Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.   Ukázka z knihy:   NESMÍRNÁ „ENNUI“   „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet.   Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837:   It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress.   Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok.   Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století.   Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti:   Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.   Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.   „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke kaž­dému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí kaž­dého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí.   Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku.   George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971.   Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení: 2019-12-30 07:59:24

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Tomáš, Kubíček, Třeštíková, Fischerová, Klíma, Fučíková, Janovic

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Kniha Kateřiny Hlouškové F. T. M = Futurismus: Malý „bedekr“ futuristické avantgardy. Erudovaná studie z dějin italské kultury, věnovaná zejména futurismu a jeho protagonistům. Přináší neobyčejné množství poznatků, u nás mnohdy publikovaných vůbec poprvé, s využitím řady málo známých dokumentů, především italské provenience. Předností knihy je i při vysoké odbornosti její čtivost, které napomáhá autorčina orientovanost v problematice a nápaditá práce s detaily jak z osobního, tak i uměleckého života těchto italských buřičů a bohémů. Připomíná mj. i působení české malířky Růženy Zátkové, autorky hojně citovaného Marinettiho portrétu, stejně jako jeho vztahy k fašismu či široký kontext italského futurismu na mezinárodní scéně. Každopádně by nevšední kniha K. Hlouškové, doplněná také bohatým obrazovým materiálem, neměla být v záplavě kvazi odborné literatury přehlédnuta.  Jiří Tomáš, nakladatel   Domnívám se, že jednou z nejvýznamnějších událostí uplynulého roku bylo hostování České republiky na knižním veletrhu v Lipsku, které bylo zarámováno do Českého roku v německojazyčných zemích. Prostřednictvím 380 akcí, které představily nejenom českou literaturu a její tvůrce, ale i český film, současný design, společensko-politická témata jako Charta 77 či Václav Havel, aktuální podobu českého dramatu, výtvarnou scénu a další oblasti současné české kultury se podařilo koncentrovat pozornost německého publika na české téma. Výsledkem je osmdesátka nových literárních překladů, tři tisíce ohlasů v německojazyčných médiích a vznik celé řady dlouhodobých partnerských projektů, které snad stabilizují postavení české kultury v německojazyčných zemích. A přidejme k tomu třeba i ocenění Jaroslava Rudiše prestižní německou Cenou literárních domů či v září anoncované ocenění za Winterbergovu poslední cestu (Winterbergs letzte Reise) literární cenou Chamisso-Preis/Hellerau, označení románu Jáchyma Topola Citlivý člověk v Die Zeit za jeden z klíčových románů světové literatury uplynulého roku a konečně třeba článek významného politického a kulturního redaktora Mirko Schwanitze o románech Jáchyma Topola Citlivý člověk, Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti a Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, který vyšel v květnu s titulem Tyto tři české romány musíte číst.  Stejně důležité se mi zdá i ocenění festivalu Janáček Brno International Opera Award, což znamená zařazení festivalu mezi nejprestižnější operní podniky současnosti. Dlouholetá koncepční práce brněnské opery a pořadatelů festivalu dokázala, že světové události se mohou odehrávat i u nás. Samozřejmě je za tím obrovská práce a profesionalita celé řady lidí, především ale oceňuji nasazení ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera a šéfa opery Jiřího Heřmana, kterým se rovněž za poslední roky podařilo nově nastudovat téměř celého Janáčka, a to v podobě, která vyžaduje respekt. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny a literární teoretik   Letos mne nejvíce zasáhly dvě divadelní inscenace. Jedna starší a jedna byla premiérou. První je představení Korespondence V+W v Divadle Na zábradlí režiséra Jana Mikuláška. Již dlouho se mi nestalo, aby ve mně divadlo vyvolalo takovou bouřlivou reakci v podobě dojetí, smutku a radosti. Dalším velkým zážitkem bylo zpracování komorního muzikálu Lazarus v Divadle Komedie, kde mne velice překvapily pěvecké výkony hlavních představitelů, především Eriky Stárkové, a byla jsem unesená ze scénografie Juraje Kuchárka.  Hana Třeštíková, radní pro oblast kultury, památkové péče, výstavnictví a cestovního ruchu pražského magistrátu   Televizní seriál Most! podle scénáře Petra Kolečka a v režii Jana Prušinovského. Měl ty nejlepší rysy žánru: byl dost zábavný a napínavý pro diváky prosté a dost přemýšlivý pro diváky intelektuální. V nejsložitějších tématech se vyhnul zjednodušování. A byl výtečně režírovaný i hraný. Co chtít víc?  Daniela Fischerová, spisovatelka a dramatička   Největší můj zájem a ocenění získala kniha, jejímž vypravěčem je „pan Wellington“ – britský letoun, který zažil boje druhé světové války, ukrývání ve stodole u sedláka za komunismu a nyní v hangáru, kde sdílí společnost menších současných letadel – a ta s úctou naslouchají jeho příběhům. Dva kluci, synové pilotů, se s panem Wellingtonem domluví morseovkou. Rozhodnou se nalézt členy někdejší posádky a zažívají přitom nečekaná dobrodružství. Vypadá to, že už ale nikdo nežije… a tu literární fikce je překonána zcela nečekanou realitou. Ta je pak součástí vydání druhého... Knížku čtou s chutí, dojetím a respektem také dospělí a často potom píší autorce: vnímají mravní étos, fantazii a vtip. Název knížky je Dobrodružství pana Wellingtona, autorkou textu a ilustrací je Hana Bergmannová-Klímová. Je to moje dcera, ale já bych tu knížku jmenoval i nebýt toho.  Ivan Klíma, spisovatel   Pohybuji se hlavně v knižním prostředí, proto pro mě byla asi nejzásadnější událostí naše účast na knižním veletrhu v Lipsku. Směla jsem se ho zúčastnit už v předstihu, společnou výstavou s dalšími českými ilustrátory. České literární centrum rozprostřelo akce do mnoha měsíců, pokračují i teď, tři čtvrtě roku od veletrhu. Hlavní veletržní týden byl pak mimořádným zážitkem. Děkuji všem, kdo se za Českou republiku postarali o náročnou organizaci, o všechny výstavy, besedy, setkání a děkuji za velké AHOJ na lipském nádraží. A z jiné umělecké sféry: Ráda bych poděkovala Plzeňské filharmonii za nezvyklý hudební zážitek, kterým byl podzimní koncert na oslavu třicetileté svobody. Konal se na půdě Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, kde působím. Budova školy se na jeden večer proměnila ve velkou koncertní síň. Orchestr vedl dirigent Chuhei Iwasaki, zazněla hudba Ludwiga van Beethovena, ale i skladby opomíjeného českého skladatele Jana Hanuše. Drobný, ale pravidelný výtvarný zážitek mi od jara připravují dva naši studenti ilustrace, Tomáš Staněk a Lukáš Komárek, kteří dostali příležitost ilustrovat titulní stranu Literárních novin. Renáta Fučíková, výtvarnice a spisovatelka   Za největší kulturní událost roku 2019 pro sebe považuji výstavu Umění doby Václava IV. na Pražském hradě. Ta úžasná kolekce gotických obrazů, soch, knih, iluminací, tkanin a tepaných předmětů ze zlata a stříbra – slovem umění krásného slohu kolem roku1400 – vyvolává otázku Kdo byl Václav IV.? Byl to slaboch, nepovedený syn velkého císaře, gurmán, záletník, estét, mstivý politik, který nechal v březnu 1393 surově zavraždit Johana z Pomuku, generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna, aby omezil arcibiskupovu moc? Tím vším Václav IV. pro své současníky pravděpodobně byl, v skrytu duše se však možná cítil jako dekadent, který ze skutečného světa papežského schizmatu, odpustků, odbojné šlechty, morové hlízy a blížících se husitských válek touží uprchnout do samoty a vysněných krajin krásy a umění. Jeho doba nenávratně minula, velké umění zůstalo. Když jsem z výstavy odcházel, vzpomněl jsem si na brilantní paradox irského básníka Williama Butlera Yeatse: Když je svět v rozkladu, poezie jásá. Další významnou i radostnou událostí byl pro mne fakt, že Filosofický ústav AV ČR začal vydávat Sebrané spisy Karla Kosíka. Jako první vyšel 4. svazek s titulem Dialektika, kultura a politika. Eseje a články z let 1955–1969 (editor Jan Mervart). Najdeme tu nejen slavné eseje Hašek a Kafka neboli groteskní svět a Švejk a Bugulma neboli zrození velkého humoru, ale i řadu podnětných článků jako Gramsci o kultuře, Rousseauova kritika kultury nebo Brechtově dramatice věnovaná úvaha Všední život a dějiny. Znovu jsem si při četbě těchto juvenilií uvědomil, že Kosík je nejen pronikavý myslitel, ale i mistr krásného stylu. Vladimír Janovic, básník a esejista {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-30 09:23:20

ČT art odvysílá dosud neznámý díl cyklu Píseň pro Rudolfa III. či dokumentární seriál o českých loutkách

Co spojuje Arnolda Schwarzeneggera, Cyrana z Bergeracu, Českou filharmonii a Visací zámek? Je to podzimní vysílací schéma ČT art. Tato stanice mimo jiné také odvysílá dosud neviděný díl muzikálové féerie Píseň pro Rudolfa III. s názvem Dinosaurus, který se po dlouhé době podařilo nalézt a zrestaurovat.  „ČT art i v nové sezoně pokračuje v mapování významných českých divadelních scén. Na podzim uvede desetidílný cyklus hodinových dokumentů věnovaný té nejviditelnější, Národnímu divadlu. Druhý původní cyklus České televize se bude věnovat fenoménu českého loutkářství, které se nedávno dostalo na seznam nehmotného dědictví UNESCO,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák a dodává: „Oba tituly vyplňují prázdné místo v dokumentární tvorbě věnované české kultuře. Přestože jde o zásadní témata, dosud se jim nikdo takto komplexně nevěnoval.“ Desetidílný cyklus Národní divadlo: Mýtus a realita zažije premiéru na ČT art ve středu 11. září. Postupně zmapuje historii Zlaté kapličky od samotné myšlenky na založení až po události ze současnosti. Pořadem režiséra Aleše Kisila provede diváky známý hudebník a filmař Ondřej Havelka. Na vzniku dokumentu se podílelo i samotné Národní divadlo, jak zmiňuje jeho generální ředitel Jan Burian: „Historie Národního divadla je obrazem české historie se všemi jejími radostmi i zákrutami. Je zprávou o hledání naší identity v tehdejší i dnešní evropské kultuře.“ Druhým cyklem, který se v programu premiérově objeví, bude Česká loutka. Vyřezávaní herci na nitkách mají dokonce o sto let delší historii než Národní divadlo. „Cyklus jsme se pokoušeli formovat tak, aby – přestože vznikal s experty na odborném základě – měl zároveň ambici oslovit široké publikum. Činí to několika cestami. Nejen dramaturgickou volbou jednotlivých témat, která zahrnují také loutku v animovaném filmu či na televizní obrazovce, což je loutka v masovém médiu, ale také volbou průvodců, jimiž jsou bratři Matěj a Petr Formanové, jež jednotlivá témata osobitě komentují,“ říká režisér Pavel Jirásek. Už potřetí se vrátí na televizní obrazovky jazzman Rudy Linka. Tentokrát mezi svými hosty přivítá například kytaristu Michala Pavlíčka, cellistku Terezii Vodička Kovalovou nebo zpěvačku Lenku Dusilovou, která celou novou řadu otevře. „V pořadu jsem se snažil ukázat bezprostřednost, přirozenost a radost, kterou hudba nejen rozdává, ale i vyžaduje, a také, že mezi žánry hudby není tak velký rozdíl, jak si mnozí myslí. Hudba je způsob komunikace a je daleko přímější než komunikace slovní. Přesně jako linka,“ popisuje režisér a průvodce pořadem Rudy Linka. Dnes již tradiční Týden dárků začne v neděli 1. září, v den šestého výročí ČT art: „Důvody, proč Týden dárků zahajujeme přenosem představení Kolaps souboru Losers Cirque Company z Letní Letné, jsou velmi jednoduché. Přímý přenos proto, že v den, kdy ČT art před šesti lety startoval, připravujeme pro naše diváky už tradičně autentický zážitek nějaké výjimečné inscenace – a tou Kolaps určitě je. A proč zrovna Letní Letná? Protože žánr nového cirkusu je stále populárnější a nikdy jsme český soubor, natož v přímém přenosu, takto nezaznamenali,“ říká říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Diváci v podzimním programu uvidí také řadu koncertů skupin Queen, U2 i Monkey Business. Dokument Stroj jménem Arnold představí kulturistu, filmovou hvězdu a politika Arnolda Schwarzeneggera, vysílání připomene také herce Petera Falka nebo Jacka Nicholsona. V premiéře se více než padesát let po svém vzniku představí ztracený díl Písně pro Rudolfa III., pro který Iva Janžurová letos v létě znovu namluvila svoji postavu. Kulturní stanice České televize se ohlédne i za festivalem Zlatá Praha, jehož 56. ročník hostí Nová scéna Národního divadla mezi 25. až 28. zářím. Uvede celovečerní sběrný dokument režiséra Pavla Štingla nazvaný Sarkofág pro královnu, který zachycuje pětiletý proces realizace unikátního díla dánského královského sochaře Bjöerna Norgaarda. Ten navrhl na objednávku dánské královny Markéty II. skleněný sarkofág pro katedrálu v Roskilde. Na obrazovkách rozehrají herci Národního divadla i klasický shakespearovský příběh Sen čarovné noci a zpracování pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla. Z New Yorku se před českého diváka dostane pět představení z Broadwaye včetně Cyrana z Bergeracu nebo Romea a Julie i čtyřdílná dokumentární série o počátcích hip hopu.

Čas načtení: 2019-12-31 08:37:15

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Goldflam, Kroutvor, Kalinová, Koudelka, Křesťan, Zoubková, Patřičný

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury.   Líbil se mi ve Stavovském výkon Saši Rašilova v Bernhardovi, jinak básnická sbírka Z. Kaprála Elegie naruby, dále Roth zbavený pout od Claudie Rothové Pierpontové, dále Deník varšavského ghetta Adama Czerniakowa a kniha Františka Emmerta Holocaust. Arnošt Goldflam, spisovatel a herec   Stálici s trvalou úrovní pro mě představuje Roš Chodeš, věstník židovských obcí. Každé číslo je událostí, skvělé jsou například rozhovory připravované Alicí Marxovou. V čísle se ale uplatní i povídka či poezie. To podstatné se může odehrávat mimo pozornost velkých médií... Josef Kroutvor, spisovatel a kunsthistorik   Prožívám hezké životní období, v němž konečně mohu věnovat svůj čas všestrannějšímu kulturnímu vyžití. V letošním roce jsem navštívila mnoho zajímavých výstav a byla jsem nadšena jejich realizacemi. Několikrát jsem se vrátila na výstavu s názvem Stories Renáty Fučíkové ve Ville Pellé. Považuji autorku za jednu z našich nejvýznamnějších ilustrátorek a „vypravěček“. Doporučuji i dosud probíhající výstavu Petra Síse v Doxu. Jsem i častou návštěvnicí Národní galerie, v níž jsem ve výstavách děl Josefa Šímy a Alberta Giacomettiho rozpoznávala rezonanci přínosného výstavního konceptu odvolaného ředitele galerie Jiřího Fajta. Nadchlo mě několik divadelních představení; třeba Divadlo v Dlouhé svým repertoárem nikdy nezklame. Líbila se mi hra, jež měla letos premiéru, Romeo, Julie a tma. Chodím často na pořady v Knihovně Václava Havla, říkám jí „moje kaplička“ a z pořadů a setkání, které se zde odehrávají, odcházím vždy povzbuzena a potěšena. Z těch mnoha si vybavuji setkání s Radkou Denemarkovou, pořady Obce překladatelů, vzpomínání na Ivana Medka. Sleduji rovněž pořady v Městské knihovně, jejichž dramaturgický plán je vždy zajímavý. Letos mě zaujalo setkání s Alexandrou Alvarovou nad její knihou Průmysl lži. Baskytarista Guma Kulhánek slavil v Lucerna baru pětasedmdesátiny a tenhle hudební happening se moc povedl. A Vladimír Mišík má nové a překvapivé CD! V souvislosti se stárnutím a odcházením muzikantů jsem si uvědomila, že pro mne byl v životě důležitý hlavně Semafor a jeho protagonisté v čele s panem Jiřím Suchým, o němž letos natočila Olga Sommerová báječný dokument. A knihám, které k mému soukromému i profesnímu životu vždy patřily, se věnuji stále. Z těch od českých autorů se chystám na Vabank. A aktuálně se mi moc líbilo na Festivalu svobody na Václavském náměstí a následně v Činoherním klubu na vzpomínání na OF a události před 30 lety s přímými účastníky a organizátory. Dana Kalinová, bývalá dlouholetá ředitelka Světa knihy Praha   Každý rok je to vždy v prvé řadě čekání. Čekáme na velký román, kulturní manifest, dílo hudební, architektonické, výtvarné nebo jiné, ale pokud možno mimořádné. V roce 2019 to bylo zase totéž, chaotická tříšť, ze které nic nevyčnívalo. Tvůrce, který by oslovil společnost, zlomil nehybnost bažiny, vyjádřil požadavky nové doby, usiloval o „něco nemožného“, se zase nedostavil. Až na sklonku roku jsme se dočkali. Vzniklo dílo. AIVA/Antonín Dvořák: From the Future World. Z padesáti šesti taktů rozepsaného notového zápisu pro klavír v tónině e-moll, z fragmentu díla geniálního skladatele vytvořila umělá inteligence patnáctiminutovou skladbu o třech větách. Skladbu spolu s Dvořákem tak zkomponoval systém AIVA, který má jako jediná umělá inteligence na světě přiznán statut ´autor´, od začátku se učí na dílech klasické hudby a do své paměti dostal kromě třiceti tisíc všemožných partitur světových také partitury Mistra. AIVA byla prý při komponování stále lepší a lepší, a tak mohla být třetí věta představena na živém koncertu v pražském Rudolfinu v podání PKF – Prague Philharmonia pod vedením Emmanuela Villauma. Byla to světová premiéra, a i když má AIVA podle „lidských“ spolupracovníků ještě určité nedostatky v dynamice a frázování, úspěch byl jedinečný. Možná jí chybí i emoce, tvrdili Humpl a Stiebitz z agentury Wunderman, ale mě tato skladba emotivně chytla. Byl to opravdový Dvořák, romantický, harmonický, malebný, dojímavý, a kdybych se nebál, že budu obviněn ze slabosti pro hudební kýč, připomněl bych nostalgicky Novosvětskou, nejoblíbenější jeho symfonii č. 9 e moll, op. 95, anglicky From the New World. Tři počítače, tři bedny, které by se vešly na kuchyňský stůl, a obrovská míra energie stačí dopovědět něco, co skladatel zamýšlel stvořit. Umělá inteligence bude mít možná v naší kultuře ještě hodně co říci. Zejména proto, že třeba AIVA je podle slov jednoho z odborníků „inteligentní lopata, která se nemůže unavit“.  Petr Koudelka, spisovatel   Schopnost nadhledu je vzácností a malíř Bedřich Dlouhý (1932) tím darem oplývá. Dokládá to šťastně koncipovaná retrospektivní výstava jeho děl v Galerii hlavního města Prahy v prostorách Městské knihovny. Autor byl svého času spoluzakladatelem svérázné skupiny Šmidrové, v níž působil například i Karel Nepraš a Jan Koblasa. Zmíněná přehlídka nabízí průřez umělcovy tvorby od roku 1956 až do současnosti. Jestliže doprovodné texty k různým výstavám se někdy míjejí s obsahem na stěnách, zda jde o vzácné lícování. Dovolím si proto výstižnou citaci z galerijní prezentace: „Pronikáme do umělcovy stále živé šmidrovské dada strategie balancující na hraně vážného, nevážného a absurdního; seznamujeme se s bravurností jeho malířského podání…“ Jde-li pro mě o jednu z kulturních událostí roku 2019, pak pro případné zájemce dodávám, že má i časový přesah do letopočtu 2020, a to do 16. února. Závěrem ještě informace, že výstava má i sympatický název, a to Bedřich Dlouhý: Moje gusto.  Rudolf Křesťan, fejetonista   V neděli 17. listopadu (jak jinak) jsem se prodrala davy na Národní třídě do Ponrepa a viděla s dalšími osmi diváky celovečerní dokumentární film Jiřího Krejčíka Maturita v listopadu natočený v lednu 1990, s dotáčkami po deseti letech. Syrový dokument o studentech a učitelích gymnázia v České Třebové pár týdnů po sametu. Autenticita tehdejších výpovědí bere dech. To by měla zařadit ČT do vysílání! V říjnu, rovněž v poloprázdném sále Hraničář v Ústí nad Labem, koncert Mikoláše Chadimy a Mona Mur postavený na zhudebněných básních sbírky Tagesnotizen Jürgena Fuchse. Konal se jako entrée Česko-německých dnů. Tady Češi a Němci, narození v druhé polovině 20. století, skutečně a aktuálně souzněli. Vivat Collegium bohemicum, organizátor z české strany hranice. V září uspořádala Litoměřická galerie v bývalém jezuitském kostele v Litoměřicích výstavu Kontinuita malíře Radana Wagnera a sochaře Jasana Zoubka. Silné obrazy a sochy autorů vypovídaly o kontinuitě jejich tvorby, převrat nepřevrat, a kontrastovaly s dosud přetrvávající atmosférou jezuitského prostoru. V srpnu opět silný výtvarný zážitek na výstavě NG ve Valdštejnské jízdárně na výstavě Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře. Tady bylo návštěvníků plno. Myslela jsem si, že malíře dobře znám, ale byla jsem hodně překvapená. Tahle hodnota přetrvá. V dubnu Galerie výtvarného umění v Chebu uspořádala objevnou výstavu Vidět sochy. Díla sochařů Jana Svobody a Zdeňka Palcra nejsou v obecném povědomí, ač jsou autoři klasiky druhé poloviny 20. století. Nevím, jaká byla návštěvnost Chebanů, my Pražáci jsme se na výstavu dostali díky vstřícnosti ředitele chebské galerie. V březnu filmový zážitek Central Bus Station – dokumentární film (2018) o hlavním autobusovém nádraží v Tel Avivu, kde se lidé ztrácejí (i já jsem tam zabloudila). Natočil český režisér Tomáš Elšík. Silná výpověď nejen o architektuře, ale i politice a životě v Izraeli. V únoru uvedla Knihovna Václava Havla pořad O lásce a tmě a Amosi Ozovi. Román nedávno zesnulého izraelského autora skvěle přeložil Michael Žantovský, který o Ozovi také velmi zajímavě mluvil. Jana Zoubková, překladatelka   Veliký boom knih o tom, jak žít dobrý život. Přibývá autorů, kteří říkají – a) Chceš-li změnit svět, změň sebe. b) Žij svůj život tady a teď. A do třetice – začínáme chápat, že dětství je pro náš život možná nejdůležitější. Post Scriptum – Znovu vyšla Velká kniha o dřevě. Martin Patřičný, výtvarník a spisovatel {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-28 13:15:50

