Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-08-12 14:43:37

Luboš Ptáček: Umění mezi alegorií a ideologií (ukázka z knihy)

Kniha Umění mezi alegorií a ideologií. Proměna reprezentace historie v českém historickém filmu a televizním seriálu je souborem tří studií, které analyzují proměnu reprezentace historie v českém filmu a televizi v závislosti na změně politicko-ideologického uspořádání české společnosti, a to na třech vybraných tématech. První v chronologickém průřezu sleduje proměny prezentace Sudet v českém filmu od 30. let až do současnosti, která je výrazně poznamenána ideologizací, zejména ve vztahu k německému etniku. Druhá kapitola se zaměřuje na filmy o normalizaci natočené po roce 2000. Tyto snímky většinou jejich tvůrci využívají k vyrovnání se s „minulým“ režimem, v nichž se i přes autorskou svobodu projevuje ideově jednotný antikomunistický postoj formovaný soudobým příklonem k liberálním hodnotám. Třetí část se věnuje třem nedávno vzniklým historickým seriálům (České století, Svět pod hlavou, Bohéma) jako příkladům nového přístupu k historickému narativu. Na rozdíl od „klasických“ televizních děl předlistopadové a raně polistopadové éry tyto seriály narušují zaběhlé postupy prezentace historie, používají komplexní narativ, čímž přispívají k diskusi o redefinici smyslu českých dějin.   Ukázka z knihy: /ÚVOD Z KAPITOLY „KOMPLEXNÍ NARATIV A REPREZENTACE HISTORIE V SOUČASNÉM HISTORICKÉM TELEVIZNÍM SERIÁLU“/ Historické seriály natáčené v produkci tuzemských televizí nejsou tak četné jako divácky populární detektivní série nebo seriály z lékařského prostředí. Jejich počet je však natolik dostatečný, že můžeme zobecnit diskurzivní změny v reprezentaci historie (jak je popisuje Robert Rosenstone), které nastaly zejména po změně režimu v roce 1989. Před rokem 1989 byly české a slovenské televizní historické seriály, které zobrazovaly pro režim ideologicky citlivé historické události (dějiny KSČ, druhá světová válka, převrat v únoru 1948, sovětská invaze v roce 1968) pod vysokou kontrolou odborných historicko-ideologických komisí i funkcionářů ÚV KSČ. Scénáře se často měnily na základě politických rozhodnutí. Tvůrci současných historických seriálů se učí pracovat s možnostmi, které poskytuje komplexní narativ. Délka televizních seriálů umožňuje představit zobrazované historické události v komplexnějším (ideologickém i uměleckém) pohledu. Inovativní postupy narušují konvencionalizovanou reprezentaci dějin zaběhnutou v seriálech natočených před rokem 1989, navíc svázanou povinnými ideologickými požadavky. V této kapitole analyzované historické seriály podnítily diskuze o reinterpretaci smyslu českých dějin i o vhodném způsobu jejich umělecké reprezentace.      Současné historické televizní seriály vznikají, s výjimkou minisérie Hořící keř (HBO), pouze v produkci veřejnoprávní České televize, která tak naplňuje cíle veřejné služby definované Statutem České televize. Po roce 2010 vznikly historické seriály České století, Svět pod hlavou, Bohéma, ve kterých dokázali tvůrci využít specifičnost televizního média a zároveň se snažili o změnu klasické reprezentace české historie televizním médiem.      Cílem této kapitoly bude analýza inovativních prvků převzatých z komplexního narativu a jejich vliv na (alegorickou) reprezentaci historie a způsobu ideologické argumentace. Analyzovaná trojice zaujímá k historii sebereflexivní vztah (narušuje automatismy spojení narativního příběhu a historie) a tím poukazuje na nesamozřejmost reprezentace historie prostřednictvím televize. Svět pod hlavou tak činí žánrovou hybridizací (krimi, komedie, fantasy) a stylizací obrazu, Bohéma zobrazuje dějiny českého filmu a záměrně přidává fiktivní postavy a filmy, čímž zviditelňuje proces fikcionalizace historie, které provádí každé umělecké dílo, České století v metarovině dekonstruuje smysl českých dějin. Televizní seriál a reprezentace historie Odlišný formát televizního seriálu klade otázku, zda (případně jakým způsobem?) se rozdíly ve stylu a naraci mezi filmem a televizním seriálem promítají do odlišné reprezentace historie. Při hledání odpovědi vycházím z pojetí televizního seriálu od tří teoretiků TV studies (John Ellis, Radomír Kokeš a Jason Mittell) s přihlédnutím k publikaci Jakuba Kordy České televizní krimi série a jejich žánrové souvislosti (1989–2009), který aplikuje Mittellovu teorii při analýze českých televizních krimi seriálů.      John Ellis rozlišuje mezi televizní sérií a seriálem. Seriál je typický svým kumulativním narativem, příběh se rozprostírá z jednoho dílu do druhého a spěje k rozuzlení. Charaktery postav a základní situace se v jednotlivých dílech a celém seriálu vyvíjejí. Jednotlivým dílům předchází rekapitulace dosavadního děje. Série je naopak spíše epizodická, jednotlivé epizody jsou uzavřené (vyřešení konkrétního detektivního případu), zpravidla nedochází k uzavření příběhů hlavních postav. Série je založena na opakování a variování problému, situace. Její základní otázka zní: „Co se hrdinům stane v příštím díle?“ Ke struktuře seriálu má blízko třetí typ minisérie, která je omezena počtem dílů (limitní rozsah více než dvě a méně než třináct).      Radomír Kokeš televizní seriál definuje ze strukturalistického hlediska a důraz klade na vztah celku a jednotlivých epizod: „Seriálem rozumím televizní dílo složené z většího počtu fikčních epizod (tedy více než jedné), které mají společné znaky (nezávisle na tom, jestli na sebe navazují, nebo se variují) a jejich součet tvoří celek seriálu. Přitom každá z nich zase představuje celek složený z částí. A tyto části na sebe mohou, ale nemusí navazovat v jiných epizodách. Z analýzy jednotlivé epizody nezískám představu o seriálovém celku. Analýza celku ale zase vypoví jen málo o organizaci jednotlivých epizod. Zároveň celý proces aktualizuje kognitivní aktivita diváka, který využívá jak znalosti epizod, tak jejich vzájemných vztahů a vztahu k celku.“ Teoretické úvahy o televizním médiu a možnostech jeho analýzy Kokeš dále rozvijí v knize Světy na pokračování.      Jason Mittell chápe televizní žánry jako kategorie propojující určité kulturní texty s ohledem na kontext. Výzkum televizních žánrů nespočívá podle něj pouze v analýze konvenčních prvků, které jsou viditelné a srozumitelné širokému publiku. Základem jsou především tři základní atributy: publika (divácká recepce), televizní průmysl a mediální kontext. Mittell vychází z Bordwellovy historické poetiky a kognitivní psychologie. Odlišnosti ve struktuře filmových a televizních žánrů, do jejichž široce pojatého spektra zahrnul i nenarativní žánry, vidí především v odlišném způsobu produkce a autorství v televizi a vlivu denního programování na podobu žánru.      Mittell charakterizuje současnou americkou televizní tvorbu jako narativně komplexní. Mittelovo pojetí narativní komplexity shrnuje Jakub Korda: „Komplexní narativy také často vykazují vypravěčské sebevědomí a odkazují na samotný proces narace. Činí tak ale ne v brechtovském slova smyslu, tedy zrušením iluze a vytvořením odstupu diváka od textu. Diváci jsou v tomto případě stále povzbuzováni k projevování zájmu o diegetický svět a hrdiny, komplexní narace u nich ale budí zájem o způsoby, jak televizní tvůrci budou dále prokombinovávat stále složitější zápletky a proplétající se příběhové linie. Je to tedy kombinace dvojího potěšení – ze čtení příběhu na jedné straně a na straně druhé z vědomí existence složitějšího‚mechanismu vyprávění‘ a ‚narativních speciálních efektů‘, které jsou analogií vizuálního efektu na úrovni vyprávění. Takové složité vyprávění se často nebojí dočasně mást své diváky, nutí jek častým revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z příběhu.“      Historický seriál jako kulturní text (fiktivní umělecké dílo) je neoddělitelně propojen s jiným kulturním textem (historií). Zdvojený kontext, případně záměna jednoho kulturního textu za druhý (umělecké dílo je vnímáno jako typ historického textu) umožňuje odlišné divácké reakce a nedorozumění v komunikaci o historických seriálech jako v případě seriálů Bohéma a České století. Divácké reakce vnímání příběhu jsou vzájemně propojené s vnímáním historie (divák konfrontuje vlastní znalosti historie s informacemi předkládanými v příběhu, obráceným směrem se emoce generované příběhem a postoje diváka, které vznikají na základě recepce díla, k postavám a událostem promítají do divákova hodnocení historických událostí). {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Delší stopáž seriálu umožňuje narativně odlišný začátek a jiný způsob komprehenze (porozumění příběhu), vyprávěný příběh je zaplněný komplikovanější fabulí, větším množstvím postav s prokreslenějšími charaktery, jejich vývoj je zachycen v delším čase (historickém období). Kokešem popsaný vztah narativního celku a jednotlivých epizod umožňuje větší variabilitu reprezentace historie, která nemusí být podávána jako tradiční lineární příběh navazujících epizod, ale představit dějiny jako celek, který není prostým součtem jednotlivých historických událostí (České století). Obdobně postupy komplexního narativu umožňují zaměřit prvky sebereflexivity a sebeuvědomění nejen na vyprávěný příběh, ale také na dějiny samotné (opět v rámci zdvojeného kontextu). Diváci nejsou nuceni jen k revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z vlastního příběhu, ale jejich pozornost se zaměřuje také na revizi dějin ve smyslu přehodnocení jejich kulturní a ideové interpretace od jednoznačného dogmatického významu (jak činí mainstreamová historická dramata a české televizní seriály natáčené do roku 1989) k pluralitní otevřené vícevýznamovosti (obdoba modu filmové artové narace či Rosenstoneovo pojetí postmoderního historického filmu). Některé seriály (v našem případě Bohéma) sebereflexivitu vztahují na samotný proces vizuální reprezentace historie, jejím cílem není vyprávět pouze o dějinách a jejích aktérech, ale zároveň chtějí zviditelňovat samotný způsob konstrukce historie a odhalit skryté meze způsobu reprezentace dějin, například ve vztahu k „neviditelné“ ideologizaci vyprávěných historických příběhů a jejich falešné objektivní pravdivosti.      Narativně komplexní historické seriály specifickým způsobem naplňují charakteristiku (působení na diváka, zviditelňování narace), kterou Rosenstone vztahuje k inovativním (postmoderním) historickým filmům (viz úvod).      Historický seriál předpokládá alespoň částečnou znalost zobrazované historické události. Na globální úrovni „velkých dějin“ divák neuvažuje telickým způsobem (jak historická událost dopadne), ale paratelickým (jakých způsobem bude naplněna, jak se v předem známé situaci zachovají protagonisté, jaké byly jejich skutečné vnitřní motivy). Například v Bohémě posuzuje divák odboj a kolaboraci postav v perspektivě výsledku druhé světové války a následného nástupu komunistického režimu v roce 1948. Naopak v uměleckých dílech soustředěných převážně na všední „historicky bezejmenné“ protagonisty (v našem případě Svět pod hlavou) je paratelická složka značně potlačena (komunistický režim se zhroutil v roce 1989).      Velká část diváků i kritické obce požaduje po seriálu historickou věrohodnost (což potvrzují i ohlasy analyzovaných seriálů), přitom si neuvědomují, že oni sami nevyžadují relevantní a pravdivá historická fakta, ale že jim jde o to, aby seriál odpovídal zaběhnuté emocionální a ideové představě diváka. Tento specifický požadavek potvrzuje srovnání ohlasů na seriál ze současnosti Pustina (sc. Š. Hulík, r. I. Zachariáš, A. Nellis, 2016), v němž obyvatelé stejnojmenné fiktivní vesnice (natáčeno v Horním Jiřetíně) v místním referendu hlasují o prolomení těžebních limitů pro povrchovou těžbu. Přitom rozhodnutí o těžebních limitech je agendou vlády, která k němu v roce 1991 vydala závazné usnesení (později několikrát potvrzené), jemuž nejde nadřadit místní referendum. Povýšit historickou věrohodnost na hlavní hodnotící kritérium v rámci žánru hraného historického seriálu je omyl stejného řádu jako zkoumat v krimi žánrech realističnost kriminalistických postupů.   Luboš Ptáček po roce 1989 vystudoval estetiku na Filozofické fakultě UK Praha. V první polovině 90. let pracoval jako novinář. Od roku 1996 působí na Katedře divadelních a filmových studií FF UP Olomouc. Odborný zájem zaměřuje na filmovou analýzu, naratologii a český historický film. Publikuje v řadě českých i zahraničních filmových časopisů (Cinepur, Filma doba, Studies in Eastern European Cinema) a je autorem či spoluautorem několika knih (například Morava ve filmu, 2004; Akira Kurosawa a jeho filmy. Existenciální obraz světa, 2013).   Nakladatelství Casablanca, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 240 stran.            

