Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-15 12:34:32

TAROT: Magické slovo s tajemným původem

Pojem tarot asi pro většinu z nás není neznámým. Zvláště v dnešní době, kdy čím dál více lidí hledá životní cestu či útěchu v krizové životní situaci ve světě esoteriky, nadpřirozena a nahlížení do budoucnosti. Najdeme toho správného partnera, dobrou práci, budeme se těšit pevnému zdraví? Nebo se jen chceme raději dopředu připravit na případné překážky a životní nástrahy plně v duchu hesla „kdo je připraven, není překvapen“? Odpovědi na své otázky a skrytá poselství pak často hledáme právě v tarotových kartách, které si vyložíme sami, nebo se svěříme do služeb zkušených věštců a věštkyň. Věděli jste ale, že tarotové karty se na svém počátku používaly pouze k prachobyčejnému karbanu a ke spiritualitě měly na hony daleko? Ano, alespoň tak vyplývá z dobových záznamů. Nádech pravého okultismu a symboliku vykládání budoucnosti totiž tarot získal až v průběhu 18. století. Kam sahají kořeny tarotu? Vznik tarotu je dodnes zahalen tajemstvím. Tarotové karty jsou prastaré, ale názory, kdo byl původcem tarotu, se rozcházejí.  Není známo, ani kdy, ani kde přesně tarot vznikl. Jedno je ale jisté, s každou historkou a legendou sílí v tarotu jeho mystérium a logicky možná až nepochopitelná přitažlivost těchto obrázkových karet. Legendárně se jako místo jeho původu označuje Blízký východ, Indie, ale i starověký Egypt. Ukazují se také  souvislosti (avšak neprokazatelné) s kabalistickým/ hebrejským učením. 60 karet na stole V Evropě se první zmínka o tarotu objevila v souvislosti s hazardní hrou a jejím zákazem. Historicky doložený název „tarot“ byl totiž objeven v bernském kantonu ve 14. století ve Švýcarsku. Dochovala se textace, která tarot jako karetní hru zakazovala.  V roce 1550 se pak tarot objevil také v Itálii pod názvem „tarocci“ a rovněž  ve Francii pod jménem „taraux“. Všem zemím je společný tehdejší negativní postoj církve k této hazardní karetní hře. Karty byly považovány za kacířské a za dílo ďáblovo. Obliba tarotových karet však mezi lidmi i přes odpor církve vzrostla natolik, že ani nejvyšší mocnost nebyla schopna tento nevídaný rozmach popularity zastavit. Poptávka po kartách prostě náboženskou opozici naprosto zahlušila.  Během  15. století tak v Itálii, Francii, Belgii i Německu vzniklo množství dílen, kde se karty vyráběly. Zajímavé je, že tarotových karet v původním balíčku tenkrát bylo jen 60. První tarot v podobě, jaké ho známe dnes, tj. se 78 kartami, přišel až o něco později. Pravděpodobně se vyvinul počátkem 16. století. Na tento první tarot postupně navázal dodnes velice známý Marseillský tarot, který je na trhu stále dostupný.. Naprostý boom zažívá tarot během 18. století. Hraje se už ve všech koutech Evropy. VYBRAT TAROTOVÉ KARTY Od karbanu k okultismu V průběhu 18. století proniknul tarot i do centra zájmu ezoterických kruhů. Okultisté se zajímali nejen o původ karet, ale domnívali se také, že prostřednictvím karet odhalí tajná vědění zaniklých kultur. Jedním z nejpopulárnějších tarotových okultistů 19. století byl Aleister Crowley, který nám po sobě zanechal tzv. Crowleyho tarot. Tento se také díky svému barevnému až hravému vyobrazení se surrealistickými prvky dodnes těší velké oblibě. KAPESNÍ ZÁKLADNÍ TAROT78 tarotových karet v praktickém malém formátu + srozumitelný návod k vykládání. Vhodné pro začátečníky.GAIA TAROTKrásné ručně malované vykládací karty. 78 karet + výkladová kniha. Karty vám pomohou nalézt životní směr a cestu.OSHO ZEN TAROTKrásně ilustrované vykládací karty založené na zenové moudrosti + doprovodná výkladová knížka . Vhodné i pro začátečníky. VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label A jak je to se samotným slovem tarot? I tady se názory historiků různí.  Chybí nám stroj času, abychom se přesvědčili, jak to bylo s tarotem doopravdy. V některých pramenech se dočtete, že slovo pochází z výrazu Ta-rosh, což ve starém Egyptě  znamenalo „královská cesta“. Nemohl být ale tarot spíše jen hravým anagramem latinského výrazu „rota“ (v překladu kolo) a vyjadřovat tak symboliku koloběhu život a smrti? Tarotu podezřele blízké je však také hebrejské slovo Torah (v překladu zákon). Jednalo se tedy hlavně o spojení s kabalou? Možné je všechno, jisté téměř nic. Jedno ale tarotu upřít nelze. Tarot se v průběhu doby vyvinul z obyčejné karetní hry v „umění“ zcela zvláštního druhu. Chápeme ho jako prastarou metodu sebepoznání, promlouvá k nám pomocí obrazů, symbolů a číslic, jejichž pochopení nás může dovést k vyšším způsobům duchovního poznání. Tarot dnes V současnosti existuje odhadem neuvěřitelných asi 600 různých druhů tarotových balíčků od různých autorů. Mezi nejznámější patří univerzální Marseillský tarot a Rider-Waite tarot. Oba jsou uživatelskými favority. Některé specifické druhy se zase hodí spíše pro potěšení, ale již jsou méně vhodné k učení se a k seriózním výkladům. Jedná se např. o kouzelný kočičí tarot, gotický tarot nebo egyptský tarot. Andělský, vílí, kytičkový tarot, tarot s pohádkovými postavičkami nebo s vyobrazením gumových medvídků. Ano, i takové série existují a jsou určeny zejména pro skutečné nadšence. Díky svému zpracování se takové druhy balíčků často řadí k oblíbeným sběratelským kouskům. A jak jste na tom vy? Také jste už symbolice tarotu podlehli? Máte doma svůj oblíbený balíček tarotových karet nebo se ho právě chystáte pořídit. VYBRAT TAROTOVÉ KARTY Zdroj článku zde.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-05-14 09:47:58

Prodej domů v Itálii: Italský životní styl na dosah

Itálie je země, která uchvacuje svou krásou, historií, kulturní rozmanitostí a jedinečnou atmosférou. Mnoho lidí […] Článek Prodej domů v Itálii: Italský životní styl na dosah se nejdříve objevil na Svět365.

Čas načtení: 2020-07-07 06:03:33

Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče

Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí.   Ukázka z knihy   ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500   připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství.      Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit.      V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci.      Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století.      I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem  a vzestupem volně  organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím.      V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy:   V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali  sami sebe  vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně.   Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj.      Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními  silami.  Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům.      Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe.      Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře.      Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů.      Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“      Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď  touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433.      Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost.   bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství.      Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy:   Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si  s ním byli teoreticky rovni.   Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-14 08:53:32

Vzpomínky Stanislava Komárka jsou svědectvím pro budoucí čtenáře

Vzpomínky Stanislava Komárka jsou jistým vzorem pro psaní pamětí, i když to autor nezamýšlel. A každé kvalitní psaní (i to jeho) tkví do vysoké míry v umění odhadnout, co vynechat. Platí to také u dvousvazkových pamětí Městečka a města Stanislav Komárek, přičemž autor dokázal aspekty vlastního života řádně prokádrovat. A některé docela pominout. Komárek ve svých pamětech zcela vynechal oblast sexu, což není tak nezvyklé, ale také víru či nevíru v boha a různé ryze pracovní detaily kariéry a vědecké dráhy. Některé další momenty však opominul prostě z toho důvodu, že již jsou rozpuštěny v jeho románech Opšlstisova nadace (2002), Černý domeček (2004) a Mandaríni (2007). Zúročil i vlastní specializaci biologa, prokázal nadhled nad vlastní životní dráhou (nedoceněn se jistě necítí), učinil jen tak mimochodem poklonu Arthuru Koestlerovi a úspěšně si poradil s rankem všech těch kvalifikací, které nikdy nestudoval, například s etnologií. Stanislav Komárek rozhodně při psaní ví, co dělá, a sotva kdy napíše zbytečnou větu. Zažil toho tolik, že má odkud čerpat, a jen jeho vzpomínky do šestého roku vydaly na desítky stránek. Ne všechny, pravda, se do výsledné autobiografie dostaly. Její první svazek přitom končí teprve maturitou. Následuje svazek druhý, ve kterém lze autora provázet studii biologie na Přírodovědecké fakultě UK přelomu 70. a 80. let. Pak nastupuje do práce, dokonce je mu přidělen byt, ale on se rozhodne emigrovat, přičemž onen moment přichází jako ozáření bleskem, a to uvnitř autobusu mířícího z Jindřichova Hradce do Budějovic. Stanislav Komárek si vybral k exilu Vídeň a roku 1983 se tam přes Itálii krkolomně dostal. Označuje to za největší dobrodružství svého jinak klidného života, ale sami při četbě váháme, zda se nepodceňuje. Procestoval mnoho koutů světa, jak o tom píše nejen v této, ale i v jiných i v jiných svých knihách. Sám autor vyvrací i různé mýty o tom, kdo jej snad v emigraci podpořil či zda nebyl agentem a jeho útěk aktem naprogramovaným StB. Vlastní titul knih Městečka a města není žádným obecným vyjádřením, ale označuje konkrétní místa. Prvý ze svazků Městečka se totiž odehrává hlavně v jeho původním bydlišti Kardašově Řečici a v rodném Jindřichově Hradci, ve druhém dojde na Vídeň i Prahu. Jde o čtyři základní lokality, ve kterých měl či má životní základny. A protože se narodil roku 1958, odvíjejí se jeho vzpomínky od počátku let šedesátých, aby zahrnuly taktéž vyprávění jeho rodičů i prarodičů o poměrech od začátku dvacátého století. Nechybí přitom náhled na způsob někdejšího chovu dobytka, využití jihočeských rybníků, na lokální lidové znalosti živočichů a rostlin, na dělení rolí v rodinách, někdejší práci dětí, folklór a stravovací zvyklosti, lidovou medicínu a průběh církevního roku. Ve druhém ze svazků se pak stává klíčovým vztah se Zdeňkem Neubaurem, s nímž Komárek po převratu zakládal Katedru filosofie a dějin přírodních věd. Memoáry končí rokem 2000, kdy podle jeho vnímání ustaly prudší společenské změny, aby nastoupila monotónnější doba konzumně-digitálního bezčasí, na jejíž hodnocení je podle jeho názoru brzy. Zde se domnívám, že přece jen převážilo jeho osobní intenzivní vnímání a že stabilita onoho času není zase tak jednoznačná. Komárkův život se ovšem v jistém věku zklidnil. Má dar psát zajímavě a dar stručnosti, za pokrytectví považuje, označují-li někteří věk již těsně po šedesátce za předčasný k sepsání pamětí. Nikdo neznáme „hodiny ani dne“, jak Komárek připomíná. A je si jist, že se jeho kniha patrně bude číst s větším zájmem až za nějakých třicet let. Doby, kdy „všichni“ něco věděli jako samozřejmost, a doby, kdy už neví nikdo nic, se totiž „překlapují“ překvapivě rychle. Je proto třeba předat svědectví, i když on sám si je vědom, že žil bez výraznějších kontaktů s politickými špičkami. Ale o to víc je úspěšný při zachycování genia loci anebo dnes už zašlých společenských praktik. Vynechal, pravda, příhody, které by se zdály být běžným čtenářům moc neuvěřitelné, a mnohem objemnější, necenzurovaná verze jeho pamětí leží v trezoru Nakladatelství Academia. Zveřejněna bude po jeho smrti. Zpola žertem dodává: „Eventuální zájemce o ni bych prosil o trpělivost a snahu neurychlovat její vydání pomocí nějakého radikálního zásahu – až tak otřásající čtení, aby se to vyplatilo, to nebude.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jak podotýká, „porod“ pamětí odkládal, ale nebylo to možné dělat dlouho. On sám přitom zná buddhistický termín kléša-rága, který znamená vnitřní překážku v další cestě, která se dá odstranit právě jen pomyslným porodem. A protože je vědec, začal z gruntu a směrem od přírody. Nepostrádáme tudíž ani samostatné sekvence o slepicích, husách, psech, kočkách, prasatech a včelařství a dojde na kapitoly Tradiční vztah ke zvířatům a rostlinám a na ně vázaný folklór, Změny ve fauně a flóře severního Třeboňska za posledních sto let, Specifika starého Rakouska ve srovnání s dneškem, Církevní rok v městečku, Komunistický roční cyklus, Struktura společnosti za minulého režimu, Životní styl a radosti minulého režimu, Panelák v životě českého lidu a Povaha roku 1968. Ve druhém svazku i na oddíly Organizace vědy za minulého režimu, Kolej Albertov, Praha normalizační, Armáda za minulého režimu, Sexuální život za minulého režimu, Uprchlický tábor anebo Vídeň jako fenomén. Jako pravý gentleman však Komárek v této vydané verzi pamětí s výjimkami jmenuje jen osoby, o kterých lze psát v jednoznačně kladných souvislostech. Tyto vzpomínky jsou knihami, které budou zajímavé i po sto letech i díky autorově schopnosti vytřídit podstatné. Jako by Komárek vstupoval do kůže nadaného mimozemšťana, který je náhle požádán o pohled na svět. Ten je neotřelý a spolu s redukcí jedněch detailů naopak nacházíme detaily jiné, mnohým z nás samozřejmé. Ale už za dvacet let by jim většina rozumět nemusela. Zvláštní je ovšem i autorova pokora, s níž vyjadřuje nad svým životem ve finále radost - a s níž závěrem provolá třikrát „díky“   Stanislav Komárek: Města a městečka. Memoáry. Ve dvou svazcích vydalo nakladatelství Academia. Praha 2019. 268 + 284 stran.   Z kapitoly Uprchlický tábor: Byl jsem, stejně jako všichni čeští spoluexulanti, přesvědčen, že odcházím v poslední moment a že v exilu strávím celý život. Kdyby mi nějaká Sibyla tehdy prorokovala, že se vrátím už za sedm a půl roku, hlasitě bych se jí smál, kdyby říkala, že se v této době v Československu obnoví kapitalismus a toto vstoupí později i do NATO a Evropské unie a Komunistická strana Sovětského svazu bude zakázána jako zločinecká organizace, říkal bych jí, že už bylo hloupých vtipů dost, a kdyby do třetice předpovídala, že za patnáct let nás bude jistý bývalý kosmonaut zastupovat v europarlamentu, asi bych jí dal facku, protože v legraci má být nějaká míra. Přitom by měla naprostou pravdu. A proto i ty, milý čtenáři, pomysli, že s největší pravděpodobností nastanou věci, kterých se vůbec nenaděješ, ba i takové, na které se ti zdá šílenstvím vůbec pomyslit…Museli jsme se povinně zaregistrovat u jedné podpůrné organizace pro uprchlíky, na výběr jich bylo několik desítek. Ihned mne zkontaktoval Ivan Medek z American Fundof Czechoslovak Refugees a pokoušel se mne pro svou organizaci získat – neznal jsem ho, ale shoda jmen mi nějak napověděla, že by to mohl být syn generála Medka, známého legionáře. Netušil jsem, že jako chudý čerstvý emigrant má z každé získané dušičky nějakou provizi a že žádná z těchto organizací pro uprchlíky nic nedělá, takže je to prašť jako uhoď. To bych mu papír rád podepsal a mohli jsme si zajít na kávu do kantýny. Protože jsem však usoudil, že podpůrné organizace zřejmě budou něco zcela klíčového, a co se moc nabízí, představuje jistě nějakou past, asi hodinu a půl jsem se usilovně bránil a pak se zaregistroval u kterési jiné. Když jsme se pak s Ivanem Medkem v českých klubech ve Vídni potkávali (tou dobou už byl korespondentem Hlasu Ameriky), vždycky jsme se této komické příhodě smáli…Velký lágr byl svět sám pro sebe, se svou černou ekonomikou a paralelními mocenskými strukturami, člověk se do nich zaplést ovšem nemusel. Celou řadu emigrantů k tomu vedla spíš sociální izolace a touha po společnosti, ať už byla, jaká chtěla. Paradoxně se duševní svět introvertovaného jedináčka, který je z povahy věci už ve vlastní rodině i domovině poněkud sám, k emigraci mimořádně hodí. Člověk může být klidně stejně osamělý i v Rakousku a to, že je cizinec, mu vlastně dává trochu bianko šek být jiný a divný. Vystačit si sám a nemoci svůj svět s nikým sdílet, jsem byl po léta zvyklý. Biologie něčemu podobnému říká preadaptace.

