Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-14 10:56:00

IT Partners 2024: Společnost Pantum představuje své nejnovější produkty a urychluje rozvoj evropského trhu

Paříž (Francie) 14. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Pantum, přední dodavatel tiskových řešení, představí své nejnovější produkty na veletrhu IT Partners 2024, který se koná ve dnech 13. a 14. března v pařížském Disneylandu. Mezi vystavenými produkty budou například nové řady černobílých laserových tiskáren formátu A4 s rychlostí tisku 22 stran za minutu, barevných laserových tiskáren formátu A4 s rychlostí tisku 20 stran za minutu a barevných LED tiskáren formátu A3 s rychlostí tisku 30 stran za minutu.Na této obchodní akci se tradičně setkávají zástupci IT průmyslu, telekomunikací a audiovizuálního průmyslu, aby si vyměnili zkušenosti. Společnost Pantum využije tohoto významného veletrhu informačních technologií k tomu, aby oslovila nejrůznější skupiny zákazníků a získala nové tržní příležitosti. Jejím cílem je posílit povědomí o své značce v Evropě i v širším oborovém měřítku. "Je nám velkou ctí, že se můžeme výstavy IT Partners 2024 zúčastnit a představit zde evropskému trhu naše nejnovější produkty a inovace. Společnost Pantum si zakládá na principech své značky, kterými jsou inovace, dokonalost a orientace na zákazníka, a zavazuje se k zajišťování udržitelnému rozvoji prostřednictvím designu a technologických inovací, aby tak uživatelům mohla nabízet efektivní a spolehlivé tiskové produkty a služby," prohlásil Jose Ballesteros, zástupce ředitele pobočky Pantum Holland.Řada Smart Classic: Cenově výhodné, kompaktní a bezproblémové tiskové řešeníSpolečnost Pantum na veletrhu IT Partners 2024 představí řadu Smart Classic, cenově výhodné tiskové řešení s kompaktním designem, které je ideální pro váš pracovní stůl i kancelář.• Vysoká kvalita tisku s rychlostí 22 stran za minutu (str./min.) ve formátu A4 (černobíle)• V systémech Windows 10/11 instalace bez nutnosti nainstalování ovladačů a v ostatních operačních systémech snadná instalace ovladačů jedním kliknutím• Bohaté možnosti připojení včetně USB, kabelových připojení, dvoupásmové Wi-Fi 2,4 GHz/5 GHz a rozhraní Bluetooth,• Mobilní aplikace Pantum pro bezproblémové připojení• Funkce automatické opravy kopie průkazu totožnosti• Vybrané modely jsou vybavené automatickým podavačem dokumentů (ADF) pro zajištění lepší funkčnosti a vyšší produktivityŘada Vibrant 20: Vysokorychlostní tisk s pokročilými funkcemi a rozšířenou konektivitouŘada Pantum Vibrant 20 je určena pro celou řadu způsobů použití. Je vhodná pro malé kanceláře nebo domácí pracovny, protože nabízí vysokou rychlost tisku a všestranné funkce, které zvyšují produktivitu práce.• Vysoká rychlost tisku 20 stran za minutu černobíle i barevně• Keramická technologie ohřevu v souladu s normou ENERGY STAR® 3.0• Možnost výběru kazety s výtěžností až 3000 stran pro černobílý tisk a 2500 stran pro tisk barevný• Rozšířené možnosti připojení: kabelové a bezdrátové sítě, rozhraní Bluetooth, USB a sdílené tiskárny• Rychlé a snadné nastavení s instalací ovladače jedním kliknutím• Funkce automatické opravy kopie průkazu totožnosti• Model CM2100ADW s elegantním designem a 3,5palcovým dotykovým displejem• Pokročilé funkce: tisk bez okrajů, tisk vodoznaků a možnost tisku vícestránkových dokumentů• Ochrana dokumentů díky vysokému zabezpečení, které splňuje požadavky testů Nessus a AWVSDlouho očekávaná řada Ultra 330: Vysoce efektivní barevná LED tiskárna formátu A3Řada Ultra 330 naopak vyniká jako vysoce efektivní model pro použití v kancelářském prostředí, který nabízí kombinaci vysoce kvalitního tisku, pokročilých funkcí a robustních bezpečnostních opatření.• Rychlé spuštění a funkce předehřátí• Vysokorychlostní tisk rychlostí 30 stran za minutu černobíle i barevně• Rychlost skenování 55 stran za minutu a automatický podavač dokumentů (ADF). který pojme 110 stran• LED tisk s vysokým rozlišením až 1200 x 2400 dpi (barevně) a 1200 x 1200 dpi (černobíle)• Uživatelsky přívětivý 7palcový dotykový displej a různé možnosti finální úpravy tisku• Bezpečnostní funkce: ochrana heslem, ověřování uživatelů a možnosti šifrování• Pokročilá správa dokumentů s funkcí vodoznaku, možností tvorby brožur a všestrannými možnostmi doručení naskenovaných dokumentůSpolečnost Pantum hodlá v rámci svého závazku pro zavádění inovací, orientaci na zákazníka a udržitelný rozvoj i nadále rozšiřovat působivé portfolio svých produktů a současně se zaměřením na trvalý růst navazovat rozsáhlejší partnerství. "Společnost Pantum je odhodlána i v budoucnu nabízet další inovativní produkty a dodávat zákazníkům tiskárny z naší špičkové nabídky. Zaručujeme přitom, že naše nabídka spolehlivě pokryje stále se měnící potřeby a očekávání spotřebitelů," konstatoval Jose Ballesteros.O společnosti PantumSpolečnost Pantum byla založena v roce 2010 a zabývá se výrobou tiskáren, tiskových materiálů a tiskových řešení a nabídkou tiskových služeb. Od roku 2011 pokračuje ve své expanzi na zahraniční trhy, díky které v současnosti nabízí své výrobky ve více než 110 zemích. Společnost Pantum se snaží prostřednictvím svých patentovaných technologií uspokojovat měnící se potřeby v oblasti tisku a nabízet ekonomické, uživatelsky přívětivé a energeticky úsporné produkty a spolehlivá tisková řešení. Společnost Pantum dnes díky svým špičkovým produktům a službám svým zákazníkům nabízí stále větší množství výhod.Další informace najdete na našich webových stránkách, na Facebooku, Instagramu a na YouTubeS dotazy médií se laskavě obracejte na adresu: info@pantum.com. Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2361583/Pantum_IT_PARTNER.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2361584/Pantum_IT_PARTNER_2.jpg KONTAKT: Tingting Shen, tingting.shen@pantum.com  PROTEXT 

Čas načtení: 2025-06-05 08:00:00

Skvěle vybavené POCO F7 se má představit za dva týdny. Zaujme čipem i baterií

Po úspěšném startu modelů POCO F7 Pro a POCO F7 Ultra, které na svou cenu nabídly až překvapivě dobrý hardware, se značka chystá uvést základní model POCO F7. Podle čerstvých informací od serveru Smartprix proběhne jeho globální premiéra třetí červnový týden, a to nejspíš 17. nebo 19. 6. Snapdragon 8s Gen 4 a velký OLED […] Celý článek si můžete přečíst na Skvěle vybavené POCO F7 se má představit za dva týdny. Zaujme čipem i baterií

Čas načtení: 2020-02-20 08:12:26

O demokracii, svobodě a jejich nelehkém soužití

Když jsem psal o možných důsledcích koronaviru, zabloudil jsem i ke tweetu Ivana Pilipa o tom, jak články tohoto typu podrývají důvěru v liberální demokracii. Dostal jsem poměrně dost kritických ohlasů v tom smyslu, že ve své reakci moc směšuji pojem demokracie a svobody, a že to je chyba. Jak říkají Němci, Jain (ano i ne). Je patrné, že „svoboda“ a „demokracie“ nejsou totéž. Lze si představit stát řízený králem či oligarchií, který neumožňuje svým obyvatelům žádnou účast na výběru vladařů, ale přitom je stále ještě nechá kecat a kritizovat, jak se jim zachce. Lze si taky představit stát, kde volby probíhají rutinně, ale obyvatelstvo stejně systematicky volí lidi, kteří jim přikazují držet hubu aspoň v některých záležitostech (pochybuji, že kdy existoval stát, který zakazoval kritizovat úplně všechno). Ne-li ještě hůře. Jak napsal jeden můj čtenář, teoreticky si 51 procent obyvatel může odhlasovat, že těch zbylých 49 procent prostě vyhladí. Ano, teoreticky si tohle všechno lze představit. Prakticky se to zas tak moc neděje a ta praxe je z hlediska každodenního „provozu“ docela podstatná. Teoretické modely jsou užitečné při abstraktním uvažování, v kontaktu s chaotickou lidskou společností ale vždycky dostanou pořádné šrámy a ztratí na vypovídací hodnotě. Ačkoliv jsem studoval matematiku, založením jsem spíš praktik, takže tahle moje stránka má tendenci vždycky vylézat na povrch. A ve svém článku jsem nemluvil ani tolik o demokracii jako teoretickém učebnicovém konceptu, jako o tom, co reálně známe v našem kulturním okruhu dnes. Aby bylo patrné, co myslím tím naším kulturním okruhem: nejsem si jist, zda by si například někde v Arábii při první příležitosti neodhlasovali tvrdý chalífát. Na druhou stranu, to by nebyl konec dějin. Například dříve velice nábožensky striktní společnosti v puritánské Nové Anglii se v průběhu plynoucích generací změnily v něco, co by jejich zakladatelé ani nepoznali. Dneska, v době ovlivněné New Age-mysticismem, je v Massachusetts čarodějnice spíš řemeslo než hrdelní zločin. Z hlediska racionálního myšlení to není kdovíjaký pokrok, z hlediska osobní svobody ovšem ano. Demokracie je unikátní systém v tom, že dává i nejposlednějšímu jedinci do ruky něco, co má váhu – volební právo. I kdyby postrádal peníze, krásu, charisma, vliv, zuby, potenci, výřečnost atd., pořád má ještě nějaký způsob, jak malinko, ale přeci jen ovlivnit kariérní perspektivu svých vládců. A to hned na několika úrovních, protože typický demokratický stát má volby obecní, regionální a celostátní, někdy i jiné (prezidentské, federální, senátní). Ano, zase si lze představit stát, který je sice demokratický, ale má jenom jednu úroveň řízení a centrálně zvolený parlament diktuje následující čtyři roky i barvu hadru uklízečky v mateřské školce na té nejposlednější periferii. Prakticky to tak nebývá, státy bývají uspořádány složitěji a jednotlivé úrovně řízení jsou málokdy v harmonické shodě. Daleko častěji spolu bojují. Nejpřesnější by asi bylo říct, že demokracie, jak ji známe, potřebuje k rozumnému fungování ještě aspoň dostatečnou kulturu verbálního disentu. Pokud daný národ nemá příliš silné instinkty k potlačování nesouhlasu a různých vyčnívajících jedinců, tak si podle mého názoru dlouhodobě zachová solidní míru osobních svobod. Ne nutně konstantní míru, i on bude oscilovat mezi zhoršováním a zlepšováním, ale nepůjde to všechno jen jedním směrem, tedy dolů. Právě proto mi ten Ivanem Pilipem vyjádřený názor šel tolik proti srsti. Dvojnásob u člověka, který se snaží pomáhat disidentům na Kubě – jako by měl v tomhle směru nějaké zvláštní klapky na očích, které mu znemožňují vidět zárodky podobných tendencí u nás. Asi není úplná náhoda, že zrovna politická scéna v silně společensky konformistických zemích jako Německo a Švédsko se po celá léta snaží izolovat opoziční strany (SD, AfD) do jakéhosi vnitřního exilu a pokud možno se jich ani „nedotknout třímetrovou tyčí“. A to skoro za každou cenu, včetně toho, že rozsáhlé skupiny voličů se úplně myšlenkově odcizují a může mezi nimi docházet i k další radikalizaci. To považuji za velmi negativní jev, naštěstí nikoliv univerzální. V pluralističtějších zemích, jako je Dánsko nebo Itálie, neměly takové pokusy o „sanitární kordon“ nikdy dlouhého trvání. Jsem rád, že v tomhle spektru je ČR spíš na tom pluralistickém konci a jeden z důvodů, proč píšu, je snaha přispět k tomu, aby tam i nadále zůstala. Vždycky bude dost lidí, kteří se s poukazem na „vyspělý Západ“ (ze kterého si ovšem berou právě jen to, co se jim hodí) budou snažit o to, nám ty klapačky aspoň trochu přivřít. A povšimněte si, že většinou to jsou lidé, kteří aktuálně nezastávají demokraticky volené funkce, případně je nezastávali nikdy. Nezanedbatelné množství je jich třeba mezi novináři. Jiná věc, a ta je sama o sobě na dlouhý článek, je to, do jaké míry se dá demokracie zkřížit se svobodami ekonomickými. V téhle věci jako by celé lidstvo mělo v sobě nějaké restriktivní sklony, vyslovených libertariánů je mizivé procento. Proč? Je to vrozené? Nevím. Snad je to dědictví z dob, kdy průměrná pravěká tlupa měla 150 lidí a kdyby jednomu z nich patřilo 90 procent dostupné potravy nebo vody, tak ostatním hrozí pomření hladem a žízní. Ale nevím, to je jenom taková spekulace bez hlubšího podkladu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2021-09-15 08:56:39

