Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-12 17:15:54

Jak si vybrat večerní šaty pro váš typ postavy?

Výběr těch správných večerních šatů může být pro každou ženu náročným úkolem. Chceme se cítit sebevědomě a krásně, a proto je důležité vybrat šaty, které lichotí naší postavě a zdůrazňují naše přednosti. Existuje mnoho různých typů postav a pro každý typ existují střihy šatů, které lichotí danému tvaru. V tomto článku se podíváme na nejběžnější typy postav a doporučíme vám střihy šatů, které vám pomohou vypadat co nejlépe. Večerní šaty – vyberte si dle vašeho typu postavy Na začátku je užitečné vědět, jaké jsou typy ženských postav. Pak bude snazší rozhodnout, které šaty jsou nejlepší. A vybírat můžete z různých stylů, střihů a velikostí, například zde: https://modivo.cz/c/damske/obleceni/saty-a-overaly/vecerni-saty. Možnostem se meze nekladou, nebojte se experimentovat. Jablko Tento typ postavy se vyznačuje širším pasem a plnějším břichem. Pro tento typ postavy jsou vhodné šaty s volnějším střihem v pase a sukní, která spadá rovně dolů. Vyhněte se šatům s přiléhavým pasem a upnutým střihům. Hruška Tento typ postavy se vyznačuje širšími boky a štíhlejším pasem a rameny. Pro tento typ postavy jsou vhodné šaty s áčkovým střihem, které zdůrazňují ramena a pas a vyrovnávají boky. Vyhněte se šatům s volány a nabíranými sukněmi, které boky ještě více opticky rozšíří. Přesýpací Přesýpací hodiny se vyznačují úzkým pasem, širokými boky a rameny. Pro tento typ postavy jsou vhodné šaty s přiléhavým střihem v pase, které zdůrazňují křivky. Můžete si dovolit i šaty s volány a nabíranými sukněmi. Obdélník Obdélník se vyznačuje rovnoměrnými proporcemi bez výrazného pasu. Pro tento typ postavy jsou vhodné šaty, které vytvoří iluzi pasu. Můžete zvolit šaty s páskem, s přestřihem v pase nebo s nabíranou sukní. Vyhněte se šatům s rovným střihem, které vaši postavu ještě více “vyrovnají”. Večerní šaty – tipy pro výběr  Délka šatů. Pro drobnější ženy jsou vhodné kratší šaty, které prodlouží nohy. Vyšší ženy si mohou dovolit šaty delší. Výstřih. Pokud... Čtěte více Příspěvek Jak si vybrat večerní šaty pro váš typ postavy? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-10-25 17:47:16

Jak vybrat ideální dámské šaty pro každou příležitost?

Objevte, jak vybrat perfektní dámské šaty, které lichotí vaší postavě a hodí se pro různé události. Získejte tipy, jak si zvolit správnou velikost, střih a barvu. Vybrat ideální dámské šaty není vždy jednoduchý úkol, ale se správnými radami a tipy se tato mise může stát zábavou. Od poznání vašeho typu postavy až po zohlednění nejnovějších módních trendů, výběr těch správných šatů dokáže proměnit váš celkový vzhled a sebevědomí. Tento článek vám poradí, jaké šaty se hodí pro různé typy postav, jaké trendy byste neměli přehlédnout, a jak zvolit vhodný materiál i barvu pro každou příležitost. Jak vybrat šaty podle typu postavy Při výběru šatů je důležité zohlednit svůj typ postavy, aby vám co nejlépe sedly a vy jste se cítila sebevědomě. Pro ženy s postavou obdélníkového tvaru se hodí šaty, které vytvářejí iluzi křivek, jako jsou šaty s páskem v pase nebo volnější střihy, které dodají objem na bocích. Pokud máte postavu ve tvaru hrušky, vsaďte na šaty s jednoduchým horním dílem a rozšířenou sukní, abyste vyvážili širší boky. Pro postavu typu jablko jsou ideální šaty, které zvýrazní dekolt a vytvarují pas, například zavinovací šaty. Máte-li postavu tvaru přesýpacích hodin, sáhněte po přiléhavých šatech, které zvýrazní vaše přirozené křivky. V případě atletické postavy, která je obecně rovná a štíhlá, vybírejte šaty s asymetrickými střihy a detaily, které dodají ženskost a objem. Pro další inspiraci nejen v oblasti šatů, ale i jiných módních kousků, si můžete prohlédnout naši nabídku. Další informace k tomuto tématu naleznete na https://www.bolf.cz/cze_m_Damska-moda_Damske-kalhoty_Dziny-11470.html. Moderní trendy v dámské módě Moderní trendy v dámské módě pro rok 2023 jsou fascinujícím spojením klasické elegance a odvážné inovace. V rámci stylového výběru se letos vracejí šaty s asymetrickými střihy a výraznými detaily, jako jsou volány nebo různé vrstvení, které dodávají každému kousku jedinečný vzhled. Populární jsou také trendy šaty s geometrickými vzory... Čtěte více Příspěvek Jak vybrat ideální dámské šaty pro každou příležitost? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-01-16 14:12:57

Jak vybrat nejlepší společenské šaty podle typu postavy

Jak vybrat nejlepší společenské šaty podle typu postavy Plesová sezńa je tu, tak věřím, že uvítáte nějaké ty tipy na večerní a společenské šaty! VybíratPřečíst celé Příspěvek Jak vybrat nejlepší společenské šaty podle typu postavy pochází z Jsem žena

Čas načtení: 2025-01-06 09:49:59

Jak si vybrat plesové šaty?

Jak si vybrat plesové šaty? redakce Po, 01/06/2025 - 09:49 Móda Klíčová slova: plesové šaty šaty na ples společenské šaty střevíce obuv na ples plesová obuv Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Jaké šaty se hodí na ples? Nejdříve si řekněme, jaké jsou „správné“ plesové šaty. Protože jde o sváteční a výjimečnou událost, měly by být slavnostní. Některé plesy na své pozvánce či letáku uvádí, jaké šaty „můžete“ mít. Často je určeno, aby byly šaty pod kolena či dlouhé, to zvláště, když jde o skutečně honosný ples ve velkých městech, ve velkých prostorech, jako je Bobbi Brno, Ples v opeře a podobně. I midi a dlouhé šaty se ale mohou značně lišit. Především látkou, střihem, řešením vrchní části šatů a délky rukávů. Plesové šaty pro obézní i štíhlé, stačí správně vybrat Ženy, které jsou korpulentní, ale mají krásnou pokožku, si mohou s klidem dovolit šaty s velkým výstřihem na zádech i v dekoltu. Vypasovaný model zvýrazní pas, dá na odiv ňadra. Šaty by ale neměly být příliš sexy, jakoby laciné. Pro ženy extrémně hubené mohou být krásné např. šaty s dlouhými rukávy v midi či dlouhé délce. Často se stydí za své hubené ruce a nohy, které skryjí. Pokud to není váš případ a postavu máte hezky štíhlou, můžete si dovolit šaty jakéhokoli střihu, z jakékoli látky, s volánky, flitry, krajkové, saténové, šifonové… Je to jen na vás. I tady můžete ale podtrhnout tu část těla, kterou považujete za nejhezčí. Nádherně na plese působí upnuté šaty v dlouhé délce, princeznovské šaty, bohaté krajkové šaty, které nikde jinde neuplatníte, možná tak na svatbě. Čemu se vyhnout? Příliš krátké a vyzývavé šaty se na plesy nehodí. Žádná žena by neměla mít šaty, z nichž jí při ohnutí se vykukuje kus zadečku, nebo se jí prsa derou ven z velkého výstřihu. Chce to soudnost i v materiálu. Naprosto průsvitné šaty jsou sice nepřehlédnutelné a ukáží, jak krásnou máte postavu, ale ples není místem, kde se soutěží v sexy modelech. Můžete zvolit šaty, v nichž jste sexy, ale nikoli takové, které působí jako z lechtivého filmu. Střevíčky na ples Skutečně střevíčky. Ty jsou na ples nejvhodnější. Třpytivé nebo tělové, béžové, nenápadné, případně v barvě šatů. Vyhněte se letním sandálům na platformě, stejně jako obuvi s rovnou podrážkou, i když jde o vzdušné sandály. Na ples bychom měly obouvat střevíčky na podpatku, případně lodičky či obuv na podpatku s otevřenou špičkou. Podpatek, alespoň malý, je ale nutností. Přílišná extravagance na plese jen tehdy, když je to dáno předem Někdy je ples veden ve stylu extravagance. Setkat se ale můžete i s vintage plesy, hippies atd. V takovém případě se podívejte na obrázky z dané doby, v daném stylu a inspirujte se modely, které se tehdy nosily. Na běžný ples ale volte klasiku. Doplňky k plesovým šatům Jestliže máte šaty bez ramínek, je dobré si koupit obdélníkový šifonový šátek, jemnou pelerínu, boa, bolero nebo podobnou drobnou záležitost, která má ale velký smysl. Plesové šaty by měly být pohodlné, ať už plánujete jen sedět a jde pro vás o formální záležitost, nebo chcete večer protančit. V případě, že děláte jen doprovod, směle si kupte šaty delší, u nichž budete konec poponášet v ruce. Jestliže si ale chcete užít tance, zvolte spíše šaty kratší. Přidat komentář foto pixabay text redakce Blíží se sezóna plesů, a tak spousta žen i mladičkých dívek hledá plesové šaty nebo večerní šaty dle svých představ. Někdy se ale bohužel naše postavy liší od toho, jaké šaty bychom rády nosily. Většinou ale stačí, když vybereme trochu jiný střih, někde látku přidáme a někde ubereme, zvolíme jinou kombinaci látek nebo šaty z látky jedné a šaty lichotí každé z nás, ať už je postavy běžné, korpulentní či extrémně hubené.

Čas načtení: 2024-11-20 08:01:00

Ostatní aplikace • Anime Drawing App – Naučte se snadno kreslit s technologií AR

AR Drawing Anime je dokonalá aplikace pro každého, kdo se chce naučit kreslit postavy a scény z anime! Díky vašemu smartphonu nebo tabletu můžete pomocí kamery promítat profesionální anime skici přímo na papír nebo plátno a krok za krokem vytvářet ohromující umělecká díla. Aplikace je zcela zdarma, funguje offline a nabízí stovky vysoce kvalitních skic v různých stylech a tématech. Je vhodná jak pro začátečníky, tak pro pokročilé umělce a pomáhá rozvíjet kreativní dovednosti jednoduchým a zábavným způsobem.Hlavní funkce Zcela zdarma: Užijte si všechny funkce aplikace bez poplatků. Offline režim: Funguje i bez připojení k internetu. AR projekce: Promítejte skici z obrazovky vašeho telefonu na papír a snadno je obkreslujte. Obrovská knihovna skic: Prozkoumejte stovky anime šablon ve vysoké kvalitě. Nahrávání vlastních obrázků: Přeměňte své fotografie na kreslitelné šablony. Přizpůsobení obrazu: Nastavte průhlednost a rotaci obrázku podle potřeby. Funkce svítilny: Pohodlně kreslete i při slabém osvětlení. Oblíbené anime postavy: Naučte se kreslit své hrdiny a padouchy z anime. Rozmanitá témata: Kreslete anime dívky, chlapce, páry, romantiku, akční scény, démony, krajiny a mnoho dalšího! Převod fotografií na skici: Proměňte digitální fotografie v náčrtky tužkou. Uživatelsky přívětivé rozhraní: Jednoduché a intuitivní ovládání pro všechny úrovně dovedností. Postupné učení: Sledujte jasné pokyny a zdokonalte své kreslicí schopnosti.Proč si vybrat AR Drawing Anime?Naučte se kreslit černobílé skici i detailní anime umění.Rozvíjejte své dovednosti a tvořivost praktickým a interaktivním způsobem.Zažijte kouzlo technologie AR a vytvářejte úžasná umělecká díla jako profesionál.Stáhněte si AR Drawing Anime ještě dnes a objevte kouzlo kreslení anime!Rozvíjejte své umělecké nadání pomocí této jedinečné aplikace.Stáhnout z Google Play - https://play.google.com/store/apps/deta ... aint.animeStáhnout z Huawei AppGallery - https://appgallery.huawei.com/app/C112568989

Čas načtení: 2018-04-16 20:16:04

Pro radost i zhubnutí. Jak vybrat nejlepší sport?

Když se odhodláme začít cvičit, je to ten první a nejzásadnější krok. Druhá věc je vydržet ve svém předsevzetí a předčasně to nevzdat. Ale ještě mnohem důležitější je vybrat si ten správný sport, který nám pomůže dosáhnout vysněné postavy nebo nás zkrátka jen zbaví psychického napětí. Jenže jak si vybrat?

Čas načtení: 2024-04-14 14:39:59

Jaké kolo bude vyhovovat vašim potřebám?

Jaké kolo bude vyhovovat vašim potřebám? redakce Ne, 04/14/2024 - 14:39 Sport a Fitness Klíčová slova: elektrokola jízdní kola horská kola gravel kola Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Vybírejte kolo s rozvahou V minulosti moc na výběr mezi koly nebylo. Každý byl rád za takové, jaké měl. Dnes je výběr kol nepřeberný – od horských, městských a klasických kol, přes elektrokola, po speciální karbonová kola, až po kola skládací, či určená k ježdění na U rampě. Zužte si výběr tím, že zjistíte, jakou velikost rámu potřebujete - podle výšky své postavy. Potom se zamyslete i nad tím, kam budete nejčastěji na kole jezdit – do hor, na výlety po cyklotrase, nebo na nákupy a do zaměstnání. Pokud ročně nenajdete příliš mnoho kilometrů, bude vám stačit obyčejné kolo, nemusíte utrácet zbytečné finance za speciálně odlehčená karbonová kola či kola s hliníkovým rámem. Co takhle gravel a cyklokrosová kola? Obyčejná jízdní kola s ocelovým rámem jsou levná, sice váží více, ale na běžné rekreační ježdění vám budou stačit. Jejich nevýhodou je to, že když s nimi budete jezdit v zimě do zaměstnání, díky sněhu a posypové soli vám lehce zkorodují. Dalším hlediskem je také to, jak pohodlně se vám na kole bude jezdit. Využijete odpružené vidlice? Pokud občas vyrážíte na kole nejen po asfaltu, ale také do přírody, tak rozhodně ano. Co když vás trápí horší fyzická kondice, nebo máte problémy s pohybovým aparátem? Pak si pořiďte elektrokolo, které vám usnadní jízdu do kopců, uleví vašim kolenům a nebudete se muset jízdy na kole vzdávat. I pro seniory jsou elektrokola způsobem, jak si užít cyklistiku i v pokročilém věku.   Teď, když máte jasno, jaké kolo v obchodě vybrat, už jen zbývá zvolit si barvu a design a budete moci vyrazit do ulic! Přidat komentář Text Cycology.cz FOTO Pixabay.com Dali jste si novoroční předsevzetí, a to takové, že se budete v roce 2024 více hýbat? Potom jistě víte, že nenáročným pohybem, který je navíc v přírodě, je jízda na kole. Díky šlapání do pedálů a pozorování okolní přírody je spalování kalorií rozhodně příjemnější než v zatuchlé a přeplněné posilovně. Jak si ale vybrat to správné kolo pro vaši postavu? Poradíme vám v našem článku!

Čas načtení: 2010-09-08 15:00:00

Bílé džíny – nepraktický, zato úžasný trend!

Džíny se postupem času propracovaly k nejoblíbenějšímu kusu oblečení vůbec. V dnešní době jich existuje nepřeberně mnoho typů a tvarů, každý si může vybrat podle svého gusta a postavy. V naprosté většině mají barvu modrou, sněhově bílé jsou pak jedny z nejnevyzpyta­telnějších. Nejen pro jejich náchy ...

Čas načtení: 2010-05-28 00:00:00

Pořiďte si úžasné Capri kalhoty

Dámské capri kalhoty nebo-li ¾ kalhoty jsou ideální na nošení zejména v letním období. Jejich perfektní délka pod kolena je vhodná pro ženy štíhlejší i silnější postavy. Vybrat si můžete ze široké škály materiálů, barev a střihů. Tak neváhejte a hurá na nákupy! Capri kalhoty jsou vhodné do práce, d ...

