Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2021-12-28 14:12:11

Galerie Jaroslava Fragnera zaostří na téma udržitelné architektury a dřevostaveb

Pražská Galerie Jaroslava Fragnera otevře 14. ledna výstavu s názvem A Heart of Wood, na představí tvorbu v mezinárodním měřítku vysoce respektovaného švédského ateliéru White Arkitekter. Ten se systematicky věnuje ekologicky a sociálně udržitelné architektuře s využitím dřeva jako významného obnovitelného materiálu a jako jeden z prvních se přihlásil k výzvě navrhovat a realizovat do konce dekády uhlíkově neutrální stavby. V roce 2016 ateliér vyhrál soutěž na kulturní centrum a postavil dvacetipatrovou budovu, novou dominantu pětatřicetitisícového města Skellefteå v severním Švédsku. Sara Kulturhus je jednou z nejvyšších dřevěných výškových staveb na světě. Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera se soustředí zejména na toto nové kulturní centrum, které vzbudilo zájem a uznání již během realizace. Stavba vznikla přímo ve středu města známého zejména těžbou zlata a spojuje v sobě řadu funkcí: divadlo, muzeum, uměleckou galerii, veřejnou knihovnu, konferenční centrum a hotel. Budova je postavena především ze dřeva z regionálních lesů. Solární panely a další účinné energetické systémy rovněž přispívají k minimalizaci uhlíkové stopy. Výstava A Heart of Wood (tj. srdce ze dřeva) nabízí nejen pohled do inovativního stavebního procesu, ale představuje také mnoho podob využití této gigantické dřevostavby včetně společenských a kulturních budov. Snahou municipality těžařského města i architektů bylo navrhnout Sara Kulturhus tak, aby se stal přátelským prostorem pro všechny obyvatele bez ohledu na jejich dosavadní zájem o kulturu. Vítá zájemce o kulturní vyžití na úrovni regionální, národní i mezinárodní, a zároveň je také výjimečnou ukázkou udržitelné architektury. Hlavním cílem architektů bylo poukázat na možnosti použití dřeva jako konstrukčního materiálu pro složité výškové budovy v rámci udržitelné výstavby. Různorodý program si vyžádal řadu inovativních konstrukčních řešení při zapracování nejrůznějších požadavků, od flexibility přes akustiku až po celkovou statiku. Architektonický návrh umožnil, aby nosná konstrukce vznikla bez betonu, což výrazně urychlilo dobu výstavby a zcela zásadně snížilo uhlíkovou stopu. Atelier White Arkitekter, který založil v roce 1951 Sidney White, dnes patří mezi přední skandinávské architektonické kanceláře a zaměstnává téměř 800 lidí v pobočkách ve Švédsku, Norsku, Velké Británii, Německu, Kanadě a východní Africe. Zabývá se zejména udržitelnou architekturou, urbanismem, krajinářskou architekturou a interiérovým designem. Ateliér vnímá své poslání v uskutečnění udržitelného života prostřednictvím architektury. Na výstavu White Arkitekter naváže tématem dřevostaveb a udržitelnosti od května výstava American Framing, která byla s úspěchem prezentována v Benátkách, a v létě také tradiční Landscape festival, jenž se po dvouleté pauze přesune opět do Prahy. Více informací najdete na www.gjf.cz.

Čas načtení: 2019-12-05 08:26:07

Fernando Aramburu: Mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové

Španělský spisovatel Fernando Aramburu, autor hojně překládaného a cenami ověnčeného románu Vlast, působí jako uzavřený introvert. Při rozhovoru ale ožije – pečlivě zvažuje odpovědi, snaží se precizně formulovat, zvažovat pro a proti. A před svým publikem v pražském Cervantesově institutu hýří vtipem, byť trochu suchým, sebeironickým. Vlast přitom pojednává o tragickém tématu vyrovnávání se s dědictvím atentátů páchaných organizací ETA. Oběťmi byli ti, kdo odmítli ETA přispět na vlastenecký boj (či zaplatit výpalné). Vdova po jedné z obětí se po letech vrací do baskického městečka, aby zjistila, co se vlastně stalo. Česky knihu vydalo v překladu Víta Kazmara nakladatelství Akropolis.   V závěru příběhu je krátký dopis, napsaný odsouzeným teroristou, s prosbou o odpuštění. To se skutečně stalo? Ano. A v jednom případě se to stalo dokonce poté, co má kniha vyšla.    Opravdu? Literatura má nesmírnou sílu, dovede dát příklad. Proto čteme romány. Protože chceme rozšířit svůj životní obzor, nejenom se pobavit, chceme také vědět, jak se žije ve vyhrocené situaci, nebo jak se cítí hlavní postava – žena. Člověk má zkrátka možnost vstoupit do všech lidských situací, které sám nezažije. A to rozšíření obzoru, to je životní zkušenost. Proto čteme romány, ne? Nicméně, viděl jsem na vlastní oči, jak se bývalý bojovník ETA a vdova po jedné z obětí, po zavražděném podnikateli, objali. Bylo to něco velice intimního. Zároveň, když se něco takového stane, účinek na společnost – myslím tím výchovný účinek – je velice pozitivní, protože ukazuje, že je možné překročit své limity a stát se lepším člověkem. Je ovšem třeba pochopit, že jste udělal něco zlého. Něco špatného, z morálního hlediska.   Vztahuje se příběh z románu Vlast přímo k vašemu životu, k vaší vlastní rodině?  Ne, příběh, který jsem vyprávěl ve Vlasti, jsem od nikoho neslyšel vyprávět. Je ale spousta příběhů, které se staly, které jsem znal nebo o nich od někoho slyšel. O těch jsem ovšem ve Vlasti psát nemohl. Vlast tedy vypráví o postavách – o lidech – z mé rodné země, podobajících se těm, kdo doopravdy existují.   O Baskicko ale jde? Ano, o Baskicko, o mé rodiště San Sebastian a o města v jeho okolí, přesně.   Jaká je dnes v Baskicku situace, co se terorismu týká? Dnes je politická situace v Baskicku velice klidná. Před osmi lety, v roce 2011, skončil terorismus a v roce 2018 se ETA rozpustila, už neexistuje. Lidé v Baskicku se teď prostě normálně věnují své práci, vynahrazují si to, co bylo předtím, a všude panuje klid. A také obecný konsenzus, že sociální problémy se řeší v institucích, a ne na ulici, že není třeba, aby se křičelo a demolovalo. Proto jsme na tom všichni daleko lépe než předtím. Žijeme bez násilí, bez obětí a bez agresorů.    Dá se ten stav nějak srovnat se situací v Katalánsku? Spíš by se dalo mluvit o tom, že jsou určité souvislosti mezi obecným chováním lidí. My Baskové jsme roky žili v roztříštěné společnosti, což je přesně to, co dnes vidíme v Katalánsku. A zdá se, že mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové na vlastní kůži. A že mají chuť zopakovat si všechny ty chyby, které se staly v Baskicku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co se týká stylu knihy, je velice průzračný, dá se jí snadno porozumět. Dal by se váš román charakterizovat jako svým způsobem populární? Pro kritiky, kteří vědí, o čem mluví, má tato kniha různé roviny. Je tam vrstva pro vzdělané čtenáře, i pro ty ostatní. Styl nespočívá jen v tom, jak autor pracuje s jazykem, a v tomto případě ano, ten jazyk je chvílemi dost lidový, ale jde tam také o práci s časem, která je hodně komplexní. Hodně spisovatelů – přátel – se mě ptalo, jak jsem to vlastně udělal. Takhle se ptali ti, které opravdu zajímá konstrukce románů. Vymyslel jsem tam i pár inovací, ale k prospěchu věci, protože tohle je román, kterému by čtenář měl porozumět, jako silnému příběhu. Samozřejmě, existují také lidé, kteří si myslí, že komplexnější romány jsou ty, kterým není úplně rozumět. A to není pokaždé pravda. Z hlediska autora je navíc často daleko náročnější psát jasně. než jakýmsi tajemným způsobem.   Je styl Vlasti podobný stylu vašich dalších knih? Ne. Nebavilo by mě znovu použít něco, co už jsem si vyzkoušel jinde. Každá kniha by měla mít svůj osobitý styl, který co nejlépe ladí s obsahem.   Jaká byla reakce čtenářů na román Vlast – hlavně ve Španělsku a v Baskicku? Obecně vzato – ta kniha se jednak hodně četla a jednak spustila určitou debatu. Ale mírumilovnou debatu, ve které osoby s různými názory o nich začaly mluvit, což je podle mě to nejpozitivnější, co se mohlo stát – že ta kniha posloužila jako místo setkání, kde se dá konverzovat o věcech, pro které se předtím hledala slova jen s obtížemi. Má kniha se určitě nemůže líbit těm, kdo uvažují ideologicky. To jsem věděl ještě předtím, než jsem ji začal psát. Ale nedělal jsem si s tím hlavu.   Moc se mi líbilo, že názvy jednotlivých kapitol by obstály jako názvy samostatných románů. Například Průvod zabijáků, Tři týdny lásky, Baskové vraždí, Kde je můj syn?, Její nejmilovanější dítě, Dotek medúzy. Jsou velice výmluvné... Takhle jsem neuvažoval. Je pravda, že názvy mých knih nebo mých článků, básní či kapitol v mých knihách jsou pro mě velice důležité. Nenapíšu tam hned to, co mě napadne jako první, o svých titulech přemýšlím, a myslím také na čtenáře. Vlast je velmi rozsáhlý román, proto se mi zdálo, že by v něm měl být určitý řád. Věřím, že očíslovat nebo pojmenovat kapitoly pomáhá při četbě. Proto jsem je tedy pojmenoval, žádný jiný důvod v tom nebyl.   Myslím, že v románu je jedno silné téma – téma mlčení. Mlčení ve společnosti, která je ideologicky silně ovlivněná.  Je určitý druh mlčení typický pro společnost, v níž je spousta strachu. Když mají lidé strach, vyvinou způsoby, jak přežít. Jeden z nich – používá se, aby měl člověk klid a nedělali mu problémy – je být zticha, ukrýt se v mlčení. Neříct to, co si člověk myslí, anebo mluvit jen potichu. To není něco, co by se týkalo jen Basků. To se stane v každé společnosti, kde mluvit znamená riskovat. Je to dokonale lidské chování. Jsou i jiné druhy mlčení, například mlčení, které následuje po traumatu. Když někdo trpěl, není neobvyklé, že se snaží svou bolest ukrýt v sobě. Někdo se také takhle chová, aby chránil své malé děti, takže jim neřekne, co se stalo. Když v nějaké společnosti panuje teror, vždy se rozhostí podobné mlčení.    Připadá mi to hodně podobné české zkušenosti života v totalitním režimu. Nejsem si úplně jistý, protože variabilita lidského chování je tak trochu nekonečná. Nicméně lidé vystavení stejným situacím reagují dost podobným způsobem.    Má to, že žijete roky v Německu, nějaký politický důvod? Ne, v Německu žiju od roku 1985 prostě proto, že jsem se seznámil s jednou německou dívkou. Začal jsem s ní žít, máme spolu dvě děti. Nejsem tedy exulant, nejsem emigrant, do Německa jsem odešel, protože má partnerka je Němka. Kdyby se mi stalo totéž s Češkou, žil bych možná v České republice, ale můj osud mě zavedl do Německa.    Živíte se učením? Praktické věci jsem musel řešit do roku 2009. Tehdy jsem si mohl dovolit nechat práce a věnovat se už pouze psaní. Předtím jsem roky psal od rána do večera, a o víkendech také. Nebylo to jednoduché, ale psal jsem pro noviny a časopisy, a díky tomu jsem si mohl vydělat trochu peněz. Dnes už nemusím psát do novin, pokud nechci. Nemusím psát třeba články o fotbalu. Ale ten sen, že bych se mohl věnovat jen psaní, jsem měl dlouho. Nakonec se mi to povedlo.   Ten název vašeho románu – Vlast – je zároveň velice abstraktní a velice naléhavý, přitom se v něm skrývá určitá obtíž, přece jen zní dost romanticky… Jak působí titul Patria ve španělštině? Jsem si jistý, že to slovo vlast je ve většině jazyků problematické. Například ve Francii, v Německu a v Polsku se má kniha v překladu takhle nejmenuje. Ve španělštině má ten název také určitou armádní pachuť, připomíná trochu nacismus, fanatismus…   Právě. A přesně tenhle význam mělo to slovo i v Baskicku. V době, kdy si někteří mysleli, že jménem vlasti můžou vraždit lidi. V mém románu ovšem koncept vlasti nemá jediný význam. Každý z protagonistů si jej interpretuje po svém. Ale vlast jako prostor, jako místo zahrnuje všechny ty osobnosti. Všechny ty, kteří se nacházejí v jednom geografickém prostoru. Zároveň bych chtěl zbavit to slovo emocí. Já sám nejsem žádný zvláštní vlastenec. Už třicet čtyři let žiji jako cizinec. Někdy se mě ptají, kde je má vlast, a já říkám, že má vlast – pokud potřebujete nějakou mít, což podle mě není nezbytné – by vznikla ze tří různých zemí, byla by plná přátel, neměla by uzavřené hranice a její hlavní město by byla má knihovna. Tak vypadá můj vztah k vlastenectví. A protože jsem přesvědčený humanista, nemůžu vidět druhého člověka jako cizince.    A bylo snazší, nebo těžší psát tu knihu o Baskicku jako cizinec? Cizinec říkám, protože nemám německou národnost. Jsem vlastně návštěvník Německa. Líbí se mi tam žít, mám německé příbuzné, má žena je Němka. Napsat Vlast nebylo z literárního hlediska složité, také jsem měl všechen čas, který jsem potřeboval, a mohl jsem psát jen ten román. Ale z emocionálního hlediska to bylo těžké. Je to kniha plná bolesti. Vyskytuje se tam spousta trápení, které se v mé rodné zemi odehrálo. Není nic příjemného vidět, jak na ulici zapalují autobusy, není nic příjemného vidět demonstraci lidí, kteří žádají po ETA, aby vás zabila, to opravdu bolí. Pro mě tohle všechno zároveň znamenalo velké zklamání. Těší mě pocházet ze země, kde jsou dobří spisovatelé, nadaní hudebníci a zdatní sportovci. Ale nechtěl bych, aby mě někdo zvenčí onálepkoval kvůli tomu, že mám spoluobčany, kteří sestrojují bomby a chtějí útočit, kteří vyhrožují. To není nic pro mě.    Měla na ten příběh nějaký vliv i španělská občanská válka? Ne, tomu nevěřím. To, že se tehdy zabíjeli lidé a že se za Franka zabíjeli lidé ve vězeních, to je jen výmluva, nic víc. Principiálním nepřítelem pro ETA byla španělská demokracie, ne frankismus. Frankismus je mrtev.   A jaký má na Baskicko vliv to, že Španělsko je v Evropské unii? Zásadní. Především proto, že lidé, kteří mají politickou odpovědnost, mají určitou brzdu. Kdyby totiž Unie neexistovala, konflikty by se ve Španělsku řešily jako v minulých stoletích. A navíc, Evropská unie umožňuje i Španělům, kteří neuvažují úplně tradičně, vyjádřit své přesvědčení. Plus jsou otevřené hranice. Česká republika je v Schengenu, já jsem přijel z Německa a hranic jsem si ani nevšiml. Irský konflikt se také vyřešil díky tomu, že obyvatelé Severního Irska, kteří se považují za Iry, nemají mezi sebou a Irskem žádnou hranici. Mohou být prostě Iry, tam i tady. A to je úspěch Evropské unie, že zabraňuje válkám, včetně těch občanských. Jsem přesvědčený, že Brexit je neskutečné bláznovství.    Jsou dnes ještě ve španělských věznicích baskičtí vězni? V knize je to velké téma. Ano, je jich tam docela dost. Ale všichni jsou tam kvůli tomu, co udělali. A ve všech případech se jim nabízí určitá možnost řešení, pokud litují svých činů. Odnětí svobody má různé stupně, které dovolují například trávit dny na svobodě a vracet se do vězení na noc, nebo být doma o víkendech. Musíme se na to ale také podívat z hlediska oběti. Z pohledu sirotka nebo vdovy. Pro ně není příjemné potkávat se na ulici s vrahem otce, manžela, bratra. Tyhle historické rány potřebují hodně času, aby se zahojily.    Stejně si myslím, že baskická zkušenost přináší pro Českou republiku určitý příklad. Možná. Totéž mi ale řekli v Argentině. Totéž mi řekli v Itálii. Ty občanské konflikty mění státy, ale v tom, jak běžní lidé trpí uvnitř, v tom je něco univerzálního. Když jsem tu knihu psal, nemyslel jsem na cizinu, protože jsem vyprávěl ten příběh za sebe. Neuvědomoval jsem, si, že v jiných zemích prožívali něco podobného.    Jak se lišily reakce na vaši knihu v různých zemích? Máte s tím zkušenost? Dost bezprostřední, protože když čtu stejnou ukázku, můžu cítit, jak na ni v různých zemích různě reagují. Může se to lišit v akcentech, v prožívání určitých pasáží nebo detailů. Co se týká knihy jako celku, obecně řečeno ji zvlášť ostře vnímali v zemích, které měly zkušenost s obdobím politického násilí, násilného režimu nebo občanského střetu. Je ale fakt, že někdy mě reakce čtenářů překvapily. V Řecku například žasli nad tím, že v románu vystupují silné ženy. Všechny ty ženy jsou vlastně velké osobnosti. Muži vedle nich působí poněkud matně. Ve Španělsku se tomu nikdo nedivil, protože nejspíš mají doma stejné matky a babičky.   Ve vašem případě tomu tak také bylo? Ano. Otec měl svůj svět, pracoval v továrně, takže většinou nebyl doma, pak měl svůj bar, své prostředí sportovních fanoušků. Je ale fakt, že matka doma tradičně rozhodovala o spoustě věcí. Hospodařila třeba s otcovým platem. Když bylo třeba zaplatit účet lékaři nebo něco podobného, také to udělala ona. Vedle veškeré práce v domácnosti. A je také pravda, že podléhala určitému stupni sociální uzavřenosti. Veřejná místa byla pro ženu dost nepřátelská. Pamatuji se, že matka vycházela z domu v zásadě jen proto, aby šla do kostela.   Vlast jste napsal španělsky. Připadala by v úvahu i baskičtina? Můj literární jazyk je španělština. Není to věc volby. Je to jediný jazyk, ve kterém dokážu své knihy psát. Nakonec, je to také kniha o mém dětství. A u nás doma se mluvilo španělsky. Měli jsme sousedy, kteří prokládali španělštinu baskickými výrazy, případně mluvili baskicky. V baskičtině se také kázalo v kostele. Je ale třeba říct, že v době mého dětství se baskicky ve školách neučilo. To začalo až později, dnes se baskičtina učí a prožívá díky tomu určitou renesanci. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Fernando Aramburu (*1959) je španělský spisovatel, básník, prozaik a esejista. Od roku 1985 trvale žije v Německu, kde se od roku 2009 plně věnuje literatuře. Napsal několik románů, z nichž například kniha s autobiografickými prvky Años lentos (Pomalé roky, 2012) je jakousi přípravou na velkou ságu Vlast. Posledním autorovým dílem je poetická autobiografie Autorretrato sin mí (Autoportrét beze mne, 2018). Vlast je první Aramburuovou knihou přeloženou do češtiny. Ve Španělsku se jí prodalo přes milion výtisků, vyšla ve více než 31 jazycích a HBO podle této knihy připravuje seriál.