Jarmila Pospíšilová: Neumím si představit život bez knihy

Úspěšný detektivní cyklus s překladatelkou Marii Kovandovou má dvanáct knih a detektivka Boty do nebe jí vynesla Cenu Jiřího Marka. Letos ji vyšel detektivní román Pod Palcem s bývalým policistou, který se shodou okolností stane starostou, Viktorem Palcem, který zahajuje další sérii, jelikož Jarmila Pospíšilová v současnosti pracuje na dalším příběhu s tímto hrdinou. Sama působí jako advokátka a psaní ji baví. Neinspiruje se skutečnými příběhy, ale nechává pracovat svoji fantazii, a knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte a jak říká: „Bez knihy si neumím představit život.“   Jak vzpomínáte na dětství? Jaká jste byla holčička a co vás bavilo? Měla jste vysněné povolání? Dětství jsem měla hezké, mé vzpomínky jsou plné světla a harmonie, i když zákonitě muselo někdy i pršet a být zima. Myslím, že jsem byla bezproblémové, poměrně klidné dítě, dobře jsem se učila, se zlobením to asi nebylo nijak strašné. Uměla jsem být tvrdohlavá, což mi zůstalo i v dospělosti, ale snad jsem vcelku dělala rodičům radost. Vyrůstala jsem se dvěma sourozenci a byli jsme v úzkém kontaktu s babičkou. Ta s námi později bydlela a hodně mě ovlivnila. Oba mí rodiče žili především pro rodinu, byli jsme takový malý uzavřený vesmír. Tatínek mi vštípil lásku k přírodě a naučil mě houbařit, maminka milovala květiny a zahradu, babička byla laskavá a moudrá. Zní to téměř jako kýč, ale v mých vzpomínkách toto všechno je. Pravda, měla jsem i povinnosti a byla vedená k odpovědnosti, občas jsem něco musela či nesměla a dobře si pamatuji, že jsem se zlobila a chtěla „být konečně velká“, abych mohla dělat jen to, co chci já sama. A co mě bavilo? Od dětství jsem byla spíše tvořivá, takže jsem pořád něco vyráběla, časem jsem se naučila ručním pracím a dodnes se uklidňuji při pletení. Ráda jsem chodila do přírody, což mě provází celý život. Nevybavuji si žádné výrazné vysněné povolání, postupem doby jsem chtěla být jednou učitelkou, jindy lékařkou, veterinářkou, chovatelkou zvířat, krmičkou v zoo apod. Vždycky jsem si ale s oním aktuálním vysněným povoláním spojovala nezávislost.   Od roku 1993 působíte jako advokátka v Prostějově. Co vás přivedlo k této profesi? Možná právě ona potřeba nezávislosti. Vystudovala jsem práva, prošla několika právnickými profesemi a zjistila jsem, že nezávislá advokacie mi vyhovuje ze všech nejlíp, přestože je to podle mého přesvědčení ta nejnáročnější právnická profese. Máte obrovskou odpovědnost, nic nedostanete zadarmo, a pokud nejste ze dřeva, zadírají se vám pod kůži občas i velmi těžké a složité životní osudy klientů. Přesto mám tuto práci ráda a vidím v ní smysl.   V jednom rozhovoru jste řekla, že jste k psaní měla vždycky blízko a ráda jste se vyjadřovala psaným slovem a již na vysoké škole jste se pokoušela psát, ale k vydání první knížky Prach, popel a dým byla dlouhá cesta. Co nakonec rozhodlo, že jste stvořila překladatelku Marii Kovandovou, která zatím pomohla objasnit zapeklité příběhy ve 12 dílech? Já vlastně sama ani přesně nevím, když se ohlédnu zpět, zdá se mi, že šlo o přirozený vývoj. Nějakou dobu jsem v hlavě nosila námět, který jsem zpracovala ve své druhé detektivce Leopard nemění skvrny. To byla myšlenkově moje prvotina. V době, kdy jsem měla příběh vcelku promyšlený a téměř se dral na svět, jsem narazila na téma, které jsem zpracovala ve své vytištěné prvotině Prach, popel a dým. Na jedné z procházek jsem narazila na ruiny starého mlýna, taková romantická zbořenina u potoka v údolí, kolem krásná příroda, místo téměř idylické. Kousek od něj stojí pomníček s křížem a vyrytými jmény. Pár dní před koncem války tam nacisté zastřelili čtyři mladé lidi z okolí. V životě jsem viděla mnoho pomníků, k některým se kladly věnce a probíhaly u nich formální vzpomínkové akce, ale nijak to na mě nepůsobilo. Ovšem tady, u křížku v lesích u potoka, kde se možná ani nikdo nezastaví, na mě dolehla síla té tragédie. Někdy v té době jsem si koupila v antikvariátu knihu a z ní vypadl starý dopis. Lišil se od dopisu, který jsem zasadila do své knihy, byly to spíše praktické poznámky, ovšem dostavil se nápad. Všechno se mi propojilo a příběh se hlásil o slovo tak silně, že Leopard musel počkat. Obě knihy jsem pak propojila postavou Marie Kovandové a časem přišly další.   Také jste napsala samostatné detektivky – Slepá bába a letos vyšla detektivka Pod Palcem. Kromě toho několik společenských románů a na svém kontě máte zatím celkem 22 knížek. Někde jste řekla, že je máte ráda všechny. Pracujete na novém románu? Slepá bába není typická detektivka, není v ní nikdo zavražděný ani neprobíhá vyšetřování. Je to spíše román s napětím, je o stalkingu. Detektivka Pod Palcem už dlouho samostatná nebude, pracuji na další a pravděpodobně bude časem nová řada se starostou a bývalým policistou Palcem. Postavy, které jsem uvedla v detektivce Pod Palcem, se mi ještě nechce opouštět a volají po rozvoji svých příběhů, stejně tak i vymyšlený Kročín se mi docela zalíbil, takže se tam asi pár zločinů ještě stane.   Spolupracovala jste na prvních dílech krimiseriálu Policie Modrava a spolupráci jste označila za zajímavou zkušenost. Co vám tato zkušenost dala a přijala byste znovu podobnou nabídku? Jsem autorkou námětů ke dvěma dílům a podílela jsem se jako spoluautorka na scénářích k nim. Vzhledem k rozsahu seriálu je moje spoluúčast poměrně malá. Pro mě však šlo o významnou zkušenost, do té doby jsem na ničem podobném nepracovala. Psaní scénáře má svá pevná pravidla a je to zcela jiný typ tvůrčí práce než literární tvorba. Tam mám absolutní svobodu, píšu jen podle svého. U seriálu se jednalo o spolupráci s dalšími lidmi a dodržení řady opodstatněných pravidel, bez nichž by dílo nedrželo pohromadě. Jiné je i samotné autorské vyjádření, v knize například mohu popisovat různé výjevy, prostředí, scenérii krajiny nebo počasí, hnutí mysli svých postav, jejich úvahy a vnitřní monology. Pokud jde o zhodnocení, co mi tato zkušenost dala, pak mohu říct, že jsem si cosi nového osahala a snad se i trochu naučila. Umím si představit, že bych podobnou nabídku přijala znovu.   Detektivka Boty do nebe vám vynesla Cenu Jiřího Marka a své detektivky zasazujete do venkovského prostředí. Proč právě venkov? Troufám si říct, že venkov znám. Sama na venkově žiji a do značné míry jsem i vyrůstala. Bydlela jsem sice od svých dvou let v okresním městě, ale na vesnici jsem trávila víkendy, prázdniny. Pocitově to byl vždy můj domov a před lety jsem se na venkově usadila natrvalo. Myslím, že i pro čtenáře je venkovské prostředí atraktivní a dává mi prostor pro vykreslení postav a jejich příběhů. Hrdinové mých detektivek zakořeňují v určitém prostředí, které je ovlivňuje a oni zpětně působí na svoje okolí. Věřím, že vzájemná vazba mezi člověkem a jeho životním prostorem funguje obecně, ale na venkovském prostředí ji snad jsem schopná ztvárnit a čtenáři ozřejmit.   V jednom rozhovoru jste řekla: „Psaní mě baví, ale dává pořádně zabrat.“ Také, že psaní je protiváha práci advokátky a neláká vás psát o skutečných případech a raději necháváte pracovat svoji fantazii a při psaní požíváte hlavu jinak než při práci advokátky. O čem ráda píšete? A proč právě detektivní žánr? Neumím asi uspokojivě vysvětlit, proč právě detektivky. Snad možná proto, že je sama ráda čtu, vždycky jsem měla k tomuto žánru blízko. Ráda píši o mezilidských vztazích, o příbězích, které často mívají kořeny v minulosti a poslední dobou mě stále více zajímá vazba mezi člověkem a jeho okolím obecně, nejen mezi lidmi, ale též ve vztahu ke krajině, přírodě.   Je o vás známé, že jste velká čtenářka a ráda čtěte také detektivky. Máte oblíbeného autora? Těch je opravdu hodně a všechny je určitě nevyjmenuji. Ze starších českých autorů mám ráda Hanu Proškovou, Milenu Brůhovou, Boženu Šimkovou, Václava Erbena, Zdenu Salivarovou a Josefa Škvoreckého, ze současných Michaelu Klevisovou. Pokud jde o zahraniční autory, nemohu vynechat klasiky jako je Raymond Chandler či Dashiell Hammett, P. D. Jamesová, a také autoři, s jejichž dílem jsem se seznámila v posledních letech – zajímavá spisovatelka Fred Vargas, Ilaria Tuti. To jsou pouze někteří z mých oblíbených autorů detektivek, ale čtu i jiné žánry a mám nespočet dalších oblíbených autorů jak českých, tak i těch zahraničních a každou chvíli objevím něco nového…, byl by to nekonečný seznam.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Dočetla jsem se, že vás baví zahradničení… Jak je všem jasné z mých předchozích odpovědí, ráda čtu a bez knihy si neumím představit život. Ale také ráda chodím na procházky do přírody, houbařím, pletu. Miluji svoji zahradu, která je obrovská a letos poněkud zanedbaná, protože se mnou zahradničí odrůstající štěně. Ráda si občas zajedu na výlet, pořád mám co dělat. V životě jsem se ani chvíli nedokázala nudit.   Jarmila Pospíšilová se narodila se v roce 1965. Vystudovala práva (JUDr.) a od roku 1993 působí jako advokátka v Prostějově. Od roku 2007 je také spisovatelkou. Byla starostkou obce Vincencov. Píše detektivky a společenské romány. Je držitelkou Ceny Jiřího Marka za detektivku Boty do nebe. V literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce, jednou obsadila třetí místo a podruhé soutěž vyhrála. Napsala detektivky (série s Marií Kovandovou: Prach, popel a dým, Leopard mění skvrny, Podzimní blues, Kejklíř, Smrt a Blázen, Kosa a kámen, Boty do nebe, Vražda v lázních Skalka, V pekle ptáci nezpívají, Šumavský bubínek, Když se rojí smrt, Malovaná pýcha, Lišákova pravda), Slepá bába, Pod Palcem. Je také autorkou společenských románů Palačinky s pepřem, Katedrála z písku, Kočka na plotně, Šaty z duhy, Peří v průvanu, Skořápky na vodě, Pod hvězdou bláznů, …a naposled konvalinky.

