Aktuální Zprávy

Výsledkem 6:1 skončilo pražské derby s Hájemi a Tempáci nadále drží první příčku.

---=1=---

Čas načtení: 2019-06-20 06:34:17

Peter Juščák: A nezapomeň na labutě! (ukázka z knihy)

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní. Už v roce 2001 vydal Peter Juščák knihu Odvlečení, v níž shromáždil autentické výpovědi a svědectví o osudů občanů unesených do sovětských gulagů. Je v ní zaznamenaný i příběh Ireny Kawaschové, která v strašlivých táborových podmínkách přivedla na svět dítě. Peter Juščák z ní posléze učinil hrdinku svého románu. Irena v něm stojí před krutou volbou připomínající tu Sophiinu z románu Williama Styrona: buď podepíše souhlas s adopcí, jež znamená jistou perspektivu pro dítě, ale nulovou šanci pro matku, či souhlas k adopci nedá a dítě pošlou do některého ze sovětských dětských domovů, v nichž nemusí přežít, ale matce zůstane jakási naděje, že ho jednou získá zpět. Jak se rozhodne? Ukázka z knihy: Barák číslo dvě 1 V baráku číslo dvě, podobně jako ve všech ostatních, je dvě stě padesát míst. Není to žádná náhoda, že je jich právě tolik, ani o duši méně, ani více. Dvě stě padesát je magické číslo, je úředním pomocníkem, přímo až zaklínadlem. Pozoruhodné na něm je, že přestože se s ním pracuje, není nutné znát ho příliš důkladně, ba ani čísla, která mu předcházejí, dokonce není třeba ovládat žádné početní operace, jako je násobení a dělení. S číslem je zapotřebí umět pracovat, což platí zejména pro dozorce, jimž běžné počítání dvojciferných čísel zatím dělá problémy. Ještě víc to platí pro úplné začátečníky, kteří mají za sebou jen krátký kurz rozlišování nepřítele a počítání na jedné ruce, zkrátka, pokud jde o analfabety. Pro úplnost je nutné dodat, že magickou dvě stě padesátkou svět nekončí. Za ní následuje mnohem tajemnější číslo – rovná tisícovka. Často se říká tisíc sem, tisíc tam, ale opravdu pracovat s tímto obrovským číslem dokáže málokdo. Pokud v zóně nastane případ, že dozorci potřebují počítat do tisíce, zpravidla už přivolají někoho s ukončenou základní školou, nejčastěji Naďu či Olu, v nejhorším i posměvačnou Parasku. Analfabetické počítání do dvě stě padesáti prý v revolučních dobách vymyslel sám Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, aby ulehčil počítání zajatých buržoustů, kulaků a jiných nepřátel mladé sovětské moci. I velcí pedagogové by tu jednoduchost obdivovali. Celý fígl spočívá v rychlokurzu počítání do pěti – jeden, dva, tři, čtyři, pět. Kolik prstů, tolik čísel. Bystřejší voják si početní úkol osvojí rychle, jednu dlaň použije na počítání prstů, ukazováčkem druhé ťuká do jednotlivých prstů, aby se nezmýlil. Párkrát si to zopakuje a za chvilku je vyškolený, a hned může stavět zajaté nepřátele do řad – co voják, to prst. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět prstů – pět nepřátel. Když voják nebo dozorce zvládl první lekci, nakreslil na papír pět čárek a postup zopakoval. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – a prvních pět nepřátel přeškrtnul dalšími pěti. Obrázek s pěti svislými čárkami přeškrtnutý pěti vodorovnými se nazýval kastlík, dohromady jich tedy bylo deset. Pět kastlíků byla kopa a každý počtář už spočítal, že měla padesát členů. Pět kop představovalo hromadu, rovných dvě stě padesát duší. Počítání do pěti zvládl každý poměrně rychle, dokonce i Paša, známý svým nepřátelstvím ke vzdělancům i ke vzdělávání. Takhle počítali vězně při nástupu do vlaku už v polském Samboru. Vinou drobných chyb při zápisech čárek museli vojáci počítání mnohokrát opakovat. Nervózně stavěli vězně po pěti, posouvali je dopředu, potom dozadu, jenomže se spletli a začali znovu. Kastlíkový systém se čerstvě vyškoleným dozorcům vzpíral, marně počítali čárky a přeškrtávali je novými, pokaždé nějaký čertík vystrčil růžky a jejich práci zmařil. Vystrašeným vězňům se zpočátku zdálo, že počítání podléhá neznámému utajení anebo šifrování, ale nikoho nenapadlo, že mladí pohůnci tisícovek lidí na východ neznají jiná čísla než ta, co jsou jasně deklarována na dlani jedné ruky. Po setmění se počtářské znalosti ozbrojeného doprovodu ještě zhoršily. Dva vězni nekonečné počítání nevydrželi, nejprve odpadl jeden Polák. Odtáhli ho po sněhu do baráku zostřeného režimu a místo něho přivedli čerstvého vězně, aby počty seděly bez jakýchkoli pochyb. Když odpadl druhý, už se jim to zdálo podezřelé, proto než ho odtáhli, párkrát do něho kopli, aby se přesvědčili, jestli nesabotuje jejich počítání. Nato se přihlásili dva Němci z Gelnice, nabídli své počtářské služby, a když dozorci usoudili, že v tom není utajený záměr, počítání povolili. Gelničané spočítali nastoupená transport za čtvrt hodiny a všichni mohli s úlevou nastoupit do dobytčích vagonů. 2 Baráky v zóně jsou navlas stejné. Poschoďové pryčny jsou rozmístněny do dvou řad. Jedna vpravo, jedna vlevo. Mezi stěnami a pryčnami je úzká ulička, středem baráku mezi pravou a levou řadou zase širší. Uprostřed trůní velká hliněná kamna s litinovou deskou, kolem nich jsou dřevěné stojany na sušení oděvů. Vzadu v rohu stojí paraša, sud od nafty plnící roli obrovského nočníku pro případ noční potřeby, nebo i denní, když venku zuří vichřice. Irena se uchýlila na svou pryčnu a z hlavy vypustila Žeňu i její dnešní bláboly. Rukavice schovala do kouta, posadila se a šustící sláma v ní vyvolala pocit vytouženého soukromí. Teď si všimla sazí na rukou. Ze začouzených hrnců se zažraly tak hluboko, že umýt ruce nebude vůbec jednoduché. Marně je máčí celý den ve vodě, bez mýdla jsou dlaně sice čisté, ale zůstanou poseté černými vráskami. Na sobotní návštěvu by ráda přišla jako bývalá zdravotní sestra – čistá duše, čisté ruce, takhle si chce vzít syna do náruče. Před chvílí si otřela obličej mokrý od roztálých vloček a přitom vůbec nepomyslela na saze, rukáv blůzy je od nich celý černý. Poprosí o zrcadlo, zlodějky se jí snad nevysmějí. Nemá nic na výměnu, u chleba byla krátce, potom musela k nádobí a kdo jí uvěří, že jde z kuchyně a nic neukradne? Zrcadlo se v baráku půjčuje, ale něco za něco. Potřebuje hlavně mýdlo, to svoje vymydlila a zbývající kousíček jí před týdnem někdo ukradl, když si ve studené vodě oplachovala obličej. Nové bude možná za měsíc, jestli ho přivezou. Teď by ale pomohlo trochu sádla, to zažrané saze rozpustí, zbytky utře do hadru a ruce si umyje horkou vodou z kuchyně. Jenže sádlo na ruce nezíská jen tak a s černými prsty nechce sahat pod matraci, má tam poklady, co vezme do Bujčanu. Dělá jednu hloupost za druhou, proč tak lacině prodala kuchařské velitelce zprávu, že Šota umí opravovat děravé hrnce? Mohla se udělat důležitou, vymyslet si průpovídku o drátování, potom do toho zamontovat výjimečného Šotu a požádat o odměnu. Mohla navrhnout chleba se sádlem, to je neškodný a pochopitelný požadavek. Odhrnula slámu a zkontrolovala dary určené na sobotní cestu. Jsou tam, nezmizely, kriminálnice mají před ní jako před bývalou medsestrou jakýs takýs respekt. Opřela se o prkennou stěnu a sledovala čerstvě dokončenou výšivku na stěně u nohou. Je to kousek tmavohnědého silného plátna se stejně tmavou