Čas načtení: 2019-09-17 06:28:35

Jon Boorstin: Tajemství filmové řeči (ukázka z knihy)

Jaká magie se odehrává ve tmě mezi plátnem a diváky, co vede k tomu, že je film pro tolik z nich tak vzrušující? Autor je přesvědčený, že každý film ve skutečnosti tvoří tři souběžně běžící: „voyuerský“ film (logika filmu), „zprostředkovaný“ (emoční působení), a „niterný“ (prvotní vzrušení, které film vyvolává). V knize tyto prvky zkoumá s využitím svých zkušeností, stejně jako prací slavných filmových tvůrců od Hitchcocka po Spielberga, a ukazuje, jak funguje proces tvorby filmu. Demonstruje, jak tvůrci používají světlo, prostor a zvuk ke stvoření nového světa, popisuje, co z herce udělá hvězdu. Vysvětluje, proč si myslí, že Občan Kane je skvělý film, a co si myslí, že je špatně na závěru Osudové přitažlivosti. Ukázka z knihy: ZVUK Jakmile zavřete oči, uši vám stejně řeknou, kde jste – venku nebo uvnitř, v divoké přírodě, na dvorku nebo na ulici, v prázdném kostele nebo v rušné kanceláři, v kuchyni nebo ve vězení. Kolik ze zmatku v obchodě pochází z horečného křiku, kolik z klidu kostela pochází z jeho pohřebního ticha?             Pamatuji si zvláštní zážitek, který jsem měl při poslechu klavírního koncertu na levných místech Hollywood Bowl. Působilo to, jako kdybych sledoval fotbalový zápas z laviček za plotem a viděl jenom vzdálené pohyby těl. Naštěstí jsem měl na temperamentního hudebníka dobrý výhled, ale čím okázalejší pohyby dělal, tím víc mě znervózňoval, až jsem si uvědomil proč: byl jsem od něj tak daleko, že jsem slyšel ticho, když uhodil do kláves, a crescenda, když měl ruce dramaticky zvednuté.             Obvykle se vůbec nenamáháme rozlišovat mezi impulsy našich očí a uší, protože jsou přece v dokonalém souladu a synchronu. Ovšem zachytit zvuk a obraz při natáčení filmu jsou dva úplně odlišné procesy. Nejenže k sobě automaticky nesedí, ale navíc spotřebujeme hodně energie, abychom je správně sladili. Naše ucho pozorovatele si to ovšem žádá. Když se smysly vzájemně posilují, tvoří přesvědčivou realitu; pokud se ale navzájem kříží, pak se spolehneme spíše na zrak (pokud to nemá být k smíchu), ale účinek obrazů bude oslaben. Když na mě z plátna vyskočí pitbull a přitom slyším vrnění kotěte, zasměju se. Oč bude ale pitbull méně děsivý, když k němu přimícháme štěkot německého ovčáka, či když bude zvuk zkreslený špatnou nahrávkou nebo bude asynchronní.             Film se stříhá ve dvou fázích, v obrazové a zvukové. Když je hotový střih obrazu, když je dána konečná posloupnost a délka záběrů, nastupují mistři zvuku. Jejich úkolem je dodat zvuku životnou, konzistentní, přesvědčivou „opravdovost“. Rozeberou zvukovou stopu na kusy, rozdělí různé kousky rozhovorů, znovu je nahrají, aby vyladili rozdíly ve zvukové perspektivě, úrovni nahrávání a zabarvení mikrofonu. Zvukoví mistři pečlivě prozkoumají každý náhodný zvuk, zaměří ho, a pokud nezní věrohodně, odstraní ho.             Synchronní dialogy skoro vždy působí přesvědčivěji než dialogy dodělané postsynchronně, protože ty bez výjimky odhalí jemné rozdíly v hlasu a chování herce. Ostatní ruchy jsou ovšem obvykle dodávány postsynchronně. Zákony zvukových nahrávek nám říkají, že dobře nahraný hlas má většinou za následek špatně nahrané zvuky v pozadí. Vlastní zvuky pozadí, tzn. zvuky zachycené mikrofonem a nahrané při natáčení, prostě nezní „skutečně“. Buď jsou příliš hlasité, příliš pronikavé, příliš zastřené anebo neslyšitelné (pamatuji si, jak jsem točil film o tvorbě litografií a hledal jsem zvuk odpovídající mastkovému prášku dopadajícímu na kámen). Skoro každý zvukový efekt bývá nahrazován – každé bouchnutí dveří, nastartování auta, cinkání klíčů, nalévání tekutiny, šustění papírů. Zvuk kroků je tvořen dodatečně, aby mohl být přidán nebo pominut podle toho, co podpoří vyznění obrazu. Jedním z nejtěžších rozhodnutí je, zda zvuk kroků vůbec použít – někdy jsou nepostradatelné, jindy působí jako nepříjemné vyrušení.             Celková zvuková stopa se staví vrstvu po vrstvě. Když se dotočí scéna, technik zvuku často nutí štáb, aby se na několik vteřin přestal hýbat a zcela utichl, a nahrává zvuk ticha (tzv. statu). Zvukoví mistři pak skládají nekonečné smyčky takové „přítomnosti“ nebo „tónu místnosti“ a ty tvoří základní konstantu zvukové stopy filmu – tedy skoro neslyšitelný šum pozadí, který definuje prostor. K tomu navíc vytvářejí celková prostředí z všudypřítomných zvuků, čímž změní tichou scénu v hlučný obytný dům, ve kterém například slyšíme přes tenké stěny dětský pláč anebo televizi, v hloubi projíždějící metro, podél vedoucí dálnici, hádky z ulice. Navrch mohou přidat bližší zvuky – elektrické bzučení ledničky, tikot hodin, kapání vodovodních kohoutků. Dobrý sound-editing může vyžadovat patnáct až dvacet vrstev dodatečně nahraných kontaktních ruchů a zvukových efektů (kroky, šustění papíru, cinkání klíčů, jež odpovídají akci na plátně) a dalších čtyřicet vrstev zvukových atmosfér pozadí. Mistři zvuku mohou skládat virtuální symfonie zvukových efektů, které diváci víc cítí, než slyší, čímž podpoří obraz.             Najít přesně odpovídající zvuk může být úkol stejně nesnadný jako natočit správný obraz. Všichni prezidentovi muži začínají záběrem na obrovské klávesy psacího stroje vyťukávající datum, tedy jakousi obrazovou metaforou moci tisku. Vyžadovalo to speciální zvuk, přesahující skutečnost, tak jako ji přesahovaly i klávesy. Mistr zvuku doplnil klapání pečlivě vybraného psacího stroje (vyzkoušel půl tuctu klávesnic) začátkem zvuku šlehnutí biče a dozvukem výstřelu z děla. Mixování zabralo skoro čtyři hodiny. Kvůli filmu To je ale bláznivý svět poslal údajně režisér Stanley Kramer zvukaře až na benzínovou pumpu do Palm Springs, aby nahrál skřípající dveře od pánského záchodku, protože to prý byl přesně ten dokonalý zvuk kola z pochroumaného vozidla Terryho Thomase. Zvukaři jsou znalci zvukových vychytávek, které skladují v obrovských archivech. Například Chic Ciccolini, jeden z nejlepších zvukových mistrů v New Yorku, má pláč dítěte, na který je obzvlášť pyšný, a nádherně sentimentální nahrávku vzdáleného auta plného teenagerů, kteří přejíždějí poklop kanalizace. Obě zazněly už v mnoha zvukových stopách vyrobených na východním pobřeží.             Jak ví každý návštěvník koncertů, zvuk je ovlivňován prostorem. Každé místo má svůj specifický prostor tvořený poměrem absorpce zvuku a echa, který některé frekvence zdůrazňuje, a tím vypovídá o velikosti a struktuře prostoru. Špatně nasnímaný dialog je sice možné nahrát znovu ve studiu a iluzi původního prostoru dodat elektronickým efektem, ale zvuk je ošidná věc a takový umělý výsledek se málokdy vyrovná originálu. Tak jako je střihač vydán na milost a nemilost kameramanovi, je střihač zvuku vydán na milost a nemilost zvukaři na place.             Zvuk má vlastní zákony perspektivy. Bližší zvuky jsou „přítomnější“ – obsahují širší spektrum frekvencí, zvláště vysokých. Dobrý zvukař se dívá do kamery nejen proto, aby správně umístil mikrofon, ale také aby odhadl velikost záběru; zvuk musí ladit s velikostí prostoru. Je to složitý odhad, který závisí na prostředí, zvuku pozadí a typu mikrofonu; obecně platí, že má-li zvuk odpovídat perspektivě obrazu, musí být mikrofon výrazně blíž než kamera.             Nahrávání komplikuje tzv. „efekt koktejlového večírku“. Váš sluch má čich na zajímavosti. V množství stejně hlasitých zvuků zaslechne něco důležitého – například rozhovor, ve kterém zazní vaše jméno; zaměří se na to a potlačí rušivé elementy pomocí echolokace a prostorového snímání. Když tytéž zvuky ale nahrajeme a pustíme přes reproduktor, prostorová vodítka, která si utvořilo naše ucho, už neexistují a výsledkem je neidentifikovatelný hluk. K práci zvukaře patří schopnost odhadnout, jak se zvuky z natáčení promění v reproduktorech kin, a jeden z důvodů špatného zvuku ve filmu je, že se zvukař nechal ošálit. Aby filmový zvuk zněl dobře, musí být čistší a bližší než skutečný zvuk. Ale zase ne příliš blízký a příliš čistý.             Stereo nabízí na první pohled skvělé možnosti. Teď, když zvuk může mít další prostorový rozměr, zvýší to zážitek z filmu, obklopí zvuk diváky ještě víc? Ano i ne. Správný mix sterea vytváří nejenom pocit šířky, ale i hloubky, což je dobré. Pokud se stereo používá s citem, zvětší pocit hmotného světa za plátnem. Má to ale přesně dané limity.             Připomeňme si tzv. Kleopatřin skok. Kleopatra s Elizabeth Taylorovou v hlavní roli byl jeden z prvních filmů s vícekanálovým zvukem. Pamatuji si vzrušení, které jsem zažíval při sledování Liz, jak kráčí prostorným palácem, podrážděně deklamuje a její pronikavý hlas kráčí na obrovském plátně kina Egypt v Hollywoodu spolu s ní. Film je natočený velice konzervativně, bez velkých změn úhlů kamery, ale v jedné scéně se kameraman přemohl a natočil Liz, jak vyklouzne z plátna napravo, čímž vyrovnal svoji kompozici, a hned v následujícím obraze se Liz vynoří na plátně zleva, to vše uprostřed stejného proslovu. Svým hlasem byla tak pevně umístěná napravo, že když nastal střih, jako by přeskočila celé plátno. Vizuální skok jsem ještě dokázal pochopit – stává se to často – ale precizní zvuk ji připíchl na plátno jako motýla na preparovací desku. Zvukaři jsou si tohoto problému vědomi a pokud jim střihové postupy dovolují udržet konzistentní zvukový prostor, používají stereo snímání jen pro atmosféry a speciální efekty, jako jsou zvuky nárazů anebo přibližující se helikoptéra. Dialog zůstává na středové stopě. Zvláštní je, že zvukový prostor je méně pružný než vizuální. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Dnes, kdy reproduktory obklopují celé kino, je zvukový prostor všeobjímající. S příchodem surround zvuku jsou helikoptéry třeba i za vámi. Tato technika může být velice efektivní (viz letecká jednotka v Apokalypse a tleskající davy ve Woodstocku), ale riziko špatného použití je u ní větší než u sterea. Jedna věc je, když svět za oknem promítacího plátna zvětšíme, prohloubíme, rozšíříme, a věc úplně jiná, když efekt okna úplně zničíme.             Naše konvence pracují v rámci limitů promítacího plátna (pokud tedy nenatáčíme film, jenž se zabývá právě těmito limity, podobně jako některé moderní obrazy jsou o malování samotném), a proto stejně, jako malíři potřebují rám, my potřebujeme filmový rámeček, aby nám vymezil prostor a soustředil divákovu pozornost. Experimentální filmy se mohou pokoušet diváky na tyto konvence upozornit, konfrontovat je s jejich limity i limity média, hollywoodské filmy ale potřebují k fungování svého kouzla bezpečný řád filmového rámu.             Hollywoodské postupy, ať už jakkoli okázalé, jsou nejlepší právě v tom, že jsou neviditelné, že slouží příběhu. „Pokud obdivujete, jak to funguje,“ říká se, „tak to nefunguje.“ Byli jste vytrženi z filmu. Zvuk helikoptér za našimi zády nás ani tak nevtáhne do děje, jako nám připomene sevřené řady ve tmě za námi či svítící nápis exit na konci kina. A plátno se náhle zdá menší.             Lidé chtějí věřit v magický prostor za plátnem a diváci jsou v touze nechat se podmanit iluzí ochotni omluvit spoustu fušeřiny. Hollywoodské postupy jsou ovšem založeny na víře, že divák vyžaduje víc, než tuší, že zásadní rozdíl v jeho diváckém zážitku tvoří nuance, které mnohdy ani nepostřehne. A nic to nedokazuje lépe, než dodržování konzistentního filmového prostoru. Dokonce i Alfred Hitchcock, který víc než kdokoli jiný zbožňoval podvádění diváků, si tento aspekt úzkostlivě hlídal. Jeho postavy se mohou houpat na pochodni Sochy svobody nebo na Lincolnově nosu na Mount Rushmore, přesto se pohybují v konkrétním, uvěřitelném světě, který respektuje zákony hmotného prostoru. Hitchcock věděl, že jeho triky fungují nejlépe na divácích, kteří mají pocit pevného ukotvení, kteří se pohodlně uvelebili v jeho náručí. Solidnost světa byl základ, na kterém Hitchcock stavěl složité konstrukce svého umění.   Jon Boorstin (*1946) je americký spisovatel, scenárista, producent a filmový pedagog, který se podílel mimo jiné na vzniku snímku Všichni prezidentovi muži (1976). Přeložil Jan Svěrák, nakladatelství Universum, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 256 stran.

