Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-07 01:02:00

Největší hrozbou je spyware Agent Tesla, falešné e-mailové přílohy hrozí dále

Závěrem roku 2023 byly nejčastěji detekovanými hrozbami pro operační systém Windows v Česku spyware Agent Tesla, spyware Formbook a password stealer Fareit. Vyplývá to z pravidelné statistiky kybernetických hrozeb od společnosti ESET. Zdrojem malwaru zůstávají nebezpečné e-mailové přílohy, které útočníci vydávají za dokumenty z bank, faktury nebo doklady objednávek. Podle bezpečnostních expertů se tyto hrozby neustále vyvíjejí a na základě stále rostoucího počtu případů je podle nich velmi pravděpodobné, že se s nimi budou čeští uživatelé setkávat i v roce 2024. Nevylučují, že do přípravy útoků se zapojí také nástroje umělé inteligence.

Čas načtení: 2011-11-03 00:00:00

Rozhovor: Robert Nieto

Od minulého rozhovoru s Jeffem Michelmannem uběhlo skoro už půl roku. Teď tu máme konečně další. Je trochu z jiného soudku. Představí se nám Robert Nieto, malíř, který by šel asi nejlépe zařadit kamsi mezi naivní umění. Ne každému se takové malby líbí. Pokud by však patříte mezi nás, kterým se takové věci líbí, můžete si prohlédnout celou Robertovu galerii na jeho webových stránkách. Můžeš se nám krátce představit? Odkud jsi, kde jsi studoval, kde v současnosti pracuješ… Tak, je mi 28 let a žiji v Barceloně, kde také pracuji. V současnosti jako návrhář webových rozhraní, jejich použitelnosti a přístupnosti ve společnosti Omatech. V menší míře dělám také různé ilustrace a malby krajin. Ne úplně na profesionální úrovni, přestože doufám, že se tomu budu moci jednou věnovat naplno - je to moje pravá vášeň. Musím ale připustit, že mám rád i práci, kterou teď dělám - design webových aplikací, a přestože bych se chtěl více věnovat malování, asi bych nechtěl opustit ani tuto práci. Studoval jsem na škole designu a umění v Barceloně, jmenuje se IDEP. Ta mi doslova otevřela oči a já tam mohl proniknout do mnoha oblastí z designu, ilustrace a výtvarných umění. Později jsem sám začal dělat online workshopy v rámci známé školy Gnomon. V té době jsem se skutečně ponořil do světa scénografie, krajin a koncepčního umění. Také jsem si doplnil znalosti ohledně základních pojmů a technik digitální ilustrace. To mě všechno vedlo k tomu, abych sám začal procvičovat a zkoušel napodobovat slavné ilustrátory. Pomalu jsem si pak začal uvědomovat, že se i moje technika zlepšuje. A tak je tomu do dnes, učím se a zlepšuji každý den. Jak jsi se dostal k tomu, co děláš - k malování? Táhlo tě to k tomu vždycky, nebo jsi se pro to rozhodl až později? Mnoho mladých to má pouze za zábavu a moc nevěří tomu, že by u toho vydrželi celý život. Bylo těžké se rozhodnout pro umění? Jak už jsem řekl, neživím se tím, ale doufám, že jednoho dne budu. Baví mě to. Jestli mne to k malování vždy táhlo? Vždy mne umění a design uchvacovalo, ale až od chvíle, kdy jsem to začal skutečně studovat a objevovat všechny možnosti a cesty, které mi otevírá, rozhodl jsem se mu věnovat celý svůj život. Předtím, než jsem se zaměřil na krajiny a abstraktní ilustrace, jsem dělal vektorovou grafiku. A přestože to mám i rád a stále tak i tvořím, jsou mi bližší krajiny a víc mne i uspokojují výsledky. Je to odlišný typ práce, mnohem více podobný tradiční malbě a myslím, že mi klade daleko větší výzvy, než zvládání nějakých vektorů. Jak vlastně vzniká tvůj obraz? Jak jsi řekl, maluješ většinou krajiny - jak se taková krajina zrodí? Máš dlouho předtím, než začneš malovat, ten pohled v hlavě, nebo je to blesková záležitost? Trochu od obojího. Někdy mi krajina vzniká pomalu v mysli, jindy zas spustím Photoshop a krajina se zrodí z pár náhodných křivek po virtuálním plátně. Jakýkoliv abstraktní tvar se dá velmi snadno v krajinu přeměnit. Také se stává, že mám chuť malovat a nemám žádnou inspiraci - nic mne nenapadá. Pak si procházím různé internetové fotogalerie a pátrám v vnuknutí a většinou ho nacházím. Někdy je to kombinací barev, která mne zaujme. Jindy zajímavá kompozice nebo pouhý detail, díky němuž mne něco napadne a můžu z toho začít tvořit. Zajímalo by mne, jestli se za obrazy skrývá i nějaký příběh. Občas do nich zasadíš osamělého poutníka. Kdo je to? Představa tebe samotného ve vysněných krajinách? Ve svých ilustracích vidím vždy jako hlavní prvek samotnou scénu. Příběh vypráví cesta do neznáma, vzdálená tvrz nebo vodopád, ze kterého vzniká řeka. Naproti tomu jsou postavy až druhotné nástroje, kteří vyjadřují všechno ostatní. Chci, aby divák toužil zjistit, kam ona cesta vede, odkud teče řeka nebo aby si dokonce představil sebe samotného. Putujícího touto krajinou. To je důvod, proč nedávám tolik důrazu na začlenění postav do svých prací. Nechci aby se stali tím hlavním, určitě ne. Spíše aby byli jakýmisi náhodnými kolemjdoucími. Sebe si za tyto postavy nedosazuji, ale i tak bych rád své krajiny navštívil a mohl je poznat z první ruky, naživo… Co pro tebe malování znamená? Pomáhá ti od stresu, od každodenních problému, od těžkých chvil? Jak se cítíš, když tvoříš? Malování je pro mne odpočinkem a uklidněním - svým způsobem je to forma meditace. Při tvorbě se soustředíš a to tě trochu odnese od reality do světa barev, tvarů a kompozice. Upoutáš tím svou mysl v mnoha směrech. A když dokončuješ malbu, vidíš výsledek a díky tomu se cítíš dobře, to ti dá sílu pokračovat. Je to jako když je sportovec po tréninku, cítí se v pohodě a dobytý energií. Tvoříš za pomoci moderních technologií, na počítači a patrně máš tedy i techniku celkem rád. Jak jsi se k tomuto typu umění dostal? Někteří lidé považují za počítačovou grafiku za jakési pseudo-umění, představa srovnání digitálních maleb s klasickými malíři je děsí. Co si o tom myslíš? Začínal jsem právě na tradičním umění a během studií jsem si vyzkoušel mnoho různých uměleckých technik, od akvarely přes kvaš, akryl a tuš třeba až k přetisku a graffiti. Pomalu mne to ale táhlo spíše digitální tvorbě. Vždy mne zajímaly nové technologie a dosud mi toto nadšení pro techniku vydrželo, rád se dozvídám o nových věcech, jak v digitálním umění, tak i se vším ostatním, co trochu s moderní technikou souvisí. První tablet pro kreslení jsem měl asi v 16 letech, ale to byla hrozná bída ve srovnání s tím, co existuje dnes a příliš jsem si ho neoblíbil. Mohl jsem ale díky němu experimentovat a získat tak první zkušenosti. Později jsem získal svůj první Wacom, nejnižší typ, ale i tak to bylo úplně něco jiného, než můj první tablet. Zjistil jsem, že na něm mohu vytvářet prakticky stejné věci, jako jsem mohl pomocí klasické malby, ale s tou výhodou, že není potřeba žádný čas na přípravu a na úklid, žádné míchání barev, připravování plátna, čištění štětců, sušení… a zdálo se mi to mnohem všestrannějším a příjemnějším. To je důvod, proč jsem se zcela rozhodl pro digitální tvorbu. Nemyslím si, že by to bylo nějaké pseudo-umění nebo něco méně než klasické umění. Je to pouze jiná technika se svými výhodami a nevýhodami jako všechny ostatní, které využívají odlišné nástroje. Konec konců umění není o specifické technice nebo konkrétním typu plátna. Vážím si dobře vytvořené práce, ať už je to pomocí kvaše nebo pomocí Photoshopu. Vše vyžaduje cit pro barvy, pro kompozici, téma a techniku a jak už jsem řekl, každý způsob má své výhody i nevýhody. Líbí se ti to, co vytvoříš? Někteří lidé nejsou věčně spokojeni s tím, co namalují a to je možná nutí se zlepšovat. Jiní se zlepšují pouze proto, že dělají to, co je baví. Jak to máš ty? Mám rád vše, co vytvořím. Mám i své oblíbené ilustrace, ale v podstatě mám rád všechny svá díla. Může to být tím, že všechno co takto dělám, dělám pro sebe. Také tím, že je to postavené na tom, co se mi líbí a na tom, co mám na scenériích a krajinách rád. Samozřejmě pokud se podívám na své výtvory okem odborníka, musím přiznat, že jsou i díla, která neodpovídají na sto procent mým představám. Je tu ale i důvod, proč sám sebe považuji za malíře krajin a proč nechci být malíř malující postavy, architekturu nebo kola - přestože bych to zvládl, není to nic, co by mne nějak fascinovalo a co bych rád tvořil. Doufám, že pokud mi někdo časem nabídne práci, budou to krajiny, na které se zaměřuji a ne něco jiného. Samozřejmě nevylučuji možnost, že někdy v budoucnosti začnu malovat i něco jiného, ale nyní mám rád, to co dělám a chci u toho i zůstat. Už jsi to trochu nakousl, ale možná by nebylo na škodu se dozvědět trochu více - kde nacházíš inspiraci? Máš nějaké oblíbené malíře? Místa? Nebo třeba knihy, podle kterých své světy maluješ? Mnoho inspirace nacházím v počítačových hrách a ve filmech, protože poslední dobou je víc a víc umění. Umění, kterým jsou například vytvářeny scény… Hry jako Uncharted, Skyrim nebo Assassin’s Creed - hry na kterých pracovali koncepční umělci jako Raphael Lacoste, Dylan Cole, Andreas Rocha… Ti jsou pro mě velkými vzory i zdrojem inspirace. A samozřejmě, i v knihách. Poslední, kterou jsem četl, je “Píseň ledu a ohně”. Mnoho scenérií z této knihy jsem i ztvárnil. Třeba ilustraci “El valle de Arryn y el Nydo de Águilas”. A mám v plánu i další. Také bych časem rád udělal nějaké k “Pánu Prstenů”. Dalším skvělým zdrojem inspirace jsou galerie na DeviantArtu, kde se nachází mnoho skvělých umělců z celého světa a kde jsou také dobří kritici. Již zmínění - Dylan Cole, Raphael Lacoste a další - zde zveřejňují svá díla a je skvělé, že tak máme přístup i k jejich nejnovějším pracím. Ještě bych zmínil hru “Magic” - dobrý zdroj pro nalezení inspirace k malbám. Máš nějaké plány do budoucnosti? Sice se asi málokdo ze čtenářů v blízké době dostane do Španělska, ale stejně: neplánuješ třeba nějakou výstavu? Do budoucnosti bych se chtěl dále zlepšovat, vylepšovat techniku a dělat věci lépe a lépe. Doufám, že jednoho dne se stanu skutečným profesionálem a budu moci žít pouze ze své tvorby. Výstavu zatím žádnou v plánu nemám. Ale kdybyste měli kdokoli zájem, každopádně se ozvěte! A poslední otázka - co bys poradil těm, kteří jsou na začátku? Těm, kteří by se rádi v životě věnovali umění, ale nemají k tomu dost odvahy. Co by jim mohlo pomoci se zlepšit? Patřím mezi ty, kteří si myslí, že umělcem se člověk musí narodit, ale na druhou stranu, nikdo z nás se nenarodil perfektní. Je to vše o trénování a procvičování, o tom být do toho zapálený a obětovat tomu svůj čas. Během doby co jsem studoval na IDEPu, jsem poznal lidi, kteří nebyli zpočátku schopni namalovat jediný dobrý obrázek, ale procvičováním, studováním a zanícením se dostali na stejnou úroveň, jako ostatní. Možná i na lepší. Všechno je to o tréninku. Takže, tomu kdo se zajímá o svět umění by mělo být jednoduše řečeno, aby se učil, díval na práce ostatních, účastnil se seminářů, škol… Ale to všechno vyžaduje vytrvalost a trpělivost. Bude se častokrát stávat, že věci nepůjdou tak, jak byste si je představovali. Postupně ale uvidíte, aniž byste si to uvědomovali, že se zlepšujete. Uvidíte, že vydaný čas se vyplatil a to vám dá chuť pokračovat.

