým ovšem smysl mít může, ale také nemusí. Půjde zejména o to, co těm druhým chceme říci a co jsme připraveni od nich vyslechnout – a „těmi druhými“ v globálním měřítku už zdaleka nejsou a nebudou jen komunisté, jak už dnes musí být každému jasné. „Těch druhých“ a „jiných“ je mnohem víc. A my s nimi musíme – ať chceme nebo nechceme – najít aspoň společný jazyk. Teprve pak může jít také o konfrontaci myšlenek a eventuální sbližování (nebo také ostřejší vyhraňování) postojů. Ještě se možná ukáže, že tam, kam aspoň trochu pronikl marxismus, bude rozhovor o něco snadnější (marxismus i komunismus jsou evropského původu). Předpokladem aspoň trochu perspektivního rozhovoru (dialogu) nejen jednotlivců a politických směrů, ale různých kulturních a duchovních orientací bude ovšem zejména to, když si každý z účastníků co nejlépe vyjasní svou vlastní situaci, to nejen geopolitickou, ale především kulturní a duchovní. Tak jako francouzská revoluce navzdory všem extravagancím a anomáliím vrhla dost ostré světlo na Evropu své doby, ale i dob pozdějších, tak vrhá světlo na situaci nejen Evropy, ale celého světa komunismus a také sovětský komunismus, tzv. bolševismus. Když čtu úvahy a projevy našich dnešních politiků (zvláště po Havlově odchodu z funkce prezidenta a s výjimkou posledního Špidlova interview), mám dojem, že se ani nezamýšlejí nad tím, co se to vlastně na sklonku osmdesátých a počátku devadesátých let stalo, a to nejen u nás a nejen se Sovětským svazem a „socialistickým táborem“, ale vůbec se světem, a kam to všechno povede. Jak chceme rozhodovat, co s komunismem a s komunisty, když nevíme pořádně ani to, jak tomu je a bude s námi a co máme dělat sami se sebou? Už bylo řečeno, že je třeba rozlišovat: jsou komunisté, s nimiž se dalo a dá mluvit, a jsou nekomunisté či antikomunisté, s nimiž se mluvit nedá. Kromě toho je známo, že jedním z nejlepších prostředků, jak porozumět druhému člověku, je dostat se s ním do sporu, do křížku. A tady je důležitý rozdíl mezi různými typy a rovinami sporů a zápasů. Osvojil jsem si jednu zásadu, na kterou upozorňoval opakovaně můj učitel: ve fyzickém nebo válečném atd. zápase je důležité rozpoznat protivníkovy vady a nedostatky a co nejlépe jich využít; naproti tomu v zápase duchovním a myšlenkovém je třeba překonat protivníka tam, kde je nejsilnější – jinak ho nelze překonat vůbec. Proto místo „nemluvení s komunisty“ je třeba s nimi nejenom mluvit, ale je třeba jim rozumět – a co možná lépe, než si rozumějí oni sami. A především je třeba rozumět, odkud se bere jejich komunismus a z čeho čerpá, čím se živí a čím posiluje, eventuelně čím by se mohl vskutku posilovat, kdyby si lépe rozuměl. Kdo ví, zda by se tam nenašly nějaké zdroje i pro nás ostatní. Každá snadná difamace a degradace protivníka snižuje toho, kdo ji podniká. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat marxismu a zejména myšlenkám mladého Marxe. V době, kdy u nás vládl oficiální „marxismus“, který s Marxem neměl doopravdy mnoho společného, byly některé Marxovy texty považovány za potenciální nebezpečí (např. Ekonomicko-filosofické rukopisy byly vytištěny a dlouho se nesměly prodávat a ležely ve skladech). V té době také samozřejmě unikalo zdejší pozornosti mnoho z intelektuálního úsilí západních „marxologů“. Dnešní mladí lidé Marxe prakticky neznají. To se mi zdá být důvodem k varování: je silně pravděpodobné, že jeho myšlenky budou v nějaké nové interpretaci zase oživeny (jak už to s velkými myšlenkami, dobrými nebo