Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-02 06:00:00

Jak je to s vysokým krevním tlakem u starších uživatelů konopí

Předchozí studium souvislosti mezi užíváním konopí a kardiovaskulárním zdravím bylo zaměřeno převážně na účastníky středního věku, přičemž nebyla zjištěna souvislost se zvýšeným systolickým ani diastolickým krevním tlakem. Vzhledem k tomu, že stále více starších dospělých uvádí užívání konopí, je toto téma obzvláště aktuální. Časopis Frontiers in Cardiovascular Medicine přináší článek kalifornských lékařů, kteří se tentokrát zaměřili na starší dospělé, u kterých je vyšší pravděpodobnost výskytu komorbidit.  Mezi staršími dospělými nebyly nalezeny žádné důkazy o zvýšeném riziku hypertenze v důsledku pravidelného kouření konopí. Vzorek zahrnoval 3 255 účastníků průměrného věku 74 let s téměř rovnoměrným rozdělením pohlaví, z nichž 241 uvedlo, že v minulosti pravidelně kouřili konopí po dobu nejméně pěti let, a to alespoň jednou měsíčně.  V kohortě rasově a etnicky různorodých starších dospělých s vysokou prevalencí hypertenze nebyly nalezeny žádné důkazy o zvýšeném riziku hypertenze v důsledku pravidelného kouření konopí. Do budoucna by se podle slov autorů měly observační studie zaměřit na zkoumání dalších rozdílů, které lze přičíst způsobu užívání konopí. Konkrétně by se měly zabývat porovnáním kouření konopí s vaporizací anebo rozdíly mezi inhalovanými a neinhalovanými formami konopí. The post Jak je to s vysokým krevním tlakem u starších uživatelů konopí appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2021-11-25 12:46:57

FUBAR, čili jak by to podávalo „Ministerstvo bez filtru“ – II.

Po prvním dílu následuje slíbená ukázka toho, jakou formu komunikace s občanem bych považoval já osobně za lepší. Vyznačuje se zejména upřímností. Ještě, než jsem přestal chodit na Twitter, stihl jsem se na poslední chvíle zaplést do diskuse pod článkem rozebírajícím otázku, „zda má šéf riskovat a přiznat, že něco neví“. Pro Kristovy drahý rány, tuto mentalitu naprosto nechápu. Když člověk něco neví, tak to v podstatě musí přiznat, protože málokdo je tak dobrý herec, aby si okamžitě vymyslel nějakou věrohodně znějící lež; lidi si takových věcí všimnou. A i kdyby si jednou či dvakrát nevšimli, tak se tenhle vzorec chování bude opakovat a jednoho dne se i ten zkušený lhář dostane do zjevného rozporu s realitou, o které mluví. Načež bude jeho důvěryhodnost vážně „nakopnuta“, v podstatě vniveč. Ale ano, znám pár lidí posedlých tím, že nikdy neřeknou „nevím“. Instituce jsou v tomhle směru ještě problematičtější, rády si „zachovávají tvář“. Což ale v případě covidové krize je opravdu problém, protože to je nakonec krize vědecké podstaty a věda je založena na tom, že zkoumá věci, které neví. Kdyby věda všechno věděla, byl by to jenom archiv informací a nic víc. Nuže, jak bych si představoval webové stránky úřadu, který toto bere v potaz a nesnaží se tvářit jako neomylná autorita? Moje hypotetická představa vypadá zhruba takto. (Berte to opravdu jen jako představu, i když následující řádky jsem konzultoval se skutečným lékařem, abych tam neudělal nějaké hrubé chyby.) Fiktivní dopis Ministerstva bez filtru Milý občane, dostal ses na stránky Ministerstva bez filtru (MbF), kde se ti snažíme říkat věci podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Hned zpočátku tě musíme upozornit, že medicína jen málokdy pracuje s absolutními jistotami. Většinou dokáže odpovídat jen v určitých pravděpodobnostech, někdy vysokých, někdy nízkých, ale pravděpodobnostech. Tak například je daleko pravděpodobnější, že zdravý třicátník-sportovec bude mít lepší životní vyhlídky než osmdesátiletý pacient s pokročilou rakovinou. Ale samozřejmě se může stát, že ten osmdesátník se nakonec vyléčí a bude žít dalších deset let, kdežto ten sportovec zakopne cestou z tělocvičny o vlastní rozvázanou tkaničku a zlomí si vaz. To je život, proti tomu neexistuje žádná pojistka. Hledáš-li tedy absolutní jistoty, tady jich moc nenajdeš, to je totiž „zboží“, se kterým obchodují spíš náboženské sekty a jiní šmejdi. Dále prosím vezmi v potaz, že COVID-19 je nová nemoc. Existuje zhruba dva roky, což znamená, že o ní prostě nemůžeme vědět všechno. Dokonce i u starších a déle známých nemocí se běžně stává, že se o nich zjistí něco nového. Přírodní vědy nestojí na místě, posouvají se vpřed prací vědců. Z toho plyne, že se může stát, že nějaké dřívější doporučení, které jsme předtím považovali za platné, je nutné odvolat a nahradit jiným. To je normální součást vědeckého procesu, nikoliv důkaz něčí hlouposti. Naše Ministerstvo bez filtru sleduje současné dění a udržuje tyto stránky funkční a aktualizované. Pokud zjistíme, že některé doporučení přestalo platit, přesuneme jej do archivu a jasně označíme jako neplatné, přičemž k němu dopíšeme, proč jsme jej zneplatnili. Nebudeme jej ale mazat natvrdo, aby nikdo neměl pocit, že se snažíme něco schovat. Následuje malý vzorek otázek a odpovědí. Dostanu covid, nebo se mu můžu vyhnout? Pokud žiješ v bytě sám a s nikým se moc nestýkáš, možná se mu dokážeš vyhnout. Ale pokud k tobě chodí návštěvy nebo dokonce žiješ ve více lidech v jedné domácnosti, tak je pravděpodobné, že „deltu“ ti někdo dříve či později takříkajíc dotáhne až domů. Tahle varianta je vysoce infekční a mezi lidmi obývajícími tentýž prostor se přenáší velmi snadno. Taky je možné, že už jsi covid prodělal/a bezpříznakově. Můžeš si zajít na test na protilátky, stojí pár stovek a dělají jej v těchto a těchto laboratořích (seznam). Hrozí mi těžký průběh? Lidí, kteří s covidem musejí do nemocnice, je podle současných odhadů X procent, ale mladších lidí se to týká méně a starších více. Někteří z nich skončí na JIP, odkud už se zdaleka každý nevrátí. Očkování riziko hospitalizace i těžkého průběhu snižuje. O kolik jej snižuje, to zjistíš v naší aktuální statistice případů. Pokud jsi šedesátiletý obézní diabetik, jsi na tom mnohem hůř než dvacetiletý mladík. Valná většina dosud zemřelých byla starší padesáti let a měla nějaké další nemoci. Ale neber to jako slib, že pokud jsi mladší a zdravý, nic se ti nemůže stát. Jenom máš o hodně nižší pravděpodobnost, že se ti něco stane. Konkrétní čísla najdeš v naší aktuální statistice případů. V budoucnosti budeme možná schopni odhadnout riziko těžkého průběhu přesněji. Existují vědecké týmy, jako je například tento německý, které analyzují krev pacientů a snaží se předpovědět na základě takzvaných biomarkerů, komu hrozí těžký průběh – ještě včas, aby jej bylo možno zaléčit. Ale to je zatím experimentální práce, která není dostatečně vyhodnocena a připravena k nasazení v běžné nemocnici. U rizikových pacientů lze v časné fázi onemocnění nasadit monoklonální protilátky nebo nějaké nové léky, které teď procházejí schválením (paxlovid, molnupiravir). Ale tyto přípravky jsou drahé a není jich zas tak velká zásoba, takže nespoléhej, že se na tebe dostane. Třeba v danou chvíli zrovna nebudou. Taky už nefungují u pacientů, u kterých se nemoc příliš „rozjela”; musejí se podat včas. Když už tě přivezou do nemocnice s pořádným zápalem plic, je na ně pozdě. Jak je to s klesajícím účinkem vakcín? Nejstarší vakcíny proti covidu jsou teprve rok staré, takže nemůžeme dělat nějaké předpovědi na pět či deset let dopředu. Státy, které začaly očkovat s předstihem (například Izrael), pozorovaly jako první klesající účinek vakcín, a to hlavně u starších pacientů. To není až tak divné, protože starší lidé mají obvykle slabší imunitní systém. Izraelci mají momentálně dobré výsledky se třetí dávkou, takzvaným boosterem. Proto to začaly dělat i jiné státy. Momentálně ti nikdo nedokáže slíbit, kolik těch boosterů bude potřeba, v jakých intervalech, a zda budou potřeba i u mladších lidí. V budoucnu můžou být k dispozici jiné, novější vakcíny, u kterých ten účinek tak rychle klesat nebude. Ale teď nejsou. Taky se může stát, že vzniknou nové varianty viru způsobujícího COVID-19. Několikrát už se to stalo, přičemž „indická” varianta delta je mnohem nakažlivější než původní virus z Wu-chanu. Ne všechny varianty jsou horší než ta původní, ale některé bohužel ano. Pokud se objeví nějaká nová varianta, která se začne šířit po světě, bude nutno teprve zjistit, nakolik proti ní současné vakcíny a léky fungují. To se taky nedá stihnout za den, samozřejmě. Mluvit o tom, co se neví Tak, konec vzorku. Nechci z tohoto článku dělat traktát dlouhý na tři lokte. Nějak takto bych si já osobně představoval upřímnou, férovou komunikaci s občanem. Nelhat, neslibovat zázraky, říci věci na plnou hubu – a to včetně toho, co se neví. Vlastně zejména včetně toho, co se dosud neví. Povězte, neměli byste z takového Ministerstva bez filtru (MbF) lepší dojem než z toho, co dostáváme předloženo dnes? Já tedy rozhodně ano. Dospělý člověk by měl snést určitou míru nejistoty. Úřady by s ním neměly zacházet jako s křehotinkou, která potřebuje instrukce jasné jako facka i za cenu jejich zkreslení, jinak se neuroticky zhroutí a bude volat po pevné ruce státu. No, bohužel se většina vlád rozhodla jinak a teď sklízejí plody svých rozhodnutí. Respektive sklízíme, protože pokud není člověk poustevník, od tohoto FUBARu se úplně odizolovat nedokáže.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-12-06 10:30:55

Pracujete s ChatGPT? Nezapomeňte při tom používat i svůj mozek, radí odborníci

ChatGPT je postaven na statických datech, což znamená, že jeho odpovědi nemusí být vždy aktuální Studie prokázaly, že si model často vymýšlí důvěryhodně znějící, ale nesprávné odpovědi OpenAI a Microsoft se snaží model přiblížit aktuálnímu času, ale cesta k dokonalosti je ještě dlouhá ChatGPT byl původně navržen jako statický model trénovaný na obrovském množství dat od knih, přes články až po různé webové stránky. Hlavní nevýhodou je, že tato data nejsou pravidelně aktualizována. Když tedy dojde na aktuální události, model může poskytovat zastaralé nebo dokonce chybné informace. Například, pokud se ho zeptáte na dění z posledních dnů, odpoví často na základě starších dat, což může vést k nepřesnostem. A jak asi tušíte, tak ve světě, kde se informace mění téměř každou minutou, to může být často velký problém. Přečtěte si celý článek Pracujete s ChatGPT? Nezapomeňte při tom používat i svůj mozek, radí odborníci

Čas načtení: 2023-04-12 11:43:00

Bezpečnostní záplaty z Ventury jsou nově dostupné i pro macOS Big Sur a macOS Monterey

Společnost Apple vydala novou aktualizaci svých starších operačních systémů pro počítače. Aktualizace macOS Big Sur 11.7.6 a macOS Monterey 12.6.5 jsou zaměřeny na opravu kritických bezpečnostních chyb, které byly již vyřešeny v předchozích aktualizacích pro macOS Ventura 13.3.1. Podle zprávy zabezpečení od Applu, tyto aktualizace opravují především zranitelnost označenou jako CVE-2023-28206, která byla již opravena v minulé aktualizaci pro aktuální systém Ventura. Tato aktualizace nezahrnuje žádné další vylepšení. Podle informací od Applu, aktualizace opravuje stejnou chybu v obou operačních systémech:

Čas načtení: 2020-04-22 07:47:13

Výzva jedenácti lékařů Univerzity Karlovy veřejnosti: otevřete školy a zabraňte krachům firem

