Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-15 00:00:00

POLSKO: Kaczyński má problém

V Polsku pod novou vládou vzniká speciální komise na vyšetřování zneužívání špionážního spywaru Pegasus bývalou vládou Jaroslawa Kaczynského. Ta skrze něj měla odposlouchávat opozici, a dokonce získat výhodu v několika volbách.

Čas načtení: 2024-02-15 00:00:00

POLSKO: Kaczyński má problém

V Polsku pod novou vládou vzniká speciální komise na vyšetřování zneužívání špionážního spywaru Pegasus bývalou vládou Jaroslawa Kaczynského. Ta skrze něj měla odposlouchávat opozici, a dokonce získat výhodu v několika volbách.

Čas načtení: 2020-12-16 12:35:20

John le Carré a zlatý věk špionážních románů

John le Carré byl velmistr špionážního románu a bohužel si myslím, že další takoví mistři už nebudou. Ne proto, že by kreativita lidstva upadala, ale proto, že kulisy světa se změnily. Celý ten žánr měl nejlepší podmínky k rozkvětu jen zhruba po jednu generaci, asi tak v období let 1950–1985. Z „velké čtyřky“ Britů, kteří psali o prostředí výzvědných služeb, už nyní zbývá jenom Frederick Forsyth. Za světových válek, které tomuto období předcházely, bylo přirozené psát spíše o vojácích v akci než o špionech v zákulisí. Také ten „džentlmenský“ rozměr celé věci byl v brutalitě krvavé války poněkud utlumen a chycené špehy čekal krátký a neradostný konec. Ani s výměnou za své kolegy polapené druhou stranou nemohli moc počítat, protože válčící státy se snažily potlačit vyzvědačskou aktivitu všemi prostředky, včetně odstrašujících poprav. Měla totiž až příliš konkrétní cenu v mladých životech, potopených lodích a tak dále. Studená válka, kdy se v samotné Evropě neválčilo a konflikt obou bloků se odehrával spíš na myšlenkové a diplomatické úrovni, byla pro romány Fredericka Forsytha, Johna le Carrého nebo Grahama Greena daleko lepším prostředím. I technika byla v té době přesně na té správné úrovni rozvoje. Čtenáře už bylo možno omráčit popisy fotografií ze špionážních družic, nasazením miniaturních kamer a mikrofonů, mikroteček a dalšího vybavení, ale zároveň ještě to sledování a fízlování nebylo tak všudypřítomné a plošné, aby zabraňovalo jejich hrdinům v každodenní činnosti. Dnes, v době kamerových systémů pokrývajících celá města, biometrických pasů, snadné analýzy DNA a databází sdílených mezi státy je daleko těžší někam nasadit člověka s, ehm, proměnlivou identitou, natož aby se nenápadně sešel s nějakým zrádným plukovníkem či členem politbyra v kavárně. Všichni za sebou neustále vytváříme digitální a zpětně prohledatelné stopy, včetně špionů. A tímhle směrem se také přesunulo sbírání tajných informací – infiltrace databázových systémů, hackování, všechno prováděno na dálku a v relativním bezpečí. Svým způsobem je to taky dobrodružství, ale popsat to čtivou formou laikům, to možná ani nepůjde. Nevím, zda se kdy dočkáme žánru jménem „hackerský román“ a jestli to budou bestsellery. Spíš asi ne. Hackeři moc lidským jazykem nevládnou, na rozdíl od ex-špionů, jako byli právě Forsyth a Carré. Ještě mě napadá jeden atribut, ve kterém se svět od časů studené války změnil. Už nerozumíme svým protivníkům. Východ a Západ, které zápasily o dominanci ve zlaté době špionážních románů, byly dvě větve rostoucí z jednoho civilizačního kmene. Oficiální doktrínou sovětského bloku byl marxismus-leninismus. A to byla naprosto evropská politická filozofie, zplozená tímtéž 19. stoletím jako její konkurenti. Lze se o tom přesvědčit i experimentálně. Vezměte nějakou tu vyřazenou rudou učebnici z VUML a čtěte. Místy se zasmějete, místy protočíte panenky, místy budete zívat nudou a místy budete mít chuť bušit pěstí do stolu (případně, jste-li