Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-22 17:01:01

Berdych nebyl šéf gangu vyděračů. Skutečný boss Prokop začal jako Jonákův účetní, šla po něm i FBI

Když se v Česku na ulici zeptáte na jméno Ivana Jonáka nebo Františka Mrázka, drtivá většina respondentů bude vědět, o koho jde. Na jméno Jaromíra Prokopa však zdaleka tolik lidí nezareaguje. Odpovídá to i rčení, že jména těch nejúspěšnějších zločinců nikdo nezná, protože se nenechali chytit. U Jaromíra Prokopa to platilo poměrně dlouho, ačkoliv u soudu jeho jméno zaznělo víc než dostkrát. Vůbec poprvé však, když se řešila vražda Ludviky Jonákové, manželky Ivana Jonáka a třicetiprocentní majitelky Discolandu Sylvie. Držel se Jonáka od mládí Jaromír Prokop se s Jonákem znal od mládí. Měl čich na dobré kšefty a po založení Discolandu Sylvie se stal v podniku účetním. Jak se diskotéce a erotickému klubu v jednom dařilo, Prokop stoupal na kariérním žebříčku výš a výš, a dokonce se nechal jmenovat ředitelem klubu. Reálným šéfem ale vždy zůstával Ivan Jonák – až do doby, kdy měl nechat zabít svou manželku a soud jej poslal na osmnáct, později na dvanáct let do vězení. Podle Ivana Jonáka byl ten, kdo zorganizoval vraždu jeho manželky, právě Prokop, který chtěl za pomoci jejího podílu ovládnout Discoland. Ten ale s Jonákem skončil a Prokop si tak musel hledat novou obživu. Navštívili jsme to, co zbylo z Discolandu Sylvie. Hnízdo neřesti, které vydělávalo milion za noc Číst více Gangster mnoha zaměstnání S bývalým kolegou Davidem Berdychem založil gang, který měl vydírat bohaté podnikatele v přestrojení za policisty. „Sice po odchodu z Discolandu dovážel auta z Německa, měl nějakou klempířskou firmu, ale zároveň se i zapojil do akcí gangu,“ říká v podcastu Hlasy zločinu novinář Jakub Kvasnička. Prokopovi patřila také zastavárna. Poctivé podnikání mu ale dlouho nevydrželo a vydíráním podnikatelů se daly vydělat jednoduché miliony. Prokop měl akce gangu vymýšlet, ale u jejich provedení byl jen zřídka. „Pravděpodobně byl i ten, kdo spolupracoval s policií, komu policisté dávali tipy na oběti,“ přibližuje Prokopovo fungování Kvasnička s tím, že jakési duchovní otcovství gangu přiřknul soud právě Jaromíru Prokopovi. Když rukou členů gangu zemřel unesený zlatník, kterého chtěli vydírat, Prokop chtěl podle svých slov v gangu skončit. Jak dlouho ale Prokop byl skutečně členem gangu, se dá jen těžko určit. „Já jsem prostě účetní, měl jsem na starost management těch věcí. Nejsem žádnej násilník,“ hájil se později u soudu. O vzniku ikonické fotky Ivana Jonáka: Měl zrovna ve sklepě lidi ve studni, vypráví slavný fotograf Číst více Policejní zátah strávil na dovolené V roce 2004 přišel velký policejní zátah a drtivá většina členů gangu skončila za mřížemi. Respektive všichni kromě Jaromíra Prokopa, který byl shodou podivných okolností zrovna na dovolené v zahraničí. Z té už se ale nevrátil. V roce 2006 jej soud v nepřítomnosti označil za duchovního vůdce gangu a odsoudil na třináct a půl roku. Prokop přesídlil do USA, kde ale rozhodně nežil žádný poctivý život. Stal se z něj totiž padělatel dokladů. Život psance v USA „Jakákoliv policejní kontrola byla vždycky stres. Několikrát mě zastavili, ale přesvědčil jsem je, že ani nechtěli ukazovat občanku. Plus jsem jezdil hrozně opatrně a jenom dodávkama, protože pracovní auta nezastavujou. Pořád jsem si kontroloval, jestli mi svítí všechna světla. Bylo to těžký,“ řekl Prokop v rozhovoru pro Český rozhlas. Nakonec ale spadla klec, čeští policisté spolu s FBI jej dokázali dopadnout v roce 2020 poté, co se pokusil kontaktovat svého otce v Česku. Změnil jsem se, tvrdí Prokop Vzhledem k tomu, že Prokopa odsoudili v nepřítomnosti, měl právo na nový proces. Ten se odehrál až v roce 2022, v době, kdy všichni členové původního gangu měli již své tresty odsezené. Původní trest třináct a půl roku ve vězení soud Prokopovi snížil na deset let. „Je to pro mě těžký, když se koukám sám na sebe v roce 1995, tak nechápu, že jsem nerozeznal tu nesmyslnost. Chci tím říct, že jsem úplně někdo jinej,“ řekl u soudu o své zločinecké kariéře. KAM DÁL: Dítě s alkoholikem Štolpou, rozvod s Častvajem. Kde je konec krásné Plánkové?

Čas načtení: 2025-02-10 05:53:46

Pohřešuje se hvězda z Partičky. Patrá po něm policie!

