Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-10 10:49:00

AI změnila pravidla hry. Proč firmám běžná cloudová řešení už nevyhovují?

Praha 10. března 2025 (PROTEXT) - S rostoucí adopcí aplikací pro AI (umělou inteligenci) se firmy potýkají s novou výzvou. Jejich stávající cloudová infrastruktura na takové workloady (pracovní zátěže) nestačí. AI aplikace kladou extrémní nároky na infrastrukturu, na kterou nebyly optimalizované, což znamená neefektivitu, pomalejší výsledky a zbytečně vysoké provozní náklady. České firmy tak čelí otázce: Investovat miliony do vlastního hardwaru, nebo najít spolehlivé a flexibilní řešení? Většina firem, které začínají s AI, si zprvu vystačí s běžným řešením v cloudu. Jakmile ale nasadí složitější modely a začnou zpracovávat velké objemy dat, narazí na limity unifikované cloudové infrastruktury. Výpočty se zpomalují, provoz se prodražuje a škálování výkonu je komplikované. „Standardní cloudové služby nedokážou pokrýt rostoucí nároky AI aplikací, firmy pro ně potřebují specializovanou infrastrukturu,“ vysvětluje Marián Holý, komerční ředitel vshosting a dodává, že často navíc potřebují garantovaný výkon a bezpečnost, což není v globálních cloudových službách vždy samozřejmostí. České společnosti proto hledají lokálního partnera, který jim zajistí nejen špičkový hardware, ale i podporu, expertízu a compliance s českými a evropskými regulacemi. AI potřebuje jiný cloud Výpočetní nároky AI jsou diametrálně odlišné od klasických cloudových workloadů. Tradiční servery, jejichž výkon je postavený na CPU, nejsou dostatečně efektivní pro masivní paralelní výpočty, které AI modely vyžadují. Firmy, které se spoléhají na standardní cloudové platformy, proto často naráží na: ● Pomalejší trénování modelů – běžné cloudové infrastruktury nejsou optimalizované pro výpočty prostřednictvím GPU. ● Vyšší provozní náklady – nedostatečně optimalizované prostředí vede k větší spotřebě výkonu, a tedy k vyšším nákladům. ● Komplikované škálování – AI workloady potřebují rychlé navyšování výpočetních zdrojů podle momentálních potřeb. „Na tyto výzvy je zapotřebí reagovat tvorbou vysoce specializované cloudové infrastruktury určené přímo pro AI workloady. To je příklad i námi vyvinuté infrastruktury s vysokovýkonnými servery osazené GPU procesory NVIDIA L40S, H100 a H200, které jsou přímo optimalizované pro AI projekty,“ deklaruje Marián Holý, komerční ředitel společnosti vshosting. Nabízí flexibilní škálování, takže firmy mohou navyšovat nebo snižovat výkon podle aktuálních potřeb. Výhodou je, že není nutné investovat miliony do vlastního hardwaru či technické asistence v češtině. Bonusem je exkluzivní přístup k NVIDIA katalogu AI/ML modelů – celkem k více než 1000 AI modelům. Rychlejší AI vývoj bez obřích investic Podle Mariána Holého se AI stala natolik klíčovou, že vyžaduje zcela nový přístup k infrastruktuře: „Jako jedna z mála tuzemských firem poskytující cloudové služby využíváme nejnovější GPU procesory společnosti NVIDIA. Pro firmy to znamená okamžitý přístup ke špičkovému výkonu bez horentních investic“. Vybudování vlastní AI infrastruktury je pro většinu firem obrovsky nákladné. Nákup high-end GPU, jejich správná konfigurace a následný provoz se může snadno vyšplhat do milionových částek. „Flexibilita je základ, proto naši klienti platí jen za výkon, který skutečně potřebují. Nemají žádné zbytečné náklady navíc,“ vyzdvihuje Marián Holý. Díky tomu mohou české firmy testovat a škálovat své AI aplikace bez finančních rizik a zdlouhavého budování vlastní infrastruktury. Ať už jde o start-upy nebo velké korporace, mohou se soustředit na provoz AI projektů, zatímco vshosting se postará o špičkovou technologii, vysoký výpočetní výkon, bezpečnost a technickou podporu v češtině a garanci souladu s českými i evropskými regulacemi – data zůstanou v tuzemsku. O společnosti vshosting: vshosting je přední poskytovatel cloudových a serverových řešení, specializující se pokročilé technologie Kubernetes, AWS, nebo GPU infrastrukturu pro AI aplikace. Společnost se zaměřuje na poskytování škálovatelných, bezpečných a environmentálně odpovědných IT řešení s vysokou dostupností pro firmy všech velikostí. Kontakt pro média: PR konzultant, Martin Moc, e-mail: moc@prmoc.net ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2024-11-15 16:48:27

Týden na akciových trzích: Šestý růstový týden pražské burzy, v zámoří vybírání povolebních zisků - Komentář

Z makrodat byla asi nejdůležitější inflace v USA. Růst spotřebitelských cen dopadl podle očekávání, ale inflace v primárních okruzích byla vyšší. To znamená, že jsou zde stále vyšší inflační tlaky. To by mohlo ukazovat na pomalejší tempo uvolňování měn...

Čas načtení: 2024-01-30 06:00:00

HHC: Jaká jsou rizika?

Největší záhadou dneška ve světě konopí je hexahydrokanabinol neboli HHC. Často se nás ptáte, zda se jedná o bezpečný kanabinoid, zda jeho konzumace nemá nějaká úskalí, zejména v dlouhodobém horizontu. O odpovědi jsme proto požádali našeho redakčního farmaceuta. 1. Je HHC syntetická, polosyntentická, nebo přírodní látka? HHC se přirozeně vyskytuje v konopí, ale v tak nízkých koncentracích (méně než 0,1 %), že by bylo extrémně neekonomické extrahovat ho přímo z rostliny. Veškeré HHC, které je v současné době dostupné na trhu, je bez výjimky vyrobeno v laboratoři.  Při perorálním podání lze očekávat nejen pomalejší nástup účinku, ale také jeho výrazně vyšší intenzitu a delší trvání. Vzhledem k tomu, že se vyskytuje i v přírodě, jej však nelze označit za syntetický kanabinoid ve smyslu designových drog („Spice“ apod.). Běžná je takzvaná polosyntetická výroba, tj. jednoduchá úprava jiných přírodních kanabinoidů, nejčastěji CBD, delta-8-THC a delta-9-THC. HHC lze rovněž vyrobit synteticky z jednodušších sloučenin, například z olivetolu. Hranice mezi polosyntetickou a plně syntetickou výrobou není zcela jednoznačná. I prekurzory syntetické výroby mohou být přírodního původu, ale nejsou to kanabinoidy, a cesta ke konečnému produktu (HHC) je proto složitější, zdlouhavější a náročnější na vybavení a znalosti. V praxi se proto takový postup příliš nevyužívá. 2. Jaký je rozdíl mezi HHC v rostlině konopí a mezi tím vyrobeným v laboratoři přeměnou THC nebo CBD? Obecně lze říci, že rozdíly jsou minimální, ... The post HHC: Jaká jsou rizika? appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-03-11 06:38:17

Tímhle se Apple nepochlubil: Nový MacBook Air M3 má o 82 % rychlejší SSD

Apple minulý týden představil nový MacBook Air s procesorem M3, který nabízí vyšší výkon, podporu Wi-Fi 6E a možnost připojení dvou externích displejů. Kromě těchto hlavních vylepšení však společnost Apple přinesla i méně zmiňovanou, ale významnou inovaci v oblasti SSD úložiště, která řeší problém pomalejších rychlostí SSD u základního modelu předchozí generace MacBook Air M2. Základní verze MacBooku Air s procesorem M2 a 256GB SSD se setkala s kritikou za pomalejší rychlosti úložiště ve srovnání s vyššími konfiguracemi. Tento problém vznikl díky využití jediného 256GB SSD čipu, na rozdíl od předchozího modelu s procesorem M1, který používal dva 128GB čipy

