Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2024-09-28 11:00:56

Další rána pro evropské automobilky, nebo možnost jejich záchrany? Trump je všechny chce dostat do Ameriky

Evropští výrobci aut to v posledních letech nemají jednoduché. Nejdříve pandemie koronaviru, posléze inflace snad v každém státě k tomu zákaz prodeje aut se spalovacími motory, který se blíží mílovými kroky. Přidejme k tomu zákazníky, kteří nestojí o elektromobily a levnou čínskou konkurence a asi každému je jasné, že evropské automobilky mají mnoho důvodů k trápení a finanční nejistotě. A […]

Čas načtení: 2021-11-27 13:52:15

Nerovnoprávné postavení obětí justičních nešvarů ve sporu se státem

Česká justice uveřejnila článek ČTK o zatímním hubeném výsledku sporu bývalé trestně stíhané předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Aleny Vitáskové se státem o odškodnění za víceleté ničení jejího života svévolí orgánů činných v trestním řízení. Šéfredaktorka zdůraznila jeho důležitost zařazením do svého výběru. Až na ustálené klišé o získání licence nedokončenými chomutovskými fotovoltaickými elektrárnami podnikatelského klanu Zemků, které má do pravdivosti hodně daleko, bych neměl článku co vytknout. Zaujal mě ale jako ilustrace nerovnoprávného postavení obětí justičních nešvarů mimo jiné ve sporech o odškodnění za nesprávný až zločinný postup orgánů činných v trestním řízení. Pokud se občan dopustí porušení zákona, stát má dostatek nástrojů k potrestání. Při jejich použití se v nejlepším případě řídí pravidly, která si sám nastavil a pronásledovaný na ně nemá žádný vliv. V horších případech jdou ale pravidla stranou a nastupuje libovůle a podjatost mocných úřadů, proti nimž je obrana velmi obtížná a často beznadějná. Když ale výsledek řízení skončí pro oběť příznivě, většinou se nikdo ani neomluví a poškozený musí prosit o odškodnění, přičemž stát se snaží odškodnit pokud možno co nejméně, ba nejlépe vůbec. To je samo o sobě špatné, ale ještě horší je skutečnost, že viníci přehmatů za ně nenesou odpovědnost kázeňskou ani trestní a nepodílejí se finančně na vypláceném odškodnění. Může se dokonce stát, že je stát za špatnou práci odmění povýšením. Odškodňovací zákon sice umožňuje vymáhání spoluúčasti na odškodnění v regresním řízení, ale pouze v případě, že kazisvět byl kázeňsky potrestán. To se ale děje jen výjimečně, protože provinilce chrání stavovská solidarita a bezzubost příslušné legislativy. Navíc v době, kdy pravomocný rozsudek prokáže vadnost postupu v trestním řízení, procesní lhůty kárného řízení již dávno vypršely. Na případu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové jsou dobře viditelné projevy a následky nerovnoprávnosti postavení pachatelů přehmatů a jejich obětí. Obě dámy se nakonec dočkaly zprošťujících rozsudků (Alena Vitásková dokonce dvakrát). Odůvodnění zproštění lze vyložit i tak, že se vyšetřovatel Daniel Pinka a žalobce Radek Mezlík dopustili vůči nim křivého nařčení nebo prokázali své fušerství a soudce Aleš Novotný jejich obvinění s potěšením přijal a použil proti nevinným. Trestní stíhání Schneidrové bylo zahájeno již v říjnu roce 2012, a to spektakulárním zatčením a vyvedením drobné ženy z pracoviště spoutané v „medvědech“. Vitásková převzala obvinění v březnu 2013. Do soudní síně vstoupily poprvé 2. června 2014. Zlomyslný Mezlík je přihodil k osmi obžalovaným, zapojeným do licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren podnikatelského klanu Zemků, ačkoli s jejich jednáním neměly nic společného. Obě nastoupily do Energetického regulačního úřadu mnohem později. Nebyla žádná překážka pro jejich stíhání v samostatném řízení. Podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale musely mařit život vysedáváním v soudní síni nebo aspoň placením účasti obhájce při zbytečném jednání. Jejich náklady na obhajobu se tak zbytečně zvyšovaly. Ústního vyhlášení rozsudku se dočkaly až 16. února 2016. Novotný se při vyhlášení rozsudku usvědčil z povrchní znalosti spisu: o Vitáskové tvrdil, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nagyové“ a podivoval se nad tím, že si ze starého vedení ERÚ ponechala právě jen Schneidrovou, která ovšem nikdy dříve v ERÚ nepracovala. To mu nikterak nebránilo odsoudit je obě k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Žily pak až do odvolacího řízení 17. ledna 2017 v hrůze, že je čeká mnoho let vězení. Přiznám se, že jsem vyhlášení rozhodnutí soudcem Ivo Lajdou poslouchal se svíravým pocitem strachu. Obžalované určitě trpěly mnohem více. Vitáskovou odvolací soud zprostil obžaloby. Unikla vězení, ale žila dále v nejistotě, protože tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, bezostyšně se opíraje o nepravdivá tvrzení. Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest a poslal ji do vězení. Tvrzení, že její odsouzení bylo kruté a nespravedlivé, vyplývá i ze srovnání jejího osudu s výsledky trestního řízení u stejného soudu proti jejímu předchůdci Jaroslavu Vítkovi. Jejich „trestné činy“ byly téměř shodné, ale Vítek si vysloužil pouze podmíněný trest. Nebyl s ním spokojen, a nakonec se rovněž dočkal zproštění. Schneidrová si pak užila život v nejhorší ženské věznici ve Světlé nad Sázavou., odkud ji po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018. Ponechal ji ale v nepříjemném postavení obžalované. Tímto usnesením vrátil jejich případy zpět senátu Aleše Novotného, který obě dámy dne 13. listopadu 2019 zprostil obžaloby. Pro Vitáskovou tím trápení z tohoto procesu skončilo. Ale Schneidrová žila v hrůze dále, protože Mezlík se proti zprošťujícímu rozsudku odvolal. Definitivního očištění se pak dočkala u Vrchního soudu v Olomouci až 24. června 2020. Nevím, zda Mezlík nevěděl, že s odvoláním nemůže uspět, takže se opakovaně usvědčil z fušerství, či zda věděl, ale prostě se mu zachtělo obžalovanou potrápit. Pokus o vyvolání kárného řízení s ním kvůli tomuto darebáctví byl samozřejmě neúspěšný, protože státní zástupci mají přece na týrání obžalovaných nezadatelné právo.  Suma sumarum, obě dámy žily dlouhou dobu díky fušerství a podjatosti Pinky, Mezlíka a Novotného ve strachu, mařily život vysedáváním v soudní síni a platily vysoké náklady na obhajobu. To vše se přeneslo do jejich rodinného, společenského a profesního života a poznamenalo jejich zdraví. Zejména Vitásková byla terčem hanlivých výpadů nepřátelských novinářů. O odškodnění musely poprosit. Jejich nárok na odškodnění je důvodný. Hrůzu, kterou prožily, nelze penězi vyvážit. Je proto trapné, když Vitáskové zatím ministerstvo a soud přiznaly částky, jež dle mého odhadu nepokryjí ani náklady na obhajobu. A ještě hůře si stojí Schneidrová: Ministerstvo spravedlnosti jí nepřiznalo nárok na úhradu nákladů na právní zastoupení, takže se musí soudit. Zato původce jejich trápení stát přímo hýčká. Novotný dále nerušeně soudí. Během let se jeho chování v soudní síni trochu změnilo, ale od sklonu k odsuzování nevinných a k ukládání drakonických trestů se neoprostil. Ještě lépe je na tom Mezlík, který z pozice vedoucího brněnské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přešel jako žalobce do Úřadu evropského žalobce. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo dokonce trestního řízení proti němu ztroskotaly. Obrázek této dvojice by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jejich úlohu v trestním řízení proti osmi spoluobžalovaným výše zmíněných dam. Mezlík má určitě vinu na neštěstí Alexandra a Zdenka Zemkových, kteří v řízení kvůli licencím pro chomutovské fotovoltaické elektrárny jako jednatelé investujících společností v rámci administrativní přípravy na rozhodující fázi licenčního řízení převzali protokolárně do majetku svých společností zařízení elektráren, na kterých byly nepatrné nedodělky, jež nebránily jejich bezpečnosti a provozuschopnosti. Žadatel musel v licenčním řízení prokázat, že je majitelem zařízení. Povedený žalobce je napadl tvrzením, že elektrárny nebyly ani zčásti dokončené a obvinil je z přípravy pokusu o oklamání ERÚ. Tím vyvolal domnění, že došlo k strašnému zločinu, což povzbudilo Aleše Novotného k vyměření vysokých trestů. Ve skutečnosti domnělý připravovaný podvod existoval jen v jeho hlavě a nemohl se zdařit, protože ERÚ před udělením licencí vyslal na místo třikrát komisi, která posléze 31.prosince 2010 dala souhlas k vydání licencí. Pokud připustíme, že licence byly vydány neoprávněně, je zcela nepochopitelné, že členové komisí nestáli před soudem jako spoluviníci podvodu a jsou stále činní na odpovědných místech. Mezlíkův hysterický výrok ocenil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací takto: „Přesto však v tomto směru ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. odvolací soud musí konstatovat pochybení nalézacího soudu, které našlo svůj výraz v kosmetické úpravě skutkové věty původně uvedené pod bodem 1) výrokové části napadeného rozsudku, kdy bylo možno dát za pravdu obhajobě stran námitek gramatické a logické formulaci, že obžalovaní v případě tzv. předávacího protokolu datovaného dnem 29.11.2009 věděli, že fotovoltaická elektrárna (Saša-Sun, s.r.o., nebo Zdeněk-Sun, s.r.o.) „není dokončena ani z části“ a je ve výstavbě. Je třeba přisvědčit, že takováto formulace může evokovat stav, jako by s výstavbou elektrárny de facto nebylo vůbec započato. Jde však v případě takové varianty o závěr formulačně nepřijatelný, resp. minimálně zavádějící, s ohledem na to, že rozpracování staveb fotovoltaických elektráren přece jen bylo zjištěno (i při akceptaci stavu pro obžalované nejméně příznivého). Ve spojení se zjištěním tří soudů, že žalované skutky obou dam nebyly trestnými činy, tento citát staví žalobce Mezlíka do velmi nepříznivého světla. Za těchto okolností nelze než se divit, že dostal příležitost, aby škodil lidem na nadnárodní úrovni.

Čas načtení: 2021-11-23 07:05:38

Kacířský pohled na současné politické tanečky

Senátorský pokus o puč ke svržení prezidenta se nezdařil, neb Miloš I. Zlomyslný jeho strůjcům „natruc“ začal vstávat z mrtvých dříve, než stihli plánovanou nepřístojnost provést. Ale zlobné bzučení pidižvíků na jeho adresu neutichlo. Teď jej napadají kvůli drzosti, s kterou si troufá korigovat premiérská personální rozhodnutí dosud nejmenovaného uchazeče o premiérské žezlo Petra Fialy. Představitelům Pětibloku, protivládní televizi, novinářům hlavního proudu, politologům a pečlivě vybraným občanům, osloveným na ulici televizními reportéry, je vše jasné: prezident se má chovat jako robot a bez odmlouvání jmenovat do ministerské funkce třeba i starokladrubského vraníka. Hlasy zní jednotně jako za blažených časů předlistopadového režimu. Pokud prezident vůli vítězů nechápe, nezbývá než na něj podat kompetenční žalobu nebo ještě lépe, aktivovat článek 66 a odeslat jej předčasně do penze nebo možná i jinam. Kacíř se ale může na věc dívat jinak. Žádný z demokraticky zvolených československých a českých prezidentů počínaje TGM se „nevešel“ bezvýhradně do hranic ústavního vymezení pravomoci. Po Miloši I. Zlomyslném nelze žádat, aby založil novou tradici prezidenta – robota. Zvlášť ne proto, že „politickou vahou“ převyšuje své předchůdce, neboť na jeho mandátu nelpí ani stín zákulisních parlamentních pletich, ale masou voličské podpory zastiňuje parlamentní strany. Přechod k režimu přímo voleného prezidenta provázely hlasy politických pidižvíků požadujících omezení prezidentských pravomocí. Prezident, který je mluvčím masy svých voličů, by ale měl mít naopak pravomoci větší. Kdo mu je upírá, popírá váhu přímé moci lidu a asi se jí i bojí. V daném sporu o právo prezidenta korigovat premiérova personální rozhodnutí v jeho prospěch hovoří skutečnost, že zkušeností podstatně převyšuje své bona fide odpůrce. Měli by proto jeho hlasu naslouchat s pokorou, i když vědí, že v případě přiměřené tvrdohlavosti nakonec svou volbu proti němu prosadí. Námitky, že prezident v tomto sporu nadřazuje své ego nad zájem státu a je proto třeba jej „postavit mimo službu“, v kacířském pohledu neobstojí. Položme si otázku, zda je skutečně v zájmu státu, abychom měli ve vládě ministra, který bude svým výkonem republice škodit, a připusťme, že prezident, který není pod tlakem úzkých partajních zájmů, může někdy vhodnost uchazeče posoudit svobodněji a lépe než vedení vysílající strany a jí vyhovující skoropremiér. Kvůli jiným nepřístojnostem se kacíř může ptát, co že to je za demokracii, která připouští diskriminaci poslanců Strany přímé demokracie a čtyř stran vládní koalice ve prospěch čtveřice poslanců Pirátů. Bez nich by se sice koalice klidně obešla, ale přesto jeden každý z nich sahá po lukrativním „korýtku“. Jsou tedy ekonomicky podstatně úspěšnější než poslanci ostatních koaličních stran. Jejich podíl na moci výkonné bude poměrně nejvyšší ze všech, ačkoli žádnou významnou společenskou skupinu nezastupují a z hlediska parlamentní matematiky jsou vlastně nadbyteční. Naproti tomu z vůle vedení předáků stran vítězné koalice se SPD (jejímž nejsem voličem) dostala do postavení naprosté bezvýznamnosti, ač má proti Pirátům pětinásobek poslanců. Nepřehlédnutelný je pošetilý počin poslance Jakuba Michálka, který podřídil svůj osobní prospěch příkazům stranického etického kodexu: aby se neprovinil hříchem kumulace funkcí, vzdal se nominace na vládní funkce. O pošetilost se jedná proto, že jde o osamělý čin. Hodně se v médiích a ve veřejnosti mluví o rozdělení národa na stoupence a odpůrce očkování. Mnoho mluvků se rozhorluje kvůli údajnému potlačování ústavních práv vynucováním očkování. Jako kacíř to vidím úplně jinak. Patřím k těm, kteří si myslí, že jejich imunitní systém by je před covidem ochránil. Ostatně zhruba 40 let se mi infekce vyhýbají. Nakonec jsem ale podlehl nátlaku rodiny a souhlasem s očkováním jsem zaplatil za možnost účasti na synově svatbě a oslavě vnoučkových prvních narozenin v době zákazu cestování mimo okres. A jsem tomu rád, protože jsem získal svobodu přístupu na všechny události, na které je zakázán vstup bez dokladu o bezinfekčnosti. Přitom mi očkování nepřivodilo žádné nepříjemnosti. Neutrpěl jsem, získal jsem. Ano, byl jsem krácen v ústavním právu svobodně se rozhodnout, že mi nebude vadit, skončím-li život udušením, ale když vstupuji do koncertní síně, vůbec mě ztráta nebolí. Klidně oželím hypotetické ústavní právo, které nemá konkrétní obsah. Vím ze zkušenosti, že dobré vlády neexistují, takže mnou necloumají vášně kvůli tomu, že se střídají vlády. Nicméně sleduji, jak se změna dotkne životní úrovně obyvatel a zatím se mi zdá, že se dále rozevřou nůžky mezi životní úrovní bohatých a chudých. Možná bude dále úspěšně pokračovat rozvíjení našich neobyčejně důležitých vztahů ke Tchaj-wanu, ale v kapsách nemajetných se bude vítr prohánět stále častěji. Potěšilo mě, že před následky prudkého vzestupu cen energií ochrání finančně slabé rodiny přídavky k příspěvkům na bydlení. Chudým lidem určitě prospěje, naučí-li se zvládat administrativní procesy vyřízení žádosti o příspěvek, ale jistě by přijali jednodušší řešení. Pochybuji, že Petr Fiala má představu o složitosti a nejistotě vyjednávání. Je jisté, že nastupující garnituře dělá velké starosti úkol snížení deficitu státního rozpočtu pod 300 miliard korun, zvlášť když asi neví, kudy na to. Platí přísloví, že tonoucí se i stébla chytá. Proto chápu, že se úspory musí najít za každou cenu, ovšem v žádném případě tam, kde by utrpěli finanční újmu podílníci na státní moci, kteří se vydali je hledat. Kapři si nevypustí rybník, poslanci a ministři se nevzdají části svých příjmů, neodváží se sáhnout na platy soudců a státních zástupců, aby aspoň symbolicky pomohli republice v nouzi. Zaráží mě bezostyšnost lidí se stotisícovými platy, kteří horují. pro zrušení slev na jízdném pro důchodce a studenty, tedy pro lidi, kteří ve srovnání s nimi mají desetinové příjmy a jejich oškubáním se výdaje státního rozpočtu ve srovnání s výdaji na armádu sníží jen „o pár drobných“. Chyba prý je v tom, že jde o plošné slevy, zatímco nově je budou dostávat jen ti skutečně potřební a určitě už podstatně menší. Jsou ale v uvedených společenských skupinách lidé, kteří nejsou potřební? Zatím mám obavy, že mnozí začnou brzy vzpomínat na Babišovu vládu jako na ztracený ráj. O to ale voliči Pětibloku určitě neusilovali a jednohlasá média je na takovou možnost nepřipravila.

Čas načtení: 2021-03-11 19:11:04

Petr Čornej sepsal stručnou historii husitské revoluce. S černobílými pohledy a dnešními kritérii nevystačíme, říká

Historik Petr Čornej získal za biografii Jana Žižky cenu Kniha roku – Magnesia Litera i Cenu Josefa Hlávky. Nyní líčí husitskou revoluci v nové knize, která působí jako dramatická novela. V krátkých, svižných kapitolách nově vykládá střety, zvraty i klíčové aktéry od počátku husitství po vládu krále Jiřího z Poděbrad. Kniha Husitská revoluce vychází u nakladatelství Paseka. Čornej populární formou osvětluje evropský kontext událostí, dobovou mentalitu, náboženské souvislosti, vojenskou strategii husitů a jejich protivníků i význam husitství pro české dějiny. Po úspěchu monografie Jan Žižka, ke které dal autor desítky rozhovorů a které se prodaly desítky tisíc kusů, se nelze vyhnout srovnávání. „Kniha má k Žižkovi jen velmi volný vztah, vlastně především v celkovém koncepčním uchopení husitství. Obě knihy považuji za naprosto samostatné,“ vysvětluje Čornej. Evropský kontinent se po roce 1400 zmítal v nejistotě. Církev byla rozpolcena, brány Evropy už téměř vyvraceli z pantů Turci, politický systém se ocital v krizi. Roku 1413 však svitla naděje, protože kostnický koncil měl od příštího roku konečně nejpalčivější problémy řešit. Jeho výsledkům kontinent zatleskal a vzápětí strnul nad bouří, kterou v jeho srdci vyvolala poprava Mistra Jana roku 1415. Byly to události, které zásadním způsobem zasáhly do českých, ale i středoevropských dějin, charakter českých zemí pak ovlivnily až do Bílé hory. „Období husitské revoluce bylo nejen převratné, ale i dramatické, barvité a zajímavé, proto je i čtenářsky vděčné,“ říká autor. „S černobílými pohledy a dnešními kritérii při jeho hodnocení nevystačíme, musíme je vnímat a vykládat zevnitř, z myšlenkových souřadnic a životní reality 15. století.“ Podle redaktora knihy Viktor Bezdíčka spočívá kouzlo novinky také v tom, jak na malé ploše dokáže vykreslit celou okolní evropskou scénu. „Ohromily mě třeba pasáže o Zikmundovi nebo motivy, které by člověk tak úplně nečekal, například vztah husitů a Židů. Z hlediska vývoje mi už u Žižky přišlo hodně zajímavé vysvětlení čáslavského sněmu jako prvního nesmělého vykročení k parlamentarismu,“ říká Bezdíček, který s autorem spolupracuje dlouhé roky, kromě Žižky třeba také na svazcích Velkých dějin Zemí koruny české. Český historik Petr Čornej (1951) se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české.   Ukázka z knihy Zikmund Lucemburský Druhý Lucifer a nový Šalamoun V české historické paměti figuruje Zikmund Lucemburský, syn císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, v podobě pragmatického intrikána, odpovědného za smrt mistra Jana Husa, i nesmiřitelného protivníka husitství, neváhajícího zdvihnout meč proti své vlasti. Tento obraz není výplodem českého nacionalismu 19. století, nýbrž má podstatně hlubší kořeny. V letech 1420–1421 ho stvořila husitská propaganda, aby zdůvodnila, proč Zikmund postrádá nárok na český trůn a proč je jeho česká korunovace, uskutečněná 28. července 1420, neplatná. V textech husitských kronikářů a publicistů i ve sněmovních usneseních, formulovaných mistry pera, vystupuje uherský a římský panovník jako výlupek všech špatností. Už svým vzhledem avizuje, že musí být úhlavním nepřítelem božího zákona, ba ztělesněným Antikristem. Má zrzavé vlasy jako Jidáš, libuje si ve smrtelném hříchu smilstva, neváhá hromadně popravovat své protivníky, v boji proti muslimům si počíná zbaběle, nedrží dané slovo, propadá záchvatům bezuzdného vzteku a při jednáních s husitskými poselstvy se chová jako druhý Lucifer a řádí jako smyslů zbavený. Ani náhodou nenaplňuje ideál křesťanského panovníka, spíše se jeví jako obdoba ryšavého apokalyptického draka. Ostatně odznak s drakem nosí přece na hrudi. Zdá se skoro neuvěřitelné, že takový člověk je synem Otce vlasti. Nu, což! Moudrý biblický král Šalamoun také zplodil nehodného Roboama. Motivy Zikmundovy démonizace se jistě dají pochopit, z historického odstupu i v kontextu tehdejšího dění ale působí zaujatě, ne-li nespravedlivě. Uhry, německé oblasti Svaté říše římské i většina tehdejší Evropy jej vnímala jinak, v podstatě pozitivně. V uherském prostředí, kde se ve věku devatenácti let prodral v březnu 1387 po dramatickém zápase ke královské koruně, proslul jako strůjce reforem, jež bohatou, ale poněkud zaostalou zemi na okraji západokřesťanského světa civilizačně povznesly. Neměl to však snadné. Musel čelit útokům osmanských Turků, kteří mu uštědřili v září 1396 těžkou porážku u Nikopole, dvakrát se střetl s opozicí a tvrdě se s ní vypořádal, a jednou se dokonce ocitl na několik měsíců v zajetí nespokojené šlechty. Všechny nesnáze ale přečkal a poté, co si upevnil postavení v Uhrách, vstoupil na evropskou scénu. K úspěšnému působení měl nesporné předpoklady. Ze tří synů Karla IV. byl politicky nejtalentovanější, prostě skutečný dědic státnického talentu velkého otce. V diplomatických jednáních se cítil jako ryba ve vodě, rozhodně bezpečněji než na bojišti. Imponoval i svým zjevem. Husitům sice nevoněla barva jeho vlasů a vousů, ale ve chvíli, kdy na ně dopadaly sluneční paprsky, získávaly zlatavý nádech. A zlatá byla barvou boží přízně a vyvolenosti. V pozdně středověké Evropě, v níž se prosazovalo umění portrétu, patřil Zikmund k nejzobrazovanějším panovníkům. I to vypovídá o jeho pověsti a oblibě.   Petr Čornej, Husitská revoluce: Stručná historie, 224 stran, vázaná, nakladatelství Paseka, 2021.  