špatnými, bývá), a pak by se mohly setkat nejen s neznalostí, ale také s neschopností rezistence. Bylo už také řečeno, že jsou potíže s vymezením toho, co je a co není komunistické, a to zejména proto, že jsme za těch čtyřicet let (nepočítáme-li ještě delší období) komunismem nasákli tak, že jej udržujeme při životě i my sami, prý především způsobem svého myšlení (Jiří Pehe to specifikoval jako myšlení ,bolševické‘). To je jistě pravda, ale nejde jen o myšlení, ale o chování a jednání, o celý způsob života. Masaryk v prvních letech republiky mnohokrát a při nejrůznějších příležitostech opakoval, že musíme „odrakouštět“; dnes to platí docela obdobně, i když to nezní našim uším o nic příjemněji. Kdopak si je dnes ochoten připustit, že se chová, jedná a myslí jako za komunismu? Pokud si to nepřiznáme, přežívá ten komunismus (a bolševismus) v některých rysech ještě i v nás a s naší pomocí dodnes, a přežíval by, i kdyby našich komunistů nebylo. „Nemluvit s komunisty“ je ta nejlacinější náhražka za to, zbavovat se bolševických návyků sami. Vždyť co patřilo k výbavě takového kovaného bolševika? Právě to, že s ,námi‘, kdo jsme nebyli kovaní bolševici jako on, prostě nemluvil. Výzva „S komunisty se nemluví“ je vlastně v tomto smyslu „komunistická“ a „bolševická“. (Podobně jako jakékoli deklasování jiných protivníků, opozičníků či kritiků, ať jsou za ně nelegitimní generalizací vydáváni ti či oni, např. novináři apod.) Jak jsem už řekl, komunismus má staré kořeny a dlouhou historii. Proto je také třeba se tázat, proč se ta myšlenka v různých podobách vrací. Původně to je křesťanská hereze. Ve srovnání se socialismem je komunismus vlastně okleštěním myšlenky, že lidé si jsou navzájem bratry a sestrami, druhy či soudruhy (socius = druh, soudruh, přítel), na věc zdánlivě okrajovou, totiž na rovnost hospodářskou, majetkovou (vše má být commune = společné). Je v tom ovšem kus správného rozpoznání: majetek s člověkem opravdu něco udělá, anebo aspoň ve většině případů, stejně jako chudoba. A platí to nejen pro jednotlivce, ale pro společenské vrstvy, a také pro celé národy a kultury. Proto je komunismus memento. Za jeho jednotlivými historickými formami je cosi všem těm podobám společného, na co reagovaly a co je zapotřebí brát vážně. Nemá mnoho smyslu se upínat na to, co se stalo, pokud to neslouží lepšímu vidění aktuální situace a také větší vnímavosti vůči tomu, co může přijít a co možná už přichází. Zločinné stránky komunistických systémů bývalého sovětského impéria nelze vidět izolovaně od dějinných kontextů, ale je třeba je důkladně analyzovat, už jen proto, aby k něčemu podobnému už nikdy nemohlo docházet za netečného přihlížení a dokonce nezájmu ostatního světa (zejména tzv. civilizovaného). Nejrůznější zvěrstva, k nimž bohužel až dosud docházelo v dějinách, byla motivována většinou jinak než komunisticky, a je dobré si to připomínat. (Vzpomeňme třeba jen na americké Indiány.) Komunismus a specielně „bolševismus“ ostatně ještě neskončil, protože je to komplikovaný fenomén, jehož jednotlivé stránky či složky mohou přežívat anebo se vracet v jiných podobách a pod jinými názvy a zaštítěny jinými ideologiemi. Je třeba včas vidět skutečná nebezpečí – a pak hlavně neutíkat od konfrontací. V těch však bude vždycky na prvním místě platit, ve jménu čeho do konfrontace půjdeme; výzvy k tomu, aby s protivníkem (zejména s údajným nebo karikovaným protivníkem) nikdo nemluvil, jsou směšné. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-16 08:29:37

„Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?“

Známé sugestivní otázky Josefa Švejka v Haškově slavném románu jako by stály v základech postoje drtivé většiny z těch, kteří se u nás vyjadřují k současné kurdsko-turecké fázi občanské války v Sýrii. Švejk Turky rád neměl a s podobným despektem na ně pohlíží i většina diskutujících, politiky a novináře nevyjímaje. Ve hře jsou v našem případě atavismy dávného tureckého nebezpečí z dob počátků dunajské monarchie i západní propaganda posledních let kritizující politický vývoj v erdoganovském Turecku, které se stalo skutečnou hospodářskou i vojenskou velmocí, aniž si to většina z nás stihla uvědomit. To přes to, že Turecko je již řadu let velmi oblíbenou dovolenkovou destinací pro statisíce našich lidí. Avšak většina z těch, kteří tráví dny u moře na turecké riviéře, i menšina těch dobrodružnějších, kteří procestovali i odlehlejší končiny této nesmírně atraktivní země a získali větší zkušenost s místním životem, má o obecnějších souvislostech tamějšího dění značně zkreslené představy. Především paralely s naší středoevropskou zkušeností jsou velmi ošidné. Syrské klamy Potvrdilo se to již v případě Sýrie. Česká veřejnost pod dojmem své vlastní historické zkušenosti měla tendenci považovat odboj proti diktátorskému režimu prezidenta Asada za obdobu naší sametové revoluce a za chvályhodný odboj národa proti zkorumpovanému brutálnímu diktátorovi. Tento narativ byl také západním politickým a mediálním mainstreamem vytrvale šířen a mnozí u nás mu stále dodnes věří. Vývoj krize však tomu v reálu vůbec neodpovídal. Naopak, vše bylo jinak, a ukázalo se, že převažující západní výklad syrské krize byl vyloženě lživý. Diktátor překvapivě neodstoupil, měl se o koho opřít a dokázal dlouhá léta vytrvale vzdorovat snahám o násilné svržení. Dnes se zdá, že téměř plně zvítězil.  Rovněž se ukázalo, že ona údajná demokratická opozice, která prý chtěla nastolit v Sýrii demokracii západního typu, byla ve skutečnosti konglomerátem různých převážně islamistických sil, které byly masivně vyzbrojovány konzervativními monarchiemi Arabského poloostrova a Tureckem, a spíše než o demokracii a lidská práva jim šlo o vyřizování účtů sunnitské většiny s menšinovými náboženskými komunitami (alavity, křesťany, šíity, drúzy aj.), staletí žijícími na syrském území, o něž se opíral Asadův režim. Paradoxem je, že právě tyto minority, především křesťané, byly oním přirozeně prozápadním elementem v syrské společnosti a že Asadův režim byl sice v souladu s tradicemi regionu diktátorský a brutální, ale sekulární, vypočitatelný a nakloněný spolupráci se Západem.  Výsledkem geopolitického projektu tzv. arabského jara bylo zničení tradičních diktátorských, ale prozápadních režimů a zahájení experimentu Západu s islamisty. Nejvíce na to doplatily tradiční prozápadní síly. V Sýrii a v Iráku to prakticky znamenalo likvidaci po tisíciletí existujících křesťanských komunit jejich vyvražděním či vyhnáním do emigrace. Celá oblast je hospodářsky zničena, politicky rozvrácena a dlouhodobě destabilizována. Cíle však nikde dosaženo nebylo – Asad se udržel, a to proto, že nebyl pouhým diktátorem, ale hlavně také reprezentantem celé populace náboženských minorit, především alavitů, jimž v případě vítězství sunnitských islamistů hrozila fyzická likvidace.  Marné snahy Západu Na sektářském a etnickém rozdělení společnosti ztroskotaly i starší pokusy Američanů přebudovat podle západního vzoru Irák. Docílily pouze rozvratu. O Libyi není třeba hovořit. Proč se nedaří metodami východoevropského roku 1989 ani přímými intervencemi na Blízkém východě dosáhnout prozápadních změn?  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jednou z hlavních příčin je struktura společnosti většiny zemí na Blízkém východě. Ta vychází z tradice osmanské říše a islámských představ o uspořádání společnosti. Jejich základ bychom mohli nazvat moderním a na dnešním Západě velmi populárním pojmem – multikulturalismus. Společnost se podle islámské tradice dělí na paralelně existující náboženské komunity – v osmanské říši tzv. millety (které se v realitě často, ale ne vždy překrývají i s etnickým rozdělením), které žijí podle různých tradic, a dokonce v rozdílných právních systémech vedle sebe. Mají mít rozsáhlou autonomii a jsou chráněny státem. Dominantní a nadřazené postavení má mít muslimská (sunnitská) komunita, jíž náleží politická moc, která garantuje bezpečnost a samosprávu ostatním komunitám. Takto strukturovaná společnost získává charakter jakési mozaiky, v níž příslušníci různých komunit žijí promíšeně vedle sebe v úzké interakci, aniž by však docházelo k asimilaci a vytváření jednotného homogenního národa. Naopak, existující náboženské a z nich plynoucí kulturní rozdíly se neustále reprodukují. Explicitní náboženský nárok islámu na světskou vládu vylučuje skutečné zrovnoprávnění nemuslimských minorit a komplikuje sekulární vládnutí. Politické občanství v západním pojetí je v těchto poměrech nedosažitelné a demokratické procedury nefunkční. Lidé volí podle své příslušnosti ke komunitě, nikoliv jako občané homogenního celku. Proto volby v zemích s podobnou společenskou strukturou nemohou přinést kýžené výsledky – vyhrává nejpočetnější minorita. Irák a Afghánistán jsou příkladem slepé uličky, do níž se pokusy o implantování demokratických západních vzorů v muslimském světě setkávají. Pro další příklady nemusíme chodit daleko – západní Balkán, po pět století součást osmanské říše, je dalším tragickým případem. Moderní evropský nacionalismus naroubovaný na tradiční mozaikovitou společenskou strukturu původně muslimské země vytváří neobyčejně třaskavou směs, z níž nalézt východisko bez násilí a etnických čistek je nesmírně obtížné. Tyto zkušenosti musejí být nám všem mementem s hrátkami s multikulturalismem v Evropě a záměrným vytvářením rozdílných kulturních enkláv na teritoriu evropských národních států. Osmanská říše není dobrý vzor k následování. Turecká cesta To si uvědomoval již otec moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk, který se rozhodl radikálně potlačit muslimskou tradici a nahradit ji tureckým nacionalismem orientovaným na Západ. Etnické čistky a výměny obyvatel zbavily Turecko největších obtížně asimilovaných křesťanských minorit – řecké a arménské, ty další byly tvrdě asimilovány. Přesto je východ země obydlen milióny Kurdů, z nichž mnozí poturčování vzdorují či se mu aktivně brání.  