Čas načtení: 2020-03-31 05:07:35

Nelze přijmout zdravotnický absolutismus

Vyslovit větu uvedenou v titulku je značně rizikové. Jsme si toho vědomi. Autoři takového výroku se téměř automaticky dostávají mezi „popírače“, mezi ty, kteří bezohledně a nezodpovědně popírají nebezpečí dnešní epidemie.  Pro některé zvlášť nepřející se tím téměř dostáváme mezi popírače holokaustu, což je téma, v němž bývá slovo popírač nejčastěji používáno. Žádné „popíračství“, či mírněji řečeno, žádná bagatelizace nebezpečí koronavirové pandemie v tomto našem výroku obsažena není. Je tím připomínáno pouze to, co každý z nás ve svém životě opakovaně dělá – vybírá si mezi dvěma zly (či – pozitivně – mezi dvěma příležitostmi). Nechceme karikovat tento problém parafrází známého výroku, že válka je tak vážná věc, že se nesmí ponechat generálům a že se proto epidemie – ze stejného důvodu – nesmí ponechat doktorům. Tento výrok však podstatu problému do jisté míry vystihuje. Nesmí zvítězit jeden, byť odborný postoj. Pro zdravotnický či medicínský absolutismus, který občas prezentují i někteří naši vládní politikové, je nejlepší všechno zastavit, zakázat, uvrhnout do absolutní karantény, což je – při všem, co o nemoci Covid-19 víme – naprosto nepřijatelné. Koronavir způsobující tuto nemoc je jistě nebezpečný a vyvolává mnoho lidských tragédií a vede k velkému množství zemřelých, ale relativní nebezpečnost tohoto koronaviru – ve srovnání s řadou dalších nemocí a zdravotních rizik pro obyvatele naší země i celé planety – není mimořádně vysoká. To vyslovit mohou někteří považovat za nezodpovědný výrok. Nevymysleli jsme si ho však my sami. Čteme spousty velmi kvalitních medicínských hodnocení „relativní nebezpečnosti“ této choroby, můžeme jmenovat například práce prof. Ioannidise ze Stanfordské university nebo dr. Katze z Yaleu, ale zůstaňme doma, nejde o soutěž v naší sečtělosti. Jeden z našich špičkových doktorů, prof. Pavel Kolář, říká ve svém článku (na Seznam.cz) například to, že „ve věkové skupině do 65 let má toto onemocnění přibližně stejnou úmrtnost jako chřipka“ a že mladší lidé s touto diagnózou ani nemusí chodit k lékaři – měli by se léčit běžnými prostředky sami doma. Uvádí dále i to, že „98 procent z tisíce mrtvých v Itálii byli lidé starší 67 let s onemocněním plic, srdce, vysokým krevním tlakem či cukrovkou“. Z toho samozřejmě neplyne, že by právě teď museli zemřít. (Dodáváme, že Itálie má dlouhodobě trojnásobný výskyt plicních onemocnění než zbytek Evropy.) Nejde jen o Itálii. Institut preventivní medicíny při universitě v Bernu udělal velkou studii epidemie v čínské provincii Hubei (kde je město Wuchan) za období leden-únor 2020 a dospěl k následujícím číslům: smrtnost Covidu-19 je ve věkovém rozmezí 0–9 let 0,01 procenta, v rozmezí 10–19 let 0,02 procenta, v rozmezí 20 –29 let 0,09 procenta, pro 30leté 0,18 procenta, pro 40leté 0,4 procenta, pro 50leté 1,3 procenta, ve věkovém rozmezí 60–69 let 4,6 procenta, v letech 70–79 věku 9,8 procenta a pro starší 80 let 18 procent. To nejsou čísla, nad kterými bychom se mohli radovat, ale významnou výpověď o relativní nebezpečnosti poskytují. Téměř neuvěřitelným se nám zdá být i to, že se u nás podle oficiálních statistik do dnešního dne uzdravilo jen 11 lidí, zatímco „na celém světě je již téměř 100 tisíc uzdravených případů, a to pouze těch oficiálně zjištěných, protože těch, kteří se z nemoci uzdravili, je mnohem více“, říkal před několika dny prof. Kolář. Jistě je možné vybírat i jiná data (a i my je známe), ale všeobecný pocit ve veřejnosti je díky politikům a médiím úplně jiný. Pandemie koronaviru ukázala velmi nebezpečnou sílu působení médií (navíc online médií, fungujících 24 hodin denně) na straně jedné a akčních, pobyt na televizní obrazovce maximalizujících politiků na straně druhé. Smí tato pandemie díky mimořádné „propagaci“ této nemoci médii a politiky zastavit aktivity miliard lidí a tím i fungování ekonomiky celého světa? Možná stojí za to doplnit širší kontext podle velmi spolehlivého serveru Worldometers.info. Do dnešního dne v letošním roce ve světě zemřelo: - 117 761 lidí na sezónní chřipku; - 237 608 lidí v důsledku malárie; - 407 222 lidí na komplikace způsobené HIV/AIDS; - 327 002 lidí při automobilových nehodách; - 1 989 528 lidí na obtíže způsobené rakovinou; - 1 841 315 dětí do pěti let; - 74 875 matek při porodu; - 259 767 lidí spáchalo sebevraždu. Je to daleko více než kolik je obětí koronaviru Sars-Co-2. Totálně zastavit aktivity miliard lidí by bylo to možné, kdyby dnešní trade-off, ono „něco za něco“, bylo apriorně jednoznačně odmítnuto výrokem, že žádný trade-off v případě Covid-19 neexistuje, což je předpoklad neobhajitelný. To není „popírání“, to je debata o velikosti ceny za ten či onen restriktivní zásah. Zásadně odmítáme názor, že o tuto cenu v této chvíli nejde. My, ekonomové, neakceptujeme nespecifikovaný či nestrukturovaný princip předběžné opatrnosti (protože ten může „obhájit“ či ospravedlnit cokoli) a trváme na svém klíčovém přístupu, kterým je cost-benefit analysis, neboli porovnávání nákladů a výnosů (či efektů). Musí být používán vždy. Zásadně odmítáme nezodpovědné výzvy k masovému zastavování práce českých podniků a firem. Zásadně odmítáme masové omezování lidské svobody zneužíváním dat mobilních telefonů či platebních karet (či navigací v autech atd.), o tzv. chytré karanténě prof. Prymuly radši ani nemluvme. Nedovedeme si představit, jak citlivě bude ten či onen úředník zacházet s těmito osobními daty, jak budou skladována, v jakém časovém horizontu vymazávána a jak demokraticky bude probíhat jejich využívání. Tím jenom připomínáme a opakujeme náš 15 let starý názor, který jsme vyslovovali proti extenzivnímu používání policejních odposlechů. Argument, že kdo nemá co skrývat, nemá proti tomu protestovat, není ve svobodné společnosti přijatelný. (Přiznáváme, že to je většinový, nikoli jednomyslný názor našeho pracovního kolektivu.) Zásadně odmítáme výhružky úřadů kvůli tomu, že lidé jdou do parku nebo do přípražského lesa. Stále dokola opakované heslo „musí se udělat všechno k zastavení viru“ je nesmírně nebezpečným propagandistickým nástrojem k průlomovému omezování lidské svobody. Prioritou musí být maximální udržení chodu ekonomiky, neboť ten je předpokladem dlouhodobé možnosti zajišťovat na patřičné úrovni ochranu lidského zdraví. Je nezbytně nutné odpovědně vážit protikladné cíle a jako výsledek nalézt a zvolit optimální bod jejich kombinace. Zajištění chodu hospodářství je předpokladem udržení dnešní (nebo dnešní podobné) životní úrovně a dnešních nároků moderní „nárokové společnosti“, v níž nárok předbíhá vytvoření předpokladů pro možnost jeho uspokojení. Nebo nám část dnešních politiků (a mediálních mágů) chce říci, že je společnost naše (i společnost celého dnešního vyspělého světa) připravena na snížení těchto nároků? Nebo snad tito lidé spoléhají na to, že se nároky sníží u někoho jiného než u nich samotných? Vraťme se k nadpisu této části. Absolutismus názorů jedné skupiny politiků či jedné odborné profese je nepřijatelný. Různými omezeními a různými karanténami se bojovat s koronavirem jistě může a do jisté míry i má, ale vždy je třeba znát cenu, kterou za to platíme. Klesne-li ekonomika o 2dvě procent, o 20 procent, nebo o 40 procent (kdy již budou zásadně ohroženy životy milionů lidí a jejich rodin) je veliký rozdíl. Trade-off jak u každého z nás, tak v celé společnosti vždy existuje. Doufáme, že si je toho naše vláda alespoň přibližně vědoma. Byli jsme první, kdo řekl, že ekonomika může klesnout o 15–20 procent a máme jenom strach, abychom nebyli příliš optimističtí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-14 10:33:45

Literární vyhlídky (14. až 20. října)

Nadcházející týden přinese kromě řady zajímavých literárních setkání a autorských čtení i dvě významné mezinárodní literární akce – Festival spisovatelů Praha a ostravský ProtimluvFest. Výběr knižní tipů nám tentokrát usnadnila bohatá nabídka blížícího se Velkého knižního čtvrtka.   POZVÁNKY 14. 10. Brno / V 17 hodin bude v konferenčním sále Moravské zemské knihovny slavnostně uvedena publikace Ivan Blatný: Čtyři knihy (Druhé město a Host 2019), kterého se zúčastní Martin Reiner, Martin Stöhr a Tomáš Kubíček. Verše Ivana Blatného zarecituje herec Národního divadla Brno Michal Bumbálek. Součástí bude rovněž zahájení výstavy Ivan Blatný – 100 let. Praha / V 19 hodin zavítají do Knihovny na Vinohradech básníci Tomáš Míka a Vít Janota. Během večera budou nejen číst ze svých básní, ale i společně hrát na saxofony. Básník, prozaik a překladatel Tomáš Míka naposledy publikoval sbírku Textové zprávy (2016). Básník, překladatel a hudebník Vít Janota je autorem osmi básnických sbírek, z nichž ta poslední s názvem Víkend v jakémsi Švýcarsku (2016) mu vynesla nominaci na cenu Magnesia Litera. Uvádí Robert Wudy.   15. 10. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Bažil s přednáškou na téma Vergilius a Aeneis. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra setkání se spisovatelkou Sylvií Richterovou, které bude moderovat Adam Borzič. Prozaička, básnířka a literární teoretička žije od roku 1971 v Itálii, po sametové revoluci střídavě i v Praze. Je držitelkou Výroční ceny Nadace Český literární fond za prózu (1994) a Ceny Toma Stopparda (2017). Mezi její poslední tituly patří román Každá věc ať dospěje na své místo (2014), Eseje o české literatuře (2016) a básnická sbírka Slyšet obrazy (2018).   16. 10. V české metropoli začne ve středu 16. října další ročník Festivalu spisovatelů Praha s tématem „Krása spasí svět“, který potrvá do 20. října. Letošní program, odehrávající se z větší části v hlavním sále Senátu PČR, nabídne mimo jiné řadu autorských čtení a diskuzí, kterých se zúčastní mj. Patrizia Cavalli, Nancy Huston, Junot Díaz, François Jullien, Arnon Grunberg, David Zábranský, Jan Němec nebo Michael Cunningham. Praha / Od 19 hodin proběhne v Kampusu Hybernská křest českého vydání knihy Williama Butlera Yeatse Vize (Academia 2019). Spis A Vision z roku 1925 lze považovat za vyvrcholení celoživotní tvůrčí práce tohoto irského básníka, dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu a základní zdroj jeho pozdní filozoficko-symbolické poezie. Kniha spojuje Yeatsův zájem o irský folklor, mystiku a ezoterické vědy, ale i o filozofii, politiku a samozřejmě básnickou tvorbu. V rámci večera vystoupí překladatelé Martin Štefl, Martin Světlík a Martin Hilský a zazní ukázky z Yeatsovy prózy i poezie. Praha / V 19 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena nová básnická sbírka Ondřeje Hložka Řez kamenem (Trigon 2019) s ilustračním doprovodem Matěje Lipavského. Autor se obrací nejen k historii a topografii svého rodného kraje, ale také k Bohu. Vnímá rozpad soudržného, určitým řádem nadaného života společnosti a svádí svůj individuální zápas o lidskou důstojnost i příčetnost tváří v tvář nepřízním osudu. Knihu představí redaktorka Božena Správcová, hosty autora budou básnířky Alžběta Luňáčková a Alžběta Johanka Petrová. V Ostravě začne 16. října již 13. ročník mezinárodního literárního festivalu ProtimluvFest, zaměřeného především na literaturu zemí Visegrádu a jejich současných autorů. Festival trvající do 18. října se odehraje na třech místech – v Antikvariátu a galerii Fiducia, Domě umění a Centru Pant – a zúčastní se jí mimo jiné enfant terrible polské poezie Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki z Polska, slovenský prozaik Marek Vadas ze Slovenska, maďarský básník a performer Gábor Gyukics i řada českých literátů včetně prozaičky Anny Bolavé. Praha / Od 18 hodin nabídne Knihkupectví Přístav setkání se spisovatelkou Pavlou Horákovou a její autorské čtení z románu Teorie podivnosti (2018), za který letos získala cenu Magnesia Litera. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE.   17. 10. Praha / Od 17 hodin nabídne Uměleckoprůmyslové museum v Praze setkání s vybranými autory knižních novinek, které vycházejí 17. října v rámci dalšího Velkého knižního čtvrtka. Pozvání přijali Aleš Palán a Johana Pošová, Juraj Červenák, Tomáš Šebek, Michal Ajvaz, Vojtěch Matocha, Pavel Čech, Martin Selner, Martin Sodomka, Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová. Pořadem provází Petr Vizina. Cheb / V 18.15 proběhne v Městské knihovně v Chebu křest nové knihy Aleny Vávrové – básnické sbírky Tři čtvrtě na smrt (Paper Jam 2019) s ilustracemi Jiřího Slívy, věnované městu Františkovy Lázně, J. W. Goethovi (270 let od jeho narození), Komorní hůrce a věčné touze. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční pod názvem „Poezie klimatické nouze“ benefiční čtení pro hnutí Rebelie proti vyhynutí (Extinction Rebellion), kterého se zúčastní básníci, jimž je environmentální, apokalyptická a eschatologická poezie bytostně blízká: Adam Borzič, František Dryje, Kolja Ivaskiv, Miroslav Olšovský, Olga Stehlíková, Max Ščur, Magdaléna Šipka, Básník Ticho. Autoři promluví o svém vztahu k současnému stavu věcí v klimatické politice, prozradí, co mají na srdci a jaká je jejich uhlíková stopa. Součástí večera bude prezentace nové básnické sbírky Maxe Ščura Arytmie (Pavel Mervart 2019). Praha / V 19.45 nabídne Kavárna Mezi Řádky v rámci cyklu Poezie Mezi Řádky autorské čtení básníka Jakuba Řeháka, mj. autora sbírek Dny plné usínání či Past na Brigitu, a spisovatele Petra Motýla, mezi jehož nejnovější tituly patří sbírky Některé příběhy, 2 000 000 piv, básnický výbor Jako černá perla v uhlí, uspořádaný Petrem Králem, nebo prózy Doktor Pilka si kope hrob a Kosí srdce. Uvádí Ondřej Linhart. Praha / Od 20 hodin proběhne v kavárně Potrvá další večer z cyklu Koštování literatury, jehož hostem bude významný anglista a překladatel z anglického jazyka Miroslav Jindra (*1929), který bude číst své překlady básní Leonarda Cohena, včetně v Čechách dosud nevydaných textů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid. Pokračování prozaického debutu Vojtěcha Matochy Prašina s podtitulem Černý merkurit vychází v nakladatelství Paseka opět s ilustracemi Karla Osohy. Vypravěč knihy slíbí manželce svého dávného přítele Štěpána, že se ve Stockholmu pokusí najít záhadný fialový flash disk, který Štěpána podivnou hrou náhody uvrhl do stavu duševní trýzně a který je zároveň jedinou věcí na světě, jež může jeho zoufalství utišit. Flash disk už ve Stockholmu není, vypravěč se vydává po jeho stopách dál a jeho pátrání se nakonec mění v cestu kolem světa: ze Švédska jej zavede do Norska a pak do Nizozemska, Irska, Francie, na východní a západní pobřeží Spojených států, do Japonska a Polska. Na své cestě se setkává s mnoha lidmi a poznává jejich osudy, naslouchá vyprávění o proměňující se soše a o jedlé mozaice, o součástkách ze záhadného stroje, o zrodu románu z jedné věty v knize zakoupené na trhu v Soulu a o hudební skladbě, která vznikla jako doprovod tance stínu na zdi, o tragickém konci francouzské oceánoložky, o literárním díle výstředního bavorského starosty, o cestě firmy Blue Pegasus na západ, o náboženství, které se zrodilo v internetu… Nový román oceňovaného prozaika a esejisty Michala Ajvaze s názvem Města vydává nakladatelství Druhé město. Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak (nakladatelství Prostor) najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy se postarala Johana Pošová. Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v románu Temná dcera (přeložila Alice Flemrová, nakladatelství Prostor) nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity. Čtenáři Hobita a Pána prstenů vědí, že J. R. R. Tolkien zasadil tyto příběhy do propracovaného světa, jehož kořeny sahají do mnohem hlubší minulosti. Některé příběhy z dávnověku jeho světa známe díky úsilí Christophera Tolkiena, který otcovy příběhy rekonstruuje z rukopisných verzí. Po Silmarillionu, Nedokončených příbězích a Húrinových dětech tak nyní přichází Pád Gondolinu (přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková, nakladatelství Argo), pojednávající o boji dvou nesmiřitelných mocností: Morgotha, který je vtělením zla, a Ulma, Pána vod, který je druhým nejmocnějším z božských Valar. Morgoth usiluje o zničení města Gondolin, jež vystavěli Noldor, elfové, kteří se vzepřeli bohům a opustili bájný Valinor. Jeho úhlavním nepřítelem je Turgon, vládce Gondolinu, ukrytého před Morghothem mocí kouzel. Ulmo své záměry prosazuje skrze Tuora, kterého dovede do Gondolinu, kde Tuor dosáhne významného postavení, ožení se s Turgonovou dcerou a zplodí s ní syna Eärendila. Když se v Gondolinu najde zrádce a Morgoth město najde a zničí, Tuorovi i s rodinou se podaří uprchnout; jeho potomkové pak účinkují v pozdějších obdobích tolkienovské mytologie – například jeho vnuk Elrond, kterého známe z bojů o Prsten. Audioknižního vydání se dočkal povídkový soubor Martiny Formanové Povídky na tělo (vydavatelství Tebenas), které spojuje společné téma – partnerské a intimní vztahy v nejrozmanitějších podobách. S pochopením a humorným nadhledem líčí mnohdy bizarní situace a trapasy, v nichž se ocitáme v důsledku konfrontace našich snů, cílů a záměrů s realitou. Střetává se tu nejen ženský svět s mužským, ale i naše představy o sobě a o druhých se skutečným a často nahodilým chodem světa. Texty načetli Lucie Juřičková, Simona Postlerová a Martin Zahálka.