Čas načtení: 2020-11-23 21:03:44

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz první: Trocha střelby moc lidí nezabije

K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu 2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Spekuluje se, že útok možná měl být spáchán později, kvůli blížícímu se lockdownu ho pachatel uspíšil. Nebo proto, že den po islamistickém atentátu ve Vídni v úterý už delší dobu připravovala rakouská kontrarozvědka rozsáhlou razií proti islamistům. Tlumočník, který pro policii pracoval, akci prozradil. Proto muslimský terorista Kujtim Fejzullai urychlil svou akci, napsal list Heute. Z environmentálního pohledu ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem, můžeme popsat s využitím textu Češka zažila vídeňský teror na vlastní kůži. Během bestiálního útoku byla v centru města z webu Extra.cz: „Rakousko mělo těsně před lockdownem a lidé ve Vídni si šli užít poslední noc, kdy mohou do restaurací. Obyvatelé města se bavili, podniky praskaly ve švech a nebylo si pomalu kam sednout. Přesně toho využil dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, který začal zběsile pálit do lidí. Nečekaný útok si vyžádal čtyři oběti a dvě desítky raněných. Ve městě panoval učiněný chaos. Eva V. … se vyrazila bavit s přáteli do jedné z restaurací. Nikdo z nich však netušil, co je ten večer čeká. Zatímco Eva s přáteli večeřela v restauraci Lugeck v ulici Sonnenfelsgasse, vypuklo v centru města hotové peklo. Fajzullai začal zběsile pálit do lidí přibližně 200 metrů vzdušnou čarou od místa, kde se v tu chvíli Češka nacházela. Zaměstnanci restaurace neváhali, zamkli dveře do podniku a nahnali hosty včetně Evy do druhého patra. Tam čekali ukrytí několik hodin, než se situace uklidnila. Všichni byli ve velké nejistotě, viděli jen z okna, jak se davy lidí ženou ulicemi z centra ven. Nikdo moc netušil, co se děje. „Všechny informace se k nám dostaly z Twitteru,“ popsala Eva … Musela se spolehnout na to, co čte na sociálních sítích. Na těch přitom nejprve kolovala informace, že k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být hned několik… Nikomu z restaurace se naštěstí nic nestalo… Zaměstnanci podniku tak mohli po několika hodinách pustit zákazníky domů, kde se vzpamatovávali ze šíleného zážitku.“ Dezinformace jako samozřejmost Popis nechtěného zážitku je doslova archetypální – takto prožívají nepřímí svědci útoku teroristické akce kdekoliv na světě. Mají strach, odněkud slyší střelbu, kterou zesiluje informační nejistota i na sociálních sítích. Ty jsou od prvního okamžiku mnohdy zdrojem dezinformací, které mohou být cílené i nechtěné. Nikdo během útoku a krátce po něm neumí rozlišit hodnotu informací. Cílené dezinformace posilují paniku, vytvářejí zkreslený nebo daleko hrozivější obraz útoku, upozorňují na neexistující pohyb teroristů v různých lokalitách, o nastražených bombách doprovázených neexistujícími útržkovitými informacemi od policistů, kteří údajně nechtěli být jmenováni atp. Proto v okamžiku útoku skrývajícím se lidem se vyplatí spoléhat především na své smysly – sluch a zrak. Cílené dezinformace mohou být od společníků atentátníka(ů), sympatizantů útoku, ale také od škodolibých pisálků, kteří mají z vyděšení spoluobčanů nefalšovanou radost. Řada dezinformací vznikne i v dobré víře – nechtěně. Například ve Vídni podle sociálních sítí k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být několik, tuto verzi přejímaly do zpravodajství i média, a s touto variantou pracovala zpočátku i policie. Skutečně se střílelo na více místech, ale později policie zjistila, že šlo o střelbu jednoho mladíka rychle se pohybujícího po městě. Sociální sítě zesilují efekt teroristického útoku. Čtenářům hrozí smrt z vyděšení z toho, co se stalo nebo naopak hrozí infarkt z radosti, že to někdo nevěřícím psům konečně „pořádně nandal“. Sociální sítě vytvářejí doslova lavinovitý efekt nenávisti, strachu a přirozených obav. Nutí politiky co nejdříve reagovat, přičemž reakce jsou na úrovni nic neříkajících žvástů. Policie je nucena co nejrychleji sdělit relevantní informace k uklidnění obyvatelstva. Informace od bezpečnostních složek tlumí paniku většinou pomalu, nejméně v řádu hodin, pokud nedošlo bez pochyb k jednomu bodovému útoku – ať jednomu výbuchu nebo k útoku na lidi na jednom omezeném místě. Všední útok Z nadhledu pozdějších dní šlo ve Vídni o všední teroristický útok. Důsledky jsou též zcela všední: Omezený počet mrtvých a zraněných. Z taktického i strategického hlediska byl útok bezvýznamný. Nevedl proto k žádným mimořádným opatřením, ale pouze k běžnému operetnímu bezpečnostnímu hemžení. Střelba byla provázena sebeobranou civilistů. Během útoku zůstala Eva V. v podniku schovaná několik hodin a ve strachu se alespoň přes internet snažila zjistit, co se děje. Obyvatelé Vídně byli vyzváni, aby nevycházeli do ulic. Výzva byla racionální, protože policie nevěděla, zda se po Vídni nepohybují další teroristé. Druhý den Vídeňané vstávali do běžného dne, ale byli ostražití. Více si všímali chování lidí kolem nich. Pokračoval všední život ve všedním dni, byť pod dojmem nečekaného nočního dramatu. Během něco málo přes 300 dnů roku 2020 došlo v Evropské unii pouze k sedmi mediálně známým islamistickým útokům. Osmý útok byl protiislámským aktem – 19. února třiačtyřicetiletý Němec Tobias Rathjen zastřelil v německém městě Hanau devět lidí s migračními kořeny ve dvou místních barech. Po několika hodinách ho policie našla mrtvého v jeho bytě. Signály nebezpečného jednání islámsky až islamisticky jednajících osob ale nebyly ojedinělé. Například koncem října několik desítek mladíků tureckého původu vtrhlo do kostela sv. Antonína Paduánského ve Vídni, jak psala rakouská média. Útočníci údajně křičeli „Alláhu Akbar“ („Bůh je veliký“) a mlátili do vybavení kostela. Co útoku řekla administrativa čili byrokracie? Dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, připravil úředníkům v Rakousku horké chvíle. Narušil jejich obraz údajně neutrálního Rakouska, kde všichni žijí v relativní pohodě v relativně multikulturním prostředí. Islamistické výtržnosti byly jaksi přehlížené, a náhle muslimský Albánec ze Severní Makedonie Kujtim Fejzullai začne střílet do lidí. Úředníci přišli s tvrzením, že muslimský Albánec jednal samostatně a neměl komplice. Jednání rakouských úředníků bylo pochopitelné. Chtěli se vyhnout nebezpečí, že bude státní aparát obviněn ze snahy zastírat nebezpečí islamismu v Rakousku. Jde o obecný trend: Úředníci v jakémkoliv státu EU se kromě snahy odmítnout, že šlo o člověka organizovaného v islamistických strukturách, se snaží prokázat, že byl psychicky narušený, takže vlastně nejde o politicky motivovaný teroristický čin, ale jenom o čin psychicky narušeného člověka. Snaha byrokratů prohlásit vídeňského teroristu osamělým útočníkem narušil Islámský stát. Zveřejnil video s přísahou mladého Albánce. Kromě toho samoradikalizací by si vrah neopatří automatickou zbraň – samopal vyrobený v oblasti bývalé Jugoslávie. Že na fotografii pózoval na internetu vídeňský atentátník se samopalem z jugoslávské éry není překvapivé, vždyť pocházel z albánské menšiny v Severní Makedonii, stýkal se s muslimskými Albánci. Samoradikalizace byla jenom výmluvou, protože policie zadržela řadu osob a Státní zastupitelství ve Vídni požádalo o vazbu pro část ze 16 osob zatčených hned po vídeňském atentátu. Podle vládních úředníků také útočník navštěvoval ve Vídni pravidelně dvě místa, jež fungovaly jako mešity. První je ve 12. městské části v ulici Murlingengasse a je registrována pod rakouskou muslimskou obcí IGGÖ. Druhá leží v 16. okrsku a pod IGGÖ nespadá a byla již několikrát zmiňována v souvislosti s radikální islamistickou scénou a nachází se v městské části Ottakring na západě Vídně, kde žije hodně cizinců, zejména z balkánských zemí. Neoficiální „mešita“ je v běžném obytném domě, uvedli redaktoři Heute. Skrytá mešita ve Vídni-Ottakringu není viditelná z ulice. Bude pravděpodobně ústředním bodem nebezpečné islamistické scény. Podivná mešita měla slavné návštěvníky: Lorenz K., známý jako „Bubi-Bomber“ – chtěl provést útoky výbušninou a je ve vazbě v Grazu – a rakouský stoupenec IS Mohammed M. působili v Hasnerstrasse. Útok na americké velvyslanectví v Sarajevu prý plánoval také imám, který tam později působil. Modlitebnu pro 50 mužů vídeňský terorista navštěvoval jako vyvolený, protože vstup je povolen pouze členům. Útočník podle domovní prohlídky se prý připravoval na „džihád“ několik let. Úřední verze „seberadikalizace na internetu“ čili jeho aktivita jako osamělého vlka, je jenom úřední ptákovinou. Clemens Neuhodl, redaktor rakouského týdeníku Profil, uvedl o mešitě ve čtvrti Ottakring, že velmi malá mešita s radikálními kazateli je známá spoustou kontaktů směrem na Balkán. Zpravodajský časopis Profil si popovídal s třiadvacetiletým Čečencem Aslanem, který muslimského vraha narozeného ve Vídni znal. Čečenec díky svým přátelům se oprostil od vlivu džihádistů. Vídeňský terorista byl podle Aslana „někdo, kdo neměl vlastní názor a chtěl jenom vzbudit pozornost.“ Kromě toho, že terorista fetoval nenávist od imánů, také pilně zobal steroidy, aby si nafoukl svaly. Rakouští úředníci neodpověděli na otázku, odkud vzal vrah své zbraně – samopal a pistoli pocházející z území bývalé Jugoslávie. Také úředníci mlčeli o tom, že prakticky rezignovali na důsledný přístup k nelegálním migrantům. Rakousko nejvíce v letech 2015 a 2016 se stalo doslova „průtokovým státem“ na cestě migrantů do Německa. Kromě toho část migrantů zůstala v Rakousku. Kvůli měkkému přístupu Rakousko bylo považováno za výhodný tranzitní bod a místo úkrytu potenciálních teroristů. Kritiku benevolentního přístupu k migrantům byrokraté vyřešili i tím, že vláda v létě zřídila ústav pro dokumentaci muslimských institucí šířících politický islám. Odborník na terorismus Nicolas Stockhammer uvedl: „Byla zde varování od zahraničních tajných služeb. V Rakousku navíc existuje poměrně rozsáhlá džihádistická scéna,“ a připomněl, že za Islámský stát odešlo bojovat do Sýrie a Iráku 320 rakouských džihádistů“.   Pokračování článku vyjde v úterý 24. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-07 18:16:16

Bojíte se špehování občanů? Uměli jsme to dobře již v roce 1945

Co se dělo na Ústecku v roce 1945, o tom samém hovořili pamětníci i jinde v Čechách. Podle politologa Zdeňka Zbořila jenom místní souvislosti byly rozdílné. Vše ostatní měli lidé společné: Ohromná únava z války, které se dnes říká posttraumatická stresová porucha, postihla celou společnost, byť každého jednotlivce jinak. Lidé měli hlad po vydatném jídle, po jistotě, ale také po pomstě. Mnozí kvůli válečným útrapám orámovaným gestapem, Lidicemi, Ležáky a nočními nálety spojenců měli chuť ze zloby dát nějakému Němci přinejmenším pěstí do zubů, nebo i hůře. Informace o konci války na Ústecku v roce 1945 jsou z tohoto hlediska obrazem jednání lidí kdekoliv v Čechách a na Moravě. Pokud někdo varuje, že bez všeobecného (kamerového a digitálního) šmírování neudělá člověk už zítra ani krok a zažijeme, co tu v historii ještě nebylo, je to úsměvné. Taková opatření zde existovala i bez elektronického sledování od starověku. Bez různých povolení a potvrzení v kapse se od poloviny května 1945 nikdo nemohl bezpečně vzdálit ze svého bydliště. Nekonečný počet provizorních potvrzení Od oficiálního převzetí moci 8. května byla československá státní správa na Ústecku definována jen útržkovitě. Byla deklarována momentálními nařízeními. Až koncem května, patnáct dní po převzetí moci v Ústí nad Labem, se objevuje první oficiální oběžník. Odkazuje na vládní nařízení, které bylo vydané čtyři dny před faktickým osvobozením Ústí a zároveň i před oficiálním koncem války 8. května 1945. Proto byla od 8. května vydávána provizorní potvrzení prakticky na cokoliv. Bylo potřeba udržet alespoň v hrubých rysech přehled o tom, co se děje, co někteří lidé mohou či nesmí. Nebylo výjimkou, že člověk mohl mít u sebe potvrzení o místě trvalého pobytu, potvrzení o tom, kde je zaměstnán, aby mu nyla umožněna cesta z trvalého bydliště do místa práce, další potvrzení mohlo týkat určitého druhu dopravy či faktu, že je jeho držitel z nějakého důvodu zproštěn evakuace čili odsunu. Typický je příklad potvrzení na jméno Josef Strache. Dne 17. září 1945 Severočeské uhelné doly v Mostě, důl Doblhoff III. v Modlanech vystavil potvrzení, že občan Strache Josef z Maršova je zaměstnán na dole Doblhoff III. „jako horník a jest dle nařízení báňského rev. úřadu v Teplicích – Šanově zproštěn evakuace.“ Od individuálních potvrzení k oprávnění pro nositele úředního listu Nejčastěji byla vydávána konkrétní potvrzení pro jednotlivce. Zmocňoval jej k určité práci a volnému pohybu při ní, k určitému úřednímu jednání nebo jenom oznamoval, že daný člověk není nacista či že je československým státním občanem. Zvláště potvrzení o občanství bylo pro některé lidi velmi důležité. Znamenalo, že se s ním nebude jednat jako s Němcem a nebude mu případně hrozit zatčení, pokud se bude pohybovat mimo své bydliště. V nejistotě tehdejších dnů měla potvrzení mimořádně velký význam. Například Adolf Jüstel měl provizorní „Potvrzení“, že je členem Národního výboru a je oprávněn nosit zbraň. Potvrzení bylo vydáno v Maršově 10. května 1945. Dochovala se také kopie potvrzení z 11. května. Český národní výbor (ČNV) v Ústí nad Labem v ten den vydal dvěma mužům prozatímní plnou moc k dohlížení u firmy Mühlig – Union, ústecké sklárny. V ten den vydal ústecký ČNV i potvrzení, že „pan Alois Jandejsek má zplnomocnění od zástupce Národního výboru českého v Ústí n. L. do vykonávání služby vrchního dozoru v oblasti teplického (dnes západního) nádraží v Ústí n. L. Každý zaměstnanec dráhy jest povinen rozkazu bratra Jandejska uposlechnouti.“ V dalším z potvrzení stálo „Prosíme, aby panu Josefu Kratochvílovi, prozatímnímu vedoucímu táboru Rusů, Francouzů a jiných, bylo na platné poukazy vydáno zboží.“ Kromě toho například 11. srpna okresní správní komise povoluje Maxi Sochůrkovi, správci rafinerie cukru v Ústí, bydlícímu na Střekově, přechod přes Masarykova zdymadla, taktéž i Zdeně Brtníkové. Další potvrzení z 12. května praví: „Prosíme všechny odbory Národního výboru, aby byly nápomocny paní Antonii Krejzlové, na její cestě do Prahy.“ Z téhož dne je také kopie žádosti Českého národního výboru adresovaná Správě Ústeckého pivovaru v Ústí nad Labem „Kancelář Národního výboru potřebuje nutně pro posádku velitelství v Ústí n. L. lahvové pivo dobré jakosti. Prosíme o promptní dodání na pozdější vyrovnání, k rukám úřadovny ČNV uhelný syndikát v Ústí n. L.“ Další instrukce z 15. května byla tohoto znění: „Potvrzujeme, že osobní vůz Praga Picolo stojící v Trmicích, Nádražní tř. 614 jest majetkem pana Jindřicha Utišila. Výše uvedený vůz je k naší dispozici, t. j. Českého Národního výboru v Ústí n. L.“ Německé průkazy československé státní moci Na rozmnožovacím stroji byly připraveny „Prozatímní stvrzení“ pro pracovníky železnice. Člověk s tímto provizorním průkazem byl oprávněn nosit předepsanou pásku umožňující volný pohyb. „Toto stvrzení platí pouze ve spojení s osobním průkazem vydaným Reichsbahn.“ Páteří dopravy v prvních dnech po skončení války v Čechách byla železnice, pokud mělo být dopraveno na větší vzdálenost něco jiného, než co uveze sedřený kůň zapřažený za rozvrzaný vůz. Němečtí železničáři byli nepostradatelní a museli mít možnost se pohybovat volně ve dne i v noci v rámci směnného provozu. Proto v místě bydliště obdrželi provizorní průkaz platný s originálními německými průkazy Deutsche Reischsbahn. Stráže znovuzrozené československé místní moci se setkávaly u železničářů s Personenausweis a Dienstausweis, tedy s osobními a služebními průkazy zaměstnanců železnice. Průkazy byly hodnověrné, protože byly opatřeny fotografií. Některé průkazy byly kromě původního německého razítka přerazítkované razítkem příslušného národního výboru. Rozmnoženy byly také formuláře „Potvrzujeme tímto příjem těchto zbraní: … od pana ….   Potvrzuje: Československý Národní výbor V Ústí n. L., dne ……… 1945.“ Doloženo je písemně přijetí zbraní již 9. května, kdy podle archivních materiálů vypsal ústecký ČNV Siegfriedu Rudischerovi ze Střekova potvrzení o příjmu jedné pistole s municí. Potvrzení na doručitele Byly také vydávány příkazy či potvrzení na obecného nositele – jakoukoliv osobu, která se prokáže potvrzením. Například ze 14. května je kopie příkazu ČNV: „Vydejte prosím ihned 64,20 kg salámu nebo jiných masových produktů pro tábor ruských zajatců v Předlicích, Lidový dům.“ O den později ČNV vydal tuto instrukci: „Pan Mottl nebo pan Rumrich. Je-li možno, vyměň doručiteli tohoto listu maso za salám.“ Doručitelů bylo mnoho. Symbolizovali směnný obchod v době, kdy všeho bylo málo. Proto poslíčkové jezdili i do firem pro různé výrobky, včetně ústecké likérky, odkud přiváželi též alkohol pro různá slavnostní setkání s delegacemi. Povolení k útěku z bývalé sudetské župy Již od prvního okamžiku, kdy se zhroutila německá Říše, musela nastupující provizorní československá moc řešit i otázky jednotlivců. Proto provizorní vedení města také posvětilo útěk německých dívek ze sudetské nejistoty. ČNV například 14. května 1945 vydal strohé dvouřádkové potvrzení naťukané na psacím stroji: „Slečna Ruth Barbara Winterlingová jest čsl. státní příslušnicí, jelikož se na našem území narodila.“ Ve stejný den potvrdil, že nemá námitek proti tomu, aby se oddala s Harmen Klinkenborgem, holandským státním příslušníkem. Dotyčné potvrzení bylo vydáno, jelikož manželé opustí naše území, směr Holandsko. Naprosto provizorní potvrzení Ačkoliv úřady vydávaly provizorní potvrzení, některá potvrzení byla doslova improvizovaná. Typickým příkladem bylo potvrzení vystavené 6. června 1945, jež vydal „Československý Národní výbor Vyklice“. Samotné razítko výboru místní výroby nepřipomínalo žádné oficiální razítko obecního úřadu, respektive místního národního výboru.  Je pravděpodobné, že toto improvizované razítko uznávali ti, kteří o těchto provizorních potvrzeních v okolních obcích věděli. Tomu odpovídá i obsah potvrzení: „Čsl. Národní výbor ve Vyklicích tímto potvrzuje, že Adolf Kajc bytem ve Vyklicích jest zahradníkem ve Chumu Hotovicích, a Český Újezd, kolo potřebuje nutně služebně.“ V nejbližším okolí nositeli potvrzení zajišťovalo, že ho nikdo nezadrží kvůli tomu, že má jízdní kolo. Mohl upadnout do podezření, že kolo ukradl, nebo že nedovoleně kamsi odjíždí, aby zmizel… Podnikové průkazy Na rozdíl od úřadů velké firmy se uměly ihned přeorientovat a tiskaři jim rychle vyrobili různé průkazy a potvrzení, která měla vyšší „štábní“ čili grafickou úroveň než provizorní potvrzení národních výborů. Akciová společnost Jiří Schicht, jedna z největších firem v Ústí nad Labem, nechala ještě v průběhu května vytisknout průkazy v českém jazyce. Mezi věcmi zabavenými lidem, kteří byli umístěni do internačního tábora, se dochoval například průkaz č. 8 269 na jméno Kratkai Kurt s bydlištěm Zálezly 145 vydaný 29. května 1945. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:46:31

