EUR 24,750 
|| 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Po 20 letech dochází ke změně jména fotografického editoru Zoner Photo Studio. Nově bude znám pod názvem Zoner Studio. Změna má reflektovat nástup umělé inteligence. Je také kratší, než původní tříslovný název.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2020-12-07 14:05:52
Co zůstalo za fotografie po známých i zapomenutých českých spisovatelích?
Poněkud opožděně, zato před Vánoci se mně dostala do ruky celkem nenápadná knížka, která potěší srdce milovníků českého cestovatelství, historické fotografie i jejího restaurování. Zdála by se malá rozsahem (formát téměř do kapsy), o to ale obsažnější rozsahem. Autorský kolektiv (Štěpánka Borýsková, Blanka Hnulíková, Jan Šejbl, Jiřina Todorovová) v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století (Akademie múzických umění) představuje na základě své práce na FAMU v rámci projektu „Zhodnocení a interpretace fotografického fondu archivu Akademie věd ČR“ (převážně) české cestovatele oné doby, jejich technické prostředky, to, co po nich zbylo a je tedy třeba zachovat a také způsob, jak to uchovat. Většina z nás zná Josefa Kořenského (ředitele jednoho pražského gymnázia) a především Emila Holuba. Dovídáme se ale, že ani jeden z nich na svých cestách sám nefotografoval. Holub z nějakého důvodu s sebou ani žádného fotografa nevzal, ačkoliv se mu jich řada nabízela (jeho druhá výprava byla podporována samotným císařem a ministerstvem vojenství, což mne opět přesvědčuje, že Češi nebyli v monarchii tak pomíjeni, jak se jim po léta vtloukalo do hlavy). Oba se spokojovali nákupem fotografií vytvořených jinými autory. Přesto sestavili ale zajímavé kolekce. Holub navíc přivezl řadu předmětů a byl tedy schopen ze svých sbírek připravit na pražském výstavišti, i z dnešního pohledu zajímavou a atraktivní expozici, na které představil africkou faunu a floru. A tu jsme u fotografie – nechal ji totiž profesionálně nafotografovat. Tak vznikly první české „cestovatelské“ fotografie. Ty o několik tříd překonal zjevně z trojice zakladatelů nejméně známý Čechoameričan Enrique Stanko Vráz, kterému autorky a autor věnují hned několik kapitol. I když jsou podle autorů knížky jeho život a dílo dostatečně zpracovány, není jasný ani jeho původ (dle vlastní výpovědi se narodil v Bulharsku), ani skutečné jméno či stáří. Zato jsou přesně známy jeho nesčetné cesty prakticky po celém světě, z kterých po sobě zanechal na svou dobu obrovské dílo: Jen v Náprstkově muzeu je téměř osm tisíc negativů. A vzhledem k tomu, že svou práci zahájil v basilejské misii (v dnešní Ghaně), kde získal i svůj první fotoaparát lze předpokládat, že i tam (byť anonymně) leží další jeho práce. Začal fotograficky pracovat i s novějším celuloidem, který nahradil těžké skleněné desky. Své cesty si financoval především přednáškami a publikacemi sám, a tak po něm zůstalo obsáhlé literární, i když vzhledem k četným onemocněním a předčasnému úmrtí (následek cest) nedokončené dílo (zajímavé – jedna z jeho knih V dálavách světů vyšla u Škvoreckých). Tak se mu nepodařilo dokončit plánované velké souborné dílo o svých cestách Orbis pictus, po němž žel zůstal jen zápis posluchače z jedné z některých Vrázových přednášek. Vráz používal ve svých přednáškách i materiálů jiných cestovatelů – dovedl tedy pracovat i s cizími poznatky. Jeho pozůstalost věnovala Náprstkovu muzeu dcera Vlasta, která o něm napsala a vydala i publikaci a po čtyřicátém osmém roce musila opustit Československo. Což je jednou z klasických českých osudových absurdit: Vráz se angažoval v krajanském hnutí (poněvadž se v Praze neuživil, žil před a během 1. světové války v USA v Chicagu, kde měl dobré kontakty) i při volbě prezidenta Wilsona, do něhož právem vkládal naději na vytvoření vlastního českého, respektive československého státu. V knize nalezneme přesné popisy Vrázem zanechaného fotografického materiálu, který byl nyní předmětem zkoumání autorského kolektivu. I další, pozdější cestovatelé, ať již „amatéři“, či vědci – snad krom Bedřicha Hrozného známého rozluštěním chetitského jazyka a písma nebo botanika A. V. Friče, kterého dokonce E. Beneš pověřil propagací a vyřizováním obchodních vztahů v Uruguayi a Argentině – „zmizeli“. Zčásti je to stejně jako v případě Vráze „zásluhou“ minulého režimu, což autorský kolektiv netají a je rozhodně dobře – i pro dnešního čtenáře zajímavé – že to v knize připomíná. Zpracované jsou i osudy těch, co se vydávali do světa za prací či jako profesionální spisovatelé. Tak například Joe (Josef) Hloucha se vydal do Japonska až po tom, co napsal do této země zasazený román (pod vlivem a na základě informací od Kořenského). Japonsku se věnovala i Barbara M. Eliášová, kterou lze považovat za první samostatnou českou cestovatelku. Vzhledem k tomu, že tento autor i autorka zemřeli stejně jako v knize obsáhle představený Viktor Mussík až v padesátých letech (další Jan Havlasa dokonce v roce 1964), schází mi v této kategorii například Konstantin Biebl či Karel Čapek (nevím ovšem, zda Biebl vůbec fotografoval a zda se Čapek, který fotografoval výborně, svému „koníčku“ věnoval i na cestách). V celkovém výčtu cestovatelů mi schází především manželé Elstnerovi, kteří psali i fotografovali výtečně. Zřejmě to ale nebylo v zadání projektu. A také opět nevím, zda a jak jsou jejich práce přístupné, či a jak se zachovaly, zda i jinak než v terciární podobě. Kdo neví, co to je, dozví se to v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století. Tedy v její teoretické části. Tu je třeba podotknout, že je psána trochu komplikovaným jazykem, který může zprvu i odradit: „Primární fotografický obraz vzniká procesem zviditelnění latentního obrazu tak, aby jej bylo možné vnímat vizuálně.“ Inu publikace zpracovává též právní předpisy v souvislosti s autorstvím i držením fotografií, a tedy i jejich reprodukcí. A také je třeba dodat, že se jejich „terciární“ podoba scanováním a vůbec zavedením elektronické podoby fotografií od dříve běžného „pouhého“ přetištění bezpochyby nevídaně až bezbřeze rozšířila. To se týká zčásti jistě též konzervováni a restaurování fotografií či negativů, tedy činností, respektive technikám normálním smrtelníkům vzdálených a myslím i prakticky neznámých. I o těch se dovídáme v knize mnoho, a především zasvěceně na základě modelového příkladu průzkumu při povodni 2002 těžce poškozeného (a do té doby nezpracovaného) osobního fondu J. V. Daneše uloženého v archivu Akademie věd ČR. Publikace má dobře zpracovaný aparát pramenů, který může zájemcům pomoci orientovat se dále v materii. Některé pasáže se, jak se v kolektivních dílech žel občas stává, opakují. Přičemž není zcela jasné, kdo z autorů se zasloužil především o tu kterou jednotlivou kapitolu. Autoři tedy vystupují jako kolektiv. Grafika publikace (zalomení atd.) je sice přehledná, ale jak už to tak bývá v univerzitních či vysokoškolských publikacích, ne moc atraktivní. A škoda je, že schází věcný a personální rejstřík. Asi by stálo za to tyto nedostatky v případném dalším vydání doplnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2011-01-21 13:00:00
Olympus PEN E-PL2 / Foťák podle kultovních sneakers
Myslím, že následující zprávu ocení milovníci fotografování, avšak větší radost z ní budou mít vlastníci ikonických tenisek Air Jordan III. Světoznámý prodejce fotografického náčiní Olympus se rozhodl pro netradiční kolaboraci s Air Jordan, přičemž výsledkem jsou atraktivní digitální foťáky PEN E- ...
Čas načtení: 2023-09-09 10:56:00
GARIK AVANESIAN – “Wish you were here”
Česká federace fotografického umění (ČFFU) pořádá od 2. do 17. října 2023 v Ambitu kláštera Panny Marie Sněžné výstavu známého českého cestovatele a fotografa Garika Avanesiana – “Wish you were here”.
