EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Soud ve čtvrtek zamítl žádost obviněného advokáta Miroslava Jansty o propuštění z vazby, a to kvůli obavě, že by mohl pokračovat v trestné činnosti. Informoval o tom Janstův právní zástupce Josef Monsport. Proti rozhodnutí podal stížnost. Advokát je ve vazbě od konce února. Policie ho viní z toho, že pomáhal někdejšímu řediteli motolské nemocnice Miloslavu Ludvíkovi a jeho bývalému náměstkovi Pavlu Budinskému legalizovat peníze z úplatků.
Čas načtení: 2025-02-25 10:29:00
V kauze nemocnice Motol se měly točit milionové úplatky. Obviněných je už 17
Kriminalisté NCOZ pokračují ve vyšetřování korupční kauzy Fakultní nemocnice Motol. V jejím rámci obvinili celkem 17 lidí včetně ředitele motolské nemocnice Miloslava Ludvíka. Toho policisté vyslýchali přes noc. Obviněný je z přijímání úplatků, praní špinavých peněz a ovlivňování veřejných zakázek.
\nČas načtení: 2025-02-26 13:04:00
Bývalý ředitel motolské nemocnice Ludvík jde do vazby, svědčily pro ni všechny zákonné důvody
Obvodní soud pro Prahu 5 poslal do vazby bývalého ředitele motolské nemocnice Miloslava Ludvíka, který je obviněný z korupce. Shledal u něj všechny tři vazební důvody, sdělil novinářům bez dalších podrobností jeho advokát Josef Monsport. Vazební zasedání trvalo téměř tři hodiny, bezprostředně po něm Ludvíka odvezla eskorta.
\nČas načtení: 2025-02-26 19:00:37
V kauze veřejných zakázek ve Fakultní nemocnici v Motole ve středu skončili ve vazbě bývalý ředitel nemocnice Miloslav Ludvík i šéf České unie sportu (ČUS) Miroslav Jansta. Soudce se obával toho, že by mohli pokračovat v trestné činnosti nebo ovlivňovat svědky. Ve vazbě je i třetí obviněný, podle neoficiálních informací jím je Mychajlo Popovyč z firmy Midian-Coral. Evropská pověřená žalobkyně navrhla vazbu pro pět ze 17 stíhaných lidí, o jednom z nich má soud rozhodnout ještě ve středu. Nové vedení motolské nemocnice chce ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) představit během několika dní. Na dotaz pro ŽivotvČesku.cz okomentoval »kauzu Motol« bezpečnostní expert a komentátor Andor Šándor. Z jeho slov vyplynulo, že chybí kontrolní mechanismy v kontextu podobných nezákonných událostí.
\nČas načtení: 2025-03-01 20:00:00
Stíhaný Budinský z Motola se pře s obcí, kde má novostavbu. Uzavřel obecní cestu
Za jiných okolností by takový spor zajímal jen zhruba stovku lidí z Kostelní Myslové na Jihlavsku. Ale události posledních dnů to změnily. Pavel Budinský, náměstek motolské nemocnice obviněný v aktuální korupční kauze, měl nemovitosti i na Vysočině. A kvůli bývalému Lukšovu mlýnu se rozhádal s vedením malé obce.
\nČas načtení: 2025-03-05 18:00:00
Náměstkovi z Motola prodal pozemky, pak dostal zakázky za 200 milionů
Bývalý náměstek ředitele motolské nemocnice Pavel Budinský obviněný z korupce nejprve uzavřel s Jiřím Kovářem realitní obchody za 18,8 milionu korun. Poté Kovářova firma získala v Motele zakázky za více než 200 milionů korun.
\nČas načtení: 2025-03-19 13:10:02
Video: Vila se stínem velké korupce. Na tichém místě, odcloněna od lidí
Reportéři Seznam Zpráv odhalili, že obviněný exnáměstek z motolské nemocnice Pavel Budinský vlastní v Černé Hoře u pobřeží Jadranu luxusní nemovitost. V osadě Bogišići, kde jeho vila s bazénem a privátním molem stojí, natáčeli.
\nČas načtení: 2025-03-22 07:00:00
Kauza Motol: Stíhaný exnáměstek měl solární elektrárnu. Půjčil na ni 28 milionů
Obviněný exnáměstek šéfa motolské nemocnice Pavel Budinský přes deset let vlastnil solární elektrárnu na Tachovsku. Jejím majitelem se stal díky tomu, že půjčil na její dostavbu 28 milionů.
\nČas načtení: 2020-04-28 06:18:11
Zločin na zločinci není zločinem?
Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče. Malou naději na úspěch mají trestní oznámení, podaná obviněnými proti oznamovatelům jejich trestné činnosti. Většinou skončí přiložením k trestnímu spisu jako podání obhajoby a na jejich prověření nikdy nedojde. Tímto způsobem se často nakládá i s podněty, které sice podává obviněný v neprospěch poškozeného, ale tematicky s projednávanou kauzou vůbec nesouvisí. A ochranou proti takovému postupu není ani předložení trestního oznámení nepříslušnému orgánu, u něhož se nepředpokládá jakýkoli vztah k podezřelému. Tak například pečlivě vypracované oznámení pro praní špinavých peněz, předložené krajskému ředitelství policie v Jihlavě, putovalo na policejní ředitelství ve Zlíně a tam zmizelo jako v černé díře. „Dostanu vás do tepláků“ K odblokování dochází výjimečně a je nutné tomu nějak pomoci. Kdysi jsem sledoval případ policejního operativce, jemuž vyšetřovaný občan slíbil, že ho „dostane do tepláků“, pokud ho nenechá na pokoji, a skutečně dosáhl úspěchu. Nechal se kamarádem – důstojníkem z policejního prezidia – uvést na tehdejší Inspekci ministra vnitra, podal na policistu trestní oznámení kvůli údajnému požadování úplatku za odložení případu a půjčil inspektorům obrovskou částku na provedení předstíraného převodu peněz. Policista se skutečně dostal před soud, kde nakonec vyvázl s podmínkou. Trestní spis „obtěžovaného“ občana ale zůstal založený na věky. Ve vyšetřování se nepokračovalo, ač podezření proti němu bylo důvodné, a určitě bylo na místě prověřování dovést do konce. Úspěšná hrozba „dostáním do tepláků“ měla asi trvalé účinky. Obnovené oznámení proti „obtěžovanému“ skončilo v policistově soudním spisu jako přílohové podání obhajoby, jimž se nikdo nezabýval. V tomto případě zcela výjimečně boží mlýny mlely pomalu, ale přece jen domlely. „Obtěžovaný“, ukolébaný úspěchem, pokračoval v navyklém nezákonném chování a v další kauze si odnesl od soudu vysoký trest, patrně o hodně vyšší než ten, proti němuž se bránil spoluprací s inspekcí. Obtížné bývá vyvolání postihu za hyenismus darebáků, kteří se přisáli na obviněné a pokoušejí se přijít k penězům zneužitím jejich tísně. Základní schéma jejich podvodu je jednoduché: obviněnému nabídnou, že za úplatu vyřeší jeho potíže, přičemž aspoň část zaplacených peněz jim zůstane, i kdyby jejich snaha o pomoc vyzněla naprázdno. Předstírají, že vyplacené peníze použijí jako úplatek pro činitele, kteří mají osud obviněného v rukou. Tento druh hyenismu se uplatňoval již ve spojitosti s žádostmi o milost v době působení prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Jejich kanceláře byly otevřené veřejnosti a debata s jejích pracovníky a někdy i s oběma prezidenty o důvodnosti žádostí o milost byla možná. Jako člen spolku Šalamoun jsem se takových vyjednávání několikrát zúčastnil. Dosáhli jsme dokonce i jistých úspěchů, aniž bychom kohokoli uplatili. Na úplatky jsme ostatně neměli prostředky a od podporovaných žadatelů jsme žádné zálohy nevybírali, ani jsme nedostávali odměny za úspěch. Hyeny, které si na předstíraném podporování žádosti o milost postavily byznys, nic neriskovaly: mohli se skutečně přimlouvat, nikoho nepodplatit a peníze strčit do kapsy, i když zákazník milost nedostal. Nikdo si nikdy nestěžoval, protože doznání k poskytnutí peněz na úplatky by zřejmě mělo pro plátce neblahé následky. O uplácení úředníků Kanceláře prezidenta republiky kolovaly divoké pověsti, ale pokud došlo na jejich prověřování, nikdy se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Policie nebyla úspěšná ani v případě, kdy se omilostněná mladá policistka pochlubila, že jí milost Václava Klause koupil strýc. Netuším, zda se hyeny přiživují i na žadatelích o milost prezidenta Miloše Zemana. Prostor se jim zúžil již tím, že pan prezident zmocnil k předběžnému vyhodnocování žádostí ministerstvo spravedlnosti a celkově svou pravomoc téměř nevyužívá. Ale hyeny by mohla pokoušet skutečnost, že sám prezident ministerstvo spravedlnosti obchází a udělil pár milostí, které jím neprošly a dostaly se na jeho stůl nějakým záhadným kouzlem (korupce za tím jistě nebyla!). Například milost Jiřímu Kajínkovi určitě ministerstvo nedoporučilo. Hyeny