Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-15 06:22:28

Vést lidi za jasného počasí umí každý. Jak ale udržet morálku a motivovat zaměstnance v krizi?

Na akci CzechCrunche probereme leadership za situací, kdy musí diskuze a zdlouhavé rozhodování ustoupit jasné hierarchii a správné motivaci. Článek Vést lidi za jasného počasí umí každý. Jak ale udržet morálku a motivovat zaměstnance v krizi? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2022-04-26 09:00:56

Přemítání nad bojištěm III. – o mobilizaci a jejích nevýhodách

Milí čtenáři, po dvou dílech článku „Přemítání nad bojištěm” se ukázalo, že je potřeba napsat ještě díl třetí, původně neplánovaný. Dostal jsem totiž několik dotazů, či spíš připomínek, které se vesměs točí kolem téhož názoru: Rusko zkrátka v nouzi vyhlásí mobilizaci, odvede na vojnu miliony chlapů a utluče Ukrajinu hrubou silou. Žádná sofistikovanost není potřeba. A protože podobně laděný názor jsem nedávno slyšel i od jednoho dobrého známého, asi je čas zauvažovat na chvíli nad tím, jestli by taková mobilizace byla proveditelná a k něčemu. Pekelně obtížný logistický úkol Zdaleka nejmenší překážkou, která brání Rusku v mobilizaci sil, je zatím překážka právní. Kreml totiž stále udržuje fikci, že jde o „speciální vojenskou operaci”, ne o válku, a ruské právo umožňuje mobilizaci jen ve válce. To se nicméně dá obratem ruky změnit, doslova přes noc. Velká překážka to tedy není. Skutečně velká překážka je ale ta technická. Státy roku 2022 nemají ani zdaleka takovou praxi v provádění mobilizace, jakou měly státy roku 1922. Schopnost provádět mobilizaci milionů mužů upadla v armádních kruzích v podobné zapomnění, jako schopnost rajtovat na koni a mávat přitom šavlí. Kdysi to bylo naprosto samozřejmé umění, dnes už není. „Umění” proto, že zamyslíte-li se nad průběhem takové mobilizace, opravdu to není jednoduchá věc. Znamená to začít přesouvat po celé zemi miliony mužů naráz. Ale nejsou to jen muži, ale obrovské množství vybavení, které je doprovází. Na každé větší stanici po cestě musejí ty miliony branců dostat najíst; všichni musejí nafasovat výstroj, zbraně a munici; je nežádoucí, aby se jednotlivé jednotky nějak pomíchaly, což přitom při nějakém zmatení sledu vlaků zařídíte velmi snadno; je potřeba zajistit adekvátní lékařskou péči (i když na tom se dá šetřit – ale podlamujete tak morálku vojáků do budoucna). K takové plošné akci musí být připravený celý systém, který přitom po 99,9 procenta času leží ladem a není k ničemu. Navíc, nechcete-li sabotovat vlastní válečné úsilí, měli byste mít dobrou představu o tom, koho můžete vytáhnout z fabriky nebo kanceláře a poslat na frontu, aniž by tím budoucí výroba životně důležitého zboží utrpěla, a koho ne. Takový přehled se udržoval daleko lépe před sto lety, kdy lidé neměnili tak často ani práci, ani místo svého skutečného pobytu. Do toho všeho zasahují obvyklé fuckupy mírového i válečného charakteru: vykolejený vlak (aneb zkuste rychle zprovoznit trať někde v lese, když je zablokovaná převrácenými tanky, jež popadaly z vagonů), komunikační šumy, nevypočitatelné počasí. Jak se blížíte ke skutečnému místu bojů, narůstá pravděpodobnost, že vám do vašeho úsilí začne zasahovat i činnost nepřítele. Důležitý most zasažený raketou ze vzdálenosti 150 kilometrů (což takový HIMARS zvládne levou zadní i z dvakrát většího odstupu; Ukrajina je zatím nemá, ale klíčové slovo je „zatím”) může udělat v plánech naprostý chaos. Jinými slovy, všeobecná mobilizace je pekelně obtížný logistický úkol. Pozornost armád se přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci Státy roku 1922 toto všechno přesto nějak zvládaly, protože jednoduše musely. Tehdejší vojenské poměry byly takové, že bez kanonenfutru jste tu válku prohráli – a jediným možným způsobem, jakým si i nějaké Československo nebo Řecko mohlo zajistit dostatečné množství kanonenfutru, byla právě všeobecná mobilizace. Pokud vám nic jiného nezbývalo, museli jste do příslušných schopností investovat, konat velká pravidelná cvičení atd. Samozřejmě jen do té míry, jakou vám vaše ekonomika umožnila – na druhou stranu jste si to ovšem tehdy mohli dovolit, protože „sofistikované” zbraně typu letadel, raket a samohybných houfnic s chytrou municí, které dnes žerou velkou část vojenských rozpočtů, byly ještě v plenkách, případně neexistovaly vůbec. Dřevěný dvouplošník potažený plátnem koupíte o hodně levněji než stíhačku páté generace. Mimořádně dokonalé mobilizační plány mělo císařské Německo roku 1914, kde se kombinace militaristického státu a obsedantní byrokracie postarala o to, že všechno bylo rozkresleno a vypočítáno až na úroveň jednotlivých vlaků. Důležité železniční tahy vedoucí směrem k Francii a k Rusku byly včas zdvojkolejněny, a rychlost postupu Němců skrze napadenou Belgii také západní mocnosti značně zaskočila. „Naše” Rakousko-Uhersko už na tom tak dobře nebylo a projevovalo se to i poněkud ponižujícím detailem, totiž, že vojáci c. a k. armády museli jezdit na frontu v dobytčácích, kdežto říšští Němci měli k dispozici normální osobní vozy. Ale i tak se Rakušanům podařilo roku 1914 mobilizovat celkem rychle. Dnes se tahle struktura moc neudržuje a příslušné aktivity příliš nenacvičují, protože už to nebylo dlouho potřeba. Pozornost armád se čím dál více přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci sil, a tento trend sledovalo i Rusko. Poslední vyspělý stát, který si musí mobilizační mašinerii udržovat na špičkové úrovni, je Izrael, protože holt leží tam, kde leží, a přitom má míň obyvatel než Česká republika. Ale Izrael zároveň může těžit z toho, že je to malá země s kompaktním osídlením, kterou přejedete autem za pár hodin. To celou situaci poněkud zjednodušuje. V jomkipurské válce roku 1973 se hodně mobilizačních aktivit odehrávalo dokonce pěšky, protože málokdo byl ve sváteční den někde jinde než doma nebo v synagoze – a důstojníkům svolávajícím zálohy stačilo jít ode dveří ke dveřím. Ve většině států světa už se ale s nutností mobilizovat zas tak moc nepočítá, což se projevilo mimo jiné výraznou redukcí počtu „velkých manévrů”, do kterých byly svého času povolávány desetitisíce rezervistů, a které jako jediné mohou pravou všeobecnou mobilizaci aspoň trochu napodobit. Ani Rusové už s tím nemají takovou praxi, jakou míval ještě Sovětský svaz. A vezmeme-li v úvahu, jakými problémy trpěla ruská logistika kolem Kyjeva a Charkova, když šlo o zásobování řádově menšího množství mužů (z nichž navíc daleko větší procento byli profesionálové), nejeví se moc pravděpodobné, že by tentýž logistický systém byl schopen koordinovaně vrhnout na ukrajinské hranice dva tři miliony vojáků posbíraných z plošně nejrozlehlejší země světa a zásobit je v následujících měsících dostatkem nafty, jídla, nábojů a dopravních prostředků. I u stovky tisíc chlapů to přece viditelně „skřípalo”. Chcete-li na toto téma shlédnout dlouhé a poučné video, doporučuji tuto zhruba hodinovou přednášku od Australana chorvatského původu, který si na YouTube říká „Perun”. Více problémů než výhod Dejme tomu, že toto všechno se nějak podařilo a že ony dva tři miliony vojáků všelijakého věku a tělesného stavu se přece jen dostaly na frontu. Co ale s nimi? Tady se dostáváme k tomu, proč se dneska ta mobilizace zas tolik nedělá: protože „utlučeme je čepicemi” není ve světě roku 2022 životaschopná útočná strategie. To, co v takovém případě máte k dispozici, jsou převážně „levné” pěší jednotky, jejichž vybavení nestojí moc peněz (proto těch lidí také lze postavit do pole miliony!). Můžou střílet z pušek nebo kulometů na krátké vzdálenosti, ale jejich schopnost rychle manévrovat je značně omezená. Čtyřicetiletý rezervista s těžkou bagáží určitě neuběhne za noc padesát kilometrů lesem. Každý racionální nepřítel, který má k dispozici aspoň trochu slušné technické vybavení, na to zareaguje ústupem, pokud tedy má kam (vrátíme-li se k Izraeli, ten zrovna v tomto směru nemá moc možností a musí zadržet útok už poblíž svých hranic; tomu se říká nedostatek strategické hloubky). A jak tak půjdete (pomalu!) za ním, bude vás systematicky a přesně ostřelovat ze vzdálenosti několika desítek kilometrů, a zároveň ničit vaše zásobovací linie z týlu. To je ten fundamentální rozdíl proti roku 1914, kdy na frontu odjížděly milionové armády a pak se celá léta přetahovaly o 500 metrů rozblácené země. Válka se stala mnohem pohyblivější a těžká palba všeho druhu je daleko přesnější než dřív. Proti takové palbě je pěšák velmi zranitelný a masivní houfy pěšáků jsou zranitelné naprosto zoufale, aniž by ji mohly nějak opětovat. (Ptáte-li se nyní, proč tedy vůbec pěchota existuje i v moderních armádách: jako jeden z mnoha spolupracujících prvků doktríny kombinovaných zbraní. Svoje použití má, ale ne v mnohatisícových masách valících se na území nepřítele. Tyhle časy pominuly.) Podle mého názoru Rusové nemobilizují, protože by z toho měli více problémů než výhod. Větší riziko vzpoury mezi odvedenci, větší nespokojenost obyvatelstva, které ztrácí svoje blízké, řádově těžší zásobování milionů hladových krků na nepřátelském území, a výměnou za to zisk velmi omezené bojové kapacity navíc. Kdyby aspoň měli vyhlídky na to, že Ukrajincům začne docházet munice (asi jako pomalu docházela Finům v Zimní válce), ale momentálně to tak rozhodně nevypadá; naopak, dostávají toho vybavení ze Západu čím dál víc. Masy mobilizovaných pěšáků dnes nedokážou zajistit vítězství ani Rusům. Jejich případné vítězství na Donbasu budou muset zařídit buď zbytky profesionálních jednotek, nebo nikdo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-08 13:49:20