Atatürkův politický projekt byl a zůstal vysoce elitářský – masy venkovského obyvatelstva žily postaru. Jeho garantem byla armáda, která v zemi fakticky vládla celé XX. století a která tvrdou rukou neváhala násilně zasáhnout, kdykoliv se generálům zdálo, že se turecká politika odklání od původního sekulárního kurzu. Současně tvrdě potlačovala jakékoliv pokusy Kurdů vzepřít se útlaku.  Recep Tayyip Erdogan se stal politickým fenoménem tím, že se mu podařilo na základě islamismu najít klíč k obyčejným obyvatelům země a propojit tuto tradici s programem modernizace země a zpočátku se zdálo i s principy parlamentní demokracie. Nahrazení tvrdého tureckého nacionalismu důrazem na islámskou tradici mu umožnilo nalézt i kompromis s Kurdy a získat si jejich podporu. Zdálo se, že je na světě úspěšný model modernizace společnosti vycházející z místních islámských tradic, a tudíž hodný napodobení a následování i v dalších státech regionu. Erdoganovi se postupně podařilo zlomit nadměrnou moc armády, hlavní překážku obrazu Turecka jako demokratického státu. Země zažila obrovský hospodářský rozmach a zařadila se mezi dvacet největších světových ekonomik. Jeho úspěch obzvlášť vynikne ve srovnání s tradičním rivalem Řeckem, které se ve stejné době bez ohledu na členství v EU a stovky miliard eur z evropských dotací propadlo na samé dno bezprecedentní hospodářské katastrofy.  Erdoganovo Turecko se jako zářný úspěšný vzor stalo i patronem tzv. arabského jara. Podporovalo nástup nových islamistických režimů, které v arabských zemích vzešly ze svobodných voleb po svržení starých prozápadních diktatur.  Dramatické změny v arabském regionu však dostaly Turecko do blízkosti velmi nebezpečných soukolí. Různé síly ve světové politice spojovaly s restrukturalizací Blízkého východu prostřednictvím tzv. arabského jara různé ambice. Začala hra o přeformátování celého Blízkého východu, jak vznikl po první světové válce. Jde v ní o budoucnost Izraele, ropných monarchií Arabského poloostrova, vývoj v Íránu, návrat Ruska na světovou scénu a koneckonců i směřování projektu Evropské unie. Turecko je právě na křižovatce všech těchto vlivů.  Hledání nového formátu Ambiciózní Erdogan se snažil využít své počáteční silné pozice a začít hrát velmocenskou politiku v osmanské tradici. Rychle však poznal, že rozvratný příklad arabského jara ohrožuje i jeho samotného. Konfrontován s prvními pokusy o barevnou revoluci v roce 2013 (demonstrace na istanbulském náměstí Taksim) zjistil, že hlavní hrozba pro jeho režim přichází od velmi rozvětveného náboženského hnutí Hizmet jeho bývalého spojence muslimského teologa Fethulláha Gülena, od 90. let žijícího v USA. Tvrdé represe gülenistů vyústily v posilování autoritářských tendencí Erdogana, které zesílily po neúspěšném vojenském převratu v červenci 2016, po němž u prezidenta začalo vzrůstat podezření, že za pokusem o jeho svržení byly západní velmoci, které o přeformátování Blízkého východu usilují. Tento pocit získává svou logiku při pohledu na spoušť, kterou na Blízkém východě zanechala v posledních dvaceti letech politika Západu. Západními intervencemi a podporou tzv. arabského jara byl region totálně politicky a ekonomicky rozvrácen. Výsledkem jsou milióny migrantů, s nimiž západní levice spojuje zásadní přeměnu evropských národních států ve „společenství různých“, jak se kdysi o budoucnosti Německa explicitně vyjádřil bývalý německý prezident Gauck.  Erdogan se do projektu transferu migrantů do Evropy v roce 2015 aktivně zapojil a turecké orgány pod hlavičkou tzv. pašeráků úspěšně směrovaly proudy migrantů od syrských hranic na egejské pobřeží, do Řecka a dále do Evropy. Poté se nechal za miliardy eur přesvědčit kancléřkou Merkelovou, která by již další statisíce orientálních migrantů na německém území politicky neustála, aby se ochrany evropských hranic ujal místo pokryteckých evropských politiků sám.  Dnes Erdogan balancuje na tomto vroucím kotli zájmů a tlaků, které oslabují pozici jeho země i jeho osobně. Ve snaze udržet moc a zabránit rozvratu se stává stále autoritářštějším a přivlastnil si i kartu tureckého nacionalismu. Ta mu odcizuje Kurdy, kteří dříve byli jeho oporou. Rozpad Sýrie a Iráku, který hrozí, přitom vytváří riziko kurdské iredenty a dezintegrace východu Turecka. A zde bychom se měli zastavit a skutečně se pokusit zamyslet, co při uskutečnění takového scénáře ohrožuje nás samotné. Hrozby na dohled Z celého tragického vývoje posledních let na Blízkém východě vystupují do popředí dvě zásadní hrozby, které se dosud nenaplnily. Těmi jsou destabilizace dvou klíčových zemí regionu – Egypta a Turecka. Obyvatelstvo obou z nich se blíží 100 miliónům, v případě Egypta již snad byla tato hranice překročena. Egypt se již dostal za vlády Muslimského bratrstva na samotnou hranici propasti, za níž se rýsovaly obrysy občanské války, ekonomické katastrofy a exodu miliónů. Kam jinam než do Evropy. Obnovení tvrdé diktatury generála Sísího toto nebezpečí na čas eliminovalo. Turecko je druhé na řadě. Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná. {/mprestriction}  Autor je výkonný ředitel Institutu Václava Klause a arabista.

