Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-05-30 09:00:00

Český supersport se starým Sitgem za volantem zničil slavnou trať Top Gearu, rychlejší je na ní už jen jedno auto

Na tomto okruhu se objevil bezpočet výjimečných sporťáků někdy i řízených podobně výjimečnými piloty. Jen jeden ale dokázal být na aerodromu v Dunsfoldu rychlejší než Praga Bohema řízená bývalým Stigem, navíc jen o na pověstný fous. (Petr Prokopec)

Čas načtení: 2020-05-22 13:58:46

Farmakon

Dynamika současného světa, kterou nejčastěji nazýváme globalizace, spočívá na předpokladu, že je nezbytné vyrábět, prodávat a kupovat, obíhat a směšovat. V „otevřené společnosti“ je chování viru velmi konformní: chová se jako všichni ostatní, cirkuluje. Najednou jsme však svědky toho, že ze dne na den se hranice opět vytyčují – a to nejen ty evropské, ale také hranice národních států, měst a regionů, uzavírají se dokonce i části měst. Zahalování tváří rouškou se najednou stává výrazem zodpovědnosti a solidarity, zatímco ještě nedávno byla zahalená tvář bezpečnostním rizikem a výrazem neochoty sdílet společnou identitu národního státu. Za potlesku společnosti se začínáme jako jednotlivci znovu svazovat s jedním místem a přijímáme omezení pohybu. Najednou se stejně jako v roce 2008, kdy svět ochromila finanční krize, stávají národní státy řešením situace, která má jak globální příčiny vzniku, tak i globální důsledky. Paradoxně jsme v té ochromující podívané na pandemii svědky podivuhodného oživení státu. V jakémsi ironickém zvratu je entita, kterou označujeme jako národní stát a jehož smrt byla tragicky oslavována při nesčetných příležitostech, znovu ve středu dění. Tentokrát však jako spasitel! Válečné metafory V okouzlení rolí státu jako zachránce a ochránce obyvatelstva se potom zpochybňování procesu vyhlašování výjimečných stavů, případně věcných důvodů, které k takovému vyhlášení vedou, či jednotlivých nařízení státu při řešení nákazy obyvatel, považuje za nejvyšší formu rouhání. Vlády národních států jsou znenadání oslavovány za to, jakým způsobem pečují o zdraví obyvatel, a výjimky z pravidel právního státu jsou posvěceny přitakávajícím veřejným míněním ve jménu naší bezpečnosti, kterou najdeme právě uvnitř hranic národních států. Touha najít efektivní ochranu před virem SARS-CoV-2 může otevřít dveře nebezpečí jinému – dominanci expertního diskurzu v rozhodování výkonné moci, tedy rozhodování, které se neopírá o fikci legitimity. Vztah mezi odbornými názory tzv. nezávislých odborníků a rozhodnutí přijatými národními exekutivami je v tomto ohledu klíčovým momentem. Role vědeckých pracovníků a jejich poznatků při formulaci národních strategii boje s virem vyvolává totiž zajímavé ústavně-právní otázky politické odpovědnosti a legitimity přijímaných opatření. Současná pandemie tak vrhá světlo na dlouhodobý problém liberálních demokracii, tedy na vztah mezi legitimitou a legalitou a zejména na narůstající roli legality při legitimizaci kroků exekutivy a oslabování demokratických složek rozhodování, které zavazuje společnost jako celek. Všimněme si například, jak často političtí představitelé hovoří o „válce s virem“. Válečné metafory doprovázející přemítání o pandemii jsou následně argumentačním společníkem při procesu uplatňování konkrétních opatření, která mají za cíl vytvořit sémiotickou atmosféru legitimizující výjimečný stav. Jsme totiž trvale vystaveni něčemu, co lze nazvat info-demie. Vidíme strašnou propast pandemie, v níž rukou neviditelného nepřítele nacházejí smrt naši milovaní, kteří nemají přístup ke kolabujícím jednotkám intenzivní péče. Taková realita nám potom neumožňuje uvažovat o hlubokých etických a politických důsledcích mimořádné situace, v níž poslední týdny žijeme. Jedinou smysluplnou a přijatelnou reakcí, která zbývá jak jednotlivci, tak státním aparátům je boj o vlastní přežití. Naléhavost situace totiž vyžaduje jednat, nikoliv přemýšlet – potřebujeme jistoty, nikoliv zbytečné spekulace. Společnost se v takové atmosféře potom velmi ochotně odevzdává expertnímu jazyku a politice zdraví, kterou tento jazyk evokuje jako legitimizační nástroj, a postupně nahrazuje současnou ideologií liberální demokracie, jež se musí opírat o mnohem širší spektrum faktorů zajišťujících její hegemonické postavení. Lék, nebo jed? Otázka, kterou formuluje Agamben, tedy zda je (tendence k) vyhlašování výjimečných stavů příznakem dlouhodobějších tendencí ve způsobech vládnutí a řešení nenadálých situací různého typu, je v této chvíli naprosto zásadní. Vyhlášení výjimečného stavu totiž přitahuje celou řadu parazitických jevů, jichž se je třeba vyvarovat. Agamben považuje reakci na COVID-19 za vyústění dlouhodobé tendence nepřiměřených státních kroků činěných ve jménu zdraví a bezpečnosti populace. Agambenovu kritiku současných opatření je třeba chápat především jako kritiku dlouhodobých tendencí v liberálně demokratických státech. Přijetím takových opatření, jako je celostátní karanténa, ve jménu zajištění bezpečnosti a ochrany před virem, totiž vytlačujeme běžné fungování vlády založeného na demokratických mechanismech ze spektra možného a postupně jej nahrazujeme přechodem k trvalejšímu výjimečnému stavu, v němž může být velmi rychle zásadním způsobem (nevratně) narušena řada občanských svobod. Taková ústavněprávní a politická strategie potom podle Agambena pouze reflektuje již existující posun liberální demokracie směrem k tzv. expertokracii. Vyhlašování výjimečného stavu je právě takovým pharmakonem, o kterém mluví Platón, my se zde budeme inspirovat Derridovou interpretaci jeho textu v eseji La pharmacie de Platon[1] . Starořecké slovo pharmakon je paradoxní a lze jej přeložit jako „droga“, což znamená „lék“ i „jed“. Derrida sleduje významy přiřazené k pojmu pharmakon v Platónových dialozích: lék, jed (lék nebo nemoc nebo jeho příčina), droga, recept, kouzlo, medicína, umělé zbarvení, malovat atd. Derrida k tomu poznamenává, že tato substance, jež je zároveň lékem i jedem, svoje uživatele především vtahuje do specifického diskurzivního pole, které reflektuje jeho významovou ambivalenci. Tato významová ambivalence a důležitost kontextu, ve kterém je pharmakon podáván, představuje zajímavý nástroj, pomocí něhož lze nahlížet vyhlášení výjimečného stavu, uzavření hranic a zavedení povinnosti nosit roušky, případně jiné ochranné pomůcky. Jistě, všechna tato opatření lze považovat za administraci léku, ale pouze z jednoho velmi specifického úhlu pohledu z celé té škály, kterou Derrida vykreslil. Výjimečný stav představuje odklon od „normální“ politiky a zavádí do politického života prvek neznámého. Zatímco většina komentářů k výjimečnému stavu v České republice se zaměřuje na procedurální aspekty. Takové úvahy nepřinášejí do debaty, kterou zde vedeme příliš nového – ano, principy, na nichž stojí liberální demokracie a právní stát, bychom měli bránit před, nazvěme to například, nesystémovým přístupem české vlády. Takové úvahy ale neberou v potaz důsledky přijímání takových rozhodnutí za hranicemi procedurálních pravidel právního státu. Otázky, které otevírá Derridova analýza Platónova textu, nám mohou pomoci tuto oborovou myopii překonat. Jistě, otázka, zda opatření přijatá exekutivou státu působí jako jed, nebo jako lék, je bezpochyby spíše otázkou naší pozice ve vztahu k druhům mocenských vztahů, které v liberálně demokratických státech nacházejí, než něco, co bychom měli brát jako absolutní hodnotu. Pro mnoho občanů bude rozdíl mezi tím, zda přijatá opatření jsou spíše lékem, nebo jedem procesních pravidel liberální demokracie, nepochybně málo důležitý. Avšak například při pohledu z hlediska sociálně-ekonomického dopadu se pak mohou rozdíly mezi různě zvolenými přístupy zdát méně akademické, a proto i mnohem podstatnější, a to bez ohledu na rozdíly v ideologiích, které bývají často hnacím motorem politických komentářů. Výjimečný stav jako politický koncept Co je tedy tím elementem, který odlišuje jed od léku? Obecně považujeme výjimečný stav za rozchod s normální politikou, politickou praxí nebo ústavním pořádkem země, jak je tedy chápeme v těch tzv. demokracií západního typu. Způsob přijímání rozhodnutí v době trvání takového stavu vychází z existující krizové situace, případně z rozšířeného přesvědčení o existenci takové krize. Vyhlášení takového stavu potom posiluje myšlenku, že demokracie jako režim nefunguje, což na oplátku posiluje pocity rozčarování, odcizením a opuštění liberální demokracie jako perspektivního projektu. Tento text s použitím Agambenových myšlenek naznačuje, že musíme o výjimečném stavu přemýšlet nejen jako o krátkém časovém okamžiku nebo náhlé „události“, ale jako o politickém konceptu, který se vedle jiných konceptů postupně prosazuje do běžného lexikonu každodenní politiky. Diskutování o výjimečném stavu izolovaně od podmínek, které ho doprovázejí, nás pouze vede zpět do bludiště definičních diskusí o tom, zda toto opatření mělo být přijato s tímto nebo tímto právním ustanovením atd. Ve stále nejistějším světě tak může napříště expanze rozsahu a normalizace výjimečného stavu být již jen logickou reakcí na každou podobnou situaci. V tomto krátkém textu jsem se pokusil pokrýt možná příliš široké pole. Navrhuji nicméně, že dva hlavní způsoby, jak se o opatřeních přijatých vládou diskutuje, tedy otázka přiměřenosti nebo proporcionality, chcete-li, a otázka dodržovaní procesních pravidel právního státu, jsou možná příliš ploché nebo reduktivní, než aby dokázaly zachytit to, co je na současné situaci podle mého názoru zásadní.   [1] Derrida, J., "Plato's Pharmacy" In: Dissemination, translated by Barbara Johnson, Chicago, University of Chicago (1981)   Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-08-22 14:51:00

