EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Předseda hnutí ANO Andrej Babiš byl hostem pořadu Napřímo Kuloáry na TN Live. S Bárou Divišovou mimo jiné probral povolební situaci, pokud by ANO sestavovalo vládu.
Čas načtení: 2025-03-23 05:00:00
Politická sešlost u Xavera: Zeman, Mečiar, „děsící“ Klaus, váhající Turek i polibek pro Alex
Exprezident Miloš Zeman byl v sobotu na oslavě televize XTV v pražském Top Hotelu v dobrém rozmaru. Vřele se vítal s Vladimirem Mečiarem, ještě vřeleji s moderátorkou Alex Mynářovou, které složil kompliment v zákulisí i přímo na pódiu a navrch přidal pro Blesk slova o tom, že se nás Václav Klaus snaží vyděsit. Proč? Zeman mluvil o podzimních volbách do Sněmovny, kdy v souvislosti s nimi naznačil, že jeho podporu má nadále Andrej Babiš (ANO) a také dal jistou radu europoslanci za Motoristy Filipu Turkovi. Ten to označil za Sofiinu volbu. Praha, nebo Brusel?
\nČas načtení: 2025-01-26 20:30:22
Samsung během Galaxy Unpacked naznačil, že chystá telefon, který se skládá nadvakrát Náznak smartphonu tohoto typu bylo možné krátce spatřit v prezentaci Oficiálního představení bychom se mohli dočkat ještě letos Je to již pár dnů, co Samsung představil své první letošní novinky, smartphony řady Galaxy S25. Zároveň na konci tiskové konference v krátkém videu navnadil na chystaný model Galaxy S25 Edge. Krátce však bylo možné si všimnout i náznaku další chystané novinky, a to nadvakrát ohebného skládacího smartphonu. Napřímo sice nic takového zmíněno nebylo, v samotné prezentaci však šlo zřetelně spatřit ilustraci tohoto typu zařízení. Přečtěte si celý článek Všimli jste si toho také? Samsung na tiskovce naznačil, že brzy představí nadvakrát ohebný smartphone
Čas načtení: 2025-04-23 20:06:06
Trump nehodlá vyhodit předsedu Fedu a naznačil snížení cel uvalených na Čínu
Wall Street v úterý posílil a světové trhy si oddechly poté, co Americký prezident Donald Trump prohlásil, že nemá v úmyslu odvolat předsedu Federálního rezervního systému USA. Naznačil také „podstatné“ snížení cel vůči Číně. Trumpova nedávná kritika předsedy Federálního rezervního… The post Trump nehodlá vyhodit předsedu Fedu a naznačil snížení cel uvalených na Čínu first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2020-06-25 13:52:20
V historické detektivce Velikost člověka řeší vraždu Leonardo da Vinci
Říjen 1493. Florencie stále truchlí nad smrtí mecenáše umění Lorenza Nádherného. Kolumbovy lodě nedávno dorazily k břehům Nového světa. Milán je jedním z předních center renesančního umění a vzdělanosti. Ti, kdo se toulají ve spleti ulic kolem hradu, často potkávají čtyřicátníka v růžovém oděvu se zamyšleným výrazem. Leonardo da Vinci bydlí s matkou a učněm vedle své dílny a je nucen se handrkovat, aby dostal zaplaceno za práci, třebaže pověst o jeho genialitě už překročila hranice. Známé jsou i jeho pitvy a studium anatomie, pročež je povolán, aby prověřil podivnou smrt muže. Italský bestsellerista Marco Malvaldi, autor úspěšných detektivních sérií, v knize Velikost člověka tentokrát zacílil na klíčové období renesance a jednu z jeho zásadních postav. „Přiblížit se k postavě, jako je Leonardo, a nárokovat si právo popisovat jeho myšlenky, vyžaduje jistou dávku drzosti,“ píše v doslovu k románu Velikost člověka. Současně dodává, že věnoval rok a půl studiu renesančního člověka par excellence. Dává nám nahlédnout do života italského génia a svérázného