Čas načtení: 2022-05-26 00:00:00

Dodavatelé prudce zdražují, cena za 1 MWh překonala 8000 Kč

Válka na Ukrajině ještě prohloubila energetickou krizi, a tak dodavatelé nevylučují další zdražování. Například E.ON připravil nové ceníky od začátku dubna. Cena za jednu megawatthodinu v některých distribučních sazbách přesahuje 8000 Kč. Kdy zdražování energií skončí?

Čas načtení: 2022-04-04 17:02:17

Lenka Chalupová: Mnohdy nemám moc možností zasáhnout do osudů postav mých knih

Psaním se živí od svých osmnácti let, když začínala jako elév v novinách. Několik let pracovala jako žurnalistka a od roku 2004, kdy debutovala v literárním světě románem Neříkej mi vůbec nic, vydala dalších deset knih. Poslední kniha Páté jablko vyšla letos. „Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost,“ přiznává Lenka Chalupová, která je tiskovou mluvčí přerovské radnice.   Již ve dvanácti letech jste si poprvé uvědomila, že byste se jednou chtěla psaním živit. V té době jste také vyhrála celostátní literární soutěž pro školáky. Co vás ještě kromě psaní bavilo?  Moc ráda jsem četla, malovala a vůbec si tak pobývala ve svém niterním světě. Celé dětství mám protkané vyprávěním mojí mámy, s oblibou jsem poslouchala její vzpomínky, byla vždycky výbornou vypravěčkou. Milovala jsem chvíle, kdy povídala o svém dětství v malé, zapadlé a takřka Bohem zapomenuté pohraniční vesnici v jižních Čechách, kde se narodila – a kde se ve svých osmnácti letech potkala s mým tátou, který tam sloužil „na čáře“ a po vojně si ji odvedl domů na Moravu. A bylo to také ona, kdo mě přivedl ke čtení. Už jako malá jsem louskala knihy, které si v rámci Knižních čtvrtků nosila domů, byť to byly knihy pro dospělé. Ve dvanácti letech jsem už snila, že bych chtěla napsat svou knihu – třeba jako Valja Stýblová, Zdena Frýbová nebo Jaromíra Kolárová, které jsem v té době obdivovala. Ve škole mě bavila čeština, ruština, dějepis – a naopak jsem byla nešťastná z matematiky, fyziky a později i chemie. Navštěvovala jsem sportovní třídu a závodně plavala, ale ve sportu jsem se nikdy nenašla. Ve čtrnácti letech jsem navzdory svému humanitnímu zaměření nastoupila na strojní průmyslovku, protože jsme se na zvolenou střední školu nedostala. Pro mě, holku s mizerným technickým myšlením, to sice byla špatná volba, ale školu jsem dokončila a ráda na ni vzpomínám. Studium na žurnalistice, to už byla jiná káva, tam jsem byla „doma“.   Zájem o psaní vás dovedl ke studiu žurnalistiky. Pracovala jste jako novinářka v denících i časopisech a již nějakou dobu jste tiskovou mluvčí přerovského radnice. A vaše profese je o psaní a komunikaci a podle všeho vás baví. Je to tím, že je její náplň tak pestrá? Psaním se živím od osmnácti let, kdy jsem nastoupila coby elév do místních novin. Určitě je to pestrá práce, a navíc se člověk pořád sebevzdělává a nahlédne pod pokličku mnoha oborů lidské činnosti. Patřím ke zvídavým lidem, s oblibou si stále dohledávám a třídím informace i jejich zdroje. Samozřejmě, že práce tiskové mluvčí je jiná než práce nezávislého novináře – píšu tiskové zprávy o tom, co se ve městě dělá nebo plánuje, o rozhodnutích rady či zastupitelstva, komunikuji s novináři, kteří před pár lety byli ještě moji kolegové. Ale i tenhle protipól mě baví. V tomhle jsem šťastný člověk, všude jsem pracovala ráda a do každé nové výzvy šla s vervou.   Coby spisovatelka jste debutovala v roce 2004 vztahovým románem Neříkej mi vůbec nic. Pak přišly detektivky Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Tyrkysové oko. Co vás přivedlo k psaní knížek?  Když má člověk tendence psát, je to jakýsi přetlak, který musí jít ven. Já jsem to poznala už v dětství, kdy jsem tvořila knížky s vlastními ilustracemi, protože jsem své příběhy neuměla nechávat jen v hlavě… a vlastně se to se mnou „táhne“ celý život. První knihu jsem začala psát hned druhý den po maturitě – měla asi dvě stě stran a nikdy nevyšla, tehdy jsem tvořila spíše pro sebe a do šuplíku. Tušila jsem, že se ještě musím trochu „vypsat“ a „dozrát“, než najdu odvahu rukopis nabídnout vydavatelství. První knihu, kterou jsem vydala, byl vztahový román Neříkej mi vůbec nic – to mi bylo dvaatřicet, byla jsem na mateřské dovolené s dcerou Klárkou, a když děti spaly, usedala jsem k počítači. Už tehdy jsme si ale říkala, že budu přivádět na svět jen knihy, za nimiž bude stát vydavatelství. Nikdy jsem nechtěla jít cestou, že si budu vydání sama platit, to by mě netěšilo. Myslím, že když vydavatel investuje do knihy peníze, musí být přesvědčen o její kvalitě. A když si kniha vydavatele nenajde, tak ať zůstane v šuplíku.   Kromě detektivek jste napsala psychologické drama Ptačí žena, román Ledové střepy. Rodinným dramatem je Liščí tanec. Kniha Kyselé třešně se odehrává během 2. světové války a rodinná sága Páté jablko, která vyšla letos, na přelomu 40. a 50. let. Obě jsou inspirovány pohnutou historií vašeho rodného Přerova. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspirace je všude kolem nás. S trochou nadsázky se dá říct, že co lidský život, to námět na knihu. Moc ráda poslouchám lidi a jejich příběhy, zážitky a názory, nahlížím zlehka do jejich životů. Sama jsem povídavá a láká mě blízkost lidí zajímavých, inspirativních a otevřených. Taky mám velmi dobrou představivost a širokou fantazii, takže vymyslet příběh není pro mě složitý úkol. Naopak – je to příjemná hra skládat do sebe dílky osudů postav, které mi vznikají takřka pod rukama. Když jsem ve fázi procesu psaní, všechno s nimi prožívám – a protože děj mi tak nějak plyne sám a já ho jen popisuji, mnohdy nemám moc možností do jejich osudů zasáhnout. I když bych někdy ráda zatáhla za záchrannou brzdu, když se někomu děje příkoří či nespravedlnost. V posledních dvou knihách – Kyselých třešních a Pátém jablku – jsem zabrousila do historie. V první knize do let 1944 a 1945, kdy jsem románovou formou zpracovala konec války v Přerově i poválečný masakr na nedalekých Švédských šancích. V Pátém jablku jsem se zaměřila na léta 1946 až 1950 a čtenáře jsem zavedla do vesničky Předmostí u Přerova, kde lidé zažívají poválečné uvolnění a následné utažení šroubů, které přinesl Vítězný únor. Konkrétně popisuji život sadařské rodiny Francových, která po osmačtyřicátém roce přišla o sad i obchod s ovocem. Myslí si, že je to nejtěžší rána, která je mohla postihnout, pak ale přijde něco mnohem děsivějšího… U obou knih jsem čerpala z kronik, dobového tisku a vyprávění pamětníků.   Napsala jste 11 knih. Pracujete na nové?  Přemýšlím nad ní, ale ještě nepracuji. Vždycky potřebuji završit čerstvě narozenou knihu křtem, takže až román Páté jablko uvedeme slavnostně do života, začnu pracovat na dalším příběhu. Ráda bych se opět v knize obrátila do minulosti, konkrétně do pohnutých padesátých let v jedné vesnici na Přerovsku.   Jste maminkou dnes již dvou dospělých dětí. Neuvažovala jste psát také pro děti? Zatím ne, ale nevylučuji to. Asi bych zvládla každý žánr kromě odborné literatury a kuchařky. (smích) Ale když byly děti malé, vymýšlela jsem pro ně pohádky a vyprávěla jim je před spaním. Hlavně syn Štěpán byl vděčným posluchačem – a protože po mně zdědil fantazii, nechala jsem ho vždycky příběh dovyprávět podle jeho představy. Na papír jsem ale pohádky nikdy nedala, ani vlastně nevím proč… Třeba se k tomu dostanu, až budu mít vnoučata.   