EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Vilnius - Země východního a severního křídla NATO podporují členství Ukrajiny v alianci. Podle agentury Reuters to uvádí prohlášení z dnešního summitu lídrů států takzvané Bukurešťské devítky a skandinávských...
Čas načtení: 2024-05-15 23:25:03
Autor: Jirka Cooper Datum: 15.05.2024 23:25:03 Příjmení:Surname:DeverellDeverellJméno:Given Name:CyrilCyrilJméno v originále:Original Name:Cyril John DeverellFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:polní maršálField MarshalAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:09.11.1874 Saint Peter Port / 09.11.1874 Saint Peter Port / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:12.05.1947 Lymington, Hampshire, Anglie / 12.05.1947 Lymington, Hampshire, England / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- náčelník Imperiálního generálního štábu- velitel Východního velitelství- velitel Západního velitelství- Chief of the Imperial General Staff- commander of Eastern Command- commander of Western CommandJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Cyril_Deverell
\nČas načtení: 2024-08-05 08:30:13
Autor: Jirka Cooper Datum: 05.08.2024 08:30:13 Příjmení:Surname:RobertsonRobertsonJméno:Given Name:WilliamWilliamJméno v originále:Original Name:Sir William Robert Robertson, 1st BaronetFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:polní maršálField MarshalAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:rytíř, baronetKnight, BaronetDatum, místo narození:Date and Place of Birth:29.01.1860 Welbourn, Lincolnshire, Anglie / 29.01.1860 Welbourn, Lincolnshire, England / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:12.02.1933 Londýn / 12.02.1933 London / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- náčelník Imperiálního generálního štábu (1915-1918)- velitel Velitelství britské armády v Porýní- velitel Východního velitelství- Chief of the Imperial General Staff (1915-1918)- commander of British Army of the Rhine- velitel of Eastern CommandJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- jediný voják v historii britské armády, který se z člena mužstva propracoval až na nejvyšší hodnost polního maršála- only soldier in the history of the British Army to have risen from an enlisted rank to its highest rank of field marshalSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:en.wikipedia.org
\nČas načtení: 2024-08-08 11:25:29
Autor: Jirka Cooper Datum: 08.08.2024 11:25:29 Příjmení:Surname:TemplerTemplerJméno:Given Name:Gerald Walter RobertGerald Walter RobertJméno v originále:Original Name:Gerald Walter Robert TemplerFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:polní maršálField MarshalAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:rytířKnightDatum, místo narození:Date and Place of Birth:11.09.1898 Colchester / 11.09.1898 Colchester / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:25.10.1979 Chelsea / 25.10.1979 Chelsea / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- náčelník Imperiálního generálního štábu (1955-1958)- velitel Východního velitelství- velitel II. a IX. sboru- Chief of the Imperial General Staff (1955-1958)- commander of Eastern Command- commander of II and IX CorpsJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- přezdíván "Malajský tygr"- zakladatel Národního vojenského muzea v Londýně- nicknamed "Tiger of Malaya"- founder of the National Army Museum in LondonSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Gerald_Templer
\nČas načtení: 2024-05-14 21:34:03
Autor: Jirka Cooper Datum: 14.05.2024 21:34:03 Příjmení:Surname:WoodWoodJméno:Given Name:EvelynEvelynJméno v originále:Original Name:Henry Evelyn WoodFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:polní maršálField MarshalAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:sirsirDatum, místo narození:Date and Place of Birth:09.02.1838 Cressing, Essex, Anglie / 09.02.1838 Cressing, Essex, England / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:02.12.1919 Harlow, Essex, Anglie / 02.12.1919 Harlow, Essex, England / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- Proviantní generál ozbrojených sil- velitel Východního okruhu- velitel Velitelství Aldershotského okruhu- Quartermaster-General to the Forces- commander of Eastern District- commander of Aldershot District CommandJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- nositel Viktoriina kříže (1 ze 4 polních maršálů)- recipient of Victoria Cross (1 of 4 Field Marshals)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:en.wikipedia.org
\nČas načtení: 2024-08-09 07:37:32
Autor: Jirka Cooper Datum: 09.08.2024 07:37:32 Příjmení:Surname:FestingFestingJméno:Given Name:Francis WoganFrancis WoganJméno v originále:Original Name:Francis Wogan FestingFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:polní maršálField MarshalAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:28.08.1902 Dublin / 28.08.1902 Dublin / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:03.08.1976 Hexham, Northumberland, Anglie / 03.08.1976 Hexham, Northumberland, England / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- náčelník Imperiálního generálního štábu (1958–1961)- pobočník královny Alžběty II.- velitel Východního velitelství- Chief of the Imperial General Staff (1958–1961)- aide-de-camp general to the Queen Elizabeth II- commander of Eastern CommandJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - přezdíván "Frontový Frankie" - nicknamed "Frontline Frankie"Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Francis_Festing
\nČas načtení: 2024-07-22 11:05:14
Autor: FiBe Datum: 22.07.2024 11:05:14 Příjmení:Surname:AshmoreAshmoreJméno:Given Name:Edward BeckwithEdward BeckwithJméno v originále:Original Name:Edward Beckwith AshmoreFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:--Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:11.12.1919 Cobh / 11.12.1919 Cobh / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:28.04.2016 ? 28.04.2016 ? Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- První námořní lord a náčelník námořního štábu- Náčelník obranného štábu- velitel Velitelství východního Atlantiku- First Sea Lord and Chief of the Naval Staff- Chief of the Defence Staff- Commander: Eastern Atlantic CommandJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Edward_Ashmorewww.npg.org.uk
\nČas načtení: 2024-08-05 03:57:29
Autor: Jirka Cooper Datum: 05.08.2024 03:57:29 Příjmení:Surname:MurrayMurrayJméno:Given Name:James WolfeJames WolfeJméno v originále:Original Name:James Wolfe MurrayFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generálporučíkLieutenant GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:13.03.1853 / 13.03.1853 / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:17.10.1919 Cringletie, Peebleshire, Skotsko / 17.10.1919 Cringletie, Peebleshire, Scotland / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- náčelník Imperálního generálního štábu (1914-1915)- velitel Východního a Skotského velitelství- velitel 9. divize (sekunderabátské)- Chief of the Imperial General Staff (1914-1915)- commander of Eastern and Scottish Command- commander of 9th (Secunderabat) DivisionJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- ve funkci náčelníka Imperiálního generálního štábu byl nahrazen po prohře u Gallipoli- as Chief of the Imperial General Staff was replaced following the failure of the Gallipoli campaignSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/James_Wolfe_Murray
\nČas načtení: 2025-04-22 10:00:00
A-Nord brzy pošle větrnou energii do podzemí po celém Německu
S trasou A-Nord vstupuje pilotní projekt energetického přechodu do své poslední fáze: koridor pro větrnou energii má dodávat zelenou energii milionům domácností – a to již brzy. Gigantické elektrické vedení „A-Nord“ je vlajkovým projektem energetického přechodu. Za kódem A-Nord se skrývá vedení vysokého napětí dlouhé přes 300 kilometrů z východního Fríska do srdce Severního Porýní-Vestfálska. Tímto způsobem bude větrná energie brzy proudit přímo ze Severního moře do hustě osídlených oblastí podél Rýna a Porúří.
