Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-21 12:43:00

Když kolabují brankáři. V Ostravě je moc teplo, dva už skončili v nemocnici

Extrémní horko a těžké podmínky na hokej. Chlazení a vzduchotechnika v Ostravar Aréně sice jedou na plné obrátky, ale hokejisté i tak bojují s vysokými teplotami. Pro hráče v poli nepříjemnost, pro brankáře extrémní zátěž. Dva už skončili totálně vyšťavení v nemocnici. Doktoři museli zpátky na nohy dostávat infuzemi Tomáše Fučíka z polského týmu a Lotyše Kristerse Gudlevskise. Ten vypotil sedm kilogramů, do nemocnice ho odváželi hned po nájezdech proti Slovensku.

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-21 06:46:00

Nesmějte se nám, máte podobný problém jako my, říká slovenský politik. Co udělá Fico, až se vrátí?

Co se to na Slovensku děje? Jsme extrémní případ, ale podobný problém mají skoro všechny země Západu, tedy i vy, Češi, říká Martin Poliačik. To je slovenský politik a analytik, kterého v českých médiích neuvidíte, ale jeho pohled na Slovensko a na...

Čas načtení: 2024-06-04 09:00:01

Pět dětí a žena zemřely po žhářském útoku. Policie je bezradná, snad pomůže odměna

„Můj život už nikdy nebude jako dřív. Doufám, že z mé výzvy vzejde něco dobrého a konečně budu moci vše uzavřít,“ řekl Abdul Shakoor. Rodina se probudila v ranních hodinách 15. října 2012 do hustého černého kouře. Poté, co nemohl dostat rodinu do bezpečí, vyskočil doktor Shakoor z okna, aby našel někoho, kdo by mu pomohl. Nadýchal se kouře, hasiči mu následně museli fyzicky zabránit v návratu do objektu, aby zachránil své blízké. Jeho manželka doktorka Sabah Usmani, synové Muneeb (9) a Rayyan (6) a dcera Hira (12) zemřeli přímo v domě v Harlow. Život syna Sohaiba (11) a dcery Maheen (3) vyprchal v nemocnici. Policie případ řeší jako vraždu, s největší pravděpodobností za útokem stálo i to, že rodina pocházela z Pákistánu. Na Slovensku byla mafie a stát jedna ruka, o bossovi Černákovi byl natočen film Číst více Viděli bělocha, ozval se anonym V souvislosti s požárem bylo zatčeno celkem sedm lidí, ale nikdo nebyl nikdy obviněn. Podle policie svědkové viděli bělocha kolem dvaceti let, jak z inkriminované oblasti odjíždí na kole. Nepřihlásil se, detektivové po něm pátrali marně. Z domu také zmizel notebook doktora Shakoora. Brašna na něj se našla pohozená blízko domu. Proto policie pracovala i s verzí, že mohlo jít o „normální“ loupež, která se pachateli vymkla z rukou. Na druhou stranu pákistánský původ rodiny by v takovém případě byl až příliš velkou náhodou. Tím spíš že se podle všeho v komunitě, ve které rodina žila, často odehrávaly spory. Rasistické urážky přitom nebyly výjimkou. Policisté také krátce po požáru našli v místním supermarketu lístek, který o události informoval a popisoval některé neznámé detaily. Dalším vodítkem mohl být anonym, který se ozval na policejní stanici. Ani tato stopa ale nakonec k vrahům nevedla. Odměna oznámená panem Shakoorem je tak možná poslední šance, jak někoho přesvědčit, aby na vrahy ukázal prstem nebo alespoň pomohl policii s některými zatím neznámými fakty. Někteří lidé jsou však skeptičtí. Také Česko má podobný útok V České republice bohužel také máme s podobným druhem útoku zkušenost. Skupinka sympatizantů extrémní pravice zaútočila na dům ve Vítkově na Opavsku krátce před půlnocí z 18. na 19. dubna 2009. Ukrajinci pomáhají české ekonomice a přispívají do státního rozpočtu. Co na to Tomio Okamura? Číst více Tři muži v maskách hodili do oken domu každý jednu zápalnou láhev naplněnou benzinem a ujeli. Při požáru téměř přišla o život tehdy ani ne dvouletá Natálka. V nemocnici strávila osm měsíců. Přišla o tři prsty na rukou a má doživotní následky, stále musí chodit na různé operace. Z hořícího pekla tenkrát s menšími zraněními vyvázli matka holčičky Anna Siváková i její partner Pavel Kudrik. Celkem bylo v budově osm lidí. Ze čtyř mužů odsouzených za útok (tři pachatelé a komplic, který řídil) na romskou rodinu byli v loňském roce dva propuštěni na podmínku. Zdroje: bbc.com, essex.police.uk, ceskatelevize.cz KAM DÁL: Tajemná smrt trampů v Hřensku nebyla nikdy vyřešena. Stopy vedly k pohraniční stráži.

