Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-12-04 19:31:45

B. M. Horská: Lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé

Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu.   Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat.   Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze? Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie.   Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky? V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje. V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé. Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného.   V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.? Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít.   První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká? Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily. Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit.   Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý.   Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr? Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni.   Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem.   B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen Jollyová – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.

Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38

František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová

Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.   Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.   Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody.    Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo.  Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem.  Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče.  A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové.  Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne.  Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace.  Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili.  Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction}  František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.

Čas načtení: 2020-02-16 07:41:34

Nadčasový Karel Čapek a nenahraditelný Václav Jamek (ohlédnutí za Cenou Karla Čapka 2020)

Laureátem Ceny Karla Čapka pro rok 2020 se stal spisovatel, esejista, publicista a překladatel Václav Jamek (*1949), který v listopadu oslavil sedmdesátiny. Ocenění udělované Českým centrem Mezinárodního PEN klubu si převzal ve čtvrtek 13. února v důstojných kulisách primátorské rezidence, která se nachází v budově ústřední pobočky Městské knihovny v Praze. „Tato cena se uděluje každý sudý rok a jejími kritérii jsou v souladu s posláním a historií toho, co nám Čapek zanechal, hodnoty humanismu a... ehm, čeho tak ještě to může být... a demokracie! Vidíte, to je slovo, které jsem skoro zapomněl,“ zažertoval hned v úvodu předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček a kritický tón ve vztahu k současným poměrům v české společnosti zazněl toho večera vícekrát.   Do svého projevu jej vložil i Martin Churavý, který zastoupil nepřítomného primátora a svou pečlivě připravenou řeč věnoval odkazu Karla Čapka. „Ačkoliv se doba změnila, i prezident se změnil, tak to dílo je dobré si připomínat, možná o to víc právě dnes,“ řekl na adresu jeho Hovorů s TGM, z nichž posléze takřka bezchybně ocitoval jednu pasáž. O něco méně kultivované a přínosné byly proslovy dvou zástupců sponzorů, bez jejichž podpory by se podle Dědečka český PEN klub neobešel: „PEN klub by nemohl fungovat sám od sebe, z členských příspěvků – a neberte to, prosím vás, vy, kteří neplatíte, jako nějakou výčitku – nezvládli bychom to, ani kdybyste platili.“ Nebránil se ani otřepanému označení spisovatelů za svědomí národa, které ve své řeči použil představitel generálního sponzoringu českého PEN klubu Lukáš Sekyra, vyzdvihující na Čapkovi kupříkladu „nadčasovost věcí jako R.U.R., robot a otázka umělé inteligence“. Překvapením se pro přítomné publikum stalo udělení medaile Karla Čapka Kristině Váňové, kterou se výbor českého PEN klubu rozhodl ocenit za dlouholetou úspěšnou činnost ve funkci ředitelky Památníku Karla Čapka na Strži (respektive ve Staré Huti u Dobříše). Její předčasný odchod se stal sledovanou kauzou, která nakonec měla (snad) šťastný konec v podobě zvolení jejího nástupce, kterým se stal dlouholetý propagátor Čapkova života a díla Zdeněk Vacek (více ZDE). Poté již došlo na předání Ceny Karla Čapka jejímu novému laureátovi Václavu Jamkovi, o jehož ocenění rozhodla jednomyslně pětičlenná porota ve složení: literární historik a kritik Vladimír Karfík (předseda), ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janáček, literární historik a archivář Petr Kotyk (sám držitel ceny českého PEN klubu s názvem Vlastní cestou), publicistka a bývalá ředitelka Centra Franze Kafky Markéta Mališová a editor Jan Šulc. Laudatio, které pronesl Pavel Janáček „Pokud mám dostát tomu příkladu intelektuální poctivosti, který vnáší do českého literárního prostředí Václav Jamek už desítky let, tak mohu promluvit jen o důvodech, které mě vedly k tomu, abych jméno Václava Jamka do jednání letošní poroty nabídl. V krátkosti mi šlo o dvě věci. Zaprvé, abychom se jako literární obec přihlásili k té jiné možnosti literatury, se kterou Václav Jamek českou literaturu už léta konfrontuje a kterou bychom vlastně měli brát jako výzvu a neměli bychom ji zamlčet. Nemusíme se jí řídit, ale měli bychom jí složit hold. Takže zaprvé přihlásit se k té výzvě jiné možnosti literatury – a zadruhé jsem chtěl, abychom se nejenom jako literární společenství, ale také jako občanská společnost přihlásili k pojetí společenské role spisovatele, kterou Jamek zastává podobně vytrvale jako onu jinou možnost literárnosti. V čem tedy podle mě spočívá ta provokativní výzva jamkovské možnosti literatury? Určitě tady nepodám nějaký celistvý portrét, ale zmíním dva aspekty, které pro mě osobně při četbě Jamkových textů vystupují do popředí a které se – snad by se dalo říct – týkají jednak stylu a jednak žánru. První je psanost. Z nedostatku lepšího výrazu myslím touto psaností vlastnost písemnictví v pravém slova smyslu, jakousi opozici orality. My víme, že pro českou literaturu je už možná dvě stě let významným zdrojem napětí, zdrojem hodnot mluvnost, proud vyprávění, hovor lidí, anekdota, zkrátka orální kultura jako taková. A mohli bychom jmenovat řadu jmen, která by sahala od Boženy Němcové přes Jaroslava Haška, zčásti Karla Čapka, v jehož jméně se zde scházíme, k Bohumilu Hrabalovi a přes něj k mnoha současným spisovatelům, které tady jmenovat nebudu. Určitě k nám z dějin české literatury přitékají i jiné praménky, ale přesto – a když vzpomeneme na jméno Milana Kundery, tak je to zjevné – si nemyslím, že bychom měli přinejmenším v současnosti druhého tak písemného spisovatele, jako je Václav Jamek. Objeví-li se v jeho textech ta lidová řeč, která je, zdá se, údělem české literatury, tak myslím jenom proto, aby nepřišla vniveč žádná šance na nějakou významovou diferenci, na další a další zpřesnění toho, co autor vyjadřuje rafinovaným jazykem, který je jen obtížně myslitelný mimo vytištěnou stránku. Jestliže ta lidová řeč v české literatuře často kolonizuje řeč knihy – a to není v principu špatně, ale je toho hodně –, tak myslím, že nám Václav Jamek stále staví před oči jinou stylovou možnost a to, že hodnoty vznikají i tam, kde se děje pravý opak, kde řeč knihy kolonizuje tu lidovou řeč. Slyším vaši námitku, protože jste se tady sešli jako znalci Jamkova díla, že také Václav Jamek má své patafyzické dvojče, českého básníka Hauptbahnhofa, který ve sbírkách svých básní i ve vpiscích do Jamkových jiných knih nebo v tom kuriózně ztroskotavším pokusu o lidový kalendář dokázal znectít veškerou rafinovanost, umnost, vytříbenost, zkrátka onu dikci vysokého písemnictví. Ale já myslím, že Hauptbahnhof není Švejk, není to Pepin, je to pořád spíše rub téže mince, který převrácením perzifláže potvrzuje ten dlouhý hlas knihy, který zní texty Václava Jamka. K žánrovému aspektu... Od Václava Jamka jsme nikdy nečetli – nebo já jsem nečetl – dějový román a vlastně ani povídku. Je to banální konstatování, ale není to samozřejmost, zvláště dnes, kdy se dějový román stal pro českou literaturu jakousi záchranu, která slibuje vysvobodit české písemnictví z prekérnosti jeho společenského postavení. Slyšíme kolem sebe, že román a jeho odezva u takzvaného mainstreamového publika samy o sobě dají české literatuře a tvorbě v českém jazyce opodstatnění, jako kdybychom slyšeli: „Ještě tě někdo chce, vyprávěj, buď jako Šeherezáda, hlavně se nezastavuj, jestli se nechceš probudit o hlavu kratší.“ Na to zní Jamkova odpověď stručně a jednoduše: „No, dějové vyprávění není první, poslední, jediná, hlavní a z dlouhodobého hlediska možná ani ta nejzábavnější možnost, k níž se může naše literární kultura upínat.“ Literatura – tohle myslím parafrázuje slova, která stojí v Jamkově próze Krkavčí múza – je tu od toho, aby prohlubovala otázky, to znamená, ne aby nás jenom nesla svým hlasem, aby nás bavila, nebo aby oddalovala svou popravu. Věkovitá instituce literatury, tak jak se k ní vztahuje Václav Jamek, od nás chce něco jiného, zachytit namáhavou práci lidského vědomí, a za to nám zase něco nabízí – jazyk pro naše sebevzdělávání, sebeutváření, jako jedincům i jako společnosti. Ve středu té jiné možnosti literatury, se kterou nás Václav Jamek konfrontuje namísto toho románu s velkým R stojí úvahová próza. Když tady padlo v souvislosti s dílem Václava Jamka slovo esej, tak je třeba dodat, že to slovo není myšleno jako označení nějakého striktně ohraničeného útvaru, ale jak poukaz k celému širokému poli myšlení skrze literární formu, ať už půjde potom v konkrétnosti na straně bližší žurnalismu o sloupek, pamflet nebo fejeton, na straně stýkající se s humanitními vědami o literárněkritický esej nebo literárněkritickou stať a na straně beletrie o – řeklo by se – vněsyžetovou prózu s autobiografickou páteří. Václav Jamek je překladatel, dokonce jeden z nejuznávanějších, je editor moderní a současné francouzské literatury a jen jeho portréty, doslovy, kritiky zabírají ve výboru Duch v plné práci snad sedm stovek stran. Léta psal do novin sloupky o české jazykové kultuře, které vydal knižně, tak jako své fejetony o politickém dění. Je pozoruhodné, jak málo – mohu-li mluvit za sebe – čteme tyto různé výkony odděleně, jako výsledek specializovaných literárních činností, které vypovídají především o svých předmětech, a jak moc se nám – alespoň mně – za všemi rýsuje sám autor, jako by všechny ty jednotlivé texty a žánry byly epizodami téhož zápasu o uvědomělou existenci, vedeného prostředky reflexivní literatury. Dobře se to myslím ukazuje na poslední – nebo dosud poslední – Jamkově knize, souboru politických fejetonů z Listů nazvaném Na onom světě se tomu budeme smát. Tam totiž mezi časopiseckým a knižním vydáním byl ten text rozšířen o celou vrstvu komentářů, v nichž se jako součást najednou čte i nejdrastičtější výpověď o sobě. Takže to byly dvě pozvánky k tomu, proč je podle mě třeba docenit – a touto cenou to pro tuto chvíli děláme – onu jinou možnost literatury, kterou nám Václav Jamek nabízí. A na závěr mi dovolte říci ještě pár slov o té roli spisovatele, jak ji Václav Jamek zastává. Václav Jamek byl angažovaným spisovatelem dříve, než to v Čechách – v Česku, pardon – znovu přišlo do módy. Spílal kormidelníkům našeho veřejného života dávno předtím, než se do něj začal strefovat každý. Jako vyzyvatel postmoderny nikdy nepřijal její dělení na čistou literaturu bez úkolů a na takzvaný život, včetně toho občanského. Literatura, politika, náš intelekt i naše těla – z jamkovského hlediska jde o jednu a tu samou lidskou existenci, která je neustále v sázce. Proto ostatně může být ona žurnalistika plnoprávnou součástí jeho literárního díla, podobně jako jsou jí i jeho verše, básně v próze nebo jeho reflexivní próza. V pozadí té Jamkovy angažovanosti pro otázky veřejného zájmu, ať už je to jazyk, nebo je to vláda, je přesvědčení, že nic nemáme nechat jen tak být, ponechat to jakémusi samopohybu. Neviditelná ruka trhu nás nikam nedovede, jazyk bez naší neustálé péče zplaní, společnost se bez našeho kultivujícího úsilí propadne do barbarství, literatura přijde o velikost, když se k ní přestaneme vztahovat, a ideologie si nás podmaní, pokud jim dovolíme beztrestně lhát. Kolik máme, prosím vás, v naší zemi kolem sebe intelektuálních osobností, které o sobě mohou říct, že v éře od demokratické revoluce ani na chvilku nepodlehly hegemonii neoliberálního řádu, a které veřejně pranýřovaly jeho rozpory, omyly, zločiny, které se nebály říkat, že císař je nahý, a které to přitom říkaly v zájmu ideálu svobody, ke kterému se ten řád sám hlásí a hlásil, a ne proti tomu ideálu. Takových osobností nemáme mnoho a Václav Jamek k nim patří. Je zbytečné zastírat, že Václav Jamek není Karel Čapek a že v určitých ohledech vidění světa a literárního vyjádření k němu může mít i daleko. Ale když obrátíme perspektivu a nebudeme hledat to, co je odlišuje, ale to, v čem se jejich úsilí stýká, uvidíme řadu bodů – a uvádění francouzské literatury jako podnětu pro českou literaturu k nim určitě bude patřit –, z nichž ten nejpodstatnější styčný bod, který já vidím, je právě to nasazení v péči o společný svět a ta víra v moc literárního jazyka, který jako lučavka je schopen rozleptat, rozložit, pohltit a přepodstatnit i ten mocný jazyk ideologií. Takže tohle byly důvody, pro které jsem jméno Václava Jamka do jednání naší poroty vnesl, a jsem rád – jak už tady zaznělo –, že to vítězství nebylo, abych tak řekl, nějakou těsnou většinou, ale že to bylo přesvědčivých 5:0.“ Děkovná řeč Václava Jamka „Vážení přítomní, já děkuji porotě, že na mě takto pomyslela, a děkuji i za tu chvalořeč, nenapadá mě vůbec žádná námitka, kterou bych proti ní v této chvíli měl. (smích publika) Něco tak důkladného o sobě jsem za celý život ještě neslyšel. Možná bych vzhledem k tomu, o jakou cenu jde, měl říci něco ke cti Karla Čapka a k tomu, co si myslím, že nás možná trochu spojuje. Já jsem před časem, k osmdesátému výročí Čapkova úmrtí, připravoval pro Český rozhlas – pro stanici Vltava – pořad z jeho básnických překladů francouzské poezie s vlastními komentáři. A zjistil jsem jednu pro mě nesmírně důležitou věc, na kterou mezi všemi důvody, které vypočítává poměrně správně Vítězslav Nezval, nepomyslel, ale kterou Čapek sám vyslovuje v jednom ze svých esejů. A sice jak velice mu záleželo na tom, aby – na rozdíl od té generace, nebo od toho způsobu překládání poezie, který se tradoval od lumírovců a zejména Vrchlického – každý ten básník našel v češtině svůj specifický jazyk. Znamená to, aby ten básník měl v českém jazyce svůj hlas, který by byl jenom jeho. Asi víte, že mám za sebou určité překladatelské dílo, a pro mě byl tohle úplně nejpodstatnější princip, kterého jsem se při překládání držel, zejména při překládání poezie, ale i při jakémkoliv jiném překladu. Protože si myslím, že spisovatel má skutečně cenu především jako hlas, jako zvláštní hlas. A já sám jsem nechtěl být vůbec ničím jiným, chci být hlasem. A pro mě literatura je dobrodružství – jediné, kterého jsem schopen –, a tudíž mi ani tolik nesešlo na žánru, člověk vlastně píše jakoby stále stejnou knihu, ale zároveň mi vždycky šlo o to, aby se každá moje další kniha nepodobala té další. Když jsem zjistil, že umím psát dobře verše, tak jsem přestal psát verše, říkal jsem si, teď nebudu sekat verše až do konce života, zkusím něco jiného. Ono to je takové tápání, není to nějaký metodický záměr. A když se zamyslím na tím, v čem dalším by se za mě Karel Čapek nemusel stydět, tak bych řekl, že to je právě v tom, jak jsem se pokusil v té poslední knize, kterou jsem napsal, pozvednout žánr, nebo spíše typ literární či textový, který Čapek pěstoval, to jest novinařinu, pozvednout skutečně na literární úroveň, dělat z toho, co původně ke mně přišlo jako návrh, pro který jsem netušil, jestli mám vůbec nějaké nadání, to znamená psát pravidelné fejetony do časopisu Listy, využít to jako záminku k určitému skutečně literárnímu úsilí a vytvořit na základě takovýchto textů dílo, které by se mohlo jako literární označovat. A troufám se domnívat, že mi to vyšlo a že i to je do jisté míry určitá pocta Karlu Čapkovi z mé strany. Kromě toho mě tento žánr naučil pohybovat se mezi vysokým stylem jazykovým a zároveň i stylem nízkým a využívat to poměrně rafinovaným způsobem, to se člověk naučí praxí, ale i to si myslím, že mám nakonec naučeno od Čapka." A Karel Čapek figuroval také v závěrečných slovech Jiřího Dědečka, který přítomné pozval nejen na aktuální výstavu k 95. výročí založení českého PEN klubu v pražském Klementinu, ale i na projekt připravovaný s Divadlem Archa na leden 2021 v souvislosti se 100. výročím premiéry již zmíněné Čapkovy hry R.U.R., který má zahrnovat divadelní představení, konferenci i další akce. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-29 08:45:14