Zákon pro člověka učiněn jest…

„Hvězda“ nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zachází (ona to ani žádná hvězda nebyla) a „hvězda“ bývalého ředitele ÚOOZ Roberta Šlachty vychází (ona to ani žádná hvězda nebude). V této souvislosti se znovu probírá smutně proslulá kauza „Nečas-Nagyová“ z roku 2013, na které měli oba jmenovaní svůj podíl, společně s vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem. Přestože finální výsledek tehdejšího nočního přepadu Úřadu vlády i bytu Jany Nagyové ozbrojeným policejním komandem a následné bombastické mediální prezentace je doslova žalostný, přímí aktéři této akce ji neustále obhajují tím, že byla nezbytná, že postupovali striktně podle zákona (Šlachta) a dokonce tím ukázali, že jsou schopni zasáhnout bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv (Zeman). Tato vyjádření pouze potvrzují oprávněnost dlouholeté kritiky policistů i státních zástupců, kteří mnohdy postrádají zdravý rozum, uvážlivost, předvídavost i cit pro přiměřenost. Myšlení jim totiž trestní řád přímo neukládá a proto se bez těchto obtěžujících prvků mysli snadno obejdou. Jak jinak si lze vysvětlit tolik selhání a zprošťujících rozsudků? To si předem nekladou otázku, zda jsou vůbec schopni všechny své představy spolehlivě prokázat? To je vůbec nenapadne, jaké škody způsobí na veřejném mínění, pokud nejen selžou, ale dokonce se prokáže, že v zájmu prosazení svých představ manipulovali s důkazy anebo dokonce lhali? Na rozdíl od nich již ve starověku lidé pochopili, že striktní (přísný) výklad práva vede až příliš často ke křivdám, nespravedlnostem a krutostem, které nejenže neupevňují kázeň, ale vzbuzují hněv a rozvrat ve společnosti. K takovému nemilosrdnému uplatnění práva došlo například roku 340 př. n. l., kdy římský jezdec Titus Manlius se v rozporu s příkazem konzula a svého otce Tita Manlia Torquata pustil do boje s tusculským velitelem jízdy a přestože nad ním zvítězil a vojsko prosilo o jeho život, pro porušení vojenské kázně byl popraven (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města). Lidé se proto příležitostně snažili vtisknout tehdejšímu právnímu řádu prvky rozumu a lidskosti a nemilosrdnou právní praxi zmírnit, což se však podařilo pouze výjimečně. Takto byl např. roku 321 př. n. l. zachráněn před trestem smrti velitel římské jízdy Quitus Fabius, který se rovněž pustil do boje proti diktátorovu příkazu. Římský historik Cornelius Nepos pak ještě takto popisuje soudní proces s thébským vojevůdcem Epameinondásem (410-362 př. n. l.): „V Thébách byl zákon, který stanovil trest smrti pro toho, kdo by podržel moc déle, než bylo stanoveno zákonem. Protože Epameinondás soudil, že tento zákon byl prosazen pro zachování bezpečnosti státu, nechtěl dopustit, aby byl obrácen k záhubě obce. A tak si podržel vrchní velení o čtyři měsíce déle, než stanovil lid. Když se vrátili domů, byli jeho kolegové z tohoto přečinu obžalováni. Epameinodás jim dovolil, aby celou odpovědnost přenesli na něho a aby se hájili tím, že neuposlechli zákona na jeho nátlak. Touto obhajobou je osvobodil od nebezpečí a nikdo nepočítal s tím, že by se Epameinondás veřejně zodpovídal, neboť neměl nic, čím by sám sebe mohl hájit. Avšak on přišel k soudu, nepopřel nic z toho, z čeho jej obviňovali odpůrci, přiznal všechno, co řekli jeho kolegové, a neodmítl se podrobit zákonnému trestu. Jenom to jediné od soudců žádal, totiž aby učinili tento zápis: „Epameinondás byl Thébany odsouzen k smrti, protože je donutil porazit u Leukter Sparťany, které předtím, než se on stal vojevůdcem, se nikdo z Boioťanů neodvážil spatřit v šiku, a protože jedinou bitvou zachránil Théby od záhuby, ale také celému Řecku vrátil svobodu, a protože situaci obou stran dovedl tak daleko, že Thébané obléhali Spartu, kdežto Lakedaimoňané byli spokojeni s tím, jestliže se mohli zachránit, a neustal ve válce dříve, dokud neosvobodil Messénii a nesevřel Spartu do obležení.“ „Když toto řekl, nastal všeobecný smích a veselí a žádný soudce se neodvážil o něm hlasovat. A tak z procesu, v němž mu šlo o život, odešel s největší slávou.“ Nutnost převahy zdravého rozumu nad přísnou literou zákona vyjádřil příhodně i Ježíš Kristus v Evangeliu sv. Marka, když jeho učedníci nedodržovali zákonnou povinnost světit den sobotní: „I stalo se,  že šel Ježíš v sobotu skrze obilí, i počali učedníci jeho, cestou jdouce, vymínati klasy. Tehdy farizeové řekli jemu: Pohleď, coť dělají v sobotu, čehož nenáleží. I řekl jim: Nikdy-liž jste nečtli, co učinil David, když nouze byla, a lačněl, on i ti, kteříž s ním byli. Kterak všel do domu Božího za Abiatara nejvyššího kněze, a jedl chleby posvátné (jichž neslušelo jísti než samým kněžím) a dal i těm, kteříž s ním byli? I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu. Protož Syn člověka jest pánem také soboty.“ Kdyby byli thébští soudci i římský diktátor Lucius Papirius uvažovali stejně striktně jako pánové Šlachta, Ištván a Zeman, byli by Epameinondás i Quintus Fabius zcela jistě popraveni, neboť by se postupovalo „bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv“. I Ježíšovi učedníci a Ježíš samotný unikli potrestání pro porušení čtvrtého božího přikázání pouze proto, že mnozí farizeové byli rozumní a uvážliví a přísným trestem nechtěli pobouřit lid. Ježíšův výrok „Sobota (tj. Zákon) pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu (tj. pro Zákon)“ předběhl dobu o celá tisíciletí a je natolik významný, že by mohl být zařazen i do Justiniánova kodexu vedle výroků všech slavných římských právníků. Ježíš Kristus totiž jako první formuloval myšlenku, že zákony mají sloužit lidem a nikoli lidé zákonům! Naši policisté, státní zástupci i soudci však tento výrok neznají a proto se jím ani neřídí, neboť moudré a uvážlivé lidské myšlení je jim zcela cizí (ostatně ve škole je tomu ani nikdo neučil). Konflikt mezi právním pozitivismem (tj. striktním až dogmatickým výkladem práva) a právním naturalismem (tj. výkladem práva podle zdravého rozumu a „vyššího principu mravního“) trvá již od starověku. Úzkoprsý právní pozitivismus je přitom ještě ve 21.stol. natolik zakořeněn v mysli mnohých policistů, státních zástupců i soudců, že to vzbuzuje údiv i zděšení. Otrocká poplatnost znění zákona totiž postrádá moudrost, uvážlivost, přiměřenost, vyváženost a předvídavost možných důsledků, což fakticky připustil i nejvyšší státní zástupce svým nedomyšleným výrokem, že se postupuje „bez ohledu“ – tj. razantně, bezohledně, nemilosrdně a na „momentální vnější efekt“. Pokud je však exekutivní i judikativní aplikace práva pojata tímto „moderně inkvizičním“ způsobem, pak vlastní smysl spravedlnosti a práva je zcela popřen. Přísná, bezohledná, nelítostná a falešně moralizující „nižší spravedlnost“ (iustitia) totiž neplní obecně stabilizující funkci a má pouze místní a časově omezenou funkci (vzbuzuje strach a upevňuje morálku), zatímto moudrá, uvážlivá, přiměřená a vyvážená „vyšší spravedlnost“ (aequitas) má nadčasový dosah a stabilizuje lidskou společnost na celá tisíciletí (upevňuje občanskou kázeň i mravnost). Přesně takové pojetí spravedlnosti a práva totiž nalezeneme nejen v onom nadčasovém výroku Ježíše Krista, ale i ve výrocích Ptahhotepa, Kautiljy, Ašóky, Sün-c´ i slavných římských právníků Cicerona, Celsa, Gaia, Ulpiana, Paula, Modestina aj., které jsou i po dvou tisících létech stále aktuální. V porovnání s nimi budou výroky, skutky i osoby pánů Šlachty, Ištvana a Zemana zapomenuty již za dvě či tři desetiletí, i když všichni tři se úporně snaží, aby se na ně hned tak nezapomnělo. Všem trestněprávním pozitivistům (bez výjimky!) přitom uniklo, že v tomto státě se neustále hovoří o jednotě právního řádu. Vnímat totiž právní řád jako celek a řídit se jím dialekticky jako nedílným celkem je totiž nejvyšší stupeň právního pozitivismu, avšak tak daleko současní právní pozitivisté včetně pánů Zemana, Ištvana a Šlachty ještě nedospěli. Trestní zákon ani trestní řád totiž neobsahují stejný text jako § 2 odst. 3 občanského zákona, který by měl být všeobecně použitelný: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ V občanském soudním řízení se soudci vyhýbají tomuto usdtanovení pouze proto, že  nedokáží přesně definovat pojmy mravnost, dobré mravy ani obyčejné lidské cítění. Nemají totiž náležité filosofické vzdělání a ani jediný komentář k občanskému zákonu jim neposkytuje přesvědčivá vodítka. Přitom právě pochopení těchto pojmů je základem uplatňování oné „vyšší spravedlnosti“ (ekvity), kterou již před 44 stoletími považoval egyptský vezír Ptahhotep za „velkolepou, trvalou a neměnící se od nepaměti.“ V trestním zákoně i v trestním řádu však toto ustanovení chybí a proto se policisté, státní zástupci i trestní soudci zřejmě domnívají, že jejich striktní „výklad a použití právního předpisu nemůže být v rozporu s dobrými mravy a nemůže vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ Tento svůj scestný pohled na uplatňování spravedlnosti a práva už ostatně bezpočtukrát prokázali, stále na něm lpějí a sveřepě jej obhajují. Nedávno jsme to znovu slyšeli. Pánové Pavel Zeman, Ivo Ištvan a Robert Šlachta selhali (a selhat museli), protože v oslňující vidině obrovského úspěchu a slávy přestali uvažovat nad perspektivami svých činů i předvídat jejich možné důsledky. Takoví právní dobrodruzi jsou proto obecným nebezpečím, což však mnozí občané dosud nepochopili. Až tedy bude vybírán nový nejvyšší státní zástupce, je třeba vybrat takového odborníka, který nebude pouze právním pozitivistou, ale osobou se širokým historickým, filosofickým i právním rozhledem,  zdravým rozumem a Ciceronovou výřečností. Přesně takovou osobu totiž v této době potřebujeme.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-18 17:28:07

Tereza Brdečková o Deštivci: Chvíle strávené s předklady poezie byly nádherný vášnivý zápas

Spisovatelka a scenáristka Tereza Brdečková se v Cambridgi setkala s předním irským básníkem Bernardem O’Donoghuem. Jejich literární setkání bylo impulsem pro vznik netradičně dvojjazyčné, anglicko-české sbírky básní Rainmaker / Deštivec. Ta obsahuje výběr desítek básní O’Donoghua v českém překladu Brdečkové. Bernard O’Donoghue měl vydání svých básní v České republice uvést osobně, literární čtení v Praze je nyní plánováno na podzim tohoto roku. Deštivec vychází jako jedna ze dvou prvních sbírek básní tzv. joezie, nové řady knih poezie, vydavatelství Limonádový Joe. Zároveň na trh vstupuje básnická sbírka Pošta shora českého písničkáře, básníka a spisovatele Jiřího Dědečka. O’Donoghuova tajuplná krajina přebásněná v Deštivci Terezou Brdečkovou je návratem k chudému a tajemnému Irsku autorova dětství, který zjišťuje, že toto Irsko už neexistuje. Že na jeho podloží vyrostla jedna z nejmodernějších evropských zemí, a že je to dobře. „Kterýsi světový neurolog došel k závěru, že poezie je vlastně mozková dysfunkce. Otázka je, zda se to týká schopnosti básně psát nebo je vnímat nebo obojí. V rámci té dysfunkce je ale těžké určit, která báseň je pravá, ryzí, která vydrží. Oproti milionu těch zapomenutých básní stojí takové, které si tiše opakují těžce nemocní, které přetrvaly staletí, zachraňovaly morálku ve vězení či koncentrácích,“ říká Tereza Brdečková. Ta tvorbu O’Donoghua, profesora angličtiny na Waldham College v Oxfordu, sleduje od roku 1996, v minulosti už přeložila deset básní z jeho sbírky Gunpowder. „Nedokázala bych říci, co přesně mne uchvátilo na verších a neokázalém přednesu působícím jako magický hudební zážitek. Chvíle strávené s překlady byly každopádně nádherný vášnivý zápas a doufám, že to nebylo naposled,“ uzavírá překladatelka a vydavatelka Brdečková, která pro knihu vybrala čtyřicet básní z posledních šesti O’Donoghuových sbírek. Rodinné vydavatelství Limonádový Joe od tohoto roku přinese čtenářům minimálně dvě básnické sbírky každý kalendářní rok. Aktuální jsou i čerstvě vydané básně Jiřího Dědečka napsané na hranici bdění a spánku ve fázi usínání, kdy slova, situace a obrazy nabývají nových nečekaných významů. „Jsou to básně a výkřiky nočního bloudiče, který nemůže spát. Někdy si myslí, že spí, ale napolo putuje v praštěných snech,“ popisuje Dědečkovu aktuální sbírku Pošta shora Tereza Brdečková. Ve vydavatelství Limonádový Joe do konce roku vyjde ještě kniha básní Jiřího Brdečky. Tvorbě Jiřího Brdečky, jedné z nejvýraznějších osobností českého filmu (mj. autora či spolutvůrce scénářů ke snímkům Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech nebo Císařův pekař a Pekařův císař) se vydavatelství systematicky věnuje již sedm let. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-03 19:46:58

Tip do karantény: Kde na internetu najdete filmy zdarma

Zavřená kina, odložené premiéry a zrušené festivaly nejsou důvodem, proč si přestat rozšiřovat své filmové vzdělání v oblasti náročnější filmové produkce. Třeba i s pomocí filmů, které byste v kinech zřejmě ani neměli možnost vidět. Internet nabízí bezpočet míst, kde lze legálně sledovat kinematografickou produkci rozličného původu, žánrů a délky. Zaměříme na některé z mnohých alternativ k HBO a Netflixu, kterými se zabýval předchozí článek. Všechny se vyznačují tím, že jsou dostupné zcela zdarma. V jednom případě vám stačí registrace. Tato snadná a bezplatná přístupnost ovšem neznamená, že by vybrané platformy a kanály nabízely méně rozmanitý a kvalitní obsah. Spíše naopak.  Kanadská produkční a distribuční společnost The National Film Board of Canada, založená již v roce 1939, nabízí na svém YouTube kanálu desítky oceňovaných filmů různého typu: experimentální, dokumentární, animované i hrané. Jde o tituly natočené od čtyřicátých let do současnosti, poučné, zábavné i originální a roztříděné do mnoha kategorií, které by vám měly pomoct s rozhodováním, na co se podívat. Začít můžete třeba s výběry toho nejlepšího z vybrané dekády.  Amsterodamský Mezinárodní festival dokumentárních filmů (IDFA) ve své online videotéce nabízí téměř tisícovku dokumentů z předchozích ročníků akce. Snadno si můžete vyfiltrovat ty, které jsou zdarma (je jich přes tři sta) a následně si nechat zobrazit například všechny krátkometrážní americké filmy o přírodě. Existuje zkrátka slušná pravděpodobnost, že v pestré nabídce najdete film o tématu, které je vám blízké.  Tvorba amerického studia Troma bude dobře známá všem pravidelným návštěvníkům Festivalu otrlého diváka. Jejich filmy přetékají nevkusem, úchylnými nápady a tělesnými tekutinami. Jde o brak prezentovaný se vší hrdostí. Desítky titulů vyznačujících se naprostou lhostejností k běžným estetickým kategoriím jsou zdarma dostupné na YouTube kanálu studia nazvaném prostě Troma Movies. K těm nejznámějším patří muzikál Kanibal! Muzikál! (1993) od tvůrců South Parku. Pokud máte odvahu, můžete ve své výpravě k srdci trashové kinematografie pokračovat s filmy jako A Nymphoid Barbarian in Dinosaur Hell (1990) nebo Ferocious Female Freedom Fighters (1982).  Po Troma filmech si můžete spravit chuť vytříbenější nabídkou artových titulů na stránkách Festivalu Scope. Verze pro širší veřejnost nabízí na rozdíl od verze pro filmové profesionály zdarma často obměňované kolekce krátkometrážních i celovečerních filmů z různých festivalů. Stačí provést rychlou registraci. Ovšem pozor, oproti jiným online platformám je počet zhlédnutí omezen na určité množství diváků. Po jeho vyčerpání bude „projekce“ daného titulu označená za vyprodanou. Zároveň máte možnost pustit si každý film pouze jednou, bez možnosti vracet se v přehrávání zpět. Vyplatí se tedy sledovat stejně pozorně jako při návštěvě kina.  Osvědčenou kvalitu najdete i na YouTube kanálu polského filmového studia TOR („Studio Filmowe TOR“), které nabízí možnost seznámit se s filmy spadajícími do tzv. „kina morálního neklidu“. Po dělnických stávkách na počátku sedmdesátých let došlo v Polsku k lehkému uvolnění poměrů a na poli filmové výroby pak k opětovnému zavedení autonomních tvůrčích skupin. V reakci na podnikové nepokoje začaly vznikat kritické filmy, které tematizují střet jedince a státu nebo zkoumají morálku polské společnosti. Na zmíněném YouTube kanálu najdete některé z nejoceňovanějších filmů tohoto cyklu (Amatér, Krátký film o zabíjení a Krátký film o lásce, Struktura krystalu…) v digitálně restaurovaných verzích, s anglickými titulky a bez toho, abyste museli něco platit. Také v případě, že vás více než Evropa nebo Severní Amerika láká Asie, najdete na YouTube obsah podle svého gusta. YouTube kanál „Korean Classic Film“ vznikl před pár lety k propagaci jihokorejské kinematografie, kterou mnozí objevili teprve s letošním oscarovým vítězstvím Parazita. Jedná se o několik stovek filmů pokrývajících prakticky celou poválečnou historii jihokorejské kinematografie. V podstatě obrázková učebnice dějin korejského filmu. Žánrové tituly, které v Koreji trhaly divácké rekordy, i dramata uváděná na prestižních festivalech. Vše minimálně s anglickými titulky (u některých filmů jsou také titulky francouzské nebo španělské).  Preferujete-li domácí tvorbu, nepřeberné množství krátkometrážních, celovečerních, dokumentárních i hraných filmů nabízí videoarchiv České televize. Stále početnější je pak online kolekce českých filmů z Národního filmového archivu, které se nacházejí na YouTube kanálu Česká filmová klasika. Vedle snímků ze zlatého fondu domácí kinematografie jako Křik (1963), O něčem jiném (1963), Kočár do Vídně (1966), nebo Návrat ztraceného syna (1966) najdete také množství raritních dokumentárních a animovaných filmů. Zkrátka tolik obsahu, že vám na něj jedna karanténa stačit nebude.    Autor je filmový publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-15 08:34:58

