Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-04-30 10:36:13

Nový Twitter II. – konstituční monarchie Twitter

Pokračování včerejších úvah o tom, co je v současném světě Big Tech špatně a jak by se to mohlo zlepšit. Vážení a milí, než se vrhneme do druhého dílu, mám dvě poznámky, jednu emocionální a jednu věcnou. Začněme tou emocionální. Prosím vás, krindy-pindy, už mi opravdu nepište připomínky typu „vždyť na těch sociálních sítích nikdo být nemusí, tak co to řešíš!” případně „já tam nejsem, já tam nejsem, haha!”. Od posledního článku mi zase dorazily tři už čtyři takové odezvy. To je ztráta času, protože taková připomínka je triviální, samolibá, a ještě navíc krátkozraká. Triviální proto, že to přece dobře víme (sám jsem si zrušil Facebook a přestal využívat Twitter), samolibost z ní bývá cítit na sto honů, nu a krátkozraká proto, že sociální sítě jsou jen tou nejukřičenější podmnožinou celé sféry Big Tech a Big Tech má na náš svět proklatě velký vliv. Kdyby už jen proto, že až příliš mnoho politiků i jiných vlivných lidí sleduje, co se tam děje, a přizpůsobují se tamním trendům. Ignorovat tenhle jev nebo se mu vysmívat, to je asi jako kdyby sedlák roku 1500 posměšně říkal: „Neštvěte mě s nějakým objevem Ameriky, já žiju v Chlumci nad Cidlinou a zůstanu tady až do smrti, takže mi nějaká Amerika může políbit šos!” Jo, jistě – do chvíle, než z toho zámoří dorazí brambory a syfilis, přičemž vzhledem k tomu, jak ten svět funguje, syfilitida samozřejmě dorazila do Chlumce nad Cidlinou podstatně dřív než nějaké nové jídlo. Druhá připomínka, ta věcná. Proces přebírání Twitteru novým majitelem nebude rychlý, jeho trvání se odhaduje na půl roku. Vypapírovat se toho musí hodně, stejně tak bude nutno vyřešit spoustu personálních otázek. Mimo jiné bývalo v té firmě zvykem vyplácet vývojáře nejenom penězi, ale i akciemi Twitteru samotného, což teď už nebude možné. To znamená, že první efekty uvidíme nejdřív někdy kolem Vánoc. Muskovy firmy fungují v rychlém tempu, podle hesla „move fast and break things“, ale i kdyby dostal klíče od Twitteru dejme tomu k 15. říjnu 2022, těžko budou nové funkce a jiné jevy k vidění dříve než za několik týdnů. Twitter je velká loď a má svoji setrvačnost, nejde ji otočit jen tak na místě, i kdybyste si od samotného počátku byli jisti tím, kam s ní chcete plout. Chaotický Babylon bez soudců, kněží, starostů Nuže, zpátky k tématu „konstituční monarchie Twitter”. Předem upozorňuji, že zbytek článku jsou pouze moje úvahy – přesněji: leckdy přímo fantazírování – a že nemám tušení, co z těchto úvah nakonec spatří světlo světa a co ne. Základní praktický problém, který podle mě sociální sítě mají – a podivné standardy svobody slova jsou v tomto případě jen jedním z mnoha projevů dysfunkce – je ten, že se vyvinuly do podoby jakýchsi pseudostátů s populací leckdy i větší než Indie nebo Čína. Uvažte, že jenom na Facebooku jsou skoro tři miliardy aktivních uživatelů, tedy Indie + Čína dohromady! (Twitter s jeho pouhými 300 miliony se považuje za malý). Takže: lidská mraveniště, hodně těch lidí tam tráví celé hodiny, firmy tam provozují obchody, radnice informují občany o dění ve městě atd. Sice se mi ta skutečnost dvakrát nelíbí, ale ty dnešní sociální sítě jsou opravdu extenze fyzického světa jako takového. Jenomže na to, že jde o extenze fyzického světa, jsou strašně špatně, a hlavně nedostatečně spravované. Ono těžko přeložitelné anglické slovo governance (způsob vládnutí) je v případě sociálních sítí téměř nulového charakteru. Na celé ty stamiliony a miliardy lidí, na neskutečné biliony hodin, které už tam ti lidé dohromady strávili, připadá jenom zanedbatelné množství moderátorů a jiných lidských zaměstnanců. Takový Twitter má na svých 300 milionů aktivních uživatelů jen sedm tisíc zaměstnanců a většina z nich se nejspíš ani nezabývá kontaktem s uživateli. Na sociálních sítích neexistuje nic jako dostatečně kapacitní justiční nebo mediační systém pro řešení sporů. Neexistuje vlastně ani nic jako zákony a odborníci, kteří by je nějak konzistentně a závazně vykládali, a ke kterým byste měli jako běžný jedinec garantovaný přístup. (Třeba i za nějaký poplatek, podobně jako když u nás dáváte žalobu u soudu a musíte si koupit kolek.) Pak se samozřejmě může stát třeba i to, že padesát sprostých příspěvků zůstane tam, kde jsou, a za jeden relativně mírný najednou přisviští ban. Nejde ani tak o dvojí měřítka, jako spíš o to, že vůbec žádná předvídatelná měřítka nejsou. Co se zrovna dostane do médií (Trump!), to se řeší přednostně; jiné předvídatelné pravidlo jsem za ta léta nevypozoroval. Zkrátka: chaotický Babylon, ale bez soudců, kněží, starostů atd. Někde nahoře sedí nějaká božstva, která ovšem normální smrtelník ani okem nezahlídne, a občas převrátí to lidské mraveniště vzhůru nohama svými novými dekrety. Dost dystopické prostředí, a to je dnešní realita Big Tech. Takový divný feudalismus. Feudalismus ve vnějším, fyzickém světě zanikl právě proto, že se do moderních podmínek moc nehodí. Ani do Big Tech se nehodí. Digitální město s občany Zahrajme si tedy nyní na utopii místo dystopie. Vzhledem ke kolektivnímu charakteru lidstva není samozřejmě žádná utopie dosažitelná, ale můžeme o ní aspoň přemítat. Utopická sociální síť je digitální město, ve kterém nejste uživatel, ale občan. Máte nějaká práva, která vám nemůže svévolně vzít ani Ufon Marťan I., majitel systému. Můžete o ně samozřejmě přijít, dočasně či trvale, ale pouze na základě nějakého procesu před neutrálním tribunálem. Aby takové digitální město mohlo fungovat, potřebuje i ekonomickou základnu, což nemůže být jen prodej reklam; ten na to nestačí. Patrně tam budou muset být nějaké e-shopy apod., stejně jako jsou centra skutečných měst plná kamenných prodejen. Z těch pak může město vybírat poplatky (třeba procentem z obratu) na svůj provoz. Stejně tak asi budou muset platit nějaké daně či poplatky jeho občané. Možná ne všichni, nějaký základní level („žebradlo”) může být i zdarma, ale nemůže být zdarma pro všechny, protože i když digitální město na rozdíl od toho fyzického nemusí řešit kanalizaci a zametání chodníků, musí o to více řešit útoky hackerů a podobné problémy charakteristické pro IT. Taky ten justiční systém něco stojí. V digitálním městě máte jako občan rovněž nárok na soukromí („domov”), kam si pozvete jenom ty, které chcete. Můžete samozřejmě vyjít i na „veřejné náměstí”, kde se pohybují všichni možní lidé, a účastnit se nekonečné hádky o to, jestli říkat kudlance nábožné ženským rodem je systémový sexismus. Ale nemusíte. Můžete si třeba raději zalézt „mezi svoje kamarády”, bavit se s nimi o něčem na úrovni – místo kudlanky nábožné dejme tomu o nesmrtelnosti chrousta – a nebudete rušeni. Systém vám nebude zvenčí cpát před oči náhodné provokativní příspěvky cizích jedinců, aby vás naštval a vyprovokoval k reakci. Nebude vám nahrávat do počítače nebo mobilu špehovací cookies, aby měl co nejlepší přehled o vašem soukromém životě. Atd. atd. Přitažlivější verze budoucnosti V praxi samozřejmě bude taková utopie vykazovat řadu slabin. Pro začátek bude poměrně obtížné z ní vyeliminovat podvodníky; ono je to totiž těžké i v reálném světě, kde vám neustále někdo cpe předražené hrnce a zaručeně ziskové kryptoměny. Takový Charles Ponzi byl svého času tak přesvědčivý, že do svého schématu zverboval i řadu příslušníků bostonské policie, kteří mu dále sháněli nové „kavky”, upřímně přesvědčeni o tom, že na tom všichni dobře vydělají. Ale „digitální město” by mělo výhodu i v tom, že by mohlo být „samoopravné”. Spolu s justicí by mohlo mít i něco jako parlament, který by se snažil reagovat na aktuální problémy novými návrhy zákonů. Možná by v něm mohla fungovat i plošná referenda; aspoň bychom viděli, jak si internetový dav poradí se skutečnou zodpovědností. Vzhledem k masivnímu počtu obyvatel by v takovém digitálním městě vždycky panoval chaos, ale aspoň by to nebyl ten současný chaos zanedbaného feudalismu, kdy pan hrabě nemá na vaše problémy čas, holoto, protože zrovna hostí jiné velmože. Pro mě osobně by i pouhý pokus vybudovat nějaké „digitální město” podle takových zásad byl stokrát přitažlivější než to, co nám Facebook, Google a spol. předvádějí dnes. Předem říkám, že nemám tušení, jestli se tímto směrem bude Twitter pod novým vedením ubírat. Ale pokud by se tak stalo, patrně bych se tam vrátil. Na rozdíl od Facebooku, který mě odpudil definitivně, jsem totiž twitterový účet jen „zakonzervoval” a nepřispívám tam.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-05-06 14:33:17

Místo prasat důstojná připomínka obětí holokaustu. V Letech u Písku se brzy otevře památník

V roce 2018 stát vykoupil vepřín, který stál na místě někdejšího tábora. Následovaly demolice a nakonec i samotná stavba nového památníku. Článek Místo prasat důstojná připomínka obětí holokaustu. V Letech u Písku se brzy otevře památník se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-05-06 15:28:47

Den vítězství v Rusku: Připomínka minulosti uprostřed současného napětí

Rusko si každoročně 9. května připomíná Den vítězství, jeden z nejvýznamnějších svátků v národním kalendáři. Toto datum připomíná vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem ve Velké vlastenecké válce: tak se nazývá role Ruska ve druhé světové válce, která trvala od… The post Den vítězství v Rusku: Připomínka minulosti uprostřed současného napětí first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2019-10-04 00:00:00

Podlehněte kouzlu ethno stylu!

Cestování je náplní a koníčkem mnoha z nás. A je příjemné si nějaký kousek přivézt na památku i domů. Připomínka vzdálených obzorů někdy ukazuje, jak je to vaše doma příjemné, bezpečné a útulné. Podlehněte ethno stylu u vás doma! A nemáte-li možnost cestovat, ať už z jakéhokoli důvodu, máme pro v ...

Čas načtení: 2011-08-03 00:00:00

Fashion Trends: Jak nosit etno?

Svět se neustále zmenšuje a technologie jde dopředu a to, že můžete na Západě na ulici potkat někoho oblečeného do ponča jihoamerických indiánů či afrických šatů, je jen další připomínka toho, jak globalizace ovlivňuje módu. Etno styl však není nic nového a v roce 2011 působí už trochu jako několika ...