nabízejí záchranu Hyeny ale nacházejí prostor k uplatnění i v běžném trestním řízení. Přisají se na obviněného, kterého netěší vyhlídka na pobyt ve státním zaopatření a nabízejí jeho záchranu. Předstírají, že mají osobní vazby na rozhodující osobnosti řetězce trestního řízení, které jim umožňují zbavit jejich oběť strachu o budoucnost. Za záchranu je ale třeba zaplatit, protože policisté, státní zástupci a soudci jsou jen lidé, kteří „nějakou korunou bokem“ nepohrdnou, dokonce bez odměny nehnou prstem. Stíhání hyen není časté. V současné době zpovzdálí sleduji případ, v němž policisté odvedli vynikající práci a pachatelé jsou zřejmě na cestě před soud s naději na vysoké tresty. To je ale spíše výjimka. I když občas vyjde případ zneužití obviněného najevo, neznamená to, že se příslušné orgány vždy samozřejmě pustí do pronásledování hyen. Překážkou je nejčastěji spojení pachatelů s vlivnými činiteli, kteří v jejich úsilí (ať předstíraném nebo skutečném) o záchranu obviněného by mohli sehrát rozhodující roli. Do řízení, v jehož rámci by možná bylo nutné jako podezřelého sledovat a později vyslýchat jako obviněného například předsedu soudu, se obvykle orgány nehrnou. Majestát úřadu odrazuje i lovce lebek. Orgány činné v trestním řízení jsou již několik let obeznámeny se záznamy, jež při jednání s hyenami pořídil obžalovaný, zřejmě oprávněně odsouzený, jemuž se v žádném případě do vězení nechtělo. Postup hyeny je zde přesně popsaný: „dobrodinec“ může za poměrně malé peníze zařídit, aby policie zlikvidovala vyšetřovací spis a oznámila soudu, že na obviněného nic nového nemá. „Zpracovaný“ soudce pak uloží nižší trest. Následně se přiblíží na dosah ruky nárok na podmínečné propuštění, a to se dá také ovlivnit. Za zkrácení pobytu ve vězení by ovšem pan obviněný musel zaplatit velké peníze. Nabízející se holedbal známostí se dvěma předsedy soudů, s vysokým policejním důstojníkem, významným pracovníkem GIBS, se státním zástupcem a dvěma soudci. Všechny má v rukou, čekají s nataženou dlaní a udělají vše, co se po nich žádá. Důvěryhodnost legendě dodával detailními údaji o soukromých setkáních s nimi, jež působí dojmem, že nějaké vztahy s nimi skutečně měl. To ovšem ještě neznamená, že je mohl zneužívat uvedeným způsobem. Pravdu nelze zjistit bez řádného prověření, ale raději ji dosud nikdo nechtěl znát. Znojemský justiční zločin Daleko drzejší a o to lépe chráněná byla dvojice mužů, kteří oslovili trestně stíhaného věřitele a nabízeli mu, že odpuštěním větší části stamilionového dluhu si vyslouží zastavení procesu. Pan obžalovaný je odmítl, ale jeho obhájci je později nechali předvolat jako svědky. Pánové se skutečně dostavili a uvedené jednání doznali. Uvedli i podrobnosti o tom, kdo jim úkol zadal a zmínili se o slíbené milionové provizi. Soudce, jenž za normálních okolností vedl výslech svědků přímo virtuózně, se nepídil, jakým způsobem by mělo dojít k zastavení rozjetého soudního řízení. Státní zástupce setrval v obvyklé pasivitě. Považuji za pravděpodobné, že by pan obžalovaný, pokud by na nabídku přistoupil, přišel o velké peníze, ale jeho trestní řízení by bez ohledu na to proběhlo zcela normálně až do konce. Nevěřím, že by bylo možné rozjeté hlavní líčení zastavit. Čili pánové se vlastně v soudní síni doznali k pokusu o podvod. Nicméně také navodili podezření, byť slabé, že se připravovalo ovlivnění soudního jednání nezákonným způsobem: tak závažné podezření by jistě zasluhovalo prověření. Za pozornost jistě stálo jednání dlužníka. V nejlepším případě nabídkou provize vyvolal pokus o podvod. Ale na místě bylo také podezření, že by skutečně odměnil věřitele za shovívavost nezákonným zásahem do procesu. Nikdo ale nic neprověřoval. Podvod směřoval proti obžalovanému a provizi nabízel pan poškozený. Škodit trestně stíhanému věřiteli není zřejmě hřích. Soudce a státní zástupce se podle jejich nadřízených netečností k doznání podvodníků nedopustili kárného provinění. Zvlášť velké potíže při pokusu o odvetu může mít poškozený „zločinec“, pokud se na něm bezpráví dopustí přímo soudci a státní zástupci. Klasickou ukázkou takového příběhu je kauza, o které několik let píšu a činím i jiné kroky: znojemský justiční zločin. Stal se v roce 2012. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě na návrh státní zástupkyně Jarmily Goldové nepovolil obnovu procesu nevinně odsouzenému, za jehož domnělý čin byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Rozhodnutí potvrdil senát předsedy Aleše Flídra Krajského soudu v Brně. Do věci nakonec zasáhl Nejvyšší soud ČR, jenž vyslovil nezákonnost rozhodnutí a nařídil opakování řízení o povolení obnovy. Na konci příběhu byl zprošťující rozsudek. Cesta k němu byla ale dlouhá a o její neúčelné prodloužení se vydatně zasloužila státní zástupkyně Jarmila Goldová. Účinkující v tomto případě jednali vědomě, úmyslně, nezákonně a způsobili škody materiální i nemateriální, navíc uškodili prokazatelně nevinnému. Z pohledu nadřízených měli ale zřejmě na takové jednání samozřejmý nárok. Nenašel se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Když marně vypršela objektivní lhůta pro kárné stíhání, došlo na trestní oznámení. Na jejich obranu se pak postupně postavila celá moravská část soustavy státního zastupitelství od Nejvyššího státního zastupitelství až na okresní úroveň. Podání skončilo v archivu příslušného policejního útvaru založeno ad acta. Dohled nad věcí se dostal do rukou věcně a místě nepříslušného okresního státního zastupitelství a tam asi zůstane až do konce světa. Popření principů právního státu Chápu, že policisté nemají v oblibě trestní oznámení, podaná obviněnými. Mnoho z nich je zatíženo subjektivním pohledem předkladatele a nemohou skončit jinak než odložením. Ale i na přípravu odložení je třeba vynaložit čas a energii, které možná chybí při vyšetřování oprávněného podezření. Se stejným pochopením přijímám postoje státních zástupců, kteří v takovém případě ochotně dávají souhlas k odložení případu. Chápat mohu, ale přijmout nemusím. Nepřiznaný leč uznávaný názor příslušníků orgánů činných v trestním řízení, že obviněný nezasluhuje ochranu, je-li sám napaden útokem trestného činu, je ve skutečnosti popřením principů právního státu. I zločinec má právo na ochranu své osoby proti napadení, a orgány činné v trestním řízení mají morální povinnost mu pomoci. Přimlouvám se za opuštění praxe, v které se vůbec neprověřuje podezření na trestný čin, podané obviněným. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-08-01 16:42:27
Velká Británie - Byl jmenován 17letý mladík obviněný z vraždy tří dívek, které byly pobodány na tanečním kurzu s tématikou Taylor Swift v Southportu. Axel Muganwa Rudakubana je rovněž obviněn z deseti pokusů o vraždu poté, co bylo při pondělním útoku vážně zraněno dalších osm dětí a dva dospělí. The post 17letý chlapec je obviněný ze 3 vražd a 10 pokusů o vraždu. Po útocích na kurzu s tématikou Taylor Swift vypukly v Británii násilné nepokoje first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-07-06 17:59:00
Andrew Tate může opustit Rumunsko, na soud však musí čekat na půdě EU
Obviněný influencer Andrew Tate může opustit Rumunsko, musí ale zůstat v EU při čekání na soudní proces. Je obviněný z obchodu s lidmi i organizace zločinecké skupiny.
Čas načtení: 2025-02-21 12:04:50
Obviněný z dvojnásobné vraždy v Hradci se k činu doznal
Šestnáctiletý mladistvý, který je obviněný z dvojnásobné vraždy v Hradci Králové, se k činu doznal, a to za přítomnosti obhájce, řekl ČT24 kriminalista Roman Popiolek, který byl u chlapcova výslechu. Obviněný podle dosavadních zjištění nepatřil k žádné teroristické ani extremistické skupině, uvedl Popiolek.
Čas načtení: 2023-12-17 16:01:55
Píše sa rok 1609. Uznávaný maliar Caravaggio (1571 – 1610) je už tri roky na úteku. Obvinený z vraždy potomka z vysoko postavenej rímskej rodiny (v súboji z lásky) je odsúdený ...