Čas načtení: 2024-04-10 11:00:01

Tragická nehoda polského prezidentského letounu otřásla světem

Letoun Tu-154M polského letectva nezvládl za mimořádně špatných meteorologických podmínek přistání na letišti ve Smolensku. Vezl delegaci na pietní shromáždění k výročí katyňského masakru. Několik stovek metrů před přistávací dráhou se zachytil o stromy, převrátil se a roztříštil se o zem. Následné vyšetřování bylo poznamenáno nedůvěrou polské strany vůči ruským vyšetřovatelům. Od začátku se také spekulovalo o tom, že právě Rusové nesou za havárii zodpovědnost, neboť dispečer hlásil údajně záměrně nepřesné údaje o poloze letounu. Později dokonce polská strana přišla s teorií, že v letounu explodovala výbušnina. Let byl hazardem od samého počátku Vojenské letiště ve Smolensku nebylo vybavené přesnými navigačními prostředky typu ILS, které umožňují bezpečné přistání i za velmi špatných povětrnostních podmínek. Bylo vybaveno pouze dvěma systémy NDB. Ty umožňovaly přistání prezidentskému letounu (kategorie D odvozená od přistávací rychlosti) při výšce spodní základny mraků 250 metrů a dohlednosti ne menší než 3 000 metrů. Sám velitel letadla potom měl letové oprávnění a výcvik na provádění přístrojového přiblížení za podmínek minimální výšky oblačnosti 120 metrů a dohlednosti ne menší než 1 800 metrů. Tyto podmínky však letiště ve Smolensku v době pokusu o přiblížení nemělo. Výška oblačnosti byla nižší než 50 metrů a dohlednost nedosahovala ani 800 metrů. O tom byla posádka informována nejen dispečerem, ale i posádkou polského vojenského Jaku-40, který na letišti krátce před prezidentským speciálem dosedl. Ten vezl novinářský doprovod. Je nutno podotknout, že i on přistál pod minima a přes jasný zákaz přistání od dispečera. Exkluzivní reportáž: Hangár F je architektonickým unikátem a „suchým dokem“ pro dopravní letadla Číst více Prezident se ještě nerozhodl Posádka si byla tedy špatných povětrnostních podmínek na letišti vědoma. Co ji tedy přinutilo dále pokračovat v přiblížení k letišti? Odpovědí mohou být samotní cestující, zejména tři muži. Prezident Kaczyński, ředitel jeho protokolu a velitel vzdušných sil. O prezidentovi bylo známo, že není příliš nadšený, pokud se jeho program změní, jen protože není možné přistát v místě, kam cestuje. Asi měsíc před nehodou se právě taková věc stala jinému pilotovi, který místo přistání na určeném letišti odklonil let na záložní letiště. Dočkal se ne zrovna kladné odezvy od samotného prezidenta a způsobil si svým odpovědným rozhodnutím kariérní potíže. To samozřejmě posádka, zejména velící pilot, věděla.  Z přepisu záznamu hovoru v kokpitu letadla, dostupného ve vyšetřovací zprávě, je zřejmé, že velící pilot čtvrt hodiny před nehodou informoval ředitele protokolu o tom, že je počasí špatné, ale pokusí se o přiblížení, a pokud se nepovede, budou se muset rozhodnout pro další postup. Jedenáct minut před nehodou oznámil ředitel protokolu, že se prezident ještě nerozhodl, co budou dělat dál. Z hlasového zapisovače je také zřejmé, že po celou dobu přistávacího manévru byl v kabině ještě další člověk – velitel letectva, tedy pilotův nadřízený. Tyto okolnosti samozřejmě na posádku musely působit stresově a zvyšovalo to jejich motivaci k splnění úkolu. Přistát. Posádka se pod tlakem chovala chaoticky Rozhodnutí posádky pokračovat v přiblížení do minimální výšky a v případě nepříznivých podmínek provést další oblet, případně rozhodnutí pro let na záložní letiště (v tomto případě Moskva nebo Minsk, na obou letištích byly podmínky pro přistání dobré), samo o sobě nebylo ani nepovolené, ani neobvyklé. Avšak především velící pilot byl značně přetížen. Nejen že řídil stroj, ale jako jediný mohl komunikovat s pozemním dispečerem na letišti Smolensk, neboť dispečer neuměl anglicky a kapitán byl jediný, kdo ruštinu ovládal. Zřejmě proto, aby si ulevil od mnoha činností, zvolil automatické přiblížení pomocí autopilota, což sice nebylo zakázané, ale při absenci přesnějšího naváděcího zařízení ILS to bylo neobvyklé. Zvláštní bylo také to, jak posádka mezi sebou málo komunikovala, to svědčilo nejen o nízké míře výcviku posádky, ale také špatné přípravě na samotný let. Piloti ztratili pojem o výšce, v které se nacházejí Posádka byla přesvědčena, že letí ve správném směru a ve správné sestupové rovině. V tom je utvrzoval mylně i ruský dispečer. Ve skutečnosti se letadlo nacházelo mírně vlevo od osy dráhy a čtyři kilometry od letiště o 120 metrů výše. Letící pilot proto zareagoval větším klesáním, což ale zároveň znamenalo, že se zvýšila i rychlost letadla. Na to reagoval automatický systém ovládání tahu motoru tím, že zcela stáhl motory, které tak běžely téměř na volnoběh. V této situaci navigátor, který hlásil výšku, ji začal hlásit nikoliv dle barometrického výškoměru, ale podle rádiového výškoměru. Zatímco první při nastavení tlaku QFE ukazuje výšku nad letištěm, druhý ukazuje výšku nad terénem. Bohužel je smolenské letiště na vrcholku, rádiový výškoměr tak ukazoval vyšší výšku nad přistávací plochou, než kterou ve skutečnosti letadlo mělo. V důsledku toho bylo v okamžiku nárazu letadlo přibližně 5 metrů pod výškou přistávací dráhy. Plukovník František Altman: Pilotem Winstona Churchilla i Jana Masaryka Číst více Reakce přišla příliš pozdě Vzhledem k průběhu letu, který se nevyvíjel dle plánu, musel velitel letadla současně analyzovat situaci, rozhodovat se, provádět operační postupy, vést korespondenci v ruštině a navíc monitorovat situaci v kokpitu. Doprovázela to nutnost přijímat zvýšené množství informací, kontrolu nad vizuálním vyhledáváním a pečlivé zpracování dat. Tyto akce, obvykle automatické ve velkém zděšení v prezentovaných podmínkách, byly prováděny se zvýšeným množstvím kognitivní kontroly. Automatické procesy probíhají současně (rychle) a řízené procesy vyžadují sériové zpracování (mnohem pomalejší). Výše uvedené faktory způsobily, že rozhodující, kognitivní a prováděcí procesy velitele letadla ve stresové situaci probíhaly pomaleji a přispěly ke zpomalení reakce. To vysvětluje i to, proč zasáhl do řízení a přerušil přistání 3,5 vteřiny po rozeznění automatického alarmu příliš nízké výšky a 5 sekund po jeho vlastním rozhodnutí přistání přerušit. To však pro všechny na palubě bylo příliš pozdě. Motory v nízkých otáčkách potřebují určitý čas, než na nich naběhne požadovaný výkon, rovněž zahájení stoupání má určitou setrvačnost. Piloti se snažili do poslední vteřiny V okamžiku, kdy piloti zareagovali, bylo příliš pozdě. Mohutný stroj i přes snahu posádky stále klesal. Piloti už možná viděli překážky, do kterých zřejmě narazí. Levé křídlo se zachytilo o vzrostlé stromy a došlo k jeho odtržení v délce asi šesti metrů. Letadlo se prudce naklonilo doleva. Hukot motorů, náhlá změna pohybu letadla a prudký náklon musely strašlivě působit i na všechny cestující. Piloti se zoufale snažili letadlo srovnat. Z pitevních protokolů je zřejmé, že v okamžiku jejich konce měli oba piloti ruce pevně sevřené na kniplu a jejich pravá noha na maximum vyšlapávala směrovku doprava, aby vyrovnali levý náklon. Moc pozdě, letadlo se roztříštilo v rychlosti téměř 280 kilometrů za hodinu o zem. Nikdo z těch, kteří byli na palubě, neměl žádnou šanci na přežití. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Letadlo swingové ikony: zmizelo beze stopy