upír, do víka své rakve). Ale vesměs budete chápat, o čem je ve kterém odstavci řeč, protože to psali lidi formovaní tímtéž kulturním okruhem. Po jedenáctém září 2001 se na čelní příčku žebříčku nebezpečí vyšvihl násilný džihád a někteří autoři tomu přizpůsobili svoji tvorbu. Frederick Forsyth napsal Afghánce, velice dobře řemeslně odvedené dílo, ale stejně tam proti jeho starším knihám něco schází: Hlubší pochopení těch vousáčů a toho, co je žene na smrt. Islám už je nám hodně cizí, je to jiný civilizační kmen, a neprojevuje se to jen v rituálech, ale i v jeho samotném myšlenkovém základě. Zase můžeme udělat praktický experiment. Islámský stát svého času vydával časopis Dabiq, psaný vzornou angličtinou a zpracovaný na profesionální grafické úrovni. Tady máte vzorek (Dabiq se těžko shání, protože různí poskytovatelé cloudových služeb jej mazali, jak jen mohli.) Když se do něj zanoříte, zjistíte, že nevíte, která bije. I když je to psáno anglicky, všude máte odvolávky na (pro nás) obskurní islámskou teologii a dost často vůbec není patrné – nám nevěřícím – co chtěl autor sdělit a kam svým výkladem míří. Toto se nebudu ani snažit překládat: „The effects of this ‘aqidah – which at first saw no difference between making takfir of a faction collectively and making takfir of its individual members – have become apparent on a practical level in the politics of war. And it’s not, as some heedless individuals think, that the organization’s policy is purely a military strategy. Rather, the reality is that they refrain from killing those whom they fear may be from the Muslims, whether soldiers of taghut or Rafidi Majus!“ Očividně je to nějaký důležitý argument o principech vedení války a o tom, kdo je pravý muslim a kdo ne (takfir), ale je nám to cizí, cizí, cizí. Jedna moje velice chytrá a šikovná kolegyně z Echa 24, která se mj. naučila slušně maďarsky a ani jí to netrvalo moc dlouho, zkoušela také číst Dabiq a porozumět mu. Pohořela zcela stejně jako já; toto by klidně mohlo být vysílání odněkud z Neptunu. No jo, ale když je druhá strana natolik nepochopitelná, těžko pak psát nějakou kvalitní literaturu o konfliktu s ní! Nevžije se do ní ani spisovatel, ani čtenář. Pak nutně musíte sáhnout k různým šablonovitým představám, a to ve špionážním žánru nikdy moc dobře nefunguje. Ten je o souboji lidských mozků, ne o stereotypních figurách. Ale to nevadí. Jako lidé a vlastně i celé civilizace, i literární žánry mají svůj životní cyklus. Můžeme být vděčni za všechno, co vzniklo. Za všechny ty příležitosti napjatě čekat na okamžik, kdy Šakal stiskne spoušť zabijácké pušky a kdy Richard Smiley konečně odhalí jméno nepřátelského „krtka“ ve své domovské organizaci. Knihy umírají jedině nezájmem čtenářů. A to znamená, že Forsythova či Carréova díla čeká ještě hodně dlouhý život. Budete-li mít několik hodin času – a vzhledem k téhle psí době se bohužel dá čekat, že ano – můžete je strávit třeba u několikadílného dramatu Tinker, Tailor, Soldier, Spy, natočeného na motivy stejnojmenné knihy Johna le Carrého. Bohužel jsem na YouTube našel jen anglickou verzi bez titulků, ale počeštěná podoba se pod jménem Jeden musí z kola ven dá najít na různých sdílecích serverech, třeba na Uloz.to. Mistrovská knižní díla mívají ten problém, že z nich při zfilmování často zbyde jen nepříliš vábná kostra, kterou pak režisér, aby to nějak napravil, ověší různými cingrlátky. V případě tohoto filmu se tak naštěstí nestalo a výsledek je minimálně stejně dobrý jako kniha sama. Pokud jste jej ještě neviděli – a knihu také nečetli – trochu vám ten zážitek závidím.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-29 12:24:35