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2019-12-03 15:50:38

Michal Kosinski: Facebook je fantastický pro demokracii

Profesor Michal Kosinski z univerzity Stanford vlastně mohl přispět k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jen nepřímo, ale od roku 2016 musí s touto výčitkou žít. Profesor Kosinski je psycholog, který pomocí analýzy dat proniká do našich srdcí a hlav. Celá historie začala v polovině roku 2010. Tehdy Kosinski ještě pracoval v renomovaném centru pro psychometrii na univerzitě v Cambridgi. Vyzkoumal, že algoritmy mohou s pomocí jen několika lajků, které dáme na Facebooku, sestavit rozsáhlý osobní profil uživatele. Tuto metodu později použila firma Cambridge Analytica v upravené podobě pro Trumpovu kampaň při zpracování neoprávněně získaných osobních dat uživatelů Facebooku. To se prozradilo na jaře loňského roku v aféře kolem této firmy. Pobouření nad lehkovážným zacházením Facebooku s daty uživatelů bylo velké. Michal Kosinski byl do této záležitosti nedobrovolně vtažen. Dnes tento rodilý Polák vyučuje a bádá na univerzitě Stanford.   Pane profesore, vyzýváte k tomu, abychom se vzdali soukromé sféry. Co to pro člověka vlastně znamená? Po největší část dějin lidstva nic takového jako soukromá sféra neexistovalo. Žili jsme v malých skupinách na savaně a neexistovala žádná možnost odtud odejít. Všechno, co se v tomto společenství odehrávalo, bylo na očích všem. Podobně je tomu – a to až do dneška – na venkově. Teprve život ve městech nám umožnil mít soukromou sféru. Má to určité výhody proti životu ve skupině na savaně. Pokud bychom například zastávali názory, které tato skupina nesdílí, asi bychom z ní byli vyloučeni. Městský život naproti tomu nabízí ochranu anonymitou, a tím enormní svobody.   Máme se těchto svobod vzdát? Především bychom měli přestat s tím, že posuzujeme tuto tematiku černobíle. Individuum ve venkovském společenství je asi méně svobodné, ale toto společenství drží pohromadě určitý druh sociálního tmelu: Neakceptovatelné chybné chování může být relativně rychle rozpoznáno a sankcionováno. V městském životě tento sociální tmel není tolik přítomný a lidé mají sklon k chybnému chování, například ke krádežím. Ale naproti tomu mají více svobody. Vždy je to ale kompromisem. Musíme si být vědomi toho, že neexistuje žádná cesta zpátky.    Proč není žádná cesta zpět?  Rostoucí zemědělství mělo pro společnost kromě výhod také velmi vysoké náklady. Lidé se mohli na jedné straně dostatečně živit a obyvatelstvo rostlo. Na druhé straně vedl usedlý způsob života k tomu že častěji docházelo k válkám. Rolníci nemohli před nepřáteli utéct, protože by museli opustit svoji půdu. A byli také vystaveni působení špatného počasí, kterému se také nemohli vyhnout. A tak to bylo a je i s mnoha novými technologiemi. Přinášejí nám i nevýhody. Usedlé venkovské obyvatelstvo se nemohlo znovu stát nomády, už k tomu bylo příliš velké.   Znamená to, že musíme napřed projít dlouhou cestou potíží, než se nové technologie jako Big Data nebo umělá inteligence vyplatí? Ano, pocítíme stinné stránky těchto technologií. Ale není cesty zpátky, ani pro Evropu. Co se stane podle vašeho názoru v Číně, Rusku nebo USA? Tuto chybu už Evropa jednou udělala, a to je důvod, proč firmy jako Google nebo Facebook nejsou v Evropě, nýbrž v USA. A protože USA chtějí jít v oblasti regulace cestou Evropy, přejdou tyto firmy do Číny, anebo tam budou zakládány. Když nebudeme dávat pozor, budou brzy Američané a Evropané využívat čínské technologické služby, protože budou díky generovaným množstvím dat prostě lepší. Americe a Evropě hrozí v digitalizaci prohra, protože se snaží chránit něco, co se už ochránit nedá: soukromou sféru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co dostaneme za to, když se vzdáme svojí soukromé sféry? Nové služby a produkty, které jsou založeny na sběru dat, enormně obohatí náš život. Přirozeně to působí strašidelně, když jsou shromažďována naše genetická data, ale na druhé straně mohou být naše nemoci snadněji rozpoznány a léčeny. Místo toho, abychom bojovali proti nevyhnutelnému, měli bychom to spoluvytvářet.   Jak máme spoluvytvářet společnost, ve které nám naše data už nepatří? Problém není v tom, že naše osobní data už nejsou skryta v bankách dat, nýbrž v tom, co lze s nimi dělat. Pojišťovací koncerny by mohly například využívat DNA, aby vyloučily zákazníky s genetickými vadami z pojišťovací ochrany. Pokud by ovšem bylo toto odvětví regulováno tak, že by k pojištění všech zákazníků bylo zavázáno, bylo by i v zájmu pojišťoven bránit zájmy zákazníků a pomáhat jim co nejlépe vyřešit jejich zdravotní riziko. Kolik lidských životů by bylo možné zachránit, kolik dětí ochránit, pokud by byl možný přístup k vyhledávaným dotazům u Googlu. Když se tam někdo ptá po metodách, jak se zabít, nebo když se tam dítě vyptává, zda je normální, že ho dospělý osahává na genitáliích, bylo by možné předejít sebevraždám i zneužívání. Ale dal by se přirozeně očekávat obrovský křik ochránců dat.   Ale tím bychom se rychle vydali směrem k dohlížitelskému státu. V diskusích panuje velká licoměrnost. Nesmíme tato data využívat, abychom zachránili životy. Ale Facebook a Google je používat mohou, aby nám prodávaly nejrůznější zbytečnosti.   