Čas načtení: 2024-04-26 08:58:17

Jak dosáhnout správného poměru omega-3 a omega-6 ve stravě

Rovnováha omega mastných kyselin v potravinách, které konzumujeme, ovlivňuje naše zdraví. Co však říkají důkazy o tvrzeních, že byste se měli snažit snížit příjem omega-6 a zároveň zvýšit příjem omega-3?Ať se podíváte kamkoli, rada je stejná: pokud chcete snížit riziko srdečních onemocnění, obezity, rakoviny a nejrůznějších dalších zdravotních problémů, měli byste omezit "špatné" nasycené tuky, jako jsou ty obsažené v másle a červeném a zpracovaném mase. Místo toho byste měli konzumovat "dobré" polynenasycené tuky. To znamená vařit na rostlinných olejích a preferovat listovou zeleninu, tučné ryby, ořechy a semínka. Jednoduché.Až na to, že pokud jde o vědu o výživě, nic není jednoduché. V tomto případě komplikace vyplývají z rostoucího poznání, že "dobré" tuky nejsou všechny stejné - konkrétně, že zatímco omega-3 mastné kyseliny jsou pro nás skutečně dobré, omega-6 mohou ve skutečnosti poškozovat vaše zdraví.Myšlenka, že vyváženost omeg v potravinách, které jíme, může mít vliv na naše zdraví, je dobře známá. Je také zřejmé, že typická západní strava se za posledních 50 let vychýlila ve prospěch většího množství omega-6 a menšího množství omega-3, přičemž jsme zároveň zaznamenali prudký nárůst výskytu onemocnění spojených s nadměrným zánětem, včetně srdečních chorob a cukrovky 2. typu.To vše vedlo k tvrzení, že bychom se měli snažit nejen zvýšit množství omega-3 v naší stravě, ale také omezit omega-6. Korelace však není příčinná souvislost. Je tedy skutečně možné, že konzumace příliš velkého množství omega-6, které bylo dlouho považováno za prospěšné, nám škodí? A pokud ano, jaké potraviny bychom měli jíst více nebo méně, abychom optimalizovali naši omega rovnováhu?Začněme několika základními informacemi. Všechny tuky a oleje, které jíme, se skládají z mastných kyselin, které se podle svého chemického složení dělí do různých kategorií. Každá z nich ovlivňuje vaši fyziologii jiným způsobem, což má následné účinky na vaše zdraví. "Kvalita a typ tuků, které lidé konzumují, má obrovský vliv na nemoci související s věkem, zejména na kardiovaskulární onemocnění," říká Philip Calder, nutriční imunolog z univerzity v britském Southamptonu.Co jsou omega mastné kyseliny?Omega-3 a omega-6 mastné kyseliny se nazývají polynenasycené mastné kyseliny, protože mají v dlouhých řetězcích uhlíku, které tvoří jejich páteř, mnoho dvojných vazeb, zatímco nasycené mastné kyseliny nemají žádné. Jsou považovány za "esenciální" mastné kyseliny, protože si je vaše tělo nedokáže vytvořit, což znamená, že je musíte získávat z potravin, které jíte. Kdybyste je neměli, vážně byste onemocněli - je známo, že skupina omega hraje zásadní roli v imunitě, zdraví mozku a srdce a v těhotenství.Dobrou zprávou je, že není obtížné získat jejich dostatek ve stravě, pokud jíte správné potraviny. Existují tři hlavní typy omega-3: kyselina alfa-linolenová (ALA), kyselina eikosapentaenová (EPA) a kyselina dokosahexaenová (DHA). ALA se nachází především v rostlinách, takže mezi její dobré zdroje patří zelená listová zelenina, lněná semínka a řepkový olej. Naše tělo sice dokáže z ALA syntetizovat DHA a EPA, ale ne příliš efektivně. Proto jsou za nejdůležitější zdroj omega-3 považovány tučné ryby, jako je makrela, losos a sardinky, které obsahují vysoké množství DHA a EPA.Hlavním zdrojem omega-6 v naší stravě je kyselina linolová (LA). Ta se nachází v semenech, ořeších, obilovinách, běžných rostlinných olejích, jako je slunečnicový a chrpový olej, a v produktech z nich vyrobených, včetně margarínů.Situace se zkomplikuje, když se podíváme na to, co vlastně omega mastné kyseliny v našem těle dělají. Jednou z jejich hlavních rolí je působení v buněčné membráně, kde jsou integrovány do dvojité vrstvy tukových molekul známých jako fosfolipidy. Ty obsahují směs mastných kyselin a bílkovin, které řídí, co do buňky vstupuje a co z ní vychází, a tím ovlivňují její chování.Důležité je, že složení mastných kyselin v buněčné membráně se mění v závislosti na tom, co jíme, což má důsledky pro funkci buněk, říká Anthony Hulbert, autor knihy Omega Balance 2023. Vysvětluje, že pokud máte stravu příliš bohatou na omega-6 nebo příliš chudou na omega-3, budou vaše buněčné membrány obsahovat mnohem více prvně jmenovaných kyselin než těch druhých. Aby toho nebylo málo, enzym zodpovědný za přeměnu ALA na DHA a EPA nedokáže rozlišit mezi ALA a LA. To znamená, že pokud je vaše tělo zaplaveno omega-6, obě mastné kyseliny si konkurují, což vede k menšímu množství DHA a EPA.Když k tomu dojde, říká Hulbert, výsledkem je chronický zánět, který je hnací silou mnoha zdravotních potíží, jež jsou dnes v západní společnosti stále častější. Patří mezi ně srdeční choroby, Crohnova choroba, diabetes 2. typu, revmatoidní artritida, Alzheimerova a Parkinsonova choroba a některé druhy rakoviny. "Omega-6 jsou důležité a zdravé esenciální tuky," říká Hulbert, emeritní profesor na univerzitě v australském Wollongongu. "Pokud se však konzumují v nadměrném množství, omega-6 snižují obsah omega-3 v buněčných membránách, což vede k chronickým zánětům."Existuje pravděpodobný fyziologický mechanismus, který spojuje omega-6 a zánět. Souvisí s molekulami zvanými eikosanoidy, které imunitní systém využívá k předávání zpráv, čímž nám pomáhá bojovat proti vetřelcům nebo hojit tkáně. Některé eikosanoidy jsou tvořeny omega-3 a ty působí protizánětlivě. Ty, které jsou tvořeny omega-6 mastnou kyselinou zvanou kyselina arachidonová (ARA), která se sama syntetizuje z linolových kyselin, jsou prozánětlivé.Jde tedy o to, že nadměrná konzumace omega-6 způsobuje, že buňky imunitního systému produkují více prozánětlivých molekul, což způsobuje chronický zánět.Existují pro to i určité důkazy. Studie na lidech a dalších zvířatech například ukazují, že nahrazení omega-6 omega-3 má pozitivní vliv na zdraví a zmírňuje příznaky spojené s chronickými onemocněními, jako je cukrovka, srdeční choroby a obezita.Navíc je jistě pravda, že poměr omega mastných kyselin, které konzumujeme v naší stravě, se za poslední půlstoletí dramaticky změnil a podíl omega-6 se výrazně zvýšil.Hulbert uvádí tyto poměry v procentech, kde vyšší procento znamená více omega-3 v poměru k omega-6. Až do roku 1910 byl podle něj poměr omega-3 v typické americké stravě přibližně 40 %. Do roku 2010 se tento podíl snížil na přibližně 9 procent. Tuto změnu lze přičíst třem faktorům: výrobci potravin přešli od používání živočišných tuků k rostlinným olejům, farmáři krmí dobytek obilím místo trávou a přibývá ultra zpracovaných potravin s vysokým obsahem omega-6. Ve stejném období se stále častěji objevují zánětlivá onemocnění.Tato shoda je sugestivní. Pokud však jde o prokázání příčinné souvislosti mezi omega-6 a zánětlivými stavy, výsledky studií na lidech se různí.V přehledovém článku z roku 2018 dospěli Calder a Jacqueline Innesová, tehdy rovněž z University of Southampton ve Velké Británii, k závěru, že "studie u zdravých dospělých lidí zjistily, že zvýšený příjem ARA nebo LA nezvyšuje koncentrace mnoha zánětlivých markerů" a že "epidemiologické studie dokonce naznačují, že ARA a LA mohou být spojeny se snížením zánětu".Calder tvrdí, že jedním z důvodů, proč jsou výsledky neprůkazné, je to, že naše buňky již obsahují tak vysoké množství ARA, že další doplňování pravděpodobně nebude mít žádný účinek. "Záhada spočívá v tom, že omega-6 jsou považovány za škodlivé a teoreticky se to dá velmi snadno zmapovat, ale když se podíváte na údaje o lidech, tak to tak úplně nevypadá," říká. "Pokud lidem dodáte více LA prostřednictvím doplňků stravy, nezvýšíte obsah ARA v jejich membránách, ale možná je to proto, že jsou již nasycené."Důkazy o prospěšné roli omega-3 jsou mnohem silnější. "Je jasné, že pokud zvýšíte příjem EPA a DHA a snížíte množství ARA v buněčných membránách, snížíte tím zánět," říká Calder.Zdá se také, že omega-3 jsou obzvláště důležité pro funkci mozku. V roce 2020 například C´cilia Samieri z univerzity ve francouzském Bordeaux a její kolegové publikovali studii, v níž po dobu 17 let sledovali 10 000 starších dospělých ve Francii. Zjistili, že u lidí s vyšším obsahem omega-3 docházelo k menšímu poklesu kognitivních funkcí a pomalejší atrofii mozku - a byla u nich menší pravděpodobnost vzniku demence. Někteří vědci se domnívají, že rovnováha omega-3 souvisí také s depresí a dalšími duševními poruchami.Omega-6 a zánětyNení pochyb o tom, že pro většinu lidí by bylo prospěšné získávat více omega-3. Je však otázkou, zda je třeba zvýšit příjem omega-3 a omezit příjem omega-6, jak doporučuje Hulbert. "Existuje jen málo důkazů o tom, že omega-6 mají pozitivní nebo negativní vliv na zhoršování kognitivních funkcí," říká Samieri. "Někteří tvrdí, že poměr omega-3 a omega-6 je důležitý. V praxi, v epidemiologickém výzkumu, je však skutečně důležitá hladina omega-3."Podobně Sarah Berryová z King's College London říká, že pokud máte ve stravě dostatečné množství omega-3, neexistuje mnoho přesvědčivých důkazů o tom, že omega-6 škodí. "Teorie omega rovnováhy je založena na vlivu, který mají omega mastné kyseliny na eikosanoidy," říká. "Výzkumy, které byly provedeny na buňkách a zvířatech na podporu této teorie, se však podle mého názoru u lidí nepotvrzují. Omega-6 bych považovala za zdravou živinu, zejména pro zdraví srdce." Podle ní je například jedním z nejlepších tuků, které snižují množství LDL cholesterolu, jehož vysoká hladina zvyšuje riziko srdečních onemocnění a mrtvice.Je také možné, že nárůst zánětlivých stavů způsobuje něco jiného. Velké množství omega-6 se zejména v USA konzumuje ve formě ultra zpracovaných potravin. "Existuje mnoho jiných mechanismů, kterými mohou tyto potraviny ovlivňovat naše zdraví, než je omega-6," říká Berry.Calder zase souhlasí s Hulbertem, že většině lidí, kteří se stravují západním způsobem, by prospělo zvýšit konzumaci omega-3 a zároveň jíst méně omega-6. "Výměna jedné [omega-3] za druhou [omega-6] je lepší než změna pouze jedné z nich, protože měníte obě strany rovnice," říká Calder.Otázkou tedy zůstává, co jíst, abyste optimalizovali svůj poměr. Odpověď na tuto otázku se může zdát obtížná, a to i proto, že na etiketách potravin je obvykle uveden pouze celkový obsah polynenasycených tuků, nikoli relativní množství omega-3 a omega-6.Existuje však několik způsobů, jak to změnit. Pro zvýšení hladiny omega-3 je nejdůležitější jíst více tučných ryb. "To je nejlepší způsob, jak získat více preformovaných EPA a DHA," říká Calder. Pokud to není možné, existují rostlinné alternativy, které obsahují vysoké množství ALA, které pak vaše tělo musí přeměnit na EPA a DHA. Hulbert doporučuje zelené listy, protože to málo tuku, které obsahují, je tvořeno výhradně ALA. Calder mezitím doporučuje vlašské ořechy spolu se lněnými a chia semínky. "Snažil bych se také snížit příjem omega-6 tím, že kukuřičný nebo slunečnicový olej nahradím řepkovým," říká.Musíte však být opatrní, protože i když jíte potraviny, které mají přirozeně vysoký obsah omega-3, pokud jsou vařené nebo skladované v olejích bohatých na omega-6, bude poměr omega stále nízký. Hulbert vysvětluje, že tuňák konzervovaný ve vodě má omega rovnováhu 90 %, což znamená, že obsahuje hodně omega-3 a málo omega-6. Když je konzervován ve slunečnicovém oleji, klesne tento podíl na 16 procent. Ryby ulovené ve volné přírodě mají lepší poměr omega mastných kyselin, který se pohybuje od 63 do 83 procent, ve srovnání s rybami stejného druhu chovanými na farmách, kde se pohybuje od 13 do 67 procent.Pokud jíte maso, Hulbert doporučuje hovězí a jehněčí maso krmené trávou, které jsou dobrým zdrojem omega-3. Vepřovému a kuřecímu masu se spíše vyhýbá, protože jsou běžně krmeny obilím obsahujícím sóju a kukuřici, což znamená, že mají vysoký obsah omega-6. Dodává, že byste se měli vyhýbat také vysoce zpracovaným potravinám, protože jsou často vyráběny z rostlinných olejů.Pokud jde o doplňky stravy s rybím tukem, je nezbytné zkontrolovat etiketu, abyste zjistili, kolik EPA a DHA skutečně obsahují. "Pokud si dáte obyčejný doplněk stravy s rybím olejem, množství EPA nebo DHA v něm bude pravděpodobně kolem 300 miligramů, zatímco když si dnes večer doma dáte k večeři lososa, bude ho mít kolem 1,5 gramu - tedy více než pětkrát tolik," říká Calder. Nicméně i nízké dávky omega-3 po dlouhou dobu mohou být prospěšné, nebo přinejmenším lepší než nedělat vůbec nic."Ve Velké Británii jíme pravděpodobně asi pětkrát více omega-6 než omega-3 a v USA je to ještě extrémnější - pravděpodobně nejméně desetkrát nebo více," říká Calder. "Pokud se vám podaří tuto rovnováhu napravit a zvýšit hladinu EPA a DHA v buněčných membránách, je to spojeno s lepším zdravím a pohodou."Zdroj: New Scientist

Čas načtení: 2024-04-30 16:48:05

Akciové trhy: Pražská burza v dubnu rostla, většina ostatních oslabila - Komentář

Vyšší americká inflace a silný tamní trh práce potvrdily že ústup cenových tlaků je pomalejší, než se čekalo. To znamená, že Fed sníží sazby později. Podle našeho odhadu až v březnu příštího roku. To samozřejmě rizikovým aktivům typu akcií nepřeje. Dub...

Čas načtení: 2024-06-28 16:45:00

Trumpovy šance po debatě stouply, trhy spíš zajímá inflace, jen a Francie

Donald Trump měl v debatě s Joem Bidenem navrch, jeho šance na návrat do Bílého domu posílily. Z pohledu trhů vzrostlo riziko vyšší inflace, což může znamenat pozdější a pomalejší snižování sazeb, tlak na akcie a silnější dolar.

Čas načtení: 2024-08-02 11:17:17

Amazon: Solidní 2Q, výhled zaostal za odhady trhu

Společnost Amazon oznámila za 2Q24 tržby 148,0 mld. USD (+10 % r/r), mírně pod odhadem trhu 148,8 mld. Hlavní segment prodejů v Severní Americe meziročně zvýšil tržby o 9 % a mírně pomalejší tempo 7 % zaznamenaly mezinárodní prodeje, ale vyšší tempo...

