EUR 24,620 || 
JPY 14,311 || 
USD 21,100 || Na pravém břehu Vltavy se na náměstí Jana Palacha nachází majestátní novorenesanční palác - budova Rudolfina, která je jedním z nejvýznamnějších kulturních stánků v České republice, proslulý svou novorenesanční architekturou a bohatou historií spojenou s hudbou a výtvarným uměním. Interiéry jsou stejně působivé jako exteriér.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2021-03-18 02:08:03
Galerie Rudolfinum představuje na videích výstavu Compassion Fatigue Is Over
Ve čtvrtek 18. března v 18.00 uvede Galerie Rudolfinum na Facebooku a YouTube premiéru videa, ve kterém promluví dvojice umělkyň Aleksandra Vajd a Anetta Mona Chisa, jejichž architektonické intervence rámují koncept instalace výstavy Compassion Fatigue Is Over, společně se sérií barevných fotogramů, jejichž autorkou je první jmenovaná. Řada závěsů, organicky i geometricky tvarovaných podstavců a samotné fotogramy Aleksandry Vajd procházejí celým prostorem galerie a mohou být vnímány jako monumentální mnohočetná umělecká instalace, nebo také architektura výstavy. Právě jejich oscilování na pomezí mezi designem a volným uměním nabízí průnik do dalších tvůrčích disciplín, ať je to film, nebo třeba divadlo. Videa budou k vídění zde či zde. Compassion Fatigue Is Over představuje další krok v dlouhodobé dramaturgii galerie, nazvané Rudolfinum_Time-Based. Série narativních videí a filmů, po boku architektonických intervencí, směřuje svoji pozornost k množině klíčových témat naší současnosti. Věnuje se otázkám rasové nesnášenlivosti, pracovního vykořisťování, přehodnocení historických narativů, sexuality, genderu, padlých i znovu nalezených utopií nebo abstraktního myšlení coby nutné podmínky pro jakoukoli racionální soudnost. V protikladu ke křiklavé vtíravosti každodenní mediální reality nabízí výstava prostor pro klidné strávení interpretací daných témat skupinou renomovaných mezinárodních umělců. Umožňuje tak divákům úplně jiný typ pozornosti a pomalejšího vnímání, než je možné v běžném denním spěchu mimo bezpečný prostor galerie. V nadcházejících týdnech Galerie Rudolfinum zveřejní další videa, ve kterých postupně projde celou výstavou. Ta již odvysílaná můžete zhlédnout zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-11-09 10:06:19
Uskuteční se první ročník prodejního veletrhu zaměřeného na literaturu o umění
Galerie hlavního města Prahy uvede první ročník Art Book Fair – knižního veletrhu zaměřeného na uměleckou a uměnovědnou literaturu. O víkendu 13 a 14. listopadu nabídne v pražské Zámku Troja platformu pro čtyři desítky vystavovatelů – galerie, umělecké školy, internetové portály, časopisy, nakladatelství, sběratele a především čtenáře. Součástí akce bude doprovodný program jak pro dospělé, tak i pro děti. „Tento zvláštní segment literatury má své pravidelné čtenáře a nejsou to jen badatelé, kteří jej bedlivě sledují. Soustředit zmíněnou produkci na jednom místě je skvělá příležitost spojit celou tuto zájmovou skupinu. Proto jsem velice ráda, že se úsilí mých kolegyň a kolegů po mnoha pandemií diktovaných odkladech stává skutečností. Art Book Fair chápeme jako příležitost k představení vlastní ediční činnosti, na kterou jsme pyšní. Zároveň ji však při této příležitosti můžeme podrobit konfrontaci s produkcí ostatních nakladatelů v oboru,” uvádí ředitelka GHMP Magdalena Juříková. Dvoudenní akce je připravena jako místo setkání vydavatelů, umělců i čtenářů k diskusi a výměně myšlenek o umělecké tvorbě, jejím publikování a dalších souvisejících tématech. Po celý víkend budou probíhat autorská čtení, prezentace publikací, přednášky a další doprovodný program. Z vlastních novinek Galerie hlavního města Prahy představí knihu o Domě U Kamenného zvonu – středověkém královském paláci na Staroměstském náměstí, kde galerie vystavuje moderní a současné umění. Vizuální umělec Martin Zet uvede svou knihu Hvězda. Nevšedním výstupem na téma motolské skládky je prořezávané leporelo Idy Chuchlíkové. Obě publikace vzešly z projektu Umění pro město. Na výstavu Zvuky / Kódy / Obrazy navazuje stejnojmenná kniha kurátorky GHMP Jitky Hlaváčkové a Miloše Vojtěchovského, která právě vychází v ArtMap. V rámci dalšího doprovodného programu například nakladatelství Artefactum uvede publikaci Václava Mencla Renesanční a barokní zámek v českých zemích, Galerie Rudolfinum představí svůj nový cyklus Fragmenty, Emma Hanzlíková si ve spolupráci s nakladatelstvím Meander připravila přednášku na téma sběratelství knih, Marie Rakušanová uvede publikaci Bohumil Kubišta a Evropa od nakladatelství Karolinum a Uměleckoprůmyslové museum představí knihu Móda v modré. Workshopy pro děti i dospělé, kde si návštěvníci budou moci vytvořit například vlastní experimentální knihu nebo si zkusit, jaké to je vést galerii, připravily edukační oddělení GHMP, Galerie Rudolfinum, Museum Kampa, Galerie moderního umění v Hradci Králové a knihkupectví Xao. Více k doprovodnému programu najdete ZDE. www.ghmp.cz/doprovodne-programy/ghmp-art-book-fair/ „První ročník Art Book Fair je pořádán se záměrem GHMP založit tradici kvalitního knižního veletrhu, který bude pravidelně vyhledáván čtenáři i nakladateli umělecké a uměnovědné literatury,” uzavírá manažerka publikační činnosti GHMP Anna Kulíčková
Čas načtení: 2024-02-28 14:11:00
Galerie Rudolfinum ve středu otevírá expozici s názvem Unexpected ukrajinské umělkyně Žanny Kadyrovové, která skrz soubor instalací, soch, videí, fotografií a objektů vypráví svůj příběh ve válce. Umělkyně v instalacích využívá například i dlaždice polámané po dopadu střel nebo plechy proražené šrapnelem při ruské invazi na Ukrajinu. Výstavu si mohou zájemci prohlédnout do 30. června a vstup je zdarma. Jde o první výstavu, která se koná s Julií Baileyovou v pozici ředitelky galerie.
Čas načtení: 2025-05-20 05:00:00
Česko se loučí s Jiřím Bartoškou (†78): 7hodinová tryzna a rázný čin Trojana!
Rudolfinum se od dnešního rána halí do smutku! Veřejnost se tu naposledy loučí s Jiřím Bartoškou (†78). Večer bude na stejném místě následovat »mejdan« pro 900 hercových přátel, kolegů a spolupracovníků. A Blesk bude u toho!
Čas načtení: 2025-05-21 07:17:00
Poslední mejdan pro Bartošku (†78): Statečná vdova Andrea, syn na schodech! A rozjetý Kohák
Rudolfinum v úterý večer (zřejmě naposledy) patřilo herci Jiřímu Bartoškovi (†78), na kterého přišla zavzpomínat plejáda známých osobností. Jak moc se mejdan proměnil v noční či ranní dobrodružství? A kdo zůstal nejdéle?