Agnieszka Holland: Vakcinace z událostí 20. století vyprchává...

Koncem března se měl ukázat i v Česku, zatím si ale film Šarlatán užil jen světovou premiéru na festivalu v Berlíně. Česká novinka světově uznávané polské režisérky Agnieszky Holland tak stále ještě patří k nejočekávanějším filmům letošního roku.   Co vás přivedlo k Šarlatánovi? Dostávám spoustu emailů, některé mají přílohy, tuhle jsem si přečetla a zaujala mě tím, jak se lišila i blížila mým tématům a jak intimně hovořila o Evropě 20. století, jejíž epický příběh stojí v pozadí osudu talentovaného, křehkého i mocného muže.    Je pro vás důležité, abyste v příběhu našla něco osobního? Nezbytné. Ale osobní neznamená, že jde přesně o mou životní zkušenost. Stačí, že se to dotýká něčeho, co je pro mě důležité, nebo otázek, které jsem si ještě nezodpověděla a které se mi vrací.   Dvě hlavní postavy, léčitele Jana Mikoláška a jeho asistenta Františka, jste popsala jako enigmatické. Jak jste tedy režírovala herce, kteří je ztvárnili, Ivana, potažmo Josefa Trojana a Juraje Loje? Přistoupila jsem k těm charakterům víc behavioristicky. Něco dělají, nějak reagují a herci pro to musí najít upřímné emoce. Otázkou zůstává, proč to dělají. To nevíte. A proto tyto postavy dokážou diváky překvapit. Miloval František Mikoláška, nebo šlo o směs soucitu, obdivu a něhy? Dokázal se Mikolášek vyjadřovat jen pomocí léčení, nebo násilí? Jeho neschopnost komunikace je očividná. Jde o charismatickou, narcistní postavu s velkým egem, kolem ní panuje prázdnota. Jediné okamžiky blízkosti prožívá s Františkem, ovšem zároveň nedokáže přijmout sám sebe v roli milence. Mikolášek je plný rozporů a já jej nechtěla psychoanalyticky popisovat.    Mikolášek je také dost obsesivní postava.  Jeho vášeň léčit se stala určujícím rysem jeho osobnosti. Byl léčitelem. A když z nějakého důvodu léčit nemohl, cítil se ztracený a začal být naštvaný a násilný.    Jak jste přesvědčovala Ivana Trojana, aby hrál Mikoláška víc temně? Hlavně během příprav. On chtěl svou postavu hájit. Já chtěla vidět i Mikoláškovy slabosti a selhání. Ivan má radši jasno, morálku. Kdyby to bylo na něm, Mikolášek by vystupoval jako hrdina a příběh by vypadal jinak. Myslím ale, že i pro něj bylo zajímavé opustit svou komfortní zónu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mluvili jste s někým, kdo Mikoláška osobně znal? Ne. Zdrojem informací byl jeho prasynovec, který o něm připravoval dokument a s námětem přišel do České televize, což celý projekt odstartovalo. Ale skoro všichni ve štábu a v komparsu si vzpomněli, že Mikolášek léčil někoho v jejich rodině. Je to taková skrytá celebrita, zapomenutá na padesát let všemi, kromě bylinkářů. Pro ně zůstal Mikolášek hrdinou a zdrojem inspirace.   Byl by Mikolášek považován za šarlatána i dnes? Svět se pohybuje v cyklech a my se teď i díky internetu nacházíme v období romantismu, kdy lidi ztrácí víru ve vědu, vrací se k mýtům a mysticismu. Přestávají věřit autoritám, včetně lékařských, stačí se podívat na názory na očkování. Trpí i liberální demokracie, lidi mají pocit, že musíme najít jinou cestu a že masa má větší pravdu než meritokratická elita. Projevuje se to i v odporu vůči ženským či LGBT právům či v popírání klimatické změny. Toho využívají populisti, kteří pak tvrdí, že dělník je stejně důležitý jako profesor na univerzitě. Manuální dovednost a osobní oddanost nyní znamená víc než vědomosti. V této době se pak někdo alternativní stává opět zajímavým. I když Mikolášek nebyl žádný šaman, jeho léčení bylo lékařsky ověřitelné, využíval bylinky a moč jako odraz stavu lidského těla.    Vy často točíte o skutečných událostech z 20. století. Co vás na nich nejvíc přitahuje? Jako by nás události minulého století na nějaký čas naočkovaly před tím nejhorším, ovšem teď už ta vakcinace vyprchává a vracíme se do podobných obtíží. A tyto příběhy jsou najednou zase relevantní. Třeba 30. léta, kdy se odehrával můj předchozí film Pan Jones, který se zabývá fake news, manipulací médií, propagandou a demokratickými vládami tak slabými, že nedokážou společnost chránit před nebezpečím.    Pan Jones o britském novináři, který odhalil ukrajinský hladomor, měl nedávno premiéru v některých evropských zemích. Jak byl přijat v Polsku? Velmi dobře, neměl sice tak velkou návštěvnost, za což trochu viním polského distributora, ale byl pro řadu lidí důležitý. Hodně jsem s ním cestovala a debatovala, i ve školách. Diváci byli skvělí a chtěli se bavit o tom, jak se jeho příběh odráží v současnosti.    Vy jste velmi aktivní osobnost, zapáleně se vyjadřujete k současné politice, zároveň se zdáte stále klidná a dobře naladěná. Jak to děláte? To je asi nějaká má existenciální fatalita. Všichni umřeme. Mikolášek tohle nechtěl přijmout, ale uvidíte, že všichni musí. Což neznamená, že přestanete věřit, jednat, bojovat. I když to je beznadějné, stejně děláte to, co považujete za svou povinnost.   Šarlatán měl premiéru na Berlinale, které si na rozdíl od festivalů v Cannes a Benátkách hlídá, kolik má v programu režisérek. Co si o této genderové rovnováze myslíte vy? Měla jste jako žena potíže se u filmu prosadit? Já měla štěstí, že mě obklopovali skvělí muži, kteří mi pomáhali, věřili ve mě a byli mi opravdovými přáteli. Oplácela jsem jim to svou důvěrou, sdílením svých idejí a spoluprací. Ovšem boj za ženský hlas je důležitý. Znám řadu dobrých filmů od režisérek. V Cannes a Benátkách se jich hraje tak 10 procent. Ředitelé těchto akcí až minulý rok začali vysvětlovat, že vybírají filmy podle kvality, ne genderu. Ale já díky členství v Evropské filmové akademii vidím každý rok aspoň deset filmů natočených ženami, které jsou stejně dobré nebo i lepší než ty, co se v Cannes a Benátkách dostanou do soutěže. Takže ať jdou ti ředitelé někam, tomuhle nevěřím. Podle mě jejich mozek akorát funguje tak, že víc rozumí mužským filmům než ženským, které mají trochu jinou senzibilitu a hlas, protože ženy mají jinou životní zkušenost. Zasedám v Polsku v panelu poradců, který rozděluje granty připravovaným filmovým projektům, a jsem tam sama žena vedle šesti mužů. Když přijde scénář od mladé ženy, mí kolegové řeknou: no, ale to je nuda, ani nevíme, co to znamená. Myslí to dobře, jen tomu sakra nerozumí. Zatímco já vím, že pro každou ženu by tenhle film představoval důležitý zážitek. Jenomže muže zajímá Rambo a ženy romantické komedie, když použiju tenhle stereotyp.  Většina z nás má jinou zkušenost, problémy a zájmy. To mi došlo, už když jsem v Polsku točila svůj druhý film. Můj stejně starý kamarád mi dělal kameramana a jednou jsme točili scénu, v níž muž v podstatě znásilňuje ženu. Já kameru okamžitě umístila dolů, zatímco Jacek ji dal nahoru, protože u většiny souloží žena leží a muž je na ní. Jenže pokud nikdy nevidíte věci z ženského úhlu pohledu, vaše znalost světa je dost omezená. Nyní se to mění, nejen kvůli diskusím a kvótám, ale hlavně z ekonomických důvodů. Ženské publikum se probudilo a najednou filmy s ženskou hrdinkou vydělávají víc, což celou věčnost neplatilo, proto dostávali herci větší plat než herečky. Producenti dřív tvrdili, že ženy chodí do kina s muži a ti vybírají film. To skončilo. Dnes žena rozhodne, co chce vidět. A s touto změnou se nejspíš změní i počet scenáristek, hereček a režisérek. {/mprestriction}  Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení: 2020-01-23 06:42:00