umělce a vynálezce během jeho služby u milánského vévody Ludovica il Moro (česky Ludvíka Mouřenína), vyhlášeného dobyvatele a mecenáše umění. Milánské vévodství patří k nejbohatším italským státům, je plné kontrastů – na jedné straně zápach, odpadky a fekálie v ulicích, jimiž se potulují domácí zvířata, bezdomovci a nemocní lidé, na druhé straně okázalý přepych a bohatství šlechty. Na jedné straně církev bojující za udržení moci, na druhé straně návrat k antice, zájem o pozemské radosti, rozvoj vědy, kultury a vzdělání. Současně dochází ke vzniku moderního bankovnictví. Čtenář je postupně zasvěcen do politických a náboženských intrik. Středem románu je vztah Leonarda a jeho mecenáše Ludovica il Moro, který po umělci žádá stavbu pomníku na počest svého otce Francesca Sforzy. Má to být kolosální sedmimetrová jezdecká socha, největší bronzová socha, jaká kdy byla vytvořena. Projekt se však nedaří a následně neblaze ovlivňuje vévodovy sympatie. Na hradním nádvoří je objevena mrtvola mladíka, jenž žádal u vévody o audienci. Není jasná příčina smrti, všichni se obávají moru, proto vévoda povolá Leonarda. Na těle se nenašly zjevné stopy násilí, přesto si je Leonardo jist, že jde o vraždu… Ukázka z knihy Dvě „Ach, pane Leonardo, jak rád vás vidím.“ Ludovico il Moro stál téměř uprostřed rozsáhlého nádvoří známého jako Zbrojní náměstí a naznačil Leonardovi, aby přišel blíž. Vedle něj stál – vyhublý a připomínající dravého ptáka – dvorní výběrčí daní, velevážený rytíř Bergonzio Botta, a v podpaží měl jako vždycky tlustou účetní knihu. „K vašim službám, Vaše Výsosti,“ odpověděl Leonardo obezřetně. Nikdy nebylo snadné pochopit, z jakého důvodu ho Ludovico povolává. Mohlo to být z nadšení, jako ten den po Oslavě ráje, kdy milánský vládce zahrnul Leonarda chválou a uznáním před celým dvorem, nebo to mohlo být právě naopak. „Pojďte, pojďte,“ řekl Ludovico s klidným úsměvem. „Pane výběrčí, myslím, že vás volá komoří.“ Což byl ne zas tak moc renesanční způsob, jak pana výběrčího vyzvat, aby urychleně vysmahnul, protože milánský vládce si chce s Leonardem popovídat mezi čtyřma očima. Bergonzio Botta se po pokloně, z níž se začal zvedat, teprve když se vydal pozpátku na ústup, otočil na podpatku a zamířil k strážní věži Ducha svatého. Ludovico se mlčky rozhlížel kolem, aniž na Leonarda pohlédl: pak se pomalu vydal k velikému jižnímu portálu a naznačil Leonardovi, aby ho následoval. „Vaše Výsost dnes ráno vypadá obzvlášť spokojeně,“ odvážil se Leonardo ve snaze zjistit, jakou má jeho chlebodárce náladu. „To jsem, mistře Leonardo, to jsem,“ odpověděl Ludovico stále s úsměvem a stále za chůze. „A víte proč?“ „Doufám, že Vaše Výsost bude tak laskavá a obeznámí mě s důvody své radosti.“ „Není to žádné tajemství,“ odpověděl il Moro. „Už ne. Císař Maxmilián Habsburský nám prokáže tu čest, že se ožení s naší milovanou neteří Biancou Marií, u příležitosti vánočních svátků. Rod Sforzů se spřízní s císařem, mistře Leonardo.“ Vida vida. Už celé měsíce se Ludovico snažil vnutit Biancu Marii za manželku Maxmiliánu Habsburskému, císaři Svaté říše římské, a lichotil mu neustálými důkazy přátelství, a hlavně strašidelně velkým věnem. Ve dvorních ložnicích se špitalo, že jde o čtyři sta tisíc dukátů, což byla víc než polovina ročního výnosu celého vévodství. Trochu jako kdyby současný ministr financí zaslíbil svou dceru prezidentovi Spojených států a nabídl jako věno polovinu daňového výnosu celé Itálie – tedy něco, co se počítá v miliardách. „Odjedeme se svatebním průvodem začátkem listopadu, mistře Leonardo. A zajisté nebude obtížné přichystat odjezd nevěsty a shromáždit všechny naše city, naše radosti, naši družinu tady na hradě, naopak, bude to velmi snadné. Víte proč?