V jednom rozhovoru jste řekla: Psaní je můj život, radost, koníček. V jiném rozhovoru: Psaní je pro mne už diagnóza. Stále platí, že ráda píšete u televize a u kafé s notebookem v klíně? Ano, to stále platí. Nemám ani pracovní stůl nebo pracovnu, píšu prostě do notebooku u televize, k tvorbě potřebuji ruch – neuměla bych se zavřít do klidu a psát. Nejraději si pustím nějaký starý český film a u něj tvořím. A káva je můj nezbytný společník, mnohdy mám na klávesnici jen jednu ruku a ve druhé šálek – to je pro mě známka pohody. Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost.   Lásce ke knihám vás přivedla maminka. Co ráda čtěte? Máte raději klasiku nebo ráda objevujete nové autory? Zaujal vás někdo z těch současných? Ráda čtu současné české autory či spíše autorky. Je jich celá řada a jsou skvělé! Od Aleny Mornštajnové přes Karin Lednickou, Petru Dvořákovou, Viktorii Hanišovou, Michaelu Klevisovou, Magdu Váňovou až po Jakubu Katalpu, jejíž Zuzanin dech ráda vyzdvihuji. Čtu samozřejmě i mužské autory, ale tam raději ty starší – Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu či Pavla Kohouta. A jako malá jsem milovala všechno, co kdy napsal Josef Lada. Ovšem mou nejoblíbenější dětskou knihou, k níž se čas od času stále vracím, byl příběh od Zdeny Bezděkové Říkali mi Leni. Silný příběh z druhé světové války mě vždycky spolehlivě dojmul a rozbrečel. A já od dobrých knížek emoce očekávám.     Co vám říká slůvko relax? Jak nabíjíte své baterky? Samozřejmě s rodinou – dětmi, mužem, rodiči a také s přáteli. Strávený čas s mými nejbližšími je to nejvíc. A odpočívám při čtení, psaní, sledování filmů, ráda chodím do kina, do divadla, na koncerty, na výstavy, miluji výlety za historií na hrady a zámky nebo procházky po okolí. A taky ráda jen tak lenoším v teplé vodě, vydržím denně ležet hodinu ve vaně s dobrou knížkou – a ještě raději jezdím za teplou vodou do termálních lázní.   Lenka Chalupová se narodila se 4. února 1973 v Přerově. Působí jako mluvčí přerovské radnice. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka. Napsala knihy Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena, Liščí tanec, Začátek, Kyselé třešně, Páté jablko. Je vdaná, má dvě dospělé děti a žije v Přerově.

Čas načtení: 2022-03-22 14:42:23

Pohoršení vzbuzující Andrej Babiš

Čekal jsem napjatě, jak kunktátor Jaroslav Šaroch naloží s obviněním Andreje Babiše teď, kdy již není předsedou vlády, když kdysi dávno jeho trestní stíhání zastavil. Nejistota skončila: 21. března 2022 se národ dověděl, že Andrej Babiš čelí obžalobě, podané k Městskému soudu v Praze, kde napadla senátu předsedy Jana Šotta. K tomuto bodu se státní zastupitelství propracovalo po sedmi letech trestního řízení. Průtahy řízení jsou trestem samy o sobě.   Na událost pružně reagovala Česká televize krátkým pojednáním v pořadu Události, komentáře. O věci samé se diváci mnoho nedověděli, protože u tohoto případu kupodivu nedošlo k velkým únikům informací z přípravného řízení a obžaloba se dosud na veřejnost nedostala. Osvědčená „speciální mluvčí hnutí ANO“ profesorka trestního práva Helena Válková usvědčila státní zastupitelství ze šlendriánu upozorněním, že vymezení skutku v žádosti o vydání Andreje Babiše ke stíhání neodpovídalo skutečnému právnímu stavu řízení. Pozoruhodné bylo vystoupení místopředsedy vlády Mariána Jurečky, který projevil mravní pohoršení a Babiše znectil kvůli jeho vystoupení ve Sněmovně při projednávání žádosti o jeho vydání. Podle jeho názoru neměl Babiš dlouze napadat obvinění jako nástroj, určený k jeho vypuzení z politiky, ale pokorně se podrobit nezávislému soudu a nejlépe se vzdát mandátu a funkce předsedy ANO. Srovnal jej v jeho neprospěch s poslancem Bohuslavem Svobodou, který bez dlouhých řečí požádal o vydání. Jeho vystoupení nepřímo potvrzuje, že trestní stíhání Andreje Babiše má napravit to, co jeho protivníci nedokáží politickými prostředky: má být touto cestou vypuzen z politického života státu. Válková horlení Jurečky objektivizovala upozorněním na to, že Svoboda se domáhal vydání, protože ví s jistotou, že na něj čeká zprošťující rozsudek v ukončeném řízení, jehož se nemůže dočkat, kdežto Babiš má před sebou martyrium trestního řízení soudního s nejistým výsledkem. Vystoupení místopředsedy vlády Jurečky považuji za typickou ukázku myšlení politických pseudoelit, jehož základním stavebním kamenem jsou různá klišé neodpovídající skutečnému stavu věci. V tomto případě jde o klišé o důvěryhodnosti nezávislých soudů. Politiky nezajímá, jaká je skutečnost: považuje se za patřičné takto se vyjadřovat, aniž by se vědělo, o čem se mluví. Souhlasím s tím, že průběh většiny trestních řízení soudních je v souladu se zákonem a soudy vydávají spravedlivé rozsudky. Ale někdy dochází k výchylkám, jež se dokonce dají předjímat již na základě znalosti dřívějších výkonů předsedy senátu. Jsou přece známy případy zřejmě nespravedlivých rozsudků, které se podařilo napravit až po letech usilování. Jako příklad připomínám trestní stíhání bývalé místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové, které senát Aleše Novotného odsoudil k trestu odnětí svobody na 8,5 roku, ale obě nakonec dosáhly zprošťujícího rozsudku, přičemž Schneidrová musela nejdříve strávit sedm měsíců ve vězení. Bohužel se stává, že ve vězení skončí nevinný člověk, a ne vždy se zdaří pokusy o nápravu. Je to ošklivá skvrna na štítě státu, jenž se sebevědomě prohlašuje za právní. Tato skutečnost politické pseudoelity nijak neznepokojuje, protože pár desítek tisíc odsouzených není významná voličská skupina. Případ Aleny Vitáskové nastavuje zrcadlo názorům, že obžalovaní mají opustit svá místa. Vybudovat si kariéru není snadné. Vzdát se jí kvůli nesmyslnému obvinění by bylo pošetilé. Pro Vitáskovou byl výkon náročné funkce v době, kdy se musela dostavovat k hlavnímu líčení, nesmírně namáhavý. Ale pokud by v době trestního stíhání rezignovala na funkci, znehodnotila by výsledky své práce za několik let. Přibližně totéž se týká Babiše. Ostatně jeho domnělý skutek je velmi starý a nemá nic společného s jeho veřejnou činností. Dne 9. března 2022 jsem vydal článek Meze soudcovské nezávislosti, v němž jsem se zamýšlel nad zdánlivým rozporem mezi soudcovskou nezávislostí a povinností respektovat právní názory odvolacího soudu. Shodou náhod jsem se v něm mimo jiné zabýval jednáním soudce Jana Šotta, jenž bude soudit Andreje Babiše. Nevylučuji, že pan soudce během let dozrál. Ale v procesu s bývalým ministrem dopravy Vítem Bártou byl přímo posedlý úmyslem jej odsoudit. Rozsudek zatížil právními vadami. Jeho zrušení odvolacím soudem jej popudilo, ale s reptáním se mu podřídil. Proslavil se pak podáním neúspěšného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona proti vlastnímu prvostupňovému rozsudku. Takový nápad neuplatnil patrně nikdo jiný před ním ani po něm. Jsou to náhody! Podnikatelský klan Zemků, Vitáskovou a Schneidrovou soudil Aleš Novotný, proslulý sklonem k ukládání drakonických trestů, Andreje Babiše a Janu Nagyovou (dříve Meyerovou) bude soudit Jan Šott, jenž v kauze Víta Bárty předvedl unikátní výkon. Ale nezbývá než věřit v nezávislost, nestrannost a objektivitu soudu. Projednání věci ve veřejném procesu před očima celého národa je nejlepším možným způsobem jejího uzavření. „Zametení pod koberec“ by zanechalo nepříjemná podezření.

