Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-10-01 17:48:16

Stanice Český rozhlas Pohoda zahájila vysílání

V pátek 1. října v 11 hodin odstartovalo vysílání digitální stanice nejen pro seniorní posluchače Český rozhlas Pohoda. Nová stanice nabízí to nejlepší z produkce Českého rozhlasu s využitím archivních pořadů regionálních stanic a Dvojky. Hlasy stanice jsou herci Dana Syslová a Tomáš Töpfer. Český rozhlas Pohoda nabídne posluchačům příběhy osobností, rozhovory s hosty, četby, rozhlasové hry, zábavné pořady, populárně-naučné magazíny a hudební evergreeny z 50., 60. a 70. let minulého století. Své místo budou mít ve vysílání také zprávy, předpověď počasí a servisní rubriky. Stanici nejen pro starší generaci naladí posluchači v DAB+, na internetu, v mobilní aplikaci mujRozhlas nebo v televizní síti DVB-T2. „Spuštěním nové stanice Český rozhlas dále podporuje rozvoj digitálního rozhlasového vysílání DAB+. Těším se, že ČRo Pohoda zúročí bohatý archiv Českého rozhlasu. Věřím, že nová stanice bude hezkým dárkem pro naše nejvěrnější posluchače a že si svým programem získá i nové publikum,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Nedílnou součástí programu stanice Český rozhlas Pohoda je také živé vysílání. Od pondělí do pátku od 8:00 do 9:00 připraví Pohodové ráno posluchače na nový den. Dalším živým pořadem ve všední dny od 11:00 bude magazín zajímavostí z domova i ze světa Kolotoč. Živý kontakt s posluchači pak moderátoři naváží i v pořadech Písničky od srdce a Noční linka. „Český rozhlas Pohoda je určen zejména pro naše nejstarší a nejvěrnější posluchače vyznávající tradiční hodnoty, kteří tráví většinu času doma. Při poslechu stanice Pohoda by se měli cítit v příjemné společnosti, být v klidu a pohodě, mít dobrou náladu a navodit si hezké životní vzpomínky,“ doplnil ředitel Regionálního vysílání Českého rozhlasu a garant stanice Jan Menger. Posluchače stanice Český rozhlas Pohoda, která nabízí kombinaci živého vysílání a archivních pořadů, budou za mikrofonem provázet moderátoři Václav Žmolík, Tomáš Voženílek, Václav Kuba, Lukáš Bárczay, Jana Chládková, Martina Hynková Vrbová nebo Jitka Lukešová. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-16 13:01:55

Literární vyhlídky (16. až 22. září)