Čas načtení: 2024-06-08 10:20:04

V Rakousku padaly až 6 cm kroupy

Včerejší bouřky byly v naší oblasti zvláště nebezpečné. V rakouském Štýrsku se poprvé v sezóně objevilo místní i extrémní krupobití o velikosti až 6 cm. Včerejšek byl ve naší oblasti ve znamení silných supercelárních bouří. Podmínky přály vzniku supercel, přičemž několik supercel jsme zaznamenali i na Slovensku. Zatímco supercelární bouřky přinesly na Slovensko krupobití o […]

Čas načtení: 2024-08-21 15:33:00

15:33 Studio ČT24

Témata: Výročí sovětské okupace 21. 8. 1968 na Slovensku (živý vstup); Extrémní sucho na Sicílii[online]

Čas načtení: 2024-09-16 08:46:52

Povodňová vlna se řítí na polskou Vratislav, v Rakousku přetékají hráze

Extrémní deště způsobily povodně kromě Česka také v Rakousku, Rumunsku a Polsku, kde je situace kritická především v Dolnoslezském vojvodství na jihu země. Poplach vyhlásilo město Opole, na kulminaci Odry se připravuje Vratislav. Ve Varšavě v pondělí mimořádně zasedne vláda. V Dolním Rakousku se čekají srážky až do poloviny týdne, hrozí zhroucení hrází, varovala hejtmanka. Dopravní problémy hlásí Vídeň. Na Slovensku je nejhorší situace na Dunaji.

Čas načtení: 2024-09-16 11:48:00

Střed Evropy se dále potýká s povodněmi. Polsko a Rakousko hlásí další oběti

Deštivé počasí provázené ničivými záplavami dál sužuje země střední a východní Evropy, kde dosud podle předběžných zpráv přišlo o život 15 lidí. Jako kritickou a dramatickou v pondělí označila situaci v Dolních Rakousích jejich hejtmanka. Z tohoto regionu na severovýchodě Rakouska jsou hlášeni další mrtví. Zřejmě pět lidských životů si dosud vyžádaly povodně v Polsku, kde je nejhorší situace u hranic s Českem. Šest mrtvých je v Rumunsku. Na Slovensku dále stouply hladiny Dunaje i Moravy. V Česku policie potvrdila jednu oběť, dalších sedm lidí se ale pohřešuje. V noci na pondělí v ČR nejvíce pršelo v Krkonoších, které extrémní srážky zasáhly už o víkendu.

Čas načtení: 2025-04-01 00:06:00

Česko se obává slintavky a kulhavky, opatření se zpřísňují. Šance na zavlečení nemoci do země se zvyšuje

Čeští chovatelé se obávají nákazy slintavkou a kulhavkou (SLAK), která se rychle šíří na Slovensku. Nákaza představuje extrémní nebezpečí pro zvířata, protože nemoc je vysoce nakažlivá a rychle se šíří. České úřady zavedly mnohá opatření proti zavlečení nákazy do země a od úterý se ještě zpřísňují. Zavádí se preventivní testování mléka v Jihomoravském kraji, a SVS zakázala v chovech ovcí, koz, skotu a prasat návštěvy lidí, kteří zvířatům upravují paznehty a stříhají vlnu, protože představují…