Čas načtení: 2020-11-06 10:46:37

Představujeme interaktivní audiohrou, kde si posluchač sám zvolí, kudy se bude příběh ubírat

53 let od představení Kinoautomatu přichází čeští tvůrci s podobným principem v první české audiohře. V unikátní hře bez obrazu si budou moci posluchači/hráči sami vybrat, jak se bude příběh dále ubírat, zda hrdinům zvolí snazší nebo obtížnější řešení. A co víc – tvůrci se rozhodli, že audiohru Důkaz 111, kterou startují, opatří tzv. filmovým zvukem. Při poslechu hry tak budete mít dojem, jako byste sledovali film bez obrazu. „První nápad na interaktivní audiohru přišel asi před šesti lety, když začaly být velmi populární počítačové hry, které byly postavené na principu rozvětveného příběhu, jenž byl na poměry her poměrně sofistikovaný a často se zabýval i citlivými tématy – hráče tak hry stavěly před složitá rozhodnutí a přinášely diametrálně odlišný zážitek od klasických her. Lákalo mě vytvořit něco podobného a jelikož mám ke zvuku blízko, bylo poměrně jasné, jakým způsobem by mohl být příběh zpracovaný,“  vzpomíná na zrod myšlenky tvůrce celého konceptu Tomáš Oramus. „Chtěli jsme, aby hráči ten příběh opravdu prožili, nejen poslouchali, proto jsme se snažili, aby měli všichni možnost slyšet hru tak, jako by se opravdu nacházeli ve starém hotelu, kolem nich si povídali ostatní hosté a za okny se blížila bouře. Kdyby to všechno někdo pouze vyprávěl, byl by to určitě skvělý příběh, ale nebyli byste jeho součástí.“ Tomuto aspektu byla podřízena i samotná tvorba audiohry – hra využívá binaurálního zvuku, který je spojován především s virtuální realitou a navozuje v posluchači pocit obklopení zvukem. Klíčovým bodem byl ale samozřejmě příběh. Bylo jasné, že bude nutné vytvořit původní dílo, které nabídne posluchači několik cest a konců, a které bude zároveň zvukově atraktivní. Nakonec vyhrála noirová detektivka. „Obával jsem se, že bude těžké najít autora, který zvládne napsat dobrý příběh a zároveň zvládne rozvětvený příběh, ale nakonec jsem dostal tip na Vladimíra Marečka a už když jsem četl první verzi, byl jsem překvapený, jak dobré to je a kolik možností příběh nabízí,“ vzpomíná Oramus. Prozradit příběh audiohry Důkaz 111 je vlastně nemožné, protože právě díky interaktivitě hry je těch příběhů hned několik. „Na možnostech interaktivity nás nejvíce bavilo to, když jsme mohli hráči předložit takové možnosti, které mají všechny svá pro a proti. Jedno řešení může být rychlé a účinné, ale popudíte jím ostatní postavy proti sobě. Pokud se ovšem zachováte taktněji, můžete přijít o důležitou výhodu nebo sami sebe vystavit nebezpečí. Chtěli jsme proto stvořit takový příběh a takovou hlavní hrdinku – hned na začátku nám bylo jasné, že bychom chtěli, aby hráčova postava byla žena -, která chce sice udělat správnou věc, ale vlastně si občas není jistá, jestli dokáže poznat, co doopravdy správná věc je,“ vysvětluje scenárista Vladimír Mareček. Hlavní roli kriminalistky Alice Wellsové ztvárnila herečka Tereza Hofová, kterou zaujal nejen tajemný a až mysteriózní příběh, ale právě také interaktivita příběhu a jeho zmíněné filmové ozvučení. „Hraju policejní vyšetřovatelku, ženu velmi uzavřenou, až odtažitou, která zprvu může působit až nepříjemně, postupně ale zjišťujeme, že za jejím vystupováním se skrývá bolestné a nedořešené trauma, které se propojí s tajemným příběhem,“ prozrazuje Hofová a dodává: „U namlouvání jsem se snažila myslet na ty, kterým je primárně určená, na lidi, kteří vnímají svět povětšinou pouze v audio-hmatové formě. A to bylo velmi inspirativní. Říkala jsem si, jak takový svět asi vypadá, jak vypadá zbraň pro člověka, který si na ni sáhnul, ale nikdy ji neviděl, auto, ve kterém seděl, ale nikdy jej neřídil…“ K tomu scenárista Vladimír Mareček říká, že právě to bylo na realizaci Důkazu 111 nejzajímavější i nejtěžší. Zatímco ve filmu platí pravidlo „show, don´t tell“, a tak postava neřekne „nesu vám čaj“, ale prostě ho přinese, v audio podobě se slovům nevyhnete. „Oproti filmu máte ale jinou výhodu. Zvuk vám dovoluje přesunout se na jakékoliv místo, klidně i neexistující, v jakémkoliv čase. A všechny zvuky, které použijete, si posluchač sám pro sebe převádí do obrazů. A ty obrazy jsou daleko krásnější a zajímavější než cokoliv, co byste mu mohli kdy ukázat vy.“ Audiohra Důkaz 111 vychází v druhé polovině června pro mobilní telefony se systémem Android a iOS. Jelikož se prakticky vše odehrává ve zvuku, připravili tvůrci i režim pro nevidomé, kteří jinak moc herních možností nemají. Do budoucna plánují v Play By Ears hru převést do angličtiny, vydat na Apple Watch a svůj inovativní princip představit ve světě. Pro ty, kteří se nechtějí rozhodovat, kudy se příběh bude ubírat, vyjde Důkaz 111 také jako audiokniha, pro niž tvůrci zvolí linku příběhu sami. V dalších rolích v Důkazu 111 uslyšíte Bohdana Tůmu, Andreu Elsnerovou nebo Norberta Lichého. Tisková zpráva

Čas načtení: 2024-06-12 17:15:54

Jak si vybrat večerní šaty pro váš typ postavy?

Výběr těch správných večerních šatů může být pro každou ženu náročným úkolem. Chceme se cítit sebevědomě a krásně, a proto je důležité vybrat šaty, které lichotí naší postavě a zdůrazňují naše přednosti. Existuje mnoho různých typů postav a pro každý typ existují střihy šatů, které lichotí danému tvaru. V tomto článku se podíváme na nejběžnější typy postav a doporučíme vám střihy šatů, které vám pomohou vypadat co nejlépe. Večerní šaty – vyberte si dle vašeho typu postavy Na začátku je užitečné vědět, jaké jsou typy ženských postav. Pak bude snazší rozhodnout, které šaty jsou nejlepší. A vybírat můžete z různých stylů, střihů a velikostí, například zde: https://modivo.cz/c/damske/obleceni/saty-a-overaly/vecerni-saty. Možnostem se meze nekladou, nebojte se experimentovat. Jablko Tento typ postavy se vyznačuje širším pasem a plnějším břichem. Pro tento typ postavy jsou vhodné šaty s volnějším střihem v pase a sukní, která spadá rovně dolů. Vyhněte se šatům s přiléhavým pasem a upnutým střihům. Hruška Tento typ postavy se vyznačuje širšími boky a štíhlejším pasem a rameny. Pro tento typ postavy jsou vhodné šaty s áčkovým střihem, které zdůrazňují ramena a pas a vyrovnávají boky. Vyhněte se šatům s volány a nabíranými sukněmi, které boky ještě více opticky rozšíří. Přesýpací Přesýpací hodiny se vyznačují úzkým pasem, širokými boky a rameny. Pro tento typ postavy jsou vhodné šaty s přiléhavým střihem v pase, které zdůrazňují křivky. Můžete si dovolit i šaty s volány a nabíranými sukněmi. Obdélník Obdélník se vyznačuje rovnoměrnými proporcemi bez výrazného pasu. Pro tento typ postavy jsou vhodné šaty, které vytvoří iluzi pasu. Můžete zvolit šaty s páskem, s přestřihem v pase nebo s nabíranou sukní. Vyhněte se šatům s rovným střihem, které vaši postavu ještě více “vyrovnají”. Večerní šaty – tipy pro výběr  Délka šatů. Pro drobnější ženy jsou vhodné kratší šaty, které prodlouží nohy. Vyšší ženy si mohou dovolit šaty delší. Výstřih. Pokud... Čtěte více Příspěvek Jak si vybrat večerní šaty pro váš typ postavy? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-12-27 12:00:27

Retro okénko: GameSpot definoval, jak bude vypadat herní žurnalistika

Na začátku boomu herních webů stál GameSpot Ten přežil hned několik turbulentních období a je dlouhodobě považován za jeden z nejlepších V posledních letech ale musel propouštět a nad jeho budoucností visí otazník SMARTmania se nevěnuje jen chytrým telefonům, ale už před nějakou dobou rozšířila svůj záběr nejen na chytré technologie, ale okrajově například také na videohry. Ty jsou stále rostoucím odvětvím, které hravě strčí do kapsy například filmovou produkci, která sama o sobě také není vůbec malá. Herní žurnalistika naproti tomu je v mnoha případech v tom nejlepším slova smyslu dělaná „na koleni“ a s notnou dávkou vášně, bez které by to zkrátka nešlo. V zahraničí je nicméně několik webů, které do značné míry definovaly to, jak bude herní žurnalistika vypadat. A mezi ně bezesporu patří americký web GameSpot. Přečtěte si celý článek Retro okénko: GameSpot definoval, jak bude vypadat herní žurnalistika

Čas načtení: 2023-12-22 15:38:24

Jak pojmenovávat postavy

Anna Karenina, pan Darcy, Marie Stuartovna, Dvířka, Harry Potter, Legolas, Pan K., Malý princ, Godot – kde ksakru berou ti spisovatelé tak krásná jména pro své postavy?! Máte-li problém s pojmenováním postav, mám pro vás pár rad a tipů, jak na to… ;) Základní možnosti pojmenovávání Zajímavý tip! Na internetu existuje výborná stránka, která vám může ... Pokračovat » Článek Jak pojmenovávat postavy se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2020-01-16 13:55:34

Stanislav Beran: Naše společnost se s minulostí zdaleka nevyrovnala. A netýká se to jen odsunu Němců

Do povědomí českých čtenářů se zapsal povídkami, z nichž ty nejzdařilejší slovy jednoho z literárních kritiků připomínají „chirurgický řez realitou, který je veden bez narkózy“, v minulé knize Vyšehradští jezdci přesedlal na historizující prózu a v jejím sedle zůstal Stanislav Beran i s aktuální Kocovinou (Odeon 2019).   Patříte mezi zavedené české povídkáře, tedy představitele žánru, který u nás nemá právě na růžích ustláno – čtenářské oblibě, a tedy i zájmu nakladatelů se v Čechách těší spíše romány. Proč dáváte přednost kratším prozaickým útvarům? Povídka tak trochu každého autora svlékne donaha, nic mu neodpustí. Je to taková esence vyprávění. Zároveň ale ten omezený prostor v povídce skrývá úžasnou možnost věnovat se jen nezbytně nutnému, koncentrovanému sdělení, kde však nesmí nic chybět. A co se týče obliby žánru, celé to podle mě stojí na faktu, že u knihy povídek neřeknete potenciálnímu čtenáři ani nakladateli, „o čem to je“. Pokud bych tedy psaní přirovnal třeba k zabijačce, román by byl celé prase a povídka vepřová panenka. Nebo mozeček.   Také vaše delší prózy, novela Hliněné dny a román Vyšehradští jezdci, byly v podstatě soubory navzájem provázaných povídkových příběhů. A totéž by se dalo říci o vaší nové knize Kocovina, nakladatelem označované za novelu. Jako byste cítil potřebu dát slovo všem zainteresovaným postavám či stranám vylíčených konfliktů... Asi v zájmu spravedlnosti a práva na prostor pro každého. Ono to ale plyne spíš z faktu, že ty knihy nemají pouze jednu hlavní postavu. Je to tak, že každá z postav, ať živých nebo neživých, hrají v příběhu podobně důležitou roli. A podstatný je příběh jako celek, složený z mnoha fasetek, které na děj vrhají světlo nebo stín a modelují ho.   V Kocovině je tím konfliktem v pozadí zachycených životních příběhů několika protagonistů odsun, respektive vyhnání sudetských Němců po konci druhé světové války. Co vás k tomuto dodnes palčivému tématu přivedlo? A k čemu se vztahuje název knihy? Už v předchozích knihách se tohle a podobná témata objevovala. Dost mě děsí taková představa, že za suchými fakty bychom si už nedokázali představit životy konkrétních lidí, jejichž tehdejší osudy ovlivňují nás a naše blízké i v dnešní době. A jednoduchá pojmenování a myšlenkové zkratky bohužel svádí k bezohlednosti – nejste člověk, jste položka, váš dům je číslo popisné, vaše děti jsou další položky s národností a pohlavím, nic víc. Kocovina je samozřejmě metafora pocitu, který některé postavy v určitou chvíli mají. Bolest hlavy, sucho v ústech, žaludek na vodě – obrazně řečeno.   Opět se setkáváme s několika příběhy, odehrávajícími se v různých dobách (nikoliv v chronologickém pořadí), které kromě dějiště – česko-rakouského pohraničí – alespoň do jisté míry spojuje postava Honzíka, v jehož tragickém životním osudu se zrcadlí velká část českých dějin 20. století. Měl jste o výsledné kompozici knihy jasnou představu již od začátku, nebo se to ještě vyvíjelo v průběhu psaní? To, jakou bude mít kniha kompozici, jsem věděl od začátku. Vlastně je mi z tohoto pohledu dost líto nakladatele, který se se mnou spustí, protože je mi jasné, že uspořádání děje takovým způsobem cestu knize k možnému čtenáři spíš komplikuje než naopak. Na druhou stranu pořád ještě nějak doufám, že jsou mezi námi tací, kteří nevyžadují, aby jim byla sousta předžvýkávána. Co se týče postavy Honzíka, ona je to skutečně pouze jedna z mnoha postav, i když chápu, že vzhledem k typu asi ta nejvýraznější.   Vylíčené kulisy bývalých Sudet v proměnách času působí ve vašem podání dosti přesvědčivě – vyžádalo si to kromě důkladných rešerší i osobní průzkum? A jaké dojmy a postřehy, v knize třeba nakonec nezachycené, jste si odtamtud případně odvezl? Pokud popisy takovým způsobem působí, můžu být jen rád. Jezdím do těch míst dost často, člověk si občas připadá, jako by se pohyboval ve vzduchoprázdnu. Ten kraj má svoje kouzlo, byť kouzlo poněkud neokázalé a asi ne pro každého. Často je tu možné dohledat stopy života, který už vyšuměl. Něco tady kdysi bylo, ale už není, a na místě vesnice se dnes pasou krávy. Staré zplanělé sady, zarostlé cesty, zbytky rybníků nebo staveb. Ve vesnicích, které měly před válkou několik stovek obyvatel, jich dnes žije třeba pět. Je zajímavé poslouchat ty, kteří tu žijí dodnes a pamatují, jaké to bylo. Jak místo nedělního oběda, na který byli pozvaní k sousedům, našli jen v peřinách zastlané uvařené brambory, které už nikdo nestihl sníst. A prázdný dům spolu s ostatními za dva dny srovnaly ruské tanky se zemí. Dnes tam stojí jen starý židovský hřbitov. Jak příslušníci pohraniční stráže rozstříleli bláznivou ženskou, která odmítala pochopit, že už nesmí domů a dál přecházela hranici. Mrtvou pak pohřbili v Československu a příbuzní se o jejím osudu dozvěděli až po letech. Jak říkám, kouzlo, které není pro každého. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jedním z leitmotivů Kocoviny se vedle hospody – dost možná nezamýšleně – stalo jízdní kolo. Kromě místních obyvatel v čele se zmíněným Honzíkem na něm objevují dotyčný kraj i pozdější turisté, vášnivým cyklistou je také vyhnaný Hans, jedna z postav se dokonce zabije cestou na kole z hospody. Pouhá náhoda? Žádná náhoda. Kolo je pro každého v každé době. Dopravní prostředek symbolizující možnost rozhodnutí. Nepotřebujete na něj řidičák, vlastně nepotřebujete ani skutečnou cestu. Jen nesmíte přijít o vzduch v duši, na prázdné duši nikam nedojedete. A některým se cestou na kole může duše i poněkud přifouknout. Dnes se z kola stal víkendový fetiš a uniforma milovníků čerstvého povětří. Je to takový dobový symptom – týden strávíme v antiseptickém open space, z něj pak prcháme někam, kde se můžeme trochu zpotit a ušpinit. Divné.   Téma vysídlení Němců z Československa je v naší literatuře hojně reflektováno, která díla vás v tomto ohledu nejvíce oslovují a proč?  Spíš mi přijde zajímavé, jak téma vysídlení funguje univerzálně. Vůbec nemusí jít o Němce v Sudetech, ačkoliv nám tady je to samozřejmě nejblíž. Ale vždyť židovské postavy v Singerových knihách uvažují určitým způsobem podobně, stejně tak Estonci u Sofi Oksanen nebo rumunští Němci v knihách Herthy Müllerové. My měli sudetské Němce a historii, dilemata, která oni museli na dohled od hranice Říše řešit. Nějak se v určitou chvíli rozhodli a dějiny se s tím popasovaly.   „Němci taky mluvili o spravedlnosti, nejdřív Sudeťáci s tím svým Heim ins Reich, nosili bílý podkolenky a strašně chtěli domů, ke svým. Nakonec ti jejich přišli za nimi a za ruku je odvedli na smrt do Ruska. Pak se páchala spravedlnost na Židech, na Cikánech. Po spravedlnosti německé přišla spravedlnost česká, nejspíš stejně krutá.“ Jak dosvědčuje citovaný úryvek vaší povídky Žena lamželezo a polykač ohně ze stejnojmenné knihy, tématu poválečného vyrovnávání si účtů s německým obyvatelstvem v Československu jste se v minulosti dotkl i vy sám... Je to tak a je to dáno patrně tím, že se skutečně naše společnost se svou minulostí zdaleka nevyrovnala. A to nejen minulostí týkající se odsunu. Znovu se tím dostáváme k už zmiňovanému rozdílu mezi myšlenkovou zkratkou a konkrétními osudy konkrétních lidí. A faktu, že skutečnost nikdy není černobílá. Beletrie má v tomhle směru obrovskou šanci tahle suchá fakta zlidštit.   Vedle těchto nedobro-volných exulantů se v knize objevuje i postava zvažující nelegální odchod ze země. Takzvaní kopečkáři mívali ovšem před sebou ohromné dilema v podobě těch, které tu za sebou nechávali a jejichž další osud mohli svým činem tragicky poznamenat. Odvaha se tedy mísila se sobectvím... Samozřejmě takové rozhodnutí vyžadovalo obrovsky silnou vůli, která vám umožní necouvnout a opravdu opustit svoje nejbližší s vědomím, že už je nejspíš nikdy neuvidíte a že jim možná právě ničíte život. Podobná dilemata ale řešili například i vojáci zahraničních armád za druhé světové války. Jak říkám, nic není černobílé a účty skládáme především sami sobě.   „Bál se uniformy, instituce. Bál se těch, kteří jsou vidět, a zapomněl, co je vlastně na téhle kriminálnické zemi to nejhorší. Je plná bachařů bez uniforem, esenbáků hájících své pokřivené zákony z pohodlí obýváků.“ To je poměrně nelichotivý účet vystavený „obyčejnému lidu“ komunistického Československa. Opravdu to nebyla země pro lidi, abych parafrázoval jednu z vašich postav? To je na celém tom zjištění nejhorší. Nepotřebujeme, aby nám ubližoval někdo zvenčí. Vystačíme si sami. Kdo byli estébáčtí vyšetřovatelé? Přece Češi. A žádná stranická zvířata. Formálně úředníci. Reálné zlo nebývá spektakulární. Reálné zlo je malé, každodenní, páchané obyčejnými neviditelnými lidmi, kteří vám v obchodě podrží dveře, půjčí sekačku, a pak na vás pošlou udání, že máte v garáži u domu naražený sud piva a neposíláte EET. A to není lid komunistického Československa, to je současný lid. Technologie moci je univerzální, mění se jen prostředky.   Neméně dramatickými kapitolami naší historie – protektorátem a pade-sátými léty – jste se nechal inspirovat k napsání předešlé prózy Vyšehradští jezdci, kde se objevují reálné postavy Františka Peltána z odbojové skupiny Tři králové a Františka Šulce alias Čerta, člena „gangu“ Královských vyšehradských jezdců. Proč padla volba právě na tuto dvojici a jak vás napadlo propojit jejich příběhy do jediné knihy?  Kdysi jsem si přečetl, že jsem posedlý malostí svých postav. Proč ne. Samozřejmě existují mnohem známější a asi i výraznější postavy využitelné jako symboly určité doby. Všichni znají Gabčíka, Kubiše, Horákovou, Kalandru. Ale stejně jako není spektakulární reálné zlo, není taková ani reálná odvaha, hrdinství. Bez lidí, jako byl Peltán, by nemohl existovat generál Mašín. Revoltu zosobněnou tragédií Milady Horákové představoval v každodenním vydání František Šulc se svou pubertální nechutí k častuškám. Tématem knihy Vyšehradští jezdci bylo hledání svobody v jakékoliv podobě. A především jsem chtěl ukázat, že hledání svobody je téma výsostně aktuální, proto i ta postava ze současnosti. Kromě toho, k čemu by byla historie, pokud by ji nebylo možné využít pro dnešek.   Symbolem pádu komunismu a začátku svobodných devadesátých let se v Kocovině stává bordel otevřený v bývalé škole. Je to jen důsledek vaší autorské záliby v zobrazování lidského marastu (byť v tomto případě dobově příznačného), nebo projev nějaké hlubší deziluze? Autorskou zálibou bych to asi nenazval, spíš snahou vylíčit takové prostředí co nejvěrohodněji. Stejně tak i postavy. A znovu se vracím k titulu celé knihy. Myslím, že kocovina je stav, který dokáže popsat nejpřiléhavěji to, jak se lidi tenkrát cítili. A bohužel, zdá se, že mnoho z nich se z téhle kocoviny ještě nevyspalo. Nezapomínejme, že i takové podniky jako hampejz na malém městě mohly dát místním aspoň na čas pocit, že se stávají světovými. Že je to jen navoněná bída, na to bohužel přišli velmi rychle.   Smutné, leč výstižné jsou rovněž scény zachycující neznalost a především nezájem dnešní mladé generace, pokud jde o naši historii. Teprve nečekaný střet s reálnými stopami minulosti probudí v jedné z mladých hrdinek touhu dozvědět se více. Literatura asi nemůže v tomto směru zcela nahradit svědectví pamětníků, kterých každým dnem ubývá, ale měla by se o to podle vás alespoň do jisté míry snažit?  Rozhodně měla, už jenom proto, že za nezájmem dnešních dětí stojí často spíš naše neochota s nimi mluvit a pokusit se je zaujmout. Jsem velmi vděčný například za aktivitu Post Bellum, které se snaží vzpomínky pamětníků uchovat. Literatura má ale jednu obrovskou výhodu – ona se realitou může pouze inspirovat a dál pracovat s fikcí. Tak, aby dokázala děti zaujmout a zároveň jim i cosi předat.   Vrátím se ještě k žánru povídky, kde jste si svými nejlepšími texty vysloužil přirovnání k Raymondu Carverovi či Janu Balabánovi. Jsou vám tito autoři blízcí? Kdo další patří k vašim oblíbeným spisovatelům? Carver, Balabán, to jsou jména… Samozřejmě, že mám jejich povídky rád, tihle pánové měli důvod psát a prostě znali svoje řemeslo, takže je radost je číst. Je to živé maso, žádná vycpanina. Stejně jako třeba povídky Samanthy Schweblin nebo Lucii Berlinové. Já osobně mám moc rád Garcíu Márqueze, Bulgakova, Sorokina, Dostojevského nebo třeba Tokarczukovou a Oksanen. Z českých autorů Hájíčka, Stančíka, Topola, Ladislava Klímu. Je jich hodně.   A čeho se od vás dočkáme příště? Pevně doufám, že se nedočkáte špatné knihy. {/mprestriction}  Stanislav Beran (*1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v současnosti působí jako manažer ve farmaceutické firmě. Knižně debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016). Nyní mu v nakladatelství Odeon vyšla novela Kocovina.

