Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2011-05-02 00:00:00

Velikonoce 2011: místy přísně střeženými

Píše se rok 2011, zima, přes veškerá prvotní očekávání mírná, už za okny pomalu mizí. My sedíme k večeru kolem stolů v bývalé hájovně na Zlaté Studně. Týden, který jsme tu trávili, se chýlí ke svému konci. Nám to ještě nedochází, asi tak jako trvá dlouho pochopit, že léto je pryč a přes podzim sem již nakukuje zima. Pomalu se rozjíždíme do svých domovů. Se vzpomínkou na srdci, se šrámy na těle. Na měsíc, měsíc a pár týdnů nás to zase vyplivlo do života školy, povinností, zbytečností a starostí. V tu dobu se již ale pomalu rozhýbává mohutné soukolí. Velikonoce jsou na dosah a s přípravou mise do neprozkoumaných zákoutí pomáhá polovina Šumavy. A opravdu to bylo tak. Z jistých tradičních důvodů připadlo zorganizování velikonoční výpravy zase na mne. Pokud naši historii trochu sledujete, možná si i pamatujete počty lidí na předchozích velikonočních výletech. Úplně první se udál roku 2008. Tenkrát jsme do sněhu a nepohody vyrazili čtyři. O rok později nás jelo o jednoho víc. A loni jsme byli opět ve čtyřech. To jen abyste pochopili nemalý rozdíl mezi organizováním předchozích výprav a té letošní. Letos nás totiž jelo jedenáct. Ale vezmu to od začátku. Krátce po skončení Zlaté Studny mi napsala Jáňa. Kromě toho, že jsme zhodnotili a zanalyzovali skončivší akci, jsme začali osnovat i plány na Velikonoce. Jáňa poznamenala, že Luboš Novotný ví o nějaké chatce na Šumavě a navrhla toho využít. A tak slovo dalo slovo, párkrát jsme si s Lubošem zavolali a on dokázal sehnat klíče od dvou chatek. A protože mne velice zajímalo, jak vypadají a taky jsem nechtěl někam jen tak jet naslepo, vyrazil jsem se na ně podívat. Šel jsem ještě s Ondrou a Vojtou a během celodenního pochodu jsme je zvládli obejít. Zjistili jsme, že první z nich, Hrabůvka, je na nás až příliš luxusní, ale na krásném místě. Druhá byla kousek od jezera Laka a byla dost malá, ne tolik luxusní, ale s jistým osobitým kouzlem. Volba tedy padla na tu první. Pomalu jsem začal obesílat pozvánky všem možným lidem, kteří s námi buď byli na Zlaté Studně nebo někdy před tím nebo nám prostě padli do oka a my si na ně vzpomněli. Vidina krásné chaty asi zabrala a jak už jsem psal, jelo nakonec jedenáct lidí. Kromě starých ostřílených Tchořů - mne, Jáni, Bětky a Kláry a těch už také dost ostřílených Sváti, Áni S., Ondry a Vojty s námi poprvé jel Jéňa Vaňkát a Áňa Štrunců a pokud mne paměť neklame, tak byla poprvé i Bláňa Spěváčků. Den první Doprava na chatu probíhala ve dvou skupinách. Já vedl tu, která to měla blíž přes Špičák, Jáňa vedla partu z Horažďovicka. Slíbila, že taky něco napíše, tak se snad dozvíte i jak probíhala jejich cesta. My vyšli od Novotných ze Špičáku, přesně podle plánu, těsně po osmé. Vystoupali jsme až na Pancíř. Tam jsme našli kešku, kterou se nám nepodařilo najít, když jsme tam byli posledně. Cestu jsme už znali, od Tomandlova křížku po vrstevnici a přímo, přes bažinky a potůčky, až na chatu. Asi půlhodinky jsme si tam hráli s kohoutky a uzávěry, než konečně začala téct na chatě voda a my mohli dát vařit čaj. Jen co se nám to povedlo, dorazila i druhá skupina a všichni jsme se začali postupně na chatě zabydlovat. Holky se zmáčkly do většího pokoje, kluci měli dost prostoru ve druhém. Mám takové tušení, že jsme dali lehký oběd a vyrazili na průzkum. Kláře, která neměla dost sil a povolení od doktora na chození s námi, jsme svěřili hlídání chaty a vaření večeře. Sami jsme se vydali směrem ke třetí chatě. Od té jsme klíčky neměli - je totiž už určená ke zbourání a ani se do ní příliš nesmí. Což je celkem škoda, ze všech těchto chatek je úplně na nejhezčím místě. Pak jsme to švihli přes kopec Sup na kopec Javorná. Cestou jsme hráli tu hru, jak jeden má píšťalku a když zapíská, ostatní se musí co nejrychleji poschovávat a vydrželo nám to až na samotný vrchol. Tam jsme objevili "Knihu návštěv", což na takovém malém kopci celkem překvapí. Samozřejmě jsme se náležitě podepsali a pokud někdy na tento kopec zavítáte, určitě si náš záznam dohledejte. Je ze čtvrtka 21. dubna 2011. Cestou zpátky jsme pocítili to, že jsme si nevzali žádné pití ani svačinu. Slabší jedinci začali okusovat lišejníky, žvýkat kořínky a podobné věci. Ti silnější jenom začali básnit o jídle, jak bývá zvykem. Když se nám podařilo natrefit na potůček, nikdo si nedělal starosti o své zažívání a všichni si vychutnali pramenitou vodu Šumavy. Po návratu do chaty jsme vytáhli stolek ven a opekli si párky nad ohněm. Hrály se také Aktivity. Ukazování, popisování a kreslení všeho možného i nemožného. Pak zašlo slunko, začala být zima a my se stáhli dovnitř. Hráli jsme ověřené hry - zvířata a vraha. Vrah je klasika, zvířátka už se také pomalu ohrála, navíc jsme byli unaveni čerstvým povětřím a tak jsme šli docela brzo spát. Druhý den Jak jinak začít, než rozcvičkou a dobrou snídaní, že? Mám za to, že byly chleby s něčím nahoru. Tento den nás čekal velký výlet. Sice jsme neměli úplně jasno kudy půjdeme, zato jsme měli jasno, kam chceme dojít - na Polom. Zamávali jsme Kláře a přes vysoce chráněné oblasti to napálili přímo na Gerlovu Huť. Pak jsme chvilku šli po značených trasách, za zatáčkou jsme ale opět vskočili do lesa a začali se prodírat na první vrchol - Tok (1 023). Oklepali jsme větvičky, které se na nás nachytali při průchodu solidním hustníkem a začali zase zbíhat dolů. Tentokrát se nám podařilo natrefit na jakýsi průsek a až na asfaltku se celkem dalo jít. Měli jsme namířeno na Sklářský vrch (1 195). Vzali jsme to proto opět lesem vzhůru, tentokrát byl naštěstí pěkně vzrostlý. Až na konci se to pokazilo, a tak jsme tento vrchol jenom obešli a pustili se rovnou na Polom (1 295). A na Polom je stoupání opravdu pěkné. Ale ten výhled z něj… Chvilku jsme se váleli na měkké trávě a užívali si pocit zdárného dobytí. Pak jsme sešli k odpočívadlu Nad Polomem (celou dobu jsem měl za to, že to bylo Pod Polomem, možná jenom jiná mapa…) Protože jsme věděli, že budeme chodit po horách celý den, vzali jsme i plynovou bombu na uvaření polévky. Nesl jsem to já ve vypůjčeném batohu. Zhruba v tu dobu, kdy jsme scházeli z Polomu, mi došlo, že jsem