Jedenáct lékařů Univerzity Karlovy včetně rektora Tomáše Zimy sepsalo výzvu veřejnosti, ve které vyzývají k ukončení nouzového stavu ke 30. dubnu, postupnému uvolňování státní hranice, a obnovení výuky na základních, středních a vysokých školách v průběhu. Prohlášení zveřejňujeme v plném znění. Česká republika je již téměř šest týdnů blokována restriktivními opatřeními, která byly zavedena v souvislosti s ochranou zdraví občanů při epidemii COVID-19. Je potřeba ocenit vládu za první rychlá a plošná opatření, která nepochybně pomohla se zvládnutím rizik. V současnosti je nutné s ohledem na aktuální epidemiologická data a vývoj epidemie zásadně zrychlit rozvolňování opatření – ve prospěch zdraví občanů, ekonomické a společenské stability a prosperity země. Společnou motivací pro vznik této výzvy je ochrana zdraví občanů České republiky, které dlouhodobá omezení ohrožují, obava o naši budoucnost, ať již zdravotní či ekonomickou a rovněž snaha vyvrátit nepravdy a mýty, jež jsou o epidemii šířeny. Plošná opatření nepovedou k vymýcení COVID-19. Je potřebné vytvářet především imunitní odpověď u většiny populace, což bude chránit i ohrožené skupiny obyvatel, definované svou diagnózou, nikoli věkem. V zájmu zachování zdraví a prosperity naší země je nezbytné: - ukončit nouzový stav ke 30. dubnu 2020, - obnovit dostupnost zdravotní péče pro všechny občany v plné šíři, - obnovit výuku na základních, středních a vysokých školách v průběhu měsíce května 2020, - odstranit překážky pro chod ekonomiky, zabránit krachu, který hrozí významné části malých a středních firem a živnostníků, - postupně uvolňovat státní hranice v koordinaci s okolními zeměmi, a zvláště s našimi sousedy a těmi, které mají podobnou epidemiologickou situaci, jako jsou například Německo či Rakousko, - přijímat promyšlená řešení místo chaotických a protichůdných opatření. V našem stanovisku vycházíme z aktuálních epidemiologických dat, znalostí, faktů, expertíz a také z našich odborných i praktických zkušeností a poznatků. 1/ JE NUTNÉ CO NEJDŘÍVE OBNOVIT PLNOU LÉKAŘSKOU PÉČI PRO VŠECHNY OBČANY Od začátku března dochází ve zdravotnických zařízeních k výpadku služeb pro závažně nemocné pacienty, kteří nejsou COVID-19 pozitivní. Jsou zastaveny preventivní programy v kardiovaskulární péči a v onkologii, byly například omezeny odběry orgánů pro transplantace a řada chirurgických výkonů. Další oběti na životech způsobuje jak odkládání plánovaných výkonů, tak i strach nemocných jít včas do nemocnice. Množí se případy zanedbaných bolestí břicha (prasklé záněty slepého střeva a jiné náhlé příhody břišní), drobných poruch hybnosti či mluvení (mozkové příhody) či bolesti v rameni nebo v zádech (akutní infarkty myokardu), a to vše v důsledku strachu pacientů z nákazy během ošetření či hospitalizace. Snížení výběru zdravotního pojištění – i při návrhu navýšení plateb za státní pojištěnce – povede k prohloubení podfinancování celého systému zdravotnictví a tím ve svých důsledcích ke zhoršené péči o nemocné s jinými, často závažnějšími nemocemi, než je COVID-19. Oběti takto vyvolaného nedostatku péče budou bohužel důsledkem protiepidemických opatření proti coronaviru. 2/ ZDRAVOTNICKÝ SYSTÉM NEZKOLABOVAL A NEZKOLABUJE POD NÁPOREM PACIENTŮ S COVID-19 Z Itálie víme, že 80 % populace virózou COVID-19 prochází s lehkými příznaky nevyžadujícími hospitalizaci. Z 20 procent závažnějších symptomů jich pět procent vyžadovalo příjem na intenzivní péči. Zde zastánci plné karantény národa a uzavírání se světu kalkulují s 50procentní úmrtnostní a třítýdenní hospitalizací na jednotkách intenzivní péče. Tato čísla platí jen pro nejtěžší formy zápalů plic a respiračního distresu. Ty však nacházíme jen u 25-30 procent příjmů do intenzivní péče, zatímco celková nejčastější délka pobytu pacienta s COVID-19 je mezi 8-10 dny. To zvyšuje odhad maximální dostupné kapacity intenzivní péče více než dvojnásobně. Doplňujeme, že do dneška (21. 4. 2020) jsme se v ČR nedostali ve vytížení intenzivních lůžek přes 45 procent kapacity, trvale tedy máme více než poloviční rezervu! 3/ KORONAVIRUS NEZVÝŠIL PŘIROZENOU ÚMRTNOST V ČR Ztráta každého lidského života je vždy nenahraditelná a tíživá. Každý rok v ČR zemře přirozenou smrtí přibližně 110 tisíc lidí, tj. průměrně zemře každý den asi 300 lidí. Zesnulých, u kterých byl identifikován COVID-19, je za den průměrně pět – nicméně smrt minimálně poloviny z nich nemá přímou souvislost s onemocněním COVID-19, nýbrž se jedná o úmrtí způsobená jiným závažným onemocněním. Při porovnání úmrtí na respirační onemocnění za rok 2019 nenacházíme rozdíl s rokem 2020 (zdroj: data SZÚ). Ze statistického hlediska je třeba objektivně poznamenat, že koronavirus nezvýšil přirozenou úmrtnost v ČR. 4/ (NE) ZÍSKÁNÍ KOLEKTIVNÍ IMUNITY Velká pozornost se v tuto chvíli upírá k testování imunity ve společnosti, jež by mělo ukázat, kolik lidí nemoc prodělalo a kolik z nich má protilátky. Dosud však není jasné, zda každý, kdo prodělá koronavirovou infekci, musí mít nutně protilátky. Na obraně proti viru se totiž významně podílí i buněčná imunita, která se běžnými laboratorními testy nedá podchytit. Vytvořené protilátky mohou přetrvávat několik týdnů až měsíců, ale paměťová stopa v lymfocytech (buněčná imunita) přetrvává až i celoživotně, po novém kontaktu s tímtéž virem se protilátky začnou ihned tvořit znovu. Každý jedinec tak protilátky vytváří v různém množství a v různém časovém období. V populaci může být mnoho jedinců, kteří koronavirus úspěšně prodělali a nemají zvýšené nebo detekovatelné množství protilátek. Tento fakt podporuje odhad počtu dárců konvalescentní plazmy (tj. plazmy od osoby, která prodělala koronavirovou infekci), kde množství protilátek – a tedy vhodnost odběru této plazmy – bude mít cca jeden z osmi až deseti dárců, kteří koronavirovou infekci prodělali a uzdravili se. Výskyt protilátek v populaci můžeme odhadovat na jednotky procent. Zároveň se ukazuje, že izolování nerizikových skupin, což v praxi znamená znemožňování celé populaci normálně žít a pracovat, nepovede k získání imunity. Naopak – další prodlužování karantény bude mít rozsáhlé následky a povede k celospolečenskému traumatu. Argumentace, že pokud kolektivní testování neodhalí v populaci dostatek případů s pozitivitou protilátek, pak musíme pokračovat v karanténních opatřeních a restrikcích, je chybná. 5/ STARŠÍ OBČANÉ POTŘEBUJÍ BEZPEČNÝ SOCIÁLNÍ KONTAKT, NE ABSOLUTNÍ KARANTÉNU Stigmatizace a omezování starších lidí v rámci „boje s COVID-19“ je neopodstatněné a neoprávněné a etabluje věkovou diskriminaci v obecném povědomí. V rámci řešení krize COVID-19 je veřejnost masivně utvrzována v obavě z mimořádné nebezpečnosti nákazy pro „starší“ lidi a v nutnosti přijímat pro tuto velmi heterogenní skupinu jednotná mimořádná opatření včetně nevycházení z bytu či vymezení nákupní doby. Současně se veřejnost dozvídá, že právě senioři postižení COVID-19 by mohli zahltit zdravotnický systém. Objevily se i představy o třídění nemocných potřebujících intenzivní péči jen na základě věku. Vymezením „ohroženého stáří“ na 65+ došlo k bezprecedentní stigmatizaci 20 procent obyvatel republiky včetně lidí zdravých a nijak zvlášť ohrožených. Někteří byli znejistěni či vystaveni manipulativnímu jednání svého okolí. Mnozí strádají přehnanou obavou z nákazy, omezením kontaktu s rodinami, izolací, samotou, komunikační deprivací, narušením denního rytmu se závažnými psychickými důsledky, a to nepřiměřeně riziku i možnostem jeho snížení. Několikatýdenní nevycházení ohrozilo křehké lidi ztrátou stability, pohyblivosti a tím soběstačnosti. Přitom není důvod, aby se při dodržování odstupu od jiných lidí nepohybovali ve volném prostoru. Ukazuje se, že zhoršení prognózy COVID-19 souvisí především s přidruženou nemocností, nikoliv s věkem jako takovým. Jde o poruchy výživy, onkologická a kardiovaskulární onemocnění, cukrovku, možná některé léky. Ohroženi nejsou primárně „starší lidé“, ale „lidé křehcí a závažně nemocní“. V tom se COVID-19 neliší od všech zátěží včetně chorob, jak to známe z epidemií chřipky, z vln veder či mrazů. Samostatnou problematikou jsou pobytová zařízení sociálních služeb (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem) a zdravotnická zařízení dlouhodobé péče. Jde o rizikové soustředění mimořádně křehkých osob s řadou vážných onemocnění. Zahraniční zkušenosti i první data z ČR ukazují, že právě tito lidé tvoří zřejmě většinu všech obětí COVIDu-19. To ukazuje nadřazenost zdravotního potenciálu (zdatnosti, odolnosti, adaptability) nad věkem jako takovým. Řada křehkých pacientů podlehla nákaze jako nespecifické zátěži, stejně jako by podlehla chřipce či většímu úrazu. Naopak ani v ČR nebylo zdaleka učiněno dost pro ochranu této nejohroženější skupiny - obyvatel pobytových zařízení sociálních služeb. To se týká kvality preventivních opatření, personálních záloh, výcviku v karanténním režimu, dostatku ochranných a hygienických pomůcek, častého testování nákazy u personálu, hlavního zdroje jejího zavlečení, testování podezřelých projevů u klientů s okamžitým převozem nakažených do kvalitních karanténních zařízení s dostupnou potřebnou péčí při rozvoji potíží aj. 6/ NEJDE JEN O ZDRAVÍ FYZICKÉ A DUŠEVNÍ, ALE I O ZDRAVOU EKONOMIKU A DEMOKRACII Je nutné zdůraznit, že fyzické zdraví jde ruku v ruce se zdravím duševním, zdravím socio-ekonomickým a zdravím české demokracie. Nikomu na zdraví nepřidá, když bude muset likvidovat svůj pracně budovaný a dobře fungující podnik, rozdávat výpovědi kvalifikovaným pracovníkům a hlásit se s celou rodinou na pracovním úřadě. Existuje prokázaný vztah mezi kardiovaskulární úmrtností, četností onkologických onemocnění a psychiatrickými onemocněními v souvislosti se ztrátou zaměstnání. Dlouhodobá izolace je devastační pro celou společnost. Izolace a omezení aktivit zvyšují spotřebu alkoholu a dalších návykových látek, závislost na počítačích a gamblerství. Izolace vede k nárůstu domácího násilí, rozvodovosti, napětí ve společnosti a agresivity. Závěrem: Jsme přesvědčeni, že médii sycený emocionální náboj současné situace je třeba korigovat podloženými fakty a s ohledem na ně a na možné celospolečenské důsledky a dopady krizových opatření je nutné co nejdříve konat a urychlit strategii státu v návratu k normálnímu životu. To vše za rozumného dodržování hygienických opatření, tedy nošení roušky při kontaktu s jinými lidmi, mytí rukou a udržování sociální vzdálenosti. Občané během koronavirové krize prokázali nejen velkou solidaritu a sounáležitost, ale rovněž disciplínu v dodržování těchto pravidel, proto není žádných pochyb, že by tato základní opatření dál nedodržovali. V této nesnadné době potřebujeme více optimismu a rozumných řešení, nesmíme propadat strachu, panice a beznaději. Věříme, že i k tomu naše výzva přispěje.   V Praze dne 21. 4. 2020 Podepsáni (v abecedním pořadí): doc. MUDr. Martin Balík, Ph.D. prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., MBA prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc. prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. prof. MUDr. Robert Lischke, PhD. prof. MUDr. Jiří Neuwirth, CSc., MBA prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. MUDr. Jaroslav Svoboda prof. MUDr. Julius Špičák, CSc. prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-12 11:05:00

Za chybějící dokumenty hrozí vlastníkům nemovitostí statisícová pokuta

Povinnost pro majitele bytů či domů uchovávat aktuální projektovou dokumentaci zdůraznil nový stavební zákon platný od letoška. Nejvyšší sankce už je čtyři sta tisíc korun. Podle odborníků jsou chybějící nákresy a plány častým nešvarem u starších nemovitostí.

Čas načtení: 2024-03-12 11:05:00

Za chybějící dokumenty hrozí vlastníkům nemovitostí statisícová pokuta

Povinnost pro majitele bytů či domů uchovávat aktuální projektovou dokumentaci zdůraznil nový stavební zákon platný od letoška. Nejvyšší sankce už je čtyři sta tisíc korun. Podle odborníků jsou chybějící nákresy a plány častým nešvarem u starších nemovitostí.

Čas načtení: 2024-03-22 06:00:00

AMD zachraňuje grafiky, které Nvidia opustila. FSR 3.1 umožní generování snímků i v kombinaci s DLSS

Nvidia nepodporuje generování snímků přes DLSS 3 a 3.5 na grafikách GeForce starších než z aktuální generace, ale tuto technologii jim ironicky doplní AMD, generování z FSR 3.1 půjde zkombinovat s upscalingem DLSS i XeSS od Intelu.

Čas načtení: 2024-03-28 13:41:00

Umožněte duální provoz vlaků bez vybavení ETCS a odložte výhradní provoz minimálně o tři roky, vyzývají experti ministra dopravy v otevřeném dopise

Praha 28. března 2024 (PROTEXT) - Žádný jiný stát než Česká republika neplánuje vypnout své stávající zabezpečovací systémyČeská republika při zavádění ETCS postupuje zbytečně rychle, tvrdě a neústupně. Žádný z evropských států neplánuje podobně jako Česká republika přejít kompletně na ETCS do roku 2030. Podobně žádný jiný evropský stát neplánuje vypnout své stávající zabezpečovací systémy, mj. proto, že ETCS není stoprocentně provozně spolehlivé a státy jím ani neplánují pokrýt všechny vedlejší tratě. V neposlední řadě žádný evropský stát nezavádí ETCS přesně podle specifikací ERA (European Rail Agency). Svým přístupem si Česká republika způsobuje zbytečné problémy a zavádění evropského vlakového zabezpečovacího systému výrazně prodražuje o miliardy korun. Expertní tým SPEŽ proto nedávno oslovil ministra dopravy Martina Kupku a v otevřeném dopise ho vyzval k odložení tzv. výhradního provozu ETCS v České republice minimálně o tři roky, na rok 2028. Zároveň žádá, aby byl umožněn souběžný provoz vlaků vybavených i nevybavených systémem ETCS.„Měli jsme možnost vyslechnout si zkušenosti našich kolegů z Rakouska, Německa, Itálie, Maďarska a dalších evropských států i mimo EU s praktickým provozem ETCS na jejich národních tratích. Ze zkušeností vyplývá, že ETCS je zatím provozně nevyzrálý systém s nižší spolehlivostí než dosavadní národní zabezpečovací systémy,“ říká Josef Hendrych, předseda Spolku pro efektivní železnici a bývalý náměstek generálního ředitele Správy železnic. V České republice se zavádí ETCS L2 (Level 2). Ten je ale zatím provozně velmi nespolehlivý a trpí častými výpadky, jak ukázaly zkušenosti s jeho používáním na trati Olomouc – Uničov i nedávný zátěžový test mezi Starým Městem u Uherského Hradiště a Břeclaví. Podobné zkušenosti s ETCS L2 mají i ve Švýcarsku, kde jim podobně jako u nás nasazení tohoto systému na 10 % tratí způsobuje jejich nižší propustnost. Další implementaci Level 2 proto dočasně zastavili.Česká republika plánuje od roku 2025 zavést na vybraných úsecích koridorů tzv. výhradní provoz pod ETCS. Na koridorové tratě včetně nádraží tak nebudou moct vjet lokomotivy nebo hnací vozy, které by nebyly tímto systémem vybaveny. V Německu, Rakousku, Maďarsku ani Itálii, která je se zaváděním ETCS možná nejdále v Evropě, však nic takového neplánují. Ve všech těchto zemích nechávají v provozu i dosavadní národní zabezpečovací systém a tratě provozují v duálním režimu. Důvodem je jednak záloha, ale hlavně to, aby do stanic mohly zajíždět i vlaky, které ETCS vybavené nejsou, a u nichž dovybavení novým mobilním zabezpečovacím zařízením nedává ekonomický smysl. To je důležité zejména u regionálních tratí, které ani v těchto zemích nejsou a nebudou ETCS vybaveny. Kdyby neexistoval duální režim, nemohly by na hlavní koridorové stanice regionální spoje svážet cestující. V České republice však toto nebude možné a regionální vlaky budou muset být vybavené ETCS za desítky miliónů korun jen kvůli vjezdu do koncové stanice.EU chce do roku 2030 převést na silnice 30 % nákladní dopravy. Nákladné vybavování starších hnacích vozidel vozidlovou jednotkou ETCS omezuje menší dopravce, kteří na takto drahé zařízení leckdy nemají dostatek finančních prostředků a kteří na dopravním trhu vyplňují mezery v případech přeprav, o které „velcí“ nemají zájem.Snad nejhorší je ale neústupné prosazování zavádění ETCS přesně podle specifikací tak, jak je spravuje Evropská železniční agentura ERA. Všechny ostatní státy žádají o různé úpravy a výjimky a evropský regulátor jim je při řádném zdůvodnění schvaluje. Třeba v Maďarsku chtějí provozovat ETCS L1 až do rychlosti 300 km/h, přičemž u nás zavádíme L2 proto, že L1 je údajně možné provozovat jen do rychlosti 160 km/h. V Rakousku mají tolerovanou jízdu vozidla bez příjmu signálu GSM-R stanovenu na 40 sekund, u nás je norma 18 sekund. To vede k výrazně vyšším nárokům na pokrytí tratě a vyšším nákladům na telekomunikační infrastrukturu. A zavádění radiového spojení s vlakem pomocí GSM-R je v ČR také rarita – Německo i Rakousko ve velkém využívá sdílení sítí s veřejnými operátory a mají v podstatě stoprocentní pokrytí železniční sítě GSM-R. Problémy s činností ETCS L2 na trati Olomouc – Uničov – Šumperk souvisí také se „špatným“ přihlášením hnacího vozidla do sítě GSM-R. Je zcela nepochopitelné, proč síť GSM-R nedokáže data na vozidlo/z vodidla převzít jakoukoliv stanicí BTS jako je to běžné ve veřejné síti.Ve Finsku zase dosáhli toho, že místo GSM-R běží ETCS na síti TETRA (u nás by mohlo běžet např. na celoplošné síti Pegas provozované ministerstvem vnitra) a do budoucna počítají s komerčními 5G sítěmi. Zcela tak odpadá nutnost budování oddělené telekomunikační infrastruktury. Rakousko, Německo i Norsko požádaly o prodloužení termínů na zavádění ETCS, takže mohou nová zabezpečovací zařízení instalovat jenom tam, kde se to staré dostane na hranici životnosti.„Evropská zkušenost jasně ukazuje, že ETCS je sice moderní zabezpečovací systém, ale jeho neústupné plošné zavádění bez umožnění duálního provozu s hnacími vozidly nevybavenými ETCS, a to ještě před termíny stanovenými EU, je předčasné a hlavně zbytečné. ETCS musí nejdříve stejně jako kterýkoliv jiný systém projít provozním ověřením a úpravami, které zajistí jeho celkovou spolehlivost a efektivitu. Požádali jsme proto ministra dopravy Martina Kupku v otevřeném dopise o umožnění duálního provozu vlaků bez ETCS a o přehodnocení plánovaného výhradního provozu ETCS v České republice,“ uzavírá předseda Spolku pro efektivní železnici Josef Hendrych.O ETCS – ETCS je zkratka pro evropský vlakový zabezpečovací systém (z anglického European Train Control System). Je jednou ze součástí ERTMS. Měl by postupně nahradit cca 20 různých národních systémů vlakových zabezpečovačů, a tak dosáhnout interoperability v železniční dopravě, tj. vedení vlaků po celém území Evropy bez nutnosti výměn hnacích vozidel na hranicích, popřípadě bez nutnosti vybavení hnacích vozidel různými národními systémy. Počítá se s jeho rozšířením především na vysokorychlostních tratích a tranzitních koridorech, do budoucna by měl nahradit všechny stávající národní systémy.O Spolku pro efektivní železnici (SPEŽ) - Spolek pro efektivní železnici vznikl v roce 2013 pod starým názvem Spolek za bezpečnou železnici. Je názorovou a komunikační platformou osob a institucí, kterým není lhostejný osud železnice v České republice. Naším hlavním posláním je podpora věcné diskuse a zprostředkovávání výměny názorů mezi předními odborníky a širokou veřejností na aktuální témata. V diskuzích se soustředíme především na otázky rozvoje bezpečné železniční dopravy jako efektivního a ekologického způsobu přepravy, která patří svým významem mezi klíčové součásti kritické infrastruktury státu. Vysokou odbornost, ale i názorovou rozmanitost garantují osobnosti, které jsou součástí našeho expertního týmu, z nichž všichni mají dlouholeté pracovní či akademické zkušenosti.  