Společnost TCL získala tři prestižní ocenění organizace EISA pro období 2024-2025 a představila největší QD-Mini LED televizor na světě s úhlopříčkou 115"

Paříž (Francie) 22. srpna 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Tato výjimečná ocenění upevňují pozici společnosti TCL na samotné špičce inovací v oblasti zobrazovacích technologií.Společnost TCL, druhý nejúspěšnější výrobce televizorů na světě a světová jednička v kategorii televizorů s úhlopříčkou 98 palců, dnes oznámila, že se jí v rámci udílení cen EISA Awards podařilo dosáhnout výjimečných úspěchů. Asociace EISA (Expert Imaging and Sound Association), která je všeobecně považována za přední evropskou autoritu v oblasti audiovizuálních inovací, udělila společnosti TCL celkem tři významná ocenění za její neutuchající úsilí při posouvání možností zobrazovacích technologií.Televizor TCL 115X955 Max díky své revoluční patentované technologii dosáhl výjimečných výsledků v kategorii obrazovek velkosti XL a získal ocenění „EISA STATEMENT TV 2024-2025". Společnost TCL také získala ocenění „EISA HOME THEATER MINI LED TV 2024-2025", a to za svůj model TCL QD-Mini LED 4K TV 75C855. To je důkazem jejího výjimečného výkonu v oblasti domácího kina. Dalšího ocenění se dočkal také televizor TCL 55C765 TV, který za své výjimečné funkce v oblasti herního využití získal titul „EISA GAMING TV".TCL 115X955 Max --- EISA „STATEMENT TV 2024-2025"Televizor TCL 115X955 Max, obří QD-Mini LED televizor s rozlišením 4K, který posouvá laťku standardů v oblasti Mini LED televizí, získal ocenění EISA „STATEMENT TV 2024-2025". Díky technologii lokálního stmívání 6. generace Mini LED s více než 20.000 zónami, technologiím QLED PRO, 4K HDR Premium 5000 a 144Hz Motion Clarity Pro nabízí tento televizor, který představuje standard pro novou éru, mimořádně přesný kontrast, ostrý obraz ve formátu HDR s pestrými barvami, a to vše při dosud nevídané velikosti obrazovky. Televizor 115X955 Max je připraven vyniknout i ve velkém obývacím pokoji nebo v samostatném domácím kině a podporuje technologie HDR10+ a Dolby Vision IQ. Integrovaný zvukový systém Onkyo formátu 6.2.2 dále zvyšuje úroveň zvukového zážitku a nabízí zvuk na úrovni kinosálu, který se plně vyrovná úžasnému obrazu tohoto televizoru.TCL 55C765 --- EISA „GAMING TV 2024-2025"Televizor TCL 55C765 je navržen pro ty, kteří touží po dokonalých herních zážitcích. Využívá nejnovějších technologií Mini LED a QLED PRO společnosti TCL, které zajišťují bezkonkurenční úroveň jasu a dokonalou přesnost barev, takže bude každý detail ve hře zobrazen s ohromující dokonalostí.TCL 75 C855 --- „EISA HOME THEATRE MINI LED TV 2024-2025"Model TCL 75C855 v sobě kombinuje špičkové zobrazovací technologie s elegantním designem, takže na sebe upoutá pozornost v každé sestavě domácího kina. Audiovizuální odborníci organizace EISA udělili televizoru TCL 75C855 ocenění „HOME THEATRE MINI LED TV 2024-2025", díky kterému společnost TCL upevňuje svou pozici průkopníka v oblasti zobrazovacích technologií.Model 75C855 je postaven na technologii Full Array Mini LED společnosti TCL v kombinaci s technologií QLED, která zajišťuje živé a přesné barevné podání. Technologie 4K HDR Premium 3500 a 144Hz Motion Clarity Pro obstarávají mimořádně přesný kontrast a ostrý obraz ve formátu HDR s věrnými barvami. Vizuální kvality tohoto televizoru doplňuje vestavěný zvukový systém Onkyo 2.2.2 se systémem Dolby Atmos, který zajišťuje bohatý zvukový zážitek, jenž vás svým podáním zcela pohltí.Tyto a další výjimečné modely, oceněné organizací EISA, jsou již k dispozici na vybraných trzích. V nadcházejících měsících vás seznámíme s dalšími novinkami o oceňovaných inovacích společnosti TCL.O společnosti TCL ElectronicsSpolečnost TCL Electronics (1070.HK) je rychle rostoucí společností v oblasti spotřební elektroniky a předním aktérem v celosvětovém televizním průmyslu. Od svého založení v roce 1981 rozšířila své působení na více než 160 světových trhů. Společnost TCL se specializuje na výzkum, vývoj a výrobu spotřební elektroniky – od televizorů přes audio zařízení až po chytré domácí spotřebiče. Webové stránky společnosti TCL můžete navštívit na adrese https://www.tcl.com.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2486367/TCL_115X955_MAX.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2486368/TCL_C765.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2486369/TCL_C855.jpgKONTAKT: mason.zhong@tcl.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-02-14 05:00:00

Návraty do minulosti: V pravěku měla rašeliniště rituální význam, dnes k Tříjezerní slati vede naučná stezka

Šumava je naším nejrozlehlejším Národním parkem a díky své rozloze nabízí návštěvníkům mnoho výjimečných přírodních krás. Patří k nim i Tříjezerní slať – rašeliniště u obce Modrava, které se stalo přírodní rezervací v roce 1963.

Čas načtení: 2012-04-05 13:00:00

Kecky Nike Blazer Hi Vintage Canvas na léto 2012

S teniskami Nike Blazer jakoby se roztrhl pytek, dnes si představíme další dva kousky, které jsou naplánovány na léto 2012, takže už brzy dorazí k vybraným prodejcům Nike Sportswear. Přesněji se jedná o model Blazer Hi s přídavkem Vintage, což značí speciální zpracování obuvi a použití výjimečných ...

Čas načtení: 2010-05-17 09:00:00

Originální spodní prádlo pro opravdové borce – 69Slam!

Jaro je tady a léto se blíží mílovými kroky. To znamená spoustu dobrodružství a výjimečných zážitků, při kterých si musíme být pokud možno co nejvíce jisti sami sebou. Základem je pak kvalitní spodní prádlo, které nejen že dobře poslouží díky svému způsoby výroby a použitým materiálům, ale samozřejm ...

Čas načtení: 2021-12-08 00:00:00

V čem tkví jedinečnost luxusních šperků Swarovski? V kvalitě, nápaditosti a jednoduchosti

Luxusní šperky nemusíte nutně nosit jen při výjimečných příležitostech. Pokud sáhnete po správném provedení, může vás takový šperk doprovázet v podstatě na jakoukoliv akci. Nejdůležitější je, aby byl kvalitně zpracovaný a odrážel vaši osobnost. šperky Luxusní a exkluzivní šperky nesmí chybět žádné ...