zapomněl vzít sirky. Školácká chyba. Byli jsme tedy bez polévky. Chleby, co jsme měli, byly už snědeny a v břiše začínalo pomalu kručet. Ani Jánina komunikace s projíždějícími Němci nebyla úspěšná, zapalovač neměli. A tak jsme byli o hladu. Nějakou dobu jsme se váleli okolo odpočívadla, nahřívali se na rozpáleném asfaltu a spali. Pak nastal čas pro návrat. Tentokrát jsme to vzali po pěkných cestách, už žádné husté neprostupné lesy. V protékajícím potoku jsme doplnili vodu a zvesela si to vykračovali domů. Od Gerlovky jsme nechtěli jít trapně stejnou cestou, jako jsme šli ráno. A tak jsme to vzali nejdříve směrem na Hoffmanky a pak hodně dlouho azimutem. Potkali jsme asi jen tři bažinky, dva potoky a jeden neprostupný hustník. Skoro pohodlnější než po cestě. Večer jsme patrně opět hráli nějaké hry. Možná, že ten večer začaly holky mlátit hrníčky o stůl. Na FB kolovalo jeden čas video, malou představu můžete získat i z fotky. Vůbec ten stůl si dost při naší návštěvě prožil. Když se do něj nemlátilo hrnky, tak se mlátilo rukama. Určitě jsme měli taky něco k večeři, ale to po mně nechtějte, možná to byla čočka, možná taky ne. Když se setmělo, začali se hrát upíři. My máme rádi hry, při kterých se vzájemně mordujeme a upíři byli v tomhle skvělí. V zhasnutém baráku vás pár upírů se syčením nahání, škrtí a vy musíte bez hlesu padnout k zemi. Jakmile o vás zakopne nějaký normální člověk, zakřičí mrtvola, rozsvítí se a hra se přeruší. Samozřejmě jde o to, odhalit všechny upíry. Veliká sranda je to i z toho důvodu, že se pohybujete v naprosté tmě a tak se občas stane, že potkáte zeď, kde byste ji rozhodně nečekali. Po výletě jsme byli ale jaksepatří stahaní a tak netrvalo dlouho a všichni skončili ve svých postýlkách. Třetí den Tento den jsme měli celkem jasný úkol - musíme naštípat co nejvíce dřeva a tím si svůj pobyt zde zaplatit. Měli jsme připravené nařezané špalky, od těch malých a příjemných, po velké a nezdolné. Jenže sekyrky jsme měli jen tři a to ke všemu pouze jednu pořádnou a tak to rozhodně nebyla práce pro všechny. Rozhodlo se, že kluci zůstanou na chatě a budou štípat, jen budou třísky odletovat. Trochu problém byl program pro holky. Jen tak flákat se na chatě, to nejde. Naštěstí ale toužily po civilizaci a tak souhlasily s tím, že si udělají výlet do Rudy, dokoupí zásoby a hlavně sušenky. Trochu jsem se divil jejich nadšení, na kterém se možná přičinilo i moje prohlášení, že za chvíli budou zpátky. A tak vyrazily. Na chatě jsme mezitím štípali a štípali, užívali si sluníčka a odpočívali. Stihli jsme naštípat skoro všechno, málo toho nebylo. Co se všechno přihodilo holkám na jejich cestě možná někdy odhalí Jáňa. Každopádně se za chvíli nevrátili. Nevrátili se ani na oběd. Vrátili se až k večeru, správně unaveny, ale se sušenkami v batohu. Ty byly nakonec už dlouho předem očekávány. Večer jsme si opět dali nezbytnou dávku her a zábavy, co povídat. Čtvrtý den Čtvrtý den, den poslední. Byla neděle. Holky byly unavené po včerejším výletu a moc se jim nikde trajdat nechtělo. Zato kluci měli energie přespříliš a nutně potřebovali opustit chatu. Nakonec jsme se všichni vypravili směrem na Suché studánky. To byl vytoužený Ondrův cíl, protože se tam kdesi v ruinách starého statku měla skrývat keška1. Vycházkovým krokem jsme se dostali až k rozcestí Na Suchých studánkách. Pěkné místo na kopci, vidí se z něj daleko. A hluboko pod kopcem ležely ony Suché studánky. Holkám se to pochopitelně sbíhat nechtělo a tak se samy vydaly směrem na hřebenovku a na Pancíř. My kluci si to doslova seběhli dolů a jali se hledat. Ruin jsme tam našli dost, ale kešku žádnou. Po chvíli jsme usoudili, že je to marné a začali opět stoupat tím krpálem vzhůru. Bylo krásně, na duben celkem horko, vidět bylo široko do kraje. Kousek za rozcestím Na suchých studánkách, na tom rozcestí, jak jsme se rozdělili, stála kaplička. Kupodivu byla odemčená. Mezitím, co jsme prozkoumávali její obsah, oběhl Ondra ruiny kousek od kapličky. A jak jinak. Kešku tam našel. To víte, že jsme trochu prskali. Výškový rozdíl mezi Suchými studánkami a Na suchých studánkách jsme dobře pocítili. U Tomandlova křížku jsme se potkali s holkami, které už se vracely z Pancíře. Nikam dál se jim nechtělo a tak i přesto, že bylo teprve poledne, jsme se otočili směrem k domovu. A protože bylo opravdu krásně, vytáhli jsme karimatky před chatu a užívali si hřejivých slunečních paprsků, četli místní sbírku Reflexů, novin a vlastní povinné četby. Měli jsme ještě spoustu jídla. Samozřejmě se nám nechtělo tahat si to zpátky domů. A tak se celé odpoledne vařilo, peklo a smažilo a večeře se skládala ze tří chodů, případně čtyř, jak kdo chtěl. Mezi vybranými pochoutkami byla tuším bramborová kaše s cibulkou a salámem, těstoviny - na sladko nebo se zbytkem cibulky, půl litru trochu řidšího pudingu pro každého, zbytek gulášové polévky od včera. Večer měla být jakási stezka odvahy a tak jsem ji šel ještě za šera připravit. V chatě se mezitím opět škrtili - hráli na upíry. Když už byla úplná tma, šel jsem zapálit navigační svíčky. V té chvíli mi došlo, že jsem to asi trochu přepískl. Postupně si trasu všichni prošli - průměr byl nějakých dvacet minut. Nikdo se naštěstí neztratil a tak jsem někdy kolem třetí hodiny mohl jít posbírat dohořívající svíčky a taky si lehnout. Pátý den Pátý den, den poslední. A to už znáte. To je pokaždé stejné. Nejdřív se všichni sbalí, mezitím se udělá snídaně, dojí se poslední zbytečky. Následně se vynesou batohy před chatu a začne se uklízet. Všichni pobíhají po baráku sem a tam, sbírají zapomenuté ponožky a kalhoty. Nakonec se provedou takové ty technické věci - zastaví se voda, naposledy se spláchne záchod, zkontroluje se, jestli je všude zameteno a vytřeno a pak se slavnostně zavřou okenice a chata se zamkne. A pak se vyrazí. Ondra s Vojtou odběhli jako první, aby ještě stihli pomlázku. Já s Jéňou jsme vyrazili za nimi, směr Špičák, na vlak. Holky na druhou stranu, na Velhartice a do Čermné. Ty měly cestu zpět patrně nejzajímavější, ale o tom už nic nevím. Velikonoce za námi. Vzpomínek, fotek, zážitků nadosmrti dost. Taková malá krabička. Sbírání kešek teď dost letí. Pro přesnost, správně je to geocaching. ↩