Čas načtení: 2024-09-19 05:29:00

Podpořte nákupem jesenického Svatého Sedláčka, kterého postihly povodně

Letošní drastické povodně těžce zasáhly i jednoho z nejznámějších českých konopářů Leopolda Svatého, duchovního otce rodinné konopné firmy Svatý Sedláček. Leopold je člověk, který konopím doslova žije a celé naší komunitě jde svou pokorou, moudrostí a láskou příkladem. Dnes je na čase, abychom mu v těžkých chvílích společně pomohli. V průběhu víkendového běsnění živlů se z Leopoldova domu pár desítek metrů od řeky Bělá v České Vsi stal jeden velký bazén a z upravené zahrady dravá řeka, která rozvrátila a odnesla vše, co jí stálo v cestě. Škody půjdou do statisíců a zničená infrastruktura dočasně ochromila chod celé firmy. Právě v době, kdy je třeba provádět sklizňové práce na nedaleké farmě. Tu naštěstí ochránila vyšší moc – zřejmě zaúřadoval Duch Svatý – a dozrávající rostliny i celá farma přežily ve zdraví. Přesto (nebo právě proto) bych vás chtěl jménem svým i celého magazínu Konopí požádat, abyste nákupem podpořili tento rodinný podnik, který je plně oddán konopí. Udělejte radost sobě nebo svým blízkým poctivými, lokálními a ekologickými konopnými produkty a pomozte tak Svatému Sedláčkovi postavit se opět na nohy! Ostatně Vánoce se blíží… Počítejte pouze s tím, že doprava bude teď nějakou dobu trochu pomalejší, s doručováním zhruba jeden týden od zaplacení objednávky. Na celý nákup můžete navíc získat slevu 10 % – stačí na konec objednávky zadat kód KONOMAG. The post Podpořte nákupem jesenického Svatého Sedláčka, kterého postihly povodně appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-06-28 00:03:00

Pomalejší, ale taky dražší. Koalice zvažuje zbrzdit růst důchodového věku

Demografům se podařilo silně vstoupit do debaty o navyšování věku odchodu do důchodu. Někteří zástupci koaličních stran se tak začínají přiklánět k variantě, která by růst důchodového věku zbrzdila. Po předložení návrhu ze strany České demografické společnosti začal debatu připouštět i ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL). Zda k tomu dojde, však záleží na konečném „účtu“. Je totiž pravděpodobné, že pomalejší růst důchodového věku bude znamenat také pomalejší tempo úspor.

Čas načtení: 2024-08-05 08:37:41

Růstový potenciál české ekonomiky klesá

Pomalejší konvergence znamená pomalejší růst životní úrovně.

Čas načtení: 2024-12-07 00:00:00

Benson, Robert Hugh - Pán světa

Dramatický příběh mladého manželského páru, Mabel a Olivera Brandových, začíná v prvním desetiletí 21. století. Oliver, vysoce postavený činovník anglického olitického života, s napětím pozoruje zhoršující se politickou situaci, kdy se zdá, že střetnutí Západu a Východu je nevyhnutelné a povede k Armagedonu. O to víc úzkostí prožívá jeho milující žena, nadšená stoupenkyně humanismu a lidského života. Postoj Ameriky k válce je nejistý, ale náhle, jakoby zázrakem, se v nejvyšších politických kruzích objevuje Julian Felsenburg, muž bez chyby, který dokáže utišit rozbroje a nastolit všeobecný mír a pokoj. Je to vítězství lidství a rozumu. Lidé v tom 21. století vstoupili do nejvyšší, poslední fáze svého vývoje a jejich perspektivy jsou nekonečné. Felsenburg je esencí všeho přirozeně lidského a je ideově propojen se všemi lidmi a s pravdou. Lidstvo pochopilo, že člověk je Bůh a Julián je jeho první ztělesnění. Jen zbytky katolíků odporují a někteří zfanatizovaní jedinci se neštítí atentátů a vražd. Protipól Juliana, Percy Franklin, katolický kněz, fyzicky téměř dvojče Juliana, s obtížemi bojuje proti nádherné vizi nového Člověka – Boha. Robert Hugh Benson knihu napsal v prvním desetiletí 20. století. Můžeme obdivovat jeho fantazii s jakou předvídal vzhled světa o sto let později: autostrády a železniční koridory spojující města vozy jedoucími rychlostí 240 km/hod, vedle nich pomalejší a ještě pomalejší až po cyklostezky, leteckou dopravu s rychlými okřídlenými vzducholoděmi umožňující přesun civilistů i armád od jedné strany kontinentu na druhý během několika hodin, umělé světlo, výbušniny schopné zničit svět, rozvinutou eutanazii. Těžiště příběhu však netkví v technické části pokroku. Bensonovi se jedná o osud lidstva, o osud křesťanství. Knihu napsal 42 let před Orwellovým románem 1984, 25 let před Huxleyho Koncem civilizace a 28 let před Čapkovou knihou Válka s mloky. Jeho novátorství si bezpochyby zaslouží pozornost i dnes. ---------------------------------------------------- Anotace Martinus 2018 Predstavte si svet,v ktorom vieru v Boha nahradil falošný humanizmus. Svet, v ktorom katolíci strácajú vieru a kňazov ubúda. Zostáva iba malá hŕstka verných. Zachráni ich niekto? Mons. Robert Hugh Benson (1871 1914) bol synom anglikánskeho arcibiskupa. Po otcovej smrti konvertoval na katolícku vieru, bol vysvätený za kňaza a v roku 1911 sa stal komorníkom pápeža Pia X. Miloval katolícke náboženstvo a bol hlboko presvedčený o jeho výlučnosti. V románe Pán sveta s obdivuhodnou presnosťou opisuje dobu, v ktorej žijeme. Túto takmer prorockú knihu ako ju označil pápež Benedikt XVI. odporúča aj pápež František: Radím vám, aby ste si ju prečítali. Pochopíte… Datum vydání: 06.12.2024

Čas načtení: 2025-03-10 10:49:00

AI změnila pravidla hry. Proč firmám běžná cloudová řešení už nevyhovují?

Praha 10. března 2025 (PROTEXT) - S rostoucí adopcí aplikací pro AI (umělou inteligenci) se firmy potýkají s novou výzvou. Jejich stávající cloudová infrastruktura na takové workloady (pracovní zátěže) nestačí. AI aplikace kladou extrémní nároky na infrastrukturu, na kterou nebyly optimalizované, což znamená neefektivitu, pomalejší výsledky a zbytečně vysoké provozní náklady. České firmy tak čelí otázce: Investovat miliony do vlastního hardwaru, nebo najít spolehlivé a flexibilní řešení? Většina firem, které začínají s AI, si zprvu vystačí s běžným řešením v cloudu. Jakmile ale nasadí složitější modely a začnou zpracovávat velké objemy dat, narazí na limity unifikované cloudové infrastruktury. Výpočty se zpomalují, provoz se prodražuje a škálování výkonu je komplikované. „Standardní cloudové služby nedokážou pokrýt rostoucí nároky AI aplikací, firmy pro ně potřebují specializovanou infrastrukturu,“ vysvětluje Marián Holý, komerční ředitel vshosting a dodává, že často navíc potřebují garantovaný výkon a bezpečnost, což není v globálních cloudových službách vždy samozřejmostí. České společnosti proto hledají lokálního partnera, který jim zajistí nejen špičkový hardware, ale i podporu, expertízu a compliance s českými a evropskými regulacemi. AI potřebuje jiný cloud Výpočetní nároky AI jsou diametrálně odlišné od klasických cloudových workloadů. Tradiční servery, jejichž výkon je postavený na CPU, nejsou dostatečně efektivní pro masivní paralelní výpočty, které AI modely vyžadují. Firmy, které se spoléhají na standardní cloudové platformy, proto často naráží na: ● Pomalejší trénování modelů – běžné cloudové infrastruktury nejsou optimalizované pro výpočty prostřednictvím GPU. ● Vyšší provozní náklady – nedostatečně optimalizované prostředí vede k větší spotřebě výkonu, a tedy k vyšším nákladům. ● Komplikované škálování – AI workloady potřebují rychlé navyšování výpočetních zdrojů podle momentálních potřeb. „Na tyto výzvy je zapotřebí reagovat tvorbou vysoce specializované cloudové infrastruktury určené přímo pro AI workloady. To je příklad i námi vyvinuté infrastruktury s vysokovýkonnými servery osazené GPU procesory NVIDIA L40S, H100 a H200, které jsou přímo optimalizované pro AI projekty,“ deklaruje Marián Holý, komerční ředitel společnosti vshosting. Nabízí flexibilní škálování, takže firmy mohou navyšovat nebo snižovat výkon podle aktuálních potřeb. Výhodou je, že není nutné investovat miliony do vlastního hardwaru či technické asistence v češtině. Bonusem je exkluzivní přístup k NVIDIA katalogu AI/ML modelů – celkem k více než 1000 AI modelům. Rychlejší AI vývoj bez obřích investic Podle Mariána Holého se AI stala natolik klíčovou, že vyžaduje zcela nový přístup k infrastruktuře: „Jako jedna z mála tuzemských firem poskytující cloudové služby využíváme nejnovější GPU procesory společnosti NVIDIA. Pro firmy to znamená okamžitý přístup ke špičkovému výkonu bez horentních investic“. Vybudování vlastní AI infrastruktury je pro většinu firem obrovsky nákladné. Nákup high-end GPU, jejich správná konfigurace a následný provoz se může snadno vyšplhat do milionových částek. „Flexibilita je základ, proto naši klienti platí jen za výkon, který skutečně potřebují. Nemají žádné zbytečné náklady navíc,“ vyzdvihuje Marián Holý. Díky tomu mohou české firmy testovat a škálovat své AI aplikace bez finančních rizik a zdlouhavého budování vlastní infrastruktury. Ať už jde o start-upy nebo velké korporace, mohou se soustředit na provoz AI projektů, zatímco vshosting se postará o špičkovou technologii, vysoký výpočetní výkon, bezpečnost a technickou podporu v češtině a garanci souladu s českými i evropskými regulacemi – data zůstanou v tuzemsku. O společnosti vshosting: vshosting je přední poskytovatel cloudových a serverových řešení, specializující se pokročilé technologie Kubernetes, AWS, nebo GPU infrastrukturu pro AI aplikace. Společnost se zaměřuje na poskytování škálovatelných, bezpečných a environmentálně odpovědných IT řešení s vysokou dostupností pro firmy všech velikostí. Kontakt pro média: PR konzultant, Martin Moc, e-mail: moc@prmoc.net ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2025-03-12 07:39:10

Grónské volby vyhrála opozice. Chce pomalejší cestu k nezávislosti ostrova

Úterní předčasné parlamentní volby v Grónsku, které je autonomní součástí Dánského království, vyhrála opoziční strana Demokraté (Demokraatit). Ta upřednostňuje pomalejší cestu k nezávislosti ostrova. Druhé skončilo další opoziční uskupení Naleraq, které chce získat nezávislost na Dánsku rychleji. Napsala to dnes agentura Reuters po sečtení všech hlasů. Volby byly sledované především kvůli tomu, že americký prezident Donald Trump usiluje o připojení největšího ostrova na světě ke Spojeným státům. Vládnoucí strana Inuitské společenství (Inuit Ataqatigiit) a její koaliční partner Pokroková strana (Siumut), které také volí pomalejší cestu k nezávislosti, získaly podle Reuters dohromady 36 procent hlasů, což je o 30 procent méně než ve volbách v roce 2021. Podle agentury AFP se tato uskupení umístila na třetím a čtvrtém místě. Demokratům nyní dalo hlas 29,9 procenta voličů a strana si tak polepšila od posledních voleb, kdy získala přes devět procent hlasů. Strana Naleraq teď získala 24,5 procenta hlasů. Grónský premiér Múte Egede předčasné volby vyhlásil proto, že země se podle něj nachází v obtížných časech, jaké ještě nezažila. Otázky sebeurčení jsou v Grónsku často diskutované i bez ohledu na Trumpova prohlášení a v dosavadním 31členném parlamentu měly většinu strany prosazující nezávislost na Dánsku a vypsání referenda o odtržení. Diskutuje se tak především o tom, kdy by referendum mělo být vyhlášeno. Většina obyvatel Grónska, které má zásoby nerostných surovin, nyní nezávislost podporuje.

