Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-11 08:40:42

Hledání levice v roce 1989: Pohled na reformní proud uvnitř KSČ

Od pádu komunistického režimu v Československu náš již dělí tři desítky let. Od té doby byla vydána řada publikací, studií různé kvality, které se tímto zlomem zabývají. Zde se soustředíme na málo známý obraz hledání a tápání skupiny lidí, kteří věnovali mnoho energie tomu, aby období přestavby směřovalo k reformě tehdejšího reálného socialismu, tehdy ještě komunistické strany, která již ztratila svoji funkci jako politická strana. Uvědomovali si, že s překonáním režimu zatíženého řadou historických problémů, křivd, včetně zločinů, může dojít i k eliminaci toho pozitivního, co bylo za dobu po r. 1948 vybudováno. Představovali významnou část intelektuálního potenciálu lidí, ať v řadách komunistické strany, či nekomunistické opozice, nejen šedé zóny. Historie tohoto proudu je dodnes prakticky nezmapována, pro veřejnost to pak zejména ve sdělovacích prostředcích vyznívá, jako by skutečně všechno bylo v rukou vítězů sametové revoluce.  Kdo je levice? Názory na to, kdo tehdy koho považoval za autentické levicové hnutí, se ovšem lišily. Za jediné autentické a důsledné síly levice v Československu krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 byla podle stati v časopisu Levé alternativy „Polarita“ považována levicová politická hnutí, která vznikla jako nezávislé struktury ještě před listopadem 1989, tj. Levá alternativa, Československé anarchistické sdružení a Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. Ty se nacházely zcela mimo komunistickou stranu. Možnosti a vliv levicové opozice v období akutní krize a rozpadu byrokratického socialistického systému nelze přeceňovat, je nutno si uvědomit, že ji představovaly nepříliš početné skupiny, zejména inteligence, které byly velice heterogenní. Samotný pojem levice, jakož i reformní komunisté byl pro veřejnost, která se podílela na statisícových mítincích v listopadových dnech roku 1989, do jisté míry vágním, zprofanovaným, rychle zastíněným občanskými hnutími v čele s Občanským fórem. Pojem levice byl spojován především s poraženým režimem. Byl to pojem v podstatě pro velkou část společnosti odepsaný. Nekonstituovaná, heterogenní levice tedy nemohla sehrát nějakou vysoce významnou roli. Navíc prohrála souboj o čas. V procesu rozpadu systému, který sám sebe deklaroval jako levicový a socialistický, byli představitelé části opozičních levicových skupin integrováni do občanské opozice jako celku (např. Obroda, vznikající sociální demokracie atd.), ve smyslu souborného hnutí. Institucionální krize postihla celou KSČ, ne tedy pouze její reprezentaci. Označením institucionální krize však budiž vyjádřeno, že nejde o totální kolaps této strany, která přestala být stranou politickou a stala se státostranou, ale právě o kolaps principů a fungování její organizační vybavenosti, výbuch neschopnosti nomenklatury, která sledovala jako každá jiná zájmová skupina své cíle. V nižších složkách se tento kolaps projevil ochabnutím aktivity, neschopností jakékoli racionální akce, v důsledku očekávání příkazu, či rozhodnutí „shora“, které však již nikdy nepřišlo. Domácí hospodářské potíže, narůstající krize sousedních států sovětského bloku, deklarovaný politický obrat vedení KSSS a zklamání z neochoty sovětských perestrojkových vůdců vyjádřit se k roku 1968 na základě teze o nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, na straně druhé i mezinárodní situace, která se vyznačovala neústupností Západu a slábnutím sovětského bloku, rychle rozrušovaly kvazi stabilitu československého normalizačního režimu. I mezi původně jednotnými normalizátory se rozhořel urputný zápas o nové přerozdělení mocenských pozic.  Vývoj veřejného mínění v 80. letech Normalizační režim přestal plnit základní podmínku jakési nepodepsané, ale většinou akceptované „společenské smlouvy“, totiž zajištění trvalého růstu životní úrovně, a tím se i uvolňovala jeho materiální závislost a zainteresovanost na něm. Obyvatelstvo přestávalo mít zájem na jeho existenci, jak to naznačují i výsledky průzkumů veřejného mínění o vedoucí úloze KSČ. Tím se otevřeně začala projevovat kritičnost k politickému systému v ČSSR; téměř jedna polovina respondentů jej považovala za nedemokratický. Dlouhodobě narůstala nespokojenost se způsobem uplatňování vedoucí síly strany. Jestliže v roce 1986, kdy tato otázka byla poprvé položena, považovalo vedoucí úlohu KSČ za důležitou 67 % respondentů a 23 % za nedůležitou, pak v červnu 1989 odpovědělo kladně již jen 41 % a záporně 37 %. Na tuto otázku odpovídali občané i na přelomu listopadu a prosince 1989 (již v podstatně jiné atmosféře, kdy už se mohli vyjadřovat bez zábran). Souhlas s vedoucí úlohou KSČ vyslovilo pouze 14 % a nesouhlas celých 82 % respondentů. Sociolog Miroslav Vaněk dospěl k závěru: „Údaje za čtyři roky před sametovou revolucí potvrzovaly všeobecnou nespokojenost a odklon občanů od KSČ.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Akutní krize a rozpad režimu Pro kriticky založenou část komunistů byl nepřijatelný způsob, jakým vedení strany reagovalo na události v Polsku, nejnověji volby do Sejmu v červnu 1989, vývoj v Maďarsku, jeho způsob posuzování pozice vedení SED v čele s Erichem Honeckerem v NDR, způsob vyrovnávání se s faktem, že v zemi stoupá aktivita opozice, vliv disentu (zejména po uveřejnění Několika vět) i jakým způsobem vedení proti opozici postupuje. Souhrnně řečeno, se však již jednalo o něco jiného. Slovy Oskara Krejčího, tehdy politického poradce předsedy vlády Ladislava Adamce: „Na jaře 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu“. Kolaps režimu byrokratického socialismu v Československu v roce 1989 byl součástí podstatně širšího geopolitického procesu, který již probíhal řadu let, šance obnovení socialismu byly ztraceny potlačením pražského jara a následným vývojem v 70. letech.  Reformní směry uvnitř komunistické strany a jejich osudy Je nutno souhlasit s obecným zjištěním Anny Grzymala-Busse, že reformní úsilí uvnitř KSČ v 80. letech prakticky prošlo bez ohlasu stranických orgánů, tím spíše veřejnosti. Převládala představa, že „KSČ byla stagnujícím, nereformovatelným hrochem, skutečným projevem zkostnatění po pražském jaru 1968 a následných stranických čistkách“. Autorka ovšem dodává, že i přes tristní situaci této státostrany vzniklo několik pokusů usilujících o reformy, resp. směřujících k reformám, pochopitelně v letech 80. Reformní proudy uvnitř KSČ, pokud je takto podmíněně nazýváme, protože jejich skutečný vliv na aparát a vedení byl velice slabý, až mizivý, představovaly spíše „ostrůvky“ tvořené jednotlivými skupinkami, jejichž kontakty, spojení, spolupráce, společné diskuze, s výjimkou v Praze, byly zprvu slabé. Tvrdé vystoupení jednotek VB proti demonstrantům na Václavském náměstí v Palachově týdnu v lednu 1989 vyprovokovalo řadu členů strany k napsání protestních dopisů, které adresovali přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Mezi ostré kritiky náležel i Miloslav Ransdorf, vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který se podílel na přípravě petice podepsané více vědeckými pracovníky v téže věci. Ransdorf zaslal i „přestavbový dopis“ L. Adamcovi, jehož jádrem bylo směřování „…k ústavním změnám a škrtnutí článku 4 ústavy“. V únoru 1989 zejména v Praze proběhla řada vášnivých diskuzí např. na ČVUT, mj. i v sále Dopravních podniků, kde se v rámci perestrojkové atmosféry ostře kritizovala neschopnost vedení KSČ využít manévrovací prostor, který stále existoval.  Jednotliví reformisticky orientovaní členové strany si byli vědomi své roztříštěnosti, neschopnosti vystoupit jako celek.  Stranické vedení připravovalo návrh nové ústavy, další hospodářské reformy, které měly být odstartovány v lednu 1990. Přípravy však probíhaly více utajeně, natož aby se o rozsahu reforem a jejich klíčových bodech veřejně a otevřeně diskutovalo. „Veřejnost se ovšem nedověděla o připravené ekonomické reformě, ani o návrhu ústavy, kde byly velkorysé garance politických a občanských svobod, včetně akceptování vídeňských konvencí o lidských právech. Skutečností je, že jejich přijetí Marián Čalfa spíše brzdil, stejně jako opuštění článku 4 Ústavy ČSSR,“ jak napsal Miloslav Ransdorf. Tyto nezveřejněné materiály nemohly mít pochopitelně žádný ohlas ve stále kritičtější veřejnosti, ve které se již zvedaly hlasy odporu, byť početně zdánlivě slabé. Naopak vedení strany postupně zostřovalo pronásledování snad jediného potenciálního partnera reformních komunistů, hnutí Obroda (klubu pro socialistickou přestavbu). Je zřejmé, že mezníkem pro vývoj nekomunistické opozice byla setkání Václava Havla s Alexanderem Dubčekem na jaře 1989 a tvrdý postup bezpečnostních orgánů proti Obrodě v červenci 1989. Společnost Bohumíra Šmerala Chronologicky nejdříve vcházel do povědomí (v rámci Prahy) diskusní klub, neformální sdružení levicově orientovaných občanů, převážně komunistů, které vzniklo v průběhu jara-léta 1989. V létě 1989 se rozhodli ustavit Společnost Bohumíra Šmerala. Ještě před tím skalní stalinisté zamýšleli vytvořit Společnost Klementa Gottwalda, což nenašlo velkou odezvu. Naopak myšlenka utvořit jádro pro reformu strany s odkazem na dílo a politickou činnosti B. Šmerala, významného představitele české sociální demokracie a zakladatele v dobách Rakouska-Uherska, KSČ ohlas měla. Její aktivní jádro opět tvořili někteří pracovníci Městské politické školy KSČ v Praze (v Praze – Karlín), Kabinetu politické výchovy (Karoliny Světlé), Miloslav Ransdorf z Prognostického ústavu ČSAV i z jiných výzkumných institucí mimo stranická zařízení, jakož i užšího okruhu dalších sympatizantů, ze všech částí společnosti, především intelektuálů všech profesí, resp. inteligence. Klub byl budován na neformálním základu. Počet členů dosáhl na podzim něco málo přes stovku osob, spojovaných především osobními vazbami. Prostor pro zasedání poskytla MPŠ KSČ v Karlíně. V průběhu roku 1989 probíhaly ve Společnosti neformální diskuse, přidávali se i další zájemci. Radim Valenčík získal skupinu lidí z Vysoké školy ekonomické, mezi nimi i Miroslava Ševčíka a další. Konflikty vznikaly kolem diskusí k programovým otázkám. V diskusích předkládal řadu konceptů a návrhů Miloslav Ransdorf. Požadoval v nich též zrušení výsledků stranických pohovorů z roku 1970, ustavení „opozice v rámci partaje“, možnost spolupráce s již existující Obrodou. V období do listopadu, pokud se nám podařilo zjistit, Společnost nevydala žádné prohlášení, jímž by se veřejně prohlásila za reformní skupinu, resp. zveřejnila své stanovisko k některým problémům, kterými společenský vývoj překypoval. Na podzim 1989 se klub připravoval k oficiálnímu ustavení, byly připravovány i základní programové dokumenty, jejichž autorem byl opět M. Ransdorf, ve spolupráci zejména s Rudolfem Převrátilem, Miroslavem Grossmannem, Pavlem Smutným a dalšími. V říjnu 1989 se v bytě M. Ransdorfa konala pracovní porada organizátorů, kteří se dohodli na oficiálním ustavení Společnosti. 14. listopadu 1989, kdy měl být rozpuštěn Prognostický ústav ČSAV (?) nadřízenými orgány (?), se vedení Společnosti dohodlo, že v průběhu dvou týdnů by se měla změnit v oficiální stranickou platformu. Je do jisté míry příznačné, že první oficiální vystoupení přišlo pozdě, v době, kdy již kritická slova Společnosti vyzněla zcela jinak. Zástupci klubu si totiž 13. listopadu objednali místnost v Domě politické výchovy MV KSČ na první veřejné zasedání klubu, a to na 27. listopadu. Termín byl směřován před den lidských práv 10. prosince, kdy se očekávalo vystoupení opozice. Byla to z pohledu snah reformních komunistů „fatální chyba“? V duchu „všechno pozdě?“ Ransdorf ve svých pamětech později připomněl, že v napjatých dnech, které následovaly po 17. listopadu, „pochopil, že KSČ nemá žádný krizový ani ústupový scénář. Moc vyvanula z budovy ÚV neskutečně rychle, až to opozici zaskočilo“. Demokratické fórum komunistů Události 17. listopadu 1989 podnítily členy klubu k urychlenému, ale opožděnému vystoupení. Řada z nich hned poté, co se dozvěděli, co se stalo onoho večera na Národní třídě, rozvinula velice intenzivní činnost. V prvním týdnu sametové revoluce, kdy na Václavském náměstí demonstrovalo denně až sto padesát tisíc lidí, členové Společnosti horečně diskutovali, snažili se zhodnotit situaci, připravovali programové prohlášení, zatímco vedení strany dále mlčelo. Členové Šmeralovy společnosti se sešli 27. listopadu, aby se dohodli na přejmenování společnosti na „Demokratické fórum komunistů“, jež mělo působit v rámci komunistické strany. Současně DFK vydalo prohlášení a programové teze. V prohlášení se mj. uvádělo: „Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následující tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila tisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec. Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky strany a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít. Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskuzí v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.“ Období, kdy z KSČ odcházely statisíce členů (kteří byli jejími členy s velice diferencovanými motivacemi), další desetitisíce hledaly cestu pro pochopení vývoje, pro podporu společenských změn, tu však chápaly jako podporu společnosti sociálně spravedlivé. Na základě výzvy prvního prohlášení se hlásily do DFK tisíce osob. Údaje, které uvádí polská autorka Anna Grzymala zřejmě nejsou přehnané, tj. odhad mezi 10–60 000, i když bychom se klonili spíše ke středu uvedeného údaje. Dokumentují tak do určité míry stav tehdejší mysli ne nevýznamného počtu členů i nečlenů KSČ, levicově orientovaného, kritického intelektuálního potenciálu společnosti, kteří viděli význam zvratu po 17. listopadu do značné míry ve smyslu cesty socialistického, resp. sociálně demokratického rozvoje. Sympatizanti DFK (ještě stále uvnitř strany, ale co to znamenalo v dynamicky se vyvíjející situaci) se hlásili z řady míst v České republice, na Slovensku bylo zastoupení nižší, i vzhledem k poněkud jiné situaci. Mezi původní cíle skupiny, vtělené i do programového prohlášení náležela revize a přehodnocení roku 1968, smetení normalizačního Poučení z krizového vývoje. Současně byl položen požadavek přetvořit stranu v duchu reformních komunistických stran v Polsku a Maďarsku. V polovině prosince 1989 se DFK vyjádřilo pro přímé volby prezidenta republiky. 14. prosince demonstrovalo před budovou ÚV KSČ a redakcí Rudého práva. DFK mělo podle původních představ působit jako frakce v rámci komunistické strany, o dva týdny později se představy změnily v pojetí působení DFK uvnitř strany a mimo ni. Názory uvnitř se rychle diferencovaly, zejména v otázce, zda setrvat v KSČ, či odejít. Rudolf Převrátil a další se vyjadřovali pro činnost DFK mimo stranu, Ransdorf naopak prosazoval názor, že DFK musí zůstat v rámci KSČ a „podílet se na její přeměně, pokud možno být motorem tohoto procesu“. Cílem bylo otevřené pojetí komunistického hnutí, spojující úsilí o obnovu, současně s kontinuitou. Co se týká analýzy občanské společnosti, navazovaly v mnohém programové teze DFK zejména na myšlenky Antonia Gramsciho. Jedním z významných spoluautorů tezí byl Ransdorf. Programové teze DFK obsahovaly mnoho z filozoficko-politických úvah M. Ransdorfa. Zejména se jednalo o pasáže „Socialismus a moderní civilizace“ a „Socialismus a nová společenská racionalita“. V části, která se týkala hospodářské problematiky, Ransdorf rozvinul koncept československé hospodářské reformy pro 90. léta vypracovaný v Prognostickém ústavu. DFK v listopadových dnech 1989 vyvíjelo relativně silný tlak na modernizaci KSČ. „Sjezd bezvýchodnosti.“ Mimořádný sjezd KSČ 19.–20. prosince 1989 DFK vyvíjelo v hektických dnech po 17. listopadu velký tlak na modernizaci KSČ, své slovo se pokusilo pronést i na sjezdu KSČ, který probíhal 19.–20. prosince 1989 a jehož se zúčastnilo na 1 530 zvolených delegátů. Proběhl v nedávno zbudovaném pražském sjezdovém paláci (nyní Kongresové centrum). Režie tohoto jednání byla v rukou špičkových funkcionářů Socialistického svazu mládeže (SSM), zejména Vasila Mohority, Širokého. Sjezdu se zúčastnilo 50 zástupců DFK jako pozorovatelé. DFK vydalo v průběhu sjezdu několik čísel Sjezdového zpravodaje DFK). Zástupci měli ovšem velice malé možnosti prezentovat své názory z tribuny sjezdu. Byli často napadáni účastníky sjezdu jako rozbíječi strany, a to ve velice ostrých diskuzích. Přesto však DFK bylo jako takové vedením sjezdu méně a řadou delegátů daleko více respektováno a jeho tiskové konference byly sledovány se zájmem. DFK požadovalo na sjezdu frakční status, organizace DFK měly mít status základních stranických organizací, k dispozici jim měl být malý aparát, časopis, část finančních prostředků strany. Z těchto požadavků nebylo prakticky splněno nic. DFK svedlo neúspěšnou bitvu na sjezdu, těžko se mohlo prosadit, když kromě jediného vystoupení svého mluvčího nedostalo více slovo. Se závěry sjezdu DFK vyjádřilo nespokojenost. Mezi názory jednotlivých členů DFK, kteří se účastnili prosincového posledního sjezdu KSČ, byly značné názorové rozdíly, odpovídaly i onomu opožděnému hledání, jak reagovat na rychle se vyvíjející politický vývoj. DFK reagovalo na „sjezd bezvýchodnosti“ dalším kritickým prohlášením a rozhodnutím zahájit budování nových organizací DFK v regionech. Tento tlak však přišel pozdě, až po rozhodující události 17. listopadu, kdy výbuch občanské nespokojenosti (ať už byl iniciován nebo ne) rozmetal představy o reformních změnách. Dynamika společenských a politických změn nabrala zcela jiné tempo a postupně také orientaci, rychle se zde objevil nový, silný společenský proud. Pochopitelně v tomto proudu uvnitř komunistické strany mnozí členové strany, včetně některých jeho zakladatelů, viděli pouze určitý odrazový můstek, kterým by se dostali mimo stranu, a tak by se v očích kritické demokratické veřejnosti „očistili.“ Řada z nich se domnívala, že tempo polistopadové obnovy komunistické strany je pomalé, a proto přistupovali i k zakládání jiných politických subjektů. Samotné DFK se počátkem ledna 1990 začalo rozpadat, jeho vliv rychle slábl, sympatizanti přecházeli do jiných uskupení odštěpujících se od komunistické strany.  Tříkrálové jednání DFK 6. ledna 1990 Více než 2 500 sympatizantů a aktivistů z celé České republiky se sešlo na jednání 6. ledna 1990 v Praze. Přítomni také byli zástupci KSČ a Obrody. Atmosféra na setkání byla velice vzrušená. Ze zástupců Koordinačního výboru DFK zde byli mimořádně aktivní Rudolf Převrátil, Jaromír Sedlák, Pavel Smutný, Milan Maršálek, J. Maczner a Ladislav Zvolský.  Čilá aktivita DFK přišla jednoznačně pozdě. Výbuch občanské nespokojenosti smetl všechny představy o reformách starého systému a společenská změna nabrala zcela jiný kurs. Kromě toho bylo zřejmé, že řada lidí neviděla v tomto hnutí nic jiného nežli můstek jak vystoupit ze strany. Pro jiné bylo tempo obnovy komunistické strany příliš pomalé, částečně oprávněně. Po dlouhém váhání se Koordinační centrum DFK rozhodlo 26. ledna 1990 politický proud, který představovalo, budovat jako samostatnou moderní levicovou politickou stranu. Současně se formovalo několik skupin, které se pokusily představit své narychlo formulované programy se socialistickým zaměřením. Podle názoru členů strany „DFK byla houba, která umožňovala, aby se KSČM stala masovou stranou“. Zklamání z neúspěšného startu DFK vedlo k další diferenciaci. Nejdříve se odštěpila skupina, která si dala název Nezávislá levice, poté Československé demokratické fórum, které se jediné zúčastnilo parlamentních voleb v červnu 1990. Zřejmě největší část, především členstvo mimo Prahu, zůstalo v KSČ, nyní již KSČM. {/mprestriction}  Autor je historik a působí v Historickém ústavu AV ČR. 