Čas načtení: 2013-09-12 13:37:00

Zrádné slůvko ALE

Když si tak po sobě čtu ty svoje texty, zjistila jsem, že velmi často používám slovo ale. Napíšu, že něco je takové nebo makové, hned další větu začnu slůvkem ale a hned vlastně neguju to, co jsem napsala v té první větě. Možná, že se tak v jazyce projevuje určitá lidská vlastnost hledat proti všemu námitky. Takový tichý nenápadný vzdor. Známá je vzdorovitost malých dětí někde ve věku kolem dvou až čtyř let. Jakmile se to dítko začně vztekat, tak odmítá všechno, snad kromě toho předmětu, který se stal spouštěčem toho hněvu. Podobně to funguje i v dospívání, kdy mladý člověk začne odmítat spoustu z toho, co do té doby přijímal, třeba autoritu rodičů a učitelů. V obojím případě to považujeme za určité vývojové stadium, které je třeba přetrpět. U dospělých se předpokládá, že už jsou rozumní a že přemýšlí a chovají se racionálně. Možná ne vždycky, přesto předpkládáme, že jsou rozumovým argumentům přístupní a samoúčelný vzdor už od nich nečekáme. Co je to vlastně vzdor? Je to odmítání. My musíme odmítat. Nabídek z okolního světa je tolik, že nám nezbývá než drtivou většinu z nich odmítnout. Příkladem mohou být reklamy. Jsme jimi bombardováni z televize, novin, internetu, billboardů i výkladních skříní a je jich tolik, že je nezvládáme ani pořádně vnímat, natožpak podle nich nakupovat. Někde v podvědomí na nás ale vliv určitě mají. Mozek přece jen kousek své kapacity vyhradí sledování našeho okolí, takže když se objeví něco potenciálně zajímavého, naši pozornost to upoutá. Když se tou reklamou začneme zabývat, začneme bleskurychle vyhodnocovat, jestli zaplacená cena odpovídá hodnotě, kterou nám daná věc přinese. Nejspíš v tom velkou roli hrají emoce, rozum slouží spíš k tomu, aby našel rozumové argumenty a my měli dobrý pocit z toho, že se rozhodujeme racionálně. Nejde jen o nakupování a peníze. Někdy je tou cenou určitý závazek, slib nebo náš čas. Například když za mnou přijde kamarádka s nabídkou připojit se k oriflame a přivydělat si prodejem kosmetiky. Daří se jí a tak chce stejnou příležitost nabídnout dalším lidem. Já ale váhám. Znamenalo by to přijmout určitý závazek, věnovat tomu čas, energii, přitom ani nevím, jestli se pro takovou práci hodím a jestli to vůbec chci dělat. Když tyhle námitky řeknu nahlas, samozřejmě mi řekne, že mě to k ničemu nezavazuje, že si můžu nakupovat jen pro sebe a ušetřit. Přesto se mi do toho nechce. Proč? Protože pořád je tady ten pocit závazku a já ho v té chvíli přijmout nechci. Co když zklamu sama sebe? Sebedůvěra je důležitá věc, nechci ji ohrozit tím, co bych pociťovala jako svoje – byť malé – selhání. Takže se na něco vymluvím. A tady se mi krásně hodí slůvko ale. Ano, je to skvělá nabídka, ale: teď toho mám hodně, teď rozjíždím jiný projekt, teď nevím, ozvu se později. Musíme odmítat, jinak to nejde. Odmítáme tak často, že se nám to stává zvykem a reagujeme skoro automaticky. Aspoň u sebe a několik dalších lidí jsem si toho všimla. Tento přístup nás chrání před tím brát na sebe další a další závazky, když už takhle toho máme hodně. V podstatě je zdravý, nepratický je tehdy, když odmítáme všechno, hned a bez přemýšlení. Odmítat všechno je stejně pochybné jako všechno přijímat. Zbavuje nás to nutnosti přemýšlet. Kouzelné slovíčko ale úplně otáčí význam předchozího sdělení. Dobře je to vidět třeba u takzvaných pochval: Koupil si to dobře, ale tam a tam to mají levnější. Ta omáčka je dobrá, ale to maso je nějaké tvrdé. Jednička ze zkoušení je fajn, ale co ten bordel v pokoji? To vysvědčení je dobré, ale Pepa od sousedů má samé jedničky. Je to pochvala nebo výtka? Myšleno to bylo jako pochvala, ale ten druhý člověk to asi tak necítí. Nějaké zásluhy se nám přiznávají, ale zároveň se nám dává najevo, že to je málo, že to nestačí. Je to spíš připomínka toho, že jsme udělali málo.  Co to asi udělá se sebevědomím dítěte nebo mladého člověka, když se mu dostává většinou jen takových pseudopochval? A jak se má v životě uplatnit člověk, který nevěří sám sobě? Za sebe jsem si z této úvahy vzala jedno poučení: když se chystám říct slovo ale, raději se zastavím. Jen na chviličku, abych si uvědomila, co vlastně tím slůvkem odmítám. Většinou o nic nejde, někdy však můžu druhému člověku zbytečně ublížit. Jedním malým kraťounkým slovíčkem ale.

Čas načtení: 2024-02-14 08:34:59

Zakázaná pravda o Terezíně: Zvrácená minulost zapomenutá v mlze času. Co skrývá temné dědictví tohoto hrůzného místa?

Jméno Terezín zaznívá v historii jako temná připomínka utrpení a strádání. Původně vybudovaný císařem Josefem II. se tento pevnostní komplex během druhé světové války stal hrůzným symbolem nacistického útlaku. Terezín se stal místem nevyslovitelné hrůzy, když nacisté přeměnili tento komplex na židovské ghetto. Himmler a Eichmann chladně označovali Terezín jako „město obývané Židy“, což byla […]

Čas načtení: 2022-03-07 17:58:37

Střípky z bojiště II.

Ruský útok na Ukrajinu pokračuje už druhým týdnem. Zastavíme se tentokrát u několika zajímavých bodů. Jinak 5. března uplynulo právě 69 let od chvíle, kdy tento svět konečně opustil neblahý jedinec zvaný Stalin. Kdo má dvě hodiny času, může se zkusit podívat na černou komedii na toto téma, sežene-li ji ovšem. Bývala svého času na Netflixu, nevím, zda je tam i teď. Každopádně je to povzbuzující připomínka, že všeho jenom do času. TB2 Bayraktar se zatím na bojištích osvědčuje natolik, že až tato hrůza skončí, dá se čekat, že se půlka planety postaví do fronty na nové dodávky. Ukrajinská armáda také natočila videoklip sestříhaný ze záběrů z Bayraktaru a doprovodila jej adekvátně drsnou písničkou. TB2 je příkladem toho, že „větší” neznamená nutně „lepší”. Jeho radarová stopa je natolik malá, že těžká protiletecká technika typu Buků jej vůbec neregistruje; protiletadlové zbraně nemohou střílet po každém drobném stínu na obrazovce, protože v 99 procentech případů by sestřelily leda tak sovu na lovu, což se, přátelé, nevyplácí. Obsluha Bayraktarů nemusí být nijak zvlášť školená, protože stroj se v podstatě pilotuje sám, stačí mu na mapě naklikat nácestné body. Odstartovat umí z každého kusu rovné silnice, takže nepotřebuje letiště. Nevýhody? Jako malý stroj má Bayraktar jen omezený dolet a omezenou kapacitu munice. „Těžká” stíhačka, není-li ovšem sestřelena, má daleko větší akční rádius a mnohem větší schopnost působit nepříteli škody. Ale taky proti ní bude fungovat klasická protivzdušná technika, takže Bayraktar může tam, kam by Suchoj nemohl. Kdyby měli Ukrajinci 200 Bayraktarů, možná už by bylo po válce. Mají jich nějaké desítky, nedávno dostali z Turecka další zásilku, ale určitě jich také pár ztratili. Jak rychle zvládnou Turci vyrábět nové, toť otázka. Turecko to vůbec hraje na obě strany, nepřipojilo se k sankcím, ale zavřelo Bospor pro válečné lodě. Nepochybně na tom vydělají, přesně podle českého pořekadla, že „když se dva perou, třetí se směje”. Logistické problémy Dlouhý konvoj. Typická otázka, která se přetřásá na diskusních fórech, je ta, proč Ukrajinci nezničí ten konvoj dlouhý jak týden před výplatou, který se zarazil někde kus od Kyjeva. Někdo z toho odvozuje, že ukrajinská obrana zas tak silná není. Je pravděpodobné, že tento konvoj má protivzdušné zbraně, ale hlavní faktor leží jinde: několik dní stojící konvoj není problém pro vás, ale pro nepřítele. Moderní armáda je jako žralok: buď plave, nebo se začíná topit. A vojáci sedící v tomto konvoji spotřebovávají denně jídlo a palivo, aby nezmrzli, jenomže nebojují. Zásobovat takový had vozidel zaseklých na silnici obklopené bahnem je samo o sobě logistická noční můra, i bez dronů poletujících kolem a číhajících na náklaďáky bez protivzdušného doprovodu. Bahno bude v nejbližších dnech vůbec hrát velkou roli, a také je asi příčinou, proč ruské operace na severu Ukrajiny jdou podstatně hůře než na jihu. Jih je daleko sušší a po nezpevněném povrchu se tam dá jezdit i v březnu. Pro čtenáře, kteří pochybují o tom, že by pouhá logistika mohla být zásadní problém, který by zastavil velkou ruskou armádu: zkuste si představit, že po desítkách a stovkách kilometrů silnic, kolem kterých se „potulují” jednotky nepřítele a nad kterými občas hlídkují i téměř nezachytitelné drony, musíte provézt celé cisterny plné hořlavého paliva. Teď připočtěte skutečnost, že jedna jediná taková cisterna, pokud ji nepřítel opravdu úspěšně zapálí a zničí, zablokuje tu silnici na několik hodin, ne-li dní. To je pekelně obtížný úkol a pouhá hrubá síla na něj nestačí; na ten musíte mít praktické zkušenosti a výbornou schopnost koordinovat jednotlivé složky svých vojsk. Zanedbaná údržba Když už jsme u otázky logistiky. Dva dlouhé thready na Twitteru (jeden, druhý) se zamýšlejí nad otázkou, v jakém že přesně technickém stavu ta ruská vozidla vlastně jsou. Obě úvahy musíme brát s rezervou, protože jde o spekulace na základě fotek, ale racionální základ podle mě mají. Jejich jádrem je to, že vojenská technika potřebuje určitou pravidelnou údržbu, která je “nevděčná” a přitom skoro neviditelná: vyměňovat pravidelně pneumatiky, zejména parkujete-li na přímém slunci, které je postupně oslabuje, kontrolovat náboje kol, vyměňovat olej atd. Pokud to neděláte, riskujete, že při zvýšené zátěži – třeba při jízdě severoukrajinským bahnem – příslušné vozidlo selže. A teď tedy ta otázka: kolik ruských dopravních prostředků nasazených při invazi bylo opravdu pečlivě udržováno podle požadovaných technických standardů a kolik ne? Tahle otázka je obzvlášť zajímavá pro nás, bývalé obyvatele sovětského bloku, protože s ní máme své zkušenosti. Chronickou chorobou zemí za železnou oponou bývalo právě zanedbávání údržby draze zakoupeného zařízení nebo postavených budov. Dokonce i u nás se toho jen těžko zbavujeme, viz třeba ostudný stav pražského autobusového terminálu Černý Most po pouhých dvaceti letech od jeho dokončení. (A kdybych měl jmenovat příklady ze svého rodného Moravskoslezského kraje, ani bych nevěděl, kde začít.) No, a jaká asi bude situace v Rusku? Toto je totiž jedno z míst, kde se vojenské rozpočty dají tunelovat nejsnáze. Zběžná kontrola, pokud vůbec přijde, takové věci jako staré pneumatiky na automobilech vůbec neodhalí, a dodavatelská firma si přitom může naúčtovat novou sadu každých pár měsíců. Ony se ty jachty pro oligarchy samy nenakoupí, že. Stojí za povšimnutí, že předchůdce současného ministra obrany Šojgua, Anatolij Serďukov, byl před deseti lety vyhozen poté, co začal dělat příliš důkladné inspekce skutečného stavu jednotlivých posádek a odhalil při nich hromadu šlendriánu. Šlápl přitom na mnoho kuřích ok a přišel o místo. Jeho nástupce Šojgu pak většinu Serďukovových reforem odvolal. Piloti XXXL Poslední zajímavá otázka pro dnešek. Jak je na tom kromě údržby techniky i kvalita personálu? Bývalý sovětský blok býval přeborníkem v generování impresivních statistik. I normalizační Československo to umělo; podle chlubných zpráv čs. statistických úřadů byste nepoznali, že jde o zemi, která musela nastavět v centrech měst nekonečná lešení, aby padající kusy zanedbaných omítek nezabíjely náhodné chodce. Dodnes si na ty kilometry pomalu zahnívajícího dřeva pamatuji; jako dítěti mi to přišlo normální. Podobně současná ruská armáda je podle papírů druhá nejsilnější na světě, ale z toho nepoznáte, jaká je její reálná bojeschopnost. Ta se musí ukázat až v praxi. Už od začátku této války si odborníci všeho druhu kladou otázku, jak to, že je ruské letectvo tak málo „přítomno na bojišti”. Nedává to smysl. Moderní válka mezi průmyslovými státy se vede tak, že v prvních hodinách udeříte ze vzduchu na leteckou infrastrukturu nepřítele, zničíte jeho letiště a letadla, a následně si užíváte naprostou vzdušnou převahu. Z nějakého záhadného důvodu se to na Ukrajině dosud nestalo, ačkoliv už se bojuje deset dní. Mezi možná vysvětlení patří to, že přes svoji statisticky impresivní sílu toho ruské letectvo zkrátka není schopno. Malý střípek do mozaiky, který by tomu nahrával… V sobotu 4. března sestřelili Ukrajinci ruský Suchoj nad městem Černihiv. Dva piloti se ze zničeného stroje katapultovali. Jeden z nich, normální mladý chlapík, to bohužel nepřežil. Ten druhý ano a dostal se do ukrajinského zajetí. (Katapultování z poškozeného letadla není nijak banální úkon. Křehký a zranitelný člověk v podstatě chvíli letí na velmi výkonných raketách. Zrychlení, které přitom jeho organismus zažije, je větší, než jaká jsou dnes běžná u kosmických letů. Zranění typu zlomených obratlů jsou běžná a můžou znamenat konec kariéry. V nejhorším se přitom dá i zahynout.) Nu, a ten druhý pilot vypadá takto. Nikoliv Top Gun, ale Top Gut. V roce 2015 téhož chlapíka vyfotili v Sýrii se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Už tehdy měl Pravé Pivní Pupendo Pepy Pivrnce, a pořádné! Obě fotky jsem sebral na Redditu a úmyslně jsem začernil tvář dotyčného, protože nejsem právník a nechci se dostat do křížku se ženevskými konvencemi o právech válečných zajatců, jejichž výkladem si nejsem jist. Ale kdo se bude trochu snažit, snadno najde originály, nemluvě o videu, ve kterém Ukrajinci onoho pána vyslýchají. Mám za to, že nejde o žádný elaborátní fake a že je to opravdu ten samý člověk, jen dnes o sedm let starší. (Jestli se ukáže, že to fake byl, budu o tom informovat.) Nu, a teď si položte otázku: jaký druh vzdušných sil nechá osobu v takové kondici vlézt do stíhačky a vzlétnout do oblak? Normální armády mají nějaké standardy na fyzičku vojáků, které nesplníte-li, můžete být maximálně mechanikem v týlu nebo posouvat papíry v kanceláři ze složky do složky. Letectvo bývá obzvlášť vybíravé a u zájemců o kariéru pilota hledá každou hnidu a důvod, proč je odmítnout. Piloti stíhaček bývají při vzdušných manévrech vystaveni velkému přetížení, které může vést i ke ztrátě vědomí. Měli by být fyzicky fit. Jestli je ruská armáda ochotna tolerovat takového člověka v kokpitu, nemůže mít moc dobré kádrové rezervy. I starší stíhačky Suchoj (toto byla nejspíš varianta Su-34) jsou „hračky” za desítky milionů dolarů! Za jejich knipl by měla jít jenom elita. A teď zkuste zavzpomínat, kdy jste naposledy viděli českého, amerického, britského, čínského nebo třeba brazilského vojenského pilota v kombinéze XXXL. Žádná mocnost světa není schopna udržovat celé svoje letectvo ve stoprocentně funkčním stavu. USA i se svým gigantickým vojenským rozpočtem považují za dobrý standard 70procetní nasaditelnost letadel. Němci na tom svého času byli strašně; psal jsem o tom roku 2018 (bohužel se u toho článku při aktualizaci WordPressu rozsypalo formátování odstavců), kdy měli v nasazeníschopném stavu jen 26 z 93 letounů Tornado a problémy stíhaly i čerstvě dodané transportéry A400M. Pak je samozřejmě představitelné i to, že z celé ruské vzdušné síly je reálně nasaditelných třeba jen 15 procent a že část těch nasaditelných letounů musí zůstat hlídat dlouhé hranice státu, takže nemůže být stažena do centra dění. To by současnou nepříliš dominantní roli ruského letectva na ukrajinském nebi docela dobře vysvětlovalo. Nu, brzy uvidíme. Na reálném bojišti se žádnými statistikami excelovat nedá. Tam se všechny skutečné slabiny projeví.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-01-03 20:14:18