Čas načtení: 2016-06-29 01:00:00
Vazba není důkazem o vině obviněného
V průběhu trestního řízení může vyvstat potřeba zajistit osobu, proti níž se trestní řízení vede, a to jejím dočasným umístěním do vazby. Vzít do vazby lze toliko osobu, proti níž již bylo zahájeno trestní stíhání. O vzetí do vazby je třeba bez průtahů vyrozumět některého rodinného příslušníka obviněného, jakož i jeho zaměstnavatele, pokud obviněný neprohlásí, že s takovým vyrozuměním nesouhlasí. V případě mladistvého obviněného musí být rodinný příslušník vyrozuměn vždy.
Čas načtení: 2021-09-17 19:07:50
V článku Česká justice převzala nepřesnou zprávu ČTK jsem komentoval zprávu ČTK z jednoho dílčího jednání zlínské pobočky Krajského soudu Brno, aniž bych řádně vysvětlil, o co se v procesu jedná. Není to ostatně zřejmé ani ze zmíněné zprávy ČTK. Proto se k příběhu vracím. Vydělávání peněz zneužitím tísně zámožných obviněných považuji za hyenismus. Dostat se do mlýnských kol trestního řízení je neštěstí samo o sobě. Obvinění psychicky strádají, trápí je zhoršení společenského postavení, opouštějí je (špatní) přátelé, někdy se jim rozpadají rodiny a náklady na obhajobu je ruinují. Obohatit se na jejich účet odčerpáním dalších prostředků nabízením předstírané pomoci je skutek, hodný opovržení. Proto tento v podstatě jednoduchý proces stojí za pozornost. Příběh, jímž se zabývá soud ve zmíněném řízení, je vzorovou ukázkou hyenismu zločinců. Jejich obětí měl být zámožný podnikatel J. N., který se dostal před soud kvůli údajnému vydírání svého veledlužníka P. B. Krátce před podáním obžaloby se k němu nechal uvést K. E. a nabídl mu zastavení trestního stíhání za obrovské snížení pohledávky za P. B. Tvrdil, že jej vyslal zmocněnec veledlužníka, který mu ale svůj zájem osobně potvrdil a slíbil provizi za úspěšné vyřízení zadání. K. E. ale neuspěl: obviněný jej odmítl s tím, že si nebude kupovat spravedlnost. Ostatně vyjednavač ani nedokázal vysvětlit mechanismus zastavení trestního stíhání. J. N. si tehdy neuvědomil, že asi čelil pokusu o podvod a nepodal trestní oznámení. Sice o příhodě hovořil při své obhajobě a ostatně K. E. a jeho průvodce P. K. později o té věci vypovídali před soudem, ale státního zástupce ani soudce to nezaujalo. Když konečně padlo trestní oznámení, skončilo založeno v archivu příslušného útvaru NCOZ. V této části děje byl P. K. pouhým zprostředkovatelem setkání, průvodcem a pozorovatelem. Zážitek jej ale inspiroval k vymyšlení dalšího pokusu o podvod. Vůně velkých peněz ho zmámila. Oslovil znova opatrného J. N., tehdy již obžalovaného, a nabídl mu zařízení zprošťujícího rozsudku za 20 milionu korun na úplatky a jeho provizi. Po prvostupňovém rozsudku přišel opět a vysvětlil nepravomocně odsouzenému, že rozsudku mohl uniknout, kdyby zaplatil. Nabízel, že může zařídit vrácení spisu zpět do Zlína rozhodnutím odvolacího soudu. Ale nabízená služba podražila o pět milionu korun. Přicházel pak opakovaně a vůbec ho nenapadlo, že by jejich schůzky mohla sledovat policie. Předstíral, že mluví za skupinu, která má rozvinuté styky zejména mezi státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a přes přísedící může ovlivnit soudce. Později se ukázalo, že skutečně nebyl sám. Získal spolupracovníka V. N., jenž se dobře znal s K. J., jedním z přísedících. Jeho přičiněním mohl před J. N. předvádět, že má průběžné informace o dění uvnitř senátu. S účelem získávání informací jej ale neseznámil. Dalším byl právník S.N., vypuzený z advokacie, který poskytoval právnické rady a vyprávěl, že se ze studií zná s některými státními zástupci z Olomouce, s nimiž se může radit, a vykonal i další „záslužné“ skutky. Nebál se zatelefonovat na Vrchní soud v Olomouci, vydávat se za obžalovaného a dožadovat se informací o stavu odvolacího řízení. Domluvil si schůzku s jedním z olomouckých státních zástupců a spiklenci umožnili podváděnému J. N. setkání zpovzdálí pozorovat. Doporučil, aby obhajoba poskytla nějaký nový významný důkaz v neprospěch veledlužníka. Následně se pak našel svědek, který písemně sdělil soudu, že jej P. B uplácel, aby podal svědectví v jeho prospěch. Předseda senátu jej ale ani nevpustil do soudní síně, takže tato iniciativa pachatelů vyzněla naprázdno. P. K. ale neodkryl svým společníkům smysl jejich podnikání: měli podporovat obhajobu J. N. a těšit se na provizi za úspěch. P. K. jim údajně vyprávěl, že odsouzený J. N. jim po zproštění obžaloby svěří vymáhání mnohamilionové pohledávky za bývalým společníkem P. B. Nakonec na P. K. policie nastražila past: umožnila mu odvézt si z vily J. N. Deset milionů korun v bankovkách „ jako zálohu“. Do zatčení stačil z nich utratit necelé dva miliony a zbytek někde dobře uschoval. Pak ale spadla klec. Policie zadržela celou trojici a k ní navíc přísedícího J. K. Ve vazbě ale zůstal jen P. K. Přísedícího policie neobvinila. Ruče rezignoval na funkci, takže nemůže být potrestán aspoň kázeňsky. Dokazování před soudem proběhlo standardním způsobem a po jednání z 15.září je prakticky ukončené. Průběh tohoto jednání měl povahu paběrkování: četly se některé listiny, soud si vyžádal drobná doplňující vysvětlení od obžalovaného P. K. a poškozeného J. N. Požadavku obhájce na přehrání několika zvukových záznamů vyhověl soud jen částečně: něco nechal přehrát, ale část přehrávek nahradil přečtením jejich přepisů. Nejvýznamnější událostí bylo vyhlášení usnesení o ponechání P. K. ve vazbě. Předseda senátu odůvodnil rozhodnutí blízkostí vyhlášení rozsudku, jež povede k nahrazení vazby výkonem trestu. Obvinění P. K. a S. N. doznali vinu a požádali o dohodu o vině a trestu. Tím výrazně zjednodušili práci soudu. Nemusel totiž provádět dokazování za účelem jejich usvědčení. Naproti tomu V. N. brání svou nevinu přímo sveřepě. Policie o něm tvrdí, že se před předváděním olomouckého státního zástupce zúčastnil setkání v lese s J. N. a s P. K. Obžalovaný účast na schůzce tvrdošíjně popírá. Je prokázané, že k ní došlo a mimo P. K. a J. N. se jí zúčastnil další muž, jehož J. N. neznal. Uvedl o něm, že měl kapuci, takže přítomnost S. N. nemůže popřít ani potvrdit. Hlavní obžalovaný samozřejmě zná totožnost „muže s kapucí“, ale nejeví chuť potvrdit kamarádovi V. N. alibi. Pro obžalovaného V. V. je situace vskutku nepříjemná: je možné, že v případě vyvrácení domněnky o jeho účasti na lesní schůzce by měl naději na zproštění obhajoby, protože není prokázáno, že by znal důvody zájmu obžalovaného P. K. o jím získávané informace od přísedícího K. J. Proces již brzy skončí a jeho výsledek potvrdí výjimečnou platnost přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Je ovšem holou skutečností, že policie obžalovaného P. K. poskytnutím státních peněz (schváleným státním zástupcem) do jámy postrčila, protože poškozený J. N. by v žádném případě požadované výpalné nezaplatil.