V tomto týdnu se s literárními pozvánkami i díky několika knižním veletrhům a festivalům v čele se Světem knihy Plzeň roztrhl příslovečný pytel. Kromě bohaté nabídky jejich programů stojí za pozornost i možnost dalších setkání s několika zahraničními, popřípadě v Čechách dlouhodobě nepřítomnými autory a autorkami, jako je Anna Cima, Antonio G. Iturbe, Kamil Bałuk nebo Eškol Nevo. Ochuzeni nebudete ani o tradiční (audio)knižní tipy.   POZVÁNKY 17. 9. Praha / Do české metropole přijela až z dalekého Tokia Anna Cima, japanoložka a autorka cenami ověnčeného románového debutu Probudím se na Šibuji (Cena Jiřího Ortena, Magnesia Litera pro Objev roku, Cena Česká kniha). V 18 hodin proběhne ve Sloupovém sále na adrese Sněmovní 7 její autorské čtení doprovázené autogramiádou.  Ostrava / Od 20 hodin nabídne Absintový klub Les další literární pořad Jakuba Chrobáka z cyklu Na posedu, jehož hostem bude tentokrát básník, prozaik a pořadatel literárních akcí Josef Straka. Řeč bude o čtení, jeho pořádání i smyslu, o psychologii i o těch divokých šílených, ale též krásných devadesátkách. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena spisovatelka, překladatelka a ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě Markéta Hejkalová. Po autorském čtení bude následovat beseda, věnovaná mimo jiné rozdílům mezi psaním a překládáním.   18. 9. Praha / Od 18.30 nabídne Institut Cervantes v Praze setkání se španělským spisovatelem Antoniem G. Iturbem (nedávný rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE), jehož úspěšné romány Osvětimská knihovnice a K otevřenému nebi vyšly i česky. Debaty moderované Markem Tomanem se dále zúčastní autorův vydavatel Filip Tomáš (nakladatelství Akropolis) a překladatel druhého z výše uvedených děl Štěpán Zajac. Praha / V 19 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční další večer z cyklu Slova mají křídla. Pozvání přijali písničkář a filozof Jan Vodňanský, spisovatel Ota Kars (mimo jiné autor knihy o Tomáši Holém nebo prózy Spratci) a básník Vladimír Stibor, akci moderují Dušan Spáčil a Lubor Falteisek. Bratislava / V 19 hodin se v Městském divadle P. O. Hviezdoslava bude konat slavnostní předávání prestižních slovenských literárních cen Anasoft litera 2019. Přímý přenos z vyhlašování bude vysílat Rádio Devín.   19. 9. Praha / Od 15.45 do 19.00 proběhnou v knihkupectví Luxor na Hlavním nádraží besedy a autogramiády autorů a autorek, s nimiž se budete moci letos setkat v rámci literárního festivalu Čtení ve vlaku (16. až 19. září, www.ctenivevlaku.cz). Těšit se můžete kupříkladu na Emila Hakla, Marka Šindelku, Josefa Formánka, Lidmilu Kábrtovou či Františka Kotletu (rozhovor s posledně jmenovaným autorem naleznete ZDE). Hradec Králové / V 16 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové spisovatelka Alena Mornštajnová, autorka čtyř románů a jedné dětské knihy, která v současnosti patří k nejčtenějším českým autorkám. Po besedě věnované mimo jiné procesu její tvorby nebo dosud poslednímu románu Tiché roky (Host 2019) bude následovat autogramiáda. Praha / Od 17 hodin proběhne v Klementinu autorské čtení spisovatele a překladatele Miloslava Uličného, který zde představí svou knihu Sedmé (po)zastavení (Nová vlna 2018), obsahující vedle znělek též krátké vypointované příběhy, parodie, hospodské šplechty a popěvky, záznam o rvačce moravských příjmení, návrhy názvů Sebraných spisů a autobiografickou poému Sedmero životů. Uličný přečte i několik znělek od španělských autorů z 16. století, jež přeložil a které loni vyšly pod názvem Pětihvězdí španělských sonetistů (Nová vlna 2018). Praha / Ve čtvrtek bude v 18 hodin zahájen další ročník festivalu LUSTR, který proběhne ve dnech 19. až 24. září v Kampusu Hybernská. Festival současné autorské ilustrace nabídne workshopy, přednášky, diskuze a výstavy známých i amatérských autorů profesionálů. Tématem letošního ročníku, které se odrazí v instalacích tvůrců, je Svoboda. Více na webu www.lustrfestival.cz. Praha / V 19 hodin bude v Božské Lahvici uvedena čtvrtá básnická sbírka Jitky N. Srbové s názvem Svět: (Dauphin 2019). „Jakmile si básník uvědomí, / že může všechno, / může všechno.“ Úvodní slovo pronesou redaktorka knihy Olga Stehlíková a nakladatel Daniel Podhradský. Praha / Od 19 hodin proběhne ve Skautském institutu diskuze s polským sociologem a novinářem Kamilem Bałukem, mimo jiné autorem reportážní knihy Všechny Louisovy děti (česky Absynt 2019), a publicistkou Renatou Kalenskou, autorkou knižních rozhovorů s Jiřím Stránským, Vratislavem Brabencem aj. Rodina, mezilidské vztahy, duševní i fyzická nemoc nebo postižení – to všechno jsou citlivé oblasti, v nichž novináři musí našlapovat velmi opatrně. Jak vznikají reportáže nebo rozhovory o tématech, která často nedokážeme otevřít ani se svými nejbližšími?  Praha / V 19 hodin se v pražském Goethe-Institutu uskuteční další z řady Překladatelských čtvrtků, věnovaných nově vycházejícím překladům současné německé literatury. Tentokrát se nad knihou Takise Würgera Klub (Host 2019) setkají překladatelka dotyčné knihy Iva Kratochvílová a politoložka Irena Kalusová, moderuje překladatelka a spisovatelka Tereza Semotamová. Praha / Od 19 hodin nabídne DOX – Vzducholoď Gulliver setkání s básnířkou a spisovatelkou Marií Iljašenko, která zde představí svou novou sbírku Sv. Outdoor (Host 2019). Řídí se básně vzdušnými proudy? Znají straky zákony aerodynamiky? A co když měl příběh o Ikarovi jiný konec? Večerem provede Petr Borkovec.   20. 9. Plzeň / Ve dnech 20. až 21. září (vždy od 9 do 19 hodin) proběhne druhý ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Plzeň. V prostoru DEPO2015 na vás budou čekat tuzemští i zahraniční autoři, besedy, diskuze, workshopy a samozřejmě také zlevněné nové knihy. V roli čestného hosta se na veletrhu představí Polsko. Další informace naleznete ZDE. Olomouc / Ve dnech 20. až 22. září se v Uměleckém centru Univerzity Palackého uskuteční 5. ročník knižního veletrhu autorských a uměleckých publikací LITR, jehož cílem je podporovat a sdružovat nezávislé nakladatele a výtvarníky a poskytnout prostor jejich vzájemné interakci a prezentaci. Pozornost soustředí zejména na tuzemskou tvorbu, chce představit tituly často vydávané v nízkém nákladu s omezenou distribucí – autorské publikace, magazíny, ilustrované knihy, komiksy, originální kancelářské a výtvarné potřeby či jiné experimentální formy. Více na webu www.litrolomouc.cz. Praha / Od 19 hodin nabídne Božská Lahvice autorské čtení Dagmar Plamperové & Warany Psavomorecké – VERŠvadlenky. První z nich publikovala dosud jen časopisecky, nakladatelství Malvern nyní připravuje k vydání její debut Z naší louky. Druhá jmenovaná je autorkou knihy Čtyřstrunný kvartet a pracuje na knize s názvem Con Sordino. Obě se kromě psaní věnují i malování a v současné době pracují v knihovně. Praha / V 19 hodin zavítá do Knihovny Václava Havla izraelský spisovatel Eškol Nevo, aby zde představil svůj nový román Tři patra (česky Garamond 2019). Jeho děj se odehrává v současném Tel Avivu, ale témata, která přináší, jsou obecně lidská a blízká čtenářům napříč kontinenty. Román líčí příběhy tří různých obyvatel domu stojícího na poklidném předměstí. Nevo zkoumá, co se stane, když je „spořádaný“ člověk žijící celkem všední život vystaven nějaké mimořádné události. Román byl přeložen do více než deseti jazyků a letos by se měl dočkat i filmové adaptace. Moderuje hebraistka a překladatelka zmíněné knihy Lenka Bukovská.   21. 9. Liberec / Od 13 hodin začne v Klubu Atelier první ročník Libereckého festivalu poezie, jehož organizátoři chtějí dokázat, že Liberec není jen městem Ještědu, bílých tygrů, hokeje, fotbalu či Babylonu a rádi by rozšířili jeho kulturní nabídku o další rozměry. Proto sezvali na pětadvacet autorů a autorek nejen z ČR (mj. Pavel Novotný, Vojtěch Vaner či Zuzana Lazarová).  Ostrov / V 19 hodin se v Domě kultury Ostrov uskuteční putovní festival autorského čtení Samý kecy, který představí tvorbu pětice autorů a autorek – ironické a přímé texty Karla Škrabala, intelektuálně nabité a psychologicky ošetřené básně Josefa Straky, jemné a (ne)mazlivé texty Alžběty Luňáčkové, opavskou poezii Ondřeje Hložka a spratkovské texty Teodora Kravála. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Cyklus povídek Aleny Wagnerové s názvem Cestou životem (nakladatelství Prostor) vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává v pozadí. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. Wagnerová klade důraz na vypjaté osobní situace, těžiště často leží v historických a společenských okolnostech. Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura – poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládnul osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou a posadil se tak k jednomu stolu vedle Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se obecně sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Výbor toho nejlepšího z Šabachova díla, nazvaný Dobře zašitej frajer (nakladatelství Paseka) a obsahující i dvě dosud nepublikované povídky, připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu k němu napsal Zdeněk Svěrák. Nepříliš úspěšný arabský spisovatel a novinář, hrdina nového románu Sajjida Kašuy Sledování změn (nakladatelství Pistorius & Olšanská, přeložila Šárka Melanie Sedláčková), se živí psaním memoárů na zakázku a zaznamenáváním cizích životních příběhů. Zatímco žije s rodinou ve Spojených státech, dostane zprávu, že jeho otec v Izraeli je těžce nemocný, a vypraví se za ním, aby s ním byl v jeho posledních chvílích. Současně se však chce vypořádat i s traumaty své vlastní minulosti a přítomnosti. Před čtenářem se tak postupně rozplétá tajemstvím opředený příběh podivného manželství se ženou jménem Palestina i hluboké roztržky s rodinou a nuceného odchodu z rodné vesnice. Román, spojující v sobě rovinu osobní i politickou, národní i univerzální, rozehrává témata exilu a vzpomínek, umírání, ztráty vlasti a kořenů i touhy po lásce. Je vrcholem dosavadní Kašuovy tvorby a potvrzuje jej v roli neobyčejně originálního hlubokého autora postihujícího odcizení v současném světě, autora, jehož tvůrčí hybnou silou je tragická rozpolcenost mezi vrozenými arabskými kořeny a osvojenou židovskou kulturou. Mladá debutantka Ema Labudová stvořila v novele Tapetář (nakladatelství Knižní klub) sugestivní a věrohodný příběh z prostředí severobritského rybářského městečka Whitby v yorkshirském kraji 50. let. Jeho vypravěčem je dvacetiletý příslušník jisté (tehdy zcela automaticky zavrhované) menšiny, jemuž v rychlém sledu po sobě zemřou oba rodiče – příjezd na jejich pohřeb s místní komunitou, zbytkem jeho rodiny, a hlavně s ním samým pořádně zamává. Řemeslně brilantně zvládnutá monologická próza má potenciál zabodovat na poli mladé české prózy: postupné odhalování tajemství a pohnutých událostí z vypravěčovy minulosti si nezadá s postupy klasické britské detektivkářské školy, zvláštnost ústřední postavy je zdrojem průběžných překvapení a silné a uvěřitelné emoce související s odlišnými charaktery a jejich složitými vztahy jsou dávkovány s entomologickou přesností. Americký autor polského původu Jerzy Kosiński (1933–1991) ve čtyřiadvaceti letech emigroval do USA a hned svým prvním románem Nabarvené ptáče, líčícím osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východní Evropy, získal v roce 1965 velký ohlas. Proslulý román, podle něhož Václav Marhoul natočil stejnojmenný film, nyní vychází také jako audiokniha (délka nahrávky na CD činí 8 hodin a 50 minut), kterou pro vydavatelství OneHotBook načetli pod dohledem režiséra Michala Bureše Jiří Köhler a Jan Kačer. Biografii světoznámého finského spisovatele Miky Waltariho (1908–1979), mimo jiné autora historického románu Egypťan Sinuhet, vydala pod názvem Fin Mika Waltari v roce 2007 spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová. Nyní se titul dočkal audioknižního zpracování v režii Jakuba Taberyho a interpretaci Jana Kačera a Renaty Volfové. Nahrávku ve formátu MP3 o délce 8 hodin a 45 minut vydalo nakladatelství Hejkal ve spolupráci s Audiotékou.