Století robotů

Milí čtenáři, nastal pomalý a pošmourný začátek ledna. Domácí politika se točí hlavně kolem vakcinace, ve které máme proti Izraeli či Velké Británii dost zoufalé zpoždění. Nějaké zásadní efekty brexitu zatím nenastaly, na volbu nového předsedy CDU se teprve čeká, množství aut shořelých ve Francii nepřekročilo obvyklý standard atd. V takovém hluchém okamžiku se skrývá příležitost k tomu, podívat se na vývoj s určitým odstupem. A přitom máme dobré téma – právě před sto lety zazněl na divadelních prknech pojem „robot“, jedno z mála dnes univerzálně rozšířených slov, které je českého původu. Roboti budou nejspíš naše následující roky utvářet čím dál více. Jak? Zatím nejsou pány světa  Před pár dny vydala firma Boston Dynamics taneční video, ve kterém vystupuje několik jejích robotů, včetně antropomorfního typu Atlas. Video sklidilo různé reakce, například jeden čtenář na Twitteru mi napsal toto: „Tady koukáme na dosti možný důvod zániku lidstva. Je to spíš děsivé…“ A později dodal: „Já zas nejsem žádný velký konspirator, nicméně už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek. Např. kvůli prac. vytíženosti. A se robot nehodí, prostě se vypne…“ Pojďme tedy chvíli přemýšlet nad roboty, i když zatím to zas takoví páni lidstva nejsou. A budeme přitom volně přecházet mezi stroji ovladatelnými na dálku a stroji autonomními, protože mezi nimi není zase tak ostrá hranice; vývoj typicky začíná u „hloupého“ stroje plně závislého na dálkovém ovládání, ke kterému se autonomní funkcionalita postupně přidává. Robot nemusí napodobovat člověka  Slovo robot sice vynalezl Karel Čapek, ale pojem robotika zpopularizoval v anglosaském světě nejspíš až spisovatel sci-fi Isaac Asimov se svými třemi zákony robotiky. Ty už jsou také nějaký ten pátek staré (cca 1950). 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem. Sci-fi je skvělá literatura, ale její schopnosti předpovídat budoucnost nejsou až tak dokonalé, jak by asi její autoři sami chtěli. Hlavní problém je v tom, že takové výrazné osobnosti jako Asimov a Čapek nastolí trend, ze kterého je pro další generace těžké se vymanit. Když mistři žánru přivedou na svět koncept robota coby umělého člověka – jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy a něco jako elektrická duše – za chvíli je skoro nemyslitelné představit si robota, který by člověku podobný nebyl. A to je tak trochu chyba. Humanoidní roboti sice dráždí naši představivost, existuje na to i termín (Uncanny valley), ale proč by měl vlastně robot svým vzhledem a fungováním napodobovat člověka? Letadlo taky nemá zobák a peří, ani ty první modely před sto lety jej neměly. Řekl bych, že pokud už máme přemýšlet o robotech a jejich vlivu na naši budoucnost, je potřeba se soustředit hlavně na ty, kteří nám podobní nejsou. Ony ty změny, příležitosti a hrozby většinou přicházejí z těch méně nápadných směrů. Výhody válečných robotů První bod, dost možná nejdůležitější: zabránit vzniku válečných robotů víceméně nejde. Státy, které tenhle vývoj zaspaly, jsou v podobném postavení jako pozdně středověké království, které by zavrhlo novinku jménem střelný prach. Bohužel mezi ně patří i Česká republika. Automatizace všeho druhu je žádoucí hlavně u činností, které jsou těžké, nebezpečné, případně monotónní. Nasazení v boji splňuje všechny tři podmínky, tudíž člověk-voják bude přirozeným kandidátem pro nahrazení za robota. A ty státy, které mají nějakou válku v bezprostřední paměti, si velmi dobře uvědomují, jak citlivé je veřejné mínění na to, když se z opačné strany světa vracejí bedny pokryté vlajkami nebo mladí muži bez končetin. Ta druhá možnost je přitom snad ještě více demoralizující. Pokročilá medicína dokáže v poli zachránit i velmi těžce zraněné, ale všechny způsobené škody na zdraví napravit neumí. A pro sousedy, kteří pak ty zmrzačené veterány další desítky let potkávají, je to živá připomínka lidské ceny války, daleko intenzivnější než zarůstající obdélník hlíny na hřbitově. Někteří podle toho budou volit. Jedna z věcí, které hrály proti Clintonové roku 2016, byla její pověst válečné jestřábky, která hlasovala pro spoustu vojenských akcí. Pak je tu další věc, o kterou se u robotů nemusíte starat, a to je zajetí. Zřítí-li se do nepřátelského teritoria živý pilot, je to prekérní situace, zejména pokud na druhé straně stojí psychopati typu Islámského státu, kteří rádi pitvají ještě dýchající lidská těla a vysílají to v přímém přenosu na internetu. Upálení jordánského pilota (jen pro otrlé jedince, varoval jsem vás) před několika lety bylo klasickou součástí jejich psychologické války. Toto u robotů odpadá; pokud se vousatí hoši rozhodnou ugrilovat rozbitý dron před kamerou a tvářit se u toho drsně, zbytek světa si maximálně tak bude klepat na hlavu. Tím seznam výhod nekončí. Spousta vojenských robotů má i jiné, civilní nasazení. Robot, který se plíží po rozstříleném městě a hledá schované mudžahedíny, se nijak zvlášť neliší od robota, který se plíží po městě postiženém zemětřesením a hledá ještě dýchající oběti. Potřebné hardwarové i softwarové vybavení bude hodně podobné a takovým humanitárním nasazením se dají získávat body pro public relations. A naopak, zdánlivě nevinná záchranářská či vědecká technika má ve skutečnosti potenciálně dvojí využití ve válečném konfliktu. A ještě jedna poznámka: robotičtí vojáci mohou být levnější než současné technologie, které střídají. U takové pilotované stíhačky, jejichž ceny narostly do šílených výšin, platíte mimo jiné za vybavení nezbytné k ochraně křehkého lidského stvoření v kokpitu, a ještě navíc musíte kvůli tomu samému člověku omezovat manévrovací schopnosti letadla, aby jej přetížení nezabilo. Kolik nakoupíte za cenu jedné F-35 malých hraček, jako je tenhle britský brouk? Netroufám si to vyčíslit. I daňovému poplatníkovi se taková investice prodává snáze, a na tom záleží, protože ani americká veřejnost není ochotna utopit ve vojenských nákladech úplně libovolné množství peněz. Sečteno, podtrženo: Asimovův první zákon se v našem světě neujal, váleční roboti jsou a bude jich přibývat. Jejich masivnější nasazení naruší některé prastaré principy války. K vedení konfliktů bylo vždycky potřeba mít k dispozici dostatečné množství mladých mužů ochotných a schopných bojovat. S robotizovanou armádou už to tak jednoznačně neplatí. Otevírá se tak cesta pro vojenskou aktivitu a asertivitu i pro národy, jejichž demografie je z tohoto hlediska nepříznivá a nedisponují dostatkem „kanónenfutru“. I rizika spojená s nasazením jsou jiná. Rozkazy, které by živí vojáci třeba odmítli vyplnit, se dají robotům zadat bez váhání. Na druhou stranu – „hacknout“ živé vojáky se nepříteli podařilo jen málokdy (propagandou). V případě robotů to může být o dost snazší. Lodě bez lidské posádky Další oblast, kterou roboti v dohledné době nejspíš ovládnou: automatizovaná doprava, hlavně ta, která nepřichází do neustálého a bezprostředního kontaktu s lidmi. Samořídící auto bude v tomhle vývoji asi poslední, protože prostředí, ve kterém se auta pohybují, patří k těm nejmíň predikovatelným vůbec. Spočítat, kam se vydá opilec motající se po blízkém chodníku, je těžký úkol, o všelijak pobíhajícících dětech, psech, kočkách, mývalech, srnkách, losech, slonech atd. (podle toho, po jaké zemi jezdíte) ani nemluvě. Zato k plně automatizované lodi není až tak daleko (další článek, ještě jeden). Velikost námořních posádek se zmenšuje už léta a přirozenou koncovou hodnotou je nula. Kompletně robotické plavidlo si s sebou nepotřebuje vézt žádnou infrastrukturu pro lidi. Ubikace, můstek, zásoby potravin a léků, lůžka pro nemocné, voda, klimatizace, topení, to všechno může jít pryč a ušetřenou kapacitu lze použít k přepravě dalšího nákladu. Odpadá shánění kvalifikovaných námořníků (řadového mužstva je dost, ale důstojníci byli ještě nedávno nedostatkoví – nevím, co s tím udělal covid). Ani somálští nebo malajští piráti nemohou vzít posádku jako rukojmí, když tam žádná nebude. A co se civilních dronů týče, společnosti jako Amazon a UPS silně tlačí na jejich použití v USA, přičemž už z amerických úřadů „vydojily“ různé ústupky ohledně provozu nad obydlenými oblastmi. Zatím k tomu musejí být lidští (vzdálení) piloti, ale to časem taky pomine. Představa dronů kmitajících nad našimi hlavami s balíčky je sice na jednu stranu pravé sci-fi, na druhou stranu taky poněkud dystopická. Dokonce i na hackerských diskusních fórech se lidé děsí toho, jaký vliv na jejich kvalitu života bude mít „zarušené nebe“ zastíněné bzučícími stroji a toho, že přijdou o zbytky soukromí i na vlastní zahrádce. Ani občasné havárie se smrtícími následky se nedají vyloučit. Všechno jsou to oprávněné obavy, jenže obchodní gigant Amazon nejspíš ví, co dělá. V tom smyslu, že jakmile si zákazníci navyknou na expresní doručení svého zboží za třicet minut, nikdo už jim tu možnost nevyrve