Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-26 14:51:02

Surrealista Cruzeiro Seixas na dosah od stých narozenin

V době, kdy jsem v pokročilém věku studoval dějiny umění, státní ideologie u nás nepřála svobodným uměleckým projevům. Surrealismus má od svého vzniku ve štítě revolučnost ducha. Ale nebyla to revolučnost, jakou v duchovní slepotě vyžadovala vládní podivně marxistická politická strana. O surrealismu však studenti na univerzitě přece jen něco slyšeli. Především to, že je pokřiveným uměleckým směrem, nezobrazujícím skutečnost života současného pracujícího člověka. Toto téma bylo na prvním místě socialistického realismu, ale surrealismus s ním opravdu neměl nic společného. Adeptům kunsthistorie se formálně dostalo jen povrchního výčtu několika jmen surrealistických umělců – Toyen, Jindřich Štýrský, Salvador Dalí, Max Ernst, Joan Miró, René Magritte. Přátelil jsem se s básníkem a surrealistickým výtvarníkem Ladislavem Novákem. Od něj jsem měl mnohem více informací. Soukromou poštu mu sice sledovala tajná policie, ale i tak měl čilé kontakty se zahraničními umělci. Posílali mu umělecké knihy a katalogy. Věnoval mně knihu J. H. Matthewse The Imagery of Surrealism, vydanou v roce 1977 v Syrakusách (USA). Byla zdrojem informací, které jsem nemohl najít v žádném zdroji u nás legálně dostupném. Když tu knihu prohlížím dnes, marně v ní hledám Cruzeira Seixase (* 3. prosince 1920 v Amadoře, Portugalsko). Jeho nepřítomnost jistě neměla v době vzniku knihy ideologickou příčinu. Je jen zrcadlem autorova sledování pouze toho, co tehdejší umělecká historie, petrifikovaný náhled na surrealismus, vyznačil za důležité. O Portugalsku ani slovo. Seixas není uveden ani v podnětné knize Desmonda Morrise Životy surrealistů (česky 2018). Z jaké příčiny? Přišel snad do surrealismu pozdě? Minimální útěchou snad může být vědomí, že v umění (v tvorbě i kritice) je vždy vše ryze subjektivní. Jiří Valoch před lety řekl v jiné souvislosti, že dějiny umění se přepisovat nebudou. To jinými slovy znamená, kdo byl opomenut, zůstane opomenutým. Avšak nevyhnutelně to tak být nemusí. Jméno Cruzeiro Seixas jsem pro sebe objevil až s velkým zpožděním, v roce 2006. Kurátor Lubomír Kerndl ve spolupráci s českým exulantem v Bruselu Arnoštem Budíkem, surrealistickým básníkem a výtvarníkem, otevřel blízko Mohelna na Vysočině, čtyřicet kilometrů západně od Brna, v bývalém vodním mlýně na řece Jihlavě, surrealisticky orientovanou galerii. Dal jí jméno podle blízkého říčního meandru – Čertův ocas. Budíkovy čilé kontakty se současnými surrealisty v Belgii, Francii, Nizozemsku, Portugalsku, Anglii, Kostarice, Chile a dalších zemích umožnily zapůjčení velké kolekce děl soudobého surrealismu. Pro příznivce surrealismu byla výstava svátkem. Společně s díly zahraničních umělců byli bohatým výběrem z tvorby zastoupeni členové české skupiny Stir up, hlásící se k tradici někdejší surrealistické skupiny Lacoste a ostravské odbočky Společnosti Karla Teiga. Mezi vystavujícími jsem poprvé viděl formálně čisté, magickým obsahem sdělné ukázky z tvorby Cruzeira Seixase. Uvědomil jsem si, jak nepříznivé jsou důsledky mezer ve vzdělanosti, způsobené nedostatečností informačních zdrojů. O portugalském surrealistovi nebylo do jara 2006, do otevření galerie Čertův ocas, českému příznivci umění poskytnuto nic. Žádné vystavené výtvarné dílo, nijaká zmínka v odborné literatuře, žádný překlad Seixasovy básně. Připomeňme, že v roce 2006 už uběhlo šestnáct let od Sametové revoluce, od konce fyzické a duchovní nesvobody v Československu. Není správné chtít, aby se vše změnilo k lepšímu hned. Mlčení okolo Seixase v České republice, zřejmě nikoliv cílené, ale zcela jistě bez ambicí vzdělávat, pokračuje i v roce umělcova stého výročí narození. S jedinou výjimkou v aktivitách Galerie Čertův ocas a skupiny Stir up. V těsné koordinaci skupiny Stir up, kurátorů Václava Pajurka a Lubomíra Kerndla s Arnoštem Budíkem vznikla v roce 2013 mezinárodní surrealistická výstava s titulem Všichni jsme stvořeni z lásky. Kolekce s pěkným doprovodným katalogem byla postupně vystavena v několika našich muzeích a galeriích. Obsahovala i ukázky z výtvarné tvorby Cruzeira Seixase. Arnošt Budík tehdy uvedl v rozhovoru pro český tisk, že … Vznik surrealismu v Portugalsku je datován do roku 1948. José Augusto Franca tehdy inicioval vydání revue s titulem Cahiers surréalistes. Cruzeiro Seixas se už v roce 1948 a znovu o dva roky později účastnil činnosti surrealistů v Lisabonu s Máriem Cesarinym, Antóniem Maria Lisboou, Márií Henrique Leiriou, Pedrem Oomem, Risquesem Pereirou, Fernandem Alves dos Santosem, Carlosem Eurico da Costa, Carlosem Calvetem a Antóniem Paulo Tomásem. V lednu 1949 Franca zorganizoval první výstavu portugalského surrealismu. Umělecká skupina kolem jmenované revue však byla nesourodá. Jen dvě silné individuality – Mario Cesariny Vasconcelos a Cruzeiro Seixas překročily portugalský rámec. Autenticitou své tvorby dospěli ke spolupráci s pařížskou skupinou André Bretona a s mezinárodním hnutím Phases. Následujícího roku, 1950, Seixas odešel z Portugalska do Afriky, kde působil čtrnáct let. Po návratu do vlasti okamžitě vešel na uměleckou scénu jako přesvědčený surrealista. V následujících pěti a půl desetiletích šíří své jméno na poli poezie a výtvarného umění. O jeho tvorbě vycházejí četné knihy. Je osobností surrealismu daleko přesahující hranice Portugalska. Vystavuje na skupinových výstavách v Paříži, Brazílii, Bruselu, Chicagu, Londýně, Madridu, Německu a Mexiku. Svět o něm ví. Je uznávaným umělcem. Jehož tvorba má pevné místo v dějinách i přítomnosti surrealismu. V roce 1999 velkoryse daruje svoji uměleckou sbírku Nadaci Cupertino de Miranda za účelem vybudování Studijního centra surrealismu a muzea surrealismu. Seixas je v uměleckých kruzích považován za velikána evropské kultury, výjimečnou osobnost ducha 20. století. A nekončí. Dál vysílá zřetelné signály své tvořivosti vzbuzující respekt. Hledejme velikána Seixasova formátu. Je takový? Sotva. V knize The Imagery of Surrealism její autor Matthews připomíná pod bojovým titulem Batailles pour le surréalisme slova francouzského teoretika Jeana Schustera, že surrealismus je úsilím o rozptýlení mlhy vnesené zmatkem myslí. Je požadavkem otevřít jediným klíčem svět, který se nad jiné bojí komplexnosti. Seixas však v celé své surrealistické tvorbě zrcadlí zřetelnou možnost, jak komplexnosti dosáhnout: Ano, jediným klíčem – surrealismem. Surrealisté jistě souhlasí s Bretonem, že se skutečností má být nakládáno důvěrně jen tehdy a tam, pokud může být viděna jako nápomocná k vyznačení cesty k neznámému. Surrealismus bere sílu z náhody, identifikované s nějakou formou uměleckého vyjádření, založeného na čistě realistických principech. Tak je surrealismus plně schopen ironicky převrátit nejobvyklejší realitu. Pravděpodobně i tu o sobě. Na rozličných místech kulturní Evropy se stále konají pokusy uměleckých teoretiků, posuzovat, který současný umělec může být považován za surrealistu a který nikoliv. Myslím si, že dle původních principů Bretonových není dnes za surrealistu možné považovat nikoho. Svět se mění. Ti, kteří tvrdí, že surrealismus je uměleckým hnutím dávno minulé doby, mají pravdu. Tedy jde-li o surrealismus původní, s revoluční nesmlouvavostí, antiklerikalismem, s postojem proti establishmentu a mamonu. Jsou však kohorty surrealistů současných, z tzv. druhé či třetí vlny, umělců s překypující obrazotvorností a silou prožitku snů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-10 11:00:15

V Portugalsku vznikl nový závodní okruh. Circuito do Sol se inspiroval jinými závodními okruhy

Automobiloví nadšenci mohou slavit. Na mapě Evropy přibyl nový závodní okruh. Circuito do Sol v jižním Portugalsku se navíc zaměřuje na to, aby byl spíše rekreačním závodním střediskem než typickou závodní dráhou, na které se budou konat velké profesionální závody. Okruh Circuito do Sol má možnost využívat až 11 různých variant, přičemž ta nejdelší z […]

Čas načtení: 2025-01-09 10:34:00

Ombudsman: Matka získala po zastání rodičovský příspěvek ve výši okolo 280.000 korun

Stěžovatelka žije s dítětem v České republice, odkud pracuje na dálku z domu pro zaměstnavatele se sídlem v Portugalsku. Úřad práce proto rozhodl, že nemá nárok na rodičovský příspěvek v Česku, protože je zaměstnaná v Portugalsku, kde pracuje také otec dítěte. Dle platných právních předpisů ale matka neměla nárok na rodičovský příspěvek v Portugalsku, protože primární stát pro výplatu je pro ni Česká republika. Matka se proto obrátila na ombudsmana, díky kterému získala český rodičovský příspěvek v celkové výši 278 250 korun.

Čas načtení: 2024-03-15 08:41:20

Smolný start do sezony! Salač musel na další operaci a přijde o závod v Portugalsku

Má to být jeho průlomová sezona ve světovém šampionátu, jenže pro motocyklistu Filipa Salače začíná hodně smolně. V prvním závodě sezony kvůli bolavé ruce skončil daleko za bodovanou patnáctkou, další klání v Portugalsku úplně vynechá, protože ve čtvrtek musel podstoupit operaci ruky. „Zákrok dopadl dobře a i já se cítím v pohodě, i když jsem extrémně smutný a zklamaný, že nebudu moct závodit v Portimau,“ uvedl Salač. V Portugalsku se jede koncem příštího týdne, ale Čech ještě nebude úplně fit.

Čas načtení: 2024-05-07 18:00:01

Téměř 40 let diktátorem. Portugalského samovládce Salazara odstavil až pád z lehátka

