Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-13 14:19:55

Aleš Palán: Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět (ukázka z knihy)

Spisovatel Aleš Palán ve své nové knize rozmlouvá se samotným Bohem, přesněji vede monolog, v němž Stvořiteli radí, co by mohl zdokonalit: „I ty máš, Hospodine, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená.“ Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani různým aktivistům, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, slabostí, chyb, zbytečných starostí a malicherností, kterými si otravujeme životy. Stačilo by přitom tak málo, aby na světě bylo líp. Někdy stačí i jedna nečekaná událost, abychom si uvědomili, co je v životě důležité, na co vsadit a co přináší opravdovou radost. Aleš Palán hledá v událostech kolem sebe nějaký smysl. Například v konání své tety Kateřiny, jež si při sázení mrkve zlomila ukazovák, přesto s neochvějným přesvědčením o happy endu dokončila práci s pomocí zdravého prstu. Či v přání umírajícího muže, který si přál se ještě jednou v životě zamilovat. Palán nabádá Boha, že by si každý z nás mohl od někoho vypůjčit určitou vlastnost. A přeje si mít pro každého nějakou tu tetu Kateřinu. A vybízí Všemohoucího rozšířit zamilovanost. Je vnímavým pozorovatelem života a nachází dary všude kolem nás. Dává zavanout čerstvému vzduchu do našich myslí.     Ukázka z knihy Milý pane Bože, já myslím, že se shodneme. Když se podívám kolem sebe a ty shlédneš dolů, nebo jakým směrem to k nám vlastně máš, bude nám oběma jasné, že tenhle svět se ti povedl. Opravdu. Nevím, jak je to na jiných planetách, které jsi stvořil nebo na nich právě makáš, ale tady je to super. Slunce se každodenně a každoročně ochotně vrací, vítr fouká a rybízy dozrávají, mladí se bezhlavě zamilovávají a děti rostou, aniž by se o to snažily…      Výčet úspěchů by mohl být nekončící nebo alespoň sáhodlouhý. Ani v tom nejstručnějším seznamu však nesmí chybět jedna naše roztodivná schopnost, kterou jsme po tobě podědili. Ne, není to potřeba se sedmý den natáhnout někde u vody a otevřít si pivko. Je to svobodná vůle.      Díky ní nejsi na všechno sám. S vývojem jsme ti mohli trochu pomoct. Třeba modifikovaná rajčata. Do nich jsme k tvému vitaminu B leccos zajímavého invenčně přidali. A pak jsou tu záležitosti, které jsme stvořili úplně sami, tak říkajíc z ničeho, bez předlohy. Vynalezli jsme třeba trhaviny – takové, které boří zdi, vztahy, klenbu vlastní osobnosti. Patent máme i na nenávist či genocidu.      Já vím, Nebeský pane, zodpovědnost za tohle leží na nás. Některé věci se nám prostě trochu vymkly z rukou, trochu dost. Z toho se nedá vylhat ani tím, že jsme poslouchali cizí rozkazy. Spíš se obávám, že jsme je pořádně neposlouchali. Tedy ty tvoje.      I tak jsi v tom ale namočený s námi. Tu svobodnou vůli máme přece od tebe. Nemůžeš říct, Vševědoucí, že jsi nevěděl, co všechno s ní jednou spácháme. Neznalost neomlouvá a tobě by taková výmluva u žádného soudu neprošla. Nikdo by ti totiž nevěřil, že jsi to netušil – ani ti, kdo v tebe nevěří.      Aby mi bylo rozuměno: v žádném případě nenaznačuji, že bychom pro tebe chystali nějaký tribunál. To rozhodně ne. Myslím, že se dohodneme po dobrém.      Beru to tak, že sis sedmý den prostě jen dáchnul a pak ses věnoval svým koníčkům. Jako jeden z tvých výtvorů bych tě ale nyní rád požádal, abys na chvíli odložil své sbírky (děsně by mě zajímalo, co sbírá Bůh – komety jako někdo krabičky od sirek?) a pohlédl opět na nás. Přišel čas, kdy už nestačí ta pověstná politika nezasahování, kdy je třeba sem tam nějaká intervence. Starý barák je třeba vyspravit. To není stížnost na zedníky nebo reklamace celého projektu (svět bychom mohli reklamovat stejně zase jen u tebe, a ani nevím, kdy máš úřední hodiny). Je to zkrátka jen vědomí existence času, povětrnosti a únavy materiálu, toho lidského zejména.      Ve škole mi říkali: „Je to velmi dobré, ale máš na víc. Příště ať je to ještě lepší.“ Říkali mi to zhruba do poloviny druhé třídy a pak mi učitelky povídaly úplně jiné věci, to ale teď nechme stranou.      I ty máš, Hospodine, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená.      Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to. Praha, leden 2020   1 Body za brblání Představuji si, co se dělo v jeskyni, když náš chlupatý prapředek přinesl domů oheň. Když ho „vynalezl“, zkrotil a naučil se ho udržovat, snad i rozněcovat. Nadšení? Nekončící radost nad tím epochálním zlepšovákem? Večírek s mamutími steaky na oslavu? Neřekl bych.      Spíš bych si tipl, že ohnivákova pražena prohlásila, že to divně kouří a načichnou tím sobolí kůže, možná dokonce i pazourek. Vynálezcova pramatka se zase vyděsila, že do toho můžou sáhnout děti, které, jak známo, ještě nemají mozkovnu náležitě vyvinutou. A jeho pravěký otec? Ten se zamračil: „A kdo to bude, hochu, živit? To už nebudeš nahánět zvěř, ale pořád jen chodit pro dřevo? Říkáš, že si maso opečeme, fajn. Ale asi ti, mladíku, nedošlo, že takhle žádné maso ani mít nebudeme.“      Odhaduji tedy, že se v té jeskyni dost brblalo. A pokud byla tou, kdo oheň přinesla, nějaká pražena, bylo to asi ještě horší. To si představovat snad raději ani nechci. Kdo ví, jestli oheň nemusel být tímto způsobem „vynalezen“ hned několikrát, jak ho to brblání vždycky uhasilo.      Brbláme rádi a dobře. Jsme v tom mistry, je to takový náš koníček, možná vůbec nejrozšířenější. Kam se hrabou zahrádkáři. Škoda, že tahle disciplína ještě není na olympiádě. Češi by pravidelně vozili medaile – v družstvech určitě.      Laskavý Bože, brblání škodí, ale soudím, že i kdyby to bylo napsané na všech nárožích a křižovatkách lesních cest, stejně by nás to od tohoto zlozvyku neodradilo. Podobně jako náruživého kuřáka neodradí varování ministra zdravotnictví na krabičce cigaret. K regulaci brblání bychom ale mohli využít opatření z jiné oblasti, konkrétně z dopravy. Za brblání bychom prostě dostávali trestné body podobně jako řidiči za přestupky. Body by mohli evidovat třeba andělé strážní, snad by to při vší té práci, co s námi mají, ještě zvládli. A kdyby ne, jistě ti, Bože, nemusím připomínat, že jsi vševědoucí.      Kdo by těch bodů sesbíral za týden, maximálně za měsíc (delší lhůtu bych nám brblajícím asi nenechával) nad limit, musel by se dostavit na Boží kancelář a dělat zkoušky. Z čeho by byly? Přece z radosti ze života. A byly by celkem náročné. Člověk by se musel hodně snažit, aby vůbec prolezl.      Řidičák mám přes třicet let, jezdím bez karambolů a docela dost, ale kdybych měl dělat řidičské zkoušky znovu, zapotil bych se. Všechny ty limity, vzdálenosti, zatížení přívěsných vozíků… To vše bych se musel doučit. Raději si proto dávám na přestupky majzla. Podobně by se takovému přezkumu pokoušeli vyhnout i brblající. Nevystačili by totiž před nebeskou komisí se slušností, vlídností a empatií, to všechno by museli prokázat také, ale navíc by museli přidat pořádnou dávku čiré radosti.      Představuji si, že je pátek a milý brblající (třeba já) má nastřádáno tolik bodů, že kdyby přidal ještě jeden dva, u nedělního součtu neprojde. Třeba by začal brblat sám na sebe, jaký je vlastně neruda a morous. A to by byl pro člověka velký krok dopředu. Možná ne tak velký jako ten oheň, ale i tak by stál za pozornost. Už jen proto, že by potom ty nově vznikající ohýnky druhých nedusil.   2 Prst tety Kateřiny Můj druhý návrh na vylepšení světa je velmi jednoduchý. Chtěl bych být v něčem jako moje teta Kateřina.      Nechci se po ní opičit ve všem. Teta, šlo vlastně o pratetu, byla tak trochu negramotná. Držela v rukou noviny, a aby zmátla okolí, nahlas z nich předčítala. Měla totiž sloní paměť a mohla citovat pasáže z večerních zpráv v televizi. Její synovec, můj strýc, tvrdil, že někdy při „čtení“ držela ty noviny vzhůru nohama…      Kateřina se narodila na začátku 20. století v rodině malého hospodáře. Když měla chodit do školy, byla světová válka, ta první. Moc toho tedy do školy nenachodila, ale ke škodě jí to nebylo – zejména v tom rysu, který bych tak rád, milý Všemohoucí, měl i já.      Mohlo mi být sotva deset. Seli jsme v Humpolci na zahradě mrkev. Mým úkolem bylo svírat v pěstičce semínka a do důlku, který teta v záhoně vyhloubila, jich vždy pár upustit. Teta neměla nebo nepoužívala sázecí kolík, ani si neuřízla klacík a deseticentimetrovou jamku hloubila zkrátka prstem, ukazovákem pravé ruky. Šlo nám to skvěle: teta zavrtala prst do prsti, pomlela jím, vytáhla ho, já tam nasypal pár mrkvových semínek a přihrnul zeminu zpět. Další dírka.      Udělali jsme dva tři řádky, když to přišlo. Teta zase vnořila do země ukazovák, dělala to svižně a silou, ale byl tam kámen! Slyšel jsem, jak to křuplo. Kateřina vytáhla ven ohnutý prst, byl evidentně zlomený, ale kost nekoukala. Teta si ho se zájmem prohlédla a usoudila, že na to stačíme sami (tak jako na všechno) a že nejlepší bude sulfatiazolová mast (tak jako na všechno). Došel jsem, opravdu došel – když jsem se rozběhl, napomenula mě, ať nelítám jako třeštidlo – pro zázračnou mast do kůlny. Ona si zatím uřízla dva klacíky z olše. Provázek měla vždycky v pracovní zástěře. „Tady to podrž, utáhni to, ještě, no vidíš, a máme hotovo,“ dirigovala mě. Opravdu, měli jsme hotovo. Přírodní dlaha spolu s tou kafrovou mastí, podpořenou neochvějným přesvědčením o dobrém konci, byla skutečně tou nejlepší medicínou. Prst velmi pěkně srostl sám, jen na něm zůstal malý památeční hrbolek.      Pointa je ovšem jinde: ten záhon jsme tenkrát doseli! Teta Kateřina se přitom nevydala hledat plastový sázecí kolík, ani z olše neuřízla silnější větvičku, kterou by si pomohla. Všechny zbývající důlky vyhloubila opět prstem, ukazovákem druhé ruky.      Taková to byla žena! Rád bych to měl po ní, Bože. Co říkáš? Šlo by to? Myslím ostatně, že každý z nás by si mohl od někoho vypůjčit určitou vlastnost. Doufám, že všichni máme nějakou tu svou tetu Kateřinu. Já naštěstí ano.   Ilustrace Jan Hrubý. 200 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první.   Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se staly bestsellerem a získaly titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, jež obdržela nominaci na Magnesii Literu. Svá setkávání s lidmi žijícími mimo hlavní proud shrnul v reflexích Návrat do divočiny. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Hrubý (1945) absolvoval obor grafiky u profesora Dalibora Chatrného na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně a teologii na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Kreslený humor publikoval od roku 1967 v mnoha novinách a časopisech (například Mladý svět), a obdržel ceny doma i v zahraničí. Od roku 2016 kreslí pro Katolický týdeník. Zabývá se také volnou grafikou a ilustroval řadu knih. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-06-09 12:00:00

Vracíte podšálky? Krobot s Liškou to v Účastnících řešili smrtelně vážně, některé scény ale nemohli pro smích dotočit

Tak kolik jich chybí? Tak kolik? Šest. Říkáš to těm lidem, Kájo? Aby ty podšálky ty lidi vraceli? To víš, že jim to, Karle, říkám. Jestli jim to teda říkáš, pak to teda vážně nechápu.

Čas načtení: 2023-11-24 14:00:00

Chci dítě. On ne. Co s tím? Ukaž mu, že bude dobrý otec a ty umíš šetřit

Začaly ti tikat biologické hodiny a říkáš si, že už je možná pravý čas mít dítě, jenže tvůj partner o tom nechce ani slyšet? Co s tím? Existuje několik řešení, poradíme ti, která fungují, a kterým se raději vyhnout.

Čas načtení: 2024-01-28 13:05:00

Existuje dokonalý vztah?

Než se pustím do psaní článku, musím se přestat smát. Holka, ne neexistuje. ALE! Neztrácej však hlavu! :)Vidíš každý den ten jeden dokonalý pár, ruku v ruce, pusinky, hlazení, zamilované pohledy a v duchu si říkáš? Ach, taky…

