EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || V sedle Príslop (750 m) na úbočí vrchu Lukavice stojí hezký turistický přístřešek, který by se dal v případě potřeby využít k bivaku. Do sedla …
Čas načtení: 2024-02-15 14:38:00
Turistický přístřešek u rozcestí Včelí hrad (449 m). Tip na bivak v Nízkém Jeseníku
Kousek od turistického rozcestí Včelí hrad (449 m), zhruba jižním směrem od Hradce nad Moravicí, stojí velký turistický přístřešek, altán …
\nČas načtení: 2023-12-10 14:03:00
Turistický přístřešek na rozcestí U Heka (392 m) v údolí Raduňky, tip na bivak v Nízkém Jeseníku
Na rozcestí U Heka (392 m) v údolí Raduňky stojí velký turistický přístřešek, který by se dal během toulek v této části Nízkého Jeseníku využít …
\nČas načtení: 2023-11-30 11:47:00
Turistický přístřešek U Dubu na rozcestí Plavný potok. Luxusní bivak v Žulovské pahorkatině
Na břehu rybníka U Dubu, na rozcestí Plavný potok (315 m) stojí doslova luxusní turistický přístřešek, odpočívadlo U Dubu Lesů České …
\nČas načtení: 2023-11-24 08:42:00
Turistický přístřešek Rešovské vodopády, bivakování v Nízkém Jeseníku
Přímo u Rešovských vodopádů, resp. na skalce nad Rešovskými, vodopády stojí velký turistický přístřešek, který by se dal v případě …
\nČas načtení: 2024-05-05 08:28:00
Přístřešek pod rozhlednou Salaš (365 m n. m.) v části Paseky, tip na bivak v pohoří Chřiby
Jen pár kroků od unikátní rozhledny Salaš stojí velký turistický přístřešek (altán), který by bylo v případě potřeby využít k …
\nČas načtení: 2024-05-05 09:36:00
Turistický přístřešek na rozcestí Buchlov kámen (525 m n. m.), tip na bivak v Chřibech
Na turistickém rozcestí Buchlov kámen (525 m) v Chřibech při žluté turistické značce stojí hezký turistický přístřešek, kterého lze v …
\nČas načtení: 2024-05-13 09:31:30
Turistický přístřešek na rozcestí Dubový díl (442 m). Tip na bivak v pohoří Chřiby
Při zelené turistické značce z obce Salaš k Buchlovskému kameni v Chřibech stojí na rozcestí Dubový díl velký turistický přístřešek, který …
\nČas načtení: 2024-07-12 16:00:57
Bahenní lavina v Monkové dolině
Zavalený přístřešekVčera 11.7. odpoledne došlo v důsledku silné bouřky k sesuvu půdy, který zasáhl turistický přístřešek s několika turisty, kteří se tam schovávali před bouřkou.
\nČas načtení: 2024-08-14 13:24:00
Sedlo Holubník, turistický přístřešek. Tip na bivak v Jizerských horách
V sedle Holubník (1 000 m), ležícím mezi vrchy Holubník a Černá hora v Jizerských horách, nalezneme malý, ale útulný turistický přístřešek …
\nČas načtení: 2024-10-18 10:51:10
Pasecký vodopád, turistický přístřešek a bivak v Nízkém Jeseníku. Kam složit hlavu v případě nouze
U malebného Paseckého vodopádu kousek pod obcí Pasecký Žleb stojí poměrně bytelný dřevěný turistický přístřešek. Je částečně …
\nČas načtení: 2024-07-01 11:28:58
PERGOLA, PŘÍSTŘEŠEK 1. Úvod Pojem „pergola“, podobně jako pojem „přístřešek“, je terminus technicus běžně užívaný nejen odbornou, ale též laickou veřejností. Bohužel v praxi často dochází k zaměňování obou pojmů, neboť zejména pojmem „pergola“ bývají...
Čas načtení: 2024-09-18 00:00:01
Topíte dřevem? A už máte vyřešeno, kam dřevo uskladníte? Ideální na uskladnění dřeva na topení jsou přístřešky na dřevo, které můžou být různě velké, vyrobeny z různého materiálu a také různě drahé nebo levné. Poradíme vám, jak vybrat ten nejlepší přístřešek na dřevo, kam přístřešek umístit a také jak dřevo správně skladovat.
Čas načtení: 2025-02-22 06:48:00
Požár se na Písecku začal rychle šířit. Shořelo několik aut v přístřešcích
V noci na sobotu v Milevsku na Písecku začalo hořet auto a přístřešek. Požár se ale rozšířil na další auta a přístřešek a způsobil škodu odhadovanou na 1,5 milionu korun. Okolnosti vyšetřují hasiči spolu s policií.
Čas načtení: 2025-03-05 15:04:02
Jak udělat z terasy, balkonu nebo zahradního přístřešku skutečnou oázu klidu?
Jak udělat z terasy, balkonu nebo zahradního přístřešku skutečnou oázu klidu? redakce St, 03/05/2025 - 15:04 Zahrada a Rostliny Klíčová slova: zahradní nábytek gardenway.cz venkovní nábytek Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Zahradní nábytek, kterému neuškodí vlhkost Pokud máte zahradní přístřešek uzavřený, nebude vadit, když si koupíte zahradní nábytek jakýkoli, tedy třeba i dřevěný. V případě, že ale chcete použít nábytek na nekryté prostranství, ať už na terasu, balkon či jen tak do zahrady, je dobré volit některý z odolných materiálů vůči povětrnostním vlivům. Velmi oblíbený je např. technorattan. Na pohled je velmi hezký, je k dostání v různých barvách, stylech, přitom se hodí jak k venkovskému, tak k městskému stylu. Nevadí, když zmokne, rychle oschne, neuškodí mu slunce ani vítr. Jen polstrování, které bývá součástí, je v některých případech dobré před deštěm schovat. I to už ale není nutné vždy, záleží na potahovém materiálu. Lehký hliníkový nábytek je také velmi praktický. Nezničí ho voda ani slunce, rychle osychá, lze ho umístit kdekoli. Když si koupíte malou balkonovou sadu venkovního nábytku, můžete ji použít i na malý balkon. Nábytek by měl korespondovat s okolím Důležité ale je i to, jaká bude podlaha na terase či na balkoně a co bude prostor zútulňovat. Velmi hezky vypadá podlaha z dřevoplastových prken, stejně jako z dlažby. Dokonce někdo volí např. na balkon podlahu z měkčené gumy, která výborně pohlcuje vysoké teploty. Na balkon či lodžii můžete klidně použít i koberec – umělý trávník. Dřevěné obaly na květináče i vysoké truhlíky, které jsou v posledních letech velmi oblíbené, dodají prostoru na luxusním nebo útulném vzhledu. Záleží jen na tom, jaký materiál a styl zvolíte. Do substrátu můžete nasadit kvetoucí jednoletky, nižší typy tújí, někdo volí bambus a z něj vytvoří zástěnu. Abyste mohli trávit venku čas co nejvíce, v případě, že není plocha zastřešená, kupte si kvalitní slunečník. Bude vás chránit před sluncem a posedět na terase s kávou budete moci třeba i během horkých letních dnů. Mnoho inspirace najdete v e-shopu Gardenway.cz, kde je zahradní nábytek dostupný za solidní ceny. Přidat komentář Foto Gardenway.cz text redakce Máte k dispozici balkon a řekli jste si, že letos si jej zařídíte tak, abyste se z něj skutečně radovali? Anebo máte zahradu u domu, chatku kousek od trvalého bydliště, a tady si chcete zvelebit zahradní přístřešek? Možná máte hotovou terasu, ale něco jí stále chybí… Do každého prostoru venku se hodí zahradní nábytek. Pro jaký se ale rozhodnout a co dalšího do venkovních posezení umístit? Návod obsahuje reklamní sdělení.
Čas načtení: 2024-02-09 00:00:00
Na dvoře činžáku řádí místní partička. Techno a řev z jejich boudy nás ničí
Zrekonstruovali jsme si byt v činžovním domě a rádi bychom měli klid. Na dvoře si však někdo postavil dřevěný přístřešek, ve kterém se schází parta lidí a řádí ve dne i v noci, popisuje Pavel svůj problém pro seriál Sousedské války.
