Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-10-11 04:32:21

„Šaman slov“ Miloš Hoznauer: Šedesátá léta přinesla velkolepý rozkvět kultury

Legendární češtinář a přispěvatel do Literárních novin v době „zlatých šedesátých“, jehož Ludvík Vaculík nazval šamanem slov, v rozhovoru se svým bývalým studentem bilancuje a prozrazuje čtenářům, jak se stal renegátem a zradil dělnickou třídu. Ale také čemu vděčí za dlouhověkost, či jak se proměnil v morče na vinohradské urologii.   Právě ses dožil devadesáti let. Jistě dostáváš často otázku, čemu vděčíš za dlouhověkost?  V první řadě za to vděčím kvalitě hovězího za první republiky. Nesnášel jsem mateřské mléko, a tak mne kojili hovězím vývarem.   Dnes by ses asi tak vysokého věku nedožil. Kvalita hovězího na našem trhu prý není valná. Kvalitní prý vyvážíme a nekvalitní dovážíme. Ale čemu ještě kromě hovězího vděčíš za svůj požehnaný věk? Svým bývalým studentům, kteří si vybrali dráhu lékaře. Téměř každý orgán mám jištěný dvakrát, neboť někteří studenti jsou již v důchodu a kliniku po ruce nemají. Moji nejstarší studenti již slaví 85 let. Jistě bych měl ještě mluvit o zdravé výživě a sportování.    Ale takový Winston Churchill to viděl se sportem jinak. Když se ho novináři zeptali, čemu vděčí za svůj dlouhý věk, tak řekl známou větu: no sport! Ale obyčejně lidé v tvém věku bilancují svůj život. Takovou inventuru si dělám i já. Stařecká paměť má tu výhodu, že je s pokračujícím věkem stále lepší. Musím však říci, že to není v mnoha ohledech radostné bilancování.   Proč? Napsal jsi spoustu odborných textů. A hlavně jsi přispíval do Literárek! Máš pověst legendárního češtináře a šamana slov, jak se o tobě vyjádřil Ludvík Vaculík. Jako pozitivní bilanci vidím pět dětí, šestnáct vnoučat a šest pravnoučat.   A co vidíš negativního? To je doba, ve které jsem musel žít.   Je vůbec v našich dějinách doba, ve které by se ti chtělo žít? Možná v době obrození nebo za doby Josefa II. Obojí mi připomíná šedesátá léta. Já se bohužel narodil v době hospodářské krize, a to na straně těch, kteří byli nejvíce postiženi. Otec byl nezaměstnaný, žili jsme na venkově v jedné světnici. Šlapací autíčko bylo mým marným snem. Ale stejně marným snem byl i obyčejný párek, který jsem nosil od školníka panu řídícímu. Tyto zkušenosti mi poněkud zkreslily dobu první republiky, o které jsem se později dočetl, že to byla oáza demokracie, oplývající humanitními ideály, s úžasným prezidentem a skvělou ústavou.   Když moje matka byla devadesátiletá, tak řekla o první republice jenom jednu větu: „Lidé byli nezaměstnaní a Masaryk jezdil po Stromovce na koni.“ Já si zase vzpomněl na to množství žebráků, kteří nám klepali na vrátka a dostávali krajíc suchého chleba. Vzpomínám i na flašinetáře, šumaře a ty, kteří nabízeli drátování a letování. Ve škole byly tři kasty spolužáků. Nejvyšší kasta nosila na svačiny křupavé houstičky s voňavou šunkou. Ta druhá měla krajíce chleba se sádlem. A ta třetí si měla ve škole svačinu vyžebrat. Styděl jsem se za svou chudobu. Povolání otce (pomocný dělník, to jest nádeník) jsem tajil a chtěl jsem se stát bohatým, žádné třídní uvědomění jsem nezískal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale zhruba od roku 1935 se ekonomická situace trochu zlepšila. To jsem bohužel na sobě nepocítil.   Pak už přišla druhá republika a okupace. To už jsi začal chodit do gymnázia? Obecnou školu absolvovalo tak 10 dětí z naší vesnice, na gymnázium jsem šel jediný. Chce být pánem, říkali doma rodiče s třídním uvědoměním A jako budoucí pán jsem občas dostal nakládačku, ačkoliv jsem ještě pánem nebyl, a tudíž jsem nemohl nikoho vykořisťovat.   Jaké to na tom gymnáziu bylo? Byl jsem jediný chudý a mohl jsem se jednou týdně nadlábnout u řezníka v okresním městě. Samozřejmě mne to velmi ponižovalo a moje přání stát se bohatým ještě umocnilo. Ale moc jsem pro to neudělal. Žádný předmět mne na gymnáziu nebavil a zacházeli se mnou jako s notorickým čtyřkařem. V oktávě jsem měl těch čtyřek devět. Moc slibná budoucnost mne nečekala. Jenže vítězství pracujícího lidu nad reakcí v roce 1948 mi umožnilo stát se studentem filosofické fakulty i s takovým vysvědčením. Syn pomocného dělníka, za což jsem se vždycky styděl, byl cenným úlovkem pro fakultu, která nutně potřebovala zlepšit kádrový profil studentů. Komunistická strana mi vlastně umožnila, abych se později stal jejím odpůrcem.   Jak se ti po Únoru studovalo? Tato léta bych si nechtěl zopakovat. Nejlepší profesoři museli z fakulty odejít. A také mi chyběl ten správný svazácký elán, takže jedna pohledná svazačka ze studijního kroužku dostala jako svazácký úkol ten elán u mne probudit.   Jak tě znám, tak se ti to její probouzení elánu jistě zamlouvalo. Máš naprostou pravdu, ta pohledná svazačka se stala mou první manželkou. Kvůli ní jsem začal jezdit na různé brigády a byl dokonce dvakrát na stavbě mládeže. Toto údobí jsem později popsal v Literárních novinách v článku Nadšení kontra kritičnost.   