Až do sedmdesátých let 20. století vládly v několika evropských zemích železnou rukou autoritářské či fašistické režimy. Hovoříme o Španělsku, Řecku a také Portugalsku. Někdy se mylně v případě Portugalska zaměňují pojmy fašistická a autoritářská diktatura, přičemž u Portugalska nelze hovořit o fašismu ve smyslu Itálie nebo Německa. Jak píše ve své práci Lucie Horčičková, která se zabývá salazarovským Portugalskem, mezi portugalským, německým a italským případem existuje mnoho rozdílů. Portugalský autoritářský režim byl podle Horčičkové založen na nacionalismu až patriotismu, konzervatismu, církvi, korporativismu a silném postavení rodiny. Seriál “Unbelievable”: Skutečný příběh neuvěřitelného znásilnění Číst více V Portugalsku proběhl v roce 1926 převrat a do víru politického dění se dostal právě Salazar, syn chudých rolníků, kterému byl svěřen post ministra financí. Portugalsko charakterizovala nestabilní politická situace, kde se v rychlém sledu střídali premiéři. Velmi napjaté poměry pak na několik dekád uklidnilo jmenování Salazara ministerským předsedou v roce 1932, což na druhé straně neznamenalo, že by Portugalsko nezápasilo se svými vnitřními problémy, jichž bylo mnoho. Cílevědomý diktátor Pokud by však někdo čekal, že tento cílevědomý muž připustí názorovou či stranickou pluralitu, byl na omylu. Salazar v rámci tak zvaného Nového státu (Estado Novo) zavedl autoritářské praktiky, které začaly likvidací ostatních politických stran. Politický systém reorganizoval, zavedl novou ústavu, která vyhovovala jeho cílům, jak uvádí web Britannica. Byla připuštěna jen jedna strana – Národní unie – a nová politická garnitura omezila lidská a občanská práva. Dále Salazar zavelel k zavedení přísné cenzury, jako v každém autoritářském režimu byla pronásledována opozice, skutečná či domnělá. Kamarád s ostatními autoritáři To na druhé straně neznamená, že by Salazar neudržoval přátelské styky s ostatními autoritáři, například se španělským diktátorem Franciskem Frankem, jak dodává web Britannica. Salazar koneckonců uznal jeho vládu na konci 30. let. Nacistický kat Himmler bral dceru na výlet do koncentráku. Bylo to moc hezké, zapsala si malá Gudrun Číst více Nicméně Portugalsko se snažilo razit vlastní autonomní kurz, když vyhlásilo po vypuknutí druhé světové války neutralitu. Zde Salazarovi můžeme připsat body k dobru za to, že striktně odmítal spolupracovat s jakoukoliv válečnou stranou, i když se samozřejmě, jak už to bývá, objevily nabídky na vzájemnou spolupráci. Nicméně určité ústupky přece jen portugalský diktátor učinil. V roce 1943 dovolil, aby britské jednotky využívaly Azorské ostrovy, které se ukázaly být strategicky důležitým bodem v bitvě o Atlantik. O rok později však Salazar naštval Američany, protože odmítl, aby využívali Azory pro své účely. A současně přes dřívější náklonnost nepotěšil Brity, když Německu odmítl zrušit dovoz wolframu. Směrem na Západ Po válce sice došlo k určitým úpravám autoritářského režimu, kdy Salazar dal propustit část politických vězňů nebo došlo k zastavení největších perzekučních excesů, současně však zesílilo pronásledování komunistů. Portugalský diktátor se v zahraničněpolitické oblasti snažil chovat pragmaticky a udržovat dobré vztahy s Velkou Británií i USA, byť jim v průběhu války v některých záležitostech odmítl vyhovět, jak už bylo řečeno. V roce 1948 Portugalsko přijalo Marshallův plán. Následující rok se začlenilo do struktur NATO. Země se stala členem dalších mezinárodních institucí, což na druhé straně otupovalo ostří stále trvajícího autoritářského režimu. Hitlerův supertank Krysa měl být křižníkem, který brázdí zemi a srovnává města se zemí Číst více Nicméně se jako velký problém ukázal boj o kolonie, respektive snahy udržet si své koloniální impérium v době, kdy už začínala éra tzv. dekolonizace. V Mosambiku, Angole a dalších koloniích bylo patrné pnutí, které vyvrcholilo národněosvobozeneckými zápasy. Jak připomíná Horčičková, v Angole vypuklo v roce 1961 koloniální povstání. Příhoda, kterou nikdo nečekal V kombinaci s určitým vyčerpáním Salazarova režimu, který se udržoval stále represemi za pomoci armády, i když ne už tak intenzivními jako dříve, začal portugalský diktátor ztrácet půdu pod nohama. Přicházel o své spojence, a to i v zahraničí, a zůstalo otázkou, zda Salazar téměř po čtyřech dekádách bude dále ve své „roli“ pokračovat. Od moci jej však odstavila až kuriózní příhoda, kterou nikdo nečekal. V roce 1968 totiž spadl z lehátka a utrpěl vážné poranění mozku. To jej v podstatě vyřadilo společně s další návaznou mozkovou příhodou z mocenského rozhodování. Salazara nahradil Marcelo Caetano. Portugalský diktátor zemřel v roce 1970 a zemi zanedlouho, v roce 1974, čekala tzv. karafiátová revoluce, která nasměrovala zemi po mnoha letech konečně ke svobodě. Rozporuplný diktátorův odkaz Salazar po sobě zanechal rozporuplné dědictví. Snažil se zvyšovat vzdělanost, v podstatě vymýtil negramotnost, investoval poměrně hodně finančních prostředků do zemědělství, infrastruktury, podporoval vědu, nicméně i tak patřilo Portugalsko ve srovnání s jinými západoevropskými státy spíše k chudším, měřeno životní úrovní. Sám Salazar odmítl hromadit majetek, na přepych si nepotrpěl. Na druhou stranu cíleně zavedl autoritářsko-represivní režim, pronásledoval opozici, perzekvoval nepohodlné názory. Odkaz je to tedy spíše negativní, mnoho Portugalců mu dodnes nemůže přijít na jméno. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Fašismus vznikl přesně ze stejného podhoubí, z jakého těží Babiš. Čeká nás pochod jeho příznivců na Prahu?

Čas načtení: 2024-06-07 07:41:00

Popularita Česka jako destinace pro digitální obory roste, hlavním argumentem je bezpečnost

Praha 7. června 2024 (PROTEXT) - Bezpečnost uvádí mezinárodní firmy jako nejsilnější argument, proč provozují své pobočky se specializací na IT či digitální podnikové služby v České republice. Popularita Česka z jejich pohledu roste i díky vysoké kvalitě života, která dokáže přilákat i zahraniční experty, a politické a ekonomické stabilitě. Vyplývá to z průzkumu, který zrealizovala asociace ABSL mezi stovkou mezinárodních firem."Atraktivita České republiky jako lokality pro založení a provoz centra digitálních podnikových služeb byla vždy dána zejména dostupností a blízkostí ke klíčovým trhům, kvalitou infrastruktury and rovněž optimální časovou zónou umožňující poskytování služeb na globální úrovni. Nyní se ukazuje, že převažují nové důvody, zejména bezpečnost a stabilita země a kvalita zdejšího života," říká Jonathan Appleton, ředitel asociace ABSL s tím, že bezpečnosti daly mezinárodní firmy v průzkumu váhu 9,2 z 10, kvalitě života 8,7 a stabilitě země 8.Bezpečnost země byla důležitým argumentem například i pro společnost Vendavo, která v České republice provozuje své vývojové centrum: "Důraz na bezpečnost všech našich zákazníků a zaměstnanců pro nás byla při hledání destinace zcela klíčová," říká Jacob Ringler, šéf vývoje a ředitel českého zastoupení společnosti Vendavo, a dodává: “Na českém trhu je také skvělá síť odborníků na kybernetickou bezpečnost, nedávno jsme proto přesunuli z USA do České republiky i pozici manažera informační bezpečnosti, který kolem sebe vybudoval úžasný tým. Jak vždy říkám, každá společnost, která investuje do informační bezpečnosti, vysílá všem zákazníkům signál, že bere veškeré otázky kolem bezpečnosti a soukromí dat vážně. Česká republika nám pomáhá tento slib dodržovat.”ČR země s největším podílem zaměstnanců v digitálních podnikových službáchSilnou pozici České republiky v IT a digitálních podnikových službách dokládá i nedávný průzkum Grafton Recruitment. Dle něj je Česká republika dokonce zemí s největším podílem pracovníků podnikových služeb na celkovém počtu obyvatel a svou pozici premianta si drží i navzdory vyššímu zdanění práce ve srovnání s okolními zeměmi. "Z průzkumu, do kterého bylo zapojeno 15 zemí, vyplývá, že zatímco například v sousedním Polsku činí podíl zaměstnanců oboru na celkovém počtu obyvatel země 1 % a v Rumunsku dokonce ještě méně, v České republice se blížíme již ke 2 %, a to i navzdory tomu, že již neplatíme za levnou lokalitu," vysvětluje Martin Malo, ředitel Grafton Recruitment, s tím, že vyšší náklady zde investorům nahrazuje vysoká kvalita, kterou v České republice našli.Kvalita života táhne zaměstnavatele i zaměstnanceKvalita života a schopnost trhu přilákat experty i ze zahraničí je dalším důležitým argumentem, který hovoří pro Českou republiku. A nemyslí si to jen samotní zaměstnavatelé, ale i zaměstnanci 90 národností, kteří pro obor pracují. Kvalitu života v Česku v průzkumu ABSL zmínilo 54 % respondentů z řad zahraničních pracovníků, 46 % pak chválilo i dobré finanční ohodnocení. Právě úrovně mezd se týká další prvenství České republiky jako destinace pro firmy z oboru digitálních podnikových služeb. Z dat Grafton Recruitment vyplývá, že ve srovnání se 14 zeměmi, kde tento obor působí, je v ČR největší rozdíl mezi průměrnou mzdou země a průměrnou mzdou na nemanažerských pozicích ve zmiňovaném oboru. Tento rozdíl činí plných 895 euro a ukazuje, jak atraktivní zaměstnání obor kvalifikovaným Čechům a expatům nabízí. Pro srovnání, v Polsku činí tento rozdíl 712 euro, v Portugalsku 701 euro, ve Velké Británii 657 euro, v Rumunsku 466 euro a ve Španělsku dokonce jen 144 euro. "I díky tomu setrvale roste průměrná doba, po kterou zaměstnanci oboru zůstávají u jednoho zaměstnavatele. Meziročně stoupla o 4 měsíce a činí již bezmála 4 roky," doplňuje Jonathan Appleton.ČR může světu konkurovat i v oblasti prémiových kancelářských prostorObor IT a digitálních podnikových služeb je oborem kancelářským, pro investory je tedy důležitá i úroveň místního kancelářského trhu, a to včetně cenového nastavení. "Pracovní prostředí nabízí obor skutečně prémiové. I navzdory vysokému podílu flexibility a možnosti pracovat z domova vnímáme rostoucí zájem firem o kultivaci pracovního prostředí dle nejnovějších trendů a standardů," říká Jana Vlková, šéfka oddělení Workplace Advisory a Office Agency ve společnosti Colliers, a dodává: "Nájemné sice mírně roste, na rozdíl od řady okolních zemí jde však jen o růst mírný a trh díky tomu vykazuje značnou stabilitu. Pro investory, hledající vhodnou destinaci pro své pobočky, centra podnikových či IT služeb anebo obchodní jednotky, tak Praha i celá ČR zůstává velmi atraktivní lokalitou, která dokáže konkurovat jak zemím z regionu střední a východní Evropy, tak například i Španělsku a Portugalsku, tedy trhům, kde kancelářské obory, jako jsou právě podnikové služby, aktuálně rostou." Nejvyšší dosažitelné nájemné, tzv. "prime", se na pražském trhu v 1. čtvrtletí v prémiových budovách v centru města pohybovalo na úrovni přibližně 28,00 € za m2 za měsíc, v nejlepších lokalitách širšího centra 19,00 € za m2 za měsíc a v nejlepších lokalitách ve zbytku města na úrovni do 16,00 € za m2 za měsíc. Pro srovnání, například v Lisabonu se cenová úroveň aktuálně pohybuje mezi 21 a 28 € za m2 za měsíc, v Madridu mezi 24 a 37 € a ve Varšavě mezi 21 a 27 € pro prémiové lokality. Zdroj: ABSL ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-08-27 10:00:00

Vylepšená verze systému Robocrop sbírá pouze zralé maliny

Vývojáři tvrdí, že robot Fieldworker se bude brzy používat ve Velké Británii, Austrálii a PortugalskuNová verze prvního robota na světě, který sbírá maliny, čtyřramenný stroj poháněný umělou inteligencí a schopný vykonávat tuto práci s rychlostí a efektivitou člověka, bude v příštích 12 měsících nasazena na farmách ve Velké Británii, Austrálii a Portugalsku.Vývojáři tvrdí, že robot Fieldworker 1, přezdívaný Robocrop, dokáže přesněji než předchozí modely rozpoznat, zda je bobule zralá, a dokáže sbírat ovoce rychleji, protože jeho chapadla mají větší dosah a flexibilitu.Stroj byl vyvinut za méně než rok společností Fieldwork Robotics, která je spinoutem Plymouthské univerzity, a již se zkouší na farmách s bobulovinami v Anglii a Portugalsku; brzy budou zahájeny testy v Austrálii.

Čas načtení: 2024-09-28 13:23:02

Klimatičtí aktivisté v Portugalsku mají smůlu. Rychlý zásah řidičů

Portugalští klimatičtí aktivisté rychle litují, že se pokusili zablokovat silnici. Místní řidiči nemají pro podobné aktivity porozumění. (Foto: X) Just Stop Oil & Extinction... Článek Klimatičtí aktivisté v Portugalsku mají smůlu. Rychlý zásah řidičů se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-03-16 15:45:40

Klimatičtí aktivisté blokující silnice v Portugalsku nemají šanci

Portugalští řidiči předvádějí jejich osvědčený způsob, jak se chovat v případě, že jim klimatičtí aktivisté blokují silnici. (Foto: X) Portuguese motorists demonstrate the correct... Článek Klimatičtí aktivisté blokující silnice v Portugalsku nemají šanci se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-01-04 19:30:40