Čas načtení: 2022-02-21 08:58:08

První lásky, šikana a sociální sítě. Česká televize natočila první hraný webseriál TBH o životě středoškoláků

Na brněnské střední škole se život točí kolem florbalu, mejdanů s levným alkoholem, počtu sledujících na Instagramu nebo prvních lásek. Studenty Máju, Nessu a Lukyho by nikdy nenapadlo, že na ně jejich spolužák může vytáhnout zbraň. Útok, který zásluhou sociálních sítí odkryje i jejich slabiny, je expozicí prvního hraného webseriálu z produkce České televize. Všech deset dílů série TBH mohou diváci zhlédnout v iVysílání. „Na TBH mě zaujalo, že se zabývá vztahy a pocity teenagerů, lidí v tom zvláštním období mezi dětstvím a dospělostí, kdy se zapojují do společnosti a jejích institucí, hledají a vymezují své společenské postavení, ale také duševně dozrávají, uvědomují si, jací jsou, a uvědomují si i svou sexuální identitu. Z námětu bylo zřejmé, že se na svět budeme dívat jejich očima. Pro mě je to v mém věku vzdálený svět, ale zároveň si sama toto období hodně pamatuji včetně toho, jak moc mě formovalo,“ říká kreativní producentka Alena Müllerová. TBH se obrací k teenagerům a jejich rodičům s citlivými tématy, jakým je například šikana. Vyprávění sleduje události z různých pohledů hlavních postav po dobu jednoho měsíce po střeleckém útoku. Vrací se ovšem i do doby před incidentem a vysvětluje tak příčiny změn v jejich životech. „Klíčová pro nás byla autenticita a empatie, se kterou zobrazujeme postavy, z nichž každá má svůj pohled na situace i vztahy, a dáváme tak zaznít různým hlasům a přístupům. A díváme se pod povrch, proto jsou různé epizody z perspektivy různých postav, abychom mohli vnímat často kontrast mezi tím, jak působí navenek, a tím, jak vše prožívají v soukromí. K tomu odkazuje i název – TBH je zkratka z internetového slangu ‚to be honest‘ aneb ‚upřímně‘ a naše postavy se různým způsobem musí postavit k pravdě o sobě samých, najít se a rozhodnout se, jestli být samy sebou – a za jakou cenu,“ vysvětluje režisérka a autorka námětu Lucia Kajánková. Dívčími hrdinkami vyprávění jsou aktivistická Mája, jež se díky živému vysílání ze střeleckého útoku mění z outsiderky ve školní hvězdu, a její spolužačka Nessa, jejíž vysoký sociální kredit naopak utrpí vinou jejího nevlastního bratra – dlouhodobě šikanovaného Tondy. „Je mi blízká v neschopnosti vyjadřovat ve velkém něžné a obecně kladné emoce, jako je láska nebo vděk. I když něco takového cítím, je pro mě těžké to vyjádřit, cítím se trapně, jako kdyby to byla spíš slabost,“ svěřuje se představitelka Nessy Martina Jindrová. Z chlapců je největší pozornost věnována traumatizovanému Lukymu, jehož bezpečný svět rozvrátí problémy s vlastní sexuální identitou, a jeho dlouholetému kamarádovi Pavlovi, jenž se po útoku stává ve florbalovém týmu přirozenou autoritou. „Doba šla sice dopředu, ale pořád ne dostatečně. Stále si kladu otázku, jak bych já sám mohl osobně přispět k tomu, aby to pro společnost obecně nebylo natolik palčivé. TBH je určitě jedním z těchto kroků,“ komentuje seriálový Pavel, student herectví Jiří Hába, dějovou linku o sexuálních a genderových menšinách. Roli sociálních sítí a moderních technologií sleduje webová série s kritickým odstupem. V rámci projektu na nich čas trávili samotní scenáristé, kteří spolu komunikovali v rolích konkrétních postav. Kajánková na scénářích spolupracovala s šesti autory, svými studenty na katedře dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU. „Texty vznikaly ve formátu writers’ room. To znamená, že jsme pracovali společně – stavěli linky, rozpracovávali postavy, prohazovali si mezi sebou scénáře epizod, které jsme si dramaturgovali a přepisovali. Vzhledem k tomu, že část práce probíhala během covidové uzávěry, tak jsme se částečně virtuálně odstěhovali do světa našich postav, dělali jsme si tematické improvizace, kdy jsme si psali do skupinových nebo soukromých konverzací na sítích právě za postavy,“ popisuje Kajánková. Autentičnost projektu zajistily také rešerše prováděné pomocí speciálních dotazníků přímo mezi cílovým publikem na vybraných školách. Na mezinárodním festivalu Serial Killer 2021 získal projekt Cenu za nejlepší webový seriál. Tento úspěch odstartoval zájem dalších mezinárodních festivalů a přehlídek. Už před svou premiérou tak bylo TBH uvedeno na festivalech Mezipatra, Juniorfest, Tallinn Black Nights či na Berlinale Series Marketu. V červnu pak bude soutěžit na Prix Jeunesse v Mnichově.

Čas načtení: 2021-11-14 14:33:42

Já chodící špína, já, která jsem všechno a nic. O divadelní hře Invisible I. Hannah

Blíží se konec roku a s ním i nejrůznější ankety úspěšných knižních titulů, divadelních her a jiné umělecké tvorby. A právě divadelní hra Invisible I. Hannah v hlavní roli s Hanou Frejkovou, nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co je možné na scéně pražských divadel vidět. Divadelní Festival … příští vlna / next wave ji za tuto roli letos na podzim udělil titul Osobnost roku 2020. Hra Invisible I. Hannah, která v režii Miřenky Čechové měla sice premiéru loni, ale kvůli pandemii letos opět zazářila v jakési opakované premiéře v divadle Akropolis. I na jiných divadelních scénách, stále úspěšně plní hlediště i navzdory další pandemické vlně, neblaze zasahující celý umělecký svět.     Hana Frejková, herečka, zpěvačka, autorka biografické knihy Divné kořeny, si tentokrát zvolila přetěžký úkol – přivést na scénu vlastní život, herecky ztvárnit svoji minulost. Od dětství až po stáří. Přistoupit k vlastní zpovědi, ke zpovědi ženy, která nic nevzdává, vyrovnává se vztahem ke své německé matce, herečce Alžbětě Frejkové. A zároveň musí překonat i nelehký osud dítěte nepřítele lidu, dcery Ludvíka Frejky, který byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen spolu s Rudolfem Slánským k trestu smrti a v roce 1952 popraven. Matka i dcerka musely opustit Prahu a přestěhovat se do pohraničí… Příběh částečně připomíná antické drama a zčásti noční můru.   Hana Frejková k této práci přistoupila spolu s Miřenkou Čechovou, která je nepochybně v současné době jednou z nejvýraznějších režisérek tanečního a fyzického divadla. A byla to šťastná souhra, elegantní i taktní. Trilogie Invisible I., jejíž prvním dílem je právě Hannah, je zasahující dílo, originální ve všech směrech. Život Hanny se na divadelním pódiu odvíjí v improvizaci běžných každodenních věcí, v jakési horečné snaze po sobě uklízet / všechny nánosy života, a děje se tak sdílením i svěřováním, myšlenkami, monology, pohybem a hudbou. Už úvodní slova vtáhnout diváka do děje: Je mi pětasedmdesát / toto je má hlava / můj mozek / oči / uši / nos / krk/ bolavý ramena/ pravá ruka /páteř / kyčle / Au! / Moje noha / jedna / druhá / kolena kotníky nárt! / JÁ. Hodnotu úvodních slov zesiluje skutečnost, že jde o „začátek“, o první krok směrem k divákovi, ten nejdůležitější. Slova hlavní postavy mají rychlý spád. Rychle rezonují, navozují pocit důvěrnosti. Herečka energicky i se smyslem pro humor pokračuje, nabízí i další širší možnost, potřeba sdělení je naléhavá: Je mi pětasedmdesát let a jmenuji se Hana Frejková. Vlastně jsem se narodila jako Hannah Elisabeth Freud. Můj táta byl Ludwig Freud, pak Ludvík Frejka, národohospodář. Máma byla Elisabeth Henke Warnholtz, pak Alžběta nebo Eliška Frejková, herečka. (…) Na jedno ucho neslyším, bolí mě kyčle. A narodila jsem se v Londýně. Pro úplnost ještě dodávám, že autorkou vynikajícího textu je rovněž Hana Frejková. Režie je netradiční, Miřenka Čechová svoji hru a jednotlivé obrazy postavila na slovu, hudbě a pohybu. Na jevišti vystupují dvě postavy, kromě Hannah i její alter ego, půvabná mladá tanečnice Markéta Jandová, obě postavy se vzájemně prolínají, Jandová se pohybuje po jevišti jemně, skoro lyricky, chvílemi je jen stínem hlavní postavy, jindy ji svými výrazovými prostředky zpodobňuje v jejích mladších letech. Obrazy připomínající období tuhého stalinismu jsou silně zasahující, zejména když na jednom místě říká Hannah bezmocně: Já chodící špína (…), já, která jsem všechno a nic (…). Já nevím… Kdo je můj táta? Kdo je moje máma? (…) Dopisy rodičů! Z vězení, z anglické emigrace… (…) A to poválečné hledání příbuzných, přátel, rodiny – Kdo tu zbyl? (…) A už jsem byla bez tatínka… Konflikt s každodenní zkušeností té doby dramaticky zesilují její slova: Průsery, to je moje – Jsem stálej vyhnanec, bezdomovec. Pocit vykořeněnosti je všudypřítomný.  Nad svými mrtvými trpíme vždy pocitem velké ztráty, o to více, byla-li jejich smrt tragická, násilná. Politická! Ta tíha, co na mně leží, povzdechne si Hannah. Hrůzné události doby války i padesátých let ji provázejí po celý život a procházejí i její uměleckou tvorbou. Ve své divadelní katarzi jde Hana Frejková ještě dál: Prošla jsem svými rozháranými roky! Od hospody k hospodě, od mejdanu k mejdanu, od fermetráku k LSD, od propadu k propadu, od depky k depce – byla jsem šílená, psala jsem básně, strašně jsem se trápila…, příkře se svěřuje v druhé polovině hry. A není pochyb o tom, že rozhárané roky i duševní trýzeň povýšily herečku Hanu Frejkovou do kategorie velkého umění. Ve druhé části divadelní hry se hlavní hrdinka obrací k matce, herečce, německého původu: Jak je možný, že se nemůžeme domluvit. Ty mluvíš německy, já mluvím česky. Ty nerozumíš mně, já nerozumím tobě. Přesto spolu žijeme. A přesto mi říkáš, jak žít. Slova, hovorové obraty, tvary, věty přejímala Hana Frejková od matky podvědomě, citově; matka mluvila jen německy, dcera jen česky… Není lehké pochopit druhého. Konfliktní situaci má divák zřetelně před sebou. Hra Invisible I. Hannah si získává své obecenstvo právě svým sebe-vyjádřením, opravdovostí a citem. Hra Invisible I. Hannah je příběh ženy, jejíž život poznamenala nejedna tragédie, ale zároveň je to i příběh umělkyně, která má rodinu, děti, a která stárne. Ve snech se často vracím do hor. / Do toho rozbořenýho vlhkýho baráku, / A v něm začínám stavět novej dům. / Skládám samu sebe po kouskách. / Vždycky se objeví jiná část. Dramatická výpověď graduje i v následujícím závěrečném dějství: Jsem stejná, jako když jsem byla mladá (…). Jsem jiná, ale stejná. Moje tělo cítí, / moje hlava chce, myslí, moje duše žije, a stále se vrhá do víru života! V těchto slovech nepochybně spočívá podstata celé hry, slova jen podtrhují, že Hana Frejková alias Hannah je velkou hrdinkou všedních dnů. A tak platí, že stejně jako její jidiš šansony, které má už dlouho ve svém repertoáru, i její zatím poslední divadelní představení Invisible I. Hannah je jistým přemostěním mezi její nelehkou rodinnou historií a současným životem.   Autorka je spisovatelka.