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-30 10:41:33

Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, říkal Radko Pytlík

V pondělí 31. ledna zemřel literární historik Radko Pytlík, odborník na dílo spisovatele Jaroslava Haška. Při této příležitost publikujeme v mírně zkráceném znění rozhovor, který s ním vedl spisovatel Petr Prouza v Literárních novinách 4/2012. „Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít,“ připomínal v něm Pytlík.   Mohl byste si představit situaci, že by Jaroslav Hašek byl náš současník? Jak by se mu asi žilo v naší globalizované, rozkolísané době? A hlavně, o čem by asi svým způsobem psal? Takovou situaci si představit nedovedu. Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, málokdo by se ho zastal. Vždyť to byl anarchista, „vlastizrádce“ a ke všemu bigamista! V mládí, za Rakouska, téměř nevylezl z vězení, z blázince nebo z policejní „separace“. Celou dobu před válkou působil jako nevázaný šprýmař, bohém i bezdomovec. Ve válce sice byl v legiích v Rusku, které dokonce zakládal, u Zborova byl vyznamenán, ale hned na jaře 1918 na něj byl vydán zatykač, a to absurdně dvakrát v jediném týdnu! Jeden byl od c.k. policejního ředitelství ve Vídni, druhý od polního soudu československých legií v Rusku. Větší životní a společenské paradoxy si snad ani nelze představit. Co se psaní týče, Haškova ironie rozhodně neztratila svou platnost. Humor, situační nápady a mystifikace Švejka dosud nebyly překonány. Takže, teoreticky, námětů ke psaní by měl v dnešní době spousty. Srovnejme například Haškovu Stranu mírného pokroku s populárním britským televizním seriálem Jistě, pane ministře! Kolik společného!   Občas se ovšem objevují hlasy proti „švejkovině“ jako negativní typologii v charakteru českého národa, která nám prý dělá ostudu i v cizině. Jak tyhle názory vnímáte? Nu, dějiny mají své paradoxy a kdo chce být, musí někdy i „nebýt“. Často si připomínám slova filozofa Karla Kosíka: Události se hrnou jedna za druhou… a někdy v nich hraje svou úlohu i mystifikace a demystifikace. I literární dějiny mají svou ironii a dovedou být někdy pěkný prevít. Jen pomyslete: Osudy dobrého vojáka Švejka jsou přeloženy do padesáti osmi různých jazyků a staly se nejznámější českou knihou ve světě. Co naděláme! Ostatně karikaturista Adolf Hoffmeister, kdysi na adresu tehdejších „moralistů“ prohlásil: Pánové, kteří se stydíte za Švejka, uvědomte si, že on za vás nemůže! Je to sice aforismus, ale je v něm zrnko moudrosti. To, čemu nerozumím, do toho se nepletu. Také Viktor Dyk rozlišoval. Ve svém pověstném článku Hrdina Švejk v Národních listech z roku 1928 začíná větou: Nemám na mysli umělecké hodnoty Haškova Švejka, ale švejkovinu jako morální rys části mládeže. Tedy mravokárný, nikoliv filozofický a literární přístup. A my přece nemusíme dnes chápat Švejka mravokárně, či snad ano? Opravdu neumíme nebo nejsme s to nazývat současné nešvary pravými jmény?   A zahraniční reakce? Když německá literární kritika přijala Švejka jako symbol protestu a protiválečného hrdinu, asi ve stejné době část české kritiky vymyslela jakýsi „obranný fígl“ a prohlásila Švejka za jakousi „skvrnu“ českého národa. Zřejmě národ „hrdinů“ těch několika skutečných a řady nepravých byl zneuznán a zahanben touto skvrnou – drobným mužem z pražské ulice? Navíc se tvrdilo, že Švejk není dost psychologicky prokreslen. Odkdy je groteskní klaun vykreslen morálně a psychologicky? Jeho smysl je přece jinde. Má výrazným způsobem odhalit nedostatky, zdůraznit elementární podstatu a hodnoty života.   V jedné své eseji vede Milan Kundera paralelu mezi Haškem a Kafkou ve smyslu toho, že oba zobrazují čiré iracionálno, které se zmocňuje scény světa, protože už neexistuje žádný systém obecně přijatých hodnot, které by se mu mohly postavit jako překážka. Nezdá se vám, že je to vlastně i předvídavý popis současného stavu světa? Nepochybně. Velice si cením Kunderových pozoruhodných analýz Osudů dobrého vojáka Švejka, mnohdy vyjadřuje zcela originální postřehy právě i v porovnávání s tvorbou Franze Kafky, jehož klíčové romány vznikaly ve stejné době ve stejném společenském prostoru. V té souvislosti mě hněte jedna věc. V české literatuře chybí vědomí tradice a návaznosti, která pochopitelně může být i kritická. Bez kontextu s předchozími autorskými generacemi se literatura prostě dělat nemůže a nedá! Například bez Milana Kundery, spisovatele přinejmenším evropského formátu, prostě novodobou českou literaturu vykládat nelze. A když, tak chybně. To ať si uvědomí i ti dnes mladí, když si myslí, že jich se jakékoliv umělé dezinterpretace minulosti snad ani netýkají. Všech se to týká, mladí přátelé, uvidíte!   K autorům, jejichž literární dílo jste soustavněji sledoval, patří i Bohumil Hrabal, kterého jste i osobně blíže poznal. Domnívám se, že Hrabalovo dílo je svou výrazovou originalitou a specifickým humorem skutečně mimořádné v celém kontextu poválečné české literatury. Čím vás nejvíce oslovil? Kdysi jsem napsal studii o tradicích básnického poetismu a surrealismu v Hrabalově próze, kterou se rázem odlišil od suchopárného popisu událostí z dějin nebo ze současnosti. Asi si toho pan Hrabal povšiml a sblížili jsme se později na přednáškách v Berlíně, kde jsem jeho vystoupení uváděl. Tam jsem se ujistil, že to není jen zábavný hospodský vypravěč, ale vynikající znalec a umělec slova. A to jsem ani netušil, že je i vzdělaný filozof a znalec výtvarného umění. Z toho jsem pak těžil v „hospodské Sorbonně“, v nesčetných pražských hospůdkách, kde jsme se nechávali Bohumilem Hrabalem „vyškolit“. Na Letné, U tygra, U kocoura, ale i na návštěvách v Kersku. Když se pan Hrabal aklimatizoval, když si přečetl noviny, tak někdy až po třetím pivu začala „hospodská Sorbonna“. Jak on sám říkal – po třetím pivu idiot, po devátém génius!   Takže až po devátém pivu začínala ta vědecká rozprava? Někdy i po osmém. Na některé jeho věty, vyslovované jakoby mimochodem, třeba výklady o myšlenkách Kantových s citací díla v originále anebo i o politice – když srovnával tehdejší režim s minulou katolickou církví, s jejím dohlížitelským systémem, včetně špiclování, zabavování knih, inkvizice, a nakonec pronásledování heretiků, nelze zapomenout. I na ona šaškovská gesta vůči stávajícímu režimu, pronášená v letenských hospůdkách, v bezprostřední blízkosti budovy ministerstva vnitra, gesta plná ironie. Na adresu nevinně naslouchajících Hrabal volal: A co si myslíte, moje všechny spisy jsou přece tady vedle v kachlíkárně. Ale tam nejsou žádní blbci, tam jsou i doktoři filozofie! A vzápětí nám, vesměs právě doktorandům z filozofické fakulty, objevoval myslitele, kteří nám byli ve výuce utajeni, jako třeba Jakoba Boehma a jeho knihu Červánky na východě. Často se vracel i k Leibnitzově větě o melancholii věčné stavby, která trvá, i když okolní svět klesá, blbne a hroutí se ve své nemohoucnosti. Hrabal ji označoval i za svou základní větu, v níž, myslím, hledal sílu ke svému duchovnímu životu.   Několik svých zajímavých publikací jste věnoval fenoménu pražských vináren a kaváren spjatých s osobnostmi českého umění. Jak hodnotíte současnou renesanci literárních kaváren? Dá se jejich fungování srovnávat s atmosférou minulých časů? Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít. Dokonce i život veřejný a politický se realizoval v těchto pohostinných místnostech. Hospody byly sídlem spolkové činnosti, a tehdy vznikaly takzvané stolní společnosti, jež měly i svůj význam politický. Známý Repeal se scházel v hospodě, vůdce revoluce v roce 1848 Fastr byl původně hostinský. Později se proslavila kavárna Union a kavárna Dunaj jako sídla básnických seskupení a družin. Leč nejde jen o seznam místností, nýbrž o jejich atmosféru, jde o ducha hospod a kaváren. Upřímně řečeno neznám blíže současné literární kavárny, ale každopádně je dobře, že existují. Možná, že i z nich vzejde třeba podobná inspirace, jaká vycházela z kavárny Tůmovky v Lazarské ulici, kde se scházeli Voskovec a Werich a jejich kavárenské řeči nebyly jen přípravou k tvorbě, ale stávaly se již samy tvorbou.   Rozmlouváme spolu v kavárničce na rozhraní Letné a Holešovic. Nejspíš vám tyto pražské čtvrti uhranuly, když jste o nich sepsal několik publikací? Letná, to je nejen mé rodiště, ale místo, kde jsem, s nedlouhou výjimkou, vlastně prožil celý svůj život. Znám tu snad každý kout a každý dům, do něhož si promítám minulost až od tak zvaného Letního pole, jak se dávno tomu říkalo Letné. Nezříkal jsem se ani Holešovic, kam jsme často chodívali doprovázet děvčata. Frekvence pobytu mnoha malířů, hudebníků, architektů a pochopitelně i spisovatelů je v těchto čtvrtích skutečně mimořádná. Své podivuhodné dějiny má i přímo Letenská pláň. Nemyslím na ty neblahé vojenské přehlídky, myslím na Letnou sportovní, na kluby Sparta, Slavia, DFC –Deutscher Football Club, tenisový klub LTC. A také se Letnou a okolím proháněly dějiny. Prchající Francouzi v roce 1747 vypálili Letenský zámeček. O století dříve zde sídlil Valdštejn. Velikou událostí byla Zemská jubilejní výstava ve Stromovce roku 1891, kde továrník František Křižík dopravoval návštěvníky první elektrickou drahou, a Svatopluk Čech o rok později o tom napsal povídku se známou postavou Matěje Broučka. A o dvacet let později přistál na Letenské pláni se svým vzducholetem inženýr Kašpar. V roce 1939 obsadili Letenskou pláň Němci, v roce 1968 Rusové. Až v roce 1989 konečně i Češi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-17 09:28:59

Vieš si predstaviť, že tvoj obľúbený film by zakaždým, keď si ho pozrieš, skončil inak? AI by čoskoro mohla „prepisovať“ filmy na počkanie

Vieš si predstaviť, že vždy, keď si pozrieš svoj obľúbený film, tak by skončil inak ako naposledy? To je myšlienka, ktorá sa schováva ... The post Vieš si predstaviť, že tvoj obľúbený film by zakaždým, keď si ho pozrieš, skončil inak? AI by čoskoro mohla „prepisovať“ filmy na počkanie appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-09-28 18:13:30

Káva s adaptogeny: Proč s ní začít svůj každodenní rituál?