Pojďme se bavit o blížících se prezidentských volbách v USA v příštím roce. Obáváte se, že voliči mohou být přes sociální sítě manipulováni kandidáty, jinými politiky, nebo dokonce temnými silami ze zahraničí? Ne, sociální sítě jsou pro demokracii fantastické. Strach z toho, že například Facebook se může stát nástrojem masové manipulace, je dalším příkladem toho, jak se dnes rozhořčujeme nad problémy, které neexistují, a necháváme stranou ty, které jsou skutečné. Vezměme tzv. fake news. Přirozeně existují falešné zprávy. Je jich dokonce víc než dříve, protože je kdokoliv může umístit na internet a pak je přes sociální sítě stokrát i milionkrát dál šířit. Otázka ovšem je, zda občan v průměru těmto falešným zprávám věří více než v minulosti. Lidé jsou dnes tak dobře informováni jako nikdy předtím. Přirozeně jsou i dnes čas od času opačné tendence, jak například ukazují kampaně proti očkování. Ale trend je jednoznačný.   Vycházíte tedy z toho, že je také mýtem, že se lidé přes internet a platformy, jakými jsou Facebook a Twitter, radikalizují? Ano, celosvětové ankety o hodnotách a názorech ukazují, že se lidé obecně pohybují směrem k podpoře lidských práv, k demokracii anebo pro práva homosexuálů. A to mimo jiné kvůli informacím, které jsou k dispozici na internetu. To je obrovský pokrok.   Když se ale podíváte na Ameriku a na populismus, je tam vidět určitý rozpor. Tak se podívejte padesát let zpátky! Tehdy jsme měli v Evropě ještě železnou oponu. To bylo skutečné rozdělení. Anebo se podívejte na Ameriku. Není to tak ještě dlouho, kdy v této zemi existovala skupina občanů – Afroameričané, kterým byla odpírána plná občanská práva. Toto zásadní rozdělení bylo překonáno. Dnes Amerika diskutuje o tom, zda má zdravotní pojištění pokrývat 80 nebo 100 procent obyvatel. To jsou ty jemnosti. Pochopitelně se dnes velmi hlasitě diskutuje. Ale to souvisí s tím, že přístup ke komunikačním kanálům prostřednictvím sociálních sítí a internetu se všeobecně demokratizoval.   Ve vašich výzkumech jste prokázal, že je potřeba jen několik málo dat k tomu, aby byly stanoveny základní vlastnosti jednotlivé osobnosti. Jak velké odhadujete nebezpečí, že tyto poznatky budou v příštím americkém volebním boji zneužity a že kandidáti nebo zahraniční aktéři se pokusí individuálně zaměřenými falešnými informacemi provést „výplach“ mozku? To je směšné. Dobrá věc je, že se politici mohou na každého jednotlivého voliče obrátit s individuálním poselstvím. Představte si, že by politik měl možnost ve volebním boji zaklepat na každé dveře a začít s občanem hovořit. To není v reálném životě možné, ale na Facebooku a dalších sociálních sítích to jde. Proto jsou sociální sítě dobré pro demokracii.   Jaká jsou skutečná rizika, která v diskuzi podle vašeho názoru přehlížíme? Ignorujeme nebezpečí, že algoritmy naši demokracii kompletně mění. Představme si dva politiky. Ten jeden používá algoritmy, aby předal svoje volební poselství, ten druhý ne. Ten první s velkou pravděpodobností volby vyhraje. Vítěz voleb bude algoritmy používat i nadále, aby prosadil svoji politickou agendu. A tím bude úspěšnější než ten politik, který algoritmy nepoužívá. Na základě dat pak budou algoritmy stále lepší. Jednoho dne to povede k tomu, že politici přestanou být aktéry, ale stanou se jen rozhraním pro algoritmus, který bude samostatně jednat a rozhodovat. Totéž se může stát šéfům koncernů, generálům a lékařům: Ti všichni dobrovolně odevzdávají svoje rozhodovací pravomoci. To je enormní riziko.   Kam to povede? Především nám hrozí nebezpečí, že společnost bude řízena algoritmy a ne lidmi. Za druhé bychom následovali algoritmy, kterým bychom už nerozuměli. Naše mozky nejsou vybaveny pro komplexitu algoritmů. Přijde čas, kdy algoritmy budou přijímat rozhodnutí, která jsou pro nás jako homo sapiens velmi špatná, a my, lidé, tato rozhodnutí budeme přesto provádět.   To se poslouchá jako sci-fi. To je už částečně teď realitou. Když přijímá centrální banka rozhodnutí o úrocích, základem jsou algoritmy, které vycházejí z terabytů dat. Obchodníci na Wall Streetu zakládají svoje koupě a prodeje akcií už nyní převážně na algoritmech.   Vy jako psychiatr také používáte algoritmy, abyste z dat určil osobnost člověka. Důvěřujete tomu? Je velmi jednoduché jen z několika dat vypočítat, zda někdo trpí depresemi. Jak ale algoritmy k tomu závěru došly, to pochopím často až po týdenním, někdy i měsíčním zkoumání, ačkoliv jsou to relativně jednoduché algoritmy. A teď si představte inženýra u Googlu. Ten chce prostě jen vytvářet stále lepší algoritmy. Pravděpodobně jej nezajímá, jak algoritmus dospěje k rozhodnutí. A to je velmi nebezpečné.   Jak můžeme snížit riziko, abychom nebyli jednoho dne řízeni algoritmy? Nejdříve musíme toto riziko rozpoznat a přestat se do krve hádat o fake news a radikalizaci. A musíme se smířit s tím, že není žádné cesty zpět. Je stále více dat, algoritmy jsou stále lepší a my je bude stále více využívat. Pokrok se nedá zastavit. Nakonec budeme muset požadovat, aby umělá inteligence byla transparentní a srozumitelná.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Michal Kosinski (*8. května 1982, Varšava) je polský psycholog a působí jako profesor na univerzitě Stanford. Jeho výzkum se zaměřuje na individuální rozdíly v chování, preferencích a výkonu. Konkrétně se zajímá o mechanismy propojující psychologické zvláštnosti (jako je osobnost) se širokou škálou organizačních a sociálních výsledků, včetně pracovního výkonu, zaměstnání, spotřebitelských preferencí a ideologie. To zahrnuje kromě chování také jazyk i sledování rysů obličeje. Kosinski provádí svůj výzkum pomocí řady výpočetních metod, včetně strojového učení, těžby dat a observačních studií, do nichž jsou zapojeny miliony účastníků.