Čas načtení: 2024-07-10 22:33:00

Doogee představuje telefon V Max Plus 5G s extrémní odolností a výdrží baterie

Nový telefon Doogee V Max Plus 5G uživatelům nabídne extrémní odolnost, dlouhou výdrž baterie s kapacitou 22 000 mAh a bohaté specifikace včetně 200Mpx fotoaparátu a nočního vidění. Vysoká odolnost  Tak jako všechna odolná zařízení [...] Článek Doogee představuje telefon V Max Plus 5G s extrémní odolností a výdrží baterie se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-09-13 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: V Česku hrozí extrémní srážky a povodně (živé vstupy); Počasí v následujících dnech; V Česku hrozí extrémní srážky a povodně (živý vstup z Prahy); V Česku hrozí extrémní srážky a povodně; Příprava malých vodních děl na povodeň; Brífink po jednání Ústředního krizového štábu (živě); V Česku hrozí extrémní srážky a povodně- Velká voda - situace v obcích v Jeseníkách; V Česku hrozí extrémní srážky a povodně (názor klimatologa); Krajské volby 2024: Zlínský kraj[online]

Čas načtení: 2019-10-02 13:40:47

Jacques Chirac chránil Francii před krajní pravicí

Zesnulý francouzský prezident měl rád staré civilizace i pivo, posvětil konání obří přehlídky české kultury ve Francii, choval obdiv k V. Havlovi, odmítl připojit se k útoku na Irák, podporoval zrušení trestu smrti, legalizaci interrupcí. Stal se idolem Francie. O Jacquesovi Chirakovi by šlo napsat desítky stránek. Byl barvitou, originální postavou, v životech Francouzů byl jakožto politik všudypřítomný čtyřicet let, denně ho slyšeli nebo viděli v televizi. Zastával všechny vyšší politické funkce, dvanáct let byl prezidentem, osmnáct starostou Paříže. S jeho odchodem odchází i část životů a politických bojů několika generací, Francie Evropy rozdělené napůl, Francie, která ještě příliš nevěděla o globalizaci. Za svého života byl jednou nahoře, jednou dole, po odchodu z politiky se stal nejoblíbenějším z bývalých prezidentů. V Čechách bychom k němu těžko hledali obdobu. Sám jsem se s ním několikrát potkal, a ještě častěji s jeho ženou Bernadettou. Haló, tady Chirac Jeho popularita je dána zřejmě tím, že se v něm každý Francouz nějak našel, že v něm viděl ztělesnění jeho země a Francouzů se všemi jejich protiklady a slabostmi. Racionalitou i emocemi, fanfarónstvím i pokorou. Prezident je pro Francouze víc než politikem, čímsi jako inkarnací její historie, ducha a národa. Trochu monarchou. Základem jeho popularity byla určitě jeho vřelost a bezprostřednost. Bylo na něm vidět, že měl rád lidi, rád se míchal do davu a tiskl ruce, s občany mluvil přirozeným jazykem. Byl pověstný tím, že občas zatelefonoval obyčejným lidem. „Haló, tady Jacques Chirac,“ ozvalo se ze sluchátka zkoprnělému občanovi. Samozřejmě že to bylo součástí budování jeho image, ale vycházelo to z jeho osobního založení, z toho, co ho bavilo, nebyl to jednoduchý populismus ani vykalkulovaná taktika poradců. Francouzi měli pocit, že ho důvěrně znají, jeho i jeho rodinu. Brali ho vážně i se mu smáli. Věděli, že jedna jeho dcera byla celý život hospitalizovaná, žádný bulvár toho ale nikdy nezneužil. Jako politik byl tvrdým hráčem, za mocí šel bez skrupulí a dokonale ovládal mechaniku moci. Neváhal slibovat, co pak někdy nedodržel. Zároveň měl ale pevné zásady a ty v rozhodujících chvílích prosadil i proti váhajícímu okolí. Jako premiér podpořil v 70. letech ministryni Simone Veilovou prosadit v parlamentu po desítkách hodin bojů právo na interrupce, byl zásadově a jako jeden z mála poslanců pravice proti trestu smrti. Když ho volby přinutily k soužití se socialistickým premiérem, chovali se oba přísně státnicky a navenek do zahraničí mluvili jedním hlasem. Bylo by nemyslitelné, aby prezident říkal v cizině něco jiného než vláda, na tom stojí