Čas načtení: 2021-10-17 13:29:50

A žili (by) šťastně, kdyby se (ne)potkali…

Čtení na pokračování I. kapitola Jarmila postavila na kuchyňskou linku dvě napěchované velké tašky s nákupem. Udělala to tím nejlepším možným způsobem, aby upozornila na své nedoceněné schopnosti, protože Karlovi stále nedocházelo, jaký má doma poklad. S funícím výdechem a pevně vysunutým pozadím, na které byla patřičně hrdá, se precizně ohnula jako při aerobiku, a hlučně odložila. Dýchání je důležité. Plíce a svaly musí být okysličovány a při namáhavé činnosti je nutné plně vydechovat! Sklenice s kyselými okurkami v akci cinkla do pikantního kečupu. Nic. Karel mlčel. „To mi na to nic neřekneš?“ rozčílila se. „Ohýbej se v kolenou. Takhle riskuješ, že chytneš housera,“ dodal. Čímž to zabil. Jarmila si samozřejmě byla vědoma té zásadní pohybové chyby, ale to by si zase jinak Karel nemohl všimnout jejího pevného zadečku! Kdyby chtěl. A říci perfektně udržované sexy pětatřicítce tak krutá slova by mohla pochopitelně vyvolat vražednou explozi: je statisticky dokázáno, že se ženy rozhodně nemají popichovat v kuchyni. Ale Jarmila je jiná. Vypěstovala si trpělivost a našla způsob jak ignorovat všechno to, za co by jiné zabíjely. Směle postupuje k naprosté dokonalosti a je na to patřičně hrdá. Karlova slova jí sice ublížila, ale nemá šanci ji ponížit nebo zničit. Ví, proč bojuje. Nejspíš to může leckomu připadat jako marné úsilí, neboť podle jejich kamarádek za to Karel nestojí. Ale Jarmila je neúnavná. „No, to si snad děláš legraci? Já se tady s tím tahám, dřu, stojím tu pitomou frontu v Kauflandu, s respirátorem, vozíkem…“ Počítala na prstech, s čím vším tam byla, protože rozhodné bylo, že tam stejně nakonec vlastně byla jen sama. Karel s ní byl na nákupu všehovšudy možná dvakrát, třikrát a i někam jinam se k tomu moc neměl. Jednou jí řekl: „Jsem si vědom, že taháním nákupního vozíku si nahrazuješ nenaplněné mateřství, ale těžko spolu budeme tahat kočárek, když už jsme se přece dávno rozešli.“ A stejně tak jí nesčetněkrát navrhl, nařídil, prosil, škemral, zdali by byla konečně ochotna připustit, že je mezi nimi konec a odstěhovala se z jeho bytu naplnit si své všechny touhy někde jinde. Napořád. Už to bude devět magických měsíců, co se Karel s Jarmilou rozešel. Ale Jarmila se stále vrací. Z práce, z nákupu, ze služebních cest. Pořád má své oblečení v jeho skříni a v krajkovém sexy noční košili, zvýrazňující její křivky, k němu ulehá do ložnice. Karel zpočátku zdrhal do obýváku na gauč, ale pak si řekl, proč by měl ustupovat, je to přece jeho byt. Což rozsekl jen tím, že do postele mezi ně dal obřího plyšového medvěda Milana, kterého nejednou uprostřed noci Jarmila stejně vystrnadila jako nežádoucího křena. Na trojku prý nikdy nebyla zvědavá. Stále používá jeho nádobí, vaří mu, uklízí, sbírá po něm odhozené ponožky a trenýrky, pere, prostě se o něj stará, jako by byli skuteční manželé, kde také už punc vášně dávno vymizel, ale všichni stále okupují stejné území. Karel je pohodář. Hvězdy mu už při jeho narození byly nakloněny, aby se nestresoval pro malichernosti. Takže trpělivě to Jarmile vysvětlil poprvé, podruhé, potřetí, až jí to nakonec opakuje pořád dokola, klidně, cynicky, chladně, marně. Před dvěma měsíci se dokonce seznámil s Marií, ale Jarmila, jako by to pořád nechápala. Po prvním vyslovení rozchodu probrečela celou noc. Řvala i v práci a holky ji litovaly. Jarmila přemýšlela, co si počne, dokud Iveta nevyslovila rozsekávající větu: „Budeš se muset s tím holt smířit.“ Tak to by nešlo! Jarmila přece není ta, která by se měla s něčím smiřovat. Která by měla přijímat potupnou porážku! Holt se s tím smířit je jen pro poražené. Od téhle věty tedy přesně věděla, co má udělat. Získat Karla zpátky. Stůj co stůj. Plán byl jasný: Bude dělat jako by nic. Nesbalí si věci, neodstěhuje se. On si to chlapeček ještě rád rozmyslí! Karel vstal z gauče, odešel do kuchyně a z lednice vyndal pivo. „Koupila jsem špekáčky. Chceš jeden ohřát?“ usmála se, jako by nabízela kulinářskou laskominu. To už nebyl teatrální úsměv. Jarmila dokonale vstoupila do své role. Co dříve hrála, dnes doopravdy prožívá. Podíval se na ten její natěšený až náruživý výraz, který by klidně mohl znamenat, že jim stále dává naději, nebo na to chce hned skočit. Ona by nikdy nepřipustila, že je ženou, kterou muži opouštějí! A jak Karel vzal obal do ruky, aby se podíval na etiketu, uvnitř jí zpražilo příjemné horko. Jako by se mělo jednat o první vstřícný krok po tak dlouhé době. Už několik měsíců se jí ani nedotkl. A nyní to bylo málem. Málem! Kdyby měla palec o trochu dál, už by se to stalo! Dotek erotična! „Šedesát devět procent masa,“ zakroutil hlavou. „Tohle číslo by se nemělo zneužívat.“ „Takže ti mám dát?“ „Ani to a ani to,“ zamrmlal a vrátil se zpátky do obýváku. Rozkrájela uzeninu do patřičných bodlin a vložila ji na pánev. Brzy bylo slyšet hlasité prskání, kuchyní se rozvonila vůně vzdáleně připomínající večery u táboráků, ale s každou další minutou se v prostorách přimíchával čmoud, až zakuckaná Jarmila musela otevřít okno. Nakonec z pánve vytáhla podivně zkroucené cosi, přidala na talíř plnotučnou, chleba a vydala se s večeří do obýváku, aby svého expřítele svedla přes teplou kuchyni. „Tady vidíš, jak to dopadá, když kupuješ nekvalitní párky,“ řekl místo pochvaly. „A nechceš kousek?“ „Jarmilo, prosím tě, nemohla by ses ty a ten tvůj párek už konečně odstěhovat? Je to můj byt! Rozešli jsme se už dávno. Co tě tady proboha drží?“ „Tys to ještě nepochopil?“ Zoufale zakroutil hlavou. „Protože tě miluju, ty můj čumáčku.“ Jako by mu po zádech někdo přejel žiletkou. „Neříkej mi takhle.“ „Promiň, koláčku. Prostě to tak je, miluju tě, a proto tě nemohu opustit.“ „Ale tohle nejde donekonečna. Na to přece musí být dva.“ „Neboj, ty na to taky přijdeš,“ pokračovala Jarmila s plnou pusou. „Když jsme se mohli milovat tenkrát, tak se to může zase vrátit. Máš jen nějakou krizičku.“ „Ta krizička, jak jí říkáš, za chvíli oslaví roční výročí.“ Jarmila užasla. „Páni, to je nápad. To bychom mohli taky oslavovat.“ „Járo, podívej se, tohle nikam nevede. Prostě se co nejdřív sbalíš a odstěhuješ se.“ Co nejdřív není datum. A pak k tomu: „A kam bych asi jako měla jít?“ Neslyšel tuhle otázku poprvé. „To je mi jedno. Třeba k mamince.“ „No, to asi jen tak nepůjde. K tomu jsem ti ještě chtěla totiž říct, že…“ Sklopila hlavu, kousla se do rtů. „S maminkou je to teď moc těžký.“ „Jak těžký?“ „Víš, maminka se teď k nám přistěhuje.“ „No, to nemůžeš myslet vážně?!“ Karel se po delší době skutečně rozčílil. Na spánkové kosti mu naběhla žilka, o které Jarmila doposud neměla ani tušení, že existuje. Možná ani Karel. „Čumáčku, bohužel to jinak nejde. Mamka už tam bydlet nemůže a víš, musíme ji chránit. Zejména v téhle době.“ „Copak nemáš ještě bratra?“ „Vildu?“ Jarmila máchla rukou, jako by jí oznámil „kdo ví co“. „Máš snad ještě nějakého dalšího? No, jasně že Vildu. Proč se nemůže přestěhovat k Vildovi a ty teda taky. Nebo do vlastního.“ „Znáš Vildu. To přece nejde.“ „A proč by to nešlo? Proč to musím snášet já?“ „Vilda je pohrkanej, permanentně naloženej v lihu a pak tam k němu chodí všichni ti kamarádíčci. Dovedeš si představit, jak by tam mohla mamka žít? Ta potřebuje klid a bezpečí.“ „Tady ale není bezpečno.“ Podíval se na ni podmračeným pohledem. Dal do něho co nejvíc, aby působil jako agresor, macho chlap, který jednou pěstí sbourá dům a druhou vytrhne strom i s kořeny jako párátko mezi zuby. Jarmila se zachvěla. Nakroutila hlavu z jednoho a druhého ramene jako rapperka, která chce začít veršovat o svém libidu v co nejsprostší verzi, ale nakonec jen otevřela rty a slastně vydechla. „Takhle ti to moc sluší, koláčku. Měli bychom na to hned vlítnout.“ Zvedl oči v sloup. „Ježkovy voči, Járo, nekoukej na mě takhle.“ „Jak? Takhle?“ přidávala. „Jako bys mě chtěla znásilnit!“ „Ale to já nechci. To ty. Já se budu bránit.“ „No právě.“ „Tak se nebudu bránit! Jak se ti to bude líbit.“ „No právě! Nic nebude. Už jsme se dávno rozešli.“ Jarmila smutně sklopila hlavu. Otočila se ke svému talířku a ukousla do odporného párku. Šťáva jí stékala po bradě až do dekoltu a zanechávala mastnou stopu. Jakmile polkla, dodala: „Maminka se nastěhuje v sobotu.“ „Kdy!“ „Tuhle sobotu.“ „Ale to je pozítří.“ „Ano.“ „Kdys mi to chtěla říct?“ „Nevím.“ „A neměl bych o tom rozhodovat, když je to můj byt?“ „Ale náš domov.“ „Žádný náš domov to není.“ „Maminka nemá kde bydlet. A neboj, je očkovaná. Ty seš negativní. Já taky. Tady tu budem všichni v bezpečí.“ Karel byl negativní. Ale až moc, když slyšel ty novinky. A hlavně nechápal, jak se do takové situace dostal. Každý se tchýni vyhýbá i ve fungujícím vztahu natož v naprosto zdevastovaném. Takhle tu na něj budou dvě ženský, jedna horší než druhá. Protože tchýně je prý už ve fázi, kdy je občas schopna se ztratit i vlastním pokoji. Není ani tak stará, je jí teprve dvaašedesát, ale podle Jarmily prý občas působí dojmem, jako by jí bylo devadesát a trpěla nejvyšší formou demence. Karel má podezření, že to na všechny jen hraje, aby se o ní starali a ona si mohla vymýšlet. Pokud ovšem Jarmila jen nekecá. Docházela mu trpělivost. On přece není jeden z těch mužů, co se k ženám chovají nepřiměřeně, i když by si možná zasloužila jen chytit za límec a postavit za dveře. Karel byl inteligentní muž, který si tak byl vědom následků svých činů. Vyrazit s ní dveře by ale akorát tak vedlo k nepřiměřené scéně, která by vyvolala příjezd policie za domácí násilí. Naštěstí mu problikla zpráva na mobilu. Jarmila natáhla krk jako surikata. Zkusila zaostřit, aby si přečetla text. Karel však po něm duchaplně sáhl a odešel do ložnice. „To je Maruna?“ zeptala se Jarmila, která o jeho nové známosti moc dobře obeznámená. Ale trpělivost a permanentní nátlak růže přináší! „Maruška!“ opravil ji Karel. „Tak ji pozdravuj!“ „To sotva. Ses asi zbláznila.“ „A proč? Copak ona o mně neví?“ Než však Karel něco dodal, pokračovala: „Copak ona neví, že tu bydlíš se svou přítelkyní, celoživotní láskou, zatímco ona je jen bokovka?“ Karel zakroutil očima a zabouchl za sebou dveře. V duchu si říkal, jak někdo může být takhle natvrdlý a prostě si nesbalí svoje věci a nevypadne. Copak jí to vlastní důstojnost dovolí? Absolutně nechápal její logiku. Docházely mu páky, jak se jí zbavit, ale naštěstí tu byla stále Maruška. Kouzelná, báječná, úžasná. Pokračování příště Martina Boučková

Čas načtení: 2020-11-15 13:50:52

Každý má svůj Everest

Podzim je poslední dny velmi pošmourný. Předpověď počasí na následující týden: v našem pásmu zůstáváme stále pod šedivým poklopem. A protože zdravý život prodlužuje a lépe naplňuje optimismus, k čemuž takové mizerné počasí evidentně neprospívá, je dobré si pustit nějakou komedii nebo přečíst zábavnou knížku. Nechala jsem se svést vtipnou obálkou: dřevěná roubenka v horách, nadšený smělý otec s hrnkem horkého čaje a z okna vykukující kluci, kteří jsou evidentně myšlenkami úplně mimo. Shodou okolností dobrodružné dopředu neplánované prázdniny se odehrávají v podobně pošmourném počasí a na hrdiny příběhu čeká řada komických situací, kterým se však může sarkasticky smát jen čtenář. Jim už do smíchu tolik nebylo. Jako ženu mě hned napadla otázka, proč na obalu není vidět matka těch kluků? Očekává mě snad příběh podobný kultovnímu S tebou mě baví svět, aneb i otcové to mohou s dětmi brilantně zvládnout bez otravných svazujících pravidel matek, aby se dětičkám náhodou něco nestalo, nenastydly a nezranily se? No, upřímně, trochu napovím: matka tam je. Skrytá. Uvnitř roubenky. Pění, ale drží se. Vyrazila totiž s nimi. Nebyla zvaná, ale rozhodla se nic nepodceňovat. A upřímně: celou dobu jsem jí fandila, držela pěsti, ať to nevzdá a ani ve svých snech nemajzne svého muže vyfantazírovaným válečkem jako z kresleného vtipu. Když se totiž otec dvou kluků rozhodne, že se už nemůže dívat na to, jak tráví svůj čas u mobilu, zatímco v jeho představách by každý pořádný chlap měl být samostatný a nebát se bez jakýchkoliv technických vymožeností zdolávat sebevětší cíle, když prostě zavelí: “a konec, jedeme na hory, já z vás udělám chlapy!“, tak nějak nedomyslí důsledky svého zbrklého rozhodnutí. Je totiž otázka, zdali to, že chtěl u svých potomků něco radikálně změnit, nebyl nakonec jen vlastní impulzivní vzdor. Jestli by totiž nebylo lepší to pořádně promyslet, aby kluci nebrali výlet jako trest, ale spíš si zamilovali i jiný než gaučový způsob života … Moc se mi líbilo, jak autor popsal všechny situace tak ostře pravdivě. Snad to není stereotypizující pohled, ale přesně takhle to znám ze svého okolí: i rozmýšlení, co si zabalit a jak to zabalit bývá často tak odlišné mezi mužem a ženou. Takže zatímco později venku prší, manželka a děti se mohou obléknout do pláštěnky, tak manžel, který si připravoval své věci sám, promokne, včetně obsahu svého zavazadla, kde má jako vůdce výpravy pochopitelně všechny potraviny. Manželka zabalila věci na jistotu, manžel vezme, na co si v tu chvíli vzpomene, protože to nějak dopadne. Jenže pak se začnou nabalovat neočekávané události, noví příchozí a polámané kosti. Na nic z toho se nebylo možné předem připravit. Je totiž velmi nepravděpodobné si je dopředu jen představit. Takovéto „co kdyby“… „ale“… Nebudu prozrazovat, nicméně, navzdory tomu, že hory miluju (ale v létě), tak tento výlet bych rodině Spáčilovým vůbec nezáviděla; celou dobu jsem svorně držela s manželkou, aby to zvládla a nebouchla dveřmi. Otci rodiny se nejspíš jeho záměr vůbec nepovedl a i v jeho myšlenkách se velmi velmi vzdáleně přibližoval tomu, jak si to vůbec představoval. Nicméně, a na to bych i vsadila, to jeho nadšení by klidně mohlo způsobit, že navzdory neblahým výsledkům celé expedice by do toho šel určitě znova. Ono totiž po nějakém čase se i na neblahé zážitky dá dívat s určitým nadhledem a mohou nakonec připadat úsměvné až sentimentální. Říci: pamatuješ, jak tenkrát jsme položili toho zraněného cyklistu do vozíku, opěchovali ho peřinami, aby se mu nic nestalo, a pak se stejně vozík rozsekal a navíc jsem k tomu i já zlomil ruku? Jo, to byly časy… Takže, co říkáš, dáme zase hory? 🙂 V tomto počasí hory raději vynechejte, ale užít si je můžete stejně. V teple doma třeba právě s touhle knížkou. Aleš Procházka, Každý má svůj Everest. Vydala Grada Publishing, a. s., 2020. MB