O tom článku jsem se dočetl u Milana Jungmanna v knize Literárky – můj osud. „...Hoznauer nesentimentálně přiznává: ... trvalo dost dlouho, než jsme si dokázali přiznat, že naše nadšení sehrálo i negativní roli. Mnozí si to neuvědomili dodnes. Nepochopili, že nadšení samo o sobě není hodnotou...“ Článek měl údajně velký ohlas? To je pravda, dostal jsem mnoho dopisů a také vzbudil nelibost u řady stranických funkcionářů. Diplomovou práci jsem psal na téma Lidovost poezie Jaroslava Seiferta, který ovšem od roku 1950, kdy vydal Píseň o Viktorce, upadl v nemilost. „Seifert závidí ptákům jejich zpěv a křídla, a přitom nevidí křídla, která narůstají pracujícímu lidu na cestě ke skvělé budoucnosti,“ napsal Jan Skála v časopise Tvorba. Setkání s Jaroslavem Seifertem bylo jedinou světlou událostí z doby studia. Šťastné manželství s bývalou svazačkou přerušila dvouletá vojenská služba. Byl jsem tam vystaven nelítostné šikaně – individuální nástupy třeba třikrát za noc s plnou polní. A s tou plnou polní jsem dvě hodiny naskakoval a vyskakoval z korby Tatry 111. V posudku z vojny stálo: „…stal se renegátem, zradil třídu, ze které vzešel a podněcoval ke vzpouře.“ V roce 1953 jsem nastoupil k výkonu učitelského povolání, tím se značně oddálila moje touha stát se bohatým. Můj nástupní plat obnášel 1 041 Kčs. K tomu přistoupila nízká společenská prestiž učitele. Razil jsem tehdy heslo: „jsem učitel a kdo je míň.“   Jak vypadalo s takovými pocity tvoje vyučování? Musím se přiznat, že školské orgány byly s mojí výukou spokojeny. Líčil jsem třeba negativní vlastnosti babičky ze Starého Bělidla, hlavně její poklonkování před rozmařilou šlechtou a shánění protekce.   Že by se v tobě přece jen probudilo třídní uvědomění? Myslím, že jsem to ale zase napravil při jiných příležitostech.   To jest? U Anny proletářky jsem uváděl výrok Olbrachtovy dcery Ivanky. Když její češtinářka prohlásila Annu proletářku za vrcholné dílo socialistického realismu, tak Ivanka řekla: „Tatínek se za tuhle knihu moc styděl.“    Jak dlouho tě nechali takto učit? Musím říci, že by mne tenkrát odchod z tohoto povolání vůbec nemrzel. Ale přišla léta šedesátá. Pro mne jsou opravdu zlatá, nikoliv však všechna. Tak asi od roku 1963. Literárky mohly až v tomto roce otisknout moji celostránkovou úvahu o našem školství. Tehdy o ní mluvila i Svobodná Evropa. V jedné diskuzi o šedesátých letech jsem se setkal s názorem, že tato léta jsou přeceňována, že to byl jen zápas o moc mezi konzervativním a reformistickým křídlem KSČ. Myslím, že tento despekt není namístě. Vždyť komunistická strana se dala rozvrátit jen zevnitř. Kdybych měl psát hodnocení tohoto období do učebnice dějepisu, vyzvedl bych jako příklad tak velkolepý rozkvět kultury. V dnešní době máme velké množství bulvárních časopisů, tehdy bylo množství literárních časopisů, které dnes téměř neexistují. A když ano, tak ve velmi malém nákladu. A to nemluvím o filmech a divadle. Zmíním se ale o knihách, a časopisech, které tehdy vycházely – mám na mysli třeba časopis Světová literatura. Ten přinášel mnoho nádherných textů, ve kterých jsem nacházel podněty pro výuku.  A znovu bych chtěl zopakovat význam Literárních novin, které vycházely jednou týdně v obrovském nákladu. Pamětníci dobře vědí, jak významně zasahovaly do společenského a kulturního dění. Nostalgicky vzpomínám na své návštěvy v redakci, v níž byla řada vynikajících osobností. Samozřejmě Milan Jungmann, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Rád vzpomínám na Helenku Klímovou, která měla na starosti tzv. vnitřní situaci v republice. Zahraničí patřilo Dušanu Pokornému. Kulturní rubriku řídil Sergej Machonin. Velmi činorodý byl také Ludvík Veselý. A sympatickou se mi stala Mirka Rektorisová. Vynikající úroveň zajišťovala i redakční rada, v níž byli literární vědci, např. Felix Vodička, významní spisovatelé jako Jan Otčenášek, Jan Procházka a Milan Kundera.   Vzpomínáš si na některé autory, kteří tě upoutali svými texty? Byli to samozřejmě členové redakce. Sergej Machonin psal velmi poutavě o divadelních premiérách.Vybavila se mi i jména jako byl Jiří Pištora a Saša Kliment. Někteří autoři, se kterými jsem se setkal na stránkách Literárek, se stali mými přáteli. Například Ludvík Vaculík, Helena Klímová a Ivan Klíma. Když se slavilo 90. výročí založení Literárek, tak jsem zjistil, že už nás moc nezůstalo. Byli tam A. J. Liehm, Pavel Kohout, Vladimír Karfík. Ivan Klíma už musel zůstat doma. Škoda, že se neobjevil bývalý redaktor LtN Petr Chudožilov, který byl oceněn za svou literární činnost v Německu a Itálii.    Avšak zlatá šedesátá léta skončila. Co bys napsal do učebnice dějepisu o normalizaci? Já bych psal o tragickém období v našich dějinách. Celý národ byl ponížen, pomýlení museli odvolávat své názory a vyslovovat svůj souhlas s okupací. Ale našli se i takoví, kteří si své „pomýlení“ ponechali, navzdory sankcím. Nebylo divu, že zklamaní lidé se odvraceli od společenského dění. Stáhli se do soukromí, jezdili na chaty a starali se o hmotné statky. Nad tím vším se ale vznášela atmosféra strachu, zda nebudou z nějakého důvodu vyhozeni ze zaměstnání a zda-li jejich děti se dostanou na studia. Až příliš často byla slyšet věta „Dej si bacha, abys to neměl v posudku“. Ty posudky, které psaly i domovní důvěrnice, aby občané byli ohlídáni i ve svých domovech, jsem přímo nenáviděl. Musel jsem je sám psát na studenty. Jednou jsem to zařídil tak, aby si rodiče napsali posudky sami, protože své děti znají nejlépe. Byl z toho velký poprask, protože mne rodiče těch nejvíce angažovaných udali na příslušných místech. Nesnesli pomyšlení, že děti těch méně angažovaných budou mít třeba stejně dobré posudky.    