Čas načtení: 2020-08-04 13:10:50

Jazykovědma: Proč se říká „panenko skákavá“?

Od čeho je odvozený název července? Proč říkáme „mírnix týrnix“? Jak kombinovat titul či funkci se jménem? Odkud je slovo „brajgl? Proč se říká „jádro pudla“? A co má Panna Marie společného s panenkou skákavou? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož červencové posty přebíráme.   Hmyzí červenec (1. 7.) Tipli byste si, od čeho je odvozený název měsíce červenec? Pokud hádáte, že od červené barvy dozrávajících plodů, je to tak! Možná byste už ale neuhodli, že červená barva je odvozená od hmyzu zvaného červec, ze kterého se dříve získávalo červené barvivo.   Zazvoňte na Novákovi, či na Novákovy (2.7.) Máte správně jméno na zvonku? Aneb jak označit příjmením celou rodinu: * Když je v rodině muž, píše se -ovi: Novákovi. * Když jsou v rodině jen ženy, píše se -ovy: Novákovy. * Když použijeme slovo rodina, máme možnosti: rodina Novákových/Novákova (ne Nováková).   Humor není nikdy suchý (3. 7.) Víte, že „suchý humor“ je vlastně oxymóron (tj. protimluv)? Slovo humor totiž pochází z latinského hūmor, což označuje vlhkost či tekutinu. Dříve se věřilo, že temperament (tedy i smysl pro humor) je daný prouděním tělesných tekutin (krev, žluč, černá žluč a hlen).   Kdy patří čárka před či (7. 7.) Jak na čárku před „nebo“/„či“: * Čárka se nepíše, když se možnosti vzájemně nevylučují: Zavolej nebo napiš (tj. vybrat si můžeš obě možnosti současně). * Čárka se píše, když se možnosti vylučují: Stůj, nebo střelím! Žít, či zemřít? (Tj. vyber si jen jednu možnost.)   Co si počít s pozůstatkem duálu (8. 7.) V češtině dříve existoval duál čili dvojné číslo, které označovalo počet právě dva. Jeho zbytky se zachovaly mj. u skloňování číslovky dva: * 2. a 6. pád: dvou (ne dvouch), bez dvou piv, o dvou pivech; * 3. a 7. pád: dvěma (dvěmi, dvouma), dvěma ženám se dvěma dětmi.   Slečně doktorce nepište (9. 7.) Jak oslovovat titulem či funkcí vs. jménem: * Titul nekombinujeme se slečna, ale s paní: Vážená paní doktorko/starostko/profesorko (ne Vážená slečno doktorko). * Titul nekombinujeme s příjmením: Vážený pane inženýre/docente/řediteli (ne *Vážený pane inženýre Nováku).   Panna Marie skákavá (10. 7.) Proč se říká „panenko skákavá“? Toto vyjádření údivu vzniklo zkomolením názvu obce Skoky u Žlutic, někdejšího poutního místa. Věřící do tamního kostela přicházeli uctívat zázračný obraz Panny Marie Pomocnice ze Skoků, dnešní „panenky skákavé“.   Gramatická chyba není pravopisná (13. 7.) Myslíte si, že děláte gramatické chyby? Věřte mi, ty děláte málokdy. Ale pravopisné chyby, to je jiná! * Gramatika: skloňování, časování, slovosled… Gramatické chyby: Korektor rvát si z hlava vlas. * Pravopis: i/y, s/z, mě/mně… Chyby: Korektor si rve vlasi s hlavi. „ Jakoby“ vs. „jako by“ nejen pro jakobíny (14. 7.) *Jakoby píšeme dohromady, pokud lze z věty vypustit a nic se nestane (vycpávkové slovo): Šel jakoby pomalu. * Jako by píšeme zvlášť, pokud nelze vypustit a je součástí podmiňovacího způsobu: Šel pomalu, jako by už nemohl.   Tchyně má být na návštěvě krátce (15. 7.) Tchyně může být výzva nejen v životě, ale hlavně v pravopise. Pravidly posvěcená je totiž pouze podoba s krátkým y, tedy tchyně, byť se často setkáváme s chybným tchýně. Pomůcka: jak dlouho chcete, aby se tchyně zdržela na návštěvě? Že krátce? Tak ji nepište dlouze!   Přírodní  nápoj z koky a koly (16. 7.) Víte, že coca-cola se původně vyráběla z výtažků získaných z koky a koly? * Koka je jihoamerický keř, jehož listy obsahují kokain. * Kola je zase africký strom, jehož plody obsahují kofein. Velmi, řekněme, povzbuzující mix...   Výtržnosti s Bruegelem (17. 7.) Máme sice pátek, ale ne že budete večer dělat „brajgl“! Mimochodem tento výraz pro nepořádek či chaos dostal jméno nejspíš podle nizozemského malíře Pietera Bruegela staršího, který proslul svými malbami překypujícími množstvím postav a dějů.   Data podle pravidel (20. 7.) Datum je rodu středního. Mužský lze tolerovat jen pro rozlišení dat kalendářních a počítačových. Způsoby zápisu: * 20. 7. 2020 s mezerami * 20.07.2020 bez mezer, ale s nulou u jednociferných číslic * 2020-07-20 sestupně, se spojovníkem a nulami   Nadměrně podprůměrný (21. 7.) Nejen čárky zachraňují životy – také znalost cizích termitů. Chci říct termínů! Třeba tyto protikladné řecké předpony: *  Hypo- značí pod ve smyslu podprůměrně (např. hypoalergenní produkt). *  Hyper- značí nad ve smyslu nadměrně (hypertenze čili vysoký krevní tlak).   Jak si vyrobit dvanáctku (22. 7.) Psaní výrazů složených z číslice (např. 12) a slova (např. stupňový): 1. Zapíšu číslici. Skloňuji v duchu, nedopisuji žádnou slabiku ani interpunkci. 2. Zapíšu slovo hned za číslici, bez mezery či spojovníku. 3. Tadá! Mám 12stupňové pivo (čtu: dvanáctistupňové).   Faustův pudl (23. 7.) Proč se říká jádro pudla (podstata věci)? Tato fráze pochází z Goethova Fausta. Doktor Faust zaprodal svou duši ďáblu, který si pro ni přišel v podobě černého pudla. Když ďábel odhalil svou identitu, Faust zvolal: Das also war des Pudels Kern! (To tedy bylo jádro pudla!)   Na záchod se zachází (24. 7) Povězme si o WC! Zkratka wc pochází z anglického water closet. To je doslova vodní komora či komůrka, čili česky řečeno splachovací záchod. A proč záchod? To je místo, kam se diskrétně zachází; podobně jako podchodem se podchází a přes přechod se přechází.   Český dolar (27. 7.) Víte, že jsme dali světu dolar. Pravda, drobnou oklikou. Slovo dolar totiž vychází z německého Thaler, které vzniklo zkrácením z Joachimsthaler. To doslova znamená peníz z údolí sv. Jáchyma, což odkazuje k našemu Jáchymovu, kde se těžilo stříbro pro ražbu těchto mincí.   Co děláte na Googlu? (28. 7.) Z pohledu jazyka!: Googlíte, gúglíte, či dokonce gůglíte? * Převzatý pravopis googlit je nejčastější a stylisticky neutrální. *  Počeštěný pravopis gúglit s ú je expresivní, ale v pořádku. *  Písmeno ů se v cizích slovech nepíše, takže gůglit spíše ne.   „Ú“ versus „ů“ (29. 7.) Proč v převzatých slovech píšeme „ú“, a ne „ů“? * Protože „ů“ uprostřed domácích slov označuje, kde byla dříve dvojhláska [uo]. Kroužek nad „u“ je tedy pozůstatek někdejšího [o]. *  Cizích slov se hláskové změny v češtině netýkají, proto v nich logicky „ů“ nepíšeme.   Zkratkou do zoo? (30. 7.) Zoologické zahradě se hovorově říká zoo. Že je to jasné? Ano, ale: * Zoo je celé slovo, nikoliv zkratka. * Proto píšeme zoo jako každé jiné slovo: malými písmeny, s velkým počátečním písmenem jen na začátku věty. * Pravopis ZOO či Zoo uprostřed věty je chybný.   Mluvíme s Němci jakoby nic (31. 7.) Proč říkáme „mírnix týrnix“ ve významu „jakoby nic“? Jednak proto, abychom si jazyk kreativně zpestřili, jednak (nikoliv druhak) proto, že jde o germanismus. Českou verzi jsme si v písmu upravili k nepoznání, německá je poněkud smysluplnější: „mir nichts, dir nichts“.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-08 09:35:31