Čas načtení: 2019-11-10 08:50:44

Pokračování: S pravdou ven

Čtení na pokračování, sedmý díl Předchozí pokračování zde „Tak to není, opravdu!“ uklidňovala ho Alča. „Vážně! Co je teď za rok?“ pobídla jsem ho. Marek si utřel bezděky nos. „Jak , co jako za rok? Přece 1989.“ Tak to jsem se ještě nenarodil, pomyslila jsem si pro sebe. „Vidíš, a my jsme z roku 2019,“ dodala Alča. „Cestovat časem přece nejde, to ví každý,“ nenechal se zmást. „V budoucnosti už ano. Proto mám na sobě tohle oblečení a někdy se tváříme, jako když nechápeme, co říkáš. Ale mám ještě jeden důkaz, počkej. Ukážu ti to,“ uvědomila jsem si. A vytáhla jsem z kapsy mobil. Marek na něho koukal, ale nevěděl, co si o tom myslet. Prostě krabička, jakou nikdy neviděl, a která mi v tomto světě bohužel nemohla fungovat. „Tohle je mobil. S tím se v budoucnosti telefonuje.“ „A to jako jak? Vždyť nemá kabel. Myslíš jako utržené sluchátko Macha a Šebestové?“ „A umí i fotit. A má to v sobě hry.“ „Tak to teda vůbec nechápu. Jak bys do toho chtěl dostat kinofilm a ještě třeba karty, figurky, kostky. Ty mě taháš za nos.“ „Kinofilm?“ Zvláštní slovo, podivila jsem se, ale zajímavé, takové magické. Marek se plácl do čela. „No přece KINOFILM! Ta rulička, jak je na ní navinutý film, ten dáš do foťáku, a když ho celý vyfotíš, tak si ho necháš vyvolat a máš fotky. Já jsem dostal k narozeninám už foťák na barevný fotografie, heč!“ Neuvěřitelný! To bych si chtěla vyzkoušet. Vím, jak foťák, vypadá, ale nemůžu si vzpomenout, že bych někdy viděla, jak se s kinofilmem pracuje. Vrátili jsme se autobusem zpátky na původní zastávku a pomalu procházeli centrem, abychom pak mohli odbočit zpátky k sídlišti, kde bydlel Marek, a vrátili mu zimní bundu. V centru bylo stále rušno. Občas se kolem nás objevily veselé skupinky mladých lidí, které měly připíchnuté na bundách červeno-modro-bílé proužky v barvách vlajky. Říkalo se jim trikolory. Smály se a pobíhaly, jako by šly snad ze zábavného představení. Když byla jedna z nich poblíž, doběhl nás mladík, který nad hlavou mával velkým praporem. „To je obrovská vlajka!“ užasla Alča. A mně začalo docházet, že to není česká vlajka, ale československá. Tehdy byly obě země ještě spojené v jeden stát a vlajky vypadaly úplně stejně. Po pár minutách nás míjela jedna rozčílená starší paní, která jako by si povídala sama se sebou. A když si všimla, že ji pozorujeme, hned ta slova namířila přímo k nám. „Lidi teď všichni blázní. Akorát blázní! Jakápak sametová revoluce! Akorát bude válka. Přijdou milice, přijedou vojáci! Všechno zničí. A měli jsme se špatně? Copak nám něco chybělo?“ „Svoboda, milá paní,“ vyřkla rychle jedna z mladých žen ze skupinky. „To je to, co nám chybělo.“ A podávala paní trikoloru. „Ale jděte pryč se svobodou! K čemu mi je!“ „Abychom mohli říkat, co si opravdu myslíme, a přitom se nebáli,“ poznamenala jsem. „A mohli cestovat a mít klidně kamarády po celém světě.“ „To je chytré děvče,“ řekla znovu ta krásná mladá paní a objala mě. Trochu jsem se zastyděla. To se mi teda vůbec nestává, že by mě nějaké cizí paní na ulicích objímaly. Ale že o mně řekla, že jsem CHYTRÉ DĚVČE, to mě teda u srdce upřímně zahřálo. Další pokračování zde obrázky pixabay.com, wikipedie.cz

Čas načtení: 2019-11-10 08:00:50

Bonusový příběh: Já a Anastázie; Cesta do země malovaných plakátů

Čtení na pokračování I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami. Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne. Jenže teď už je docela pozdě. Ve škole skoro nikdo není. Děti odešly z kroužků, jen já jsem se trochu zdržela. A když jsem stála na té chodbě a kolem dokola nikdo, chtěla jsem to zkusit. Aspoň jednou. Jaké to bude, když se rozeběhnu a sklouznu? Jak dlouho pojedu? Kdyby na mých podrážkách byla modrá barva, jak dlouhou by udělala čáru? A tak jsem se pořádně rozeběhla a zvedla ruce a svištěla a v tu chvíli ze schodiště vystoupil pan školník. Podíval se na mě tím svým typickým výrazem. Už má hodně prošedivělé vlasy a husté obočí. Ale když se dívá vážně, jako by se mu ty chloupky na obočí rozčíleně vztyčily. On není vůbec zlý, chce jen vypadat strašně důležitě, abychom ho nebrali na lehkou váhu. Protože po školních chodbách se opravdu běhat nemá! Ne nadarmo je to ve školním řádu. Snadno by se mohl stát úraz a kdo by pak chtěl ležet doma s nohou v sádře, když by mohl zase někde jinde něco jiného podnikat. Trochu jsem se zastyděla. Já vím, že mě to strašně lákalo, ale být přistižená, to je jiný pocit. Chtěla jsem to trochu napravit, aby si nemyslel, že jsem jen nějaká uličnice, a tak jsme spolu prohodili pár vět. „Já si myslím, že být školníkem je super práce. A navíc jsem slyšela, že taky školníci ve škole bydlí. A to si pak ani nemusíte vařit, že jo? Protože ve škole je navíc jídelna. A když potom všichni odejdou, tenhle celý obrovský barák máte jen pro sebe. Musíte si žít jako král! Tolik místností! Jako komnat na zámku! Kdybych já bydlela ve škole, tak bych se třeba večer chodila dívat do přírodopisného kabinetu. Mají tam dokonce vycpaná zvířata! Lepší jsou živá, to dá rozum. Ale tohle je taky nevídané! Nebo bych chodila do tělocvičny a houpala bych se na kruhách a nebo bych…“ „Nebo bys klidně běhala po chodbách a nikdo by tě nezastavil,“ smál se školník. Já jsem si ale dovedla představit noční dobrodružství v ještě mnohem lepším provedení: co takhle brázdit chodby na bruslích? Nebo na skateboardu jako Bart Simpson? Klidně by se tu mohly konat tajné noční závody, nebo strašlivě strašidelné exkurze. V přírodopisném kabinetu mají totiž ještě opravdového kostlivce v životní velikosti! Kdyby ho někdo v noci potkal uprostřed temné chodby, to by bylo! Takových možností, co se tu nabízí! Proč to ještě nikoho nenapadlo? Myslím, že pan školník je správný chlapík. On je to ve skutečností táta paní učitelky Doubkové ze 4.B. Někdy to je trochu legrace, když paní učitelka odchází do kabinetu a on na ni volá Anežko, stav se pak u mě, mám pro tebe tu ořechovou roládu, jak máš ráda. Děti se pak chichotají. Když je hodina, tak sedí vážně a bojí se, aby nedostaly pětku. A pak přijde přestávka a paní učitelka se na pana školníka usmívá. To je takový jiný úsměv než na kohokoliv jiného. Na rodiče se vždycky díváme jinak než na cizí lidi. A pak mi pan školník řekl o VTŠ, což je zkratka pro Velké Tajemství Školníků. „Ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Tohle je závazné VTŠ, to se nesmí dostat mezi lidi! Víš, co by se všechno mohlo stát?“ V tu chvíli se pan školník tvářil dost přísně, až se mu zase naježilo obočí. Věděla jsem, že tohle je opravdu opravdu důležité. Ale musela jsem dodat: „Je mi to jasné, ale upřímně…“ „Copak ty neumíš udržet tajemství? Přece už nejsi žádné malé dítě.“ „Kdepak! To já umím! Kdyby se soutěžilo, kdo to nejdéle vydrží, jistojistě bych vyhrála! Nikdo by ho ze mě nevypáčil, ani kdyby mě mučili. Když se řekne slib, tak to platí a basta. Jenže zůstat s tajemstvím úplně sama je trochu smutný. Kdybych ho tak mohla sdílet se svou nejlepší kamarádkou, bylo by to naše společné tajemství. A s tím už se dají dělat věci!“ „Nejlepší kamarádka, říkáš, Markétko? Tak pokud je to opravdová upřímná kamarádka, právě taková, kterou člověk pozná možná jednou, dvakrát za život, pak ano, můžeš ji to říct. Společně tak budete mít možnost zažít úžasná dobrodružství, na která se nikdy nezapomíná. Markétko, buď ale zodpovědná. S takovým tajemstvím je spojena velká moc. Dávej pozor, ať to tobě a tvé kamarádce přinese jen to nejlepší a nikomu neuškodí. A teď mi tady opravdu a upřímně slib, že nikomu dalšímu, co je to VTŠ a jak funguje, za žádných okolností nevyzradíte.“ Slibuji,“ řekla jsem a na důkaz důležitosti okamžiku jsem si olízla prsty. Nemohla jsem se dočkat! To bude dobrodružství! V čem tedy vlastně spočívá Velké tajemství školníků? „V místech, kde v tělocvičně stojí cvičební nářadí, se v některých školách skrývá pod malým nenápadným koberečkem tajný teleportační kanál. Na světě jich je prý něco kolem stovky a poznáš je tak, že jsou na podlaze žlutou barvou označené dvě lidské stopy. Když se na ně postavíš a nebudeš se chvíli hýbat, odnesou tě pryč do úplně cizí školy a ještě k tomu v docela jiném čase, než je teď. Nevýhoda je, že to nemůžeš ovládat jako třeba stroj času. Ten kanál si dělá, co chce. Než se naděješ, jsi v tu chvíli docela někde jinde a můžeš jen hádat, kde a co se píše za rok.“ „Tak to je luxusní!“ zapištěla jsem radostně. „A jak se pak dostanu domů?“ „Stejným způsobem. Musíš se postavit na tytéž stopy a ty, naštěstí, tě jako zpátečním lístkem vrátí domů. Aspoň tuto cestu nepopletou.“ „Já už asi vím, co tu děláte po nocích,“ zachichotala jsem se. „Tak si tak říkám, že až budu velká, nebylo by špatné být školníkem. Teda vlastně v mém případě školnicí.“ Udržet tajemství, to dá vskutku práci. A vědět o něčem tak neuvěřitelném a nevyzkoušet to, to už je doslova nadlidský úkol. Naštěstí jsem se tímhle trápit nemusela. Pan školník mi ho nesvěřil pro nic za nic. Druhý den po obědě byla tělocvična zcela prázdná, a tak jsem se domluvila s Alčou, se svou nejlepší kamarádkou, kterou člověk potká možná jednou, dvakrát za život, že bychom mohli tuhle prapodivnost vyzkoušet. Ani mě nenapadlo, že bych do toho šla sama. Přeci jen bez Alči by to byl jen poloviční zážitek. Ne nadarmo se říká: ve dvou se to lépe táhne. A dva dají dohromady více nápadů a dostanou-li se do nějaké šlamastiky či nebezpečí? Prostě jedna druhé pomůžeme! Protože taky přece platí, že v nouzi najdeš přítele. Vždycky je lepší užít si dobrodružství ve dvou nežli sám. A slib je slib! To je pravda! A toto tajemství bude dvojnásobně stvrzené a ohlídané. Jen já, Markéta Vstřícná a Alena Moravcová! Když jsem odhalily přesně to místo, o kterém mluvil pan školník, uvědomily jsme si, že stopy tu jsou jen pro jedny boty. Chvíli jsem dumala, ale pak jsme se na sebe s Alčou významně podívaly a jako by do nás najednou trklo: Je přece jasné, že pokud bych si na ně nejprve stoupla já a chvilku po mně Alča, mohlo by to každou z nás odnést jinam? Ale! Když jedna vyleze druhé na záda, tak se obě přeneseme najednou na stejné místo! Heureka! Naprosto geniální! Pokračování zde Obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2021-11-14 14:33:42

Já chodící špína, já, která jsem všechno a nic. O divadelní hře Invisible I. Hannah

Blíží se konec roku a s ním i nejrůznější ankety úspěšných knižních titulů, divadelních her a jiné umělecké tvorby. A právě divadelní hra Invisible I. Hannah v hlavní roli s Hanou Frejkovou, nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co je možné na scéně pražských divadel vidět. Divadelní Festival … příští vlna / next wave ji za tuto roli letos na podzim udělil titul Osobnost roku 2020. Hra Invisible I. Hannah, která v režii Miřenky Čechové měla sice premiéru loni, ale kvůli pandemii letos opět zazářila v jakési opakované premiéře v divadle Akropolis. I na jiných divadelních scénách, stále úspěšně plní hlediště i navzdory další pandemické vlně, neblaze zasahující celý umělecký svět.     Hana Frejková, herečka, zpěvačka, autorka biografické knihy Divné kořeny, si tentokrát zvolila přetěžký úkol – přivést na scénu vlastní život, herecky ztvárnit svoji minulost. Od dětství až po stáří. Přistoupit k vlastní zpovědi, ke zpovědi ženy, která nic nevzdává, vyrovnává se vztahem ke své německé matce, herečce Alžbětě Frejkové. A zároveň musí překonat i nelehký osud dítěte nepřítele lidu, dcery Ludvíka Frejky, který byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen spolu s Rudolfem Slánským k trestu smrti a v roce 1952 popraven. Matka i dcerka musely opustit Prahu a přestěhovat se do pohraničí… Příběh částečně připomíná antické drama a zčásti noční můru.   Hana Frejková k této práci přistoupila spolu s Miřenkou Čechovou, která je nepochybně v současné době jednou z nejvýraznějších režisérek tanečního a fyzického divadla. A byla to šťastná souhra, elegantní i taktní. Trilogie Invisible I., jejíž prvním dílem je právě Hannah, je zasahující dílo, originální ve všech směrech. Život Hanny se na divadelním pódiu odvíjí v improvizaci běžných každodenních věcí, v jakési horečné snaze po sobě uklízet / všechny nánosy života, a děje se tak sdílením i svěřováním, myšlenkami, monology, pohybem a hudbou. Už úvodní slova vtáhnout diváka do děje: Je mi pětasedmdesát / toto je má hlava / můj mozek / oči / uši / nos / krk/ bolavý ramena/ pravá ruka /páteř / kyčle / Au! / Moje noha / jedna / druhá / kolena kotníky nárt! / JÁ. Hodnotu úvodních slov zesiluje skutečnost, že jde o „začátek“, o první krok směrem k divákovi, ten nejdůležitější. Slova hlavní postavy mají rychlý spád. Rychle rezonují, navozují pocit důvěrnosti. Herečka energicky i se smyslem pro humor pokračuje, nabízí i další širší možnost, potřeba sdělení je naléhavá: Je mi pětasedmdesát let a jmenuji se Hana Frejková. Vlastně jsem se narodila jako Hannah Elisabeth Freud. Můj táta byl Ludwig Freud, pak Ludvík Frejka, národohospodář. Máma byla Elisabeth Henke Warnholtz, pak Alžběta nebo Eliška Frejková, herečka. (…) Na jedno ucho neslyším, bolí mě kyčle. A narodila jsem se v Londýně. Pro úplnost ještě dodávám, že autorkou vynikajícího textu je rovněž Hana Frejková. Režie je netradiční, Miřenka Čechová svoji hru a jednotlivé obrazy postavila na slovu, hudbě a pohybu. Na jevišti vystupují dvě postavy, kromě Hannah i její alter ego, půvabná mladá tanečnice Markéta Jandová, obě postavy se vzájemně prolínají, Jandová se pohybuje po jevišti jemně, skoro lyricky, chvílemi je jen stínem hlavní postavy, jindy ji svými výrazovými prostředky zpodobňuje v jejích mladších letech. Obrazy připomínající období tuhého stalinismu jsou silně zasahující, zejména když na jednom místě říká Hannah bezmocně: Já chodící špína (…), já, která jsem všechno a nic (…). Já nevím… Kdo je můj táta? Kdo je moje máma? (…) Dopisy rodičů! Z vězení, z anglické emigrace… (…) A to poválečné hledání příbuzných, přátel, rodiny – Kdo tu zbyl? (…) A už jsem byla bez tatínka… Konflikt s každodenní zkušeností té doby dramaticky zesilují její slova: Průsery, to je moje – Jsem stálej vyhnanec, bezdomovec. Pocit vykořeněnosti je všudypřítomný.  Nad svými mrtvými trpíme vždy pocitem velké ztráty, o to více, byla-li jejich smrt tragická, násilná. Politická! Ta tíha, co na mně leží, povzdechne si Hannah. Hrůzné události doby války i padesátých let ji provázejí po celý život a procházejí i její uměleckou tvorbou. Ve své divadelní katarzi jde Hana Frejková ještě dál: Prošla jsem svými rozháranými roky! Od hospody k hospodě, od mejdanu k mejdanu, od fermetráku k LSD, od propadu k propadu, od depky k depce – byla jsem šílená, psala jsem básně, strašně jsem se trápila…, příkře se svěřuje v druhé polovině hry. A není pochyb o tom, že rozhárané roky i duševní trýzeň povýšily herečku Hanu Frejkovou do kategorie velkého umění. Ve druhé části divadelní hry se hlavní hrdinka obrací k matce, herečce, německého původu: Jak je možný, že se nemůžeme domluvit. Ty mluvíš německy, já mluvím česky. Ty nerozumíš mně, já nerozumím tobě. Přesto spolu žijeme. A přesto mi říkáš, jak žít. Slova, hovorové obraty, tvary, věty přejímala Hana Frejková od matky podvědomě, citově; matka mluvila jen německy, dcera jen česky… Není lehké pochopit druhého. Konfliktní situaci má divák zřetelně před sebou. Hra Invisible I. Hannah si získává své obecenstvo právě svým sebe-vyjádřením, opravdovostí a citem. Hra Invisible I. Hannah je příběh ženy, jejíž život poznamenala nejedna tragédie, ale zároveň je to i příběh umělkyně, která má rodinu, děti, a která stárne. Ve snech se často vracím do hor. / Do toho rozbořenýho vlhkýho baráku, / A v něm začínám stavět novej dům. / Skládám samu sebe po kouskách. / Vždycky se objeví jiná část. Dramatická výpověď graduje i v následujícím závěrečném dějství: Jsem stejná, jako když jsem byla mladá (…). Jsem jiná, ale stejná. Moje tělo cítí, / moje hlava chce, myslí, moje duše žije, a stále se vrhá do víru života! V těchto slovech nepochybně spočívá podstata celé hry, slova jen podtrhují, že Hana Frejková alias Hannah je velkou hrdinkou všedních dnů. A tak platí, že stejně jako její jidiš šansony, které má už dlouho ve svém repertoáru, i její zatím poslední divadelní představení Invisible I. Hannah je jistým přemostěním mezi její nelehkou rodinnou historií a současným životem.   Autorka je spisovatelka.