Čas načtení: 2019-08-14 16:44:45

Výstava Chronos – šest výtvarníků v Horácké galerii

Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, sídlící v centru města v bývalém zámku, je z povšechného vzhledu i jednotlivými interiéry rozhodně nejpůsobivějším státním galerijním zařízením v kraji Vysočina. Zkraje letošní sezóny otevřela další rekonstruovaný prostor – malé atrium. Galerie pečuje o cenné stálé expozice obrazů, soch a uměleckého skla. V programu proměnných výstav se dlouhodobě vyznačuje vyhledávací praxí, jejímiž výsledky jsou časté výstavy z tvorby současných vysočinských umělců. Přispívají k poznání vydatnosti uměleckého prostředí a úrovně z něho vystupujících projevů. To při vědomí, že výtvarná činnost na Vysočině je dlouhodobě, vlastně tradičně konána z hmotné příčiny povětšinou mimo tzv. volnou nohu, tedy jako přičleněná práce. Největší letošní výstava v Horácké galerii představuje pod titulem Chronos výběry z tvorby šesti autorů. Až na jednoho jsou členy profesní Unie výtvarných umělců České republiky, jejího regionálního Klubu výtvarných umělců Vysočiny ve Žďáře nad Sázavou. Nejspíše proto je výstavní pozvánka taková, jaká je. Pět jmen je na ní seřazeno abecedně, šesté - Jiří Vašica – stojí bez objasnění až na konci výčtu. Rámcovým tématem uváděných děl je Čas. Posunutí termínu trvání výstavy do 29. září poskytuje autorům podstatně delší setrvání ve světle přítomnosti. Jsou to: autor grafických listů Petr Benda, kreslíř a kolážista Antonína Kanty, malíři Bořivoj Pejchal a Jaroslav Vyskočil, šperkař a sochař Miroslav Štěpánek a autor kamenných skulptur Jiří Vašica. Čím se představují, je zavěšeno, uloženo a postaveno v Malé galerii, sousedních interiérech, novém malém atriu, na velkém nádvoří a ve sklepení. Jednotícím tématem (nepříliš explicitním) je vnímání času. Připojme otázku, nakolik jsou si vystavující blízcí uplatněnou formou? Je mezi nimi „přímý příbuzenský vztah“? Ale to je nejspíše jen hra na hledání odpovědi. V rozličných materiálech a v jejich užití nelze dospět k blízkému vyznění. Tedy odstupme od nepatřičného verbálního hraní si a akcentujme důležité. Autorů je šest a jsou šťastně nezaměnitelně odlišní.   Grafické listy (tisky z hloubky) Petra Bendy mají v lineárních sítích geometrických kompozic „slušivou“ sevřenost a ryteckou propracovanost. Platí, že právě tyto atributy konvenují milovníkům grafiky. Benda je, myslím si, na nejlepší cestě k postavení na přídi grafického umění v regionu Vysočiny. Antonín Kanta byl ještě před několika roky autorem osobitých barevných fotografií, které dokázal přivést do přitažlivé pomyslné sféry abstrakce. Pak ho zaujala lineární perokresba. S dokonalostí vzbuzující údiv řeší složité konstrukce, v nichž ani oko striktního kritika není s to objevit chybný detail, jenž by potvrdil práci živé ruky. Tuto chladně racionální anomálii Kanta vyvažuje spřízněnými vtipnými kolážemi. Bořivoj Pejchal bytostně tíhne k malbě s dominujícím pravoúhlým či kruhovým geometrickým řádem, jehož vizualitu vyzvedává do vyššího patra kultivovanou barevností. Témata tradičně nalézá v krajinných strukturách a v městské architektuře. Vždy je ale subjektivně osvobozuje od reality a ve stejně svobodné poloze je převádí v nepřímých zobrazeních na plátno. Kovové šperky a od konce druhého tisíciletí i ocelové sochy (v kombinaci se sklem a barevnými kovy) Miroslava Štěpánka jsou markantními příklady ryzí krásy zdrobnělých architektonických forem konstruktivismu a funkcionalismu. Tam se Štěpánek zachytil v 80. letech obdivem. Záhy jej změnil ve schopnost přenosu základních principů jednoduchosti do svého oboru. Ve finálním výrazu ocelových šperků i věžovitých objektů je vše „zabaleno“ originální osvobozenou racionalitou. Nejvíce exponátů (jsou také nejhmotnější) je od sochaře Jiřího Vašici. Vidíme je ve vnitřní instalaci, na velkém nádvoří, v malém atriu a v sklepení. Podobné skulptury z krkonošského mramoru a z hadce (některé mají vyvážené hrotové kotvení umožňující rotaci) daly před lety podnět k zapsání autora na nejsvětlejší stránky moravské výtvarné kritiky. Diváka přitahují ze dvou příčin. Jsou produktem ateliérové práce, ale zůstaly velkou měrou naturální, a řečeno v obráceném pořadí, jsou přírodní, ale vepsání sochařovy ruky v sekaných grafických záznamech na jejich površích jsou zrcadly umělcovým tvořivým schopností, jež jdou spojitě s velkou úctou k autenticitě dotýkaného materiálu. Druhý (jen dle abecedního pořádku) zúčastněný malíř, Jaroslav Vyskočil, býval kdysi přívržencem plošně zobecněné krajinomalby a rovnovážných skladeb symbolizujících fragmenty lidského údělu. V posledních letech tíhne v repeticích tvarů a v barevných podáních k detailu. V náznakovém vyjádření květů a detailů vegetace lze snad vnímat vzdálený aktualizovaný odkaz baroka. Na jiných plátnech komorních formátů jej potlačuje ve svůj prospěch obrazotvornost.    Původním záměrem výstavy Chronos patrně bylo běžné představení děl kolegiálně blízkých autorů v zastřešení solidní galerijní institucí. Souběžně se zprovozněním nových prostor se ale rozrostla, stala se hlavní výstavou letošní sezony. Ukazuje účelně volený fragment současné tvorby na Vysočině. Není převratná, není popuzující, proti ničemu se nevymezuje. Je shrnutím rozličných přístupů k ateliérové práci. V podnětových východiscích z krajiny, městského prostředí, architektury a lidského konání se profilují autoři, kteří nás nevedou do enigmatických hlubin nových poznání, ale do prostoru svých myšlenek a emocí, jež se nám jeví příjemné, protože jsou poznatelné a nám nově známé.                     Chronos – Petr Benda, Antonín Kanta, Bořivoj Pejchal, Miroslav Štěpánek, Jiří Vašica, Jaroslav Vyskočil, kresba, grafika, malba, sochy, šperky. Horácká galerie, Vratislavovo náměstí 1, Nové Město na Moravě. Výstava je přístupná do neděle 29. září, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 17. hodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2019-08-12 14:43:37

Luboš Ptáček: Umění mezi alegorií a ideologií (ukázka z knihy)