Čas načtení: 2021-05-13 08:03:19
Galerie hlavního města Prahy představuje ilustrátorskou tvorbu Františka Skály
Pod názvem A jiné práce představuje František Skála v Galerii hlavního města Prahy poprvé retrospektivní pohled na svou ne vždy známou ilustrátorskou tvorbu, které se věnuje již od začátku osmdesátých let. Výstava se svou formou prolíná i s řadou dalších aspektů, které souvisejí jak se sochařskou, tak i s malířskou prací či s performancemi Františka Skály. Ve své linii se tak jedná o mimořádnou retrospektivu ilustrátorských děl, která ukazuje zároveň přesahy a rozmanitost autorovy umělecké tvorby. Po autorových velmi úspěšných výstavách v Galerii Rudolfinum a v Národní galerii v prostorách Valdštejnské jízdárny tak můžeme poznat další polohu Skálovy poetické, tajemné, a přitom do přirozeného světa vrostlé tvorby, které nikdy nechybí ani neokázalý vtip. Svou formou se prolíná i s řadou dalších aspektů, které souvisejí s jeho sochařskou, ale také malířskou prací. Tu výrazně utvářelo i prostředí, které autora obklopovalo v dětství, ať již se jednalo o různé formy starožitných předmětů (otcova sbírka), anebo folklorní hudbu (matka choreografka a zakladatelka souboru Chorea Bohemica), mělo jistě vliv i na jeho vnímání a vztah k různým materiálům a poetice forem spojených s lidovým uměním. Právě to vše se nepřímo objevuje také v ilustrační práci, která má i další přesahy, ať již se jedná o jeho existencionální zážitky, které souvisejí s pobyty v přírodě „na divoko“ u moře, o pěší cestu do Benátek v roce 1993 nebo další inspirativní cesty po světě. Nelze také nezmínit autorovy deníky a intimní edici malých knih. Výstava je koncipována jako tvůrčí cesta. Začíná obrazy vytvořenými pod otcovým vedením na hranici dětství, pokračuje hledáním v době studií a postupně přes další léta až k nahlédnutí do nejnovější tvorby. Nejedná se ale o pouhý výčet zhruba dvaceti převážně dětských knih, které jeden z nejznámějších českých výtvarníků posledních dekád ilustroval. Výstava dává nahlédnout, nakolik je profese ilustrátora úzce propojena se Skálovou volnou tvorbou malířskou, grafickou a sochařskou. Vine se jeho dílem jako ponorná řeka, ve které se zračí tvůrčí období a okouzlení. Práce na jednotlivých knihách, a to především těch autorských, je vždy neodmyslitelně, jaksi osudově, spojena s dobou vzniku. Ať již jde o knihu Zapomenutá řemesla, kterou ilustroval po ukončení studia na VŠUP, nebo o Pohádky z bramborových řádků, jež přichází v období po zkušenostech z hudebního působení na hranici undergroundu a prožitku narození obou dětí. Do Královských pohádek od básníka Karla Šiktance to byly uhlové kresby lesů z konce osmdesátých let, kdy se setkává s tvorbou Aléna Diviše a Bohuslava Reynka a volí jednoduchou formu lavírovaných kreseb uhlem. Dalším významným projektem je kniha Velké putování Vlase a Brady. Tento legendární autorský seriál vzniká v období nástupu postmoderny a založení umělecké skupiny Tvrdohlaví. Zde dochází k nejtěsnějšímu propojení s volnou tvorbou Františka Skály, která se v té době vydělila z ilustrátorské činnosti. Díla jako Velký datel (1987, Východočeská galerie v Pardubicích) nebo Motýl na květině (1985) vznikla jako samostatné objekty prezentované na výstavách a zároveň se stala inspirací pro bytosti, které se objevily v příběhu. Duch Lesojan byl naopak poprvé spatřen Vlasem a Bradou v Modrém lese a následně se zhmotnil ve formě sochy Lesojan (1988). V polovině devadesátých let se dva roky pracovalo na přípravě celovečerního animovaného filmu (filmové ateliéry Zlín a později Barrandov). K realizaci bohužel nedošlo z důvodu nedostatku financí. Příběh byl nakonec úspěšně dramatizován v Divadle Minor v roce 2007. Podobné to je i u knihy Skutečný příběh Cílka a Lídy. Nápad vytvořit fotografický seriál v reálném lesním prostředí se zrodil v roce 1989 při dokončení komiksu Velké putování Vlase a Brady, kdy se na poslední straně objevilo několik fotografií, které zachytil tučňák Michal. Fyzicky i časově náročná práce podobná animovanému či hranému filmu, obnášející přípravu loutek, prostředí a fotografování v reálném čase ročních období, se protáhla ze dvou měsíců na dva roky a rozdělila seriál na dvě knihy. Malou, „úvodní“ – Jak Cílek Lídu našel (Meander, 2006) a velkou – Skutečný příběh Cílka a Lídy (Arbor vitae, 2007). Podobně jako u Vlase a Brady se do knihy dostala ocelová plastika Špion, dlouhá osm metrů, původně vytvořená pro evropské sochařské kvadrienále v Rize. V příběhu vystupuje jako Lefant Troben, bytost žijící v Pustém Hustolese. Kniha posloužila jako předloha k filmu Jana Svěráka Kuky se vrací. V knize Bratři lví srdce se objevují zkušenosti s originální technikou „scurografie“, vyvinutou v Tajné organizaci B. K. S., která je vhodná ke ztvárnění nočních a makabrózních scén, a hodily se pro ilustrace k dětské knize, jejíž příběh se odehrává po smrti hlavních hrdinů. Negativ kreslený tužkou naslepo na pauzák se vyvolá fotografickou cestou. Komplikovanost tohoto postupu vytváří zvláštní atmosféru. K dalším podobným technikám patří termokresby, dělané dotykem teplocitlivého faxového papíru o kovovou teplou desku, nebo kresby vytvořené tužkou na základě obrazců samovolně vzniklých jemnou lampovou černí na papíře „lampionů přání“. Právě podobné příběhy a časové posloupnosti lze najít u každé z ilustrovaných knih. Promítá se do nich autorův obraz světa, pečlivá volba způsobu uchopení tématu a použité techniky a celkový, zodpovědný, ale zároveň svobodný přístup k tvorbě. Výstava se koná v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí až do 29. srpna. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-28 13:15:50
Několikanásobné ocenění si za originální zpracování knih odnesla nakladatelství Host, Arbor Vitae a Nadační fond 8smička. Výsledky soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2019, kterou pořádá Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury ČR, byly vyhlášeny netradičně online. Krásná literatura 1. místo Jan Němec: Možnosti milostného románu. Grafický desing Martin Pecina. Host. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Esteticky silný a funkční přístup k vizuálnímu řešení úpravy mainstreamové beletrie. Jednotlivé stavební prvky knihy: písmo, sazba, papír dělají přesně to, co mají – tedy přibližují příběh čtenáři. Jednoduché grafické metafory souzní a srozumitelně zrcadlí obsah: prolínání barev kruhů na obálce, barevná ořízka, podtržené litery v názvu titulu, barevné kruhy ve vstupu a černé u tiráže i odvážně vysazená anotace na zadní straně obálky. Na zajímavý výtvarný celek stačila typografova zkušenost a invence, obešel se bez ilustrací i fotografií. Péče o knihu a pozornost jí věnovaná jsou viditelné v každém detailu. Kniha jako celek baví, vytváří příjemný objekt, obyčejně neobyčejná grafická úprava.“ 2. místo Ivan Motýl, Petr Szyroki: Struska. Grafický desing Jan Čumlivski. Větrné mlýny. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „Struska má soudržný design. Forma a obsah spolu úzce souvisejí. Drsný materiál přebalu skýtá hmatový vjem. Zářivá oranžová skrytá v klopě obálky evokuje stejně jako paleta tlumených barev hnědé, černé a bílé výrobu oceli, což je námětem této knihy. Uvnitř se ilustrace a typografické provedení rovným dílem kombinují překvapivým a buřičským způsobem. Ilustrace nemají jednotný styl, ale tvoří jeden útvar. Jejich spektrum má rozsah od rychlého tahu po plošný akvarel. Sazba užívá stejnou velikost písma a (téměř) bez teček nebo čárek proudí a poskakuje stránkami. I když se umístění grafiky jeví nahodilé, je velice přesné. Nákresy na přebalu odkazují na návod k použití a naznačují, jak se má publikace číst. Text představuje návod, jak v našem životě přeměnit plevel na pozitivní energii.“ 3. místo: Jiří Hájiček: Muž na pokraji vzplanutí. Ilustrace Matěj Lipavský, grafický desing Lucie Zajíčková Kaňová. Host. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Útlý svazek komorní poezie Jiřího Hájíčka, oděný v růžovém pauzáku, na první pohled vypovídá o kultivovaném a vkusném grafickém pojetí Lucie Zajíčkové Kaňové. Minimalistický formát korespondující s celkovým charakterem knihy nabízí velkorysý prostor pro soubor krátkých zvukomalebných trojverší, která reflektují drobné imprese z autorových dnů. Vše doplněné o sfumatické ilustrace Matěje Lipavského v šedavých odstínech tvoří harmonické, komplexní dílo.“ Literatura pro děti a mládež 1. místo Milada Rezková: To je metro, čéče! Ilustrace Jan Šrámek, Veronika Vlková, grafický desing Anymade Studio. Paseka. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Skvělé a originální téma, poutavý příběh, spousta zajímavostí, ilustrací a komiksových vsuvek. Rafinovaně, přitom civilně upravená kniha je na první pohled poměrně nenápadná. Jakmile se ale začtete, objevíte kouzlo příběhu a přitažlivost tématu, oceníte vtipné použití infografiky z metra pro předěly kapitol, citlivou sazbu, příjemný papír i formát. Tato kniha je skutečně z mnoha úhlů pohledu výjimečná a svou nadčasovostí bude jistě oslovovat i další generace.“ 2. místo Robin Král: Tonča a krasojezdec. Ilustrace Aneta Františka Holasová, grafický desing Toman Desing. Běžíliška. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Titul Tonča a krasojezdec je leporelo v nezvykle velkém formátu o čtrnácti stranách. Je velice vkusně a precizně provedeno. Na každé straně se odvíjí děj z cirkusového prostředí, jenž je dítěti velmi blízký. Krásné ilustrace na více než dvou třetinách stránky doplňují jednoduché verše vyjadřující děj. Leporelo je zhotoveno z velmi kvalitní lepenky, na kterou jsou nakašírovány jednotlivé tisky. Listy jsou spojeny plátnem. Leporelo je velice zajímavé a použitý odolný materiál odpovídá tomu, že bude dětmi neustále používáno.“ 3. místo Pera Soukupová: Klub divných dětí. Ilustrace Nikola Logosová, grafický desing Martin Pecina. Host. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „V novele Klub divných dětí se příběh dělí do dvou částí, což se odráží v barvě knihy. Předsádky mají rozdílnou barvu, přední je modrá a zadní zelená, kdežto na stuhu záložky byla zvolena jako třetí barva žlutá. Titulní strany obou částí k těmto barvám odkazují a ilustrace obou částí knihy se k nim propracovaným způsobem vztahují také. Ilustrace jsou svěže mnohostranné, představují působivé spojení postav a abstraktních prvků. Rozvržení ilustrací probíhá v zajímavém rytmu: drobné kreslené prvky jsou rozptýlené a střídají se s kresbami celých stran. V typografické úpravě se dobře čitelná antikva vhodně kombinuje s velkými písmeny grotesk okrouhlého vzhledu. Toto písmo je využito v titulu, číslech stran a jako jediná iniciála v příběhu označující jedno z dětí, jedno z ‚divných dětí‘.“ Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky 1. místo Michal Konečný: Jak to ruplo. Ilustrace Barbora Straková, grafický desing Petr Škobrtal. TIC BRNO. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Vysvětlit mladé generaci složitost společenských a politických aspektů historických událostí je skutečně těžký úkol. Obzvlášť to platí v kontextu časově vzdálenější, ale nejdůležitější události v dějinách střední Evropy. Autoři (textu a projektu) Jak to ruplo vytvořili velmi zajímavý styl sdělení, jehož obsah nemá nic společného s typickými učebnicemi a jehož vizuální jazyk má daleko do bombastického tónu, a zároveň vybízí uživatele k přečtení. Dokumentární fotografie (často dramatické) se kombinují s typografií neformálních hodnot (např. neobvyklými a nekonvenčními druhy písma), humornými komiksy (které připomínají plakáty K. Rosmanyho, J. Votruby) a výraznou kompozicí. Konečně projekt Jak to ruplo otevírá prostor pro různé strategie čtení a díky tomu zvyšuje šanci, že se mladí dozvědí o soudobé historii České republiky.“ 2. místo Anna Babanová: Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce. Grafický desing Jan Šiller. Gender Studies. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Tento titul můžeme považovat spíše za metodickou pomůcku. Vznikla na základě ročního výzkumu skupiny šestnácti učitelek prvního stupně základních škol. Originálně popisuje, jaké metody vedou k ověřování učitelských kompetencí, které podporují vzájemný respekt a principy rovnosti mezi dětmi a vzájemné sdílení informací a názorů mezi učiteli. Dále popisuje, jak děti učit, jak se stavět k tomu, že některé jsou jedinečné – méně nebo více schopné. Máme na mysli děti, které mají své specifické potřeby, pocházejí z různého rodinného a kulturního prostředí, cítí se v něčem jistě a v něčem nejistě. Kniha mapuje různé oblasti pedagogického působení na děti a představuje nové metody učení i postřehy ze zahraničí. Kniha je polygraficky zpracována jednoduše do twinové vazby. Velice dobře se dají otvírat jednotlivé listy a vzhledem k použité vazbě je můžeme otáčet až o 180 stupňů. S knihou se pracuje opravdu dobře. Obálka je zajímavě graficky zpracovaná, potažená laminovací folií a má zakulacené rohy.“ 3. místo Jana Marešová: Proč umění? Ilustrace: David Kalika (Kakalík), grafický desing Klára Zápotocká (Studio Breisky). Máš umělecké střevo? Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Naučná publikace Proč umění? Odpovědi na nejčastější otázky kladené v galeriích je důkazem, že vizualita musí být brána vážně a nese s sebou názorový generační diskurz. Chytře promyšlená koncepce je v souladu s grafickou úpravou. Pomocí kontrastů v typografii, výraznou barevností se zajímavým doprovodným obrazovým materiálem v kombinaci s komiksovými stripy na dané téma odlehčuje a doplňuje tato publikace již tak dost teoreticky zatížené dějiny umění. Je jí vlastní pocit jednoduchosti a lehkosti. Při zevrubnějším ohledání divák však zjistí, že je mnohovrstevnatá a nechává prostor pro divákovu vlastní interpretaci. Pokud si tento ‚manuál‘ při návštěvě galerie nezapomenete doma, pomůže zodpovědět spoustu nevyjasněných otázek nejen teenagerům, ale i jedincům starším a pokročilým.“ Knihy o výtvarném umění 1. místo Michaela Pejčochová Posel z Dálného východu. Grafický desing Adéla Svobodová. Národní galerie Praha. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Život významného sběratele a propagátora asijského umění Vojtěcha Chytila přibližuje kniha Posel z Dálného východu, vázaná v plátně s čínskými motivy květin a ptáků v duchu tradičních dřevořezových alb. Po rozevření se kniha rozdělí na dva samostatné celky – fotografický blok rekonstruující Chytilovu sbírku a textový blok několikaletého výzkumu autorky Michaely Pejčochové. Kniha je ukázkou perfektního technického i grafického zpracování vytvářejícího přehledný celek, zároveň nabízí neokoukanou hru s materiálem, díky které odkazuje na knižní tradici mimoevropské kultury. Grafička Adéla Svobodová vždy dokáže vyextrahovat smysl projektu a proměnit jej do decentní, přitom však atraktivní vizuální podoby. Čtenář si tak uvědomuje, že v ruce skutečně drží exotický poklad.“ 2. místo Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová: Diktátor času. Grafický desing Jan Matoušek. Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Národní filmový archiv dbá nejen na kvalitu celuloidových pásků uložených v depozitářích, dává si záležet také na finální podobě publikací, které pod svou hlavičkou vydává. Obálka i vnitřní zpracování knihy plující na vlně televizního RGB spektra popisuje historii a fenomén Laterny magiky. Zcela se liší od české knižní produkce za poslední rok a publikace tak vyčnívá svou jednoduchou syntézou. Bohatý fotografický layout skvěle tlumočí, jak by měl vypadat onen legendární polyekran na papíře.“ 3. místo Pavla Pečinková: Pracoval jsem mnoho. Grafický desing Barbora Toman Tylová, Tibor Vizi, Marek Šmidrkal (Toman Desing). Nadační fond 8smička. Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Souborné dílo Josefa Čapka s podtitulem Pracoval jsem mnoho I. Kresba je prvním ze čtyř dílů projektu Pracoval jsem mnoho, oeuvre-katalogu, celkového soupisu všech originálních výtvarných prací Josefa Čapka. Pokaždé, když vyjde publikace podobného typu, musí přející odborné i laické veřejnosti přejít mráz po těle, uvědomí-li si, jaké množství obrazového a textového materiálu, ale i spoustu odkazů, popisek a poznámek pod čarou muselo být zpracováno a zorganizováno do jednoho celku a kolik rozhodnutí musel grafik udělat pro to, aby kniha měla rytmus, kultivovanost, dobře uspořádanou vnitřní strukturu, byla čitelná a hlavně, aby dobře vypadala… Tento dvousvazkový katalog raisonné všechny výše zmíněné parametry s přehledem a jistotou splňuje a bezpochyby si zaslouží být oceněn.” Katalogy 1. místo Vrchovina, krabatina, mrchovina (editor Miloš Doležal). Grafický desing Štěpán Malovec, Martin Odehnal. Nadační fond 8smička. Richard Jaroš, člen výtvarné komise: „Vrchovina, krabatina, mrchovina je dokonalým příkladem katalogu, který svojí formou maximálně koresponduje s obsahem výstavy. Materiálové řešení, volba typografie, ale i zušlechtění obálky velkoplošnou termoražbou kontrastující se zemitým kartónem, to vše dokonale a strukturovaně propojuje různorodý obsah poezie, rozhovorů, cestopisu a v neposlední řadě samotná umělecká díla.“ 2. místo Alena Pomajzlová a kol.: Devětsil 1920–1931. Grafický desing Adéla Svobodová, Tereza Hejmová. Galerie hlavního města Prahy. Martin Mulač, člen výtvarné komise: „Katalog ke stejnojmenné výstavě zaujme již obálkou – modré plátno s čistou obrysovou devítkou, kde černý kruh působí jako oko a vtahuje nás jako pozorovatele do avantgardního světa. Dojem je podtržen ještě dvojím vydáním české a anglické verze. Intermediální síla knihy je výborná! Stejně jako výstava zaujme jak textovými studiemi, tak četnými reprodukcemi rozmanité tvorby Devětsilu (architektura, film, divadlo, scénografie, fotografie, kombinované techniky koláže, typografie, časopisy, …). Je to živý kabaret!“ 3. místo Petr Nedoma: A Cool Breeze (editorky Martina Freitagová, Zuzana Kosařová). Fotografie Martin Polák, grafický desing Petr Bosák, Robert Jansa (20YY Designers). Galerie Rudolfinum. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Katalog se snadno přehlédnutelnou chladnou obálkou je suverénním a řemeslným dílem zkušených designérů. Připomíná, že je potřeba umět proměňovat ony desítky menších či větších designérských rozhodnutí, která stojí za vznikem jakékoliv knihy, ve svrchovanou demonstraci řemesla knižního úpravce, a to bez potřeby za každou cenu volit okázalá materiálová či formální řešení.“ Bibliofilie a autorské knihy 1. místo Petr Pazdera Payne: Malíř a mor / Le peintre et la peste. Ilustrace Jiří Šťourač, fotografie 4MAT Tábor, grafický desing Jiří Lammel. Arbor Vitae. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Patnáct celostránkových kreseb přírodním uhlem, založených na sugestivním podání valérů šedé, inspirovaných slavným románem Alberta Camuse Mor. Jejich autor Jiří Štourač jimi znovu potvrdil nejen svůj mimořádný výtvarný talent, ale v estetické rovině dokázal zakotvit i stále platné varovné memento, které právě dnes, v souvislosti s novou světovou epidemií, získalo nečekaně na aktuálnosti.“ 2. místo Václav Jirásek: Auta. Ilustrace a fotografie Václav Jirásek, grafický desing Mikuláš Macháček. Artmap, Eastern Front. Emma Hanzlíková, člen výtvarné komise: „Václav Jirásek je fotografem, který si užívá pozici voyeura. Jeho soubor Auta je deníkem, sbírkou i archivem zároveň. Téměř tisíc vraků z celého světa roztříděných do osmnácti sešitů s poetickými názvy Floristi, Torza, Dřeváky, Noir, ... Výrazná typografie, surové fotografie i možnost variability vytvářejí zábavnou jednotku, která je ojedinělým a dotaženým autorským projektem. Očekávejme vol. 2, protože vraky bude Jirásek jistě lovit i nadále. 3. místo Vladimir Nabokov: Lolita. Grafický desing Nikola Janíčková (Take Take Take). Paseka. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Redaktorská a typografická kvalita Lolity dokazuje, že takzvaná bibliofilská vydání a autorské knihy mohou být nejen krásné, ale i k užitku Knižní desky, vazba, papír – a samozřejmě mikro- a makrotypografie – mají velmi dobrou designovou úpravu, provázanou s obsahem textu (slavný švýcarský typograf Jan Tschihold to nazýval „kongeniální typografií“). To všechno potěší čtenáře tohoto Nabokovova díla.“ Odborná literatura 1. místo Tomáš Winter, Pavla Michalíková: Jdi na venkov! Grafický desing Tereza Hejmová, Adéla Svobodová. Arbor Vitae Societas, Artefactum – Nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Tato kniha je skvělým příkladem zpracování komplexního a rozsáhlého obsahu edukativního a odborného charakteru. Designérka si je vědoma výtvarného jazyka folkloru a tradicí lidové kultury. Z tohoto dokáže vytěžit a nacházet spoustu inspirace, kterou formálně převádí do drobných, hravých a líbivých detailů, které tuto knihu posunují od konvenční odborné publikace ke krásné knize. Číst a listovat o lidové tradici a výtvarné kultuře venkovského lidu nebyla nikdy větší radost. Ano, jdu na venkov!“ 2. místo Petra Dočekalová a kol.: Jaroslav Benda 1882–1970, Grafický desing Radek Siduna. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Masarykova univerzita v Brně. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Dosud nezpracované téma písmové tvorby Jaroslava Bendy představuje zdařilá kolektivní monografie vznikající pod vedením Petry Dočekalové. Vhodně zvolená grafická úprava Radka Siduna nechává vyniknout charakteru Bendova typografického díla i grafického designu v jeho úplnosti. Publikace těší příznivce písmové tvorby na každé straně množstvím ukázek v modrých tónech i v originální barevnosti.“ 3. místo Marie Jirásková, Pavel Jirásek: Umění loutky. Fotografie Karel Poneš, grafický desing: Redesing – Klára Kvízová, Petr Krejzek, Nakladatelství Karel Kerlický – KANT, Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Výpravná kniha trvalé hodnoty jak po stránce textové, tak jedinečné obrazové dokumentace. Dílo, které poprvé v úplnosti pojímá svérázný fenomén české loutky, její výroby, typologických proměn i jevištního provozu, a to od 19. století až do 50. let století minulého.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-05 09:27:59
Výtvarník Jiří David: Jsou tu i silnější zla než Babiš
S vizuálním umělcem Jiřím Davidem jsme – krátce před vypuknutím koronavirové epidemie – hovořili o jeho poslední výstavě, ale i o progresivismu a přehnané korektnosti v umění. Je veřejné angažmá pro umělce důležité? Pro mě ano. Proč se má umělec politicky angažovat? Chci, aby umění získalo respekt. Proto se angažuji, komentuji, někdy třeba i bojuji. Je to sice otřepaná otázka, ale lze život umělce oddělit od jeho díla? Jednou se tvrdilo, že ano, pak zase, že ne, pak znovu, že ano… Přestal jsem se v tom vědomě orientovat, ale myslím si, že jako občan, jako člověk a jako profesor mám povinnost být aktivní. Řeknu vám jeden příběh. Václav Klaus mi měl dát v Karolinu profesuru a já jsem ji od něj přijmout ani trochu nechtěl. Ptal jsem se tehdy sám sebe, co bude horší, že mu já nechci podat ruku, nebo že on mně nechce podat ruku? On mě totiž z jiných situací už trochu znal. A já si řekl, že to bude horší pro něj, a tak jsem tam nakonec šel, a on ve svém projevu řekl, že profesor by měl být ve veřejném prostoru iniciativní a měl by se veřejně vyjadřovat. A já mu musím dát za pravdu. I když musím dodat, že mi veřejné angažmá škodí, protože si jím zavírám dveře do různých společenství. Někdy si říkám, že už s tím přestanu, jenže občas mně to nedá, ale už ne tak často. Jsem už smířlivější. Považujete-li za důležité veřejné angažmá, dovolte politickou otázku: Co si myslíte o Milionu chvilek pro demokracii? Zhodnocení něčeho takového je pro mě složité, protože se nedokážu pohybovat v davu. Jsem klaustrofobik. Mně dav vadí, takže se davu vyhýbám. Tuto iniciativu