Hanuš Karlach: Pitvornosti mrzačící mateřštinu na nás doléhají ze všech stran

Novodobé české písemnictví se rozvinulo díky překladům. Překlady klíčových děl světové literatury měly přímý vliv na poetiku českých autorů i ve dvacátém století. Také mnohý současný český spisovatel by potenku pískal, kdyby si jeho inspirace tu a tam nemohla loknout ze zahraničí. Přesto si dnes překladatelů vážíme málo. Skoro vůbec. Rozhodl jsem se tento trend nepodporovat. Rozhodl jsem se představit v Literárních novinách nějakou překladatelskou osobnost. Rozhodl jsem se pro Hanuše Karlacha. Pak jsem se podíval na jeho heslo a okamžitě jsem pochopil, proč surrealisté tak milovali náhody. Hanuš Karlach se 29. srpna dožívá osmdesáti let.    Celoživotně se věnujete překladům beletrie z německého jazyka. Změnily podle vás v současné době internetové překladače tradiční vnímání překladatelské profese? Nejdříve a především prosím, aby se vědělo: Jsem člověk letitý tak, že už na něm málem roste mech, osoba mající takřka veškerou profesní činnost už téměř za sebou; dnes je módou říkat takovým jedincům „výběhová série“. Abych si nekazil ty pečlivě chráněné zbytky umu, příliš onu více techniku než od ní vzdálené mozkové vypětí nesleduji. A když se tu a tam podívám, co to obnáší, jde mi hlava kolem a tělo do vrtule, co je také s jazykem možné. Doufám jen, že ona mladší překladatelská generace má proti zmíněné technice vypěstovanou pancéřovou imunitu. Je to i pro ni zjevně těžké, ony ty pitvornosti mrzačící mateřštinu doléhají ze všech stran, vykukují z každé třeba i málo tušené spáry jazykového provozu.  Když srovnáte literární život v německé jazykové oblasti s českou situací, jaké jsou rozdíly? To je otázka na širou sféru přelévající se daleko do stran od slovesného umění; jsa členem německého centra PEN klubu, mám tu končinu dosti na očích a se žalem konstatuji, že kulturní život, a tudíž i ten literární, má tady k dispozici lepší, tj. dobře fungující systém, rámec, kostru. Literární domy, domovy pro literáty, funkce „městských písařů“, dotované soutěže takové i onaké, bohatá soustava literárních vyznamenání a cen, a tak dále. – Jen mám neodkladný a tak trochu i škodolibý dojem, že v té zemi s více než osmdesáti milióny obyvatel zájmy, činnost i šířené výsledky v kultuře jako takové, tj. v umění, a tedy i v literatuře, existují a odehrávají se v jedné vrstvě aktérů a konzumentů, spíše starších, ve vrstvě, která je až izolována od vrstvy řekněme spodní, a početnější, která svůj způsob dejme tomu jisté duchovní – ne, lépe bude říci vnitřní – existence spatřuje ve sportu, v pop music, v „adrenalinovém“ počínání a tak dále. Že tuhle vrstvu třeba ona vyšší ve svých opusech i zrcadlí, to ona neví. Nebo nezajímá ji to. Což naštěstí neznamená, že dotyčné opusy nemají ohlas nejenom v oné vyšší vrstvě, ale místy i v té nižší. Za pomoci seriózních médií se o ní ten nebo onen „nepříznivec vyšší kultury“ (tedy v tomto případě literatury) tu a tam třeba i dozvídá. Tyhle komunikační interstratové průniky jsou k mé lítosti častější, to „prorůstání“ směrem dolů podle mého názoru stále ještě brání usychání toho kulturního vršku; takže úhrnem řečeno, s lítostí řečeno, je na tom německá kultura, takže tady literatura, i ve svém ohlasu do všech stran země trochu lépe než toho času ta u nás. Nepraví se v Německu na každém rohu: Tohle nečtu, to jsem nečetl, na to nemám kdy, to je na mě moc složité, a podobně. Měl jste v rukou současné německé překlady české beletrie? Jaká je podle vašeho názoru jejich kvalita? Je úroveň německé bohemistiky skutečně tak povážlivá, jak před lety napsala historička Eva Hahnová? V této věci asi selžu: současnou českou literaturu znám pouze děravě, a její překlady do německého jazyka už neznám vůbec. Naposledy jsem měl jakés takés povědomí o (výjimečných) kvalitách německých verzí děl Bohumila Hrabala (paní Rothové a Karlheinze Jähna). Současnou německou bohemistiku vlastně neznám; naposledy jsem se s ní setkal někdy počátkem devadesátých let v Göttingenu, a tam měla dosti vysokou úroveň, jako vůbec tamní slavistika.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vypráví se o vás, že prý pravidelně jistou dobu pobýváte v nějakém bavorském klášteře. Jde o konsolidačně kontemplativní proceduru, nebo naopak o intenzivní soustředění na práci? To tedy, jak pravívá jeden náš politik, je jakési nedorozumění. Trochu historie: v roce 1967 jsem měl to štěstí, že jsem mohl pobývat a studovat ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam jsem získal sympatie profesora Paula Stöckleina, s ním jsem se pak vzhledem k srpnové invazi 1968 a poté normalizaci viděl až po listopadu 1989; ten nám zařídil pravidelný letní (a posléze i vánoční) pobyt v Garmischi-Partenkirchenu. Tam jsou dva překrásné kostely, svatého Antonína (františkánský poutní) a Nanebevzetí panny Marie (v tom se na její svátek v srpnu odbývá vždy obrovská slavnost); poznali jsme v obou svatostáncích několik milých a přátelských duchovních. Poblíž tohohle městečka je podobné městečko zvané Oberammergau, znalcům se hned rozsvítí; ano, je to ono místo, kde se odehrávají každých deset let pašijové hry, proslulé v celém světě. Samozřejmě tam tu a tam zajedeme; a na cestě je další proslulost, benediktinský klášter Ettal. Tam také občas vedou naše kroky, vznosně řečeno. Ale že bychom pobývali v některé takové klauzuře, to je opravdu mýlka.  Jak byste charakterizoval svůj lidský i profesní vztah ke Günteru Grassovi? Jak na vás zapůsobilo jeho pozdní doznání hříchu z mládí týkající se jeho účinkování ve Waffen SS? S Günterem Grassem jsem se seznámil tuším v roce 1990 na Dobříši u příležitosti posledního zasedání Skupiny 47, známého to sdružení předních německých literátů; to Grass už věděl, že překládám jeho Potkanku. Záhy, u dalších překladů, jsme se sblížili úžeji, tykali jsme si. – Grass, jak známo, vždy po publikaci některého dalšího svého díla a před jeho překlady do mnoha jazyků zval na něco jako instruktáž své „dvorní“ překladatele. Takové setkání vždy stvrdilo jeho naprosto pozitivní strukturu osobnosti, přátelskost, trpělivost, humor. Nikdy nikomu nic nevytýkal, ač se ho kolegové ptali někdy na věci takříkajíc banální. Měl jsem to štěstí, že jsem, člen německého PEN klubu, tehdy ještě dvou PEN klubů, západoněmeckého a východoněmeckého, byl zvolen do komise pro sjednocení těchto dvou institucí. Měl jsem tu vzácnou příležitost, že jsem byl s Grassem i tady v úzkém styku. Museli jsme překonávat nedůvěru, ba odmítavá stanoviska některých literátů, kteří se nechtěli smířit s oním splynutím. Ale Grass a další s naší drobnou pomocí dosáhli nakonec sjednocení do jednoho PEN klubu. K tomu doznání mladistvého hříchu se mu vyčítalo, že je podníceno jakousi marketingovou tendencí v pozadí; nemyslím si to, spíše se mi zdá, že u vědomí, že se mu v životě „připozdívá“, chtěl být posléze zcela čistý ve smyslu jakési soukromé vyváženosti zásluh a poklesků. Zásluh, jak známo, bylo hodně. Jeho sláva se zrovna nedotýkala hvězd, ale sahala až za oceán. Znovu připomenu jednu příhodu: Šli jsme za jeho pobytu v Praze spolu přes Staroměstské náměstí. Na lavičkách tam posedávali američtí studenti. Když jsme se k nim přiblížili, jeden vyskočil a vyhrkl: „Look! Is it possible? It´s Günter Grass!“ Jistě jste na to odpovídal už mnohokrát, ale přesto se k tomu vracím. Proč jste zavedený titul centrálního díla Karla Krause Poslední dny lidstva přeložil jako Poslední chvíle lidstva? Ano, už jsem to několikrát vysvětlil. „Tag“, tedy „den“, má v německém originále (ostatně v českém jazyce rovněž) i metaforický přesah, není to pouhý časový údaj. Znamená i cosi jako neexaktně determinovanou etapu, v níž se odehrává cosi důležitého, přelomového, pozitivního i negativního. Překladatel za první republiky ponechal výraz „den“ (až starosvětsky „dnové“) zjevně také pro dvouslabičnost nezbytnou kvůli akcentově údernému názvu. Kdo si ovšem hru přečte, sezná, že jde vskutku o údobí přesahující dny. A podle mého názoru výraz „chvíle“ jaksi zintenzivňuje všechno, co se v onom líčeném časoprostoru děje.  Které dílo ze současné, ale i klasické německé literatury byste si ještě rád přeložil a proč? Pokud budeme nazývat „klasickou“ už i literaturu dvacátého století, pak se upínám spíše k ní. Předloni jsem sice přeložil dramatickou burlesku básníka a spisovatele Volkera Brauna, mého kamaráda, „Demos“, reagující na problémy tehdejšího Řecka. Ale jinak toho času soustřeďuji svou „tvůrčí“ pozornost na dílo spisovatele, který je u nás znám velice skrovně, ačkoliv je to jeden z pilířů moderní německé literatury: na Alfreda Döblina. Toho poněkud širší obecenstvo u nás zná nanejvýš z jeho románu „Berlín, Alexandrovo náměstí“, hlavně díky jeho zfilmované podobě; o jeho do češtiny přeložených románech „Milost se neuděluje“, „Valdštejn“ nebo „Amazonka“ se ví dost málo. A to jsou přitom díla, která podle obecného názoru evropských teoretiků stvořil autor, „jehož stylotvorný vliv na způsob líčení německých romanopisců po roce 1945 lze srovnat pouze s vlivem Franze Kafky“. Günter Grass jej pokládal za svého učitele, za mistra, jemuž on, tehdy především výtvarný umělec, vděčil za to, že vůbec začal psát; Grass také vytvořil Döblinovu chrestomatii, založil posléze i Döblinovu literární cenu (její první laureátkou byla Libuše Moníková). – Já toho času prahnu po tom, moci přeložit Döblinovo pozdní dílo, tetralogii „Listopad 1918“, které bylo jako celek publikováno teprve před několika lety a mezi odborníky zapůsobilo jako zjevení; je to jakási syntéza historické, psychologické, politické i vysoce privátní literatury, syntéza, která předestírá pronikavý pohled na dění kolem první světové války a kolem turbulencí, revolucí, katastrof a soukromých neštěstí jejich aktérů veřejně se exhibujících i naopak zahalených do ticha soukromí. Je to jakási neuvěřitelně plastická, zneklidňující, ostře vtíravá explikace proudů sahajících až do současnosti. Už na tom pracujeme s nakladatelstvím Academia.  Domníváte se, že pozornost, kterou čeští nakladatelé věnují překladům z německé literatury, je dostatečná a založená na promyšlené strategii, nebo spíše náhodná a podřízená komerčním hlediskům? Jaký vliv na volbu překládaných titulů mají sami překladatelé? Pracují na objednávku, nebo přicházejí s vlastními tipy? Žel podle mého názoru platí to, co formulujete v druhé části otázky: Není tu promyšlené strategie, schází – asi zprvu ve školách všech stupňů, ale především pak v nakladatelských domech – chybí o znalosti opřené vědomí diachronního i synchronního rámce, povědomí, co bylo v dávnější i v té čerstvější minulosti významné s logickým přesahem do dneška, jaká panuje (nebo by měla panovat) hierarchie kvality jako determinujícího systému napříč dějinami; chybí, jsouc vytlačeno někam na periferii obecné pozornosti, to, čemu Goethe říkal „světová literatura“; tu nahrazují pomíjivé, často jepičí „events“, dnes hlučně zmiňované, zítra už zapomenuté opusy. – Přehršel domácích i zahraničních cen a vyznamenání tuto pomíjivost nenahradí. – Pokud jde o kolegy překladatele, ti spíše přicházejí s vlastními tipy, ta objednávka se vynoří až poté, když se svým návrhem šťastně uspějí.  Měl jste v životě, pokud jde o vaše germanistické působení, nějaký výrazný vzor? Který z vašich učitelů na vás měl největší vliv? To byl především a hlavně profesor Eduard Goldstücker (vidíte, kde je v tomto případě dnes to dějinné povědomí?), který byl přísný, nesmlouvavý u zkoušek, ale prezentující studentům právě ono vědomí goethovské světové literatury, kloubící německé literární tvůrce s tvořením podobné povahy daleko za hranicemi Německa, osvětlující příčiny toho a onoho jevu, směřování, stylu v širokých nadnárodních souvislostech; a co do profesorství zkoušející začasté třeba tak, až se student – rád – ocitl v dlouhotrvající debatě a rovnoprávné disputaci. – Profesor Goldstücker incioval v pražské germanistice studium pražské německé literatury; podnítil historicky proslulou liblickou konferenci o Franzi Kafkovi, která se pokládá za jakýsi spolupodnět pozdějšího „pražského jara“. Druhým takovým mým vzorem byl Kurt Krolop, člověk obrovsky vzdělaný, předávající vědomosti studentům s nenuceným humorem (semináře s námi konával i na lodičkách po Vltavě). Ten působil na Filozofické fakultě v oněch šedesátých letech téměř jako v emigraci z koženě striktní NDR. Eduard Goldstücker mu tehdy obstaral československé občanství; o ně Krolop žel přišel po vstupu vojsk, musel se vrátit do NDR, dostalo se mu nevýznamného místa v jednom berlínském nakladatelství, a dobyl si posléze zaslouženého významu také díky rakouským kolegům, kteří velice nahlas podporovali jeho studie o Karlu Krausovi. – Profesor Goldstücker po invazi Varšavské smlouvy emigroval, získal profesuru na univerzitě v Brightonu a přednášel na vysokých školách po celém světě. Když se po listopadu 1989 vrátil do Prahy a nabídl své vědomosti a zkušenosti Karlově univerzitě, řeklo se mu, že ho není zapotřebí. Tato necitelnost byla ke škodě přinejmenším české germanistiky.  Moníková, Faktor, Rudiš od nás, k tomu zástup autorů z bývalého SSSR, Balkánu a Turecka, kteří začali psát německy. To ovlivňuje německou literaturu tematicky. Posouvá se nějak i co do jazykového materiálu? Neposouvá, protože se posouvat ani objektivně nemůže. Důvod je zřejmý: Tito „přistěhovalci“ (to prosím není termín nijak zneucťující) do nemateřštiny, která bude nebo už se stala jejich přístavištěm, drží se přinejmenším dost dlouho kánonické němčiny, jazyka to země, po niž prahnou; jazyka, který z objektivních důvodů ovšem znají slušně pouze z jeho spíše spisovné podoby. Do podoby řeči, kterou budou nadále beze zbytku používat, mohou ze své původní mateřštiny do ní přispět ve smyslu takového nebo onakého homogenního obohacení jen stěží. Takže ta původní podoba jazyka, do něhož „přistěhovalci“ vplynuli, se v zásadě nemění. Dokonce se dá říci, že někteří z těch, co do ní přiemigrovali, cítí potřebu zabývat se jí do hloubky, pronikat do jejích kořenů jakousi etymologickou cestou, a vnořovat se do ní z jejího vnitřku. Takovým „badatelem“ byl třeba Elias Canetti, původem vlastně Bulhar; toho jsem překládal zcela nedávno. – Pokud se tohle dá nazvat jakýmsi „posunem stran jazykového materiálu“, pak jedině tak, že jde o něco jako částečný objevitelský průnik do již dávno existujícího. – Až si oni „příchozí“ tuto původně nemateřštinu osvojí beze zbytku, tak, že jí budou moci tvořivě kouzlit, budou ji mít stejně za nástroj tvorby nijak neopatřený výdobytky jejich někdejší mateřštiny.  Jaký je váš názor na vztah rakouské a německé literatury? Liší se zásadně nebo ve skutečnosti tvoří jeden celek německého písemnictví? Řekl bych, že ten vztah se odbývá nikoli v rovině jazykové. Jde spíš o reálné obsahy, které se v té které literatuře líčí. Tam jsou diference povstávající z lišícího se časoprostoru naprosto logické. Avšak pokud jde o prostředek, jímž se tato diference prezentuje, jazyk, tam jsou ony lišivé prvky příliš částečné na to, aby se mohlo říci, že existuje jakási němčina a rakouština, jedna i druhá podoby naprosto rozdílné. Tak to není: rakouská němčina se od té německé odlišuje jen ve slovní zásobě (vzhledem k nestejným reáliím jev zcela pochopitelný), v několika obratech, idiomech, vazbách; ale celkově a plošně jsou tyto dvě geografické verze téhož obecně vzato víceméně stejné. – Jedna od druhé se liší teprve v individuálních výkonech jednotlivých tvůrců; ale to jde o styl, um, o užití jazyka, nikoliv o jazyk sám; tam nehraje žádnou roli, jde-li o autora rakouského nebo německého (ono se ostatně zhusta stávalo a často doposud stává, že ten nebo onen spisovatel, básník, dramaturg a podobně přesidluje z Rakouska do Německa a naopak, žije v jakémsi „duálu“, který co do jazyka vede – individuálně! – spíše k mísení detailních rozdílů, pokud se v jeho dosavadním působení nějaké jazykově jevily (tj. užíval-li ve své původní domovině řeč, která byla posléze jeho cílem v přesídlení), k jejich splývání s novým – vlastně ani tak ne novým – řečovým okolím. Tedy: zásadně se díla německé a rakouské literatury takto neliší. – To už, mohu-li to tu digresívně uvést, se liší třeba americký jazyk od anglického daleko spíše. Anglisté jistě vědí, že se v Británii některé americké filmy opatřovaly anglickými titulky, aby diváci v Anglii všechno chápali. Sám jsem to ve zmíněné zemi zažil.  Když přehlédnete tu dlouhou řadu svých překladů, kterého si ceníte nejvíc a z jakých důvodů? To je otázka, jaká se začasté klade a na niž dotazovaný většinou nedokáže dost dobře odpovědět. Což je i můj případ: Musím se přiznat, že je to v téhle věci se mnou jako s rodičem, který má několik dětí a neumí odpovědět na případný dotaz, které má raději. Protože v různosti oněch potomků je jeho láska k nim stejná vůči všem. Jedno víc, druhé méně, něco takového pro něj neexistuje. – Se mnou je to podobné; spíše tak, že po zvládnutí překladu toho nebo onoho díla se raduji právě nad tím zvládnutím. Tvůrci děl, která jsem domestikoval, jsou často tak odlišní, že nějaký láskyplný vztah k nim prostě dominuje radostné uspokojení, „že se to asi povedlo“.  Vidíte, literatura – jako i jiné druhy umění – je nekonečně pestrobarevná, v mnoha jedinečných a neopakovatelných podobách; ať se člověk do ní ponoří kdekoliv, je vždy jiná; ve svých opusech bezbřeze barvitá a široce nestejná; je – doložitelně – navýsost obtížně postižitelná kterýmkoliv specialistou usilujícím o stejnorodou úhrnnost, kdykoliv usiluje o doložení skupinového směřování ve smyslu toho a onoho -ismu. To je na ní to přitažlivé, ta pozitivní unikavost. Přitažlivost pro ty, kdo o ni kdy zavadí.  Pokud jde o mne, nemohu nebýt vděčen té výsadě, v jaké krásné společnosti jsem se to díky literatuře ocitl. V jaké to krásné společnosti jsem doposud prožíval a prožívám svůj život. {/mprestriction}  Hanuš Karlach (*29. srpna 1939, Praha) je český filolog, redaktor a překladatel, jemuž byla v roce 2015 udělena Státní cena za překladatelské dílo. Vystudoval na přelomu 50.–60. let 20. století v kombinaci němčinu, ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování postgraduálního studia na univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem pracoval jako redaktor v tehdejším nakladatelství Odeon, kde měl na starost vydávání německojazyčných autorů. Mimo jiné přeložil díla Ernsta Theodora Amadeuse Hoffmanna, Franze Werfela, Karla Krause, Güntera Grasse, Volkera Brauna, Christy Wolfové, Christopha Heina, Gottfrieda Benna, Adalberta Stiftera aj.

Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19

Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo

Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.   Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.   Autor je literární historik.

Čas načtení: 2020-02-03 11:05:51

Literární vyhlídky (3. až 9. února)

Nadcházející týden přinese kromě oslav 200. výročí narození Boženy Němcové řadu dalších literárních akcí – od autorských čtení (hned několikrát se představí Dora Kaprálová) přes knižní křty (například svazku próz Arthura Machena Temnota nepomíjí) po besedy a diskuse (třeba na téma „Poezie včera, dnes a zítra“). Na závěr jako obvykle přinášíme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY   3. 2. Praha / 17.00, Werichova vila V únoru uplyne devět let od úmrtí Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, jejichž životním tématem je holokaust. Spisovatelka Markéta Mališová představí rukopis připravované knihy o tomto klasikovi české literatury. Praha / 19.00, Kampus Hybernská Literární večery mají ve Škole zotavení dvouletou tradici. Ten nejbližší proběhne u příležitosti vydání zimního čísla časopisu Zámezí s tematikou Humoru. Večerem provází Jan Škrob a zvláštním hostem bude básník Jonáš Hájek.   4. 2. Praha / 13.00, Památník národního písemnictví (Strahovský klášter) Památník národního písemnictví pořádá u příležitosti 200. výročí narození Boženy Němcové přednáškové pásmo věnované životu a dílu největší české spisovatelky 19. století. Přednášky budou doprovázet ukázky dobových fotografií a historických materiálů z písemné pozůstalosti B. Němcové, která patří k nejvýznamnějším fondům ve sbírce Literárního archivu PNP. V rámci programu vystoupí Magdaléna Pokorná („Spisovatelka Božena Němcová a český literární život 40. let 19. století“), Dorota Lábusová s Helenou Šebestovou („Digitalizace osobního fondu Boženy Němcové v Literárním archivu PNP“), Yvetta Dörflová („Ty děti mně největší starost dělají…“) a Hana Taudyová („Muži v životě Boženy Němcové“). Praha / 18.30, prostor39 Setkání s výtvarnicí a autorkou komiksů Toy_Box a křest její Komiksové učebnice komiksu (Paseka 2019) a nového vydání komiksového románu Moje kniha Vinnetou. Praha / 19.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka) Představení 89. čísla časopis Analogon s tématem Ocas romantismu. Program nabídne vystoupení Ivana Horáčka („Milion chvilek pro romantismus“) a Jana Švankmajera („Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech – ukázka z románu“). Moderuje František Dryje. Praha / 19.30, kavárna Fra Hostem večera bude Zofia Bałdyga, polská básnířka, bohemistka a překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky. Praha / 19.30, Božská Lahvice Poezie včera, dnes a zítra. Panelová diskuse s předními básníky a básnířkou a zároveň osobami utvářejícími českou literární scénu o proměnách české poezie v uplynulém roce a jejích vyhlídkách do roku následujícího. Diskutovat přijdou šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar Adam Borzič, organizátor kulturního života v Domě čtení Josef Straka a editorka literární internetové platformy Ravt a literární kritička Jitka N. Srbová. Večer moderuje Matěj Senft.   5. 2. Pardubice / 17.00, Krajská knihovna v Pardubicích Setkání se spisovatelkou a překladatelkou Alenou Mornštajnovou, jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek, která napsala mj. úspěšné romány Hana a Tiché roky. Kladno / 17.30, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Přednáška Jiřího Miky věnovaná pozoruhodné kladenské osobnosti, nájemci kročehlavského pivovaru a inženýru chemie Otakaru Zacharovi (1870–1921), mezi jehož zájmy patřily kromě výroby dobrého piva také alchymie, spiritismus, výtvarné umění, divadlo a literatura. Díky němu zavítal do místního pivovaru malíř Mikoláš Aleš, jeho zásluhou se veřejnost mohla seznámit se starými alchymickými spisy. Přednášku doplní obrazový materiál a ukázky z knihy Jiřího Miky Mezi alembikem a spilkou. Plzeň / 19.00, Kačaba Autorské čtení Přemysla Krejčíka z jeho knihy Malej NY (Host 2019), románu o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda.   6. 2. Praha / 17.30, Božská Lahvice Křest básnické sbírky Michala Maršálka Arménská klávesnice (Dauphin 2019). Autorské čtení bude spojené s vernisáží kreseb a ilustrací Jindry Vikové. Pořadem bude provázet hudba – Jan Jiráň z divadla Ypsilon, Vít Janota a Michal Hrubý. Brno / 18.00, Moravské zemské muzeum (Dietrichsteinský palác) Představení monografie Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020). Kdo by z dětství neznal Ferdu Mravence, pana Hlemýždě, pana Cvrčka, Berušku či brouka Pytlíka? Tento kouzelný hmyzí svět a mnohé další stvořil před více než osmdesáti lety významný český spisovatel, kreslíř a ilustrátor Ondřej Sekora. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Mezi jeho nejznámější postavičky patří Ferda Mravenec a brouk Pytlík. Jejich příběhy jsou nejen zábavné, ale obsahují zároveň i poučení a z každého plyne mravní ponaučení. K loňskému 120. výročí narození tohoto velmi oblíbeného autora přichází Tomáš Prokůpek a kolektiv s ojedinělou a ucelenou monografií, která dopodrobna mapuje Sekorův život a dílo. Čtenáři mají také příležitost seznámit se s dosud nepublikovanou Sekorovou výtvarnou tvorbou. Pardubice / 18.00, Klub 29 (malá scéna Divadla 29) Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Domu čtení Aleš Palán. Je jedním ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, vedl též kurzy tvůrčího psaní a byl ředitelem nakladatelství Kalich. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesiu Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku 2018. V roce 2019 vydal kromě prózy Miss Exitus další úspěšnou knihu Jako v nebi, jenže jinak / Nová setkání se samotáři Čech a Moravy. V listopadu minulého roku vyšla též jeho kniha Návrat do divočiny. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Petr Placák představí svou novou knihu Křesťanský zápas o českou věc – Působení opata Opaska a organizace Opus bonum v čs. exilu (Argo, ÚSTR 2019), věnovanou jedné z nejpozoruhodnějších protikomunistických iniciativ, které se díky své otevřenosti podařilo na katolické půdě spojit v odporu proti pražskému normalizačnímu režimu nejrůznější proudy exilu – od konzervativců přes liberály a zelené k exkomunistům, příslušníky české šlechty, stejně jako stoupence čs. undergroundu, katolíky a evangelíky, nebo aktivisty židovského původu. Hosty budou spisovatel Ivan Binar, Dana Němcová, vídeňský hostinský Jiří Chmel a redaktor Rádia Svobodná Evropa Martin Schulz. Na závěr zazpívá hymnu exilu Dáša Vokatá. Praha / 19.00, Galerie Ščigol Autorské čtení poezie Jakuba Řeháka, autora tří básnických sbírek (Světla mezi prkny, 2008; Past na Brigitu, 2012; Dny plné usínání, 2016) a nositele ceny Magnesia Litera za poezii. Spolu s Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší české básně 2010. Jako recenzent spolupracuje s literárním obtýdeníkem Tvar, kulturním týdeníkem A2 nebo revue Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům důležitých básníků. Z poslední doby například statě věnované Tristanu Tzarovi, Ladislavu Novákovi či Petru Královi. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije. Uvádí Robert Wudy. Praha / 20.00, Potrvá Na další košt literatury přijaly pozvání česky hovořící autorky pocházející ze zahraničí – Sofija Kordić (Chorvatsko), autorka románu Hypofýza v exilu (překlad Jakub Novosad), a Elena Buixaderas (Španělsko), autorka sbírky Koperníkovy hvězdy (překlad Tereza Riedlbauchová a Denisa Škodová).   7. 2. Praha / 19.00, Divadlo na Vinohradech (velká scéna) Premiéra inscenace Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka. Viktor Dyk napsal básnické drama vyhrocující rozpor mezi idealismem a pragmatismem, tvořícími dva všudypřítomné póly českého společenského myšlení. Moudrý blázen Don Quijote rozlišuje kontrast dobra a zla a věří tomu, že zlo je možné ve světě porazit. Jeho víra v dobro a důvěra k lidem je idealistická, stejně jako rytířská láska k neexistující ženě. Pragmatický svět přece dobře ví, že nic v něm není černobílé. Jen blázen by krvácel pro neuskutečnitelné hodnoty... Hradec Králové / 17.30, NUUK Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. Praha / 19.30, Božská Lahvice Uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern 2019). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič.   8. 2. Praha / 16.30, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – Klubovna) Touhou po autenticitě, hledáním vlastního hlasu, scházením neotřelých cest… no zkrátka každou větší „kreativitou k trvalé IN validitě“, s tvorbou do blázince a zase zpátky! V rámci programu vystoupí se svými texty: – Sára Báchorová je čerstvě plnoletá holka s dlouhou minulostí. Píše o problémech ve společnosti, drogách, tabuizovaných tématech. Jejím cílem je rozšířit povědomí o psychických poruchách jako jsou poruchy příjmu potravy, deprese, spánkové paralýzy a další a ukázat tak lidem, jak křehká dokáže být lidská psychika. Ví, o čem mluví, sama má za sebou pět hospitalizací na psychiatrii. – Věra Dumková je prokletá básnířka a autorka erotické literatury. Vzděláním učitelka češtiny a hudební výchovy. Střídala různá zaměstnání, publikovala časopisecky i knižně, má za sebou četná autorská čtení. Představitelka ztracené generace. – Kateřina Málková píše, aby posvětila svět. V jejích básních lze proto hledat určitý „haiku moment,“ pokud to není rovnou haiku. Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na filosofické fakultě a jako dárek k promoci jí vyšla kniha Zlá škola. Ještě předtím studovala psychologii, ale nebylo jí doporučeno pokračovat. Tenkrát se ještě věřilo, že člověk s duševním onemocněním by se neměl v žádném případě stát psychologem. Nyní pracuje jako peer mentorka a peer lektorka ve spolku Dobré místo. Publikuje na FEST-WEBu Offtheroad, v časopisech Na scestí a Zámezí. – Pavel Oulík bydlí v Praze, kde tráví čas prací peer konzultanta a psaním. V Londýně vystudoval ekonomii a business, později se živil prací v nakladatelství. Píše rád a často – jeho práce je možné najít na FEST-WEBu Offtheroad či v magazínu Na scestí a Zámezí. – Tereza Saxlová vystudovala FF UK obor filozofie-logika. Od 27 let trpí schizoafektivní poruchou. V posledních pěti letech se hodně věnovala divadlu pro lidi se zkušeností s duševní nemocí. Soustavněji začala psát básně v roce 2015, povzbuzena literární dílnou Dobrého Místa. V současnosti pracuje v téže organizaci jako peer lektorka. – Martin Šaffek vystudoval bakalářský stupeň filosofie na ÚFAR FF UK, magisterský stupeň nedokončil. Pracuje jako knihovník. Je aktivistou v různých levicových a kritických organizacích. Má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Básně píše příležitostně. – Tomáš Vaněk, autor melancholických, erotických a experimentálních textů debutoval v roce 2019 knihou Hra na život. Vystudoval srovnávací literaturu, pracuje na novinářských projektech v oblasti duševního zdraví. Čelákovice / 18.00, U Kubelků Křest prozaické knihy Michaely Kalivodové Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019). Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice? Na rozhovor s autorkou se můžete těšit v příštím Bibliu.   9. 2. Praha / 15.00, Knihovna na Vinohradech Cukrárna u Šilhavého Jima – divadelní představení z Divokého západu pro chlapce i dívky od šesti let a jejich rodiče, vyprávějící příběh o síle literatury a přátelství, o desperátech a statečné knihovnici, která se pokouší přivábit zálesáky k četbě. Během představení si děti na vlastní kůži vyzkoušejí boj s živly, lekci plížení, zpěv drsňáckých písní a mnoho dalšího. Hra vznikla podle stejnojmenné knihy Marka Tomana (Baobab 2018, oceněno Zlatou stuhou 2019) a měla již mnoho desítek úspěšných repríz v knihovnách, ve školách a na festivalech.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY   Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy (přeložil Marcel Arbeit, Argo 2019) Tajemství a mravy, soubor přednášek a esejů věhlasné jižanské prozaičky Flannery O’Connorové, který po její smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi, působí i dnes jako pronikavá sonda odhalující nešvary spisovatelů, čtenářů i učitelů literatury. O’Connorová se sžíravou ironií kritizuje čtenářský vkus, který se od přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy její texty vznikaly, nijak nepozvedl, vtipně vysvětluje začínajícím autorům, čeho se mají při psaní povídek a románů vyvarovat, a na příkladech ukazuje, že se učitelé literatury nejvíce ze všeho bojí literatury samé. Kniha, z níž v jednom ze svých sporadických rozhovorů citoval i Cormac McCarthy, je jedním ze zásadních amerických literárněvědných textů a to, že jeho autorka nebyla profesí literární teoretička, je jen ku prospěchu věci: jednotlivé texty se vyznačují stejnou živostí podání a ostrým, průrazným stylem jako autorčiny prózy.   Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (Paseka 2020) Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.   Michal Topor, Josef Vojvodík (eds.): Čtení o Otokaru Březinovi. Kritika a zjevení (Institut pro studium literatury 2020) Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895–1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895–1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova „obrazu“, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949–1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.   Bianca Bellová: Mona (čte Lenka Krobotová, Audiotéka a Host 2020) Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým. Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.   Petr Stančík: Andělí vejce (čte Lukáš Hlavica, Audioberg 2020) Román Petra Stančíka se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor. Audiokniha byla natočena ve studiu DAMU pod vedením režiséra Dimitrije Dudíka. Hlavní role se zhostil Lukáš Hlavica. Autorem originální hudby je Kryštof Marek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2019-09-05 06:37:09