Čas načtení: 2020-05-24 15:18:05
O rozšířeném vydání Stoletého hocha od Bobří řeky
Po třinácti letech se na trhu objevila rozšířená verze obsáhlé a s krajním zaujetím psané knihy Jiřího Zachariáše (*1940) Stoletý hoch od Bobří řeky, jejíž autor (mj. signatář Charty 77) během svého života opakovaně spolupracoval s Jaroslavem Foglarem (1907–1999). Od prvního vydání (2007) přišli badatelé se spoustami nových detailů z Foglarova života a tato fakta byla mezi roky 2009 a 2018 shrnován tzv. Sborníky nezávislých foglarovců, mezi kteréžto „foglarovce“ se hrdě vřadil i právě Jiří „Pedro“ Zachariáš (Pedro je jeho skautskou přezdívkou). Ledacos ze zmíněných (devíti) sborníků teď ustavilo kapitolu Poznámky k indexům, ale různá data jsou zpřesněna a doplněna i v celém textu. Spoluautor svazku Jiří Stegbauer oproti tomu kriticky vypustil svou ne již ve všem aktuální závěrečnou stať A co my, tvé děti, Jestřábe? a nahradil ji kapitolou Orientační data v životě Jaroslava Foglara a hutným spisovatelovým medailonem. Inovace se navíc dotkla fotografického fondu, a to například i v kapitole o ženách, jejichž vliv na Foglara byl „poněkud“ výraznější. Jak už dnes víme, nebyly to vedle pozoruhodné matky Marie ani zdaleka jen jeho lásky Jiřina Kalousová, Božena Voldřichová, Květa Žaludová (kolegyně to z Melantrichu), Milada Matulová (kolegyně to z redakce Vpředu) či zpěvačka Libuše Mincová. Možná však nejsou tyto dodatečné sondy do Foglarova soukromí přece jen tím nejpodstatnějším, a tak někoho zaujmou spíše přesné reálie okolo situace skautského tábora na řece Chvojnici (1940). Byla či nebyla tam tehdy vztyčována protektorátní vlajka? Nu, a jak dlouho ten podivný tábor (zvaný Tábor psanců) vlastně trval? Původně měl samozřejmě trvat měsíc, anebo téměř celý měsíc, ale to mu nebylo dáno a proběhl od 1. do 11. července 1940. První červencový den připadal na pondělí, a jak je skautským zvykem, budování tábora začalo již o víkendu předtím. A 11. července proběhl poslední normální den. I když... Celý normální nebyl. V poledne Foglar obdržel hned dva dopisy s pokyny k rozpuštění tábora. Vláda táboření zapovídala: jaká to škoda, právě se měla rozběhnout táborová olympiáda. Bohužel na ni nedošlo a zlá novina byla ohlášena okolo šesté večer, během nástupu. Začalo se balit, přenášely se zásoby. A nazítří, tedy v pátek, začali „Hoši od Bobří řeky“ tábor i bourat. Jinak to nešlo. Moravu opustili ještě v sobotu a v neděli dorazili do ranní a pro Foglara v tu chvíli nevýslovně „nudné“ Prahy. Kvůli protektorátním úřadům už cestovali v civilu, tedy nikoli v krojích, a jak si k tomu tehdy Foglar poznamenal, „jako trempíci“. Buď do 9. července anebo do následujícího dne (to se právě neví) vlála přitom nad táborem oddílová vlajka. V jednom z těch dní ale už Foglar vyslal jistého Nikolaje Zlochu do Brna, aby – přece jen – koupil prapor protektorátní. Stalo se, peníze byly zaplaceny a Zlocha se vrátil. Podle všeho ale tato nová vlajka nikdy vyvěšena nebyla... Zajímavou kapitolou je ovšem i totální Foglarův rozchod s časopisem Junák a „junáky“ vůbec roku 1946. A ať si již o věci myslíme cokoli, není tu zřejmě sporu, že ho do Vpředu odlákaly peníze. Lepší nabídka. A skauti, anebo tedy mnozí, mu to již nikdy neodpustili. Znovu se to projevilo například v roce 1968, kdy byla kritizována Burianova obálka Hochů od Bobří řeky, na které si dva hrdinové autorových snů nepodávají po skautsku levice, nýbrž pravice. A Rikitan navíc má za pasem zcela skauty zapovězenou dýku! Nu, a po skautských krojích... taky ni tuchy. Mnozí funkcionáři zuřili. A roku 1968 Foglar – po jistém váhání – odmítl post šéfradaktora časopisu Skaut-Junák. Když už jsme užili slova „foglarovec“, připomeňme i slovo „foglaring“, které patrně vzniklo roku 1955 a s pejorativním přídechem. Dnes už je chápáno jinak, ale tehdy znamenalo skauting oproštěný od vší skautské ideologie, skauting krajně relativizovaný a činící kompromis se stávajícím státním režimem... Připomeňme už jen, že roku 2017 obdržel Jaroslav Foglar od Miloše Zemana posmrtně medaili toho nejvyššího stupně „za zásluhy o stát v oblasti umění“. Jiří Pedro Zachariáš: Stoletý hoch od Bobří řeky. První doplněné vydání. Spoluautor, editor a tvůrce návrhu původní obálky Jiří Stegbauer. Malé zamyšlení před začátkem knihy napsal „foglarovec“ Petr Vyleta. Vydalo (opět) Nakladatelství Ostrov. Praha 2020. 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-06 17:49:40
Název fotografického spolku 400 ASA odkazuje k citlivosti filmu, užívaného k pohotovému osvitu snímků. Výstava 400 ASA: Prostě dokument… nahlíží do života různých společenských skupin a přibližuje jimi utvářená prostředí. Exponáty obohacuje projekce dalších ukázek tvorby. Drží se vždy jediného cyklu, vybraného ze souběžných pracovních programů zúčastněných fotografů. Karel Cudlín (1960), Jan Dobrovský (1960), Alžběta Jungrová (1978), Antonín Kratochvíl (1947), Jan Mihaliček (1965) a Martin Wágner (1980) sledují ráz dnešní doby realisticky, její proměnlivost ovšem každý vidí a zachycuje po svém. Jako hosta přizvali italského kolegu a člena proslulé agentury Magnum Photos, jímž je věhlasný fotožurnalista Paolo Pellegrin (1964). Fotografie je užívána sto osmdesát let a nejčastěji slouží coby doklad čili jakožto dokument. Na realismu nadále staví většina fotografujících a inspirace skutečností tedy zůstává nejplodnějším proudem. A to navzdory mnoha odstředivým trendům, ať už vymýšleným spontánně, anebo komplikovaněji. Jenže zároveň vzrůstá dynamika internetového sdělování, takže jsme neustále zaplavováni slitinou obrazů, textů a promluv. Nejeden zdroj je sice podezřelého původu, zůstává však nezodpověditelnou otázkou, kdo, kdy a do jaké míry to dokáže vyhodnotit… Spolek 400 ASA vznikl za těchto okolností z rozhodnutí fotografů, jejichž dokumentární záběry vyjadřují souběžně se zachycenými ději vnitřní prožitek. Jedná se jim o emotivně a obrazově silné svědectví o více vrstvách, než bývá zvykem u běžné reportáže. V závěru manifestu sedmi tvůrců, k nimž patří i tentokrát nevystavující Tomki Němec, je vyjádřeno následující odhodlání: „Svým spojením chceme posílit nejen vlastní práci a vybudovat prestiž spolkové značky 400 ASA, ale rádi bychom přispěli k renesanci zájmu o dokumentární fotografii vůbec.“ Předně se v tomto ohledu jedná o pořádání výstav a o budování 400 ASA Gallery, nového pražského zázemí dokumentární fotografie. Před rokem a půl, kdy spolek zahajoval činnost, se dal jeho potenciál těžko předvídat. Vedle loňské výstavy ve Veletržním paláci Národní galerie Praha, zaměřené pod titulem 400 ASA: Fotografie na soudobou transformaci postkomunistických zemí volně pojatého středu a východu Evropy, dobývá pozornost aktivitami v online prostředí – jeho sociální sítě sleduje několik tisíc uživatelů. Dobrovského album Families otevřelo ve spolupráci s nakladatelstvím Paseka knižnici 400 ASA, jejímž druhým svazkem se stala Wágnerova Siberia. Příslušné logo nechybí ani v další Dobrovského publikaci The Painted Bird, fotografickém eseji o filmové adaptaci románu Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula. S emblémem „400 ASA“ vyšly také vzpomínky Antonína Kratochvíla AK47, sepsané Lenkou Klicperovou; přinášejí obrazový průřez tvorbou fotografa, jehož retrospektivu připravuje pro jarní uvedení v Domě U Kamenného zvonu Galerie hlavního města Prahy kurátorka Pavlína Vogelová. Výstava se koná v pražském Domě fotografie v Revoluční 5 až do 3. května. Autor je kurátor výstavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-16 16:27:45
Cestovatelka a spisovatelka Dana Trávníčková: Hodí se mi všechno, co jsem prožila