Čas načtení: 2020-10-03 00:00:00

Praha bude hostit sedmý ročník SEW

Už na podzim se mohou milovníci hodinářského umění těšit na 7. ročník veletrhu výjimečných hodinek Salon Exceptional Watches, který se bude konat již podruhé v reprezentativních prostorách paláce Žofín, a to ve dnech 16. a 17. října 2020. Minulého ročníku se zúčastnilo 44 vystavovatelů a více než 3  ...

Čas načtení: 2008-07-23 00:00:00

Christian Dior - tvůrce „nové ženy“/ profil francouzské módní ikony DIOR

Christian Dior je snad nejúspěšnějším modním domem na světě, vždyť butiky Dior najdeme od Paříže přes Tokio a Honolulu až v indickém Dílí. Milióny žen touží po jeho krásných kabelkách, okouzlujicích botách, smyslném oblečení a v neposlední řadě po výjimečných parfémech. Představme si dnes značku, kt ...

Čas načtení: 2024-02-13 18:15:46

Kolem světa za 80 výjimečnými ptáky [Mike Unwin / Grada]

Poutavá, nádherně ilustrovaná kniha vám představí 80 výjimečných ptáků – medozvěstku křiklavou, sýčka obecného, potáplici lední, hoacina chocholatého, kasuára přílbového, tereje modronohého – a mnoho dalších.

Čas načtení: 2013-11-14 00:00:01

První ročník Noci divadel

Více než 80 souborů a divadel z 21 českých a moravských zamí se rozhodlo zapojit do projektu Noc divadel 2013. Sobota 16. listopadu 2013 se tak stane dnem otevřených divadel a výjimečných zážitků. Akce proběhne souběžně v 11 evropských zemích - poprvé v České republice.

Čas načtení: 2024-02-14 15:34:00

Aghanim, fintech společnost pro mobilní hry založená bývalým generálním a technickým ředitelem společnosti Xsolla, přichází změnit způsob monetizace a distribuce mobilních her

Los Angeles (USA) 14. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost podpořili investoři Bessemer Venture Partners, QED Investors, Point 72 Ventures a A16Z GAMES SPEEDRUNK dnešnímu dni předběžně zahajuje činnost společnost Aghanim, integrovaná platforma pro obchodování, automatizaci liveops, zapojení komunity a platby v oblasti mobilních her, založená bývalým generálním a technickým ředitelem globální společnosti pro obchodování s videohrami Xsolla.Podpora herních studií díky inovativním nástrojůmSpolečnost Aghanim se sídlem v Los Angeles vytvořila platformu pro přímý přístup ke spotřebitelům, která umožňuje vývojářům mobilních her vytvářet online herní centra (huby), poskytovat personalizované nabídky a zároveň zapojovat hráčské komunity pomocí metaherních prvků, jako jsou novinky, žebříčky hráčů, herní úspěchy (achievementy), denní odměny a další. Vydavatelům her zároveň poskytne podporu ohledně agendy registrovaného obchodníka (Merchant of Record), takže se nemusí zabývat back-office finančními úkony spojenými s bojem proti podvodům, daněmi, dodržováním předpisů, směnami měn a dalšími aspekty přijímání plateb v nadnárodním měřítku.Hlavní tým společnosti Aghanim má za sebou rozsáhlé výsledky v oblasti řešení pro rozšiřování platforem prostřednictvím působení v různých videoherních společnostech, desítky let zkušeností v herním průmyslu a dohromady více než 20 let zkušeností z praxe na pomezí fintech a videoher. Společnost založili bývalý generální ředitel a technický ředitel společnosti Xsolla Konstantin Golubitsky, bývalý generální ředitel Xsolla Labs Constantin Andry a bývalý technický ředitel Xsolla Labs Albert Tugushev, kteří rozpoznali příležitost k zásadní transformaci mobilního hraní díky novému pojetí distribučních a monetizačních strategií, která uvolní miliardové hodnoty pro videoherní studia a zajistí, aby toto nově nabyté bohatství zůstalo v oběhu v širším videoherním ekosystému, podpořilo tvorbu nových her, poptávku po nových technologiích a v konečném důsledku učinilo svět lepším místem.Společnost Aghanim výrazně snížila bariéry pro rozšíření mobilních her na web – studiím všech velikostí pomáhá zajišťovat distribuci přímo ke spotřebitelům a tím i znásobit své čisté příjmy. Díky vyšším maržím pak mohou herní studia uplatňovat kompetitivnější strategie získávání uživatelů a rozšiřovat tak své hry.Základní soubor produktů společnosti Aghanim tvoří:Game Hub Builder : Code-free nástroj pro tvorbu webových stránek, který herním studiím umožňuje vytvořit poutavý webový prostor pro své mobilní hry. Originální herní hub, který dokonale odpovídá identitě značky, v něm mohou vývojáři vytvořit již za několik minut. Nástroj Game Hub Builder, založený na generativní umělé inteligenci, vygeneruje počáteční verzi centra a umožní studiím doladit barvy, vizuální stránku a celkové uživatelské prostředí.LiveOps Builder : Revoluční nástroj pro automatizaci vizuálního marketingu, který udrží zapojení a nadšení hráčské komunity. Pomocí nástroje LiveOps Builder mohou studia přesně cílit na různé segmenty hráčů napříč různými kanály. Kampaně na míru a individuální nabídky (aktivované událostmi, jako je například opuštění košíku, návštěva herního hubu nebo postup na vyšší úroveň) zajistí každému hráči skutečně jedinečnou zkušenost. Pro hladkou a plynulou komunikaci nabízí výběr nástrojů, jako jsou například vyskakovací okna, push notifikace ve hře a v prohlížeči nebo e-maily.Player Segmentation (Segmentace hráčů) : Sofistikovaný systém, který kategorizuje hráče na základě chování, preferencí a vzorců zapojení. Na základě pochopení hráčských segmentů pak mohou studia upravovat své strategie, optimalizovat monetizaci a zlepšovat celkové herní zážitky.SKU Management (Správa skladových jednotek) : Tento nástroj zjednodušuje herním studiím správu skladových jednotek (stock-keeping units, SKU) a zefektivňuje proces sledování zásob, prodeje a příjmů. Díky nástroji SKU Management Tool se mohou studia soustředit na tvorbu výjimečných her a finanční práci v pozadí přenechat společnosti Aghanim.Billing Engine (Účetní systém) : Pokladna pro mobilní zařízení, vybudovaná s maximálním soustředěním na optimalizaci distribučních nákladů, nabízí nejvýhodnější možnosti plateb, včetně kreditních karet, ACH, Apple Pay a dalších.Spoluzakladatel společnosti Aghanim Constantin Andry ve svém prohlášení uvedl: „V kontextu poklesu čistých příjmů plynoucího ze stále nepříznivějšího prostředí pro akvizici uživatelů a ve světle nejnovějších změn v oblasti regulace a reakce společnosti Apple na ně je zřejmé, že absence strategie přímého prodeje spotřebitelům by mohla znamenat existenční hrozbu pro vydavatele mobilních her, kteří v minulosti příliš spoléhali na distribuční kanály. Studia nyní strategicky zvažují provoz samostatného herního hubu oproti platebního systému na webu, který nepřináší téměř žádné výsledky."„Vzhledem k velké rozmanitosti hráčských profilů a specifikům distribučních kanálů se segmentace hráčů a liveops staly nezbytnými kompetencemi pro každé herní studio, které chce být v tomto prostoru konkurenceschopné. Často jsou však zajišťovány do značné míry manuálně pomocí tabulek. Společnost Aghanim, která se zaměřuje výlučně na služby v oblasti mobilních her, nyní zabudovala nástroje segmentace a liveops přímo do samotných základů platformy," říká spoluzakladatel společnosti Aghanim Albert Tugushev.Konverzační analýzu společnosti Aghanim zajišťuje generativní AI kopilot Newton, který aktivně vyhledává anomálie, trendy a růstové hacky a na základě těchto zjištění navrhuje zlepšení. „Brzy budete moci Newtonovi jednoduše zadat, aby zvýšil LTV (loan-to-value, poměr úvěru k hodnotě) a snížil náklady na distribuci, a on bude nepřetržitě – 24 hodin denně, 365 dní v roce – A/B testovat vaše e-maily, experimentovat s monetizačními nabídkami a vše prověřovat u různých segmentů pomocí všech dostupných nástrojů tak, aby pro vás zajistil nejlepší možný výsledek," vysvětluje další spoluzakladatel Konstantin Golubitsky.Společnost Aghanim je koncipována jako otevřená platforma a zve herní experty, marketingové agentury a poskytovatele herních nástrojů k registraci nebo k dokončení předběžné integrace, která zvýší jejich dosažitelnost pro partnery společnosti Aghanim prostřednictvím rozcestníků Connectors Marketplace a Experts Directory.Společnost také zřizuje poradní orgán s účastí klíčových partnerů, který bude platformu dále zdokonalovat a koordinovat priority.Společnost Aghanim získala strategické financování od syndikátu čtyř amerických firem rizikového kapitálu: od dřívějšího investora Shopify, společnosti Bessemer Venture Partners, newyorské Point 72 Ventures, přední fintech společnosti rizikového kapitálu QED Investors a od společnosti A16Z GAMES SPEEDRUN, známého lídra v oblasti investic do technologií v herním průmyslu.O společnosti AghanimSpolečnost Aghanim, založená v červnu 2023, se chystá změnit způsob monetizace a distribuce mobilních her. Více informací naleznete na webových stránkách společnosti Aghanim.Kontakt pro média: press@aghanim.com Novinky o společnosti Aghanim sledujte na sociálních sítích LinkedIn, Twitter, Facebook a Instagram. Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2340194/Aghanim_1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2340195/Aghanim_2.jpgLogo - https://mma.prnewswire.com/media/2340196/Logo_Logo.jpg PROTEXT  