Čas načtení: 2024-01-16 14:12:57

Jak vybrat nejlepší společenské šaty podle typu postavy

Jak vybrat nejlepší společenské šaty podle typu postavy Plesová sezńa je tu, tak věřím, že uvítáte nějaké ty tipy na večerní a společenské šaty! VybíratPřečíst celé Příspěvek Jak vybrat nejlepší společenské šaty podle typu postavy pochází z Jsem žena

Čas načtení: 2024-10-25 17:47:16

Jak vybrat ideální dámské šaty pro každou příležitost?

Objevte, jak vybrat perfektní dámské šaty, které lichotí vaší postavě a hodí se pro různé události. Získejte tipy, jak si zvolit správnou velikost, střih a barvu. Vybrat ideální dámské šaty není vždy jednoduchý úkol, ale se správnými radami a tipy se tato mise může stát zábavou. Od poznání vašeho typu postavy až po zohlednění nejnovějších módních trendů, výběr těch správných šatů dokáže proměnit váš celkový vzhled a sebevědomí. Tento článek vám poradí, jaké šaty se hodí pro různé typy postav, jaké trendy byste neměli přehlédnout, a jak zvolit vhodný materiál i barvu pro každou příležitost. Jak vybrat šaty podle typu postavy Při výběru šatů je důležité zohlednit svůj typ postavy, aby vám co nejlépe sedly a vy jste se cítila sebevědomě. Pro ženy s postavou obdélníkového tvaru se hodí šaty, které vytvářejí iluzi křivek, jako jsou šaty s páskem v pase nebo volnější střihy, které dodají objem na bocích. Pokud máte postavu ve tvaru hrušky, vsaďte na šaty s jednoduchým horním dílem a rozšířenou sukní, abyste vyvážili širší boky. Pro postavu typu jablko jsou ideální šaty, které zvýrazní dekolt a vytvarují pas, například zavinovací šaty. Máte-li postavu tvaru přesýpacích hodin, sáhněte po přiléhavých šatech, které zvýrazní vaše přirozené křivky. V případě atletické postavy, která je obecně rovná a štíhlá, vybírejte šaty s asymetrickými střihy a detaily, které dodají ženskost a objem. Pro další inspiraci nejen v oblasti šatů, ale i jiných módních kousků, si můžete prohlédnout naši nabídku. Další informace k tomuto tématu naleznete na https://www.bolf.cz/cze_m_Damska-moda_Damske-kalhoty_Dziny-11470.html. Moderní trendy v dámské módě Moderní trendy v dámské módě pro rok 2023 jsou fascinujícím spojením klasické elegance a odvážné inovace. V rámci stylového výběru se letos vracejí šaty s asymetrickými střihy a výraznými detaily, jako jsou volány nebo různé vrstvení, které dodávají každému kousku jedinečný vzhled. Populární jsou také trendy šaty s geometrickými vzory... Čtěte více Příspěvek Jak vybrat ideální dámské šaty pro každou příležitost? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-05-22 17:01:45

Sérii koncertů Ženy hudebnice zakončí čtyři výrazné ženské postavy jazzové scény

Koncertní sérii Ženy hudebnice čekají poslední dva koncerty letošní sezóny. V Anti.kvariátu Kavárny Dejvického divadla vystoupí dvě ryze ženská dua: nejprve americká zpěvačka a skladatelka žijící v Čechách Allison Wheeler s pianistkou Ivou Korgerovou a následně dynamické duo zpěvačky Mirky Novak a pianistky Kristiny Barta. Koncerty se konají 26. května a 9. června vždy od 19 hodin. Kurátorkou série koncertů Ženy hudebnice je jazzová zpěvačka, skladatelka a moderátorka vltavského Sedmého nebe Marta Kloučková.  První z koncertů této série se uskutečnily […] Zobrazit celý článek Sérii koncertů Ženy hudebnice zakončí čtyři výrazné ženské postavy jazzové scény

Čas načtení: 2011-11-03 00:00:00

Rozhovor: Robert Nieto

Od minulého rozhovoru s Jeffem Michelmannem uběhlo skoro už půl roku. Teď tu máme konečně další. Je trochu z jiného soudku. Představí se nám Robert Nieto, malíř, který by šel asi nejlépe zařadit kamsi mezi naivní umění. Ne každému se takové malby líbí. Pokud by však patříte mezi nás, kterým se takové věci líbí, můžete si prohlédnout celou Robertovu galerii na jeho webových stránkách. Můžeš se nám krátce představit? Odkud jsi, kde jsi studoval, kde v současnosti pracuješ… Tak, je mi 28 let a žiji v Barceloně, kde také pracuji. V současnosti jako návrhář webových rozhraní, jejich použitelnosti a přístupnosti ve společnosti Omatech. V menší míře dělám také různé ilustrace a malby krajin. Ne úplně na profesionální úrovni, přestože doufám, že se tomu budu moci jednou věnovat naplno - je to moje pravá vášeň. Musím ale připustit, že mám rád i práci, kterou teď dělám - design webových aplikací, a přestože bych se chtěl více věnovat malování, asi bych nechtěl opustit ani tuto práci. Studoval jsem na škole designu a umění v Barceloně, jmenuje se IDEP. Ta mi doslova otevřela oči a já tam mohl proniknout do mnoha oblastí z designu, ilustrace a výtvarných umění. Později jsem sám začal dělat online workshopy v rámci známé školy Gnomon. V té době jsem se skutečně ponořil do světa scénografie, krajin a koncepčního umění. Také jsem si doplnil znalosti ohledně základních pojmů a technik digitální ilustrace. To mě všechno vedlo k tomu, abych sám začal procvičovat a zkoušel napodobovat slavné ilustrátory. Pomalu jsem si pak začal uvědomovat, že se i moje technika zlepšuje. A tak je tomu do dnes, učím se a zlepšuji každý den. Jak jsi se dostal k tomu, co děláš - k malování? Táhlo tě to k tomu vždycky, nebo jsi se pro to rozhodl až později? Mnoho mladých to má pouze za zábavu a moc nevěří tomu, že by u toho vydrželi celý život. Bylo těžké se rozhodnout pro umění? Jak už jsem řekl, neživím se tím, ale doufám, že jednoho dne budu. Baví mě to. Jestli mne to k malování vždy táhlo? Vždy mne umění a design uchvacovalo, ale až od chvíle, kdy jsem to začal skutečně studovat a objevovat všechny možnosti a cesty, které mi otevírá, rozhodl jsem se mu věnovat celý svůj život. Předtím, než jsem se zaměřil na krajiny a abstraktní ilustrace, jsem dělal vektorovou grafiku. A přestože to mám i rád a stále tak i tvořím, jsou mi bližší krajiny a víc mne i uspokojují výsledky. Je to odlišný typ práce, mnohem více podobný tradiční malbě a myslím, že mi klade daleko větší výzvy, než zvládání nějakých vektorů. Jak vlastně vzniká tvůj obraz? Jak jsi řekl, maluješ většinou krajiny - jak se taková krajina zrodí? Máš dlouho předtím, než začneš malovat, ten pohled v hlavě, nebo je to blesková záležitost? Trochu od obojího. Někdy mi krajina vzniká pomalu v mysli, jindy zas spustím Photoshop a krajina se zrodí z pár náhodných křivek po virtuálním plátně. Jakýkoliv abstraktní tvar se dá velmi snadno v krajinu přeměnit. Také se stává, že mám chuť malovat a nemám žádnou inspiraci - nic mne nenapadá. Pak si procházím různé internetové fotogalerie a pátrám v vnuknutí a většinou ho nacházím. Někdy je to kombinací barev, která mne zaujme. Jindy zajímavá kompozice nebo pouhý detail, díky němuž mne něco napadne a můžu z toho začít tvořit. Zajímalo by mne, jestli se za obrazy skrývá i nějaký příběh. Občas do nich zasadíš osamělého poutníka. Kdo je to? Představa tebe samotného ve vysněných krajinách? Ve svých ilustracích vidím vždy jako hlavní prvek samotnou scénu. Příběh vypráví cesta do neznáma, vzdálená tvrz nebo vodopád, ze kterého vzniká řeka. Naproti tomu jsou postavy až druhotné nástroje, kteří vyjadřují všechno ostatní. Chci, aby divák toužil zjistit, kam ona cesta vede, odkud teče řeka nebo aby si dokonce představil sebe samotného. Putujícího touto krajinou. To je důvod, proč nedávám tolik důrazu na začlenění postav do svých prací. Nechci aby se stali tím hlavním, určitě ne. Spíše aby byli jakýmisi náhodnými kolemjdoucími. Sebe si za tyto postavy nedosazuji, ale i tak bych rád své krajiny navštívil a mohl je poznat z první ruky, naživo… Co pro tebe malování znamená? Pomáhá ti od stresu, od každodenních problému, od těžkých chvil? Jak se cítíš, když tvoříš? Malování je pro mne odpočinkem a uklidněním - svým způsobem je to forma meditace. Při tvorbě se soustředíš a to tě trochu odnese od reality do světa barev, tvarů a kompozice. Upoutáš tím svou mysl v mnoha směrech. A když dokončuješ malbu, vidíš výsledek a díky tomu se cítíš dobře, to ti dá sílu pokračovat. Je to jako když je sportovec po tréninku, cítí se v pohodě a dobytý energií. Tvoříš za pomoci moderních technologií, na počítači a patrně máš tedy i techniku celkem rád. Jak jsi se k tomuto typu umění dostal? Někteří lidé považují za počítačovou grafiku za jakési pseudo-umění, představa srovnání digitálních maleb s klasickými malíři je děsí. Co si o tom myslíš? Začínal jsem právě na tradičním umění a během studií jsem si vyzkoušel mnoho různých uměleckých technik, od akvarely přes kvaš, akryl a tuš třeba až k přetisku a graffiti. Pomalu mne to ale táhlo spíše digitální tvorbě. Vždy mne zajímaly nové technologie a dosud mi toto nadšení pro techniku vydrželo, rád se dozvídám o nových věcech, jak v digitálním umění, tak i se vším ostatním, co trochu s moderní technikou souvisí. První tablet pro kreslení jsem měl asi v 16 letech, ale to byla hrozná bída ve srovnání s tím, co existuje dnes a příliš jsem si ho neoblíbil. Mohl jsem ale díky němu experimentovat a získat tak první zkušenosti. Později jsem získal svůj první Wacom, nejnižší typ, ale i tak to bylo úplně něco jiného, než můj první tablet. Zjistil jsem, že na něm mohu vytvářet prakticky stejné věci, jako jsem mohl pomocí klasické malby, ale s tou výhodou, že není potřeba žádný čas na přípravu a na úklid, žádné míchání barev, připravování plátna, čištění štětců, sušení… a zdálo se mi to mnohem všestrannějším a příjemnějším. To je důvod, proč jsem se zcela rozhodl pro digitální tvorbu. Nemyslím si, že by to bylo nějaké pseudo-umění nebo něco méně než klasické umění. Je to pouze jiná technika se svými výhodami a nevýhodami jako všechny ostatní, které využívají odlišné nástroje. Konec konců umění není o specifické technice nebo konkrétním typu plátna. Vážím si dobře vytvořené práce, ať už je to pomocí kvaše nebo pomocí Photoshopu. Vše vyžaduje cit pro barvy, pro kompozici, téma a techniku a jak už jsem řekl, každý způsob má své výhody i nevýhody. Líbí se ti to, co vytvoříš? Někteří lidé nejsou věčně spokojeni s tím, co namalují a to je možná nutí se zlepšovat. Jiní se zlepšují pouze proto, že dělají to, co je baví. Jak to máš ty? Mám rád vše, co vytvořím. Mám i své oblíbené ilustrace, ale v podstatě mám rád všechny svá díla. Může to být tím, že všechno co takto dělám, dělám pro sebe. Také tím, že je to postavené na tom, co se mi líbí a na tom, co mám na scenériích a krajinách rád. Samozřejmě pokud se podívám na své výtvory okem odborníka, musím přiznat, že jsou i díla, která neodpovídají na sto procent mým představám. Je tu ale i důvod, proč sám sebe považuji za malíře krajin a proč nechci být malíř malující postavy, architekturu nebo kola - přestože bych to zvládl, není to nic, co by mne nějak fascinovalo a co bych rád tvořil. Doufám, že pokud mi někdo časem nabídne práci, budou to krajiny, na které se zaměřuji a ne něco jiného. Samozřejmě nevylučuji možnost, že někdy v budoucnosti začnu malovat i něco jiného, ale nyní mám rád, to co dělám a chci u toho i zůstat. Už jsi to trochu nakousl, ale možná by nebylo na škodu se dozvědět trochu více - kde nacházíš inspiraci? Máš nějaké oblíbené malíře? Místa? Nebo třeba knihy, podle kterých své světy maluješ? Mnoho inspirace nacházím v počítačových hrách a ve filmech, protože poslední dobou je víc a víc umění. Umění, kterým jsou například vytvářeny scény… Hry jako Uncharted, Skyrim nebo Assassin’s Creed - hry na kterých pracovali koncepční umělci jako Raphael Lacoste, Dylan Cole, Andreas Rocha… Ti jsou pro mě velkými vzory i zdrojem inspirace. A samozřejmě, i v knihách. Poslední, kterou jsem četl, je “Píseň ledu a ohně”. Mnoho scenérií z této knihy jsem i ztvárnil. Třeba ilustraci “El valle de Arryn y el Nydo de Águilas”. A mám v plánu i další. Také bych časem rád udělal nějaké k “Pánu Prstenů”. Dalším skvělým zdrojem inspirace jsou galerie na DeviantArtu, kde se nachází mnoho skvělých umělců z celého světa a kde jsou také dobří kritici. Již zmínění - Dylan Cole, Raphael Lacoste a další - zde zveřejňují svá díla a je skvělé, že tak máme přístup i k jejich nejnovějším pracím. Ještě bych zmínil hru “Magic” - dobrý zdroj pro nalezení inspirace k malbám. Máš nějaké plány do budoucnosti? Sice se asi málokdo ze čtenářů v blízké době dostane do Španělska, ale stejně: neplánuješ třeba nějakou výstavu? Do budoucnosti bych se chtěl dále zlepšovat, vylepšovat techniku a dělat věci lépe a lépe. Doufám, že jednoho dne se stanu skutečným profesionálem a budu moci žít pouze ze své tvorby. Výstavu zatím žádnou v plánu nemám. Ale kdybyste měli kdokoli zájem, každopádně se ozvěte! A poslední otázka - co bys poradil těm, kteří jsou na začátku? Těm, kteří by se rádi v životě věnovali umění, ale nemají k tomu dost odvahy. Co by jim mohlo pomoci se zlepšit? Patřím mezi ty, kteří si myslí, že umělcem se člověk musí narodit, ale na druhou stranu, nikdo z nás se nenarodil perfektní. Je to vše o trénování a procvičování, o tom být do toho zapálený a obětovat tomu svůj čas. Během doby co jsem studoval na IDEPu, jsem poznal lidi, kteří nebyli zpočátku schopni namalovat jediný dobrý obrázek, ale procvičováním, studováním a zanícením se dostali na stejnou úroveň, jako ostatní. Možná i na lepší. Všechno je to o tréninku. Takže, tomu kdo se zajímá o svět umění by mělo být jednoduše řečeno, aby se učil, díval na práce ostatních, účastnil se seminářů, škol… Ale to všechno vyžaduje vytrvalost a trpělivost. Bude se častokrát stávat, že věci nepůjdou tak, jak byste si je představovali. Postupně ale uvidíte, aniž byste si to uvědomovali, že se zlepšujete. Uvidíte, že vydaný čas se vyplatil a to vám dá chuť pokračovat.