Čas načtení: 2024-10-10 10:40:00

České digitální Oskary za rok 2024 získaly projekty samoobslužných prodejen nebo AI technologie monitorující srdce

Praha 10. října 2024 (PROTEXT) - Analytická společnost IDC společně s partnery Vodafone Business, Dell Technologies, Google Cloud a Hospodářskými novinami, za podpory ČSOB a Direct People vyhlásila vítěze druhého ročníku soutěže IDC Digital Future Awards. Ta oceňuje nejlepší technologické inovace, díky kterým firmy zvyšují svou digitální vyspělost a zlepšují hospodářské výsledky. IDC podobná ocenění uděluje ve více než třiceti zemích světa na pěti kontinentech. V České republice má soutěž Digital Future Awards aktivní alumni komunitu, která se pravidelně setkává a sdílí zkušenosti s digitalizací napříč sektory.Do druhého ročníku soutěže IDC Digital Future Awards se přihlásilo celkem 40 soutěžících. V projektové části to bylo 28 organizací s 30 digitalizačními projekty. Ocenění se udělovala v pěti kategoriích: Best in Future of Connectedness, Best in Future of Digital Infrastructure, Best in Future of Digital Innovation, Digital Leader of the Year a Special Impact Award.Každá ze soutěžních kategorií s výjimkou Special Impact Award, v níž oceněné projekty vybírali redaktoři HN měla svou odbornou porotu složenou z digitálních lídrů a odborníků v oblasti informačních a komunikačních technologií a zároveň svého sponzora, který se na danou technologickou disciplínu zaměřuje nebo je mu blízká.„Digitální transformace v českých podnicích zdomácněla. Jak ukázal průzkum IDC Digital Impact Survey 2024, za důležitou ji považuje 85 procent tuzemských organizací. Dokončení digitální proměny ale žádný z respondentů neuvedl. Velmi pravděpodobně ji chápou jako trvalý proces, jenž by od určité úrovně měl nést jiný název. V IDC takový termín máme, je to obtížně přeložitelné spojení Digital-First.,“ uvádí Dana Vaníčková, Associate Vicepresident Events ve společnosti IDC.„K čemu v tuzemských podnicích slouží digitální iniciativy? Více než osm desetin jimi podporuje inovace a efektivitu provozu. Přes 70 procent s jejich pomocí zvyšuje produktivitu zaměstnanců a objem tržeb. Tři pětiny prostřednictvím digitálních projektů a iniciativ ošetřují aktivity v oblasti udržitelnosti anebo je nasazují pro posílení odolnosti organizace. Nutno podotknout, že motivy účastníků soutěže IDC Digital Future Awards byly s těmito zjištěními v souladu. Prioritu hrají inovace, efektivita a produktivita,“ dodává Dana Vaníčková.Soutěžní kategorie a jejich výsledkyKategorie Best in Future of Connectedness 2024 Česká republikapowered by Vodafone BusinessSoutěžní kategorie Best in Future of Connectedness oceňuje projekty, které pomocí konektivity a digitálních technologií propojují lidi, zařízení, aplikace a procesy. Příklady hlavních technologií této kategorie: internet věcí (IoT), sítě 5G a 4G, mobilní privátní sítě (MPN), softwarově definované sítě (SD-WAN) anebo bezdrátové sítě všech standardů. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: umělá inteligence, rozšířená a virtuální realita, cloudové služby, technologie kybernetické bezpečnostiVítěz:Projekt Automatizované prodejny 24/7Svaz českých a moravských spotřebních družstev (Skupina COOP)Finalisté:Projekt LetGIS, Letiště Václava Havla PrahaProjekt Rozšířené vyhledávání spojů v aplikaci PID Lítačka, Operátor ICTPartnerem soutěžní kategorie Best in Future of Connectedness je společnost Vodafone Business, přední globální hráč telekomunikačního průmyslu a technologický inovátor.„Finalisté v naší kategorii Best in Future of Connectedness představují špičku digitálních inovací, které odrážejí současné trendy v oblasti bezpečnosti, udržitelnosti a umělé inteligence. Moderní technologie umožňují firmám a organizacím rychle reagovat na nové tržní požadavky, a ve Vodafone Business jsme rádi, že můžeme tyto technologie poskytovat. Oceněné projekty jsou skvělým příkladem, jak digitalizace zpřístupňuje dostupnost služeb, zvyšuje efektivitu a přináší úspory. My jsme nadšení, že můžeme podporovat lidi, kteří tyto inovace přinášejí do praxe,“ říká Veronika Brázdilová, viceprezidentka pro firemní zákazníky společnosti Vodafone Business.Kategorie Best in Future of Digital Infrastructure 2024 Česká republikapowered by DELL TechnologiesToto ocenění je udělováno organizacím, které prostřednictvím digitální infrastruktury zlepšují svůj provoz a urychlují inovace. Příklady hlavních technologií této kategorie: hyperkonvergovaná infrastruktura, veřejné cloudové služby IaaS a PaaS, Cloud Ops, softwarově definované infrastrukturní technologie. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: pokročilá virtualizace, bezpečnostní a síťové technologie, automatizovaná správaVítězProjekt Digitalizovaná komunikace s ČSSZ prostřednictvím ISSSVojenská zdravotní pojišťovna České republiky (VoZP)FinalistéProjekt Klientská zóna Jenda, Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky (MPSV)Projekt PRO CHMEL, Plzeňský PrazdrojPartnerem soutěžní kategorie Best in Future of Digital Infrastructure je globální hráč na poli serverů, datových úložišť a počítačů společnost Dell Technologies.„Iniciativy, jako je soutěž IDC Digital Future Awards, pomáhají ukazovat úspěšná technologická řešení, což je pro nás nesmírně důležité, protože jako IT společnost ceníme každého, kdo umí technologie efektivně využít. Jejich možnosti jsou totiž dnes téměř nekonečné, ale to s sebou přináší zejména zodpovědnost v jejich nasazování. Každá inovace by měla jít ruku v ruce s dalšími přínosy, což se podařilo i všem finalistům kategorie Best in Future of Digital Infrastructure. V případě těchto projektů vidíme skutečně neotřelé způsoby, jak s pomocí moderních řešení dělat svět kolem nás trochu lepším, jednodušším a efektivnějším..,“ říká Radomir Bordon, Country Manager pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko ve společnosti Dell Dell TechnologiesKategorie Best in Future of Digital Innovation 2024 Česká republikapowered by Google CloudKategorie Digital Innovation je určena pro inovativní digitální projekty, v jejichž návrhu a provozu hrají klíčovou roli software a cloudové služby. Obě uvedené produktové či technologické kategorie musejí být zkombinovány tak, aby nejvyšší efekt přinášelo právě jejich spojení. Projekty díky svým parametrům významně a prokazatelně zlepšují činnosti organizace v oblasti zefektivnění procesů, zvýšení odolnosti, růstu produktivity, obratu, zlepšení zákaznické zkušenosti nebo v podobě proniknutí na nové trhy.Příklady hlavních technologií této kategorie: SaaS, kontejnerizace, mikroslužby, umělá inteligence, AR/VR/MR, Low Code & No Code /MR. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: DevOps, DevSecOps, Progresivní webové aplikace, Robotická procesní automatizace, Blockchain.VítězProjekt Využití umělé inteligence v rámci dlouhodobého monitoringu srdceFakultní nemocnice OstravaFinalistéProjekt DiPSy – Digitální přihlašovací systém, Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT)Projekt Automatizované prodejny 24/7, Svaz českých a moravských spotřebních družstev (Skupina COOP)Partnerem soutěžní kategorie Best in Future of Digital Innovation je jeden z nejvýznamnějších technologických hráču na světě, společnost Google Cloud.„Misí Google Cloud je podporovat firmy a organizace každé velikosti v jejich digitální transformaci. Velice nás těší být součástí IDC Digital Future Awards a společně s IDC ocenit české inovativní digitální projekty, v jejichž návrhu a provozu hrají klíčovou roli technologie a cloud. Finalisté námi podporované kategorie Best in Future of Digital Innovation jsou důkazem, že takové projekty v České republice máme a stojí za to, se jimi inspirovat."„Ať už je to projekt modernizace procesu podávání přihlášek na střední školy pomocí plně digitálního přihlašovacího systému DiPSy společnosti CERMAT, projekt využití umělé inteligence v rámci dlouhodobého monitoringu srdce Fakultní nemocnice Ostrava nebo automatizované hybridní prodejny zajišťující nepřetržitý maloobchodní provoz společnosti COOP - všechny ukazují, že díky svým parametrům a kombinaci software a cloudových služeb prokazatelně zlepšují zákaznické zkušenosti, kvalitu života i činnosti organizace samotné," říká Denys Petrov, Head of Enterprise CEE, Google Cloud.Kategorie Digital Leader of the Year 2024 Česká republikapowered by IDC Česká republikaUž název této kategorie, jejímž partnerem je sama společnost IDC, naznačuje mnohé. Cílí na zkušené inovátory, kteří své schopnosti každodenně osvědčují v praxi. Nejde jen o jejich úspěšné projekty. Kategorie má oceňovat komplexní osobnosti, které to umí nejen s technologiemi, ale i s lidmi.VítězAlbert SoukupHead of Product & Innovation, WoltairFinalisté:Václav Dorazil, Vicepresident of Data & Digitalization, EurowagTomáš Záruba, former Chief Product & Technology Officer, Pilulka LékárnyKategorie Special Impact Award 2024 Česká republikapowered by Hospodářské novinyV této soutěžní kategorii vyzdvihujeme projekty, kteří mají odvahu prosazovat změny v prostředích, která jsou často rigidní a rezistentní vůči inovacím. Tato kategorie vznikla až po zahájení prvního ročníku soutěže. Její zrod iniciovali porotci, kteří poukazovali na velké množství kvalitních projektů, jež zasluhují zviditelnění a ocenění, ale ve specificky vymezených kritériích pro hodnocení jednotlivých kategorií se mezi finalisty neprobojují. Partnerem Special Impact Award se staly Hospodářské noviny. Rolí porotců se zhostili jejich redaktoři.VítězProjekt eDokladyDigitální a informační agentura (DIA)FinalistéProjekt 3Diamond – 3D tisk, Krajská nemocnice LiberecProjekt Digitální radnice – Dáme na Vás, Magistrát města BrnoJak se přihlásit nebo poslat tip do dalšího ročníkuPřihlásit svou organizaci a její projekt nebo sebe sama do třetího ročníku soutěže bude možné od února 2025. Jak na to? Vyplníte on-line přihlášku nebo online nominační formulář na stránkách www.idc.com/dfa. Zdroj: Vodafone CRČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-05-19 17:01:32

4 důvody, proč koupit akcie Nvidia, než oznámí hospodářské výsledky

Nvidia bude příští týden reportovat čtvrtletní výsledky. Někteří analytici se domnívají, že po nich akcie porostou a doporučují nákup. Článek 4 důvody, proč koupit akcie Nvidia, než oznámí hospodářské výsledky z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-05-01 21:00:58

AMD hospodářské výsledky jsou venku. Akcie padají

AMD překonává očekávání díky působivým prodejům čipů pro umělou inteligenci. Akcie i tak klesly. Které byznysy AMD byly úspěšné a kterým se nedařilo? Článek AMD hospodářské výsledky jsou venku. Akcie padají z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-08-12 12:56:39

Co čeká finanční trhy tento týden? Klíčové údaje o inflaci a hospodářské výsledky

Po divokém týdnu s nejhorším, ale i nejlepším dnem za poslední 2 roky, se trh připravuje snad na poklidnější týden. I tento týden však přinese řadu velice důležitých zpráv. Článek Co čeká finanční trhy tento týden? Klíčové údaje o inflaci a hospodářské výsledky z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-08-28 12:09:42

Nejistá budoucnost Nvidie: 5 otázek, na které musí odpovědět hospodářské výsledky společnosti

Všichni se ptají, zda Nvidia dokáže udržet tempo růstu, které nastavila v posledních letech. Jaká překvapení přinese její nejnovější zpráva o výsledcích hospodaření? Článek Nejistá budoucnost Nvidie: 5 otázek, na které musí odpovědět hospodářské výsledky společnosti z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-09-02 18:15:17

Proč akcie Nvidia padají i přes skvělé hospodářské výsledky?

Dominantní postavení Nvidie v oblasti umělé inteligence čelí zkoušce, protože akcie klesají navzdory velice dobrým výsledkům za 2. čtvrtletí. Vysoká očekávání sice byla překonána, ale ne zcela uspokojena. Chtějí investoři po Nvidii opravdu nemožné? Článek Proč akcie Nvidia padají i přes skvělé hospodářské výsledky? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-03-13 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Premiér Fiala pozval zástupce stran k jednání o bezpečnosti a obranyschopnosti (duel politiků); USA a vyjednávání o příměří mezi Ruskem a Ukrajinou (komentář amerikanisty); Hospodářské výsledky ČEZ za loňský rok a výhled na letošní rok (analýza); ČR vyslala 150 vojáků do Bosny; V Třinci zdvojnásobí kapacitu dialýzy; Premiér Fiala pozval zástupce stran k jednání o bezpečnosti a obranyschopnosti (reakce ODS); Hospodářské výsledky automobilky Škoda Auto za rok 2024 (rozhovor); Jednání o příměří mezi Ruskem a Ukrajinou (živý vstup z Moskvy); Likvidace havárie v Hustopečích nad Bečvou[online]

Čas načtení: 2025-05-09 16:35:57

Coinbase zveřejnila otřesné hospodářské výsledky! Přesto investory překvapila. Jak?