Čas načtení: 2022-03-11 08:43:12

O armádě, která bojuje stejně, jako cvičí

Současné nepříliš velké úspěchy ruské invaze na Ukrajině vzbuzují v mnoha lidech otázku. Je ta ruská armáda opravdu v tak žalostném stavu, nebo jde jen o elaborátní strategii, při které jdou nejdřív na jatka ty nejhorší jednotky a teprve pak bude následovat opravdová ofenziva tvrdých chlapů a nejlepšího vybavení? Tu druhou spekulaci jsem v poslední době slyšel asi osmkrát. Hodně lidí si nechce připustit možnost, že by velká ruská armáda byla takový papírový tygr. Nuže, myslím si, že situaci lépe pochopíme, půjčíme-li si k uvažování dva poznatky, které se neustále opakují na blogu ACOUP, což je jednomužný projekt profesora vojenské historie Breta Devereauxe. Jeho autor se specializuje na Římany, ale rozsah má očividně široký a ony se ostatně také některé ty věci opakují už od doby faraónů. První Devereauxova lekce: každá armáda odráží společnost, ze které vznikla V podstatě to ani nejde jinak. Jestliže jde o mnohonárodnostní říši (Rakousko-Uhersko), bude i její vojsko mluvit mnoha jazyky a velení s tím musí počítat. Jestliže jde o zemi s vysokým procentem negramotných (Afghánistán), nemůžete předpokládat, že si vojáci za domácí úkol přečtou manuál. Chudé země budou mít hůře vybavenou armádu než bohaté, výjimky jako trestuhodně zanedbaný Bundeswehr jen potvrzují pravidlo. Italští vojáci budou určitě víc pít víno a zpívat, od Finů se to čekat nedá, ale jako národ osamělých lovců budou mít zase skvělé snajpry (a vskutku). Británie coby mořeplavecký stát má silné námořnictvo. Japonci, poslušní do roztrhání těla, bojovali za druhé světové války (i předtím) až suicidálním způsobem. Decentralizovaní Švýcaři si dodnes udržují miliční model armády. A ruský voják bude nepochybně tolerovat nedostatek jídla a zimu lépe než jeho kolegové ze západu, ale zase asi zažil od svých spolubojovníků dost šikany na to, aby pak některé z nich třeba s chutí nechal ve štychu, nastane-li k tomu příležitost. No, a teď se tedy podívejme na Rusko. Putinovo Rusko je stát, ve kterém byli oligarchové politicky tvrdě zkroceni, ale ekonomicky se jim stále daří. Dokud jsou poslušní, můžou si hrabat, jak se jim zachce. Ruská ekonomika z velké části stojí a leží na vývozu nerostných surovin, což je obor, který má tendenci přitahovat spíš mafiány než mozky – všude na světě. Propast mezi tím, jak bohaté je Rusko na všechny možné druhy přírodních surovin, a mezi životní úrovní běžného Rusa, je také docela dramatická. Jiné státy založené na podobném principu (ropná království) sice taky mají tisíce princů a boháčů, ale snaží se aspoň přerozdělit zisky z prodeje ropy mezi zbytek svých občanů natolik, aby byla jejich životní úroveň uspokojivá a nelákalo je to k nějakému džihádu apod. To v Rusku neplatí, tam je mezi vládnoucí vrstvou a řadovým Rusem poměrně značná propast a vždycky byla. Takže taková propast bude i v armádě. Může být armáda funkční, když zbytek státní struktury je zkorumpovaný? Proč by měla tvořit nějakou ojedinělou výjimku? Koneckonců těch peněz, které se v ní točí, je hodně – ideální terč pro to, pořádně ji vytunelovat a nějak to zakamuflovat před carem, který sedí daleko, předaleko a do provincií zas tak dobře nedohlédne. Druhá Devereauxova lekce: každá armáda bojuje tak, jak předtím cvičila Zase, v podstatě to nejde jinak. Ve vysoce stresové situaci upadají lidi do zajetých postupů (je to pořád lepší než zpanikařit). Před pár dny vyšel velmi dlouhý článek na serveru RUSI, který rozpitvává záhadně slabou přítomnost ruského letectva na bojišti. Jeho gró zní, že Rusové cvičí svoje piloty v podstatně menším rozsahu než NATO, které vydává za cvičení obrovská množství peněz. Žádné desítky letadel ve vzduchu naráz, které by musely koordinovat svoji činnost s pozemním vojskem a námořnictvem, žádné realistické nasazení protileteckých zbraní, ale jen daleko jednodušší úkoly typu „leťte někam ve dvou a svrhněte bombu na označený cíl”. Pak ale samozřejmě v ostrém boji nemůže to letectvo předvádět stejné výkony, jako když koaliční jednotky rozbily roku 1991 Husajnovu armádu napadrť. Cvičení jsou drahá. Chcete-li simulovat opravdu velké operace, nemůže to být nějak řádově levnější než vést tu válku pár dní doopravdy. Množství vystřílené munice a spáleného paliva je fantastické, stejně tak opotřebení strojů; jedna letová hodina vrtulníku nebo stíhačky vyjde na statisíce korun. Aspoň vám v rámci cvičení nikdo tu techniku skutečně neničí, ale i tak je to velmi drahý špás. A Rusko má přitom HDP srovnatelné s Itálií čili poměrně malou mocností. Respektive před sankcemi mělo. Itálie si už dávno nemůže dovolit vést velké pozemní války sama, leda v rámci NATO. (Ano, na paritu kupní síly je Rusko bohatší než Itálie, ale zas takový drastický rozdíl to není.) Pak ale ta ruská armáda nemůže být moc dobře vycvičená. Z principu, nejsou na to peníze a ta armáda je přitom poměrně velká, tudíž se ty peníze ještě rozřeďují. Klidně je možné, že by se teď Rusům na Ukrajině dařilo lépe, kdyby svého času tu armádu osekali třeba na třetinu její současné velikosti, ale dopřáli té zbylé třetině prvotřídní výcvik a vybavení. Tanková dopravní zácpa Když jsem napsal článek, ve kterém byla fotka tlustého pilota ze sestřeleného Suchoje, dostal jsem od řady čtenářů verbální výprask, že je to povrchní, stupidní, podle jednoho člověka nelze soudit celou armádu atd. Nuže, ano, mohl jsem si to odpustit, ale některé věci by se neměly stát ani jednou nebo sporadicky, a taková obezita v kokpitu stíhačky patří mezi ně. Pokud třeba potkáte elektrikáře, který olizuje dráty v otevřené zásuvce, nesvěřujte mu proboha svůj dům, i kdyby vás ujišťoval, že to dělá jen každého 1. srpna a zbylých 364 dnů v roce se chová normálně. Takové věci se prostě nemají stávat vůbec. Ukážeme si nyní dvě videa obsahující chyby, na které člověk nemusí být žádný Guderian, von Clausewitz ani Devereaux, aby je viděl. První z nich, tanková kolona na předměstí Kyjeva napadená Ukrajinci. (Zvuk je z hovoru, který údajně Ukrajinci odposlechli.)   Vidíte tu „dopravní zácpu” zhruba patnácti vozidel v čase 0:20 a dále? To by se vůbec nemělo stávat. Nikdy. Toto je zastavěné území, poměrně nepřehledné, z každé boudy na vás může vylézt nějaký ten zahradní skřítek se sv. Javelinem na rameni a udělat z vás sekanou. Nikdy nevíte, čím vším nepřítel disponuje a co se proti vám chystá použít. A základní zásada je, že si ta vozidla v takové situaci mají udržovat určitý odstup. Jinak by se mohlo stát i to, že jeden zásah z nějaké těžší zbraně poškodí nebo zničí ne jedno, ale dvě či více vozidel naráz. Toto by správně měli mít ti tankisté nadrilováno až do podvědomých reflexů. Nemají. Ještě si navíc v takové skrumáži navzájem překážejí a ze čtvrtého či pátého vozidla nemají moc šanci vidět, co se děje před nimi, přitom v relativně malé vzdálenosti kolem 50 metrů. Z tanků se obecně kouká dost blbě a správně by je v zastavěném území měla doprovázet početná pěchota, sledující právě to, jestli z těch zahradních bud nevylézají nepřátelští skřítkové. Není tam. Kde je? Jak se chytit do pasti Další video, nejspíš od doněckých nebo luhanských separatistů. Rusové vesměs sebrali svým vojákům mobily, takže většina videí z druhé strany je od separatistů. Nakonec ale prašť jako uhoď, ti separatisté bojují po ruském způsobu a jsou vycvičeni Rusy. Video je pěkně chaotické a hodně skáče, málokdo by dokázal držet rovně mobil, když se po něm střílí. Ale stejně chvílemi uvidíte, že ta silnice je v některých úsecích lemovaná zátarasem z ostnatého drátu. To není běžný prvek ukrajinského venkova. To tam ten nepřítel nachystal, aby vám v daném místě znemožnil z té silnice utéct a rozptýlit se po okolní krajině. Takovým místům, připraveným k nemožnosti úniku, se v anglické hantýrce říká kill zone, a překlad snad ani není potřeba. Žádný kompetentní velitel do něčeho takového dobrovolně nevleze, leda by měl superjistotu, že už žádný nepřítel v okolí nezbyl. Tato jednotka vpochodovala do celkem zjevné kill zone za bílého dne a taky to předvídatelným způsobem schytává. No nic, konec videí. Armády odrážejí společnosti, ve kterých vznikly, a bojují tak, jak jsou vycvičeny. A současná válka na Ukrajině z toho není žádnou výjimkou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-10-12 12:39:10

Základní příjem ve Španělsku: Vláda parazituje na oblíbeném termínu

Přestože španělská vláda již nějakou dobu hovořila o základním příjmu (a občas nadále hovoří), nejedná se o skutečný základní příjem. Vláda v květnu odhlasovala a v červnu zavedla životní minimální příjem (ingreso mínimo vital), který podle sociální situace osoby může činit od 461 do 1015 eur. Dávka by mohla pomoci až 850 tisícům domácnostem, což by mohlo znamenat přibližně 2,3 milionu osob. Na jedné straně je sympatické, že tamní vláda je v těžké pandemické situaci aktivní, neboť Španělsko již na jaře mělo vysoký počet nakažených osob koronavirem. Nyní má nejvyšší počet nakažených na 100 tisíc obyvatel v Evropě. V zemi je mnoho lidí nezaměstnaných a v problematické sociální situaci. Na straně druhé je problém v tom, že se jedná o jiný projekt. Užívání termínu „základní příjem“ vládou mělo evokovat zavedení nepodmíněného základního příjmu, který se v poslední době stává stále více populárním především v jihoevropských zemích. Především v Itálii a Španělsku politici o zavedení nových finančních dávek hovoří již léta, fakticky ale jen parazitují na termínu, který mají občané v oblibě. Výsledkem jsou pak pouze podmíněné sociální dávky pro některé osoby a nikoli základní příjem, který je definován jako nepodmíněný. Nepodmíněný základní příjem je totiž finanční částka, kterou každý občan dostává od státu v pravidelných intervalech bez naplnění jakýchkoli podmínek, tedy bez ohledu na věk, původ, místo bydliště, profesi, příjmu ze zaměstnání nebo jiných zdrojů, rodinný stav apod. Airef, Nezávislý úřad pro fiskální odpovědnost, předložil na jaře ambicióznější návrh na sociální dávku, která by pomohla až 1,8 milionu domácnostem. Vypočítané finance na tuto dávku by činily přibližně 5,5 miliard euro, po odečtení duplicit 3,5 miliard euro. Dřívější návrh odborů zahrnoval 1,1 milionů domácností a náklady ve výši 7,2 miliard euro. Ve Španělsku existuje ještě další experiment pro menší počet osob v Barceloně, ale opět se jedná pouze o podmíněnou dávku. Všechny tyto varianty mohou pomoci při odstraňování chudoby a při zvyšování životní úrovně nejnižších příjmových skupin. Nicméně stále zůstávají pouze tradičním nástrojem podmíněné sociální podpory, která nedovede plněji odblokovat tvůrčí potenciál lidí a výrazně jim pomoci, jak by tomu mohlo být při zavedení nepodmíněného základního příjmu. Základní příjem tvoří materiální základ, který každému umožňuje založit dobře svůj život a naplnit jeho základní potřeby. Jeho zavedení může zvýšit také svobodu občanů. Svoboda totiž spočívá nejen na právech a možnostech, ale také na prostředcích, jak jí dosáhnout. Lidé se základním příjmem by mohli využít příležitostí, kterých by jinak využívat nemohli. Pokud by byl základní příjem zaveden v dostatečné výši, všichni občané by skutečně mohli mít rovně naplněno právo na život a také právo na důstojný život. Autor je filozof a sociolog.   Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat na zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literárky.cz zde, zde a zde.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-05 08:26:07

Fernando Aramburu: Mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové

Španělský spisovatel Fernando Aramburu, autor hojně překládaného a cenami ověnčeného románu Vlast, působí jako uzavřený introvert. Při rozhovoru ale ožije – pečlivě zvažuje odpovědi, snaží se precizně formulovat, zvažovat pro a proti. A před svým publikem v pražském Cervantesově institutu hýří vtipem, byť trochu suchým, sebeironickým. Vlast přitom pojednává o tragickém tématu vyrovnávání se s dědictvím atentátů páchaných organizací ETA. Oběťmi byli ti, kdo odmítli ETA přispět na vlastenecký boj (či zaplatit výpalné). Vdova po jedné z obětí se po letech vrací do baskického městečka, aby zjistila, co se vlastně stalo. Česky knihu vydalo v překladu Víta Kazmara nakladatelství Akropolis.   V závěru příběhu je krátký dopis, napsaný odsouzeným teroristou, s prosbou o odpuštění. To se skutečně stalo? Ano. A v jednom případě se to stalo dokonce poté, co má kniha vyšla.    Opravdu? Literatura má nesmírnou sílu, dovede dát příklad. Proto čteme romány. Protože chceme rozšířit svůj životní obzor, nejenom se pobavit, chceme také vědět, jak se žije ve vyhrocené situaci, nebo jak se cítí hlavní postava – žena. Člověk má zkrátka možnost vstoupit do všech lidských situací, které sám nezažije. A to rozšíření obzoru, to je životní zkušenost. Proto čteme romány, ne? Nicméně, viděl jsem na vlastní oči, jak se bývalý bojovník ETA a vdova po jedné z obětí, po zavražděném podnikateli, objali. Bylo to něco velice intimního. Zároveň, když se něco takového stane, účinek na společnost – myslím tím výchovný účinek – je velice pozitivní, protože ukazuje, že je možné překročit své limity a stát se lepším člověkem. Je ovšem třeba pochopit, že jste udělal něco zlého. Něco špatného, z morálního hlediska.   Vztahuje se příběh z románu Vlast přímo k vašemu životu, k vaší vlastní rodině?  Ne, příběh, který jsem vyprávěl ve Vlasti, jsem od nikoho neslyšel vyprávět. Je ale spousta příběhů, které se staly, které jsem znal nebo o nich od někoho slyšel. O těch jsem ovšem ve Vlasti psát nemohl. Vlast tedy vypráví o postavách – o lidech – z mé rodné země, podobajících se těm, kdo doopravdy existují.   O Baskicko ale jde? Ano, o Baskicko, o mé rodiště San Sebastian a o města v jeho okolí, přesně.   Jaká je dnes v Baskicku situace, co se terorismu týká? Dnes je politická situace v Baskicku velice klidná. Před osmi lety, v roce 2011, skončil terorismus a v roce 2018 se ETA rozpustila, už neexistuje. Lidé v Baskicku se teď prostě normálně věnují své práci, vynahrazují si to, co bylo předtím, a všude panuje klid. A také obecný konsenzus, že sociální problémy se řeší v institucích, a ne na ulici, že není třeba, aby se křičelo a demolovalo. Proto jsme na tom všichni daleko lépe než předtím. Žijeme bez násilí, bez obětí a bez agresorů.    Dá se ten stav nějak srovnat se situací v Katalánsku? Spíš by se dalo mluvit o tom, že jsou určité souvislosti mezi obecným chováním lidí. My Baskové jsme roky žili v roztříštěné společnosti, což je přesně to, co dnes vidíme v Katalánsku. A zdá se, že mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové na vlastní kůži. A že mají chuť zopakovat si všechny ty chyby, které se staly v Baskicku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co se týká stylu knihy, je velice průzračný, dá se jí snadno porozumět. Dal by se váš román charakterizovat jako svým způsobem populární? Pro kritiky, kteří vědí, o čem mluví, má tato kniha různé roviny. Je tam vrstva pro vzdělané čtenáře, i pro ty ostatní. Styl nespočívá jen v tom, jak autor pracuje s jazykem, a v tomto případě ano, ten jazyk je chvílemi dost lidový, ale jde tam také o práci s časem, která je hodně komplexní. Hodně spisovatelů – přátel – se mě ptalo, jak jsem to vlastně udělal. Takhle se ptali ti, které opravdu zajímá konstrukce románů. Vymyslel jsem tam i pár inovací, ale k prospěchu věci, protože tohle je román, kterému by čtenář měl porozumět, jako silnému příběhu. Samozřejmě, existují také lidé, kteří si myslí, že komplexnější romány jsou ty, kterým není úplně rozumět. A to není pokaždé pravda. Z hlediska autora je navíc často daleko náročnější psát jasně. než jakýmsi tajemným způsobem.   Je styl Vlasti podobný stylu vašich dalších knih? Ne. Nebavilo by mě znovu použít něco, co už jsem si vyzkoušel jinde. Každá kniha by měla mít svůj osobitý styl, který co nejlépe ladí s obsahem.   Jaká byla reakce čtenářů na román Vlast – hlavně ve Španělsku a v Baskicku? Obecně vzato – ta kniha se jednak hodně četla a jednak spustila určitou debatu. Ale mírumilovnou debatu, ve které osoby s různými názory o nich začaly mluvit, což je podle mě to nejpozitivnější, co se mohlo stát – že ta kniha posloužila jako místo setkání, kde se dá konverzovat o věcech, pro které se předtím hledala slova jen s obtížemi. Má kniha se určitě nemůže líbit těm, kdo uvažují ideologicky. To jsem věděl ještě předtím, než jsem ji začal psát. Ale nedělal jsem si s tím hlavu.   Moc se mi líbilo, že názvy jednotlivých kapitol by obstály jako názvy samostatných románů. Například Průvod zabijáků, Tři týdny lásky, Baskové vraždí, Kde je můj syn?, Její nejmilovanější dítě, Dotek medúzy. Jsou velice výmluvné... Takhle jsem neuvažoval. Je pravda, že názvy mých knih nebo mých článků, básní či kapitol v mých knihách jsou pro mě velice důležité. Nenapíšu tam hned to, co mě napadne jako první, o svých titulech přemýšlím, a myslím také na čtenáře. Vlast je velmi rozsáhlý román, proto se mi zdálo, že by v něm měl být určitý řád. Věřím, že očíslovat nebo pojmenovat kapitoly pomáhá při četbě. Proto jsem je tedy pojmenoval, žádný jiný důvod v tom nebyl.   Myslím, že v románu je jedno silné téma – téma mlčení. Mlčení ve společnosti, která je ideologicky silně ovlivněná.  Je určitý druh mlčení typický pro společnost, v níž je spousta strachu. Když mají lidé strach, vyvinou způsoby, jak přežít. Jeden z nich – používá se, aby měl člověk klid a nedělali mu problémy – je být zticha, ukrýt se v mlčení. Neříct to, co si člověk myslí, anebo mluvit jen potichu. To není něco, co by se týkalo jen Basků. To se stane v každé společnosti, kde mluvit znamená riskovat. Je to dokonale lidské chování. Jsou i jiné druhy mlčení, například mlčení, které následuje po traumatu. Když někdo trpěl, není neobvyklé, že se snaží svou bolest ukrýt v sobě. Někdo se také takhle chová, aby chránil své malé děti, takže jim neřekne, co se stalo. Když v nějaké společnosti panuje teror, vždy se rozhostí podobné mlčení.    Připadá mi to hodně podobné české zkušenosti života v totalitním režimu. Nejsem si úplně jistý, protože variabilita lidského chování je tak trochu nekonečná. Nicméně lidé vystavení stejným situacím reagují dost podobným způsobem.    Má to, že žijete roky v Německu, nějaký politický důvod? Ne, v Německu žiju od roku 1985 prostě proto, že jsem se seznámil s jednou německou dívkou. Začal jsem s ní žít, máme spolu dvě děti. Nejsem tedy exulant, nejsem emigrant, do Německa jsem odešel, protože má partnerka je Němka. Kdyby se mi stalo totéž s Češkou, žil bych možná v České republice, ale můj osud mě zavedl do Německa.    Živíte se učením? Praktické věci jsem musel řešit do roku 2009. Tehdy jsem si mohl dovolit nechat práce a věnovat se už pouze psaní. Předtím jsem roky psal od rána do večera, a o víkendech také. Nebylo to jednoduché, ale psal jsem pro noviny a časopisy, a díky tomu jsem si mohl vydělat trochu peněz. Dnes už nemusím psát do novin, pokud nechci. Nemusím psát třeba články o fotbalu. Ale ten sen, že bych se mohl věnovat jen psaní, jsem měl dlouho. Nakonec se mi to povedlo.   Ten název vašeho románu – Vlast – je zároveň velice abstraktní a velice naléhavý, přitom se v něm skrývá určitá obtíž, přece jen zní dost romanticky… Jak působí titul Patria ve španělštině? Jsem si jistý, že to slovo vlast je ve většině jazyků problematické. Například ve Francii, v Německu a v Polsku se má kniha v překladu takhle nejmenuje. Ve španělštině má ten název také určitou armádní pachuť, připomíná trochu nacismus, fanatismus…   Právě. A přesně tenhle význam mělo to slovo i v Baskicku. V době, kdy si někteří mysleli, že jménem vlasti můžou vraždit lidi. V mém románu ovšem koncept vlasti nemá jediný význam. Každý z protagonistů si jej interpretuje po svém. Ale vlast jako prostor, jako místo zahrnuje všechny ty osobnosti. Všechny ty, kteří se nacházejí v jednom geografickém prostoru. Zároveň bych chtěl zbavit to slovo emocí. Já sám nejsem žádný zvláštní vlastenec. Už třicet čtyři let žiji jako cizinec. Někdy se mě ptají, kde je má vlast, a já říkám, že má vlast – pokud potřebujete nějakou mít, což podle mě není nezbytné – by vznikla ze tří různých zemí, byla by plná přátel, neměla by uzavřené hranice a její hlavní město by byla má knihovna. Tak vypadá můj vztah k vlastenectví. A protože jsem přesvědčený humanista, nemůžu vidět druhého člověka jako cizince.    A bylo snazší, nebo těžší psát tu knihu o Baskicku jako cizinec? Cizinec říkám, protože nemám německou národnost. Jsem vlastně návštěvník Německa. Líbí se mi tam žít, mám německé příbuzné, má žena je Němka. Napsat Vlast nebylo z literárního hlediska složité, také jsem měl všechen čas, který jsem potřeboval, a mohl jsem psát jen ten román. Ale z emocionálního hlediska to bylo těžké. Je to kniha plná bolesti. Vyskytuje se tam spousta trápení, které se v mé rodné zemi odehrálo. Není nic příjemného vidět, jak na ulici zapalují autobusy, není nic příjemného vidět demonstraci lidí, kteří žádají po ETA, aby vás zabila, to opravdu bolí. Pro mě tohle všechno zároveň znamenalo velké zklamání. Těší mě pocházet ze země, kde jsou dobří spisovatelé, nadaní hudebníci a zdatní sportovci. Ale nechtěl bych, aby mě někdo zvenčí onálepkoval kvůli tomu, že mám spoluobčany, kteří sestrojují bomby a chtějí útočit, kteří vyhrožují. To není nic pro mě.    Měla na ten příběh nějaký vliv i španělská občanská válka? Ne, tomu nevěřím. To, že se tehdy zabíjeli lidé a že se za Franka zabíjeli lidé ve vězeních, to je jen výmluva, nic víc. Principiálním nepřítelem pro ETA byla španělská demokracie, ne frankismus. Frankismus je mrtev.   A jaký má na Baskicko vliv to, že Španělsko je v Evropské unii? Zásadní. Především proto, že lidé, kteří mají politickou odpovědnost, mají určitou brzdu. Kdyby totiž Unie neexistovala, konflikty by se ve Španělsku řešily jako v minulých stoletích. A navíc, Evropská unie umožňuje i Španělům, kteří neuvažují úplně tradičně, vyjádřit své přesvědčení. Plus jsou otevřené hranice. Česká republika je v Schengenu, já jsem přijel z Německa a hranic jsem si ani nevšiml. Irský konflikt se také vyřešil díky tomu, že obyvatelé Severního Irska, kteří se považují za Iry, nemají mezi sebou a Irskem žádnou hranici. Mohou být prostě Iry, tam i tady. A to je úspěch Evropské unie, že zabraňuje válkám, včetně těch občanských. Jsem přesvědčený, že Brexit je neskutečné bláznovství.    Jsou dnes ještě ve španělských věznicích baskičtí vězni? V knize je to velké téma. Ano, je jich tam docela dost. Ale všichni jsou tam kvůli tomu, co udělali. A ve všech případech se jim nabízí určitá možnost řešení, pokud litují svých činů. Odnětí svobody má různé stupně, které dovolují například trávit dny na svobodě a vracet se do vězení na noc, nebo být doma o víkendech. Musíme se na to ale také podívat z hlediska oběti. Z pohledu sirotka nebo vdovy. Pro ně není příjemné potkávat se na ulici s vrahem otce, manžela, bratra. Tyhle historické rány potřebují hodně času, aby se zahojily.    Stejně si myslím, že baskická zkušenost přináší pro Českou republiku určitý příklad. Možná. Totéž mi ale řekli v Argentině. Totéž mi řekli v Itálii. Ty občanské konflikty mění státy, ale v tom, jak běžní lidé trpí uvnitř, v tom je něco univerzálního. Když jsem tu knihu psal, nemyslel jsem na cizinu, protože jsem vyprávěl ten příběh za sebe. Neuvědomoval jsem, si, že v jiných zemích prožívali něco podobného.    Jak se lišily reakce na vaši knihu v různých zemích? Máte s tím zkušenost? Dost bezprostřední, protože když čtu stejnou ukázku, můžu cítit, jak na ni v různých zemích různě reagují. Může se to lišit v akcentech, v prožívání určitých pasáží nebo detailů. Co se týká knihy jako celku, obecně řečeno ji zvlášť ostře vnímali v zemích, které měly zkušenost s obdobím politického násilí, násilného režimu nebo občanského střetu. Je ale fakt, že někdy mě reakce čtenářů překvapily. V Řecku například žasli nad tím, že v románu vystupují silné ženy. Všechny ty ženy jsou vlastně velké osobnosti. Muži vedle nich působí poněkud matně. Ve Španělsku se tomu nikdo nedivil, protože nejspíš mají doma stejné matky a babičky.   Ve vašem případě tomu tak také bylo? Ano. Otec měl svůj svět, pracoval v továrně, takže většinou nebyl doma, pak měl svůj bar, své prostředí sportovních fanoušků. Je ale fakt, že matka doma tradičně rozhodovala o spoustě věcí. Hospodařila třeba s otcovým platem. Když bylo třeba zaplatit účet lékaři nebo něco podobného, také to udělala ona. Vedle veškeré práce v domácnosti. A je také pravda, že podléhala určitému stupni sociální uzavřenosti. Veřejná místa byla pro ženu dost nepřátelská. Pamatuji se, že matka vycházela z domu v zásadě jen proto, aby šla do kostela.   Vlast jste napsal španělsky. Připadala by v úvahu i baskičtina? Můj literární jazyk je španělština. Není to věc volby. Je to jediný jazyk, ve kterém dokážu své knihy psát. Nakonec, je to také kniha o mém dětství. A u nás doma se mluvilo španělsky. Měli jsme sousedy, kteří prokládali španělštinu baskickými výrazy, případně mluvili baskicky. V baskičtině se také kázalo v kostele. Je ale třeba říct, že v době mého dětství se baskicky ve školách neučilo. To začalo až později, dnes se baskičtina učí a prožívá díky tomu určitou renesanci. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Fernando Aramburu (*1959) je španělský spisovatel, básník, prozaik a esejista. Od roku 1985 trvale žije v Německu, kde se od roku 2009 plně věnuje literatuře. Napsal několik románů, z nichž například kniha s autobiografickými prvky Años lentos (Pomalé roky, 2012) je jakousi přípravou na velkou ságu Vlast. Posledním autorovým dílem je poetická autobiografie Autorretrato sin mí (Autoportrét beze mne, 2018). Vlast je první Aramburuovou knihou přeloženou do češtiny. Ve Španělsku se jí prodalo přes milion výtisků, vyšla ve více než 31 jazycích a HBO podle této knihy připravuje seriál.