výšivkou letící labutě. Na první pohled vypadá výšivka jako pro slepce, všechno je v jedné barvě, podklad i nit, a přece má zajímavé kouzlo. Teď, když je stará pytlovina napnutá, působí labuť jako vytesaná do skály. Vyšívala ji po večerech celé týdny a pozítří ji vezme do Bujčanu, daruje ji Kátě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Prostou Káťu objevil před třemi lety Šota a stala se Ireninou spásou. Přijala jejího syna Ivana jako svého, přitiskla si ho na bílé prsy a zachránila ho před táborovým hladem. Kojila ho, houpala, s vlastními dětmi ho proháněla po kuchyni a neduživé dítě z lágru vyrostlo. Dobrosrdečná Káťa ani nepostřehla, jak Irenino zoufalství proměnila v naději. Jenomže tříleté děti se musí vrátit do zóny. Táborové děti jsou státní, ty tříleté rozdělují do dětských domovů na Pevnině... Po někdejším hladu se tedy ohlásila nová katastrofa. Návštěvy má Irena povolené, přirozeně, jen za dobré výsledky a včera jí velitelka strážní služby Kiša Golubovová březnové povolení vystavila. Proto teď štrachá ve slámě a kontroluje drobnosti, má trochu cukru i tabák pro Kátina muže. Opět se cítí jako matka, uvidí svého syna. Když na něho pomyslí, pokaždé se jí vzrušením zrychlí dech, ale stačí, že se setmí, že usíná na své pryčně, a už se přemáhá, aby se žalem nezadusila. Proč dnes do ní Žeňa zaryla tak hrubým způsobem? Mají málo společného trápení? Anebo si se svým úsměvem chtěla zahrát na světici Xeňu? 3 – Tahle plavba skončí a bude lépe, – utěšovala Xeňa bezvládnou Irenu v dusivém podpalubí lodi. Plavily se z Vladivostoku do Magadanu, a když se Xeňa doslechla o Irenině nešťastném porodu ve vlaku, přisedla si k ní, držela ji za ruku, přikrývala ji spolu s Katalin, mezi ruskými ženami pro ni sháněla kousky chleba a počítala dny do příjezdu na pevnou zem. – Ještě pět dnů, ještě čtyři, tři... a potom vyjdeme ven, bude svítit slunce, ucítíš čerstvý vítr a bude ti lépe. Jistě tam mají i nějakou ošetřovnu. Irena dýchala zkažený vzduch podpalubí, dusila se, ne a ne se zmátořit po těžkých horečkách. Držela se podaných rukou, jednou to byla Katalin, jindy Xeňa, a cítila, jak jejich hojivé teplo putuje do jejích žil a vrací ji zpět mezi živé. Ošuntělá loď Felix Dzeržinskij dorazila do Magadanu koncem srpna. V chladném sibiřském létě moře bouřilo, vzpínalo se a zas klesalo, dosahovalo až k obloze s temnými mraky. Vodní tříšť z hřebenů vln pronikala do vzduchu, do očí, do šatů, studený slaný vzduch byl všude, i hluboko v podpalubí. Zničený oděv ženám navlhnul a třásly se zimou. Spásonosná pevnina se na první pohled zdála vykoupením, všichni věřili, že na souši je už nemůže postihnout nic horšího, než bylo putování na konec světa. Až později se Irena z útržků hovorů dozvěděla, že poslední večer se někde na lodi odehrál nepříjemný incident. V některé tmavé chodbě se strhnul křik následovaný voláním o pomoc. Xeňa tam vběhla, ale někdo ji zasáhl nožem a zahnal zpátky. Tři nebo čtyři příšery křičící ženě zacpaly ústa, marně se seběhly i další, muži je rozehnali kopanci a hrubými nadávkami. Xeňa si ovázala krvácející ruku hadrem a běžela pro pomoc. Dozorci se bavili na palubě, také oni měli nebezpečné plavby plné zuby. Xeňa se jim nezdála. Co chvíli tu vřískají nějaké ženštiny, kdesi vpředu prý rodí žena, hubatá bába se bezostyšně dožadovala teplé vody. Proč rodí právě teď? Neumí počkat do zítřka? Bábě museli zacpat pusu, a už je tu druhá, kdo to má poslouchat? Modrooký mládenec v uniformě se na vystrašenou Xeňu usmál, těžko říct, co si myslel o další neodbytné babizně, líně vstal a prosící Xeňu nečekaně kopl do břicha. Spadla zpátky ke schodům, jen taktak, že se chytla zábradlí a neskutálela se do podpalubí. Znásilněné ženě se podařilo utéct až ráno. Vyběhla na palubu v potrhaných červených šatech a s rozcuchanými vlasy, jednou rukou si zakrývala odhalená prsa, druhou si pomáhala u železného zábradlí. Rozběhla se k okraji paluby, vyskočila k ramenu jeřábu na spouštění záchranného člunu, vyplašila hejno racků a vzápětí se vrhla mezi ně. Skřehotaví rackové se rozletěli na všechny strany, ženin křik se zaryl do vzduchu, na okamžik přehlušil skřehotání ptáků i hukot moře a spolu s ní zmizel ve vlnách. Zpráva o incidentu se rychle rozšířila po celé lodi. Kam se to po úmorné cestě dostali? Zděšené ženy chodily za dozorci, ale oni jen máchli rukou, na co skákala přes palubu, hlupač- ka. Teď nastanou zbytečné starosti, osoba bude chybět v seznamech a jim přibude práce. Když nepochodily u dozorců, vyhlédly si námořníka u záchranných člunů. Dvě Rusky mu objímaly kolena, aby něco udělal aspoň on, mají přece záchranný člun! Starý mechanik v zaolejovaných montérkách se vymluvil na jiné povinnosti. Kdyby se měl starat o každého hlupáka na této lodi, nikdy by do cíle nedopluli. Lhostejně se opíral o rezavou stěnu strojovny a právě něco vykládal zvědavým vězňům v umouněných civilních oblecích. Nenechal se vyrušit křikem žen ani jejich škubáním za tlusté kalhoty. Stál s hořící cigaretou uprostřed prosících žen, vypouštěl kouř nad jejich rozcuchané hlavy a po chvíli, když mu došla trpělivost, setřásl je ze sebe jako otravný hmyz. Vyndal cigaretu z pusy a s úšklebkem recitoval: – Kolyma, Kolyma, čudnaja planeta, dvenadsať mesjacev zima, ostalnoje leto... Planeta! Ona byla cílem půlročního putování! Námořník svůj výklad doplnil zprávou, že Magadan není jen přístav, ale i město s úřady, distribučními tábory, sídlištěm a také s divadlem! To všechno slouží pro správu desítek, stovek táborů. Čudnaja planeta. Jinak tu není nic. – Jenom ptáci a ryby, – smál se. – Potom ještě náš Felix Dzeržinskij a možná nějaké letadlo, pokud sem doletí, – ukázal prstem na šedou oblohu. Jenomže ani ponurý Magadan ještě nepředstavoval konec ztraceného světa. Na severu, za hradbou hor, vážení cestující, tam pramení desítky řek a společně tvoří rozsáhlé povodí největší z nich, Kolymy. Je to země temných hor, nedostupných dolin, tisíců kilometrů meandrujících řek, nekonečných bažin se svou vzornou matkou Kolymou. Všechny vody se s pomalou a neodvolatelnou určitostí valí k polárnímu kruhu a potom dál na sever. – Tam pojedete, – řekl a cigaretou ukázal směr budoucí cesty. – Tam vozíme všechny. – Ale ona, ona...! – zuřivě křičela Xeňa a ovázanou rukou s krvavými fleky ukazovala na rozhněvané moře. Muž přimhouřil šikmé oči a plivnul cigaretové sliny hned vedle ní. – Jaká ona? – řekl. – To není ona. To jste vy! Všechny do jedné, – řekl bez jakéhokoli zveličování. Planeta Kolyma... Skutečnost, že sem z pevniny nevedly žádné cesty a jediný přístup do prokletých končin znali jen stěhovaví ptáci a mořské ryby, dělala z tohoto města ostrov neuvěřitelné osamělosti. Lepší název než Planeta se mu nedal vymyslet... V poskakujícím nákladním autě se pod plachtou ženy tiskly k sobě a ohřívaly se navzájem. Irena cítila teplo Xenina ramena, cítila v ní oporu a naději, že jejich sblížení ji může zachránit. Xeňa seděla bez pohnutí. Ovázané rány na ruce si nevšímala, pozorovala ustrašené ženy naproti a k velkému překvapení se usmívala. Nedůtklivý úsměv v tak velkém strachu zpočátku