francouzský systém. Nesmlouvavý odpor vůči Le Penovi i Le Penové Celý život byl rezolutně proti krajní pravici, potíral ji jak mohl, nikdy jí nedovolil vstoupit do parlamentu. Le Pen a jeho Národní fronta pro něj byli symbolem toho nejtemnějšího, co Francie mohla ve své historii vygenerovat: pozůstatků fašismu, kolaborace s nacisty, nechuti k Židům, rasismu, násilnictví, demagogie a zároveň myšlenkové sterility. Jeho nechuť k extrémní pravici se projevila i dnes v den jeho oficiálního pohřbu. Zúčastnili se ho všichni francouzští politikové, nikoli však Marine Le Penová. Chirakova rodina jí dala najevo, že by její přítomnost nebyla vítaná. Chirac byl v odmítání krajní pravice kategorický a ze svého přesvědčení nikdy neuhnul. Nebyl v tom v táboře klasické pravice samozřejmě jediný, ale nesmýšleli tam tak zdaleka všichni. Tak jako všechny mainstreamové středo-pravice v Evropě, i Chirakovo Sdružení pro republiku RPR (později je reorganizoval na UMP) stále řešilo, jak se stavět k extrémní pravice. Průchodnost mezi oběma silami, středopravicí a Le Penem, nebyla zdaleka jen teoretickou otázkou. Pro některé byla odpověď jasná, vycházela z morálky, extrémní pravice nemá ve slušné společnosti co dělat. Takhle silně to vnímali hlavně ti, pro něž byla francouzská kolaborující krajní pravice za války reálnou vzpomínkou. Některým z pravého křídla RPR nebyly Le Penovy teze ale proti mysli či jim příliš nevadily, a byli nakloněni k volebním ústupkům a výměnám. I generální tajemník strany RPR v roce 1998 prohlásil, že Le Penova Národní fronta „by se měla stát součástí zítřejší pravice.“ Je Chirakovou velkou zásluhou, že v tomto ohledu byl nesmlouvavý. Byl proti taktickému vyjednávání s Národní frontou i kdyby to mělo přinést křeslo starosty nebo zastupitele. A byl také proti ideovému přejímání tezí a formulací Le Penovy strany, i když si někteří politici jeho tábora mysleli, že tím vezmou Le Penovi vítr z plachet. Silně vnímal riziko, že by to znamenalo legitimizovat myšlenky extrému a zároveň se kontaminovat extrémní rétorikou o všudypřítomných nepřátelích a nenávistí. Proto když se Jean-Marie Le Pen v roce 2002 překvapivě dostal do druhého kola proti Chirakovi, ten s ním odmítl debatovat v televizi. „S netolerancí a nenávistí se nediskutuje,“ řekl tenkrát. Podobně se zachoval v mezinárodním měřítku vůči Rakousku. Když tam lidovci přibrali do vlády Haiderovy Svobodné, Chirac byl hlavním architektem sanitárního kordonu, který kolem Rakouska povstal v Evropské unii. Sociálně vnímavá pravicovost Chirac byl politikem pravicové Francie, té, co má peníze a co rozhoduje. Zároveň ale pravice, která je daleko víc pragmatická než ideologická, která vnímá svět, v němž žije a reaguje na něj a koriguje svoje východiska. Pravice dost vnímavé k sociálním situacím. Byl hodně ovlivněn de Gaullem, jeho straně se dlouho říkalo neogaullistická. Nebyl žádným ideologem, postupoval pragmaticky a zároveň měl sociální vnímavost. Jeho strana Sdružení pro republiku si v tom byla podobná s CDU, ovšem bez jakéhokoli katolického nádechu a při přísném oddělení církve od státu. A naopak vzdálená britským konzervativcům nebo ODS. Souviselo to jistě i se Chirakovou povahou. Rád se pohyboval mezi lidmi, rád jim tiskl ruce a mluvil s nimi na ulici a na tržištích, rád si užíval života. A nechal druhé žít, nepoučoval je ideologiemi a nestrašil je domnělými nepřáteli. Na začátku svého politického života byl výrazným ekonomickým liberálem. S výkonem reálné politiky ale tuhle ideologickou jednoznačnost opouštěl. Prezidentské volby vyhrál díky sloganu o „sociální fraktuře“, kterou je třeba ve Francii odstranit. Naslouchal hlasu rozumu a vnímal, jak se svět mění a co potřebuje. Třeba v roce 2005 prosadil, aby státy G8 odpustily dluhy osmnácti nejchudším