Čas načtení: 2024-01-16 17:30:00

Test Nvidia GeForce RTX 4070 Super FE: Připravte se, sešup cen je tu!

Nvidia dnes uvádí na trh novou GeForce RTX 4070 Super. Stojí stejně jako RTX 4070 při uvedení, a přitom je jen o trochu pomalejší než RTX 4070 Ti, za níž jste ještě před nedávnem museli dát přes 21 tisíc. Novinka s cenovkou začínající na 16 500 korun tak ovlivní ceny grafických karet v širokém okolí a také jejich ceny budou muset níž.

Čas načtení: 2010-01-29 06:00:00

Srovnání výkonu internetových prohlížečů

Možná jste si už někdy všimli, že při používání jiného prohlížeče se vám zdálo načítání internetových stránek o něco svižnější či pomalejší než obvykle. Že by to bylo výkyvy rychlosti internetového připojení je jedna z možností, avšak v drtivé většině případů za to může sám internetový prohlížeč. J ...

Čas načtení: 2009-01-22 06:00:00

Final Uninstaller

Určitě jste si již všimli, že se Vaše PC začne po nějaké době zpomalovat a práce s ním je pomalejší. To mají mimo jiné na svědomí programy a to i ty, které už jsme z PC dávno odinstalovali. Po klasické odinstalaci totiž stále po programech zůstávají zbytkové adresáře a hlavně zápisy v registrech ope ...

Čas načtení: 2008-10-23 06:00:00

Čistíme počítač aneb bezplatné čistící programy v akci

Operační systém Windows jakékoliv verze trpí zajímavým neduhem a to zanášením dočasných složek a registrů. Uživatel to potom pociťuje pomalejším naběhnutím Windows, pomalejší prací nebo chybovostí a zamrzáním. Pokud uživatel chce zůstat stále u Windows, má jen dvě možnosti: přeinstalovat operační sy ...

Čas načtení: 2007-12-28 18:00:00

Efektivní defragmentace disku

Máte rychlý počítač, ale přesto po pár týdnech vám přijde pomalejší? Jedním z důvodů může být fragmentovaný pevný disk počítače, zvlášť pokud se stále něco instaluje/ode­bírá/přesouvá. Jak se takovému stavu bránit si povíme v dnešním článku. V ideálním případě jsou všechny soubory jednoho program ...

Čas načtení: 2021-01-14 00:00:00

Josefina Bakošová a její kolekce Simple

Něha, vůně oblíbeného parfému a probuzení květin po zimě. Co mají tato témata společného? Spojuje je nová kolekce české tvůrkyně Josefiny Bakošové s názvem Simple. Vedle nich však řada odráží i nový životní styl, který jsme si vlivem pandemie museli osvojit. Je pomalejší a plný očekávání budoucnosti ...

Čas načtení: 2024-02-16 22:00:26

Prodeje OnePlus 12R v ohrožení? Telefon má pomalejší paměť!

OnePlus před několika týdny globálně představilo svou nejnovější vlajkovou loď, OnePlus 12 Stranou zájmu většiny médií a zákazníků zůstalo OnePlus 12R s nižší cenou a slabší výbavou Právě základní model nakonec dokázal vzbudit solidní rozruch, výrobce ale radost mít nebude OnePlus 12R je pěkný a stylový mobilní telefon, který to ale na trhu nebude mít […] Celý článek si můžete přečíst na Prodeje OnePlus 12R v ohrožení? Telefon má pomalejší paměť!

Čas načtení: 2023-12-02 19:09:09

Zemi zasáhla silná geomagnetická bouře, která by mohla vyvolat rozsáhlé polární záře

Astronomové předpovídají silnou geomagnetickou bouři, která by mohla dnes večer vyvolat rozsáhlé polární záře. Bouři způsobil výron koronální hmoty z 29. listopadu, který dohnal předchozí pomalejší vlny částic. Bouře by mohla mít podobnou sílu jako ta z 5. listopadu, kdy byla polární záře pozorována i v České republice.

Čas načtení: 2016-06-09 14:48:00

Spalování i hubnutí může být rychlejší. Jak na to?

Říká se, že někdo má rychlejší spalování a rychlejší metabolismus a někdo zase pomalejší. A prý s tím nic nenaděláme, zkrátka někomu se hubne mnohem snáze a bezpracněji a jiný se musí dřít a přemáhat. Ale není to pravda. Spalování se dá podpořit a zrychlit.

Čas načtení: 2017-06-28 14:45:00

Unavuje vás řízení v noci? Dejte si pauzu!

Odborníci z Evropské společnosti pro výzkum spánku zkonstatovali, že ospalý řidič řídí stejně jako řidič pod vlivem alkoholu. Únava řidiče způsobuje pomalejší reakce, horší vnímavost a omezené rozhodovací schopnosti. Únava, ospalost a špatná pozornost způsobuje až třetinu dopravních nehod. Přečtěte ...

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2020-04-13 07:59:54

Uvěřitelné povídky Zdenky Ulčové-Gallové

Jedna z významných českých a evropských specialistek v oboru lidské neplodnosti Zdenka Ulčová-Gallová (*1954) se občas nachází v psaní beletrie – a zveřejnila nedávno svoji třetí knihu, povídkový soubor Šampuska. Na rozdíl od titulů předchozích Čekání na Kateřinu (2001, znovu 2007) a Nedosáhneme na nebe (2012, napsáno ve spolupráci s Jaroslavou Gallovou) se nyní dají v textu výrazněji registrovat autobiografické kořeny. Podobné prvky má většina z třiceti povídek, nicméně na to nelze docela spoléhat: některé jsou fikcí. Na to může upozorňovat třeba již dávnější doba, do které je spisovatelka zasazuje, ale i jiné aspekty často nehrají. Jde o jakési regulérní klamání tělem a my se musíme mít neustále na pozoru, abychom tvůrkyni neztotožnili s vypravěčkou či hrdinkou některé z epizod. Autorka se každopádně nespokojila se vzpomínáním a umně beletrizuje. Příběhy stahuje na co nejmenší prostor a dopřává jim pointy. A chybí-li náhodou taková pointa, byla by násilím, jak vycítíme. Zdenka Ulčová-Gallová má dobrý odhad na to, kdy sekvenci z daného prostředí ukončit a kdy a kde ji naopak začít. Ví také, co ze životaběhu vyhodit, co pominout, čím neotravovat. A disponuje smyslem pro nenásilné metafory. Povolání lékařky chtě nechtě prosakuje do textu s jakousi samozřejmou vitalitou optimismu a klidné dobroty. Od studentských let se autorka pilně propracovává vlastní historií a od svého rodiště se dostává i k velmi četným cestám světem. Vedle Německa či Rakouska putujeme tak spolu s ní do vícera zemí v kapitolách-povídkách Vzpomínka na Alžírsko, Přivítání v Íránu, Washington, Brazilské intermezzo, Vzpomínka na Island a Grónsko, Japonec v lese, Dnešní španělština, Měsíc v Itálii, Dánská odysea a Cambridge, Cesta z Oxfordu, Setkání v Izraeli, Austrálií ve dvou. Pisatelka si ovšem dala pozor, aby nevytvářela pouze další cestopis. Anebo jen kytici referencí z lékařských sympozií. A historek z natáčení. Ani zdaleka se nevnímá jako celebrita a úspěšně se radši popasovala s náročnou formou krátké povídky. Některé přitom sice vypráví v první osobě, nicméně v mužském rodě. Umným řetězením epizod svého života vznikl nakonec útvar blížící se až střihovému románu a i při jisté poklidnosti zahrnul přesně ve dvou třetinách i velmi šokující, děsivou sekvenci. Ta se pro změnu odehraje ve Švýcarsku, v Basileji a líčí se tu šílenství vědce – provázané s událostmi, které předcházejí rozvodu. Děj tohoto příběhu je situován do roku 1968. Z každé kapitoly je znát především skromnost, se kterou se však autorka představuje také jako úspěšná vysokoškolská pedagožka a laureátka řady cen. I původkyně mnoha publikací odborných. Ale nehřeší na to. V literárním světě, je-li nějaký, umí tento svůj kredit až bezstarostně odložit. Ne, každý by totéž neudělal. Zdenka Ulčová-Gallová sice těží i z vlastní specializované práce (ta se nedá zcela ignorovat, protože jí uspokojivě naplnila život), avšak efekt většiny textů vzniká spíš dík zdařilému vykreslení vztahů. Často by úplně stejně fungovaly i bez ohledu na odborné aspirace jejich zaznamenavatelky, vysnívatelky. Povídkový charakter knihy se autorka nebojí sem tam roztříštit sekvencemi přiznaně vzpomínkovými, avšak stručnost je stálý arbitr. Příběh je ctěn, čtenář s ním, a povětšinou narážíme na příběhy s přesahy. Takovým je dokonce i kapitola Zkušenosti s kočkami, zahrnující český překlad pasáže z autorčiny – anglicky psané – povídky My bicycle Mustang history (1987). Zdenka Ulčová-Gallová ve své NEODBORNÉ práci zdárně psychologizuje (dokonce i ve chvíli, kdy zachycuje svého kolegu, básníka Miroslava Holuba) a vždy jejím povídkám uvěříte. Nestaví logiku na hlavu. A pokud ano, pouze tak, jak to sám život občas provádí, když nás zrovna prahne semlít. Je přínosné si pročíst tento epizodický záznam nostalgií prodchnutých pohledů na život, toto líčení ne vždy lehkého světa od dětství let šedesátých až takřka do současnosti.   Ukázka z knihy I když jsme žili velmi skromně, rodiče nám dopřávali vše, co bylo v době našeho dětství v Hořovicích dostupné. Sestra Jaroslava krásně malovala, vynikala jako tatínek nejen v matematice, ale i v šachu. Byla trochu pomalejší, měla medvídkovitou postavičku, od dětství ráda jedla a často se pohybovala v blízkosti kuchyně. Maminka usoudila, že jí kroužek vaření jedině prospěje a že její nádherné obrázky budou předlohou třeba i k výtvorům z látky, a tak ji nasměrovala do kroužku šití. Hraní na housle jí moc nešlo, protože moje sestra neměla a nemá žádný hudební sluch. Mně doma říkali třeštiprdlo, Zdendulí, neklidko; bývala jsem tak temperamentní, že ani ve škole už nevěděli, jak moji energii zkrotit. Tak jsem byla zařazena na gymnastiku, tenis, výuku cizích jazyků. Na hru na akordeon. Běhala jsem často po loukách, sestavovala herbář v českém a latinském jazyce, občas přinesla domů ještěrku, mloky a ježka, zkoumala močové krystaly těchto zvířat i našich rodičů a kamarádek ve vypůjčeném školním mikroskopu značky Meopta a pečlivě zaznamenávala rozdíly nálezů. Bylo mi čtrnáct let a moje první ucelenější vědecká práce se jmenovala Vliv délky spánku na menstruační cyklus. Sestavila jsem velmi podrobné tabulky, do kterých jsem zapisovala délku spánku a přesné termíny měsíčního krvácení. Moje o tři roky mladší sestra Jarunka vždycky čekala, až budu pravidelně oddychovat, zapsala čas a zbytek jsme spolu dopočetly ráno po probuzení. Barevnými tečkami jsme na závěr jednotlivých dnů označovaly nálady: červená barva znamenala veselou náladu, modrá normální, černá smutek. A tak jsme měřily a zapisovaly celý rok, pak vyhodnotily a výsledky s přiloženou dokumentací přihlásily k účasti na přírodovědné olympiádě naší základní školy v Hořovicích; škoda, že z druhé části vědomostní soutěže jsme ztratily dva body. Ale stejně se pak naše duo radovalo z druhého místa a odměny, knihy Letem nad Československem. Ve vitrínce nad psacím stolem jsem vystavila portréty z časopisu ABC: doktora Alberta Schweitzera, Marii Jolliot-Currie a bezejmenného lékaře v bílém plášti držícího v rukou kojence. Četla jsem často a opakovaně knihy o Africe od Friče, Holuba, Hanzelky a Zikmunda: dávno rozhodnuta, že jednou budu lékařkou. Afriku jsem si vysnila, drsnou romantiku reportáží z nemocnice Lambaréné jsem hltala nekriticky. Moc jsem si přála pokračovat v práci svých vzorů, ale bylo mi třináct čtrnáct let a představy se míchaly se sny, všechno bylo ještě strašně daleko a svět jsem pozorovala obrovskými růžovými brýlemi…   Zdenka Ulčová-Gallová: Šampuska. Ilustrace Barbara Bednářová. Petrklíč 2019. 160 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-07 08:07:07