Irák není suverénní stát, ale íránský protektorát

Od americko-britské invaze do Iráku v roce 2003 žije tato země ve stavu ztracené státnosti. Jde o výsledek kombinace několika příčin. Klíčová je všudypřítomná íránská nadvláda. Specifickou formu poručnictví Írán realizoval pomocí desítek tisíc osob naprosto loajálních íránskému klerikálnímu režimu, kteří se metodicky infiltrovali do všech životně důležitých a klíčových pozic státního aparátu. Nemálo z nich je íránského původu a mají vedle iráckého také íránské občanství. Írán prosadil své panství také pomocí proíránských šíitských milicí přidružených dnes k jedné organizaci Hašd al-Ša'bí, která je (stejně jako Hizb Alláh v Libanonu a hutíjské jednotky rebelů v Jemenu) de facto sekcí íránských elitních jednotek Quds. Tyto jednotky jsou aktivní mimo území Íránu, jde o předvoj íránských Revolučních gard. Některé milice (jako jednotky Nejvyšší rady islámské revoluce či jednotky Strany al-Dawa) aktivně bojovaly na válečné frontě na straně Íránu proti Iráku již během íránsko-irácké války (1980–1988). Nutno připomenout pozadí organizace Hašd al-Ša’bí (česky Lidový mobilizační dav/shromáždění), která se stala ikonou radikálního šíitského sektářství. Byla zřízena na základě fetwy k džihádu, jenž vyslovila nejvyšší šíitská instance v Iráku, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání, 13. června 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Šlo o reakci na nebezpečí teroristického tzv. Islámského státu. Je dobře známo, že tato fetwa vůbec nevybízela k založení nové bojové organizaci. Přesto tak rozhodla íránská vůle, a to za tichého souhlasu šíitské náboženské „Almardža‘ia“ (význam tohoto institutu je doslova zdroj k imitaci/následování) v posvátném městě Nadžafu. Několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů vstupovalo do nové, rychle vytvořené bojové ozbrojené organizace, organizačně nezávislé na regulérní irácké armádě. Do ní se přidružily i již existující proíránské ozbrojené šíitské milice jako Asaib Ahl al-Haq (Liga spravedlivých lidí, lídr Qais Chazali), Brigády Hizb Alláh (Brigády Boží strany, lídrem byl Američany zabitý Abu Mahdi al-Muhandis), Liga Badr nebo Sbor Badr (lídr Hadi al-Amiri), Jednotky al-Šahíd al-Sadr (lídr Abu Džásim al-Nasiri). Každá si ovšem uchovala své jméno. Uvádí se, že dnes existuje 22 samostatných milicí, z toho je 14 nejsilnějších, proíránských milicí podřízeno veliteli íránských elitních jednotek Quds. Nutno zdůraznit, že milice Hašd al-Ša’bí, kterým velel a osobně je v poli řídil generál Kásim Suljemání, tehdy opravdu houževnatě bojovaly proti Islámskému státu. Dle spolehlivých reportů má dnes tato organizace 75 tisíc až 145 tisíc milicionářů. Není výjimkou, že legální politické strany si vytvoří ozbrojené oddíly jako jakýsi bojový předvoj. Častější ovšem je, že proíránské ozbrojené šíitské oddíly (milice), které nebyly založeny jako součásti regulérní irácké armády, si zformovaly legální politické strany (či hnutí). Představitelé ozbrojených oddílů a přidružené politické strany jsou pak ti samí lidé a zaujímají posty ministrů, poslanců, nejvyšší funkce v armádě, policii a ve zpravodajských službách. Třeba nejvyšší velitel milicí Hašd al-Ša‘bí je poradcem pro národní bezpečnost a členem významné irácké Rady pro národní bezpečnost. Po posledních zmanipulovaných všeobecných volbách v roce 2018 ovládají dnes tyto militární politické síly spolu se sektářskými Sunnity politického islámu (tzv. proíránští Sunnité) irácký parlament. Ten má dvě tváře, první je civilní a druhá je skrytá (a rozhodující): militární. Ani Kurdové moc nevybočují od výše řečeného. Obě tradiční frakce kurdského národního hnutí (Kurdská demokratická strana – zakladatelem byl Molla Mustafa Barzani, a Vlastenecký svaz Kurdistánu – zakladatelem byl Džalál Talabání) mají své ozbrojené bojovníky. Organizace, které mají civilní politickou strukturu a současně ozbrojenou strukturu, by kdekoliv na světě měly být klasifikovány jako teroristické. Existují snahy oddělit tato dvě křídla od sebe a sice tak, že to slušné křídlo (civilní politické) je v souladu se zákonem, a to druhé, zlé křídlo (ozbrojené) je mimo zákon. Takový přístup sotva lze v reálném životě aplikovat. Jde o vskutku nechutnou maškarádu! Íránské praktiky Lze uvést bezpočet příkladů – významných i drobných – jak Írán ovládá, řídí a kontroluje Irák na všech úrovních: politické, ekonomické, sociální včetně náboženské a samozřejmě vojenské. Uveďme pro názornost některé ukázky. První: Rozmístění íránských balistických raket na základnách milicí Hašd al-Ša'bí na území Iráku. Rakety jsou namířeny proti americkým vojákům, ale rovněž jsou určeny proti Izraeli. Čekají na vhodné podmínky pro pozemní transport do Sýrie, a dále do Libanonu, do rukou organizace Hizb Alláh. Vláda se přitom tváří, jako by nic nevěděla, přestože se tato záležitost stala veřejným tajemstvím. Usvědčující videa jsou dostupná na internetu. Dohledatelné jsou i záběry opakovaných leteckých bombardování základen s raketami a následné výbuchy a požáry (za těmito údery údajně stojí Izrael). Druhá: Legalizace sektářských milicí Hašd al-Ša'bí zákonem usneseným parlamentem. Zákon stanovil, že tyto milice jsou součástí vojenských sil, i když jsou na irácké armádě organizačně nezávislé. Podléhají předsedovi vlády jakožto nejvyššímu veliteli vojenských sil v zemi. Několikaleté zkušenosti ale dosvědčují, že milice ve skutečnosti přímo podléhají veliteli íránských jednotek Quds – donedávna tedy generálu Kásimovi Sulejmánímu. Aby íránským zájmům posloužily v plné míře, mají nejen vojenskou strukturu disponující zbrojním arzenálem, ale i zpravodajskou službu. Milice mají nárok na financování zbraní a vojenských zásob, milicionáři dostávají měsíční plat. V roce 2019 činil jejich rozpočet enormní 1,7 miliardy dolarů. (Pro srovnání: rozpočet zruinované provincie Ninive se správním střediskem Mosul činil v roce 2019 pouze 120 milionů USD. Přitom je tato provincie doposud v sutinách po osvobození od tzv. Islámského státu v červenci 2017). Třetí: Skryté vytvoření tzv. krizové buňky (jakéhosi štábu) pod osobním velením generála Kásima Solejmáního, velitele íránských jednotek Quds. Buňka byla vytvořena v prvním týdnu října 2019 ve čtvrti Čádirija/Bagdád v jedné z operačních budov Hašd al-Ša'bí. Jejím cílem je organizovat potlačení lidového povstání, které vypuklo 1. října 2019 a trvá dodnes. Mezi prvními požadavky povstání totiž bylo skoncování s íránskou hegemonií v zemi. Heslo demonstrantů „Írán pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ zaznívá všude. Vládní bezpečnostní síly a proíránské šíitské milice dosud nebyly schopny toto překvapivé mírové povstání zdolat Členy této buňky, jak ukazují důvěryhodné materiály na internetu, byli významní vládní činitelé, velitelé šíitských milicí a rovněž významní íránští bezpečnostní experti. Její činnosti se zúčastnil osobně velitel Hašd al-Ša'bí, dále jeho zástupce Abu Mahdi al-Muhandis (nedávno zabitý americkým leteckým úderem), ředitel kanceláře předsedy vlády, velitel jednotek rychlého nasazení, velitel zpravodajského oddělení Hašd al-Ša'bí, velitelé z jednotek Badr, velitel milicí Charasání, velitel milicí Falanga pána mučedníků a další velitelé milicí a vládních bezpečnostních jednotek. Mohutné demonstrace a rozsáhlá protestní shromáždění mladých Iráčanů nenechávají íránský a irácký vládnoucí establishment spát. Irácké centrum pro dokumentaci válečných zločinů (Iraqi Warcrimes Documentation Center) spočítal následky od prvního dne vypuknutí povstání 1. října 2019 do konce minulého roku: 669 mrtvých, 24 488 zraněných a 2 806 zatčených osob. Počet obětí napovídá, že jde o střetnutí neslučitelných protikladů: buď vyhraje povstání nebo autonomní protektorát. Čtvrtá: Zasedání parlamentu dne 5. ledna 2020 k projednání ukončení přítomnosti amerických vojsk v Iráku. Po fyzické likvidaci generála Kásima Sulejmáního a zástupce velitele Hašd al-Ša'bí Abu Mahdi al-Muhandise americkým leteckým úderem poblíž letiště v Bagdádu přijal irácký parlament usnesení adresované irácké vládě, aby začala jednat o stažení koaličních vojsk ze země, včetně amerických. Zasedání bojkotovali Kurdové, Sunnité politického islámu a další menší nezávislé bloky. Na zasedání byly výlučně proíránské šíitské strany, proto se zmíněné usnesení označuje za šíitské. Kdo sledoval zasedání toho dne, slyšel proíránské projevy řečníků, jásot pro Sulajmáního a Chameneího a tiché vyhrůžky poslancům s jiným názorem, viděl poslance zvedat portréty jmenovaných Nemohl pak mít nejmenší pochyb o tom, že nejde o národní civilní zákonodárný institut, ale o dceřinou společnost řízenou Islámskou republikou Írán, spolek lídrů silových milicí a agresivních sektářských stran, kteří zcela ovládají parlament ve prospěch Íránu. Někteří přítomní poslanci vedli dav příslušníků milicí při útoku na americké velvyslanectví v zabezpečené čtvrti (tzv. Zelené zóně v Bagdádu) těsně po zabití generála Kásima Sulajmáního. Protestující zapálili recepční sál a část zdi. Na zdi provokativně napsali „Sulajmání je můj vůdce“, zvedali portréty Sulejmáního a Chameneího a pokřikovali „Ať žije Írán“. Dovnitř opevněného objektu se však nedostali. Kdo žádá v této chvíli odchod amerických vojsk z Iráku, výslovně prosazuje totální dominanci Íránu v Iráku. Navíc nabízí regeneraci Islámského státu v Iráku. Pátá: Zábavný příklad ze zahraničního obchodu Irák – Írán. Jde o doklad vládní korupce a praní špinavých peněz. Irák podle oficiálních vládních dokumentů v roce 2017 zaplatil Íránu za dovezené vodní melouny 2,8 miliardy USD a za rajčata 1,6 miliardy dolarů. Pokud vycházíme z tržní ceny těchto komodit, výše zmíněných finančních úhrad a 36milionové populace Iráku, dojdeme k tomu, že množství „spotřebovaných“ melounů a rajčat by se mělo zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Tento příklad ukazuje, jak Írán ždímá protektorát Irák ekonomicky, a to nejen s plným vědomím irácké vlády a centrální banky, ale i s jejich plnou podporou, a to vše na úkor zbídačeného lidu.   O iráckém státním systému V dalším textu poukážu na některé jednotlivé charakteristiky iráckého státního systému. – Státní systém ovládá spolek několika vládnoucích mafiánských politických stran, jak šíitských, tak sunnitských. Všechny si osvojily primitivní politický islám. Šíitské strany (či hnutí) mají své ozbrojené milice, spolehlivé zdroje mluví o 67 samostatných milicí. Nejsurovější z nich (které jsou složkami Hašd al-Ša’bí) jsou podřízeny přímo veliteli jednotek Quds. – Šíitské milice vystupují současně jako politické strany a hnutí. Pozoruhodné jsou jejich zvučné a slibné názvy jako Koalice al-Fatah (Koalice dobytí, lídr Hadi al-Amiri), Národní hnutí moudrosti (lídr Ammar al-Hakím), Koalice právní stát (lídr je bývalý předseda vlády Núri al-Máliki) a Aliance pochodujících k reformám (často nazvané Hnutí Saairún, tj. Hnutí pochodujících, lídr Mugtada al-Sadr). Lídři i řadoví milicionáři postrádají nejmenší politickou kulturu, vzdělanost, společenskou výchovu či náboženskou morálku. Hlásí se sice k islámu, ale jejich praktiky ukazují, že jejich islám je falešný a umělý. Tyto šíitské pseudopolitické organizace dokola omílají prázdné fráze, že se opírají o učení/pokyny Almardža'ia, respektive nejvyšší osobnosti tohoto institutu, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání. – Nejvyšší šíitská autorita v Iráku mívá kázání každý týden při páteční modlitbě. Přednáší jej jeho zástupce šejk Abdul Mahdi al-Karbalaí v mešitě Svatyně imáma Hussaina v posvátném městě Karbalá. Současně jej přednáší zástupce sajjid Ahmed al-Safí v mešitě Svatyně imáma Alího v posvátném městě Nadžafu. Tyto projevy bohužel bývají často nekonkrétní, někdy dvojsmyslné a lze je vykládat zaujatě. Výklad předsedy vlády, vládních činitelů a provládních šíitských stran bývá často jiný než výklad protivládních demonstrantů a prostého lidu. Šíitská Almardža'ia se kvůli lidovému povstání ocitla v bezvýchodné situaci. Na jedné straně chce uchovat šíitskou vládu v zemi, pokládanou za vzácnou historickou příležitost a plod její moudré politiky. Na straně druhé si nemůže dovolit ztrátu respektu, loajality či podřízení šíitské populace, která žádá svržení stávající vlády. Skutečný zájem Almardža'ia je odstranění stávající ztroskotané šíitské moci za jinou, ale rovněž šíitskou. Nová politická třída by ale neměla být politicky podřízena íránskému nejvyššímu vůdci Ajatolláhovi Ali Chameneímu. – Státní systém nemá celonárodní charakter a jeho reprezentace postrádá občanskou identitu. Představitelé sektářských vládnoucích stran a ozbrojených šíitských milicí nemají v lásce pojmy jako „vlast“, „vlastenectví“, „stát“ či „nejvyšší národní zájmy“. – Státní systém je postaven na principu al-Muhasasa, tj. principu kvót – rozdělování a přidělování státních pozic podle náboženských (šíité versus sunnité), etnických (Arabové versus Kurdové versus ostatní menšiny) a stranických kritérií. Zářivý příkladem je rozdělení vrcholných státních postů (předseda parlamentu, premiér a prezident) mezi tzv. „komponenty iráckého lidu“. Předseda parlamentu musí být Sunnita, jeden zástupce Šíita a druhý Kurd, premiér musí být Šíita, jeden vicepremiér Sunnita a druhý Kurd a prezident musí být Kurd, jeden viceprezident Sunnita a druhý Šíita. Taková politická karikatura odpovídá nízkému společenskému vědomí zúčastněných. – Všechny vládní strany vehementně prosazují své věrné soudruhy či podkoní (bez jakéhokoliv zřetele na kompetenci) do vlády, ministerstev, státních orgánů, organizací a institucí, vyšších soudních a volebních instancí, profesních odborů a svazů. Předmětem kvót jsou konkrétně ministři, náměstci, generální ředitelé, vyšší a střední státní úředníci, poslanci v parlamentu, generalita v armádě a v policejních složkách, ve zpravodajských službách i různých bezpečnostních administrativách. I velvyslanci a další posty v zastupitelských úřadech jsou dosazováni podle politiky al-Muhasasa. Stálí zástupci Iráku při OSN, při Lize arabských zemí a dalších mezinárodních organizacích, včetně klíčových zaměstnanců stálých misí, jsou vybíráni podle příslušnosti či loajality k jedné z vládnoucích stran. Kompetence a odborné zkušenosti jsou na posledním místě. – Ani soudnictví neuniklo úpadkové al-Muhasasa, politizování a handlování. Jeden příklad za všechny je Federální nejvyšší soud. Nelze se nezmínit také o zaujaté a zkorumpované Nezávislé vysoké volební komisi. – Každý státní post má určitou prodejní cenu a je předmětem nabídky a poptávky v kruhu mafiánských vládnoucích stran. Cena daného postu je dána výší rozpočtu, kterým disponuje. Jde o možnosti rozkrádání státních peněz. Konkrétní případy korupce ministrů financí, obchodu, elektrifikace, bydlení a dalších jsou veřejně známé. Často nějaký ministr nebo generální ředitel po milionových anebo miliardových machinacích nenávratně opustí Irák, obvykle do zemí západní Evropy či do Spojených států, kde má druhé státní občanství. Pro každý případ existuje uzavřený korupční kruh, který tvoří jistí lídři vládních politických stran, šíitské milice a proíránští aktéři. V pozadí obvykle figuruje tzv. finanční koordinátor mezi Hašd al-Ša'bí a Quds. Všichni profitují na vytunelovaných finančních prostředcích. Stovky odhalených případů rozkrádání veřejných peněz jsou dostupné na internetu. Irácký státní systém neprojevuje vůli zkorumpované činitele a provládní podvodníky stíhat. A ani to učinit nemůže, protože by tím odsoudil sám sebe. Rozvrácený irácký státní systém je zcela na míru šitý íránské protektorátní vůli. Islámská republika Írán využila historickou příležitost stavu země po americko-britské okupaci v roce 2003, a věru dokázala nastolit protektorát Irák.