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-10 09:30:58

Jazykovědma: Za vším hledej sloveso

Kdo má fištrón? Jak vzniklo slovo sporák? Co je to „brďo“ ve zvoláních typu „ty brďo“? Je den po neděli pondělí nebo pondělek? Kdy jste v bytě a kdy na bytě? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož červnové posty přebíráme.   Latinská zkouška z dospělosti (1. 6.) Blíží se maturity – pomyslné zkoušky dospělosti. Nejsou ale jen pomyslné, protože zkouška dospělosti je český ekvivalent slova maturita. To jsme převzali z německého Maturitätsexamen, které vzniklo po vzoru latinského examen maturitatis, tj. zkoušky dospělosti.   Intelektuálové polykají rybí tuk (2. 6.) Kdo má fištrón? Ten, kdo jako dítě poctivě polykal rybí tuk! Slovo fištrón (důvtip) totiž pochází z německého Fischtran (rybí tuk). K posunu významu došlo snad podle posilujících účinků rybího tuku a vlivem jiných slov na fi- označujících chytrost (fiškus, fígl, filuta).   IKEA zve do Ikey (3. 6.) Chodíte do IKEA, nebo do Ikey? Pravidla pravopisu posvěcují obě varianty. Ale pozor: nesklonná varianta je zkratka, a proto píšeme všechna písmena velká (do IKEA). Skloňovaná varianta je zkratkové slovo, velké je tedy pouze první písmeno (do Ikey).   Například versus na příklad (4. 6.) Dnes si posviťme na příklad slova „například“. Pokud tímto příslovcem uvádíme nějakou ukázku dokládající naše tvrzení (jako příklad), můžeme psát „například“ (dohromady) i „na příklad“ (zvlášť). Pokud ale použijeme zkratku „např.“, píšeme ji vždy dohromady.   Úsporný sporák (5. 6.) Víte, co jsou úsporná kamna? Téměř jistě je máte doma – dnes se jim totiž říká sporák. Sporák vznikl slovotvorným procesem univerbizace, tedy zkrácením víceslovného pojmenování na jedno slovo. Sporák je už spisovný výraz, mnohé jiné nejsou: náklaďák, panelák, tenisák...   Zkouška prubířským kamenem (8. 6.) Co je to prubířský kámen? V původním významu jde doslova o kámen, pomocí kterého se zkouší ryzost drahých kovů. V přeneseném významu jde o jakoukoliv zkoušku. Slovo prubíř pochází z německého Probe (zkouška), což je původně z latinského probāre (zkoušet).   Ty brďo, Hurvínku. (9. 6.) Co je to „brďo“ ve zvoláních typu „ty brďo“? S kopcem a rozhlednou Brdo ve Chřibech to nijak nesouvisí. Expresivní brďo je jednoduše zkrácení zvolání „ty člobrďo“. Slovo člobrda či člobrďa známe mj. ze scének Spejbla a Hurvínka, díky kterým se rozšířilo.   Spisovná whisky, hovorová viska (10. 6.) Dáváte si whisky, whiskey, nebo dokonce visku? V češtině je kodifikovaná pouze podoba whisky, která označuje tradiční destilát skotského původu. Ve světě je běžná i podoba whiskey, což ovšem označuje americkou pálenku. Počeštěná viska je varianta (zatím) jen hovorová.   Hamburger z Hamburgu (11. 6.) Věděli jste, že hamburger není složenina ham + burger, nýbrž odvozenina od města Hamburg? Novější podoby hamburgeru této příhodné stavby slova využily, a tak se samotný burger vžil jako obecné označení druhu jídla a zpětně se k němu vytvořil např. cheeseburger či veggie burger.   Když už hemoroidy, tak spisovně (12. 6.) Ne že bych vám to přála, ale kdyby na to někdy přišla řeč – spisovně jsou to hemoroidy (s „o“), podoba hemeroidy (s „e“) je hodnocena jako hovorová. Píšeme (a vyslovujeme) s „o“ proto, že jde o řeckou předponu hemo-, tj. týkající se krve (stejně např. hemoglobin).   Zastaralý pondělek (22. 6.) Nad původem pojmenování pondělí netřeba přemýšlet: pondělí je doslova den po neděli. Ale je to pondělí nebo pondělek? To je na vás! Pondělí je neutrální, zatímco pondělek je spíše zastaralý a používaný v ustálených spojeních (při pondělku). Totéž platí pro úterý/úterek.   Na bytě jen dočasně (23. 6.) Konkurence předložek „v“ a „na“ aneb je správně „v bytě“ nebo „na bytě“? V pořádku je obojí, jen tu je drobný významový rozdíl. „V bytě“ označuje trvalý stav (např. celý život bydlel v bytě). „Na bytě“ označuje stav dočasný (např. o prázdninách pobývá na letním bytě).   Antedatovat recept na antikoncepci (24. 6.) Kdy zvolit předponu ante- a kdy anti-? Latinské ante- značí před: najdeme je především ve slově antedatovat (a v klasickém citátu Hannibal ante portas = Hannibal před branami). Řecké anti- značí proti a je mnohem častější: např. antibiotikum, antikoncepce či antipatie.   Spojovník versus pomlčka (25. 6.) Hrátky se spojovníky (-) a pomlčkami (–): * U těsně spojených místních jmen či správních oblastí je spojovník: Frýdek-Místek, Praha-Ruzyně. * U víceslovných názvů bývá pomlčka: Praha 6 – Ruzyně, Brno –⁠ Královo Pole. * U tras je vždy pomlčka: Praha – Brno.   Panchart počatý na lavici (26. 6.) Je to parchant či panchart? Kodifikované jsou obě varianty. Panchart se užívá řidčeji, ale je to původní podoba slova. To pochází z německého banchart (nemanželské dítě), doslova dítě počaté na lavici (místo manželského lože), a to od banc (lavice) a hart (tvrdý, silný).   Jak psát e-maily (29. 6.) Tip pro psaní pondělních e-mailů! 1. Je-li závěrečný pozdrav celá věta, končí tečkou nebo vykřičníkem. Přeji příjemný den! Vědma 2. Není-li závěrečný pozdrav celá věta, nenásleduje žádná interpunkce. S přáním příjemného dne Vědma P.S. Píšeme e-maily, ne *emaily.   Za vším hledej sloveso (30. 6.) Pravidlo pro psaní čárky před „než“ a „jako“: Čárka se píše jen tehdy, je-li za těmito spojkami celá věta. Celá věta má sloveso v určitém tvaru, tj. jiném než infinitiv. * Víš víc, než mi říkáš. Vrátil se dřív, než začalo pršet. * Víš víc než já. Vím stejně jako ty.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-25 14:07:54

Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (ukázka z knihy)

Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. Ve svých textech si dovolil kritizovat takové kulturní fenomény, jako jsou Jiří Suchý či Zděnek Svěrák. Spoluzaložil Divadelní festival Kutná Hora. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik…   Ukázka z knihy      – Když se trochu konsolidoval, chtěl se Štěpán věnovat práci, ale osazenstvo kavárny, zjevně spřátelené se servírkou a probírající nejrůznější aspekty života na maloměstě, od odporných kulturních akcí přes strázně podnikání místní pekařky až po vlastní cestovatelské plány, mu nedovolovalo se soustředit. Jeho intenzivní chuť celou kavárnu vystřílet se začala stupňovat poté, co dorazil afektovaný student, údajně čerstvý navrátilec z Jižní Ameriky, kde byl na stáži na českém velvyslanectví (česká diplomatická služba, takový nonsens, pomyslel si Alsas, odporná předražená přezaměstnaná žumpa plná líných nedovzdělaných budižkničemů, kteří si jen potvrzují pocit vlastní bezvýznamnosti zvyšováním mezinárodní bezvýznamnosti vlastního státu). Student byl zjevně příbuzný oné postarší, rovněž poněkud afektované servírky (která, jak se ukázalo, byla rovněž jedinou majitelkou tohoto podniku).      Lidé, kteří probírají rodinné problémy nebo místní společenské drby, jsou obvykle nesnesitelní, ale nad takovou debatou se občas lze alespoň pobavit, lidi, co se baví o vlastních odporných životech, lze jen litovat, pokud v sobě ovšem jeden udrží touhu je pozabíjet. A úplně nejhorší jsou hovory o kultuře. Alsas se za snoba nepokládal, nesnášel ale lidi, co z pouhýho navštěvování kulturních stánků dělali přednost nebo cosi ušlechtilýho, co mělo jejich podprůměrný a v bahnu nudy prožívaný životy snad pozvednout k nejistým výšinám, přičemž si neomylně vybírali jen takové věci, k nimž bylo možno slovo „kultura“ přiřadit zcela libovolně, třeba jako slovo „bůček“ nebo „smaženka“ (dal bych si smaženku, pomyslel si Alsas), a svým prožíváním „kultury“ jen potvrzovali vlastní nevkus, nekulturnost a absurdně nízkou inteligenci. Mezitím dorazil jakýsi seladon středního věku, který (zjevně pravidelně) s ženou za pultem flirtoval tím nejnechutnějším způsobem, o to víc a o to úporněji a o to hlasitěji se u toho oba chechtali, ano, už se ani neuchechtávali, ani nechichotali, ale docela bezostyšně se chechtali na plné kolo, ale byl to takový ten druh hlasitého smíchu, který jde na nervy nejen okolí, ale musí jít na nervy i jim samým, myslel si Alsas. Vrchol jeho pobytu v kavárničce přišel, když za mladíkem z Jižní Ameriky dorazili jeho rodiče a se servírkou-majitelkou se jali probírat různé druhy co nejkyselejší kávy v kombinaci s jejími úžasnými dorty a kremrolety vlastní výroby. To už bylo na Štěpána moc; sbalil se a odešel na turka do divadelního bufetu.        Nakonec pochopil, že toho dne ho v tomhle městě už nic nečeká, natož život, a rozhodl se, že ani opít se by nemělo smysl. Po krátké schůzce na magistrátu, kvůli které to vlastně celé dnes podnikal, odřekl i návštěvu divadla (kterou beztak neměl v plánu uskutečnit, šlo o akt zoufalství při plánování, pomyslel si) a odešel rovnou do hotelu. Konverzace se stárnoucí účastnící zdejšího farmakologického kongresu nad whiskou měla sice něco do sebe, ale nakonec ji ještě před půlnocí nechal překvapenou a samotnou v lobby a šel spát.   * * *        Na „křest“ básnický sbírky Semerádový, navíc do tý tupý kavárny Altruista v Dobřichovicích, původně jít Alsas vážně nechtěl. Nesnášel akce tohohle typu, poplácávaní se po zádech, nyvý vzdychání a lidi posírající se vlastní důležitostí, laciný víno a dědky slintající nad vlastníma zásluhama z 60. let a dnešníma mladejma literátkama. Jedinej důvod, proč si teroristi nevybíraj ke svejm útokům tyhle akce, je to, že by pak nikdo netruchlil, to je lepší vystřílet vánoční trh, toho si aspoň všimne nějakej lokální bulvár, pomyslel si jako obvykle Alsas. Navíc, i když nebyl katolík (nicméně katolicismus ctil, na rozdíl od studenejch protestantskejch nesmyslů), připadlo mu křtít knihy jako rouhání. Ať tomu radši říkaj oslava nebo tak něco. A hlavně ať se tam z tý knihy nepředčítá. Nebyl nijak velkej čtenář poezie a poslední básník, kterýho uznával, byl Bertran de Born, o současný tvorbě si vůbec myslel svoje, ale věci, který znal od Semerádový, mu přišly dobrý. Spolu s jejíma lascivníma kecama, který, jak bylo vidno, myslela většinou vážně.      Taky už měla ledacos za sebou a furt byla o něco mladší než on (Což se nejspíš nezmění, ne? doplnil ho kdysi Schulz a Alsas si na moment připadal jako ti oslizlí šedesátníci upíjející laciný víno na těchhle večírcích, na který, tedy na všechny vernisáže, divadelní premiéry a literární čtení, si Alsas vždycky záměrně bral vlastní pití).      A kdyby nic, aspoň s sebou míval Schulz placatku. On ho vlastně na tuhle akci dotáh, a páč neměl čas a nemohli se ani předlít spolu, snažil se Štěpán vytáhnout Laurovou, ta taky neměla čas, Palkosku nemělo teď smysl nikam zvát, no a na Renatu neměl náladu. Ona na něj možná taky ne, svině. Dopíjel osaměle flašku v Hranicích oligofrenie a pomalu mířil na vlak do Dobřichovic, aby tam stih ještě zahřívací kolo vodek U Kunďáka.   * * *        Toho večera si Alsas zas otevřel Kalkatovy zápisky.        Chce se žít, chce se žít, a víc než jen dost. Sebezáchovná schopnost organismu je neskutečná, takže když to přežije člověk dva dny a dvě noci, najednou se probudí s pocitem, že vlastně ještě nechce umřít. Bez jakéhokoli zdánlivého důvodu – věci, co ho doteď tížily, se najednou rozplynou, a sleduje svět mázdrou neurčitého poklidu. Existenciální tíseň je taky pryč. V dobré náladě, která přišla nečekaně a bezdůvodně, mu připadá, že stejně iracionálně přišla předtím i deprese, ale samozřejmě to tak není, ta je jediná racionální a zdůvodněná. Dobrá nálada je naopak pouhý klam a trik, jímž tělo bojuje proti mysli, přebírá záchranný program.        Alsas dopil lahev bourbonu a šel si dát vanu. Do magneťáku vložil nahrávku se zvuky vysavače.   * * *        – Podívejte se, když chcete, mohu vás trochu proškolit, mladý muži. Tam, mávnul Burmester směrem k fakultě, vám stejně nic moc neřeknou, jak už jste zjistil, že.      – Po staletí se vzdělanci věnovali studiu soukromě, sami, s pomocí učitelů, mentorů a literatury. To je jediná cesta v jakékoli době, odvětil poslušně černovlasý mladík.      – To je pravda, pronesl s uspokojením Burmester a přisunul mu poslední dva ročníky svého ne-akademického žurnálu Prolegomena literární interperetace.      Alsase to bavilo, ale na druhou stranu nevěděl, proč ho sem Burmester taky pozval. Mladej Nasiletti byl kluk jak cumel a bylo jasný, že vyhledává – tváří v tvář tuposti svých učitelů i spolužáků gymnaziálních i univerzitních, tváří v tvář tuposti svých rodičů a světa, který ho obklopoval – skutečné duchovní vůdce. Alsas měl tak trochu podezření, že Burmester chce, aby, zatímco on jej bude školit v literatuře, kritice a estetice, vzal Alsas do ruky mladíkovo vyučování v životní praxi. Na to absolutně neměl náladu. To ho radši předhodim Sidonisovi, beztak bude teplej jak kamna, pomyslel si Alsas. Na mládež začínal bejt alergickej a nemyslel si, že to je jenom věkem. Ostatně na starý alergickej bejt nepřestal, i když se jim začínal valem přibližovat.           Mezitím už Burmester zahájil školení:       – Takže, je potřeba si přečíst: Vlna za vlnou se valí od F. X. Svobody, Suplenta od Karla Klostermanna, Neznámého člověka od Milady Součkové, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu od Jiřího Drašnara a Oblast stínu od Milana Exnera.      Nasiletti si poslušně zapisoval.      – V šedesátejch letech se v Čechách literatura nepsala, prohlásil Burmester a znalecky si vložil do úst okurčičku, a upřímně vzato, ani moc předtim nebo potom. Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu, zopakoval svůj klasický výrok.      Nasiletti si chtěl trochu přisadit, tak dal k lepšímu známou anekdotu:      – To měl přece tehdy Čapek-Chod tu autogramiádu, na kterou přišla nějaká holka s Krakatitem. A on jí povidá: Ale slečno, to jste si spletla, já jsem Čapek-Chod, tohle je Čapek-obchod.      Alsas s Burmesterem se na sebe podívali a hlasitě se zasmáli.           Alsas trochu hraně, chtěl mladíka spíš povzbudit a tenhle fór znal léta. Burmester upřímně, neboť Čapka nenáviděl a tenhle fór miloval. Někteří tvrdili, že ho sám vymyslel.      – No, prohlásil Burmester a ukousnul další kus kuřecího stehna, jak vždycky říkám, když toho zmrda někdo zmíní: Doufám, že myslíte Čapka- -Choda, toho spisovatele.      Nasiletti se zasmál, napůl servilně, napůl upřímně.      Alsas začínal toho kluka mít rád.      – Já vás s někym seznámim, povídá mu a už vytáčel Sidonisovo číslo.      – Ale myslíš, že Chod nakonec tu studentku voprcal? vznesl do pléna dotaz Burmester. Bych se vsadil, že ani hovno. A objednal další rundu panáků.      Banatovič by určitě ocenil, pomyslel si Štěpán, že hospoda U Lázní Bělohrad, v níž se zrovinka nacházeli, je v Čapkově ulici v Nuslích. Pojmenovaný pochopitelně po úplně jiným Čapkovi.        Kdysi to provozovali dva chlápci, Lamr a Waltr, ale rozhádali se. Druhej tak odešel do vedlejší ulice Magistrů a otevřel tam lokál U Lázní Stoličný Bělehrad, kterýmu se samozřejmě mezi místníma říkalo U Székesfehérváru, i když nebyl každej schopnej to vyslovit. U Stoličnýho měli lepší perkelty a okurky, ale chlastalo se pořád líp u původního Bělohradu, říkal vždycky Schulz. Koneckonců, jídlo je přežitej koncept, pomyslel si Alsas. A pustil se do další lahve červenýho. Koukal, že mladík bude přece jenom potřebovat v některejch věcech školení. Tváře mu hořely a Burmester se zrovna pouštěl do svýho parádního čísla, přednášky Od čtvrté avantgardy k páté moderně, to celé na druhou. Snad ten Sidonis je aspoň už na cestě, říkal si Štěpán. Zastesklo se mu po Stašce.        Neděle Alsas samozřejmě nesnášel. Odpornej den, kterej není předurčovanej jen tim, že jsou lidi zoufalý z nadcházejícího pondělí, ale je mrtvej sám od sebe, včetně účastníků. Podniky zavřený, ulice prázdný, město mrtvý, všechno v píči. Nejvíc nesnášel Alsas skutečnost, že se mu skoro vždycky podařilo domluvit na neděli nějakej sraz a pak se celej den trápil tím, že na něj bude muset jít.      Vlastně domluvený věci nesnášel obecně, ale v tu neděli to bylo nějak tíživější.      Lepší bylo se hned ráno vylejt, a pak byl klid.      Nebo se dala neděle dobře prospat. Spánek obvykle pokládal za ztrátu času, zvlášť ve dne, ale v neděli šlo o to, jak přežít den a nezabít se.      I když nechodil denně do práce, weekendy měl celkem rád. Nejradši ty, kdy nebylo potřeba nic dělat a člověk moh jen tak doma sledovat filmy nebo číst knížky, případně se poflakovat po nonstopech (protože normální podniky otvíraj o weekendu dost pozdě, pokud vůbec).      Nebo se opít s nějakými cynickými kamarády.      Mrtvolnost neděle podtrhovalo i počasí, které obvykle zrovna na tenhle den připadlo, a neblahý Štěpánův zvyk z nedostatku jiné činnosti vždy koncem týdne bilancovat, co všechno se za uběhlých sedm dní nepovedlo.        – Neděle není depresivní, říkával Schulz, ty ji tak jenom pojímáš. Netěšíš se na ni, říkáš si, to bude zase depka, no a světe div se, pak to skutečně depka je, navíc si to celej den opakuješ, tak se do tý deprese propadáš hloubš a hloubš.      Ale ať s tím dělal Alsas, co chtěl, dopadalo to vždycky stejně. Jedinou výjimkou byly dny, kdy se v sobotu tak kvalitně opil, že se probudil ještě ožralej, a stačil na to včas navázat. To mu pak došlo, že je neděle, až později, když už bylo skoro po ní.        Dneska to nebyl ten případ a Štěpán se chtěl akorát tak zabít. Ani spát mu nešlo a venku bylo hnusně. Doma se však nedokázal udržet, musel ven.      A do toho ta přiblblá Adéla.      Nechtěl ji vidět, ale neměl sílu domluvenou schůzku odvolat. Navíc, s někým mluvit musel.   * * *        Vždycky, když Alsasovi nebylo dobře, otevřel si Kalkatovy zápisky.        Důvodů, proč se nezabít, najdeme vždycky nakonec dost. I ty, co můžeme odmávnout jako zástupné, nás nakonec dovedou jen k tvrzení, že zabít se můžeme přece kdykoli, tak proč zrovna teď. Ostatně problém sebevraždy je v tom, že ji člověk nikdy nespáchá včas. A pak – ti lidé, kterým člověk způsobí ne trápení, ale různé praktické problémy. Nález těla, vyšetřování, vyklízení pozůstalosti, zařizování pohřbu atd. Problémy, co člověk nechá nevyřešený, nejen ty svoje. Firmy, spolky, rozjetý projekty, nesplněný úkoly. A pak – ta obava o pověst, ta je nejsměšnější. Aby si nikdo neříkal, že je to „kvůli tomu“. Nejlepší by bylo se zabít, když k tomu člověk nemá žádnej zjevnej důvod, žádný průšvihy, dluhy, nemoci. Jenomže i když tyhle věci člověka netrápěj a chce se zabít pro úplně jiný věci, nakonec vždycky vyvstanou a trubači a hasičmajstři je pak rozvíjej se závažným výrazem ve tváři, předstírajíce pochopení a porozumění.        Zvláštní, pomyslel si Alsas. Kalkatu viděl v životě dohromady třikrát, z toho dvakrát to bylo magické, velkolepé setkání, na které jako by čekal celý předchozí život. Fascinace, propojení, zábava. Gute Laune. A ovšem – při jeho zálibě v tajnůstkářství a lži nebylo snadný ho prokouknout, zjistit víc. Tím spíš, že jak se viděli málo, napájely se jeho představy o Kalkatovi z bizarních historek, drbů, tajemných náznaků a všeho možnýho dalšího, protože Kalkata byl prostě pojem. Jasně, občas si napsali, ale taky to nebyla žádná obrozenecká korespondence. Přišlo to, co přijít muselo, a po Kalkatově smrti ho navštívila jakási známá a předala mu ten sešitek, s tím, že to bylo přání zesnulého. Alsas nevěděl proč a už se to ani nesnažil rozklíčovat. Byl to vzkaz? Byl to úkol? Nebo prostě jen věděl, že v něm má vnímavého čtenáře, jako v něm měl vnímavého posluchače? Štěpán si to nechal jako soukromé potěšení. Nebo duševní vzpruhu.        Na vidině cesty do Brna uklidňovala Štěpána jediná věc: že ho doprovází přítel z nejvěrnějších, Banatovič. Když nastoupil do ještě stojícího vlaku, Banatovič už seděl v jídeláku nad vypitým panákem a napůl vypitým pivem. Ten fakt nezahálí, řekl si Alsas.        – Nazdar, profesorskej.      – Píčo, sedej, čets, co napsal ten čurák Marterer?      – Ne, nečet, řekni mi, co napsal ten čurák?      Marterer byl Banatovičovým oblíbeným tématem.      – No ten zmrd měl hroznej vejšplecht v Kampani, kecy o tom, jak by se do rozhodování o veřejným prostoru měli zapojovat odborníci. Tím myslí sebe, poučil ho Banatovič.      – Vždyť je to taky čurák prvního řádu.      – Někdo by mu měl vyřídit, že může rozhodovat akorát o tom, kdy se půjde vysrat.        Vrchní před ně postavil rovnou čtyři panáky hruškovice, už ví, jak na to, pomyslel si Alsas. Banatovič vypil první bez ptaní a bez přiťuknutí, Štěpán pokejvnul a taky si dal. Navalilo se mu. Nebylo to dobrý ráno.      Rozhlídnul se. – Vendelíne, tady pojď, umravňovala mladá atraktivní matka, vizáž model caffè latte, k tomu krátký vlasy, svýho asi čtyřletýho potomka při průchodu uličkou.      Zajímavý jméno, pomyslel si pro sebe Alsas a mrknul na Banatoviče, který se už cpal gulášovou polívkou.      – Ale ona taky není marná, zahlásil Banatovič.      Otočila se.      To je zas trapas, pomyslel si Alsas.      A usmála se.      Banatovič nevnímal, ale Alsas její úsměv povzbudivě opětoval.        – Tady ty čuramedáni mě dokážou po ránu vytočit, pronesl Banatovič a mával výtiskem Kampaně.      Dodal:      – Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie, nechápu, že ho ještě taky tisknou. Ale to je pořád ještě dobrý, ten už aspoň nepředstírá vědeckou práci, už se nesnaží o akademickou kariéru, jenom slintá do novin. Na to jsou tady jiný, rozvášňoval se Banatovič. Mluvil už dost nahlas a mával kolem sebe rukama. Míval ve zvyku přivírat u monologů oči, navíc jeho ve vzduchu máchající ruce připomínaly loutku. Jen ty nitě byly imaginární.      Pokračoval:      – To jsou všechno tyhlety démanty, buďto studovali sice oficiálně, ale v šedesátejch letech, kde se místo filosofie setkávali s nějakou postmarxistickou sračkou, nebo se ani k tomu nedostali a předstírali práci v kotelnách a studium filosofie v bytových seminářích. Obojí předstíraný, obojí pseudočinnost místo činnosti, opakoval Banatovič. Předstíraný studium – domácí studium! – v bytových seminářích – ovšem předstíraný filosofie. A předstíraná práce. Což je jejich věc, kdyby se pak nedostali k veslu a nezačali roznášet svý bludy z kateder… Rozumíš, disidenti obvykle nebyli žádný hrdinové, to byli lidi, který byli líný makat.      – Že ty nepíšeš politický komentáře do novin, to by byla paráda, řekl mu Alsas.      – Ale vždyť já píšu, do Doby síly, do Světel budoucnosti, do Na hlubinu a Na stráž!e, do Rozhledů neofašismu…      – Myslím něco normálního, co čtou lidi. Třeba tadyhle Kampaň. Nebo Varovný výstřel.      – Neblbni, tam by mě nevzali, blokujou mě, já nesmim nikam na veřejnost.      – Vždyť jsi univerzitní profesor. Utrhli by ti ruce, i kdybys jim místo článku podal toaleťák posranej sračkama, pokud by ty sračky byly tvoje vlastní. Lidi jsou tady nadšený expertama, odborníkama a vědcema, ať už jsou odborníci skuteční, nebo domnělí, opravdoví, nebo předstíraní, ať už jsou odborníci v čemkoli a vyjadřujou se k čemukoli.      – Myslíš? No něco na tom je…      – Vždyť se koukni na Marterera, jak je pilnej. A co má u fotky? Vždycky akorát „znalec odkazu Emy Destinové“, nebo „hudební historik“.      – No ty vole to je fakt, ten by mě zajímal, odborník. Píše o zemědělství, ekologii, lidskejch právech a architektuře, a přitom jediný, co dokázal, je, že odchodil nějakou zkurvenou bolševickou muzikologii, kde ho akorát tak naučili klanět se Dvořákovi se Smetanou!        Přes uličku naproti dosedla nová pasažérka, Alsas si ji se zájmem prohlížel. Mladá holka, neurčitej věk lehce přes dvacet, chytrej a trochu drzej pohled, krátká barevná sukně, top bez ramínek, sponka ve vlasech, modrý náušnice, vlastně byla celá v modrym, v ruce Kunderův Žert. Nohy nedbale oholený, prostě něco v ní bylo. Tu džínovou bundu bych překous, a koneckonců i toho Kunderu, pomyslel si Alsas.        – Brno… – zkurvený! zahlásil Banatovič a krknul. Naproti sedící slovenský gentleman se zasmál a pokývnul na znamení sympatií. Přátelé vystoupili.        – To bysme mohli potkat starýho Velebu, určitě bude sedět v Karibiku.      – To je fakt, řekl Alsas.      Karibik byl odpornej zaflusanej nonstop umístěnej přímo v tzv. brněnským metru, tedy ještě odpornějším a ještě zaplivanějším podchodu pod hlavním nádražím.      Tyhle místa měl Alsas rád. Připomínaly mu Balkán. Kdyby to Brno bylo celý takovýhle, bylo by to fajn město, pomyslel si. Kdyby se zbavili toho moravskýho přízvuku, dodal si pro sebe. Kdyby si na nic nehráli a byli tím, čím jsou, tedy vstupní branou Balkánu, bylo by všechno v pořádku.      – Brno si hraje na malou Vídeň, a přitom je to prvotřídní malý Sarajevo, řekl nahlas.      – To spíš Doboj, odtušil Banatovič.      – Taky pravda. To město je jak malá holka, ve který dříme vášeň a nespoutanost a ona ji nedokáže vypustit ven, objevit, otevřít se: radši si hraje na poslušnou pokojskou. Ale tu eleganci z toho nevykřeše, natož aby se stala komtesou.      – To s tou Starou dámou je přesný, děl Banatovič, kterej jak známo Vídeň miloval, elegantní ženská na výši a děvka, co si hraje na dámu, ale tu skutečnou nikdy nedožene. Jenže nedokáže bejt ani tou pořádnou děvkou.      – Jako ta špičková kurva z Itálie, připomněl Alsas jednu dávnou historku.      – Čili by to Brno někdo měl pořádně vojet, ať se probere k životu, pronesl Banatovič. Příměr ženský k městu se mu začínal líbit, v duchu už viděl svůj příští esej do Journal of Obscene Philosophy. Kurva, já ještě nemám ani čárku a uzávěrka toho posranýho sborníku byla minulý pondělí, uvědomil si, že jako hostující editor čísla má na starosti loňský zimní vydání Fenomenologie alkoholismu v lacanovské perspektivě. Sborníky i akademický časáky vycházely v Česku obvykle s půlročním až dvouletým zpožděním. Nahlas si říhnul. Naposled byl v Brně před dvěma lety na konferenci Morava jako průsečík kultur, kterou si pro sebe překřtil na Morava jako průser. Jestlipak má ještě doktorka Cicmárková ten piercing v kundě a jestlipak už má tu docenturu, pomyslel si.      – Jo, je škoda, že to tu neobsadili Maďaři, vrátil ho do debaty Alsas.      – Nebo Chorvati. To sou největší řezníci světa. Náglové zkurvený, odplivnul si Banatovič, kterej měl srbský předky.      Pili v Karibiku na baru už třetí pivo a v tu chvíli si uvědomili, proč sem vlastně přišli. Veleba nikde. Jen párek důchodců v rohu, znuděná stará barmanka a na baru tlustej cikánskej pasák.      – Hele, já mu zavolám, nabíd se Banatovič.      – Nazdar, já jsem v Karibiku! ozval se v telefonu známý hlas.      – Tak to asi těžko. Jsme tady s Alsasem a ty nikde. Nebo si střílíš na hajzlu péro? odvětil Banatovič.      – Ne, já sem fakt v Karibiku. Na Arubě, upřesnil na dálku Veleba.      Kde na to ten feťák vzal? napadlo Banatoviče.      – Kecáš, vole, co tam děláš?      – Ále, válim se na pláži, pomalu mi to najíždí a dvě kozatý mulatky mi na střídačku kouřej péro, povídal rozšafně Veleba.      To určitě, pomyslel si Banatovič. Nejspíš se ještě neprobral ze včerejší kocoviny a leží na podlaze svýho vybydlenýho bytu v městské části Brno-Komín.      – No nic, ukončil hovor a obrátil se na barmanku, tak ještě dvě piva, prosím. Když jim je natočila, předvedl Banatovič své umění dokonale napodobit nejpříšernější přízvuk na světě, totiž brněnský přízvuk. – Starobrno – chčijeme prdelí, zadeklamoval s gustem.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2020.