Čas načtení: 2021-12-10 00:35:03

Energie je civilizace II. aneb „Zázračné zbraně neexistují”

Stalo se, že na můj článek o energii a civilizaci sepsal velmi dlouhou odpověď pan Artur Linhart na svém blogu a poslal mi odkaz na ni. Načež jsem se ocitl v takzvaném dilematu. Vzhledem k tomu, kolik si s tím dal práce, by mi přišlo neuctivé nereagovat, ale na druhou stranu by se z případné „odpovědi na odpověď“ mohla stát nekonečná série odpovědí a protiodpovědí, která by čtenáře brzy přestala bavit. Potkají-li se takhle dva psavci, můžou se do sebe zaklesnout na dva měsíce. Proto jsem usoudil, že napíšu odpověď jen jednu, a to raději takzvaně volnou, která nepostupuje “od řádku k řádce” a nerozebírá předešlý text. Její výhodou totiž je, že se lépe čte. Dosti bylo úvodu a jdeme na to! Protijaderné státy by měly připustit, že se mohou mýlit Bod první: zázračné zbraně neexistují. Jestliže pan Linhart ve svém titulku říká, že „jádro nebude řešením klimatické krize”, tak v podstatě jen řekl, že nejde o zázračnou zbraň. To je ale téměř univerzálně pravdivé tvrzení: zázračné zbraně víceméně nejsou. V historii moderní mírové techniky už vůbec ne. Osobně by mi úplně stačilo, kdyby se protijaderné státy jako Německo či Rakousko nesnažily aktivně sabotovat financování jaderné technologie coby jedné z možností výroby energie v EU a připustily si, že se třeba můžou v tom svém odporu a strachu také mýlit. Ona jim tedy ta sabotáž na evropské úrovni stejně asi nevyjde, a to hlavně proto, že Francie je moc velká a svéhlavá na to, aby se nechala přinutit k opuštění jádra. Ale stejně mě ta neutuchající snaha štve. Může havárie v české jaderné elektrárně ovlivnit německé životní prostředí? Ano. Stejně tak ale můžou aktivity různých erdoganovců a příznivců Islámského státu v Německu nebo ve Švédsku ovlivnit bezpečnost České republiky, zvlášť když jsme v jednom schengenském prostoru – a Praha se přesto nesnaží Berlínu předepisovat jeho azylovou a migrační politiku, maximálně je ráda za to, že si udržela tu svoji. A to ani nechci pomýšlet na to, že by jednotlivé státy žalovaly na jiné státy kvůli tomu, že se liší jejich covidová opatření. Covid se přes hranice přenáší ještě snáze než radiace, proto se taky během pár měsíců roztahal po celé planetě. Stejně by ale bylo absurdní, kdybychom chtěli po našich sousedech Polácích, aby zavřeli své vánoční trhy, protože my jsme to (bohužel) udělali. Proč lokální zdroje energie nestačí Bod druhý: různorodost systému. Sám bych určitě nechtěl, aby všechny zdroje elektrické energie v zemi patřily jednomu podniku – monopolistů máme už tak dost. Lokální zdroje, o kterých pan Linhart mluví, můžou dávat smysl v určitém rozsahu a v konkrétních místech. Například ty solární panely nad parkovišti mohou udržet auta pod sebou chladnější (zastíněním) a ještě dodávat proud pro klimatizaci kancelářských budov kolem, protože když je vedro vyžadující klimatizaci, obvykle také svítí slunce. Proč ne. Ale zase na druhou stranu se nedá přehlédnout, že existuje „ekonomika masové výroby“, kdy vyrobit deset milionů párů bot nebo deset GWh energie v jedné fabrice znamená, že každá ta jednotlivá bota či kilowatthodina budou v průměru o dost levnější. To je důvod, proč se dnes většina zboží vyrábí ve velkém. Fajnšmekři si mohou zajít k řemeslnému ševci, ale bude je to stát něco navíc. Někdy i dost peněz navíc. Dá se to řešit speciálními sociálními dávkami, ale ty zase budou stát peníze jinde. V konečném důsledku se skutečnost, že výroba energie zdražila, nebo že její cena v průběhu roku razantně kolísá, musí někde nějak projevit. Kvůli nehodám letadel jsme se také nevrátili k chůzi Bod třetí: přílišná fixace na minulost. V jiných kontextech se to považuje za zpátečnické, tady z nějakého důvodu nikoliv. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. (Protijaderné hnutí je přitom o dost starší než obě tyto události, například v Rakousku proběhlo kritické hlasování už roku 1978, sedm a půl roku před Černobylem.) Ano, my ostatní jsme o nich taky slyšeli, věřte tomu. Jenom z této historie vyvozujeme jiné závěry. Například ten, že kvůli nehodám prvních letadel a raket jsme se taky nevrátili ku chození pěšky, i když při nich zahynulo dost lidí, a to někdy i náhodných obyvatel dole na zemi, kteří o hrozícím nebezpečí nevěděli a nepodstoupili je, na rozdíl od posádky a cestujících, dobrovolně. Stane-li se havárie, můžeme se buď smrtelně zděsit navěky, nebo ji můžeme prozkoumat, vzít si ponaučení a přizpůsobit tomu budoucí projekty. (Jeden z důvodů, proč jsou současné jaderné elektrárny tak drahé, je právě snaha o jejich maximální bezpečnost.) Myslím si, že minulost by měla lidem sloužit jako zdroj moudrosti, ne jako rituální strašák. Dnes máme navíc tu výhodu, že díky velmi výkonné počítačové technice je možné různé chybové stavy simulovat už ve fázi návrhu. Není to dokonalé – pokud požadujete dokonalost, tu na tomto světě neseženete, sorry – ale přece jen je o hodně lepší, způsobíte-li nějaký ten výbuch na obrazovce počítače než v realitě. To je něco, co jaderní inženýři 2. půlky 20. století k dispozici neměli, rozhodně ne v takové podobě, jako to mají jejich následovníci dnes. Na kvalitu a bezpečnost současných a budoucích designů to má samozřejmě významný kladný vliv. Přesto se ale pořád setkávám s mentalitou, kdy se automaticky předpokládá, že i ty nové reaktory budou bezpečnostně stejně slabé jako starý Černobyl. Tak třeba rakouští politici rádi používají líbezné slovo „Schrottreaktor” (šrotový reaktor) pro každý zdroj, který vzniká v jejich okolí, hlavně v těch hloupých slovanských zemích. To prostě není realita dneška, dnes je extrémní snaha mít veškeré nově vznikající reaktory co nejbezpečnější, „failsafe”, aby výsledkem nestandardního stavu bylo, že se ten reaktor odstaví a vypne. A zase: nic není stoprocentní, ale standardy jaderné bezpečnosti se od pozdního Sovětského svazu hodně posunuly. I v tom Rusku samotném si dávají podstatně větší pozor než dřív. Nepodřizujme celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům Bod čtvrtý a poslední: nutnost konkurence. Nejen, že by si nejaderné zdroje měly konkurovat s jadernými, ale i různé jaderné zdroje mezi sebou. Jenom tak je šance na to, že nám ta elektřina do budoucna zlevní. Udělám-li si malý myšlenkový experiment a řeknu si, že budu chvíli argumentovat proti jádru, vychází mi jako nejsilnější argument ne strach z havárie, ale současný kartelový charakter trhu. Velké firmy jako Areva nebo Rosatom jsou těsně propojené se svými vládami, jsou zvyklé chtít za každou novou elektrárnu miliardy eur a nemají vůbec žádnou motivaci hledat nějaké efektivnější varianty. Proč taky, že, však ona to Paříž (Moskva, Helsinky, Bratislava…) zaplatí. Tak vznikají clusterfucky typu finské elektrárny Olkiluoto 3, které osobně považuji za nejsilnější argument proti jaderné energetice – předražené, zpožděné, zhoršující všeobecný dojem z celého odvětví. Toto není úplně unikátní situace. V té byla například kosmonautika až do chvíle, než američtí prezidenti počínaje Bushem mladším (ale opravdu všichni; Bush Jr., Obama, Trump i Biden) vpustili do odvětví menší soukromé firmy. Samozřejmě se to těm velkým dinosaurům typu Boeingu nelíbilo, ale dnes z toho Amerika těží. Má k dispozici daleko levnější nosič (Falcon 9), než byly raketoplány, který má přitom velmi dobrou bezpečnostní historii. Jeho poslední varianta zvaná Block 5 (z roku 2018), má za sebou už 74 letů a nezřítila se ještě nikdy. Potřebujeme jaderný ekvivalent Falconu 9. Nevím přesně, jak na to, ale kdyby se na takové projekty utratilo pět procent částky, kterou Němci věnují na stavbu větrníků, možná by výsledkem bylo pár použitelných návrhů. Nejsem si, pravda, jist, zda něčeho takového jsou ještě evropské země vůbec schopny, protože mladí vědci odsud disproporčně utíkají do USA. Ale ve srovnání s některými jinými věcmi, za které se na tomto kontinentě utrácí (heh, heh!), mi taková investice přijde aspoň minimálně nadějná. (Pro zajímavost: zadejte si „brain drain scientists USA Europe” do Googlu a zjistíte, že jev existoval už v 70. letech a už tehdy se mluvilo o tom, že se s tím musí něco dělat. Existuje dodnes a pořád se mluví o tom, že se s tím musí něco dělat.) Osobně si myslím, že je jen otázkou času, kdy někdo někde nějaký ten cenově výhodný a adekvátně spolehlivý reaktor skutečně vyvine. Pokud Evropa z tohoto závodu dobrovolně odstoupí, je dost možné, že další generace, na které už Fukušima a Černobyl nebudou tak emocionálně působit, si budou chtít taková zařízení koupit – a budou pak muset s prosíkem do ciziny, a třeba i s nutností učinit různé strategické politické kompromisy, do kterých se jim nebude chtít. Pak budeme muset dohánět velké zpoždění, stejně jako teď evropský výrobce raket Arianespace, který se v konstrukci znovupoužitelných raket nechal totálně předběhnout. Tomuto scénáři se dá předejít jen tak, že si ponecháme aspoň nějaká želízka v ohni. A to znamená co? Nepodřídit celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům. I kdyby tamní Zelení křičeli, dupali a vyhrožovali. Jak už jsem psal o pár odstavců výše – doma ať si dělají, co chtějí. Je to ta jejich snaha přenést diktáty na mezinárodní úroveň, která je k na… štvání.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-11-26 09:25:00