Debata o euru

Občas se nám to stane. Otevře se debata. Tu s větším, tu s menším vkusem, ta o euru se ovšem otevřela vcelku vkusně, střízlivým projevem prezidenta (vyložte si to, jak chcete, obě verze podle mě platí). Debata o přijetí eura mi připomíná, jak jsem si šel onehdy skočit padákem. Stál jsem na kraji Anduly, koukal jsem poněkud vyvaleně z vrat, pode mnou byla o pár tisíc metrů níže pole a trochu tam foukalo. Začal jsem si potichu přeříkávat Litanii proti strachu, protože to je to, co pravému muži pomůže se zkoncentrovat na výkon. V takovou chvíli, říkal jsem si, potřebujete maximální rozvahu, koncentraci, soustředění. Je to moment esence chlapství a není světějšího momentu, než tenhle moment rozhodnutí. Pak mě dal někdo herdu pěstí do zad a já jsem z toho letadla vypadnul. O pár minut a metrů níže, jsem se na to přeptal instruktora. -“Si tam stál a čuměl. Člověk buďto skočí hned a je to vyřízeno a nebo se trápí tak dlouho, že už nestojí za to ani skákat. Kromě toho jsi blokoval všechny ostatní. Tak jsem tě vyhodil z letadla. Na tom nic víc nevymyslíš. A v klidu, poděkuješ příště.” Neexistuje žádná ekonomická úvaha, podle níž by se dalo spočítat, zda nám přijetí eura prospěje nebo uškodí. Jen si nalháváme, že bude možné se rozhodnout podle objektivních kritérií. Nebude. Neexistují na to žádné přesvědčivé studie, protože studovat ekonomiku z tak malého odstupu není průkazné. Nastahával jsem si všechny možné práce a studie, které k euru vznikly a to jak české, tak zahraniční, část jsem pročetl, další částí jsem nakrmil jsem jimi umělou inteligenci. Závěr je nejednoznačný. Jsme si vcelku jistí, že euro pomohlo rozjet krizi v Irsku, Portugalsku a Řecku, jenže také tušíme, že strukturální problémy v těchto zemích číhaly na spouštěč a je také pravděpodobné, že by tyto země prožily masakrální otřesy za COVIDu, zatímco takto se dvě vlny krize rozložily. Někteří ekonomové udávají, že euro mělo vyrovnat situaci mezi chudým jihem a bohatým severem Evropy, což se nestalo ve všech případech. Zatímco Španělsko rostlo nadprůměrně, Itálie si vedla prachbídně. Zatímco Česko euro nemá, Slovensko jej přijalo od roku 2009 a přitom jak vývoj exportu, tak HDP, je v obou zemích obdobný. Zatímco Španělsko rostlo více, Portugalsko méně. Zatímco tyto země se politicky vyvíjely v posledních dvaceti letech rozdílně, ekonomiku jim euro sbližovalo. Jenže co z toho usoudit? Je dobré, že studie umožňují ponořit se do detailu, ale je to nakonec zbytečné. Ze studií je zřejmé především to, že zemím, které neměly “tah na branku”, těm ani euro nepomohlo. Naopak se zdá, že aktivním zemím euro pomohlo. Jenže to nebylo to, co ve studiích někdo hledal. Co znamenalo být aktivní zemí? Znamenalo to zkoušet, pobízet, přicházet s novými koncepty nebo přenášet koncepty odjinud. A opouštět to, co nefungovalo. Euro není samospásné. To, zda jej přijmeme, nezmění zásadně v nejbližší době naši ekonomiku. Jen to dává signál, kde stojíme. A kde stojíme? Jsme země před strukturální krizí. Potrápila nás globalizace, nástup automatizace a AI nás potrápí ještě více. Jestli euro přijmeme nebo nepřijmeme, je ekonomicky jedno. Nejsme země, která by měla tah na branku, který by jej uměla využít. Jenže naše strategie v ekonomice vždy byla, vézt se za Německem. To nás dosud vysekalo ze všech problémů. A když se vezete na něčí ekonomice, má smysl mít stejnou měnu. Jsem pro euro.

Čas načtení: 2021-11-05 03:14:13

Helena Žáková: Napsat knihu stojí spoustu emocí, ale čtenář ji pak v první chvíli soudí podle obálky

Psaní ji baví od dětství. A jak říká: „Psaní je pro mě odpočinek, únik od reálných starostí.“ Také je jejím velkým koníčkem a na svém kontě má Helena Žáková celou řadu povídek, které vyšly v elektronických sbírkách a dvě knihy a na další, kterou zasadila do Řecka, právě pracuje. A jak sama autorka dodává: „Mojí největší vášní je psát o místech, která jsem procestovala a která mě nějakým způsobem okouzlila – kulturou, povahou lidí, atmosférou, prostě čímkoliv… Prostřednictvím psaní se na ně zase vracím a navazuji s nimi i po návratu domů spojení.“      Pocházíte z Plzně, kde jste vyrůstala. Jak na ten čas období dětských her vzpomínáte? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Myslím, že jsem v Plzni prožila opravdu hezké dětství. Ve škole jsem vždycky byla pilná žačka, což mi v podstatě vydrželo až do dospělosti. Ve volném čase jsem jako malá holčička chodila na různé kroužky – od tancování přes tenis až po kurzy bruslení. Pořád jsem měla spoustu aktivit a koníčků, byla jsem vedena k pohybu. Zároveň jsem ale měla ráda i chvilky o samotě – hrála jsem si s panenkami a své hry jsem nazývala „tajnými“. I takovým způsobem jsem vymýšlela příběhy, nořila se do své fantazie. A taky jsem psala, tvořila časopisy a knihy. To jsem dělala už ve školce.   Od doby, co jste se naučila číst a psát, jste stále něco psala a jak jste někde sama řekla, tvořila své dětské knížečky, které jste sešívala sešívačkou. Pak jste se dostala k počítači a psala dál a ve svých dvanácti letech jste napsala svoji první obsáhlejší práci. Co se s ní stalo? Máte ji ještě a o čem byla? Ano, pořád ji mám. Byl to příběh party náctiletých kamarádek, které vyrazí na čundr a prožívají různá dobrodružství. Období, kdy jsem na něm pracovala, si dobře pamatuji, odpočívala jsem tak od učení a školy. Čas, který jsem s touhle knihou strávila, jsem si hrozně užívala. Stejně to mám vlastně i teď. Psaní je pro mě odpočinek, únik od reálných starostí.   Co vás přivedlo ke studiu na elektrotechnické průmyslovce a pak ekonomie na vysoké škole? A bylo to správné rozhodnutí? Myslím, že to bylo správné rozhodnutí, a nelituji ho. Na průmyslovce mě zaujal obor IT v ekonomice, připadalo mi to jako skvělá kombinace. Tahle škola mi byla obecně vždycky hrozně sympatická. Přestože se jednalo především o technickou školu, dala mi dobrý základ pro studium ekonomie, které bylo pak na vysoké opravdu náročné.   Od roku 2016 působíte jako copywriter, Máte vlastní blog a přispíváte do internetového časopisu Sidonie. Spolu s autorkami Janou Poncarovou a Martinou Heš Hudečkovou tvoříte trio Povídkářky, které publikuje své povídky v elektronických sbírkách. Jak se vám spolupracuje, a neuvažujete o nějaké společné knížce?    Spolupráce s Janou a Martinou je skvělá, máme štěstí, že nás náhoda svedla dohromady. Nespolupracujeme pouze v rámci tohoto projektu, jsme také blízké kamarádky a prožily jsme toho spolu už hodně. Společné knížky jsme realizovaly právě prostřednictvím povídkových sbírek, přesně jak říkáte. Organizovaly jsme také kurzy kreativního psaní a pořádaly společná autorská čtení. Uvažujeme, že zase nějakou elektronickou sbírku vydáme, bude se zřejmě opět jednat o povídky.   V roce 2020 vám vyšla první knížka Kdo zastaví déšť a o rok později Saudale. Pracujete na novém příběhu? O čem ráda píšete? Román Kdo zastaví déšť se odehrává na Kypru, Saudade v Portugalsku, nyní pracuji na příběhu, který je zasazen do Řecka, přičemž hrdinka se během vyprávění dostane na více řeckých ostrovů. Mojí největší vášní je psát o místech, která jsem procestovala a která mě nějakým způsobem okouzlila – kulturou, povahou lidí, atmosférou, prostě čímkoliv… Prostřednictvím psaní se na ně zase vracím a navazuji s nimi i po návratu domů spojení. To mě baví asi nejvíc. Na cestách ráda hledám krásu i v maličkostech.   Čím je pro vás psaní a píší se vám lépe povídky nebo romány? A kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? Je bezpečným místem, kde se dá vždycky schovat, je zábavou, je terapií, je koníčkem, je velkou láskou, je svým způsobem i smyslem života, je vzpomínkami, je budoucností, je i fantazií a představivostí. Psaní je pro mě důležité a neumím si bez něj svůj život představit. Lépe se mi píší romány. Vždycky se mi snáze tvořily „delší“ věci. Člověk naváže se svými hrdiny hlubší spojení, doopravdy je pozná, ponoří se do příběhu, a to na dlouhou dobu. Pak je o to těžší tento příběh opouštět, pokaždé je mi téměř smutno, když se chýlí ke konci. Na to, kde nacházím inspiraci, jsem už vlastně částečně odpověděla v předcházející otázce. Je to hlavně cestování, (nejen) krásná místa, historie různých zemí, zapomenuté události… Ráda zapojuji fantazii a vymýšlím příběhy svých hrdinů, které ovšem zasadím do nějaké zajímavé země či určitého pozoruhodného období.   Někde jste řekla: „Jsem šťastná, když mám po ruce hrnek s kávou a před sebou dobrý příběh.“ Jaká jste čtenářka? Co vás na knížce, kterou vezmete do rukou, zaujme jako první? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Tohle je vlastně motto projektu Povídkářky. Na čtení mám ráda klid a dostatek prostoru, abych si mohla knížku patřičně užít a porozumět jí hlouběji. Vždycky jsem toho nejvíc přečetla v létě, na dovolené, o prázdninách… Co mě na knížce zaujme jako první? To je dobrá otázka, že ano… První, co vidíte, je většinou obálka a název, což je vůči knize trošku nevděčné. Napsat ji někoho stálo spoustu emocí, trvalo to spoustu měsíců, někdy i let, a čtenář ji pak v první chvíli soudí právě podle obálky a názvu, přestože za tím vším se skrývá spousta úžasných vět a slov. Většinou si na knihách všímám, v jakém historickém období se odehrává či na jakém místě. Co se týče oblíbených autorů, mám ráda afghánského spisovatele Khaleda Hosseiniho, který spojil historii Afghánistánu s neuvěřitelnými a dojemnými osobními příběhy. Takové knihy zbožňuji. To je třeba i případ jedné z mých nejoblíbenějších knih vůbec – Poslední kabriolet. Příběh se odehrává za druhé světové války, zprostředkovává smutnou válečnou historii, ale i postoje a pocity jednotlivců. Mám také slabost pro detektivky Raymonda Chandlera, které jsou opravdu mistrně napsané. Přestože se to na první pohled nezdá, napsat originální detektivku je podle mě hodně náročné a je to výsada nejlepších spisovatelů.   Dočetla jsem se o vás, že ráda cestujete a dalším vaším velkým koníčkem je tanec. Jak ráda trávíte chvíle volna a jak dobíjíte své baterky? Přesně, jak říkáte – kromě cestování, kterým se snažím naplnit svůj volný čas tak, jak to jenom jde, se ráda hýbu. Tanec pro mě byl vždy skvělým spojením sportu a umění, roky jsem byla ve street dancové taneční skupině a průběžně zkoušela i různé další taneční styly. V zimě si třeba i ráda zabruslím, v létě si jdu zahrát tenis. Někdy si přečtu dobrou knihu nebo pustím film. Ovšem psaní samo o sobě pro mě vždy bylo koníčkem, kterým jsem si zpříjemňovala především volný čas.   Helena Žáková se narodila v roce 1995 v Plzni. Vystudovala Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pak na Fakultě ekonomické management obchodní činnosti a podnikovou ekonomiku s titulem Ing. Má vlastní blog a je autorkou řady povídek, které publikuje se spisovatelkami Janou Poncarovou a Martinou Heš Hudečkovou v rámci plzeňského tria Povídkářky v elektronické podobě. Napsala knihy Kdo zastaví déšť (2020) a Saudade (2021). 