Cenzurní hry

V povídce Autor Quijota Pierre Menard připisuje Jorge Luis Borges jejímu fiktivnímu hrdinovi, spisovateli Pierru Menardovi, autorství několika větších či menších děl, mezi jinými i „invektivu proti Paulu Valérymu, uveřejněnou v Listech pro potlačování skutečnosti“. Pamatuji si, že se mi tento Borgesem vymyšlený časopis vybavil, když jsem se přede dvěma lety dočetl, že Art Gallery v Manchesteru dočasně odstranila ze své expozice obraz prerafaelity Johna Williama Waterhouse Hylás a nymfy z roku 1896, na kterém Herkulova milence Hyláse láká do vody sedm (obnažených) nymf. Přehnaná politická korektnost, blesklo mi tehdy hlavou. Cenzura zakazovaček, dodali by jiní, neboť důvodem stažení obrazu byl způsob zobrazování žen a ženského těla v uměleckých dílech a galeriích. Připomeňme si tento dva roky starý případ, je stále aktuální, neboť podobné se stále dějí. Jak se rodí kánon Obraz byl tehdy odstraněn dočasně (po několika dnech byl vrácen na své místo), jeho dočasné odstranění bylo naplánováno a avizováno na zdi, na níž visel, a návštěvníci byli požádáni, aby se vyjádřili, co si o tomto činu, součásti uměleckého projektu Sonii Bauce, myslí. Waterhouseově obrazu se tím dostalo mnohem většího ohlasu, než kdyby na těch pár dní stažen nebyl. (A to byl i záměr těch, kteří jej odstranili. Chtěli totiž všechno jiné než obraz zcenzurovat, zatajit či vymazat z dějin výtvarného umění.) Cenzuře rozumím jinak. V tomto případě šlo o performanci, která se pokusila, byť poněkud hystericky a v konečném důsledku kontraproduktivně, vyvolat diskusi o práci galeristů a diskusi je třeba podporovat – na rozdíl od vymazávání minulosti (to je cenzura) či jejího dogmatického zakonzervování a popuzeného horlení o cenzuře. Je mimochodem zajímavé, nakolik se oba protichůdné postoje – vymazávání minulosti a její dogmatické zakonzervování – podobají. Oběma jde o hodnotu a její trvalost. V prvním případě je konkrétní dílo jednou provždy hodnotově zavrženíhodné (ženy jsou v něm například zobrazovány jako „pouhé objekty mužovy touhy“), a proto je třeba ho odstranit z galerií či – jde-li o literaturu – z knihoven. Ve druhém případě je hodnota díla jednou provždy svatá a nesporná a sundáme-li obraz, jsme odsouzeni k prázdným místům v dějinách umění. Jinými slovy, v obou případech je hodnota díla především nezměnitelná. První i druzí tímto způsobem zakládají kánon. Rozdíl je jen v tom, že první tak činí negativně, vylučováním, zatímco druzí takzvaně pozitivně (nikoho nevylučují, ale někoho vyberou a jiného autora, například ženu, černocha, žida, Roma shodou podivuhodných náhod, kterých jsou dějiny plné, nevyberou). Co vybrat z archivu Všimněme si, jak ke svým „dílům“ (archiváliím) přistupují v ideálním případě historické archivy. Každá archiválie je pro archiváře unikátem. Katalogizuje ji a vytváří stále širší „knihovnu“, která se může rozrůstat donekonečna a je otevřena historikům. Ti některé archiválie použijí, jiné nikoli, protože se jim třeba tolik do jimi konstruovaného obrazu minulosti nehodí. Následně přijdou do stejného archivu jiní historici, kteří zkoumají stejnou událost, a vyberou si pro svůj výzkum jiné archiválie a zkonstruují jiný příběh. Jinými slovy, historik je z principu ideolog, který vědomě, či nevědomě některé archiválie (a fakta) upřednostňuje před jinými. Problémem je, že lidé často nevidí či vidět nechtějí, že kurátor je rovněž ideolog. Jeho rozhodnutí, co vystavit (a nevystavit), je z podstaty věci stejně ideologické jako rozhodnutí historika, kterou archiválii z takřka nekonečné řady (zejména v případě soudobých dějin) použije pro jím rekonstruovaný příběh. Po celém světě je pláten (a archiválií) nespočet, kterým z nich se dostane té cti, že je spatří návštěvník (či čtenář historické knihy), a jež skončí na nějaký čas v depozitářích (archivech)? Rozhodnutí je na kurátorovi, která „díla“ zvýrazní, nebo potlačí, případně jako „nedůležitá“ pomine. Umělecký provoz a slepota Byl jednou jeden Angličan, který se jmenoval John Drewe. Na začátku 90. let byl svět v šoku, když zjistil, že Drewe zfalšoval stovky obrazů kanonických malířů, například Chagalla, Braqua či Giacomettiho. Některé jeho falzifikáty byly padělky existujících děl, ale jiné se tvářily, že jsou nově objevené obrazy slavných mistrů štětce. A k těmto „nově objeveným“ a nevalně namalovaným obrazům nechal Drewe zhotovit neprůstřelnou dokumentaci. Vytvářel korespondence neexistujících osob, zhotovoval kupní smlouvy, „obohacoval“ archivy, dokonce vypracovával skvostné katalogy výstav, které se nikdy neuskutečnily. Jinými slovy, Drewe falšoval „texty“, nikoli „kresby“, jež byly druhořadé kvality (a nemaloval je on sám, ale John Myatt). Vlastně však na nich až tolik nezáleželo, protože řada expertů kvalitu malby „díky“ kvalitě dokumentace neviděla. Dokonce i bývalý šéf londýnské Tate Gallery se přiznal, že na základě zfalšované dokumentace potvrdil pravost dvou děl (domněle Bena Nicholsona). Bylo to, co dělal John Drewe pouhou kriminalitou? Zdá se, že nikoli, protože svým činem poukázal rovněž na skrytou realitu současného „uměleckého provozu“, kdy to, co je vystavováno, je mnohem méně důležité než to, jak je to vystavováno, a o jakou reklamu, autoritu a ideologii za tím skrytou se dané dílo může opřít. A o co se dost klopotně před dvěma lety pokusila manchesterská galerie v případě Johna Williama Waterhouse a jeho obrazu Hylás a nymfy? Nesnažila se poukázat právě na ono dogmatické zakonzervování? Nešlo jí o to zviditelnit dobově podmíněnou nahodilost, která rozhodla, že Waterhousův obraz s obnaženými nymfami vystaven bude, zatímco jiné obrazy zůstanou v depozitáři? A proč nemůže přijít jiný kurátor (jiný ideolog) a říct, že do depozitáře bude na pár dní uložen Waterhouse a nymfy? Je to cenzura? Totéž není totéž Vraťme se na závěr ke zmíněné Borgesově povídce Autor Quijota Pierre Menard. Borges na několika stranách představuje fiktivního spisovatele Menarda, který se zcela ponořil do zpracování velkolepého díla, které, jak se ukázalo, bylo nad jeho síly – do doslovného přepisu slavného Cervantesova románu o Donu Quijotovi. Menard se se Cervantesem – po vnější stránce – naprosto identifikoval, a byť si uložil, že může zkoušet různé psychologické varianty, ve všem se mu podřídil. Proto opisoval řádku za řádkou a nezměnil ani jedno Cervantesovo slovo. Dokonce se rozhodl upustit od předmluvy. Borges však trvá na tom, že zdánlivě pouze nesmyslně kopírující Pierre Menard vytvořil zcela nové, ba dokonce snad ještě bohatší dílo než Cervantes, protože při psaní „svého“ Quijota musel zvážit a zohlednit všechny světové události od roku 1602, kdy vznikl Cervantesův román. Letitá slova kdysi sepsaná Cervantesem tak zněla od Menarda zcela jinak. Jejich smysl se podle Borgese radikálně proměnil, nepředvídatelně posunul. Není Borgesova povídka poučná i vzhledem k Hylásovi a jeho nymfám a ke všem dalším debatám o cenzuře a stahování obrazů z galerií? Nebylo by bývalo lepší s Waterhouseovým (či s jakýmkoli jiným) obrazem spíše sofistikovaněji pracovat, a tím jeho smysl proměnit než jej stahovat z manchesterské galerie, a tím se vystavovat obvinění z cenzury? Ani není nutné se – jak učinil fiktivní snílek Menard – naprosto identifikovat s Waterhousem, možná jistá parazitičnost či neznatelná, a ne zcela nepřiznaná parodičnost by byly účinnějšími formami protestu než obyčejné odstranění obrazu ze zdi. Říká se, že se norma (mimochodem i gender) konstituuje a upevňuje každodenním opakováním, Jorge Luis Borges na Menardově příkladu ukazuje, že toto opakování může přinášet i hluboké změny a normu (v tomto případě umělecký kánon) v důsledku destabilizovat. V tom je jistá naděje, a to nejen pro ženy a manchesterskou galerii. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-23 06:16:30

