EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Téměř sto let staré vile ve Staré Huti u Dobříše vdechli majitelé nový život. Z podkroví vznikla stylová ložnice a zanedbaná zahrada se proměnila v klidné místo pro odpočinek. Projekt se stal natolik úspěšným, že majitelé otevírají dvakrát ročně dveře veřejnosti.
Čas načtení: 2024-09-25 11:40:06
Hradečtí objevují kouzlo graffiti, pořadatelé chtějí víc legálních ploch
Před pár dny sprejeři v Hradci Králové proměnili k nepoznání oba konce mostu u soutoku Labe a Orlice. První ročník akce Spray´n´chill se povedl. Nový barevný vzhled oprýskaným betonovým zdím prostě sluší. Se sprejem si vyhráli umělci i rodiče s dětmi a studenti.
\nČas načtení: 2024-09-25 11:40:00
Hradečtí objevují kouzlo graffiti, pořadatelé chtějí víc legálních ploch
Před pár dny sprejeři v Hradci Králové proměnili k nepoznání oba konce mostu u soutoku Labe a Orlice. První ročník akce Spray´n´chill se povedl. Nový barevný vzhled oprýskaným betonovým zdím prostě sluší. Se sprejem si vyhráli umělci i rodiče s dětmi a studenti.
\nČas načtení: 2024-07-16 06:00:01
Navštívili jsme to, co zbylo z Discolandu Sylvie. Hnízdo neřesti, které vydělávalo milion za noc
Místo, kde se psaly dějiny pražského podsvětí. Tak by se dala popsat nenápadná křižovatka Primátorské a Zenklovy ulice v pražské Libni, kde stál Discoland Sylvie – společné dítě Ivana Jonáka, jeho manželky Ludviky a německého podnikatele Helmuta Hugera. Jonák měl vždy podnikavého ducha – před rokem 1989 pracoval nejdříve jako popelář, díky své vynalézavosti ale sametovou revoluci vítal už jako taxikář za volantem tehdy málokdy vídaného mercedesu. Ze začátku chtěl Ivan Jonák do politiky – na legendární fotce dokonce drží Karlu Krylovi popruh kytary, když hraje zaplněnému Václaváku, rychle však pochopil, že byl stvořen pro úplně jiný druh byznysu. Úspěšné podnikání Výmluvný Jonák dokázal přesvědčit výše zmíněného německého podnikatele Hugera, aby mu půjčil skoro čtyři sta tisíc marek, tedy tehdy těžko uvěřitelných devět milionů korun, na stavbu klubu. Právě v pražské Libni pak vyrostlo něco, co v hlavním městě ani celém Česku nemělo obdoby. Discoland Sylvie nesl jméno po Jonákově nejstarší dceři. A Pražané tenhle klub milovali, nehledě na sociální skupinu, do které se řadili. V Discolandu jste potkali vysoké politiky, áčkové celebrity včetně Karla Gotta, ale i lidi, kvůli kterým byste i za bílého dne přešli na druhou stranu ulice. Rekrutovalo se tu vedení tehdejšího Berdychova gangu, tedy David Berdych a Jaromír Prokop. V jednom domě jste našli všechno. Diskotéku, erotický klub plný lehkých holek, ale i kuchyni, která byla připravená podávat vybrané pochoutky. Klub podle Jonákových slov vydělával i bezmála milion korun za noc. Byly tu koncerty legendárních devadesátkových hvězd, ale odehrávaly se tu i kriminální příběhy, nad kterými zůstává rozum stát. Přímo před klubem se třeba střílelo, když tu neznámý muž spáchal atentát přímo na Jonáka. Tomu však vrah, ač mířil na hlavu, „pouze“ prostřelil čelist, když obdivoval kolegovo nové auto. Bylo to krátce poté, co si měl Jonák objednat vraždu vlastní manželky, za tento čin byl později odsouzen na osmnáct let. Jonák, Mrázek a vražda na každém rohu. Seriál Devadesátky připomíná odvrácenou stranu nové demokracie Číst více Smutný osud Jonáka i Discolandu Zatímco byl „otec“ Discolandu ve vězení, jeho dítěti se nedařilo a budova pomalu chátrala. Mramorový interiér, kvůli kterému při stavbě Jonák uplácel vedoucího blízkého lomu, někdo ukradl, stejně jako ostatní vybavení, které se dalo zpeněžit. Když Jonáka v roce 2014 propustili z vězení, našel dům v Libni v dezolátním stavu a zatížený exekucemi. Proběhla sice snaha o uspořádání brigády na obnovu Discolandu, zlomený Jonák ale neměl dost sil ani prostředků, aby na smutném osudu bývalé diskotéky dokázal něco změnit. Zemřel v roce 2016. Po několika letech změnil Discoland majitele. Koupila jej firma Petra Michovského, podnikatele s nemovitostmi a vlastníka stavební společnosti. Nejdříve budova sloužila jako ubytovna pro dělníky, jakmile se ale vyřídily všechny náležitosti, začala přestavba na bytový dům. Vlastník si však zřejmě roli nového majitele legendární nemovitosti neužívá a na mediální dotazy nereaguje. Nejinak tomu bylo i v případě dotazů redakce Čtidoma.cz. Nezbývalo nám tedy než se na současný stav toho, co zbylo z Discolandu, zajet podívat osobně. Konec Discolandu: Vražda Jonákovy manželky ukázala, komu skutečně patřila gangsterská diskotéka Číst více Dům je k nepoznání Dům, ve kterém se odehrálo mnohé, byste už dnes nepoznali. Z Discolandu se pod taktovkou stavební firmy pomalu stává luxusní bytový dům. Poté, co proběhla částečná demolice, se začíná znova stavět. Tam, kde byl nevzhledný dvorek, rostou garáže, na místě, kde byl spáchán na Jonáka onen podivný atentát, jsou teď buňky pro stavební dělníky. Když jsme s nimi prohodili pár slov, zjistili jsme, že nejsou z Česka a že nemají ani ponětí, že pracují na domě, ve kterém mimo jiné začínali David Berdych a Jaromír Prokop, vůdci jednoho z nejbrutálnějších gangů v naší historii. Z původního domu zbyla jen hrubá kostra, která posloužila jako základ moderní budovy, která na místě vzniká. Když jsme byli u domu před dvěma lety v měsících, kdy místo zpopularizoval seriál České televize Devadesátky, zvenku byla budova téměř beze změny a díky zásahům filmařů by člověk nepoznal, že místo zavřelo už před lety. Za více než dva roky se ale dům změnil k nepoznání a zanedlouho bude hotovo. Čtyřpatrová budova pak bude legendární Sylvii připomínat už jen svou adresou. Na fotografie současného i bývalého stavu se můžete podívat ve fotogalerii. Zdroje: Autorský článek, kniha Ivan Jonák: Sex, Disco, Revoluce! KAM DÁL: Jak jsme nakupovali v Sovětském svazu: Kilo salámu za dva ruble a šampaňské za hubičku
Čas načtení: 2024-09-19 22:00:40
Xiaomi Redmi Note 14 se změní k nepoznání! Jak se vám líbí nový design?
Xiaomi se pochlubilo designem očekávané řady Redmi Note 14 Modely Pro a Pro+ se oproti předchůdcům změnily k nepoznání Dostanou vycentrovaný kamerový modul a zakřivený displej Přesně jak jsme očekávali, Xiaomi začalo na sociálních sítích sdílet další informace týkající se řady Redmi Note 14. Vyhlížené modely střední třídy letos dorazí se zbrusu novým designem, čemuž […] Celý článek si můžete přečíst na Xiaomi Redmi Note 14 se změní k nepoznání! Jak se vám líbí nový design?