Ty posudky jsi zlehčil ve své knize Cesta do hlubin kantorovy duše. Zadal jsem ve škole stylistický úkol – soutěž o nejlepší posudek.    Vítězný posudek jsem považoval za geniální a pochyboval jsem, že ho napsal student. Při dotazu ses rád přiznal, že jsi ho napsal sám. To mě samozřejmě mohlo napadnout. Později jsem se dozvěděl, že jej ocenil literární teoretik a básník Miroslav Červenka. Ano, ten posudek považoval za báseň v próze. Dovoluji si zde citovat pár vět z vítězné práce: „Příbuzné v Mongolsku nemá, na poště se chová slušně, moučníkem nepohrdne. … Jedovaté houby nesbírá, ... většinu noci prospí. Barvy rozlišuje, psát se naučil ve škole, ... prvoky nerozlišuje, požáry nezakládá. Naposledy sáňkoval před pěti lety, ... Pro navrhovanou funkci má ty nejlepší předpoklady.“   Měl jsi nějaké další maléry? To si piš: na školský odbor přišlo udání, že hanobím sovětské filmy. Nebo že čtu texty zapovězených autorů. Nebylo to zas tak velké hrdinství, už jsem měl zastánce u některých vlivných rodičů. Například plukovník Hübler, šéf kontrarozvědky, doporučil soudruhu inspektorovi, aby se šel na některé sovětské filmy podívat. V tom se normalizace už dost lišila od 50. let.   Jak budeš oslavovat 30. výročí sametové revoluce? Moc rád si vzpomenu na ty opojné chvíle při znovunabývání svobody. Byl jsem nadšen tou úžasnou aktivitou studentů, kteří si počínali jako zkušení revolucionáři a vůbec nebyli poznamenáni komunistickou výchovou. Stal jsem se předsedou Občanského fóra, přednášel na pedagogické fakultě o zapovězených autorech a psal a psal jsem už ne do šuplíku. Ale nemám rád ten samet. Samet znamenal dohodu s komunisty, hladké předání moci výměnou za právní kontinuitu, a tak mohlo dojít k tomu, že komunistický parlament zvolil jednohlasně Václava Havla prezidentem. A on odpřisáhl věrnost Československé socialistické republice. Nebylo ani dobře vymyšleno heslo „nejsme jako oni.“ Takže vůbec nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, estébáků atd.    Ale kdo by je soudil, když právní systém ovládali lidé z bývalého režimu? Máš pravdu, patrně by byly ustaveny lidové tribunály, a tím by se otevřela cesta k vyřizování osobních účtů. Pamatuji si dobře na počínání revolučních gard v roce 1945. A je docela možné, že kdyby se Listopadové události posuzovaly z hlediska vyššího principu a v kontextu s evropskými dějinami, tak by byly hodnoceny jako vysoce humánní. Velkým paradoxem je, že zločiny komunistů nejvíce potrestala samotná komunistická strana v procesu se Slánským. Hlava spiknutí a další spiklenci např. Šváb, Frank, Reicin a další toho měli mnoho na svědomí.    Jenže byli potrestáni za vykonstruované zločiny. Když na politbyru uvažovali, komu by přiřkli zodpovědnost za inscenovaný proces, vyřídil to prezident Antonín Zápotocký slovy: „To by bylo nad síly jednoho člověka. Zavinili si to sami, roztočili mlýn, který je pak semlel.“   Pokud vím, tak sám Rudolf Slánský prohlásil před popravou: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Ale jak se ti žije dnes? Zajímáš se o dění ve společnosti? To víš, že ano. Rád si poslechnu ty rádoby vtipné bonmoty z parlamentu, výroky prezidenta Zemana a čekám, jak dopadnou nejrůznější aféry, kdy půjde do vězení třeba David Rath. Ale hlavně se zajímám o situaci v našem zdravotnictví. V těch devadesáti letech už selhává orgán za orgánem. Teď už vím, kde se nacházejí ledviny a seznamuji se s různými druhy kýl. S politováním jsem zjistil, že jde-li velmi starý pacient na kliniku, kde ho nikdo nezná, tak nemůže počítat s nějakým velkým nasazením lékařů. Podal jsem o tom zprávu s názvem Pištící morčata na vinohradské urologii.   Četl jsem to. Chtěl jsi hlavně říci, že s morčaty se nekomunikuje. A také se morčatům nesděluje výsledek operace.   Ale napsals to velmi jemně ve srovnání s tím, co se o některých případech v našem zdravotnictví dočteme v médiích. Tvá zpráva by stála za publikaci. Ale co tvé bohatství? Splnil se tvůj dětský sen? Sice jsem po osmdesátce napsal tři knihy, které se dobře prodávaly, ale z toho autor nezbohatne. Budu muset napsat nějaký bestseller.   Už víš jaký? Třeba až budu v LDN-ce, ale nechci se rouhat. Mám pět dětí, šestnáct vnoučat, šest pravnoučat, a to je velké bohatství.   Miloši, já i Literární noviny ti blahopřejeme k jubileu a děkujeme za rozhovor! {/mprestriction}  Autor je lékař a publicista.   Miloš Hoznauer, pedagog a spisovatel, se narodil 21. září 1929. Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. Je autorem knihy o Václavu Havlovi, literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945.