Miroslav Pavel: Literární noviny bez investora nepřežijí

Vydavatel Miroslav Pavel hledá investora nebo partnera pro Literární noviny. V opačném případě nevylučuje jejich zastavení, říká v rozhovoru.   Vaše společnost Litmedia převzala vydávání Literárních novin v roce 2009, tedy v době, kdy se i v českých médiích začaly odrážet dopady globální ekonomické recese. Jak vývoj Literárních novin za jedenáct let hodnotíte? Začínali jsme jako týdeník, což se ukázalo jako obtížně financovatelné, především kvůli vysokým nákladům na tisk a redakci. Roční ztráty jsme měli v rozmezí 8-9 mil. Kč. Přešli jsme proto na měsíčník, a to bylo dobré rozhodnutí, protože ztráty se začaly snižovat. Ze dvou důvodů: snížili jsme tiskové a personální náklady a začali jsme dělat speciální přílohy, které se do Literárních novin vkládají. Výsledky za loňský rok ještě nejsou uzavřené, ale vypadá to, že ztráta by mohla být v rozmezí 400-500 tisíc Kč, což je prakticky vyrovnané hospodaření. To je řádově jinde než dřívější ztráty. Je to teď prakticky otázka dalšího zvýšení výnosů.   V čem pomohly speciální přílohy? Pomohly finančně, protože jsme se na jejich vydávání spojili s partnery, kteří je financovali. Jsou to tematické, ne komerční přílohy. Myslím, že jsme tehdy objevili určitou mezeru na trhu. Troufám si říct, že nikdo se tak rozsáhle konkrétním kulturním tématům nevěnoval.   Vedle toho ale pravidelně vydáváte několik svých redakčních příloh. Kolik je to tedy dohromady s přílohami tematickými? Pravidelně vydáváme knižní přílohu Biblio, která se věnuje knižnímu trhu. Pak jsou to přílohy Interview, kde přinášíme přeložené rozhovory ze zahraničního tisku, a také Harmonie života. Věnuje se alternativní medicíně, životnímu stylu a v malé míře obsahuje i komerční inzerci.  Všechny ostatní přílohy vznikají ad hoc, udělali jsme jich minimálně sto. Poptávka po nich je poměrně velká – jsou zaměřené na profily národních literatur, věnovali jsme se např. rakouské, švýcarské, německé nebo čínské literatuře. Ale nejde jen o literaturu, ale také o další kulturní témata. O historii. Je to velmi pracovně náročné, taková příloha se připravuje i půl roku. Je potřeba vymyslet téma, najít partnera a autory a pochopitelně na ni sehnat finance. Partnery jsou většinou nadace nebo ambasády. Například u současné německé literatury to byl Česko-německý fond vzájemné spolupráce a Goethe-Institut, švýcarskou přílohu jsme připravili za podpory nadace Pro Helvetia, která propaguje Švýcarsko v zahraničí. V přípravě máme teď nejméně tři tematické přílohy tohoto typu.   Většina tištěných médií bojuje především v posledních letech s klesajícími prodeji. Jak se v případě Literárních novin vyvíjel prodaný náklad? Literární noviny tiskneme stále v nákladu deset tisíc kusů, z ekonomického pohledu je to málo. Bezproblémové financování z prodeje novin by vyžadovalo, abychom prodávali minimálně 12 tisíc výtisků. K dosažení takového cíle nám ale chybí vydavatelské struktury.   To znamená, že pro financování Literárních novin jsou dnes důležitější partneři, se kterými se spojujete na přílohách, o kterých jste mluvil, spíš než příjmy, které získáte od předplatitelů? Ano, podíl příjmů od partnerů je vyšší než od předplatitelů a z volného prodeje. Loňské zlepšené výsledky souvisejí také s tím, že jsme těchto příloh vyrobili víc.   Hrají nějakou roli ve financování Literárních novin jejich webové stránky? Menší příjmy z webu máme, ale zatím nepokryjí ani personální náklady na web. Uvažovali jsme o tom, že bychom část webu zpoplatnili, ale nejsem si jist, že by to fungovalo. Ještě jsme to nerozhodli. Je to obecně složité, názorových webů je hodně. Web ale určitě svůj význam má.   Ještě v předloňském roce jste vkládali knižní přílohu Biblio do regionálních mutací Deníku skupiny Vltava Labe Media. Mělo to odezvu? Experimentovali jsme s tím, jak zvýšit zásah. Zadavatelé, kteří inzerují v příloze Biblio, požadují, aby se příloha dostala k většímu počtu lidí. Zkoušeli jsme ji proto vkládat do Deníku (vychází v nákladu 110 tisíc kusů, pozn. red.). Inzerenti ale zase argumentovali tím, že čtenáři Deníku nejsou ti, kteří si často kupují knihy. Nevím, díval jsem se do dat Media projektu, který analyzuje sociodemografické profily čtenářů, a nemyslím si to.  Poté jsme vkládali Biblio do Lidových novin. Nakladatelům se to líbilo, ale na inzerci to mělo velmi malý vliv. Nerozumím tomu, protože Lidovky jsou velmi kvalitním deníkem. Vklad je pro nás nákladná záležitost a ekonomicky nám to nevycházelo, tak jsme to ukončili. Můj dojem je, že to souvisí s celkovou situací na knižním trhu. Dochází k masivní koncentraci nakladatelů i knihkupců. Zejména ti menší pak začínají bojovat o přežití.   Veškeré ztráty z vydávání pokrýváte sám? Podle informací ve výroční zprávě byla kumulovaná ztráta v roce 2017 asi 60 mil. Kč. Je to tak, jsou to všechno moje „bývalé“ peníze, které jsem vydělal jako spolumajitel Economie.   Ministerstvo kultury nedávno zveřejnilo seznam kulturních periodik, kterým pro letošní rok udělí státní podporu. Literární noviny si pro letošek nepožádaly. Podporu pro rok 2019 ale nezískaly proto, že podle odůvodnění komise „časopis nevykazuje ztrátu, dotace ze státního rozpočtu mohou být uvolněny pouze pro ztrátové projekty“. Jak si to vysvětlujete? Co k tomu říct? Ztrátu jsme v okamžiku podání žádosti měli, i když se trvale zmenšovala. Argument, že jsme na tom dobře, je proto legrační. Nebo argument, že málo píšeme o literatuře. Biblio podle tvrzení úředníků nejsou Literární noviny. To je ale nesmysl, Biblio je pravidelnou součástí Literárních novin. Na jednání komise jsem předloni byl a měl jsem z něho velmi rozpačitý dojem. Polovina naslouchala, z druhé poloviny čišela téměř nenávist. Poslední ministr, který nám něco dal i přes negativní stanovisko příslušné komise, byl ministr Herman. To je možná trochu paradoxní, protože s církvemi jsme nezacházeli kolem restitucí zrovna v rukavičkách. Nedávno jsme se náhodou potkali a srdečně jsme se tomu společně zasmáli.   Příjmy na základě spolupráce s kraji nebo s jinými veřejnými institucemi ale čerpáte… Nejedná se přímo o dotace. Nabízíme konkrétní projekty příloh, které pak oslovená instituce zaplatí ze svého rozpočtu. Když se projekt nelíbí, nic nedostaneme. Je to cenný příspěvek, ale celé náklady pokrýt samozřejmě nemůže.   Jaké roční náklady jsou zapotřebí k tomu, aby vydávání Literárních novin nebylo ztrátové? Ročně by bylo potřeba zhruba 12 milionů Kč, abychom byli schopni financovat i určitý rozvoj. Jde především o personální náklady, náklady na tisk, marketink, distribuci a nájem.   A z klasické komerční inzerce nemáte žádné příjmy? Docela funguje inzerce v příloze Harmonie života. Kromě alternativní medicíny jde také o galerie a aukční síně. Klasická imidžová inzerce „Kupte si auto!“ u nás není.   