zemím světa, což představovalo 40 miliard dolarů. A ke konci svého života se hodně angažoval ve věci klimatu a ekologických změn. „Hoří nám dům a my se díváme jinam,“ prohlásil na summitu o Zemi v roce 2002 v Johannesburgu. To neměl tušení, že se objeví Greta Thunbergová. Bez předpojatosti vnímal, co jsou největší problémy jeho země a světa. A přes jeho zdánlivou lidovost ho lákaly jiné civilizace a kultury, byl velkým znalcem starého japonského umění a fanouškem sumo. Jako své dědictví nechal v Paříži vybudovat Muzeum prvotních umění. Nepřipojil se k invazi do Iráku Ve vztazích Francie vůči světu a Evropě byl Chirac typickým gaullistou. To jest architektem francouzské autonomie. Za mlada byl odpůrcem evropské integrace, později na ní výrazně pracoval, ale vždy s důrazem na samostatnost francouzského rozhodování uvnitř Unie, nebyl zastáncem federalizace. Uvědomoval si však nutnost a blahodárnost integrovaného evropského kontinentu vůči ostatním částem světa. Francie je velkou mocností, dodnes pátou ekonomikou světa, stálým členem Rady bezpečnosti, zemí s nejpočetnější diplomacií hned po USA, má vlastní atomové zbraně. Na tomto pozadí byla Chirakova strategie jasná: bezpodmínečná přináležitost k Západu, ale samostatnost v rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Výrazným projevem téhle politiky bylo, když se v roce 2003 odmítl připojit k americké invazi do Iráku. Bylo to překvapivé, politické i vojenské špičky Francie tenkrát nechtěly vyvolat dojem, že se distancují od USA, a byly připraveny k zásahu. Tanky francouzských jednotek už byly natřeny pískovou barvou, do OSN se připravoval v tom smyslu projev. Chirac ale došel k přesvědčení (díky zřejmě kvalitním informacím od svých zpravodajských služeb), že Husajn nemá zbraně hromadného ničení a nepředstavuje hlavní hrozbu terorismu, a že se Američané mýlí. Když se mu nepodařilo přesvědčit o tom Bushe, do konfliktu nešel. Obával se zároveň, aby útok na jednu islámskou zemi, byť to byl tenkrát sekulární Irák, nevedl k semknutí všech muslimských zemí proti Západu. Navíc Francie už tenkrát tvrdila, že hlavním nebezpečím atomového vyzbrojování v regionu je Irán. Obojí se později potvrdilo. V USA si tenkrát vysloužil od konzervativců bouři kritiky, ministr Rumsfeld později kontroval tím, že Evropu rozdělil na „starou“ zakládajících členů EU, rozuměj slabou, upadající, a „novou“. Osm zemí tehdy podepsalo výzvu podporující Bushe. Včetně Václava Havla, byť to zřejmě neudělal s lehkým srdcem a jen dva dny před koncem svého mandátu. To zase vedlo u Chiraka k nešťastnému zkratkovitému vyjádření, že některé země „propásly příležitost mlčet“. Obří přehlídka české kultury ve Francii 2002 Jak vnímal Chirac Čechy? Za jeho časů Praha vstupovala do Evropské unie, Paříž v tom měla jedno z rozhodujících slov. Chirac měl velkou úctu k Václavu Havlovi, několikrát se setkali, za jejich prezidentování proběhla v roce 2002 ve Francii obří půlroční přehlídka české kultury, kterou jsem měl tu čest spoluvytvářet, a jaká se už nikdy nikde potom neopakovala: velké výstavy, stovky koncertů, opery, dvoudenní konference o TGM v Paříži, návštěvy politiků. Naopak rétorika Václava Klause, který mu při oficiální návštěvě vysvětloval, jak má vypadat kapitalismus a jak má eliminovat nezaměstnanost, ho zaskočila. Výjimečný vztah měla k Čechům Chirakova žena Bernadette, originální žena, bývalá studentka politologie, sama celoživotní politička na regionální úrovni. Přijela do Prahy těsně po listopadu 89 uvidět zblízka entuziasmus změn a založila tu hned nadaci Nový most, jejímž cílem mělo být propojovat dvě části do té doby rozdělené Evropy. A později po léta udělovala mladým českým lékařům stipendia, jež jim umožnila pracovat s největšími kapacitami francouzských klinik.