Coinbase překvapila trh! Přestože tržby poklesly, zisk na akcii překonal očekávání analytiků. Navíc oznámila akvizici derivátové platformy Deribit. Kolik za ní zaplatí? Článek Coinbase zveřejnila otřesné hospodářské výsledky! Přesto investory překvapila. Jak? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2020-01-08 09:29:38

Bruno Maçães: Čína vytváří nový světový pořádek – síť založenou na hospodářském tlaku

S již druhým fórem o Pásmu a stezce chtěl Peking dále posunout svoji velkou zahraniční a hospodářskou iniciativu Pásmo a stezka. Není to ale jen infrastrukturní projekt, domnívá se politolog Bruno Maçães, bývalý portugalský ministr pro evropské záležitosti.    Pane Maçãesi, máme se čínské inciativy Pásmo a stezka obávat? Iniciativa Pásmo a stezka mění svět. Na Západě musíme být připraveni na zlomy a změny. A na to, že ve světě ztrácíme vliv. Projekt Pásmo a stezka je projektem, který rozšiřuje moc Číny.    Chce Čína dominovat světu? Je to čínský plán, jak vytvořit nový světový pořádek. Nebude to koloniální říše podle evropského stylu. Lepší srovnání je americký světový pořádek: síť moci, která je založena na hospodářských vztazích a hospodářském tlaku. Nejedná se proto jen o jakousi iniciativu, ale nový politický a světový pořádek.   Proč je tedy Pásmo a stezka označována za iniciativu?  Slovo „Iniciativa“ se v čínském popisu neobjevuje. Myslím, že ho Číňané v angličtině používají proto, aby celá záležitost dostala spíše technický a hospodářský charakter. Politické a kulturní souvislosti mají být spíše v pozadí. Ale v poslední době jsem při rozhovorech s úředníky a politiky v Pekingu zjistil, že v angličtině stále častěji mluví jen o Pásmu a stezce a výraz iniciativa vynechávají.   Nápadné je, že Peking má prakticky pro každou zemi ve světě místo v Pásmu a stezce – kromě USA. Je to plán, který je zaměřen proti USA? Čínské úřady by to nikdy neřekly, ale mně se to zdá zřejmé. Pásmo a stezka sice není jako takové zaměřeno proti USA, ale proti americké moci a světovému pořádku, který je formován USA. Peking chce dosáhnout toho, že do poloviny tohoto století bude svět veden Čínou a USA jako stejně silnými mocnostmi.   Co to znamená pro západní demokracie, pro Švýcarsko, pro Evropu? Všechno to směřuje ke světu, ve kterém Evropa bude silněji navázána na Čínu než na USA. Možná se Amerika stane stále více ostrovem, který si pochvaluje svoji suverenitu, aniž by přitom musela brát ohledy na ostatní. To se například ukazuje, jak Washington nechce být závislý v telekomunikační oblasti 5G na Číně. Na rozdíl od toho Evropa může s větší závislostí na Číně žít. A doufat, že Čína jako protislužbou bude do určité míry závislá na Evropě. Neboť Evropa je částí stejného superkontinentu jako Čína: Eurasie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V Evropské unii se ovšem objevují obavy, že Čína se bude pokoušet členské země proti sobě rozehrávat. Jedná Peking podle známé formule Rozděl a panuj? Čínskou strategii bych spíše popsal jako rozdělit a připoutat. Čína se obává silné Evropy, která je stejně jako USA geopolitickým rivalem. Pekingu je proto rozdělená Evropa, se kterou může navazovat různé hospodářské vztahy, milejší.   Může se vůbec demokratická Evropa se svými dlouhotrvajícími rozhodovacími procesy postavit Číně, která je centrálně autokraticky řízena? Čína by se mohla stát podnětem pro evropskou integraci. Poprvé po sedmdesáti letech po skončení druhé světové války je Evropa konfrontována s ohrožením, které by ji mohlo donutit stát se politickou unií nebo federativním státem.    Je tedy Čína společným nepřítelem, který dovede Evropany k tomu, že se sjednotí? Přesně. Možná právě proto nemáme v Evropě doposud politickou unii, protože neexistovalo žádné existenční ohrožení. Ani Sovětský svaz nebyl takovým ohrožením, protože jsme měli vždy USA jako bezpečnostního garanta v zádech. Třeba budeme jednou Číně vděčni za to, že nás donutila semknout se. Už nyní se obraz Číny v Evropě silně změnil.   Jaké změny zaznamenáváte? Je to vědomí toho, že Čína je ekonomické ohrožení. Čína se posunula do technologických oblastí, ve kterých by měla být Evropa vedoucí. Najednou mají evropské firmy problémy uzavírat obchody v třetích zemích v těch oblastech, kde byly dosud dominantní. Když se dříve v Africe jednalo o to, kdo postaví továrnu, elektrárnu nebo železnici, dostávaly zakázky většinou evropské firmy…   …a teď jim to seberou Číňané. Ano, Evropa pochopila, že konkurence se stala tvrdší a Čína už proniká do oblastí, které byly dříve vyhrazené Evropě. Zejména pro Německo to nebylo příjemné probuzení. Ukazuje se také, že Peking mění v Evropě politiku. Například země jako Maďarsko nebo Řecko už v otázkách lidských práv podporují čínskou pozici, která se výrazně odlišuje od evropské. To je skutečný šok. V poslední době bylo takových šoků více.   Mluvíte o lidských právech. Ta vidí Čínská lidová republika úplně jinak než Evropa. Pozoruji, že se Evropa stále méně zajímá o lidská práva v Číně. Když evropští diplomaté při jednání s čínskými protějšky předkládají svoje požadavky, nemluví už o lidských právech tak jako třeba před deseti lety. Mluví o hospodářském přístupu, anebo o roli čínského státu v ekonomice. Už nevěříme tomu, že můžeme udělat Čínu „západní“. Stačí nám, když Čína dodržuje určitá základní pravidla hospodářské soutěže.   Při pohledu na mapu Eurasie vás nevyhnutelně napadne Rusko. Jakou roli hraje Rusko v novém Čínou prosazovaném světovém pořádku? Rusko se musí rozhodnout. Může se stát mostem mezi Čínou a Evropou, anebo velkým prázdným prostorem. Někteří ruští politici a intelektuálové se obávají, že západní část Ruska absorbuje Evropa a východní – tedy části Sibiře a Dálného východu – Čína. Sice ne politicky, ale hospodářsky. V energetických otázkách už dnes vidím, jak Rusko rozehrává svoji pozici uprostřed: Pokouší se vybudovat trh s energiemi, kde je hlavním producentem a Čína a Evropa jsou hlavními spotřebiteli. Na tomto trhu má Rusko kvazi monopol a může oba spotřebitele proti sobě rozehrávat.   Ale vztah Ruska k Evropě je zatížen… Myslím si, že bude záležet na nástupci Putina, aby ty vztahy zlepšil. Současně musí Moskva prohlubovat i vztahy s Pekingem. Tak by se mohlo Rusko stát zemí, která bude z nového světového pořádku nejvíce profitovat.   Po ruské anexi Krymu Evropa uvalila na Rusko sankce – a to se okamžitě posunulo blíže k Pekingu a začalo se zajímat o Pásmo a stezku. Jak se má Evropa v tomto trojúhelníku s Čínou a Ruskem chovat? Musíme se s našimi sousedy Čínou a Ruskem nějak dohodnout. Evropa nemůže jednoduše říci: „Nemáme tyto oba režimy rádi a nechceme s nimi nic mít.“ To je americká pozice. Evropa naproti tomu musí být pragmatičtější, dosahovat kompromisů a nezbytně zabránit tomu, aby došlo k alianci mezi Čínou a Ruskem.   Označujete Čínu a Rusko jako sousedy Evropy. Tak to ale v Evropě nevidí mnoho lidí… To je nový euroasijský svět. Naši sousedé nejsou Německo nebo Francie, nýbrž Rusko a Čína, ale také Indie a dokonce Indonésie. Proto by se evropští diplomaté neměli učit jen francouzsky nebo německy, ale nezbytně také rusky a čínsky. Evropa nemůže v žádném případě přerušit vztah s Čínou, i když nás Amerika k tomu bude nutit. Potom by se Čína spojila s Ruskem a bude tady opět mentalita studené války. Je v našem zájmu tomu zabránit.   Čína hovoří v souvislosti s Pásmem a stezkou stále o tom, že pro zúčastněné země se jedná o win-win situaci. Je to více než jen krásná rétorika? Snažme se být féroví. Je pro mne těžké najít zemi, které by se kvůli Pásmu a stezce vedlo hůř než před pěti lety. Jistě, určité země jsou zadlužené, ale to byly už předtím. Pákistán potřeboval doposud už 21 programů Mezinárodního měnového fondu, a není to vinou Pásma a stezky, že teď potřebuje další. Džibuti se zatížilo dluhy, ale má teď nejlepší přístav v Africe. Přirozeně je mnoho zemí, které profitovaly málo. A Čína profitovala více než přijímající země. Ale to vyplývá z logiky procesu.   Není příliš brzy chtít rozhodovat o úspěchu nebo neúspěchu Pásma a stezky? K velkému testu dojde zhruba za deset let. Pak se budeme moci ohlédnout a říci, zda tady jsou úspěchy. Západní rozvojový model na mnoha místech selhal. Na jiných místech, například v Jižní Koreji, ukázal ohromující výsledky. Čína musí v příštích deseti letech předvést podobný úspěch. Ne 20 zemí, ale jeden nebo dva jasné úspěchy jsou potřeba.   Které země mohou posloužit jako takové úspěchy? Myslím, že Etiopie je na dobré cestě. Je ovšem nutné říci, že je to především díky Etiopii samotné. Ale Čína se na tom podílí, na rozdíl od Evropanů a Američanů, kteří jsou tam nepřítomni. Vidím také Kazachstán jako křižovatku a už zmíněné Džibuti. A Pákistán je také malým krokem k úspěchu.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bruno Maçães (*1974) je politolog a bývalý ministr pro evropské otázky v portugalské vládě. Nyní pracuje jako autor v Pekingu. Jeho knihy „The Dawn of Eurasia – on Trail of the New World Order“ a „Belt and Road – a Chinese World Order“ se zabývají geopolitickými změnami, které jsou vyvolány čínským vzestupem.