Kniha Umění mezi alegorií a ideologií. Proměna reprezentace historie v českém historickém filmu a televizním seriálu je souborem tří studií, které analyzují proměnu reprezentace historie v českém filmu a televizi v závislosti na změně politicko-ideologického uspořádání české společnosti, a to na třech vybraných tématech. První v chronologickém průřezu sleduje proměny prezentace Sudet v českém filmu od 30. let až do současnosti, která je výrazně poznamenána ideologizací, zejména ve vztahu k německému etniku. Druhá kapitola se zaměřuje na filmy o normalizaci natočené po roce 2000. Tyto snímky většinou jejich tvůrci využívají k vyrovnání se s „minulým“ režimem, v nichž se i přes autorskou svobodu projevuje ideově jednotný antikomunistický postoj formovaný soudobým příklonem k liberálním hodnotám. Třetí část se věnuje třem nedávno vzniklým historickým seriálům (České století, Svět pod hlavou, Bohéma) jako příkladům nového přístupu k historickému narativu. Na rozdíl od „klasických“ televizních děl předlistopadové a raně polistopadové éry tyto seriály narušují zaběhlé postupy prezentace historie, používají komplexní narativ, čímž přispívají k diskusi o redefinici smyslu českých dějin.   Ukázka z knihy: /ÚVOD Z KAPITOLY „KOMPLEXNÍ NARATIV A REPREZENTACE HISTORIE V SOUČASNÉM HISTORICKÉM TELEVIZNÍM SERIÁLU“/ Historické seriály natáčené v produkci tuzemských televizí nejsou tak četné jako divácky populární detektivní série nebo seriály z lékařského prostředí. Jejich počet je však natolik dostatečný, že můžeme zobecnit diskurzivní změny v reprezentaci historie (jak je popisuje Robert Rosenstone), které nastaly zejména po změně režimu v roce 1989. Před rokem 1989 byly české a slovenské televizní historické seriály, které zobrazovaly pro režim ideologicky citlivé historické události (dějiny KSČ, druhá světová válka, převrat v únoru 1948, sovětská invaze v roce 1968) pod vysokou kontrolou odborných historicko-ideologických komisí i funkcionářů ÚV KSČ. Scénáře se často měnily na základě politických rozhodnutí. Tvůrci současných historických seriálů se učí pracovat s možnostmi, které poskytuje komplexní narativ. Délka televizních seriálů umožňuje představit zobrazované historické události v komplexnějším (ideologickém i uměleckém) pohledu. Inovativní postupy narušují konvencionalizovanou reprezentaci dějin zaběhnutou v seriálech natočených před rokem 1989, navíc svázanou povinnými ideologickými požadavky. V této kapitole analyzované historické seriály podnítily diskuze o reinterpretaci smyslu českých dějin i o vhodném způsobu jejich umělecké reprezentace.      Současné historické televizní seriály vznikají, s výjimkou minisérie Hořící keř (HBO), pouze v produkci veřejnoprávní České televize, která tak naplňuje cíle veřejné služby definované Statutem České televize. Po roce 2010 vznikly historické seriály České století, Svět pod hlavou, Bohéma, ve kterých dokázali tvůrci využít specifičnost televizního média a zároveň se snažili o změnu klasické reprezentace české historie televizním médiem.      Cílem této kapitoly bude analýza inovativních prvků převzatých z komplexního narativu a jejich vliv na (alegorickou) reprezentaci historie a způsobu ideologické argumentace. Analyzovaná trojice zaujímá k historii sebereflexivní vztah (narušuje automatismy spojení narativního příběhu a historie) a tím poukazuje na nesamozřejmost reprezentace historie prostřednictvím televize. Svět pod hlavou tak činí žánrovou hybridizací (krimi, komedie, fantasy) a stylizací obrazu, Bohéma zobrazuje dějiny českého filmu a záměrně přidává fiktivní postavy a filmy, čímž zviditelňuje proces fikcionalizace historie, které provádí každé umělecké dílo, České století v metarovině dekonstruuje smysl českých dějin. Televizní seriál a reprezentace historie Odlišný formát televizního seriálu klade otázku, zda (případně jakým způsobem?) se rozdíly ve stylu a naraci mezi filmem a televizním seriálem promítají do odlišné reprezentace historie. Při hledání odpovědi vycházím z pojetí televizního seriálu od tří teoretiků TV studies (John Ellis, Radomír Kokeš a Jason Mittell) s přihlédnutím k publikaci Jakuba Kordy České televizní krimi série a jejich žánrové souvislosti (1989–2009), který aplikuje Mittellovu teorii při analýze českých televizních krimi seriálů.      John Ellis rozlišuje mezi televizní sérií a seriálem. Seriál je typický svým kumulativním narativem, příběh se rozprostírá z jednoho dílu do druhého a spěje k rozuzlení. Charaktery postav a základní situace se v jednotlivých dílech a celém seriálu vyvíjejí. Jednotlivým dílům předchází rekapitulace dosavadního děje. Série je naopak spíše epizodická, jednotlivé epizody jsou uzavřené (vyřešení konkrétního detektivního případu), zpravidla nedochází k uzavření příběhů hlavních postav. Série je založena na opakování a variování problému, situace. Její základní otázka zní: „Co se hrdinům stane v příštím díle?“ Ke struktuře seriálu má blízko třetí typ minisérie, která je omezena počtem dílů (limitní rozsah více než dvě a méně než třináct).      Radomír Kokeš televizní seriál definuje ze strukturalistického hlediska a důraz klade na vztah celku a jednotlivých epizod: „Seriálem rozumím televizní dílo složené z většího počtu fikčních epizod (tedy více než jedné), které mají společné znaky (nezávisle na tom, jestli na sebe navazují, nebo se variují) a jejich součet tvoří celek seriálu. Přitom každá z nich zase představuje celek složený z částí. A tyto části na sebe mohou, ale nemusí navazovat v jiných epizodách. Z analýzy jednotlivé epizody nezískám představu o seriálovém celku. Analýza celku ale zase vypoví jen málo o organizaci jednotlivých epizod. Zároveň celý proces aktualizuje kognitivní aktivita diváka, který využívá jak znalosti epizod, tak jejich vzájemných vztahů a vztahu k celku.“ Teoretické úvahy o televizním médiu a možnostech jeho analýzy Kokeš dále rozvijí v knize Světy na pokračování.      Jason Mittell chápe televizní žánry jako kategorie propojující určité kulturní texty s ohledem na kontext. Výzkum televizních žánrů nespočívá podle něj pouze v analýze konvenčních prvků, které jsou viditelné a srozumitelné širokému publiku. Základem jsou především tři základní atributy: publika (divácká recepce), televizní průmysl a mediální kontext. Mittell vychází z Bordwellovy historické poetiky a kognitivní psychologie. Odlišnosti ve struktuře filmových a televizních žánrů, do jejichž široce pojatého spektra zahrnul i nenarativní žánry, vidí především v odlišném způsobu produkce a autorství v televizi a vlivu denního programování na podobu žánru.      Mittell charakterizuje současnou americkou televizní tvorbu jako narativně komplexní. Mittelovo pojetí narativní komplexity shrnuje Jakub Korda: „Komplexní narativy také často vykazují vypravěčské sebevědomí a odkazují na samotný proces narace. Činí tak ale ne v brechtovském slova smyslu, tedy zrušením iluze a vytvořením odstupu diváka od textu. Diváci jsou v tomto případě stále povzbuzováni k projevování zájmu o diegetický svět a hrdiny, komplexní narace u nich ale budí zájem o způsoby, jak televizní tvůrci budou dále prokombinovávat stále složitější zápletky a proplétající se příběhové linie. Je to tedy kombinace dvojího potěšení – ze čtení příběhu na jedné straně a na straně druhé z vědomí existence složitějšího‚mechanismu vyprávění‘ a ‚narativních speciálních efektů‘, které jsou analogií vizuálního efektu na úrovni vyprávění. Takové složité vyprávění se často nebojí dočasně mást své diváky, nutí jek častým revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z příběhu.“      Historický seriál jako kulturní text (fiktivní umělecké dílo) je neoddělitelně propojen s jiným kulturním textem (historií). Zdvojený kontext, případně záměna jednoho kulturního textu za druhý (umělecké dílo je vnímáno jako typ historického textu) umožňuje odlišné divácké reakce a nedorozumění v komunikaci o historických seriálech jako v případě seriálů Bohéma a České století. Divácké reakce vnímání příběhu jsou vzájemně propojené s vnímáním historie (divák konfrontuje vlastní znalosti historie s informacemi předkládanými v příběhu, obráceným směrem se emoce generované příběhem a postoje diváka, které vznikají na základě recepce díla, k postavám a událostem promítají do divákova hodnocení historických událostí). {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Delší stopáž seriálu umožňuje narativně odlišný začátek a jiný způsob komprehenze (porozumění příběhu), vyprávěný příběh je zaplněný komplikovanější fabulí, větším množstvím postav s prokreslenějšími charaktery, jejich vývoj je zachycen v delším čase (historickém období). Kokešem popsaný vztah narativního celku a jednotlivých epizod umožňuje větší variabilitu reprezentace historie, která nemusí být podávána jako tradiční lineární příběh navazujících epizod, ale představit dějiny jako celek, který není prostým součtem jednotlivých historických událostí (České století). Obdobně postupy komplexního narativu umožňují zaměřit prvky sebereflexivity a sebeuvědomění nejen na vyprávěný příběh, ale také na dějiny samotné (opět v rámci zdvojeného kontextu). Diváci nejsou nuceni jen k revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z vlastního příběhu, ale jejich pozornost se zaměřuje také na revizi dějin ve smyslu přehodnocení jejich kulturní a ideové interpretace od jednoznačného dogmatického významu (jak činí mainstreamová historická dramata a české televizní seriály natáčené do roku 1989) k pluralitní otevřené vícevýznamovosti (obdoba modu filmové artové narace či Rosenstoneovo pojetí postmoderního historického filmu). Některé seriály (v našem případě Bohéma) sebereflexivitu vztahují na samotný proces vizuální reprezentace historie, jejím cílem není vyprávět pouze o dějinách a jejích aktérech, ale zároveň chtějí zviditelňovat samotný způsob konstrukce historie a odhalit skryté meze způsobu reprezentace dějin, například ve vztahu k „neviditelné“ ideologizaci vyprávěných historických příběhů a jejich falešné objektivní pravdivosti.      Narativně komplexní historické seriály specifickým způsobem naplňují charakteristiku (působení na diváka, zviditelňování narace), kterou Rosenstone vztahuje k inovativním (postmoderním) historickým filmům (viz úvod).      Historický seriál předpokládá alespoň částečnou znalost zobrazované historické události. Na globální úrovni „velkých dějin“ divák neuvažuje telickým způsobem (jak historická událost dopadne), ale paratelickým (jakých způsobem bude naplněna, jak se v předem známé situaci zachovají protagonisté, jaké byly jejich skutečné vnitřní motivy). Například v Bohémě posuzuje divák odboj a kolaboraci postav v perspektivě výsledku druhé světové války a následného nástupu komunistického režimu v roce 1948. Naopak v uměleckých dílech soustředěných převážně na všední „historicky bezejmenné“ protagonisty (v našem případě Svět pod hlavou) je paratelická složka značně potlačena (komunistický režim se zhroutil v roce 1989).      Velká část diváků i kritické obce požaduje po seriálu historickou věrohodnost (což potvrzují i ohlasy analyzovaných seriálů), přitom si neuvědomují, že oni sami nevyžadují relevantní a pravdivá historická fakta, ale že jim jde o to, aby seriál odpovídal zaběhnuté emocionální a ideové představě diváka. Tento specifický požadavek potvrzuje srovnání ohlasů na seriál ze současnosti Pustina (sc. Š. Hulík, r. I. Zachariáš, A. Nellis, 2016), v němž obyvatelé stejnojmenné fiktivní vesnice (natáčeno v Horním Jiřetíně) v místním referendu hlasují o prolomení těžebních limitů pro povrchovou těžbu. Přitom rozhodnutí o těžebních limitech je agendou vlády, která k němu v roce 1991 vydala závazné usnesení (později několikrát potvrzené), jemuž nejde nadřadit místní referendum. Povýšit historickou věrohodnost na hlavní hodnotící kritérium v rámci žánru hraného historického seriálu je omyl stejného řádu jako zkoumat v krimi žánrech realističnost kriminalistických postupů.   Luboš Ptáček po roce 1989 vystudoval estetiku na Filozofické fakultě UK Praha. V první polovině 90. let pracoval jako novinář. Od roku 1996 působí na Katedře divadelních a filmových studií FF UP Olomouc. Odborný zájem zaměřuje na filmovou analýzu, naratologii a český historický film. Publikuje v řadě českých i zahraničních filmových časopisů (Cinepur, Filma doba, Studies in Eastern European Cinema) a je autorem či spoluautorem několika knih (například Morava ve filmu, 2004; Akira Kurosawa a jeho filmy. Existenciální obraz světa, 2013).   Nakladatelství Casablanca, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 240 stran.            

Čas načtení: 2024-04-21 09:52:06

Nadšenec staví hlavolamy uvnitř lahví. Baví mě vymýšlet, jak to udělat, říká

Leopold Heneš z Třebenic na Třebíčsku má neobvyklého koníčka. Skládá složité konstrukce uvnitř skleněných nádob s úzkým hrdlem. Sestavil třeba hlavolam ze 400 dílků uvnitř dvacetilitrového demižonu. „Viděl jsem podobný čtyřpatrový, ale zdál se mi jednoduchý. Tak jsem ho zvětšil na čtyřiadvacet pater,“ směje se.

Čas načtení: 2025-01-28 13:08:48

Zima nekončí: 5 důvodů, proč investovat do mobilního kluziště

1.Nízké náklady Pronájem mobilního kluziště je atraktivní investicí především pro města, obchodní domy, sportovní areály a soukromníky. Na rozdíl od výstavby klasického kluziště zde odpadají nákladné stavební úpravy a složité povolovací procesy. U REMKO si navíc můžete kluziště pouze pronajmout a vyzkoušet, zda je pro vás vhodnou volbou. 2.Flexibilní a rychlé řešení Potřebujete kluziště rychle zprovoznit pro blížící se událost? S pronájmem od REMKO to není žádný problém. Instalace konstrukce i s vybavením zabere pouze několik dní. Žádné dlouhé plánování není třeba, pouze zašlete poptávku, dohodnete se na parametrech kluziště a máte hotovo. Mobilní provedení umožňuje kluziště umístit prakticky kamkoliv –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na náměstí, k obchodnímu centru nebo do areálu vaší společnosti. Stejně jednoduché je i jeho přemístění a následná demontáž. 3.Stavba na klíč S pronájmem od firmy REMKO získáte stavbu kluziště na klíč, což znamená, že za vás zařídí vše od prvního návrhu až po spuštění provozu. Společnost dbá na individuální přístup, takže si kluziště můžete nechat upravit na míru nebo požádat o návrh vlastního řešení. Součástí realizace není jen samotná ledová plocha, ale i vyhřívaný stan pro návštěvníky. V něm se mohou pohodlně přezout, odpočinout si nebo se občerstvit. K tomuto účelu je k dispozici také pronájem teplovzdušných automatů, které zajistí krátkodobé i dlouhodobé vytápění. Frekvenci a požadovanou teplotu si upravíte podle sebe. 4.Energetická úspora Pokud se obáváte, že by vás provoz mobilního kluziště přišel příliš draho, nemusíte. REMKO používá moderní chladící technologie, které nabízí vysokou energetickou efektivitu. Náklady jsou díky tomu minimální, a to i při celodenním provozu. 5.Pomoc profesionálů S pronájmem mobilního kluziště od REMKO získáte dlouhodobého partnera. Technici vám pomohou s hledáním nejlepší varianty, provedou instalaci a postarají se o pravidelnou údržbu. Počítat můžete také s okamžitou pomocí v případě poruchy. Nabídka REMKO ale zahrnuje mnohem víc. Standardní mobilní kluziště není vaší jedinou možností. Proškolení pracovníci si rádi vyslechnou vaše požadavky a navrhnou plán přesně podle vašich představ. Pomohou vám s vytvořením atypických ledových ploch i zajištěním teplotních podmínek pro ledové skulptury či iglů. K dispozici je také pronájem chladících jednotek pro chladírny a další prostory. Zaujala vás nabídka REMKO? Domluvte si nezávaznou konzultaci a najděte to pravé řešení pro vás.