působil jako vítězství. I další dny v distribučním lágru dával jakousi naději, že Xeňa zná návod, jak nad surovostí divného světa zvítězit. Jenže Xeňa se svým úsměvem zkameněla. Už to nebyl úsměv, spíš úšklebek, a naznačoval něco znepokojivého, vždyť ani třetí, ani čtvrtý den nic nejedla. Ležela na pryčně, dívala se do stropu, a i před Irenou kroutila hlavou, jako by předem věděla, co jí chce pacientka z lodi říct. Nakonec Xeňa svůj záměr prozradila: – Moje noha tuhle pekelnou bránu nepřekročí, – zašeptala a stiskla Ireninu dlaň. – A ty mi pomůžeš... Mnohé obyvatelky magadanské distribučky s ní trávily nekonečné dny čekání a žádná ji nepřesvědčila, aby něco snědla. Xeňa mlčela, slábla a pomalu odcházela. Irena si zoufala. Ještě nedávno byla její oporou a nadějí, a jak rychle se jejich role vyměnily. Poprosila Danutu, aby ji povzbudila ona, je starší, zkušenější, třeba na ni Xeňa dá. – Když se usmívá, asi je jí dobře, – ukončila Danuta deba- tu o Xenině záchraně. – A ty ještě budeš potřebovat hodně sil pro sebe, – řekla nakonec jako výčitku. Xeňa už Irenu nevnímala. Občas otevřela oči, ujistila se, že je u ní, jemně pohnula dlaní a zase je zavřela. Neposlouchala křik, mumraj, hádky ani nářky žen, nic. – Ukradli mi chlebááá...! – ozval se jednou vpodvečer zoufalý plačtivý hlas z kouta baráku. Ireně probleskl hlavou její nedávný hřích z vlaku, také ona tehdy snědla chleba, co jí nepatřil. Trhla sebou, pocit viny ji opět připravil o klid a hned nato pocítila křečovitý stisk ruky. Xeňa spala, svírala Ireninu dlaň a její svobodný úsměv se pomalu proměňoval v masku. Tak je Xeňa opustila. Tolikrát si o ní povídaly, tolikrát hledaly příčinu jejího zvláštního chování, na nic nepřišly, nemohly se shodnout, jestli její odchod byl vítězstvím nad vězniteli, anebo naopak prohrou na samém začátku. 4 Společné posezení je nejpříjemnější u velkých zděných kamen uprostřed baráku. Při bouřce jsou místa u kamen obsazená od rána do noci, jindy je všechno obložené promočenými a propocenými svršky a válenkami. Na dusivé výpary z vatovaných kabátů je třeba si zvyknout, jinak by se posezení u kamen stalo pekelným trestem. Fajnový nos zde nemá místo, kdo chce po večerech vyšívat, nemůže mudrovat nad tím, co všechno se vypařuje z upatlaných hadrů. Také březnový buran semkl několik žen kolem slabé žárovky. Seděly na nízkých špalcích, oči zabořené do svých pláten z pytloviny, jen Tinda měla v rukou jemnou šedou látku z pytle od mouky. Tinda je v zóně privilegovaná. Posedí si s ženami, ale každá cítí její odstup i obavy, které kolem sebe táboroví chráněnci šíří. U nich člověk nikdy neví, jak na tom je. Je to jako hra s divokou kočkou: přede ti, přede, a najednou ti zatne drápy do obličeje. – Irena jde v sobotu do Bujčanu, – ohlásila prostořeká Saša všeobecně známou novinu. – A přímo na synovy narozeniny, pátého března mu byly tři roky! Saša si nikdy nesedne, jen postává, pozorně poslouchá, dívá se ženám na zhrublé prsty, sleduje, jak zápasí s jemnými i silnými nitěmi, předvídá, jakým směrem se bude ubírat nový vzor, radí jim a vzápětí chválí jejich trpělivost a šikovnost. Dalo by se o ní říct, že je kibic mezi vyšívačkami. Má dobrou paměť, v hlavě udrží všelijaká data, důležitá i zbytečná, zapamatovala si jména a příběhy všech žen, i těch, které se v jejich zóně jen mihly a potom se ztratily v pavučině jiných zón. I po roce umí lidské osudy dopodrobna převyprávět, nic z nich neubere, a pokud přidá, tak jen proto, aby každé ženě, která si to zaslouží, vylepšila tvář. Dlouhou chvíli při pozorování vyšívaček si krátí tím, že jim upravuje vlasy. Na nic se neptá, jen se ujme práce, natáčí ubohé chomáčky na dřívko, dřívko na konci rozštěpí a do mezírky zasune koneček vlasů. Potom nasliní prst, natře jím cívku a vyrobí lokýnky. Neodeženou ji, své zkrášlování každá snáší klidně a pro Sašu je to velká odměna. Teď na ni Tinda vrhla nevrlý pohled, posunula si brýle na nose a gestem naznačila jejich důležitost. Brýle mají pro vyšívačky cenu zlata, kolují po baráku a jsou nerozlučně spjaté s dobrou vůlí jejich majitelky. Překvapeně se zeptala: – A to ji pustili? – No a? – Děcku jsou tři roky, mělo by jít do domova! – prohlásila Tinda. – Ale Káťa ho chce adoptovat, – oponovala Saša. – Podívejme se... rozdávat děti po vesnicích, – zahudrovala Tinda. Ženy mlčí. Vědí, že Irena se musí rozhodnout. Buď syna nechá Kátě, anebo jí ho vezmou do domova. Nikdo teď nechce být v její kůži. – V listopadu jí návštěvu zatrhli... – zmínila Saša jeden Tindin nevysvětlený čin a raději od ní odstoupila stranou, aby se pojistila proti nečekanému útoku. Tinda nezapomíná. Stalo se, že jí Irena na podzim zkřížila cestu. Byla to taková aféra s chlebem. Irena společně s Pípačkou krájely chleba pro celý tábor. Když se této důležité funkce ujaly ony dvě, přestaly stížnosti na nestejné kousky a ve skladě najednou neměli starosti s chybějícími bochníky. I přesto jim Tinda důvěrně pošeptala, že chleba krájejí špatně. Ani závaží prý nemají v pořádku a měly by s tím něco dělat. Ženy převážily závaží, nic mu nechybělo. Počty chleba seděly, nakrájené kousky také, tak co od nich chce? To se ukázalo za pár dnů, když jim ráno chybělo šest bochníků. Všechno sedělo na gram, nakrájené kousky i počet pecnů, kam se tedy poděl chybějící chléb? Tehdy jí za trest zakázali návštěvu a Pípačku přeřadili do kuchyně k nádobí. Pípačce to nedalo. Poradila Ireně, aby převážila pár bochníků večer při převzetí i ráno před krájením. Světe div se, opravdu, chleba se do rána odlehčil o pár gramů... no a chlebovou agendu v hlavním skladu měla na starosti právě Tinda. Jistě věděla o tom, jak ve skladu den předem namáčely chleby do vody a v kuchyni je potom uložily na police ke kamnům. Nějaký bochník si takhle ve skladu ušetřily a odnesla si to Irena s Pípačkou. – Trestat děti by mělo být zakázané, – řekla rezolutně Irma. – Když vyhodili z nemocnice ji, budiž. Ale dítě? Proč trestat dítě? – Co to pleteš, katoličko? – obořila se na ni Tinda. – Koukni se na zlodějky! Rychle, rychle na plot a nadělat děti! Zlodějkám se nedivím, ale Irena? – Nepustit matku k děcku! – urazila se Saša. – Co ty víš o dětech? Peter Juščák (1953), slovenský prozaik, publicista a inženýr, vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Působil v různých technických povoláních, v Československém rozhlasu v Košicích, v denících Smena a SME. Ve svých reportážích se věnoval především společenské a sociální tematice. V roce 1994 načas opustil novinařinu a pracoval v Německu, mezi lety 2000–2003 působil v literární redakci Slovenského rozhlasu. Žije v Bratislavě. Napsal několik próz, rozhlasových her, reportáží, dokumentárních pásem a filmových námětů. Z prózy se jedná například o povídky Milovanie so sochou Miriam (1995) nebo o román Balkan blues (2018), dále napsal monografii Michal Kováč a jeho bremeno (2003) nebo dokumentární vyprávění Odvlečení (2001).Ze slovenského originálu … a nezabudni na labute!, vydaného nakladatelstvím Kalligram v Bratislavě roku 2014, přeložila Eva Josífková, 400 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první.