Čas načtení: 2022-06-11 08:13:34

Seznamte se v Národopisném muzeu s romskou kulturou

Národní muzeum společně s brněnským Muzeem romské kultury otevírá od 3. června novou výstavu s názvem Otevřená cesta. Ta je k vidění v Národopisném muzeu Národního muzea. Jejím realizátorem je brněnské Muzeum romské kultury, konkrétně specializované pracoviště Centrum Romů a Sintů v Praze. Výstava Otevřená cesta / The road is open / Phundrado drom představuje hlavně výtvarné sbírky Muzea romské kultury a podtrhuje význam samotného muzea jakožto unikátní instituce, jediné svého druhu v širším evropském kontextu. K vidění jsou také například kromě obrazů i malované talíře, dřevořezby, ručně vyráběné hudební nástroje, nejrůznější nádoby či dokonce originální sošky a plastiky vyrobené ze zátek od piva. Projekt Phundrado drom kombinuje galerijní prezentaci s muzejním konceptem takzvaného otevřeného depozitáře. Výstava představuje prostřednictvím vybraných sbírkových předmětů několik nejpozoruhodnějších umělců s osobitým stylem. K vidění jsou například díla Jána Berkyho, Rudolfa Dzurka, Daniela Kováče, Júlia Lakatoše nebo Markéty Šestákové. Výstavní projekt je součástí budování Centra Romů a Sintů v Praze, jež je finančně podpořeno Norskými fondy. V současné době ještě nemá zpřístupněno sídlo (vila ve Velvarské ulici čeká na rekonstrukci), přesto už nyní nabízí široké veřejnosti spektrum vzdělávacích a kulturních aktivit včetně výstavy Otevřená cesta / The Road is Open / Phundrado Drom. „Jedná se o jedinečnou příležitost nahlédnout do vzorku z obsáhlých výtvarných sbírek Muzea romské kultury, seznámit se s pozoruhodnými příběhy vesměs neškolených umělců – Romů a Romek – stejně jako představit jejich díla v kontextu současnosti,“ říká o výstavě ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Celá výstava je výsledkem tvůrčí spolupráce dvou výjimečných osobností uměleckého světa, hostujících kurátorek Petry Hanákové a Emílie Rigové – držitelka prestižní slovenské ceny Oskara Čepana, v roce 2021 získala také Cenu Muzea romské kultury za reflexi romské identity a komplexní kritiku stereotypizace Romů prostřednictvím špičkové a široce oceňované umělecké tvorby stejně jako za dlouhodobou spolupráci a účast na projektech Muzea romské kultury. Výstava bude k vidění do 31. května 2024.

Čas načtení: 2022-01-27 12:15:22

Broumovská skupina kostelů se stane národní kulturní památkou

Vláda 26. ledna schválila návrh nařízení o prohlášení souboru „Broumovská skupina kostelů“ v Královéhradeckém kraji za národní kulturní památku. Návrh na prohlášení připravilo ministerstvo kultury, podle kterého má vybraný soubor venkovských dientzenhoferovských barokních kostelů mimořádnou architektonickou a krajinotvornou hodnotu. Jedenáct stávajících kulturních památek, které byly pro svůj nadregionální památkový význam vybrány pro prohlášení za národní kulturní památky, tvoří vzájemně provázaný architektonický a urbanistický soubor, výjimečný díky své autorské stylové ucelenosti, architektonické jedinečnosti, autenticitě a rozsahu, ale také díky svému působivému začlenění v rámci malebné kopcovité kulturní krajiny Broumovska. Nařízení vlády nabývá platnosti 1. července 2022.  Barokní komponovaná kulturní krajina Broumovska vznikla v období 1. čtvrtiny 18. století díky spolupráci významné osobnosti zadavatele, tehdejšího opata broumovského kláštera Otmara Zinkeho, a dvou výjimečných uměleckých osobností, otce a syna Dientzenhoferových. Ti jsou autory deseti z 11 navrhovaných památek. Raně barokní kostel Panny Marie, sv. Jiří a sv. Martina v Martínkovicích sice nebyl navržen Dientzenhofery, jeho autorem je o něco starší severoitalský architekt Martin Allio, impozantní venkovský kostel však stál na samém počátku monumentálního projektu barokní stavební obnovy regionu, a je tak nedílnou součástí důmyslného utváření a barokního komponování zdejší kulturní krajiny. Specifičnost souboru „Broumovská skupina kostelů“ spočívá v působivém začlenění barokních staveb do kopcovité venkovské krajiny doprovázené skalními útvary Broumovských stěn. Toto krajinotvorné začlenění je fascinující nejen v kontextu rozmanité kulturní krajiny České republiky, ale i v rámci Evropy. Všechny navrhované národní kulturní památky jsou po dlouhých desetiletích trvajících obnov opět v dobrém stavebně-technickém stavu, popřípadě lze na jejich pokračující obnovu a restaurování využít existující tzv. památkové programy ministerstva kultury.  „Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové nepochybně patří k nejslavnějším architektům doby vrcholného baroka. Postavili zvláště v Čechách nejen řadu monumentálních staveb, ale i mnoho drobných staveb s vysokou uměleckou úrovní a s velkým citem pro okolní krajinu. V loňském roce uplynulo 270 let od smrti Kiliána Ignáce a v letošním červnu si připomeneme 300 let od smrti jeho otce Kryštofa. Jsem velmi rád, že na základě doporučení našeho resortu vláda soubor Broumovských kostelů prohlásila za národní kulturní památku. Jejich prohlášení je důstojným připomenutím tvorby obou barokních mistrů,“ řekl ministr kultury Martin Baxa.    Soubor „Broumovská skupina kostelů“ tvoří: kostel sv. Prokopa v Bezděkově nad Metují kostel sv. Máří Magdaleny v Božanově kostel sv. Václava v Broumově kostel Všech svatých v Heřmánkovicích kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě v Hlavňově kostel sv. Barbory v Otovicích kostel sv. Jakuba Většího v Ruprechticích kostel sv. Markéty v Šonově kostel sv. archanděla Michaela ve Vernéřovicích kostel sv. Anny ve Vižňově kostel Panny Marie, sv. Jiří a sv. Martina v Martínkovicích