Čas načtení: 2020-03-18 18:57:21

Česká televize připravuje speciální stanici pro seniory

Česká televize spouští v pondělí 23. března nový program ČT3. Důvodem je především snaha televize pomoci nejohroženější skupině – starším lidem, kteří jsou v této době nuceni zůstávat doma. Stanice bude svým laděním klidnější a podávání všech informací přizpůsobené seniorům. Vysílat bude denně od 9 do 17:25 hodin. Programová nabídka se bude opírat o výběr ze zlatého televizního fondu, tematické magazíny i základní informační servis. „Chceme v této těžké situaci sloužit další velké skupině našich diváků. Vysíláme už speciální vzdělávací bloky pro školáky a rodiče, a teď se zaměřujeme na nejzranitelnější skupinu populace, která tráví doma nejvíce času. Na televizním vysílání vyrostlo již několik generací a my díky našemu bohatému archivu můžeme nabídnout obsah přesně šitý na míru jejich potřebám, doplněný navíc o informační servis a nově vyráběné magazíny s praktickými radami. Chceme přinést divákům dobrou náladu a evokovat příjemné vzpomínky,“ vysvětluje generální ředitel České televize Petr Dvořák. A dodává: „Prozatím půjde o provizorní vysílání. Vzhledem k aktuální mimořádné situaci jsme byli nuceni pozastavit výrobu většiny pořadů, tak můžeme dočasně finanční prostředky směřovat na tento program.“ ČT3 bude okamžitě dostupná v terestrickém vysílání, dále v satelitu i kabelovém vysílání. Diváci najdou program pouze v novém standardu DVB-T2.

Čas načtení: 2018-02-01 05:00:00

Re(d)akční Okénko - únor 2018

Vážení čtenáři, jedním z hlavních principů, na němž se naše magazíny snažíme stavět, je stylizování našich článků do takové podoby, aby, ačkoli jsou převážně technického rázu, byly snadno srozumitelné i pro lidi, kteří se v oblasti softwaru případně hraní her příliš aktivně nepohybují. Jak moc se n ...

Čas načtení: 2008-12-15 06:00:00

Analýza výsledků optimalizace pro vyhledávače - SEO - díl 4.

V dnešním díle optimalizace webových stránek pro vyhledávače jsem se zaměřil na analýzu výsledků optimalizace. Upozorňuji Vás, že tato analýza je zaměřeny především pro weby obsahového charakteru (magazíny, blogy), u e-shopů je postup trochu odlišný (jsou tam podstatné hlavně konverze). Při analýze ...

Čas načtení: 2016-07-17 00:00:00

Nejlepší outfity léta 2016: Kde nakupuje modelka Gabriela Bártová?

Letní sezóna překračuje do své poloviny. Vyrážíme na dovolené, užíváme si grilování a brunche, vysedáváme na terase s přáteli. Léto s sebou přináší také touhu pozměnit své oblečení. Inspirace pluje všude kolem nás. Hltáme módní magazíny, sledujeme přehlídky a určitě nás mnohé také láká pootevřít šat ...

Čas načtení: 2014-05-23 15:00:00

Plus size móda jaro/léto 2014

Na poli módy se odehrává neustálý boj o změnu. Někdy se jedná o změnu velmi razantní a dlouhodobou. Přesně tak se proměnily oblíbené zaoblené ženské křivky v křivky diametrálně jiné. Na módních molech se začaly objevovat až extrémně hubené modelky, magazíny upřeli svou pozornost na krásky s dlouhýma ...

Čas načtení: 2013-05-13 00:00:00

Plavková sezóna se blíží! Jak se na ni připravit?

Léto se blíží a ze všech možných koutů na nás vykukují nové modely plavek pro toto léto. A už se jedná o samotné obchody či různé časopisy a magazíny (včetně Luxurymagu), které vám radí, jak správně plavky vybrat, abyste byly trendy a abyste podtrhla své přednosti či naopak schovala malé nedostatky. ...

Čas načtení: 2010-09-19 00:00:00

Podzimní kabáty 2010 – jsou stylové a zahřejí!

Léto již po svých odkráčelo do jiných koutů země a k nám se dostavily teploty, které jsou po těch vysokých ne zcela příjemné. A tak pomalu uklízíme i letní garderobu a začínáme zjišťovat, co všechno nám v šatníku chybí pro nadcházející podzimní sezónu. Listujeme magazíny a necháváme se unést novými ...

Čas načtení: 2015-04-07 23:00:00

Venkovní svítidla dají vyniknout vaší zahradě i architektuře domu

Manžel se mi stále směje, že vzdychám nad magazíny o bydlení, kde mě fascinují moderní venkovní svítidla. Blíží se jaro, tak nevidím důvod, proč této skutečnosti nepřizpůsobit i svícení na zahradě a tím i řešit počet svítidel v okolí domu. Symfonický orchestr barev zažívám v létě, ale i v zimě má ve ...

Čas načtení: 2011-06-05 03:01:22

Bojíte se o data v DropBoxu? Zkuste Wuala

V minulých týdnech se IT magazíny nesly jako vlny zprávy o bezpečnostních problémech služby DropBox a také o tom, že k uživatelským souborům mají přístup vládní úřady včetně FBI. Asi je zbytečné říkat, že mezi řadou uživatelů začal hon na konkurenční služby. Šanci vycítila i jinak placená služba Wuala, která ...

Čas načtení: 2023-04-02 21:23:16

Nepřehánějte to s hubnutím, budete šťastnější

Svět velí ke štíhlosti. Módní magazíny naznačují, že průměrné ženy nemají šanci. Kdo neváží 50 kilo, je úplně out. A mnoho žen se bohužel v tomto „photoshopovém“ ideálu zhlédne, takže se za každou cenu snaží být co nejštíhlejší. Což ale ještě neznamená, že pak budou šťastné.

Čas načtení: 2020-11-13 00:04:35

Nová kauza FlashNews otevírá staré otázky. Řešení je primitivní ale musí se u něj přemýšlet.

Reading Time: 6 minutes Stručně pro ty, kterým kauza unikla: Na trhu začal působit řekněme něco jako agregátor zpráv FlashNews od společnosti Livesport. Přihlásíte se a můžete sledovat informace z různých zdrojů, ať už jde o magazíny nebo sociální sítě. Má to pár specifik, ale to teď není podstatné. Podstatné je, že se proti němu začali bouřit vydavatelství řady ... Článek Nová kauza FlashNews otevírá staré otázky. Řešení je primitivní ale musí se u něj přemýšlet. na Affilák.cz - Blog o affiliate marketingu a blogování.

Čas načtení: 2015-02-04 07:00:00

Boston s Delta Arlines za 397 €

Spojené štáty Americké sú pravdepodobne najpopulárnejšou svetovou veľmocou, o ktorú sa zaujíma celá planéta. Takmer každý sleduje skvelé hollywoodske trháky a seriály, miluje americké celebrity a je potrebné podotknúť, že nás tiež zaujíma americká strava, magazíny a mnoho ďalšieho. Aké by to asi bol ...

