Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-08-11 15:13:14

Kouknu a vidím, aneb jak daleko je vidět před kapotu

Výhled z auta je pro řidiče důležitým aspektem k tomu, aby se mohl na silnicích pohybovat bezpečně. Často chybně domnívanou předností u vozidel SUV je dobrý výhled. Je pravda, že ze sedačky, která je výš než u ostatních aut, vidí řidič provoz jinak a má pocit lepšího rozhledu. Horší je to s parkováním, kdy je výhled lehce výškou … Pokračovat ve čtení "Kouknu a vidím, aneb jak daleko je vidět před kapotu" Příspěvek Kouknu a vidím, aneb jak daleko je vidět před kapotu pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2021-08-16 13:48:05

Lucie Sára Závodná: Baví mne, když se někdo nebojí předložit čtenářům opravdu sám sebe.

„Psaní je pro mě koníčkem i živobytím,“ přiznává Lucie Sára Závodná, která píše beletrii i odborné publikace. Původně chtěla studovat žurnalistiku, ale nakonec vystudovala ekonomii. Působí jako akademický pracovník na Vysoké škole ekonomické v Jindřichově Hradci a Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Ráda cestuje a jako čtenář čte, jak sama přiznává, všechno a všechny.   V dětství jste si psala deníky, pak jste psala příběhy, ale nedokončila jste je. A po vzoru maminky, jste chtěla učit. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaká jste byla holčička? Musím říci, že jsem nebyla úplně typická holčička. Bavilo mě se toulat po lesích a hrát si na stromech. Hodně jsem četla, hltala jsem snad každou knihu, která byla v dosahu. Bavily mě Foglarovky, chtěla jsem zažít něco podobného, co kluci v příbězích. S rodiči jsme se často stěhovali (obvykle za prací), takže jsem téměř každé tři roky bydlela na jiném místě. Bavilo mě prozkoumávat města, různá zákoutí, uličky. Bavilo mě si představovat, že jsem součástí nějaké pouliční party a řešíme záhady.   Někde jste řekla, že jste chtěla jít studovat žurnalistiku, ale bála jste se, že byste nezvládla přijímačky, a tak jste šla studovat ekonomiku. Proč jste si vybrala právě tento obor? Myslím si, že ekonomie je obor, kam se ukrývají studenti, když si nejsou jisti, co by vlastně chtěli studovat nebo v budoucnu dělat. Mě vždycky bavilo všechno, ale máloco do hloubky. Takže jsem si řekla, že zkusím něco, kde se ještě nemusím napevno rozhodnout. Od první chvíle jsem věděla, že chci zůstat na vysoké škole i po studiích. Líbí se mi to prostředí vzdělaných lidí, kteří vás nutí neustále přemýšlet a vyvíjet se. Baví mě zpochybňovat svoje vlastní názory, dívat se na věci z jiných úhlů a zkusit ty jiné pohledy pochopit. To se mi ostatně hodí i do románové tvorby.   V roce 2010 jste debutovala románem Alma mater. Pak přišel Deník mých kachních let a poté Pravidla smečky. Co vás přivedlo k psaní románové tvorby a kde nacházíte inspiraci? Je to něco, co mě vystihuje. I když zrovna nepíšu, píšu si „tak trošku v hlavě”. Vidím třeba nějakou situaci a v hlavě si rovnám, jak bych ji popsala v románu. Vidím hned hlavní postavu, domýšlím si, kdo je kdo, odkud jde a kam míří. Mám velmi bujnou fantazii. Ve vteřině vidím celý děj. Právě mám doma dvě malé děti, takže mi na psaní nezbývá téměř žádný čas. Dělám si proto různé poznámky na pozdější dobu. Baví mě psát všechno – ať už kousky založené na reálných životech, tak i zcela vymyšlené věci. Zajímám se i o odborné věci, protože to spadá pod moji profesi.   V knize Život hraje blues aneb Cesta k Allanovým sestrám a zase zpátky jste čerpala ze života vaší pratety Věry Krumniklové (1924–2018), tety vaší babičky, která v knize vystupuje jako Marta Dvorská a byla členkou ženského vokálního tria Allanovy sestry, působícího ve 40. letech 20. století. Co vás přivedlo k napsání této publikace a jaké bylo setkání s touto zajímavou dámou? Celá cesta k tetě byla obrovská náhoda. V den mých prvních narozenin mi zemřel táta a já jsem z jeho rodinné větve znala jen svého dědu, který umřel, když mi bylo 17 let. Babičku jsem také nepoznala, tedy jsem neměla o existenci tety, žijící v Mnichově, ani potuchy. Jednou jsem se na návštěvě u dědova bratra (Jindry Závodného, dirigenta a zakladatele slavného olomouckého swingbandu) náhodně potkala právě s touto tetou Věrou. Slovo dalo slovo, pár návštěv a téma románu bylo na světě. Přišlo mi velmi obtížné, ale zároveň zajímavé, pochopit celou tu dobu. Věra mi třeba tvrdila, že nikdy neuměla noty. Zpívala podle toho, co odposlechla. Byla velmi nadaná. Líbila se mi energie, která z ní šla. Neustále se vracela z Mnichova do Olomouce, kde to milovala, potkávala se s lidmi a byla velmi pozitivní.   Pracujete na nové knížce, a pokud ano, můžete prozradit, o čem bude? Mám v hlavě asi dvě témata, která bych ráda někdy napsala. První téma navazuje na Pravidla smečky. Vidím podobný typ románu s jinou postavou, napsaný zase malinko s jiným příběhem, ale pořád tak trošku Foglarovsky. Tohle je směr, který mám moc ráda, a baví mě. Druhé téma, co si mě volá, je téma smrti a umírání. Je to něco, co kolem nás všech v posledním roce hodně krouží, a já mám pocit, že o tom nebylo dost napsáno. Příběh, který by pomohl zpracovat téma ztráty bližního.   Kromě beletrie jste napsala také několik odborných publikací a jste také spoluautorka odborné literatury. Čím je pro vás psaní? Je pro vás stále koníčkem?   Psaní je pro mě koníčkem i živobytím. Na univerzitě píšu odborná témata – články, knihy – obvykle na téma udržitelnost v podnicích, cestovní ruch apod. Nemám problém si sednout a napsat jen tak několik stránek. Při psaní beletrie píšu maximálně dvě strany denně. Při odborných textech zvládnu i větší počet stran. Nepovažuji to za námahu. Je to něco, co mi přirozeně jde a samo tak nějak plyne.   Nakonec jste si splnila i to, že jste chtěla učit a působíte jako akademický pracovník a vaší náplní je odborný výzkum a k tomu také učíte. Co vás na této práci baví? Mám obrovský rozsah látky. Učím od marketingových předmětů přes manažerské účetnictví až po podnikovou ekonomiku. Zase je na tom vidět, že mne prostě baví všechno a nechci se rozhodovat jen pro jednu oblast. Baví mě mluvit se studenty, diskutovat různá témata v hodinách, ale musím se přiznat, že mi z toho všeho zase nejvíc jde to psaní. Prostě to mám v krvi.   Vašimi vzory byli spisovatel Michael Vieweg a spisovatelka Petra Soukupová. A jak to máte se čtením? Jaká jste čtenářka, máte oblíbeného autora, kterému se ráda vracíte? V tuto chvíli už nevnímám nikoho jako svůj velký vzor. Jsem čtenář – konzument. To znamená, že čtu všechno a všechny. Hodně sleduji českou scénu, hledám si svoje oblíbence. Baví mě, když to někdo pojme úplně jinak, originálně, a je „svůj”. Když se někdo nebojí předložit čtenářům opravdu sám sebe. Někdo se položí do knihy „nahý” a nebojí se, že ho někdo tak uvidí a bude soudit. Hodně nás, autorů, se schovává za hlavního hrdinu a pak tvrdí, že jde o fikci nebo to jinak kamufluje. Ve výsledku všechno jsme to my, autoři. Kniha jsem vlastně já.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Mojí velkou láskou je cestování. Miluju poznávání nových zemí a míst, kde jsem ještě nebyla. Taky se hodně vracím na místa, kde mi někdy v minulosti bylo fajn. Cestuju sama, protože to je jediná možnost, jak mohu nacítit atmosféru a soustředit se na dané místo. Jinak mám malé děti, takže se mi volna málokdy dostává. Ale když už mi můj milý manžel nějaké volno bez dětí dopřeje, trávím ho v tichu. Možná to bude znít divně, ale ticho je něco, čeho se mi poslední roky vůbec nedostává. Tedy si obvykle někde zalezu, ať už na chatě nebo někde jinde v koutku, a prostě jen tak jsem. Samozřejmě v tom tichu přemýšlím, a tak trochu sním o tom, co bych všechno chtěla v životě stihnout.   Lucie Sára Závodná se narodila se 16. července 1984 ve Šternberku u Olomouce. Vystudovala Fakultu managementu a ekonomiky na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a má inženýrský a doktorský titul. Působila na FF Univerzity Palackého v Olomouci, nyní na Vysoké škole ekonomické v Jindřichově Hradci a Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Píše beletrii a odborné publikace. Napsala knihy Alma Mater, Deník mých kachních let, Pravidla smečky, Život hraje blues aneb Cesta k Allanovým sestrám a zase zpátky. Je autorkou odborných knih Udržitelný cestovní ruch: Principy, certifikace a měření a Udržitelné principy v cestovním ruchu českého venkova a jejich management a spoluautorkou publikací Mediální výchova a Jak na reklamu. Bratr jejího dědečka byl dirigentem olomouckého Swingbandu Jindry Závodného. Je vdaná a má dva syny. Lucie Sára Závodná: Baví mne, když se někdo nebojí předložit čtenářům opravdu sám sebe.

Čas načtení: 2021-03-21 13:05:43

Jazykovědma: Proč jezdí v Brně šalina?

Proč se lyže (psáno s y) připevňují na ližiny (psáno s i)? Kde se vzalo leporelo? Kdo či co je to prevít? Proč se říká chyba lávky? Kde se vzal papaláš? Odkud se vzal paskvil? Proč se říká mít něco za lubem? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož únorové posty přebíráme.    Nikoho neprotěžujte! (1. 2.) Rozmáhá se nám tu takový nešvar: mylné protěžovat místo náležitého protežovat. Nespletete to, když víte, že protežovat značí poskytovat protekci. Protežování i protekce vycházejí z latinského prōtegere (chránit) a protěkce nepíšete, tak nepište ani protěžovat!   Pokálená šalina. (2. 2.) Proč jezdí v Brně šalina? Nejspíš jde o zkomolení německého ekvivalentu (Elektri)sche Linie. Zlí jazykové lidové etymologie ovšem podsouvají výklad Scheisse Linie (doslova pokálená linka), tak prý zvaná podle výkalů lemujících původně koněspřežnou dráhu.   Neosobní iniciály (3. 2.) Až vás někdo zase požádá o iniciály, poslušně uveďte první písmena svého jména či adresy. Právě to totiž slovo iniciála označuje – první písmeno, a to podle latinského initiālis (počáteční). Iniciály tedy neoznačují osobní údaje, byť se tak mylně používají.   Lyže na ližinách (4. 2.) Proč se lyže (psáno s y) připevňují na ližiny (psáno s i)? Protože spolu etymologicky nesouvisejí! Lyže máme z ruského lýža, zatímco ližiny jsou odvozené od staršího líha. Slovo líha označuje trám, na kterém něco leží a který se používá k posouvání břemen.   Lechtivá historie leporela (5. 2.) Až se vás děti zeptají, kde se vzalo leporelo – možná raději pomlčte! Jméno skládací obrázkové knížce totiž propůjčil Leporello, sluha Dona Juana v Mozartově opeře Don Giovanni, konkrétně jeho katalog s portréty pánových milenek – tedy leporelo.   Prevít ze záchoda (6. 2.) Kdo či co je to prevít? Tento výraz vychází ze staročeského prevét, což je zase odvozeno z latinského prīvātus locus (soukromé místo). Jako prevét se dříve označoval výklenek v obvodové zdi hradu opatřený sedátkem a otvorem – tedy předchůdce dnešního záchodu.   Kdy napsat čárku před než (8. 2.) Jak na čárku před „než“? Pomůcka: kde je věta, tam je čárka. 1) Pokud za „než“ následuje celá věta (tj. se slovesem v určitém tvaru, ne infinitivu), píše se čárka. Př. Jsem lepší, než jsi ty. 2) Pokud za „než“ není věta, nepíše se čárka. Př. Jsem lepší než ty.   Moudrý mlynář z Babičky (9. 2.) Jste si jistí významem slova rozšafný? Známe je z Babičky Boženy Němcové, jejíž pan mlynář byl rozšafný člověk, ale čtverák. Výraz rozšafný pochází zřejmě z německého rechtschaffen (poctivý, doslova správně dělaný) a značí uvážlivý, moudrý a prozíravý.   Vzápětí je vám za patami (10. 2.) „Polednice blíž se plíží, blíž – a již je v zápětí.“ Že vám toto použití slova „vzápětí“ (dřív psáno zvlášť) v Erbenově Polednici nedává smysl? Ale ano! Výraz vzápětí se dnes užívá ve významu obratem, ale původní význam byl doslova „za patami“ či „v patách“.   Všichni jsme námořníci (11. 2.) Víte, že se zdravíme jako námořníci? Pozdrav „ahoj“ je totiž počeštěná podoba námořnického zvolání „ahoy“, kterým se zdravila posádka míjejících se lodí. Anglické citoslovce „ahoy“ samo vzniklo kombinací citoslovcí „ah“ a „hoy“ a nemá další hlubší význam.   Žaluziemi proti závisti (12. 2.) Žaluzie nás chrání před pohledy žárlivců a závistivců – doslova! Slovo žaluzie totiž původně vychází z řeckého zēlos, což značí žárlivost, závist či horlivost. Do češtiny se dostalo přes němčinu (Jalousie) z italštiny (gelosia) a francouzštiny (jalousie).   Koblihy pro ženy (13 .2.) Čím házel v kavárně Saturnin, postava stejnojmenného románu Zdeňka Jirotky? Pokud jste odpověděli „koblihami“, máte pravdu fakticky i gramaticky! (Ta) kobliha je totiž kodifikovaná v ženském rodě; zatímco (ten) koblih rodu mužského je jen varianta nářeční.   Děláte chybu, když minete lávku (15. 2.) Proč se říká chyba lávky? Jde o pozůstatek staročeského slovesa chybiti se (čeho), které odpovídalo dnešnímu minout (něco). Chybiti se cesty značilo minout cestu. Chybiti se lávky, nebo chyba lávky, znamenalo doslova minout lávku, přeneseně pak udělat chybu.   Holt vzdal hold (16. 2.) Co se plete: hold (pocta) vs. holt (zkrátka a dobře). 1) Když něčemu vzdáváte hold, vlastně tomu holdujete. Že něčemu *holtujete, byste nenapsali, takže holdujte s „d“. 2) Když ničemu neholdujete, jde o částici holt, kterou vylučovací metodou napíšete s „t“.   Jak se rozloučit v mailu (17. 2.) Jak na interpunkci se závěrečným pozdravem v mailu? 1. Za nevětným pozdravem není nic; ani čárka, ani tečka: S pozdravem Jan Novák 2. Za celou větou se slovesem je tečka či vykřičník: Přeji hezký den. Jan Novák Takže: není věta, není nic. Je věta, je tečka.   Hejtmanští supermani (18. 2.) Říká se hejtmani, nebo hejtmané? Říká se leccos, ale kodifikovaná koncovka pro množné číslo jmen končících na -man je -i. Náležitý je tedy tvar hejtmani. Podobně jiná jména na -man: ombudsmani, supermani, narkomani atd. Takže: hejtmani po vzoru supermani!   Kušuj! A lehni! (19. 2.) Asi se shodneme, že kuš se volá spíš na zvířata než na lidi. To dokládá i etymologie tohoto citoslovce. Kuš má dnes význam „Ticho!“ nebo „Dej pokoj!“, ovšem původní francouzské couche značí „Lehni!“ a jde specificky o povel pro psa. Tak nekušujte!   Automobilový Sputnik (20. 2.) Pamatujete auta značky Trabant? Tak či onak, možná vás bude zajímat původ názvu Trabant. Jméno vzešlo z dotazníku mezi spotřebiteli a jeho význam je společník či doprovod. Inspirací byl sovětský satelit Sputnik, jehož název má stejný význam.   Odmlouvající papaláš s čepicí (22. 2.) Kde se vzal papaláš? Jde o pejorativní výraz pro funkcionáře a pochází asi ze slovenštiny, kde papuľovať značí mluvit naprázdno či odmlouvat. Spekuluje se ale i o souvislosti s ruským slovem papacha, vysokou kožešinovou čepicí nošenou tamními hodnostáři.   Vidím sousedku a vidím jí až do žaludku (23. 2) Kdy je krátce ji a kdy dlouze jí? Pomůcka: kde lze dosadit tu, tam je ji (obojí krátce); kde lze dosadit té, tam je jí (obojí dlouze). Takže: vidím ji (tu sousedku) vs. vidím jí (té sousedce) až do žaludku.   Nejstarší paskvil najdete v Římě (24. 2.) Odkud se vzal paskvil? Tento výraz pro něco nevydařeného pochází z italského Pasquino či Pasquillo, což je název silně poškozené antické sochy nacházející se v Římě. Od 16. století tuto sochu používají místní pro vyvěšování anonymních satirických komentářů.   Vizte bez tečky! (25. 2) Píše se viz bez tečky, nebo s tečkou? Standardně je bez tečky, protože to není zkratka, ale rozkazovací způsob slovesa vidět. Existuje i viz. s tečkou, což je zkratka latinského videlicet (to jest). To se v češtině běžně nepoužívá, takže raději viz bez tečky.   Měl za lubem trochu mouky (26. 2.) Proč se říká mít něco za lubem? Lub je tenká dřevěná deska používaná mj. při výrobě hudebních nástrojů, ale dříve se tak označoval také kryt mlýnských kamenů. Za ním při mletí obvykle ulpěla trocha mouky, kterou si mlynář ponechal, tedy měl ji za lubem.   Má vši? Tak si zavískáme. (27. 2.) Pamatujete si z Němcové, jak Barunka vískala babičku ve vlasech? Vískání označuje právě probírání se ve vlasech druhé osoby, což byla dříve součást hygieny. Tomu odpovídá i původ tohoto slova, které vzniklo zúžením významu slovesa jískat, tj. hledat (vši).   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-09 15:46:21

Italské Bergamo v obležení: svědectví lékaře z centra epidemie koronaviru

Bergamo znají čeští turisté hlavně jako velké letiště nedaleko Milána. Do města samotného zavítá jen málokdo, i když má pěkné středověké centrum. V posledních dnech se ovšem Lombardie dostala na stránky novin kvůli tomu, že zde propukla epidemie koronaviru. Italská vláda čerstvě vyhlásila nad oblastí karanténu. Daniele Macchini je chirurg pracující v nemocnici Humanitas Gavazzeni v Bergamu. Šestého března umístil na svůj Facebook dost syrovou zprávu z aktuálního „bojiště“. Nějakou chvíli jsem – podobně jako Macchini – váhal, zda ji přejít mlčením nebo ne. Nakonec jsem se, z podobných důvodů jako on, rozhodl zveřejnit její český překlad. Do té míry, do jaké se mi to podařilo ověřit, nejde o žádný hoax. Lékař toho jména existuje, pracuje tam, není známo, že by jeho účet na FB někdo hacknul. Jeho text převzala i větší média jako regionální vydání Corriere della Sera a Il Giornale. Proto si myslím, že je na místě zprostředkovat jeho perspektivu i českým čtenářům. Je víceméně konzistentní s tím, co k nám proniklo z Číny, a nemyslím si, že by šlo o šíření paniky. Nakonec jde o zprávu z epicentra epidemie na evropském kontinentě, kde samotná italská vláda omezila veřejný život. Dále hovoří Daniele Macchini, šestého března 2020, Bergamo. Některé pasáže jsem vytučnil já: „V jednom z těch e-mailů, které neustále dostávám od vedení nemocnice, byl odstavec „jak se chovat zodpovědně na sociálních sítích“. Obsahoval nějaká doporučení, na kterých se všichni shodneme. Dlouho jsem uvažoval, co vlastně napsat o tom, co se tu děje, a jestli to vůbec napsat. Nakonec jsem usoudil, že nezodpovědné by bylo mlčet. Pokusím se tedy sdělit laikům, těm, kdo žijí v určitém odstupu od naší reality, co se děje v Bergamu ve dnech epidemie Covid-19. Chápu, že je potřeba zabránit panice, ale pokud nedokážeme rozšířit informaci o tom, co se děje a jak je to nebezpečné – a pořád vidím lidi, kteří ignorují doporučení a lidi, kteří se scházejí a stěžují si na to, že nemůžou do posilovny nebo zahrát si fotbal – běhá mi z toho mráz po zádech. Rozumím tomu, že vzniknou hospodářské škody a také mne to trápí. Po téhle epidemii bude těžké se zase „rozjet“. Ale i tak, kromě toho, že ekonomicky ničíme svůj zdravotnický systém, chci upozornit na škody na veřejném zdraví, které nás pravděpodobně čekají, jsou důležitější, a jsem velmi znepokojen tím, že zatím nebyla ustanovena karanténa v oblastech Alzano, Lombardo a Nembro, i když to region požadoval. (Rád bych zdůraznil, že jde čistě o můj osobní názor.) Minulý týden jsem byl překvapen reorganizacemi, které v celé nemocnici proběhly, zatímco náš současný nepřítel se ještě skrýval ve stínu: jak se oddělení vyprázdnila, odložitelné činnosti byly přerušeny, jednotka intenzivní péče uvolněna a rozšířena o tolik lůžek, kolik jen šlo. Tahle náhlá přeměna vytvořila na chodbách nemocnice atmosféru přízračného ticha a prázdnoty, které jsme nerozuměli; čekání na válku, která ještě nezačala, a u které jsme si mnozí (včetně mě) nebyli jistí, zda přijde a s jakou zuřivostí. (Poznámka: všechny tyhle přípravy se děly bez pozornosti veřejnosti, zatímco v některých novinách se drze psalo, že soukromý sektor nic nedělá.) Pořád si ještě vzpomínám na svoji noční službu před týdnem, kdy jsem si neodpočinul ani na chvíli a čekal jsem na telefonát z našeho oddělení mikrobiologie. Čekal jsem na výsledky testů našeho prvního podezřelého pacienta a přemýšlel jsem o tom, jaké důsledky to bude mít pro nás a pro nemocnici. Když o tom přemýšlím zpětně, moje rozrušení z jednoho možného případu bylo skoro směšné a nepřiměřené. Situace teď je dramatická. Jiné slovo mě nenapadá. Válka vypukla a bitvy zuří nonstop celé dny a noci. Jeden za druhým se nešťastní lidé objevují na pohotovosti. Mají daleko horší příznaky než komplikace chřipky. Neříkejte už prosím, že je to jen těžká chřipka. Za dva roky, které pracuji v Bergamu, jsem zjistil, že lidi nechodí na pohotovost bezdůvodně. Tentokrát taky ne. Dodrželi doporučení: týden nebo deset dní doma s horečkou, nechodit ven, aby se předešlo šíření nákazy, ale už to prostě nezvládají. Nemůžou dýchat, potřebují kyslík. Léků na tenhle virus je málo. Průběh nemoci záleží na našem organismu. Můžeme jej jenom podpořit v situaci, kdy už nedokáže bojovat sám. Přiznejme si to: vesměs doufáme v to, že se naše tělo zbaví viru samo. Antivirové terapie jsou v případě tohoto viru ve stadiu pokusů a poznáváme jeho chování za běhu. Zůstat doma, dokud se symptomy nezhorší, nemá vliv na prognózu. Teď k nám nicméně dorazila dramatická potřeba nemocničních lůžek. Oddělení, která se předtím vyprázdnila, se teď rychle plní. Na cedulích, kde jsou jména pacientů a barevné označení podle toho, na které oddělení patří, je teď jenom červená barva, a místo chirurgického zákroku je tam napsána diagnóza, která je pořád stejná: oboustranný intersticiální zápal plic. A teď mi řekněte, který chřipkový virus způsobuje takovou tragédii. Protože to je ten rozdíl (teď se dostanu k technikáliím): u klasické chřipky, kromě toho, že se nakazí menší množství lidí v průběhu měsíců, je míň komplikovaných případů. Jen tehdy, pokud virus zničí ochranné bariéry v našich dýchacích cestách a umožní baktériím, které normálně žijí v horních dýchacích cestách, aby zaútočily na průdušky a plíce, nastává těžší onemocnění. Covid-19 způsobuje banální chřipkové příznaky u mnoha mladých lidí, ale u mnoha starších (a nejen u nich) se rozvine skutečný SARS, protože virus dokáže vnikat přímo do plicních sklípků a infikuje je, čímž ztrácejí schopnost vykonávat svoji funkci. Výsledkem je plicní nedostatečnost, která je často vážná a po několika dnech hospitalizace nemusí stačit ani obyčejné podávání kyslíku. Je mi líto, ale jako doktora mě neuklidňuje to, že nejtěžší případy jsou starší lidé s jinými nemocemi. U nás je starých lidí nejvíce a je dost těžké najít někoho nad 65 let věku, kdo nebere aspoň prášky na vysoký tlak nebo na cukrovku. Taky vás můžu ujistit, že když vidíte mladé lidi intubované na jednotkách intenzivní péče, nebo ještě hůře v ECMO (přístroj pro ty nejhorší případy, který vysává krev, okysličuje ji a vrací ji do těla, v naději, že se plíce zase uzdraví), veškeré sebevědomí ohledně toho, že jste mladí, vás přejde. A pořád se přitom najdou lidi na sociálních sítích, kteří se chlubí, jak jsou stateční, ignorují doporučení, protestují, že jejich normální životní zvyky dostaly dočasnou stopku – ačkoliv kolem probíhá katastrofální epidemie. Už nejsme chirurgové, urologové, ortopedi, jsme jenom lékaři, součást jednoho velkého týmu, čelícího vlně tsunami, která nás zavalila. Případy se množí, denně máme 15 až 20 nových hospitalizací z toho samého důvodu. Výsledky z laboratoře chodí jeden za druhým: pozitivní, pozitivní. Pohotovost se hroutí. Improvizujeme, všichni pomáhají na pohotovosti. Rychlý brífink ohledně toho, jak se užívá počítačový systém a o pár minut později už jsem zase dole, vedle dalších vojáků na téhle válečné frontě. Na počítačových obrazovkách stojí pořád to samé: horečka, dýchací obtíže, horečka, kašel, nedostatečná funkce plic a tak dále. Vyšetření a radiologie s pořád těmi samými závěry: oboustranný intersticiální zápal plic. Všichni potřebují hospitalizaci, někteří potřebují intubovat a jdou rovnou na jednotku intenzivní péče. Pro některé už je pozdě. Intenzivní péče je plná a vytváříme nové. Každý dýchací přístroj má cenu zlata: používáme přístroje z operačních sálů, kde teď utichla všechna odložitelná aktivita, a z operačních sálů se staly nové jednotky intenzivní péče. Je až neskutečné, nebo aspoň tady, v případě nemocnice Humanitas Gavazzeni (kde pracuji), jak vůbec bylo možné zorganizovat a připravit v tak krátkém čase zdroje pro zvládání katastrofy těchto rozměrů. Každé rozdělení lůžek, místností, personálu, směn a úkolů se každý den znovu přehodnocuje, abychom našli ještě více možností. Dříve prázdná „oddělení duchů“ jsou teď plná a dělají pro své pacienty všechno, co můžou, ale začíná nás schvacovat vyčerpanost. Všichni jsme vyčerpaní, vidím příznaky vyčerpání i na tvářích, na kterých jsem jej dříve neznal. Vidím lidi, kteří zůstávají na místě i když skončí jejich přesčas. Vidím solidaritu od kolegů, kteří zajdou za internisty a ptají se jich, co můžou udělat, nebo se nabídnou převzít čerstvě přijatého pacienta. Doktoři posunují postele a převážejí pacienty, podávají léky místo sester. Plačící sestry, protože nedokázaly zachránit každého, záznamy vitálních funkcí pacientů, ve kterých už je zapsán jejich definitivní osud. Už nemáme žádné směny ani rozvrhy služeb. Náš společenský život přestal existovat. Před několika měsíci jsme se s manželkou rozešli a ujišťuji vás, že jsem se vždycky snažil o to, vidět svého syna, i po noční směně, i kdybych kvůli tomu šel spát později. Ale už skoro dva týdny jsem dobrovolně bez kontaktu se svým synem i dalšími rodinnými příslušníky, protože se bojím, že je nakazím, a že oni pak nakazí moji starou babičku nebo jiné příbuzné, kteří mají zdravotní problémy. Mám pár fotek svého syna, dívám se na ně se slzami v očích, dokázali jsme udělat pár videohovorů. Mějte taky trpělivost. Ano, nemůžete jít do divadla, muzea nebo do posilovny. Buďte milosrdní vůči těm zástupům starých lidí, které byste mohli zabít. Vím, není to vaše vina, ale vina těch, kdo vás přivedli na myšlenku, že se to přehání. A i tohle svědectví se lidem, kteří žijí daleko od epidemie, může zdát jako přehánění. Ale prosím vás, poslechněte nás, opouštějte domov jenom v naprosto nezbytných situacích. Nechoďte davově do supermarketů pro zásoby, to je to nejhorší, když se koncentrujete, pak vzrůstá riziko nákazy od lidí, kteří ani nevědí, že jsou infekční. Můžete tam jít mimo špičku. Máte-li obyčejnou roušku (dokonce i takovou tu pracovní), vezměte si ji. Neshánějte FFP2 a FFP3. Ty jsou určeny nám a začínáme jich mít nedostatek. Už teď jsme museli optimalizovat jejich použití jen pro některé situace, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace vzhledem k tomu, že je jich všeobecně málo. Kvůli nedostatku ochranných prostředků jsme já a moji kolegové neustále vystaveni riziku nákazy, i přesto, že se snažíme. Někteří kolegové už nakazili svoje příbuzné a někteří jejich příbuzní už bojují o život. Jsme tam, kam byste se báli vkročit. Snažte se o to, abyste sem vkročit nemuseli. Řekněte svým starým či nemocným příbuzným, ať zůstanou doma. Doneste jim potraviny. My takovou možnost nemáme, je to naše práce. To, co v posledních dnech dělám, není vlastně moje zaměření, ale dělám to i tak a budu to dělat tak dlouho, dokud budou splněny základní principy: pomáhat nemocným, aby se cítili lépe a uzdravovali se, nebo aspoň zmenšit utrpení a bolest těch, kteří se uzdravit nemohou. Moc se nebavím s lidi, kteří nás dnes označují za hrdiny, a ještě včera nám nadávali a podávali na nás stížnosti. Jakmile všechno přejde, zase nám budou nadávat a podávat na nás stížnosti. Lidé zapomínají rychle. A dnes nejsme ani hrdinové, je to naše práce. Už dřív jsme riskovali každý den: když ponoříme ruce do krvavého břicha někoho, o kom ani nevíme, jestli má HIV nebo žloutenku typu C. Děláme to i tehdy, když víme, že HIV nebo hepatitidu C mají. Když operujeme pacienta s HIV a pak měsíc bereme prášky, ze kterých je nám celý den na zvracení. Když se strachem otevíráme výsledky krevního testu potom, co jsme se omylem píchli jehlou, a doufáme, že tam nic nebude. Je to naše práce a naše emoce, dobré či špatné, musíme s nimi žít. Naším konečným cílem je být užitečný každému. Teď ale zkuste něco takového taky: svými činy můžeme ovlivnit životy či smrt několika desítek lidí. Vy, svými činy, ovlivníte daleko více lidí. Prosím, sdílejte tuto zprávu. Musíme rozšířit povědomí o tom, co se tu děje, aby to nezachvátilo celou Itálii.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-08-11 15:13:14