Čas načtení: 2013-10-21 11:18:27

Rozbitý svět, rozbité postavy, rozbitý film

Debutový film Rufuse Norrise ukazuje tolik roztříštěných osudů, až na to doplácí a tříští se sám.Debutový film Rufuse Norrise ukazuje tolik roztříštěných osudů, až na to doplácí a tříští se sám. Je starým známým pravidlem, že se názor na filmové dílo formuje především podle začátku a konce. Pokud film diváka v úvodu zahákne a v závěru emocionálně strhne, je snadné přistupovat k mezidobí benevolentněji, i kdyby šlo jen o vatu s výraznými logickými trhlinami. Funguje to samozřejmě také obráceně, kvůli mizerné koncovce se může rychle rozpadnout bytelná narativní konstrukce, kterou bylo doposud možné sledovat se zaujetím a příslibem lákavého vyústění. Debutový snímek Rufuse Norrise Rozbitý svět sice do svého názvu absorboval především roztříštěné sociální vztahy mezi třemi rodinami z britského předměstí, název lze však vztáhnout na film jako takový, když se z fragmentárního vyprávění náhle přeskočí do finále s kýčovitými metaforami a rozbijí se předchozí snahy o celkem příjemný film o nepříjemných věcech.Rozbitý svět s rozbitými osudy Bylo by však nefér odsoudit Rozbitý svět jen kvůli neobratně sešněrovanému konci, který skládá z několika rozjetých linií agresivně slzopudnou katarzi. Než k ní totiž dojde, má vyprávění, jehož středobodem je mladá diabetička Skunk, schopnost vtáhnout diváka do světa, z něhož se pomalu vytrácejí bezstarostné radovánky i dětská nevinnost. Hned úvodní scéna položí základy pro vnímání komplikovaných vztahů mezi dospělými, když jedenáctiletá dívka přihlíží, jak jeden ze sousedů zničehonic napadne mentálně labilního mladíka odvedle. Cukrovkářka, postižený kluk a agresivní otec tří dcer jsou pouze několika protagonisty z mnoha zahrnutých postav s většími či menšími problémy, jež se pohybují v onom rozbitém světě, kde se může zdát, že se vždycky všechno pokazí. Snímek na motivy knihy Daniela Claye zobrazuje osoby, kteří bez ohledu na věk nebo společenské postavení prochází těžkým obdobím a všelijakými krizemi, ať už je to šikana, ztráta blízké osoby nebo partnerská nedůvěra. Jednotlivé trable jsou do značné míry separátní, přesto se v konečném důsledku míchají s osudy dalších rodin. Norris kombinuje složité vztahové propletence s bezstarostnými momenty, jakými jsou první nesmělé polibky nebo úsměvné konverzace mezi otcem a dcerou, v nichž exceluje především kouzelně přirozená Eloise Laurence ztvárňující ústřední Skunk. Mladá debutantka ukazuje ve filmu zasazeném do slepé uličky britského předměstí a vrakoviště, že malé holce stačí k zastínění jmen jako Tim Roth nebo Cillian Murphy bezelstný úsměv. Stále je zde však přítomen onen neuspokojivý závěr, během kterého se odstřihne pozornost od většiny rozehraných linií. Střípky obyčejných životů s množstvím (ne)obyčejných problémů se kvůli přehnané symboličnosti změní v jedno nadměrně sentimentální a manipulativní tahání emocí. Najednou z Rozbitého světa unikají předešlé snahy o realismus a naplno se projevuje fiktivní podstata, stejně jako u mladé trojice děvčat postupně vyplouvají na povrch jejich dětské lži. Jak lze ale usuzovat z ocenění na British Independent Film Awards nebo na tuzemském Febiofestu, na spoustu diváků zřejmě nemá divoký konec zásadní vliv. Posuďte ostatně sami, zdali vás osudy postav rozhodí nebo zanechají v klidu.Read more...

Čas načtení: 2024-02-24 14:34:56

Potřebujete rozšířit kapacitu své výrobní haly? Poradíme vám, jak na to

Každý rostoucí průmyslový podnik dříve či později narazí na nedostatečnou kapacitu. Počet zakázek roste, ale vaše hala bohužel není nafukovací. V takové chvíli přichází čas na výstavbu dalších prostor. Jaké řešení je rychlé, levné a efektivní? Zapomeňte na beton Začali jste přemýšlet nad projektem nové betonové haly? Pak na tento nápad rovnou zapomeňte. Mnohem efektivnějším […]

Čas načtení: 2024-03-12 09:19:00

Společnost Getac rozšiřuje svou řadu všestranných zařízení se systémem Android o plně odolný tablet s umělou inteligencí

Tchaj-pej (Tchaj-Wan) 12. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Zcela nový 8palcový plně odolný tablet ZX80 kombinuje kompaktní design a vysoce přizpůsobitelnou specifikaci s flexibilními výhodami systému Android pro optimální produktivitu v terénuStručné shrnutí:• Nový lehký tablet Getac ZX80 přináší všestrannost systému Android do náročných provozních podmínek, jako je nasazení ve veřejných službách, výrobě a dopravě.• Vysoce konfigurovatelná konstrukce umožňuje zákazníkům přizpůsobit si zařízení svým potřebám a případům použití.• Tablet ZX80 je dodáván s předinstalovaným systémem Android 13 a podporuje několik jeho aktualizací, takže uživatelé mohou včas získat nové funkce.Společnost Getac dnes oznámila uvedení zcela nového 8palcového plně odolného tabletu ZX80 s umělou inteligencí, který je poháněn univerzálním operačním systémem Android. Tento nový model rozšiřuje a diverzifikuje portfolio zařízení Getac se systémem Android a přináší zákazníkům v odvětvích, jako jsou veřejné služby, výroba a doprava, ještě větší výběr odolných zařízení pro řešení každodenních problémů a zvýšení produktivity a efektivity.Lehká a přitom odolná konstrukceModel ZX80 byl speciálně zkonstruován pro použití v náročných pracovních prostředích, od rušných skladů a logistických center až po odlehlá místa v terénu a venkovní prostory. Díky své nízké hmotnosti (590 g), širokému rozsahu provozních teplot (-29 °C až 63 °C) a kvalitní obrazovce s poměrem stran 16:10 a jasem 1000 nitů se hodí zejména pro klíčové úlohy, jako je obsluha vysokozdvižných vozíků a řízení bezpilotních letounů, kde jsou výkon a spolehlivost zařízení zcela rozhodující. Certifikace MIL-STD-810H, certifikace IP67 a odolnost proti pádu z výšky 6 stop dále zajišťují, že snadno obstojí i při náročné práci v terénu.Pro uživatele, kteří potřebují plnou funkčnost při práci bez možnosti dobíjení je ZX80 kompatibilní s technologií výměny baterií za provozu společnosti Getac, která umožňuje uživatelům rychle a snadno vyměnit baterie v terénu. Díky přídavné interní baterii lze výměnu provést bez nutnosti vypnutí zařízení, což šetří drahocenný čas a zabraňuje přerušení provozu.Vysoká konfigurovatelnost pro optimální všestrannostSpolečnost Getac chápe, že každý případ použití je jedinečný, a proto vysoce konfigurovatelná konstrukce modelu ZX80 nabízí rozsáhlou flexibilitu při vytváření specifikace, která co nejlépe odpovídá potřebám zákazníků.Mezi klíčové vlastnosti patří konstrukce se dvěma SIM kartami (jedna fyzická SIM karta a jedna eSIM karta), která umožňuje rychlé přepínání mezi sítěmi operátorů, zatímco Wi-Fi 6E 802.11ax, Bluetooth v5.2 a volitelná dedikovaná GPS nabízejí rychlý přenos dat a možnost určení polohy. V závislosti na požadavcích zákazníka lze tablet ZX80 nakonfigurovat také s 4G/5G LTE, NFC a čtečkou čárových kódů, aby vyhovovalo různým aplikacím podle potřeby.Výkon připravený na umělou inteligenciProcesor Qualcomm QCS6490 modelu ZX80 poskytuje úžasný výkon při nižších úrovních spotřeby, takže se ideálně hodí pro řadu průmyslových aplikací IoT a komerčních případů použití. Tablet je připraven na umělou inteligenci a využívá technologii AI Engine společnosti Qualcomm, která nabízí strojové učení přímo v zařízení a možnost spouštět nástroje na bázi umělé inteligence při zachování výdrže baterie. Pro maximalizaci potenciálu AI je tablet ZX80 vybaven 12 GB paměti LPDDR5. Tablet ZX80 je dodáván s předinstalovaným systémem Android 13 a je možné jej aktualizovat na budoucí verze systému Android OS, což uživatelům umožní začít využívat nové funkce umělé inteligence, jakmile budou k dispozici.Podpora široké škály specializovaného příslušenství a softwaruStejně jako všechna zařízení Getac je i tablet ZX80 kompatibilní s rozsáhlou řadou specializovaného příslušenství, periferií a softwaru, které uživatelům pomáhají maximalizovat funkčnost zařízení v různých průmyslových scénářích. Patří sem zabezpečené dokovací stanice pro vozidla třetích stran pro optimální použití ve vozidlech/ vysokozdvižných vozících, řemínek na ruku, stylus a vysokokapacitní baterie vyměnitelné za provozu pro lepší použitelnost v terénu a 65W adaptér USB-C a dokovací stanice pro efektivní použití v kanceláři. Zákazníci mohou také efektivně spravovat své tablety se systémem Android prostřednictvím předinstalovaných softwarových řešení Getac, včetně zcela nových nástrojů Log Tool, deployXpress, enrollXpress, GDMS, Driving Safety Utility a OEMConfig.„Platforma Android se stále vyvíjí, prostupuje do světa průmyslu a nabízí nové způsoby řešení klíčových problémů i zefektivnění provozu," říká James Hwang, prezident společnosti Getac Technology Corporation. „Uvedením modelu ZX80 se systémem Android dáváme našim zákazníkům ještě větší možnost volby při výběru vhodného odolného řešení pro jejich potřeby a umožňujeme jim využít všestrannost systému Android v prostředích a scénářích, kde by to jinak nebylo možné."Nový model ZX80 je k dispozici od března. Další informace naleznete na adrese www.getac.comO společnosti GetacSpolečnost Getac Technology Corporation je celosvětovým lídrem v oblasti výroby a dodávky odolných mobilních technologií a inteligentních videořešení, včetně notebooků, tabletů, softwaru, kamer nošených na těle, kamerových systémů v automobilech, správy digitálních důkazů a podnikových řešení pro analýzu videa. Řešení a služby společnosti Getac jsou navrženy tak, aby pracovníkům v náročném prostředí zajišťovaly mimořádné zážitky. V současné době společnost Getac poskytuje služby zákazníkům ve více než 100 zemích světa na poli obrany, veřejné bezpečnosti, záchranných služeb, hasičských a záchranných složek, veřejných služeb, automobilového průmyslu, přírodních zdrojů, výroby, dopravy a logistiky. Další informace najdete na adrese: https://www.getac.com. Zapojte se na oborovém blogu společnosti Getac, případně můžete společnost sledovat na sítích LinkedIn a YouTube.Getac a logo Getac jsou ochranné známky společnosti Getac Holdings Corporation nebo jejích přidružených společností. Ostatní značky nebo ochranné známky jsou vlastnictvím příslušných vlastníků. ©2024 Getac Technology Corporation.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2342375/ZX80_Front_02.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2342376/Getac_ZX80_Scenario_240216.jpg Logo – https://mma.prnewswire.com/media/1997483/Getac_Logo.jpgPro další informace se obraťte na: Rhys Chi, Getac Technology Corporation, +886(2) 2785 7888, rhys.chi@getac.com 

Čas načtení: 2024-04-09 06:29:41

Stavíte nebo rekonstruujete a nevíte, kdo vám vytvoří ocelové konstrukce?

Nezáleží na tom, jestli chcete vybudovat nový domov pro svou rodinu, skladové prostory pro firmu nebo třeba novou kancelář, neobejdete se bez celé řady ocelových prvků. Jasným příkladem jsou zábradlí, stejně jako schodiště, brány či terasy. Která společnost vám vyrobí i nainstaluje vše potřebné? Ověření odborníci Ocelové konstrukce plní celou řadu důležitých úkonů, a proto se […] The post Stavíte nebo rekonstruujete a nevíte, kdo vám vytvoří ocelové konstrukce? appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-06-20 19:15:36

Oprava dálnice bez omezení provozu? Vše vyřeší unikátní modulární konstrukce

Revoluční most Astra Bridge umožňuje opravovat dálnice a silnice za běžného provozu Most může mít prakticky libovolnou délku, maximální povolená rychlost pro vozidla je 60 km/h Přesun částí Astra Bridge je zajišťován pomocí desítek kol V oblasti moderní infrastruktury a dopravního inženýrství se neustále hledají způsoby, jak zefektivnit a urychlit proces opravy dálnice. Jedním z významných řešení, které se v poslední době dostalo do popředí, je švýcarský Astra Bridge – mobilní modulární mostní konstrukce, která nabízí několik zásadních výhod včetně rychlé montáže. Přečtěte si celý článek Oprava dálnice bez omezení provozu? Vše vyřeší unikátní modulární konstrukce

Čas načtení: 2024-09-09 09:40:00

Značka HONOR představila na IFA 2024 budoucnost plnou možností s rekordním telefonem HONOR Magic V3