Čas načtení: 2021-05-24 12:32:29

K vystoupení Pavla Rychetského v Otázkách Václav Moravce

V Otázkách Václava Moravce vystoupil 23. května předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se snažil sehrál roli zkušeného, uvážlivého muže s rozvinutým právním cítěním. Z pohledu občanského aktivisty, který se dlouhodobě setkává s poškozováním práv občanů justicí a „přifařenými“ úřady, není ale přesvědčivost jeho výstupu dokonalá.  S většinou jím projevených názorů lze ovšem souhlasit. Především jeho kritika „prostořekosti“ ministryně Marie Benešové je oprávněná. Jeden z mých kolegů o ní říká, že rychleji mluví, než myslí. Takto se projevovala již jako státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a tato nectnost s ní rostla. Rychetského zvlášť popudilo, že prostořeká ministryně se vyjadřovala o krajských státních zástupcích jako o „mlaďoších“. Nedocenil dovětek, že u nich proběhla obměna. Označení není sice „salonfähig“, ale z výše 73 let lze na skupinu s věkovým průměrem 53 let pohlížet jako na „mlaďochy“ a naštěstí už z těchto funkcí odešli „staří ještěři“ (terminus technicus Benešové), kteří je drželi dvacet i více let. Z tohoto pohledu se paní ministryni mohou jevit jako vhodnější rádci právě Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan, protože jsou ve funkcích podstatně déle než „mlaďoši“, jejichž věku nedosahují. Odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je nesmysl Hnutí ANO jako každá mladá strana nemá dostatečné personální rezervy, proto Andrej Babiš po Benešové vděčně sáhl navzdory jejím nectnostem, když ho nečekanou rezignací zaskočil Jan Kněžínek. Musíme si uvědomit, že funkce ministra spravedlnosti je nevděčné, rizikové řemeslo obecně a v Babišově vládě Babiše zvlášť. Uchazeči o uvolněné křeslo se nehrnou. Její jmenování bylo zřejmě volbou z nouze. Myslím ale, že Babiš své volby až dosud nelitoval, protože Benešová udržela ministerstvo v chodu bez velkých otřesů. Jejím politováníhodným selháním je nedovedení přípravy novely zákona o státním zastupitelství do projednání v Parlamentu. V souvislosti s tímto zákonem byl její postup vždy neblahý. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona předložený ministrem Pavlem Blažkem, který měl podporu vedení státního zastupitelství. Z této rány se novela zákona o státním zastupitelství již nikdy nevzpamatovala, ač o potřebě nového zákona se mluví nejpozději od roku 2010. Starý lišák Rychetský se vyhnul příležitosti vyjádřit se k důvodnosti volání Milionu chvilek pro demokracii a některých opozičních blouznivců po okamžitém odstoupení paní ministryně. Jsem si jist, že tak ale měl učinit, tedy že jim měl vzkázat, že odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je z praktického hlediska nesmysl. Změna ministra vždy vyvolává aspoň dočasné narušení chodu úřadu. Případný nástupce Benešové by patrně skončil s Babišovou vládou, takže ministerstvo by nevycházelo ze zmatků o několik měsíců déle, než je nezbytné. Nedopustila se žádného tak závažného pochybení, aby její setrvání ve funkci až do vypršení mandátu bylo nesnesitelné. Nezbývá, než do voleb brát její nevhodné výroky jako „folklor“ a pokud možno si jich nevšímat. Přitom ale musíme mít na paměti, že během své dlouhé profesní kariéry viděla ledacos a možná by z vlastní zkušenosti mohla vyprávět o zákulisních jednáních, jež vedla k ovlivnění některých kontroverzních rozhodnutí. Jistě by bylo zajímavé se dovědět, jak se stalo, že po jejím běsnění proti předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru se nakonec dočasně stala společnicí advokátní kanceláře, která se starala o jeho záležitosti, a jak se nakonec vyvinula v odbornici v oboru obchodování se zemním plynem. Není ale sama, kdo si myslí, že některá soudní rozhodnutí jsou výsledkem slibů za splnění zadání. Jako příklad uvádím pověst, že hanebný rozsudek kárného senátu Vrchního soudu v Praze nad zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou byl úlitbou za zastavení úvah o rušení vrchních soudů. Někdy soudci ministrovi uhnou Rychetský na první pohled důvěryhodně televizním divákům vysvětlil, že justice je způsobilá ubránit se tlakům ze strany ministra spravedlnosti, popřípadě ze strany moci výkonné obecně. Je pravda, že pravomoci ministra spravedlnosti jako hlavy státní správy justice a státního zastupitelství jsou nepatrné. Jak soudci, tak státní zástupci se mohou jeho hněvu klidně usmívat, protože jim v podstatě nemůže nic udělat. Ostatně ministři neradi využívají pravomoc kárných žalobců, aby se vyhnuli nařčení, že zasahují do nezávislosti justice. Rychetský už ale neřekl, že tvrzení o odolnosti justice platí jen potud, pokud se příslušný činitel z nějakých vnitřních důvodů nerozhodne tlaku podlehnout, případně vyjít zadání vstříc. V této souvislosti vystupuje do popředí zájmu osobní statečnost jednotlivců. Občané by se mohli například ptát, zda Pavla Zemana napadlo jen tak, samo od sebe, že by měl vyslat do Prahy skvadru Ivo Ištvana a Roberta Šlachty, aby udělali pořádek na Úřadě vlády. Nebo co přimělo zesnulého ředitele trestního odboru NSZ Jiřího Potoczka, aby zasáhl do živého trestního řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi a zabránil tak odchodu KDU-ČSL z vlády. Jistě by byla zajímavá motivace jednání počestného šéfa pražské mordparty Josefa Mareše, který se spolčil s recidivistou Milošem Levkem a s pomocí hodinek s vestavěným audiovizuálním zařízením umožnil vyvolání trestního stíhání vězně Jaroslava Bartáka. Někdy přece jen soudci ministrovi uhnou, přestože jim z jeho strany postih nehrozí. Příkladem budiž zásah ministra Jiřího Pospíšila u Nejvyššího soudu ČR krátce po začátku jeho druhého mandátu. V rámci nekolegiálního rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka (rozuměj: ministryně Daniela Kovářová), přijel zjistit, jak soud naložil s balíkem jejích stížností pro porušení zákona. V jednom případě již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti, ale capo di tutti capi justiční mafie vzal návrh své předchůdkyně zpět. Soudci usnesením jeho rozhodnutí vyhověli, ač je k tomu nic nenutilo. Ze zbývajících sedmi stížností pak vyhověli jen jedné, ač dosud k zamítání jejích návrhů docházelo jen zcela výjimečně. Naproti tomu bývalá členka KSČ Monika Křikavová se v kauze „katarského prince“ rozhodla neponížit se uposlechnutím rozhodnutí ministra spravedlnosti a ustanovení trestního řádu a soudní řízení proti němu zahájila. Nejvyšší soud ČR ji usvědčil z nezákonného postupu, ale jinak se jí nic nestalo. Později veřejně urazila soudce Nejvyššího soudu ČR a ani se osobně za to neomluvila: musel to zprostředkovat tehdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde již byla „Mimo mísu“ se dle mého názoru Rychetský dostal brojením proti „vyhrožování jednoho ústavního činitele druhému“ v případě záměru Benešové podat kárnou žalobu na Pavla Zemana. Něco takového se zde prý dosud nikdy nestalo. Zapomněl na to, že Zeman stojí vůči ministryni spravedlnosti v podřízeném postavení, neboť ministryně nese politickou odpovědnost vůči vládě, parlamentu a občanům také za řádný chod státního zastupitelství a jako každý jiný řídící pracovník má právo používat zákonem připuštěných nástrojů k vynucování pořádku. Ale zejména by měl pan předseda Ústavního soudu jásat nad pokrokem, kterého dosáhli ideologové přímé podřízenosti státního zastupitelství pánubohu tím, že se nyní neformálně připouští odvolání nejvyššího státního zástupce pouze rozsudkem kárného soudu. Benešová by přece vůbec nemusela jít ke kárnému soudu, stačilo by jí prosadit návrh na jeho odvolání ve vládě. Takovým způsobem přece skončila ve funkci sama a po ní i Renata Vesecká. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde tedy již byla. V této souvislosti je nefér, že kdekdo kritizuje Benešovou za záměr napadnout Pavla Zemana kárnou žalobou za vystupování ve věci Vrbětic. Nad jejím dříve oznámeným záměrem pohnat jej před kárný soud kvůli jednání ve prospěch materiálních zájmů jeho známého se kupodivu nikdo nepozastavuje. Vůbec se o tom nemluví, ale z úmyslu zřejmě také sešlo. Podotýkám, že již dříve jsem vyslovil pochybnost o tom, že pravým důvodem odstoupení Zemana byl tlak ze strany paní ministryně. Perlou vystoupení předsedy Ústavního soudu jsou jeho úvahy o začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Pochlubil se informací, že ve Španělsku, Francii, Portugalsku a Itálii je generální prokurátor součástí justice. Neznám italskou a portugalskou úpravu, ale s jistotou mohu tvrdit, že ve Španělsku a Francii má prokuratura postavení ministerstva od justice odděleného. Ministr – generální prokurátor je členem vlády. Vojenští prokurátoři by neměli zastávat vrcholové funkce   Do choulostivého postavení dostal Václav Moravec svého hosta, když začal meditovat nad tím, že se hovoří o Igoru Střížovi jako nástupci Pavla Zemana a Romanu Hájkovi jako budoucím prvním náměstkovi, když v obou případech se jedná o bývalé vojenské prokurátory a členy KSČ. Nedalo se čekat, že Rychetský bude sdílet jeho pochyby, když k jeho nejbližším spolupracovníkům patří místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor. Je samozřejmé, že Rychetský začal hájit neškodnost vojenských prokurátorů. V politických procesech podle jeho výkladu přece působili civilní prokurátoři a v době normalizace se vojenská prokuratura nezákonností nedopouštěla. Z vojenské prezenční služby si pamatuji, že strašidlem pro vojáky nebyly vojenské soudy, ale vojenští prokurátoři, protože ten, na koho ukázal vojenský prokurátor, měl odsouzení téměř jisté. Po celou dobu normalizace probíhalo pronásledování odpíračů služby ve zbrani z důvodů svědomí, většinou Svědků Jehovových. Byl jsem svědkem šetrného zacházení velitelů s navrátilcem z vězení, kterého začlenili do služby tak, aby nemusel vzít zbraň do ruky a nemusel se vystavit nebezpečí, že se dostane do rukou vojenských prokurátorů znova jako recidivista s nárokem na vyšší trest. Právě Fenyka a Stříže spojuje pronásledování odpíračů čili potlačování jejich lidských práv. Rychetský by je jistě obhajoval, že to nedělali dlouho (to je pravda) a že se pouze řídili tehdy platnými zákony. Takové omluvy používali pro své jednání již nacističtí zločinci. Avšak pánové Fenyk a Stříž při vstupu do služeb vojenské prokuratury jistě věděli, že se budou muset podílet na potlačování lidských práv svých spoluobčanů a nikdo je nenutil s pistolí u hlavy, aby si našli právě takové zaměstnání. Skutečnost, že se dobrovolně stali vojenskými prokurátory a psali obžaloby na odpírače, vystihuje kvalitu jejich právního povědomí. Byli mladí a nedělali to dlouho, proto si myslím, že by obecně neměli být vylučováni z jakéhokoli právnického povolání v řadové funkci, ale vrcholové funkce by neměli zastávat. Tolerance k jejich nebetyčnému kádrovému růstu je popřením smyslu Listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-12 20:16:07

Galerie hlavního města Prahy otevírá své prostory a chystá výstavy fotografů Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka

Galerie hlavního města Prahy otevřela 12. května své prostory v tradičních hodinách a dnech, pouze s nově vymezeným časem pro seniory. Ti mohou výstavy a objekty navštěvovat denně (kromě pondělí) mezi 10–12 hodinou. Podle své ředitelky Magdaleny Juříkové se bude galerie snažit realizovat co nejvíce připravovaných projektů, hned tři výstavy mají být věnovány fotografiím. Kromě snímků Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka se snad dočkáme i fotografických potrétů Fridy Kahlo. „Snahou galerie dostát všem úkolům, které nás v letošním roce čekají, bohužel některé z nich jsou závislé na situaci za hranicemi naší země, a tudíž i za hranicemi našich kompetencí,“ říká Magdalena Juříková. Například výstavu Ivana Meštroviće ohrozil nejen koronavirus, ale i zemětřesení na území Chorvatska. „Tamní ministerstvo kultury tudíž řeší jako prvořadou otázku obnovu poškozených muzejních budov a dalších památek, a naše předběžná domluva směřuje k září příštího roku, kdy je pravděpodobná podpora projektu jistější,“ vysvětluje. Výstavu fotografií Fridy Kahlo zatím Juříková považuje za realizovatelnou, nicméně záleží na možnostech a kapacitě transportů z Mexika v druhé polovině roku a na situaci dalších zainteresovaných partnerů. A plánovaná výstava Xiao Quana, čínského umělce, který zaznamenal převratné kulturně-politické události 80. let na čínské scéně, bude možná za podmínek umožňujících transporty uměleckého materiálu z Číny. Všechny výstavy budou otevírány bez vernisáží. „Chystáme proto speciální uvedení katalogů, které k výstavám vyjdou, nebo také „odhalení“ kompletně restaurovaného slavnostního schodiště v Troji. Tato akce patřila spolu se sanací mokrých zdí v konírně, kde byly ohroženy nástropní fresky, k nejrozsáhlejším restaurátorským projektům za posledních pěti let,“ zdůrazňuje Magdalena Juříková. Galerie nyní chystá revitalizaci recepce a toalet v Městské knihovně. „Vznikne moderní vstup s bookshopem, který významně zvýší návštěvnický komfort. Návrh z ateliéru Josef Pleskota je již schválen,“ uvádí Magdalena Juříková. Od zřizovatele dostala Galerie hlavního města Prahy na návrh radní Hany Třeštíkové rozpočet navýšený o 10 milionů korun z programu Umění pro město, které jsou určeny na podporu výtvarného umění. Šest milionů je určeno na přímé akvizice od žijících umělců. Dva miliony budou věnovány na připravovaný festival Mural Art, který vyzve současné umělce k vytvoření nástěnných maleb a graffiti ve veřejném prostoru. Připravované akce budou posíleny částkou jeden milion, další peníze budou směřovat do rozjednaných projektů ve spolupráci s partnerskými institucemi (např. m3 festival, Tranzit apod.). , Připravované výstavy ANTONÍN KRATOCHVÍL termín: 12. 6. – 18. 10. 2020, Dům U Kamenného zvonu kurátorka: Pavlína Vogelová Retrospektivní výstava českého fotografa Antonína Kratochvíla představuje průřez vysoce expresivní, sugestivní fotografickou tvorbou jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších světových fotografů sociálního dokumentu a fotožurnalismu o povaze současné lidské společnosti. Působí na emoce, zneklidňuje, transformuje s rafinovanými účinky a přesně dávkuje cílenou rezonanci labyrintu podob lidskosti i její odvrácené tváře. Fotografie Antonína Kratochvíla akcentují obrazy strádání, zoufalství, odcizení, bolesti, smutku a bídy, stejně tak arogance moci a její důsledky v různých končinách světa. Zpřítomňují historická svědectví zmítajících se novodobých celosvětových sociálních a civilizačních problémů i válečných konfliktů (Afghánistán, Bosna, Filipíny, Haiti, Irák, Rwanda, Zaire). Zachycují tragičnost humanitárních a přírodních katastrof či vyhrocené sociální problémy lidské společnosti jako takové (viz epidemie, mizející kultury, devastace krajiny či kriminalita drogových dealerů nebo vhled do života současné zlaté mládeže v Moskvě apod.). Originální, osobitý rukopis otiskuje Antonín Kratochvíl taktéž do portrétů celebrit showbusinessu i lidí zcela neznámých, anonymních, představujících jako celek jistou alegorii, která má pro Antonína Kratochvíla specifický význam. Propojením známých osobností jako jsou například Bill Gates, Willem Dafoe, Keith Richards, Patricia Arquette, Priscilla Presley, David Bowie, Milan Hlavsa, Pavel Landovský, Jean Reno, Bob Dylan, Billy Bob Thornton, Vittorio Storaro, Kyle MacLachlan, Judith Godreche, Amanda Lear či Debbie Harry spolu s neznámými tvářemi lidí z rozmanitých prostředí, protnutých různorodými životními peripetiemi a zkušenostmi, zrcadlí v souhrnu stav lidské duše v dnešním světě. Tyto fotografie neoslavují konkrétní osoby, hrdiny či celebrity. Antonín Kratochvíl relativizuje krásu a vztahy, aby hledal a nacházel adekvátní vizuální formu pro hlubokou výpověď vnímání člověka jako podstaty bytí, jeho osobního i společenského prostoru a jeho smysluplného životního naplnění. Antonín Kratochvíl (*1947, Lovosice, Československo) je český fotožurnalista světového formátu. Po pěti letech exilového protloukání po Evropě (1967–1972), včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora, vězení a francouzských legií, zlidštěné vysněným studiem umění a fotografie na Gerrit Rietveld Art Academy v Amsterdamu, odjel v roce 1972 do Spojených států, aby se posléze coby fotožurnalista a válečný dokumentarista katapultoval do nejvyšších pater světového fotožurnalismu. Zásadní pro jeho fotografickou kariéru bylo vlastní vydání knihy Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Zklamaná naděje: 20 let války ve východní Evropě, 1991). Jeho fotografie pronikly na stránky prestižních světových časopisů jako např. Rolling Stone, New York Time Magazine, Newsweek, Mother Jones, Smithsonian, Condé Nast Travel, Geo, Playboy, Penthouse, Vogue. Je držitelem řady prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu: Dorothy Lange Prize, Ernst Haas Award, Golden Light Award, Golden Medal for Photography – Society of Publishing Designers New York, Gold ARC Award for Best Annual Report, Lucie Award nebo World Press Photo. Domácího, českého uznání se Antonínovi Kratochvílovi dostalo oceněním Osobnost české fotografie za rok 2014.   FEŠANDY Z ŠUPLÍKŮ. SUDEK A SOCHY termín: 23. 6. – 27. 9. 2020, Dům fotografie kurátorky: Hana Buddeus, Katarína Mašterová ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze Josef Sudek (1896–1976) zasvětil významnou část své profesionální kariéry fotografování uměleckých děl. Znovuobjevení této obsáhlé, a přitom téměř neznámé části jeho díla bude pro širokou veřejnost překvapením. Zaměření výstavy na sochy, téma, které bylo Sudkovi blízké, umožní ukázat souvislosti jeho práce na zakázku s volnou tvorbou. Sudek s oblibou gotickým Madonám a světicím říkal „fešandy“ a rád sochy fotografoval i „pro sebe“. Vedle ikonických fotografií ze sv. Víta nebo ze „zahrádky paní sochařové“ výstava představí snímky fotografované pro sochaře, umělecké spolky a nakladatele, uložené doposud v kartotéčních „šuplících“ ve fototéce Ústavu dějin umění, ale i dobové reprodukce v knihách a časopisech. Vybraná díla zpřítomní napětí mezi artefaktem a reprodukcí, mezi potenciálem fotografie přiblížit umění masám a fotografií jako originálním uměleckým dílem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} VE VĚCI UMĚNÍ I BIENÁLE SOUČASNÉHO UMĚNÍ PRAHA termín: 22. 7. – 18. 10. 2020, Městská knihovna, 2. patro kurátoři: Tereza Stejskalová, Vít Havránek ve spolupráci s tranzit.cz a nadací ERSTE První edice Bienále Ve věci umění / Matter of Art se pod titulem Pojď blíž potýká s otázkami soužití ve společnosti, v níž lidé přestali hovořit společným jazykem. Zdržuje se v místech, kde jazyk selhává, zkoumá pohrdání, podráždění, strach, frustraci, zlobu, agresi, únavu. S pocitem, že je nutné najít společné východisko a podmínky pro empatii, se výstava soustředí na pátrání po příčinách emocionálního naladění současné společnosti. Tyto příčiny hledá v minulosti, v přítomnosti, či na ně hledí z perspektivy možných scénářů budoucnosti. Ptá se, jak se intimní prostor mezilidských vztahů a emocionální život váže k širším sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám. Titul výstavy Pojď blíž, poukazující na rozporuplnost intimních vztahů mezi lidmi, a souvislosti mezi uměním a empatií, získal v souvislosti s přítomností viru SARS-CoV-2 v našich životech nečekané množství nových významů. Z něčeho zcela samozřejmého, jako je fyzická blízkost, se náhle stalo něco palčivého a traumatického. Toužíme po ní, protože se nám jí nedostává, ale zároveň se jí hrozíme. Projevem péče o druhého dnes není fyzická blízkost, dotyk, ale naopak vzdálenost, a to větší než jsou dva metry. Fyzická blízkost uměleckého díla v galerijním prostoru získává jiný smysl po měsících, kdy bylo možné současné umění a pocity blízkosti sdílet jen prostřednictvím virtuálních platforem. Bienále je tak příležitostí jinak promýšlet a zažít vzájemný vztah blízkosti, péče a umění. Je to nakonec právě umění, které nám může pomoci najít nový jazyk intimity a blízkosti pro život v tomto novém, (post)koronovém světě.   MONIKA IMMROVÁ termín: 4. 11. 2020 – 7. 3. 2021, Colloredo-Mansfeldský palác kurátorka: Iva Mladičová Monika Immrová je absolventkou ateliéru J. Zeithammla. Je jednou z nevýraznějších sochařských osobností své generace. Jako rodačka z Loun dostala do vínku silnou afinitu k abstraktnímu tvaru. Jako člověk blízký přírodě se však na druhou stranu neubrání ani průnikům geometrie s organickým tvarem. Tato bipolární identita jejích betonových objektů a reliéfů nese v sobě něco z estetiky vybavení meziplanetárních plavidel a historických industrií zároveň. Beton povýšila na sochařský materiál par excelence. Pracuje s ním stejně často jako s dalším netradičním materiálem – kartonem. Tyto svého druhu čistě technické komodity jsou jí oporou při hledání oproštěného a striktně formulovaného prostorového konceptu. Její doménou byla a je socha, ale v posledních letech intenzivně pracuje také v grafice a získala za ni ocenění Grafika roku.   FRIDA KAHLO: JEJÍ FOTOGRAFIE 2. 12. 2020 – 11. 4. 2021, Dům U Kamenného zvonu kurátor: Pablo Ortiz Monasterio Frida Kahlo měla silný vztah k fotografii. Její otec i dědeček byli profesionálními fotografy a ona sama užívala fotografie nejrůznějším způsobem. Sbírala například daguerrotypie a pohlednice z 19. století, snímky, z kterých vystřihovala detaily, psala do nich různé dedikace a zasahovala do nich jako by to byly malby. Obdarovávala jimi své přátele, byly to památky na její předky, studovala na nich vlastní podobu a navíc se staly důležitou inspirací pro její malířské dílo. Výstava Frida Kahlo: Její fotografie představuje řadu snímků, které se zachovaly v její pozůstalosti a byly donedávna zcela neznámé. Nyní jsou uspořádány a rozděleny do šesti tematických sekcí. Výstava se nesnaží o chronologický obraz jejího života, spíše se věnuje jejímu uměleckému zázemí, její rodné zemi a charakteristice celé éry, ve které působila. Je to koláž, která odkrývá nové detaily ze života jedné z ikonických postav 20. století. Pro šest kapitol výstavy bylo vybráno 241 fotografií. Věnují se jejímu původu, tzv. modrému domu – Casa blu, politice, revoluci a Diegu Riverovi, jejímu zraněnému tělu a Fridiným láskám a přátelstvím. Tyto dnes už historické dokumenty doby jsou však také dokladem umění a specifického pohledu dalších umělců, jejichž fotografie jsou rovněž součástí kolekce, jako např. Man Ray, Martin Munkácsi, Edward Weston, Brassaï, Tina Modotti nebo nedávno u nás vystavená Gisèle Freund. Výstava putovala zejména po obou amerických kontinentech a v Evropě byla představena zatím v Portugalsku, Německu a Polsku. Pořádající agentura Terra Esplendida oslovila GHMP díky úspěšné výstavě Sama Shawa, která proběhla v Domě fotografie v letech 2016–2017. Z Prahy výstava odcestuje do Ghentu v Belgii.   Chýnovský dům s ateliérem Františka Bílka od 12. května 2020 v Chýnově u Tábora kurátorka: Hana Larvová V chýnovském ateliéru Františka Bílka bude od začátku sezony 2020 představena menší upoutávka na dlouhodobou výstavu, která bude zahájena ve 3. patře pražské Bílkovy vily v květnu 2021 a která bude zaměřena na Bílkova díla, inspirovaná tvorbou celoživotního přítele, básníka Otokara Březiny.

Čas načtení: 2020-04-16 19:26:18

Itálie: tyhle peníze nechceme. Vláda odmítla 39 miliard z eurovalu

Italský premiér Conte odmítl nabídku peněz z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Nejedná se přitom o malé prostředky – řeč byla o 39 miliardách eur. Evropský stabilizační mechanismus, zvaný občas krátce euroval, má být záchranným mechanismem pro země eurozóny, které se dostanou do finančních potíží. Založen byl až roku 2012, dost dlouho po vzniku eurozóny samotné. Jednání o jeho vzniku se nicméně táhlo už nějakou dobu předtím. U našich slovenských sousedů kvůli zapojení do eurovalu padla vláda Ivety Radičové, kterou tehdy sestřelil pravicový politik Richard Sulík. Dnes je patrné, že tato událost umožnila cestu k moci Robertu Ficovi, a to hned na dvě volební období, z čehož zpětně Sulík nemá zrovna radost, ale tenhle luxus výhledu do budoucnosti tehdy pochopitelně nikdo neměl. ESM a jeho přímí předchůdci, organizace jménem EFSF a EFSM, byly zatím nasazeny do akce v pěti zemích: na Kypru, v Řecku, v Irsku, v Portugalsku a ve Španělsku. Nyní tedy bylo nabídnuto Itálii, že by si z ESM mohla půjčit 39 miliard eur na boj s koronavirem. Na tom se jako na kompromisu dohodli ministři financí zemí EU před Velikonocemi. V případě Itálie, jejíž rozpočty jsou našponované, by se dalo čekat, že takovou nabídku vezme… Ale kdepak! Předseda vlády Conte velmi jasně a jednoznačně sdělil, že využití ESM nepřipadá v úvahu. Radši to řekl dokonce dvakrát za sebou. To si zaslouží nějaký komentář. Italské odmítnutí má dva hlavní kořeny. Ten první z nich je faktického rázu. Finanční podpora z ESM měla být určena na „přímé a nepřímé náklady ve zdravotním sektoru“. To ale není v současné době hlavní italský problém. Italské zdravotnictví není vysloveně finančně vyčerpané. Přetížení kolem Covidu spočívalo spíš v nedostatku techniky nebo kvalifikovaných odborníků, které v podobné krizi prostě neseženete. Uznávaný profesor odněkud z Göttingenu nebo Cambridge kvůli slibu dvakrát většího platu nezmění celý svůj život od základů a nepřestěhuje se do země, jejíž jazyk ani nezná. Tím méně, když navíc ví, že ta samá epidemie hrozí u něj doma. Největší problém, který vláda v Římě řeší, je otázka, jak udržet naživu italské hospodářství jako celek, k čemuž ovšem a) je 39 miliard eur málo, b) stejně k tomu nejsou oficiálně určeny. Samozřejmě by v téhle situaci šlo udělat nějaké špinavé triky. Třeba pozměnit státní rozpočet, sebrat zdravotnictví právě těch 39 miliard, nalít tam místo nich tu půjčku – tím by byla podmínka využití na zdravotní péči technicky splněna – a těch 39 uvolněných miliard použít podle libosti. Money is fungible. Jsem rád, že se o tom v tomto případě ani neuvažuje. Pověst Jihu jako švindlířů nutně potřebuje aspoň trochu vylepšit. Kdyby toto udělali, bude se jim to vracet ještě dvacet let. Druhý důvod, proč Italové odmítají ESM, spočívá v jejich obavě, čím za ty peníze fakticky zaplatí. Konkrétně se italské obyvatelstvo nijak netěší na možnost, že při ekonomickém rozhodování v zemi by mohla získat významné slovo takzvaná Trojka (Evropská komise, ESM a Mezinárodní měnový fond). Ta už totiž přišla ke slovu právě v nedalekých zemích jako Řecko a Portugalsko. Jejím obecným doporučením byly tvrdé škrty a tomuto doporučení se nedalo příliš vzepřít. Kdo platí muziku, ten vybírá písničky – a případně i ticho, pokud se mu zachce. Taková vyhlídka ovšem není pro Italy nikterak lákavá. Zejména pravice, která se obává ztráty státní suverenity, proti vizi Trojky vrtající do tvorby italského rozpočtu bojuje velmi sveřepě. Hnutí pěti hvězd (M5S), které aktuálně tvoří vládní koalici s levicovou Demokratickou stranou (PD), má s ESM a s Trojkou rovněž dost zásadní problém, kdežto PD by ESM brala. Také mezi nimi došlo k těžkému koaličnímu konfliktu (zpráva z deníku La Stampa), který hrozil existenci vlády úplně ukončit. To by v Itálii nebylo zas tak výjimečné, italské vlády jsou notoricky nestabilní – viz tenhle přehled. Ale obvyklým řešením, padne-li italská vláda, je vytvořit novou vládu z jiných stran a poslanců, což by se při aktuálním složení parlamentu vůbec nemuselo podařit. Ke staré loňské koalici M5S + Salviniho Lega, která by číselně měla většinu, se Conte spíš asi chtít vrátit nebude. Takže by hrozily předčasné volby, v Itálii podstatně méně časté. Naposledy se konaly roku 2008, předtím roku 1996. A ani PD, ani M5S nemají přitom jistotu, zda by se příští vláda náhodou neobešla bez nich. Pravice má naopak vyhlídky na to, že by vyhrála, protože pokles preferencí Legy je kompenzován vzestupem bodů ještě pravicovější strany Bratři Itálie. (Jejich preference nápadně připomínají spojené nádoby.) Akceptovat půjčku z ESM je tedy v Itálii politicky neprůchodné, asi stejně, jako u nás akceptovat nějaké ty mladé muže, co jsou prý určitě nezletilí Syřani. Co tedy ale vlastně politicky průchodné je? Nevím. Pokud je mechanismus jako ESM, který byl vymyšlen proto, aby sloužil jako pomoc zemím v potížích, natolik obáván a neoblíben, že jej širší populace v zemi postižené problémy odmítá využít, tak je otázka, k čemu vlastně existuje… Osobně mám dojem, že je nejvyšší čas rozdělit euro na „tvrdé německé“ a „slabší středomořské“, dokud se ten proces dá ještě aspoň trochu uřídit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-04-16 11:22:13