Čas načtení: 2015-02-03 18:00:00

Boston s Delta Arlines za 11 046 Kč

Spojené státy Americké jsou pravděpodobně nejpopulárnější světovou velmocí, o kterou se zajímá celá planeta. Témě každý sleduje skvělé hollywoodské trháky a seriály, miluje americké celebrity a nutno podotknout, že nás také baví americká strava, magazíny a mnoho mnoho dalšího. Jaké by to asi bylo, m ...

Čas načtení: 2021-08-04 09:00:00

Nemilované děti mívají v dospělosti problém se sebeúctou

Sebeúcta, sebevědomí, sebeláska. Internetové magazíny, příspěvky na Youtube, Facebooku a Instagramu se předhánějí v nabídkách kurzů typu: „Jak si zvýšit sebevědomí?“, „Jak milovat sám sebe?“ a podobně. Mohlo by se zdát, že je to automatická záležitost. Bohužel dětství a to, v jaké rodině jsme vyrost ...

Čas načtení: 2008-04-26 21:00:00

Two Worlds: The Temptation

The Elder Scroll: Oblivion, Gothic 3 a Two Worlds. Tak toto byla hvězdná trojka nové vlny freeform RPG her. Oblivion jakož i Gothic 3 byly magazíny a weby hodnoceny zaslouženě kladně a nezřídka šla hodnocení opravdu velmi vysoko. Two Worlds byl spíše na okraji žánru, ale díky soustavné péči vývojářů ...

Čas načtení: 2021-10-01 17:48:16

Stanice Český rozhlas Pohoda zahájila vysílání

V pátek 1. října v 11 hodin odstartovalo vysílání digitální stanice nejen pro seniorní posluchače Český rozhlas Pohoda. Nová stanice nabízí to nejlepší z produkce Českého rozhlasu s využitím archivních pořadů regionálních stanic a Dvojky. Hlasy stanice jsou herci Dana Syslová a Tomáš Töpfer. Český rozhlas Pohoda nabídne posluchačům příběhy osobností, rozhovory s hosty, četby, rozhlasové hry, zábavné pořady, populárně-naučné magazíny a hudební evergreeny z 50., 60. a 70. let minulého století. Své místo budou mít ve vysílání také zprávy, předpověď počasí a servisní rubriky. Stanici nejen pro starší generaci naladí posluchači v DAB+, na internetu, v mobilní aplikaci mujRozhlas nebo v televizní síti DVB-T2. „Spuštěním nové stanice Český rozhlas dále podporuje rozvoj digitálního rozhlasového vysílání DAB+. Těším se, že ČRo Pohoda zúročí bohatý archiv Českého rozhlasu. Věřím, že nová stanice bude hezkým dárkem pro naše nejvěrnější posluchače a že si svým programem získá i nové publikum,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Nedílnou součástí programu stanice Český rozhlas Pohoda je také živé vysílání. Od pondělí do pátku od 8:00 do 9:00 připraví Pohodové ráno posluchače na nový den. Dalším živým pořadem ve všední dny od 11:00 bude magazín zajímavostí z domova i ze světa Kolotoč. Živý kontakt s posluchači pak moderátoři naváží i v pořadech Písničky od srdce a Noční linka. „Český rozhlas Pohoda je určen zejména pro naše nejstarší a nejvěrnější posluchače vyznávající tradiční hodnoty, kteří tráví většinu času doma. Při poslechu stanice Pohoda by se měli cítit v příjemné společnosti, být v klidu a pohodě, mít dobrou náladu a navodit si hezké životní vzpomínky,“ doplnil ředitel Regionálního vysílání Českého rozhlasu a garant stanice Jan Menger. Posluchače stanice Český rozhlas Pohoda, která nabízí kombinaci živého vysílání a archivních pořadů, budou za mikrofonem provázet moderátoři Václav Žmolík, Tomáš Voženílek, Václav Kuba, Lukáš Bárczay, Jana Chládková, Martina Hynková Vrbová nebo Jitka Lukešová. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-17 13:57:35

Když se mapa mění v beletristický žánr...