tak samozřejmě respektuji, ale mám pocit, že tam spousta lidí chodí jen v adrenalinové sounáležitosti. Vidí to možná příliš černobíle; jistě to neplatí o všech. Babiš je zlo! Proč ne! Ať to říkají. Jako politik a člověk je vskutku z mnoha známých důvodu neakceptovatelný. Já si ale nejsem jist, zdali jsou v té davové psychóze schopni ti lidé rozeznat, že tu jsou i jiná, podprahová, a někdy i silnější zla, že některá mají třeba jen na první pohled slušivější šaty. Raději znovu: Milion chvilek respektuji, nejsem nicméně schopen se uprostřed milionového davu pohybovat. Masové spartakiády mne vždy něčím děsily. Chodil jste do davu na demonstrace v listopadu 1989? Chodil, ale mám pocit, že to je něco jiného, protože tehdy se měnilo společenské paradigma. Byl to neskutečný vír, nešlo mu odolat. Ale zpět k Milionu chvilek – já nic neodsuzuji, jenom to pro mě není v tuto chvíli ten nejpodstatnější pomník. Rád strháváte pomníky? Mě pomníky neiritují. Jsem vůči nim inertní. Spíš se zajímám o to, je-li to kvalitní socha. (smích) {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na začátku roku jste měl v Doxu výstavu nazvanou Jsem tady. Proč takový název? V životě umělců přicházejí období, ve kterých se začínají vykrádat, a já jsem chtěl říci, že se snad ještě tak docela nevykrádám, že jsem stále ještě tady. Že jsem tu zase s něčím novým, že se nerecykluji. Že ještě nejste umělecky mrtvý. Doufám, že jsem stále ještě schopen svět, který mě obklopuje, uchopit jinak, nově. Ale to je jen jedna rovina zmiňovaného názvu. Jiná jeho rovina je politická. Vadí mi, jak se dnes říká, že umělec může být progresivní jen do určitého věku a že po jeho dosažení by měl vyklidit pozice, protože je troska, zkamenělina. A tak jsem chtěl říci ne – jsem tady. Bojujete proti zapomnění? Neřekl bych, že je to boj, ale připomínám se. Sice mohu být pro někoho ona zkamenělina, ale jsem stále ještě tady. Bojíte se umělecké smrti? Bojím. Umělecká smrt je zapomenutí a já chci zapomenutí oddálit. Proto ještě jednou – jsem tady. Překvapila mě velikost vámi vystavovaných pláten. Zase tak velká nejsou. Doma mám větší; ty ale vystaveny zatím nebyly. Kolik jich doma máte? Mám v ateliéru asi tři výstavy, které nikdo ještě neviděl. Vystavil jsem až tu čtvrtou. Proč zrovna ji? Protože ji považuji za aktuální. Čím byla aktuální? Snažím se v ní přemýšlet nad tím, co dnes znamená malba – a to je velice aktuální, protože se donekonečna říká, že malba je mrtvá, že se nyní vše podstatné děje v sociální, performativní či aktivistické rovině. A já si tím nejsem ani trochu jist. Takže jsem se rozhodl udělat tlumenější výstavu a přišel jsem s figurativností, jež je považována za vyčerpanou, akademickou, ne-li úplně zbytečnou. A není? Ne. Považoval jsem vás za postmoderního konceptuálního umělce… …a také jím jsem! ...ale teď bráníte tradici figurativní malby. Máme se k ní vrátit? Neřekl bych, že vrátit – souběžně mi v Brně mimochodem běžela výstava, která byla úplně odlišná od té v Doxu – ale zdá se mi, že pokus o současnou obhajobu figurativnosti je dnes daleko rizikovější než všechny ty x-krát převařené „konceptuální“ výkřiky. Vždyť už to není nic jiného než konceptuální akademismus! Už to umí úplně všichni. Moji studenti to umí, ti, co teprve jdou na školu, to umí. Všichni to umí. Šíří se to jako mor. Ale vždyť vy jste přece byl u zrodu tohoto moru. Já se za to nestydím. Byl jsem, částečně a jistě ne osamocen, jeho iniciátor – to je pravda. Jenže ono to prostě vyčpělo; pro nová sdělení se musí najít jiný jazyk. Když jsme se s tím učili v osmdesátých letech zacházet, tak to ještě mělo energii. Nebylo to unavené a očekávatelné. Ale neříkám, že se někomu občas něco nepovede. Někdy ano, a za to jsem moc rád, ale je toho strašně málo. Chci ale zdůraznit, že to, co jsem udělal, nebylo jen ze vzdoru. Nešel jsem tou výstavou jen proti něčemu. Mě opravdu zajímá, zdali ta figurativnost po všech těch stoletích ještě dokáže mne i diváka oslovit. Vaše obrazy byly plné barev. Jsou zářivé – to je to slovo. Někde jsem objevil van Goghův dopis, v němž psal, že čím víc je starší, nemocnější a nevrlejší, tím víc se chce pomstít zářivější barvou – v tu chvíli se mi to všechno spojilo dohromady. Říká vám mladá generace z branže, že už byste toho měl nechat? To mi samozřejmě říká, byť nepřímo, ale překvapilo mě, že právě hodně mladých lidí ta výstava mile překvapila. Asi i oni jsou už unavení a nevědí, jak dál. Ono to není jednoduché – a už vůbec ne pro mě. Jsem na scéně už čtyřicet let. Tvořím, ale taky se veřejně angažuji, někdy i politicky. Dá se poznat kvalitní socha? Nepochybně ano. Lze o něčem říci, že je to skutečné umění? Jistěže, ale nejsem si zrovna u těch pomníků tak docela jist – a teď už myslím skutečně jen pomníky z kamene – máme-li se v jejich případě bavit o umění. Podívejte se na všechny ty turistické pomníky, které se dnes po Praze rozrůstají jako plevel – třeba ta točitá hlava Kafky a podobně… To se máme v případě těchto atrakcí bavit o umění? To nevím, ale vím, že se k nim lidé chodí fotit. To máte pravdu; říkejme tomu tedy turistické umění. Patří do měst? Asi ano, ale mě to nezajímá, ale nestrhával bych to. Proč taky… Sice by tam mohly být zajímavější věci, ale já nejsem pán Země. Ale přece i vy jste udělal například klíčovou sochu – je v tom tak velký rozdíl? Ta ale nebyla dělána jako turistická atrakce, byla připomenutím konkrétní situace. Hodnotíte-li práce jiných, nemáte obavy z toho, co si o vašich pracích budou lidé myslet za pár desítek let? Mám, i když už mnohem menší než dřív. (smích) Nevím, jestli má práce vydrží. Možná z ní nevydrží nic, možná vydrží něco, o čem si třeba já sám myslím, že se mi to nepodařilo. Kdo ví? Všichni ti dnešní post-praktikující umělci a environmentální žalmisté by ostatně řekli, že Země se stejně dříve nebo později zbaví všeho toho braku produkovaného lidstvem, že to všechno padne – i Jiří David –, a že to bude jedině dobře. Nepamatujete si na to, jak manchesterská galerie sundala Waterhousův obraz Hylás a nymfy? Pamatuji – to ale ani zdaleka není jediná kauza. Dělají to pořád. Militantní feminismus, zkreslený gender… Je to strašidelné, povrchní, tendenční. To se dnes nemůžeme rozhodnout dívat se na minulá díla novýma očima a někdy třeba říci: Tento obraz se nám nelíbí, protože zobrazuje ženu nepřijatelně, a proto nepovažujeme za dobré dát mu přednost před obrazem jiným? Já si to nemyslím! Skutečné umění není orloj! Pokud je to dílo kvalitní – a teď nemluvím o nějakých dobových margináliích poplatných chvilkovému vkusu – tak má mít trvalé místo v dějinách umění. Nemohu se ho zbavit, protože když se ho zbavím, ztratím nejen historický přehled, ale porouchám celý paměťový kontext. V dějinách umění bude prázdné místo. Některá pozdější díla, která dílem, jehož se zbavím, byla inspirována, se ocitnou ve vzduchoprázdnu. Budova umění bude na spadnutí. Nemůžu se zbavit kvalitního umění minulosti jenom proto, že to koliduje s mým dnešním pohledem na svět. Vždyť je to absurdní! Kupodivu to nedělali ani nacističtí zločinci, byť pro veřejnost označili, co je a co není – dle jejich zvrácené ideologie – zvrhlé umění… To lze přenést i jinam, třeba do literatury. Proč se mají studenti na středních školách bavit třeba o Hemingwayovi se vší jeho přebujelou maskulinitou, a nemají se raději více zabývat literaturou původních obyvatel Ameriky, romskou nebo ženskou literaturou? Proč pořád sklánět hlavu před kánonem? Ale já přece nemám nic proti tomu, aby se učila indiánská a ženská a romská literatura, ale proč se kvůli tomu zbavovat Hemnig- waye? Nechápu!? Protože na školách mají studenti omezený počet hodin literatury, to znamená, že chceme-li dát prostor indiánské literatuře nebo ženské literatuře nebo romské literatuře, musíme někde jinde něco z kánonu ubrat – třeba Hemingwaye. Jsem absolutně proti! Pak je tedy třeba změnit počet hodin literatury, a ne zavádět absurdní selekce. Dnes už