Čas načtení: 2025-01-08 16:07:58
Světový youtuber z Košic je zpět. Aby nedlužil 20 tisíc čokolád, proměnil se k nepoznání
Slovensko-americký tvůrce David Dobrik se po třech letech vrátil na YouTube – a vysvětlil, proč v jeho rýsovačce hrály roli čokolády od MrBeasta. Článek Světový youtuber z Košic je zpět. Aby nedlužil 20 tisíc čokolád, proměnil se k nepoznání se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-04-23 16:30:29
OpenAI chce koupit Chrome a nasadit do něj AI. Předěláme ho k nepoznání, tvrdí
Google možná bude muset prodat svůj prohlížeč Chrome Mezi první zájemce se počítá společnost OpenAI stojící za ChatGPT Prozatím ovšem není jisté, zda americké ministerstvo zajde tak daleko Technologický gigant Google má před sebou krušné časy. V nedávné době se dostal do hledáčku amerického ministerstva spravedlnosti, kterému se nelíbí některé jeho praktiky, jenž by mohly zavánět vznikem monopolu. Ministerstvo nyní hledá způsoby, jak Google oslabit, aby k něčemu takovému nedošlo, přičemž mezi nejradikálnější návrhy patří prodej internetového prohlížeče Chrome, který platí za bezkonkurenční jedničku na trhu. Ta zajímavější otázka ale je, kdo by mohl Chrome koupit. Přečtěte si celý článek OpenAI chce koupit Chrome a nasadit do něj AI. Předěláme ho k nepoznání, tvrdí
Čas načtení: 2025-05-21 12:42:36
Wear OS 6 změní vaše hodinky k nepoznání. Tomu říkáme aktualizace se vším všudy
Wear OS 6 přináší největší změny za poslední roky. Vylepšuje design, výdrž baterie i personalizaci a posouvá zážitek z používání na novou úroveň.Přečtěte si celý článek: Wear OS 6 změní vaše hodinky k nepoznání. Tomu říkáme aktualizace se vším všudy
Čas načtení:
4 roky je vzdálená poslední novinka, 6 let nás dělí od jakžtakž aktivního webu a přes 10 roků se to datuje k prvnímu záznamu na webu, který záhadně mluví o novince předchozí. To je spousta let. Za dekádu člověk stihne řadu věcí. Vystudovat střední a získat dva tituly. Oženit se, postavit dům, zasadit strom, zplodit syna, ne nutně v tomto pořadí. Za 10 roků z vás může být zcela jiný člověk, zcela jiné lidi můžete znát vy. Stejně tak vše okolo může být k nepoznání od okolí před deseti lety. Asi se snažím říct, že deset let už je tak dlouhá doba, že si člověk začne zvykat i na život za mřížemi. Leda že by …
Čas načtení: 2014-11-18 21:45:00
Praktický dárek pro každého – kvalitní povlečení
Luxusní povlečení je perlou ložnice a každé postele. Rozzáří celou místnost a dodá šmrnc a glanc. Chcete své blízké obdarovat praktickým dárkem? Obdarovat hlavně kvalitou? Ložní prádlo s originálními a moderními vzory promění postel k nepoznání. Potěšte nejen sebe, ale i svou partnerku, přítele, rod ...
Čas načtení: 2010-02-12 00:00:00
Závěsy patří do moderních domů
Závěsy neodmyslitelně patří do všech oken; nejenže nás ochrání před zvědavými pohledy zvenčí, ale také působí luxusním vzhledem. Moderní závěsy dokáží interiéru dodat punc exkluzivity, originality a tvůrčího designu. Závěsy mají schopnost přeměnit danou místnost téměř k nepoznání, z každého interiér ...
Čas načtení: 2010-12-08 00:00:00
Zoner Photo Studio 13 - Správa a editace po třinácté
Každoročně přináší brněnská společnost Zoner Software novou verzi věhlasného správce a editoru fotografií Zoner Photo Studio. Letos přišla na řadu, řekl bych, pověstná číslice 13, která sice nepřináší žádné zcela inovativní novinky měnící Photo Studio k nepoznání, ale na druhou stranu zlepšuje chod, ...
Čas načtení: 2018-10-23 00:00:00
Unikátní charitativní kalendář Proměny letos už podesáté!
Charitativní kalendář Proměny slaví 10 let existence. Deset exkluzivních kolekcí fotografií, více než sto známých osobností a nezměřitelné množství odhodlání pomoci dobré věci. Letos se na podporu projektů Nadace Archa Chantal spolu s její zakladatelkou Chantal Poullain k nepoznání promění Vica Ker ...
Čas načtení: 2015-10-29 23:45:00
Většina domů je zateplena špatně. Jaké jsou nejčastější chyby?
V posledních letech se česká panelová sídliště i celá řada rodinných či bytových domů proměnily k nepoznání. Je to díky jejich celkové rekonstrukci a v hlavním případě zateplení fasády. Nejčastěji se zateplují právě obvodové zdivo, díky kterým se dělá nová fasáda, která plní nejen funkční vlastnosti ...
Čas načtení: 2014-08-19 22:32:00
Chcete ve svém životě něco změnit? Změna je život a většina z nás by dokázala vyjmenovat řadu věcí, které bychom ve svém životě rádi změnili. Něco se dá změnit jen těžko nebo vůbec, třeba počasí nebo druhý člověk.jiné změny se dají zvládnout snáz. Zdálo by se, že nejednodušší je změnit sebe sama, protože svoje chování máme pod svou vlastní kontrolou. Jenže ono to tak jednoduché není. Změnit sám sebe – méně sladit, naučit se anglicky, omezit cigarety nebo meditovat, to všechno je skvělé, ale tělo i mozek se jakýmkoliv změnám docela účinně brání. Jak na to? Zkusit malé změny. Cvičit půl hodiny každý den, to zní jednoduše, ale ve skutečnosti je to obrovský úkol. Pokud tělesná cvičení nejsou vaším hobby, tak nejspíš selžete. Je to totiž dost významný zásah do vašeho denního režimu a vyžaduje to obrovské množství pevné vůle. A té se nám většinou nedostává. Proto bychom na ni neměli tak spoléhat. Malé změny se dělají snáz než ty velké. Učit se anglicky půl hodiny, to je docela dost. Nejspíš začnu, možná dokonce svůj „plán" přeplním, ale po pár dnech budu mít problém se k učení přinutit. Co když si stanovím jen pět minut. Nebo dokonce dvě minuty. Každý den, ideálně ve stejnou dobu, aby se snáz vytvořil návyk. Teprve když je ten návyk dostatečně pevný, můžeme přidávat další minuty. Bude to trvat déle, ale vytvořený zvyk bude pracovat pro nás: bude to daleko jednodušší a méně náročné na tu nedostatkovou pevnou vůli. Tvořte takové zvyky, které se opakují každý den. Zafixují se snáz než když něco děláte jen dvakrát nebo třikrát týdně. Snažte se splnit svůj „denní úkol" co nejdříve. Například když si dáte předsevzetí, že budete pít každý den sklenici čisté vody, vypijte ji už ráno, po celý zbytek dne budete vědět, že pro tento den už jste si to splnili. Což je daleko lepší pocit, než když pořád myslíte na to, že vám ještě zbývá vypít tu nepříliš chutnou sklenici vody. Ráno jsme také čerstvější a máme více energie – dokonce i když se tak zrovna moc necítíme – takže splnění nějakého malého předsevzetí je jednodušší. Jaké malé změny můžete udělat, aby se váš život změnil k lepšímu? Pít více vody. Začnete jednou sklenicí a za pár měsíců zjistíte, že vám čistá voda začala chutnat. Cvičit. Pár minut nebo půlhodina denně z vás neudělají svalovce ani maratónce, ale přispějí k dobrému zdravotnímu stavu a to je mnohem důležitější než rekordy. Jíst víc ovoce a zeleniny. To bychom měli asi všichni, ale většinou na to zapomínáme. Začněte s jednou mrkví nebo jablkem, po měsíci přidejte další a za půl roku máte jídelníček k nepoznání. Učit se cizí jazyk. Nemusíme mu vždycky věnovat půl hodiny nebo hodinu v kuse. Můžeme si ráno při čištění zubů zopakovat slovíčka, cestou do práce poslouchat texty ve sluchátkách, po příchodu z práce si deset minut číst a večer v reklamních přestávkách se zabývat mluvnicí z učebnice. To všechno jsou malé a krátké zvyky, které se dají postupně zavést a učení se pak stane daleko snadnějším úkolem. Věnovat se své rodině. Spousta lidí má pocit, že by si ti nejbližší zasloužili víc pozornosti, ale jak na to? Najít si krátké chvilky, kdy se věnujete např. svému partnerovi. Pár minut po příchodu z práce nebo při večeři, kdy svou pozornost soustředěně věnujete tomu druhému člověku, se nezdá moc, ale když se to stane každodenním zvykem, tak to dokáže vztah hodně upevnit. Je to mnohem levnější než velká gesta, jako je večeře v luxusní restauraci, romantický výlet do Paříže nebo kytice růží. Změnit sám sebe je těžké, ale je to možné. A je to rozhodně lehčí, než snažit se změnit druhého člověka.