“ A jéje. Ludovicu il Morovi se dostalo mimořádně vysokého vzdělání i na poměry tehdejšího šlechtice, ale bez zvláštního důrazu na řeckou filosofii. I přesto se zdálo, že si bez větších obtíží osvojil Sókratovy dialektické techniky založené na předpokladu, že druhého účastníka hovoru napadne kýžená odpověď jednoduše tak, že ho dostaneme do úzkých. Když tě il Moro začne líbat na krk, říkalo se u dvora, měj se na pozoru: chystá se ti zezadu vyhrnout šat. „Ne, Vaše Výsosti.“ „Protože máme k dispozici tenhle překrásný dvůr,“ řekl Ludovico a rozmáchlým gestem ukázal na Zbrojní náměstí obklopené hradem. „Tohle překrásné rozsáhlé, prostorné nádvoří. A naproti…“ Ludovico, který již došel k bráně, ukázal rozevřenou dlaní na obrovskou pláň před padacím mostem. „A naproti, vidíte, ještě rozsáhlejší náměstí, dokonale rovné, volné, bez jakýchkoli ozdob. Jinými slovy, pane Leonardo, úplně prázdné.“ Načež se Morův pohled přesunul z náměstí na Leonarda. Ústa se ještě usmívala. Oči už ne. Ode dne, kdy ho Ludovico oficiálně pověřil tím úkolem, o němž se Leonardo chlubil, že ho dokáže splnit lépe než kdokoli jiný, uběhly čtyři roky. A deset let od chvíle, kdy přísahal, že něco takového umí. Před deseti lety se Leonardo představil Ludovicu il Morovi dlouhým dopisem, v němž tvrdil, že dokáže navrhovat bombardy, hloubit podzemní řeky a příkopy, stavět nedobytné hrady a teprve na konci zmíněného dopisu naznačoval, že umí i trošičku malovat. Už to bylo pozoruhodné, i vzhledem k tomu, že da Vinciho povolali do Milána jako hudebníka, hráče na jakousi liru da braccio, kterou sám vynalezl. Ale Ludovica il Mora obzvlášť zasáhla jedna věta. Dokážu zhotovit bronzového koně, jenž bude nesmrtelnou slávou a věčnou poctou šťastné památce Vašeho pana otce a věhlasného rodu Sforzů. Tento slib se proměnil v práci u dvora, díky níž Leonardo získal ubytování, dvoupatrovou dílnu v Corte Vecchia vedle Dómu, v níž pracoval, a – teoreticky – pravidelný plat. Ale v průběhu let začal tentýž slib působit jako vychloubání, podle názoru některých lidí. A mezi ně patřil také il Moro. „Jsou to tři roky, mistře Leonardo, co jste mě ujistil, že jste se tělem i duší vrhl do práce na pomníku mého pana otce,“ pokračoval il Moro s pohledem stále upřeným na Leonarda. „Několikrát jste mě ujistil, že pomník už se realizuje, takže jsem za tím účelem nechal vyklidit a zarovnat tento rozsáhlý prostor před hradem, kde se nyní nacházíme.“ „Jsem rád, že mohu Vaší Výsosti oznámit, že hliněný model koně je téměř hotový a bude možné ho vystavit právě na tomto náměstí koncem příštího týdne.“ „Hliněný model?“ Ludovico zvedl obočí. „To myslíte vážně?“ „Hliněný model v konečné velikosti, Vaše Výsosti. Sedm metrů na výšku, tomu se žádná jezdecká socha svou výškou a velkolepostí ani nepřiblížila. Máte mé slovo, model tu bude vystaven za méně než deset dní.“ „Á, to je ovšem vynikající zpráva. Znamenitě. Skvěle. A povězte mi, máte v úmyslu prokázat mému panu otci věčnou úctu pomníkem z hlíny, nebo se hodláte překonat a věnovat mu i pěkný bronzový kabát? Nejsme ve vašem sluncem zalitém Toskánsku, mistře Leonardo. Víte, za zimních nocí tady v Miláně mrzne. Nerad bych, aby můj pan otec bez patřičného kovového svrchníku nastydl.