Slovenský hudebník a klávesista, známý z populárního improvizačního pořadu Partička, je nezvěstný. Marián Čurko (52) se po koncertu nevrátil domů a své manželce poslal jen záhadnou zprávu. Jeho zmizení nyní vyšetřuje policie. Tajemná zpráva a náhlé zmizení Marián Čurko vystupoval na koncertě v Galantě, odkud se už domů nevrátil. Podle informací se před odchodem pohádal […]

Čas načtení: 2015-04-01 21:34:30

Jak se zbavit pneumatiky na břiše?

Jak se blíží léto, čím dál víc lidí se snaží shodit nadbytečná kila. A nebo tvarovat svou postavu. Velice častou otázkou tak bývá: Jak se zbavit té pneumatiky na břiše? A jak to provést co nejsnadněji, aby se tuk jen tak nevrátil?

Čas načtení: 2024-02-16 15:00:01

Skvělý Václav Postránecký: Políbil jeviště Národního divadla a odešel zemřít. Svoji smrt tušil

Václava Postráneckého si vybavíme také jako generála z legendárního filmu Černí baroni, kde se s vervou obul do majora v podání Pavla Landovského. Nezapomenutelná je i jeho role Zajíčka ze snímku Konto separato, ale vybrat ty nejlepší postavy, které ztvárnil, je prakticky nemožné. Pro komediální a karikaturní role měl zkrátka přirozený talent, který diváci vždycky oceňovali. Brzobohatý a Bohdalová: Bouřlivé manželství, rozvod, nenávist i usmíření. Bylo to hodně divoké Číst více   Voják nebo zámečník? Ne – Pan herec! Hercem se ale rozhodně původně stát nechtěl, i když se od dětství věnoval ochotnickému divadlu a před kamerou se objevil prvně už v devíti letech ve filmu Konec strašidel. „Doslova jsem mučil svoje rodiče, aby mě přihlásili na školu Jana Žižky pro děti,“ vyprávěl v pořadu České televize s tím, že jeho snem bylo stát se vojákem, přesto se později vyučil zámečníkem. Naštěstí se osud postaral o to, aby se objevil na jevišti a před kamerou a mohl tak po svém nadání zanechat opravdu hlubokou stopu.  Národního divadla si vážil Když se Václav Postránecký stal na konci sedmdesátých let členem činohry Národního divadla, považoval to za jednoznačný vrchol svojí kariéry a za poctu, které si vážil do konce života.  Nevěnoval se ale jen divadlu samotnému, učil také na FAMU, daboval a po určitou dobu působil jako prezident Herecké asociace.  Těžké roky s nemocí  V posledních letech svého života se ale herec své rodině i divákům začal doslova ztrácet před očima. Na vině byla zákeřná rakovina. Nejprve zde byla ještě naděje, že by mohla problémy vyřešit operace a následná léčba. V tom čase vydal prostřednictvím FTV Prima statečné a obdivuhodné vyjádření: „Vážení a milí, v životě každého z nás nastávají různé momenty a různá období. V tom svém právě prožívám zásadní etapu, kdy se snažím vrátit své tělo za pomoci týmu lékařů do obvyklé kondice. Je však jen na mně, abych se k celé věci postavil statečně a čelil tomu beze strachu, jak nejlépe dokážu.“ Nemoc ale rozhodla jinak, a tak se Václav Postránecký zanedlouho od lékařů dozvěděl tragickou zprávu, že se rakovina rozšířila do celého těla. Metastázy byly velmi urputné a bylo zřejmé, že tento boj je možné vést, ale nikoliv vyhrát. Týraného Ladislava Chudíka zachránila role doktora Sovy před blázincem. Domácí násilí už neunesl Číst více Hrát chtěl až do konce Ačkoliv mu bylo zle, dlouho se nechtěl vzdát herectví, které pro něj znamenalo celý život. Již ve velmi špatném zdravotním stavu se tak ještě naposledy vydal na jeviště, aby odehrál poslední představení hry Tři sestry. Po závěrečném aplausu si dobře uvědomoval, že to byly jeho poslední chvíle na prknech, která pro mnohé skutečně znamenají svět. Políbil proto jeviště a odešel – a nikdy se sem již nevrátil.  Poslední chvíle v bezpečí domova Oporou mu v té době byla celá jeho rodina, ale hlavně manželka Helena, s níž prožil více než padesát let v klidném a milujícím vztahu. Herec se s nemocí pral až do samého konce a podle jeho rodiny se snažil, aby na sobě své utrpení nedal znát. Dobře věděl, jak by to jeho milované bolelo. Ti ale samozřejmě věděli své a také se snažili pro odcházejícího člena rodiny udělat vše, co bylo možné. Splnili mu i jeho poslední přání a tím bylo zemřít v klidu domova, kde naposledy vydechl 7. května roku 2019. Na jeviště Národního divadla se herec přece jen ještě jednou vrátil, a to v den posledního rozloučení.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jiří Sovák měl bohaté zkušenosti s prostitutkami. Jeho žena na něj chtěla vzít sekeru.