Čas načtení: 2019-11-11 08:40:42

Hledání levice v roce 1989: Pohled na reformní proud uvnitř KSČ

Od pádu komunistického režimu v Československu náš již dělí tři desítky let. Od té doby byla vydána řada publikací, studií různé kvality, které se tímto zlomem zabývají. Zde se soustředíme na málo známý obraz hledání a tápání skupiny lidí, kteří věnovali mnoho energie tomu, aby období přestavby směřovalo k reformě tehdejšího reálného socialismu, tehdy ještě komunistické strany, která již ztratila svoji funkci jako politická strana. Uvědomovali si, že s překonáním režimu zatíženého řadou historických problémů, křivd, včetně zločinů, může dojít i k eliminaci toho pozitivního, co bylo za dobu po r. 1948 vybudováno. Představovali významnou část intelektuálního potenciálu lidí, ať v řadách komunistické strany, či nekomunistické opozice, nejen šedé zóny. Historie tohoto proudu je dodnes prakticky nezmapována, pro veřejnost to pak zejména ve sdělovacích prostředcích vyznívá, jako by skutečně všechno bylo v rukou vítězů sametové revoluce.  Kdo je levice? Názory na to, kdo tehdy koho považoval za autentické levicové hnutí, se ovšem lišily. Za jediné autentické a důsledné síly levice v Československu krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 byla podle stati v časopisu Levé alternativy „Polarita“ považována levicová politická hnutí, která vznikla jako nezávislé struktury ještě před listopadem 1989, tj. Levá alternativa, Československé anarchistické sdružení a Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. Ty se nacházely zcela mimo komunistickou stranu. Možnosti a vliv levicové opozice v období akutní krize a rozpadu byrokratického socialistického systému nelze přeceňovat, je nutno si uvědomit, že ji představovaly nepříliš početné skupiny, zejména inteligence, které byly velice heterogenní. Samotný pojem levice, jakož i reformní komunisté byl pro veřejnost, která se podílela na statisícových mítincích v listopadových dnech roku 1989, do jisté míry vágním, zprofanovaným, rychle zastíněným občanskými hnutími v čele s Občanským fórem. Pojem levice byl spojován především s poraženým režimem. Byl to pojem v podstatě pro velkou část společnosti odepsaný. Nekonstituovaná, heterogenní levice tedy nemohla sehrát nějakou vysoce významnou roli. Navíc prohrála souboj o čas. V procesu rozpadu systému, který sám sebe deklaroval jako levicový a socialistický, byli představitelé části opozičních levicových skupin integrováni do občanské opozice jako celku (např. Obroda, vznikající sociální demokracie atd.), ve smyslu souborného hnutí. Institucionální krize postihla celou KSČ, ne tedy pouze její reprezentaci. Označením institucionální krize však budiž vyjádřeno, že nejde o totální kolaps této strany, která přestala být stranou politickou a stala se státostranou, ale právě o kolaps principů a fungování její organizační vybavenosti, výbuch neschopnosti nomenklatury, která sledovala jako každá jiná zájmová skupina své cíle. V nižších složkách se tento kolaps projevil ochabnutím aktivity, neschopností jakékoli racionální akce, v důsledku očekávání příkazu, či rozhodnutí „shora“, které však již nikdy nepřišlo. Domácí hospodářské potíže, narůstající krize sousedních států sovětského bloku, deklarovaný politický obrat vedení KSSS a zklamání z neochoty sovětských perestrojkových vůdců vyjádřit se k roku 1968 na základě teze o nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, na straně druhé i mezinárodní situace, která se vyznačovala neústupností Západu a slábnutím sovětského bloku, rychle rozrušovaly kvazi stabilitu československého normalizačního režimu. I mezi původně jednotnými normalizátory se rozhořel urputný zápas o nové přerozdělení mocenských pozic.  Vývoj veřejného mínění v 80. letech Normalizační režim přestal plnit základní podmínku jakési nepodepsané, ale většinou akceptované „společenské smlouvy“, totiž zajištění trvalého růstu životní úrovně, a tím se i uvolňovala jeho materiální závislost a zainteresovanost na něm. Obyvatelstvo přestávalo mít zájem na jeho existenci, jak to naznačují i výsledky průzkumů veřejného mínění o vedoucí úloze KSČ. Tím se otevřeně začala projevovat kritičnost k politickému systému v ČSSR; téměř jedna polovina respondentů jej považovala za nedemokratický. Dlouhodobě narůstala nespokojenost se způsobem uplatňování vedoucí síly strany. Jestliže v roce 1986, kdy tato otázka byla poprvé položena, považovalo vedoucí úlohu KSČ za důležitou 67 % respondentů a 23 % za nedůležitou, pak v červnu 1989 odpovědělo kladně již jen 41 % a záporně 37 %. Na tuto otázku odpovídali občané i na přelomu listopadu a prosince 1989 (již v podstatně jiné atmosféře, kdy už se mohli vyjadřovat bez zábran). Souhlas s vedoucí úlohou KSČ vyslovilo pouze 14 % a nesouhlas celých 82 % respondentů. Sociolog Miroslav Vaněk dospěl k závěru: „Údaje za čtyři roky před sametovou revolucí potvrzovaly všeobecnou nespokojenost a odklon občanů od KSČ.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Akutní krize a rozpad režimu Pro kriticky založenou část komunistů byl nepřijatelný způsob, jakým vedení strany reagovalo na události v Polsku, nejnověji volby do Sejmu v červnu 1989, vývoj v Maďarsku, jeho způsob posuzování pozice vedení SED v čele s Erichem Honeckerem v NDR, způsob vyrovnávání se s faktem, že v zemi stoupá aktivita opozice, vliv disentu (zejména po uveřejnění Několika vět) i jakým způsobem vedení proti opozici postupuje. Souhrnně řečeno, se však již jednalo o něco jiného. Slovy Oskara Krejčího, tehdy politického poradce předsedy vlády Ladislava Adamce: „Na jaře 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu“. Kolaps režimu byrokratického socialismu v Československu v roce 1989 byl součástí podstatně širšího geopolitického procesu, který již probíhal řadu let, šance obnovení socialismu byly ztraceny potlačením pražského jara a následným vývojem v 70. letech.  Reformní směry uvnitř komunistické strany a jejich osudy Je nutno souhlasit s obecným zjištěním Anny Grzymala-Busse, že reformní úsilí uvnitř KSČ v 80. letech prakticky prošlo bez ohlasu stranických orgánů, tím spíše veřejnosti. Převládala představa, že „KSČ byla stagnujícím, nereformovatelným hrochem, skutečným projevem zkostnatění po pražském jaru 1968 a následných stranických čistkách“. Autorka ovšem dodává, že i přes tristní situaci této státostrany vzniklo několik pokusů usilujících o reformy, resp. směřujících k reformám, pochopitelně v letech 80. Reformní proudy uvnitř KSČ, pokud je takto podmíněně nazýváme, protože jejich skutečný vliv na aparát a vedení byl velice slabý, až mizivý, představovaly spíše „ostrůvky“ tvořené jednotlivými skupinkami, jejichž kontakty, spojení, spolupráce, společné diskuze, s výjimkou v Praze, byly zprvu slabé. Tvrdé vystoupení jednotek VB proti demonstrantům na Václavském náměstí v Palachově týdnu v lednu 1989 vyprovokovalo řadu členů strany k napsání protestních dopisů, které adresovali přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Mezi ostré kritiky náležel i Miloslav Ransdorf, vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který se podílel na přípravě petice podepsané více vědeckými pracovníky v téže věci. Ransdorf zaslal i „přestavbový dopis“ L. Adamcovi, jehož jádrem bylo směřování „…k ústavním změnám a škrtnutí článku 4 ústavy“. V únoru 1989 zejména v Praze proběhla řada vášnivých diskuzí např. na ČVUT, mj. i v sále Dopravních podniků, kde se v rámci perestrojkové atmosféry ostře kritizovala neschopnost vedení KSČ využít manévrovací prostor, který stále existoval.  Jednotliví reformisticky orientovaní členové strany si byli vědomi své roztříštěnosti, neschopnosti vystoupit jako celek.  Stranické vedení připravovalo návrh nové ústavy, další hospodářské reformy, které měly být odstartovány v lednu 1990. Přípravy však probíhaly více utajeně, natož aby se o rozsahu reforem a jejich klíčových bodech veřejně a otevřeně diskutovalo. „Veřejnost se ovšem nedověděla o připravené ekonomické reformě, ani o návrhu ústavy, kde byly velkorysé garance politických a občanských svobod, včetně akceptování vídeňských konvencí o lidských právech. Skutečností je, že jejich přijetí Marián Čalfa spíše brzdil, stejně jako opuštění článku 4 Ústavy ČSSR,“ jak napsal Miloslav Ransdorf. Tyto nezveřejněné materiály nemohly mít pochopitelně žádný ohlas ve stále kritičtější veřejnosti, ve které se již zvedaly hlasy odporu, byť početně zdánlivě slabé. Naopak vedení strany postupně zostřovalo pronásledování snad jediného potenciálního partnera reformních komunistů, hnutí Obroda (klubu pro socialistickou přestavbu). Je zřejmé, že mezníkem pro vývoj nekomunistické opozice byla setkání Václava Havla s Alexanderem Dubčekem na jaře 1989 a tvrdý postup bezpečnostních orgánů proti Obrodě v červenci 1989. Společnost Bohumíra Šmerala Chronologicky nejdříve vcházel do povědomí (v rámci Prahy) diskusní klub, neformální sdružení levicově orientovaných občanů, převážně komunistů, které vzniklo v průběhu jara-léta 1989. V létě 1989 se rozhodli ustavit Společnost Bohumíra Šmerala. Ještě před tím skalní stalinisté zamýšleli vytvořit Společnost Klementa Gottwalda, což nenašlo velkou odezvu. Naopak myšlenka utvořit jádro pro reformu strany s odkazem na dílo a politickou činnosti B. Šmerala, významného představitele české sociální demokracie a zakladatele v dobách Rakouska-Uherska, KSČ ohlas měla. Její aktivní jádro opět tvořili někteří pracovníci Městské politické školy KSČ v Praze (v Praze – Karlín), Kabinetu politické výchovy (Karoliny Světlé), Miloslav Ransdorf z Prognostického ústavu ČSAV i z jiných výzkumných institucí mimo stranická zařízení, jakož i užšího okruhu dalších sympatizantů, ze všech částí společnosti, především intelektuálů všech profesí, resp. inteligence. Klub byl budován na neformálním základu. Počet členů dosáhl na podzim něco málo přes stovku osob, spojovaných především osobními vazbami. Prostor pro zasedání poskytla MPŠ KSČ v Karlíně. V průběhu roku 1989 probíhaly ve Společnosti neformální diskuse, přidávali se i další zájemci. Radim Valenčík získal skupinu lidí z Vysoké školy ekonomické, mezi nimi i Miroslava Ševčíka a další. Konflikty vznikaly kolem diskusí k programovým otázkám. V diskusích předkládal řadu konceptů a návrhů Miloslav Ransdorf. Požadoval v nich též zrušení výsledků stranických pohovorů z roku 1970, ustavení „opozice v rámci partaje“, možnost spolupráce s již existující Obrodou. V období do listopadu, pokud se nám podařilo zjistit, Společnost nevydala žádné prohlášení, jímž by se veřejně prohlásila za reformní skupinu, resp. zveřejnila své stanovisko k některým problémům, kterými společenský vývoj překypoval. Na podzim 1989 se klub připravoval k oficiálnímu ustavení, byly připravovány i základní programové dokumenty, jejichž autorem byl opět M. Ransdorf, ve spolupráci zejména s Rudolfem Převrátilem, Miroslavem Grossmannem, Pavlem Smutným a dalšími. V říjnu 1989 se v bytě M. Ransdorfa konala pracovní porada organizátorů, kteří se dohodli na oficiálním ustavení Společnosti. 14. listopadu 1989, kdy měl být rozpuštěn Prognostický ústav ČSAV (?) nadřízenými orgány (?), se vedení Společnosti dohodlo, že v průběhu dvou týdnů by se měla změnit v oficiální stranickou platformu. Je do jisté míry příznačné, že první oficiální vystoupení přišlo pozdě, v době, kdy již kritická slova Společnosti vyzněla zcela jinak. Zástupci klubu si totiž 13. listopadu objednali místnost v Domě politické výchovy MV KSČ na první veřejné zasedání klubu, a to na 27. listopadu. Termín byl směřován před den lidských práv 10. prosince, kdy se očekávalo vystoupení opozice. Byla to z pohledu snah reformních komunistů „fatální chyba“? V duchu „všechno pozdě?“ Ransdorf ve svých pamětech později připomněl, že v napjatých dnech, které následovaly po 17. listopadu, „pochopil, že KSČ nemá žádný krizový ani ústupový scénář. Moc vyvanula z budovy ÚV neskutečně rychle, až to opozici zaskočilo“. Demokratické fórum komunistů Události 17. listopadu 1989 podnítily členy klubu k urychlenému, ale opožděnému vystoupení. Řada z nich hned poté, co se dozvěděli, co se stalo onoho večera na Národní třídě, rozvinula velice intenzivní činnost. V prvním týdnu sametové revoluce, kdy na Václavském náměstí demonstrovalo denně až sto padesát tisíc lidí, členové Společnosti horečně diskutovali, snažili se zhodnotit situaci, připravovali programové prohlášení, zatímco vedení strany dále mlčelo. Členové Šmeralovy společnosti se sešli 27. listopadu, aby se dohodli na přejmenování společnosti na „Demokratické fórum komunistů“, jež mělo působit v rámci komunistické strany. Současně DFK vydalo prohlášení a programové teze. V prohlášení se mj. uvádělo: „Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následující tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila tisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec. Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky strany a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít. Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskuzí v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.“ Období, kdy z KSČ odcházely statisíce členů (kteří byli jejími členy s velice diferencovanými motivacemi), další desetitisíce hledaly cestu pro pochopení vývoje, pro podporu společenských změn, tu však chápaly jako podporu společnosti sociálně spravedlivé. Na základě výzvy prvního prohlášení se hlásily do DFK tisíce osob. Údaje, které uvádí polská autorka Anna Grzymala zřejmě nejsou přehnané, tj. odhad mezi 10–60 000, i když bychom se klonili spíše ke středu uvedeného údaje. Dokumentují tak do určité míry stav tehdejší mysli ne nevýznamného počtu členů i nečlenů KSČ, levicově orientovaného, kritického intelektuálního potenciálu společnosti, kteří viděli význam zvratu po 17. listopadu do značné míry ve smyslu cesty socialistického, resp. sociálně demokratického rozvoje. Sympatizanti DFK (ještě stále uvnitř strany, ale co to znamenalo v dynamicky se vyvíjející situaci) se hlásili z řady míst v České republice, na Slovensku bylo zastoupení nižší, i vzhledem k poněkud jiné situaci. Mezi původní cíle skupiny, vtělené i do programového prohlášení náležela revize a přehodnocení roku 1968, smetení normalizačního Poučení z krizového vývoje. Současně byl položen požadavek přetvořit stranu v duchu reformních komunistických stran v Polsku a Maďarsku. V polovině prosince 1989 se DFK vyjádřilo pro přímé volby prezidenta republiky. 14. prosince demonstrovalo před budovou ÚV KSČ a redakcí Rudého práva. DFK mělo podle původních představ působit jako frakce v rámci komunistické strany, o dva týdny později se představy změnily v pojetí působení DFK uvnitř strany a mimo ni. Názory uvnitř se rychle diferencovaly, zejména v otázce, zda setrvat v KSČ, či odejít. Rudolf Převrátil a další se vyjadřovali pro činnost DFK mimo stranu, Ransdorf naopak prosazoval názor, že DFK musí zůstat v rámci KSČ a „podílet se na její přeměně, pokud možno být motorem tohoto procesu“. Cílem bylo otevřené pojetí komunistického hnutí, spojující úsilí o obnovu, současně s kontinuitou. Co se týká analýzy občanské společnosti, navazovaly v mnohém programové teze DFK zejména na myšlenky Antonia Gramsciho. Jedním z významných spoluautorů tezí byl Ransdorf. Programové teze DFK obsahovaly mnoho z filozoficko-politických úvah M. Ransdorfa. Zejména se jednalo o pasáže „Socialismus a moderní civilizace“ a „Socialismus a nová společenská racionalita“. V části, která se týkala hospodářské problematiky, Ransdorf rozvinul koncept československé hospodářské reformy pro 90. léta vypracovaný v Prognostickém ústavu. DFK v listopadových dnech 1989 vyvíjelo relativně silný tlak na modernizaci KSČ. „Sjezd bezvýchodnosti.“ Mimořádný sjezd KSČ 19.–20. prosince 1989 DFK vyvíjelo v hektických dnech po 17. listopadu velký tlak na modernizaci KSČ, své slovo se pokusilo pronést i na sjezdu KSČ, který probíhal 19.–20. prosince 1989 a jehož se zúčastnilo na 1 530 zvolených delegátů. Proběhl v nedávno zbudovaném pražském sjezdovém paláci (nyní Kongresové centrum). Režie tohoto jednání byla v rukou špičkových funkcionářů Socialistického svazu mládeže (SSM), zejména Vasila Mohority, Širokého. Sjezdu se zúčastnilo 50 zástupců DFK jako pozorovatelé. DFK vydalo v průběhu sjezdu několik čísel Sjezdového zpravodaje DFK). Zástupci měli ovšem velice malé možnosti prezentovat své názory z tribuny sjezdu. Byli často napadáni účastníky sjezdu jako rozbíječi strany, a to ve velice ostrých diskuzích. Přesto však DFK bylo jako takové vedením sjezdu méně a řadou delegátů daleko více respektováno a jeho tiskové konference byly sledovány se zájmem. DFK požadovalo na sjezdu frakční status, organizace DFK měly mít status základních stranických organizací, k dispozici jim měl být malý aparát, časopis, část finančních prostředků strany. Z těchto požadavků nebylo prakticky splněno nic. DFK svedlo neúspěšnou bitvu na sjezdu, těžko se mohlo prosadit, když kromě jediného vystoupení svého mluvčího nedostalo více slovo. Se závěry sjezdu DFK vyjádřilo nespokojenost. Mezi názory jednotlivých členů DFK, kteří se účastnili prosincového posledního sjezdu KSČ, byly značné názorové rozdíly, odpovídaly i onomu opožděnému hledání, jak reagovat na rychle se vyvíjející politický vývoj. DFK reagovalo na „sjezd bezvýchodnosti“ dalším kritickým prohlášením a rozhodnutím zahájit budování nových organizací DFK v regionech. Tento tlak však přišel pozdě, až po rozhodující události 17. listopadu, kdy výbuch občanské nespokojenosti (ať už byl iniciován nebo ne) rozmetal představy o reformních změnách. Dynamika společenských a politických změn nabrala zcela jiné tempo a postupně také orientaci, rychle se zde objevil nový, silný společenský proud. Pochopitelně v tomto proudu uvnitř komunistické strany mnozí členové strany, včetně některých jeho zakladatelů, viděli pouze určitý odrazový můstek, kterým by se dostali mimo stranu, a tak by se v očích kritické demokratické veřejnosti „očistili.“ Řada z nich se domnívala, že tempo polistopadové obnovy komunistické strany je pomalé, a proto přistupovali i k zakládání jiných politických subjektů. Samotné DFK se počátkem ledna 1990 začalo rozpadat, jeho vliv rychle slábl, sympatizanti přecházeli do jiných uskupení odštěpujících se od komunistické strany.  Tříkrálové jednání DFK 6. ledna 1990 Více než 2 500 sympatizantů a aktivistů z celé České republiky se sešlo na jednání 6. ledna 1990 v Praze. Přítomni také byli zástupci KSČ a Obrody. Atmosféra na setkání byla velice vzrušená. Ze zástupců Koordinačního výboru DFK zde byli mimořádně aktivní Rudolf Převrátil, Jaromír Sedlák, Pavel Smutný, Milan Maršálek, J. Maczner a Ladislav Zvolský.  Čilá aktivita DFK přišla jednoznačně pozdě. Výbuch občanské nespokojenosti smetl všechny představy o reformách starého systému a společenská změna nabrala zcela jiný kurs. Kromě toho bylo zřejmé, že řada lidí neviděla v tomto hnutí nic jiného nežli můstek jak vystoupit ze strany. Pro jiné bylo tempo obnovy komunistické strany příliš pomalé, částečně oprávněně. Po dlouhém váhání se Koordinační centrum DFK rozhodlo 26. ledna 1990 politický proud, který představovalo, budovat jako samostatnou moderní levicovou politickou stranu. Současně se formovalo několik skupin, které se pokusily představit své narychlo formulované programy se socialistickým zaměřením. Podle názoru členů strany „DFK byla houba, která umožňovala, aby se KSČM stala masovou stranou“. Zklamání z neúspěšného startu DFK vedlo k další diferenciaci. Nejdříve se odštěpila skupina, která si dala název Nezávislá levice, poté Československé demokratické fórum, které se jediné zúčastnilo parlamentních voleb v červnu 1990. Zřejmě největší část, především členstvo mimo Prahu, zůstalo v KSČ, nyní již KSČM. {/mprestriction}  Autor je historik a působí v Historickém ústavu AV ČR. 

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-03 15:00:47

Meta má obří problém. EU ji obvinila z porušování zákona o hospodářské soutěži

Systém „zaplať nebo souhlas“ se EU nelíbí Podle úředníků by měla Meta nabízet „neplatičům“ rovnocennou alternativu Výsledek sporu se dozvíme nejspíš až příští rok Regulační orgány Evropské unie obvinily Meta z porušování práva hospodářské soutěže v souvislosti s předplatným bez reklam pro Instagram a Facebook. Přečtěte si celý článek Meta má obří problém. EU ji obvinila z porušování zákona o hospodářské soutěži

Čas načtení: 2024-09-11 12:26:00

Nevyrovnané legislativní regulace ohrožují férové konkurenční prostředí na trhu domácích spotřebičů