Berlín (Německo) 9. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Prezentaci značky doplnily špičkové inovace a funkce AI v podobě notebooku HONOR MagicBook Art 14 a tabletu HONOR MagicPad 2Globální technologická značka HONOR dnes na veletrhu IFA 2024 představila revoluční hardwarové funkce s podporou AI a kolaborativní architekturu ochrany soukromí s umělou inteligencí, čímž znovu dokázala svůj dlouhodobý závazek k inovativnímu rozvoji ve světě umělé inteligence. Na akci zároveň představila nejnovější vlajková zařízení společnosti HONOR využívající umělou inteligenci – včetně nejtenčího existujícího telefonu se skládáním dovnitř HONOR Magic V3, elegantního a uměleckého notebooku HONOR MagicBook Art 14, špičkového inovativního digitálního plátna HONOR MagicPad 2 či stylového zdravotního trackeru HONOR Watch 5."Umělá inteligence zásadním způsobem mění naše odvětví, vytváří a rozvíjí zážitky, které každý den zlepšují kreativitu a produktivitu uživatelů po celém světě," řekl generální ředitel společnosti HONOR George Zhao. "Jakožto dodavatelé chytrých zařízení máme s uživateli zcela mimořádný kontakt. Ten je společně s odbornými technologickými znalostmi zařízení zdrojem informací pro naši AI strategii, na jejímž základě vytváříme individuální, intuitivní a bezpečnější zkušenosti s AI přesně podle jejich potřeb. Prostřednictvím našich nových vlajkových zařízení chceme poskytovat uživatelsky zaměřené zážitky s podporou AI, které budou skutečně magické."Během prezentace společnost HONOR také zdůraznila svou spolupráci se službou Google Cloud. "Prohloubení spolupráce se značkou HONOR nás velmi těší," uvedl výkonný ředitel divize Global Solutions and Consumer AI společnosti Google Cloud Matt Waldbusser. "Začleněním modelů umělé inteligence společnosti Google a technologie Cloud nabízí společnost HONOR uživatelům telefonu Magic V3 možnost vyzkoušet si nové vzrušující možnosti umělé inteligence v každodenním životě."HONOR Magic V3: Nejtenčí skládací telefon na světě s robustním výkonemZnačka HONOR znovu posouvá hranice skládacích telefonů se zbrusu novým modelem HONOR Magic V3 – nejtenčím existujícím telefonem se skládáním dovnitř, který nabízí vylepšenou odolnost, baterii, displej i funkce AI.Elegantní tělo telefonu HONOR Magic V3 s tloušťkou pouhých 9,2 mm ve složeném stavu a hmotností pouhých 226 g se svou tenkostí i hmotností vyrovná vlajkovým nerozkládacím telefonům a slibuje uživatelům ideální mobilitu. Tento výkon je výsledkem pečlivého využití 19 inovativních materiálů a 114 mikrostruktur, které posouvají skládací telefony do éry nevídané preciznosti a tenkosti. Vyvýšený modul fotoaparátu ve tvaru osmiúhelníku dokonale propojuje architektonický půvab kupolových staveb s technologickými inovacemi. Modul fotoaparátu se může pochlubit také diamantovým brusem, který dodává celkovému designu zařízení HONOR Magic V3 eleganci a lesk.Pro větší odolnost obsahuje materiál těla HONOR Magic V3 vlákno Special Fiber, které ve srovnání s jinými vlajkovými neohebnými telefony zvyšuje odolnost proti nárazu 40krát a zároveň snižuje tloušťku zadního krytu o více než 30 %. Kromě toho je zařízení vybaveno patentovaným pantem HONOR Super Steel, který vydrží až 500 000 cyklů složení a rozložení, a získalo prestižní certifikát odolnosti SGS. Díky odolnému vnitřnímu displeji HONOR Super Armored Inner Screen a ochraně proti poškrábání HONOR Anti-scratch NanoCrystal Shield zvládne HONOR Magic V3 veškeré nástrahy každodenního používání.HONOR Magic V3 je vybaven 6,43palcovým vnějším displejem a 7, 92palcovým vnitřním skládacím displejem, díky nimž nabízí uživatelům fascinující volbu dvou způsobů použití a atraktivní vizuální zážitek. Zařízení, pro něž je pohoda a komfort uživatelů prioritou, přináší celou řadu inovativních funkcí pro zrakový komfort, jako je vůbec první použitá technologie AI Defocus Display, 4320Hz bezrizikové PWM stmívání Risk-free PWM Dimming), dynamické stmívání (Dynamic Dimming), cirkadiánní noční zobrazení (Circadian Night Display) a zobrazení přirozených tónů (Natural Tone Display).HONOR Magic V3 je dále vybaven pokročilou 5150mAh křemíkovo-uhlíkovou baterií třetí generace, která nabízí bleskurychlé 66W kabelové a 50W bezdrátové nabíjení HONOR SuperCharge a zajišťuje uživatelům pohodové a ničím nerušené užívání telefonu. Inovativní systém fotoaparátů HONOR Falcon Camera System tvoří 50Mpx teleobjektiv, 50Mpx hlavní fotoaparát a 40Mpx širokoúhlý fotoaparát slibující bezkonkurenční kvalitu obrazu a všestrannost pro uživatele, kteří chtějí pořizovat oslnivé fotografie pomocí telefonu.HONOR Magic V3 odhaluje novou budoucnost s umělou inteligencí a nabízí řadu inteligentních funkcí díky mobilní platformě Snapdragon® 8 Gen 3, která je titánem v oblasti inteligence zařízení, špičkového výkonu a energetické účinnosti. K nejvýraznějším funkcím patří Magic Portal pro skládací displej (Magic Portal on Foldable) spolu s fotografickými funkcemi využívajícími AI v zařízení, jako je HONOR AI Motion Sensing a HONOR AI Portrait Engine. Ve spolupráci s Google Cloud dále HONOR rozšiřuje řadu funkcí produktivity podporovaných modely a rozhraními API Google Cloud, které uživatelům umožňují zvýšit celkovou efektivitu – včetně nástrojů pro generativní úpravy fotografií (HONOR AI Eraser), simultánní překlad (Face to Face Translation) a správu poznámek (HONOR Notes). Ty naplňují slib společnosti HONOR o nové éře všestrannosti a produktivity s podporou umělé inteligence, uspokojují vyvíjející se požadavky firemních a profesionálních uživatelů a zároveň poskytují modernizovanou a bezpečnou uživatelskou zkušenost.HONOR MagicBook Art 14: Elegantní klíč k produktivitě budoucnosti s podporou AIHONOR MagicBook Art 14 představuje revoluční skok v odvětví notebooků, který mění jejich tradiční podobu prostřednictvím uživatelsky zaměřených inovací a robustních funkcí.Zařízení s designem inspirovaným křivkami vinných listů a povrchovou úpravou v podobě saténově lesklého emailového nástřiku je zázrakem ultralehké konstrukce a nabízí špičkové funkce AI na úrovni platformy spolu s robustními hardwarovými a softwarovými řešeními pro bezkonkurenční produktivitu a uživatelský zážitek. Společnost HONOR převádí lehkost a tenkost typickou pro chytré telefony do designu notebooků a uvádí tak na trh dosud nejlehčí a nejtenčí AIPC. HONOR MagicBook Art 14 demonstruje revoluční lehkou konstrukci Topology Lightweight Structure a s tloušťkou pouhých 10 mm váží jen asi 1 kg. Notebook, který se může pochlubit tělem ze slitiny hořčíku a klávesnicí vyrobenou z titanu, je ztělesněním dokonalé rovnováhy mezi lehkou konstrukcí a odolností.Špičková modulární kamera s odnímatelnou magnetickou konfigurací, kterou je toto zařízení vybaveno, posouvá soukromí a flexibilitu na novou úroveň a přináší ještě širší a podmanivější vizuální zážitky. HONOR MagicBook Art 14 je vybaven strhujícím 14,6palcovým dotykovým displejem HONOR FullView, který se může pochlubit křišťálově čistým rozlišením 3,1K. S vynikajícím poměrem obrazovky k tělu 97 %, největším mezi 14palcovými notebooky, zaručuje skutečně fascinující a obohacující divácký zážitek. Na důkaz závazku společnosti HONOR pečovat o pohodu uživatelů je displej vybaven těmi nejpokročilejšími funkcemi pro ochranu zraku, jako je 4320Hz vysokofrekvenční PWM stmívání, technologie dynamického stmívání a režim E-book Mode, které zajišťují pohodlné a bezpečné sledování.Ve spolupráci se společností Microsoft nabízí HONOR MagicBook Art 14 uživatelům přístup k pokročilým funkcím Copilot, včetně inteligentní správy e-mailů, přehledu a vizualizace dat (Data insight & visualization) či přepisu a shrnutí hovorů v reálném čase (Real-time Transcription and Summarization) pro zvýšení produktivity a efektivity. V rámci dalšího zvyšování energetické úspornosti využívá toto zařízení OS Turbo 3.0 na bázi umělé inteligence, který pomocí analýzy chování uživatele optimalizuje spotřebu energie a precizně odlaďuje nastavení výkonu pro skutečně výkonný a přitom spolehlivý notebook. HONOR MagicBook Art 14 přináší pomocí prostorové technologie HONOR Spatial Audio Technology a výpočetního výkonu AI zcela nové pojetí dokonalého zvuku. Tato technologie vytváří díky kombinaci prostorové rekonstrukce a ekvalizace kvality zvuku realistické zvukové prostředí. Vylepšená konstrukce oboustranného mikrofonu spolu s pokročilými algoritmy umělé inteligence zajišťuje vynikající snímání zvuku a redukci šumu za jakýchkoli podmínek – ideální pro situace, jako jsou hromadné schůzky a rozhovory – a slibuje příjemnější podmínky pro komunikaci a spolupráci.HONOR MagicBook Art 14 využívá vysoce výkonný procesor Intel® Core™ Ultra 7 155H s heterogenními jádry, obsahující šest výkonných jader, osm efektivních jader a dvě úsporná jádra, která dokážou zvýšit frekvenci až na 4,8 GHz, takže notebook zvládá náročné úlohy a zároveň poskytuje vynikající multitaskingový výkon šetřící baterii. Nabízí také dvojnásobné zvýšení výkonu grafického procesoru a 70procentní nárůst výkonu umělé inteligence, což z něj činí spolehlivou volbu pro uživatele, kteří hledají výkonný notebook. K jeho všestrannosti dále přispívá široká nabídka portů – včetně Thunderbolt 4, USB-C, USB-A, HDMI a 3,5mm konektoru pro sluchátka/mikrofon – slibující ještě pohodlnější a ničím nerušené používání. Díky heterogennímu designu baterie navíc řada HONOR MagicBook Art 14 zlepšuje využití prostoru o 30 % a zároveň nabízí robustní kapacitu 60Wh, která uživatelům slibuje delší životnost baterie.HONOR MagicPad2: dokonalé propojení produktivity a zábavyTablet HONOR MagicPad2 zaujme svým působivým tenkým designem – s tloušťkou pouhých 5,8 mm a hmotností jen 555 g je skutečně ideálním společníkem na cesty. Je vybaven 12,3palcovým displejem HONOR Eye Comfort Display s obnovovací frekvencí 144 Hz, který přináší úchvatný vizuální zážitek díky zvýšené plynulosti a rychlosti odezvy při práci s různým obsahem. Tablet, který je navíc držitelem dvou certifikací TÜV, zajišťuje optimální péči o zrak díky pokročilým inovacím, jako je AI Defocus Display, 4320Hz vysokofrekvenční PWM stmívání, cirkadiánní noční zobrazení a dynamické stmívání.HONOR MagicPad 2 však vyniká nejen po vizuální stránce, ale také svým zvukovým výkonem. Tablet HONOR MagicPad2 má certifikaci IMAX-Enhanced, která zaručuje vysoce kvalitní multimediální zážitek s ohromující kvalitou obrazu a zvuku od DTS, umožňující uživatelům vychutnat si kdykoli a kdekoli audiovizuální hody na Disney+ v kinematografické kvalitě. Díky technologii HONOR Spatial Audio se může pochlubit o 25 % širším zvukovým polem než jeho předchůdce a nabízí tak ještě bohatší zvukové dojmy všem divákům.Pro skutečně prvotřídní zážitky využívá HONOR MagicPad 2 mobilní platformu Snapdragon® 8s 3. generace, nabízející mimo jiné výkonnou generativní AI přímo v zařízení a hyperrealistické hraní. Masivní baterie s kapacitou 10050 mAh slouží jako výkonná rezerva pro práci i zábavu, doplněná 66W rychlonabíjecí technologií pro bleskové dobití a efektivním využíváním energie pro pocit jistoty beze stresu.HONOR MagicPad2 běží na novém systému MagicOS 8.0, který je založen na rozpoznávání uživatelských záměrů a disponuje výkonnými funkcemi umělé inteligence, slibujícími skutečně magické zážitky. Funkce Magic Portal dokáže předvídat potřeby interakce a předem rozpoznat záměry, což uživatelům umožňuje vytvářet plány nebo spojovat více úkolů pouhým dlouhým stisknutím a přetažením. Produktivitu zařízení HONOR MagicPad 2 dále zvyšují kancelářské nástroje na bázi umělé inteligence – od převodu hlasu na text (Voice to Text) až po zkrášlování rukopisu (Handwriting Beautification) a funkce rozpoznávání vzorců (Formula Recognition) – které pomáhají uživatelům každý den dosáhnout více.HONOR Watch 5: lehká konstrukce, moderní funkceV neposlední řadě představila značka HONOR hodinky HONOR Watch 5, spojující v sobě moderní technologie s elegantním designem. S hmotností pouhých 35 g a tloušťkou pouhých 11 mm jsou skutečně lehké a slibují pohodlné celodenní nošení. Barevný 1,85palcový displej AMOLED s rozlišením 450x390 pixelů a 322 PPI podporuje dotykové ovládání celé obrazovky a poskytuje živé vizuální prostředí.Hodinky HONOR Watch 5 jsou vybaveny křemíkovo-uhlíkovou baterií, která díky kapacitě 480 mAh nabízí působivou 15denní výdrž. O efektivní využívání energie se přitom stará technologie Turbo X Smart Power Management. Tyto hodinky také monitorují klíčové zdravotní ukazatele, včetně srdečního tepu a úrovně SpO2, a pomáhají tak uživatelům sledovat své zdraví a kondici v reálném čase. Díky systému určování polohy AccuTrack hodinky HONOR Watch 5 výrazně zvyšují přesnost GPS a nabízejí uživatelům přesnější sledování při pohybových aktivitách.Barevné varianty a cenyHONOR Magic V3 je k dostání ve třech působivých barevných variantách, inspirovaných krásami přírody: červenohnědé Reddish Brown, temně zelené Green a čistě černé Black, vždy od 1999 €.HONOR MagicPad2 pořídíte od 599 € ve dvou barevných provedeních: chladně bílém Moonlight White a černém Black.Pro více informací navštivte online obchod HONOR na adrese www.honor.com.O společnosti HONOR  Společnost HONOR je předním světovým dodavatelem chytrých zařízení. Jejím cílem je stát se ikonickou globální technologickou značkou a prostřednictvím svých výkonných produktů a služeb vytvořit nový inteligentní svět pro každého. S neochvějným zaměřením na výzkum a vývoj vytváří technologie, které lidem po celém světě umožňují překonávat hranice a přináší jim svobodu dosáhnout a vykonat více. Značka HONOR nabízí celou řadu vysoce kvalitních chytrých telefonů, tabletů, notebooků a nositelných zařízení ve všech cenových kategoriích. Její inovativní a spolehlivé špičkové produkty pomáhají uživatelům stát se dokonalejšími verzemi sebe samých.  Další informace získáte na webu HONOR na stránce www.honor.com nebo na e-mailové adrese newsroom@honor.com.  https://community.honor.com/   https://www.facebook.com/honorglobal/   https://twitter.com/Honorglobal   https://www.instagram.com/honorglobal/   https://www.youtube.com/c/HonorOfficial   Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2497667/HONOR_IFA_2024_Global_Launch_Event.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2496209/HONOR_IFA_2024_Global_Launch_Event_2.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2496210/HONOR_IFA_2024_Global_Launch_Event_3.jpg   KONTAKT: Yuteng Li, liyuteng@hihonor.com   

Čas načtení: 2024-09-12 18:14:13

Postel 90 x 200 cm - jak si vybrat kus nábytku, který se hodí do vašeho interiéru?