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-06 13:16:12

Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže…

Epidemie koronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření koronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Konspirační tvzení jsou lživá Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s koronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti koronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili. Římský diktátor nebyl žádný orientální despota ani starořecký tyran, kterých známe z historie bezpočet. Byl volen senátem v krajní nouzi na přesně stanovené období, ve kterém musel zajistit zachování pořádku a odvrátit hrozící nebezpečí. Kritická doba si totiž vyžadovala rychlá a operativní řešení, ke kterým se těžko docházelo při zdlouhavém senátním hlasování. Zpravidla se jednalo o dobu šesti měsíců a po této době musel diktátor složit svoji funkci. Římští diktátoři si nemohli dělat, co chtěli Prvním zvoleným diktátorem byl roku 501 př.n.l. bývalý konzul Titus Larcius, neboť bylo nutno uklidnit vnitřní nepokoje v Římě a odvrátit válku se sousedními etruskými kmeny. Od té doby bylo zvoleno mnoho dalších diktátorů, z nichž mnozí se o Řím významně zasloužili a nikoho ze Římanů by tehdy ani nenapadlo označit je za despoty anebo tyrany. Výslovně lze uvést například Lucia Quinctina Cincinnata, který byl zvolen diktátorem 448 př. n. l. a jehož legendární „povolání k vládě od pluhu“ se dokonce stalo i předlohou naší pověsti o Přemyslu Oráčovi. Dále lze uvést legendárního diktátora Quinta Fabia Maxima Cunctatora (Loudala), který za druhé války punské zvolil proti Hannibalovi taktiku menších půtek namísto otevřeného boje. Tato zdržovací taktika byla nakonec tak úspěšná, že byla římským senátem oceněna těmito slovy: „Jediný člověk nám svým váháním zachránil stát.“ Vyjma Lucia Cornelia Sully (138-78 př. n. l.) také nebyl žádný jiný Říman zvolen diktátorem na neurčito. Římský senát tedy nikdy nevolil diktátora v úmyslu omezit práva a svobody římských občanů, neboť Římané by jakýkoliv náznak návratu ke kralovládě nesnesli (případy zavražděných populistů Marka Manlia Capitolina, Spuria Maelia a koneckonců i Caesara jsou toho důkazem). Proto volbu diktátora vždycky odůvodňoval formulí „aby římský národ neutrpěl škodu.“ Dnes jde v podstatě o totéž. Římští diktátoři si tedy nemohli dělat, co by chtěli, jak tvrdí někteří soudci Nejvyššího správního soudu a tímto zcela nevhodným příměrem matou veřejnost. Byli to demokraticky volení státní úředníci, kteří měli vyřešit konkrétní obtížnou situaci, zejména početné války, kdy již nepřátelé mnohdy stáli před samými branami Říma (Etruskové, Galové, Hannibal aj.). Není tedy diktatura jako diktatura, protože vždy záleží na tom, proč, kdo a jak ji vykonává. Povaha úmyslu určuje povahu činu. Ostatně lze spolehlivě prokázat, že pokud se někdo v tomto státě opravdu chová jako svéhlavý a zpupný diktátor, jsou to zejména někteří soudci, kteří si v soudních síních dělají co chtějí. Výčet projevů soudcovské diktatury by byl velice obsáhlý – počínaje manipulací s důkazy a nerespektováním zásady materiální pravdy, až po vytváření mimoprávních a tudíž i nezákonných judikátů. Nadarmo se neříká „zloděj křičí – chyťte zloděje!“ Vláda a ministr zdravotnictví neměli nepoctivé úmysly Vláda i ministr zdravotnictví sice učinili celou řadu chybných rozhodnutí, avšak nikdo nemůže prokázat nepoctivost jejich úmyslů anebo dokonce totalitní diktátorské sklony. Základní a seznatelnou motivací (úmyslem) členů vlády bylo ochránit obyvatelstvo, omezit možnost nákazy a zabránit panice. Kdyby totiž v tomto domněle „diktátorském“ úmyslu byla vláda stoprocentně úspěšná, bez ohledu na dočasné omezení občanských svobod by získala uznání občanů, celosvětovou chválu a nepochybně (což nelze zamlčet) by i před nastávajícími volbami měla v ruce „těžké karty“, které by jí oponenti mohli pouze závidět. Myslí si snad někdo, že by vládní politici úmyslně podkopávali svoji budoucí politickou pozici tím, že by úmyslně omezovali základní lidská práva a občanské svobody s vědomím, že v boji s coronavirem to bude stejně zbytečné? Vždyť všechny celosvětově nařízené lockdowny byly ve své podstatě „diktátorské“. Mnohé vládní činy se opravdu nepovedly, ale nepovedly by se ani nikomu z opozičních politiků (natož zasvěcených radilů), protože veškerá jejich tvrzení typu „co oni by všechno dokázali, kdyby mohli“ a „co by bylo kdyby bylo“ mají nulovou průkazní váhu. Ostatně pro vládní oponenty byla všechna vládní opatření špatná, ať již již šlo o přísná omezení pohybu anebo jeho uvolnění – vždycky totiž tvrdili, že se měl učinit pravý opak, i když tím popřeli i svá předchozí tvrzení. Faktem je, že soudy mnohá vládní opatření zrušily, aniž však jasně řekly, jak mělo být správně postupováno. Kdyby totiž již v odůvodnění prvního zrušovacího rozhodnutí byl jasně stanoven správný postup, mohla se vláda i ministerstvo zdravotnictví svých chyb vyvarovat. Nestalo se tak a právě proto se ony chyby znovu opakovaly – a soudci přitom klidně seděli v závětří a v klidu svých kanceláří bádali nad žalobami, obsahujícími četná nepoctivá osočení vlády z diktátorských praktik a z potlačování práv a svobod občanů. Nehledě na to, s jakým zpožděním v této extrémně vypjaté situaci rozhodovali a jaký neklid tím ve společnosti zaseli, ani jediný soudce nepovstal a jasně neřekl: „Takto to udělejte a bude to v pořádku!“ Takové vědomosti a odvahu totiž ani jediný soudce v tomto státě nemá, protože náš právní řád je nepřehledný a křivolaký a jak je známo, „když se sejdou tři právníci, mají pět právních názorů.“ Jak lze tedy poctivě říci: „Takto je to špatně!“ a přitom neříci: „Pouze takto je to dobře!“? Koronavirus se nechová podle zákona „Po bitvě je každý generál.“ Existují tisíce mudrlantů (včetně některých ambiciózních advokátů anebo soudců), kterým je okamžitě vše jasné a pouze oni přesně vědí, jak se mělo správně postupovat, aby se epidemie covidu zarazila. Je to lež, protože nevědí o nic více než epidemiologové, virologové a mnozí další zdravotničtí odborníci. Svými osobními útoky, podáními, stížnostmi, žalobami ani rozsudky totiž vůbec nic neřeší a pouze zvýrazňují svoji domnělou důležitost, neboť striktním dodržením zákonů epidemii nezastaví a pouze zvýší občanskou nejistotu a nespokojenost. Koronavirus se přece nechová podle zákona, nelze mu nic nařídit a nelze jej ani odsoudit! Na vzedmuté vlně emocí se však všem populistům, demagogům a právním pozitivistům tak dobře plave! Ani jeden z nich se přitom neodváží říci, že podle jejich mínění dodržení zákona je důležitější než lidské životy. Takovou odvahu a argumentační schopnost totiž také nemají, neboť i když se považují za géniální, nechtějí vypadat jako úplní hlupáci. Zmatení, nerozumní a nevědomí lidé chtějí na vládě zázraky. Zázraky se však nedějí a proto se dosud ani jedinému knězi, advokátovi ani soudci nepodařilo (a ani nepodaří) vymýtit koronavirus modlitbami, žalobami ani rozsudky. Rozumně uvažující občané by však měli oprávněně požadovat, aby v této tíživé situaci všechny státní orgány (včetně soudů) „táhly za jeden provaz“. Není tomu tak, protože advokáti si vymýšlejí argumenty, kterými by se zviditelnili, a soudci se zase odvolávají na svoji nezávislost a neučiní ani o píď více, než jim výslovně ukládá zákon. Ještě ani jednoho z nejvyšších představitelů justice totiž nenapadlo, aby inicioval vznik mezirezortního poradního orgánu, který by za jejich účasti i účasti politiků a odborníků zvolil jediný vhodný a časově omezený postup a poté by okamžitě inicioval jeho uzákonění, včetně sankce za jeho porušení. Jsou lidé, kteří mají snahu problémy řešit i za cenu nesmírných potíží a stresů, a lidé, kteří mají snahu jejich řešení mařit a ještě z toho mají zvrácené potěšení. Je na pováženou, když v naší „demokracii“ výrazně přibývají právě ti druzí – posměváčci, rejpalové, manipulátoři, lháři, provokatéři, závistivci, populisté, demagogové, programoví kritici, samolibí ješitové až po naprosté hlupáky. Tím by se už měli spíše zabývat psychologové a psychiatři, protože značná část naší dospělé populace je vážně psychicky narušena a tento stav se stále zhoršuje. Když si totiž přečteme díla starověkých autorů a porovnáme jejich slova s naší každodenní realitou, musíme s politováním konstatovat, že celá naše společnost stojí v intelektuálním i mravním bahně – někdo jen po kotníky, někdo po kolena, někdo až po ramena a někomu už z bahna koukají jenom vlasy. Historie je učitelkou života Nikdo totiž nezvedne lampu, aby bloudícím posvítil na cestu, a nikdo jim ani nedá poctivou radu. Nemáme žádného „světlonoše“, za všechno se platí a pokud i zvednutí lampy nebude dobře zaplaceno, nikdo z „povolaných“ neudělá nic nad rámec svých zákonných povinností. Je to hanba, že jsme se za uplynulých 31 let propadli až tak hluboko. „Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, toť jak by mu světlo o své světlo zapálil: nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.“ (Quintus Ennius – 239-169 př. n. l.) „Obecně platné zásady: nikomu nebránit v přístupu k prameni, dovolit každému, aby si od našeho ohně zapálil, radí-li se kdo s námi, dát mu poctivou radu – to vše jsou věci prospěšné lidem, kterým se jich dostává, a přitom nejsou obtížné tomu, kdo je poskytuje.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př. n. l.; O povinnostech;) „Protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, tomuť jest to hříchem.“ (Epištola sv. Jakuba, kap. 4/17) Až tedy znovu uslyšíme radikálně kritická a samolibá slova o tom, jak se správně mělo v boji s koronavirem postupovat a kdyby se to již před rokem udělalo, byl by s ním definitivní konec, vězte, že to jsou pouhé žvásty. Historie zná takový bludařů bezpočet. Pokud se totiž do historie představ, fantasmagorií a bludů začtete, s účasem zjistíte, jak si jsou všichni ti bludaři napříč věky podobní. Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est).   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-10 09:42:23

Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty (ukázka z knihy)