Čas načtení: 2024-02-13 08:00:49

Letiště Praha rozšiřuje nabídku letů

Cestovní ruch v Česku se pořád ještě v plné síle nevrátil na předcovidovou úroveň. Zatímco dříve k nám mířily davy zahraničních turistů z Asie, USA a vzdálenějších destinací, nyní polovinu hostů tvoří Češi, dále Němci, Slováci a Poláci, tedy hosté ze střední Evropy. Významnou pomocí by mohlo být rozšíření nabídky letů o další destinace, postupné

Čas načtení: 2021-01-25 14:01:04

Inženýrky dětských osudů z OSPOD škodí dětem i matce

Mezi lidem obecným je hojně rozšířená pověra, že nejdůležitější osobou ve výchově dítěte je matka, jejíž lásku nic nenahradí. Je to ale pouze pověra, kterou vyvracejí úvahy a postupy některých inženýrek dětských osudů z oddělení sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Vyvedly mě z mylné víry v platnost pověry, když jsem se zapletl do jejich sporu s matkou samoživitelkou tří kouzelných dětí ve věku 5-9-14 let.  V rámci činnosti ve specializované zájmové organizaci občanů jsem občas pomohl žadatelům o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zatím mám štěstí, že nikdo z našich chráněnců se nevrátil k trestné činnosti. Mou poslední „obětí“ je Romka Bibiana, odsouzená za bagatelní trestnou činnost, jejíž cestu k resocializaci dláždí neuvěřitelné „roztomilosti“ ze strany inženýrek dětských osudů z OSPOD. Dosahují takových rozměrů, že občas uvažuji, zda jsem jí neublížil, když jsem jí pomohl k opuštění vlídného prostředí malé ženské věznice. Tam byla pro svou milou povahu hvězdou, oblíbenou jak kolegyněmi, tak personálem a její život plynul poklidně v kolejích vymezených vězeňským řádem. K jejím nejlepším vlastnostem panovalo zachování dobrého vztahu s dětmi. Každý, kdo se vrací z vězení na svobodu, má s vybudováním nového života spoustu starostí. Není v zájmu společnosti, aby se mu do cestu vršily nadbytečné potíže. Bibianě je přidává OSPOD s neuvěřitelnou umanutostí. V době jejího odchodu za mříže OSPOD navrhl soudu svěření jejích dětí, dnešní „prvňačky“ Karolínky a čtrnáctiletého Romana, do pěstounské péče údajně pečlivě prověřené babičky Marie. U ní děti setrvaly déle než čtyři roky a zejména na Romanovi se její péče nehezky podepsala. Výběru pěstounky ve skutečnosti asi nikdo velkou péči nevěnoval, protože si za úroveň své péče nakonec vysloužila odsouzení ke krátkému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Když už zanedbávání dětí trvalo hodně dlouho, OSPOD podal soudu dva oddělené návrhy na odebrání dětí pěstounce a jejich umístění do ústavní péče. Soud samozřejmě vyhověl již počátkem listopadu 2020 vydáním předběžných opatření. V té době skutečně jiná možnost nebyla, ale OSPOD odebrání neprovedl. Probral se k životu až po 19.listopadu 2010, kdy se nečekaně pro něj vrátila k rodině matka Bibiana a začala se v rámci svých omezených možností o děti starat. Dočasně se s nimi usadila v domácnosti své mladší sestry Amálky. Tam je nyní veselo. Při návštěvě si tam připadám jako v dětské skupině a hodnotím domácnost jako malý dětský ráj. Obě sestry se o děti starají, jak nejlépe dovedou, poskytují jim láskyplnou péči. Sociální pracovnice matce opakovaně vysvětlila, že pro ni její návrat nic neznamená, neboť nemá kde s dětmi bydlet a v každém případě jí je nechá odebrat. Chovala se k ní jako k bývalé vězenkyni přezíravě. Její rozhodnutí je nepřátelské i vůči Romanovým mladším sourozencům, kteří ho milují. Karolínce už OSPOD asi neublíží, protože matka podala 10. ledna 2021 soudu návrh na dočasné svěření obou dětí a v případě dcery uspěla. Zato v případě Romana OSPOD vydal 19. ledna příkaz k jeho nástupu do diagnostického ústavu a na něm trvá. Svůj velmi opožděný, zato o to tvrdší postup odůvodňuje převážně kritikou jeho chování v době jeho života u pěstounky a tváří se, že jeho matka se neosvědčila, když za dva měsíce nestihla napravit následky víceleté zanedbané pěstounské péče. Také poukazuje na to, že matka nemá vlastní byt: i to je argument pro odebrání dětí. V době, kdy chlapec tráví většinu času doma pod dohledem matky, považují inženýrky dětských osudů za naléhavou potřebu chránit jej před možným úrazem při rvačce ve škole, která je zavřená. Také si stěžují, že Roman nezvládá nároky distanční výuky. Mají pravdu: ale jak je může zvládat, když žije v přeplněném bytě rodiny, která nemá na zaplacení internetu a dospělí v jeho dosahu mají v nejlepším případě ukončené základní vzdělání. Není ale všem dnům konec. Bibiana napadla soudní rozhodnutí o umístění Romana do diagnostického ústavu včas podaným odvoláním. Soud 1. stupně je postoupil odvolacímu soudu 19. ledna, tedy týden před Romanovým nástupem do diagnostického ústavu. Nelze vyloučit, že odvolací soud matce vyhoví a její syn se vrátí domů. V tom případě by dvakrát v krátkém čase po sobě prodělal změnu prostředí a také by se dvakrát rozechvěla srdce jeho mladších sourozenců. Profesionální psycholog by asi souhlasil s tím, že opakované změny prostředí dítěti nic dobrého nepřinesou. Na to ale inženýrky dětských osudů nemyslí: děti přece nejsou o nic citlivější než kusy starého nábytku a nelze nic namítat proti jejich šoupání z místa na místo. Cesta z bláta vede přes odstěhování Bibiany s jejími dětmi do samostatného bytu. Fronta na sociální byt u městského úřadu je ale nekonečná a společnost Společnou cestou, s. r. o., poskytující azylové ubytování, nemá žádný volný byt. Jediná cesta k rychlému získání bytu a anulování argumentu OSPOD je pronájem od soukromého majitele. To je ale nákladná záležitost. Nicméně Bibiana chovala naději, že dosáhne spasení, neboť jí nejmenovaná ušlechtilá nadace slíbila dotaci ve výši 30 tisíc korun. To by jí na pronájem malého bytu víceméně stačilo. Jenže naděje padla po jednání mezi sociální pracovnicí a ředitelkou nadace. V písemném prohlášení sice OSPOD doporučil poskytnutí dotace bez specifikace částky, nicméně bezprostředně po odchodu sociální pracovnice ředitelka nadace oznámila snížení částky na 20 tisíc korun. Odůvodnila to tím, že na základě informací sociální pracovnice se jí případ přestal líbit. Dvacet tisíc je v tomto případě tolik co zrušení slibu, protože s touto částkou se byt pronajmout nedá a Bibiana nemá žádný zdroj na vyrovnání chybějící částky. Aby toho nebylo málo, OSPOD zmařil svěření Romana do ambulantní péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, které si vyjednala jeho matka. Postarala se o to kurátorka, která za tím účelem do ústavu zatelefonovala. Inženýrky dětských osudů tímto způsobem bezohledně zošklivily Bibianě zkrácení trestu odnětí svobody a ani já se nemohu radovat z úspěchu, kterým vyhovění našemu návrhu na její propuštění určitě je. Chce snad někdo vědět, o který OSPOD se jedná a kdo jsou zmíněné inženýrky dětských osudů? Vím, ale zatím nepovím. Stále si ještě dělám naději, že někde probleskne zdravý selský rozum, na odsun Romana do diagnostického ústavu nedojde, nějaký majitel bytu projeví důvěru k matce tří dětí a nadace jí vstupní náklady přece jen uhradí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-27 12:00:39