Čas načtení: 2024-06-20 10:22:39

Ovocný čtvrtek s Betanem: získej 60 free spinů

Je tu další den s Betanem a tentokrát to bude vážně jízda! Ponoříš se do světa ovoce a vypustíš všechen adrenalin, co v sobě máš. K tomu všemu můžeš získat 60 free spinů. Tak neváhej a čti dál náš článek. Zjistíš zde, jak na to, aby se ti podařilo dojít až do vytouženého cíle. The post Ovocný čtvrtek s Betanem: získej 60 free spinů appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2025-02-28 10:48:00

Sjezd ONLINE: Ledecká v akci poprvé od MS, na stupních tentokrát nebude

Poprvé od zisku vytouženého bronzu na mistrovství světa se na start sjezdu postavila česká lyžařka Ester Ledecká, ale už po dojezdu do cíle v norském Kvitfjellu věděla, že tentokrát na stupně vítězek ve Světovém poháru nevystoupá. Na jaký výsledek dosáhne? Zbytek závodu sledujte v podrobné online reportáži.

---===---

Čas načtení: 2020-04-05 10:42:38

Nejčastější chyby, kterými si kazíte trénink

Při fitness životním stylu si jistě mnoho z nás vytyčuje mnoho svých osobních cílů, kterých se snažíme co nejdříve dosáhnout. A není divu, každého rozhodně potěší, když dosáhne vytouženého milníku a vidí svůj progres. Na opačnou stranu vám motivaci i samotný progres může kazit několik chyb. A to nikdo nechceme. Tady jsou proto tři nejčastější chyby, na které je lepší si dávat pozor.

Čas načtení: 2014-09-30 20:45:00

Zvíře pro děti – pořiďte jim hlodavce

„Maminko, tatínku, kupte mi zvířátko.“ Tuto větu v životě slyšel snad každý rodič. Ne všechny děti mají ale takové štěstí na rodiče, kteří jsou nakloněny zvířátkům. Pouze pár z nich totiž jde a pořídit jim vytouženého člena rodiny. Existují i tací, kteří jsou výrazně proti zvířátkům a zvláště drobný ...

Čas načtení: 2014-04-25 17:59:00

Zlín doma zdolal Kometu a po deseti letech slaví titul

Zlín – Desetileté čekání hokejistů Zlína na další titul v extralize je u konce. Svěřenci trenéra Rostislava Vlacha na domácím ledě v pátém zápase finále porazili brněnskou Kometu 5:3 a celkově v sérii zvítězili v poměru 4:1. Ševci tak ovládli nejvyšší českou soutěž podruhé v historii. Vytouženého titulu se dočkala i legenda klubu Petr Čajánek, jež u prvního vítězství chyběla.