Na první pohled se může zdát, že nic není hodnocení uměleckých děl vzdálenějšího než logika. Nehodnotíme snad umělecká díla podle toho, jak na nás působí, jaké v nás vyvolávají emoce? Nezůstává v takovém případě veškerá logika stranou? Kniha Tomáše Kulky Umění a jeho hodnoty s podtitulem „Logika umělecké kritiky“ ukazuje, že takováto pojetí jsou značně zjednodušená. Autor zde navazuje na jeden z hlubokých problémů moderní filozofie, jehož rozpoznání nalezneme již v díle Davida Huma či Immanuela Kanta. Na jedné straně říkáme, že každému se líbí něco jiného a nemá smysl diskutovat o tom, kdo má pravdu, na straně druhé jsme schopni se navzájem přesvědčovat, že to či ono umělecké dílo je lepší než jiné. Má tedy toto naše konání přece jen nějakou „logiku“, nebo nemá? Jsou estetické soudy vůbec možné? Jinými slovy, jedná se o soudy, které se řídí nějakými pravidly? Tomáš Kulka přichází s původním řešením těchto tradičních problémů, čímž zároveň na obecnější rovině završuje svá předchozí zkoumání věnovaná vztahu umění a kýče a problematice uměleckého falza. Na pozadí jedné z hlavních současných diskusí v rámci angloamerické estetiky předkládá nejen odpovědi na výše uvedené otázky, nýbrž i přesvědčivá vysvětlení některých kontroverzí týkajících se hodnoty moderního i postmoderního umění či vztahu mezi uměním a vědou.   Ukázka z knihy: 2. V ČEM SPOČÍVÁ UMĚLECKÁ HODNOTA V čem tedy umělecká hodnota spočívá? Na základě předchozích úvah navrhuji následující neformální definici: Umělecká hodnota reflektuje 1) význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění, a 2) potenciál této inovace pro její další esteticko-umělecké využití či rozvinutí. Tuto definici nejprve objasním a pak vysvětlím, co z ní vyplývá. Čtenáře nejspíš napadne otázka, proč takto složitá formulace. Proč uměleckou hodnotu jednoduše neztotožnit s originalitou? Odpověď zní, že originalita sama o sobě nestačí. Kdybych vzal plátno a pocákal jej namátkou vybranými barvami, vzniklé skvrny pak všelijak rozmazal a na takto pomalovaný povrch přilepil okurku, vzniklo by zcela jedinečné dílo, jaké přede mnou ještě nikdo nevytvořil. Přesto by tento originální výtvor žádnou uměleckou hodnotu neměl.228 Výsledný obraz by sice určitou inovaci exemplifikoval (znojemská okurka na plátně – to tu ještě nebylo!), tato inovace by však pro dnešní svět umění neměla žádný význam. Mohla by sice mít nezanedbatelný význam osobní: obraz by mohl představovat důležitý mezník v mém životě; mohl by být začátkem mé nové dráhy coby umělce. To však evidentně nestačí. K tomu, aby měl obraz signifikantní míru umělecké hodnoty, by musel být jako důležitá inovace chápán světem umění. Významné inovace by měly nějakým způsobem předkládat, či alespoň naznačovat řešení aktuálních vizuálních a uměleckých problémů, ukazovat nové možnosti, které z estetického hlediska stojí za prozkoumání. Tím se dostáváme k druhé části definice a k otázce, co to znamená, že daná inovace má potenciál pro další esteticko-umělecké využití. Proč nestačí říci, že má potenciál pro další estetické využití? Pravda je, že u převážné většiny uměleckých děl bychom si s touto formulací vystačili, neboť ve většině případů se skutečně jedná pouze o rozvinutí estetického potenciálu inovace. Jako příklad nám opět poslouží Picassovy Avignonské slečny, jejichž vysoká umělecká hodnota spočívá v tom, že jsou prvním kubistickým dílem. Přes své estetické nedostatky vykazují již Picassovy Slečny téměř všechny základní prvky a principy tohoto uměleckého stylu, které následně prokázaly svůj potenciál pro další estetické využití tím, že byly esteticky dále rozvedeny, propracovány a přivedeny k dokonalosti v dílech Georgese Braqua, Juana Grise, Fernanda Légera, Roberta Delaunyho, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Lyonela Feiningera, Marcela Duchampa, ale především v dalších obrazech Picassa samého. Tento obraz předznamenal vznik nových (kubistických) estetických norem a spolu s nimi i nové kubistické estetiky a specificky kubistické krásy.229 Význam Avignonských slečen však přesahuje vytvoření stylistických a estetických norem kubistické malby. Estetická přesvědčivost následných kubistických děl vedla k dalším zajímavým a důležitým experimentům, jež se také ukázaly být neobyčejně plodné. Kubismus jednak pronikl do dalších uměleckých odvětví (sochařství, architektura, design), ale také zásadním způsobem ovlivnil vznik dalších modernistických uměleckých směrů (expresionismus, fauvismus, futurismus), které se již neřídily estetickými normami kubismu, ale vytvořily si normy vlastní. Výraz „potenciál pro další esteticko-umělecké využití“ jsem použil proto, abych tím naznačil, že význam některých zvláště důležitých inovací se někdy nevyčerpá vznikem estetických norem jednoho konkrétního uměleckého směru či stylu. Nyní k otázce, co z navržené definice vyplývá. Z její první části můžeme vyvodit, že uměleckou hodnotu nelze posoudit jen na základě vizuálního zkoumání díla samého, protože ani to nejdůkladnější ohledání díla neodhalí, zda přináší něco nového. Exemplifikovaná inovace totiž není imanentní vlastností posuzovaného díla, ale vztahem mezi posuzovaným dílem a relevantní třídou předcházejících prací. Jinými slovy, abych zjistil, jestli posuzované dílo představuje významnou inovaci, musím je porovnat s dalšími díly. K celkovému posouzení díla tudíž nestačí vytříbený vkus, vnímavé oko a informace potřebné k zařazení díla do správné kategorie. Kritik musí dobře znát tu relevantní část historie umění, která posuzovanému dílu předcházela. Z druhé části definice dále vyplývá, že posouzení umělecké hodnoty předpokládá časový odstup. Kritik proto musí dále vědět, jakou roli hrálo posuzované dílo v následném vývoji umění. Proto od něj očekáváme, že bude mít též patřičné kunsthistorické vzdělání. Abychom mohli ocenit význam dané inovace, musíme totiž vědět, jak byl její potenciál dále využit a k čemu toto využití ve světě umění vedlo.230 Na otázku, jak velký časový odstup bychom při posuzování umělecké hodnoty měli mít, tedy nejspíš nemáme lepší odpověď než: čím větší, tím lepší.231 Znamená to tedy, že o umělecké hodnotě díla, které jeho autor vytvořil dnes, nelze nic smysluplného říci, že dílo, od něhož nemáme patřičný časový odstup, nejsme schopni po umělecké stránce vůbec posoudit? Není tomu tak zcela. Nízkou uměleckou hodnotu vyplývající z nedostatku originality lze identifikovat ihned. Kritik, který odhalí umělcovu nepůvodnost, jeho epigonství nebo plagiátorství, je oprávněn na tyto rysy poukázat, a zdůvodnit tak svůj negativní soud. Plagiát zůstane plagiátem, ať se posléze v historii umění stane cokoli. Problém se týká kladného posouzení umělecké hodnoty. Jde totiž o hodnocení či spíše odhad esteticko-uměleckého potenciálu inovace, který ještě neměl možnost se rozvinout, potenciálu, který ještě neměl šanci se uplatnit, ať již v následné tvorbě autora samého anebo v dílech jiných umělců. Přesto i zde se citlivému kritikovi nebo sběrateli umění někdy poštěstí vidět, či spíše vytušit, nové možnosti otevírající cesty k dalšímu estetickému využití. Přínos díla pro svět umění mohou intuitivně vycítit ještě předtím, než se jeho vliv skutečně projeví na umělecké scéně. Objevování nových talentů a podporování nadějných umělců bývají často založena právě na takovémto intuitivním odhadu uměleckého potenciálu inovací exemplifikovaných dílem. I v těchto případech půjde však spíše o to, čemu Angličané říkají educated guess (poučený odhad) než o stanovení faktu nebo o fundovaně zdůvodněnou predikci. „Konečný“ verdikt patří historii. Slovo „konečný“ jsem dal do uvozovek, protože míra umělecké hodnoty nemůže být z principu nikdy jednou a provždy určena s konečnou platností. Vždy je možné, že na některé inovace, jež dosud zůstaly bez povšimnutí, někdo v budoucnu tvůrčím způsobem naváže, právě tak jako se může stát, že inovace, která se zprvu uchytí a je nějakou dobu rozvíjena, upadne později v zapomnění, protože se vývoj ve světě umění vydá jiným směrem. Uměleckou hodnotu je proto třeba považovat za veličinu otevřenou a stanovení její míry za revidovatelné. Umělecká hodnota tedy není statická, ale dynamická, neboť její míra se může měnit v závislosti na vývoji ve světě umění. Spolu s tím – a toto je důležité – je posuzování míry této hodnoty v každém daném časovém období záležitostí objektivní nebo intersubjektivně ověřitelnou, a to jednak v tom smyslu, že zde vkus či estetické preference většinou nehrají roli, ale i v tom, že se odborníci (opírající se o kunsthistorické poznatky) poměrně snadno shodnou na tom, která fakta jsou pro posouzení umělecké hodnoty relevantní. Zůstaneme-li u Avignonských slečen, nejspíš bychom se shodli na tom, že relevantní je sledovat vývoj kubismu a směrů, jež kubismus ovlivnil, a ne například vývoj umění inspirovaného impresionismem. Jde v podstatě o sledování vlivů, takže zdůvodnění soudu týkajícího se umělecké hodnoty posuzovaného díla bude v podstatě spočívat v popisu určitého příběhu, v kterém hraje dané dílo hlavní roli. Charakter takového příběhu a jeho verifikovatelnost či ověřitelnost se přitom zásadním způsobem neliší od jiných historických příběhů. V souvislosti s takovýmito příběhy si také budou historici umění klást obdobné otázky, jaké si kladou historici v jiných oblastech jejich zájmů. Historik umění zabývající se sledováním vlivů se například bude ptát, do jaké míry byl při koncipování kubistických principů Picasso ovlivněn Cézannem a nakolik byli Braque a ostatní kubisté ovlivněni Picassem. Obdobně si badatel církevních dějin nebo historik náboženských hnutí bude klást otázku, do jaké míry byl Jan Hus ovlivněn učením oxfordského teologa Johna Wycliffa a jak později Husovo učení ovlivnilo Martina Luthera. Příběhy relevantní pro posouzení umělecké hodnoty tak budou mít stejnou či souměřitelnou míru objektivity jako jiné historické příběhy či jiná historická „fakta“. O tom, nakolik jsou historická fakta objektivní, se sice mezi historiky i filosofy dějin mohou vést debaty, nicméně již samotná skutečnost, že konstatování, kdo koho jak a čím ovlivnil, jsou, na rozdíl od estetických soudů, nazývána fakty, o něčem vypovídá. Tato fakta jsou totiž, stejně tak jako každá jiná historická fakta, intersubjektivně ověřitelná.232 Můžeme tedy říci, že zdůvodnění soudů týkajících se umělecké hodnoty nepředstavuje žádný zvláštní problém, což je z hlediska debaty o otázkách subjektivity či objektivity hodnocení uměleckých děl velmi důležité. I kdyby totiž nebyly estetické soudy ničím jiným než vyjádřením osobních preferencí (což je názor, který jsem se v předchozí části této knihy snažil zpochybnit), o posuzování celkové hodnoty uměleckých děl by to stejně neplatilo.233 Jinými slovy, i kdyby byl aspekt či komponent estetického posouzení díla nakrásně subjektivní, celkové posouzení jeho hodnoty coby uměleckého díla takové není, neboť posouzení aspektu uměleckého, který bývá navíc často mnohem důležitější než aspekt estetický, je záležitostí objektivní. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zde bych se krátce vrátil k osmé kapitole předchozí části, kde jsem si položil otázku, nakolik jsou základní principy, na nichž je postavena moje teorie estetického hodnocení, reflektovány v kritické praxi. Konkrétně šlo o myšlenku, že při posuzování estetické hodnoty uměleckých děl neporovnáváme jejich estetické vlastnosti s estetickými vlastnostmi jiných děl (protože jsou nesouměřitelné), ale s estetickými vlastnostmi jejich vlastních nerealizovaných možností, tedy s jejich verzemi. V rozhovorech s kritiky vyšlo najevo, že myšlenka porovnávání díla s tím, jaké by mohlo být, jim není cizí, všichni však rozhodně odmítli myšlenku, že by posuzované dílo nesrovnávali s jinými díly. Právě naopak: trochu popuzeně říkali, že srovnávání posuzovaného díla s jinými díly je podstatou jejich práce, že si bez toho uměleckou kritiku nedovedou vůbec představit. Poznámku v závěru osmé kapitoly, kde jsem uvedl, že konflikt mé teorie s tím, co říkají kritici, je pouze zdánlivý či dočasný, si můžeme nyní vysvětlit s poukazem na to, že v předchozí části nebyla moje teorie hodnocení uměleckých děl úplná, protože do ní ještě nebyla zabudována teze o umělecké hodnotě, která je neméně důležitá než hodnota estetická. Konflikt je nyní odstraněn, neboť z definice umělecké hodnoty vyplývá, že kritik musí posuzované dílo vidět v kontextu historie příslušného uměleckého druhu či žánru, a musí jej tedy porovnávat s řadou dalších děl. Přijmeme-li tezi, že hodnota uměleckých děl netkví pouze v jejich hodnotě estetické, ale že mají navíc i hodnotu uměleckou, vyvstane otázka, proč pouze tyto dvě hodnoty. Jsou umělecká a estetická hodnota, tak jak zde byly pojaty, jedinými hodnotami, kterými se mohou umělecká díla pyšnit? Krátké zamyšlení nás přivede k závěru, že umělecká díla mohou mít, a velmi často též mají, i další hodnoty. Výtvarné umění sloužilo od Byzance přes gotiku, renesanci i baroko církvi, která byla jeho hlavním patronem a jejíž zakázky se soustřeďovaly především na vizuální zpracování biblických příběhů, zvláště těch novozákonních. Vzhledem k tomu, že umění sloužilo šíření křesťanské víry, lze hovořit o hodnotě náboženské, případně křesťanské. Můžeme zde ovšem také najít hodnotu didaktickou, neboť obrazy, oltáře a fresky „popisující“ Ježíšův život, křížovou cestu a kalvárii sloužily od raného středověku negramotnému lidu jako názorné ilustrace pro zapamatování evangelijních příběhů. V souvislosti s architektonickým a výtvarným pojetím barokních kostelů, jehož cílem bylo obracet duši věřících od života pozemského k Bohu a věčnému životu posmrtnému, k transcendentálnu či metafyzické podstatě bytí, lze také mluvit o hodnotě duchovní či spirituální. Pokud nás bude zajímat, jak si umělci a díky nim i další lidé v různých dobách a v různých zemích představovali biblický Jeruzalém, pak lze v jeho zobrazeních nalézt i hodnotu informativní či kognitivní. Vezmeme-li pak samotnou Bibli jako dílo literární, nelze si nevšimnout jejích hodnot morálních. Je třeba také zmínit její hodnotu historickou, neboť obrazy z jiných období mohou být zdrojem zajímavých historických poznatků, jako například jak se lidé z různých společenských vrstev v různých dobách a v různých zemích oblékali, co jedli a pili, jak vypadaly přístroje a zbraně, které používali, jak stolovali, jak pekli chleba atp. Umělecká díla mohou mít také hodnotu společenskou: mohou například vybízet ke zrovnoprávnění žen, k rasové či náboženské toleranci, mohou „bojovat“ za práva menšin, zviditelňovat hrůzy válek, vybízet ke spravedlivějšímu uspořádání společnosti nebo propagovat různé ideologie či politické režimy. A umělecká díla mají také hodnotu peněžní, nazývanou též finanční, ekonomickou či tržní. Kolik takových hodnot mohou umělecká díla mít? Dají se vyjmenovat? Souhlasím zde s Malcolmem Buddem, který píše, že „[umělecké dílo] může mít tolik hodnot, kolik je hledisek, z kterých může být hodnoceno“.234 Mají však při hodnocení uměleckých děl coby umění tyto další hodnoty stejný charakter a stejnou váhu jako hodnota estetická a hodnota umělecká? Mám za to, že tyto další hodnoty, které bych nazval vedlejšími, kontingentními či příležitostnými, nejsou s uměním bytostně spjaté, a to v tom smyslu, že je umělecká díla sice mít mohou, ale také je mít nemusí. Zatímco estetická a umělecká hodnota jsou nutnými podmínkami uměleckosti, o kontingentních hodnotách to evidentně neplatí. Kromě toho, že se tyto příležitostné hodnoty na rozdíl od hodnoty estetické a hodnoty umělecké vyskytují pouze u některých děl, ale u jiných ne, je možné argumentovat (a mnozí filosofové umění tak činí) i tím, že nepatří k těm hodnotám, jež je nutno brát v úvahu, když dílo posuzujeme coby umění. Nejsou to ty hodnoty, kvůli kterým si uměleckých děl ceníme coby umění. Je zde ještě jeden zásadní rozdíl. Jak o hodnotě umělecké, tak i o hodnotě estetické lze říci, že zvýšením každé z nich se zvýší i celková hodnota díla coby umění. Jinými slovy, zvýšení míry estetické nebo umělecké hodnoty (případně obou) bude vždy ku prospěchu věci. To však neplatí o příležitostných hodnotách. Zvýšený důraz na ideologickou či propagační hodnotu díla může jít jak na úkor hodnoty estetické, tak i na úkor hodnoty umělecké. Ve Stalinově Sovětském svazu a taktéž v Hitlerově třetí říši anebo v Československu po únoru roku 1948 došlo v důsledku politizace umělecké sféry k nebývalému úpadku umění. Právě tak může vysoká míra hodnoty didaktické, morální, informativní, terapeutické, zábavní atp. uměleckým dílům spíše uškodit než prospět a snaha o maximalizaci emoční hodnoty může vést od seriózního umění ke kýči.   228 Alfred Lessing rozlišuje stupňovitě mezi pěti významy pojmu „originalita“. Pouze ten pátý se blíží tomu, co označuji za „význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění“. Umělecká hodnota se však i od tohoto pojetí originality zásadním způsobem liší, hlavně tím, co je řečeno v druhém bodu navržené definice. Lessing, A.: What is Wrong with Forgery, The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 23 (1964), s. 435–450. 229 Mám za to, že pojem „krása“ není v souvislosti s kubistickými díly nevhodný. Přijde mi například zcela přirozené říci, že Braqueův obraz Zátiší s hrozny a klarinetem je krásný, i když se pochopitelně jedná o jiný (kubistický) druh krásy, než je (expresionisticky) krásný Jawlenského portrét Alexandra Sacharova nebo (renesančně) krásný obraz benátské scenerie Gentilla Belliniho. 230 Dílo může být velmi originální ve smyslu radikálního odklonu od uznávané tradice a stávajících estetických norem, a přesto zůstat bezvýznamné. Některé inovace prostě nikam nevedou. 231 Srov. Savile, A.: The Test of Time. London: Blackwell, 1983. 232 Jedním takovým intersubjektivně ověřitelným faktem je například to, že Avignonské slečny jsou (pomineme-li přípravné skici) prvním kubistickým obrazem. Právě tak lze standardním způsobem ověřit, že kubismus byl ve své prvotní fázi vývoje záležitostí dvou umělců, Picassa a Braqua, a že ostatní kubisté se k principům tohoto stylu přihlásili až později. U odvážnějších tvrzení, jako například že „kubismus byl snad nejdůležitější a rozhodně nejkomplexnější a nejradikálnější uměleckou revolucí od dob renesance“ (Golding, J.: Cubism, s. 15), může být ověřování složitější, ničím se však zásadně nebude lišit od ověřování obdobně zobecňujících tvrzení z jiných oblastí historie. 233 To pochopitelně neznamená, že v určování či v odhadech umělecké hodnoty nelze chybovat nebo že příslušnou historii vlivů nelze zkreslovat. Takové problémy však provázejí všechny vědní obory. 234 Budd, M.: Artistic Value, citováno z Lamarque, P. – Haugom Olsen, S. (eds.): Aesthetics and the Philosophy of Art, s. 262.   Tomáš Kulka (*1948) začal studovat filosofii a politickou ekonomii na FF UK v Praze roku 1967. Po sovětské invazi odešel do Anglie, kde studoval filosofii (u sira Karla Poppera) a ekonomii na London School of Economics (B.A. 1971). V roce 1972 se přestěhoval do Izraele, kde pokračoval ve studiích filosofie na Hebrejské universitě v Jeruzalémě (M.A.  1976, Ph.D. 1986) a pracoval jako zpravodaj Svobodné Evropy pro Blízký východ (1973–1991). Na Jeruzalémské universitě přednášel logiku, dějiny moderní filosofie, filosofii vědy a estetiku. V roce 1988 přešel na universitu v Tel Avivu, kde na katedře filosofie založil odbor filosofie umění. V letech 1992–1995 přednášel také (jako hostující profesor) na Středoevropské universitě v Praze. Od roku 1996 působí na katedře estetiky FF UK. Kniha Umění a kýč (Torst, 1994, 2000, 2014) vyšla rovněž anglicky, finsky, hebrejsky, polsky a (ve zkrácené verzi) španělsky. Do polštiny byla přeložena i jeho další kniha Umění a falzum (Academia 2004).   Nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 264 stran.