\nČas načtení: 2019-11-25 11:58:01
Literární vyhlídky (25. listopadu až 1. prosince)
Z řady literárních pozvánek, které nabízí poslední listopadový týden, si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Závěr týdne také nabídne hned dvě premiéry dramatizací úspěšných českých próz, a to Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové a Jezera Bianky Bellové. Na závěr jako obvykle připojujeme několik (audio)knižních tipů. POZVÁNKY 25. 11. Praha / Od 16.45 se na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (v budově Hollar) uskuteční diskuse se spisovatelem a publicistou Jáchymem Topolem o nezávislých médiích. Oceňovaný prozaik stál na jaře 1989 u zrodu politického časopisu Sport, který se po 17. listopadu změnil v Informační servis a pak během roku 1990 na časopis Respekt, kde byl Jáchym Topol až do roku 1991 redaktorem. Současně působil do roku 1993 jako šéfredaktor a do roku 1994 jako redaktor Revolver Revue. V letech 2009–2011 působil v redakci deníku Lidové noviny a od roku 2011 pracuje jako programový ředitel Knihovny Václava Havla. Ústí nad Labem / V 18 hodin zavítá do Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem básnířka, redaktorka, editorka a literární kritička Simona Martínková Racková. Držitelka Drážďanské ceny lyriky za rok 2016 je autorkou básnických sbírek Přítelkyně (2007), Město, které není (2009), Tance (2015) a Zatímco hlídací psi spí (2017). Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). Od třinácti se věnuje tanci, nyní zejména flamencu. Moderuje spisovatel Radek Fridrich. Praha / Od 19.30 nabídne Božská Lahvice literární večer nazvaný Jack Kerouac: 50 let na cestě. Odkaz života i děl, který dotyčný autor zanechal, žije dodnes. V rámci literárně-performačního večera formou projekcí, hlasů, hudby a četbou z životopisu i díla Kerouaca prožijete jeho téměř padesát let života. Vystoupí Matěj Senft, Lukáš Senft, Matěj Ptáček, Jan Čermák a Vojta Vilém Cibulka. 26. 11. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jan Čermák s přednáškou na téma Kalevala. Praha / V 19.30 zavítá do kavárny Fra chorvatský básník, překladatel a esejista Marko Pogačar, jeden z nejoceňovanějších básníků současné Evropy, působící mimo jiné v literárním časopisu Quorum. Na programu bude čtení, debata, nové překlady. Moderuje Adam Borzič, překladatel Pogačarovy poezie. 27. 11. Praha / Od 18 hodin proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) další debata nad Knihou měsíce podle redakce Literárních novin, věnovaná tentokrát novému románu Jana Němce Možnosti milostného románu (Host 2019). Debatovat o ní budou básník a výtvarník Miroslav Huptych a šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům dvojici přednášky na téma Rok 1989/90 v české a německé literatuře. Prof. Ilse Nagelschmidt z Lipské univerzity vystoupí s přednášku nazvanou Ostdeutsche Literatur nach 1989. Grenzen und Grenzerfahrungen (Východoněmecká literatura po roce 1989. Hranice a přeshraniční zkušenosti). A přelomovým událostem roku 1989/90 v zrcadle české literatury se bude věnovat prof. Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Hořovice / V 19 hodin zavítají do Klubu Labe v rámci cyklu Poezie ve středu architektka, urbanistka a básnířka Anna Beata Háblová, autorka knih Města zdí (2017) a Nemísta měst (2019), a oceňovaný básník a překladatel Petr Borkovec, mimo jiné autor sbírky Herbář k čemusi horšímu (2018) nominované na cenu Magnesia Litera za poezii. Program nabídne i hudební vystoupení Jiřího Smrže, úvodní slovo pronese básnířka Jitka N. Srbová. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představeno české vydání knihy reportáží Slon na Zemplíně (Absynt 2018, česky 2019 v překladu Miroslava Zelinského) slovenského fotografa a reportéra Andreje Bána. Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech dalších důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let. Kniha je pestrou freskou příběhů ze země, která nám je nejblíže a známe ji ze všech nejméně. Večerem provází Jan Urban. Praha / V 19.30 začne v Kampusu Hybernská literární večer revue Prostor na téma Znovu objevit Zemi, kde bude představeno nové 112. ekologické číslo zkoumající soužití člověka s dalšími obyvateli planety, vliv řek na vznik civilizací nebo spolupráci horníků a hlívy ústřičné. Vystoupí mimo jiné Kristina Dvořáková, Marie Heřmanová, Ivo Bystrican a Lukáš Senft. Na programu je rovněž přednáška Petra Bittnera a Pavla Šplíchala „Manifest pravicové ekologie“ aneb Kapitalismus nabízí hned tři způsoby, jak bezproblémově zvládnout klimatickou změnu nebo projekce autorského videa Anny Petruželové a Tadeáše Poláka ke zmíněnému číslu revue Prostor. 28. 11. Krnov / Od 18 hodin nabídne Městská knihovna Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven setkání s básnířkou, spisovatelkou a dramatičkou Kateřinou Rudčenkovou, která za svou básnickou sbírku Chůze po dunách získala v roce 2014 Magnesii Literu za nejlepší poezii a za divadelní hru Niekur zase druhé místo v Dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka. Kromě psaní se v rámci divadelního spolku Antonín Puchmajer věnuje i herectví. Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení (pobočky MKP) v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, pořadatel kulturních akcí a literární kritik Ondřej Hložek. Pochází z Opavy, kde vystudoval českou literaturu na Slezské univerzitě. Vydal pět básnických knih: Tížiny (2011), Domů (2013), Ulicí Dolorosa (2017), Teď (2017) a nejnovější Řez kamenem, která vyšla v září tohoto roku. Jeho texty byly přeloženy a publikovány v řadě evropských jazyků, například ve slovinštině, rumunštině, bosenštině, polštině aj. Je zastoupen ve sbornících Nejlepší české básně 2017 a 2018, vydávaných nakladatelstvím Host. Praha / Od 18 hodin se ve Studiu Paměť uskuteční křest knihy pro děti Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse od spisovatele Marka Tomana, kterou ilustrovala Magdalena Rutová a kterou vydalo nakladatelství Baobab. Nejprve Divadlo Čučka sehraje divadelního Florentina, pak bude křest a poté zahraje Eva Černá a band. Praha / V 18 hodin bude v knihovně Libri prohibiti uvedena kniha Eduarda Vacka s názvem Občanský průkaz, prosím (Pulchra 2019), ve které autor zpracoval do románové podoby své zkušenosti z ročního pobytu ve vězení, kam byl v 80. letech zavřen za vydávání samizdatů. V kontextu všeobecně známé a již publikované vězeňské literatury je Vackova kniha cenným dokumentem nejen pro její samotné literární zpracování, ale především proto, že textů o československých socialistických věznicích v osmdesátých letech je jen velmi málo. Praha / Od 18 hodin nabídne Pražský literární dům diskusní večer dvou významných literátů a pamětníků, kterým minulý režim zásadním způsobem ovlivnil život. Oba hosté – Jürgen Serke a Milan Uhde – se podělí o své zkušenosti a vzpomínky: od vnímání zakázaných spisovatelů východního bloku, přes možnosti a problémy publikování za totalitního režimu až po dění na počátku devadesátých let. Moderuje František Černý. Praha / V 18 hodin proběhne v Topičově salonu další večer z cyklu Literární čtvrtek, kde soudobé básnířky a básníci představují klasičky a klasiky. Tentokrát přijde na řadu postava a dílo Wislawy Szymborské (1923–2012), básnířky a esejistky, laureátky Nobelovy ceny za literaturu v roce 1996. Básnířku představí Zofia Baldyga, bohemistka, překladatelka a autorka tří básnických sbírek. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest Bláznova deníku, 17. svazku edice Xin vydávané nakladatelstvím Verzone. Výboru z díla čínského spisovatele Lu Süna pokřtí překladatelka a sinoložka Zuzana Li a literární historik a komparatista Martin Bedřich. 29. 11. Praha / V pátek 29. listopadu a v sobotu 30. listopadu bude mít v Žižkovském divadle Járy Cimrmana premiéru inscenace Vyhnání Gerty Schnirch podle stejnojmenné prózy Kateřiny Tučkové – románu o jednom osudu zlomeném dějinami, o vině Čechů a Němců, o tom, zda je možno odpustit a porozumět. Příběh jedné „malé“ a obyčejné ženy, jejíž život několikrát převrátí naruby „velké“ a dramatické dějiny 20. století (od protektorátu přes poválečné divoké odsuny až po nástup brutálního „osvoboditelského“ režimu), nastudovala s divadelní společností 3D Company režisérka Diana Šoltýsová. Praha / V 10 hodin proběhne v Národní knihovně ČR (zasedací místnost č. 136) křest sady S knížkou do života / Bookstart. Součástí programu bude také křest malovaného kalendáře výtvarnice a ilustrátorky Markéty Vydrové a příspěvky dalších hostů. Akce se uskuteční v Klementinu pod záštitou ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Praha / Od 18 hodin bude v Baru Cobra uvedena nová kniha Petry Soukupové s názvem Klub divných dětí (Host 2019). Její čtyři hrdinové na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná. Moderuje Adéla Elbel, kmotrou knihy bude Aňa Geislerová. Praha / V 19 hodin začne v kavárně Dark Velvet křest sbírky Liliový prach – básnického debutu Arthurky Višňové, který vychází pod nakladatelstvím Otevření. Vázaný verš z úst básnířky na vlnách melancholie, avantgardy i baladického snění zazní za doprovodu pianisty Jana Malého, jenž představí také svou tvorbu. Těšit se můžete na hudební vstup básníka a hudebníka Petra Suchana, kmotra knihy. Vše pod taktovkou veršotepce Davida Pillowa. 30. 11. Praha / V A studiu Rubín bude mít premiéru inscenace Jezero podle cenami ověnčeného stejnojmenného románu Bianky Bellové. Nami žije s bábou a dědkem celý život v Borosu, koupe se v jezeře, co pomalu vysychá a v mlhavých vzpomínkách vidí svojí matku, kterou touží poznat. Pak se dědek ztratí v bouři, bábu pošlou na jezero a Nami potká Zazu. A pak se vydá do hlavního města, aby poznal, co všechno je na druhém břehu. V režii Lucie Ferenzové hrají Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová. 1. 