“ Ludovico il Moro nebyl hloupý a moc dobře věděl, že není snadné polít roztaveným bronzem více než sedmimetrový předmět. Tím nechceme říct, že by věděl, jaké problémy to přináší, ať už technické, nebo konstrukční, ale že mu zkrátka byla známa obtížnost výroby bronzových předmětů, které by byly lehké a zároveň odolné. Konkrétně měl Ludovico il Moro na mysli děla. Děla, která francouzská armáda uměla vyrobit, kdežto on ne. „Nejdříve, Vaše Výsosti, jsem zamýšlel nalít roztavený bronz do koňské formy obrácené vleže vzhůru nohama. To by umožnilo vyřešit problém s bublinami vody, které se vlivem přílišného tepla mění ve vzduch, a když unikají, porušují povrch bronzu, jenomže…“ „To se mi zdá jako skvělý nápad. Jestli tomu dobře rozumím, vodní pára by unikla nohama. Proč to neuskutečníte?“ „Vaše Výsost tomu porozuměla dokonale. Bohužel, vaše krásné město není studené a vlhké jen nad zemí, Vaše Výsosti, nýbrž i pod ní.“ „Co tím myslíte?“ „Že kdybychom vyhloubili vhodnou jámu, aby se do ní vešla forma našeho koně, v jistou chvíli bychom narazili na podzemní vodu, která teče pod Milánem, Vaše Výsosti. Koně z masa a kostí umějí plavat, ale koně z bronzu by voda značně poškodila.“ Il Moro na okamžik probodl Leonarda ledovým pohledem. Pak, po chvíli, se Morova ústa stáhla a vteřinu nato se pán Milána podvolil úsměvu. „Leonardo, já si vás velice vážím a vy to víte,“ řekl il Moro a otočil se, aby se podíval na náměstí. „Velice si vás vážím jako vynálezce, jako malíře, jako oděvnického mistra a v neposlední řadě si velice cením vašich průpovídek.“ „Vaše Výsost je příliš laskavá…“ „Začínám si to myslet. Kdybych nebyl příliš laskavý, už bych vás vyhodil na ulici,“ řekl Ludovico úsečně, zatímco hleděl k jednomu hradnímu oblouku, z nějž vycházel plavovlasý mladík, který i zdálky vypadal jako jeden z těch pohledných urostlých mládenců, kteří, jak se špitalo, se líbili mistru Leonardovi. „Vida, přichází hrabě Galeazzo. Povězte mi: jak postupuje ta druhá záležitost?“ Poslední slova Ludovico pronesl nedbalým tónem a mnohem tišeji. I Leonardo svou odpověď zašeptal: „Všechno jde tak, jak jste chtěl.“ „Dobře. Dobře,“ odpověděl Ludovico a nasadil opět normální tón hlasu. „Takže za deset dní jste říkal. Beru to jako slib.“ Marco Malvaldi (1974) vystudoval chemii na univerzitě v Pise, kde posléze získal v témže oboru i doktorát. Na literární pole vkročil roku 2007 románem La briscola in cinque (Briscola v pěti), kterým zahájil mimořádně úspěšnou, dnes už osmidílnou sérii detektivních příběhů ze současnosti, jejichž protagonisty jsou čtyři postarší štamgasti, majitel a zaměstnankyně malého baru na toskánské riviéře. Do minulosti se Malvaldi vrátil například v románu Odore di chiuso (2011, Zatuchlina), kde se nedobrovolným vyšetřovatelem zločinů stává slavný literát a kuchař Pellegrino Artusi (1820–1911), autor první italské celonárodní kuchařské knihy. Dílo vyneslo Malvaldimu ocenění Isola d’Elba Award a Castiglioncello Prize. Z italského originálu La misura dell’uomo, vydaného nakladatelstvím Giunti Editore S. p. A. ve Florencii roku 2018, přeložila Sára Flemrová, vydalo nakladatelství Prostor, 2020, 272 stran, v českém jazyce vydání první. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-20 20:15:29
Gurman naznačil, kdy se dočkáme Apple Vision Pro 2. Bude to příští rok?