Čas načtení: 2021-03-12 17:06:10

Ayaan Hirsi Ali: Špatné svědomí Evropy aneb O hře na neporozuměnou

Milí čtenáři, Ayaan Hirsi Ali, význačnou kritičku islámu, asi nemusím zdejšímu obecenstvu příliš podrobně představovat. Jak jsem se dočetl, byla svého času označena za 46. nejvlivnějšího intelektuála na světě, což je jistě velmi dobré umístění. Před pár týdny vyšla v britském online časopise Unherd.com její esej „Špatné svědomí Evropy“, kterou jsem pro vás se svolením autorky a časopisu přeložil. Pojďme tedy na to. Špatné svědomí Evropy Já a můj devítiletý syn se občas bavíme něčím, čemu říkáme „hra na neporozuměnou“. Thomas: „Mami, já bych chtěl ještě hrát Mezi námi.“ Já: „No jistě, miláčku, mezi námi jsi přece vítán vždycky, na to se přece nemusíš ptát.“ Načež se Thomas zasměje, zvedne oči v sloup a trpělivě mi znovu vysvětluje, že Mezi námi je přece jméno počítačové hry. Jinými slovy, chce zase sedět u počítače. A já předstírám, že mu nerozumím. Hrát si, říkám, no to je dobrý nápad. A kterou hru by sis chtěl zahrát? A tak to jde dál a dál, tak dlouho, dokud se mu schválně „snažím nerozumět“. Samozřejmě mi jde o něco jiného: po celou tu dobu, po kterou se takhle přetahujeme, nesedí u počítače. Také ho těší, že se mu máma věnuje. Někdy mi to připadá jako užitečná taktika, jindy jako neškodná zábava. Když dnes poslouchám debaty o prolínání islámu a západu, nemohu si na naši hru nevzpomenout. Jediný problém je v tom, že tyto konverzace nebývají užitečné a není na nich vůbec nic zábavného. A dost často nadělají více škody než užitku. Nejlepší ilustrací této „Hry na neporozuměnou“ je imigrace z islámských zemí a otázka toho, jak by evropské společnosti měly tyto muslimské imigranty integrovat. První úmyslné neporozumění spočívá v předstírání, že nekvalifikovaní imigranti s minimálním vzděláním jsou pro vyspělé ekonomiky naprostou nezbytností. Progresivní „woke“ levice a její pomocníci rádi říkají, že vzhledem k poklesu evropské populace a porodnosti přece nemůže proti imigraci mladých a aktivních lidí nikdo nic namítat. Ti strašliví xenofobové, kteří se umanutě soustřeďují na náklady a výnosy – jinými slovy na to, kolik peněz imigranti společnost stojí a kolik do ní naopak přispívají – to prostě nechápou. Když upozorníte na rozsáhlou závislost imigrantů a dokonce i jejich dětí o generaci později na sociální podpoře, nebo když se dokonce odvážíte zmínit o vzniku četných sociálně vyloučených etnických a náboženských enkláv, dočkáte se optimistických líčení vyzdvihujících myšlenku, že ne všechna pozitiva se nedají přepočítat na peníze: přišla s nimi přece i nová, kulturně odlišná kuchyně, oděvy, pohledy a zvuky, takže si nyní původní obyvatelé mohou užívat exotických kultur podle chuti. Tomuto úmyslnému neporozumění je příbuzný i argument soucitu. Odmítněme tedy ekonomické imigranty, říkají někteří, a pusťme k nám jen ty, kteří mají nárok na azyl. Tím pádem je to je jen dočasné opatření do doby, než se jejich země vrátí k normálu. Ale z tohoto přístupu vznikají přehršle otázek. Jaký proboha vymyslíme proces, který dokáže odlišit lidi hledající ekonomické příležitosti od skutečných obětí násilí? Kdy se jejich země vrátí k normálu? Co budou azylanti dělat mezitím? A kdo to všechno zaplatí? Ti, kdo rádi hrají „Hru na neporozuměnou“, dokážou velmi efektivně odvádět pozornost. Potřebujete empatii, říkají. Představte si, že byste to byli vy nebo vaše rodina, kdo musí snášet hrůzy války. Není to tak dávno, co Evropa takovými hrůzami prošla. Poslali byste zpátky Židy, kteří prchají před začínajícím holokaustem? Tak jako tak, říkají nám, je to vlastně naše vina, že se tyto cizí společnosti rozpadají. Je to tím, že jsme je kolonizovali. Dokonce jsme v dobách před dekolonizací vydělávali na otrokářství. Tady je závěr „Hry na neporozuměnou“ jasný: morální pokání a náprava historických křivd jsou důležitější, než se pokoušet se racionálně analyzovat to, co před námi leží. Třetí podoba „Hry na neporozuměnou“ spočívá v tom, že se imigranti berou, jako by všichni byli stejní. To je částečně reakce na práci lidí jako je nizozemský sociolog Ruud Koopmans, který zkoumal otázku, proč je pro imigranty z muslimských společností o tolik těžší se integrovat v západních zemích než pro jiné. Proč se například libanonští křesťané v Austrálii asimilují daleko snáze než libanonští muslimové, když jejich stěhování proběhlo za prakticky těch samých podmínek? Anebo proč mají Bangladéšané a Pákistánci problém se integrovat ve Spojeném království, když Hindům a Sikhům se to daří a mnohdy se mají lépe než původní obyvatelstvo? Koopmans nasbíral průkazná data, která tyto trendy vysvětlují. Ale koho zajímají takové otázky, nebo dokonce tak nudná věc jako data? Cílem hry je neporozumět, smíchat nesouvisející, znejasnit situaci. Takže, pane Koopmansi, říkají jeho protivníci, pojďme si promluvit o tom, co jste tím vlastně myslel. Možná děláte empirickou práci, ale záleží na skutečné motivaci: ačkoliv tvrdíte, že jste sociální demokrat, jste ve skutečnosti rasista. A je vymalováno. Nemůžete se skrývat za argumenty o dělnické třídě, když ve skutečnosti svojí antisociální vědou pošpiňujete ty pravé proletáře světa. Konečně, ve své nejzákeřnější podobě, trvá „Hra na neporozuměnou“ prostě na tom, že všichni chceme to samé. Všichni chceme být svobodní a sobě rovní; všichni se chceme řídit zákony; všichni sdílíme ty samé základní hodnoty a všichni chceme respektovat důstojnost ostatních. Pro ty z nás, kdo věří, všichni se modlíme k tomu samému Bohu. Sekulární lidé se zase řídí tím samým rozumem. Až na pár nezapadajících jedinců – které má každá společnost – jsme všichni jen lidské bytosti. Na tento druh argumentace vždycky odpovídám stejně: ne každý sdílí ten samý koncept Boha. Jak jinak můžete vysvětlit existenci nenávistných kázání islamistů? Nebo to, jak pronásledují ženy, homosexuály, Židy a další? Co byste řekli obětem pákistánských muslimských prostitučních gangů nebo muslimským dívkám, které byly přinuceny k sňatku? Jestli se všichni modlíme ke „stejnému“ Bohu, co znamenají ty útoky nožem, usekávání hlav, vjíždění do davů nákladními davy, provázené pokřikem „Alláhu akbar“? Co Islámský stát a al-Kajdá? Radikální ideologie existují a nutně se s nimi musíme poprat. Zadržte, řeknou hráči „Hry na neporozuměnou“. To jsme si už přece ujasnili. Nezapadající jedinci jsou v každé společnosti, včetně té naší. Sexuální násilí proti ženám je celosvětový problém. A podíváte-li se na poslední zprávu britského ministerstva vnitra, tak její závěr zní, že celá ta krvavá záležitost kolem otrokářských prostitučních gangů nemá nic společného s Pákistánci a už vůbec ne s islámem. Kdo hraje tuhle „Hru na neporozuměnou“? Třída studentů při semináři z veřejné správy? Ne, jsou to naši volení političtí lídři, šéfredaktoři uznávaných novin, profesoři ze slavných univerzit a think tanků, vysocí úředníci a někdy i lídři EU. Tento druh konverzací o ožehavých otázkách se vede v parlamentních výborech, debatních klubech, mezinárodních seminářích a národních televizních stanicích. Prozkoumáte-li zápisy z těchto hovorů, přehrajete-li si nahrávky a přečtete početné zprávy, knihy a články, které za posledních třicet let pojednávaly o islámu, imigraci a integraci, a vynoří se vám tentýž obrázek: nekonečná „Hra na neporozuměnou“. Mezitím v Evropě počet imigrantů z islámských zemí vzrostl … kdo ví kam? V roce 2017 odhadovalo Pew Research Center, že podíl muslimů na evropské populaci by mohl vzrůst z 4,9 procenta někam mezi 7,4 (kdyby už žádná imigrace nebyla) a 14 procent (pokud by jí bylo hodně) roku 2050. I když už se dnes neberou krásy kulturního obohacení islámem s naivitou tak bezstarostnou – hlavně ve Francii ne – konec imigrace není na dohled. Hranice Evropy jsou i nadále prostupné a příčiny, které vedou lidi k tomu, aby odcházeli ze svých zemí, se stávají naléhavějšími. Dost možná je pro ty, kdo vždy hlásali, že všichni jsme vlastně ti samí lidé, určitým zklamáním, že vzniká tolik muslimských organizací a hnutí s cílem izolovat své komunity od zbytku společnosti. V některých zemích, jako ve Francii, se jim to podařilo do té míry, že přiměli samotného prezidenta k zavedení nových zákonů. Je to náznak, že už má Macron už má „Hry na neporozuměnou“ dost; ale přesto se dá jen těžko říci, že by byl lídrem v celoevropské změně postojů. Ve většině zemí se „Hra na neporozuměnou“ hraje dál. Proč? Jedna teorie říká, že evropská politická elita chce upřímně odčinit hříchy minulosti; dnešní lídři nechtějí opakovat chyby svých předchůdců. Další možnost je, že západní lídři ztratili důvěru západní civilizaci. Ta se dnes jeví jako jeden dlouhý řetězec hrůz: otrokářství, útlak, kolonialismus, genocidy, misogynie a masakry. Tím pádem nezbývají žádné hodnoty, které chránit před lidmi zvenčí a určitě nezbývá nic, do čeho by se měli imigranti integrovat. Třetí možné vysvětlení říká, že někteří evropští lídři chtějí skutečně odstranit hranice. Je to pro ně principiální záležitost a je jim jedno, kdo za budování planety bez hranic zaplatí jakou cenu. Ale já si myslím, že je tu ještě jedna příčina: neschopnost. Vcelku jednoduše, ani jeden z lídrů, jejichž zodpovědností je řešit problémy kolem muslimské imigrace a integrace, nemá tušení, co s tím dělat. Politici sedící kolem stolu třeba uznávají správné principy, ale nejsou schopni o nich přesvědčit ostatní. Někteří rozumějí drobným detailům problému, ale nedokážou vidět celek. A jako vždy a v každé velké a složité politické záležitosti, jsou tu i lídři, kteří papouškují zájmy organizovaných skupin, kterým současná situace vyhovuje. Řekla bych, že ti si „Hru na neporozuměnou“ užívají nejvíc. Neschopnost politiků je často maskována povrchní přitažlivostí fotografií zachycujících velká gesta, nebo bombastickými citáty ve stylu „nás bude soudit historie“. Ale samozřejmě dobře vědí, že historie o něčem nehlasuje. Historie nemá pravomoc někoho jmenovat do úřadu, tak ať si soudí, jak chce. Mezitím příliv imigrantů v posledních letech poněkud ochabl, ale do Evropy se stále snaží dostat velké množství lidí. I nyní během pandemie. Za poslední rok zaznamenala Evropa 336 tisíc prvních (tedy ne opakovaných tím samým člověkem, poznámka MK) žádostí o azyl a mezi lednem a listopadem také 114 300 ilegálních vstupů na evropské území. Podíváme-li se do budoucnosti, zdá se být nevyhnutelné, že s tím, jak se evropské země začnou vynořovat z covidových restrikcí a znovu otevírat své ekonomiky, některé africké země budou čelit nedostatku potravin a jiným ekonomickým problémům způsobeným epidemií. Není třeba být jasnovidcem k předpovědi, že do Evropy zamíří další masa mladých mužů. A jak se budou snažit překonat jižní a východní hranici EU, připravte se na projevy evropských politiků o tom, že se jedná o náhlý nápor a nepředvídatelnou krizi. Pak uvidíte, jak naši politici rozehrají „Hru na neporozuměnou“ nanovo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46

Stanislav Češka: Při psaní každé knížky myslím především na čtenáře, který investuje svůj čas do mého příběhu

Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci.    Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak.   Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru?   Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě.   K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti?  K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe.   Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění.   Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost.   Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka.   Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi   Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií.   Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem…  Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou.       Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-09-09 18:22:20

Koronavirus ve stínu císařské moci Říše středu

Wu-chanští potentáti byli zoufalí z toho, že mají před sebou stranickou konferenci a několik důležitých setkání/oslav, a přitom se jim rozlézá velkoměstem nebezpečná a zatím neznámá virová breberka. Tajili to, protože se obávali narušit dosavadní poklidné kruhy správy oblasti. To neměli dělat, protože si vláda musí udržet respekt a přehled nad provinciemi. Slabý císař znamenal vzestup čínských generálů, kteří ovládli své provincie a vládli si v nich po svém. Čína má potenciální tendenci k rozpadu. Tomu lze zabránit jen nepřetržitou kontrolou. V provincii se brání, pokud se tam objeví problémy, tím, že zahájí obřad mlčení… Ale v internetovém chatu wu-chanských lékařů si mohli lidé přečíst varování, že se městem šíří epidemie. Stálo za ním osm znepokojených lékařů, kteří už nechtěli čekat, až něco milostivě oznámí provinční vláda. Mezi nimi byl oftalmolog Li Wen-liang. Dnes je slavný, nejen proto, že byl policií vyšetřován pro rozšiřování poplašné zprávy, ale hlavně proto, že zemřel na koronavirus. Tím získal virtuální hodnost mučedníka. Provincie, respektive velkoměsto Wu-chan, si chtělo udržet „pořádek“ čili mlčení, než se místní potentáti dohodnou, co oznámí do císařského Pekingu. Mandát nebes Obavy funkcionářů v provinciích jsou napojeny na tyto jevy: Současný prezident Xi Jinping (v české verzi Si Ťin-pching) v březnu 2018 získává Nebeský mandát. Čili relativně neomezenou moc. Je uznán císařem jako ve středověku, byť císařské symboly užívat nebude. Mandát Nebes přecházel historicky v Číně na další silnější dynastii, která se dostala k moci. V případě Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga nejde o dynastii, ale o vůdce, který chce jenom viditelně potvrdit mandát Nebes, tím, že může zůstat u moci neomezenou dobu. Mandát nebes spočívá v ovládnutí řízení země s více než miliardou lidských duší. Kritikové varují, že snaha čínské komunistické strany je nedemokratická, ale s mírně jedovatým úsměvem lze říci, že je v duchu čínských tradic. Lze dodat, že „muži násilí, kteří zakládali dynastie, vzývali mandát Nebes, jenž jim začal po právu náležet, jakmile zlomili odpor svých předchůdců. Učenci a státní úředníci, kteří zaplnili úřady nové dynastie, pohlíželi z vrchu na muže násilí, neboť ti užitím násilí (wu) projevili nedostatek kultury (wen). Ústřední mýtus konfuciánského státu tvořilo přesvědčení, že příkladné a dobrotivé chování vládce, v němž se zračí jeho mravní síla (te), k němu přitahuje lid a dává mu mandát Nebes. Toto potvrzení bylo ovšem udržitelné tak dlouho, dokud se císaři dařilo násilím potlačovat rebelie, pokud možno tak, že každého vzbouřence dal bez prodlení popravit.“ (John F. Fairbank, Dějiny Číny, Nakladatelství Lidové noviny, 1998). Již dávno platilo, jak uvádí John F. Fairbank: „Pragmatismus při změně režimu znamenal, že ten, kdo se ujal moci vyvražďováním svých protivníků, přiměl úředníky a hodnostáře k závěru, že mandát Nebes dosavadní dynastii vypršel a s klidem vstoupili do služeb další následující dynastie.“ Proč by tomu mělo být dnes jinak, pokud se podařilo prezidentovi v koncepci „nové čínské éry“ prosadit tvrdší model řízení pomocí účelově sjednocené skupiny – komunistické strany? Dlouhý pochod k nebeskému mandátu Za administrativy Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga dochází k důslednějšímu potlačování opozice, k rozsáhlejšímu monitorování obyvatelstva, a ve stále větší míře je rozpracovávána cenzura internetu (stejně jako na Západě, kde to je demokratický zápas s dezinformacemi). Je též zdůrazňován nacionalismus jako základní směr rozvoje společnosti. Vše je podřízeno vytváření vhodných podmínek pro čínskou ekonomickou expanzi. Lze to učinit v západním takzvaném demokratickém prostředí? Demokracie je spojena s uvolněním politických norem, což vede ke svobodě činu a projevu. Ale také vytváří volný prostor pro korupci a hospodářskou trestnou činnost skrytou za svobodné podnikání. Typickou situací byla privatizace v Československu a ekonomický rozklad Ruska za vlády prezidenta Jelcina. Obdobná situace by byla i v Číně, kde by docházelo k rozkrádání a zadlužování jednotlivých provincií ve velkém. S tímto jevem se čínské vedení setkává i dnes. Ale stále intenzivněji tyto aktivity odhaluje a potírá. Proto je razantní vedení zdá se nutností, aby se Čína nerozložila, mocensky a ekonomicky nezkolabovala. V rámci dlouhodobého úsilí o stabilitu prezident své úsilí směřoval k tomu, aby mohl být více než jenom dvakrát volitelným šéfem státu. Kdyby měl Si Ťin-pching skončit po dvou funkčních obdobích (v roce 2023), hrozilo by nebezpečí, že jeho nástupce – nový vůdce čínských komunistů – si ulehčí práci tím, že upraví dosavadní kurz správy státu na méně konfrontační. Nový směr nového vůdce by byl asi pohodlnější čili méně autoritářský (autoritářské manýry jsou energeticky velmi náročné, stále musíte kontrolovat a vyhrožovat). Tím by mohl oslabit stále sílící vnitřní dohled zabraňující chaosu a oslabit expanzi Číny v zahraničí. Čínská ekonomická expanze v zahraničí musí být stále posilována, aby odolala protitlaku konkurence. Centrální komise komunistické strany navrhla, aby z ústavy vypadla formulace, že čínský prezident nesmí být ve funkcích více než dvě po sobě jdoucí období. Přání komise bylo vyslyšeno. Četl jsem v jednom komentáři, že „prezident podemílá opatrné pokroky při prosazování vlády práva i kolektivní vládu“. Důležité není, jaký výklad práva bude v Číně dominantní. Hlavní pro čínskou administrativu bude udržet Čínu jako fungující variantu státně řízeného kapitalismu držícího se dlouhodobých cílů. Si Ťin-pching jako doživotní nejvyšší reprezentant Číny, nový čínský císař, bude mít možnost pokračovat ve svém dlouhém pochodu, neboť polevit by znamenalo ohrozit stále rozsáhlejší čínské investice ve světě. Asi právě toto bylo v kuloárech vysvětlováno části vedoucích komunistických představitelů, kteří se obávali rizika likvidace kolektivního vedení a obnovení vůdcovského principu. Rozhodnuto o změnách v ústavě, aby mohl zůstat Si Ťin-pching u moci i nadále, bylo přijato „usnesením druhého pléna ÚV… Usnesení nese až datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.“  Dodávám, co napsal demokraticky smýšlející Raymond Aron (filozof a historik) v druhé polovině 20. století: „Liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Academia 1999). Důsledky koronavirové epidemie v Číně budou jistě rozsáhlé. Ale nikdo ještě neví jaké. Jisté jenom je, že Trump podpořil Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga tím, že s Čínou zahájil obchodní i politickou válku. Fenomén provincií Ústřední vláda v Číně je schopná kontrolovat Čínu, pokud je schopná kontrolovat provincie. Každá z provincií by představovala v Evropě velký stát. Rozloha České republiky je 78 866 km². Provincie Hubei, kde byla líheň koronavirových breberek, má rozlohu 180 tisíc kilometrů čtverečních a počet obyvatel přesahuje 58 milionů. Hlavním městem provincie je Wu-chan. Z hlediska pekingského centra je třeba průběžně kontrolovat a regulovat choutky podnikatelů a představitelů samosprávy a státu v provinciích. Místní čínské úřady budou mít do budoucna ještě více autonomie, ale zesílí i dohled, jak jsou dodržována nařízení centrální vlády. Pro každou vládu, nejen čínskou, ale i českou, je nebezpečné, že podnikatelé většinou uvažují v krátkodobém časovém horizontu, protože jejich cílem je dosáhnout dnes zisku za co nejmenší nákladovou cenu. Učiní cokoliv, co je přehlíženo bez ohledu na ekologické, kulturní a sociální škody. Zisk je naprostou prioritou. Podobně i místní provinční politici se snaží ze svého postavení vytěžit, co se dá a nevzbudit nežádoucí pozornost. Vědí, že na svých místních postech jsou jenom na omezenou dobu. Proto s rozvojem provincií jsou spojeny v minulosti zbytečné (nevyužité) nebo naddimenzované stavby, a s tím spojené zbytečné dluhové zatížení provincií. Bez tuhé (tvrdé), ze západního pohledu až bezohledné, centrální vlády, by provinční administrativy a místní podnikavci postupně vytvořili stav finančního chaosu a nekonečné spirály zadluženosti. Boj proti korupci kdekoliv na světě slouží též jako alibi pro politické čistky. Proto v tak velké zemi jako je Říše středu považují i bezohledné prostředky za potřebné, aby politicky zodpovědní lidé dodržovali základní daná pravidla. Je to nedemokratické? A proč ne? – když to posuzujeme z hlediska dohledu nad obrovskou říší 1,4 miliardy lidí. Stát je v Číně považován za hlídače Expert na asijskou modernu působící (z hlediska roku 2009) na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách – Martin Jacques v rozhovoru uveřejněném v magazínu Truthdig například říká: „Myslím si, že nemůžete rozumět Číně, pokud používáte jen západních pojmů, nebo hlavně západních pojmů. Čínské dějiny se táhnou přinejmenším dva tisíce let zpátky, k vítězství dynastie Čchin a konci Období válčících států, kdy zhruba začala ustavovat své nynější hranice, přinejmenším ve východní části Číny. Takže má dvoutisíciletou historii, a je to těchto dva tisíce let historie, co definuje čínský smysl pro identitu – ideografickou řeč, konfuciánské hodnoty, velmi charakteristické pojetí rodiny, a tak dále. Takže smysl Číňanů pro to, co jsou, nepochází z období národního státu – ta trvá jen posledních sto let, což je vzhledem k čínské historii nic – ale opírá se o uplynulých dva tisíce let. A výsledkem je, že způsob, jakým Čína funguje, a také její instituce, jsou definovány touto neobyčejnou historií a pouhou rozlohou a diverzitou země. Takže … stát je v Číně oproti západním zemím velice odlišnou institucí. V zásadě je stát v Číně považován za správce, za hlídače, za ztělesnění civilizace, za civilizační stát. A z tohoto důvodu se u svého lidu těší mnohem větší autoritě, mnohem větší legitimitě než jakýkoliv stát západní, i když tato podpora není jednomyslná…“ Proto v Evropě nechápeme prvky direktivního jednání. V provincii Hubei (a v zvláště v mnohamilionovém Wu-chanu) se zpočátku vyděšení provinční úředníci snažili zamést pod koberec, že narůstá počet podivných plicních onemocnění. Provinční úředníci chtěli vypadat „tam nahoře“ dobře. Místo toho nakonec přijelo postupně několik komisí, úředníci byli seřváni, nejdůležitější z nejdůležitějších museli složit své funkce a pokorně odejít. Ale zůstal zpolitizovaný cejch, že proradní Číňané zatajovali vypuknutí epidemie, která se nakonec proměnila v pandemii. Současné směrnice z hlediska mimořádných událostí, včetně epidemií, striktně nařizují nahlásit z provincie do administrativního centra jakoukoliv abnormalitu, i když se bude na první pohled zdát nevýznamná. Význam zaslaného „signálu“ posoudí odborníci v ústředí.