Nejkrásnější knihy loňského roku: Možnosti milostného románu, To je metro, čéče! či katalog Vrchovina, krabatina, mrchovina

Několikanásobné ocenění si za originální zpracování knih odnesla nakladatelství Host, Arbor Vitae a Nadační fond 8smička. Výsledky soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2019, kterou pořádá Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury ČR, byly vyhlášeny netradičně online.    Krásná literatura 1. místo Jan Němec: Možnosti milostného románu. Grafický desing Martin Pecina. Host. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Esteticky silný a funkční přístup k vizuálnímu řešení úpravy mainstreamové beletrie. Jednotlivé stavební prvky knihy: písmo, sazba, papír dělají přesně to, co mají – tedy přibližují příběh čtenáři. Jednoduché grafické metafory souzní a srozumitelně zrcadlí obsah: prolínání barev kruhů na obálce, barevná ořízka, podtržené litery v názvu titulu, barevné kruhy ve vstupu a černé u tiráže i odvážně vysazená anotace na zadní straně obálky. Na zajímavý výtvarný celek stačila typografova zkušenost a invence, obešel se bez ilustrací i fotografií. Péče o knihu a pozornost jí věnovaná jsou viditelné v každém detailu. Kniha jako celek baví, vytváří příjemný objekt, obyčejně neobyčejná grafická úprava.“   2. místo Ivan Motýl, Petr Szyroki: Struska. Grafický desing Jan Čumlivski. Větrné mlýny. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „Struska má soudržný design. Forma a obsah spolu úzce souvisejí. Drsný materiál přebalu skýtá hmatový vjem. Zářivá oranžová skrytá v klopě obálky evokuje stejně jako paleta tlumených barev hnědé, černé a bílé výrobu oceli, což je námětem této knihy. Uvnitř se ilustrace a typografické provedení rovným dílem kombinují překvapivým a buřičským způsobem. Ilustrace nemají jednotný styl, ale tvoří jeden útvar. Jejich spektrum má rozsah od rychlého tahu po plošný akvarel. Sazba užívá stejnou velikost písma a (téměř) bez teček nebo čárek proudí a poskakuje stránkami. I když se umístění grafiky jeví nahodilé, je velice přesné. Nákresy na přebalu odkazují na návod k použití a naznačují, jak se má publikace číst. Text představuje návod, jak v našem životě přeměnit plevel na pozitivní energii.“   3. místo: Jiří Hájiček: Muž na pokraji vzplanutí. Ilustrace Matěj Lipavský, grafický desing Lucie Zajíčková Kaňová. Host. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Útlý svazek komorní poezie Jiřího Hájíčka, oděný v růžovém pauzáku, na první pohled vypovídá o kultivovaném a vkusném grafickém pojetí Lucie Zajíčkové Kaňové. Minimalistický formát korespondující s celkovým charakterem knihy nabízí velkorysý prostor pro soubor krátkých zvukomalebných trojverší, která reflektují drobné imprese z autorových dnů. Vše doplněné o sfumatické ilustrace Matěje Lipavského v šedavých odstínech tvoří harmonické, komplexní dílo.“   Literatura pro děti a mládež 1. místo Milada Rezková: To je metro, čéče! Ilustrace Jan Šrámek, Veronika Vlková, grafický desing Anymade Studio. Paseka. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Skvělé a originální téma, poutavý příběh, spousta zajímavostí, ilustrací a komiksových vsuvek. Rafinovaně, přitom civilně upravená kniha je na první pohled poměrně nenápadná. Jakmile se ale začtete, objevíte kouzlo příběhu a přitažlivost tématu, oceníte vtipné použití infografiky z metra pro předěly kapitol, citlivou sazbu, příjemný papír i formát. Tato kniha je skutečně z mnoha úhlů pohledu výjimečná a svou nadčasovostí bude jistě oslovovat i další generace.“   2. místo Robin Král: Tonča a krasojezdec. Ilustrace Aneta Františka Holasová, grafický desing Toman Desing. Běžíliška. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Titul Tonča a krasojezdec je leporelo v nezvykle velkém formátu o čtrnácti stranách. Je velice vkusně a precizně provedeno. Na každé straně se odvíjí děj z cirkusového prostředí, jenž je dítěti velmi blízký. Krásné ilustrace na více než dvou třetinách stránky doplňují jednoduché verše vyjadřující děj. Leporelo je zhotoveno z velmi kvalitní lepenky, na kterou jsou nakašírovány jednotlivé tisky. Listy jsou spojeny plátnem. Leporelo je velice zajímavé a použitý odolný materiál odpovídá tomu, že bude dětmi neustále používáno.“   3. místo Pera Soukupová: Klub divných dětí. Ilustrace Nikola Logosová, grafický desing Martin Pecina. Host. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „V novele Klub divných dětí se příběh dělí do dvou částí, což se odráží v barvě knihy. Předsádky mají rozdílnou barvu, přední je modrá a zadní zelená, kdežto na stuhu záložky byla zvolena jako třetí barva žlutá. Titulní strany obou částí k těmto barvám odkazují a ilustrace obou částí knihy se k nim propracovaným způsobem vztahují také. Ilustrace jsou svěže mnohostranné, představují působivé spojení postav a abstraktních prvků. Rozvržení ilustrací probíhá v zajímavém rytmu: drobné kreslené prvky jsou rozptýlené a střídají se s kresbami celých stran. V typografické úpravě se dobře čitelná antikva vhodně kombinuje s velkými písmeny grotesk okrouhlého vzhledu. Toto písmo je využito v titulu, číslech stran a jako jediná iniciála v příběhu označující jedno z dětí, jedno z ‚divných dětí‘.“   Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky 1. místo Michal Konečný: Jak to ruplo. Ilustrace Barbora Straková, grafický desing Petr Škobrtal. TIC BRNO. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Vysvětlit mladé generaci složitost společenských a politických aspektů historických událostí je skutečně těžký úkol. Obzvlášť to platí v kontextu časově vzdálenější, ale nejdůležitější události v dějinách střední Evropy. Autoři (textu a projektu) Jak to ruplo vytvořili velmi zajímavý styl sdělení, jehož obsah nemá nic společného s typickými učebnicemi a jehož vizuální jazyk má daleko do bombastického tónu, a zároveň vybízí uživatele k přečtení. Dokumentární fotografie (často dramatické) se kombinují s typografií neformálních hodnot (např. neobvyklými a nekonvenčními druhy písma), humornými komiksy (které připomínají plakáty K. Rosmanyho, J. Votruby) a výraznou kompozicí. Konečně projekt Jak to ruplo otevírá prostor pro různé strategie čtení a díky tomu zvyšuje šanci, že se mladí dozvědí o soudobé historii České republiky.“   2. místo Anna Babanová: Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce. Grafický desing Jan Šiller. Gender Studies. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Tento titul můžeme považovat spíše za metodickou pomůcku. Vznikla na základě ročního výzkumu skupiny šestnácti učitelek prvního stupně základních škol. Originálně popisuje, jaké metody vedou k ověřování učitelských kompetencí, které podporují vzájemný respekt a principy rovnosti mezi dětmi a vzájemné sdílení informací a názorů mezi učiteli. Dále popisuje, jak děti učit, jak se stavět k tomu, že některé jsou jedinečné – méně nebo více schopné. Máme na mysli děti, které mají své specifické potřeby, pocházejí z různého rodinného a kulturního prostředí, cítí se v něčem jistě a v něčem nejistě. Kniha mapuje různé oblasti pedagogického působení na děti a představuje nové metody učení i postřehy ze zahraničí. Kniha je polygraficky zpracována jednoduše do twinové vazby. Velice dobře se dají otvírat jednotlivé listy a vzhledem k použité vazbě je můžeme otáčet až o 180 stupňů. S knihou se pracuje opravdu dobře. Obálka je zajímavě graficky zpracovaná, potažená laminovací folií a má zakulacené rohy.“   3. místo Jana Marešová: Proč umění? Ilustrace: David Kalika (Kakalík), grafický desing Klára Zápotocká (Studio Breisky). Máš umělecké střevo? Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Naučná publikace Proč umění? Odpovědi na nejčastější otázky kladené v galeriích je důkazem, že vizualita musí být brána vážně a nese s sebou názorový generační diskurz. Chytře promyšlená koncepce je v souladu s grafickou úpravou. Pomocí kontrastů v typografii, výraznou barevností se zajímavým doprovodným obrazovým materiálem v kombinaci s komiksovými stripy na dané téma odlehčuje a doplňuje tato publikace již tak dost teoreticky zatížené dějiny umění. Je jí vlastní pocit jednoduchosti a lehkosti. Při zevrubnějším ohledání divák však zjistí, že je mnohovrstevnatá a nechává prostor pro divákovu vlastní interpretaci. Pokud si tento ‚manuál‘ při návštěvě galerie nezapomenete doma, pomůže zodpovědět spoustu nevyjasněných otázek nejen teenagerům, ale i jedincům starším a pokročilým.“   Knihy o výtvarném umění 1. místo Michaela Pejčochová Posel z Dálného východu. Grafický desing Adéla Svobodová. Národní galerie Praha. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Život významného sběratele a propagátora asijského umění Vojtěcha Chytila přibližuje kniha Posel z Dálného východu, vázaná v plátně s čínskými motivy květin a ptáků v duchu tradičních dřevořezových alb. Po rozevření se kniha rozdělí na dva samostatné celky – fotografický blok rekonstruující Chytilovu sbírku a textový blok několikaletého výzkumu autorky Michaely Pejčochové. Kniha je ukázkou perfektního technického i grafického zpracování vytvářejícího přehledný celek, zároveň nabízí neokoukanou hru s materiálem, díky které odkazuje na knižní tradici mimoevropské kultury. Grafička Adéla Svobodová vždy dokáže vyextrahovat smysl projektu a proměnit jej do decentní, přitom však atraktivní vizuální podoby. Čtenář si tak uvědomuje, že v ruce skutečně drží exotický poklad.“   2. místo Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová: Diktátor času. Grafický desing Jan Matoušek. Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Národní filmový archiv dbá nejen na kvalitu celuloidových pásků uložených v depozitářích, dává si záležet také na finální podobě publikací, které pod svou hlavičkou vydává. Obálka i vnitřní zpracování knihy plující na vlně televizního RGB spektra popisuje historii a fenomén Laterny magiky. Zcela se liší od české knižní produkce za poslední rok a publikace tak vyčnívá svou jednoduchou syntézou. Bohatý fotografický layout skvěle tlumočí, jak by měl vypadat onen legendární polyekran na papíře.“   3. místo Pavla Pečinková: Pracoval jsem mnoho. Grafický desing Barbora Toman Tylová, Tibor Vizi, Marek Šmidrkal (Toman Desing). Nadační fond 8smička. Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Souborné dílo Josefa Čapka s podtitulem Pracoval jsem mnoho I. Kresba je prvním ze čtyř dílů projektu Pracoval jsem mnoho, oeuvre-katalogu, celkového soupisu všech originálních výtvarných prací Josefa Čapka. Pokaždé, když vyjde publikace podobného typu, musí přející odborné i laické veřejnosti přejít mráz po těle, uvědomí-li si, jaké množství obrazového a textového materiálu, ale i spoustu odkazů, popisek a poznámek pod čarou muselo být zpracováno a zorganizováno do jednoho celku a kolik rozhodnutí musel grafik udělat pro to, aby kniha měla rytmus, kultivovanost, dobře uspořádanou vnitřní strukturu, byla čitelná a hlavně, aby dobře vypadala… Tento dvousvazkový katalog raisonné všechny výše zmíněné parametry s přehledem a jistotou splňuje a bezpochyby si zaslouží být oceněn.”   Katalogy 1. místo Vrchovina, krabatina, mrchovina (editor Miloš Doležal). Grafický desing Štěpán Malovec, Martin Odehnal. Nadační fond 8smička. Richard Jaroš, člen výtvarné komise: „Vrchovina, krabatina, mrchovina je dokonalým příkladem katalogu, který svojí formou maximálně koresponduje s obsahem výstavy. Materiálové řešení, volba typografie, ale i zušlechtění obálky velkoplošnou termoražbou kontrastující se zemitým kartónem, to vše dokonale a strukturovaně propojuje různorodý obsah poezie, rozhovorů, cestopisu a v neposlední řadě samotná umělecká díla.“   2. místo Alena Pomajzlová a kol.: Devětsil 1920–1931. Grafický desing Adéla Svobodová, Tereza Hejmová. Galerie hlavního města Prahy. Martin Mulač, člen výtvarné komise: „Katalog ke stejnojmenné výstavě zaujme již obálkou – modré plátno s čistou obrysovou devítkou, kde černý kruh působí jako oko a vtahuje nás jako pozorovatele do avantgardního světa. Dojem je podtržen ještě dvojím vydáním české a anglické verze. Intermediální síla knihy je výborná! Stejně jako výstava zaujme jak textovými studiemi, tak četnými reprodukcemi rozmanité tvorby Devětsilu (architektura, film, divadlo, scénografie, fotografie, kombinované techniky koláže, typografie, časopisy, …). Je to živý kabaret!“   3. místo Petr Nedoma: A Cool Breeze (editorky Martina Freitagová, Zuzana Kosařová). Fotografie Martin Polák, grafický desing Petr Bosák, Robert Jansa (20YY Designers). Galerie Rudolfinum. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Katalog se snadno přehlédnutelnou chladnou obálkou je suverénním a řemeslným dílem zkušených designérů. Připomíná, že je potřeba umět proměňovat ony desítky menších či větších designérských rozhodnutí, která stojí za vznikem jakékoliv knihy, ve svrchovanou demonstraci řemesla knižního úpravce, a to bez potřeby za každou cenu volit okázalá materiálová či formální řešení.“   Bibliofilie a autorské knihy 1. místo Petr Pazdera Payne: Malíř a mor / Le peintre et la peste. Ilustrace Jiří Šťourač, fotografie 4MAT Tábor, grafický desing Jiří Lammel. Arbor Vitae. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Patnáct celostránkových kreseb přírodním uhlem, založených na sugestivním podání valérů šedé, inspirovaných slavným románem Alberta Camuse Mor. Jejich autor Jiří Štourač jimi znovu potvrdil nejen svůj mimořádný výtvarný talent, ale v estetické rovině dokázal zakotvit i stále platné varovné memento, které právě dnes, v souvislosti s novou světovou epidemií, získalo nečekaně na aktuálnosti.“   2. místo Václav Jirásek: Auta. Ilustrace a fotografie Václav Jirásek, grafický desing Mikuláš Macháček. Artmap, Eastern Front. Emma Hanzlíková, člen výtvarné komise: „Václav Jirásek je fotografem, který si užívá pozici voyeura. Jeho soubor Auta je deníkem, sbírkou i archivem zároveň. Téměř tisíc vraků z celého světa roztříděných do osmnácti sešitů s poetickými názvy Floristi, Torza, Dřeváky, Noir, ... Výrazná typografie, surové fotografie i možnost variability vytvářejí zábavnou jednotku, která je ojedinělým a dotaženým autorským projektem. Očekávejme vol. 2, protože vraky bude Jirásek jistě lovit i nadále.   3. místo Vladimir Nabokov: Lolita. Grafický desing Nikola Janíčková (Take Take Take). Paseka. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Redaktorská a typografická kvalita Lolity dokazuje, že takzvaná bibliofilská vydání a autorské knihy mohou být nejen krásné, ale i k užitku Knižní desky, vazba, papír – a samozřejmě mikro- a makrotypografie – mají velmi dobrou designovou úpravu, provázanou s obsahem textu (slavný švýcarský typograf Jan Tschihold to nazýval „kongeniální typografií“).  To všechno potěší čtenáře tohoto Nabokovova díla.“   Odborná literatura 1. místo Tomáš Winter, Pavla Michalíková: Jdi na venkov! Grafický desing Tereza Hejmová, Adéla Svobodová. Arbor Vitae Societas, Artefactum – Nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Tato kniha je skvělým příkladem zpracování komplexního a rozsáhlého obsahu edukativního a odborného charakteru. Designérka si je vědoma výtvarného jazyka folkloru a tradicí lidové kultury. Z tohoto dokáže vytěžit a nacházet spoustu inspirace, kterou formálně převádí do drobných, hravých a líbivých detailů, které tuto knihu posunují od konvenční odborné publikace ke krásné knize. Číst a listovat o lidové tradici a výtvarné kultuře venkovského lidu nebyla nikdy větší radost. Ano, jdu na venkov!“   2. místo Petra Dočekalová a kol.: Jaroslav Benda 1882–1970, Grafický desing Radek Siduna. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Masarykova univerzita v Brně. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Dosud nezpracované téma písmové tvorby Jaroslava Bendy představuje zdařilá kolektivní monografie vznikající pod vedením Petry Dočekalové. Vhodně zvolená grafická úprava Radka Siduna nechává vyniknout charakteru Bendova typografického díla i grafického designu v jeho úplnosti. Publikace těší příznivce písmové tvorby na každé straně množstvím ukázek v modrých tónech i v originální barevnosti.“   3. místo Marie Jirásková, Pavel Jirásek: Umění loutky. Fotografie Karel Poneš, grafický desing: Redesing – Klára Kvízová, Petr Krejzek, Nakladatelství Karel Kerlický – KANT, Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Výpravná kniha trvalé hodnoty jak po stránce textové, tak jedinečné obrazové dokumentace. Dílo, které poprvé v úplnosti pojímá svérázný fenomén české loutky, její výroby, typologických proměn i jevištního provozu, a to od 19. století až do 50. let století minulého.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky.   POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft.   28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.   29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček.   30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý.   31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová.   1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?   Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali.   Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.   Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů.   Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE.   Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.   Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 13:00:01