Čas načtení: 2020-01-19 11:14:01

Alan Hollinghurst: Sparsholtova aféra (ukázka z knihy)

Začátkem 40. let 20. století v Oxfordu, v závětří zuřící bleskové války, studenta Everta osudově uhrane jeho mladší spolužák, antický krasavec David Sparsholt: nejnovější kniha Alana Hollinghursta začíná jako klasický zástupce žánru akademického románu. Zdání ale klame – úvodní vzpomínkový text, líčící poněkud zvláštní vztah nesmělého Everta a nápadně sebevědomého Davida, je totiž klíčem postupně odhalujícím jednotlivé vrstvy osudu Davidova syna Johnnyho. Román nás od 2. světové války dovede až do velmi nedávné minulosti, obdobím britské energetické krize šedesátých let, dusnem londýnských gay klubů let sedmdesátých a osmdesátých i smutně malebnými salony neodvolatelně stárnoucích intelektuálů, jejichž domy postupně chátrají a přátelé umírají. S Johnnym prožijeme období pubertálního tápání, hledání profesního, milostného i sexuálního, poznáváme ho jako zodpovědného otce i jako vynikajícího portrétního malíře, který je z titulu svého povolání dychtivým a přesným pozorovatelem osudů odvíjejících se v jeho blízkosti. A po celou dobu si s sebou nese Kainovo znamení svého příjmení, návnadu přitahující neutuchající a ne vždy vítanou zvědavost – přídech jen zdánlivě pozapomenutého skandálu, který svého času otřásl celou Británií. Milovník umění, architektury a Londýna Alan Hollighurst vystavěl i tento román jako křehkou stavbu z impresionistických detailů, sarkastického humoru a precizně vystižených situací na pomezí krásy a trapnosti.   Ukázka z knihy:             Sexuální příhody mých přátel se mnou obvykle ani nehnuly, ale tentokrát na mně můj šok byl nejspíš poznat. A o to, aby mě šokoval, mu nepochybně také částečně šlo, chtěl mě šokovat jak tou skutečností, tak tou syrovou větičkou; myslím, že zaskočil i sám sebe. Ucítil jsem žár čehosi temně tajemného, dokonce hříšného, a abych zamaskoval své ztuhlé rysy, vrátil jsem se k oknu a shlédl dolů na nádvoří, jak to dělával můj tutor, když budoval nějaký složitý argument. Pochopil jsem, že budu muset Evertovo tvrzení patrně prověřit. Tohle „měl jsem ho“, to bylo něco, co Peter Coyle prohodil tak jednou týdně, ale co to přesně znamená, to člověk nevěděl a ptát se na to nechtěl. Teď jsem se také ptát nemohl. „A co Connie? Vždyť je to absurdní,“ řekl jsem jen.      „Connie odjela na pár dní domů, na strýčkův pohřeb. A kromě toho Drum má toho v sobě absurdního dost.“      „O tom nepochybuju –“      „Tím chci říct, že není srozumitelný v tom smyslu, v jakém jsi srozumitelný ty.“ Dneska z Everta mluvilo cosi úmorně záhadného, mísil se v něm vzdor s úzkostí. Ale nejspíš měl pravdu. Vybavila se mi Sparsholtova nečekaná včerejší návštěva, a jak se skoro zdráhavě ptal, kde je Evert. A teď jsem si s obezřetnou zvědavostí blížící se závisti mohl letmo představit ty dva spolu. Ne že bych Evertovi záviděl samotný ten akt, byť jsem si ho představoval. Zneklidňovalo mě, že ho vykonal. Jeho tělo poznalo cosi nevyjádřitelného a nezapomenutelného, a tato znalost mu v mých mladých očích dodávala nedefinovatelnou auru životní zkušenosti.      Jestli jsem ho k vyprávění celého toho příběhu přiměl, nebo jestli k tomu byl odhodlaný tak jako tak, to nevím. I on sám pořád ještě jako by nevěřil, že se to stalo, že na tomhle nejnepravděpodobnějším ze všech míst vyhnala láska do květu. Chtěl to ze sebe dostat, a já měl pocit, že to, co poslouchám, je to nejpůvodnější znění: pozdější úvahy o tom, jestli náhodou někdo neřekl nebo neudělal něco jinak, by nejspíš nebyly k ničemu dobré. Dodnes nemohu vyloučit, že možná v některých ohledech přeháněl, a působilo mi zvláštní potěšení, že jeho vítězství nad Drumem bylo vítězstvím nade mnou, na kterého tak dlouho a zbytečně žárlil. Přesto jsem ale cítil, že se mi dostává základní pravdy. A teď ten příběh předávám tak, jak jsem do něj směl nahlédnout.        Předešlého večera se v jídelně dvakrát střetli pohledem: napoprvé David okamžitě uhnul očima, ale než se napodruhé odvrátil a pokračoval v hovoru se svým sousedem, lehoučce zvedl obočí a potlačil úsměv, a Evert si byl jistý, že během následující minuty si ho David uvědomil a že se tu něco nejen kvituje, ale i slibuje. Samo sebou něco velice nepatrného – byla to křehká první kapitola přátelství, která se pořád ještě dala zmuchlat a zahodit, aniž by to pro Davida znamenalo nějakou citelnou ztrátu. Ale o tom, že od onoho večera v hospodě přátelé jsou, zjevně nebylo sporu. Když po jídle vstali k modlitbě a všichni skláněli hlavy, proběhl jen letmý pohled – ale když potom scházeli jako hejno světlušek ze schodů, připadalo Evertovi už nevyhnutelné, že ho za loket chytila čísi dlaň a paprsek světla vystřelil vzhůru k tváři těsně vedle té jeho. Působil takhle přímo ďábelsky a o půl minuty později se ještě stále ve tmě zářivě vpisoval na sítnici, i když ve skutečnosti skoro nebyl k rozeznání; ale co se děje, to pořád ještě nebylo vůbec jasné, a žádný z nich neřekl ani slovo, dokud nedošli na nádvoří, kde by se normálně rozešli opačným směrem. Tma zatemnění nedávala prostor pro zdvořilou nerozhodnost – Evert o něj mohl v okamžiku přijít. Věděl, že ten stisk i záblesk baterky nemusely být víc než dětinské šaškování; představoval si to nedorozumění, a jak se pak bude rudý hanbou vracet sám do vlastního pokoje; ale jeho bušící srdce ho přinutilo vyrazit vedle Davida, a pak o něj vlastně náhodou v té tmě zakopl – cítil, jak po něm jeho silná dlaň zase hmátla a podržela ho. „Jsi v pořádku, Everte?“ zeptal se David a spěšně se zasmál; a pak se velice nevzrušeným hlasem, v němž jako by se vynořily a zase zanikly všechny ty věci, které by byl udělal radši, zeptal: „Tak co máš dneska v plánu?“      „Ale… nic…“ odpověděl Evert a na okamžik zahlédl, jak se Roderick Ransom i Peregrine Pickle, o nichž měl tenhle týden napsat esej, řítí do temné propasti, na jejímž dně už v osamění ležely Drydenovy hry a Život Samuela Johnsona.      „Nechtěl by sis pak zajít na pivko?“ A teď si zase Evert představil nezřetelný dav všech těch mužů, se kterými by David mohl jít do hospody.      „No, ano, dobře – jestli chceš,“ řekl a samým vzrušením to zaznělo skoro váhavě. Byla to otázka, kterou chtěl položit, a nepoložil snad stokrát on sám, a připadalo mu, že v Davidově hlase cítí mírnou ležérní nervozitu, jako kdyby si to i on musel nazkoušet. Zachoval ale chladnou hlavu. „Connie půjde taky?“      „Ne… ne, ta odjela na pár dní domů. Umřel jí strýček.“      „Aha, to mě hrozně mrzí,“ řekl Evert – a samým štěstím mu jí ve velkoryse překypujícím návalu citů skoro přišlo líto. Samozřejmě to zároveň znamenalo, že David prostě potřebuje někoho, s kým by zabil čas, a tenhle divný druhák, který ho má zřejmě docela rád, se k tomuto účelu očividně hodil stejně jako kdokoliv jiný. Od Everta se s největší pravděpodobností očekávalo, že bude vyjadřovat lítost nad Conniinou nepřítomností a neustále opakovat, jak úžasné je to děvče. „V kolik by se ti to hodilo?“ zeptal se.      „Určitě máš spoustu práce,“ řekl David.      „Ne, nemám – vážně,“ ujistil ho Evert.      „Tak co kolem osmé?“ „     Dobře, to je skvělé.“ Cosi v něm se toho pětačtyřicetiminutového odkladu dychtivě chytilo, a Evert vyrazil do svého pokoje, přecházel sem tam, neustále se díval na hodinky a pokaždé měl pocit, že se buď zastavily, nebo jdou napřed.      Když sešel k Tomově bráně, David už tu stál a vypadal nedočkavě. „Chceš jít do Marlborough House?“ zeptal se. Evertovi připadalo, že svého pozvání možná lituje.      „Kam chceš,“ řekl přívětivě, i když srdce mu bušilo jako splašené. Chvilkami se v jeho chování projevovala uhlazená odtažitost, napjaté vytržení. Do Marlborough to pěšky trvalo deset minut přes Follyho most a pak směrem od centra, do čtvrti, kam moc studentů nezacházelo. Cítil, že David to místo vybral, protože s ním chce být sám; a teprve když vykročili po St. Aldate’s Street, uvědomil si, že David pravděpodobně spíš nechce, aby je spolu viděli jeho kamarádi veslaři. Ale možná byla pravda oboje. „Trocha pohybu nezaškodí,“ řekl.      „Jestli tomuhle říkáš pohyb…“ prohodil David – v té tmě se dalo jen těžko odhadnout, jak vážně to je míněno. Evert už vytušil, že David humor vnímá spíš přes situace než přes tón hlasu a že ironie ho spíš irituje, pokud mu dokonce úplně neuniká.      „Tebe se to samozřejmě netýká,“ prohlásil pevným hlasem a na pár kroků se dotkli rameny. Věděl, že je starší a mnohem kultivovanější, ale už předem se té postavě vedle sebe tolik kořil, až téměř zapomínal, že jsou sotva přátelé. Ten těžký nepoměr jejich vzájemných pocitů vnímal, ale v tom závratném opojení si s tím nelámal hlavu. Rozpačitou neochozenost jejich první společné cesty ve dvou vnímali určitě oba. Vysoko nad sebou na západě zaslechli vzdálený hukot letadel, David cosi zabručel a vzhlédl. Když vykročili z kopce, zapadající měsíc se schoval za vysoké zdi koleje, a když došli k řece, zmizel za mrakem. Evertovi David připadal stejně stísněný jako odhodlaný.      K hospodě se dalo dojít přímou cestou po silnici, ale v polovině mostu Evert ucítil, že se David dotkl jeho paže, a pak přešli na opačnou stranu – a o třicet vteřin později už ho následoval po úzké lávce, která vede mezerou v zábradlí dolů na říční břeh. Evert by po vlečné stezce sám večer nešel ani za nic, tma jako by tam byla ještě hustší než na ulici, ze které právě sešli, řeka se v první chvíli jevila jen jako překotný, nepravidelný chlemtavý zvuk, a jak šli dál, proměnila se v širokou, sotva viditelnou skutečnost stáčející se k severu – na protějším břehu se v tu chvíli proti šedým mračnům začaly rýsovat haly a komíny plynárny. Byla to další malá zkouška nervů, Evert se úzkostně zasmál a bleskl baterkou a David řekl: „Tohle radši nedělej“ – jako by se mohli prozradit.      V hospodě se po hmatu procpali do rozjařeného, zářícího lokálu: pár hlav se otočilo a i Evert zůstal na Davida nevěřícně civět. „Co si dáš?“ zeptal se tiše. Ale David působil zmateně, ne snad kvůli té chvilkové pozornosti hostů nebo kvůli Evertově utkvělému pohledu, nýbrž proto, že samotný podnik nepasoval k představě, kterou o něm měl, když se sem vydali.      „Musí tu být ještě jeden výčep, ne?“ řekl, a pak, když nakoukli za dveře do prázdného salonku: „Půjdeme sem.“ Pro Everta to bylo málem, jako kdyby spolu šli na hotel – zavřel za nimi dveře a zjistil, že se na Davida skoro nedokáže podívat. Rozepnuli si kabáty a pověsili je na věšák, Evert jim došel pro pintu polotmavého a světlého a přinesl je ke stolu, kam si David sedl, pod matné stropní světlo, do podivného syrového pachu mokrých závěsů a ohně přidušeného koksem. Teď viděl, že David se na cestu převlékl, že si vzal staré flanelky a doma pletený svetr, který byl nepochybně vyrobený pro toho mnohem menšího chlapce, kterým před dvěma lety byl. Nízký stůl měl odřenou měděnou desku, a když k němu přistrkoval sklenici, trochu to zarachotilo. Zvedl vlastní sklenici k bradě, podíval se Davidovi do očí a poprvé v životě řekl: „Tak na tvoje!“   Alan Hollinghurst (*1954) je anglický spisovatel, básník a překladatel, držitel řady literárních ocenění včetně Man Bookerovy ceny (2004) za román Linie krásy (č. 2012). Českého vydání se roku 2012 dočkal – stejně jako Linie krásy v překladu Michaly Markové – i jeho román Cizí dítě.   Přeložila Michala Marková, doslov Petr Fischer, nakladatelství Odeon, Praha, 2019, 1. vydání, 544 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-06 15:07:32