Někdo nedá každé ráno ani ránu bez šálku horké černé kávy. Bez ní zkrátka není schopen fungovat. Váš ranní rituál vám ale může dodat ještě více energie do nového dne, pokud zvolíte kávu s adaptogeny. Co si představit pod slovem adaptogen? Nejspíše jste teď na rozpacích. Ano, rádi byste svoje tělo ještě více povzbudili, abyste zvládli všechny pracovní i soukromé úkoly, které vás dnes čekají. Netušíte ale, co si pod pojmem káva s adaptogeny představit. Nejprve bychom si proto měli objasnit, co znamená slovo adaptogen. Jako první ho použil ruský vědec Nikolaj Lazarev v roce 1947. Jde o látku, většinou rostlinného původu, která vašemu tělu pomáhá snáze se přizpůsobit zhoršeným životním podmínkám – tedy adaptovat se na ně. Jak si představit ztížené životní podmínky? Mají mnoho podob. Dnes často čelíte dlouhodobému stresu v práci i v životě. Nároky na pracovní výkon jsou vysoké. Také životní prostředí je znečištěné. Na všechny popsané situace se musíte adaptovat. V tom vám může pomoci káva s adaptogeny – houbová káva. Jaký prospěch budete mít z pití obohacené kávy? Benefitem kávy s adaptogeny, tedy kávy obohacené o medicinální houby ale i jiné povzbuzující látky, je znásobený pozitivní účinek kávy. Takový nápoj by vám měl na počátku nového dne dodat ještě více vitality pro zvládnutí vašich úkolů a přinést ještě další zdravotní plus. Jaká? Snížení míry stresu, kterým trpíte. Pokles rizika jaterních nemocí a úmrtí na srdečně cévní choroby. Zvýšení imunity. Zlepšení kognitivních schopností. Káva s přidanými adaptogeny je předmětem intenzivního zkoumání vědců, které ještě zdaleka není u konce. Nadějné výzkumné studie Objevují se ovšem výzkumy, které napovídají, že vyzkoušet tento obohacený nápoj v rámci zlepšení životního stylu, má opravdu smysl. „Studie z roku 2023, která zahrnovala 41 zdravých dospělých, zjistila, že suplementace 1,8 g lví hřívy po dobu 28 dnů byla spojena s nižší hladinou stresu ve srovnání s léčbou placebem,“ popisuje Jillian Kubala na webu Health.com. Nejde o... Čtěte více Příspěvek Káva s adaptogeny: Proč s ní začít svůj každodenní rituál? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-11-19 11:12:24

80 % českých žen má řidičák, ale přes 40 % z nich si dokáže představit život bez auta

Auta jsou neoddělitelnou součástí moderního života, avšak postoj českých žen k vlastnictví automobilu se výrazně mění. Nový průzkum společnosti Arval odhaluje, že i když 80 % žen má řidičský průkaz, více než 40 % z nich si život bez vlastního vozu dokáže představit. Vlastnictví automobilu, které bylo dlouhodobě považované za symbol svobody a důležitou součást […]

Čas načtení: 2025-03-24 17:30:26

Pohádkový svět Betalice: Nová inspirace pro nadšence

Pohádkový svět Betalice: Nová inspirace pro nadšence redakce Po, 03/24/2025 - 17:30 Zábava Klíčová slova: Mladá fronta DNES nejlepší kasino ať už hrajete na počítači nebo mobilu Betalice herní svět Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Příběh "Alici" v digitálním kabátě: Pohádková inspirace pro kreativce Betalice vstoupilo na českou scénu s ambicí představit něco víc než jen klasické kasino – přineslo přes 500 her inspirovaných ikonickou pohádkou "Alica v říši divů". Na herní svět si můžete vyzkoušet tituly jako "Zrcadlový labyrint," kde vás čekají propracované animace a bonusové mise, nebo "Čajový dýchánek Kloboučníka," který kombinuje humor s interaktivními prvky. Podle Czech Gaming Forum 60 % lidí, kteří hledají zábavu s příběhem, nachází v takových hrách podněty pro svou zvědavost – je to jako otevřít knihu, kde každá stránka přináší nové možnosti. Pro hobbyisty, kteří rádi sbírají inspiraci z různých zdrojů, může být tento pohádkový svět digitálním plátnem, na kterém si mohou hrát s vlastními nápady. Představte si, jak byste mohli přenést tyto pohádkové motivy do svých vlastních projektů – třeba vytvořit tematickou deskovou hru inspirovanou "Alicí" nebo navrhnout dekorace s motivy Kloboučníka pro svůj domov. Betalice není jen o hraní, ale o objevování světa, který může podnítit vaši tvořivost. Každá hra je malým uměleckým dílem – například "Srdcová královna" vás vtáhne do napínavých momentů s vizuály, které by mohly inspirovat i fotografy nebo výtvarníky. Tento přístup dává platformě rozměr, který přesahuje běžné kasino a oslovuje ty, kdo rádi experimentují. Bonusy jako motivace k objevování: Odměny za vaši zvědavost Betalice nabízí víc než jen hry – přináší systém odměn, který může motivovat každého, kdo rád zkoumá nové možnosti. Startovní balíček zahrnuje 100 % bonus na první vklad až do 10 000 Kč a 50 roztočení zdarma – ideální začátek pro ty, kdo chtějí prozkoumat pohádkový svět platformy. K tomu přidává týdenní cashback 10 %, což podle interních dat Betalice zvyšuje aktivitu hráčů o 15 % – pro hobbyisty je to jako malá odměna za jejich zvědavost. Na nejlepší kasino si můžete vyzkoušet jackpotové hry s výhrami přesahujícími milion korun – třeba "Královský poklad," kde každý spin může odhalit nejen výhru, ale i nový pohled na digitální zábavu. Tyto bonusy nejsou jen o penězích – jsou to nástroje, které vás povzbuzují k dalšímu objevování. Například turnaje s cenami do 50 000 Kč, které Betalice pořádá každý měsíc, přidávají soutěžní prvek – můžete si představit, jak byste výhru využili na svůj další projekt, ať už jde o nákup materiálu na tvoření nebo cestu za inspirací. Podle Hospodářských novin podobné pobídky zvyšují zájem o objevování her o 15 % – pro ty, kdo rádi zkoumají, je to způsob, jak spojit zábavu s odměnou. Kreativní prvky ‘Alici’: Detaily, které oslovují Hry Betalice nejsou jen o mechanice – jsou plné detailů, které mohou inspirovat. "Čajový dýchánek Kloboučníka" vás přivítá s interaktivními prvky – například bonusové kolo, kde sbíráte čajové šálky, může podnítit nápad na vlastní tematickou sbírku. "Ruletka Královny" zase nabízí pohádkový vizuál s animacemi, které by mohly inspirovat nadšence do výtvarného umění nebo digitální grafiky. Každá hra je jako malý svět – například "Srdcové eso" přináší napětí a estetiku, která může oslovit ty, kdo rádi tvoří příběhy nebo scénáře. Pro hobbyisty, kteří mají rádi detailní práci, jsou tyto hry studnicí nápadů – můžete si představit, jak byste převedli pohádkové motivy do svých vlastních výtvorů, ať už jde o malbu, modelářství nebo scénář pro stolní hru. Betalice tak nabízí víc než jen zábavu – je to zdroj inspirace, který může rozšířit váš kreativní repertoár. Technologie pro plynulé objevování Technologická stránka Betalice je stejně důležitá – rychlé servery a bezpečné prostředí zajišťují, že objevování pohádkového světa běží bez překážek. Podle interních dat si platformu od března vyzkoušelo přes 12 000 hráčů, kteří ocenili její spolehlivost – ať už hrajete na počítači nebo mobilu, vše funguje hladce. Pro hobbyisty, kteří rádi zkoumají digitální platformy, je to klíčový prvek – žádné zpoždění, jen plynulé prozkoumávání. Betalice jako nový impuls pro nadšence Betalice nekončí u "Alici" – plánuje rozšířit nabídku o další tematické hry, například s českými pohádkovými motivy, což může oslovit ty, kdo rádi objevují nové příběhy. Platforma tak může být mostem mezi digitální zábavou a osobními zájmy – například inspirací pro vytvoření vlastního pohádkového modelu nebo příběhu. Podle Mladá fronta DNES hledají lidé v zemi nové cesty, jak rozvíjet své koníčky – Betalice s "Alicí" nabízí prostor pro ty, kdo chtějí prozkoumávat a tvořit v digitálním prostředí, ať už jde o inspiraci pro výtvarné projekty, scénáře nebo jen objevování nových světů. Jak Betalice mění pohled na koníčky Pro hobbyisty není Betalice jen kasino – je to digitální prostor, kde se mísí příběh, technologie a odměny. Ať už jste sběratel příběhů, tvůrce obsahu nebo jen zvědavý nadšenec, platforma nabízí něco, co může rozšířit váš obzor – od pohádkových detailů po soutěžní prvky, které vás mohou motivovat k dalšímu objevování. V roce 2025 může Betalice být nejen zdrojem zábavy, ale i inspirací pro váš další projekt – a to je něco, co stojí za pozornost. Přidat komentář foto https://images.pexels.com/photos/30512644/pexels-photo-30512644.jpeg?auto=compress&cs=tinysrgb&w=1260&h=750&dpr=2 Pro nadšence, kteří hledají nové způsoby, jak rozvíjet své zájmy, přineslo online kasino Betalice od března 2025 do Česka něco neobvyklého – pohádkový svět "Alici v říši divů" přetvořený do digitální podoby. Tato platforma nenabízí jen hry, ale i prostor pro objevování příběhů a detailů, které mohou inspirovat ty, kdo rádi zkoumají nové světy a přetvářejí je podle své fantazie. Jak může Betalice obohatit váš koníček a přinést nový impuls do vašeho volného času v roce 2025? Pojďme se podívat na to, co tato novinka nabízí a jak může zapadnout do světa hobbyistů. Článek obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2010-07-28 00:00:00

Kávovary DeLonghi: Není nad dobře připravenou kávu!

Káva je jedním z nejoblíbenějších nápojů po celém světě. A pokud patříte stejně jako já mezi ty, kteří si bez dobře připravené kávy nedovedou představit den, pak čtete správné řádky. V následujícím článku bychom vám totiž chtěli představit jednu z nejznámějších značek, která se zabývá výrobou klasic ...