Zemřel chilský spisovatel Luis Sepúlveda. Stal se obětí covid-19

Chilský spisovatel, režisér, novinář a politik Luis Sepúlveda zemřel ve věku 70 let. Byl prvním pacientem s diagnózou covid-19 ve španělské provincii Asturie, kde žil, a jedním z prvních pozitivně testovaných v celé zemi. Sepúlveda se začal cítit špatně 25. února, dva dny po účasti na literárním festivalu Correntes dÉscritas, který se konal v Póvoa de Varzim v severním Portugalsku. Byl 48 dní hospitalizován dní v nemocnici v Oviedu, po většinu času byl napojen na ventilátor na jednotce intenzivní péče. Postupně se přidávaly další zdravotní komplikace, až svůj boj s nemocí Sepúlveda 16. dubna v 10:18 prohrál. Luis Sepúlveda od útlého mládí rád cestoval, nejprve s batohem na zádech po Chile a okolních zemích, později po celém světě. V roce 1969 dostal pětileté stipendium na studium dramatického umění v Moskvě, odkud byl po pěti měsících vyloučen „pro nevhodné chování“ za svůj styk s disidenty. V Chile pak vedl studentské hnutí, za vlády Salvadora Allendeho řídil literární řadu, v níž vycházela nejlepší díla světové literatury. Po vojenském převratu byl byl dvakrát zatčen a odsouzen za „zradu a podvratnou činnost“ na doživotí. Byl na dva a půl roku vězněn, Amnesty International pro něj nakonec vymohla změnu trestu na osm let vyhnanství. Po propuštění žil se svou rodinou v exilu v Evropě, naposledy v Gijónu ve španělské Asturii. Několik let cestoval po státech Latinské Ameriky, nějakou dobu strávil také na lodi Greenpeace. Luis Sepúlveda byl autorem řady knih, v českém překladu jich vyšlo šest. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o jeho próze Stín někdejšího času napsal: „Chilský autor tak jako mnoho jeho píšících krajanů se pokouší rozseknout gordický uzel historie své domoviny, jímž je zvolení Allendeho za prezidenta a jeho svržení Pinochetovým pučem v roce 1973. Následné kruté perzekuce namířené proti levici a odchody do exilu tu zůstávají v pozadí. Hrdinové se po obnovení demokracie vracejí v Sepúlvedově próze z různých evropských zemí a svou změněnou vlast najednou nepoznávají. Nejsou schopni navázat vztah s běžným životem a jejich myšlenky se potácejí ve starých ideologických schématech. Jejich vytrženost se projevuje až komickým lpěním na spikleneckých metodách bývalých ilegálních akcí. Kamínek do latinskoamerické mozaiky.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-11 17:07:22

Adolfo Kaminsky. Padělatel, který spoléhal jen na své svědomí

Loni 23. května byla v pařížském Musée d´art et histoire du Judaisme, Muzeu umění a judaismu zahájena výstava s názvem Adolfo Kaminsky, padělatel a fotograf. Pro velký zájem veřejnosti byla výstava prodloužena až do 19. dubna letošního roku, i když nakonec musela být muzea v březnu uzavřena kvůli současné epidemii. Adolfo Kaminsky byl enigmatická postava, neobyčejnou statečnost projevil zejména v době druhé světové války, ale i po osvobození, ve svém padělatelském úsilí nepolevil ani v době dekolonizace, ani za francouzsko-alžírské války; doklady falšoval nejméně třicet let, bezchybně! Obětavě pomáhal pronásledovaným, zachraňoval životy, pomáhal k útěku do bezpečí. A jak sám říká, vždy jsem spoléhal jen na svůj úsudek a svoje svědomí, že jednám správně. Současná expozice je výrazem uznání a obdivu Adolfu Kaminskemu, který letos 11. října oslaví pětadevadesáté narozeniny. Vášeň pro chemii ho už neopustila Adolfo Kaminsky se narodil v roce 1925 v Argentině v Buenos Aires, kam jeho rodiče židovského původu emigrovali v roce 1917 z Gruzie. Posléze se však rodina přestěhovala do Paříže, avšak nebezpečí a sílící antisemitismus ji opět přiměl ke stěhování, tentokrát do Calvadosu v Normandii, tam Kaminského rodinu zastihla druhá světová válka a okupace Francie. Ještě, než Němci obsadili Normandii, pracoval už Adolfo v továrně na barvení látek, chemické postupy ho zcela nadchly… A vášeň pro chemii ho už neopustila, jeho znalosti a neobyčejná zručnost zachránily krátce nato mnoho lidských životů. V říjnu 1943 byl mladičký Adolfo se svým otcem a sourozenci zatčen a deportován do sběrného koncentráku v Drancy u Paříže, odkud vedla cesta už jen do vyhlazovacích táborů. Na intervenci argentinského vyslanectví získali všichni statut non-déportable, tzn. vyjmutí z deportací…; po třech měsících byli všichni propuštěni. Poté se rozhodli, že se rodina rozdělí, naděje na přežití tak bude větší. Osmnáctiletý Adolfo zůstal v Paříži a přidal se k francouzskému odboji k Organisation juive de combat, Židovské odbojové organizaci, padělal doklady pro židovské uprchlíky, stejně jako francouzské Židy, mnozí mu vděčí za svůj život; padělal křestní listy zvláště pro židovské děti, většinou už sirotky, o které dočasně pečoval UGIF, Union générale des Israélites de France, Všeobecný svaz Izraelitů Francie, ale padělal i jiné doklady, např. potravinové lístky. Jeho vlastní carte d´identité, občanský průkaz zněl na jméno Adolf Keller, bytem na ubytovně v rue Jacob 27. Zato skutečný Kaminského padělatelský ateliér byl na tajné adrese v rue des Saints-Pères číslo 17 v centru Paříže; falešné doklady roznášela jeho sestra Perlita a bratr Pablo, doklady distribuovali zejména ve venkovských oblastech a na pařížském předměstí. Padělatelská kuriozita z roku 1968 Po válce, zvláště v letech 1950 až 1960, vyráběl Kaminsky falešné doklady i pro členy podzemní židovské organizace Hagana, která působila na území Palestiny v letech 1920 až 1948, falšoval průkazy totožnosti pro přeživší šoa, aby jim usnadnil emigraci do Palestiny; jeho zfalšované pasy, občanské průkazy kolovaly v jižní Americe, ve Španělsku, Portugalsku a také v Řecku, v zemích, kde panovaly diktatury všeho druhu. Svoji padělatelskou činnost čile rozvinul i v době francouzsko-alžírské války, postavil se zcela za nezávislost Alžírska, na stranu FLN The National Liberation Front, Fronta národního osvobození, hlavní politické a vojenské síly alžírské revoluce, stejně tak v době války ve Vietnamu vybavil nejednoho amerického dezertéra falešným průkazem… Jedna z jeho padělatelských kuriozit pochází z roku 1968, jde o cestovní pas, na kterém do Paříže přijel Daniel Cohn-Bendit, vůdce studentských protestů, aby mohl promluvit na mítinku v době vzrušených událostí Pařížského jara… Krátce nato i Kaminsky musel opustit Paříž, aby se vyhnul oplétačkám s policií, na několik let se uchýlil do Alžírska, kde se seznámil se svojí budoucí ženou Lejlou, z tohoto manželství se narodily tři děti, Atahualpa, José a Sarah.      Jen tušené nebezpečí Padělatel Adolfo Kaminsky měl podle vlastních slov dvě zásady, nikdy nepracoval za úplatu, nechtěl být nikomu vděčný a s nikým finančně spojený, také údajně nespolupracoval s těmi, kteří se dopouštěli násilí. Jak se mu poslední jmenovanou zásadu podařilo dodržet zvláště v případě FLN a jiných podobných organizací, jen těžko říci… Faktem je, že nikdy nenavštívil Stát Izrael, jak sám říká, raději mám nenáboženskou zemi, tu, která vyhlásila Deklaraci práv národů, i když ji ne vždy respektovala. Kaminsky považuje Izrael za příliš náboženský, příliš ideologický. Přál by si Izrael smíšený, kde by oba národy žily ve vzájemné shodě. Toť zatím jen mizející sen. V sedmdesátých letech, kdy se poměry ve společnosti značně zradikalizovaly, ukončil svoji padělatelskou kariéru a začal se plně věnovat svému fotografickému umění, výstava v pařížském Muzeu umění a judaismu přináší četné černobílé záběry z Alžírska (Adrar, 1976), dvě osamělé postavy v písčité krajině, na jiné fotografii vidíme záběry z pařížských zákoutí, většinou jedince nikam nepatřící (Osamělá čekající žena, Paříž, 1946), fotografie s názvem Řádové sestry na pařížském nábřeží (Paříž, 1960), tři do četby ponořené jeptišky na nábřeží u Seiny, i další vystavené fotografie přinášejí pohled na noční Paříž, milence, bleší trhy a portréty dětí v nevlídném městském prostředí… Kaminsky dokázal ve svých fotografiích zachytit své nálady, pocity i dojmy; jeho fotografie jsou střízlivé, zamyšlené a místy i provokující; vystavená díla rozhodně svědčí o jeho velkém pozorovacím talentu i schopnosti vystihnout osobnost člověka, stejně jako atmosféru místa, často jen s tušeným nebezpečím… Průvodcem – katalogem celé výstavy je obsáhlé literární dílo s názvem Adolfo Kaminsky, padělatel, jehož autorkou je jeho dcera Sarah Kaminsky (Calman – Lévy, Paris, 2009, česky vydala Metafora, 2018). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-27 12:18:58

Lawrence Ferlinghetti: Chlapec (ukázka z knihy)