Postel 90 x 200 cm - jak si vybrat kus nábytku, který se hodí do vašeho interiéru? redakce Čt, 09/12/2024 - 18:14 Nábytek a Zařízení Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Trendy postele 90 x 200 cm do pokoje teenagera V životě každého dítěte nastane okamžik, kdy je třeba milovanou dětskou postýlku nahradit standardním, "dospěláckým" modelem. Ačkoli by si mnoho dospívajících pravděpodobně vybralo do svého pokoje větší postel, nehodí se do každého pokoje. Pro menší prostory by spravedlivým kompromisem mohla být právě postel o rozměrech 90 x 200 cm - stále pohodlná a prostorná pro jednu osobu, avšak snadněji sestavitelná a vhodná do malých místností. Na trhu existuje spousta módních návrhů, které vám pomohou vybavit pokoj vašeho teenagera tak, aby se v něm cítil skvěle. Plně vestavěné postele V obchodech s nábytkem najdete postele v různých stylech. Jedním z návrhů je zcela vestavný model s vysokým a plně zakrytým rámem. Jedná se o častou volbu mezi těmi, kteří chtějí konzistenci v minimalistickém stylu, ale neakceptují nudu! Mějte však na paměti, že ačkoli se pro rám takové postele nejčastěji doporučuje bílá barva, není to jediná možnost, kterou můžete zvolit. Mezi oblíbené varianty patří také růžová a černá. Každá z těchto barev se hodí k jinému stylu ložnice, takže výběr necháme na vás! Postele 90 x 200 cm pro pohodlný spánek Při výběru postele 90 x 200 cm pravděpodobně chcete najít kus nábytku, který vám bude sloužit mnoho let. Proto je třeba při procházení dostupných modelů zohlednit řadu důležitých aspektů. Co se vyplatí mít na paměti? Mezi vaše priority by měly patřit: správná výška lůžka - dáváte přednost modelu s matrací blízko země, nebo takovému, na kterém můžete pohodlně sedět i během dne? Upravte si tento parametr podle vlastních preferencí; robustní konstrukce - rám je jedním z nejdůležitějších prvků, proto si rozmyslete, zda dáváte přednost rámu ze dřeva, kovu, čalounění nebo plastu; Pohodlná a příjemná opěrka hlavy - pokud si před spaním rádi čtete nebo se díváte na televizi, vyšší a robustní opěrka hlavy bude určitě lepší volbou. Měla by se vám líbit i po vizuální stránce; Barevné provedení, které ladí se zbytkem interiéru - postel je důležitým kusem nábytku v každé ložnici, proto by bylo dobré, kdyby její odstín ladil se zbytkem interiéru. Postele ve skandinávském stylu 90 x 200 cm Skandinávský styl je nepochybně velmi oblíbený. Nejen v rodinných domech, které jsou celé ze dřeva, ale také v bytech, kde vládne teplo a minimalismus. Skandinávci přesně vědí, jak zařídit interiér tak, aby působil útulně a nebyl rušen přílišným množstvím doplňků. Chcete, aby tak vypadala i vaše ložnice? Pak se rozhodněte pro postel s dřevěným rámem. Důležité je, že konstrukce takové postele je pevná a odolná, takže ji můžete používat mnoho let. Pokud si vyberete model s vysokými nohami, můžete pod něj umístit úložné boxy na nepoužívané oblečení nebo lůžkoviny - chytré využití dostupného prostoru! Postel 90 x 200 cm s kontejnerem na lůžkoviny Máte problém uložit všechno nepoužívané ložní prádlo do skříní a komod? Podle našich pozorování je to poměrně častý jev - zejména pokud máte hodně lůžkovin na výměnu. Výběrem postele s velkým úložným prostorem si s tím již nemusíte dělat starosti, protože je vybavena prostorným a snadno otevíratelným úložným prostorem, který je ideální pro uložení textilu nebo sezónního oblečení. Snadno se vám tam vejde náhradní přikrývka, polštář a ložní soupravy. Otevírání skříňky však nesmí být obtížné. Snadné otevírání je významné plus, protože ne každý výrobce na to pamatuje. Jednolůžko vhodné do dětského pokoje Mnoho modelů s těmito rozměry se bude dobře hodit i do dětského pokoje. Vybírat můžete ze stovek různých odstínů, což usnadňuje výběr a sladění vysněné postele s barvou stěn a ostatního nábytku, který se již v místnosti nachází. Doporučujeme čalouněné postele, jejichž čalounění je velmi příjemné na dotek a snadno se čistí. Díky tomu, i když se váš drobeček v posteli polije džusem nebo šumivým nápojem, můžete vše bez sebemenších potíží uklidit. Výhodou je také pohodlný a vysoký podhlavník - díky němu bude používání postele pohodlné i při čtení knihy nebo dělání domácích úkolů. Samotná konstrukce by měla být velmi pevná, aby postel sloužila vašemu dítěti opravdu dlouho. Přidat komentář Výběr postele je vážná věc! Vždyť v ní trávíte každou noc několik hodin, takže stojí za to se ujistit, že je pohodlná a bezpečná pro vaši páteř. Na trhu najdete různé modely, ale jen některé z nich si zaslouží vaši pozornost a umožní vám relaxovat tak, jak se vám líbí. Kromě toho by postel měla ladit s dekorem vaší ložnice. Jak se tedy pustit do hledání?

Čas načtení: 2024-02-07 00:00:00

Brno, Lublin i Praha. Úchvatná nádraží jsou perlami měst, vyberte nejlepší

V Lublinu v Polsku vyrostlo moderní nádraží, jehož konstrukce nápadně připomíná kontroverzní návrh přeměny pražského hlavního nádraží. Impozantní ocelová konstrukce střechy by se měla stát reprezentativní dominantou Lublinu. Podívejte se i na další úchvatná světová nádraží a zvolte to nejlepší.

Čas načtení: 2011-11-18 00:00:00

Židle Enignum, to je okázalá abstrakce!

Židle Enignum od Josepha Walshe ukazují vývoj designu kráčejícího cestou fantasy a uměleckého směru. Charakteristickými prvky kolekce židlí Enignum jsou atypicky provedené konstrukce ve tvaru abstraktního zvlnění. Konstrukce židlí je vyrobena z tenkých proužků dřeva, kombinovaných s jemným hedvábím ...

Čas načtení: 2020-01-27 00:00:00

Pohledový beton: nejen v exteriéru, ale i v interiéru je cool

Beton jako materiál známe spíše v exteriéru, jako betonové konstrukce různého druhu a typu. Zajímavým a atraktivním druhem betonu je tzv. pohledový beton. Proč? Jako pohledový beton se označuje viditelný povrch betonové konstrukce, u kterého je vyžadován předem definovaný vzhled. Tento typ betonu s ...

Čas načtení: 2010-04-29 00:00:00

Rekonstrukce bytového jádra: Co je a co jí předchází

Bytové jádro je pojem, kterým se označuje způsob konstrukce koupelnových prostor a toalet v panelových bytech. Naštěstí se jedná o pojem, který se pomalu, ale jistě stává minulostí, jelikož svůj boom si bytová jádra získala v 70. a 80. letech minulého století. Konstrukce bytových jader byla sestaven ...

Čas načtení:

Tři kameny digitální reklamní plochy III. – nosná konstrukce

Obrazovka by nebyla k ničemu, kdyby pevně nedržela na svém místě. Nosná konstrukce je prvkem, který by neměl být příliš vidět. Anebo také jinak, možná i prvkem, který může dát obrazovce nový rozměr. Kdysi společnost vyrábějící fotoaparáty rozmístila v nádražních halách a na terminálech letišť snad nejvtipnější nosné konstrukce pro reklamní obrazovky. Vlastní výrobek, teda spíše nadměrný [...]

Čas načtení: 2022-09-25 09:52:25

Gabiony – levné a ekologické řešení pro dům a zahradu

Gabiony jsou speciální drátěné konstrukce, které se vyplňují různými materiály podle způsobu jejich využití. Gabiony se využívají pro stavební účely, ale dají se použít také jako okrasné stavby do exteriérů i interiérů. Základním prvkem gabionové konstrukce je pravidelná síť z ocelových drátů, která má nejčastěji tvar kvádru. Následně se gabion plní lomovým kamenem, betonovou drtí, […]

Čas načtení: 2020-08-28 00:00:00

Příběhy více i méně známé: Škoda 1000 MB

Škoda 1000 MB byla první český velkosériový automobil progresivní konstrukce s lehkým motorem v zádi samonosné karoserie. Moderní konstrukce s kompaktní soustavou pohonu v zadní části samonosné karoserie pasovala komfortní a elegantní „Embéčko“ na jeden z nejlepších vozů litrové třídy. Škoda 1000 ...