Čas načtení: 2020-02-28 08:54:28

Nebe v kleci od Christine Leunensové. Ukázka z knihy, která inspirovala scénář filmu Králíček Jojo

Desetiletý Johannes, nadšený člen Hitlerjugend, žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že jeho rodiče ukrývají za falešnou zdí židovskou dívku jménem Elsa. Johannes je upřímně otřesen. Postupně se ale jeho počáteční hrůza mění v zájem, následně v lásku a nakonec v posedlost. Jeho rodiče ale jednoho dne zmizí a Johannes si uvědomí, že je jediný, kdo o Elsině přítomnosti v domě ví, a je tudíž zodpovědný za její přežití. Mezi mladými lidmi vzniká zvláštní vztah, jsou si navzájem manipulátory i manipulovanými. Johannes se obává konce války, protože s ním by přišel o Elsu i jejich vztah. O vztah, jenž se zmítá mezi vášní a posedlostí, závislostí a lhostejností, láskou a nenávistí. Kniha se stala literární inspirací pro film Králíček Jojo. Ukázka z knihy: Náš dům patřil k těm starším a honosnějším, se ‚schönbrunsky’ žlutou omítkou, která je v Rakousku tak běžná. Stál v šestnáctém městském okrese jménem Ottakring, na západním předměstí Vídně. i když jsme bydleli ještě v městské zástavbě, částečně nás obklopovaly louky a také lesy, Schottenwald a Gemeindewald. Vždycky, když jsme se vraceli z centra Vídně domů, připadalo nám, že bydlíme spíš na venkově než v hlavním městě. A když už to tak popisuju, musím ještě dodat, že Ottakring nepatřil zrovna k těm nejlepším čtvrtím, naopak, spolu s městským okresem Hernals se řadil mezi ty nejhorší. Jeho mizerná pověst pramenila z toho, že určité jeho části směrem do města obýval takzvaný špatný typ lidí, holota, jak říkávali starší lidé v našem okolí, a asi tím vyjadřovali, že jsou to lidé chudí, nebo že dělají ledacos pro to, aby chudí nebyli. Naštěstí jsme bydleli poměrně daleko od podobných míst. Z našich oken sice nebylo vidět kopce osázené vinicemi, odkud pochází proslulé ovocně lehké Weißwein z hroznů zalitých po celé léto sluncem, ale když jsme sedli na kolo, stačilo pár minut jízdy a už jsme kličkovali po polňačkách hned pod vinohrady. Z našich oken jsme měli výhled na domy tří našich sousedů, s omítkami v barvě zvané starozlatá nebo v myslivecké zelené, což jsou nejobvyklejší alternativy schönbrunské žluti. Po dědově smrti se fabriky ujal můj táta. Zkušenosti už nějaké měl, protože dokud byl ještě ředitelem Pimbo, pracoval u něj táta jako dozorce nad dělníky. Má matka ho marně nabádala, že by se firma neměla příliš rozrůstat, stejně se rozhodl sloučit ji s firmou Spotřebiče Jaakov, která nebyla větší než Žehličky Betzler, ale exportovala svoje výrobky do celého světa, což jí slušně vynášelo. Můj otec však zastával názor, že sto procent z nuly je pořád nula, zatímco malý krajíc z velkého bochníku je vždycky víc, ať se na to člověk dívá, jak chce. Byl se svým partnerstvím spokojen a zakrátko už Jaakov & Betzler vyváželi modernizované žehličky a další domácí spotřebiče do všelijakých podivných zemí. Táta koupil glóbus a po večeři mi vždycky ukazoval, kde je Řecko, Rumunsko nebo Turecko. A já jsem si představoval Řeky a Římany (protože jsem si pletl Rumuny – německy Rumänen, s Římany – die Römer) a Turky, jak díky nám nosí roucha a tuniky naškrobené a krásně nažehlené. Dvě události ze svého raného dětství si vybavuji zcela zřetelně, přestože to tehdy nebyly ty nejšťastnější nebo naopak nejsmutnější momenty. Vlastně to nebyly vůbec nijak zvlášť mimořádné události, a přesto se má paměť rozhodla, že si je uchová. Máma jednou prala hlávku salátu a já jsem si ho všiml – šnečka zabydleného mezi velikými listy. Máma ho jediným pohybem ruky odcvrnkla na hromádku listů na vyhození. Měli jsme doma víc košů na smetí; jeden z nich byl na slupky a skořápky od vajec a tak, prostě na odpad z kuchyně, který pak máma vždycky zahrábla na zahradě. Bál jsem se, že by se šneček v tom koši mohl utopit, protože to bývaly někdy dost mokré a šťavnaté zbytky. Máma mi nikdy nedovolila pejska nebo kočičku, měla totiž alergii na zvířecí chlupy, a tak se po chvíli mého škemrání a vlastního váhání slitovala a dovolila mi, abych si šnečka nechal. Byla hodná, jak už tak maminky bývají. Každý den jsem šnečka krmil salátem a on rostl, až byl veliký, větší než všichni šneci, které jsem kdy viděl, byl skoro jako moje pěst. Skoro. Když slyšel, že přicházím, vysunul hlavu z ulity, vlnil se a vystrkoval růžky s očima směrem ke mně, samozřejmě pěkně pomaloučku, vždyť to byl šnek. Jednou ráno jsem přišel dolů a šnek byl pryč. Nebyl ale daleko; sundal jsem ho ze zdi a položil zpátky na jeho tácek. Stalo se to pravidlem, že každou noc utekl a vydával se pořád dál a dál. A já jsem ho každé ráno hledal a odlepoval jsem ho z nohy stolu nebo z míšeňského porcelánu na příborníku, z tapet na zdi nebo z něčí boty. Jednou už to vypadalo, že kvůli tomu i přijdu pozdě do školy, a tak máma řekla, že můžu šneka hledat až po snídani, když mi na to ještě zbude čas. Pak položila podnos na lavici a oba jsme uslyšeli křupnutí. Zvedla podnos a opravdu tam byl on – můj šnek, a celý polámaný. Rozbrečel jsem se jako mimino. I když už jsem byl dost velký, nepřestal jsem, ani když přiběhl táta, který si podle toho řevu myslel, že jsem si musel snad uříznout prst nebo tak něco. Omluvil se ale, že nám s tím už nepomůže, protože spěchá do práce, ale máma slíbila, že se o šnečka postará. Já jsem byl v takovém stavu, že mi nakonec dovolila zůstat doma a nejít do školy. Rozběhl jsem se pro lepidlo, že mu tu ulitu opravíme, ale máma se bála, že by se šnek mohl otrávit. Říkala, že nejlepší bude udržovat ho ve vlhku – občas ho pokropit kapkou vody, ale i tak se za nějakou hodinku můj kamarád jaksi scvrknul a byl na tom zjevně dost zle, hotová hromádka neštěstí. Když to viděla Pimmichen, napadlo ji, že bychom mohli zajít na Albertina Platz do francouzského lahůdkářství Le Villiers a koupit balíček šnečích ulit. Hned jsme tam vyrazili a pak zase honem zpátky a položili jsme prázdnou ulitu mému kamarádovi na tácek vedle něj. Nic se ale nestalo – šnek z té rozbité nechtěl