Původní povolání vlastně nikdy nepověsila na hřebík. Zůstala systémovou analytičkou i v tak romantické poloze, jakou je cestování po světě a psaní knih. Nepíše totiž cestopisy, ale cesto-faktopisy, tedy knihy, které mapují historii, kulturu a reálie ucelených částí tohoto světa. Právě vychází její osmý svazek, věnovaný Íránu, Mongolsku a Turecku – říším, které pohnuly světem. Dana Trávníčková, na kterou dodnes vzpomínají její studenti z pražské VŠE, ale také stovky našich i zahraničních turistů, kterým představila naši zemi jako průvodkyně, jíž byla od studentských let, a později jako majitelka cestovní kanceláře. Jak se programátorka a systémová analytička stane cestovatelkou a spisovatelkou? Cestovat po světě, to byl můj sen už od mládí a sny se mají plnit. Někdy to nejde snadno a už vůbec ne kdykoli bychom rádi. Jen je třeba nepřestávat snít. Když jsem si jako studentka potřebovala vydělávat, stala jsem se externí průvodkyní Čedoku. Jezdila jsem s výpravami turistů po celém tehdejším Československu a chtěla jsem jim naši zemi co nejlépe přiblížit a představit tak, aby na ni měli pěkné vzpomínky. Obstarávala jsem si potřebné informace, a tím to asi všechno začalo. Když máte fakta, když si je správně utřídíte, srovnáte, začnete mezi nimi vidět souvislosti – historické, ekonomické, demografické. Na pražské Vysoké škole ekonomické jsem učila čtrnáct let a z toho jsem deset let navíc vedla pro katedru cestovního ruchu svůj vlastní kurs aplikace počítačů v cestovním ruchu. Byla jsem první u nás, kdo se tím systematicky zabýval. Na stejné téma jsem napsala dizertační práci. Tak jsem vlastně působila ve dvou oborech. O prázdninách jsem i během pedagogického působení stále průvodcovala. Měla jsem to moc ráda. Po roce 1990, když se politický systém v naší zemi změnil, byla šance na plnění snů. Možná to někoho překvapí, ale pracovat podle svých představ byl také můj splněný sen. Během dlouhých let jsem jako průvodce plnila zadání cestovní kanceláře, a často jsem si představovala, jak bych to dělala jinak. Pochopitelně lépe! A najednou tu ta možnost byla. K mému obrovskému nadšení moje vize fungovala. Založila jsem si vlastní cestovní kancelář a specializovala se na to, co jsem dobře uměla, na incoming, tedy na služby pro zahraniční návštěvníky naší země. Nejen veškeré služby pro skupiny z nejrůznějších zemí, ale pořádala jsem i kongresy a různé tematické a specializované akce pro zahraniční firmy. Tady se mi znalosti systémového analytika pro dobrou organizaci složitých akcí velmi hodily. Tehdy nebyl žádný internet a obstarat vše potřebné pro splnění mnohdy neobvyklých specializací nebylo vůbec snadné. Prala jsem se s tím s nadšením. Roky 1990 až 1998 byly podnikatelsky úspěšné, ovšem taky nesmírně vyčerpávající. Několik dalších souběžných okolností přispělo k tomu, že jsem se rozhodla tuto etapu života ukončit a za vydělané peníze si plnit svůj největší sen, sen cestovatelský. Během dlouhých let cestování (vždy pečlivě informačně připravená) jsem postupně stále víc začala vnímat vazby a souvislosti mezi jednotlivými částmi světa. Už dávno jsem se rozhodla, že knihy, jaké jsem v takovéto podobě postrádala, někdy v budoucnu napíši. Plním si již osm let další sen. Každý rok jedna kniha jako součást knižní řady – podobně jako svět tvoří i tato řada knih provázaný systém. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Scházíme se ve dnech, kdy eskaluje konflikt Turecka v Sýrii a vám právě vychází kniha o této oblasti. Je to náhoda, nebo jste takové události tušila? Je to spíš shoda okolností a hned si na tom můžeme ukázat, o čem to cesto-fakto-psaní je. Zprávy v médiích i hodnocení expertů nás denně informují o invazi Turecka do Sýrie, o jejich vztazích s Kurdy, o zájmech a postoji světových velmocí. Aniž bych tušila, jak moc to bude v době vydání knihy aktuální, popisuji mj. dobu před sto lety, kdy po 1. světové válce vzniklo Turecko v podobě, v jaké je známe dnes. Možná to někoho překvapí, ale velká část států světa tady není odjakživa, ale naopak vznikla relativně nedávno. Většinou v 19. a 20. století. Se znalostí vzniku současného Turecka lze ten aktuální konflikt chápat jinak než především jako snahu vypořádat se s nenáviděnými Kurdy, kteří žijí i na území Turecka. Osmanská říše se po válce v roce 1920 parcelovala podle mírové smlouvy ze Sèvres a podle ní mělo být Turecko pouze v severní části Anatolie. To bylo pro Turky nepřijatelné. Rozhořel se nacionalismus, který sjednotil anatolské muslimy pod vedením Mustafy Kemala a dal jim obrovskou sílu. Stála proti nim Anglie, Francie a hlavně Řecko. Došlo k válečnému konfliktu, ve kterém Řekové zůstali už sami a v srpnu 1922 je Kemal u řeky Sakaryi porazil na hlavu. Velmoci ustoupily a podepsaly s Tureckem novou smlouvu. To bylo v Lausanne v roce 1923. Turecko dostalo všechno, co chtělo, jeden a půl milionu křesťanských Řeků muselo odejít z Anatolie. Křesťanští Arméni, na kterých Turci spáchali otřesnou genocidu, už nikoho nezajímali. Západní země prostě zavřely oči. Kurdům byla v první smlouvě zaručena autonomie, případně pozdější nezávislost. V nové smlouvě už také nic. Turci byli jako Osmanská říše ve válce na straně poražených, ale nakonec násilím dostali všechno, co chtěli: nezávislý stát, který známe dodnes. V tu chvíli se vybavují známá slova, která pronesl Masaryk ve svém abdikačním projevu: státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. To už jsme u politického hodnocení. Je to ambice vašich knih utvořit si jasnější, podloženější politické názory? Komu jsou vlastně ty knihy určeny? Nene, já shromažďuji fakta, snažím se je logicky uspořádat a předložit čtenářům k jejich vlastní úvaze. Když píšu, tak si modelově představuji své čtenáře jako lidi, kteří jsou zvídaví, kteří z různých důvodů třeba nikdy nebudou mít možnost cestovat a už zřejmě vůbec ne v rozsahu, jako jsem svět poznala já. (Více než 120 zemí všech kontinentů.) Jsou to lidé, kteří chtějí vědět. Moje knihy jsou psány jako příběhy, ale nejsou to romány, které přečtete a odložíte. Jsou to do jisté míry i encyklopedie, ke kterým se můžete vracet. Uvádím prameny, ze kterých čerpám, nic si nevymýšlím. Ke zjištěným a z různých zdrojů ověřovaným faktům přidávám místy věcné cestovatelské svědectví. Pro názornost uvádím v každé knize stovky vlastních doprovodných fotografií a mapek. Snažím se o srozumitelnost a poutavost. Cestovní kancelář Dany Travel se vlastně změnila v nakladatelství. Je to tedy pokračování vaší podnikatelské činnosti? Do jisté míry ano, i když výdělečná činnost trvala jen do roku 1998. Nebylo jí ani cestování po světě, třebaže spojené se spoustou práce, a není jí psaní knih, které píši ráda a s pocitem, že je třeba se podělit o to, čím jsem se poznáváním světa obohatila. Přece si to nemohu nechat jen pro sebe. Své knihy vydávám tak, aby byly cenově přijatelné, aby se četly. Po tom, co jsem mohla poznat většinu světa a současně se o něm hodně naučit, to považuji za svou povinnost. Osm titulů je věnováno oblastem, které běžně považujeme za exotické. Jako byste se vyhýbala Evropě, ke které má český čtenář nejblíž, kde by se možná lépe orientoval. Je to náhoda nebo záměr? To se jen tak jeví. Věnuji se oblastem světa, o kterých se obecně ví méně a o některých dokonce žalostně málo. Snažím se přispět k nápravě, protože dnešní svět je díky technickému a technologickému rozvoji více propojen než kdykoli dříve. A i ten vzdálený svět je někdy nečekaně blízko. Proto v každé knize, ať se týká jakéhokoli regionu světa, nikdy nechybí vztahy k Evropě, k euroatlantické civilizaci, případně i k naší zemi. Naopak, vztah k nim je v mých knihách podstatný. Vaše první kniha zavedla čtenáře do Tichomoří. Co to vlastně je a proč jste si vybrala právě tuto oblast? Tichomoří nebo také Oceánie je soubor ostrovních států Polynésie, Melanésie a Mikronésie. Takže sem patří třeba Francouzská Polynésie s hlavním ostrovem Tahiti, ale také Nový Zéland, Velikonoční ostrov, Havajské ostrovy, Samoa, Tonga, Fidži, Papua, abych připomněla alespoň pár známějších názvů. V divukrásné přírodě probíhala nesmírně zajímavá historie osídlování ostrovů. Zejména polynéské ostrovy pak dokázaly sdílet společnou kulturu a udržovat po celá staletí vzájemné kontakty, přestože jsou vzdálené od sebe tisíce kilometrů. Procestovat Tichomoří byl mimořádný zážitek. Poznávala jsem tyto daleké končiny postupně během celkem šesti cest. Je cestovatelským snem mnoha lidí a někteří si jej plní. Pro ně je moje kniha zdrojem informací i motivací, jak se dozvídám z ohlasů. A ti, kteří se tam z různých důvodů vydat nemohou, si snad aspoň příjemně počtou. Byla jsem nesmírně poctěná tím, že mi inženýr Miroslav Zikmund ke knize napsal předmluvu. Jak jsem se později dozvěděla, jsem jediná, komu tuto velkou radost udělal. Pánové Hanzelka a Zikmund byli mým životním vzorem už od mládí a možná to byli oni, kdo mi cestovatelský sen vnukli. Oni jeli a sbírali informace a posílali nám je v podobě článků, knih, map a dokumentárních filmů. Vzali nás s sebou do Afriky, do jiných světů, abychom si uvědomili sami sebe, svou nepatrnost, ale i svou jedinečnost. Je to tak, naše země je jedna z nejkrásnějších, které znám, a jsem moc ráda, že jsem se narodila právě zde. I to si člověk během cestování mnohokrát uvědomí. S cestováním se v naší zemi nádherně začíná. Ne každý, kdo se ve škole naučil psát, může napsat knihu, která by se dobře četla. Soudě podle zájmu čtenářů vaše