12. Praha / Od 16 hodin proběhne v Kampusu Hybernská štafetový maraton adventního čtení knihy Gunnara Gunnarssona Advent v překladu Heleny Kadečkové, a to v podání přátel a spolupracovníků zesnulé překladatelky a s hudebním doprovodem Štěpána Axmanna ml. Výtěžek akce bude věnován na projekt Nocleženka Armády spásy. Novela Advent Islanďana Gunnara Gunnarssona (1889–1975) přináší prostý, ale velkolepý příběh o shánění ovcí na zimu nabyl díky realistické ukotvenosti v drsné, zasněžené přírodě severního Islandu obecnou platnost. Advent, napsaný původně dánsky (knižně 1937), došel velké popularity po celém světě. Česky ho vydalo nakladatelství Kalich již v roce 1938 v překladu Niny Neumannové. Zhruba o deset let později si příběh přečetla jako studentka Helena Kadečková (1932–2018) a otevřel se jí tak svět severské literatury. Předávání skandinávského a zejména islandského písemnictví i kultury do českého prostředí pak zasvětila život. Jako poslední knihu přeložila právě Advent (Kalich 2017). Praha / V 18 hodin začne v Klubu FAMU předvánoční Večer Revolver Revue, na kterém z nově vydaných románů Marlen Haushofer Zeď a Martina Ryšavého Zlaté vidění budou číst Gabriela Míčová a Ivana Uhlířová za přítomnosti překladatelky Kateřiny Lepic a výše jmenovaného českého autora. Uvedeno bude též zimní číslo Revolver Revue. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petr Hruška: Daleko do ničeho: Básník Ivan Wernisch (Host 2019) „Opakovaně je nutno podléhat dojmu, že nejde o nic, aby bylo možno následně pocítit, že je daleko do ničeho. Je to paradoxní ‚povinnost‘ Wernischovy básně (a možná i celé poezie obecně): má-li za něco stát, pak musí mít vždy možnost vypadat, že nestojí za nic. Má-li v sobě skrývat hluboké citové pohnutí, důležitý myšlenkový postřeh, překvapivý vhled do podoby světa, musí mít zároveň možnost být čtena jako samoúčelnost, rozmarný nesmysl bez opodstatnění. Ukrývá-li každá banalita nějaký význam, na nějž je teprve potřeba přijít, pak také každý význam v sobě tají banalitu, kterou je v něm možno shledat. A báseň je oscilací mezi těmito významy a banalitami, nestojí v jednom či druhém, ale neustále se pohybuje od jednoho ke druhému a zpátky. Záleží na způsobu čtení, na situaci, rozpoložení, ochotě vidět.“ Petr Motýl: Bohemiana 1988-2019 aneb v srdci lehký žal na rtech sprostý smích (Malvern 2019) Ve své sedmé prozaické knize Petr Motýl (*1964) vtipně glosuje malé i velké události českých dějin v čase od roku 1988 po současnost. Hravá knížka plná stylistických hříček, ironických poznámek a absurdních dobových citací má ale i hlubší podtext. Petr Borkovec: Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019) „Máte rád Bukowského? Jste víc syn nebo víc otec? Neutlačuje jedna poloha tu druhou? Kterou preferujete? Byl jste někdy na slam poetry? Měl jste šťastné dětství? Filozofická otázka – co to vlastně je poezie, co je její smysl? Čtete své básně své ženě? Asi nejste zrovna revolucionář, ale zkusil byste nějaký osobní manifest? Cestujete? Máte rád Bukowského? Je pro vás matka inspirací? Jakým způsobem prosekáváte cestu mačetou slov skrz džungli chaosu k napajedlu skutečnosti? Máte nějaký koníček? Co byste dělal, kdybyste nepsal? Máte rád Bukowského?“ Otázky jsou jasné. Petr Borkovec se ve svých krátkých prozaických textech pokouší zodpovědět všechny najednou. Helena Wernischová: Melancholie (Dokořán 2019) Helena Wernischová začala na přelomu 60. a 70. let vytvářet zcela originální časopis v jediném exempláři – vždy pečlivě vyhotovený na ručním papíře, s nepravidelnou periodicitou – a tento její mimořádný autorský počin trvá po více než čtyřicet let. Melancholie spojují autorčiny kresby a akvarely s textem, většinou ručně psaným. Vedle záznamů snů zde najdeme nesčetné citáty a výpisky z četby, od autorů světových i českých, básníků i prozaiků, myslitelů a esejistů. Vzniklo tak mimořádně působivé a velmi rozsáhlé dílo literární i výtvarné, pro něž bychom v českém kontextu jen stěží hledali obdobu. Pro knižní vydání zvolila Wernischová formu autorského výběru – jde tedy o knihu nově promyšlenou a komponovanou. Podrobnější vhled do její tvorby a do okolností vzniku Melancholií přinášejí i dva rozhovory, v nichž Helena Wernischová odpovídá na otázky Radka Malého a Terezy Kodlové, a text syna Martina Wernische. Aleš Palán: Návrat do divočiny (Prostor 2019) V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál a výsledkem je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly. Alena Mornštajnová: Slepá mapa (OneHotBook 2019) Do Anežčina osudu se promítají nejen životní příběhy jejích rodičů a prarodičů, ale i krutý dopad dějinných událostí. Její babička Anna odjela přes odpor rodičů do pohraničního městečka na severu Čech, aby tam se svým vyvoleným začala nový život – ten se však záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později se pak s těžkými začátky potýká i jejich dcera Alžběta, donucená prchat před německou armádou zabírající Sudety. Po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu – tentokrát v podobě důstojníka StB – i život vypravěčky Anežky… Románový debut Aleny Mornštajnové načetla Veronika Gajerová. Stephen King: Osvícení (OneHotBook 2019) Horský hotel Overlook se nachází v nejpůvabnějším koutě státu Colorado a zvlášť v zimě budí dojem klidu. Wendy Torrenceová si v něm touží nejen odpočinout, ale také docílit zlepšení narušených rodinných vztahů. Naproti tomu její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci mimosezonního správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, jakým hrůzám tady bude muset čelit jejich pětiletý „osvícený“ syn Danny, kterému se v liduprázdných pokojích zjevují mrtví hosté, střílející mafiáni či oživlé zahradní dekorace. Číhá tu čiré zlo právě na ně? Možná, i když ani jejich předchůdci nedopadli na téhle ponuré štaci právě nejlíp… Román Stephena Kinga, který převedl na filmové plátno režisér Stanley Kubrick, načetl Petr Jeništa.
\nČas načtení: 2024-11-19 14:00:49
Nově objeveny mořský plž svítí a loví do kapuce
Mořští biologové strávili 20 let zkoumáním hlubokomořského tvora, kterého pojmenovali Bathydevius caudactylus, aby nyní potvrdili, že se jedná o zcela nový, dosud neobjevený druh. Mořský plž, obývající hlubiny východního severního Tichého oceánu, připomíná průhlednou kapuci a jako ochranu před predátory využívá bioluminiscenci. Na rozdíl od běžných mořských plžů, kteří žijí na mořském dně případně u
\nČas načtení: 2019-12-17 07:52:05
Zestátněné dějiny (zase jednou)
Jedním z klíčových aspektů vývoje evropské politické kultury po tzv. rozpadu východního bloku je bezesporu „zacházení“ s dějinami, v našem případě s těmi 20. století, konkrétně s II. světovou válkou. V popředí úvahy nestojí historické události jako takové, ale evidentní snaha „vítězů“ o manipulaci s dějinami k vytváření staronových strašáků. Zapřáhnutí historie do služeb ducha doby ovšem s sebou přináší dva zásadní problémy – morální a metodologický. Začněme prvním z nich, ke kterému patří oživení historické paměti. A protože se vzpomínková akce před časem konala v Polsku, kde válka vypukla, zaměřme se v prvé řadě na tuto zemi a její politiku. Něco málo historie Vzpomínkové slavnosti ve Varšavě na centrálním náměstí pojmenovaném po generálu Józefu Pilsudském (sic!) připomněly nejen formální vypuknutí II. světové války, ale i „vysoké umění“ instrumentalizace dějin reálnou politikou. A především skutečnost, že nynější vládnoucí garnitury v Polsku si odmítají zamést před vlastním prahem. Kdyby tak totiž učinily, musely by zaujmout postoj nejen k polské represivní, asimilační politice vůči menšinám z připojených území v letech 1920–1939 (z 30 milionů polských občanů hovořilo 11 milionů jinou mateřskou řečí než polštinou, počtem největší menšiny tvořili Ukrajinci, Bělorusové, Litevci, Židé a Němci), ale i ke kritickým otázkám kolem statutu Svobodného města Gdaňska, de iure samostatného státu s většinově německy hovořícím obyvatelstvem, a koridorem spojujícím Východní Prusko s Německou říší. Vše v politicky a státoprávně nanejvýš problematickém spletenci nového evropského uspořádání po I. světové válce. A především objasnit účel polsko-německého paktu o neútočení z roku 1934, nazývaného též Pilsudski-Hitler-Pakt. Tedy smlouvy uzavřené s nacistickým režimem rok poté, co v reichu převzala moc NSDAP. Pokud nyní polská antiruská hysterie spolu s militaristickým harašením, podmalovaným místy šovinistickými tóny, ukazuje prstem na jiné a celé transatlantické společenství skloňuje tzv. Hitler-Stalin-Pakt ve všech pádech, slušelo by pasovaným demokratům i „vůdčím médiím“ v zájmu objektivity a morálky připomenout, jak události z roku 1934, tak celkovou politiku II. polské republiky. Třeba i fakt, jaká to území sovětská armáda v roce 1939 zabrala a jak k nim „mnohonárodnostní“ předválečné Polsko přišlo. V letech 1918/19 využila Pilsudského armáda revolučních zmatků v Rusku a do roku 1922 rozšířila polský stát o západní území Běloruska a Ukrajiny, včetně oblasti kolem litevského Vilna daleko na východ za tzv. Curzonovu linii. Tyto „detaily“ jsou s chladnou samozřejmostí přecházeny mlčením, nicméně obecně lze konstatovat, že Polsko nebylo žádným evropským beránkem, ale zemí s velmocenskými ambicemi – západním i východním směrem. Tak například na přelomu dvacátých a třicátých let vedly polské lidové knihovny propagační pohlednice s „historickými hranicemi Polska“ – od východního okresku Berlína po Memel, od Prahy k Vilniusu. A Roman Dmowski v jedné ze svých úvah požadoval během jednání ve Versailles Hamburk jako polský přístav. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Cílem byla nová Rzeczpospolita, což do jisté míry korespondovalo s německými plány, ve kterých se ovšem Polsko nacházelo v podřazené roli. Nejprve mělo sloužit jako dodavatel surovin a oslabit francouzský spojenecký systém ve středovýchodní Evropě, dlouhodobě spekuloval Hitler s rolí satelitního Polska coby vojenského spojence proti Sovětskému svazu. Polský podíl na kořisti měl zahrnovat oblasti na jihu SSSR, konkrétně na Ukrajině. Kontakty mezi polskou armádou a německým wehrmachtem a obecné zlepšení vzájemných vztahů ve třicátých letech jsou rovněž jaksi „zapomenutou“ skutečností. Budiž na tomto místě zdůrazněno: v evropském postversailleském (ne)pořádku byla diplomacie podle hesla „urvi, co můžeš“ (politicky i teritoriálně) a „účel světí prostředky“ běžnou praxí, Polsko nebylo výjimkou. Ba naopak: snaha o co největší politický vliv a územní rozlohu na základě politizujícího národního historismu učinila z II. polské republiky aktivního účastníka boje o moc ve střední a východní Evropě. Jednou větou: Polsko nestálo na jeho periferii, ale v centru – Československo to poznalo na vlastní kůži. A dozajista by polským představitelům slušelo něco pokání při vzpomínce na zabrané Těšínsko po vpádu německého vojska do českého zbytku republiky. Škodolibé jazyky by mohly hovořit o „rozdělení ČSR mezi Německo, Polsko a Maďarsko“. Nejde zde o vyčíslení polských „hříchů“, ale o zlomek zrcadla nastaveného nynější polské vládnoucí garnituře, která ve vztahu k vlastní meziválečné historii nezná zábrany a špetku pokory. Ba naopak: namísto smířlivých tónů stupňuje směrem na východ vojenské napětí. Jako (pseudo)morální ospravedlnění mají k tomu sloužit politikou uzurpované dějiny. Jak modelovat dějiny Polsko a Ukrajina představují extrémní příklady jevu, ve kterém výklad a porozumění minulosti řídí zákon. Připomeňme rok 2016, kdy polský Sejm odsouhlasil rezoluci označující volyňské masakry etnických Poláků ukrajinskými paravojenskými oddíly jako genocidu nebo doplněk Zákona o Institutu národní památky z roku 1998 týkajícího se jak eventuálních vyjádření o polské spoluvině na světové válce, tak popírání ukrajinských zločinů na židovském a polském obyvatelstvu. Obdobné zákony najdeme i na Ukrajině. Ty naopak politicky rehabilitují banderovské oddíly, které vedly krvavou válku jak proti Rudé armádě, tak proti Židům a etnickým Polákům. Pro současné politické klima na Ukrajině to znamená, že jejich duchovní dědici se na ně mohou kdykoliv odvolat; „státní posudek“ minulosti jim zajišťuje politickou a morální legitimitu do budoucnosti. Na tomto místě budiž opakovaně podtrženo: nejde primárně o to, do jaké míry zákon koresponduje nebo nekoresponduje s evidencí historických faktů, nebo o pojmenování zločinů: genocida, etnická čistka nebo vyvraždění – bestialita zůstává bestialitou, ať ji pojmenujeme jakkoliv. Nebezpečí pro budoucnost spočívá v politické intenci etablující nebezpečné paradigma pro budoucí zacházení s historií. Takto „zestátněné“ dějiny předpisují nebo zakazují určitý pohled na minulost pod hrozbou juristických sankcí. Nebezpečí hrozí nejen svobodě vědecké diskuse, ale i politickému projevu. Státní moc si tím vytváří efektivní nástroj na potlačení opozice. Navíc takto modelované dějiny, ve kterých je vlastní národ prezentován výhradně jako oběť, zatímco absolutní vinu nesou vždy ti druzí, budí negativní emoce namířené proti duchu porozumění a smíření. Pryč s obtížnou historií Jsme tedy svědky procesu, ve kterém byly narativy sovětské nahrazeny narativy šovinistickými. I zde se jedná o stejnou metodu postupu, vezmeme-li za výchozí bod vztah mezi historickou vědou a politikou: komplexní vztahy dějin se stávají obětí simplifikace, jsou modelovány do jednodimenzionální podoby, navíc mimo kontext doby a s cílovou perspektivou, kterou určují politické zájmy. A ty není na pozadí celkové situace v Evropě a ve světě těžké uhodnout. Revize dějin šla a jde ruku v ruce s rozšiřováním NATO na východ, její obsah se nemění, jen graduje. Její míra je přímo úměrná nárůstu vlivu Ruské federace na světové scéně, který znamená postupnou ztrátu dominantního postavení USA a jejich spojenců. Snaha politicky i ekonomicky izolovat Rusko od Evropy je zrovna tak evidentní jako postupující vojenské obkličování RF a tento postup musí být nějak zdůvodněn. Vzhledem k tomu, že již není k dispozici argument boje proti komunismu, stal se cílem politického kádrování historie 20. století obraz Ruska jako konstantního zloducha – včera, dnes i zítra. Zdánlivým paradoxem je přitom fakt, že stupeň přepisování dějin dosáhl míry, kterou neznala ani tzv. studená válka za doby existence Sovětského svazu a východního bloku. Po jeho rozpadu jsme byli svědky nejen teoretické, ale i praktické revize dějin. Exkluzívními příklady jsou jugoslávský konflikt a podpora Západu chorvatsko-ustašovským oddílům, posléze ukrajinskému převratu, jehož militantní složku tvořily právě banderovské ultranacionalistické síly. Na pováženou je podíl masmédií, tisku i televize. Příklady za celou řadu jiných. Vedle historizujících politiků typu Borise Johnsona a snaživých publicistů se množí sugestivní dokumentární pořady zabývající se výhradně tzv. západní frontou. Manipulativní element v tomto případě nespočívá v samotném obsahu dokumentů, ale ve stylu jejich podání. Zatímco o východní frontě panuje mlčení nebo opakovaně slyšíme heslo „Hitler-Stalin-Pakt“, samozřejmě bez seriózního historického kontextu, vylodění spojenců v Normandii v roce 1944 (!) je obecně označováno za počátek osvobození Evropy. Tak například televizní kanál týdeníku Der Spiegel (Spiegel Geschichte) uvedl 18. května pořad z dokumentární řady Druhá světová válka o 6. červnu pod heslem D-Day položil základ k osvobození Evropy. Obdobně nám historii osvětlil již 16. února tv kanál History: „První krok k osvobození Evropy od nacistické nadvlády bylo vylodění spojenců v Normandii.“ Podcenit současný vývoj by bylo velkou, možná dokonce osudovou chybou. Jeho komplexita přinejmenším naznačuje, že nejde o náhodu, ale o systematickou manipulaci v zájmu politiky, která opět haraší zbraněmi. Problém je o to větší, že v Evropě nastoupila nová, ahistorická generace politiků, kteří nepoznali hrůzy války. Kombinace s klesající úrovní všeobecného vzdělání u mladé „generace facebook“ představuje brizantní, nebezpečnou směs pro budoucnost. Epilog Koncem května 2016 přijal Spolkový sněm rezoluci o turecké genocidě Arménů z konce I. světové války. Poslankyně Bettina Kudlová za CDU byla jediná, kdo hlasoval proti přijetí rezoluce. Svůj postoj zdůvodnila tím, že úkolem Bundestagu nemohou být historické posudky událostí v dějinách druhých států. Rozhodujícím je jádro jejího zdůvodnění: ústavně-politické instituce již ze své podstaty nemohou vydávat nic jiného než politický „rozsudek“ odvislý od většiny, která parlamentu dominuje. Zestátněná historie se stává nástrojem politiky, její nebezpečnou vnitro- i zahraničně-politickou zbraní, kterou lze kdykoliv podle potřeby použít. A to je více než na pováženou. {/mprestriction} Autor je publicista žijící v Německu.
Čas načtení: 2024-09-05 09:00:24
NASA potvrdila na briefingu 4. září odpojení kosmické lodi Starliner od ISS 6. září v 18:04 východního času. Loď opustí ISS a ve 23:17 východního času provede deorbitaci. Přistání Starlineru proběhne ve White Sands Space Harbor v Novém Mexiku ve 07:03 východního času. 5. září 9:00
Čas načtení: 2019-11-06 08:07:08
Veřejnou figurou byl pan G. jen krátkou dobu, a určitě ne dobrovolně. Jako první tajemník velvyslanectví NDR v Budapešti dostal za úkol přesvědčovat uprchlíky pomocí letáčků a slibů k návratu. Protože uprchlíci nepřicházeli k velvyslanectví, měl svoji kancelář v kempinkovém přívěsu v improvizovaném stanovém městečku v Zugligetu. Pan G. tam strávil týden, částečně mu jeho krajané nadávali, ignorovali ho, nebo se mu posmívali. Většinou měl zatažené záclony. Groteskní obrázek, zachycený v nesčetných reportážích z těchto dnů napjatého čekání. Zatímco západní tiskové agentury psaly denně o „bezprostředně blížícím se otevření hranice“, nedělo se na samotném místě skoro nic, co by už nebylo dříve obsáhle popsáno: rozhodnost převážně mladých lidí z NDR, pokusy o útěk přes zelenou hranici, opatrné pragmatické odchylování se Maďarska od pravidel hry východního bloku. V souhře zpravodajství z Maďarska a jeho vnímání v NDR se upevňoval dojem možného konkrétního východiska. A tento dojem opět podněcoval stále více mladých lidí k tomu, aby vyrazili do Budapešti, kde stoupal tlak, aniž by se měnil stav věcí. Pan G. se tak přechodně dostal do světla reflektorů více než padesáti televizních týmů z celého světa jako výplň v kronice změn v roce 1989. Novinářský potulný cirkus doprovázel velké události i před třiceti lety. Přinejmenším stejně početní jako kamerové týmy, i když méně nápadní, byli ten den fotoreportéři a další členové novinářské družiny v Budapešti, kde maďarský ministr zahraničních věcí Gyula Horn oznámil 10. září 1989 otevření hranice. Tehdy složili svoje stany nejenom uprchlíci z NDR, ale také stovky novinářů. Maďarsko si bylo v té době už jisté svým politickým prostorem, a tak tuto zprávu dokázalo mediálně účinně zinscenovat. Vystoupení Horna bylo přenášeno do stanového městečka na velkou obrazovku, kterou k tomu účelu instalovali. Když byly v květnu 89 demontovány první hraniční zábrany s Rakouskem, režim se omezil na relativně stydlivé oznámení. Pro mezinárodní televizní týmy byla část železné opony znovu postavena a každý si mohl vzít kousek ostnatého drátu. V posledním zářijovém týdnu 89 se tvrdé jádro východoevropských zpravodajů shromáždilo v Praze, kde přistála nová uprchlická vlna z NDR. Před jejich očima se proměnila barokní zahrada německého velvyslanectví v okamžiku v přeplněný stanový tábor. Až do 30. září, kdy Hans-Dietrich Genscher z balkónu velvyslanectví oznámil možnost vycestování, byly na místě také „special envoys“ se svými přenosovými vozy. Tím byl dán mechanismus, který dokumentoval rozpad východního bloku pro západní publikum na rozhodujících momentech. Technické předpoklady – noviny, rozhlas a televize, tehdy tři média s pevnými termíny vycházení a vysílacími časy – dávala tomuto procesu rozpadu přehledný rámec. Zhruba půl roku, mezi květnem a říjnem 1989, bylo zpravodajství o východním bloku propojeno se zprávami o uprchlících z NDR. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Frankfurter Allgemeine Zeitung měl v té době dva východoevropské korespondenty se sídlem ve Vídni. Viktor Meier byl uznávaným expertem na Balkán a doplňovala ho autorka těchto řádků. Pod její oblast spadaly Československo, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Jugoslávie. Byl to do značné míry strnulý svět. Se stařeckými vedoucími figurami a malým vlastním významem, politicky a ekonomicky závislý na Sovětském svazu. Historická a kulturní komplexnost byla až k nepoznání převážena ideologií. Proč Frankfurter Allgemeine Zeitung za těchto podmínek zřídil nové místo zpravodaje, a navíc ho obsadil začínající novinářkou, která navíc neovládala ani jeden z jazyků této oblasti? Vydavatel hospodářské části FAZ Jürgen Jeske viděl ve východním bloku počínaje rokem 1986 oblast, která se mocenskou změnou v Kremlu, glasností a perestrojkou dostává pod povrchem do pohybu. Zkušení novináři tehdy usilovali o prestižnější pozice a mladí novináři se zkušenostmi o východní Evropě prostě nebyli. Ostatní vydavatelé FAZ sice nebyli tak úplně přesvědčeni o nápadu kolegy Jeskeho, ale nechali ho pracovat. První setkání ve Vídni vedla k vystřízlivění, počínaje Spolkem zahraničního tisku. Kolegové západních médií, převážně starší pánové, byli mazaní všemi mastmi studené války. Psali už zprávy o maďarském povstání v roce 1956 a o potlačení pražského jara v roce 1968. Za ty roky byli s několika málo výjimkami poznamenáni k Východu vztahem lásky a nenávisti. Jednotlivé režimy sice znali ve všech jejich projevech, ale současně získali zkušenost, že tyto jejich speciální znalosti mimo Vídeň, včetně vlastních redakcí, nikoho moc nezajímají. Proto málo cestovali a rešerše omezovali jen na čtení rakouských a východoevropských tiskových agentur, a tak se točili v kruhu. Novinářští kolegové z východní Evropy vděčili za svoje vyslání do Vídně nejen novinářské kvalifikaci, a tak mladou korespondentku přijímali s podezřením. Podobné to bylo při nezbytných návštěvách jednotlivých velvyslanectví, kde byla akreditace spojena se zdvořilostními termíny u tiskových tajemníků. Bez víza žádný vjezd, bez předchozího obsáhlého rozhovoru k plánovaným článkům a partnerům pro rozhovor žádné vízum. Překvapivě nekomplikovaná byla akreditace v Bulharsku, kde jsem dostala spontánně trvalé vízum. Tento náznak svobody tisku byl ale spojen s důvěrou v kontrolní mechanismy režimu. Účinnou výspou ve Vídni byl mladý, inteligentní a v Moskvě vystudovaný muž. Pro akreditované novináře platila nepsaná povinnost k pravidelným rozhovorům s tímto „kolegou“, který se nemusel namáhat s předstíráním novinářského zájmu o světové dění. Na místě v Bulharsku pak byl vystřídán podobně kompetentním „tlumočníkem“. Bulharská propaganda pro zahraničí se tak mohla spoléhat na podivuhodně dobře vyškolené spolupracovníky. Ovládali nejméně jeden západní jazyk bez akcentu, ale navíc se dokázali chováním přizpůsobit perfektně cizinci ze země, kterého provázeli. Dalo se skoro zapomenout, že to byli bulharští funkcionáři. Ostatně to bylo cílem. Pro každou zemi platila zvláštní pravidla. V Rumunsku se dostal zpravodaj FAZ na černou listinu kvůli dobře informovanému zpravodajství. Až do pádu Ceausescuova režimu nedostával vstupní vízum. Čas od času rumunští diplomaté zkoušeli štěstí, zda by byla mladá kolegyně zainteresována na exkluzívní poznávací cestě. To ale bylo z principiálních důvodů nemožné. Albánie byla v mnoha ohledech zvláštní případ. Politicky a kulturně zcela izolovaná, stalinistická kmenová společnost s paranoidními rysy. Západním novinářům se ale tamní funkcionáři ukazovali jako srdečně otevření. Vnější kontakty byly tak řídké, že oficiálně přidělení průvodci a tlumočníci překypovali zvědavostí. Nejenom v Československu ukazovala tajná policie demonstrativně svoji přítomnost. To se týkalo samozřejmě domů, ve kterých žili disidenti. Před nimi stála stráž, ale také setkání s oficiálními partnery pro rozhovory, kterých se zúčastnili výše postavení spolupracovníci státní bezpečnosti. Jak sarkasticky konstatoval jeden americký kolega, jako novinář si byl v Praze jistý před obyčejnými zločinci. Den předtím byl na policejní stanici oznámit, že mu někdo propíchl pneumatiky u auta. Když policista zapsal jeho osobní údaje, rozpačitě mu sdělil, že pokud to nepochopí jako určitý signál, nemůže kriminální policie v tomto speciálním případě nic podniknout, Mezi akreditací a článkem byly ještě další, dnes už těžko představitelné překážky. Hoteloví portýři stáli na vrcholu efektivně fungujícího nedostatkového hospodářství. Bez podplacení žádný pokoj – i v hotelích, které byly oficiálně provozovány mezinárodními řetězci. Akreditovaní Syřané a Iráčané, o kterých se nevědělo, co vlastně pod pláštíkem novinařiny dělají, už před rokem 1989 aktivně působili na černém trhu. Pro západní korespondenty to bylo příliš riskantní. Drahým zbožím byly také mezinárodní telefonní linky. Pokud aktuálnost neumožňovala počkat až do návratu do Vídně, bylo třeba linku zaplatit hotovými penězi. Jiná cesta, jak dostat zprávy do redakce, a tím ke čtenářům, neexistovala. Institucionalizovaná nesvoboda s ležérním pracovním tempem vytvářela čas pro přemýšlení a dodatečné otázky. Nutila k tomu dívat se pozorně, číst mezi řádky a vypěstovat si schopnost úsudku, která nebyla na Západě potřebná. I to zdánlivě vedlejší mohlo být příznačné. Jako pan G. z kempinkového přívěsu, který se po otevření hranic vrátil do Zugligetu, aby se rozloučil s farářem. Byrokrat a současně člověk v mezní situaci. Vzpomínka tiskového mluvčího Adamcovy vlády Miroslava Pavla na Jacqueline Hénardovou Jacqueline Hénardová pracovala v roce 1989 jako východoevropská zpravodajka významného německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. A tak jsme se také seznámili. Doprovázela premiéra Adamce při jeho návštěvě Rakouska v květnu 1989. V přestávce mezi jednáním jsem vyšel na Ballhausplatz před sídlo kancléřství, abych se nadýchal trochu čerstvého vzduchu, a tam jsme se náhodou potkali. Jako správná novinářka mne hned začala zpovídat k situaci v Československu. Moc chuti k diskusi jsem neměl, byl jsem trochu unavený. Už si nevzpomínám, o čem všem jsme se bavili. Jednu její otázku si ale pamatuji dodnes. Dovedete si představit, že po Václavském náměstí budou jezdit bílé Rolls-Roycey a vy v nich nebudete sedět? Chtěla tím vyjádřit blížící se politické a ekonomické změny, které se nevyhnou ani Československu. A samozřejmě můj další osud. Stejně, jako se ptala, tak jsem i odpověděl: Rolls-Royce není moje oblíbená značka. {/mprestriction}
Čas načtení: 2024-02-17 09:30:00
Ukrajinské jednotky se stáhly z města Avdijivka, uvedl velitel armády Oleksandr Syrskij
Ukrajinské jednotky se stáhly z východního města Avdijivka, aby se vyhnuly obklíčení, uvedl šéf armády Oleksandr Syrskij. Představuje to největší změnu na frontě od doby, kdy ruské síly v květnu loňského roku dobyly Bachmut. Převzetím východního města by Rusko získalo plnou kontrolu nad oblastí kolem Doněcku, který Moskva anektovala v roce 2014, píše deník The Guardian.
Čas načtení: 2024-05-07 10:11:19
Palestinští civilisté, kterým izraelská armáda nařídila opustit východní Rafáh, popsali svůj strach a zoufalství z toho, že byli vyhnáni ze svých domovů a přístřeší, protože na nejjižnější město Gazy dopadly izraelské letecké údery. Izraelské obranné síly v pondělí uvedly, že „v současné době provádějí cílené údery proti teroristickým cílům Hamásu ve východním Rafáhu na jihu pásma Gazy“. Úřad izraelského premiéra ve svém prohlášení uvedl, že válečný kabinet země „jednomyslně rozhodl“ pokračovat v operaci v Rafáhu, „aby vyvinul vojenský tlak na Hamás“. Žena z východního Rafáhu řekla: „Izraelci nám poslali zprávy, ve kterých nám nařizují odejít. Nemůžeme zůstat.“ Již dříve v pondělí izraelská armáda vyzvala přibližně 100 000 Palestinců žijících v některých částech východního Rafáhu, aby se „okamžitě evakuovali“, a řekla jim, aby se přestěhovali do Al-Mawasi, pobřežního města poblíž města Khan Younis. Toto město však podle humanitárních skupin není vhodné k bydlení. Šéf OSN pro lidská práva Volker Türk tento krok označil za „nelidský“ a Norská rada pro uprchlíky za „více než znepokojující“. Mnozí z těch, kteří opouštějí východní Rafáh, byli již dříve několikrát vysídleni, když se Izrael soustředil na přesuny z města do města. V posledních měsících izraelské údery dále zhoršily podmínky pro ty, kteří ve městě žijí a ukrývají se, včetně odhadem 600 000 dětí. Rychle se šíří podvýživa a zdravotnická zařízení jsou „kvůli obléhání izraelskými úřady neúčinná“, uvedla organizace Medicines San Frontieres. Dětský fond OSN (UNICEF) uvedl, že „Rafáh je nyní městem dětí, které nemají v Gaze kam bezpečně jít“. Izraelský pozemní vpád „by představoval katastrofální riziko“ pro již tak zraněné, nemocné, podvyživené a traumatizované lidi, kteří nemají žádné bezpečné místo, uvedl. The post Palestinci prchají z Rafáhu first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-08-12 06:00:01
Sovětská olympijská pomsta Američanům, která stála naše sportovce medaile
V roce 1984 se konaly XXIII. letní olympijské hry v americkém Los Angeles. Českoslovenští sportovci se na tuto událost velmi těšili, protože řada z nich – koulařka Helena Fibingerová, atletka Jarmila Kratochvílová či diskař Imrich Bugár – byla na vrcholu své formy a na medaile si věřila. Jenže olympiáda probíhala stále ve stínu studené války. Původní sportovní cíle byly velké Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV) začal chystat přípravy na olympiádu, a dokonce stanovil cíle, které byly nemalé – devatenáct medailí z individuálních soutěží a jedna z kolektivních sportů. Rozběhl se proces nominací sportovců na olympiádu. Nicméně Sověti nakonec rozhodli úplně jinak. V Sovětském svazu v únoru 1984 nastoupil do čela Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu konzervativní Konstantin Černěnko. Olympijské hry skýtaly pro Sověty vhodnou příležitost, jak ukázat svůj konfrontační styl vůči USA. Seriálová bomba jménem Chalífát. Švédský pohled na ISIS je chladnokrevným hitem Číst více Možnost bojkotu už visela ve vzduchu, otázkou bylo, jakou zvolit záminku pro to, aby se her neúčastnili sovětští sportovci a jejich kolegové z východního bloku. Nejvyšší sovětské vedení jednak poukazovalo na to, že jde o výrazně komerční podnik, který je cizí socialistickému sportovci, jednak se obávalo, aby tam část výpravy nezůstala a nepožádala v USA o politický azyl. Vylhaná rizika Sovětské politické vedení ale především varovalo, že sovětští sportovci nebudou během konání olympiády v bezpečí a že se připravují fyzické útoky proti nim. Web Britannica uvádí, že měla být na hrách navíc vytvořena záměrně protikomunistická atmosféra. Takové zdůvodnění neúčasti však bylo toliko účelové, protože žádné nebezpečí sovětským ani jiným sportovcům reálně nehrozilo. Administrativa Ronalda Reagana posléze uvedla, že sovětský bojkot her „je očividným politickým rozhodnutím, pro něž neexistuje žádné odůvodnění“, jak uvádí server history.com. Sovětský kosmonaut Komarov hrdinsky nastoupil do problémové rakety. Jeho zápas ukončil špatný padák Číst více V květnu 1984 uvedl v tiskovém prohlášení Národní olympijský výbor SSSR, že pokládá „za neúčelné, aby se sovětští sportovci zúčastnili olympijských her v Los Angeles“ a považuje za nezbytné „se obrátit na bratrské strany socialistických zemí. Budeme vděční, jestliže přátelé ze své strany zaujmou obdobné stanovisko“. Vedoucí oddělení propagandy ÚV KSSS Boris Stukalin opakoval zjevně nesmyslné argumenty: „Jsou zjevně připravovány protisovětské a protisocialistické akce fyzického násilí a nejrůznějších forem nátlaku a kompromitace sovětských a ostatních socialistických sportovců.