Vojtěch Razima, ředitel společnosti Kverulant.org: Ptáme se, zda za rozhodnutími politiků nejsou skryté zájmy

Vojtěch Razima byl mimo jiné zpravodajským důstojníkem BIS a Služby pro odhalování korupce Policie ČR, konzultantem ve společnosti Deloitte či bezpečnostním ředitelem Komerční banky. V roce 2009 založil organizaci Kverulant.org, o.p.s, která mimo jiné přiměla Českou obchodní inspekci zveřejňovat benzinové pumpy s nekvalitním palivem.   Proč jste si zvolili pro vaši organizaci název Kverulant? V češtině má, myslím, toto slovo tak trochu negativní nádech. Souhlasím s vámi, že určitý negativní náboj tam může být. Jako bychom chtěli někomu jen okopávat kotníky. Po deseti letech naší činnosti jsme tomu názvu ale snad dali i pozitivnější význam. Pro nás je kverulant ten, kdo se ptá. Ostatně to pochází z latinského kvere, ptát se. A tak se ptáme: A je to opravdu takhle správně? A to, co nám říkáš jako politik, není to náhodou proto, že tě za to někdo platí? A nemáš tam nějaké skryté zájmy? Proto jsme kverulanti, takoví šťouralové. Ale samozřejmě ctíme právní řád, jsme systémoví lidé.   Když jsem se podíval na vaši profesní dráhu, našel jsem tam řadu významných funkcí ve státní správě, v bankovnictví i v průmyslu. Co vás vedlo k tomu, že jste se vydal do nejistých vod neziskové organizace? Myslel jsem si, že mne to bude docela bavit.   A potvrdilo se to? Určitě ano. A navíc jsem v České republice neviděl takovou organizaci, která by se zabývala tím, co dnes dělá Kverulant. Aby si vytkla nějaký konkrétní cíl a nedala tak dlouho pokoj, až by se jí podařilo dosáhnout konkrétní změny. V roli šťouralů působí novináři, ale jejich úkolem není být účastníkem sporu. Principiálně by měli o problému jen referovat. A tím to většinou končí, protože nemají čas se tomu věnovat dlouhodobě. Pak jsou tu také neziskové organizace, které si ale často pletou svoji roli s těmi novináři. Také něco napíší a tím to také skončí. Ale neziskovky by primárně neměly psát novinové články, protože ony bývají účastníky toho kterého sporu. Podle mého názoru by měly říci, že tohle je jejich pozice, a pak může přijít novinář, který se zeptá i druhé strany. Takhle to prostě doposud nikdo nedělal, dokud jsme nepřišli my.    Jak si vybíráte témata? Pro nás stojí otázka trochu jinak. Ne jak si vybíráme témata, těch je opravdu dost, ale na co máme kapacitu. Určitým společným jmenovatelem pro téma, které vybereme, je, že se jedná o významnou záležitost, má dosah na celou republiku a nikdo tomu zatím nevěnoval pozornost. Občas to chce i mít trochu odvahu. Viz například náš boj proti billboardům, kde stát vlastně nedokázal prosadit svoje zákonné rozhodnutí. Teď už je prakticky vyhraný, ale zpočátku to tak určitě nevypadalo. Když jsme se do tohoto tématu pouštěli, byl to byznys, ve kterém se točily miliardy korun ročně. A ti lidé, kteří se tomu věnovali, teď přemýšlím, jak je nazvat… Prostě nebyli to zrovna hodní lidé. Proto zdůrazňuji, že to chtělo určitou odvahu.   Ty billboardy vás tak trochu proslavily, protože jsou hodně vidět. Co nás ve skutečnosti opravdu poprvé proslavilo – a dnes si to už skoro nikdo nepamatuje – byla kauza kvality benzínu a nafty. Česká obchodní inspekce pravidelně měřila kvalitu benzínu a nafty na jednotlivých čerpacích stanicích. Ale zároveň nikomu neřekla, které čerpací stanice kontrolovala a kde měli špatnou kvalitu paliv. My jsme si řekli, že se tyto informace z nich pokusíme dostat na základě zákona o přístupu k informacím. Jejich reakce byla, že nám to nedají. A nedají! Dokonce jsme se s nimi soudili. A pak nás napadlo, že to zkusíme trochu jinak. Jeden měsíc jsme se zeptali, kde všude měřili. To nám kupodivu dali. Další naše otázka byla, kdo všechno prošel v pořádku. Pak už stačilo ty dva soubory porovnat a hned jsme měli hříšníky. České obchodní inspekci už nezbylo nic jiného než ten náš seznam komentovat. S jednou jedinou malou chybou byl správný. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Reakce na vaše zjištění asi nebudou u těch kritizovaných příliš nadšené. Přitom by Česká obchodní inspekce měla mít v tomto případě, který jste popisoval, zájem na zveřejnění. Také jsme tomu nerozuměli. Říkali jsme si, jestli za tím není korupce. Ale ty velké řetězce čerpacích stanic, které by asi na korupci mohly dát dost peněz, měly většinou kvalitu pohonných hmot v pořádku. Podle našich zkušeností se jedná o zhruba dva důvody. Ten první je určitá zaťatost. Když to nemusíme zveřejňovat, tak to prostě zveřejňovat nebudeme. Ten druhý důvod už byl více racionální. Spočíval v tom, že Česká obchodní inspekce je organizovaná po krajích. Docházelo k tomu, že některé krajské inspektoráty dávaly za stejné pochybení drakonicky vyšší pokuty než v jiných krajích. Ještě to občas přetrvává, ale už ne v takovém měřítku. Když jste třeba měl chybu v hodnocení kvality paliva o 1,5 stupně, což je malý prohřešek a prakticky to nikdo v provozu nezaznamená, někde dávali pokuty 250 tisíc a jinde třeba jen 20 tisíc. Ptáte se, jak reagovali? Většinou jako obvykle. Jste nikým nevolená neziskovka, která jen parazituje. Ty serióznější čerpací stanice ale kvitovaly, že se výsledky kontrol zveřejnily, protože se mohly odlišit od těch, které opravdu přimíchávaly nekvalitní palivo. Jsme přesvědčení, že se díky této naší kauze kvalita pohonných hmot zlepšila. Pokud máme věřit České obchodní inspekci, máme za poslední čtyři roky nejlepší benzín v Evropě.   Zažíváte pocit úspěchu? Zadostiučinění? Ano, nechci to skrývat. Jen mne trochu mrzí, že si to dnes už skoro nikdo nepamatuje. Byla to jedna z našich prvních kauz a tehdy jsme ten úspěch nedokázali využít k tomu, abychom oslovili více našich potenciálních příznivců a dárců.   Jak vůbec financujete svou činnost? Když jsme se poprvé setkali, použil jsem výraz sponzor, ale s tím jste nesouhlasil. To je pravda. Sponzor je podle mého názoru někdo, kdo za svůj dar očekává protislužbu. Třeba formou reklamy. Něco takového my nemůžeme nabídnout. Naši činnost financujeme z darů. Těch drobných je více než 1 500. Máme dárce, kteří nám posílají pravidelně sto korun měsíčně, nebo jednorázově pět set korun. Mezi dárci jsou i typické české střední firmy, kterým se líbí, co děláme, a rozhodnou se, že nás podpoří. Jejich motivace je, že platí daně a nelíbí se jim, jak stát s vybranými daněni hospodaří. A jsou tu ještě peníze od nadací, což jsou také firemní peníze, ale nedostáváme je přímo. Jsem velmi hrdý na to, že nebereme peníze z veřejných rozpočtů, protože o nich do značné míry rozhodují politici. Jak chcete ministrovi vnitra klást nepříjemné otázky, proč vypisuje tendr na vysílačky za miliardy korun, které ale nikdo nepotřebuje, a pak s ním vyjednávat někde o grantech na protikorupční činnost? To prostě nejde!    V aktuálním tištěném vydání Literárních novin najdete kauzy řešené organizací Kverulant.org, jako byl například největší tunel v dějinách českého IT či fingovaná soutěž Generálního ředitelství cel na nákup předražených vysílaček. Webové stránky Kverulanta jsou ZDE.

Čas načtení: 2019-09-23 08:56:27

Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak (ukázka z knihy)

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme třeba rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme i do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině, která se dočkala šesti vydání a prodalo se jí čtyřiceti tisíc výtisků, pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy se postarala Johana Pošová.   Ukázka z knihy (z rozhovoru Kdo kopne rychleji s Bajzou)   Jak dlouho tu jsi? Na tohle místo jezdím asi patnáct let, nepravidelně. Taky jsem tu třeba tři roky nebyl, měl jsem kšeft jinde.   Říkáš kšeft? Co to je? Honit dobytek, vypásat s koněma pozemky nebo spravovat traktory, které už dneska nikdo nemá, staré zetory. Však vidíš, mám tu hafo vercajku, klidně tady na louce udělám spojku, kdybys potřeboval, nebo rozpůlím traktor, kterej ale asi nemáš. Do čeho se mi moc nechtělo, byly brzdy u zetorů, protože to se musí sundávat i portály. Pořád něco mám… Ráno tu byl porybnej, píchnul a nemoh povolit kolo, ve finále se protočil i závit, tak jsem musel celou matici rozseknout rozbrušovačkou napůl.   Takže ti dva kapři, co tu máš v kbelíku… Jasně, to je honorář.   Pár lidí tu o tobě tedy ví. Ale neprásknou mě. Sem trefí jen ten, kdo trefit má.                                               I tady jsi s koněma vypásl pastvinu. Už si mě na pastvu skoro nikdo nezjednává, všechno sežrali dotacáři. Stačí posekat dvakrát za rok a berou na to šílený dotace. Pro mě je pak bída něco sehnat. Já tu znám kdejaký bývalý smetiště, kam za ves vyváželi bordel. Na Štiptoni spadnul kravín, bylo to ještě za komančů, a celá vesnice tam padesát let vyváží klumprt. Tak jsem jim to tam vypásal. Byly tam ještě nájezdový jámy, všelijaký jímky a na betonových podlahách už vrstva hlíny. Rostla na ní tráva. Přírodu nezastavíš. Moje koně jsou už na takové podmínky zvyklí. Na Fišerkách jsem vypásal na místě, kam vyváželi svinstvo vojáci, bejvaly tam péesácký kasárna. Do země to zahrnuli buldozerem, tak po sobě uklidili. Co bys řek, že tam bylo nejčastějším artiklem?   Náboje? Pytlíky od mlíka! Ty staré umělohmotné, co tekly, pamatuješ? Miliony pytlíků od mlíka. Přírodu ale fakt nezastavíš, ona si i tohle vezme zpátky. Dneska se už pomalu ani nehospodaří, vlastníci si napakujou dotace – a seno? To nepotřebujou, tak ho klidně nahážou do lesa. I když, jak přibývá sucho, možná se to změní.   Seno nad zlato? Už v létě se začíná přikrmovat. Rakušáci dávají sto euro za balík.   A ty máš šest koní. Pasu, dokud to jde. A pak sháním, co se dá, nechám se někam najmout, že mi zaplatí senem. Ale letos nevím, jak to bude, nevím. Kdyby přišla katastrofa, tak musím zabít, nedá se nic dělat.   Už jsi někdy musel svého koně zabít? Ještě ne, zatím mi to vychází. Ale nechat koně chcípnout hlady bych nemoh. Byly lepší časy, to když se ještě spravovaly traktory, to jsem si na zimu něco nasušil a něco vydělal. Ale poslední roky, pět sedm let, jdu do zimy a nemám ani padesátikorunu. Tak to musím vždycky nějak vyšašit. Chodil jsem třeba krást řepu, co vozí myslivci prasatům. Ona je dobrá, vyzkoušej to někdy, ale posereš se z toho jak Alík. To je pak horší než lepší.   Když je nejhůř, přijdou na řadu tvoje pověstné sibiřské řízky. Dá se to žrát, ale věř mi, není to žádná sláva. Na hrázích na dubech tu roste lišejník, orvu ho rukama, nakrájím kudlou, když je trocha mouky, přidám ji do toho, omastek je taky důležitej, pokud nějakej mám. Uplácám z toho placky a osmahnu na táhlu na ohni. Dobrota to není, ani se moc nenajíš, ale když máš hlad, sežereš všechno.   Míváš v zimě hlad? Ale jo, abych neměl.   Takže skutečná reklama na bídu. V zimě mám běžně měsíc hladovku, než se mi povede něco sehnat. Ten měsíc se to dá vydržet. Týden máš hlad, to ti nic není, je ti vcelku dobře, ale když to trvá přes měsíc, už se ztrácíš, těžko se hýbeš, ztrácíš na výkonu. Měsíc je moje norma.   Za tu dobu nejíš vůbec nic? Prostě nemám, už nemám ani hovno. Nejdřív sežeru cukr, kterej zbyl, pak vylízám koření, co jsem kde měl. To člověka nijak nezasytí, ale psychika takhle funguje, když není nic, tak aspoň něco, aspoň nějakej ten zapomenutej kmín. A pak už nemám ani ten kmín a začíná to bejt vážný.   Ty ostatně nemáš, jak tě pozoruju, ani žádnou zásobu tuku. Loni na jaře jsem měl ještě jednu hladovku navíc. Kráva mi zlámala žebro, a to víš, se zlámaným žebrem si nikde moc nevyděláš.   Jak se to přihodilo? Byla jankovitá a zbušila mě, odneslo to tadyhle spodní žebro. Oni tyhle současní „zemědělci“ jsou totální hovada. On se bojí krávy, tak vezme traktor a jde se s ní trkat. Zjančí ji do ultimáta, najíždí na ni, ona mu omele blatníky, což je „zemědělci“ jedno, protože si za dotace koupí nový, a vystrká ji, kam chce. A když k ní pak vlezu já, nabere mě, jak je tím traktorem vytrénovaná. Dneska nedělá zemědělství ten, jehož táta a děda byli sedláci, dneska dělá zemědělství ten, kdo umí udělat papíry. Protože papírování znamená dotace. Tohle je pro krajinu nejhorší svinstvo, co může bejt.   Šel jsi se zlomeným žebrem k doktorovi? K doktorovi, zbláznil ses? Ještě tam něco chytnu! Vždyť je to tam samej lazar. K doktorovi nepůjdu, ani kdybych umíral. Fakt ne, věř mi.   Věřím. Taky tam nechoď. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Johana Pošová (1985) pochází z Prahy, kde v roce 2012 vystudovala ateliér fotografie na VŠUP. Absolvovala stáž ve španělské Valencii na škole Bellas Artes, dále pak na Islandu v Creative Centre HERE a také v lisabonské galerii Syntax. Fotografuje a současně pracuje s videem, objekty a instalací. Pravidelně vystavuje v galeriích v Česku a v zahraničí, například v Portugalsku, Belgii a ve Slovinsku. Nakladatelství PROSTOR, 2019, 400 stran, první vydání

Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22

Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)

Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval.      Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté.   Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?      No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný.      Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.      Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!   Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.      To je ono!      Cože?      No, mládnu, říká tatínek od televizoru.      Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila.      V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.      Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku?      Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.      Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.      Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.      Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm?      Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.      Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct.      Dvě kosy?      Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.      Pláž?      Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.      Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk.      Proč odteď? ptá se maminka.      Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.      Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví.      A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel?      Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.      Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku.      Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.      V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.      Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!      I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby.      Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?      Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli.      Proč ještě jednou?      Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.     Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.