Čas načtení: 2025-03-27 08:25:00

Středeční večer pro Extrémní proměny a seriál Hrdina

Sledovanost pořadů Extrémní proměny a Hrdina je ve středu po 20:00 v divácké skupině starší 15 let vyrovnaná. V 15-54 ale vítězí s náskokem Extrémní proměny.

Čas načtení: 2018-09-14 10:00:15

Asphalt 9: Legends – arkádové závodní hry pro Android mají nového krále

Série Asphalt stála u vzniku arkádových závodních her na Androidu a dlouhé roky se drží na samotné špičce tohoto žánru. V pořadí devátý díl série s názvem Asphalt 9: Legends přitom nebude žádnou výjimkou. Přečtěte si herní recenzi a pak se pusťte do hraní! Závodní hry ze série Asphalt patří společně se závodními hrami ze série Real […] Příspěvek Asphalt 9: Legends – arkádové závodní hry pro Android mají nového krále pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: (Nová hra) Závodní hra Nitro Nation vás provede světem rychlých kol a tuningu CSR Racing – automobilová závodní hra pro Android inspirovaná populárním Drag Racingem Asphalt 8: Airborne – Podrobná recenze a první dojmy z nové závodní hry pro Android Asphalt Xtreme – extrémní arkádové závody džípů a bugin (Nová hra) Panáčci z crash testů v závodní arkádové hře Small&Furious jsou prostě kouzelní!

Čas načtení: 2024-08-13 14:25:19

200Mpx foťák a 120W nabíjení jen za 8 tisíc. Xiaomi má do neděle extrémní slevy

Extrémní výprodej u Mobil Pohotovosti se kvapem blíží do svého finále. Už jen do neděle pořídíte ty nejoblíbenější smartphony Xiaomi a Poco za pořádně nízké ceny. Přečtěte si celý článek 200Mpx foťák a 120W nabíjení jen za 8 tisíc. Xiaomi má do neděle extrémní slevy

Čas načtení: 2024-09-11 10:38:35

Situace je vážná: Povodně jsou nevyhnutelné, vodohospodáři už vypouštějí přehrady

Oblast střední Evropy se připravuje na extrémní povodně, které mohou patřit mezi nejhorší v posledních letech. Meteorologové z Česka i Německa varují před hrozícími nebezpečnými srážkami, které jsou téměř jisté. Vodohospodáři se již připravují na kritickou situaci a zahájili vypouštění přehrad, aby zvládli přicházející přívaly vody. Tlaková níže a extrémní srážky Předpovědi ukazují, že extrémní […]

Čas načtení: 2024-11-01 10:14:12

Tomášova cesta za lepším životem: Jak zhubl 125 kilogramů a překonal sám sebe

Tomáš, účastník pořadu Extrémní proměny, prošel neuvěřitelnou změnou. Schodil 125 kilogramů a nyní, po náročné cestě a plastické operaci, se těší z nového života. Jeho příběh dokazuje, že i ty největší překážky lze překonat s odhodláním a tvrdou prací. 1. Extrémní obezita jako životní hrozba Tomášovi bylo teprve 34 let, ale extrémní obezita mu znemožňovala […]

Čas načtení: 2024-11-05 06:30:33

Realme GT 7 Pro: extrémní výkon, dlouhá výdrž a nejjasnější displej široko daleko

Na světě je další vlajkový smartphone poháněný čipsetem Qualcomm Snapdragon 8 Elite Do svého top modelu GT 7 Pro jej nasadila značka Realme Představená novinka nezaujme pouze výkonem, ale i v dalších oblastech Těšte se na obrovskou výdrž, rekordně jasný displej nebo odolnost proti tlakové vodě Konglomerát BBK Electronics, pod který spadají značky Oppo, Vivo, OnePlus a Realme, se rozhodl zaplavit svět novými vlajkovými smartphony. Čínský gigant si jejich uvedení naplánoval hezky postupně – před třemi týdny jsme se dočkali smartphonu Vivo X200 Pro, před dvěma týdny přišel Oppo Find X8 Pro a minulý týden se odehrála premiéra OnePlus 13. Nyní přišla řada i značku Realme, která na trh posílá svůj nabušený smartphone GT 7 Pro. Přečtěte si celý článek Realme GT 7 Pro: extrémní výkon, dlouhá výdrž a nejjasnější displej široko daleko

Čas načtení: 2025-02-06 15:00:00

Extrémní proměny míří na TV Nova do středečního prime-time

Středeční hlavní vysílací čas obsadí po 20. hodině od začátku března na TV Nova nový formát s názvem Extrémní proměny.