Mapa představuje zevšeobecněné rovinné zobrazení vybraných objektů a atlas tematickou sadu takových obrazů. Potud definiční suchopár. My ale víme, že nejpodstatnější je souvislost, kterou si z ní čtenář vyvodí, protože mu poskytuje osobitý náhled na duši zachyceného místa, jež jinak nelze plně poznat. Bez mapy totiž tápeme v temnotě jeskyně, jak cítil už Platón a jak popsala viktoriánská groteska Plochozemě: k nahlédnutí vyššího smyslu nám vždycky schází jedna geometrická dimenze. Báječným paradoxem dvourozměrných map je však zjištění, že díky oné informaci „shora“ vyprávějí i o našem třetím a čtvrtém rozměru, o půdorysu zjevných trendů či o tom, co se pod písky a zuby času v paměti lidstva drží silou vůle jako nenaplněná touha. A to je teprve podnět k neobyčejné inventuře roztříštěných faktů, jakou před lety uskutečnil Atlas literatury Malcolma Bradburyho, anebo přímo téma na román ve stylu Mapy mých světů Reifa Larsena. Není divu, že i další knihy protkávající slovo s jazykem kartografie jsou u nás stále vyhledávanější. Naznačují, jakých interakcí se ještě v literatuře tohoto století dočkáme. Vykótovat emoci Je stále pouze hrstka těch, kdo z oné souhry vydestilují maximum možného. A přesto německá prozaička Judith Schalanská vykřesala v Atlasu odlehlých ostrovů (česky 2011) plachou nádheru i z míst, kde není skoro nic, nanejvýš trosečník. Přehlídku „50 ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím“ pojala autorka planoucí výtvarnou vášní v duchu učení o gesamtkunstwerku. Nejkrásnější německá kniha roku 2009 – a v českém překladu vlajková loď všech příštích zeměpisných výbojů nakladatelství 65. pole – předložila črtu o tom, kam až se dá dotoulat přemýšlením na dálku v teple pokoje, jak doporučoval rokokový dobrodruh Xavier de Maistre s důrazem na to, co cestou objevíme. Byť nesmíme zůstat ostrovy sami pro sebe, jak ještě před ním varoval John Donne, je malinký námořní topos i útočištěm shakespearovské bílé magie, která spřádá sny o chvále pomalosti a ochotě živořit si po svém. Ano, leckdo jsme dnes vyprahlým plivanečkem souše uprostřed proudu, jenže v podrobném měřítku turistických speciálek, jímž se na majestát izolace zadívala tato konceptuální balada, je na soubor ostrovních samotářů přece jen skvostný pohled. Mapy kótují i jiné křivky emocí. Dějiny morbidnosti Oliviera a Sibylly Le Carrerových, podané formou Atlasu prokletých míst (65. pole 2017), zvou naopak k průzkumu lokalit všelijak děsivých, vykřičených a co do hustoty ponurosti i natolik beznadějných, že příchozímu nezbývá než spáchat sebevraždu. Nejsou to ale letopisy pokleslosti. Sledují, kolik neštěstí může někam seslat přebujelá fantazie, monstrózní strach z neznáma, mystika paranormálna či očividná neobyvatelnost jako v situacích, které nadchly Schalanskou. Ve prospěch východního exotična sice Le Carrerovi uleželé upírské tradice Evropy dost odbyli a ve zbytku se chovají etnocentristicky jako kdekterý jiný Francouz, leč vychutnejme si políčky sarkasmů, s jejichž pomocí komentují jednotlivá sletiště apoštolů Zla, ďáblova doupata i bestiální obdoby dopravní značky Průjezd zakázán. Popřípadě mýty zveličené „tichou poštou“ a mající vcelku prozaické vysvětlení, odrážející univerzální podebranost naší civilizace, jelikož už klínopisy raně biblické éry do světa hlásaly: Bylo líp. Vytříbená tradice britských nedělníků umožnila kartografu Nicku Middletonovi prezentovat obor i sloupkem, což je na Atlasu zemí, které neexistují (65. pole 2016) znát každým coulem, a navrch v průhledech skrz efektní pasparty. Vizuálně přitažlivá práce ozvláštnila jednobarevnost politických map jak fejetonistickou zkratkou, tak hravými průseky z dětského leporela. I na údaj o měřítku došlo, jakkoli autor traumata postižených neškáluje podle pravítka. Padesáti státním útvarům, jež nemají de iure uznaný status, přezdívá „země-nezemě“, jako by v nich prodléval Peter Pan, přestože odpovídají spíš novodobým krajinám stínů. Middleton zaznamenává přetrvávající stereotypy kolonialismu, který zemi dál štěpí, vměšování megalomanského souseda (převážnou měrou zamindrákovaného Ruska) a taky úřední přehmaty či iniciativy hojně vedené i bohulibými záměry. V globální vesnici, kde není nic jistého včetně linie státních hranic, narážejí tyto nepohodlné snahy o sebeurčení na lhostejnost OSN i na pýchu premiantských demokracií. A tak zatímco teritoria původních indiánských osadníků u prezidenta Trumpa opět spolehlivě neuspějí, snad se sen o nezávislosti brzy splní aspoň Grónsku. Katalogy úpadku a ztráty Když dva dělají totéž, nemusí z toho vyjít výsledek jako přes kopírák. Zásluhou filatelistické inspirace – a taky námořnické minulosti – sestavil norský architekt Bjørn Berge katalog Zemí, které zmizely (Kniha Zlín 2019) a přežívají leda v zaprášených sběratelských albech. Mapy sice v rozboru upozadil málem na velikost přiložených známkových rarit, jež kdysi tyto státy pyšně vyslaly do oběhu, nicméně o to víc jsou jeho postřehy pronikavější a datově podloženější. Bergeho ikonografie efemérnosti se s Middletonovou analýzou zneuznání nijak výrazněji nepotkává: zařazená položka tohoto díla coby stát existovala a byla tolerována. V jaké pitvorné tropické zemičce že to působil jánošík Sandokan, díky jakému vévodství se sjednotilo Německo a co proboha záhy nato pohledávalo v srdci Číny? Za vším, jak jinak, stojí hamižnost, velmocenské ambice a pomýlené machistické vize. Snáz než u předešlého soupisu tak tyhle medailony úpadku složí dohromady to, co bychom viděli až v časoměrném videu – jako by planeta Země byla sérií ustavičných státoprávních nezdarů a nesmiřitelných partikulárních zájmů, které takto pojatý náhled eviduje důkladněji než selektivní děravá paměť očitého svědka. Na mementu mori je založen i Atlas ztracených měst (65. pole 2020) Aude de Tocquevillové: defilé 44 „sídel duchů“ ponenáhlu se vracejících do lůna přírody, pokud už rovnou neudeřila pěstí jako v Pompejích. Zůstala jen pachuť vzpomínek na dobyvačnost, developerskou pošetilost, vyumělkovanost, ne-li odfláknutou víru ve světlonošskou budoucnost jako v Pripjati u Černobylu. Na svazku je nejcennější právě naprosto neerasmovská kazuistika bláznovství, když si ji ovšem svépomocí smontujeme, protože kniha rezignovala na zevrubnější shrnutí. Z map trčí francouzské popisky, což je řešení v mezinárodním soutisku levnější, zato daleko laciněji vyznívá sám přístup: stylistické cvičení průměrného průvodce, kde se nedostatek kreativity ředí opakováním, popkulturní argumentací a perexy vyzdvihují sdělení à la „Bohatý materiál představuje pro archeology hotový poklad“, tedy pravdy nosné spíš pro magazíny na křídě. Vědomí pomíjivosti tu asi pohltilo i chuť nořit se hloub – a to je oproti Schalanské rozdíl propastný jako hloubka sloje poetična, kterou mohla de Tocquevillová probádat. Tudy doufejme cesta kříženců krásného slova s atlasem nepovede, pakliže mladý žánr neustrne v poloze, kdy nás zase jen ubaví k smrti načechranou nudou. O mapách víme přece též to, že bývají poněkud ošemetnými průměty lidských přání a matou chybami zobrazení – například Antarktidou zakreslovanou v rovině většinou mimo reálné proporce. I to ale patří k projevům čilé zahraniční nabídky, jež je překladově k dispozici, než se odhodláme psát „mapovou beletrii“ vlastní. Můžeme putovat třeba po stopách iluzí o době předdějinné s doyenem francouzské esejistiky Gillesem Lapougem v Atlase ztracených rájů, můžeme se opájet kouzlem siločar vytvořených srovnávacími analýzami plánů světových podzemních drah. Kdyby byli ještě milovníci strukturovaných seznamů Eco a Borges naživu, určitě by se tetelili: atlas je hlavně myšlenková mapa, výpověď o stavu duše, která tak jako mnohý jiný obraz vydá za tisíc slov. A Ibsen by dodal, že ani tisíc slov převtělených v obraz nezanechá tak blahý dojem jako jeden skutek. Nejvyšší čas, aby česká literatura mapovala taky!   Autor je editor, publicista a překladatel. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-05 08:45:08

Arbitři, anebo rozšiřovatelé obzorů? – Česká literární kritika a metakritika 90. let