Čas načtení: 2024-02-17 06:00:00
Když make-up čaruje: Tyto ženy daly vizážistce volnou ruku a výsledky jsou dechberoucí
O tom, že správně zvolený make-up dokáže divy, není pochyb. Důkazem je práce talentované Oksany Trunovy, která své klientky mění k nepoznání. Na dechberoucí proměny se podívejte ve fotogalerii.
Čas načtení: 2009-09-07 07:00:00
Preview - World of Warcraft: Cataclysm
Azeroth čeká změna. Velmi rozsáhlá změna. Některé země čeká velkolepý rozkvět či pohasnutí! Mnohé z nich se změní k nepoznání. Blizzard vypustil oficiální informace ohledně nového datadisku k populární MMORPG hře World of Warcraft s názvem World of Warcraft: Cataclysm. Pojďme tedy nahlédnout, co od ...
Čas načtení: 2020-10-23 17:52:17
Proč Marianne pláče a ani já nejsem optimistou
Na minulý článek o Francii mi došlo hodně reakcí, z toho pět z Francie samotné; zdá se, že zaťal do živého. K Francii samotné. Jediný aspoň teoretický způsob, jak současnou situací pohnout mírovými prostředky ve prospěch republiky a republikánských hodnot, by bylo sekularizovat mládež vyrůstající v banlieues. Nakonec člověk může změnit svůj názor na svět, není to barva kůže nebo očí, které jsou dány v okamžiku narození a se kterými nic neuděláte. A odpadlíků je už teď nejspíš více, než si myslíme. Oni mají velmi dobrý důvod se k tomu veřejně nehlásit, takže žijí tak trochu pod hladinou. Jenže: i když je jich skoro určitě více než v roce 2000, mnoho jich nebude. Mapování postojů veřejnosti, které v posledních letech uskutečňuje agentura IFOP, ukazuje velmi špatná čísla, hlavně v mladé generaci do 25 let věku. V poslední zprávě ze září 2020 se uvádí, že 74 procent mladých francouzských muslimů upřednostňuje islám před republikánskými principy, 26 procent jich odmítlo odsoudit vraždu redaktorů Charlie Hebdo a dalších 12 procent sice odsuzuje, ale připustilo, že sdílí některé motivace pachatelů, 41 procent francouzských muslimů bez ohledu na věk by se neúčastnilo minuty ticha za zavražděné redaktory a 25 procent z nich dokonce připustilo, že by takovou ceremonii byli ochotni narušit urážkami. Vesměs jsou to daleko horší čísla než celkové průměry pro francouzské obyvatelstvo jako takové. Myšlenka, že islám je nekompatibilní s hodnotami francouzské společnosti, je pak naprosto běžná. Myslí si to 29 procent všech muslimů, 47 procent mladých muslimů a celých 61 procent nemuslimů. Příkopy jsou tedy pořádně hluboké. Pojem paralelní společnosti sedí na situaci naprosto skvěle. Hloupí Francouzíčci První věc: těch 61 procent Francouzů-nemuslimů, kteří soudí, že islám je neslučitelný s hodnotami francouzské společnosti, je zajímavé číslo – zřetelná většina, a to v zemi, která má významnou muslimskou menšinu už zhruba půl století (od odchodu z Alžírska). Zastavuji se u toho proto, že u nás občas narazíte na takovou pohrdavě-nadřazenou kritiku vedenou po linii “hloupý Čecháček, který nebyl v životě dál než na Jadranu, má iracionální strach z neznámé kultury a nechá se zblbnout populisty”. Výsledky francouzského výzkumu ukazují, že tak jednoduché to zas nebude, i když by si to kazatelé multikulturní utopie přáli. Francouzi, kteří mají ve svém okolí islámské komunity po celý život, taky v oblasti civilizačního soužití žádným velkým optimismem nehýří. Asi jsou to hloupí Francouzíčci, kteří nebyli v životě dál než v Bataclanu, nebo co. (Ostatně – to je asi ten důvod, proč si ex-muslimky Sarah Haider a Ayaan Hirsi Ali ve svých dopisech stěžují na negativní postoj západních liberálů. Vzdělaného ex-muslima opravdu nejde obvinit z toho, že by nevěděl, o čem mluví, a trpěl pouhou iracionální fobií vůči neznámé kultuře. Bez této zástěrky je dalším přirozeným krokem čistá emocionální hostilita vůči někomu, kdo svými námitkami narušuje hezký svatý obrázek sestavený z nedotknutelných ideálů.) Druhá věc: jakákoliv snaha změnit poměry v mladé generaci bude mimořádně obtížná. Tu generaci kolem pětadvaceti už nikdo nezkonvertuje, to už jsou “hotoví lidé”, kteří se moc nemění. “Vyškubnout” z ní jednotlivce, to se možná podaří, ale za cenu nepohodlí a rizika pro ně samotné. Jestliže tři čtvrtiny vašich vrstevníků nadřazují náboženství nad republikánské hodnoty, jak asi budou reagovat na to, že tento postoj opustíte a zařadíte se do sekulární menšiny? V teokraticky naladěných skupinách nemívají sekulární minority zrovna klidný a bezpečný život. Takoví odpadlíci se asi zase budou skrývat, čímž bude jejich působení na ostatní omezené – žádný efekt sněhové koule se nedá čekat. S generací kolem dvanácti let věku by se něco dělat dalo, jenže situace je natolik zanedbaná, že takový úkol je intelektuálním ekvivalentem vylodění v Normandii. S tím rozdílem, že protivník na dobývaném teritoriu je tak desetkrát silnější a podporuje ho i velká část “civilního obyvatelstva”, což v Normandii nebylo. Toto je skoro beznadějný úkol, když každý učitel nasazený na té pomyslné frontě musí počítat s tím, že je v daný okamžik sám a že se mu může kdykoliv stát totéž co Samuelu Patymu, jehož oddělená hlava skončila na chodníku (a na Twitteru, aby každý věděl, co se mu stalo). V tomhle byl boj na normanských plážích jiný, tam se aspoň ti chlapi mohli podporovat navzájem a bránit se stejnými prostředky, jakými na ně bylo útočeno. Spíše si myslím, že přes veškerou rétoriku se Macronovi žádná školní ofenzíva nepodaří. Selhává to právě na zranitelnosti těch učitelů, kteří nemají jak se bránit a musejí být opatrní. (Abychom si rozuměli: já bych si moc přál, aby se ta školní ofenziva povedla, jenom tomu při pohledu na dnešní poměry moc nevěřím. Vůči jednotlivcům může být stát neskutečně mocný i za použití zcela legálních prostředků, vůči početným a uzavřeným komunitám zas tak mocný není.) Bojujeme minulé války Jedna z nepříjemných vlastností, kterými civilizace poškozují sebe sama, je jejich tendence bojovat minulé války, která vede k nepoznání nových vynořujících se hrozeb. Příklad? Kvůli tomu, co se odehrálo v letech 1933-1945, máme dodnes poměrně silnou imunitní reakci na nacismem smrdící ideologie. Kdyby se ne 74 procent, ale třeba “jen” 20 procent etnicky francouzské mládeže v průzkumech veřejného mínění hlásilo k názoru, že jejich bílá kůže jim propůjčuje nadřazenost nad ostatními spoluobčany, dávno by se zbytek společnosti probudil. Neziskovky by křičely, politici