Čas načtení: 2013-04-09 22:53:45

Dokážete si představit den bez kontroly hodinek? Měli byste, nenecháte tak čas řídit váš život

Zkusili jste si někdy představit svůj den bez jediného pohledu na hodinky? Bez kontroly hodin na počítači, na ulici, v tramvaji, prostě den úplně bez potřeby vědět, kolik je hodin. Pro většinu lidí je to bláznivá představa, proto se nemusíte bát odpovědět, že si něco takového nedokážete představit.

Čas načtení: 2018-11-21 12:54:00

Syndrom vařené žáby

Člověk prochází celý život určitým vývojem a rozvojem, stává se účastníkem situací a stavů, které ho více či méně ovlivňují a mají větší či menší dopad na jeho pocitové vnímaní a psychickou pohodu. Stavy, které nejsou definovány jako nemoci, ale spíše pocity, které ovlivňují spokojenost člověka, můžeme označit pojmem: syndromy. Často se například setkáváme s definicí syndromu vyhoření, syndromu prázdného hnízda a dalšími pocitovými stavy. Slyšeli jste ale již o syndromu vařené žáby? Co si pod tímto označením můžeme představit? Jste si jistí, že v pozici vařené žáby nejste právě teď vy sami? Co si pod pojmem představit? Význam pojmu můžeme vysvětlit na tomto jevu: hodíme-li žábu do vroucí vody – ihned vyskočí. Vložíme-li ji ovšem do vody studené, kterou budeme pomalu zahřívat, žába zůstane v klidu, je jí sice teplo, ale ještě se to dá vydržet, je jí sice už docela nepříjemně horko, ale ještě se to… a uvaří se. V postupně rostoucí teplotě neodhadne chvíli, kdy je třeba vyskočit a uvědomění přijde, až je pozdě. Inkrementalismus Syndrom vařené žáby může být také jedním z vysvětlení principu inkrementalismu. Inkrementalismus – do češtiny překládán jako „zvyšování“, je přístup, kterým dotyčný člověk, skupina osob či dokonce celá společnost chce dosáhnout svých cílů postupným přidáváním požadavků, zpravidla na úkor druhých nebo k dosažení met, které jsou pro dotčené osoby nepřijatelné. Plíživě přidává jednotlivé střípky skládačky, která by jako celek nebyla v prvotní fázi přijata. Avšak postupné dávkování si dotčení lidé zpravidla ani neuvědomují. Tiše přijímají omezení, protože přece ještě není nejhůř a dá se to vydržet, těchto omezení však přibývá. Jsou-li prosazována malými změnami v dostatečně dlouhém časové období, člověk, aniž by si to uvědomil, se najednou ocitne v situaci, ve které být nikdy nechtěl a ze které se těžko dostává ven. Příkladem Inkrementalismus můžeme vysvětlit třeba na příkladu daní. Budou-li všechny daně a poplatky skokově zvýšeny najednou, mohou zákonodárci očekávat vlnu protestů, množství stávek a ohrožení stability státu. Zvýší-li však tuto daň o procento, za čas jinou o dvě, běžný občan tyto změny takřka nezaznamená. Tento manipulativní přístup se ovšem objevuje často i v mezilidských vztazích. V nefunkčních manželstvích, v zaměstnání a v jiných oblastech, kdy člověk snáší malé změny, kterými jej druhý omezuje. Těchto dílčích situací přibývá a dotyčný najednou zjistí, že to, co by na počátku nikdy nedovolil, se nyní stalo jeho každodenním životem. V plíživosti tohoto počínání tkví největší nebezpečí, protože si člověk zpravidla často ani neuvědomuje, že se mu něco nekalého děje. V této situaci se bohužel ve větší či menší míře ocitl každý z nás. Zkusme se zamyslet, zda jsme se svým životem a postavením ve společnosti spokojeni, zda právě my nejsme tou vařenou žábou, které hrozí reálné nebezpečí a vyskočme včas, dokud není pozdě.

Čas načtení: 2017-07-20 23:15:00

Letní provoz má svá specifika

Ať už do zahraničí nebo jen po Česku, mnoho řidičů si dovolenou bez svého auta už ani nedovede představit. Prázdninový provoz nejen na našich silnicích má některá specifika, se kterými je lepší počítat. Moderní svět si ani nelze představit bez moderní kamionové přepravy – vozí se téměř cokoliv od p ...

Čas načtení: 2008-10-17 13:23:00

Dentální hygiena

Co si pod tímto pojmem vůbec představit? Pojem dentální hygiena už každý z nás jistě slyšel, ale co si pod ním představit? Má pravdu ten kdo si představí běžnou domácí péči o chrup, ale rovněž i ten kdo si představí profesionální péči z rukou odborníka. U zubaře Domácí péče Do běžné domácí péče ...

Čas načtení: 2011-11-21 09:32:00

Mahler hraje Mahlera

Dovedete si představit, jak asi hrál Gustav Mahler na klavír? A dovedete si představit, že byste jeho autentickou hru mohli dnes slyšet v hifi kvalitě a digitálním zpracování? Asi sotva, že?

Čas načtení: 2008-09-30 00:00:00

Dřevěná brigáda 2008

Zhruba měsíc po Ukrajině jsme s Tchoříky vyrazili zase do přírody. Tentokrát ne požitkářsky, ale čistě pracovně. Jelo se na Jizeru - na dřevo. Na Jizeře jsme byli zatím dvakrát - vždy v zimě, na běžkách, a za tu dobu jsme tam spálili spoustu dřeva, takže jsme museli urovnat náš malý dluh. Naše brigáda měla začít už v pátek a díky tomu jsem se krásně ulil ze školy. Vyrazil jsem autobusem do Klatov, kde měl být na Rybníčkách sraz těch, co to mají ke Klatovům blíž než k Horažďovicím. Sešli jsme se tam tři - já, Kryštof a Klára. Po chvíli čekání konečně přijel červený tranzit a v něm Jenda, Michal a spol., čímž se naše parta skoro zkompletovala. A tak jsme po kratší době byli zase společně na cestách. Při cestě se Ujo (Jenda) a Michal seznamovali s moderními trendy. Kromě rádiových hitů, co se nedají poslouchat, teď letí mimo jiné také kapela Tleskač. Zkuste si najít něco na YouTube, uvidíte sami. Nakonec Michal pustil nějaké pěkné country, které museli ostatní přehlušit zesílením svých empétrojek do sluchátek. Určil jsem si další věc, kterou si nekoupím. K mobilu přibyl do seznamu MP3 přehrávač. Nevím proč, ale chytil jsem proti těmto hračičkám averzi. To jen tak mimochodem. První zastávka byla v Praze. Jenda tam měl nějakou práci a my ostatní museli nakoupit zásoby na víkend. Nevěřili byste, kolik toho devět Tchoříků spapá. Nakonec jsme našli Tesco a vzali jej útokem. To, že se k nám do košíku dostala láhev pana Jelínka raději nebudu zmiňovat. Michal toto rozhodnutí okecával svými střevními potížemi. Pak zas naskákat do auta a rychle z přeplněné Prahy, dál, dál na sever. A teď až do Josefova Dolu. Tam nás čekala první prácička. Jáni babička potřebovala porazit jeden smrk a tak Ujo vytáhl svou motorovku Stihl a šlo se kácet. Vše šlo lehce, strom byl nakonec dole, všichni živí, větve ořezané, strom rozkouskován. Jediný problém byla jeho nejtlustší část, která ležela přes potok a se kterou bychom nepohnuli ani za rok. A tak jsme ji tam nechali ležet. Pak jsme byli pozváni na kafe a buchtu. Babička se rozpovídala a my radši pomalu rychle odjeli, protože se rýsovalo ořezání dalších čtyř - pěti stromů. Teď jsme nejeli daleko. Jen dolů do údolí, k autobusové zastávce Jozefáče. Očekávaný autobus měl přijet až za chvíli, přesto se hned množily narážky, že Lenku, která měla přijet tímto autobusem ze Strakonic, pustili k volantu a teď jsou někde v pangejtu. Protože jsme chtěli večer pohádku, museli jsme na dětské hřiště a pěkně si hrát. Málem jsme vylámali houpací koníčky a psíky, zničili houpačky, zranili místní děcka a jak bývá naším dobrým zvykem, patrně jsme pohoršili domorodce naším "skotačením". To už tu ale byl autobus a tím byla naše parta konečně celá a my se mohli vydat na cestu skoro poslední - ke Kůrovci, pod Jizeru. U Kůrovce jsme nahodili batohy, vzali do rukou potřebné nástroje a začali, už po tmě, stoupat vzhůru. Nevím, zda jste už někdy v horách Jizerských byli, pokud ne, určitě se tam někdy podívejte, stojí to za to. Zjistíte, že většina živého porostu je méně než metr vysoká, je tam spousta suťovišť a mrtvých stromů. Tento stav se sice pomalu zlepšuje, bude to ale ještě chvíli trvat. Pokud se tam tedy někdy vydáte, zjistíte, že to není terén, ve kterém by se dobře chodilo mimo stezky. Obzvláště ne v noci. Pádů bylo hodně, ale přežili jsme to bez zlámaných nohou či žeber. Zalezli jsme do chajdy a pomalu se začali zabydlovat. Historie tohoto srubu je docela zajímavá. Postavili ho asi před 40 lety nadšenci a od té doby tam stojí - patří lesákům, ale starají se o něj horalové a ti do něj také jezdí. Zadarmo, ale za zásluhy. Večer se zpívalo, jedli jsme sušenky a nakonec se šlo spát. Tak to bývá. Druhý den bylo trochu pod mrakem, což vůbec nevadilo, alespoň jsme se pak horkem nemuseli potit. Při práci jsme se i tak napotili dost a dost. Začali jsme zostra - přenést vysušené dřevo dovnitř, uklidit a nasekat nové. Asi to znáte. Makalo se celé dopoledne a najednou se to tam začalo scházet. Musím si zjistit, kdo vlastně všechno přišel - jeden z příchozích byl horák historik. Byl u toho když se chajda stavěla a také se postaral o krásný dřevěný stůl a postele. Trochu nám pomohli se dřevem a my si dali pauzu na oběd. Polévku vařila Bětka a musí se nechat byla dobrá. A pak zase na dřevo. Znovu se sekalo, řezalo a nosilo. Co o tom psát víc? K večeři jsme si dali opečený točený salám na ohni. Měli jsme ho přes dva a půl metru. Měli jste vidět, jak se tvářila prodavačka v Tescu, když jsme si o něj řekli. Když začala být velká zima, zalezli jsme dovnitř. Debatovalo se o všem možném - o dredařích, o zvířátkách zbavených životních potěšeních, o ceně zubů. O těchto věcech se možná debatovalo už včera, to jsou věci, které se motají. Včera se vlastně vyšetřovalo záhadné troubení. Pak přišly na řadu hádanky. Zjistil jsem potěšující okolnost - nemusím už pracně hledat hádanky nové. Stačí dát ty staré, které už všichni zapomněli. Pár z položených hádanek sem asi někdy taky dám. Pak se zase zpívalo, jedlo a pilo. Spát jsme šli někdy před prvou hodinou ranní, protože probuzeni tím z lahve od pana Jelínka, spát se nám nechtělo. Na spaní toho bylo málo, na probuzení tak akorát. Spal akorát Pavel, který spal už u našich debat. Chudák, trochu jsme se na něm vyřádili. Hlavně proto, že začal chrápat. Pak se mlaskalo, ucpával se mu nos - nic nezabíralo. Ani vrchol večera, zvednutí víčka spáči, ho neprobral. Vzbudil se, až když jsme přestali hrát a zpívat. Ticho ho probudilo. Ráno bylo na to, kolik jsme toho naspali, docela pěkné. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali. V původním plánu byl výlet - práce bylo ale ještě dost a tak z výletu nebylo nic. Musel se odnosit térák, který byl na staré střeše, dolů do údolí. Tak trochu jsme se shodli, že učitelština udělá ze slabších jedinců tak trochu pokřivené osobnosti a z velkých osobností se stanou ještě větší. Kdyby mne teď slyšelo příbuzenstvo, patrně by si řeklo, že pálím do vlastních řad. Bohužel je to velká učitelská pravda. Asi nejpoutavější bylo vyprávění Uja o jeho chemikáři někde na střední. Prý vypadal jako prase, opravdu tučný, obličej jak vepřík - i ouška měl prý tlustá. Ze začátku to s ním měli hodně zlé. Nějak si s ním nesedli a tak dostávali čtyřky pětky bez mrknutí oka. Záchrana přišla, až když jim někdo ze starších a zkušenějších poradil, jak se na pana profesora musí. A tak připravili jitrničku s bramborem na stůl. Když profesor vešel do třídy a všiml si připravené dobroty, byla krásně vidět jeho změna v obličeji. Prý se úplně rozplýval a prohlásil něco jako: "To jste nemuseli, já už jsem snídal." Jak se ale dalo čekat, neodolal, posadil se na kraj stolu a upejpavě přikusoval. A pan profesor prý dokázal krásně vyprávět. "Pane profesore, vyprávějte." A on vyprávěl - o tom, jak byl s vnoučátky sbírat houby, o tom jak navštívil hrad, o tom co měl k snídani. Dovedu si představit, že všechno tohle bylo mnohem zábavnější, vtipnější a poutavější než říkají ve škole nám. ke konci roku pan profesor rozdal jedničky a dvojky a s takovým smutným otcovským tónem řekl: "Víte, že to nejde. Nemůžete všichni dostat jedničky a dvojky. Musím vám někomu dát trojku.", prohlásil smutně. Pár takových, pro které byla trojka na vysvědčení krásná, se ochotně přihlásili. Asi někdo takový, jako je u nás Kuba. Takoví se najdou vždycky. Docela by mne zajímalo, jestli pan profesor Šmíd také rád jí. Každý měl asi hodně co na toto téma říct, jak už jsem tu asi nedávno psal, bojuje s tím každý, ale stejně nikdo nepřijde na to, jak to změnit. To mi trochu (hodně málo) připomíná hádanku, kterou jsem překvapivě neříkal toho večera já, ale Jáňa. Rozvířila se na ní bouřlivá diskuze, asi hlavně proto, že byla nejasně položená - sama o sobě je to hádanka zajímavá a stojí za to, abych jí věnoval samostatný článek. Už tady tedy byla neděle, poslední den svobody v horách. Snášeli jsme dolů térák ze staré střechy a pár další předmětů, jako třeba stará kamínka, hasicí přístroj a podobně. Prostě a jednoduše staré haraburdí. To nám zabralo dopoledne. K obědu jsme si dali těstoviny se sýrem a se skvělou omáčkou - pochvala pro kuchaře, tentokrát jsme si co se jídla opravdu žili. Dokonce i Kryštof - kterému prý doma nedají pořádně najíst a tak už ani neříká, že nemá dost - vypadal trochu nasycen. Po obědě se uklízelo, pročišťovala se studánka a pak už nastal konečný sestup dolů. Ještě jsem si vzpomněl na jednu hodně zajímavou událost. Našli jsme "Rudé právo" někdy z roku ‘61. Dovedete si určitě představit, že nás to pobavilo, ale takovým způsobem, kdy člověk myslí na to, co to tu bylo a ježí se mu při tom chlupy. Teď hodně lituji, že jsem tam ty noviny nechal. Snad se ke mně dostanou. Z mnou přečtených článků - nedostaly se ke mně totiž všechny, putovaly do archivu jisté osoby s výkřiky: "Tohle je prostě dobrý." - byl nejzajímavější článek o tom, jak probíhal Mnichov (29.9.1938 - takže jsem to četl skoro na výročí). Kdybychom tu už tenkrát, jó, byli všichni komunisti, tak něco takového nedopustíme, svrhneme byrokracii, která nám nedovolila brániti se a pak sami zemřeme pod útokem Němců. Kdo ví, co by bylo správné. Rozhodně to nebylo černobílé - ani samotné Sudety nebyly tenkrát tak moc naše jak se zdálo. Seběhli jsme z úpatí Jizery zase dolů k Kůrovci, převlékli se do civilu, naskákali do auta a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme se stavili v Josefově Dole a pak jeli dolů na jih. Tři dni jsou na dostání se do správné táborové nálady dost, málo na to, abychom se z ní stihli dostat ven. To se ostatně povede málokdy. Michal zase pustil migáče, krajina za oknem ubíhala a mně pořád nedocházelo, že už to zase skončilo. Nějak se mi zdálo, že se nestihlo, to co by se stihnout mělo. Že se neřeklo to, co by se říct mělo. Snad to nevadí. Kdo si počká, ten se dočká. Naštěstí je podzim pěkně rovnoměrně rozložený. Nejdříve byla měsíc po Ukrajině tahle brigáda a za měsíc se chystáme do Cvikova na orientační běh. Asi to bude dost velká sranda, orienťák jsem běžel jednou v životě (a velmi neslavně). Tak třeba to teď bude lepší. Ani nebudu psát, že mne dneska zase chytala tulácká nálada. Nějak jsem nemohl rozdýchat nepovedený diktát a tak jsem myslel na Kanadu, batoh na zádech a klid od povinné školní docházky. Upustím už ale od těch frázích, že tam ze mě udělají alespoň lepšího člověka a někdy napíšu zase povídku. Tím se trochu vykecám a to se pak člověku uleví na duši i na srdci. Už nevím jak, ale nějak se Michal dostal k otázce jaké máme plány. Což o to, plánu by bylo, jé je. Radši je ale nechávám hodně volně plavat, za lanka tahá přece Ten nahoře a tak je to lepší.