“ Hodnověrné důkazy pro své tvrzení však nedodal. Českoslovenští sportovci ostrouhali Sovětskou argumentaci pak poslušně přejaly i ostatní země kromě Rumunska a Jugoslávie, které své sportovce na hry poslaly. ČSTV, v jehož čele stál Antonín Himl, následně v květnu 1984 opakoval, že v Los Angeles není pro sportovce ze socialistických zemí bezpečno a může jít o život. Československý olympijský výbor se tak rozhodl na vrcholnou událost nevyslat své sportovce. Sovětský člověk Mičurin požádal o znárodnění svých výzkumů. Vyšlechtil desítky odrůd ovoce a odmítl Američany Číst více Zdrcená Fibingerová pak musela v televizi přednést připravený projev, který věrně kopíroval oficiální politické důvody neúčasti sportovců. „Chtěla bych říct, že se mně hovoří opravdu nesmírně těžko. V přípravě jsem sahala skutečně až na hranici svých možností a kolikrát jsem doslova padala. Ještě jednou jsem se chtěla zúčastnit olympijských her, přesto se plně stavím za stanovisko Československého olympijského výboru, neboť v určitých kruzích vznikla anomální situace, která nezaručuje čistotu olympijské myšlenky,“ prohlásila veřejně viditelně pohnutá Fibingerová. Veškerá dřina československých i jiných sportovců tak přišla vniveč. Vzdoroakce nemohla vynahradit olympiádu Českoslovenští a další sportovci z východního bloku se pak účastnili jakési „vzdoroakce“ s názvem Družba, která však nemohla vynahradit vynucenou absenci na letní olympiádě v Los Angeles a postrádala její světový lesk. Té se účastnilo nakonec 140 zemí. Rumunsko, které nesouhlasilo se sovětským rozhodnutím a na vrcholnou sportovní akci poslalo své sportovce, získalo nakonec dvacet zlatých medailí, Jugoslávie sedm. Zdroj: autorský článek, autor je Mgr. historie KAM DÁL: Babiš oblékl olympijský dres a kritizoval „chudý“ sport. Vládě dává za příklad kolabující Maďarsko.
Čas načtení: 2025-03-19 09:00:00
Americká vláda musí do čtvrtečního poledne amerického východního času poskytnout podrobnosti o svých deportačních letech, nebo se odvolat na doktrínu, která chrání informace z důvodu národní bezpečnostiSoudce neochotně dal Trumpově administrativě další den na zodpovězení otázek ohledně deportačních letůFederální soudce vyhověl žádosti Trumpovy administrativy o odklad odpovědi na jeho požadavek na podrobnosti o třech deportačních letech, které pokračovaly do svých destinací v rozporu s jeho příkazem.Soudce James Boasberg uvedl, že vláda má dalších 24 hodin - do zítřejšího poledne východního času - na to, aby buď poskytla podrobnosti o trasách letů a o tom, koho převážejí, nebo aby se odvolala na doktrínu, která by vládě umožnila tyto informace utajit z důvodu národní bezpečnosti.Boasberg, který v sobotu večer prohlásil, že žádné ze tří letadel s migranty by nemělo pokračovat do svých destinací, protože zvažoval výzvu k jejich deportaci podle zákona o nepřátelských cizincích, dal ve svém příkazu najevo, že není s argumenty vlády spokojen.„Ačkoli jejich důvody pro takovou žádost nejsou na první pohled přesvědčivé, soud prodlouží lhůtu o další den,“ napsal Boasberg.„Soud požaduje tyto informace nikoliv jako 'mikromanipulativní a zbytečné soudní zkoumání',“ jak tvrdila Trumpova administrativa, “ale aby zjistil, zda vláda úmyslně nerespektovala soudní nařízení vydaná 15. března 2025, a pokud ano, jaké by měly být důsledky.“Naznačil také, že je skeptický k tomu, že vláda zvítězí, pokud se odvolá na doktrínu státního tajemství, aby informace zůstaly důvěrné z důvodu národní bezpečnosti:Vláda ve svém návrhu poprvé naznačila, že zveřejnění informací požadovaných soudem by mohlo znamenat vyzrazení státního tajemství. Do dnešního dne totiž vláda neuvedla žádné tvrzení, že předmětné informace jsou utajované. Utajení je obecně považováno za méně ochranný prvek než výsada státního tajemství ... Zdá se tedy, že je neobvyklé, aby zveřejnění neutajovaných informací ohrozilo státní tajemství.Boasberg rovněž kritizoval argument Trumpovy administrativy, že sdílení požadovaných podrobností „by vedlo k okamžité záplavě dotazů médií a požadavků na informace“:Obžalovaní toto tvrzení uvádějí navzdory vlastní rozsáhlé propagaci podrobností o letech. Ministr zahraničí například odhalil mnoho operativních detailů letů, včetně počtu osob, které se jich zúčastnily, totožnosti mnoha z nich, zařízení, do kterého byly dopraveny, způsobu jejich ošetření a časového okna, během kterého k těmto událostem došlo ...Soud si proto v tuto chvíli není jistý, jak by splnění jeho příkazu ohrozilo státní tajemství.
Čas načtení: 2025-04-03 17:24:01
Sovětská pomsta Američanům, která stála naše sportovce medaile
V roce 1984 se konaly XXIII. letní olympijské hry v americkém Los Angeles. Českoslovenští sportovci se na tuto událost velmi těšili, protože řada z nich – koulařka Helena Fibingerová, atletka Jarmila Kratochvílová či diskař Imrich Bugár – byla na vrcholu své formy a na medaile si věřila. Jenže olympiáda probíhala stále ve stínu studené války. Původní sportovní cíle byly velké Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV) začal chystat přípravy na olympiádu, a dokonce stanovil cíle, které byly nemalé – devatenáct medailí z individuálních soutěží a jedna z kolektivních sportů. Rozběhl se proces nominací sportovců na olympiádu. Nicméně Sověti nakonec rozhodli úplně jinak. V Sovětském svazu v únoru 1984 nastoupil do čela Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu konzervativní Konstantin Černěnko. Olympijské hry skýtaly pro Sověty vhodnou příležitost, jak ukázat svůj konfrontační styl vůči USA. Seriálová bomba jménem Chalífát. Švédský pohled na ISIS je chladnokrevným hitem Číst více Možnost bojkotu už visela ve vzduchu, otázkou bylo, jakou zvolit záminku pro to, aby se her neúčastnili sovětští sportovci a jejich kolegové z východního bloku. Nejvyšší sovětské vedení jednak poukazovalo na to, že jde o výrazně komerční podnik, který je cizí socialistickému sportovci, jednak se obávalo, aby tam část výpravy nezůstala a nepožádala v USA o politický azyl. Vylhaná rizika Sovětské politické vedení ale především varovalo, že sovětští sportovci nebudou během konání olympiády v bezpečí a že se připravují fyzické útoky proti nim. Web Britannica uvádí, že měla být na hrách navíc vytvořena záměrně protikomunistická atmosféra. Takové zdůvodnění neúčasti však bylo toliko účelové, protože žádné nebezpečí sovětským ani jiným sportovcům reálně nehrozilo. Administrativa Ronalda Reagana posléze uvedla, že sovětský bojkot her „je očividným politickým rozhodnutím, pro něž neexistuje žádné odůvodnění“, jak uvádí server history.com. Sovětský kosmonaut Komarov hrdinsky nastoupil do problémové rakety. Jeho zápas ukončil špatný padák Číst více V květnu 1984 uvedl v tiskovém prohlášení Národní olympijský výbor SSSR, že pokládá „za neúčelné, aby se sovětští sportovci zúčastnili olympijských her v Los Angeles“ a považuje za nezbytné „se obrátit na bratrské strany socialistických zemí. Budeme vděční, jestliže přátelé ze své strany zaujmou obdobné stanovisko“. Vedoucí oddělení propagandy ÚV KSSS Boris Stukalin opakoval zjevně nesmyslné argumenty: „Jsou zjevně připravovány protisovětské a protisocialistické akce fyzického násilí a nejrůznějších forem nátlaku a kompromitace sovětských a ostatních socialistických sportovců.“ Hodnověrné důkazy pro své tvrzení však nedodal. Českoslovenští sportovci ostrouhali Sovětskou argumentaci pak poslušně přejaly i ostatní země kromě Rumunska a Jugoslávie, které své sportovce na hry poslaly. ČSTV, v jehož čele stál Antonín Himl, následně v květnu 1984 opakoval, že v Los Angeles není pro sportovce ze socialistických zemí bezpečno a může jít o život. Československý olympijský výbor se tak rozhodl na vrcholnou událost nevyslat své sportovce. Sovětský člověk Mičurin požádal o znárodnění svých výzkumů. Vyšlechtil desítky odrůd ovoce a odmítl Američany Číst více Zdrcená Fibingerová pak musela v televizi přednést připravený projev, který věrně kopíroval oficiální politické důvody neúčasti sportovců. „Chtěla bych říct, že se mně hovoří opravdu nesmírně těžko. V přípravě jsem sahala skutečně až na hranici svých možností a kolikrát jsem doslova padala. Ještě jednou jsem se chtěla zúčastnit olympijských her, přesto se plně stavím za stanovisko Československého olympijského výboru, neboť v určitých kruzích vznikla anomální situace, která nezaručuje čistotu olympijské myšlenky,“ prohlásila veřejně viditelně pohnutá Fibingerová. Veškerá dřina československých i jiných sportovců tak přišla vniveč. Vzdoroakce nemohla vynahradit olympiádu Českoslovenští a další sportovci z východního bloku se pak účastnili jakési „vzdoroakce“ s názvem Družba, která však nemohla vynahradit vynucenou absenci na letní olympiádě v Los Angeles a postrádala její světový lesk. Té se účastnilo nakonec 140 zemí. Rumunsko, které nesouhlasilo se sovětským rozhodnutím a na vrcholnou sportovní akci poslalo své sportovce, získalo nakonec dvacet zlatých medailí, Jugoslávie sedm. Zdroj: autorský článek, autor je Mgr. historie KAM DÁL: Babiš oblékl olympijský dres a kritizoval „chudý“ sport. Vládě dává za příklad kolabující Maďarsko.