Čas načtení: 2024-02-16 11:19:17

FAUN: Druhý ročník festivalu aktuální hudby a zvukových umění

Druhý ročník festivalu FAUN, opět pod dramaturgickým vedením Radima Hanouska a Jana Lichého, má ambice navázat na úspěšný první ročník a zanechat ještě výraznější otisk na kulturní mapě Brna. Festival nabídne mimořádně pestrou zvukovou paletu, překvapivé žánrové průsečíky, radikální hudební vize, rituální taneční performance, ale zároveň zůstane divácky přívětivý, nezaujatý a maximálně otevřený. (Michaela Antalová & Adrian Myhr & Tord Knudsen) Stejně jako minulý rok nestaví dramaturgie festivalu pouze na žánrové pestrosti, ale i na pestrosti hudebních přístupů – od elektronické a elektroakustické kompozice […] The post FAUN: Druhý ročník festivalu aktuální hudby a zvukových umění first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek FAUN: Druhý ročník festivalu aktuální hudby a zvukových umění

Čas načtení: 2024-04-18 15:00:25

Aktuální akce na Google Play: logická hříčka, aktuální mapy jako tapeta a obnovení ztracených souborů

Máme tady čtvrtek a s ním i náš tradiční přehled toho nejzajímavějšího z aplikací a her, co se aktuálně nachází zdarma či ve slevě na Google Play. Tentokrát lze vyzdvihnout kupříkladu zajímavou logickou hříčku Down in Bermuda, aplikaci, která vám nastaví mapu aktuální polohy na plochu jménem Cartogram nebo obnovení smazaných souborů díky aplikaci Recovery Pro File Recovery. Přečtěte si celý článek Aktuální akce na Google Play: logická hříčka, aktuální mapy jako tapeta a obnovení ztracených souborů

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-29 07:05:06

Novinky z infekční fronty

Hongkong, speciální to administrativní oblast Číny, si přeci jen ještě zachovává svobodnější atmosféru a instituce. Za epidemie SARSu byla v Hongkongu zaznamenána daleko vyšší úmrtnost (17 procent) proti Číně (6 procent), což tak trochu navádí k otázce, která ta země byla v přiznání reality upřímnější… Právě v Hongkongu se 27. ledna konala dlouhá prezentace tamní lékařské fakulty na téma koronaviru. Vedl ji děkan, profesor Gabriel Leung. Třicetiminutový záznam v angličtině je zde, použitá prezentace (PDF) ke stažení zde (lokální kopie). Zhruba řečeno, hongkongští profesoři odhadují aktuální počet nakažených na 44 tisíc, tj. desetinásobek počtu zatím potvrzených případů, a odhadují, že počet nakažených se v současné době zdvojnásobuje zhruba co šest dní. Vývoj byl v posledních dnech velmi prudký: Vzhledem k tomu, že Wuhan je důležité dopravní centrum Číny, a k tomu, že nakažení lidé neprojevují pár dní žádné symptomy, považují profesoři přijatou karanténu za neúčinnou. Ostatní metropolitní regiony Číny jsou podle nich již značně zasaženy. Snad i pod vlivem této zprávy oznámila šéfka hongkongské exekutivy Carrie Lam, že Hongkong dočasně uzavírá část hraničních přechodů s Čínou a přestává vydávat vstupní povolení čínským občanům. Pozastaven je i provoz vysokorychlostních vlaků překračujících administrativní hranici mezi Čínou a Hongkongem. Další perličky: Agenture France-Presse uvolnila video natočené z dronu, které zachycuje aktuální život v zasaženém velkoměstě Wuhanu. Moc to tam tedy po ulicích nežije… Video si musíte rozkliknout na YouTube, protože AFP zablokovala jeho vkládání do cizích webových stránek. Je zvláštní vidět takovou metropoli, jak se její ulice vyprázdnily a působí dojmem opuštěného města duchů. Malajsie zastavila vydávání víz čínským občanům z nejvíce postiženého regionu. Počet pacientů v kritickém stavu se přiblížil tisícovce. Japonsko ohlásilo první případ onemocnění, který nebyl importován přímo z Číny. Jedná se o řidiče autobusu, který v Číně sám nebyl, ale vozil po Japonsku čínské turisty z okolí Wuhanu. Světová zdravotnická organizace (WHO) se omluvila za svůj předešlý odhad globálního rizika coby „středního“ a přehodnotila jej na „vysoké“. Nu, a vědci celého světa se snaží vypočítat takzvané R0. Co to je? R0 udává míru infekčnosti nemoci, tj. to, kolik jeden průměrný pacient stihne infikovat dalších lidí. Aktuální výpočet angloamerického týmu, založený na případech popsaných do 22. ledna, říká, že v případě koronaviru je to číslo 3,11. Deset nakažených tedy infikuje dalších 31 lidí. Nicméně je tam určitá míra statistické nejistoty. Lepší by tedy bylo říci, že R0 se podle jejich výpočtu s vysokou pravděpodobností pohybuje v pásmu 2,39–4,13. R0 má samozřejmě různou hodnotu podle regionu a jeho zvyklostí. Tam, kde považují mytí rukou za slabost, se budou infekční choroby šířit výrazně rychleji než jinde, kde si raději vykloktají před každým polibkem a po něm. Stejně tak dost záleží na reakci zdravotnického systému. Tam, kde se nové případy onemocnění daří identifikovat a izolovat dostatečně rychle, bude R0 postupně klesat. Může se ovšem i zvýšit, třeba tím, že příslušný patogen geneticky zmutuje v tom „správném“ směru. („Správném“ z hlediska jeho zájmů, nikoliv těch našich.) U nemocí, které už dobře známe, je obvyklý rozsah R0 vesměs dávno známý. Rekord drží spalničky (12–18). U nových chorob je jeho stanovení nesnadný úkol. Trojka, kterou vědci z Británie a Ameriky aktuálně odhadují koronavirové infekci v Číně, je ale docela dost, vyšší než například u té běžné chřipky. Pro další šíření koronaviru je nicméně nejzajímavější otázka, zda jej můžou roznášet i lidé v inkubační době, tj. ti, kteří jsou zatím bez příznaků a cítí se zdraví. Takové lidi jen tak nevyfiltrujete z davu na letišti pomocí čidel na měření teploty. Ničím se navenek neliší od ostatních a sami si ani nemusejí být vědomi, že vevnitř jejich těl něco tiká. A inkubační doba současné koronavirové infekce se odhaduje na 2–10 dní (aktuální zpráva Světové zdravotnické organizace, formát PDF), což je doba, za kterou lze obletět zeměkouli několikrát a poprskat přitom docela dost spolucestujících. Bohužel je v tomto případě podezření, že i lidé bez příznaků skutečně infekci roznášejí, což naznačuje případ ženy, která nakazila pět svých příbuzných, jakož i první německý pacient, jenž chytil svoji breberku od čínské kolegyně, se kterou absolvoval společné školení. Ta byla ještě v Německu zdravá a začalo jí být špatně až na palubě letadla zpátky. Upřímně jsem zvědav, jak dlouho bude ještě fungovat dosavadní letecký provoz mezi Čínou a zbytkem světa. Čekal bych, že zájem o letenky musí docela prudce klesat. A poloprázdná letadla prodělávají svým majitelům peníze. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-09-14 10:00:32

Sledujte aktuální povodňovou situaci. Mapy.cz přinášejí užitečnou novinku

Oblíbená česká aplikace Mapy.cz se dočkala praktické novinky Nejen na webové verzi, ale i v mobilní aplikaci můžete nově sledovat aktuální povodňovou situaci Na mapě jsou vidět i aktuální uzavírky silnic a v případě potřeby se zde zobrazí i evakuační zóny a stanoviště Území celé České republiky je od čtvrtečního odpoledne zasažené silnými dešťovými srážkami. Hladiny řek kvůli tomu začaly stoupat a ani dnes situace bohužel nebude lepší. Podle předpovědí meteorologů by dnes měly být srážky ještě intenzivnější, než včera. Kvůli hrozícím záplavám už některé obce a města začaly s evakuací obyvatel. Přečtěte si celý článek Sledujte aktuální povodňovou situaci. Mapy.cz přinášejí užitečnou novinku