třeba i muzea v Houstonu – a to se vracím k výtvarnému umění – říkají, že budou kupovat jenom ženské umění, protože se ženské umění nikdy dřív nekupovalo. Ksakru, ať se kupuje jen kvalitní umění! Mně je absolutně jedno, jestli ho dělá žena nebo muž nebo hipster nebo desáté a dvacáté pohlaví. Opravdu mi to je ukradené. Ale ať to je po formální i obsahové stránce kvalitní a inspirující umění! Zřejmě se tedy mají sejít moudří lidé – předpokládám, že většinou už trochu prošedivělí bělošští muži –, a mají říci: Toto je kvalitní umění, to budeme kupovat, vystavovat… …ne a ne a ne. Samozřejmě, že je to velmi individuální a já nechci tak docela hájit kánony, ale kupodivu je zvláštní, že lidé různých emocí, charakterů nebo zkušeností, ale i vašich různých barev pleti a věku, poznají, co je dobré umění. Takže kvalitní umění je objektivně poznatelné? Není objektivně poznatelné… I když co je to objektivní? Kvalitní umění každopádně poznají mnozí respektuhodní lidé… …moudří lidé? Neřekl jsem „moudří lidé“! Ve vašem tónu to zní mimochodem trochu pejorativně – jako byste říkal „zavrženíhodná elita“. (smích) O tom, co je dobré umění, přece nerozhoduje komise moudrých bílých mužů či bílých mladých žen, nebo komise Afroameričanů či Asiatů! Rozhoduje tisíc nenadiktovaných nuancí; třeba i erudovaná schopnost umět rozlišit, poznat, pochopit… A rozhoduje i vzdělání, intuice a někdy i náhoda. Pamatujete si, jak na začátku devadesátých let vyšly najevo podvrhy Johna Drewa? Drewe nechal naprosto druhořadého malíře malovat nové – nikdy neexistující – obrazy Chagalla, Giacomettiho, Nicholsona. Padělal dokumentaci a věhlasným muzeím prodal stovky těchto fakových děl. Autenticitu některých z těchto druhořadých malůvek dokonce potvrdil tehdejší ředitel Tate Gallery. Nejsem proto tak docela přesvědčen o tom, co říkáte. Drewe skvěle ukázal, i když nechtěně, protože nechtěl být chycen, jak funguje dnešní umělecký provoz a jak jednají ti, co určují kánon. Já tomu rozumím. Jasně. Toto se může přihodit – jedenkrát z milionu. To však ale nepopírá to, co jsem řekl. Vy jste ale řekl, že se umění pozná – pro Drewa maloval obrazy druhořadý malíř a jejich autenticitu uznal i ředitel Tate Gallery… Když někdo zkopíruje způsob malby třeba takového Chagalla, tak se může stát, že jeden či dva obrazy prolítnou… Dobře, na tom se můžeme shodnout, že se něco takového stane. Víte, že třeba Melville byl v době, kdy žil, přehlížen? Vermeer van Delft by mohl být jeho výtvarnou obdobou. Byl jako významný umělec objeven po dvou stech letech, a mimochodem byl taky geniálně zfalšován – Han van Meegerenem. Věříte na umělce-poustevníky? Ne. Nevěříte tedy, že někdo někde může něco velice kvalitního tvořit a přitom kašlat na veřejný prostor? Na veřejný prostor při zrodu uměleckého díla kašlou všichni dobří umělci. To nesouvisí s poustevnictvím; osamocení je předpokladem pro vnitřní koncentraci. To na úvod. Před časem se v tomto smyslu hodně mluvilo o fotografu Miroslavu Tichém, který žil desetiletí někde na Moravě, totálně zabordelený v tísnivém kutlochu, a najednou se jakoby dostal do světových sbírek. Jenže ono to „najednou“ byla dlouholetá a hodně pečlivá práce. Navíc samozřejmě i ten Tichý nežil tak úplně ve vzduchoprázdnu, i on znal kontext. Do jisté doby věděl, co kdo tvoří. Dějiny umění mimochodem i takovou tvorbu po čase reflektují – existuje i art brut, tedy umění lidí společností marginalizovaných, duševně nemocných a podobně. Rozumím-li tomu dobře, říkáte, že umělec kontakt se současným uměleckým světem potřebuje. Zcela nepochybně. Není to ale často jen umělecký provoz rozdělující si mezi sebou granty a pocty? Rozumím tomu, co říkáte. Proto jsem taky nikdy o žádný grant nepožádal – s jedinou výjimkou, a to jsem ještě nepožádal o grant pro sebe. Máte problém s granty? Mají jednu velkou výhodu, ale i jednu velkou nevýhodu. Výhoda je v tom, že lidi, kteří je dostanou, mají pocit větší svobody, protože na čas získají finanční jistotu. Nevýhoda ale je, že musí předem definovat představu, co chtějí udělat, a tu pak udržet. Jenže takhle umění nefunguje. Umění nemá mít v sobě apriorní plánovitost. Všimněte si, jak často se stane, že umělec – ale to nemusí být jen umělec, to může být třeba i společenský vědec – když nedostane grant, tak se na to, co v žádosti o něj tak barvitě vylíčil jako nesmírně podstatné, vykašle. Pro takového člověka to není důležité samo o sobě – on to chce vytvořit jen kvůli penězům. Čest výjimkám! To je devastující. V Holandsku se na začátku devadesátých let rozhodli dávat studentům vycházejícím ze škol granty; dali jim tu první možnost a brali si od nich za peníze obrazy. A co je z toho dnes? V Holandsku jsou hangáry plné jakoby-umění, o které nikdo nemá zájem. Z té spousty jakoby-umělců, kteří byli tímto způsobem podpořeni, jsou zajímaví tak maximálně dva. Umělec má tvořit ve volném čase? Čas, kdy umělec tvoří, je i jeho pracovní čas. A kdo mu ho zaplatí? A kdo by ho ksakru měl platit!? Já v tom s vámi souhlasím, jen se ptám. Podívejte, třeba tento katalog (ukazuje na katalog své výstavy v Doxu, pozn. red.) jsem si zaplatil skoro celý sám; několik dalších lidí pak přispělo na zbytek. Jedním z těch, kdo přispěl, je například exekutor Robert Runták. Je to tak. Ale všimněte si, že i vy řeknete „exekutor“. Já bych mohl nejdříve říci „sběratel“. Vadí vám to, že na katalog přispěl? Katalog byl už ve výrobě, když byl sběratel Robert Runták vydavatelem, což je má zdejší galerie ZAHORIAN & VAN ESPEN, spolupožádán o příspěvek. Kdyby peníze nedal, zaplatil bych si ho sám. Samozřejmě, že se můžeme bavit o exekutorech, ale Runták ty zákony neschválil. On to zlo či legitimní praxi – říkejme tomu dle libosti – nevymyslel. Je právník a zákon, byť je třeba špatný, nezneužívá; pokud vím. Inicioval dokonce několik změn k lepšímu. Ale chápu, nikoho to nezajímá. Je exekutor, takže má, „hajzl jeden!“, smůlu. Já ho neobhajuji, ale ani nesoudím. Lidi jsou buď svině, anebo ne, a mezitím je 50 odstínů šedi, že ano!? Na katalog přispěla i J&T. To je totéž. I bez podpory této banky, která mimochodem roky financuje Chalupeckého cenu, galerii Rudolfinum nebo ostravské Plato, bych si katalog asi sám zaplatil. Ale já se ještě vrátím k tomu, odkud jsme vyšli. Osobně nechci být na někom závislý, nechci grant dopředu, nechci si připadat jako něčí otrok. Chce-li mě ale někdo podpořit, ať mě podpoří – přijde mi to, a teď zdůrazňuji, že to přijde mně osobně, jako obhajitelnější pozice než být závislý na grantech. Od koho už byste peníze nevzal? Třeba od zbrojního průmyslu – tak jako berou jiní, i ti z levicového prostředí. Stačí připomenout Erste Bank a Tranzitdisplay. Exekutor je ještě dobrý, zbrojař už je špatný? Porušil exekutor zákon? Já se jen ptám. Zbrojař… …taky nemusí porušovat zákon. To je asi pravda, ale jistě i vy cítíte tu disproporci. Je však těžké na to jednoznačně odpovědět. Černobílých soudů je každopádně více než dost – zvláště zaznívají od těch, co nic moc v umění nedělají. Ale dobře, mám být tedy jenom kritik současného uměleckého provozu a nic nedělat? Nebo jak mám v současném světě tvořit? Můžu dělat aktivistické umění a brát granty od všech těch ideových příznivců léta sedících v komisích. Pak samozřejmě lidi jako Runták nepotřebuji, protože mi peníze dodají kamarádi. Bude to mít i tu výhodu, že budu moci říkat, že David je pěkný hajzl, protože si bere peníze od Runtáka, zatímco já jsem čistý! Budu lepší? Vždyť je to blbost! Já, Jiří David, si raději vezmu peníze od Runtáka, který z hlediska práva není zločincem, než z grantu. {/mprestriction} Jiří David (*28. 8. 1956, Rumburk) je český výtvarný umělec. Od 2. poloviny 80. let minulého století spoluvytváří tvářnost českého umění. V roce 1987 byl spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V letech 1995 až 2002 vedl na pražské AVU ateliér vizuální komunikace. Díla Jiřího Davida jsou vystavena v mnoha českých i zahraničních galeriích.