Martin Hudec: Česko-německá literární výměna je zatím dost jednostranná

Před více než dvaceti lety se zrodila instituce, která se rozhodla prohlubovat vzájemné porozumění mezi Čechy a Němci. O dosavadních aktivitách Česko-německého fondu budoucnosti, jeho aktuálních projektech i plánech do budoucna jsme hovořili s germanistou Martinem Hudcem.   Česko-německý fond budoucnosti, založený v roce 1997, si klade za cíl „stavět mosty mezi Čechy a Němci“. Co konkrétně si pod tím máme představit?  Zcela konkrétně ve třech číslech: za 20 let jsme částkou přes 60 milionů eur podpořili na 11 000 česko-německých projektů. Podporujeme především školní a kulturní výměnu a spolupráci na úrovni občanské společnosti včetně nejrůznějších setkávání. Jde nám o to, aby díky naší podpoře bylo možné realizovat projekty, které spojují lidi z obou zemí a umožňují jim se vzájemně poznat a respektovat. Fond budoucnosti přispívá i na obnovu památek, vysokoškolská stipendia a vědecké a publikační záměry.   V čele fondu stojí český ředitel Tomáš Jelínek a německá ředitelka Petra Ernstberger, znamená to, že o aktivitách nadace v té které zemi rozhoduje vždy pouze jeden z nich? Fond budoucnosti je sice bilaterální instituce s českým a německým ředitelem, a stejně tak jsou Češi a Němci zastoupeni ve správní radě i mezi zaměstnanci, ale naše poslání je jednotné a agendu si podle státní hranice nedělíme. Sídlo fondu a celé jeho exekutivy je v Praze, zde jsou zpracovávány a hodnoceny všechny grantové žádosti a odtud jsou řízeny i další aktivity fondu směřující do obou zemí.   Vy máte na starost podporu kulturních a vědeckých projektů a také vydávání tištěných publikací. Jaký druh projektů mezi (úspěšnými) žádostmi převažuje a kam obvykle jde nejvíce peněz? Úspěšné jsou především takové žádosti, které přispívají k česko-německému porozumění, a projekty založené na česko-německé spolupráci, důležitý je i inovativní přístup, kreativita a přínos podpořených projektů. Konkrétně pak záleží na té které projektové oblasti: u kulturních projektů nám jde především o vzájemné zprostředkování kulturních fenoménů obou zemí i prezentaci zástupců současné kultury, od amatérských hudebních souborů až po špičkové německé divadlo. U vědeckých a publikačních projektů je pro nás zásadní zdokumentování myšlenkového světa, vědeckého výzkumu a kulturních aktivit lidí z Německa a Česka, stejně jako náhled do literatury sousední země a jejích nejrůznějších žánrů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když zůstaneme u literatury, které faktory mají největší vliv na výsledné rozhodnutí ohledně vaší případné podpory? A kdo všechno o ni vlastně může žádat? Žádat mohou jak nakladatelé či nejrůznější – například vědecké – organizace, tak i fyzické osoby, tedy například samotní autoři z obou zemí. Nejzásadnější kritérium pro naši podporu jsem už zmínil v předešlé odpovědi, určitě ale platí, že chceme především přispět ke zprostředkování současné literatury, zásadní je pro nás přitom nejen kvalita textu a překladu, ale i to, že tak přispějeme k bližšímu porozumění života v sousední zemi.   Letos jste byli jedním z partnerů prezentace České republiky jako hostující země na lipském knižním veletrhu. V čem konkrétně vaše přítomnost na veletrhu, popřípadě spoluúčast na českém programu spočívala? České hostování v Lipsku jsme vnímali jako velkou šanci pro českou kulturu a pro prohloubení česko-německého dialogu nejen v oblasti literatury, což je jedním z našich důležitých cílů. Proto jsme se také hned od počátku snažili přispět k jeho úspěšné realizaci – rád jsem se v této souvislosti podílel na práci dramaturgické rady, která měla hostování ČR v Lipsku na starosti –, i k posílení česko-německé literární výměny. Již v březnu 2018 jsme vypsali mimořádnou podporu projektům, které měly přispět k lepšímu poznání a posílení role české literatury a českého jazyka v Německu.  To vše i s ohledem na fakt, že česko-německá literární výměna na rozdíl od velmi rozvinuté kulturní spolupráce lidí z obou zemí probíhá dost jednostranně a současná česká literatura se v konkurenci se silnou nabídkou zahraničních titulů na německém knižním trhu prosazuje jen s velkými obtížemi. Mimořádná podpora se týkala nejen překladů do němčiny, ale i čtení českých autorů a dalších literárních projektů, cílili jsme též na podporu německé bohemistiky. Celkem jsme v rámci naší výzvy podpořili na 20 projektů celkovou částkou 150 000 eur. V průběhu veletrhu v Lipsku jsme pak měli tři velmi úspěšné, různorodé akce: kontaktní setkání pro všechny ty, kteří mají nápady, jak česko-německé vztahy v oblasti kultury dále rozvíjet, pódiovou diskusi s Jaroslavem Rudišem přímo na veletrhu a především „Večer s Vladimírem Holanem“ – česko-německou edici, která patří k našim nejzásadnějším literárním projektům, představil její spoluvydavatel, profesor slavistiky Urs Heftrich (rozhovor s ním přinesly Literární noviny 4/2019; pozn. PN) a překladatelka Věra Koubová. Čtení básní pak hudebně doprovodil izraelský pianista Gilead Mishory.    Mezi aktuálně schválenými projekty čistě literární akce ani publikace příliš nefigurují, zaujala mě však akce s názvem Reality Czech. Německo-české literární setkání. O co se jedná? Z tohoto projektu mám obzvláštní radost, ukazuje totiž to, co pro nás bylo a je po hostování v Lipsku zásadní: tedy kontinuitu i rozšíření česko-německých aktivit na literárním poli. V případě „Reality Czech“ se jedná o řadu čtení a diskusí se 12 českými a německými spisovateli v Berlíně. V rámci třídenního setkání budou autoři z Prahy a Berlína spolu s publikem diskutovat o aktuálních podmínkách pro psaní i roli literatury v kulturně-politickém a společenském diskursu a poznají také nové performance a publikační formáty z Prahy a Berlína. Program bude sestávat z panelové diskuse v kooperaci s fakultou slavistiky na Humboldtově univerzitě, dvou večerů autorských čtení, několika moderovaných diskusí / open talks a výstavy nezávislých literárních časopisů vydávaných v uplynulých 30 letech. Z mého pohledu je přitom nejzásadnější pestrý mix různých setkávacích a prezentačních formátů: dojde zde nejen ke klasickým čtením, která širší veřejnosti umožní vhled do současné české literatury, ale i k následným diskusím o nových cestách a možnostech zprostředkovávání a šíření literatury.   Podpoříte také vznik a následné vydání německého překladu knihy Petra Balajky Ottla, která česky vyšla loni zásluhou Nakladatelství Franze Kafky. Co vás přimělo k finanční podpoře v tomto konkrétním případě? Je to svým způsobem logický protipól k naší podpoře českého vydání všech tří svazků Stachovy kafkovské biografie v nakladatelství Argo. Přišlo nám vhodné pomoci zprostředkovat knihu českého autora německým čtenářům, nadto pojednávající o osobě a tematice, o které se dosud příliš nevědělo. Tím mám na mysli nejen Ottlu jako Kafkovu „nejmilejší sestru“, ale i tematizaci posledního roku jejího života v Terezíně, následnou deportaci do Osvětimi a její dobrovolné rozhodnutí spojit svůj osud s dětmi z Białystoku, které jako zdravotní ošetřovatelka provázela, i když pravděpodobně tušila, že to znamená cestu na smrt.   Když se podíváme na rok 2017, podpory se dočkalo 40 publikací, ovšem beletrie mezi nimi příliš zastoupena nebyla (6x próza, 2x poezie) a převažovaly tituly odborné. Jedná se o tradiční poměr? A čím je to způsobeno?  Ten poměr se lehce mění, dosud ale platilo, že převažují žádosti o podporu vědeckých publikací, což je dáno tím, že tyto projekty jsou často navázány na vědeckou česko-německou spolupráci v nejrůznějších oblastech – většinou se jedná o podporu vydání česko-německých sborníků z akcí podpořených fondem. O nelehké cestě českých autorů na německý knižní trh jsem již hovořil, sám jistě dobře víte, že ani u nás není mnoho nakladatelů, kteří by se na náročnější německou beletrii či poezii zaměřovali. Chci ovšem zmínit i to, že v roce 2018, tedy již během příprav na Lipsko, bylo mezi 50 podpořenými publikacemi 8 knih beletristických a 8 titulů z oblasti poezie. V tomto smyslu doufám a věřím, že impulsy vzešlé z našeho hostování v Lipsku budou mít delší trvání, naše podpora v této oblasti samozřejmě pokračuje i nadále.   V loňském roce mezi podpořenými projekty figurovala řada akcí či děl vztahujících se k tzv. osmičkovým rokům, letos jistě nebude nouze o projekty spjaté s třicetiletým výročím sametové revoluce.  Je to tak, už v prvním pololetí letošního roku fond podpořil celou řadu projektů, které tematizují 30. výročí politického převratu v roce 1989, a to v obou zemích. Těší nás, že aktéři občanské společnosti chápou toto výročí i jako příležitost lépe si uvědomit, co nás v Evropě spojuje, a soustředit na to pozornost. Tak například pražská Asociace pro mezinárodní otázky a Evropská akademie Berlín chtějí v rámci „Evropských týdnů svobody“ prostřednictvím nejrůznějších inovativních formátů zprostředkovat širší veřejnosti v Německu, Česku a Polsku povědomí, že události roku 1989 byly významné nejenom v národním nebo bilaterálním kontextu, ale že je třeba je zároveň vnímat jako součást příběhu celoevropského úspěchu. Řada projektových partnerů hledá v souvislosti s výročím pádu železné opony i možnosti intenzivního dialogu s pamětníky. Jako například drážďanské Mitteleuropa-Zentrum při Technické univerzitě a spolek Veřejný sál Hraničář z Ústí nad Labem, kteří hodlají provést řadu rozhovorů s pamětníky z oblasti Drážďan a Ústí a tematizovat při tom jejich životní situaci před a po roce 1989. Dalším příkladem projektu, který se zabývá třicetiletým výročím politického převratu roku 1989, je česko-německý kabaret, založený v roce 2018 v Praze jako první svého druhu. Ve svém novém programu „Téma 2.0“ se bude zabývat tématem pádu železné opony a následného období politické transformace až do současnosti.    Již čtvrtým ročníkem letos pokračuje vámi pořádaná soutěž o Česko-německou novinářskou cenu. Co vás vedlo k jejímu založení a jakou prestiž si za dobu své existence toto ocenění získalo u nás a v Německu? Smyslem této ceny je podpora jednak kvalitní a nezávislé žurnalistiky, jednak česko-německých vztahů nezatížených předsudky. Během posledních dvaceti let od podpisu Česko-německé deklarace a vzniku Fondu budoucnosti se vztahy mezi Čechy a Němci sice významně zlepšily, ovšem bez kvalitní žurnalistiky by vzájemné poznání a pochopení toho druhého bylo zajisté na nižší úrovni.  Česko-německou novinářskou cenou proto oceníme novinářky a novináře, kteří jdou proti trendu rychlého, povrchního zpravodajství a nespokojují se s jednoduchými odpověďmi a populistickou zkratkovitostí. V době narůstající manipulace s fakty a názory je zodpovědná žurnalistika tohoto typu obzvlášť důležitá.  Naštěstí existuje na obou stranách hranice značný počet novinářek a novinářů, kterým stojí za to se intenzivně a dlouhodobě tématy sousední země zabývat. Myslím, že si cena za dobu své existence vybudovala dobré renomé. Od počátku jsme kladli důraz na její nezávislost: o vítězích rozhoduje porota složená z předních žurnalistů z obou zemí, které nominují naše partnerské organizace Deutscher Journalistenverband a Syndikát novinářů ČR. Vyhlášení vítězů je vždy velkou a podnětnou podívanou. Letos předání cen plánujeme na 1. listopadu do Lipska a jako hlavní řečník vystoupí bývalý německý novinář a disident a současný šéf úřadu pro dokumentaci Stasi Roland Jahn. Mezi soutěžícími i vítězi byli dosud vždy zastoupeni jak žurnalisti z nejvýznamnějších médií z obou zemí, tak i novináři na volné noze a nezávislé produkce a my věříme, že to tak bude i nadále. Cíle naší ceny jsou totiž stále aktuálnější.  {/mprestriction}  Martin Hudec (*1974) absolvoval magisterské i doktorské studium germanistiky na Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu na Mohanem. V Česko-německém fondu budoucnosti, kde je zodpovědný za oblast publikací a stipendií, působí od roku 2003.

Čas načtení: 2019-08-05 12:09:45

Ondřej Buddeus: Můj odchod je vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu Českého literárního centra