z rukou. A jestli bude v důsledku toho potřeba se smířit s hustým leteckým provozem nad hlavou, tak se tak holt stane. Asi podobně, jako jsme se smířili se zabetonováním nemalého kusu krajiny a hlukem, který provází silniční dopravu, o určitém množství obětí na životech nemluvě. Pozorovateli narozeném ještě koncem 19. století musela tahle rychlá civilizační proměna přijít šílená; pro generaci, která už nic jiného nezná, jde o „normálku“. V podstatě jediné, co by takovému vývoji mohlo zabránit, by byla ekonomika celé věci. Ani Amazon by dlouhodobě neprovozoval službu, která by byla silně ztrátová. Ale provoz doručovacích dronů, aspoň na nějaké menší a střední vzdálenosti, nejspíš příliš drahý nebude. To jsou stroje, které lze na výrobní lince „sekat jako Baťa cvičky“, takže výrobní cena jednotlivého kusu bude nízká. Náklady na řídící software se rozpočítají na celou flotilu a co se spotřeby energie týče, měla by být o několik procent menší než u klasického dovozu balíčku autem. Opět sečteno a podtrženo: čekal bych, že v následujícím desetiletí bude mít nejčastější fyzické setkání člověka s robotem podobu malého letadélka s objednaným zbožím, vznášejícího se nad ulicí. Nejdřív v Americe a Číně, časem to dorazí i do Evropy. Nahradí virtuální partneři ty normální? Třetí velký segment: softwaroví roboti. To jsou přesně ti, na které se kvůli představě robota jako umělého člověka snadno zapomíná, protože nemají žádné tělo. Ale přesto si myslím, že to jsou právě ti, kteří mají největší potenciál naplnit obavy mého čtenáře z Twitteru (viz výše – „už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek“). Skutečně se to děje už teď; když někdo chodí po světě přilepený k obrazovce mobilu, konzumuje výsledky činnosti softwarového robota, který se snaží upoutat jeho pozornost na co největší dobu, nejčastěji proto, aby mu ukázal nějaké ty reklamy. Softwaroví roboti mají proti fyzickým tu výhodu, že se jejich kapacita snadno škáluje podle potřeby. Jeden dron může naráz přenášet maximálně X kilogramů balíčků a pokud jich potřebujete dopravit více, musíte vyrobit další drony. Softwarového robota vytíženého na maximum posílíte daleko snáze – přidáním CPU nebo paměti ve sdíleném výpočetním prostředí, kde běží více služeb naráz. I kdybyste přitom museli dokoupit nějaký nový hardware, tak ten je (na rozdíl od dronu) dostupný prakticky okamžitě a také je daleko univerzálněji využitelný. Poklesne-li zase zájem o služby daného softwarového robota, můžete mu tu paměť a procesorovou kapacitu opět ubrat a přidělit ji jinému procesu, který ji využije. Jelikož typickým účelem softwarových robotů je právě snaha zaháčkovat uživatele na sociálních sítích, není divu, že už dnes jsou docela dobří v tom, získat a udržet vaši pozornost, případně si vás trochu připoutat i emocionálně. Před pár měsíci jsem narazil na článek popisující dění kolem Microsoftem naprogramované robotky Xiaoice, která si v Číně získala obrovské množství, well, pro nedostatek lepšího slova konverzačních partnerů mezi osamělými muži. A osamělých mužů je v Číně hodně, protože kombinace politiky jednoho dítěte se silnou kulturní preferencí pro syny způsobila, že v mladších generacích je nedostatek žen. (Poměr 119:100 je opravdu šílený.) Přijde mi to jako daleko horší dystopie než vševidoucí drony nad hlavou. Virtuální partner může být až příliš dokonalý. Nikdy vás nenaštve tím, že má špatný den, nikdy se s vámi nerozejde a nerozvede, nikdy nebude otevřeně prosazovat své zájmy proti vašim, nikdy vás neudá za sexuální harašení atd.; v případě, že máte zcela specifické koníčky, se jim přizpůsobí. Pokud se takoví virtuální partneři stanou normou v mladší populaci, je dost možné, že se ta mladší populace nenaučí pořádně komunikovat se živými lidmi a zvládat dříve samozřejmou skutečnost, že živí lidé mají špatné dny, jsou ochotni se hádat pro blbosti, rozcházejí se s vámi, prosazují svoje zájmy a nesdílejí vaši vášeň pro parní lokomotivy ze 40. let 20. století. Z jejich pohledu to může být stejně divné a neefektivní jako učit se stloukat doma máslo; proč byste se s tím dřeli, když můžete daleko jednodušeji koupit hotové máslo v obchodě? A psychologické potřeby se od jídla zas tak moc neliší, i u nich bude člověk instinktivně hledat způsob, jak je uspokojit „laciněji“, s menší námahou. Nechci tímto vstoupit do řad klasických doomsayerů. Lidstvo si nakonec zatím poradilo i s atomovou bombou a s existencí hudební skupiny Nickelback, aniž by se zhroutilo. Ale nějaký nepříjemný vývoj by z toho být mohl, asi jako tehdy, když se chlapi na frontách první světové války naučili kouřit balené cigarety (místo dříve běžné dýmky nebo doutníku) a s určitým časovým odstupem je začala kosit rakovina plic, rozedma a infarkty po statisících a milionech. Tyhle důsledky vždycky přicházejí se zpožděním a někdy není ani patrné, jak je to vlastně s řetězcem příčin a následků. A jejich náprava leckdy trvá mnohem déle, než jak dlouho původní problém vznikal. Když si píše robot s robotem Další oblastí, se kterou softwaroví roboti notně míchají už teď a nejspíš s ní zamíchají ještě více, je svoboda projevu. Jak praví jeden klasický vtip z roku 1993 (už!): na internetu nikdo neví, že jste pes. Ani robot. Jelikož Google, Facebook, Twitter a spol. jsou především zisk sledující firmy, musejí si dávat pozor na to, kolik zaměstnávají lidí a jaké mají mzdové náklady. Pokud po nich politici či aktivisté chtějí stále více a více mazání a skrývání příspěvků, většinu této činnosti dostanou přirozeně na hrb softwaroví roboti, kteří pracují 24 hodin denně a nechtějí za to peníze. To je asi oblast, kde opravdu jednoho dne mohou roboti „vládnout“ nám, ubohým smrtelníkům – ovšem nikoliv svévolně, ale proto, že jim tu pravomoc jiní smrtelníci svěřili. Opačnou stránkou mince jsou roboti, kteří píšou. Zatím se nebojím toho, že by nějaká umělá inteligence typu GPT-3 začala chrlit nové Zapomenuté příběhy po stovkách, ale na krátké textíky o dvou-třech odstavcích už je docela dobrá a pro účely nějakého vlivového boje na internetu vám pár odstavců stačí. Navíc toto je jedna z oblastí, kde skutečně dochází k technologickému pokroku; kvalita robotického psaní bude roku 2030 nejspíš podstatně lepší než dnes. Koncepce trollí fabriky někde na předměstí hlavního města, kde zaměstnanci tráví celé dny tím, že do diskusí píšou příspěvky odpovídající státní doktríně, začíná být poněkud zastaralá, asi jako kolesový parník v roce 1900 nebo špionážní letadlo v roce 1960. Obojí se tehdy ještě dalo najít v běžném provozu, ale budoucnost už zřetelně patřila jiným technologiím. A public relations je úkol, který se zdaleka neomezuje jen na velkou světovou politiku. Zájem vylepšit svoji reputaci mají i menší státy, strany, firmy, hotely, restaurace, kandidáti, soukromé osoby… Tady mají textoví roboti do budoucna potenciálně hodně práce. Existuje teoretický koncept zvaný Turingův test, jehož základní osou je otázka, nakolik dokáže stroj při komunikaci napodobit člověka, případně až k úplné nerozlišitelnosti těch dvou. Často se s ním setkáte ve statích o umělé inteligenci. V praxi se něco jako Turingův test odehrává skoro neustále na velkých platformách, které se maximálně snaží o to, aby je místo živých lidí nezamořili roboti. (Není to z altruismu, spíš jde o to, že zobrazovat reklamu robotům je marná práce.) Na jedné straně tedy stojí roboti pokoušející se vydávat za lidské uživatele, na druhé straně roboti, kteří analyzují jejich chování a snaží se na dálku odlišit, jestli ten přispěvatel je živý člověk nebo ne; zvláštní druh Turingova testu, ve kterém obě zúčastněné strany jsou stroje. V tomhle klasickém souboji „kulky a štítu“ mají momentálně navrch obranáři a techniky jako CAPTCHA drží spamovací roboty na uzdě. (I když – všimli jste si, že začíná být čím dál obtížnější takovým testem projít jako živý člověk? Některé CAPTCHA, které potkávám, jsou vysloveným testem trpělivosti.) Ale rovnováha mezi kulkou a štítem měla historicky tendenci se vychylovat tím či oním směrem. A klidně je možné, že třeba za pět let bude nakloněna ve prospěch píšících robotů, jejichž úkolem bude nenápadně popostrčit čtenáře k názoru X či Y. Mají roboti právo na svobodu projevu? Toť otázka; tím se žádný klasický filozof nezabýval a musíme nad tím přemýšlet sami. Osobně si myslím, že nikoliv, už jen proto, že schopnost robotů chrlit text o několik řádů převyšuje tutéž schopnost u lidí a lidské myšlenky by se v záplavě automaticky generovaného obsahu naprosto utopily. Ale nějaká dostatečně sofistikovaná umělá inteligence by mě možná dokázala přesvědčit (zmanipulovat?) k tomu, abych to začal vidět méně jednoznačně. Uf, to bylo dlouhé psaní. Milí čtenáři, loučím se prozatím s vámi, přeji vám krásný rok 2021 a jdu si doplnit pokleslou hladinu mazacího oleje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-14 09:34:51