Kouknu a vidím, aneb jak daleko je vidět před kapotu

Výhled z auta je pro řidiče důležitým aspektem k tomu, aby se mohl na silnicích pohybovat bezpečně. Často chybně domnívanou předností u vozidel SUV je dobrý výhled. Je pravda, že ze sedačky, která je výš než u ostatních aut, vidí řidič provoz jinak a má pocit lepšího rozhledu. Horší je to s parkováním, kdy je výhled lehce výškou … Pokračovat ve čtení "Kouknu a vidím, aneb jak daleko je vidět před kapotu" Příspěvek Kouknu a vidím, aneb jak daleko je vidět před kapotu pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2024-07-22 13:53:41

Máte vysoké dioptrie a nemůžete podstoupit laserovou operaci? Ostrý zrak vám zajistí fakická čočka

„Bohužel máte příliš vysoké dioptrie a tenkou rohovku, takže laserová operace pro vás není vhodná,“ vyslechnou si někteří zájemci o odstranění dioptrií po absolvování prohlídky. „Laserové operace totiž snižují tloušťku rohovky, a tedy ji ztenčují. Čím více dioptrií laserem odstraňujeme, tím více rohovku ztenčujeme. A vzhledem k tomu, že je určitá nepodkročitelná pooperační tloušťka rohovky, u vysokých dioptrických vad či astigmatismu již nelze odstranit dostatečné množství rohovkové tkáně, aby byla vada zcela korigována,“ vysvětluje doc. MUDr. Šárka Skorkovská, CSc., primářka oční kliniky NeoVize Brno, proč u lidí s vysokými dioptriemi nelze bezpečně provést laserovou operaci. Kontaktní čočka, která zůstává v oku natrvalo Kdyby se u člověka s vysokými dioptriemi provedla laserová operace, bylo by možné počet dioptrií pouze snížit, ale kvůli nepodkročitelné pooperační tloušťce rohovky by pacientovi určitý počet dioptrií zbyl, proto by se potřeby nosit brýle nezbavil. Tito lidé ale nemusejí ztrácet naději. Existuje pro ně totiž jiné řešení: Fakická čočka ICL, která koriguje vysoké dioptrické vady i astigmatismus. S touto ICL jsou odstraněny všechny dioptrie, nikoliv pouze část vady. Jak je to možné? Fakickou čočku si můžete představit jako speciální kontaktní čočku vyrobenou z měkkého, velmi tenkého, ohebného a vysoce biokompatibilního materiálu. Vkládá se za duhovku před přirozenou čočku oka, čímž dlouhodobě a bezpečně koriguje oční vadu, aniž by docházelo k zásahu do rohovky. Je absolutně neviditelná, v oku ji pacienti necítí, ani nevyžaduje ze strany pacienta žádnou péči a pozornost, jako je tomu u klasických kontaktních čoček. Vydrží v oku celý život, ale v případě potřeby ji lze kdykoliv bezproblémově vyjmout. Fakická čočka je vhodná pro lidi s vysokou krátkozrakostí, astigmatismem i pro vyšší dalekozrakost, ale v případě dalekozrakosti (takzvané hypermetropie) je nutná dostatečná hloubka přední komory oční. „Hory jsem si nemohl užít, jak jsem chtěl“ Problémy související s vysokými dioptriemi trápily i Jana Vaverku, který od dětství trpěl krátkozrakostí. Měl 7 dioptrií a od 14 let nosil kontaktní čočky, protože miluje hory a lezení po skalách a brýle mu při jeho aktivním životě překážely. Ani kontaktní čočky pro něj ale nebyly ideálním řešením. „Nejvíce mě moje dioptrická vada omezovala na horách, nemohl jsem si je užít tak, jak jsem vždy chtěl. Pro manipulaci s kontaktními čočkami jsem potřeboval čisté prostředí a někdy to byl problém,“ přiznává Mgr. Jan Vaverka, který pracuje jako optometrista na oční klinice NeoVize. Nejvhodnějším řešením jeho dioptrické vady se ukázala právě implantace fakické čočky ICL EVO. Stejný zákrok absolvovali i další jeho kolegové a osobně si tak na vlastní kůži vyzkoušeli, jak dokáže ostrý zrak změnit život. „Sedm dioptrií je pryč, teď otevřu oči a hned vidím“ Zákrok, při kterém se implantuje fakická čočka, je jemný, přesný a šetrný k očím. Provádí se ambulantně a je zcela bezbolestný, proto není zapotřebí anestezie, ale oko je pouze znecitlivěno kapkami. Nitrooční fakická čočka se složí a vloží do oka třímilimetrovým řezem. V oku se čočka pomalu rozvine a její měkké okraje se jemně zasunou pod duhovku. Celý zákrok trvá přibližně 15 minut a prakticky ihned po něm vidí pacienti zásadní zlepšení zraku. Operace na druhém oku se provádí obvykle v odstupu jednoho či dvou dnů a následná rekonvalescence je velice krátká. „Zákrok u Jana Vaverky proběhl hladce. Původních 7 dioptrií jsme implantací nitroočních čoček ICL zkorigovali na 0. Pacient se po krátkém odpočinku vrátil do práce i ke všem běžným činnostem včetně lezení po skalách,“ zhodnotila operaci docentka Šárka Skorkovská. „Je to úžasné! Žádné čočky, žádné brýle. Ráno se vzbudím, otevřu oči a hned vidím. Vidím na budík, vidím z okna na lidi venku. Je to krásný pocit vidět ostře,“ dodává spokojený pacient. Dejte pozor na levné čočky Když jde o zdraví, nevyplatí se šetřit. Jestliže uvažujete o implantaci fakické čočky, vždy se dopředu zajímejte o to, jaká čočka a od jakého výrobce vám bude implantována. I v České republice se totiž objevily případy, kdy byly pacientům implantovány levnější čočky původem z Indie, jejichž kvalita je diskutabilní. „Pacient by se vždy před operací měl ptát, o jak kvalitní implantát jde. Měl by si zjistit, jaký je jeho materiál, doporučuji také zeptat se na výrobce čoček a ověřit si, jestli jde o renomovaného výrobce používaného ve světě v širším měřítku s dobrými pooperačními výsledky. Může rovněž napovědět země původu výroby čoček,“ vypočítává primářka pražské Oční kliniky NeoVize Praha MUDr. Lucie Valešová, na jaké otázky se při diskuzi s očním lékařem před samotnou operací zaměřit. Na klinikách NeoVize, která je dlouhodobě v České republice pracovištěm, kde se implantuje nejvíce čoček, od roku 2009 implantovali již 3 tisíce fakických čoček ICL od renomované společnosti STAAR. Zájem o tento zákrok se od počátečních let zdvojnásobil. Mladí pacienti už se nemusí omezovat kvůli brýlím Implantace fakických čoček je ideální pro lidi do 40 let věku, zejména pro ty, kteří vedou aktivní život a korekční pomůcky je omezují. „Implantace fakické čočky je vhodná především pro mladé pacienty, kteří mají plnou akomodační schopnost, tedy normálně zaostřují do blízka na čtení. Je to stejné i u laserových operací, které jsou určeny rovněž pro mladé pacienty s plnou akomodací,“ informuje primářka Skorkovská. Pokud je již přítomna presbyopie, tedy přirozený úbytek schopnosti oka zaostřovat do blízka spojený se stárnutím čočky, pak je vhodnější výměna přirozené čočky za čočku umělou. „Také s tímto zákrokem máme rozsáhlé zkušenosti a umíme proto snížit závislost na brýlích i u lidí nad 40 let, kteří mají zhoršené vidění do dálky, na blízko i na střední vzdálenost,“ dodává Skorkovská. Současná medicína dokáže tedy navrátit ostrý zrak u většiny pacientů, vždy je však důležité podstoupit komplexní vyšetření, na jehož základě oční lékař stanoví nejvhodnější řešení pro konkrétního zájemce vzhledem k jeho věku a stavu oka. Máte krátkozrakost i presbyopii? Může vám pomoci tato novinka… Novinkou v oblasti nitroočních fakických čoček je ICL EVO Viva, jež je vhodná i pro krátkozrakost a malou presbyopii. Lze ji použít také u pacientů středního věku. „Tato čočka se od dosud používaných čoček liší svým umístěním a konstrukcí. U čočky EVO Viva je optika modifikována tak, aby lámala světlo takovým způsobem, že člověk vidí dobře do dálky i do blízka. Pracuje na takzvané EDoF bázi (Extended Depth of Focus), tedy prodloužené hloubce zrakové ostrosti,“ vysvětluje princip novinky MUDr. Jana Mikšovská, zástupkyně primářky Oční kliniky NeoVize Praha, kde v roce 2023 jako první v České republice implantovali tuto unikátní čočku. V současné době je ICL EVO Viva dostupná na pobočkách sítě klinik NeoVize v Praze, Brně, Bratislavě a Popradu. Předoperační péče, samotná implantace ani pooperační rekonvalescence se prakticky neliší od použití jiných fakických čoček.

Čas načtení: 2021-09-28 09:07:34

Stroncova poslední whiskey

Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...

Čas načtení: 2008-08-11 00:00:00

Tři muži

Nad městem se ženili snad všichni čerti. Pršelo, blesky ozařovali oblohu co chvíli, opravdu počasí, že by člověk ani psa nevyhnal. Je už tma, ve všech oknech, v rodinných domcích, panelácích, i všelijakých ostatních přístřešcích se svítilo. Jen dva tři se prodírají fujavicí. Jeden se ve tmě skoro ztrácí, tak mnoho s ní má společného. Při druhém skoro jako by přicházelo lepší počasí. Tma okolo něj nebyla tak hustá, ani vítr tolik nefoukal a člověk neprochladl ani nepromokl. Jdou tři muži městem. První jak tma sama, druhý opak toho prvního. A ten třetí? Ach, ten bídný lidský červ, jen bídný život, vyhlídky na lepší zítřky a trochu bláznovství ho ženou dál. První i druhý jdou a vědí kam. Počasí je netrápí, šaty je nestudí. Jen třetí co chvíli nadává na počasí a myslí na návrat. Návrat, ale kdež, vždyť není kam se vrátit, všechny mosty už jsou dávno spálené. Uprostřed města je autobusová zastávka. Člověk k ní dorazí jako první a vděčný za přístřešek se schová před deštěm. Za chvíli přicházejí i oni dva muži. Jeden od východu, druhý ze západu. Když se poprvé uvidí, oběma jim přelétne přes tvář úsměv, prvnímu úsměv trochu krutý, druhému spíše smutný. Pak vejdou dovnitř. „Dobrý večer,“, praví muž vcházejíc. Na sobě má oblek, který se má zvláštní tvary, co však vše přebíjí je pouhá černá. „Dobrý, u všech bláznů, kde to žijete? Já venku vidím jen nadělení boží.“, odvětí člověk, který už sedí na lavičce uvnitř zastávky a snaží se nedotýkat mokrých studených šatů. „S tím Bohem opatrně,“ poznamenal nový příchozí. Člověk se po něm podívá. Je si skoro jist, že jediné co zahlédl byl bílý šat, jakmile se ale podívá znova vidí jen nevýraznou šeď. „Ale, jděte, kdo by dnes věřil v Boha?“ usměje se temný muž. Zvláštní, pomyslí si opět člověk, docela určitě byl šat toho muže celý černý. A teď je šedý – úplně stejný jak šat druhého příchozího. Podívá se jim do tváře, se snahou zjistit nějaké objasnění této věci. Kouká po prvním, kouká na druhého. Ne to není možné, ano, teď ho vidím docela jasně. Podívám se do tváře druhému, sedí po levé straně, já uprostřed, třetí muž vpravo. Koukají do země. Ano, teď ho vidím. Ano v té tváři je něco známého, to bylo u toho prvního muže také. Také? Jak ale vypadal vůbec první muž? Člověk se na něj rychle podívá. Ano, sedí tam pořád, je stejný. To jen ta tvář mi nějak vypadla. Muž vpravo se přestane na chvíli dívat do země a otočí se na člověka. „Proč si nevezmete na sebe suché šaty?“ Člověk nechápavě zamžourá očima a chvíli přemýšlí, zda se mu to nezdálo. Ale ne, ta tvář se na něj pořád tázavě dívá, neostrá ve slabém osvětlení pouličních lamp. „Rád bych, ale nemám žádné oblečení, krom toho co mám na sobě mokré.“ „Ta brašna vedle vás snad není vaše?“ zeptá se muž udiven. Člověk se podívá vedle sebe. Brašna tam opravdu je, člověk nevycházejíc z údivu do ní nahlédne. Jsou tam šaty, suché. Jako by ani ta brašna nikdy v dešti nebyla. A proč by také byla, pomyslí si muž, docela jednoduše ji tu někdo zapomněl. Že jsem si jí nevšiml dříve. Podívá se po těch dvou neznámých, ale ti už tu nejsou. Člověk ze sebe rychle shodí své mokré šaty a obleče si nové suché. Jsou pěkné, teplé a skvěle sedí. To tu určitě někdo přichystal akorát pro mne, zasní se člověk, nějaký anděl. Staré šaty mu najednou připadají neznámé a cizí. Ne, tyhle šatu jsou stvořeny jen pro mne. Nechám si je. „Necháte si je? Kdo vám je daroval?“ Člověk se překvapeně otočí. Vlevo vedle něj sedí muž v bílém rouchu. Člověk hanbou sklopí zrak. Už už chce něco říct a znovu vzhlíží k bílému muži. Ten tam již není. Než aby nad tím člověk přemýšlel, nechá se ukolébat dopadajícími kapkami deště a pomalu, tam na autobusové zastávce, usíná. Probudí ho až hlasitá rána. To asi blesk uhodil někde blízko do stromu, pomyslí si. Na spánek to už ale nevypadá. Pomalu otevře oči. Muži zase sedí na svých místech – oba stejně šedí a nezapamatovatelní. „Spal jste dobře?“, ptá se jeden z nich, zrovna ten co sedí vpravo. „Děkuji za optání, ale moc ne. Zdá se, že noc moc nepostoupila“ „Nepostoupila, nepostoupí. A zdá se i ve vaší hlavě není o moc lepší nálada, než venku počasí“ praví druhý muž. „Jak to víte?“ podiví se člověk. „Inu, je vám to vidět na tváři.“ „Ano, ano, ale každý zbouraný most jde znovu postavit. Víte to?“ ujme se slova zase muž vpravo. „Postavit to co se mi podařilo v životě zbourat?“, podiví se člověk. „Ano i to lze. Ale není to vždy to nejlepší řešení,“ namítá muž vlevo. „Proč by nebylo, vždyť je dobré napravit to, co člověk zkazí.“ „To by bylo krásné,“ promluví opět člověk a dívá se dveřmi ven s trochu nepřítomným výrazem. „Pomohu vám,“ nabídne muž vpravo. Člověk se rychle vrací zpět nohama na zem: „Pomoci mně? Myslím, že už to nejde. A vůbec, na co se vracet ke starým mrtvým věcem.“ „Chcete nechat věci tak jak jsou?“ zeptá se muž vlevo. Člověk pomalu přikývne. „Pak začnete znovu. Budete opět žít, možná lépe než předtím, ale vše skončí stejně, nebo spíše ještě hůř.“ Člověk mlčky přemýšlí. „I to by bylo možné. Začít nový život. Nemyslím si, že by to bylo všechno tak špatné. Nekoukejme se přece na svět tak černě. Vždyť vždy lze znovu začít. Anebo se vrátit.“ Člověk se probere ze svého zamyšlení: „Ne, už nechci znovu začínat. Chci zpátky.“ Muž vpravo se lehce usměje. „Nic není snazšího, stačí chtít. Pomohu vám.“ Postava vlevo mlčky zavrtí nesouhlasně hlavou, chystá se něco říct, ale to už promluví člověk, s nadějí v hlase. „Opravdu mi pomůžete? Jak?“ „Inu, třeba hned. Jenom stačí opravdu chtít.“ Tu už muž vlevo promluví, v hlase jasný nesouhlas a lítost. „Nedělejte, nic nelze mít hned. Spěch působí jen bolest, sobeckost jen zármutek a vlastní cíle končí v temnotě.“ Člověk ho neposlouchá. Má opět svoji snovou tvář, nepřítomný výraz. Vrácení zpět. Přenesení za všechny ty spálené mosty. Ó bože, nic víc, jen to. „Chci!“ „Ať se stane.“ řekne muž vpravo a začne se smát. Směje se krutě. A člověk se vrací. Vrací se zpět, přes hluboké rokle. Tam, kde chtěl znovu zkusit, to co se poprvé nepovedlo.