Čas načtení: 2020-04-25 07:11:44

Jak společnost rozděluje nedostatkové statky v době pandemie

Současná epidemie koronaviru zvýraznila důležitou otázku: jak přidělovat zdravotní péči a zdravotnický materiál. Jaká jsou tedy kritéria rozdělování? Tento problém je součástí širší problematiky, před kterou stojí společnost: jakými mechanismy rozdělovat mezi svými občany nedostatkové zdroje a na jakých principech by mělo toto rozdělování stát. Ekonomie se zabývá alokací nedostatkových zdrojů nekoordinovaným způsobem (trhem), zatímco politologie se zaměřuje na rozdělování státem, která probíhá skrze daňový systém záměrně a koordinovaně. Přesto ve společnosti existuje oblast institucí, která zůstala do velké míry mimo pozornost obou zmíněných věd a v níž alokaci důležitých statků provádí relativně autonomní, tzv. lokální instituce. Ty mohou být omezeny směrnicemi z centra (státu), přesto mají autonomii stanovit si vlastní preferovaný systém rozdělování. Příklady typů statků, které tyto instituce rozdělují a otázky ohledně principů rozdělování, které si tyto instituce v době pandemie a v jiných situacích kladou, jsou následující: Kdo a na základě jakých principů dostane nejdříve roušky a respirátory? Kdo a na základě jakých principů dostane ledvinu k transplantaci? Kdo a na základě jakých principů bude přijat na výběrovou školu? Kdo a na základě jakých principů bude propuštěn? Komu a na základě jakých principů bude přiznána adopce dětí? Je třeba se zorientovat ve velmi spletité síti rozličných principů rozdělování těchto statků. Životní šance občanů v moderních společnostech nezávisí pouze na rozhodnutích trhů nebo státu (vlády), ale také na alokacích, které provádí relativně autonomní instituce (od přijímání do mateřské školky až do domova důchodců). Život občana se tak dá popsat jako „setkávání se“ s institucemi, které mají moc mu přidělit či odmítnout statky, o které žádá. Některá rozhodnutí jsou pro občana bezvýznamná (zda dostane od univerzity přidělené parkovací místo), některá jsou však zásadní (zda obdrží nedostatkové zdravotní statky či povolání do armády v době války). Při slově „životní šance“ by měl sociální a politický vědec zbystřit pozornost. Sociální a politické vědy v rámci výzkumu sociální stratifikace zkoumají s odkazem na Maxe Webera životní šance jedinců v závislosti na jejich postavení na trhu. Je třeba si ale být vědom důležitého faktu, že životní šance lidí v moderní společnosti nejsou dané jen jejich postavením na trhu, ale jsou v nemalé míře ovlivněny i rozhodováním lokálních institucí. Domnívám se, že tento aspekt by neměl být ve výzkumech opomíjen. Principy lokálního rozdělování V rámci principů lokálního rozdělování můžeme rozlišit šest kategorií, které instituce používají (spravedlivě i nespravedlivě) při rozdělování nedostatkových statků. A/ První kategorii tvoří čtyři rovnostářské principy. 1/ Absolutní rovnost. Někteří filozofové ji vidí jako výchozí bod pro rozdělování: pokud není důvod proti, statky by se měly dělit rovným dílem. I když neexistuje shoda ohledně toho, zda rovnost je spravedlivá, je často opěrným bodem pro řešení konfliktů. Tyto rovnostářské principy však mohou být podpořeny i utilitárně. Když je celkový užitek maximalizován rovným rozdělením statku. Rovné rozdělování nedělitelného statku může být dosažena také tím, že se nedá nikomu. 2/ Lepší řešení je však rozdělovat zdroje na základě loterie, která dá každému občanu stejnou šanci statek získat. V dnešních společnostech se loterie používá například při výběru občanů do poroty a při povolávání do armády. Je však zajímavé, že dnes se obecně tento princip používá velmi málo a v souvislosti s alokací nedostatkových zdravotních statků se zavedení tohoto principu, pokud je mi známo, nediskutovalo. Přitom je v něm obsažena silná morální hodnota – rovnost všech lidí – jelikož rozděluje statky nestranně (nezaujatě). 3/ Rotace je princip, kdy každý dostane přidělený statek či závazek na určitou dobu podle předem daného řádu. Uplatňuje se při svěřování dětí do péče rozvedených rodičů nebo v podnicích při přidělování žádaných termínů dovolených. 4/ Rovné odchýlení od určité hranice. Mnoho otázek lokálního rozdělování se týká potřeby omezit celkovou produkci nějakého statku, např. mléka a s tím související mléčné kvóty, emise plynů apod. B/ Druhou kategorii tvoří principy časové 1/ Čekání ve frontě se používá při přidělování širokého množství statků (od spotřebního zboží, přes zdravotní péči až po přijímání na vysoké školy). Oproti pořadníku je ztrátou času, protože tam stačí jen poslat nebo ohlásit svůj požadavek. Přes tuto svoji zjevnou neefektivnost je přesto vysoce ceněno co do principu férovosti. Obětování času čekáním ve frontě je nahlíženo jako zásluha a ochota čekat jako míra potřebnosti daného statku. Tento princip, v souvislosti s dnešní koronavirovou krizí, však nevypadá však příliš atraktivně, protože se používá jen v těch případech, kdy neexistuje zásadní (životní) rozdíl mezi vyšší a nižší potřebností příjemců daného statku 2/ Pořadník se používá jako princip rozdělování např. operací nebo místa v mateřské školce. Přijetí k vyšetření u lékařů-specialistů je často řešeno zapsáním se do pořadníku, zatímco přístup k vyšetření u praktických lékařů se řeší čekáním ve frontě. Stejně jako při čekání ve frontě, doba čekání je znamením zdravotní potřebnosti (nemoc se časem zhoršuje). Pořadník nevyžaduje nákladné a kontraverzní rozhodování. 3/ Seniorita je kritérium při rozdělování statků a závazků, které se vztahující k práci: povýšení (nejstarších) a propuštění (nejmladších). C/ Třetí kategorii tvoří principy definované statusem: věk, pohlaví, rasa, občanství, místo residence, povolání. Věk se často bere jako pozitivní i negativní kritérium. Staří si zaslouží vyšší prioritu při rozdělování životně důležitých zdravotních statků kvůli tomu, co dali společnosti. Argument zní: úsilí předchozí generace nám umožnilo těšit se z mnohem většího životního standartu, než měla sama tato generace. Na druhé straně je zde však i protiargument: staří lidé by měli mít nižší prioritu, protože více života zachráníme tím, když přidělíme nedostatkový zdravotní statek mladým. V současné situaci se při rozdělování zdravotní péče (statků) bere věk jako negativní kritérium – za podmínky, že příjemci mají stejnou potřebu dané péče (k tomuto kritériu se dostaneme později). Gender – ženy nebyly dříve povolávány do armády, při evakuacích v případě katastrof měly přednost a také se jim i přednostně přidělovaly děti při rozvodu apod. Naopak zase nesměly volit, děti dostával přednostně do opatrování otec a byly vyloučeny z některých druhů povolání apod. Sexuální orientace – praktikuje se jako vyloučení v rozmanitých kontextech (například v některých zemích nemohou být homosexuálové přijati do armády) apod. Etnický status – různým minoritním skupinám bylo často upíráno právo volit, vstoupit do armády, zapsat se na školu či ucházet se o určité povolání apod.  Občanství, rodinný status, místo bydliště a povolání dokumentuje například to, že v 80. letech mělo mnoho transplantačních center v USA limity na počet transplantací ledvin, které bylo možné provést cizincům. D/ Jedná se pravděpodobně o nejdůležitější kategorii principů rozdělování, ale schází nám obecné jméno pro tuto kategorii. Patří sem potřeba, efektivnost a dřívější přispění. a/ Potřeba je dána nízkou úrovní, definovanou nějakým kritériem. Říká nám například, že bydlení by se mělo přidělit těm, kteří žijí v nejhorších podmínkách, lékařská péče je přednostně směřována k těm, kteří jsou na tom zdravotně nejhůře. Tento princip je dnes v souvislosti epidemií koronaviru výrazně prosazován jako první kritérium při rozhodování o distribucí lékařské péče. b/ Efektivnost nám říká, že statek by se měl alokovat těm, kterým nejvíce zvýší užitek, definovaný nějakým kritériem. Někdy jde stejným směrem jako předchozí (tj. potřeba) - nejvíce se blaho zvýší u nejhůře postižených. Někdy však jde i proti – potřební jsou na tom tak špatně, že nezískají ze statků nejvíce užitku. Měly by být ledviny transplantovány nejtěžším případům anebo těm, kteří s největší pravděpodobností přežijí? Právě toto druhé kritérium se v dnešní krizi aplikuje. Obecně se uvádí, že většinou jsou jednotlivé principy upřednostňovány různými kategoriemi aktérů. Aktéři prvního řádu (v tomto případě nemocniční úředníci) se starají především o efektivní využití zdrojů, zatímco aktéři druhého řádu (v tomto případě lékaři) dávají přednost nejakutnějším pacientům. Domnívám se, že v současné situaci však obě kategorie aktérů postupují stejně – jde jim o efektivitu alokace, kterou je pravděpodobnost přežití pacienta. c/ Někdy jsou statky alokována podle toho, zda aktér nějakým způsobem dříve přispěl k tvorbě společensky ceněných cílů. Například po druhé světové válce byli demobilizováni přednostně ti vojáci, kteří na tom byli v bodovém ohodnocení za válečné zásluhy nejlépe. E/ Další kategorií jsou principy založené na moci – a to buď peněz (kupce) nebo vlivu. Zde je třeba si však uvědomit, že pokud bohatí získají statek úplatkem, není to klasifikováno jako tento princip rozdělení, protože v tomto případě došlo k porušení oficiálních principů, které byly zavedeny institucí k alokaci daného statku.  Na závěr je třeba konstatovat, že zkoumání principů lokální spravedlnosti se vzpírá generalizaci – ty jsou do velké míře vytvářeny na základě výjimek, kompromisů a jedinečných rysů, kterým se dá porozumět jen odkazem na specifický historický kontext jejich vzniku. Bude proto zajímavé sledovat, které principy rozdělování prvků zdravotních péče se objevují a budou objevovat, a to nejen u nás, ale v různých zemích a kulturách, v kontextu současné koronavirové pandemie.    Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o rozdělování nedostatkových zdrojů z evropské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-29 10:00:00

Britští patnáctiletí jsou nejzdeprimovanější v Evropě, ale Česko je na pátém nejhorším místě

Foto: Grafika Children's Society.  V levém sloupci je všeobecná občanská spokojenost v jednotlivých evropských zemích (na škále  10 bodů, desítka je nejlepší, Česko je na šestém nejhorším místě), v pravém sloupci je procento zdeprimovaných patnáctiletých. „Recese pocitu štěstí": Britští patnáctiletí jsou na konci evropského žebříčku spokojenosti, čeští jsou pátí nejhoršíČtvrtina britských patnáctiletých uvádí nízkou životní spokojenost, v Česku je zdeprimováno 20,7 procent patnáctiletých. Nejlépe je na tom Nizozemsko, kde je zdeprimováno jen 7 procent patnáctiletých.  Ve Spojeném království hlásí nízkou životní spokojenost více patnáctiletých než kdekoli jinde v Evropě.Analýza společnosti Children's Society ukazuje, že tato skupina je na konci evropského žebříčku životní spokojenosti v rámci 27 zemí. Ve Spojeném království uvedlo nízkou životní spokojenost 25 % patnáctiletých dětí, v Česku 20,7 procent, zatímco v Nizozemsku je to 7 % dětí stejného věku, což je nejnižší úroveň ze všech zkoumaných zemí.Obzvláště postiženy jsou britské dívky a děti ze znevýhodněného prostředí, přičemž jako klíčový důvod špatné životní pohody je uváděna potravinová chudoba.

Čas načtení: 2025-03-27 11:42:15

Jak bude fungovat sociální pomoc „superdávka“ a kdo na ni bude mít nárok?

Jak bude fungovat sociální pomoc „superdávka“ a kdo na ni bude mít nárok? redakce Čt, 03/27/2025 - 11:42 Peníze Klíčová slova: superdávka životní minimu vyplácení sociálních dávek Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co vše se bude vyplácet v superdávce? Do jedné dávky se spojí nynější 4 příspěvky. Jde o příspěvek na bydlení, příspěvek na dítě, příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Důvodem, proč k této změně dochází, je snaha zjednodušit lidem žádání o pomoc ve finanční nouzi, ale také nevyplácet dávky lidem, kteří na ně nemají za nových podmínek nárok. Maximální úspory žadatele Výborem pro sociální politiku bylo doporučeno schválit pozměňovací návrh, jenž umožní navýšit limit úspor na účtech žadatelů o novou superdávku, kteří nevlastní nemovitou věc, poslanci návrh neschválili. Bude platit navrhované dříve – majetkový test, jež určuje stejnou maximální výši úspor pro žadatele s nemovitostí i pro žadatele bez ní. Aby žadateli vznikl nárok na superdávku, bude moci mít na bankovních účtech max. částku 200 000 Kč. Cenové mapy Ministerstva financí a normativy Se schválením superdávky se mění i postup při posuzování normativ. Normativy doteď vycházely z cenových map MF, jež sestavuje s podkladem dat z inzertních portálů. Nově mají být pro výpočet normativ používány konkrétní smlouvy nacházející se v databázi Úřadu práce, které jsou ale i velmi staré. U mnoha nedošlo mnoho let k valorizaci nákladů na bydlení. Tím mnoho současných příjemců příspěvku na bydlení na novou superdávku nedosáhne. Zranitelné osoby Tzv. zranitelné osoby mají vyšší normativní náklady. Do navrhovaného seznamu v původním znění přibyly další osoby, které mají nárok na vdovský či vdovecký důchod. Do seznamu byli zařazeni i pozůstalí partneři a manželé po dobu na max. 1 rok. Životní minimum se má zvýšit Od 1. 1. 2026 má dojít ke zvýšení životního minima domácností, které zároveň bude velmi ovlivňovat konečnou výši nové superdávky. Navrhované životní minimum pro jednotlivce má být nově 5 500 Kč, pro osobu, jež je posuzována jako první v pořadí se má zvýšit na 5 000 Kč a pro druhou a další osoby, jež od 15 let není nezaopatřeným dítětem, se má snížit ze 4 040 Kč na 3 750 Kč. Pro nezaopatřené děti zůstane životní minimu stejné. Těch, kteří přijímají dávky nyní, se změny dotknou až od 1. 4. 2026. Od 1. 10. 2025 se změny budou týkat jen těch, kteří budou patřit mezi nové žadatele. Přidat komentář foto pixabay.com text redakce Včera, tedy 26. 3. 2025 byl schválen poslanci návrh zákona o státní sociální pomoci slučující více dávek do jedné. Celkem 4 dávky budou vypláceny v tzv. superdávce a změní se spousta věcí.