Čas načtení: 2021-10-26 14:38:16

Příběhy okamžiků, které znamenaly víc než roky, představuje nový podcast Hi.storky

V životě nejde o roky, ale o vteřiny. Změní toho mnohem víc. Krátké podcastové divadelní hry Hi.storky takové chvíle zaznamenávají. Některé čerpají z historických událostí, jiné z vyprávění blízkých a přátel tvůrců podcastu. Propojují dějiny všedního dne se zlomovými okamžiky. Hry namlouvají Hana Drozdová, Šimon Bilina a další herci. Dialogy píše Matouš Hartman. Nápad na podcastové hry s příběhy, které se vejdou do pár minut, vznikl jeden večer v době lockdownu. Šlo o momentální ideu, která se objevila, když novinář Matouš Hartman (spoluautor knihy Ten den: 17. listopad 1989) poslouchal svou známou vyprávět, co se jí ten den přihodilo. Během chvíle na stole ležel příběh, který nepotřeboval kulisy nebo zdlouhavé popisy. Byl dostatečně dramatický a stačily mu k tomu dialogy. Přesto nezabral víc než pár minut rozhovoru a odehrával se na jednom místě. Příběhy se inspirují událostmi z českých a světových dějin, vrací se k důležitým okamžikům 20. století, ale občas se vypraví i na cestu do středověku či novověku. Některé hry zaznamenávají rozhovory lidí, kteří se dostali do soukolí velkých dějin, aniž by o to stáli. Další dialogy odkazují na zdánlivě banální okamžiky, které ovlivnily svět do budoucna, třeba jako setkání Evy Duartové s Juanem Domingem Perónem. Právě představa o tom, jak mohlo probíhat jejich seznámení, se odráží ve druhém dialogu podcastové série. Ve hře Výhled z okna zase autoři rozpracovávají pravdivý příběh Češky, která přežila holokaust. Podcast Hi.storky sice neslouží jako historický zdroj, ale z dějin čerpá. Ukazuje události v osobnějším světle – zajímá se o účastníky, nevypráví dějiny jako kniha, nechává postavy, aby mluvily. „Chceme upozornit na to, že i jeden okamžik dokáže hodně. Změnit lidský osud nebo rovnou chod dějin,“ vysvětluje Matouš Hartman. „Mnohdy k tomu stačí jedno slovo, nebo pár minut trvající rozhovor,“ dodává. „Chceme vytvořit formát, který by vznikal napříč žánry a propojoval mladé herce.“ V připravovaných dílech podcastu se dále objeví například Daniel Mišák (Západočeské divadlo v Chebu), Eliška Vocelová (DJKT Plzeň, A Studio Rubín), Tomáš Weisser (DAMU) a Daniel Krejčík (Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo v Řeznické)," vysvětluje Noemi Krausová. Zatím natočené podcasty Jak Evita potkala Peróna Bylo tam volno. Eva Duartová si 22. ledna 1944 přisedla k ministru práce Juanu Domingu Perónovi. Zatímco pódium patřilo benefičnímu vystoupení, v prezidentské loži se dával dohromady jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších párů 20. století. Oslava covidu Kolik chyb jsme minulý rok udělali a kolika se ještě dopustíme? Jeden přešlap, jeden výdech, jeden nádech, cesta na JIP a konec. Doufejme, že dialog mezi dvěma příbuznými z podcastové hry je už historií. Postavy jsou anonymní, ale ocitají se v situaci, kterou zažilo mnoho českých rodin.   Výhled z okna Nebylo to zbytečné sebetrýznění. Byla to poslední možnost, jak se rozloučit. Podívat se z okna na příbuzné, kteří odcházejí do transportu. Veletržní palác sloužil jako shromaždiště pražských Židů před cestou do Terezína. Jedna žena zaplatí za okno s výhledem na palác, aby mohla naposledy vidět svou matku. Příběh je inspirován skutečnou událostí, ale postavy jsou anonymizované. Neodsunutí Někteří Němci zůstali. Přišli ale o domov. Sudety se proměnily v cizí místo plné cizích lidí. Jsme v odstaveném železničním voze někde u Plzně, kde žije německá rodina. Na základě Benešových dekretů přišla o všechno, ale Německa nedojela. Otec byl horník a ti se hodili. Hra je inspirovaná rodinnou historií autora dialogů. Srdce v dlaních Je to nejslavnější příběh portugalských dějin. Tři nájemní vrazi podřezali 7. ledna 1355 Inés de Castro, milenku portugalského korunního prince Pedra I. Vraždu si objednal jeho otec. Když se Pedro stal králem, začal se mstít. Byl krutým vládcem poznamenaným ztrátou jediné ženy, kterou kdy miloval. Pro vrahy Inés vymyslel speciální trest. Zelená pro Havla Pár piv udělá disidenta z každé máničky. Stačí podepsat petici, která koluje hospodou. Pak je ale potřeba počítat s následky, zvlášť pokud na vás doma čeká manželka, která chce dostudovat... Vzala jsem si arcivraha Život jí zhořknul, ale ničeho nelitovala. Viděla toho přespříliš a dělala, že je slepá. Veronika Eichmannová se narodila v Českých Budějovicích, válku prožila v Praze a pak unikla do Argentiny. Skrývala se tam se svým mužem Adolfem, organizátorem holokaustu. Když ho 11. května 1960 unesl Mosad, Veronika zůstala sama. Právo na ni nemohlo, ale nevinná nebyla. S flintou v trní Setkání, které trvalo jen chvíli, udělalo ze zabijáka osvíceného bojovníka za mír. Christian Bethelson se zúčastnil obou liberijských občanských válek a když skončily, vydal se do Pobřeží slonoviny, aby tam válčil jako žoldnéř. Před hranicemi potkal skupinu aktivistů z neziskové organizace Everyday Gandhis, dal se s nimi do řeči, a nakonec se k nim přidal. Buď můj král Netušil, že zachraňuje princeznu. Americký mariňák Faustin Wirkus, který sloužil na Haiti, byl v roce 1926 svědkem podivného incidentu. Haitští vojáci zatkli ženu jménem Ti Memenne, která o sobě tvrdila, že je vládkyní ostrova Gonáve nedaleko haitských břehů. Wirkus jí uvěřil a ona v něm uzřela reinkarnaci haitského císaře Faustina. Podivné setkání, chvíle prozření a bláznovství, položily základy pro tři roky trvající Gonavské království, kterému Ti Memenne a Wirkus společně vládli. Kolumbus ukazuje domů Snáz se odchází, než zůstává. Pokud tím nepoděláte život svým blízkým. Ukrajinští zaměstnanci zaoceánského parníku Maxim Gorkij se do sebe zamilovali, chtějí na Západ, ale vědí, že je Východ jen tak nepustí. Jsou na povolené vycházce v barcelonském přístavu a musí se rozhodnout, zda dají přednost svobodě nebo rozumu. Příběh je inspirovaný reálnou situací na ukrajinských lodích těsně před pádem Sovětského svazu. Zloději křížů Rok 1991, dva zloději se vydávají na sudetský hřbitov, aby ho oholili o pár křížů. Nechtějí je šoupnout do sběru, plánují je prodat. Jenže co když se zbaví nejen starého kovu, ale taky něčeho mnohem osobnějšího? Hi.storka je založená na historce, že Češi chodili po sametové revoluci krást na opuštěné německé hřbitovy… Vždyť ty kříže už nikomu nepatřily! Čarodějnice se zabíjejí V roce 1953 se v horách u Valdivie našla mrtvola indiánské šamanky s rozmlácenou hlavou. K vraždě se doznala její vnučka Juana, která se dokonce napila babiččiny krve... Prý aby se vyléčila. Kuriózní případ postavil soudkyni Maríu Mardonesovou před nelehké rozhodování. Musí se právem, které vymysleli bílí kolonizátoři, řídit i původní obyvatelé? Je Juana opravdu vinná, nebo při zabíjení vlastně dělala dobrý skutek? V hi.storce jsou použité překlady Juaniny výpovědi a hra zaznamenává zlomový moment, kdy se musí soudkyně Mardonesová rozhodnout. Připravované díly Zapišme se do dějin Dá se jen hádat, co si mohli říct, když se viděli naposled. Sňatek Anny Marie Toskánské a Giana Gastona Medicejského nepřinesl dědice a brzy zhořknul. Anna Marie odmítala odejít z Čech do Florencie, protože by ztratila postavení suverénní paní a proměnila by se v pouhou manželku. Gian Gaston byl zase gay, který se svou manželkou nechtěl spát a užíval si v Praze bujarý, ale tajný život. Partneři se musejí rozloučit a oběma je jasné, že se už nesetkají. Gianem Gastonem navíc vymírá rod Medicejů. Hi.storka ukazuje vztah dvou lidí, které dala dohromady říšská politika Habsburků a ambice Medicejských a kteří se do doby, v níž žili, vůbec nehodili.  Námořnické námluvy Po tom, co loď vypluje z Virginie, potkává Olaudah Equiano na palubě Richarda Bakera. Zatímco Equiano je otrok unesený z Afriky a prodaný v Karibiku, Baker je o něco starší svobodný muž, který se přidal ke královskému námořnictvu. Pochází z absolutně odlišných poměrů, ale nachází k sobě cestu. Nakonec uzavírají námořnickou formu svazku. Říkalo se jí matelotage a vstupovali do ní dva muži spíše z praktických důvodů. Občas se ale tvrdí, že matelotage byla předchůdkyní dnešního rovnoprávného svazku, který v Česku pořád nemáme… Hi.storka čerpá z pamětí, které Equiano napsal koncem života v Londýně, a zaznamenává, jak mohlo vypadat první setkání dvou námořníků. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-01 17:01:05

Veronika Válková: Mám radost, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení

Velký úspěch ji přinesla kultovní sedmidílná fantasy série Wetemaa a zatím 25 dílů má série Kouzelný atlas Putování časem, zvaná „bárovky“, v níž spisovatelka a profesorka dějepisu a latiny Veronika Válková vtahuje nevšedním způsobem děti do historie a Báru s kočkou Barčou čekají další zajímavá putování historií, která je zavedou do Skotska, do období francouzské revoluce, mezi Kelty nebo do Indie do období britské koloniální nadvlády.   Talent na vypravování jste zdědila po svém prapradědečkovi, který psal divadelní hry, které se hrály také v Národním divadle. A vy sama jste si v dětství také vymýšlela různé příběhy. Co vás ještě bavilo a jak jste své dětství prožívala?    Bavila mne toho spousta, pocházím z rodiny, kde je tradice děti rozvíjet všemi směry – od jazyků přes hudbu až po sport. To se pak prostě nemůžete nudit. Ale nejvíc mne asi bavilo kreslení, modelování, háčkování - prostě výtvarné tvůrčí činnosti. A pochopitelně čtení. A jak jsem prožívala dětství? Takové to nejútlejší ve velkém bytě v secesním domě na Letné, kde nás bydlelo jeden čas asi deset a pes. Pro dospělé to muselo být náročné, ale pro děti ráj – vždycky byl někdo, kdo se nám věnoval, nejčastěji babička, na které jsme pořád škemrali „babičko, vyprávěj nám něco ze svého života!“ A babička povídala, povídala i to, co znala z vyprávění své vlastní babičky, proto v naší rodině stále žijí příběhy, které zažívali naši předkové třeba v době prusko-rakouské války. No a pak samozřejmě chalupa. Prakticky celé léto jsem roky trávívala v Jizerských horách s babičkou, bratrem, bratrancem a psem Catonem. Tedy byla strašně krátká dovolená, asi dva týdny, takže maminky za námi dojížděly na některé víkendy a pak třeba na týden, jinak nás kolikrát od května do září měla na krku babička sama. Chápejte, v době, kdy se pro vodu chodilo k pumpě, jediná vymoženost v chalupě byla zavedené elektřina a nejbližší obchod kilometr a půl cesty dole v údolí. To byly nádherné časy. Tehdy ještě bylo možné, abychom samy, šesti – osmileté děti, běhaly po lese, jediný strach byl, že si zvrtneme kotník.   Původně jste uvažovala o studiu veteriny, pak vás zaujala latina a historie, které jste vystudovala na FF UK v Praze, a po studiu jste nastoupila jako profesorka dějepisu a latiny na víceleté Gymnázium Na Pražačce, které jste sama absolvovala. Přitom jste o pedagogické dráze vůbec neuvažovala… No, jednou mne ta představa uchvátila, když mne asi ve třetí třídě nechala paní učitelka vyvolávat spolužáky na čtení. Potřebovala si opravit nějaké sešity, já jsem četla nejlépe ve třídě, a tak mi to mohla svěřit. Tak to se mi moc líbilo. Ale tu veterinu to tehdy opravdu nepřebilo. Pravda je, že latinu a historii jsem šla studovat z čistého zájmu o vědu, a to, že chci učit, jsem pochopila až tak ve třeťáku. Začala jsem tedy učit nepovinnou latinu u nás na gymnáziu a shodou okolností zároveň i latinu na třetí lékařské fakultě. Když jsem se pak musela rozhodovat, kam nastoupit na plný úvazek, gymnázium byla jasná volba.   Po přečtení starých islandských ság jste sama začala psát fantasy příběh Wetemaa, který vyšel v roce 1993. Je zasazen do země Éllad, stal se nejlepší fantasy roku a získal Zlatého Ikara. A tím vznikla dnes již kultovní série Wetemaa, která má sedm dílů a napsala jste ji pod pseudonymem Adam Anders. Proč jste si vybrala právě tento pseudonym? Andres je staré rodinné příjmení a zní poněkud mezinárodně. A protože mám monogram VV, chtěla jsem monogram AA. Adam je také poměrně mezinárodní jméno, takže volba byla jasná.   Velice úspěšná je série Kouzelný atlas Putování časem, kterou nás provádí holčička Bára se svojí kočkou Barčou, a zatím poslední 25, díl Korea – Tajemství dávné věštby vyšel letos. Sérii se také říká „bárovky“. Co vás přivedlo k tomu, že jste začala psát o historii tímto způsobem, a připravujete další putování s touto sympatickou dvojicí?   Odpovím nejdříve na druhou otázku, protože je to jednodušší – ano, připravuji, asi před týdnem jsme se s nakladatelstvím Grada domluvili na dalších čtyřech knihách, takže ediční plán na dva roky je připravený. Myslím, že jsme vybrali opravdu zajímavá témata – podíváme se do Skotska, takže děti zjistí, že MacDonald není jen rychlé občerstvení, zažijeme dost děsivou atmosféru francouzské revoluce, navštívíme Kelty, a také necháme Báru nahlédnout do Indie v době britské koloniální nadvlády. No a co mne k těm příběhům přivedlo – já nevím. Ony ke mně prostě přišly. Najednou jsem se přistihla, jak píšu o dvanáctileté holčičce, která se ocitla přímo v bitvě na hoře Vítkově… Vážně jsem to nějak nevymýšlela, prostě jsem psala, co bych jako dvanáctiletá chtěla prožívat a číst, a teprve pak jsem si uvědomila, že vlastně pro holky v tomhle věku nejsou na trhu pořádné knížky. Nevím, jak je to dnes, ale tehdy se pulty hemžily jen zamilovanými románky a příběhy s koňmi. Bárovky tuhle díru na trhu ucpaly velmi úspěšně a jsem šťastná, že se ukázalo, že to nejsou knížky jen pro holky. Kluci je hltají se stejným nadšením.   Vy jste se jako ilustrátorka podílela na své první knížce Wetemaa a na poslední knížce této série, Koruna Élladu, je jako ilustrátor uveden Petr Kopl, jehož krásné ilustrace zdobí také Kouzelný atlas. Jak se vám spolu pracuje? Báječně. Opravdu, nepřeháním. My se totiž můžeme nad ilustracemi i pohádat, a náš vztah to nezkalí, protože oba víme, že naším cílem je mít ilustrace co nejkrásnější a zároveň historicky co nejpřesnější. Petr Kopl je, díky bohu, obdařen nejen neuvěřitelným talentem, ale zároveň nezměrnou trpělivostí, takže snáší moje stížnosti typu „ale tenhle tvar klobouku se nosil až v sedmdesátých létech, a my jsme v padesátých“. Na ilustracích pracujeme tak, že já mu vytvořím hromadu podkladů – oděvy, šperky, zbraně, nábytek, jak vypadají konkrétní postavy, zvlášť jedná-li se o postavy historické, jejichž podoba je někde zaznamenaná – a on pak podle toho kreslí. Ilustrace mi posílá ke schválení, protože si opravdu zakládáme na tom, aby na obrázcích byly co nejvěrohodnější reálie, a teprve když je vše z historického pohledu v pořádku, dostane se ilustrace do knížky. Myslím, že bez Petra Kopla by bárovky nebyly to, co jsou.   Jste také autorkou učebnic dějepisu pro ZŠ a gymnázia a metodických příruček, a právě tyto publikace z vás udělaly nejznámější dějepisářku v republice. Jak se vám píší učebnice dějepisu, které jsou plné faktografických údajů?  Tak to jsem netušila, že jsem nejznámější dějepisářka v republice! Zatím mne tedy děti na ulici nezdraví se slovy „my jsme se učili podle vaší učebnice!“. Psaní učebnic je úplně jiná práce než fantasy nebo bárovky. Nevadí mi držet se faktů, konec konců při výkladu se faktů musím držet také. Učebnice jsem psala s opravdu letitou pedagogickou praxí, takže vím, co a jak vysvětlit, v čem děti mívají nejčastěji problémy a co ohlídat. Spíš to bylo časově opravdu strašně náročné, protože bezpodmínečně musela každý rok vyjít jedna učebnice, aby řada navazovala, a k tomu metodika, takže to bylo pět let bez víkendů a dovolené. A úmorné byl také vždycky schvalovací proces na ministerstvu, k učebnicím se vyjadřuje hromada lektorů a všech možných organizací, což je na dlouhé lokte.   Vaší hlavní profesí je učitelství a psaní je vašim velkým koníčkem. Co vás na psaní baví? A podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Někde jste řekla, že vás vaši studenti hodně inspirují při psaní… Co mě na psaní baví… Je to tvůrčí. Vytváříte si vlastní světy, vaši fantazii absolutně nic neomezuje, anebo naopak zase tvůrčím způsobem musíte řešit, jak zasadit příběh do daných reálií, což je také skvělá výzva. Myslím, že u fantasy mne baví sledovat to předivo osudů, často nečekaných, protože postavy v mém světě velmi často konají nezávisle na mé vlastní vůli a přáních. U bárovek poslední dobou převládá radost nad tím, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení, i když je to předtím vůbec nebavilo, a že si zamilovaly dějiny. Zrovna včera mi psala paní z Terezína, která tam vede semináře pro děti, že jí na seminář přijeli páťáci, se kterými jako přípravu na tuhle akci paní učitelka četla bárovku Terezínské ghetto – Tajemný vlak do neznáma, a že to bylo skvělé. Děti natěšené, s tématem obeznámené, a když měly prohlídku po Terezíně, tak si mezi sebou špitaly, kde přesně to Bára byla a co se tam odehrávalo… To je vždycky největší motivace sednout k počítači, když vím, jak to děti ovlivňuje a že čekají na další díl. Ale taky je to obrovská zodpovědnost.   Jak to máte se čtením dnes? Máte na něj vůbec čas, vzít si jen tak do ruky knížku, prolistovat a odpočinout si? Máte oblíbený žánr nebo autora? Musím říct, že poslední rok jsem kvůli distanční výuce nestíhala nic jiného než školu a psaní. K tomu jsem pochopitelně potřebovala leccos nastudovat, takže odbornou literaturu beru do ruky co chvíli. Ale na nějaké čtení pro relax opravdu nebylo ani pomyšlení. Jinak ale miluju detektivky od Agathy Christie, zejména ty s Herculem Poirotem.   Jak ráda odpočíváte? Ráda cestuji, takže nejraději na Islandu, se stanem a s báglem v nějakém liduprázdném odlehlém koutku.   Veronika Válková se narodila 28. srpna 1970 v Praze. Vystudovala latinu a historii na FF UK v Praze a působí jako profesorka dějepisu a latiny na víceletém Gymnáziu Na Pražačce. Pod vlastním jménem píše beletrii pro děti a učebnice dějepisu a pod pseudonymem Adam Andres fantasy literaturu. Publikovala řadu odborných článků v časopise Pevnost a spolupracuje s časopisem Rodina a škola. Napsala fantasy knižní sérii Wetemaa (Wetemaa, O cestě do Jižního Edagwonu, Hrútvang, Sága o Haldorovi z Mortaluny, Rytíři kněžny Rhonwen, Sága o Wannovi, synu Orlygově a Koruna Élladu) a sérii 25 knih Kouzelný atlas Putování časem, (například Vikingové: Záhada rohatých přileb, Egypt: V nitru pyramidy, Doba kamenná: Pomsta Šedého lva, Mezopotámie – Ve službách velekněžky, Břetislav a Jitka – Klášterní intriky, Pražské povstání – Růže a barikády, Arábie – Mezi beduíny, Korea – Tajemství dávné věštby). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-04 08:46:30