Ondřej Buddeus, dosavadní vedoucí Českého literárního centra (ČLC), jehož cílem je soustavná a systematická propagace české literatury a knižní kultury v zahraničí, podal výpověď. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny (MZK), pod kterou ČLC spadá, pověřil jeho vedením – zatím jen na rok – Martina Krafla, který je koordinátorem právě probíhajícího Českého roku kultury v Lipsku. Náhlý Buddeusův odchod samozřejmě vzbuzuje řadu otázek, stejně jako to, že na volné místo nebylo vyhlášeno výběrové řízení.   Co všechno stálo za vaším rozhodnutím rezignovat na funkci vedoucího ČLC?  Důvody své výpovědi jsem už publikoval na podnět redakce portálu iLiteratura.cz. Je jich celá řada a tím nejsymptomatičtějším je kolaps komunikace mezi ředitelem MZK Tomášem Kubíčkem a mnou. Není to v krátkých dějinách ČLC poprvé, kdy vedoucí centra odchází kvůli špatné komunikaci s vedením – totéž bylo také jednou z příčin odchodu Petra Janyšky. Nedobrá komunikace je samozřejmě banální důvod. To podstatné se ovšem skrývá ve spodní vrstvě: ředitel instituce má s ČLC jiné záměry než člověk, který má za úkol se svým týmem rozvíjet a provozovat agendu centra. Jaké? Od samého počátku fungování ČLC ve mně sílil dojem, že strategickým cílem ředitele je posilování značky MZK prostřednictvím současné české literatury a ČLC. V případě vedoucího ČLC je horizontem jeho práce podpora a propagace české literatury v zahraničí a práce pro ty, kteří jsou pro obraz české literatury v zahraniční nepostradatelní: autorky a autory, překladatelky a překladatele z češtiny, zahraniční nakladatele, literární agenty a organizátory literárních akcí. Nejde tedy o získávání institučního kapitálu, ale kvalitní službu. K čemu je české literatuře prospěšný instituční kapitál ředitele MZK? Nevím. V situaci, kdy ČLC není samostatná organizace, nýbrž spadá pod státní příspěvkovou organizaci s ředitelem, který vedoucímu centra nedává žádné pravomoci, je vaše práce závislá na tom, zda mezi nadřízeným a podřízeným existuje dobrá vůle ke spolupráci a důvěra. Navzdory slušným výsledkům centra nic takového nepanovalo a situace se vyhrotila natolik, že jsem v roli vedoucího nemohl dál fungovat. O mě osobně ale vůbec nejde, podstatnějším důvodem bylo, že se ke konci roku velmi pravděpodobně chystaly změny, které by vedly k tomu, že ČLC bude pouze servisní organizací veletržních aktivit MZK (jak tomu ostatně bylo s přípravou na hostování v Lipsku v letošním roce), a omezí se tím jeho fungování jako státní literární agentury. Můj krok je tedy vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu a myslím, že tím posledním, co jsem mohl pro centrum udělat – přitáhnout k němu a jeho fungování opět pozornost literární veřejnosti a dát jí tak symbolicky na zváženou, zda to, co by jinak proběhlo spíše plíživě a s vyloučením veřejnosti, akceptuje, nebo ne. Specifický přístup vedení MZK ke správě ČLC dobře ilustruje nedávné jmenování nového vedoucího bez výběrového řízení i to, že o ČLC se nyní hovoří jako o „pražské pobočce“, protože nový vedoucí úřaduje v Brně.    Výpověď jste podal na začátku května, aby váš nástupce, který by vzešel z očekávaného výběrového řízení, měl během léta čas se zapracovat. Nakonec vše nabralo daleko rychlejší spád a řízením ČLC byl (zatím jen na rok) pověřen Martin Krafl. Překvapila vás jeho volba? A co říkáte na její průběh? Volba nového vedoucího neproběhla, radě ČLC pouze bylo oznámeno, že se novým vedoucím stane Martin Krafl, což vzhledem k jeho roli při přípravě Lipska 2019 překvapivé není. Překvapilo mě spíš, že na jednání rady nebyl oznámen termín veřejného výběrového řízení. To je jediný správný postup u institucí typu ČLC – a postup v zemích se zažitou demokratickou kulturou standardní. I v případě, že obdobné literární centrum spadá pod větší organizaci – jako například ve Švédsku, kde je literární centrum součástí Swedish Arts Council –, je nemyslitelné, aby na vedoucí pozici konkurs vypsán nebyl. O tom, co probíhalo na radě ČLC, se můžete dočíst v reportážním článku předsedy Asociace spisovatelů a jednoho z radních Ondřeje Lipára také na iLiteratuře. Ukazuje, jakou fraškou jmenování nového vedoucího bylo: jednalo se o nachystané představení o čtyřech dějstvích, které předpokládalo pouze souhlas všech přítomných, nikoli diskuzi. Věc dokresluje i to, že členové rady nedostali program jednání předem, jak je zvykem, a rozsáhlé materiály o práci centra za rok 2018 obdrželi pouhé 2 dny před jednáním. Nemohli se tedy na jednání připravit a ani se dopředu orientovat v jeho průběhu. Ještě ilustrativnější byl moment, kdy Martin Krafl začal prezentovat novou koncepci centra, aniž by se s ní členové rady (neřku-li profesní veřejnost) měli možnost seznámit předem. Že se tak vůbec stalo, považuji za manipulaci radními.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Způsob jmenování Krafla nahrává kritikům Tomáše Kubíčka, ředitele MZK, která je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR zřizovatelem ČLC. Kubíček podle některých rozhoduje jako suverén a nadto si sám ustavuje i Radu ČLC, jež má v současnosti tuším patnáct členů. Zvolení Krafla i jeho jednoletý mandát prý Rada ČLC odhlasovala nadpoloviční většinou hlasů, zatímco návrh na vypsání výběrového řízení naopak neprošel?  Rada ČLC je z povahy svého ustavení poradní orgán ředitele a má pouze doporučující funkci, její rozhodnutí ředitele právně nezavazují, protože na něm jako statutárním orgánu spočívá plná právní zodpovědnost. Jmenování M. Krafla do funkce vedoucího ČLC bylo jednostranným aktem vůle ředitele MZK. Tento krok je zcela legální, v krátké historii ČLC ovšem bezprecedentní (oba předcházející vedoucí vzešli z veřejného konkurzu), a o jeho legitimitě lze úspěšně pochybovat. To, že se část radních proti rozhodnutí postavila, způsobilo, že byl Kraflův mandát sice potvrzen nadpoloviční většinou, ovšem zároveň stanoven jako dočasný. Tatáž nadpoloviční většina pak samozřejmě neposvětila vypsání výběrového řízení, o němž menšina přes nevůli předsedy rady ČLC vyvolala hlasování. Předem plánovaný scénář jednání, jak odhaluje ve svém článku Ondřej Lipár, byl jiný: M. Krafl neměl být jmenován do funkce vůbec dočasně. To potvrdil v momentě, kdy i přes to, že rada rozhodla o dočasnosti mandátu, dál postupoval podle připraveného scénáře a prezentoval radě novou koncepci. Rada měla závěrem nejspíše diskutovat o obsahu nové koncepce a nikoli o tom, jestli je vůbec stanovení nového vedoucího bez konkurzu a obměna pětileté koncepce po dvou letech v pořádku.  Nelze se účinně stavět proti tomu, že ředitel MZK jedná ve své organizaci jako suverén, má k tomu veškeré pravomoci. Kritizovat lze jiné věci, například způsob prosazování vlastních rozhodnutí, která se opírají o předem zřízený konsenzus. Opakují se následující vzorce: 1. Dodržet formy transparentního kolektivního rozhodování (tj. zřizovat rady, komise apod.), ovšem obejít jejich smysl tím, že je rada vhodně poskládána tak, aby v podstatných věcech podpořila záměr ředitele (v tomto kontextu není nezajímavé odvolání Pavla Mandyse pro údajný střet zájmů z Rady ČLC na jaře tohoto roku, které rozložilo názorové síly v radě jednoznačněji ve prospěch nových záměrů), případně aby neměla dostatečné informace, eventuálně jí byla k diskuzi předložena druhořadá témata; 2. vyhnout se hlasování a nahradit ho diskuzí; 3. legitimizovat rozhodnutí na základě diskuze, která je považována za souhlas. Na posledním zasedání Rady ČLC tato strategie částečně selhala, protože byla vyvolána hlasování a část radních chtěla vést diskuzi o podstatných tématech. Pozoruhodný byl i moment, kdy se předseda komise pokusil sám vyvolat odhlasování nové koncepce, což ovšem i ti radní, kteří hlasovali pro jmenování M. Krafla, podpořit dost dobře nemohli. Chápu, jak je tato strategie účinná pro budování vlivu, šíření a legitimizaci vlastních rozhodnutí. Chápu také, že v hierarchicky strukturované organizaci je diskuze podřízených nad nějakým tématem a rozhodnutí na základě této diskuze účinnou a legitimní technikou řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se použije na orgán, jako je Rada ČLC, u něhož se přepokládá nezávislost, tak se s radními jedná obdobně jako se zaměstnanci MZK a ze strategie firemního řízení se stává nástroj ovlivňování.   Řada lidí se při zakládání ČLC podivovala nad tím, že má instituce se sídlem v Praze spadat pod Moravskou zemskou knihovnu v Brně, a nikoliv třeba pod pražský Institut umění. Bude podle vás nyní vliv MZK na chod ČLC ještě sílit? Ta konstrukce je stále ještě nelogická a obtížně zapamatovatelná pro kolegy v ČR i zahraničí, organizační strukturu musíte neustále vysvětlovat, stejně jako čelit otázce, proč je právě taková. Není totiž zvykem, aby instituce jako ČLC se sídlem například v Bratislavě spadala pod krajskou knihovnu v Košicích, pokud použiji příměr ze slovenských reálií. Ostatně to, že národní veletržní prezentace a státní literární agenturu provozuje knihovna, je, myslím, světové unikum. Na otázku, zda bude sílit vliv MZK na chod centra, nelze dost dobře odpovědět, je stále její čtvrtou sekcí, jakkoli tato situace měla být provizorní, jak píše ve svém komentáři k dění v ČLC na iLiteratuře Pavel Mandys, který byl při vyjednávání vzniku centra na ministerstvu kultury přítomen. To, co se nyní možná změní, je kultura komunikace centra s veřejností a těmi, pro něž má centrum fungovat – překladateli, autorskou komunitou, nakladateli, organizátory atd. To ovšem ukáže čas.    Martinu Kraflovi jsou zřejmě přičítány nemalé zásluhy jako programovému koordinátorovi – podle všeho úspěšného – projektu Českého roku kultury v Lipsku, jehož vrcholem byla prezentace české literatury na lipském knižním veletrhu. Jak se na jeho dosavadní působení ve službách MZK, potažmo české literatury díváte vy?  Pokud by bylo vypsáno výběrové řízení na nového vedoucího ČLC, M. Krafl by byl nepochybně jedním z nejserióznějších kandidátů. Nemyslím si, že by mi příslušelo posuzovat práci kolegy, k průběhu lipské prezentace jsem mu pogratuloval.    Nyní by mělo dojít k „dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK“. Co to pro ČLC může znamenat? Obávám se dvojího: že se jedná o plíživou změnu, která vposledku povede k posílení veletržního oddělení MZK o úvazky a rozpočet literárního centra a k omezení jeho aktivit jako státní literární agentury. Děje se tak v situaci, kdy na veletržní prezentace České republiky už nejsou výjimečné prostředky přesahující 20 milionů Kč, jako to bylo na Lipsko. Evropské literární instituce typu ČLC mají běžně oddělení, které zařizuje veletržní prezentace, nikde to ovšem není tak, že veletržní oddělení vedle své specifické agendy provozuje činnost státní literární agentury. Nejistotu ve mně probouzí už sousloví „dočasné organizační sloučení“ – obávám se, že s dočasností tohoto sloučení to je obdobné jako s dočasným jmenováním nového vedoucího. Pokud budoucí vývoj moji obavu nepotvrdí, bude to jen dobře.    Udivilo mě, že vaše jméno figuruje i v obměněném seznamu členů týmu ČLC, kde jste uveden coby „koordinátor mezinárodní spolupráce“. Znamená to, že v práci pro centrum budete pod Kraflovým vedením pokračovat?  Ne, centrum opouštím s koncem července. Po podání výpovědi v květnu mi běží dvouměsíční výpovědní lhůta. Jsem vázán v pracovním poměru do jejího uplynutí, a do té doby zůstávám členem týmu ČLC.    Sám jste ovšem vyjádřil obavy z rozpadu stávajícího týmu ČLC na základě plánované personální restrukturalizace... Podle tiskové zprávy MZK chce M. Krafl představit za rok „novou strategii činnosti ČLC včetně jejího personálního zabezpečení“. Vzhledem k tomu, že literární centrum disponuje pěti úvazky a o něco menší tým M. Krafla byl původně sestaven dočasně pro lipskou prezentaci, moje obava byla, že se stávající kolektiv koordinátorek a koordinátorů pro jednotlivé oblasti řízeně zčásti rozpadne a bude nahrazen asistentkami M. Krafla. Co by to znamenalo pro kontinuitu práce centra, si lze domyslet. Byl jsem ovšem ujišťován, že záměrem není výměna stávajícího týmu.   Jak jste vlastně spokojen s dosavadním fungováním ČLC? Dařilo se podle vás naplňovat koncepci, kterou jste dával dohromady ve spolupráci se svým týmem a za přispění odborné veřejnosti?  Věřím, že ano. Srovná-li člověk koncepci dostupnou na stránkách Czechlit.cz a aktivity centra, může si obrázek učinit sám. Po dvou letech existence fungují programy pro překladatele, zahraniční nakladatele, autorky a autory, informační servis, rozsáhlý rezidenční program v ČR, reprezentační výjezdy spisovatelek a spisovatelů se podporují formou otevřené výzvy, kde mohou žádat zahraniční organizátoři i sami tvůrci, ČLC má také řadu přímých spoluprací se zahraničními literárními organizátory, spolupracuje se sítí Českých center například na Ceně Susanny Roth pro překladatelský dorost, organizuje semináře pro zahraniční studenty češtiny, vydává publikace on-line i tiskem, pořádá nakladatelské zájezdy i program pro veřejnost, má řadu kontaktů. Nově je také partnerem v evropském projektu CELA (Connecting Emergin Literary Artists) pro autory a překladatele na začátku tvůrčí kariéry. Podařilo se mi dojednat, že se stalo členem sítě ENLIT (European Literature and Translation Network), která sdružuje 22 evropských literárních institucí, jež podporují literaturu a překlad v zahraničí, a kde je zastoupena jako jediná země Visegrádu. Za dva roky se tedy dotáhlo k evropskému standardu a to je laťka, která by se měla držet i nadále. Naprostá většina evropských států má instituci podobnou ČLC už desetiletí, na Slovensku od roku 1995, v Norsku od roku 1978. V Evropě jsme ji založili jako jedni z posledních. Mám radost, že i v oblasti institucionální podpory literatury jsme se – řečeno s mírnou nadsázkou – nyní začlenili do EU.    Důraz se kladl zejména na podporu mobility – výjezdů tuzemských autorů za hranice a pobytů zahraničních tvůrců v ČR. I to vám prý bylo vytýkáno? Ano, s tím, že ČLC je literární cestovní kancelář. Další výtkou, která zaznívala na radě ČLC, bylo, že autorský výjezd do zahraničí nemá automaticky dopad v podobě nově přeložené knihy. S takovými výhradami samozřejmě nesouhlasím. Vznik a vydání nového překladu je dlouhodobý komplexní proces, který se neodehraje z roku na rok. ČLC se věnuje zvýšenou měrou podpoře autorských prezentací v zahraničí proto, že v systému, který v ČR aktuálně panuje (MK ČR zajišťuje grantovou podporu knih v překladu, MZK byla pověřena zajišťováním veletržních prezentací v zahraničí), je mobilita profesionálů (autorů a tvůrců knih, zahraničních překladatelů a bohemistů, zahraničních nakladatelů) a pohyb informací o české literatuře v podstatě systémovou nikou, to znamená přirozenou agendou centra. Optimální by bylo, kdyby toto všechno bylo pod jednou střechou, jako je tomu například v severských zemích či v Beneluxu, z řady důvodů to ale nejde. Například granty na podporu překladu a vydávání českých knih v zahraničí spadají pod MK ČR ze zákona.    Do konce letošního roku měla být připravena také koncepce české sekce ČLC. Domníváte se, že v její přípravě bude pokračovat i nový vedoucí? A v čem by měla činnost české sekce spočívat? Idea vzniku české sekce ČLC spadá do doby jeho vzniku, kdy ještě nebylo jednoznačně jasné směřování centra. Jedním z možných vzorů byl polský Institut knihy, který zajišťuje pobídky a programy pro polskou literaturu doma i v zahraničí. Vzhledem k rozpočtu a počtu zaměstnanců se ale velmi rychle vykrystalizovala identita ČLC jako státní literární agentury exportního typu. Pokud nedojde k navýšení rozpočtu a úvazků, s čímž nyní nelze počítat, byla by snaha o zřízení domácí sekce na úkor aktuálního fungování. V tomto bodě tedy ideálu koncepce z roku 2017 teď skutečně nelze vyhovět.    Co vám osobně přinesly dva roky strávené v čele ČLC? Spoustu zkušeností, jež všechny v tuhle chvíli asi ještě neumím pojmenovat a zhodnotit. Co mě napadá jako první: řadu skvělých kolegyň a kolegů, vědomí toho, že administrativní zátěž státních institucí nestojí v cestě realizaci skvělých věcí, je-li k nim dobrá vůle a počítá-li člověk s tím, že udělat něco ve státní sféře je nejméně třikrát pomalejší proces než v nestátním sektoru. Poznání, že prostředí, kde platí zákony Jante (deset přikázání formulovaných norským spisovatelem Akselem Sandemosem a poprvé publikovaných roku 1933 v jeho knize Uprchlík kříží svou stopu; pozn. red.) a chybí dialog, mi úplně nesvědčí i to, že přísně hierarchizované řízení a motivace stresem jsou dlouhodobě neefektivní. Utvrzení v tom, že profesionalita a empatie vůči těm, jimž má být služba nějaké instituce určena, je základem jejího dobrého fungování. Poznání, že racionalita a objektivní zdůvodňování jsou často jen rétorikou emocí... atd. A v neposlední řadě vlastně radost z toho, že ČLC už není jen abstraktní záměr, ale velmi konkrétní činitel v literárním provozu.  {/mprestriction}  Ondřej Buddeus (*1984) je básník, překladatel, redaktor, editor, někdejší šéfredaktor literárního časopisu Psí víno a dlouholetý kulturní organizátor. Absolvoval skandinavistiku (norština) a překladatelství (němčina), pobýval na zahraničních stážích především v Norsku a Německu. Spolupracoval s řadou kulturních organizací v ČR a napříč Evropou. Za svou debutovou sbírku 55 007 znaků včetně mezer (2011) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Dále je mj. autorem básnických sbírek Rorýsy (2012) a Zóna (2016) či spoluautorem knihy pro děti Hlava v hlavě (s Davidem Böhmem, 2013), oceněné ve své kategorii cenou Magnesia Litera, Zlatou stuhou i cenou pro Nejkrásnější české knihy roku. Od jara 2017 do léta 2019 byl vedoucím nově založeného Českého literárního centra.

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s  centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře.   Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v  roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie­ – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-04 12:15:46

Literární vyhlídky (4. až 10. listopadu)

Nadcházející týden nabídne celou řadu autorských čtení i knižních křtů, a kromě toho také dvě zajímavé jazykově orientované akce – Den češtiny a Kontext 2019. Nešetřili jsme ani s (audio)knižními tipy, mezi nimiž nemůže chybět nová próza Jakuba Dotlačila – rozhovor s autorem pro vás totiž chystáme v prosincovém Bibliu.   POZVÁNKY   4. 11. Praha / V 17 hodin ve Werichově vile představí Petr Kotyk, archivář Památníku národního písemnictví v Praze, jeden ze vzácných fondů Literárního archivu a po desítkách let znovu pustí ukázky z válečného vysílání V+W z USA, které se dochovaly na gramofonových deskách. Dosud nevydané nahrávky, které Voskovec a Werich připravovali od roku 1941 až do konce války, představují dialogy komentující aktuální události a textové parafráze známých písniček Osvobozeného divadla. Praha / Od 18 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční křest knihy Pavla Bušty Lobotomík (Argo 2019), kterou ilustroval David Cajthaml. Rozhovor s autorem poutavé imaginativní prózy si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Vydržať!: dopisy z vězení (Pulchra 2019), která zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978–1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.   5. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest nového vydání Komenského knihy Labyrint světa a ráj srdce (Práh 2019) s kolážemi Miroslava Huptycha. Pozvání přijali Tomáš Halík, Pavel Kosatík, Jan Kumpera, Mirek Kovářík a Miroslav Huptych. Praha / V 17 hodin pokřtí v Radiocafé (Vinohradská 12) svou novou knihu Praha neznámá IV Petr Ryska, autor blogu Praha neznámá a pořadatel úspěšných komentovaných procházek po Praze. Ve čtvrtém díle navštívíte společně s autorem romantický Jánský vršek na Malé Straně, prohlédnete si honosné i méně okázalé vily na Vinohradech, projdete se přírodně-historickou trasou z Malé do Velké Chuchle přes rozsáhlý Chuchelský háj nebo se zatouláte do nejmenší pražské čtvrti Zadní Kopanina. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven Markéta Hejkalová, spisovatelka, nakladatelka a překladatelka finské literatury (mj. děl Miky Waltariho či Arta Paasilinny), která od roku 1991 každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a společně s manželem zde provozuje rodinné nakladatelství Hejkal. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jiří Starý s přednáškou na téma Poezie staroseverských skaldů. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům literární večer o životě a díle Louise Fürnberga, německého židovského spisovatele a československého občana původem z Jihlavy, který strávil podstatnou část svého života v Praze. Úvodní slovo o životě a díle autora pronese Viera Glosíková. Během večera zazní Fürnbergovy texty v podání jeho dcery Aleny.   6. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest nových knih Jiřího Padevěta Sny a sekyry (Host 2019) a Dvacet minut na vsi (Academia 2019), jejichž kmotry budou Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. První svazek obsahuje množství zdánlivě všedních mikropříběhů, které předcházejí zlomovým událostem známým z učebnic dvacátého století, druhý titul je souborem povídek. Praha / V 18 hodin se v Domě čtení (pobočce MKP) uskuteční autorské čtení Zdeny Bratršovské. Básnířka, prozaička a divadelnice přečte ukázky ze své nové knihy poezie Soukromá vernisáž (H+H 2019). V tomto výboru čerpá ze svých pěti básnických sbírek, které šokovaly svou neženskou drsností, otevřeností ve věcech erotiky i stylovou vytříbeností. Praha / Od 19 hodin se v kavárně a čajovně U Božího mlýna odehraje křest knih Pavla Zajíčka Čas je výkřik uprostřed noci (Maťa 2019) a Svatopluka Karáska V nebi je trůn (Maťa 2019), které vycházejí v edici Bouře. Básně zarecitují a zazpívají členové Sboru břežanských kastrátů a se Svatoplukem Karáskem zazpívá také Rostislav Tvrdík. Role kmotrů se přislíbili ujmout Vratislav Brabenec a Charlie Soukup. Praha / V 19 hodin proběhne v Komunitním a mateřském centru Kampa Romantický večer Tvaru, který nabídne autorská čtení (Ondřej Hanus, Marie Šťastná, Pavel Rajchman, Tereza Riedlbauchová, Anna Beata Háblová), přednášku Mileny Slavické o romantickém malířství i hudbu (Jan Faix a Gabriela Rossi). Moderuje Lukáš Senft. Ústí nad Labem / Od 20 hodin představí v Café Max svou novou knihu prozaik Michal Vrba. Povídková sbírka Kolem Jakuba (Argo 2019) je příspěvkem k tématu malého člověka ve víru velkých dějin, přičemž spojovacím prvkem jednotlivců, do jejichž života zasáhnou dějinné přemety, je středočeský rybník Jakub. Rozhovor s autorem přinášíme v listopadovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 11/2019.   7. 11. Praha / Od 8.30 do 19.00 bude Kampus Hybernská hostit Den češtiny – mnohovrstevnatý jednodenní festival, který pořádá pražská bohemistika a je určen jak středním školám, tak komukoli, koho jednoduše baví čeština. Zazní přednášky na rozličná literárněvědná a jazykovědná témata, části se speciálním zaměřením na otázky spojené s výukou jazyka a literatury. Prostor bude věnován i dvěma panelovým debatám, a to diskusi o výuce současné české literatury na školách a debatě o žánru tweetu a tweetování v češtině s úspěšnými uživateli Twitteru. Návštěvníky čekají i autorská čtení tří vynikajících současných autorů, aktivní řešení jazykových úloh včetně těch z maturitního didaktického testu, ukázka kurzu češtiny pro cizince nebo nahlédnutí do příprav mluvených zpráv v rozhlase. Po celý den poběží i knižní bazar. Program a další informace ZDE. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně ČR Alena Morávková knihu Hlasy dvou básníků (NK ČR – Slovanská knihovna a Česká asociace ukrajinistů 2018) – výbor z tvorby Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče, dvou ukrajinských básníků, kteří se ocitli ve dvacátých letech 20. století v Československu poté, co zkrachovaly snahy vytvořit nezávislý ukrajinský stát. V Praze nalezli nový domov a zde se také literárně etablovali. Oba bývají řazení k tzv. pražské škole ukrajinských exilových básníků. Výbor uspořádaly Tereza Chlaňová a Alena Morávková, na překladech poezie se podíleli Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, Alena Morávková a Václav Daněk. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest knihy Magdalény Platzové Máme holý ruce (CPress 2019) – autentického deníku studentky z doby převratu, ale zároveň i historického románu, ve kterém jsou popsány události tak, jak se skutečně staly. Účast přislíbili Eda Kriseová, Josef Platz, Tereza Kosová či dokumentarista Tomáš Škrdlant. Hradec Králové / V 17.30 zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven spisovatelka, publicistka a překladatelka Pavla Horáková. Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mládež Tajemství Hrobaříků, který následně doplnila o dva další díly. Letos získala ocenění Magnesia Litera v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti (Argo 2018). Praha / Od 18 hodin se v sídle Nakladatelství Meander uskuteční křest šesti nových přírůstků edice Repolelo. Těšit se můžete na originální básničky, říkadla a písničky od slavných autorů, jako jsou Ivan Wernisch, Daniela Fischerová a další. To vše v uměleckém podání předních českých výtvarníků (Jiří Franta, David Böhm, Kristina Fngrlnd, Ester Nemjó, Marie Štumpfová, Anna Kulíčková, Jaromír Plachý). Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena nová kniha Aleše Palána Jako v nebi, jenže jinak (Prostor 2019). Autor bestselleru Raději zešílet v divočině v ní popisuje setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. Hostem večera bude fotografka Johana Pošová, autorka snímků v knize. Večer uvede Denisa Novotná. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení Petry Hůlové z dosud poslední knihy Zlodějka mýho táty (Torst 2019) i nových textů. „Víc než dvacet let si píšu deník. Sešitů už mám dvě police, na jejich chlopních seznamy přečtených knih, mezi chlopněmi různobarevnými propiskami můj všelijak příšerně sebestylizovaný život.“ Brno / V 19.30 bude v Kabaretu Špaček uvedena kniha Jiřího Šimáčka Prvotřídní hajzl (Druhé město 2019), která se opět odehrává v Brně a jejíž hlavní postavou je zkorumpovaný policista středních let, bezohledný manipulátor přezdívaný Náčelník. Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, kterou je stále víc posedlý. Hovořit bude Martin Reiner a Miloš Voráč, ukázku z knihy přečte Jiří Šimáček.   8. 11. Praha / Od 9.00 do 16.30 bude Bio Oko hostit konferenci o jazyce v kontextu doby s názvem Kontext 2019. Jak si stojí současná čeština? K čemu je fajn umět s Českým národním korpusem? Se svými příspěvky na nejrůznější témata vystoupí básníci, překladatelka, marketéři, textaři i jazykové vědkyně. Více o programu ZDE. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest knihy Ve stínu magie (Epocha 2019) – antologie povídek předních českých autorů sci-fi a fantasy, kterou uspořádali Boris Hokr a Leoš Kyša. Účast přislíbili mimo jiné František Kotleta (rozhovor s autorem čtěte ZDE), Kristýna Sněgoňová nebo Theo Addair. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest nové sbírky Jana Spěváčka Čum do ráje (Dauphin 2019), obsahující 52 básní, v nichž se rodinná a přátelská blízkost prolíná s blízkostí Bohu. Dá se chápat i jako kniha o možnosti univerzální lásky. Autor věří, že osud a náhoda jsou dobří přátelé – a zcela nenáhodně zvolil jako titul své knihy dětský „přeřek“ z Holanovy Noci s Hamletem. Úvodní slovo pronese Olina Stehlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Kniha s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé (Echo Media 2019) je souborem cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Pod názvem Emisar (dybbuk 2019) vychází v překladu Kláry Macúchové dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka Jóko Tawadová v ní přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Román Nokturno pro Přímoří (Protimluv 2019), vycházející v českém překladu Aleše Kozára, je knihou s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě. Prozaik Alojz Rebula (1924–2018), dnes již klasik slovinské literatury, si v něm všímá ideologických tlaků, represí, které jednotlivé režimy používají, i důsledků budování ideologických bariér mezi obyčejnými lidmi. Novela náchodského učitele a spisovatele K. J. Pleskače (1858–1937) Život na Měsíci (FF UK 2019) vyšla roku 1881 a představovala první českou reakci na vlnu zájmu o Měsíc a jeho možné obyvatele, vyvolanou francouzskými spisovateli Flammarionem a Vernem. Svým námětem se také stala jednou ze zakladatelských próz domácí sci-fi. Především ale o celých pět let předjala známé Čechovo vyprávění o Výletě pana Broučka (1886, přepracováno 1887) – Svatopluk Čech Pleskačův příběh o naivním měšťanovi, který v konfrontaci s pokročilejší měsíční civilizací prožívá morální i citový otřes, vlastně jen konkrétněji satiricky zahrotil. Společně s novelou F. J. Studničky Luňan Hvězdomír Blankytný (1892) potom skládají trojici próz, které uzavřený český malosvět poprvé poměřovaly horizonty nadzemskými. Přes jistou naivitu je Pleskačova novela dodnes živým obrazem reflexe a sebereflexe české společnosti končícího 19. století. Vychází jako první svazek nové ediční řady Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK Limbus, kterou se studenty připravil literární historik Václav Vaněk. Nový román Jakuba Dotlačila Až zhasneme (Host 2019) se vrací do poněkud mytizovaných devadesátých let „divokého mejdanu“. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc – jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou dramatických společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou hospodářsko-ekonomickou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu. Vydání v podobě audioknihy se dočkal titul Postel hospoda kostel (Supraphon 2019), knižní rozhovor Markéty Zahradníkové se Zbigniewem Czendlikem, který v roce 2017 získal Kosmas cenu čtenářů. Vyprávění formou rozhovoru o práci faráře, víře v Boha, o postavení současné církve v ČR, o protestantech, svobodě, dobru a zlu, stáří či výchově dětí je prokládáno různými životními příběhy Zbigniewa Czendlika. Knihu spolu s ním načetli František Kreuzmann a Dominika Býmová. Audioknižního zpracování se dočkal rovněž spis Vladař (OneHotBook 2019) – klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Jeho autor Niccolò Machiavelli považoval za ideál jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Text v překladu Josefa Hajného načetl s režisérem Hynkem Pekárkem herec Igor Bareš.