vylézt, i když jsem ho přemlouval a volal na něj. Nakonec jsme tomu pochroumanému kousku života do nové ulity pomohli i s úlomky staré skořápky na zádech. Po dvou dnech opatrování a smutnění už však bylo jasné, že můj mazlíček je mrtvý. Jeho smrt mě sebrala víc než smrt mé sestry a dědy, ale to jen proto, že už jsem byl starší – už jsem byl ve věku, kdy jsem si uvědomoval, že už šneka ani svoje blízké nikdy neuvidím. Ta druhá příhoda vlastně ani nebyla žádná příhoda. Mí rodiče chodili každý pátek večer do společnosti, na výstavy nebo do opery, a já s Pimmichen jsme byli sami doma a dělali jsme si řízky, na které jsme rozpustili celou kostku másla. Potom jsme ještě stávali jen tak u sporáku a máčeli si ve zpěněném másle kousky chleba a rovnou jsme se jimi ládovali. Museli jsme jíst hodně opatrně, protože vidlička se uměla za chvíli pekelně rozpálit. Potom ještě udělala Pimmichen jako moučník Kaiserschmarrn, lila a sypala na pánev všechny možné ingredience, které jsem měl jinak zakázané, a za okamžik už se nekrmily jen moje oči. Normálně jsem si o něčem takovém mohl nechat jen zdát; máma se totiž bála, že cokoli sladkého může vyvolat cukrovku. Kdyby jen věděla. Ale když o tom nikdo jiný nesměl mít ani tušení, tak to chutnalo jaksi líp. Jednou v půli března roku 1938 mě táta vzal k ševci, který uměl šít boty pro invalidy. Pamatuju si to, protože to bylo už jen pár dní do mých jedenáctých narozenin a u ševce na stěně visel kalendář. Čekali jsme na lavici a já jsem si pořád dokola přepočítával ty dny do narozenin, jak už jsem se nemohl dočkat vytouženého dárku – draka až z Číny, takového toho, co vypadá jako několik krabic svázaných dohromady. Můj táta nebyl žádný mrzák, měl jenom ploché nohy, ale v práci toho moc nenaseděl, a tak ho nohy bolely. I Pimmichen si tam pořizovala střevíce a pana Grubera, toho ševce, si velmi cenila. Ten umí změnit člověku život, říkávala a dodávala, že bolavé nohy ubírají starým lidem vůli a chuť žít. Herr Gruber totiž považoval za svou povinnost, že musí při šití bot brát v úvahu všelijaká kuří oka, mozoly a ostruhy, kterých s věkem jen přibývá. A zájemců měl věru nad hlavu, to bylo jasné už při pohledu na šest dalších zákazníků, kteří toho dne taky trpělivě čekali v úzké dílně provoněné vyčiněnou kůží a tříslem. Kopal jsem nohama, aby mi čas líp utíkal, a najednou se zvenčí ozval takový rachot, jako by se snad celá obloha hroutila. Vyskočil jsem, že se podívám, co se to děje, ale táta mi hned poručil zavřít dveře, abych dovnitř nepouštěl zimu. Měl jsem dojem, že celá Vídeň něco křičí z plných plic, ale bylo to tak nahlas, že jednotlivá slova nešlo rozlišit. Ptal jsem se táty, ale ani on nerozuměl a jenom vypadal čím dál netrpělivější, jak se velká ručička sunula po ciferníku. Herr Gruber si toho, co se děje venku, vůbec nevšímal, jenom dál bral míry klukovi, který byl po obrně a potřeboval udělat deseticentimetrovou podrážku na levou botu, aby mu vyrovnala zakrnělou nohu. Než se Herr Gruber dostal k nám, táta už byl jako na jehlách, zvlášť od chvíle, kdy byl Herr Gruber hotov s jeho chodidly a začal mu přeměřovat i celé nohy, jestli nenajde rozdíl, protože kdyby ano, tak by to ctěnému zákazníkovi nesvědčilo na záda. Herr Gruber takhle pečoval o každého, babička to říkala, že je opravdu starostlivý. Domů jsme pak šli přes rozlehlý Heldenplatz a tam – v životě na to nezapomenu – jsme narazili na největší dav lidí, jaký jsem kdy viděl. Ptal jsem se táty, jestli je jich milión, a on usoudil, že to bude spíš jen pár set tisíc. Pro mě v tom žádný rozdíl nebyl. Už jen sledovat to všechno hemžení ve mně vyvolávalo pocit, jako bych se topil. Z balkónu Neue Hofburgu vykřikoval nějaký člověk, co mu síly stačily, a to moře lidí se naladilo na jeho zuřivost stejně jako na jeho nadšení. Ohromilo mě, že dobrá stovka dětí, ale i dospělých vylezla až na jezdecké sochy prince Evžena a arcivévody Karla, aby líp viděli. Chtěl jsem tam nahoru taky, ale táta mi to zakázal. Hrála hudba, mávalo se vlaječkami a radostně skandovalo; každý se mohl přidat. Bylo to úžasné. Na těch praporcích byly znaky, které vypadaly, že se roztočí jako větrník, když do nich foukne vítr, jako větrné mlýny se čtyřmi lopatkami. V tramvaji domů se táta jen nepřítomně díval z okna. Zlobil jsem se na něj, že mě nenechal taky si tu zábavu pořádně užít, když jsme byli tak blízko. Co by ho to stálo? Pár minut času? Prohlížel jsem si jeho tvář z profilu… táta míval obličej běžně takový laskavý, ale ta jeho nenálada ho zošklivila, zdálo se mi. Rty měl zarytě stisknuté, v celé tváři napětí, rovný nos teď působil přísně, obočí měl podrážděně svraštělé a oči zahleděné kamsi mimo přítomnost tak upřeně, že by ho jen tak něco z úvah nevytrhlo, a ani mě, když jsem tu byl pohromadě s ním. I jeho hladce sčísnuté vlasy najednou vypadaly jako pouhá součást profesionálního vzhledu, přispívajícího k lepšímu obchodování. Říkal jsem si v duchu: mému otci záleží víc na práci, na ziscích a vůbec na jeho fabrice, než na tom, jestli se jeho nejbližší rodina baví. Pomalu mě ale ten hněv opouštěl a bylo mi ho spíš líto. Ani ty jeho vlasy už se mi tolik nelíbily – na temeni, kde mu už řídly, mu pár pramínků trčelo vzhůru. Využil jsem toho, že tramvaj zrovna jela do zatáčky a přimáčkl jsem se k němu větší silou, než bylo skutečně třeba. „Vater,“ oslovil jsem ho, „kdo to byl, ten pán tam na náměstí?“ „To byl pán,“ nadechl se táta, položil mi ruku kolem ramen, nepodíval se na mě, ale láskyplně mě několikrát stiskl, „kterého takoví malí kluci, jako jsi ty, Johannesi, vůbec nezajímají.“ Christine Leunensová se narodila v USA italské matce a belgickému otci. V době dospívání se odstěhovala do Paříže za svým dědečkem, vlámským malířem, a pracovala jako modelka. Vystudovala angličtinu a americkou literaturu na Harvardu, je oceňovanou scenáristkou a spisovatelkou. Nyní dokončuje svůj čtvrtý román. Přeložila Ina Leckie, nakladatelství Jota, Brno, 2020, 1. vydání, váz., 320 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-06-20 06:34:17