Čas načtení: 2024-04-04 11:50:00

Ve 114 letech zemřel nejstarší muž na světě: Alkohol, doutník a zmrzlina jako recepty na dlouhověkost!

Ve Venezuele zemřel nejstarší žijící muž na světě. Podle venezuelských úřadů bylo Juanovi Vicentemu Pérezovi 114 let. Svou dlouhověkost připisoval tvrdé práci, ale i jedné skleničce alkoholu denně. O jaký recept dlouhověkosti se podělili další nejstarší lidé na světě? Někdo svůj dlouhý život připisuje pojídání syrových vajec, jiní si zase pravidelně dopřávali zmrzlinu... Někdo dokonce ve spojení s poctivým doutníkem!

Čas načtení: 2024-12-03 12:30:56

Z Ovečkárny vybudovali od nuly stamilionový byznys. V novém projektu prodávají dlouhověkost

Věk dožití u Čechů roste, délka života ve zdraví ne. Lucie a Martin Bernátkovi to chtějí změnit v projektu OlaOla. Netají se miliardovými ambicemi. Článek Z Ovečkárny vybudovali od nuly stamilionový byznys. V novém projektu prodávají dlouhověkost se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-12-27 14:37:10

Dlouhověkost na talíři. Bez plnohodnotné stravy na dlouhý a kvalitní život zapomeňte, říká odbornice

Zdravá strava ovlivňuje regeneraci i odolnost vůči stárnutí. Markéta Gajdošová na našem festivalu ukáže, jak ji zapojit do každodenního života. Článek Dlouhověkost na talíři. Bez plnohodnotné stravy na dlouhý a kvalitní život zapomeňte, říká odbornice se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-02-16 19:14:38

Mbappé investuje do hodinek, vědci řeší dlouhověkost s vitamínem D a Allegro zabíjí Mall

Jako každou neděli vám přinášíme pravidelný přehled toho nejzajímavějšího, co jsme v končícím týdnu na CzechCrunchi napsali a natočili. Článek Mbappé investuje do hodinek, vědci řeší dlouhověkost s vitamínem D a Allegro zabíjí Mall se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-16 00:00:00

Opravdu chcete nechat své spokojené stáří na státu? Odborník radí chystat se včas

Prodlužující se život je v Česku nespornou realitou. Spousta dnešních třicátníků se může těšit na život dlouhý přes 90 let. Ale jak se na tak dlouhou dobu v důchodu dobře finančně připravit? Pomůže stát, nebo je třeba se zabezpečit na vlastní pěst? Nejen na tyto otázky odpovídá Michal Korejs, ředitel produktového vývoje NN Životní pojišťovny a odborník na dlouhodobé krytí rizik specializující se na téma invalidity a dlouhodobé péče.

Čas načtení: 2013-08-03 12:00:00

Pravidelný pohyb vyhlazuje vrásky a působí proti depresi

Vypít lahvičku s elixírem mládí by jistě bylo pohodlnější, ale dlouhověkost, zdravé tělo, veselou mysl a obličej bez vrásek získáte i pravidelným pohybem. Nikdy není pozdě začít, ale pokud se chcete dožít vysokého věku a přitom si užívat pevného zdraví, vyplatí se hned od mládí pracovat na zásadách ...

Čas načtení: 2009-12-31 11:30:00

10 tipů, jak zůstat dlouho mladý

Osvědčených receptů na dlouhověkost nalezneme všude mnoho. Které rady ale skutečně fungují? Jak dlouho nám vydrží svěží mládí, ovlivňuje mnoho rozdílných faktorů. Mimo pravidelný přiměřený zdraví pohyb je to také prostředí, ve kterém žijeme a psychický stav, ve kterém se nacházíme. Nejsnáze ovlivnit ...

Čas načtení: 2009-12-03 00:00:00

Mořské ryby – osvědčený prostředek pro dlouhověkost

Svými pozitivními účinky na lidské tělo jsou mořské ryby známé odedávna. V přímořských státech jsou oblíbenou součástí každodenního jídelníčku. Jsou neuvěřitelně zdravé, výživné a chutné. Spolu s olivovým olejem a bylinkami z nich vykouzlíme neopakovatelně lahodný hlavní chod. Z širokého výběru ryb ...