by požadovali změnu, v kinech a v televizích by běžely reklamní spoty bojující proti zlu. Na podobný vývoj v jiném kontextu ale nebyla evropská intelektuální vrstva schopna zareagovat. Ještě i teď se část jejích představitelů brání pomalu prosvítajícímu šerednému poznání, že hrůzy Islámského státu nebyly ojedinělým excesem a že se mohou odehrát i na evropské půdě. (Ba dokonce můžou potrefit je samotné osobně.) A snaží se najít všechna možná uklidňující vysvětlení, která by převedla problém do známého zarámování – rasismus, chudoba, diskriminace. I když reálná situace s těmito nepříliš originálními vysvětleními není konzistentní. Hm. Jeden z důvodů, proč vůbec platíme určitý typ vzdělanců, je ten, aby studovali svět, rozuměli mu lépe než průměrná populace a dokázali před nějakým nebezpečným trendem varovat dříve, než dojde k tvrdému nárazu. Ale nevypadá to, že by to moc fungovalo. První, kdo ve Francii spouštěl poplach, byli lidé mimo akademické prostředí, třeba běžní obyvatelé ze čtvrtí, které se rychle zvrhávaly v nebezpečné oblasti. Vzdělanců mezi těmi časnými varujícími bylo málo, dali by se spočítat na prstech a mnohdy působili mimo akademické prostředí (Zemmour, Houllebecq, Camus, Kepel). Proč? Toť těžká otázka. Možná v tom bude hrát roli určitá stádnost moderní akademie. On to zase takový ráj nezávislých osobností není a ti, kteří dělají vlny nějakým špatným směrem, budou narážet na všelijaké problémy, třeba se získáváním grantů. Dříve se elita definovala původem (šlechta, etnikum), dnes si hodně lidí myslí, že ji definují peníze; ale já si myslím, že hlavním definičním znakem západních elit jsou v roce 2020 ty správné názory. Jinak by tolik lidí neexhibovalo na Twitteru či Facebooku. To ovšem svobodě zkoumání a skeptického přemýšlení nikterak nepomáhá. A následky toho, že zavřete mozky do pomyslné klece politických tabu a odrazujete je od toho, přemýšlet mimo rozsah stanovený mřížemi, nejsou jen teoretické. Můžou mít třeba podobu hlavy učitele na pařížském chodníku. Pražské chodníky toho zatím zůstaly ušetřeny, zatím. Co uděláme pro to, aby to tak i zůstalo? Pro začátek můžeme nemlčet, když se někdo pokusí utnout diskusi, nastolit dogma a zavřít kritikům ústa. A to pod jakoukoliv záminkou. Ony se vždycky vybírají záminky, které znějí na první poslech dobře až vznešeně, tím se nenechte zmást. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-08-04 13:10:50
Jazykovědma: Proč se říká „panenko skákavá“?
Od čeho je odvozený název července? Proč říkáme „mírnix týrnix“? Jak kombinovat titul či funkci se jménem? Odkud je slovo „brajgl? Proč se říká „jádro pudla“? A co má Panna Marie společného s panenkou skákavou? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož červencové posty přebíráme. Hmyzí červenec (1. 7.) Tipli byste si, od čeho je odvozený název měsíce červenec? Pokud hádáte, že od červené barvy dozrávajících plodů, je to tak! Možná byste už ale neuhodli, že červená barva je odvozená od hmyzu zvaného červec, ze kterého se dříve získávalo červené barvivo. Zazvoňte na Novákovi, či na Novákovy (2.7.) Máte správně jméno na zvonku? Aneb jak označit příjmením celou rodinu: * Když je v rodině muž, píše se -ovi: Novákovi. * Když jsou v rodině jen ženy, píše se -ovy: Novákovy. * Když použijeme slovo rodina, máme možnosti: rodina Novákových/Novákova (ne Nováková). Humor není nikdy suchý (3. 7.) Víte, že „suchý humor“ je vlastně oxymóron (tj. protimluv)? Slovo humor totiž pochází z latinského hūmor, což označuje vlhkost či tekutinu. Dříve se věřilo, že temperament (tedy i smysl pro humor) je daný prouděním tělesných tekutin (krev, žluč, černá žluč a hlen). Kdy patří čárka před či (7. 7.) Jak na čárku před „nebo“/„či“: * Čárka se nepíše, když se možnosti vzájemně nevylučují: Zavolej nebo napiš (tj. vybrat si můžeš obě možnosti současně). * Čárka se píše, když se možnosti vylučují: Stůj, nebo střelím! Žít, či zemřít? (Tj. vyber si jen jednu možnost.) Co si počít s pozůstatkem duálu (8. 7.) V češtině dříve existoval duál čili dvojné číslo, které označovalo počet právě dva. Jeho zbytky se zachovaly mj. u skloňování číslovky dva: * 2. a 6. pád: dvou (ne dvouch), bez dvou piv, o dvou pivech; * 3. a 7. pád: dvěma (dvěmi, dvouma), dvěma ženám se dvěma dětmi. Slečně doktorce nepište (9. 7.) Jak oslovovat titulem či funkcí vs. jménem: * Titul nekombinujeme se slečna, ale s paní: Vážená paní doktorko/starostko/profesorko (ne Vážená slečno doktorko). * Titul nekombinujeme s příjmením: Vážený pane inženýre/docente/řediteli (ne *Vážený pane inženýre Nováku). Panna Marie skákavá (10. 7.) Proč se říká „panenko skákavá“? Toto vyjádření údivu vzniklo zkomolením názvu obce Skoky u Žlutic, někdejšího poutního místa. Věřící do tamního kostela přicházeli uctívat zázračný obraz Panny Marie Pomocnice ze Skoků, dnešní „panenky skákavé“. Gramatická chyba není pravopisná (13. 7.) Myslíte si, že děláte gramatické chyby? Věřte mi, ty děláte málokdy. Ale pravopisné chyby, to je jiná! * Gramatika: skloňování, časování, slovosled… Gramatické chyby: Korektor rvát si z hlava vlas. * Pravopis: i/y, s/z, mě/mně… Chyby: Korektor si rve vlasi s hlavi. „ Jakoby“ vs. „jako by“ nejen pro jakobíny (14. 7.) *Jakoby píšeme dohromady, pokud lze z věty vypustit a nic se nestane (vycpávkové slovo): Šel jakoby pomalu. * Jako by píšeme zvlášť, pokud nelze vypustit a je součástí podmiňovacího způsobu: Šel pomalu, jako by už nemohl. Tchyně má být na návštěvě krátce (15. 7.) Tchyně může být výzva nejen v životě, ale hlavně v pravopise. Pravidly posvěcená je totiž pouze podoba s krátkým y, tedy tchyně, byť se často setkáváme s chybným tchýně. Pomůcka: jak dlouho chcete, aby se tchyně zdržela na návštěvě? Že krátce? Tak ji nepište dlouze! Přírodní nápoj z koky a koly (16. 7.) Víte, že coca-cola se původně vyráběla z výtažků získaných z koky a koly? * Koka je jihoamerický keř, jehož listy obsahují kokain. * Kola je zase africký strom, jehož plody obsahují kofein. Velmi, řekněme, povzbuzující mix... Výtržnosti s Bruegelem (17. 7.) Máme sice pátek, ale ne že budete večer dělat „brajgl“! Mimochodem tento výraz pro nepořádek či chaos dostal jméno nejspíš podle nizozemského malíře Pietera Bruegela staršího, který proslul svými malbami překypujícími množstvím postav a dějů. Data podle pravidel (20. 