Bilance Jana Kameníčka: Jeho literární postavy nacházejí naději v evangeliích a Beethovenovi

Bilanční vydání díla spisovatele Jana Kameníčka Procity je pro čtenáře dlouhou duchovní poutí, při níž se hroužíme do meditace nad osudem člověka ukřižovaného mezi nízkostí a ambicí dosáhnout životní harmonie. Soubor je, jak zmiňuje ediční poznámka, „sestaven z méně či více pozměněné, zrevidované podoby textů, které byly v minulosti již vydány, ale ke kterým se autor po určitém čase vrátil, aby vytvořil jakýsi jejich definitivní tvar“. (Procity, str. 557) Autor se stylem a metodou práce řadí k existencialistům, mezi jeho přiznanými vzory najdeme Franze Kafku, Ladislava Fukse, Ladislava Klímu, F. M. Dostojevského a řadu dalších autorů, z nichž mnohé v Procitech cituje, parafrázuje, ironizuje a polemicky zasahuje. Osobně v Kameníčkově díle shledávám dystopické ideje spojující ho i s Georgem Orwellem. A jelikož jsem sám užil metaforu o ukřižování, jeho humanismus koření z křesťanské morálky v textech evangelií a epištol sv. Pavla. Fabule textů je vždy minimalistická, syžetové prostředky nabývají vrchu. Temné stránky života jsou vrstveny v literární struktuře tak, aby jen zřídka, ale zato akcentovaně, probleskl mezi škálou odstínů šedé po černou jasný paprsek světla, tak jako duchovní krajinou myšlenek probleskuje paprsek víry a naděje. Sociální kontext nenávisti a násilí, sexuální poruchy, citová plochost a v kontrastu k ní zoufalá touha po lásce a sblížení kondenzují k agonům s metafyzickými přesahy v abstraktních časoprostorech. Odkud pochází autorův introvertní ponor do mýtické řeky Léthé, v níž jeho postavy zapomínají, odkud přicházejí a ztrácejí orientaci ve světě, jenž je obklopuje? Ke Kameníčkovým textům se jako čtenář přibližuji od 80. let, kdy autor psal námezdní texty pro Československý rozhlas a televizi. Naše dráhy se tam protínaly v generačním souputnictví od střední průmyslové školy, kde jsme oba, složitě motivováni, hledali útočiště na úsvitu totalitního husákovského státu. Jan je součástí mého alba zážitků, fotografií a filmů, často absurdních i posmutnělých, ale vždy jinakých a ambivalentních. Na nich je Jan s rýsovacím prknem a futrálem s cellem přes rameno. Procity mě dostihly, i když jsem se, přiznám se, obcházeje je řadu týdnů s úzkostí, že je musím opět otevřít, nevyhnul bolesti při četbě. Janova literatura jistě nejen mě znepokojuje, psychologické postupy jeho psaní vyvolávají ztracenost, tíseň, planetární smutek, tušení nevyhnutelné katastrofy vyvěrající z banalit a obyčejnosti, tak jako na poutníka periférií velkoměsta padá strach z bezútěšnosti existence. Jsme oba dětmi 20. století, dospěli jsme v nechutné amorálnosti totalitní společnosti, moudrost a zralost nabýváme v jejím neméně temném pokračování. Kameníček spisovatel se utíká k idejím křesťanství a k humánnímu odkazu geniální hudby. Evangelia a Beethoven inspirují v textech naději pro postavy lapené na půdách a aglomeracích opanovanými metafyzickým zlem a přírodními katastrofami, před nimiž není od počátku pražádná šance uniknout. Jako čtenáři autorovy intence rychle vycítíme a pochopíme, texty aktivizují naše pudy sebezáchovy, instinkty pro rozeznávání nebezpečí, intelekt k analýze příčin zla. Postavy se svými úmysly vstupují nečekaně do situací, kde po kafkovsku žijí „mezi kulisami“. Časoprostor je znepřehledněn návraty motivů uspořádaných například principy sonátové formy, jejich znaky využívají všech možných funkcí – tikot hodin a tlukot srdce se osudově rozejdou. Zanikne lidský život nebo snad celý čas? Otázky jsou důležitější než absolutní porozumění textu. V tom je síla Janovy tvorby. Materialismus myšlenek rdousí křehké ideály. Rituály hrozí ambivalentností – líbáním se připomínají upíři, hladkou a hebkou srst kočičky pohladí smrt. Motivy erotiky jsou ledově odcizené lásce. My jsme ale mimo časoprostor a nemůžeme postavám podat pomocnou ruku. Neznáme vnější příčiny, jež jim brání vykročit mimo těsnou hranici bytí. A spojí nás jen potlačené představy a projekce prožitků, které nám předávají, aby otestovaly naši zranitelnost. Ony pak slábnou až k tušeným nebo jasným koncům – za živa pohřbené v hrobě, mlhou blouznění patříce vlastní umírání. Janovými texty nepřehlédnutelně prorůstají reflexe úvah o literárním tvoření, ba co více, odkazují nás na metody jemu blízké, ale i na samo jejich uplatnění při psaní. Stávají se ústrojnými prostředky instrumentace jeho textů. Friedrich Dürrenmatt, Saul Bellow i Herman Teirlinck ho sbližují s principem autorské sebeprojekce do literárních postav i dějů, přičemž odstiňuje uměleckou podobu variací autobiografických prvků od skutečných zážitků, „což se stává zcela mimoděk, protože se může stát, že (autor) napíše naprosto fantastické, bláznivé věci, a najednou zjistí, že u každé si může vzpomenout na reálné pozadí“. (Procity, str. 456) Prožil jsem v Procitech náš soudobý úděl jako bych s úzkostí prošel mínojským labyrintem, s nadějí bušil křídly jako Ikaros o klenbu nebes, ale dotklo se mě neopominutelně, co autor identifikoval a literárně ztvárnil ze života, který, jak spolu s Franzem Kafkou vnímá, prožíváme „mezi kulisami“. Nebo snad ze života za kulisami? A kdo tyto kulisy staví a nabízí hercům, aby v nich za jakousi odměnu účinkovali? A stojí ta odměna za to? Autor se ptá a my s ním můžeme hledat odpovědi. Další recenzi na knihu Jana Kameníčka si můžete přečíst ZDE, ukázku z knihy najdete ZDE.   Nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 560 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-09 12:16:59

Literární vyhlídky (9. až 15. prosince)