Čas načtení: 2021-07-29 13:08:14
Každá vláda je svým způsobem špatná. Přesto není naděje, že bychom se někdy dožili zlatého věku, v němž bychom se bez takové instituce obešli. Platí to i o vládě v demokratickém zřízení, jež je nejpřijatelnější ze všech špatných způsobů vládnutí. Jeho předností má být skutečnost, že všechna moc pochází z lidu a lid má takovou vládu, jakou si zaslouží. Snílci očekávají, že ti, již vzešli z vůle lidu, budou vládnout spravedlivě, účinně, bezchybně a nebudou zneužívat svěřené postavení ve svůj osobní prospěch na úkor celku. Krásný obraz ale narušuje úkaz, nazývaný střet zájmů: jedinec, nadaný mocí, propůjčenou mu lidem, ji využívá k získávání neoprávněných výhod, jež jiní lidé nemají, a obohacuje se. V našich švejkolandských podmínkách se o střetu zájmů hovoří tím častěji a intenzivněji, čím blíže máme k parlamentním volbám. A jediným, o kom se v této souvislosti mluví jmenovitě, je trojjediný Andrej Babiš, předseda hnutí ANO, předseda vlády a obviněný v jedné osobě. Vyčítá se mu, že je stále majitelem Agrofertu, i když jej svěřil do správy svěřenského fondu. Netuším, proč to jeho odpůrce popuzuje, když jinak to ani být nemůže. Dále se tvrdí, že mocný muž Agrofert dále ovládá. O tom, kdy a jakými cestami, opozice mlčí. Konečně se má za to, že Agrofert díky vysokému postavení svého majitele získává dotace, na které nemá nárok, jichž se jiní zájemci nedomohou a bez nichž by patrně zkrachoval. Jsou také obavy, že Evropská unie zastaví finanční podporu České republiky, pokud bude předsedou vlády Andrej Babiš, nebo pokud neopustí postavení ve střetu zájmů. Občas se mu dostává knížecí rady, aby buď prodal Agrofert a opustil tak postavení ve střetu zájmů, nebo aby odešel z politiky a splnil tak sen svých odpůrců, kteří ho zatím v politickém souboji nedokázali porazit (co není, může být). Je to zajímavá myšlenka: podle jejích nositelů bohatství zbavuje občana části jeho politických práv, vylučuje ho z účasti na správě státu. Jeho odpůrci také prosazují požadavek na zákaz poskytování Agrofertu dotací, dokud je Andrej Babiš ve významném politickém postavení. Zákaz by měl být paušální, takže Agrofert by přišel i o dotace, na které má nesporný nárok a byl by znevýhodněn proti konkurenci. Je nesporné, že obrovská osobní moc v rukou Andreje Babiše mu dává možnost všechny odpudivé účinky střetu zájmů využít. Opozice má za dané, že je Andrej Babiš skutečně využívá. Nedovolím si tvrdit, že by opozice nemohla mít pravdu, ale namítám, že není správné kohokoli křižovat na základě pouhých předpokladů. Důkazy v jeho neprospěch jsem zatím neviděl, což ovšem nevylučuje, že by se mohly najít. Ovládání firmy lze provést pouze konkrétními řídícími úkony, které zanechávají stopy a provází je spotřeba času. Andrej Babiš je mimořádně výkonný a pracovitý jedinec, který je díky všetečnosti médií téměř stále pod veřejnou kontrolou. Kdyby se prokázalo, že přesto mu zbývá energie a čas na uplatňování vlivu na chod Agrofertu, byla by to voda na mlýn opozice. Způsoby prověření jeho aktivit s cílem obstarání důkazů, že skutečně ovládá Agrofert, jsou dostupné. Je zvláštní, že opozici neláká možnost příslušné prověřování vyvolat. Jeho výsledky by možná skutečně učinily Babišovo postavení neudržitelným. Na druhé straně by ovšem mohly prokázat, že obvinění jsou jen prázdná slova. Ať by byl výsledek jakýkoli, dal by se použít v předvolební agitaci ve prospěch či v neprospěch jak jeho, tak jeho odpůrců. Podobné to je s tvrzením o neoprávněném poskytování dotací Agrofertu. Prověřování pravdivosti tvrzení by nemuselo být složité. Případů poskytnutí dotace Agrofertu je omezený počet a jsou jistě doložitelné dokumentací. Přezkoumání každého jednotlivého případu je proveditelné. Pro opozici by bylo velkým úspěchem, pokud by se prokázalo, že část dotací dostal Agrofert neoprávněně. Nevyužít takové možnosti k ovlivnění voličů by byl přímo hřích. Zatím se ale zdá, že takové šetření nikdo nevyvolá. Proč asi? Snad z obav, že by se nenašlo nic, co by poškodilo důvěryhodnost Andreje Babiše? V obou výše uvedených případech by nalezení důkazů v neprospěch Andreje Babiše znamenalo, že požadavek jeho odpůrců na jeho rezignaci by byl legitimní. Nenalezení by naopak bylo důkazem, že jeho odpůrci jsou pouze jaloví mluvkové. Nositelé hypotézy o střetu zájmů Andreje Babiše se snaží získat podporu orgánů Evropské unie. Neuvědomují si patrně, že podlamují suverenitu státu. O tom, kdo je předsedou vlády, mohou rozhodovat pouze voliči. Platí to i v případě hloupého rozhodnutí, neboť jak výše uvedeno, národ má nárok na takovou vládu, jakou si zasluhuje. Je nepřípustné nabízet Evropské unii možnost k zasahování do vnitřních poměrů státu. Shrnuji, že postavení Andreje Babiše ve strukturách státní moci jej staví do hypotetického postavení střetu zájmu. Je to ale jen možnost, nikoli prokázané zneužití moci. Pro opozici by bylo velmi výhodné, kdyby mohla voličům předložit důkazy, že Andrej Babiš skutečně zneužívá svého postavení. Na jejich obstarání jí mnoho času nezbývá. Pokud ví, že by nezískala důkazy, a přesto o jeho střetu zájmů dále mluví, vybočuje z hranic férového politického boje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-11-27 12:00:39
Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení. Obvykle nahlíží jen do kauz, které něčím vybočují z řady, neboť po seznamování s těmi bezchybnými není poptávka a ostatně by nemělo smysl. Stává se svědkem neprofesionality, netečnosti a svévole orgánů. Snaží se potírat nepravosti, ale nemá k dispozici účinné nástroje a většinou jen bezmocně přihlíží svévoli orgánů činných v trestním řízení. Souhrn vnímaných dojmů je depresivní. Protiváhou je uspokojení z výsledku řízení, k jehož dosažení směřovalo jeho úsilí. Ale velmi intenzivně prožívá vzácná radostná překvapení, jimiž je neočekávaný návrat vězněné osoby na svobodu, jehož důvody dokonce někdy nejsou v danou chvíli obšťastněnému známy. První případ tohoto druhu v mé kariéře justičního prudiče se stal v průběhu vazebního stíhaní obviněného R. R. Dozorce ho vyzval k vyklizení cely, protože věznice dostala od soudu příkaz k jeho okamžitému propuštění. Pan obžalovaný měl dar navazování familiárního vztahu s personálem věznice, proto zprávu zprvu pojal jako žert a nechtěl celu opustit. Vyprávěl mi pak, že dozorce také měl smysl pro humor, takže jako pomůcku k jeho vypuzení z cely použil koště. O důvodech propuštění jsme se pak dověděli asi o dva týdny později po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze. Případ je zajímavým dokladem o síle formálních předpisů. R. R. se dostavil k trestnímu řízení ze Spolkové republiky Německo, kam emigroval před mnoha lety. Hned na letišti byl zadržen a na návrh státního zástupce Tomáše Milce se dostal do vazby. Jeho věcí se pak zabýval Krajský soud v Praze senátem předsedkyně Oldřišky Rysové. Ta zásadně zamítala všechny žádosti o jeho propuštění z vazby. Spolek Šalamoun nabídl soudu ve vazebním řízení záruku za obviněného. R. R. podal Vrchnímu soudu v Praze stížnost proti zamítnutí žádosti o propuštění. Totéž učinil Spolek Šalamoun, který přidal námitku podjatosti proti účasti ve stížnostním řízení soudkyně Jaroslavy Maternové. Paní soudkyně se nevyloučila a Spolek Šalamoun podal proti jejímu rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, které soud vyhověl usnesením z 26. dubna 2007. Po návratu spisu k Vrchnímu soudu v Praze si soudci všimli, že soudkyně Oldřiška Rysová se opět činila a zamítla další žádost o propuštění z vazby. V té době ale neměla v ruce trestní spis pana obviněného, takže nebyla oprávněna činit jakékoli úkony v jeho věci. Vrchní soud v Praze proto shledal neplatnost jejího rozhodnutí a z důvodu vypršení procesní lhůty nařídil usnesením z 18. května 2007 okamžité propuštění obžalovaného z vazby. Slyšet jej v telefonu, že je na ulici a neví, kam má jít, byl silný a radostný zážitek. R.R. pak ukázněně docházel na hlavní líčení. Vyslechl si prvostupňový rozsudek, podal prostřednictvím obhájkyně odvolání a když mu předsedkyně senátu nevrátila pas, v klidu si na obecním úřadě v místě svého trvalého bydliště nechal vystavit občanský průkaz a odjel zpět do Německa. Už se pak nikdy nevrátil. Teprve po těchto událostech si zažádal o německé občanství a stal se spokojeným německým důchodcem. Dramatičtější byl podobný případ navrácení na svobodu odsouzeného R. A., jemuž dnes již bývalá soudkyně M. N. nadělila v prvostupňovém řízení devět let vězení za účast na bankovní loupeži se zbraní v ruce. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, které se nesnesitelně vleklo. Předsedkyně senátu vedla řízení zvláštním způsobem. Pokračování hlavního líčení nařizovala ve velmi dlouhých intervalech. Nechala se vést přísedícím, bývalým policistou. Když jí promítl na obrazovku videozáznam z bankovních kamer, na němž se pohybovali tři maskovaní muži téměř stejných postav, vrhla pohled na trojici obžalovaných, přivedených z vazby, z nichž prostřední převyšoval své druhy o hlavu, a zeptala se přísedícího, zda si skutečně myslí, že ti tři jsou pachateli. Ale klidně soudila dál. Spolek Šalamoun navrhl kvůli průtahům a jiným pochybením, aby s ní předseda soudu zavedl kárné řízení, a kromě toho upozornil nadřízený soud na extrémní průtahy řízení. Výsledkem bylo propuštění z vazby celé trojice obžalovaných z důvodu neúnosných průtahů prvostupňového řízení. Předsedkyně senátu se vyhnula kárnému řízení tím, že se vzdala hodnosti soudkyně. Případ pak převzal jiný soudce, jenž všechny tři obžalované postupně zprostil obžaloby, R. A. jako prvního. Vrchní soud v Praze zprošťující rozsudky potvrdil ve veřejném zasedání. To vše jsem nevěděl, když mi R. A. telefonoval, že právě vyšel z věznice a neví, proč je na svobodě. Projelo mi hlavou, že soud z neznámých důvodů nevzal do úvahy, že obviněný, nepravomocně odsouzený na devět let za bankovní loupež se zbraní v ruce, by hypoteticky mohl být nebezpečný pro občany a dalo by se očekávat, že uprchne. Dopadlo to ale dobře. R.A. neuprchl, zúčastnil se řízení a krátce po právní moci zprošťujícího rozsudku založil rodinu. Má krásné děti a úspěšně podniká. Třetím případem překvapivého propuštění na svobodu byl příběh odsouzené M. Sch., která nastoupila k odpykání sedmiletého trestu do věznice na vtipné adrese Rozkoš 990. Ale již po sedmi měsících ji dne 11. prosince 2018 věznice propustila na svobodu v oblečení, získaném od charity. O důvodech propuštění nic nevěděla. V tomto případě se ale aspoň dalo vyvodit, že je to výsledek zrušení rozsudku zásahem Nejvyššího soudu ČR, vyvolaným dovoláním. Byla to velká radost, ale pro M.Sch. i začátek nepříjemných starostí. Byla sice na svobodě, ale stále v postavení obžalované, což ji zbavovalo nároku na podporu v nezaměstnanosti, popřípadě na jiné dávky, ale současně ztěžovalo její uplatnění na trhu práce. Dostala se do existenční tísně. Pravomocného zproštění se domohla až 24. června 2020 usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Čekání na ně jí nenávistným zásahem prodloužil o sedm měsíců státní zástupce Radek Mezlík, dnes vyslaný úřadem Marie Benešové jako česká posila do Úřadu evropského žalobce. Čtvrtým překvapením byla telefonická zpráva, že se nenadále „na ulici“ ocitla chráněnka spolku Chamurappi,33letá matka tří dětí, žádající již potřetí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Prvé dva pokusy, na nichž jsme se nepodíleli, byly neúspěšné. Soud prvního stupně sice rozhodl o jejím propuštění, ale vždy se odvolala státní zástupkyně a stížnostní soud příznivé rozhodnutí zrušil. V této situaci podal spolek Chamurappi třetí návrh na podmíněné propuštění, spojený s převzetím společenské záruky. První veřejné zasedání proběhlo ve velmi příjemném ovzduší. Z chování předsedy senátu se dalo usuzovat, že je vnitřně připraven žadatelku propustit a je vděčný za vpád spolku Chamurappi, který v krátké době po posledním neúspěchu toto řízení znova otevřel. Soudce mohl rozhodnout hned při prvním veřejném zasedání, ale neučinil tak. Chtěl si zřejmě opatřit protiváhu proti odporu státního zástupce, proto přibral k řízení znalce psychiatra a psychologa. Jenže znalci byli nepřátelsky naladění proti žadatelce a proti jejímu propuštění se postavili. Tvrdili, že žadatelka trpí neléčitelnou kombinovanou poruchou osobnosti, která může způsobit, že nezvládne těžkosti života na svobodě a vrátí se k asociálnímu jednání. Pak se jednoznačně proti propuštění postavil státní zástupce a dílo zmaru bylo dokonáno. Dne 18. listopadu jsem vyčetl na internetu, že soud prvního stupně odeslal spis stížnostnímu soudu 4. listopadu. Odhadoval jsem, že možná někdy koncem roku padne rozhodnutí a vzhledem k ustáleným právním názorům, jež stížnostní soud projevil ve dvou předchozích procesech, jsem byl připraven na zamítnutí stížnosti, v příznivém případě na vrácení věci soudu prvního stupně. Propuštění žadatelky a rychlost rozhodování stížnostního soudu mě příjemně překvapily. Četnost radostných překvapení je ale nepříjemně nízká. Daleko častěji se na nás a naše chráněnce valí různé pohromy. Lidského utrpení není nikdy dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-02 17:09:00
Zločin na vězni není zločinem?
Na MUDr. Jaroslava Bartáka lze pohlížet jako na padlou hvězdu. Byly časy, kdy jako sekretář elitářského Lions Clubu byl nepřehlédnutelnou hvězdou společenského života, s kterou se rády fotografovaly nejvýznamnější celebrity včetně prezidenta republiky. „Zakopl“ o hanebné nakládání se zaměstnankyněmi, které mu vyneslo odsouzení na 12 let odnětí svobody. Propad ze společenského výsluní a luxusu do vězeňského prostředí byl pro něj šokem. S novými životními podmínkami se vyrovnával s nechutí a špatně a dle mého soudu je dosud úplně nestrávil. Dne 17. dubna 2020 se Vrchní soud v Praze v senátu předsedy JUDr. Michala Hodouška, s přísedícími JUDr. Martinem Zelenkou a JUDr. Michaelou Pařízkovou, zabýval odvoláním odsouzeného Jaroslava Bartáka proti rozsudku senátu předsedkyně JUDr. Evy Drahotové liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem z 5. října 2019, kterým byl pan obžalovaný za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vraždy a za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vydírání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Soud v podstatné části odvolání zamítl, nicméně snížil trest na šest let odnětí svobody. Uzavřelo se tak „třetí kolo“ procesu, na jehož začátku liberecký soud uložil trest 18 let odnětí svobody. Vzhledem k tomu výsledek „třetího kola“ není úplně špatný. Ovšem pan obžalovaný jistě spokojen není, takže v brzké budoucnosti ještě o tomto případu uslyšíme. Fantasmagorie Jaroslava Bartáka Trestného jednání, kvůli němuž stojí před soudem nyní, se měl dopustit v době výkonu trestu tím, že se ve své mysli zabýval přípravou vražd a násilného vydírání šesti osob, které mu měly pomoci k pádu, a k nimž pociťoval zášť. Kromě toho snil o útěku z vězení do Běloruska fantaskním způsobem s použitím vrtulníku a soukromého Gripenu. Těmito myšlenkami se zabýval zvlášť intenzivně, když se posilnil vodkou, kterou mu kdosi do věznice dodával za přemrštěnou cenu. Soudkyně Eva Drahotová si na začátku soudního řízení docela vážně zjišťovala, zda by skutečně mohl na vězeňském dvoře přistát vrtulník, ale nakonec pochopila, že tato část jeho opileckých bludů je příliš výstřední a dále se jí nezabývala. V současné fázi řízení příprava útěku již není předmětem obžaloby. Je pozoruhodné, že povahu jedné části opileckého blábolení soud ocenil správně, ale zbytek nadále bere smrtelně vážně. Za něco přece pan obžalovaný odsouzen být musí. Jaroslav Barták nedokázal udržet své fantasmagorie uvnitř hlavy. Nejdříve je vypustil do psaných poznámek, později se začal svěřovat spoluvězni, mnohonásobnému recidivistovi Miloši Levkovi, který se rád zúčastnil alkoholových sedánek, a pomáhal mu svými nápady bludné představy rozvíjet. Začal hrát úlohu prostředníka, který měl zabezpečit uskutečnění Bartákových šílených představ. Podle pozdější výpovědi před soudem z počátku považoval jeho bláboly za legraci a snažil se z jejich tvůrce tahat peníze, ale pak u něj došlo k náhlému zlomu, jehož motivace zůstává nevysvětlena: pochopil, že Bartákovo vyprávění lze vyložit jako plánování závažné trestné činnosti a našel způsob, jak vyrozumět policii a obstarat důkazy. Prý chtěl předejít neštěstí. Ukradl