Proč? Kvůli tomu, že Literární noviny vychází v malém nákladu? Malý náklad v kombinaci údajně s tím, že nemáme cílovou skupinu, kterou by inzerenti chtěli oslovit. Jednou za dva roky si děláme vlastní čtenářskou anketu a vyplývá z ní, že máme atraktivní čtenáře. Lidi středního věku, vzdělanější, kteří mají velmi slušné pozice na úrovni středního a vyššího managementu, většinou mají vyšší než průměrné příjmy. Takže by je inzerce tohoto typu mohla oslovit. Myslím, že agentury i klienti jdou cestou nejmenšího odporu a nehledají neběžný typ médií.   Nevadí inzerentům to, že jste se rozhodli spolupracovat s čínskými novinami na spolupráci několika příloh a textů o Číně? Předloni nás oslovily velké čínské noviny Kuang-ming ž-pao, které se zaměřují na kulturu a vědu, jestli bychom nechtěli spolupracovat. Výsledkem bylo, že jsme loni udělali několik tematických příloh o současné čínské literatuře, výtvarném umění o čínském vývoji za posledních čtyřicet let, ale třeba také o čínském čaji. Čína se za uplynulých čtyřicet let stala supervelmocí, do velké míry odstranila chudobu a myslím si, že bychom se měli zabývat tím, proč se tak stalo a jak toho dosáhla. Bohužel, česká politická scéna je rozdělená na lidi typu profesorky Lomové, nebo senátora Fischera, kteří Čínu zásadně odmítají, a na druhé straně na lidi kolem prezidenta Zemana, kteří Čínu respektují, ale nedokážou širší veřejnosti svůj postoj důvěryhodně vysvětlit. A to také není optimální. Chybí tady věcný pohled na Čínu, o který jsme se pokusili. Zle jsme to ale pocítili. Vedlo to i k tomu, že někteří klienti s námi kvůli tomu nechtěli spolupracovat. Jakýkoli výpadek je pro nás nepříjemný. Když pročítám například německé politologické publikace, které se Číně věnují, tak vidím, že to nejsou žádní obdivovatelé Číny, ale respektují, že je velká a úspěšná. Měli bychom pochopit, proč to tak je a jak s Čínou vycházet.   Ve výsledku vám ale tato spolupráce nepomohla? Ne. Nějaké peníze jsme z toho měli, ale efekt byl spíš negativní Původně bylo v plánu ve spolupráci pokračovat i letos, ale nakonec jsme se nedohodli. Jako téma jsme například navrhovali čínskou kinematografii. Je to nesmírně velké odvětví. V ateliérech v Číně natáčejí kromě místních filmů i mnozí zahraniční producenti. My jsme chtěli toto téma představit formou reportáže. Představa čínské strany byla pojata spíše ideologicky, tak jsme se nedohodli.   Když se podíváte zpět na jedenáct let, co vydáváte Literární noviny, a srovnáte je s řízením vydavatelství Economia a Vltava Labe Media, které jste předtím vedl, tak co je náročnější? Vydávat specializované periodikum nebo deníkové tituly, navíc v době, kdy se trh proměňuje? To jsou nesrovnatelné věci. Náš hlavní problém je, že máme jeden malý titul, ale musíme mít strukturně stejné vybavení jako větší vydavatelé – mít někoho, kdo dělá inzerci, distribuci nebo web. Ale protože titul je tak malý, tak režijní náklady jsou příliš vysoké. Není to ani v tom, že titul je specializovaný. Economia měla řadu specializovaných titulů, ale kombinace velkých titulů, které nesou hlavní režijní zátěž, a malých, funguje. U nás fungovat nemůže.   Co by vám pomohlo? Pomohla by nám spolupráce s velkým vydavatelstvím. Několikrát jsem se o to pokoušel, ale velcí vydavatelé z toho mají obavy.   Proč? Nevím přesně. Když jsem o tom jednal s jedním výkonným manažerem, zeptal se mne, co by z toho měl. Literární noviny nikdy nebudou vysokonákladovým titulem, ale mohou vhodně doplnit portfolio vydavatelství. A nabízejí poměrně dost možností marketinkové komunikace, kterou my sami těžko můžeme využít. Různé konference, čtenářské soutěže, besedy. Nechci nikoho podezírat, ale je v tom možná trošku politická obava. Nejsme názorově klasický mainstream a naše články a rozhovory se snaží obrážet celé spektrum názorů. A to se dnes zrovna nenosí. Zkoušel jsem všechny velké vydavatele, ale nedospěli jsme k dohodě. Pro mě osobně bylo těch jedenáct let trochu zábavou, vrátil jsem se k psaní a k překládání. Už to ale takto nebude udržitelné, pokud se nepodaří najít někoho, kdo by převzal moji roli investora i vydavatele, nebo pokud se nepodaří včlenit Literární noviny do většího vydavatelství.   Myslíte, že jste vnímáni jako levicové médium? Nemyslím si, že jsme levicoví, to se traduje z dob Jakuba Patočky (bývalý šéfredaktor Literárních novin, pozn. red.). Pokud jsme levicoví, tak levicoví konzervativci. Spíš se na řadě věcí domluvím s Václavem Klausem než s lidmi kolem sociální demokracie.   Pokud by se nějaký investor nebo partner objevil, jste ochoten se z vydávání úplně stáhnout? V příštím roce budu mít 80 let. Jsem ještě aktivní, ale věk se už začíná hlásit. Ano, byl bych ochoten z vydávání vystoupit. Během letošního roku to musím rozhodnout, už se mi nechce do novin dávat velké peníze. Nevylučuji ani to, že Literární noviny zastavím. Ve své historii ostatně měly etapy, kdy nevycházely. Je možné, že na chvíli zmizí a až bude společenská poptávka, tak se můžou znovu objevit. Svět je stále složitější. Týká se to kultury, ekonomiky, vědy a samozřejmě politiky. Zatím nevidím na českém trhu titul, který by se programově pokoušel tuto situaci reflektovat. V tom je stále trvající šance pro Literární noviny.   Bylo by řešením výrazně změnit obsah a profilaci Literárních novin? Změny obsahu zvažujeme průběžně. Každé číslo je svým způsobem originál. Velmi často přemýšlím o tom, jak noviny rozvíjet. Souvisí to i s novináři. Je málo těch, kteří jsou ochotni věnovat textům více času. Pokoušeli jsme se třeba získat české spisovatele, aby pro nás psali reportáže. Neměli o to zájem. Je to pracné. Podařilo se nám rozšířit redakční kolektiv o Přemysla Houdu z Lidových novin, který bude v tomto směru zřejmě posilou, nebojí se náročnějších témat, včetně zajímavých rozhovorů.   Je u nás vůbec publikum, a tedy prostor pro takový titul? V Česku je řádově jeden milion lidí s vysokoškolským vzděláním. Odhaduji, že takových 250-300 tisíc lidí by mohlo mít zájem o sofistikovanější pohled na kulturu, svět a politiku. Za těch jedenáct let se podařilo značku Literárních novin oživit, dostat ji znovu po různých peripetiích do povědomí čtenářů. Je to určitě dobrý základ pro jejich další existenci. A znovu zdůrazňuji: Svět kolem nás bude stále komplikovanější. Najít si v něm místo jako jednotlivec i jako společenská entita – například Česká republika – bude čím dál tím složitější. Kvalitní měsíčník v tom může sehrát, jak je vidět například na trzích v západní Evropě, docela zajímavou roli.   Miroslav Pavel začínal jako ekonomický novinář deníků Práce a Mladá fronta, byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací. V letech 1988–89 byl mluvčím vlády, patřil k hlavním poradcům tehdejšího premiéra Ladislava Adamce. V prosinci 1989 byl krátce ředitelem Československé televize. Na jaře 1990 založil společnost Economia a byl jejím generálním ředitelem. Od června 2008 se stal generálním ředitelem tehdejšího vydavatelství Vltava Labe Press. Z této pozice odešel v roce 2011. Vydávání Literárních novin převzal od června 2009.   Autorka je šéfredaktorkou zpravodajského webu MediaGuru, který se zaměřuje na reklamu, média a marketing. Rozhovor původně vyšel na tomto webu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-31 11:37:05

Frustrace z čeho?