Jak důležité jsou pro vás čisté toalety? Nový globální průzkum odhaluje vnímání komerčních toalet po pandemii

East Longmeadow (Massachusetts) 26. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Podle studie společností Excel Dryer, Inc. ve spolupráci s agenturou MetrixLab mohou špinavé toalety odradit zákazníky od další návštěvy podnikuPandemie změnila náš svět jednou provždy. A zatímco nošení roušek a omezování fyzického kontaktu již není povinné, jeden zásadní návyk nám zůstal: důkladné mytí rukou, jehož součástí je i pečlivé osušení. Lidé si myjí ruce v doslova nebývalé míře – a tento zvyk klade na hygienická zařízení vyšší nároky než kdykoli předtím.„Jak dokazuje poučka Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí ‚Čisté ruce zachraňují životy', mytí rukou bylo vždy důležité," říká provozní ředitel společnosti Excel Dryer William Gagnon. „Pandemie celému světu znovu připomněla význam správné hygieny rukou. Velký důraz je kladen také na toalety a na to, jak spokojenost uživatelů s hygienickým zázemím může přímo ovlivnit pověst společnosti a její hospodářské výsledky."Společnost Excel Dryer, Inc., lídr v oblasti bezdotykových technologií pro osušování rukou, proto spojila své síly s renomovanou celosvětovou agenturou pro průzkum trhu MetrixLab, aby provedla komplexní a svého druhu první globální průzkum nazvaný Vnímání komerčních toalet po pandemii (Post Pandemic Perceptions of Commercial Restrooms). Cílem bylo zjistit, jak se architekti, projektanti, majitelé podniků, správci budov a spotřebitelé dívají na komerční toalety v postpandemickém světě. Průzkum, který měl zachytit změny ve vnímání a preferencích týkajících se komerčních toalet, shromáždil názory více než 4 000 účastníků ze Spojených států, Evropy a Asie.Odpovědi respondentů z libovolných skupin i oblastí byly jednoznačné:Hlavním tématem je čistota a hygiena, a to napříč všemi demografickými skupinami a zeměmi.100 % respondentů souhlasí s tím, že špinavé toalety poškozují celkový dojem z podniku. 80 % dotázaných dokonce uvedlo, že by se do restaurace se špinavými toaletami určitě nevrátili nebo spíše nevrátili.Největší měrou ke špinavým toaletám přispívají papírové ručníky na podlaze nebo přeplněné odpadkové koše.Uživatelé se shodují, že špinavé toalety jsou odrazem špatného vedení podniku. Architekti, majitelé restaurací a správci objektů z celého světa se zase domnívají, že čistota komerčních toalet odráží, do jaké míry si podnik váží svých zákazníků a zaměstnanců.„Kompletní řada bezdotykových, vysoce účinných vysoušečů rukou od společnosti Excel Dryer řeší právě ten problém, na který tento průzkum upozornil: pokud lidé vidí na podlaze rozházené papírové ručníky, vnímají toalety jako špinavé. Naše vysoušeče rukou jsou nejen hygieničtější, ale také pomáhají podnikům šetřit čas, peníze a životní prostředí," uvedl Gagnon. „Pokud stále používáte papírové ručníky, tento průzkum ukazuje, že je čas na změnu."Kompletní výsledky globálního průzkumu jsou k dispozici na adrese go.exceldryer.com/surveys. Podívejte se také na video: go.exceldryer.com/surveys-video. O společnosti Excel Dryer, Inc.Společnost Excel Dryer se již více než 50 let zabývá výrobou a vývojem hygienických řešení pro sušení rukou, která jsou nákladově efektivní a udržitelná. Tato rodinná firma přinesla revoluci v oboru vynálezem vysoušeče rukou XLERATOR®, který zavedl nový standard pro výkonnost a spolehlivost zařízení i spokojenost zákazníků. Společnost Excel Dryer si zakládá na poskytování nejlepších služeb pro zákazníky a výrobě bezdotykových, ekonomických, obnovitelných zařízení, na něž se lidé mohou spolehnout. Výrobky Excel Dryer jsou k dispozici pro distribuci po celém světě a lze je zakoupit prostřednictvím zavedené sítě obchodních zástupců, kteří spolupracují s distributory z celého světa. Další informace o společnosti Excel Dryer naleznete na exceldryer.com . Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2564639/Excel_Global_Survey.jpg Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2382650/5042127/EXCEL_Logo.jpg  KONTAKT: Christina Hager, 413-787-1133, Chager@marketmentors.com  

Čas načtení: 2015-09-16 12:00:00

Bojíte sa zlodejov? 4 tipy na zabezpečenie domu

Kde sú tie časy, keď ste si mohli pokojne dovoliť nechať otvorené vráta alebo dokonca domové dvere a odskočiť si k susedke pre pár vajec? Dnes sa bojíte pomaly pootvoriť na okne „ventilačky“, aby ste sa po hodine nakupovania v obchode s potravinami nevrátili do vybieleného domu, kde vám zostanú maxi ...

Čas načtení: 2016-08-13 15:00:00

4 tipy, jak shodit kila z letní dovolené

Před létem jste si pravděpodobně pročítali mnoho tipů, jak nepřibrat během letních prázdnin, jak se držet neustále v kondici a jak především nehřešit na dovolené, abyste se nevrátili s onou legendární pneumatikou. Ovšem jak to tak bývá, na dovolené se každý uvolní, odreaguje a ruku na srdce, dokážet ...

Čas načtení: 2022-02-17 18:53:19

O budoucích válkách robotů – I.