Nejostudnější závodník v olympijské historii není dopující Rus, ale císař Nero

Ruska Valijevová neprošla dopingovou kontrolou na mistrovství Ruska v prosinci 2021, vyšlo to však najevo právě až během olympiády v Číně. Byla dodatečně diskvalifikovaná a Rusko přišlo o zlato. Její právníci se sice snažili rozhodnutí vehementně zvrátit mimo jiné tvrzením, že když její dědeček chystal pro svoji tehdy patnáctiletou vnučku dort, upadl mu do něj jeho lék trimetazidin. Druhá verze obhajoby byla, že zbytky zmíněného léku zůstaly na prkénku, na které následně dezert pro krasobruslařku položil. Nevěřil tomu zřejmě vůbec nikdo včetně soudců Sportovního arbitrážního soudu. Ti potvrdili odebrání týmového zlata i čtyřletý zákaz činnosti pro Valijevovou. Olympijské hry a politické tragédie: Mnichovský masakr nebyl zdaleka jediným ohavným útokem Číst více Původní olympijské turnaje byly založené na hluboké náboženské tradici a byly věnované Diovi. Konaly se každé čtyři roky v Olympii v Řecku od roku 776 před Kristem. Sportovci trénovali celoročně, nedostávali žádné odměny, pouze jednoduchou korunu z olivové ratolesti. Zúčastnit se mohli pouze svobodní Řekové, ženám bylo zakázáno se dokonce jen dívat. Nechutné hry s císařem Vystupování a argumenty ruské krásky však nejsou ničím v porovnání s tím, co známe z historie. V roce 67 n. l. se konaly olympijské hry, které měly být oslavou chrabrosti a dokonalosti. Ve 29 letech se Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus, okouzlený láskou k řecké kultuře, ale i vlastní arogancí, rozhodl, že je pro nejlepší sportovce důstojným soupeřem. Pokud ještě tápete, o koho šlo, tak ano, o vládce římské říše. Což už samo o sobě bylo celkem problematické. Řecko ztratilo svoji nezávislost v polovině 2. století př. n. l., takže císařovo „infiltrování“ se do události, která byla v té době vnímána jako ryze řecká, bylo vnímáno s nevolí. Ale nejen v Řecku, samozřejmě i v Římě, kde se ozývalo mnoho hlasů lidí, kteří hry považovali za nechutné. Svléknout se do naha a předvádět se před řvoucí lůzou bylo zejména pro římskou šlechtu ponižující a nehodné císaře. Vymyslel si disciplíny na míru Záznamy neříkají, zda Nero soutěžil nahý, ale popisují, jak se do dějiště her vydal s obrovským doprovodem a od první chvíle dával jasně najevo, že on je ten nejlepší, když k tomu využíval svoji moc. Řeky rozlítilo už to, že císař požadoval, aby se hry konaly v době jeho příjezdu, nebral tak ohledy na čtyřletý cyklus, který známe dodnes.  Jestli si představujete ne zrovna hubeného Nerona, který holdoval lenošení a opíjení, jak běhá a skáče s osvalenými sportovci, nemusíte. Nic takového se nedělo, fyzické aktivity ho ani nelákaly. Naopak miloval umění a díky astronomickým úplatkům se tedy poezie, hra na lyru, zpěv a herectví zázračně staly olympijskými sporty v roce 67 našeho letopočtu. Nero zkrátka požadoval, aby byly do programu přidány disciplíny, ve kterých se považoval za experta. A pak se nechal prohlásit za vítěze každé z nich. Závody vozů a jasný vítěz Na rozdíl od mnoha jiných událostí, které Nero „vyhrál“, byly závody vozů skutečnou olympijskou kategorií. Závody dvou a čtyř koňských vozů se na hipodromu konaly od roku 680 př. n. l. Byly to jediné akce, které mohly mít vítězku, protože za vítěze byli považováni majitelé vozů nebo koní, nikoli účastníci. Válka Číny a USA je jen otázkou času, říká generál Šedivý. Může se stát globální a zasáhnout i Česko Číst více Nero se rozhodl vstoupit do závodu „čtyřkolek“. Jak název napovídá, jednalo se o vozy, které byly taženy čtyřmi koňmi. Nicméně, v dalším projevu neúcty k tradici, Nero nechal do svého vozu zapřáhnout hned deset zvířat. V jedné ze zatáček však ztratil kontrolu nad řízením a byl z vozu vyhozen. Ani to mu ale nezabránilo v tom, aby se prohlásil za vítěze.  Jeho triumfální návrat Zatímco se za něj všichni zúčastnění styděli, Neronův „úspěch“ na olympijských kolbištích posloužil k dalšímu rozdmýchání jeho ega. A to natolik, že se rozjel po celém Řecku a zúčastnil se tolika sportovních akcí, kolika jen mohl, a o každé z nich podal zprávu Senátu, jako by šlo o velké vítězství v bitvě. Mimochodem, skutečné bitvy, do kterých byl Řím v té době zapleten, nedopadly dobře. Když císař konečně ustoupil prosbám Senátu a vrátil se domů, požadoval veřejný průvod, v němž se předvádělo 1 808 cen za první místo. Škoda, kterou Nero způsobil řecko-římským vztahům, však byla obrovská. Zdroje: history.co.uk, olympedia.org, wisegeek.com KAM DÁL: Zmutovaní vlci v Černobylu mají zvláštní schopnosti, které mohou změnit léčbu rakoviny.

Čas načtení: 2024-10-15 08:53:33

Bašibozuky na ně!

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Jan Procházka   – tři scénáře o kolonizované Evropě Popustíme uzdu své fantazie a podíváme se ve světle nedávný událostí v Británii na Českou republiku za několik desetiletí. Nebudeme přitom události v Británii (nebo minulý rok v Marseille, předminulý rok v Detroitu atd.) přeceňovat. K tomu, aby se etnické a rasové násilí […] The post Bašibozuky na ně! appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2022-06-27 17:14:22

Do Prahy přijedou řešit budoucnost bohemistiky vědci z celého světa

Jaký je zájem o českou literaturu a její studium doma i ve světě? Nejen o tom budou v Praze diskutovat bohemisté ze všech koutů světa včetně Japonska nebo Tchaj-wanu. Na VI. kongresu světové literárněvědné bohemistiky se sejdou 27. června až 1. července 2022. Pořádá ho Ústav pro českou literaturu AV ČR ve spolupráci s Filozofickou fakultou UK, Filozofickou fakultou MU a Slovenskou akademií věd. Čtyřdenní kongres, letos s titulem Na křižovatkách: koncepce, otázky a perspektivy literárněvědné bohemistiky v globálním světě, je největší událostí v této oblasti na světě. Kromě 147 přednášek čeká účastníky z osmnácti zemí bohatý doprovodný program přístupný i pro širokou veřejnost. Vědkyně a vědci se budou zamýšlet nad stavem oboru ve světě i nad tím, jak je za hranicemi přijímána česká literatura. Alessandro Catalano, profesor české literatury na Univerzitě v Padově a překladatel, se ve svém plenárním referátu pokusí říci, jaký je stav studia české literatury v zahraničí. Kenichi Abe z Tokia se naopak zaměří na autory, kteří sice píší česky, ale předmětem jejich zájmu je kultura jiné země, jako například Petra Hůlová a její román Paměť mojí babičce. Více než 140 dalších příspěvků se dotkne metodologie bádání o literatuře, a to i na pomezí dalších oborů, nezpracovaných okruhů českých literárních dějin, literárních institucí doma i ve světě apod. Kafka v arabštině, Havel ve vietnamštině? Kongres nabízí i doprovodný program pro širší veřejnost. Kdo jsou nejčtenější autorky a autoři v arabštině, vietnamštině, čínštině a dalších jazycích? Jaké výzvy představuje překlad do těchto jazyků a jak je přijímáno jejich dílo? Na tyto otázky budou hledat odpovědi aktéři debaty Hašek, Havel, Hrabal… a dál? Česká literatura a bohemistika mimo Evropu a Ameriku v knihovně Václava Havla 29. června od 16 hodin. Ve čtvrtek 30. června budou v Senátu u kulatého stolu diskutovat vědci s českými politiky a představiteli státních institucí o situaci bohemistiky ve světě, jejích rizicích a příležitostech. Diskusi zahájí předseda Senátu Miloš Vystrčil a náměstek ministra školství Václav Velčovský. V pátek 1. července se bude konat diskuse o řadě Česká knižnice, která již 25 let přináší komentovaná, kriticky připravená díla spisovatelů z českých zemí, a jejím přínosu kultuře četby a kánonu v dnešní době. Bohemisté se potkají po více než čtvrtstoletí od chvíle, kdy po pádu železné opony mohli společně i k jednomu stolu usednout všichni badatelé o české literatuře a řešit minulost i aktuální stav vlastního oboru. „Věřím, že na konci společných jednání VI. kongresu světové literárněvědné bohemistiky budou mít představy jeho účastníků o stavu i výhledech našeho oboru i o cestě, již od roku 1995 do současnosti urazil, jasnější kontury,“ dodává ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Petr Šámal. Kongres se koná pod záštitou předsedy Senátu Miloše Vystrčila, předsedkyně AV ČR Evy Zažímalové, ministra kultury Martina Baxy a primátora hlavního města Prahy Zdeňka Hřiba. Celý program najdete na webu kongresu najdete ZDE.

Čas načtení: 2022-01-06 10:18:23

Novoroční projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila

Vážení a milí spoluobčané, jsem velmi rád, že vás dnes, 1. ledna, mohu pozdravit z českého Senátu a popřát vám šťastný rok 2022. Obvykle na Nový rok přemýšlíme o tom, co nás v tom roce minulém potkalo, co nám přinesl, co nám naopak vzal. A také přemýšlíme o tom, co nás čeká v tom roce, který právě začal. Pokud bych já měl rychle říci tři slova, která se mi vybaví, když přemýšlím o tom roce uplynulém, pak jsou to slova tornádo, solidarita a pomoc. Na úvod bych proto znovu chtěl vyjádřit velkou solidaritu, lítost a bolest nad tím, co postihlo za katastrofu a neštěstí část území jižní Moravy, zejména obyvatele obcí Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice, Mikulčice a také město Hodonín. Chtěl bych zároveň projevit velkou úctu a obdiv těmto obyvatelům, jak se s tou prvotní katastrofou a jejími důsledky vypořádali. Také chci velmi poděkovat, chci poděkovat všem, kteří pomáhali, záchranářům, hasičům, policistům, dobrovolníkům, samosprávám, institucím, úřadům a všem dalším, také všem dárcům, jak hmotných, tak finančních prostředků. Byla to úžasná vlna solidarity a pomoci. Je to naše velké bohatství, že v době, kdy nám zejména teče do bot, takto si dokážeme pomoci a prokázat takovou velkorysost a nezištnost. Přesto mi k tomu ještě dovolte dvě dle mého názoru důležité poznámky. Tou první poznámkou je, že to neštěstí a ta katastrofa pro mnohé lidi, obyvatele té části jižní Moravy, trvá, a proto, prosím, na to nezapomínejme. Nezapomínejme na tu každodenní solidaritu a každodenní pomoc, kterou oni i dnes potřebují. Já vím, je to určitě záležitost zejména orgánů státní správy, veřejné správy. Ale i vy, co můžete pomáhat, i dnes, tak, prosím, pomáhejte. Ta situace i dnes pro ty obyvatele tam není lehká. Ta moje druhá poznámka říká, že je zajímavé, že my v době, kdy nám tzv. teče do bot, si dokážeme pomoci, chováme se k sobě velmi hezky a slušně. Bylo by velmi dobré, přál bych si to moc, kdybychom i do našeho běžného života v roce 2022 trochu té slušnosti a solidarity a nezištnosti přenesli, protože se nám všem bude žít mnohem spokojeněji a lépe. Významnou událostí roku 2021 také byly volby do Poslanecké sněmovny. Přiznávám, že jsem měl trochu obavy, když jsem sledoval to volební zápolení, tu nesmiřitelnost někdy až na hraně toho, co považuji za přípustné, jak to bude vypadat po volbách. Co nastane, až budou vyhlášeny volební výsledky. Jsem velmi rád, že dnes mohu říci, že to vše dopadlo velmi dobře. Chci ocenit představitele všech volebních stran za to, že v uvozovkách to pomyslné předání moci proběhlo kultivovaně, bez napadání, bez mediálních přestřelek. Chci za to velmi poděkovat. V této souvislosti zmíním i to, že jsem Andreje Babiše za jeho kroky, za jeho vyjádření kritizoval, ale chtěl bych ocenit, chtěl bych ocenit to, jak odešel z pozice premiéra, jak přijal výsledek voleb. Považuji to za odpovědné a profesionální. Také bych chtěl říci a ocenit, že považuji za velmi důležité a pro naši společnost přínosné, jak se k povolebním vyjednáváním postavil Petr Fiala, současný premiér. Jsem přesvědčený, a věřím tomu, že právě jeho slušnost, korektnost, vystupování a neústupnost přispěly k tomu, že nakonec prezident České republiky Miloš Zeman akceptoval v plné podobě návrh na složení vlády tak, jak jej premiér Petr Fiala navrhl. Prezident Zeman tím naplnil ústavu a přispěl k důstojnému jmenování nové vlády. I to bych chtěl nyní a dnes ocenit. Zde bych také si dovolil stručnou poznámku k uplynulým diskusím o zdravotním stavu prezidenta Miloše Zemana. Je mojí povinností respektovat Ústavu, je mojí povinností hájit právo veřejnosti na informace. Je mojí povinností, abych jako člověk, abych jako ústavní činitel, neuhýbal a neohýbal své povinnosti. Proto je nutné a je mojí povinností, abych se choval správně, bez ohledu na to, zda jsem za to kritizován nebo naopak chválen. Panu prezidentovi bych potom chtěl popřát, aby se jeho zdravotní stav nadále zlepšoval a aby mohl naplno plnit své pracovní povinnosti. Výsledek voleb byl nakročením ke změně, ke změně v politické kultuře. Já bych byl rád, kdyby v roce 2022 tato změna politické kultury pokračovala. Pokud tomu tak má být, tak je důležité, abychom si zachovali slušnost, sebevědomou slušnost. Například prezident Václav Havel je vnímán jako slušný člověk, přesto Václav Havel nikdy neuhnul, a pokud bojoval za svobodu, tak byl ochoten obětovat i tu svobodu vlastní. Rovněž tak naši hrdinové, členové paravýsadku Anthropoid, byli ochotni riskovat svůj život za svobodu. Nezapomínejme na to, zkusme v tom roce 2022 nejen na to vzpomínat, ale také na to navázat svými vyjádřeními a třeba i svými činy nebo skutky. Pojďme ale dál, pojďme k současnosti, pojďme k našim současným problémům. Je velmi důležité, abychom udělali všechno pro to, abychom zkrotili to rychlé zadlužování naší země. Neměli bychom se chovat tak, že zachováme takové nepěkné dědictví našim dětem nebo třeba i vnukům. Také je velmi důležité, abychom zkrotili růst cen, zejména potom cen energií, protože by bylo velmi špatné, kdyby se některé vrstvy obyvatelstva dostaly do energetické chudoby. To vůbec nejdůležitější potom je, abychom zkrotili pandemii, protože pokud nezkrotíme pandemii, tak bude velmi těžké zastavit zadlužení a velmi těžké zastavit růst cen. Na tomto místě bych chtěl znovu poděkovat všem zdravotníkům a vůbec všem, kteří se starají o naši bezpečnost, o ochranu a pečují o naše zdraví. Zatímco dnes někteří mají volno, naši zdravotníci se starají o nemocné v našich nemocnicích. Je pro mě naprosto nepochopitelné a odsuzuji to, že někteří pacienti dokáží přesto být agresivní, jsou tu i další jedinci, kteří se nechovají tolerantně a správně k našim zdravotníkům. Velmi to odsuzuji a vyzývám všechny, aby to odsoudili společně se mnou, abychom toto chování nepřipustili. Pro nás všechny je nyní důležité, abychom se chovali odpovědně a vstřícně. Já jsem velmi rád, že jsem mohl již dostat třetí dávku vakcíny, považuji to za velmi důležité. Zároveň ale vyzývám k toleranci a respektu. Bojovat proti pandemii můžeme úspěšně jedině tehdy, když nebudeme bojovat proti sobě, ale budeme bojovat společně proti pandemii. V roce 2022 je před námi ještě jeden velký a odpovědný úkol. Česká republika bude předsednickou zemí Evropské unie. K Evropské unii se upínají velké naděje a mnohé se od ní očekává. Očekává se od ní, že bude zdrojem prosperity, očekává se od ní, že bude lídrem v boji proti klimatickým změnám, očekává se od ní, že bude schopna i mimo své území podporovat demokracii a svobodu. Česká republika bude tím, kdo bude v druhém pololetí roku 2022 vystupování Evropské unie a její jednání organizovat. Je to velká odpovědnost, je to velká příležitost. Máme šanci dokázat, že jsme sebevědomou zemí, která dokáže být i konstruktivní a tvůrčí, dokáže udělat věc, která je nezbytně nutná z důvodů politických, hospodářských, společenských. Dokáže, že se změníme.