U knihovny s Petrem Bílkem: O historických omalovánkách, staříkovi, který nezklame, a emocionální pokladnici

Román Doktor Mráz je jen „novinářská próza“, na Johna le Carré je vždy spolehnutí po faktografické i řemeslné stránce a nenápadná edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko je pro rodáky z dotčených měst vzácným dokumentem.   Denisa Fulmeková: Doktor Mráz (Prostor 2020/ překlad Stanislava Moravcová ml.) Pilná slovenská spisovatelka (1967) dostala šanci dostat se blíž k českému čtenáři v překladu a člověk si klade otázku, zda v současné literární tvorbě našich sousedů neexistují knihy, které by si podobnou příležitost zasloužily více. Navíc tu panuje silná tematická konkurence v podobě Obchodu na korze, jež se vybaví většině lidí, když se dovědí, že autorka píše o osudu židů na území a v době Slovenského štátu. Sám pro sebe si tento typ spisovatelství, jaký předvedla Fulmeková v Doktoru Mrázovi, nazývám „novinářská próza“. Bývá v ní náležitě odvyprávěný dobře faktograficky zvládnutý příběh, leč předvedeno není nic, co by probudilo čtenářovu empatii, co by prorazilo nečekaným ostnem slupku racionálního posuzování světa, co by očekávatelný popis prolomilo výkřikem ať už zoufalým či radostným. Svým způsobem se tu jedná o ilustraci oživující suché stránky učebnice dějepisu. Historická omalovánka.   John le Carré: Zrádce mezi námi (Mladá fronta 2016/ překlad Milan Lžička) Britského klasika (1931) špionážního žánru jsem si dopřál jako prázdninové osvěžení a současně jako pokus, jestli se oživí čtenářská pohoda jeho Městečka v Německu, jakou jsem si pamatoval půl století. Stařík nezklamal. Za deset let, které uplynuly od vydání románu Zrádce mezi námi v Anglii, se vztahy ruských oligarchů a Velké Británie značně příběhově rozkošatily, takže téma působí překvapivě aktuálně a místy nechává autor čtenáře zapomenout, že se před ním odvíjí fikce. Na le Carrého je zkrátka spolehnutí jak po faktografické stránce, tak po řemeslné. Virtuozita, s jakou předvádí vnitřnosti tajných služeb, nese prostě punc osobní zkušenosti a nečouhá z ní odposlouchaná hantýrka, s níž mnozí autoři zužitkovávají svých pár setkání se zpravodajci v kavárnách. Jestli vás už z některých „uměleckých“ textů rozbolelo břicho, tady si obnovíte chuť číst.   Radek Mikulka: Vyškov (Paseka 2009) Tahle letitá edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko je na první pohled nenápadná, ale pro rodáky i odrodilce mohou jednotlivé její svazky znamenat vzácný nález do individuální emocionální klenotnice. Útlé knížky bývají zpravidla vybaveny bohatým archivním fotografickým materiálem dokumentujícím, jak se pokrývaly vráskami nebo naopak omlazovaly tváře našich měst za více než jedno uplynulé století. Dívám se na snímek vyškovského gymnázia. Byl pořízen v roce 1926, kolem budovy postavené v roce 1901 ještě rostou stromy. V téhle secesi byl po druhé světové válce špitál, kde jsem se narodil, a v roce 1968 jsem tam i maturoval. Vysoké dvoukřídlé dveře, jimiž se vstupovalo z klenutých chodeb do učeben, jsou tam pořád, malebné Báňovou knihkupectví na rohu ale smetl čas a silniční průtah městem. A chodí dnes ještě vůbec rozechvělí gymnazisté obhlížet pulty s novými knihami? Jak málo skutečně vnímáme věci, kolem kterých denně chodíme! Jak málo o nich víme! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-21 17:24:09