7.) Datum je rodu středního. Mužský lze tolerovat jen pro rozlišení dat kalendářních a počítačových. Způsoby zápisu: * 20. 7. 2020 s mezerami * 20.07.2020 bez mezer, ale s nulou u jednociferných číslic * 2020-07-20 sestupně, se spojovníkem a nulami Nadměrně podprůměrný (21. 7.) Nejen čárky zachraňují životy – také znalost cizích termitů. Chci říct termínů! Třeba tyto protikladné řecké předpony: * Hypo- značí pod ve smyslu podprůměrně (např. hypoalergenní produkt). * Hyper- značí nad ve smyslu nadměrně (hypertenze čili vysoký krevní tlak). Jak si vyrobit dvanáctku (22. 7.) Psaní výrazů složených z číslice (např. 12) a slova (např. stupňový): 1. Zapíšu číslici. Skloňuji v duchu, nedopisuji žádnou slabiku ani interpunkci. 2. Zapíšu slovo hned za číslici, bez mezery či spojovníku. 3. Tadá! Mám 12stupňové pivo (čtu: dvanáctistupňové). Faustův pudl (23. 7.) Proč se říká jádro pudla (podstata věci)? Tato fráze pochází z Goethova Fausta. Doktor Faust zaprodal svou duši ďáblu, který si pro ni přišel v podobě černého pudla. Když ďábel odhalil svou identitu, Faust zvolal: Das also war des Pudels Kern! (To tedy bylo jádro pudla!) Na záchod se zachází (24. 7) Povězme si o WC! Zkratka wc pochází z anglického water closet. To je doslova vodní komora či komůrka, čili česky řečeno splachovací záchod. A proč záchod? To je místo, kam se diskrétně zachází; podobně jako podchodem se podchází a přes přechod se přechází. Český dolar (27. 7.) Víte, že jsme dali světu dolar. Pravda, drobnou oklikou. Slovo dolar totiž vychází z německého Thaler, které vzniklo zkrácením z Joachimsthaler. To doslova znamená peníz z údolí sv. Jáchyma, což odkazuje k našemu Jáchymovu, kde se těžilo stříbro pro ražbu těchto mincí. Co děláte na Googlu? (28. 7.) Z pohledu jazyka!: Googlíte, gúglíte, či dokonce gůglíte? * Převzatý pravopis googlit je nejčastější a stylisticky neutrální. * Počeštěný pravopis gúglit s ú je expresivní, ale v pořádku. * Písmeno ů se v cizích slovech nepíše, takže gůglit spíše ne. „Ú“ versus „ů“ (29. 7.) Proč v převzatých slovech píšeme „ú“, a ne „ů“? * Protože „ů“ uprostřed domácích slov označuje, kde byla dříve dvojhláska [uo]. Kroužek nad „u“ je tedy pozůstatek někdejšího [o]. * Cizích slov se hláskové změny v češtině netýkají, proto v nich logicky „ů“ nepíšeme. Zkratkou do zoo? (30. 7.) Zoologické zahradě se hovorově říká zoo. Že je to jasné? Ano, ale: * Zoo je celé slovo, nikoliv zkratka. * Proto píšeme zoo jako každé jiné slovo: malými písmeny, s velkým počátečním písmenem jen na začátku věty. * Pravopis ZOO či Zoo uprostřed věty je chybný. Mluvíme s Němci jakoby nic (31. 7.) Proč říkáme „mírnix týrnix“ ve významu „jakoby nic“? Jednak proto, abychom si jazyk kreativně zpestřili, jednak (nikoliv druhak) proto, že jde o germanismus. Českou verzi jsme si v písmu upravili k nepoznání, německá je poněkud smysluplnější: „mir nichts, dir nichts“. Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-31 19:21:30
Chvála pochybnosti aneb O jedné výhodě naší civilizace, kterou si nesmíme nechat vzít
Nemám-li dobré téma ke zpracování, občas hledám na sociálních sítích, co mě trkne. Tentokrát ani hledání moc dlouho netrvalo. Už nějakou chvíli uvažuji o tom, co napsat k tématu „fact-checkingu“, zaváděného teď Facebookem. Téma pochybování a pravdy je ale daleko širší. K článku mě definitivně popíchla tahle výměna na Twitteru. Předem upozorním, že nechci řešit otázku voleb do Rady ČT, která mi přijde jako absurdní bouře ve sklenici vody. Nikoliv nepodobné té explozi, která svého času provázela třicetikorunové poplatky u lékaře. Televize obecně je pozvolna umírající médium, které za dvacet let buď nebude existovat vůbec, nebo se změní k nepoznání. A v situaci, kdy se v Bruselu diskutuje o mechanismech přerozdělování stamiliard eur, mi tahle konkrétní personální záležitost přijde jako málo významná a zbytečně odvádějící pozornost od něčeho, co bude určovat podobu Evropy na desítky let dopředu. Ale ten princip, o kterém se oba diskutéři baví, ten vůbec banální není. Ten je naopak pro naši další civilizační existenci naprosto zásadní. Tak tedy: chvála pochybnosti. Díl první, protože to začalo být moc dlouhé. Budou i další díly, tohle téma se nedá zredukovat na pár řádků. Jedna z nejhorších věcí, která může nějakou civilizaci potkat, je dogmatismus. Přitom se do něj upadá strašně snadno. Tak snadno, že je žádoucí naopak cíleně kultivovat nějaké mechanismy disentu, aby se vám společnost pozvolna spontánně nesunula po šikmé ploše do pekel. Lidstvo má tendenci do dogmatismu zabředávat co chvíli, a to z mnoha důvodů. Za zmínku stojí minimálně čtyři. První důvod: kulturní univerzálnost. Je nápadné, jak naprosto odlišné společnosti skončily historicky v té samé pasti, začaly-li hledat Jednu Pravdu a potírat Lži Zákeřných Nepřátel. (Protože tyhle dvě věci jsou od sebe stejně neodlučné jako Pat a Mat.) Severní Korea, Islámský stát a münsterská anabaptistická komunita jsou, respektive byly, založeny na různých věroukách, ale dopracovaly to rychle do značně podobného stavu, ke kterému patřilo i znepřátelení si zbytku světa. Zrovna Evropa měla takových epizod ve svých dějinách docela dost. Asi by bylo lépe si připustit, že vůči tomu nejsme imunní, a to ani dnes. Jeden z nejhorších druhů pýchy je ten, kdy si říkáte, že nějaké X se vám rozhodně stát nemůže, protože jste přeci dostatečně vzdělaný, moudrý, poučený z historie atd. Takový stav duševní samolibosti úplně volá po tom, abyste vlezli do stejného problému znova, jen v trochu jiné podobě. Druhý důvod: do mocenských pozic se v disproporční míře dostávají psychopati, pro které zrovna potlačování názorové plurality – ať už jakkoliv líbivě zdůvodněné – představuje jeden z užitečných způsobů, jak se tam zacementovat. To je zase jednou vlastnost celého lidstva, tudíž i Evropy roku 2020. Tohle si zaslouží více detailů, vrátíme se k tomu ve druhém dílu. Třetí důvod: nelze přehlédnout, že ve válečných taženích se historicky občas stávalo, že zvítězila právě ta fanatičtější strana. Takoví první islámští chalífové se vynořili ze zaprášeného, zapomenutého kouta Arábie a dokázali buď oslabit, nebo úplně ovládnout daleko starší a vyspělejší civilizace (Byzantskou říši, předislámskou Persii). Samozřejmě to byla trochu komplexnější událost, ale zrovna ve válkách může být určitá