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-15 11:09:58

Tři polemiky o levici, Milionu chvilek pro demokracii a Babišovi

První polemika se týká varovného textu Václava Bělohradského o stavu levice. Druhá komentáře Karla Hvížďaly o demonstraci Miliónů chvilek pro demokracii. A konečně třetí článku z blogu Kateriny Kaltsogianni o našem premiérovi.  Levice musí hledat nový elektorát Poděkování každému, kdo chce pomoci levici z krize. Bez ní má politická scéna jen jedno křídlo. Václav Bělohradský (Poslední zvonění pro levici, Salon Práva 18. 7. 2019) si jako podtitulek zvolil hypotetické alternativní směřování Od imperialismu ke globalizaci a zpět? To prosazuje americký prezident Donald Trump. Jan Keller (Recept pro levici, Právo 3. 8.) s autorovým názorem, aby se levice soustředila na boj za lidská práva etnických, sexuálních, náboženských a kulturních menšin, rozhodně nesouhlasí. Bělohradský začíná Francisem Fukuyamou. Je zajímavé, že jeho teze „o konci dějin“ dějin jako symbiózy kapitalismu a demokracie se udržela v popředí zájmu nejen tak dlouho, ale že se vůbec prosadila, když šlo jen o jistý stupeň světového vývoje: lidstvo nezná konečný stav, vždy po jednom přišel jiný. I komunismus byl „konečným stádiem vývoje lidské společnosti“. Podle Bělohradského od Fukuyamovy teze ovlivnily vývoj čtyři události: nahrazení moderního veřejného prostoru mediosférou vedoucí k úpadku autority zvolených představitelů většiny v očích liberálně–demokratických elit; vědomí, že žijeme v antropocénu, kdy člověk svou činností dalekosáhle mění ekosystémy planety při neexistenci hypersubjektivity schopné vzniklou situaci řešit; existence nové kolektivní zkušenosti, kterou autor nazývá humanitas extra muros, kdy nikdo ve vnějším prostoru za zdí Říma na rozdíl od mizejícího intra muros nemá právo klást otázku legitimnosti svrchované moci a musí se jí podřídit; deficit demokratické představivosti vycházející z Marxovy teze, že lidstvo řeší jen problémy, které může řešit. Autorovy identifikované události bezpochyby formují podobu současného světa a jsou blízké sociologům zabývajícím se sociálními souvislostmi teorie a organizace a řízení. Sociologové orientující se na zahraniční a bezpečnostní politiku vidí situaci i z jiného úhlu pohledu. Podstatnou světovou událostí pro ně je vývoj od relativně bezpečnějšího unipolárního světa pod vedením Spojených států ke světu multipolárnímu, kdy Rusko po rozpadu Sovětského svazu chce znovu dosáhnout někdejšího postavení a na světovou scénu se dostává jako nová formující se supervelmoc Čína, kterou Američané vnímají jako dosud nezažitou odlišnou civilizaci, a navíc ekonomického soupeře. To vede ke stále se zostřujícímu střetu mezi těmito mocnostmi, které se aktuálně projevuje v rušení všemožných dohod, ve vedení obchodní války a přijímání sankcí, což se stává vážnou bezpečnostní hrozbou. Druhou událostí, kterou je možné s odstupem času vidět zřetelněji, je zvolená strategie Spojených států a spojenců jako reakce na teroristický útok 11. září 2001. Místo sofistikovaných operací byly zvoleny lokální války, v nichž se sice podařilo vojensky vítězit, ale ne stabilizovat situaci, o předpokládaném nastolení demokracie nemluvě. Třetí událostí související s předchozí je urychlení pohybu obyvatelstva nejen uvnitř států, ale i přeshraniční migrací, která zvláště Evropě a USA dělá starosti. Je navíc intenzifikována ekologickými důsledky a rozdílnou mírou porodnosti. Zatímco ve vyspělých zemích klesá, v rozvojových je vysoká a do budoucnosti neřešitelná. Kdo přesvědčí Afričana, který se sám neuživí, aby neměl pět až sedm dětí?  Světové společenství má dvě alternativy: pokračovat v probíhající velmocenské konfrontaci, nebo akceptovat rozdílnost politických systémů s logickým vyloučením jejich expanzivity. K tomu se vytváří příležitost. Vrátíme-li se k připomínané Thúkydidésově pasti, postupně vyrovnávající se moc v šachu se držících supervelmocí dává naději na spravedlnost. A daleko více ekologická hrozba, kterou jsme ohroženi všichni. Buď budeme soupeřit a společně se zničíme, nebo si spoluprací zajistíme šanci na přežití.  A pokud jde o levici, vzhledem k sociální struktuře západních zemí jí nezbývá, než se znovu orientovat nejen na dělníky a nejohroženější vrstvy společnosti, ale stejně tak mít svůj elektorát v přehlížené střední třídě. Přichází s generací Z nové politické paradigma? K posouzení nějaké události či aktivity je vždy potřebné nějaké měřítko. K hodnocení nedělní demonstrace na Letné jej nabídl Karel Hvížďala ve vystoupení na Radio Plus, které pod názvem 23. června nepůjde na Letné jen o demonstraci publikoval i na svém webu. Je o to cennější, že s ním přišel na trh odvážně předem. Svou vizi si dal do čela textu: Na Letné bude 23. června ohlášena hlasitě změna politického paradigmatu. Hvížďala nedefinoval předpokládanou změnu politického paradigmatu explicitně, je nutné si jej odvodit z jeho komentáře. Autor svou představu spojuje s vysokoškoláky, kteří podle něho patří ke generaci Z, tj. Zero, česky nula. Tedy od nového začátku. Přehlédněme omyl, že do ní zahrnuje mladé lidi narozené kolem roku 2000, jimž je „většinou mezi 25 a 35 lety“. Považuje je za úplně novou generaci, která má zcela odlišné hodnoty než tzv. nová střední třída. Tehdy se věřilo, že se vytratily rozdíly mezi městem a venkovem a že všichni chtějí konzumovat stejné výhody. Expanze univerzitního vzdělání však zrodila střední třídu novou, která obsadila důležité funkce a stala se hybnou silou pozdní moderny. Jde jí o kvalitu života, jedinečnost a kreativitu, má kosmopolitní rysy. U nás k nim autor nepřičítá zelené, ale piráty. Tato střední třída se chce pokusit o obnovu klasické demokracie, odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou. Její globální zájmy jsou soustředěny převážně na ekologii, cítí odpovědnost za budoucnost naší planety. Generační výměna by tak mohla být velmi razantní. Tolik lze uvést k některým prvkům modelu nového politického paradigmatu. Demonstrace na Letné by se podle autora proto mohla v našich dějinách jednou stát symbolem začátku definitivního konce starých pořádků. Predikce zásadní generační změny přinášející nové politické paradigma se až na výjimky v reakcích na Hvížďalovo vystoupení nesetkala překvapivě s příznivým ohlasem. Některými diskutujícími je považována za „jakoby intelektuální“, což je implicitně z autorova textu patrné. Soudy jsou proto příkré a jejich zdroj zjevný: Prostě „lepšolidi“ z generace Z nám zabedněným „horšolidem“ na Letné vybojují nové lepší časy. Postoje diskutujících ovlivňuje převážně negativní postoj k demonstracím obecně. Pozornost je věnována hlavně myšlence „odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou“, což by podle jedné z odmítavých reakcí po vítězství ODS a pirátů bylo přesně naopak. Z metodologického hlediska je nejzajímavější názor: „Jestli má jít o změnu politického paradigmatu, bylo by nejprve dobré definovat paradigma stávající jako soubor stereotypů sdílených nějakou velkou sociální skupinou, která má z toho výhody.“ V této souvislosti se objevilo dost sarkastické přesvědčení, že nepůjde o změnu paradigmatu, ale o převlékání kabátu z Lásky a pravdy na Milion chvilek. Rozhodující je, jestli a jak demonstrace na Letné a reakce na ni Hvížďalovu hypotézu o zrodu nového politického paradigmatu potvrdila, respektive vyvrátila, a zda se prezentovaná generace Z jako politický subjekt zformovala, respektive jako dvanáctá generace od první světové války vůbec existuje. Určitým překvapením bylo, že ještě před samotnou demonstrací její hlavní organizátor Mikuláš Minář prohlásil, že odstoupí-li Andrej Babiš z funkce premiéra, demonstrace skončí. To jako by signalizovalo, že jde o jednoúčelový cíl. K tomu ještě dodal: „Nejsme žádný demonstrační spolek. Velmi rádi se budeme další roky vzdělávat, jezdit po celé republice, bavit se s lidmi, povzbuzovat je. To je ideální scénář.“ To jistým náznakem formování nové generace jistě je. V rozporu s Hvížďalovým očekáváním byl Minářův zásadní názor: „Jedna z věcí, které jsme se nejvíc báli, jsou obrovská očekávání lidí ve smyslu, že tady děláme novou revoluci, svrháváme režim nebo že se opakuje rok 1989. To byl důvod, proč nechceme recyklovat rok 1989, a proto jsme se snažili trošku potlačit i ty symboly.“ Demonstrace na Letné se počtem svých účastníků stala společenskou událostí par excelence. A z desítek detailních záběru lze se statistikou přesvědčivostí konstatovat, že šlo převážně o akci mladých lidí. Má to svou logiku, čím starší lidé, tím spíše ze sociálních důvodů preferují Babišovu politiku a demonstrace nepovažují za svůj politický nástroj. Z hlediska potenciálního nového politického paradigmatu je rozhodující, že představitelé spolku Milióny chvilek pro demokracii rezignovali, jak je k tomu vyzýval prezident a premiér, na založení politické strany. Z meritorního obsahového hlediska je zřejmé, že oblast zájmu potenciálně se rodící generace je ekologie. Z reakcí lze odvodit, že to nejvíce konvenuje pirátům, k zeleným se z tohoto hlediska neobrací nejspíš po politických zkušenostech s nimi v podstatě nikdo. Nechceme-li přehlédnout zahraničně-politickou orientaci, byla odmítnuta ta směřující na východ, ale de facto nezmíněna západní. Je tomu zřejmě pro nevyzpytatelnost Trumpovy politiky a kvůli situaci v Evropské unii po přijetí brexitu. Přitom studie Pavla Friče a Libora Prudkého z Univerzity Karlovy o generacích predikovala, že se zrodí generace euro, tedy zaměřená právě na Evropu. Pokud jde o vnitropolitické dění, demonstrující dali najevo nespokojenost s normalizačními prvky v naší společnosti, distancovali se od dosavadního působení tradičních politických strana, a dali najevo, že se nemohou spoléhat na zatím neexistující politickou alternativu Babišova hnutí. Tedy co by se stalo, kdyby z funkce premiéra odešel. Demonstrace byla nepřehlédnutelná, o to víc rozpaky, co s ní. Kdo pozorně sledoval diskuse a pročetl články o demonstraci, nemohl nepostřehnout, že i přes řadu zajímavých postřehů politiků, komentátorů, politologů a sociologů bylo z jejích vystoupení zjevné, že si s tímto novým politickým fenoménem nevědí rady včetně toho, co dělat, kdyby k realizaci cíle demonstrujících došlo, vláda padla. Stejně tak bude zajímavé, jak si s úspěchem a cíli demonstrace poradí sami její organizátoři. Zůstaneme-li u jejich prohlášení, chtějí revitalizovat občanskou společnost, dosáhnout její renesance. To je pravděpodobně těžší než založit politickou stranu. Znamená to v dnešní atomizované a individualizované společnosti obnovit občanské vědomí ve veškerém společenském počínání. To je o něčem zcela jiném než svolat jakkoli ohromující demonstraci. Stejně tak obrátit pozornost od převažující kritiky k realizaci pozitivních cílů. Ke zrodu nového politického paradigmatu i ke zformování nové generace v čele se skutečnými osobnostmi je ve fragmentované společnosti tedy zřejmě daleko. Babiš po mauzoleu asi netouží Myslíte si, že by si Babiš zasloužil mauzoleum? dá se vyčíst z blogu Kateriny Kaltsogianni, jejíž rodina k nám přišla po občanské válce v Řecku. Byla vynikající učitelkou psaní na stroji a těsnopisu, která vychovala i mistry světa; nyní podniká v cestovním ruchu. Už ten její titulek provokuje k reakci. Autorku zneklidňuje, že „někdo Babiše miluje, někdo ho zatracuje“. Ostatně na naší rozpolcené politické scéně, což se promítá i do společnosti, mají lidé protikladné vztahy v podstatě ke všem politikům. Dokládají to výzkumy veřejné mínění. Autorka nesporně provokatérkou je, jinak by nepatřila mezi úspěšné blogérky, možná nejúspěšnější. Uvědomil jsem si to, když jsem před lety psal recenzi její novely Psychopat. Podařilo se jí v ní zobrazit polistopadovou éru, její nouveaux riches, novou třídu zbohatlíků, kterou charakterizují plesy, recepce, rauty, vernisáže a kontakty s významnými lidmi. Autorka má naštěstí srozumitelné krédo: Po hlavě mi nikdo skákat nebude, po těle komu to dovolím.  Teď si sedá s přáteli a na programu mají téma „Babiš a Zeman“. Prezident na ni „působí tak, jak působí“, ale podle ní neudělal žádnou mezinárodní fatální chybu, dokonce neukradl ani pero. Nedává jí ale pokoj, proč drží Babiše, když proti němu lid demonstrují. Ve srovnání s vládou řeckého premiéra Alexise Tsiprase, který na pokyn Angely Merkelové důchody snížil, Babiš je naopak zvýšil. A tak zase vyhraje, protože lidi chtějí nějak slušněji žít. Jenže tenkrát byly řecké důchody čtyřnásobně vyšší než naše, a i po jejich podstatném snížení jsou stále nad evropským průměrem. Podle Kateriny si Babiš zaslouží postavit mauzoleum pro nejodolnějšího politika. Nezdá se také, že by byl nebezpečný pro demokracii, jak slyšíme z opozice. Je otázkou, zda jeho levicová politika byla záměrná, nebyl-li k ní v touze vládnout spíše donucen, nezbývalo mu než se spojit s levicí, když pro pravici byly jeho kauzy neskousnutelné, respektive si její představitelé mysleli, že kvůli nim odstoupí a budou vládnout se zbytkem hnutí ANO. A tak se dostáváme k motivaci Babišova vstupu do politiky, že se podle některých politiků a komentátorů chtěl obohatit. Zatím mu moc bohatství nerozmnožila, ale údajně o osm miliard přišel. Vynecháme-li altruismus, možná si úspěšný podnikatel chtěl jen zkusit, dokáže-li se stejně tak prosadit v politice. Měl k tomu peníze a koupil si i média, než je musel podle zákona dát do svěřeneckého fondu. O mauzoleum po zkušenostech s mnoha podobnými monstry ve světě a jejich osudy, mu o to nejspíš nejde. Ale za odolnost, jak autorka píše, si přinejmenším poklonu zaslouží.   Autor je sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-12-06 13:43:00

Mio MiSentry 12T: tříkanálová autokamera, k níž se připojíte na dálku, pošle vám upozornění a ukládá videa do cloudu