spoluvězni část jeho poznámek a zejména si opatřil hodinky s vestavěným audiovizuálním záznamovým zařízením, na které nahrál část rozhovorů. Nahrávky jsou hlavním usvědčujícím důkazem proti panu obžalovanému. Shodou okolností právě v té době žádal o podmínečné propuštění a své zásluhy o usvědčení zločince Bartáka neúspěšně použil k posílení svého postavení v příslušném řízení. „Třetímu kolu“ předcházelo zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze z 1. listopadu 2016 i rozsudku senátu JUDr. Evy Drahotové z 15. června 2016 usnesením senátu JUDr. Danuše Novotné Nejvyššího soudu ČR z 18. prosince 2017. Odůvodnění zrušujícího rozhodnutí bylo pro nalézací i odvolací soud přímo zdrcující, neboť soud zjistil v jednání obou instancí hrubá pochybení a extrémní nesoulad mezi důkazy a právními závěry jejich rozhodnutí. Podle něj „účelem trestního řízení není jen „potrestání pachatele“, ale rovněž „fair“ proces. Tomuto elementárnímu požadavku soudy obou stupňů … nedostály, když jednaly … svévolně, a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, který … zavdává příčinu k posouzení dovolání obviněného jako odůvodněného … provedeným dokazováním … nebylo jednoznačně prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu obžalobou kladeno za vinu.“ Slabinou rozhodování obou soudů bylo především vyhodnocení psychopatických úvah Jaroslava Bartáka jako vážně míněné přípravy napadení jím nenáviděných osob a připuštění uskutečnitelnosti jeho zločinných záměrů. K těmto názorům soudy dospěly mimo jiné vyhodnocením svědeckých výpovědí recidivisty Miloše Levka, které považovaly za věrohodné, bez ohledu na to, že jde o výtečníka, jenž velkou část své dospělosti prožil ve vězení. Ale jejich názor Nejvyšší soud ČR nesdílel, neboť přihlédl k povaze svědkovy osobnosti a nepovažoval za objasněné důvody, proč se najednou z „přihrávače“ pana odsouzeného stal jeho karatelem. Nevěrohodný svědek Dále Nejvyšší soud ČR neuznal za jednoznačně prokázanou použitelnost jako důkazu videozáznamů rozhovorů pana obžalovaného s recidivistou Milošem Levkem. Nebyla objasněna motivace Miloše Levka k jejich obstarání a způsob, jak se do vězení dostaly hodinky a kdo a jak pak zařídil jejich doručení policistovi Ing. Bc. Josefu Marešovi. Policistova úloha v této věci je stále převážně nejasná. Soudy, jimž zrušil rozsudky Nejvyšší soud ČR, jsou v obnoveném řízení vázány jeho právním názorem a musí se snažit vytknuté nedostatky odstranit. Jako pozorovatel hlavních líčení „třetího kola“ u libereckého soudu jsem přesvědčen, že senát Evy Drahotové v tomto případě nemohl dostát povinnosti. Při nápravě se nemohl obejít bez součinnosti Miloše Levka a (dnes již bývalého) policisty Josefa Mareše. Jenže Miloš Levko již v tomto kole odmítl vypovídat a ostatně jeho věrohodnost utrpěla další ránu, neboť 20. dubna 2018 mu Okresní soud v Liberci uložil další nepodmíněný trest. Policista svou výpověď v potřebném směru nedoplnil. Soud na něj ostatně nijak nenaléhal. Senát sice doplnil dokazování zajímavými výslechy nových svědků, ale jejich výpovědi byly z hlediska vad, vytýkaných Nejvyšším soudem ČR, prakticky nadbytečné. Malý posun nastal pouze v poznatcích o použití hodinek se zařízením pro audiovizuální záznam, a to velmi zajímavou výpovědí svědkyně Terezy Tiché. Podle jejího vyprávění ji Miloš Levko při návštěvě vyrozuměl, že za ní přijde posel s balíčkem, který má převzít a předat kaplance Mgr. Renatě Wachové. Sotva opustila věznici, již jí posel zatelefonoval a pak přinesl balíček. Doma do něj nahlédla a našla v něm hodinky. Podle pokynu jej předala kaplance. Ta ovšem její údaje popřela. Proto soud provedl důkaz konfrontací obou svědkyň, v nichž obě trvaly na svém. Sdělení svědkyně Terezy Tiché je skutečně pozoruhodné. Pokud je pravdivé, dokazuje, že Miloš Levko měl pružné spojení s kýmsi mimo věznici, od koho si mohl nechat obstarat cokoli a jehož pohyby mohl organizovat. Posel se okamžitě dověděl o odchodu svědkyně z věznice. O tom, jak měl Miloš Levko zajištěnu komunikaci s vnějším prostředím, není nic známo. Přes tuto drobnost se soud nacházel ve stejné důkazní nouzi jako v předcházejícím kole. Nastala patová situace. Soud ji vyřešil tím, že v podstatě setrval na právním názoru předchozího rozsudku. Kdyby se řídil zásadou „in dubio pro reo“ a vynesl pro nedostatek důkazů zprošťující rozsudek, úspěšnost případného odvolání státního zástupce by nebyla zaručena. Cokoli jako důkaz Neutěšená důkazní situace nalézacího soudu se přenesla na odvolací soud, který se snažil překonat ji vyvracením argumentů odvolání v nevýznamných bodech. Pomáhal si všemi možnými způsoby, například obsáhlým znevažováním osobnosti svědka Miky Bauera, když daleko horší osobnostní profil Miloše Levka jeho uznání za věrohodného svědka nevadil. Ale na povaze důkazní situace stejně nic nezměnil. Odvolací soud také nadále uznává audiovizuální záznamy, pořízené Milošem Levkem, za přípustný, zákonně získaný důkaz. Úvahám o použitelnosti záznamů věnuje velký prostor a dospívá k obecnému závěru, jenž si jako laik dovoluji shrnout takto: je-li to v zájmu Spravedlnosti na potrestání vybraného jedince třeba, lze jako důkaz použít úplně cokoli. Nemohu si odpustit poznámku, že před časem senát současného přísedícího JUDr. Martina Zelenky rozhodl o nezákonnosti použití odposlechů v kauze MUDr. Davida Ratha. Nebylo zřejmě v zájmu Spravedlnosti, aby byl tento obžalovaný potrestán, naopak v případě MUDr. Jaroslava Bartáka slepá bohyně zřejmě vyžaduje jeho odsouzení. Oba soudy ve svých úvahách ignorují dvě podstatné okolnosti. Především tu, že pouhým vnesením hodinek s audiovizuálním záznamovým zařízením do věznice a jejich pozdějším vynesením došlo k porušení zákona o výkonu vazby a trestu, za který by Miloš Levko měl být v nejlepším případě kázeňsky potrestán. Trestu unikl mimo jiné zásluhou policisty Josefa Mareše, který o přítomnosti hodinek a účelu jejich použití neinformoval vedení věznice, když už nesplnil úřední povinnost proti nezákonnému jednání zasáhnout. Samozřejmě, policista mohl Levkovu akci legalizovat jejím zařazením do úkonů trestního řízení, to ale neučinil. Druhou významnou okolností je skutečnost, že hodinky se do věznice a ven dostaly koordinovaným nezákonným jednáním Miloše Levka a jeho pomahačů čili organizované skupiny pachatelů. Také je zřejmé, že si je opatřil s cílem narušit osobnostní práva obžalovaného Jaroslava Bartáka a způsobit mu škodu. Nepřijatelnost jednání této skupiny nelze omlouvat ani tím, že odvrátili nebezpečí od šesti osob, nenáviděných panem obžalovaným, neboť jim ve skutečnosti žádné nehrozilo: Jaroslav Barták je odvrátil již tím, že se spoléhal na splnění jeho pokynů právě udavačem Milošem Levkem. Nesdílím nevyslovené názory obou zmíněných soudů, že organizovaná skupina jednala v zájmu veřejného prospěchu. Protože se jednalo o útok na bezpečnost a soukromí vězně, vyšetřování akce „hodinky“ nebylo nikdy zahájeno. Policista Josef Mareš nezákonné jednání sice nelegalizoval, ale jeho pachatele zaštítil mlčením. V dané situaci odvolací soud setrval na závěrech svého dřívějšího zrušeného rozhodnutí a „umyl si ruce“ mírným snížením trestu. Komu posloužily soudy? Obžalovaný Jaroslav Barták zřejmě nevzbuzuje sympatie a pokud by šlo jen o jeho životní úděl, nemělo by smysl se touto kauzou zabývat, protože zřejmě vstoupí do „čtvrtého kola“. Nabízejí se ale otázky, jež svým významem přesahují rámec tohoto řízení. Jistě stojí za přemýšlení otázka, zda je správné uznat za trestný čin zmatené dění v hlavě obžalovaného, jehož výhonky jen občas vyhřeznou do vězeňského prostředí a dál se nedostanou čili není důvod považovat je za reálnou hrozbu. Pozornost zaslouží i otázka, zda je přípustné, aby se o zákonnosti a použitelnosti důkazů rozhodovalo nikoli podle pevně stanovených pravidel, ale podle subjektivního posouzení naléhavosti potřeby vyhovět Spravedlnosti odsouzením obviněného za každou cenu. Nejdůležitější je otázka, komu vlastně v tomto řízení posloužily soudy. Soudci budou samozřejmě jednohlasně tvrdit, že posloužili Spravedlnosti odsouzením psychopata, jenž vymýšlel hrůzné postihy svých nepřátel v bezmocné zlosti kvůli ponížení uvržením do vězení, jehož