Čas načtení: 2020-07-09 20:34:00

Poselství lásky z protektorátu - 2. díl

Poselství lásky z protektorátu - 1. díl 3) Hlavně měj holka rozum! Nebo budeš hrozně nešťastná... Tohle životní naučení jsem slýchala od babičky v dětství často. Zjevně jde o moudro podložené životní zkušeností. Babička nelitovala své tehdy rozumové volby partnera (alespoň tak, jak to vidím) zejména proto, že se do něho později zamilovala. V jejich korespondenci je postupně rostoucí blízkost hodně vidět. Jak se tak stalo? Dovozuji, že děda měl prostě pravdu. Skutečně měli dobré předpoklady tvořit harmonický pár. A závazek a intimita vedly nakonec i k vášni. Důležitý byl společný čas, chuť si naslouchat a vztah budovat – a také společné překonávání protivenství, které mladému páru do cesty stavěla doba. Dokonce z Reichu děda babičce na podzim 1943 píše, že vnímá, jak odloučení jejich vztah utužilo. ale že už by to opravdu mohlo stačit. I na romantiku konečně dochází, když si píší, jak se jim o sobě navzájem zdá a touží po sobě. 4) Žijeme spolu v klidném souladu... Vzájemné zalíbení a podpora přetrvaly i po dědečkově návratu domů, sňatku a poté, co se jim v roce 1944 narodil syn. Vyčíst je můžeme z dopisů z druhé poloviny roku 1946, kdy si děda odbývá vojenskou službu na druhé straně republiky (opravdu kroutím hlavou nad tím, jak se k nim chovala republika – po válce ještě vojenskou službu... – co jsou ve srovnání s tím stesky naší generace?). Konkrétně větu s manželkou spolu žijeme v klidném souladu pak napsal dědeček do svého životopisu v roce 1970. A vzhledem k tónu dopisů rodiny i fotografií ze sedmdesátých let nešlo o žádnou lež. Ostatně já je tak pamatuji i v letech devadesátých, kdy jsem s nimi pobývala. Pevný řád a laskavost byly v jejich domácnosti mile vyvážené. A jejich vztah díky vzájemnému pošťuchování i objetím na pohled radostný a živý. 5) Životní bilance? 80 let, z toho cca 60 spolu... Dědeček a babička oba zemřeli krátce po dosažení svého osmdesátiletého jubilea. Zanechali na planetě dva syny, pět vnoučat a zatím nedokončený počet pravnoučat (dosud 9, brzy snad deset :-) ). Celou rodinu dokázali stmelovat dohromady díky tomu, jak investovali svou energii. Tvořili srdce rodiny, která se scházela v prostorách společné chalupy a ukazovali nám všem příklad, jak se dá společně žít. Zemřeli v mém dospívání (děda, když mi bylo dvanáct a babička v mých šestnácti). Strašně mi chyběli. Později jsem měla dojem, že jsem je hodně idealizovala. Tohle připomenutí jejich životní cesty mi ale ukazuje, že ta idealizace zas tak velká nebyla. Tedy klobouk dolů a dej vám pánbůh věčnou slávu. A babi, měla jsi pravdu i se svým však vy si jednou vzpomenete... Jak vše začalo? Krabice s dopisy

Čas načtení: 2023-06-28 13:08:24

Jak si správně nastavit životní pojištění

Řada Čechů stále považuje životní pojištění za zbytečné. Ve většině případů podceňují reálně hrozící rizika jako je smrt, invalidita či trvalé následky úrazu. Tyto nepříznivé životní události mohou potkat každého a vždy mají zásadní a okamžitý dopad na rodinný rozpočet. Sjednání životního pojištění by neměli příliš dlouho odkládat zejména živitelé rodiny. Čím nižší je totiž vstupní [...] Příspěvek Jak si správně nastavit životní pojištění pochází z Rodinné finance

Čas načtení: 2010-09-10 00:00:00

Kapitálové životní pojištění

Chcete myslet na své blízké a zajistit je pro případ nešťastné události? A zároveň se připravovat na léta, kdy se vám budou hodit nějaké úspory? Přečtěte si něco o kapitálovém životním pojištění. Životní pojištění a kapitálové životní pojištění Oba pojmy si jsou velmi blízké. Kapitálové životní po ...

Čas načtení: 2021-11-26 13:43:05

O hledání a nalézání

Život je cesta, na které se lidé potkávají, ale často i míjejí. To jsou slova autorů knížky s titulem O hledání a nalézání Olgy Nytrové a Bohumila Ždichynce, která se právě teď objevila na pultech našich knihkupectví. Srdce se podobá nejmenšímu světýlku, které spojeno s Láskou nikdy nezhasíná, vyslovila v básni Prosincové ticho spisovatelka, básnířka, esejistka, publicistka, dramaturgyně, vysokoškolská pedagožka a předsedkyně Pražského klubu spisovatelů a vedoucí literárně dramatického klubu Dialog na cestě, Olga Nytrová, působící v duchovenské službě Církve československé husitské. Podstata lidské existence tkví v životním přesahu sama sebe a najít cestu k sobě znamená i najít cestu k druhým, jít za světlem a stát se světlonošem– to jsou slova lékaře-internisty, vědeckého pracovníka, spisovatele, básníka a esejisty Bohumila Ždichynce. Kniha je rozdělena do dvou částí. První s názvem Světlo v srdci představuje básně a eseje, v nichž se odrážejí přírodní, historické, společenské a teologické souvislosti světa a lidského vědomí. Použiji slova z doslovu docenta Miloše Kodejšky: básně a eseje zachycují odvěkou touhu člověka chodit po světle, vnímat životodárnou sílu vyplývající z Kristových biblických slov – Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Olga Nytrová říká, že teprve prožitkem víry vstupujeme do věčnosti. Je přesvědčena o tom, že umění, zvláště slovesné, může hrát významnou roli v duchovní kultivaci. Základním projevem víry je podle autorky postupná nezávislost člověka na tradičních vzorcích víry, od kterých je třeba se odpoutávat a přibližovat svou víru ke stále hlubším hodnotám. Tou pravou hodnotou je pravda jako projev bytí. Bohumil Ždichynec má názorově hodně společného s uměleckými životními náhledy Olgy Nytrové. Je přesvědčen, že víra umožňuje nacházet vnitřní svobodu, chápat děje nejenom v exaktních ale i duchovních souvislostech, kterými se zabývají vědy teologické, sociální i přírodní. Víra podle něj vychází ze zkušeností a moudrostí minulých generací, které představují tolik potřebnou názorovou stabilitu. Druhou část knihy nazvali Stezkami světla a je tvořena mozaikou uměleckých náhledů na člověka v průběhu jeho životní cesty. Oba básníci se uměleckými prostředky snaží, aby lidé procitli a vnitřně spatřili stezky světla i určité životní nástrahy a aby pochopili, že představují jejich vlastní cesty ke štěstí. Každý z autorů se s tématem hledání a nalézání v lidském bytí popasoval po svém. Láska, kamarádství, poctivost, dobro se nám vracejí zase jinde, jindy a odjinud, sděluje doktor Ždichynec. Životní mezníky vyznačují lidskou pouť na tomto světě, vytyčují cestu, kterou si lze představit také jako hledání smyslu narození a smrti, životních jistot, jako konfrontaci s pravdou, jež činí člověka lepším a dává v něm vyniknout tomu podstatnému. Olga Nytrová dochází k poznání, že hledáme svoji celistvost a totožnost, snažíme se chápat vlastní generaci a její směřování. Těší nás, když se čas od času setkáme s někým, jehož otázky jsou blízké těm našim. Cítíme přitom nepříliš častý souzvuk a zároveň nás provokuje jistá odlišnost. Napadají nás nové souvislosti, odhalujeme potřebu nenahraditelného mezigeneračního dialogu. Autoři se shodují v otázce, jak naložit s hodnotami v naší příliš sebestředné době. S přáním Miloše Kodejšky bych si dovolila rovněž souhlasit: Kéž je posláním tohoto díla vnést lidem do srdcí světlo a prozářit jejich správné životní cesty, ať v naší zemi dojde k duchovnímu probuzení, které by přineslo tolik potřebnou společenskou proměnu!   UKÁZKY Z KNIHY Člověk a svět Bohumil Ždichynec Náš život se s rozvojem technologií zrelativizoval a stále rychleji se proměňuje. Nevíme, kam až dojde takto se vyvíjející svět i jak se projeví na člověku. Pusťme si pozpátku příběh světa, jako přetáčený film. Civilizace nás přehlušila, ztratili jsme schopnost vnímat ticho. Tak probíhá prožívání osudového obrazu genese a bytí. Pozbýváme schopnosti přetavit minulost ve zkušenost, jako poznání sebe sama, jako poodkrývání tajemství, které před nás staví svět, v němž žijeme. Vezeme se na energetické vlně, technika nás očarovala, ale co náš vnitřní svět? (...) Uvolnili jsme díky internetu svůj mozek k tomu, abychom hledali pro sebe nejlepší alternativu z možných cest, anebo jen k tomu, abychom podlehli jakési digitální demenci? Zkusme se dívat na zevní svět z perspektivy vnitřní zkušenosti. Aniž si to uvědomujeme, život je ve své relativitě krásným dramatem, které prožíváme každý sám, ve svém nitru. Jak s ním v dalších generacích naložíme? Třeba si osvojíme úplně jinou řeč ve stavech změněného vědomí. Myslím ale, že souvislostí se dobereme, jestliže obsah světa začneme vnímat jako vlastní myšlenkový obsah. To, co trvá, co se vrací, co odchází.   Křest poezie Bohumil Ždichynec V jedné pražské kavárně nad ránem, padal z oblohy červenožlutý písek Sahary. V oáze poezie zjevil se mi Saint-Exupéry, Malý princ s kvítkem prchavé krásy. Rosa metafor měla pomněnkovou barvu, rozpíjela se v očích. Vzal jsem rosu do dlaně, křtil poezii. Noc odvál vítr, začínal den. Kvítek pouštní chvíle zůstal pro herbář v mém srdci, ukládám sem verše, jako závaží krásy. Jsou extraktem víry, která léčí. Vyvěrají na cestě, po které jdu.   Hlas je svědectvím Olga Nytrová Hlas je jako holá dlaň jako oči s přimhouřenými víčky Hlas odtajňuje barvu srdce odhaluje výmoly na cestě prozrazuje ukryté nášlapné miny zaznívá v něm skřípění zlomů Hlas dává najevo omyly propady zlomy Nese v sobě trýzeň propastí touhu výšek nesdělitelnost proměny Hlas odhaluje pravou radost je intuitivním klíčem k hlubině srdce   Cesta Olga Nytrová Každý má svou stezku houštím života, pěšinu parkem, cestu pláněmi i roklinami. Jeden jde rozvážným krokem, má svůj rytmus, druhý poskakuje jako kůzle, třetí se vleče obtížen starostmi. Někdo se dívá radostně dopředu, jiný pohlíží na cestu s nedůvěrou a úzkostí, bojí se nemoci, stáří a opuštěnosti. (...) Před nedávnem jsem šla večer úzkou pražskou uličkou Liliovou do Jindřišské a potkala jsem drobného fousatého šedovlasého člověka v zimníku. Vypadal dost ošuměle a zanedbaně, tvář strhanou a vyžilou, nebylo by divu, kdyby si ho někdo spletl s bezdomovcem. Zvolna se ploužil, mobil přitisknutý k uchu a povídá do mluvítka roztřeseným hlasem: „Jo, před chvilkou mi volal syn. Byl právě na schůdcích do letadla, letí do New Yorku.“ Vnímala jsem přitom protiklad nemohoucnosti stáří, v kombinaci se vzdáleností a rozmachem mládí plného sil, jež se vydává na cestu na jiný kontinent. Byl to pocit zvláštně zprostředkované blízkosti. Cesty mnohých z nás se s narůstajícím věkem zužují. Propukne nemoc páteře, projeví se vetchost a opotřebovanost brání vycházení z bytu. Je tu náhle větší možnost věnovat se soustředěné cestě do vlastního nitra. Ježíš je cesta, on jde s námi. Přijde nechtěné asketické omezení. Ale to naopak všechno může vést k intenzivnější cestě dovnitř, do svého nitra.   Hledejme v sobě, co bude dál… Bohumil Ždichynec Vnést zkušenost do vědomí znamená uvědomit si ji a prožít ji. Tím docházíme k sebepoznání. Využití představivosti, imaginace, je pramenem přirozených tvůrčích sil. Má uzdravující vliv na duši, dochází-li během ní k dialogu mezi člověkem a jeho nevědomím. Celostní pojetí lidské existence není něčím, co je dáno a priori samo o sobě, je to vždy odpověď na výzvu. Opět to ticho visící tíživě a hmatatelně nad pozemskou krajinou, z něhož nyní zaznívá čísi fotogenický hlas. A srdce se ptá: „Lze myslet na život, na který nemáme čas?“ Staré latinské přísloví praví: „Beata est vita conveniens naturae suae“ – „Šťastný je život shodující se s vlastní přirozeností“. Technokratickou civilizací zbavováni tíže ozvěny, přestanou posléze zpívat i ptáci. Ti jsou posledními potomky dinosaurů na naší planetě, ale nejsou svým zpěvem náhodou také prvními básníky? Život je idea zhmotnělá do uměleckého díla. Hledejme v sobě, co bude dál.   O hledání a nalézání, nakladatelství Bondy, Praha 2021

Čas načtení: 2019-09-27 07:42:46

Amazonský prales se rabuje pro naše pohodlí

Houpám se v hamace pod moskytiérou v centru peruánské Amazonie na řece Madre de Dios mezi svými přáteli indiány Ece´je, ke kterým jsem přijel po 46 letech. Byli z mého návratu nadšení, i když to neprezentují tak emocionálně jako my. Cítil jsem však, že jsem mezi svými, nezapomněli na mne ani po tolika letech a měl jsem slzy v očích, když třeba čtyřiaosmdesátiletý Mateo Biaeja si na mne vzpomněl a s úsměvem bezzubých úst mne objal.  Tím největším zadostiučiněním pro mne však bylo, že moji diplomovou práci o jejich kultuře a o jejich způsobu života, kterou Univerzita Karlova nechala v roce 1974 přeložit do španělštiny, mají a používají jako návod, jak pokračovat ve svých tradicích. A když mi César Jojaje Eriney, současný představitel komunity Palmareal, kde jsem v roce 1973 strávil sedm měsíců, ukázal svoji kuzmu, tuniku vyrobenou z lýka podle mého návodu, byl jsem dojatý. Nepotřebuji být ověšen tituly, neprahnu po členství ve významné světové organizaci na záchranu indiánů a jejich lesů. Jsem v jejich lesích každý rok, vdechuji s nimi jejich svěží vzduch, jím s nimi zdravé ryby a zvěř, piji zdravou čistou vodu z amazonských řek a svou přítomností bojuji za jejich kulturu, za jejich přežití, za jejich lesy. Jsou stále lovci, rybáři a někteří kopaničáři pěstují banány a maniok. Stále žijí v harmonii s okolní přírodou, i když pod tlakem naší technologie přijímají naše sofistikované hračky. Svět a jeho proces samolikvidace vnímám a pozoruji každoročně ze zorného úhlu amazonských indiánů v peruánské, brazilské, venezuelské a ekvádorské Amazonii. Oni a právě jen oni jsou nositeli toho správného, pozitivního posvátného vztahu vůči naší Zemi. Nejde o žádná velká slova, indiáni ostatně moc nemluví. U nich tiše pozoruji a vciťuji se do jejich harmonie se světem, s kosmem. To je jejich hlavní cíl života. Žádné materiální výnosy, zisky, zvyšování životní úrovně. Jen oni vědí, jak se chovat k matce přírodě již po několik tisíc let, jak se jí mají přizpůsobovat, jak se jí mají věnovat, jak jí mají děkovat a symbolicky ji obdarovávat za možnost žít a existovat. My Zemi nikdy za nic neděkujeme, jen ji dobýváme a drancujeme jako predátoři pro naše pohodlí, pro naši moc, proto, abychom byli stále bohatší a mocnější. Výsledkem je, že oni jsou podle nás chudí a my bohatí. Jenže oni jsou šťastní a my štěstí jen nekonečně hledáme cestou ničení Země a sami sebe. Užiteční idioti A nyní jsem svědkem, jak k nim přicházejí mladí aktivisté s jiskrou v oku a s visačkou Ekologická policie. Přicházejí jim dirigovat, nařizovat, kdy mohou a kdy ne lovit, rybařit či sbírat želví vejce. Tato mládež, musí přece vybudovat lepší zítřky pro Amazonii. Podobně jako kdysi ti mladí s jiskrou v oku a s rudými knížkami velkého Maa přišli budovat nový svět, teď jsou tu ti, kteří po celém světě burcují, revoltují za záchranu světa. Jsou mladí, mají na to právo a je to i jejich povinnost, ale zapomínají na jedno. Na to, že z toho drancování přírody i lesů Amazonie již desítky a desítky let pohodlně žijí a vůbec jim to do nedávna nevadilo. Amazonie se kácí a vypaluje desítky let a všichni z toho tyjí. Ty lesy a tamější přírodní zdroje se totiž rabují pro nás, pro naše pohodlí, pro naše sofistikované technologie vyráběné především pro mladší generace. Tedy i pro ty, kteří se teď bouří. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} My jsme totiž ti odběratelé brazilské sóji, brazilské kukuřice, brazilského hovězího, brazilských drahokamů, brazilského vzácného dřeva, brazilských nerostů – jako niobia – nutných pro naši elektroniku, brazilské bavlny, brazilského textilního a obuvního průmyslu. Já o tom bouřím desítky let, ale nedělám z toho politiku ani nevedu demonstrace. Demonstrace nikam nevedou. To je jen šalebná hra, klam pro veřejnost, hra na vysokou politiku. Je to „in“, zatímco někde jinde se zas rozdávají karty. Také jsme jako mladí cinkali klíči a jiní v pozadí si rozdávali pozice. Byli jsme jen ti užiteční idioti a hra se jen opakuje na jiné úrovni. Ze záchrany Země a amazonských lesů se stalo politikum a revoltující aktivističtí ochránci přírody jsou křiklouni, kteří potřebují být viděni. Potřebují se prezentovat, hledají možná i své politické cíle a vůbec nechápou, že ty hořící lesy Amazonie hoří hlavně pro ně. Pro jejich nadspotřebu technologií, v jejímž pevném sevření se dusí, aniž to tuší, a jsou tak dirigováni jejich výrobci v nadnárodních korporacích. Stali se z nich ekologičtí policajti, jaké jsem viděl na vlastní oči právě na řece Sonene, na hraniční řece mezi Peru a Bolívií, jak přijeli „mým“ indiánům Ece’ je dirigovat, jak a co a kdy mají lovit a rybařit. Mladíci z peruánských měst, kteří Amazonii znají z publikací a knížek asi tak jako ta naše revoltující mládež, která v Amazonii nikdy nebyla. Jímá mě z toho hrůza. Rozzlobení aktivisté vedení šestnáctiletou dívenkou! Bůh ví, jaké je pozadí a záměr. Hlavně, že tak zvaně chrání životní prostředí a ostentativně, místo aby na nějaké shromáždění letěla letadlem, jede, tedy plaví se, jachtou! Plíce planety? Někdo naivně horuje pro mezinárodní kontrolu Amazonie. Jistě, srdce mi trne nad likvidací pralesa, kterou pozoruji na vlastní oči. Jenže to není reálná cesta, vážená aktivistko Michaelo Pixová. Zkusila jste si ji ověřit v Brazílii? Víte, co by vám řekli? Odpověděli by snad všichni: „Co vy Evropané nám máte co říkat! Vy jste si své lesy vykáceli a vypálili již v 19. století, a tím jste dali zelenou své průmyslové revoluci a svému bohatství, z kterého dosud žijete. Nikdo vás tehdy neomezoval, ani nechtěl lesy dostat pod mezinárodní kontrolu. Takže nyní nechte nám si své lesy vykácet ve prospěch našeho pokroku a zvýšení naší životní úrovně.“ Jste bojovná aktivistka mluvící z teplého hnízdečka v líbivých heslech a zaštiťující se desítkami firem, trustů a nadací. Kolik času jste sama prožila v Amazonii, že o ní tak zasvěceně mluvíte? Že požáry v Amazonii nejsou běžné? Zavádějící nesmysl! Ale jsou! To byste zjistila, kdybyste tam žila. Indiáni své lesy vypalují tisíce let. Je to běžný proces při jejich zemědělské aktivitě, jen pochopitelně nesmí přesahovat jisté hranice. Ostatně lesní požáry či požáry savan a stepí byly v minulosti vždy součástí očisty a znovuoplodnění přírody Země. Některé stromy, jako blahovičníky,  dokonce milují požáry tak, že je potřebují k svému rozmnožování. Jinak užívání takových dětinských, i když hezky vypadajících floskulí, jako že amazonské lesy jsou plícemi Země, je poněkud zavádějící. Amazonské lesy pro nás žádný kyslík nevyrábějí, ani těch 20 %, které uvádíte. Zeptejte se odborníků, třeba botaniků. Jde o letitě používaný nesmysl. Jako heslo vypadá dobře. A stále opakovaná lež se stává pravdou… Téměř veškerý kyslík „vyrobený“ amazonským pralesem je zase spotřebován na rozklad dřeva, které tam vyrostlo. Bolestné řešení Jediná možnost, jak likvidaci lesů a nyní těch amazonských nějak zastavit, je omezení naší spotřeby. A protože zcela přirozeně a logicky největší spotřebu, zejména technologických vymožeností, mají na svědomí mladí, kteří stále potřebují inovace, moderní hračky, je na nich začít se skromností a snižováním spotřeby. Jejich současné nesmyslné ambice nás vedou do pekel. Brazilský prezident Bolsonaro jako správný kapitalistický politik otevřel stavidla ochrany Amazonie kvůli zvyšování životní úrovně Brazilců a zisku brazilských firem bez ohledu na přírodu, na flóru, faunu i na původní obyvatele. Vůbec jej nemusím, ale bohužel, přesvědčivě vyhrál demokratické volby s 55 %, když zastavil éru socialistických prezidentů, kteří rozkrádali zemi. Ale není žádný fašista, slečno Pixová, jak jej nálepkujete, to by byli všichni na světě. Je jen demokrat. A to je přece ta naše slavná demokracie, že? K čertu s ní! Přesně tak jako chilští a peruánští politici bez ohledu na přírodu chilských a peruánských And otevřeli cestu k těžbě mědi a zlata. Přesně tak jako kolumbijští politici otevřeli cestu k těžbě nafty a antracitu bez ohledu na kolumbijskou přírodu. Přesně tak, jak to dělají politici a vůdci na celé naší Zemi, aby se zalíbili většině voličů. Jsou to především konzumní společnosti, které jsou odpovědné za nekontrolovatelné ničení životního prostředí na Zemi. Společnosti, které koncentrují 20 % světové populace a konzumují například 2/3 kovů planety či 3/4 energie, která se na zemi vyrábí. Chceme-li opravdu zachránit Zemi, je zřejmé, že musíme výrazně nejen snížit obecně jakoukoliv spotřebu, ale také změnit systémy vlády. A to přece ta naše slavná demokracie schopna není, že? K čertu s ní! {/mprestriction}  Autor je etnolog, diplomat a publicista. 