Čas načtení: 2020-02-21 14:10:30

Fejeton Rudolfa Křesťana: Ve znamení dvojky

Kdo se cítí zdravotně dobře a domnívá se, že má čáku na mimořádnou dlouhověkost, může se těšit na unikátní únorové datum 22. 2. 2222. V reálnějším výhledu je pak den 22. 2. 2022. Pro ještě netrpělivější jedince se už letos nabízí docela zahuštěné dvojkové uskupení v podobě data 22. 2. 2020. Pro úplně netrpělivé tu byl hnedka zkraje února o Hromnicích dvojkový předkrm 2. 2. 2020. Obě letošní data jsou stylově přitažlivá pro dvojice ucházející se o svatební obřad. Termín byl na matrikách obsazen leckde už s předstihem.  Významově je dvojka vnímána jako symbol polarity a odkazuje na princip jin a jang. Numerologicky pak představuje dar citlivosti.  Je proto nespravedlivé, když bývá někdy pokládána – z povahy svého názvu – za něco DRUHOřadého.  Jako jeden z občasných moderátorů rozhlasových nedělních Dobrých rán mám v paměti redakční vybídku z minulých let, abychom se z právě zmíněného důvodu neohlašovali posluchačům jako „Dvojka Českého rozhlasu“, nýbrž radši „Český rozhlas Dvojka“.  K obecnější obhajobě čísla dvě si dovoluji uvést, že v lecčem je jedničkou. Například pro matematiky je to nejmenší prvočíslo. Navíc představuje i unikátní rovnost 2 + 2 = 2 x 2. Je taky patronem dvojčat. A možná i dvojníků, kteří bývají najímáni různými čelnými politiky. Domnívám se, že u některých historických setkání dvou diktátorů to možná ve skutečnosti byla schůzka dvojníků, kteří si tím pádem měli co říct. Ze sféry jiné zmiňuji protagonistu mé oblíbené Čapkovy detektivní povídky Básník. V rozhovoru s vyšetřujícím dr. Mejzlíkem říká: „Poslouchejte, nepřipadá vám někdy dvojka jako labutí šíje?“ Letošní datum 22. února tak bude labutím jezerem.  Výraz dvojka jsem donedávna spojoval i se dvěma deci rozlévaného vína. V poslední době se však stále častěji setkávám s tím, že po objednání dvojky červeného je mi sděleno, že servírují jen deci a půl. Nepokládám se za vínoznalce, a tak netuším, jak ta míra vznikla. Třeba existovala odjakživa, jen já jsem se s ní nesetkal. Nebo možná jsem se s ní potkal už v minulosti, jenže nevědomky, když mi objednaná dvojka byla nalita pod míru. Za připomenutí stojí i moudré varování, že když se dva perou, třetí se směje.  Se zkoumaným číslem jsou bezprostředně spojeny taky věhlasné dvojice vzniklé v různých oborech. Například manželé Curieovi, Voskovec a Werich, Hanzelka a Zikmund, Ilf a Petrov, Pat a Patachon, Laurin a Klement a ovšem i Mach a Šebestová. Taky Marx + Engels a Marks + Spencer. Do historie české literatury se zapsala i jedna tulácká dvojice: Hašek a Kuděj. Druhý jmenovaný, tedy Z. M. Kuděj, popsal roztodivná společná putování v knížce s příznačným názvem Ve dvou se to lépe táhne.  Čtenářské příznivce této dvojice potěšilo stejně jako mě, že předloni byly péčí Miloše Doležala vydány dosud knižně nepublikované Kudějovy zážitky s Jaroslavem Haškem, a to pod titulem Neklidný zadek mě pálí. Když už je řeč o dvojkách, i zmíněný zadek má dvě půlky, byť nebývá zahrnut v množině párových orgánů. Ale ještě k magii dvojek. Při kroužení kolem těch letošních kalendářních, které – jak už bylo uvedeno – lákají i k volbě svatebního data, setkal jsem se i s následující (náhodnou?) souvislostí.  Právě v sobotu 22. 2. 2020 je v ostravském Divadle Jiřího Myrona na programu představení Hawdonovy hry s názvem Dokonalá svatba. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 01:00:00

S věkem přichází kromě zkušeností i stáří. Češi se bojí ztráty soběstačnosti

Život lidí v Česku se prodlužuje. V důchodu tak velmi pravděpodobně strávíme až o 10 let víc než naši prarodiče. Zní to jako pozitivní zpráva. Dlouhověkost ale s sebou přináší i obavy. Do svých 85 let se totiž až každý třetí z nás stane závislým na péči druhých.

Čas načtení: 2024-02-26 15:28:38

Kosmetika s prebiotiky a probiotiky dokáže divy

Kosmetické receptury prošly v posledních letech velkými proměnami. „Ženy i muži stojí ve frontách na dlouhověkost. Přejí si krásnou, pevnou, živou pleť do co nejvyššího věku,“ říká Ing. Jitka Poláková, ředitelka české firmy Kosmetika Capri. „Hlavní složku kosmetiky Capri tvoří suroviny z kozího mléka, které obsahuje velké množství přírodních probiotik a prebiotik. Účinky kozí syrovátky,

Čas načtení: 2024-03-04 00:06:58

Když dáte myším čtvrtinu toho, co by snědly samy, budou žít skoro dvakrát tak dlouho. U lidí by to mohlo taky fungovat

Lidé usilují o dlouhověkost už od pradávna. Od hledání zázračné byliny poskytující věčné mládí až po dnešní vědecké a někdy až trochu sci-fi experimenty s vlastním tělem. Během té cesty se ale objevila i řada falešných nadějí – jako třeba...

Čas načtení: 2024-03-14 06:02:00

Síla v pohybu: 4 cvičení, která podporují dlouhověkost

Životní styl a fyzická aktivita mají zásadní vliv na naše celkové zdraví a dlouhověkost. Odborníci se shodují, že pravidelný pohyb může být klíčem k životu plnému vitality a štěstí. Jaké druhy cvičení jsou podle nich cestou k dlouhověkosti?