Čas načtení: 2024-02-15 14:38:00
Turistický přístřešek u rozcestí Včelí hrad (449 m). Tip na bivak v Nízkém Jeseníku
Kousek od turistického rozcestí Včelí hrad (449 m), zhruba jižním směrem od Hradce nad Moravicí, stojí velký turistický přístřešek, altán …
Čas načtení: 2023-12-10 14:03:00
Turistický přístřešek na rozcestí U Heka (392 m) v údolí Raduňky, tip na bivak v Nízkém Jeseníku
Na rozcestí U Heka (392 m) v údolí Raduňky stojí velký turistický přístřešek, který by se dal během toulek v této části Nízkého Jeseníku využít …
Čas načtení: 2023-11-30 11:47:00
Turistický přístřešek U Dubu na rozcestí Plavný potok. Luxusní bivak v Žulovské pahorkatině
Na břehu rybníka U Dubu, na rozcestí Plavný potok (315 m) stojí doslova luxusní turistický přístřešek, odpočívadlo U Dubu Lesů České …
Čas načtení: 2023-11-24 08:42:00
Turistický přístřešek Rešovské vodopády, bivakování v Nízkém Jeseníku
Přímo u Rešovských vodopádů, resp. na skalce nad Rešovskými, vodopády stojí velký turistický přístřešek, který by se dal v případě …
Čas načtení: 2018-04-22 22:30:00
Multifunkční kontejnery téměř na všechno
Multifunkční kontejnery nacházejí skutečně všestranné využití. Můžete je využít jako přístřešek pro automobil, dílnu, dřevo, kola či popelnice. Hodí se zkrátka téměř na všechno. Nevíte, kam uskladnit zahradní nářadí, dřevo, pneumatiky či popelnice? Své služby vám nabízejí multifunkční kontejnery. T ...
Čas načtení: 2008-08-11 00:00:00
Nad městem se ženili snad všichni čerti. Pršelo, blesky ozařovali oblohu co chvíli, opravdu počasí, že by člověk ani psa nevyhnal. Je už tma, ve všech oknech, v rodinných domcích, panelácích, i všelijakých ostatních přístřešcích se svítilo. Jen dva tři se prodírají fujavicí. Jeden se ve tmě skoro ztrácí, tak mnoho s ní má společného. Při druhém skoro jako by přicházelo lepší počasí. Tma okolo něj nebyla tak hustá, ani vítr tolik nefoukal a člověk neprochladl ani nepromokl. Jdou tři muži městem. První jak tma sama, druhý opak toho prvního. A ten třetí? Ach, ten bídný lidský červ, jen bídný život, vyhlídky na lepší zítřky a trochu bláznovství ho ženou dál. První i druhý jdou a vědí kam. Počasí je netrápí, šaty je nestudí. Jen třetí co chvíli nadává na počasí a myslí na návrat. Návrat, ale kdež, vždyť není kam se vrátit, všechny mosty už jsou dávno spálené. Uprostřed města je autobusová zastávka. Člověk k ní dorazí jako první a vděčný za přístřešek se schová před deštěm. Za chvíli přicházejí i oni dva muži. Jeden od východu, druhý ze západu. Když se poprvé uvidí, oběma jim přelétne přes tvář úsměv, prvnímu úsměv trochu krutý, druhému spíše smutný. Pak vejdou dovnitř. „Dobrý večer,“, praví muž vcházejíc. Na sobě má oblek, který se má zvláštní tvary, co však vše přebíjí je pouhá černá. „Dobrý, u všech bláznů, kde to žijete? Já venku vidím jen nadělení boží.“, odvětí člověk, který už sedí na lavičce uvnitř zastávky a snaží se nedotýkat mokrých studených šatů. „S tím Bohem opatrně,“ poznamenal nový příchozí. Člověk se po něm podívá. Je si skoro jist, že jediné co zahlédl byl bílý šat, jakmile se ale podívá znova vidí jen nevýraznou šeď. „Ale, jděte, kdo by dnes věřil v Boha?“ usměje se temný muž. Zvláštní, pomyslí si opět člověk, docela určitě byl šat toho muže celý černý. A teď je šedý – úplně stejný jak šat druhého příchozího. Podívá se jim do tváře, se snahou zjistit nějaké objasnění této věci. Kouká po prvním, kouká na druhého. Ne to není možné, ano, teď ho vidím docela jasně. Podívám se do tváře druhému, sedí po levé straně, já uprostřed, třetí muž vpravo. Koukají do země. Ano, teď ho vidím. Ano v té tváři je něco známého, to bylo u toho prvního muže také. Také? Jak ale vypadal vůbec první muž? Člověk se na něj rychle podívá. Ano, sedí tam pořád, je stejný. To jen ta tvář mi nějak vypadla. Muž vpravo se přestane na chvíli dívat do země a otočí se na člověka. „Proč si nevezmete na sebe suché šaty?“ Člověk nechápavě zamžourá očima a chvíli přemýšlí, zda se mu to nezdálo. Ale ne, ta tvář se na něj pořád tázavě dívá, neostrá ve slabém osvětlení pouličních lamp. „Rád bych, ale nemám žádné oblečení, krom toho co mám na sobě mokré.“ „Ta brašna vedle vás snad není vaše?“ zeptá se muž udiven. Člověk se podívá vedle sebe. Brašna tam opravdu je, člověk nevycházejíc z údivu do ní nahlédne. Jsou tam šaty, suché. Jako by ani ta brašna nikdy v dešti nebyla. A proč by také byla, pomyslí si muž, docela jednoduše ji tu někdo zapomněl. Že jsem si jí nevšiml dříve. Podívá se po těch dvou neznámých, ale ti už tu nejsou. Člověk ze sebe rychle shodí své mokré šaty a obleče si nové suché. Jsou pěkné, teplé a skvěle sedí. To tu určitě někdo přichystal akorát pro mne, zasní se člověk, nějaký anděl. Staré šaty mu najednou připadají neznámé a cizí. Ne, tyhle šatu jsou stvořeny jen pro mne. Nechám si je. „Necháte si je? Kdo vám je daroval?“ Člověk se překvapeně otočí. Vlevo vedle něj sedí muž v bílém rouchu. Člověk hanbou sklopí zrak. Už už chce něco říct a znovu vzhlíží k bílému muži. Ten tam již není. Než aby nad tím člověk přemýšlel, nechá se ukolébat dopadajícími kapkami deště a pomalu, tam na autobusové zastávce, usíná. Probudí ho až hlasitá rána. To asi blesk uhodil někde blízko do stromu, pomyslí si. Na spánek to už ale nevypadá. Pomalu otevře oči. Muži zase sedí na svých místech – oba stejně šedí a nezapamatovatelní. „Spal jste dobře?“, ptá se jeden z nich, zrovna ten co sedí vpravo. „Děkuji za optání, ale moc ne. Zdá se, že noc moc nepostoupila“ „Nepostoupila, nepostoupí. A zdá se i ve vaší hlavě není o moc lepší nálada, než venku počasí“ praví druhý muž. „Jak to víte?“ podiví se člověk. „Inu, je vám to vidět na tváři.“ „Ano, ano, ale každý zbouraný most jde znovu postavit. Víte to?“ ujme se slova zase muž vpravo. „Postavit to co se mi podařilo v životě zbourat?“, podiví se člověk. „Ano i to lze. Ale není to vždy to nejlepší řešení,“ namítá muž vlevo. „Proč by nebylo, vždyť je dobré napravit to, co člověk zkazí.“ „To by bylo krásné,“ promluví opět člověk a dívá se dveřmi ven s trochu nepřítomným výrazem. „Pomohu vám,“ nabídne muž vpravo. Člověk se rychle vrací zpět nohama na zem: „Pomoci mně? Myslím, že už to nejde. A vůbec, na co se vracet ke starým mrtvým věcem.“ „Chcete nechat věci tak jak jsou?“ zeptá se muž vlevo. Člověk pomalu přikývne. „Pak začnete znovu. Budete opět žít, možná lépe než předtím, ale vše skončí stejně, nebo spíše ještě hůř.“ Člověk mlčky přemýšlí. „I to by bylo možné. Začít nový život. Nemyslím si, že by to bylo všechno tak špatné. Nekoukejme se přece na svět tak černě. Vždyť vždy lze znovu začít. Anebo se vrátit.“ Člověk se probere ze svého zamyšlení: „Ne, už nechci znovu začínat. Chci zpátky.“ Muž vpravo se lehce usměje. „Nic není snazšího, stačí chtít. Pomohu vám.“ Postava vlevo mlčky zavrtí nesouhlasně hlavou, chystá se něco říct, ale to už promluví člověk, s nadějí v hlase. „Opravdu mi pomůžete? Jak?“ „Inu, třeba hned. Jenom stačí opravdu chtít.“ Tu už muž vlevo promluví, v hlase jasný nesouhlas a lítost. „Nedělejte, nic nelze mít hned. Spěch působí jen bolest, sobeckost jen zármutek a vlastní cíle končí v temnotě.“ Člověk ho neposlouchá. Má opět svoji snovou tvář, nepřítomný výraz. Vrácení zpět. Přenesení za všechny ty spálené mosty. Ó bože, nic víc, jen to. „Chci!“ „Ať se stane.“ řekne muž vpravo a začne se smát. Směje se krutě. A člověk se vrací. Vrací se zpět, přes hluboké rokle. Tam, kde chtěl znovu zkusit, to co se poprvé nepovedlo.