V minulém článku padla letmá poznámka, že jestli má velká pozemní válka nějakou budoucnost, bude to válka robotů. Dnes se k ní vrátíme podrobněji. Úplně první věcí, u které bychom se měli zastavit, jsou slabiny, které „starý“ model armády z pohledu dnešního světa má, a kvůli kterým začíná být poněkud přežitý. Jsou to poměrně nové problémy, které žádný římský setník ani Bismarckův maršál řešit nemuseli. Skoro všechny vyspělé země světa dnes mají porodnost hluboko pod 2,0 dítěte na ženu a „šedivějí“ – starých lidí začíná být více než mladých. Tím se převrací dříve zažité sociální standardy. Tradiční úcta ke stáří už není, co bývala, a vzácnými členy společnosti začínají být naopak ti mladí, kteří jsou mnohdy jedinými dětmi a vnuky ve svých rodinách. Velké války evropské historie se vedly v dobách, kdy mladých bylo (proporcionálně) daleko více než dnes a populace rostla. Ač to zní krutě a cynicky, relativní hodnota života osmnáctiletého brance byla před sty, natož pak dvěma sty lety daleko menší než dnes. (Tento stav dodnes panuje v Africe a tamní občanské války jsou taky pěkně brutální, s běžnou účastí dětských vojáků pod 18, ba i pod 15 let věku. Ale Čína má s porodností úplně ten samý problém, co Evropa, a to ještě žádné světové impérium nestihla vybudovat. To bude mít na její budoucnost také vliv.) Moderní armády se snaží o svoje zraněné maximálně postarat Dokonce i totalitní režim, jako byl Sovětský svaz, na tuto skutečnost narazil v 80. letech, kdy vzniklo hnutí matek vojáků sloužících v Afghánistánu; jeho nástupnická organizace, Jednota matek vojáků, existuje dodnes a nemá se současnou ruskou vládou zrovna harmonický vztah. Tou dobou už byla porodnost v evropských částech Sovětského svazu poměrně nízká. Vyrovnávala to vysoká porodnost na Kavkaze a ve Střední Asii, ale z pohledu sovětského velení bylo nasazení muslimských vojáků v Afghánistánu poněkud riskantní – mohli by si odtamtud donést domů islám daleko tvrdšího střihu, než by se úřadům líbilo. Menší riziko takové ideové nákazy bylo mezi Evropany, ale ti už zase měli podstatně méně dětí a nebyli tolik ochotni je obětovat za imperiální zájmy v cizí zemi. Spojené státy, které vedly v Iráku a Afghánistánu hned dvě vzdálené kampaně, tento problém částečně řešily tím, že služba v americké armádě je dobrovolná a v jejích řadách běžně slouží i cizinci, které přitahuje mimo jiné slib urychleného získání občanství. Ale i USA narážejí na demografický problém, který spočívá v tom, že vyšší procento dobrovolníků se rekrutuje ze starého Jihu (Jižní Karolína, Alabama, Georgie, Virginie) a několika dalších států (Aljaška, Havaj). To znamená, že tamní komunity nesou, co se padlých a zmrzačených týče, také disproporční zátěž. Právě to „zmrzačených“ je docela podstatné slovo. Urgentní medicína proti časům Vietnamu, natož druhé světové války, značně pokročila, stejně jako mechanismy evakuace zraněných z bojiště (MEDEVAC); moderní armády se vesměs snaží o svoje zraněné maximálním způsobem postarat, což se jim vrací na vyšší morálce v boji. Vysoké procento zraněných vojáků také dnes přežije a vrátí se domů, kdežto někdy za Churchilla by je čekal mělký hrob v poušti. A přežijí i daleko těžší zranění než dříve. (Celkový počet amerických mrtvých v Iráku a Afghánistánu také nebyl nijak dramaticky velký – zhruba sedm tisíc celkem během dvaceti let čili v průměru jeden denně. Za první světové války byste takový počet padlých mohli napočítat během pár týdnů a v nejhorších okamžicích i během několika hodin.) Jenže z pohledu těch obyvatel doma je taková situace dlouhodobě psychicky náročnější, než kdyby se nevrátili. „Sejde z očí, sejde z mysli“ platí celkem spolehlivě a pomníky se stavějí právě proto, že jinak by ti padlí byli během pár let zapomenuti úplně. (Samozřejmě ne svými rodiči, ale širší komunitou ano.) Potkávat ale dalších čtyřicet let zraněné je permanentní připomínkou toho, jak vysoká cena se platí za válku. A, jak už řečeno, disproporčně mnoho jich potkáte v určitých regionech. To byl patrně jeden z faktorů, které dopomohly k porážce Hillary Clintonové v roce 2016; dokonce i New York Times, které Trumpovi nijak nefandily, musely konstatovat, že demokratická kandidátka má pověst „jestřábky“ a že jí to mezi voliči nijak nepomáhá. Bezprostředně po jedenáctém září by to ještě možná byl recept na vítězství, o patnáct let později už nikoliv. Vojáci a komunity, ze kterých pocházeli, už byli unaveni táhnoucími se válkami bez jasného cíle, a jejich ochota zanechávat své končetiny, krev a duševní zdraví kdesi v Al-Fuckistánu razantně poklesla. Zákaz „zabijáckých robotů“ není reálný Nuže, v této situaci se můžete buď vzdát válčení, nebo, což je lidské povaze bližší, začít přemýšlet nad tím, jak se bez těch živých vojáků pokud možno obejít. Nebo aspoň zredukovat jejich přítomnost tam, kde se jim může něco stát. Čím míň lidí na bojišti, tím menší pravděpodobnost, že přijdou k úhoně. Přirozenou odpovědí pro rok 2022 jsou roboti. Buď v podobě strojů ovládaných lidmi na dálku (jednodušší), nebo dokonce plně autonomních jednotek (podstatně vzácnější, neboť umělá inteligence má ještě dnes tendenci dělat horší rozhodnutí než přirozená blbost). Existuje sice hnutí za jejich zákaz – „zabijáčtí roboti“ znějí už na první poslech strašidelně – ale není moc pravděpodobné, že by uspělo. Vojenská logika totiž diktuje pravý opak. Proč? A co zatím brání jejich plošnému nasazení? K tomu se dostaneme ve druhém dílu tohoto článku, neboť tento již se přiblížil k délce obvyklé.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-08-21 13:25:08

V Olomouci se uskuteční filmový festival Art Brut film

Devátý ročník nekomerční přehlídky filmů a videosnímků Art Brut film Olomouc, který se věnuje pozoruhodnému fenoménu art brut či outsider art, letos představí čtveřici tvůrců tzv. spontánního umění – Annu Zemánkovou, Jana Šimka, Jana Křížka a Jindřicha Vika. Festival, který se každoročně koná v březnu, bude letos výjimečně 27. srpna od 20 hodin na terase kavárny Muzea umění Olomouc. „Hostem festivalu bude režisér Martin Řezníček, který uvede svůj dokumentární film Jan Křížek, sochy a včely,“ upozorňuje pořadatel festivalu Pavel Konečný. Téměř zapomenutý česko-francouzský sochař, malíř, výtvarník a také včelař Jan Křížek tvořil a žil především ve Francii. V roce 1947 vyjel jako čerstvý absolvent Akademie výtvarných umění na studijní pobyt do Francie spolu s manželkou Jiřinou a už se nevrátili. Poetický dokument vypráví především o setkání s vdovou po Janu Křížkovi a o setkání s místy, kde sochař žil a která poznamenal. Kromě toho se zde uskuteční křest nové knihy Hany Babyrádové Permanentní invence. Jedná se o soubor esejisticky formulovaných úvah o podstatě spontánní výtvarné tvorby vyvěrající z nitra umělce. Autorka na toto téma vydala již několik publikací. Tentokrát doplnila své úvahy přepisem korespondence s autorem art brut Jaroslavem Divišem ze Vsetína, jehož se dotazovala na témata související s reflexí autorského přístupu k vytváření výtvarných objektů. „Drobná díla vytvořená pro tuto příležitost právě Jaroslavem Divišem si budou moci odnést návštěvníci domů,“ dodává Pavel Konečný. Součástí festivalu bude také komentovaná prohlídka výstavy Šero i jas, která je částečně věnována tvorbě art brut. Výstavou v Galerii Muzea moderního umění provedou návštěvníky od 19 hodin autorky výstavy Šárka Belšíková a Anežka Šimková. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-29 20:13:04

Hector Tizón: Strasserova žena (ukázka z knihy)

Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin severní Argentiny. Má zde řídit stavbu mostu, který spojí dvě místa, nikdo však dost dobře neví jaká. Se svou ženou Hilde, která ho doprovází, oba prchají z Evropy zmítané válkou ničící svět, přinejmenším ten, který znali. Ale tam, v oné zvláštní krajině, uprostřed horka a neustálého deště, mezi domorodci, kterým nerozumí a jimiž opovrhují, se střetávají s tím, čemu zřejmě chtěli uniknout ze všeho nejvíc: se vzpomínkami. A s myšlenkami na to, co už se nedá vrátit zpět. Hilde se upíná ke smyslné touze a stesku a k přemítání nad sebou sama a svým životem, zatímco Strasser dává průchod svým násilnickým choutkám, jež v něm do té doby dřímaly. Pak je tu Janos, Strasserův maďarský pomocník, pohybující se v těsné Hildeině blízkosti, který do jejich trojúhelníku vnáší napětí, jež by mohlo nadobro skoncovat s jejich životy, nebo je naopak obdařit hledaným smyslem. Ve snové, takřka epické atmosféře, která do děje vstupuje jako další postava, nám Tizón s jemným, vytříbeným lyrismem příznačným pro jeho prózu odhaluje nejasné tušení: že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota   Ukázka z knihy: V tom tak vleklém podvečeru kráčela po stezce vedoucí mezi lapachy. Muži se ještě nevrátili od řeky. Na konci verandy kdosi umístil svítilnu, aby přivábila hmyz poletující v rozsvíceném domě. Zaslechla Tilovu harmoniku a bezmyšlenkovitě vykročila k baráku. Vypadal opuštěně. Přiblížila se k malému oknu vedoucímu do zanedbané zahrady se suchým révovým loubím a chlebovou pecí. I uvnitř baráku se svítilo, mdlé světlo stěží prozařovalo bledý podvečer panující venku. Naklonila se do okna a spatřila ho, jak s harmonikou v klíně sedí shrbený u stolu. Zpíval nebo si tiše pobrukoval píseň, kterou buď dobře neuměl, nebo se teprve začínala rodit, opakoval její první sloky stále dokola a doprovázel je sténavými tóny nástroje. Tilo měl za uchem karafiát a na čele přilepený černý, lesklý pramen vlasů. Když jej tak pozorovala, najednou znovu cítila, že je sama sebou i jinou zároveň, a že to byla ta druhá, kdo šel až k baráku a potají se dívá, a když si to uvědomila, rovněž cítila, že jí to dělá dobře. Odjakživa snila o tom být sama sebou i jinou současně. Být dvěma, jednou, která bude dělat to, co se ona sama v hloubi duše necítí s to udělat, jednou, která bude trpět a užívat si za tu druhou, oběma dvěma najednou: jednou, která bude zbabělá, a druhou, odvážnou, aby ten druh vnitřní lži fungoval bez výčitek. Být jednou a současně i druhou pro intimní alibi rozkoše a bolesti a paměti a zapomnění. Tóny harmoniky hned v zárodku utichaly, někdy zněly tlumeně dál, a on pak na papír, který měl na stole, zapisoval verše, jež podle všeho skládal. Viděla světlo jeho očí upřeně zírajících do lampy, které záhy přivíral, zatímco si jakoby pro sebe zpíval, ale ona ničemu z toho nerozuměla, třebaže to znělo povědomě a libě. Chtěla na něj zavolat, ale když se pokusila více vzpřímit, stín, překrývající ten její, ji přiměl se přihrbit. Byla to stařena, která mlčky přistoupila k oknu a pomalu, leč rozhodně je zavřela, jakoby z ostychu či ze strachu. Hilde, tímto gestem udivená a ponížená, se chtěla rozběhnout pryč, ale stařena ji chytila za ruku a křikla: „Pojď!“ Když pak vedle sebe seděly na suchém kmeni mezi fíkovníky, stařena mlčela a nedívala se na ni, ale pak řekla:      „Však vím, jak ženy při poslechu hudby jihnou.“       Najednou měla pocit, jako by se do toho okamžiku vměstnal celý její dosavadní život, všechny její vzpomínky, představy a sny, věci smyšlené i skutečné, její obavy, zoufalství, její samota a její opuštěnost se vmžiku spojily v cosi nejasného a nezvyklého, co bylo všemi věcmi a všemi pocity najednou, jako promíchaný, živý a nepoužitelný obsah kufru dávno zapomenutého na půdě, a také cítila, že celý její život byl jakýmsi nutkáním, jakousi neurčitou a nezadržitelnou touhou stát se tím, kým zřejmě není.      A stařena ještě řekla: „My ženy se díváme na muže tak, jako se dívá do plamenů.“      Doposud ji držela za ruku, a když si to uvědomila, vylekaně či zahanbeně ji pustila.      „Chci jít,“ hlesla.      „Ano i ne,“ prohlásila stařena. „Jako lišáci.“       Teď Hilde plakala, ale necítila tíseň ani bolest. Obě nadále seděly na kmeni stromu a už byla noc.      „Co se to se mnou děje?“ chtěla vědět, a možná ani nečekala na odpověď.      Stařena řekla:      „Jazyk tvé hlavy a tvého srdce nejsou v souladu. Ale nejsi svéhlavá. Tažný kůň nemůže být lišák.“      Stařena se zdála být veselá, ačkoli její gesta a jemné posunky byly vážné a pomalé. Vzápětí dodala:      „Žena je vždycky hospodyní. Přistupuje k ohni, aby ho oživila, ne ho uhasila.“      „Chci už jít,“ řekla Hilde. „Je pozdě a je mi zima.“       Najednou se vrátil onen obraz padajícího sněhu za oknem. Její niterná samota tváří v tvář jiné stařeně, neurčitá bolest vidět, cítit, zapomenout, vzpomínat uprostřed mlhavého šumu světa, kde ji v jednom takovém podvečeru nemohlo nic zranit, skrytá, jakoby zemdlelá, během zlomku svého života chráněná a sebejistá, zatímco venku bylo všechno šedé, chladné a bouřlivé, třebaže se tu a tam ozývaly přerývané tóny harmoniky připomínající melodické chrčení, aby záhy utichly.      „Nesmíš poslouchat,“ řekla ta druhá.      Už se na ni nedívala, ani ji nedržela za ruku a vypadala starší a ubožejší či bezbrannější a bázlivější. Hilde zdálky viděla, jak se na verandě domu rozsvítila lampa, jako rodící se noc, jako uklidňující představa důvěrně známého břehu, kde je vše povědomé a pochopitelné, ale zároveň cítila potřebu tento okamžik završit, nenechat ho otevřený a bez odpovědi. Už byla noc, sotva na sebe viděly. A ona, která vždycky odmítala být chápána, kterou projevovaná shovívavost ostatních ponižovala, která pro sebe ubránila slast z vědomí své vlastní osamocenosti a odlišnosti, se teď naopak jaksi nepochopitelně cítila neúplná a osiřelá, a znovu vzala do rukou stařeninu dlaň, chladnou a tvrdou jako suchý hrozen, a zeptala se:      „Matko, co se to se mnou děje?“      Harmonika už nehrála. Noc byla bledá a zlověstná a stařena pravila:      „Nic. Přebývá ti to, co by ti mělo scházet. Jako všem ženám.“      Pak už ji nespatřila. Hilde nejprve vykročila směrem k světlu lampy v domě, a pak se k němu rozběhla.   Strasser se možná poprvé cítí zmatený. Začíná se domnívat, že ztrácí kontrolu nad situací a že nastávají další, nepředvídané okolnosti, které se snaží překonat provokací. Chce hrát vabank, buď všechno, nebo nic, i když v jádru touží možná prohrát, a právě v tom spočívá jeho slabost a netrpělivost. Necítí žádný klid.      Rozhodli se vytáhnout stůl a jíst ve stínu palem, naproti verandě obrácené na východ. U stolu seděli jen oni tři. Polévka byla jako obvykle první chod, s druhým chodem otálí. Kolem se potlouká a zdánlivě lhostejně slídí hubený tmavý kocour, který se k nim co chvíli připlíží, aby se hned zase vzdálil. Strasser sedí v čele stolu, příliš velkého pro tři osoby, Hilde a Janos každý z jedné strany, vedle něj. Kocour se přišourá a Janos hodí na zem kus chleba namočený v polévce. Když se jej kocour chystá sežrat, Strasser na něj dupne, kocour slabě zamňouká a odběhne. Tato gesta se dvakrát, třikrát zopakují. Hilde pozoruje s hlubokým zájmem oba muže, kteří se na sebe nedívají, třebaže se jeden před druhým mají na pozoru. Strasser stahuje rty do přihlouplého, otupělého úšklebku. Janos hodil na zem další kus chleba, ale kocour už k němu nepřiběhl, a tak zvíře zvedl ze země, položil je na stůl a strčil mu čumák do svého vlastního talíře, aby se napil polévky. Strasser se hlasitě zasmál a nepřestal se smát ani poté, co Hilde za Janosovými zády proklouzla pryč.   Jeden ze zedníků, kteří pracovali na nejvyšším pažení stavby mostu, spadl mezi kameny na břehu a zůstal nehybně ležet na zádech, s otevřenýma očima a vyděšeným pohledem, aniž ze sebe vydal bolestný výkřik či pronesl jedinou hlásku. Poté co byl na narychlo zhotovených nosítkách přenesen do baráku pro nádeníky, v podvečer zemřel. Ihned po skonání, když o tom ještě nikdo nevěděl, k němu přistoupila stará Eduviges a na boční straně krku mu otevřela malou ránu, dříve než by bylo pozdě a on už nemohl krvácet. Malý rudý pramínek mu skropil košili. To však stačilo. Věděla, že nejmilovanější mrtví jsou ti, kteří zemřou na vykrvácení, ti – chtěla říct –, z nichž život odplývá jako řeka, bez násilí a hádek, a kteří začínají umírat jakoby ve spánku či snění.      Znali jen jeho přezdívku, nikoli jeho jméno, a bděli u něj celou noc, kdy ležel na stole, dokud jeho kolegové nevyrobili rakev z téhož dřeva, jež používali pro výdřevu.      Chladné zimní sluneční světlo zaplavovalo podvečerní hřbitov. Průvod se šine po pěšině a nese rakev. Noc, kdy u něj bděli, byla jasná a studená, doprovázená lahvemi ginu, které si tito muži, pro něž je smrt jen běžnou událostí lidského života, podávali z ruky do ruky. Mrtvolu umyli vodou z řeky a rakev pak vyplnili květinami. Neměli jich dostatek, a tak je nahradili papírovými, které vyrobily ženy. Květiny a smrt, vždy smíšené, a papír, stejně tak pomíjivý jako život. Průvod byl všemi následován – na železniční stanici vyzváněly zvony – až k okraji jámy. A když se rakev pokoušeli spustit dolů, provazy se zpřetrhaly a rakev spadla prudce na dno a rozbila se. Nikdo nedokázal potlačit smích. Běželi pro hřebíky a nářadí a mrtvolu opět vytáhli nahoru. Znovu ji uzavřeli do rakve spolu s roztroušenými květinami a pak ji pomalu spustili do jámy. Někteří se pokřižovali. Hrob byl zaházen a pokryt kameny. Smrt coby podívaná zmizela.   Hector Tizón (1929–2012) byl argentinský advokát a diplomat, na sklonku života soudce ve své rodné provincii. Patřil mezi nejvýznamnější španělsky píšící romanopisce, jeho dílo bylo přeloženo do hlavních světových jazyků. V roce 1996 obdržel z rukou francouzského premiéra vyznamenání Rytíř řádu umění a literatury. Jeho román Luz de las crueles provincias (Světlo krutých provincií) obdržel roku 1999 cenu Dva oceány, jež se ve Francii udílí nejlepšímu latinskoamerickému románu. V češtině doposud vyšly jeho knihy Krásy světa, Dům a vítr, Muž odjinud, Starý voják a U kolejí.   Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2020, 1. vydání, 110 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-02 13:49:09