Čas načtení: 2024-03-18 11:04:27

Jak si do života přidat víc zdravých let? Recept nabízí kavárna dlouhověkosti

Unikátní kavárna v centru Prahy se zaměřuje na dlouhověkost. Nabízí speciální kávu, jídla ze superpotravin i moderní diagnostická vyšetření.

Čas načtení: 2024-03-24 05:00:00

Juliana oslavila 100 let: Na smrt nemám čas, mě baví žít!

Jaký recept na dlouhověkost má Juliana Brenkusová (100), která je nejstarší obyvatelka Moravskoslezského Kočova na Bruntálsku? „Je to milující rodina, dobré jídlo a poctivá práce," říká jubilantka narozená roku 1924.

Čas načtení: 2024-03-30 16:00:01

Muži zírající na kozy a studená válka českých psychotroniků

Lidé od pradávna věřili, že krom pěti smyslů máme i skryté psychické schopnosti. Totalitní režimy 20. století většinou oficiálně vystupovaly proti církvím a náboženství jako takovému, za zavřenými dveřmi se však věnovaly výzkumu paranormálních jevů a ovládání myslí davů. Stejně tomu bylo v Československu, nacistický režim se podepsal i na lidech věnujících se ezoterice.   Příběh českých okultistů za protektorátu. Jeden se dal do služeb nacistů, druhý proti nim bojoval Číst více Výzkum telepatie v ČSSR Komunismus byl ve své podstatě ateistický, náboženství a spiritualitu nahradil nezdolnou vírou ve vědu, tato ideologie dostala jméno vědecký ateismus. Jeden z jeho věrozvěstů byl například kosmonaut Jurij Gagarin, který po svém příletu zpět na Zemi konstatoval, že Boha nikde ve vesmíru neviděl. Všechno tohle by nasvědčovalo tomu, že komunisté nejspíš nebudou věřit v nějakou sílu, která je přesahuje. Opak byl pravdou, nejen že existenci dosud vědecky nepopsaných jevů nepopírali, pokusili se je dokonce ovládnout a využít ve svůj prospěch. Komunistické Československo se tak stalo jediným státem, který uznal psychotroniku jako vědecký obor.   Co je to psychotronika?  Je to jiný název pro parapsychologii, ve stručnosti se zabývá možnostmi mysli – telepatií, psychokinezí (schopností pohybovat předměty na dálku a bez dotyku) a jasnovidností. V komunistickém Československu probíhal boj mezi vědeckými kapacitami a lidmi prosazujícími výzkum psychotroniky. Zvítězili nakonec psychotronici, kteří slibovali soudruhům když ne nesmrtelnost, tak alespoň dlouhověkost. Dostali posvěcení z nejvyšších míst a mohla vzniknout oficiální laboratoř zabývající se paranormálními jevy.   Vznik přísně tajných laboratoří Výzkum skrytých možností mysli v Československu se pojí hlavně se dvěma jmény, a to doktorem Zdeňkem Rejdákem a komunistickým ministrem školství Františkem Kahudou. Oba dva byli kolegové, ale lišili se v přístupu, a vznikla tak hned dvě výzkumná pracoviště – Kahudova Psychoenergetická laboratoř a Rejdákova psychotronicko-juvenologická laboratoř. Byl to právě Rejdák, který byl pověřen soudruhy najít elixír mládí, nakonec vyvinul přípravek s názvem Imuregen, který obsahoval výtažek z hovězí krve, dodnes se prodává. Kahuda zase přišel s teorií o mentionech, tedy o částicích, které vysílá mozek. Ty mají schopnost pohybovat s předměty či být nositeli informace. Pracovníci laboratoří byli nasazeni i v praktickém životě, například s virgulemi hledali, která místa na Mostecku jsou vhodná pro výkop dolů. Některé výzkumy měly mít skutečně úspěch, to však dementuje spisovatel a novinář Leoš Kyša, který je také známý jako skeptik.   Lovec duchů objevil opuštěné sanatorium, kde mučili pacienty. Videa sdílel na sociální síti Číst více Studená paranormální válka Obdobný výzkum probíhal také v Sovětském svazu, i zde se soudruzi snažili silou vůle pohnout předmětem či zabíjet drobný hmyz. Musíme si uvědomit, že v tomto období byla studená válka a Amerika i SSSR posílaly agenty, aby se vzájemně sledovaly. Američané zjistili, že Sověti jsou ve výzkumu mysli mnohem dál než oni. Většina sovětských výsledků však byla zfalšovaných, jak už to v SSSR prostě chodilo. Američané se tedy rozhodli, že musí komunisty i v tomto závodu předběhnout. Když oni zabíjejí myšlenkou hmyz, my si troufneme rovnou na savce. Američtí vědci se pokoušeli zabít pouhou myslí kozu, z této vtipné epizody jinak paranoidního období studené války vznikl film, pojednávající o celé události, s názvem Muži, co zírali na kozy. Zajímavé je, že komunističtí pohlaváři chodili k lidovým léčitelům, které režim oficiálně pronásledoval, příkladem byl páter a léčitel František Ferda.    Zdroj: autorský článek  KAM DÁL: Mrchožroutova dcera: Utrpení tak hrozné, že při něm odvraceli zrak i kati