Čas načtení: 2020-07-21 12:44:26
Galerie Jaroslava Fragnera zaostří na téma udržitelné architektury
Hlavní směry současné udržitelné architektury, které se snaží úspěšně skloubit environmentální požadavky s celkovou architektonickou kvalitou staveb a urbanistických celků, představí od 30. července Galerie Jaroslava Fragnera. Vedle připravované mezinárodní výstavy s názvem Estetika udržitelné architektury, jež zaplní výstavní sál a dvorní trakt na Betlémském náměstí, vydává galerie i stejnojmennou česko-anglickou publikaci a připravuje odborné debaty a přednášky. Cílem projektu je ukázat, do jaké míry se principy udržitelnosti daří zapojit do celku díla jako jeho samozřejmá integrální součást, která se neuplatňuje na úkor estetických, ale ani uživatelských či ekonomicko-technických hodnot stavby. Hledá východiska při vytváření nových vazeb mezi naším vztahem k životnímu prostředí a udržitelností a odpověď na otázku, zda architektura ještě může sehrát významnou roli při záchraně planety a nebýt jen nástrojem kumulace kapitálu či vytváření estetických forem bez etického imperativu. Problematiku udržitelné architektury vystihl chilský architekt Alejandro Aravena: „Udržitelnost není nic jiného než přísné dodržování zdravého rozumu.“ Výstava i doprovodná publikace prezentují na šedesát příkladů české a zahraniční architektury s ekologickým zaměřením. V několika kategoriích demonstrují různé pozice, které ukazují možnou komplexitu přístupu k tomuto tématu. Od urbanistických strategií přes tvorbu krajiny a veřejného prostoru, hromadné či soukromé bydlení, komerční či společenské stavby až po konverze nevyužitých budov a novou zástavbu (tzv. brownfieldy), která je významným nástrojem, jak efektivně omezovat zabírání volné krajiny. Z českých realizací lze zmínit Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání od Petra Hájka nebo novou budovu centrály ČSOB v Radlicích od Marka a Štěpána Chalupových. V třicítce zahraničních příkladů figuruje například Kulturní čtvrť Helsingor (BIG, AART Architects) nebo vídeňský ukázkový příklad Jezerního města Aspern (AllesWirdGut, Querkraft ad.). Ve dvorním traktu Betlémské kaple bude postaven přístřešek Pallet Bottle Cabin, který navrhla pro uprchlické tábory v Řecku česká umělkyně Veronika Richterová. V průběhu výstavy, která potrvá do 22. září, se také uskuteční doprovodný program pro děti, který hravou formou představí principy ekologického stavění a jeho přidanou hodnotu. Více na www.gjf.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-10 18:03:38
Devatenáct spisovatelů vyhlásilo válku koronavirové pandemii
„Co může dělat spisovatel v čase pandemie, kdy jsou knihkupectví zavřená a na besedy se čtenáři se nejezdí?“ přemítá v úvodu sbírky povídek a esejů Za oknem její editor, spisovatel Aleš Palán. Přišel s nápadem oslovit 19 autorů, kteří napíšou 19 textů, jak epidemie a izolace ovlivňují jednotlivce a společnost. Vznikla kniha, jejíž autoři se vzdali honorářů a 19 procent z její prodejní ceny směřuje na boj proti nemoci covid-19. Autoři ve svých textech vykreslují svět za časů pandemie z nejrůznějších úhlů, někteří se vrací do historie. Zajímavá je také žánrová pestrost – realistický obraz se prolíná s hororem, kriminální povídkou i s poetickou fantasy. Do knihy bez nároku na honorář přispěli Paul Auster, Bianca Bellová, Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Lidmila Kábrtová, Pavel Kosatík, Jiří Kratochvil, Alena Mornštajnová, Jan Němec, Jiří Padevět, Iva Pekárková, Markéta Pilátová, Martin Sichinger, Mark Slouka, Petr Stančík, Olga Stehlíková, Jan Štifter, Miloš Urban a Michal Vrba. Nemladšího (Jana Němce) dělí od nejstaršího (Jiřího Kratochvila) čtyřicet jedna let. Vedle domácích autorů přispěli svými texty též američtí spisovatelé Paul Auster, mj. autor scénáře ke kultovnímu filmu Kouř (Smoke), a Mark Slouka, syn českého emigranta, novináře a politologa prof. Zdenka Slouky. Kniha začíná příběhem Paula Austera Stanislavští vlci o osudu ukrajinského města, jehož židovské obyvatelstvo bylo postupně decimováno Sověty a Němci, aby ho nakonec obsadily vlčí smečky. Bianca Bellová (Láska všechno překoná) se noří do historie, na ostrov bránící se zoufale morové epidemii. Zuzana Dostálová (Na prahu dvou cest) nahlíží na život během karantény očima mladého muže, jenž sbírá odvahu opustit byt a „jít pro potravu, vstříc starým časům, vstříc nákaze a zkaženým duším“. V textech Lidmily Kábrtové (Za oknem) a Olgy Stehlíkové (Je to o šoupnutí vedle) se stará žena a mladý muž ochromeni děsem z nákazy fatálně izolují od okolního světa. Pavla Horáková vypráví příběh slovácké vesnice, na niž před sto pětašedesáti lety udeřila cholera. Osud českého mladíka Pavouka z povídky Pavla Kosatíka Vlak do Leningradu zásadně poznamená rychlík, který v bolševickém Sovětském svazu poskytoval skromné útočiště milencům. Romanopisec a dramatik Jiří Kratochvil (Jen host) vede dialog s tajuplným bezdomovcem připomínajícím Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě. Alena Mornštajnová (Ošklivá sobota) rozvíjí motiv ze svého bestselleru Hana, přivádí čtenáře do Valašského Meziříčí v roce 1954, kdy ho zasáhla epidemie tyfu, a nechává Hanu kupovat věnečky. Jan Němec v Krátké eseji o nenapsaných povídkách přemítá mj. o možnosti pro společnost začít po pandemii novou etapu, emancipovat se od vlastního ega. Jiří Padevět v povídce Tráva se mu pletla pod nohy zůstává věrný svému oblíbenému tématu poválečné historie a připomíná epidemii zloby a násilí. Kosmopolitní Iva Pekárková (Do který země patříš?), kterou jarní karanténa uvěznila v Norsku, filozofuje nad právem jedince vybrat si život v zemi, po níž touží, neboli „hrát si s glóbusem jako s barevným nafukovacím míčem“. Markéta Pilátová, jež má zkušenosti se životem v Jižní Americe, umístila povídku Poslední lidé do chilského Chaiténu, kde po výbuchu sopky zůstali jen kovboj José v gumákách značky Bata a jeho milá. Martin Sichinger (Kouzelné okénko) se v čase koronavirové karantény zatoulá na hřbitov obětí epidemie španělské chřipky. Americký spisovatel Mark Slouka, jenž se na prahu šedesátky přestěhoval z USA do Prahy, v eseji Malý bratr srovnává rodnou zemi s Českem a posuzuje americkou a českou reakci na pandemii covid-19. Petr Stančík (Kar v karanténě) nechává svého komisaře Durmana, známého z románu Mlýn na mumie, vyšetřovat zločin během epidemie cholery. Jan Štifter (Jemnými tahy) oživuje umělce Silvia posedlého malováním dívky, která při morové epidemii před třemi sty lety ztratila manžela a syny. Miloš Urban (Krátká perspektiva) se během karantény hádá s bývalou ženou alespoň přes videochat. V apokalyptickém příběhu Michala Vrby Dotek zmítá světem smrtelná epidemie, jíž neuniknou ani hlavní hrdinové otec s dcerou… Ukázka z knihy Michal Vrba: Dotek Měsíc svítil jasně, když zamkl zadní dveře domu. Vytáhl pomalu klíč ze zámku, chvíli si jej prohlížel, jak se leskne mezi prsty. Na okamžik ho napadlo zastrčit si ho do