Druhé generace brýlí Vision Pro se nejspíše dočkáme až příští rok Gurman se domnívá, že Apple aplikuje minimálně 18měsíční období mezi jednotlivými generacemi Vision Pro 2 by mohly být představeny společně s iPhonem 17 Brýle pro rozšířenou realitu Vision Pro od Applu se prodávají teprve chvíli a prozatím pouze na území Spojených států, přesto se již spekuluje, kdy bychom se mohli dočkat jejich nástupce. Apple má pro své produkty povětšinou velmi přesný harmonogram, kdy se dočkáme nové verze. Například v případě iPhonů je to vždy jeden rok, avšak podle známého novináře Marka Gurmana z Bloombergu se Apple v případě Vision Pro rozhodl pro trochu jiný, o něco delší cyklus. Přečtěte si celý článek Gurman naznačil, kdy se dočkáme Apple Vision Pro 2. Bude to příští rok?
Čas načtení: 2024-02-24 07:25:27
Herec Jakub Prachař ve svém nedávném vystoupení v televizním pořadu Inkognito prozradil, že si stanovil „životní novoroční předsevzetí“ a naznačil, že ho čekají určité změny v příštím roce. Moderátor Libor Bouček potvrdil Prachařova slova, přičemž naznačil, že se nejedná o veřejně sdělovanou informaci. Tato situace vyvolala mezi fanoušky spekulace, zda se Prachař chystá požádat o […]
Čas načtení: 2024-04-07 12:06:08
Ukrajina vstoupí do NATO, oznámil Blinken a naznačil blížící se třetí světovou válku s Ruskem
Ministr zahraničí USA Antony Blinken prohlásil, že Ukrajina skutečně vstoupí do NATO, což je zatím nejjasnější známka toho, že se planeta ocitla na pokraji další světové války. Důvodem, proč je to vážnější než snad cokoli jiného, co se dosud mezi… The post Ukrajina vstoupí do NATO, oznámil Blinken a naznačil blížící se třetí světovou válku s Ruskem first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-04-08 08:42:31
Kazachstán by mohl být dalším ruským cílem, naznačil ruský generál v uniklé nahrávce
Na sociální sítě unikla audionahrávka kontroverzního ruského poslance Státní dumy, generála Andreje Gurulova, který naznačuje možný další cíl ruské agrese. The post Kazachstán by mohl být dalším ruským cílem, naznačil ruský generál v uniklé nahrávce first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-06-15 16:01:09
Ředitel Binance naznačil, že kdo nyní vstoupí do kryptoměn, přichází s masami
Binance dosáhla 200 milionů zaregistrovaných uživatelů. Její ředitel to připisuje rostoucímu přijetí kryptoměn většinovou společností. Kryptoměnová burza ale míří ještě výš. Článek Ředitel Binance naznačil, že kdo nyní vstoupí do kryptoměn, přichází s masami z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-07-08 21:04:09
Konec? Kdepak. Cristiano Ronaldo naznačil, že bude i nadále hrát za Portugalsko
Pro mnohé se stal symbolem nevydařeného Eura 2024 v podání Portugalska. Navzdory volání kritiků, že by měl přepustit místo v národním týmu mladším hráčům, ale hvězdný portugalský útočník Cristiano Ronaldo naznačil, že hodlá v reprezentačním týmu pokračovat.