Radosti justičního prudiče

Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení. Obvykle nahlíží jen do kauz, které něčím vybočují z řady, neboť po seznamování s těmi bezchybnými není poptávka a ostatně by nemělo smysl. Stává se svědkem neprofesionality, netečnosti a svévole orgánů. Snaží se potírat nepravosti, ale nemá k dispozici účinné nástroje a většinou jen bezmocně přihlíží svévoli orgánů činných v trestním řízení. Souhrn vnímaných dojmů je depresivní. Protiváhou je uspokojení z výsledku řízení, k jehož dosažení směřovalo jeho úsilí. Ale velmi intenzivně prožívá vzácná radostná překvapení, jimiž je neočekávaný návrat vězněné osoby na svobodu, jehož důvody dokonce někdy nejsou v danou chvíli obšťastněnému známy. První případ tohoto druhu v mé kariéře justičního prudiče se stal v průběhu vazebního stíhaní obviněného R. R. Dozorce ho vyzval k vyklizení cely, protože věznice dostala od soudu příkaz k jeho okamžitému propuštění. Pan obžalovaný měl dar navazování familiárního vztahu s personálem věznice, proto zprávu zprvu pojal jako žert a nechtěl celu opustit. Vyprávěl mi pak, že dozorce také měl smysl pro humor, takže jako pomůcku k jeho vypuzení z cely použil koště. O důvodech propuštění jsme se pak dověděli asi o dva týdny později po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze. Případ je zajímavým dokladem o síle formálních předpisů. R. R. se dostavil k trestnímu řízení ze Spolkové republiky Německo, kam emigroval před mnoha lety. Hned na letišti byl zadržen a na návrh státního zástupce Tomáše Milce se dostal do vazby. Jeho věcí se pak zabýval Krajský soud v Praze senátem předsedkyně Oldřišky Rysové. Ta zásadně zamítala všechny žádosti o jeho propuštění z vazby. Spolek Šalamoun nabídl soudu ve vazebním řízení záruku za obviněného. R. R. podal Vrchnímu soudu v Praze stížnost proti zamítnutí žádosti o propuštění. Totéž učinil Spolek Šalamoun, který přidal námitku podjatosti proti účasti ve stížnostním řízení soudkyně Jaroslavy Maternové. Paní soudkyně se nevyloučila a Spolek Šalamoun podal proti jejímu rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, které soud vyhověl usnesením z 26. dubna 2007. Po návratu spisu k Vrchnímu soudu v Praze si soudci všimli, že soudkyně Oldřiška Rysová se opět činila a zamítla další žádost o propuštění z vazby. V té době ale neměla v ruce trestní spis pana obviněného, takže nebyla oprávněna činit jakékoli úkony v jeho věci. Vrchní soud v Praze proto shledal neplatnost jejího rozhodnutí a z důvodu vypršení procesní lhůty nařídil usnesením z 18. května 2007 okamžité propuštění obžalovaného z vazby. Slyšet jej v telefonu, že je na ulici a neví, kam má jít, byl silný a radostný zážitek. R.R. pak ukázněně docházel na hlavní líčení. Vyslechl si prvostupňový rozsudek, podal prostřednictvím obhájkyně odvolání a když mu předsedkyně senátu nevrátila pas, v klidu si na obecním úřadě v místě svého trvalého bydliště nechal vystavit občanský průkaz a odjel zpět do Německa. Už se pak nikdy nevrátil. Teprve po těchto událostech si zažádal o německé občanství a stal se spokojeným německým důchodcem. Dramatičtější byl podobný případ navrácení na svobodu odsouzeného R. A., jemuž dnes již bývalá soudkyně M. N. nadělila v prvostupňovém řízení devět let vězení za účast na bankovní loupeži se zbraní v ruce. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, které se nesnesitelně vleklo. Předsedkyně senátu vedla řízení zvláštním způsobem. Pokračování hlavního líčení nařizovala ve velmi dlouhých intervalech. Nechala se vést přísedícím, bývalým policistou. Když jí promítl na obrazovku videozáznam z bankovních kamer, na němž se pohybovali tři maskovaní muži téměř stejných postav, vrhla pohled na trojici obžalovaných, přivedených z vazby, z nichž prostřední převyšoval své druhy o hlavu, a zeptala se přísedícího, zda si skutečně myslí, že ti tři jsou pachateli. Ale klidně soudila dál. Spolek Šalamoun navrhl kvůli průtahům a jiným pochybením, aby s ní předseda