kapsy kalhot, ale pak s ním prudce hodil do vysoké trávy na úzkém dvorku a vykročil po cestičce z dlaždic mezi pruhy neudržovaných záhonů. Úkosem pohlédl na ten vlevo, na kterém z plevele vyčnívala podlouhlá hromádka navršené čerstvé hlíny. Zabočil k ní a poklekl, zavřel oči a pohladil hlínu dlaní. Vzal jednu hrudku a rozdrolil ji mezi prsty. Poté vstal a vešel pod přístřešek pergoly a krbu. Sundal ze zad plátěný batoh, jenž byl naplněn k bachratosti, jako by v něm byl nafouknutý plážový míč. Přezky popruhů cinkly o betonovou zem. Otočil se ze zvyku obezřetně k domu, ale okna všech pěti oddílů řadového domu zůstávala lhostejně temná. Všechna včetně toho, z něhož vyšel. Nikdo tu už není. Polkl nasucho a celý se otřásl. Rychle se však vzpamatoval a otevřel veřej velkého sekretáře určeného pro potřeby víkendových sezení v pergole. Potmě nahmatal balík modré kruhové plachty na přikrývání bazénu, vykulil ji ven a z obvodových oček vytáhl silnou šňůru na stahování. Oboje položil na zem k batohu, stejně jako plastový kanystr s kohoutkem, který původně stál v rohu na nízké stoličce. Zběžně prohledal sekretář. Příbory, talíře, skleničky, obracečka ke grilu, slánka, krabice kostek cukru, mlíčka do kafe, párátka. Chybí tu jenom křupky! Ty zatracený, zkurvený křupky! Zařvalo to v něm, ale věcně pokračoval v hledání. Ve spodním šuplíku objevil tři krabičky cigaret a láhev drahého rumu, dávný dárek k jeho narozeninám. Úplně jsem zapomněl, užasl, že to tady je! Po celou dobu tady byl poklad! Teď už je to jedno, ale hodit se bude. Zasunul cigarety, láhev, cukr a slánku do plachty, z koše u krbu vzal vidlici na opékání a z rohu pergoly bytelné dřevěné pádlo. Došel dozadu k plotu, odsunul petlici na brance a otevřel ji dokořán. Vrátil se na dvorek, kde na straně, opřená našikmo o pletivový plot, ležela v trávě zarostlá plastová kánoe. Otočil ji a měsíc osvětlil tmavou siluetu místa, kde byla jen hlína, brouci, pavouci a žížaly. Kdy jsme to naposledy byli na vodě? Není to zase tak dlouho! Tři roky? Pět? Ale jako by to bylo sto... Chytil loď za okraj a protáhl ji nastojato dvířky. Naházel do ní připravené věci a k bužírkovému očku na přídi uvázal šnůru z bazénové plachty. Před sebou měl rozlehlou, stříbrným světlem ozářenou plochu louky. Asi kilometr za ní temněly vedle sebe kmeny topolů, které nyní vypadaly jako jednolitá hradba. Stáhl si rukáv mikiny přes dlaň, aby jej šnůra neřezala, a vykročil. Loď ztěžklá nákladem, především kanystrem s vodou, se na dlaždicích ve dvířkách vzepřela tahu, ale poté vplula do rosou navlhlé, kluzké traviny. Po třetině vzdálenosti k topolům se zadýchaně zastavil. Ohlédl se a strnule se díval na obrysy jejich řadovky, na obrysy okolních krajních domů malého města, na vyčuhující horní patra dvou paneláků, na věž kostela i trčící černý prst komína bývalého cukrovaru. Svit velkého měsíce byl jediným zdrojem, jenž osvětloval důvěrně známé panoráma. Bejvalo to živý, co lidí jsem tady znal! To bejval můj domov. Teď vypadá jako černá stavebnice z kostek, kterou dítě zapomnělo zbořit, a kostky uklidit. Zbytečná věc bez užitku. Jak dlouho tady bude stát, než se rozsype? Než po nějaký bouřce půlka shoří? Zavrtěl hlavou. Čekal od sebe nějaké dojetí, pohnutí, ale nic. Chtěl už jen být co nejdál odsud. Nevěděl, kolik má času. Nečum tam, radši si uchovej, jak město vypadalo, když v něm byli lidi. A moje... Nechal šnůru, aby se zařízla do ovázané dlaně, a táhl loď s nákladem bez přestávky až k Cidlině... 2 Stál u okna v jejím pokoji v horním patře, když uviděl toho kluka. Ten malej hajzl neměl ani roušku, motal se podél zadních plotů a klopýtal bodláčím rumiště. Zastavil se kousek od jejich pergoly. Na něco koukal, pak popošel a naklonil se dovnitř. Přes stříšku teď na toho mizeru neviděl. Prudce otevřel okno a zařval. Pak utíkal dolů do sklepa k zadním dveřím a přes zahrádku, ale kluk už byl pryč. Zato tam stála jeho holčička s vyděšenýma očima. Stála nehnutě u sekretáře, on se zastavil na prahu, opřel se o sloupek a prudce vydechoval. „Cos tady dělala?!“ zařval vztekle, ale v tom vzteku byl jen strach o ni, „viděl jsem tě! Bylas tady a byl tady ještě někdo! Nějakej malej parchant, co chtěl krást!“ „Říkal... říkal...,“ brada se jí třásla a zorničky měla rozšířené hrůzou, „že maj doma hlad a ven z města že se jet nedá. Já, já... Byl to jen takovej malej kluk... Nebylo mu dobře a měl hlad. Dala jsem mu křupky ze skříňky... a... a já, já –“ zalykala se pláčem. Chtěl vybuchnout ještě víc, ale cosi jej mátlo. Něco, co v její tváři nepatřilo strachu z otce... Vykročil k ní. „Stůj, tati! Nechoď ke mně!“ zaječela nečekaně a tak hlasitě, až se rázem polekala vlastního hlasu a přešla do naléhavého šepotu, „nepřibližuj se ke mně, prosím!“ Nikdy! Nikdy s ním takhle jeho holčička nemluvila! A už vůbec ne od smrti matky. Ohromeně se zarazil a zbledl. „Co... cože? Proč jako?“ vzmohl se jen, ale cítil, jak mu celé tělo tuhne. Začala rychle drmolit třesoucím se hlasem: „Tati, já... musela jsem vodemknout tím malým klíčkem skříňku, tak jsem si sundala rukavici. A pak jsem vzala křupky a dala mu je. Von si je vzal a druhou rukou... Tati, von...,“ zoufale vzlykla a musela se nadechnout, „von mi ji vzal a políbil. Jako poděkování, chápeš? Dotknul se mě. Von si asi myslel, že mám na ní rukavici. Pak se tak divně zašklebil, když viděl, že ne... a když se ode mě otáčel, uviděla jsem, že, že –“ rozplakala se a otec s očima rozšířenýma hrůzou zachroptěl pro sebe, co věděl od okamžiku, kdy na něj křikla, aby se nepřibližoval: „– mu tekla z ucha krev...“ 3 Cidlina byla skoro prázdná a líně jí protékal sotva potůček. Za měsíce sucha v korytu vyrostla spousta vodního rostlinstva od plazících se travin splývajících s proudem v nízkém sloupci vody až po stojaté rákosy. Podíval se po proudu a viděl rovný, zarostlý klín v krajině. Zaplavila ho bezmoc a posadila na příď kánoe. To už ji můžu rovnou táhnout po louce... Ale před Chlumcem, to je deset kilometrů, je jez, tam nabere řeka tah a vodu. A za jezem se to konečně hne! A pak pojedu! Nahmatal v plachtě od bazénu rum, mocně se napil, a aniž se zul nebo jen vyhrnul nohavice, stáhl loď po svahu do řeky. Do řeky, která tam teď nebyla. Nebyl si jistý, jestli kánoi nadnáší alespoň nějaká voda, nebo její dno jen klouže po vlhkých chomáčích vodní trávy. Omotal si šnůru a udělal dva kroky, při třetím už nevytáhl tenisku z bahna, vyzula se a on se překotil a padl po břiše do vody. Zarytou botu se ani nesnažil hledat. Táhl loď úmorné tři hodiny bez přestávky. Bláto mu brzy stáhlo i druhou botu i obě ponožky. Několikrát musel hustý rákos obejít. Jednou zkusil proklouznout po šikmém svahu koryta, ale kánoe se převrhla a vysypané věci nasákly tím zbytkem vody, co v řece ještě zůstal. Minul osadu Vysočany, temnou stejně jako městečko, jež opustil, když tu voda náhle vystoupala až ke kolenům a příď lodi ho nečekaně drkla zezadu do lýtek. Půjde to! Támhle za ohybem už zkusím naskočit a třeba se jen odrážet! Za ohbím řeky byl v korytu padlý velký dub. Je podřezanej, někomu blbě spadnul, ušklíbl se. Dub vytvořil hráz a za ním byla Cidlina zas jen tekoucí kaluží. Vylezl na břeh, posadil se a opřel se vyčerpaně o pařez. Zavřel oči a zhluboka vydechoval, až se dech stával mělčím a on únavou usnul. 