Čas načtení: 2021-09-08 11:49:25

Svět knihy Praha 2021 podrobněji přiblíží literaturu Francie, Polska a Běloruska, hvězdnými hosty jsou Mitchell, Adichie a Binet

Na Výstavišti v Holešovicích se od 23. do 26. září opět dostane ke slovu literatura. Celkem 288 vystavovatelů a 607 účinkujících z 27 zemí a regionů propojil mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha 2021. Jeho 26. ročník vyjadřuje mottem „Můj domov je v jazyce“ záměr prozkoumat otázky vztahu děl a jejich autorů k jazyku, geografické i mentální příslušnosti k dané zemi. Návštěvníci se opět mohou těšit na rozmanitost současné literární tvorby. Čestným hostem je Francie, mluvit se bude mimo jiné o „společném“ autorovi Milanu Kunderovi. Čtenáři s očekáváním vyhlížejí spisovatelské hvězdy Davida Mitchella, Laurenta Bineta a Chimamandu Ngozi Adichie. Představí se ale i laureáti Ceny Evropské unie za literaturu. Dvě země si vysloužily samostatný prostor: Polsko mimo jiné připomene svou pověstnou reportážní školu, Bělorusku je věnována sekce Literatura jako hlas svobody.  Jako čestného hosta pozvali letos organizátoři Světa knihy Praha literárně atraktivní Francii. Tamní tvorbu přiblíží v celé její šíři: od beletrie přes literaturu pro děti či komiks až po divadlo. „U příležitosti tohoto čestného pozvání jsme chtěli poskytnout vhled do tvorby a literatury vytvářené ve francouzském jazyce v celé její rozmanitosti, jakožto i poukázat na evropské stvrzení naší podpory překladu. Jsou to překladatelé a editoři, kteří iniciují překlady a přispívají k tomu, že se texty a myšlenky dostanou do oběhu. Skrze svůj výběr určují, co budou číst čtenáři a čtenářky zítřků,“ říká velvyslanec Francie v České republice Alexis Dutertre. Dialog prostřednictvím literatury vnímá jako silné pouto spřátelených zemí. Z Francie pochází také jedna z letošních spisovatelských hvězd, které své dílo osobně představí českým čtenářům. Laurent Binet si porotu prestižní Goncourtovy ceny získal osobitým pohledem na pozadí atentátu na Reinharda Heydricha v románu HHhH. Na Svět knihy Praha 2021 doprovází překlad své novinky Civilizace postavené na alternativních dějinách. O historické fikci bude také debatovat s českou autorkou Alenou Mornštajnovou, která „co by kdyby“ řeší v bestselleru Listopád. Pestrý svět francouzské literatury prezentují ovšem i další autoři, mnozí českým čtenářům známí z překladů: Muriel Barbery představí novinku Růže sama, Victoria Mas svou prvotinu Bál šílených žen, Pénélope Bagieu doveze komiksové portréty odvážných žen Nebojsy, Pendy Diouf poodhalí divadelní „šamanství“ a s francouzskou literaturou pro děti seznámí Magali Le Huche i zástupci nakladatelství Talents Hauts. Další velká literární osobnost, která navíc má uznání jak v Česku, tak ve Francii, nepřijede sice osobně, ale i tak se o ní bude mluvit. Řeč je o Milanu Kunderovi. O brněnském rodákovi, jehož druhým domovem se v exilu stala Francie, pohovoří mimo jiné autor jeho biografie Jean-Dominique Brierrer. Francie jako čestný host je v popředí zájmu letošního ročníku, literární program se ale dotýká celkem 27 zemí a regionů. Velkou pozornost už při ohlášení jejich jmen jako hostů Světa knihy Praha 2021 vzbudili David Mitchell a Chimamanda Ngozi Adichie. Anglický prozaik, scenárista i operní libretista David Mitchell kritiky i čtenáře nadchl především románovým opusem Atlas mraků. Mimo jiné je ale také spoluscenáristou čtvrtého pokračování kultovní filmové série Matrix. Na Světě knihy Praha 2021 bude diskutovat o své práci, smyslu literatury i roli příběhů a mýtů v každodenních životech.  Chimamanda Ngozi Adichie si pozornost literární obce získala autobiografickým románem Amerikána. Původem nigerijská spisovatelka, která žije střídavěve Spojených státech, je výrazným hlasem současných afrických autorek. V beletrii i esejích se vyjadřuje k problematice rasy či genderu. Na Světě knihy Praha 2021 se mimo jiné setká s českou prozaičkou Viktorií Hanišovou při debatě o otázkách identity v literatuře.  Speciální pozornost si zaslouží Polsko, které mělo být čestným hostem minulého ročníku, do jeho festivalové prezentace ale zasáhla pandemie. Náhradou je letošní bohatý program zaměřený na polskou literaturu. Slovo dostane například proslulá polská reportážní škola. Zastupuje ji zkušený Witold Szabłowski, který bude na veletrhu podepisovat knihu Jak nakrmit diktátora, i nadějná prozaička Martyna Bunda a její novinka Modrá kočka ze svébytného regionu Kašubska. K ní se v debatě o „bezcitných dějinách“ připojí Karin Lednická, která v románu Šikmý kostel zprostředkovala tvrdou historii Slezska z pohledu žen.  K polskému programu se přidá rovněž britský reportér Jack Fairweather. Držitel Costa Book Award totiž sepsal biografii „polského superhrdiny“ z Auschwitzu Witolda Pileckého. Ke slovu se v polském programu dostanou navíc ilustrace pro děti či sté výročí narození sci-fi ikony Stanisława Lema. Podpora svobody, demokracie a lidských práv jsou témata, která byla Světu knihy Praha vždy blízká. Počínaje 26. ročníkem se jimi inspiruje ve speciální sekci Literatura jako hlas svobody. Tentokrát se zaměří na Bělorusko. Na Výstavišti otevře dočasnou Ambasádu nezávislé běloruské kultury, ta zastřešuje autorská čtení, setkání s autory, debaty či noc poezie a hudby. Náhled na Bělorusko poskytnou mimo jiné dva přední básníci: Andrej Chadanovič a Dmitrij Strocev. Setkají se například v debatě moderované Jáchymem Topolem. Cílem Světa knihy Praha je přinést do časem i rozlohou omezeného prostoru co nejvíce současné literatury z různých zemí a regionů. Speciální sekci vymezil veletrh proto letos také titulům pyšnícím se Cenou Evropské unie za literaturu. V Praze se potkají při debatě o evropských hodnotách laureáti Gunstein Bakke (Norsko), Edina Szvoren (Maďarsko), Irene Solà (Katalánsko) a Lucie Faulerová (Česko). Vrací se už tradiční literární řada Das Buch, připravovaná ve spolupráci s Německem, Rakouskem a Švýcarskem. Pozvání rozšířit povědomí českých čtenářů o současném literární dění v německojazyčných zemích přijali jak spisovatelé, tak překladatelé či nakladatelé.  Téměř pět set bodů programu Světa knihy Praha 2021 zahrnuje i výstavy, akce pro děti, osvětové programy pro školy či představení vítězných titulů literárních cen, ale především plejádu zvučných jmen českých autorů. Aktuální ročník se nemůže nedotknout pandemie COVID-19, která ovlivnila v uplynulém roce téměř všechno, včetně knižního trhu. Profesní fórum se proto zaměří na (post)pandemické proměny v této oblasti nejen v Česku, ale I v dalších zemích.

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2020-02-12 10:00:32

Veronika Benešová Hudečková: K čínské literatuře spousta lidí přistupuje s obrovskými předsudky

Překvapivý pohled na průnik literatury a politiky představuje česká recepce čínské literatury. Jejímu vydávání se již osm let věnuje nakladatelství Verzone v edici Xin. O svérázu vydávání čínské literatury u nás hovoří nakladatelka Veronika Benešová Hudečková.    Jak v českém prostředí čínské knihy rezonují? Myslím, že spousta čtenářů k nim přistupuje s obrovskými předsudky. Existuje tady samozřejmě skupina lidí, která čínskou literaturu sleduje, protože je téma zajímá. Ostatně i já jsem začala čínskou literaturu vydávat, protože jsem si sama chtěla knihy čínských autorů přečíst. Ty předsudky vypadají třeba tak, že na akci, která byla spojená s Tibetem, mi někdo řekl, že nebude číst Zápisky z Tibetu, protože autorka je napsala v čínštině. Ale jak je měla napsat, když ona sama byla jako Tibeťanka vzdělaná v čínštině? Čínština je jazyk, kterým píše, tibetštinu se učila až jako dospělá.   A kdo měl tyto výhrady? Protibetský aktivista, který jistě vyvěšuje tibetské vlajky, ale to, že Cchering Özer napsala knížku o Tibetu v čínštině, je pro něj důvod, aby ji nečetl. Přestože autorka po vydání knihy v Číně skončila v domácím vězení. Takhle absurdní momenty zažívám poměrně často.   Projevují se i ve vztahu k aktuálním politickým kauzám? Ano. Když třeba přijel v roce 2016 čínský prezident Si Ťin-pching, tak nám na několik měsíců rapidně klesly prodeje. Byla jsem hodně překvapená, protože bych nečekala, že politika bude mít na literaturu takový vliv.  Mluvila jsem o tom s jedním sociologem, který mi řekl: To se nedivte, ve výzkumech oblíbenosti šla Čína o desítky procent dolů. Takže ta návštěva a všechno, co se kolem ní dělo, byla důvodem, aby lidé začali i na čínské knížky jinak reagovat.   Bez ohledu na jejich obsah? Ano, místo toho, aby lidi zajímalo nahlédnout pod pokličku čínské reality. Autoři, které vydáváme, opravdu nechválí čínský režim. Ani jeden z nich nepíše, jak je komunistická strana skvělá a že se mají v Číně výtečně. Všechny knihy naší edice jsou více či méně kritické. Častý pohled ale je, že Čína je komunistická země a my s ní v žádném směru nechceme mít nic společného. Jakmile se objeví nějaká kauza kolem Číny, prodeje klesnou.   Čím si to vysvětlujete? Česká společnost se v analýzách často popisuje jako pasivní, případně skeptická a pragmatická. Tohle vypadá, že na Číně určité její části z nějakého důvodu záleží. Proč? Netuším. Jestli je to potřeba vnějšího nepřítele? Nedovedu si to vysvětlit. Pravda je, že Čína je velmi kontroverzní. Stále se kolem ní ale vykládají různé báje. Například že Čína je největší světový znečišťovatel životního prostředí. To je pravda, už se ale neuvádí, že je také největším výrobcem solární energie.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Odlišuje se v současné čínské produkci oficiální a neoficiální literatura, nebo tam tyto kategorie vůbec neplatí? Je hodně těžké to definovat. My vydáváme knihy autorů, kteří žijí v Číně, respektive v Hongkongu, a v čínštině vychází. Buď v pevninské Číně, anebo když je titul problematický, tak v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. K pevninským Číňanům se z Hongkongu do Číny ty knížky dostanou. Někdy čtete knížku a říkáte si, jak tohle mohlo v Číně vyjít – viděno naší optikou, kdy si myslíme, že i běžně vydávaná literatura musí být nějak poplatná režimu nebo aspoň nekritická. Ale přitom tam kniha vyšla a asi to nikoho příliš netrápí.   Je pro vás kritériem, jestli ti autoři zachovávají nějaké občanské postoje? Rozhoduje literární kvalita. Tituly vybírá především sinoložka Zuzana Li, která v Číně žila a zná tamní autory a redaktory. Nehledáme bestselleristy, ani nehodnotíme politické názory, spíše se snažíme vybírat autory, kteří mají co říci západnímu čtenáři. Nejenom pohledem na Čínu, ale také zpracováním a obecným tématem. I spisovatele, kteří sem jezdí, a podařilo se jich sem za ta léta pozvat docela dost, ve většině případů mrzí, že se jich tu pořád někdo ptá na politiku. Když už se podaří domluvit pro ně interview, jsou zklamaní, že se jich tady nikdo neptá, proč píšou to, co píšou, a jak to píšou, ale dostávají otázky na politickou situaci v Číně. Jako by pro Čechy nebylo důležité literární hledisko, ale politika. Což oni většinou neakcentují. Stalo se nám, že jsme tady měli spisovatele, který se s novináři už nechtěl sejít, právě kvůli tomu, že nechtěl dostávat politické otázky.   A myslíte, že v tom byly obavy, jak bude vzniklý rozhovor přijat doma? To si nemyslím. Když si vzpomenu na návštěvu Jen Lien-kchea, ten Prahu navštívil třikrát a dostal tu i Cenu Franze Kafky, tak v rozhovorech i na veřejných besedách se vyjadřoval dost kriticky. A nikdy z toho neměl obavy. Vzpomínám si na moment, kdy se ho někdo z publika ptal: A vy nemáte strach takhle otevřeně mluvit? A on odpověděl: Čeho se mám bát? Toho, že mě nepustí zpátky do Číny?   A to byla řečnická otázka? Ano. Ovšem zrovna Jen Lien-kche už dnes žije v Hongkongu.   Myslíte si, že Češi mají tendenci přikládat svou zkušenost na tu čínskou? Že to, co tady bylo před třiceti lety, je teď tam? Souhlasím, ale samotní Číňané to tak nevnímají, realita Číny je jiná. Tam se vlastně nenaplňuje pojem socialismu nebo komunismu, jak ho známe my. Slyšela jsem mluvit o komunismu s čínskými rysy. V lecjakém ohledu jsme víc levicoví než oni, například o našem sociálním systému si můžou Číňané nechat jen zdát. A literatura? Nemáte tam na jedné straně jednoznačné disidenty a na druhé straně ty oficiální autory. Ruka trhu tam možná funguje víc než u nás. Stačí kritického autora nepodpořit při propagaci knihy. Samozřejmě tam existuje cenzura, ale už na úrovni autocenzury. Nakladatel si netroufne určitou knihu vydat, aby z toho neměl případně problémy. Není to tak, že oficiální cenzura něco konkrétního před vydáním zakáže. To se stane až třeba následně. Takže nastupuje spíš otázka autocenzury autorů nebo nakladatelů, kteří si nechtějí přidělávat starosti. A autor má pořád možnost vydat knihu v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Z autorů, kteří vycházejí u nás, je to například Jen Lien-kche nebo Šeng Kche-i. Anebo, to byl myslím případ románu Rozpukov, vyšla kniha v Číně v malém nákladu asi sto padesáti tisíc výtisků, aby knížka ve veřejném prostoru nebyla příliš vidět.   Vaše čínské knihy ovšem své české čtenáře mají – co na nich oceňují? Současný evropský autor těžko může z vlastní zkušenosti psát o hladomoru, jako Jen Lien-kche ve Čtyřech knihách, nebo Jü Chua v románech Žít! či Bratři popisuje satirickou formou, čím si Čína prošla ve 20. století. Velký skok, Kulturní revoluce – to jsou události, které si vůbec neumíme představit. Stále se mluví o tom, jak je Čína důležitý světový hráč, ale my o té zemi prakticky nic nevíme. Myslím, že je důležité si přečíst příběhy Číňanů o tom, co se dělo za Kulturní revoluce, abychom věděli, z čeho současná generace padesátníků vůbec vychází. Já sama mám dnes problém číst západní literaturu, protože mi připadá, že se věnuje hodně plytkým tématům.   A jaká jsou ta témata čínských autorů? Můžu mluvit jen za edici Xin. Hodně námětů čerpají z nedávné historie, a to je síla sama o sobě. Ale třeba v románu Den sedmý nahlíží Jü Chua současnost, při psaní čerpal příběhy skutečných Číňanů i z novinových článků. Popisuje například to, jak existuje jedno výstavní město „nahoře“ a druhé pod zemí, to je určeno těm nejchudším. V Ning Kchenově románu Nebe nad Lhasou je třeba i filozofická rovina, tedy otázka, jestli si může porozumět Západ s Východem. Knihou prochází rozhovor otce se synem, syn se stal buddhistickým mnichem a rozpráví s otcem, který je západním filosofem. Každá z těch sedmnácti knih edice se dotýká jiného tématu a každá je literárně úplně jiná.   Jak organizujete cesty čínských autorů do České republiky? Někdy se povede spolupráce se Světem knihy, Jen Lien-kche jednou přijel u příležitosti převzetí Ceny Franze Kafky, občas seženeme peníze ze soukromých zdrojů. Někdy Číňané přijedou rádi sami, protože Praha je pro ně obrovské lákadlo. Většina spisovatelů zná Kafku, Havla, Kunderu, Hrabala... Čeští autoři nejsou v čínském prostředí úplně neznámí. Řekla bych, že čínští intelektuálové dovedou vyjmenovat víc českých spisovatelů než čeští intelektuálové těch současných, moderních čínských autorů.   Z českého literárního světa se k Číně výrazně staví Radka Denemarková. Jak její postoje zapadají do vaší zkušenosti? Postoj Radky Denemarkové je pohled zvenčí, stejné je to u novináře Tomáše Etzlera. Jde o pohled někoho, kdo se na Čínu dívá naší západní optikou, bez ohledu na to, jak dlouho v Číně žije. Číňani vycházejí z jiného kulturního rámce než my. Ale spousta postřehů Radky Denemarkové nebo Tomáše Etzlera velmi rezonuje s tím, co píšou sami Číňané.    Jsou tady v Čechách místa, kde máte s čínskými knihami dveře otevřené? Určitě, je to Vysoká škola ekonomická. Skoro pokaždé, když přivezeme autora do Čech, vydáme se s ním na VŠE. Myslím, že je to tím, že pedagogové a studenti k Číně přistupují trochu jinak než z čistě intelektuálního hlediska, a tak je většinou plno. Vítají příležitost potkat se s reálným Číňanem a zeptat se ho na něco, co se z knih nebo jinak zprostředkovaně nedozvědí.   Takže intelektuální hledisko rovná se předsudky? To rozhodně ne. Třeba u ruské literatury nemám pocit, že by politika ovlivňovala pohled na literaturu jako v případě té čínské. Ale možná postoj vůči Číně ovlivňuje to, že se u nás už třicet let silně akcentuje otázka lidských práv, a to zejména v souvislosti s Tibetem. Jeden z našich nejúspěšnějších titulů jsou Himalájské pohádky, kam patří i tibetská lidová slovesnost. Když se bavím se zahraničními nakladateli, tak jenom kroutí hlavou. Vysvětluji jim, že u nás je svoboda Tibetu obrovské téma. Oni to vůbec nechápou. V zahraničí téma Tibetu nemá tak široký průnik do společnosti jako u nás.   Jsou čínské tituly, které rezonují i v zahraničí? Třeba Jen Lien-kche už byl třikrát nominovaný na Man Bookerovu cenu, spekulovalo se o něm jako o možném nobelistovi, jeho romány určitě v zahraničí mají ohlas. Nám se povedlo vydat Rozpukov dřív, než byl k mání anglický překlad. Jü Chua naposled přiletěl do Prahy z New Yorku, kde přebíral ocenění. Podobné je to se Šeng Kche-i, na Svět knihy přiletěla z USA, její kniha teď vyšla v Itálii a má tam pozitivní recenze. Řekla bych, že v cizině jsou dál. Když jsme začali vydávat edici Xin, věděli jsme, že v Německu, ve Francii nebo Spojených státech jsou tak deset let před námi a čínské autory už intenzivně objevují. Někteří autoři tam vyšli a mají tam úspěch. My na pořádný úspěch pořád čekáme.   Co Polsko, Maďarsko, Slovensko? Něco vychází, ale ve střední Evropě je naše edice svým záměrem naprostý unikát. Velké množství titulů vychází ve Švédsku, ale tam je to pochopitelné, Číňané se zřejmě snaží překlady do švédštiny podporovat, protože tam jde o Nobelovu cenu, vloni ve Švédsku vyšlo snad devatenáct překladů z čínštiny, tomu se u nás ani neblížíme. Kromě nás se nakladatelé v České republice věnují překladům z čínštiny jen nahodile, některé knihy vychází jako překlady z třetích jazyků.   Pokud jdou prodeje dolů při nějaké česko-čínské kauze – stane se i něco opačného, pozitivního? To se nám ještě nestalo a nevím, co by se muselo přihodit. Ale vloni jsme vydali knížku Hlemýždím tempem, a u ní najednou jako by nevadilo, že autoři jsou Číňané. Snad proto, že jde o univerzální poselství o hledání sebe sama, o životě a smrti, hodně ovlivněné taoismem, navíc je to krásně ilustrovaná knížka. U ní najednou původ nikdo nehledá.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Veronika Benešová Hudečková (*1975) je nakladatelka, editorka, produkční. V devadesátých letech působila jako asistentka starosty Miroslava Brýdla v Litomyšli, několik let strávila ve světě profesionálního výtvarného umění – pracovala v Galerii Zdeněk Sklenář a později jako asistentka Lenky a Zdeňka Sýkorových. V roce 2010 založila nakladatelství Verzone, první knihou byl katalog Zdeňka Sýkory k jeho retrospektivní výstavě v Galerii hlavního města Prahy. V roce 2012 vyšla ve Verzone první kniha edice Xin. Vedle vydávání knih se věnuje také propagaci kvalitní literatury pro děti a mládež a vede obecně prospěšnou společnost Terra cultura. 