Praha 11. září 2024 (PROTEXT) - Sdružení výrobců spotřebičů APPLiA CZ upozorňuje na obtížnou situaci odvětví výroby domácích spotřebičů. Zatímco ceny některých jejich produktů klesly od roku 2004 na polovinu, výrobci čelí rostoucím nákladům souvisejícím s legislativními požadavky ze strany EU. Ta tlačí na inovace, včetně opravitelnosti zboží při současném dodržení povinností plnit environmentální cíle. Z důvodu tak zásadního poklesu cenové hladiny výrobků již však výrobcům nezbývá ekonomický prostor investovat do vývoje.Analýza cen nejprodávanějších úzkých praček ukázala 49procentní pokles průměrné ceny za posledních 20 let. "Tento pokles však vůbec neodráží realitu, které výrobci čelí," vysvětluje Radek Hacaperka, generální ředitel Sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů APPLiA CZ. "Zatímco ceny produktů jiných odvětví (potravinářství, petrochemický průmysl), či produktů, například automobily, výrazně vzrostly, a to až desetinásobně, výrobci domácích spotřebičů jsou nuceni prodávat za nízké ceny navzdory rostoucím nákladům," dodává.Trh domácích spotřebičů se v posledních letech potýká také s agresivní cenovou politikou některých prodejců, která významně ovlivňuje celé odvětví. "Čelíme fenoménu, kdy někteří prodejci, především z Polska, prostřednictvím on-line obchodů systematicky snižují ceny prodávaných elektrospotřebičů v ČR o 30 až 40 procent, díky slevám, které nemají z pohledu prodejců v ČR ekonomické opodstatnění, zkrátka jdou pod nákladové ceny tamních prodejců. Tito prodejci si nasmlouvají odběr velkého množství zboží, díky čemuž získají mnohem nižší nákupní ceny, a jakmile se jim po několika měsících nahromadí zásoby, drasticky sníží ceny přebývajících kusů. Takto cenově zdevastované výrobky pak prodávají pod jejich nákupní cenou, která však zdaleka nedosahuje nákupní ceny ostatních menších prodejců, do celé Evropy, včetně České republiky. Vzhledem k tomu, že mnoho prodejců používá automatické systémy (roboty) pro nastavování vlastních prodejních cen, které sledují prodejní ceny nabízené konkurencí, toto umělé snížení cen se rychle rozšíří po celém trhu. Prodejci pak vracejí výrobcům jejich zboží, vyhrožují zastavením prodeje značek, na kterých nemají žádný zisk, naopak hrozí, že budou mít ztráty," vysvětluje situaci Hacaperka.Upozorňuje dále na závažné důsledky této praxe: "Tlak na ceny navíc bere výrobcům možnost vytvářet ekonomický prostor potřebný pro inovace, které jsou nutné zejména s cílem plnit regulační požadavky EU. Přestat prodávat prostřednictvím prodejců, kteří prodávají za neodůvodnitelně nízké ceny výrobci nemohou, protože riskují obvinění z porušování hospodářské soutěže."Nová environmentální legislativa EU výrazně zpřísňuje požadavky na domácí spotřebiče. Vyžaduje vývoj energeticky úspornějších modelů, používání recyklovatelných materiálů nebo výrazně tlačí na zvýšení opravitelnosti výrobků. Prodloužení záruční doby a povinnost zajistit dostupnost náhradních dílů až po dobu deseti let dále zvyšují náklady výrobců, které však v daném tržním prostředí nedokáží zohlednit v ceně výrobků.Pokud je výrobek opraven během původní zákonné záruční doby, která je standardně 24 měsíců, záruční doba se prodlužuje o jeden rok od data provedení opravy, a to i opakovaně. Všechny tyto nároky významně zvyšují náklady na výzkum a vývoj, ale také výdaje na logistiku, skladování, nebo školení servisních techniků."Jen za poslední rok se v našem odvětví investovaly desítky milionů eur do vývoje nových technologií a materiálů. Tyto náklady se musí nějak pokrýt, aby bylo možné pokračovat v inovacích a plnit stále přísnější normy. Bohužel, současná situace na trhu a přístup některých regulačních orgánů to takřka znemožňuje," shrnuje Hacaperka.APPLiA CZ důrazně vyzývá k přehodnocení přístupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), který udělil pokuty ve výši více jak 250 miliónů korun v odvětví domácích spotřebičů. "ÚOHS svými rozhodnutími de facto brání výrobcům v udržení přiměřených cen nezbytných pro investice do inovací a plnění environmentálních cílů," varuje Hacaperka. "Odvětví domácích spotřebičů potřebuje rovnováhu mezi ochranou spotřebitele a umožněním výrobcům investovat do budoucnosti. Bez této rovnováhy riskujeme, že na trhu zůstane jen několik velkých hráčů, což v dlouhodobém horizontu povede k monopolizaci odvětví a tím vlastně k výrazně většímu ohrožení zájmů spotřebitelů," doplňuje. "Pokud ÚOHS shledá porušení pravidel hospodářské soutěže ze strany některých výrobců a je povinen udělit pokutu, měl by být i povinen zohlednit situaci na tomto trhu a vyměřit výši pokuty přiměřenou dané situaci, která už je dlouhodobě neudržitelná, což lze jednoduchou analýzou vývoje cen na tomto trhu prokázat. Pokud z ČR odejdou ztrátoví výrobci, dojde ke koncentraci trhu, což v historii vždy vedlo k vyšší cenám, bez jakýchkoli objektivních důvodů. Takovou situaci samozřejmě nikdo nechce."Podle Hacaperky navíc někteří online prodejci neplní všechny zákonné povinnosti, například neodvádějí tzv. recyklační příspěvky, což jim umožňuje nabízet ještě nižší ceny. To vytváří neférové konkurenční prostředí a ohrožuje schopnost zodpovědných výrobců a prodejců udržet se na trhu. Toto se děje především na internetových tržních platformách, tzv. Market Places. Zde stát vůbec neplní svou kontrolní a regulační úlohu, protože plnění povinností všech účastníků těchto platforem vůbec nekontroluje. Tím dává prostor působení prodejců z jiných zemí, kteří nejsou povinni plnit legitimní požadavky ČR a agresivní a ekonomicky neodůvodněnou cenovou politikou vytlačují z trhu subjekty, které své povinností plní. Zde by bylo na místě, aby stát zvážil svou personální politiku a posílil kontrolní orgány tam, kde to spotřebitelům pomůže, na straně represe je jich viditelně dost. Zdroj: MC Consultant 

Čas načtení: 2024-10-10 10:40:00

České digitální Oskary za rok 2024 získaly projekty samoobslužných prodejen nebo AI technologie monitorující srdce

Praha 10. října 2024 (PROTEXT) - Analytická společnost IDC společně s partnery Vodafone Business, Dell Technologies, Google Cloud a Hospodářskými novinami, za podpory ČSOB a Direct People vyhlásila vítěze druhého ročníku soutěže IDC Digital Future Awards. Ta oceňuje nejlepší technologické inovace, díky kterým firmy zvyšují svou digitální vyspělost a zlepšují hospodářské výsledky. IDC podobná ocenění uděluje ve více než třiceti zemích světa na pěti kontinentech. V České republice má soutěž Digital Future Awards aktivní alumni komunitu, která se pravidelně setkává a sdílí zkušenosti s digitalizací napříč sektory.Do druhého ročníku soutěže IDC Digital Future Awards se přihlásilo celkem 40 soutěžících. V projektové části to bylo 28 organizací s 30 digitalizačními projekty. Ocenění se udělovala v pěti kategoriích: Best in Future of Connectedness, Best in Future of Digital Infrastructure, Best in Future of Digital Innovation, Digital Leader of the Year a Special Impact Award.Každá ze soutěžních kategorií s výjimkou Special Impact Award, v níž oceněné projekty vybírali redaktoři HN měla svou odbornou porotu složenou z digitálních lídrů a odborníků v oblasti informačních a komunikačních technologií a zároveň svého sponzora, který se na danou technologickou disciplínu zaměřuje nebo je mu blízká.„Digitální transformace v českých podnicích zdomácněla. Jak ukázal průzkum IDC Digital Impact Survey 2024, za důležitou ji považuje 85 procent tuzemských organizací. Dokončení digitální proměny ale žádný z respondentů neuvedl. Velmi pravděpodobně ji chápou jako trvalý proces, jenž by od určité úrovně měl nést jiný název. V IDC takový termín máme, je to obtížně přeložitelné spojení Digital-First.,“ uvádí Dana Vaníčková, Associate Vicepresident Events ve společnosti IDC.„K čemu v tuzemských podnicích slouží digitální iniciativy? Více než osm desetin jimi podporuje inovace a efektivitu provozu. Přes 70 procent s jejich pomocí zvyšuje produktivitu zaměstnanců a objem tržeb. Tři pětiny prostřednictvím digitálních projektů a iniciativ ošetřují aktivity v oblasti udržitelnosti anebo je nasazují pro posílení odolnosti organizace. Nutno podotknout, že motivy účastníků soutěže IDC Digital Future Awards byly s těmito zjištěními v souladu. Prioritu hrají inovace, efektivita a produktivita,“ dodává Dana Vaníčková.Soutěžní kategorie a jejich výsledkyKategorie Best in Future of Connectedness 2024 Česká republikapowered by Vodafone BusinessSoutěžní kategorie Best in Future of Connectedness oceňuje projekty, které pomocí konektivity a digitálních technologií propojují lidi, zařízení, aplikace a procesy. Příklady hlavních technologií této kategorie: internet věcí (IoT), sítě 5G a 4G, mobilní privátní sítě (MPN), softwarově definované sítě (SD-WAN) anebo bezdrátové sítě všech standardů. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: umělá inteligence, rozšířená a virtuální realita, cloudové služby, technologie kybernetické bezpečnostiVítěz:Projekt Automatizované prodejny 24/7Svaz českých a moravských spotřebních družstev (Skupina COOP)Finalisté:Projekt LetGIS, Letiště Václava Havla PrahaProjekt Rozšířené vyhledávání spojů v aplikaci PID Lítačka, Operátor ICTPartnerem soutěžní kategorie Best in Future of Connectedness je společnost Vodafone Business, přední globální hráč telekomunikačního průmyslu a technologický inovátor.„Finalisté v naší kategorii Best in Future of Connectedness představují špičku digitálních inovací, které odrážejí současné trendy v oblasti bezpečnosti, udržitelnosti a umělé inteligence. Moderní technologie umožňují firmám a organizacím rychle reagovat na nové tržní požadavky, a ve Vodafone Business jsme rádi, že můžeme tyto technologie poskytovat. Oceněné projekty jsou skvělým příkladem, jak digitalizace zpřístupňuje dostupnost služeb, zvyšuje efektivitu a přináší úspory. My jsme nadšení, že můžeme podporovat lidi, kteří tyto inovace přinášejí do praxe,“ říká Veronika Brázdilová, viceprezidentka pro firemní zákazníky společnosti Vodafone Business.Kategorie Best in Future of Digital Infrastructure 2024 Česká republikapowered by DELL TechnologiesToto ocenění je udělováno organizacím, které prostřednictvím digitální infrastruktury zlepšují svůj provoz a urychlují inovace. Příklady hlavních technologií této kategorie: hyperkonvergovaná infrastruktura, veřejné cloudové služby IaaS a PaaS, Cloud Ops, softwarově definované infrastrukturní technologie. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: pokročilá virtualizace, bezpečnostní a síťové technologie, automatizovaná správaVítězProjekt Digitalizovaná komunikace s ČSSZ prostřednictvím ISSSVojenská zdravotní pojišťovna České republiky (VoZP)FinalistéProjekt Klientská zóna Jenda, Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky (MPSV)Projekt PRO CHMEL, Plzeňský PrazdrojPartnerem soutěžní kategorie Best in Future of Digital Infrastructure je globální hráč na poli serverů, datových úložišť a počítačů společnost Dell Technologies.„Iniciativy, jako je soutěž IDC Digital Future Awards, pomáhají ukazovat úspěšná technologická řešení, což je pro nás nesmírně důležité, protože jako IT společnost ceníme každého, kdo umí technologie efektivně využít. Jejich možnosti jsou totiž dnes téměř nekonečné, ale to s sebou přináší zejména zodpovědnost v jejich nasazování. Každá inovace by měla jít ruku v ruce s dalšími přínosy, což se podařilo i všem finalistům kategorie Best in Future of Digital Infrastructure. V případě těchto projektů vidíme skutečně neotřelé způsoby, jak s pomocí moderních řešení dělat svět kolem nás trochu lepším, jednodušším a efektivnějším..,“ říká Radomir Bordon, Country Manager pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko ve společnosti Dell Dell TechnologiesKategorie Best in Future of Digital Innovation 2024 Česká republikapowered by Google CloudKategorie Digital Innovation je určena pro inovativní digitální projekty, v jejichž návrhu a provozu hrají klíčovou roli software a cloudové služby. Obě uvedené produktové či technologické kategorie musejí být zkombinovány tak, aby nejvyšší efekt přinášelo právě jejich spojení. Projekty díky svým parametrům významně a prokazatelně zlepšují činnosti organizace v oblasti zefektivnění procesů, zvýšení odolnosti, růstu produktivity, obratu, zlepšení zákaznické zkušenosti nebo v podobě proniknutí na nové trhy.Příklady hlavních technologií této kategorie: SaaS, kontejnerizace, mikroslužby, umělá inteligence, AR/VR/MR, Low Code & No Code /MR. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: DevOps, DevSecOps, Progresivní webové aplikace, Robotická procesní automatizace, Blockchain.VítězProjekt Využití umělé inteligence v rámci dlouhodobého monitoringu srdceFakultní nemocnice OstravaFinalistéProjekt DiPSy – Digitální přihlašovací systém, Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT)Projekt Automatizované prodejny 24/7, Svaz českých a moravských spotřebních družstev (Skupina COOP)Partnerem soutěžní kategorie Best in Future of Digital Innovation je jeden z nejvýznamnějších technologických hráču na světě, společnost Google Cloud.„Misí Google Cloud je podporovat firmy a organizace každé velikosti v jejich digitální transformaci. Velice nás těší být součástí IDC Digital Future Awards a společně s IDC ocenit české inovativní digitální projekty, v jejichž návrhu a provozu hrají klíčovou roli technologie a cloud. Finalisté námi podporované kategorie Best in Future of Digital Innovation jsou důkazem, že takové projekty v České republice máme a stojí za to, se jimi inspirovat."„Ať už je to projekt modernizace procesu podávání přihlášek na střední školy pomocí plně digitálního přihlašovacího systému DiPSy společnosti CERMAT, projekt využití umělé inteligence v rámci dlouhodobého monitoringu srdce Fakultní nemocnice Ostrava nebo automatizované hybridní prodejny zajišťující nepřetržitý maloobchodní provoz společnosti COOP - všechny ukazují, že díky svým parametrům a kombinaci software a cloudových služeb prokazatelně zlepšují zákaznické zkušenosti, kvalitu života i činnosti organizace samotné," říká Denys Petrov, Head of Enterprise CEE, Google Cloud.Kategorie Digital Leader of the Year 2024 Česká republikapowered by IDC Česká republikaUž název této kategorie, jejímž partnerem je sama společnost IDC, naznačuje mnohé. Cílí na zkušené inovátory, kteří své schopnosti každodenně osvědčují v praxi. Nejde jen o jejich úspěšné projekty. Kategorie má oceňovat komplexní osobnosti, které to umí nejen s technologiemi, ale i s lidmi.VítězAlbert SoukupHead of Product & Innovation, WoltairFinalisté:Václav Dorazil, Vicepresident of Data & Digitalization, EurowagTomáš Záruba, former Chief Product & Technology Officer, Pilulka LékárnyKategorie Special Impact Award 2024 Česká republikapowered by Hospodářské novinyV této soutěžní kategorii vyzdvihujeme projekty, kteří mají odvahu prosazovat změny v prostředích, která jsou často rigidní a rezistentní vůči inovacím. Tato kategorie vznikla až po zahájení prvního ročníku soutěže. Její zrod iniciovali porotci, kteří poukazovali na velké množství kvalitních projektů, jež zasluhují zviditelnění a ocenění, ale ve specificky vymezených kritériích pro hodnocení jednotlivých kategorií se mezi finalisty neprobojují. Partnerem Special Impact Award se staly Hospodářské noviny. Rolí porotců se zhostili jejich redaktoři.VítězProjekt eDokladyDigitální a informační agentura (DIA)FinalistéProjekt 3Diamond – 3D tisk, Krajská nemocnice LiberecProjekt Digitální radnice – Dáme na Vás, Magistrát města BrnoJak se přihlásit nebo poslat tip do dalšího ročníkuPřihlásit svou organizaci a její projekt nebo sebe sama do třetího ročníku soutěže bude možné od února 2025. Jak na to? Vyplníte on-line přihlášku nebo online nominační formulář na stránkách www.idc.com/dfa. Zdroj: Vodafone CRČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-05-16 12:39:00

Aktuální stav hazardu v Česku: debata pro Hospodářské noviny

Ve vydavatelství Hospodářské noviny proběhla na začátku května veřejná diskuze o aktuálním vývoji a problémech českého hazardu. Zúčastnil se jí např. Jan Řehola, ředitel Institutu pro regulaci hazardních her nebo ekonom Jakub Žofčák. Přečti si o nejdůležitějších tématech diskuze. The post Aktuální stav hazardu v Česku: debata pro Hospodářské noviny appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2021-12-03 14:28:41