Čas načtení: 2024-04-03 08:33:00

Naše divoké dědictví

Naše divoké dědictví je další působivou faktografickou knihou německého autora, Petera Wohllebena, jenž je známým ochráncem přírody, pracuje a vyučuje v Lesní akademii v německém Eifelu, zasazuje se o obnovu pralesu, vystupuje v televizních pořadech a píše knihy týkající se lesa a ochrany přírody. Už od první stránky vás zaujme svým širokým záběrem; ani se nebudete chtít od knížky odtrhnout. (Mne hned lapil u prvních odstavců při přirovnání stromů k sociálním bytostem – viz níže) Knihu lze pojmout jako souhrn bohatých informací o přírodě, stejně jako o nás samotných Jak se stavíme ke světu a k celému ekosystému. V podstatě je zprávou o našich instinktech, jež silně ovlivňují naše chování. Nejednou převládají právě ty, které jsou s námi už od pravěku a jež jdou v kumulaci u tak silné populace ve výsledku paradoxně proti nám. V poměru téměř osm miliard lidí versus jedna Země ohrožují naší existenci. Námi svět nekončí. I v minulosti proběhly různé katastrofy, které však – a to je podstatné – vždy ovlivnily tehdejší život a podnítily existenci nějakých nových nebo odlišných forem. Nabízí se otázka, pokud nic nezměníme, kam nakonec bude směřovat naše budoucnost? Jedna z nejhorším katastrof, zmiňovaná jako příklad, proběhla před dvěma miliardami let a zapříčinila úhyn asi 99% tehdejšího veškerého života. Mohly za to sinice, které vynalezly fotosyntézu, “při kterých se oxid uhličitý a voda za působení slunečního světla přeměňují v cukr. Tento geniální kousek zpřístupnil drobným tvorečkům prakticky neomezené zdroje výživy. Kyslík jakožto vedlejší produkt fotosyntézy je extrémně agresivní plyn a byl tehdy pro téměř všechny živé tvory životu nebezpečný.” Ve své historii byl rovněž člověk mnohokráte na pokraji vyhynutí Stále dokola musel bojovat o přežití a potravu… Lidstvu se postupně podařilo najít způsoby, jak překonat mnoho těžkostí, jak obdělávat pole, zvýšit produktivitu, zjednodušit si život… Populace na Zemi se zmnohonásobila, stejně tak narostla spotřeba a nároky stále rostou. Nicméně: „Nezměníme-li strategii, příroda časem experiment jménem lidstvo ukončí,“ uvádí ve své knize Peter Wohlleben. Neznamená to však, že bychom zcela vymřeli, jen se populace prudce sníží na únosnou mez, dodává. Je to jen člověk, kdo je rozpínavý a nenasytný? Co takhle stromy? Překvapuje vás to? Ty jsou Peterem Wohllebenem popisovány jako „početná skupina sociálních bytostí“, jež si „bezohledně nárokuje životní prostor a proměňuje ho natolik, že z něj mizí opovážlivé množství fascinujících živočišných druhů.“ „Nosorožcům, slonům i řadě dalších nezbývá než se dát na ústup a plošně vymírají.“ Avšak: „Jeden z rozdílů mezi stromy a lidmi spočívá v tom, že stromy s pomocí hub, bakterií, hmyzu a tisíců dalších druhů budují stabilní ekostystémy, které se brání výkyvům a dokážou vytvořit poměrně neměnné podmínky  přinejmenším na mnoho tisíciletí  (…) My naproti tomu vyčerpáváme planetu takovým způsobem, že naše životní podmínky se i při optimálním klimatu neustále zhoršují a naše ekologická nika se zmenšuje. Proměny jsou naprosto normální jev, jenže jejich současné tempo přesahuje síly většiny druhů včetně nás samých.“ Při čtení se ve mně střetávaly dva rozdílné pohledy Na jedné straně pocit, jak jsme jako lidstvo důležití; naše technologie jdou kupředu rychleji než evoluce, než vývoj našich mozků, jimiž bychom dokázali včas pochopit, zpracovat a rozhodnout, jak naložit s negativními ekologickými dopady. Na druhé straně je evidentní, jak jsme v tom shluku všeho kolem vlastně stejně tak nepodstatní. Vnitřně si uzurpujeme pohled vlastních neomezených hranic, co vše bychom mohli dokázat, kam až je možné zajít… A přitom ani my samotní nejsme nekoneční. Jednou (pokud ne jinak) umřeme na stáří, sic se snažíme najít způsoby, jak žít co nejdéle. Copak je na světě nějaký živý organismus, který by mohl být inspirací pro dlouhověkost? „Proč se vlastně lidé nemohou dožívat neomezeného věku? Zní to banálně, každá tkáň se koneckonců časem opotřebuje, kůže i jiné orgány včetně mozku stárnou, až jednoho dne vypovědí službu. Přesto je celá věc otázkou strategie, protože se na to jít i jinak, což vidíme třeba u stromů. Ty čistě teoreticky nemohou zemřít stářím, mají totiž na rozhodujícím místě cosi jako pramen mládí: je jím kambium, dělivé pletivo mezi dřevem a kůrou. Tenoučká průsvitná vrstvička vylučuje dovnitř buňky dřeva a ven buňky lýka. Pokračuje v tom neúnavně, bez ustání, každé vegetační období. Každý strom tak rok od roku sílí – dalo by se dokonce říct, že strom, který netloustne, umírá. Obry říše rostlin tak neudolává stáří, nýbrž neblahé události, které přináší život, takže během desetiletí a staletí přibývá nemocí a nehod. Zranění způsobená zvěří nebo padajícími sousedy uvolňují cestu dřevokazným houbám…“ Můžeme něco udělat? Většina z nás si je vědoma trendu ekologického myšlení