fakto-cestopisy se čtou dobře. Bylo snadné se to naučit? Čtenáři Literárních novin jistě připustí, že vedle románů, povídek, novel a básní existuje i hodnotná literatura faktu, a to je můj obor. Fakta nemusejí být nudná, naopak. Jsou přímo strhující, když najdete souvislosti a když se podaří třeba těmi historickými souvislostmi osvětlit, proč jsou dnes věci tak, jak jsou. Nepřipadám si nijak zvlášť talentovaná, ale jestli něco umím, tak je to jednoduché a srozumitelné vysvětlování složitých věcí, jak se říká – popularizace. Zase jsme u té systémové analýzy a u mé pedagogické a průvodcovské minulosti. Přednášet a psát skripta, to byla dobrá škola, která se mi hodí. Stejně jako naučit se zaujmout zahraniční návštěvníky tak, aby si odnesli pěkné dojmy, a nezahltit je nadbytečnými podrobnostmi, které porozumění naopak zamlžují. Všechno, co jsem kdy prožila, čím jsem si prošla, co jsem se naučila, mi pomáhá v tom, co dělám teď. A vším, čím jsem byla, jsem byla ráda. {/mprestriction} Autor je publicista. Dana Trávníčková (*1943) je vystudovaná ekonomka v oboru programování a systémová analýza. Tyto obory také na VŠE v Praze čtrnáct let vyučovala. Procestovala všechny kontinenty světa včetně Antarktidy, navštívila více než 120 zemí a shromáždila pozoruhodné množství materiálů, které systematicky, srozumitelně a čtivě zpracovává ve svých knihách. Tvoří ucelenou řadu svazků, které přibližují oblasti světa dobře uspořádaným systémem vzájemně souvisejících informací z historie i současnosti, místy doplněným věcným cestovatelským svědectvím a s doprovodem pozoruhodného mapového a fotografického materiálu. Od roku 2012, kdy vyšel první svazek Sen o Tichomoří, vydává ve vlastním nakladatelství další knihy: Jižní Amerikou na Konec světa a pak dál do Antarktidy (2013), Příběh černé Afriky (2014), Magický svět Indie a Himaláje (2015), O rájích a peklech jihovýchodní Asie (2016), Příběh Mexika, zemí Střední Ameriky a Karibiku (2017), Příběh Arábie (2018) a Příběh Íránu, Mongolska a Turecka – říší, které pohnuly světem (2019).
Čas načtení: 2024-04-20 07:44:00
CzechTourism: Dokonalé léto české kultury v Savonlinně nabízí operu, fotografické umění a pivo
Letos v létě představí Savonlinna českou kulturu v mnoha podobách. Hostovat zde bude prestižní Národní divadlo v Praze, které na Olavinlinně představí jedno z nejvýznamnějších děl české opery. Koncertovat bude mimo jiné i s finskou sopranistkou Karitou Mattila. Během posledního týdne operního festivalu Savonlinna – od 29. července do 4. srpna – si návštěvníci mohou navíc užít na hradě Olavinlinna českou pivnici. V neposlední řadě Riihisaari – Savonlinna Museum, které bylo v roce 2023 vyhlášeno Muzeem roku, uspořádá rozsáhlou výstavu českého fotografického umění.
Čas načtení: 2024-04-25 18:20:00
Ta mimořádně zajímavá fotografie, jak po pražském Karlově mostě jede vozka s povozem, který je plný sena, se objevila už před lety. Podle amerického fotografického nadšence Billa Nelsona, který ji našel při prodeji nemovitosti ve městě Minneapolis v roce 1990, ale byla součástí větší kolekce fotografií.
Čas načtení: 2024-05-14 07:00:01
Pamětník služby v socialistické armádě vzpomíná na šikanu. Je to síla
Na vojnu za tuhého socialismu šel o tři roky později, měl totiž nejprve dva roky a poté ještě rok odklad. „Měl jsem tedy věk, kdy většina kluků už byla z vojny doma,“ řekl Čtidoma.cz Aleš, který narukoval do Bratislavy k VÚ 8070 Vajnory. „Podezřelé“ bylo, že „do zeleného“ šel v lednu, což zdaleka nebylo běžné. Hned na začátku tedy pojal podezření, že nepůjde o normální vojnu. „Druhá podezřelá věc byla, že jsem po příjezdu vlakem do Bratislavy a vyhledání autobusového spoje do Vajnor vystoupil na zastávce v polích. Nebyl jsem sám, bylo nás několik. Vydali jsme se k betonovému oplocení jakési stavby, kde nám na ‚vrátnici‘ řekli, kam se máme hlásit. Vůbec jsme netušili, kam jsme se to dostali.“ Na to, co přišlo, mladé muže nikdo nepřipravil. Mazáka jsme za šikanu dostali do nemocnice a už jsme ho nikdy neviděli, vzpomíná pamětník Číst více Tak dlouho, dokud to mazáky bavilo První měsíc byl přijímač. Zima jako na Sibiři, foukal ledový severák. „Šikanovali nás jak velitelé družstev a čet, tak i lampasáci. Teplá voda a sprchování jednou týdně, každý večer nástupy v pyžamu na chodbě před pokoji. Kontrola oholení – ve studené vodě se strniště opravdu dohladka nevyholí a mazáci to věděli. Přejížděli nám papírky po krku pod bradou, a komu to zašustilo, musel poklusem na umývárnu a znovu se holit ve studené vodě. Že z nás tekla krev, to si každý asi umí domyslet. Trvalo to tak dlouho, dokud to mazáky bavilo,“ vzpomínal Aleš. Každé ráno před snídaní rozcvička v modré teplákové soupravě. A pak přišla oblíbená „disciplína“ – velitelé jdou na procházku, dejte jim nějaké peníze, aby vás, až se vrátí, nechali na pokoji. „Jak naivní jsme byli! Hned napoprvé se vrátili po půlnoci a takové ‚boro‘, jaké udělali, to se nedá popsat. Byli jsme ubytovaní v prvním patře ze čtyř a mazáci (v tu dobu velitelé družstev a čet) vyhazovali postele z oken, ale některé vylétly oknem i s námi. Naštěstí se nikomu nic nestalo.“ Jídlo jsem často nestihl Ani se stravou to podle Aleše nebyla žádná výhra. „Každý, kdo prošel vojnou a přijímačem, to zná. Voják má povinnost stravu odebrat, o její snědení není v řádech ani zmínka. Takže první šel na řadu velitel čety, poté velitelé družstev a až po nich členové družstev. Jedna četa měla tři družstva, každé družstvo mělo patnáct členů. V každém družstvu byli seřazeni vojáci od nejvyššího po nejmenšího. Byl jsem ve třetí četě ve třetím družstvu a byl jsem skoro nejmenší, takže skoro úplně vzadu. My jsme měli největší smůlu.“ Aleš vzpomínal, že když se velitelé najedli a zaveleli „vztyk, odchod“, tak poslední vojáci někdy ani nestačili dosednout ke stolu a už museli jít vyhodit jídlo a jít nastoupit před jídelnu. „Mimochodem, jídelna byla pochopitelně nevytápěná a byl to takový ten ‚likusák‘. Ostatně takové byly i umývárny se sprchami, kam jsme se chodili jednou týdně osprchovat do teplé vody, jinak zbytek týdne studená voda v umývárně na ubikaci.“ Plížení mezi hnojem Zlatým hřebem výcviku byla vždy taktika. Tu měli na poli hned za kasárnami. „Naštěstí nebyl sníh. Plazili jsme se po poli, na povel jsme se pohybovali ‚plížením, plazením vpřed‘ a podobné voloviny. A nejúsměvnější bylo, že to bylo pole, které kdysi bývalo hlavním letištěm Bratislavy, nyní sloužilo zemědělským účelům. A dost často, i když to byl leden, po poli jezdil traktor, který měl vzadu na každou stranu dlouhé rameno s tryskami a hnojil pole. A my se plazili v tom.“ Vojákům bylo divné, že samopal dostali do rukou jen na učebně a jen na rozebrání a složení a vždy jen po skupinkách. „Pár dnů před přísahou jsme měli jet na ostré střelby na střelnici. Takže ráno poplach, nástup, sbalená velká i malá polní, dostali jsme samopaly, po snídani jsme vylezli do zaplachtovaných náklaďáků a vydali se na střelnici. Bylo nám podezřelé, že všichni velitelé koukali kamsi do dálky do kopců na Bílé Karpaty a měli zachmuřené tváře.“ Češi často umírají zbytečně brzy. Léta komunismu je zkazila, odmítají se o sebe starat Číst více Když se tam po nějaké době dokodrcali, nechali je sedět na korbách. Aleš si pamatoval, že byla taková mlha, že ani na té korbě nebylo vidět z jednoho konce na druhý. „Po několika hodinách sezení ‚náčelníci‘ usoudili, že to mléko se jen tak nerozestoupí a jsme tam zbytečně, dali povel a jelo se zpět do kasáren.“ Střelba se nekonala Pak zas pár dní normální dril. A asi po třech či čtyřech dnech zase ráno poplach, nástup a příprava na odjezd na střelnici. „Koukali jsme na ‚buzeráku‘ do kopců a ty se válely pod hustou mlhou. Ale rozkaz byl rozkaz, tak se vyrazilo. Když jsme tam dojeli, situace z minula se opakovala. Po nějaké době sezení na korbách nás vyhnali ven a museli jsme přenášet nějaké velké kameny odnikud nikam. To proto, že nebylo vidět na krok a my vůbec netušili, co děláme, a jen jsme chodili jeden za druhým, abychom se neztratili. Samozřejmě vše s velkou a malou polní a samopalem na rameni.“ Počasí však bylo neúprosné, takže vojáky po několika hodinách znovu nahnali do náklaďáků a odvezli zpět do kasáren. A to byl konec ostrým střelbám. „Mohu říct, že jsme si na celé vojně ani jednou nezastříleli, ani slepými, natož ostrými.“ Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme včetně případného fotografického materiálu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Takhle si jdou po krku šimpanzi. Neskutečná podoba s člověkem.