Čas načtení: 2020-02-12 13:40:35
Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury vyhlásily nominace na ceny za nejlepší knižní design v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2019. Mezinárodní výtvarná a technická komise vybrala přes padesát knih v sedmi kategoriích. Letos se do soutěže přihlásilo rekordních 313 knih vytvořených českými designéry, ilustrátory, nakladateli a tiskaři. „Kvůli technickým nedostatkům jsme tentokrát nemuseli vyřadit ani jednu publikaci,“ hodnotí úroveň přihlášených knih předseda technické komise Josef Sedláček. „Kvalita je vysoká také díky technologiím, mnohem častěji se využívá například 3D tisku nebo jiné způsoby originálního zpracování knižních desek. Celková úroveň letošního ročníku je nepochybně nejvyšší za poslední dobu.“ „Těší mě neustále se zvyšující úroveň českého designu, jak je vidno ve všech kategorích. Letos jsme nejvíce váhali v kategorii krásné literatury, hodnocení je ale vždy subjektivní. Podle mého názoru netvoříme soutěž proto, abychom bez diskuse představili nejkrásnější knihy Česka. Naopak, hodnotíme je, abychom vytvořili výchozí bod pro další diskusi o směřování knižního designu,“ okomentoval aktuální ročník soutěže polský grafik a typograf Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise. Vyhlášení výsledků Nejkrásnější české knihy roku 2019 se uskuteční 23. dubna v Praze v CAMP – Centru architektury a městského plánování, kde bude možné si vítězné i nominované knihy prohlédnout. Autory katalogu a vizuální podoby ceremoniálu 55. ročníku soutěže Nejkrásnější české knihy roku jsou grafičtí designéři Martin Odehnal a Štěpán Malovec, kteří v minulém roce zvítězili v kategorii Katalogy. Na jubilejní ročník soutěže letos naváže i výstava v letohrádku Hvězda, koncipovaná jako setkání nejkrásnějších knih z pěti evropských zemí – Česka, Slovenska, Polska, Švýcarska a Německa. V soutěži Nejkrásnější české knihy roku je hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování knih vydaných v českých nakladatelstvích a vytištěných v českých tiskárnách vždy za poslední kalendářní rok. V každé z kategorií jsou vyhlašována tři místa, první je ministerstvem kultury honorováno částkou 50 tisíc korun. Památník národního písemnictví dále vyhlašuje Cenu Arna Sáňky určenou pro studenty a spolu s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze oceňuje i mladé grafiky ve věku do 30 let. Své ceny udělují také Spolek českých bibliofilů, SČUG Hollar, Unie grafického designu a Svaz polygrafických podnikatelů. Památník národního písemnictví organizuje soutěž pravidelně od roku 1965. Nominované knihy Odborná literatura Dita P. Dětem (Dita Pecháčková) Jaroslav Benda 1882–1970 (UMPRUM, Masarykova univerzita Brno) Jdi na venkov! (Arbor Vitae, Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) National Letters (Letter Books Marek Nedelka, UMPRUM) Sídliště Ďáblice (Spolek přátel sídliště Ďáblice) Španělský a Německý sál na Pražském hradě v 19. století (UMPRUM, Národní památkový ústav) Umění loutky (Nakladatelství Karel Kerlický – KANT) Ženy o ženách (wo-men, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně) Krásná literatura Big Joe (Take Take Take, Vyšehradskej jezdec) Čtyři knihy (Host) Houby z Yuggothu (Volvox Globator) Možnosti milostného románu (Host) Muž na pokraji vzplanutí (Host) Po troškách (Větrné mlýny) Struska (Větrné mlýny) Wenjack (Baobab) Literatura pro děti a mládež A JAKO ANTARKTIDA (LABYRINT / RAKETA) Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander) Atlas opravdových příšer (LABYRINT / RAKETA) Klub divných dětí (Host) Ó, ó, ó, vajíčko! (65. Pole) To je Jeruzalém (Baobab) To je metro, čéče! (Paseka) Tonča a krasojezdec (Běžíliška) Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky Alef, bet, teď! (Xao) Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce (Gender Studies, o. p. s.) Jak to ruplo (TIC BRNO, p. o.) Metafora a médium (FUD UJEP v Ústí nad Labem) Můj atlas hub (Zuzana Šuleková – Pipasik) Proč umění? (Máš umělecké střevo? z. s.) SHIT TITS FUCK CUNT (Deset Deka Dekadence) Šok! Hrůza! Média! (CPress) Knihy o výtvarném umění Diktátor času (Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) LITERATURA (Revolver Revue) Petr Babák (UMPRUM, Moravská galerie v Brně) Posel z Dálného východu (Národní galerie Praha) Pracoval jsem mnoho (Nadační fond 8smička) RAT ART (Roman Franta, Galerie Havelka) Svoboda + Palcr: Vidět sochy (Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) Šílený Hedvábník (UPM, Nakladatelství Slovart) Katalogy 1989 (Národní galerie Praha) A Cool Breeze (Galerie Rudolfinum) Devětsil 1920–1931 (Galerie hlavního města Prahy) EXTYPO (Arbor Vitae) KRAJINOW (Muzeum umění a designu Benešov) Kuna nese nanuk (Nadační fond 8smička) Myšlenková dílna / Think Shop (designcité+) Vrchovina, krabatina, mrchovina (Nadační fond 8smička) Bibliofilie a autorské knihy Auta (Artmap) Lolita (Paseka) Malíř a mor / Le peintre et la peste (Arbor Vitae) První poslední (Kateřina Šedá) Squadron (BiggBoss) Střepník (Mikoláš Axmann) Šumperák (POSITIF) Vzpoura sládků (Teapot) Cena Arna Sáňky – studentské práce Bible na jeden rok (Marie Čižmárová, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Hobit (kolektiv studentů, UMPRUM) Není drak jako drak (Jana Náhliková, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Prozíravý tarot (Eva Havlová, VOŠG a SPŠG Hellichova) Přichází jaro (Ilja Bazhanov, FUD UJEP v Ústí nad Labem) Útlum (Markéta Michalčíková, UMPRUM) {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-29 09:06:03
S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Nejvýraznějšími zážitky z české kultury pro mě letos byly seriál Most! Petra Kolečka a Jana Prušinovského a film Štěpána Altrichtera Národní třída podle scénáře Jaroslava Rudiše. Oba počiny mě potěšily mimo jiné tím, čím se sobě navzájem podobají. A sice přirozeným herectvím a autentickými dialogy, což obojí v české kinematografii posledních let postrádám. Možná díky tomu, že ve zmíněných dílech vystupují postavy z takzvaného okraje společnosti, se herci i tvůrci dokázali osvobodit od divadelního herectví, deklamované češtiny a neživotné spisovnosti, kvůli kterým na mě tuzemská produkce ve srovnání se současnou světovou tvorbou často působí jaksi ochotnicky. Pavla Horáková, spisovatelka Za nejvýraznější kulturní událost přesahující z minulého roku do roku 2019 považuji retrospektivní výstavu FRANTIŠEK KUPKA 1871–1957, kterou připravila Národní galerie Praha ve spolupráci se zahraničními partnery ve Valdštejnské jízdárně. Zhlédlo ji více než 80 tisíc návštěvníků. Roman Ráž, spisovatel a kunsthistorik V letošním roce mne nejvíce zaujalo nové studiové album Vladimíra Mišíka s názvem Jednou tě potkám. Vydalo ho malé vydavatelství 100promotion, produkoval Petr Ostrouchov (mimo jiné též spoluautor jednoho textu). Mišíka zde nedoprovází skupina Etc..., ale mladí muzikanti, o dvě generace mladší než zpěvák sám. A jde o jedinečné dílo: autorsky, hudebně, interpretačně, koncepčně. Je to nepochybně nejosobnější Mišíkovo album, zpovědní, bilanční a autobiografické. Několik textů zde napsal Mišík sám, doplněny jsou zhudebněnými básněmi Františka Gellnera, Bohuslava Reynka, Jiřího Ortena, Jana Skácela, Václava Hraběte, Evy Mišíkové, Tomáše Belka a Pavla Zvěřiny. Album tvoří celek s dokonale promyšlenou kompozicí. Je to stavba, z níž žádná cihla nemůže být vyňata. Důležitou součástí alba je vynikající přebal a obsažný booklet – grafické dílo Karla Halouna a Luďka Kubíka. Pro mne to je jedno z nejdůležitějších českých alb tohoto desetiletí, jímž se Mišík ve zralém věku přiřadil k těm zpěvákům, kteří ve stáří vydávají jedny z nejcennějších plodů svého talentu: Johnnymu Cashovi (American Recordings), Leonardu Cohenovi (You Want It Darker) či Bobu Dylanovi (The Tempest). Jan Šulc, redaktor a editor V tomto roce mě z české kultury nejvíc zaujalo, že potkávám a pozoruji o poznání větší množství lidí než v letech minulých, kteří své bližní vidí, vnímají, vzájemně se usmívají a často oslovují. I když se neznají, pomohou, jeden druhému něco svěří, jakousi radost sdílejí i legraci si dělají. Třeba v autobusu. Nejvíc na Tabooku, festivalu malých nakladatelů. Každý tam potkal, koho měl potkat, poznal, koho měl poznat. Mezi knižními stánky i v sálech během čtení pobíhaly děti, rušily – a nikomu nevadily. Z knížek, které jsem letos stačila přečíst s radostí a zaujetím, jmenuji Ostrovy Dory Kaprálové. Povídky o konkrétních místech, lidech, událostech. Zní lehce o tvrdých věcech, jsou moudře vzdušné, empatické a vždycky taky jaksi vzdorují. Svět je v nich bláznivý, ale pořád ještě náš, tedy lidský. Sbírku básní Ivana Wernische Penthesilea jsem si na první čtení zapsala do kánonu české poezie. Ve verších žijí sny, dávné paměti, pohádky, imaginace, pověsti, příběhy skutečné, poučné, exotické, děsné, divadelní, absurdní. Řeč se někdy splétá s nesrozumitelnými slovy, třeba cikánskými. Melodie a rytmy proměňují v poezii zvláštní moudrosti, hlouposti, zprávy i posměchy, ve kterých se skrývají nepojmenované pravdy. V této knížce budu bydlet a cítit se doma, v bezpečí i v nebezpečí. I když něžná jaksi není. Velmi cenná je kniha, kterou nikdo naráz nepřečte, zato ji myslím budou všichni často brát do rukou, probírat, pročítat, konzultovat: Český literární samizdat 1949–1989. Obsáhlý svazek, pečlivá kolektivní práce vzniklá pod vedením Michala Přibáně o literatuře mimo komerční zájmy, o literatuře, která se nebála, byla svobodná a nehleděla, kdo bude tleskat a co vydělá. O těch, kdo ji na vlastní riziko tiskli, vázali, šířili a četli. Čest každému, kdo na jejích stránkách nechybí. Sylvie Richterová, spisovatelka 1. TABOOK spolu s městem Tábor. Není to jen letos, letos mě to teprve došlo naplno. TABOOK není samozřejmost, je to událost výjimečná, ojedinělá a krásná. Její organizátoři dokázali to, o co se jiní jen vzdáleně snaží, spojit vysokou kulturu s mladistvou hravostí, profesionalitu s nenucenou uvolněností. Patří jim za to dík. A stejně tak městu Tábor, z komunistické díry po palcátu se proměnilo ve svěží a krásné město, plné úsměvu a ochoty. Kdepak Praha zastydlých hipsterů, TABOOK a Tábor. 