Jestliže Pavel Janoušek krátce po listopadu 1989 pojmenoval situaci v české literatuře jako „time-out“, tj. jako jisté mezidobí ve vývoji, které se vyznačuje jednak nutností vyrovnat se s vlastní minulostí a jednak neujasněností hodnotových kritérií, docela přesně tím prognózoval hlavní témata literární (meta)kritiky 90. let. Také jiní aktéři se hned zkraje nové éry předurčené pádem centralizované cenzury pokoušeli pojmenovat nový, bezprecedentní stav, přičemž i oni hledali ta nejpřiléhavější slova, od „rozcestí“ (Aleš Haman) přes „šok“ a „překrvení“ (Jiří Trávníček) až po proslulé „obnovení chaosu“ (Jiří Kratochvil). Jakkoli se ve svých deskripcích lišili, od počátku bylo patrné, že se zde po letech útlumu – tak jako i v dalších oblastech lidské činnosti – uvolnilo značné množství energie, které výrazně dynamizovalo dění následujících let. Od boomu ke stabilizaci Záhy se tak markantně zmnožily kanály, jimiž literatura, jakož i soudobé myšlení o ní, mohly proudit. Zatímco před rokem 1989 bychom oficiální časopisy věnující se slovesnému umění sečetli na prstech jedné ruky (Literární měsíčník, Tvorba, resp. Kmen), de facto jen několik měsíců poté se volně obíhajících literárních a kulturních periodik již nedopočítáme. Pomineme-li denní tisk, případně magazíny s širším tematickým záběrem, soustavnější reflexe literárního dění se v raných 90. letech odehrává na stránkách desítek nově vzniklých, obnovených, zlegalizovaných či podstatně proměněných platforem. Literární noviny, Tvar, Kritický sborník, Souvislosti, Host, Prostor, Akord a mnohé další nejenže v dané době sdružují názorově semknutější redakční okruhy, ale ve svém celku představují celé spektrum různých kritických přístupů, tradic, inspirací i stylů.  Ovšem tak jako hlad po tvorbě dříve proskribovaných autorů krátce po Listopadu akceleroval výrobu a dočasně i prodej knih, vydavatelské nadšení a (očekávaná) poptávka čtenářů vyšroubovaly nabídku literárních časopisů na dlouhodobě sotva udržitelnou úroveň. Nebylo divu, že silná konkurence zahrnující mj. svobodnou žurnalistiku a posléze i rozšíření IT a internetu, resp. v předchozím systému eliminované tržní mechanismy (včetně absentující sofistikovanější státní podpory) měly za následek, že řada slibných projektů dříve či později vzala za své (viz např. Iniciály, Kritický sborník), popřípadě se podstatně redukovala a měnila tvář (viz případ Literárních novin, Souvislostí ad.). Retrospektivy a anticipace Myšlení o literatuře a literární kritice se přitom orientovalo dvěma základními směry. První, retrospektivní, odpovídal dobové potřebě bilancovat – jak se tehdy pociťovalo – navždy uzavřenou historickou etapu. Nejen v uměnovědných diskusích se proto často rozvrhovaly různé způsoby generačního členění, přičemž se spekulovalo o jejich důsledcích; přes rozdílná východiska i závěry patří ke konstantám těchto debat až překvapivě útrpný, fatalisticky lamentující tón. Ozvala se také potřeba (alespoň osobního) zadostiučinění, zejména vůči druhdy prominentním strážcům kulturního života typu Ladislava Štolla či Karla Sýse. Vedle emotivně laděných příspěvků, soudících až pomstychtivě „život a dílo“ těchto a dalších koryfejů někdejšího režimu, zaznělo i nezanedbatelné množství odlišných názorů, které smířlivěji varovaly jak před módním „kopáním do mrtvol“ (Lubor Kasal), tak před mravním horlením nepřípadně ovlivňujícím estetický soud (Milan Suchomel). Ještě početnější byly ovšem úvahy, které směřovaly do budoucna, snažíce se vytyčit, či aspoň predikovat následující vývoj. Jejich leitmotiv se dá – opět s odkazem na stejnojmennou Janouškovu stať – vystihnout slovy „čekání na Kritika“. V prostředí vyznačujícím se značnou pluralitou až nepřehledností totiž aspoň u jisté části literátů sílila nostalgie po zřetelnější systemizaci a hierarchizaci dění, slovem po koncepčnější a autoritativnější kritice. Její tradiční vazba na silnou, vyhraněnou osobnost vyznačující se jasnou vizí a rázným autorským gestem (v minulosti např. F. X. Šalda či Václav Černý) si však dost protiřečila s liberální celospolečenskou atmosférou (ovládanou snahou napříště jen minimálně cokoli proskribovat, normovat), stejně jako s poněkud opožděným přílivem údajně antiideologických, hodnotově „indiferentních“ postmoderních myšlenek. Prosazení takové osobnosti, o níž Janoušek ironicky tvrdil, že bude „z rodu obchodníků s deštěm“, rovněž bránila i zmíněná parcelace literárněkritického pole, projevující se roztříštěním pozornosti a hlavně sníženou (ba nulovou) komunikativností mimo spřízněný okruh. Soudce, nebo interpret? Třebaže je koncept velkého Kritika-respektovaného arbitra v 90. letech již jen utopií a obecně sledujeme spíše smiřování se s odlivem kritiky v tradičním slova smyslu (tj. kritiky vskutku autoritativní, programové), v určitých případech zaznamenáváme i pozoruhodná vzepětí opačného ražení. Ambici vystupovat v roli takřka pansofického hodnotitele literárního, potažmo uměleckého a mnohdy i (celo)společenského života v dané době projevuje zejména M. C. Putna, mladý kritik spjatý původně s katolickým okruhem kolem revue Souvislosti. Autor vyznačující se širokým kulturním rozhledem, ale i značnou stylistickou emfází, jež často prezentoval v polemikách vůči obdobně nesmlouvavému generačnímu antipodu, surrealistickému básníku J. F. Typltovi, v dané době s oblibou provokoval nejedním kritickým textem.  Ještě výraznějším pokusem o jasně konturovanou a maximálně přísnou posuzovatelskou práci je však zhruba desetiletí trvající aktivita přispěvatelů Kritické Přílohy Revolver Revue, rozšiřující portfolio literární kritiky od roku 1995 (zanikla v roce 2004). Platforma věnující se kromě literatury také reflexi jiných uměleckých druhů navázala na odkaz jednoho z čelných a na počátku 90. let ještě aktivních představitelů nekompromisní personalistické kritiky Jana Lopatky, vyznačující se obdivem k „autentické“, tedy – pokud možno – vlastní životní zkušeností stvrzené, nevyumělkované tvorbě. K předním autorům zde patřil bývalý redaktor Kritického sborníku Michael Špirit, podle něhož by ideální kritik měl být „nedůvěřivý a podezíravý“ s tím, že „v příhodné chvíli chytí kritizované dílo pod krkem, zmáčkne je a donutí, aby ‚zpívalo‘“.  Odlišné pojetí v dané době představoval týdeník (posléze čtrnáctideník) Tvar, jenž v čele se zmíněným Pavlem Janouškem hájil ludický, široce otevřený koncept autonomní literatury. Autoři Tvaru se proto – oproti serióznímu esejistickému myšlení dominujícímu Kritické Příloze – nezdráhali testovat v literární reflexi doposud neobvyklé, „mýtotvorné“ žánry, včetně různých anket, bodových hodnocení, parodií, mystifikací apod. Je signifikantní, že napětí mezi oběma periodiky sice v některých kauzách pozoruhodně zarezonovalo (např. ve vztahu k tvorbě Ludvíka Vaculíka, resp. v diskuzích označovaných jako „spory o autenticitu“), úhrnem se však – pro vzájemné neporozumění až averzi – vyznačovalo spíše monologičností s jen omezenou produktivitou. Literární kritika tak v 90. letech čím dál tím více nabývá na své asymetričnosti a rozptýlenosti. Postupně opouští tradiční platformy, zažité žánry a strategie a s uvedenou výtkou (oslabování dialogu) tenduje k pohledu spíše horizontálnímu (recenzentsky „žurnalistickému“) namísto ještě na počátku dekády hojně frekventovaných vhledů vertikálních (třebaže někdy poněkud „akademických“). Zpočátku trochu obávaná mnohost a entropie literární komunikace byla přijata jako už zřejmě trvalý stav. To potvrzují i odpovědi v anketě uspořádané časopisem Tvar v roce 1996, které shromáždily názory aktivních recenzentů a kritiků ohledně úkolů optimálního literárního kritika: respondenti většinou výslovně odmítli angažmá v roli soudce, prognostika, teoretika apod., a namísto toho upřednostnili role „jistého typu čtenáře“, resp. „prostředníka“, „interpreta“, „průvodce“, „diskutéra“ či dokonce „rozšiřovatele obzorů“. Další desetiletí tento trend, odpovídající relativní autonomizaci (a také marginalizaci) literatury, v zásadě následují.   Autor je literární kritik, letos v nakladatelství MUNI Press vyšla jeho monografie Kritika v pohybu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-04 14:53:12

Profesor Harvardské univerzity Steven Pinker ke koronavirové epidemii: Máme ztráty, ale zvítězíme!