soudu zavedl kárné řízení, a kromě toho upozornil nadřízený soud na extrémní průtahy řízení. Výsledkem bylo propuštění z vazby celé trojice obžalovaných z důvodu neúnosných průtahů prvostupňového řízení. Předsedkyně senátu se vyhnula kárnému řízení tím, že se vzdala hodnosti soudkyně. Případ pak převzal jiný soudce, jenž všechny tři obžalované postupně zprostil obžaloby, R. A. jako prvního. Vrchní soud v Praze zprošťující rozsudky potvrdil ve veřejném zasedání. To vše jsem nevěděl, když mi R. A. telefonoval, že právě vyšel z věznice a neví, proč je na svobodě. Projelo mi hlavou, že soud z neznámých důvodů nevzal do úvahy, že obviněný, nepravomocně odsouzený na devět let za bankovní loupež se zbraní v ruce, by hypoteticky mohl být nebezpečný pro občany a dalo by se očekávat, že uprchne. Dopadlo to ale dobře. R.A. neuprchl, zúčastnil se řízení a krátce po právní moci zprošťujícího rozsudku založil rodinu. Má krásné děti a úspěšně podniká. Třetím případem překvapivého propuštění na svobodu byl příběh odsouzené M. Sch., která nastoupila k odpykání sedmiletého trestu do věznice na vtipné adrese Rozkoš 990. Ale již po sedmi měsících ji dne 11. prosince 2018 věznice propustila na svobodu v oblečení, získaném od charity. O důvodech propuštění nic nevěděla. V tomto případě se ale aspoň dalo vyvodit, že je to výsledek zrušení rozsudku zásahem Nejvyššího soudu ČR, vyvolaným dovoláním. Byla to velká radost, ale pro M.Sch. i začátek nepříjemných starostí. Byla sice na svobodě, ale stále v postavení obžalované, což ji zbavovalo nároku na podporu v nezaměstnanosti, popřípadě na jiné dávky, ale současně ztěžovalo její uplatnění na trhu práce. Dostala se do existenční tísně. Pravomocného zproštění se domohla až 24. června 2020 usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Čekání na ně jí nenávistným zásahem prodloužil o sedm měsíců státní zástupce Radek Mezlík, dnes vyslaný úřadem Marie Benešové jako česká posila do Úřadu evropského žalobce. Čtvrtým překvapením byla telefonická zpráva, že se nenadále „na ulici“ ocitla chráněnka spolku Chamurappi,33letá matka tří dětí, žádající již potřetí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Prvé dva pokusy, na nichž jsme se nepodíleli, byly neúspěšné. Soud prvního stupně sice rozhodl o jejím propuštění, ale vždy se odvolala státní zástupkyně a stížnostní soud příznivé rozhodnutí zrušil. V této situaci podal spolek Chamurappi třetí návrh na podmíněné propuštění, spojený s převzetím společenské záruky. První veřejné zasedání proběhlo ve velmi příjemném ovzduší. Z chování předsedy senátu se dalo usuzovat, že je vnitřně připraven žadatelku propustit a je vděčný za vpád spolku Chamurappi, který v krátké době po posledním neúspěchu toto řízení znova otevřel. Soudce mohl rozhodnout hned při prvním veřejném zasedání, ale neučinil tak. Chtěl si zřejmě opatřit protiváhu proti odporu státního zástupce, proto přibral k řízení znalce psychiatra a psychologa. Jenže znalci byli nepřátelsky naladění proti žadatelce a proti jejímu propuštění se postavili. Tvrdili, že žadatelka trpí neléčitelnou kombinovanou poruchou osobnosti, která může způsobit, že nezvládne těžkosti života na svobodě a vrátí se k asociálnímu jednání. Pak se jednoznačně proti propuštění postavil státní zástupce a dílo zmaru bylo dokonáno. Dne 18. listopadu jsem vyčetl na internetu, že soud prvního stupně odeslal spis stížnostnímu soudu 4. listopadu. Odhadoval jsem, že možná někdy koncem roku padne rozhodnutí a vzhledem k ustáleným právním názorům, jež stížnostní soud projevil ve dvou předchozích procesech, jsem byl připraven na zamítnutí stížnosti, v příznivém případě na vrácení věci soudu prvního stupně. Propuštění žadatelky a rychlost rozhodování stížnostního soudu mě příjemně překvapily. Četnost radostných překvapení je ale nepříjemně nízká. Daleko častěji se na nás a naše chráněnce valí různé pohromy. Lidského utrpení není nikdy dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-11 17:57:17