Čas načtení: 2021-12-19 15:37:57

Ohlédnutí za Marií Benešovou

Není úplně obvyklé, že se na ministerstvo spravedlnosti vrací bývalý ministr. Současné vystřídání Marie Benešové Pavlem Blažkem je o to zajímavější, že jejich životní dráhy se proťaly již dříve v obráceném gardu: Blažek odcházel a Benešová nastupovala. Stejně jako dnes, kdy nastupující vláda bourá opatření předchůdkyně, Benešová chutě zmařila jeho dílo: stáhla ze sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství, jehož přípravu Blažek dovedl k závěru. Ostatně jako poslankyně patřila k hlavním odpůrcům jeho přijetí. Předložila pak malou novelu stávajícího zákona, se kterou neuspěla. Ve svém druhém mandátu se k ní vrátila, ale ani ji do sněmovny nedostala a je na Blažkovi, aby rozdělaný úkol dokončil. Měl jsem mnoho důvodů pracovních i soukromých sledovat její počínání, proto si dovolím trochu si na ni zavzpomínat. Přitahovala pozornost nejen mou daleko častěji než její nástupci Renata Vesecká a Pavel Zeman. Předesílám, že jsem s ní osobně nikdy nejednal, ač počínaje Vladimírem Špidlou a konče Janem Kněžínkem jsem měl osobní kontakty se všemi jejími předchůdci mimo Karla Čermáka. Byl jsem svědkem jejího vystoupení jako svědkyně v kauze Aleny Vitáskové u Okresního soudu v Jihlavě. Působilo jí značné potíže vysvětlit soudu, v čem spočívala její práce nejvyšší státní zástupkyně. Bez napovídání obhájcem paní obžalované by asi soud neuspokojila. Mám odůvodněnou představu o obtížné situaci, do které se dostal Andrej Babiš, když se Kněžínek náhle vzdal funkce. Nalezení náhrady spěchalo a žádná fronta uchazečů nikde nestála. Zájemci o funkci ministra spravedlnosti nerostou na stromech. Je to nevděčná funkce se zaručenou krátkou životností. Okruh uchazečů je úzký také díky tomu, že jsou prakticky vyloučeni soudci a státní zástupci, kteří by se museli vzdát mandátu. S ohledem na věk měla Benešová právo Babišovu nabídku odmítnout, ale přijala ji. Vytrhla mu tím trn z paty. Za to zasluhuje ocenění. Do mého zorného pole se dostala, když vystřídala v úřadě nejvyššího státního zástupce Víta Veselého, jenž nechtěl mít nic společného s „akcí čisté ruce“, klamavým volebním heslem Miloše Zemana. Benešová se chytila příležitosti. Byl to pro ni obrovský kariérní vzestup. Bezvýznamná řadová prokurátorka kladenské okresní prokuratury zúročila po Listopadu 1989 nekomunistickou minulost a stala se státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Po zásadních neshodách s vedením ale odtamtud záhy odešla. Popis poměrů ve státním zastupitelství v dopisu, jímž odchod vysvětlila, odpovídá z větší části i stavu, který panoval v soustavě za jejího působení v nejvyšší funkci a dle mých laických poznatků v podstatě trvá dosud, nejsou-li někde dokonce horší. Dva významní advokáti nezávisle na sobě si přičítali zásluhu, že ji objevili a doporučili ministru Otakaru Motejlovi jako vhodnou náhradu za Veselého, samozřejmě ve víře, že bude vstřícná vůči jejich potřebám. Zmýlili se v ní. Vstřícnosti se nedočkali, naopak těžce ublížila jednomu z nich, který kdysi patřil do okruhu jejích soukromých přátel. Podle mého laického názoru styl činnosti Nejvyššího státního zastupitelství se po jejím nástupu nijak podstatně nezměnil. Žádná „akce čisté ruce“ neproběhla. Ale udržela úřad v chodu. V novém postavení se rozvinul její sklon ke konfliktnímu jednání, jenž se projevil již v době působení na vrchním státním zastupitelství. Když objevila půvab televizních vystoupení, začala je využívat k vyřizování sporů s podřízenými. „Poctila“ takto například krajskou státní zástupkyni v Ostravě Zlatuši Andělovou nebo vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana. Zlomovou pro její působení ve funkci se stala kauza „katarského prince“, sama o sobě „prkotina“. Když se s ní chtěli domluvit zástupci Kataru na způsobu vyproštění „prince“ z vazby, nepřijala je a propásla možnost využít výsadního práva na předání jeho trestního řízení do Kataru. Podáním obžaloby toto právo přešlo na ministra spravedlnosti, jímž tehdy byl Pavel Němec, kterého neuznávala za nadřízeného. Když se dozvěděla, že ministr předal „princovo“ trestní stíhání do Kataru, rozběsnila se a prostřednictvím televize proti němu zahájila nenávistnou kampaň. Došlo také na policejní vyšetřování. Povzbudila soudkyni Moniku Křikavovou, aby porušila trestní řád, ponechala „prince“ dále ve vazbě a zahájila proti němu soudní řízení. Na základě ministrovy stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl o nezákonnosti jednání Křikavové. „Princ“ opustil vazbu a vrátil se do vlasti. Na základě stížnosti spolku Šalamoun navštívili později Nejvyšší státní zastupitelství kontroloři ministerstva spravedlnosti, kteří prokázali, že se v úřadě ztrácely spisy, jiné končily ve zvláštní složce jako určené k zapomenutí. Následně ministr Němec prosadil její odvolání. Uchýlila se pak jako společnice do advokátní kanceláře, která obstarávala „princovy“ právní záležitosti kromě obhajoby v trestním řízení. Ke klientům kanceláře patřila významná obchodní společnost, která měla své zájmy v oblasti Perského zálivu. Došlo ke sblížení, jež vedlo k otevření kanceláře Benešové v budově zmíněné společnosti. Stala se také členkou statutárního orgánu společnosti obchodující se zemním plynem. Jako obhájkyně ve věcech trestních si vedla docela dobře. Při seznamování s trestním spisem Shahrama Zadeha, v současnosti odsouzeného dohodou o vině a trestu k devíti letům odnětí svobody a peněžitému trestu ve výši 18 milionů korun, jsem narazil na její skvělou závěrečnou řeč v jeho prospěch ve vazebním řízení. Veřejně se pak znova angažovala po vypuknutí „války žalobců“, jejíž příčinou byl zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního řízení proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Odpůrci zásahu začali mluvit o působení „justiční mafie“ a Benešová se do jejich agitace zapojila plnou silou svého „pavlačového“ zlořečení včetně televizních vystoupení. Jeho vrcholem byla štvanice kvůli údajně utajené schůzce bývalého ministra Němce, nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Andělové v brněnské kavárně. Benešová vytvořila ze svých nepřátel virtuální „spikleneckou skupinu“, na kterou útočila s takovou intenzitou, že na ni napadení podali žalobu na ochranu osobnosti. Dlouhé soudní řízení sice nakonec skončilo formálním smírem stran, ale pověsti žalobců dále ublížilo. Na přání prezidenta Zemana se stala ministryní spravedlnosti v Rusnokově vládě. Neprojevovala se příliš výrazně. Stáhla ze sněmovny revoluční nový zákon o státním zastupitelství a neúspěšně se pokusila o prosazení malé novely. V tomto směru pokračovala v jednání, které vedla jako poslankyně. Spolek Šalamoun jí vděčil za stížnost pro porušení zákona podanou na základě našeho podnětu, která umožnila nápravu justičního zločinu. Nespravedlivě odsouzení se domohli zprošťujících rozsudků, sice po novém dlouhém procesu, ale přece. Ale nepodařilo se dostat pachatele zločinu ani před kárný senát, natož před trestní soud, i když jsem tomu věnoval nemalé úsilí. Někteří dosud zastávají významné funkce. Mám soukromý důvod se domnívat, že její jmenování bylo pro Babiše východiskem z nouze. Ale myslím, že může být se svou volbou spokojen. Její ministerské působení neprovázel žádný skandál. Jejím neúspěchem je nepřekonání odporu státních zástupců proti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, která je skutečně potřebná. Nejsem si ale jist, že se jí dostalo účinné politické podpory. Vytkl bych jí ovšem odpor proti zavedení hmotné odpovědnosti státních zástupců za škody způsobené jejich nesprávným postupem. Pokud nebudou soudci a státní zástupci vědět, že jim hrozí hmotný postih za zavinění případů, v nichž stát vyplatí odškodnění, budeme donekonečna bojovat proti nespravedlivým rozsudkům. Jako občanský aktivista se na ministra spravedlnosti obracím téměř výlučně s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona nebo s kárnými podněty. Jde o věci ve výlučné pravomoci ministra a vždy je třeba počítat s vyhověním jen ve velmi výjimečných případech. Benešová mi v tomto mandátu nevyhověla nikdy v ničem, ale nevnímám to jako osobní projev nevraživosti. Za jejího působení v úřadě jsem se ale setkal s úkazem, který jsem dříve neznal: zpráva o zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona někdy přišla až po dvou letech od podání, kárné podněty se většinou nevyřizovaly. O tom ale nemusí ministryně vědět. Na závěr musím k jejímu dobru upozornit, že se nepouštěla do žádných hlučných štvavých kampaní „pavlačového“ rázu a nepouštěla z televizní obrazovky hrůzu na své nepřátele. Jako by to byla jiná žena než ta, která dštila síru a oheň na Pavla Němce, Pavla Kučeru, Renatu Veseckou a další. Díky Benešové mám ve svém archivu „vysvědčení“, v němž stojí, že „mám klientelu na celém území ČR …a projevuji se jako urputný stěžovatel, který zjevně obstrukčními metodami komplikuje trestní řízení“. Je to sice značně přehnané, ale přesto ten dokument chovám jako vzácnou relikvii, protože nikdo o mně nic hezčího nenapsal. Vzpomínky na akci, v jejímž rámci „vysvědčení“ vzniklo, způsobily, že jsem paní ministryni nikdy nepožádal o přijetí, navzdory tomu, že nepociťuji hněv.