Próza Chlapec (Little Boy, 2019), kterou si autor napsal a vydal ke svým 100. narozeninám, je životopisem, básní v próze, volným tokem vědomí, filozofickým traktátem o směřování světa, niternou úvahou nad tokem času, nad smyslem života. Lawrence Ferlinghetti se vším všudy – lyrický, expresionistický, surrealistický, realistický i idealistický, satirický, ironický, útočný, tolerantní, humorný a smrtelně vážný. Ukázka z knihy: A PŘESTO tu i s takovými posranými začátky bylo stále „Buď zdráv živote a kostky jsou vrženy“ když semínko rodiny mé matky bylo zaváto od skalnatých hor v Portugalsku v nějakém tom temném století A já pořád mívám sen o tulákovi v jakémsi městě vyhnanci ve své vlasti který se ze všech sil snaží dostat někam jinam potkat někoho nějakou tajemnou starostlivou bytost a vždy se probouzím aniž bych někoho našel ano tenhle zvláštní Chlapec který nevěděl kdo je ani odkud přišel jakási tabula rasa a Tante Emilie neměla peníze na mléko a tak přišla sociálka a odvedla jej do sirotčince ale po velmi dlouhém roce se pro něj Tante Emilie vrátila protože sehnala místo francouzské guvernantky v honosném sídle na předměstí na kopci v Lawrenceově parku západně od Bronxville a začali bydlet v pokojíku ve druhém patře pod okapem šedivého domu porostlého břečťanem a obklopeného formálními zahradami a večeřeli ve formální jídelně obsluhováni holandským stolníkem který byl také šoférem a Tante Emilie hovořila s osmnáctiletou dcerou pouze francouzsky a to bylo ve dvacátých letech před Velkým krachem a v létě toho roku pod okapem spali bok po boku a větve mohutného dubu se skláněly nad štítovou zdí jejich pokojíku a v noci jim vítr metal listí proti oknu ale jim bylo uvnitř útulno a byli tehdy nějakou dobu příliš krátkou dobu snad půl roku šťastní ale pak krajina potemněla obrázek ztmavnul film jejího života zčernal když Tante Emilie přes noc zmizela a už víc nebyla a jemu řekli že odešla vzala si den volna a prostě se už nikdy nevrátila a musela se stát (říkali) obětí amnézie a co jiného si mělo myslet nebo co mohlo vědět to ubohé dítě řekl bys ale není snad spousta takových dětí matkami opuštěných nebo jinak vyvržených osamělých kdesi jako například Malý lord Fauntleroy což byla ovšem kniha kterou mu jeho teta Emilie zanechala a v níž ten malý Američan získá dědictví a okázalou usedlost v Anglii a je tajně odveden „právním zástupcem“ k Jeho lordstvu které chce chlapce za svého dědice ale nechce neanglickou matku s níž se jeho syn oženil navzdory vůli Jeho lordstva a tak po předčasném synově skonu lord tak trochu unesl Malého lorda Fauntleroye a matce nebylo dovoleno jet s ním a tak ten malý nezbeda sám se sebou ve velkém sídle jako ten malý já pak pokračoval v dospívání zbaven své drahé tetičky a jak je to dál ten osamělý kluk vyrostl v částečného rebela No jo to je otázka pro cvokaře aby to prozkoumal nebo pro nějakého behaviorálního psychologa nebo barového filosofa a jsou dva kroky vpřed a jeden vzad k odhalení minulosti kohokoliv jako kdyby se mohlo něco odhalit naráz okamžik života je pryč v nenasytném chřtánu věčnosti i kdybys život promarnil podobně jako nebohý Proust při hledání ztraceného času a k čemu mu to bylo na konci v jeho korkové komnatě ve staré Paříži když vydechl naposledy s lehkým zamračením ve tváři jako kdyby právě promarnil znovu prožitý svůj nejprvnější okamžik bdělého života lásku ztracenou a nešťastnou na konec nikdy zcela nezískanou lásku kterou si představoval a tak do tmy tmy tmy mezihvězdných prostor kam vane náš prach kam všichni odcházíme a kdo může vědět zda se objevíme na druhé straně křesťané stěží se svou velkou knihou pohádek a má být snad celá společnost založená na takových fantaziích takových vizích ale nakonec proč ne? Vize se nesmí přehlížet protože kde jsme potom bez vize jíž bychom se v životě řídili a tak dál a tak dál každopádně mějme vize a ty máš vizi a já mám vizi a ačkoliv jsou všechny vize krátkozraké chvalme vize jako vize pustého ostrova kde absolutně není žádná nenávist ani hřích ani násilí a všichni se milují muži nebo ženy a nikdo nemusí pracovat protože jídlo roste na stromech jen utrhnout nebo klíčí ze země a jediné co každý musí dělat je celou tu dobu milovat pokud najde lásku a v tom je ten háček protože láska neroste na stromě jako ovoce kdepak panáčku lásku nenajdeš jen tak někde ani v dokonalé společnosti která je tak dokonalá že už ani disidenti nemusí být disidenty a co tedy potom mají lidi dělat aby nějak zaplnili svůj život a spotřebitelská poptávka po lásce je tak veliká konzumace lásky je tak veliká že vzniká její nedostatek co pak co pak s tím když ve výsledku celého toho láskyplného oplodňování populace exploduje a je to ten vrozený pud rozšiřovat svůj rod to prvotní puzení a každý a každé zvíře má tohle puzení dělat to pořád a pořád a pořád s dětmi vyvrhovanými z lůn nebo vaků kdekoliv aby uspokojili to slepé puzení láskou i neláskou a tak jsme opět u toho se vším tím naháněním lásky u všech těch lovců-sběračů kteří se mění v konzumenty-sběrače v konzumní společnosti konzumované konzumováním jo zapni televizi vytáhni z toho co nejvíc vytáhni to děcko zpod svý vany a cákni s ním před ní před tu velkou bednu a ať visí na ní místo žití a tak bude kupovat kupovat kupovat a kluk vyrůstající v takové společnosti v níž se nedá dělat nic než ji konzumovat a být jí konzumován no teda to je teda konec tak tohle je tedy ten život na Zemi ale nenarážíme už zase na ten nedostatek lásky ve světě který za ni bojuje a jeden druhého kvůli ní zabíjí pořád a pořád v nekonečných válkách ach není na čase to ukončit a najít nějaký jiný způsob života na Zemi jo jo nějaký způsob mezi fašismem a anarchismem ach člověče už mě unavuje o tom přemýšlet odsuňme to do říše pohádek a přivoňme si ke květinám jako Býk Ferdinand když odmítl bojovat ano Ferdinand pravý pacifista posvátný býk s Buddhou na hřbetě a každý volá óm óm óm navzdory bázni a chvění a my nemůžeme dál a přesto jdeme a čekáme na nějakého spasitele nebo ničitele nebo šiřitele nebo vrcholného kokota mimo představivost a každou větu poslední větu kterou kdy napíšu ale pak se vždycky objeví další myšlenka hodná vyslovení nebo napsání a my nemůžeme dál ale já ano a vida vida křičí slepý který vůbec vidět nemůže protože vidí svou myslí ach mysl a její fascinace nekonečná v její osamělé představivosti a pak také bázeň a chvění ano zpátky k té každé chvilce mezi smíchem a veselostí a ke zpěvu do noci v opilých tavernách Ach my beránci ubozí na cestě ztracení Ba-ba-ba Kavalíři zpěvní odtud až na věčnost se vydali a tak dál do temné noci takzvané duše se svatým Janem od Kříže nebo kýmkoliv A Kdokoli jdu s tebou budu ti průvodcem v nejzazší nouzi po boku ti jsem při hledání nalézání svého pravého já a jak pravil Jorge Borges Jakýkoli lidský osud ve skutečnosti se skládá z jediného okamžiku z okamžiku v němž se člověk jednou provždy dozví kdo je Ha-ha jako kdyby to bylo kdy možné protože nejsme snad každý jako cibule oloupávaná až do nicoty a co se dá najít v něčí nicotě než Nic jako prázdný lampion zavěšený na stromě bez větví a veškerá nicota velké prázdné zrcadlo schopné vcucnout do sebe všechno jako vakuum a tak pojmout a obsáhnout všechno co stane před ním nekonečně prázdné zrcadlo ta nicota která dělá prchavé fotografie všech a všeho co jej míjí takže takže my všichni jsme kolem stojící či visící zrcadla plná ozvěn navzájem odrážených navzájem se zkreslujících A tak není snad všechno co tu ten člověk píše jen čmárání po našem vlastním zrcadle zrcadle kterým je každý z nás a my si nemůžeme diktovat kdo se před nás postaví a bude pohlcen naším zrcadlem ale co mohl ten potulný krajánek v krajině Ameriky vědět o tom všem že jako většina loňských historií je každý zrcadlem v horizontální poloze na hřbitovech Recoleta rasové paměti s mramorovými nápisy v jistotách prachu a celé naše zrcadlo zobrazuje chřadnutí ve větru plném ptáků ve ztraceném El Dorádu na nějaké Amazonce za kterou není žádná abeceda jakkoliv ji stále hledáme jako René Daumal Horu analogie ne na nějaké mapě a žádný člověk není Atlantida celý sám do sebe ale dneska tady a teď nemáme dál k ráji na zemi než jsme kdy měli a nezmizela snad duše z naší civilizace s jejím elektronickým srdcem její samotná duše ztracená v jejím elektronickém pulzu ztracená ve vracích jejích počítačů a není vyhledávač který by ji našel a neměli bychom se nyní radovat nad příchodem konce průmyslové civilizace která je špatná pro zemi i člověka ovšemže ano špatný dech strojů nás zabíjí zrovna když mluvíme a ano průmyslová civilizace se vším tím haraburdím otravujícím zemi musí jít a futuristé se tak mýlili když si na počátku dvacátého století představovali paradiso na zemi jako výsledek úžasných strojů když všechny začaly hučet téměř jaksi unisono  (…)   ALE daleko daleko od toho všeho byli jsme noc před Dnem D tu noc před tím velkým útokem spojeneckých jednotek na pláže v Normandii ano noc před tím v Plymouthu se silničkami zaříznutými hluboko do krajiny mezi živými ploty ucpanými transporty a vojenskými jednotkami a náklaďáky naloženými zbraněmi a tisíci a tisíci vojáky s vybavením do boje všechno potmě a potichu A v šumících polích všude kolem se rozkládaly obrovské tábory a celé armády bivakovaly ve stanech se zamaskovanými ohništi na vaření A to bylo tu noc před Azincourtem s králem jenž navštívil své muže v přítmí kolem táboráků a pak před úsvitem začalo to velké tažení podobné obrovské šelmě kradmo se pohybující tmou vypluly naložené lodě a vpluly do Lamanšského průlivu A byli jsme tak mladí ale nevěděli jsme o tom a řídili jsme loď ano velel jí výkonný důstojník poručík Eugene Feinblatt rezervista amerického námořnictva stár pěta- nebo čtyřiadvacet let a byla to malá námořní loď a před úsvitem 6. června 1944 už mohla projít čímkoliv a my pluli potmě plnou parou ve formaci jako součást doprovodného konvoje protiponorkové ochrany východoseverovýchodně Lamanšským průlivem směrem na pláže v Normandii a bylo nás třiatřicet mužů a tři důstojníci na třiatřicetimetrovém dieselem poháněném stíhači ponorek s dřevěným trupem v 5 hodin ráno na zatemněném můstku naší lodě a s problesknutím prvního světla na černém obzoru na východě celá posádka na palubě v bojovém postavení A s tím prvním světlem na obzoru jsme teprve začínali vidět les stožárů tyčících se zpoza obzoru nejdříve jen jejich vršky a pak trupy – obrovská armáda tisíců velkých lodí a vyloďovacích člunů a doprovodných plavidel plujících plnou parou společně z mnoha různých přístavů a splouvajících se za rozbřesku před normandským pobřežím když jsme vysoko nad sebou uslyšeli letky spojeneckých bombardérů směrem na pláže Utah a Omaha skrytých ve tmě a pak se exploze v dálce na pobřeží změnila v řev v temnotě zatímco my jsme stáli na svých pozicích s dalekohledy upřenými na francouzský břeh který se právě začal rýsovat v záři úsvitu armáda teď plula plnou rychlostí přímo k plážím A dobrý vítr dul k Francii… Jo druhové moji uplynul již Dlouhý čas co širé moře neslo nás až před mys Hatteras s konvojem obchodních lodí rychlostí 10 uzlů v prudkých bouřích a já se ve strážním koši snažil prohlédnout vířící mlhou nebo když jsme pluli Pacifikem v transportní lodi s deseti tisíci vojáky vyslanými do Japonska nebo křižovali Atlantikem v konvoji rezavých kyblíků a plechovek v konvoji devětaosmdesáti lodí z nichž jen třiašedesát doplulo do Murmansku ano Murmanský konvoj smrti v zimě 1942–43 a německé ponorky vlčí smečky nás honily jako zvěř Ale jo chlapče můj já měl fajnovou válku protože jsem nikdy nevystřelil z pušky kromě jedné rány z protiletadlového boforsu na neviděná letadla ztracená v mracích tři kilometry nad normandskými plážemi a později několik hlubinných pum které vybuchly příliš brzy a zničily všechny latríny na naší vlastní lodi A tak to bylo kamarádi největší generace bojující ve spravedlivé válce přičemž to nejspravedlivější z ní strávila na pevnině v londýnských knajpách během zatmění při bzučení bomb nebo proháněním skotských lasiček kolem Loch Lomond po tanečních zábavách na statcích v době kdy jsme byli v suchém doku u nějakého zdymadla poblíž Glasgow Rosneath to byl a je to tak a já si užíval každou takovou minutu na moři nebo na zemi s velkoválečným bang bang za obzorem jo a to všechno byla legalizovaná vražda nebo státem sponzorovaný terorismus věř tomu A přece abych pravdu řekl o tom co se skutečně stalo mně na širém oceánu i v pobřežních vodách musel bych být loupaný jako cibule abych se dostal až k nulové toleranci nebo konečné slupce pravdy a pak bys mě viděl nově mě zarytě přesvědčeného oko uprostřed naší malé trhliny na zemi oko v centru vědomí a „místo oka je tam moucha“ jak řekl v dětství kamarád Eriku Bauersfeldovi když natrefil mouchu jak vysává oko mrtvé ryby kterou v noci voda vyplavila na pláž Ach slova která přicházejí o půlnoci výkaly žijících a umírajících zvuk tlukoucího srdce jeho bušení slyšené tělem s uchem u země zvuk dechu slyšený pod stetoskopem naděje že vše je věčné a my budeme žít navěky věků když vezmeme rozum do hrsti abychom nějak přelstili šklebícího se sekáče s kosou ha-ha jaká iluze jaká fraška když celý čas s určitostí víme že čas si řekne a čas nás zkásne pod zemí zbude jen pár hrud a prd a smrt všeho co milujeme atd atd zatímco my bloudíme a o co nám vlastně jde než že se kroutíme a vrtíme abychom se vyvlékli z udice a unikli tikání hlasitějšího a hlasitějšího času ano a není jiná možnost tak proč si neudělat místo toho hezky se stoiky a epikurejci a Lucretiem a některými buddhisty ano z kůže se svlékni a na svých kostech zatanči dokud si nepronajmeš místo věčné pod drnem otáčejícího se světa jehož pán prý nikdy nezemře   JELIKOŽ vykřesal ze vzduchu živou tradici jak říkal starej Ez (a tím podpořil vykrádání hrobů jako uměleckou formu) básnickou techniku na níž postavil svoje Cantos které se nedaly zpívat A není to všechno další způsob jak naslouchat věčný ur-hlas hlas za hlasem národa hlas čtvrté osoby jednotného čísla nepopsatelně extatický a koherentní a nekoherentní zároveň vzdychavý nebo blábolivý hlas všech nás slyšený i neslyšený hlasitý i jemný jako kdyby existovaly jen dva druhy poezie hlasitá a jemná a dva druhy lidí tvrdí a měkcí a někteří s tvrdou slupkou a jiní měkcí uvnitř zatímco olověné kolo času nám odměřuje život jako hodiny v jejichž složitém strojku to chrčí digitálními pérky tik-tik-tik dokola a dokola chodíme s Vicem nebo Babi nebo malým Johnem nebo Babym Blue a to co nás všechny pojí k sobě může být láska nebo chtíč nebo nenávist nebo krev nebo co já vím podle toho co tě pojí k tvému bratrovi nebo milánkovi nebo drahé druhé polovičce A tak jsme tu zas fajn chraň nás před tím Jiným a přesto já a můj otec jsme Jeden parchant co bere dráhu po říčním břehu u řekoběhu na slunci nebo v hlubokém stínu pod mostem na řece Liffey kde jsem jednou spal zlomený student co se vžil do podoby Štěpána Dedala nebo šíleného Rimbauda a byl jsem Apollinaire a byl jsem Baudelaire a byl jsem Villon a byl jsem všichni ti šílení toulaví rozervaní básníci schoulení do jednoho spáče pod mosty světa a později když jsem kráčel Sackvillskou ulicí nebo čítal v knihkupectvích potkal jsem všechny ty ostatní velké spisovatele a básníky a velké interprety vědomí velkého šedivého Whitmana ruku v ruce s Oscarem Wildem a Allenem Ginsbergem a Djunou Barnesovou jak si kříží cesty se Shakespearem a Čechovem a Tolstým a sexy-tragi-romantickou Vincent Millayovou a Dylana Thomase sladkého pěvce ze Swansea Dylana všech mých dnů   Lawrence Ferlinghetti (*1919) je americký básník, spisovatel, dramatik, překladatel, nakladatel, malíř a buddhistický anarchista. Jeho básnická sbírka Lunapark v hlavě patří mezi nejprodávanější na světě. V nakladatelství MAŤA dosud vyšlo: sbírka Výlevy nářky smích (2019), výbor z poezie Ve snu ve snu snil jsem sen (2013), divadelní hry Nefér argumenty života a Rutiny (2005) a próza Láska ve dnech vášní (2004). Přeložil Luboš Snížek, nakladatelství MAŤA, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 168 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 07:15:20