Praha 6. prosince 2024 (PROTEXT) - Autokamera navíc pošle upozornění, když někdo nastartuje váš vůz, nebo o incidentu po zaparkování. Kromě 4G LTE připojení má i všechny ostatní moderní funkce pro řidiče, vč. vylepšeného upozornění na radary a měřeníZnačka Mio, přední světový dodavatel bezpečnostních kamer do vozů a navigací, uvedla v těchto dnech na trh zcela nový typ autokamery, který nejen že má monitorování před a za autem, ale také uvnitř vozu, ukládá záznamy do cloudu, umožňuje vzdálené připojení ke kameře, posílá upozornění na mobil, co se děje s vaším autem, a disponuje ostatními moderními a patentovanými funkcemi Mio pro řidiče. Od pokročilého režimu během parkování, přes možnost vyhledání auta, zkrácenou knihu jízd, až po vylepšené upozornění na radary a úseková měření.Vždy zapnuté vzdálené 4G LTE monitorování uvnitř i vně vozuŽivý náhled, Inteligentní parkovací režim (s připojením k aplikaci) a Push notifikace. Ať už je vaše auto na silnici nebo na příjezdové cestě, vše lze snadno spravovat na dálku. Svůj účet MioNext můžete sdílet s dalšími osobami pro přístup k autokameře Mio MiSentry 12T a přijímat i oznámení.Živé zobrazení ze 3 autokamerPřipojte se ke kameře a snadno sledujte (obraz i zvuk), co se děje ve vašem voze a kolem něj, ať už jste na cestách nebo když parkujete.Inteligentní parkovací režimIhned upozorní při detekci události. Tento parkovací režim představuje revoluci v tradičních palubních kamerách tím, že zasílá push oznámení, když dojde k incidentu a automaticky nahrává záběry do cloudového úložiště.Push notifikaceMějte situaci pod kontrolou, ať jste kdekoli. Budete upozorněni push notifikacemi na mobilní telefon o stavu vozidla a záznamu událostí, jako je zapnutí vozidla (ACC) nebo detekce incidentu, takže můžete ihned zjistit, co se s vozidlem děje.Cloudové ukládání událostí a záznamůZáznamy událostí se bezproblémově nahrávají a bezpečně ukládají do cloudu, což zajišťuje, že důležité záznamy jsou dostupné, kdykoli je potřebujete.SIM karta na 3 měsíce zdarmaSIM karta s EU datovým tarifem součástí balení a to na 3 měsíce od aktivace zdarma. Následně je třeba pro využití plné funkcionality aktivovat měsíční předplatné, anebo používat zařízení jako běžnou autokameru. V balíčku jsou zahrnuta data 4G pro aktivaci vzdáleného monitorování a provozu. Funkce závisí na aktuálních podmínkách internetového signálu. Další informace naleznete v plánu předplatného.Navrženo pro vysoce kvalitní světelnost videaPrémiový snímač STARVIS od společnosti Sony se clonou F1.8. Pro naprosto detailní záznamy se špičkovým kontrastem, jasnými a bohatými barvami i za špatných světelných podmínekMio Night Vision Ultra technologieŠpičková technologie Mio Night Vision zajištuje díky objektivu s vysokou světelností a sestavě skleněných čoček, dosažení plynulých a jasných záznamu, i za zhoršených světelných podmínek.Upozornění na radary a úseková měřeníMiVue MiSentry 12T zobrazuje vzdálenost a čas (vteřiny) k rychlostní kameře a rovněž poskytuje informaci o omezení rychlosti a průměrnou rychlost intervalu. Díky upozornění v dostatečné vzdálenosti a v závislosti na rychlosti vozu a funkci Smart Alert budete vždy vědět, jak rychle můžete jet. Bezplatné aktualizace databází radarů po celou dobu životnosti zařízení.GPS polohování – Automatická kalibrace času/polohyDíky integrovanému GPS polohování zaznamenává rychlost jízdy, přesnou polohu a čas. Rovněž zajišťuje automatickou kalibraci času a polohy, a to i delší době mimo provoz.Integrovaný G senzor uloží potřebné záznamyV případě nehody nebo náhlé změny pohybu integrovaný G‑senzor okamžitě zaznamená pohyby vozidla a zajistí, že nahraná data nebude možné přepsat. Tyto jsou uložena na paměťovou kartu a odeslána do cloudu spolu s notifikací na telefon.SuperkapacitorDíky vestavěnému superkondenzátoru je MiSentry 12T mnohem odolnější vůči změnám teplot, což poskytuje vyšší úroveň spolehlivosti a ochrany.MioNext mobilní aplikaceNastavení kamery,aktualizace firmware kamery, databáze rychlostních radarů,přehled jízd = počáteční a konečné místo a čas, ujetá vzdálenost, příp. nouzová událost na trase,živý náhled (obraz, zvuk) z kamery (možnost přepínat pohled mezi přední, kabinová a zadní),upozornění na nouzovou událost v parkovacím režimu (pohyb, náraz), funkce "Najdi mé auto" s možností živého náhledu, vyžaduje připojení k internetu.Technické parametry autokamery:Vzdálené 4G LTE monitorování uvnitř i vně vozu.3-kanálová kamera (přední, kabinová a zadní).Živé zobrazení: Připojte se ke kameře a zjistěte, co se právě děje.Push notifikace - notifikace na mobilní telefon o stavu vozidla a záznamu událostí.Cloudové ukládání událostí a záznamů.Inteligentní parkovací režim - Ihned upozorní na mobilní telefon při detekci události.SIM karta s datovým tarifem součástí balení, první 3 měsíce od aktivace zdarma.Night Vision Ultra technologie.Vestavěná GPS – automaticky zaznamenává informace o jízdě (rychlost, směr, nadmořskou výšku a zeměpisné souřadnice).Inteligentní parkovací režim s detekcí pohybu.Nastavitelný úhel záběru kamery.Superkapacitor s extrémní odolností.3osý G-senzor pro automatickou detekci a analýzu nehody.Upozornění na rychlostní radary a úseková měření, s bezplatnou a pravidelnou aktualizací databáze.Podpora paměťových karet microSD až do kapacity 256 GB.Mio MiVue Manager – PC software pro přehrávání a analýzu videa a informací z G-Senzoru (rychlost, směr a intenzita nárazu), sdílení na sociálních sítích.Česká a slovenská lokalizace.V balení: MiSentry 12T, zadní kamera s kabelem, lepící držák, nabíječka do auta, OBD-II nabíjecí kabel, statická nálepka na sklo, SIM karta, návod. Přední kameraVysoce kvalitní optický snímač STARVIS od společnosti SonyRozlišení Full HD 1920 x 1080 při 30 snímcích/sSvětelnost objektivu F 1.8Formát videa .MP4 (H.264)Zadní kameraRozlišení Full HD 1920 x 1080 při 30 snímcích/sSvětelnost objektivu F 2.0Kabinová kameraRozlišení HD 1280 x 720 při 25 snímcích/s Více informací naleznete na www.MIO.com/CZ/   O společnosti MioSpolečnost Mio Technology vyvíjí a prodává produkty, které svým uživatelům umožňují využít poslední novinky v mobilních službách. Společnost byla založena v květnu 2002 a nyní působí na Tchaj-wanu, v Číně, Evropě, Severní Americe, Austrálii, Japonsku a Jižní Koreji. Mio Technology celosvětově prodává ve více než 60 zemích.Mio Technology je leaderem na trhu autokamer a GPS navigací v regionu střední a východní Evropy. Vyvíjí produkty na základě každodenních potřeb svých klientů. Jde o bezpečnostní kamery do aut, motokamery, navigace do aut a cyklonavigace a další produkty. Více na www.MIO.com/CZ/  . ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2025-02-10 18:00:05

Google odstranil z kalendáře „woke“ události, seznam svátků údajně nebyl udržitelný

Jedna z největších technologických společností světa odstranila ze svého kalendáře některé události Google tvrdí, že rostoucí počet událostí není udržitelný Podle ohlasů některých uživatelů ale firma „kapitulovala před fašismem“ Ve Spojených státech se po opětovném usednutí Donalda Trumpa do Bílého domu začala měnit spousta věcí. Zatímco za některé je přímo zodpovědný nově zvolený prezident, jiné jsou iniciativou jednotlivců a firem, byť pod vlivem nové atmosféry v největší ekonomice světa. Výjimkou není ani technologický gigant Google, který nyní přišel s aktualizací svého kalendáře, jenž uživatele upozorňuje na řadu významných svátků a událostí. Z tohoto kalendáře nyní odstranil ty události, které byly konzervativcům dlouhodobě trnem v oku. Přečtěte si celý článek Google odstranil z kalendáře „woke“ události, seznam svátků údajně nebyl udržitelný

Čas načtení: 2019-08-12 14:43:37

Luboš Ptáček: Umění mezi alegorií a ideologií (ukázka z knihy)

Kniha Umění mezi alegorií a ideologií. Proměna reprezentace historie v českém historickém filmu a televizním seriálu je souborem tří studií, které analyzují proměnu reprezentace historie v českém filmu a televizi v závislosti na změně politicko-ideologického uspořádání české společnosti, a to na třech vybraných tématech. První v chronologickém průřezu sleduje proměny prezentace Sudet v českém filmu od 30. let až do současnosti, která je výrazně poznamenána ideologizací, zejména ve vztahu k německému etniku. Druhá kapitola se zaměřuje na filmy o normalizaci natočené po roce 2000. Tyto snímky většinou jejich tvůrci využívají k vyrovnání se s „minulým“ režimem, v nichž se i přes autorskou svobodu projevuje ideově jednotný antikomunistický postoj formovaný soudobým příklonem k liberálním hodnotám. Třetí část se věnuje třem nedávno vzniklým historickým seriálům (České století, Svět pod hlavou, Bohéma) jako příkladům nového přístupu k historickému narativu. Na rozdíl od „klasických“ televizních děl předlistopadové a raně polistopadové éry tyto seriály narušují zaběhlé postupy prezentace historie, používají komplexní narativ, čímž přispívají k diskusi o redefinici smyslu českých dějin.   Ukázka z knihy: /ÚVOD Z KAPITOLY „KOMPLEXNÍ NARATIV A REPREZENTACE HISTORIE V SOUČASNÉM HISTORICKÉM TELEVIZNÍM SERIÁLU“/ Historické seriály natáčené v produkci tuzemských televizí nejsou tak četné jako divácky populární detektivní série nebo seriály z lékařského prostředí. Jejich počet je však natolik dostatečný, že můžeme zobecnit diskurzivní změny v reprezentaci historie (jak je popisuje Robert Rosenstone), které nastaly zejména po změně režimu v roce 1989. Před rokem 1989 byly české a slovenské televizní historické seriály, které zobrazovaly pro režim ideologicky citlivé historické události (dějiny KSČ, druhá světová válka, převrat v únoru 1948, sovětská invaze v roce 1968) pod vysokou kontrolou odborných historicko-ideologických komisí i funkcionářů ÚV KSČ. Scénáře se často měnily na základě politických rozhodnutí. Tvůrci současných historických seriálů se učí pracovat s možnostmi, které poskytuje komplexní narativ. Délka televizních seriálů umožňuje představit zobrazované historické události v komplexnějším (ideologickém i uměleckém) pohledu. Inovativní postupy narušují konvencionalizovanou reprezentaci dějin zaběhnutou v seriálech natočených před rokem 1989, navíc svázanou povinnými ideologickými požadavky. V této kapitole analyzované historické seriály podnítily diskuze o reinterpretaci smyslu českých dějin i o vhodném způsobu jejich umělecké reprezentace.      Současné historické televizní seriály vznikají, s výjimkou minisérie Hořící keř (HBO), pouze v produkci veřejnoprávní České televize, která tak naplňuje cíle veřejné služby definované Statutem České televize. Po roce 2010 vznikly historické seriály České století, Svět pod hlavou, Bohéma, ve kterých dokázali tvůrci využít specifičnost televizního média a zároveň se snažili o změnu klasické reprezentace české historie televizním médiem.      Cílem této kapitoly bude analýza inovativních prvků převzatých z komplexního narativu a jejich vliv na (alegorickou) reprezentaci historie a způsobu ideologické argumentace. Analyzovaná trojice zaujímá k historii sebereflexivní vztah (narušuje automatismy spojení narativního příběhu a historie) a tím poukazuje na nesamozřejmost reprezentace historie prostřednictvím televize. Svět pod hlavou tak činí žánrovou hybridizací (krimi, komedie, fantasy) a stylizací obrazu, Bohéma zobrazuje dějiny českého filmu a záměrně přidává fiktivní postavy a filmy, čímž zviditelňuje proces fikcionalizace historie, které provádí každé umělecké dílo, České století v metarovině dekonstruuje smysl českých dějin. Televizní seriál a reprezentace historie Odlišný formát televizního seriálu klade otázku, zda (případně jakým způsobem?) se rozdíly ve stylu a naraci mezi filmem a televizním seriálem promítají do odlišné reprezentace historie. Při hledání odpovědi vycházím z pojetí televizního seriálu od tří teoretiků TV studies (John Ellis, Radomír Kokeš a Jason Mittell) s přihlédnutím k publikaci Jakuba Kordy České televizní krimi série a jejich žánrové souvislosti (1989–2009), který aplikuje Mittellovu teorii při analýze českých televizních krimi seriálů.      John Ellis rozlišuje mezi televizní sérií a seriálem. Seriál je typický svým kumulativním narativem, příběh se rozprostírá z jednoho dílu do druhého a spěje k rozuzlení. Charaktery postav a základní situace se v jednotlivých dílech a celém seriálu vyvíjejí. Jednotlivým dílům předchází rekapitulace dosavadního děje. Série je naopak spíše epizodická, jednotlivé epizody jsou uzavřené (vyřešení konkrétního detektivního případu), zpravidla nedochází k uzavření příběhů hlavních postav. Série je založena na opakování a variování problému, situace. Její základní otázka zní: „Co se hrdinům stane v příštím díle?“ Ke struktuře seriálu má blízko třetí typ minisérie, která je omezena počtem dílů (limitní rozsah více než dvě a méně než třináct).      Radomír Kokeš televizní seriál definuje ze strukturalistického hlediska a důraz klade na vztah celku a jednotlivých epizod: „Seriálem rozumím televizní dílo složené z většího počtu fikčních epizod (tedy více než jedné), které mají společné znaky (nezávisle na tom, jestli na sebe navazují, nebo se variují) a jejich součet tvoří celek seriálu. Přitom každá z nich zase představuje celek složený z částí. A tyto části na sebe mohou, ale nemusí navazovat v jiných epizodách. Z analýzy jednotlivé epizody nezískám představu o seriálovém celku. Analýza celku ale zase vypoví jen málo o organizaci jednotlivých epizod. Zároveň celý proces aktualizuje kognitivní aktivita diváka, který využívá jak znalosti epizod, tak jejich vzájemných vztahů a vztahu k celku.“ Teoretické úvahy o televizním médiu a možnostech jeho analýzy Kokeš dále rozvijí v knize Světy na pokračování.      Jason Mittell chápe televizní žánry jako kategorie propojující určité kulturní texty s ohledem na kontext. Výzkum televizních žánrů nespočívá podle něj pouze v analýze konvenčních prvků, které jsou viditelné a srozumitelné širokému publiku. Základem jsou především tři základní atributy: publika (divácká recepce), televizní průmysl a mediální kontext. Mittell vychází z Bordwellovy historické poetiky a kognitivní psychologie. Odlišnosti ve struktuře filmových a televizních žánrů, do jejichž široce pojatého spektra zahrnul i nenarativní žánry, vidí především v odlišném způsobu produkce a autorství v televizi a vlivu denního programování na podobu žánru.      Mittell charakterizuje současnou americkou televizní tvorbu jako narativně komplexní. Mittelovo pojetí narativní komplexity shrnuje Jakub Korda: „Komplexní narativy také často vykazují vypravěčské sebevědomí a odkazují na samotný proces narace. Činí tak ale ne v brechtovském slova smyslu, tedy zrušením iluze a vytvořením odstupu diváka od textu. Diváci jsou v tomto případě stále povzbuzováni k projevování zájmu o diegetický svět a hrdiny, komplexní narace u nich ale budí zájem o způsoby, jak televizní tvůrci budou dále prokombinovávat stále složitější zápletky a proplétající se příběhové linie. Je to tedy kombinace dvojího potěšení – ze čtení příběhu na jedné straně a na straně druhé z vědomí existence složitějšího‚mechanismu vyprávění‘ a ‚narativních speciálních efektů‘, které jsou analogií vizuálního efektu na úrovni vyprávění. Takové složité vyprávění se často nebojí dočasně mást své diváky, nutí jek častým revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z příběhu.“      Historický seriál jako kulturní text (fiktivní umělecké dílo) je neoddělitelně propojen s jiným kulturním textem (historií). Zdvojený kontext, případně záměna jednoho kulturního textu za druhý (umělecké dílo je vnímáno jako typ historického textu) umožňuje odlišné divácké reakce a nedorozumění v komunikaci o historických seriálech jako v případě seriálů Bohéma a České století. Divácké reakce vnímání příběhu jsou vzájemně propojené s vnímáním historie (divák konfrontuje vlastní znalosti historie s informacemi předkládanými v příběhu, obráceným směrem se emoce generované příběhem a postoje diváka, které vznikají na základě recepce díla, k postavám a událostem promítají do divákova hodnocení historických událostí). {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Delší stopáž seriálu umožňuje narativně odlišný začátek a jiný způsob komprehenze (porozumění příběhu), vyprávěný příběh je zaplněný komplikovanější fabulí, větším množstvím postav s prokreslenějšími charaktery, jejich vývoj je zachycen v delším čase (historickém období). Kokešem popsaný vztah narativního celku a jednotlivých epizod umožňuje větší variabilitu reprezentace historie, která nemusí být podávána jako tradiční lineární příběh navazujících epizod, ale představit dějiny jako celek, který není prostým součtem jednotlivých historických událostí (České století). Obdobně postupy komplexního narativu umožňují zaměřit prvky sebereflexivity a sebeuvědomění nejen na vyprávěný příběh, ale také na dějiny samotné (opět v rámci zdvojeného kontextu). Diváci nejsou nuceni jen k revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z vlastního příběhu, ale jejich pozornost se zaměřuje také na revizi dějin ve smyslu přehodnocení jejich kulturní a ideové interpretace od jednoznačného dogmatického významu (jak činí mainstreamová historická dramata a české televizní seriály natáčené do roku 1989) k pluralitní otevřené vícevýznamovosti (obdoba modu filmové artové narace či Rosenstoneovo pojetí postmoderního historického filmu). Některé seriály (v našem případě Bohéma) sebereflexivitu vztahují na samotný proces vizuální reprezentace historie, jejím cílem není vyprávět pouze o dějinách a jejích aktérech, ale zároveň chtějí zviditelňovat samotný způsob konstrukce historie a odhalit skryté meze způsobu reprezentace dějin, například ve vztahu k „neviditelné“ ideologizaci vyprávěných historických příběhů a jejich falešné objektivní pravdivosti.      Narativně komplexní historické seriály specifickým způsobem naplňují charakteristiku (působení na diváka, zviditelňování narace), kterou Rosenstone vztahuje k inovativním (postmoderním) historickým filmům (viz úvod).      Historický seriál předpokládá alespoň částečnou znalost zobrazované historické události. Na globální úrovni „velkých dějin“ divák neuvažuje telickým způsobem (jak historická událost dopadne), ale paratelickým (jakých způsobem bude naplněna, jak se v předem známé situaci zachovají protagonisté, jaké byly jejich skutečné vnitřní motivy). Například v Bohémě posuzuje divák odboj a kolaboraci postav v perspektivě výsledku druhé světové války a následného nástupu komunistického režimu v roce 1948. Naopak v uměleckých dílech soustředěných převážně na všední „historicky bezejmenné“ protagonisty (v našem případě Svět pod hlavou) je paratelická složka značně potlačena (komunistický režim se zhroutil v roce 1989).      Velká část diváků i kritické obce požaduje po seriálu historickou věrohodnost (což potvrzují i ohlasy analyzovaných seriálů), přitom si neuvědomují, že oni sami nevyžadují relevantní a pravdivá historická fakta, ale že jim jde o to, aby seriál odpovídal zaběhnuté emocionální a ideové představě diváka. Tento specifický požadavek potvrzuje srovnání ohlasů na seriál ze současnosti Pustina (sc. Š. Hulík, r. I. Zachariáš, A. Nellis, 2016), v němž obyvatelé stejnojmenné fiktivní vesnice (natáčeno v Horním Jiřetíně) v místním referendu hlasují o prolomení těžebních limitů pro povrchovou těžbu. Přitom rozhodnutí o těžebních limitech je agendou vlády, která k němu v roce 1991 vydala závazné usnesení (později několikrát potvrzené), jemuž nejde nadřadit místní referendum. Povýšit historickou věrohodnost na hlavní hodnotící kritérium v rámci žánru hraného historického seriálu je omyl stejného řádu jako zkoumat v krimi žánrech realističnost kriminalistických postupů.   Luboš Ptáček po roce 1989 vystudoval estetiku na Filozofické fakultě UK Praha. V první polovině 90. let pracoval jako novinář. Od roku 1996 působí na Katedře divadelních a filmových studií FF UP Olomouc. Odborný zájem zaměřuje na filmovou analýzu, naratologii a český historický film. Publikuje v řadě českých i zahraničních filmových časopisů (Cinepur, Filma doba, Studies in Eastern European Cinema) a je autorem či spoluautorem několika knih (například Morava ve filmu, 2004; Akira Kurosawa a jeho filmy. Existenciální obraz světa, 2013).   Nakladatelství Casablanca, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 240 stran.            