Rektor UK Tomáš Zima: Je třeba co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření

„Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost,“ napsal ve výzvě adresované „všem, kteří rozhodují“ rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění. „Obracím se na Vás jako lékař, občan a rektor Univerzity Karlovy, který je čím dál více znepokojen vývojem a hrozícími důsledky současných opatření přijatých ve věci boje s onemocněním označovaným jako COVID-19. Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost. Hrozí způsobit obrovskou vlnu nezaměstnanosti, sociálního zmaru a existenčních problémů pro statisíce lidí. Problémů, jejichž důsledky budeme řešit desetiletí. Jsem přesvědčen, že máme ještě poslední možnost zatáhnout za záchrannou brzdu a pokusit se Českou republiku co nejvíce ochránit před pádem do hluboké ekonomické propasti, která by vedla k naplnění smutných prognóz a drastickému úpadku všech oblastí našeho života na dlouhé roky dopředu. Je nezbytně nutné okamžitě a zásadně přehodnotit přijatá opatření státu, jejich další trvání, přiměřenost, efektivitu a především plošnost uplatňování. Vidím pro to několik důvodů, založených na faktech, datech a číslech – nikoli na emocích. 1. Hlavní obavy státních orgánů, které se uchýlily k plošným karanténním opatřením, se opírají o propočty rychlého, exponenciálního nárůstu těžkých případů, které by mohly překročit kapacitu zdravotnického systému a způsobit kolaps péče. Tuto obavu lze, alespoň u nás, již dnes zmírnit s ohledem na aktuální vývoj. Zcela jistě se na tom podílel včasný zásah státu. Zda to bylo díky masivním a drastickým opatřením paralyzujícím život a chod společnosti, či zda se na tom podílely i jiné faktory, bude možno zhodnotit s chladnou hlavou až v časovém odstupu. Pozitivním efektem je obrovská mobilizace a zapojení obyvatel, ochota pomoci a podílet se aktivně na zvládnutí ohrožení. 2. Koronavirům je připisován na celém světě značný počet úmrtí. Řada parametrů je však vypočítána nestandardně, velký počet zemřelých neumírá výhradně v přímém důsledku koronavirové infekce, ale v souvislosti s řadou závažných onemocnění či vážně oslabené imunity. Celková letalita infekce COVID-19 bude po zhodnocení celého průběhu vypadat jinak, než je dnes prezentováno. 3. Zdravotnictví v ČR díky nasazení všech zdravotníků je v současném stavu schopno zvládnout větší nápor pacientů, než jsme byli svědky. Paradoxně nyní funguje řada zdravotnických zařízení na zlomek kapacity, dochází k zanedbání péče u ostatních pacientů s neakutními, ale přesto velmi závažnými onemocněními. COVID-19 nezastavil ostatní nemoci, jen na jejich řešení a léčení nezbývá kapacita. A to může být pro zdraví spousty lidí fatální. 4. Nynější situace má tedy negativní dopad na celkové zdraví obyvatelstva – odkládají se diagnostické a léčebné úkony, operace i preventivní návštěvy lékaře. Pandemie zastavila velkou část zdravotnictví. Hospodářský propad zřejmě přinese snížení prostředků pro zdravotnictví, ale současné odkládání výkonů se může následně projevit předčasným úmrtím řady lidí. 5. Objektivní data nasvědčují tomu, že v ČR i v okolních zemích je šíření viru pomalejší a průběh onemocnění lehčí s minimálními počty smrtelných průběhů. Příčiny tohoto příznivějšího stavu se snaží objasnit odborníci, a může na to mít i vliv nošení roušek na místech, kde je více osob. 6. Země, které nepřijaly metodu nejpřísnější, tedy úplné karantény (např. Švédsko, Japonsko a Jižní Korea) vykazují relativně podobné výsledky ochrany obyvatel jako země s nejpřísnějšími a život a ekonomiku ochromujícími opatřeními. Srovnávání mezi jednotlivými zeměmi je metodicky velmi obtížné a často i nesrovnatelné, pro naprosto rozdílné zdravotnické systémy (organizace a úroveň zdravotnictví, počet lůžek atd.) a i z hlediska termínu zavedených opatření. 7. Pohybujeme se v oblasti často polovičatých informací. Došlo k obrovskému a soustavnému strašení národa a občanů, řada médií ve snaze o senzaci za každou cenu, často bez ohledu na fakta či dopady, často bez etického rozměru, bohužel podávají velmi často tendenční obraz infekce lokálně i globálně. A tak, ať už vědomě či nevědomě, zvyšují obavy a paniku ve společnosti. To vše má vliv na společenskou psychiku a ohrožuje to duševní zdraví nejzranitelnější části populace. 8. Daleko fatálnější následky pro nás, pro Českou republiku, bude mít ochromení našeho a světového hospodářství. Např. americká Federal Reserve Bank předpokládá v USA až 30procentní nezaměstnanost. Ta ovšem velmi rychle poroste v řadě zemí. Celosvětový cestovní ruch, který se i v ČR významně podílí na zaměstnanosti a tvorbě HDP, bude zdevastován téměř úplně. Mezinárodní měnový fond hovoří o nejhorší krizi v dějinách lidstva. 9. Státní pomoc, ať už bude jakkoliv masivní, nezabrání poklesu ekonomiky a životní úrovně lidí. Promyšlený plán a jasná dlouhodobá strategie státu je ovšem základním předpokladem, abychom se pokusili ty největší škody alespoň ztlumit. Lidé musí dál uživit své rodiny, mít z čeho platit nájem, hypotéky a další životní náklady. 10. Volba mezi uvolněním drastických a doufejme krátkodobých opatření a dalším pokračováním karantény není volbou mezi penězi a životy. Je volbou mezi hypotetickými hromadnými oběťmi koronavirové infekce a jistými oběťmi ekonomického úpadku společnosti. Bohužel, i přes sílící zoufalá varování a katastrofické prognózy vývoje naší země a společnosti stále postrádáme kvalifikovaný plán státu, jeho strategii či alespoň odpovědi na základní otázky: Kdy, jak a jaká přijatá opatření skončí? A co bude dál? S čím mohou občané počítat? Jsem přesvědčen, že máme ještě čas jednat a přijmout rozhodnutí, abychom se společně pokusili hrozící důsledky co nejvíce zmírnit. Je podle mě nutné: 1. Co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření – do konce dubna zrušit většinu omezení s výjimkou hromadných akcí, ochrany rizikových skupin (důchodci) a karantény pozitivně testovaných osob. 2. Navýšit na maximum testovací kapacity, uskutečnit co nejdříve testování náhodného reprezentativního vzorku pro objektivní zjištění, kolik osob se setkalo s COVID-19. 3. Zásadně zvýšit a zjednodušit podporu OSVČ, zejména v oblasti živnostníků, řemesel a služeb, cestovního ruchu, kultury a těch, kteří byli zasaženi opatřeními maximální měrou. Tato odvětví na sebe navazují další velké počty lidí, kteří jsou ohroženi ztrátou zaměstnání. 4. Přijmout rychlá, nekomplikovaná a plošná opatření v daňové oblasti – odklady, daňové prázdniny, a další. 5. Zajistit občanům možnost dlouhodobých odkladů splátek úvěrů na bydlení či nájmů v momentě, kdy se dostanou vlivem dopadů koronavirové krize do existenčních potíží a platební neschopnosti. 6. Postupně uvolnit cestování alespoň do sousedních zemí s relativně nízkou úrovní nákazy do konce letošního května. A postupně uvolňovat cestování podle aktuální epidemiologické situace v jednotlivých státech. 7. Ochránit statisíce občanů, kteří spadli či spadnou do dluhových pastí a exekucí, a nastupující ekonomický propad by pro ně byl zcela likvidační. Lze například přistoupit k zcela mimořádnému prodloužení splátek či k částečnému oddlužení. 8. Rychle přijmout zákon proti lichvářským půjčkám a nestandardním nákupům, abychom zabránili zneužívání krize různými „šmejdy“. Jako pro člověka, který se celý život pohybuje ve zdravotnictví, jsou pro mě děsivá některá zjištění, za kolik jsou leckde pořizovány předražené ochranné pomůcky a další prostředky. 9. Zveřejnit seznam všech položek a věcí – včetně cen a částek, které stát ve stavu nouze nakupoval v objemu miliard korun bez výběrových řízení. Maximální transparentnost a srozumitelnost všech kroků státu v krizi je zcela zásadní. 10. Zajistit, aby nedošlo ke škrtům v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu. Právě věda se ukazuje jako jedna z klíčových disciplín, která je pro boj s podobnými pandemiemi nepostradatelná. Tato nemoc je především příběhem vědy a výzkumu. Společně s těmito kroky je nutné rychle připravit jasnou a srozumitelnou strategii pro záchranu ČR pro další měsíce a roky, která bude výsledkem společné práce těch nejlepších expertů a špičkových odborníků v oblastech ekonomie, hospodářství a sociální politiky. Koronavirus není možné vymýtit, bude tu s námi asi ještě minimálně několik let. Musíme se snažit minimalizovat letální dopady – a to jak přímé, tak nepřímé. Pokud se rozhodneme pro dlouhodobou karanténu a izolaci země, budou důsledky pro lidské životy devastující – vysoká nezaměstnanost, sociální dopady, nárůst kriminality a radikalizace společnosti. Jsem přesvědčen, že jsme ve zcela zásadním okamžiku moderních dějin naší země. Teď je čas na odpovědná rozhodnutí, která by ale neměla v žádném případě být v rozporu s naší Ústavou a demokratickými principy. Měli bychom se k hrozícímu kolapsu postavit čelem a řešit jej společně s nasazením veškerých sil ve prospěch dobré budoucnosti našich občanů, společnosti i země. A hlavně mít jasný plán a srozumitelnou strategii. Všichni občané našeho státu potřebují vidět jasný směr a jistotu a cítit, že jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Přeji nám všem především pevné zdraví, odpovědná rozhodnutí a co nejvíce síly a vzájemné podpory v těchto těžkých časech." {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-05 12:09:45