Čas načtení: 2020-02-10 11:24:49

Literární vyhlídky (10. až 16. února)

Nadcházející týden nabídne kromě autorských čtení a knižních křtů i několik zajímavých diskusí (mimo jiné o Rukopisech královédvorském a zelenohorském nebo s autory nakladatelství Argo) a také brněnskou premiéru dramatizace Miltonova Ztraceného ráje. Na závěr jako vždy připojujeme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY 10. 2. Praha / 17.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – malý sál) Na letošní rok připadá dvojité výročí: dvě stě let od narození autorky a sto šedesát pět let od prvního vydání Babičky. Přednáška Marty Němcové bude věnována literárním postavám zmíněné knihy. Co vlastně víme o jejich skutečném osudu a době, ve které žili? Jak se zrodil kult tohoto národního eposu? Kolik má doposud vydání v tuzemsku i v zahraničí? Přednáší badatelka a sběratelka Marta Němcová, která vydala k letošnímu dvojímu výročí jubilejní vydání Babičky s vlastním autorským dodatkem (kniha bude na místě k dostání). Praha / 19.00, Display Křest knih Digitální █████ etnografický slovník a Instituce a divák. – Digitální █████ etnografický slovník od Dalibora Knappa je první česká kniha o digitálním kolonialismu. Autor pomocí etnografických metod zkoumá situaci těla v digitálním prostoru, který absorboval staré mocenské struktury a rámce a rozvinul je do nových forem násilí, dominance a vykořisťování. Cílem publikace Instituce a divák od Kariny Kottové je pokusit se alespoň parciálně zmapovat probíhající proměnu institucionálního přístupu k divákům a zaměřit se na postoje současných uměleckých institucí, jako jsou muzea umění, galerie, nebo centra pro současné umění. Ústředním tématem knihy je divácký prožitek umění, jeho podoba a závažnost v kontextu uměleckého provozu. Autorku zajímá, jak se proměny v institucionálním myšlení promítly do skutečného vnímání a postojů diváků, jaké jsou charakteristiky dnešní divačky a diváka, jaká mají očekávání a jak lze se znalostí těchto informací pracovat v konkrétní institucionální praxi.   11. 2. Praha / 17.00, sídlo českého PEN klubu (NK ČR – Klementinum) Literární večer s česko-německou spisovatelkou a publicistkou Alenou Wagnerovou k její sbírce povídek Cestou životem (Prostor 2018). V cyklu povídek, které oživují stíny 20. století, najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, jež odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Praha / 17.00, Ústav pro českou literaturu AV ČR V horním přednáškovém sále ÚČL se bude konat přednáška Hany Šmahelové na téma „Proměnné a konstanty v paradigmatu dějin literatury 19. století“. Cílem přednášky je připomenout některé výrazné tendence v pojímání dějin novodobé české literatury a otevření otázek, které se sebou nese začleňování literatury do širokého pole kultury a jejích nadnárodních aspektů. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do KJM básník, prozaik a překladatel Pavel Kolmačka. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / 19.30, kavárna Fra Básník a překladatel Radek Malý čte Ilanu Shmueli a básně z nové sbírky. Spolu s autorem čte Julia Miesenböck. Ilana Shmueli (1924–2011) prožila válečná léta v černovickém ghettu, po válce emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Byla přítelkyní Rose Ausländerové a v mládí i Paula Celana, se kterým se znovu setkala v Paříži roku 1965. Po letech intenzivní korespondence se stala Celanovou průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a dvě sbírky poezie. Praha / 19.30, sídlo Hudebního informačního střediska a redakce HIS Voice Jan Štolba, Štěpán Pečírka a Josef Straka jsou básnické duše – recitátoři, básníci, literární teoretici i provozovatelé. Pod nenápadnou hlavičkou „Interpretace textů: Štolba, Straka, Pečírka“ provozují pásmo recitace a zpěvu textů vlastních i půjčených v kombinaci s filmy a saxofonem. Je to báječně poetické a v dobrém tak trochu starosvětské.   12. 2. Praha / 17.00, Národní knihovna ČR (Klementinum) Už devadesát pět let chrání dříve Pražský, poté Československý a nyní Český PEN klub svobodu slova a tisku. S tímto úmyslem PEN 15. února roku 1925 Karel Čapek založil a stal se jeho prvním předsedou. Na jeho místě se pak vystřídaly osobnosti jako Anna Marie Tilschová, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Jiří Mucha, Ivan Klíma nebo Jiří Stránský, čestným předsedou PEN klubu byl také Václav Havel. Výstava „95 let PEN klubu“ je rozšířenou verzí projektu z roku 2015, vznikla díky spolupráci s Literárním archivem Památníku národního písemnictví a představuje dosud nezveřejněnou korespondenci, dokumenty a fotografie z činnosti organizace. Vernisáž výstavy se uskuteční 12. února, výstava potrvá do 28. března. Praha / 17.00, Knihovna Václava Havla Diskuse na téma „Česká mystifikace – Rukopisy královédvorský a zelenohorský v nás“. Čím to, že jedním z klíčových symbolů při utváření moderní české identity se staly mystifikace, a navíc reprezentovaly Čechy i v Evropě 19. století? Měli pravdu ti soudobí publicisté, kteří naopak tvrdili, že celé české obrození stojí na lži? Jak se s mystifikacemi Češi setkávali a potýkali a v čem je zkušenost tohoto střetu užitečná i dnes v 21. století, kdy se nadčasová národní identita opět stává politickým tématem, a objevují se nové techniky, jak ji manipulativně využít? O (nejen) českých historických fikcích a mystifikacích, jejich roli a vyrovnávání se s nimi v umění a veřejném životě diskutují Miroslav Pudlák, autor opery Sasíci v Čechách aneb marnost boje proti RKZ, a Markéta Dlábková (NG ČR), Dalibor Dobiáš (ÚČL AV ČR), Milan Ducháček (ÚSD AV ČR) a Tomáš Masař (FF UK), spoluautoři monografie Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění (Academia 2019). Pořadem provází Eliška Černá (Deník N). Praha / 18.00, galerie a knihkupectví Xaoxax Uvedení nového čísla Revue Pandora (37/2019). Číslo s ilustracemi a v grafické úpravě Nikoly Müllerové přináší poezii, prózu, úvahy, výtvarné umění, recenze a detektivku. Texty a obrazy autorů: A. Pleštilová, L. Marvan, D. Bárt, P. Bučková, J. Kučera, P. Novotný, E. Maqe, M. Kaplan, B. Malakutiová, R. Ansáríová, T. Martinec, J. Mach, J. Eipell, P. Kopecký, P. Ctibor, A. Krestovský, P. Horký, J. Štolba, V. Novotný, P. Ligocký, L. Zářecký, P. Kupcová, K. Kalina. Na programu bude představení čísla, malířské tvorby J. Eipella, drobná čtení tří tvůrců, ale také bohatá diskuse.   13. 2. Praha / 17.00, Bar Behind the Curtain Křest audioknihy Adelheid. Po stejnojmenné knize Vladimíra Körnera a její filmové adaptaci Františkem Vláčilem zpracovalo příběh o vzniku a zániku nestandardního vztahu na pozadí poválečného pohraničí vydavatelství Tympanum v interpretaci Igora Bareše. Pozvání přijali Vladimír Körner, Igor Bareš a ilustrátorka obálky Toy_Box. Praha / 18.00, Knihkupectví Ostrov Uvedení nové knihy Viktora Karlíka Literatura / Literature (Revolver Revue 2020). Promluví Jiří Brabec, Michael Špirit a Marek Vajchr. Plastiky a objekty Viktora Karlíka z let 2012–2019, jež tato česko-anglická kniha představuje, jsou výtvarnými prácemi, které souvisejí s literaturou jako součástí kultury a inspirovaly je osobnosti a díla některých básníků, spisovatelů či filozofů pro autora podstatných. Autorem fotografií děl z Karlíkovy Literatury je Ondřej Přibyl, knihu graficky upravila Josefina Karlíková, představené plastiky, objekty a jiné práce doprovázejí texty historiků a teoretiků umění a literatury Petra Jindry, Michaela Špirita a Marka Vajchra. Praha / 18.30, Café Sladkovský Komiksové album Singl (Labyrint 2020) uvede autor Jiří Franta a jeho hosté. Dvousetstránkový komiks nás zavádí do světa pražského třicátníka, který zrovna přišel o dlouhodobou přítelkyni. Co to znamená být singl v době, kdy všichni kolem zakládají rodiny? Je to štěstí, nebo prokletí? Co dělat? Vzpomínat na minulost, hledat sám sebe, snažit se redefinovat svou existenci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Singl si svobodu nevybral, ale má jí. A díky ní zažívá příběhy, které by jinak nezažil. Podivuhodný výlet do Říma s kamarádem, který se nevydaří, jak měl. Krátký, zato intenzivní vztah s rasistickou fanynkou Baníku. A mnoho dalších obrazů, které se mu objevují v hlavě jako vzpomínky při očistné plavbě arktickým mořem. Singl je zkrátka jako ledovec, který čeká, až do něj narazí osudový Titanic. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večera s názvem „Čerstvý vítr v plachtách Arga“ se zúčastní pětice českých prozaiků publikujících v nakladatelství Argo, kteří představí svá aktuální díla. Spisovatelé budou dále diskutovat o revolučních proměnách způsobu/kvantity/kvality našeho čtení a vlivu nových čtenářských návyků na autorskou tvorbu, o potřebě fantaskna v reálném životě, o nutnosti napadání piedestalu realistického románu a o potenciálu povídky, o motivaci a spisovatelské vášni. Debatu s Kateřinou Blažkovou, Pavel Bušta, Vráťa Kadlec, Igorem Malijevským a Michalem Vrbou bude moderovat redaktorka týdeníku Reflex Kateřina Kadlecová. Praha / 19.00, Goethe-Institut Praha Sem a tam. Další překladatelský čtvrtek v knihovně, tentokrát s překladatelem Radovanem Charvátem, Terezou Semotamovou coby moderátorkou a zvláštním hostem Janem Roskovcem. Hovořit budou o knize Patricka Rotha Východ slunce: Kniha Josefova (Volvox Globator 2018), která vypráví neuvěřitelný příběh Josefa z Nazaretu jako zoufajícího si člověka, líčí jeho hlubokou víru a neposlušnost vůči Bohu. Román zároveň pátrá po možnosti nového počátku. – Radovan Charvát je překladatel z němčiny a angličtiny, více se zaměřuje na literaturu německy mluvících zemí, zejména díla Thomase Bernharda, Roberta Walsera, Roberta Musila nebo W. G. Sebalda. Jan Roskovec učí novozákonní biblistiku na Evangelické teologické fakultě UK a je ředitelem Centra biblických studií UK a AV ČR.   14. 2. Zlín / 18.30, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně Další poetické setkání z cyklu Básníci v Prostoru Zlín, tentokrát s Ivanem Motýlem a pořadem Tluče bubeníček, tluče na tep srdce k výstavě Jiřího Karáska ze Lvovic – Barevné květy uschly v tón jak ze skla. Na večer se vzpomínkami na Jana Balabána přijali pozvání Petr Čichoň, Petr Hruška a Daniel Balabán.   15. 2. Brno / 19.00, Městské divadlo Brno Premiéra inscenace Ztracený ráj (Zpráva o člověku) v režii Dodo Gombára. Dramatizace proslulé epické jevištní básně Johna Miltona ze 17. století o prvotním hříchu člověka, v níž autor položil mnoho otázek, na které i po staletích chceme a potřebujeme znát odpovědi. Příběh odkazující ke starozákonní knize „Genesis“, k vyhnání z Ráje člověka Bohem poté, co byla porušena smlouva, poté, co člověk naváděn pokušením, příslibem rozkoše a poznáním podlehne...   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Jan Čep: Meditace (Centrum pro studium demokracie a kultury 2020) Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize (ukázku si můžet přečíst ZDE), jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut Meditací zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů této edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Kniha by mohla výrazně proměnit čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.   Marek Lollok: Kritika v pohybu. Literární kritika a metakritika 90. let 20. století (Masarykova univerzita Brno 2019) Monografie vychází z autorovy stejnojmenné dizertační práce obhájené v roce 2018 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity: zabývá se českou literární kritikou 90. let 20. století, zejména v té podobě, v jaké se projevovala v literárních a kulturních časopisech dané doby. V osmi kapitolách (včetně metodologické úvodní a syntetizující závěrečné) v širokém kontextu představuje nejvýraznější tendence tehdejšího, značně dynamického myšlení o literatuře, včetně jeho soudobé reflexe (metakritiky). Konkrétně se předmětem zkoumání stávají například retrospektivní a anticipační pohledy na českou literaturu, kritika „postmoderní“, kritika katolická, křesťanská, respektive spirituální a tzv. spory o autenticitu; samostatně jsou analyzovány také ohlasy vybraných prozaických knih. Ve svém celku tak publikace předkládá ucelený, plastický obraz literárněkritických a metakritických snah sledované periody, přičemž mnohá z témat identifikovaných v dobové diskuzi, jsou – jak se ukazuje – směrodatná dodnes.   Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2019) Karel Havlíček (1821–1856), dodnes symbol českého novinářství, prožil stejně jako mnozí jeho vrstevníci zásadní životní zlom v době revoluce roku 1848, ač s jeho žurnalistickým dílem přichází do české společnosti „nový svět“ již v polovině čtyřicátých let 19. století, kdy se ujal redakce Pražských novin. Publicistika získávala v té době ve veřejném prostoru zásadní význam. V rámci projektu zkoumajícího publicistiku a korespondenci Karla Havlíčka se tým řešitelů a přizvaných autorů věnuje v této kolektivní monografii Havlíčkově novinářské tvorbě, jejímu dobovému kontextu a jejímu ohlasu. První část publikace nejprve sleduje Havlíčkovu redakční praxi (úpravy čtenářských dopisů zaslaných k otištění, strategie získávání a udržování autorů), poté se zaměřuje na ztvárnění dobové církevní problematiky na stránkách Národních novin a nakonec představuje publicistickou tvorbu dvou Havlíčkových současníků, J. K. Tyla a I. L. Kobra, a vztah jimi redigovaných periodik k novinám Havlíčkovým. Druhá část se soustřeďuje na konkrétní polemiky s Havlíčkovou publicistikou vedené v dobovém krakovském deníku Jutrzenka. Poté podává komplexní zprávu o reflexi Havlíčkova díla a jeho osobnosti v prostředí tří menších národně se emancipujících společenství: u Slovinců, Lužických Srbů a Finů; ve všech případech přitom pokrývá období od poloviny 19. až po první dekády 20. století. Havlíčkova publicistika, vycházející z představy novin jako svědomí vlasti, představuje stále aktuální reflexi zjitřené doby i nadčasovou výzvu k demokratickým občanským postojům.   Petra Dvořáková: Vrány (čtou Veronika Khek Kubařová a Andrea Černá, OneHotBook 2020) Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?   Datho Turašvili: Džínová generace (čtou Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2020) Faktograficky laděný román Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Příběh únosců v džínách v podání Datha Turašviliho se však těší ohromnému čtenářskému zájmu nejen v Gruzii, ale i v řadě západních zemí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-25 11:58:01

Literární vyhlídky (25. listopadu až 1. prosince)