Ruská policie kvůli pohřbu Navalného zatkla čtyři sta lidí

S lídrem ruské opozice Alexejem Navalným se rozloučili lidé v několika zemích světa. V Rusku zapalovali svíčky a nosili květiny pod zesíleným dohledem policie. Někteří účastníci se ale nevrátili domů. Policie zatýkala v Novosibirsku, Omsku, Kazani, Petrohradě, Jekatěrinburgu i Moskvě. Podle serveru OVD-Info, který sleduje dění v Rusku, zadržela čtyři stovky lidí v 39 městech.

Čas načtení: 2024-03-08 16:30:00

Znáte Messiho? Teroristé z Hamásu seniorku neodvlekli, natočili s ní klip

Devadesátnice z kibucu Nir Oz pochází z Argentiny. Teroristé z palestinského hnutí Hamás ji ušetřili díky zmínce o fotbalistovi Lionelu Messim. Další členy její rodiny ale odvlekli do Gazy a někteří se dodnes nevrátili.

Čas načtení: 2024-04-12 09:11:49

Pobřežní stráž USA zachránila námořníky uvízlých na ostrově díky nápisu HELP sestaveného z palmových listů

Pobřežní stráž USA úspěšně zachránila tři muže uvízlé na ostrově v Mikronésii díky důmyslnému nápisu "HELP" vyrobenému z palmových listů, informují servery BBC a USA Today. Muži, kteří byli devět dní pohřešováni poté, co se vydali na plavbu na atol Pikelot, byli nahlášeni jako nezvěstní, když se nevrátili na Guam, odkud vyplouvali. The post Pobřežní stráž USA zachránila námořníky uvízlých na ostrově díky nápisu HELP sestaveného z palmových listů first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-15 00:00:00

Stoletý statek na kamenných základech přestavěli. Propojili prostor a mají moderní bydlení. Silné zdi pomáhají s regulací teploty

Katalánskou obec, Graneru, popisují architekti názorným opisem. Je prý natolik daleko od civilizace, abyste tam neměli žádný mobilní signál. Ale zase ne tak daleko, abyste si odtam nemohli zajet někam na oběd a nevrátili se do tmy zpátky.

Čas načtení: 2024-05-29 13:01:00

Poznáte muže a ženu na kamerovém záznamu?

PRAHA VENKOV – JIH – Nalezli peněženku, ale nevrátili ji.

Čas načtení: 2024-06-01 05:18:00

Když plakala Kadrnožka. Vojenský zběh vraždil v motorestu, důvod zůstává záhadou

Čtyři zaměstnanci proslulého motorestu U Kadrnožky na Tachovsku nemohli 1. června 1980 tušit, že cesta do práce bude jejich poslední v životě. Domů se ale již nikdy nevrátili. Důvodem bylo vražedné řádění vojenského zběha Lubomíra Bugára.   

Čas načtení: 2024-06-04 16:10:00

Dojemná smrt přátel v Itálii: Než je smetla voda, pevně se objali

Tři přátelé Patrizie Cormosová (20), Bianca Dorosová (23) a Cristian Molnar (25) se v pátek 31. května šli projít podél řeky Natisone v Itálii. Domů se však už nikdy nevrátili. Během procházky je zasáhla přívalová povodeň. Záchranáři se jim pokusili pomoci, avšak marně. V pevném objetí je smetl prudký proud. Těla dvou žen později vyplavala. Po muži stále pátrají potápěči i drony. 

Čas načtení: 2024-06-04 17:00:01

Z hokejového hrdiny nepřítelem lidu. Brankář Modrý místo další medaile těžil uran pro komunisty