Čas načtení: 2021-07-24 17:05:18

Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO

Jedenáct předních lázeňských měst Evropy, mezi nimiž jsou i Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, získalo titul světového dědictví UNESCO. Rozhodl o tom 24. července mezivládní Výbor světového dědictví na svém 44. zasedání ve městě Fu-čou v Číně. Kromě západočeského lázeňského trojúhelníku bylo na Seznam světového dědictví UNESCO zapsáno i dalších osm lázeňských měst – Baden-Baden, Bad Ems a Bad Kissingen v Německu, Spa v Belgii, Vichy ve Francii, Montecatini Terme v Itálii, Baden u Vídně v Rakousku a City of Bath v Anglii. Všech 11 lázeňských měst tak společně představuje jednu položku na Seznamu světového dědictví. Počet památek, které má Česká republika na tomto seznamu, tak stoupl na patnáct. Žádost o zápis nominace Slavných lázeňských měst Evropy mezi památky světového dědictví UNESCO připravily společně Belgie, Francie, Itálie, Německo, Rakousko, Velká Británie a Česká republika, která celý projekt zaštítila a od počátku koordinovala. Nominaci doporučila k zápisu Mezinárodní rada pro památky a sídla ICOMOS, která se zabývá ochranou kulturního dědictví po celém světě. V posudku ICOMOS vyzdvihl především dvě kritéria, a sice výjimečnou architekturu lázeňských měst a fenomén lázeňských pobytů včetně procedur a balneologických postupů, které přispívají ke zdraví lázeňských hostů. „Projekt je vynikajícím příkladem mezinárodní spolupráce resortů a institucí a odborníků v sedmi zemích Evropy. Velmi si vážím podpory starostů a primátorů dotyčných měst, kteří neúnavně tento projekt podporovali i finančně zajišťovali po dlouhou dobu jeho náročné přípravy. Jsem hrdý, že se Česká republika stala koordinátorem celého projektu a dovedla jej úspěšně k zápisu jako lídr zúčastněných evropských zemí,“ řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Slavná lázeňská města Evropy, která vesměs vznikla kolem přírodních minerálních pramenů, podávají společně výjimečné svědectví o fenoménu evropského lázeňství, které vzkvétalo zejména od počátku 18. století do první třetiny 20. století. Charakteristickým rysem tohoto fenoménu je kombinace lázeňských/léčebných procedur v interiéru i exteriéru s pestrou nabídkou možností k trávení volného času, což se odrazilo i ve specifické podobě lázeňských měst a jejich architektuře. Soubory lázeňských budov zahrnující lázeňské domy, zřídelní pavilony, pitné haly či kolonády doplňují společenské domy, kasina, divadla a další kulturní zařízení, přičemž vše je začleněno do pečlivě udržovaného krajinného prostředí s vývěry minerálních pramenů, s parky, zahradami, promenádami a sportovišti. Okolní upravená krajina je využívána k pohybovým aktivitám v rámci léčebné terapie, pro relaxaci a zábavu. Lázeňská města byla v Evropě jedinými místy, která kulturně konkurovala velkým metropolím, a která se stala zdrojem intelektuální, umělecké, sociální a politické inspirace, čímž přispěla k demokratizaci evropské společnosti. Zápis na seznam světového dědictví přinese lázeňským městům nejen potvrzení jejich výjimečných hodnot, ale i lepší ochranu a posílení spolupráce na poli památkové péče, balneologie/zdraví, turistického ruchu či propagace. Je ale i velkým závazkem. Všechny zúčastněné země jsou si vědomy důležitosti udržitelné ochrany a prezentace tohoto světového kulturního dědictví a jeho uchování pro budoucí generace.

Čas načtení: 2020-11-15 19:07:47

Zuzana Rampichová: Ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé

Držitelku čtyř cen za detektivní povídky Havrana, Zuzanu Rampichovou baví psaní od dětství. A protože detektivky „hltá“ od svých deseti let, rozhodla se později je také psát a v roce 2011 debutovala detektivním románem. Ráda píše povídky, které jí vynesly několik cen, letos si svého čtvrtého Havrana odnesla za povídku Letní kachna z Polky, která získala také třetí místo v Ceně Společnosti Agathy Christie.    Tvrdíte o sobě, že od dětství trpíte grafomanií. O čem jste ráda psala a jak jste prožívala svá dětská léta? Čím jste chtěla být? Moje první knížka, psaná do linkovaného sešitu zbylého z první třídy a mnou osobně i ilustrovaná, se odehrávala ve vesmírné raketě, dnes vůbec netuším proč. Psala jsem v družině, v tendru s mojí školní láskou. On psal o výpravě do džungle, pokud si dobře vzpomínám. První povídka, kterou jsem opravdu dopsala, byla o partě holek ze třídy, přepsala jsem ji dokonce na stroji a následně „vydala“ ve vlastním nakladatelství Černý mustang (v té době jsem byla uhranuta příběhy Karla Maye) a psaní na dalších dvacet let přerušila. Vyrůstala jsem v typické vesničce střediskové, když jsem byla ve druhé třídě místní základní školy, přišel listopad 1989. Jsem ráda, že jsem součástí generace, která ještě může srovnávat na základě osobní zkušenosti, i když útržkovité. Svobodná devadesátá léta jsme si jako děti velmi užívaly, zejména z toho titulu, že rodiče trávili čas podnikáním a nás nechávali růst jako dříví v lese. V raném dětství jsem měla několik vysněných povolání, kromě prezidenta zeměkoule, na kterého aspiroval i můj mladší bratr, jsem se chtěla stát třeba popelářem a samozřejmě i spisovatelem. Mimochodem se mi úplně nesplnilo ani jedno, ale koneckonců ještě není všem dnům konec.   Svoji první knihu, detektivku Příliš hořká čokoláda jste vydala v roce 2011. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky hltám od svých asi deseti let, kdy jsem dostala od Ježíška nádherného Muže s dýmkou a houslemi, sbírku povídek A. C. Doyla ilustrovanou Adolfem Bornem. Po Holmesovi jsem navázala případy Perryho Masona, Soudce Ti a pak jsem narazila na příběhy Agathy Christie, která mne „drží“ dodnes, ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé. Byla jsem tak vášnivým čtenářem klasických detektivek, že jsem v jednu chvíli neskrovně usoudila, že jsem z tohoto žánru přečetla již vše, co za přečtení stálo (většinu popravdě i několikrát) a rozhodla se pokusit nějakou detektivku sama sepsat.       V roce 2011 jste také získala své první literární ocenění, a to Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Případ podivuhodné amnézie, a o rok později Cenu Společnosti Sherlocka Holmese za povídku Případ vyloupené laboratoře. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Příběhy mne prostě napadají. Ráda se inspiruji nějakou reálnou situací, která mě zaujme a kterou pak domýšlím do krajnosti. V posledních letech, poté, co vešlo ve známost, že mám ráda záhady a mrtvoly, mi pomáhají i kamarádi, kteří mě upozorňují na rarity, které by se mi mohly hodit do příběhů nebo se mnou vymýšlejí zápletky.   Na blogu: rampichova.blog.idnes.cz, je možné si přečíst vaše detektivní povídky, které vám čtyřikrát vynesly vítezství v Ceně Havrana: Bodycaching, Taková malá nehoda, Ostatky dětství a letos za Letní kachnu z Polky. Co to pro vás znamená? Z ocenění mám ohromnou radost. A z toho letošního obzvlášť, protože zápletku Letní kachny z Polky vymyslel můj syn. Předloni o prázdninách právě na šumavské Polce, já ji jen sepsala, takže letošní ocenění náleží z větší části jemu.   Po detektivce Příliš hořká čokoláda přišly další: Příliš vysoké podpatky, Příliš tichá Šumava, Ve znamení zvěrokruhu, Bodycaching a jiná hledání a Mrtvý muž a další záhady šumavských kešek. Pracujete na další knize?   Mám rozepsaný další detektivní příběh, tentokrát z horkého Egypta, ale nějak se nemůžu chytit a domyslet detaily zápletky, takže se v poslední době věnuji kratším literárním útvarům.   Co raději píšete, povídky nebo romány? Povídka je pro radost, aktuální nápad, který dokážu napsat obvykle během několika málo dnů. Román je pro mne těžká práce, kromě výjimečných chvilek osvícení, kdy se to píše samo, je to pro mne dřina, u které nejsem schopna dohlédnout konce. Nesmírně se vždy těším, až detektivku dokončím, a následný pocit lehkosti mi pak vydrží přesně do chvíle, než se pustím do další. Takže jednoznačně vítězí povídky.   Dočetla jsem se, že mezi vaše vzory na poli detektivní tvorby patří Agatha Christie… A jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbený žánr, autora či knihu? Čtenářka jsem vášnivá. Klasiky, jako je Dostojevskij, Poe nebo Kafka, jsem se pročetla během studií, momentálně už dávám přednost lehčí a svižnější četbě, kromě detektivek včetně severských mám nejraději thrillery a horory, zejména Stephana Kinga, a moderní romány. Třeba Chuck Palahniuk je výborný, sarkastický a pokaždé dokáže pořádně překvapit. A nikdy si nenechám ujít Tanu Frenchovou, která píše brilantní romány s detektivní zápletkou, pomalé a tajemné.   Někde jste přiznala, že psaní je vaším velkým koníčkem a píšete pro radost a uživit se psaním nedá. Jaké je vaše civilní zaměstnání? Jsem typická kancelářská krysa, takže psaní si dosyta užívám i v rámci zaměstnání.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Touláním a přemýšlením. Většinu času trávím samozřejmě se svým synem, je mu osm let, tak se snažím načerpat ještě co nejvíc z magického dětského světa. Hodně cestujeme, nejraději vlakem nebo pěšky. Moc ráda se vracím na Šumavu, nejraději ji mám v červnu a červenci, kdy je zelená a rozkvetlá a plná zajímavých lidí a příběhů.   Zuzana Rampichová čtyřikrát obdržela Cenu Havrana (2015, 2016, 2019 a 2020) a za povídku O kachničce z Costa Calida, kterou by chtěl každý získala 3. místo v Ceně Havrana (2018). V roce 2017 získala cenu Společnosti Sherlocka Holmese za Případ nenalezeného zlata (2017). v roce 2019 skončila druhá v Ceně Společnosti Agathy Christie za povídku Nejchladnější zločin a letos získala třetí místo za povídku Letní kachna z Polky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-20 10:48:20