4 Dotek kůže fungoval jako jediný, zato stoprocentní přenašeč. Byla mladá a dosud zdravá. Snad proto vydrželo tělo vzdorovat celé čtyři dny od kontaktu s klukem. O dva víc, než bylo běžné. Prvních osmačtyřicet hodin byla dokonce schopná pohybu. Viděl i případy, které trvaly od dotyku do konce jen několik hodin. Ležela ve svém pokoji na lůžku a on byl celou dobu s ní. Seděl na židli dva metry od lůžka, víc mu nedovolovala. Na svůj věk i postupně se horšící stav byla nečekaně rázná a nesmlouvavá. Najednou tolik podobná své matce! Rozkazovala, povzbuzovala, dokonce ho utěšovala... Nepustila jej ovšem k sobě ani v okamžicích záchvatů bolesti, nevzala si od něho nic, dokud si nezkontrolovala rukavice na jeho rukách. Zoufale ji chtěl obejmout, ale zbývalo jen zoufalství. Seděl na židli, podával jí tu mokrý ručník, tu jídlo, sklenici vody nebo nějaké prášky bůhví na co, které našel v krabici léků. „Tati?“ zašeptala uprostřed druhé noci. Trhl sebou na židli, neboť na okamžik únavou sám usnul. „Copak, holčičko?“ „Nezůstávej tady, až umřu. Ne, nic neříkej! Nechci poslouchat lži, že se uzdravím. Zkus se dostat pryč. Nahoru na sever. Nějak se tam dostaň! Kvůli mně. Musíš!“ „Nesmysl. Kam bych šel? Nechci! Naposledy byla hranice podle rádia skoro až u Baltu a v Dánsku. Silnice jsou plný zátarasů, jak postupně ustupovali a izolovali, a k tomu jsou všude převrácený auta a stromy vod tý pitomý vichřice. Ta to všechno podělala. Propásli jsme svoji šanci! Propásli! A vůbec! Nemel nesmysly. Budu tady.“ „Ne, nezůstaneš tady, rozumíš? Já nechci! Počkej! Náhodou – vede tam ještě jedna cesta, tati. Po vodě, chápeš? A ty mi slíbíš, že to aspoň zkusíš,“ zaprosila a dodala docela tvrdě: „Slíbíš mi to, teď hned! Budeš přísahat, jinak... jinak už tě nechci vidět!“ 5 Nevzbudilo ho slunce, ale bolest. Ležel vedle pařezu a měl pocit, že to intenzivní bodání ve svalech celého těla přišlo okamžitě a bez nástupu. Jako by se na něj naráz navalila tuna země. Hlava se mu točila a zrak citlivých očí se rozostřoval. S absolutním vypětím se zapřel o pařez a postavil na vratké nohy. V uších mu hučelo. Obzor osvětlený slabým jasem úsvitu se mu před očima vlnil. Předklonil se a zapřel rukama o kolena. Bolest ochromovala tělo i mysl a on se skrz ni těžce prodíral zpátky ke zbytkům vědomí. Po několika minutách v nezměněné poloze bolest konečně povolila. Napřímil se a udělal několik prkenných kroků po břehu. Já... já musím... Otočil se, doklopýtal k provazu na svahu a celou vahou svého těla táhl o kmen opřenou loď na břeh. Neustal v tahu a vlekl ji dál kolem pařezu podle břehu. Pak přišla další vlna bolesti a byla stejně silná. Upadl na všechny čtyři. Když záchvat odezněl, zůstal bezmocně klečet. Další dvě hodiny atak bolesti nepřišel. Stáhl kánoi do vody, které bylo nyní přeci jen trochu víc než prorostlé zeleně, a vedl ji pádlem zapřeným o sedátko. Už by mohl i nasednout, ale nešlo by tu pořádně pádlovat. Motavou chůzí to bude zatím lepší. Byl vyděšený z intenzity toho, co před chvílí zažil. V těle, které nyní už zase fungovalo, stále jako echo doznívala bolest. Bolelo ho úplně všechno. Ale úplně nejhorší byl ten příšerný mokvavý pocit v uších. 6 Byl konec. Po jejím posledním záchvatu, ve kterém ho stále držela očima a gesty na distanc, ač byla sotva při vědomí, vyšel z pokoje a na dřevěných schodech do přízemí se sesunul na zem a plakal dlouhé hodiny. Pak v něm vzplál vztek. Jako pominutý šel do kuchyně pro kudlu, že najde rodinu toho malýho parchanta! Ale v kuchyni na prázdné lednici byla magnetem přichycená fotka. Z ní na něho hleděla ona. Zastavil se v půli kroku a chytil si oběma rukama hlavu, jako by ji chtěl rozdrtit. Vykopal na bývalém záhonu jámu. Ve sklepě našel starý trampský batoh a do něho si zabalil na cestu. Celé odpoledne seděl v jídelně u stolu a bez hnutí zíral nepřítomně na bílou zeď. Když nadešel soumrak, vystoupal tiše po schodech. Ležela tam v šeru, jako by spala. Přistoupil k lůžku a poklekl. Pohladil jí holou paži, ale cítil na konečcích prstů jen klopýtavé drhnutí gumy. Našpulil rty, přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. Pomalu si stáhl gumové rukavice a pohodil je na podlahu. „Jsi moje malá holčička. Víš to, že jo?“ zašeptal a pohladil ji po hebkých vlasech. „Já vím, že jsi. Nezlob se, že tohle dělám... nezlob se, holčičko... já musím... ať si je to naše poslední společná věc, ale já musím... O nic jinýho už nestojím. Ale nemysli si – já pojedu, pojedu pryč, protože jsi to chtěla, protože jsem ti to slíbil... jen proto,“ a znovu ji něžně pohladil po tváři. „Jsi moje malá holčička... vždycky budeš...“ Naklonil se nad ni a políbil ji na studené čelo. Poté zabalil tělo do prostěradla, snesl na zahradu a pohřbil tak, jak si sama přála. 7 Už byl daleko za mostem silnice, co vedla k Lukové, a vody bylo na jízdu stále málo. Tady dříve bejvalo vody! Slunce pálilo nad hlavou a vesnice na obou stranách, Luková a Mlékosrby, pár set metrů vzdálené, byly tiché a netečné. Vepředu napravo za mírnou terénní vlnou, v místech, kde tušil Chlumec, spatřil v dálce stoupající černý dým. Náhle se rovný sloup kouře zklikatil jako blesk. To se znovu vrátil záchvat, který zatřásl jím i obrazem na sítnici. Zkroutil se a napůl padl do lodi. Kánoe s ním zvolna poodplula o několik metrů a pak se zastavila o skrytou hranu pod vodou. Když se mu částečně vrátilo vědomí, pochopil ze ztuhlosti těla, že dál už po svých nedojde. Ležel přehnutý přes dřevěné sedátko s obličejem přitisknutým ke dnu lodi. Bylo mu jasné, že jak byla jeho holčička odolná a vydržela celé čtyři dny, on se naopak nedožije ani druhého. Už teď mu strnuly nohy a bránily se pohnout, což přicházelo až ve třech čtvrtích celkového průběhu. Znal to až příliš dobře. Hlava mu třeštila. Zavřel pálící oči. A to jsem si myslel, napadlo jej s bolestnou trpkostí, že dojedu alespoň k Labi, do Poděbrad nebo až do Nymburka. Nebo kdyby jen na Žehuň, na ten pět kilometrů dlouhej rybník, tam si dám cigáro a ten rum... a dál ať se děje cokoliv. Na tisíc kilometrů po řece na sever jsem se stejně nechystal. Je to jedno. To už je pryč... Nedostanu se dál, než kam bych jindy došel za dvě hodiny pěšky. Nebo za deset minut autem od našeho domu. Byl tvrdý chlap, ale teď vzlykal bodavou bolestí. Rychlejší průběh přinášel intenzivnější utrpení. Přece však vyprostil horní část těla z lodi a svezl se na kolena do vody. Loď poskočila a málem mu ujela pod rukama. Chytil ji, natáhl se přes okraj. Vystrčil ven batoh a s cáknutím pleskla do vody i plachta. Nakonec ztuhlé ruce vytáhly z kánoe kanystr s vodou. Loď se vyhoupla nad hladinu jako splávek. Převalil se dovnitř, sedl až na dno a hrana sedátka se mu zaryla do zad. Všechno v něm vibrovalo, jako by každé vlákno svalů procházelo samostatnou torturou. Skrz napůl zavřená víčka zaznamenal, jak se kolem něho mihl silný stvol rákosu. Loď konečně plula po vodě. 8 Když se naposledy probral záškuby křečí, bylo ještě světlo prvního dne. Ležel v lodi zkroucený na zádech a v polovědomí jím prostupovala bolest podobná ohni. Skrz mázdru v očích prohlédl, že loď je na hladině opřená o železný rošt. Za ním se ozývalo hučení. Byl u jezu na kraji Chlumce. Na ocelové lávce přemosťující jez stály dvě postavy. Návalem nové bolesti stiskl oči. Loď sebou náhle trhla, naklonila se a drhla po svahu břehu. Z mlhy uslyšel mužské hlasy: „Opatrně, Fando, ať se ho nějak nedotkneš.