Čas načtení: 2020-09-18 16:25:41

Marek Hrubec: Základní příjem je součástí zásadní společenské změny

Od září 2020 do září 2021 probíhá informační a diskusní Iniciativa evropských občanů „Zaveďme nepodmíněný základní příjem“ v zemích Evropské unie, kterou provázejí další aktivity ve Švýcarsku, Norsku a dalších okolních zemích. Základní příjem je finanční částkou, která by měla být měsíčně vyplácena státem všem občanům bez jakékoli podmínky, nehledě na to, zda občan má ještě jiný příjem ze mzdy či jiných zdrojů, nehledě na věk, pohlaví, rodinné postavení nebo jiné charakteristiky. Na principiální otázky základního příjmu odpovídá Marek Hrubec, ředitel Centra globálních studií Filosofického ústavu AV ČR.   Základní příjem je v současné celoevropské iniciativě diskutované téma – a to nejen mezi akademiky, ale již i v prostoru občanské společnosti a politické veřejnosti. Přispěla k tomu také pandemie tím, že vlády různých zemí vyplácely občanům mimořádné platby. Jaké je místo základního příjmu mezi jinými státními opatřeními nebo jakou roli základní příjem hraje v celém systému?  Nepodmíněný základní příjem už tím, že je finanční částkou určenou nepodmíněné všem občanům, má podobný všeobecný charakter, jako všeobecné hlasovací právo nebo všeobecné zdravotní pojištění. Již tím patří mezi klíčové sociální instituce, jejichž zavedení má povahu významné sociální změny, dokonce potenciální civilizační změny. Základní příjem patří mezi tzv. předznamenávající instituce, které mají mnohonásobný dopad na spravedlnost ve společnosti a jimiž se otevírají nové etapy vývoje.   Současná společnost, oproti třeba společnostem otrokářským či feudálním, klade vyšší důraz na rovnost. Nepodmíněný základní příjem vytváří rovnější podmínky mezi lidmi tím, že každý získá stejný základ prostřednictvím určité finanční dávky. Jaké to má dopady na vlastnictví?  Základní příjem vytváří základní podmínky, které občanům umožňují zaujmout k vlastnictví rovnější přístup. Za prvé, občané budou více nezávislí na vlastnictví jiných lidí, protože budou mít materiální základ pro své živobytí a nebudou tedy muset přijímat nevýhodné pracovní smlouvy s vlastníky firem, jen proto, aby se uživili. Za druhé, základní příjem dává občanům materiální základ a čas na vytváření start-upů, například družstev, a tím i možnost vytvářet vlastnictví. Za třetí základní příjem umožňuje, aby občané měli více času participovat na ekonomickém životě společnosti a mohli participovat také na rozhodování o veřejném (městském a jiném) vlastnictví, které jim může být užitečné.  Základní příjem tedy výrazně zlepšuje situaci občanů k vlastnictví, ale plně ji neřeší. Proto je důležité řešit současné enormní vlastnické nerovnosti mezi lidmi rovněž dalším opatřením, které bude dalším pilířem celkového systému spravedlivé společnosti. Základní příjem je tedy součástí systému zásadních společenských principů, které mohou být pilíři spravedlivější společnosti.   Jaké jsou tyto zásadní společenské principy? Po různých úvodních textech o základním příjmu se možná můžeme tentokrát pustit i do konceptuálnější diskuse pro náročnější čtenáře. Dobře. Základní příjem je jedním z principů sociální rovnosti. Konkrétně princip rovného základního sociálního uznání zahrnuje primárně uznání základních potřeb občanů, přičemž na rozdíl od principu diference, který se vztahuje ke konkrétním, nejvíce ohroženým jednotlivcům a skupinám osob, je tento princip rovnosti snahou o plošné základní sociální zajištění všech osob. Nemůže sice často zajistit specifické potřeby různých skupin zneuznaných osob, ale může nastavit základní podmínky pomocí nepodmíněného základního příjmu. V druhém principu sociální rovnosti jde o systémově institucionální zajištění sociálního a ekonomického uznání nejen prostřednictvím redistribuce jako v případu základního příjmu, ale v náročnější verzi také prostřednictvím podílu na vlastnictví, například družstevního, které člověku umožňuje demokratickou seberealizaci také v oblasti ekonomiky. Jelikož přerozdělování, s nímž obvykle pracují ostatní druhy sociálních principů, je komplikovaně zprostředkované a činí osobu stále závislou na redistribuci, je zde požadavek zajistit každé osobě rovný nárok na tyto externí vlastnické zdroje pro uspokojení jejích potřeb. Patří sem také veřejné vlastnictví nejen ve formě sítě veřejného zdravotnictví, veřejné dopravy nebo třeba pošty, ale také například rozvodů elektřiny, plynu, vody a podobně. Například ve Francii kladou na toto vlastnictví kritické infrastruktury důraz.   Některé moderní společnosti zdůrazňují sociální stát, který občanům v případě nepříznivé životní situace poskytuje určitou míru zabezpečení. Tu chce však poskytnout i základní příjem. Jaký by měl být vztah nepodmíněného základního příjmu k podmíněným sociálním dávkám, které zajišťuje klasický sociální stát?  Zatímco nepodmíněný základní příjem naplňuje požadavky principu rovnosti, podmíněné sociální dávky se zaměřují na uspokojení potřeb spojených s principy sociální diference či odlišnosti, tedy specifického ekonomicko-sociálního uznání. První principem sociální diference je zde princip odstraňování zneuznání základních sociálních potřeb. Jde o uznání potřeb sociálně zneuznaných osob, které trpí strukturálními nespravedlnostmi, jako například chudobou, nezaměstnaností, bezdomovectvím, dočasnou nebo trvalou pracovní neschopností apod. Princip se týká adresného odstranění negativní situace sociálně znevýhodněných osob (různými sociálními dávkami) zajištěním jejich zabezpečení a naplnění základních sociálních a ekonomických potřeb, které jsou spjaty s jejich tělesnou a psychickou integritou, tj. zajištěním ochrany před poškozujícími zásahy do základní realizace jejich života (před znásilněním, mučením apod.) a zajištěním stravy, vody, přístřeší, oblečení, zdravotní péče, včetně přiměřeného vzdělání, jež je nutné pro realizaci života jedince v dané společnosti. Za druhé je tady další princip, který můžeme nazvat sociální solidarita. Principem sociální diference je zde míněno uznání osob v situacích, které se sice podobají specifickému sociálnímu uznání (uznání nemocných, nezaměstnaných apod.), ale v tomto případě se jedná o uznání osob v situacích, jež se netýkají základních potřeb osob, ale potřeb dalších. Oprávněnost nerovného postavení lidí, tedy blahobytu jedněch a strádání druhých, je zpochybňována také sociálními konflikty vyvolané napětím a dysfunkčností společnosti. Tento princip, který přispívá k eliminaci sociálních nerovností, je konceptem solidarity se sociálně slabšími.   V souvislosti s předchozí otázkou bych se rád zeptal, zda základní příjem doplňuje podmíněné dávky či nikoliv a zda sociální dávky budou po zavedení základního příjmu zrušeny? Základní příjem rozvíjí sociální stát. Základní příjem určitě doplňuje podmíněné sociální dávky v tom smyslu, že speciální dávky například pro nevidomé by měly nadále být vypláceny, neboť nevidomí mají specifické další potřeby, které nemají jiní lidí. Bez těchto speciálních sociálních dávek by nevidomí byli znevýhodněni oproti vidomým. To platí také pro další skupiny lidí, kteří mají specifické základní potřeby, které jiní lidé nemají. V případě, že je nějaká sociální dávka vyplácena za stejným účelem jako dávka nepodmíněná, nebude muset občan naplnit podmínku a stejně fakticky dávku dostane prostřednictvím nepodmíněného základního příjmu.   Na jedné straně je dobré, že základní příjem dává každému stejně, ale jak je to s uznáním zásluh? Když někdo pracuje více než někdo jiný, co mu náleží? Ano, dalším principem sociální diference je uznání ve sféře odlišností, které nejsou lidem pouze strukturálně dány jako předmět více či méně pasivního přijímání, ale které lidé mohou svou činností aktivně ovlivnit. Jedná se o uznání zásluhy, která má v současné společnosti zejména podobu ocenění práce nebo výsledku práce, tedy ocenění výkonu. Toto uznání sice nemůže zhodnotit nerovné výchozí pozice osob a jejich ideologicky způsobené rozdíly ve finančním a společenském ocenění práce, ale může alespoň do určité míry ocenit například to, že někdo pracoval více než někdo jiný, případně druh práce, kterou vykonal. Je však třeba dodat, že dnes jsou sice lidé na trhu práce přesvědčováni, že budou odměňováni podle svého výkonu, ale reálně jsou ve velké míře odměňováni podle svého sociálně-ekonomického postavení. Tedy pracovník na nejnižší pozici má plat několikanásobně až mnohonásobně nižší než pracovník na nejvyšší pozici (top manažer) a nemůže tuto nerovnost dohnat tím, že bude usilovně pracovat víc. Není tedy primárně oceňován podle svého výkonu. Posilováním velmi nerovného odměňování podle sociálního postavení v posledních desetiletích tak v tomto smyslu dochází k refeudalizaci společnosti.   Dosud jsme mluvili o sociálních dávkách od státu, ale jak by se na jejich určení měli rozhodováním podílet občané? Stačí to ve volbách do zastupitelstev nebo parlamentu? Kromě principů politického uznání, které se vztahují ke zmíněným volbám, je důležité podpořit participaci občanů také v oblasti ekonomické demokracie, konkrétně v obou zmíněných principech sociální rovnosti i diference. Participační demokracii jsem naznačil, když jsem mluvil o druhém principu sociální rovnosti, v němž se jedná o systémově institucionální zajištění sociálního a ekonomického uznání. Zde jsou důležité participativní rozpočty a demokratizace rozhodování na pracovišti, což je opět podmíněno tím, že občané budou mít díky nepodmíněnému základnímu příjmu naplněny základní materiální podmínky pro svoji participaci. Základní příjem je tedy jedním z významných prvků systému spravedlivější společnosti. Doufejme, že celoroční diskusní iniciativa občanů o základním příjmu v celé Evropě napomůže více pochopit roli základního příjmu v možné zásadní proměně společnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}   Marek Hrubec a Martin Brabec jsou politickými filozofy a sociology.

Čas načtení:

Project základní

[skoleni-kurzy.eu] Školení je určené pro uživatele, kteří zatím mají pouze malé nebo žádné zkušenosti s plánovaním a řízením projektů v programu Project. Posluchači se seznámí s možnostmi nasazení programu Project a se základními pojmy v oblasti harmonogramů. Posluchači se naučí vytvářet harmonogramy, nastavovat vazby mezi úkoly a úkolům přiřazovat zdroje, sledovat a vyhodnocovat průběh projektu po stránce času, nasazení zdrojů a nákladů. * Kurz Project základní probíhá v malé skupině účastníků. Kurzu Project základní se účastní maximálně 8 osob. Kurz Project základní probíhá v plně vybavené počítačové učebně. V průběhu kurzu Project základní je pro účastníky zajištěn pitný režim a drobné občerstvení. U nás máte jistotu, že vám objednaný kurz nezrušíme. Poté co u nás kurz Project základní objednáte a my vám potvrdíme účast, garantujeme, že se kurz uskuteční. Kurz nerušíme z důvodu malého počtu zájemců. Kurz Project základní se uskuteční i pokud se něj přihlásí pouze jeden zájemce. V takovém případě probíhá kurz Project základní jako individuální, cena kurzu se nezmění. Seznámení s programem Project možnosti nasazení v malých a velkých organizacích   základní pojmy   prostředí programu Project     Nastavení času projektu datum zahájení a dokončení projektu   pracovní čas   základní kalendáře   typy kalendářů   změna kalendáře projektu     Úkoly zadání úkolu   základní vlastnosti úkolu   doba trvání úkolu   vazby mezi úkoly   členění úkolů do osnovy     Zdroje druhy zdrojů   možnosti definování zdrojů   lokální zadávání zdrojů   základní vlastnosti zdrojů   náklady na zdroje   kapacita a dostupnost zdrojů     Přiřazení zdrojů úkolům přiřazení zdrojů   úkol řízený úsilím   pevné jednotky, práce a doba trvání úkolu     Zobrazení typy zobrazení   základní nastavení zobrazení   zobrazení Ganttův diagram   zobrazení kritické cesty   zobrazení používání úkolů a zdrojů   síťový diagram   řazení, filtrování a seskupování dat   přenášení vlastních nastavení mezi projekty   přidání zvýraznění     Pokročilé techniky - práce s úkoly prodleva o předstih   rozdělení úkolu   omezení úkolu   konečný termín     Pokročilé techniky - práce se zdroji určení přetížených zdrojů     Sledování průběhu projektu sledovací metody   ...AbecedaPC

Čas načtení:

Excel základní

[skoleni-kurzy.eu] Školení je určené začátečníkům, kteří s programem Excel zatím nepracovali nebo jej používali velmi málo. Posluchači se naučí v programu Excel vytvořit a zformátovat tabulku obsahující jednoduché výpočty, používat základní funkce, vytvořit jednoduchý graf a upravit jeho vzhled. Naučí se vyhledávat informace v rozsáhlých tabulkách a rychle se v nich pohybovat. Posluchači se také seznámí s možnostmi nastavení tisku. * Kurz Excel základní probíhá v malé skupině účastníků. Kurzu Excel základní se účastní maximálně 8 osob. Kurz Excel základní probíhá v plně vybavené počítačové učebně. V průběhu kurzu Excel základní je pro účastníky zajištěn pitný režim a drobné občerstvení. U nás máte jistotu, že vám objednaný kurz nezrušíme. Poté co u nás kurz Excel základní objednáte a my vám potvrdíme účast, garantujeme, že se kurz uskuteční. Kurz nerušíme z důvodu malého počtu zájemců. Kurz Excel základní se uskuteční i pokud se něj přihlásí pouze jeden zájemce. V takovém případě probíhá kurz Excel základní jako individuální, cena kurzu se nezmění. Základní pojmy Microsoft Excel popis pracovního prostředí   karta SOUBOR - ukládání a otevírání souborů   sešit, list, buňka a její adresa   pohyb po buňkách, označení buněk   obsah a změna obsahu buňky   změna výšky a šířky řádků a sloupců   kopírování obsahu buněk   klávesové zkratky pro usnadnění práce   stavová nápověda   nabídka Vložit jinak, Najít a nahradit     Formátování tabulek formátování textu, náhled formátu   zarovnávání textu   slučování buněk a zalomení textu   formát čísla   ohraničení   vkládání a odstranění buněk, řádků a sloupců   skrytí a zobrazení řádků a sloupců   kopírování formátů     Vzorce základní matematické operace   úprava vzorce   rychlá kontrola vzorce   kopírování a přesouvání vzorců   relativní a absolutní adresace buněk A1     Funkce použití základních funkcí a jejich zobrazení v řádku vzorců   zadání funkce v buňce   úpravy vzorců s funkcemi     Grafy automatický formát grafu - doporučené grafy   základní typy grafů   vytvoření a úprava grafu     Práce s rozsáhlými tabulkami základní pojmy   ukotvení příček   seřazení dat podle hodnoty nebo formátu   automatický filtr     Tisk náhled   nastavení okrajů, umístění na stránce   možnosti tisku   oblast tisku   opakování hlavičky na každé stránce   ...AbecedaPC

Čas načtení:

Access základní

[skoleni-kurzy.eu] Školení je určené pro začátečníky ve vytváření databází. Posluchači školení se seznámí se základní koncepcí databáze v programu Access, naučí se používat a navrhovat základní databázové objekty, vkládat a upravovat data, vytvářet formuláře, vyhledávat a třídit data pomocí filtrů a dotazů a vytvářet tiskové sestavy. * Kurz Access základní probíhá v malé skupině účastníků. Kurzu Access základní se účastní maximálně 8 osob. Kurz Access základní probíhá v plně vybavené počítačové učebně. V průběhu kurzu Access základní je pro účastníky zajištěn pitný režim a drobné občerstvení. U nás máte jistotu, že vám objednaný kurz nezrušíme. Poté co u nás kurz Access základní objednáte a my vám potvrdíme účast, garantujeme, že se kurz uskuteční. Kurz nerušíme z důvodu malého počtu zájemců. Kurz Access základní se uskuteční i pokud se něj přihlásí pouze jeden zájemce. V takovém případě probíhá kurz Access základní jako individuální, cena kurzu se nezmění. Základní pojmy v Microsoft Access popis pracovního prostředí   relační databáze   struktura databáze   objekty v databázi   základní postupy při návrhu databáze     Práce s tabulkami zobrazení datového listu   práce s daty   import dat z externího zdroje   řazení a filtrování záznamů   vnořený datový list     Nastavení tabulek návrhové zobrazení   základní datové typy   vlastnosti polí   primární klíč   ověřovací pravidla     Relace nastavení relace   vlastnosti relace   referenční integrita dat     Dotazy výběrový dotaz   vypočítávané pole   výpočty souhrnů   parametrické dotazy   křížové dotazy     Formuláře vytvoření formuláře pomocí průvodce   možnosti zobrazení formuláře   vlastnosti formuláře   grafická úprava formuláře   ovládací prvky formuláře   vytvoření formuláře s podformulářem     Sestavy vytvoření jednoduché sestavy   možnosti zobrazení sestavy   vlastnosti sestavy   grafická úprava sestavy     ...AbecedaPC

Čas načtení: 2020-10-12 12:39:10

Základní příjem ve Španělsku: Vláda parazituje na oblíbeném termínu

Přestože španělská vláda již nějakou dobu hovořila o základním příjmu (a občas nadále hovoří), nejedná se o skutečný základní příjem. Vláda v květnu odhlasovala a v červnu zavedla životní minimální příjem (ingreso mínimo vital), který podle sociální situace osoby může činit od 461 do 1015 eur. Dávka by mohla pomoci až 850 tisícům domácnostem, což by mohlo znamenat přibližně 2,3 milionu osob. Na jedné straně je sympatické, že tamní vláda je v těžké pandemické situaci aktivní, neboť Španělsko již na jaře mělo vysoký počet nakažených osob koronavirem. Nyní má nejvyšší počet nakažených na 100 tisíc obyvatel v Evropě. V zemi je mnoho lidí nezaměstnaných a v problematické sociální situaci. Na straně druhé je problém v tom, že se jedná o jiný projekt. Užívání termínu „základní příjem“ vládou mělo evokovat zavedení nepodmíněného základního příjmu, který se v poslední době stává stále více populárním především v jihoevropských zemích. Především v Itálii a Španělsku politici o zavedení nových finančních dávek hovoří již léta, fakticky ale jen parazitují na termínu, který mají občané v oblibě. Výsledkem jsou pak pouze podmíněné sociální dávky pro některé osoby a nikoli základní příjem, který je definován jako nepodmíněný. Nepodmíněný základní příjem je totiž finanční částka, kterou každý občan dostává od státu v pravidelných intervalech bez naplnění jakýchkoli podmínek, tedy bez ohledu na věk, původ, místo bydliště, profesi, příjmu ze zaměstnání nebo jiných zdrojů, rodinný stav apod. Airef, Nezávislý úřad pro fiskální odpovědnost, předložil na jaře ambicióznější návrh na sociální dávku, která by pomohla až 1,8 milionu domácnostem. Vypočítané finance na tuto dávku by činily přibližně 5,5 miliard euro, po odečtení duplicit 3,5 miliard euro. Dřívější návrh odborů zahrnoval 1,1 milionů domácností a náklady ve výši 7,2 miliard euro. Ve Španělsku existuje ještě další experiment pro menší počet osob v Barceloně, ale opět se jedná pouze o podmíněnou dávku. Všechny tyto varianty mohou pomoci při odstraňování chudoby a při zvyšování životní úrovně nejnižších příjmových skupin. Nicméně stále zůstávají pouze tradičním nástrojem podmíněné sociální podpory, která nedovede plněji odblokovat tvůrčí potenciál lidí a výrazně jim pomoci, jak by tomu mohlo být při zavedení nepodmíněného základního příjmu. Základní příjem tvoří materiální základ, který každému umožňuje založit dobře svůj život a naplnit jeho základní potřeby. Jeho zavedení může zvýšit také svobodu občanů. Svoboda totiž spočívá nejen na právech a možnostech, ale také na prostředcích, jak jí dosáhnout. Lidé se základním příjmem by mohli využít příležitostí, kterých by jinak využívat nemohli. Pokud by byl základní příjem zaveden v dostatečné výši, všichni občané by skutečně mohli mít rovně naplněno právo na život a také právo na důstojný život. Autor je filozof a sociolog.   Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat na zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literárky.cz zde, zde a zde.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-21 09:25:25

Základní příjem ve Finsku

Jelikož se základní příjem často plete s podmíněnými sociálními dávkami, je třeba si nejprve upřesnit jeho definici. Nepodmíněný základní příjem či někdy také všeobecný základní příjem je platba, která je vyplácen v pravidelných intervalech (většinou z praktických důvodů měsíčně) každému dospělému občanu (případně v nižší výši i dítěti) daného státu. To, co ji činí jedinečnou a zásadně ji odlišuje od všech jiných druhů sociálních transferů, které obecně (sociální) stát vyplácí některým občanů, je její nepodmíněnost. Občan příjem obdrží, ať pracuje či nikoliv, (ne)vlastní majetek či žije s někým domácnosti nebo sám.   Finský experiment V některých evropských zemích v poslední době probíhalo či bude probíhat několik experimentů ohledně základního příjmu. Jedná se o Finsko, Nizozemsko, Skotsko, Irsko, Španělsko a Německo. Důležité je rovněž mapovat situaci v Brazílii, která je první zemí na světě, kde je implementace základního příjmu uzákoněna na celém jejím území a nikoli jen v jedné části, jako je tomu v USA na Aljašce, kde základní příjem úspěšně funguje již od 80. let 20. století. Podívejme se na podobu experimentu ve Finsku, která se v poslední době často diskutovala. Finsko zahájilo 1. ledna 2017 velmi propracovaný experiment týkající se zavedení základního příjmu. Bylo náhodně vybráno dva tisíce dlouhodobě nezaměstnaných ve věku 25 až 58 let, kteří v té době byli příjemci testovaných prostředků. Po dobu dvou let jim byla vyplácena částka 540 eur měsíčně, bez ohledu na to, s kým žili, kolik si vydělávali či zda si aktivně hledali práci. Nová vláda chtěla experiment ukončit a narušila jeho realizaci, ale nakonec v deformovaném prostředí pokračoval až do původně navrženého termínu 31. prosince 2018. Jednou z klíčových otázek, na kterou se experiment zaměřil, bylo, zda nepodmíněnost vyplácené částky posílila či naopak potlačila účast jejích příjemců na trhu práce. Otázka zněla: Dojde k zapojení příjemců do pracovního trhu, protože tím o vyplácenou částku nepřijdou, nebo naopak se jejich zapojení sníží, protože nejsou nuceni si nadále hledat práci?   Realizace základního příjmu V prvním roce experimentu byl rozdíl v počtu pracovních dnů (tedy, kdy si příjemce buď v rámci mzdy či samostatné výdělečné činnosti vydělal nejméně 23 eur) u členů testované skupiny oproti kontrolní skupině mírně pozitivní. Experiment však poté narušila výrazná reforma sociální politiky, která vstoupila v platnost přesně na začátku druhého roku trvání experimentu: 1. ledna 2018 představila finská vláda tzv. „aktivační model“, tedy obecnou reformu systémů testování podmíněných dávek, kdy se zpřísnila kritéria jejich vyplácení: pokud příjemci podmíněné dávky neodpracovali za čtvrt roku určitý počet hodin nebo neabsolvovali rekvalifikační program, jejich příspěvek jim byl snížen zhruba o pět procent. Tato reforma, která je nyní již zrušena, platila po celý druhý rok experimentu a vztahovala se přibližně na dvě třetiny členů kontrolní skupiny. Týkala se také necelé poloviny členů experimentální skupiny, protože ti si mohli, kromě svého základního příjmu, nárokovat přídavky na děti v rozmezí od 150 do 300 eur měsíčně podle počtu nezaopatřených dětí a také měli nárok na dávky na bydlení ve výši 600 eur a více podle místa bydliště. V tomto druhém roce experimentu zaměstnanost vzrostla u obou skupin. Zda to bylo způsobeno „aktivačním modelem“, nelze říci, protože ohledně toho nebyl proveden žádný experiment. Reforma by ale měla mít větší účinek na členy kontrolní skupiny než na příjemce základního příjmu, protože zpřísnění podmínek pro získání příspěvků týkalo více lidí v kontrolní skupině. Implementace „aktivačního modelu“ by vzhledem k silnějšímu účinku na kontrolní skupinu měla eliminovat drobný náskok v participaci na trhu práce, který měli příjemci základního příjmu během prvního roku. K tomu však nedošlo, naopak se rozdíl prohloubil a stal se statisticky významným: ve druhém roce experimentu pracovali příjemci základního příjmu v průměru o šest dní více než účastníci kontrolní skupiny. Lze tedy i vyvodit, že pokud by nedošlo k reformě, uvedený rozdíl by byl ještě větší. Experiment nezkoumal, jaký by mělo zavedení základního příjmu dopad na výběr daní. U daného experimentu by nás ale kromě dopadu zavedení základního příjmu na nabídku pracovních sil měl zajímat i jeho účinek na zdravotní stav, dovednosti a motivaci lidí v důsledku plynulejšího celoživotního přechodu mezi různými zaměstnáními, vzděláváním a dobrovolnickou činností. Pozoruhodný výsledek se týkal nedávných přistěhovalců ve skupině se základním příjmem, kteří pracovali v průměru o 13 dní déle než přistěhovalci v kontrolní skupině, zatímco rozdíl u ostatních byl pouze 3,6 dne. Zajímavé je také to, že pozitivní účinek základního příjmu na zaměstnanost byl menší v Helsinkách (o 1,8 pracovního dne) než na venkově (o 7,8 dne), kde jsou dávky na bydlení nižší, a lidé se tak méně často dostávají do situace, kdy se jim nevyplatí pracovat. Naproti tomu, navzdory dostupnosti dětských dávek, měl základní příjem vyšší pozitivní dopad na zaměstnanost u rodin s dětmi (13,7 dní více) a osamělých rodičů (9,5 dne) než v domácnostech bezdětných (1,6 dalších dnů).   Základní příjem činí lidi šťastnějšími Nesmírně zajímavý je také průzkum subjektivního vnímání, který byl s členy experimentální a kontrolní skupiny proveden po ukončení experimentu pomocí hloubkových rozhovorů. Statisticky významný rozdíl ve prospěch příjemců základního příjmu se projevil tím, že respondenti odpověděli, že se cítí subjektivně daleko lépe, pokud jde o zdraví či stres, a že vykazují vyšší důvěru v ostatní lidi a instituce.   V září 2020 začíná Iniciativa evropských občanů „Zaveďme nepodmíněný základní příjem“, která v zemích Evropské unie po dobu jednoho roku vede informační aktivity a diskuse s občany, politiky, vědci a novináři o základním příjmu. Iniciativa si klade za cíl zavést nepodmíněný základní příjem, který každému zaručí hmotnou existenci a příležitost participovat na společnosti. Iniciativa je spojena také se sběrem podpisů na petici za základní příjem. Petice žádá Evropskou komisi, aby předložila návrh nepodmíněný základního příjmu platného v celé EU, jenž by snižoval regionální rozdíly s cílem posílit hospodářskou, sociální a teritoriální soudržnost v EU. Iniciativa se odvolává se na cíl, který byl formulovaný ve společném prohlášení Evropské rady, Evropského parlamentu a Evropské komise z roku 2017: V zájmu boje proti nerovnosti budou „EU a její členské státy rovněž podporovat efektivní, udržitelné a spravedlivé systémy sociální ochrany, aby zaručily základní příjem“.   Autor je filozof a sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-17 05:55:32

Česká část Iniciativy evropských občanů: Zaveďme nepodmíněný příjem

V rámci Evropského týdne za nepodmíněný základní příjem se uskuteční seminář s tiskovou konferencí ve čtvrtek 17. září od 16:00 v budově Českého svazu vědeckotechnických společnosti (Novotného lávka 5; Praha 1). Tím bude v České republice vyhlášena informační a diskusní iniciativa občanů za nepodmíněný základní příjem, která bude po dobu jednoho roku probíhat v zemích Evropské unie. Co je to nepodmíněný základní příjem (NZP)? Každý občan by měl pobírat základní příjem, který by mu zajistil základní prostředky pro důstojný život. Kromě toho by mohl získávat další příjmy ze zaměstnání, podnikání, brigád, sociální podpory a podobně. NZP tedy slouží jako materiální základ, který přispěje k rovnému a svobodnému rozhodování každého člověka o vlastních aktivitách. Základní příjem umožní naplnit ústavní práva na život a na důstojný život. Jak lze NZP blíže popsat? NZP je: Nepodmíněný: Každý občan by měl právo na základní příjem bez naplnění jakýchkoli dalších podmínek, tedy bez ohledu na věk, původ, místo bydliště, profesi, zaměstnání, rodinný stav nebo počet členů domácnosti. NZP je tedy všeobecný, dostává ho každý občan. Základní, avšak dostatečně vysoký: Částka by měla zajistit základní životní úroveň, která bude v souladu se sociálními, ekonomickými a kulturními standardy dané země resp. EU. Měla by nejen zabránit chudobě, ale také zdůraznit důležitost práce, která dosud nebyla oceňována mzdou za odpracované hodiny. Občanům dává příležitost zaměřit se například na rozvoj mezilidských vztahů a komunitního života a účastnit se demokratického života společnosti. Každý se sám za sebe svobodně rozhodne, jak s prostředky naloží. Jaký je smysl iniciativy „Zaveďme nepodmíněný základní příjem“? Záměrem je iniciativy je rozproudit a vést celoroční informační a diskusní iniciativu v zemích Evropské unie, přičemž se k iniciativě přidávají také v Norsku, Švýcarsku a dalších okolních zemích. Pokud Iniciativa získá za jeden rok v zemích EU jeden milion podpisů, bude se jí muset Evropská komise zabývat a hledat cesty, jak ji realizovat. Kolik a do kdy musí být v ČR získáno podpisů? V České republice musí být získáno minimálně 14 805 podpisů, a to během jednoho roku, od 25. září 2020 do 25. září 2021. Sběr podpisů bude rovněž elektronický na těchto stránkách: https://eci-ubi.eu/.