Peter Becher: Adalbert Stifter – touha po harmonii. Biografie (ukázka z knihy)

Spisovatel a malíř Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v Horní Plané. Šumava i rodné město, v němž prožil své dětství, se staly dějištěm mnoha jeho prací, zdrojem jeho inspirace. Jeho literární dílo patří bohatstvím svých obrazů, svými plastickými líčeními krajiny a přírody, jakož i vysokými morálními nároky a filozofickým záměrem jím vyprávěných příběhů ke skvostům německy psané literatury. Autor jimi pro svou česko-rakouskou domovinu vytvořil literární pomníky, které dodnes spojují obě země. Autor knihy Peter Becher (rozhovor a autorem ZDE) empaticky líčí jeho život, který zasazuje do širších dobových souvislostí a vytváří tak věrný a plastický obraz života rakouské společnosti 19. století, v níž se Adalbert Stifter pohyboval. Jednání a myšlení spisovatele kriticky analyzuje, čtivým způsobem interpretuje jeho díla a osvětluje jednání jeho literárních postav, přičemž svůj výklad doplňuje četnými citáty ze Stifterových děl. Peter Becher připomíná, že byl hornoplánský rodák i nadaným malířem – krajinářem. V knize je otištěno několik jeho obrazů. Kniha také obsahuje bibliografii Adalbert Stifter v českých překladech 1858–2018, kterou zpracovala Tamara Pršínová z Jihočeské vědecké knihovny.   Ukázka z knihy: Za svého života rozděloval Adalbert Stifter své čtenáře a kritiky neméně intenzivně než dnes. Zatímco jedny dokázal nadchnout, pobavit a utěšit, druhé nudil, provokoval a odrazoval. Vedle reakcí na dílo tu jsou vyobrazení jeho osoby: Stifter laskavě a naivně rozdávající povznesení a útěchu, kulaťoučký a spokojený, jak ho namaloval Moritz Michael Daffinger ve Vídni v roce 1846. Stifter hledající a toužící prostředník mezi napětím a strachem, rozervaný a utrápený, jak ho ukazuje posmrtná maska, kterou sňal Josef Rint v roce 1868 v Linci.             Vídeňský portrét a linecká posmrtná maska – oblouk napětí Stifterova života může být sotva zobrazen drastičtěji. Leží mezi nimi pouhá dvě desetiletí: v roce 1846 jedenačtyřicetiletý muž, soukromý učitel v nejvznešenějších rodinách Vídně, uznávaný malíř a autor rozmazlený úspěchy svých povídek, nedlouho před jmenováním c. k. školským radou. V roce 1868 na konci svého života – vyčerpaný a vyhořelý, zoufalý z úřadu i z literatury, trýzněný finančními starostmi, nervovou chorobou, nadměrnou touhou po jídle a pití, v literárním usilování stále osamělejší a neústupnější, co stránka, to bojiště škrtů a doplňků. Podle úředního potvrzení Stifter zemřel na „vysilující horečku v důsledku chronické atrofie jater“, když si dva dny předtím udělal na krku otevřenou ránu břitvou.             Kdo byl tento spisovatel tak rozdílných tváří, který byl tak silně uctíván a tak pohrdavě odmítán? Autor, do něhož se druzí spisovatelé znovu a znovu naváželi, anebo se podle něho orientovali? O kterém například Herbert Achternbusch v roce 1971 napsal: „Nečetl jsem Starého mládence, protože mě nezajímalo, co píšou jiní autoři.“ Nebo Peter Handke v roce 1980: „Ke Stifterovým prvním vzpomínkám patřily tmavé skvrny v něm. Později věděl, že to byly lesy kolem něho. Jeho povídky mi nyní v kterémkoli lese ustavičně otevírají barevná místa.“ Nebo Thomas Bernhard, 1985: „Stifter není žádný génius, Stifter je křečovitě žijící šosák, křečovitě píšící zatuchlý maloměšťák ve školních službách.“ Naopak Karlheinz Deschner, 1994: „Avšak žádnou knihu jsem nečetl – navzdory někdy až příliš velkému utápění se v citech – tak často jako Hvozd. Zasáhl mě už název a pak mě to vtahovalo stále více a více jemnou sugescí na onen odlehlý, kouzlem opředený obrovský ostrov plný stromů a snů, do doby třicetileté války na půlnoční straně Rakous.“ A Pavel Eisner napsal už v roce 1933, že Stifter je „duch syntetický a velmi složitý, jeho velkým uměním je vydestilovati ze složitosti výslednou prostotu a prostou definitivnost“.             Kdo to tedy byl Stifter? Tato kniha se pokouší odpovědět – ne jako vědecké vyrovnání se sekundární literaturou, ani jako systematická analýza Stifterových povídek a románů. Spíše se obrací na zaujatého čtenáře, který hledá přístup ke Stifterovu životu a dílu i ke kraji, ve kterém působil. Od odstranění železné opony v létě roku 1990 je opět možné putovat na onen „ostrov plný stromů a snů na půlnoční straně Rakous“.             A k takovému putování čtenáře srdečně zveme – k putování od usedlosti Rosenbergergut v Bavorsku přes bavorsko-česko-rakouský hraniční hřeben do Horní Plané, kde se Stifter 23. října 1805 narodil.   (…)   Pramenem všech těchto informací je Johannes Aprent, který jako mladý učitel reálky patřil do kruhu Stifterových přátel v Linci. Stifter vyprávěl příteli mladšímu o dobrých dvacet let mnoho ze svého života. Rok po Stifterově úmrtí vydal Aprent první soubor dopisů a v podrobném úvodu zachytil nejen svá setkání se Stifterem, ale vyjádřil také svou velikou úctu, jíž vděčíme za mnohé bagatelizace a mnohá zveličení.             Smyšlenkami naopak nejsou obě velké katastrofy, které se staly v roce 1817. I když tehdejší velký požár města rodinu Stifterových přímo nepostihl, byl rozsah katastrofy tak obrovský, že se obraz městečka ze Stifterova dětství trvale proměnil. Mnohé rodiny byly bez střechy nad hlavou, zničení jejich veškerého majetku, stavba nových domů na místě zničených, to vše utvářelo místní dění po celý rok. Horní Planá obdržela téměř pět tisíc zlatých, které přišly z jiných míst celé země jako dar; jen ze Žatce dorazilo 354 zlatých na pomoc rodinám, které přišly o střechu nad hlavou.             21. listopadu došlo ke druhé katastrofě, která zasáhla Stiftera a celou rodinu naprosto bezprostředně. Toho dne měl jeho otec smrtelnou nehodu v Horním Rakousku, kde byl na cestách se svým povozem. Převrácený povoz byl nalezen mezi Welsem a Lambachem, otec pod ním byl mrtvý.             Stifter je tak šokovaný, že zpočátku odmítá jíst. Teprve po několika dnech je schopen neštěstí akceptovat. Existence rodiny je ohrožena. Bez manžela, hlavního živitele rodiny, má matka s pěti malými dětmi těžkou pozici. Jak má rodinu uživit, jak pracovat a současně dávat pozor na děti? Teď je štěstí, že v domě jsou prarodiče a že vedle tkaní tady existuje také malé hospodářství. Stifter jako nejstarší syn, který právě dosáhl dvanácti let, teď musí zabrat jako dospělý a chodit s dědečkem na pole. Nikdo už nemluví o jeho bystrosti nebo snad dokonce o vyšších metách. Teď tu zbývá už jen jediný cíl: existenčně zabezpečit rodinu. A když k tomu kaplan ještě vysloví názor, že Stifter je na latinu „naprosto bez talentu“, rozplynou se veškeré gymnaziální plány v absurdní sen. Na konci prvního velkého krizového roku jeho života se zdá Stifterova budoucnost zpečetěna. Zůstane v Horní Plané a bude se starat jako malorolník a tkadlec, aby jeho rodina nezahynula v bídě.             Tak to vypadalo ještě na jaře 1818. Franzi Friepesovi, dědečkovi z matčiny strany, který dceřinu rodinu podporoval, se to ale nezdálo. Když se situace rodiny v létě 1818 částečně stabilizovala, vzal s sebou chlapce do Kremsmünsteru. Díky zprostředkování pátera Bernarda Kocha, kaplana ve Viechtwangu, který byl synovcem babičky Friepesové, zkoušel Stiftera v Kremsmünsteru páter Placidus Hall. Hall patřil k oněm osvíceným pedagogům, které nezajímalo zpaměti naučené učivo, nýbrž bystrost a zvídavost žáků. Neptal se Stiftera na latinská slovíčka nebo básně, nýbrž na znalost jeho bydliště a okolí Horní Plané. Stifterovy odpovědi Halla přesvědčily, že hoch má se svou bystrou pozorností a dobrou pamětí všechny předpoklady pro docházku do vyšší školy. Pro nastávající podzim ho přijal do gymnázia benediktinského kláštera.   Stifter, kterému právě bylo třináct let, zažil přijetím do benediktinského kláštera v Kremsmünsteru rok po otcově smrti další výrazný mezník ve svém životě. Jestliže se doposud jeho život odehrával výlučně v Horní Plané, zažil nyní nejen odloučení od rodiny, přátel a rodného domu, ale také vstup do zcela nové životní sféry, která se mu po osm let, 1818–1826, stala druhým domovem a prostředím formujícím jeho vzdělání a jeho vidění světa. Už cesta, kterou již jednou absolvoval se svým dědečkem, znamenala oddělení obou životních sfér. Do Kremsmünsteru, vzdáleného od Horní Plané přes 120 kilometrů, se nedalo dostat za jediný den. Leží jižně od Lince a jihovýchodně od Welsu, vzdálený jen několik kilometrů od místa, kde zahynul jeho otec. Stifter musel jít pravděpodobně celou cestu pěšky.             V Kremsmünsteru poznal úplně jiný svět. Zatímco v Horní Plané žil s jinými lidmi na co nejmenším prostoru, rytmus dne určovaly práce sedláků a řemeslníků a jen několik lidí mělo vyšší vzdělání, v Kremsmünsteru potkával převážně lidi s vysokým vzděláním. Každodenní život určovala pravidla internátu a vyučování. Díky baroknímu kostelu, klášterní knihovně, obrazárně, císařskému sálu a hvězdárně, které se říká „první výškový dům v Evropě“, se Stifter seznámil s nádherou prostoru a velkorysostí, jaké doposud neznal. Ba i okolní krajina byla rozlehlejší než vltavské údolí, horizont neohraničuje blízký hřeben Šumavy, nýbrž se rozprostírá až k holým alpským vrcholkům Totes Gebirge.             Benediktinský klášter, který založil v roce 777 bavorský vévoda Tassilo III., patří k nejslavnějším klášterním komplexům Rakouska. Dle pověsti nechal Tassilo postavit klášter na místě, kde jeho syna smrtelně poranil divoký kanec. Kanec ve znaku kláštera se vztahuje k této pověsti. Za nejcennější předmět kláštera je považován Tassilův pohár zhotovený ze zlata a mědi, pocházející z 8. století. Benediktini zde zřídili vlastní gymnázium již v polovině 16. století.             Když Stifter nastoupil v Kremsmünsteru, sestával tehdejší výukový systém ze dvou částí a přechodového stupně na univerzitu. Žák musel nejdříve absolvovat čtyři „gramatické třídy“, ve kterých se vyučovalo náboženství, latina, matematika, přírodověda a fyzika, zeměpis, dějepis a řečtina. Pak následovaly dvě „humanitní třídy“, kterým se také říkalo „poetika“ a „rétorika“ a ve kterých se kladl zvláštní důraz na zlepšení mluveného vyjadřování. Předměty byly stejné jako v předcházejících letech, samostatný předmět pro němčinu nebyl v době Stifterova studia ještě zaveden. Mateřský jazyk se cvičil hlavně nepřímo při překladech a při výkladech řecké a latinské gramatiky. Učebnice Institutio ad eloquentiam, kterou používal Stifter, byla napsána jen latinsky. Kromě ní se ovšem používala i dvoudílná učebnice Sammlung deutscher Beyspiele zur Bildung des Styls (Sbírka německých příkladů pro utváření stylu).             Po dvou humanitních třídách následovaly jako třetí a současně závěrečný stupeň dvě „filozofické třídy“, které připravovaly na studium na univerzitě. K vyučovaným předmětům patřily věda o náboženství, teoretická filozofie, latina, matematika a přírodověda. Na rozdíl od předchozích tříd vyučovali teď jednotlivé předměty různí učitelé, přičemž užívání stanovených učebnic bylo závazné. Stifter se zde tak seznámil s třísvazkovým dílem Systematischer Religionsunterricht für Kandidaten der Philosophie (Systematická výuka náboženství pro kandidáty filozofie) od J. M. Leonharda, které se pokoušelo o zprostředkování mezi církevní vírou a světskou filozofií, a s knihou Naturlehre (Fyzika) svého pozdějšího univerzitního učitele Andrease von Baumgartnera, která pojednávala o rozličných oblastech fyziky, jako jsou mechanika, akustika, termika, elektřina, astronomie a meteorologie.             Když Stifter na svátek Všech svatých roku 1818 dorazil do Kremsmünsteru, netušil o všech těchto věcech patrně nic, zato měl ze začátku úplně jiné starosti. Nebydlel v klášteře sám, nýbrž společně s jinými žáky gymnázia u rodiny vyššího klášterního správního úředníka Johanna Mayera v takzvaném „pivovaru“. Vládly zde jiné zvyklosti, jiná pravidla, byly zde cizí obličeje, které na Stiftera působily tísnivě, stejně jako benediktinští mniši ve svých černých kutnách. Žádný div, že byl v prvních týdnech „plachý a neobratný“, jak píše Johann Aprent. Všechno bylo nezvyklé, vzrušující a nové a vedle pomocných rukou tu byly i posměšné hlasy, které se vysmívaly nejistotě nováčků.             Vyučovalo se od pondělí do středy a v pátek a v sobotu. Ve čtvrtek a v úterý odpoledne bylo volno. Denně se vyučovaly čtyři hodiny, dvě dopoledne a dvě odpoledne. Školní rok začínal 3. listopadu a končil 14. září. Kromě vánočních a velikonočních prázdnin byly také tři dny volna o masopustu.             Stifterovým prvním třídním učitelem byl páter Placidus Hall, právě onen mnich, který ho zkoušel a pozitivně ohodnotil. Hall, narozený v roce 1774, pocházel z Kaplice v Čechách. Od roku 1800 vyučoval v Kremsmünsteru a později působil na různých místech jako farář. Jeho výuka latiny byla tak úspěšná, že se jeho žákům kvůli jejich dobrým znalostem říkalo „placidáni“. Stifter později vzpomínal na svého učitele pln úcty:   „Za nejznamenitější, i když ne veškerý, podíl na svých pokrocích děkuji svému profesorovi v gramatických třídách, benediktinu Placidu Hallovi, který se mě ujal, protože se domníval, že ve mně objevil jakési vlohy, dovolil mi spolu s jinými chovanci chodit k němu do jeho dvou místností, povzbuzoval mě, držel mě na uzdě, když mě moje příliš živá povaha chtěla strhnout, a nakonec si mě tak oblíbil, že se o mne staral téměř víc jak otcovsky.“   Dr. Peter Becher se narodil v roce 1952, vystudoval germanistiku a historii, disertační práci obhájil v roce 1981. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Bayerischer Rundfunk. V letech 1986–2018 byl výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově. Je autorem četných článků a publikací zaměřených na německy psanou literaturu z českých zemí a dějiny kultury. V letech 2000–2012 byl členem Česko-německého diskusního fóra, je členem Českého PEN klubu.   Přeložil Václav Maidl, nakladatelství Srdce Vltavy, Horní Planá, 2019, 1. vydání, vázaná, 268 stran.

Čas načtení: 2024-09-14 18:00:01

Nejhorší zločin na dětech v Česku. Krkavčí matka zabila čtyři potomky, tvrdí, že si nic nepamatuje

„Když jsem vstoupil do obývací kuchyně, viděl jsem na zemi dětské tělíčko v krvi. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem dveře zavřel a jel na policii do Poličky,“ zněla výpověď zoufalého otce nejstaršího syna Romany Zienertové pro Blesk. Jaroslav Š. žil s rodinou v pronajatém domě v Širokém Dole na Svitavsku pouhých několik dní. Podle sousedů působili jako úplně normální rodina. Jednoho dne ale matka čtyř dětí spáchala čin, který v malé obci děsí lidi dodnes. Její příběh přinesli i autoři podcastu Opravdové zločiny, kteří uvedli, že kromě Dany Stodolové je Zienertová jedinou ženou odsouzenou v Česku na doživotí. Nejhorší akce Berdychova zločineckého gangu. Zlatník Toman trpěl hodiny Číst více Děti podřezala Romana Zienertová se 2. září 2011 zřejmě rozhodla, že spáchá i se svými dětmi takzvanou rozšířenou sebevraždu. Tři menší nechala doma, nejstaršího osmiletého chlapce poslala na nákup, aby jí v hrůzném činu nepřekážel. Nejmladší holčičce přitom byly pouhé dva měsíce. Tu zabila jako první, poté následovaly dvě starší děti ve věku dvou a čtyř let. Všechny tři děti měly podřezaná hrdla. Osmiletý syn zemřel po krátkém boji a neskutečné hrůze, kterou musel prožívat, když viděl mrtvá těla svých sourozenců. Poté vztáhla ruku na sebe. Chtěla si vzít i svůj život „Nejdřív si chtěla podřezat žíly, ale podle zdravotníků ty rány nebyly tak hluboké. Ona se neporanila tak vážně, aby vykrvácela,“ říká o následných událostech Václav Janata v podcastu Hlasy zločinu. Následně se vražedkyně pokusila oběsit, ani to se jí ale nepovedlo a záchranáři ji s vážnými zraněními letecky přepravili do nemocnice, kde ji zachránili. Ze svých činů se tak mohla zpovídat u soudu. Tam přišla s obhajobou, která se dala čekat. Podle svého tvrzení si nic nepamatovala. „Já vůbec nevím, pro mě to je neskutečné a nepochopitelné, nedovedu si představit, že bych někdy někomu ublížila, natož děckám,“ řekla u krajského soudu. Dokonce tvrdila, že zapomněla i na svůj předchozí život a nepamatuje si, že měla děti či partnera. U soudu pak dokonce předstírala i mdloby. Znalci matčinu teorii strhali Znalci ale matce na špek neskočili. Její tvrzení o ztrátě paměti označili za naprosto nesmyslné a řekli, že matka si na celou událost musí velmi dobře pamatovat. Nezdálo se jim ani to, že by zapomněla i velkou část předchozího života, s podobnou praxí se znalci nesetkávají. Žena, která měla pochybnou drogovou minulost, tak podle znalců zvolila rozšířenou sebevraždu jako únik před problémy s jejím tehdejším partnerem a otcem nejmladší holčičky. Sedm mobilů za den, pervitin a marihuana na cele. Realita ve věznicích je drsnější, než si myslíme Číst více Sebevražda jako únik „Žila v nejistotě, měla strach o děti, měla konflikty s bývalým i tehdejším druhem. Zřejmě to vyhodnotila jako bezvýchodnou situaci,“ řekl podle Blesku soudní znalec Petr Stožický s tím, že bohužel i takový hrůzný čin se dá vyhodnotit jako únik před smutnou realitou. Romana Zienertová u soudu dostala 30. května 2013 doživotní trest. Je umístěna ve věznici v Opavě, s novináři nekomunikuje. O nové projednání svého případu může požádat nejdříve v roce 2032.  Smutnou dohrou je i to, že její obhájce, kterého případ velmi zasáhl, o několik let později spáchal sebevraždu. Jak tvrdí i novináři ve výše zmíněném podcastu, jeho manželka nepřímo potvrdila, že jeho psychické zdraví narušil právě i případ, ve kterém hájil Zienertovou. KAM DÁL: Sedm mobilů za den, pervitin a marihuana na cele. Realita ve věznicích je drsnější, než si myslíme

Čas načtení: 2025-01-21 20:05:00

Ve středeční Ulici se Mário nacpe k prasknutí, štamgasti vynesou Johana a Vojtův dopis zůstane bez odpovědi

Martina doufá, že když natočí spokojeného Mária při jídle, bude to pro všechny dostatečný důkaz kvality jejích pokrmů. Nebyl by to ale Mário, aby něco nezvoral, byť to tentokrát nebude jenom jeho vina. V hospodě se ukáže vyhozený kuchař a Leontýnka vystaví Vojtu nejistotě.