Buk. Strom, maják, znamení

Tohle psaní je jen připomínka. Má vám připomenout, že i vy máte svůj buk, nebo nějaký jiný strom (života). A já jak ve vlezlé reklamě vám říkám – vzpomeňte si na něj! Stojí ještě? Pokud nás děda s tetou anebo rodiče chtěli posílat na houby nebo na borůvky, museli nějak zajistit, abychom se v lese vyznali, abychom trefili domů, zkrátka – neztratili se. Tak jedním poznávacím znamením byl potůček, nebo jiným bunkr (Sudety). Tím dalším mohutné buky, velikáni se stříbřitou kůrou, které pro nás děti byly obrovské, nedosažitelné. Nepoužitelné, protože se na ně nedalo vylézt. Kde končí, jsme ani nedohlédli. Tři buky obři stály/i za sebou v řadě jako odbočka z lesní cesty na cestu vedlejší a pod tím posledním bukem tekl potok. Naše teta Hedvika tam měla svoje „borůvková“ místa. Ale les kolem cesty se měnil, i cesta, kolem níž jsme jako malí ještě zažili hromady ručně oloupaných klád. Asi po patnácti letech jsem se do toho kraje pod Hvozdem vrátil a už s dětmi (a nejen vlastními) vyrazil do lesa. A napadlo mě jít se podívat na ta místa, kde jsme si kdysi sbíráním borůvek něco přivydělávali. Kam jsme později s větší partou jezdili každý podzim na houbové hody. První kus po odbočení ze silnice ušel, i my jsme ho ušli. Pak místo louky s malými smrčky teď byla neprostupná houština, kterou jsme museli obejít. Cesta, kromě té do svahu zaříznuté, chvílemi nebyla. Ale pořád jsem měl pocit, že v zásadě jdu správně. Ano, tady bychom měli zatočit a pak už půjdeme kus z kopečka, ne? Jenže cesta neklesala, bůhví, kde jsme to byli. Potom se v mladém smrkovém lese setmělo, jak slunce zakryly mraky. Zvedl se vítr. Najednou se mě dotkla studená ruka strachu, na chvíli jsem propadl nějakému divnému pocitu, snu, že odtud už nikdy nevyjdeme, že nevím, kam jdeme a proč a bál jsem se o děti. Nic takového jsem před tím ještě nikdy nezažil. Pocit strachu v lese, který jsem vždycky bral jako kus domova. Slunce bylo ještě schované a já jsem vzal děti za ruce a vymýšlel katastrofický scénář a mimoděk jsem zrychlil krok a šli jsme dál po té teď už jen myšlené cestě. A potom se to stalo. Znovu mě zamrazilo, ale radostí. I nejmenší Maňa to asi cítil, protože se na mě najednou nahoru podíval. I já, když jsme ještě trochu popošli, jsem se podíval nahoru, protože tam stál, tyčil se, nádherný a stříbrný a zelený fagus sylvatica. Stříbrný a zelený lesní maják! A já jsem to jeho latinské jméno před dětmi vyslovil jako tajné zaklínání, a také jako dík. Na chvíli jsme se ztratili, ale tenhle buk nám ukáže cestu… Takové byly okolnosti cesty. Tehdejší děti, co se mnou byly, už vyrostly a mají svoje děti a můžou je vodit na místa jiných tetiček a strýčků. Taky od těch časů, kdy jsme s brášky chodili do lesa na borůvky a brusinky a houby, utekla spousta let. Jen na těch bucích to není znát. Možná, že právě buky nám do toho věčně voňavého a slunečného ostrova dětství nasypaly stříbrňáky a – ne, prostě tomu dětskému času dodaly lesk starého stříbra. Stříbra, které i vysoko nahoře a ukryto v zeleni – pořád ještě je. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-20 05:43:43

Naštvat Rusy Koněvem šlo o dost nápaditěji

Je to sice marginálie, ale přesto snad ne tak nezajímavá. Ačkoli je zjevné, že poté, co ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov minulý týden řekl to, co řekl, by památník maršála Koněva na svém původním místě spočinout již nikdy neměl, mám pocit, že pražské úřady konaly velice nešťastně, když jeho sochu nechaly odstranit. Udělaly vlastně to nejjednodušší, co udělat mohly – prostě odstranily jednu sochu, o které dříve v podstatě ani nikdo nevěděl, že existuje. Asi si myslely, že dějiny jsou pohádkou, kterou vyprávíme dětem. Že na jedné straně vystupují chrabří hrdinové, na druhé zlomyslní padouši. Jenže takové dějiny nebývají, dobro a zlo v nich bývá promíšeno, a to je na dějinách to krásné i trpké. Koněv-osvoboditel a Koněv-okupant je toho ostatně názorným příkladem, ale to není podstata věci. Celá věc s pomníkem jednoho dávno mrtvého maršála mě začala zajímat v souvislosti s úplně něčím jiným. Před časem jsem si znovu četl román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock a zjistil, že spoustu pražských ulic, jimiž Fuksův hrdina kráčel, jsem nedokázal identifikovat. Důvod byl prostý – jejich názvy už dávno odvál prach. A mně to přišlo líto a říkal jsem si, jak by bylo pěkné, kdyby pod štítkem ulic s názvy nynějšími, byl ještě jeden štítek, a ten by vyjmenovával názvy, které táž ulice mívala v minulosti. Bylo by to – alespoň já jsem o tom přesvědčen – velice poučné čtení, řeklo by nám leccos o pomíjivosti věcí. Se sochami je to stejné. Občas si říkám, jak by bylo hezké, kdyby se sochy nestrhávaly vůbec, ale nechávaly se jako připomínka toho, co bylo. Mistr Jan Hus by si povídal s Mariánským sloupem (proč ostatně ne?), maršál Radecký by se stále ještě projížděl po Malostranském náměstí, nad Vltavou by se na nás díval Stalin (myslím, že by to místo bylo populárnější, než je teď), na Praze 6 by mával usměvavý maršál Koněv, někde by možná mohl stát i Gottwald… Současně by bylo dobré pomníky, kterých si stejně málokdo všímá, otevřít lidové tvořivosti a performancím. Město by ožilo, veřejný prostor by se stal barevnějším. Koneckonců dějiny jsou spíše zmateným panoptikem než nějakou souvislou a dezinfikovanou vyprávěnkou, kterou z nich děláme. A jen tak mimochodem, pokud by tak pražské úřady postupovaly v případě pomníku maršála Koněva, a otevřely jej performancím umělcům (třeba mohly vypsat veřejnou soutěž na jeho aktualizaci), docílily by téhož efektu, který docílily jeho odstraněním. Naštvaly by Rusy – a to možná i víc než přesunem sochy kamsi do lapidária. A o naštvání Rusů pražským úřadům koneckonců šlo, nebo se pletu? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 16:23:09

Dělejte něco!

Přišlo mi teď v čase covinu několik mailů jako tenhle: Haló, pane Martine! Netvoříte třeba něco v dílně? Co udělat tip, co si mohou ze dřeva udělat lidé doma s dětmi? To by leckde mohlo pomoct… Takže – až budete znaveni četbou, tak tipů mám několik. Hledání samorostů v lese, které budou představovat dobré skřítky, chránící zahradu, stačí očistit kus kořene a přiříznout pusu, nos nebo zavrtat oči „na stopkách“ (penáti a larové ve starém Římě). Dřevěný šperk – amulet pro štěstí – do ruky nebo na krk, pro tu svou nej nej... Já sám doporučuji začít tím nejjednodušším tvarem, říkám mu ohlázek, od slova oblázek, ale ten náš bude dřevěný. Ze dřeva se pilkou – i ruční vyřízne přibližný tvar a potom opracuje nožem, nebo obrousí „šmirglem“, postupně. Zrno č. 60, 120, 220… Je možné do ohlázku i přibližně naznačit tvář, někdy stačí jen oči. Jedna či dvě dírky pro provlečení šňůrky na zavěšení na krk. Venku – ohrádka na pískoviště? Písek, když si dítě nehraje, zakrýváme plachtou.  A co nachystat si ukázky dřev, která už dobře známe, zvláště na chalupě... Ořezat nebo obrousit a začít budovat vlastní vzorník dřev. Nebo těžítko na stůl, jako připomínka časů, které jsme ve zdraví přestáli! Kelímek na tužky... Ale nejlepší ze všeho je – domácí loutkové divadlo – kdysi to byla v Čechách úžasná tradice a dnes se takové divadlo dá hrát v krabici od okurek, s loutkami vystřiženými z tvrdého papíru a s nalepenými obrázky z časopisů, nebo namalovanými přímo dětmi – děti vědí, jak vypadá princezna, Honza, drak nebo král – pan otec... Zezadu se na ty „loutky“ nalepí špejle a už to jede! Vodí se shora, to je lepší, nebo zespodu jako javajky, to je složitější... A kulisy – zase poslouží výkresy dětí nebo stránky z časopisu. Loutka může mít i šaty z odstřižků po šití roušek... Různých odstřižků je v domácnostech dost, i na oponu zbude – že by se stahovala motůrkem z autíčka? Točením kličkou? Špejle v železářstvích koupíte i hranaté, ty se líp nalepují. Ale loutku můžete udělat z dřívek, obalů, medvídků či panenek. Fantazii se meze nekladou. A ještě jeden typ nářadí – tip! Hoblík! Nový hoblík můžete koupit dodnes, starší a mnohdy krásné, zdobené a speciální mívají v bazarech. Půjčíme-li ho dětem do ruky, není důležité jen to, aby tenhle starodávný nástroj byl dobře seřízený kvůli síle třísky, kterou bude odebírat, aby želízko bylo ostré, protože dítě nemá potřebnou sílu (o grifu nemluvě), ale důležitý je i výběr hoblovaného dřeva. Aby kluk hoblík utáhl, je lepší dřevo měkčí, a ne úplně vyschlé (lípa, olše, topol, jírovec). Úderem paličkou do zadní části těla hoblíku se uvolní klín, držící želízko v „těle“ a hoblík lze rozebrat. Želízko si můžete u truhláře nechat nabrousit a hoblík seřídit, není to ostuda, každý přece umí něco! Co se dá udělat z hoblin? Pomocí lepidla lze klukům zhotovit kryt na ruku u rukojeti dřevěné šavličky nebo jen kytku na zavěšení na lustr pro maminku. Zvláštností hobliny je, že se stočí do spirály, jejíž tvar objevíte na výpravách do přírody například v ulitě nebo slunečnici, jejíž semínka jsou do tvaru spirály uspořádaná. Hoblík se vždycky pokládá na bok. Stačilo? Když, tak se zeptejte a bude pokračování příště… Dobrá nálada znamená změnit omezení ve výhodu – a i to se učím od dřeva. Vždyť začátek dřeva je konec stromu... {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-15 09:25:03

Demokratka na Trumpově mítinku aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život

Aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život. Před dvěma dny jsem narazil na článek psycholožky Karlyn Borysenko o tom, že jako mnohaletá registrovaná příznivkyně demokratické strany šla na Trumpův mítink a že se odtamtud vrátila se … zajímavými závěry. Včetně toho, že demokrati nemají šanci tyhle volby vyhrát. Článek sice vyšel na menším bočním webu velkého serveru medium.com, ale začal se šířit virálně (v současné době vrátí Google na zadání „trump rally borysenko“ na 90 tisíc výsledků). Přečetl jsem si jej a bylo mi jasné proč. Tak tedy, Karlyn Borysenko a její návštěva Trumpovy akce. Dejme jí slovo. Karlyn Borysenko: Jak jsem šla na Trumpův mítink a zjistila, že demokraté nejsou v roce 2020 připraveni „Když něco publikuji online, obvykle se to týká práce. Doufám, že mi prominete tento výlet stranou, protože si myslím, že my na levici se musíme poctivě podívat do zrcadla a promluvit si upřímně o tom, co se děje. Kdybyste mi před třemi lety řekli, že jednoho dne půjdu na Trumpův mítink, vysmála bych se vám a odpověděla bych, že něco takového se nikdy nestane. Dost možná bych to samé udělala ještě před třemi měsíci. Jak se tedy stalo, že jsem se ocitla v městě Manchester v New Hampshire mezi jedenácti tisíci Trumpovými příznivci? Věřte-nevěřte, začalo to pletením. Asi se vám nezdá, že by zrovna pletení bylo extra politickou aktivitou, ale to by byl omyl. Hodně lidí, kteří pletou, se angažuje v sociální spravedlnosti a rádi mluví o tom, jakou revoluční roli sehrálo pletení v naší kultuře. Jako někdo, kdo plete jenom občas, jsem tomu nikdy nevěnovala zvláštní pozornost. Pletu proto, abych se uvolnila a zapomněla na stresy každodenního života, ne proto, abych se do nich nořila ještě více. Ale pokud máte Instagram a pletete, nedá se tomu uniknout. Začalo to asi před rokem, když gangy bojovníků za sociální spravedlnost začaly pronásledovat každého, kdo se striktně nedržel jejich ideologie. Stohlavé davy šikanovaly a terorizovaly lidi kvůli úplným banalitám. Na jednoho muže se sesypalo tolik agresivních útočníků, že se nervově zhroutil a skončil v nemocnici, kde jej hlídali, aby nespáchal sebevraždu. To nebylo v pořádku a když jsem viděla, kolik žluči dokážou rozlít ti, se kterými jsem stála na stejné politické straně, byl to pro mě otřes. Víte, byla jsem přesně ten typ demokrata, který považoval každého Trumpova voliče za rasistu. Byli to pro mě strašní (a opovrženíhodní) lidé a věnovala jsem hodně úsilí tomu, abych eliminovala jejich hlasy z míst, kde jsem se vyskytovala. Ty, kdo jen opatrně vyjádřili podporu Trumpovi, jsem mazala ze seznamů přátel a blokovala je. Hodně jsem se dívala na MSNBC, byla jsem přesvědčena, že všechno, co dělá, je strašné, že nenávidí každého, kdo není heterosexuální bílý muž, a že na něm není nic dobrého. Ale když jsem uviděla, jaké množství nenávisti vychází od levice v malé komunitě lidí, kteří rádi pletou, začala jsem o všem pochybovat. Začala jsem narušovat svoji bublinu tím, že jsem popřála sluchu hlasům, o kterých jsem si myslela, že se s nimi nemohu shodnout. Chtěla jsem porozumět jejich perspektivě a myslela jsem si, že se mi potvrdí myšlenka, že jsou naplněni nenávistí ke každému, kdo není jako oni. Ukázalo se, že to tak není. Čím více hlasů mimo levici jsem poslouchala, tím více jsem docházela k poznání, že to nejsou špatní lidé. Nebyli to rasisti, nacisti ani zastánci nadřazenosti bílé rasy. Naše názory na společenské a ekonomické otázky se lišily, ale odlišnost názorů ještě neznamená, že vaši oponenti jsou zlí. A dokázali své názory podpořit argumenty, na rozdíl od pokřiku, který jsem slyšela ze své strany politického spektra. Zjistila jsem, nebo spíš znovu zjistila, že existuje hnutí #WalkAway (hnutí bývalých příznivců demokratické strany, pozn. MK). Už jsem o nich slyšela dříve na MSNBC, kde mi řekli, že je to podvod plný ruských robotů. Ale pak jsem začala potkávat skutečné lidi, kteří dříve byli demokraty a rozhodli se odejít, protože už nedokázali snášet způsob jednání levice. Dívala jsem se na setkání, která uspořádali s různými menšinovými komunitami (vše dostupné v plné délce na YouTube) a viděla jsem klidnou, racionální debatu lidí různých ras, původů, orientací a životních zkušeností. Přidala jsem se k jejich facebookové skupině a každý den na mě vyskakovaly příběhy, ve kterých lidé popisovali, proč skončili s Demokratickou stranou. Nebyl to podvod. Ti lidé nejsou ruští roboti. A hlavně, byl to závan svěžího vzduchu. V téhle skupině neexistoval žádný univerzální konsensus – někteří jsou Trumpovi příznivci, jiní ne – ale mluvili spolu a sdíleli svoje názory bez řevu, hněvu a snahy smazat toho druhého ze sítě. To už jsem pochybovala o všem. Kolik falešných příběhů mi „prodali“? Co když druhou stranu vnímám zkresleně? Je opravdu možné, že by půlka země byli rasisti? Není ta nenávist k Trumpovi spíš diagnóza, a nejsem jedním z pacientů? A ta největší otázka zněla takto: opravdu nenávidím Trumpa tak, že bych přála téhle zemi krach jako trest pro něj a pro jeho voliče? O nějakou dobu později přišel čas primárek a New Hampshire je plné politiků, kteří se ucházejí o naše hlasy. Viděla jsem skoro všechny kandidáty za demokraty osobně a skoro u všech zní jejich poselství stejně: hrůza a zkáza, nejenom co se Trumpa a jeho osobních slabin týče, ale s velkým zdůrazněním, že tahle země je příšerně rasistická. Věřím tomu, že v naší zemi máme ještě nedořešené rasové záležitosti. Věřím, že každý by měl mít stejný přístup k příležitostem a že nikdo nemá menší nebo větší hodnotu než někdo jiný. Ale i když tragédie v Charlottesville byla způsobena skutečnými rasisty a nacisty a zastánci nadřazenosti bílé rasy, začala jsem chápat, že tyhle nálepky k většině lidí, kteří podporují Trumpa, nesedí. I přesto jsem váhala, jestli mám jít na jeho mítink. Myslím si, že jeho přístup k věcem není hoden prezidentského úřadu. Jeho Twitter mě vysloveně štve. Nesouhlasím s mnoha jeho politickými kroky. Stejně jsem ho ale chtěla vidět na vlastní oči. Nebudu vám lhát, byla jsem nervózní, a tak jsem začala na známějším území, v živé show MSNBC, která se konala nedaleko od Trumpova mítinku. Rozhodla jsem se, že si vezmu červenou čepici, ale s trochu upraveným nápisem: „Udělejte svobodu slova zase velkou“, což je můj protest proti cancel culture (kultura mazání lidí a rušení akcí, pozn. MK). Dokonce jsem se vyfotila i s moderátorem MSNBC Arim Melberem, jen tak pro legraci. Víte, co je zvláštní? Zrovna tuhle čepici si lidi interpretují úplně jinak. Když jsem ji měla na hlavě mezi levičáky, vykládali si to tak, že útočím na pravici. Mezi pravicí si zase myslí, že tím narážím na levici. Je to docela zajímavá připomínka toho, jak moc naše předsudky hrají roli ve vnímání světa. Na tom natáčení MSNBC jsem prohodila pár slov s různými lidmi a řekla jim nenápadně, že zvažuji návštěvu Trumpova mítinku. Jejich první reakce byl opravdový strach o mé bezpečí. Nikdy předtím jsem od tolika neznámých lidí nedostala tolik upřímně míněných rad, co nemám dělat. Jedna žena mi řekla, že tam se schází jen ta nejhorší spodina. Jiný muž mi řekl, že na Trumpově srazu se stal terčem nějakých svalovců. Ještě jiná žena mi nabídla svůj pepřový sprej. Všem jsem jim řekla, že budu opatrná a že vypadnu, jakmile by se začalo něco dít. Tihle lidé ovšem nevěděli, že nejsou jediní, kdo mají strach. Někteří z mých pravicových přátel online vyjádřili obavy, ale ne proto, že by se báli toho, co provedou účastníci mítinku. Báli se toho, že na účastníky někdo zaútočí! Bylo to jen jeden den poté, co nějaký muž vjel na Floridě autem do stanu, kde republikáni registrovali své příznivce k volbám, a panovala obava, že by se to mohlo stát znovu, nebo že přijedou autobusy s Antifou z Bostonu. Právě tak, jako jsem uklidňovala ty na levici, i pravicovým kamarádům jsem řekla, že se nic dít nebude a že v New Hampshire žádnou Antifu nemáme. Nemůžu ale zapřít, že to ve mně trochu hlodalo. Když se o vaše bezpečí bojí všichni, začnete přemýšlet nad tím, jestli nemají pravdu. Zároveň to pro mě ale byla další motivace jít, protože jsem viděla, že obě strany se vnímají stejně: každá se bojí toho, co je ta druhá zač a čeho všeho je schopná. Kdyby se navzájem mohly aspoň na chvíli vcítit do té druhé, možná by pochopily, že toho neví více, než ví. Hodinu a půl předtím, než se měly otevřít brány, jsem dorazila na místo. Fronta už se táhla skoro dva kilometry od vchodu. Čekání jsem si krátila mluvením s lidmi okolo. Všichni na mě byli milí! Nikdo na mě neútočil, neobtěžoval mě a ani na okamžik jsem se nebála o své bezpečí. Byli to normální lidé ze všech koutů života. Potkala jsem veterány, učitele, živnostníky. Měli radost a těšili se. Jak jsme se tak spolu bavili, prozradila jsem, že jsem demokratka. „Skvělé! Jste vítána!“ Uvnitř panovala atmosféra jako na oslavě. Vlastně to působilo více jako rockový koncert než jako politická akce. Lidé se bavili, někteří tančili na muziku, která hrála z reproduktorů. Nikdy jsem něco takového na politických akcích nezažila. Ani za Obamy roku 2008 to nebylo takové. Dva dny předtím se na tom samém místě konala předvolební akce demokratů, kde jsem byla taky. Kontrast byl ohromný. Za prvé, Trump zaplnil celý stadion k prasknutí. Ačkoliv demokrati měli na místě všechny důležité kandidáty a rozdávali lístky zadarmo, tohle se jim nepodařilo. Trumpovi voliči působili soudržným dojmem. U demokratů publikum bučelo a pískalo na lidi, se kterými nesouhlasilo, a skupinky na sebe křičely navzájem. U Trumpa převažoval optimistický pohled do budoucnosti, demokrati byli depresivní. U Trumpa byli lidi hrdí na to, že jsou Američané. U demokratů se zdůrazňovalo, že naše země je rasistická skrz naskrz. Samozřejmě, Trump se bude vždycky sám předvádět v tom nejlepším světle. Vím, že lže. Dá se to dokázat. Ale síla jeho mítinku nebyla ve faktech a číslech. Byl to sraz lidí, kteří cítili, že někdo za ně bojuje. Najdou se lidi, kteří řeknou: „No jasně, že se tam cítí dobře, vždyť je to sekta.“ Ale myslím si, že to není pravda. Spousta lidí, se kterými jsem mluvila, viděla Trumpa kriticky. Některým se nelíbilo jeho vystupování. Jiní říkali, že by neměl tolik tweetovat. Sektáři svoje vůdce nezpochybňují. Lidé, které jsem tam viděla, nebyli nekritičtí, ale mysleli si, že klady převažují nad zápory. Nemilují ho proto, že by byl dokonalý, ale proto, že věří tomu, že stojí na jejich straně. Když jsem z mítinku odcházela, procházela jsem kolem tisícových zástupů lidí, kteří sledovali dění na stadionu zvenčí na velkých obrazovkách, protože už se nevešli dovnitř. A věděla jsem, že není šance, že by Trump v listopadu prohrál. Absolutně žádná šance. Myslím si, že je úplně jedno, koho demokrati nakonec nominují; Trump s ním vytře podlahu. Pokud mi nevěříte, běžte na jeho mítink a přesvědčte se sami. Nebojte, nic se vám nestane. V demokratických primárkách jsem hlasovala pro Peta Buttigiega. Myslím si, že pro tuto zemi by byl dobrý, a v budoucnu na něj možná ještě přijde řada. Ale přeregistruji se a už nebudu zapsaný volič demokratů, ale nezávislý. Odcházím od strany, u které jsem strávila dvacet let, a posedím si chvíli ve středu. Na obou stranách jsou extrémy, které mi vadí, ale zároveň věřím, že velká většina lidí je v podstatě slušných a chtěli by pro svoji zemi to nejlepší, jenom se neshodnou, jak toho dosáhnout. Ale dokud se navzájem nezačneme vnímat jako lidské bytosti, nedokážeme tu trhlinu zacelit. Odmítám být součástí téhle polarizace. Odmítám nenávidět lidi, které neznám, jen proto, že hlasovali jinak než já. Pokud se má tahle země uzdravit, musíme se zase sblížit, ne se od sebe odtahovat. Myslím, že demokraty čeká v listopadu velké fiasko a myslím, že většina z nich bude naprosto šokována, protože existují v sociálních bublinách, které neodrážejí širší realitu. Doufám, že je to probere a že se dokážou kriticky podívat sami na sebe a zeptat se, jak to, že to dopracovali až sem. Třeba pak začnou poslouchat. Spíš o tom pochybuji, ale doufat můžu vždycky.“ Destruktivní boj o ideologickou čistotu Tolik autorka. Když jsem tento článek nasdílel ještě v anglickém originále na Twitteru, reakce byly různé. Jeden uživatel třeba napsal, že mu to přijde moc pozitivní, jako by to byla propaganda napsaná na objednávku, a začal uvádět příklady toxického chování ze strany republikánů. Článek má určitě trochu naivní tón, ale myslím si, že jako propaganda zamýšlen není. Časem určitě autorka trochu zkoriguje svůj pohled, až potká pár protivných lidí z druhého břehu. Nicméně jeho celkové vyznění na mě působí spíš jako tato scéna ze slavného filmu Shawshank Redemption. Nesmírný pocit úlevy z toho, že jste konečně utekli z místa, které pro vás bylo peklem. I když jste se přitom museli proplazit půlkilometrovou trubkou plnou tekutých sr…, víme Co tím přesně myslím? Autorka naráží na dění v komunitě věnující se pletení, což je něco, o čem jsem svého času psal, ale jinak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Její článek mě přiměl se k tomuto tématu vrátit a prozkoumat jej trochu podrobněji. Vůbec se nedivím, že Karlyn Borysenko tak slaví svůj úspěšný útěk, protože pod náporem aktivistů situace v „pletací“ komunitě vygradovala do naprostého záchvatu maoismu. Tak šíleného, že to před pár týdny velmi kriticky zpracovala BBC. Když už jako progresivci ztratíte sympatie u BBC, je to fakt špatné. Stejně tak vám doporučuji si přečíst článek, který napsal hlavní autor pořadu Gavin Haynes pro server Unherd. Původně jsem toto téma chtěl nějak rozsáhle komentovat sám, ale Haynes to vystihl daleko lépe, než bych dokázal já. Boj o ideologickou čistotu je strašná a destruktivní věc, která už nemá nic společného s morálkou, spravedlností nebo slušností, i když se jimi velmi ráda zaklíná. Blíž má spíš ke stalinským monstrprocesům nebo gilotinovému teroru po francouzské revoluci, včetně toho, že se časem obrací proti svým iniciátorům. Zrovna případ Nathana Taylora, pletaře, který tu věc rozjel, aniž by nejspíš čekal, do jak obludných rozměrů naroste – a kterého také o pár měsíců později důkladně semlela – mi poněkud připomíná nejhorší chvíle dvacátého století. Ovšem sehrané amatérskými herci nedisponujícími skutečnou silou státní moci, jako černá internetová fraška bez reálného popraviště na konci procesu. Doufejme, že tu moc nikdy do rukou nedostanou. Mimochodem, reportér Haynes kontaktoval dvacet nejvíc aktivních šikanujících jedinců s tím, že by rád, aby o své činnosti promluvili do pořadu BBC. Žádný na to nepřistoupil, někteří si jej okamžitě zablokovali. Dobrá zkušenost: nenacházejí-li se tito jedinci zrovna v bezpečí davu, nejsou až tak sebejistí, snad se i trochu bojí. Koneckonců nastolili dost pekelný standard zacházení s jinými lidmi, tudíž musejí někde v koutku duše očekávat, že jednoho dne se pomyslné karmické kolo otočí proti nim. (Tím nechci říci, že bychom jim my ostatní měli dělat to samé!) Tenhle poznatek se může někdy v budoucnosti docela hodit, vyvstane-li v nějakém konkrétním případě nezbytnost, hm, protiofenzivy. Český jazykový prostor je moc malý na to, aby tu vznikly opravdu tisícihlavé šikanující davy, ale pokud se toto dokázalo odehrát i v nepočetné skupině lidí, kteří rádi pletou a dávají své vzory na Instagram, může se to jednou stát i zde. Malý odkaz na závěr: relevantní článek z minulosti, jeden z prvních, který jsem napsal do Neviditelného psa, a na který jsem dodnes vcelku hrdý. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-24 17:17:36