Úspěšný zlatý československý hokejový tým z roku 1947 a 1949 se chystal dobýt dalšího sportovního úspěchu na mistrovství světa v roce 1950. Pro fenomenálního 34letého brankáře Bohumila Modrého s vizáží hollywoodské hvězdy by se možná jednalo o poslední zápis do síně slávy, stejně tak pro jeho sportovní druhy. Jenže ani vyhlášení hokejoví plejeři se nevyhnuli komunistické perzekuci a místo odjezdu na mistrovství světa skončili ve vězení, Modrý pak dokonce v uranových dolech. Malicherná záminka stačila Přitom se jednalo o docela malichernou záminku. Československý tým už byl sbalen na cestu a měl odletět do Londýna 11. března 1950 vstříc svým soupeřům na ledě. Hokejisté nevěděli, že zakrátko budou soupeřit s fanatickými a pomstychtivými komunisty. Reportéři Josef Laufer a Otakar Procházka, kteří měli s hokejisty cestovat, neobdrželi vstupní víza do Velké Británie. To však byla, jak se později ukázalo, průhledná komunistická lež. Tým se rozhodl, že bez obou reportérů do Londýna nepojede, a došlo k dohodě, že se vyčká do pondělí 15. března 1950, co se bude dít dál. Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Vládní činitelé nakonec rozhodli, že hokejové družstvo do Londýna nepojede. Ve skutečnosti se komunisté obávali toho, že část hokejové reprezentace v britské metropoli zůstane a bude štvát proti republice zvenčí. Hokejisté vnímali rozhodnutí komunistických funkcionářů jako podraz a zradu. „Svině komunistický“ Svůj žal šli následně zapít do známé pražské hospody U Herclíků („Zlatá hospůdka“). Tam padala na adresu komunistů ostrá slova a nadávky. Citujme z vyšetřovacího spisu: „Většina hráčů urážela a hanobila hrubými a sprostými výroky lidovědemokratický režim, čelné představitele státu a KSČ, a to těmito slovy: jsou to svině komunistický, mají strach, že bychom se nevrátili.“ A na jiném místě se ve vyšetřovacím spisu uvádí, že „na režim se vysereme a na komunisty taky – smrt práci – smrt komunistům – sereme na Gottwalda, na Hrad i na vládu a na vedení, které v republice je a které stojí za hovno“. Gottwald čistil vlastní stranu od likvidátorů, ale sám čelil útoku ještě větších radikálů Číst více Chování hráčů, které se dalo v dané chvíli pochopit, však vydatně posloužilo odpovědným komunistickým činitelům, aby příslušníci StB v civilu kolem deváté hodiny večer vtrhli do lokálu a všechny účastníky akce zajistili a posléze postavili před soud. Jako nejvíce odbojný se jevil Zlatomír Červený, který kromě nadávek, kterými častoval příslušníky StB, jednoho z nich udeřil a v bojové vřavě se schoval před zatčením do kufru auta. Nakonec byl přece jen dopaden. Červený nepřítelem lidu Červeného vykresloval později vyšetřovací spis takto: „Červený po stránce charakterové je krajně násilné, sobecké a sprosté povahy. V celém jeho chování projevují se známky prospěchářství a kariérismu. Z osobního prospěchu vstoupil do KSČ po únoru 1948. Jmenovaného lze posuzovat jako zapřisáhlého nepřítele lid. dem. zřízení, což je patrno i z toho, že ve vazbě St. bezpečnosti byl odhalen v současné době jako jeden z elementů, které nebezpečným způsobem revoltují a provokují proti vězeňskému kázeňskému řádu a které svým jednáním podněcovaly spoluvězně na cele, aby se protivili vězeňské stráži a neplnili jejich příkazy.“ Svému osudu ovšem neunikl ani Vladimír Kobranov, který se svými spoluhráči pil jen krátce a byl zatčen 14. března 1950. Hokejisté zprvu vůbec nechápali, za co byli zatčeni, později jim bylo sděleno, že soud je viní z velezrady, špionáže a protistátní činnosti, tedy skutků, které byly běžnou součástí jiných politických procesů na základě „gumových paragrafů“ nechvalně známého zákona č. 231/1948 Sb. V každém politickém procesu je důležité, kdo stane v jeho čele a dostane tak exemplární trest. V tomto případě to byl brankář Modrý, na kterého měli ostatně komunisté spadeno již předtím pro jeho „rozmařilý“ život na vysoké noze. Měl si podle pokrouceného pohledu komunistů také cíleně budovat obraz jakési primadony. Modrý se akce ve Zlaté hospůdce ani neúčastnil, což však nebránilo tomu, aby stanul na lavici obžalovaných. Marie Švermová: Oddaná soudružka, kterou její strana uvěznila a mučila. Od stalinismu k podpisu Charty 77 Číst více Byl iniciován proces s vymyšlenou protistátní skupinou Modrý a spol. a komunističtí soudci hokejisty obviňovali z činů, které nikdy nemohli a hlavně ani nechtěli spáchat. Toužili jen hrát hokej a důstojně reprezentovat svou vlast. Ústředním bodem obžaloby byla údajná skutečnost, že družstvo se chystalo nakonec v Londýně hromadně zůstat a organizovat špionážní a protistátní aktivity z ciziny. Verdikt byl nakonec krutý, avšak plně korespondoval s tehdejší syrovou politickou realitou, nastolenou komunistickou hrůzovládou. Modrý dostal nejtvrdší trest – 15 let vězení – Augustin Bubník a Stanislav Konopásek byli odsouzeni na 14 let, Vladimír Kobranov a Václav Roziňák na 10 let, Josef Jirka na 6 let, Zlatomír Červený na 3 roky, Jiří Macelis na 2 roky, Přemysl Hainý a Antonín Španinger na 1 rok. Nejmírnější trest si soud schoval pro Josefa Štocka, kterému napařil „jen“ 8 měsíců. Hokejového hrdinu zabil uran Nejvíce doplatil na vykonstruovaný proces právě Modrý. Byl záhy poslán těžit uranovou rudu na důl Barbora v Jáchymově, a to zcela bez ochranných pomůcek. Brankář byl tak vystaven denně radioaktivnímu záření. I když byl Modrý roku 1955 v rámci amnestie propuštěn, těžké podmínky se na něm dramaticky podepsaly. Měl podlomené zdraví a zemřel předčasně v pouhých 46 letech roku 1963. V roce 1968 došlo k jeho posmrtné rehabilitaci. Odsouzení hokejových hrdinů včetně brankáře Modrého zapadalo do koloritu politických procesů padesátých let. Generaci úspěšných špílmachrů bylo odepřeno se ucházet minimálně ještě o jeden triumf na mistrovství světa. Místo toho přišlo veřejné ponížení, zostuzení a nedůstojné podmínky ve vězení i uranové doly v Jáchymově pro naše sportovní hrdiny. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, Česká televize KAM DÁL: Volby za minulého režimu: Parodie na svobodné hlasování. A ještě je soudruzi pro jistotu falšovali.      

Čas načtení: 2024-06-26 17:55:39

Poklad u Jevíčka měl před staletími hodnotu stáda krav. Nálezce dostal 560 tisíc

Sedmnácté století v Evropě nebylo klidnou dobou. Ani na území Moravy. Nejprve třicetiletá válka, později sem vtrhli Turci. Lidé často v obavách zakopávali majetek do země. A někdy se pro něj už nevrátili. Je to zřejmě i případ obrovského mincovního pokladu, který našel majitel polností u Vysoké u Jevíčka na Moravskotřebovsku. V rozryté zemině v roce 2020 uviděl mince, tak vše ohlásil archeologům, kteří poklad vyzvedli. Po čtyřech letech už mají všechny mince podrobně popsány.

Čas načtení: 2024-07-09 12:36:02

Muži slibovali vysoký zisk ze sázek, sedmnáct lidí připravili o pět milionů

Skupina šesti mužů vydělávala podle policie na důvěřivcích, kteří toužili zbohatnout na sportovních sázkách. Slibovali jim zisk, žádné výhry však nevyplatili a ani peníze poškozeným nevrátili. Kriminalisté je již zadrželi a obvinili z podvodu, škoda je zhruba 5,2 milionu korun.

Čas načtení: 2024-07-09 12:33:00

Muži slibovali vysoký zisk ze sázek, sedmnáct lidí připravili o pět milionů

Skupina šesti mužů vydělávala podle policie na důvěřivcích, kteří toužili zbohatnout na sportovních sázkách. Slibovali jim zisk, žádné výhry však nevyplatili a ani peníze poškozeným nevrátili. Kriminalisté je již zadrželi a obvinili z podvodu, škoda je zhruba 5,2 milionu korun.

Čas načtení: 2024-07-22 00:00:00

Rusko zažívá odliv mozků. Od začátku války z něj uteklo víc lidí, než se předpokládalo

Nechtějí být odvedeni do války na Ukrajině nebo nehodlají slevit ze svého komfortu. Řada Rusů proto utíká do ciziny. Dosud hrubé odhady uváděly, že kvůli válce uteklo z Ruské federace půl milionu lidí, kteří se dosud nevrátili zpět do vlasti. Jak...