Od věže z tužkových baterií až po vesmírný modul s výhledem na Mars. Česká televize vysílá Průvodce výtvarným územím

Nový dokumentární cyklus České televize Průvodce výtvarným územím mapuje cesty výjimečných děl nejvýraznějších současných českých umělců z jejich ateliérů do výstavních síní, na mezinárodní přehlídky i do veřejného prostoru. Šestidílnou sérií provádí publicista Ondřej Horák. V prvním díle, který ČT uvádí ve čtvrtek 20. února od 21.10 hodin, se představí malíř Krištof Kintera. „Průvodce výtvarným územím dá nahlédnout do ateliérů i domovů předních výtvarných umělců a zprostředkuje tak divákům možnost stát se přímými svědky vzniku uměleckého díla. Od prvotního nápadu, přes samotnou tvorbu až po výslednou instalaci,“ popisuje kreativní producentka Kateřina Ondřejková. V prvním díle se představí jeden z nejznámějších tuzemských umělců své generace, který v loňském roce reprezentoval Českou republiku na Trienále designu v Miláně. Krištof Kintera sbírá materiál pro svoji tvorbu na ulici, v popelnicích nebo na smetištích. Ve sběrném dvoře začala i cesta na prestižní světovou výstavu s věží z vybitých tužkových baterií. Druhý díl zachytí při tvorbě Kateřinu Šedou na Benátském bienále architektury, kde proměnila česko-slovenský výstavní pavilon v ústředí fiktivní organizace UNES-CO.  „Každého z umělců jsem oslovoval nejen kvůli umělecké práci, kterou ve všech případech obdivuji, ale také pro jeho lidské vlastnosti. Z předešlých spoluprací jsem věděl, že jde o osobnosti, se kterými je fajn mluvit nejen o umění, ale i o úplně všedních věcech,“ říká průvodce pořadem Ondřej Horák. V dalších dílech doprovází autora monumentálních prostorových objektů Jiřího Příhodu do karlínského komplexu kancelářských budov, kde roste sedmimetrový interaktivní modul konfrontující život na Marsu a na Zemi. S respektovanými výtvarníky a ilustrátory Jiřím Frantou a Davidem Böhmen zase štáb cestuje z ateliéru až do západočeského zámku Krásný Dvůr.  „Jiří Franta s Davidem Böhmem s kresbou originálně experimentují, převádějí ji do dalších poloh. Nebojí se kreslit bagrem nebo kouřem. Zkoušejí se na věci podívat z neobvyklé perspektivy. To je mimochodem motivem, který propojuje všechny díly. Podstatou umělecké tvorby je schopnost mít otevřené oči, nepřijímat věci jako samozřejmost, ale nechat se překvapovat a stále hledat autentické cesty vlastního vyjádření,“ doplňuje režisérka Bibiana Beňová. Vedle zmíněných umělců se v Průvodci výtvarným územím představí ještě Vendula Chalánková a dvojice Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský, kteří uzavřou dokumentární seriál na obrazovkách ČT art 26. března.

Čas načtení: 2020-01-09 10:42:31

K čemu je další atlas literárních míst?

Atlasy literárních míst jsou zbytečné. Ale krásné. Racionální smysl mají malý, ale vezměte například Sherlocka Holmese. Tohoto detektiva – a případ příručky, která vás noblesně provádějí místy, kde se odehrály jeho slavné případy. Bohužel to nikdy nebudou ta samá místa jako v původních holmesovských povídkách. Ale ano, nazývají se taky Baker Street, Norwood, Scotland Yard, Sussex. Budete se ovšem procházet jinudy, na to vezměte jed. Jak by to také mohly být stejné bažiny, když si Arthur Conan Doyle vše vymyslil. Když si vysnil postavy, kterými krajinu zalidnil, a vy jen o překot a oddaně chodíte po Londýně, ale to podnikáte v docela jiné dimenzi než té literární. Absurdní počínání! To snad již je lepší navštěvovat místa, kde se natáčely filmové a televizní adaptace těchto Sherlockových eskapád. Asi jako jiní vyrážejí po destinacích, které ověnčil slávou filmovou Zdeněk Troška. Po pravdě, nedostali byste mě ani do míst, kde se natáčel (Svěrákův a Smoljakův) Trhák; natož do předobrazu Troškova světa. Ale někdy spisovatel vyjde z vlastních vzpomínek a ze skutečné krajiny natolik, že podobná putování smysl do značné míry najdou. Příkladem jsou romány Arthura Ransoma. A Lake District – v Anglii. Ze spisovatelů se tam aktuálně vydal na výzvědy Jan Kovanic... a svého času František Novotný, který o pouti (vlastně více poutích) po stopách Amazonek a Vlaštovek napsal báječnou knihu Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012). To napsal, avšak přímo na závěrečných stránkách přizná, že si zevrubným průzkumem podkladů pro fikci způsobil deziluzi. Divíte se? K věci. Roku 2019 vyšel v českém překladu Atlas literárních míst Cris Oliverové. Jeho španělský originál je o rok starší. Publikace se taky zdá v určitém směru „zbytečná“, a přece je – samozřejmě – nádherná. Snad nejzřetelněji však odhalila další háček spojený s problematikou. Autorka totiž bezelstně staví sobě na roveň lokality literatury populární i vyšší. Že to vůbec nevadí? Neřekl bych. Je to matoucí. Zvláště pak pro děti. Lze to považovat i za chybu. Cris F. Oliverová napsala třicet kapitol (ostatní světy pominula) a na půdě každé této pasáže pilně, nadšeně mapuje fiktivní prostor některého více i méně slavného literárního díla. Řada propíraných knih je, pravda, prověřena časem a lze dokonce říct, že mnohé patří mezi klasiku. Klasiku „hlavního proudu“. O kterou „opře koště“ každý renomovaný literární badatel: Londýn Orwellova románu 1984, Alenčin svět, Liliput, asteroid B 612 z Malého prince, Tolkienova Středozem, Zeměmoří Ursuly Kroeber Le Guinové, Fantázie Příběhu, který nikdy neskončí od Michaela Endea, země Oz, Země Nezemě (kam létá Petr Pan), Narnie. Dokonce Vila Vilekula, kde žila Pipi Astrid Lindgrenové, ba Wonkova čokoládovna Roalda Dahla, ale současně ostrov z Pána much či Anglie Jane Austenové. Ta prokreslená románem Rozum a cit. Už v tomhle seznamu jste si možná všimli jistého nepoměru. Dětská čokoládovna se tu zkoumá na stejném „levelu“ jako místo děje nepříliš optimistického románu laureáta Nobelovy ceny Williama Goldinga. Řekněme, že toto ještě akceptujeme, teď se však podívejme do dalších krajů. A hle, nepoměr bobtná. Na tu samou úroveň jako předchozí lokality se dostává i Forks ze Stmívání, Bradavice z Harry Pottera, Vernovo podsvětí v Cestě do středu Země, „Sever“ Světel Severu Philipa Pullmana (ale ano, uznávám, je to už taky klasika). A dále svět Hry o trůny, svět Hunger Games od Suzanne Collinsové a dokonce Gotham City z komiksů o Batmanovi. Z jakého důvodu tu vnímáme disproporčnost, je jasné, a jenom netušíme, proč se koná na platformě jediné knihy. Anebo to víme? Chápeme příčinu. Koná se to přece kvůli čtenáři. Co víc, autorka předjímá, co osloví euro-amerického (a ponejvíc anglosaského) vnímatele. A snaží se, o to nic. Ale stejně už něco podobného udělal před ní Alan Moore v pozoruhodném dovětku ke komiksové Lize výjimečných II (česky 2004), nazvaném Almanach pro cestovatele. V tomto ohromujícím průvodci totiž s klidem procestujete celý povrch zeměkoule, ale není to realita. Je doslova zastavěn světy slavných dobrodružných knih. Ne že by i u Moora nedošlo k „výstřelkům“, kdy je zohledněno dílo až na hranici literatury „vážné“ (nebo i za ní), nicméně dokázal tyto hranice celkem udržet. Úletům se vyhnul a dobře udělal: ať totiž bude zkoumání světa Sherlocka Holmese sebeabsurdnější, vždy zaujme. Oproti tomu propátrávání reálného předobrazu prostor, v kterých se odehrávají (například) příběhy Franze Kafky, rezonuje o něco méně. Pouze v populární literatuře hrává krajina roli toho druhu, že si nakonec i rádi nakreslíme mapu. Ale mapovat Balzaca? McEwana? Barnese! U Atlasu literárních míst spisovatelka i překladatel odvedli solidní práci. Zrovna tak ilustrátor Julio Fuentes. Jeho mapy nás vtáhnou. Texty jednotlivých kapitol jsou přehledně členěny a na koncích obyčejně narazíme i na seznamy zajímavostí. Například: „Obyvatelé Liliputu píší napříč přes list papíru z jednoho rohu do druhého.“ A co ještě víc? Publikace přišla také se světy všech těch knih, o kterých jste zatím možná nevěděli, ačkoli česky už z velké části taky vyšly. Příklady? Laura Gallegová: Idhúnské paměti (2004–2006) Roger Lancelot Green: Král Artuš a jeho rytíři kulatého stolu (1953) Diana Wynne Jonesová: Howlův putující zámek (1986, do češtiny knihu přeložil Milan Stejskal) Cornelia Funkeová: Inkoustové srdce (2003, přeložila Emílie Harantová) Marissa Meyerová: Cinder. Měsíční kroniky (2012, přeložila Jana Zejmanová) John Green: Papírová města (2008, přeložila Veronika Volhejnová) Rainbow Rowellová: Eleanor a Park (2013, přeložila Jana Kunová) Závěrem se zastavme u Artuše. Jemu věnovaná kapitola se jmenuje Kamelot. Je to nezvyklé. Může dojít i k situaci, že prostřednictvím té kapitoly – a hlavně prózy pana Greena – získají někteří dětští čtenáři informaci o Artušově družině dřív než z legendy. Je tedy vřazení Kamelotu v těchto souvislostech poctivou hrou? Váhám. Minimálně na první pohled je matoucí. A poté, co pasáž prostudujeme, jste na rozpacích dál. Proč ta kniha zcela odhlíží od jakékoli jiné lidové slovesnosti, když byla různými literáty také variována? Na to se těžko odpovídá. Zato by se dalo vytipovat třicet dalších literárních lokalit.   Cris F. Oliverová: Atlas literárních míst. Ze španělského originálu přeložil Štěpán Zajec. Ilustrace Julio Fuentes. Ve společnosti Albatros Media vydalo XYZ. Praha 2019. 128 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-27 08:42:09