Čas načtení: 2020-05-05 09:27:59

Výtvarník Jiří David: Jsou tu i silnější zla než Babiš

S vizuálním umělcem Jiřím Davidem jsme – krátce před vypuknutím koronavirové epidemie – hovořili o jeho poslední výstavě, ale i o progresivismu a přehnané korektnosti v umění.   Je veřejné angažmá pro umělce důležité? Pro mě ano.   Proč se má umělec politicky angažovat? Chci, aby umění získalo respekt. Proto se angažuji, komentuji, někdy třeba i bojuji.    Je to sice otřepaná otázka, ale lze život umělce oddělit od jeho díla? Jednou se tvrdilo, že ano, pak zase, že ne, pak znovu, že ano… Přestal jsem se v tom vědomě orientovat, ale myslím si, že jako občan, jako člověk a jako profesor mám povinnost být aktivní. Řeknu vám jeden příběh. Václav Klaus mi měl dát v Karolinu profesuru a já jsem ji od něj přijmout ani trochu nechtěl. Ptal jsem se tehdy sám sebe, co bude horší, že mu já nechci podat ruku, nebo že on mně nechce podat ruku? On mě totiž z jiných situací už trochu znal. A já si řekl, že to bude horší pro něj, a tak jsem tam nakonec šel, a on ve svém projevu řekl, že profesor by měl být ve veřejném prostoru iniciativní a měl by se veřejně vyjadřovat. A já mu musím dát za pravdu. I když musím dodat, že mi veřejné angažmá škodí, protože si jím zavírám dveře do různých společenství. Někdy si říkám, že už s tím přestanu, jenže občas mně to nedá, ale už ne tak často. Jsem už smířlivější.   Považujete-li za důležité veřejné angažmá, dovolte politickou otázku: Co si myslíte o Milionu chvilek pro demokracii? Zhodnocení něčeho takového je pro mě složité, protože se nedokážu pohybovat v davu. Jsem klaustrofobik. Mně dav vadí, takže se davu vyhýbám. Tuto iniciativu tak samozřejmě respektuji, ale mám pocit, že tam spousta lidí chodí jen v adrenalinové sounáležitosti. Vidí to možná příliš černobíle; jistě to neplatí o všech. Babiš je zlo! Proč ne! Ať to říkají. Jako politik a člověk je vskutku z mnoha známých důvodu neakceptovatelný. Já si ale nejsem jist, zdali jsou v té davové psychóze schopni ti lidé rozeznat, že tu jsou i jiná, podprahová, a někdy i silnější zla, že některá mají třeba jen na první pohled slušivější šaty. Raději znovu: Milion chvilek respektuji, nejsem nicméně schopen se uprostřed milionového davu pohybovat. Masové spartakiády mne vždy něčím děsily.   Chodil jste do davu na demonstrace v listopadu 1989? Chodil, ale mám pocit, že to je něco jiného, protože tehdy se měnilo společenské paradigma. Byl to neskutečný vír, nešlo mu odolat. Ale zpět k Milionu chvilek – já nic neodsuzuji, jenom to pro mě není v tuto chvíli ten nejpodstatnější pomník.   Rád strháváte pomníky?  Mě pomníky neiritují. Jsem vůči nim inertní. Spíš se zajímám o to, je-li to kvalitní socha. (smích) {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na začátku roku jste měl v Doxu výstavu nazvanou Jsem tady. Proč takový název? V životě umělců přicházejí období, ve kterých se začínají vykrádat, a já jsem chtěl říci, že se snad ještě tak docela nevykrádám, že jsem stále ještě tady. Že jsem tu zase s něčím novým, že se nerecykluji.   Že ještě nejste umělecky mrtvý. Doufám, že jsem stále ještě schopen svět, který mě obklopuje, uchopit jinak, nově. Ale to je jen jedna rovina zmiňovaného názvu. Jiná jeho rovina je politická. Vadí mi, jak se dnes říká, že umělec může být progresivní jen do určitého věku a že po jeho dosažení by měl vyklidit pozice, protože je troska, zkamenělina. A tak jsem chtěl říci ne – jsem tady.   Bojujete proti zapomnění? Neřekl bych, že je to boj, ale připomínám se. Sice mohu být pro někoho ona zkamenělina, ale jsem stále ještě tady.   Bojíte se umělecké smrti? Bojím. Umělecká smrt je zapomenutí a já chci zapomenutí oddálit. Proto ještě jednou – jsem tady.   Překvapila mě velikost vámi vystavovaných pláten. Zase tak velká nejsou. Doma mám větší; ty ale vystaveny zatím nebyly.   Kolik jich doma máte? Mám v ateliéru asi tři výstavy, které nikdo ještě neviděl. Vystavil jsem až tu čtvrtou.   Proč zrovna ji? Protože ji považuji za aktuální.   Čím byla aktuální? Snažím se v ní přemýšlet nad tím, co dnes znamená malba – a to je velice aktuální, protože se donekonečna říká, že malba je mrtvá, že se nyní vše podstatné děje v sociální, performativní či aktivistické rovině. A já si tím nejsem ani trochu jist. Takže jsem se rozhodl udělat tlumenější výstavu a přišel jsem s figurativností, jež je považována za vyčerpanou, akademickou, ne-li úplně zbytečnou.   A není? Ne.   Považoval jsem vás za postmoderního konceptuálního umělce… …a také jím jsem!   ...ale teď bráníte tradici figurativní malby. Máme se k ní vrátit? Neřekl bych, že vrátit – souběžně mi v Brně mimochodem běžela výstava, která byla úplně odlišná od té v Doxu – ale zdá se mi, že pokus o současnou obhajobu figurativnosti je dnes daleko rizikovější než všechny ty x-krát převařené „konceptuální“ výkřiky. Vždyť už to není nic jiného než konceptuální akademismus! Už to umí úplně všichni. Moji studenti to umí, ti, co teprve jdou na školu, to umí. Všichni to umí. Šíří se to jako mor.   Ale vždyť vy jste přece byl u zrodu tohoto moru. Já se za to nestydím. Byl jsem, částečně a jistě ne osamocen, jeho iniciátor – to je pravda. Jenže ono to prostě vyčpělo; pro nová sdělení se musí najít jiný jazyk. Když jsme se s tím učili v osmdesátých letech zacházet, tak to ještě mělo energii. Nebylo to unavené a očekávatelné. Ale neříkám, že se někomu občas něco nepovede. Někdy ano, a za to jsem moc rád, ale je toho strašně málo. Chci ale zdůraznit, že to, co jsem udělal, nebylo jen ze vzdoru. Nešel jsem tou výstavou jen proti něčemu. Mě opravdu zajímá, zdali ta figurativnost po všech těch stoletích ještě dokáže mne i diváka oslovit.   Vaše obrazy byly plné barev. Jsou zářivé – to je to slovo. Někde jsem objevil van Goghův dopis, v němž psal, že čím víc je starší, nemocnější a nevrlejší, tím víc se chce pomstít zářivější barvou – v tu chvíli se mi to všechno spojilo dohromady.   Říká vám mladá generace z branže, že už byste toho měl nechat? To mi samozřejmě říká, byť nepřímo, ale překvapilo mě, že právě hodně mladých lidí ta výstava mile překvapila. Asi i oni jsou už unavení a nevědí, jak dál. Ono to není jednoduché – a už vůbec ne pro mě. Jsem na scéně už čtyřicet let. Tvořím, ale taky se veřejně angažuji, někdy i politicky.   Dá se poznat kvalitní socha? Nepochybně ano.   Lze o něčem říci, že je to skutečné umění? Jistěže, ale nejsem si zrovna u těch pomníků tak docela jist – a teď už myslím skutečně jen pomníky z kamene – máme-li se v jejich případě bavit o umění. Podívejte se na všechny ty turistické pomníky, které se dnes po Praze rozrůstají jako plevel – třeba ta točitá hlava Kafky a podobně… To se máme v případě těchto atrakcí bavit o umění?   To nevím, ale vím, že se k nim lidé chodí fotit. To máte pravdu; říkejme tomu tedy turistické umění.   Patří do měst? Asi ano, ale mě to nezajímá, ale nestrhával bych to. Proč taky… Sice by tam mohly být zajímavější věci, ale já nejsem pán Země.   Ale přece i vy jste udělal například klíčovou sochu – je v tom tak velký rozdíl? Ta ale nebyla dělána jako turistická atrakce, byla připomenutím konkrétní situace.   Hodnotíte-li práce jiných, nemáte obavy z toho, co si o vašich pracích budou lidé myslet za pár desítek let? Mám, i když už mnohem menší než dřív. (smích) Nevím, jestli má práce vydrží. Možná z ní nevydrží nic, možná vydrží něco, o čem si třeba já sám myslím, že se mi to nepodařilo. Kdo ví? Všichni ti dnešní post-praktikující umělci a environmentální žalmisté by ostatně řekli, že Země se stejně dříve nebo později zbaví všeho toho braku produkovaného lidstvem, že to všechno padne – i Jiří David –, a že to bude jedině dobře.   Nepamatujete si na to, jak manchesterská galerie sundala Waterhousův obraz Hylás a nymfy? Pamatuji – to ale ani zdaleka není jediná kauza. Dělají to pořád. Militantní feminismus, zkreslený gender… Je to strašidelné, povrchní, tendenční.   To se dnes nemůžeme rozhodnout dívat se na minulá díla novýma očima a někdy třeba říci: Tento obraz se nám nelíbí, protože zobrazuje ženu nepřijatelně, a proto nepovažujeme za dobré dát mu přednost před obrazem jiným? Já si to nemyslím! Skutečné umění není orloj! Pokud je to dílo kvalitní – a teď nemluvím o nějakých dobových margináliích poplatných chvilkovému vkusu – tak má mít trvalé místo v dějinách umění. Nemohu se ho zbavit, protože když se ho zbavím, ztratím nejen historický přehled, ale porouchám celý paměťový kontext. V dějinách umění bude prázdné místo. Některá pozdější díla, která dílem, jehož se zbavím, byla inspirována, se ocitnou ve vzduchoprázdnu. Budova umění bude na spadnutí. Nemůžu se zbavit kvalitního umění minulosti jenom proto, že to koliduje s mým dnešním pohledem na svět. Vždyť je to absurdní! Kupodivu to nedělali ani nacističtí zločinci, byť pro veřejnost označili, co je a co není – dle jejich zvrácené ideologie – zvrhlé umění…   To lze přenést i jinam, třeba do literatury. Proč se mají studenti na středních školách bavit třeba o Hemingwayovi se vší jeho přebujelou maskulinitou, a nemají se raději více zabývat literaturou původních obyvatel Ameriky, romskou nebo ženskou literaturou? Proč pořád sklánět hlavu před kánonem? Ale já přece nemám nic proti tomu, aby se učila indiánská a ženská a romská literatura, ale proč se kvůli tomu zbavovat Hemnig- waye? Nechápu!?   Protože na školách mají studenti omezený počet hodin literatury, to znamená, že chceme-li dát prostor indiánské literatuře nebo ženské literatuře nebo romské literatuře, musíme někde jinde něco z kánonu ubrat – třeba Hemingwaye. Jsem absolutně proti! Pak je tedy třeba změnit počet hodin literatury, a ne zavádět absurdní selekce. Dnes už třeba i muzea v Houstonu – a to se vracím k výtvarnému umění – říkají, že budou kupovat jenom ženské umění, protože se ženské umění nikdy dřív nekupovalo. Ksakru, ať se kupuje jen kvalitní umění! Mně je absolutně jedno, jestli ho dělá žena nebo muž nebo hipster nebo desáté a dvacáté pohlaví. Opravdu mi to je ukradené. Ale ať to je po formální i obsahové stránce kvalitní a inspirující umění!   Zřejmě se tedy mají sejít moudří lidé – předpokládám, že většinou už trochu prošedivělí bělošští muži –, a mají říci: Toto je kvalitní umění, to budeme kupovat, vystavovat… …ne a ne a ne. Samozřejmě, že je to velmi individuální a já nechci tak docela hájit kánony, ale kupodivu je zvláštní, že lidé různých emocí, charakterů nebo zkušeností, ale i vašich různých barev pleti a věku, poznají, co je dobré umění.   Takže kvalitní umění je objektivně poznatelné? Není objektivně poznatelné… I když co je to objektivní? Kvalitní umění každopádně poznají mnozí respektuhodní lidé…   …moudří lidé? Neřekl jsem „moudří lidé“! Ve vašem tónu to zní mimochodem trochu pejorativně – jako byste říkal „zavrženíhodná elita“. (smích) O tom, co je dobré umění, přece nerozhoduje komise moudrých bílých mužů či bílých mladých žen, nebo komise Afroameričanů či Asiatů! Rozhoduje tisíc nenadiktovaných nuancí; třeba i erudovaná schopnost umět rozlišit, poznat, pochopit… A rozhoduje i vzdělání, intuice a někdy i náhoda.   Pamatujete si, jak na začátku devadesátých let vyšly najevo podvrhy Johna Drewa? Drewe nechal naprosto druhořadého malíře malovat nové – nikdy neexistující – obrazy Chagalla, Giacomettiho, Nicholsona. Padělal dokumentaci a věhlasným muzeím prodal stovky těchto fakových děl. Autenticitu některých z těchto druhořadých malůvek dokonce potvrdil tehdejší ředitel Tate Gallery. Nejsem proto tak docela přesvědčen o tom, co říkáte. Drewe skvěle ukázal, i když nechtěně, protože nechtěl být chycen, jak funguje dnešní umělecký provoz a jak jednají ti, co určují kánon. Já tomu rozumím. Jasně. Toto se může přihodit – jedenkrát z milionu. To však ale nepopírá to, co jsem řekl.   Vy jste ale řekl, že se umění pozná – pro Drewa maloval obrazy druhořadý malíř a jejich autenticitu uznal i ředitel Tate Gallery… Když někdo zkopíruje způsob malby třeba takového Chagalla, tak se může stát, že jeden či dva obrazy prolítnou… Dobře, na tom se můžeme shodnout, že se něco takového stane.   Víte, že třeba Melville byl v době, kdy žil, přehlížen? Vermeer van Delft by mohl být jeho výtvarnou obdobou. Byl jako významný umělec objeven po dvou stech letech, a mimochodem byl taky geniálně zfalšován – Han van Meegerenem.   Věříte na umělce-poustevníky? Ne.   Nevěříte tedy, že někdo někde může něco velice kvalitního tvořit a přitom kašlat na veřejný prostor? Na veřejný prostor při zrodu uměleckého díla kašlou všichni dobří umělci. To nesouvisí s poustevnictvím; osamocení je předpokladem pro vnitřní koncentraci. To na úvod. Před časem se v tomto smyslu hodně mluvilo o fotografu Miroslavu Tichém, který žil desetiletí někde na Moravě, totálně zabordelený v tísnivém kutlochu, a najednou se jakoby dostal do světových sbírek. Jenže ono to „najednou“ byla dlouholetá a hodně pečlivá práce. Navíc samozřejmě i ten Tichý nežil tak úplně ve vzduchoprázdnu, i on znal kontext. Do jisté doby věděl, co kdo tvoří. Dějiny umění mimochodem i takovou tvorbu po čase reflektují – existuje i art brut, tedy umění lidí společností marginalizovaných, duševně nemocných a podobně.   Rozumím-li tomu dobře, říkáte, že umělec kontakt se současným uměleckým světem potřebuje. Zcela nepochybně.   Není to ale často jen umělecký provoz rozdělující si mezi sebou granty a pocty?  Rozumím tomu, co říkáte. Proto jsem taky nikdy o žádný grant nepožádal – s jedinou výjimkou, a to jsem ještě nepožádal o grant pro sebe.   Máte problém s granty? Mají jednu velkou výhodu, ale i jednu velkou nevýhodu. Výhoda je v tom, že lidi, kteří je dostanou, mají pocit větší svobody, protože na čas získají finanční jistotu. Nevýhoda ale je, že musí předem definovat představu, co chtějí udělat, a tu pak udržet. Jenže takhle umění nefunguje. Umění nemá mít v sobě apriorní plánovitost. Všimněte si, jak často se stane, že umělec – ale to nemusí být jen umělec, to může být třeba i společenský vědec – když nedostane grant, tak se na to, co v žádosti o něj tak barvitě vylíčil jako nesmírně podstatné, vykašle. Pro takového člověka to není důležité samo o sobě – on to chce vytvořit jen kvůli penězům. Čest výjimkám! To je devastující. V Holandsku se na začátku devadesátých let rozhodli dávat studentům vycházejícím ze škol granty; dali jim tu první možnost a brali si od nich za peníze obrazy. A co je z toho dnes? V Holandsku jsou hangáry plné jakoby-umění, o které nikdo nemá zájem. Z té spousty jakoby-umělců, kteří byli tímto způsobem podpořeni, jsou zajímaví tak maximálně dva.   Umělec má tvořit ve volném čase? Čas, kdy umělec tvoří, je i jeho pracovní čas.   A kdo mu ho zaplatí? A kdo by ho ksakru měl platit!?   Já v tom s vámi souhlasím, jen se ptám. Podívejte, třeba tento katalog (ukazuje na katalog své výstavy v Doxu, pozn. red.) jsem si zaplatil skoro celý sám; několik dalších lidí pak přispělo na zbytek.   Jedním z těch, kdo přispěl, je například exekutor Robert Runták. Je to tak. Ale všimněte si, že i vy řeknete „exekutor“. Já bych mohl nejdříve říci „sběratel“.   Vadí vám to, že na katalog přispěl? Katalog byl už ve výrobě, když byl sběratel Robert Runták vydavatelem, což je má zdejší galerie ZAHORIAN & VAN ESPEN, spolupožádán o příspěvek. Kdyby peníze nedal, zaplatil bych si ho sám. Samozřejmě, že se můžeme bavit o exekutorech, ale Runták ty zákony neschválil. On to zlo či legitimní praxi – říkejme tomu dle libosti – nevymyslel. Je právník a zákon, byť je třeba špatný, nezneužívá; pokud vím. Inicioval dokonce několik změn k lepšímu. Ale chápu, nikoho to nezajímá. Je exekutor, takže má, „hajzl jeden!“, smůlu. Já ho neobhajuji, ale ani nesoudím. Lidi jsou buď svině, anebo ne, a mezitím je 50 odstínů šedi, že ano!?   Na katalog přispěla i J&T. To je totéž. I bez podpory této banky, která mimochodem roky financuje Chalupeckého cenu, galerii Rudolfinum nebo ostravské Plato, bych si katalog asi sám zaplatil. Ale já se ještě vrátím k tomu, odkud jsme vyšli. Osobně nechci být na někom závislý, nechci grant dopředu, nechci si připadat jako něčí otrok. Chce-li mě ale někdo podpořit, ať mě podpoří – přijde mi to, a teď zdůrazňuji, že to přijde mně osobně, jako obhajitelnější pozice než být závislý na grantech.   Od koho už byste peníze nevzal? Třeba od zbrojního průmyslu – tak jako berou jiní, i ti z levicového prostředí. Stačí připomenout Erste Bank a Tranzitdisplay.   Exekutor je ještě dobrý, zbrojař už je špatný? Porušil exekutor zákon? Já se jen ptám. Zbrojař…   …taky nemusí porušovat zákon. To je asi pravda, ale jistě i vy cítíte tu disproporci. Je však těžké na to jednoznačně odpovědět. Černobílých soudů je každopádně více než dost – zvláště zaznívají od těch, co nic moc v umění nedělají. Ale dobře, mám být tedy jenom kritik současného uměleckého provozu a nic nedělat? Nebo jak mám v současném světě tvořit? Můžu dělat aktivistické umění a brát granty od všech těch ideových příznivců léta sedících v komisích. Pak samozřejmě lidi jako Runták nepotřebuji, protože mi peníze dodají kamarádi. Bude to mít i tu výhodu, že budu moci říkat, že David je pěkný hajzl, protože si bere peníze od Runtáka, zatímco já jsem čistý! Budu lepší? Vždyť je to blbost! Já, Jiří David, si raději vezmu peníze od Runtáka, který z hlediska práva není zločincem, než z grantu. {/mprestriction}  Jiří David (*28. 8. 1956, Rumburk) je český výtvarný umělec. Od 2. poloviny 80. let minulého století spoluvytváří tvářnost českého umění. V roce 1987 byl spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V letech 1995 až 2002 vedl na pražské AVU ateliér vizuální komunikace. Díla Jiřího Davida jsou vystavena v mnoha českých i zahraničních galeriích.