Čas načtení: 2021-08-31 14:13:16

Brusel proti vůli voličů

Předesílám, že nejsem voličem hnutí ANO. Pokud se tímto článkem ozývám, je to proto, že se znepokojením pozoruji usilovnou snahu různých institucí znevýhodnit ve volební kampani hnutí ANO útoky na jeho předsedu Andreje Babiše. Rovnost účastníků volebního klání je přitom základní podmínkou pro bezchybné fungování systému parlamentní demokracie, a tu zde ohrožují instituce, které k tomu nejsou oprávněny. Bruselští úředníci zřejmě nesou s nelibostí, že miliardář Andrej Babiš je vůdčí osobností na naší politické scéně. Proto opakovaně rozviřují vyprávění o jeho střetu zájmů. V dopise, který 26. srpna obdržela tři česká ministerstva, se sice jeho jméno nevyskytuje, ale díky českým europoslancům jeho autoři jistě vědí, že v české kotlině v opozičním mlácení prázdné slámy se v této souvislosti žádné jiné jméno nevyskytuje. Babiš má být ve střetu zájmů, protože prý ovládá svěřenské fondy, do nichž vložil svůj majetek. Jakými úkony je ovládá, a kde na jejich ovládání bere čas a energii, když při každém spuštění televize se na obrazovce objeví jeho tvář, jeho protivníci nevysvětlují. Jeho střet zájmů je prostě axiom, který je běžným nástrojem agitace proti hlasování ve prospěch hnutí ANO. Bruselští úředníci nyní svou podporou rozfoukali oheň. Nevadí jim, že s dopisem přišli právě do citlivého předvolebního období, kdy jejich čin nelze hodnotit jinak než jako pokus o ovlivnění výsledku voleb. Nejsem v žádném případě podporovatelem úsilí o vystoupení České republiky z Evropské unie, ale říká-li někdo, že tato instituce ve své činnosti popírá principy demokracie, právě v tomto chování bruselských úředníků vidím důkaz pravdivosti tohoto tvrzení. Ať se to komu líbí, či nelíbí, Babiš je předsedou české vlády z vůle voličů a úředníci Evropské komise nejsou oprávněni ji napravovat. Vláda by se měla proti ovlivňování volební kampaně úředníky Evropské komise důrazně ohradit, ale samozřejmě nemůže, protože jejím předsedou je Babiš a všichni ministři sedí ve vládě s jeho vědomím a souhlasem. Vládní protest by byl projevem střetu zájmů. Dalším činitelem, který ať vědomě či nevědomě (nevím, co by bylo horší), zpochybňuje šance Babiše, potažmo hnutí ANO, ve volbách, jsou policie a státní zastupitelství. Od počátku se zdá být vysoce pravděpodobné, že předkladatel trestního oznámení kvůli získání dotace společností Čapí hnízdo jednal s úmyslem dostat Babiše z politiky. Neměl v řízení postavení poškozeného, takže měl jen malou naději, že se jeho oznámením bude policie zabývat. Ale zabývá se již řadu let a stále to nebere konec. Trestní řízení má probíhat co nejrychleji, žalobce má žalovat i v nejistotě a těžiště dokazování je před soudem. Nicméně v tomto případě se stále nachází něco, co je ještě třeba doplnit, i když by možná stačilo příslušný důkaz provést až před soudem. Státním zástupcům zřejmě nevadí, že se stále prodlužuje doba, po kterou Babiš a jeho rodina žije v nejistotě, zda půjde před soud a po kterou může opozice vykřikovat, že by občané neměli volit trestně stíhaného politika. Nevím o obsahu sdělení obvinění a návrhu na podání obžaloby nic než to, co lze získat z veřejných zdrojů. Nedokážu proto odhadnout, jaký by byl výsledek soudního řízení či jaká je pravděpodobnost zastavení trestního stíhání. Předpokládám pouze, že jakékoli rozhodnutí státního zástupce najde odezvu u veřejnosti a dodá „palivo“ opozici. Zastaví-li trestní stíhání a Igor Stříž zastavení potvrdí, opozice bude křičet, že si Andrej Babiš nejvyššího státního zástupce koupil souhlasem s jeho jmenováním. Naopak podá-li státní zástupce Jaroslav Šaroch obžalobu, opozice bude odrazovat voliče od hlasování pro hnutí ANO, a to i v případě, že by se Babiš stáhl do pozadí. Je možné, že konečné Šarochovo rozhodnutí bude tím příslovečným „výbuchem“, jenž v poslední chvíli před volbami otřese voličskými preferencemi. V každém případě orgány činné v trestním řízení jsou nyní činitelem, ovlivňujícím veřejné mínění v citlivém předvolebním období, a to se nemělo stát. Je dost již na tom, že v červnu 2013 uskutečnily beztrestně puč proti vládě Petra Nečase. Tím nechci říct, že bito je pouze hnutí ANO, zatímco všichni ostatní uchazeči o vstup do Poslanecké sněmovny mají rovné postavení. Nápadné je například odstrkování Trikolory hlavním proudem sdělovacích prostředků, stejně jako nadměrná pozornost, věnovaná Vítovi Rakušanovi (proti němuž osobně nic nemám). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-09 17:30:32

Evropa v ekonomické nejistotě. Americké akcie na houpačce. Co se děje s trhem? | Burza s odstupem

Proč růstové akcie opět válcují ty hodnotové? Která kryptoměna si v týdnu připsala zisk přes 400 % a jakého rekordu v týdnu dosáhl index PX? Článek Evropa v ekonomické nejistotě. Americké akcie na houpačce. Co se děje s trhem? | Burza s odstupem z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-12-02 18:00:17

Majitelé Sonosu v nejistotě: prémiový audiosystém možná bude vyžadovat předplatné

Reproduktory Sonos spoléhají na překvapivě propracovanou mobilní aplikaci Ta je ovšem se svými funkcemi navázána přímo na servery Sonosu Vzhledem k nepříznivým finančním výsledkům to vyvolává obavy, že by firma mohla zavést předplatné Předplatná jsou bez nadsázky hitem dnešní doby, ať už se nám to líbí či nikoli. Stále více ubývá možnosti si něco koupit jednorázově a čím dál tím více společností se nás snaží uvrtat do pravidelných plateb – někdy v řádu desetikorun, jindy klidně i ve vyšších stovkách. Ne vždy ale dává předplatné smysl, obzvláště pak v případech, kdy za daný produkt zaplatíte prémiovou cenu, jako tomu je třeba u reproduktorů americké značky Sonos. Ta je známá nejen pro svou vyšší cenu, ale také pro kvalitní zvukové zpracování a bezdrátový systém, který mu nejeden konkurent může závidět. Přečtěte si celý článek Majitelé Sonosu v nejistotě: prémiový audiosystém možná bude vyžadovat předplatné

Čas načtení: 2024-12-06 09:42:49

EU připravuje pohotovostní plán kvůli nejistotě USA ohledně pomoci Ukrajině

EU se chystá zvýšit finanční podporu Ukrajině kvůli obavám, že by Spojené státy mohly pod vedením Donalda Trumpa odstoupit od dohody o půjčce ve výši 50 miliard dolarů, napsal ve čtvrtek server Politico. Potenciální změna politiky vyvolává otázky ohledně budoucnosti… The post EU připravuje pohotovostní plán kvůli nejistotě USA ohledně pomoci Ukrajině first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-12-31 08:58:13

Jak se orientovat v nejistotě na akciovém trhu: Tipy pro začínající investory

Akciové trhy znovu čelí vysoké volatilitě, což může být pro začínající investory náročné na pochopení a rozhodování. Index VIX, často označovaný jako „index strachu“, si během včerejší seance připsal 9... The post Jak se orientovat v nejistotě na akciovém trhu: Tipy pro začínající investory first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2025-01-10 15:20:08

Opustit zavedenou teorii znamená čelit nejistotě

Máme rádi, když se nám něco povede a logicky nemáme rádi, když se nám něco nepovede, nejde jenom o ryze lidský problém, občas se něco nepovede vesmíru nebo přírodě, vše je testovací verze, u které se počítá s tím, že se něco nepovede, jistá je jenom nejistota. To, co říkáte, nese hlubokou pravdu. Život, příroda… Číst dále »Opustit zavedenou teorii znamená čelit nejistotě

Čas načtení: 2025-01-11 18:30:56

Bitcoin, S&P 500 a WTI v nejistotě. Přijde po Trumpově nástupu kolaps?

Finanční trhy sice vykazují zajímavou volatilitu, ovšem chybí jim směr. Současné tržní podmínky tak vyhovují spíše spekulantům než investorům. Co bude dál? Článek Bitcoin, S&P 500 a WTI v nejistotě. Přijde po Trumpově nástupu kolaps? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-02-18 09:21:36

Čekají nás „strašné tresty a časy“! Znepokojivá vize Padre Pia

Tváří v tvář rostoucí nejistotě a globálním výzvám se lidstvo stále více obrací k předpovědím a proroctvím, aby poskytlo vedení a útěchu. Mezi ty, kteří se proslavili díky svým vizím a odhalením, patří postava Padre Pia, italského kapucína, jehož život a dílo fascinují a inspirují lidi po celém světě. Co řekl o osudu světa? Proroctví […]

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Multivitamíny a doplňky stravy - prospěšná prevence nebo potenciálně škodlivé odvedení pozornosti?

Více než polovina dospělých užívá doplňky stravy a předpokládá se, že jejich užívání v USA poroste. V roce 2021 utratili lidé v USA za doplňky stravy odhadem téměř 50 miliard dolarů a průmysl doplňků stravy vynaložil na marketing přibližně 900 milionů dolarů.Přitažlivost doplňků stravy je zřejmá. Teoreticky mají vitaminy a minerály antioxidační a protizánětlivé účinky, které by měly snížit rozvoj kardiovaskulárních onemocnění a rakoviny. Konzumace ovoce a zeleniny je spojena se snížením rizika kardiovaskulárních onemocnění a rakoviny. Je rozumné si myslet, že klíčové vitaminy a minerály by se daly extrahovat z ovoce a zeleniny, zabalit do tablet a lidé by se mohli vyhnout obtížím a nákladům spojeným s dodržováním vyvážené stravy. Nejčastějším důvodem, proč lidé uvádějí, že užívají doplňky stravy, je zlepšení nebo udržení celkového zdravotního stavu. Celé ovoce a zelenina však obsahují směs vitaminů, fytochemikálií, vlákniny a dalších živin, které pravděpodobně působí synergicky a přinášejí zdraví prospěšné účinky. Mikroživiny izolovaně mohou v těle působit jinak, než když jsou přirozeně v balení s řadou dalších složek stravy.Za správných okolností mají doplňky stravy zdravotní přínos. Nedostatek vitaminů a minerálních látek způsobuje nesčetné množství onemocnění. U osob, které jsou nebo mohou být brzy těhotné, se doporučuje kyselina listová jako prevence defektů neurální trubice a železo jako prevence předčasného porodu a nízké porodní hmotnosti a také pro zlepšení vývoje mozku plodu.Pro jinak zdravé dospělé osoby, které nejsou těhotné, aktualizovala americká pracovní skupina pro preventivní služby (USPSTF) doporučení ohledně užívání doplňků stravy k prevenci kardiovaskulárních onemocnění nebo rakoviny. Toto aktualizované doporučení vychází z nové zprávy o důkazech a systematického přehledu, obojí v tomto vydání časopisu JAMA, 84 studií, včetně 52 nových studií od posledního doporučení USPSTF na toto téma v roce 2014. USPSTF dospěl k závěru, že současné důkazy nejsou dostatečné k posouzení rovnováhy přínosů a škodlivosti užívání multivitaminových doplňků, jednotlivých doplňků nebo většiny párových doplňků pro prevenci kardiovaskulárních onemocnění nebo rakoviny (výrok I). USPSTF výslovně nedoporučuje používat doplňky stravy s beta-karotenem pro prevenci kardiovaskulárních onemocnění nebo rakoviny (doporučení D) z důvodu možného zvýšeného rizika úmrtí, úmrtí na kardiovaskulární onemocnění a rakovinu plic. USPSTF také výslovně nedoporučuje používat doplňky vitaminu E k prevenci kardiovaskulárních onemocnění nebo rakoviny (doporučení D), protože pravděpodobně nemají žádný čistý přínos pro snížení úmrtnosti, kardiovaskulárních onemocnění nebo rakoviny.U multivitamínů je prokázání absence přínosu náročné a prohlášení I (tj. "nedostatečné" důkazy) není doporučením pro nebo proti užívání. Současné důkazy však v nejlepším případě naznačují, že případný přínos multivitamínů na snížení úmrtnosti bude pravděpodobně malý. Například u zdravé 65leté ženy, jejíž odhadované riziko úmrtí za 9 let je přibližně 8,0 %, by užívání multivitamínu po dobu 5 až 10 let mohlo snížit odhadované riziko úmrtí na 7,5 % (na základě poměru šancí 0,94). Kromě toho, že tento odhad vykazuje malý potenciální přínos, je založen na nedokonalých důkazech, je nepřesný a velmi citlivý na způsob interpretace a analýzy údajů. Dostupné důkazy jsou omezeny heterogenitou studovaných multivitaminů, krátkou dobou sledování a nerůznorodými vzorky studií.Poradenství v oblasti životního stylu pro prevenci chronických onemocnění u pacientů by se mělo i nadále zaměřovat na přístupy založené na důkazech, včetně vyvážené stravy s vysokým obsahem ovoce a zeleniny a fyzické aktivity. Zdravé stravování však může být problémem, když americký průmyslový potravinový systém nestaví zdraví na první místo a zdravé potraviny bývají dražší, což vede k problémům s přístupem k nim a k potravinové nejistotě. Na úrovni pacientů je pro spravedlivou prevenci chronických onemocnění zásadní screening potravinové nejistoty a propojení postižených domácností s veřejnými a komunitními zdroji. Na místní úrovni musí mít komunitní organizace podporu, aby mohly začlenit podporu zdraví do svých služeb při řešení potřeb nedostatečně zaopatřených skupin obyvatelstva. Na vládní úrovni musí veřejné politiky zajistit, aby zdravé potraviny a prostředí pro fyzickou aktivitu byly dostupné všem obyvatelům USA.Důležité je, že současná doporučení USPSTF se nevztahují na péči před početím nebo v souvislosti s těhotenstvím. Pracovní skupina sice samostatně doporučila, aby každá osoba schopná otěhotnět nebo plánující otěhotnění užívala 0,4 až 0,8 mg kyseliny listové denně, ale chybí spolehlivé údaje týkající se potenciálního přínosu další multivitaminové suplementace v prevenci kardiovaskulárních komplikací těhotenství (např. hypertenzních poruch těhotenství) spojených s dlouhodobým rizikem kardiovaskulárních onemocnění. Zjištění, zda a jak může suplementace dalšími jednotlivými nebo kombinovanými živinami před těhotenstvím a během těhotenství změnit riziko těchto nepříznivých následků těhotenství, by mohlo mít důležitý význam pro úsilí o prevenci kardiovaskulárních onemocnění. Bez ohledu na užívání multivitaminů by měla být základem prevence kardiovaskulárních onemocnění podpora primordiální a primární prevence, která optimalizuje kardiovaskulární zdraví na počátku života.Značný marketingový rozpočet průmyslu doplňků stravy vyvolává zájem, pozornost a miliardové příjmy. Většina lidí považuje doplňky stravy přinejhorším za neškodné preventivní produkty. V USA jsou však doplňky stravy relativně neregulované a musí uvádět, že zdravotní tvrzení "nebyla vyhodnocena Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv" a že "nejsou určeny k diagnostice, léčbě, vyléčení nebo prevenci jakýchkoli onemocnění". Velmi reálná škodlivost doplňků stravy není zkoumána tak důkladně jako škodlivost léčiv. Mnoho pacientů nehlásí užívání doplňků stravy, což vede k promeškání příležitosti prodiskutovat s pacienty obavy o bezpečnost.Kromě zbytečně utracených peněz lze zaměření na doplňky stravy považovat za potenciálně škodlivé rozptýlení. Než věnovat peníze, čas a pozornost doplňkům stravy, bylo by lepší klást důraz na činnosti s nižším rizikem a vyšším přínosem. Úsilí jednotlivců, veřejného zdravotnictví, veřejné politiky a občanů by se mělo zaměřit na podporu lidí v pravidelné preventivní péči, dodržování zdravé stravy, pohybu, udržování zdravé hmotnosti a vyhýbání se kouření. Zdravotnické systémy a zdravotníci by se měli zaměřit na preventivní služby založené na důkazech, které doporučuje USPSTF, včetně kontroly vysokého krevního tlaku a behaviorálního poradenství na podporu fyzické aktivity a zdravé stravy. Zdroj: JAMA  