Čas načtení: 2024-07-31 10:30:04
Šéf Xiaomi na olympiádě naznačil, jak to bude s dostupností elektromobilu SU7 v Evropě
Ředitel Xiaomi na Olympiádě promluvil ke vstupu automobilky do Evropy Čínská značka navyšuje kapacitu výroby a jen za červen dodala přes deset tisíc vozů Elektrický sedan SU7 boduje výkonem i nízkou cenou Xiaomi se svým elektromobilem SU7 plánuje velké věci a kromě dalších modelů připravuje také vstup na globální trhy. Informaci prozradil sám generální ředitel automobilky Lei Jun na Olympiádě ve Francii. Jeden z fanoušků se ho na tuto otázku zeptal na přímo. Ačkoliv Jun nezmínil žádné konkrétní datum, oznámil, že mají ambiciózní plán dostat se mezi pět největších automobilek a proto v pravý čas budou muset vstoupit i na mnohé další trhy. Už na začátku roku se ale mluvilo o tom, že automobilka by do dvou let chtěla vstoupit na trhy některých evropských zemí. Možná se tedy první zájemci dočkají již během příštího roku. Přečtěte si celý článek Šéf Xiaomi na olympiádě naznačil, jak to bude s dostupností elektromobilu SU7 v Evropě
Čas načtení: 2024-09-16 21:46:23
Erik ten Hag naznačil, že Antony by měl lépe trénovat
Antony před startem sezóny řekl, že tahle sezóna bude s jeho jménem spojená hlavně díky jeho dobrým výkonům a skvělým číslům. Zatím ale vůbec nehraje. Erik ten Hag na něj nyní dostal před zápasem Carabao Cupu otázku a naznačil, že Brazilec by měl lépe pracovat na tréninku.
Čas načtení: 2025-01-04 17:58:00
„Podívej, co sedí na Hradě, a nes*r se do Zemana.“ Hřebejk znovu provokoval. A je zle
Režisér Jan Hřebejk naznačil, že pro exprezidenta Miloše Zemana už čerti roztápějí kotel. Kotel, k němuž rozvinou červený koberec. Není to zdaleka poprvé, co Hřebejk naznačil, že by Zemana rád viděl připíchnutého na pomyslných čertovských vidlích.
Čas načtení: 2025-05-07 14:17:23
Prezident Donald Trump potvrdil, že za výbuchem plynovodu Nord Stream nestojí Rusko, a důrazně naznačil, že skutečnými viníky jsou Bidenova administrativa a Ukrajina, což je v souladu s dlouhodobým podezřením kritiků oficiálního narativu. „Pokud tomu můžete věřit, řekli, že to… The post Trump potvrdil, že Rusko nevyhodilo plynovod Nord Stream do povětří – důrazně naznačil Bidenovu účast first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2025-06-06 10:00:00
Elon Musk naznačuje, že by mohl ustoupit ve veřejné hádce s Donaldem Trumpem
Majitel SpaceX ustoupil od hrozby vyřazení kosmické lodi Dragon z provozu poté, co mu jeden uživatel X poradil, aby „se uklidnil“Elon Musk naznačil, že by mohl zmírnit svou veřejnou hádku s Donaldem Trumpem po jejich spektakulárním rozkolu.Generální ředitel Tesly naznačil, že by mohl ustoupit od svého slibu vyřadit kosmickou loď Dragon – vyrobenou jeho společností SpaceX – z provozu, a to v rámci výměny názorů na své sociální síti X. Pozitivně také reagoval na výzvu svého kolegy, multimilionáře Billa Ackmana, aby „uzavřel mír“ s americkým prezidentem.
Čas načtení: 2024-02-16 09:00:00
Bývalý íránský představitel naznačuje existenci programu vývoje jaderných zbraní
Teherán udržuje program jaderných zbraní, naznačil bývalý vysoký íránský představitel v rozhovoru vysílaném 12. února. Írán překročil "všechny prahy jaderné vědy a technologie", řekl Alí Akbar Sálehí, který dříve působil jako íránský ministr zahraničí (2010-2013) a šéf Íránské organizace pro atomovou energii (2009-2010, 2013-2021). "Zde je příklad: Představte si, co auto potřebuje; Potřebuje podvozek, motor, volant, převodovku. Ptáte se, jestli jsme vyrobili převodovku, já říkám, že ano. Vyrobili jsme motor? Ano, ale každý z nich slouží svému vlastnímu účelu."