Boříkovy lapálie pokračují dalšími knihami

V letech šedesátých zveřejňoval dětský časopis Ohníček na pokračování známý francouzský cyklus veselých povídek Mikulášovy lapálie. Ilustroval je karikaturista Sempé (*1932) a psal René Goscinny (1926–1977), jinak autor Asterixe, kovboje Šťastného Luka i několika filmových komedií (např. Krysy z temnot). Redakce Ohníčku oslovila v roce 1968 karikaturistu Vladimíra Renčína (1941–2017) a chtěla něco podobného. Brzy našla také „českého Goscinnyho“: Vojtěcha Steklače (*1945). Steklač v knize Boříkovy ohníčkové lapálie (2017) vzpomíná: „Obvykle na záhady mezi nebem a zemí nevěřím, ale někdy ano. A pořád mám před očima letní den, kdy jsem ležel na zahradě své první lásky a sem tam do mě cvrnkla přezrálá meruňka. Zároveň jsem (jako vysokoškolák) narazil na svou první letní brigádu. Stal jsem se elévem, tedy jakýmsi žákem na redaktora časopisu Ohníček, a měl jsem u sebe klasický školní sešit A5 s úzkými linkami a oblíbenou propisovačku s černou náplní. Před sebou pak poněkud mlhavý úkol, o kterém jsem věděl jen tolik, že to bude ilustrovat Vladimír Renčín. A tak se onoho pálivého odpoledne na sluníčku ve městě Znojmo z řeky Dyje vynořil Bořík. S jeho lapáliemi jsem až dosud strávil déle než jedno půlstoletí a ještě pořád ve své paměti pátrám po dalších.“ První knižní výbor těchto povídek, nad kterými jsem se v dětství moc a moc nasmál (a dokonce je předčítal rodičům), vyšel již roku 1970 a dodnes následovalo bezpočet knih dalších, z nichž některé jsou taky povídkové, ale jindy se jedná o ucelené příběhy. Steklač ovšem původní eskapády zlobilů znovu přepisoval a rozvíjel, takže někdy čteme variace na nejstarší nápady, které však byly díky omezenému prostoru v časopise hutnější. Jindy čteme zdařilá dobrodružství nová a titulního školáka vždy provázejí tři kamarádi Aleš, Mirek a Čenda. I nové verze příběhů byly různě reeditovány, a to pod novými názvy, avšak autor nikdy neztratil energii a dodnes produkuje nová díla s těmito hrdiny, kteří stále chodí do školy, ale najednou už používají mobily a jsou obklopeni kapitalismem. Rýpalové to samozřejmě nepochopí, nicméně Vojtěch Steklač si s podobnými detaily hlavu nikdy nelámal. Co víc, do jinak úplně realistických příběhů několikrát vložil fantaskní bytosti a prvky! I to mu prošlo, ale je pravda, že se vždy rád vrátil do krajiny, která je často rafinovanou adaptací jeho vzpomínek na vlastní dětství. Zprvu byly ty příběhy neodmyslitelně spjaty s kresbami Vladimíra Renčína, ale ten byl z politických důvodů „odejit“ a nahrazen Adolfem Bornem (1930–2016). Born ilustroval Steklačovy knihy pečlivě, také výborně a tak dlouho, že čtenáři na Renčína v této souvislosti takřka zapomněli. Teprve roku 2017 vydalo nakladatelství Albatros doplněnou, ale jinak velmi pietně pojatou reedici prvního sešitu lapálií (1970), a to samozřejmě opět s Renčínovými obrázky. Ale Vladimír Renčín se k ilustrování Boříkových lapálií nevrátil a tou dobou na nich už dávno nepracoval ani Adolf Born, neboť ho nahradil nejprve Jaromír Palme (2004), potom Vojtěch „Vhrsti“ Jurík (2009) a konečně Jiří Filípek (2019). A právě Jiří Filípek loni ilustroval prvá vydání dvou volně navazujících „steklačovek“ Pekelná třída a mejdan u Bohouška a Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí. První z těchto na míru šitých knih nás opět zavede do školy, ve které kluci již malilinko sní o holkách. Jednu ovšem zachrání ne oni, nýbrž jejich tělocvikář Tužítko. A Bořík? Setkává se se svou pekeleckou babičkou, známou již z dřívějších knih, a spolu se svými kamarády Alešem, Mirkem a Čendou (který skoro dostane dvojku z mravů) není zrovna tím nejlepším druhem třídnímu šprtu Bohouškovi. Kniha nijak nepopírá situování příběhů do Holešovic a blízké Stromovky a znovu z jejích stránek vyvstávají stará známá esa od školní katedry, především pak učitel Hamáček. Druhá kniha staví na nejtypičtějším znaku Alešově, a totiž jeho obezitě. Hoch dostane pozvánku na takzvanou obezitologii. Ale znovu nás obemkne Pekelec a vyřešíme tu s Boříkem mj. i „tajemství prasklého kufru. Nelze než smeknout před Steklačovou výdrží. Je autorem více než stovky publikací a neustává v mapování světa dětství, aniž by mu přitom příliš utíkal technologický vývoj. Spíše než jako autor pro dospělé (tyto ambice měl také) zřejmě zůstane zapsán v dějinách literatury jako spisovatel s dětskou duší, kterému se podařilo udržet si ji navždy.   Vojtěch Steklač: Pekelná třída a mejdan u Bohouška. Ilustroval Jiří Filípek. Vydalo Nakladatelství Olympia jako 4082. publikaci. Velké Přílepy 2019. 128 stran. Vojtěch Steklač: Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí. Ilustroval Jiří Filípek. Vydalo Nakladatelství Olympia jako 4100 publikaci. Velké přílepy 2019. 128 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-17 15:32:10