2. Isabelle Faust, 18. 5. 2019, Pražské jaro, Rudolfinum, Johann Sebastian Bach: Sonáty a Partity pro sólové housle BWV 1001–1006. Neuvěřitelně ukázněný projev na hony vzdálený emocionálním interpretacím ve stylu Gidon Kremer. Koncert, ze kterého mrazilo, dokonalost, která za svou dokonalostí nechala vhlédnout do nádhery jiného vesmíru. Právě jsme slyšeli čistou hudbu, okomentoval koncert multižánrový genius Michal Hrubý a šel na pivo. 3. Nil, úvod, fra 2018. Zázračná poezie, zjevení. Poezie teď a tady, „kvantová poesie“. Doplněno krásnou fotografií slovenského básníka Erika Jakuba Grocha a jeho krásného Mini Morrise. Kniha, kterou vlastním mnohokrát, neb tuším, že je třeba ji šířit, kniha, kterou se však bojím dávat, neb je ponorná, dlouho trvá, než k sobě připustí, pak však šumí, bublá a klokotá kdesi v duši a za duší mnoho měsíců. Kniha nebezpečná. Kniha par excellence. Kniha nerecenzovaná. Elegance grafické úpravy pak činí ze sešitku estetickou událost, skutečnou knihu. Daniel Podhradský, nakladatel 1. A začne to bzučet – mimořádné vystoupení jazzové zpěvačky Jany Koubkové a Severočeské filharmonie Teplice. Bylo pojaté jako pocta surrealistickému básníkovi Milanu Nápravníkovi, na jehož text Koncert z knihy Básně, návěstí a pohyby, psané v letech 1958–60, složil hudbu klavírista Ondřej Kabrna. Kabrnova „soudobka“ s využitím nástroje zvaného Martenotovy vlny mě do sebe doslova vsála, stejně jako Nápravníkovy verše střídavě recitované, deklamované či frázované hlasem Jany Koubkové, která má prý místo hlasivek plechy (jak mi špitl do ucha jistý, vedle mě sedící bluesový kytarista). Standing ovation na závěr bylo naprosto zasloužené! 2. Výstava 40 let Vokna s podtitulem Underground a disent na Ústecku v Muzeu města Ústí nad Labem – tedy 40 let undergroundového časopisu, který je v našich zeměpisných šířkách o deset let starší než demokracie. 3. Televizní seriál Most! – bez dalšího komentáře. Svatava Antošová, spisovatelka a publicistka Nejvíc mě oslovila kniha Jana Němce Možnosti milostného románu. Miroslav Huptych, básník a výtvarník {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-01 12:15:14
Ukrajinská umělkyně Žanna Kadyrova přivezla kamenný chleba pro okupanty a květiny pro uprchlíky
Pražská Galerie Rudolfinum pořádá výstavu ukrajinské umělkyně Žanny Kadyrovy. Nese název Unexpected. Autorka prostřednictvím instalací, artefaktů a fotografií do konce června vypráví příběh ukrajinského boje za svobodu proti Rusku.
Čas načtení: 2024-03-11 09:00:00
Jsem si jistý, že se z toho stane ikonická scénka současného českého filmu, píše Jan Běliíček. Silný, osobní projev Darji Kaščejevy přeruší razantní hlas režiséra přenosu "Darjo, přestaňte, jsme moc dlouhý!" Darja v tu chvíli mluví o tom, jak je pro ženy těžké uspět ve filmovém průmyslu a skloubit profesní a mateřskou roli. Velmi osobně mluví o svých vlastních obavách a pochybnostech. Celému jejímu vystoupení navíc předchází výzva moderátorky Lindy Bartošové, ať studentstvo nevzdává boj za lepší svět. Hlas studentstva má prý obrovskou sílu a obrovskou váhu. V podstatě vzápětí se ale ukáže smutná česká realita - přímo během důležitého projevu Darji Kaščejevy se na celé Rudolfinum ozve "Darjo, přestaňte!", což byl asi ten nejarogantnější způsob, jak režisérku upozornit, že by měla svůj proslov směřovat ke konci. Jeden výjev často vydá za tisíce proslovů a pokud si chcete udělat představu o tom, jaké to je být mladou tvůrkyní v českém filmovém průmyslu, určitě se na záznam ze včerejšího ceremoniálu podívejte. Není to příjemný pohled, ale rozhodně se zapíše do dějin novodobého českého filmu. Ostuda..
Čas načtení: 2024-04-03 14:05:00
Paĺikerav – Děkuji. Pod tímto názvem rozezní pražské Rudolfinum už tento víkend koncert, který proběhne u příležitosti blížícího se Mezinárodního dne Romů. Do Dvořákovy síně zve Ida Kelarová – zpěvačka a sbormistryně dětského romského souboru Čhavorenge. Spolu s ním vystoupí i Desiderius Dužda, Jazz Trio, Komorní orchestr České a České studentské filharmonie, Pekovci cimbálová kapela a další hosté. Přímý přenos nabídneme na Vltavě v sobotu od 19.30 hodin.
Čas načtení: 2024-04-14 14:50:00
Evropská unie odsoudila íránský útok. Lídři zemí se bojí další eskalace
Evropská unie jednoznačně odsoudila íránský útok na Izrael a označila ho za nepřijatelný. Na sociální síti to v noci uvedl šéf unijní diplomacie Josep Borrell. Jedná se podle něj o bezprecedentní zostření situace a hrozbu pro bezpečnost regionu. Generální tajemník OSN António Guterres řekl, že je hluboce znepokojen reálnou hrozbou eskalace na Blízkém východě a vyzval k maximální zdrženlivosti. Berlín a Řím vyjádřily obavy z možného chaosu a eskalace konfliktu. Íránský útok odsoudili mimo jiné francouzský prezident Emmanuel Macron, japonský premiér Fumio Kišida nebo jihokorejská diplomacie. Spojené arabské emiráty a Rusko vyzvaly k hledání řešení diplomatickou cestou.
Čas načtení: 2024-04-15 09:30:00
Macron a Cameron vyzvali Izrael k mírné reakci. Ropa po íránském útoku zlevňuje
Francie a Velká Británie uznávají právo Izraele na sebeobranu, židovský stát by však podle nich neměl svou reakci vůči Íránu vystupňovat, aby nedošlo k dalšímu rozšíření konfliktu na Blízkém východě. Podle agentury Reuters to ve svých oddělených prohlášeních v pondělí uvedli francouzský prezident Emmanuel Macron a britský ministr zahraničí David Cameron. Jak Francie, tak Británie se v noci ze soboty na neděli vojensky podílely na obraně Izraele proti rozsáhlému íránskému vzdušnému úderu.
Čas načtení: 2024-04-15 11:15:00
Macron, Cameron a Scholz vyzvali Izrael k mírné reakci. Ropa po íránském útoku zlevňuje
Francie, Německo a Velká Británie v pondělí varovaly Írán před dalším útokem na Izrael. Podle německého kancléře Olafa Scholze by Izrael zároveň měl spatřovat vítězství v úspěšné obraně proti víkendovým íránským vzdušným úderům a neměl by svoji reakci dále stupňovat. Obdobně se již dříve vyjádřili i francouzský prezident Emmanuel Macron a britský ministr zahraničí David Cameron, kteří varovali před eskalací násilí na Blízkém východě. Francie a Británie se vojensky podílely na obraně Izraele proti rozsáhlému íránskému vzdušnému úderu.
Čas načtení: 2024-04-30 22:30:00
O přínosech a výzvách Evropské unie pro Česko a další členské státy dnes na konferenci na Pražském hradě hovořili německý prezident Frank- Walter Steinmeier a prezident Petr Pavel. Akce připomněla 20 let od vstupu do EU, řečníci nastínili i vizi budoucnosti. Česko se spolu se Slovenskem, Maďarskem, Polskem a dalšími šesti evropskými státy stalo členem Unie 1. května 2004. Večer se politické špičky sešly na slavnostním koncertě v pražském Rudolfinu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová řekla, že Česko se podílí na vytváření budoucnosti unie.
Čas načtení: 2024-06-12 20:10:00
Evropské volby vnesly na trh nejistotu, nervozita je cítit hlavně ve Francii
Mnohými komentátory je výsledek letošních voleb do Evropského parlamentu prezentován jako překvapení, či dokonce zlom. Jak výsledky vnímají finanční trhy? Zdá se, že investoři až tak překvapení nebyli, i když bylo patrné zvýšení nejistoty na trzích zrcadlící se ve vyšší rizikové averzi, opatrnosti a v určité preferenci aktiv bezpečného přístavu.
Čas načtení: 2024-06-14 18:02:00
Jak vypadá v noci Clam-Gallasův palác, Štefánikova hvězdárna nebo Rudolfinum? Pražané to mohou zjistit během soboty díky 17. ročníku akce Pražská muzejní noc, kdy se jim otevře hned 30 muzeí, galerií a kulturních institucí. Vůbec poprvé se také po rekonstrukci návštěníci mohou podívat do hlavní budovy Muzea Prahy na Florenci.
Čas načtení: 2024-07-13 13:55:27
Antony Gormley / Pavla Melková
Galerie Rudolfinum přináší projekt silného tvůrčího sdílení mezi... | Praha 1 - (2024-09-05 00:00:00 - 2024-01-05 00:00:00)