míra dogmatismu a fanatismu spíš výhodou. Výrazně to platilo hlavně v předmoderních dobách, kdy se nebojovalo průmyslovými prostředky. Tyhle už zapomenuté války nás formovaly po celá tisíciletí a dnešní civilizace jsou vesměs právě ty, které se nakonec dokázaly svým nepřátelům nějak ubránit. Těžko tomuhle kolektivnímu duševnímu dědictví uniknout. Všimněte si, jak často i dnes ve veřejné debatě pojem „válka“ padá. I pro situace, kdy se nestřílí. Bohužel to s sebou nese riziko přepnutí k válečné mentalitě, jejíž součástí je i paranoia, co Nepřítel zrovna chystá a kdo jsou jeho posluhovači. Tím neříkám, že se to reálně nikdy neděje; děje, ale mám za to, že „léčba“ je v tomhle případě horší než nemoc. Čtvrtý důvod: nějaká část lidí chce mít „klid na práci“ a moc nepřemýšlet, což je přesně to, co vám dogmatická společnost zajistí. Ve všem je jasno, Emmanuel Goldstein je nepřítel a naše neotřesitelné hodnoty jsou X, Y, Z. Dosaďte si třeba komunismus nebo lidská práva, dogmaticky se dá pojmout úplně cokoliv. Toto je docela pohodlný způsob života pro lidi, kteří jsou duševně líní. Ti mu budou z principu fandit a hlasovat podle toho. Hlavní důvod, proč těmhle trendům vzdorovat, je ten, že dogmatická společnost za svoji zdánlivou stabilitu zaplatí ohromnou cenu. Ona ta zdánlivá stabilita je ve skutečnosti zkostnatění; skutečná stabilita vyžaduje nějakou míru pružnosti. (Zkuste si představit, jak by se vám žilo, kdybyste měli srostlou páteř. Děsivě. To samé platí o ztuhlém cévním řečišti apod.) V praxi se tenhle problém začne projevovat odlivem mozků. Nejkreativnější jedinci, právě těch pár procent lidí, kteří táhnou vývoj světa dopředu, vesměs v takovém prostředí nedokážou prosperovat. Buď nějak přežívají, ale jejich potenciál je nevyužitý, nebo utečou někam, kde mohou volně dýchat. Úplně klasický případ je v tomhle směru nacistické Německo. Hitler získal moc ve státě, který byl na technické i vědecké špici tehdejšího lidstva. Během dvanácti let existence své tisícileté říše to dokázal dokonale prošustrovat, mimo jiné proto, že vědci a jiní vzdělaní lidé před jeho verzí společenské utopie utíkali po tisících. Netýkalo se to jenom Židů, ale i „rasově čistých“ Germánů, jako byl třeba dánský jaderný fyzik Niels Bohr. Bez evropských utečenců s doktoráty by Spojené státy určitě nepostavily první atomovou bombu během několika málo let. Opačný pohyb ale prakticky neexistoval, a to ani ve 30. letech, kdy byl ještě mír. Německo pod hákovým křížem nebylo přitažlivé ani pro vědce, kteří odpovídali příslušnému etnickému profilu, a to jich přitom v Anglii, Americe či Švédsku bylo docela dost. Toto se nejspíš bude opakovat znovu a znovu. Myslím si, že to dožene i Čínu a že právě její ideologické uspořádání je důvodem, proč to soupeření o světový vliv jednoho dne prohraje. Který chytrý a tvůrčí člověk by se chtěl dobrovolně hrbit před aparátem jejich Strany, pokud má nějakou jinou možnost? Moc jich nebude, akademické prostředí Číny je pro lidi ze zbytku světa nepřitažlivé. Jsou věci, které nevyvážíte ani tunou zlata a dokonale vybavenou laboratoří. Tady je přitom dobré si uvědomit, že ti kreativní jedinci jsou zároveň dost často „pošuci“ a že jejich naprostá brilantnost v jednom oboru může být vyvážena naprostým podivínstvím v jiných oblastech života. Isaac Newton strávil mnoho času studiem okultismu, což i jeho současníkům přišlo trochu divné. Johann Wolfgang Goethe byl posedlý teorií barev, kterou považoval za svůj nejdůležitější příspěvek lidstvu. Richard Stallman, jeden z hnacích motorů hnutí za svobodný software a vývojář kompilátoru GCC, se prý chová v osobním styku neuvěřitelně divně a párkrát jsem narazil na tvrzení, že při jídle si vytrhává vlasy z hlavy, dělá z nich kuličky a háže si je do polévky (jeden zdroj). A z Twitteru takového Elona Muska si občas jeden není jistý, jestli mu nehráblo. Nemluvě o tom, že se teď pokusil pojmenovat své novorozené dítě „X Æ A-12 Musk“. No, dost bylo příkladů, ne nadarmo existuje stereotyp šíleného vědce. U umělců je to snad ještě výraznější. Podstatné v tomhle případě je, že pokud ty lidi označíte za heretiky, nepřátele společnosti či pitomce jen proto, že neodpovídají nějakým standardům projevu a chování, přijdete i o ty jejich dobré stránky. A pokud funguje aspoň trochu nějaká svoboda pohybu, tak vám utečou. Výsledky jejich práce sklidí někdo jiný, kdo bude ochoten jim poskytnout prostor k životu. Dost možná to bude nějaký váš konkurent, ne-li nepřítel. A to nutně znamená potřebu tolerovat i existenci pošuků pravých a úplných, kteří ničím produktivní nejsou. Ona se mezi těmi dvěma kategoriemi nedá položit žádná čistá hranice a jsou i jedinci, kteří průběžně přecházejí z jedné strany na druhou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-21 10:44:33
Svoboda jako mávnutí labutích křídel. Poselství o ženách zavlečených do gulagu
Příběh líčící osudy žen odvlečených po druhé světově válce do ruských gulagů napsal slovenský prozaik a novinář Peter Juščák (*1953) už v roce 2014 – letos vyšla kniha A nezapomeň na labutě! (Prostor 2019) v českém překladu Evy Josífkové. Autor už má za sebou řadu čtenářsky oblíbených děl a za sbírku povídek Komu ujede vlak (1986) získal dokonce Cenu Ivana Kraska za nejlepší debut. Autentické výpovědi lidí, kteří zažili na vlastní kůži zatčení a transport do ruských pracovních táborů, zpracoval již ve své publicistické knize Odvlečení (2001, 2011). A právě odtud pochází inspirace k jeho další tvorbě. V tomto případě se rozhodl napsat na dané téma román s jedinou hlavní hrdinkou. Beletrie pojednávající o životě lidí, kteří byli bez jasných důkazů po rychlých vojenských soudech odvlečeni do gulagů, nepochybně slibuje zajímavou četbu. Nicméně čtenář, který drží v ruce knihu Petra Juščáka, by si měl uvědomit, že čte vyprávění poskládané ze skutečných výpovědí lidí, kteří prošli pracovními tábory. Silný příběh mladé slovenské matky Ireny Kalaschové, která se za naprosto absurdních okolností ocitne na ruském Dálném východě, tedy nenese jen uměleckou hodnotu, nýbrž i poselství o tom, jak to v táborech opravdu vypadalo. Tomu je přizpůsoben i charakter vyprávění. Hlavní hrdinka Irena se stává jakýmsi průvodcem, který čtenáře provádí po táboře, v němž žije. Skrze příběhy svých přátel však líčí i situaci v jiných