Kyjem po kebuli. Divadlo Na Zábradlí uvádí hru inspirovanou životem a smrtí jezuitského misionáře

První letošní premiérou v Divadle Na zábradlí je Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků. Autorská inscenace čerstvých absolventů DAMU Petra Erbese a Borise Jedináka na repertoár pražské scény vstoupí 21. února, druhá premiéra následuje 22. února a repríza 26. února. Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků vychází z dopisů Augustina Strobacha, jezuitského misionáře a jihlavského rodáka, který odjel na Mariánské ostrovy a už se nikdy živý nevrátil domů. Během misie pokřtil podle vlastních slov více jak čtyři sta divochů, sezdal na sto párů, naučil místní pěstovat kukuřici, a nakonec byl ubit kyjem při krvavé vzpouře. „Obyvatelé Mariánských ostrovů dokážou z lidské kostry vyrobit dvanáct oštěpů, a čím větší je tělo, tím lepší a větší jsou z něj oštěpy. Z tohoto důvodu ovšem tito divoši pociťují velkou touhu zabít člověka vysoké postavy. Leč já si nepřeji pozbýt svůj život a prolít krev kvůli jejich oštěpům, nýbrž jedině pro Kristovo jméno!“ poznamenal si Augustin Strobach 21. května 1683. Jaký byl smysl jeho „mučednické smrti“? Jak se česká stopa otiskla do historie kultury na opačném konci světa? Je možné šířit pravdu a lásku na lodích, které přivážejí také krysy, mor a daňový systém? Novinka Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků je nejen první letošní premiérou, ale také prvním počinem, kterým se v Divadle Na zábradlí prezentují Petr Erbes a Boris Jedinák, autoři konceptu, scénáře a režiséři. Důvodů, proč se rozhodli právě pro téma zámořských cest českých jezuitů, měli hned několik, jak potvrzuje Petr Erbes: „Prvotním impulzem pro nás bylo zjištění, že se poblíž dnešního divadla nacházel dnes už neexistující kostel sv. Jana Křtitele na brodu, ze kterého je v divadle vystavená kopie části reliéfu typmanonu. Potom jsme zjistili, že v meziválečném období v sále divadla vystupovala Jednota katolických tovaryšů. Obě tyto stopy nás přivedly ke zkoumání jezuitského divadla. Paralelně s tím nás už delší dobu fascinuje představa, že by Československo mělo po první světové válce získat kolonie v zahraničí, jak si to vysnili někteří tehdejší státníci. Obě tyto linie se pro nás propojily v příbězích jezuitů z Čech, kteří odjeli za oceán ´civilizovat divochy´, ačkoli pojítko k představě jakýchsi národních kolonií je trochu nepřesné, protože uvažování řádu bylo vlastně velice kosmopolitní. Právě tenhle vztah Čech a světa nás ale zajímá. Fascinuje nás moment, kdy se Evropa poprvé dotkla světadílů, které patřily zcela odlišným civilizacím, a sledujeme, jak se tato první setkání promítají do naší současnosti.“   Petr Erbes a Boris Jedinák vystudovali dramaturgii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Coby režijně-dramaturgický tandem úspěšně působili v Divadle DISK, kde, ve spolupráci se scénografem Janem Tomšů, mimo jiné uvedli inscenaci Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2018, ověnčenou Cenou ředitele festivalu Setkání/Encounter 2019. V roce 2017 s dalšími spolužáky (scénografy, dramaturgy a režiséry) založili tvůrčí uměleckou skupinu 8lidí, která se zabývá převážně zásahy do veřejného prostoru reagujícími na aktuální společenská témata na pomezí divadla a performance. Pro dvojici Erbes – Jedinák je charakteristické, že na začátku zkoušení nepřichází s finálním textem, obsah inscenace je vytvářen postupně. A Kyjem po kebuli není výjimkou. „Předtím, než začneme zkoušet s herci, s celým inscenačním týmem hledáme zdrojové materiály, ze kterých čerpáme během zkoušení. Když začínáme zkoušet, máme v hlavě nějakou formu storyboardu nebo útržky situací, dialogů, ze kterých se pouštíme s herci do improvizací nebo je jiným způsobem na jevišti ´testujeme´. Tímhle způsobem se snažíme hercům zkoušení co nejvíc otevírat, brát do hry, co přinesou. Dramatický text tak vzniká až do poslední chvíle zkoušení a autorství je rozpuštěné ve všech složkách, včetně herecké a scénografické,“ vysvětluje Boris Jedinák. V případě Kyjem po kebuli byla výchozím bodem kniha dopisů Čeští jezuité objevují nový svět, ale i mnoho jiných cestopisů, divadelních her z té doby a také pozdější dění na místech, kde „svatí otcové” působili. Režiséři do své hry obsadili Magdalénu Sidonovou, Barboru Bočkovou, Kateřinu Císařovou, Václava Vašáka, Vojtěcha Vondráčka, Štěpána Lustyka a Milana Vedrala. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-10 16:48:42