Čas načtení: 2020-04-02 08:08:45

Petr Drulák: Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo

O Francouzi Jeanu-Claudovi Michéovi a jeho konzervativním socialismu jsme hovořili s českým intelektuálem a překladatelem Michéových Tajností levice Petrem Drulákem.   Co je konzervativní socialismus? Budeme-li se držet Michéova pojetí, jedná se o socialismus navracející se ke svým kořenům a odmítající ideu pokroku, podle které jakákoli novinka – technologická či společenská – je k dobru věci.   Zní to trochu nostalgicky. To bych neřekl. Není to nostalgie. Ta v sobě přece zahrnuje idealizaci starých časů a k tomu se nehlásím ani já, ani – a to je podstatnější – Michéa. On nepatří k těm, kteří by si idealizovali společnost devatenáctého století nebo snad dokonce společnost předrevoluční (před Francouzskou revolucí, pozn. red.). Říká pouze to, že původní socialismus měl určitého ducha a že tento duch se zastával lidí, jež kapitalismus dostal do naprosto neudržitelné situace. Socialistická obrana dělníků původně neměla s progresivismem nic společného, dokonce můžeme říci, že byla antiprogresivistická. Pokud už chceme konzervativní socialismus nazývat nostalgickým myšlenkovým směrem, pak tedy jen v tom smyslu, že nám připomíná, že tu je určitý pramen, který byl levicovým socialistickým hnutím v průběhu let silně znečištěn, možná docela vyschl. Příliš mnoho z něj každopádně nezbylo. Řeknu-li dnes, že jsem levičák a antiprogresivista, bude to vypadat jako protimluv.    Michéa oprašuje původní významy pojmů, budiž, jenže ty se přece v čase mění. To je sice pravda, ale položme si jednu důležitou otázku: Co se stalo s levicí v okamžiku, kdy přijala ideu pokroku?   Co se s ní stalo? Socialismus byl, říká Michéa, kolonizován liberalismem. V důsledku spojenectví s liberály byl socialismus vytunelován.   Dopovězme, že Michéa datuje počátek tohoto spojenectví do časů Dreyfusovy aféry. A tehdy dávalo smysl. U Michéy samozřejmě nenajdete, že se socialisté měli od Dreyfuse distancovat.   Mělo to podle něj být ale jen ad hoc spojenectví. Ale tak to bohužel nebylo. Spojenectví socialistů s liberály totiž pokračovalo a stalo se to, že společenský progresivismus postupně vytěsnil sociální otázku. V jisté chvíli levice začala mluvit v podstatě jen o lidských právech – o všech možných lidských právech, jen ne o právech sociálních. A to je problém. Michéa nenavrhuje nic jiného než vrátit se k původní agendě. Takže já sice souhlasím s tím, že časy se mění, ale současně si myslím, že sociální otázka je nadále velice aktuální – možná, že je ještě aktuálnější než v šedesátých nebo sedmdesátých letech na Západě.   Proč není stejně aktuální otázka práv žen nebo práv sexuálních menšin? Proč preferovat sociální otázku? Nepřu se s vámi, zdali jsou či nejsou vámi zmiňované otázky aktuální, otázka ale je, jsou-li to otázky, které by si měla klást levice.   Levice si je klást nemá? Tyto otázky už mají velmi dobře obsazeny liberálové, a ti – a na to nezapomínejme – tvoří v západních společnostech hegemonní složku. O zájmy všech vámi zmíněných skupin je proto dnes už dobře postaráno. Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} To není tak docela pravda – pečuje o ně krajní pravice. Hlavní dělnickou stranou ve Francii je dnes opravdu strana Marine Le Penové. To chceme?   Jak má socialista hovořit o právech sexuálních menšin? Genderová práva – opakuji – jsou dnes řešena s velkou pozorností.   Nemáte pocit, že jsou v poslední době novými politickými vůdci zatlačována? Nejsou zatlačována, nebo lépe – ve srovnání se sociální otázkou nejsou zatlačována ani trochu. Podíváte-li se do programů francouzských politických stran – a Michéa píše o Francii – pak sexuální menšiny ani ženy zatlačovány nejsou. Ti, kteří se bouří, protože je jejich život nesnesitelný, dnes přece nejsou sexuální menšiny, jsou to žluté vesty. To je, a to se shodneme, úplně jiná sociální skupina, a o nich teď mluvíme. Ale jistě, budujete-li politickou stranu, pak její program musí být komplexní, jenže si vždy musíte ujasnit, co má být jeho podstatou, a pro socialismus by podstatou měla být sociální otázka.   Michéa říká, že je třeba konečně se emancipovat od emancipace…  …já to vysvětlím. Michéa si všímá patologií emancipačního diskurzu, nezpochybňuje tedy emancipaci jako takovou – emancipaci devatenáctého a dvacátého století – ale to, co se dnes za emancipaci chybně vydává, čili onen všudypřítomný boj proti diskriminaci. To je důležité rozlišit; vyplývá to ostatně z kontextu Michéova textu.   Zmínil-li jste Le Penovou, do jaké míry má konzervativní socialista chápat xenofobní resentimenty strany, již vede? Vždyť možná právě těmi přitahuje voliče, které chce hájit i konzervativní socialista, nejvíce. Ujasněme si, co je a co není xenofobie. Problém levice spatřuji v tom, že jakýkoli kritický diskurz o menšinách, migrantech a cizincích je okamžitě označen za xenofobní, jenže tak to prostě není. Do Francie přicházejí lidé z Afriky, ale také ze střední a východní Evropy. Tito lidé snižují cenu práce. Je odpor proti příchodu těchto lidí tak nelegitimní? Já si to nemyslím. Řeknou-li tito lidé, že tuto konkurenci nechtějí a že by je před ní stát měl ochránit, je to naprosto legitimní. Samozřejmě, že někdo může namítnout, protože tato konkurence přichází zvenčí, že je to xenofobie, ale já to za xenofobii nepovažuji. Podstatou tohoto postoje je totiž boj o přežití v současné kapitalistické společnosti, a ti lidé chtějí přežít.   Nezasloužil se Západ o to, že Blízký východ vypadá tak, jak vypadá? Není v důsledku toho uzavření evropských hranic nemorální? Rozlišme věci typu války v Iráku; ta krizi skutečně vyvolala. Evropské velmoci byly proti, nicméně státy jako Česko jednaly ambivalentně. Vláda pro nebyla, prezident Havel však ano, takže tady vskutku určitá odpovědnost je. Ale pozor! Máme ještě země jako Libye nebo Sýrie, a tam už ta odpovědnost evropských velmocí za vzniklý chaos zas tak velká není. Evropské velmoci přece nevyvolaly arabské jaro. To byl autonomní vnitřní vývoj…   …nicméně tím, jak na ně zareagovaly, přispěly ke zhoršení situace. Ano přispěly, ale nebičujme se víc, než musíme. To, v jakém stavu je Střední a Blízký východ, není pouze výsledkem politiky externích faktorů, je to i důsledek vnitřního vývoje. Náš zájem je, aby byl tento region stabilní, ale to neznamená, že budeme přijímat všechny migranty, kteří z tohoto regionu přijdou. My na to prostě nemáme kapacitu.   Neměli bychom ale přijmout alespoň nějaký díl odpovědnosti? Přijmout díl odpovědnosti ale neznamená přijmout díl migrantů. Díl odpovědnosti znamená podpořit rozvoj v těchto zemích, ale současně musíme Evropě pomoci s obranou hranic před lidmi, kteří z těchto zemí přicházejí. To je naše odpovědnost – dělejme obojí.    Vraťme se k Michéovi. Ten říká, že kulturní liberalismus a ekonomický liberalismus jsou dvě tváře draka. Je třeba kulturní liberalismus odmítnout úplně, anebo je v něm určité jádro, jež máme bránit? Klasický liberalismus bývá spojován s obranou práv jednotlivce, a to je strašně důležité, já si však nejsem tak úplně jist, že je to skutečně něco, s čím přišel liberalismus.   Kdo s tím přišel? To, co je na liberalismu všeobecně přijímáno pozitivně – tedy to, že jednotlivec má jistou míru svobody, že si s ním stát nemůže dělat všechno, co chce – jsou věci, jež se v Evropě vyvíjely už od středověku; to znamená dávno předtím, než o liberalismu padla sebemenší zmínka. Mluvme proto raději o tom, že máme určité evropské dědictví toho, jak politická moc nakládá s člověkem – toto dědictví není nutně liberální dědictví. Je sice pravda, že liberalismus si část tohoto evropského dědictví osvojil, jenže k němu domyslel spoustu dalších věcí, jež z něj vytvořily onu stvůru, kterou dnes bohužel tak dobře známe. Já bych proto byl ve věci zachraňování liberalismu velice opatrný. Trochu mi to připomíná příběh marxismu. Marxismus si také z našeho evropského dědictví vzal některé důležité věci, například myšlenku sociální spravedlnosti, avšak domyslel je způsobem, který vedl k strašlivě destruktivním důsledkům; vzpomeňme bolševické hnutí.   Říká se o něm, že je to perverze marxismu… …a liberalismus je na tom ve vztahu k evropskému dědictví podobně jako bolševismus k marxismu. Řekněme to takto: Ne každá myšlenka, již liberálové hájí, je myšlenka špatná a zavrženíhodná – ani bolševici nepřišli jen se špatnými myšlenkami – ale jejich myšlenky se bohužel staly součástí systému, který je pervertoval. Mluvme tudíž o konkrétních věcech, které bychom měli zachraňovat, než to celé spadne, ale nemluvme o záchraně liberalismu jako takového. Máme ostatně svou vlastní zkušenost devadesátých let. Myšlenku sociální spravedlnosti okupoval komunismus, a tak se z ní po roce 1989 stalo sprosté slovo. A to bylo špatně. Ta myšlenka měla být od její komunistické perverze oddělena. Jinými slovy, liberalismus mluví i o některých věcech, které nejsou jen liberální, ale které reprezentují hlubší evropské dědictví. Ty zachraňme. Byla by škoda o ně přijít. Liberalismu škoda není.   Není zásluha liberálního hnutí, že se židé mohli v devatenáctém století emancipovat? Ve Francii je symbolem tohoto procesu Napoleon. Ten vytvořil právní rámec umožňující emancipaci židů. Byl Napoleon liberál? Nebyl. Podívejme se nejprve na to, jak Evropa – ta neliberální – už v osmnáctém a následně i v průběhu devatenáctého století přispívala ke svobodě a emancipaci, protože ona přispěla, a pak se teprve podívejme, jaký je onen liberální příspěvek. Pak teprve suďme. Nehrajme už, prosím, tu liberální hru, ve které si liberalismus přivlastňuje všechny svobody jednotlivce, lidská práva nebo obranu před státním útlakem. Liberalismus o tom všem sice mluví, ale zdaleka nebyl sám a zdaleka nebyl tím prvním, kdo se o všechny tyto věci zasazoval.   Co je obranou před globálním kapitalismem? Nejlepší obranou je globální akce – to je učebnicově správná odpověď.   To není tak úplně konzervativní odpověď. Není, ale ke konzervativismu se dostanete, když zjistíte, že globální obrana příliš dobře nefunguje a že jediné, co zbývá, je stát.   Národní stát? Jaký jiný?   Jsme součástí Evropské unie. Bylo by samozřejmě daleko efektivnější bránit se na úrovni Evropské unie…   …jenže to nejde? My to neustále zkoušíme. Několikrát do roka. Jenže většinou nakonec zjistíme, že na evropské úrovni se dohoda vyjednat nedaří, a tak se jde národní cestou. Pro mě je dobrým příkladem digitální daň. Francouzi s ní přišli do Bruselu, jenže tam jim to hodili na hlavu, a tak přijali po nějakém čase digitální daň vlastní; Češi mimochodem udělali totéž. Jenže pak přišli Američané a řekli: Podívejte se, jestli nás chcete takto danit, tak vás čeká to a to a to. A všichni to, co předtím schválili, zase zmrazují. Bohužel. Kdybychom digitální daň byli schopni přijmout na úrovni Evropské unie, bylo by to ideální, jenže Evropa je v této věci zablokovaná.   Protože je ve spolčení s globálním kapitalismem? Bohužel.   Je Evropská unie nepřítel? Není nepřítel. Evropská unie má spoustu vad, ale označit ji za nepřítele by bylo příliš snadné, protože co nám pak zbude?   Národní stát, o kterém jste mluvil. Můj argument zní takto: Zkoušejme věci na nadnárodní úrovni, to je v našem případě Evropská unie, ale když na evropské úrovni neuspějeme, pak přijměme národní řešení, protože říci, že musíme nejprve dojít k celoevropskému řešení, a než ho bude dosaženo, nedělat nic, je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. A to se netýká jen otázek zdanění, ale třeba i otázek migrace.   Nebo koronaviru? I koronaviru. Dnes vidíme dvě naprosto odlišné strategie, jak se koronaviru postavit. Na jedné straně je strategie takzvaně středoevropská – česká, ale třeba i rakouská – jež považuje za zásadní, co nejvíce utlumit sociální interakci, a tím pádem šíření viru, a tato strategie se opírá o čínské řešení. Nevím, jestli je koronavirus v Číně vyřešen, ale ta čísla, která z ní přicházejí, jsou poměrně optimistická. Pak je tu ale například počáteční reakce Německa, která říká: Smiřme se s tím, že to všichni dostanou, a my to pak nějak přežijeme. To jsou dvě radikálně odlišné reakce a na evropské úrovni se nám je koordinovat nedaří. Co bychom tedy měli v takové situaci učinit? Přistoupit k národnímu řešení.   Jak moc se konzervativní socialismus stýká s tradičním konzervativismem? Především si myslím, že slovo konzervativní je stále „jen“ adjektivum a že substantivem je a zůstane socialismus, takže hlavním problémem konzervativního socialisty je kapitalismus. Je ale otázka, jak definujete konzervativismus. Po roce 1989, kdy u nás došlo k jeho obnově, byl konzervativismus definován neoliberálně. Žádné kritičtější vymezení vůči kapitalistickému systému nepřipadalo v úvahu. S takovým konzervativismem spolupracovat nelze. Na druhou stranu jsou ale i konzervativci, pro které kapitalismus problém představuje, a s nimi je spolupráce možná.    Jsou hranice důležité? Hranice jsou naprostou nutností. Tady je jasný rozdíl oproti progresivistům. V určité části liberálního spektra se z hranice stalo sprosté slovo, ale já si myslím, že na hranicích nic sprostého není. Hranice potřebujeme, ale to samozřejmě neznamená, že hranice mají být hermetické. Rozumná pozice je mít hranice, které budeme mít plně pod kontrolou, a to tak, že budeme schopni říci, koho do naší země pustíme a koho ne. Je to jako v rodině – i tam chcete mít kontrolu nad tím, kdo součástí rodiny je a kdo ne.   Měl by v Česku se pohybující konzervativní socialista spálit všechny mosty vedoucí k Respektu či Knihovně Václava Havla? Nemyslím, že by ho na druhé straně mostu čekalo něco dobrého.   Je to ten drak? Trochu omšelý, z hlediska politické váhy spíš skřet, ale pár zubů mu asi ještě zbylo. Ze strany té takzvaně pražské kavárny – nebo řekněme liberálních intelektuálních kruhů – je cítit obrovský despekt vůči periferii. Tito lidé jsou pro ně nemyté masy – masy zaostalé, nevzdělané. Něco takového je pro mě absolutně nepřijatelné.   Takzvaně pražská kavárna by vám zřejmě namítla, že máte až příliš velké pochopení pro masu. To je ta věčná debata, ale víte, když už jsme u toho, že to byl ten hlavní problém mezi pražskými disidenty a Václavem Klausem? Někteří z nich to pak i přiznali, když řekli, že jakmile vyjeli do regionů, ihned pochopili, že si s těmi lidmi, se kterými se tam setkali, nemají absolutně co říct. A Klaus? Ten byl do minuty pod tribunou a s každým si tam potřásl rukou.   Petr Rezek v eseji Pohled na Václava Havla zdola cituje Havlovy nelichotivé výroky o „sídlištních lidech“. Ti byli pro totalitní moc, jak říká, ideálem, zatímco lidé, jež potkal ve vězení, přečnívali – jeden třeba tím, že bodl svou ženu nožem, druhý tím, že bojoval za lidská práva. Oba se, na rozdíl od sídlištních lidí, podle Havla vymykali ideálu stádního totalitního člověka. To je přesně ono – ten despekt, o kterém mluvím. Havel si navíc asi myslel, že sídliště poznal, jenže on ho nepoznal. A s kým se Havel setkal ve vězení? S lidmi, kteří byli ve vězení většinou oprávněně, protože kradli nebo zabíjeli; jen někteří se v něm ocitli neoprávně, ale to nebyli, a to má Havel pravdu, lidé ze sídlišť. Ty Havel nikdy skutečně nepoznal – na rozdíl od Klause a Zemana, kteří je znají dokonale.   S čím na Michéovi nesouhlasíte? Řeknu vám nejprve, čeho si na něm cením, a pak to, v čem vidím jeho slabinu. Cením si toho, že jeho teoreticky podložený pohled na společnost má blízko k lidem, na které liberalismus – pravicový i levicový – zapomněl. Michéa je schopen díky své erudici jejich situaci analyzovat a vysvětlit, proč je jejich hněv vůči systému legitimní. To je hrozně cenné. Slabinou – a to nejen slabinou Michéy, ale slabinou v podstatě všech myslitelů – je alternativa. Co tedy s tím vším? Michéa nám nabízí víc otázek než odpovědí. Je tu sice Orwell a jeho tradice obecné slušnosti, je tu teorie Marcela Mausse o daru, který zakládá jiný typ vztahu, než jsou vztahy tržní nebo právní. To jsou dobré cesty, ale nejsou skutečnou alternativou, a to je problém, protože každý, kdo se staví do pozice radikálního kritika kapitalismu, by si měl velmi dobře rozmyslet, jak uspořádat nový ekonomický systém, aby to nepřineslo více škody než užitku. To u Michéy nenajdeme, takže já uznávám, že v něm jsou slepá místa.   Michéa podpořil žluté vesty, ale nezdá se, že by žluté vesty něčeho dosáhly… Michéa se zásadně neúčastní žádných veřejných debat a nepodepisuje petice, ale udělal jednu výjimku, a to byly vskutku dopisy, které napsal na podporu žlutých vest…   …které se ale nakonec nějak zvlášť nepovedly. Já si nejsem jist, že se nepovedly.   Vytratily se. Možná, že se vytratily, ale bylo to neuvěřitelně silné spontánní hnutí.   A jak tedy zatřáslo systémem? Vynutilo si na něm ústupky, i když uznávám, že z hlediska cílů, které žluté vesty měly, jsou mizivé, možná, že směšné, ale ostatní – všichni ostatní – nedosáhli ani těch několika směšných ústupků. Několik měsíců před žlutými vestami nastala mobilizace nejvýznamnějších odborových organizací, ale se systémem ani nehnuly. Systém jejich mobilizaci vůbec nevzal na vědomí. Jinými slovy, žluté vesty přece jenom něčeho dosáhly. Ale samozřejmě, chyběla jim ideologie, chyběla jim sebeorganizace, která by je dokázala přetavit v politickou sílu.   Skončily u výkřiku. Výkřik sice nestačí, ale výkřik je pořád lepší než mrtvolné mlčení.  {/mprestriction}  Petr Drulák (*16. září 1972) je profesor politologie. V letech 2004 až 2013 byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, poté dva roky prvním náměstkem ministra zahraničních věcí. Od roku 2016 do roku 2019 působil jako český velvyslanec ve Francii.