Čas načtení: 2024-02-14 09:00:00
Britsklý ministr zahraničí David Cameron vydal důrazné varování a naznačil, že Spojené království nepodpoří ofenzívu v RafáhuIzrael jako okupační mocnost porušuje mezinárodní právo, pokud neposkytuje obyvatelům Gazy potraviny a vodu, řekl v úterý britský ministr zahraničí lord Cameron ve svém dosud nejjasnějším varování před chováním Izraele.
Čas načtení: 2024-02-15 11:00:00
Sony chce zrychlit vydávání playstationových exkluzivit na PC
Sony tento týden při oznamování hospodářských výsledků oznámilo, že prodalo již 55 milionů PS5. Prezident japonské společnosti Hiroki Totoki ale při konferenčním hovoru s analytiky a novináři naznačil, že se firma chce více zajímat i o hráče na počítačích. Hospodaření totiž nejde úplně podle ...
Čas načtení: 2015-09-30 16:53:51
Jak jsem už naznačil na jiných místech, před nedávnem jsem absolvoval vyhlídkový let po okolí Olomouce v Cessně 172. To samozřejmě navenek nepůsobí jako nic kdovíjak výjimečného – vyhlídkové lety jsou dneska zcela běžnou záležitostí, dvojnásob máte-li prostřednictvím některého člena rodiny k letištím a létání tak blízko, jako já. Přesto tahle informace možná ty, kteří […]
Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00
Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.
Čas načtení: 2022-07-26 19:26:58
V horkém létě roku čtyřiašedesátého jsem radostně prožíval své první vysokoškolské prázdniny. Poněkud mi je ale kazila nemilá povinnost dodatečně složit reparát z hospodářské geografie, aby se nestaly prázdninami posledními. Byl jsem proto donucen nabiflovat si do hlavy přes léto obrovské množství údajů bez žádných logických souvislostí a pro praktický život zcela nepotřebných a pomíjivých – například aktuální produkci hliníku v Maďarsku i v Číně, úrodu a hektarové výnosy kukuřice v Kanadě i na Ukrajině, tehdejší centra světové módy (dle skript nejen Paříž, NYC, Milano, ale též Praha!), nejen úroveň těžby rozličných rud, ale též množství srážek v jednotlivých státech Afriky i Ameriky atd. atd. Zkoušející otylá Irina, která se ze země Sovětů šťastně provdala za českého stipendistu, si na mě musela určitě zasednout – poprvé mne vyrazila za neznalost přesného rozmístění hutního průmyslu v Číně, byť jsem ji úporně přesvědčoval, že co komuna, to malá pícka! Po druhé mě dostala za nepřesné vyčíslení nárůstu těžby fosfátů v Maroku! To by nezvládl ani Babiš! Jenom malou útěchou zůstalo, že spolu se mnou z geografie vyletěl i náš suverénně nejlepší tenista, který – na rozdíl od této omezené sibiřské vesničanky – v té době již několikrát obletěl celý svět. Bolestný neúspěch jsme za poslední peníze poctivě spláchli v žižkovské pivnici U ekonoma. Následně jsem proto musel nechat si na Hradě potvrdit jízdenku na vlak. Na Hradčanech se totiž konala mezinárodní archeologická výstava (vstup zdarma), kde u východu razítkovali na jízdence její shlédnutí a tím pádem poučení a náležitě dovzdělaní návštěvníci z venkova směli cestovat zpátky domů už zadarmo. Chtěl jsem projít po „královské cestě“, bohužel celá Celená ulice až ke Staromáku byla těsně ucpána zvědavými davy. Co se děje? Na náměstí prý bude řečnit Chruščov! Bez ohledu na srpnové dusno vyrazily nesčetné houfy lidí, dospělých i dětí, toužících spatřit na vlastní oči originál Nikity Sergejeviče! Nikdo je