Promluvil pan prezident

Vánoční projev pana prezidenta chválím jednak proto, že jeho přesunutí na den 26.prosince je pokračováním masarykovské tradice, ale zejména jako pečlivě vycizelovaný kousek řečnického umění s bohatým myšlenkovým obsahem, pronesený bezchybnou češtinou. V záplavě blábolení politiků, často neschopných pronést souvislejší projev bez papíru, a navíc mluvících pokleslým jazykem, působí jako fata morgana na poutníky vyprahlou pouští. Neúctu k jazyku považuji za neúctu k národu a připomínám, že národ i jazyk neměly daleko k zániku a vděčnost za jejich zachování by nás neměla opouštět, nechceme-li o ně v budoucnosti přijít. Většinou se ztotožňuji s názory, jež pan prezident ve svém poselství projevil. Zejména souhlasím s názorem, že žijeme v úspěšné zemi. Nesouhlasím ale s jeho náhledem na justici, za jejíž hlavní vadu považuje zdlouhavost trestního řízení. Podle dostupných statistik ale délka našeho procesu je přibližně srovnatelná s evropským průměrem. Pan prezident se orientuje podle výjimečných procesů, jejichž kritika jako jednotlivých excesů je sice oprávněná, ale nelze ji přenášet na justici jako na celek. Mimo to soudím, že daleko více škod než průtahy páchají nezákonnosti a mravní poklesky činitelů trestního řízení. Tempo je kvantitativní ukazatel, důležitější je kvalita rozhodování. Je lepší počkat si rok na spravedlivé zproštění obžaloby než jít do vězení kvůli uspěchanému nekvalitnímu rozhodnutí. Nevšiml jsem si, že by pan prezident této stránce trestního řízení věnoval pozornost, ač by jistě mohl vyvíjet morální tlak. Přímou pravomoc nejvyššího kárného žalobce odmítá využívat jako nesystémovou. Stejně tak možnost mírnit křivdy využitím pravomoci udělovat milost využívá jen rudimentárně. Odstrašujícím příkladem je odmítnutí žádosti o milost ve prospěch odsouzené M. Sch. Nejvyšší soud ji pak nechal propustit na svobodu po sedmi měsících nespravedlivého věznění: ale i toho ji pan prezident mohl ušetřit. Souhlasím s páně prezidentovým názorem, že zajišťování energetických potřeb státu cestou budování obnovitelných zdrojů je neefektivní. Na druhé straně je pravdou, že patří k přirozenosti úspěšných podnikatelů, že se hbitě ohnou pro peníze, které leží v prachu. Vlnu zájmu o budování obnovitelných zdrojů vyvolal stát vějičkou mimořádných dotací, na které pan prezident právem žehrá. Pak na všechny, kdo na vějičku naletěli, se paušálně přeneslo znevažující označení „solární baron“. Samozřejmě, na vlně se svezli všelijací šizuňci nebo korupčníci, kteří se nechali za různé služby obdarovat podíly na výnosech z energetických zařízení. Ale v zásadě jde převážně o lidi, kteří přirozeně a v souladu se zákonem šli za ziskem pro svůj podnik, vyhovujíce současně potřebě státu, který měl zajistit pokrytí části svých energetických potřeb využitím obnovitelných zdrojů. Hanlivé přízvisko se patrně projevilo v přístupu justice k posuzování civilních i trestních žalob, týkajících se obnovitelných zdrojů. Odstrašujícím příkladem je osud rodinného klanu Zemků, jimž nekompetentní přístup justice znehodnotil investici ve výši 1,3 miliardy Kč, dva členy rodiny uvrhl do vězení a na hlavu rodiny se právě chystá. Pojítkem přehmatů v civilním i trestním řízení bylo porušení zásady, že nikdo nesmí být postižen za protiprávní jednání někoho dalšího, na němž se nepodílel. V daném případě příčinou neštěstí byla pohodlnost pracovníků subdodavatelské firmy, kteří si usnadnili život paděláním revizních zpráv o stavu kabeláže elektráren. Nikdo z vedení investorské firmy o dodání padělků nežádal a ani o nich nevěděl. Mimo to vložení padělků do licenčního spisu mělo pouze význam formálního splnění předepsané náležitosti. Ani investor, ani Energetický regulační úřad, který vydává licence, neměli oprávnění kontrolovat pravdivost zpráv. O vydání licencí rozhodla tříčlenná komise pracovníků Energetického regulačního úřadu, která provedla prohlídku zařízení na místě, posoudila příznivě způsobilost elektráren k zahájení provozu a dala příslušné úřednici pokyn k jejich vydání. Pozdější nález padělaných revizních zpráv v licenčním spisu byl příčinou zahájení trestního řízení, které překročilo hranici stíhání padělatelů, a k zahájení správního řízení, které vedlo k odnětí licencí. Existují objektivní důkazy, že v den vydání licencí elektrárny skutečně stály a na investici za 1,3 miliardy Kč byly nedodělky v řádu několika desítek tisíc Kč, jež nebyly překážkou zahájení provozu. Zbývá dodat, že bez ohledu na skutečný stav elektráren žalobce vědomě tvrdil, že v době vydání licencí nebyly elektrárny dokončeny ani z části a soudce v tom spatřoval ospravedlnění udílení drakonických trestů. Trojici, která dala pokyn k vydání licencí, žalobce před soud neposlal. Formulaci o nedokončenosti „ani z části“ vypustil z rozsudku odvolací soud, ale to již bylo pozdě. Uvědomuji si, že pan prezident pracuje s informacemi, jež mu z části dodává jeho zázemí. Proto se kvůli zmíněným výrokům nehorším a neměním nic na kladném hodnocení jeho poselství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}