Čas načtení: 2020-08-20 17:22:37

Ve 34 jazycích včetně češtiny vychází 1. září nový román Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých

Nový román Elleny Ferrante, který vyšel loni na podzim v Itálii, vrací čtenáře zpět na území známé z její tetralogie Geniální přítelkyně. Opět, jako v Geniální přítelkyni, promlouvá ženský hlas vyprávějící o sobě jako o teenagerce. Opět se hrdinka nachází v obtížně dešifrovatelném prostoru mezi dospělostí a dětstvím. Po několika stránkách však čtenář zjistí, že ho nečeká další příběh „geniálních přítelkyň“ – Ferrante tentokrát míchá karty ve hře lží a sebeklamů, která trvá až do konce. V Prolhaném životě dospělých čtenáře sice přivádí do Neapole, nikoliv však na chudé předměstí, ale do malého buržoazního bytu v lepší čtvrti Vomero, prostírající se nad městem. Zde, obklopena knihami, žije dvanáctiletá Giovanna se svými rodiči, středoškolskými profesory, intelektuálně sympatizujícími s komunismem. Dosud byla hýčkaným jedináčkem, po němž se žádalo jen to, aby se mu dařilo ve škole. Pak se vše náhle, dramaticky změní, když omylem zaslechne rozhovor rodičů, kdy o ní milovaný otec prohlásí, že je velmi ošklivá. Otcovo odsouzení odstartuje její cestu z nevinnosti dětství a má fatální následky. Lze se domnívat, že se zde Ferrante inspirovala svým oblíbeným románem Paní Bovaryová, v němž Ema myslí na svou dceru Bertu: „To je zvláštní, jak je to dítě ošklivé!“  Později zjistíme, že Giovannin otec řekl, že je předurčena stát se nejen velmi ošklivou, ale stejně ošklivou jako teta Vittoria, jeho sestra. A kdo je Vittoria? Prý čarodějnice, která se svým bratrem přerušila všechna pouta, která žije v ubohém bytě v průmyslové čtvrti a uctívá mrtvého muže, jenž byl ženatý s jinou. Giovannina matka o ní nemluvila nikdy a otec pouze se znechucením. Giovanna nevyhnutelně musí zjistit, zda je jí souzena ošklivost a, co je horší než cokoli jiného, chudoba „zlé“ příbuzné. Giovanna možná není krásná, ale je bystrá a vnímavá. Záhy objeví, že vedle buržoazní Neapole zaneprázdněných profesorů, tlachajících na intelektuálních večírcích, se skrývá další Neapol – špinavá a vulgární, zoufalá i vitální, o níž nikdy předtím neslyšela. Získává první sexuální zkušenosti, které se navzdory sexuální výchově nepodobají ničemu, co si kdy představovala: „… náhle jsem z jeho kalhot ucítila nevábný pach připomínající odér veřejných záchodků, což mě znechutilo, navíc právě v tu chvíli řekl zničehonic: dost, nechal ho vyklouznout z mé dlaně, zastrčil si ho zpět do kalhot a povzdechl si tak mocně, až mě to zaskočilo.“  Avšak zásadním odhalením je, že všichni dospělí lžou, zvláště ti, kteří říkají, že vás milují. A že jsou schopni se navzájem zradit, aniž by měli odvahu se definitivně opustit, a dokonce ani přestat milovat jeden druhého: „Zase lži, pořád samé lži, dospělí nám lhát zakazují, přitom sami lžou na každém kroku.“ Giovannu čtenář pozná v jejích dvanácti letech a rozloučí se s ní na konci románu, kdy je jí šestnáct. Během dospívání se její rodina rozpadá a ona se učí, že člověk může přežít lži dospělých tím, že se sám naučí lhát a zraňovat slovy: „Ve lhaní jsem se zcela našla, vykládání báchorek mi přinášelo stejnou útěchu jako modlení.“ Anebo se dá přežít tím, že se zamiluje do někoho, kdo se zdá být inteligentnější, čistší a zajímavější než její otec? Italského vydání se během necelého roku prodalo čtvrt milionu výtisků. V produkci Netflixu a společnosti Fandango vzniká jeho seriálová adaptace. Nyní kniha vyjde v jeden den ve 34 překladech.   Ukázka z knihy:   2   Ani to by se nedalo označit za opravdovou lež, protože jsem se opětovného setkání s Vittorií bála. Ale zatímco jsem tu větu vyslovovala, už jsem věděla, v jaký den, jakou hodinu a na jakém místě ji znovu uvidím. Vlastně jsem se od ní vůbec neodloučila, měla jsem v mysli každé její slovo, gesto i výraz tváře a nepřipadalo mi, že už je to setkání za mnou, nýbrž že stále ještě probíhá. Otec bez ustání mluvil a přesvědčoval mě o tom, jak moc mě má rád, ale já místo něj viděla a slyšela jeho sestru, vlastně ji vidím a slyším doteď. Vidím ji, jak přede mnou stojí celá v blankytném, vidím, jak mi v tom svém ostrém dialektu říká: zavři dveře, načež se ke mně obrací zády, jako by si ani nepřipouštěla, že bych ji třeba nemusela následovat. Z Vittoriina hlasu, ale možná i z celého jejího těla sálala neskrývaná nedůtklivost, která bleskově projela celým mým tělem, ožehla mě podobně jako plameny šlehající z plynového hořáku, když se pod ním škrtne sirkou. Zavřela jsem za sebou dveře a cupitala za ní jako pes na vodítku.      Stačilo pár kroků a ocitly jsme se v místnosti bez oken, v níž to páchlo kouřem a jediné světlo tam proudilo skrze dokořán otevřené dveře. Těmi prošla a já hned za ní, stanuly jsme v malé kuchyni, kde mě ihned upoutal až extrémní pořádek a neurčitý odér nedopalků a zatuchliny.      „Chceš pomerančovou šťávu?“      „Nechci obtěžovat.“      „Chceš ji, nebo ne?“      „Ano, děkuju.“      Ukázala mi na jednu z židlí, ale pak si to rozmyslela a řekla, že je rozbitá, a posunkem mi naznačila, ať se posadím na jinou. Potom k mému překvapení nevyndala z lednice – lednice bílo-nažloutlé barvy – limonádu v plechovce nebo lahvi, jak jsem očekávala, ale vzala z košíku několik pomerančů, rozkrojila je a začala je vymačkávat do sklenice, přičemž nepoužívala žádný odšťavňovač, prostě je drtila rukama a občas si vypomohla vidličkou. Mezitím na mě promluvila, aniž by se ohlédla:      „Nemáš na ruce náramek.“      Znervózněla jsem:      „Jaký náramek?“      „Ten, co jsem ti darovala, když ses narodila.“      Nevzpomínala jsem si, že bych kdy měla nějaký náramek. Vycítila jsem však, že ta věc je pro ni důležitá a to, že ho nenosím, ji mohlo urazit. Řekla jsem:      „Možná mi ho maminka dávala jako miminku, tak do jednoho nebo dvou let, ale pak jsem vyrostla, takže mi už byl malý.“      Otočila se na mě a já zvedla zápěstí, abych jí dokázala, že už je příliš silné na to, aby se na něj vešel náramek pro novorozence, a teta se k mému velkému údivu dala do smíchu. Měla velkou pusu s velkými zuby, a když se smála, byly jí vidět dásně. Pověděla mi:      „Seš chytrá.“      „Řekla jsem jen pravdu.“      „Ty se mě bojíš?“      „Trošku.“      „Je dobře, že se bojíš. Strach je potřeba i ve chvílích, kdy k němu není důvod, protože člověka drží ve střehu.“ Položila přede mě sklenici, po níž stékaly kapky šťávy, na její oranžové hladině plavaly kousky dužiny a bílá zrníčka. Zadívala jsem se na tetiny úhledně sčesané vlasy a vzpomněla jsem si, že podobný účes jsem viděla ve starých filmech v televizi nebo na matčiných fotografiích z dob dospívání, nosila ho jedna její kamarádka. Vittoria měla hodně husté obočí, připomínalo dva lékořicové pendreky, dvě černočerné úsečky pod mohutným čelem lemující hluboké dolíky, v nichž se skrývaly její oči. Napij se, řekla. Ihned jsem uchopila skleničku, abych ji nerozzlobila, ale do pití se mi vůbec nechtělo, protože jsem měla pořád před očima, jak cedí šťávu skrze dlaň, navíc mi vadila ta dužina a zrníčka, matka mi je totiž ze šťávy vždycky vyndávala. Napij se, zopakovala, udělá ti to dobře. Pomalu jsem si usrkla a ona se mezitím usadila na židli, o níž před chvílí tvrdila, že je vetchá. Pochválila mě, ale mluvila pořád tím svým neomaleným tónem: jo, seš chytrá, hned sis dokázala vymyslet pro svý rodiče omluvu, to se ti povedlo. Ale pak mi vysvětlila, že se pletu, protože mi nedarovala náramek pro miminko, nýbrž náramek, který bych mohla nosit jako velká a na kterém prý velmi lpěla. Protože – zdůraznila – nejsem jako tvůj otec, kterýmu děsně záleží na penězích a věcech; já na věci seru, záleží mi na lidech, a když ses narodila ty, pomyslela jsem si: dám to holce, ať si ho nosí, až vyroste, dokonce jsem to tvejm rodičům jasně napsala na lístek – dejte jí ho, až bude velká – a nechala ho i s tím náramkem v poštovní schránce, nahoru jsem jít nemohla, jen si to představ, tvůj otec s matkou jsou zvířata, určitě by mě vyhnali.      Osmělila jsem se:      „Možná to ukradli zloději, neměla jsi ten náramek nechávat ve schránce.“      Zavrtěla hlavou a černočerné oči jí zaplanuly:      „Jaký zloději? Nic o tom nevíš, tak radši mlč: pij tu šťávu. Taky ti matka vymačkává pomeranče?“      Pokývala jsem hlavou, ale ona si toho ani nevšimla. Vykládala o tom, jak je pomerančová šťáva zdravá, a své vyprávění doprovázela až extrémně živou mimikou. Vrásky kolem nosu a úst se jí sbíhaly do jednolitého oblouku, kvůli čemuž působila nabručeně (přesně tak: nabručeně), a její tvář s vysokými lícními kostmi, která se mi ještě před chvílí zdála moc protáhlá – jako kus našedlého plátna táhnoucího se od spánků k čelistem –, najednou zrůžověla a působila jemněji. Moje milovaná maminka, řekla, mi v den mýho svátku nosívala do postele horkou čokoládu, uměla ji vyšlehat tak, že byla krémová a nadýchaná, jako by do ní foukala. Dělají ti taky doma horkou čokoládu, když máš svátek? Chvíli jsem měla nutkání říct, že ano, přestože se u nás svátky nikdy neslavily a horkou čokoládu mi taky nikdo do postele nenosil. Ale dostala jsem strach, že by mou lež mohla prokouknout, a tak jsem zavrtěla hlavou. Rozladěně pohodila hlavou:      „Tvůj otec a matka nectí tradice, myslej si, že jsou bůhvíkdo, vařit horkou čokoládu by asi bylo pod jejich úroveň.“      „Otec dělá kávu s mlékem.“      „Tvůj otec je vůl, kdoví, jestli vůbec to kafe s mlíkem umí. Zato tvoje babička uměla skvělý kafe s mlíkem. A přidávala do něj dvě lžíce našlehanýho žloutku. Vyprávěl ti, jak jsme si jako malí dávali kafe, mlíko a zabaione?“      „Ne.“      „Vidíš? Tvůj otec už je takovej. To on musí bejt vždycky ten nejlepší a nepřipouští si, že by mohl být dobrej i někdo jinej než on. A když mu dokážeš opak, tak tě zničí.“      Vrtěla nazlobeně hlavou, z její řeči jsem sice cítila odstup, ale ne chlad. Zničil i mýho Enza, řekla, člověka, kterýho jsem měla nejradši. Tvůj otec zničí všechno, co by ho mohlo převyšovat, dělal to tak vždycky, už od dětství. Myslí si o sobě, jak je inteligentní, ale přitom nikdy inteligentní nebyl: to já jsem inteligentní, on je jen mazanej. Umí v lidech vyvolat dojem, že je nepostradatelnej. Když jsem byla malá, slunce vždycky zašlo, jakmile odešel. Myslela jsem si, že když se nebudu chovat tak, jak to on chce, opustí mě a já umřu. A tak jsem dělala všechno, co po mně chtěl, to on rozhodoval, co je pro mě dobrý a co špatný. Dám ti příklad: už od narození jsem v sobě měla cit pro hudbu, chtěla jsem se stát tanečnicí. Věděla jsem, že to je můj osud, a jenom on mohl přesvědčit rodiče, aby mě v tom podporovali. Ale tanečnice nebyla pro tvýho otce dost dobrý povolání, a tak mi to překazil. Podle něj musíš celý dny ležet v knihách, jinak nejsi hodná života na týhle planetě, nestudovaný lidi jsou pro něj nuly. Říkával mi: jaká tanečnice, Vittò, vždyť ani nevíš, co to je, koukej se jít učit a buď zticha. V tý době už si vydělával soukromejma hodinama, takže mi klidně mohl nějakou taneční školu zaplatit, místo aby si kupoval další a další bichle. Ale neudělal to, líbilo se mu lidi připravovat o smysl života, pokud nešlo o něj a jeho záležitosti. A co se týče mýho Enza – uzavřela to znenadání –, toho nejdřív přiměl k tomu, aby si myslel, že jsou kamarádi, a pak mu sebral duši, vyrval mu ji z těla a roztrhal ji na kousky.      Takhle mi to vyprávěla, sice používala vulgárnější slovník, ale mluvila se mnou tak otevřeně, až mě to znejistělo. Ve tváři se kabonila a vmžiku zase rozjasňovala, podle toho, jaké emoce s ní zrovna cloumaly: lítost, odpor, zlost, smutek. Vykreslila mi otce v tak temných barvách, jak jsem to ještě od nikoho neslyšela. Když však zmínila onoho Enza, najednou sklopila hlavu a dojetím se jí zlomil hlas, načež vyběhla z kuchyně a okázale si zakrývala oči rukou.      Seděla jsem jako přikovaná a cítila jsem obrovské vnitřní napětí. Jakmile opustila místnost, využila jsem příležitosti a vyplivla do sklenice pomerančová zrníčka, která jsem do té doby držela v ústech. Uplynula minuta, pak dvě, a já se začínala stydět za to, že jsem se nijak neohradila, když Vittoria mého otce urážela. Musím jí říct, že není správné takhle pomlouvat člověka, kterého si všichni okolo váží, pomyslela jsem si. Mezitím se ozvala tlumená hudba a po pár vteřinách se rozeřvala naplno. Zaječela na mě: pojď sem, Giannì, co tam sedíš? Bleskově jsem se zvedla a vykročila z kuchyně do tmavé chodby.      Za okamžik už jsem stála na prahu malého pokoje, v němž bylo staré křeslo, v rohu odložená tahací harmonika, stůl s televizí a stolička, na níž ležel gramofon. Vittoria stála u okna a dívala se ven. Bylo jasné, že odtamtud musí vidět otcovo auto, v němž na mě čekal. A aniž se otočila, poznamenala: jen ať si poslechne tudle desku, aspoň si vzpomene. Všimla jsem si, jak se lehounce pohupuje do rytmu, přešlapovala z nohy na nohu, kolébala boky a rameny. S rozpaky jsem ji zezadu sledovala.      „Poprvý jsem Enza potkala na bále a na tuhle písničku jsme spolu tancovali,“ slyšela jsem ji říkat.      „Jak je to dlouho?“      „Letos 23. května to bude sedmnáct roků.“      „Tak to už je spousta let.“      „Pro mě to je jako minuta.“      „Měla jsi ho ráda?“      Otočila se na mě.      „Otec ti o tom nic nepovídal?“      Když jsem uviděla její strnulou tvář, zarazila jsem se, poprvé za celou dobu mi připadala starší než moji rodiče, přestože jsem věděla, že ve skutečnosti je jí o pár let méně než jim. Odpověděla jsem:      „Vím pouze to, že byl ženatý a měl tři děti.“      „Nic víc? Neříkal ti, že to byl lump?“      Zaváhala jsem.      „Něco takového.“      „A dál?“      „Že to byl kriminálník.“      Vyhrkla:      „Jedinej lump je tvůj otec, to on je kriminálník. Enzo byl policejní důstojník, choval se slušně dokonce i ke kriminálníkům a každou neděli chodil do kostela. Já jsem tenkrát v boha nevěřila, tvůj otec mi namluvil, že neexistuje. Ale jen co jsem potkala Enza, změnila jsem názor. Hodnějšího a správnějšího a citlivějšího chlapa svět neviděl. Kdybys slyšela, jak měl krásnej hlas, jak krásně zpíval, to on mě naučil hrát na harmoniku. Než jsem poznala jeho, zvedal se mi ze všech chlapů žaludek, a když jsem ho ztratila, každýho jsem od sebe odehnala, protože se mi všichni hnusili. Tvoji rodiče ti navykládali jen samý lži.“      Celá nesvá jsem upřela oči na podlahu a neodpověděla jsem. Ona na mě však uhodila:      „Nevěříš mi, co?“      „Já nevím.“      „Nevíš, protože věříš víc lžím než pravdě. Giannì, co z tebe takhle vyroste? Jen se koukni, jak seš směšná, celá v růžovým, růžový botky, růžová bunda, růžová sponka ve vlasech. Vsadím se, že neumíš ani tancovat.“      „S kamarádkami tancujeme pokaždé, když se vidíme.“      „Jak se jmenujou tvoje kamarádky?“      „Angela a Ida.“      „A jsou jako ty?“      „Ano.“      Na znamení nelibosti se ušklíbla a sehnula se ke gramofonu, aby pustila desku od začátku.      „Umíš tancovat na tohle?“      „To je stará písnička.“      Zničehonic mě popadla za pas a přitáhla si mě k sobě. Její mohutné poprsí bylo cítit po borovém jehličí, do nějž se opírá slunce.      „Stoupni si mi na nohy.“      „To tě bude bolet.“      „No tak, dělej.“      Uposlechla jsem ji a v tu ránu jsme spolu elegantními a přesnými pohyby kroužily po místnosti, dokud skladba nedohrála. Pak se teta zastavila, ale nepustila mě, naopak mě sevřela ještě pevněji se slovy:      „Řekni svýmu otci, že jsem s tebou tancovala na tu samou píseň, co hráli, když jsem poprvý tančila s Enzem. Řekni mu to přesně takhle a doslova.“      „Dobře.“      „To by stačilo.“      Silou mě od sebe odstrčila, a když jsem najednou vypadla z její teplé náruče, potlačila jsem výkřik, jako kdybych ucítila prudkou bolest, ale styděla se projevit slabost. Zdálo se mi překrásné, že po tom tanci s Enzem už žádného jiného nechtěla. A napadlo mě, že si v nitru jistě uchovávala každý nepatrný detail své neopakovatelné lásky a že v ní díky tanci se mnou možná ty vzpomínky zase ožily. Fascinovalo mě to, toužila jsem po tom, abych se co nejdříve také takhle beznadějně zamilovala. Její vzpomínka na Enza musela být tak intenzivní, že jsem zřetelně cítila, jak z jejího kostnatého těla, hrudníku i dechu sálá žár, jenž mě celou prostoupil. Roztržitě jsem špitla:      „Jak Enzo vypadal, máš nějakou jeho fotku?“      Jakmile to slyšela, rozsvítily se jí oči.      „To jsi hodná, že ho chceš vidět. Víš co? Sejdeme se 23. května a půjdeme za ním: je na hřbitově.“   Elena Ferrante, publikující od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (12 milionů prodaných výtisků po celém světě, překlady v padesáti zemích). Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi nejvýznamnější žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Napsala také romány Dny opuštění a Temná dcera, který je tematicky propojen s příběhem pro děti Pláž v noci. Vyšel jí také ilustrovaný soubor esejů Příležitostné nápady, které autorka psala po dobu jednoho roku na žádost deníku The Guardian. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně, v roce 2020 uvedla druhou řadu a v následujících letech připraví také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La vita bugiarda degli adulti, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2019, přeložila Sarah Baroni, 368 stran, nakladatelství Prostor, 2020.

Čas načtení: 2020-04-01 11:57:15

Anne Delaflotte Mehdevi: Divadlo světla. Román z barokní Prahy (ukázka z knihy)

Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Špork se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře. Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města.   Ukázka z knihy: Mé tělo už mě porazilo. Ještě včera doktor říkal, že nádor, který mi roste na krku, rozežene. Lhář. Dobře vím, že tuhle světnici opustím jen proto, aby mě uložili na Olšanech. Co na tom, jsem starý, finita la commedia. Tedy téměř. Můj duch si s rozkoší vychutnává každý okamžik, kdy mu prastarý koráb z masa a kostí laskavě nabízí ochranu a dovoluje mu, aby se na něm ještě plavil.   Těkavé snění o tom či onom nepostačí k zahánění nudy ani bolestí, které už na mě dorážejí.   Dám-li se do psaní, budu muset co chvíli namáčet brk  v kalamáři, vnímat dotek pijáku zatíženého hřbetem ruky, budu slyšet škrabavé skřípění hrotu po papíře – tolik pohybového hýření! To mě zabaví, to už mě baví. Sedím na balkoně – z milosrdenství k bližním se zdržuji v jeho zadní části, protože kdyby mě spatřili, mohl bych je svým vzezřením vyděsit – a město mi hraje serenádu. Při pohledu odsud je to obraz exotický, jako by šlo o cizí zemi, kterou znám nanejvýš z komedií a oper. Ale právě takový výhled se mi naskýtá.             Ačkoli z místa, kde jsem, nic nevidím, slyším všechno, sluch jako zázrakem unikl podvratnému, jinak metodickému dílu stáří. A co slyším, to i vidím. Srdce rodného města tluče jen pár metrů pode mnou. Jak dobře to město znám! Ach, Praho...   Z ulice ke mně doléhají kroky Pražanů, žen, mužů, dětí, starců. Chodí v dřevácích nebo v jemných kožených střevících. Podle rytmu chůze poznám, jestli nesou něco objemného, nebo něco těžkého, nebo něco objemného a těžkého zároveň. Občas mi nějaká vůně, nějaké oslovení, nějaká maličkost prozradí, co ti lidé mají v koších, a z toho si pak vyvodím, odkud a kam jdou. Luštím nelibozvučnou vřavu z okolních tržišť stejně jako ojedinělé noční šelesty.             Doléhají ke mně hlasy, rozhovory. Vím všechno, co potřebuju vědět o tom, čím se město trápí. A stane-li se, že mi unikne nějaký článek v řetězu příčin a důsledků, dodá mi ho žena, která mi nosí jídlo, vylévá nočník a hubuje mě za to, že mám ve dne v noci okno dokořán, dokonce i když mrzne. Ona tvrdí opak, ale já trvám na tom, že když okno zavřu, uspíším svůj odchod na Olšany. Tolik se ho zas nebojím, ale abych ho urychloval, to ne!             Pod oknem procházejí muzikanti. Vím, kam mají namířeno. Do hospody U Trnků na Uhelném trhu. Vím, odkud jdou. Ze zkoušky v Nosticově divadle. Právě ono, před necelými třemi měsíci, uvedlo premiéru Mozartova Dona Giovanniho. Pro Mozarta křest, pro mě poslední představení. Nádherný večer! Nádherný! Nedokázal bych si představit hezčí spuštění opony za svým stoletím než ji spustit za Donem Giovannim. A nikdy bych nevěřil, že se jednou rozevře v tomto onačejším divadle, v divadle, kde konečně zní čeština. Stalo se, to divadlo i čeština rozpínají křídla jen pár kroků odsud. A já bych měl být nešťastný?   Všechny ty zvuky z ulice jsou cenné tím, co prozrazují o této chvíli, ale jsou víc než to, plynou jako bystřina, od níž se odráží moje paměť.             Ano, mysl mám ještě jasnou. V samotě, v níž hodlám strávit zbytek života, se budu bavit, popíšu, jak Praha prošla stoletím světel a stínů, a já s ní. Vyseknu něco jako poslední piruetu, poslední poklonu světu a srdci Prahy, jež splývá s tím mým. Poslední poklonu tělu, v němž budu ještě chvíli vystupovat, než mě smrt s konečnou platností povolá k sobě.   Vidím ještě obstojně, mám lupu a úspory dost velké na to, abych si pořizoval inkoust a papír. Co se týká voskovic, divadlo bylo štědré a na odchodnou mi jich darovalo slušnou zásobu, v té nejlepší kvalitě. Ručím za ni. Pro divadlo jsem je vybíral já.   Skonám dřív, než je všechny spotřebuju. Ale je dobře, že nějaké zůstanou, není-liž pravda, pro ty, kteří přijdou po mně.   PRVNÍ OBDOBÍ 1707–1724   Jmenuju se Slávek Sýkora a narodil jsem se 21. června 1707 na Uhelném trhu na Starém Městě pražském.   Otec pracoval pro architekty, kteří ho zaměstnávali, jako stavební mistr. Už jako malého klučinu mě brával s sebou a ukazoval mi své dílny. Jedna třeba zvelebovala měšťanský dům na Starém Městě, jiná zase stavěla kostel svatého Mikuláše na Malé Straně.             Otcovi tovaryši byli zedníci, kameníci, tesaři, sochaři. Mnozí sem přijížděli za prací z Itálie, německých zemí, a dokonce i z Francie. Taktovku drželi architekti jako Santini a Dientzenhofer. Sochaři, k nimž patřil obdivuhodný Braun i můj drahý Brokoff, pak jejich díla zkrášlovali. V Praze tenkrát první housle hrály stavitelské kruhy.             Město mého dětství pokrývala lešení. Rád jsem se díval, jak se Praha klube ze své staré kamenné skořápky. Cupital jsem vedle otce, s rukou zasunutou do jeho, nebál jsem se těžkých kol sklápěcích vozů, rachotu valících se kamenných kvádrů, zvonění kladiv o dláta, kamenných a dřevěných odštěpků, hlasitého pokřikování. V uších mi to tehdy znělo jako hudba!             Mezi dvěma objevitelskými vycházkami s otcem vyrašily na tom kterém paláci, na tom kterém kostele přestavovaném do módní podoby sochy Titánů, lidí ve smrtelných křečích, omdlévajících panen, andělů. Skomírající ponurá Praha se probouzela ze stoletého spánku, šňořila se zlatem a barvami. Moje město se vracelo do života právě ve chvíli, kdy jsem do něj vstupoval já. Jakožto hýčkaný a domýšlivý chlapec jsem se domníval, že celé to divadlo je určeno pro mě.             Kde se našlo tolik peněz? Přece v kapsách vítězných jezuitů a šlechtických rodů, rodů na vrcholu moci díky výnosům ze statků, o něž před téměř sto lety připravily české protestanty, a nejen je. Země Koruny české musely totiž dlouho a draze platit Svaté říši za svoje kacířství.             Prozatím si řekněme, že ačkoli venkov si v době mého dětství ještě pořád odpykával svoje hříchy, život v Praze, jak se zdálo, začínal znovu kypět. Šlechta odcházela ze svých panství na zimu do města a v zajetí dobové euforie si tam dávala stavět paláce ve stylu, který k nám přišel z Itálie.             Byl jsem malý a nezajímalo mě, kdo to všechno platí.             Účastnil jsem se slavnosti. Procházel jsem se ve starobylém, přesto stále plodném městě, ruku v ruce s otcem.   Otec uměl řezat a otesávat kámen, uměl kreslit, počítat a vést dělníky, s nimiž sám tvrdě pracoval.             Někteří z architektů, o nichž jsem se zmiňoval, se těšili nevšední pověsti. K bohatým zákazníkům, kteří si u nich objednávali stavební nebo zkrášlovací plány, lidé vzhlíželi s obdivem a bázní. Ale nenašel se nikdo, kdo by do paty vysokých kroucených sloupů z mramoru vytesal jména stavebníků. A tak vám povím, že jeden z nich se jmenoval Josef Sýkora.   *   Měl jsem to štěstí, že rodiče se něžně milovali. Dům nebyl nijak zvlášť velký, přesto by bývali mohli, když byl otec doma, pracovat odděleně. Ale když matka šila, sedala si k otci, a on, ať už kreslil plány nebo dotesával motiv, jenž měl posloužit dělníkům jako vzor, chodil s tou prací za ní, když vařila polévku či hlídala mazanec, který se pekl v malé troubě nad ohništěm. Ještě pořád do všech detailů vidím, jak vedle sebe sedávali.             Jakmile matka dokončila svoji práci, usedla na tutéž lavici u krbu a s prknem na kolenou přepisovala otcovy výpočty a plány.   Jmenovala se Ludmila. Otec jí říkal „Liduško“ nebo „krasavice“, a krásná opravdu byla.   Moje matka byla báječná matka. A nechovala se báječně jen ke mně. Chovala se tak ke všem, s nimiž měla co dělat. Musel jsem se s tím smířit už jako malý špunt, byť zprvu neochotně, prý proto, že jsem žárlil.             Až mnohem, mnohem později jsem zjistil, že matka kulhá. Otec jí vyrobil botu, která jí prodlužovala kratší nohu, ale doma si ji matka občas neobouvala. Jak jsem mohl být k jejímu postižení tak dlouho slepý? Při chůzi se totiž hodně kolíbala.             Tohle narušení dokonalosti, již matka jinak ztělesňovala, mi v den, kdy jsem si ho všiml, na celý zbytek života otevřelo oči. Od té doby jsem se už ničemu špatnému nedivil a už nikdy jsem neztrácel čas bědováním. Schopnost údivu jsem si raději vyhradil pro šťastné náhody, které vnášejí kouzlo do jinak smutného světa.   Maminka tedy kulhala, a stejně to byla ta nejkrásnější žena, jakou si jen lze představit, a přesto, že ji často trápily bolesti zad, i žena nejzářivější a nejvyrovnanější.             Říkala mi, tak jako spousta jiných matek svým dětem, „sluníčko moje“. Pravda je taková, že to ona mi předala část svého světla a taky trochu svých ženských vlastností. Jakožto muž dnešní doby, jenž po sobě zanechal pár zdatných levobočků, jejichž početní potomci pobíhají po městě, si tuhle intuici můžu připustit, a to tím spíš, není-liž pravda, že to nebudu muset nikomu vysvětlovat, neb se brzy vytratím z tohoto světa.   (...)   Anne Delaflotte Mehdevi (*1967) je francouzská spisovatelka. Narodila se v Burgundsku a dětství strávila na venkově. Věnovala se studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Anne se věnovala studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Na tu se měla v úmyslu orientovat především, setkala se ale se svým budoucím manželem a v roce 1993 s ním odjela žít do Prahy. Pomáhala mu zde vést mezinárodní knihkupectví s kavárnou U Knihomola, později se zde vyučila starému knihařskému řemeslu. Jejich tři synové navštěvovali české školy, kvůli jejich středoškolskému vzdělání pak rodina přesídlila zpět do Francie. V roce 2008 vyšel Anne Delaflotte Mehdevi první román Knihařka od brodu (La Relieuse du gué), celkem vydala sedm titulů; zatím poslední z nich je Divadlo světla (Le Théâtre de Slavek, 2018).   Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 432 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-05 07:14:29