Čas načtení: 2025-05-25 14:02:56
Výstavba obchvatu Častolovic odlehčí dopravě v centru obce a zlepší napojení na průmyslovou zónu Solnice–Kvasiny. Projekt za 474 milionů korun financuje SFDI.
Čas načtení: 2025-05-27 10:00:00
Tisíce Izraelců se připojily k násilnému rasistickému pochodu muslimskou čtvrtí Jeruzaléma
Státem podporovaný pochod k oslavě státního svátku ochromil život Palestinců ve Starém městě, oslavoval izraelskou okupaci východního Jeruzaléma v roce 1967Tisíce Izraelců se připojily k pochodu financovanému státem muslimskou čtvrtí Starého města v Jeruzalémě, kde velké skupiny skandovaly rasistické slogany jako „Gaza je naše“, „smrt Arabům“ a „ať shoří jejich vesnice“.Tento každoroční pochod, financovaný a propagovaný jeruzalémskou městskou správou, oslavuje dobytí a okupaci východního Jeruzaléma a jeho svatých míst Izraelem ve válce v roce 1967. Izraelská okupace není mezinárodně uznána.Jeruzalémská městská správa propaguje tuto akci, známou jako pochod s vlajkami, jako „slavnostní průvod“, který je součástí širšího programu akcí oslavujících „osvobození“ města. Pochod je již léta poznamenán rasismem a útoky na Palestince a předchází mu kampaň násilí ve Starém městě, která fakticky uzavře oblasti s palestinskou většinou, zejména v muslimské čtvrti.Od pondělního poledne malé skupiny mladých izraelských mužů napadaly a obtěžovaly obchodníky a kolemjdoucí ve městě, plivaly na ženy v hidžábech, kradly v kavárnách, vyplenily knihkupectví a násilím vnikly do nejméně jednoho domu.
Čas načtení: 2024-02-18 11:05:06
Podmínky pro podnikatele v Česku? Nic moc. Stále patříme do východní Evropy, ukazují data
Stačí jediný pohled do mapy a hned je jasné, kudy vede ostrá hranice mezi zeměmi, ve kterých se podniká lépe a ve kterých hůře. Státy bývalého východního bloku jsou na ní vyvedeny v nepříznivých odstínech červené barvy – tedy s jednou výraznou...
Čas načtení: 2015-05-28 00:00:00
Máte pocit, že ložnice je dobrá jen na spaní? Ale není právě spánek jednou z nejdůležitějších aktivit k tomu, abyste se cítili fajn? Kvalitní spánek udržuje dobré zdraví a životní pohodu, proto je nezbytné ji správně vybavit. Jaká je ideální ložnice podle východního učení feng šuej? Postel je klíčo ...
Čas načtení: 2016-04-29 00:00:00
Co mají společeného Puma a Swash? Kolekci jaro/léto 2016!
Pokud vás spolupráce sportovní značky PUMA a módního domu SWASH z východního Londýna minule bavila, máme pro vás dobrou zprávu. Spolupracují spolu totiž znovu a výsledkem je kolekce Puma x Swash pro jaro a léto 2016, která nabízí pánské i dámské oblečení. Tentokrát značka Puma proměňuje a oživuje sv ...
Čas načtení: 2023-12-14 11:41:54
Mount Omuro a okolí - Panoramatické výhledy na přírodu i pobřeží poloostrova Izu
Mount Omuro je sopka poblíž východního pobřeží poloostrova Izu, jižně od města Ito. Krásná silueta hory je viditelná téměř ze všech míst oblasti Izu Kogen. Z nadmořské výška 580 metrů vrchol nabízí téměř panoramatické rozhledy na blízké i vzdálené okolí včetně kultovní Mount Fuji.
Čas načtení: 2021-05-27 09:00:00
Nedaleko Krakowa se pod zemí ukrývá poklad
Sousední Polsko je pro turisty „chudým příbuzným“. Nikoho neohromí, když se zmíní, že byli na dovolené u sousedů. Navíc, díky společné minulosti má toto cestování stále nálepku východního bloku. A je to velká škoda. Nejenže má Polsko krásné moře, jež se v poslední době stalo oblíbeným, ale nabízí sp ...
Čas načtení: 2018-08-30 19:55:00
Na podzim roku 1941 jsou do Němci obleženého města Tobruku odveleni vojáci 11. východního československého praporu. Jedná se o poslední spojenci ovládaný přístav na severu Libye.
Čas načtení: 2023-11-23 12:46:45
Plzeň se s ŘSD dohodla na urychlení přípravy klíčových dopravních staveb
(plzendnes.cz) Na urychlení přípravy klíčových dopravních staveb v Plzni a jejich přibližném harmonogramu se dohodlo město Plzeň s Ředitelstvím silnic a dálnic pro Plzeňský kraj (ŘSD). Maximální součinnost město poskytne státní organizaci při výkupech a přípravě stavby takzvaného východního obchvatu silnice I/20, obě strany také dál budou pokračovat v přípravě všech tří úseků nově plánované trasy I/27 a společně ...
Čas načtení: 2021-04-10 13:43:55
Český rybář Jakub Vágner se rozhodl ukázat, že i v 21. století existuje neobjevený svět. Navštívil kmen v ekvádorské části amazonského pralesa, který stále žije tak, jako žil před staletími. Co se děje s jejich tradicemi v konfrontaci s moderní civilizací? Dobrodružný cestovatelský dokument Ještě než zmizí uvede program ČT2 v premiéře v úterý 13. dubna od 20.55 hodin. „Snímek Ještě než zmizí se liší od předchozích filmů Jakuba Vágnera, protože v něm tentokrát nehrají hlavní roli ryby, ale vzácné domorodé kmeny, které žijí divoce v nejodlehlejších místech naší planety bez styku s civilizací,“ vysvětluje kreativní producentka Alena Mϋllerová A dodává: „Jak již název napovídá, tyto kmeny jsou ohroženy, protože pralesa ubývá kvůli těžbě ropy a dřeva, ale i z důvodu zakládání zemědělských farem. Náš film mapuje setkání Jakuba s rodinou Tagaeri. Ta patří ke kmeni Huaorani a žije v pralese přírodním životem. Jakub se s touto rodinou setkal při svých rybářských výpravách. Je jediným mužem bílé pleti, s nímž se již několik let stýkají a nazývají ho svým přítelem.“ Huaorani je domorodý kmen žijící v amazonské části východního Ekvádoru mezi řekami Napo a Curaray. Jejich počet se odhaduje na přibližně čtyři tisíce lidí, mluví jazykem, který je zcela ojedinělý a nemá nic společného s žádným jiným indiánským jazykem ani dialektem. Tagaeri je skupina, která se odtrhla od civilizovanějších Huaoraniů v šedesátých letech minulého století pod vedením náčelníka Tagaeriho, a od té doby žije v izolaci od okolního světa. Jejich populace čítá jen několik desítek lidí, starých bojovníků a několika žen a dětí. „V Amazonii jsem strávil v průběhu uplynulých dvaceti let celkem více než čtyři roky svého života. Mé srdce uvízlo v sítích deštného pralesa už na mé první expedici a od té doby si svůj život bez Amazonie nedokážu představit. Je to fascinující, nádherný a nepostradatelný ekosystém pro každého živoucího tvora naší planety. Tedy i nás. V deštném pralese jsem toho za ty roky natočil mnoho, ale dokumentu o kmenech Waorani, Taromenani a Tagaeri jsem se dlouhou dobu vyhýbal. Nechtěl jsem na ně upozorňovat více, než bylo zapotřebí. Nyní jsou však na pokraji své existence a pod pokličkou nevědomí se některé amazonské národy potichu likvidují a vyvražďují. Chtěl jsem natočit dokument, jenž světu ukáže, jak nádherní tito lidé jsou a že bychom se od nich měli učit. Oni jsou posledními ochránci pralesa, který nám dává to, co dýcháme i pijeme,“ uzavírá Jakub Vágner. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-11-24 20:51:55
Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz druhý: Kdo problémy podceňuje, má klidnější život
K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu .2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Zastřelena byla čtyřiadvacetiletá Němka pracující v restauraci na Ruprechtsplatz. Dále jeden Rakušan a Rakušanka. Pro státní byrokraty bylo politicky příznivé, že došlo k úmrtí též jedenadvacetiletého muslima Nexhipa Vreneziho. Pro rakouské byrokraty byl, byť mrtvý, darem z nebe. Mrtvý Vrenezi, mladý muslim albánského původu, byl čtyřikrát střelen ve chvíli, kdy si šel před hospodu zapálit cigaretu. Byla to perfektní oběť – multikulturně jako vyšitá. Muslim a Albánec z rodiny pocházející z Makedonie zabil muslima a Albánce před vídeňskou hospodou. Podle byrokratů bylo možné lidem ukázat, že obětí nejsou jenom nevěřící psi z dekadentní rozmazlené EU, ale i muslimové. Ještě úžasnější bylo, že mezi zraněnými byl někdo z Afghánistánu – tedy muslim, a Bosny – téměř určitě muslim, tedy opět multikulturní oběti. Pro byrokraty to je ideální příležitost, aby odborníci přes PR ukázali, že došlo „jenom“ k ojedinělému teroristickému činu, za který mohou vyvrhelové z Islámského státu, tedy zlosynové odněkud zdaleka, prostřednictvím jednoho ťulpase. Nemá to tedy nic moc společného s protievropským postojem muslimů v neutrálních Rakousích. Snaha zachránit úřední multikulturalismus je obrannou reakcí, která svazuje úředníky, nedovolí tvrdou (objektivní) interpretaci jednání cizinců v Rakousku, natož v celé EU. Výmluva s karikaturami Tzv. experti si usnadňují práci například tvrzením: „Islámský stát sice jako pseudostát na Blízkém východě zmizel, ale stále přežívá jako teroristická organizace.