Čas načtení: 2024-05-21 06:00:01
Byli jsme potrava pro kanóny, vzpomíná pamětník služby vlasti za socialismu
Nedávno jsme zveřejnili příběh ze socialistické vojny, který nám poslal pan Aleš. Sloužil v Bratislavě u Vojenského útvaru 8070 Vajnory. Jelikož jeho vyprávění vzbudilo velký ohlas, rozhodli jsme se, že v něm budeme pokračovat. A „vrhneme“ se na období po přísaze, kdy byli vojáci rozděleni na roty. „Až tam jsme se dozvěděli, že jsme narukovali k pétépákům, tedy stavebnímu vojsku. A jsme tam proto, abychom pokračovali ve výstavbě kasáren ve Vajnorech. Na klopách jako insignie příslušnosti jsme měli odznak s buldozerem,“ usmíval se pan Aleš. Psí známku nikdo řešit nebude Po přidělení na roty dostali do rukou vojenské knížky. „Z ní jsem se dozvěděl, že jsem schopen jako písař/kreslič a jako vojenskou odbornost mi zapsali č. 987, název odbornosti ‚kovář svářeč f 141‘. A přidělen jsem byl k rotě PSV (přidružená stavební výroba) k mazákovi, který dělal hlavního skladníka roty a zástupce stavbyvedoucího. Dělal jsem mu asistenta.“ Mazáka jsme za šikanu dostali do nemocnice a už jsme ho nikdy neviděli, vzpomíná pamětník Číst více Ve vojenské knížce byla na obyčejné šňůrce připevněna tzv. psí známka. Byla to plechová cedulka, dobře známá z válečných filmů nebo třeba seriálu M.A.S.H. Voják na ní má vyražené rodné číslo a nosí ji na krku. „Všiml jsem si, že na té mojí je vyražené špatné rodné číslo a šel jsem to nahlásit veliteli roty. Ten se mi vysmál se slovy, že tohle nikdo nikdy řešit nebude. Stejně jako moji vojenskou odbornost, která byla v příkrém rozporu s mojí zdravotní klasifikací, protože kdyby došlo k nějakému válečnému konfliktu, tak my jsme prý určeni do první linie jako potrava pro kanóny a tanky a tam se nikdo nebude zabývat tím, kdo byl kdo. Takže tu psí známku mám ve vojenské knížce dodnes doma,“ vysvětlil našemu webu pan Aleš. Dva roky natvrdo ve vojenské věznici Způsob jednání na rotě se podle pamětníka oproti přijímači ještě zhoršil. V přijímači byla „lampasácká“ vojna, na rotách „mazácká“. „Docházelo i na opravdovou šikanu a došlo to tak daleko, že jednoho kluka mazáci málem zmrzačili. Ale to už bylo i pro ‚lampasáky‘ hodně a dva mazáci dostali prokurátora a rok natvrdo v Sabinově. To byla vojenská věznice na Slovensku.“ Na druhou stranu už nebyly žádné ranní rozcvičky, žádné poplachy. „Jen asi tři za celý zbytek vojny, a to ještě ráno lehce před snídaní. Kontrola počtu, nástup před baráky, nic dramatického. Pak zpět na ubikace, vybalit, na snídani a odchod do práce na stavbu v rámci areálu a profese,“ uvedl pan Aleš. Suché a mokré rajóny Ten se brzy na rotě dozvěděl, že k pétépákům se rukuje jednou ročně a že za „zobáky“ budou celý rok. „Řekli nám, že po půl roce po takzvaném povyšování už si budeme moci s ‚mazákama‘ tykat, budeme si moci na pokoji sednout na postel a nevstávat, když jakýkoliv mazák vstoupí do místnosti, a podobně, při vstupu se nebudeme muset takzvaně zařazovat a při odchodu odřazovat.“ Měsíc se otáčí. Přesto z žádného místa na Zemi nevidíme jeho odvrácenou stranu Číst více Každé pondělí ráno absolvoval PŠM (politické školení mužstva). „Nesmysl vymyšlený jen proto, aby se kluci, co přijeli z opušťáků nebo dovolených v neděli do půlnoci, mohli probrat, vystřízlivět (my pochopitelně s nimi) a v práci aspoň něco trochu udělali,“ usmíval se pamětník. Kdo na vojně byl jako záklaďák a navíc jen v hodnosti vojína, určitě ví, co obnášely suché a mokré rajóny. Pan Aleš to pro Čtidoma.cz vysvětlil ze své vlastní zkušenosti: „Suché rajóny byly jen zametání smetákem a stírání podlah vlhkým hadrem. Mokré byly o takzvaném mazlavém mýdle rozpuštěném ve studené vodě a drhnutí podlah rýžovými kartáči. U nás mokré probíhaly každou sobotu, to byl totiž PHD – parkohospodářský den.“ Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme včetně případného fotografického materiálu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vojna za komunistů: Myslel jsem, že je po mně. Větší ponížení jsem nezažil, říká pamětník.