Čas načtení: 2025-02-28 10:50:00

Nova od 5. března zařadí dokureality Extrémní proměny

Dvanáct středečních večerů zaujme od středy 5. března na TV Nova dokureality Extrémní proměny. Sleduje snahu obézních lidí změnit svůj životní styl.

Čas načtení: 2025-03-05 05:00:00

První díl dokureality Extrémní proměny už dnes: Tomáše (43) jeho 231 kil uvěznilo v bytě!

Pohybuje se na hranici života a smrti! Bývalého kuchaře Tomáše (43) z Ostravy jeho extrémní obezita uvěznila v bytě, odkud téměř nevychází a celé dny tráví na gauči obklopen jídlem. Neuvěřitelných 231 kilo ničí život nejenom jemu, ale celé jeho rodině. V prvním díle dokureality Extrémní proměny, která startuje na obrazovkách TV Nova dnes od 20.20, uvidíte, zda se Tomášův život podaří změnit.

Čas načtení: 2025-03-06 08:30:00

Extrémní proměny zahájily jako středeční vítěz, poté Hrdina

Uvedení nové dokureality Extrémní proměny se stalo nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 ve všech hlavních diváckých skupinách. Následoval premiérový díl seriálu Hrdina.

Čas načtení: 2025-03-13 08:30:00

Na čele středečního večera Extrémní proměny, poté Hrdina

Nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 zůstávají i po druhém uvedení Extrémní proměny. Ve skupině 15+ následuje s menším odstupem seriál Hrdina. Ve skupině 15-54 je rozdíl mezi nimi výraznější.

Čas načtení: 2025-04-10 09:45:00

Na čelo středečního večera se dostaly Extrémní proměny

Nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 se dostala ve všech hlavních diváckých skupinách reality Extrémní proměny.

Čas načtení: 2025-04-17 09:35:00

Extrémní proměny se staly středeční večerní jedničkou

Nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 ve všech hlavních diváckých skupinách byly Extrémní proměny.

Čas načtení: 2025-04-24 10:05:00

Jedničkou středečního večera jsou Extrémní proměny

Nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 ve skupině starší 15 let se ve všech hlavních diváckých kategoriích stal pořad Extrémní proměny.

Čas načtení: 2025-05-08 10:05:00

Extrémní proměny se vrátily na čelo středečního večera

Nejsledovanějším pořadem středečního večera po 20:00 se staly Extrémní proměny. Následoval s menším odstupem druhý díl seriálu Parťák na baterky.

Čas načtení: 2025-05-21 15:00:00

Trenér z Extrémních proměn o obezitě Čechů: Je to jako epidemie se vším všudy

Pod jeho dohledem shodil obézní muž až 100 kilo. Dalším lidem změnil před televizními kamerami život. Je obezita českým strašákem a hrozí její epidemie? Proč přibývá dětí, které se nehýbou? A kdy je hubnutí zdravé? Nejen na to v Epicentru odpovídal Martin Košťál, sportovec, moderátor a především kondiční trenér pořadu Extrémní proměny na TV Nova.

Čas načtení: 2025-05-22 05:00:00

Trenér Extrémních proměn o hubnutí: Ledničku nepřetrénujete. A jak Tomáš shodil metrák?

Hubnutí je proces, který si musíte nastavit v hlavě. Bez toho to prostě nejde, říká trenér Martin Košťál, kterého proslavil pořad televize Nova, Extremní proměny. Zdravá strava pohyb, základ na cestě k úspěchu. Co je ale víc? Co převažuje? Jak vypočítat kalorický deficit? Nejen na to odpovídal ve studiu Epicentra.