Donu Pablovi na uvítanou

Pavel Blažek se vrací na ministerstvo spravedlnosti po devítileté přestávce. Jeho středeční přijetí novináři bylo více než nevlídné. Po návratu ze setkání s prezidentem republiky se hlavně zajímali o jeho údajné vyšetřování policií. Internetové České noviny se o jeho setkání s Milošem Zemanem nezmínily, ačkoli referovaly o návštěvě Jany Černochové. Blažek odpovídal novinářům se svou typickou rázností. Zdůraznil, že žádné trestní řízení se proti němu nevede. Přistoupil tím ovšem na hru novinářů: trestní řízení je neveřejné až do sdělení obvinění a podezřelý o něm nemusí vůbec vědět. Známe přece případy, že se obvinění doví až po letech, že je policie odposlouchávala. Ale novináři o něm ani vědět nesmí, protože informace se k nim legální cestou nemohou dostat, a když už se dostanou, neměli by je šířit. Vynášení informací z trestních spisů je trestné. Pokud skutečně nějaké informace toho druhu o Blažkovi z útrob orgánů činných v trestním řízení unikly a novináři je šíří, podílejí se na trestném jednání. Připusťme ale, že si někdo vymyslel různé fámy, aby škodil osobně Blažkovi nebo aby ztížil Petru Fialovi sestavování vlády. Ani v tomto případě nejde o jednání chvályhodné a zasluhuje odsouzení. Hlavně platí presumpce neviny. Případy ničení pověsti, obtěžování domnělých podezřelých a jejich rodin šířením pomluv, jejichž nesmyslnost se prokáže až po napáchání škod, se stále opakují a neslouží novinářské obci ke cti. Odstrašujícím příkladem budiž případy Aleny Vitáskové a Libora Grygárka, které novináři vláčeli několik let bahnem, ale soudy je nakonec očistily. Mám s Blažkem jako ministrem spravedlnosti osobní zkušenost, a to převážně příznivou. Stejně jako Petr Fiala jsem všiml jeho neuvěřitelné sečtělosti. Prokázal schopnost odolávat tlakům zvenčí. Soudím, že jeho návrat na resort spravedlnosti je příznivá událost. Zaujalo mě jeho vyjádření o rozhovoru s panem prezidentem na téma zákona o státním zastupitelství. Zákon prý nemusí být složitý a má řešit jen dílčí záležitosti, neboť současný zákon již platí mnoho let, v podstatě se osvědčil a není třeba jej zásadně měnit. Je nutné zavést pevné funkční období vedoucích státních zástupců a zvýšit tlak na odpovědnost státních zástupců za jejich činy. V té souvislosti se nastávající ministr vyjádřil velmi kriticky na adresu státního zastupitelství, což považuji za více než oprávněné. Jeho názor mě zaujal zvláště proto, že se liší od jeho přístupu k problematice státního zastupitelství v době jeho dřívějšího působení v úřadě ministra spravedlnosti. Za jeho vedení ministerstva vyvrcholily snahy o reformu státního zastupitelství, spuštěné Pavlem Zemanem a jeho souputníky, mezi nimiž vynikla zejména Lenka Bradáčová. Blažek poslal do Poslanecké sněmovny předlohu nového zákona o státním zastupitelství a prosadil Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. V obou případech musel překonat silný protitlak. Zejména proti jmenování Bradáčové byl značný odpor. Nový zákon měl přinést revoluční změny ve státním zastupitelství. Měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a pro stíhání korupce a zvlášť závažné hospodářské činnosti mělo být zřízeno speciální státní zastupitelství s celostátní působností. Zjednodušení organizační a řídící struktury soustavy mělo přinést zvýšení účinnosti řízení a zvýraznit úlohu nejvyššího státního zástupce. V oblasti potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské trestné činnosti mělo zřízení „speciálu“ přinést výhodu vyšší kvalifikace specializovaných státních zástupců. Zrušení vrchních státních zastupitelství mělo zajistit jednotný způsob výkonu trestního práva na celém území státu. Zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců mělo zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů; vedlejším účinkem by bylo vypuzení z jejich pozic „starých ještěrů“ (terminus technicus, zavedený Marií Benešovou), převážně bývalých prokurátorů ve službě protiprávního předlistopadového režimu, kteří se drželi ve funkcích dlouhodobě bez ohledu na úroveň jejich práce. Dle mého názoru slabinou návrhu bylo zachování dosavadní bezzubé právní úpravy kárného řízení. Podotýkám, že současně se do eklepu Poslanecké sněmovny dostala laická předloha téhož zákona, která vznikla na půdě spolku Šalamoun, a kromě ní též návrh na zřízení Generální inspekce justice s pravomocemi podobnými Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zatímco podle současné právní úpravy nelze téměř žádné pochybení státního zástupce jednoznačně označit za kárné provinění, do „šalamounské“ úpravy jsem zakomponoval velmi přesnou klasifikaci kárného provinění a neúprosná pravidla kárného řízení, inspirovaná zejména španělskou a rakouskou legislativou. Návrh počítal se zřízením jednoho „speciálu“ navíc: měl se zabývat trestním stíháním příslušníků ozbrojených sborů. K projednání předlohy nikdy nedošlo, vládní strany nepřipustili její zařazení na program. Jenže padla vláda a ministryní spravedlnosti v úřednické vládě se stala bývalá nejvyšší státní zástupkyně Benešová, která trpěla přesvědčením, že vše, co fungovalo za jejího působení v čele státního zastupitelství, je samospasitelné, a byla proto jednou z nejvýraznějších odpůrkyň reformy. Předlohu nového zákona stáhla z Poslanecké sněmovny a pokusila se ji nahradit malou novelou, se kterou ale neuspěla. O její prosazení se pokoušela i za současného mandátu, ale zatím ji ani nepředložila do Sněmovny, protože nedokázala překonat touhu státních zástupců po získání postavení v přímé podřízenosti pánubohu. Dlužno podotknout, že se jí nedostalo potřebné politické podpory. Jak je patrné z Blažkova vystoupení Blažka, nestaví si v tomto směru dalekosáhlejší cíle než Benešová. Patrně došel k názoru, že změny ve státním zastupitelství je možné zavádět pouze postupně, „salámovou metodou“, protože revoluční změny nelze prosadit kvůli všeobecnému odporu. Nezbývá než doufat, že změna jeho postoje není způsobena ztrátou „tahu na branku“, způsobenou hlodáním „zubu času“ na jeho mentalitě. Historie Zemanova pokusu o zásadní reformu státního zastupitelství je dokladem pokrytectví politických pseudoelit, ale i státních zástupců a části soudců: všichni by slovně chtěli zvýšit účinnost působení státního zastupitelství v trestním řízení, zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů a vést státní zástupce k odpovědnosti za pochybení, ale když se to má uskutečnit, raději od toho všichni utečou. Kdo z vlivných činitelů má „máslo na hlavě“ se nemůže těšit na zvýšení účinnosti práce státního zastupitelství. Sami státní zástupci se nemohou těšit na zvýšení tlaku na jejich odpovědnost i ztrátu jistého pohodlí. Zvlášť tvrdě by reforma dopadla na olomoucké žalobce, rozptýlené po celé Moravě, na jejichž jednání se projevuje platnost přísloví „bůh vysoko, car daleko“. Igor Stříž či jeho nástupce by nemohl pokračovat v roli „brněnské sfingy“, hrané frustrovaným Zemanem. I když Blažek zřejmě slevil z někdejších nároků na provedení změn, jež by zlepšily poměry ve státním zastupitelství, s prosazením minimalizovaných požadavků bude mít určitě značné potíže, a to i ze strany státních zástupců: kapři si přece nikdy nevypustí rybník. Dovětek: jako milovník španělštiny nevnímám přezdívku Don Pablo jako hanlivou.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-12 17:56:42

Právní služby pro stát jsou předražené

Kverulant.org detailně zmapoval náklady na právníky u téměř 80 institucí veřejné správy. Zjistil, že od roku 2016 do prvního čtvrtletí roku 2020 zaplatily za právní služby téměř čtyři miliardy korun. Odhalil, že advokátní kancelář ROWAN LEGAL dostala za sledované období vyplaceno o desítky milionů korun více, než na co měla uzavřené smlouvy. Kverulant o svých zjištěních dnes informoval Úřad na ochranu hospodářské soutěže a Nejvyšší kontrolní úřad.  Kverulant zmapoval náklady na právníky u 78 institucí veřejné správy. Zjistil, že od roku 2016 do prvního čtvrtletí roku 2020 zaplatily za právní služby 3,6 miliardy korun. Z toho interní právníci stáli nejméně 1,3 miliardy. Jedna průměrná instituce veřejné správy vydala na interní právníky ročně téměř přesně čtyři miliony korun. Celková částka však je ve skutečnosti vyšší, protože celá řada velkých institucí neví, kolik je interní právníci stojí. Jeden příklad za všechny. Neví to pražský magistrát pod vedením Pirátů, kteří se zaklínají prosazováním „chytré veřejné správy“. Externím právníkům zaplatili rozhazovační politici z našich daní za čtyři a čtvrt roku 2,277 miliardy korun. Z toho téměř polovinu utratily za externí právníky tři instituce. Magistrát hlavního města Prahy vydal částku 635 milionů korun, ministerstvo vnitra 313 milionů korun a Ředitelství silnic a dálnic ČR 263 milionů korun. Kverulant také věnoval velkou pozornost advokátní kanceláři ROWAN LEGAL. Na začátku této kauzy stálo Kverulantovo odhalení vyvádění peněz z Pražského dopravního podniku právě prostřednictvím advokátní kanceláře ROWAN LEGAL. Kverulant chtěl v této kauze mimo jiné zjistit, zda vyvádění peněz z dopravních podniků prostřednictvím advokátů z ROWAN LEGAL není jen špičkou ledovce. Zjistil, že tomu tak je. Pražský magistrát (MHMP) ovládající Pražský dopravní podnik vyplatil ROWAN LEGAL za sledované období celkem 57,9 milionu korun. Dle Hlídače státu má však MHMP na dané období celkem uzavřené smlouvy s ROWAN LEGAL jen za 52,5 milionu korun. ROWAN LEGAL tedy dostal vyplaceno o 5,4 milionu korun více. Obdobně Česká správa sociálního zabezpečení uzavřela s ROWAN LEGAL smlouvy jen za 4,8 milionu korun, ale ROWAN LEGAL dostal vyplaceno celkem 11,7 milionu. To je o 6,9 milionu více.  S největší pravděpodobností jde o obcházení zákona o zadávání veřejných zakázek. Soutěžitel, v našem případě ROWAN LEGAL, vítězí ve výběrovém řízení díky nízké ceně. Tu však v průběhu realizace zakázky dramaticky navýší. ROWAN LEGAL dostal za sledované období vyplaceno v jedenácti případech více, než měl, a šlo o 28,5 milionů korun navíc. Kverulant o svých zjištěních informoval Úřad na ochranu hospodářské soutěže a Nejvyšší kontrolní úřad a vyzval je, aby sjednaly nápravu. Podrobnosti v kauze předražené právní služby ve veřejné správě najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-05-06 07:22:29

Kverulant.org se pokouší zastavit miliardový tunel na vnitru

Ministerstvo vnitra nakupuje předražené a zastaralé vysílačky téměř za miliardu. Cílem Kverulanta je tento tunel zastavit, a proto 6. května podal stížnost k antimonopolnímu úřadu. Ministerstvo vnitra se už v roce 2019 chystalo nakoupit v tendru s jediným dodavatelem a v utajeném režimu vysílačky za 4,4 miliardy korun. Dodavatelem měl být Pramacom Prague, s.r.o., a vysílačky měly pracovat v zastaralé síti Tetrapol. Kverulant.org ověřil, kolik by stála náhrada za technologii TETRA, kterou používají západní státy. Cena nového systému včetně koncových terminálů, tedy vysílaček, by byla téměř poloviční. Kverulant.org proti čtyř miliardovému tunelu opakovaně protestoval. I jeho protesty vedly k tomu, že vnitro zakázku zlevnilo na 0,8 miliardy korun, ale pokušení pustit eráru žilou byla velká. Oznámení o zahájení zadávacího řízení bylo uveřejněno zakázek počátkem června 2019. Koncová zařízení radiokomunikační technologie Tetrapol mají na světě jediného výrobce, francouzský Airbus DS SLC, který má v České republice jen výhradního prodejce, a to Pramacom Prague. Do výběrového řízení se tak dle očekávání a předpokladů mohl přihlásit, a také přihlásil, pouze jediný zájemce, a to právě Pramacom Prague. A ten také s nabídkovou cenou ve výši 798 324 241 Kč vyhrál. Pokud by vnitro řádně soutěžilo dodavatele vysílaček, byla by cena pravděpodobně nižší než poloviční. Všechno by bylo nové se zárukou, místo toho se erár chystal draze „modernizovat“ technologii, která se už léta nevyvíjí. Velký problém současné zastaralé technologie je udržení provozu v případě rozsáhlého výpadku proudu. Základnové stanice mají tak velkou spotřebu, že záložní baterie je udrží v provozu pouze několik hodin. Drahé udržování nynější zastaralé vysílačkové technologie Tetrapol při životě kritizovaly i společnosti Nordic Telecom a O2. Kverulant se s tímto drzým tunelování státního rozpočtu za účasti vrcholných politiků odmítá smířit, a proto 6. května podal stížnost k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Soukromá firma Pramacom Prague, spol. s r.o., to se státem zřejmě umí velmi dobře. I bez předmětné smlouvy s vnitrem uzavřel Pramacom Prague od roku 2016 s různými veřejnými institucemi 284 smluv za více než jednu miliardu korun. Když uvážíme, že čtyři procenta smluv mají skrytou cenu, bude konečný součet ještě vyšší. Navíc 22 smluv za 820 milionů korun obsahuje vážné nedostatky z hlediska zákona o zadávání veřejných zakázek. Kverulant již má se zastavením vysílačkových tunelů zkušenosti. V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček za téměř 35 milionů korun. O žádnou soutěž však nešlo, zadávací podmínky byly totiž ušity na míru jen jedinému dodavateli. Kverulantovi se však podařilo tento tunel zastavit, když Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na základě jeho podání v září 2018 soutěž zrušil.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-24 17:50:06

Varování z roku 1992 aneb Jak němečtí ekonomové pochybovali o euru

Memorandum 62 německých ekonomů k maastrichtské smlouvě je pozoruhodně prozíravé. Jde o trochu suchý text, ale ze zpětného pohledu rozhodně stojí za přečtení. (Originál v PDF najdete zde.) Memorandum vedoucích německých ekonomů k měnové unii z 11. června 1992 (Některé partie jsem tučně vyznačil já, protože mi přijdou obzvlášť prorocké. Pozn. MK.) 1. Hospodářská a měnová unie může být vnímána jako žádoucí cíl evropského integračního procesu. Závěry z Maastrichtu jsou však ve svých rozhodujících bodech nevhodné k tomu, aby tento cíl dokázaly realizovat. 2. Funkční hospodářská a měnová unie vyžaduje, aby už předtím nastalo trvalé a po několik let prokazatelně existující vzájemné přizpůsobení relevantních hospodářských struktur členských zemí. Jednorázové naplnění pouze několika kritérií v jeden konkrétní termín má víceméně náhodný charakter a nemůže sloužit jako důkaz této žádoucí konvergence. 3. Maastrichtská konvergenční kritéria jsou příliš měkká. Například by pro vstup do hospodářské a měnové unie neměla být vyžadována jen relativní, ale absolutními čísly měřená cenová stabilita. 4. Pevně stanovený termín realizace měnové unie (1. leden 1999) s sebou nese riziko, že politické zájmy převáží nad splněním dohodnutých ekonomických kritérií. V okamžiku, kdy se termín přiblíží, hrozí nebezpečí, že zejména požadavky na míru inflace a rozpočtového deficitu, které mají osvědčit udržitelný stav veřejných financí států, budou rozředěny, aby se předešlo postihu jednotlivých zemí. 5. Evropská centrální banka nebude – přes svoji rozsáhlou autonomii – prosazovat stabilitu cen v Evropě, protože vzhledem k rozdílným zájmům národních držitelů moci nemá dostatečnou motivaci k tomu, aby tak činila. Osobní nezávislost předsedů není zajištěna a pro případ nedodržení dohodnutých cílů stability nejsou stanoveny žádné sankce. 6. Podmínkou pro to, aby Evropská centrální banka mohla úspěšně stabilizovat ceny, je právo určovat směnné kurzy proti měnám třetích zemí. Jelikož toto právo nedostala, existuje riziko, že její vliv na směnné kurzy bude oslaben politickým vlivem. Totéž platí pro skutečnost, že lze stále ještě uplatňovat kontrolu pohybu kapitálu proti třetím zemím. 7. Tradiční německý konsensus, že cenová stabilita je důležitou prioritou, není zbytkem Evropy zatím sdílen. Pouze při existenci takového konsensu mezi centrální bankou, vládou a obyvatelstvem však lze uplatňovat důslednou stabilizační politiku, která ke své realizaci potřebuje adekvátní platovou a finanční politiku státu. 8. Ekonomicky slabší evropské partnerské země budou po přijetí společné měny vystaveny zesílenému konkurenčnímu tlaku, což při jejich nižší produktivitě a konkurenceschopnosti povede ke zvýšené nezaměstnanosti. Tím začnou být potřeba vysoké finanční transfery k vyrovnání situace. Jelikož v tomto směru neexistují dosud žádné dohody o vytvoření jednotné politické struktury unie, schází k tomu demokraticky legitimizovaná pravidla. 9. V současné době neexistuje žádný ekonomicky závažný argument pro to, zavádět shora měnovou unii na kontinentě, jehož hospodářské a sociální podmínky a zájmy jsou zatím nejednotné. Vnitřní společný trh ke své existenci jednotnou evropskou měnu nepotřebuje. 10. Uspěchané zavedení evropské měnové unie vystaví západní Evropu silnému ekonomickému pnutí, které v dohledné době může vést k politickým rozbrojům a ohrozit tak původní cíl evropské integrace. 11. Jsou to rozhodnutí z Maastrichtu, nikoliv jejich kritika, co ohrožuje další bezkonfliktní srůstání Evropy. (Podepsáno 62 německých ekonomů.) Na jejich slova došlo Tak, tohle si mysleli němečtí profesoři v červnu 1992. Jak vidíte, na jejich slova z velké části došlo. Je to až strašidelné, v jakém rozsahu dokázaly tyhle chytré hlavy odhadnout dnešní problémy předem. Politické zájmy skutečně při zavádění eura převážily nad solidním ekonomickým základem. „Jižním“ státům (od Belgie až po Řecko) bylo umožněno, aby různými kreativními postupy dosáhly aspoň na okamžik splnění maastrichtských kritérií a mohly vstoupit do měnové unie. (Článek o kreativním účetnictví v Evropě, PDF.) Cenová stabilita – no, podívejte se na ceny nemovitostí poslední dobou… Slabší země na jižním křídle se skutečně staly nekonkurenceschopnými, jejich exportní schopnosti poklesly a nezaměstnanost tam vystřelila do trvalých výšek. Bohatší země však nechtějí o „vysokých finančních transferech k vyrovnání situace“ z různých důvodů ani slyšet. Ekonomické pnutí – očividné. Politické rozbroje – čím dál horší, protože situace se už léta vzpírá jakémukoliv řešení. Za extra zajímavý ale považuji poslední, jedenáctý bod. Očividně už v roce 1992 bývalo v Německu zvykem nasazovat kritikům evropských posvátných krav psí hlavu. Putina tehdy ještě nikdo neznal, ale stejně se signatáři museli preventivně bránit obvinění, že jim jde o rozeštvávání evropských národů. Tak aspoň víme, odkud jsme tuhle mentalitu zase importovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-04-06 15:27:24

Spolupředseda německé strany Die Linke Bernd Riexinger: Nikde v ústavě není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi

Bernd Riexinger je od roku 2012 spolu s Katje Kippingovou jedním ze spolupředsedů strany Die Linke (Levice) v Německu. Absolvoval studium bankovnictví a také v tomto oboru pracoval. Později se stal odborovým funkcionářem. Od roku 2017 je poslancem německého Spolkového sněmu.     Co má strana Levice proti bohatým, pane Riexingere? Máme něco proti rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. Chceme bohatství lépe rozdělovat. Neobyčejně bohaté lidi – milionáře a miliardáře – chceme více zdaňovat, aby měl stát více peněz pro veřejně prospěšné investice. Budete-li mít více než dva milióny, měli byste platit pětiprocentní daň z majetku. To považuji za snesitelné.    Daň z majetku je jenom jedno z vašich opatření na cestě k „demokratickému socialismu“. Ve vašem stranickém programu se píše o překonání „kapitalistického vlastnictví“.  Chceme posílit veřejné vlastnictví v ústředních oblastech, jako jsou vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, doprava a také telekomunikace. Tam nemá privátní zájem o zisk co dělat. A u bydlení také ne.   Vlastnictví kterého bydlení chcete zestátnit? Nejde nám o majitele malých domků, nýbrž o velké koncerny, které mají více než 3 000 bytů.   Kdo vám dává právo požadovat cizí majetek? V ústavě nikde není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi. Anebo ničit klima. V ústavě naopak stojí, že majetek sociálně zavazuje. Musí být používán tak, aby z toho veřejnost něco měla.   Německá ústava povoluje znárodnění ve „prospěch celku“, to souhlasí. Co ale má vaše strana v úmyslu, to jde ještě dál. Požadujete, aby soukromé vlastnictví bylo podřízeno emancipačním, sociálním a ekologickým kritériím. Kdo bude tato kritéria určovat?  Jsou tam dva aktéři. Jednak jsou to politické strany v parlamentu, podle demokratické volby občanů. A pak jsme skutečně pro demokratizaci hospodářství. Demokratický socialismus neznamená: A teď všechno zestátníme! Chceme posílit spolurozhodování. Chceme podporovat družstevní vlastnictví a vlastnictví pracovních kolektivů. Pocházím ze Stuttgartu a tam jsem například navrhl, aby automobilka Daimler pomocí dodatečné dividendy umožnila zaměstnancům podílet se na firmě. Například s blokační minoritou 25 procent na celkovém kapitálu firmy by se mohlo zabránit tomu, aby se firma odstěhovala někam jinam.    Ještě jednou: Kdo vám dává právo předepisovat podniku změny ve vlastnických vztazích? Ničemu přece nebrání, aby si kdokoliv založil jakékoliv družstvo. Anebo firmu, která bude patřit zaměstnancům. To se také děje, ale jen u malých firem. A existuje také řada podniků, na kterých se podílí stát. Vzpomeňte si třeba na Volkswagen a podobné příklady jsou i ve Francii.   Pouhá existence polostátních koncernů ale přece není žádný argument. Máme dojem, že vaše strana má s myšlenkou svobodného podnikání zásadní problém. Proč by se měli například podnikatelé pokoušet o štěstí v Německu, pokud byste se dostali k moci? Museli by přece v každý okamžik počítat s tím, že jim stát do podnikání bude mluvit, nebo dokonce se vnutí jako spolumajitel.  Na druhé straně ale stojí otázka, proč by měly firmy stát mimo zákonná a demokratická rozhodnutí. Není možné zakládat žádnou firmu, která nedodržuje základní sociální a ekologické standardy, například minimální mzdu. Náš model by malým a středním firmám dokonce pomohl. Hodně bychom investovali, především do regionálních struktur. Zamyslete se například nad přestavbou automobilového průmyslu. Máme velké obavy, že jeho dodavatelé na to doplatí. Když například podnik se zhruba 60 zaměstnanci, který vyrábí vysoce kvalifikovaný díl pro karburátor, najednou o zakázku bez náhrady přijde, nebude mít kapitál, aby rychle vyvinul nový produkt. Velký subdodavatel jistě ano. Chybějící kompetenci si může dokoupit od podnikatele ve startupu. Ale ti malí potřebují státní fondy, které jim při přestavbě pomohou.    Stát by měl podniky uměle udržovat při životě? Ne uměle. Musí to být spojeno s novou orientací. Mimochodem, stát to u velkých podniků už dělá dlouho. Státní subvence jsou přece běžnou záležitostí.   Z perspektivy tržní ekonomiky je ale i to nesmyslné. Nebylo by spíš nesmyslné, abychom přišli o 30 tisíc pracovních míst? Buďme přece čestní: Ještě nikdy neexistovala svobodná tržní ekonomika, která by fungovala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Právě naopak. Nikdy nefungovala socialistická ekonomika. Už vůbec nemluvě o demokratickém socialismu.  Co my navrhujeme, to je podpořit nezbytně nutnou přestavbu hospodářství podle ekologických, sociálních a demokratických kritérií. Mohli bychom se poučit z chyb socialistických hospodářství. Hospodářské předpoklady pro něco takového jsou dnes přirozeně dále rozvinuté. Zatím jsme ještě neměli socialismus v průmyslově rozvinuté zemi.   Ale zkušenost je přece jednoznačná: Žádný model není tak úspěšný jako tržní ekonomika. Co je kritériem úspěchu? Světové hospodářské krize od roku 2008? Stovky miliard státních peněz, které plynuly do záchrany bank? Rostoucí sociální nerovnost? Oteplování Země? Trhy nevytvářejí žádnou spravedlnost. Trhy neberou ohled na přírodu. Tam musí zasáhnout stát. Také zastánci sociálně tržního hospodářství, které dlouhou dobu fungovalo, jsou pro zásahy do ekonomiky.    Ale pro to jsou i vámi tolik opovrhovaní neoliberálové také. Nemají žádný problém s tím, když se stanoví pravidla pro soutěž a když se rozbíjejí monopoly.  Neoliberalismus zkrachoval. To jsme viděli na finanční krizi. Všichni neoliberálové začali volat po státní pomoci pro banky.   Kteří neoliberálové to měli být? Tady u nás v Německu křičely banky o pomoc. Předtím ale požadovaly ještě více liberalizace.   Možná pochopili liberalismus špatně. Nemá být pro business, ale pro trh. Podnik, který se dostane do zadlužení vlastní vinou, se buď sám postaví na nohy, anebo ne. V liberálním modelu je jedinou úlohou státu zabezpečovat obchodní vztahy. A kromě toho co nejnižší daně a proti státní regulaci mezd. Tato politika převládala uplynulých 30 let a je neobvykle náchylná ke krizím.   Předpokládejme, že se váš model prosadí a vy budete jednou sedět ve vládě. Bude si moci ten, který přes vysokou daňovou zátěž a nesčetnou regulaci zvládne dosáhnout majetku, tyto peníze ponechat? Určitě. Ale současná míra nerovnosti je pro společnost špatná, to říká dokonce světová banka. Neříkáme, že bohatství je zakázáno. Říkáme, že musí být přerozděleno.   Oskar Lafontaine a Sahra Wagenknechtová (významní politici strany Die Linke, pozn. redakce) si budou moci ponechat svoji vilu v Sársku? Ach ti? Ano.   Na strategickém kongresu vaší strany v Kasselu to ovšem znělo trochu jinak. Jedna z vašich členek tam fabulovala o zastřelení nejbohatších občanů jako o opatření pro ochranu životního prostředí. A vy jste mluvil o celospolečensky užitečné práci. Obojí vyvolalo značnou pozornost. Chtěla říci, že za problémy ochrany životního prostředí není zodpovědné jen jedno procento těch nejbohatších. Ale formulovala to naprosto neakceptovatelně a omluvila se za to. Pokoušel jsem se to zmírnit vtipem, který se ale nepovedl. To jsem jasně řekl a za svoje slova jsem se omluvil.   Byly tam ještě další pozoruhodné příspěvky. Jeden spolupracovník vaší frakce ve Spolkovém sněmu řekl, že v parlamentu jde koneckonců o to, zkasírovat státní peníze a převést je do hnutí, například do skupin Antifa. Slyšel jste to? Ano, slyšel. Ale neodpovídá to programu ani strategii strany Levice. Přirozeně je naším cílem získat demokratickou většinu. Od ostatních politických stran se odlišujeme tím, že aktivně podporujeme mimoparlamentní aktivity. Když milióny mladých lidí při Fridays for Future podporují ochranu přírody, má to enormní vliv na politiku. Najednou jsou všechny strany nuceny se tímto tématem zabývat. Chápeme se jako mluvčí těchto hnutí v parlamentu. Proto nevnímáme parlament jako jeviště, ale jako pole pro politiku.   Váš mladý soudruh to ale takhle vidí. Pro něj je Spolkový sněm jenom nástrojem. A když se podíváte na videozáznam z jeho vystoupení, nevidíte v sále nějaký viditelný odpor, jako tomu bylo u předchozího fantastického návrhu na zastřelení bohatých, což bylo později prohlášeno za vtip. Vnucuje se otázka: Jak radikální je vlastně vaše strana? Kolik vašich členů považuje parlamentarismus jen za nástroj a sní o revoluci. V diskusích jsou vyjadřovány různé názory, svobodně a bez cenzury. To je velký výdobytek demokracie. Jak jinak by mělo probíhat ve stranách vytváření názoru? A to je hlavní úkol stran v demokracii. Je to shoda, že v parlamentu usilujeme o demokratické většiny a koalice, které zajišťují většinu. Mimoparlamentní hnutí se nedají omezit na revoluci. Jsou to hnutí, která vyvíjejí tlak na poslance. A to je legitimní. Máme právo na demonstrace a shromažďovací právo. Mnoho pokroku v dějinách začínalo nikoliv v parlamentu, ale na ulici. A my jako politická strana to realizujeme. Zprávy, které citujete, jsou jednotlivosti. V naší straně jsou skupiny, které mají poněkud radikálnější představy. Straně Levice se podařilo, co zatím nezvládla žádná politická strana v Německu: Spojili jsme zcela rozdílné levicové politické proudy.   To by mohla o sobě tvrdit na pravé straně také Alternativa pro Německo (AfD).  AfD je protikladem toho, o co usiluje Levice. Chce omezit demokracii a vybudovat autoritativní struktury. Pracuje metodami štvanic a vymezování se proti menšinám. Levice považuje za hlavní lidská práva a otázku demokracie. V našem programu jde vždy o individuum.   Pokud tedy není tím individuem podnikatel… Nikdy jsme nesouhlasili s omezením základních demokratických práv, nebo s dohledem nad lidmi. Srovnání levé a pravé části politického spektra nefunguje, dokonce ani ve filosofii. Levici jde o ochranu jednotlivce a jeho svobodný rozvoj.   Teď to začíná být trochu popletené. Obě strany – AfD i Levice – na sebe vážou radikální živly. U AfD jsou to pravicoví radikálové a nepřátelé cizinců. U Levice jsou to lidé, kteří chtějí překonat parlamentarismus. Například „Marx 21“. To je trockistická síť, která podle Spolkového úřadu na ochranu ústavy usiluje o komunistické pořádky. Jejími členy jsou vedoucí představitelé vaší strany jako například místopředsedkyně Janine Wisslerová. Domnívá se, citujeme, že „beztřídní společnost se nedá zavést přes parlamenty a vlády“. Janine Wisslerová ale v hessenském zemském sněmu praktikuje parlamentarismus. A podle mého názoru úspěšně.   Citát vaší soudružky ale mluví jinak. Je to určitě vytrženo ze souvislostí. Takže ještě jednou: Levice chce parlamentní systém rozšířit, nikoliv omezit.   Jak radikální může váš člen být, než řeknete: To jde příliš daleko! Být radikální znamená jít ke kořenům. To nepovažuji za nic špatného. Tu hranici definují naše stanovy. Pokud někdo akceptuje násilí jako nástroj politiky, nemůže být akceptován. To je zcela jasné.   Nechte nás podívat se do blízké budoucnosti. Chtěli byste po volbách v roce 2021 vládnout společně se sociální demokracií a zelenými? Šance na levicovou změnu tu je a my chceme být jejím motorem. Ale nejde jen o pouhé vládnutí. Prosazujeme určitá kritéria: skutečný boj s chudobou, skutečnou regulaci mezd a pracovních podmínek. Že nebudeme schopni v koalici plně prosadit náš program, to je jasné. Ale musí to jít správným směrem. K čemu nejsme ochotni, to je současná politika sociální demokracie, plná triků. Chceme změnu politiky.   A obě ty strany by do toho šly? Nové vedení sociální demokracie jde správným směrem.   Je vám, pane Riexingere, 65 let. Zažijete ještě zavedení socialismu v Německu? Doufám. Často se poměry mění rychleji, než čekáte. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bernd Riexinger (*30. října 1955 v Leonbergu) je německý politik ze strany Die Linke. Dne 2. června 2012 byl spolu s Katjou Kippingovou jmenován spolupředsedou strany. Jako profesní bankéř byl Riexinger od roku 1980 do roku 1990 v podnikové radě Leonberger Bausparkasse. V roce 1991 se stal odborářem. V roce 2003 byl mezi iniciátory masových protestů proti Agendě 2010 spolkové vlády. V německých spolkových volbách v roce 2017 byl Riexinger jedním ze šesti levicových kandidátů zvolených do Bundestagu z Bádenska-Württemberska poté, co strana získala 6,4 procenta hlasů.

Čas načtení: 2020-01-08 09:29:38

Bruno Maçães: Čína vytváří nový světový pořádek – síť založenou na hospodářském tlaku