Čas načtení: 2024-04-12 07:00:57

Akciové trhy ve velkém nebezpečí kvůli znovu rostoucí inflaci. Hrozí v letošním roce krach akciového trhu?

Akciové trhy začínají být ve velkém nebezpečí kvůli znovu narůstající inflaci, která omezuje možnosti poklesu v úrokových sazbách. Díky tomu hrozí potenciální krach. Článek Akciové trhy ve velkém nebezpečí kvůli znovu rostoucí inflaci. Hrozí v letošním roce krach akciového trhu? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-09-14 12:59:15

Moravskoslezský i olomoucký hejtman vyhlásili v krajích stav nebezpečí

Moravskoslezský hejtman Josef Bělica (ANO) v sobotu odpoledne vyhlásil v regionu kvůli záplavám stav nebezpečí. K vyhlášení stavu nebezpečí vyzvala hejtmana i Ústřední povodňová komise. V kraji má nadále silně pršet. Následně ke stejnému kroku přistoupil i hejtman sousedního Olomouckého kraje Josef Suchánek (STAN), tam stav nebezpečí začal platit v 15 hodin. Podle aktuálních predikcí nelze na Jesenicku, Krnovsku a Opavsku vyloučit, že kumulační průtoky mohou přesáhnout úroveň stoleté vody.

Čas načtení: 2024-09-14 14:59:10

PŘEHLEDNĚ: Co je stav nebezpečí a na co se při něm připravit?

Moravskoslezský hejtman Josef Bělica odpoledne vyhlásil kvůli záplavám stav nebezpečí. K vyhlášení vyzvala hejtmana i Ústřední povodňová komise, protože v kraji má nadále silně pršet. Od dnešní 15. hodiny začne platit stav nebezpečí i v celém Olomouckém kraji. Co vyhlášení stavu nebezpečí znamená? Podívejte se na přehled iDNES.cz.

Čas načtení: 2024-09-15 20:15:00

Co znamená stav nebezpečí? Hejtman může nařídit řadu krizových opatření

Česko se kvůli intenzivním a vytrvalým srážkám potýká se záplavami. Nejvážnější je situace na severu Moravy a Slezska. Moravskoslezský a Olomoucký kraj vyhlásily v sobotu stav nebezpečí, které jim umožní lépe a rychleji reagovat. V neděli pak hejtman Libereckého kraje vyhlásil od 17:00 stav nebezpečí pro obec s rozšířenou působností Frýdlant, kam patří 18 obcí zhruba s 24 000 obyvateli z Frýdlantského výběžku. Deník Echo24 přináší přehled, co znamená stav nebezpečí.