Zemřel Petr Holman, editor díla Otokara Březiny a znalec Jakuba Demla

V neděli 4. srpna zemřel literární historik, editor a bohemista Petr Holman, známý především jako badatel, editor a autor literatury o Otokaru Březinovi. Bez něj bychom například dosud neměli kritická vydaní Březinových esejů a korespondence. Důležitou práci také vykonal pro vydávání korespondence Jakuba Demla. Březina byl Holmanovým celoživotním tématem, důležité pro něj bylo očistit básníkův život od nánosů mýtů, pomluv a ideologických výkladů. „Na první pohled by se mohlo zdát, že současná pozornost – a jak často už v historii k podobné situaci docházelo! – je spíše než dílu věnována životu básníka a všem těm jeho momentům, které ještě nebyly a ani dosud nejsou uspokojivě vysvětleny. Nikoliv bez zjevného překvapení, s očima doširoka otevřenýma a jen s nadlidskou námahou tak po sto letech můžeme číst jakési zmatené a podivně nelogické konstrukce a bez jakýchkoliv skrupulí jedině správné interpretace básníkovy domnělé homosexuální orientace … Zdá se ale také, že napříště už nebudeme nikým nuceni prohlížet pouťově řvavé barvotiskové obrázky typu Březina – pravověrný katolík, Březina – antisemita, Březina – národní socialista, bolševik nebo komunista, básník – mystik a chaosem dne vyrušovaný kontemplátor, či meditovat před staticky nedůvěryhodným obrazem Mistra zpodobeného jako téměř ortodoxního hinduistického svatého muže nebo buddhistického mnicha," napsal v Bulletinu Společnosti Otokara Březiny v roce 2003. A takto se k Březinovi vyjádřil před deseti lety v rozhovoru pro Lidové noviny: „Březina je obecně považován za básníka kosmu a země – jak tu nevzpomenout kritika Bedřicha Fučíka a jeho studii Píseň o Zemi –, ale i podzemí, všeho, co se nachází v neustávajících procesech a stálých dynamických proměnách pod povrchem, ztajeně, skrytě. Zcela konkrétně i v přeneseném smyslu se stal básníkem univerzality. Ta, jak víme, obsahuje také nekonečné množství protikladů – a snad právě těm odpovídá i mnoho oxymór v Březinově díle. Básník se tyto, mnohdy jen umělé, protiklady snaží rušit, ponechává je svobodně žít vedle sebe, jsou pro něj zcela přirozenou součástí hmotné i duchovní existence, přirozenou součástí svobody. Nerozděluje. Spojuje. Míra jeho tolerance je nekonečná. Daleko – blízko, vysoko – hluboko, dlouhý – krátký, světlo – tma, ticho – hřmot světa, mlčení vnitřní i vnější reality – řev samoty, řád – chaos atd., vše, a ještě mnohem víc, říká se, je v Březinových textech permanentně obsaženo." Dalším důležitým autorem byl pro Petra Holmana Jakub Deml, podílel se na vydání jeho korespondence. „Snad vůbec první kniha, která se mi kdy dostala do rukou, byl výbor Rodný kraj v uspořádání Bedřicha Fučíka a Miloše Dvořáka z roku 1967. Vše ve Dvořákově doslovu Básnické drama Jakuba Demla bylo pro mě objevem zásadního významu, jakýsi první, prvotní impuls… Později Miriam, Tanec smrti, Hrad smrti, pak třeba Tasov, některé svazky Šlépějí a další a další a další… Ovšem pozdější seznámení s Mislou a Vladimírem Binarovými, s Jitkou a Bedřichem Fučíkovými nebo Stanislavem Vodičkou mi v jistém smyslu (možná ještě významnějším, silnějším, rozhodnějším, rozhodujícím!) dalo mnohem víc než jakékoliv knihy…," odpověděl Petr Holman na anketní otázku webu Literární bašta Dobré češtiny.  O obou těchto autorech píše ve svém deníku z roku 1973, který vyšel v knize Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Jakub Deml a literární tradice vydané v  roce 2018 Ústavem pro českou literaturu.    Ukázka z deníku Petra Holmana 25. července První ráno v Tasově. Vstával jsem brzy, abych zachytil krásu probouzejícího se dne.      Hrob Jakuba Demla. Přes noc na něm přibyly čtyři svíčky, které někdo hned ráno, ještě před mým příchodem, zapálil a zbavil mě tak vůle učinit někdy v budoucnosti totéž. – Zvuky varhan z kostela. – Ticho. Lány obilí. Skřivánci.      Odpoledne setkání s Josefem Demlem, synovcem Jakuba Demla. Vysoká postava, šedivý vlas, ostře modelovaná tvář (místy se zdá tvrdá), důstojná chůze. – Zahrada, češeme rybíz, vyprávění. U Demlů na návštěvě příbuzní; malá Alenka Gáliková a její slovenské pohádky (O motýlovi a o kvetinkách, O farbách a červenej astre, Príhody kocúrika Honzíčka), hry, diktáty, aforismy, otázky a odpovědi…      Demlovo vyprávění. Jakub Deml a Bílek. Přátelé… V roce 1914 Bílek vystupuje z katolické církve a syn vstupuje do církve československé. Deml jej proto ostře napadá – neutěšená situace do roku 1929 – smrt Otokara Březiny – neshody kvůli poslednímu pomazání – Březina odmítá…      Josef Deml – setkání v Mariánských Lázních s jakýmsi doktorem, který tvrdí, že Březina byl ateista (?).      Vyprávění pokračuje… Demlova cesta na Březinův pohřeb. V Třebíči přesedal na vlak znojemský, Bílek z vlaku pražského na Znojmo. – Vzájemné setkání, vřelé, „objali se“ a srdečnost etc. – Pohřeb v Jaroměřicích – po pohřbu se Deml Bílka straní, nevšímá si ho, nemluví na něj etc. – Rys jeho povahy – vznětlivost – zapomnění. – Bílek: tvůrce, pracovitost, práce v Pelhřimově. – Paní Bílková posílá skrze prostředníka v Jinošově návrh na smíření. Deml ANO…, ale musíte (i syn) přestoupit do katolické církve. NE…      Pomník Jakuba Demla, špatný stav. Snaha Josefa o zlepšení, žádost na Svaz čs. spisovatelů, žádáno 15 000 korun, příspěvek (dr. Ivan Kříž, Osová Bítýška, člověk s tituly, výkup kožek, nemůže dělat nic, co by odpovídalo jeho kvalifikaci).      Miriam, nikoli vliv Georga Trakla, Demlova zamilovanost do jisté ženy, žili spolu v Jinošově před válkou.      Březina – vyprávění – skromnost. Setkání s prezidentem Masarykem, Březina je zván na Hrad, nepřijímá. „Pan prezident má ke mně stejně daleko jako já k němu.“ – Krátce před Březinovou smrtí jej Masaryk navštěvuje v Jaroměřicích. (...)   29. července Stanislav Vodička za mnou přijel do Tasova! Krásná návštěva! Ve tři čtvrtě na devět setkání u Demlova hrobu (květinka!).      Potom dlouhá rozmluva u Rousků, kde jsem v tu dobu od začátku bydlel. I tohle setkání bylo zázračné. Hospoda U Prokšů už skoro zavírala, všude tma, já neměl nocleh, a jen náhodné setkání před hospodou způsobilo, že jsem pak na výměnku u Rouskových mohl pár dní zůstat. Stanislav vyprávěl o svém životě, o knižních vazbách…, ale i tady se hovor brzy stočil k Janu Zahradníčkovi.      Nezměrná tragika Zahradníčkova života – osud katolického básníka – po roce 1945 komunisty dlouho vězněn – tři děti – manželka. Dva měsíce před smrtí je na čestné slovo na dva dny propuštěn na pohřeb svých dvou holčiček, které zemřely na otravu houbami. Zpět do vězení – propuštěn po dalších čtyřech letech, za pět měsíců umírá.      Pohřeb Jana Zahradníčka. Bydlel na výměnku v zabraném statku – vyháněli ho neustále i z tohoto skromného útulku („kriminálník“). – Podzim! V den pohřbu byly vyneseny máry s jeho tělem z domu a postaveny na dvorek, mírně skloněný, po kterém tekla močůvka z blízkého, výše umístěného obecního hnojiště. Podzimní den. Kněz, který promlouval nad zemřelým, se musel brodit v močůvce, přičemž z hnojiště se kouřilo – sloupy páry, hnusné a slizké… Nestatečnost lidí. Všichni byli zalezlí ve svých norách, nikdo se neodvážil doprovodit „kriminálníka“ na poslední cestu…      Po převratě komunisti zničili Muchovu tiskárnu v Medřiči – sesypávání typů, ničení strojů atd. Pan Mucha jen bezradně a zoufale přecházel po chodníku. Blbost lidská! Tasov, dědici faráře – všechny Demlovy knihy do sběru, ručně malované lidové malby na skle (v dřevěných rámech) byly rozřezány na cirkulárce… Album klasiků, Březinův překlad Goethova Krále duchů – text shodný v Hýskových Prvotinách?      Společná návštěva Karla Švestky, předsedy MNV. S neobvyklou laskavostí a ochotou mi k Rouskovým zapůjčil kroniku Tasova s téměř neznámými zápisy Jakuba Demla. Vidím vůbec poprvé! – Švestkové koláče paní Švestkové! – Také domluva brigády: přidavač při opravách obrubníků na tasovském hřbitově (chleba a špek a sádlo a svačiny a stopečky slivovice na márách) a při stavbě tasovské hasičské zbrojnice…      Návštěva u Františka Pospíšila v Bosně. Knihy Jakuba Demla i jiných autorů, velké množství krásných Vodičkových vazeb. Studium kroniky. – Večer, kolem osmé hodiny, ještě jednou na „pionýru“ přijíždí Stanislav, další dlouhé rozhovory…   (...) {loadmodule mod_tags_similar,Související} 7. srpen, Tasov – Třebíč – Jaroměřice Dnes, sedmého srpna 1973, asi o deváté hodině dopolední, jsem dospěl k cíli své letošní cesty – k hrobu Otokara Březiny do Jaroměřic nad Rokytnou.      Stoje před hrobem básníkovým, pociťuji tentýž stav jako před nedávnem při poslechu hudby Musorgského – stav krásy, opojení 434 435 přítomnou chvílí, která se dostavuje – jak myslím – asi jen na výslovné přání Tvůrce.      Mystické vytržení, chvění celého těla, které současně probíhá prostorem kolem, určitá lehkost, lehkost světelná, přecházející v závrať – rozplývání Světla Všehomíra v Duši člověka, která již léta cítí blízkost jiné Duše, také tak lehké, také tak vnímající bolesti a krásy životního běhu v Přítomnosti…      Význam Sounáležitosti a jeho hluboký smysl nemůže zůstat skryt tomu, kdo podobně jak onen předcházející porozuměl věcem tohoto světa.      Chvění, rozechvění, zrychlený dech, věci, na které nezaostřuji pozornost, které tvoří jen pozadí, velebné pozadí této chvíle, se míhají šílenou rychlostí kolem mne, však v majestátném klidu, pohybují se, letí, stoupají, a přece zůstávají nehybny – není možné znát a identifikovat tento stav bez předchozího jeho prožitku, tak radostného, povznášejícího, naplňujícího Světlem, oddaností Tomu, Jenž Ví… Láska je to, snad bhaktická láska, láska bez mezí, obsahující v sobě i onu Bolest, která kdysi byla předchozím jejím stadiem. Aby člověk (pouze vyvolený?) této Lásky mohl dosáhnout (stačí jen jeden život?), musí nejprve trpět, trpět nevýslovně, snad jako Zeyerova Kristina, musí poznat bolest lidí a věcí a zvířat, bolest země, bolest oblaků, musí se protrpět bolestí nebes, stromů, bolestí chvějícího se přiznání a splynutí těl milenců, jež je tak blízko Smrti, i Smrt samu musí poznat (zná Smrt bolesti loučících se?) – a teprve potom se přiblíží tajemství Lásky…      Mistře, dříve tak vzdálený a nyní mnohem bližší, věřím Vám, věřím, že Vy mi pomůžete přiblížit se všem tajemstvím Země a Nebes. Odpusťte prosím, že jsem Vaše dílo dosud studoval příliš málo a že to, co jsem z něho do dnešního dne načerpal, jako čerpáme ze studnic moudrosti posvěcené věky, staletími i tou nejpřítomnější současností, je jenom příliš nedostatečná daň Vám, který jste mi ukázal Cestu. Když jsem dříve četl a rozjímal některý Váš verš, neměl jsem ještě onu potřebnou víru, jež by mi pomohla pochopit…      Prosím Vás tedy zde, na tomto místě, pokorný a kající se za všechny své minulé činy, s kterými jsem nesouhlasil, ale přesto jsem se jim nedokázal (já tehdy bez vůle!) vyhnout, dejte mi vždy sílu a odvahu…      Zdá se mi náhle, že jsem klidnější, i když tak rozrušen…      Vidím, vidím Vaši tvář…      A děkuji, děkuji Vám…      Je možné chtít víc než občasné chvíle, ve kterých se zjevuje Život, po kterém tolik toužím, Život, který – aby jej bylo možno naplnit – je nutné pochopit jen jak předobraz. Je možné chtít víc? Je možné vůbec něco chtít, něco žádat?      Sluníčko sedmitečné, hálinko, rozumíš snad ty těmto věcem tak dobře, že právě ve chvíli, kdy jsem o nich rozjímal, jsi mě přišla navštívit a povzbudit v mé cestě? Děkuji i tobě.      Teď už snad tomu všemu dokážu porozumět lépe. Ano, jak říkáte: Největší výtvory člověka mohly vzniknout a vznikly ve chvílích největší bolesti. Nejsou Bolest a Radost jen dvě jaksi zvnitřku se třpytící plošky téhož krystalu?      Je čas odejít – – – Proto odcházím…   Návštěva muzea, okouzlení… Jaroměřický zámecký park… Chrám Páně sv. Markéty… Škola v Jaroměřicích…      Seznámení s Klenovými. – Pan Klen cituje vzpomínku Březinova osobního holiče Čapka na jeden z básníkových aforismů: „Komunismus, to je idea. K jejímu uskutečnění by musili být lidé andělé. A kdyby byli andělé, nepotřebovali by komunismus.“ – Paní Klenová mi ukazuje zápis Březinova citátu z Maeterlincka do svého památníku:        Mlčení jest živel, v němž se utvářejí veliké věci, aby konečně mohly vyjíti dokonalé a velebné na světlo života, jež ovládnou. Včely pracují jen ve tmě, myšlenka jen v mlčení a ctnost v skrytu.      Václav Jebavý      Jaroměřice 15. II. 1917   Mnohahodinová rozmluva s Klenovými u nich doma, k večeři brambory a podmáslí, knihy, časopisy, fotografie (mj. Březina a Masaryk v Jaroměřicích), vyprávění o jaroměřické historii, hudebních tradicích, vzpomínky, citáty z posledního období života, například komentář k básníkovu uměleckému odmlčení: „Co jsem chtěl národu dát, to už jsem dal. A kdybych psal dál, bylo by to totéž, ale jinými slovy.“      „Čistý víc vidí…“      Při nabízení profesorské stolice v Brně: „ – Pavouček na dlani – třese se a celý nesvůj.“      „Vše, co jsem měl, jsem přečetl, s mnohými autory mluvil, a všichni, když chtějí mluvit pravdu, musí říci: My víme, že nic nevíme, a Tajemství zůstává…“      „Celé moje dílo obsahuje: abychom se milovali, jeden druhému odpouštěli a za nepřátele se modlili.“ [Zima 1928–1929.]      Dárek – originální exemplář parte Otokara Březiny.      Večer u bratří Krulových (Jaroslav sochař a kovotepec, žák Jaroslava Horejce, Bohuslav lidumilný právník, právní poradce…), kteří oba Březinu navštěvovali, pamatovali… Opět dlouhé rozhovory, vzpomínky, prohlížení fotografií a památek na Jakuba Demla i Otokara Březinu, hudební rod Míčů, František Antonín Míča a italská opera v Jaroměřicích. – Březinovské písemné vzpomínání Drahušky Krulové!      V přízemí vybavený ateliér přeplněný „věcmi“, náčrty, modely, hotové práce (Anna Pammrová!), Štursa, odlitky Michelangela (koleno, ruka), fragmenty barokních prací atd. – V prvním patře velká a bohatá česká i cizojazyčná knihovna, kunsthistorie, dějiny, literatura, Březina, Deml, Florian a Stará Říše, Zahradníček, Durych, Bílek (originální alba), Váchal (rovněž originály), Reynek, Blake, Novalis, Hölderlin, Portmanovy výlučné bibliofilské tisky, Konůpek… [Kde tyhle všechny památky jsou? Po smrti obou bratří zmizely neznámo kam. – Poznámka z roku 2017.]      Nocleh v knihovně na dřevěné pryčně, světlo, bezesná noc, komáři…   Petr Holman (* 1951) byl literární historik a editor, bohemista, indolog, hudebník a cestovatel. Prošel mnoha dělnickými, pedagogickými i jinými profesemi, po roce 1989 absolvoval stáž v Oxfordu a jako učitel hostoval na univerzitách v USA a Indii. Byl čestným předsedou Společnosti Otokara Březiny. Tomuto básníkovi zasvětil podstatnou část své práce. V samizdatu uspořádal a vydal Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny (1974–1986; knižně 1993) a řadu jeho doposud nepublikovaných textů. Knižně pak v edici Petra Holmana vyšla mj. Březinova Hudba pramenů a jiné eseje (1989, 1996 rozšířeno pod titulem Eseje), celoživotní Korespondence I a II (2004), podílel se též na zrcadlovém česko-latinském vydání Básnických spisů / Opera poetica (2014). Uspořádal březinovskou bibliografii, řadu sborníků a březinian – tyto jeho snahy vyvrcholily monumentální textovou koláží Březiniana II (2012). Petr Holman též publikoval několik drobnějších edic dopisů Jakuba Demla (Marii Tischlitzové, Marii Bačákové aj.) a spolupracoval na přípravě edice vzájemné korespondence Jakuba Demla a Otokara Březiny (2018).

Čas načtení: 2019-07-02 07:35:52

Christian Guay-Poliquin: Tíha sněhu (ukázka z knihy)