V nejlepším zájmu dítěte? Těhotenství jako kšeft

Nedávno jsem v jedné anketě na otázku, zda je současná demokracie ohrožena, odpověděla, že demokracie mi dnes většinou připomínají spíš lunapark s více či méně stupidními a nebezpečnými atrakcemi, k nimž nepochybně patří experimenty s rodičovstvím, stejně jako genetické proměny. O své dojmy ze země galského kohouta se se čtenáři Literárních novin ráda podělím, neboť mám obavu, že platí, co kdysi vyslovil slavný Sigmund Freud, že věci, jež se staly, nikdy nemají konce. Francouzské i jiné právní autority nyní čím dál častěji řeší dosud nevídané kauzy, kdo je matka a kdo otec a zda matka může být zároveň i otec. Rozhlasová stanice France Culture se ve své relaci z 28. září letošního roku zabývala britskou kauzou transgender Freddyho McConnella, novináře Guardianu, který porodil dítě a chtěl být zapsán v rodném listě jako matka i otec dohromady. Nakonec soud rozhodl, že bude zapsán jen jako matka. Obdobný příběh řeší i soud v Montpellier, nejprve ženatý otec čtyřleté Émeline se posléze stal ženou, se svou manželkou Isabellou vytvořili jednopohlavní dvojici, a společně pak požádali, aby i on (tj. už ona) byl(a) také zapsán(a) jako matka v rodném listě jejich dcery. Pokud vím, soudní řízení v této kauze se vleče, soud totiž považuje za poněkud neobvyklé, aby žena, původně muž, byla matkou a aby jedno dítě mělo dvě matky a žádného otce (Le Figaro ze 14. listopadu 2018). A nejeden právní problém už nastal i v případě, že dítě přišlo na svět na objednávku a bylo zapotřebí určit, kdo jsou jeho rodiče?! Všechny právní i jiné autority přitom upadají do nápadných rozporů. Smluvní těhotenství  Letos na podzim opět projednával francouzský parlament zákon gestation pour autrui, GPA, který lze přeložit jako těhotenství pro jiného, neboť tato praktika už dávno naplno běží ve Velké Británii, Řecku, Portugalsku, Ukrajině a o Asii ani nemluvě. Stačí, aby si muž pronajal dělohu a dodal sperma. Poslanci však ani letos nedospěli k jasnému rozhodnutí, podobně jako v jiných zemích, kde zákon tuto metodu sice výslovně neupravuje, ale také nezakazuje. Mlčky ji toleruje. Zmatek je velký. Na dítě má právo každý, tvrdí jedni a druzí dodávají: mám právo být rodičem a jak, do toho nikomu nic není. A kdo to nechápe, je zaostalý. Nejhlasitěji a unisono zní podobné výroky z úst mladých liberálů, kteří odmítají respektovat jakoukoliv tradici – budují Novou společnost, Nového člověka.  Ale k věci. V případě náhradního mateřství jde zejména o matku, jejíž role spočívá pouze v těhotenství. Po porodu se novorozeně odevzdá objednateli, jinými slovy – zákazníkovi. Neboť tato záležitost je upravena smlouvou, která stanoví výši odměny, ta se skrývá pod pojmem náhrada nutných výdajů spojených s graviditou a porodem… Skutečnost ale bývá často jiná! Většinou si nasmlouvaná žena potřebuje nutně přilepšit. Jenže, jak jinak to zařídit, když smluvní strany musí splnit podmínku, která platí ve všech civilizovaných státech, zvláště ve Francii, zemi Deklarace lidských práv, že lidská bytost nemůže být předmětem obchodu, nemůže být biologickým zdrojem jinak než na základě vlastního svobodného rozhodnutí.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} O to více zneklidňuje rychle se rozvíjející marché de la maternité, trh s mateřstvím, jak píše známá francouzská filozofka Sylviane Agacinski ve své brožurce L´Homme désincarné. Du corps charnel au corps fabriqué, Bezbožný člověk. Od těla tělesného k tělu vyrobenému (Gallimard, 2019). Pro úplnost dodávám, že autorka knihy se v roce 1994 provdala za socialistického politika Lionela Jospina a dvakrát neúspěšně kandidovala na prezidentský úřad; ostře vystupuje proti GPA, metodě, kterou považuje za obchod s ženským tělem. A zdá se, že má v mnohém pravdu. Stačí si otevřít internet a na netu hned najdete nabídky na mère-porteuse, ženu-nosnici, k dispozici jsou i návrhy smluv, včetně ceny za poskytnutou službu. Adopce se prý byrokraticky vleče, a tak jako forma náhradního mateřství už nestačí. Proto se zavedly jiné metody, jako právě zmíněná GPA, praktika, která je ve Francii zvláště požadována stejnopohlavními dvojicemi, žádajícími její legalizaci. A velice hlučně si v tomto směru počíná Association des parents et futurs parents gays et lesbiens, Asociace budoucích, homosexuálních a lesbických rodičů, známá jako APGL.  Zastánci argumentují tím, že každý má právo na štěstí, každý má právo na dítě, jedno, na čí úkor. Francouzská média už uvedla bezpočet reportáží, rozhovorů, dokumentů, které do alelujá vychvalují GPA (např. Regards croisés sur la GPA, Křížení pohledů vysílaný na France Inter 8. ledna 2017). Ale pozor, nemusí vždy všechno dopadnout jako ve filmu, tělo bývá vrtošivé. Může se stát, že těhotenství bude rizikové, že bébé nebude vyhovovat přání zákazníka, i na to smlouva pamatuje – obsahuje i údaje o interrupci či možnost předat dítě někomu jinému, než bylo původně ujednáno. Komplikace občas nastanou – byl tu už problém s dítětem, které se narodilo s vrozenou malformací… Vzpomínám si na ten případ dobře, byl hodně medializovaný, novorozeně pak nechtěla ani žena-rodička, ani objednatel, nakonec po velkých tahanicích skončilo přece jen u rodičky. Platí samozřejmě i situace, že náhradní matka si během devíti měsíců vše rozmyslí, k nenarozenému dítěti přilne a rozhodne, že si ho ponechá. Mateřství totiž není jen organická funkce, jak by si protagonisté GPA přáli.  Vyrobená těla I přes letošní intenzivní tlak na parlament a vládu zůstává GPA ve Francii stále v šedé zóně, toleruje se. A proč by se mělo něco měnit? Ani Evropský soudní dvůr se o ni příliš nezajímá. A tak baby business vzkvétá. Vše lze nějak ospravedlnit. A vůbec nejjednodušší je zajet si z Francie pro mimino rovnou do zahraničí, nejlépe tam, kde se pořídí nejlevněji. Turistika v tomto směru utěšeně běží, navíc pokud je turista – francouzský státní příslušník, dítě automaticky – v nejlepším zájmu – obdrží také francouzské státní občanství; nezáleží, za jakých okolností (krutých, zkorumpovaných a nelegálních) přišlo na svět; rodička se v dokladech neuvádí. Lhostejné, že muž si pronajal ženské pohlavní orgány a dítě bylo předmětem smlouvy. Zvláště ve třetím světě jsou k tomu účelu najímány mladé ženy a dívky, nejčastěji z chudého venkova; smluvní režim chladnokrevně omezuje jejich soukromí, způsob života a ohrožuje jejich zdraví. V Kalifornii, jak píše Sylviane Agacinski, existuje dokonce podnik CLARA, který se specializuje na vyhledávání vhodných náhradních matek. Někdy jsou těhotné ženy nuceny i k tomu, aby se k porodu vydaly do některé ze zemí Evropské unie, dítě tak obdrží unijní doklady, a pak už jde vše jak po másle. V nejlepším zájmu dítěte se přece nebude něco komplikovat, něco kontrolovat, ne? Autorka Bezbožného člověka. Od těla tělesného k tělu vyrobenému v této souvislosti uvádí, že i k nám do Čech dojíždějí náhradní matky, aby přivedly na svět dítě pro jiného. Pouze konstatuji, co píše. Na jiném místě pak dodává, že na Ukrajině existuje Institut Feskov, který rodičce nabízí ty nejlepší podmínky i cenu, včetně pojištění, lékařské péče atd. Institut zaručuje nejen zdravé novorozeně, ale i volbu jeho pohlaví, a dokonce si zákazník může vybrat, zda raději evropský, asijský či africký genotyp… Cena: 28 700 eur. Indii, která byla ještě nedávno v tomto směru také velice vyhledávanou zemí, údajně přinášel tento byznys 365 milionů eur ročně. V prosinci minulého roku však stát využívání žen a metodu GPA přísně zakázal. Může se stát, že matky hodné, zlé a macechy budeme brzy potkávat už jen v pohádkách, teď se do popředí tlačí matky gestační a sociální i jiné, jejichž názvy si už ani přesně nevybavuji. Člověk je přece svobodný a může si vybrat. Výklad svobody má však nakyslou příchuť. Znejistění otce a matky je vážná věc, je to narušení přirozených vazeb. Když pomineme zdravotní rizika i psychickou zátěž, kterým jsou náhradní matky vystaveny, rozhodně nelze pominout, že mateřství „jako věc na prodej“ je hrubý útok na rodinu i společnost. Škoda, že poslanci Macronovy strany En marche jsou podobným metodám nakloněni (metod je několik, společné mají jedno – zneužívání žen). A Comité consultatif national d´étique, CCNE, Národní poradní výbor pro otázky etiky, založený v roce 1983, aby poskytoval svůj názor v morálně problematických věcech, se vyjadřuje jen sporadicky a neurčitě. V květnu 2015 několik významných intelektuálů, jako jsou psycholog Michel Onfray, již zmíněná Sylviane Agacinski, univerzitní profesorka Marie-Jo Bonnet, známá etnoložka Martine Segalen a další zveřejnili v deníku Libération petici Stop Surogacy Now. Signatáři žádali okamžité zastavení praktik náhradního mateřství, zvláště GPA, které považují za bezostyšné zneužívání žen z nejchudších společenských vrstev, v textu zdůraznili vážné ohrožení jejich zdraví, stejně tak i dětí. Marně. Všichni, kdo vehementně metody jako GPA i jim podobné prosazují, necítí potřebu zatěžovat se čímkoliv, a hlavně ne tím, co bude, až dítě vyroste.  {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka a publicistka střídavě žijící v Praze a v Paříži.

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.