současnosti. Přijímáme skutečnost, že je potřeba se v lecčems omezit, jít proti našim původním instinktům. Vznikají různá nařízení, požadavky, ale stejně tak jsou s tím spojené určité kompromisy a obchod. “Chceme-li zkrotit své instinkty, musíme buď pomocí odměn vyvolat pocity štěstí, nebo pomocí trestů vyvolat strach,” říká Peter Wohlleben. Druhou možnost představují zákony, která nás nutí jít proti našim instinktům nátlakem. Faktem je, že některá taková nařízení vnímáme do naší svobody nepříjemně zasahující, nejednou až nesmyslná. A bráníme se. K jedněm z reakcí patří, proč se máme ohledně skleníkových plynů vůbec nějak omezovat, když tu jsou státy jako Čína nebo Indie, které jich produkují mnohonásobně víc? Máme tedy snad se vším přestat a říkat si: ono to nějak dopadne? Je to zodpovědný přístup k budoucím generacím? Těch otázek přichází celá řada a na většinu z nich nejspíš ani neexistuje přímá odpověď, která by vedla ke stoprocentnímu úspěchu a spokojenosti. Tak se stává Naše divoké dědictví knihou v prvé řadě plnou poznatků, zajímavých a důležitých impulzů, jež primárně vedou právě k tomu, abychom se zamysleli nad důsledky jednání v naší společnosti a nezůstali lhostejnými. Ale pozor – není to kniha výčitek, co všechno člověk pokazil. Přináší informace, abychom pochopili, proč a co se kolem nás děje. A snad nás to tak přimělo změnit vzorce chování. Leccos v životě děláme automaticky, protože to považujeme za normální a jediné možné, aniž bychom si položili otázku, nejde-li to i nějak jinak. Jsme lidé, stejně jako jsme také zvířata “Když konečně akceptujeme, že stále ještě tvoříme součást přírody, že jsme v jádru nadále zvířata, podléhající týmž pravidlům hry jako všichni ostatní tvorové, můžeme pomalu sestoupit z trůnu a trochu se porozhlédnout, jak to dělají ostatní. Egoismus a důsledné využívání životního prostoru nejsou v principu nic negativního, dokud nevedou k likvidaci základních podmínek pro vlastní přežití. Našimi učiteli by v tomto ohledu mohly být stromy. Už v minulosti ukázaly, že se nijak nezdráhají vyhubit velké býložravce, aby ochránily vlastní potomstvo a proměnily step vzniklou po době ledové v les. Rozhodujícím slovem je tu “proměnily”, stromy totiž životní prostor prosazováním vlastních zájmů nezničily: když spolu s miliony dalších druhů vytvořily lesy, naopak ho dokonce ze svého hlediska zlepšily. (…) Vezměme si tedy můj oblíbený druh – možná už tušíte – , totiž buk. Ani buky by samy les nevytvořily, jsou nicméně jeho důležitou součástí. Ale především jsou sociální, vzájemně se podporují, pomáhají slabým a nemocným, vychovávají potomstvo, vyvíjejí společné strategie, mění lokální klima ve svůj prospěch a spolu s ostatním lesními obyvateli stále zlepšují svůj domov. Kdyby uměly mluvit, jeden pojem by v jejich slovní zásobě dozajista chyběl: egoismus. (…)” Pokud my, lidé, se budeme stále chovat tak, jak nám velí instinkty z doby kamenné, a nepřestaneme ničit svou ekologickou niku, regulace se chopí příroda, což může vést k dost náhlému konci tohoto typu civilizace. Za sebe mohu knihu Naše divoké dědictví vřele doporučit. Už i proto, že ji brzy začnu číst podruhé. Těch informací je v ní skutečně mnoho a některé souvislosti na sebe navazují, proplétají se postupně i v pozdějších stránkách. Navíc je psána velmi čtivě; je těžké se od ní odtrhnout. Třeba i proto, jak pojímá všechno kolem nás i z jiného úhlu pohledu, či do hloubky: Podíváte se na svou tvář a vzpomenete si třeba na trudníky. Díváte se na stromy a vybavíte si na rodinu a tak dále. Autor se zde rovněž opírá do společenských zřízení nebo do katolické církve. Připomenete si některé informace, které znáte, a přidáte mnoho dalších. Je to kniha, kterou určitě nechcete jen letmo přelétnout a odložit, ale po prvním přečtení, až si nějak v hlavě utřídíte fakta, se k ní určitě (stejně jako já) rádi vrátíte, abyste ji mohli zažít už s určitou dávkou předchozí zkušenosti. Nemusíte se vším s autorem souhlasit, můžete mu ale dovolit, aby vám sdělil vše, s čím můžete dál pracovat. Peter Wohlleben, Naše divoké dědictví, nakladatelství Kazda, 2024 MB

Čas načtení: 2024-04-03 19:49:00

Každý den si dal skleničku. Zemřel nejstarší člověk na světě

Ve Venezuele zemřel muž, který držel titul nejstaršího člověka na světě. Ten mu udělila v roce 2022 Guinessova kniha rekordů, napsala agentura AFP. Podle venezuelských úřadů bylo Juanovi Vicentemu Pérezovi 114 let. Měl 11 dětí a svou dlouhověkost odůvodňoval tvrdou prací a odpočinkem ve sváteční dny.

Čas načtení: 2024-04-03 19:53:00

Každý den si dal skleničku. Zemřel nejstarší člověk na světě

Ve Venezuele zemřel muž, který držel titul nejstaršího člověka na světě. Ten mu udělila v roce 2022 Guinessova kniha rekordů, napsala agentura AFP. Podle venezuelských úřadů bylo Juanovi Vicentemu Pérezovi 114 let. Měl 11 dětí a svou dlouhověkost odůvodňoval tvrdou prací a odpočinkem ve sváteční dny.