Do blíže neurčené vesnice, snad někde v kanadských lesích, se v blíže neurčeném čase dostane zraněný mladý muž. Lidé jsou od vzdálených měst odříznutí závějemi sněhu, jsou bez elektřiny a docházejí jim zásoby. Přesto se zraněného ujmou a ubytují ho u podivínského Matthiase ve srubu nad vsí. Za dodávky potravin a za dřevo na otop se Matthias uvolí o mladíka pečovat. Občasné návštěvy řídnou, ti, kdo mohou, uvězněnou vesnici záhadně opouštějí. Matthias a jeho vnucený spolubydlící tvoří podivné společenství, plné pochopení i podezřívání. Každý má své tajemství, na které téměř bez ustání padá nový a nový sníh, jenž tíží domy i duše…   Ukázka z knihy: 1 LABYRINT Rozhlédni se. Tohle místo je obsáhlejší než kterýkoli lidský život. Ten, kdo se pokusí uprchnout, je odsouzen k tomu, aby se sem touž cestou vrátil. Ten, kdo se domnívá, že jde rovně kupředu, chodí ve velkých soustředných kruzích. Tady se rukama ani pohledem nedá ovládnout nic. Tady vnější svět upadá v zapomnění a žádná paměť s tím nic nezmůže. Rozhlédni se znovu. Ten labyrint je bezvýchodný. Rozprostírá se všude, kam až dohlédneme. Rozhlédni se ještě lépe. Žádný netvor, žádná vyhladovělá šelma se v těchto spletitých chodbách netoulá. Ale jsme v pasti. Buď počkáme, až nás přemohou dny a noci, anebo si vyrobíme křídla a uletíme. TŘICET OSM Sníh vládne svrchovaně. Vévodí krajině, drtí hory. Stromy se klaní, klaní až k zemi, ohýbají hřbet. Podvolit se nechtějí jen vysoké smrky. Trpí, rovné a černé. Ohraničují konec vesnice, začátek lesa.             Za mým oknem rejdí ptáci, přilétají a odlétají, hašteří se a zobou. Čas od času se některý z nich znepokojeně zahledí na poklidný dům.             Kolmo k vnějšímu okennímu rámu je připevněná oloupaná větvička, která slouží jako barometr. Pokud ukazuje k nebi, bude hezky a sucho; pokud ukazuje k zemi, bude sněžit. V tuto chvíli je počasí nejisté, větvička se drží přesně v prostředku své dráhy. Musí být pozdě. Neproniknutelná šeď oblohy postrádá jakýkoli odstín. Slunce by mohlo být kdekoli. Ve vzduchu tu a tam poletují sněhové vločky a lepí se na každou vteřinu. Zhruba sto kroků od domu, na mýtině, zatlouká Matthias do sněhu dlouhou tyč. Je jako lodní stěžeň. Ale bez plachet a bez vlajky.             Na římse perlí kapky vody a stékají na špičky rampouchů. Když vyjde slunce, ledové krápníky se rozzáří jako ostré břitvy. Čas od času se některý z nich ulomí, spadne a zaboří se do sněhu. Probodne nekonečno. Jenže sníh je neporazitelný. Brzy dosáhne až ke spodní části mého okna. Potom k té horní. A už nic neuvidím.             Je zima. Dny jsou krátké a ledové. Sníh cení zuby. Širé prostory se choulí do sebe.   TŘICET DEVĚT   Rám mého okna je vlhký. Na dřevě se vyjímají léta, houbovitá a barevná. Když hodně mrzne, obrostou krystalickou jinovatkou. Vypadá jako lišejník.             V kamnech praská pár polen. Z postele vidím, jak se za sacím otvorem blýskají řeřavé uhlíky. Jsou to stará a masivní kamna. Jejich dvířka vržou, kdykoli se pohnou. A tahle kupa černé rozpálené litiny se stala středobodem našich životů.             Jsem ve verandě sám. Nic se nehýbe. Všechno je na svém místě. Stolička u vchodu, houpací židle, věci na vaření, všechno. Zato na stole stojí podivný zlatavý válec. Ráno tam nebyl. Matthias určitě zašel vedle do domu. Ale já jsem to nepostřehl.             Bolest mi nedopřává chvíli oddechu. Drží mě, svírá, ovládá mě. Abych ji vydržel, zavírám oči a představuju si, jak sedím za volantem svého auta. Když se hodně soustředím, slyším dokonce i zvuk motoru. Vidím ubíhající krajinu, oslňuje mě úběžník silnice. Zato jen co oči pootevřu, rozdrtí mne skutečnost. Jsem upoután na lůžko, s nohama v dlahách, neschopný pohybu. Z auta je hromada pokrouceného šrotu kdesi pod sněhem. A už nejsem pánem svého osudu.             Ticho prolomí kručení. Mám hlad. Jsem slabý a ochromený. Na nočním stolku zbylo jen pár drobků černého chleba a olejnatý lógr na dně hrnku. Matthias by měl přijít každou chvíli.   ČTYŘICET JEDNA   Dveře se otevřou a do místnosti vtrhne závan studeného vzduchu. Matthias vejde a hodí vedle kamen náruč dřeva. Polena do sebe narážejí a na podlahu dopadají kousky kůry.             Matthias si sundá bundu, klekne si a prohrábne oheň pohrabáčem. Stopy po Matthiasových vysokých botách se roztékají podél nerovností na podlaze.             „Moc velká zima tam není,“ řekne a natáhne ruce k teplu, „ale je vlhká. Proniká až do morku kostí.“             Když už plameny hučí a olizují kovové stěny, Matthias zavře dvířka kamen, dá ohřívat hrnec s polévkou a obrátí se ke mně. Přerostlé obočí, bílé vlasy a čelo rozbrázděné výraznými vráskami mu dodávají vzezření šíleného vědce.             „Něco pro tebe mám.“             Svraštím obočí. Matthias vezme ze stolu zlatavý válec a podá mi ho. Tvář se mu roztáhne do širokého úsměvu. Válec je těžký a teleskopický. S prosklenými konci. Prohlížím si ho ze všech stran. Je to dalekohled. Takový kdysi používali námořníci, když vyhlíželi tenkou linii pobřeží nebo nepřátelské lodě.             „Podívej se ven.“             Nadzvednu se v posteli, roztáhnu posuvný tubus a přiložím si ho k oku. Všechno se ke mně přiblíží a každá věc získá přesný obrys. Jako bych se ocitl na druhé straně okna. Černí ptáci, stopy kroků ve sněhu, matoucí klid vesnice, okraj lesa.             „Podívej se znovu.“             Dost dobře nechápu, proč. Venkovní kulisu znám nazpaměť. Už se na ni dívám dlouho. Po pravdě řečeno na léto si moc nepamatuju, kvůli horečce a lékům, ale sledoval jsem pomalou proměnu krajiny, šedou podzimní oblohu, načervenalé světlo stromů. Pozoroval jsem, jak jinovatka okusuje kapradí, jak se vysoká tráva láme při sebemenším vánku, jak na promrzlou zemi dopadají první vločky. Viděl jsem stopy, které zanechala zvěř, když zkoumala okolí po první chumelenici. Od té doby se obloha nemůže nabažit zasypávání scenérie. Krajině vévodí čekání. A všechno se odložilo na jaro.             Scenérie je to bezvýchodná. Hory vykrajují obzor, les nás obkličuje ze všech stran a sníh vypaluje oči.             „Podívej se líp,“ doráží Matthias.             Zadívám se na dlouhou tyč, kterou Matthias právě zatloukl na mýtině. Zjišťuju, že na ni pečlivě vyřezal stupnici.             „Je to sněhoměr,“ oznamuje vítězoslavně.             Přes dalekohled je vidět, že výška sněhu dosáhla jedenačtyřiceti centimetrů. Chvíli pozoruju bělostnou venkovní kulisu, pak padnu na postel a zavřu oči.             „Úžasné,“ říkám si. „Odteď můžeme měřit naši bezradnost.“   ČTYŘICET DVA   Matthias zadělává na černý chléb, což je tlustá obdélníková placka z pohankové mouky a melasy. Říká, že je sytá a výživná. A že to je to nejlepší, co můžeme dělat, když si musíme odměřovat potraviny do té doby, než dostaneme další příděl.             Překvapivě úspornými gesty, jako nějaký starý šaman, mísí, hněte a tvaruje těsto. Když skončí, vyklepe si z oblečení oblak mouky a začne ty černé chlebové placky péct přímo na plátu kamen.             Vyčasilo se. Pozoruju domy ve vesnici, mezi stromy, na úpatí kopce. Většina z nich nejeví známky života, ale z několika komínů se vydatně kouří. Šedé sloupy stoupají vzduchem hezky rovně, jako by se odmítaly rozpustit v nekonečnu. Je jich dvanáct. Třináct s tím naším. Přes dalekohled se zdá, že vesnice leží hodně blízko, ale zdání klame. Je vzdálena přes hodinu chůze. A já pořád nedokážu vstát z postele.             Myslím, že slunovrat už byl. Dráha slunce na obloze je ještě hodně krátká, ale dny se nepozorovatelně prodlužují. Nový rok už je asi taky za námi. Jistě to nevím. Ale co na tom záleží? Už dávno jsem ztratil pojem o čase. A chuť mluvit taky. Odolat mlčení by nedokázal nikdo, koho by v zimě, ve vesnici bez proudu přikovaly k posteli zlomené nohy.             Ještě máme slušnou zásobu dřeva, ale zmenšuje se rychle. Žijeme v uzavřené verandě prošpikované průvanem a Matthias několikrát za noc vstává, aby přiložil do kamen. Když se zvedne vítr, zima nás má jako na dlani.             Dřevo a zásoby nám dovezou za pár dní. A já, i když si pořád opakuju, jaké mám štěstí, že jsem přežil těžkou autonehodu, pořád myslím na to, že sám nemůžu dělat vůbec nic.   ČTYŘICET DVA   Srpek měsíce kolébá černá nebesa. Na sněhu se vytvořila tlustá a třpytivá krusta. V odlescích noci vypadá jako klidná a měňavá mořská hladina.             Světlo olejové lampy vykresluje na zdech zlatavé stíny. Matthias mi přináší misku polévky a placku černého chleba. Pořád jíme jen polévku s chlebem. Zbytek polévky pokaždé poslouží jako základ pro tu další. Když se dostaneme na dno hrnce, Matthias přileje vodu a přidá všechno, co mu padne pod ruku. Pokud máme maso, neopomine udělat vývar z tuku a kostí. Zelenina, tvrdý chléb, všechno jde do polévky. A každý den při každém jídle tu bezednou polévku baštíme.             Matthias usedá ke stolu a nenápadně spíná ruce k modlitbě, zatímco já hltám všechno, co můžu. Často dojím dřív, než se do své porce pustí on.             Ze začátku mě musel Matthias do jídla nutit, abych se zotavil a zase získal zdravou barvu. Pomáhal mi, když jsem se nadzvedával na lůžku, a trpělivě mě krmil po lžičkách jako dítě. Dnes už se dokážu opřít o polštáře sám. Bolest a únava přetrvávají, ale chuť k jídlu se mi vrátila. Když se Matthiasovi podaří schrastit pár litrů mléka, udělá z něj pomocí syřidla, které našel na statku v mléčnici, měkký sýr. Někdy z něj trochu daruje vesničanům, ale často bývá tak dobrý, že ho během několika dní vyžereme sami přímo z utěrky, v níž odkapával.             Hojení ran mě stojí hodně energie. Odhadování plynoucího času taky. Možná bych měl jako Matthias prostě říkat „než napadl sníh“ a „co napadl sníh“. Ale to by bylo příliš snadné.             Už měsíce jsme bez elektřiny. Ve vesnici to prý začalo krátkodobými výpadky. Nikoho neznepokojovaly. Všichni si na ně téměř zvykli. Trvaly několik hodin, a pak se vše vrátilo do normálu. Až do toho rána, kdy už proud nenaskočil. Ani tady, ani jinde. Stalo se to v létě. Lidi to brali z té lepší stránky. Zato když přišel podzim, museli si promyslet, jak se zařídí. Jako by je ta situace zaskočila. A teď je zima a s tím nikdo nic nenadělá. V domech se všichni seskupují kolem kamen a začouzených kastrolů.             Matthias dojedl polévku a odsouvá misku do středu stolu.             Chvíli se nic neděje. Tyhle okamžiky oddechu po jídle mám obzvláště rád.             Ale nikdy netrvají dlouho.             Matthias vstane, posbírá nádobí a umyje je ve dřezu. Potom zabalí chlebové placky do plastové tašky, poskládá oblečení, které viselo nad kamny, povytáhne knot olejové lampy, vezme brašnu první pomoci a přisune si ke mně židli.   ČTYŘICET DVA   Matthias si odkašle, jako by mi chtěl předčítat. Ale nic neřekne, prokřupne si krk na obě strany a stáhne mi z nohou prošívanou deku.             Odvrátím se. Matthias si možná myslí, že se dívám ven, ale v černém skle velmi dobře vidím jeho odraz. Rozepíná na pravé dlaze jeden řemínek za druhým. Pak mi podebere patu dlaní a zvedne mi nohu.             Zrychluje se mi tep. Bolest řve a drží mě v šachu jako nějaká zdatná a obratná šelma.             Matthias trpělivě odmotává obvazy. Pracuje pomalu a metodicky. Když mu zbývá pár posledních otoček, cítím gázu, která se mi působením vlhka, krve a infekce přilepila na kůži. Zbytek obvazu rozstřihne a s promyšlenou obezřetností ho strhne. Zhluboka se nadechnu a soustředím pozornost na vzduch, jenž mi proniká do hrudního koše. Matthias se odkloní. Soudím, že posuzuje zarudnutí, otok, kostní kalus, tvar holeně a kolena.             „Už brzy ti vyndají stehy,“ podotkne, když mi dezinfikuje ránu.             Pálí to jako ďas. Mám pocit, že tkáně na kostech se mi rozpouštějí.             „Nehýbej se!“ zahřímá Matthias. „Nech mě pracovat.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Zkouším zaměřit pohled co nejdál od svých nohou, do zadní části místnosti, kde se nacházejí dvoje dveře. Ty vchodové a ty, co vedou do domu. Dívám se na masivní kamna, na věci na poličkách, na strop a trámy otesané sekyrou. Visí na nich dvě žárovky – jako kostry dinosaurů v muzeích.             Matthias vytahuje z brašny první pomoci tubu a pokouší se rozluštit, co je na ní napsáno. S povzdechem vyloví z kapsy u košile brýle a nasadí si je na špičku nosu.             „To by šlo.“             Než mě znovu ováže, natře ránu silnou vrstvou masti. Je to studené. Chvíli mi to přináší úlevu. Do té doby, než opět stáhne řemínky dlahy, aby mi znehybnil nohu, a než mi srdce začne velice silně bušit ve skráních. Pevně se chytím prostěradla a proklínám svůj osud. Matthias na mě mluví. Rty se mu pohybují, ale já nic neslyším. Myslím, že mi říká, že je hotovo. Po několika vteřinách se bolest lehce zmírní a pak ke mně slabě, jako z velké dálky, dolehne jeho hlas.             „Vydrž,“ říká, „vydrž, teď musíme ošetřit druhou nohu.“   Christian Guay-Poliquin (*1982) je frankofonní kanadský spisovatel. Vystudoval literaturu na Université du Québec v Montrealu a Université Champagne-Ardenne v Remeši. Už jeho první kniha Kilometr za kilometrem (Le fil des kilometres, 2013) vyvolala pozornost čtenářů i kritiky a přinesla autorovi několik nominací na literární ocenění. Obrovský úspěch se dostavil s druhým titulem Tíha sněhu (Le poids de la neige, 2017), jenž získal několik významných ocenění a byl dosud přeložen do deseti jazyků včetně češtiny. Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, váz., 272 stran.

Čas načtení: 2024-04-28 10:31:22

Soros: Vidím sebe jako boha

Nejznepokojivější citát, jaký kdy člověk řekl, poslechněte si ho. Slyšeli jste někdy Sorosův rozhovor pro 60 minut, kde říká: Vidím se jako bůh? (Foto:... Článek Soros: Vidím sebe jako boha se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2021-12-02 18:57:08

Energie je civilizace. Co je pak její nedostatek?

Václav Smil je jedním z našich krajanů, kteří jako by naplňovali heslo, že doma prorokem nebudeš. Za mořem jej berou vážně miliardáři a vrcholoví politici, zatímco v České republice zůstává relativně neznámý. Do češtiny bylo přeloženo pouze šest jeho knih, ačkoliv jich vydal čtyřicet. Jednou z těch nepřeložených knih je „Energy and Civilization“, bichle jen o něco tenčí než Pán prstenů. Před pár měsíci jsem na ni narazil v jedné čajovně a vypůjčil si ji ke čtení. Byla to dlouhá práce, protože jeden důvod neznámosti Václava Smila mezi širší veřejností na vás vykukuje už z prvních stránek. Žádnou autorskou lehkost do vínku nedostal, nebo ji snad nepovažuje za podstatnou. Píše spíš učebnicovým stylem, poměrně těžko stravitelným. Obtížné čtení je ovšem více než vyváženo tím, že kniha je nabitá informacemi. O použití energie v různých souvislostech se dozvíte všechno, i s bohatými citacemi směřujícími k primárním zdrojům. A tím nemyslím jenom průmyslové použití energie, i když tomu je samozřejmě věnována většina textu. Kniha rozpitvává do detailů i zemědělství, kterému se koneckonců po dlouhá staletí věnovala valná většina lidí. Dozvíte se, kolik kilojoulů mohli staří zemědělci získat ze které plodiny, kolik těch kilojoulů sežrala tažná zvířata, jak se rovnice změnila s účinnějšími verzemi pluhů, kolik energie se spotřebovalo na setí, pletí, sklizeň… Není to typický úhel pohledu na historii, ale – odhlédneme-li tedy od suchého stylu psaní – je nanejvýš zajímavý. Kdybych měl tuto více než pětisetstránkovou knihu shrnout do jednoho odstavce, vypadal by asi takto: „Lidstvo strávilo drtivou většinu své existence ve stavu energetické bídy. Neustále balancovalo na úzké hraně mezi chabými přebytky, které umožňovaly aspoň základní rozvoj měst a řemeslné výroby, a mezi akutním nedostatkem, který většinou přešel v hladomor. I ty nejvyspělejší civilizace historie spoléhaly na fyzickou dřinu celých zástupů otroků, poddaných a zvířat, protože nic lepšího a spolehlivějšího k dispozici nebylo. Teprve s vynálezem motorů, počínaje tím parním, se životní úroveň lidí začala zásadně zlepšovat. Energie je civilizace je energie a tak dále, pořád dokola.” Protijaderný fanatismus zeleného hnutí: reakce na neexistující hrozbu Malé odbočení, které je ale ve skutečnosti k věci, jenom to nebude na první pohled zřejmé. Napsal mi můj bývalý spolužák a spolubydlící z koleje MFF UK, Honza R.: „Naše společnost se v následujících letech zásadně změní. Nebude to kvůli katastrofálnímu výbuchu sopky, dopadu asteroidu, invazi Marťanů, extrémním výkyvu klimatu nebo nějakým morem. Bude to autoimunitní čistě psychologickou reakcí společnosti na fakticky neexistující ohrožení. A změní se především kvůli omezení cestování osob, a tím zprostředkovaně i zboží a informací. Bude to nakonec slušnej sešup, který naše růstová civilizace už pár set let nezažila. Uvidíme, jestli po ní zbydou aspoň pyramidy nebo nějaké pěkné sochy.“ Kolega tím myslí současnou covidovou krizi, ale upřímně si myslím, že na ni se relativně brzy zapomene. Ne tedy v úplně krátkém časovém horizontu, to ne; ale široká vzpomínka na covid nejspíš zemře s lidmi, kteří jej zažili, a někdy v roce 2200 se malé děti o covidu učit nebudou. Lidstvo totiž vůbec nerado vzpomíná na epidemie. Všimněte si, jak málo se o nich dozvíte ve škole. Raději se věnujeme bitvám, objevným výpravám, rozvoji průmyslu a dalším událostem, které byly pod naší kontrolou a dají se k nim přiřadit konkrétní lidské tváře. Naproti tomu infekční breberky nám trochu narušují iluzi vlastní všemocnosti, a tak se jejich účinky na vývoj světa poněkud ignorují. A to i přesto, že nebýt třeba takového Justiniánova moru, dost možná by tehdejší Byzantinci dokázali obnovit římskou říši v jejím původním územním rozsahu – a dějiny Evropy by vypadaly úplně jinak. Mimo jiné by jistý pán jménem Mohamed a jeho následovníci narazili při své expanzi na daleko nebezpečnější a lépe organizované protivníky. Ale Honzova věta „o autoimunitní, čistě psychologické reakci společnosti na fakticky neexistující ohrožení” docela dobře sedí na protijaderný fanatismus zeleného hnutí. A na ten se podle mého názoru vzpomínat bude i v tom roce 2200, asi podobně, jako i my dodnes vzpomínáme na čarodějnické procesy, které sužovaly naši civilizaci v raném novověku. Ono to, co na těch původních čarodějnických procesech bylo strašidelné, byla právě skutečnost, že jim předsedali vzdělaní a inteligentní lidé, a ne nějací negramotní primitivové z vesnic, kteří hráli pouze (důležité, ale pomocné) role přisluhovačů, biřiců, udavačů, katů atd. V zemích, kam se tato myšlenková infekce rozšířila, se jí nakazila právě elita společnosti, takže původně sporadický problém nabyl místy až masových rozměrů, nedal se jen tak zastavit a do justičního vraždění odsouzených osob se zapojovaly všechny dostupné zdroje raně novověkých států – které už tehdy byly řádově větší než cokoliv, co dokázal napáchat běžný pouliční dav. Návrat k barbarství U protijaderné křížové výpravy, na kterou se vydaly evropské zelené strany, sice nedochází k masakrům čarodějů, ale jinak tam jistou podobnost vidím. Na čele šturmu jsou zase vzdělaní a vlivní lidé, jenom teď útočí na energetické zásobování našeho kontinentu a snaží se zlikvidovat zdaleka nejspolehlivější zdroj elektřiny, který má naše moderní civilizace k dispozici. Update 1. 12. 2021 v 16:00. Jeden čtenář mi e-mailem vytknul, že čarodějnice byly fiktivní problém, kdežto třeba ukládání vyhořelého jaderného paliva je zcela reálná potíž. Pozor, to tehdejší čarodějnictví byl dost široký pojem, který kromě vysloveně nadpřirozených činností typu kouzel a létání na koštěti zahrnoval i všelijaké podezřelé bylinkaření (výrobu lektvarů) nebo v extrémním případě i travičství a výrobu různých jedů na zakázku. Nedá se říci, že úplně všechno vždycky bylo vymyšlené od A do Z, spíš jde o celkovou prolhanost a zvrhlost systému, který se odrazil od nějaké drobnosti a následně vynucoval po obviněných přiznání k různým šílenostem, mnohdy i mučením. Zkuste se porozhlédnout po Černé knize města Velké Bíteše; už jsem ji léta neměl v ruce, ale jestli si dobře pamatuji, byl tam zaznamenán minimálně jeden čarodějnický proces. A také tam ta přiznání sahala od vaření nějakých lektvarů, „aby krávy lépe dojily”, což se na pověrčivém venkově stát mohlo (byť o účinnosti takových produktů lze pochybovat), až po krmení čerta smetanou, což se určitě nedělo. Konec update. Jaderné elektrárny dokáží dodávat vysoké procento svého nominálního výkonu, i když v ČR hodnoty 92,5 procenta nedosahujeme. (Česky se tomu říká koeficient ročního využití instalovaného výkonu a například Dukovany jej mají na úrovni 85 procent.) Naproti tomu právě soláry a větrné turbíny, které mají být budoucností evropské energetiky, mají procento využití výkonu dost špatné, což znamená nutnost je masivně zálohovat, a to jak větší a plošnější výstavbou jich samotných, tak jinými zdroji, třeba plynem. Ke kapacitním bateriím schopným pokrývat spotřebu celých států po dlouhé dny je totiž ještě zatraceně daleko. (Představte si, že by to takto fungovalo třeba v ocelářství – že by jednotlivé ocelárny vyráběly jen na 25 až 30 procent své kapacity a těch fabrik by pak bylo potřeba třikrát či čtyřikrát více na tentýž celkový objem vyrobené oceli. To by Ostrava sahala až někam k Frýdku.) A pozor – nízké procento ročního využití je jenom jedno číslo, ale v něm se skrývá ještě fantastická nestabilita dodávky, hlavně u větru, protože u slunce se dá aspoň spoléhat na to, že v létě svítí více a v zimě míň. Německé křivky využití zdrojů vypadají takto (modrá = vítr, červená = fotovoltaika, černá = bioplyn). Jistě vás tedy „potěší”, že nadcházející německá vláda se dohodla na další masivní výstavbě větrníků, pro které mají být rezervovány dvě procenta plochy celého Německa, o dost více, než současných zhruba 0,8 procenta Mají přitom být odbourány různé zákonné překážky; co přesně to bude znamenat pro lokální ochranu přírody, lesů, živočišných druhů atd., to se ještě ukáže v praxi. Osobně bych tipoval, že důsledkem takové masivní výstavby bude to, že „zuby” na grafu využití větrné energie budou ještě větší a skákavější, hlavně v tom absolutním měřítku (množství skutečně dodané elektřiny). Německo není zas tak rozlehlé, aby jej nemohlo „přikrýt” jedno velké bezvětří nebo jedna velká vichřice naráz. Když je energie totéž co civilizace, co jsou pak takové pokusy o destabilizaci její výroby? Napadají mě slova „návrat k barbarství”. Evropská unie není pupkem světa Hlavní naději na nějakou racionalitu vidím, upřímně řečeno, hlavně v tom, že Německo je možná pupkem EU, ale EU není ani přibližně pupkem světa. K vědeckotechnickému rozvoji došlo i v jiných oblastech naší planety, takže i kdyby se EU pod zeleným nátlakem z Berlína rozhodla k čemukoliv, otázky dalšího rozvoje jaderné energetiky se budou řešit jinde. Ta zásadní věc, která by potřebovala řešit, je přitom cena. Současný model výstavby jaderných elektráren je opravdu příliš drahý. Z toho můžou mít radost ty firmy, které vystavují průběžné faktury, ale běžný volič už z toho takovou radost nemá. A vysoká cena za nové jaderné zdroje nejspíš také přispěla k tomu, že Mgr. Johann z Hamburku (abychom jej odlišili od netitulovaného Johanna volícího nějakou ošklivou stranu) hlasoval pro další pokrývání Německa větrníky. To samozřejmě není nijak nový problém a ve světě také už vzniklo několik desítek programů snažících se vytvořit takzvané malé modulární reaktory. Zjednodušeně řečeno, šlo by o malé jaderné zdroje přepravovatelné i běžným kamionem, které by se daly vyrábět v továrně po desítkách a po stovkách podle stejného mustru. Velkovýroba je přitom hlavní způsob, jak snížit jednotkovou cenu; náklady na výzkum, vývoj a licencování se pak dají „rozpustit” mezi ony desítky a stovky výrobků. Ale tomu musí předcházet právě ten výzkum, vývoj a licencování, a to je vzhledem k citlivé povaze věci velmi dlouhý proces. Upřímně doufám, že se některý ten záměr zdaří. „Želízek v ohni” je celkově vzato dost, aspoň jeden úspěch by z toho být mohl. (Dokonce i v ČR máme dva malé projekty: jeden v ÚJV Řež a druhý v Ostravě-Vítkovicích.) Zároveň to ale ještě nikdy neměla žádná nová technologie tak těžké. Žádnou totiž nesledovalo tolik nepřátelských očí, připravených při prvním náznaku problémů spustit hlasitý křik a zatlouct ji do země. Bezpečnostní nároky na budoucí malé reaktory jsou enormně vysoké, možná dokonce nereálně vysoké. Při srovnatelných požadavcích na bezpečnost by některé jiné branže (letectví, kosmonautika) nevznikly vůbec a v lékárně byste nenašli většinu dnes běžně dostupných léků. Před pár dny jsem na Netflixu narazil na film o životě polské vědkyně Marie Sklodowské-Curie. Jí samotné nakonec její vlastní objevy pomohly do hrobu – aplastická anémie, které podlehla, byla skoro určitě důsledkem příliš velké dávky radioaktivity absorbované za léta práce bez ochranných prostředků. Stejně by mě ale zajímalo, co by si o tom našem kolektivním strachu myslela dnes.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-10-17 17:40:11

Z dopisů dvou dam: Ayaan odpovídá Sáře (II.)