Peter Juščák: A nezapomeň na labutě! (ukázka z knihy)

Čas načtení: 2024-02-08 09:00:00

Drbárna ze ZOO: Starý Polák vyhrožuje dvojčatům, mladý získává ředitelskou židli po Roklové

Albert se dočkal vytouženého místa v době, kdy to vůbec nečekal. Nebyl však první volbou, ale spíš nouzovým řešením. Lubor Brázda, kterému Marie ředitelování nabídla, jí dal košem. Dostal na starost výrobu a prodej sušeného hnoje a zjistil, že ho to baví.

Čas načtení: 2024-03-06 13:50:44

Karel IV. – Prokleté dědictví [Jaromír Jindra / Ikar]

Zatímco Karel IV. neustále doufá, že mu Anna Svídnická dá vytouženého dědice, velitel jeho osobní ochranné družiny Karel Rozoumek se chystá vzdát svého postavení u císařského dvora.

Čas načtení: 2024-03-10 06:00:00

Irglová, Forman nebo dětský herec Ivan Jandl. Víte, kteří Češi si v historii přebírali Oscara?

Na některé slavné české osobnosti můžeme být právem skutečně pyšní. Dosáhly totiž natolik významných úspěchů, dokonce získaly i prestižní mezinárodní ocenění. A někteří tvůrci dokonce hned několikrát. Kteří čeští umělci získali vytouženého Oscara?

Čas načtení: 2024-03-11 14:29:30

Karel IV. – Prokleté dědictví [Jaromír Jindra / Ikar]

Čas načtení: 2024-03-27 18:00:00

Stolní tenistky Hodonína doma s Étivalem prohrály 1:3 na zápasy, čeká je odveta

Stolní tenistky Hodonína v semifinále Ligy mistryň proti francouzskému Étivalu prohrály 1:3 na zápasy. Jediný bod českého týmu zajistila Karin Grofová, která svůj zápas proti Rumunce Iacobové zvládla jednoznačně 3:0. V pátek čeká tým trenéna Mikesky ve Francii odveta, která je ještě může poslat do vytouženého finále.

Čas načtení: 2024-04-01 17:00:01

Vytoč mého agenta: Klára a Martha Issovy poprvé spolu. Před lety je rozdělil boj o chlapa

O herečce Kláře Issové se už dlouhé roky mluví jako o té opuštěné, která ztratila chlapa kvůli sestřenici a ani po čtyřicítce se nedočkala vytouženého dítěte. Štěstí v lásce od té doby nemá, a ačkoliv to podle vyjádření dam nebylo tak, že by se o Ondříčka praly v jednu chvíli, v rodině tahle škatulata zanechala šrámy, které se nikdy nezahojily. Snad až donedávna, kdy se potkaly v seriálu Vytoč mého agenta, a to vůbec poprvé. Přesto si diváci mohli všimnout, že v jednom záběru Klára a Martha nebyly ani jednou. Snad aby se nepotkaly na place? Možná je na to přece jen ještě brzy… Partner si vás ani po letech nevzal? Život na psí knížku se může při rozchodu pěkně prodražit Číst více Rozdělila je touha po dítěti Panu režisérovi uhranula Klára jako první. V roce 2005 se potkali během natáčení filmu Grandhotel. Tehdy byl zadaný a měl už syna. Jenže lásce člověk neporučí. Tmavovlasá kráska s melancholickýma očima ho okouzlila. A tak se dali dohromady a dlouho spolu prý byli šťastní. Nakonec to měla být ale její velká touha po miminku, která je začala rozdělovat. Ondříček to viděl jinak, sám už otcem byl a do dalšího potomka se nehrnul. Chtělo by to pár chvil, aby ztráta lásky přebolela, jenže záhy vyšlo najevo, že se dal Ondříček dohromady s Klářinou mladší sestřenicí Marthou. A nastalo období ticha. Dlouho trvalo, než si všichni tři uvědomili, že nebyl žádný záměr, aby to takhle dopadlo. Brzy nato spolu čekali první dítě, což bylo možná právě pro Kláru velmi zraňující. Však si prý přála miminko celou dobu, co byli spolu. V roce 2012 porodila Martha dceru Františku, na jaře 2018 její sestřičku Emilku. Poslední šance Urbana na velkou roli? Do ZOO se vrací po hořkém zklamání Číst více Zakopaly válečnou sekeru? Na společenských akcích se tyhle dvě pak dlouho ani nepozdravily, nebo v lepším případě nedorazily tam, kde se měla objevit ta druhá. Martha Issová to po čase označila za osud, Ondříček zase následně přiznal, že mají trochu třaskavé manželství a čas od času po něm jeho žena něco hodí – někdy notýsek, pak třeba pivo. Zdá se, že se doma tihle dva opravdu nenudí! První krok k uzavření dveří za bolestivou minulostí udělali v roce 2017, když se všichni objevili bok po boku na karlovarském filmovém festivalu. Klára Issová od rozchodu s Ondříčkem občas s někým randí, předloni se dokonce chtěla vdávat za mladšího Jakuba Kopu. S tím to ale nevyšlo a dnes už prý ze samoty občas mluví sama se sebou. Teď bude zase možná mluvit i s Marthou – ačkoliv se zdá, že je potřeba ještě některé věci nechat za sebou. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Klára Issová prožila zradu, která nikdy nepřebolela. Už se vzdává i myšlenek na dítě.

Čas načtení: 2024-04-15 07:00:01

Šestiprstá královna s křivými zuby: Exhumace těla Anny Boleyn přinesla nový pohled na její tělo