Čas načtení: 2021-11-27 13:52:15

Nerovnoprávné postavení obětí justičních nešvarů ve sporu se státem

Česká justice uveřejnila článek ČTK o zatímním hubeném výsledku sporu bývalé trestně stíhané předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Aleny Vitáskové se státem o odškodnění za víceleté ničení jejího života svévolí orgánů činných v trestním řízení. Šéfredaktorka zdůraznila jeho důležitost zařazením do svého výběru. Až na ustálené klišé o získání licence nedokončenými chomutovskými fotovoltaickými elektrárnami podnikatelského klanu Zemků, které má do pravdivosti hodně daleko, bych neměl článku co vytknout. Zaujal mě ale jako ilustrace nerovnoprávného postavení obětí justičních nešvarů mimo jiné ve sporech o odškodnění za nesprávný až zločinný postup orgánů činných v trestním řízení. Pokud se občan dopustí porušení zákona, stát má dostatek nástrojů k potrestání. Při jejich použití se v nejlepším případě řídí pravidly, která si sám nastavil a pronásledovaný na ně nemá žádný vliv. V horších případech jdou ale pravidla stranou a nastupuje libovůle a podjatost mocných úřadů, proti nimž je obrana velmi obtížná a často beznadějná. Když ale výsledek řízení skončí pro oběť příznivě, většinou se nikdo ani neomluví a poškozený musí prosit o odškodnění, přičemž stát se snaží odškodnit pokud možno co nejméně, ba nejlépe vůbec. To je samo o sobě špatné, ale ještě horší je skutečnost, že viníci přehmatů za ně nenesou odpovědnost kázeňskou ani trestní a nepodílejí se finančně na vypláceném odškodnění. Může se dokonce stát, že je stát za špatnou práci odmění povýšením. Odškodňovací zákon sice umožňuje vymáhání spoluúčasti na odškodnění v regresním řízení, ale pouze v případě, že kazisvět byl kázeňsky potrestán. To se ale děje jen výjimečně, protože provinilce chrání stavovská solidarita a bezzubost příslušné legislativy. Navíc v době, kdy pravomocný rozsudek prokáže vadnost postupu v trestním řízení, procesní lhůty kárného řízení již dávno vypršely. Na případu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové jsou dobře viditelné projevy a následky nerovnoprávnosti postavení pachatelů přehmatů a jejich obětí. Obě dámy se nakonec dočkaly zprošťujících rozsudků (Alena Vitásková dokonce dvakrát). Odůvodnění zproštění lze vyložit i tak, že se vyšetřovatel Daniel Pinka a žalobce Radek Mezlík dopustili vůči nim křivého nařčení nebo prokázali své fušerství a soudce Aleš Novotný jejich obvinění s potěšením přijal a použil proti nevinným. Trestní stíhání Schneidrové bylo zahájeno již v říjnu roce 2012, a to spektakulárním zatčením a vyvedením drobné ženy z pracoviště spoutané v „medvědech“. Vitásková převzala obvinění v březnu 2013. Do soudní síně vstoupily poprvé 2. června 2014. Zlomyslný Mezlík je přihodil k osmi obžalovaným, zapojeným do licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren podnikatelského klanu Zemků, ačkoli s jejich jednáním neměly nic společného. Obě nastoupily do Energetického regulačního úřadu mnohem později. Nebyla žádná překážka pro jejich stíhání v samostatném řízení. Podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale musely mařit život vysedáváním v soudní síni nebo aspoň placením účasti obhájce při zbytečném jednání. Jejich náklady na obhajobu se tak zbytečně zvyšovaly. Ústního vyhlášení rozsudku se dočkaly až 16. února 2016. Novotný se při vyhlášení rozsudku usvědčil z povrchní znalosti spisu: o Vitáskové tvrdil, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nagyové“ a podivoval se nad tím, že si ze starého vedení ERÚ ponechala právě jen Schneidrovou, která ovšem nikdy dříve v ERÚ nepracovala. To mu nikterak nebránilo odsoudit je obě k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Žily pak až do odvolacího řízení 17. ledna 2017 v hrůze, že je čeká mnoho let vězení. Přiznám se, že jsem vyhlášení rozhodnutí soudcem Ivo Lajdou poslouchal se svíravým pocitem strachu. Obžalované určitě trpěly mnohem více. Vitáskovou odvolací soud zprostil obžaloby. Unikla vězení, ale žila dále v nejistotě, protože tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, bezostyšně se opíraje o nepravdivá tvrzení. Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest a poslal ji do vězení. Tvrzení, že její odsouzení bylo kruté a nespravedlivé, vyplývá i ze srovnání jejího osudu s výsledky trestního řízení u stejného soudu proti jejímu předchůdci Jaroslavu Vítkovi. Jejich „trestné činy“ byly téměř shodné, ale Vítek si vysloužil pouze podmíněný trest. Nebyl s ním spokojen, a nakonec se rovněž dočkal zproštění. Schneidrová si pak užila život v nejhorší ženské věznici ve Světlé nad Sázavou., odkud ji po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018. Ponechal ji ale v nepříjemném postavení obžalované. Tímto usnesením vrátil jejich případy zpět senátu Aleše Novotného, který obě dámy dne 13. listopadu 2019 zprostil obžaloby. Pro Vitáskovou tím trápení z tohoto procesu skončilo. Ale Schneidrová žila v hrůze dále, protože Mezlík se proti zprošťujícímu rozsudku odvolal. Definitivního očištění se pak dočkala u Vrchního soudu v Olomouci až 24. června 2020. Nevím, zda Mezlík nevěděl, že s odvoláním nemůže uspět, takže se opakovaně usvědčil z fušerství, či zda věděl, ale prostě se mu zachtělo obžalovanou potrápit. Pokus o vyvolání kárného řízení s ním kvůli tomuto darebáctví byl samozřejmě neúspěšný, protože státní zástupci mají přece na týrání obžalovaných nezadatelné právo.  Suma sumarum, obě dámy žily dlouhou dobu díky fušerství a podjatosti Pinky, Mezlíka a Novotného ve strachu, mařily život vysedáváním v soudní síni a platily vysoké náklady na obhajobu. To vše se přeneslo do jejich rodinného, společenského a profesního života a poznamenalo jejich zdraví. Zejména Vitásková byla terčem hanlivých výpadů nepřátelských novinářů. O odškodnění musely poprosit. Jejich nárok na odškodnění je důvodný. Hrůzu, kterou prožily, nelze penězi vyvážit. Je proto trapné, když Vitáskové zatím ministerstvo a soud přiznaly částky, jež dle mého odhadu nepokryjí ani náklady na obhajobu. A ještě hůře si stojí Schneidrová: Ministerstvo spravedlnosti jí nepřiznalo nárok na úhradu nákladů na právní zastoupení, takže se musí soudit. Zato původce jejich trápení stát přímo hýčká. Novotný dále nerušeně soudí. Během let se jeho chování v soudní síni trochu změnilo, ale od sklonu k odsuzování nevinných a k ukládání drakonických trestů se neoprostil. Ještě lépe je na tom Mezlík, který z pozice vedoucího brněnské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přešel jako žalobce do Úřadu evropského žalobce. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo dokonce trestního řízení proti němu ztroskotaly. Obrázek této dvojice by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jejich úlohu v trestním řízení proti osmi spoluobžalovaným výše zmíněných dam. Mezlík má určitě vinu na neštěstí Alexandra a Zdenka Zemkových, kteří v řízení kvůli licencím pro chomutovské fotovoltaické elektrárny jako jednatelé investujících společností v rámci administrativní přípravy na rozhodující fázi licenčního řízení převzali protokolárně do majetku svých společností zařízení elektráren, na kterých byly nepatrné nedodělky, jež nebránily jejich bezpečnosti a provozuschopnosti. Žadatel musel v licenčním řízení prokázat, že je majitelem zařízení. Povedený žalobce je napadl tvrzením, že elektrárny nebyly ani zčásti dokončené a obvinil je z přípravy pokusu o oklamání ERÚ. Tím vyvolal domnění, že došlo k strašnému zločinu, což povzbudilo Aleše Novotného k vyměření vysokých trestů. Ve skutečnosti domnělý připravovaný podvod existoval jen v jeho hlavě a nemohl se zdařit, protože ERÚ před udělením licencí vyslal na místo třikrát komisi, která posléze 31.prosince 2010 dala souhlas k vydání licencí. Pokud připustíme, že licence byly vydány neoprávněně, je zcela nepochopitelné, že členové komisí nestáli před soudem jako spoluviníci podvodu a jsou stále činní na odpovědných místech. Mezlíkův hysterický výrok ocenil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací takto: „Přesto však v tomto směru ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. odvolací soud musí konstatovat pochybení nalézacího soudu, které našlo svůj výraz v kosmetické úpravě skutkové věty původně uvedené pod bodem 1) výrokové části napadeného rozsudku, kdy bylo možno dát za pravdu obhajobě stran námitek gramatické a logické formulaci, že obžalovaní v případě tzv. předávacího protokolu datovaného dnem 29.11.2009 věděli, že fotovoltaická elektrárna (Saša-Sun, s.r.o., nebo Zdeněk-Sun, s.r.o.) „není dokončena ani z části“ a je ve výstavbě. Je třeba přisvědčit, že takováto formulace může evokovat stav, jako by s výstavbou elektrárny de facto nebylo vůbec započato. Jde však v případě takové varianty o závěr formulačně nepřijatelný, resp. minimálně zavádějící, s ohledem na to, že rozpracování staveb fotovoltaických elektráren přece jen bylo zjištěno (i při akceptaci stavu pro obžalované nejméně příznivého). Ve spojení se zjištěním tří soudů, že žalované skutky obou dam nebyly trestnými činy, tento citát staví žalobce Mezlíka do velmi nepříznivého světla. Za těchto okolností nelze než se divit, že dostal příležitost, aby škodil lidem na nadnárodní úrovni.

Čas načtení: 2021-11-23 07:05:38

Kacířský pohled na současné politické tanečky

Senátorský pokus o puč ke svržení prezidenta se nezdařil, neb Miloš I. Zlomyslný jeho strůjcům „natruc“ začal vstávat z mrtvých dříve, než stihli plánovanou nepřístojnost provést. Ale zlobné bzučení pidižvíků na jeho adresu neutichlo. Teď jej napadají kvůli drzosti, s kterou si troufá korigovat premiérská personální rozhodnutí dosud nejmenovaného uchazeče o premiérské žezlo Petra Fialy. Představitelům Pětibloku, protivládní televizi, novinářům hlavního proudu, politologům a pečlivě vybraným občanům, osloveným na ulici televizními reportéry, je vše jasné: prezident se má chovat jako robot a bez odmlouvání jmenovat do ministerské funkce třeba i starokladrubského vraníka. Hlasy zní jednotně jako za blažených časů předlistopadového režimu. Pokud prezident vůli vítězů nechápe, nezbývá než na něj podat kompetenční žalobu nebo ještě lépe, aktivovat článek 66 a odeslat jej předčasně do penze nebo možná i jinam. Kacíř se ale může na věc dívat jinak. Žádný z demokraticky zvolených československých a českých prezidentů počínaje TGM se „nevešel“ bezvýhradně do hranic ústavního vymezení pravomoci. Po Miloši I. Zlomyslném nelze žádat, aby založil novou tradici prezidenta – robota. Zvlášť ne proto, že „politickou vahou“ převyšuje své předchůdce, neboť na jeho mandátu nelpí ani stín zákulisních parlamentních pletich, ale masou voličské podpory zastiňuje parlamentní strany. Přechod k režimu přímo voleného prezidenta provázely hlasy politických pidižvíků požadujících omezení prezidentských pravomocí. Prezident, který je mluvčím masy svých voličů, by ale měl mít naopak pravomoci větší. Kdo mu je upírá, popírá váhu přímé moci lidu a asi se jí i bojí. V daném sporu o právo prezidenta korigovat premiérova personální rozhodnutí v jeho prospěch hovoří skutečnost, že zkušeností podstatně převyšuje své bona fide odpůrce. Měli by proto jeho hlasu naslouchat s pokorou, i když vědí, že v případě přiměřené tvrdohlavosti nakonec svou volbu proti němu prosadí. Námitky, že prezident v tomto sporu nadřazuje své ego nad zájem státu a je proto třeba jej „postavit mimo službu“, v kacířském pohledu neobstojí. Položme si otázku, zda je skutečně v zájmu státu, abychom měli ve vládě ministra, který bude svým výkonem republice škodit, a připusťme, že prezident, který není pod tlakem úzkých partajních zájmů, může někdy vhodnost uchazeče posoudit svobodněji a lépe než vedení vysílající strany a jí vyhovující skoropremiér. Kvůli jiným nepřístojnostem se kacíř může ptát, co že to je za demokracii, která připouští diskriminaci poslanců Strany přímé demokracie a čtyř stran vládní koalice ve prospěch čtveřice poslanců Pirátů. Bez nich by se sice koalice klidně obešla, ale přesto jeden každý z nich sahá po lukrativním „korýtku“. Jsou tedy ekonomicky podstatně úspěšnější než poslanci ostatních koaličních stran. Jejich podíl na moci výkonné bude poměrně nejvyšší ze všech, ačkoli žádnou významnou společenskou skupinu nezastupují a z hlediska parlamentní matematiky jsou vlastně nadbyteční. Naproti tomu z vůle vedení předáků stran vítězné koalice se SPD (jejímž nejsem voličem) dostala do postavení naprosté bezvýznamnosti, ač má proti Pirátům pětinásobek poslanců. Nepřehlédnutelný je pošetilý počin poslance Jakuba Michálka, který podřídil svůj osobní prospěch příkazům stranického etického kodexu: aby se neprovinil hříchem kumulace funkcí, vzdal se nominace na vládní funkce. O pošetilost se jedná proto, že jde o osamělý čin. Hodně se v médiích a ve veřejnosti mluví o rozdělení národa na stoupence a odpůrce očkování. Mnoho mluvků se rozhorluje kvůli údajnému potlačování ústavních práv vynucováním očkování. Jako kacíř to vidím úplně jinak. Patřím k těm, kteří si myslí, že jejich imunitní systém by je před covidem ochránil. Ostatně zhruba 40 let se mi infekce vyhýbají. Nakonec jsem ale podlehl nátlaku rodiny a souhlasem s očkováním jsem zaplatil za možnost účasti na synově svatbě a oslavě vnoučkových prvních narozenin v době zákazu cestování mimo okres. A jsem tomu rád, protože jsem získal svobodu přístupu na všechny události, na které je zakázán vstup bez dokladu o bezinfekčnosti. Přitom mi očkování nepřivodilo žádné nepříjemnosti. Neutrpěl jsem, získal jsem. Ano, byl jsem krácen v ústavním právu svobodně se rozhodnout, že mi nebude vadit, skončím-li život udušením, ale když vstupuji do koncertní síně, vůbec mě ztráta nebolí. Klidně oželím hypotetické ústavní právo, které nemá konkrétní obsah. Vím ze zkušenosti, že dobré vlády neexistují, takže mnou necloumají vášně kvůli tomu, že se střídají vlády. Nicméně sleduji, jak se změna dotkne životní úrovně obyvatel a zatím se mi zdá, že se dále rozevřou nůžky mezi životní úrovní bohatých a chudých. Možná bude dále úspěšně pokračovat rozvíjení našich neobyčejně důležitých vztahů ke Tchaj-wanu, ale v kapsách nemajetných se bude vítr prohánět stále častěji. Potěšilo mě, že před následky prudkého vzestupu cen energií ochrání finančně slabé rodiny přídavky k příspěvkům na bydlení. Chudým lidem určitě prospěje, naučí-li se zvládat administrativní procesy vyřízení žádosti o příspěvek, ale jistě by přijali jednodušší řešení. Pochybuji, že Petr Fiala má představu o složitosti a nejistotě vyjednávání. Je jisté, že nastupující garnituře dělá velké starosti úkol snížení deficitu státního rozpočtu pod 300 miliard korun, zvlášť když asi neví, kudy na to. Platí přísloví, že tonoucí se i stébla chytá. Proto chápu, že se úspory musí najít za každou cenu, ovšem v žádném případě tam, kde by utrpěli finanční újmu podílníci na státní moci, kteří se vydali je hledat. Kapři si nevypustí rybník, poslanci a ministři se nevzdají části svých příjmů, neodváží se sáhnout na platy soudců a státních zástupců, aby aspoň symbolicky pomohli republice v nouzi. Zaráží mě bezostyšnost lidí se stotisícovými platy, kteří horují. pro zrušení slev na jízdném pro důchodce a studenty, tedy pro lidi, kteří ve srovnání s nimi mají desetinové příjmy a jejich oškubáním se výdaje státního rozpočtu ve srovnání s výdaji na armádu sníží jen „o pár drobných“. Chyba prý je v tom, že jde o plošné slevy, zatímco nově je budou dostávat jen ti skutečně potřební a určitě už podstatně menší. Jsou ale v uvedených společenských skupinách lidé, kteří nejsou potřební? Zatím mám obavy, že mnozí začnou brzy vzpomínat na Babišovu vládu jako na ztracený ráj. O to ale voliči Pětibloku určitě neusilovali a jednohlasá média je na takovou možnost nepřipravila.

Čas načtení: 2021-07-26 14:02:48

„Nad Tatrou sa blýska…“ ale u nás je ticho

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce. Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat. Nejsledovanější jsou policisté Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otalárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec. Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, například o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud. Generální inspekce justice zůstala jen v návrhu Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se například, že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo. Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců. Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení. Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení. Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co například si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím? Povrchnost přístupu státního zastupitelství Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost. Selhání státního zástupce a soudu Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v roce 2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009–2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v roce 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž. Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí. Povýšení za zpackaný případ Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu. V současnosti se Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od roku 2013 až téměř do konce roku 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tisíc korun. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, ve které žila řadu let, to je směšná částka. Ale právě spor Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Schneidrovou a Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání. Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-05 13:21:37

Letní filmová škola Uherské Hradiště odsunula termín konání

Letní filmová škola Uherské Hradiště přesouvá termín 47. ročníku festivalu na 6. až 8. srpen. Její organizátory k tomu vede fakt, že stále není jasné, za jakých podmínek bude moci festival proběhnout. „Rozhodli jsme se posunout termín konání festivalu o 14 dní, abychom získali potřebný čas pro přípravu celé akce. Hlavním důvodem je skutečnost, že od vlády ČR stále nemáme jasně definováno, za jakých podmínek bude možné akci uspořádat. Velmi nás to mrzí, protože naší prioritou bylo zachování tradičního termínu Filmovky (konec července), ale situace je bohužel bezprecedentní,“ říká ředitelka festivalu Radany Korená. Vzhledem k celkové nejistotě organizátoři festivalu neví, pro kolik návštěvníků budou moci letos akci uspořádat (nejsou známé restrikce v sálech, letních kinech a ve stanech), proto se rozhodli festival oproti původnímu plánu o jeden den zkrátit.  Finální datum konání letošní Letní filmové školy Uherské Hradiště je tedy pátek 6. až čtvrtek 12. srpna (čtvrtek bude bonusový den se třemi projekcemi v Kině Hvězda). „Věříme, že výsledek jednání mezi ministerstvy zdravotnictví i kultury a oborovými organizacemi v kultuře brzy dosáhne uskutečnitelné podoby, ať všichni konečně víme, s čím můžeme počítat. Na znovuotevření kulturního prostoru netrpělivě čekáme, pandemická situace má příznivý trend, takže už zbývá jen drobný detail: aby existenci a potřebnost kulturních akcí vzala na vědomí naše vláda,“ dodává Korená. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-11 19:11:04

Petr Čornej sepsal stručnou historii husitské revoluce. S černobílými pohledy a dnešními kritérii nevystačíme, říká

Historik Petr Čornej získal za biografii Jana Žižky cenu Kniha roku – Magnesia Litera i Cenu Josefa Hlávky. Nyní líčí husitskou revoluci v nové knize, která působí jako dramatická novela. V krátkých, svižných kapitolách nově vykládá střety, zvraty i klíčové aktéry od počátku husitství po vládu krále Jiřího z Poděbrad. Kniha Husitská revoluce vychází u nakladatelství Paseka. Čornej populární formou osvětluje evropský kontext událostí, dobovou mentalitu, náboženské souvislosti, vojenskou strategii husitů a jejich protivníků i význam husitství pro české dějiny. Po úspěchu monografie Jan Žižka, ke které dal autor desítky rozhovorů a které se prodaly desítky tisíc kusů, se nelze vyhnout srovnávání. „Kniha má k Žižkovi jen velmi volný vztah, vlastně především v celkovém koncepčním uchopení husitství. Obě knihy považuji za naprosto samostatné,“ vysvětluje Čornej. Evropský kontinent se po roce 1400 zmítal v nejistotě. Církev byla rozpolcena, brány Evropy už téměř vyvraceli z pantů Turci, politický systém se ocital v krizi. Roku 1413 však svitla naděje, protože kostnický koncil měl od příštího roku konečně nejpalčivější problémy řešit. Jeho výsledkům kontinent zatleskal a vzápětí strnul nad bouří, kterou v jeho srdci vyvolala poprava Mistra Jana roku 1415. Byly to události, které zásadním způsobem zasáhly do českých, ale i středoevropských dějin, charakter českých zemí pak ovlivnily až do Bílé hory. „Období husitské revoluce bylo nejen převratné, ale i dramatické, barvité a zajímavé, proto je i čtenářsky vděčné,“ říká autor. „S černobílými pohledy a dnešními kritérii při jeho hodnocení nevystačíme, musíme je vnímat a vykládat zevnitř, z myšlenkových souřadnic a životní reality 15. století.“ Podle redaktora knihy Viktor Bezdíčka spočívá kouzlo novinky také v tom, jak na malé ploše dokáže vykreslit celou okolní evropskou scénu. „Ohromily mě třeba pasáže o Zikmundovi nebo motivy, které by člověk tak úplně nečekal, například vztah husitů a Židů. Z hlediska vývoje mi už u Žižky přišlo hodně zajímavé vysvětlení čáslavského sněmu jako prvního nesmělého vykročení k parlamentarismu,“ říká Bezdíček, který s autorem spolupracuje dlouhé roky, kromě Žižky třeba také na svazcích Velkých dějin Zemí koruny české. Český historik Petr Čornej (1951) se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české.   Ukázka z knihy Zikmund Lucemburský Druhý Lucifer a nový Šalamoun V české historické paměti figuruje Zikmund Lucemburský, syn císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, v podobě pragmatického intrikána, odpovědného za smrt mistra Jana Husa, i nesmiřitelného protivníka husitství, neváhajícího zdvihnout meč proti své vlasti. Tento obraz není výplodem českého nacionalismu 19. století, nýbrž má podstatně hlubší kořeny. V letech 1420–1421 ho stvořila husitská propaganda, aby zdůvodnila, proč Zikmund postrádá nárok na český trůn a proč je jeho česká korunovace, uskutečněná 28. července 1420, neplatná. V textech husitských kronikářů a publicistů i ve sněmovních usneseních, formulovaných mistry pera, vystupuje uherský a římský panovník jako výlupek všech špatností. Už svým vzhledem avizuje, že musí být úhlavním nepřítelem božího zákona, ba ztělesněným Antikristem. Má zrzavé vlasy jako Jidáš, libuje si ve smrtelném hříchu smilstva, neváhá hromadně popravovat své protivníky, v boji proti muslimům si počíná zbaběle, nedrží dané slovo, propadá záchvatům bezuzdného vzteku a při jednáních s husitskými poselstvy se chová jako druhý Lucifer a řádí jako smyslů zbavený. Ani náhodou nenaplňuje ideál křesťanského panovníka, spíše se jeví jako obdoba ryšavého apokalyptického draka. Ostatně odznak s drakem nosí přece na hrudi. Zdá se skoro neuvěřitelné, že takový člověk je synem Otce vlasti. Nu, což! Moudrý biblický král Šalamoun také zplodil nehodného Roboama. Motivy Zikmundovy démonizace se jistě dají pochopit, z historického odstupu i v kontextu tehdejšího dění ale působí zaujatě, ne-li nespravedlivě. Uhry, německé oblasti Svaté říše římské i většina tehdejší Evropy jej vnímala jinak, v podstatě pozitivně. V uherském prostředí, kde se ve věku devatenácti let prodral v březnu 1387 po dramatickém zápase ke královské koruně, proslul jako strůjce reforem, jež bohatou, ale poněkud zaostalou zemi na okraji západokřesťanského světa civilizačně povznesly. Neměl to však snadné. Musel čelit útokům osmanských Turků, kteří mu uštědřili v září 1396 těžkou porážku u Nikopole, dvakrát se střetl s opozicí a tvrdě se s ní vypořádal, a jednou se dokonce ocitl na několik měsíců v zajetí nespokojené šlechty. Všechny nesnáze ale přečkal a poté, co si upevnil postavení v Uhrách, vstoupil na evropskou scénu. K úspěšnému působení měl nesporné předpoklady. Ze tří synů Karla IV. byl politicky nejtalentovanější, prostě skutečný dědic státnického talentu velkého otce. V diplomatických jednáních se cítil jako ryba ve vodě, rozhodně bezpečněji než na bojišti. Imponoval i svým zjevem. Husitům sice nevoněla barva jeho vlasů a vousů, ale ve chvíli, kdy na ně dopadaly sluneční paprsky, získávaly zlatavý nádech. A zlatá byla barvou boží přízně a vyvolenosti. V pozdně středověké Evropě, v níž se prosazovalo umění portrétu, patřil Zikmund k nejzobrazovanějším panovníkům. I to vypovídá o jeho pověsti a oblibě.   Petr Čornej, Husitská revoluce: Stručná historie, 224 stran, vázaná, nakladatelství Paseka, 2021.  