Scenárista seriálu Bez vědomí Ondřej Gabriel: Seriály jsou formátem budoucnosti

Po úspěšné Pustině přichází televizní stanice HBO s dalším výpravným seriálem. Scenáristou šestidílného Bez vědomí je Ondřej Gabriel, pro kterého zároveň jde o první zkušenost s jinou než divadelní realizací svého textu.   Jak se cítíte v roli debutujícího scenáristy, jehož hned první realizovaný scénář vznikl v produkci HBO? Dobře. Je to ale samozřejmě velký závazek.   Kdy jste se dozvěděl, že do projektu vstupuje také Ivan Zachariáš, který stojí za úspěšným seriálem Pustina? Poměrně brzy, myslím, že Ivan četl už jednu z prvních verzí scénáře. Tehdy jsme se ale ještě neznali.   Vstupovali během výroby do scénáře další tvůrci, nebo zůstal váš text víceméně nezměněn? Měnil se, a to ne jednou. Mým hlavním partnerem během tvorby byla kreativní producentka HBO Europe Tereza Polachová. My se známe už asi třicet let, takže si nemusíme nic vysvětlovat. Důležitý byl pro mě i hlavní dramaturg HBO Europe Steve Matthews. Za prvé dodával feedback ze strany zahraničního diváka, tj. hlídal, co je pro cizince v příběhu a reáliích ještě srozumitelné a co už ne. Se Stevem se ale dobře spolupracovalo i proto, že je stejně jako já velkým fandou špionážního žánru, takže tohle pro něj byla trochu i srdeční záležitost. V poslední fázi jsem pak už řešil řadu věcí i s Ivanem Zachariášem. Musím říct, že jsem se od něj hodně naučil, má jedinečné filmové myšlení.   Jak úzce jste se účastnil výroby série? Navštěvoval jste plac během natáčení? Jen párkrát jsem se byl podívat. Vidíte strašnou spoustu lidí, jak se snaží zhmotnit něco, co jste sesmolil někde u stolu. Na jednu stranu hezký pocit, na druhou trochu tísnivý. A nechtěl jsem se dostat do role scenáristy Jíši z filmu Trhák.   Pozice televizního scenáristy je v Česku stále trochu podceňovaná, jak vnímáte českou seriálovou tvorbu ve vztahu k vaší profesi? Seriál je podle mě z hlediska audiovizuální tvorby formátem budoucnosti. Umožňuje představit víc postav různého typu, takže divák si může vybrat, s kým půjde příběhem. Zápletky mohou být komplikovanější, rozvržené na delší časovou plochu, do většího prostoru atd. Ale všechny tyhle výhody se mohou obrátit i v nevýhody, pokud tvůrce neví, jak s tím naložit. Nehledě na to, že řada výborných seriálů je relativně komorních, postav má málo a nějaké rozsáhlé fiktivní světy ani nevytváří. Pokud jde o údajné podceňování pozice scenáristy v Česku… Nevím. Asi se to nějak mění ve prospěch scenáristů, ale na druhou stranu je scenárista zcela zákonitě v pozici baskytaristy rockové kapely. Hlavními hvězdami jsou a budou zpěváci a sóloví kytaristi. Tedy herci a režiséři. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ústřední část seriálu Bez vědomí se odehrává v roce 1989 a nabízí pohled na dění v tomto roce prostřednictvím několika tajných služeb. Zajímá vás víc historický, nebo špionážní aspekt příběhu? Já to beru jako jeden celek. O špionáž jsem se kdysi začal zajímat kvůli historii. Tajné služby jsou důležitou součástí procesu tvorby politických rozhodnutí, který do značné míry tvoří dějiny.   Připadá vám, že je tato nedávná minulost v dnešní době něčím stále aktuální? Těžká otázka, nechci to v nějaké stručné odpovědi zploštit. Politika i tajné služby mají své zákonitosti, a ty zůstávají v zásadě platné navzdory měnícím se časům. Každý, kdo si myslí, že žije v přelomové době, která nějak historicky unikátně rozdá karty, takže odteď to najednou začne všechno fungovat úplně jinak než kdykoliv předtím, bývá zklamán. Dobře je to vidět na takových těch žebříčcích nejvlivnějších osobností dějin. Vždycky jsou tam strašně přeceňovaní současníci. Chybí odstup. Něco jako vír totální perspektivy z knih Douglase Adamse.   Ačkoli je v celém seriálu představeno hledisko různých osob, páteřní část tvoří příběh Marie v podání Táni Pauhofové. Pro špionážní thrillery je ženská protagonistka nezvyklou hlavní postavou. Proč jste si vybral právě ji? Právě proto. Chtěl jsem ten příběh vyprávět z pohledu outsidera, který o tajných službách nic neví, ale přesto se s nimi musí nějak utkat. Tím, že se jedná o ženu, navíc zpočátku lehce naivní, tak je tento aspekt posílen, protože na konci 80. let minulého století to tak prostě společensky bylo. Naše hlavní hrdinka je ještě ke všemu umělkyně, že. Pravda, Sherlock Holmes hrál taky na housle, ale u něj to mělo úplně jiný význam.    Historická filmová (a televizní) díla kladou vždy velký nárok na důkladnou rešerši. Zvláště pak v prostředí tajných služeb se většinou jedná o domněnky nebo fikci. Vy jste scénář konzultoval s odbornými poradci, můžete prozradit, jak taková spolupráce probíhala a jestli třeba ovlivňovala i vývoj příběhu? Já jsem se o tajné služby zajímal dávno předtím, než jsem vůbec začal přemýšlet o nějakém scénáři. Ta kauzalita byla tedy obrácená. Pokud jde o odborné poradce, hodně mi pomohl historik Daniel Povolný, který se zabývá mj. operativní technikou StB, a pak také konzultant CIA a přední sběratel špionážních propriet H. Keith Melton. Poskytl třeba přesné plánky na výrobu odposlechové techniky používané některými západními tajnými službami, a hodně jsme si povídali i o chování důstojníků tajných služeb v terénu.   Na čem pracujete teď? Máte podobných scénářů v šuplíku víc? Hotových scénářů ne, ale řadu námětů pro film i televizi v různém stadiu rozpracovanosti ano. Jde o různé žánry, od rodinného dramatu až po komedii. Těším se, až najdu čas si na ně sednout. To první stadium tvorby je podle mě nejhezčí, protože je nezávazné a nikdo vás moc nehoní. Proto z toho možná taky kolikrát nic není. Momentálně ale poměrně závazně pracuji na dvou sériích, jedna je pro HBO, druhá pro Českou televizi. Samozřejmě není zdaleka jisté, že budou realizovány. Ale co je dneska jisté. Snad jen konec světa.   Jaký si myslíte, že bude mít seriál ohlas? HBO jej uvede poměrně nezvykle jako celou sérii najednou. Přemýšlel jste při psaní o divácích? To musíte. Nejde o to se podbízet, ale příběh musí diváka chytit a musí se v něm elementárně orientovat. Například první verze scénáře byla tak komplikovaná, že každý, kdo by na vteřinu polevil v pozornosti, by byl ztracen.   Premiéra je stanovena na výročí třiceti let od začátku sametové revoluce. Jak ve vás rezonuje jedno z hesel blížících se oslav: „Třicet let svobody“? Jsem rád, že žiju v zemi, která je z politického hlediska svobodná. Ale jakýchkoli hromadných oslav čehokoliv se obecně děsím, protože to nevyhnutelně sklouzává k trapnosti, davovosti a frázím. Já mám radši analýzu, skepsi a ironii. Nikdy jsem moc nepochopil pejorativní výraz „švejkování“. Pro mě je Švejk jednoznačně sympatickou postavou. {/mprestriction}  Autor je filmový publicista a režisér.