Nadcházející týden přinese množství zajímavých literárních akcí – kromě Prahy bude v tomto směru aktivní zejména Ostrava. O víkendu pak proběhne další zimní Knihex v pražském Studiu ALTA, který kromě produkce menších nakladatelů nabídne i bohatý doprovodný program. A několik tipů na nové knihy či audioknihy naleznete jako obvykle na konci našeho přehledu.   POZVÁNKY 9. 12. Ostrava / V 18 hodin bude v Antikvariátu a klubu Fiducia uvedena kniha Daleko do ničeho (Host 2019) – monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Praha / Od 18 hodin proběhne v knihovně Libri prohibiti křest knihy Prokop Voskovec: Kusy domů a jiné texty (Paper Jam 2019). Posmrtnou sbírku básníka, shrnující nejvýznamnější cykly z jeho díla i neznámé básně z jeho pařížské literární pozůstalosti, představí editor knihy Stanislav Dvorský. Dále budou číst Petr Král, Jan Gabriel a Jakub Řehák.   10. 12. Praha / V 17 hodin prosloví v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Claire Madl přednášku „Dva pražští nakladatelé a knihkupci mezi evropským obchodem, habsburským státem a lokálním angažováním se“. Paralelní dráhy dvou knihkupců činných v Praze v 70. a 80. letech 18. století, Wolfganga Gerleho a Michaela Samma, umožňují sledovat, jak původem cizí knihkupci zakotvili v Čechách a významně zde přispěli k rozvoji psaného slova a literárního života v interakci s habsburským státem, místními autory a čtenářstvem. Praha / Od 17 hodin nabídne Židovské muzeum s Praze projekci autorského dokumentu Evy Lustigové Tvoje slza, můj déšť: Přítomnost Arnošta Lustiga (2012), který zaznamenává živou formou setkání a osobní rozhovory s jejím otcem. Světově uznávaný spisovatel v něm s typickým humorem vzpomíná na dětství přerušené nacistickou okupací, zkušenost z koncentračního tábora, počátky své spisovatelské dráhy, pobyt v Izraeli a USA či na celoživotní přátelství s Otou Pavlem. Po promítání filmu bude následovat beseda s jeho tvůrkyní. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky: Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Praha / Od 18 hodin proběhne v kavárně a knihkupectví Řehoř Samsa představení unikátního vydání sbírky Guillaume Apollinaire: Kaligramy (Garamond 2019) v překladu Petra Šrůty, který bude přítomen. Jedná se o vůbec první české zpracování celých Kaligramů, jak je Apollinaire napsal a nakreslil. O Apollinairovi promluví prof. Jiří Pelán z FF UK, verše zarecituje herec Vladimír Polívka. Praha / V 19 hodin bude v knihkupectví a literární kavárně Volvox Globator uvedena jediná známá básnická sbírka H. P. Lovecrafta. Básně přednese překladatel Vicki Shock, hudbou ho doprovodí ilustrátor knihy František Štorm (elektronika) a Michal Hrubý (basklarinet). Sbírka básní Houby z Yuggothu (Fungi from Yuggoth) obsahuje věnec sonetů, šestatřicet tematicky i dějově provázaných textů, stylově mezi Petrarkou a Shakespearem, napsaných z valné většiny v devíti dnech na přelomu let 1929 a 1930. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení francouzského básníka Guillauma Basseta. Jeho prvotina Oheň tvých blízkostí (2017) vyšla dvojjazyčně, v češtině (v překladu Marie Dudilieux) a ve francouzském originálu. Básníka uvede a české překlady Marie Dudilieux přečte Robert Wudy Praha / V 19.30 představí v kavárně Fra spisovatel Petr Borkovec svou novou knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). Většina sloupků, fejetonů, „ranních úvah“, dopisů a drobných próz v této knížce byla napsána v letech 2017–2019. Téměř všechny byly publikovány v novinách, časopisech, na internetových portálech a v rozhlase. Praha / Od 19.30 proběhne v kulturním centru Prostor39 křest knihy Ondřeje Macla Výprava na ohňostroj (Petr Štengl 2019). Jedná se o román-reportáž s básnickými prvky na téma Evropské unie a mladých lidí. Laureát Ceny Jiřího Ortena v nové knížce reflektuje svůj roční dobrovolnický pobyt pod záštitou Evropského domu Bordeaux-Aquitaine v roce 2015/16, kdy zároveň zkoušela srdce Evropy tzv. migrační krize, a on nevěděl, co se sebou...   11. 12. Praha / V 18 hodin nabídne Malá vila Památníku národního písemnictví setkání s oceňovaným britským dramatikem Justinem MacGregorem, který přijel do Prahy pracovat na divadelní hře Vaclav’s Prague Spring Blues. Jeho otec byl členem Královské shakespearovské společnosti, která v roce 1964 odehrála v Praze Krále Leara s Paulem Scofieldem v hlavní roli. Setkání s Václavem Havlem mnohým hercům změnilo život. O tom, co předal Václav Havel hercům a oni jemu, pojednává hra Justina MacGregora. Večerem provází spisovatel a komentátor David Vaughan. Texty v překladu Tomáše Míky čte Kajetán Písařovic. Praha / Od 18 hodin začne v sídle nakladatelství Meander vánoční večírek, v jehož průběhu se dočká křtu kniha autorské dvojice Jan Nejedlý a Jaromír Plachý s názvem Hororová čítanka (Meander 2019). Těšit se můžete na čtení hrůzo-humorných hororových příběhů Jana Nejedlého a vtipné ilustrace na přání od Jaromíra Plachého, svařák, cukroví a živou hudbu. Praha / V 19 hodin představí v Literární kavárně Týnská básník Ewald Murrer svou novou sbírku Noční četba (Aula 2019) a z knihy obsahující 100 epických básní přečte ukázky. Praha / Od 19 hodin nabídne Café Jedna křest knihy Barbory Baronové Ženy o ženách (wo-men 2019) a setkání s českými dokumentaristkami. Publikace představuje rozhovory s třiceti ženami, které v Česku vytvářejí dokumentární obsah. Vedle filmařek se jedná o žurnalistky, umělkyně, socioložky, historičky, spisovatelky nebo kurátorky, které tematizují svou práci, kreativní přístupy, etiku, vztahy s dokumentovanými osobami nebo aspekty dokumentární práce. Praha / V 19 hodin proběhne v Kampusu Hybernská autorské čtení Jáchyma Topola z románu Sestra. Autorovu četbu doplní komentáři editorka nového vydání, které vyšlo letos v edici Česká knižnice, Daniela Iwashita. Řeč bude o jazyce románu, o jeho postupné genezi a variantách v prvním a druhém vydání a v neposlední řadě o významu díla v tvorbě Jáchyma Topola i v české literatuře. Moderuje Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena dvojice knižních novinek z produkce nakladatelství Trigon. V Gersinově knize Hvězdářova žiletka s ilustracemi Jana Reisingera se střídají básně s básnickými prózami vycházejícími ze snové obraznosti, kterou však velmi netypicky provází slovní askeze a nechuť k bájení i zbytečným dekoracím. Poému Mount Anne Ladislava Slezáka zdobí šité ilustrace Zdeňky Saletové. Večerem provází redaktorka Božena Správcová, hudební doprovod Mikoláš Chadima. Praha / Ve 20 hodin nabídne kulturní centrum Prostor39 setkání s překladateli Martinem Ritterem a Martinem Pokorným a s germanistkou Veronikou Jičínskou, které si klade za cíl představit dosavadní české překlady textů Waltera Benjamina a zpřítomnit specifika Benjaminova jazyka. Pozornost bude tudíž soustředěna zejména k třísvazkovému výboru, které pro nakladatelství OIKOYMENH připravil Martin Ritter, a k novému překladu Benjaminova spisu Původ německé truchlohry Martina Pokorného, stranou by však neměly zůstat ani překlady starší (výbory Dílo a jeho zdroj a Agesilaus Santander).   12. 12. Ostrava / Od 18 hodin zavítají do Antikvariátu a klubu Fiducia coby hosté čtvrtého pořadu Debutů spisovatelé Ondřej Macl a Ivan Motýl. Ondřej Macl získal za svou prvotinu Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017) Cenu Jiřího Ortena. Originální debut je intimní montáží života, jemuž kromě autentického citu nechybí groteskní nadhled, na kterém je taktéž založena autorova druhá kniha ironických žáčkovských variací K čemu jste na světě (2018). Ivana Motýla spojuje s Ondřejem Maclem zapálení pro performativní realizování vlastní básnické tvorby. Po sbírce Zloděj ve sklenici (vlastním nákladem, 1991), vydává (společně s malířem a sochařem Petrem Szyrokým, který na večeru vystoupí společně s autorem) „oficiální“ prvotinu Struska (2019), která je nesena na expresivní imaginativnosti, kráse i surovosti života. Večerem provázejí básník Roman Polách a literární historička Iva Málková. Praha / V 18 hodin proběhne v Židovském muzeu v Praze večer na téma „Joseph Roth: Dlouhá cesta z Haliče do Paříže“. O spisovateli, od jehož úmrtí letos uplynulo osmdesát let, promluví germanista a překladatel Tomáš Dimter v rozhovoru s ředitelem Pražského literárního domu Davidem Stecherem. Praha / Od 19 hodin se v kavárně Čekárna uskuteční křest dvou nových titulů spisovatele Petra Motýla, které vyšly v nakladatelství Malvern – prozaické knihy Bohemiana 1988–2019, v níž glosuje malé i velké události českých dějin posledních třiceti let, a básnické sbírky To by se mi líbilo, která skládá počet z dosavadního autorova života, v rovině spirituální i ryze pozemské.  Praha / V 19 hodin proběhne v pražském Goethe-Institutu další Překladatelský čtvrtek s Terezou Semotamovou (moderátorka) a spisovatelem a editorem Petrem Borkovcem. – V roce 2017 připravil Goethe-Institut v Praze cyklus večerů, představující hlavní témata, trendy a aktéry české a německé básnické scény a vybízející k diskuzi o shodných rysech i rozdílech obou básnických světů. Kurátory celoročního cyklu, který nesl název Tady a teď, byli Dagmar Leupold a Petr Borkovec. Antologie Šest německých básníků, která vychází v nakladatelství Fra, přináší překlady poezie šesti autorů, kteří v rámci cyklu četli a debatovali. Praha / Od 19 hodin zavítají do Knihovny na Vinohradech básníci Pavel Novotný a Jaromír Typlt se svojí proslulou halekací „Bö eM Wö inscenací“ klasické fónické básně Ursonate Kurta Schwitterse, významného představitele dadaismu. Uvádí Robert Wudy. Ostrava / V 19 hodin budou v Galerii výtvarného umění v Ostravě představeny nové knihy autorů Protimluvu, Martina Šenkypla a Václava Maxmiliána. Oba přijdou číst a debatovat o svých nových sbírkách – Václav Maxmilián přečte básně ze sbírky Pobřeží a Martin Šenkypl básně ze sbírky Černý vesmírný popel. Praha / Od 19.30 zavítá do kavárny Fra dvojice slovenských autorů – Ivona Pekárková a Peter Brezňan. Moderuje Eva Tomkuliaková.   13. 12. Ostrava / V 16.30 proběhne v Antikvariátu a klubu Fiducia prezentace nové knihy o poutních písních na Moravě v době barokní s názvem Horo krásná, spanilá! (Host 2019). Jan Malura a Jakub Ivánek z Filozofické fakulty Ostravské univerzity vydali knihu o poutních písních, které v 17. – 19. století užívali Moravané a Slezané při svém nábožném putování. Praha / Od 17 hodin nabídne knihkupectví Přístav setkání s básníkem, esejistou, prozaikem, výtvarníkem, historikem umění a poutníkem Josefem Kroutvorem, spisovatelem, básníkem a publicistou Milošem Doležalem a operním režisérem Davidem Radokem. Součástí literárního večera bude i výstava z tvorby Josefa Kroutvora a Davida Radoka. Praha / V 17.30 se v Kampusu Hybernská uskuteční maraton čtení romských autorů, kteří představí své povídky na duchařské téma. Od 19 hodin pak začne slavnostní křest společné knihy O mulo! Povídky o duchách zemřelých (Kher 2019). Herečka Bára Hrzánová přečte jednu z povídek, ilustraci v reálném čase na její motivy bude vytvářet a na projekční plátno přenášet Martin Zach, o hudební doprovod se postará klavírista Robert Ferenc. Program a diskusi moderuje Karolína Ryvolová.   14. 12. V sobotu i v neděli Studio ALTA vždy od 10 do 20 hodin hostit další knižní jarmark Knihex – setkání nakladatelů a čtenářů pod jednou střechou s cílem podpory menších nakladatelů a jejich produkce. Připraven je také pestrý doprovodný program. V sobotu zde budou mimo jiné představeny knihy Marka Tomana a Magdaleny Rutové Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse, poctivého piráta ve službách madam L. (od 12 hodin), druhý díl knihy Vojtěcha Matochy Prašina s podtitulem Černý merkurit (od 12.30) či kniha Ivana Klimeše Antonín Vaverka: Mé vzpomínky od zlaté Prahy až po americké hvězdy (od 17 hodin) a od 19 hodin též nové číslo magazínu Lógr (s hudebním vystoupením Hany Lundiakové alias Stinky).   15. 12. Nedělní program Knihexu nabídne kupříkladu panelovou diskuse o knižní distribuci (od 11 hodin), které se zúčastní zástupci menších nakladatelství a knihkupectví: Bára Baronová z wo-men, Petr Januš z Rubata, Karolina Voňková za Knihex a Lipnik, Zuzana Šuleková z Pipasiku a za knihkupce dorazí Josef Jindrák z Polí5, moderovat bude Anna Štičková z nakladatelství Nová beseda. Z knižních novinek se zde představí druhý díl komiksové trilogie Návrat Krále Šumavy s podtitulem Agent chodec (od 15 hodin) nebo kniha Big Joe (od 16 hodin), autobiografie legendárního zápasníka Josefa Šmejkala, známého po světě jako Big Joe. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech (Petr Štengl 2019) Román-reportáž s básnickými prvky o Evropské unii a mladých lidech. Hlavní hrdina Ondřej absolvuje vysokou školu a ocitá se na pracovním úřadě. Chmurná představa příliš jisté budoucnosti ho nutí k útěku – stane se dobrovolníkem Evropského domu ve francouzském Bordeaux. Společně s dalšími deseti rychlokvašenými „ambasadory“ má za úkol šířit evropské hodnoty, představovat svou zemi dětem ve školách, pomáhat při sportovních událostech včetně fotbalového Eura... V době, kdy propuká tzv. migrační krize, Ondřej utíká před národem, před rodinou i před svou dívkou Andreou, paralyzován jakýmsi ohňostrojem, který ho trhá zevnitř na cáry.   José Donoso: Obscénní pták noci (Malvern 2019) Obscénní pták noci je román, který nemá obdoby. José Donoso kdysi přiznal, že při jeho psaní trpěl nesnesitelnými bolestmi – a pochopil, že pokud knihu nedokončí, nikdy se jich nezbaví. Výsledný „totální román“ se mezitím stal textem, o kterém se píší celé disertace. Moc a bezmoc, mužství a ženství, ošklivost a krása, skutečnost a sen, řád a chaos, tvář a maska, bujnost a úpadek, bída a bohatství – každá z těchto opozic by vydala na několik pojednání i za předpokladu, že by do sebe nebyly v knize tak nesmlouvavě zaklesnuté. V sevření těchto rozporů zaznívá slábnoucí hlas Humberta Penalozy, který tráví své dny v polorozpadlém domě mezi dožívajícími stařenami a sám se stává jednou z nich. Na líci světa neuspěl, a tak se usadil na jeho rubu, po boku „lidské suti“, aby sám sebe jednou provždy popřel. Jde ale jen o jednu z mnoha proměn, jimiž postavy Obscénního ptáka noci procházejí.   Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo 2019) Muž, kterému straka ukradla jméno, tváře mizející v mlze, tajemné tělo za koupelnovou zdí a porouchaný automat na kávu jako příčina námořní katastrofy – ale též neschopnost sdělit svým nejbližším vlastní pocity, dětské křivdy zažrané pod kůží, rozchody visící jako těžký mrak nad letními dny, strach z otevřených dveří a šmátrání po autenticitě protékající mezi prsty. Bukové listí, zvířecí hřbitůvky a hvězdy na konci světa. – Prozaický debut Vratislava Kadlece nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy.   Guillaume Apollinaire: Kaligramy (překlad Petr Šrůta, Garamond 2019) Apollinairovy Kaligramy jsou obrazové básně, verše zapsané do obrazů, které mají znázorňovat. Mnoho básní by bez výtvarného uspořádání bylo pro čtenáře nepochopitelných. K tomuto ojedinělému pokusu o zapsání poezie vedlo Apollinaira jeho kubistické a futorologické přesvědčení, které hlásal v předválečné Paříži v kruhu umělců, i jeho úzké přátelství s Pablem Picassem. Apollinairova hra s překvapivými obrazy a souvislostmi v mnohém ovlivnila poezii 20. století. Poprvé vyšly Kaligramy až po Apollinairově smrti v roce 1918 a obsahují 80 básní, rozdělených do šesti oddílů. Přestože ovlivnily mnoho českých básníků, nebyly Kaligramy nikdy přeloženy do češtiny v původním grafickém zobrazení celé. Existuje pár básní přepsaných do obrazů zejména od Jiřího Konůpka, ale nikdo se nepokusil o obtížné převedení překladu do obrazců u celé sbírky. Autorem prvního českého překladu Kaligramů je básník, překladatel a pedagog Petr Šrůta.   Barbora Baronová: Ženy o ženách (wo-men 2019) Kniha Ženy o ženách: Intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu přináší dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti ženami tvořícími v Česku dokumentární obsah. Vedle filmařek jsou v knize zahrnuty také umělkyně, žurnalistky, vědkyně, socioložky, historičky, kurátorky nebo spisovatelky. V rozhovorech představují svůj pohled na dokumentární tvorbu, hovoří o etice, vztazích s dokumentovanými osobami, motivacích k tvorbě, financování, terapeutickém potenciálu dokumentu, cenzuře i o svém postavení v branži, respektive ve společnosti. Kniha obsahuje mj. rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, filmařkou Lindou Kallistovou Jablonskou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou celovečerních filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou nebo žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou.   Judith Hermannová: Lettipark (čte Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2019) Audiokniha Lettipark obsahuje povídkový příběh, který napsala Judith Hermannová. Jak blízko můžeme být lidem, které milujeme? Fotograf sleduje svého adoptivního syna, se zájmem i odstupem zároveň, jeho žena ten pohled vidí, a tím by se to mohlo celé pokazit. Starý muž vzpomíná na cestu na ostrov Nantucket, poslední společnou výpravu s přáteli a do domu, který je zatím jen nahrubo postavený, slovy se kreslí do vzduchu. Žena vypráví o jednom dni u jezera, o jednom neštěstí a možná i o jedné velké lásce. Dítě poprvé v životě spálí věc, která pro něj byla dlouho důležitá. – Postavy Judith Hermannové jsou někdy úplně bezbranné. O to intenzivnější jsou jejich setkání s jinými, milovanými nebo cizími lidmi. Tyto momenty nastávají bezděčně, bez vzruchu a pod povrchem vyvolávají existenciální tíhu. Judith Hermannová používá málo slov a mezi nimi se odehrávají neuchopitelné věci.   Stephen King: Osvícení (čte Petr Jeništa, OneHotBook 2019) Audiokniha Osvícení obsahuje hororový příběh od Stephena Kinga. Horský hotel Overlook se nachází v nejpůvabnějším koutě státu Colorado a zvlášť v zimě budí dojem klidu. Wendy Torrenceová si v něm touží nejen odpočinout, ale také docílit zlepšení narušených rodinných vztahů. Naproti tomu její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci mimosezonního správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, jakým hrůzám tady bude muset čelit jejich pětiletý „osvícený“ syn Danny, kterému se v liduprázdných pokojích zjevují mrtví hosté, střílející mafiáni či oživlé zahradní dekorace. Číhá tu čiré zlo právě na ně? Možná, i když ani jejich předchůdci nedopadli na téhle ponuré štaci právě nejlíp…

Čas načtení: 2024-03-18 20:15:31

Midjourney hlásí zásadní průlom! Nově umí generovat konzistentní postavy

Svatý grál generování obrázků je už skoro tady Díky nové aktualizaci Midjourney si už můžete udělat vlastní ilustrovanou knihu či komiks Potenciál na zjednodušení a zrychlení tvorby příběhů je obrovský a to jsme pořád teprve na začátku Midjourney před pár dny představila průlomovou funkci známou jako „konzistentní postavy“, která umožňuje vytvářet jednu postavu na více obrázcích bez výrazných odchylek od původního návrhu. Přečtěte si celý článek Midjourney hlásí zásadní průlom! Nově umí generovat konzistentní postavy

Čas načtení: 2024-05-30 15:28:00

CHRIS HEMSWORTH, CHRISTINA RICCI, KEN JEONG, WILL ARNETT A AULI'I CRAVALHO SE SPOJILI SE SPOLEČNOSTÍ SUPERCELL PŘI GLOBÁLNÍM SPUŠTĚNÍ JEJÍ HRY

Helsinky (Finsko) 30. května 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - • Hollywoodské hvězdy čelí influencerům ze sociálních médií ve vtipné upoutávce na hru Squad Busters, která je právě teď k dispozici ke stažení• Nová skupinová akční hra již tento týden překonala rekord v oboru a stala se mobilní hrou, která dosáhla 40 milionů předběžných registrací nejrychleji v historii*• V úvodním traileru se objeví hvězda filmu Furiosa Chris Hemsworth, Christina Ricci ze seriálu Yellowjackets, Ken Jeong ze soutěže Masked Singer, Will Arnett z podcastu Smartless, Auli'i Cravalho z filmu Moana a někteří z nejznámějších světových influencerůSADA TISKOVÝCH MATERIÁLŮ K DISPOZICI ZDEAkční skupinová mobilní hra Squad Busters od společnosti Supercell byla dnes celosvětově uvedena na trh s reklamou plnou hvězd, v níž vystupují Chris Hemsworth, Christina Ricci, Ken Jeong, Will Arnett a Auli'i Cravalho.V úvodním traileru herci ztvárnili ikonické postavy ze hry Supercell, které se objevují v nejnovějším hitu tohoto giganta v oblasti mobilních her.Ve hře Squad Busters se hráči účastní epických zápasů pro více hráčů v 10 lidech, během čtyřminutových kol sestavují týmy a bojují se soupeři o co největší počet drahokamů. Ve hře potkáte nejrůznější postavy z celého světa Supercell a jejím cílem je oslovit každého, kdo má mobilní zařízení - nabízí intuitivní a komplexní hratelnost jak pro příležitostné hráče, tak pro ty, kteří hledají intenzivnější kompetitivní hru.Na začátku reklamy vidíme muže, který spí v posteli a probudí ho Ken Jeong ze soutěže Masked Singer v roli excentrického kuřete Chicken, pak ho obklopí ho pět postav ze hry Squad Busters. Hemsworth se představí jako mocný barbarský král – Barbarian King, kromě něj uvidíme Ricci jako temnou čarodějnici Witch, Arnetta jako přátelského dřevorubec Grega a Cravalho jako roztomilou Shelly s brokovnicí.Tým celebrit se pak vydává na misi, jejímž cílem je vnést do života svého hráče zábavu, chodí za ním od rána do večera. V sérii komických scén v režii Jodyho Hilla doprovází herci našeho hráče na pracovní pohovor i do záchodové kabinky a vtěsnají se do auta, aby ve stylu pořadu Carpool Karaoke zazpívali klasiku od Nickelback „How You Remind Me".Když se hollywoodská parta baví o kouzelnické holi, kterou Ricci vyvolává kostlivce, narazí na další hráčskou skupinu, jejíž postavy hrají internetové celebrity. Superhvězda TikToku Bella Poarch se přestaví jako Witch, skutečný dřevorubec Thoren Bradley jako Greg, legenda v oblasti playbacku Gabriela Moura jako Shelly a výjimečná youtuberka ZHC jako Chicken.Během bitvy se krátce objeví i Seth Phillips, známý spíše jako Dude With Sign, který má oslovit mladší publikum.Squad Busters je první globální hra společnosti Supercell po více než pěti letech a všichni ji netrpělivě očekávají. Podle interní analýzy společnosti má hra k dnešnímu dni 40 milionů předběžných registrací* a stala se tak mobilní hrou, která tohoto milníku dosáhla nejrychleji v historii. To překonalo interní cíle společnosti Supercell, která očekávala, že hra půjde ve stopách jejích předchozích hitů – Hay Day, Clash of Clans, Boom Beach, Clash Royale a Brawl Stars – a vygeneruje více než jednu miliardu dolarů celkových příjmů.Ilkka Paananen, generální ředitel společnosti Supercell, říká: "Po neuvěřitelném ohlasu na celosvětové přestavení hry Squad Busters máme velkou radost, že si ji konečně budou moci užít všichni hráči po celém světě! Naše herní týmy mají pro vydávání nových her opravdu vysokou laťku kvality, což ale znamená, že většina her, na kterých pracují, nespatří světlo světa. Proto jsme více než pět let nevydali žádnou novou hru. O to výjimečnější je pro nás tento okamžik, kdy spouštíme hru Squad Busters! Chtěl bych poděkovat týmu hry Squad Busters za úžasnou práci, která vedla k vydání nové, neuvěřitelně zábavné hry pro naše hráče po celém světě.""U příležitosti jejího uvedení chtěl náš tým zajistit velkolepou akci, takže nám přišlo jako dobrý nápad, aby se hollywoodské ikony utkaly s hvězdami sociálních médií a vtipnou formou ukázaly, že život je opravdu zábavnější, když máte svůj tým!"Fanoušci na celém světě se zařízeními iOS a Android si hru mohou stáhnout už teď.Poznámky pro redakci:* včetně předběžných registrací a stažení na trzích, kde je Squad Busters k dispozici od 25. dubnaO společnosti SupercellSupercell je herní společnost se sídlem ve finských Helsinkách a pobočkami v San Franciscu, Soulu a Šanghaji. Od svého založení v roce 2010 uvedla společnost na světový trh pět herních titulů: Hay Day, Clash of Clans, Boom Beach, Clash Royale a Brawl Stars. Cílem společnosti Supercell je vytvářet hry, které bude po celá léta hrát co nejvíce lidí a které jim zůstanou navždy v paměti. Video - https://www.youtube.com/watch?v=QMH_SGJciQYFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2424345/Squad_Busters___Group_Shot__Office.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2424344/Squad_Busters___Portal___Characters.jpg  KONTAKT: supercellEMEAhub@wearetheromans.com PROTEXT 

Čas načtení: 2014-01-21 13:15:48

Buď fit s nejfit.cz - budeme se hýbat

A je to tu! Pustíme se do tvarování postavy. Na prvotní změny nám bude stačit měsíc. Únor je na tvarování postavy ideální. Počasí, které teď panuje, nás většinou láká zůstat uvnitř místnosti. A právě i tady - doma nebo v posilovně - můžeme dát základ své nové postavě.