Z řady literárních pozvánek, které nabízí poslední listopadový týden, si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Závěr týdne také nabídne hned dvě premiéry dramatizací úspěšných českých próz, a to Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové a Jezera Bianky Bellové. Na závěr jako obvykle připojujeme několik (audio)knižních tipů.   POZVÁNKY 25. 11. Praha / Od 16.45 se na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (v budově Hollar) uskuteční diskuse se spisovatelem a publicistou Jáchymem Topolem o nezávislých médiích. Oceňovaný prozaik stál na jaře 1989 u zrodu politického časopisu Sport, který se po 17. listopadu změnil v Informační servis a pak během roku 1990 na časopis Respekt, kde byl Jáchym Topol až do roku 1991 redaktorem. Současně působil do roku 1993 jako šéfredaktor a do roku 1994 jako redaktor Revolver Revue. V letech 2009–2011 působil v redakci deníku Lidové noviny a od roku 2011 pracuje jako programový ředitel Knihovny Václava Havla. Ústí nad Labem / V 18 hodin zavítá do Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem básnířka, redaktorka, editorka a literární kritička Simona Martínková Racková. Držitelka Drážďanské ceny lyriky za rok 2016 je autorkou básnických sbírek Přítelkyně (2007), Město, které není (2009), Tance (2015) a Zatímco hlídací psi spí (2017). Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). Od třinácti se věnuje tanci, nyní zejména flamencu. Moderuje spisovatel Radek Fridrich. Praha / Od 19.30 nabídne Božská Lahvice literární večer nazvaný Jack Kerouac: 50 let na cestě. Odkaz života i děl, který dotyčný autor zanechal, žije dodnes. V rámci literárně-performačního večera formou projekcí, hlasů, hudby a četbou z životopisu i díla Kerouaca prožijete jeho téměř padesát let života. Vystoupí Matěj Senft, Lukáš Senft, Matěj Ptáček, Jan Čermák a Vojta Vilém Cibulka.   26. 11. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jan Čermák s přednáškou na téma Kalevala. Praha / V 19.30 zavítá do kavárny Fra chorvatský básník, překladatel a esejista Marko Pogačar, jeden z nejoceňovanějších básníků současné Evropy, působící mimo jiné v literárním časopisu Quorum. Na programu bude čtení, debata, nové překlady. Moderuje Adam Borzič, překladatel Pogačarovy poezie.   27. 11. Praha / Od 18 hodin proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) další debata nad Knihou měsíce podle redakce Literárních novin, věnovaná tentokrát novému románu Jana Němce Možnosti milostného románu (Host 2019). Debatovat o ní budou básník a výtvarník Miroslav Huptych a šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům dvojici přednášky na téma Rok 1989/90 v české a německé literatuře. Prof. Ilse Nagelschmidt z Lipské univerzity vystoupí s přednášku nazvanou Ostdeutsche Literatur nach 1989. Grenzen und Grenzerfahrungen (Východoněmecká literatura po roce 1989. Hranice a přeshraniční zkušenosti). A přelomovým událostem roku 1989/90 v zrcadle české literatury se bude věnovat prof. Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Hořovice / V 19 hodin zavítají do Klubu Labe v rámci cyklu Poezie ve středu architektka, urbanistka a básnířka Anna Beata Háblová, autorka knih Města zdí (2017) a Nemísta měst (2019), a oceňovaný básník a překladatel Petr Borkovec, mimo jiné autor sbírky Herbář k čemusi horšímu (2018) nominované na cenu Magnesia Litera za poezii. Program nabídne i hudební vystoupení Jiřího Smrže, úvodní slovo pronese básnířka Jitka N. Srbová. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představeno české vydání knihy reportáží Slon na Zemplíně (Absynt 2018, česky 2019 v překladu Miroslava Zelinského) slovenského fotografa a reportéra Andreje Bána. Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech dalších důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let. Kniha je pestrou freskou příběhů ze země, která nám je nejblíže a známe ji ze všech nejméně. Večerem provází Jan Urban. Praha / V 19.30 začne v Kampusu Hybernská literární večer revue Prostor na téma Znovu objevit Zemi, kde bude představeno nové 112. ekologické číslo zkoumající soužití člověka s dalšími obyvateli planety, vliv řek na vznik civilizací nebo spolupráci horníků a hlívy ústřičné. Vystoupí mimo jiné Kristina Dvořáková, Marie Heřmanová, Ivo Bystrican a Lukáš Senft. Na programu je rovněž přednáška Petra Bittnera a Pavla Šplíchala „Manifest pravicové ekologie“ aneb Kapitalismus nabízí hned tři způsoby, jak bezproblémově zvládnout klimatickou změnu nebo projekce autorského videa Anny Petruželové a Tadeáše Poláka ke zmíněnému číslu revue Prostor.   28. 11. Krnov / Od 18 hodin nabídne Městská knihovna Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven setkání s básnířkou, spisovatelkou a dramatičkou Kateřinou Rudčenkovou, která za svou básnickou sbírku Chůze po dunách získala v roce 2014 Magnesii Literu za nejlepší poezii a za divadelní hru Niekur zase druhé místo v Dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka. Kromě psaní se v rámci divadelního spolku Antonín Puchmajer věnuje i herectví. Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení (pobočky MKP) v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, pořadatel kulturních akcí a literární kritik Ondřej Hložek. Pochází z Opavy, kde vystudoval českou literaturu na Slezské univerzitě. Vydal pět básnických knih: Tížiny (2011), Domů (2013), Ulicí Dolorosa (2017), Teď (2017) a nejnovější Řez kamenem, která vyšla v září tohoto roku. Jeho texty byly přeloženy a publikovány v řadě evropských jazyků, například ve slovinštině, rumunštině, bosenštině, polštině aj. Je zastoupen ve sbornících Nejlepší české básně 2017 a 2018, vydávaných nakladatelstvím Host. Praha / Od 18 hodin se ve Studiu Paměť uskuteční křest knihy pro děti Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse od spisovatele Marka Tomana, kterou ilustrovala Magdalena Rutová a kterou vydalo nakladatelství Baobab. Nejprve Divadlo Čučka sehraje divadelního Florentina, pak bude křest a poté zahraje Eva Černá a band. Praha / V 18 hodin bude v knihovně Libri prohibiti uvedena kniha Eduarda Vacka s názvem Občanský průkaz, prosím (Pulchra 2019), ve které autor zpracoval do románové podoby své zkušenosti z ročního pobytu ve vězení, kam byl v 80. letech zavřen za vydávání samizdatů. V kontextu všeobecně známé a již publikované vězeňské literatury je Vackova kniha cenným dokumentem nejen pro její samotné literární zpracování, ale především proto, že textů o československých socialistických věznicích v osmdesátých letech je jen velmi málo. Praha / Od 18 hodin nabídne Pražský literární dům diskusní večer dvou významných literátů a pamětníků, kterým minulý režim zásadním způsobem ovlivnil život. Oba hosté – Jürgen Serke a Milan Uhde – se podělí o své zkušenosti a vzpomínky: od vnímání zakázaných spisovatelů východního bloku, přes možnosti a problémy publikování za totalitního režimu až po dění na počátku devadesátých let. Moderuje František Černý. Praha / V 18 hodin proběhne v Topičově salonu další večer z cyklu Literární čtvrtek, kde soudobé básnířky a básníci představují klasičky a klasiky. Tentokrát přijde na řadu postava a dílo Wislawy Szymborské (1923–2012), básnířky a esejistky, laureátky Nobelovy ceny za literaturu v roce 1996. Básnířku představí Zofia Baldyga, bohemistka, překladatelka a autorka tří básnických sbírek. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest Bláznova deníku, 17. svazku edice Xin vydávané nakladatelstvím Verzone. Výboru z díla čínského spisovatele Lu Süna pokřtí překladatelka a sinoložka Zuzana Li a literární historik a komparatista Martin Bedřich.   29. 11. Praha / V pátek 29. listopadu a v sobotu 30. listopadu bude mít v Žižkovském divadle Járy Cimrmana premiéru inscenace Vyhnání Gerty Schnirch podle stejnojmenné prózy Kateřiny Tučkové – románu o jednom osudu zlomeném dějinami, o vině Čechů a Němců, o tom, zda je možno odpustit a porozumět. Příběh jedné „malé“ a obyčejné ženy, jejíž život několikrát převrátí naruby „velké“ a dramatické dějiny 20. století (od protektorátu přes poválečné divoké odsuny až po nástup brutálního „osvoboditelského“ režimu), nastudovala s divadelní společností 3D Company režisérka Diana Šoltýsová. Praha / V 10 hodin proběhne v Národní knihovně ČR (zasedací místnost č. 136) křest sady S knížkou do života / Bookstart. Součástí programu bude také křest malovaného kalendáře výtvarnice a ilustrátorky Markéty Vydrové a příspěvky dalších hostů. Akce se uskuteční v Klementinu pod záštitou ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Praha / Od 18 hodin bude v Baru Cobra uvedena nová kniha Petry Soukupové s názvem Klub divných dětí (Host 2019). Její čtyři hrdinové na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná. Moderuje Adéla Elbel, kmotrou knihy bude Aňa Geislerová. Praha / V 19 hodin začne v kavárně Dark Velvet křest sbírky Liliový prach – básnického debutu Arthurky Višňové, který vychází pod nakladatelstvím Otevření. Vázaný verš z úst básnířky na vlnách melancholie, avantgardy i baladického snění zazní za doprovodu pianisty Jana Malého, jenž představí také svou tvorbu. Těšit se můžete na hudební vstup básníka a hudebníka Petra Suchana, kmotra knihy. Vše pod taktovkou veršotepce Davida Pillowa.   30. 11. Praha / V A studiu Rubín bude mít premiéru inscenace Jezero podle cenami ověnčeného stejnojmenného románu Bianky Bellové. Nami žije s bábou a dědkem celý život v Borosu, koupe se v jezeře, co pomalu vysychá a v mlhavých vzpomínkách vidí svojí matku, kterou touží poznat. Pak se dědek ztratí v bouři, bábu pošlou na jezero a Nami potká Zazu. A pak se vydá do hlavního města, aby poznal, co všechno je na druhém břehu. V režii Lucie Ferenzové hrají Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová.   1. 12. Praha / Od 16 hodin proběhne v Kampusu Hybernská štafetový maraton adventního čtení knihy Gunnara Gunnarssona Advent v překladu Heleny Kadečkové, a to v podání přátel a spolupracovníků zesnulé překladatelky a s hudebním doprovodem Štěpána Axmanna ml. Výtěžek akce bude věnován na projekt Nocleženka Armády spásy. Novela Advent Islanďana Gunnara Gunnarssona (1889–1975) přináší prostý, ale velkolepý příběh o shánění ovcí na zimu nabyl díky realistické ukotvenosti v drsné, zasněžené přírodě severního Islandu obecnou platnost. Advent, napsaný původně dánsky (knižně 1937), došel velké popularity po celém světě. Česky ho vydalo nakladatelství Kalich již v roce 1938 v překladu Niny Neumannové. Zhruba o deset let později si příběh přečetla jako studentka Helena Kadečková (1932–2018) a otevřel se jí tak svět severské literatury. Předávání skandinávského a zejména islandského písemnictví i kultury do českého prostředí pak zasvětila život. Jako poslední knihu přeložila právě Advent (Kalich 2017). Praha / V 18 hodin začne v Klubu FAMU předvánoční Večer Revolver Revue, na kterém z nově vydaných románů Marlen Haushofer Zeď a Martina Ryšavého Zlaté vidění budou číst Gabriela Míčová a Ivana Uhlířová za přítomnosti překladatelky Kateřiny Lepic a výše jmenovaného českého autora. Uvedeno bude též zimní číslo Revolver Revue. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petr Hruška: Daleko do ničeho: Básník Ivan Wernisch (Host 2019) „Opakovaně je nutno podléhat dojmu, že nejde o nic, aby bylo možno následně pocítit, že je daleko do ničeho. Je to paradoxní ‚povinnost‘ Wernischovy básně (a možná i celé poezie obecně): má-li za něco stát, pak musí mít vždy možnost vypadat, že nestojí za nic. Má-li v sobě skrývat hluboké citové pohnutí, důležitý myšlenkový postřeh, překvapivý vhled do podoby světa, musí mít zároveň možnost být čtena jako samoúčelnost, rozmarný nesmysl bez opodstatnění. Ukrývá-li každá banalita nějaký význam, na nějž je teprve potřeba přijít, pak také každý význam v sobě tají banalitu, kterou je v něm možno shledat. A báseň je oscilací mezi těmito významy a banalitami, nestojí v jednom či druhém, ale neustále se pohybuje od jednoho ke druhému a zpátky. Záleží na způsobu čtení, na situaci, rozpoložení, ochotě vidět.“   Petr Motýl: Bohemiana 1988-2019 aneb v srdci lehký žal na rtech sprostý smích (Malvern 2019) Ve své sedmé prozaické knize Petr Motýl (*1964) vtipně glosuje malé i velké události českých dějin v čase od roku 1988 po současnost. Hravá knížka plná stylistických hříček, ironických poznámek a absurdních dobových citací má ale i hlubší podtext.   Petr Borkovec: Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019) „Máte rád Bukowského? Jste víc syn nebo víc otec? Neutlačuje jedna poloha tu druhou? Kterou preferujete? Byl jste někdy na slam poetry? Měl jste šťastné dětství? Filozofická otázka – co to vlastně je poezie, co je její smysl? Čtete své básně své ženě? Asi nejste zrovna revolucionář, ale zkusil byste nějaký osobní manifest? Cestujete? Máte rád Bukowského? Je pro vás matka inspirací? Jakým způsobem prosekáváte cestu mačetou slov skrz džungli chaosu k napajedlu skutečnosti? Máte nějaký koníček? Co byste dělal, kdybyste nepsal? Máte rád Bukowského?“ Otázky jsou jasné. Petr Borkovec se ve svých krátkých prozaických textech pokouší zodpovědět všechny najednou.   Helena Wernischová: Melancholie (Dokořán 2019) Helena Wernischová začala na přelomu 60. a 70. let vytvářet zcela originální časopis v jediném exempláři – vždy pečlivě vyhotovený na ručním papíře, s nepravidelnou periodicitou – a tento její mimořádný autorský počin trvá po více než čtyřicet let. Melancholie spojují autorčiny kresby a akvarely s textem, většinou ručně psaným. Vedle záznamů snů zde najdeme nesčetné citáty a výpisky z četby, od autorů světových i českých, básníků i prozaiků, myslitelů a esejistů. Vzniklo tak mimořádně působivé a velmi rozsáhlé dílo literární i výtvarné, pro něž bychom v českém kontextu jen stěží hledali obdobu. Pro knižní vydání zvolila Wernischová formu autorského výběru – jde tedy o knihu nově promyšlenou a komponovanou. Podrobnější vhled do její tvorby a do okolností vzniku Melancholií přinášejí i dva rozhovory, v nichž Helena Wernischová odpovídá na otázky Radka Malého a Terezy Kodlové, a text syna Martina Wernische.   Aleš Palán: Návrat do divočiny (Prostor 2019) V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál a výsledkem je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Alena Mornštajnová: Slepá mapa (OneHotBook 2019) Do Anežčina osudu se promítají nejen životní příběhy jejích rodičů a prarodičů, ale i krutý dopad dějinných událostí. Její babička Anna odjela přes odpor rodičů do pohraničního městečka na severu Čech, aby tam se svým vyvoleným začala nový život – ten se však záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později se pak s těžkými začátky potýká i jejich dcera Alžběta, donucená prchat před německou armádou zabírající Sudety. Po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu – tentokrát v podobě důstojníka StB – i život vypravěčky Anežky… Románový debut Aleny Mornštajnové načetla Veronika Gajerová.    Stephen King: Osvícení (OneHotBook 2019) Horský hotel Overlook se nachází v nejpůvabnějším koutě státu Colorado a zvlášť v zimě budí dojem klidu. Wendy Torrenceová si v něm touží nejen odpočinout, ale také docílit zlepšení narušených rodinných vztahů. Naproti tomu její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci mimosezonního správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, jakým hrůzám tady bude muset čelit jejich pětiletý „osvícený“ syn Danny, kterému se v liduprázdných pokojích zjevují mrtví hosté, střílející mafiáni či oživlé zahradní dekorace. Číhá tu čiré zlo právě na ně? Možná, i když ani jejich předchůdci nedopadli na téhle ponuré štaci právě nejlíp… Román Stephena Kinga, který převedl na filmové plátno režisér Stanley Kubrick, načetl Petr Jeništa.

Čas načtení: 2019-07-13 21:44:34

Ioana Nicolaie: Nevím o tom, že by se někdo v Rumunsku živil psaním

Začátkem července se v  Brně konal středoevropský literární festival Měsíc autorského čtení, který tentokrát představil rumunskou literaturu – kromě moravské metropole také v Ostravě, ve slovenských Košicích, polské Vratislavi a ukrajinském Lvově. Při této příležitosti přinášíme rozhovor se spisovatelkou Ioanou Nicolaie, která na festival rovněž zavítala.    Jaké je to být spisovatelem v dnešním Rumunsku? A co takhle být spisovatelkou? Můžete trochu okomentovat společenské postavení této profese v současné době, případné změny, kterými dotyčné postavení procházelo za posledních třicet let (a hlavně po revoluci v prosinci roku 1989), a úlohu, kterou literát (stále ještě?) hraje v společenském životě?  Jakožto spisovatel je dobře být i trochu solitér (nebo solitérka). Když vydáte knihu, je třeba mít dobré komunikační schopnosti. Budete se totiž muset zabývat také PR komunikací, dokonce i kulturním žurnalismem. Psát na sociálních sítích o svém psaní. Otevřít si nesčetné množství účtů a být aktivní od rána až do noci. Být stále a všude přítomný – a to do takové míry, že vám už nezbývá čas na psaní, být přeborníkem marketingového sebezastupování. Myslím, že právě v tom spočívá změna paradigmatu. Jestli v minulosti autor mohl zůstat neviditelný, protože za něj mluvily jeho knihy, dnes musí být osobně přítomný v ringu a bojovat, tj. podnikat literární zájezdy, v rámci kterých křtí své nové knihy, stále domlouvat rozhovory s žurnalisty, mluvit o sobě, sám sebe „parazitovat“, přesvědčovat pokaždé další publikum, být sám součástí marketingové kampaně, bez níž je nová (dokonce i dokonalá) kniha odsouzena k smrti ještě dřív, než opustí tiskárnu: nikdo ji neotevře, ani nepřečte, utopí se v hlučném oceánu nesčetných dennodenně vytištěných anonymních stránek. Prožíváme však globální krizi psaného textu. Třeba nejsme úplně poslední spisovatelé na světě, ale pokud nebudeme dětem na této planetě poskytovat kulturní vzdělání, mohlo by se stát, že budeme předposlední.    Být „spisovatelem ženského rodu“ je dnes výhodou, nevýhodou, anebo to má své pro i proti? V Česku mnohé autorky hovoří o genderové problematice v literatuře jako o zastaralé a neaktuální záležitosti a považují iniciativy typu „večer ženské poezie“ nebo „antologie krátké ženské prózy“ za staromódní a do jisté míry směšné. (K tomu se celkem kousavě vyjádřila básnířka Marie Šťastná v rámci rozhovoru, který jsem s ní dělal před dvěma roky: „Tak si udělej-me také antologii autorů od 37 do 54 let oblečených v zelených tričkách.“) Jak to podle vás vypadá v Rumunsku? Zahrnuje společenský status spisovatele případný genderový rozměr?  Ghettizace není nikdy dobrá, protože vede k ještě většímu zvýraznění rozdílu. Stavět zdi mezi skupinami není to pravé. Zejména když ji staví skupina žen. Nicméně k tomu může dojít, a to alespoň v podobě demonstrativního gesta, pokud stále nebude slyšet už několik desetiletí nepřetržitě trvající poplašné zvonění. V Rumunsku byla totiž loni zavedena literární cena věnovaná pouze autorkám. Tehdy jsem to pochopila jako akci performativní a „provokativní“, jejímž úkolem bylo dráždit, upoutat pozornost a pak zmizet. Ovšem se stávajícími předsudky tato iniciativa tolik neotřásla, a tak se cena přidělila znovu letos. Je ještě mnoho literárních festivalů, kam není pozvána žádná spisovatelka, ani jedna. Literární ceny doputují hlavně k mužům. V porotách sedí často jenom muži, literární kritici. Navíc se v rumunských školních učebnicích – a myslím, že zde máme opravdu velký problém – nepíše o žádné rumunské spisovatelce, jenom o spisovatelích, tedy o mužích. Děti se celých dvanáct let učí jenom o spisovatelích „mužského rodu“! Bydlím v zemi, kde do seznamu autorů k didaktickému testu z literatury v rámci maturitní zkoušky patří jenom mužská jména – a je jich patnáct! A tak, když děti rostou v tak misogynské a sexistické atmosféře, jak by mohlo to poplašné zvonění přestat? Jak by mohlo nevyvolat jiná podobná zvonění?    Jak vypadá vývoj tohoto postavení po vstupu Rumunska do EU a co si jako spisovatelka a intelektuálka myslíte o místě Rumunska v Evropské unii a o jeho vztazích k ní?  V roce 2007, kdy Rumunsko vstoupilo do EU, jsem žila v Berlíně. Myslím, že nikdy nebyl v zahraničí větší zájem o rumunskou literaturu než tehdy. Evropané věděli o Rumunsku akorát to, že tam existuje nějaký fotbalista Hagi a nějaká gymnastka Nadia Comaneciová a že bývalý diktátor Nicolae Ceaușescu byl popraven o Vánocích. Ale teď chtěli poznat i něco jiného. Byla to doba, kdy se v Evropě právě prosazovala nová vlna rumunské kinematografie, jež vznikla v roce 2000, a kdy rumunští umělci byli zváni na řadu specifických událostí po celé Evropě. Pod vedením proslulého rumunského intelektuála Horii Romana Patapieviciho zavedl Rumunský kulturní institut programy na podporu rumunské literatury v zahraničí: pořádala se veřejná čtení pro rumunské autory, iniciovalo se a podporovalo formování překladatelů z rumunštiny do všech možných jazyků, zavedla se stipendia atd. Ovšem v roce 2012 se politická situace změnila a Rumunský kulturní institut, instituce tak významná pro osud rumunské kultury a umělců, ppřišel o svou politickou nezávislost a stal se politicky zaujatým a kulturně bezvýznamným a neefektivním přívěskem nové politické moci. Rumunští spisovatelé přišli o dosavadní institucionální podporu, což vedlo k omezování počtu překladů z rumunské literatury do jiných jazyků a účasti rumunských autorů na festivalech. A tak jejich hlas už nebyl slyšet v zahraničí.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mají rumunští autoři zájem o evropskou problematiku, zapojují se nějakým způsobem do dění v EU? Objevuje se evropská myšlenka jako téma v současné rumunské literatuře?  Evropa pro mě představuje tělo mužské, a zároveň ženské, tělo dítěte, a přitom tělo starce, s tváří plnou složitých, nádherných a paradoxních rysů, ale také vystavené četným rizikovým faktorům. Nikdy nevíte, jak a kde na něj zaútočí nějaké viry a v čem bude spočívat jejich síla. Za posledních sedm let byla část tohoto těla, ke které patřím i já, pod neustálým obléháním takových „virů“. Nicméně teprve v poslední době se stal zřejmým úmysl amputovat velkému evropskému tělu nohu, předloktí či stěžejní kloub, anebo jej postrčit směrem k východu, který ho už držel v zajetí několik desetiletí během komunismu. Právě proto jsem s dalšími umělci vyšla na ulici a protestovala, ať už za mrazu kolem 20 stupňů pod nulou nebo při nesnesitelných vedrech. Byly nás tisíce, desítky tisíc, jednoho večera v únoru dokonce víc než šest set tisíc lidí.    Mluvili jsme o společenském postavení spisovatele. Lze však v Rumunsku tuto činnost považovat za povolání? Ptám se vás na to z velmi pragmatického hlediska: lze se v Rumunsku živit psaním?  Nevím o tom, že by se někdo v mojí zemi živil psaním. Knihy se vydávají v průměrném nákladu 1 500 výtisků, čtenářů je čím dál míň, a tak nevím, kdo by se mohl živit jenom psaním. Osobně mám dvě pracovní místa, učím literaturu a kreativní psaní, ale také koordinuji humanitární nadaci. Pak navštěvuji kulturní akce, účastním se křtů knih a festivalů a tak dále. Ptáte se mě, kdy stíhám ještě psát? Třeba tehdy, kdy lidé jezdí na dovolenou a město se vyprazdňuje. Když je čas už jen časem, nikoli plastovou folií přilepenou přes ústa.    Jakým způsobem poznamenal vaši kariéru zisk četných národních a mezinárodních literárních cen?  Ceny mohou být dobré, občas vám pomohou už jen tím, že si vybírají nějakou vaši knihu z regálu a posílají ji do světa. Ale lepší než ocenění jsou vzkazy, které obdržíte od svých čtenářů – že mluvíte a bojujete i za ně, že to, co píšete, je tak trochu i jejich příběh, že pojednává také o nich, jejich láskách nebo dramatech, o smyslu či nesmyslu jejich existence na tomto světě, tak malinkatém a přitom tak obrovském, že si ho občas ani nedokážeme představit.    Lze si všimnout, že ačkoliv začínají jako prozaici, respektive básníci, po vydání několika titulů v dotyčném žánru se mnoho rumunských autorů rozhodne (a nikoli neúspěšně) „zkusit něco jiného“: básníci zatouží psát romány, prozaici se obracejí k poezii. Jak lze vysvětlit takové tendence? Jsou ještě v Rumunsku autoři „loajální“ vůči jednomu určitému žánru? A jaký postoj je podle vás výhodnější?  Vždycky jsem byla přesvědčena, že si knihy, které budete psát, nevybíráte sám, ale že naopak ony čekají na vás. Můžete si je představit v podobě ovocných pecek a jader nebo obilných zrn ležících vám v cestě a mluvících k vám prostřednictvím životopisných poznámek a kulturních vlivů. Jakožto spisovatel je jistě vytušíte a budete schopen je vysvobodit z té nadbytečné amorfní hmoty, vytvarovat je podle vašich představ. Máte-li cit pro poezii, je to nádherné, jde totiž o vzácný dar. Pokud se toho ujmete jako stavitel domů, je to také dobře, protože próza umí budovat místnosti, které vás mohou alespoň na první pohled překvapit. Nemohla bych psát jenom poezii, protože moje identitární příběhy šlo vyjadřovat jenom prostřednictvím románů. Pokud jde o dětskou literaturu, ta představuje jakýsi dárek, který si můžu občas dovolit. Nejde tedy o to, být „in“, být v módě, ani o vypočítavost, nýbrž o nezbytnost.    Jste členkou rumunského PEN klubu. Mohla byste se zmínit o nějaké situaci v Rumunsku (nebo kdekoli na světě), která si vyžádala intervenci tohoto skutečného morálního nejvyššího soudu současné světové literatury? Byla jste někdy sama v situaci, kdy jste požádala PEN klub o pomoc? Jak byste se vyjádřila k účinnosti této organizace na národní a/nebo mezinárodní úrovni?  Vážné porušování lidských práv se zrovna děje v Turecku: jde o pronásledování řady proslulých spisovatelů, včetně Elifa Shafaka. To, že rumunský PEN klub v čele s básnířkou Magdou Cârneciovou je aktivní a zastává nekompromisní postoje v takových záležitostech, mi připadá zcela normální. Mám z toho dobrý pocit, protože mluvit, vyjadřovat se, když něco není v pořádku, podepisovat petice na podporu těch, kteří to skutečně potřebují – to všechno je projevem svobody. Dokud lze ještě mluvit, znamená to, že „viry“ jsou ještě daleko. A že mohou být poraženy.    Jak by se dal popsat dnešní vztah rumunského spisovatele k politickému prostředí a politice jako takové?  Oficiální rumunská politika je v posledních letech jedovatým nepřístupným prostředím, neboť se k moci dostala populistická diktátorská strana, jejíž vůdce byl nedávno odsouzen k trestu odnětí svobody. Nejznámější rumunští intelektuálové byli terčem intenzivní a výborně zorganizované diskreditační kampaně. Skoro všechna média jsou pod kontrolou této strany. Někteří spisovatelé se k tomu raději vůbec nevyjadřovali, naprosto mlčeli, ovšem jiní otevřeně podporovali „červený mor“, jiní zas – a bylo nás hodně – protestovali a v přeneseném slova smyslu přiložili prst k ráně.   Kdo jsou podle vás nejznámější rumunští autoři ve světě? A jak si vysvětlujete jejich proslulost?  Mircea Eliade, Eugen Ionesco a Emil Cioran, spisovatelé, kteří opustili Rumunsko předtím, než nastoupil k moci komunismus, jsou pravděpodobně stále nejznámějšími jmény v rámci rumunské kultury. Ovšem v jejich případě je uznání zapříčiněno jinými kulturními prostory, nikoliv tím původním. Pak máme Mirceu Cărtăreska coby nejpřekládanějšího současného autora. Tentokrát tajemství spočívá ve výjimečné umělecké kvalitě jeho knih, které jsou proto schopny dosahovat úspěchu v zahraničí jakoby samy od sebe. Protože jinak, jak známo, rumunští autoři nemají žádné literární agenty, a tak by těžko dokázali oslovit vlivná nakladatelství. Obvykle za ně mluví pouze jejich psaní a v nejlepším případě je ještě podporuje několik oddaných překladatelů.   {/mprestriction}  Autor je bohemista, překladatel a propagátor rumunské literatury.   Ioana Nicolaie (*1974) je rumunská básnířka, prozaička a autorka knih pro děti. Absolvovala Filozofickou fakultu v Bukurešti a poté pracovala jako redaktorka v novinách a v nakladatelstvích. Kromě vlastní tvorby se věnuje výuce kreativního psaní. Debutovala v roce 2000 básnickou sbírkou Poză retușată (Vyretušovaná fotografie). Následovaly sbírky Nordul (Sever, 2002), Cenotaf (Kenotaf, 2006) a Autoimun (2013), za kterou získala cenu Svazu rumunských spisovatelů pro Knihu roku. Její sbírky byly přeloženy do němčiny, švédštiny, bulharštiny a srbštiny. Je autorkou tří románů: Cerul din burtă (Nebe z břicha, 2005), O pasăre pe sârmă (Pták na drátě, 2008) a Pelinul negru (Černý pelyněk), který v roce 2017 získal řadu literárních cen. 