“ „Neboj, Tome, neboj, takovejch jsem tady natahal... Ale už dlouho sem žádnej nepřijel. Tenhle je ničemnej, nic u sebe nemá. Necháš ho tak? Stejně vypadá, že už je hotovo, akorát vyplejtváš patronu.“ „To zas ne, nejsem nelida. Jako každýho... Přeci ho nezahrabeme živýho. I když nám ten vůl mohl zaneřádit vodu, budu k němu jako k vostatním. Kdoví, kam se chtěl dostat, blázen... A hele, tady vepředu je flaška. Nějakej rum! Tak aspoň něco! Díky, kamaráde!“ Bolest byla strašlivá a paralyzovala ho tak, že už nemohl nijak reagovat. Někdo převrátil loď a on padl bezvládně do trávy. Někde vzadu v hlavě se naposledy vzepjala mysl – Holčičko! Moje malá holčičko! Do zkrvavených uší mu pronikl neznámý, skoro konejšivý hlas: „Ať je ti země lehká, člověče. Neboj, už ti bude jen líp...“ Cosi hlasitě cvaklo. „Fando, běž radši ještě kousek stranou!“ A najednou už nebyla bolest. Najednou už nebylo nic... Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 212 stran, v českém jazyce vydání první. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-12 16:03:21
Židovka, která udávala Židy nacistům. Ukázka z kontroverzní knihy Stella od Takise Würgera
Drsný, avšak citlivý příběh Židovky Stelly Goldschlagové, oběti nevýslovných krutostí, kterou posléze nutili působit nevýslovné krutosti jiným. Příběh z nacistického Německa založený na skutečných událostech nastoluje dilema, zda má člověk zradit raději sám sebe, nebo vlastní rodinu. Píše se rok 1942. Do Berlína přijíždí Friedrich, tichý mladík původem od Ženevského jezera. Ve výtvarné škole se tu setkává s Kristin, která ho vodí po tajných jazzových klubech a pije s ním koňak. Dostane od ní první polibek a může si vedle ní namlouvat, že válka je někde daleko. Jednoho rána mu však Kristin zaklepe na dveře zraněná a přizná, že mu neřekla pravdu. Ve skutečnosti se jmenuje Stella a je Židovka. Gestapo ji odhalilo a nutí ji k ďábelské dohodě: bude-li udávat ukrývající se Židy, zachrání své rodiče. Ukázka z knihy: V roce 1922 soudce poslal Adolfa Hitlera za výtržnictví na tři měsíce do vězení, anglický výzkumník objevil Tutanchamonův hrob, James Joyce publikoval román Odysseus, ruská komunistická strana si za generálního tajemníka zvolila Josifa Stalina a já jsem se narodil. Vyrůstal jsem poblíž městečka Choulex u Ženevy, ve vile se vzrostlými cedry, sedmnácti akry půdy a plátěnými závěsy na oknech. Ve sklepě ležela planše, na které jsem se učil šermovat. V podkroví jsem se zase učil podle pachu rozeznávat kadmiovou červeň a neapolskou žluť a jaký je to pocit, když dostáváte nařezáno ratanovým klepačem. Tam, odkud pocházím, se na otázku, co jste zač, odpovídá jmény rodičů. Já bych mohl říct, že otec ve třetí generaci řídil koncern, který z Itálie dovážel samet. Mohl bych říct, že matka byla dcerou německého velkostatkáře, jenž kvůli přílišnému pití armagnacu přišel o majetek. „Propil ho,“ říkávala matka, což ovšem nijak nesnižovalo její hrdost. S oblibou vyprávěla, že na jeho pohřeb přišlo celé vedení „černého reichswehru“. Večer matka zpívala ukolébavky o padajících hvězdách, a když byl otec na cestách a ona zaháněla samotu pitím, nechávala v jídelně odsunout ke zdi stůl, vytahovala šelakové gramodesky a tančila se mnou vídeňské valčíky. Musel jsem se hodně natahovat, abych jí rukou dosáhl na lopatku. Říkala, že dobře vedu. Věděl jsem, že lže. Říkala, že jsem nejkrásnější chlapec v Německu, přestože jsme v Německu nežili. Někdy mi dovolila, abych jí česal vlasy hřebenem z buvolího rohu, který jí přivezl otec, a nabádala mě, že mají být jako hedvábí. Mámila ze mne slib, že až se jednou ožením, budu své manželce česat vlasy. Prohlížel jsem si matku v zrcadle, seděla přede mnou se zavřenýma očima a vlasy se jí třpytily. Slíbil jsem jí to. Když mi přicházela do pokoje popřát dobrou noc, přikládala mi obě dlaně na tváře. Když jsme chodili na procházky, držela mě za ruku. Když jsme zlézali kopce a ona nahoře vypila sedm osm vrcholových panáků, byl jsem šťastný, že ji smím při sestupu podpírat. Matka byla umělkyně, malovala. V hale nám visely dvě její malby, oleje na plátně. Zátiší velkého formátu, představující tulipány a hrozny. A malý obraz, pohled zezadu na nějakou dívku s rukama založenýma na bedrech. Dlouho jsem si ten obrázek prohlížel. Jednou jsem se pokusil proplést si prsty jako ta dívka. Nepodařilo se mi to. Matka zobrazila zápěstí tak nepřirozeně zkroucená, že by si přitom každý skutečný člověk polámal kosti. Často mluvila o tom, jaký ze mě bude veliký malíř, a jen zřídkakdy o tom, jak sama maluje. Kdykoli se připozdilo, vyprávěla, jak snadné prý bylo malovat za jejího mládí. Jako dívka se ucházela o přijetí na Všeobecnou malířskou školu vídeňské umělecké akademie a při zkoušce ztroskotala na kresbě uhlem. Možná ji odmítli také proto, že v té době nesměly na akademiích studovat téměř žádné ženy. Věděl jsem, že se na to nemám vyptávat. Po mém narození si matka umínila, že budu akademii ve Vídni nebo alespoň Akademii výtvarných umění v Mnichově navštěvovat místo ní. Hlavně jsem se měl mít na pozoru před vším podřadnějším, před Feigeho a Strassburgerovou uměleckou školou v Berlíně nebo Röverovou kreslířskou školou v Hamburku, to prý jsou židácké pelechy. Matka mi ukázala, jak se drží štětec a jak se míchají olejové barvy. Snažil jsem se, protože jsem ji chtěl potěšit, a pokračoval jsem v učení, i když jsem byl sám. Zajeli jsme si do Paříže podívat se na Cézannovy obrazy v Galerie nationale du Jeu de Paume a matka řekla, že když někdo nakreslí jablko, musí vypadat jako od Cézanna. Směl jsem jí šepsovat plátna, ruku v ruce jsem s ní procházel muzea a snažil se všechno udržet v paměti, když u některého obrazu chválila hloubku barev a u jiného kritizovala perspektivu. Malovat jsem ji nikdy neviděl. * V roce 1929 se zhroutila newyorská burza, ve volbách do saského zemského sněmu získala NSDAP pět z devadesáti šesti křesel a do mého rodného města přijel krátce před Vánocemi povoz. Sanice klouzaly po sněhu. Na kozlíku seděl cizí muž v kabátě z tmavozeleného lodenu, dlouhém až na zem. Otci se ho nikdy nepodařilo najít, ani za pomoci četnictva. Nikdy se nevysvětlilo, proč onen muž vezl vedle sebe na kozlíku kovářský vlček. Bylo nás asi tucet chlapců a na náměstí u kostela jsme házeli sněhové koule na kovového kohouta na věži. Nevím, kdo hodil na kočího jako první. Sněhové koule létaly křížem krážem a rozbíjely se o dřevěný přístřešek na voze. Jedna zasáhla muže do spánku, myslím, že ta moje. Doufal jsem, že ostatní chlapci mě za to budou mít rádi. Muž sebou ani netrhl. Přitáhl poníkovi uzdu. Dal si přitom načas, slezl z kozlíku, pošeptal zvířeti něco do ucha a zamířil k nám. Zastavil se před námi, na límec mu kapala tající voda. Byli jsme mladí, neutekli jsme. Strachu jsem se musel teprve naučit. Kočí držel v ruce něco krátkého, kovaného, temného. Mluvil myslím němčinou z kantonu Uri, dialektem, který jsme v našich krajích slýchali jen zřídka. „Kdo to do mě našil?