Čas načtení: 2023-08-02 17:31:34

Short post: Životní období a fáze

Short post: Životní období a fáze V životě lidským přicházejí fáze různé. :) A tak to má být, že. Tak se to děje po staletí.Přečíst celé Příspěvek Short post: Životní období a fáze pochází z Jsem žena

Čas načtení: 2024-03-19 08:00:01

Nestačí vám důchod na ucházející život? O výživné můžete žádat své děti

Nízký důchod a stoupající životní náklady – pokud nemáte vlastní bydlení, možná už teď nejste schopni vyjít s penězi do konce měsíce. Nebo vlastní bydlení máte, ale stoupající náklady na plyn či elektřinu vás ničí. Nebo vám nezbývá na jídlo. Situací můžou nastat desítky. A děti někdy nepomohou. V takovém případě se můžete obrátit na soud, aby rozhodl za vás. Rozhodnutí je pak vymahatelné a nejde o žádnou laxní domluvu u nedělního oběda. Nejdřív se ale podívejte, zda přece jen splňujete podmínky. Darovali jste dětem dům a teď se k vám chovají nevděčně? Svou velkorysost můžete vzít zpátky Číst více Pro flákače zákon nic nemá Možná to pro vaše potomky bude novinka, o které se obvykle málo ví, ale děti, které jsou už schopny se samy živit, mají vyživovací povinnost také vůči svým rodičům. A to tehdy, pokud jejich rodiče nejsou schopni se sami zabezpečit. Musí jim zajistit slušné bydlení, stravu i životní úroveň. Ale pozor! Pokud by rodič takového svého práva zneužil a dožadoval se například zaplacení dovolené u moře, u soudu pravděpodobně neobstojí. Stejně tak pokud by se do finanční tísně dostal úmyslně – například by nechodil do práce bez opodstatněného důvodu, práci by si aktivně nehledal nebo žil nezřízeným životem, hrál automaty apod. Navíc se v případě vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům neuplatňuje požadavek na zásadně shodnou životní úroveň, která je bez výhrad požadována například u manželů nebo potomků. Pokud rodič dospělého dítěte žije odlišně od svého potomka, zákon to umožňuje. Výživné přichází na řadu až při vážnějších problémech, nikoliv při potřebě zvolit si ke konzumaci archivní víno namísto obyčejného. Navíc je nutné předpokládat, že výživné mezi manžely a výživné mezi registrovanými partnery mají přednost před vyživovací povinností dětí vůči rodičům. Soud nárok nepřizná automaticky V případě, že se s dítětem nedomluvíte na měsíční částce, můžete se obrátit na soud. Ten bude zkoumat nejen životní úroveň rodičů, dítěte, případně sourozenců, ale také kvalitu rodinných vztahů. O tom svědčí mimo jiné ustálená judikatura Ústavního soudu, který například v roce 2005 řešil spor otce s dcerou, který chtěl, aby na něj platila výživné 500 Kč měsíčně. Nezdá se to jako vysoká částka, ale její mzda a jeho důchod byly tou dobou takřka totožné. Navíc dcera nabízela, že za něj zaplatí dluh ve výši několika tisíc v domově důchodců. To muž odmítl, ale vyšlo najevo, že vlastní část nemovitosti ve výši skoro dvou milionů korun.  K tomu soud přihlédl, stejně tak zohlednil dlouhodobé konflikty mezi dvojicí – otec dceru už dříve vydědil, neplatil na ni výživné a vzájemně se nenavštěvovali. Výživné tak otci nepřiznal. V tom lze spatřovat rozdíl oproti výživnému, ke kterému jsou povinni rodiče vůči svým dětem. Tam totiž soud kvalitu vztahu nezkoumá a i v případě, že dítě nemá s jedním z rodičů vztah, nárok na výživné mu zůstává. Nejste schopni se po rozvodu sami živit? Máte nárok na výživné od bývalého manžela Číst více Od kdy můžete žádat? Výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, je tak rozdíl oproti výživnému pro dítě, které lze přiznat i zpětně. Platí se v pravidelných dávkách a je splatné vždy měsíc dopředu. Dítě, které je výživným povinné, si však může dohodnout s rodičem jinou splatnost.  Také soud zohlední, zda je dítě jedináček, nebo má sourozence. V takovém případě se totiž povinnost platit výživné mezi sourozence rozdělí. A to dílem, který odpovídá poměru jejich schopností, možností a majetkových poměrů.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Uzavírejte předmanželskou smlouvu, radí Hanychová. Rozvod vás pak vyjde levněji.  

Čas načtení: 2024-04-15 12:34:32

TAROT: Magické slovo s tajemným původem

Pojem tarot asi pro většinu z nás není neznámým. Zvláště v dnešní době, kdy čím dál více lidí hledá životní cestu či útěchu v krizové životní situaci ve světě esoteriky, nadpřirozena a nahlížení do budoucnosti. Najdeme toho správného partnera, dobrou práci, budeme se těšit pevnému zdraví? Nebo se jen chceme raději dopředu připravit na případné překážky a životní nástrahy plně v duchu hesla „kdo je připraven, není překvapen“? Odpovědi na své otázky a skrytá poselství pak často hledáme právě v tarotových kartách, které si vyložíme sami, nebo se svěříme do služeb zkušených věštců a věštkyň. Věděli jste ale, že tarotové karty se na svém počátku používaly pouze k prachobyčejnému karbanu a ke spiritualitě měly na hony daleko? Ano, alespoň tak vyplývá z dobových záznamů. Nádech pravého okultismu a symboliku vykládání budoucnosti totiž tarot získal až v průběhu 18. století. Kam sahají kořeny tarotu? Vznik tarotu je dodnes zahalen tajemstvím. Tarotové karty jsou prastaré, ale názory, kdo byl původcem tarotu, se rozcházejí.  Není známo, ani kdy, ani kde přesně tarot vznikl. Jedno je ale jisté, s každou historkou a legendou sílí v tarotu jeho mystérium a logicky možná až nepochopitelná přitažlivost těchto obrázkových karet. Legendárně se jako místo jeho původu označuje Blízký východ, Indie, ale i starověký Egypt. Ukazují se také  souvislosti (avšak neprokazatelné) s kabalistickým/ hebrejským učením. 60 karet na stole V Evropě se první zmínka o tarotu objevila v souvislosti s hazardní hrou a jejím zákazem. Historicky doložený název „tarot“ byl totiž objeven v bernském kantonu ve 14. století ve Švýcarsku. Dochovala se textace, která tarot jako karetní hru zakazovala.  V roce 1550 se pak tarot objevil také v Itálii pod názvem „tarocci“ a rovněž  ve Francii pod jménem „taraux“. Všem zemím je společný tehdejší negativní postoj církve k této hazardní karetní hře. Karty byly považovány za kacířské a za dílo ďáblovo. Obliba tarotových karet však mezi lidmi i přes odpor církve vzrostla natolik, že ani nejvyšší mocnost nebyla schopna tento nevídaný rozmach popularity zastavit. Poptávka po kartách prostě náboženskou opozici naprosto zahlušila.  Během  15. století tak v Itálii, Francii, Belgii i Německu vzniklo množství dílen, kde se karty vyráběly. Zajímavé je, že tarotových karet v původním balíčku tenkrát bylo jen 60. První tarot v podobě, jaké ho známe dnes, tj. se 78 kartami, přišel až o něco později. Pravděpodobně se vyvinul počátkem 16. století. Na tento první tarot postupně navázal dodnes velice známý Marseillský tarot, který je na trhu stále dostupný.. Naprostý boom zažívá tarot během 18. století. Hraje se už ve všech koutech Evropy. VYBRAT TAROTOVÉ KARTY Od karbanu k okultismu V průběhu 18. století proniknul tarot i do centra zájmu ezoterických kruhů. Okultisté se zajímali nejen o původ karet, ale domnívali se také, že prostřednictvím karet odhalí tajná vědění zaniklých kultur. Jedním z nejpopulárnějších tarotových okultistů 19. století byl Aleister Crowley, který nám po sobě zanechal tzv. Crowleyho tarot. Tento se také díky svému barevnému až hravému vyobrazení se surrealistickými prvky dodnes těší velké oblibě. KAPESNÍ ZÁKLADNÍ TAROT78 tarotových karet v praktickém malém formátu + srozumitelný návod k vykládání. Vhodné pro začátečníky.GAIA TAROTKrásné ručně malované vykládací karty. 78 karet + výkladová kniha. Karty vám pomohou nalézt životní směr a cestu.OSHO ZEN TAROTKrásně ilustrované vykládací karty založené na zenové moudrosti + doprovodná výkladová knížka . Vhodné i pro začátečníky. VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label A jak je to se samotným slovem tarot? I tady se názory historiků různí.  Chybí nám stroj času, abychom se přesvědčili, jak to bylo s tarotem doopravdy. V některých pramenech se dočtete, že slovo pochází z výrazu Ta-rosh, což ve starém Egyptě  znamenalo „královská cesta“. Nemohl být ale tarot spíše jen hravým anagramem latinského výrazu „rota“ (v překladu kolo) a vyjadřovat tak symboliku koloběhu život a smrti? Tarotu podezřele blízké je však také hebrejské slovo Torah (v překladu zákon). Jednalo se tedy hlavně o spojení s kabalou? Možné je všechno, jisté téměř nic. Jedno ale tarotu upřít nelze. Tarot se v průběhu doby vyvinul z obyčejné karetní hry v „umění“ zcela zvláštního druhu. Chápeme ho jako prastarou metodu sebepoznání, promlouvá k nám pomocí obrazů, symbolů a číslic, jejichž pochopení nás může dovést k vyšším způsobům duchovního poznání. Tarot dnes V současnosti existuje odhadem neuvěřitelných asi 600 různých druhů tarotových balíčků od různých autorů. Mezi nejznámější patří univerzální Marseillský tarot a Rider-Waite tarot. Oba jsou uživatelskými favority. Některé specifické druhy se zase hodí spíše pro potěšení, ale již jsou méně vhodné k učení se a k seriózním výkladům. Jedná se např. o kouzelný kočičí tarot, gotický tarot nebo egyptský tarot. Andělský, vílí, kytičkový tarot, tarot s pohádkovými postavičkami nebo s vyobrazením gumových medvídků. Ano, i takové série existují a jsou určeny zejména pro skutečné nadšence. Díky svému zpracování se takové druhy balíčků často řadí k oblíbeným sběratelským kouskům. A jak jste na tom vy? Také jste už symbolice tarotu podlehli? Máte doma svůj oblíbený balíček tarotových karet nebo se ho právě chystáte pořídit. VYBRAT TAROTOVÉ KARTY Zdroj článku zde.

Čas načtení: 2024-08-16 16:52:31

Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky

Jen tak sedět a být. Umíme to ještě? Být sami se sebou, jen tak hledět do dálky, prožívat vděčnost za to, kým jsem, a mít radost ze života bez ohledu na veškeré okolnosti. Pro mnoho lidí je to větší výzva, než se může na první pohled zdát. V moderním světě máme většinou potřebu neustále něco … Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky Pokračovat ve čtení » The post Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-09-19 16:52:31

Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky

Jen tak sedět a být. Umíme to ještě? Být sami se sebou, jen tak hledět do dálky, prožívat vděčnost za to, kým jsem, a mít radost ze života bez ohledu na veškeré okolnosti. Pro mnoho lidí je to větší výzva, než se může na první pohled zdát. V moderním světě máme většinou potřebu neustále něco … Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky Pokračovat ve čtení » The post Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2025-02-15 08:00:01

Asi má patent na krásu. Seržantce Makepeaceové byste hádali stále třicet

V davu hereček všude na světě se vždy najde několik těch, které si zachovávají svěží a krásný vzhled do vyššího věku bez plastických operací. Mezi nimi září nehasnoucí hvězda Glynis Barber. „Lidé říkají, že je to všechno v genech, ale já opravdu věřím, že ze 75 % jde o životní styl,“ vysvětluje Barber. Tak krásná a nestárnoucí Glynis Barber jako by vůbec nestárla. Bude to asi tím, že se houževnatě a fanaticky věnuje józe a dodržuje zdravou životosprávu, jak se dočteme na yorkshirepost.co.uk. Je vegetariánka, hraje tenis a pro duševní svěžest si pomáhá četbou a návštěvami divadelních představení. Nebývalo tomu však vždy. „Jako dítě jsem byla docela aktivní, ale když jsem přišla do Londýna, ačkoli jsem se přihlásila na hodiny aerobiku, jedla jsem hodně nezdravého jídla, protože jsem neuměla vařit. Neměla jsem zdravý životní styl,“ svěřuje se Barber. A právě na hodinách aerobiku nastal zvrat. „Začala jsem se velmi zajímat o životní styl, který se stal mou skutečnou vášní, jež trvá dodnes,“ tvrdí herečka. Profesionálové a chlapi každým coulem. Bodie, Doyle ve Fordu Capri a Cowley v limuzíně. Vzpomínáte na ně? Číst více Tajemství její krásy bez rapidního stárnutí je docela prosté. Pravidelně a s mírou cvičí a nedrží žádnou drastickou dietu. „Nejde o dietu, ale o změnu životního stylu. Je také důležité zůstat aktivní a správně se vyrovnávat se stresem. A nekouřit,“ vysvětluje Barber. Stárnutí je těžké pro každou ženu a o herečkách to platí dvojnásob. Hlavní hrdinka seriálu Dempsey a Makepeaceová se ale cítí stále skvěle a fit. Přiznává se, že kromě pohybu bere doplňky stravy a pije zelený čaj.  Manžel ji svádí z cesty Kolega ze známého seriálu Michael Brandon se stal i jejím životním druhem. Jsou spolu už nějaký ten pátek, a co se týče zdravého způsobu života, ten spolu nesdílí. Manžel jí neustále staví do cesty pokušení ve formě hranolek, hamburgerů nebo smažených kuřat v americkém stylu. Jejich společný syn Alexander podléhá ve stravování vlivu otce a jsou mu milejší fastfoody a nezdravá strava. Barber má co dělat, aby odolávala pokušení a zachovala si svůj životní styl. Má však jeden velký hřích. Miluje čokoládu. „Jsem velkým vyznavačem čokolády. Každodenně si dopřávám čokoládu,“ přiznává se. Brzký konec Brendy z Beverly Hills. Důkaz, jak zlá je rakovina Číst více Trnitá cesta k úspěchu Její herecké začátky nebyly jednoduché. Pochází z Jižní Afriky a její rodné jméno je van der Riet. Jako dospívající dívka odešla do Anglie, kde začala studovat divadelní školu Mountview. Měla angažmá v divadle a dostávala malé roličky u filmu a televize. Tehdy se také poprvé vdala, a to za svého spolužáka Paula Anthonyho Barbera. Velice záhy jí zemřela matka, což mělo zásadní vliv na její osobní a profesní život, jak se dočteme na glynisbarber.de. Velkou šanci dostala v seriálu Dempsey a Makepeaceová. Využila toho a její hvězda začala strmě stoupat. Během natáčení přeskočila mezi ní a Michaelem Brandonem jiskra, která trvá přes drobné nesnáze a rozpory dodnes. V 90. letech se odstěhovali do Spojených států, kde zakotvili. Po boku manžela Michaela se očividně cítí dobře a stále kvete. Glynis Barber je nejen talentovaná herečka, ale i žena, která inspiruje svým stylem a životním postojem a je též živoucím důkazem toho, že padesátka je pouhé číslo. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Sinéad O’Connor. Holohlavá rebelka a její bláznivé kousky.