Česká televize odvysílá k výročí 17. listopadu trezorové filmy, dokumenty i zpravodajství v reálném čase

S blížícím se třicetiletým výročím sametové revoluce představuje Česká televize svůj program věnovaný listopadovým událostem i tématu třiceti let svobody. Na obrazovkách se objeví tři desítky premiér hrané nebo dokumentární tvorby. Dokumenty Sametová FAMU, Ročník 89 nebo Jan Potměšil: Nikdy bych neměnil připomenou studenty uměleckých škol, kteří se do protestů a stávek aktivně zapojovali. Reflexi porevolučního vývoje nabídne Robert Sedláček v projektu Soud nad českou cestou. Chybět nebude ani Jakub Železný jako průvodce revoluce v reálném čase v pořadu Dnes před 30 lety. „Těšíme se vysoké důvěře veřejnosti a naše pořady dokáží nabízet i něco víc – takzvanou přidanou hodnotu, která se od televize veřejné služby očekává. Příkladem může být třeba nový listopadový počin Roberta Sedláčka, který za pomoci fiktivního soudního přelíčení reflektuje míru naplnění programového prohlášení Občanského fóra ‚Co chceme‘ z listopadu 89. Připomínka listopadu tak nebude pouhým mementem, pořady zohledňují i aktuální dění a společenskou situaci dneška,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák. Shrnutí uplynulých třiceti let nabídne například dokument o Janu Potměšilovi s podtitulem Nikdy bych neměnil. Nebo režisér Ondřej Kepka, který oslovil své tehdejší spolužáky z divadelní fakulty. V dokumentu Ročník 89 se společně ohlížejí nejen za rokem 1989, zamýšlejí se také nad nadcházejícími svobodnými roky. Třicet let demokracie v České republice Fotograf a režisér Adolf Zika natočil třicetidílný krátkometrážní dokumentární cyklus Sametové stopy. Za každý svobodný rok promluví jedna fotografie od vybraného autora. Hned první díl zavede diváky do Vyšehradské ulice, kde došlo ke střetu studentů s policisty. Prostřednictvím svého snímku přiblíží rok 1989 fotograf Jan Šibík. Jak doplňuje Adolf Zika, je to ale jen jedna ze třiceti ikonických fotografií: „Svým obsahem, významem, ale i přesahem symbolizují fotografie dění, události či náladu ve společnosti daného roku a dohromady pak tvoří v celku jakýsi film o třiceti políčcích. Ten nám pak umožní nahlédnout do naší dávné i nedávné minulosti a skrze vyvolané pocitové paměťové reakce zahájit uvnitř nás proces jakéhosi hodnocení svobodné cesty naší země, ale i vlastních životů.“ Tématu života po sametové revoluci se věnuje i cyklus Třicet svobodných, ve kterém vystupuje Marta Kubišová, Michael Kocáb, Petr Pavel nebo Šimon Pánek. „Snažíme se analyzovat těch třicet svobodných let a hledat mimo jiné odpověď na to, proč ve společnosti panuje značné napětí a nespokojenost. Ještě nikdy v historii se přitom Češi neměli lépe než nyní. Rozdělená společnost ale není českou specialitou, stejným problémům čelí mnoho demokratických zemí. I to je tedy demokracie a svoboda. Náš dokument by měl dokázat, nebo aspoň naznačit, že k tak velké skepsi nemají Češi důvod,“ říká autor námětu a dramaturg Josef Albrecht. Jakub Železný provede diváky zpravodajským pořadem, který připomene za pomoci dvou hodinových speciálů a série zpravodajských vstupů s odborníky i přímými účastníky nejen střet na Národní třídě, ale i generální stávku, která propukla o deset dnů později. „Nabídneme to podstatné, průběh pochodu z Albertova přes Vyšehrad až na Národní třídu. To vše v kontextu doby a s vysvětlením, co tomu dni předcházelo a co následovalo,“ říká moderátor k pořadu Dnes před 30 lety. Významné osobnosti sametu Česká televize nabídne i portréty jednotlivých osobností, jejichž život ovlivnila normalizace a události spojené s koncem nadvlády komunistické strany. Dokument Zorka Ságlová připomene významnou umělkyni, která stála u zrodu land artu v Česku. Mobilizace Luboše Dobrovského zasáhne vyprávěním vedle komunistické totality taky do té nacistické. Životní příběh jedné z nejvýraznějších postav našich společných dějin se Slováky zase představí dokument Strážce paměti Ján Langoš. Televize také odvysílá hodinový portrét Jan Potměšil: Nikdy bych neměnil o herci, jehož stála účast na porevolučním dění téměř život. Režisér Martin Slunečko dokument vystavěl společně s Miloslavem Šmídmajerem ve více rovinách, které se protínají: „Je to neobyčejný příběh herce, bojovníka za svobodu, který na začátku své hvězdné kariéry riskoval vyhazov z DAMU, aktivního spolutvůrce sametové revoluce, účastníka velmi vážné autonehody a člověka, který se popral se svým osudem a na vozíku se vrátil ke své herecké profesi. Další rovinou je samotný příběh sametové revoluce, jak ji vnímal Jan Potměšil a jeho spolužáci z DAMU a další herci.“ Sám hlavní protagonista se objeví také v dokumentu Sametová FAMU. Trezorové filmy i premiéry v kině a v televizi Ve speciálním dvoudenním bloku opráší 24. a 25. listopadu druhý program České televize trezorové snímky jako slavný film Věry Chytilové Sedmikrásky, dlouho zakázaný snímek natočený podle románu Evy Kantůrkové Smuteční slavnost, jeden z nejznámějších filmů Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice nebo fiktivní drama oceněné na festivalu Prix Italia Konec velké epochy. V premiéře se představí film Toman v hlavní roli s Jiřím Macháčkem. Režisér Ondřej Trojan ho rozdělil pro televizi na dvě části (na ČT1 10. a 17. listopadu). V televizi také rozehrají svůj první mistrovský zápas filmoví basketbalisté Filip Březina a Zdeněk Piškula – Zlatý podraz Radima Špačka nabídne ČT1 ve středu 27. listopadu. O celé dva týdny dříve se v kinech představí poprvé snímek Amnestie. „Je to jeden z prvních filmů obracející se k historii, kterou většina z nás pamatuje. Nabízí první variaci na novodobé dějiny a já se na výsledek moc těším,“ říká herečka Aňa Geislerová k akčnímu vztahovému thrilleru, který přinese na plátna největší vzpouru ve vězeňské historii Československa. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2019-10-24 14:55:44

Europoslanci předělali návrh na uvalení zbrojního embarga proti Turecku na dovoz dětí Islámského státu ze Sýrie do EU