Čas načtení: 2025-03-28 11:58:00

V okolí Hustopečí na Olomoucku začal platit stav nebezpečí: Půdou se po havárii cisteren šíří toxický benzen

V okolí Hustopečí nad Bečvou na Přerovsku začal v pátek v poledne platit stav nebezpečí. Vyhlásil ho olomoucký hejtman Ladislav Okleštěk (ANO) kvůli šíření toxického benzenu po únorové havárii cisteren. Stav nebezpečí umožní rychlejší sanaci zamořené půdy a vody. Nařízení platí do 27. dubna, vyplývá z rozhodnutí na úřední desce. Vyhlášení stavu nebezpečí dnes jednomyslně podpořila bezpečnostní rada kraje. Od havárie v pátek uplynul měsíc, z cisteren převážejících 1020 tun benzenu tehdy uniklo asi 350 tun, velká část se dostala až do podzemních vod.

Čas načtení: 2025-03-28 17:27:00

Hejtman Okleštěk vyhlásil kvůli šíření benzenu v okolí Hustopečí stav nebezpečí

V okolí Hustopečí nad Bečvou na Přerovsku začal dnes v poledne platit stav nebezpečí. Vyhlásil ho olomoucký hejtman Ladislav Okleštěk (ANO) kvůli šíření toxického benzenu po únorové havárii cisteren. Stav nebezpečí umožní rychlejší sanaci zamořené půdy a vody. Nařízení platí do 27. dubna, vyplývá z rozhodnutí na úřední desce. Vyhlášení stavu nebezpečí dnes jednomyslně podpořila bezpečnostní rada kraje. Od havárie dnes uplynul měsíc, z cisteren převážejících 1020 tun benzenu tehdy uniklo asi 350 tun, velká část se dostala až do podzemních vod.

Čas načtení: 2018-11-21 12:54:00

Syndrom vařené žáby

Člověk prochází celý život určitým vývojem a rozvojem, stává se účastníkem situací a stavů, které ho více či méně ovlivňují a mají větší či menší dopad na jeho pocitové vnímaní a psychickou pohodu. Stavy, které nejsou definovány jako nemoci, ale spíše pocity, které ovlivňují spokojenost člověka, můžeme označit pojmem: syndromy. Často se například setkáváme s definicí syndromu vyhoření, syndromu prázdného hnízda a dalšími pocitovými stavy. Slyšeli jste ale již o syndromu vařené žáby? Co si pod tímto označením můžeme představit? Jste si jistí, že v pozici vařené žáby nejste právě teď vy sami? Co si pod pojmem představit? Význam pojmu můžeme vysvětlit na tomto jevu: hodíme-li žábu do vroucí vody – ihned vyskočí. Vložíme-li ji ovšem do vody studené, kterou budeme pomalu zahřívat, žába zůstane v klidu, je jí sice teplo, ale ještě se to dá vydržet, je jí sice už docela nepříjemně horko, ale ještě se to… a uvaří se. V postupně rostoucí teplotě neodhadne chvíli, kdy je třeba vyskočit a uvědomění přijde, až je pozdě. Inkrementalismus Syndrom vařené žáby může být také jedním z vysvětlení principu inkrementalismu. Inkrementalismus – do češtiny překládán jako „zvyšování“, je přístup, kterým dotyčný člověk, skupina osob či dokonce celá společnost chce dosáhnout svých cílů postupným přidáváním požadavků, zpravidla na úkor druhých nebo k dosažení met, které jsou pro dotčené osoby nepřijatelné. Plíživě přidává jednotlivé střípky skládačky, která by jako celek nebyla v prvotní fázi přijata. Avšak postupné dávkování si dotčení lidé zpravidla ani neuvědomují. Tiše přijímají omezení, protože přece ještě není nejhůř a dá se to vydržet, těchto omezení však přibývá. Jsou-li prosazována malými změnami v dostatečně dlouhém časové období, člověk, aniž by si to uvědomil, se najednou ocitne v situaci, ve které být nikdy nechtěl a ze které se těžko dostává ven. Příkladem Inkrementalismus můžeme vysvětlit třeba na příkladu daní. Budou-li všechny daně a poplatky skokově zvýšeny najednou, mohou zákonodárci očekávat vlnu protestů, množství stávek a ohrožení stability státu. Zvýší-li však tuto daň o procento, za čas jinou o dvě, běžný občan tyto změny takřka nezaznamená. Tento manipulativní přístup se ovšem objevuje často i v mezilidských vztazích. V nefunkčních manželstvích, v zaměstnání a v jiných oblastech, kdy člověk snáší malé změny, kterými jej druhý omezuje. Těchto dílčích situací přibývá a dotyčný najednou zjistí, že to, co by na počátku nikdy nedovolil, se nyní stalo jeho každodenním životem. V plíživosti tohoto počínání tkví největší nebezpečí, protože si člověk zpravidla často ani neuvědomuje, že se mu něco nekalého děje. V této situaci se bohužel ve větší či menší míře ocitl každý z nás. Zkusme se zamyslet, zda jsme se svým životem a postavením ve společnosti spokojeni, zda právě my nejsme tou vařenou žábou, které hrozí reálné nebezpečí a vyskočme včas, dokud není pozdě.