Čas načtení: 2020-11-23 21:03:44

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz první: Trocha střelby moc lidí nezabije

K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu 2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Spekuluje se, že útok možná měl být spáchán později, kvůli blížícímu se lockdownu ho pachatel uspíšil. Nebo proto, že den po islamistickém atentátu ve Vídni v úterý už delší dobu připravovala rakouská kontrarozvědka rozsáhlou razií proti islamistům. Tlumočník, který pro policii pracoval, akci prozradil. Proto muslimský terorista Kujtim Fejzullai urychlil svou akci, napsal list Heute. Z environmentálního pohledu ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem, můžeme popsat s využitím textu Češka zažila vídeňský teror na vlastní kůži. Během bestiálního útoku byla v centru města z webu Extra.cz: „Rakousko mělo těsně před lockdownem a lidé ve Vídni si šli užít poslední noc, kdy mohou do restaurací. Obyvatelé města se bavili, podniky praskaly ve švech a nebylo si pomalu kam sednout. Přesně toho využil dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, který začal zběsile pálit do lidí. Nečekaný útok si vyžádal čtyři oběti a dvě desítky raněných. Ve městě panoval učiněný chaos. Eva V. … se vyrazila bavit s přáteli do jedné z restaurací. Nikdo z nich však netušil, co je ten večer čeká. Zatímco Eva s přáteli večeřela v restauraci Lugeck v ulici Sonnenfelsgasse, vypuklo v centru města hotové peklo. Fajzullai začal zběsile pálit do lidí přibližně 200 metrů vzdušnou čarou od místa, kde se v tu chvíli Češka nacházela. Zaměstnanci restaurace neváhali, zamkli dveře do podniku a nahnali hosty včetně Evy do druhého patra. Tam čekali ukrytí několik hodin, než se situace uklidnila. Všichni byli ve velké nejistotě, viděli jen z okna, jak se davy lidí ženou ulicemi z centra ven. Nikdo moc netušil, co se děje. „Všechny informace se k nám dostaly z Twitteru,“ popsala Eva … Musela se spolehnout na to, co čte na sociálních sítích. Na těch přitom nejprve kolovala informace, že k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být hned několik… Nikomu z restaurace se naštěstí nic nestalo… Zaměstnanci podniku tak mohli po několika hodinách pustit zákazníky domů, kde se vzpamatovávali ze šíleného zážitku.“ Dezinformace jako samozřejmost Popis nechtěného zážitku je doslova archetypální – takto prožívají nepřímí svědci útoku teroristické akce kdekoliv na světě. Mají strach, odněkud slyší střelbu, kterou zesiluje informační nejistota i na sociálních sítích. Ty jsou od prvního okamžiku mnohdy zdrojem dezinformací, které mohou být cílené i nechtěné. Nikdo během útoku a krátce po něm neumí rozlišit hodnotu informací. Cílené dezinformace posilují paniku, vytvářejí zkreslený nebo daleko hrozivější obraz útoku, upozorňují na neexistující pohyb teroristů v různých lokalitách, o nastražených bombách doprovázených neexistujícími útržkovitými informacemi od policistů, kteří údajně nechtěli být jmenováni atp. Proto v okamžiku útoku skrývajícím se lidem se vyplatí spoléhat především na své smysly – sluch a zrak. Cílené dezinformace mohou být od společníků atentátníka(ů), sympatizantů útoku, ale také od škodolibých pisálků, kteří mají z vyděšení spoluobčanů nefalšovanou radost. Řada dezinformací vznikne i v dobré víře – nechtěně. Například ve Vídni podle sociálních sítí k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být několik, tuto verzi přejímaly do zpravodajství i média, a s touto variantou pracovala zpočátku i policie. Skutečně se střílelo na více místech, ale později policie zjistila, že šlo o střelbu jednoho mladíka rychle se pohybujícího po městě. Sociální sítě zesilují efekt teroristického útoku. Čtenářům hrozí smrt z vyděšení z toho, co se stalo nebo naopak hrozí infarkt z radosti, že to někdo nevěřícím psům konečně „pořádně nandal“. Sociální sítě vytvářejí doslova lavinovitý efekt nenávisti, strachu a přirozených obav. Nutí politiky co nejdříve reagovat, přičemž reakce jsou na úrovni nic neříkajících žvástů. Policie je nucena co nejrychleji sdělit relevantní informace k uklidnění obyvatelstva. Informace od bezpečnostních složek tlumí paniku většinou pomalu, nejméně v řádu hodin, pokud nedošlo bez pochyb k jednomu bodovému útoku – ať jednomu výbuchu nebo k útoku na lidi na jednom omezeném místě. Všední útok Z nadhledu pozdějších dní šlo ve Vídni o všední teroristický útok. Důsledky jsou též zcela všední: Omezený počet mrtvých a zraněných. Z taktického i strategického hlediska byl útok bezvýznamný. Nevedl proto k žádným mimořádným opatřením, ale pouze k běžnému operetnímu bezpečnostnímu hemžení. Střelba byla provázena sebeobranou civilistů. Během útoku zůstala Eva V. v podniku schovaná několik hodin a ve strachu se alespoň přes internet snažila zjistit, co se děje. Obyvatelé Vídně byli vyzváni, aby nevycházeli do ulic. Výzva byla racionální, protože policie nevěděla, zda se po Vídni nepohybují další teroristé. Druhý den Vídeňané vstávali do běžného dne, ale byli ostražití. Více si všímali chování lidí kolem nich. Pokračoval všední život ve všedním dni, byť pod dojmem nečekaného nočního dramatu. Během něco málo přes 300 dnů roku 2020 došlo v Evropské unii pouze k sedmi mediálně známým islamistickým útokům. Osmý útok byl protiislámským aktem – 19. února třiačtyřicetiletý Němec Tobias Rathjen zastřelil v německém městě Hanau devět lidí s migračními kořeny ve dvou místních barech. Po několika hodinách ho policie našla mrtvého v jeho bytě. Signály nebezpečného jednání islámsky až islamisticky jednajících osob ale nebyly ojedinělé. Například koncem října několik desítek mladíků tureckého původu vtrhlo do kostela sv. Antonína Paduánského ve Vídni, jak psala rakouská média. Útočníci údajně křičeli „Alláhu Akbar“ („Bůh je veliký“) a mlátili do vybavení kostela. Co útoku řekla administrativa čili byrokracie? Dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, připravil úředníkům v Rakousku horké chvíle. Narušil jejich obraz údajně neutrálního Rakouska, kde všichni žijí v relativní pohodě v relativně multikulturním prostředí. Islamistické výtržnosti byly jaksi přehlížené, a náhle muslimský Albánec ze Severní Makedonie Kujtim Fejzullai začne střílet do lidí. Úředníci přišli s tvrzením, že muslimský Albánec jednal samostatně a neměl komplice. Jednání rakouských úředníků bylo pochopitelné. Chtěli se vyhnout nebezpečí, že bude státní aparát obviněn ze snahy zastírat nebezpečí islamismu v Rakousku. Jde o obecný trend: Úředníci v jakémkoliv státu EU se kromě snahy odmítnout, že šlo o člověka organizovaného v islamistických strukturách, se snaží prokázat, že byl psychicky narušený, takže vlastně nejde o politicky motivovaný teroristický čin, ale jenom o čin psychicky narušeného člověka. Snaha byrokratů prohlásit vídeňského teroristu osamělým útočníkem narušil Islámský stát. Zveřejnil video s přísahou mladého Albánce. Kromě toho samoradikalizací by si vrah neopatří automatickou zbraň – samopal vyrobený v oblasti bývalé Jugoslávie. Že na fotografii pózoval na internetu vídeňský atentátník se samopalem z jugoslávské éry není překvapivé, vždyť pocházel z albánské menšiny v Severní Makedonii, stýkal se s muslimskými Albánci. Samoradikalizace byla jenom výmluvou, protože policie zadržela řadu osob a Státní zastupitelství ve Vídni požádalo o vazbu pro část ze 16 osob zatčených hned po vídeňském atentátu. Podle vládních úředníků také útočník navštěvoval ve Vídni pravidelně dvě místa, jež fungovaly jako mešity. První je ve 12. městské části v ulici Murlingengasse a je registrována pod rakouskou muslimskou obcí IGGÖ. Druhá leží v 16. okrsku a pod IGGÖ nespadá a byla již několikrát zmiňována v souvislosti s radikální islamistickou scénou a nachází se v městské části Ottakring na západě Vídně, kde žije hodně cizinců, zejména z balkánských zemí. Neoficiální „mešita“ je v běžném obytném domě, uvedli redaktoři Heute. Skrytá mešita ve Vídni-Ottakringu není viditelná z ulice. Bude pravděpodobně ústředním bodem nebezpečné islamistické scény. Podivná mešita měla slavné návštěvníky: Lorenz K., známý jako „Bubi-Bomber“ – chtěl provést útoky výbušninou a je ve vazbě v Grazu – a rakouský stoupenec IS Mohammed M. působili v Hasnerstrasse. Útok na americké velvyslanectví v Sarajevu prý plánoval také imám, který tam později působil. Modlitebnu pro 50 mužů vídeňský terorista navštěvoval jako vyvolený, protože vstup je povolen pouze členům. Útočník podle domovní prohlídky se prý připravoval na „džihád“ několik let. Úřední verze „seberadikalizace na internetu“ čili jeho aktivita jako osamělého vlka, je jenom úřední ptákovinou. Clemens Neuhodl, redaktor rakouského týdeníku Profil, uvedl o mešitě ve čtvrti Ottakring, že velmi malá mešita s radikálními kazateli je známá spoustou kontaktů směrem na Balkán. Zpravodajský časopis Profil si popovídal s třiadvacetiletým Čečencem Aslanem, který muslimského vraha narozeného ve Vídni znal. Čečenec díky svým přátelům se oprostil od vlivu džihádistů. Vídeňský terorista byl podle Aslana „někdo, kdo neměl vlastní názor a chtěl jenom vzbudit pozornost.“ Kromě toho, že terorista fetoval nenávist od imánů, také pilně zobal steroidy, aby si nafoukl svaly. Rakouští úředníci neodpověděli na otázku, odkud vzal vrah své zbraně – samopal a pistoli pocházející z území bývalé Jugoslávie. Také úředníci mlčeli o tom, že prakticky rezignovali na důsledný přístup k nelegálním migrantům. Rakousko nejvíce v letech 2015 a 2016 se stalo doslova „průtokovým státem“ na cestě migrantů do Německa. Kromě toho část migrantů zůstala v Rakousku. Kvůli měkkému přístupu Rakousko bylo považováno za výhodný tranzitní bod a místo úkrytu potenciálních teroristů. Kritiku benevolentního přístupu k migrantům byrokraté vyřešili i tím, že vláda v létě zřídila ústav pro dokumentaci muslimských institucí šířících politický islám. Odborník na terorismus Nicolas Stockhammer uvedl: „Byla zde varování od zahraničních tajných služeb. V Rakousku navíc existuje poměrně rozsáhlá džihádistická scéna,“ a připomněl, že za Islámský stát odešlo bojovat do Sýrie a Iráku 320 rakouských džihádistů“.   Pokračování článku vyjde v úterý 24. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-14 19:49:57

Americké volby II. – o hlasování poštou

V právě proběhlých prezidentských volbách v USA padl rekord: přes sto milionů hlasů bylo doručeno poštou. Jelikož celkově hlasovalo zhruba 150 milionů lidí, znamená to, že dvě třetiny hlasů byly odevzdány na dálku. Vzhledem k trvající epidemii to není zas takové překvapení, ale stejně je to novinka. Nikdy dříve se nestalo, že by většina hlasů v prezidentských volbách padla absenčně. Ještě v roce 2016 jich bylo jen 33 milionů, tedy zhruba čtvrtina. Z toho také plyne, mírně řečeno, daleko složitější vývoj po volebním dni. Dokud platilo, že valná většina hlasů se v okamžiku ukončení voleb nachází v urnách, daly se i v zemi velikosti Spojených států spočítat poměrně rychle a druhý den ráno už bylo patrné, kdo vyhrál. Z každého pravidla jsou nějaké výjimky; v roce 2000 se Bush a Gore dostali na Floridě do extrémně těsného závodu, který nakonec musel řešit Nejvyšší soud, a šlo přitom o hodně, protože právě chybějící floridští volitelé rozhodovali o tom, kdo vyhraje. Ale většinou bývalo jasno hned, respektive velmi brzy. Letos jsme v situaci, kdy několik důležitých států viselo v nejistotě hned po několik dní. Lví podíl na tom mělo právě pomalé sčítání hlasů zaslaných poštou. Jelikož Trumpova kampaň na tomto vývoji pozvolna tratila, chce napadnout případy těsných výsledků u soudu. Když si pak stávající prezident stěžoval na údajné podvody u voleb v přímém přenosu, několik televizí jej vypnulo, což je událost, která rozhodně vyhrocenou atmosféru v USA nevylepší. Ptají se mě čtenáři, zda bych jako absolvent matematického oboru dokázal namodelovat pravděpodobnosti, jestli došlo v tom či onom státě k volebnímu podvodu nebo ne. Odpověď zní, že nedokázal. Jednak mým oborem byla algebra, od statistiky a pravděpodobnosti značně vzdálená, asi stejně jako letadlo od ponorky (oboje má trup, motor a tím podobnost končí). Jednak toto je obtížný úkol i pro statistiky samotné, a to i za předpokladu, že mají k dispozici dobrá a úplná data. Toto není náhodný přírodní jev probíhající podle relativně jednoduchých pravidel, ale snaha modelovat dění v jednotlivých komunitách, které se od sebe svými zvyky a politickou orientací zásadně liší. Velká města jako Milwaukee budou hlasovat zcela jinak než rurální provincie, ale velké rozdíly budou i v jednotlivých čtvrtích těch měst. Pokud zde čekáte můj verdikt “ano/ne”, musím vás zklamat. Raději toto rozhodnutí přenechám americkým soudům, které se aspoň můžou opřít o svědky a zkoumání přímo na místě. Zrovna ten soudní systém je tam ideově daleko vyváženější než třeba univerzity, takže úplnou apriorní nedůvěru k němu nemám. K čemu nedůvěru a odpor mám, je samotný princip hlasování poštou, a pokusím se v následujícím textu předložit své důvody. Počítání zaslaných hlasů je pomalé První problém s hlasováním poštou vidíme naprosto zřetelně. Počítání takto zaslaných hlasů je pomalé, a to i v malých jurisdikcích. Z těch států, jejichž sčítání trvalo dlouho, má většina míň obyvatel než Česká republika. Zaokrouhleno na nejbližší milion – Wisconsin šest milionů, Michigan 10 milionů, Arizona sedm milionů, Nevada tři miliony, Georgie 10 milionů, jenom Pennsylvánie se svými 13 miliony počet obyvatel ČR přesahuje. (To není specificky americký problém, i počítání absenčních hlasů v rakouských prezidentských volbách trvalo roku 2016 docela dlouho, skoro celý den, ačkoliv jich byla výrazná menšina, jen yhruba 700 tisíc ze 4,5 milionu. Jak dlouho by to trvalo v ČR?) Hlavní důvod bývá na straně pošty, která čelí všude na světě podobným problémům. V konkurenci velkých balíkových firem jako DHL se stává čím dál méně ekonomicky životaschopnou, vyžaduje různé druhy státní pomoci, a tudíž byla personálně ořezána natolik, že i bez epidemie koronaviru jí doručování zásilek nějakou dobu trvá. Natož pak při epidemii, když část těch pošťáků také sedí doma v karanténě, ne-li nemocná, a ten zbytek musí dřít na 150 procent. Poštovní hlasování pak znamená, že skokově vzroste počet přepravovaných obálek, takže systém je dočasně přetížený. Pak není divu, že se doručování obálek s hlasy zpožďuje a zákony s tím musejí počítat. Toto je při současném stavu veřejných rozpočtů napříč světem téměř neřešitelný problém. Místy do toho ještě zasahují lokální specifika. Například ve státě New York platí pravidlo, že volič, který už odhlasoval poštou, si může svůj hlas rozmyslet a jít hlasovat ještě jednou osobně. To ovšem znamená vyřadit jeho poštou zaslaný hlas ze sčítání, aby nehlasoval dvakrát. Což jde (viz dále k identifikaci hlasů), ale teprve v okamžiku, kdy ten jeho poštovní hlas skutečně dorazí, na což je stanovena poměrně velkorysá lhůta sedmi dní. Má to psychologické následky, které zase docela dobře vidíme. Nervozitu, napětí, nedůvěru, paranoiu, zvlášť když se výsledek získaný z volebních uren začne postupným započítáváním hlasů z pošty výrazně měnit. Závažné záležitosti, jako jsou právě volby, by měly být vyřízeny pokud možno rychle. Táhne-li se nejistota do konečného rozhodnutí celé dny, je to trápení. V ČR to sčítání zatím zvládáme během pár hodin, rovněž proto, že nám v tom pošta nedělá guláš. Erodování principu tajné volby Poštou zasílané hlasy potřebují nějaký dohled a trasování. Kdyby je voliči posílali běžnou anonymní zásilkou, otevíraly by se tím zcela neskutečné možnosti zneužití. Je tedy nutno mít nějakou představu, který hlas přišel od koho, a také je nutno voliče ujistit, že jeho hlas se neztratil a byl řádně přijat volební komisí. V americké praxi se na zasílanou obálku dává unikátní kód, s jehož pomocí lze pohyb obálky s hlasem sledovat. Vevnitř je pak další, anonymizující obálka. Jenže tím, že na obálku obsahující jeden konkrétní hlas dáte trasovací kód, malilinko erodujete princip tajné volby. Ne katastrofálně, ale přece jen to jde proti zásadě anonymity více než klasické hlasování do urny. Koneckonců s tou obálkou potom někdo zachází a v jednu chvíli má v ruce jak tu vnější obálku, která obsahuje údaj o vaší identitě, tak tu podobálku, ve které se nachází váš anonymizovaný hlas. Někteří voliči se například můžou domnívat, že takovou dvojobálku je možné nějak “prosvítit” a zjistit, jaký hlas se nachází uvnitř, aniž byste ji rozlepovali. (Spíš si myslím, že to nejde, aspoň ne v dostatečně masovém rozsahu potřebném k ovlivnění voleb.) Jiní zase třeba nemusejí důvěřovat kvalitě lepidla, které má zajišťovat nedotknutost zaslaného hlasu až do dne sčítání. To je zcela realistická námitka, protože problém v podobě milionové série obálek s mizerným lepidlem postihl i volby u našich rakouských sousedů. Dokud úřady vybírají dodavatele podle principu nejnižší možné ceny, asi se riziku fušerství nedá úplně vyhnout – skutečně kvalitní bezpečnostní obálky vyjdou draho. Bohužel právě fušerství dokáže napáchat vážné problémy i v systémech, které jsou teoreticky vymyšleny velmi dobře. Dokonce i vesmírná firma SpaceX nedávno musela odložit start rakety, protože subdodavatel pořádně nevyčistil nově dodané součástky motorů od ochranného laku. Naštěstí se na to přišlo včas díky anomálním hlášením senzorů, a ne až zřícením stroje. Právě proto bych považoval za lepší provozovat systémy, které nejsou tak závislé na kvalitě všech dodaných materiálů. Jestli se při počítání hlasů na okrsku zlomí levná erární tužka, na tom zas tolik nesejde. Prostor pro paranoiu se rozšiřuje Třetí kategorii problémů s hlasováním poštou tvoří záležitosti, které nejsou pro volby na dálku zcela unikátní, ale pro které se při takové formě hlasování otevírá širší prostor, protože volič nemusí být přítomen ve volební místnosti a žádná neutrální strana nesleduje, jak jeho hlasování proběhlo. Osobní výkon takového hlasování je těžší ověřit. V americké praxi musí obvykle volič obálku podepsat tak, jak to odpovídá podpisovému vzoru na seznamu voličů. Shodu podpisu posuzují komisaři, kteří hlas zpracovávají, přičemž v případě neshody můžou lístek buď vyřadit rovnou, nebo se snažit zjistit stav věcí jinými způsoby, třeba kontaktovat voliče a chtít po něm nějaké dodatečné potvrzení, že to poslal opravdu on. Neshoda podpisu byla při amerických prezidentských volbách roku 2016 nejčastější příčinou neplatnosti zaslaného hlasu (zdroj, PDF). Letošní hodnoty zatím neznáme, je na to moc brzy. V USA bývá navíc mezi poštovními hlasy více hlasů vyhodnoceno jako neplatných než mezi hlasy odevzdanými osobně. Ani v jednom případě to není gigantické číslo (dvě procenta versus jedno procento), ale při velmi těsných výsledcích voleb, kdy rozdíl v daném státě činí třeba jen pár desetin procenta, může tato skutečnost opět vzbuzovat v prohrávající straně paranoiu. Což je právě to, co nechcete, nebo byste aspoň neměli chtít. Podpis na obálce navíc nutně neznamená, že ten volič hlasoval sám a podle svého svědomí. Právě ta absence neutrálních členů volební komise na scéně v tomto případě docela vadí a činí možné zneužití snazším. Volič mohl třeba k určitému hlasování být donucen despotickým rodinným příslušníkem, nebo svůj hlas pěkně v klidu domova prodat za nějaký ten peníz, nebo mohlo jít o člověka dementního, který už pořádně neví, co dělá. Když se v Rakousku šířilo hlasování poštou, stěžovali si roku 2010 Zelení, že vídeňská radnice ovládaná tehdy sociálními demokraty nechala hromadně vystavit hlasovací karty pro pacienty geriatrického ústavu. To je zrovna úkon, který můžete vykládat buď velmi laskavě (hodná radnice pečuje o seniory a snaží se jim ulehčit občanský život), nebo taky velmi nelaskavě (nacpe to tam za ně spřízněný personál, každý hlas pro starostu dobrý). A zase: prostor pro paranoiu se tím rozšiřuje, což by mělo být nežádoucí. I kdyby šlo jen o promile hlasů, člověk nerad existuje s pocitem, že systém, na němž závisí rozdělení politické moci, má takové slabiny. Volby mají sloužit lidem, ne robotům Integrita hlasování je fascinující a staleté téma. Když se začtete do elaborátního protokolu, kterým kardinálové v konkláve odevzdávají své hlasy pro budoucího papeže, dospějete k názoru, že v minulosti museli být někteří svatí muži pěkní křiváci. Jinak by se s vymýšlením obřadu, při kterém je mimo jiné nemožné vytřepat z rukávu kardinálského roucha do mísy nějaký ten hlas navíc, nikdo neobtěžoval. Jsem přesvědčen, že jedním z velkých problémů dneška je rostoucí nedůvěra lidí v systémy, ve kterých žijí. Takovou nedůvěru nejde, na rozdíl od kverulujícího prezidenta, jen tak vypnout tlačítkem KONEC PŘENOSU. Na chvíli se tímto způsobem dá zatlačit z obrazovek kamsi mimo dosah zraku veřejnosti, ale neviditelné proudy podemílají břehy minimálně stejně intenzivně jako ty viditelné. Měli bychom se tedy snažit tuhle nedůvěru zredukovat – a nejlepší cesta je opevňovat používané postupy tak, aby bylo co nejobtížnější je zneužít. S tím ale nepomůže, že v televizi bude každý den nějaká šedivá brada přednášet na téma “Věřte nám, protože my jsme přece ti dobří”. To může vyvolat leda tak opačnou reakci. Uvedu jeden příklad takového možného vylepšení v našem stávajícím volebním systému, který je založený na osobním hlasování. Jeden čtenář, Alois Vitásek (představuje se jako bývalý Pirát s tím, že tu bývalost mám zdůraznit), mi poslal následující příběh: když svého času řešili otázku integrity voleb, přišli na to, že by mohli zápis volební komise s okrskovými výsledky vyfotit, strojově analyzovat a srovnat s tím, co visí na volby.cz. To je dobrý nápad a dokonce bych jej ještě rozšířil. V dnešní době, kdy v každé volební komisi sedí několik lidí s chytrými telefony, by bylo technicky snadné vyfotit úplně každý zápis o výsledcích sčítání z celé republiky, včetně podpisů celé komise, a vyvěsit jej na stránku volby.cz hned vedle výsledků z daného okrsku, města, kraje. Takže by si každý zájemce mohl nejen prohlédnout tabulku se součty za Dolní Lhotu nebo Temné Praskolesy, ale zároveň i zápis komise, která správnost těchto výsledků potvrdila na své svědomí. Takový postup by důvěryhodnost počítání hlasů v očích veřejnosti posiloval, protože s každým výsledkem zobrazeným na stránkách byste zároveň viděli podpisy konkrétních živých lidí, kteří za něj ručí. Za tenhle dodatek k českému volebnímu zákonu bych klidně lobboval a hlasoval. Ale za hlasování poštou tak s čistým svědomím učinit nemohu. Jeho zastánci často šermují technokratickými argumenty typu zvýšené účasti; ale hergot, na těch psychologických rozměrech přece taky záleží. Ty volby mají sloužit lidem, ne robotům.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-07 18:16:16