Čas načtení: 2019-10-28 14:53:40

Mravenci jako lidé a lidé jako mravenci v knize Petra Hampla

Byl to šťastný nápad vzít disertační práci entomologa Petra Hampla (jmenovce sociologa Petra Hampla) a přetavit ji ve tři sta padesátistránkovou knihu O mravencích a lidech. Výsledek? Stala se jím čtenářsky schůdná mapa pohledů lidstva na tento hmyz – od starověku až dodnes, přičemž autor opakovaně dokládá, nakolik nám mravenci svou společenskostí i dalšími prvky chování odnepaměti připomínali nás samé. Úvodem své knihy Petr Hampl připomíná, že dosud neexistovala ucelená studie mapující lidské snahy o pochopení téhle society ve srovnání s lidmi. Napravil to, habilitoval se touto studií, a ještě ji doplnil, než ji nabídl k vydání Pavlu Mervartovi. Petr Hampl rozhodně nesepsal žádné kompletní dějiny myrmekologie, tedy nauky o mravencích (ty ostatně existují), a například historii klasifikace mravenců zmiňuje pouze okrajově, aby se spíš soustředil na dějiny výzkumu mravenčího chování a na pohledy na mravence v různých obdobích evropské vědy. Zajímá ho, co kdy které badatele fascinovalo na mravencích, ale i to, co vynechávali. Proč? Protože ignorované bývá charakteristické pro ten či další čas vývoje. A rozličné podoby mravence pak zrcadlí obrazy člověka té které éry. Nechce se tomu ani moc věřit, ale vývoj myrmekologie věrně odráží sociální, ba filozofické proměny lidstva. Obraz mravence a obraz člověka jsou spojité nádoby. A co víc, autor přichází s další tezí. Studium tohoto hmyzu se podle jeho názoru podepisuje i na lidském „sebepojetí“, které zpětně ovlivňuje i náš způsoby náhledu na přírodu. Studium mravenců tak v sobě latentně obsahuje antropologii! Petr Hampl to předvádí kupříkladu na práci Williama Mortona Wheelera (1865-1937), této ikony americké myrmekologie. Wheeler byl přímo uhranut „otrokářstvím“ u mravenců. Současně zůstal zastáncem eugeniky a společenský hmyz se mu stal vhodnou laboratoří, ve které – bez jakýchkoli skrupulí – studoval sociologické teorie, aby je zpětně aplikoval na lidstvo. Pátral také po společných bodech vlastní vědy se sociologií a nadchla ho teorie elity Vilfreda Pareta (1848–1923). Bál se nekontrolovanosti mas a za součást úkolu elit považoval právě eugeniku. Lze mluvit i o mravenčím „fašismu“ a sám Petr Hampl tak činí v kapitole Karl Escherich a jeho žáci. Mezi ně patřil také německý spisovatel a příznivec nacismu H. H. Ewers (1871–1943), který mravence vnímal jako zástupce ryze totalitních společenství. Podle jeho názoru si jsou vědomi ceny vlastní rasy a náleží jim krutost. Neberou zajatce a současně velice, velice dbají na hygienu. Mravenčí „řád“ ale býval zrovna tak vykládán socialisticky, o což se přičinili především Kropotkin, „chicagská škola“ a Vladimír Jan Amos Novák (1919-1997). Podle jeho výzkumů mravenci představují typickou beztřídní společnost, kde všichni pracují pro blaho celku. Potvrzoval tím tedy šanci na vznik lidské společnosti v duchu Marxe a Lenina. Fascinován byl zvláště neexistencí rodin u mravenců, jejich společnou péčí o potomky a absencí soukromého majetku. Konečně i ochotou jedince zemřít pro dobro kolonie. Takzvaná „eusocialita“ byla podle Novákova názoru i cílem celé evoluce a na člověka hleděl optikou mravenčího světa, aniž si asi zcela uvědomil, že ten samý svět předtím a osobně spatřil a zpracoval optikou vlastní a lidskou. Podobné omyly ale nemění mnoho na tom, že je stejně absurdní hovořit o mravenčím kapitalismu, jak to pro změnu dělá Edward Wilson. Hampl se nestrachuje uvést svou práci citacemi z Bible a přes zooteologii (18. století) putuje k sensualismu i racionalismu. U slavného Georgese Leclerca de Buffon pak ukazuje i zcela nesmyslné extrémy jeho deismu. „Co když příroda ani nemá systém?“ odvážil se Buffon ptát v kontroverzi s Linného systematikou. Jakákoli klasifikace je podle něj jen výplod lidského mozku, zatímco příroda volně putuje v sotva znatelných přechodech mezi organismy. Buffon dokonce ani neviděl ostrý přeryv mezi živočišnou a rostlinnou říší a kupříkladu polypy označil jak za živočichy, tak za rostliny. Asi není divu, že pouze za výtvor naší mysli považoval i matematiku. „Bůh matematikou nemluví,“ napsal a podobně se tvářil nad hemžícím se mraveništěm, když dodával: „Tvůrci tam nahoře podsouváme věci. Inklinujeme k unáhleným soudům a mravencům se dokonce tradičně podsouvá schopnost vidět do budoucnosti.“ Vysmíval se podobným názorům a taktéž tomu, že by mohli být inteligentní. Viděl jediné. Instinkty. A jako jeden z prvních zdůraznil mravenčí agresivitu, žravost a sobectví. Charles Darwin nebyl myrmekolog, nicméně jeho kniha O původu druhů (1859) přesto zcela změnila pohled na mravence. Abychom nepřeceňovali přínos badatele zvučného jména, upozorněme, že to bylo v době, v níž se kupříkladu ještě věřilo na organizované pohřbívání mravenčích bojovníků, ne však už dělníků. Darwin zprvu ani neuměl pochopit, jak by mohl taky u mravenců fungovat – jím odhalený – přírodní výběr, ale posléze přijal tvrzení badatele Hubera, podle kterého se mravenčí otroci jako otroci dozajista necítí. Ani on pak necítil podstatnou propast mezi mravenci a námi a přiznal „drobotině“ tu nejvyšší příčku v evoluci chování. Nebo tedy aspoň v rámci hmyzu. Závěrem se Hampl věnuje odrazu mravenců v literatuře. Hodnotí například díla Jeana-Henri Fabra (1823–1915) – tento popularizátor, jak dokládá, poměrně dost ignoroval anatomické a morfologické popisy, přičemž psal velice intuitivně. V podstatě bezděky se tak stal jakýmsi protoetologem. Ale víc než mravencům se nakonec věnoval svým oblíbeným kutilkám. A včelám. Psát ovšem uměl napínavě a s vtipem, takže bývá srovnáván s La Fontainem. Jeho žáka a napodobitele (a laureáta Nobelovy ceny) Maurice Maeterlincka (1862–1949) označil sám Victor Hugo za „Homéra hmyzu“, byť sám Homér hmyzu přiznal, že kupříkladu „termita v životě neviděl“. Jeho kniha La vie des termites (1926) se přesto stala bestsellerem. V díle o přírodě akcentuje pak vždy svévolně jen a jen témata, která mu umožní vést přímé analogie s člověkem. Zbytek ignoruje. A rád šokuje nesmírnými počty mravenců i jejich silou, přičemž stále srovnává s lidmi. Mravenci jsou u Maeterlincka lidmi hmyzího světa Petr Hampl nezapomněl ani na – ve svém čase – populárního Alfreda Brehma (182–1884) a na jeho desetisvazkové dílo, které však dosti poklidně zneužívá pojmosloví psychologie a sociologie. Brehm nemístně antropomorfizuje a kupříkladu rojení mravenců nazývá „společenským svátkem“. V kapitole Česká literatura o mravencích se pak Petr Hampl propracovává přes Františka Klapálka, Bohumila Kliku i dokonce bratry Čapky až k Haisu Týneckému a knihám Bratři mravenci (1919) a Boj o les (1932). Všímá si zde dnes už nekorektních protiněmeckých narážek anebo němčiny u rezavých mravenců, kteří „české“ mravence napadnou a zotročí. A „Němci“ uvnitř Týneckého mraveniště? Lenoší, nepracují a k otrokům jsou krutí. Mají velmi prostopášnou šlechtu, a kdo se vzepře, je popraven. Larvy jsou pak vychovávány v ryze německém duchu a ty poněmčené jsou vedeny k tomu, aby nenáviděly vlastní rodiče i češtinu. Starým či nemocným ukusují otrokáři hlavy, aby je nemuseli živit, a Hampl cituje sekvence, kde Týnecký přejde k líčení brutalit a sadismů první světové války. Ale nakonec čeští mravenci povstanou, pobijí německou šlechtu a královnu donutí zametat ulice. Letos je to právě sto let, co tahle bizarní, Otakarem Štáflem ilustrovaná kniha vyšla. V Týneckého Boji o les je i scéna, v níž jsou škůdci lesa povinni se odstěhovat a všechno zanechat na místě, jak to leží a běží. Autor tím věru předpověděl mnohé. Politické narážky týkající se mravenců obsahují ovšem i práce entomologa Jana Obenbergera (1892–1964) a Hampl se kratičce dotkne také spisovatelů Karafiáta, Lady, Těsnohlídka a Kožíška. Snad až příliš zběžnou vsuvkou je však pár odstavců o Ondřeji Sekorovi, v nichž naštěstí Hampl aspoň odkazuje na „vynikající“ knihu Blanky Stehlíkové a Věry Vařejkové. Asi se budeme muset smířit s tím, co říká Stanislav Komárek: „Antropomorfické uvažování je součást poznání a snaha je vypudit vede jen k jeho zviditelnění – a přenosu na nevědomou rovinu, kde pořád funguje, my si to ale neuvědomujeme.“ Dobová mentalita se obyčejně odráží na obrazech přírody. Každá doba si pak z přírodních jevů vybírá jen ty, které konvenují historickému kontextu a společenské struktuře. Britské práce tak často předvádějí mravenčí královnu ve shodě s royalistickou tradicí, ve Francie přes tamní revoluční pohledy na mravence nakonec dospěli k takřka absurdním mravencům – mistrům imperialismu. Důvody k tomu se vždy našly. Skvěle promyšlená ekonomika, domestikace mšic, pěstování hub... Asi ne náhodou byli mnozí myrmekologové i zastánci už zmiňované eugeniky (Forel, Wheeler, Escherich, Ziegler i Goetsch), ale od války převážil pohled Edwarda Wilsona (*1929), podle něhož je svět podřízen genetickému kapitálu, přičemž altruismus se nevyplácí. Badatelka Deborah Gordonová (*1955) spatřila nato v mraveništi dokonce počítačovou síť a nelze popřít, že se nikdo neubráníme sociomorfnímu modelování tohoto hmyzu popsanému poprvé filozofem Topitschem. Ale zatímco se příroda antropomorfizuje, člověk se protichůdně biomorfizuje, u obou postupů jde o sebepotvrzování. „Obraz zvířete má tedy zásadní vliv na utváření obrazu člověka,“ píše Hampl, „a když vidíme zvířata jako sobecké individualisty, znamená to vždy, že je přirozené být sobecký individualista.“ A když přírodu vidíme coby božskou a v zásadě dobrou, je jenom přirozené být v zásadě taky dobrý, protože příroda spoluurčuje, kde je ve světě naše místo. Měli bychom se mít na pozoru, chceme-li morálku a hodnoty zakládat na svém vědění o světě okolo. Je ale přitom pravděpodobné, že se podobnému stylu uvažování nelze vyhnout, a žádný badatel stojící nad mraveništi to neuměl. „Etického naturalismus“ je nepotlačitelný a neovladatelný a lze jej pouze skrýt: a co zůstává skryto, se zbytečně a nebezpečně ztrácí ze zřetele.   Petr Hampl: O mravencích a lidech. Sociomorfní projekce v dějinách myrmekologie. Recenzovala RNDr. Klára Bezděčková, Ph.D., a editovali Tomáš Hermann, Vojtěch Hladký a Karel Kleisner. Jako 24. svazek edice Amfibios vydalo nakladatelství Pavel Mervart. Červený Kostelec 2018. 352 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-10 05:43:59