Čas načtení: 2021-11-16 09:54:00

Nový český dokument Svědectví ukazuje utrpení zvířat chovaných pro maso

Ročně se na území České republiky zabije 130 milionů zvířat kvůli produkci masa, mléka a vajec. Toto číslo je tak obrovské, že si ho možná ani neumíme představit. A dokážeme si představit, kde a jak takové množství zvířat žije? Dokument Svědectví odhaluje pravdu, již živočišný průmysl záměrně tají. Pomocí záběrů ze skrytých kamer proniká za ostnaté ploty a vysoké zdi českých velkochovů, malochovů, ale také domácích chovů, aby ukázal skutečný život zvířat, která jsou degradována na pouhé zboží. Ukazuje konkrétní jedince ukryté za úhlednými balíčky v obchodech a představuje je jako jedinečné bytosti bojující o život do posledního dechu. Dokument Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta začíná bílou nulou na černé obrazovce, diváci slyší tlukot srdce a nula se mění v číslo, jež se v průběhu filmu neúprosně zvyšuje. Počítadlo se pak objeví ještě několikrát – co značí, je zřejmé ještě před koncem – sčítá životy zvířat padlých v českých chovech. Bez ohledu na to, jestli zvířata zemřela pro maso nebo vlivem nemoci či strádání v nepříznivých podmínkách. Tvůrci dokumentu se rozhodli odkrýt nelítostné podmínky českých chovů. Materiál sbírali tři roky, natáčeli ve více než 100 tuzemských chovech ve všech 14 krajích, z velké části pomocí skrytých kamer. Film zaznamenává živoření zvířat od narození až po smrt. Vznikl tak komplexní obraz strádání takzvaných hospodářských zvířat v České republice, který se dosud nikomu nepodařilo natočit. Mimo jiné jsme svědky brutálního zacházení, kdy zaměstnanci do zvířat mlátí tyčemi či kopou. „Paradoxně největší krutosti shledáváme u činností, které jsou zcela běžnou náplní práce chovatelů, jako například upalování ocasů selatům a kastrace bez umrtvení, vypalování rohů telat až na lebku nebo odebírání čerstvě narozených mláďat matkám. Podle zákona se nejedná o týrání zvířat, avšak zvířata zde trpí strašlivým způsobem,“ říká člen autorského týmu Petr Beneš. Dvouhodinovým snímkem provází hlas scenáristy a režiséra Petra Vachlera: „Bylo pro mě ctí namluvit tento dokument. Detailně zobrazuje, jak bezohledně ubíráme zvířatům jejich právo na život. V klidu a pohodlí domácností a restaurací, kde nevidíme jejich utrpení, si myslíme, že to je všechno v pořádku. Doufám a pevně věřím, že tento dokument může mnohé změnit.“ Ve filmu Svědectví jsou zastoupena nejčastěji zneužívaná zvířata u nás: krávy, prasata, ovce, kozy, slepice, kachny, krůty, křepelky a ryby. Velký prostor tvůrci věnují slepicím chovaným pro vejce, přičemž porovnávají halové, klecové, volné a ekologické chovy. Pozornost dostávají také takzvané domácí chovy, které jsou dle slov respondentů vystupujících ve filmu často horší než průmyslové velkochovy. Svědectví ukazuje to, co má běžnému konzumentovi zůstat skryto za líbivými slogany a úhlednými balíčky masa v obchodech. „Citliví a inteligentní tvorové jsou degradováni na zboží a zachází se s nimi hůře než s věcmi. Chtěli jsme ukázat skutečnou realitu tohoto krutého byznysu, aby lidé věděli, co svými penězi každodenně podporují,” uvedla Michaela Vincourová z autorského týmu. Ve filmu se dále objevují také známé osobnosti, například MMA zápasnice Magdalena Šormová nebo umělec a sportovec Ben Cristovao, které dokládají, že se dá plnohodnotně žít i bez konzumace živočišných produktů, a to i při nejnáročnějších sportech.