Bojíte se špehování občanů? Uměli jsme to dobře již v roce 1945

Co se dělo na Ústecku v roce 1945, o tom samém hovořili pamětníci i jinde v Čechách. Podle politologa Zdeňka Zbořila jenom místní souvislosti byly rozdílné. Vše ostatní měli lidé společné: Ohromná únava z války, které se dnes říká posttraumatická stresová porucha, postihla celou společnost, byť každého jednotlivce jinak. Lidé měli hlad po vydatném jídle, po jistotě, ale také po pomstě. Mnozí kvůli válečným útrapám orámovaným gestapem, Lidicemi, Ležáky a nočními nálety spojenců měli chuť ze zloby dát nějakému Němci přinejmenším pěstí do zubů, nebo i hůře. Informace o konci války na Ústecku v roce 1945 jsou z tohoto hlediska obrazem jednání lidí kdekoliv v Čechách a na Moravě. Pokud někdo varuje, že bez všeobecného (kamerového a digitálního) šmírování neudělá člověk už zítra ani krok a zažijeme, co tu v historii ještě nebylo, je to úsměvné. Taková opatření zde existovala i bez elektronického sledování od starověku. Bez různých povolení a potvrzení v kapse se od poloviny května 1945 nikdo nemohl bezpečně vzdálit ze svého bydliště. Nekonečný počet provizorních potvrzení Od oficiálního převzetí moci 8. května byla československá státní správa na Ústecku definována jen útržkovitě. Byla deklarována momentálními nařízeními. Až koncem května, patnáct dní po převzetí moci v Ústí nad Labem, se objevuje první oficiální oběžník. Odkazuje na vládní nařízení, které bylo vydané čtyři dny před faktickým osvobozením Ústí a zároveň i před oficiálním koncem války 8. května 1945. Proto byla od 8. května vydávána provizorní potvrzení prakticky na cokoliv. Bylo potřeba udržet alespoň v hrubých rysech přehled o tom, co se děje, co někteří lidé mohou či nesmí. Nebylo výjimkou, že člověk mohl mít u sebe potvrzení o místě trvalého pobytu, potvrzení o tom, kde je zaměstnán, aby mu nyla umožněna cesta z trvalého bydliště do místa práce, další potvrzení mohlo týkat určitého druhu dopravy či faktu, že je jeho držitel z nějakého důvodu zproštěn evakuace čili odsunu. Typický je příklad potvrzení na jméno Josef Strache. Dne 17. září 1945 Severočeské uhelné doly v Mostě, důl Doblhoff III. v Modlanech vystavil potvrzení, že občan Strache Josef z Maršova je zaměstnán na dole Doblhoff III. „jako horník a jest dle nařízení báňského rev. úřadu v Teplicích – Šanově zproštěn evakuace.“ Od individuálních potvrzení k oprávnění pro nositele úředního listu Nejčastěji byla vydávána konkrétní potvrzení pro jednotlivce. Zmocňoval jej k určité práci a volnému pohybu při ní, k určitému úřednímu jednání nebo jenom oznamoval, že daný člověk není nacista či že je československým státním občanem. Zvláště potvrzení o občanství bylo pro některé lidi velmi důležité. Znamenalo, že se s ním nebude jednat jako s Němcem a nebude mu případně hrozit zatčení, pokud se bude pohybovat mimo své bydliště. V nejistotě tehdejších dnů měla potvrzení mimořádně velký význam. Například Adolf Jüstel měl provizorní „Potvrzení“, že je členem Národního výboru a je oprávněn nosit zbraň. Potvrzení bylo vydáno v Maršově 10. května 1945. Dochovala se také kopie potvrzení z 11. května. Český národní výbor (ČNV) v Ústí nad Labem v ten den vydal dvěma mužům prozatímní plnou moc k dohlížení u firmy Mühlig – Union, ústecké sklárny. V ten den vydal ústecký ČNV i potvrzení, že „pan Alois Jandejsek má zplnomocnění od zástupce Národního výboru českého v Ústí n. L. do vykonávání služby vrchního dozoru v oblasti teplického (dnes západního) nádraží v Ústí n. L. Každý zaměstnanec dráhy jest povinen rozkazu bratra Jandejska uposlechnouti.“ V dalším z potvrzení stálo „Prosíme, aby panu Josefu Kratochvílovi, prozatímnímu vedoucímu táboru Rusů, Francouzů a jiných, bylo na platné poukazy vydáno zboží.“ Kromě toho například 11. srpna okresní správní komise povoluje Maxi Sochůrkovi, správci rafinerie cukru v Ústí, bydlícímu na Střekově, přechod přes Masarykova zdymadla, taktéž i Zdeně Brtníkové. Další potvrzení z 12. května praví: „Prosíme všechny odbory Národního výboru, aby byly nápomocny paní Antonii Krejzlové, na její cestě do Prahy.“ Z téhož dne je také kopie žádosti Českého národního výboru adresovaná Správě Ústeckého pivovaru v Ústí nad Labem „Kancelář Národního výboru potřebuje nutně pro posádku velitelství v Ústí n. L. lahvové pivo dobré jakosti. Prosíme o promptní dodání na pozdější vyrovnání, k rukám úřadovny ČNV uhelný syndikát v Ústí n. L.“ Další instrukce z 15. května byla tohoto znění: „Potvrzujeme, že osobní vůz Praga Picolo stojící v Trmicích, Nádražní tř. 614 jest majetkem pana Jindřicha Utišila. Výše uvedený vůz je k naší dispozici, t. j. Českého Národního výboru v Ústí n. L.“ Německé průkazy československé státní moci Na rozmnožovacím stroji byly připraveny „Prozatímní stvrzení“ pro pracovníky železnice. Člověk s tímto provizorním průkazem byl oprávněn nosit předepsanou pásku umožňující volný pohyb. „Toto stvrzení platí pouze ve spojení s osobním průkazem vydaným Reichsbahn.“ Páteří dopravy v prvních dnech po skončení války v Čechách byla železnice, pokud mělo být dopraveno na větší vzdálenost něco jiného, než co uveze sedřený kůň zapřažený za rozvrzaný vůz. Němečtí železničáři byli nepostradatelní a museli mít možnost se pohybovat volně ve dne i v noci v rámci směnného provozu. Proto v místě bydliště obdrželi provizorní průkaz platný s originálními německými průkazy Deutsche Reischsbahn. Stráže znovuzrozené československé místní moci se setkávaly u železničářů s Personenausweis a Dienstausweis, tedy s osobními a služebními průkazy zaměstnanců železnice. Průkazy byly hodnověrné, protože byly opatřeny fotografií. Některé průkazy byly kromě původního německého razítka přerazítkované razítkem příslušného národního výboru. Rozmnoženy byly také formuláře „Potvrzujeme tímto příjem těchto zbraní: … od pana ….   Potvrzuje: Československý Národní výbor V Ústí n. L., dne ……… 1945.“ Doloženo je písemně přijetí zbraní již 9. května, kdy podle archivních materiálů vypsal ústecký ČNV Siegfriedu Rudischerovi ze Střekova potvrzení o příjmu jedné pistole s municí. Potvrzení na doručitele Byly také vydávány příkazy či potvrzení na obecného nositele – jakoukoliv osobu, která se prokáže potvrzením. Například ze 14. května je kopie příkazu ČNV: „Vydejte prosím ihned 64,20 kg salámu nebo jiných masových produktů pro tábor ruských zajatců v Předlicích, Lidový dům.“ O den později ČNV vydal tuto instrukci: „Pan Mottl nebo pan Rumrich. Je-li možno, vyměň doručiteli tohoto listu maso za salám.“ Doručitelů bylo mnoho. Symbolizovali směnný obchod v době, kdy všeho bylo málo. Proto poslíčkové jezdili i do firem pro různé výrobky, včetně ústecké likérky, odkud přiváželi též alkohol pro různá slavnostní setkání s delegacemi. Povolení k útěku z bývalé sudetské župy Již od prvního okamžiku, kdy se zhroutila německá Říše, musela nastupující provizorní československá moc řešit i otázky jednotlivců. Proto provizorní vedení města také posvětilo útěk německých dívek ze sudetské nejistoty. ČNV například 14. května 1945 vydal strohé dvouřádkové potvrzení naťukané na psacím stroji: „Slečna Ruth Barbara Winterlingová jest čsl. státní příslušnicí, jelikož se na našem území narodila.“ Ve stejný den potvrdil, že nemá námitek proti tomu, aby se oddala s Harmen Klinkenborgem, holandským státním příslušníkem. Dotyčné potvrzení bylo vydáno, jelikož manželé opustí naše území, směr Holandsko. Naprosto provizorní potvrzení Ačkoliv úřady vydávaly provizorní potvrzení, některá potvrzení byla doslova improvizovaná. Typickým příkladem bylo potvrzení vystavené 6. června 1945, jež vydal „Československý Národní výbor Vyklice“. Samotné razítko výboru místní výroby nepřipomínalo žádné oficiální razítko obecního úřadu, respektive místního národního výboru.  Je pravděpodobné, že toto improvizované razítko uznávali ti, kteří o těchto provizorních potvrzeních v okolních obcích věděli. Tomu odpovídá i obsah potvrzení: „Čsl. Národní výbor ve Vyklicích tímto potvrzuje, že Adolf Kajc bytem ve Vyklicích jest zahradníkem ve Chumu Hotovicích, a Český Újezd, kolo potřebuje nutně služebně.“ V nejbližším okolí nositeli potvrzení zajišťovalo, že ho nikdo nezadrží kvůli tomu, že má jízdní kolo. Mohl upadnout do podezření, že kolo ukradl, nebo že nedovoleně kamsi odjíždí, aby zmizel… Podnikové průkazy Na rozdíl od úřadů velké firmy se uměly ihned přeorientovat a tiskaři jim rychle vyrobili různé průkazy a potvrzení, která měla vyšší „štábní“ čili grafickou úroveň než provizorní potvrzení národních výborů. Akciová společnost Jiří Schicht, jedna z největších firem v Ústí nad Labem, nechala ještě v průběhu května vytisknout průkazy v českém jazyce. Mezi věcmi zabavenými lidem, kteří byli umístěni do internačního tábora, se dochoval například průkaz č. 8 269 na jméno Kratkai Kurt s bydlištěm Zálezly 145 vydaný 29. května 1945. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-26 05:33:28