Výročí: Jak to bylo s rusínskou identitou

Dne 10. září 1919 byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Co to znamenalo pro kulturní identitu tamních obyvatel?  „‚Hahó!’ a les jeho volání zvětšoval ohromnými vlnami. ‚Hahó! Tady je Šuhaj!’ ‚Nikola Šuhaj!’ A zdálo se mu, že toto jméno, jeho jméno, roste nad vrcholky stromů a vyplňuje celé údolí až k oblakům.“  Mytické volání hlavního hrdiny románu Ivana Olbrachta ze Zakarpatí následovalo v devadesátých letech dvacátého století mnoho českých turistů. Motivovala je zvědavost, ale snad i touha po exotice či jistá nostalgie – zápis do kolektivní paměti, že Podkarpatská Rus kdysi patřila nám. Prvorepublikové romány a povídky, zprávy i cestovní průvodce živily představu o exotické divočině v zaostalé oblasti a jejích obyvatelích kdesi na východě, vábivém prostoru plném magických příběhů. Prvorepubliková cesta sem připomínala cestu časem, výpravu do „hlubokého středověku, kde se reálný život ještě mísí s mýtem“ (Ivan Olbracht). Imaginace navozující představy exotiky a divočiny chtěně nechtěně podporovala koloniální vnímání Podkarpatské Rusi coby necivilizované země. Snad i proto bylo toto území navzdory přislíbené politické autonomii spravováno úředním aparátem, který na téměř všechny klíčové posty v důležitých oblastech obsadil Čechy přicházející do regionu občas i s mentalitou zlatokopa poháněného touhou po vlastním obohacení. Jako příklad umělecké reflexe koloniálních poměrů na Podkarpatské Rusi může posloužit celá řada Olbrachtových textů, jmenujme povídku Zázrak s Julčou, nebo jeho reportáže v knize Hory a staletí. Další najdeme v Baladě o Juraji Čupovi Karla Čapka, v níž československý policejní důstojník vypráví o Karpatech a jejich obyvatelích. V kultuře je pak koloniální postoj patrný, zejména zvážíme-li, že za dobu první republiky nevyšly takřka žádné rozsáhlejší překlady děl rusínských autorů do češtiny ani slovenštiny. S jistou nadsázkou lze říci, že Podkarpatská Rus k československému čtenáři nepromlouvala sama za sebe. A přesto „Hory hovoří“ (právě tak se nazývá román Ulasy Samčuka o boji Huculů za samostatnost na sklonku první světové války), řečeno zcela v duchu postkoloniální otázky Gayatri Spivakové: „Can the subaltern speak?“ Ano, zdejší obyvatelé mluvili a existoval zde čilý literární život vzkvétající i po připojení území k Československu.  Kulturní a politický dualismus V druhé polovině 19. a v prvních dvou desetiletích 20. století disponovalo slovansky mluvící obyvatelstvo Zakarpatí (Rusíni) jen malou skupinou intelektuálů. Pocházeli z kněžského prostředí a bránili slovanské jazykové dědictví před silným tlakem maďarizace. Na počátku dvacátých let se tak kulturní paměť Rusínů omezovala na kanonická díla náboženské kultury a autory buditelského období poloviny 19. století (A. Duchnovyč, A. Dobriansky, Júlij Stavrovskij-Popradov aj.). Skutečná znalost těchto textů byla ovšem mizivá, jen málo z nich bylo zpřístupněno široké veřejnosti nebo v knihovnách. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kromě toho byly sepsány v těžce srozumitelném „jasyčie“, tedy jazyce složeném z ruštiny, církevní slovanštiny a místních rusínských nářečí. Po připojení k Československu se z úředníků, učitelů a studentů stávali spisovatelé, jejich tvorba měla světskou povahu, tematizovány byly národní a sociální problémy, autoři rozšiřovali dosavadní žánrové spektrum. Oproti předcházejícímu období, kdy se prakticky veškerá literární tvorba soustředila v několika časopisech a lidových kalendářích, se začala rozvíjet knižní kultura.  Na tomto pozadí začala intenzivní rekonstrukce kulturní paměti a „budování literatury“, činnost úzce propojená s hledáním rusínské identity. Rusínská komunita byla ovšem v jazykových, náboženských a politických otázkách rozpolcena. Její vůdčí představitelé, k nimž patřili Hryhorij Žatkovyč, Augustin Vološyn či Jevhenij Sabov, prosazovali rozdílné představy o národní identitě. Zjednodušeně se dá konstatovat kulturní a politický dualismus s rusofilským a ukrajinofilským pólem. Na kontinuu mezi nimi se pohybuje místní rusínská identita. Na ukrajinské straně existovaly navíc dva modely: halicko-ukrajinský a sovětsko-ukrajinský. Díky liberální migrační politice ČSR vůči emigrantům z carské říše (tzv. ruská pomocná akce) mohla nemalá část těchto ukrajinských emigrantů pracovat v administrativním, ekonomickém a kulturním sektoru Podkarpatské Rusi, kde zpravidla prosazovali ukrajinskou národní orientaci. Polarizace mezi rusofilstvím a ukrajinofilstvím vedla k rozmachu nacionalismu, který místnímu kulturnímu životu období první republiky vtiskl jeho specifický charakter přetrvávající do jisté míry až do současnosti. Po celé meziválečné období oba tábory opakovaně otevíraly otázky jazyka, historie a identity a vedly o nich jízlivé polemiky. Antonín Hartl, vynikající znalec kulturních poměrů na Podkarpatské Rusi dvacátých a třicátých let, si všímá, že „oba proudy jsou vedle sebe bez styku a nedovolují účelnou organisaci a centralisaci kulturních sil a výchovné práce“. Situace byla kontraproduktivní a v konečném důsledku bránila rozvoji rusínské kultury a jazyka. Vznikající kulturní spolky a organizace si navzájem konkurovaly. „Ukrajinofilové“ založili v Užhorodě v roce 1920 Tovarystvo Prosvita Podkarpatská Rus (Prosvita = Společnost pro osvětu a vzdělávání). Cílem spolku podle jeho statutu bylo podpořit kulturní a ekonomický rozvoj rusínského národa a publikační činnost v jazyce srozumitelném všem podkarpatským Rusínům. Zatímco podkarpatoruští „ukrajinofilové“ užívali označení Rusín ve smyslu „příslušník ukrajinského národa“, „rusofilové“ předpokládali, že Rusíni patří k velkému ruskému národu, jehož součástí jsou i Malorusové, tj. Ukrajinci. Tuto svou kulturní orientaci prosazovali prostřednictvím kulturního a vzdělávacího spolku s názvem Russkoe Kulturno-Prosvetitelnoe Obščestvo imeni Aleksandra Duchnovyča (Ruská kulturně-osvětová společnost Alexandra Duchnovyče), který založili roku 1923 rovněž v Užhorodě. Cílem spolku bylo podporovat kulturní rozvoj ruských (tj. rusínských) obyvatel a vzdělávat je v ruském morálním a vlasteneckém duchu. V těchto aktivitách ho podporovali ruští, převážně monarchisticky či antibolševicky orientovaní emigranti žijící v Československu. Četné brožurky a příručky, jež vydávala Narodnaja biblioteka, byly psány rovněž v ruštině (se stopami lokálních nářečí), navíc však obsahovaly vysvětlivky v rusínských dialektech, aby se zajistilo porozumění obsahu. Podobně jako ukrajinská Prosvita i Duchnovyčova společnost zřizovala čítárny, kde mj. přednášeli učenci Pražské ruské a ukrajinské univerzity. O čem se psalo Bez ohledu na svá ideologická stanoviska přijímali podkarpatští autoři literární postupy romantismu a realismu dominující 19. století. Mezi tématy převažovalo budování rusínské identity a státu. Pro poezii byla typická oslava vlasti a mateřského jazyka, pro prózu pak historické hrdinské vyprávění. Od konce dvacátých let se do tvorby autorů obou proudů promítá zhoršující se sociální situace. Poezie mladších rusky píšících autorů, např. Vasyla Doboše, Emelijana Baleckého a Andreie Patrus-Karpatského, intenzivně tematizuje sociální osvobození a očekávání nevyhnutelné změny. Ukrajinsky píšící autoři pojednávali o sociálních otázkách již dříve. Kombinace romantizovaného hrdinského příběhu se sociálním tématem a psychologizujícími prvky najdeme v románu Rozbijnyk Il‘ko Lepej (Lupič Ilko Lepej, 1936) Vasyla Grendžy-Donského. Významný levicový autor se kromě tvorby ukrajinských spisovatelů ze Sovětského svazu inspiroval i českými levicovými intelektuály. V návaznosti na Ivana Olbrachta zpracoval motiv karpatských loupežníků; narativ rusínského románu je stejně jako příběh Nikoly Šuhaje literární adaptací příběhu jeho kamaráda z dětství. V románu Grendža-Donskyj pak rozvíjí téma negativních dopadů bohatství na morálku, korupce v místní samosprávě a huculské touhy po svobodě. V úvodu jsme svědky rodinného konfliktu – otec hlavního hrdinu vydědí, protože se oženil s chudou dívkou. S nastalou situací se Ilko těžko vyrovnává, začíná pít a končí ve vězení za napadení a krádež. Když ho po útěku odvrhne i jeho žena, dá se na zbojničení. Román nejlépe vystihuje Ilkovo příznačné zvolání: „Nikdy se nevzdám své svobody jen tak – zachráním ji v životě a v smrti!“ Podobně jako jeho literární předchůdce Nikola Šuhaj vystupuje i Ilko coby karpatský Robin Hood. Když je kvůli zradě nakonec zastřelen, vystaví četníci (analogicky k Šuhajovu případu) jeho mrtvé tělo jako exotickou loveckou trofej před četnickou stanicí. Identita regionu oscilující mezi rusofilstvím a ukrajinofilstvím vtiskla rusínské literatuře její svérázný charakter; výsledné dílo, „jsouc psáno rusky a ukrajinsky, nemůže být přičleněno zcela ani k ruské, ani k ukrajinské literatuře. Jeho nepopiratelná provinčnost a vztahy k literatuře československé tuto jeho samostatnost podpírají.“ (Antonín Hartl). Pozice území v rámci Československa měla vliv na koloniální postavení regionu a promítla se do kulturní hybridity jeho obyvatel a sociálních problémů. {/mprestriction}  Autor je slavista.

Čas načtení: 2019-09-08 10:27:35

Alena Wagnerová: Cestou životem (ukázka z knihy)