Čas načtení: 2024-05-15 13:12:00

Studenti z Česka vytvořili v CERN systém, který pomáhá vědcům

Praha 15. května 2024 (PROTEXT) - Studenti tuzemské soukromé vysoké školy Unicorn University se mohou pochlubit nebývalým úspěchem. Vytvořili informační systém ITk Production Database, který zaznamenává každý detail o všech součástkách vnitřního detektoru pro experiment ATLAS - součást urychlovače částic v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN). Práce na vývoji informačního systému začaly v roce 2017 a od té doby se systém používá a rozvíjí. V současné době je téměř dokončený a může se tak začít plně využívat. Projekt realizoval zakladatel společnosti Unicorn Vladimír Kovář a ředitel IT Unicorn University Marek Beránek. Průběžně jim s tím pomáhala desítka studentů.Detektor částic je klíčovou součástí urychlovače, na kterém se uskuteční další kolo experimentu ATLAS. "Nevýhodou tohoto detektoru je, že je umístěn hluboko v zemi a jakmile se experiment rozjede, tak se k němu deset let nesmí. Navíc je složen z přibližně milionu součástek, které během experimentu nelze vyměnit nebo opravit, protože jsou vysoce radioaktivní," upřesňuje Vladimír Kovář, majitel společnosti Unicorn.Informační systém ITk Production Database slouží k evidenci digitálních dvojčat součástek, které tvoří vnitřní detektor experimentu ATLAS. "To znamená, že každý prvek, z něhož je detektor složen, je podroben několikanásobné kontrole a duplikaci, což zahrnuje důkladné kontroly a testování od výroby po instalaci. Digitální dvojče přístroje obsahuje podrobný seznam všech součástek, včetně nejmenších šroubků a čipů, a dokonce i použitého lepidla. Systém také sleduje trasu, kterou jednotlivé komponenty do CERN putovaly, což je klíčové pro zajištění bezchybného fungování detektoru po celou dobu desetiletého experimentu. Všichni zúčastnění odborníci se shodují, že přesná, striktní a formální evidence je správná cesta," dodává Vladimír Kovář.Hledání částic temné hmotyCERN je domovem největšího a nejsložitějšího experimentálního zařízení na světě -Velkého hadronového urychlovače (LHC). Nachází se nedaleko švýcarské Ženevy ve 100 metrů hlubokém tunelu, který má obvod 27 kilometrů. V jeho útrobách se uskutečňují srážky protonů, jež vědcům umožňují pozorovat, co se ve vesmíru odehrávalo bezprostředně po velkém třesku. "V hlavním urychlovacím prstenci LHC jsou protony urychlovány téměř na rychlost světla. K udržení protonů na kruhové dráze a jejich dalšímu urychlování slouží silná elektromagnetická pole, generovaná supravodivými magnety," vysvětluje Marek Beránek, ředitel IT na Unicorn University.Urychlovač částic obsahuje několik detektorů, v nichž dochází ke srážkám protonů a vědci sledují, co se s částicemi děje. Největším z detektorů je právě ATLAS, který se může pochlubit impozantními rozměry: je vysoký 25 metrů, dlouhý 45 metrů a váží 7 tisíc tun. Během experimentu v něm každou sekundu probíhá více než miliarda interakcí částic, což odpovídá rychlosti přenosu dat srovnatelné s tím, jako by v jeden moment všichni lidé na Zemi vedli 20 simultánních telefonních hovorů.Pouze jedna z milionu srážek v detektoru je vyhodnocena jako potenciálně zajímavá a je uložena pro další studium. Detektor sleduje a identifikuje částice, které jsou klíčové pro zkoumání široké škály fyzikálních jevů, včetně studia Higgsova bosonu, top kvarku, a pro hledání dalších rozměrů a částic tvořících temnou hmotu. ATLAS je navržen tak, aby dokázal pozorovat až 1,7 miliardy proton-protonových srážek za sekundu, přičemž celkový objem dat přesahuje 60 milionů megabajtů za sekundu.Rozhodnutí o uchování dat z události je učiněno méně než 2,5 mikrosekundy po jejím vzniku. Během této krátké doby jsou data o události dočasně uložena ve vyrovnávací paměti. Pokud je událost vyhodnocena jako relevantní, předává se softwarovému spouštěči druhé úrovně, který může zpracovat až 100 tisíc událostí za sekundu. "Tento spouštěč provádí během pouhých 200 mikrosekund velmi podrobnou analýzu každé zaznamenané kolizní události, zkoumá data z konkrétních oblastí detektoru. Nakonec vybírá přibližně tisíc událostí za sekundu, které jsou předány do systému pro ukládání dat, kde probíhá jejich offline analýza. A právě při nedávné rekonstrukci vnitřního detektoru, která měla za cíl zvýšit jeho výkonnost a umožnit vědcům odhalit další informace, se na tomto procesu podílel také tým studentů z Unicorn University," vysvětluje Beránek.Dokonalejší systém díky českým studentůmDíky novému systému ITk Production Database, vytvořenému v digitální stavebnici Unicorn Universe a provozovanému na internetové službě Plus4U, mají vědci k dispozici detailní informace o vyrobených součástkách. "K dnešnímu dni systém obsahuje záznamy o téměř 800 tisících součástkách a 9 milionech provedených testech. V březnu 2024 bylo do systému přidáno 4 GB dat, a z něj bylo staženo více než 105 GB dat. Během roku 2023 bylo v aplikaci spuštěno přes 85 milionů operací a jen za první tři měsíce roku 2024 dalších 20 milionů. Tyto údaje ilustrují klíčovou roli systému v operacích detektoru," uvádí Beránek a dodává, že systém nyní využívá více než 1,1 tisíc uživatelů z přibližně 140 institucí po celém světě, což ukazuje na jeho zásadní význam pro mezinárodní fyzikální společenství."Navíc vznikají desítky dalších softwarových produktů, které vyvíjejí vědecké instituce se zaměřením především na analýzu dat uložených v našem informačním systému, ke kterým přistupují přes API (aplikační rozhraní). Jedná se o různé analytické nástroje v Pythonu a dalších programovacích jazycích, které umožňují vědcům efektivně analyzovat shromážděná data a extrahovat z nich cenné informace pro další výzkum. A to by bez naší jedinečné architektury nebylo možné," uzavírá Beránek.Digitální stavebnice Unicorn Universe a architekturaNa softwarové architektuře, která tvoří jádro digitální stavebnice Unicorn Universe, pracuje majitel Unicornu Vladimír Kovář již od roku 2014. "Vždy bylo mou hlavní motivací vyrábět softwarová řešení továrním způsobem, zkrátka to sekat jako Baťa cvičky. Jsem také velkým fanouškem stavebnice Lego,a když toto spojíte s internetem věcí, cloudovými technologiemi a různými koncovými zařízeními jako jsou mobily, notebooky, chytré televize a tablety, které používají HTML5 a JavaScript, získáte základy pro vytvoření naší stavebnice," popisuje Kovář. Dodává, že kromě řešení pro CERN, jeho týmy systematicky vyvíjí i další produkty, jako jsou vzdělávací online kurzy Red Monster, zelené energetické certifikáty nebo systémy Damas pro obchod s elektřinou. "Loni jsme postavili v naší architektuře takových systémů 92," uzavírá Kovář.Podpora inovací a vzděláváníZapojení studentů a vědeckých institucí do vývoje ITk Production Database nejen podporuje technický pokrok projektu, ale také poskytuje cenné vzdělávací příležitosti pro budoucí generace vědců. Na projektu se podílela zhruba desítka studentů z Unicorn University. Někteří z nich měli vývoj aplikace pro CERN jako téma bakalářské nebo diplomové práce, jiní vývoj zahrnuli do své praxe. Spolupráci Unicorn University s tak prestižní institucí, jakou je CERN, zaštítily veřejné instituce, ČVUT, Akademie věd a Karlova univerzita. Unicorn University je renomovaná soukromá vysoká škola, která nabízí kvalitní vysokoškolské vzdělání v oblasti informačních technologií, byznysu a datové analýzy. Soustředí se na systematické vzdělávání odborníků v akreditovaných bakalářských a magisterských programech s cílem maximalizace konkurenční výhody pro jejich budoucí uplatnění. Promyšlený vzdělávací systém řádně shrnuje a předává vyvážený komplex znalostí složený ze standardů dobré odvětvové praxe, aplikované výzkumné činnosti, korporátního přístupu a partnerské spolupráce s oborovými leadery. Zdroj: PP Partners Prague ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2022-05-31 15:18:59

Nikdy se nevzdáme! Národní muzeum otevřelo výstavu připomínající 80. výročí operace Anthropoid

Nikdy se nevzdáme! je název právě otevřené výstavy v Národním muzeu, která připomíná nejen 80. výročí operace Anthropoid a další významné události roku 1942, ale také osudy obyčejných lidí s jejich neobyčejnou statečností. Připomíná v širších souvislostech realitu Protektorátu Čechy a Morava i události a osudy spjaté se 38 dny druhého stanného práva v období mezi 27. květnem a 3. červencem roku 1942. Výstava představuje souvislosti předcházející atentátu na Reinharda Heydricha, především rozbití Československa, okupaci a příjezd Heydricha do Prahy v roce 1941. Akce parašutistů z 27. května 1942 pak odstartuje prezentací reality protektorátu v oněch výše zmíněných 38 dnech výjimečného stavu. Návštěvník postupuje symbolicky týden po týdnu, je konfrontován s událostmi, veřejným prostorem protektorátu, propagandou i starostmi všedního dne. Postupně si projde významné události jako přípravy na atentát a následnou smrt Reinharda Heydricha, vyhlazení Lidic, boj v kostele sv. Cyrila a Metoděje, vypálení osady Ležáky a ukončení výjimečného stavu. V každém týdnu je pak v centru pozornosti konkrétní osud, který kombinací informace a emoce zpřítomňuje životy jednotlivců i rodin. Jde o osudy obyčejných lidí i elit. Návštěvník se tak seznámí například s osudem rodiny Stehlíkovy z Rokycan, která podporovala parašutisty a následně byla popravena včetně nezletilého člena Františka, či židovské dívky Alice Feinové z Nového Města na Moravě, která byla v těhotenství popravena. Představen je i osud generála Eliáše, který byl zatčen po nástupu Heydricha, odsouzen k smrti a popraven za druhého stanného práva, či lidických mužů, žen a dětí. Návštěvníci tak mohou sledovat příběhy statečnosti i obrovské důvěry ve svobodu národa a státu. „Operace Anthropoid je jednou z nejvýznamnějších událostí našich moderních dějin. Výstava Nikdy se nevzdáme! návštěvníky seznamuje s klíčovými událostmi roku 1942, realitou tehdejší doby, a především s osudy a hrdinstvím stovek statečných lidí, kteří za svobodu své vlasti neváhali položit své životy a na které nikdy nesmíme zapomenout,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. K vidění je okolo stovky autentických předmětů z Národního muzea, Vojenského historického ústavu či Národního technického muzea. Návštěvníci tak na vlastní oči uvidí například části výstroje Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, včetně předmětů zabavených nacisty po boji v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje jako například aktovku, kravatu, sako či pouzdro na pistoli. Dále je možné si prohlédnout originál vysílačky desantu Silver A Libuše, přičemž je ve výstavě zmíněn právě osud radisty Jiřího Potůčka a pardubických podporovatelů výsadku Silver A. Tragédii Lidic připomíná číslo popisné 10 z lidické školy a k vidění jsou například také pohlednice adresované vězni do Buchenwaldu z června 1942 či růženec vyrobený Boženou Dvorskou z chleba v pankrácké věznici před vykonáním popravy. Součástí výstavy je i „protektorátní kino“, kde mohou návštěvníci sledovat dobové týdeníky právě z oněch několika týdnů druhého stanného práva. Výstavu současně doplňují obrazovky s představením dalších osobností z oblasti odboje, církve či umění. Součástí je též audioprogram dobového rozhlasu. Celou výstavu pak uzavírá opět širší politický kontext, oduznání Mnichova a vývoj protektorátu do osvobození roku 1945, včetně vyrovnání se s důsledky druhého stanného práva v poválečných soudech. Výstava tak přirozeně přechází ke konci války spojeného s tresty vůči kolaborantům a zrádcům. Výstavu doplňuje také menší výstava Hrdinovia odboja, která ilustruje odboj a odpor části slovenské společnosti proti fašismu. Představuje osobnosti armády i politiky, které se snažily o obnovení Československa. Konkrétně například generála Rudolfa Viesta či politika Jozefa Lettricha. Sbírkové předměty pak představují jak doklady odboje, včetně předmětů Josefa Gabčíka, tak i realitu Slovenského státu.  Národní muzeum kromě pořádání této výstavy také současně shromažďuje veškeré informace o nejrůznějších akcích pořádaných kulturními institucemi, které se budou v rámci letošního významného výročí konat po celé republice, a uveřejňuje je na webových stránkách www.1942.cz.

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2021-12-13 18:03:16

Co obětovat pro pravdu a lásku? Česká televize připomene deset let od smrti Václava Havla

Přesně deset let uplyne v sobotu 18. prosince ode dne, kdy ve věku pětasedmdesáti let navždy odešel bývalý prezident, dramatik a disident Václav Havel. Jeho odkaz připomene Česká televize ve speciálním vysílání v průběhu tohoto týdne. Připraveny jsou dvouhodinové vydání Události, komentářů věnované prvnímu polistopadovému prezidentovi očima významných osobnosti, televizní premiéra životopisného dramatu Havel režiséra Slávka Horáka i tematické medailonky. „Havel je hraný film, ne učebnice, a jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘,“ zdůrazňuje režisér Slávek Horák a dodává: „Státníka Havla a prezidentský portrét v tomto vyprávění nečekejte.“ Horák společně s Rudolfem Suchánkem napsal scénář vycházející ze skutečných historických událostí, které jsou však nadále rozvíjeny s autorskou svobodou. Snímek se soustřeďuje na Havlův bouřlivý osobní život, jemuž dominuje boj za pravdu a správnou věc, pronásledování, věznění, ale také milostné vztahy, vlastní pochyby a humor. V centru všeho je pak neobvyklý, a o to silnější vztah s manželkou Olgou ztvárněnou Aňou Geislerovou. Koprodukční snímek České televize nominovaný na čtrnáct Český lvů se odehrává v letech 1968 až 1989, zachycuje tedy proměnu Václava Havla od dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vůdčí osobnost sametové revoluce a celosvětovou ikonu. „Václav Havel je pro mě osobností, jejíž vhled je pořád úžasně současný a moderní. Víc, než jsem si myslel. Jsem rád, že jsem ho díky přípravě na natáčení mohl pro sebe znovuobjevit,“ říká Viktor Dvořák, jenž se v roli Havla představí divákům čtvrtou adventní neděli na Jedničce. Jako první ale na dekádu od odchodu výrazné osobnosti novodobých českých dějin upozorní premiéra česko-amerického snímku Umění disentu na programu ČT art, a to ve čtvrtek 16. prosince. Následně, v pátek, se bude výročí věnovat zejména zpravodajská Čtyřiadvacítka. Kromě pravidelných vstupů z Piazzetty Václava Havla u Národního divadla v průběhu celého dne je připraveno i speciální vysílání večerních Událostí, komentářů, v němž budou na prvního porevolučního prezidenta vzpomínat osobnosti, jako jsou Dagmar Havlová, Jan Burian, Ladislav Špaček nebo Michael Žantovský. V sobotu 18. prosince připomene program Dvojky dění kolem ztráty prezidenta dokumentem Poslední odcházení Václava Havla režisérky Moniky Le Fay, na nějž naváže přímý přenos zádušní mše za Václava Havla z Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Večer pak bude patřit záznamu představení Audience s Josefem Abrhámem a Pavlem Landovským v režii Jiřího Menzela, a to na stanici ČT art. Výročí prezidentova úmrtí současně připomenou medailonky 10 let bez Václava Havla. Speciál se vrací v čase a odhaluje génia loci míst spojených s jeho osobností. Hlavními protagonisty příběhů tedy nejsou lidé, ale pět konkrétních míst. Divák se tak ocitne před pankráckou věznicí v roce 1989, v Divadle Na zábradlí v 60. letech a na Hrádečku v 70. letech minulého století. Každým z příběhů diváka provede dobový očitý svědek. Projekt bude částečně dostupný také v novém iVysílání v podobě tematických výběrů na hlavní stránce. Václavu Havlovi, jeho životu, dílu a nezastupitelné politické roli, se bude věnovat také vzdělávací portál ČT edu. Pro studenty, učitele i další zájemce jsou na webu od pondělí 13. prosince připraveny náměty do výuky, pracovní listy, filmové archivy i vzdělávací videa.   Pořady k 10 letům od úmrtí Václava Havla 16. prosince 22:00 ČT art – Umění disentu (režie James D. La Sueur) 23:45 ČT art – Prezidentova račí chůze (připravil: Oliver Malina Morgenstern) 17. prosince 22:40 ČT art – Pocta Václavu Havlovi (režie: Rudolf Vodrážka) 21:00 ČT24 – 10 let bez Václava Havla: První polistopadový prezident očima významných osobnosti minulosti i současnosti (speciál Události, komentáře) 18. prosince 9:35 ČT2 – Dopisy Olze (režie: Michal Hýbek) 10:00 ČT2 – Poslední odcházení Václava Havla (režie: Monika Le Fay) 11:00 ČT2 – Requiem za Václava Havla (režie: Jaroslav Rásocha) 12:35 ČT2 – Proč Havel? (režie: Vojtěch Jasný, průvodce: Miloš Forman) 14:15 ČT2 – Krásný ztráty (režie: Tereza Kopáčová) 20:15 ČT art – Audience (režie: Jiří Menzel) 21:45 ČT3 – Motýl na anténě (režie: Ladislav Smoljak) 22:30 ČT3 – Vernisáž (režie: Ivan Rajmont) 19. prosince 14:10 ČT2 – V objetí dalajlamy (režie: Viliam Poltikovič) 14:40 ČT2 – Václav Havel a Dominik Duka: společný výslech (režie: Ladislav Cmíral) 20:10 ČT1 – Havel (režie: Slávek Horák)