“ To napsala komentátorka listu Der Standard Gudrun Harrerová. Jenže, její tvrzení je na hranici pověry. V roce 2001, a v dalších letech, bylo módní za všechny islamistické nešvary obviňovat Al-Kaidu. Dnes to je Islámský stát a Al-Kaida je jenom doplňkovým sborem tajtrlíků s omezeným repertoárem. Ve skutečnosti Islámský stát (IS) a Al-Kaida, jsou jenom mezinárodně známá obchodní značka, jako třeba Viagra nebo Adidas. Jsou to jenom dvě z mnoha organizací vytvářející islámsko/islamisticko – politicko-ekonomickou internacionálu. Islamismus je dnes strategický politický směr využívající přirozené lenosti přetechnizované a v dostatku žijící euro-americké (atlantské) civilizace. Za Islámský stát se vydávají i různé místní skupiny, aby jejich akce měly patřičnou mediální odezvu. Islámský stát to samozřejmě nebude rozporovat, protože jde o další reklamu. Gudrun Harrerová popsala zjednodušený výklad událostí: „Nové hádky o karikatury z Charlie Hebdo – které stály život francouzského učitele, jenž chtěl se svými studenty probírat otázky svobody slova – představují pro Islámský stát příliš dobrou záminku, než aby si ji nechal uniknout,“ připomíná odbornice na Blízký východ nedávné útoky v Paříži a Nice. Jenže, omezila se jenom na momentální motivování hlupáků – podobně jako u teroristy z Vídně. Ve skutečnosti jakékoliv karikatury jsou dlouhodobě cíleně využívány programově po celém islámském světě k protievropské, respektive k protiatlantické civilizaci. Islám je politický agresivní využívající náboženskou legendu o Mohamedovi, který nebyl prorok, ale obchodník a později dobyvatel zastírající svou praxi náboženstvím. Jemně to před 14 lety naznačil Břetislav Tureček v Reflexu: „Mohamed si postupně podmanil celou Arábii – vojenskými výpravami, loupením, smlouvami, a dokonce i vlastními strategickými sňatky s Mekkánkami. Poté, co zjistil, že se nepohodne se židy, nařídil například přenesení svatyně, k níž se muslimové modlili, z Jeruzaléma do Mekky. K černému kameni, jehož obchodní význam tolik ležel na srdci někdejším Prorokovým nepřátelům z řad Kurajšovců. Sám Mohamed se ostatně do Mekky v lednu 630 po dohodě s Kurajšovci triumfálně vrátil. Za provolávání přítomných Alláhu akbar – Bůh je převeliký – na velbloudu sedmkrát objel Ka‘abu a pak se jal po dva týdny likvidovat ostatní symboly pohanských kultů. Našel řešení i pro křesťany a židy: podléhali dani z hlavy, za což se jim dostávalo ochrany. Nezpochybňoval proroky těchto náboženství, sám se jen považoval za posledního z nich, Chátam al-anbijá’a – Pečeť proroků.“ Takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze Nebezpečnou tendencí je, že veškeré úsilí muslima by mělo směřovat k šíření jeho víry. Henri Boulad, melchita, katolík východního obřadu a zároveň jezuita, jehož otec byl Syřan z Damašku a matka Italka, na webu vatikánského rádia varoval, že je propagována militantní verze islámu. Otec Henri Boulad působil rovněž jako rektor Jezuitské koleje v Káhiře, kde studovalo mnoho křesťanů i muslimů. Uvedl, že muslimové jsou většinou lidé velmi otevření, vlídní a umírnění. Ideologie představovaná ve školních učebnicích je však radikální – nastínil otec Boulad jádro problému. Každý pátek slyší děti v mešitě kázání, které je neustále burcuje: Kdo opustí muslimské náboženství, musí být potrestán smrtí, žena a nevěřící se nezdraví… a podobně. Naštěstí se tím lidé většinou neřídí, ale takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze a jeho přívrženci nemají dostatečnou vážnost. Egyptský jezuita zdůraznil, že kořeny problému jsou historické. Korán obsahuje verše z Mekky a z Mediny. Ve verších z Mekky je Mohamedova řeč velmi otevřená, mluví o lásce, o židech i křesťanech jako o přátelích a o Bohu blízkému lidem. Jde tedy o smířlivé a vstřícné duchovní poselství. Když Mohamed za dramatických okolností opustí Mekku a zakládá Medinu, dochází ke změně. Z duchovního vůdce se stává hlavou státu, vojákem a politikem. Tři čtvrtiny dnešního Koránu jsou verše z Mediny, které vybízejí k válce, násilí a k boji proti křesťanům. V 9. a 10. století si muslimové tento rozpor uvědomili a pokusili se ho vyřešit. Výsledkem bylo rozhodnutí, že verše z Mediny ruší platnost veršů z Mekky. A nejen to. Súfismus, tedy duchovní a mystický proud islámu, byl odmítnut a zakázán. Celé knihovny v Egyptě a v severní Africe byly spáleny. „Bylo by tedy potřeba vrátit se k původním veršům, jež jsou pramenem, tedy k veršům z Mekky. Ty však byly zrušeny, a to činí z islámu náboženství meče,“ uvedl otec Boulad pro vatikánský deník L‘Osservatore Romano. Proto je odpor proti islámu v evropském prostoru intuitivně obranný. U karikatur Mohameda o žádnou urážku islámu nejde. Jde o politický kalkul. Máme co do činění s demonstrací síly a s jasným vypovězením války: Theo Van Gogh, Hirsi Ali, Salman Rushdie, dánské karikatury, pravidelně vyhlašované hrozby smrtí novinářům, vědcům, historikům a politikům, kteří se odvážili vyslovit na adresu islámu něco kritického. Jen tak mimochodem: Po nárazu letadel do dvou mrakodrapů WTC v New Yorku a jednoho křídla Pentagonu 11. září 2001 se objevila zajímavá karikatura v Íránu v jedněch místních novinách: Hořící budova WTC, dým se stočil do tvaru amerického dolaru. Tahle karikatura nikomu nevadila. Nebo se jukněme do roku 2007: Polský časopis Najvyzszy cas! otiskl karikaturu kancléřky Angely Merkelové, na níž šéfka vlády současné německé říše vypadá jako Adolf Hitler. Má na ní knírek a hnědou uniformu. „Fašismus Evropské unie v ofenzivě“ hlásá nápis. Nevím o tom, že by nějaký Němec kvůli tomu podřízl nějakého Poláka. Snaha bagatelizovat islamistickou agresi pomocí statistiky – nejen případ Schwarzenberg Snaha bagatelizovat nebezpečí islamismu a politického islámu má mnoho podob. Například Karel Schwarzenberg se vyjádřil po vídeňském útoku v německých médiích k teroristickým útokům v Evropě. Uvedl, že uprchlíci páchají zločiny, ale rozhodně odmítl, že by tyto incidenty přesahovaly počet zločinů, které páchají samotní Evropané. Schwarzenbergova argumentace je cíleně podvodná, protože se snaží odvést pozornost na kriminalitu obecně. Nejedná se o srovnání trestných činů domácího obyvatelstva a na druhé straně přistěhovalců a nových nelegálních migrantů. Schwarzenberg je manipulátor, protože otázka, kterou si měl položit, zní jinak: Kolik Evropanů střílelo od roku 2015 do roku 2020 na redakce nějakých novin nebo časopisu, kolik Evropanů zastřelilo nebo podřezalo někoho před synagogou nebo kostelem nebo útočilo střelbou na restaurace a bary? Kolik Evropanů se stalo sebevražednými atentátníky, kteří se vyhodí do vzduchu ve stanici metra a na letišti? Nebo kolik Evropanů vjelo náklaďákem cíleně do davu? To se od Schwarzenberga nedozvíte. V souvislosti s tím lze připomenout, že role islamistického terorismu v Evropě po roce 2000 je paradoxní. Je závažná a zároveň nepodstatná. Sice došlo k několika velkým teroristickým útokům, ale ve většině útoků šlo o činy jednotlivců. Statistiky jsou neúprosné – útok je málo; větší šanci zemřít má člověk při dopravní nehodě než v důsledku teroristického útoku. Přesto obavy veřejnosti jsou opodstatněné. Občasné teroristické útoky vzbuzují obavu z agresivního pozadí islámu. Typické je prosazování zahalování muslimských žen. Obránci tohoto muslimského zvyku argumentují tím, že například katolické jeptišky jsou též zahalené. V případě řádových sester ovšem jde o jejich specifické uniformy početně omezené skupiny osob v rámci evropské křesťanské kultury. Teroristické útoky představují jenom vrchol ledovce – jsou viditelnou odnoží neviditelného plíživého přebírání moci. Obava z terorismu je spojena s obavou z příchodu dalších nelegálních migrantů jako zvětšující se základny osob potenciálně netolerantních běžnou evropskou kulturu. Daleko nebezpečnější než jednotliví teroristé jsou nově příchozí nelegálně migrující muslimské ženy. Pomocí těhotenství vyrábějí další potenciálně nebezpečné osoby v rámci muslimské páté kolony v Evropě. Pokračování článku vyjde ve středu 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48
O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících
Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}