gulazích nebo život svobodného obyvatelstva v této oblasti. Autor se snaží o navození kýžené atmosféry nejen pochmurným zobrazením prostředí, ale i bohatými ruským lexikem, především ruskými nadávkami, které zaznívají z úst dozorců. Nejde přitom jen o to, zobrazit nevinné vězně na jedné straně a zlé dozorce na straně druhé. Autor se naopak od jednoduchého černobílého konceptu distancuje a ve své knize problematizuje i otázku mentality dozorců. Nejvýrazněji tu figuruje příběh příliš kruté Parasky, kterou formovala nejen ruská vlast, ale i její nešťastné mládí. Dozorci tu mají povětšinou velké plány, budují světlé zítřky, a jsou přesvědčeni o tom, že jim svěřené zlodějky a špionky je třeba opravdu napravit. Jedině pak se budou moci podílet na budování velké socialistické vlasti. Ukazuje se ale, že i oni jsou jen obyčejní lidé s mnohými slabostmi. Stejný důraz klade vypravěč i na vykreslení psychologie hlavní hrdinky a jejích přítelkyň. Každá z nich prochází v době svého věznění jakousi vnitřní proměnou a po návratu domů čelí podobným problémům jako tzv. ztracená generace, tedy účastníci 1. světové války. I tyto vězněné ženy zpřetrhaly, ač ne úmyslně, všechny vazby s běžným životem i se svým domovem. Po smrti Stalina a propuštění všech vězňů z pracovních táborů bylo jasné, že doma na ně už nečeká stejný život, jaký vedli předtím. Budou mít problém navázat tam, kde skončili, a někteří se ani nebudou mít kam vrátit. Jejich partneři si našli jinou ženu, změnili se k nepoznání, nebo jednoduše zemřeli. Tuto krutou pravdu si ale ženy uvědomují až ve chvíli, kdy se vrací domů. Přesto hraje v Juščákově knize výraznou roli naděje. Celé dílo je protkáno leitmotivem v podobě ptactva, především pak labutí. Symbolizují volnost, nespoutanost, a jsou tedy pro vězněné a trýzněné ženy známkou naděje v jejich bezútěšné situaci. Vězenkyně se snaží zachovat si alespoň kousek lidské důstojnosti, a kromě pozorování labutí (v některých případech i hraní si na ně) či snění o domově a volnosti k tomu využívají i pěvecký sbor. Jeho vedoucí jej dokonce považuje za jakousi pomstu vůči trýznitelům. Próza Petera Juščáka je bezpochyby řemeslně dobře zvládnuta. Vyprávění je dynamizováno napínavými scénami i nevšedními událostmi, které čtenáře zneklidňují, a zároveň je protkáno popisy místní nehostinné krajiny. Ty nemají za úkol pouze zachytit podobu přírody na Dálném východě, ale účinně rovněž zpomalují děj v napínavých okamžicích. A efektivní je i samotný konec příběhu, který je koncipován jako výpověď muže, který vzpomíná na shledání se svou matkou. Přeložila Eva Josífková, nakladatelství Prostor, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 400 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-06 08:07:08
Veřejnou figurou byl pan G. jen krátkou dobu, a určitě ne dobrovolně. Jako první tajemník velvyslanectví NDR v Budapešti dostal za úkol přesvědčovat uprchlíky pomocí letáčků a slibů k návratu. Protože uprchlíci nepřicházeli k velvyslanectví, měl svoji kancelář v kempinkovém přívěsu v improvizovaném stanovém městečku v Zugligetu. Pan G. tam strávil týden, částečně mu jeho krajané nadávali, ignorovali ho, nebo se mu posmívali. Většinou měl zatažené záclony. Groteskní obrázek, zachycený v nesčetných reportážích z těchto dnů napjatého čekání. Zatímco západní tiskové agentury psaly denně o „bezprostředně blížícím se otevření hranice“, nedělo se na samotném místě skoro nic, co by už nebylo dříve obsáhle popsáno: rozhodnost převážně mladých lidí z NDR, pokusy o útěk přes zelenou hranici, opatrné pragmatické odchylování se Maďarska od pravidel hry východního bloku. V souhře zpravodajství z Maďarska a jeho vnímání v NDR se upevňoval dojem možného konkrétního východiska. A tento dojem opět podněcoval stále více mladých lidí k tomu, aby vyrazili do Budapešti, kde stoupal tlak, aniž by se měnil stav věcí. Pan G. se tak přechodně dostal do světla reflektorů více než padesáti televizních týmů z celého světa jako výplň v kronice změn v roce 1989. Novinářský potulný cirkus doprovázel velké události i před třiceti lety. Přinejmenším stejně početní jako kamerové týmy, i když méně nápadní, byli ten den fotoreportéři a další členové novinářské družiny v Budapešti, kde maďarský ministr zahraničních věcí Gyula Horn oznámil 10. září 1989 otevření hranice. Tehdy složili svoje stany nejenom uprchlíci z NDR, ale také stovky novinářů. Maďarsko si bylo v té době už jisté svým politickým prostorem, a tak tuto zprávu dokázalo mediálně účinně zinscenovat. Vystoupení Horna bylo přenášeno do stanového městečka na velkou obrazovku, kterou k tomu účelu instalovali. Když byly v květnu 89 demontovány první hraniční zábrany s Rakouskem, režim se omezil na relativně stydlivé oznámení. Pro mezinárodní televizní týmy byla část železné opony znovu postavena a každý si mohl vzít kousek ostnatého drátu. V posledním zářijovém týdnu 89 se tvrdé jádro východoevropských zpravodajů shromáždilo v Praze, kde přistála nová uprchlická vlna z NDR. Před jejich očima se proměnila barokní zahrada německého velvyslanectví v okamžiku v přeplněný stanový tábor. Až do 30. září, kdy Hans-Dietrich Genscher z balkónu velvyslanectví oznámil možnost vycestování, byly na místě také „special envoys“ se svými přenosovými vozy. Tím byl dán mechanismus, který dokumentoval rozpad východního bloku pro západní publikum na rozhodujících momentech. Technické předpoklady – noviny, rozhlas a televize, tehdy tři média s pevnými termíny vycházení a vysílacími časy – dávala tomuto procesu rozpadu přehledný rámec. Zhruba půl roku, mezi květnem a říjnem 1989, bylo zpravodajství o východním bloku propojeno se zprávami o uprchlících z NDR. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Frankfurter Allgemeine Zeitung měl v té době dva východoevropské korespondenty se sídlem ve Vídni. Viktor Meier byl uznávaným expertem na Balkán a doplňovala ho autorka těchto řádků. Pod její oblast spadaly Československo, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Jugoslávie. Byl to do značné míry strnulý svět. Se stařeckými vedoucími figurami a malým vlastním významem, politicky a ekonomicky závislý na Sovětském svazu. Historická a kulturní komplexnost byla až k nepoznání převážena ideologií. Proč Frankfurter Allgemeine Zeitung za těchto podmínek zřídil nové místo zpravodaje, a navíc ho obsadil začínající novinářkou, která navíc neovládala ani jeden z jazyků této oblasti? Vydavatel hospodářské části FAZ Jürgen Jeske viděl ve východním bloku počínaje rokem 1986 oblast, která se mocenskou změnou v Kremlu, glasností a perestrojkou dostává pod povrchem do pohybu. Zkušení novináři tehdy usilovali o prestižnější pozice a mladí novináři se zkušenostmi o východní Evropě prostě nebyli. Ostatní vydavatelé FAZ sice nebyli tak úplně přesvědčeni o nápadu kolegy Jeskeho, ale nechali ho pracovat. První setkání ve Vídni vedla k vystřízlivění, počínaje Spolkem zahraničního tisku. Kolegové západních médií, převážně starší pánové, byli mazaní všemi mastmi studené války. Psali už zprávy o maďarském povstání v roce 1956 a o potlačení pražského jara v roce 1968. Za ty roky byli s několika málo výjimkami poznamenáni k Východu vztahem lásky a nenávisti. Jednotlivé režimy sice znali ve všech jejich projevech, ale současně získali zkušenost, že tyto jejich speciální znalosti mimo Vídeň, včetně vlastních redakcí, nikoho moc nezajímají. Proto málo cestovali a rešerše omezovali jen na čtení rakouských a východoevropských tiskových agentur, a tak se točili v kruhu. Novinářští kolegové z východní Evropy vděčili za svoje vyslání do Vídně nejen novinářské kvalifikaci, a tak mladou korespondentku přijímali s podezřením. Podobné to bylo při nezbytných návštěvách jednotlivých velvyslanectví, kde byla akreditace spojena se zdvořilostními termíny u tiskových tajemníků. Bez víza žádný vjezd, bez předchozího obsáhlého rozhovoru k plánovaným článkům a partnerům pro rozhovor žádné vízum. Překvapivě nekomplikovaná byla akreditace v Bulharsku, kde jsem dostala spontánně trvalé vízum. Tento náznak svobody tisku byl ale spojen s důvěrou v kontrolní mechanismy režimu. Účinnou výspou ve Vídni byl mladý, inteligentní a v Moskvě vystudovaný muž. Pro akreditované novináře platila nepsaná povinnost k pravidelným rozhovorům s tímto „kolegou“, který se nemusel namáhat s předstíráním novinářského zájmu o světové dění. Na místě v Bulharsku pak byl vystřídán podobně kompetentním „tlumočníkem“. Bulharská propaganda pro zahraničí se tak mohla spoléhat na podivuhodně dobře vyškolené spolupracovníky. Ovládali nejméně jeden západní jazyk bez akcentu, ale navíc se dokázali chováním přizpůsobit perfektně cizinci ze země, kterého provázeli. Dalo se skoro zapomenout, že to byli bulharští funkcionáři. Ostatně to bylo cílem. Pro každou zemi platila zvláštní pravidla. V Rumunsku se dostal zpravodaj FAZ na černou listinu kvůli dobře informovanému zpravodajství. Až do pádu Ceausescuova režimu nedostával vstupní vízum. Čas od času rumunští diplomaté zkoušeli štěstí, zda by byla mladá kolegyně zainteresována na exkluzívní poznávací cestě. To ale bylo z principiálních důvodů nemožné. Albánie byla v mnoha ohledech zvláštní případ. Politicky a kulturně zcela izolovaná, stalinistická kmenová společnost s paranoidními rysy. Západním novinářům se ale tamní funkcionáři ukazovali jako srdečně otevření. Vnější kontakty byly tak řídké, že oficiálně přidělení průvodci a tlumočníci překypovali zvědavostí. Nejenom v Československu ukazovala tajná policie demonstrativně svoji přítomnost. To se týkalo samozřejmě domů, ve kterých žili disidenti. Před nimi stála stráž, ale také setkání s oficiálními partnery pro rozhovory, kterých se zúčastnili výše postavení spolupracovníci státní bezpečnosti. Jak sarkasticky konstatoval jeden americký kolega, jako novinář si byl v Praze jistý před obyčejnými zločinci. Den předtím byl na policejní stanici oznámit, že mu někdo propíchl pneumatiky u auta. Když policista zapsal jeho osobní údaje, rozpačitě mu sdělil, že pokud to nepochopí jako určitý signál, nemůže kriminální policie v tomto speciálním případě nic podniknout, Mezi akreditací a článkem byly ještě další, dnes už těžko představitelné překážky. Hoteloví portýři stáli na vrcholu efektivně fungujícího nedostatkového hospodářství. Bez podplacení žádný pokoj – i v hotelích, které byly oficiálně provozovány mezinárodními řetězci. Akreditovaní Syřané a Iráčané, o kterých se nevědělo, co vlastně pod pláštíkem novinařiny dělají, už před rokem 1989 aktivně působili na černém trhu. Pro západní korespondenty to bylo příliš riskantní. Drahým zbožím byly také mezinárodní telefonní linky. Pokud aktuálnost neumožňovala počkat až do návratu do Vídně, bylo třeba linku zaplatit hotovými penězi. Jiná cesta, jak dostat zprávy do redakce, a tím ke čtenářům, neexistovala. Institucionalizovaná nesvoboda s ležérním pracovním tempem vytvářela čas pro přemýšlení a dodatečné otázky. Nutila k tomu dívat se pozorně, číst mezi řádky a vypěstovat si schopnost úsudku, která nebyla na Západě potřebná. I to zdánlivě vedlejší mohlo být příznačné. Jako pan G. z kempinkového přívěsu, který se po otevření hranic vrátil do Zugligetu, aby se rozloučil s farářem. Byrokrat a současně člověk v mezní situaci. Vzpomínka tiskového mluvčího Adamcovy vlády Miroslava Pavla na Jacqueline Hénardovou Jacqueline Hénardová pracovala v roce 1989 jako východoevropská zpravodajka významného německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. A tak jsme se také seznámili. Doprovázela premiéra Adamce při jeho návštěvě Rakouska v květnu 1989. V přestávce mezi jednáním jsem vyšel na Ballhausplatz před sídlo kancléřství, abych se nadýchal trochu čerstvého vzduchu, a tam jsme se náhodou potkali. Jako správná novinářka mne hned začala zpovídat k situaci v Československu. Moc chuti k diskusi jsem neměl, byl jsem trochu unavený. Už si nevzpomínám, o čem všem jsme se bavili. Jednu její otázku si ale pamatuji dodnes. Dovedete si představit, že po Václavském náměstí budou jezdit bílé Rolls-Roycey a vy v nich nebudete sedět? Chtěla tím vyjádřit blížící se politické a ekonomické změny, které se nevyhnou ani Československu. A samozřejmě můj další osud. Stejně, jako se ptala, tak jsem i odpověděl: Rolls-Royce není moje oblíbená značka. {/mprestriction}
Čas načtení: 2024-02-14 17:30:00
Ve třetí a závěrečné sérii o životě jedné z nejdiskutovanějších zpěvaček se tvůrci zaměří hlavně na vztah Ivety Bartošové k synovi Arturovi. Třináct let po odchodu od Ladislava Štaidla se Ivetin svět změnil k nepoznání. Její alba se neprodávají jako dřív, ale ona naivně věří, že zase bude zpívat.