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-16 05:06:35

Historická věrnost ve filmu

Při reakcích na historické filmy často slýcháme pohoršená zvolání: „Jak si to mohli dovolit? Takhle se to přece nestalo!“ Jenže jakou povinnost mají umělci cítit se vázáni fakty? Hned zkraje je třeba jasně a bez okolků zdůraznit, že podle drtivé většiny filmových teoretiků neexistuje žádná taková povinnost. Film, a žádné umění, není povinován dodržovat během vyprávění zákony fyziky, logiky, pravděpodobnosti, psychologie, a tedy pochopitelně ani faktografie. Takto striktní přístup je ale samozřejmě vědomou zkratkou, představující druhý extrém, s nímž si při bližším ohledání problému rovněž nevystačíme. Umění není abstraktní objekt visící ve vzduchu, vždy vychází z našeho světa. Není pak překvapivé, že u historických filmů cítíme jistou morální potřebu „pravdy“. Řeší se přece skuteční lidé, skutečné křivdy. Tím skutečnější, čím bližší historie je zobrazována. U Statečného srdce překousneme velmi snadno, že se v něm potkávají postavy, jejichž životy od sebe dělí desítky let. Hůř bychom snesli, kdyby se spolu na obědě potkali Masaryk s Havlem a řešili rozdělení Československa. Pokud by tedy nešlo o jasnou nadsázku či metaforu, jako když v Hanebných panchartech rozstřílí Hitlera na kusy židovské komando, nebo když v Tenkrát v Hollywoodu zachrání hrdinové Sharon Tate před Mansonovou Rodinou. Vše je dovoleno? Je jasné, že Tarantino se nám nesnaží říct, že tato historie se odehrála, naopak počítá s tím, že si uvědomujeme, o jaký anachronismus jde. Nabízí nám jedinečnou katarzi, pocit očistného zadostiučinění, který nám nedokázala dát realita. Historické protiklady v Tarantinových filmech fungují právě proto, že je odhalujeme. Jde o dialog umění a reality. Pokud bychom nevěděli, že Hitler zemřel až o několik let později vlastní rukou a ještě před tím s sebou stihl vzít miliony dalších lidí, nemohli bychom smysl Hanebných panchartů chápat. Většímu problému čelí filmy, jež by mohly v divákovi vyvolat dojem, že se pokouší sdělit historická fakta. Nad použití špatného typu zbraní v Anthropoidu se nepovznese jen hnidopich. Horší už je nerespektování sledu událostí a kombinování postav jako v Smrtihlavovi, jiném filmovém zpodobení atentátu na Heydricha. Argumentem tvůrců často bude, že komplikovanou historickou realitu je potřeba pro diváka zjednodušit, aby pochopil princip událostí. A co když filmy aplikují narativy a vzorce chování, které neodpovídají ani dobovému kontextu a vyvolávají zcela nepodložené představy o historických událostech? Stačí se podívat na husitskou trilogii Otakara Vávry, aby byl zřejmý princip dvojí historicity. Jednak té, o niž se dílo tematicky opírá, a pak té, v níž vzniklo. Příběh husitských válek tu oplývá étosem budovatelských padesátých let mnohem víc než čímkoliv ze středověku. Podobně jsou na tom ale i filmy vznikající dnes (tedy bez centrálního řízení). Protože však jde o ideologii, v níž každodenně žijeme, vnímáme ji jako neviditelnou, neutrální, popřípadě neškodnou. I ona má své stinné stránky. Například při sílícím trendu silných ženských hrdinek, kdy se ženy napříč historií zobrazují jako emancipované a zcela vyjádřené, může paradoxně dojít k popření systémového znevýhodnění, jemuž v oněch dobách ženy reálně čelily (a v některých ohledech stále čelí). Vychýlenost těchto narativů od reálného předobrazu už nejde legitimizovat snahou přiblížit nějakou větší historickou pravdu – jednoduše je třeba připustit, že o tuto pravdu vůbec nejde a nikdy nešlo. Tvůrci vyjadřují zcela současné tendence. A teoretik připomene, že právě to bychom od nich měli očekávat. Nepotopitelná mystifikace Morální konflikt představuje i volné zacházení s charakterem a konáním skutečných, konkrétních lidí. Tady se asi dostáváme na vůbec nejvratší půdu. Není výjimkou, že bývají kontroverzní osobnosti zobrazovány mnohem kladněji, než odpovídá skutečnosti. Moravský rodák Oskar Schindler je dnes vnímán jako paragon lidského prohlédnutí. Díky Spielbergově filmu je obraz hrdinného, napraveného prospěcháře vytesán do kamene. Aspoň dokud si o něm nepřečteme detailnější historickou zprávu... A co teprve, když se na někoho naopak spáchá „charakterový atentát“? Při nedávném výročí potopení Titanicu si můžeme vzpomenout na kontrast dvou narativů, více než sto let vyprávěných příběhů. Každý slyšel o hrdinství kapitána Edwarda Smithe, který šel se ctí ke dnu se svou lodí, a naopak hanbě hamižného a arogantního obchodníka Bruce Ismaye, majitele lodi, který kapitána nejprve přemluvil, aby plul v nebezpečném ledovcovém poli maximální rychlostí, a během potápění se pak zachránil na jednom z člunů. Cameronův film z roku 1997 s tímto výkladem nepřišel, pouze ho opakuje. Ve skutečnosti šlo o narativ předávaný tiskem už bezprostředně po tragické události. Ismay se v jeho důsledku stal jednou z nejnenáviděnějších osobností v Británii. V některých filmových verzích se prodírá do člunu mezi davem dětí převlečený za ženu. Koply si do něj už desítky různých převyprávění – včetně nacistického, které ho v německém propagandistickém filmu z roku 1942 zobrazilo jako zákeřného, hamižného Žida. Když se však podíváme na doložitelná fakta, zjistíme, nakolik odporují zavedenému narativu. O chování kapitána Smithe během evakuace, již měl řídit, víme překvapivě málo. Všechny historky o tom, jak zachraňoval nemluvňata a topící se ženy, byly během vyšetřování celé události vyvráceny jako smyšlené. Oproti tomu svědci s jistotou vypovídali, jak Ismay pomáhal organizovat nastupování žen a dětí do člunů, a to přestože byl na lodi pouze v pozici pasažéra, neměl tedy žádnou povinnost tak činit. Ze stejného důvodu mohl jen těžko přimět Smithe ke zvyšování rychlosti. Smith, jeden z nejzkušenějších a nejrespektovanějších kapitánů své doby, se po této ceremoniální plavbě chystal odejít do důchodu a jen stěží by cítil potřebu podvolit se majiteli lodi, s nímž podobnými procedurami prošel už v minulosti, včetně plavby na Titanicovu sesterském Olympicu. Co se týče Ismayovy záchrany, očití svědci mluvili o tom, že poručík mu jednoduše nařídil nastoupit do jednoho z posledních člunů, když nebyl na dohled žádný jiný cestující. Tradovaný příběh lze vyvrátit bod po bodu. Zatímco však kapitánu Smithovi, o jehož reálném chování během katastrofy mnoho nevíme, se staví sochy, Ismay, jehož pozitivní přispění během evakuace je zdokumentováno, zemřel jako opovrhovaný člověk. Různé druhy pravdy Zbývá tedy otázka: nakolik je to všechno „špatně“? Určitě lidsky cítíme, že se tu stala křivda. Činí však jedenáctioscarový velkofilm „horším“ znalost, že pravda byla jiná, komplikovanější, přestože jde o emocionálně silný příběh? Je tedy lepší odstřihnout se od faktů? Stihli jsme přece demonstrovat, že to nejde. Kdyby se příběh pýchy lidstva potopené během první plavby neodehrál, působilo by jeho vyprávění směšně a neuvěřitelně. Vracíme se k dialogu s realitou – divákův zážitek pramení ze znalosti historie. Že nejde o banální konflikt, se projeví ve chvíli, kdy vede ke zničenému životu. Tento text samozřejmě nenabídne návod, jak ho vyřešit. Umění bez podobných konfliktů by ztrácelo smysl. Nanejvýš můžeme apelovat na to, aby fikční filmy a další média bez etického kodexu zavazujícího se k respektování „reality“ byly skrze tento svůj aspekt vnímány. Historické filmy nevnímejme jako rekonstrukci historie. Pokud si nejsme fakty jisti, nepředpokládejme jejich pravdivost, a nepovažujme za chybu, když zjistíme, že pravdivé nejsou. Pak se nám otevřou jiné druhy pravdy, aniž bychom se dopouštěli zbytečných morálních křivd.   Autor je filmový publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-30 07:59:24

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Tomáš, Kubíček, Třeštíková, Fischerová, Klíma, Fučíková, Janovic

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Kniha Kateřiny Hlouškové F. T. M = Futurismus: Malý „bedekr“ futuristické avantgardy. Erudovaná studie z dějin italské kultury, věnovaná zejména futurismu a jeho protagonistům. Přináší neobyčejné množství poznatků, u nás mnohdy publikovaných vůbec poprvé, s využitím řady málo známých dokumentů, především italské provenience. Předností knihy je i při vysoké odbornosti její čtivost, které napomáhá autorčina orientovanost v problematice a nápaditá práce s detaily jak z osobního, tak i uměleckého života těchto italských buřičů a bohémů. Připomíná mj. i působení české malířky Růženy Zátkové, autorky hojně citovaného Marinettiho portrétu, stejně jako jeho vztahy k fašismu či široký kontext italského futurismu na mezinárodní scéně. Každopádně by nevšední kniha K. Hlouškové, doplněná také bohatým obrazovým materiálem, neměla být v záplavě kvazi odborné literatury přehlédnuta.  Jiří Tomáš, nakladatel   Domnívám se, že jednou z nejvýznamnějších událostí uplynulého roku bylo hostování České republiky na knižním veletrhu v Lipsku, které bylo zarámováno do Českého roku v německojazyčných zemích. Prostřednictvím 380 akcí, které představily nejenom českou literaturu a její tvůrce, ale i český film, současný design, společensko-politická témata jako Charta 77 či Václav Havel, aktuální podobu českého dramatu, výtvarnou scénu a další oblasti současné české kultury se podařilo koncentrovat pozornost německého publika na české téma. Výsledkem je osmdesátka nových literárních překladů, tři tisíce ohlasů v německojazyčných médiích a vznik celé řady dlouhodobých partnerských projektů, které snad stabilizují postavení české kultury v německojazyčných zemích. A přidejme k tomu třeba i ocenění Jaroslava Rudiše prestižní německou Cenou literárních domů či v září anoncované ocenění za Winterbergovu poslední cestu (Winterbergs letzte Reise) literární cenou Chamisso-Preis/Hellerau, označení románu Jáchyma Topola Citlivý člověk v Die Zeit za jeden z klíčových románů světové literatury uplynulého roku a konečně třeba článek významného politického a kulturního redaktora Mirko Schwanitze o románech Jáchyma Topola Citlivý člověk, Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti a Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, který vyšel v květnu s titulem Tyto tři české romány musíte číst.  Stejně důležité se mi zdá i ocenění festivalu Janáček Brno International Opera Award, což znamená zařazení festivalu mezi nejprestižnější operní podniky současnosti. Dlouholetá koncepční práce brněnské opery a pořadatelů festivalu dokázala, že světové události se mohou odehrávat i u nás. Samozřejmě je za tím obrovská práce a profesionalita celé řady lidí, především ale oceňuji nasazení ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera a šéfa opery Jiřího Heřmana, kterým se rovněž za poslední roky podařilo nově nastudovat téměř celého Janáčka, a to v podobě, která vyžaduje respekt. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny a literární teoretik   Letos mne nejvíce zasáhly dvě divadelní inscenace. Jedna starší a jedna byla premiérou. První je představení Korespondence V+W v Divadle Na zábradlí režiséra Jana Mikuláška. Již dlouho se mi nestalo, aby ve mně divadlo vyvolalo takovou bouřlivou reakci v podobě dojetí, smutku a radosti. Dalším velkým zážitkem bylo zpracování komorního muzikálu Lazarus v Divadle Komedie, kde mne velice překvapily pěvecké výkony hlavních představitelů, především Eriky Stárkové, a byla jsem unesená ze scénografie Juraje Kuchárka.  Hana Třeštíková, radní pro oblast kultury, památkové péče, výstavnictví a cestovního ruchu pražského magistrátu   Televizní seriál Most! podle scénáře Petra Kolečka a v režii Jana Prušinovského. Měl ty nejlepší rysy žánru: byl dost zábavný a napínavý pro diváky prosté a dost přemýšlivý pro diváky intelektuální. V nejsložitějších tématech se vyhnul zjednodušování. A byl výtečně režírovaný i hraný. Co chtít víc?  Daniela Fischerová, spisovatelka a dramatička   Největší můj zájem a ocenění získala kniha, jejímž vypravěčem je „pan Wellington“ – britský letoun, který zažil boje druhé světové války, ukrývání ve stodole u sedláka za komunismu a nyní v hangáru, kde sdílí společnost menších současných letadel – a ta s úctou naslouchají jeho příběhům. Dva kluci, synové pilotů, se s panem Wellingtonem domluví morseovkou. Rozhodnou se nalézt členy někdejší posádky a zažívají přitom nečekaná dobrodružství. Vypadá to, že už ale nikdo nežije… a tu literární fikce je překonána zcela nečekanou realitou. Ta je pak součástí vydání druhého... Knížku čtou s chutí, dojetím a respektem také dospělí a často potom píší autorce: vnímají mravní étos, fantazii a vtip. Název knížky je Dobrodružství pana Wellingtona, autorkou textu a ilustrací je Hana Bergmannová-Klímová. Je to moje dcera, ale já bych tu knížku jmenoval i nebýt toho.  Ivan Klíma, spisovatel   Pohybuji se hlavně v knižním prostředí, proto pro mě byla asi nejzásadnější událostí naše účast na knižním veletrhu v Lipsku. Směla jsem se ho zúčastnit už v předstihu, společnou výstavou s dalšími českými ilustrátory. České literární centrum rozprostřelo akce do mnoha měsíců, pokračují i teď, tři čtvrtě roku od veletrhu. Hlavní veletržní týden byl pak mimořádným zážitkem. Děkuji všem, kdo se za Českou republiku postarali o náročnou organizaci, o všechny výstavy, besedy, setkání a děkuji za velké AHOJ na lipském nádraží. A z jiné umělecké sféry: Ráda bych poděkovala Plzeňské filharmonii za nezvyklý hudební zážitek, kterým byl podzimní koncert na oslavu třicetileté svobody. Konal se na půdě Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, kde působím. Budova školy se na jeden večer proměnila ve velkou koncertní síň. Orchestr vedl dirigent Chuhei Iwasaki, zazněla hudba Ludwiga van Beethovena, ale i skladby opomíjeného českého skladatele Jana Hanuše. Drobný, ale pravidelný výtvarný zážitek mi od jara připravují dva naši studenti ilustrace, Tomáš Staněk a Lukáš Komárek, kteří dostali příležitost ilustrovat titulní stranu Literárních novin. Renáta Fučíková, výtvarnice a spisovatelka   Za největší kulturní událost roku 2019 pro sebe považuji výstavu Umění doby Václava IV. na Pražském hradě. Ta úžasná kolekce gotických obrazů, soch, knih, iluminací, tkanin a tepaných předmětů ze zlata a stříbra – slovem umění krásného slohu kolem roku1400 – vyvolává otázku Kdo byl Václav IV.? Byl to slaboch, nepovedený syn velkého císaře, gurmán, záletník, estét, mstivý politik, který nechal v březnu 1393 surově zavraždit Johana z Pomuku, generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna, aby omezil arcibiskupovu moc? Tím vším Václav IV. pro své současníky pravděpodobně byl, v skrytu duše se však možná cítil jako dekadent, který ze skutečného světa papežského schizmatu, odpustků, odbojné šlechty, morové hlízy a blížících se husitských válek touží uprchnout do samoty a vysněných krajin krásy a umění. Jeho doba nenávratně minula, velké umění zůstalo. Když jsem z výstavy odcházel, vzpomněl jsem si na brilantní paradox irského básníka Williama Butlera Yeatse: Když je svět v rozkladu, poezie jásá. Další významnou i radostnou událostí byl pro mne fakt, že Filosofický ústav AV ČR začal vydávat Sebrané spisy Karla Kosíka. Jako první vyšel 4. svazek s titulem Dialektika, kultura a politika. Eseje a články z let 1955–1969 (editor Jan Mervart). Najdeme tu nejen slavné eseje Hašek a Kafka neboli groteskní svět a Švejk a Bugulma neboli zrození velkého humoru, ale i řadu podnětných článků jako Gramsci o kultuře, Rousseauova kritika kultury nebo Brechtově dramatice věnovaná úvaha Všední život a dějiny. Znovu jsem si při četbě těchto juvenilií uvědomil, že Kosík je nejen pronikavý myslitel, ale i mistr krásného stylu. Vladimír Janovic, básník a esejista {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 15:30:46

Na výstavě fotografií „1989“ se podílejí i followeři ze sociálních sítí

Nahlédnout do atmosféry strachu, naděje a vítězství – emocí, které ovládly před třiceti lety společnost, umožňuje návštěvníkům výstava fotografií v Muzeu umění Olomouc (MUO) nazvaná prostě „1989“. Otevřena bude až do 16. února. „Řada fotografů v té době pořídila cenné, z dnešního pohledu již historické záběry. Mnoho jich bylo pozapomenuto v soukromých archivech, některé se dostaly do veřejných sbírek. To je i případ malé kolekce dokumentárních fotografií, uchovávaných ve sbírce Muzea umění Olomouc,“ říká kurátorka výstavy Štěpánka Bieleszová. Přestože je sbírka MUO zaměřena především na fotografie experimentální a konceptuální, podařilo se v posledních letech vytvořit malou, ale reprezentativní kolekci dokumentárních a reportážních snímků, včetně těch vztahujících se k událostem roku 1989. „Týká se to fotografií Vladislava Galgonka, Petra Zatloukala, Mileny Valuškové, Jindřicha Štreita, Zdeňka Sodomy, Michala Štosela či Luďka Peřiny, kteří svými fotoaparáty zachytili nejen průběh sametové revoluce v Olomouci, ale i dalších událostí. Například útěky občanů NDR do západní Evropy nebo bourání Berlínské zdi,“ říká autorka výstavy. Kromě fotografií jsou na výstavě i dobové dokumenty a promítání řady snímků z privátních fotoalb, které muzeum získalo při spolupráci s Univerzitou Palackého a díky výzvě na Facebooku a Instagramu. „Poprvé jsme se pokusili oslovit čtenáře našich sociálních sítí.  Díky hashtagu #MUO_1989 jsme získali desítky fotografií. Budeme rádi, když nám lidé budou posílat své snímky i v průběhu výstavy, protože je můžeme zařadit do videoprojekce,“ uvádí Lukáš Horák, PR specialista Muzea umění. „Tahle forma komunikace osvědčila a určitě na ni navážeme při dalších projektech.“ Výstavu navíc doprovází publikace mapující celý rok 1989, která vznikla ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci. „Kniha Olomoucké okamžiky 1989 je koncipována jako kronika či deník událostí jednoho roku a zaměřuje se na dění v Olomouci a v tehdejším okrese Olomouc. Nabízí snímky z rodinných archivů, které zachycují běžné události i všední život v takzvaném reálném socialismu. Samozřejmě fotografie připomenou také revoluční dění v Divadle Oldřicha Stibora, okupační stávku studentů Univerzity Palackého, recesistická představení a happeningy, vystoupení osobností kulturního a společenského života či generální stávku 27. listopadu,“ objasňuje Štěpánka Bieleszová. „Velká část snímků v knize je výsledkem dlouhodobého terénního sběru a průzkumu soukromých archivů, který jsem prováděla s týmem pracovníků Státního okresního archivu v Olomouci a Prostějově, Moravského divadla a Univerzity Palackého,“ dodává Bieleszová. Kniha obsahem i formátem inklinuje k méně „oficióznímu“ pojetí oslav 30. výročí sametové revoluce. „Je zaměřena především na mladší generaci, pro niž jsou mnohé události roku 1989 již dávno zapomenutou minulostí, kterou, jak ukazuje vývoj soudobé společnosti, je třeba neustále připomínat,“ zdůrazňuje spoluautorka knihy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-08 09:00:01