Čas načtení:

Novela matričního zákona z pohledu Ministerstva vnitra

[skoleni-kurzy.eu] Akreditace: MV - MV - AK - PV-374 - 2022 Aktuální změny v matričním právu a aktuální problémy webinář Cíl semináře Seznámení s aktuální novelou zákona o matrikách a s jejím dopadem do praxe matričních úřadů od 1.1.2024 ...Aliaves Co., a.s.

Čas načtení: 2024-04-17 00:10:59

Gateway (duben 2024)

Fotografie obytného modulu HALO pro kosmickou stanici Gateway z 28. března ukazuje, že v místech obou bočních dokovacích uzlů jsou již navařené prstence. Oproti fotografii z minulého dílu jsou viditelné i počáteční instalační práce v interiéru modulu. Aktuální plán NASA předpokládá vynesení modulu HALO společně s energetickým a pohonným modulem PPE ve fiskálním roce 2026. V žádosti o rozpočet na fiskální rok 2025 NASA představila náklady na dosažení počáteční schopnosti Gateway s těmito dvěma moduly. Náklady pokrývající aktuální plán činí 432 milionů USD pro fiskální rok 2025 a 181 milionů USD pro fiskální rok 2026. Současně NASA zveřejnila vypočtené datum startovní připravenosti v úrovni pravděpodobnosti 70 %, kterým je prosinec 2027. Toto datum zahrnuje rizika a budoucí potenciální problémy. NASA ho přijme jako závazek a využije ho při posuzování výkonnosti programu. Není však cílovým datem startu. Aktuální plán je agresivnější a mnohem méně spolehlivý než odhad vypočtený s použitím statistických metod.

Čas načtení:

DPH v roce 2024 a připravované změny pro rok 2025 – speciálka pro zkušené

[skoleni-kurzy.eu] Cyklus přednášek bude zaměřen na problémy při uplatňování DPH podle aktuální právní úpravy platné k datu konání semináře. Budete seznámeni se změnami zákona o DPH, které se připravují s účinností od ledna 2024, pokud budou v době konání známé. * 1. den 30. 10. 2024 9:00–16:00 • Uplatňování DPH se zaměřením na tuzemsko v roce 2023 a připravované změny pro rok 2024 – speciálka pro zkušené • Ing. Marika Voženílková • změny sazeb DPH pro rok 2024, dopady, vyúčtování, opravy výše a základu daně, problematika obratu, registrace plátce a identifikovaných osob, • zrušení registrace plátce, zrušení registrace identifikované osoby, • ekonomická činnost s místem plnění v tuzemsku, fikce úplaty, dopady nezařazení majetku do obchodního majetku pouze pro účely DPH, vklady majetku, příklady, příklady, • běžný režim X reverse chargé, • dlouhodobý majetek a jeho korekce, • problematika základu daně, opravy základu a výše daně, • osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně, • problematika nároku na odpočet daně, • korekční mechanismy v příkladech, • odpočty u registrací a deregistrací, • manka a škody, • problematika ručení, nespolehlivých plátců a nespolehlivých osob, • kontrolní hlášení a nejčastější chyby, • judikatura a její aplikace v praxi. 2. den 31. 10. 2024 9:00–16:00 • Uplatňování DPH mezi zeměmi EU a s třetími zeměmi v roce 2024 a připravované změny pro rok 2025 – pro zkušené • Ing. Jiří Klíma Komentář k ustanovením zákona týkajících se intrakomunitárních dodávek zboží a služeb, u každého případu vysvětlení místa plnění, povinnosti přiznat daň popř. plnění, stanovení základu daně, daňové doklady. Novinky roku 2024 - 2025, aktuální judikatura, př.: • prodej zboží na dálku, e-shopy, • pravidla přepočtu cizí měny na českou, • pořízení majetku a služeb v cizí měně od tuzemských dodavatelů, • pořízení majetku a služeb z jiného členského státu a třetích zemí, • opravné daňové doklady, dobropisy, vrubopisy, opravy základu daně, opravy sazby daně, • pronájem movitých věcí pořízení zboží z jiného členského státu, • přeprava v rámci EU, dodání a pořízení v rámci EU vč. souhrnného hlášení, dodání s instalací a montáží apod., • třístranné obchody, • dovoz zboží – přiznání daně, základ daně, daňové doklady, • vývoz zboží – daňové doklady, uvádění vývozu do daňového přiznání. 3. den 1. 11. 2024 9:00–16:00 • DPH v roce 2024 v příkladech a připravované změny pro rok 2025 – pro zkušené workshop • Bc. Marta Šťastná Očekávané změny pro rok 2024 • komplexní příklad DPH • upozornění na aktuální rozsudky a závěry KOOV • problematika DPH v praktických příkladech – tuzemská plnění, převod staveb, nájmy, rozdíl mezi osvobozeným plněním a režimem reverse charge a dopad do praxe • poměrný a krácený nárok na odpočet v příkladech • vynětí z předmětu daně • úprava a vyrovnání odpočtu • místo plnění u služeb, praktické příklady • intrakomunitární plnění v praxi • registrace • cizí měny. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Převodní ceny a daňová kontrola prakticky

[skoleni-kurzy.eu] Seminář bude prezentovat témata, která vás seznámí se zákonitostmi převodních cen, a to včetně vlivu aktuální novely zákona o daních z příjmů a řešení praktických příkladů. Daňové kontroly převodních cen a mezinárodních transakcí s vyšším daňovým rizikem jsou aktuálně v hledáčku daňové správy. Zejména proto, že Česká republika reagovala na potenciální daňové úniky v této oblasti silnější kontrolní činností, s dosavadním výsledkem – navýšení doměřených daní v desítkách procent. * Převodní ceny v rovině právních předpisů a mezinárodních smluv: • § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a související pokyny D, • smlouvy o zamezení dvojímu zdanění, • směrnice OECD pro nadnárodní podniky a daňové správy. Převodní ceny v praxi finanční správy: • zdroje informací pro správu převodních cen, • samostatná Příloha daňového přiznání „Přehled transakcí se spojenými osobami-, • analýza rizikovosti podniků pro účely daňové kontroly, • mezinárodní výměna informací včetně Country-by-Country Reporting, • průběh daňové kontroly převodních cen. Aktuální problematické oblasti převodních cen: • analýza funkčního profilu podniku, • volba vyhovující metody pro stanovení převodních cen, • praktické případy řešení převodních cen, • novela zákona o daních z příjmů a vybraná aktuální judikatura. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-09-13 13:58:25

Prší a hladiny řek stoupají. Mapy.cz proto spustily službu, která ukazuje aktuální povodňovou situaci

Situaci na vodních tocích lze sledovat mapovém serveru, aktuální informace sdílí i hydrometeorologický ústav a hasiči radí, jak se připravit. Článek Prší a hladiny řek stoupají. Mapy.cz proto spustily službu, která ukazuje aktuální povodňovou situaci se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení:

Převodní ceny a daňová kontrola prakticky

[skoleni-kurzy.eu] Seminář bude prezentovat témata, která vás seznámí se zákonitostmi převodních cen, a to včetně vlivu aktuální novely zákona o daních z příjmů a řešení praktických příkladů. Daňové kontroly převodních cen a mezinárodních transakcí s vyšším daňovým rizikem jsou aktuálně v hledáčku daňové správy. Zejména proto, že Česká republika reagovala na potenciální daňové úniky v této oblasti silnější kontrolní činností, s dosavadním výsledkem – navýšení doměřených daní v desítkách procent. * Převodní ceny v rovině právních předpisů a mezinárodních smluv: • § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a související pokyny D, • smlouvy o zamezení dvojímu zdanění, • směrnice OECD pro nadnárodní podniky a daňové správy. Převodní ceny v praxi finanční správy: • zdroje informací pro správu převodních cen, • samostatná Příloha daňového přiznání „Přehled transakcí se spojenými osobami-, • analýza rizikovosti podniků pro účely daňové kontroly, • mezinárodní výměna informací včetně Country-by-Country Reporting, • průběh daňové kontroly převodních cen. Aktuální problematické oblasti převodních cen: • analýza funkčního profilu podniku, • volba vyhovující metody pro stanovení převodních cen, • praktické případy řešení převodních cen, • novela zákona o daních z příjmů a vybraná aktuální judikatura. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Aktuality Matričního zákona

[skoleni-kurzy.eu] Akreditace: MV - MV - AK - PV-374 - 2022 Aktuální změny v matričním právu a aktuální problémy webinář Cíl semináře Seznámení s aktuální novelou zákona o matrikách a s jejím dopadem do praxe matričních úřadů od 1.1.2024 ...Aliaves Co., a.s.

Čas načtení:

Převodní ceny a daňová kontrola v roce 2025

[skoleni-kurzy.eu] Daňové kontroly převodních cen a mezinárodních transakcí s vyšším daňovým rizikem jsou aktuálně v hledáčku daňové správy. Zejména proto, že Česká republika reagovala na potenciální daňové úniky v této oblasti silnější kontrolní činností, s dosavadním výsledkem – navýšení doměřených daní v desítkách procent. Seminář bude prezentovat témata, která vás seznámí se zákonitostmi převodních cen, a to včetně vlivu aktuální novely zákona o daních z příjmů a řešení praktických příkladů. * Převodní ceny v rovině právních předpisů a mezinárodních smluv: • § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a související pokyny D, • smlouvy o zamezení dvojímu zdanění, • směrnice OECD pro nadnárodní podniky a daňové správy. Převodní ceny v praxi finanční správy: • zdroje informací pro správu převodních cen, • samostatná Příloha daňového přiznání „Přehled transakcí se spojenými osobami-, • analýza rizikovosti podniků pro účely daňové kontroly, • mezinárodní výměna informací včetně Country-by-Country Reporting, • průběh daňové kontroly převodních cen. Aktuální problematické oblasti převodních cen: • analýza funkčního profilu podniku, • volba vyhovující metody pro stanovení převodních cen, • praktické případy řešení převodních cen, • novela zákona o daních z příjmů a vybraná aktuální judikatura. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2025-01-30 17:11:45

Kde a proč sledovat aktuální kurzy kryptoměn?