Čas načtení: 2019-07-13 20:08:37

Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi

Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.

Čas načtení: 2019-07-11 11:30:33

Gwen Florio: Tichá srdce (ukázka z knihy)

V roce 2001 se Kábul vzpamatovává po letech útlaku Tálibánu a stává se městem možností. Uprostřed tohoto chaosu se setkávají americká humanitární pracovnice Liv a její pákistánská tlumočnice Farida, která si zvyká na život ve sjednaném manželství. Liv přijíždí do Kábulu se svým mužem, aby tam po útocích v září 2001 pracovali pro nevládní organizaci. Zatímco on potřebuje oživit svou upadající kariéru, ona doufá, že tím dají nový impuls svému manželství. Krásná, vzdělaná Farida se s rodinou svého muže vrací z exilu zpět do Kábulu, kde se stává tlumočnicí Liv a jejího manžela. Mezi oběma ženami se i přes různost světů, z nichž pocházejí, postupně vytváří přátelské pouto, Liv však v nejmenším netuší, jak moc je Farida loajální ke své nové rodině.Autorka doslova přenese čtenáře do Afghánistánu zničeného válkou, odkrývá těžký úděl místních lidí i kulturní napětí vznikající s nevítaným příchodem Američanů. Barvitě líčí krásy i složitosti afghánského každodenního života.„Příběhy zobrazující moderní války až příliš často odsouvají do pozadí životy těch, kdo konflikty nejvíc trpí. V Tichých srdcích je to naopak. Jde o chytrou, vášnivou poctu každodennímu životu. Čtenář se ponoří do nadějí a obav Farij a Liv a najednou zjistí, že si přeje, abychom všichni měli jejich odvahu. Kdyby tomu tak bylo, svět by byl mnohem lepším místem,“ napsal o knize bývalé reportérky americký spisovatel Matt Gallagher.   Ukázka z knihy ISLÁMÁBÁD, PÁKISTÁN, SRPEN 2001Každý den, kdy Farida Basra nadále zůstávala svobodná, hrála hru na „alespoň“.Začala hrát, když čekala na autobus na ulici lemované vysokými, štukovanými zdmi, po kterých rostly bugenviley a které tak chránily domovy islámábádských boháčů před závistivými a rozzlobenými lidmi. Vedle ní si dřepla žena, opřela si bradu o kolena a začala zametat špinavý chodník košťátkem svázaným z větviček. Z dlouhých hodin trávených na slunci měla pleť téměř černou. Farida si přitáhla dupattu, lehkou šálu, která jí zakrývala hrudník a ramena. Připomněla si, že by měla být vděčná.Možná jsem chudá, ale alespoň nemusím zametat ulice.Když se k ní blížila rodina na motorce, o krok couvla. Muž se šedou bradkou řídil, jeho mladá žena se ho jednou rukou zezadu držela, zatímco ve druhé svírala kojence. Starší dítě sedělo před mužem, mladší za ženou. Za nimi se zvedal oblak prachu.Možná jsem stále svobodná, ale alespoň nejsem odkázaná na muže, který je dost starý na to, aby byl mým otcem.Přikývla na pozdrav skupině školaček v modrých uniformách a bílých šátcích a hru zaměřila na ně. Ať se ti stane cokoliv, alespoň tě ochrání tvé vzdělání – to byla mantra, kterou ji naučil otec. Byl profesor, jehož otec, také profesor, udělal tu chybu, že se postavil proti odtržení Pákistánu od Indie a zbytek života strávil tím, že tento krok nedobrovolně odčiňoval a nesměl využít žádné příležitosti, která se mu naskytla – jeho příjmy a společenský status rychle klesaly.„Ale dal mi vzdělání a já vám dal to samé,“ říkával Latif Basra dcerám. „Takto se naše rodina vrátí na své právoplatné místo. Udělal jsem, co jsem mohl. Teď už to bude na vašich synech.“ V takových chvílích Farida a její sestra Alia upřeně sledovaly podlahu a své vzpurné reakce si nechávaly na noční šeptané konverzace ve společné ložnici.Farida si nechala dupattu sklouznout na ramena a ještě o trochu víc zvedla hlavu. V duchu přikazovala školačkám, aby ji viděly takovou, jak se vnímala sama – jako profesionálku, která se vrací domů z práce tlumočnice v komerční „modré zóně“, s brašnou důležitých dokumentů a hlavou plnou frází v angličtině, němčině a francouzštině. Muži, její krajané, a dokonce i někteří cizinci její práci a dovednosti znevažovali a považovali ji jen za o něco málo lepší než prostituci. Ale to byli ti se starými postoji, kteří z pákistánských měst rychle mizeli, z venkova však ne. Každý večer rodičům marně říkala, že žena nepotřebuje manžela. Vždyť v roce 2001 mají ženy už tolik možností.Dívky zašly za roh, smích se za nimi nesl podobně jako cípy šál, které měly přehozené přes hlavy. Farida se snažila potlačit závist. Byly dost staré na určitou míru nezávislosti, stále však příliš mladé na to, aby je někdo nutil k sňatku, a navíc měly dívky jedna druhou. Alia po uzavření manželství, ze kterého doposud vzešly jen dcery, opustila rodný dům a zanechala Faridu samotnou. Farida se připravila na další večer zahrnující napjatou konverzaci nad průměrným jídlem, připraveným kuchařkou, která fungovala i jako hospodyně. Většina z Faridina nedostatečného platu šla na výdaje rodičů za domácnost a na snahu udržet si určitou úctyhodnost, jejímž výsledkem by mělo být její manželství.Otec s matkou byli příliš slušní na to, aby Faridě připomínali, jak rychle si zvykla na dříve nepředstavitelnou svobodu, získanou v době, kdy rodina žila před několika lety v Anglii. Doteď za to platí. A skutečnost, že práce tlumočnice vyžaduje neustálý kontakt s cizinci, její situaci moc nepomáhá. Navzdory její kráse nebyli rodiče schopní domluvit sňatek s nějakým úředníkem, učitelem, dokonce ani majitelem obchodu. Podle rodičů byly tyto skupiny jediné, které by mohly přijmout její úroveň vzdělání společně s lehce pošramocenou pověstí z doby, kdy žila v zahraničí. I po všech těch letech se to za ní táhlo jako příliš silný parfém. Setkala se s řadou podivných bratranců z druhého kolene, vdovců ve středním věku, mužů s pramínky mastných vlasů učesaných přes lesklé pleše, mužů, jejichž pupek napínaly zmačkané košile, mužů, jejichž tlusté prsty nebyly ani trochu čisté, mužů, kteří se na ni i přes to všechno mračili a sledovali ji se stejným podezřením a averzí, s jakou sledovala ona je.Navzdory tomu, že se ji matka snažila přesvědčit o opaku, Farida již teď věděla, že si nedokáže představit muže, kterého by mohla milovat.Když mizeli její potenciální nápadníci – brali si dívky méně krásné, ale nejspíš také méně problematické – mizely také její kamarádky: do vlastních domluvených manželství rychle následovaných potřebnou produkcí dětí. Jejich cesty se rozcházely a Farida se stále víc ukrývala za svou práci.Farida se prodrala z autobusu a otevřela bránu do dvora pokrytého prachem. Co by dnes měla očekávat? Ticho, kdy rodiče po večeři hledají útěchu v hudbě nebo knihách? Nebo další trápení?„Farido!“ Otec vyběhl ze dveří s otevřenou náručí. Objal ji. Takovou intimitu si nedovolil od doby, kdy byla malé dítě.Vyprostila se s úlevou a podezřením, které ještě stouplo po tom, co si všimla jeho oblečení. „Ten je nový?“Kousek poodstoupil, zatočil se a nechal ji obdivovat letní vlněný oblek, odborně střižený tak, aby zakryl vystupující břicho a rozšiřující se pozadí. „Co říkáš na tatínka?“„Cos udělal s tím starým?“ žalostný černý oblek, jehož látka na loktech a kolenou už povážlivě zřídla.Odmítavě mávl rukou. „Je pryč.“ Bezpochyby jej prodal obchodníkovi s hadry.Ve dveřích se objevila matka. Zvedla ruce na pozdrav. Nové široké zlaté náramky o sebe zazvonily, jejich nadějeplný tón byl v rozporu s jejím nepokojným výrazem. „Tvůj otec má překvapení.“A tak Farida zjistila, že za cenu pár kousků dvaadvacetikarátového zlata, zlevněného obleku od návrháře neznámého jména a téměř jistě posíleného bankovního účtu zasnoubil Latif Basra svou zbývající dceru s negramotným synem afghánského obchodníka.     „Bude to katastrofa.“Alia, přivolaná neustálými telefonáty matky a sestry, stála nad Faridou, která plakala do polštáře ve své dětské posteli. Alia byla jedna z mála žen v Islámábádu s řidičským průkazem a využívala jej, kdykoli to bylo možné. Což bylo zřídka. Byla tma a to pro ženu na silnici znamená nebezpečí. Její přítomnost byla dobrým měřítkem jejího znepokojení.Když Farida zaslechla sestřina slova, posadila se, natáhla se ke knihovně, náhodně vytahovala knihy a házela je po místnosti.„K čemu mi teď budou?“ Zvedla hlas, aby ji slyšel i otec, který se skrýval v pracovně. Vzala do rukou vzdušnou dupattu a začala ji trhat. „K čemu mi bude tohle? Schová mě pod burku.“Po sestře hodila výtisk Alenky v říši divů s koženými deskami a zlatě vytištěným titulem. „A co tohle? Dal mi zvláštní vydání mé nejoblíbenější knihy, jen aby mě prodal muži, který neumí číst ani ve vlastním jazyce, natož v angličtině. A tyhle hnusné náramky!“ Sundala si je ze zápěstí a hodila je proti zdi, křičíc na svého schovaného otce: „Vezmi si je a prodej je! Kup si další oblek!“Alia odkopla náramky stranou a přitiskla sestru zpět na postel. Pustila ji až ve chvíli, kdy Farida zmlkla. „Přestaň. Už je to hotové. A ty se musíš rozhodnout, jak to budeš řešit.“Farida se nadechla. Na vlhký obličej se jí lepily pramínky vlasů. Alia je uhladila a jako obvykle promluvila velice pragmaticky. „Něco takového bylo nevyhnutelné. Nikdy by ti nedovolili staropanenství. Ne s tímhle.“ Vzala Faridu za bradu a otočila ji k velkému zrcadlu na druhé straně místnosti. I přes to, že byla rudá a opuchlá jako granátové jablko, Faridiny rysy – velké oči pod klenutým obočím, vystouplé lícní kosti a nos, plné rty a krásná brada – přitahovaly pozornost. Při pohledu na sebe Alia jen pokrčila rameny.„Kdo by řekl, že mou největší výhodou bude vzhled?“ Farida se opřela o sestru a odtrhla pohled od zrcadla. Zatímco její rysy byly ostře řezané, Alia měla následkem akné tvář flekatou a plnou dolíčků. Stejná malá brada, která tak dokonale vyvažovala Faridiny plné rty, byla pro Alii nevýhodou, protože téměř mizela v tukových záhybech krku. Otci se nepodařilo najít Alii bohatého ženicha. Místo toho reagoval s ponižující vděčností, když mu navrhla velice nepravděpodobné a neobvyklé řešení: sňatek z lásky. Aliin manžel Rehman Khan byl stejně obyčejný jako ona, byť malý a vychrtlý, zatímco ona byla silnější.„Je to dospělý muž, nebo ještě stále chlapec?“ zajímala se matka potom, co se s ním setkala. „Bude mu manželkou, nebo matkou?“Ale Rehman byl stejně jako Alia student filozofie a Farida byla po každé návštěvě u jeho rodiny znovu fascinována jejich usměvavými, šeptanými rozhovory. Spíš to bylo jako povídání mezi kamarádkami než mezi ženou a mužem. Ti dva si žili spokojeně, soustředění na studium a tři malé dcery.Farida se otřásla. Dříve se obávala vyhlídky na podobnou nudnou domácnost. Dávno se obávala, že podobný svazek čeká i ji, i když by mu samozřejmě chyběl luxus lásky. Probíhaly by každovečerní večeře s jeho rodiči a víkendové návštěvy její rodiny. Tato setkání by samozřejmě znamenala únavné pomluvy společných známých. Teď, tváří v tvář děsivé skutečnosti, začala toužit po starém scénáři plném omezení.Alia zvedla z podlahy Alenku a podala ji Faridě. Ta si ji přitiskla na prsa. „Kéž bych tak mohla být jako kočka Šklíba a zmizet. Kdybychom zůstali v Londýně, tohle by se nikdy nemohlo stát.“Alia ji znovu přivedla zpět do reality. „Kdybychom zůstali v Londýně, tatínek by zkrachoval.“Přestěhování rodiny do Londýna nebylo zkratkou k úspěchu, jakou si Latif Basra představoval. Našel si práci asistenta na podřadné vysoké škole. Jejich pobyt znamenal řadu pochybných špinavých bytů a stále rostoucí dluh.„Myslím, žes ho svým způsobem zachránila,“ uvažovala nahlas Alia. „Ale kdo by to takhle vymyslel?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} „Přestaň.“ Farida nepotřebovala další připomínku toho, že její chování výrazně urychlilo jejich návrat. Předchozí nápadníky přirozeně odmítala. Musela přece předvídat tento nevyhnutelný konec svého nekonečného hledání chyb. Rodiče se jí laskavě snažili najít muže, který, ač by nebyl bohatý, byl by alespoň z jejich vlastního okruhu. Nedala rodičům jinou šanci než zvolit peníze. A tentokrát se za ni, snad moudře, přimluvili. Bojovat proti tomuto rozhodnutí by znamenalo uvrhnout rodinu do takové hanby, která se vůbec nedala srovnat s tím, co Farida způsobila v Anglii.„Vždycky jsi chtěla vzrušení – nové věci, cizí kultury.“ Z Aliina hlasu zazníval náznak zloby. Farida si uvědomila, jak hluboce se sestry dotkla kritika jejího života. „Tak teď to budeš mít.“ Nakladatelství Metafora, 2019, brožovaná, 392 stran.

Čas načtení: 2024-04-17 10:25:18

Po velikonoční třesk ve Forbesu! Získej 20 otoček zdarma

Stále máš šanci slavit Velikonoce s Forbes casinem a vykoledovat si skvělý bonus. Co říkáš na 20 otoček zdarma na hry od Synot Games jen za vklad 400 Kč? Přečti si, jak jednoduše si můžeš tyto otočky připsat a zvýšit své šance na výhru. The post Po velikonoční třesk ve Forbesu! Získej 20 otoček zdarma appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.