Anna Boleyn, manželka krále Jindřicha VIII., neměla vůbec šťastný osud. I když ji její manžel zřejmě zpočátku velmi miloval a přál si, aby to byla právě ona, která se stane matkou jeho syna, a tedy i následníka trůnu, později se jí celý život převrátil naruby. Jindřich VIII. zavrhl Annu Klevskou, byla prý odporná. Dnes by dělala modelku Číst více Takové zklamání – „jen“ dcera Místo vytouženého syna se narodila dcera a králova manželka se začala ztrácet v beznaději, a dokonce se schylovalo k jejímu konci. Aby měl panovník pádný důvod odsoudit svoji ženu k trestu smrti a nadobro se jí tak zbavit, „schoval“ svoje rozhodnutí za údajnou nevěru, a dokonce snad i přípravu spiknutí proti němu samotnému. Popravou sice skončil život zapuzené královny, ale mnozí měli i v dalších letech potřebu špinit její jméno. Třeba pomluvou, že měla na jedné ruce šest prstů, což se v historii vžilo natolik, že ji převzali i lékaři. Šest královniných prstů Jak to tedy vlastně bylo se šesti prsty královny Anny Boleyn? Jak ukázaly poměrně nedávné průzkumy, kdy bylo podle serveru The Tudor Chest její tělo vyzvednuto z hrobky a důkladně proskenováno, žádnou podobnou deformací panovníkova manželka netrpěla. Vezmeme-li navíc v úvahu pravidla tehdejší společnosti, je v podstatě vyloučeno, aby se žena s takovou odlišností stala královou manželkou. Proč? Čarodějnice nebo chuďaska Buď by byla považována za čarodějnici, nebo by byla pravděpodobně alespoň vyloučena ze společnosti. Určitě by se s ní král nechtěl nikde chlubit. Navíc první informace o královnině šestém prstu se objevily až v roce 1585, tedy téměř padesát let po její smrti, a to v knize Nicholase Sandera, jak uvádí také web sellymanormuseum.com. Je jistě pochopitelné, že by se za života Anny Boleyn o takovém problému veřejně nehovořilo, ale jak už to bývá, nějaká uštěpačná poznámka by se v dobových kronikách jistě objevila. Zubatá ošklivka Zmiňovaný Nicholas Sander měl na Annu Boleyn zjevně zkrátka spadeno a šlo o její reformační postoje. On sám byl proti takovým myšlenkám, a tak se snažil udělat všechno pro to, aby očernil rod Boleynů, ať to stojí, co to stojí, i kdyby měl lhát. Proto také do svého popisu královny vetkal dokonce i vyčnívající zub a nevzhlednou deformaci na krku. Jen těžko bychom mohli věřit, že by se král, který si mohl vybírat dívky z celé své říše, zamiloval právě do takové ženy. Marie Boleynová byla nemravnější sestrou královny Anny a milenkou jejího manžela i francouzského krále Číst více Jak to bylo s potratem? Ani to ale nebylo všechno. Ve snaze ospravedlnit později rozhodnutí Jindřicha VIII. ve chvíli, kdy poslal svoji manželku na smrt, se rozšířila zpráva, že plod, který nedlouho předtím potratila, neměl lidské tvary. Prý to byl důsledek incestu, když sám král tvrdil, že měla Anna poměr s vlastním bratrem. Ani o takové zvláštnosti ale dobové záznamy nehovoří. Autorem je – kdo jiný – opět Sander. Někteří věřili, že je čarodějnice Královna patrně skutečně nebyla mezi poddanými jednoznačně oblíbená, protože se kromě všech již popsaných pomluv objevovala dokonce také obvinění z čarodějnictví. Pravdou je, že Anna Boleyn žila v době, kdy nebyl problém něčemu takovému uvěřit. Když nakonec i její manžel připustil, že se dopouštěla smilstva, nebylo k takovým myšlenkám daleko. Vždyť přece čarodějnice dokázaly okouzlit a svést kohokoliv, tak proč ne dokonce vlastního bratra? Možná se chtěla většina malých dívek stát princeznou nebo královnou, ale jakmile se začteme do historických kronik, jistě by mnoho z nás svoje přání hodně rychle přehodnotilo. Být královnou totiž nebyl vůbec žádný med. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Byla Anna Boleynová Jindřichovi VIII. nevěrná? Dnes už by si ji nevzal.

Čas načtení: 2024-04-16 17:26:22

Blíží se oznámení nové Mafie, tvrdí důvěryhodný leaker

Společnost Take-Two údajně začala připravovat oznámení v souvislosti s gangsterskou sérií Mafia Informaci přinesl insider s přezdívkou Kurakasis, který v nedávné minulosti správně předpověděl například nového Indianu Jonese od Bethesdy Kurakasis na základě předchozích zkušeností s podobnou situací odhaduje, že k odtajnění nových informací by mohlo dojít přibližně za čtyři týdny Skoro to vypadá, že s oznamováním nových českých her se tak trochu roztrhl pytel. Už ve čtvrtek se hráči po šesti letech čekání dočkají vytouženého oznámení novinky od Warhorse Studios, kterou by podle dostupných indicií mělo být pokračování středověkého RPG Kingdom Come: Deliverance. To však dost možná není všechno. V dohledné době bychom se totiž mohli dočkat také představení nové Mafie, která už několik let vzniká ve studiu Hangar 13. Alespoň to na sociální síti X tvrdí leaker s přezdívkou Kurakasis, který v nedávné minulosti s předstihem prozradil hry jako Indiana Jones and The Great Circle či Marvel’s 1943: Rise of Hydra. Přečtěte si celý článek Blíží se oznámení nové Mafie, tvrdí důvěryhodný leaker

Čas načtení: 2024-04-24 14:00:10

Skončí Beáta Kaňoková zase sama?

Nejkrásnější chvíle svého života právě prožívá herečka Beáta Kaňoková (35) ze Zlaté labutě, která se nedávno s partnerem Tomášem Kotasem (31) dočkala vytouženého syna. Jenže někde ... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-04-24 20:14:00

Viktoria slaví postup do finále poháru, kde číhá Sparta

Fotbalisté plzeňské Viktorie dotáhli pouť letošním MOL Cupem do vytouženého finále. Ve středu porazili Zlín doma 3:0, v boji o trofej se střetnou se Spartou. Hrát se bude 22. května od 18 hodin v Doosan Areně.

Čas načtení: 2024-04-28 18:30:00

ONLINE: Pardubice - Třinec. Kdo ovládne extraligu? Hostům chybí klíčový útočník

Velkolepé vyvrcholení play off hokejové extraligy je tady, nového šampiona a vítěze napínavé finálové série určí rozhodující sedmý zápas. Získá Třinec pátý mistrovský titul v řadě, nebo se vytouženého úspěchu dočkají Pardubice? Utkání můžete sledovat od 19 hodin prostřednictvím podrobné online reportáže.

Čas načtení: 2024-04-28 18:30:00

ONLINE: Pardubice - Třinec 0:0. Zápas o titul, Oceláři nastupují bez Nestrašila

Velkolepé vyvrcholení play off hokejové extraligy je tady, nového šampiona a vítěze napínavé finálové série určí rozhodující sedmý zápas. Získá Třinec pátý mistrovský titul v řadě, nebo se vytouženého úspěchu dočkají Pardubice? Hraje se první třetina, utkání můžete sledovat prostřednictvím podrobné online reportáže.

Čas načtení: 2024-05-06 16:00:00

Přestupové spekulace: Velmi zajímavé přesuny se rýsují mezi Premier League, Bundesligou a LaLigou

Darwin Núñez podněcuje spekulace o jeho možném odchodu. Velmi zajímavá výměna manažerů může propojit dva slavné evropské giganty. Získá Chelsea na několikátý pokus vytouženého brankáře? Nacho Fernandez opustí Real Madrid po dlouhých dvaceti dvou letech.

Čas načtení: 2024-05-17 14:30:46

Adela Vinczeová se pochlubila synem Maxíkem: Rok a půl po adopci ukázala svou krásnou rodinu

Na konci roku 2022 se slovenská moderátorka Adela Vinczeová, dříve Banášová, stala maminkou. S manželem Viktorem Vinczem se dočkali vytouženého miminka, které adoptovali. Rok a půl poté se chlapečkem poprvé pochlubili.

Čas načtení: 2024-05-23 09:13:00

Bývalí trenéři Jelínek a Lener zhodnotí průběh hokejového mistrovství světa

Ve čtvrtek ve 20:20 čeští reprezentanti odehrají klíčový zápas sezony proti USA. Obzvlášť před domácím publikem je to buď a nebo. Vstupenka do vytouženého boje o medaile, nebo předčasné a hořké ukončení slibně rozjetého šampionátu už ve čtvrtfinále. Jak se postavit náročnému soupeři ze zámoří a na co se u televizních obrazovek připravit? Hosty Zakázaného uvolnění budou bývalí hokejoví trenéři se zkušenostmi z reprezentace i z NHL. V 11:00 startuje přímý přenos se Slavomírem Lenerem a Marianem Jelínkem.