Pokračování výměny dopisů ze serveru Letter.wiki. Milá Sáro, je mi potěšením pustit se s Tebou do rozhovoru na toto téma. Po nějakou dobu jsem si myslela, že jsem jediná, kdo vidí paralely mezi islamisty a „woke“ hnutím. Srdečně souhlasím s tím, že „woke“ hnutí má mnoho dogmat, rituálů, specializovanou kněžskou vrstvu a následovníky, podobně jako náboženství. V tomto smyslu rozumím tomu, že naše společné zkušenosti s excesy islámu nám budou užitečné. Musím nicméně přiznat, že mi trvalo déle než Tobě, než jsem progresivistické víře porozuměla. Striktní vyznavače islámu jsem viděla (a dodnes vidím) jako silně motivované, dobře vybavené, zákeřné a mimořádně nebezpečné, kdežto o progresivcích jsem si ze začátku myslela, že jsou to obyčejní protivní zbabělci, kteří chtějí islamistům ustupovat proto, protože se jich buď bojí, nebo proto, že chtějí ve volbách získat hlasy muslimů. Dokonce i termín „woke“ je pro mě relativní novinkou. Nejspíš jsem jej slyšela až roku 2018, určitě ne dříve. Mě „zrušili“ už mnohokrát. Dokonce už v roce 2006 sepsala skupina nizozemských profesorů a dalších známých intelektuálů kolektivní dopis požadující, abych byla umlčena, protože prý trpím fobiemi. Se svými nizozemskými a evropskými kolegy jsem se snažila, aby se přistěhovalecké menšiny do svých hostitelských společností asimilovaly. Tato snaha byla nespočetněkrát zmařena lidmi, kteří mluvili „woke“ žargonem. Na moji snahu postavit mimo zákon zmrzačování ženského genitálu (ženská obřízka, pozn. MK), dětské sňatky, nucené sňatky a násilí ze cti odpověděly některé feministky, že nesmíme imigrantům vnucovat své eurocentrické představy. Aktivisté a novináři začali používat argumenty, o kterých tvrdili, že vychází z multikulturních principů: že musíme respektovat zvyky, víru a obyčeje imigrantských komunit – i když se stávaly pro tamní ženy pastí, která je držela v chudobě, negramotnosti a vystavovala domácímu násilí. Vládní úředníci odložili dlouholeté normy a rozdávali sociální dávky mladým imigrantům, kteří odmítali pracovat na základě náboženských představ. Za tato desetiletí se v mnoha evropských zemích vynořily takzvané paralelní společnosti. Leč pomalu – bolestivě pomalu – se nálady změnily. Argumenty, se kterými jsem kdysi narážela na odmítnutí a společenskou likvidaci, dnes používá francouzský prezident Emmanuel Macron. Němečtí politici už neobhajují multikulturalismus; snaží se teď podporovat integrační programy, z důvodů o kterých píšu ve své nadcházející knize Kořist. Stejně tak si myslím, že se trendy proti „woke“ hnutí obrátí. A věřím, že se tak stane daleko rychleji, protože „woke“ hnutí není ani zdaleka tak pevná jako islám, jedno ze tří monoteistických náboženství světa, které odolaly všem nástrahám času. Jak už jsem zmínila, ze začátku jsem „woke“ hnutí nevěnovala pozornost. Díky lidem, jako jsou Helen Pluckrose, Peter Boghossian a James Lindsay, nyní vidím, že je o velmi specifickou a kvazináboženskou ideologii. Je zajímavé sledovat, jaký druh symbiózy se mezi islamisty a progresivci vyvinul. To můžeme probrat v jiném dopise. Prozatím bych chtěla odpovědět na tato Tvá slova: “Když jsem začala poprvé veřejně hovořit o islámu, rychle jsem zjistila … že ti, od kterých jsem očekávala, že budou na naší straně, na mne hledí s podezřením. Má kritika islámu byla založena na těch samých principech, o kterých liberálové tvrdili, že je zastávají, a přesto jsem od nich dočkala rychlého odmítnutí. Tohle chování mě zarazilo a zmátlo, a tak jsem se rozhodla jej prozkoumat blíže.” Vypadá to, že Ty i já jsme si „woke“ aktivisty spletly s liberály, ačkoliv to ve skutečnosti žádní liberálové nejsou. Našla jsem porozumění a podporu, a stále ji nacházím, mezi skutečnými liberály. Někdy jde o světoznámá jména jako Sam Harris, Richard Dawkins a zesnulý Christopher Hitchens. Možná si vzpomínáš, že Theo van Gogh byl zavražděn proto, že se snažil o emancipaci muslimských žen. Je i mnoho dalších skutečných liberálů – jejich jména by se sem ani nevešla – které jsem za uplynulá léta potkala v mnoha zemích a s nimiž se názorově shodujeme. Hovořím o rozdílu mezi skutečnými liberály a hnutím „woke“, protože si myslím, že Tvůj argument o tom, že hnutí „woke“ válku už vyhrálo, zmocnilo se impéria a my ostatní jsme utlačení rebelové, je mylný. Dokud existují skuteční liberálové, mají „woke“aktivisté k takovému vítězství daleko. Klíčové je uvědomit si, jak odolná filozofie liberalismu je – masivní síla institucí, které se vyvinuly na základě jeho principů, a síla myšlenek a ideálů univerzálních lidských práv, osobní svobody, posvátnosti života, vlády práva a práva na soukromý majetek, demokratického procesu, svobodného zkoumání světa, vědy a svobodného trhu. Islám se proti těmto myšlenkám – částečně úspěšně – po staletí bránil, ale za cenu toho, že muslimské společnosti napříč světem upadly do chudoby (kromě těch, které sedí na ropných zdrojích). Ale „woke“ hnutí nemá ani zdaleka tu sílu jako islám. Malý příklad, citace profesorky jménem Sunny Singhová, která vyučuje kreativní psaní na londýnské Metropolitní univerzitě. “Pravidelně dostávám pozvánky účastnit se debat na různých platformách. Vždycky odpovím „ne“. Protože debata je imperialistická kapitalistická bělošsky nadřazená cis heteropatriarchální technika, která proměňuje potenciální výměnu znalostí v nástroj vylučování a útlaku.“ Zdá se mi, že čím více „woke“ hnutí útočí proti skutečným liberálům – třeba na autorku J. K. Rowlingovou – tím více odhaluje fundamentální intelektuální prázdnotu své sekty a tím více povzbuzují skutečné liberály, aby přestali s appeasementem, který charakterizoval uplynulé desetiletí. Zkrátka, jsem optimističtější než ty, protože věřím, že obě bitvy – proti islamistům a proti „woke“ hnutí – můžeme vyhrát. A druzí z těchto dvou protivníků jsou ve skutečnosti daleko slabším nepřítelem. Těším se na Tvoji odpověď a vřele Tě zdravím, Ayaan Konec dopisu. Tolik tedy Ayaan Hirsi Ali, žena natolik silná, že ti, kdo jinak rádi mluví o tom, jak je nutno respektovat a obdivovat silné ženy, se raději tváří, jako by vůbec neexistovala. Chválabohu existuje; a i kdybychom ten boj jednoho dne třeba prohráli, byla čest bojovat po jejím boku. Co se dopisu samotného týče – nejsem úplně přesvědčen, že ta hranice mezi “skutečnými liberály” a “woke aktivisty” je tak přehledná a jasná, abychom o nich mohli mluvit jako o dvou zcela odlišných množinách lidí. Zrovna Rowlingová, o které Ayaan Hirsi Ali mluví jako o příkladu skutečné liberálky, na mě působí spíš jako někdo, komu byla “woke” mentalita docela blízká, ale komu ten pomyslný vlak dalších a dalších přibývajících tabu prostě ujel, takže ji teď z “woke” strany nenávidí jako zrádce věci, nikoliv jako principiálního oponenta. Třeba jí křivdím, ale klasický liberál vypadá podle mého názoru trochu jinak. Druhá věc, kterou bych paní Ayaan v jejím optimismu vytknul, je podcenění celkové agregované síly hnutí a jeho prostředků. Skoro určitě má pravdu, když jednotlivce typu profesorky Singhové považuje za žabaře, pod jejichž narcisismem a bezbřehou arogancí se skrývá duševní prázdnota. Je nepravděpodobné, že by se tento druh lidí v případě opravdového ohrožení k něčemu vzmohl; to takový Abú Bakr al-Bagdádí, zakladatel Islámského státu, to byl jiný kalibr. (Mimochodem – brzy budeme slavit jeho roční smrtniny. Doporučuji tak učinit u dobré lahve vína, která je samozřejmě haram.) Jenže i hrající si děcko může zničit celý kontinent, dáme-li mu na hraní odpalovače jaderných raket. A tihle divní jedinci mají v rukou velkou moc, protože infiltrovali různé důležité instituce – velké firmy, univerzity, politické strany, státní správu… Z čehož plyne, že na rozdíl od al-Bagdádího a jeho následovníků nemusejí mít příliš mnoho osobní odvahy k tomu, aby prosadili, co chtějí. Osobně si myslím, že slabina “woke” hnutí je jinde. Většina autoritářských režimů si projde horkou revoluční fází, při které se jednotlivé skupinky navzájem eliminují, a nakonec zůstane jen jedna vítězná frakce, pod jejíž vládou nastoupí nehybná zkostnatělost. Zrovna ten islámský svět svého času v této myšlenkové paralýze skončil na hezkých pár set let, než jím otřáslo ohrožení ze strany rychle se rozvíjejících evropských mocností. K takovému usazení a zkostnatění zatím ve “woke” kruzích nejsou vidět žádné sklony, ani tam, kde už ta ideologie de facto vládne. Vzhledem k tomu, že efektivní moc nevykonávají nějaké formálně pomazané hlavy, ale skupinky internetových aktivistů, neexistuje přirozený stabilizační mechanismus. Vždycky se najde někdo, kdo se pokusí trumfnout současný status quo něčím ještě šílenějším. Tahle spirála hysterie nakonec “woke” hnutí přivede ke kolapsu, protože je neudržitelná. Jiná otázka je, co zůstane po něm. Takový reálný socík už je 31 let minulostí, ale leccos nám tu zanechal. V tom fyzickém i duševním slova smyslu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-08 09:29:38

Bruno Maçães: Čína vytváří nový světový pořádek – síť založenou na hospodářském tlaku

S již druhým fórem o Pásmu a stezce chtěl Peking dále posunout svoji velkou zahraniční a hospodářskou iniciativu Pásmo a stezka. Není to ale jen infrastrukturní projekt, domnívá se politolog Bruno Maçães, bývalý portugalský ministr pro evropské záležitosti.    Pane Maçãesi, máme se čínské inciativy Pásmo a stezka obávat? Iniciativa Pásmo a stezka mění svět. Na Západě musíme být připraveni na zlomy a změny. A na to, že ve světě ztrácíme vliv. Projekt Pásmo a stezka je projektem, který rozšiřuje moc Číny.    Chce Čína dominovat světu? Je to čínský plán, jak vytvořit nový světový pořádek. Nebude to koloniální říše podle evropského stylu. Lepší srovnání je americký světový pořádek: síť moci, která je založena na hospodářských vztazích a hospodářském tlaku. Nejedná se proto jen o jakousi iniciativu, ale nový politický a světový pořádek.   Proč je tedy Pásmo a stezka označována za iniciativu?  Slovo „Iniciativa“ se v čínském popisu neobjevuje. Myslím, že ho Číňané v angličtině používají proto, aby celá záležitost dostala spíše technický a hospodářský charakter. Politické a kulturní souvislosti mají být spíše v pozadí. Ale v poslední době jsem při rozhovorech s úředníky a politiky v Pekingu zjistil, že v angličtině stále častěji mluví jen o Pásmu a stezce a výraz iniciativa vynechávají.   Nápadné je, že Peking má prakticky pro každou zemi ve světě místo v Pásmu a stezce – kromě USA. Je to plán, který je zaměřen proti USA? Čínské úřady by to nikdy neřekly, ale mně se to zdá zřejmé. Pásmo a stezka sice není jako takové zaměřeno proti USA, ale proti americké moci a světovému pořádku, který je formován USA. Peking chce dosáhnout toho, že do poloviny tohoto století bude svět veden Čínou a USA jako stejně silnými mocnostmi.   Co to znamená pro západní demokracie, pro Švýcarsko, pro Evropu? Všechno to směřuje ke světu, ve kterém Evropa bude silněji navázána na Čínu než na USA. Možná se Amerika stane stále více ostrovem, který si pochvaluje svoji suverenitu, aniž by přitom musela brát ohledy na ostatní. To se například ukazuje, jak Washington nechce být závislý v telekomunikační oblasti 5G na Číně. Na rozdíl od toho Evropa může s větší závislostí na Číně žít. A doufat, že Čína jako protislužbou bude do určité míry závislá na Evropě. Neboť Evropa je částí stejného superkontinentu jako Čína: Eurasie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V Evropské unii se ovšem objevují obavy, že Čína se bude pokoušet členské země proti sobě rozehrávat. Jedná Peking podle známé formule Rozděl a panuj? Čínskou strategii bych spíše popsal jako rozdělit a připoutat. Čína se obává silné Evropy, která je stejně jako USA geopolitickým rivalem. Pekingu je proto rozdělená Evropa, se kterou může navazovat různé hospodářské vztahy, milejší.   Může se vůbec demokratická Evropa se svými dlouhotrvajícími rozhodovacími procesy postavit Číně, která je centrálně autokraticky řízena? Čína by se mohla stát podnětem pro evropskou integraci. Poprvé po sedmdesáti letech po skončení druhé světové války je Evropa konfrontována s ohrožením, které by ji mohlo donutit stát se politickou unií nebo federativním státem.    Je tedy Čína společným nepřítelem, který dovede Evropany k tomu, že se sjednotí? Přesně. Možná právě proto nemáme v Evropě doposud politickou unii, protože neexistovalo žádné existenční ohrožení. Ani Sovětský svaz nebyl takovým ohrožením, protože jsme měli vždy USA jako bezpečnostního garanta v zádech. Třeba budeme jednou Číně vděčni za to, že nás donutila semknout se. Už nyní se obraz Číny v Evropě silně změnil.   Jaké změny zaznamenáváte? Je to vědomí toho, že Čína je ekonomické ohrožení. Čína se posunula do technologických oblastí, ve kterých by měla být Evropa vedoucí. Najednou mají evropské firmy problémy uzavírat obchody v třetích zemích v těch oblastech, kde byly dosud dominantní. Když se dříve v Africe jednalo o to, kdo postaví továrnu, elektrárnu nebo železnici, dostávaly zakázky většinou evropské firmy…   …a teď jim to seberou Číňané. Ano, Evropa pochopila, že konkurence se stala tvrdší a Čína už proniká do oblastí, které byly dříve vyhrazené Evropě. Zejména pro Německo to nebylo příjemné probuzení. Ukazuje se také, že Peking mění v Evropě politiku. Například země jako Maďarsko nebo Řecko už v otázkách lidských práv podporují čínskou pozici, která se výrazně odlišuje od evropské. To je skutečný šok. V poslední době bylo takových šoků více.   Mluvíte o lidských právech. Ta vidí Čínská lidová republika úplně jinak než Evropa. Pozoruji, že se Evropa stále méně zajímá o lidská práva v Číně. Když evropští diplomaté při jednání s čínskými protějšky předkládají svoje požadavky, nemluví už o lidských právech tak jako třeba před deseti lety. Mluví o hospodářském přístupu, anebo o roli čínského státu v ekonomice. Už nevěříme tomu, že můžeme udělat Čínu „západní“. Stačí nám, když Čína dodržuje určitá základní pravidla hospodářské soutěže.   Při pohledu na mapu Eurasie vás nevyhnutelně napadne Rusko. Jakou roli hraje Rusko v novém Čínou prosazovaném světovém pořádku? Rusko se musí rozhodnout. Může se stát mostem mezi Čínou a Evropou, anebo velkým prázdným prostorem. Někteří ruští politici a intelektuálové se obávají, že západní část Ruska absorbuje Evropa a východní – tedy části Sibiře a Dálného východu – Čína. Sice ne politicky, ale hospodářsky. V energetických otázkách už dnes vidím, jak Rusko rozehrává svoji pozici uprostřed: Pokouší se vybudovat trh s energiemi, kde je hlavním producentem a Čína a Evropa jsou hlavními spotřebiteli. Na tomto trhu má Rusko kvazi monopol a může oba spotřebitele proti sobě rozehrávat.   Ale vztah Ruska k Evropě je zatížen… Myslím si, že bude záležet na nástupci Putina, aby ty vztahy zlepšil. Současně musí Moskva prohlubovat i vztahy s Pekingem. Tak by se mohlo Rusko stát zemí, která bude z nového světového pořádku nejvíce profitovat.   Po ruské anexi Krymu Evropa uvalila na Rusko sankce – a to se okamžitě posunulo blíže k Pekingu a začalo se zajímat o Pásmo a stezku. Jak se má Evropa v tomto trojúhelníku s Čínou a Ruskem chovat? Musíme se s našimi sousedy Čínou a Ruskem nějak dohodnout. Evropa nemůže jednoduše říci: „Nemáme tyto oba režimy rádi a nechceme s nimi nic mít.“ To je americká pozice. Evropa naproti tomu musí být pragmatičtější, dosahovat kompromisů a nezbytně zabránit tomu, aby došlo k alianci mezi Čínou a Ruskem.   Označujete Čínu a Rusko jako sousedy Evropy. Tak to ale v Evropě nevidí mnoho lidí… To je nový euroasijský svět. Naši sousedé nejsou Německo nebo Francie, nýbrž Rusko a Čína, ale také Indie a dokonce Indonésie. Proto by se evropští diplomaté neměli učit jen francouzsky nebo německy, ale nezbytně také rusky a čínsky. Evropa nemůže v žádném případě přerušit vztah s Čínou, i když nás Amerika k tomu bude nutit. Potom by se Čína spojila s Ruskem a bude tady opět mentalita studené války. Je v našem zájmu tomu zabránit.   Čína hovoří v souvislosti s Pásmem a stezkou stále o tom, že pro zúčastněné země se jedná o win-win situaci. Je to více než jen krásná rétorika? Snažme se být féroví. Je pro mne těžké najít zemi, které by se kvůli Pásmu a stezce vedlo hůř než před pěti lety. Jistě, určité země jsou zadlužené, ale to byly už předtím. Pákistán potřeboval doposud už 21 programů Mezinárodního měnového fondu, a není to vinou Pásma a stezky, že teď potřebuje další. Džibuti se zatížilo dluhy, ale má teď nejlepší přístav v Africe. Přirozeně je mnoho zemí, které profitovaly málo. A Čína profitovala více než přijímající země. Ale to vyplývá z logiky procesu.   Není příliš brzy chtít rozhodovat o úspěchu nebo neúspěchu Pásma a stezky? K velkému testu dojde zhruba za deset let. Pak se budeme moci ohlédnout a říci, zda tady jsou úspěchy. Západní rozvojový model na mnoha místech selhal. Na jiných místech, například v Jižní Koreji, ukázal ohromující výsledky. Čína musí v příštích deseti letech předvést podobný úspěch. Ne 20 zemí, ale jeden nebo dva jasné úspěchy jsou potřeba.   Které země mohou posloužit jako takové úspěchy? Myslím, že Etiopie je na dobré cestě. Je ovšem nutné říci, že je to především díky Etiopii samotné. Ale Čína se na tom podílí, na rozdíl od Evropanů a Američanů, kteří jsou tam nepřítomni. Vidím také Kazachstán jako křižovatku a už zmíněné Džibuti. A Pákistán je také malým krokem k úspěchu.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bruno Maçães (*1974) je politolog a bývalý ministr pro evropské otázky v portugalské vládě. Nyní pracuje jako autor v Pekingu. Jeho knihy „The Dawn of Eurasia – on Trail of the New World Order“ a „Belt and Road – a Chinese World Order“ se zabývají geopolitickými změnami, které jsou vyvolány čínským vzestupem.

Čas načtení: 2020-01-03 06:23:01

Oslava demokracie

Sedíme u stolu. Je jedna hodina. Bratr: „Co si pustit ty projevy?“ Smích. Televize je už starší, a tak se Jaroslavu Kuberovi ty části jeho těla, které se pohybují, rozpadají. Nejvíc tím trpí jeho hlava; té vidět není. Špatně funguje i zvuk, nějak to chrastí (a čím víc se obraz rozpadá, tím víc to chrastí), a tak je obrazově deformovaný Kubera doprovázen zvukově deformovaným Kuberou. To nám nevadí. Matka z kuchyně: „Vypněte ty kraviny!“ Jsme k té výzvě rezistentní; začalo mě to bavit a hltám z těžce rozmazaných Kuberových úst každé jednotlivé slovo, které mi televize ulovit povolí. A že jich není málo! Najednou slyším celkem zřetelně celou pasáž: „...tsunami, které se šíří rychlostí zvuku…“ Bratr: „Rozuměls mu?“ Já: „Jo, jako že tsunami se šíří rychlostí zvuku.“ Bratr: „To se mi nezdá, to je ňáký moc rychlý to tsunami. Měl by se přinejmenším slyšet v tý televizi, pak by mluvil o zvuku s trochu menší úctou.“ Já: „Vždyť vůbec nevíš, s jak velkou úctou o zvuku mluví; třeba ho chce tím tsunami úplně znectít.“ Bratr: „Bude to asi ňáký podobenství.“ Já: „O Japonsku.“ Bratr: „O Japonsku to bejt právě nemusí.“ Pak delší zachrastění. Pak konec projevu Kubery. Matka z kuchyně: „To byla moc zajímavá myšlenka s tím zvukem a tsunami.“ Bratr: „Ještě bude jeden projev.“ Matka: „Kterej?“ Já: „Vondrušky.“ Bratr: „Vondráčka, ty vole.“ I Radek Vondráček ovšem svádí jen marný boj s televizí. Ve druhé půli jeho projevu se ale stane zázrak – televize najednou začne fungovat tak, jak má. Zahřála se. „Ten mluví stejně pěkně jak ten první,“ říká k tomu hned matka a pouští mixer. Jsme k jejímu nátlaku rezistentní; Vondráček vyhlíží spokojeně, my taky, i když ho neslyšíme. Mixer ustane. Vondráček nastoupí: „…jak nejlépe bojovat s hloupostí a nenávistí? Přece typickým…“ Mixer znovu spustí. Vondráček tento druhý nástup mixeru už nevydrží a po chvíli kapituluje. Poznávám to z toho, že vidím znělku. Sousloví „vidím znělku“ zní sice podivně, je to tak. Bratr: „No, mně se ten Vondráček docela líbil, vyhlížel státnicky.“ Já: „Jo, taky si myslím, že se mu to povedlo.“ Matka: „Tak už to vypněte.“ Máme svíčkovou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 16:33:00