O pravdivosti prvorepublikového pořekadla, podle nějž je „telegrafní sloup smrkem, který prošel parlamentem“, se tento týden přesvědčil český europoslanec Ivan David (SPD). V reakci na tureckou invazi do kurdské oblasti Rojava na severu Sýrie předložil jménem frakce Identita a demokracie (ID) návrh rezoluce o zavedení embarga na vývoz zbraní a munice do Turecka a o zastavení plateb z rozpočtu EU Turecku. Europoslanci z ostatních frakcí jeho návrh přepracovali na dovoz dětí bývalých bojovníků Islámského státu do EU a vytvoření koridoru pro příchod džihádistických veteránů do Evropy. Turecké tanky překročily syrskou hranici do Kurdy obývané oblasti Rojava 9. října v půl dvanácté dopoledne našeho času. Shodou okolností ve stejný den od 15 hodin odpoledne začínalo v Bruselu dílčí zasedání Evropského parlamentu. Český europoslanec Ivan David na začátku jednání požádal o zařazení nového bodu „Reakce na tureckou agresi do kurdské oblasti Rojava v severní Sýrii“ s možností předložit k hlasování rezoluci. Diskuse o válce v Sýrii byla umožněna. Proti možnosti předkládat rezoluce a hlasovat o nich se však postavil předseda evropské komise Jean-Cloude Juncker. „Turecko je pro EU příliš důležitým obchodním partnerem, než aby si parlament mohl dovolit hlasovat o nějakých sankcích,“ řekl. Na jeho žádost většina europoslanců o 15 hlasů zamítla možnost hlasovat o rezoluci. Takže poslanci o válce jen planě řečnili. V mezičase použila turecká armáda proti civilistům v kurdském městě Seré Kaniyé fosforové bomby, které jsou mezinárodně zakázané úmluvou o zákazu chemických zbraní. Fotografie dětí popálených fosforovými bombami obletěly celý svět. Lékaři, kteří zraněné děti ošetřovali, jim z popáleného masa odebrali vzorky, které odeslali do laboratoří Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPWC). Po provedení chemické analýzy ústředí OPWC v Haagu koncem minulého týdne potvrdilo, že skutečno došlo k útoku zakázanou fosforovou municí. Dále došlo k mnoha zločinům proti lidskosti ze strany protureckých džihádistických milicí, eufemisticky nazývaných Syrská národní armáda. Nejen brutální vražda kurdské političky Hevrin Chalafové, ale i další vraždy civilistů i zajatých bojovníků a bojovnic YPG a YPJ a hanobení mrtvých, zejména žen. Tento týden začalo ve Štrasburku další plenární zasedání Evropského parlamentu. Frakce ID předložila návrh znovu a písemně. „Návrh ID je jednoduchý. Zavést okamžitě proti Turecku povinné embargo na vývoz zbraní munice a všeho co lze použít pro vedení války. A k tomu ihned zastavit veškeré platby z rozpočtu EU do Turecka,“ představil v pondělí 21. října Ivan David stručně návrh ostatním poslancům. Migrační výpalné EU na financování války Za poslední tři roky poslala EU Turecku devět miliard eur (asi 234 miliard Kč) na péči o uprchlíky. Brusel peníze uvolnil po mohutné migrační vlně, které se v roce 2015 převalila z Turecka do EU. Tehdy Schengenskou hranici nelegálně překročilo více než milion lidí. Značnou část peněz na uprchlíky však Erdoganova vláda defraudovala a použila na vojenský útok do kurdského kantonu Afrín v severní Sýrii, který od roku 2018 okupuje. Těsně před zahájením vojenské invaze do kurdské oblasti Rojava v severní Sýrii turecký prezident Erdogan vznesl na EU požadavek na dalších 32 miliard eur (asi 832 miliard Kč) na zaopatření syrských uprchlíků. A opět pohrozil EU zaplavením migranty. Německý ministr vnitra Horst Seehofer (CSU) mu je při návštěvě Ankary 7. října bez konzultací s ostatními zeměmi slíbil jménem celé EU. Dva dny poté turecké tanky vpadly do Rojavy. Připomínka Mnichova a Paktu Molotov-Ribbentrop Potvrzení informací o fosforovém útoku na civilisty přimělo i ostatní frakce k žádosti o předložení rezoluce jako společného návrhu všech frakcí v EP. Návrh rezoluce o zbrojním embargu a zastavení plateb do Turecka byl ostatními frakcemi v EP vzat za základ společného návrhu rezoluce k situaci v severní Sýrii. Poslanci ostatních frakcí do něj přidávali další body metodou, která připomíná českou pohádku „Jak pejsek a kočička vařili dort“. V úterý 22. října šokovaly řadu europoslanců oznámené výsledky jednání mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem (JR) a tureckým prezidentem Recepem Erdoganem (AKP). Poslanci večer sledovali tiskovou konferenci obou prezidentů na televizích v kancelářích nebo v restauracích. Řadě z nich to připomněla nejtemnější okamžiky jejich národní historie. „To je jako pakt Molotov-Ribbentrop, po němž si naši zemi rozporcovali Hitler a Stalin.,“ řekl v reakci na oznámení, že turecké armádě Rusové umožní zabrat třicetikilometrové pásmo podél hranic obývané Kurdy, polský konzervativní poslanec Zbygniew Kuźmiuk (PiS). Rakouský poslanec Georg Mayer (FPÖ) připomněl anšlus Rakouska v roce 1938. „Už když Turci zabrali Afrín, tak jsem říkal, že to může být začátek další dlouhé velké války. Jako když Hitler zabral Rakousko,“ konstatoval Mayer. Ivan David dodal, že mu to připomíná Mnichov 1938. „Moji předkové taky museli prchat z českého pohraničí, které nás Hitlerovi donutili odevzdat Britové a Francouzi,“ řekl český europoslanec. Kurdové podle něj nyní zažívají během krátké doby dvojí zradu. „Napřed je Turkovi předali Američané. A když se v nejvyšší nouzi obrátili na Asada a Rusy, tak ti jejich území de facto předali Erdoganovi taky. Všechny ty fráze o zachování územní celistvosti Sýrie jsou jen kecy,“ ulevil si Ivan David. Toxický dort bruselských pejsků a kočiček Šok z dohody Putin-Erdogan přiměl některé poslance do společného díla doplnit některé užitečné body. Například zavedení osobních sankcí na tureckého prezidenta Recepa Erdogana, členy jeho vlády a vysoké představitele armády, které předložila komunistická frakce GUE/NFL. Konzervativní frakce přidala návrh na uvalení cel na dovoz zemědělské produkce z Turecka. Jakoukoli využitelnost rezoluce však vzápětí znehodnotilo nově přidané ustanovení z dílny lidovců, podle něhož by „na Turecko uvalené ekonomické sankce neměly poškodit tureckou ekonomiku“. Zelení do textu přispěli odstavcem, podle něhož „by EU neměla zapomínat na děti evropských bojovníků Islámského státu, kterým by mělo být umožněna repatriace ze Sýrie do EU.“ Řada z nich přitom prodělala vojenský a teroristický výcvik, včetně poprav. Socialisté návrh ještě více vylepšili odstavcem, podle nějž by „uprchlíkům, které na dobytá území hodlá přesídlit Turecko, mělo být umožněno emigrovat do EU.“ Velká část z nich jsou váleční veteráni teroristických organizací Islámský stát, An-Nusrá a Al-Kajdá, kteří v Turecku získali azyl před stíháním pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané v Sýrii. A z dobytého území kolem Tal Abyad a Ras al Ain se asi těžko stáhnou, aby přenechali místo skutečným uprchlíkům. Koneckonců tam už vyvěsili svou vlajku, která by klidně mohla být symbolem pro návrat IS. Paskvil, pro který nelze hlasovat Nad výsledkem „společné práce“ všech frakcí, který byl předložen ve středu 23. října večer, řada poslanců z Polska, Maďarska a Rakouska jen nevěřícně kroutila hlavou. „Pro mě jako původního iniciátora návrhu rezoluce je společný návrh nepřijatelný. To, co zbylo z našeho původního návrhu na ekonomické sankce proti Turecku, je příliš málo a příliš pozdě na to, aby to mohlo nějak ovlivnit tragický osud lidí v Rojavě,“ řekl Ivan David po přečtení finální verze. Dodal, že jde požádat, aby byl vyškrtnut ze seznamu předkladatelů, protože pod něčím takovým nechce být podepsán. Stejnou žádost vzápětí vznesli i další východoevropští poslanci z konzervativní frakce. „Jediné, co by v této situaci mohlo pomoci zastavit agresora Turecko, je uvalení totální ekonomické blokády ze strany EU. Tedy zákaz dovozu jakéhokoli zboží z Turecka, zákaz vývozu jakéhokoli zboží – nejen zbraní a munice – do Turecka a zákaz všech plateb z EU do Turecka. Jenže nic takového se nestane. I pouhý povinný zákaz vývozu zbraní a munice do Turecka v Radě blokuje německá vláda. Jakékoli omezení obchodních styků s Tureckem odmítá Evropská komise,“ vysvětlil rozhořčený český europoslanec. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Kdo vládne EU Výsledek společné práce podle něj ukazuje na to, že probruselskými frakcemi – tedy lidovci, socialisty a RENEW jsou blokovány veškeré návrhy na uvalení skutečně účinných ekonomických sankcí proti Turecku. Je tomu tak proto, že nadnárodní korporace jako Philips, Renault, Mercedes či Siemens do Turecka přestěhovaly z Evropy mnoho výrobních kapacit. Zákaz obchodu s Tureckem by jejich investice v této zemi znehodnotil. Přesunutí výroby z EU do Turecka však způsobilo zánik pracovních míst v Evropě a poškozuje ekonomiku EU. Kromě toho však pomáhá Turecku získávat ekonomické zdroje na válku. Řada výrobních továren nadnárodních korporací v Turecku je provozována ve společných podnicích s firmou OYAK, která je v přímé správě turecké armády. Turecká část rozdělovaných dividend jde bez zdanění mimo státní rozpočet rovnou na zbrojení. Evropská komise podle Ivana Davida bude blokovat zavedení skutečně účinných ekonomických sankcí proti Turecku, „dokud turecká armáda nedorazí na předměstí Bruselu“. Řada poslanců soukromě přiznává, že současná geopolitická situace je velmi nebezpečná i pro členské země EU. Mnozí z nich si na základě podnětu svých voličů připomněli dva roky starý projev tureckého prezidenta Erdogana, který na sjezdu své islamistické strany AKP veřejně vyhlásil, že jeho cílem je „Turecko od Vídně po Čínu a od Kavkazu po Saharu“. Evropský parlament momentálně ovládající většina však nedovolí ostatním, aby udělali něco opravdu účinného.

Čas načtení: 2024-02-19 14:20:00

Políček pro Česko od USA? Polsko slaví „double“

Americký prezident Joe Biden nečekaně pozval do Bílého domu zároveň polského prezidenta i premiéra. Připomínka 25 let od vstupu do NATO se však koná bez Česka a Maďarska.

Čas načtení: 2024-02-21 10:38:35

2. výročí války na Ukrajině: Na Svoboďáku online promluví Zelenskyj i Pavel

Brno, 21. února 2024 - V sobotu 24. února v 15:30 hodin se na náměstí Svobody v Brně uskutečnjí shromáždění, které má za cíl vyjádřit podporu Ukrajině v boji za svobodu a demokracii. Setkání je organizováno jako připomínka otevřené invazi Ruska v Ukrajinu, která začala před 2 lety, a válku, kterou Kreml rozpoutal již před 10 lety anexí Krymu. Celý článek...

Čas načtení: 2024-02-23 00:00:00

„Mrtvoly házeli do závějí“. Čečensko si tiše připomíná stalinské deportace

Přesně před osmdesáti lety zahájily jednotky NKVD a sovětské armády rozsáhlou operaci k vysídlení Čečenců a dalších kavkazských národů do odlehlých oblastí Střední Asie, především do Kazachstánu. Připomínka této tragédie je v dnešním Čečensku víc než bolavá. Prezident Ramzan Kadyrov ji nejdřív zcela zakázal a teď neví, jak se k ní pořádně vrátit.

Čas načtení: 2024-02-29 12:59:07

Festival Jarmily Novotné 2024

Na zámku v Litni se chystá připomínka kulatého výročí Jarmily Novotné,... | Liteň - (2024-04-13 00:00:00 - 2024-04-13 00:00:00)

Čas načtení: 2024-03-01 10:10:00

Počet útoků na mobilní zařízení loni výrazně vzrostl

Praha 1. března 2024 (PROTEXT) - Společnost Kaspersky zaznamenala v roce 2023 trvalý nárůst počtu útoků na mobilní zařízení. Ten dosáhl téměř 33,8 milionu, což představuje 50% nárůst oproti předchozímu roku. Nejčastější hrozbou pro mobilní zařízení byl adware, který tvořil 40,8 % všech detekovaných hrozeb.U příležitosti setkání předních představitelů mezinárodního mobilního průmyslu na veletrhu Mobile World Congress v Barceloně zveřejnila společnost Kaspersky každoroční analýzu prostředí mobilních hrozeb, která upozorňuje na rostoucí výskyt mobilních bezpečnostních rizik související s rozvojem škodlivých mobilních nástrojů a technologií. Podle odborníků společnosti je patrný vzestupný trend útoků zaměřených na mobilní zařízení. Jen v roce 2023 se počet těchto útoků vyšplhal na 33,790.599, což představuje výrazný nárůst o téměř 52 % ve srovnání s 22,255.956 útoky zaznamenanými v roce 2022.Nejrozšířenější hrozbou pro mobilní zařízení byl adware – software zobrazující nechtěné (a někdy obtěžující) vyskakovací reklamy –, který tvořil 40,8 % všech zjištěných hrozeb. Pokud jde o bankovní trojské koně, počet instalačních balíčků tohoto typu malwaru klesl na 153.682 poté, co v loňském roce došlo nejprve k prudkém nárůstu, kdy se jejich počet zdvojnásobil. Počet útoků s využitím mobilních bankovních služeb zůstal v tomto období na relativně stejné úrovni.Kyberzločinci často šíří mobilní hrozby prostřednictvím oficiálních i neoficiálních obchodů s aplikacemi. Odborníci společnosti Kaspersky v roce 2023 zaznamenali, že do obchodu Google Play proniklo mnoho škodlivých aplikací. Jedním z nejčastějších typů maskování malwaru byly v tomto období falešné investiční aplikace, které se spoléhaly na taktiku sociálního inženýrství a získávaly od uživatelů osobní údaje, především telefonní čísla a celá jména, která byla později přidána do databází používaných k telefonním podvodům. Dalším převažujícím vektorem zaznamenaných útoků byly škodlivé modifikace aplikací WhatsApp a Telegram určené ke krádeži uživatelských dat."Prudký nárůst aktivity malwaru a riskwaru pro Android v roce 2023 představuje znepokojivý posun po období relativního klidu. Tento nárůst, který ke konci roku dosáhl úrovně připomínající začátek roku 2021, je pro uživatele významnou hrozbou. Je to důrazná připomínka toho, jak je důležité být stále ostražitý a zavádět důkladná bezpečnostní opatření na ochranu před vyvíjejícími se kybernetickými hrozbami," komentuje Anton Kivva, expert na mobilní bezpečnost ve společnosti Kaspersky.Přečtěte si celou zprávu o mobilních hrozbách v roce 2023 na webu Securelist.com. Na ochranu před mobilními hrozbami nabízí společnost Kaspersky následující doporučení:Je bezpečnější stahovat aplikace pouze z oficiálních obchodů, jako jsou Apple App Store, Google Play nebo Amazon Appstore. Aplikace z těchto obchodů sice nemusí být stoprocentně bezpečné, ale alespoň je kontrolují pracovníci obchodu a existuje zde určitý filtrační systém – ne každá aplikace se do těchto obchodů dostane.Zkontrolujte oprávnění aplikací, které používáte, a než aplikaci něco povolíte, dobře si to rozmyslete, zejména pokud jde o riziková oprávnění, týkající se třeba používání služeb zpřístupnění. Například jediné oprávnění, které potřebuje aplikace Baterka pro rozsvícení LED světla fotoaparátu, je oprávnění k používání tohoto světla, a ne samotného fotoaparátu.Spolehlivé bezpečnostní řešení vám pomůže odhalit škodlivé aplikace a adware dříve, než začnou dělat neplechu ve vašem zařízení. Potřebnou ochranu, jako je například Kaspersky Premium, můžete pohodlně získat přímo od mobilních operátorů.Je dobré aktualizovat operační systém a důležité aplikace hned, jakmile jsou příslušné aktualizace k dispozici. Instalací aktualizovaných verzí softwaru lze předejít mnoha bezpečnostním problémům.