Čas načtení: 2019-08-23 13:24:04

Divadelní soubor Temporary Collective chystá představení o ruských tajných službách Putinovi agenti

Inscenaci na pomezí divadla a filmu s názvem Putinovi agenti připravuje na začátek října divadelní soubor Temporary Collective, který se v čele s režisérkou Petrou Tejnorovou věnuje vždy aktuálním společenským tématům, má tentokrát v hledáčku ruské tajné služby. Inscenace volně vychází ze stejnojmenné knihy Ondřeje Kundry a je založena na výzkumu vlivu ruských tajných služeb u nás. Dějovou linku inscenace tvoří případ jediného odhaleného ruského agenta po roce 1989 Roberta Rachardža. Jedná se o inscenaci v žánru live cinema: každý večer se dvě stovky diváků stanou součásti živého kina a na vlastní kůži pocítí praktiky agentů. Film totiž vzniká přímo před zraky publika. V žánru live cinema dochází k propojení divadelního jazyka a filmové technologie. „Již v předešlých projektech jsem se žánrem live cinema zabývala. Od začátku mě fascinoval, a ačkoliv v zahraničí už byl všude silně rozšířen, u nás se o něm příliš nevědělo. Na live cinema mě baví zejména rozpor mezi tím, co se reálně odehrává na jevišti a tím, co divák vidí na plátně. Film, potažmo obraz, přestože vypadá zcela reálně, umí dokonale lhát. Umí podávat důkaz i o tom, co se nikdy nestalo. Celé je to jedna velká hra, ve které účinkuje jeden herec a v komparzu se objeví tak trochu celá naše země a její občané,“ vysvětluje režisérka inscenace Petra Tejnorová Život českého občana Roberta Rachardža, psychologa rusko-indonéského původu, nese rysy doslova hollywoodského špionážního příběhu. Podařilo se mu proniknout ke špičkám české armády a politiky a následně za velmi dramatických podmínek beze stop zmizet ze země. A přestože se celý případ odehrál před deseti lety, dodnes se o něm objevují stále nové informace. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  „Proč se zabýváme tématem ruských tajných služeb u nás? Protože naše bezpečnostní služby o nich hovoří každoročně jako o největším nebezpečí. Protože ruská ambasáda v Praze je největší v celé Evropě. Protože se lidem hájícím ruské zájmy daří celkem snadno pronikat ke špičkám české politiky a byznysu,“ vysvětluje dramaturg inscenace Jan Tošovský. Inscenace bude uvedena v premiéře 8. října a následně v reprízách 9. a 10. října v divadle Jatka78. Temporary Collective je nezávislá platforma kolem režisérky Petry Tejnorové, která se dlouhodobě se věnuje dokumentárnímu divadlu, fyzickému a autorskému divadlu, divadelním sondám do různých společenských a sociálních vrstev. Jako autorka a režisérka spolupracovala například s Národním divadlem, Dejvickým divadlem, HaDivadlem, Divadlem Archa, Divadlem PONEC či Studiem ALTA.