Ondřej Buddeus: Můj odchod je vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu Českého literárního centra

Ondřej Buddeus, dosavadní vedoucí Českého literárního centra (ČLC), jehož cílem je soustavná a systematická propagace české literatury a knižní kultury v zahraničí, podal výpověď. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny (MZK), pod kterou ČLC spadá, pověřil jeho vedením – zatím jen na rok – Martina Krafla, který je koordinátorem právě probíhajícího Českého roku kultury v Lipsku. Náhlý Buddeusův odchod samozřejmě vzbuzuje řadu otázek, stejně jako to, že na volné místo nebylo vyhlášeno výběrové řízení.   Co všechno stálo za vaším rozhodnutím rezignovat na funkci vedoucího ČLC?  Důvody své výpovědi jsem už publikoval na podnět redakce portálu iLiteratura.cz. Je jich celá řada a tím nejsymptomatičtějším je kolaps komunikace mezi ředitelem MZK Tomášem Kubíčkem a mnou. Není to v krátkých dějinách ČLC poprvé, kdy vedoucí centra odchází kvůli špatné komunikaci s vedením – totéž bylo také jednou z příčin odchodu Petra Janyšky. Nedobrá komunikace je samozřejmě banální důvod. To podstatné se ovšem skrývá ve spodní vrstvě: ředitel instituce má s ČLC jiné záměry než člověk, který má za úkol se svým týmem rozvíjet a provozovat agendu centra. Jaké? Od samého počátku fungování ČLC ve mně sílil dojem, že strategickým cílem ředitele je posilování značky MZK prostřednictvím současné české literatury a ČLC. V případě vedoucího ČLC je horizontem jeho práce podpora a propagace české literatury v zahraničí a práce pro ty, kteří jsou pro obraz české literatury v zahraniční nepostradatelní: autorky a autory, překladatelky a překladatele z češtiny, zahraniční nakladatele, literární agenty a organizátory literárních akcí. Nejde tedy o získávání institučního kapitálu, ale kvalitní službu. K čemu je české literatuře prospěšný instituční kapitál ředitele MZK? Nevím. V situaci, kdy ČLC není samostatná organizace, nýbrž spadá pod státní příspěvkovou organizaci s ředitelem, který vedoucímu centra nedává žádné pravomoci, je vaše práce závislá na tom, zda mezi nadřízeným a podřízeným existuje dobrá vůle ke spolupráci a důvěra. Navzdory slušným výsledkům centra nic takového nepanovalo a situace se vyhrotila natolik, že jsem v roli vedoucího nemohl dál fungovat. O mě osobně ale vůbec nejde, podstatnějším důvodem bylo, že se ke konci roku velmi pravděpodobně chystaly změny, které by vedly k tomu, že ČLC bude pouze servisní organizací veletržních aktivit MZK (jak tomu ostatně bylo s přípravou na hostování v Lipsku v letošním roce), a omezí se tím jeho fungování jako státní literární agentury. Můj krok je tedy vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu a myslím, že tím posledním, co jsem mohl pro centrum udělat – přitáhnout k němu a jeho fungování opět pozornost literární veřejnosti a dát jí tak symbolicky na zváženou, zda to, co by jinak proběhlo spíše plíživě a s vyloučením veřejnosti, akceptuje, nebo ne. Specifický přístup vedení MZK ke správě ČLC dobře ilustruje nedávné jmenování nového vedoucího bez výběrového řízení i to, že o ČLC se nyní hovoří jako o „pražské pobočce“, protože nový vedoucí úřaduje v Brně.    Výpověď jste podal na začátku května, aby váš nástupce, který by vzešel z očekávaného výběrového řízení, měl během léta čas se zapracovat. Nakonec vše nabralo daleko rychlejší spád a řízením ČLC byl (zatím jen na rok) pověřen Martin Krafl. Překvapila vás jeho volba? A co říkáte na její průběh? Volba nového vedoucího neproběhla, radě ČLC pouze bylo oznámeno, že se novým vedoucím stane Martin Krafl, což vzhledem k jeho roli při přípravě Lipska 2019 překvapivé není. Překvapilo mě spíš, že na jednání rady nebyl oznámen termín veřejného výběrového řízení. To je jediný správný postup u institucí typu ČLC – a postup v zemích se zažitou demokratickou kulturou standardní. I v případě, že obdobné literární centrum spadá pod větší organizaci – jako například ve Švédsku, kde je literární centrum součástí Swedish Arts Council –, je nemyslitelné, aby na vedoucí pozici konkurs vypsán nebyl. O tom, co probíhalo na radě ČLC, se můžete dočíst v reportážním článku předsedy Asociace spisovatelů a jednoho z radních Ondřeje Lipára také na iLiteratuře. Ukazuje, jakou fraškou jmenování nového vedoucího bylo: jednalo se o nachystané představení o čtyřech dějstvích, které předpokládalo pouze souhlas všech přítomných, nikoli diskuzi. Věc dokresluje i to, že členové rady nedostali program jednání předem, jak je zvykem, a rozsáhlé materiály o práci centra za rok 2018 obdrželi pouhé 2 dny před jednáním. Nemohli se tedy na jednání připravit a ani se dopředu orientovat v jeho průběhu. Ještě ilustrativnější byl moment, kdy Martin Krafl začal prezentovat novou koncepci centra, aniž by se s ní členové rady (neřku-li profesní veřejnost) měli možnost seznámit předem. Že se tak vůbec stalo, považuji za manipulaci radními.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Způsob jmenování Krafla nahrává kritikům Tomáše Kubíčka, ředitele MZK, která je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR zřizovatelem ČLC. Kubíček podle některých rozhoduje jako suverén a nadto si sám ustavuje i Radu ČLC, jež má v současnosti tuším patnáct členů. Zvolení Krafla i jeho jednoletý mandát prý Rada ČLC odhlasovala nadpoloviční většinou hlasů, zatímco návrh na vypsání výběrového řízení naopak neprošel?  Rada ČLC je z povahy svého ustavení poradní orgán ředitele a má pouze doporučující funkci, její rozhodnutí ředitele právně nezavazují, protože na něm jako statutárním orgánu spočívá plná právní zodpovědnost. Jmenování M. Krafla do funkce vedoucího ČLC bylo jednostranným aktem vůle ředitele MZK. Tento krok je zcela legální, v krátké historii ČLC ovšem bezprecedentní (oba předcházející vedoucí vzešli z veřejného konkurzu), a o jeho legitimitě lze úspěšně pochybovat. To, že se část radních proti rozhodnutí postavila, způsobilo, že byl Kraflův mandát sice potvrzen nadpoloviční většinou, ovšem zároveň stanoven jako dočasný. Tatáž nadpoloviční většina pak samozřejmě neposvětila vypsání výběrového řízení, o němž menšina přes nevůli předsedy rady ČLC vyvolala hlasování. Předem plánovaný scénář jednání, jak odhaluje ve svém článku Ondřej Lipár, byl jiný: M. Krafl neměl být jmenován do funkce vůbec dočasně. To potvrdil v momentě, kdy i přes to, že rada rozhodla o dočasnosti mandátu, dál postupoval podle připraveného scénáře a prezentoval radě novou koncepci. Rada měla závěrem nejspíše diskutovat o obsahu nové koncepce a nikoli o tom, jestli je vůbec stanovení nového vedoucího bez konkurzu a obměna pětileté koncepce po dvou letech v pořádku.  Nelze se účinně stavět proti tomu, že ředitel MZK jedná ve své organizaci jako suverén, má k tomu veškeré pravomoci. Kritizovat lze jiné věci, například způsob prosazování vlastních rozhodnutí, která se opírají o předem zřízený konsenzus. Opakují se následující vzorce: 1. Dodržet formy transparentního kolektivního rozhodování (tj. zřizovat rady, komise apod.), ovšem obejít jejich smysl tím, že je rada vhodně poskládána tak, aby v podstatných věcech podpořila záměr ředitele (v tomto kontextu není nezajímavé odvolání Pavla Mandyse pro údajný střet zájmů z Rady ČLC na jaře tohoto roku, které rozložilo názorové síly v radě jednoznačněji ve prospěch nových záměrů), případně aby neměla dostatečné informace, eventuálně jí byla k diskuzi předložena druhořadá témata; 2. vyhnout se hlasování a nahradit ho diskuzí; 3. legitimizovat rozhodnutí na základě diskuze, která je považována za souhlas. Na posledním zasedání Rady ČLC tato strategie částečně selhala, protože byla vyvolána hlasování a část radních chtěla vést diskuzi o podstatných tématech. Pozoruhodný byl i moment, kdy se předseda komise pokusil sám vyvolat odhlasování nové koncepce, což ovšem i ti radní, kteří hlasovali pro jmenování M. Krafla, podpořit dost dobře nemohli. Chápu, jak je tato strategie účinná pro budování vlivu, šíření a legitimizaci vlastních rozhodnutí. Chápu také, že v hierarchicky strukturované organizaci je diskuze podřízených nad nějakým tématem a rozhodnutí na základě této diskuze účinnou a legitimní technikou řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se použije na orgán, jako je Rada ČLC, u něhož se přepokládá nezávislost, tak se s radními jedná obdobně jako se zaměstnanci MZK a ze strategie firemního řízení se stává nástroj ovlivňování.   Řada lidí se při zakládání ČLC podivovala nad tím, že má instituce se sídlem v Praze spadat pod Moravskou zemskou knihovnu v Brně, a nikoliv třeba pod pražský Institut umění. Bude podle vás nyní vliv MZK na chod ČLC ještě sílit? Ta konstrukce je stále ještě nelogická a obtížně zapamatovatelná pro kolegy v ČR i zahraničí, organizační strukturu musíte neustále vysvětlovat, stejně jako čelit otázce, proč je právě taková. Není totiž zvykem, aby instituce jako ČLC se sídlem například v Bratislavě spadala pod krajskou knihovnu v Košicích, pokud použiji příměr ze slovenských reálií. Ostatně to, že národní veletržní prezentace a státní literární agenturu provozuje knihovna, je, myslím, světové unikum. Na otázku, zda bude sílit vliv MZK na chod centra, nelze dost dobře odpovědět, je stále její čtvrtou sekcí, jakkoli tato situace měla být provizorní, jak píše ve svém komentáři k dění v ČLC na iLiteratuře Pavel Mandys, který byl při vyjednávání vzniku centra na ministerstvu kultury přítomen. To, co se nyní možná změní, je kultura komunikace centra s veřejností a těmi, pro něž má centrum fungovat – překladateli, autorskou komunitou, nakladateli, organizátory atd. To ovšem ukáže čas.    Martinu Kraflovi jsou zřejmě přičítány nemalé zásluhy jako programovému koordinátorovi – podle všeho úspěšného – projektu Českého roku kultury v Lipsku, jehož vrcholem byla prezentace české literatury na lipském knižním veletrhu. Jak se na jeho dosavadní působení ve službách MZK, potažmo české literatury díváte vy?  Pokud by bylo vypsáno výběrové řízení na nového vedoucího ČLC, M. Krafl by byl nepochybně jedním z nejserióznějších kandidátů. Nemyslím si, že by mi příslušelo posuzovat práci kolegy, k průběhu lipské prezentace jsem mu pogratuloval.    Nyní by mělo dojít k „dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK“. Co to pro ČLC může znamenat? Obávám se dvojího: že se jedná o plíživou změnu, která vposledku povede k posílení veletržního oddělení MZK o úvazky a rozpočet literárního centra a k omezení jeho aktivit jako státní literární agentury. Děje se tak v situaci, kdy na veletržní prezentace České republiky už nejsou výjimečné prostředky přesahující 20 milionů Kč, jako to bylo na Lipsko. Evropské literární instituce typu ČLC mají běžně oddělení, které zařizuje veletržní prezentace, nikde to ovšem není tak, že veletržní oddělení vedle své specifické agendy provozuje činnost státní literární agentury. Nejistotu ve mně probouzí už sousloví „dočasné organizační sloučení“ – obávám se, že s dočasností tohoto sloučení to je obdobné jako s dočasným jmenováním nového vedoucího. Pokud budoucí vývoj moji obavu nepotvrdí, bude to jen dobře.    Udivilo mě, že vaše jméno figuruje i v obměněném seznamu členů týmu ČLC, kde jste uveden coby „koordinátor mezinárodní spolupráce“. Znamená to, že v práci pro centrum budete pod Kraflovým vedením pokračovat?  Ne, centrum opouštím s koncem července. Po podání výpovědi v květnu mi běží dvouměsíční výpovědní lhůta. Jsem vázán v pracovním poměru do jejího uplynutí, a do té doby zůstávám členem týmu ČLC.    Sám jste ovšem vyjádřil obavy z rozpadu stávajícího týmu ČLC na základě plánované personální restrukturalizace... Podle tiskové zprávy MZK chce M. Krafl představit za rok „novou strategii činnosti ČLC včetně jejího personálního zabezpečení“. Vzhledem k tomu, že literární centrum disponuje pěti úvazky a o něco menší tým M. Krafla byl původně sestaven dočasně pro lipskou prezentaci, moje obava byla, že se stávající kolektiv koordinátorek a koordinátorů pro jednotlivé oblasti řízeně zčásti rozpadne a bude nahrazen asistentkami M. Krafla. Co by to znamenalo pro kontinuitu práce centra, si lze domyslet. Byl jsem ovšem ujišťován, že záměrem není výměna stávajícího týmu.   Jak jste vlastně spokojen s dosavadním fungováním ČLC? Dařilo se podle vás naplňovat koncepci, kterou jste dával dohromady ve spolupráci se svým týmem a za přispění odborné veřejnosti?  Věřím, že ano. Srovná-li člověk koncepci dostupnou na stránkách Czechlit.cz a aktivity centra, může si obrázek učinit sám. Po dvou letech existence fungují programy pro překladatele, zahraniční nakladatele, autorky a autory, informační servis, rozsáhlý rezidenční program v ČR, reprezentační výjezdy spisovatelek a spisovatelů se podporují formou otevřené výzvy, kde mohou žádat zahraniční organizátoři i sami tvůrci, ČLC má také řadu přímých spoluprací se zahraničními literárními organizátory, spolupracuje se sítí Českých center například na Ceně Susanny Roth pro překladatelský dorost, organizuje semináře pro zahraniční studenty češtiny, vydává publikace on-line i tiskem, pořádá nakladatelské zájezdy i program pro veřejnost, má řadu kontaktů. Nově je také partnerem v evropském projektu CELA (Connecting Emergin Literary Artists) pro autory a překladatele na začátku tvůrčí kariéry. Podařilo se mi dojednat, že se stalo členem sítě ENLIT (European Literature and Translation Network), která sdružuje 22 evropských literárních institucí, jež podporují literaturu a překlad v zahraničí, a kde je zastoupena jako jediná země Visegrádu. Za dva roky se tedy dotáhlo k evropskému standardu a to je laťka, která by se měla držet i nadále. Naprostá většina evropských států má instituci podobnou ČLC už desetiletí, na Slovensku od roku 1995, v Norsku od roku 1978. V Evropě jsme ji založili jako jedni z posledních. Mám radost, že i v oblasti institucionální podpory literatury jsme se – řečeno s mírnou nadsázkou – nyní začlenili do EU.    Důraz se kladl zejména na podporu mobility – výjezdů tuzemských autorů za hranice a pobytů zahraničních tvůrců v ČR. I to vám prý bylo vytýkáno? Ano, s tím, že ČLC je literární cestovní kancelář. Další výtkou, která zaznívala na radě ČLC, bylo, že autorský výjezd do zahraničí nemá automaticky dopad v podobě nově přeložené knihy. S takovými výhradami samozřejmě nesouhlasím. Vznik a vydání nového překladu je dlouhodobý komplexní proces, který se neodehraje z roku na rok. ČLC se věnuje zvýšenou měrou podpoře autorských prezentací v zahraničí proto, že v systému, který v ČR aktuálně panuje (MK ČR zajišťuje grantovou podporu knih v překladu, MZK byla pověřena zajišťováním veletržních prezentací v zahraničí), je mobilita profesionálů (autorů a tvůrců knih, zahraničních překladatelů a bohemistů, zahraničních nakladatelů) a pohyb informací o české literatuře v podstatě systémovou nikou, to znamená přirozenou agendou centra. Optimální by bylo, kdyby toto všechno bylo pod jednou střechou, jako je tomu například v severských zemích či v Beneluxu, z řady důvodů to ale nejde. Například granty na podporu překladu a vydávání českých knih v zahraničí spadají pod MK ČR ze zákona.    Do konce letošního roku měla být připravena také koncepce české sekce ČLC. Domníváte se, že v její přípravě bude pokračovat i nový vedoucí? A v čem by měla činnost české sekce spočívat? Idea vzniku české sekce ČLC spadá do doby jeho vzniku, kdy ještě nebylo jednoznačně jasné směřování centra. Jedním z možných vzorů byl polský Institut knihy, který zajišťuje pobídky a programy pro polskou literaturu doma i v zahraničí. Vzhledem k rozpočtu a počtu zaměstnanců se ale velmi rychle vykrystalizovala identita ČLC jako státní literární agentury exportního typu. Pokud nedojde k navýšení rozpočtu a úvazků, s čímž nyní nelze počítat, byla by snaha o zřízení domácí sekce na úkor aktuálního fungování. V tomto bodě tedy ideálu koncepce z roku 2017 teď skutečně nelze vyhovět.    Co vám osobně přinesly dva roky strávené v čele ČLC? Spoustu zkušeností, jež všechny v tuhle chvíli asi ještě neumím pojmenovat a zhodnotit. Co mě napadá jako první: řadu skvělých kolegyň a kolegů, vědomí toho, že administrativní zátěž státních institucí nestojí v cestě realizaci skvělých věcí, je-li k nim dobrá vůle a počítá-li člověk s tím, že udělat něco ve státní sféře je nejméně třikrát pomalejší proces než v nestátním sektoru. Poznání, že prostředí, kde platí zákony Jante (deset přikázání formulovaných norským spisovatelem Akselem Sandemosem a poprvé publikovaných roku 1933 v jeho knize Uprchlík kříží svou stopu; pozn. red.) a chybí dialog, mi úplně nesvědčí i to, že přísně hierarchizované řízení a motivace stresem jsou dlouhodobě neefektivní. Utvrzení v tom, že profesionalita a empatie vůči těm, jimž má být služba nějaké instituce určena, je základem jejího dobrého fungování. Poznání, že racionalita a objektivní zdůvodňování jsou často jen rétorikou emocí... atd. A v neposlední řadě vlastně radost z toho, že ČLC už není jen abstraktní záměr, ale velmi konkrétní činitel v literárním provozu.  {/mprestriction}  Ondřej Buddeus (*1984) je básník, překladatel, redaktor, editor, někdejší šéfredaktor literárního časopisu Psí víno a dlouholetý kulturní organizátor. Absolvoval skandinavistiku (norština) a překladatelství (němčina), pobýval na zahraničních stážích především v Norsku a Německu. Spolupracoval s řadou kulturních organizací v ČR a napříč Evropou. Za svou debutovou sbírku 55 007 znaků včetně mezer (2011) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Dále je mj. autorem básnických sbírek Rorýsy (2012) a Zóna (2016) či spoluautorem knihy pro děti Hlava v hlavě (s Davidem Böhmem, 2013), oceněné ve své kategorii cenou Magnesia Litera, Zlatou stuhou i cenou pro Nejkrásnější české knihy roku. Od jara 2017 do léta 2019 byl vedoucím nově založeného Českého literárního centra.