Čas načtení: 2020-11-02 12:37:31

Tipy na cvičení a pohybovou aktivitu nejen pro tanečníky

Pohybové aktivity jsou nutné pro zdravý životní styl. Jaká cvičení jsou vhodná pro tanečníky, pokud zrovna netancují? Cvičení pro tanečníky udržující zdravý životní styl Pandemie koronaviru COVID-19 poznamenala velmi výrazně celý rok 2020. Týká se to samozřejmě také tanečníků a tanečních škol. Proto je nejen v tomto období nutné dodržovat zdravý životní styl, abychom předcházeli…Pokračovat ve čteníTipy na cvičení a pohybovou aktivitu nejen pro tanečníky Článek Tipy na cvičení a pohybovou aktivitu nejen pro tanečníky vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2020-04-13 15:36:32

Životní restart aneb Otevřená zpověď bývalého lenochoda

Úvodem přiznávám, že jsem si nadpis „Životní restart“ pro dnešní „ublognutí“ půjčil z jiného článku. Bloger a kačer eLKa v něm v únoru roku 2016 popisoval svou cestu za zdravějším životem. Článek byl vysloveně motivační a končil slovy: „Přátelé, ono to jde a ne že ne.“ Ten článek mnou rezonuje […] The post Životní restart aneb Otevřená zpověď bývalého lenochoda appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2019-04-26 10:27:48

Daňově uznatelné náklady

Podnikáte a nejste si jistí, co vše se dá považovat na daňově uznatelné náklady? Trošku vám v tom pomůžeme. Co je vlastně daňově uznatelný náklad? Jedná se o výdaj, který je vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Je nutné prokázat, že takový náklad opravdu vznikl a to nejčastěji  fakturou, smlouvou apod. Samozřejmě tento náklad musí souviset s příslušným účetním obdobím. Bohužel zákon některé výdaje neuznává jako daňově uznatelné náklady. Jako daňově neuznatelné jsou např. náklady na reprezentaci. Výdaje/náklady daňově neúčinné můžeme rozdělit do 4 základních skupin. 1. skupina – náklady, které jsou vždy daňově neuznatelné -reprezentace -nesmluvní pokuty a penále -dary -ostatní sociální náklady -účetní opravné položky -účetní rezervy apod. 2. skupina – náklady daňově uznatelné pouze do výše souvisejícího příjmu Manka a škody, které jsou daňovým nákladem do výše náhrady (náklad na škodu může být plně daňově uznatelným v případě poškození živelnou pohromou nebo škody způsobené neznámým pachatelem). Hodnota neodpisovaného hmotného majetku (pozemku) při jeho prodeji fyzickou osobou. 3. skupina – náklady daňově uznatelné podle podmínek v zákoně o daních z příjmu - Výdaje na pracovní a sociální podmínky zaměstnanců - Odpisy dlouhodobého majetku - Finanční leasing. 4. skupina – náklady, které jsou daňově uznatelné, pokud byly i zaplaceny - Pokud má být pojistné na sociální a zdravotní pojištění daňově uznatelným nákladem, musí být zaměstnavatelem i uhrazeno, a to nejpozději do konce následujícího měsíce po uplynutí zdaňovacího období. - Daň z nemovitých věcí. - Smluvní pokuty a úroky z prodlení (platí jenom pro pokuty, penále, úroky a poplatky z prodlení vyplývající ze závazkového vztahu). Vybrali jsme několik příkladů, které podnikatelé nejvíce řeší. Firemní oblečení Dalším velkým problémem pro podnikatele je, zda a případně jak je možné si uplatnit oblečení jako daňově uznatelný náklad. Takový náklad mohou do svého účetnictví promítnout pouze v případě, že dané oblečení používají pouze k výkonu své pracovní činnosti, v některých případech by mělo být opatřeno logem společnosti a některé firmy k tomu mají i interní směrnice. Náklady na reprezentaci Pohoštění, občerstvení, dary jsou daňově neúčinné. Reklamní nebo propagační předmět Musí být označen názvem obchodní firmy nebo ochrannou známkou poskytovatele tohoto předmětu. Zároveň nesmí hodnota tohoto předmětu přesáhnout hranici 500 korun bez DPH a nesmí být s výjimkou tichého vína předmětem spotřební daně. Firemní stravování zaměstnanců a nápoje pro zaměstnance Příspěvky na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů a poskytované až do výše 55 % ceny jednoho jídla za jednu směnu, maximálně však do výše 70 % stravného vymezeného pro zaměstnance při trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin za směnu, která trvá min. 3 hodiny. Nealkoholické nápoje Hodnota nealkoholických nápojů poskytovaných zaměstnavatelem zaměstnancům na pracovišti je osvobozena od daně z příjmu u zaměstnanců. U zaměstnavatele je daňovým nákladem pouze voda (a to i balená). Náklady na pracovní oblečení a jeho údržbu Jedná se pouze o oblečení, které zaměstnanec může nosit pouze v průběhu pracovního výkonu. Částky za opotřebení nářadí zaměstnance i příspěvek na udržování oblečení je možné paušalizovat. Náklady na zabezpečení přechodného ubytování Pokud obec trvalého bydliště není shodná s obcí přechodného ubytování, nepeněžní plnění poskytnuté zaměstnavatelem ve formě přechodného ubytování je osvobozeno od daně z příjmu maximálně do hodnoty 3500 Kč měsíčně. Doprava, přeprava a cestovní náhrady zaměstnancům Práva zaměstnanců vyplývající z kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu zaměstnavatele, pracovní nebo jiné smlouvy, pokud zákon nestanoví jinak, jsou pro zaměstnavatele daňově účinné. U zaměstnance jde o zdanitelný příjem, a to ve výši obvyklého jízdného. Cestovní náhrady na tuzemskou a zahraniční pracovní cestu Zaměstnanci vzniká nárok na stravné, ubytování, dopravu, náklady spojené se služební cestou, kapesné (pouze u zahraniční pracovní cesty). Odborný rozvoj a rekvalifikace zaměstnanců Aby se pro zaměstnavatele jednalo o daňově účinný náklad a zároveň u zaměstnance o příjem osvobozený od daně z příjmů, musí to být nepeněžní forma úhrady zaměstnanci (zaměstnavatel zasílá peněžní prostředky rovnou vzdělávacímu zařízení, ne na účet zaměstnance) a vzdělání/rekvalifikace musí souviset s předmětem činnosti zaměstnavatele. Kultura, rekreace, tělovýchova Vždy se jedná o daňově neúčinný náklad pro zaměstnavatele. Nepeněžní plnění poskytnuté zaměstnavatelem zaměstnanci za účelem benefitu rekreace je od daně z příjmu osvobozeno do částky 20 000 Kč za rok vč. rekreace pro rodinného příslušníka. Pojistné na penzijní a životní pojištění Do 50 000 korun za rok dohromady pro penzijní (důchodové) připojištění a životní pojištění při splnění podmínek je osvobozeno od daně z příjmů a neodvádí se z něj ani sociální a zdravotní pojištění (daňový odečet pro zaměstnance na penzijní spoření a taky na životní pojištění v rámci daňových úlev je 24 000 Kč).

Čas načtení: 2021-11-17 13:10:30

Teď už máme na pašeráky aneb Jak může prosperita posilovat migraci

Jedna z věcí, která poněkud zamořuje debatu o imigraci do Evropy, je tendence příznivců Willkommenskultur prezentovat ty nově příchozí lidi jako oběti chudoby, války, násilí, diskriminace, zotročování a následně morálně odsuzovat každého, kdo jim nechce automaticky přispěchat na pomoc. K tomu občas uslyšíte průpovídku o tom, že kdyby Evropa pomáhala řešit problémy přímo na místě, třeba bychom dnes nebyli tak obohacováni. Částečně tomu nahrává skutečnost, že po několika nocích strávených někde v lese bude víceméně každý vypadat jako bezdomovec, i kdyby to před týdnem byl ředitel Živnobanky. Tím se bezprostřední vizuální dojem, že přece musí jít o ubožáky, posiluje. Kdyby dotyční přestali aspoň na chvíli házet kameny po Polácích a tvářili se adekvátně sklesle, videonahrávky by byly jednoznačně na jejich straně. To je ovšem poněkud v rozporu se skutečností, že cena za „běloruskou cestu“ se odhaduje mezi 12 a 15 tisíci eur na osobu (Deutsche Welle) a turecké „šedé pasy“ vycházely na pět až osm tisíc eur, než policie příslušný úřednický kartel rozbila (RTL). I kdyby se na to skládala celá rodina, je to dost peněz. Výrazně více, než co si v souvislosti s rozvojovým světem představujeme. Mám opačnou hypotézu: chudáky u hranic nevidíme víceméně vůbec. Ti opravdu musejí utíkat pěšky nebo na rezavém náklaďáku, což znamená, že dorazí nanejvýš do sousedního státu. K tomu, zaplatit si letenku přes čtvrt světa a následně služby pašeráků (ať státních či soukromých), potřebujete být docela ve vatě. A logický důsledek této hypotézy, velice nepříjemný, je ten, že jak bude životní úroveň v rozvojovém světě růst, bude si tuhle službu moci dovolit podstatně více lidí. Jinými slovy, ne chudoba, ale umírněná prosperita bude hybatelem další migrace. A vůbec, pojďme se podívat na Bangladéš. Je to zajímavý studijní případ. Jak se žije v Bangladéši? Bangladéšané tvoří významné procento v některých migračních proudech směřujících do Evropy. Podle zpráv OSN (například PDF zde) je jich na africko-italské cestě mezi 16 až 18 procenty, takže jsou tam buď vůbec nejčastější nebo druhou nejčastější státní příslušností. Řecko nedávno označilo Bangladéš za bezpečnou zemi a oznámilo záměr vracet Bangladéšany připlouvající z Turecka takříkajíc šmahem. Přitom podíváte-li se na mapu nebo glóbus, z Bangladéše je to do Evropy zatraceně daleko. Tak co se vůbec děje v Bangladéši? To dost záleží na tom, jakou sadu fakt si vyberete k prezentaci. Vypravěč hlubokých lidských příběhů bude líčit situaci asi takto: „Bangladéš začal svoji existenci jako jedna z nejchudších zemí světa, navíc značně poničená brutální osvobozovací válkou proti Pákistánu. V bývalé britské kolonii žije přes 160 milionů lidí, jejich domovy jsou ohroženy budoucím stoupáním mořské hladiny a častým výskytem tornád. Dělníci a dělnice jsou vykořisťováni. Politicky je země nestabilní a trpí i kriminalitou, jsme tedy povinni jim otevřít náruč bez ptaní.“ Fakticky se tomu líčení nedá nic vytknout, ale existují i jiná fakta, která se do obrázku trpící země tolik nehodí. Bangladéš silně investoval do vzdělání mladé generace a daří se mu poměrně radikálně snižovat negramotnost (mezi lety 2007 a 2019 spadla z téměř poloviny obyvatelstva na čtvrtinu). Celkem 98 procent bangladéšských dětí dnes dokončí základní školu. V redukci hmotné bídy jde o jednu z nejúspěšnějších zemí na světě. Průměrná doba dožití vzrostla na 73 let a průměrný počet dětí na ženu klesl letos konečně pod dvě, což už jsou víceméně evropské hodnoty. Ekonomický růst Bangladéše je setrvale vysoký a předhání i Čínu, HDP na hlavu se během posledních deseti let více než zdvojnásobilo. Stát není – na rozdíl třeba od Pákistánu – vysloveně zamořen islámským fundamentalismem, i když svoje problémy v tomto směru také má. Dívky mají otevřený přístup ke vzdělání včetně vysokého a na středních školách už dokonce tvoří mírnou většinu. Šaríjské principy se udržují v rodinném právu, ale brutální tělesné tresty typu sekání rukou a kamenování jsou dávno zakázány. Země má velmi silný textilní průmysl, což historicky bývá první průmyslové odvětví, které zahajuje celkovou industrializaci ekonomiky (tahle závislost už funguje od 18. století, první byl Manchester). Vzhledem k tomu, že leží hned u moře, a to na půl cesty mezi Evropou a Čínou a nedaleko od miliardové Indie, je o snadnou dopravu a odbyt tamních výrobků postaráno. Dosud celkem nízké mzdy a skutečnost, že Bangladéš nemá žádné mocenské ambice na světové scéně, znamenají, že země bude mít při stěhování levné výroby z Číny (která začíná být příliš drahá, a navíc strategicky riskantní) značnou výhodu. Pokušení migrace Tohle všechno už nezní tak pesimisticky, což? Z hlediska vývoje v rozvojovém světě je Bangladéš vlastně vzorný žák. V případě zlepšování tamních podmínek nejde o náhodný výkyv, ale o dlouhodobý trend udržující se minimálně od roku 2000. Pokud se něco nestane a Bangladéš se bude vyvíjet stejným způsobem jako dosud, někdy kolem roku 2060 to bude země se stejnou životní úrovní jako Tchaj-wan nebo Jižní Korea. Ty taky začaly extrémně nízko a šly nahoru po velmi podobné trajektorii. Dnes jsou to průmyslové a vědeckotechnické velmoci, které musíme prosit o to, aby vyráběly pokud možno ještě více čipů. Nicméně Bangladéšané nám stejně zaplňují čluny do Evropy, kdežto Korejci a Tchaj-wanci tak v roce 1970 nečinili. Co to? Moje vysvětlení zní, že důvodem je právě kombinace relativně levné a frekventované letecké dopravy se snadnou dostupností informací o tom, jak je jinde skvěle. To dřív nefungovalo a mladí Korejci či Tchaj-wanci neměli možnost tak snadno migrovat jinam. Leč jste-li dnes dvacetiletý Mohamed z Dháky, stačí vám chvíle surfení na smartphonu k tomu, abyste docela dobře věděl, že Dháka má k Mnichovu, co se životní úrovně týče, pořád ještě daleko. A v tu chvíli si buď můžete vybrat, zda a) dalších čtyřicet let strávíte budováním prosperity ve své zemi a užijete si lepšího životního standardu jako stařešina (možná, pokud se nic nezvrhne), nebo b) si zaplatíte ty pašerácké služby a budete žít ve vyspělé a bohaté zemi hned. A vzhledem k tomu, že vaše vlast už není tak chudá, jako dřív bývala, si všechny ty poplatky a úplatky můžete dovolit. V takové situaci by bylo divné, kdyby si všichni vybrali možnost a). A vzhledem k tomu, že Bangladéšanů je opravdu 160 milionů, tak i relativně malé procento těch, kdo zvolí b), znamená početné zástupy zájemců o život v Evropě. Netvrdím, že bychom měli sabotovat ekonomický rozvoj třetího světa. Naopak, jen ať se jim daří a ať rostou. Ale čekat od toho, že migrační tlaky oslábnou, to mi přijde jako naivní myšlenka. Naše hranice budeme muset zabezpečit tak jako tak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-05-25 12:18:17

O nenávisti a o budování vzdušných zámků, ve kterých nelze žít. Odpověď na komentář Jana Moláčka v Deníku N