Čas načtení: 2024-04-01 07:00:01

Americké výslechy: Dávná technika v 21. století. Donutí přiznat cokoliv, stížnost je zbytečná

Waterboarding je považován za jednu z velmi krutých mučicích metod. Protože ale na rozdíl od zavěšování na háky, pálení žhavým železem nebo třeba natahování na skřipec nezpůsobuje viditelné důkazy na těle mučeného vězně, považovali jej někteří ještě nedávno za možný způsob, jak ze zajatců dostat pravdu. V úterý 11. září 2001 se změnil svět. Nevědělo se, zda nezačala válka, ani jak se bude létat Číst více Ubližuje hlavně duši Pocit, že se člověk, na němž je waterboarding praktikován, topí, nemůže se nadechnout a jistě spěje ke svému konci, je tak silný, že vyvolává záchvaty, křeče či zvracení. A kdo by si snad myslel, že musí být jednoduché vštípit si myšlenku, že vyslýchaného jeho trýznitelé utopit nakonec nenechají, a zůstat tak v klidu, velmi by se pletl. Psychika takové zacházení zkrátka vydržet nemůže, zvlášť když je prováděno opakovaně. V případě Khalida Sheikha Mohammeda, jednoho z hlavních strůjců atentátu v roce 2001, šlo bezmála o dvě stovky pokusů. Pochopitelné, nebo děsivé?  Dva pohledy na stejnou věc Je faktem, že nejvíce se o této metodě mluvilo právě po 11. září roku 2001, které znamenalo zásadní zlom ve vývoji světové politiky, vztahů mezi národy i lidmi. Pád Dvojčat, zapříčiněný útoky teroristů, kteří ke svému činu navíc použili civilní letadla plná nevinných lidí, vyděsil celý svět a vyšetřovatelům přinesl stovky bezesných nocí. Někteří lidé se nediví, že v takové chvíli sáhla CIA k metodě, na kterou bychom nejraději zapomněli, jiní tomu nemohou uvěřit. Máme přece jedenadvacáté století a waterboarding je jednoznačně kruté mučení, jak dokládá i Amnesty International… Jenomže lidé jsou stále „jen“ lidmi a některé způsoby z nich nevyprchaly ani po tisíciletích vývoje. Vězni v Guantánamu by mohli vyprávět a také vyprávějí. Právě proto se waterboarding dostal znovu před soud, který nedávno jednal o jeho legálnosti či nelidskosti, a dokonce i o tom, kdo je či byl oprávněn takové výslechy provádět.  Soukromí „dodavatelé“ mučení vězňů Nedlouho po 11. září se ukázalo, že si CIA na tuto práci dokonce najímala lidi jako jakési soukromé mučitele. To je také příběh zatčeného Abua Zubaydaha, podezřelého z teroristické činnosti, kterého američtí agenti zatkli v roce 2002 v Pákistánu. Zpočátku se domnívali, že jde o přímého zástupce šéfa Al-Káidy Usámy bin Ládina, což se nakonec ani po více než osmdesáti waterboardingových procedurách nepotvrdilo. Muž je stále vězněn, protože jeho spojení s teroristy nebylo vyvráceno, a je považován za zvlášť nebezpečného. To mu ale nezabránilo v tom, aby se obrátil na soud se žalobou na dva psychology, speciálně najaté CIA k jeho mučení.  Soud smetl stížnost ze stolu Případ se nedávno dostal až k federálnímu soudci ve státě Washington a ten rozhodně neměl snadnou pozici. James Mitchell a Bruce Jessen se měli podle mínění mučeného muže dopustit trestného činu. Soud se na to ale podíval jinýma očima a žalobu smetl podle serveru Politico ze stolu s odůvodněním, že jejich jednání je podle zákona, vydaného v roce 2006, nepostihnutelné. Teroristické útoky, které změnily svět. Dvojčata mizející před očima a teror v Paříži Číst více Byli agenty CIA a jako takoví směli mučit Zmiňovaná norma totiž předem ospravedlňuje výslechové metody CIA, stejně jako jejich „smluvních dodavatelů“, jimiž v podstatě byli i právě tito psychologové v době, na kterou si Zubaydah stěžoval. Zatímco stěžovatel je dále vězněn v Guantánamu pro podezření, že by se po případném propuštění pravděpodobně podílel na plánování dalších teroristických útoků, o waterboardingu se vedou diskuse i v dnešní době.  Neshodli se ani prezidenti O tom, jak rozdílné názory na uvedenou mučicí metodu v jedenadvacátém století panují, svědčí již jen pohled nejmocnějších mužů Ameriky. Barack Obama byl velkým odpůrcem waterboardingu a za jeho volebního období byla tato technika v roce 2009 postavena mimo zákon. To jeho nástupce, tedy Donald Trump, se nikdy netajil souhlasem, a dokonce snahou vrátit ji mezi legální metody práce CIA. Podle ABC News Trump v jednom z rozhovorů uvedl: „Když střílejí (teroristé), když sekají hlavy našim lidem a dalším lidem, protože jsou náhodou křesťané na Blízkém východě, když je ISIS schopen dělat věci, o kterých od středověku nikdo neslyšel, měl bych mít z waterboardingu výčitky?“ zeptal se podle BBC a mnozí Američané s ním souhlasili a možnosti znovuzavedení takového mučení dávali zelenou. Trumpův tým bezpečnostních poradců ale zastával jiný názor.  Jsme jiní než ve středověku?  Waterboarding tedy v civilizovaném světě dnes již nepatří mezi systémy výslechu, které by byly posvěceny zákony. Zda se přece jen někde náhodou nepraktikuje a zda se v odlehlejších oblastech dodnes nemusí vězni takového zacházení obávat, o tom se můžeme jen dohadovat. Vzpomínat na španělské inkvizice tedy nemusíme. Stačí se ohlédnout pár let zpět a uvidíme, že jsme se jako lidstvo vůbec nezměnili. Ostatně Tálibán nyní veřejně oznámil, že se vrací k trestům veřejného kamenování žen. Můžeme a měli bychom se tedy zeptat: kam jsme se jako lidská společnost od středověku posunuli? Odpověď není vůbec lichotivá. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Umělecký zločin století. Příběh provazochodce jako ze špionážního filmu.