Západní společnosti byly na koronavirus špatně připravené, z hlediska zdravotní politiky i mentálně. Jsme teď konfrontováni s mnoha dilematy: Profitují starší lidé na úkor mladších? A jakou hodnotu má lidský život? Steven Pinker, profesor a psycholog z Harvardské univerzity, se pokouší na tyto otázky odpovědět.    Pane Pinkere, jaký je život v karanténě? Můj život je v pořádku, nehledě na můj věk – je mi 65. Život mnoha jiných lidí na této planetě ovšem v pořádku není, to si uvědomuji.   Roky jsme měli strach z atomových bomb, inteligentních superstrojů a bioterorismu. Teď se potkáváme s primitivním virem a zdá se, jako bychom na to opravdu nebyli připraveni. Je to ironie přírody nebo lidské historie? Pandemie nám připomíná, že bychom naše strachy měli čas od času kalibrovat – nic nepřijde tak, jak bychom to rádi měli, nebo jak bychom si to představovali. Nemoci – epidemie – jsou součástí života od doby, kdy existují lidé. Víme, že parazité a původci nemocí se mohou bleskově rozšířit. Současně jsme ale dokázali s nemocemi úspěšně bojovat, například s neštovicemi. Vlastně bychom na to měli být připraveni.   Mluvíte maximálně střízlivě, jako ostatně vždy. Měli bychom se tedy přes všechno utrpení na pandemii dívat s určitým nadhledem? To nemůžeme. Protože virus je z biotechnologického pohledu náš nepřítel. Z hlediska viru jsme vynikající perníček, svůdná hostina. To si nenechá virus ujít. My naproti tomu disponujeme inteligencí a můžeme rychle reprodukovat myšlenky. Virus zaútočil a my udeříme proti němu – hygienickými opatřeními, očkováním, léky. Máme ztráty, ale nakonec zvítězíme.   Jsou slyšet vědecké hlasy, že jsme ten virus vyvolali sami. Argumentace je následující: Tím, že ničíme přírodu, ničíme také životní prostor mnohých živočichů, kteří se tím přibližují lidskému světu. A tím pak někdy dojde k přenosu původců nemocí mezi zvířaty a lidmi. S tímto hodnocením nesouhlasím. Nejedná se tady o pomstu netopýrů. Lidé žijí od okamžiku vzniku zemědělství na nejužším prostoru spolu se zvířaty, a ta byla vždy původci nemocí. Tisíce let jsme již náchylní na původce nemocí, kteří nemohou nic způsobit zvířatům, ale mohou přeskočit na člověka.   Promluvme si teď o lidské inteligenci. Zatím stále toho ještě o viru Covid-19 mnoho nevíme. Je to tato nevědomost, která náš lidský mozek z kamenného věku přivádí k šílenství? (Směje se.) Nebezpečí, která nás ohrožují a kterým ne úplně rozumíme, vedou k trvalým stavům strachu. Anglicky se tomu říká „dread risks“ – rizika, která přesně neznáme, která mohou mít katastrofické důsledky a jsou nová. K tomu určitě patří také nový virus, který nás ohrožuje. Náš mozek je potom ve výjimečném stavu.    K jakým zkreslením lidského vnímání nebezpečí potom dochází? Nejsilnější je v případě koronaviru určitě „exponential groth bias“ – exponenciální růstové zkreslení. Nemůžeme se spolehnout na náš pocit a také ne na to, co počítá náš mozek – čísla o nakaženosti probíhají nikoliv lineárně, nýbrž exponenciálně. Na takovou intuici není náš organizmus stavěn. Potřebujeme modelové příklady a matematiku, abychom porozuměli, co se v takových případech děje. Znáte kognitivní reflexní test, což je nejkratší test inteligence na světě?   Ne, ale napjatě poslouchám. Dejte se do toho. Jedna z těch zkušebních otázek zní: Když se počet leknínů každý den zdvojnásobí a jezero je za 48 dní plně lekníny pokryto, jak dlouho to trvalo, než bylo zakryto do poloviny?   O jeden den méně, tedy 47 dní. Přesně. Ale intuitivně by mnoho lidí řeklo: 24 dní. A pokud bychom to použili na současnou situaci, tak to znamená následující: Nákaza koronavirem probíhá tak rychle, že můžeme mít v nejkratším čase milióny nakažených a statisíce mrtvých – pokud bychom proti tomu nic nedělali. A to vyvolává u občanů a těch, kteří musejí rozhodovat, extrémní stres. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohou potom vůbec klidně a rozvážně přijímat rozhodnutí? Pouze jedno správné rozhodnutí neexistuje – vždy se jedná o zvažování hodnot. Co můžeme pozorovat na celém světě, to jsou mechanizmy dalšího zkreslování – takzvané „myside bias“ – vlastně trvání na důvěryhodných větách, které sdílí společenská nebo politická koalice, a odmítání těch, které přicházejí z kuchyně protivníka. Ve Spojených státech to můžeme pozorovat v téměř laboratorních podmínkách: Míra důvěry v závažnost pandemie a v nezbytnost přijetí silných zdravotně politických opatření koreluje s umístěním na pravo-levém spektru. Trump dlouho zpochybňoval nebezpečí vycházející z koronaviru – konzervativci jsou tedy proti násilným zdravotně politickým zásahům, zatímco demokraté je vítají. Je to udivující, protože normálně jsou konzervativci velmi citliví, když jde o nečistotu. Přikládají důležitost hygieně a zdraví. V tomto případě je to ale přesně naopak, protože se jedná o „myside bias“ – moji zaujatost.    Žijeme v bláznivých časech… To můžete klidně říkat nahlas.   Jakou roli hrají v tomto příběhu média? Podle vašeho názoru strach spíše podněcovala, když obsáhle informovala o každém novém vývoji koronaviru a počítala všechny mrtvé, anebo nebezpečí činily uchopitelným a přispívaly tak k vysvětlení?  Tendence je taková, že média malé problémy nafukují a o velkých pozitivních pokrocích téměř neinformují. V případě koronaviru je to tak, že velikost problému zpočátku vůbec nerozeznaly. Spíše vše podceňovaly, k čemuž dochází opravdu zřídkakdy. To ničemu nepomáhalo. Později přispívaly k tomu, že vše bylo zmenšováno a strach byl kontrolován.   Rozumím vám dobře, že politická opatření podle vašeho názoru přišla v západních společnostech příliš pozdě?  Ano, a to platí jak pro Evropu, tak pro Spojené státy. Jednak byly západní státy špatně připravené, protože neměly dostatek vybavení pro pandemii, například ochranné masky a plicní ventilátory. A za druhé dlouho podceňovaly nebezpečí, protože nebyly na výši ani mentálně. Zcela jinak reagovala například Jižní Korea, která má zkušenosti s epidemiemi. Byly dobře připraveni a reagovali rychle.   Dalo by se říci, že jsme žili v idylické stavu post-historické doby? Ano, ale to je lidské. Když se nám dobře daří, domníváme se, že budoucnost je prodloužením přítomnosti. Ukazuje se to na mnoha příkladech. Málo spoříme na naše stáří. Nacpáváme se nezdravými potravinami a dlouhodobě ruinujeme svoje zdraví, i když bychom to mohli vědět. Politici myslí nejdříve na příští volby, místo na společnost za deset až dvacet let. A nepřipravujeme se na pandemie, protože nechceme vidět, že nás může virus kdykoliv napadnout.   Ale politici stejně budou myslet jen na svoje znovuzvolení. Takový je náš politický systém. Můžeme volit politiky, kteří budou uvažovat dlouhodobě. Musíme ale být potom připraveni k obětem a k odříkání, protože to krátkodobě vede k nákladům. V tom mají, myslím si, média důležitou funkci. Mohou občanům a politikům připomínat, že bychom se měli zabývat přinejmenším střednědobou perspektivou, místo zpráv o skandálech a různých faux pas. Když fyzik Carl Sagan v čase studené války senátory varoval před nebezpečím nukleární zimy, řekl mu jeden známý stratég: „Pokud si opravdu myslíš, že nebezpečí konce světa může změnit myšlení politiků ve Washingtonu a Moskvě, tak jsi na těchto dvou místech pobyl příliš krátký čas.“   V současnosti dominuje vůle k přežití – na náklady dobrého života. Reagovaly západní společnosti poté, co jejich prvotní reakce byly spíše zpomalené, nyní přehnaně? Řekl bych, že bez přežití nebude žádný dobrý život.   Jste znalec a zastánce vzdělávání. Jak by mělo nyní vypadat vzdělané stanovisko? Každý lidský život, nebo lépe řečeno každý rok lidského života je k nezaplacení, nebo se zaměřit na štěstí pro ten největší počet? Dobrá otázka. Obě pozice – ta humanistická i utilitární – souvisejí se vzděláním. Tu první spojujeme se jmény, jako byl Immanuel Kant, představiteli té druhé jsou například Jeremy Bentham nebo Stuart Mill. Obě pozice jsou vysvětlitelné.   K jaké se kloníte vy? K té druhé. Měli bychom vždy brát v úvahu všechny náklady, ty přímé lidské i ty nepřímé ekonomické. Myslím si ale, že v případě dnešní pandemie, by mohlo její neohraničené rozšíření způsobit vyšší náklady než ekonomická deprese.    V teorii to zní dobře, v praxi jsou ovšem takové propočty přirozeně zatížené chybami. Konec konců to vždy je politické rozhodnutí, jestli společnost zvolí humanistickou, nebo utilitární cestu. Ano, tak to je.   Sklouzáváme možná do generačního konfliktu – mladší lidé zaplatí ekonomickou cenu, zatímco starší budou z politických opatření profitovat? Mám vynikající vnoučata a velmi doufám, že přejí svému dědečkovi dlouhý a dobrý život a jsou také připraveni zvládnout ekonomické náklady. A já mám matku, které je osmaosmdesát let, kterou také nevysadím někam na ledovec a budu čekat, až umře.    Ale to ukazuje, že takové propočty děláme, ať už chceme, či nikoliv.  Naše společnosti jsou právem založené na předpokladu, že všichni lidé – jedno jaké barvy pleti, jakého stáří, jakého pohlaví – disponují stejnou hodnotou. V krizových situacích jsme ale donuceni ptát se, jakou má který život hodnotu. Tím prolamujeme tabu a cítíme to.   Náš vztah k životu je tedy založen na dvojí morálce, kterou si nechceme přiznat. Nemůžeme si to přiznat, protože by nás to dehumanizovalo. Proto se těmito otázkami nezabýváme explicitně, ale implicitně tak konáme. Lidský život je tragický a musíme se s tím vyrovnat, každý svým způsobem.   Ale vy zůstáváte racionálním optimistou? Jasně. Z této krize se poučíme. Pracujeme dále na našem rozumu, vyvineme nové technické nástroje. Optimismus se domnívá: Minimalizujeme tragiku lidského života. Všichni, kteří přijdou po nás, z toho budou profitovat.   Jaké dlouhodobé důsledky bude pandemie mít – společensky a politicky? Na to mám jasnou odpověď: Všechno, co se teď říká a píše, se ukáže jako falešné. Uvidíme. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Steven Pinker (*18.9. 1954, Montréal) je kanadsko-americký experimentální psycholog, kognitivní vědec, lingvista a autor populárně-naučné literatury. Je profesorem na Harvardské univerzitě. Specializuje se na vizuální vnímání a psycholingvistiku. V roce 2004 byl magazínem Time označen za jednoho ze 100 nejvlivnějších vědců a myslitelů na světě a v roce 2005 byl magazíny Prospect a Foreign Policy zařazen na žebříček 100 nejvýznamnějších intelektuálů. Jeho výzkum na poli kognitivní psychologie mu přinesl mnoho ocenění.