“ zeptal se tiše a prohlížel si nás. Slyšel jsem, jak mi pod nohama vrže sníh, byl přemrzlý a třpytivý. Vzduch páchl mokrou vlnou. Otec mi říkal, že pravda je znamením lásky. Že pravda je dar. Tehdy jsem si byl jistý, že tomu tak je. Byl jsem dítě. Měl jsem rád dárky. Co je láska, jsem nevěděl. Udělal jsem krok vpřed. „Já.“ Hrot kovářského vlčku mi projel pravou tváří u čelistního kloubu a roztrhl mi obličej až ke koutku úst. Přišel jsem o dvě stoličky a půlku řezáku. Vůbec si to nepamatuji. První vzpomínka je až ta, že se dívám do matčiných šedých očí. Seděla u mého nemocničního lůžka a popíjela čaj s žitnou pálenkou, který si nalévala z termosky. Otec byl na cestách. „Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo s rukou, kterou maluješ,“ řekla. Pohladila mi prsty. Tváří jsem měl provlečenou nit namočenou v karbolce. Rána se mi zanítila. V následujících týdnech jsem se živil slepičím vývarem, který mi denně připravovala naše kuchařka. Zpočátku mi bujon prosakoval mezi stehy. Léky mě otupovaly. Teprve když jsem se podíval do zrcadla, pochopil jsem, že mě kočího úder připravil o schopnost vidět barvy. Někteří lidé neumějí rozlišit červenou a zelenou, já jsem ztratil všechny barvy. Karmín, smaragdová, fialová, purpur, azurová, plavá, to pro mě byla už jen jména různých odstínů šedé. Lékaři by mluvili o cerebrální achromatopsii, poruše barevného vidění, která se někdy dostavuje u starších pacientů po mozkové mrtvici. To se spraví, říkali by. Matka mi položila na kolena náčrtník a přinesla mi krabici pastelek. Nechala ji prý dovézt z Curychu, abychom mohli i v nemocnici pokračovat ve výuce. „Barvy jsou pryč,“ oznámil jsem jí. Věděl jsem, jak důležité pro ni malování je. Matka naklonila hlavu, jako by mě neslyšela. „Mami, promiň, já… já už nevidím barvy.“ Zavolala lékaře, musel jsem se podívat na pár obrázků a do očí mi nakapali jakousi tekutinu. Doktor matce vysvětlil, že se to někdy stává a že to přece není tak zlé, vždyť představení v biografu jsou beztak černobílá. „Odpusť mi to, mami,“ žadonil jsem, „odpusť mi to, prosím. Mami?“ Lékař prohlásil, že jen zázrakem mi v obličeji zůstala neporušená pleteň lícního nervu. Kdyby se poškodila, nemohl bych mluvit a z úst by mi kapaly sliny. Pronesl něco o dítěti štěstěny. Matka seděla vedle mě. Pila velkými doušky. * Matka poslala otci do Janova telegram. Jel zpátky celou noc. „Moje vina,“ řekl jsem. „Vina vůbec neexistuje,“ namítl. Zůstal v nemocnici a spal u mě na kovovém lehátku. Matka lamentovala: „Co si lidi pomyslí?“ Otec ji okřikl: „Máme si s tím lámat hlavu?“ Když mi v jizvě tepalo, vyprávěl mi pohádky, které slyšel na cestách za obchodníky se sametem z Péšávaru. Daroval mi starou kovovou krabičku z Haify, zdobenou motivy růží, víčko šlo špatně otevřít a otec řekl, že pokud třikrát přejedeme prstem po jejím okraji proti směru hodinových ručiček, splní se nám přání. Matka prohlásila, že jestli ta cetka nezmizí, odejde ona. Už se mě téměř nedotýkala. Když jsem ji na procházce vzal za ruku, lekla se. Když mi dávala dobrou noc, zůstávala stát ve dveřích a dívala se z okna, přestože venku byla tma. Otec se znovu vypravil na cesty. Krátce po mém zranění se matka jednou zpila tak, že zůstala ležet v jídelně a já ji musel spolu s kuchařkou odnést do jejího pokoje. V noci sama vycházela na horské pastviny a doma se občas na dva dny zamykala se svými plátny. Bylo mi osm a nevěděl jsem, jestli to není kvůli mně. * Mým nejoblíbenějším místem se stalo jezero za minoritským klášterem. Na jedné straně ho lemovala zeď porostlá mechem a na druhé skalní stěna. Polehával jsem u něj v rákosí a kouřil cigarety z tabáku, který jsem vydrolil z otcových doutníků. Kuchařka mě naučila, jak se na klacek, provázek a ohnutý hřebík loví siveni. Potom ryby vykuchala, naplnila je sekaným česnekem a petrželkou, načež jsme je na břehu opekli na ohníčku a ještě horké snědli. Kuchařka mi také ukázala, jak se vysává nektar ze šeříkových květů. Pomáhal jsem jí s pletením vánočky a nosil jí do domu konev s mlékem nadojeným na pastvinách. Někdy jsme vylovili škraloup a podělili se o něj. V době, kdy si ostatní chlapci nacházeli kamarády a vodili si je domů, jsem věděl, že u nás to nejde, protože je tam matka. Snad jsem tu samotu vydržel jenom díky tomu, že mi nemohlo chybět to, co jsem neznal. Matka pila arak, který se zakalil, když ho zalila ledovou vodou. Představoval jsem si, že pije mléko. Nad jezero vedlo dřevěné molo, které ve slunečním žáru vrzalo. Jednou na podzim jsem stál na samém krajíčku, stmívalo se a já házel po vodě žabky. Když na mě kuchařka ani otec neměli čas a matka pila několik dní v kuse, připadal jsem si neviditelný. Prohlížel jsem si skalní stěnu a říkal si, proč jsem nikdy nikoho neviděl seshora skočit. Vyškrábal jsem se po stěně nahoru, přidržoval jsem se přitom travnatých drnů a skalních výčnělků. Z vrcholu jsem dohlédl až na dno jezera, bylo vidět pohupující se vodní řasy. Rozběhl jsem se k okraji skály a skočil. Tvrdě jsem narazil koženými podrážkami, voda mi zahučela v uších, byla studená. Když jsem se vynořil na hladinu, špatně se mi dýchalo, měl jsem ale ještě dost vzduchu na to, abych ze sebe vyrazil výkřik. Sledoval jsem vlny, které ve vodě vyvolal náraz mého těla. Když jsem vstoupil do kuchyně, odkapávala mi z nohavic na dlažbu voda. Kuchařka právě válela těsto a zeptala se mě, čí to byl nápad. Nevěděl jsem, co na to mám říct. Padat přece člověk může jenom sám, pomyslel jsem si. Opřel jsem se o horká kamna. Kuchařka plácla rukou do kachlí, až mouka zaprášila. Podala mi ručník. Večer si mě dal zavolat otec. Když byl doma, sedával většinou v knihovně. Četl rád a dlouho, ruské romány, haiku, orientální filozofii. Věděl jsem, že otec s matkou se nemilují. Žmoulal jsem v prstech klásek rákosových květů, který jsem utrhl na břehu. „Páteři říkají, že jsi skočil,“ začal otec. Přikývl jsem. „Proč?“ zeptal se. Mlčel jsem. „Víš, že mlčení je někdy horší než lhaní?“ Přitáhl si mě na područku ušáku. Poslouchali jsme tikot hodin. „Jak to, že padat je tak krásné, tati?“ Dlouho přemýšlel. Začal si tiše broukat nějakou melodii. Po pár minutách toho nechal. „Protože jsme hloupí,“ odpověděl. Mlčeli jsme společně. Zavrtěl hlavou. Ruce na mých ramenou mu ztěžkly, byl cítit jako jeho knihy. „Copak je, chlapče? Tenhle pohled znám.