Čas načtení: 2024-05-14 12:10:18

Základní pravidla pro psaní čárek ve větě jednoduché – znáte je?

Interpunkce ve větě jednoduché je velmi obtížná část pravopisu, která se nedá naučit nazpaměť jako třeba vyjmenovaná slova. Nicméně existuje několik pravidel, která vám psaní usnadní, a vaše texty – marketingové i jiné – pak budou bez chyb.  Několikanásobný větný člen Začneme tím nejjednodušším a ve své podstatě také nejlogičtějším. V případě, že není několikanásobný… The post Základní pravidla pro psaní čárek ve větě jednoduché – znáte je? appeared first on Včeliště.

Čas načtení: 2020-11-17 18:13:57

Základní příjem v Ugandě: Jak podpořit zdravotnictví, vzdělávání, demokracii a ekonomiku

V některých státech už vlády uznaly, že určitá podoba základního příjmu by přinesla veliké ekonomické benefity pro obyvatelstvo a pro celou zemi. Takovým státem je například Uganda, země, která patří k nejchudším na světě. O nepodmíněném základním příjmu začala ugandská vláda uvažovat již v roce 2008, kdy spustila specifický sociální program, a nyní hledá jeho verzi, která by byla nejvhodnější a nejefektivnější. Začněme od začátku. V roce 2008 byla mladým lidem po malých skupinách (10–40 lidí) nabídnuta paušální částka 382 USD na to, aby se vyučili kvalifikovanému řemeslu. To je mělo vést k většímu výdělečnému potenciálu. Cílem nebylo zajistit rodinu či si usnadnit zajištění jídla, hlavním cílem bylo zvýšit produktivitu a zajistit lepší pracovní pozici, která by pracovníka natrvalo vymanila z chudoby. Polovina skupin osob, která se přihlásila, již v nějaké formě existovala, jednalo se například o zemědělská družstva či sportovní kluby. Každá musela sestavit písemný návrh, který byl prověřen vládními úředníky. Jelikož většina členů skupin nebyla gramotných, bylo jim nabídnuto poradenství, které jim písemnou žádost pomohlo sestavit. Po čtyřech letech trvání projektu byly výsledky povzbudivé, neboť řada lidí ve skupinách přeskupila své podniky, najímala pracovní sílu a zvyšovala obchodní aktiva a výdělky. Pro některé se jednalo o odpověď na otázku, jak pomoci mladým ambiciózním lidem z chudých oblastí změnit svůj život a vybudovat si pracovní pozici. Kontrola skupin po devíti letech ukázala, že jejich celkový příjem většinou nepřesahoval výdaje, posuzujeme-li výsledek pouze podle zisku podniků. Lidé si svá aktiva přestali z tohoto hlediska postupem času hlídat. Z dlouhodobého hlediska tedy neměla základní finanční dávka vliv na rozvoj podnikání. Řada z účastníků projektu si však pořídila chovná zvířata a zemědělské stroje, takže se jim investice určitě vyplatila z jiného hlediska. Program zároveň zaznamenal veliký ohlas, a proto na něj velmi rychle navázal projekt nepodmíněného základního příjmu. V roce 2017 byl v Ugandě spuštěn pilotní projekt nepodmíněného základního příjmu, který zahrnuje nejmenovanou vesnici sčítající 50 domácností. Základní příjem byl stanoven na zhruba 30 procent průměrného mzdy nízkopříjmových rodin ve výši 18,25 USD měsíčně pro dospělého a 9,13 USD pro děti. Tyto částky jsou vzhledem k místním podmínkám důležitou podporou. Organizátoři projektu zde zkoumají především dopady základního příjmu ve čtyřech rozměrech: 1) přístup ke zdravotní péči; 2) vzdělávání žen a dívek; 3) zapojování se do demokratických institucí; 4) místní ekonomický rozvoj. S tímto pilotním programem mají velké plány. Kromě sledování důsledků základního příjmu na vybranou komunitu plánují rozšíření projektu i do dalších lokalit v Ugandě, a proto vše detailně zaznamenávají. Snaha zavést nepodmíněný základní příjem v subsaharské Africe není ojedinělá. Připomeňme si například experimenty v Namibii, Jihoafrické republice nebo Keni, jíž jsem se v Literárních novinách už věnovala zde. V Ugandě se však o tento projekt snaží již dlouhodobě a nutno říci, že velmi usilovně. Jaký bude mít nepodmíněný základní příjem v této podobě účinek, ukáže čas. Nejedná se však jen o projekty v Africe. Od září 2020 začala roční informační a diskusní iniciativa občanů ve všech zemích Evropské unie. Některé země EU se základním příjmem už experimentují, například Nizozemsko, další země právě připravují jeho zavedení, například Irsko.   Autorka je doktorandka na Univerzitě Karlově. Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie, včetně České republiky. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literarky.cz zde, zde, zde a zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-21 14:54:06

Keňa jako dlouhodobý reprezentant nepodmíněného základního příjmu

Nepodmíněnému základnímu příjmu se celosvětově dostává stále více pozornosti, neboť se jedná o jednu z možností, jak zmírnit chudobu či snížit sociální nerovnosti. Nejlepší způsob, jak jej představit, je demonstrovat nepodmíněný příjem na jiném státu, kde s ním mají bohaté zkušenosti. Úspěšně byl zaveden například na Aljašce a postupně se implementuje v Brazílii. Projekt nepodmíněného základního příjmu se realizuje také v Keni. Tato „kolébka lidstva“, jak je Keňa označována díky nálezům kosterních pozůstatků dnešního člověka starých tři miliony let, se řadí k rozvinutějším rozvojovým zemím, které o trvalém zavedení nepodmíněného základního příjmu více než uvažují. Celosvětové experimentální projekty, které zaváděly základní příjem v krátkodobém horizontu, přinesly zjištění že: 1) tento příjem nesnižuje pracovní úsilí; 2) peněžní dávka není obvykle utrácena za alkohol či tabákové výrobky, ale lidé za ni pořizují zejména potraviny; 3) příjem umožnil lidem dosáhnout vyššího vzdělání; 4) díky nepodmíněnému příjmu docházelo k investicím do malých podniků; 5) příjem dále zajišťoval dlouhodobou životní úroveň; 6) příjem zkvalitňoval a prodlužoval průměrnou délku života. Tyto krátkodobé experimenty byly pilotovány například v Namibii. Vraťme se však ke Keni, která v současné době provádí průzkum ve dvou krajích. Experimenty probíhají v Siaya a Bomet, ve kterých žije celkem 860 tisíc lidí, z toho přibližně 630 tisíc lidí pod hranicí chudoby, což je 15 USD na osobu v tamním venkovském prostředí a 28 USD v městské oblasti. Prozatímní výsledky tohoto projektu jsou podobně jako například u Namibie velice pozitivní, přičemž nejde jenom o zlepšení ekonomické situace, ale také o pozitivní psychologické dopady. Jedná se o velmi detailně připravený projekt, který má za cíl podrobně zmapovat celkový vývoj nepodmíněného základního příjmu, ve všech možných podobách a dopadech na společnost. Projekt v uvedených dvou krajích zahrnuje 295 vesnic a 14 474 domácností, přičemž vesnice jsou náhodně zařazeny do jedné ze čtyř skupin: 1) 100 vesnic neobdrží žádný příjem. 2) Dlouhodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 44 vesnic dostává příjem, který je dostatečný k pokrytí základních potřeb. Po dobu 12 let bude každá dospělá osoba dostávat 0,75 USD na den. 3) Krátkodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 80 vesnic obdrží platby dostatečné k pokrytí základních potřeb. Po dobu dvou let každý dospělý člověk obdrží 0,75 USD na den. 4) Paušální částka nepodmíněného základního příjmu: 71 vesnic obdrží jednorázovou platbu, která bude ekvivalentem krátkodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu. Přibližně se jedná o 500 USD pro každého dospělého člověka na den. Projekt v současné době porovnává výsledky skupin a sleduje změny v chování jednotlivých obyvatel. Výzkumníci projektu také porovnávají účinky jednorázových plateb u krátkodobého a dlouhodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu, aby zjistili dopady na převod kapitálu a aktiv. Díky tomuto projektu můžeme vysledovat změnu ekonomického stavu osob po zavedení základního příjmu, nebo jejich využití času, genderové vztahy, změnu pohledu na život či přístup k riskování, zejména v oblasti podnikání. Takto komplexní projekt, který je právě realizován v Keni, by mohl být aplikován i na Českou republiku. Bylo by ku prospěchu lidem, kdyby si každý mohl pomocí nepodmíněného základního příjmu naplnit své základní potřeby, začít podnikat v oblasti, která ho nejvíce zajímá, nebo začít uplatňovat svůj tvůrčí potenciál jinde, například v oblasti umění. Nepodmíněný základní příjem totiž není o tom, že lidé přestanou pracovat, ale o tom, aby nepřepracováni pracovali v odvětví, kde se skutečně najdou.   Autorka je doktorandka na Univerzitě Karlově. Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie, včetně České republiky. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literarky.cz zde, zde, zde a zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Visio základní

[skoleni-kurzy.eu] Školení je zaměřené na vytváření vývojových a organizačních diagramů, map webů a databází, prostorových plánů, projektových podkladů a dalších technických nebo obchodních schémat a diagramů v programu Visio. Posluchači se naučí vytvářet schémata a diagramy pomocí předpřipravených objektů vzorníků i kreslit své vlastní objekty. Naučí se výkresy vytisknout, publikovat a připravit pro prezentaci. * Kurz Visio základní probíhá v malé skupině účastníků. Kurzu Visio základní se účastní maximálně 8 osob. Kurz Visio základní probíhá v plně vybavené počítačové učebně. V průběhu kurzu Visio základní je pro účastníky zajištěn pitný režim a drobné občerstvení. U nás máte jistotu, že vám objednaný kurz nezrušíme. Poté co u nás kurz Visio základní objednáte a my vám potvrdíme účast, garantujeme, že se kurz uskuteční. Kurz nerušíme z důvodu malého počtu zájemců. Kurz Visio základní se uskuteční i pokud se něj přihlásí pouze jeden zájemce. V takovém případě probíhá kurz Visio základní jako individuální, cena kurzu se nezmění. Princip práce v Microsoft Visio Možnosti využití Microsoft Visio   Pracovní prostředí   Druhy používaných obrazců   Vzorníky     Stránky ve výkresu Nastavení vzhledu stránky   Nastavení měřítka   Zobrazení pomocných objektů   Přidání, odebrání a kopírování stránky     Základní práce s obrazci Vyhledání a použití obrazce ze vzorníku   Označování obrazců   Kopírování a mazání obrazců   Změna velikosti a natáčení obrazců   Přesné umisťování obrazců na výkres     Úprava a kreslení vlastních obrazců Úprava obrazce ze vzorníku   Vytvoření obrazce kreslicími nástroji   Rozšíření obrazce   Formátování čar, výplně a stínů obrazců     Práce s textem Přidání textu do obrazce   Vytvoření textového obrazce   Úprava textového bloku a obrazce   Formátování textu     Propojení obrazců pomocí spojnic Vytvoření spojení   Formátování a úprava spojnic   Změna cesty dynamické a statické spojnice   Vytvoření vlastního obrazce spojnice   Změna vzhledu spojnice   Nastavení pozice spojnice vůči obrazci     Vytváření složených obrazců Skládání obrazců na sebe   Vytvoření skupiny a práce se skupinou obrazců     Příklady použití Vývojové diagramy   Organizační diagramy   Diagram příčin a následků   Strom problému   Ganttův diagram a časová osa   ...AbecedaPC

Čas načtení:

PowerPoint základní

[skoleni-kurzy.eu] Školení je určené začátečníkům, kteří v programu PowerPoint zatím vytvořili pouze několik jednoduchých prezentací nebo jej ještě vůbec nepoužívali. Posluchači se seznámí se zásadami a doporučeními pro tvorbu prezentací. Naučí se vytvořit prezentaci obsahující text, obrázky, tabulky, diagramy i grafy. Naučí se efektivně formátovat snímky, text i vložené objekty pomocí přednastavených motivů, používat jednoduché animace, připravit si podklady pro prezentaci a prezentaci předvést. * Kurz PowerPoint základní probíhá v malé skupině účastníků. Kurzu PowerPoint základní se účastní maximálně 8 osob. Kurz PowerPoint základní probíhá v plně vybavené počítačové učebně. V průběhu kurzu PowerPoint základní je pro účastníky zajištěn pitný režim a drobné občerstvení. U nás máte jistotu, že vám objednaný kurz nezrušíme. Poté co u nás kurz PowerPoint základní objednáte a my vám potvrdíme účast, garantujeme, že se kurz uskuteční. Kurz nerušíme z důvodu malého počtu zájemců. Kurz PowerPoint základní se uskuteční i pokud se něj přihlásí pouze jeden zájemce. V takovém případě probíhá kurz PowerPoint základní jako individuální, cena kurzu se nezmění. Příprava prezentace prezentační metody   volba vhodného způsobu prezentace   doporučené zásady při vytváření prezentací a jejich snímků     Vytvoření nové prezentace z šablony   prázdná prezentace   motivy     Práce se snímky vkládání, odstraňování, přemisťování a kopírování snímků   rozložení snímku     Práce s textem textová pole   formátování písma   formátování odstavců     Práce s objekty vkládání a úprava obrázků fotografií   výřez obrazovky   kreslení objektů a jejich úprava   vyrovnávání, vrstvení a seskupování objektů   vytváření a úprava objektů typu SmartArt     Tabulky a grafy vkládání a úprava tabulek   styly tabulek   vkládání grafů a jejich formátování   vložení grafu nebo tabulky z programu Excel     Úprava vzhledu prezentace barevná schémata   pozadí snímků   záhlaví a zápatí     Efekty přechodové efekty při střídání snímků   základní animace objektů     Příprava před prezentací poznámky   podklady   tisk prezentace   přenesení prezentace na jiný počítač   vyzkoušení a předvedení prezentace     ...AbecedaPC

Čas načtení:

Power BI základní

[skoleni-kurzy.eu] Školení je zaměřené na seznámení s možnostmi analýzy a vizualizace dat pomocí aplikace Power BI. Účastníci zjistí, jak připravit data pro analýzu a jak vytvářet interaktivní reporty a jak je publikovat online. Školení je vhodné pro uživatele bezplatné aplikace Power BI Desktop i v návaznosti na službu Office 365 Power BI Pro. * Kurz Power BI základní probíhá v malé skupině účastníků. Kurzu Power BI základní se účastní maximálně 8 osob. Kurz Power BI základní probíhá v plně vybavené počítačové učebně. V průběhu kurzu Power BI základní je pro účastníky zajištěn pitný režim a drobné občerstvení. U nás máte jistotu, že vám objednaný kurz nezrušíme. Poté co u nás kurz Power BI základní objednáte a my vám potvrdíme účast, garantujeme, že se kurz uskuteční. Kurz nerušíme z důvodu malého počtu zájemců. Kurz Power BI základní se uskuteční i pokud se něj přihlásí pouze jeden zájemce. V takovém případě probíhá kurz Power BI základní jako individuální, cena kurzu se nezmění. Úvod do Power BI představení nástroje a jeho využití   srovnání bezplatné a placené verze   aplikace Power BI Desktop, Power BI Online   struktura reportu v Power BI     Příprava dat pro reporty import dat   formátování dat, základní výpočty v nových sloupcích   datový model   propojení dotazů     Vizuály typy vizuálů   často používané grafy   výběr zdrojových dat   formátování a přizpůsobení vizuálů     Sestavy a interakce řazení a filtry vizuálu   stránky a sestavy   nastavení interakcí mezi vizuály   hierarchie a víceúrovňové vizuály     Další objekty v sestavách interaktivní tlačítka   textová pole, tvary a obrázky   hypertextové odkazy     Možnosti publikování a sdílení publikování na web   sdílení v rámci firmy   mobilní aplikace     ...AbecedaPC