Čas načtení: 2020-03-19 19:52:43

Kanál ČT3 odvysílá kultovní seriál Dva písaři či Divadélko pod Věží s Marií Rottrovou

Připravovaný kanál ČT3 pro seniory bude vysílat seriály, komedie, hudební pořady a nový lifestylový magazín. Na obrazovku se také po patnácti letech vrátí hlasatelky. Vysílání ČT3 se bude opírat o tři základní pilíře: praktické rady přinesou tematické magazíny, které diváci naleznou v programu vždy v devět hodin ráno a ve tři a v pět hodin odpoledne. Zpravodajský blok, sdílený s Jedničkou a ČT24, vstoupí do vysílání vždy v poledne. Po zbytek dne bude pro diváky připraven výběr ze televizního fondu: seriály, komedie, talkshow nebo záznamy koncertů natočených od šedesátých do devadesátých let. V programu se objeví například na jeden z prvních seriálových počinů Jaroslava Dietla Eliška a její rod, který bude uveden v prvním týdnu, od pondělí do neděle vždy v devět hodin. V něm pod režijním vedením Františka Filipa hráli Olga Scheinpflugová, Josef Kemr nebo Iva Janžurová. Na diváky čeká denně od 15:15 hodin i seriál s napůl předtočenými záběry z hotelové kuchyně Rozpaky kuchaře Svatopluka, v němž mohli hlasovat o dalším ději a jednání postav, a také dnes již kultovní Dva písaři režiséra Jána Roháče s Miroslavem Horníčkem a Jiřím Sovákem v hlavních rolích. Na obrazovky vrátí populárně historická soutěž O poklad Anežky České, Hovory H po dvaceti letech, ve kterých se Miroslav Horníček potkával s Janem Werichem nebo Milošem Kopeckým, Marie Rottrová s hudebními osobnostmi v Divadélku pod Věží a hra Zajíc v pytli z divadla Semafor s Miloslavem Šimkem s Jiřím Krampolem. Z hudby na diváky čeká pořad Gramohit 68, koncert Karla Gotta nebo vystoupení Evy Pilarové s hosty. Jednotlivé programové bloky uvedou v rolích hlasatelek moderátorky pořadu Sama doma. V prvním týdnu jimi budou Lucie Křížová, Jana Havrdová nebo Martina Hynková Vrbová, pro kterou to bude zároveň návrat k dřívějšímu povolání. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Pro novou stanici se také bude v televizních studiích v Brně a Ostravě natáčet magazín Život na třetí. Jeho obsahem bude informační i lifestylový servis, od návodů k domácímu cvičení a dalšího trávení volného času až po praktické rady. Z Brna budou moderovat Aleš Zbořil a Petra Eliášová, z Ostravy tváře známé ze zpravodajství Petra Češková a Radek Erben. Program ČT3 bude vysílat od pondělí 23. března, denně od 9 do 17:25 hodin. Naladit jej bude možné již od pátku 20. března od 12 hodin v terestrickém vysílání, a to v novém vysílacím standardu DVB-T2. Do startu vysílání se bude na obrazovce objevovat statická grafika. V satelitním i kabelovém vysílání bude program rovněž dostupný, k dispozici bude dle možností jednotlivých operátorů, avšak s co nejkratším prodlením. V pozemním příjmu se program objeví v nabídce buď automaticky (při zapnuté funkci automatické aktualizace, kterou disponuje velké množství přijímačů i set top boxů), nebo jej bude potřeba naladit manuálně – diváci se mohou obracet pro pomoc na Divácké centrum České televize. Dle možností jednotlivých operátorů se program objeví automaticky také těm, kdo přijímají televizní vysílání přes satelit, nebo přes kabel.