Čas načtení: 2024-04-03 22:45:00

22:45 Harry Palmer: Případ Ipcress

Premiérová řada nové šestidílné britské adaptace kultovního špionážního románu Lena Deightona (2021). Hrají: J. Cole, L. Boyntonová, T. Hollander, J. James, A. Hilleová, A. Thomas, D. Dencik, P. Higgins, T. Vaughan-Lawlor, M. Steer, T. Kariová, U. Rechn, A. Schumacherová a další. Režie James Watkins[online]

Čas načtení: 2024-04-10 22:45:00

22:45 Harry Palmer: Případ Ipcress

Premiérová řada nové šestidílné britské adaptace kultovního špionážního románu Lena Deightona (2022). Hrají: J. Cole, L. Boyntonová, T. Hollander, J. James, A. Hilleová, A. Thomas, D. Dencik, T. Vaughan-Lawlor, P. Bazely, B. Ferguson, S. Woodcock, G. Frenchová a další. Režie James Watkins [online-live]

Čas načtení: 2024-04-17 22:45:00

22:45 Harry Palmer: Případ Ipcress

Premiérová řada nové šestidílné britské adaptace kultovního špionážního románu Lena Deightona (2022). Hrají: J. Cole, L. Boyntonová, T. Hollander, A. Thomas, D. Dencik, T. Vaughan-Lawlor, B. Turner, M. Steer, B. Ferguson, S. Farkhoyová, D. Haqjoo a další. Režie James Watkins[online]

Čas načtení: 2024-04-20 21:45:00

Lobby v Bílém domě proti jednání s Ruskem. Stařec Biden... Gary Powers provázel hosty z USA

CIA má přehled o celém světě. Dnes už může identifikovat dokonce i jednotlivého člověka na planetě a vidět i pár metrů do země. A to už pěkných pár let. To mimo jiné zaznělo při návštěvě syna legendárního amerického pilota Gary Powerse v Muzeu železné opony v Rozvadově. Opět ožilo legendární sestřelení špionážního letadla U2 nad Sovětským svazem. A jak se dnes prostí Američané dívají na situaci na Ukrajině? Už přestat dodávat zbraně a přinutit oba aktéry konfliktu si sednout k jednacímu stolu. A to nešlo o nějaké ledajaké zarputilé příznivce Trumpa.

Čas načtení: 2024-04-24 22:50:00

22:50 Harry Palmer: Případ Ipcress

Premiérová řada nové šestidílné britské adaptace kultovního špionážního románu Lena Deightona (2022). Hrají: J. Cole, L. Boyntonová, T. Hollander, A. Geislarová, A. Hilleová, A. Thomas, D. Dencik, T. Vaughan-Lawlor, N. Nooneová, C. Johnson, B. Ferguson, S. Farkhoyová a další. Režie James Watkins [online-live]