Čas načtení: 2020-02-24 10:41:24

Literární vyhlídky (24. února až 1. března)

Poslední únorový týden přinese množství literárních akcí nejen v Praze, ale také v Olomouci či Ostravě. Vedle autorských čtení, knižních křtů a debat k nim patří také dvoudenní Knižní festival Ostrava. Ochuzeni nebudete ani o tradiční tipy na zajímavé knižní novinky.   POZVÁNKY 24. 2. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Během večera nazvaného Mladí básníci v Knihovně na Vinohradech představí svou tvorbu čtveřice básníků a básnířek: František Hruška, Šimon Leitgeb, Tim Postovit a Tereza Šustková. Uvádí Robert Wudy.   25. 2. Praha / 16.30, Činoherní kavárna Křest knihy a audioknihy Karin Lednické Šikmý kostel (nakladatelství Bílá vrána, vydavatelství OneHotBook). Knižní debut ostravské autorky je dějově pevně spjatý s jejím rodným krajem. Podtitul knihy Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921 lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, avšak o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny. Knihu a audioknihu pokřtí spisovatelka Alena Mornštajnová a herečka Vilma Cibulková. Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – ústřední pobočka Autorské čtení a beseda s Martinem Ryšavým při příležitosti vydání jeho nové knihy Zlaté vidění (Revolver Revue 2019). Spisovatel, scenárista a režisér Martin Ryšavý vstoupil do literárního povědomí rozsáhlým románem Cesty na Sibiř, za který získal v roce 2009 cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Následoval další román z ruského prostředí, kniha Vrač, která je pohlcujícím záznamem vyprávění zkrachovalého divadelního režiséra. Nejnovější autorova kniha je románem v odeslaných dopisech. Jejich pisatelka, po celý život spjatá s drsným a přízračně působícím severočeským regionem, se v nich ze svých životních zkušeností zpovídá muži, jenž v ní údajně vzbudil důvěru po jediném letmém setkání. Praha / 18.00, Café Kampus Debata nazvaná Božena Němcová – trasy rozumění bude pokusem o bilanci způsobů, jimiž byly v průběhu více než sto padesáti let, především pak v několika posledních desetiletích vykládány a evokovány dílo a osobnost Boženy Němcové, o identifikaci a zhodnocení alespoň některých uzlových kanonizujících a/i reintepretujících literárněhistorických i jiných počinů a s nimi spjatých kontextů, vrstev, faset, akcentů i kontroverzí autorčina obrazu. V roce 1992 nabídla – čelíc domnělému faktu, že autorčin „obraz, vytvořený stovkami knih a článků, je v Československu skoro nemožné revidovat nebo změnit“, a ve snaze porozumět tomuto „fenoménu sakralizace nejvýznamnější české básnířky devatenáctého století“ – podobnou bilanci v Kritickém sborníku Susanna Rothová (ve stati Božena Němcová jako mýtus a symbol); následná desetiletí přinesla vedle řady dílčích či celistvěji pojatých (literárně)historiografických prací a jiných evokací a adaptací monument v podobě čtyřsvazkové edice Korespondence, právě autorčině korespondenci jako médiu utváření určitého (sebe)obrazu a současně podnětu nové akcelerace zájmu o autorku (počínaje svazkem Lamentací z roku 1995 /ed. Jaroslava Janáčková/) proto bude v rámci debaty věnována speciální pozornost. Moderuje Veronika Faktorová, debatují Libuše Heczková, Alena Macurová a Josef Vojvodík. Liberec / 19.00, Knihkupectví a antikvariát Fryč Literárního večera, který nabídne poezii, autorské čtení, hudbu i debatu, se zúčastní liberecký básník Jan Vozka, autor sbírek Světlo zpoza dveří a Jedním dechem, básník a výtvarník Matěj Lipavský, autor sbírky Nika a spoluautor obrazové podoby komiksu Chyba, a Josef Straka, spisovatel a organizátor kulturního života, autor několika knih, nejnověji prózy Cizí země. Praha / 19.30, kavárna Fra Literatura.sk aneb Medziriadky ve Fra – Medziriadky jsou platforma, která už jedenáct let podporuje mladou slovenskou literaturu. Na autorských čteních se i v roce 2020 představí vždy nějaký úspěšný Medziriadkar nebo Medziriadkarka spolu s etablovaným autorem či autorkou, tentokrát to budou Kristína Janačková a Katarina Kucbelová. Moderuje Radovan Potočár. Praha / 19.30, Studio Paměť Pod názvem Věznění básníci: Slovo bez křídel nepoletí se uskuteční scénické čtení současné poezie vězněných básníků: Bùi Chát, Mai Khoi, Anh Anh, Lý Đợi. Podle Wikipedie žije v Čechách 60 až 100 tisíc Vietnamců. Večerky, Sapa, Pho… Máme s nimi něco společného? V současném Vietnamu je mnoho aktivistů, novinářů a literátů ve vězení. Mnohá díla je tedy možné publikovat někde skrytě, v díře, podzemí, tajně. Tak možná třeba tohle by mohla být jedna z věcí, kterým jsme rozuměli dobře. Účinkují Ha Thanh Špetlíková, Jan Turner a Patricio Blossom.   26. 2. Praha / 17.00, Palác knih Luxor Beseda a autogramiáda Michaely Duffkové, jejíž Zápisník alkoholičky loni vyhrál cenu Magnesia blog roku a nedávno vyšel knižně. Autorka je mladá matka, která se rozhodla otevřeně promluvit o své závislosti na alkoholu i o složité léčbě. Chcete vědět, proč je tak těžké přiznat si problém s pitím? Proč není překážkou závislosti ani malé dítě? Co bylo autorce motivací k léčbě a jak vypadal první rok po ní? Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – ústřední pobočka (oddělení naučné literatury) Setkání a autorské čtení dvou aktuálních rezidentek projektu Praha město literatury, kanadské autorky Danielle Dussault a estonské spisovatelky Katrin Pauts. Autorky přečtou ukázky ve francouzštině a estonštině, zbylý program proběhne v anglickém znění a bude tlumočen do češtiny. Olomouc / 18.00, Druhý domov Na první letošním Bá.snění vystoupí brněnský básník Vojtěch Kučera, autor sbírek Samomluvy, A hudba? a Nehybnost, olomoucký básník František Vrba, autor sbírky Kniha přání a úmrtí, a začínající slamerka Kristýna Sudková alias Sudička. Ostrava / 20.00, Absintový klub Les V literárním pořadu Jakuba Chrobáka Na posedu zazní texty prozaika Antala Staška v podání herců Kristýn Krajíčkové, Františka Strnada a Milana Cimeráka a vystoupí zde básník Radek Fridrich, který bude číst ze sbírky Pobřeží/Bord de mer, vydané loni Revue K v Paříži, i z nové básnické skladby Krevker. Řeč bude také o nejlepších básních, hranicích a jejich přechodech, o zvuku jako základu básně. Na baru opět čepované básně o pivu, které z české a světové poezie vybírá hospodský z Prozatimní galerie Wurst na pruské straně řeky Odry, Ivan Motýl.   27. 2. Ostrava / 18.00, Antikvariát a klub Fiducia Pátý díl literárního pořadu Debuty bude věnován novým knihám Adama Hoška a Magdalény Šipky. Kniha Adama Hoška A na stromech les (Univerzita Palackého 2019) je výsledkem nejenom autorova úspěchu na univerzitní literární soutěži, ale také dlouhodobého autorského záměru o prvotinu, ve které se spojuje poetika každodennosti s mytickou nadčasovostí světa. Debut Magdalény Šipky Město hráze (Malvern 2019) prezentuje její myšlenková východiska pojetí světa a společnosti, kniha je příkladem tvorby, která spojuje nejhlubší intimní prožívání se zájmem o obecný chod světa a zároveň je prosta plakátovosti. Pořadem provázejí literární historici Roman Polách a Iva Málková. Valašské Meziříčí / 19.00, M-klub Valmez Další z literárně-hudebních večerů, na kterém tentokrát jako literární hosté vystoupí Adam Borzič a Tim Postovit a jako host hudební pak harfové duo Lunaria. Adam Borzič je od roku 2013 šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar, spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía a je mj. autorem sbírek Počasí v Evropě, Orfické linie či Západo-východní zrcadla. Letos chystá vydání dvou básnických sbírek, z nichž ta první Dějiny nitě vyjde v česko-německém vydání. Vedle literatury se zabývá psychoterapií a spiritualitou. Tim Postovit píše poezii, překládá z ruštiny a věnuje se performativnímu žánru slam poetry. Loni na jaře mu vyšla sbírka básní Magistrála (Pointa 2019). Praha / 19.45, Kavárna Mezi Řádky Pozvání do pořadu Poezie Mezi Řádky tentokrát přijala básnířka Marie Šťastná, autorka sbírek Krajina s Ofélií (2003), Akty (2006), Interiéry (2010) a Štěstí jistě přijde (2019) a držitelka Ceny Jiřího Ortena a Drážďanské ceny lyriky.   28. 2. Ve dnech 28. až 29. února se uskuteční Knižní festival Ostrava, který se bude konat na Černé louce v pavilonu A a kromě knižních novinek nabídne autorská čtení, besedy, přednášky či workshopy. Na festival zavítají Alena Mornštajnová, Klára Smolíková, Karin Lednická, Alena Vorlíčková, Arnošt Vašíček, Jiří Walker Procházka a další. Více ZDE.   29. 2. Valašské Meziříčí / 16.30, Schlattauerova kavárna Autorský podvečer nabídne setkání s básnířkou Terezou Šustkovu, autorkou sbírky Skrýše, literárním historikem a básníkem Romanem Poláchem, autorem sbírky Náhlý vítr, který je ti svědkem, a bohemistkou a básnířkou Klárou Goldstein, autorkou sbírek Úpatí vichřice, Milíře a Kenotaf. Praha / 19.00, Dobrá Trafika Němcová, autorka z budoucnosti... „Přála bych si narodit se znova as za dvě stě let. Anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“ – Vytvořme pro Boženu Němcovou takový svět, aby se v něm cítila jako jedna z nás, a zkusme ji uchopit i jinak než jako tragicky nemocnou a zastarale píšící kýčařku. Čím byla feministka a čím dokonce queer? Jaké měla ponětí o komunismu a socialismu? Proč ji štvali jezuiti a vzývala svatou touhu? Dá se číst její Babička i jako anti-Mein Kampf? Jak ovlivnila Franze Kafku, surrealisty nebo naše televizní Vánoce? Pořádají Ondřej Macl a Anna Luňáková.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Anne Delaflotte Mehdevi: Divadlo světla. Román z barokní Prahy (přeložila Danuše Navrátilová, Argo 2020) Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Ten se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře. Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města. P. S. Rozhovor s autorkou naleznete v březnovém čísle Literárních novin (3/2020), které vychází ve čtvrtek 27. února.   Pavel Juráček – Pavel Hájek (ed.): Případ pro začínajícího kata /podobenství 1966–1968/ (Knihovna Václava Havla 2020) Případem pro začínajícího kata Pavel Juráček přibližuje, zkoumá, zakouší jeden z nejintenzivnějších, nejnaléhavějších pocitů moderní doby – úzkost. Na motivy třetí knihy Gulliverových cest Jonathana Swifta, kanonického románu anglosaské literatury z roku 1726, ukazuje, jak málo stačí (v tomto případě sjet ze silnice uzavřené zákazem vjezdu), aby se člověk na vlastní kůži přesvědčil, že ve vztahu k světu tahá za kratší konec. Že ať se snaží sebevíc, jeho život se odehrává a vždy bude odehrávat pouze v mantinelech vytyčených společností, ke které náleží – bude záviset na jejích psaných i nepsaných zákonech, tajemstvích, poklescích, na jejích mocných. Že jeho hlavním posláním je být částí soukolí, které ho potřebuje a zároveň spotřebovává. A že jediné, o co se může opřít, je jen a jen on sám. – Kniha Případ pro začínajícího kata obsahuje všechny Juráčkovy texty, které s přípravou a realizací stejnojmenného snímku z roku 1969 souvisí: synopse, explikace, filmová povídka, dvě verze literárního scénáře. Pro úplnost je svazek doplněn obsáhlým výborem z deníkových záznamů, dosud nepublikované korespondence a archivních dokumentů.   Christine Leunensová: Nebe v kleci (přeložila Ina Leckie, Jota 2020) Johannes, nadšený a zanícený člen Hitlerovy mládeže, žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že jeho rodiče ukrývají za falešnou zdí židovskou dívku jménem Elsa. Johannes je upřímně otřesen. Postupně se ale jeho počáteční hrůza mění v zájem, následně v lásku a nakonec v posedlost. Jeho rodiče ale jednoho dne zmizí a Johannes si uvědomí, že je jediný, kdo o Elsině přítomnosti v domě ví, a je tudíž zodpovědný za její přežití. Mezi mladými lidmi vzniká zvláštní vztah, jsou si navzájem manipulátory i manipulovanými. Johannes se obává konce války, protože s ním by přišel o Elsu i jejich vztah. O vztah, jenž se zmítá mezi vášní a posedlostí, závislostí a lhostejností, láskou a nenávistí. – Kniha se stala předlohou filmu Králíček Jojo.   Gertrude Steinová: Svět je kulatý (přeložil Robin Král, Pikola 2020) Příběh o holčičce Rose, která objevuje svět, vlastní osobnost, lásku a svoje místo mezi ostatními lidmi je nádhernou ódou na život nás všech. Leitmotivem je myšlenka, že svět je kulatý – jisté věci se opakují, vše má svůj začátek, průběh a konec, chod věcí má svoje pravidla a zákonitosti, stejně jako lidský život a i samotný jazyk, kterým se lidé domlouvají. Text americko-francouzské spisovatelky Gertrudy Steinové, představitelky „ztracené generace“, vychází poprvé v češtině, doprovázený magickými ilustracemi Nikoly Logosové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-14 20:15:42

Zemřel Josef Čermák, jeden z nejzasvěcenějších českých vykladačů díla Franze Kafky

„Zemřel Josef Čermák, muž laskavé tváře a rytířského jednání, jehož přednášky z komparativní literatury by člověk na vysoké škole nevynechal, ani kdyby měl kvůli tomu odložit rande. Jeho úmrtí mi telefonem oznámil jeho syn,“ oznámil 14. ledna večer na svém fcb účtu Marek Wollner, šéfredaktor reportážní publicistiky České televize. Josef Čermák (1928) byl mezinárodně uznávaným znalcem Kafkova díla. Přeložil několik desítek titulů z němčiny, francouzštiny, italštiny a španělštiny, mimo jiné Kafkovy romány Nezvěstný a Proces, Deníky a Dopisy rodičům z let 1922 až 1924, jejichž byl prvním editorem (1990). Byl autorem publikací Franz Kafka – Výmysly a mystifikace (2005), Pražské vademecum Franze Kafky (2005), Zápas jménem psaní – o životním údělu Franze Kafky (2009), Franz Kafka v Assicurazioni Generali (2011). Byl také spoluautorem libreta expozice Město K. Franz Kafka a Praha ve Franz Kafka Museum v prostorách Hergetovy cihelny v Praze na Malé Straně.  „Byl to prvotřídní překladatel a bezkonkurenční znalec života a díla Franze Kafky, vydavatel dopisů z jeho pozůstalosti a taky autor řady jeho životopisných knih. Jako žák Václava Černého se přirozeně potuloval v končinách mnoha světových literatur, byl doma v německé, francouzské i španělské, se stejnou nevyčerpatelnou znalostí se nořil do středověku i moderních proudů. Poslouchat jeho přednášky byla ryzí radost, která mě držela ve škole, když už řada aktivnějších spolužáků běhala raději po redakcích. Vzdělanost z něj dýchala noblesou a kulturou šlechticů ducha, s jejichž světem se nám, neotesaným pasáčkům vepřů, pokoušel zprostředkovat kontakt. Ostatně jeho ženou byla dcera neméně proslulého literárněvědného barda Bedřicha Fučíka. Jsem rád, že jsem ho před pár lety ještě mohl potkat na křtu knihy sestavené z jeho statí s názvem “I do daleka vede cesta”, kam mi vepsal emotivní věnování. Ke svým nezdárným žákům se totiž vždy hlásil s láskou a až dojemnou hrdostí. Budiž mu země lehká,“ napsal o Čermákovi Wollner. Josef Čermák vystudoval bohemistiku, romanistiku a srovnávací dějiny literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zásadní pro něj bylo, že se stal žákem literárního vědce Václava Černého. Poté pracoval jako redaktor, šéfredaktor a nakonec jako hlavní lektor ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění, později přejmenovaném na Odeon. Po roce 1989 pracoval jako šéfredaktor nebo ředitel v několika nakladatelstvích (například Aventinum či Grafoprint Neubert). V roce 2017 mu vyšla kniha I do daleka vede cesta…: Vybrané studie z literární komparatistiky a moderní německé literatury. Jde o shrnutí autorova celoživotního díla (nejstarší z uveřejněných studií je z roku 1949, nejmladší z roku 2015). Její první část je věnována studiím ze světové literatury a komparatistiky, druhý česko-německým kulturním vztahům se zvláštním důrazem na pražskou německo-židovskou literaturu a třetí životu a dílu Franze Kafky. Na webových stráoách Českého rozhlasu si můžete poslechnout jeho desetidílné vzpomínky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}