Čas načtení:

CorelDRAW základní

[skoleni-kurzy.eu] Školení je zaměřené na vytváření různých typů propagačních materiálů v programu CorelDRAW. Posluchači se na řadě praktických příkladů naučí vytvořit propagační leták, brožuru, navštívenky, inzerát apod. Naučí se umisťovat do dokumentu různé typy objektů fotografie, diagramy, tabulky, vytvářet vlastní grafické prvky a pracovat s textem. Seznámí se také se základy sazby, s předtiskovou přípravu a možnostmi exportu do různých formátů. * Kurz CorelDRAW základní probíhá v malé skupině účastníků. Kurzu CorelDRAW základní se účastní maximálně 8 osob. Kurz CorelDRAW základní probíhá v plně vybavené počítačové učebně. V průběhu kurzu CorelDRAW základní je pro účastníky zajištěn pitný režim a drobné občerstvení. U nás máte jistotu, že vám objednaný kurz nezrušíme. Poté co u nás kurz CorelDRAW základní objednáte a my vám potvrdíme účast, garantujeme, že se kurz uskuteční. Kurz nerušíme z důvodu malého počtu zájemců. Kurz CorelDRAW základní se uskuteční i pokud se něj přihlásí pouze jeden zájemce. V takovém případě probíhá kurz CorelDRAW základní jako individuální, cena kurzu se nezmění. Úvod do vektorové grafiky rozdíly mezi rastrovou a vektorovou grafikou   režim barev   rozlišení obrázku   formáty souborů pro vektory   standardy PDF-X   náležitosti k tisku     Kreslení základních objektů obdélník   elipsa   mnohoúhelníky   základní kreslení křivek     Manipulace s objekty označování objektů   přesun   otočení   zkosení   zrcadlení   zaoblení a vykroužení rohů   volná transformace   zrušení transformace   zamknutí objektu     Kreslící pomůcky přichytávání k objektům   přichytávání k vodícím linkám   mřížka   pravítko     Umístění objektů rozmístění objektů   pořadí zobrazení objektů     Kombinování křivek a objektů zarovnání objektů   seskupit, rozložit   booleovské operace     Jednotná výplň palety   změna barvy   nástroj Jednotná výplň   režimy barev   nástroj Inteligentní výplň     Kapátko a plechovka barev   Další typy výplní přechodová   vzorky   textury     Obrysy objektů   Režimy zobrazení jednoduchý drátěný model   drátěný model   koncept   normální   ...AbecedaPC

Čas načtení:

Word základní

[skoleni-kurzy.eu] Školení je určené začátečníkům, kteří s programem Word zatím nepracovali nebo jej používali velmi málo. Posluchači se naučí vytvářet textové dokumenty a nastavit vzhled nadpisů, odstavců, číslovaných seznamů i seznamů s odrážkami. Posluchači se naučí do dokumentu vložit obrázek a tabulku, upravit vzhled stránky, nastavit obsah zápatí a záhlaví a dokument vytisknout. * Kurz Word základní probíhá v malé skupině účastníků. Kurzu Word základní se účastní maximálně 8 osob. Kurz Word základní probíhá v plně vybavené počítačové učebně. V průběhu kurzu Word základní je pro účastníky zajištěn pitný režim a drobné občerstvení. U nás máte jistotu, že vám objednaný kurz nezrušíme. Poté co u nás kurz Word základní objednáte a my vám potvrdíme účast, garantujeme, že se kurz uskuteční. Kurz nerušíme z důvodu malého počtu zájemců. Kurz Word základní se uskuteční i pokud se něj přihlásí pouze jeden zájemce. V takovém případě probíhá kurz Word základní jako individuální, cena kurzu se nezmění. Práce s textem a nastavení formátování písma psaní speciálních znaků, česká x anglická klávesnice, klávesy pro rychlý pohyb v textu   font, velikost, druh, barva, zvýraznění, ohraničení písma   kopírování, vyjmutí a vkládání textu   klávesové zkratky pro zrychlení formátování a pohybu v textu     Nastavení odstavce zarovnání textu   nastavení odsazení, řádkování a mezer   nastavení tabulátorů   vložení konce stránky     Odrážky a číslování zapínání číslování a odrážek   změna formátu číslování a odrážek     Způsoby zobrazení dokumentu normální rozvržení, rozvržení při tisku   zobrazení skrytých znaků   rozvržení dokumentu     Nastavení vzhledu stránky formát a orientace papíru   okraje stránky   záhlaví a zápatí   vložení číslování stránek     Tabulky vytvoření tabulky   práce s řádky a sloupci, sloučení buněk   formátování tabulky     Vkládání objektů vložení obrázku   změna vlastností obrázku   výřez obrazovky   vkládání grafů a tabulek z Microsoft Excel     Nástroje pro práci s textem automatické opravy   kontrola pravopisu   vyhledávání v textu     Úvod do práce se styly výhody používání stylů   přednastavené styly   styl nadpisu a odstavce   přednastavené motivy a jejich vliv na vzhled dokumentu     Tisk a publikován ...AbecedaPC

Čas načtení:

Outlook základní

[skoleni-kurzy.eu] Školení je určené pro všechny, kteří zatím nemají s programem Outlook žádnou zkušenost nebo jej zatím používali pouze k odesílání a přijímání e-mailů. Posluchači se naučí pracovat s elektronickou poštu - například používat skryté kopie, nastavit automatický podpis, používat příznaky. Dále se naučí zadávat kontakty a vytvářet seznamy pro rychlé rozeslání e-mailu více osobám, seznámí se s možnostmi kalendáře a zadáváním schůzek. * Kurz Outlook základní probíhá v malé skupině účastníků. Kurzu Outlook základní se účastní maximálně 8 osob. Kurz Outlook základní probíhá v plně vybavené počítačové učebně. V průběhu kurzu Outlook základní je pro účastníky zajištěn pitný režim a drobné občerstvení. U nás máte jistotu, že vám objednaný kurz nezrušíme. Poté co u nás kurz Outlook základní objednáte a my vám potvrdíme účast, garantujeme, že se kurz uskuteční. Kurz nerušíme z důvodu malého počtu zájemců. Kurz Outlook základní se uskuteční i pokud se něj přihlásí pouze jeden zájemce. V takovém případě probíhá kurz Outlook základní jako individuální, cena kurzu se nezmění. Úvod Microsoft Outlook co Outlook umí   Pošta, Lidé, Kalendář, Úkoly   navigace a podokna Outlooku   verze Outlook pro počítač, mobil a web     Emaily odesílání a přijímání zpráv   odpověď a přeposlání   kopie a skrytá kopie   příloha zprávy   vlastnosti emailu důležitost, doba doručení, hlasovací tlačítka     Složky a nastavení zpráv automatický podpis   nastavení zobrazení složky se zprávami   zobrazení zpráv jako konverzace   vyhledávání zpráv ve složkách   třídění zpráv do složek     Lidé kontakty vytvoření a úprava kontaktu   skupina kontaktů   vyhledávání kontaktů     Kalendář práce s událostmi a schůzkami   celodenní události   opakování události a schůzek   připomenutí   způsoby zobrazení kalendáře     Ostatní funkce Outlooku úkoly, To Do listy   poznámky   tisk zpráv, kalendáře, seznamu kontaktů     ...AbecedaPC

Čas načtení: 2019-09-15 12:56:34

Projekt Knihovničky: pomozte zásobit nemocnice kvalitní dětskou literaturou

Nakladatelství dětské literatury Meander je často oslovováno různými institucemi (jedná se především o dětská oddělení v nemocnicích, školní nemocnice, dětské domovy, ale také věznice či domovy pro seniory či školky v chudších regionech) s prosbou o zaslání knih k doplnění knihovniček. Většinu těchto žadatelů bohužel musím odmítnout s odůvodněním, že jako malé nakladatelství si nemůžeme dovolit rozdávat knihy zdarma. Je smutné, že tyto instituce nemají dostatek prostředků k nákupu kvalitního knižního fondu, i když studie jasně potvrzují, že čtení je nezastupitelným a velmi důležitým činitelem ve vývoji lidské osobnosti. Nejlépe to vidíme především u dětí – dítě knihu potřebuje pro správný rozvoj osobnosti i všech jazykových schopností. Pohádky a příběhy navíc rozvíjí vnímání, fantazii, empatii, obohacují slovní zásobu a sociální dovednosti. V posledních letech se také již zřetelně projevují neblahé důsledky všudypřítomné digitalizace, která přímo působí na vývoj dětí: ● Počet dětí závislých na internetu a on-line prostředí nepřetržitě roste, dle nových studií má až 50 tisíc českých dětí (školáků ve věku 11 až 15 let) závislost na internetu a zhruba každý druhý je nepřetržitě online. ● Děti se nemíní vzdát internetu ani sociálních sítí, pokud by si mohly vybrat pouze jedinou věc, možnost „kniha“ by zvolil každý desátý. ● Moderní technologie jsou často (bohužel) dostupnější než kvalitní literatura. Touto cestou proto hledáme partnera pro náš projekt Knihovničky. Hlavním posláním Knihovniček je zásobit dětská odděleních nemocnic, ale i jiná místa, kde je to potřeba, kvalitní dětskou literaturou. Po konzultaci s Alenou Přecechtělovou, zástupkyní MŠ a ZŠ při Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, jsme se rozhodli, že se v první vlně projektu zaměříme na tzv. školní nemocnice – oddělení, kde jsou děti dlouhodobě hospitalizovány a čtení je pro ně často jedinou možností, jak se přenést do jiné reality za zdmi nemocnice. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Podobně jako je tomu u běžných dětských oddělení, bohužel ani zde se dětem nedostává kvalitní literatury a knihovničky se často skládají z toho, co kdo donese. Jak jsem již zmínila výše, finanční možnosti našeho nakladatelství jsou značně limitované a knihy můžeme darovat pouze za částečného finančního přispění třetích stran. Přispěním ke koupi pečlivě vybraných knih za speciální cenu podpoříte dobrou věc a přispějete nemalým dílem k našemu společnému cíli; k tomu, aby se kvalitní literatura dostala do rukou co největšímu počtu znevýhodněných dětí. Instituce, se kterými spolupracujeme v pilotní fázi projektu: ● Základní škola a Mateřská škola při Všeobecné fakultní nemocnici ● Mateřská škola a Základní škola při Fakultní nemocnici Královské Vinohrady ● Základní škola a Mateřská škola při Fakultní nemocnici Bulovka ● Základní škola a Mateřská škola při FN Motol ● Základní škola při Psychiatrické nemocnici Bohnice ● Základní škola a Mateřská škola při Fakultní Thomayerově nemocnici V případě zájmu o podporu projektu Knihovničky se neváhejte obrátit na mě nebo na mou kolegyni Markétu Hrnčířovou, která celý projekt zastřešuje (marketa@meander.cz, 724312300).   Autorka je šéfredaktorka nakladatelství Meander.

Čas načtení:

Základy účetnictví podnikatelských subjektů v praxi

[skoleni-kurzy.eu] Žádné učení čísel účtů nazpaměť, jak tomu bývá ve škole. Cílem je pochopení jednotlivých procesů a jejich dopadů do firmy. Budeme účtovat dle směrné účtové osnovy dle vyhlášky č. 500 - 2002 Sb., pro podnikatele. Exkluzivně pro 1. VOX a.s. Citujeme z hodnocení tohoto kurzu: „Školení mi dalo víc než kurz na VŠ-. Na kurzu získáte základní přehled o účetnictví, seznámíte se s principy účtování a základními účetními případy. Budete schopni se zorientovat v základech daňového systému, který je nezbytný pro účetní praxi. Důraz je také kladen na základní orientaci v účetní závěrce. * Teoretická část: 1. den: • základní účetní principy, • právní úprava účetnictví v ČR, • povinnosti účetních, průběh účetního roku ve firmě, • základní přehled účtových tříd, • principy podvojnosti, • účetní doklady, jejich oběh ve firmě, • účtový rozvrh, účetní výkazy. 2. den: • orientace v jednotlivých účetních třídách, • příklady účtování, • vystavování daňových dokladů. 3. den: • majetek, jeho pořízení, vyřazení včetně účtování, • škody na majetku, • účetní a daňové odpisy, rozdíl, účtování, • zásoby včetně účtování. 4. den: . základní orientace v daňovém systému ČR • principy DPH v účetnictví, účtování DPH • základní orientace – daňově uznatelné a neuznatelné náklady, • ostatní legislativa 5. den: • účetní práce na konci účetního období, • inventarizace, • dohadné položky, • opravné položky, • časové rozlišení. Praktická část: • naučíte se orientovat v účetní osnově, • sami si vyzkoušíte účtování nejčastějších účetních případů. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Základy účetnictví podnikatelských subjektů v praxi

[skoleni-kurzy.eu] Žádné učení čísel účtů nazpaměť, jak tomu bývá ve škole. Cílem je pochopení jednotlivých procesů a jejich dopadů do firmy. Budeme účtovat dle směrné účtové osnovy dle vyhlášky č. 500 - 2002 Sb., pro podnikatele. Exkluzivně pro 1. VOX a.s. Citujeme z hodnocení tohoto kurzu: „Školení mi dalo víc než kurz na VŠ-. Na kurzu získáte základní přehled o účetnictví, seznámíte se s principy účtování a základními účetními případy. Budete schopni se zorientovat v základech daňového systému, který je nezbytný pro účetní praxi. Důraz je také kladen na základní orientaci v účetní závěrce. * Teoretická část: 1. den: • základní účetní principy, • právní úprava účetnictví v ČR, • povinnosti účetních, průběh účetního roku ve firmě, • základní přehled účtových tříd, • principy podvojnosti, • účetní doklady, jejich oběh ve firmě, • účtový rozvrh, účetní výkazy. 2. den: • orientace v jednotlivých účetních třídách, • příklady účtování, • vystavování daňových dokladů. 3. den: • majetek, jeho pořízení, vyřazení včetně účtování, • škody na majetku, • účetní a daňové odpisy, rozdíl, účtování, • zásoby včetně účtování. 4. den: . základní orientace v daňovém systému ČR • principy DPH v účetnictví, účtování DPH • základní orientace – daňově uznatelné a neuznatelné náklady, • ostatní legislativa 5. den: • účetní práce na konci účetního období, • inventarizace, • dohadné položky, • opravné položky, • časové rozlišení. Praktická část: • naučíte se orientovat v účetní osnově, • sami si vyzkoušíte účtování nejčastějších účetních případů. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Základy účetnictví podnikatelských subjektů v praxi

[skoleni-kurzy.eu] Žádné učení čísel účtů nazpaměť, jak tomu bývá ve škole. Cílem je pochopení jednotlivých procesů a jejich dopadů do firmy. Budeme účtovat dle směrné účtové osnovy dle vyhlášky č. 500 - 2002 Sb., pro podnikatele. Exkluzivně pro 1. VOX a.s. Citujeme z hodnocení tohoto kurzu: „Školení mi dalo víc než kurz na VŠ-. Na kurzu získáte základní přehled o účetnictví, seznámíte se s principy účtování a základními účetními případy. Budete schopni se zorientovat v základech daňového systému, který je nezbytný pro účetní praxi. Důraz je také kladen na základní orientaci v účetní závěrce. * Teoretická část: 1. den: • základní účetní principy, • právní úprava účetnictví v ČR, • povinnosti účetních, průběh účetního roku ve firmě, • základní přehled účtových tříd, • principy podvojnosti, • účetní doklady, jejich oběh ve firmě, • účtový rozvrh, účetní výkazy. 2. den: • orientace v jednotlivých účetních třídách, • příklady účtování, • vystavování daňových dokladů. 3. den: • majetek, jeho pořízení, vyřazení včetně účtování, • škody na majetku, • účetní a daňové odpisy, rozdíl, účtování, • zásoby včetně účtování. 4. den: . základní orientace v daňovém systému ČR • principy DPH v účetnictví, účtování DPH • základní orientace – daňově uznatelné a neuznatelné náklady, • ostatní legislativa 5. den: • účetní práce na konci účetního období, • inventarizace, • dohadné položky, • opravné položky, • časové rozlišení. Praktická část: • naučíte se orientovat v účetní osnově, • sami si vyzkoušíte účtování nejčastějších účetních případů. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.