Kvůli obrozencům nepijeme kafe

Co se obrozencům nezdálo na slově kafe, co znamená „mít za lubem“, odkud pochází slovo gymnázium a proč se říká „Kvílí jako Meluzína“. To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož listopadové posty přebíráme.   Listopad, devátý měsíc (1. 11) Začal nám listopad, jehož český název je odvozený od padajícího listí, jak je nasnadě. Co ale varianty slova november označující tento měsíc v mnoha jiných jazycích? Tento název je z latinského novem (devátý), protože listopad byl devátý měsíc římského kalendáře.   Rozšafný šafář (4. 11.) Jaký byl pan mlynář, když o něm babička Němcové říkala, že je rozšafný? Sloveso šafovati pochází z německého schaffen a značí starat se o něco. Stejného původu je šafář, tj. osoba starající se o statek. „Rozšafný“ člověk se stará dobře, tzn. je „moudrý“ a „uvážlivý“.   Srbové řádili jako černá ruka (5. 11.) Proč se říká „řádit jako černá ruka“? Původ této fráze hledejme v historii: jako Černá ruka se označovala militantní srbská nacionalistická organizace založená v roce 1901. Její členové mj. zavraždili srbského krále a podíleli se na atentátu na Františka Ferdinanda.   Na kávu si stěžujte obrozencům (6. 11) Proč je spisovně káva a nespisovně kafe? Oba výrazy jsou z tureckého kahve, přičemž starší kafe do češtiny zavedli arménští obchodníci. Obrozencům se kafe s „f“ zdálo nečeské, proto se inspirovali v polštině a srbochorvatštině a prosadili do spisovné češtiny tvar káva.   Nemám co dělat, nevím, co dělat (7.11) Rada obzvlášť pro marketing a copywriting: jak na čárku před infinitivem? Zastupuje-li infinitiv vedlejší větu, čárka se píše: Nevím, co dělat; Přečtěte si, jak na to; Tipy, jak vydělat. Ve spojení se slovesy mít a být ale čárka není: Nemám co dělat; Není co dělat.   Nazí gymnazisté (8. 11.) Páteční jazyková specialita zejména pro studenty gymnázií: věděli jste, že ve staré řečtině slovo gymnásion označovalo školní sportoviště a že bylo odvozeno z řeckého gymnázō (doslova „cvičím nahý“), protože žáci prováděli tělesná cvičení bez oděvu?   Válečník Martin (11. 11.) Svátek má Martin – vše nejlepší! A věděli jste, že Martin je z Marsu? Tedy ne doslova – Martin pochází z latinského Martinus, což je varianta jména římského boha války Marta. Po něm je pojmenovaná i planeta Mars. Volný překlad jména je válečník či bojovník.   Osamocená Meluzína (12. 11.) Proč se říká „kvílet jako Meluzína“? Podle jedné z mnoha verzí pověsti byla Meluzína žena s hadím ocasem a křídly. Do této podoby se proměnila poté, co její choť porušil slib a spatřil ji při koupeli. Teď Meluzína putuje osamocená po světě a pláče (kvílí) pro své děti.   Kdo je za keřem? (13. 11.) Zkoušeli jste si někdy slabikovat slovo zá-keř-ný? Pokud ano, tak jste odhalili jeho původ! Skládá se z předpony „za“, kořene „keř“ a přípony „ný“ – to znamená, že zákeřný člověk je doslova ten, kdo číhá za keřem.   Narozdíl píše jen MS Word (14.11.) Píše se „narozdíl“, nebo „na rozdíl“? Pravopisně správně je psaní dvěma slovy – „na rozdíl“ se tedy píše „rozděleně“, jak význam slova napovídá. Pozor: v praxi se často objevuje chybně dohromady, navíc některé verze MS Word tuto chybu převzaly a jako chybu ji neoznačí.   Upečte si vír (15. 11.) Kde se vzal „štrúdl“? Hovorový výraz pro jablkový závin pochází z rakouské němčiny, kde Strudel označuje nejen závin, ale i vír. Proč zrovna vír? Protože původně měl štrúdl tvar dlouhého zamotaného šneka – či víru. Tak si o víkendu třeba jeden takový vír upečte!   Řecký samet (18. 11.) K výročí sametové revoluce si posviťme na historii slova samet. Pochází z řeckého hexámiton, doslova tkanina utkaná ze šesti nití (héx = šest, mítos = nit), a putovalo přes latinu (examitum či samitum), francouzštinu (samit) a němčinu (Sammet, dnes Samt) až do češtiny.   Co měl mlynář za lubem? (19. 11.) Proč se říká „mít něco za lubem“? Lub je jednak tenká dřevěná deska používaná při výrobě hudebních nástrojů či nábytku, jednak dřevěný okraj (houslí, síta, lodi); ale dříve také dřevěný kryt mlýnských kamenů, za který si nepoctivý mlynář mohl ukrýt (ukrást) trochu mouky.   Řídící pracovník v řídicí místnosti (20. 11.) Jak určit koncovku -icí/-ící v přídavných jménech typu řídicí/řídící? Slouží-li věc k nějakému účelu, ale sama akci nevykonává, je -icí: řídicí místnost. Vykonává-li věc či osoba akci sama, je -ící: řídící pracovník. Podobně: pečicí forma, holicí pěna, spořicí účet...   Ledová čokoláda není čokoláda (21. 11) Proč se říká ledové čokoládě ledová, když ani není z ledu, ani se nemusí uchovávat v lednici? Ledová čokoláda není čokoláda, nýbrž směs ⅓ čokolády a ⅔ kokosového oleje. Kokosový olej v ústech taje rychleji než čokoláda a vyvolává chladivý (ledový) pocit na jazyku.   Babička šukala po světničce (22. 11.) Vysvětlivky k povinné četbě pro mladší ročníky: co dělala babička, když šukala po světničce? Šukat je zde použito ve starším významu běhat sem a tam či těkat (stejného původu je slovo pošuk). Další starší význam je hledat (viz polské szukać), zřejmě z němčiny (suchen).   Vidí dívce pod sukni při čekání na tramvaj (25. 11) Kdy psát ji/ni vs. jí/ní? Nahraďte si zájmeno ona zájmenem ta. Kde je tvar tu, tam je ji (krátce); kde je tvar té, tam je jí (dlouze). Př. Vidím ji (tu dívku) vs. Vidím jí (té dívce) pod sukni. Čekám na ni (tu tramvaj) vs. Čekám na ní (na té tramvaji, tj. na střeše).   Jak se má vrána k havranovi? (26. 11) Mysleli jste si, že vrána je samička havrana? Zoologicky vzato se mýlíte – vrána a havran jsou různé živočišné druhy – ale etymologicky vzato máte pravdu. Vrána je totiž ženský protějšek praslovanského *vornъ (havran), což je z indoevropského *u̯orno- (černý; vraný).   Jak si přivlastnit ženu (27. 11.) Kdy zvolit svůj vs. můj/tvůj/jeho? Pokud přivlastňovanou věc či osobu vlastní podmět (původce děje věty, kdo/co), říká se svůj. Pokud je věc či osoba někoho jiného, svůj se neříká. Svůj tedy znamená vlastní. Př. Políbil svou (vlastní) ženu vs. Políbil jeho (cizí) ženu.   Bonbon je dobrý (28. 11.) Dneska si zapamatujme, že „bon“ značí něco dobrého: pochází z latinského bonus (dobrý). Dobré je to znát proto, abychom nepsali písmeno m, kam patří n: např. bonbon (expresivní zdvojení bon). Stejného původu je bonton (dobré chování), bonmot (slovo), bonita (hodnota) aj.   Mykat, vyza, cavyky, pyj (29. 11) Dnes si připomeňme málo používaná, leč zajímavá vyjmenovaná slova, která nás ve škole nejspíš neučili! Patří sem sumýš (mořská okurka – živočich), babyka (druh javoru), mykat (napřimovat vlákna), vyza (říční běluga – ryba), cavyky (okolky) a samozřejmě pyj (pohlavní úd). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-28 16:07:37

Elena Ferrante: Pláž v noci (ukázka z knihy)

Ztracená panenka hraje významnou roli v románu Eleny Ferrante Temná dcera: konfrontuje hlavní hrdinku se zasunutými vzpomínkami na dětství a na dcery… Ferrante se k tématu panenky znovu vrací ve své první knize pro děti Pláž noci. Vypravěčkou je tentokrát sama opuštěná panenka, zmítající se pod tíhou strachu a zloby a čelící skutečným hrozbám noci. Mluvící panenka Celina byla v noci ponechána na pláži, zdánlivě zapomenutá pětiletou Mati, jíž otec nedávno koupil kocoura Minù. " Jsem moc smutná, a taky rozzlobená,“ hořekuje panenka. " Nemám toho kocoura Minu ráda, vlastně ho nenávidím. Navíc má strašně ošklivé jméno. Doufám, že dostane průjem, bude zvracet a bude tak smrdět, že se Mati zhnusí a ona ho vyžene,“ brebentí. Brzy je vyděšená k smrti, když ji postava jménem Plavčík Kruťas shrne na hromadu s umělohmotným koníkem, zátkou, propisovačkou a broukem ležícím na zádech, kterou zapálí… Panenka se potřebuje postupně zachránit nejen před ohněm a rozbouřeným mořem, jež jí nateče pusou do břicha, ale zejména musí zachránit svůj hlas, slova, jež ji naučila její pětiletá majitelka. Tu nejcennější část sebe sama, kterou chce Plavčík Kruťas získat, aby ji mohl prodat. Dětská literatura je plná děsivých postav – velký zlý vlk, zlá královna, zlý kouzelník, zlá čarodějnice – ale Plavčík Kruťas působí hrozivěji. Je zosobněním skutečných nočních můr, temný zlosyn ze zpráv o ztraceném nebo zneužívaném dítěti: „Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky. Vtom ho poznávám. Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.“ S Plavčíkem Kruťasem se do vyprávění vkrádá znepokojivý sexuální podtón: „Plavčík Kruťas se na mě upřeně zadívá svýma zlýma očima. Dotkne se ještěrčích ocásků, které má místo knírů. Pak natáhne šlachovité a špinavé ruce, sebere mě ze země, pokouší se otevřít mi pusu, zatřese se mnou.“ Snaha Plavčíka Kruťase dostat z panenky slova, která do ní namluvila holčička Mati, evokuje znásilnění: „Mlaskne a ve rtech se mu objeví Háček malý jako dešťová kapka. Háček je zavěšený na nechutném vlákně ze slin a sjíždí dolů až do mé pusy. Rychle posbírám všechna Matiina slova a schovám si je v hrudi. Zůstane jen Jméno, které mi dala. Jméno je k smrti vyděšené, volá samo na sebe:´Celino!´ Háček ho zaslechne a cak, zasekne se do něj a za strašné bolesti ho ze mě vyrve.“ Naštěstí panenka je posléze zachráněna kocourem a shledá se svojí majitelkou. Dětskému čtenáři se prostřednictvím její zkušenosti dostává lekce, že člověk nemá propadat žárlivosti a vytvářet si domněnky. Přestože příběh nepostrádá happy end, je znepokojivou kombinací vypjatých emocí panenky, která zanechává silný dojem.   Ukázka z knihy      Mati je pětiletá holčička, která strašně moc mluví, zvlášť se mnou. Já jsem její panenka. Právě dorazil její táta, přijíždí k moři každý víkend.      Přivezl jí jako dárek černobílého kocoura. Takže ještě před pěti minutami si Mati hrála se mnou, a teď si hraje s kocourem, kterému dala jméno Minù.      Ležím v písku, na slunci a nevím, co si počít.        Matiin bratr začal hloubit jámu. Nelíbím se mu. Pro něj jsem vzduch a všechen písek, co vyhrabe, hází na mě.      Je děsné horko.        Vzpomínám, jak si se mnou Mati naposledy hrála. Skákaly jsme spolu, běhaly, vystrašila mě, přinutila mě mluvit a křičet, rozesmála mě a taky mě rozplakala.      Když si hrajeme, strašně moc brebentím a všechno kolem mi hned odpovídá. Zato tady, sama, napůl zaházená pískem, se nudím.      Jde kolem Brouk a je tak zabraný snahou prorazit si cestu, že mi neřekne ani ahoj.        Matiina máma se vzdálila z pláže před hodinou, šla domů. I její táta už je na odchodu, ověšený taškami.      „Mati, jdeme, pospěš si!“      Mati odchází od slunečníku s bratrem a s kocourem.      A co já?      Já už je nevidím.      Zakřičím: „Mati!“      Ale Mati mě neslyší. Povídá si s kocourem Minù a slyší jenom jeho, jak jí odpovídá.        Slunce zapadlo, světlo je růžové.      Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky.      Vtom ho poznávám.      Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.      Plavčík Kruťas je vysokánský.      Jde zavolat svého kamaráda, Velkého Hráběte, ještě vyššího než on, a společně začnou česat písek.      Plavčík Kruťas ze Soumraku zpívá takovouhle písničku:        Hovno spolkni      Chcanků si lokni      Pij je bez džusu      Tak otevři pusu      Slova zničím      Pasti líčím      Slyšíš to ticho      Když všechno zmlklo.            Velký Hrábě má hrozivé železné zuby, lesklé od častého používání. Divoce se zahryzává do písku a postupuje vpřed.      Mám strach, ublíží mi, rozbije mě.      A vida, už je tady.      Ocitnu se v jeho zubech spolu s oblázky lávového kamene, mušlemi a peckami z třešní a broskví. Cítím, že jsem trochu potlučená, ale držím celá pohromadě. Plavčík Kruťas dál zpívá hlasem, ze kterého se bolestí svírá srdce:        Frňák urvi si      Na mísu sedni si      Vypuď všechno z těla      Zůstaneš osamělá.        Všechno, co shrabal, skončí na hromadě suchých větviček, písku, papírových kapesníků, igelitek a plastových láhví.      Mě to odmrští do blízkosti Umělohmotného koníčka, Kovové zátky, Propisovací tužky, Brouka, který se před chvílí hrabal kolem a teď leží na zádech a mrská nohama. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Elena Ferrante, publikující pod tímto pseudonymem už od svého prvního románu Tíživá láska, se proslavila především tetralogií Geniální přítelkyně. Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La spiaggia di notte, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě v roce 2007, přeložila Alice Flemrová. Ilustrovala Mara Cerri, 44 stran, nakladatelství Prostor, 2019, první vydání.

Čas načtení: 2019-11-04 06:32:26

Michael Kocáb: Komunisté v listopadu 1989 promarnili šanci k vnitrostranickému puči