Jak nezapomínat a jak obstát sám před sebou. To jsou dvě základní otázky, které předkládá kniha Cestou životem spisovatelky Aleny Wagnerové. Je však nutno dodat: ve 20. století. Toto století bylo nejen velmi dlouhé, ale také přinášelo spoustu nebezpečí, strašných chvil, včetně svodů typu: Když půjdeš s námi, budeš se mít líp… Alena Wagnerová je známa svými knihami o životě Mileny Jesenské, Sidonie Nádherné či Franze Kafky. Povídková sbírka Cestou životem se dá považovat za autorčino celoživotní ohlédnutí V těchto povídkách najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, které odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. V povídce A kohout třikrát zazpíval je jednou z hlavních postav velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel, jenž se marně snaží zachránit jemu tak sympatickou vězenkyni, která se stala hospodyní v jeho domě. Na to, aby změnil rozsudek smrti této komunistky, je však příliš malý pán: „Podepsán Karl Hermann Frank. Jak se pak v táboře rozneslo, napřed tomu nikdo nechtěl věřit, Jöckela ta zpráva zdrtila. Ale nebylo zbytí, rozkaz splnit musel. Sám toho ale nebyl schopen a vymyslel si, že budou předstírat její propuštění a rozsudek přitom na ní vykonají tak, aby si toho nebyla vědoma. Provedením pověřil svého zástupce Schmidta. Ten jí propuštění druhý den ráno přišel oznámit, a když pak se svými věcmi šla po schodech dolů k východu z domu, on za ní, zastřelil ji na posledním schodě ranou do týla.“ Ukázka z knihy Zahrada se spisovateli      Bylo to někdy v polovině šedesátých let, v době, která se už otvírala k pražskému jaru, aniž jsme to tehdy věděli, když jsem dostala své první literární stipendium. Po takovém uznání své práce jsem už sice dávno toužila, když jsem jej ale konečně dosáhla, způsobilo mi víc starosti než radosti, protože jsem je cítila jako závazek do budoucna. Psaní, které bylo dosud jen mou osobní záležitostí, z níž jsem nemusela nikomu skládat účty, se teď stalo činností tak říkajíc s právem veřejnosti, kdy mne kdekdo mohl volat k zodpovědnosti za to, co jsem napsala a zda jsem tím splnila to, co ode mne bylo očekáváno. A toho jsem se bála.      Patřila jsem tehdy do kruhu mladých takzvaných začínajících autorů, kteří byli občas svoláváni k setkáním, kde se organizovanými diskusemi, vzájemným předčítáním svých prací a jejich kritikou připravovali na své spisovatelské povolání. Za začínající autorku se ovšem považuji i dnes, přestože už nejsem mladá a uveřejnila jsem už řadu knih. Ale jako autorka, jen zřídka se odvažuji označit se jako spisovatelka, přestože neustále něco spisuji, se cítím být stále ještě začátečnicí. Protože s každou novou knihou se i já sama ocitám znovu na začátku, vydána na milost a nemilost všem nejistotám psaní.      A nikdy nevím, zda se mi větu, kterou jsem právě začala, podaří také dokončit.      Stipendium, které jsem dostala, mi zajistilo obživu na dva měsíce a bylo spojeno s pobytem v domově spisovatelů. To bylo pro mne ještě daleko důležitější než samotné stipendium, protože jsem tehdy v Praze neměla kde bydlet.      Domov spisovatelů, kde jsem měla strávit dva měsíce, se nacházel v zámku nedaleko Prahy a patřil před válkou šlechtické rodině Colloredo-Mannsfeld. O zámku a spisovatelích, kteří tu bydleli, kolovalo mnoho historek, které jsem samozřejmě znala i já. Povídalo se, že spisovatelé si tam za státní peníze žijí na vysoké noze a nemusí za své pobyty nic platit, jen když píší takové knihy, jaké se od nich očekávají. Kdykoliv mohou dostat zálohy na práce, které ještě nenapsali, a jestliže své literární plány nakonec neuskuteční, nemusejí poskytnuté zálohy ani vracet. Dluhy některých tak jdou už do milionů.      Spisovatelé žijící na zámku se sice v kulturní obci netěšili zvlášť dobré pověsti, větší roli než morální odsudek v tom ale hrála závist. Právě ti, kteří jejich údajně zkorumpovaný způsob života nejvíc odsuzovali, tím spíš projevovali své rozhořčení nad tím, že jim se podobných výhod nedostalo.      Protože zámek platil za svého druhu spisovatelské nebe. Ačkoliv spisovatelští obyvatelé zámku nebyli nijak zvlášť oblíbeni, byli nicméně respektováni jako lidé, kteří byli nahoře a měli úspěch, ať už jej dosáhli jakýmkoliv způsobem. Jako kdyby úspěch sám je dělal hodnými úcty. Byli prostě nahoře, a tím měli na své straně právo i morálku.      A tak především pro začínající autory bylo otázkou prestiže mít přístup do zámku, což ovšem nevylučovalo, aby obyvatele zámku zároveň nekritizovali a neodsuzovali pro jejich způsob života. Ale přístup do zámku, kterého se autorům dostávalo teprve od určitého stupně jejich proniknutí do literárního světa, znamenal, že se s člověkem jako s autorem vážně počítá a je na nejlepší cestě do klubu vyvolených. Kromě toho umožňoval dostat se k dalším historkám a klepům o zámeckých prominentech, které mohl rozšiřovat dál a demonstrovat tak jak svou zasvěcenost, tak svoji distanci od toho, co se v zámku dělo.      Tak jako mnozí, byla jsem i já ve svých pocitech vůči zámku rozpolcená. Na jedné straně jsem ve stipendiu s pobytem v domově spisovatelů viděla své zhodnocení jako autorky, na druhé straně mne znepokojovalo pomyšlení, že bych tím mohla být počítána k tamější společnosti. Protože to jsem v žádném případě nechtěla.      Po uznání a úspěchu jsem samozřejmě toužila i já. Chtěla jsem se někým stát, něco znamenat, být slyšena, podílet se na vytváření světa, v němž jsem žila. Chtěla jsem psát dobré knihy, zaujímat postoj k věcem veřejným, mít vliv na jejich uspořádání. Chtěla jsem, aby můj hlas byl slyšen, působit ve společnosti, do níž jsem patřila, a přispívat k jejím proměnám. To všechno jsem chtěla. Má potíž spočívala v tom, že to bylo možné jen v rámci daném státem, který jsem odmítala. To bylo mé dilema a můj problém.      Jistě, byla bych se potřebovala jen poněkud přizpůsobit, potlačit své výhrady, nebo je aspoň neříkat nahlas, a byla bych mohla beze všeho dosáhnout úspěchu. Takových případů byla kolem mne celá řada.      V mé představě bylo ale povolání spisovatele něčím zvláštním, nesrovnatelným s jinými povoláními. Bylo to něco výjimečného, poslání, které člověka zavazovalo k pravdě podřízené zvlášť přísným etickým zásadám. Jestliže se jim člověk zpronevěřil, mohlo to pro něho mít nedozírné důsledky. Ne snad navenek, ale vnitřně. Mohlo to znamenat ztrátu schopnosti psát, pro spisovatele ten nejtěžší možný trest. Protože talent, i když se zdál být něčím vrozeným, byl člověku jen propůjčen a mohl mu být kdykoliv zase odňat. O tom jsem alespoň byla pevně přesvědčena.      Přísně vzato, v dané situaci by bylo bývalo jedině správné nechtít mít žádný úspěch, stáhnout se do soukromí a psát knihy jen pro sebe. Jenomže bylo tak nesmírně těžké se onomu vnitřnímu puzení po veřejnosti, potřebě se vyslovit a dojít sluchu ubránit a nehledat skulinu, která člověka mohla z této úžiny vyvést, neohlížet se, ba zoufale nehledat možnost, která by člověka z této tísně vyvedla. Třeba přece jen existovala možnost, řešení, cesta, jak vysokým morálním nárokům spisovatelského povolání dostát, uspokojit svou potřebu tvořit, a přitom neuškodit své duši.      To byly otázky, které mne zaměstnávaly. Odpověď na ně jsem si slibovala i od svého pobytu v domově spisovatelů. Kde jinde, když ne zde, v místě s nejvyšší možnou hustotou spisovatelů na čtvereční metr, jsem ji také měla hledat?      Plna naděje i obav jsem tak jednoho dne stanula ve vrátnici zámku, a protože mne zde nikdo neznal, představila jsem se jako nová stipendistka. Od správy zámku jsem dostala přidělen pokoj v druhém patře čtyřhranné zámecké věže. Byl to nevelký pokoj, jehož zařízení sestávalo ze široké postele zřejmě ze zámeckého inventáře, starodávného vyřezávaného šatníku, umývadla a psacího stolu, umístěného v hlubokém výklenku okna vedoucího do dvora. Ve věži byly, jak jsem snadno zjistila, kromě mého ještě další tři pokoje různé velikosti, obývané píšícími kolegy. Můj byl zřejmě ten nejmenší. K pokoji příslušející koupelna a toaleta byly přístupné přes chodbu. Zpočátku mi to připadalo nepohodlné, ale cesta na toaletu se pro mne rychle ukázala jako pravé dobrodiní, když jsem nevěděla jak dál a nechtěla to ani sama sobě přiznat.      V přízemí zámku byla jídelna, která byla celý den otevřena a v níž se zámečtí hosté scházeli k snídaním, obědům a večeřím. Byla vybavena malými stolky pro čtyři osoby s volným zasedacím pořádkem, takže si mimo dobu oběda každý mohl sednout, kam chtěl, nebo kde bylo právě místo. To platilo s výjimkou velkého podlouhlého stolu stojícího vlevo od vchodu do jídelny. Ten byl vyhrazen skupině prominentů, starousedlíků, kteří na zámku buď stále bydleli, nebo zde měli své dlouhodobě pronajaté pokoje. Většina z nich začala mít úspěchy a publikovat v době, kdy mnozí jiní autoři svá díla vydávat nemohli, a někteří z nich byli navíc jen pro své přesvědčení odsouzeni k dlouholetým žalářům, jeden dokonce k trestu smrti.      Tyto doby sice už patřily minulosti, takže u stolů v jídelně teď sedali i někteří z odsouzených, kteří byli mezitím propuštěni a rehabilitováni, zatímco někdejší prominenti ztratili mnoho ze svého dřívějšího postavení. Přesto ale ještě stále patřili k mocným a chovali se zde se samozřejmostí domácích pánů, kdežto ti druzí zůstávali i teď jen hosty. Proto také někteří autoři žádostivě hleděli ke stolu prominentů a velmi se snažili zaujmout u něj místo, aby si tím dodali významu. Protože kdo zde seděl, měl své místo v literatuře zaručeno.      První dny po příjezdu pro mne nebylo snadné překročit práh jídelny. Bála jsem se, že na mne jako na nováčka všichni upřou oči a na první pohled ve mně poznají začátečnici. Když jsem ale zjistila, že si mne kromě číšníka, který mne pozdravil a vybídl, abych si vybrala místo, nikdo nevšiml, nebylo to pro mne méně deprimující. Nikoho jsem tu neznala, protože jsem ještě sama byla naprosto neznámá a nevýznamná. Abych překlenula svou nejistotu, zvykla jsem si rychle projít sálem a sednout si ke stolu v rohu jídelny, záda chráněná zdí. Brzy jsem ale zjistila, že mé místo v rohu místnosti je prvotřídní pozorovatelna. A protože jsem nebyla pro nikoho zajímavá, takže nikdo necítil potřebu se přede mnou přetvařovat, mohla jsem, kryta svou nevýznamností, všechny hosty v jídelně naprosto nerušeně pozorovat, jako bych byla neviditelná. Spisovatelé přicházeli a odcházeli, a protože mne neviděli, vydávali se mi všanc takoví, jací byli.      Zatímco společnost u malých stolků se neustále střídala, osazenstvo velkého stolu se prakticky neměnilo. Jak jsem brzy zjistila, podařilo se pouze jednomu mladému autorovi získat u stolu prominentů stálé místo. Byl to inženýr chemie z průmyslového města v severočeském pohraničí, který měl se svými romány o lidech z chemického kombinátu, v němž pracoval, velký úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky. Aby dostál své čerstvé slávě, snažil se chovat jako člověk, který všechno ví, všemu rozumí a je o všem informován. Mně ale připadal jako velký černý mravenec, který je neustále zaměstnán tím, aby ovládl svých šest noh. Jeho knihy se mi příliš nelíbily, ale tím víc mne znepokojoval jeho úspěch. Byl jen o čtyři roky starší než já, a už známý a uznaný spisovatel. Jak jsem brzy zjistila, bydlel také on ve věži, v pokoji naproti mému.      Víc než úspěšný inženýr chemie mne ale znepokojoval a zajímal jiný spisovatel, kterého bylo možno téměř v kterékoliv denní době vidět, jak osaměle sedí na čelní straně stolu prominentů, jako by hledal společnost a zároveň se jí chtěl vyhnout. Byl to bezpochyby nejen ten nejznámější, ale i nejvýznamnější spisovatel mezi obyvateli zámku a já sama jsem znala jeho jméno od té doby, co jsem uměla slabikovat písmena na hřbetech knih v knihovně svých rodičů. Malý, podsaditý, s kulatou hlavou končící v mohutném podbradku měl tělesné formy spokojeného člověka. A přesto jako by byl obklopen aurou smutku a melancholie. Když tak osaměle seděl u velikého stolu, mohl se člověk domnívat, že právě vstal od psacího stolu, aby si udělal malou přestávku. Všeobecně se ale vědělo, že psát nemůže, řadu let už nenapsal ani řádku a žije na dluh fondu spisovatelů, který mu vyplácí stále nové zálohy na neexistující díla. Byl to právě on, kdo nejvíc přispěl ke špatné pověsti spisovatelů na zámku. A byl to on, kdo byl míněn, když se šuškalo o spisovatelích, kteří se nechají vydržovat státem.      Nebylo to ještě tak dávno, kdy byl jako předseda svazu spisovatelů a člen ústředního výboru mocným, obávaným, mnohými nenáviděným mužem. Na svědomí sice nikoho neměl, ale nikdy se taky nezastal nikoho z odsouzených kolegů ani se nepokusil v jejich prospěch intervenovat. Místo na čelní straně stolu prominentů bylo ale teď všechno, co zbylo z jeho dřívější slávy. A nebylo nikoho, kdo skutečnost, že nemohl psát, nespojoval s jeho dřívější pozicí na straně moci. Choval se sice stejně jako ostatní lidé, chodil, jedl, pil, bavil se s druhými, a dokonce se někdy i smál, ale člověk měl přesto pocit, že všechny tyto úkony provádí jen prázdná slupka člověka, kterým kdysi byl.      Jistě že mnozí z jeho kolegů cítili uspokojení nad jeho pádem a v duchu se z toho těšili. Ve mně ale pohled na něj, jak tu seděl až do morku kostí obnažený ve své autorské nemohoucnosti, vzbuzoval jen soucit a strach. Protože jeho příběh se mohl stát i příběhem mým, kdybych se někdy zpronevěřila zásadám spisovatelského povolání.      Často jsem se sama sebe ptala, proč právě on byl tak tvrdě potrestán. U stolu prominentů seděli přece i jiní, kteří se stejně jako on nezastali ohrožených kolegů a nevystoupili na jejich obranu a stejně tak podepsali prohlášení, která vyžadovala přísné a ještě přísnější tresty pro domnělé viníky. Ti ale psali a publikovali dál bez jakékoliv vnitřní překážky. Mělo to snad znamenat, že tvrdost trestu odpovídala míře talentu? Nebo to byl výraz jeho přece jen citlivého svědomí, které nakonec nevydrželo tlak, kterému se sám vystavil? Takže spíš, než že byl svržen, se propadl sám do sebe, jako by se i v tom nakonec projevila síla jeho spisovatelského obdaření.      Odvahu zasazovat se o ohrožené spisovatele měl ze spisovatelů, kteří žili na zámku, jen jediný. Byl to už nemladý člověk spíš drobné postavy a neklidných pohybů, s hlavou ne nepodobnou čertům z pohádek, nohama fotbalisty a srdcem dítěte. Po úrazu nemohl ani on už psát, to ale nebylo důležité, protože on sám každým svým slovem svět kolem sebe proměňoval v báseň, přestože v životě nenapsal jedinou strofu.      Jeho dílo stejně jako on sám už náleželo minulému času. Ještě si ji ale stále nesl v sobě, tu vizi lepšího světa, o který se ve svém mládí zasazoval a který se mezitím stal neblahou skutečností. Snad právě proto tolik pil, aby unesl dějiny a zklamání, které mu připravily.      Ačkoliv to byl významný spisovatel, nepatřil mezi prominenty a ze svého přesvědčení neměl nikdy žádné výhody. Každé ráno prošel jako čistý bloud jídelnou a sledován posměšnými pohledy prominentů rozhazoval od stolu ke stolu drobná čtyřverší a laskavá slova, jako by tím chtěl něco napravit. Když jednoho dne obdařil jedním ze svých ranních pozdravů i mne, byla jsem nejen překvapena, ale nedovedla si to ani vysvětlit. Že jsem sice nevýznamná, ale nicméně mladá žena, mne nenapadlo.      Ze svého pozorovacího stanoviště v rohu jídelny jsem nenabyla dojmu, že by na pověstech, které o životě v zámku kolovaly na veřejnosti, bylo něco pravdy. Nekonaly se tu žádné pitky ani hlučné zábavy, slavilo se jen zřídka a nikdy se, pokud jsem to mohla posoudit, nepilo přes míru. Spíš než bohémy zdál se být zámek obydlen měšťáky. Hodně se tu sice klábosilo, ale téměř nediskutovalo a už vůbec ne, jak jsem očekávala, o literatuře. Jak se zdálo, literatura spisovatele na zámku nijak zvlášť nezajímala. {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Jediné, o čem se pravidelně diskutovalo, byly televizní pořady, jejichž sledování bylo jakýmsi každovečerním rituálem, jemuž v obrovském křesle stojícím přímo před televizorem předsedala zasloužilá a všeobecně uznávaná překladatelka z francouzštiny, která s elegantním gestem, jako by v ruce držela pero, kouřila jednu cigaretu za druhou, až se zdálo, že z nich saje úsudek o tom, co právě viděla na obrazovce.      Jak jsem ale brzy zjistila, na zámku přece jen existovalo něco jako intimní život a odehrával se dokonce v mém nejbližším okolí. Přibližně dvakrát v týdnu, když jsem šla odpoledne na procházku, stála na prádelníku vedle dveří pokoje proti mně, v němž bydlel onen spisovatelsky úspěšný inženýr chemie, na stříbrném podnose pečlivě aranžovaná studená mísa. Pak jsem si mohla být jista, že na schodech, ve dvoře, nebo nejpozději u vrátnice v průjezdu potkám vyparáděnou mladou ženu, která nejistě, ale odhodlaně směřuje ke vchodu do věže. Byla to pokaždé jiná mladá žena, ale všechny si byly k nerozeznání podobné svým krokem plným dychtivého očekávání stejně jako bílými pečlivě vyžehlenými blůzami s mnoha volánky, nakadeřenými vlasy a svou očividnou snahou zalíbit se a udělat dojem. Člověk si je mohl snadno splést s kuchyňskými pomocnicemi, které sem přišly hledat práci, kdyby v jejich obličejích nebylo vepsáno tolik naděje, s níž by se nikdo neucházel o místo v kuchyni.      Když jsem se pak po dvou hodinách vracela zpátky, téměř vždycky jsem v bráně potkala tutéž mladou ženu, pomačkanou blůzu se zplihlými volánky nedbale zastrčenou do sukně, rozcuchané vlasy nepozorně stažené do uzlu a obličej, z něhož jako by bylo vymazáno očekávání, se kterým sem přede dvěma hodinami směřovala. A na prádelníku vedle dveří do inženýrova pokoje ležela stříbrná mísa, na níž se válelo několik unavených listů salátu a zbytků petržele.       Samozřejmě že jsem si předsevzala, že dva měsíce v domově spisovatelů využiji ke psaní. Čas k práci tu byl také bohatě vyměřen. Nejvíc času a úsilí mě ale stálo překonávání pocitu mé vlastní nedostatečnosti. Každá věta, kterou jsem napsala, a já jsem psala po větách, ne v odstavcích, se mi dřív či později přestala líbit, některá spojení mi připadala nesmyslná hned. A když mi napadla vhodná formulace, ukázalo se nejpozději při jejím napsání, že se ve větě dvakrát opakuje totéž slovo. Co mi připadalo dobré večer, bylo ráno k ničemu, co se mi líbilo ráno, neobstálo večer, jako by záleželo i na tom, z které strany na popsanou stránku dopadne denní světlo.      Hodiny jsem tak často seděla jako ochromená strachem z prázdného papíru a čekala na první větu. Lépe se mi dařilo, když jsem psala mezi řádky na už popsané stránky. Ze všeho nejraději jsem ale popisovala útržky papíru, pomačkané obálky z dopisů nebo umolousané malé kartičky, které se už dlouho válely někde na mém psacím stole, na nichž se zřejmě časem a stupněm jejich ušmudlanosti odpor prázdné plochy snížil na minimum.   Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i německy. Je autorkou biografií Sidonie Nádherné (2010), české a evropské osobnosti, jejíž život se odehrával na pozadí první poloviny 20. století, jejího bratra Johannese (2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské (1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017) je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010).   Nakladatelství PROSTOR, 2019, 224 stran, 1. vydání