Čas načtení: 2024-05-23 14:17:00
Paříž (Francie) 23. května 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Vyzkoušejte řadu HONOR 200, která nabízí studiové portrétní fotografie podporované umělou inteligencíGlobální technologická značka HONOR dnes poprvé uvedla svá řešení na veletrhu VivaTech, jedné z největších evropských akcí v oblasti inovací a technologií. Značka HONOR během keynote představila svůj inovativní přístup k integraci umělé inteligenci (AI) přímo do zařízení a představila svou průkopnickou čtyřvrstvou strategii umělé inteligence. Také oznámila, že ve spolupráci se službou Google Cloud připravuje spuštění služeb generativní umělé inteligence, které budou součástí očekávaných chytrých telefonů a otevírají zajímavé možnosti pro zlepšení uživatelských zážitků."Ve společnosti HONOR pevně věříme, že díky širokým možnostem personalizace, intuitivnosti a ochrany soukromí, kterou přináší integrace umělé inteligence přímo do zařízení, může každý bezpečně a spolehlivě využít plný potenciál AI," řekl George Zhao, generální ředitel společnosti HONOR Device Co., Ltd. "Jsme také rádi, že můžeme pokračovat ve spolupráci se službou Google Cloud a využít naše společné odborné znalosti k uvolnění potenciálu tohoto hybridního přístupu a poskytnout našim uživatelům ještě dokonalejší zážitky s umělou inteligencí."Představujeme čtyřvrstvou architekturu umělé inteligence HONORBěhem keynote představila společnost HONOR svou čtyřvrstvou AI architekturu a ukázala své strategické zaměření na integraci AI do systému MagicOS. Tato čtyřvrstvá architektura se skládá z různých úrovní. Na základní úrovni tvoří AI základ otevřeného ekosystému, který umožňuje sdílení výpočetního výkonu a služeb mezi zařízeními a operačními systémy. Na úrovni platformy umožňuje AI vytvořit personalizovaný operační systém, který umožňuje personalizované přidělování zdrojů a interakci mezi člověkem a počítačem založenou na záměrech. Na úrovni softwaru je AI připravena představit vlnu inovativních, generativních aplikací, které způsobí revoluci v uživatelských zkušenostech. Vrstva propojující rozhraní s umělou inteligencí v cloudu poskytuje uživatelům snadný přístup k rozsáhlým cloudovým službám a zároveň upřednostňuje ochranu soukromí, čímž vytváří skutečně ucelený a inovativní zážitek.Součástí systému MagicOS 8.0 je Magic Portal, první uživatelské rozhraní v oboru založené na záměrech, které rozumí chování uživatelů a zjednodušuje složité úkoly na jednokrokové procesy. V současné době rozhraní Magic Portal podporuje 100 špičkových aplikací v sedmi scénářích použití, včetně cestování, produktivity, zasílání zpráv, vyhledávání, zábavy, nakupování a sociálních médií, a v budoucnu ho plánujeme dále rozšiřovat, aby poskytovalo ještě více bezproblémových a inteligentních zážitků s umělou inteligencí.V rámci své čtyřvrstvé architektury plánuje značka HONOR do svých chystaných chytrých telefonů integrovat nejmodernější řešení podporované generativní AI, které jsou poháněny službou Google Cloud, a slibuje, že uživatelům poskytne novou úroveň inteligence a inovací s lepší ochranou soukromí.Revoluční zážitek z portrétových fotek s řadou HONOR 200Po úspěšném uvedení AI Motion Sensing Capture, špičkové funkce, která využívá umělou inteligenci k automatickému zachycení rychlého pohybu, značka HONOR také oznámila, že připravovaná řada HONOR 200 posune mobilní fotografii na novou úroveň díky zcela novému portrétnímu režimu podporovanému umělou inteligencí.Řada HONOR 200 je připravena přinést revoluci do portrétní fotografie tím, že do každého kroku procesu vnáší um legendárního francouzského fotografického studia Studio Harcourt, které je známé svými zkušenostmi se zachycováním klasických portrétních snímků s ikonickými osobnostmi a využívá technologii umělé inteligence k napodobení legendárních světelných a stínových efektů tohoto kultovního studia.Díky využití umělé inteligence, která se učí z rozsáhlého souboru dat portrétů studia Studio Harcourt, řada HONOR 200 úspěšně rozdělila celý proces pořizování portrétní fotografie do devíti různých kroků a dokonale kopíruje celou metodu Studio Harcourt, čímž zajišťuje bezchybné portréty studiové kvality po každém zmáčknutí spouště.Řada HONOR 200 bude uvedena na trh v Paříži 12. června a bude poháněna systémem MagicOS 8.0, což ještě více upevní závazek společnosti HONOR demokratizovat technologii umělé inteligence. Značka HONOR oznámila, že v rámci zpřístupňování AI širšímu publiku plánuje zavést systém MagicOS 8.0 do svých zařízení HONOR Magic V2 a HONOR 90, a umožnit tak více uživatelům vyzkoušet si transformativní sílu umělé inteligence.Synergie člověka a umělé inteligence: Chytrá zařízení pro lepší budoucnostNa této akci společnost HONOR uspořádala také odbornou panelovou diskuzi, které se zúčastnila uznávaná odbornice v oboru Dr. Justine Cassellová. Diskuze se zabývala budoucností multimodální interakce a zdůraznila, jak tato integrace zvyšuje pohodlí a ochranu soukromí uživatelů."Integrace AI do zařízení může lépe posílit postavení jednotlivců," zdůraznil George Zhao. "Zařízení nabízí personalizovaná doporučení a zároveň chrání soukromí uživatele tím, že uchovává data v zařízení. Například design rozhraní HONOR Magic Portal zajišťuje, že si uživatelé zachovají kontrolu nad výběrem služeb a mohou se svobodně rozhodnout, jak budou AI používat."Dr. Justine Cassellová k tomu poznamenala: "Lidé žijí multimodálně. Vzestup nositelné elektroniky, jako jsou prsteny a na oblečení připnutelní digitální asistenti, spolu s výkonnými chytrými telefony, ukazuje rostoucí schopnosti umělé inteligence z hlediska integrace verbálního jazyka a neverbálních signálů, jako jsou gesta a výrazy obličeje. To předpovídá přijetí multimodálně citlivé umělé inteligence v telefonech.""Designová filozofie značky HONOR je zaměřena na člověka, který je středem všech zařízení," řekl George Zhao."Integrace napříč zařízeními může v budoucnu díky umělé inteligenci spojit jedinečné výhody propojení různých zařízení. Místo izolovaného učení chování uživatele na jednotlivých zařízeních umožňuje tento přístup jednotné rozpoznávání záměrů uživatele na makroúrovni a nabízí doporučení a návrhy na míru."Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2419432/1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2419433/2.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2419434/3.jpg KONTAKT: Yuteng, liyuteng@hihonor.com PROTEXT
Čas načtení: 2024-05-28 06:00:01
Služba vlasti za komunistů: Jak jsem musel lámat násady na koště
Pan Aleš sloužil za socialismu v Bratislavě u Vojenského útvaru 8070 Vajnory. Jelikož jeho předchozí příběhy vzbudily rozruch, rozhodli jsme se ho požádat o další „dávku“. „Naše rota byla ubytována v prvním patře. V přízemí byla kancelář dozorčího útvaru (dévéťáka) a kanceláře lampasáků. Naší povinností byly úklidy našich pokojů a chodby a chodby v přízemí před kancelářemi. Několikrát jsem vyfasoval úklid spodní chodby. Tam mazáci nechodili, takže byl relativní klid,“ vzpomínal pan Aleš. Vojna za komunistů: Myslel jsem, že je po mně. Větší ponížení jsem nezažil, říká pamětník Číst více Ptali se, jestli jsem normální Ale jen do chvíle, než vyšel dozorčí útvaru z kanceláře a viděl, že zametá s koštětem bez násady. „Zavolal si mě a začal se ptát, proč nemám násadu. Nařídil mi, abych si ihned na rotě u ‚výkonného praporčíka‘ opatřil násadu a hlásil se u něj. Když jsem tento rozkaz přednesl výkonnému, zakroutil hlavou a zeptal se mě, jestli jsem normální a mám takovou odvahu. Moc jsem nechápal. Zašli jsme do skladu na patře naší roty. Vyfasoval jsem násadu, nasadil ji na koště a vyšel ze skladu.“ První mazák, který ho spatřil, málem omdlel. Začal řvát, aby mu řekl, jaké má „číslo“ (číslo se rovnalo počtu dnů zbývajících do konce vojny). „Když jsem mu ho sdělil, protože každý ‚zobák‘ tohle musel vědět, rozzuřil se a přikázal mi, abych si násadu sám zlomil. Uposlechnout rozkazu nadřízeného vojáka, i když to byl jen obyčejný vojín, ale byl déle sloužící, jsem musel. Tak jsem provedl rozkaz a odběhl jsem do spodního patra uklízet.“ Mise konečně splněna Dévéťák vyšel z kanceláře, a když viděl, že pan Aleš zametá se zlomenou násadou, zavolal si ho, seřval ho za neuposlechnutí rozkazu a hnal ho zpět nafasovat si novou násadu. „Na rotě se situace zopakovala s ještě větším řevem mazáků. Byl jsem označen za darebáka a tato přezdívka mi zůstala až do konce prvního roku vojny, než mazáci odešli do civilu. Opět jsem si musel zlomit násadu a poklusem dolů dělat rajóny.“ Tajemství stavby pyramid: Zapomeňte na to, co nás učili ve škole, všechno je jinak Číst více Podařilo se mu vylákat pomocníka dévéťáka, což byl takzvaný „špagát“. To bylo slangové označení pro vysokoškoláka odsluhujícího si svůj čas na vojně, který byl na vysoké škole povinně na vojenské katedře. Ale byl to obyčejný záklaďák, akorát s hodností. „Toho jsem poprosil, ať nějak zabaví dévéťáka, abych mohl v klidu uklidit spodní chodbu. Podařilo se, mise splněna. Legrace, co? Ale mně do smíchu moc nebylo. A nebylo to jednou, ale několikrát.“ Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme včetně případného fotografického materiálu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Uzlík na štítné žláze: Co to znamená a jak ho odstranit.
Čas načtení: 2024-06-09 16:56:05
Ostravské stopy: Kdo dříve fotil nahé ženy, měl problémy, říká Eduard Pašek
Fotoklub Ostrava oslaví příští jaro čtyřicet let existence. Založili jej již nežijící fotograf František Řezníček a cestovatel Jiří Kráčalík v Ostravě – Porubě. K jeho aktivním členům patří Eduard Pašek, jenž je neúnavným organizátorem fotografického hnutí na Ostravsku.