se mu oprávněně dostalo kvůli jeho nevhodnému chování. V obhajobě tohoto stanoviska nebude soudům překážet skutečnost, kterou buď vůbec nechtějí vidět, nebo ji hrubě podceňují: o vyvolání tohoto trestního řízení se zasloužila organizovaná skupina osob, působících ve věznici i mimo ni, s funkčním komunikačním propojením, která soustavně porušovala zákon o výkonu trestu. Jejím hlavním činitelem byl nejspíš recidivista Miloš Levko (nebyl-li řízen někým důležitějším zvenčí). V určitém okamžiku se cílem skupiny stala kriminalizace Jaroslava Bartáka a díky soudům svého cíle dosáhla. Protože se jednalo „pouze“ o napadení vězně, navíc osoby obecně značně neoblíbené, nezákonnost postupů této skupiny orgány činné v trestním řízení nepohoršila a nedošlo ani k pokusu o vyšetřování její činnosti. Dodnes nebyli identifikováni pomocníci, žijící mimo věznici. Z vědomých účastníků tažení za kriminalizaci Jaroslava Bartáka jsou viditelní Miloš Levko a kaplanka Renata Wachová, kteří již byli společně odsouzeni za jinou trestnou činnost, páchanou ve věznici. Ostatní zůstávají ve stínu. Úsilí pachatelů došlo naplnění díky pomoci vysokého důstojníka kriminální policie, který patrně jinak stojí mimo rámec jejich organizace. O to, zda se Jaroslav Barták psychopatickými výstřelky svého myšlení skutečně dopustil trestného činu, se budou právníci ještě chvíli přít a já jím tyto úvahy rád přenechám. Ale skutečnost, že pan obžalovaný se dostal před soud zásluhou soustavného porušování zákona o výkonu trestu organizovanou skupinou pachatelů, je nezpochybnitelná. A soudy je nepronásledují, naopak je odměňují vyhověním jejich přání. Nabízí se tedy otázka přípustnosti používání nezákonného jednání jako nástroje Spravedlnosti. Vysvětluji, že opakované použití slova Spravedlnost s velkým S není překlep. Používám je pro označení základního principu, jenž by měl ovládat trestní řízení. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-06-19 14:09:02
Hřích a triumf Milana Kundery podle kritika Milana Blahynky
Svého času veřejně obviněný spisovatel Milan Kundera reagoval tenkrát, jak si vzpomínáte, na údajný svůj „mladistvý hříšek“ ne-li hystericky, tak notně nahlas. On to ale nebyl jen hříšek. Jednalo se o lidskou existenci, o léta padesátá a ne, nebyl to jen hříšek, ale přesto mi připadá, že tak inteligentní osobnost jako Milan Kundera přece ví (a musí vědět), že v podobných situacích je lépe mlčet. Nezatloukat, to právě ne, ale mlčet a nic nekomentovat a nerozmazávat. S mlčením a ukrýváním se před veřejností má zrovna tento spisovatel přece bohatou praxi a je na to zvyklý. Nedává rozhovory, nikoho si nepřipustí k tělu a mlčení ve společenském prostoru je mu takříkajíc vlastní. Ono vybočení, kdy přímo vykřikl, na mě působilo, jako by zdatný obchodník uchopil příležitost za pačesy a rozčeřil vody, když už nastala šance. „Hlavně když se o vás mluví, v nejhorším dobře,“ řekl přece Dalí, je to dokonce jeho památný výrok, a Kundera to jistě ví. Nu, a ne že by se jeho knihy snad předtím prodávaly úplně špatně, ale... Kdož ví, třeba se po dotyčném extempore jménem „Udavač“ začaly prodávat o něco lépe, což i nakladatel kvitoval s povděkem. Rejstříkem vzorně opatřená kniha Milana Blahynky Sedm kapitol o díle Milana Kunderyovšem zahrála tuto aféru spíše do ztracena. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Sestává jinak skutečně ze sedmi kapitol a rozhodně není tudíž žádnou další monografií o díle momentálně nejuznávanějšího žijícího českého spisovatele. Jde o výběr Blahynkových statí, které už o Milanu Kunderovi napsal, a to během neuvěřitelných šedesáti let. A Milan Blahynka nás hned úvodem seznámí dokonce i s tím, jak na jeho pokusy o interpretace reagoval pařížský velikán sám, a zde rovnou kladu otázku: „Není to od věci?“ Velikán přece klidně smí soptit jako Vesuv (ať už jde o interpretace politické anebo literární), velikán se dokonce může pýřit jako dívčina mnohého ještě neznalá a velikán má i právo se rozplývat... To vše ovšem má, ba musí být hodnotiteli zcela „volné“. Když mu to totiž jedno nebude, hrozí zde, že kritik uvěří kritizovanému velikánovi, ačkoli právě spisovatelé se přímo živí tím, že jsou těmi nejvěrohodnějšími lháři na světě. Abychom ale byli konkrétnější: hned ve dvou studiích přítomných v této knize se autor odvážně pouští do lehce diskutabilní hry s čísly a v obou případech registruje po estetické stránce pozoruhodně „číselnou“ kompozici Kunderových děl. V prvním případě na to Kundera dokonce reagoval, a to v Umění románu (1986). Nic prý nepočítal, ale díky Milanu Blahynkovi zjistil, že asi bude mít číselnou intuici. Nato Blahynku pochválil, i když jej přímo nepodrbe za ušima. Ne, netvrdím, že se snad Blahynka možná mýlí, ale jeho tendence argumentovat ve svůj prospěch právě a přímo slovy samotného Milana Kundery, je přinejmenším sporná. Blahynkova knížka jinak začíná již dávnou a přiznaně „nevyzrálou“ studií Zahrada Milana Kundery. Ale naštěstí ji doplnil před deseti lety o několik zdařilých, podstatných stránek. Původní raná studie se věnovala Kunderovým knihám Člověk zahrada širá, Poslední máj a Monology, přičemž ta poslední nikdy ani nevyšla. Kundera dnes ovšem ani jednu z těch publikací nechce uznat za regulérní součást svého díla. K tomu ovšem opět nelze než dodat, že i tohle má a musí být slušnému a profesionálnímu kritikovi lhostejné; i správné je, že až do tak dávných dob Milan Blahynka takto drze zabíhá. Kapitola třetí pak skvěle analyzuje první dva sešity Směšných lásek i román Žert a Blahynka poukazuje na to, že Žert do jisté míry nahradil zfilmovanou povídku Já, truchlivý bůh, která v souborném vydání Směšných lásek už dnes není zařazena. Znovu se Blahynku začal Kunderou zaobírat až po sametovém převratu. Právě tehdy totiž vyložil román Nesmrtelnost studií Magie jmen, čísel a prvočísel (1994), která je tu kapitolou čtvrtou a česky (a to je překvapující) prvně vyšla až zde (i když existuje už dřív zveřejněný převod do slovenštiny). V dalších dvou kapitolách se Milan Blahynka věnuje románu Pomalost a některým Kunderovým esejím (Zrazené závěti, Setkání). Nový román „Bezvýznamnost“ analyzuje přepečlivě v poslední kapitole a do jisté míry opět pracuje s čísly. Je-li to šťastné, nevím, a podstatnější možná bude, že toho Blahynka v Kunderovi objevil dost. I mimo své číselné rozbory. Spatřil už zásadní (a podivný) přeryv mezi Kunderovou poezií a prózou, který naopak neexistuje u Šotoly, Šiktance či Holuba, a trefně se sblížil se skutečným leitmotivem Kunderových děl, jímž je reálná NEmožnost zjistit pravdu o často veskrze trapném a banálním životě nás lidí. A také zjištění, že lásku obvykle nevydobudeme, i kdybychom se rozkrájeli. A nepomůže nic. Zesměšnění nás samotných? K získání lásky to není cesta. A tvorba? Taky ne. A obětujeme-li dokonce svou vlastní občanskou existenci? Tím spíš ve hře o lásku prohrajeme. Kundera přesně neví proč, ale vnímá cosi jako předurčenost osudu; a ať je to již s čísly v jeho díle jakkoli, vnímá prostě jeho NEVYPOČITATELNOST. Milan Blahynka: Sedm kapitol o díle Milana Kundery. Ilustrace Michaela Doubková. Vydalo Nakladatelství Kmen. Křenovice 2019. 218 stran
Čas načtení: 2024-02-20 16:26:00
Mynář čeká na verdikt u přestavby penzionu: Policie ukončila vyšetřování dotace 6 milionů
Policie ukončila vyšetřování v případu, ve kterém je bývalý hradní kancléř Vratislav Mynář obviněný kvůli dotaci na přestavbu penzionu v Osvětimanech. Informoval o tom dnes server Seznam Zprávy, podle kterého se Mynář už mohl seznámit s policejním spisem.
Čas načtení: 2024-02-20 14:06:00
Muž okrádal lidi po celém Česku. Dopadli ho policisté ve Velké Británii
Dvanáct okradených seniorů má mít na svědomí Čech, který utekl do Velké Británie. Tamní policisté ho těm královéhradeckým předali na letišti v Praze a rovnou putoval do vazby. Obviněný si měl krádežemi přijít na stovky tisíc korun.
Čas načtení: 2024-02-20 16:03:00
Policie ukončila vyšetřování v případu dotace na přestavbu Mynářova penzionu
Praha - Policie ukončila vyšetřování v případu, ve kterém je bývalý hradní kancléř Vratislav Mynář obviněný kvůli dotaci na přestavbu penzionu v Osvětimanech. Informoval o tom dnes server Seznam Zprávy,...