Čas načtení: 2024-01-30 06:00:00

HHC: Jaká jsou rizika?

Největší záhadou dneška ve světě konopí je hexahydrokanabinol neboli HHC. Často se nás ptáte, zda se jedná o bezpečný kanabinoid, zda jeho konzumace nemá nějaká úskalí, zejména v dlouhodobém horizontu. O odpovědi jsme proto požádali našeho redakčního farmaceuta. 1. Je HHC syntetická, polosyntentická, nebo přírodní látka? HHC se přirozeně vyskytuje v konopí, ale v tak nízkých koncentracích (méně než 0,1 %), že by bylo extrémně neekonomické extrahovat ho přímo z rostliny. Veškeré HHC, které je v současné době dostupné na trhu, je bez výjimky vyrobeno v laboratoři.  Při perorálním podání lze očekávat nejen pomalejší nástup účinku, ale také jeho výrazně vyšší intenzitu a delší trvání. Vzhledem k tomu, že se vyskytuje i v přírodě, jej však nelze označit za syntetický kanabinoid ve smyslu designových drog („Spice“ apod.). Běžná je takzvaná polosyntetická výroba, tj. jednoduchá úprava jiných přírodních kanabinoidů, nejčastěji CBD, delta-8-THC a delta-9-THC. HHC lze rovněž vyrobit synteticky z jednodušších sloučenin, například z olivetolu. Hranice mezi polosyntetickou a plně syntetickou výrobou není zcela jednoznačná. I prekurzory syntetické výroby mohou být přírodního původu, ale nejsou to kanabinoidy, a cesta ke konečnému produktu (HHC) je proto složitější, zdlouhavější a náročnější na vybavení a znalosti. V praxi se proto takový postup příliš nevyužívá. 2. Jaký je rozdíl mezi HHC v rostlině konopí a mezi tím vyrobeným v laboratoři přeměnou THC nebo CBD? Obecně lze říci, že rozdíly jsou minimální, ... The post HHC: Jaká jsou rizika? appeared first on Magazín Konopí.