S již druhým fórem o Pásmu a stezce chtěl Peking dále posunout svoji velkou zahraniční a hospodářskou iniciativu Pásmo a stezka. Není to ale jen infrastrukturní projekt, domnívá se politolog Bruno Maçães, bývalý portugalský ministr pro evropské záležitosti.    Pane Maçãesi, máme se čínské inciativy Pásmo a stezka obávat? Iniciativa Pásmo a stezka mění svět. Na Západě musíme být připraveni na zlomy a změny. A na to, že ve světě ztrácíme vliv. Projekt Pásmo a stezka je projektem, který rozšiřuje moc Číny.    Chce Čína dominovat světu? Je to čínský plán, jak vytvořit nový světový pořádek. Nebude to koloniální říše podle evropského stylu. Lepší srovnání je americký světový pořádek: síť moci, která je založena na hospodářských vztazích a hospodářském tlaku. Nejedná se proto jen o jakousi iniciativu, ale nový politický a světový pořádek.   Proč je tedy Pásmo a stezka označována za iniciativu?  Slovo „Iniciativa“ se v čínském popisu neobjevuje. Myslím, že ho Číňané v angličtině používají proto, aby celá záležitost dostala spíše technický a hospodářský charakter. Politické a kulturní souvislosti mají být spíše v pozadí. Ale v poslední době jsem při rozhovorech s úředníky a politiky v Pekingu zjistil, že v angličtině stále častěji mluví jen o Pásmu a stezce a výraz iniciativa vynechávají.   Nápadné je, že Peking má prakticky pro každou zemi ve světě místo v Pásmu a stezce – kromě USA. Je to plán, který je zaměřen proti USA? Čínské úřady by to nikdy neřekly, ale mně se to zdá zřejmé. Pásmo a stezka sice není jako takové zaměřeno proti USA, ale proti americké moci a světovému pořádku, který je formován USA. Peking chce dosáhnout toho, že do poloviny tohoto století bude svět veden Čínou a USA jako stejně silnými mocnostmi.   Co to znamená pro západní demokracie, pro Švýcarsko, pro Evropu? Všechno to směřuje ke světu, ve kterém Evropa bude silněji navázána na Čínu než na USA. Možná se Amerika stane stále více ostrovem, který si pochvaluje svoji suverenitu, aniž by přitom musela brát ohledy na ostatní. To se například ukazuje, jak Washington nechce být závislý v telekomunikační oblasti 5G na Číně. Na rozdíl od toho Evropa může s větší závislostí na Číně žít. A doufat, že Čína jako protislužbou bude do určité míry závislá na Evropě. Neboť Evropa je částí stejného superkontinentu jako Čína: Eurasie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V Evropské unii se ovšem objevují obavy, že Čína se bude pokoušet členské země proti sobě rozehrávat. Jedná Peking podle známé formule Rozděl a panuj? Čínskou strategii bych spíše popsal jako rozdělit a připoutat. Čína se obává silné Evropy, která je stejně jako USA geopolitickým rivalem. Pekingu je proto rozdělená Evropa, se kterou může navazovat různé hospodářské vztahy, milejší.   Může se vůbec demokratická Evropa se svými dlouhotrvajícími rozhodovacími procesy postavit Číně, která je centrálně autokraticky řízena? Čína by se mohla stát podnětem pro evropskou integraci. Poprvé po sedmdesáti letech po skončení druhé světové války je Evropa konfrontována s ohrožením, které by ji mohlo donutit stát se politickou unií nebo federativním státem.    Je tedy Čína společným nepřítelem, který dovede Evropany k tomu, že se sjednotí? Přesně. Možná právě proto nemáme v Evropě doposud politickou unii, protože neexistovalo žádné existenční ohrožení. Ani Sovětský svaz nebyl takovým ohrožením, protože jsme měli vždy USA jako bezpečnostního garanta v zádech. Třeba budeme jednou Číně vděčni za to, že nás donutila semknout se. Už nyní se obraz Číny v Evropě silně změnil.   Jaké změny zaznamenáváte? Je to vědomí toho, že Čína je ekonomické ohrožení. Čína se posunula do technologických oblastí, ve kterých by měla být Evropa vedoucí. Najednou mají evropské firmy problémy uzavírat obchody v třetích zemích v těch oblastech, kde byly dosud dominantní. Když se dříve v Africe jednalo o to, kdo postaví továrnu, elektrárnu nebo železnici, dostávaly zakázky většinou evropské firmy…   …a teď jim to seberou Číňané. Ano, Evropa pochopila, že konkurence se stala tvrdší a Čína už proniká do oblastí, které byly dříve vyhrazené Evropě. Zejména pro Německo to nebylo příjemné probuzení. Ukazuje se také, že Peking mění v Evropě politiku. Například země jako Maďarsko nebo Řecko už v otázkách lidských práv podporují čínskou pozici, která se výrazně odlišuje od evropské. To je skutečný šok. V poslední době bylo takových šoků více.   Mluvíte o lidských právech. Ta vidí Čínská lidová republika úplně jinak než Evropa. Pozoruji, že se Evropa stále méně zajímá o lidská práva v Číně. Když evropští diplomaté při jednání s čínskými protějšky předkládají svoje požadavky, nemluví už o lidských právech tak jako třeba před deseti lety. Mluví o hospodářském přístupu, anebo o roli čínského státu v ekonomice. Už nevěříme tomu, že můžeme udělat Čínu „západní“. Stačí nám, když Čína dodržuje určitá základní pravidla hospodářské soutěže.   Při pohledu na mapu Eurasie vás nevyhnutelně napadne Rusko. Jakou roli hraje Rusko v novém Čínou prosazovaném světovém pořádku? Rusko se musí rozhodnout. Může se stát mostem mezi Čínou a Evropou, anebo velkým prázdným prostorem. Někteří ruští politici a intelektuálové se obávají, že západní část Ruska absorbuje Evropa a východní – tedy části Sibiře a Dálného východu – Čína. Sice ne politicky, ale hospodářsky. V energetických otázkách už dnes vidím, jak Rusko rozehrává svoji pozici uprostřed: Pokouší se vybudovat trh s energiemi, kde je hlavním producentem a Čína a Evropa jsou hlavními spotřebiteli. Na tomto trhu má Rusko kvazi monopol a může oba spotřebitele proti sobě rozehrávat.   Ale vztah Ruska k Evropě je zatížen… Myslím si, že bude záležet na nástupci Putina, aby ty vztahy zlepšil. Současně musí Moskva prohlubovat i vztahy s Pekingem. Tak by se mohlo Rusko stát zemí, která bude z nového světového pořádku nejvíce profitovat.   Po ruské anexi Krymu Evropa uvalila na Rusko sankce – a to se okamžitě posunulo blíže k Pekingu a začalo se zajímat o Pásmo a stezku. Jak se má Evropa v tomto trojúhelníku s Čínou a Ruskem chovat? Musíme se s našimi sousedy Čínou a Ruskem nějak dohodnout. Evropa nemůže jednoduše říci: „Nemáme tyto oba režimy rádi a nechceme s nimi nic mít.“ To je americká pozice. Evropa naproti tomu musí být pragmatičtější, dosahovat kompromisů a nezbytně zabránit tomu, aby došlo k alianci mezi Čínou a Ruskem.   Označujete Čínu a Rusko jako sousedy Evropy. Tak to ale v Evropě nevidí mnoho lidí… To je nový euroasijský svět. Naši sousedé nejsou Německo nebo Francie, nýbrž Rusko a Čína, ale také Indie a dokonce Indonésie. Proto by se evropští diplomaté neměli učit jen francouzsky nebo německy, ale nezbytně také rusky a čínsky. Evropa nemůže v žádném případě přerušit vztah s Čínou, i když nás Amerika k tomu bude nutit. Potom by se Čína spojila s Ruskem a bude tady opět mentalita studené války. Je v našem zájmu tomu zabránit.   Čína hovoří v souvislosti s Pásmem a stezkou stále o tom, že pro zúčastněné země se jedná o win-win situaci. Je to více než jen krásná rétorika? Snažme se být féroví. Je pro mne těžké najít zemi, které by se kvůli Pásmu a stezce vedlo hůř než před pěti lety. Jistě, určité země jsou zadlužené, ale to byly už předtím. Pákistán potřeboval doposud už 21 programů Mezinárodního měnového fondu, a není to vinou Pásma a stezky, že teď potřebuje další. Džibuti se zatížilo dluhy, ale má teď nejlepší přístav v Africe. Přirozeně je mnoho zemí, které profitovaly málo. A Čína profitovala více než přijímající země. Ale to vyplývá z logiky procesu.   Není příliš brzy chtít rozhodovat o úspěchu nebo neúspěchu Pásma a stezky? K velkému testu dojde zhruba za deset let. Pak se budeme moci ohlédnout a říci, zda tady jsou úspěchy. Západní rozvojový model na mnoha místech selhal. Na jiných místech, například v Jižní Koreji, ukázal ohromující výsledky. Čína musí v příštích deseti letech předvést podobný úspěch. Ne 20 zemí, ale jeden nebo dva jasné úspěchy jsou potřeba.   Které země mohou posloužit jako takové úspěchy? Myslím, že Etiopie je na dobré cestě. Je ovšem nutné říci, že je to především díky Etiopii samotné. Ale Čína se na tom podílí, na rozdíl od Evropanů a Američanů, kteří jsou tam nepřítomni. Vidím také Kazachstán jako křižovatku a už zmíněné Džibuti. A Pákistán je také malým krokem k úspěchu.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bruno Maçães (*1974) je politolog a bývalý ministr pro evropské otázky v portugalské vládě. Nyní pracuje jako autor v Pekingu. Jeho knihy „The Dawn of Eurasia – on Trail of the New World Order“ a „Belt and Road – a Chinese World Order“ se zabývají geopolitickými změnami, které jsou vyvolány čínským vzestupem.

Čas načtení: 2019-11-20 07:05:15

Trochu dražší vysílačky neb Povedená soutěž Generálního ředitelství cel

V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček za téměř 35 milionů korun. O žádnou soutěž však nešlo, zadávací podmínky byly totiž ušity na míru jen jedinému dodavateli, firmě KonekTel. Cena chystaného obchodu byla nejméně trojnásobně předražena. Cílem Kverulanta bylo zrušení fingované soutěže, a to se mu podařilo, když Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na základě jeho podání v září 2018 soutěž zrušil. Následně celníci vypsali novou, skutečně férovou soutěž, a tu vyhrála firma GES-ELECTRONICS s cenou 15 milionů korun.  V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček. To bylo zrušeno a pak znovu vyhlášeno s termínem pro podání nabídek do 16. ledna 2018. V obou případech byly zadávací podmínky ušity na míru jen jedinému dodavateli vysílaček firmě KonekTel. A nikdo jiný se také do soutěže nepřihlásil. K úspěšné účasti v soutěži bylo třeba potvrzení výrobce, že uchazeč vůbec může vysílačky zadavateli dodat. Už tato podmínka, dle Kverulantových informací, vyloučila všechny ostatní partnery Motorola, protože nikdo jiný než KonekTel by býval potvrzení výrobce stejně nedostal. Podmínka obsahující předložení prohlášení o shodě dodávaných zařízení na trh EU vylučuje všechny další výrobce, protože technologii P25 do EU dodává pouze Motorola. Další těžko splnitelnou podmínkou pro dodavatele z ostatních zemí EU je existence servisního střediska na území ČR. Za diskriminační lze považovat i požadavek na dodání vzorků, které by pro potenciální dodavatele znamenalo nutnost velké a nejisté investice do technologie s velmi omezeným uplatněním.  Jde o milióny  Ve specifikaci zakázky je dodávka 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček za předpokládanou cenu 56 milionů korun. To vše ve vskutku speciálním standardu P25, který používají bezpečnostní složky v USA a který v ČR prodává jen firma KonekTel. V Evropě se pro tento účel používají jiné systémy, zejména technologie DMR a TETRA. Tyto technologie jsou zcela srovnatelné, schopné P25 plně nahradit a díky konkurenci mohou být i výrazně levnější. Celníci kdysi patrně dostali několik vysílaček systému Motorola P25 darem od ambasády USA, ale již dávno nastal čas se ze závislosti na jediném dodavateli vymanit. Závislost na jediném dodavateli se nejen v české kotlině stala takovým fenoménem, že pro ni existuje speciální termín, „vendor lock-in“. Na celém výběrovém řízení byla také velmi podezřelá skutečnost, že podle specifikace radiostanic uvedené v zadávací dokumentaci není k vysílačkám poptávána funkce šifrování, GPS ani ManDown (funkce „ležící muž“ aktivuje nouzový stav v případě, že se vysílačka dostane do vodorovné nebo převrácené polohy a setrvá v ní po určitou dobu). Celníci pouze požadují, aby vysílačky měly možnost tyto funkce v budoucnu doplnit. Patrně i velký fanoušek otevřenosti státní správy bude souhlasit, že funkcionalita šifrování je pro celníky naprosto klíčová. Radiostanice pro systém P25 lze velmi pohodlně odposlouchávat skenerem v ceně cca 12 tisíc korun. Pokud si tedy celníci skutečně koupili vysílačky od KonekTelu, nejspíš by následovalo výběrové řízení na zabezpečení nových vysílaček proti odposlechu. A jediným možným dodavatelem by byl naprosto nepřekvapivě nejspíš opět pouze KonekTel. Mimochodem, radiostanice již zmíněného systému DMR, které jsou rovněž používány bezpečnostními složkami, mají digitální šifrování jako základní funkci, kterou není třeba zvlášť připlácet. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Půjdeme před soud?  V únoru 2018 Kverulantovi přišel dopis, ve kterém mu advokátní kancelář KonekTelu vyhrožuje soudní žalobou, pokud tuto kauzu ze svých stránek do osmy dnů nestáhne a neuveřejní KonekTelem předepsanou omluvu. Ani jedno z toho Kverulant samozřejmě neudělal, a pokud by ho KonekTel skutečně žaloval, nebyla by to patrně první podobná soudní pře, kterou by Kverulant vyhrál. Kverulant se v lednu 2018 obrátil na generálního ředitele Generálního ředitelství cel Milana Poulíčka a v dopise ho požádal, aby výběrové řízení zrušil. Ten Kverulanta požádal o schůzku a společně se svými podřízenými tendr na vysílačky obhajoval. Kverulanta však brigádní generál Poulíček a ani jeho podřízení naprosto nepřesvědčili, a proto podal podnět k zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z moci úřední k Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, přestože ho poplatek za podnět k antimonopolnímu úřadu přišel na 10 tisíc korun. Kverulant doufal, že ÚOHS nařídí celníkům fingovanou soutěž zrušit, a to se také stalo. To ale nebylo to jediné, na co Kverulant antimonopolní úřad upozornil. Zákon o zadávání veřejných zakázek od října 2016 zakázal zadávat veřejné zakázky společnosti s nezaknihovanými akciemi. Požadavek na zaknihování akcií uchazečů, které jsou akciovými společnostmi, byl přijat s cílem zvýšení transparentnosti veřejných zakázek a posílení boje proti korupci. To zejména z důvodu, že u zaknihovaných akcií je eliminován prostor pro zakrytí jejich skutečných vlastníků, neboť pro zaknihování akcií je nezbytné, aby akcionáři měli zřízeny speciální majetkové účty evidující zaknihované akcie. A firma KonekTel tuto zákonnou podmínku začala splňovat až dne 15. 11. 2017, kdy došlo k zápisu změn v obchodním rejstříku. Přesto firma KonekTel vyhrála nejméně 17 zadávacích řízení za více než 30 milionů korun, i když z nich měla být okamžitě vyloučena. Nezničitelný KonekTel Zanedlouho po tom, co Kverulant podal podnět na ÚHOS, vyšlo najevo, že firma KonekTel má za 130 milionů dodat i vysílačky pro Hradní stráž. I v tomto případě byl nejspíš porušen zákon. Jak už bylo řečeno, firma KonekTel zákonnou podmínku o transparentním vlastníkovi začala splňovat až 15. listopadu roku 2017. Tedy téměř dva měsíce po původním termínu na odevzdání přihlášek. Kverulant v této věci podal v březnu 2018 další podnět k antimonopolnímu úřadu. Krátce po tomto podání reportoval o problematickém hradním nákupu Ekonomický deník a přinesl i stanovisko Ministerstva obrany, které výběr organizovalo. Termín uzávěrky soutěže údajně nebyl posunut, aby se mohla zúčastnit problematická firma KonekTel, ale důvodem pro posunutí termínu pro podání nabídek prý byly dvě žádosti od firmy pd com o vysvětlení zadávací dokumentace. Jenže podle zjištění Ekonomického deníku firma pd com nejspíš ani nesplňovala technickou kvalifikaci veřejné zakázky, kterou ministerstvo obrany podmiňovalo prokázáním seznamu významných zakázek od září 2014 do září 2017, jejichž hodnota byla alespoň 60 milionů korun. Z výpisu z obchodního rejstříku firmy pd com vyplývá, že byla založena 31. října 2014, má základní kapitál pouhých 1 000 korun a v roce 2015 vykázala tržby 139 tisíc korun. Jak firma pd com hospodařila v roce 2016, není zřejmé, jelikož ve sbírce listin na internetu není uvedena účetní uzávěrka za rok 2016. Nepřímým důkazem je také to, že právě protěžovaný KonekTel byl jedinou firmou, která se do tendru nakonec přihlásila. Kverulantova snaha zastavit expanzi rozežraného státu byla úspěšná. Z důvodu porušení zákona o zadávání veřejných zakázek v září 2018 zrušil ÚOHS výběrové řízení na dodávku 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček. Také celníkům uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 30 000 korun. Úřad dal za pravdu Kverulantovi, který od začátku tvrdil, že o žádnou soutěž nešlo, protože zadávací podmínky byly ušity na míru jen jedinému dodavateli. ÚOHS v rozhodnutí uvádí: „Úřad konstatuje, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky nedodržel zásadu zákazu diskriminace stanovenou v § 6 odst. 2 zákona, když omezil v rámci požadavku podle § 79 citovaného zákona v článku VI. Podmínky kvalifikace zadávací dokumentace dispozici sídlem servisního střediska pouze na území České republiky, čímž stanovil zadávací podmínky v rozporu se zákonem.“ Ještě před Vánocemi v roce 2018 celníci vypsali nové výběrové řízení. Opět bylo možno nabízet jen technologii P25. Do soutěže se přihlásil KonekTel s cenou 19 220 953 korun a GES-ELECTRONICS s cenou 14 989 480 korun. Celníci na konci léta 2019 vybrali levnější GES-ELECTRONICS a uzavřeli s ním smlouvu. Celníci s vydáním rozhodnutí o vítězi soutěže dlouho váhali, což svědčí pro teorii, že oželet tunel pracně budovaný s KonekTelem bylo těžké. Jisté je však to, že Kverulant tento tunel zastavil a donutil erár ušetřit 20 milionů korun z kapes daňových poplatníků. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-03-05 09:51:00

Kofola smí koupit majitele značek Holba a Litovel, rozhodl antimonopolní úřad

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) povolil skupině Kofola ČeskoSlovensko koupit Pivovary CZ Group, která rozvíjí značky piv Holba, Zubr a Litovel. Smluvní strany se dohodly, že cenu transakce nebudou zveřejňovat. „Spojení nebude mít za následek podstatné narušení hospodářské soutěže. Rozhodnutí je pravomocné,“ uvedl úřad.

Čas načtení: 2024-03-05 22:02:00

ÚOHS: Kofola může vstoupit do výroby piva

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže povolil svým pravomocným rozhodnutím společnosti Kofola ČeskoSlovensko a.s. získat výlučnou kontrolu nad soutěžiteli Pivovary CZ Group a.s. a FONTÁNA PCZG s.r.o. Spojení nebude mít za následek podstatné narušení hospodářské soutěže.

Čas načtení: 2024-04-03 11:20:52

RegioJet se dohodl s ČD na ukončení sporů kvůli cenám na lince Praha-Ostrava

RegioJet s Českými drahami dohodou ukončily spory v případu cen jízdenek na lince Praha–Ostrava, informovala ve středu v tiskové zprávě mluvčí RegioJetu Alexandra Janoušek Kostřicová. Spor inicioval RegioJet, který se domníval, že ČD porušily pravidla hospodářské soutěže s cílem vytlačit konkurenta z trhu. Před rokem však Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) rozhodl, že pravidla porušena nebyla. Rozhodl tak poté, co po šesti letech zastavila vyšetřování Evropská komise, aniž konstatovala provinění Českých drah.

Čas načtení: 2024-04-16 17:31:01

ÚOHS posvětil spojení Colt CZ Group SE a výrobce střeliva Sellier & Bellot a.s.

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže oznámil v tiskové zprávě, že povolil ve zjednodušeném řízení spojení soutěžitelů Colt CZ Group SE a Sellier & Bellot a.s. "Spojení podle zjištění Úřadu nebude mít za následek podstatné narušení hospodářské soutěže," uvádí ÚOHS s tím, že rozhodnutí nabylo právní moci.

Čas načtení: 2024-04-16 16:30:00

Antimonopolní úřad povolil skupině Colt převzít výrobce střeliva Sellier & Bellot

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže povolil ve zjednodušeném řízení spojení skupiny Colt CZ Group SE a Sellier & Bellot a.s. O koupi vlašimské muničky informoval Ekonomický deník ZDE. Spojení obou firem nebude mít podle zjištění antimonopolního úřadu za následek podstatné narušení hospodářské soutěže. Rozhodnutí o povolení spojení již nabylo právní moci.