Přežil Titanic, Dunkerk i útok žraloka. Lightollera zabila až naprostá banalita

Ráno 15. dubna 1912 se stalo nemyslitelné – RMS Titanic, největší a nejluxusnější parník, který se kdy plavil po Sedmimoří, se ocitl na dně severního Atlantského oceánu. Jeden ze zaměstnanců se přitom dokonce při jeho vyplutí chlubil, že „ani Bůh sám nedokázal potopit tuto loď“. No, spletl se. Nakonec to byl ledovec, který zasadil „královně oceánu“ smrtelnou ránu. Ze 2 224 duší na palubě více než 1 500 zahynulo. Dne 4. června 1940 se znovu stalo nemyslitelné – 338 000 vojáků bylo úspěšně zachráněno z pláží u Dunkerku během operace Dynamo. Tragédie se změnila v triumf a premiér Winston Churchill označil evakuaci za „zázrak“. Být svědkem jednoho z těchto určujících okamžiků 20. století z první ruky by bylo dostatečně významné, být svědkem obojího by bylo téměř zázračné. Přesto se to během neskutečného života Charlese Herberta Lightollera stalo. To a mnohem víc. Jak to bylo s Čechy na palubě Titaniku? Něco je pravda, něco výmysly Číst více Do Londýna bez libry v kapse Lightoller se narodil v Lancashiru v roce 1874 a už v době, kdy v roce 1912 nastoupil na pozici druhého důstojníka na palubě Titanicu, měl za sebou řadu zajímavých událostí. Protože nechtěl skončit v továrně, ve 13 letech nastoupil na loď a začal se učit řemeslu. Krátce nato uvízl v Rio de Janeiru. Loď, na které se plavil, procházela opravami poté, co byla poškozena během bouře v jižním Atlantiku. V té době bylo Rio uprostřed dvou nebezpečných událostí – revoluce a epidemie neštovic. Oboje ale Lightoller přežil. Jenže jakmile Lightollerova loď opustila Rio, najela na mělčinu a ztroskotala na malém neobydleném ostrově v Indickém oceánu zvaném Île Saint-Paul. Poté, co se o sebe muži osm dní starali, byla posádka náhodou zachráněna díky malé plachetnici. Lightoller odplul do Kalkaty, kde přežil cyklón a požár na moři a jeho ruka se dostala do tlamy žraloka, který na něj zaútočil. Jako zázrakem nepřišel ani o jeden prst a vyvázl jen s několika škrábanci. Poté začal kariéru na parníku a po třech letech služby na západoafrickém pobřeží málem zemřel na malárii. Opět přežil, lehce to s ním ale otřáslo a rozhodl se Afriku i moře hodit za hlavu. V roce 1898 se stal součástí zlaté horečky, odcestoval do Yukonu v Kanadě a hledal zlato na Klondiku. Nepovedlo se, nenašel nic. Zase tedy změnil povolání, když se stal kovbojem v Albertě v Kanadě. Toužil však po návratu do Anglie, nechal se tedy najmout jako zápasník s dobytkem a bez haléře v kapse se dostal do Londýna. Jeho „útěk“ z Titanicu V roce 1900 zahájil svou kariéru u White Star Liner, lodní společnosti, která provozovala a vlastnila Titanic. O dvanáct let později, v noci 14. dubna 1912, se Lightoller vrátil do své kajuty poté, co předal hlídku na můstku prvnímu důstojníkovi Murdochovi. Těsně před půlnocí ucítil malé vibrace a uvědomil si, že loď do něčeho narazila. Asi po deseti minutách dostal zprávu, že plavidlo nabírá vodu. Pustil se do akce. Lightoller brzy zjistil, že má na starosti spouštění záchranných člunů na levoboku lodi. Během evakuace dovolil pouze jedinému muži, aby nastoupil na člun, jinak pouštěl pouze ženy a děti. Jenže toto přísné vymáhání rozkazů kapitána znamenalo, že některé záchranné čluny vypuštěné Lightollerem nebyly naplněny. Poté, co byl spuštěn poslední ze záchranných člunů, Lightoller běžel na pravobok, aby tam pomohl, ale zjistil, že všechny čluny již byly spuštěny. Za pár minut šel ke dnu spolu s Titanicem. Brzy byl přišpendlen k mřížce na ventilační šachtě. Najednou šachtou vylétl ohromný proud horkého vzduchu a ze vzduchové šachty ho doslova vystřelil na povrch. Tato síla pocházela z exploze kotle, a když se Lightoller vynořil, ocitl se vedle jednoho ze skládacích člunů. Vyškrábal se na něj a sledoval jak se „nepotopitelná“ loď potápí. Nejnebezpečnější povolání na světě: Tohle dělat určitě nechcete Číst více Nakonec ho zachránil parník Carpathia, který reagoval na nouzová volání Titaniku. Mezi 705 přeživšími byl Lightoller nejvyšším důstojníkem, a tak hrál klíčovou roli v následných amerických i britských vyšetřováních. Mnohé z jeho návrhů, jak se takové katastrofě v budoucnu vyhnout, se později staly běžnou praxí. Zase pomáhal se záchrannými čluny Většině lidí by tato katastrofa stačila k tomu, aby po zbytek života zůstali na pevnině. Ne však Lightollerovi, který se během roku vrátil na oceán a brzy se z něj stal poručík královského námořnictva, když Británie vstoupila do první světové války. Následujících pár let bylo různých, jen ne klidných. V roce 1914 loď, na které sloužil, najela na mělčinu a potopila se. Lightoller se opět ujal spouštění záchranných člunů. V roce 1915 se ocitl na palubě hydroplánů a létal na průzkumné mise ve snaze lokalizovat nepřátelské flotily. Později téhož roku dostal konečně vlastní velení a převzal torpédový člun HMTB 117. V roce 1916 zaútočil na německý Zeppelin a za své činy byl Lightoller vyznamenán křížem za zásluhy a jmenován velitelem HMS Falcon. O dva roky později byl Falcon potopen po náhodné srážce v husté mlze, Lightoller byl v té době mimo službu. Poté mu bylo svěřeno velení torpédoborce HMS Garry a v červnu 1918 Lightoller a jeho posádka úspěšně potopili německou ponorku u pobřeží Yorkshire. Za své činy byl povýšen na nadporučíka. Nechal popravit neozbrojené Němce? Velitel německé ponorky později ve svých pamětech tvrdil, že Lightoller nařídil svým mužům, aby zastřelili neozbrojené muže z ponorky, když se dostali na povrch. Ve svých vlastních vzpomínkách se Lightoller o této události nezmínil. Bez důkazů proti němu nebylo vzneseno žádné obvinění. Po válce si Lightoller a jeho žena koupili penzion a odešli do polopenze. V roce 1929 zakoupili a postavili motorovou jachtu. Říkali jí Sundowner a právě kvůli této lodi se Lightoller zúčastnil další historické námořní události, tentokrát v rámci druhé světové války. Houby mohou pomáhat v boji s rakovinou, nebo ji způsobovat. Je to celkem dilema Číst více Dne 31. května 1940 obdržel 66letý Lightoller telefonát od admirality s žádostí, aby s lodí doplul do Ramsgatu. Námořnictvo ji chtělo použít jako jednu z „malých lodí Dunkerku“ a odplout do Francie zachránit vojáky. Lightoller souhlasil, ale pod podmínkou, že na ní popluje se svým synem Rogerem. Vydali se tedy na pláže Dunkerku. O dvanáct hodin později se Sundowner, který nikdy předtím nevezl více než 21 lidí, vrátil do Ramsgatu naplněný 130 muži. Osud si ho nakonec našel Motorová jachta vyzvedla muže z torpédoborce HMS Worcester a z jiných menších uvízlých lodí. Cestou byla posádka pod palbou stíhaček Luftwaffe, přičemž Lightoller musel mnohokrát použít úhybné manévry, aby nebyl zasažen. Na palubě Sundowneru ten den neztratil jediný život a Lightollerovy činy se staly inspirací pro postavu Marka Rylance ve filmu Dunkerk Christophera Nolana z roku 2017. Po druhé světové válce Lightoller provozoval malou loděnici v Londýně, kde stavěl lodě pro říční policii. Dne 8. prosince 1952, ve věku 78 let, zemřel na chronickou srdeční chorobu, když Londýn ten rok bojoval s obrovským smogem. Smutný konec muže, který jinak přežil vlastně úplně všechno. Zdroje: naval-review.com, warhistoryonline.com, britannica.com, encyclopedia-titanica KAM DÁL: Chyby ve filmu Titanic jsou pořádná ostuda. DiCaprio přišel kvůli špatným poutům k úrazu.

Čas načtení:

Bez komentáře se novinářům neříká: krizová komunikace nejenom s médii

[skoleni-kurzy.eu] Dozvíte se, jak účinně podržet pověst vaší firmy v případě nenadálé negativní a pro firmu nepříjemné události. Seznámíte se s principy přípravy a využití krizového PR. Seznámíte se s variantami, zákonitostmi i nástroji krizové komunikace. Naučíte se odolat tlaku médií, který se přenáší na celou firmu. * • typy nepříjemných, negativních až opravdu krizových událostí, které mohou vaši firmu potkat, • jak krizová událost ve firmě nejčastěji vzniká a komu hrozí, • co dělat, když negativní událost propukne v celé své síle – jak uvažovat a čeho se držet, • role zaměstnanců firmy při řešení krizové události, • jak se účinně připravit: krizový audit, krizový scénář, krizový tým, plán, web, • jak být připraven na komunikaci s médii, • princip zlatých vět, • co se dá z negativní události vzít pro budoucí komunikaci a PR, • firemní krizová komunikace v příkladech z bohaté praxe lektorky. Získáte možnost jedné online konzultace zdarma po skončení semináře. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Bez komentáře se novinářům neříká: krizová komunikace nejenom s médii

[skoleni-kurzy.eu] Dozvíte se, jak účinně podržet pověst vaší firmy v případě nenadálé negativní a pro firmu nepříjemné události. Seznámíte se s principy přípravy a využití krizového PR. Seznámíte se s variantami, zákonitostmi i nástroji krizové komunikace. Naučíte se odolat tlaku médií, který se přenáší na celou firmu. * • typy nepříjemných, negativních až opravdu krizových událostí, které mohou vaši firmu potkat, • jak krizová událost ve firmě nejčastěji vzniká a komu hrozí, • co dělat, když negativní událost propukne v celé své síle – jak uvažovat a čeho se držet, • role zaměstnanců firmy při řešení krizové události, • jak se účinně připravit: krizový audit, krizový scénář, krizový tým, plán, web, • jak být připraven na komunikaci s médii, • princip zlatých vět, • co se dá z negativní události vzít pro budoucí komunikaci a PR, • firemní krizová komunikace v příkladech z bohaté praxe lektorky. Získáte možnost jedné online konzultace zdarma po skončení semináře. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Bez komentáře se novinářům neříká: krizová komunikace nejenom s médii

[skoleni-kurzy.eu] Dozvíte se, jak účinně podržet pověst vaší firmy v případě nenadálé negativní a pro firmu nepříjemné události. Seznámíte se s principy přípravy a využití krizového PR. Seznámíte se s variantami, zákonitostmi i nástroji krizové komunikace. Naučíte se odolat tlaku médií, který se přenáší na celou firmu. * • typy nepříjemných, negativních až opravdu krizových událostí, které mohou vaši firmu potkat, • jak krizová událost ve firmě nejčastěji vzniká a komu hrozí, • co dělat, když negativní událost propukne v celé své síle – jak uvažovat a čeho se držet, • role zaměstnanců firmy při řešení krizové události, • jak se účinně připravit: krizový audit, krizový scénář, krizový tým, plán, web, • jak být připraven na komunikaci s médii, • princip zlatých vět, • co se dá z negativní události vzít pro budoucí komunikaci a PR, • firemní krizová komunikace v příkladech z bohaté praxe lektorky. Získáte možnost jedné online konzultace zdarma po skončení semináře. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Bez komentáře se novinářům neříká: krizová komunikace nejenom s médii

[skoleni-kurzy.eu] Dozvíte se, jak účinně podržet pověst vaší firmy v případě nenadálé negativní a pro firmu nepříjemné události. Seznámíte se s principy přípravy a využití krizového PR. Seznámíte se s variantami, zákonitostmi i nástroji krizové komunikace. Naučíte se odolat tlaku médií, který se přenáší na celou firmu. * • typy nepříjemných, negativních až opravdu krizových událostí, které mohou vaši firmu potkat, • jak krizová událost ve firmě nejčastěji vzniká a komu hrozí, • co dělat, když negativní událost propukne v celé své síle – jak uvažovat a čeho se držet, • role zaměstnanců firmy při řešení krizové události, • jak se účinně připravit: krizový audit, krizový scénář, krizový tým, plán, web, • jak být připraven na komunikaci s médii, • princip zlatých vět, • co se dá z negativní události vzít pro budoucí komunikaci a PR, • firemní krizová komunikace v příkladech z bohaté praxe lektorky. Získáte možnost jedné online konzultace zdarma po skončení semináře. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-09-18 17:00:01

Beslanský masakr – ruské tragické selhání a desítky mrtvých dětí

Po tragédii s potopením jaderné ponorky Kursk byl beslanský masakr pro Rusko a jeho prezidenta Vladimira Putina dalším šokem. Tím větším, že tentokrát umíraly i malé děti. Na druhé straně tragické události obnažily ruskou nemohoucnost a podcenění čečenských teroristů, kteří byli schopni čehokoliv, zvlášť v době, kdy probíhala druhá čečenská válka, která skončila v roce 2009. Příprava na masakr Smutným dějištěm budoucího masakru se stala škola v kavkazském městě Beslan v Severní Osetii. Čečenští militanti se na akci velmi dobře připravili a vymysleli důmyslný plán. Asi čtyřicítka ozbrojenců si počínala rozhodně a chladnokrevně, 1. září 2004 vtrhla do školy a zajala více než 1 000 rukojmích, žáků a jejich učitelů. Jak uvádí BBC, teroristé požadovali, aby se ruské jednotky stáhly z Čečenska. Seriálový svět potřebuje nového Lamboru: Štafetu přebírá Vašek Matějovský Číst více Nyní už zajatci byli násilně nahnáni do tělocvičny, kam teroristé nastražili výbušniny. Jak uvádí server Britannica, s rukojmími bylo zacházeno bezohledně, islamisté jim odpírali jídlo a pití, někteří zajatci tak museli například pít vlastní moč, aby alespoň uhasili žízeň. Navíc teroristé nařídili, aby se rukojmí mezi sebou bavili pouze rusky.  Nepoučitelní Rusové Mezitím byly zalarmovány úřady a na místo byla vyslána policie a speciální jednotka, která obklíčila budovu školy. Ozbrojené složky sice jednaly rychle, nicméně Rusko se nepoučilo z útoku na moskevské divadlo na Dubrovce v roce 2002, kdy 40 čečenských islamistů vzalo více než 850 lidí jako rukojmí. Při osvobozování divadla však nakonec zemřelo skoro 170 lidí a ruské protiteroristické složky situaci nezvládly. Masakr v Úsobské ulici: Nacistická zvěrstva na dětech i těhotných ženách, bodali i do mrtvol Číst více O dva roky později bylo Rusko přistiženo v nedbalkách, protože na místě beslanské školy chyběl dostatečný počet záchranářů či hasičů. K dispozici nebyly v dostatečném množství sanitní vozy. Vše umocnil klasický ruský chaos. Události se nevyvíjely od začátku dobře, i když začal druhý den s teroristy vyjednávat prezident Ingušska Ruslan Aušev. Ozbrojenci sice propustili necelou třicítku rukojmích, nicméně další vydání zajatců už odmítli.  Teroristé jako smyslu zbavení Třetí den situace vyvrcholila nevídaným krveprolitím. Ke škole mělo být přistaveno auto Ministerstva zvláštních situací se zdravotníky. Měli odklidit a odvézt mrtvá těla před budovou. Když se auto blížilo k tělocvičně, tak se z ní ozval výbuch. Masakr v Novočerkassku: Sověti se nemazali ani s dělníky. Povraždili jich desítky Číst více Čečenští teroristé pak jako smyslu zbavení začali pálit po zdravotnících, dva z nich na místě zabili. To však nebylo zdaleka všechno, protože zakrátko se ozvala další exploze, konstrukce tělocvičny se zhroutila a pohřbila asi 160 lidí. Vznikla značně nepřehledná situace, kdy z budovy vybíhali v šoku rukojmí a zároveň speciální jednotky vtrhly do školy, aby islamisty zneškodnily. Ti si však udělali z rukojmích živé štíty, a tak ruské bezpečnostní síly omylem střílely právě do nich.  Masakr na Bořislavce: Češi zabíjeli při divokém odsunu Němců. Z dochovaného videa mrazí Číst více Výsledek masakru byl děsivý – v důsledku tragických událostí přišlo o život 334 zajatců, z toho 186 dětí, 783 lidí utrpělo různý stupeň zranění. V politickém ohledu beslanský incident dočasně oslabil Putina, který hodlal napříště centralizovat kontrolu nad odlehlými ruskými regiony. Současně byla přijata nová rozsáhlá protiteroristická opatření, aby se již podobné události nikdy neopakovaly. Ať tak, či onak, Beslan je dodnes synonymem pro ruské trauma a současně selhání. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Masakr kvůli Havlově amnestii: Vězni v Leopoldově měli rukojmí, za pár měsíců vraždili.

Čas načtení: 2024-10-20 21:49:29

Dušan Majer – Kosmonautické aktuality III/2024 (21.10.2024) online přednáška v 18:00

Pomalu končí podzim, takže nastal čas, abychom si shrnuli dění v kosmonautice za měsíce červenec, srpen a září. Jako již tradičně tyto události přednese šéfredaktor serveru kosmonautix Dušan Majer. 9. červenec roku 2024 nám přinesl první start dlouho vyvíjeného a očekávaného nosiče Ariane 6 z jihoamerického pobřeží. O tři dny později se udála v kosmonautice věc velmi nepříjemná, po 334 úspěšných startech v řadě došlo k selhání horního stupně rakety Falcon 9 při misi Starlink 9-3. V polovině července jsme se dočkali také dohotovení a vyvezení centrálního stupně rakety SLS, který bude použit při misi Artemis II. Měsíc srpen byl na kosmonautické události také zajímavý. 19-20. srpna se poprvé v dějinách uskutečnil dvojitý gravitační manévr. Provedla jej evropská sonda Juice, která míří k největší planetě naší soustavy, k Jupiteru. Než jej však sonda dosáhne, čekají ji ještě tři podobné manévry, jeden u Venuše a dva u Země. V srpnu také americká NASA rozhodla, že první pilotovaná mise lodi Starliner se vrátí zpět na Zemi bez posádky. Poslední událostí tohoto měsíce byl pak okamžik, kdy společnost SpaceX poprvé veřejnosti představila již třetí generaci motoru Raptor. Mediálně nejsledovanější událostí měsíce září byla pilotovaná mise Polaris Dawn, při které se uskutečnil první komerční výstup do volného prostoru. Již o několik dní dříve úspěšně na padácích dosedla nepilotovaná kosmická loď Starliner. 23. září se na Zemi také vrátila posádka lodi Sojuz MS-25. Zatímco Američanka Tracy Caldwell-Dyson strávila na ISS tradiční půlrok, zbývající dva členové posádky, Nikolaj Čub a Oleg Kononěnko strávili na ISS více než rok. Oleg Kononěnko se stal také prvním člověkem, který ve vesmíru strávil více než 1 100 dní.  Pokud vás zajímá aktuální dění v kosmonautice, nebo prostě jen některá událost, která se ve výzkumu vesmíru nedávno odehrála, přijďte v podvečer 21. října roku 2024 do budovy Hvězdárny a planetária Brno, popřípadě si zapněte přenos na YouTube kanálu této organizace. Přednáška, respektive přímý přenos začíná v 18:00.