Představa, jak se dívám na moje dítě, které k smrti roluje vlak, je příšerná. Právě to musela zažít matka na nádraží ve Frankfurtu nad Mohanem. Přiznávám se, že na nástupištích v metru i na nádraží stojím vždy trochu dál a ohlížím se po kolemstojících. Pošuci, kteří si takovýmto způsobem vraždy řeší svoje osobní problémy, jsou všude na světě. I u nás. V Německu to byl Eritrejec, který měl trvale povolený pobyt ve Švýcarsku a utekl do Německa, aby tam spáchal ten odporný zločin. O pár dní dřív to byl další cizinec na severu Německa, který pod vlak strčil mladou ženu. Pikantní je, že byl nejdříve ve zprávách označen za Srba. Zřejmě proto, že Srbové jsou ti, na které je možné ukazovat prstem. Bohužel pak vyšlo najevo, že to byl kosovský Albánec. Ta žena ovšem zemřela v každém případě. Zajímavá je reakce lidí, novinářů a politiků. Ve Frankfurtu lidé reagovali bleskově a vraha zadrželi, ještě než přišla policie. Sedělo na něm prý pět mužů. Ministr vnitra Seehofer přerušil dovolenou, aby požadoval více policie na nádražích. A jedna poslankyně za stranu Zelených vlastně řekla, že lidé by si měli dávat větší pozor. Kromě zpravodajství relativně věcného bylo zajímavé číst komentáře. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na webu poměrně seriózního politického měsíčníku Cicero se rychle objevil názor, že ten vrah byl určitě frustrovaný, protože to není tak dávno, co jeden Němec postřelil chudáka imigranta. Ponechávám stranou, jak mohl být frustrován švýcarský Eritrejec střelbou někde na německém venkově, ale budiž. Závažnější už je tendence označovat vraha za psychicky narušeného, což může být první krok sice ne k jeho osvobození – to by asi neprošlo, ale k označení jeho nepříčetnosti. ​Nevylučuji, že ten muž byl opravdu frustrován. Otázka je, z čeho a proč? A může být naše společnost – a teď nedělám rozdíl mezi Německem a námi – srozuměna s tím, že tato frustrace se bude vybíjet takovýmto vražedným způsobem? Německo  je velmi stabilní a určitě nelze  očekávat nějaké protesty typu žlutých vest. Za chvíli ale budou troje regionální volby – jedny v sousedním Sasku, kde už dnes národně orientovaná AfD (Alternativa pro Německo) má významnou pozici. Dám ruku do ohně za to, že se tyto události ve volbách projeví. 

Čas načtení: 2024-03-22 00:00:00

Mimořádná daň letos platí. Minoritní akcionáři ČEZ se bouří a žádají zrušení

Daň z neočekávaných zisků uvalená na energetiky, banky a petrolejáře zůstává platná i pro letošní rok. Podle minoritních akcionářů energetického gigantu ČEZ k ní však už není důvod, protože stát letos nevynakládá žádné peníze na pomoc spotřebitelům s drahými energiemi. Vláda by proto podle nich měla daň ukončit. V opačném případě nevylučují, že budou chtít, aby ČEZ žaloval stát.

Čas načtení: 2024-03-25 09:00:00

Rada bezpečnosti přijala první rezoluci vyzývající k příměří v Gaze

- Rada bezpečnosti OSN v pondělí po čtyřech neúspěšných pokusech přijala první rezoluci vyzývající k příměří v Gaze. Spojené státy se zdržely hlasování, čímž umožnily její přijetí. Rezoluce, kterou podpořilo 14 zemí včetně Číny a Ruska, požaduje okamžité zastavení palby během islámského svatého měsíce ramadánu a propuštění všech rukojmích. Čtyři předchozí rezoluce o příměří selhaly, včetně té, kterou v pátek navrhly Spojené státy. Zdržení se hlasování ze strany USA pravděpodobně ještě více zhorší vztahy USA s Izraelem uprostřed ostrých neshod ohledně plánované izraelské vojenské ofenzívy v Rafáhu.- Izrael již nepovoluje konvojům UNRWA vstup do severní části Gazy, sděluje agentura OSN pro humanitární pomoc- Šéf izraelské obrany navštíví Washington a "zaměří se na zachování kvalitativní vojenské převahy Izraele".Izraelský ministr obrany Yoav Gallant je tento týden ve Washingtonu, protože Bidenova administrativa tlačí na Izrael, aby neútočil na město Rafáh na jihu Gazy. Viceprezidentka Harrisová řekl v pořadu "This Week" televize ABC, že taková ofenzíva "by byla obrovskou chybou", neboť ve městě se ukrývá více než milion lidí. Na otázku, zda by z izraelské operace v Rafáhu vyvodily Spojené státy "důsledky", odpověděla: "Nic nevylučuji."Samostatná izraelská delegace, jejímiž členy jsou ministr pro strategické záležitosti Ron Dermer a poradce pro národní bezpečnost Cachi Hanegbi, měla odletět z Izraele v pondělí večer, uvedl izraelský představitel, který hovořil pod podmínkou anonymity, protože program nebyl zveřejněn. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu delegaci řekl, že pokud Spojené státy nebudou rezoluci o příměří vetovat, jejich cestu zruší, uvádí se v prohlášení premiérova úřadu.Zdroj v angličtině ZDE

Čas načtení: 2024-04-04 14:22:52

Ukrajinské letectvo očekává další ruské masivní útoky

Vzdušné síly ozbrojených sil Ukrajiny nevylučují možnost masivních nepřátelských útoků v blízké budoucnosti, uvedl mluvčí ozbrojených sil Ukrajinské major Ilja Jevlaš. The post Ukrajinské letectvo očekává další ruské masivní útoky first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-05 10:27:00

Česko zasáhnou tropická vedra. Teploty se mohou vyšplhat i ke 30 °C

Víkendové počasí potěší milovníky léta. Venku to totiž bude vypadat, že k nám přišlo o pár měsíců dřív. Meteorologové nevylučují, že by se teploty mohly vyšplhat i ke 30 °C, a očekávají i pokoření několika teplotních rekordů.

Čas načtení: 2024-04-05 16:51:00

Předpověď na víkend: V neděli bude až 28 °C! A zase prach ze Sahary? Sledujte radar Blesku

Léto už o víkendu? Meteorologové očekávají skokové zvýšení teplot, po pátečním přechodu teplé fronty totiž do Česka pronikne velmi teplý vzduch od jihozápadu, který přinese výrazně nadprůměrné hodnoty. Rtuť teploměru bude šplhat až ke třicítce, zastaví se na neuvěřitelných 28 °C! Velmi teplé počasí ukončí až úterní přechod vlnící se studené fronty. Meteorologové ale nevylučují, že se na území Česka opět dostane saharský prach. 

Čas načtení: 2024-04-08 12:18:00

Nad Prahou byla ráno teplota jak při vedrech v červenci. Možná opět překročí třicítku

Meteorologové nevylučují, že odpolední teploty v Česku opět místy překročí 30 stupňů Celsia. Uvedli to na síti X. Už ráno přitom nad Prahou v 1 500 metrů nad zemí naměřili 18 stupňů, což bývá teplota jako v červnu či červenci. Meteorologové zároveň dodali, že se do Česka vrátil písečný prach ze Sahary.

Čas načtení: 2024-04-08 12:09:00

Nad Prahou byla ráno teplota jak při vedrech v červenci. Možná opět překročí třicítku

Meteorologové nevylučují, že odpolední teploty v Česku opět místy překročí 30 stupňů Celsia. Uvedli to na síti X. Už ráno přitom nad Prahou v 1 500 metrů nad zemí naměřili 18 stupňů, což bývá teplota jako v červnu či červenci. Meteorologové zároveň dodali, že se do Česka vrátil písečný prach ze Sahary.

Čas načtení: 2024-04-08 12:18:00

Nad Prahou byla ráno teplota jak při vedrech v červenci. Možná opět překročí třicítku

Meteorologové nevylučují, že odpolední teploty v Česku opět místy překročí 30 stupňů Celsia. Uvedli to na síti X. Už ráno přitom nad Prahou v 1 500 metrů nad zemí naměřili 18 stupňů, což bývá teplota jako v červnu či červenci. Meteorologové zároveň dodali, že se do Česka vrátil písečný prach ze Sahary.

Čas načtení: 2024-04-16 12:29:11

Vydírání členů výběrové komise k metru D prověřuje policie

Podezření z vydírání kolem stavby druhého úseku metra D prověřuje policie po trestním oznámení Dopravního podniku (DP). Některým členům komise, která hodnotí tendr, přišel anonymní nátlakový e-mail s výhrůžkou, ať nevylučují určité soutěžící firmy.

Čas načtení: 2024-04-24 09:16:00

Konec výjimky, Stanjura chystá daň na tiché víno. Lidovci nejsou proti

Výjimka ze spotřební daně pro tiché víno, kterou loni při jednání o úsporném balíčku uhájili lidovci, nejspíš skončí. Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) dokončuje návrh na jeho zdanění, který brzy předloží v pětikoalici. Tam má zavedení daně podporu čtyř stran. Oproti minulosti ji už navíc kategoricky nevylučují ani lidovci.

Čas načtení: 2024-04-24 09:20:00

Konec výjimky, Stanjura chystá daň na tiché víno. Lidovci nejsou proti

Výjimka ze spotřební daně pro tiché víno, kterou loni při jednání o úsporném balíčku uhájili lidovci, nejspíš skončí. Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) dokončuje návrh na jeho zdanění, který brzy předloží v pětikoalici. Tam má zavedení daně podporu čtyř stran. Oproti minulosti ji už navíc kategoricky nevylučují ani lidovci.