Jan Moláček, komentátor Deníku N, napsal před pár dny text Pseudoobhájci svobody slova ji utloukají dvojím metrem. Nenávist je ale nenávistí vždy, který v závěru zcela explicitně naráží na Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) a to i odkazem na její stránky. Bohužel, jak je to u Deníku N zvykem, jejich články bývají zavřené za paywallem pro předplatitele. To znamená, že neseženete-li si někoho, kdo by vám tento komentář „odemknul“, neuvidíte plný rozsah textu, na který reaguji. To je jedna z velkých chyb paywallů pro předplatitele, které vytvářejí uzavřené zahrádky s vysokými zdmi a posilují vznik názorových bublin. (Na druhou stranu v tom teď jede skoro každé médium, tudíž těžko si stěžovat jen specificky na Deník N.) Jelikož na článek mají v Deníku N copyright, nemohu z něj zde přetisknout nějaké velké kusy, maximálně se můžu snažit parafrázovat jeho obsah a okořenit jej pár krátkými citacemi. Nuže, „výcuc“ páně Moláčkovy argumentace, doslovné citáty jsou tučnou kurzívou. * V Londýně pořvávali propalestinští aktivisté z aut různá násilná hesla. (Autor to explicitně nezmiňuje, ale jednalo se mimo jiné o „znásilněte Židům dcery“). * Významní politici to okamžitě odsoudili, londýnská policie zapojila ihned do akce vrtulník, konvoj vypátrala, zatkla a obvinila čtyři muže. * To je podle autora nepochybně správně. (Cituji: Až potud všechno v pořádku. Politici i úřady v Londýně zareagovali přesně, jak je v podobných případech třeba. Nelze jim než zatleskat.) * Nápadné prý je ale hrobové mlčení všech samozvaných „obhájců svobody slova“, kteří toto nijak nekritizovali, kdežto osob šířících nenávist vůči uprchlíkům, muslimům nebo gayům se zastávají. Kdyby tam podle autora seděl Tommy Robinson se svými kamarády a křičeli by „fuck the Muslims“, reakce samozvaných obhájců svobody slova na něj by ale byla přesně opačná. * Dalších několik odstavců se týká Dominika Duky a jeho žaloby proti brněnskému divadlu, které urazilo jeho náboženské cítění. Ta byla podle autora hlavním pokusem omezit svobodu slova v ČR za poslední dobu. * A závěrečný odstavec si dovolím ocitovat skoro celý: O svobodu slova v pravém smyslu, tedy o prostor a nástroje k otevřené a férové diskusi, jim totiž nejde. Chtějí pravý opak – bojí se hlasů, proti nimž nemohou v takové diskusi obstát. Především hlasů legitimně požadujících rovnost dosud podřízených, diskriminovaných a znevýhodněných. Ty mají zaniknout v záplavě nenávisti, které – a ničemu jinému – se pseudoobhajoba svobody slova snaží otevřít stavidla naplno. No, kde vůbec začít? Nejsme povinni komentovat všechno Psychoanalýza po internetu je rozšířený jev. Kdekdo o vás ví, co si myslíte a co chcete, a to lépe než vy sám. Jistota o temných záměrech těch druhých roste úměrně tomu, čím méně je skutečně znáte, a vrcholí v případě, že jste toho člověka nikdy osobně nepotkali. Nicméně pokrytectví je závažná námitka, tak se tedy budu věnovat meritu věci. Výčitka „hrobového mlčení“ je mimo. Ani Jan Moláček, ani Marian Kechlibar, ani kdokoliv další nejsou schopni komentovat všechno, dokonce ani všechno, co se semele v oblasti, která je zajímá. Nejen všechno, ba ani polovinu, třetinu, čtvrtinu ne… Ono se toho v dnešním širém světě, dokonce i v České republice, děje příliš mnoho na to, aby to jeden člověk nebo i jedna malá organizace stihli pokrýt. (Dokonce bych nesměle nadhodil myšlenku, že vlastně nikdo, ani ten nejslavnější novinář, by neměl propadat pokušení vyjádřit se úplně k čemukoliv. Brouk Pytlík nebyl Ondřejem Sekorou zamýšlen jako životní a profesní vzor. Ale to je trochu jiné téma a nebudeme se u něj zdržovat.) Naprostá většina publicistů, mne nevyjímaje, má i nějaké další životní zájmy a aktivity, tudíž nedokáže zpracovat ani deset procent témat vhodných ke zpracování. Devadesát procent by zůstalo nepokryto i tehdy, kdybyste byli naprosto neutrální bytosti, které nemají žádné vnitřní sympatie a antipatie, které to netáhne žádným směrem více než jiným (a to nejspíš nezvládal ani Buddha). Největším přirozeným omezením je právě kapacita, které mají jednotliví smrtelní lidé poměrně málo a musejí s ní nějak hospodařit, nechtějí-li totálně odstřelit kvalitu vlastní práce. Netýká se to jen svobody slova. Například jsem teď nenapsal žádný článek o šťavnatém tématu pohraničních strkanic s migranty v severoafrickém španělském městě Ceuta. Byla to zajímavá událost, která by si zasloužila rešerše ve španělském i marockém tisku, ale já jsem to prostě nestihl. Jestlipak z toho někdo usoudí, že mě téma migrace přestalo zajímat? Nebo že jsem dokonce tiše přešel na stranu Caroly Racketeové a svým mlčením signalizuji sympatii k těm, kdo tu hranici překračují? Nepřestalo a nepřešel, jenom jsem prostě musel věnovat čas něčemu jinému, urgentnějšímu. Nemám tušení, zda se k tomu tématu budu ještě moci vrátit; svět se mezitím nezastavil a budou se objevovat nová témata. (Sním o tom, že jednoho dne bude SOSP mít desetkrát tolik spolupracovníků co Deník N a bude moci řešit opravdu všechno, co se na našem rybníčku svobody projevu strhne. Ale zatím jsme víceméně čtyři a každý z nás čtyř dělá ještě něco jiného – ani jeden „full-time zaměstnanec“!) Osobně jsem na poličku témat, na která systematicky kašlu, zařadil mimo jiné všechny záležitosti týkající se lokálních církví a jejich hodnostářů. Jsem bytostný duchovní skeptik, kterého jakékoliv organizované náboženství vždycky v životě naprosto míjelo, a který považuje prorůstání církví s politikou za něco, co škodí oběma stranám. Proto nebudu řešit žádné věci kolem kardinála Duky ani nekardinála Halíka (jmenováni svými nejdůležitějšími tituly), byť vím, že některé lidi to zajímá a komentář by uvítali. Nicméně téma kolize islámu se západními společnostmi mě zajímá hodně a vyjadřuji se k němu relativně často. Tak co tedy s tlupou jedinců projíždějících se Londýnem a pokřikujících hesla o znásilnění židovských dcer? To je hlavní důvod, proč jsem si tentokrát ten čas našel a proč vlastně tuto reakci píšu. Stačí jedny volby, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám Žádné tleskání londýnské policii, o kterém Jan Moláček píše, by se v mém případě nekonalo. Honit vrtulníkem někoho za to, že něco hnusného pokřikoval, mi sedí spíš k husajnovskému Iráku nebo k Číně než k teoreticky liberálnímu západnímu státu, i když ten liberalismus se nám poslední dobou čím dál víc sbližuje s autoritářstvím, až z některých úhlů pohledu přestává být rozlišitelný vůbec. Přesvědčení, že takové věci se budou dít vždycky jen špatným lidem pronášejícím špatné věci a že se určitě nikdy nestane, že by zásahová jednotka vykopla dveře u vás v redakci, je pak v případě novináře z povolání poněkud krátkozraké. Stačí jedny volby k tomu, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám. Tady se vždycky vyplatí vzít toho politika, kterého nesnášíte nejvíce, a představit si, že tenhle druh pravomoci má v rukou. Brrr, že? Na trestnost samotného londýnského incidentu nemám jednoznačný názor, protože nevím, jak daleko či blízko bylo k tomu, aby dotyční mohli svoji výhrůžku realizovat. Moje osobní preferovaná hranice pro trestnost verbálního projevu se pohybuje někde kolem amerického kritéria incitement to imminent lawless action („podněcování k bezprostřední nezákonné činnosti“), které považuji za dobře zkonstruované a osvědčené v mnohaleté právní praxi za oceánem. Bohužel toto kritérium neuplatňuje ani Velká Británie, ani Česká republika, v obou případech jsou zákony podstatně tvrdší. V případě Británie mi to může být jedině líto, je to jejich věc. V ČR bych ale rád přispěl ke změně. Úkolem státu není potlačovat projevy emocí Kdybychom tedy žili v mém ideálním světě, v případě londýnských křiklounů by rozhodoval právě pojem imminent, čili bezprostřední, bezprostředně hrozící. Byli ti dotyční v pozici, že měli reálnou možnost své výhrůžky téměř ihned realizovat? Dejme tomu v židovské čtvrti a bez přítomnosti policie, která by tomu zabránila? Pokud ano, byli by za hranou zákona. Pokud nikoliv, nechť řvou. Ano, nechť řvou … Na rozdíl od mnoha liberálů dneška si nemyslím, že by mělo být úkolem státu potlačovat projevy jakýchkoliv emocí, a to včetně té tabuizované nenávisti. Dokonce tento trend umělé sanitizace verbálního prostoru považuji za velmi nebezpečný, podobný tomu, když se rodiče snaží vychovávat své děti ve sterilním domově a venku otírají každou houpačku dezinfekcí. To, že vás někdo nenávidí, je docela užitečná, potenciálně dokonce život zachraňující informace. Zastánci kriminalizace verbálních projevů říkají, že od výhrůžek vede cesta k pogromům. Já si myslím, že potlačením zjevných výhrůžek si zajistíte leda tak to, že ten budoucí pogrom vás zasáhne nečekaně. Víceméně všechny západoevropské státy se snaží potlačovat hate speech zákonem, ale k žádnému rozkvětu lásky a porozumění mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva to nevedlo. Paralelní společnosti jsou vidět na každém rohu. Samozřejmě, reakce zastánců je nadále posilovat příslušné zákony; znáte to s tou definicí šílenství, která mluví o dělání těch samých věcí a očekávání jiných výsledků? Z pohledu hypotetického londýnského Žida bych chtěl mít jasný přehled o tom, jestli sdílím životní prostor s lidmi, kteří chtějí znásilnit moje dcery, kolik jich je, kde hlavně žijí, kolik dalších jim tleská a povzbuzuje je atd. Rovněž bych chtěl vědět, kteří jiní lidé takové myšlenky opravdu, z vlastního přesvědčení odmítají – a ne jenom proto, aby si pro ně nepřišla verbální policie. Ale nyní jako ten londýnský Žid můžete pouze odhadovat, čí zdvořilé vystupování je opravdové a čí je jenom přetvářkou kvůli hrozbě represe. Náhubek nasazený zákonem vás připravil o důležitou informaci a o schopnost se na základě ní rozhodovat. Umožnit reálným emocím, a to včetně nenávisti, se ukázat veřejně, je bezpečnější než budovat vzdušné zámky založené na lži. V tomto případě jde o lež o harmonické, navzájem se obohacující multikulturní společnosti, pod níž ale stále hnisají tisícileté konflikty, ještě důkladně posílené zvýšenou pohyblivostí obyvatelstva a snadnou komunikací napříč planetou. „Nejlepší dezinfekce je sluneční světlo“ (Louis Brandeis, americký soudce) a sluneční světlo má v tomto případě podobu svobody projevu, která nejlíp ukáže, jak vypadají reálné, nikoliv vysněné poměry kolem nás. Na ty se pak dá nějak reagovat. Zakázat lidem určité projevy je pak něco jako přelepit si na palubní desce auta určité kontrolky černou lepenkou, aby vás jejich svícení neznervózňovalo. Tím se ten motor nespraví. Odvrácenou stránkou této svobody je v tomto případě uvědomění, že navzájem se obohacující multikulturní společnost je opium lidstva, nebo aspoň jeho intelektuální vrstvy. A to je velmi bolestivé a nevítané uvědomění. Kdyby se každý antisemita v Londýně mohl bez zábran veřejně vyjádřit, možná by se londýnská židovská komunita raději odstěhovala do Izraele, protože by si jej vyhodnotila jako bezpečnější. Kdyby se každý turecko-kurdský, arménsko-ázerbajdžánský nebo indicko-pákistánský konflikt ihned otevřeně přenesl do londýnských kanceláří a dílen, poněkud by to zpochybnilo prozíravost těch politiků a intelektuálů, kteří hlásají, že v různorodosti je síla a jediným problémem ohrožujícím budoucí Utopii jsou zaostalí evropští nacionalisté. A jejich důvěryhodnost by utrpěla šrámy. Nevím, kolik procent policejní a justiční aktivity v historii lidstva bylo vynaloženo na zakrytí problémů a děr v dominantních ideologiích různých států, ale málo to nebude. Současné požadavky na potlačování projevů nenávisti na mě působí jako instance téhož jevu. Svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje Ještě jedna závěrečná poznámka k nenávisti, tak často skloňované v současném tisku a televizi. Ve fyzice platí zákon zachování hmoty. Psychologie tak tvrdé zákony nemá, ale ze současné publicistiky mám dojem, že zákon zachování nenávisti platí taky. Pokud se jedna forma stane tabu (dejme tomu otevřený rasismus), přeorientují se konformní jedinci na jinou, společensky stále akceptovatelnou, ale se zachováním intenzity prožitku. Dost nápadné je, že současní bojovníci proti nenávisti nejsou žádné pozitivní hippie-typy, které by objímaly stromy a čistily kolemjdoucím čakry. Společensky přijatelnou je i v liberálních kruzích nenávist politického charakteru: blbí voliči strany X a politika Y, kéž by je covid schvátil. Lidi, kteří se tomuhle oddávají nejvíce, vás poučí o tom, že nesmíte tolerovat netoleranci (což je drasticky zjednodušený výklad daleko složitější a méně jednoznačné myšlenky Karla Poppera). Ale stejně si při pohledu na tu vášeň kladete otázku, proč o tom svém „drajvu“ aspoň na chvíli nezapochybují. Negativní myšlenky a emoce jsou přece naprosto běžné i mezi lidmi, kteří sami sebe považují za pokrokové. I ten páně Moláčkův článek je psán ze zřetelně negativní perspektivy. Nedokážu přesně určit, jestli je to odpor, nenávist, hnus, pohrdání, nebo nějaká procentuální směsice všeho naráz, ale to, že „nás“ (SOSP) nemá rád a připisuje nám ty nejhorší možné motivy konání, je patrné každému, kdo si to přečte. Celým tím textem dává najevo, jak nás nesnáší. Kdyby měl být konzistentní, musel by teď nasadit náhubek sobě samotnému. Politické přesvědčení sice není vrozená a neměnná vlastnost, ale politicky motivované konflikty měly v historii Evropy podobné následky jako konflikty motivované etnicky či nábožensky. Pokud jsou projevy nenávisti z principu špatně a nebezpečné, proč by ta politická měla mít výjimku? Jestliže součástí logiky potlačování nenávisti je argument, že například popírání holokaustu může vést k dalšímu holokaustu, neměl by vedle něj stát argument, že rozněcování nenávisti mezi levicí a pravicí povede k dalšímu opakování španělské občanské války…? Byla snad ta španělská občanská válka něčím podstatně lepší, že si ji můžeme dovolit riskovat znovu? Aby bylo jasno, já si to nemyslím. Vztah mezi negativními emocemi a násilnými konflikty nepovažuji za takto jednoduchý. Dokonce si myslím, že negativní emoce můžou sloužit jako užitečný varovný mechanismus, který další eskalaci včas zabrání. A považuji za zcela správné, že pan Moláček nemusí předstírat, že mě má rád. Přeji mu maximální možnou svobodu projevu, ještě větší, než jakou teď podle zákonů České republiky oba máme. Ale pokud si to někdo opravdu upřímně myslí, pak jediným logickým závěrem je jít objímat ty stromy a nenavážet se do druhých lidí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pokud opravdu někdo věříte v to, že veřejné projevy negativních emocí k nějakým lidem – nenávist, pohrdání atd. – mohou vést až k násilí, občanské válce a popravčím četám, nepodílejte se na tom. Jinak se těžko můžete vyvyšovat nad jiné. Nic jako svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-25 14:07:21

Vánoce jako ekologická katastrofa (z archivu LtN)

V naší tekuté době ztrácejí věci svůj obvyklý pevný tvar a rozmlžuje se jejich smysl. Ani Vánocům se to nevyhnulo. Kdo dnes věří na Ježíška? Vypařil se z nich důvod, pokora i skromnost. Staly se z nich především hektické svátky konzumu a vlastností konzumu je, že nezná míru. Plýtvání tvoří jeho páteř. Plýtváme vším, jídlem, penězi, časem, energií i přírodními zdroji. Latinské slovo „profusio", tedy plýtvání, znamená v češtině také marnotratnost a mrhání, anglické „profusion“ se pak dá přeložit mimo jiné jako hojnost a nadbytek. Dává to smysl, plýtvat lze skutečně pouze, je-li něčeho víc než dost. Zažíváme tedy krizi z nadbytku? Psychologové tvrdí, že pocit štěstí a naplnění je s vlastnictvím spojen jen do určité míry.  Co nás tedy pudí hromadit, nečiní-li nás to šťastnějšími? Dalo by se odkázat na známé „Máme se tak dobře, až to špatně snášíme“. To by snad vysvětlovalo i, pro naše prostředí tak typickou, věčnou nespokojenost. Radost a uspokojení totiž předpokládají, že jsme schopni reflektovat svou situaci. Evidentně si tedy pohodlí a kvalitu života v české kotlině příliš neuvědomujeme. Angličtina zde opět disponuje krásně jednoduchým slovem „waste“, které v překladu znamená odpad, v přeneseném smyslu se ale užívá pro všechno, co je užité nebo vynaložené bezúčelně a bez rozmyslu. Neboli odpad jako produkt plýtvání vzniká naším neuvědoměním si, že ho vytváříme – vzniká jakoby mimoděk. Jan Patočka napsal, že „žádné hnutí životní, které na svůj prapor nenasadí myšlenku, rozum a pochopení, nevede k ničemu jinému než primitivismu“. S čím především dnes nakládáme primitivně? Blížící se Vánoce nás vhánějí do situace pro naši současnost nejtypičtější – plýtváme potravinami, tedy přírodními zdroji, ale také duchovními statky. Společně s nespotřebovaným jídlem vyhazujeme do koše vodu, půdu, hnojiva, energii a lidskou práci vynaloženou na jeho vypěstování a zpracování. Máte rádi na štědrovečerní tabuli bramborový salát? Na vypěstování kilogramu brambor je potřeba skoro tři sta litrů vody. Na kilo masa je to pak už patnáct tisíc litrů a na kilo čokolády dokonce sedmnáct tisíc litrů vody. Dokážete si to představit? Od stolu nevstaneš, dokud to nesníš! Většinová česká společnost si svůj životní standard zvykla automaticky považovat za samozřejmost. Příznivá ekonomická situace nás nenutí šetřit. Nakupujeme očima, oči jsou k žaludku bezohledné. Kocháme se hromadami jídla, které nemůžeme sníst. Celá jedna třetina produkce potravin končí v odpadkovém koši. Podle organizace Zachraň jídlo by vyplýtvané potraviny nakrmily všechny hladovějící lidi světa, a to hned několikrát. To, že dnes většinu potravin kupujeme navíc zabalenou, převážně v plastu, je další hřích proti planetě Zemi. Naše rouhání nezná míru. I naše blasfémie je opulentní. Víme a nevadí nám to, že až tři čtvrtiny ztrát vyprodukovaného jídla vznikají celosvětově ještě „před kuchyňským stolem“. V bohatém světě se klade důraz na svádění zákazníka. Spotřebitel nemá rád problémy, miluje vstřícnost a pohodlí. Velké problémy je proto třeba zamaskovat. Ty, které přímo nevidí, jako by se ho netýkaly. U těch menších, kterým každodenně čelí, mívá pocit, že jim rozumí a může je ovlivnit. Pocit, že má vliv na změnu, mu skýtá dokonce jistou míru uspokojení a vlastní důležitosti. Tento moment má pak šanci oslovit i širší společnost a následně i systém. Otázka „Skutečně to všechno sníme?“ by tak mohla zaznít před každým vstupem do supermarketu. Od marketérů ji však neuslyšíme. Příroda disponuje svou vlastní autonomií, kterou jako lidstvo, zdá se, začínáme už pomalu chápat. Od reflexe k činu vede ovšem dlouhá cesta. Na jejím počátku se po nás chce pokora, protože globální procesy neovládáme, naopak jsme jim podřízeni a musíme to plně respektovat. Příroda sama neplýtvá ničím, něco jako nepotřebný odpad v ní nenajdeme. Vyhazování jídla přitom není jen neúcta k potravě jakožto daru, ať už přírody nebo od Boha. Je to také neúcta k ostatním lidem, ke krajině a potažmo k planetě. Má obrovský negativní vliv na životní prostředí. Téměř 8 % uhlíkových emisí vypouštěných do atmosféry pochází z vyhozených potravin a jejich zpracování. V Evropské unii samotné jde o 170 milionů tun CO2 emisí. Skleníkové plyny přitom vznikají samozřejmě už při produkci samotné. Když jídlo vyhodíme, všechny tyto plyny jsme vyprodukovali naprosto zbytečně. Nad takovým plýtváním se tají dech. Nevyhazovat jídlo je tak jedna ze zaručených cest v boji proti změně klimatu, po které se můžeme navíc vydat úplně všichni, a to okamžitě.  Na půlnoční mši nepatří ekologické kázání, o půlnoci je pozdě, vše je nakoupeno. Svou ekologickou míru si v sobě nosíme každý den. Průzkumníci kontejnerů a popelnic by o její kvalitě mohli podat relevantní zprávu. A řekli by, že jedině bída by vyléčila naši slepotu a bezohlednost.  Více té něhy! V teple nadbytku se dobře zapomíná na soucit a solidaritu. Zvykli jsme si pokládat štěstí za privátní záležitost. Všeobsáhlá privatizace je znamením doby a nevyhnula se ani základním civilizačním hodnotám. Vánoce jsou dnes vlastně jediným časem, kdy se pokládá za povinnost vzpomenout na potřebné. Charita patří k dobrým zvykům a je celkem jedno, že se přitom hodně zpívá. Show uspokojí dobrodince, být ušlechtilý je snazší, když vás při tom někdo vidí. Zviditelněný dárce je spokojený dárce. Bible v knize Přísloví chválí „znamenitou ženu“, která „štědře otvírá svou dlaň ubohým a pomocnou ruku chudým nabízí“. City a soucitem se nedá plýtvat a nelze je tedy ani na někoho vyplýtvat. Nejblíže jsme si s druhými, když si uvědomíme, jak osudově nás spojuje možnost ponížení. City jsou skutečně „sustainable“, tedy udržitelné, schopny trvat po určitou dobu. V trvalé citové exaltaci by byl život nesnesitelný, ale stejně vražedná je i trvalá lhostejnost. T. G. Masaryk řekl, „humanita může být zkušeností potvrzena, nikoliv však vyvrácena“. Jde o důkaz mravní zralosti jedince, je-li schopen se starat a pečovat i o své okolí.  Vrátíme-li se ke vztahu přebytku a spokojenosti – není tedy rozumné hledat štěstí a naplnění právě ve sdílení? V soucitu a solidaritě? A třeba i v ohleduplném zacházení s přírodou a jejími zdroji? Vše nasvědčuje tomu, že i Vánoce a jejich skutečný smysl by měly projít důkladnou recyklací. Dá se ale sladit kouzlo mýtu se světem virtuálních realit? Neztratili jsme nenávratně schopnost zažít tajemství zrození člověka jako unikátní mystérium vesmíru? Nezavalili jsme toto jitřní okouzlení hromadou zbytečností, skládkou marného odpadu?    Text vyšel v Literárních novinách 12/2018. {loadmodule mod_tags_similar,Související}