Čas načtení: 2021-06-09 15:04:15

Vítězové cen Magnesia Litera – kompletní přehled

Přinášíme kompletní přehled vítězů letošních cen Magnesia Litera i s charakteristikami vítězných knih a projektů.   Vítěz Magnesia Litera Kniha roku Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby (Academia) Monografie Martina Hilského prezentuje alžbětinskou společnost ve všech jejích nuancích. Ve třech rozsáhlých celcích Lidé a společnost, Každodenní život, Imaginace, mentalita a řeč úspěšně vnáší řád do chaosu doby. Dějiny každodennosti i sociokulturní fenomény, které se podílely na proměnách epochy, jsou zaznamenány vždy poutavě a v překvapivých detailech: jak lidé jedli, bydleli, milovali a umírali. Jak žili herci, žebráci či prostitutky, jak rozuměli sobě samým a proč plakali. Anglie není v knize pouze zkoumaným předmětem, ale vystupuje před očima čtenáře ve své plasticitě a barevnosti. Přehledně prezentovaný celostní vhled do Shakespearovy doby, do intimních životů obyvatel a proměn jejich mentality je vrcholem Hilského celoživotního zájmu o dílo Williama Shakespeara a významným přínosem pro naši znalost alžbětinské kultury.     Vítěz Palmknihy Litera za prózu Daniel Hradecký: Tři kapitoly (Listen) Hlavní postavu své prozaické trilogie (Dumdum – Výlety s otcem – Vikštejn) sice Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však zřejmé, že jde o prózy autobiografické. Občasnou bezejmennou radostí je pro Gustava pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které taky prochodí. A pomalu se po čtyřicítce „smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít“. Suverenita literárního jazyka a průzračného myšlení schopného reflexe v knize složené ze tří prozaických textů ostře kontrastuje s údělem severočeského proletáře v pozici sociálního vyloučení a permanentní existenční nejistoty. Hradeckého próza je v tomto smyslu hlasem „tiché většiny“, která svůj úděl ve veřejné debatě obvykle neartikuluje výsostně literárními prostředky. Život prekariátu je však pouze okolností, nikoliv tématem Hradeckého prózy. Hradecký precizně, téměř s umanutostí popisuje a následně analyzuje mezilidské vztahy, jejich pevnost i patologie, oblasti stínu své vlastní osobnosti a (z důvodů neexistence výstižnějšího pojmu) jev označovaný jako láska.   Moleskine Litera za poezii Pavel Novotný: Zápisky z garsonky (Trigon) Miniaturní garsonka s malou koupelnou a ještě menší kuchyní… To jsou prostorové souřadnice, do kterých umístil středobod svého bilančního básnického cyklu Pavel Novotný. Skrze lyrického hrdinu neskrývaně promlouvá sám autor, který čtenáři představuje křehké útočiště, v němž vyrůstal v osmdesátých a devadesátých letech společně s matkou. Energickou řečí zároveň s obdivuhodnou přesvědčivostí vyvolává básník svět pozdní normalizace s hustě zalidněným babylónem panelákového sídliště. Dospívání v nepříliš funkční domácnosti s sebou nese nejen tragiku, ale také nostalgickou komedii, ve které se poezie potkává s prózou a osobitým způsobem komentuje svět sice zmizelý, ale stále podmanivý a životný. Významnou roli v hrdinově příběhu hraje také dědek, protagonista stejnojmenné knihy, jež na nominované Zápisky z garsonky bezprostředně navazuje a ke které přihlížíme jako k důležitému prvku, jenž nominovanou sbírku dopovídá.   Litera za knihu pro děti a mládež Bogdan Trojak: Safíroví ledňáčci a Glutaman. Ilustroval Jindřich Janíček (Baobab) Nápaditá dobrodružná fantasy o neohrožené pražské partě Safírových ledňáčků, identifikujících se nožíkem ve tvaru tohoto nádherného ptáčka, se rodila dlouho. Básníka, překladatele, pěstitele a propagátora autentických vín Bogdana Trojaka inspirovala k psaní otcovská role, dvě z pěti postav, obdařených zvláštními schopnostmi, nesou jména jeho dětí. Bojují proti všepožírajícímu zlu v osobě s příznačným jménem Glutaman. V Glutamanovi se snoubí současné neduhy – šílený vědec, jenž se zpronevěřil humánnosti, ve svém obřím supermarketu a podzemní fabrice pod Řípem vyrábí umělohmotné potraviny měnící konzumenty v otupělé stádo. Román skrývá historické a jazykové špílce, které pobaví i náležitě poučí. Na Říp se totiž Glutaman se svou cháskou zmutovaných lidí dostává podivnou raketou ve tvaru jedné z románských rotund. Knihu v měkké vazbě se zářivě modrým ledňáčkem vypravil Jindřich Janíček bohatým ilustračním doprovodem, každé čtyři strany kreseb jsou uvedeny úryvky z románu ve verneovském stylu.   Litera za naučnou literaturu Jaroslav Petr: Desatero smyslů. Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Argo / Dokořán) Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Někteří nevidomí lidé se orientují podle odražených zvuků podobně jako netopýři. Zvířatům ovšem nabízejí jejich smysly takové vnímání světa, jaké si jen stěží dokážeme představit. Zpěvní ptáci slyší blížící se bouři s několikadenním předstihem, želvy dovedou hmatat i přes tvrdý krunýř. Jaroslav Petr shromáždil neuvěřitelné množství různých anomálií a kuriozit, nad kterými zůstává rozum stát. Zároveň ale také upozorňuje na úskalí, která zvířatům, jejichž smysly se utvářely po tisíciletí, způsobují násilné zásahy člověka do přírody. Čtivá kniha potvrzuje pověst autora jako výborného vypravěče s vynikajícími znalostmi o přírodě kolem nás. Kniha zaujme, bude čtenáře bavit a jedinou nevýhodou může být, že ji nebude mít neustále k dispozici, protože jakmile ji na chvíli odloží, vezme si ji jiný člen rodiny.   Litera za nakladatelský čin Edice Česká poezie a Česká prózaa pořady literárních čtení (fra) Edice Česká poezie a Česká próza nakladatelství fra představily v posledních patnácti letech více než sedm desítek titulů, a to jak básnířek a prozaiček, básníků a prozaiků v prostoru české literatury dávno zavedených, tak zcela nových. Mnozí debutanti, kteří v nich dostali poprvé prostor, se mezitím sami stali zavedenými a tituly těchto edic a jejich autoři posbírali úctyhodné množství literárních cen. V pozadí za tím stojí nenápadná, přesto nepominutelná a soustavná práce redakčního kruhu. Podoba těchto edic je důkazem toho, že v neokázalosti je velká krása i síla. Grafické řešení na sebe nestrhává pozornost, dává vyniknout individualizující invenci obálek s obrazy a fotografiemi, které stojí v citlivém a imaginativním vztahu k textům. Nejen tato střídmá a zároveň kvalitní typografie, ale rovněž udržení nastavené laťky u všech vydaných titulů jsou na našem trhu mimořádným zjevem. Kolem obou edic se rovněž podařilo vybudovat prostředí, v němž je literatura skutečně živým organismem a jež představuje neokázalou cestu ke čtenářům: pravidelná literární čtení, cykly hovorů s autory a moderovaných diskusí, knižních klubů nebo i otevřených formátů, které přinášejí nové impulzy pro literární život. V roce 2020, kdy se přímé setkávání autorů se čtenáři zásadně zkomplikovalo a žití s literaturou přesunulo jen do soukromého nebo virtuálního světa, dramaturgií těchto programů nic neotřáslo. Lehkost jejich přepnutí do YouTube kanálu je oslňující a hodná zvláštního ocenění.   Litera za publicistiku Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR (NLN) Sedm příběhů, sepsaných ve formě rozhovorů, které pořídila mladá koreanistka Nina Špitálníková s těmi, kdo utekli ze Severní Koreje do té Jižní. Jde o lidi různého věku a také různého postavení. Autorce se však podařilo, zejména díky znalosti prostředí a tazatelské empatii, získat mnoho drobných svědectví zejména o běžném životě v KLDR. Kniha zcela jistě zaujme otřesností severokorejské totality, před níž bledne i Orwellova fikce, mimořádná je však především osobně-lidská rovina toho, co jednotliví utečenci vypovídají o svém vnímání tamější reality. Silnou stránkou knihy je brutalita každodenního detailu týkající se sexuality, života v armádě, hladu, nepropustného kastovního systému či permanentního fízlování. Je zde i několik věcí, jimiž kniha pokud přímo nerozbíjí, potom tedy aspoň problematizuje naše ideologicky schematizované představy o Severní Koreji.   Litera za debut roku Lenka Elbe: Uranova (Argo) Prvotina Lenky Elbe je velmi sympatickým a ambiciózním pokusem, jak sdělit závažné poselství populární formou, která může oslovit široké vrstvy zejména mladých čtenářů. Příběh začíná jako víceméně realistická próza s detektivními prvky. Angličan Henry se vypraví do Jáchymova, kde v roce 1968 záhadně zmizela jeho přítelkyně Angela, jejíž otec pocházel z Čech. Text se však brzy mění v oslnivý ohňostroj nápadů, příběhů a žánrů. Osciluje mezi thrillerem, fantasy, sci-fi, dystopií, romancí, běžné každodenní situace se průběžně a nečekaně střídají s nadpřirozenými scénami. V popředí však stále zůstává idea věčného boje mezi dobrem a zlem. Zlo je koncentrované právě v Jáchymově, městě uranových dolů, v nichž je pohřbeno utrpení tisíců politických vězňů z padesátých let dvacátého století, jimž autorka tímto pozoruhodným dílem staví pomník.   Litera za překladovou knihu Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky. Přeložil Jiří Holub (Rubato) Portrét pěkné Andalusanky vyšel poprvé v roce 1530, poté upadl do zapomnění. Znovu se vynořil teprve v polovině devatenáctého století a plně doceněn byl až ve století dvacátém. Literární vědci v něm odhalili mnohé, čím autor předběhl svou dobu, například metafikční postupy či celkové vyznění tohoto životního příběhu prostitutky. Zdá se, že kniha v sobě neskrývá žádné jednoznačné poselství, čímž by se dala označit až za postmoderní text. Překladatel Jiří Holub se nejen suverénně vypořádal s komplikovanou jazykovou stránkou věci: španělština šestnáctého století, v některých pasážích originálu dále i katalánština, latina či italština, zní v českém překladu svěže a nikoli archaicky, přičemž zůstal zachovaný ironický, někdy až sarkastický nadhled autora). Dokázal se vyrovnat i s nenásilným střídáním různých vrstev spisovného a nespisovného až vulgárního jazyka, odpovídajícím převodem mnoha přísloví, rčení a slovních hříček, jimiž je text prošpikován. Velkou práci jistě obnášelo také studium dalších pramenů při odhalování mnoha skrytých narážek a smyslů (zejména erotického charakteru), a dále historických i soudobých souvislostí, které čtenář nalezne v rozsáhlém poznámkovém aparátu.   Kosmas cena čtenářů Václav Dvořák: Já, Finis Ze Země se ztrácí kluci. Přesně v den svých osmých narozenin beze stopy zmizí a nikdo tomu nedokáže zabránit. Lidé ztratili veškerou naději, dokonce si už ani nekladou otázky kdo, kam a hlavně proč chlapce unáší. Dvanáctiletý Petr však nezmizel. Možná za to mohou jeho extrémně citlivé oči chráněné silnými černými brýlemi, které mu umožňují vidět i ve tmě. Díky nim spatří podivné přízraky kradoucí jeho brášku. Petr vymyslí šílený plán a jsou to právě jeho oči, které mu umožní nalézt cestu do temného světa nestvůr a monster. To, o čem si někteří dosud jen ve strachu šeptali, začíná mít jasné obrysy – nejsme tu sami. Kdo je všemocný Nepřítel, odkud pochází, co chystá a proč to všechno dělá? Rozhodující bitva se blíží, zánik světa tak, jak ho známe, je blíž, než si dovedeme představit.   Magnesia blog roku Městská policie Přerov, Miroslav Komínek Městská policie Přerov sídlí nedaleko Bezručovy ulice. A jako by duch básníka přeskočil Bečvu a usídlil se na místní policejní služebně. Zpravodajství mnoha jiných městských policií v Česku oplývá pozoruhodným jazykem a půvabem nechtěného; v Přerově se však skutečně snaží o tvorbu poezie všedního dne, navíc na místě, kde by to člověk nečekal. Tradice předválečných humorných soudniček tu ožívá při líčení vesměs drobných prohřešků našich spoluobčanů a poskytuje čtenáři hned dvojí útěchu: napnuté nervy při líčení popisovaných zlotřilostí a úlevu poté, co se ukáže, že se vesměs nejednalo o závažný čin a náprava hříšníka byla zjednána obratem. Anonymní pisatel (či snad autorský kolektiv?) chrlí zprávy z oboru bezpečnosti závratnou kadencí a jednotlivé příspěvky běžně získávají kolem tisícovky „lajků“, oněch instantních mikrorecenzí vyjádřených jedním klikem. Z hlediska žánrového bychom mohli zprávy řadit jak do humoristické literatury, tak k noirovému detektivnímu žánru. V neposlední řadě oceňujeme, že tyto texty přispívají k polidštění stigmatizované profese.