Surovost otalárovaného lháře

Ve středu 24. června proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci řízení, jež snad ukončilo osmiletou kalvárii po policejních služebnách, soudních síních a vězeňských celách, kterou musela podstoupit Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru Energetického regulačního úřadu, dlouholetá spolupracovnice Aleny Vitáskové. Její trápení souvisí s kauzou vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group o silvestrovské noci v roce 2010. Bývalý místopředseda Energetického regulačního úřadu Antonín Panák dodatečně zjistil, že revizní zprávy, přiložené k žádostem o licence, jsou padělané. Oznámil to policii. Případ se dostal do rukou iniciativního policisty Pavla Pinky, který vyšetřování rozšířil na celou proceduru licenčního řízení. Mezitím se vyměnilo vedení Energetického regulačního úřadu: odešel dosavadní předseda Josef Fiřt, jehož vedení nezvládlo licenční boom v roce 2010. Na jeho místo nastoupila Alena Vitásková, která vypudila zbytek neúspěšného vedení a přivedla Michaelu Schneidrovou, kterou po čase jmenovala ředitelkou licenčního odboru. Tím začalo její neštěstí. Pavel Pinka neomezil svůj zájem na účastníky licenčního řízení ze Silvestra 2010, ale zaujala jej také Michaela Schneidrová, která se v roce 2012 postavila do cesty pokusu o odnětí licencí. Dne 12. října 2012 jí sdělil obvinění a 13. března 2013 sáhl také po její nadřízené, Aleně Vitáskové. Dozor nad policejním vyšetřováním vykonával státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík. Přestože obě dámy neměly s vydáním licencí ze 31. prosince 2010 nic společného, a dokonce tehdy ani netušily, že budou někdy pracovat v Energetickém regulačním úřadě, obžalobou je připojil ke stíhaným účastníkům licenčního řízení. Postaral se jim tím o neúnosné prodloužení řízení a navýšení nákladů na obhajobu: podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale z velké části se zúčastnily a zejména musely po celou dobu platit obhájce. V obžalobě Radek Mezlík nehorázně a účelově lhal: tvrdil, že 29. listopadu 2010 investující společnosti protokolárně převzaly od dodavatele zařízení elektráren, ačkoli nebylo ani zčásti dokončeno. Ač šlo o dokument určený k prokázání vlastnictví elektráren investory, prohlásil převzetí nedokončených zařízení za úkon k oklamání Energetického regulačního úřadu. Byl to úhledný kámen posuzování závažnosti provinění všech obžalovaných: všichni se dopustili strašného zločinu tím, že se snažili získat licence pro elektrárny, které nebyly „ani zčásti dokončeny“. Ve skutečnosti elektrárny byly z větší části dokončeny a v den vydání licencí byly na investici za více než jednu miliardu korun jen nedodělky za pár tisíc, které na provozuschopnost neměly vliv. Alenu Vitáskovou žalobce nařkl, že nevyloučila Michaelu Schneidrovou jako podjatou z řízení, protože měla osobní vztah k majitelům elektráren. To byla další lež: žádný důkaz o takovém vztahu nebyl podán. Projednáním obžaloby se zabýval senát předsedy Aleše Novotného Krajského soudu v Brně. Hlavní líčení začalo 4.června 2014. Tvrzením o nedokončenosti a podvodném úmyslu investorů nahrál žalobce Radek Mezlík na smeč Aleši Novotnému, který jeho lež o nedokončenosti převzal do výrokové věty rozsudku ze 22. února 2016. Získal tak mravní ospravedlnění pro uložení vysokých trestů za „strašný zločin“. Obě dámy ocenil stejně: na 8,5 roku odnětí svobody. Obě podaly odvolání. Odvolací Vrchní soud v Olomouci rozhodl až 17. ledna 2018. Vypustil z výrokové věty rozsudku slova „ani zčásti“, ale nevyvodil z toho důsledky ve smyslu snížení celkové hladiny trestů. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, Michaele Schneidrové snížil sice trest na sedm let, ale „vylepšil“ jej vyměřením peněžitého trestu, na jehož splacení by stejně neměla prostředky. Michaela Schneidrová podala prostřednictvím obhájce Josefa Bartončíka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. A proti osvobození Aleny Vitáskové podal dovolání nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Dovolání nemá odkladné účinky. Michaela Schneidrová se dostala do situace, v které musela počítat s tím, že s rozsudkem přijde příkaz k nástupu trestu. Proběhly pokusy o její záchranu. Spolek Chamurappi podal v její prospěch podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Aparát ministerstva vyvolal průtahy, jimiž ministr Robert Pelikán přišel o možnost o podnětu rozhodnout. Michaelu Schneidrovou podpořil Jaroslav Soukup, který jí umožnil vystoupení v TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ Miloše Zemana, který slíbil, že o něm bude přemýšlet a nechá si obstarat informace. Spolek Chamurappi podal ve prospěch Michaely Schneidrové žádost o milost, kterou v dohodě s ministrem Robertem Pelikánem poslal přímo na Hrad. Dohodou s ministrem se ovšem nedal zmást ředitel právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václav Pelikán. Žádost obratem vrátil na ministerstvo a prezidentovi naservíroval kompilát z rozsudků, který byl samozřejmě pro paní odsouzenou nepřátelský. Navíc ji nařkl, že nenastoupila do výkonu trestu v zákonné lhůtě. To již ale Michaela Schneidrová mařila život v domě smutku na „vtipné“ adrese Rozkoš 990, tedy ve věznici ve Světlé nad Sázavou. Štěstí se na ni nečekaně usmálo 11. prosince 2018, kdy senát Vladimíra Jurky Nejvyššího soudu ČR projednal podaná dovolání a její rozsudek zrušil s tím, že její žalované jednání nebylo trestným činem. Vrátil její věc a případ Aleny Vitáskové zpět Krajskému soudu v Brně. Senát Aleše Novotného rozhodl znova až 13.listopadu 2019. S odvoláním na právní názor Nejvyššího soudu obě dámy zprostil obžaloby. Státní zástupce Radek Mezlík „spolkl“ zproštění obžaloby Aleny Vitáskové, ale proti rozhodnutí ve prospěch Michaely Schneidrové se odvolal. Projevil přání, aby byla shledána vinnou aspoň nedbalostním trestným činem a odsouzena aspoň k podmíněnému trestu. Jeho počin byl předem beznadějný. Kromě toho, že obžaloba proti ní stála od začátku na nesmyslech, právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro obecné soudy závazný, což platí i pro odvolací soud. Proto bylo Mezlíkovo odvolání předem určeno k zamítnutí. Nemohlo mít jiný účinek než prodloužení týrání nespravedlivě stíhané Michaely Schneidrové. Při posuzování chování státního zástupce Radka Mezlíka musíme vzít do úvahy, že Michaela Schneidrová se sice díky zásahu Nejvyššího soudu ČR dostala 11. prosince 2018 na svobodu, ale zůstala nadále v postavení obžalované. Mělo to mimo jiné za následek, že zůstala bez prostředků. Energetický regulační úřad ji zpět do pracovního poměru nepřijal, neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti ani na sociální dávky. Její postavení na pracovním trhu bylo mizerné. Nezanedbatelné jsou ovšem i psychologické dopady dlouhodobého života ve strachu a nejistotě o budoucnosti. Blahodárné účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 11.prosince 2018 se mohly naplno projevit od 13. listopadu 2019, kdyby to nezmařil státní zástupce Radek Mezlík. Vzhledem k beznadějnosti odvolání a necitelnosti k účinkům dlouhodobého života v postavení obžalované považuji postup státního zástupce Radka Mezlíka za surovost, spáchanou na ženě, na jejímž nespravedlivém odsouzení má spoluvinu. Z toho důvodu jsem 15. listopadu 2019 zaslal nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi podnět k zahájení kárného řízení se státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Neuspěl jsem: podnět putoval na Mezlíkovo „domovské působiště“, kde se mu samozřejmě dostalo ochrany. Vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan 7. ledna 2020 samozřejmě rozhodl ve prospěch hříšníka. Požádal jsem o přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Tentokrát se ujal funkce kárného žalobce a zamítavé rozhodnutí mi sdělil dopisem 9. března 2020. Z obou zamítavých rozhodnutí je zřejmé, že zmíněným kárným žalobcům vůbec nevadí, že se Radek Mezlík fakticky dožadoval, aby se Vrchní soud v Olomouci vzepřel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, což je ze zákona nepřípustné. Mimoprávní účinky jeho počínání vůbec nebrali na zřetel, na rozdíl od ministryně Marie Benešové jejich ničivé dopady do životů nespravedlivě stíhaných vůbec nevnímají. Obhajovali tím vlastní představu o své nadřazenosti nad soudy, nad obviněnými a všemi účastníky trestního řízení. Pokud nedokázali správně vyhodnotit beznadějnost Mezlíkova odvolání a včas jej nezastavili, zpochybnili úroveň své odborné zdatnosti. Vše výše uvedené bylo uživatelům zdravého selského rozumu jasné od samého počátku. Při odvolacím řízení odvolání státního zástupce Radka Mezlíka propadlo. Usnesení senátu Ivo Lajdy Vrchního soudu v Olomouci ze 24. června 2020 potvrdilo správnost laického úsudku, ale je ostudou i pro oba zde zmiňované kárné žalobce. V krátkém odůvodnění předseda senátu zdůraznil závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ČR pro obecné soudy a poukázal na nesprávnost Mezlíkova požadavku, aby Krajský soud v Brně sjednotil právní názory v dané věci Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, neboť k tomu nemá pravomoc. Pro úplnost uvádím, že souběžně s Michaelou Schneidrovou se dostal před soud její předchůdce Jaroslav Vítek. Jedna z „jeho“ elektráren se nacházela „ve stavu zrodu“. Přesto jej Krajský soud v Brně odsoudil pouze k třem letům podmínečného trestu. Žaloval jej ovšem jiný žalobce než Michaelu Schneidrovou a jeho věc se nedostala do rukou Aleše Novotného. Odvolací soud trest potvrdil. Nejvyšší soud ČR ale rozsudek zrušil a vrátil věc zpět na Krajský soud v Brně. Tam pak došlo k novému zproštění, jež se sice státnímu zástupci nelíbilo, ale měl rozum a neodvolal se. Shodný konečný výsledek věcí obou obžalovaných potvrzuje, že se Nejvyšší soud ČR nemýlil. Tři soudní rozhodnutí tedy potvrzují, že Michaela Schneidrová byla od počátku stíhána nespravedlivě. Naproti tomu v jejich světle se ukázalo, že tři výše zmínění státní zástupci pohrdají Nejvyšším soudem, považujíce se za jediné držitele pravdy v trestním řízení, a přisvojují si nárok na beztrestnost za nedůvodné ničení lidských životů. Státní zástupce Radek Mezlík navíc beznadějným odvoláním zpochybnil svou odbornou způsobilost. Paní ministryně by měla věnovat jejich jednání zaslouženou pozornost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2020-03-08 20:46:31

Peter Becher: Adalbert Stifter – touha po harmonii. Biografie (ukázka z knihy)

Spisovatel a malíř Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v Horní Plané. Šumava i rodné město, v němž prožil své dětství, se staly dějištěm mnoha jeho prací, zdrojem jeho inspirace. Jeho literární dílo patří bohatstvím svých obrazů, svými plastickými líčeními krajiny a přírody, jakož i vysokými morálními nároky a filozofickým záměrem jím vyprávěných příběhů ke skvostům německy psané literatury. Autor jimi pro svou česko-rakouskou domovinu vytvořil literární pomníky, které dodnes spojují obě země. Autor knihy Peter Becher (rozhovor a autorem ZDE) empaticky líčí jeho život, který zasazuje do širších dobových souvislostí a vytváří tak věrný a plastický obraz života rakouské společnosti 19. století, v níž se Adalbert Stifter pohyboval. Jednání a myšlení spisovatele kriticky analyzuje, čtivým způsobem interpretuje jeho díla a osvětluje jednání jeho literárních postav, přičemž svůj výklad doplňuje četnými citáty ze Stifterových děl. Peter Becher připomíná, že byl hornoplánský rodák i nadaným malířem – krajinářem. V knize je otištěno několik jeho obrazů. Kniha také obsahuje bibliografii Adalbert Stifter v českých překladech 1858–2018, kterou zpracovala Tamara Pršínová z Jihočeské vědecké knihovny.   Ukázka z knihy: Za svého života rozděloval Adalbert Stifter své čtenáře a kritiky neméně intenzivně než dnes. Zatímco jedny dokázal nadchnout, pobavit a utěšit, druhé nudil, provokoval a odrazoval. Vedle reakcí na dílo tu jsou vyobrazení jeho osoby: Stifter laskavě a naivně rozdávající povznesení a útěchu, kulaťoučký a spokojený, jak ho namaloval Moritz Michael Daffinger ve Vídni v roce 1846. Stifter hledající a toužící prostředník mezi napětím a strachem, rozervaný a utrápený, jak ho ukazuje posmrtná maska, kterou sňal Josef Rint v roce 1868 v Linci.             Vídeňský portrét a linecká posmrtná maska – oblouk napětí Stifterova života může být sotva zobrazen drastičtěji. Leží mezi nimi pouhá dvě desetiletí: v roce 1846 jedenačtyřicetiletý muž, soukromý učitel v nejvznešenějších rodinách Vídně, uznávaný malíř a autor rozmazlený úspěchy svých povídek, nedlouho před jmenováním c. k. školským radou. V roce 1868 na konci svého života – vyčerpaný a vyhořelý, zoufalý z úřadu i z literatury, trýzněný finančními starostmi, nervovou chorobou, nadměrnou touhou po jídle a pití, v literárním usilování stále osamělejší a neústupnější, co stránka, to bojiště škrtů a doplňků. Podle úředního potvrzení Stifter zemřel na „vysilující horečku v důsledku chronické atrofie jater“, když si dva dny předtím udělal na krku otevřenou ránu břitvou.             Kdo byl tento spisovatel tak rozdílných tváří, který byl tak silně uctíván a tak pohrdavě odmítán? Autor, do něhož se druzí spisovatelé znovu a znovu naváželi, anebo se podle něho orientovali? O kterém například Herbert Achternbusch v roce 1971 napsal: „Nečetl jsem Starého mládence, protože mě nezajímalo, co píšou jiní autoři.“ Nebo Peter Handke v roce 1980: „Ke Stifterovým prvním vzpomínkám patřily tmavé skvrny v něm. Později věděl, že to byly lesy kolem něho. Jeho povídky mi nyní v kterémkoli lese ustavičně otevírají barevná místa.“ Nebo Thomas Bernhard, 1985: „Stifter není žádný génius, Stifter je křečovitě žijící šosák, křečovitě píšící zatuchlý maloměšťák ve školních službách.“ Naopak Karlheinz Deschner, 1994: „Avšak žádnou knihu jsem nečetl – navzdory někdy až příliš velkému utápění se v citech – tak často jako Hvozd. Zasáhl mě už název a pak mě to vtahovalo stále více a více jemnou sugescí na onen odlehlý, kouzlem opředený obrovský ostrov plný stromů a snů, do doby třicetileté války na půlnoční straně Rakous.“ A Pavel Eisner napsal už v roce 1933, že Stifter je „duch syntetický a velmi složitý, jeho velkým uměním je vydestilovati ze složitosti výslednou prostotu a prostou definitivnost“.             Kdo to tedy byl Stifter? Tato kniha se pokouší odpovědět – ne jako vědecké vyrovnání se sekundární literaturou, ani jako systematická analýza Stifterových povídek a románů. Spíše se obrací na zaujatého čtenáře, který hledá přístup ke Stifterovu životu a dílu i ke kraji, ve kterém působil. Od odstranění železné opony v létě roku 1990 je opět možné putovat na onen „ostrov plný stromů a snů na půlnoční straně Rakous“.             A k takovému putování čtenáře srdečně zveme – k putování od usedlosti Rosenbergergut v Bavorsku přes bavorsko-česko-rakouský hraniční hřeben do Horní Plané, kde se Stifter 23. října 1805 narodil.   (…)   Pramenem všech těchto informací je Johannes Aprent, který jako mladý učitel reálky patřil do kruhu Stifterových přátel v Linci. Stifter vyprávěl příteli mladšímu o dobrých dvacet let mnoho ze svého života. Rok po Stifterově úmrtí vydal Aprent první soubor dopisů a v podrobném úvodu zachytil nejen svá setkání se Stifterem, ale vyjádřil také svou velikou úctu, jíž vděčíme za mnohé bagatelizace a mnohá zveličení.             Smyšlenkami naopak nejsou obě velké katastrofy, které se staly v roce 1817. I když tehdejší velký požár města rodinu Stifterových přímo nepostihl, byl rozsah katastrofy tak obrovský, že se obraz městečka ze Stifterova dětství trvale proměnil. Mnohé rodiny byly bez střechy nad hlavou, zničení jejich veškerého majetku, stavba nových domů na místě zničených, to vše utvářelo místní dění po celý rok. Horní Planá obdržela téměř pět tisíc zlatých, které přišly z jiných míst celé země jako dar; jen ze Žatce dorazilo 354 zlatých na pomoc rodinám, které přišly o střechu nad hlavou.             21. listopadu došlo ke druhé katastrofě, která zasáhla Stiftera a celou rodinu naprosto bezprostředně. Toho dne měl jeho otec smrtelnou nehodu v Horním Rakousku, kde byl na cestách se svým povozem. Převrácený povoz byl nalezen mezi Welsem a Lambachem, otec pod ním byl mrtvý.             Stifter je tak šokovaný, že zpočátku odmítá jíst. Teprve po několika dnech je schopen neštěstí akceptovat. Existence rodiny je ohrožena. Bez manžela, hlavního živitele rodiny, má matka s pěti malými dětmi těžkou pozici. Jak má rodinu uživit, jak pracovat a současně dávat pozor na děti? Teď je štěstí, že v domě jsou prarodiče a že vedle tkaní tady existuje také malé hospodářství. Stifter jako nejstarší syn, který právě dosáhl dvanácti let, teď musí zabrat jako dospělý a chodit s dědečkem na pole. Nikdo už nemluví o jeho bystrosti nebo snad dokonce o vyšších metách. Teď tu zbývá už jen jediný cíl: existenčně zabezpečit rodinu. A když k tomu kaplan ještě vysloví názor, že Stifter je na latinu „naprosto bez talentu“, rozplynou se veškeré gymnaziální plány v absurdní sen. Na konci prvního velkého krizového roku jeho života se zdá Stifterova budoucnost zpečetěna. Zůstane v Horní Plané a bude se starat jako malorolník a tkadlec, aby jeho rodina nezahynula v bídě.             Tak to vypadalo ještě na jaře 1818. Franzi Friepesovi, dědečkovi z matčiny strany, který dceřinu rodinu podporoval, se to ale nezdálo. Když se situace rodiny v létě 1818 částečně stabilizovala, vzal s sebou chlapce do Kremsmünsteru. Díky zprostředkování pátera Bernarda Kocha, kaplana ve Viechtwangu, který byl synovcem babičky Friepesové, zkoušel Stiftera v Kremsmünsteru páter Placidus Hall. Hall patřil k oněm osvíceným pedagogům, které nezajímalo zpaměti naučené učivo, nýbrž bystrost a zvídavost žáků. Neptal se Stiftera na latinská slovíčka nebo básně, nýbrž na znalost jeho bydliště a okolí Horní Plané. Stifterovy odpovědi Halla přesvědčily, že hoch má se svou bystrou pozorností a dobrou pamětí všechny předpoklady pro docházku do vyšší školy. Pro nastávající podzim ho přijal do gymnázia benediktinského kláštera.   Stifter, kterému právě bylo třináct let, zažil přijetím do benediktinského kláštera v Kremsmünsteru rok po otcově smrti další výrazný mezník ve svém životě. Jestliže se doposud jeho život odehrával výlučně v Horní Plané, zažil nyní nejen odloučení od rodiny, přátel a rodného domu, ale také vstup do zcela nové životní sféry, která se mu po osm let, 1818–1826, stala druhým domovem a prostředím formujícím jeho vzdělání a jeho vidění světa. Už cesta, kterou již jednou absolvoval se svým dědečkem, znamenala oddělení obou životních sfér. Do Kremsmünsteru, vzdáleného od Horní Plané přes 120 kilometrů, se nedalo dostat za jediný den. Leží jižně od Lince a jihovýchodně od Welsu, vzdálený jen několik kilometrů od místa, kde zahynul jeho otec. Stifter musel jít pravděpodobně celou cestu pěšky.             V Kremsmünsteru poznal úplně jiný svět. Zatímco v Horní Plané žil s jinými lidmi na co nejmenším prostoru, rytmus dne určovaly práce sedláků a řemeslníků a jen několik lidí mělo vyšší vzdělání, v Kremsmünsteru potkával převážně lidi s vysokým vzděláním. Každodenní život určovala pravidla internátu a vyučování. Díky baroknímu kostelu, klášterní knihovně, obrazárně, císařskému sálu a hvězdárně, které se říká „první výškový dům v Evropě“, se Stifter seznámil s nádherou prostoru a velkorysostí, jaké doposud neznal. Ba i okolní krajina byla rozlehlejší než vltavské údolí, horizont neohraničuje blízký hřeben Šumavy, nýbrž se rozprostírá až k holým alpským vrcholkům Totes Gebirge.             Benediktinský klášter, který založil v roce 777 bavorský vévoda Tassilo III., patří k nejslavnějším klášterním komplexům Rakouska. Dle pověsti nechal Tassilo postavit klášter na místě, kde jeho syna smrtelně poranil divoký kanec. Kanec ve znaku kláštera se vztahuje k této pověsti. Za nejcennější předmět kláštera je považován Tassilův pohár zhotovený ze zlata a mědi, pocházející z 8. století. Benediktini zde zřídili vlastní gymnázium již v polovině 16. století.             Když Stifter nastoupil v Kremsmünsteru, sestával tehdejší výukový systém ze dvou částí a přechodového stupně na univerzitu. Žák musel nejdříve absolvovat čtyři „gramatické třídy“, ve kterých se vyučovalo náboženství, latina, matematika, přírodověda a fyzika, zeměpis, dějepis a řečtina. Pak následovaly dvě „humanitní třídy“, kterým se také říkalo „poetika“ a „rétorika“ a ve kterých se kladl zvláštní důraz na zlepšení mluveného vyjadřování. Předměty byly stejné jako v předcházejících letech, samostatný předmět pro němčinu nebyl v době Stifterova studia ještě zaveden. Mateřský jazyk se cvičil hlavně nepřímo při překladech a při výkladech řecké a latinské gramatiky. Učebnice Institutio ad eloquentiam, kterou používal Stifter, byla napsána jen latinsky. Kromě ní se ovšem používala i dvoudílná učebnice Sammlung deutscher Beyspiele zur Bildung des Styls (Sbírka německých příkladů pro utváření stylu).             Po dvou humanitních třídách následovaly jako třetí a současně závěrečný stupeň dvě „filozofické třídy“, které připravovaly na studium na univerzitě. K vyučovaným předmětům patřily věda o náboženství, teoretická filozofie, latina, matematika a přírodověda. Na rozdíl od předchozích tříd vyučovali teď jednotlivé předměty různí učitelé, přičemž užívání stanovených učebnic bylo závazné. Stifter se zde tak seznámil s třísvazkovým dílem Systematischer Religionsunterricht für Kandidaten der Philosophie (Systematická výuka náboženství pro kandidáty filozofie) od J. M. Leonharda, které se pokoušelo o zprostředkování mezi církevní vírou a světskou filozofií, a s knihou Naturlehre (Fyzika) svého pozdějšího univerzitního učitele Andrease von Baumgartnera, která pojednávala o rozličných oblastech fyziky, jako jsou mechanika, akustika, termika, elektřina, astronomie a meteorologie.             Když Stifter na svátek Všech svatých roku 1818 dorazil do Kremsmünsteru, netušil o všech těchto věcech patrně nic, zato měl ze začátku úplně jiné starosti. Nebydlel v klášteře sám, nýbrž společně s jinými žáky gymnázia u rodiny vyššího klášterního správního úředníka Johanna Mayera v takzvaném „pivovaru“. Vládly zde jiné zvyklosti, jiná pravidla, byly zde cizí obličeje, které na Stiftera působily tísnivě, stejně jako benediktinští mniši ve svých černých kutnách. Žádný div, že byl v prvních týdnech „plachý a neobratný“, jak píše Johann Aprent. Všechno bylo nezvyklé, vzrušující a nové a vedle pomocných rukou tu byly i posměšné hlasy, které se vysmívaly nejistotě nováčků.             Vyučovalo se od pondělí do středy a v pátek a v sobotu. Ve čtvrtek a v úterý odpoledne bylo volno. Denně se vyučovaly čtyři hodiny, dvě dopoledne a dvě odpoledne. Školní rok začínal 3. listopadu a končil 14. září. Kromě vánočních a velikonočních prázdnin byly také tři dny volna o masopustu.             Stifterovým prvním třídním učitelem byl páter Placidus Hall, právě onen mnich, který ho zkoušel a pozitivně ohodnotil. Hall, narozený v roce 1774, pocházel z Kaplice v Čechách. Od roku 1800 vyučoval v Kremsmünsteru a později působil na různých místech jako farář. Jeho výuka latiny byla tak úspěšná, že se jeho žákům kvůli jejich dobrým znalostem říkalo „placidáni“. Stifter později vzpomínal na svého učitele pln úcty:   „Za nejznamenitější, i když ne veškerý, podíl na svých pokrocích děkuji svému profesorovi v gramatických třídách, benediktinu Placidu Hallovi, který se mě ujal, protože se domníval, že ve mně objevil jakési vlohy, dovolil mi spolu s jinými chovanci chodit k němu do jeho dvou místností, povzbuzoval mě, držel mě na uzdě, když mě moje příliš živá povaha chtěla strhnout, a nakonec si mě tak oblíbil, že se o mne staral téměř víc jak otcovsky.“   Dr. Peter Becher se narodil v roce 1952, vystudoval germanistiku a historii, disertační práci obhájil v roce 1981. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Bayerischer Rundfunk. V letech 1986–2018 byl výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově. Je autorem četných článků a publikací zaměřených na německy psanou literaturu z českých zemí a dějiny kultury. V letech 2000–2012 byl členem Česko-německého diskusního fóra, je členem Českého PEN klubu.   Přeložil Václav Maidl, nakladatelství Srdce Vltavy, Horní Planá, 2019, 1. vydání, vázaná, 268 stran.