Jak mezi investory, tak u běžné populace jsou kurzy kryptoměn v posledních letech obzvlášť diskutovaným tématem. Pokud se zajímáte o digitální měny, chcete je nakupovat nebo prodat ty, které si držíte, je nutné vědět, na která místa se podívat, abyste měli jistotu, že jsou vám předkládány aktuální informace. Jedním z takových míst je směnárna Freecoin.cz, kde můžete […] Článek Kde a proč sledovat aktuální kurzy kryptoměn? se nejdříve objevil na Super Magazín.

Čas načtení: 2025-01-30 17:11:45

Kde a proč sledovat aktuální kurzy kryptoměn?

Jak mezi investory, tak u běžné populace jsou kurzy kryptoměn v posledních letech obzvlášť diskutovaným tématem. Pokud se zajímáte o digitální měny, chcete je nakupovat nebo prodat ty, které si držíte, je nutné vědět, na která místa se podívat, abyste měli jistotu, že jsou vám předkládány aktuální informace. Jedním z takových míst je směnárna Freecoin.cz, kde můžete […] Článek Kde a proč sledovat aktuální kurzy kryptoměn? se nejdříve objevil na Super Magazín.

Čas načtení: 2025-02-08 17:24:52

2025 - Boj o vteřiny

Autor: Admin Datum: 08.02.2025 17:24:52 Kolegové a kamarádi, po čase se k vám obracím s příspěvkem ohledně směřování války.cz, respektive způsobu práce na fóru. Berte tento (dlouhý, předem se omlouvám) příspěvek, prosím, jako poděkování, zamyšlení, vysvětlení, ale též jako radu, prosbu a vodítko.PODĚKOVÁNÍV první řadě DĚKUJI za práci, kterou zde odvádíte. Někteří zde trávíte velké množství času a udržujete tento ekosystém v chodu nebo ho dennodenně vylepšujete. A to vše bez nároku na finanční odměnu, jen za dobrý pocit. Takže ještě jednou děkuji.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ OBECNĚV druhé řadě si dovolím malé vysvětlení. Pohybujeme se v digitálním prostoru, který má některé rysy společné s běžným sociálním prostorem kolem nás, ale i svá specifika. Pokud chceme uspět, tj. mít čtenáře a získávat nové kolegy, musíme se tomu aspoň do nějaké míry přizpůsobit a určitě nemůžeme jít zcela proti proudu. Bylo by proto dobré, kdybychom dokázali přizpůsobit styl a směr naší práce válce.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ALGORITMYAlgoritmy jsou jakousi skupinou božstev, která řídí digitální svět. Božstva, která nyní reprezentují nadnárodní korporace a monopoly. Přesné nastavení algoritmů Googlu nebo dalších není veřejné a je v čase nestálé, mění se měsíc po měsíci, rok po roce. Co platilo před deseti lety neplatí dnes. Pro nás je každopádně důležité, že umístění ve vyhledávačích, a tím i dosah naší práce, se odvíjí od toho, jak se jim dokážeme přizpůsobit. Pokud „nevyhovíme“, platíme za to snížením dosahu (tedy odkazy na valka.cz se budou zobrazovat méně často, na horších pozicích níže na stránce, a tak dále). Roztáčí to onu nemilou "inflační" spirálu – málo zobrazení=málo prokliků k nám. Málo prokliků k nám=málo čtenářů. Málo čtenářů=málo nových přispěvatelů. Málo přispěvatelů=málo nového a kvalitního obsahu= málo zobrazení.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ SOCIÁLNÍ SÍTĚStále větší vliv získávají sociální sítě, které na jednu stranu zrychlují a usnadňují komunikaci a propojují svět a na druhou stranu jsou pro naši společnost jak neštovice severoamerické pro indiány. Sociální sítě můžeme a měli bychom využít pro náš dosah, ale nemá smysl s nimi soupeřit v oblastech, kde nemůžeme vyhrát.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ FINANCOVÁNÍPříjmy z reklamy se stávají čím dále více nejistým zdrojem. Snahy získat nové stálé inzerenty z oboru skončil víceméně fiaskem. Zajistit příjem z reklamních systému také není jednoduché vzhledem k našemu zaměření i vývoji v oblasti legislativy, GDPR, a opět monopolního chování některých hráčů, kteří si zisky ukrajují pro sebe. Můžeme si o tom myslet svoje, ale to je asi tak všechno, co s tím uděláme. Musíme se proto snažit získávat nové předplatitele, pokud chceme mít prostředky na další rozvoj.PROBLÉMY - OBECNĚNáš server už obsahuje docela hodně informací, často jde o jedinečný obsah minimálně v rámci českého a slovenského internetu, ale i s výrazným přesahem do anglicky psaného. V rámci českého a slovenského internetu máme pěkná čísla návštěvnosti, dobrou reputaci a řadu pravidelných čtenářů. Takže nejsme ve stavu, abychom museli sepisovat poučení z krizového vývoje.Nicméně vše není růžové, trend je zřejmý a je na čase si do toho kyselého jablka kousnout. Pojďme si teď říci, co zlepšit, abychom byli lepší a měli z naší práce lepší pocit. O řadě aspektů už jsem mluvil s některými z vás a nyní přišel čas, abychom to probrali veřejně.Stále se nám moc nedaří získávat další a další přispěvatele, zatímco někteří postupně odpadají. Ve vyhledávačích se ne vždy dobře umisťujeme, což omezuje příliv nových čtenářů, z nichž by se v nějakém zlomku rekrutovali noví přispěvatelé. To nám zároveň zmenšuje šance na získávání nových předplatitelů. Nevyužíváme plně potenciál sociálních sítí, ale paradoxně jsme si je trochu moc nechali proniknout do našeho prostoru. Naše práce je často roztříštěná, neucelená a ne vždy dostatečně kvalitní. Máme tu hodně témat a sekcí v nedodělaném stavu, často mnoho let, zatímco se začínají otevírat další. Potýkáme se s gramatickými i faktickými chybami. To pak nejen snižuje naši reputaci a ochotu platit za náš obsah, ale hlavně to zkracuje dobu, kterou uživatelé tráví na našem serveru. A to je jedna z věcí, kterou algoritmy hodně sledují a vyhodnocují. Každá vteřina se počítá. Boj o zrno a o každou odlitou tunu oceli nahradil boj o vteřiny.Propad průměrné doby, kterou čtenář stráví na naší stránce. 16% pokles - leden 2025 ve srovnání s lednem 2024Pokles počtu zobrazení v google vyhledávání a přímá korelace se snížením počtu prokliků. Čím méně se zobrazujeme, tím méně lidí kliká.Můžeme si říkat, že jsme lepší než česká a slovenská konkurence, můžeme si říkat, že máme pořád lepší čísla než ostatní. Můžeme si říkat, že jsme rozsáhlejší než oni. Ale byl by to asi trochu sebeklam. Stále platí ono latinské tempora mutantur et nos mutamur in illis – časy se mění a my se měníme s nimi. A pokud ne, riskujeme stagnaci a pokles.ŘEŠENÍ – CO DĚLAT (A CO NE)Když vyjdeme z vlastností digitálního prostoru, našich silných a slabých stránek, tak můžeme vidět několik základních přístupu a postupů, kterými lze dosáhnout výrazného zlepšení:Kvalita nad kvantituPokud by ve vás z tohoto textu měla zůstat jen jediná důležitá věc, je to tento bod. Raději menší počet kvalitních příspěvků než velký počet příspěvků s malým informačním potenciálem. Příspěvek, který obsahuje kvalitně a kompletně vyplněnou tabulku s aktuálními daty a pod tím kvalitní text s odkazy na další témata, má pozitivní dopad na reputaci a na udržení čtenáře na stránce. Článek je král! Ať už je to formálně článek nebo textový příspěvek pod tabulkou. To je to, čeho se chytí algoritmy a co sem přivede lidi a co je tady udrží. Článek obsahuje mnohem více klíčových slov, které mají šanci na algoritmy zapůsobit, a mnohem více, pokud ta slova a slovní spojení jsou zároveň odkazy na náš další obsah. Navíc správný článek ve správnou chvíli mé tendence rezonovat v digitálním prostoru a najít si cestu do diskusí a komentářů. Krásným příkladem takového článku je Jankův text Římský pozdrav. Ve správnou chvíli reagoval na aktuální situaci kolem Elona Muska a kontroverze jeho zdvižené pravice. Máme tu bezpočet výročí, na každý den, máme je v kronice, máme je v tabulkách.Oproti tomu třebas i dvacet příspěvků vložených během pár minut, které obsahují gramatické či věcné chyby, jsou poloprázdné, věčně rozdělané či neaktualizované, nám kazí reputaci a zrychluje odchod čtenáře. Nic nás nenutí vkládat hromady příspěvků, naše novinky nemusí být každý den jak tapeta z IKEY, ale chceme, aby každý jednotlivý příspěvek měl co říct, dnes, stejně jako za deset let, až si ho někdo (náhodou či úmyslně) otevře. Vnímejte to prosím touto optikou, stejně jako optikou čtenáře, konzumenta naší služby. A položme si vždy otázku, zdali to, že to zajímá mě znamená, že to bude zajímat ještě někoho dalšího, a zdali to, co mu sděluji, je pro uspokojení jeho (mé) zvědavosti dostatečné.Moderní doba nám přinesla překladače, které jsou sice na stále lepší úrovni, ale zatím to není zdaleka dostatečné, aby stačilo text na jedné straně hodit do překladače a na druhé straně ho rovnou hodit na válku. Na výsledku je to pak znát a bojujeme s tím v poslední době až příliš často. Je tedy výrazně lepší psát o věcech, které jsou pro vás jazykově dostupné. Je stále dost témat v češtině a slovenštině, která nejsou zpracovaná, takže i ten, kdo nezná žádný cizí jazyk, nebude mít problém, že by nebylo o čem psát. Není nutné znát jen angličtinu. Je řada témat, kde jsou zdroje takřka jen v ruštině, němčině či francouzštině, takže i tady je spousta prostoru.Kdo nemá buňky na psaní a chtěl by se realizovat spíše v rutinnější práci, tak může vytahovat data z tweetů a jiných zdrojů, aktualizovat a doplňovat stávající tabulky jednotek a zbraní, uživatelské státy, výzbroj u jednotek, dislokace. Aktualizovat životopisy. Dohledávat obrázky a fotky s volnou licencí.Je možno zakládat města a obce - stínovat kolegy, kteří zakládají životopisy nebo jednotky a pomáhat jim zakládat zmíněné obce, které zatím nemáme. De facto každý tak může zakládat třeba města a obce, aby v článcích o bitvách první či druhé světové, bylo na co linkovat, potažmo coby rodiště či dislokace jednotek. Polská geosekce doslova zeje prázdnotou, přitom polských jednotek tu máme relativně hodně (vzpomínám tím na Petra / Staryho). Zde je průnik s potřebou zakládat pruská města a obce, aby bylo na co linkovat při zakládání německých generálů, což navazuje na zakládání německých jednotek, a ze své historické povahy přesahuje hranice moderního Německa a Polska.PropojenostCož nás přivádí k bodu jménem propojenost mezi tématy. Když budeme dělat na oblastech se vzájemným překryvem, bude to mít pozitivní vliv v boji o vteřiny i na naši vlastní spokojenost. Když jeden zakládá osoby v nějakém státě, druhý jednotky z daného státu, třetí města a obce, čtvrtý bitvy relevantní pro daný stát a pátý jednotky pro daný stát, tak se to dříve či později potká a propojí. Všem zúčastněným to přináší dobrý pocit, čtenář se může snadno a rychle proklikat z jednoho tématu do několika dalších, získáváme reputaci a vteřiny. Dáváme čtenáři přidanou hodnotu všeho na jednom místě, v lepší kvalitě, než mu může nabídnout de facto jediný podobný konkurent, a to je wikipedie, byť z ní čerpáme. Naše transformace dat je unikátní, a propojenost a provázanost nám umožňuje více automatizovat některé přehledy, provádět kontroly, identifikovat místa, kde zdroje nesedí atd.PahýlyAsi každý z nás, včetně mě, tu za ta drahná léta založil jednotky, desítky či stovky témat, která jsou pahýlovitá. Často s poznámkou, že je to rozpracováno a bude to brzy doplněno. Bohužel se tak ale zatím nestalo. Občas to tam visí pár týdnů či měsíců, ale někdy taky třeba 19 let. Když chcete lidem přiblížit, jaký je svět pokud máte vadu zraku, například šedý zákal nebo některé formy slepoty, používají se speciální brýle. Pokud se chceme podívat na valka.cz očima čtenáře nebo Google, tedy těch, pro které toto všechno děláme, stačí udělat jednu jedinou věc. Představit si, jak vypadá to konkrétní téma, pokud odebereme navigaci nahoře a po stranách. Editor a patičku. Nadpis a různé naše editační funkce. Zredukujeme úvodní tabulku tak, aby tam zůstaly jen hodnoty. A pak si položíme otázku – co jsem se tu vlastně dozvěděl nového, a co jsem pro to všechno musel udělat?Několik příkladů toho, co považuji vysloveně za zbytečné příspěvky či části příspěvků. Z hlediska čtenáře je přidaná hodnota nulová, jen to ztěžuje orientaci a čtení. I forma našich příspěvků je důležitá, nejen obsah samotný.Kolik tweetu a obrázků jsem musel proskenovat očima, než jsem se dostal k nějakému shrnutí? Kolik řádků tabulky nebylo vyplněno vůbec nebo je jen s otazníky? Jaký je poměr textu, vs. toho obalu okolo, včetně odkazů na zdroje?Jedna věta, 4 zdroje. Opravdu se nedalo napsat víc, resp. na sepsání jedné věty bylo potřeba 4 uvedených stránek? Nestačí uvést jeden, či pro ověření dva, důvěryhodné zdroje?Foto vlastní, 4 zdroje, nulová informační hodnotaPokud je příspěvkem jedna věta, která má hromadu odkazů, pak je to pahýl. Pokud je i po x letech tabulka plná otazníků, je to pahýl. Pokud i po letech máme uvedeno, že ty a ty informace nevíme, je to pahýl, a nerozumím tomu, jakou hodnotu by z toho čtenář mohl načerpat, když mu sdělíme, že my to nevíme.Než začnete zakládat nová témata a potenciální nové pahýly, zkuste se pověnovat těmto sirotkům a dotáhnout je do konce. A pokud možno, nezakládejte nové. Raději v klidu udělejte jedno téma kvalitně a kompletně, než abyste založili dvacet pahýlů. Tyto pahýly nám kazí pověst u čtenářů a zbytečně provokují algoritmy – pokud uživatel přijde, koukne, a za pět vteřin odejde, protože „na první dobrou“ u nás nenašel tu přidanou hodnotu, tu informaci, kterou hledal, nebo potenciál, že by se něco zajímavého dozvěděl. A to opět roztáčí onu spirálu zmíněnou výše. Nejsme rozcestník pro všechny možné weby, chceme aby čtenář informace čerpal u nás, to je logické.Vyhovět poptávceNěkterá témata jsou obecně velmi populární a jiná moc ne. To sami úplně nezměníme. Určitě má smysl snažit se nabídnout čtenářům i méně známá témata, zkusit je nasměrovat pozitivním směrem, aby všechny nezajímal jen Hitler a spol., ale celospolečenské trendy nezvrátíme. Proto je potřeba mít v první řadě mít plně a kvalitně zpracovaná témata, která jsou z hlediska návštěvnosti nejdůležitější. A to je druhá světová válka, pak dlouho nic, pak první světová válka, pak dlouho nic, některá