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-12 11:52:01

Vyměň celou kuchyňskou linku aneb Co je to „vendor lock-in“

Antitrustové zákony jsou na pravici poněkud kontroverzní, protože jdou proti principu, že trh si poradí nejlépe. Po vydání minulého článku mi také dorazilo hned několik reakcí v tomto duchu – hlavně, ať do toho nehrabe stát! Naprosto chápu skepsi vůči státu coby napravovateli škod, historie je v tomhle směru poučná. Ale u toho pojmu trhu coby samonapravujícího se mechanismu bych se rád zastavil. Trh není žádný Alláh, ne v tom smyslu, že by fungoval zcela záhadnými až magickými postupy, kterým my smrtelníci můžeme jen přihlížet s posvátným a nechápavým údivem. Má svoje mechanismy, jejichž prostřednictvím působí, například vzájemnou konkurenci firem. Jako cokoliv, i konkurence funguje jenom za nějakých předpokladů, které mohou být naplněny více nebo méně. A ten podstatný předpoklad, který v případě digitálních gigantů nebývá splněn, jsou nízké náklady na změnu dodavatele. Doba cechů Klasická tržní ekonomika v době, kdy ji poprvé studovali lidé jako Adam Smith, nemívala se změnou dodavatele moc velký problém. Nechutnal-li vám chleba od pekaře z Long Street, šli jste si nakoupit na Main Avenue, o pět minut chůze dále. A totéž fungovalo při nákupu slanečků nebo bot. Tenhle druh transakcí, ve kterých lze jedno zboží snadno nahradit jiným, funguje velmi dobře dodnes. Jakmile můžete v nějakém zákaznicko-obchodnickém vztahu za sebou „prásknout dveřmi“ a během chvíle dávat vydělávat někomu jinému, funguje to na prodejce, výrobce či dodavatele služeb jako nevyslovená hrozba. I na cenách se to obvykle projeví. (V době Smitha a spol. byly hlavním nepřítelem konkurence cechy, tradiční sdružení řemeslníků-profesionálů, které už od středověku požívaly privilegium omezovat nebo úplně znemožnit činnost konkurence v daném městě. Právě v 18. století byla cechovní privilegia hromadně rušena, protože zabraňovala rozvoji moderní společnosti. Ale určité formy cechů přežily dodnes, třeba profesní komory.) Vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“ Zkuste si nyní představit poněkud depresivní svět, ve kterém byste při změně pekaře museli vyměnit půlku kuchyně. Nový chleba by totiž nebyl kompatibilní, takže starý nůž by jej neuřízl, starý toustovač neopekl, staré máslo by na něm nedrželo, na staré pánvi byste z něj neudělali topinku a ze starého talíře by okamžitě padal na zem. V takovém případě by tržní mechanismy dostaly notně zabrat. I kdyby třeba chleba od místního pekaře byl hnusný jak komisárek z vězení, stejně byste váhali, jestli jít jinam, protože náklady na takovou změnu by byly vysoké. Samozřejmě, nikdo nevymyslí chleba, který by automaticky padal z toho nesprávného talíře na zem. Ale v jiných případech, s trochou zlé vůle, se taková situace dá představit i docela realisticky: * chcete změnit dodavatele elektřiny? To budete muset nechat předělat celou elektriku vedoucí k vám do baráku, příteli, a taky všechny spotřebiče, protože společnost A dodává proud o úplně jiné voltáži a kmitočtu než společnost B, *  chcete odejít k jinému lékaři a odnést si s sebou staré chorobopisy, nebo aspoň výpisy z nich? Smůla, původní lékař je má zamčené ve skříni a nedá vám do nich ani nahlédnout. Je to přece jeho papír a jeho kartotéka. Vzpomeňte si sami, co jste kdy měli a jaké léky jste na to užívali, *  naštval vás mobilní operátor a chcete přejít k jinému? Budete muset přesvědčit i všechny své kamarády, protože sítě obou operátorů jsou od sebe oddělené a z jedné si prostě nezavoláte do druhé. Tohle jsou příklady jevu zvaného vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“. Koupili jste zkrátka službu, ze které je velmi těžké, drahé či nepraktické odejít. Toto je situace, ve které trh přestává fungovat a spotřebitelé zůstávají zaseknuti u produktů, se kterými už dávno nejsou spokojeni a které je spíše séřou, než aby je těšily. Moc se to neliší od státem garantovaného monopolu, jakým byl třeba SPT Telecom neblahé paměti v devadesátých letech. A – samozřejmě – v téhle situaci, pokud už jednou nastane, má konkurence problém vůbec vzniknout, protože k rozjezdu potřebujete zákazníky a odkud je vezmete, když jsou již chyceni v “zahradě obehnané vysokou zdí”? Co na tom, že tam ze začátku naivně vlezli sami, to vám jako zakladateli konkurenční firmy nepomůže. Povšimněte si, že ve všech třech výše zmíněných příkladech byla řešení situace netržního charakteru. Technické standardy v elektřině jsou stanoveny vahou zákona a s ním souvisejících vyhlášek, stejně jako povinnost umožnit změnu dodavatele proudu, aniž by se do daného domu musel tahat kilometr nových drátů. Na nahlížení, kopírování a výpisy ze své zdravotnické dokumentace máte rovněž právo dané zákonem, i kdyby se příslušný MUDr. vztekal a vrčel. A poskytování telekomunikačních služeb je licencovaná živnost, přičemž součástí licenčních podmínek je právě vzájemná propojenost s jinými sítěmi a také – od jisté doby – i přenositelnost čísla. Je to berlička? Ano, v podstatě ano. Ale ta berlička dává šanci fungovat přirozenému samoopravnému mechanismu tržní konkurence, který by bez snadného přechodu zákazníka jinam nefungoval. Je to úplně to samé jako skutečná berlička u člověka se zlomenou nohou. Ten doktor mu ji nedal proto, že by jej uzdravila sama o sobě, ale proto, aby obě části zlomené kosti měly šanci srůst samy, pomocí přirozených mechanismů, které už lékaři přímo neřídí. Zkrotnutí Microsoftu V IT světě bohužel dochází k „vendor lock-inu“, polapení dodavatelem služeb, hodně snadno. Svého času se o toto snažil Microsoft. Dnešní Microsoft je vcelku OK a nemám vůči němu žádných námitek, ale kolem roku 2000 to byla vysloveně zparchantělá firma. Součástí její praxe byly mj. časté změny formátů dokumentů Office, ke kterým neexistovala žádná veřejně dostupná dokumentace. To znamenalo, že člověk, nebo ještě daleko hůře firma, která by se rozhodla opustit Microsoft Office a přejít k nějaké konkurenci, riskovala, že ztratí přístup ke své vlastní práci za dlouhá léta dozadu. Nekompatibility byly tak velké, že při otevření dokumentu konkurenčním produktem na vás vyskočil „rozsypaný čaj“. Když vám v tom vězí pět či deset let práce, to si rozmyslíte podstupovat takové riziko, že? To byl úplně klasický vendor lock-in a ne jediný. V Microsoftu se na přelomu století snažili všelijak sabotovat možné rozšíření Linuxu coby jediného konkurenta na poli operačních systémů, který se nedal koupit; ve válce browserů narušovali zavedené standardy webu různými proprietárními technologiemi atd. Společným prvkem všech těch aktivit byla snaha o přikování uživatele k sobě. Chovali se zkrátka jako sv*** a mladá generace IŤáků a programátorů jim nedůvěřovala a pohrdala jimi – brali jsme je tehdy jako hlavní ohrožení svobody v digitálním prostoru. Jít pro ně pracovat, to bylo trochu schmutzig, a takový člověk těsně po škole občas čelil nepochopení svých přátel, kam že to vlezl. Ne úplně cancel culture, ale řekněme WTF culture. (Právě tou dobou vznikl Google a jeho první korporátní heslo, Don’t be evil, bylo průhlednou narážkou na tehdejší manýry společnosti Microsoft. Ó, ty mocná ironie osudu!) Microsoft poněkud zkrotnul po velkém antitrustovém procesu, který skončil mimosoudním vyrovnáním. Skeptici říkají, že celý ten proces k ničemu nebyl a že to slavné okénko pro výběr browseru, které bylo jedním z jeho výsledků, byla šaškárna. Nesouhlasím s tím, nějaký odstrašující efekt to mělo. Vykašlali se na svoji dřívější agresivitu a o deset let později měli neutrální pověst velkého, leč nepříliš nápadného korporátu. A tu si udržují dodnes. Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc To samé, ale dokonce ještě v horší podobě, teď máme v případě sociálních sítí a podobných struktur, kde za odchod zaplatíte ztrátou možnosti komunikovat s přáteli, kteří tam zůstávají. Živnostníkům a firmám navíc vyvstává hrozba ztráty zákazníků. A tohle uspořádání věcí také zabraňuje růstu konkurence. Toto není OK a typickým projevem takové situace je, že lidi na ty platformy nadávají, kudy chodí, ale stejně tam zůstávají, protože odejít je pro ně ještě bolestivější. Samozřejmě ne pro každého; někdo je od přírody introvert a případná ztráta kontaktu s bývalými spolužáky apod. jej zas tolik nebolí. Ale většina lidí cítí potřebu někam patřit a pokud se tenhle druh kontaktu dnes přestěhoval na sociální sítě, odejít z nich je svého druhu vyhnanství. Vysoká cena za změnu dodavatele v tomto případě nemá podobu faktury s mastnou částkou, ale společenské izolace. K takovým koncům, kdy jste hrubě nespokojen s chováním dodavatele nějaké služby, ale přesto u něj se skřípáním zubů zůstáváte, by zdravý trh rozhodně vést neměl. Možná u jednotlivců, vždycky se najdou zvláštní jedinci; ale ne v tomto měřítku, protože těch uživatelů, které velké IT firmy svým chováním štvou, jsou zástupy. I proto si myslím, že nejlepší odpovědí by bylo zavedení otevřených standardů a vzájemné propojitelnosti. Podobně jako u elektrické sítě, telefonu, webu, e-mailu, dokonce i u takových zdánlivých samozřejmostí, jako jsou míry a váhy. O hodně snáze se člověku žije, cestuje a obchoduje, když se dnes ve valné většině světa měří stejným metrem a váží stejným kilogramem. Ortodoxní libertariáni i tohle odsoudí jako státní zvůli. Ale historie říká, že právě to období předtím, kdy každé království a knížectví mělo svoje lokty a couly, bylo pro fungování mezinárodního obchodu spíš nepřátelské a nahrávalo těm lokálním cechovním monopolům. Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc. Nejen pro spotřebitele, i v jiných ohledech. Dobře si pamatuji na to, jak jsem někdy roku 2010 vyklízel jednu kancelář a narazil přitom na zásuvku plnou starých nabíječek k různým mobilům. Bylo jich odhadem třicet. Nic jim nebylo, ale každá měla jiný konektor a poté, co originální mobil chcípnul nebo zastaral, byly naprosto k ničemu. Dokonce ani ten samý výrobce tehdy nezůstával u svého standardu delší dobu. Recyklační firma si je převzala v krabici, ale její pracovník stejně neurčitě poznamenal, že se s nimi nikdo moc piplat nebude. Kdo ví, v které zemi třetího světa nakonec skončily na skládce.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}