Čas načtení: 2024-06-11 05:30:01
Jedním gazíkem jsme obklíčili nepřátelský vůz a zatkli generálního tajemníka
V roce 1977 po absolvování elektrofakulty na VUT v Brně nastoupil Ing. Libor Folvarčný na roční základní vojenskou službu, tedy v době tvrdého socialismu. „Dostal jsem se do Prahy, konkrétně do okrajové části Točná,“ začal své vyprávění pro Čtidoma.cz. Často sloužil jako tzv. dévéťák, což byl dozorčí celého útvaru. A mělo to samozřejmě hromadu výhod. „Pod něj spadaly všechny služby v útvaru, jako například dozorčí roty, velitel stráže, stráž, dozorčí kuchyně atd.“ Služba vlasti za komunistů: Jak jsem musel lámat násady na koště Číst více Obklíčili jsme a nahlásili Ve službě dle svých slov zažil pár dnes už směšných situací. „Jednou za mnou vojáci ze stráže přiběhli, že do našeho vojenského prostoru vjelo vozidlo s cizí poznávací značkou, a to dokonce kapitalistickou – francouzskou. Připomínám, že se to událo za komunistů. Mrkl jsem do tajných směrnic, jak v takovém případě postupovat.“ Tam bylo jasně napsáno: obklíčit, zajistit, nahlásit na kontrašpionáž a čekat, až přijedou. Libor Folvarčný nelenil a vzal jediné pojízdné auto na útvaru. „Druhé bylo mimo útvar, ostatních deset nejezdilo, byla to vlastně taková automobilová Potěmkinova vesnice. Rychle jsem sehnal dva vojáky, dal jim samopaly a už jsme tím gazíkem jeli plnit svou vojenskou povinnost. Na místě stál citroen s francouzskou značkou, a to tak, že stál těsně za značkou ‚Vojenský prostor, vjezd zakázán‘. V autě nikdo nebyl.“ Jeho tlumočnice a souložnice Vojáci tedy jediným vozidlem obklíčili nepřátelský citroen a velitel je poslal do lesa hledat posádku a sám situaci vyfotil tak, aby byl vidět ten zákaz a citroen za ním. „Za chvíli moji stateční vojáci přivedli ženskou a chlapa. Zřejmě si hledali nějaké místečko k tomu, aby se mohli pustit do radovánek mezi pohlavími. Chlap byl Francouz a ženská Češka, dělala Francouzi tlumočnici a současně souložnici.“ Jak se později ukázalo, muž byl generální tajemník Světové federace odborů, pod kterého formálně patřilo i ROH – komunistické pseudo odbory. „V Praze pořádali celosvětový sjezd. Tak jsem jim vysvětlil, co udělali špatně a že musí čekat na příjezd kompetentních orgánů. Tak oni sedli do citroenu, vyjeli si stahovatelnou anténu od rádia, zapnuli topení a čekali, co bude dál.“ Stěžoval si u Gustáva Husáka Vojáci sedli do gazíku, který neměl rádio ani topení, a čekali na ty kontráše. „Když to ale trvalo už více než tři hodiny, asi bylo podobných zločinců v rajónu moc, poslal jsem vojáka pro horký čaj. Přivezl ho dost, a tak jsem se Francouze francouzsky zeptal, jestli taky nechce.“ I když to byl ideový nepřítel, čaj si vzali. Pak konečně přijeli ti kontráši a odvezli si je. „Druhý den jsem hned žádal velitele za vzorné splnění povinnosti o dvoudenní opušťák.“ Právě při té příležitosti se Libor Folvarčný dozvěděl, že si generální tajemník Světové federace odborů na zatčení osobně stěžoval. „Dokonce u nikoho menšího než u našeho skvělého vůdce Gustáva Husáka. Jenže ten mu údajně předložil mnou vytvořenou fotku a tím byl případ vyřešen. Takže jsem jel na dva dny domů,“ dodal se smíchem pro Čtidoma.cz pamětník socialistické vojny. Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme včetně případného fotografického materiálu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Byli jsme potrava pro kanóny, vzpomíná pamětník služby vlasti za socialismu.
Čas načtení: 2024-06-19 06:00:01
Sovětský svaz se v devadesátých letech minulého století rozpadl. Spousta lidí už tedy toto zřízení násilně držených okupovaných republik zná jen z vyprávění a učebnic. Libor Folvarčný měl „kliku“, na vlastní kůži cestu do Sovětského svazu zažil, konkrétně do Kazachstánu. „Jízda ešalonem byla plánována na cca osm dní ve vlaku tam a osm zpět, což se splnilo. Jeli jsme přes Čiernou pri Čope, kde nás přesadili do ruských vagónů. Byly to lůžkové vagóny, kde nás spalo vždy šest v jednom kupé. Pryčny byly tvrdé, dřevěné,“ vysvětloval pamětník socialistické vojny. Okna nešla otevřít, byla tam jen úzká škvíra na vyvětrání. Zřejmě proto, aby náhodou nějaký svobodný sovětský člověk nechtěl vyskočit z vagónu někde jinde, než měl. „Na koncích vagónů byly záchody, ale ten jeden si zabral tzv. děžurnyj po vagóně, což byl v našem případě pár ona a on. Druhý záchod zbyl na nás ostatní vojáky, kterých bylo zhruba padesát. Tento záchod jsme používali osm dní a nikdo se o něj nestaral. Dovedete si představit, jak vypadal. Při vykonávání velké potřeby jsme na něj vylezli v botách a vykonávali ji ve dřepu. Dodnes nevím, k čemu tam ti děžurní byli, když nedělali vůbec nic.“ Mazáka jsme za šikanu dostali do nemocnice a už jsme ho nikdy neviděli, vzpomíná pamětník Číst více Domy, ve kterých bydlet nechcete Libor Folvarčný byl už v té době podporučík (základní vojenské služby), takže z něj udělali velitele vagónu. „Jeden kámoš absolvent jel v lampasáckém vagónu a my ostatní jsme jeli s vojáky základní služby. Ze začátku probíhala jízda normálně. Jídlo nám dávali české, dokonce i nějaké sladkosti. Vlak projížděl oblastmi, kam by se normální turista nikdy nedostal. Jeli jsme přes Ukrajinu a tam i přes horké léto stál u každého mostu a tunelu jeden voják v dlouhém kabátě s puškou, která byla stejně vysoká jako on. Při průjezdu vlaku stál v pozoru a zdravil náš vlak.“ Ruské (tedy vlastně ukrajinské) vesnice byly podle vzpomínek pamětníka všechny stejné a tvořila je řada jakýchsi hliněných domků s doškovou střechou bez oken. Velikost domků byla asi jako větší stan. „Na šířku tam bylo vidět dveřmi, které byly plně otevřeny, dvě poschoďové postele vedle sebe a mezi nimi úzkou uličku. Na druhém konci mezi postelemi stála na jakémsi stolku černobílá televize, jinak nic. Žádný záchod, umyvadlo nebo tak něco.“ Dívky panáčkovaly jako pejsci Televize byla velmi důležitá, pomocí ní soudruzi hustili do lidí svou propagandu. „Jeli jsme tak blízko, že jsme opravdu viděli dovnitř těch domků. Před nimi seděli lidé a pokuřovali. V každé vesnici byly vždy dva větší dřevěné domky, což si myslím, že byl místní národní výbor a místní stranický výbor. Jednou jsem dokonce viděl, jak ten dřevěný domek zvenku obezdívali, normálně vlastně schovali ten dřevěný domek uvnitř zděného.“ Pokud někdy ve vesnici zastavili nebo jeli pomalu, přišli někteří obyvatelé včetně dětí i mladých dívek až k vlaku a mávali. „My jsme jim za to házeli bonbóny nebo jiné sladkosti, což oni obratně lapali. Když to byla nějaká holka, lákali jsme ji na žvýkačky a ona úplně panáčkovala jako pejsek, abychom jí tu žvýkačku dali.“ Mezi jednotlivými vesnicemi byly kolem trati oblasti, kde rostly topoly, takže nebylo z vlaku nic jiného vidět. Délka těch oblastí byla v řádech stovek kilometrů. „Někdo říkal, že jsou to větrolamy, ale my jsme jim říkali ‚maskirovka‘, což určitě popisovalo jejich účel lépe. Měly totiž maskovat výhled pro běžné lidi z vlaku (pokud se tam vyskytl nějaký cizinec), aby neviděli právě ty ruské chudičké vesnice.“ Vojáci se poprali o hrnek vody Po cestě bylo podle pamětníka velké vedro, hlavně v Kazachstánu. Větrat pořádně nešlo, byly tam jen ty větrací škvíry. „Pak na nás dokonce nějak zapomněli s pitnou vodou a vojáci neměli co pít. Samozřejmě nadávali, a to i směrem ke mně jako k veliteli vagónu. Já jsem ovšem nesměl nikoho pustit ven, protože by mě za to klidně zavřeli. Ale nakonec jsem to riskl a na jedné zastávce jsem dal jednomu vojákovi jakýsi kýbl a poslal jej nabrat vodu. Voják vyskočil, nabral vodu a vrátil se včas ještě dříve, než se vlak zase rozjel. A pak jsem poprvé v životě viděl, jak se vojáci málem prali o hrnek vody.“ Kozí stezka Lucie Benešové skončila. S Matonohou mají velké plány Číst více Nakonec dojeli na místo, bylo to někde u města Aksaj. Hned po příjezdu skládali techniku z vagónů. „A tady jsem poprvé viděl zapadnout Tatru 148 do písku. Hned jak sjela, najela na pouštní písek, a místo aby jela dál, zapadla a koly hrabala na místě, což způsobovalo, že se ještě více propadala. Žádného z odpovědných velitelů nenapadlo, že v poušti je písek a že by měla mít Tatra jiné pneu. Nevím, jak to nakonec vyřešili, protože pro nás přijel starý ruský autobus s balónovými pneumatikami, který neměl s jízdou po písku problém, a odvezl nás do oázy vzdálené asi 60 km v poušti Karakum.“ Mohl jsem do důstojnické jídelny Oáza byla umělá, přes šedesát kilometrů k ní vedli vodu a denně zalévali stromy i ostatní vegetaci. „Bylo v ní postaveno několik domů typu ubytovny, kde jsme měli spát. Já jsem tam měl lůžko společně s dalšími absolventy. Umývárna klasického typu s kamennými koryty místo umyvadel byla někde mimo ty pokoje, společná pro všechny. Tam jsme bydleli a taky chodili na jídlo.“ Byla tam také důstojnická jídelna a pak venku výdejna jídla pro vojáky. „Tam byla fronta v délce sto metrů, vojáci čekali s ešusy, až přijdou na řadu. Tam jim mrskli do ešusu jídlo a odchod. Sníst si to mohli kdekoli venku kolem. Do důstojnické jídelny mohli chodit jen důstojníci, což já jsem již naštěstí byl – měl jsem hodnost podporučíka. V jídelně jsme si normálně sedli ke stolu a místní vojenská obsluha nám nosila jídlo,“ doplnil pamětník. Zajímá vás, jak dopadlo samotné cvičení s ostrými raketami? Dozvíte se už příští týden, Libor Folvarčný nám vyprávěl i o tomto. Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme včetně případného fotografického materiálu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jedním gazíkem jsme obklíčili nepřátelský vůz a zatkli generálního tajemníka.