témata studené války nebo napoleoniky, pak dlouho nic a pak zbytek. Do toho s občasným a dočasným průnikem aktuálních témat. Potřebujeme tedy mít primárně zpracované věci z obou světových válek a současnost. To ostatní není k ničemu, není to zbytečné, jen to nemá zdaleka takový dopad.Proto by bylo například fajn, abychom třeba u vyznamenání měli hotové metály, které byly udělovány za druhé světové a za první světové, všechny jejich stupně a případně nové metály. A to primárně z Ruska/SSSR, Německa, USA, UK, Francie, ČR/SR, RAK-UH, UA, IZR. Mongolské řády práce nebo zimbabwské metály za dojivost krav jsou zajímavé pikošky, nic proti, když to tu bude, bude-li to dobře udělané a bude k tomu opět napsaný text, který přiblíží, proč je to vlastně zajímavé, např. ze sběratelského hlediska. Ale primárně potřebujeme mít ty nejhledanější, nejpoužívanější a nejvíce potenciálně linkované metály. Což jsou ty, kteří dostávali generálové či jiné často vyznamenávané osoby z WWII, WWI a současnosti. Aneb jedno dobře udělané Pour le Mérite s kompletní tabulkou, textem a ilustračním obrázkem vydá za sto brazilských vyznamenání za úspěšně vypálený deštný prales.Nemá velký přínos vytvořit téma o tom, že nějaký mužik s autogenem někde ve stepi navařil autogenem na starej náklaďák plechy, starej maxim a vytvořil další z mnoha strojů, které se označují jako technicals, nebo chcete-li, polní přestavby. To je marginálie, která nepřinese skoro žádnou sledovanost a nic moc do boje o vteřiny. Nic víc o nich nikdy nezjistíme a opět si zkusme říct, koho by taková informace měla zajímat a na jak dlouho, případně jak to člověka, který na takové téma k nám přijde (a jak ho vůbec najde), udrží na našich stránkách … Mnohem lepší by bylo, kdyby se ten čas a energie věnovali například tomu, abychom tu měli založené a popsané všechny verze tanku T-72. Včetně těch nejnovějších á la T-72 B3M obr. 2022 a tak podobně pro další techniku, od ručních zbraní, přes pozemní až po leteckou. Řadu věcí sice založenou máme, ale už 10 let to nikdo neprošel a nedoplnil o nové informace – nové varianty, nové uživatele atp. To bude mnohem užitečnější než kdejaká buchanka s navařenou sítí. K tomu se dají využít ty twitterové příspěvky, které se sem sice vloží, občas i přeloží, ale informace v nich obsažené se do našich tabulek nikdy nepromítnou, a to je škoda, protože tím ty tabulky obsahově i morálně zastarávají.Nebo třeba nákladní vozidla. Máme domluveno, že můžeme od jednoho nadšence použít jeho fotky. Stovky fotek náklaďáků moderních západních armád. Téma, které čtenáře zajímá. Nejen klasické militaristy jako jsme my, ale i lidi z dopravy, zemědělství atp. Ale tady na fóru máme pořádně akorát tatrovky. Ale náklaďáky americké, britském nizozemské, francouzské armády… to už taková hitparáda není. I tady je hodně prostoru pro realizaci. Podobně bych mohl sáhnout do libovolné sekce. Udělala se řada šablon, a stejně tak řada šablon nikdy nebyla pořádně použita a stále čeká na svůj okamžik...To není domněnka nebo osobní preference témat. To prostě dlouhodobě vyplývá ze statistik. Na základě statistik a sledování aktuálního dění bychom měli přistupovat k tomu, čemu se věnujeme. Jednak ad hoc. Pokud vidíme ve statistikách (či například ve zprávách), že je momentálně o nějaké téma zájem a téma není zrovna v nejlepší kondici, je to ideální chvíle, kdy to rychle napravit. Aby, než vlna zájmu opadne, to pokud možno co nejvíce lidí vidělo už vylepšené. A platí to i dlouhodobě. Pokud na tvrdých datech vidíme, že se věnuje hodně času něčemu, co pak nikdo nesleduje, je čas to přehodnotit.Nesoutěžit se sociálními sítěmi v rychlostiTo mě přivádí k oblasti sledování aktuálních konfliktů. Občas tady děláme témata k aktuálním konfliktům. Když jsme začínali před lety s izraelsko-arabskými konflikty, tak to bylo něco, co mainstreamová média zajímalo jen do určité omezené míry. Sociální sítě byly také někde jinde, pokud v té době vůbec existovaly. Takže tato naše aktivita tehdy měla ohlas a sledovanost. Doba se ale změnila. Informace z bojiště se často na sociálních sítích objevují dříve než v klasických médiích. Kdo chce mít rychlý a aktuální přehled o aktuální fázi války Ruska proti Ukrajině, sleduje sociální sítě sám. Komu stačí občasný přehled o hlavních událostech, najde je v klasických médiích. Zkoušet tedy závodit se sociálními sítěmi v rychlosti a kvantitě pro nás nedává žádný smysl. Je to vidět ve statistikách. Když se podíváte na návštěvnost jednotlivých dnů ruské agrese, tak se to pohybuje kolem 100+ zobrazení. Když odečte zobrazení, které děláme my sami a indexovací roboti, tak zjistíte, že to skoro nikdo "cizí" nečte. (Asi to i souvisí s tím, že ta válka má již delší dobu statický charakter. Není to manévrová válka, ale opotřebovávací. Jak západní fronta v roce 1917. Takže se tam tolik nedějí věci a pohyby, které by lidi víc zajímali.) Takže je to nyní do značné míry práce pro práci, a bez většího užitku. Spíše nám to škodí a konkurence na tom vydělává. Pokud se navíc jedná o věci formou spíše bulvární, nebo nekvalitní, kdy vícero lidí jde a opravuje / dopisuje / maže, je to vysloveně kontraproduktivní.Můžeme zkusit změnit formu denního zpravodajství, aby to bylo více o kvalitním textu a bylo tam méně grafiky v méně příspěvcích. A pokud se to neosvědčí, tak přejít jen na týdenní souhrny. Nemůžeme soutěžit v rychlosti ani rozsahu. Naše jediná šance je mít nějakou přidanou hodnotu a kvalitu. Tedy abychom měli texty v kvalitní podobě (bez faktických a gramatických chyb a špatných doslovných překladů), abychom měly v textech odkazy na témata k jednotkám, ke zbraním, k osobám, aby texty neobsahovaly spekulace a neověřené informace (na které se často velmi brzy upozorňuje v komentářích pod jednotlivými tweety), aby neobsahovaly pro celkový obraz o situaci nepodstatné marginálie, náhodné výbuchy, kdy najednou začneme vkládat detaily o ztrátách v jednom městě, abychom na to z den či dva opět rezignovali, aby se neopakovaly stejné informace, které už byly v předchozích dnech či dokonce ve stejném dni již jednou vložené. Pokud je to navíc vložené ne třeba ve třech příspěvcích, ale třeba ve dvaceti příspěvcích, tak nás to hrozně poškozuje u algoritmů a čtenářů. Každý nový příspěvek v tématu znamená další a další systémové odkazy a více a více skrolování a jak už bylo konstatováno, přidaná hodnota pro čtenáře zde není příliš velká. Měli bychom vyvracet mýty a nepřesné informace, shrnovat klíčové okamžiky toho dne na bojišti, a pokud nejsou, spokojit se s tím a nesnažit se za každou cenu přidávat další „pahýly“. Z tweetů a dalších internetových zdrojů vypsat vlastními slovy shrnutí, nekopírovat sem doslovně cizí texty, protože i to Google trestá, protože moc dobře ví a pozná, že tento text 1:1 už dávno vyšel někde jinde, a my nejsme nic než plagiátoři. Navíc často není snadné odlišit, co říká autor příspěvku tady z našeho týmu, a co je jen překlad tweetu, protože to mnohdy není ani nijak uvozené. Historicky jsme vytahovali klíčové body z tweetů proto, abychom přes ně mohli odkazovat, ale postupně se to přetvořilo v něco, co nám úplně neprospívá.Neojebávat systémKromě obecných nástrojů jako jsou překladače či umělé inteligence, u které aktivně testuji její využití pro nás, existuje také celá řada nástrojů našich vlastních. Existují například linkátor a vlajkátor. Používejte je! Když je budete používat, tak vám to jednak usnadní práci, jednak to znamená, že to vložíte správně. Nelinkujte ručně, pokud to není nutné. Riskujete nefunkční odkazy a odkazy se pak nebudou obarvovat podle procentníku (a nebude to tak motivovat lidi podívat se, proč je to červené a jestli bych to třeba nemohl vyplnit). Pokud tedy obcházíte linkátor, zvyšujete potenciální chybovost a narušujete funkčnost celého systému. Pokud vám linkátor něco nenachází, možná jste nepoužili správný název. Od toho tu je řada aktivit, kterými se zabýváme roky, i desetiletí, abychom měli správně pojmenované jednotky, základny, osobnosti atd. Pokud ve svém textu tvrdošíjně ponecháte jiný název a olinkujete si to ručně, je to něco švejkovského, co jde proti myšlence celého systému.Podobně se nesnažte přizpůsobovat si tabulky. Je velká šance, že nabouráte nějaké funkce, které jsou v tabulce implementované, případně funkce, které z tabulek automaticky tahají data do jiných tabulek. Tabulky se dají nastavit, dají se i upravit, stačí o tom komunikovat. Pokud v nějaké sekci začnete tiše a o své vlastní vůli používat šablony vlastní, opět, neprospějete tím vůbec ničemu, protože to, že něco vypadá jako šablona neznamená, že to je šablona, a že to bude plnit funkce, jak z hlediska ovládání, tak z hlediska fungování. Matete ostatní kolegy a přiděláváte akorát práci s řešením problému, který není.Brzy bude ve větší míře zavedena funkcionalita na automatizovanější vkládání hodností v tabulkách osobností. Když už zakládáte tabulku osobností, tak ty hodnosti potom vyplňujte a vyplňujte je pomocí toho nástroje. Při jeho použití hledťe na to, ať linkujete nejen na správnou hodnost, ale správnou složku ozbrojených sil. To pak ve výsledku zaručí, že odkaz bude fungovat, povede správně a bude jednotně přeložen. Respektuje to, jak to systém vyplní a neupravujte to po něm.Snažíme se tu zavést jednotné překlady jednotek. Ne všude to je zavedeno, je s tím vším docela hodně práce, ale pokud už to je „kodifikováno“, držte se toho. Vždy je možno se podívat do slovníku (rovnou či pomocí slovníkátoru - SHIFT+PAUSE).Drobnosti – co se jinam nevešloKdyž napíšete krátký příspěvek. Třeba o jednom odstavci, tak tam nepřidávejte pod ten odstavec velké množství odkazů. Bude to sice vypadat, že jste použili hodně zdrojů a možná to ocení někteří čtenáři. Ale algoritmům to docela hodně vadí. Tak to nedělejte a vypisujte jen zdroje, ze kterých jste podklady do daného příspěvku opravdu čerpali. Ale zase to nepřehánějte a zdroje nezamlčujte.Je zbytečné pokaždé uvádět do závorky znění jmen v původních jazycích. Může to mít nějaké opodstatnění v článcích, ale dělat to například v aktualitách nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Tím spíše, pokud následuje odkaz na dané téma, kde to již je uvedené v tabulce i v originále. V tabulkách se toho vyvarujte a používejte pouze domluvený postup zápisu.Vyvarujte se prosím zkratek. Zkratky jsou zlo pro překládání i pro čtenáře, zejména pokud se v dané problematice neorientuje. Náš čtenář není vždy odborník s širokým spektrem znalostí, naopak, vyhledá nás proto, že chce pochopit a porozumět. Nestěžujme mu to tím, že bychom byli líní napsat o pár písmenek navíc.Pišme hezky, formátujme. Máme tu v editoru řadu nástrojů na formátování příspěvků, tabulky, obrázky, ale hlavně nadpisy. Jedna dlouhá nudle textu, bez odstavců, bez nadpisů, je nečitelná. Nadpis nerovná se podtržený text boldem ale má svou značku (H1 - 2 - 3 - 6). Z hlediska Googlu je toto klíčové, podle nadpisu pozná vnitřní strukturu stránky. Hlavní nadpis je vždy nadpis tématu, ale potřebujeme sem dostat i ty další prvky a pomoci tak robotům pochopit náš web, náš text, naše články. Na úvodní stránku valka.cz by neměl jít jako článek žádný text, který vypadá jako psaný na psacím stroji v roce 1990. Jak už jsem psal výše, doba pokročila, a my musíme udržovat tempo. Google měří i vzhled stránky, rychlost načítání stránky, spoustu dalších "kvalitativních" měřítek. S řadou z nich vás nezatěžuju, ale v tomto prosím o pomoc.Reagujte, komunikujteProsím, sledujte diskusní témata pro redakční radu (moderátoři) a pro uživatele (všichni). Alespoň jednou za čas a projděte si i historii od doby, kdy jste tu byli naposledy. Ať jste v obraze ohledně vývoje, nových funkcionalit atp. Když si nejste něčím jisti, zeptejte se. Když jste osloveni s tím, že něco děláte špatně nebo ne zcela ideálně, prosím, řiďte se tím. Nepíšu to z nějakého vrtochu, ale kvůli tomu, aby nám systém fungoval jako celek. Není nic horšího než pokud člověk, byť v dobré víře, přidělá práci ostatním. Chyba se stát může a zažili jsme to za těch 26 let častokrát, ale právě proto stále trvám na komunikaci a spolupráci jako jediné přípustné formě. Uživatele, kteří nebyli ochotni přizpůsobit své chování potřebám celku a své omyly uvádět na pravou míru a stále to přenášeli na ostatní, jsme byli nuceni požádat, aby se dalšího vkládání zdrželi, protože pokud to nejde vložit či udělat dobře, pak to tu nemá cenu mít, pálit na tom čas a degradovat práci ostatních.PODĚKOVÁNÍ NA ZÁVĚRSnad jsem vás tím všechny nevystrašil. To není záměr. Mnoho z těch chyb a nedostatků, o kterých jsem psal výše, jsem sám udělal stejně jako ostatní. Berte to jako snahu, aby se nám to lépe fungoval, aby se nám tu lépe žilo a měli jsme z toho větší radost. Aby nám sem stále chodil dostatek čtenářů, aby ta naše práce měla i nějaký hlubší význam. Ještě jednou všem děkuji za práci, kterou tu odvádíte.

Čas načtení: 2025-02-19 11:24:20

Kdo je ze hry? Eva Filipi vystihla aktuální dění ve světě

Bývalý velvyslankyně Eva Filipi vystihla aktuální dění ve světě v rozhovoru pro Zákony bohatství. (Foto: Youtube / ZB) Článek Kdo je ze hry? Eva Filipi vystihla aktuální dění ve světě se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-03-13 09:24:49

Rybářské slevy a akce k 13.3.2025

Sleduji pro vás slevy a akce vybraných rybářských eshopů. Nepromeškejte svoji šanci a nakupujte výhodně na těchto skvělých e-shopech s rybářskými potřebami. Zde jsou vybrané akce: čtvrtek 13.3.2025. Shimano v Chyť a pusť Aktuální akce v eshopu Chytapust.cz pokračuje. Parys zimní výprodej Aktuální akce v rybářském eshopu Parys.cz pokračuje. Akce v AZ Fishing pokračuje Aktuální... The post Rybářské slevy a akce k 13.3.2025 appeared first on Rybo.cz.