Michael Kocáb a Oskar Krejčí, dva protagonisté politické aktivity, která v mnohém formovala vývoj v listopadu 1989, se sešli v redakci Literárních novin. Aby vzpomínali, diskutovali, souhlasili spolu i nesouhlasili. A také aby upozornili na knihu, kterou o tomto vzrušeném období sepsal Michael Kocáb. Debatu moderoval vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel.    Pavel: Scházíme se poprvé po třiceti letech. Trochu jsme zestárli, ale paměť nám pořád slouží. Jaké máte právě teď pocity?   Kocáb: Potvrzuji, že se opravdu vidíme po třiceti letech. S Oskarem jsem se poprvé sešel letos v únoru, když jsem si potřeboval upřesnit některé události do své nové knihy Vabank. Kniha mění v mnoha ohledech paradigma výkladu toho, co se vlastně dělo před a po 17. listopadu, a mé pocity jsou proto následující – napjaté očekávání, jak to odborná veřejnost přijme. S Oskarem jsem spolupracoval na fakticitě a v mnohém jsme se shodli. Ale pokud by se někomu zdálo, že jsme přijali nějakou společnou interpretaci, tak říkám: Ne. Nic takového neexistuje. Považoval jsem za důležité o tehdejších událostech s ním diskutovat, protože to byl jediný člověk protistrany, který u toho byl bezprostředně se mnou a s Michalem Horáčkem, přičemž my, jako MOST jsme se synchronizovali s Jiřím Křižanem a Václavem Havlem. Pak samozřejmě premiér Adamec, ale toho zapojil naplno do hry Oskar Krejčí. A potom ještě vy a několik lidí z úřadu vlády, naštěstí žijících, kteří mohou potvrdit, že to probíhalo přece jenom trochu jinak, než se traduje. Mám na mysli dobu, než zapnul Hanzel magnetofony, což bylo až při prvním setkání Adamce a Havla v Obecním domě, 26. listopadu. V té době ale bylo už leccos velmi zásadního odehráno.   Pavel: Pochopitelně se všechno v listopadu 89 odehrávalo v nějakých souvislostech – i mezinárodních. Vliv mělo i to, co se dělo v ostatních tzv. socialistických zemích. Ale to vůbec nevylučuje, že významnou roli sehráli lidé v tehdejším Československu.   Krejčí: Diskutovalo se o tom i v uplynulých třiceti letech. Jaká byla vlastně role Kocába a Horáčka? Na první pohled je málo viditelná. Byli to lidé, kteří běželi před frontou. Byli takříkajíc v týlu nepřítele. Výsledek se pak zdál samozřejmý. Ale někdo musel ten most připravit. My, co jsme byli na vládě, jsme byli v nějakých pozicích a měli jsme na výběr, jestli tímto směrem půjdeme, či nikoliv. Ale Kocáb s Horáčkem se museli sami rozhodnout a vyběhnout ty schody během několika dní. Platí jednoznačně, že ta geopolitika změnu předurčila, ale formu, tu tomu dal MOST.   Kocáb: Jakou úlohu v tom hrálo ÚV KSČ, zpravodajské služby, Sovětský svaz – to je něco, co ještě není úplně rozklíčováno. A některé články, které v poslední době vycházejí, to paradoxně spíše ještě zatemňují. Snažil jsem se v knize chod událostí podepřít co nejjednoznačnějšími důkazy. Není tam mnoho interpretací, shromažďoval jsem hlavně dokumenty. Když něco komunisti dělali, říkali, nebo psali, tak jsem to přepsal jedna ku jedné. Aby mi pak někdo neřekl: To si takhle Kocáb myslí. Možná bude něco chybět, protože dokumentů jsou hory. Ale jsou tam například přímé výpovědi tehdejších komunistických vládců, přepsané magnetofonové záznamy z jednání OF a VPN, výpovědi přímých aktérů a také denní situační zprávy, tzv. DSZ, ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti. Zajímavé bylo, že například mé vystoupení při zakládání Občanského fóra celkem přesně popsal zástupce náčelníka II. správy SNB Miroslav Chovanec už den poté. Docela by mne zajímalo, koho tehdy Státní bezpečnost v Činoherním klubu měla. Jednu věc jsem při studiu všech těch materiálů pochopil – a to klidně považujte za provokativní větu do začátku téhle besedy: Sametová revoluce se u nás odehrála proti vůli celého establishmentu – ÚV KSČ, Sboru národní bezpečnosti a armády. Některé složky už tehdy mohly mít svoje zájmy a mohly pracovat s náznaky, že socialismus se už dlouho neudrží, ale opakuji, bylo to proti vůli celého vedení státu. Komunisté měli připraveny akce Zásah, Norbert a Vlna a kdykoli je mohli zahájit. Proběhlo to i proti vůli KSSS, zejména jestřábů v ní, ale nakonec i proti vůli Gorbačova. Zachytil jsem, že řada tehdejších vlivných komunistů je přesvědčena, že Gorbačov chtěl všechno rozpustit. Že snad i cíleně pracoval na demontáži socialismu, či přinejmenším sovětského bloku. Nemyslím si to. Podle mého názoru jeho přestavba a glasnosť byl plán, jak právě udržet socialistický blok rozvolněním rigidního uzurpátorského zákonodárství a připuštěním částečné svobody slova i podnikání. Vše ale na bázi socialismu a při zachování vedoucí úlohy strany. Nejspíše usiloval o jakýsi derivát čínského řešení, jak ho dneska vidíme. A důsledným prosazováním svých reforem chtěl ubrat vítr z plachet opozici. Kdyby tehdy Jakeš, Honecker, Živkov – všichni ti mocipáni – na tu hru přistoupili a začali ve svých zemích urychleně realizovat zásady perestrojky a glasnosti, tak by to opozici přinejmenším oslabilo. Když si porovnáte principy perestrojky a například rané požadavky Občanského fóra, tak si je to v lecčems podobné. Mluvím ale jen o prvních požadavcích, pak jsme šli samozřejmě daleko dál. Revize sovětské intervence z roku 1968 se tehdy ještě v Gorbačovových úvahách neobjevila, ale rozvolnění článku o vedoucí úloze komunistické strany připuštěním voleb z více kandidátů, či umožnění soukromého podnikání, tedy alespoň v určitých mezích, už ano. Prosazoval i větší svobodu slova a Sověti propouštěli politické vězně. Kdyby tehdejší mocipáni ve východním bloku jeho taktický plán pochopili, tak si myslím, že se všechno mohlo odehrát i jinak. Jenže oni to nepochopili.   Pavel: Jenom drobnou poznámku. Modifikovat vedoucí úlohu strany v ústavě Československa, to už dostala za úkol komise ÚV KSČ, kterou řídil Marián Čalfa. Dávno před listopadem. Otázky rozvolnění ekonomických svobod, to všechno začala připravovat ještě Štrougalova vláda, který ale pak rezignoval v souboji s dogmatiky.   Kocáb: Ale pozor. Gorbačov už s tím přicházel od roku 1986 a stupňoval to.   Krejčí: V tomhle máš samozřejmě pravdu. Když to ale potom promítneš do těch dní v listopadu 89, tak už vidíš, že nás Gorbačov opravdu házel přes palubu.   Kocáb: To je to, v čem se nedohodneme…   Krejčí: Ale my jsme se přece dohodli na 17. listopadu, tehdy už nás hodil přes palubu.   Kocáb: Po 17. listopadu už to asi pomalu začal vzdávat, protože mu naši disidenti jeho plán zcizili a tehdejší vládnoucí komunisté se propadli do kataleptického stavu. Ale chtěl bych to dokončit. Rigidní vedení státu perestrojku nepřijalo. Gorbačov pravděpodobně zorganizoval, či alespoň podpořil první převrat – i když konkrétní důkazy jsem nenašel – ve východním Německu. Padl tam Honecker a byl nahrazen Egonem Krenzem. To nebyl reformní komunista – to byl jen mladší, padesátiletý, bývalý vůdce komunistické mládeže a od roku 1983 člen politbyra SED, takový Štěpán či Mohorita východního Německa. Čili klasický vnitrostranický převrat, který byl naplánován i v Československu. U nás se ale nepovedl, protože ho jeho osnovatelé zpackali a naši disidenti rychle zareagovali. Zaplať pánbůh. Tím se dostávám k naší sametové revoluci tak, jak jsem ji zažil já. V zorném poli iniciativy MOST, která začala pracovat už od září, se na straně tehdejšího establishmentu objevily tři čtyři postavy, které, dle mého názoru, pochopily, že jejich urputný boj o zachování socialistického zřízení musí mít tentokrát určitou mez: nesmí téct krev. Té už bylo v minulosti dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} MOST se netajil tím, že mu jde o demontáž tehdejšího politického zřízení, ale také opakovaně zdůrazňoval, že je nutné se vyhnout násilnému střetu. Na to slyšel v té době Oskar Krejčí a jeho nadřízený Adamec, předpokládám, že i vy. Vy jste byl také v tom klubu těch nejbližších. V tomto ohledu jsme měli společnou prioritu a i při nejzásadnějších politických bitvách jsme ji dokázali mít stále na zřeteli. Později se v tomto smyslu zapojil i Mojmír Zachariáš, velitel Západního vojenského okruhu a náčelník generálního štábu Miroslav Vacek. Při jednání s generálporučíkem Zachariášem – byl jsem za ním v Táboře s Václavem Klausem – jsem argumentoval zhruba v těchto intencích: „Pane generále, naše armáda nesehrála nikdy zásadně pozitivní roli. V roce 1939 to zabalila, v roce 1968 také a vrcholem vaší kariéry přeci nebude rozkaz ke střelbě do vlastních obyvatel, studentů? Tomu nevěřím.“   Pavel: To bylo dost brutální…   Kocáb: Takový výsledek jeho strmé vojenské kariéry v socialistickém systému musel být pro něj nepřijatelný a i jeho výraz tváře tomu napovídal. Nebyl nepřátelský. Generálu Zachariášovi podléhalo 85 procent pozemního vojska ČSLA a podle Varšavské smlouvy v případě konfliktu i střední skupina sovětských vojsk. Té velel sovětský generálporučík Eduard Vorobjov. Zachariáš byl tím, kdo měl spustit vojenskou akci Zásah, která by zbraněmi zastavila rodící se revoluci a vyhlásila stanné právo. Pro tuto akci by bylo vyčleněno v českých zemích a na Slovensku 9 345 vojáků, 575 automobilů, 130 obrněných transportérů, 155 tanků a 81 vozidel speciální techniky. Po zhruba dvouhodinovém jednání Zachariáš prohlásil, že on, pokud zůstane ve funkci, proti demonstrantům nezasáhne. A podepsal v tomto smyslu i komuniké. Následující den jsem již sám dorazil na generální štáb ČSLA a od jeho náčelníka, generálplukovníka Miroslava Vacka, jsem získal podobné ujištění. Vše detailně popisuji v knize Vabank. Byla však připravena ještě další akce – Norbert. Při té mělo být podle jmenného seznamu internováno 9 500 odpůrců režimu. Bylo soustředěno také asi sto odborných vojenských pracovníků pro akci Vlna – obsazení televize a rozhlasu v případě, že by se jejich pracovníci odmítli řídit pokyny státní moci. Mimochodem ten „hodný“ Gorbačov se těsně před svým pádem pokusil takovou akci realizovat tankovým útokem na televizní věž v litevském Vilniusu. Už první den bylo zabito 13 civilistů a cca 600 lidí bylo zraněno. U nás k tomu naštěstí nedošlo, protože sovětská armáda dostala od Gorbačova příkaz nezasahovat, pokud se hněv demonstrantů neobrátí proti ní samotné. To mně a Horáčkovi sdělil rada sovětské ambasády Vasilij Nikitovič Filipov, když jsme ho 28. listopadu navštívili s žádostí OF, kterou jsme s Horáčkem iniciovali, aby Gorbačov podniknul urychlené kroky ke stažení sovětské armády z Československa. Československá armáda však byla pod neustálým tlakem ministra obrany, armádního generála Milana Václavíka, který vykřikoval, že je třeba uvést do bojové pohotovosti armádu, Bezpečnost a milice a také, že „Kontra se nám vloudila už i do ústředního výboru“. A v této situaci stáli premiér Adamec a jeho poradce Krejčí, když po již více než dvouměsíčním jednání s iniciativou MOST koncipovali pro mimořádné zasedání ÚV KSČ dne 24. listopadu projev, ve kterém premiér silové řešení kategoricky odmítnul, a také z hlediska situace nejdůležitější generálové Vacek a Zachariáš, kteří nám nakonec slíbili, že akci Zásah nespustí, jakkoli ji předtím připravovali. Námitka, že ÚV KSČ přece silové řešení na tomto zasedání – 24. listopadu – vyloučil, obstojí jen částečně, protože vyloučil i nevyloučil. V nočním usnesení z téhož dne totiž stojí, že: „Vedení strany a státu nezvládlo tuto situaci“ a v neodkladných opatřeních tohoto usnesení ÚV KSČ „žádá příslušné orgány, aby při řešení současných společenských problémů nebylo použito mocenských prostředků, pokud nedojde k ohrožení života a zdraví lidí, majetku a narušení základu socialismu.“ Ovšem k narušení základu socialismu evidentně došlo a riziko, že mimořádná bezpečnostní opatření [MBO] mohou být realizována, tak přetrvávalo až do 19. prosince, kdy byla Federálním shromážděním potvrzena vláda národního porozumění. Poslední, byť chabý pokus o spuštění akce Zásah se objevil ještě 18. prosince. Projednával jsem to s Miroslavem Vackem, tehdy už s ministrem obrany, a armáda poté vydala uklidňující stanovisko. Pokud někdo nevyjde s nějakými novými informacemi, tak já vidím tyhle čtyři lidi jako hrdiny protistrany. 10. prosince odstoupil prezident Husák i premiér Adamec a na scénu vstoupil Marián Čalfa, který se stal, dle mého názoru, pátým bývalým komunistou, který významně přispěl k sametovému průběhu naší revoluce. Že právě Oskar Krejčí pro něj napsal návrh programového prohlášení vlády národního porozumění, stojí za zamyšlení. Komunistům to asi ještě nedocházelo, protože vše odhlasovali, jak bylo jejich zvykem – jednomyslně. Ale 19. prosinec je dnem, kdy byly ve vládním prohlášení položeny základy příštího, již nesocialistického uspořádání státu a navržen jako příští prezident Václav Havel. Přitom tam seděli všichni – Biľak a další normalizátoři z ÚV KSČ. Tedy já nevím, jestli nešel Biľak při hlasování na záchod, nebo neutekl zadním vchodem, ale poslancem byl. To byla prostě epochální věc. A Gorbačov jenom koukal a zjišťoval, že jeho docela chytrý nápad s přestavbou nevyšel, že nepadnul na úrodnou půdu a nezbylo mu nic jiného než postupně vyklízet pozice. Nakonec všechno prohrál a ještě je podezříván z úmyslného rozvratu sovětského impéria. Když teď udělám střih na konec roku 1990, tak v čele všech zemí socialistického bloku stáli bývalí prorežimní komunisté: Jaruzelski, Krenz, Szűrös, Mladenov a později i Iliescu. Jedinou výjimkou byl antikomunista Havel. Říkají o nás, že jsme byli poslední, ale zato jsme byli nejradikálnější. A pak tu byl ještě generál Vorobjov, který ze všech sil napomáhal rychlému průběhu odsunu sovětské armády. Sametová revoluce nemohla skončit, dokud jsme byli okupovanou zemí. Okupace skončila 30. června 1991 a v srpnu 91 se odehrál protigorbačovský puč. Za pouhých šest týdnů. Byla to dějinná skulina, kterou jsme proklouzli. Obrovskou odhodlaností našich občanů. Kdyby tam nebyly ty statisíce v ulicích, nedokázali bychom to. Dynamikou studentů a herců, kteří jezdili po celé republice, roznášeli informace a podněcovali naše občany k odporu. A řízením Občanského fóra, Veřejnosti proti násilí a také MOSTu a dalších organizací. Takhle to vidím já.   Pavel: Budu na to reagovat ad hoc. Iniciativa MOST je datována do září 89. Chtěl bych říci, že jsme se na vývoj událostí začali s Oskarem postupně připravovat už od května 89. Adamec mne tehdy poslal do Moskvy, abych zjistil, co vlastně ti Rusové chtějí. Po návratu jsem mu sepsal krátkou zprávu, jejíž podstatou bylo, že perestrojka otevírá všechny potlačované problémy v Sovětském svazu a že to nedopadne dobře. A že se musíme začít starat sami o sebe.   Kocáb: S tím plně souhlasím.   Pavel: Proto moje hodnocení Gorbačova není tak pozitivní. Připadá mi jako takový typický ruský intelektuál. Omámený svými vlastními idejemi a představami. Ale mám pocit, že ztratil cit pro politickou realitu, neuvědomoval si všechny politické souvislosti. U něj to všechno bylo o to složitější, že zastupoval jednu ze dvou supervelmocí.   Kocáb: To, co říkáte, mi zapadá do mozaiky, že on byl podobně konsternován jako ÚV KSČ u nás. Přečetl jsem stenografický záznam mimořádného zasedání ústředního výboru 24. listopadu 1989 a pochopil jsem, že vedoucí komunisté byli zcela bezradní. Děsili se nastalé situace a nevěděli, co dělat. Pro Gorbačova pracovala komise, vedená tajemníkem Jakovlevem, která měla připravit scénáře vývoje v tzv. socialistických zemích po pádu Berlínské zdi, možná už předtím. Myslím, že když naplánovali a úspěšně provedli odstavení Honeckera v NDR, tak podobnou akci měli připravenou i pro Československo. Podle některých zdrojů to mělo proběhnout už 21. srpna. Dokonce měl při přeplavání Vltavy umřít student, k čemuž pak ale nedošlo. Dalšími možnými daty byl pak 17. listopad a 10. prosinec. Ale už v září se objevuje od poradce Gorbačova Šachnazarova varovný vzkaz Oskaru Krejčímu a mluvčí Gorbačova Gerasimov zase prozradil německým novinářům, že 17. listopadu bude na Národní třídě mrtvý student. Jsem přesvědčen, že 17. listopadu proběhla poslední velká ingerence ze strany Sovětského svazu do našich záležitostí a znovu opakuji: už v září dostal Oskar ze sovětské strany varování, pokud něco neuděláte, poteče krev. Štěpán později tvrdil, že 16. listopadu měl telefon z Ruska, kde byl víceméně vyzván, aby se připravil na převzetí moci. To ovšem může být fabulace, Štěpánovi se nedá moc věřit. Tím „vyvoleným“ mohl být i Adamec, mohl to být i Hegenbart, Mlynář, či kdokoli další. To už je celkem jedno. Brutální zásah na Národní třídě a „mrtvý“ student měl posloužit k tomu, aby se hned ten večer ozval nějaký z hlediska Moskvy nezatížený komunista a burcoval: Podívejte se na tu Jakešovu nepoučitelnou kamarilu, v Mezinárodní den studentstva nechá zmlátit naše děti na Národní třídě. Ale tuto příležitost k vnitrostranickému puči komunisté promarnili. Místo komunistů rozesílá tuto zprávu do světa Petr Uhl a Honza Urban volá Sacharovovi. Vzniká celosvětový humbuk a hněv občanů se obrací proti celé KSČ. Rusové se okamžitě stahují a odlétají, i když tady přímo 17. listopadu byli vysocí představitelé sovětských tajných služeb v čele se zástupcem předsedy KGB, generálem Viktorem Fjodorovičem Gruškovem. Údajně k podpisu smlouvy o spolupráci StB a KGB. To ovšem mohla být jen krycí legenda, bez které by to stejně nešlo.    Pavel: A přímo ve velíně zásahu na Národní byl přítomen sovětský generál, i když tam vlastně neměl co dělat…   Kocáb: To byl zase stálý představitel sovětské milice v ČSSR generál Teslenko z ministerstva vnitra SSSR. Seděl tam podle záznamů i JUDr. Kružík, zástupce 13. oddělení ÚV KSČ, Hegenbartův člověk, který tam také neměl co dělat. Potom na zasedání předsednictva ÚV KSČ 19. listopadu všichni „oblbují“ Jakeše, že se vlastně nic nestalo – Štěpán i Lorenc.  Toho stejného 19. listopadu dopoledne jsme s Michalem Horáčkem navštívili premiéra Adamce doma a tvrdili mu, že „poslední bitva vzplála“ a že by měl začít ihned jednat z opozicí. Adamec nám tehdy říkal: Hoši, 20–30 tisíc lidí, to nic není, to neznáte naše soudruhy, s tím se vypořádají. To by jich muselo být tolik, co v NDR, dvě stě tisíc, tři sta tisíc. Ale už za dva, za tři dny tam těch tři sta tisíc lidí bylo. Tehdy jsme už dva měsíce jednali s Oskarem Krejčím. Chápali jsme jeho pozici – byl komunistický ideolog a jen tak se bourání socialismu nezúčastní. Stejně tak Adamec, ten se nám vyznal z lásky k socialismu, dokonce i ke Gottwaldovi. To bylo až překvapující. Nepadá v úvahu, že by se komunistická strana vzdala své vedoucí role, říkal. Ale i já si myslím, že by se mělo udělat všechno proto, aby netekla krev, dodával. To byla jediná, ale dostatečně pevná spojnice mezi našimi antagonistickými tábory, či spíše disidenty na jedné straně a dvěma, ale za to mocnými komunisty na straně druhé. A tady začal Oskar cílevědomě působit jako mediátor. Měli jsme denní kontakty.   Krejčí: Je škoda, že knížka Michaela Kocába nevyšla před dvaceti lety. Je zajímavá i literárně. Spojuje několik žánrů, takže tam vzniká podle mne nový literární útvar. U jejího autora cítíš poprvé za těch třicet let snahu porozumět i druhé straně. Ta knížka nesoudí, ta knížka hledá. To je zásadní rozdíl proti produkci akademických pracovišť. Až Kocábova kniha vyjde, doporučuji zamyslet se nejen nad obsahem, ale také nad jejím přístupem. Autor zůstává na svých antikomunistických pozicích, neříká ale hned, že na druhé straně je každý zločinec a vrah. To je přístup, který je zcela neobvyklý v českém politickém prostředí. Pokud jde o roli Michaela Kocába, myslím si, že představuje skrytou tvář sametové revoluce. Byl vždy na čele pelotonu, vedl jej tam, kam měl mířit. Dokázal vytipovat nejcitlivější místa v politickém systému, která by mohla zastavit pohyb sametové revoluce, nebo ho dokonce zvrátit. Přicházejí s Michalem Horáčkem na úřad vlády řadu týdnů předtím, než se tam objevují fotografové a televizní štáby. A začínají vyjednávat. A nejenom to. Když už je na náměstích tři sta tisíc lidí, musela by přijít ke slovu armáda, na to policie už nestačí. A zase: Michael se odtrhne od pelotonu a jde za generály. A v době, kdy Občanské fórum řeší, zda bude prezidentem Dubček nebo Komárek, a tím jsi mne naštval nejvíc…   Kocáb: (smích)    Krejčí: …začne běhat s tím svým „Havel na Hrad“. V době, kdy my jsme si ještě myslili, že by to mohl být Adamec. Ale tím to nekončí. Doporučuji si tu pasáž v knize dobře přečíst. Sotva Michael dostane poslanecký průkaz, vyleze na tribunu parlamentu a navrhne nulitu smlouvy o pobytu sovětských vojsk v Československu.   Kocáb: A parlament to schválil a ještě mi to přiřknul jako iniciativní návrh poslance Kocába. Na to jsem byl fakt hrdý, i když musím dodat, že mne podpořila i řada dalších poslanců. Stále mi ale není zcela jasné, do jaké míry do sametové revoluce zasáhli Sověti, resp. zda to byly pro, či protigorbačovské kruhy. Ve své knize jsem to dal do Epilogu II, protože se jedná o hypotézy, na rozdíl od informací, které jinak kniha vesměs obsahuje.   Pavel: O jedné informaci jsme už mluvili a sice, že v tom štábu 17. listopadu byl představitel KGB.   Krejčí: Musím ovšem zdůraznit, že KGB nebyla monolitně jednotná organizace. Když se podíváte na pokus o převrat v Moskvě, tak v jeho vedení byli představitelé celostátního KGB, ale ruská část se postavila za Jelcina. Když se vrátíme k našemu 17. listopadu, byla tu prokazatelně skupina lidí z KGB, ale vůbec není jasné, k jakému křídlu patřila. Kdyby to byla skupina, která měla dlouhodobě na starosti Československo, tak si myslím, že by dokázala ten následný krok po Národní připravit lépe. Připravili manifestaci, ale chyběl ten druhý krok. To je to, co mne na tom mate. Proto si myslím, že tady chtěli spíš vyvolat chaos než připravit nějaký stranický puč.    Kocáb: A k čemu by jim ten chaos byl?   Krejčí: Podceňuješ hloupost v politice. Ta je hrozně tvořivá. Něco museli udělat a vznikl z toho takový bastard…   Pavel: Vrátil bych se ještě k pondělnímu zasedání federální vlády. Tehdy vznikla diskuse nad prohlášením vlády k demonstracím. Jediným, kdo podpořil vyvážený návrh Adamce, byl Marián Čalfa. Tehdy začala podle mého názoru růst jeho politická hvězda.    Kocáb: Vzpomínám si ještě na situaci po druhé demonstraci na Letné. Na OF zavolali z úřadu vlády, přišel jsem k telefonu a byl jsem požádán, abych tam co nejrychleji přišel. Přivedli mne do kanceláře, o které si myslím, že patřila Adamcovi, ale Adamec tam nebyl. Čekali tam dva Sověti. Jeden z nich se představil jako Šmeral, syn jednoho ze zakladatelů KSČ a jeden jako velitel moskevského okruhu KGB. Chtěli, abych jim zorganizoval kontakt s Václavem Havlem. Musíte mi ale povědět, o co jde, bez toho to neudělám. Řekli mi, že když to bude pokračovat takhle dál, dojde k rozvalu národního hospodářství, k omezení dodávek ropy a plynu ze Sovětského svazu, dojde k výpadkům proudu, problémům v dopravě, hromadění odpadků, k rabování, k lynčování a postupně se vám to úplně vymkne z ruky. Takže výhrůžka, nebo varování, ale co bychom měli dělat, to nesdělovali. Jen že chtějí mluvit přímo s Havlem. Neumožnil jsem jim to.   Krejčí: Neměli plán. Se sametovou revolucí jsou spojeny tři velké otázky. První, proč se režim, který čtyřicet let mohl dělat, co chtěl, během tří týdnů zhroutil. Druhá otázka je, jak se moc předávala, o tom se vlastně teď bavíme. A třetí otázka, nejenomže nezodpovězená, ale ani nepoložená. A v tom se asi budeme s Michaelem rozcházet. Pro něj končí sametová revoluce odchodem sovětských vojsk. Mně končí proměnou politické elity od té „Pravda a láska zvítězí…“ k privatizaci a divokému kapitalismu. Až tehdy se dotvoří nová mocenská elita. Ve všech bývalých socialistických zemích to proběhlo podobně. Romantici, kteří získali moc, ji z nějakého důvodu předávají oligarchům. U nás, myslím, není startem do této etapy ani malá, ani velká privatizace, ale zprivatizování Mladé fronty. To byl akt, který běžel zcela mimo zákon, a je tolerován. Pak následují další noviny. Co se v ten moment stalo? Informační zdroje, které sloužily spíše levicovým čtenářům, se od nich oddělují a stávají se mainstreamem hlásajícím podivný netolerantní liberalismus.   Pavel: To byl ale svým způsobem logický vývoj pod Mezinárodním měnovým fondem a podle washingtonského konsenzu… Musím říci, že mne také irituje ten rychlý rozpad systému. Je to svým způsobem poučení. A teď je jedno, že se to konkrétně vztahuje k rozpadu komunistického systému. Myslím, že se tam dají najít určité obecné rysy.   Kocáb: Dovolím si zformulovat určitou hypotézu. Já jsem pro potřeby své knihy zorganizoval – říkám tomu – tajemnou schůzku ve čtyřech. Byl tam jeden vysoký zástupce bývalé druhé správy Státní bezpečnosti, jeden bývalý tajemník městského výboru KSČ, který posílal lidové milice do Prahy, a pak je zase stahoval na žádost Miroslava Štěpána, zástupce tehdejší vlády a já. Slíbil jsem, že neprozradím jejich jména a za to jsem dostal poněkud otevřenější informace o tom, co tehdy skrytě probíhalo. Chtěl jsem se něco dozvědět o eventuální přípravě vnitrostranického puče a také, proč nedošlo alespoň k pokusu použít silové prostředky proti demonstrantům. Už Lidové milice by hodně zmohly, ale vojenský zásah by nás minimálně v první fázi revoluce pravděpodobně převálcoval. Po těch třiceti letech jsem je tlačil k tomu, aby mi už konečně řekli, jak to bylo. Identifikovali čtyři měkká centra odporu proti Jakešově politice: jedno kolem Hegenbarta, jedno kolem Štěpána, další kolem Adamce a jedno kolem Štrougala. Všichni jmenovaní by byli bývali schopni naplnit sovětskou představu o vnitrostranickém puči, ale byli na to příliš měkcí. A ozbrojený vnitrostranický puč u nás nemá žádnou tradici. Potřebuje to obrovskou dávku odvahy a tu nikdo neměl. Proč zůstala komunistická moc ležet na chodníku? Odpověď je poměrně jednoznačná. Došlo k totální dezorganizaci uvnitř jejich mocenských struktur. Václavík chtěl zásah a z hlediska komunistů měl pravdu. Adamec už byl v té době v podstatě na naší straně a po mimořádném zasedání ÚV KSČ ztratil podporu komunistů. V té knize najdete i zápisy o tom, jak ho nazývali. Možná ji dokonce ztratil dřív, protože Státní bezpečnost věděla o všech jeho krocích, tedy i o jeho vyjednávání s MOSTem. Štěpán nebyl schopen inteligentního postupu. Pravděpodobným okamžikem jeho nástupu k moci měl být den, kdy vystoupil v ČKD. Tam šel s tím, že se stane novou čerstvou silou. Místo toho ho vypískali. Husák i Štrougal už byli mimo a Hegenbart se hodil marod.   Krejčí: Myslím si, že je to ještě hlubší. Náš tehdejší systém měl zakódovanou jednu velkou chybu a sice iluzi o proměně člověka vlivem socialistických výrobních vztahů. Chtěli jsme vše ovládat výchovou a nadšením. Navíc jsme měli zakódovaný neúspěch z roku 1968.   Pavel: Navázal bych na Oskara. Myslím, že jedním z hlavních důvodů krize byla nevyřešená otázka roku 68 v komunistické straně. Jakákoliv reformní činnost narážela na tuto zkušenost. Navíc se komunistická strana prověrkami zbavila velké části kvalitních lidí, kteří mohli něco v politických a ekonomických kruzích přinést. Je to chyba KSČ, ale je to i chyba Sovětského svazu.   Kocáb: Byl jsem příliš daleko od toho, co se dělo v KSČ. Ale když to vezmu z toho praktického hlediska: čtyři nedůsledná centra odporu proti Jakešovi, neschopnost koordinace, ozbrojený puč nepřichází v úvahu. A pak už je tu jen KGB, pro nebo protigorbačovská, která si na sebe navázala několik jedinců. Ze Státní bezpečnosti nejspíše Lorence, Vykypěla a Bytčánka, z politiků možná Hegenbarta a několik dalších. Oni jediní byli schopni tuto akci pod přísným utajením spustit. Když si vzpomenu na to naše tajemné setkání čtyř, pak ten, který zastupoval StB, a ten, který představoval KSČ, současně vyslovili větu, která prý v té době mezi zasvěcenci kolovala: „Dvacet strejců do prdele a jedeme dál.“ A smáli se tomu souzvuku. Jeden z nich mi přímo řekl, že dostal nabídku od Štěpána na vysokou stranickou funkci, až puč bude proveden. Nebyl připravován československou stranou, ale někteří se jej účastnili. Tvrdím, a jsem v tom rozporu s Oskarem, že za tím byl spíše Gorbačov, který si myslel, že vyčistí ten Augiášův chlév na ÚV a pokusí se všechno ještě jednou zachránit přestavbou… V tom okamžiku jsem už musel vypnout magnetofon. Ne že bychom nemohli diskutovat ještě dlouho. A možná ještě budeme, protože to byla část našeho života.  {/mprestriction}  Zaznamenal Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2019-10-31 06:54:15

Jazykovědma: Co hledala Němcové Barunka v babiččiných vlasech

Jak se správně píše datum, zda se tuleni tulí, co má společného román se Římem či kde se vzala slova přehršel, hafo a mrť. To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož říjnové posty přebíráme.   Akronyma a tečka (1. 10.) Jistě víte, že akronyma jsou typem zkratek, po kterých se nepíše tečka (nekončí-li jimi věta): EU, ČR, DIČ. Tečka se nepíše ani za kontrakčními zkratkami, které vznikají stažením (kontrakcí) slova na první a poslední písmeno: pí (paní), cca (cirka), fa (firma/faktura).   Špinavě šedý slavík (2. 10.) Etymologie je jako život: občas je šedivá. Doslova to platí u zpěváka s nejkrásnějším hlasem, slavíka, drobného ptáka nevýrazně hnědošedé barvy. Praslovanské slovo pro slavíka, *solvьjь, pochází z indoevropského *sal-u̯o-, kde *sal- značí špinavý či špinavě šedý.   Kdo je mistr s velkým M? (3. 10.) Jak je to s titulem Mistr/mistr a velkým počátečním písmenem? Velké písmeno se píše jen ve spojení s vynikajícími umělci: Vážený Mistře (v dopise), Mistr Karel Gott. Malé všude jinde: mistr Jan Hus (někdejší akademický titul), mistr světa (vítěz soutěže), mistr v dílně.   Tuleni se netulí (4. 10.) Na co se ptáte: jak souvisí tuleň s tulením? Budete nejspíš zklamaní: nijak. Zatímco etymologie tulení se není jasná, název zvířete tuleň převzal náš přírodovědec Presl z ruského tjulén, které pochází patrně z laponštiny (tuĺĺa/dullja). Podoba je tedy čistě náhodná.   Podezřelá dopravní značka (7. 10.) Zdála se vám značka MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHY vždycky podezřelá? Máte pravdu! Předložka MIMO se totiž pojí se 4. pádem (nikoliv 2. pádem), gramaticky správně tedy je MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHU. (Ano, teoreticky může být MIMO OBSLUHY plurál, ale pragmaticky je to spíš chyba...   Korektní kalendářní data (8. 10.) Jak psát korektně kalendářní data: 1) Základní zápis je s mezerami za tečkou: 8. 10. 2019 2) Bez mezer je dvoumístný zápis s nulou doplněnou před jednociferné číslice: 08.10.2019 3) Při počítačovém třídění lze použít sestupný zápis se spojovníky: 2019-10-08   To a ten datum (9. 10.) Včera jsme si zopakovali způsoby zápisu kalendářních dat, dnes si ještě připomeňme rod slova datum. Základní je rod střední: to datum bez data. Je-li nezbytně nutné rozlišit mezi kalendářními a počítačovými daty, lze tolerovat rod mužský: ten datum bez datumu.   Když Němcové Babička měla vši (10. 10.) Pamatujete, jak Barunka vískala babičku ve vlasech? Tento výjev z Němcové možná nabude nového významu ve světle etymologie slova vískat. Původně totiž vískat (probírat se ve vlasech) označovalo hledání vší a vzniklo zúžením významu slova jískati (hledat).   Kmán a komunismus (11. 10.) Co je to ten „kmán“ v přísloví „Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi“? Kmán je zastaralý výraz pro prostého člověka a pochází z německého gemein (prostý). Mimochodem gemein je příbuzné s latinským commūnis (společný), stejně jako komuna či komunismus.   Šlechtická slečna (14. 10.) Jestlipak víte, jak vzniklo oslovení slečna? Zkrácením titulu šlechtična se změnou úvodního š na s. Původně se totiž jako slečny označovaly pouze neprovdané dcery šlechty. Mimochodem podobně vzniklo slovo vašnosta – zkrácením oslovení vaše milosti/jasnosti.   Nemám, bohužel, ani stovku (15. 10.) Jak je to s krátkými vsuvkami typu „prosím“, „bohužel“ či „mimochodem“ a psaním čárek? Je to na nás: vnímáme-li tuto vsuvku jako zásadní informaci, čárku nepíšeme. Napíšeme-li čárku, pak uprostřed věty z obou stran. Příklady: Půjč mi(,) prosím(,) stovku. Bohužel(,) sám nemám.   Podle zvonku poznáte pohlaví (16. 10.) Máte správně jméno na zvonku? Aneb pojmenování členů rodiny příjmením a koncovka -ovi/-ovy. Pravidlo pro shodu je staré známé: je-li v rodině živ(otn)ý muž, píšu -i (1. pád), například manželé Novákovi (muž a žena). Jde-li jen o ženy a děti, píšu -y, například sestry Novákovy.   Přišli synové, nebo milenky? (17. 10.) Pokračujeme v dilematu koncovek -ovi/-ovy, tentokrát u přídavných jmen přivlastňovacích. Pomůže nám dosazení ukazovacího zájmena to: 1. pád – přišli (ti) Petrovi synové, přišly (ty) Petrovy milenky 4. pád – vidím (ty) Petrovy syny, vidím (ty) Petrovy milenky   Moravské hafo s německými kořeny (18. 10.) Na co se ptáte: kde se vzalo slovo hafo? Jde o expresivní slangový výraz původem z Moravy, který je odvozený od německého nářečního Hanfel, spisovně Handvoll (hrst). Příbuzné jsou i české nářeční varianty vyjadřující velké množství: hafol, hafel, hafok či hafolec.   Moci versus moct? (21. 10.) Ať už takto v pondělí můžete či nemůžete, můžeme si posvítit na sloveso „moci“. Váháte-li nad koncovkou v infinitivu, starší -ci (moci) se považuje za spisovné, novější -ct (moct) je spíš hovorové. Spisovné jsou dále tvary mohu/mohou, podoby můžu/můžou jsou hovorové.   Kolik je přehršel? (22. 10.) Je přehršel hodně, nebo málo? Přehršel (či přehršle) je ženského rodu a pochází z praslovanského gъrstь (hrst) a předpony per- (pře-) nebo pri- (při-). Původně přehršel označovala malé množství (kolik lze nabrat do jedné či obou hrstí), dnes je význam opačný, tj. mnoho.   Všechny romány vedou do Říma (23. 10.) Co mají společného román, romance a romaneto? Všechno jsou to literární útvary, jejichž cesty vedou do Říma – jejich názvy jsou totiž odvozeny z latinského Rōmānicus (tj. římský, románský) a původně označovaly texty psané v národním (románském) jazyce, nikoliv v latině.   Basa je mučení (24. 10.) Proč se říká vězení basa? Zřejmě analogicky podle francouzského mettre au violon (tj. dát do houslí), kde housle odkazují ke středověkému mučicímu nástroji podobnému houslím či base. Se zanikáním útrpného práva se význam slova rozšířil na trest vězení, tj. sezení v base.   Prča z Moravy (25. 10.) Když je ten pátek, ať je prča... Slovo prča ve významu legrace pochází z Moravy a odvozuje se od slovesa prčiti se (tj. pářit se), které je zřejmě zvukomalebného původu.   Uklidit les do poslední mrtě (29. 10.) Co je to ta mrť ve spojení do mrtě? Zde mrť označuje poslední nejmenší částečku. V lesnictví se mrť používá ve smyslu odumřelého listí a jehličí. Výraz mrť je odvozený z praslovanského *merti s významem mřít.   Zhůvěřilost od Karla Gotta (30. 10.) Slovo „zhůvěřile“ znáte z Gottovy písně Trezor. Textař Rostislav Černý je dle vlastních slov použil ve smyslu „zhovadile“. Etymologové je spojují s východiskem „zhůvěřiti“, kde kořen „uvirý“ značí křivý. Doslovný význam se posunul na společensky „křivý“, tj. nevhodný, urážlivý.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}