Čas načtení: 2022-05-27 13:35:42

Když Česká justice lobbuje

Server Česká justice a Petr Dimun pro mne jedno jsou. Spřátelili jsme se, když byl Petr Dimun mluvčím skvělého ministra Pavla Němce a jeho spojkou s občanskými aktivisty. Často jsme stáli na jedné straně barikády. Získal můj respekt i oblibu. Později se naše cesty rozešly, ale na mém vztahu se nic nezměnilo. Nežádám po přátelích, aby sdíleli mé názory, ale na druhé straně mi nečiní potíže dát jim najevo nevoli.   Kdysi jsem se o České justici v článcích zmiňoval jako o lobbistickém serveru, což Petr Dimun nesl úkorně a dal mi to najevo. Uznal jsem, že kamarád nehřeší tolik, abych mu to musel strkat pod nos při každé příležitosti a přestal jsem s tím. Píšeme často o stejných nebo podobných věcech, ovšem každý jinak. Právě v těchto dnech ale vydal Petr Dimun dva články, které mě vedou k přesvědčení, že označení „lobbistický server“ není úplně od věci. První je Princip prokurátorské neomylnosti z 23.května 2022. V něm se autor zabývá rozdíly mezi přístupem justice a státního zastupitelství k projevům neúcty k rozhodnutím vyšších orgánů: „Justice si jako systém dokáže s kverulantstvím či solitérstvím svých jednotlivých článků poradit. Předsedové soudů se nezříkají odpovědnosti podávat v takových případech kárné návrhy, jakkoliv to jistě není často z jejich osobního přesvědčení, a kárné senáty mají v této otázce setrvale jasno“. Má tím na mysli případy, kdy se soudce sice podřídil rozhodnutí vyššího orgánu, ale veřejně je kritizoval a byl za to aspoň symbolicky potrestán. Pokračuje pak kritikou stavu ve státním zastupitelství, v němž se ustálil „princip prokurátorské neomylnosti“, který státním zástupcům dovoluje beztrestně znevažovat soudní rozhodnutí. Táže se: „Jak si … jinak vyložit stav, kdy nalézací i odvolací soud rozhodnou, že pro podání obžaloby nebyl důvod a státní zástupce přesto veřejně o tomto rozhodnutí opakovaně pochybuje, aniž by byl jakkoliv kritizován, neřku-li postižen? Kdy kritizuje práci těchto soudů, a dokonce zpochybňuje i rozhodnutí svého přímého nadřízeného? Přesně tohle totiž opakovaně činí paní vedoucí Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová v případu exministryně Vlasty Parkanové. Naposledy se tak stalo nedávno v pořadu Interview ČT24. Paní vedoucí Bradáčová zopakovala, že trestní stíhání Vlasty Parkanové bylo důvodné a mělo být podáno dovolání“. Dovozuje pak odpovědnost Bradáčové za hanebný případ trestního stíhání bývalé ministryně obrany Parkanové a za náklady, které v této souvislosti státu vzniknou: „Blíží se totiž den, kdy stát bude muset z peněz nás všech za pochybení pod dozorem paní vedoucí Bradáčové zaplatit paní Parkanové odškodnění … Jaký asi bude mít na důvěryhodnost systému trestní spravedlnosti v České republice vliv to, pokud my všichni zaplatíme paní Parkanové odškodnění, aby na svých místech zároveň setrvali lidé, kteří budou veřejně opakovat, že se chyba nestala? A budou tak činit z titulu své vysoké funkce?“ Bradáčová za stíhání Parkanové nemůže Z článku mimo jiné vyplývá, že justice si dovede s kázeňskými přehmaty soudců poradit, zatímco státní zastupitelství prohřešky státních zástupců toleruje. Je to jeden z případů, kdy jsme se oba zabývali podobnými tématy. Já se v článku Kární žalobci nežalují naopak zabývám neochotou předsedů soudů vykonávat pravomoc kárného žalobce a přenášet ji nezákonně na jiné justiční činitele, nebo ochotou tolerovat neodpovědný přístup soudce k obžalovaným, který soudí bez dokonalé znalosti spisu. Upozornil jsem, že vedoucí státní zástupci se takovým způsobem povinnostem kárného žalobce nevyhýbají tak často. Ze srovnání Dimunova a mého článku vyplývá zajímavý poznatek: nejde jen o to, o jaké kárné provinění se jedná, ale také o to, kdo kárný návrh podává. Sám jsem podal kárné návrhy v podobných případech, jaké uvádí Dimun, ale nikdy jsem neuspěl. Podstatné je, že Petr Dimun využívá pozadí kauzy Vlasty Parkanové, jejíž obvinění jsem v roce 2015 v článku Odměna za škodu označil za nesmyslné, aby učinil Lenku Bradáčovou odpovědnou za její trápení. V době, kdy kauza Parkanové začala, Bradáčová ještě nevěděla, že bude vrchní státní zástupkyní. Nevykonávala v té věci dozor. Je pravda, že podala návrh na podání dovolání nejvyššího státního zástupce, s nímž neuspěla. Můžeme nad tím ovšem kroutit hlavou jako nad projevem skutečnosti, že i státní zástupci trpí profesní deformací myšlení (terminus technicus z dílny docenta Františka Čuby), ale to je asi tak vše. Pokud chce Dimun vyvodit, že ze své vysoké pozice mohla ve prospěch Parkanové zasáhnout, pak buď nezná nebo zatajuje před čtenáři skutečnost, že zahájením hlavního líčení se státní zástupce stává stranou řízení a nepodléhá dohledu nadřízeného, neboť pánem procesu je předseda senátu. Přece jen již nežijeme v časech procesu s Heliodorem Pikou, kdy se u ministra spravedlnosti scházeli předseda senátu, žalobce, představitel aparátu KSČ a další, aby hodnotili průběh procesu a přijímali opatření. Milý Petr Dimun prostě lobbuje za odvolání Lenky Bradáčové, ale střílí vedle, protože její přímé zavinění na trapném vývoji procesu s Vlastou Parkanovou není prokazatelné. Proto nemůže být podkladem pro úspěšný návrh na její odvolání. S novým zákonem o státním zastupitelství, který nám slíbil pan ministr Pavel Blažek, nastanou ostatně ve státním zastupitelství velké personální přesuny, takže se dá očekávat, že Bradáčová stejně svou současnou funkci opustí i bez lobbistických výpadů Petra Dimuna. Předpokládám, že mi někteří čtenáři budou láti, že té „bosorce“ nadržuji. Přiznávám bez bolesti, že je to můj nejmilejší nepřítel. Vedu s ní obsáhlé půtky, o nichž veřejnost nemůže mít tušení, dokud čas nedozraje. Článek přebral test státního zástupce Dalším článkem Petra Dimuna, avizovaným na České justici, ale uveřejněným v placeném Media Network Magazinu je Podvoluji se nátlaku odvolacího soudu, stálo v odůvodnění opačného rozhodnutí. Jeho lobbistická povaha je zvlášť výrazná, protože vychází v době, kdy Vrchní soud v Olomouci má rozhodnout o odvolání státního zástupce Petra Matouška proti rozsudku senátu Radomíra Koudely ze zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Žalobce tvrdí, že obžalované manžele Novotné zprostil obžaloby pouze kvůli nátlaku odvolacího soudu. Dimunův článek se konkrétně týká tohoto případu a naznačuje Vrchnímu soudu v Olomouci, jak má rozhodnout. Zde musím vsunout krátké vysvětlení, o co v této kauze jde. Utkali se v ní dva multimilionáři, bývalí společníci. Poškozený Pavel Buráň podal na obžalovaného Jaroslava Novotného trestní oznámení, podle něhož jej pan obžalovaný nechal unést „muži v policejních kombinézách“ do své vily, kde musel pod hrozbou hlavně pistole, přiložené k hlavě, a jehly injekční stříkačky s neznámou kapalinou, přiložené ke krku, podepsat listiny, jejichž podpisem mu vznikla škoda. S obžalovaným se svezla jeho manželka, která v podstatě hraje jen roli komparzu. Pro úplnost musí čtenář vědět, že pan poškozený dluží panu obžalovanému několik set milionů korun. Slyšel jsem ho v soudní síni potvrdit existenci dluhu, který ale nesplácí. Poslat věřitele do vězení je „bezva finta“. Na silnici zasahovali tři „muži v kombinézách“, ve vile s k nim přidal čtvrtý, patrně jejich velitel. Policie neobjasněným způsobem identifikovala pouze tři z nich. Soud zprostil obžaloby nejdříve jednoho, pak v prosinci 2019 zbývající dva. Státní zástupce se neodvolal. Jediným důkazem, jenž stál za pozornost, pak zůstala výpověď pana poškozeného, jejíž pravdivost obžalovaní tvrdošíjně popírají. Je fakt, že „muže v policejních kombinézách“ nikdy nikdo neviděl kromě pana poškozeného. V této podivné důkazní situaci senát Radomíra Koudely v prosinci 2019 odsoudil manžele Novotné na sedm a čtyři roky ztráty svobody. Vrchní soud v Olomouci k odvolání obžalovaných rozsudek zrušil s matematickou přesností tak, že ze soustavy důkazů nezůstal kámen na kameni. A vrátil věc k novému rozhodnutí, s pokyny k odstranění vad dokazování a projednání věci v novém složení senátu. Nepřikázal tedy zproštění, jak naznačuje Dimun. Toto řízení jsem celé sledoval v soudní síni a znám dokumentaci. Situaci, která vznikla rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci jsem popsal v článcích: Kdo se má bát božích mlýnů? a Kdo se nemusí bát božích mlýnů? První věc, která mě zarazila, bylo ponechání případu v rukou senátu Radomíra Koudely. Ve všech případech, které znám ze své praxe, změna senátu vždy znamenala změnu předsedy (pokud přísedící nevypadl zásahem vis maior neutrální povahy). V tomto případě změna senátu spočívá pouze v nahrazení přísedícího, který se zapletl do trestné činnosti ke škodě obžalovaných a na funkci přísedícího resignoval. Objevilo se podezření, že s pachateli trestného činu spolupracoval kromě přísedícího ještě někdo další. V každém případě na senátu Radomíra Koudely leží stín součinnosti s pachateli trestného činu (ze tří odsouzených jsou dva ve vězení). Další problém vidím v tom, že na vyřízení obsáhlých pokynů odvolacího soudu stačilo soudci Koudelovi jedno dopoledne. V podstatě pojal věc tak, jak ve svém článku uvádí Petr Dimun: přehledně uvedl důkazy, které dle jeho názoru usvědčovaly obžalované, a pak je zprostil, aby vyhověl odvolacímu soudu. Zproštění přesto odůvodnil tím, že se skutek nestal (očekával jsem zproštění „in dubio pro reo“ – pro nedostatek důkazů). Žalobce Matoušek jej vyzval, aby názor odvolacího soudu ignoroval a soudil podle svého vědomí a svědomí. Pak podal odvolání, v němž konstatuje, že zproštění je popřením provedeného dokazování a vyhověním přání odvolacího soudu. Nezmínil se, že ke zhroucení konstrukce obžaloby přispěl souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“. Předseda senátu mě svým přístupem k rozhodnutí odvolacího soudu popudil natolik, že jsem předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi poslal návrh na zahájení kárného řízení. Stalo se to, co kritizuji v článku Kární žalobci nežalují: předseda soudu přenechal nezákonně pravomoc kárného žalobce Jiřímu Rezkovi, místopředsedovi soudu – vedoucímu pobočky, který návrh zamítl. Popudil mě i státní Petr Matoušek, který souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“ přispěl kwezhroucení konstrukce obžaloby, ale pak nabádal předsedu senátu k nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, tedy k nedbání zákona. Jako kárného žalobce jsem oslovil Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci. Když oznámil odchod z funkce, obrátil jsem se na nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Ani jeden z oslovených kárných žalobců na svou funkci neresignoval, nepřenesl ji na náměstka nebo jinou nepříslušnou osobu. Nevyhověli mi, ale s mou argumentací se věcně vypořádali. Zatímco Dimun soudí, že si státní zástupci osobují nárok na neomylnost, výše zmínění kární žalobci trvají na tom, že státní zástupce má právo na odvolání vždy, když to považuje za správné a nerozhoduje, jaké při tom napáchá škody. Dimun v podstatě převzal text odvolání státního zástupce Matouška. Můžeme teď uzavírat sázky, jak rozhodne Vrchní soud v Olomouci, pokud se jim dostane Dimunův článek do rukou. Možností není mnoho: 1. možná se polekají „hlasu veřejnosti“, vyjádřenému článkem Petra Dimuna a vrátí věc nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž naznačí, že zprošťující rozsudek by nebyl vítán, 2. provedou vlastní dokazování a rozhodnou podle jeho výsledku, 3. zamítnou odvolání státního zástupce Matouška. Mimo poslední možnosti by mě nepotěšili, protože obžalované již válcuje justice od roku 2014, takže se cítí vyčerpáni, mají nárok na klid. Úplně na závěr uvádím, že řízení od počátku doprovázejí divoké pověsti o milionech, které měl vyčlenit pan poškozený na motivování orgánů činných v trestním řízení a médií, ale není znám žádný případ předání úplatku. Více „hmatatelná“ je skutečnost, že pan poškozený je trestně stíhaný pro podvod se škodou 170 milionu korun, přičemž první, kdo „mu nasadil psí hlavu“ byl Finančně analytický útvar ministerstva financí.

Čas načtení: 2022-04-11 17:36:33

Ministerstvo kultury prohlásilo Dům Zlatý jelen v Karlových Varech za kulturní památku

Dům Zlatý jelen v Karlových Varech je jedním z posledních dochovaných objektů, které reprezentují období barokní až klasicistní zástavby města Karlovy Vary. V posledních letech prošel objekt citlivou obnovou. Pod dohledem památkové péče došlo během obnovy k radikálním změnám, které budově vrátili její původní barokní vzhled. Konstrukce domu je jednou z mála ukázek původního stavebního vývoje měšťanských domů lázeňského centra Karlových Varů. Po vyhodnocení všech podkladů dospělo MK k závěru, že dům Zlatý jelen svými hodnotami architektonickými, historickými i urbanistickými splňuje podmínky pro prohlášení věci za kulturní památku. Rozhodnutí nabylo právní moci v únoru letošního roku.  Dům Zlatý jelen je jedním z posledních dochovaných objektů, jež reprezentují období barokní až klasicistní zástavby města Karlovy Vary. Podle dendrochronologické analýzy lze budovu datovat do let 1789 – 1790. Objekt se zachoval ve svém hmotovém řešení, ve většině historických konstrukcí, v původní vnitřní dispozici a s celou řadou uměleckořemeslných prvků jako jsou výplně okenních a dveřních otvorů včetně kování. V posledních pěti letech prošel dům kompletní rekonstrukcí, která velmi citlivě navrátila budově původní vzhled. Hrázděná konstrukce, do nedávné doby skrytá pod omítkou, byla odhalena a opravena dle původního charakteru. Rovněž hrázděné štíty a sedlová střecha byly zrekonstruovány do původní podoby. Veškeré opravy byly provedeny s požitím tradičních technologií a postupů. Dřevěné prvky jsou ručně tesané, výplně jsou provedeny z dřevěných špánů s použitím hliněné mazanice. Střecha je pokrytá ručně štípaným šindelem. Zachované hodnotné uměleckořemeslné prvky byly repasovány nebo restaurovány. Dům je z památkového hlediska ukázkou vzorně provedené obnovy. Budova zaujímá též významnou urbanistickou polohu. Svým umístěním v samém jádru města, ve svahu nedaleko od hlavní promenády, dokládá původní rozvržení historické zástavby a zhodnocuje území Městské památkové rezervace Karlovy Vary. Pozemek, na kterém dům Zlatý jelen čp. 358 stojí, a který se stává rovněž kulturní památkou, je s budovou historicky spjat, tvoří s ní jeden nedílný celek a jeho památkové hodnoty se odvíjejí od památkových hodnot této stavby.

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2024-03-04 11:43:43

Sádrokarton svépomocí – jak vytvořit rastr

Rastr je nosná konstrukce obvykle z kovových profilů, která tvoří základ pro sádrokartonové stěny, předstěny nebo podhledy. Vytvořit rastr pro sádrokarton je poměrně jednoduché, je ale potřeba dodržovat doporučené postupy. Co je na konstrukci rastru pro sádrokartonové stěny důležité? Nosná konstrukce sádrokartonových stěn a podhledů se označuje jako rastr. Skládá se z různých typů profilů […]

Čas načtení: 2024-04-11 01:00:01

Northrop N-3PB u 330. perutě RAF

Northrop N-3PB Nomad byl jednomotorový americký plovákový letoun ze 40. let 20. století. Northrop vyvinul N-3PB jako exportní model na základě dřívější konstrukce Northrop A-17. Norsko jich zakoupilo celkem 24, ale dodány byly až po pádu Norska. Exilové norské síly je používaly od roku 1941, operovaly z Islandu, pro doprovod konvojů, protiponorkové hlídky a výcvikové účely. Během dvou let od dodání byla konstrukce pro frontovou službu zastaralá a zbývající N-3PB byly v roce 1943 nahrazeny novými letouny.

Čas načtení: 2024-04-17 15:46:16

Dřevěná konstrukce při požáru mnohdy překoná ocelovou. Proč dřevostavba špatně hoří?

Existují desítky mýtů o dřevostavbách a jedním z nich je domnělá slabá požární odolnost těchto budov. Ohni přitom konstrukce z přírodního materiálu zvládnou čelit často lépe než ty ocelové. Masivní dřevěné prvky totiž při hoření na povrchu zuhelnatí, čímž ochrání vnitřní část…Read more →

Čas načtení: 2024-05-07 20:15:36

Vyzkoušeli jsme iPad Pro (2024): tenká konstrukce je k nevíře, stylus Pencil Pro také

Nový iPad Pro se bude bezesporu prát o post nejlepšího tabletu na trhu Zaujme tenoučkou konstrukcí, antireflexním displejem a perfektně zvládnutým příslušenstvím Apple si za něj však nechá tučně zaplatit, cena startuje na 30 tisících korunách Jako jediná redakce z České republiky jsme letos mohli vyrazit na oficiální tiskovou konferenci, kterou Apple pořádal při příležitosti představení nových iPadů v Londýně. Díky tomu jsme měli unikátní možnost vyzkoušet si právě představené novinky na vlastní kůži, na vlastní oči. Jaké první dojmy v nás vrcholný iPad Pro zanechal? Přečtěte si celý článek Vyzkoušeli jsme iPad Pro (2024): tenká konstrukce je k nevíře, stylus Pencil Pro také