Čas načtení: 2014-01-21 12:03:51

Buď fit s Nejfit.cz - co a jak jíst

A je to tu! Pustíme se do tvarování postavy. Na prvotní změny nám bude stačit měsíc. Únor je na tvarování postavy ideální. Počasí, které teď panuje, nás většinou láká zůstat uvnitř místnosti. A právě i tady - doma nebo v posilovně - můžeme dát základ své nové postavě.

Čas načtení: 2013-07-23 12:52:32

I jako chlap s hubenou postavou můžete nabrat svalovou hmotu

Ženete se za vidinou vysportované postavy s pořádnými svaly, pravidelně mučíte svoje tělo v posilovně, ale svaly ne a ne růst, jak si představujete? Pokud máte "hubený" typ postavy, tzv. ektomorfní typ, který má problém vůbec s tím něco přibrat, pak vám může pomoci při nabírání některá z následujících rad.

Čas načtení: 2008-03-24 00:00:00

A tak jsme to přežili

Je pondělí velikonoční, prázdniny jsou u konce a naše Šumava Tour také, takže je správný čas napsat co se o prázdninách dělo a na co se nezapomnělo. Naše výprava začala z Nýrska dne 20.3.2008, ve čtvrtek, přesně v 12:20 přijetím vlaku na nádraží. Vlakem přijeli vlastně všichni členové "ultras" výpravy až na mě. Po měsíčním plánování a organizování se náš počet ustálil na čtyřech. A tak jsme vyrazili přes Nýrsko až k Hájkům, Jarmila nám měla dělat doprovod první den. Později na mě tlačila ať o ní sem nepíšu, ale svoboda tisku je svoboda tisku a novařina nemá tabu, má holt smůlu. A tak jsme vyrazili. Přes Pajrek na Hraničář, z Hraničáře na Zadní Chalupy a dál až na Stateček pod Ostrým. Trochu nás zaskočilo počasí. I v Nýrsku, kde celou zimu nenapadl pořádně sníh, ho bylo dost a čím jsme se dostávali výš a dál sněhu rychle přibývalo. Ale což, bylo celkem pěkně a šlo se ještě dobře. Později odpoledne začalo přituhovat a chvílemi i sněžilo. Foukal dost nepříjemný vítr a my razili cestu sněhem. Docela to znavovalo, a když jsme došli na Stateček, věděli jsme, že dál už nepůjdeme. Jarmila s Johanou se chtěly vyspat v teple doma a museli ještě dojít asi šest kilometrů do Hamrů. Prý jsme Jarmilu totálně zničili, ale… (co to? Že by to Jarmila nějakým způsobem odmazala text? Zmizel :D ). Na Statečku byl (a snad ještě je) pěkná bouda se dvěmi stěnami. Výhled byl krásný, před námi leželo Hamerské údolí, ale jak to tak bývá, foukalo z údolí a foukalo dovnitř. Začala nám být zima a tak jsme na nic nečekali a začali jsme vařit čaj a večeři. K večeři měla být polívka, ale jaksi díky mým zmrzlým rukám vzniklo další památeční jídlo. Do polívky jsme chtěli přidat trochu těstovin a tak jsem je tam sypal a najednou byl pytlík prázdný a hrnec plný. Teď se projevilo naše kuchařské umění… Možná někoho překvapí, že neslité těstoviny s pár buřty jsou poživatelným jídlem. Ale jsou! Byla hrozná zima a tak jsme zalezli do spacáků a snažili se usnout. Taková zima, jako mi byla v tu noc, jsem ještě nezažil. Protože sněžilo a zároveň foukalo, do přístřešku bylo naváto hodně sněhu a naše spacáky na tohle nejsou stavěné. Ale i ten sníh by se dal vydržet, horší to bylo s větrem. Vždy když se mi podařilo zahřát si spacák na přijatelnou teplotu, přišla vždy nová vlna studeného vzduchu, a ve spacáku byla zase zima. Nevím jak se mi podařilo dočkat rána, myslím, že jsem mohl spát hodinku maximálně dvě. Ráno jsem se klepal ve snaze zahřát se, ale nějak to nefungovalo. Někdy po ránu zavolal Zdeněk. Měl nás doprovázet další den, a tak bylo potřeba dohodnout podrobnosti. Pak jsme si uvařili čaj, namazali chleba s paštikou a vyrazili, protože byla hrozná zima a chůze zahřívá. Asi v osm hodin jsme Stateček opustili a vydali se směrem k Černému jezeru. Sněhu neubylo, ba naopak přibylo a my se jím brodili dál. Největší smůlu, dá-li se tomu tak říct, měl Kyšák, protože jako jediný měl skvělý nápad vzít si návleky a tak vyšlapával cestu. Husím pochodem, ščítajíc kilometr za kilometrem, jsme šli dál, nejdříve k Černému jezeru a pak na Špičák. Asi kilometr před ním jsme se setkali se Zdeňkem, který nám na běžkách vyrazil naproti. Na Špičáku jsme k němu zalezli do auta, domluvili další detaily a vypili dvě termosky s čajem a snědli tofife. Pak přišla naše slabá chvilka, kdosi totiž navrhl, že by nám Zdeněk mohl odvézt batohy až na Javornou, kde budeme spát a protože jsme byly vyčerpaní, strpěli jsme tu potupu a dále to vypadalo spíš jako školní výlet než drsný puťák. To kdyby viděl Jenda, ten by nám dal. (Edit po dvou letech: nedal, už taky vyměkl) A zase jsme šli, ze Špičáku na Hofmanky, z Hofmanek změrem na Gerlovu Huť, ale až tam jsme nedošli, odbočili jsme a šli cestou necestou až na Javornou. Na Javorný to byl jedním slovem luxus. Když jsme si vytahali věci z batohů a dali je sušit, bylo teprve kolem čtvrté odpoledne a my znavení seděli v pokoji, jsme občas něco četli, občas hráli šachy a občas koukali do blba. Později, někdy kolem sedmé, šly Lenka s Jáňou připravit večeři. Měl to být puding. Nevím jak to vypadalo během přípravy a asi to vypadalo hrozně, protože když to bylo hotové, koukali na nás jako by čekali, že proti tomu budeme mít řeči. Ale nakonec to bylo dobré, až to překvapilo. Večer a vlastně půlku noci jsme jako staří karbaníci mastili pokera. Hrál s námi i Zdeněk, ze začátku se vymlouval, že už si nepamatuje jak se to hraje a nakonec nás téměř obral. Spát jsme šli někdy po půlnoci, spíš až k jedné. Ráno Zdeněk odjížděl časně, musel jet do práce a tak když jsme se v osm hodin vybatolili z teplých spacáčků byl už hodinu pryč. Ke snídani byly chleby se sýrem a salámem. Jediná věc, pro kterou by na nás na Javorné nemuseli vzpomínat v dobrém je naše snaha používat termokonvici. Trochu jsme s tím zacházeli jak pravěcí lidé s počítačem a pak to teklo všude, jenom je tím správným otvorem. Zhruba v deset hodin jsme vyrazili směr Velhartice. Ač jsme měli poměrně přesné informace kudy se vydat povedlo se nám si zajít. Naštěstí to tam Kyšák alespoň přibližně znal a tak jsme to střihli azimutem. Jak to tak bývá, byl v cestě les a v něm asi pět potoků. Tak takhle to asi vypadá při prozkoumávání Sibiře. Nakonec jsme ale natrefili na správnou cestu a mohli jít dál. No mohli, ale raději jsme to lehce obešli, před námi byl pes, který vypadal dost agresivně. Díky Bohu že se do nás nepustil. Přes hory a doly, přes sedmero řek a lesů jsme se dostali do Velhartic. Spát jsme měli u Kryštofa doma, tedy na hradě. Bylo ale jen něco po poledni a tak jsme ještě vyrazili zdolat Borek. Pod argumentem, že je to půlhodinka tam, půlhodinka zpátky s námi šli i Jáňa s Lenkou. Trochu se to protáhlo, a to kvůli nápadu zahrát si na stopovanou. Nakonec ze stopované byla tak trochu shledávaná, protože přesto že les byl celkem velký, nebyl problém narazit na druhého člověka. Dnes jsme večeři měli na starosti s já s Kryštofem, během rekordního času se nám podařilo vytvořit oběd o dvou chozích, nejdříve francouzká polévka, pak bramborová kaše se salámem a cibulkou. Dokonce se to dalo i jíst. V jediné co jsme doufali, že nám to vaření nepřišijí na pořád, ale to asi nehrozí. O zábavu se do večeře postarala hra Česko, spousta otázek o České republice, ale byli jsme rádi, že známe odpověď na každou pátou. Víte třeba jak se liší postup ve výrobě červeného a bílého vína? V hroznech to není. Pokud nevíte, zkuste se zeptat třeba strejdy Gůgla. Zadejte třeba "rozdíl mezi výrobou červeného a bílého vína". K večeři jsme nám milá hostitelka namazala rohlíky s dobrou pomazánkou, a ikdyž jsme byli ještě syti z pozdního oběda, zmizelo toho docela hodně. Celou dobu jsme byli zamlí, Kyšák správně poznamenal, že to tam chvílema bylo jak na hřbitově. Asi nám chyběli rozkecávači jako Markéta nebo Bětka. Během večeře jsem tradičně zabavoval hádankami. Jsou už starší a poměrně známé, ale pro ty kteří je ještě neslyšeli: Šašek a král V jednom království žije král a šašek. Král nenávidí šaška, šašek nenávidí krále. Až se jednoho dne rozhodnou, že se otráví. Nemůžou ale kupovat jedy ve vesnici, protože by se to mezi lidmi hned rozneslo a na zámku je jen dvanáct jedů. Jsou označeny podle síly, od jedničky až po dvanáctku, nejsilnější jed je dvanáctka. Jedy jsou ale speciální, pokud vypijete jed a hned poté jed s vyšším číslem, např. pětku a potom desítku, jedy se neutralizují. Král vezme tedy všechny sudé jedy (2, 4, 6, 8, 10, 12) a šašek všechny liché. Pak se pozvou na sklenici vína. Nejdřív král naleje šaškovi, pak šašek králi a nakonec nalejí každý sobě aby mohli jedy zneutralizovat. Šašek přežil, král zemřel. Jak to šašek provedl? Další hádanka se mi líbí méně, nejspíš proto, že jsem na ní sám nedokázal přijít a musel jsem se nechat poddat. Poprava a kuličky Král má ve vězení těžkého zločince a jednoho dne má být popraven. Král ale rád pobaví lid a tak dá vězni šanci, bude si moct tahat z pytlíku, pokud vytáhne bílou kuličku bude omilostněn, pokud černou zemře. Vězeň se ale od kata, kterému se ho zeželí, že král ho podvede a do pytlíku dá pouze dvě černé kuličky. Vězeň však nemá šanci sehnat si bílou kuličku včas a tak ho odvedou na popraviště a on si tahá. Co musí provést aby mohl přežít? Poté co byly hádanky rozluštěny nastal opět známý problém, co dál? Tak trochu jsem s tím počítal a rozhodl jsem se vyzkoušet tzv. psychologickou hru o Abigail a Gregorym. Nějak jsem si ale nemohl vzpomenout na jména a tak se postavy jmenovali Jessica, Jerry apod. Hra probíhá tak, že se ze začátku vypráví příběh. Poté se každý člověk ztotožní s libovolnou jemu sympatickou postavou z příběhu a před ostatními se snaží obhájit svoje chování, samozřejmě tak aby odpovídalo příběhu. Ostatní mu můžou pokládat otázky. Obhajování pokračuje, každý další však nesmí popřít to co řekl ten před ním. Nakonec si to postavy mezi sebou můžou vyříkat, většinou se do toho lidi vžijou tak, že to býva docela zajímavé. Zde si můžete přečíst příběh: Krokodýlí řeka V malém království žili ve městě dva milenci, Abigail a Gregory. Prostředkem města tekla velká řeka, žili v ní krokodýli a přes řeku se dalo dostat jen jedním mostem. Nebo lodí. Gregory žil na jedné straně, Abigail na druhé, denně k sobě přes most chodili. Jednoho dne však přišla velká voda. A co hůř, Gregory byl na smrt nemocný a neměl nikoho kdo by byl s ním. Ani Abigail se k němu nemohla přes rozbouřenou vodu dostat, protože voda strhla i most. Jediný kdo by se mohl s lodí dostat na druhou stranu byl starý námořník Slag. Ten už padesát let čekal na velkou vodu a deno-denně vytahoval svojí pramici vysoko na břeh aby mu ji velká voda neodnesla, jako jiným. A tak se Abigail vypravila za ním a požádala ho, aby ji převezl na druhou stranu. Slag souhlasil, avšak s jednou podmínkou, že se s ním Abigail stráví noc. Abigail nesouhlasila, utekla k matce a žádala ji o pomoc. Matka však na ni neměla právě čas, a tak ji skoro ani nevyslechla a řekla jí, nechávám rozhodnutí na tobě, věřím že se rozhodneš správně. Abigail probrečela celý den i noc, ale protože se k ní dostaly zprávy, že se Gregorymu přitížilo, nakonec souhlasila se Slagovou podmínkou. Ten se s ní vyspal a příštího rána ji odvezl na druhý břeh. Abigail se konečně dostane k Gregorymu. Stará se o něj tak dlouho, dokud se neuzdraví. Trápí jí však kvůli její nevěře svědomí a Gregorymu řekne co se musela učinit, aby se k němu dostala. Gregory pro ni však nenajde pochopení, rozzuří se a Abigail vyžene. Ta jde s pláčem ke svému starému příteli Sindibadovi, všechno mu řekne. Ten, i když ho Abigail prosí, ať to nechá plavat, jde za Gregorym a surově ho zmlátí. Hra nemá předurčený výsledek, může se stát, že lidé hru nepochopí, nebo naopak jí začnou moc prožívat, nám se ale povedla celkem pěkně. Nic ale netrvá věčně a po hře zase nastala situace co dál. Pak přišel šílený nápad na hru, ve které by se vlastně vymíšlela detektivka hráči by museli přijít na to kdo je vrah. Nápad zajímavý, ale tak jsme příběh překomplikovali, že už jsme opravdu nevěděli jak dál. Většina hry probíhala tak, že já s Kyšem jsme na chodbě přemýšleli jak příběh posunout dál, vypadalo to asi tak, že jsme proti sobě chodili a občas se někdo chytl za hlavu, pak jsme zase chodili a nakonec jsme se museli vrátit na začátek příběhu. Ale nápady jsme měli zajímavé, to se musí nechat, možná podle toho jednou sepíšu detektivku, kdo ví? Další hra byla podobná, ale úplně otočená. Nakonec skončila tak, že jsme se všichni jenom smáli a vraha, či spíše vrahy se určit nepodařilo. Ono taky zjistit kdo z příbuzenstva zabil tetičku v Himalájích, když všechny stopy shoří a jediný policista je také podezřelý, protože je její synovec, není snadné. Bylo už pozdě, ještě chvilku jsme pak hráli stolní fotbálek a šli zase někdy po půlnoci spát. Když to tak počítám, v průměru jsme se naspali méně než pět hodin za noc. Taky jsme toho moc nevypili, ale přežili jsme to. Ráno jsme vstávali někdy po osmé, snídani jsme opět měli připravenou, prostě luxus, mazanec s bochánky, co můžeme chtít víc. Byla neděle a vlastně i poslední den, i když to ze začátku bylo plánováno i na pondělí. Je ale dobře, že jsme skončili už v neděli, všechno bylo jednoduší. Poslední naše trasa byla krátká z Velhartic do Kolince, kde jsme se měli rozdělit. Kryštof s Jáňou ale odbočili moc brzo a tak se jim ještě poslední den podařilo zajít si. Měli jít na beránka do Mlázov. Večer byli ale už doma, takže jejich zacházka asi moc dlouhá nebyla. Lence odjížděl vlak z Kolince v dvanáct, mě zhruba o dvě hodiny později a bylo teprvé něco po jedenácti, takže byl čas dát si trochu cukru. Byla i nápad udělat si karamel, ale to jsme zavrhli, protože by nás z čekárny asi hnali, kdyby viděli jak si vaříme bílý prášek na vařiči. Nejsem si jistý jestli by nám veřili, že je to jenom cukr. A tak jsme zůstali u cukru. Pak už jenom vlakem bekhoum, vybalit zasmrádlé oblečení z batohů a hurá do vlastních postýlek. No hurá, mám chuť sem napsat něco jako v článku o Golden Well, ale nechci se opakovat a tak napíši radši takové krátké shrnutí mých pocitů z celé akce. Celý to bylo dost na rychlo, plánovat se to začalo měsíc před Velikonoci, s Božím požehnáním se nám podařilo všechno sehnat a zařídít. Když jsem čekal na nádraží až výprava přijede nějak jsem tomu pořád nemohl uvěřit, že se to povedlo. Když pak přijeli, nemohl jsem tomu uvěřit ještě víc. Jak šel čas trochu mi začalo vadit, že věci nevycházejí tak jak jsem si je představoval. Když se teď na to podívám zpět, vidím, že kdyby to proběhlo tak jak jsem to já měl naplánováno, patrně by jsme někde umrzli v závějích, takže chvála Pánu i za to. Takže jednoduché ponaučení zní: Čím více lpíš na vlastních plánech, tím déle bude trvat, než pochopíš že to Bůh s tebou myslí dobře i když ti nevycházi všechno podle tvých představ.