nijak nenutil, nikdo je povinně neorganizoval. Přes velké vedro přišli dychtiví Pražané podívat se a zamávat návštěvě dobrovolně, spontánně sami, přitom děti ještě měly prázdniny! Husto bylo již od Prašné brány, zástupy i rodiny přicházely dlouho před začátkem projevů, nedočkavci se na sebe tlačili, sotva jsem se prodral na roh náměstí, tribunu u radnice jsem viděl pouze zdáli. Na projevy řečníků se již nepamatuju, v hlavě mi však utkvěl veskrze pozitivní dojem z tohoto obrovského shromáždění. Okolostojící souhlasně pokyvovali, nadšeně tleskali a zdravili vzácného hosta, radostně vítali malého velkého státníka, který zbavil Prahu nejen největší sochy svého předchůdce („Fronty na maso“); neviděl jsem zde nikoho veřejně protestovat proti jeho návštěvě, vždyť přivážel upřímnou naději výrazných změn a netrpělivě očekávaného uvolnění dosavadního tuhého režimu! Tehdy mu mnozí věřili, byť možná naivně. (Mimochodem, byl to N. S. Ch., který po otřesných osobních zážitcích ve Stalingradu a dalších krvavých bojištích prolomil ledy studené války a zahájil nadějnou etapu „tání“; snažil se o dohody se Západem na cestě od konfrontace ke kooperaci, například v hrozivé karibské krizi v zájmu odvrácení jaderné katastrofy a udržení světového míru raději moudře ustoupil. Budou současní světoví státníci schopni jej dnes následovat?) Postupně jsem se protlačil až k radnici a utíkal přes Karlův most, abych stihl na výstavě razítko. Přišel jsem pozdě; bouřlivými potlesky a hojným skandováním nepředvídaně prodlužovaná manifestace mne zdržela. Brány Hradu byly již uzavřeny, vůbec jsem netušil, že vrcholná návštěva je ubytována právě zde. Avšak pravdivým poukazem na chudé kapesné nebohého studenta, jenž už skutečně nemá ani na vlak, se mi podařilo ukecat stráže a proniknout přes prázdná nádvoří do Vladislavského sálu, kde jízdenky štemplovali kýženým razítkem nutným pro slevu. Výstava byla sice již skončena, ale i zde jsem potkal shovívavé dámy, které mi laskavě poskytly potřebné. Odcházel jsem s razítkem štěstím celý bez sebe, když jsem na jinak zcela liduprázdném Třetím nádvoří Hradu narazil na malého zamračeného tlouštíka, který viditelně unavený a otrávený osaměle kráčel proti mně. Překvapeně zvedl lysou hlavu, nevrle až podezíravě na mne pohlédl a já z těsné blízkosti tří, čtyř metrů spatřil tvář, již jsem zdáli na Staroměstském náměstí nemohl vidět. Byl to on! V tom momentě mě napadla smělá myšlenka; když už se vracím z Prahy s prázdnou, bez zápisu známky v indexu, co kdyby místo nenáviděné Iriny se mi do indexu podepsal on! To by byla výhra! Rychle jsem shodil ze zad tehdy módní sportovní pytel – tedy chtěl jsem jej sundat, avšak dříve, než jsem pohyb jen naznačil, uchopily mě zezadu – rázně a opravdu bleskurychle – čtyři ruce a dva urostlí chasníci v civilu, do té doby neviditelní, mne beze slov vynesli ze Třetího nádvoří. Takto jsem se poprvé a naposledy setkal s bodrým tlouštíkem, který už v Praze zřejmě tušil, jak tomu nasvědčovala i jeho zachmuřená tvář, že jeho kariéra pomalu, ale jistě zanedlouho definitivně skončí. Nerealizované možnosti unikátního autogramu v indexu jsem sice dlouho litoval, dnes jsem však tomu kupodivu docela rád. Časem mi totiž index někdo ukradl, takže kdybych v něm ten vzácný podpis skutečně měl, byl bych dnes určitě ještě smutnější.