Čas načtení: 2024-06-20 10:02:00
Co je fotografie dnes? To rozkrývá ve své tvorbě i na výstavě Metanoia v pražské Galerii Fotografic. Změny fotografického média zkoumá také ve svých teoretických pracech. Zamýšlí se třeba i nad bezpečnostními kamerami a jejich sledováním lidí, co se do nich nedívají. Proč ráda pracuje s instantní a polaroidovou fotkou a jak se ta mobilní zapíše do historie fotografie? Ptá se Ondřej Cihlář.
Čas načtení: 2024-07-09 09:17:00
GLOSA: Fotografie z pražského Domu fotografie pozvolna mizí
Na konci roku 2013 Galerie hlavního města Prahy (GHMP) otevřela v Revoluční ulici Dům fotografie. Stalo se tak po letech provozních útrap instituce, jejíž počátky sahaly do roku 1989, kdy vznikl Aktiv volné fotografie. V tom roce kromě jiného probíhaly oslavy 150 let od vynálezu fotografického média a tvůrci hledali prostory, kde by se dalo pravidelně vystavovat.
Čas načtení: 2024-07-10 06:00:01
Jak jsme nakupovali v Sovětském svazu: Kilo salámu za dva ruble a šampaňské za hubičku
Sovětští soudruzi se štítili jen máločeho (což dodnes zůstalo jejich ruským následovníkům, jak je vidět na Ukrajině). Takže střelba do vlastních lidí nebyla problém, jak už pro Čtidoma.cz popsal pan Libor Folvarčný. Ovšem nejen drilem živ byl voják. „Volný“ čas ale nebylo jak trávit. Navíc v Kazachstánu bylo obrovské vedro. „Já si chodil chladit tělo do klasických umýváren s kamennými žlaby snad každou hodinu, ale stejně jsem se pořád potil,“ usmíval se pan Folvarčný. Království za větrák Vojáci měli možnost navštívit nějaký ruský univermag (obchoďák), kde se dala koupit různá technika. „Kluci kupovali hlavně rádia, ale já jsem si koupil za prachy, které jsme dostali jako mimořádný žold, stolní ventilátor. Měl tři velké plastové lopatky a dvě nebo tři rychlosti otáčení. Všichni se mi smáli, ale odpoledne přišli a záviděli, jak si ležím a foukám na sebe příjemně chladný větříček. Pár se jich i ‚nasomrovalo‘ do dosahu mého ventilátoru a smát se mi přestali.“ Byli jsme potrava pro kanóny, vzpomíná pamětník služby vlasti za socialismu Číst více Ve zmíněném ruském obchodě se podle pamětníka prodávaly i potraviny, včetně alkoholu. „Láhev ruského šampaňského tam tehdy stála v přepočtu cca 18 Kč, což bylo v podstatě za hubičku, a tak jsem si taky jednu koupil. Chtěl jsem si k ní přikoupit i salám, a tak jsem se prodavačky zeptal, kolik stojí kilo, abych se podle ceny rozhodl, kolik si vezmu. K mému překvapení ona ale vzala ten sčot, který tam měla místo pokladny, chvíli počítala a pak řekla, že kilo salámu stojí 2 ruble. Dodnes nechápu, proč počítala cenu za kilo, tu přece měla vědět předem a z ní vypočítávat ostatní ceny za určité množství.“ Brouky jsem ve vlaku prodal Jednoho dne, to náš respondent ještě neměl ventilátor, měli možnost navštívit hlavní ruský kosmodrom v Bajkonuru, který byl od nich poměrně nedaleko. „Jenže já odmítl v tom vedru někam chodit, čehož dodnes lituji, byla to chyba, protože už nikdy takovou možnost mít nebudu.“ Zajímavé informace se pan Folvarčný dozvěděl i o pavoucích tarantulích, kteří se tam vyskytovali. „Místní tvrdili, že se jich bát nemusíme, protože jsou jedovatí jen v červnu a my tam byli v červenci. Ale věřte tomu, že třeba některý z nich není nějak opožděný!“ Z místní fauny ho zaujali ještě chocholatí ptáci (chocholouši obecní), kterých tam byla strašná spousta, jako v tehdejším Československu vrabců. „Taky tam byli velcí rohatí nebo parohatí brouci. Pár jsem si jich chytil do krabičky od zápalek, že je doma ukážu. Jenže ve vlaku zpět obcházel nějaký údajný sběratel, který je ode mě vysomroval. Teprve doma jsem pak zjistil od bráchy, že za jednoho se u nás tehdy na burze dávalo pětikilo, za což bylo možno si koupit cca 200 piv! No ale pozdě bycha honit.“ Putin vyhlíží vítězství Trumpa. Katastrofa pro Ukrajinu, problémy pro Evropu Číst více Tukan se nás snažil komandovat Pan Folvarčný a další vojáci v Kazachstánu neměli svého velitele, ale velel jim cizí důstojník, kterému říkali Tukan. „Snažil se nás komandovat. Říkal nám, jak jsou sovětští vojáci vzorní, jak chodí jen v útvarech, nikdo sám atd. a že my to musíme dělat taky tak. Pravda ale byla jiná. Oni sice chodili vždy v nějakém tvaru, vždycky jim velel jeden poddůstojník a říkal jim ‚odin, dva‘, ale oni v tom tvaru za chůze normálně hulili ty svoje machorky a kecali spolu jeden přes druhého.“ Sovětští soudruzi působili na Čechoslováky z mnoha důvodů směšně. Nejvíc k smíchu ale prý byly jejich boty, takzvané půllitry. „V naší armádě se už mnoho let nepoužívaly. Ten Tukan nás ale vždycky občas svolal a seřval nás za to, že si chodíme na jídlo, jak nás napadne, což nám samozřejmě bylo akorát k smíchu a kašlali jsme na něj,“ dodal se smíchem pan Folvarčný. Chcete vědět, jak probíhala jeho cesta z kazachstánské pouště zpět do vlasti? Čtěte už příští středu. Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme včetně případného fotografického materiálu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Největší hovado Varšavské smlouvy? Přeci poručík Knoflíček.
Čas načtení: 2024-07-13 03:15:00
Členové fotografického spolku Člověk a víra se snaží na svět nahlížet božíma očima. Připravili J. Slomiany a P. Všelichová[online]
Čas načtení: 2024-07-14 09:55:08
Fotosoutěž Evropské agentury pro životní prostředí: Urban Treasures 2024
Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) i v letošním roce vyzývá k představení Vašeho fotografického nadání - tentokrát zve k účasti všechny ,,hledače pokladů". Na cestách po městě zachyťte pozitivní a inspirativní zelené okamžiky, které nám dělají radost a dávají nám naději pro udržitelnější zítřky - takové, kde města a obce nejsou jen... ...