“ „Matce je dobře?“ Zhluboka se nadechl. „Matka…“ začal. Zkřivil obličej. „Tvoje matka… všechno je v pořádku, buď na ni hodný.“ Chápal jsem, co má na mysli a že bude lepší mlčet. Mlčení bylo mým způsobem pláče. „Vydržíme to,“ řekl otec a položil mi ruku na zátylek. Přikývl jsem. Díval se na mě. Věděl jsem, že to nebyl můj poslední skok. Takis Würger (*1985) studoval žurnalistiku v Hamburku a v současnosti pracuje jako spisovatel a redaktor týdeníku Der Spiegel, pro nějž působil také jako válečný zpravodaj. Coby reportér pobýval například v Afghánistánu, Bangladéši, na Ukrajině a v Iráku a za svou práci získal několik prestižních ocenění. Za román Klub (2017, česky 2019) obdržel na Mezinárodním literárním festivalu lit.COLOGNE cenu za nejlepší debut a byl nominován na literární cenu Aspekte, kterou uděluje německá televizní stanice ZDF. Román se stal bestsellerem stejně jako druhá kniha Stella (2019), jež u čtenářů a kritiky vzbudila nejen obrovský zájem, ale i kontroverze. Takis Würger bude hostem Světa knihy Praha 2020, kde bude mít společnou besedu s Alenou Mornštajnovou. Přeložila Iva Kratochvílová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, váz., 207 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-07 16:36:48
Co čeká letos Masaryčku? Náměstí je téměř dokončené, nastěhují se nové restaurace
Masaryčka se chce stát gastronomickou destinací. Letos by se do budovy měla nastěhovat třeba korejská restaurace Hansik nebo zmrzlinárna Puro Gelato. Článek Co čeká letos Masaryčku? Náměstí je téměř dokončené, nastěhují se nové restaurace se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-03-21 17:00:01
Jak se dřív rodilo v Egyptě? Potřebovali jste bábu s ostříhanými nehty, datle se solí a hlavně pivo
Porody byly v Egyptě tehdy záležitostí takřka magickou, měly však svá jasná pravidla. Pokud šel porod hladce, měla žena akorát k dispozici několik pomocnic, které pomáhaly miminku na svět. Přítomnost mužů či lékařů nebyla obvykle žádoucí. A to zejména proto, že komplikace podle tehdejší mentality nebyly zdravotního původu, ale vinu na tom nesly zlé síly. Mnohdy se tak předpokládalo, že rodička může za to, že je u bohů v nemilosti. I tak byl porod považován za něco velmi nebezpečného, a tak se nikdo nedivil, pokud se ženě či dítěti něco stalo. Bylo to zkrátka běžné. Tutanchamon prý nepocházel z Egypta, zato v Evropě je s ním příbuzný každý druhý Číst více Ženy často rodily na střeše svých domů Podle dochovaných kreseb lze usoudit, že ženy nejčastěji rodily vkleče, na bobku, v sedu na hliněných cihlách nebo na dřevěných stolicích. Už tehdy se však snažily postupně využívat gravitace a porodní báby pomáhaly dítěti na svět. Ty musely mít prý vždy ostříhané nehty – zda to ale mělo duchovní význam, nebo to jen mělo ochránit novorozence od možného poranění, je nejisté. Stejný požadavek byl na porodní báby kladen například v Indii. V této době ženy zjišťovaly své těhotenství pomocí moči. Věřilo se, že je-li žena gravidní, její moč obsahuje životadárné látky, které umožňují rostlinám růst. Měla tak močit na pytlíky ječmene a pšenice, a pokud vyklíčily, bylo to jasné… Žena mohla využít k porodu tehdejší skromnou porodnici, porodní chýši nebo střechu. Tím docházelo k oddělení od obytné části domu, kde se rodit nemělo, aby se tam neusídlily zlé síly. Případně bylo možno využít plátěný přístřešek mimo hlavní dům. Hlavní bylo celou dobu vzývat bohy, aby ženě pomohli porodit zdravé dítě. Jen úmrtnost byla tehdy kolem 30 %, a to včetně bohatší vrstvy obyvatel. Tutanchamon prý nepocházel z Egypta, zato v Evropě je s ním příbuzný každý druhý Číst více Směs piva a koření se používala jako čípek do pochvy Pokud rodička ztrácela sílu a už nemohla dítě z těla vytlačit sama, přicházely na řadu propriety, které byste dnes v porodnici určitě s nadšením nežádaly. Například směs datlí, soli a oleje, která se zahřála na tělesnou teplotu a žena ji vypila. Měla usnadnit již probíhající porod a zbavit rodičku bolesti. Stejně tak fenykl, kadidlo, pryskyřice, mušince nebo silné pivo. Často si porodní báby míchaly vlastní směsi koření, ovoce a rostlin, ve které bezpodmínečně věřily. Dnes se můžeme jen domnívat, zda všechny použité ingredience byly pro ženu opravdu bezpečné. Mimochodem to bylo právě pivo, které se často s dalším kořením aplikovalo jako čípek do pochvy, což mělo pomoci rodičce od bolesti. Je to však mnohem humánnější než praktiky, které se v té době děly ve starověkém Řecku. Tam například v rámci Hippokratova učení lékaři doporučovali v případě, že dítě nebylo hlavičkou dolů, plod rozřezat. Na druhou stranu byste v Řecku byly během těhotenství chráněny před jakýmkoliv soudním řízením a běda muži, který by po své těhotné ženě vyžadoval pohlavní styk. Naopak byl často vystěhován mimo dům a k dispozici dostal náhradní ženu, která ho potěšila tak, jak požadoval… Zdroj: nytimes.com, midwiferysupplies.ca, scielo.isciii.es KAM DÁL: Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat. Kromě syna Saddáma Husajna.
Čas načtení: 2024-03-30 18:50:30
Útulny, noclehárny, přístřešky - Místo kde složím hlavu
"Rozmohl se nám tu takový nešvár." Ještě před 20 lety vzácnost. Dnes se tyto stavby stávají nedílnou součástí turistických tras a cílů. Tím se mění veškerý pravidla, které jsme znali desítky let. Mění to spaní na divoko. Každý kdo kdy vyrazil na vandr, tramp nebo dnes moderněji řečeno trek, či trail. Vozil s sebou nějaký ten přístřešek (celta, tropiko, tarp, igelit) nebo stan. Což se kolikrát proneslo a kdo chce, tak tímto stylem vandruje dál. Ale kdo si chce na zádech ulehčit, může tak vyhledávat tyto přístřešky, které jsou dobře značených na mapy.cz. Tím se tyto přístřešky začaly stávat vyhledávanými místy. Kde jsme byli svědky, jak parta se trmácela nocí v Jizerských horách a šli až na Jizeru, kde je velká útulna. Vidím to jak u nás, tak i u ostatních, jak jsou tyto přístřešky často rozhodující v plánování vandru a jeho destinací. To může být tak recept pro začínající cestovatele a rodiny s dětmi.
Čas načtení: 2024-04-07 14:36:01
Na Berounsku hořel přístřešek, kouř byl vidět z velké dálky
V Hýskově na Berounsku hořel v neděli odpoledne přístřešek pro traktor včetně acetylenové soupravy. Kvůli kouři a zásahu hasičů musel být zastaven provoz na trati.
Čas načtení: 2024-04-07 16:11:19
Mladík kvůli rozchodu s dívkou rozkopal v Brně přístřešek na zastávce
Hlučný, opilý a agresivní mladík ničil v Brně přístřešek na zastávce. Pětadvacetiletý muž u toho sprostě vykřikoval, skleněnou tabuli rozbil kopy nohou a výpady loktem. Když na místo dorazili strážníci, pokoušel se odejít, do jednoho z nich strkal, a tak skončil v poutech.
Čas načtení: 2024-05-05 08:28:00
Přístřešek pod rozhlednou Salaš (365 m n. m.) v části Paseky, tip na bivak v pohoří Chřiby
Jen pár kroků od unikátní rozhledny Salaš stojí velký turistický přístřešek (altán), který by bylo v případě potřeby využít k …