Čas načtení: 2024-05-01 22:45:00

22:45 Harry Palmer: Případ Ipcress

Premiérová řada nové šestidílné britské adaptace kultovního špionážního románu Lena Deightona (2022). Hrají: J. Cole, L. Boyntonová, T. Hollander, A. Geislarová, A. Hilleová, J. James, A. Thomas, D. Dencik, T. Vaughan-Lawlor, C. Johnson, P. Higgins, M. Steer, A. Moenová a další. Režie James Watkins[online]

Čas načtení: 2024-05-08 23:20:00

23:20 Harry Palmer: Případ Ipcress

Premiérová řada nové šestidílné britské adaptace kultovního špionážního románu Lena Deightona (2022). Hrají: J. Cole, L. Boyntonová, T. Hollander, A. Geislarová, A. Hilleová, J. James, A. Thomas, D. Dencik, T. Vaughan-Lawlor, P. Higgins, T. Kariová, U. Rechn, A. Moenová a další. Režie James Watkins[online]

Čas načtení: 2024-05-22 08:30:00

Rusko vypustilo družici schopnou sledovat a ničit jiné satelity, míní Američané

Rusko 16. května vypustilo satelit, o němž se americké zpravodajské služby domnívají, že je to zbraň schopná sledovat a útočit na jiné satelity. V úterý to uvedlo americké vesmírné velitelství (U.S. Space Command ) s tím, že ruská sonda bude obíhat poblíž amerického špionážního satelitu USA 314 vypuštěného v dubnu 2021.

Čas načtení: 2024-06-30 10:00:00

Michail Baryšnikov utekl ze SSSR, stal se šampionem umělecké a občanské svobody a postavil se i Putinovi

V 70. letech měl Sovětský svaz tři hlavní nástroje propagandy. Nadopované sportovce, rudoarmějský pěvecký sbor Alexandrovců a balet Bolšogo těátra v čele s Michailem Baryšnikovem. Před padesáti lety se taneční velmistr rozhodl se službou sovětskému režimu skoncovat a emigrovat na západ. Jeho útěk byl jak vystřižený ze špionážního filmu. 

Čas načtení: 2024-07-24 17:00:46

Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (24. 7. 2024)

Máme tady středu a s ní i náš tradiční seriál, který vás má za úkol upozornit na zajímavé filmy, seriály a dokumenty, jenž se v následujících sedmi dnech objeví na streamovací platformě Netflix. Tentokrát lze doporučit kupříkladu první řadu seriálu Dekameron, druhou řadu špionážního thrilleru Kleo nebo už osmou řadu španělského dramatu Elita. Přečtěte si celý článek Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (24. 7. 2024)

Čas načtení: 2024-09-06 16:00:00

Nově na streamech: Svatba roku s Nicole Kidmanovou nebo příběh Petra Jandy

Svatba roku, při níž bude v roli tchyně asistovat i Nicole Kidmanová, se odehraje v seriálové adaptaci bestselleru The Perfect Couple na Netflixu. Dokumentární film Django od režisérky Olgy Malířové Špátové, která se po Karlu Gottovi zaměřila na životní příběh frontmana Olympicu Petra Jandy, uvádí Voyo. Na dalších platformách si můžete pustit třeba slovenskou Kriminálku Kraj (Prima+), už čtvrtou řadu špionážního thrilleru Slow Horses (Apple TV+) nebo pokračování vztahového dramatu Jen mi dál lži (Disney+). Pravidelné tipy Deníku nabízejí doporučení na zábavné novinky ze streamů.

Čas načtení: 2024-09-06 16:00:00

Nově na streamech: Svatba roku s Nicole Kidmanovou nebo příběh Petra Jandy

Svatba roku, při níž bude v roli tchyně asistovat i Nicole Kidmanová, se odehraje v seriálové adaptaci bestselleru The Perfect Couple na Netflixu. Dokumentární film Django od režisérky Olgy Malířové Špátové, která se po Karlu Gottovi zaměřila na životní příběh frontmana Olympicu Petra Jandy, uvádí Voyo. Na dalších platformách si můžete pustit třeba slovenskou Kriminálku Kraj (Prima+), už čtvrtou řadu špionážního thrilleru Slow Horses (Apple TV+) nebo pokračování vztahového dramatu Jen mi dál lži (Disney+). Pravidelné tipy Deníku nabízejí doporučení na zábavné novinky ze streamů.

Čas načtení: 2024-09-19 05:59:00

Česká stopa ve špionážním thrilleru made in Venezuela

Česko se nedobrovolně stalo součástí špionážního dramatu. Venezuelské úřady zatkly mimo jiné jednoho Čecha a viní ho z účasti na zmařeném pokusu o likvidaci prezidenta. Co o Janu Darmovzalovi víme? Rozebíráme s reportéry SZ.