Čas načtení: 2019-07-13 19:15:45

Diskrétní elegance aneb Čím nás obohatila móda mezi válkami

Když letos 13. května ve věku osmdesáti let zemřel básník a prozaik Petr Skarlant, opět jsem si uvědomila, jak navzdory veškeré emancipaci často zůstávají ženy, byť stejně talentované, ve stínu svých známějších manželů či celoživotních druhů; vědkyně Emilie de Châtelet zůstávala dlouho ve stínu Voltaira a jazykově geniálně nadaná Rosa Holubová zase v pozadí svého manžela-cestovatele; další výčet by byl velmi dlouhý. A patří mezi ně i Jana Skarlantová. Spisovatelka, vysokoškolská pedagožka Jana Skarlantová, která s Petrem prožila více než padesát společných let, působila především na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze, celoživotně se věnuje historii odívání a estetickému užití tvorby. Jen namátkou jmenuji některé z jejích děl, například kniha o netradičním odívání nese název Od fíkového listu k džínům (1999), další, která vyšla o deset let později, je věnovaná hlavně textilu a jmenuje se Užitá tvorba (2009), zvláště pak nedávno zaujala její půvabná kniha o secesní módě Ze života našich prababiček (2014), a zatím poslední její publikace je Diskrétní elegance s podtitulem Móda mezi válkami. Kniha je rozdělena do mnoha kapitol a podkapitol s přitažlivými názvy jako Art deco, Držiče tvarů, Getlemani ve společnosti, tituly a ukázky vtipně evokují tehdejší tisk i literaturu, pěkně navozují dobovou atmosféru, obdobně jako černobílé a barevné ilustrace, pocházející z bohatého archivu autorky. Hned v úvodu Jana Skarlantová píše: "Dvě kruté světové války, řada revolucí a politických převratů, miliony násilně ukončených životů… Tohle všechno naši předkové netušili. Nadšeně očekávání nového století potvrzovala světová výstava v Paříži roku 1900." Ano, rok 1900 považoval i spisovatel Paul Morand za zlatou svatbu minulosti s budoucností. A hned k tomu radostně zvolal: "Rok 1900 jeví se jako zastávka na vrcholu, odkud je vidět dvě údolí, jedno druhému skryté." Lidstvo bylo opravdu přesvědčeno, že začal nový čas, a tak toto období nazvalo Belle époque. A jak by také ne, když se v tom roce narodil Jacques Prévert, Robert Desnos, Vítězslav Nezval i Karel Teige a další a další hvězdy na uměleckém nebi. A pokud jde o módu a životní styl není snad ani příliš překvapující, že právě z roku 1900 pochází také první známá fotografie královny módního světa Gabrielle Chasnel, známé jako Coco Chanel. Ale nepředbíhejme. I rok 1900 prozrazuje svoji pokryteckou morálku – frivolní eleganci, korzety, spodničky a zvýrazněná poprsí. A hraběnka de Pange ve svém díle Comment j´ai vu 1900, Jak jsem viděla 1900 provokativně zvolala na adresu příslušníků francouzské nejvyšší společnosti: "Nikdy se nemyli!" Tehdejší módě v zemi galského kohouta vévodila velká femme fatale Cléo de Mérode, ta ovlivnila i příští generace, například tvůrce filmu My Fair lady, zejména jeho hlavní postavu, kterou si zahrála Audrey Hepburnová. O Cléo de Mérode se v knize Diskrétní elegance nepíše, možná právě proto, že její styl diskrétní příliš nebyl?! Konečně, diskrétnost vůbec nebyla její nejsilnější vlastností… Coco Chanel o několik let později přišla s něčím úplně jiným, svoji kapitolu o ní nazvala Jana Skarlantová velice výstižně Žena, která změnila ženy: "Její modely sledovaly tělo a neomezovaly pohyb. Dalo se v nich vystoupit z auta, tančit i nakupovat na bulvárech." Hned v roce 1926 napsal Vogue, že „malé černé“ šaty z jejího salonu jsou Fordem mezi šaty, jak autorka cituje. „Malé černé“ nadšeně oblékala Romy Schneiderová, Juliette Gréco, kouzlu černé podlehla i Jacqueline Kennedyová i princezna Diana, nemluvě o pařížském vrabčákovi, slavné Edith Piaf, která snad černou barvu proslavila nejvíce, v černých šatech narychlo podomácku spíchnutých její sláva začala, a v luxusních stejného střihu i barvy se také předčasně uzavřela.   Ano, přesně tak, jednoduché černé šaty, neokázale elegantní, se staly uniformou pro ženy každého vkusu. I věku. A když k nim ještě přibyl parfém Chanel N 5, nejslavnější a neprodávanější parfém na světě, vstoupila Coco Chanel mezi velké světové legendy. Kniha Diskrétní elegance je čtivá a pozoruhodná úvaha nad fenoménem módy, která je integrální součástí naší každodennosti, mísí se s naší kulturou, životem i historií. Móda, jak si při čtení knihy opět naléhavě uvědomíme, je spolutvůrcem našeho životního stylu. Žel, v současné době čím dál více vidíme kolem sebe jakési pachtění za módními výstřelky, vkus je ovlivňován hlavně televizí, reklamou a komerčním využíváním, spíše zneužíváním ženské touhy líbit se, bohužel estetickému cítění bývá tato touha přečasto na hony vzdálená; ponejvíce jde jen o neblahé zviditelnit se, což se jistě daří, ale jinak než by si mnohá z těch žen přála. {loadmodule mod_tags_similar,Související} A tak se opět jen potvrzuje, že ve společnosti, pro níž je vědomí hodnoty problém, je problém i vkus a estetické vnímání sama sebe. Neexistuje sice žádné pravidlo pro vymezení toho, co je krásné, vkusné a co nikoliv, ale když vidíme, jak mnohé dámy v mylném přesvědčení, že vyvolají obdiv či svému vystupování dodají patřičnou důstojnost, když jednou obnaží břicho a natáhnou rozedrané džíny, a jindy se zase ověsí nadbytkem šperků a přeplácanými kreacemi, které z nich činí spíše hastroše, je to žalostný pohled. I právě skončený filmový festival v Karlových Varech toho byl ilustrací, přehlídkou načančaných rób, vyboulených záhybů, volánů, faldů a kanýrů všeho druhu, o šatech s výrazně erotickými prvky raději vůbec nemluvě. Místo, aby móda byla jednoduchá a diskrétní, s oblibou vystavují mnohé ženy spíše na odiv své bohatství či skutečnost, že rozhodně patří k těm nejlépe placeným… No, každý dělá, co umí.     Vkus byl už u Diderota, podobně jako u Chanel, smyslem pro přirozené a zdá se, že v tomto duchu s oběma velikány ve svém díle souzní i Jana Skarlantová.   Jana Skarlantová: Diskrétní elegance. Móda mezi válkami, Motto 2017, 238 stran.

Čas načtení: 2024-02-28 16:41:05

Lokální biokosmetika je nejlepší volbou, kterou můžete udělat. Proč?

Všimli jste si ohromného množství nejrůznějších produktů, značek i variant kosmetiky na pultech běžných obchodů? Pak věřte, že spousta velkých výrobců absolutně kašle na jakoukoliv morálku. Jde jim zkrátka jen o zisky. Nevadí jim znečišťování planety, testování chemických výrobků na zvířatech ani další katastrofy. Přesně proto důvěřujte jen lokálním producentům biokosmetiky. Kde najdete jejich zboží? […] The post Lokální biokosmetika je nejlepší volbou, kterou můžete udělat. Proč? appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-03-02 07:40:07

Vydělávej abys mohl utrácet

Každý je neustále informován o tom že lidi dělají chyby, podívejme se na morálku která se snaží o to aby lidi nedělali chyby ale je to marnost, řešení je jednoduché nahradíme lidi za autonomní inteligentní roboty na akumulátory napojené bezdrátově na internet, to co nejde evolučně už opravit se musí novým nahradit. Vše je zde… Číst dále »Vydělávej abys mohl utrácet

Čas načtení: 2024-03-05 00:00:00

Hypotéku prodraží investice do krypta či sázení

Získání hypotečního úvěru může ztížit investování do kryptoměn nebo třeba pravidelné sportovní sázení. Banky totiž mimo platební morálku v bankovních registrech sledují i transakční historii účtů vedených pro obchodování s kryptoměnou.

Čas načtení: 2024-03-11 10:12:00

„Peklo.“ Není obrany. Ukrajince děsí ruská zbraň

Ukrajinci jen těžko hledají odpověď na nový typ ruských bomb, které dokážou napáchat obrovské škody a moří i pevné budovy, odkud se Ukrajinci snaží řídit svou obranu. „Vyvíjí to velký tlak na morálku vojáků. Ne všichni naši kluci to vydrží. Sice jsou nyní víceméně zvyklí na FAB-500, ale FAB-1500 je peklo,“ zní z Ukrajiny. Proti novým bombám téměř není obrany.

Čas načtení: 2024-03-14 23:15:00

Veselý Koubek: Kérku si nedám. O progresu Plzně, nervech i SMS od ženy

Velký zápas zakončený úspěšnými pokutovými kopy nad Servette Ženevou dostal Viktorii Plzeň už do čtvrtfinále Konferenční ligy. Západočeská skvadra pod Miroslavem Koubkem dosáhla na historický klubový úspěch, po remízách 0:0, 0:0 a penaltovém skalpu 3:1 jako jediný český zástupce zůstává ve hře o evropskou trofej. Miroslav Koubek si jeden z vrcholných momentů bohaté kariéry pochopitelně užíval. „Celé mužstvo má obrovskou morálku,“ chválil po utkání a pustil se do hodnocení mimořádného počinu.

Čas načtení: 2024-03-19 10:47:00

Usekni si nohu, vyhneš se odvodům. Rusové „radili“ Evropě lživými e-maily

Bezpečnostní experti odhalili dezinformační kampaň cílící na Ukrajince. Morálku jim měly nalomit zprávy o katastrofálním stavu země, nedostupnosti léků či jídla. Experti varují před rizikem přímé dezinformační spamové kampaně i v Česku, citlivým tématem je hlavně imigrace. Útočníci umí zacílit dezinformace na konkrétní lidi.

Čas načtení: 2024-03-19 11:05:47

Usekni si nohu, vyhneš se odvodům. Rusové „radili“ Evropě lživými e-maily

Bezpečnostní experti odhalili dezinformační kampaň cílící na Ukrajince. Morálku jim měly nalomit zprávy o katastrofálním stavu země, nedostupnosti léků či jídla. Experti varují před rizikem přímé dezinformační spamové kampaně i v Česku, citlivým tématem je hlavně imigrace. Útočníci umí zacílit dezinformace na konkrétní lidi.

Čas načtení: 2024-03-19 11:05:47

Usekni si nohu, vyhneš se odvodům. Rusové „radili“ Evropě lživými e-maily

Bezpečnostní experti odhalili dezinformační kampaň cílící na Ukrajince. Morálku jim měly nalomit zprávy o katastrofálním stavu země, nedostupnosti léků či jídla. Experti varují před rizikem přímé dezinformační spamové kampaně i v Česku, citlivým tématem je hlavně imigrace. Útočníci umí zacílit dezinformace na konkrétní lidi.