Čas načtení: 2024-02-21 14:24:00
Ovlivňování veřejných zakázek – obvinění 10 osob
Kriminalisté Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (NCOZ SKPV), odboru závažné hospodářské trestné činnosti, v těchto dnech zahájili trestní stíhání deseti osob, které jsou obviněny z trestných činů „účast na organizované zločinecké skupině“, „zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě“, „legalizace výnosů z trestné činnosti“, „poškození finančních zájmů Evropské unie“, „přijetí úplatku“ a „podplacení“ (dle podílu jednotlivých osob na trestné činnosti).
Čas načtení: 2024-02-21 08:59:41
Soud poslal do vazby pětici obviněných v kauze nemocnic včetně šéfa jihlavské nemocnice
Státní zástupce navrhl poslat do vazby pět z celkem deseti obviněných v případu Krajské zdravotní v Ústí nad Labem a Nemocnice Jihlava. O návrzích ve středu rozhoduje Obvodní soud pro Prahu 9, který uvalil vazbu zatím na čtyři ze stíhaných. Vpodvečer pak byl poslán do vazby i zbývající obviněný, ředitel jihlavské nemocnice Lukáš Velev.
Čas načtení: 2024-02-22 22:02:00
Policie ČR: Ovlivňování veřejných zakázek – obvinění 10 osob
Kriminalisté Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (NCOZ SKPV), odboru závažné hospodářské trestné činnosti, v těchto dnech zahájili trestní stíhání deseti osob, které jsou obviněny z trestných činů „účast na organizované zločinecké skupině“, „zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě“, „legalizace výnosů z trestné činnosti“, „poškození finančních zájmů Evropské unie“, „přijetí úplatku“ a „podplacení“ (dle podílu jednotlivých osob na trestné činnosti).
Čas načtení: 2024-02-23 15:00:01
Vrah zapomněl, že zabíjel. Trojnásobnou vraždu v Klučově objasnili až po 13 letech
Porevoluční roky měly charakter euforie, ale také strachu z nárůstu kriminálních činů. Amnestie prezidenta Havla a podfinancovaná policie situaci také moc nepomohly. Své o tom vědí také obyvatelé středočeské obce Klučov. Pondělí 30. dubna 1990 začínalo jako obyčejný den. V domku nedaleko nádraží byl však nezvyklý klid. Jak už to bývá na vesnici, lidé si vidí obrazně řečeno „do talíře“. Podivný klid zpozorovala sousedka a příbuzná rodiny bydlící ve zmíněném domku. Neváhala a šla se podívat, jestli je vše v pořádku. Co uvnitř našla, ji málem přivedlo k infarktu. Všechny tři ženy v domě ležely polonahé a zavražděné. Nebezpečný deviant na útěku Po výjezdu našli kriminalisté na místě činu ubodanou matku a její dvě dcery. Nejmladší nebylo ani osmnáct let. Všechny ženy byly částečně odhalené, pitva prokázala znásilnění nejmladší z žen, byla zde možnost, že pachatel na ní vykonal soulož až po smrti. Obě dcery byly zavražděny ve spánku, jejich maminka se brutálnímu netvorovi bránila, ale bohužel neúspěšně. Pachatel také ukradl elektroniku a oblečení. Detektivové napjali své síly a s buldočí zatvrzelostí se vydali po stopách vraha. První možnost byli propuštění vězni, kteří se opíjeli v nedaleké hospodě. Pátrání tímto směrem však žádné výsledky nepřineslo. Tento neúspěch se bohužel táhl dlouhých 13 roků. Obrat k lepšímu nastal až díky DNA, v této době nové metodě porovnávání vzorků. Sadistu Jana Holuba pohled na mrtvé tělo vzrušoval. O trest smrti si řekl sám Číst více Genetika jako důkaz Zavedení testování DNA do kriminalistické praxe byl revoluční čin. Od ledna 1992 začala historie genetiky na Kriminalistickém ústavu v Praze. Do té doby si čeští kriminalisté nechávali zpracovávat vzorky u slovenských kolegů či jinde v zahraničí. Jedním z policistů, kteří tuto metodu u nás pomáhali prosadit, byl šéf mordparty Jiří Markovič. V jednom rozhovoru pro noviny popsal, jakým úskalím musí kriminalisté čelit a co pro to mohou udělat politici. Tým Pomníky V roce 1995 se případ dostal do rukou policistů nově vzniklého týmu Pomníky. Procházeli si vše znovu a snažili se „nasát“ místní znalost. Bohužel ani oni nebyli úspěšní, tedy alespoň zatím. Po roce 2000 se metody testování DNA ještě více zdokonalily a vznikly databáze vzorků kriminálníků. Do ní se dostal i vzorek neznámého vraha z Klučova. Shoda vzorků z Brna Štěstí konečně přálo vyšetřovatelům v roce 2003. Brněnští kolegové středočeských policistů zadrželi recidivistu Jaroslava Gančarčíka, podezřelého ze znásilnění. Jeho DNA profil se shodoval s genetikou vraha z Klučova. Lidé zemřou zbytečně, tvrdí Nostradamus i další věštec. Česko čekají velké změny Číst více Vrah pil 20 piv denně Byl převezen do Prahy, kde už byl připraven výslech v proslulé ulici Bartolomějské. Pražští kriminalisté převzali do svých rukou urostlého muže s dlouhými černými vlasy a tvrdým pohledem. Měl bohatou kriminální minulost plnou násilných deliktů, znásilnění a krádeží. Na židli vyšetřovaného usedl člověk, na kterém bylo na první pohled patrné dlouhodobé užívání alkoholu. Otupělý pohled, jak posléze kriminalisté zjistili, doprovázela ztráta paměti. U vyšetřovaných tak častá, ale většinou hraná, v tomto případě si kriminalisté nebyli jistí. Doslovný přepis prvního výslechu J. Gančarčíka v Praze: Kriminalista: Pane Gančarčík, vy jste se několikrát zeptal, proč jste tady. Teď přišla chvíle sdělit vám, proč jste tady. V roce 1990 byla v jedné obci Klučov, nedaleko u Prahy, spáchaná vražda… Gančarčík: Vy to chcete dát na mě? Kriminalista: Víte, co je to genetika? Gančarčík: Já vím, co je to genetika, ježimajrá, já jsem nikoho ne to… Kriminalista: Takže pane Gančarčík, vy jste v obci Klučov zavraždil tři ženy. Gančarčík: To k*rv* není... ježišmarijá, to nemůže být pravda. Já vám říkám, že jsem to nespáchal, že to musí být omyl. Klučovský vrah vypil denně asi dvacet piv, prokládal to kořalkou a vínem, do toho si dával ještě prášky, nejspíš sedativa. Později sám Gančarčík požádal o výslech a sdělil kriminalistům, že si na domek vzpomíná, zejména na kliku a dveře. V dalším výslechu, který byl veden v multimediální místnosti, připomínající spíše televizní studio, pouštěli obviněnému snímky z místa činu a také mu předložili fotografie zavražděných. Gančarčík poklepal na nejmladší z obětí a řekl, že ji zná. Také si vzpomněl, že jí chtěl zastavit krvácení nějakým kusem látky, že jej sám způsobil, však nepřiznal. 25 let za 3 vraždy Kriminalisté měli důkazy, že čin spáchal, sám obviněný přiznával pouze, že v domku byl. Jaroslav Gančarčík, kriminálník z Ostravska, který jezdil do Čech loupit a nakradené zboží poté prodával v Ostravě a Českém Těšíně, nakonec stanul před soudem. Trest smrti byl zrušen, doživotí v době spáchání činu nebylo. Odnesl si dva tresty, za znásilnění v Brně 10 let, a jelikož trest nesměl přesáhnout 25 let, dostal přesně tuto maximální sazbu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Je to tvář Jacka Rozparovače? Našli ji na vycházkové holi staré 130 let
Čas načtení: 2024-02-24 14:27:45
Právnici exprezidenta USA Trumpa žiadajú zrušenie trestného konania v prípade tajných dokumentov
23.2.2024 (SITA.sk) - Právny tím bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa podal vo štvrtok večer viacero návrhov, v ktorých nalieha na floridského sudcu, aby zamietol trestné konanie, v ktorom je obvinený.....
Čas načtení: 2024-02-25 11:30:12
Krvavý konflikt v Súdánu trvá skoro rok. Může skončit roztržením země
Již deset měsíců trvá konflikt v Súdánu a konec je zatím v nedohlednu. Od loňského dubna, kdy v zemi vypukly boje mezi armádou vedenou generálem a faktickým vládcem země Abdalem Fattáhem Burhánem a polovojenskými Jednotkami rychlé podpory (RSF) vedenými bývalým Burhánovým zástupcem Muhammadem Hamdanem Dagalem, zemřely podle zprávy OSN tisíce lidí a miliony musely opustit své domovy. Všechny dosavadní pokusy o zprostředkování míru mezi válčícími frakcemi zatím selhaly, obě strany byly obviněny z válečných zločinů. Hrozí, že se konflikt rozšíří do celého regionu. Podle analytiků je však nejpravděpodobnější, že skončí patem.