Zemřel Ivan Passer, režisér Intimního osvětlení a scénárista filmu Hoří, má panenko

Ve věku 86 let zemřel ve Spojených státech Ivan Passer, jeden z režisérů takzvané Nové vlny československého filmu. Ivan Passer režíroval v Československu pouze jediný dlouhometrážní film: Intimní osvětlení (1965). Divácky byl sice méně úspěšný než snímky jeho tehdejších kolegů, podle mnohých filmových kritiků však šlo o vůbec nejlepší snímek šedesátých let. Proslulost mu jeho film přinesl i ve světě. Dokládá to příhoda, kterou Literárním novinám před pár lety popsal A. J. Liehm: „Když Ivan Passer udělal svůj druhý film v Americe, tak mě Paramount pozval s jednou slavnou americkou kritičkou na promítání. Někde v patnáctém patře jsme dostali bichli a na té bylo napsáno: Ivan Passer, autor jednoho z největších filmů v dějinách kinematografie – Intimní osvětlení. Viděli jsme jeho nový film, vyšli jsme ven, a tam stál člověk a ptal se, tak co jste říkali tomu materiálu? Souhlasíte s tím, co jsme tam napsali? Já na to: vy tam píšete jeden z největších filmů v dějinách, těch je hodně, je dost těžké takhle hodnotit. Ale jedno vám řeknu, kdyby vám byl Ivan Passer přinesl scénář k tomu filmu, nestačil vzít za kliku a letěl z toho patnáctého patra až do přízemí. O tom to je. Zázrak českého filmu byl, že Passer mohl přinést takový scénář a za státní peníze ho natočit.“ Ivan Passer debutoval adaptací hrabalovské povídky, krátkometrážním snímkem Fádní odpoledne (1964). Jako scenárista se podílel na většině českých filmů Miloše Formana, tedy snímků Konkurs (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965) či Hoří, má panenko (1967). A právě díky spolupráci s Formanem mohl natočit „bezdějové“ Intimní osvětlení. Takto vzpomínal pro server Novinky.cz, co  mu řekli po odevzdání scénáře: „A tak to ne, žádný příběh to nemá. O čem to je? Tohle není scénář! Ale protože ty jsi, Ivánku, dělal s Milošem Formanem a je to levný film a je v tom účasten Václav, náš dramaturg, tak my tě to teda necháme udělat.“   V době svého amerického exilu se pohyboval spíše na okraji tamního filmového průmyslu a jeho osobité dílo, jež mělo často blíže k nezávislé scéně než k mainstreamu, dovedla ocenit jen zasvěcenější část kritiky. Pro své snímky si vybíral zpravidla méně významné literární předlohy, které převáděl na plátno se značnou volností a často překvapivým způsobem. Oproti Formanovi, který se do jisté míry přizpůsobil hollywoodskému standardu, zůstal Passer filmařem spíše „evropským“, pro zámořské publikum příliš nejednoznačným a obtížně zařaditelným. Přestože své vyhlídky na setrvání u filmu viděl Passer po příjezdu do USA dosti pesimisticky, již na podzim roku 1971 měl na Newyorském filmovém festivalu premiéru jeho americký debut. Snímek Zrozen k vítězství (Born to Win, 1971) je černá komedie z prostředí newyorské drogové scény, kterou český režisér pojal jako epizody z všednodenního života dvou narkomanů pohybujících se v začarovaném kruhu své závislosti. Potřeba drogy je vede k různým podvodům a krádežím, činí z nich oběti překupníků a objekty policejního pronásledování a vydírání. Passer ze svých malých obětí velké posedlosti nijak nesnímá odpovědnost, současně je však odmítá soudit. Vážné téma přitom zpracovává originálním způsobem s využitím komického odstupu a burleskní stylizace. Film, v němž si zahrál i Robert De Niro, se dočkal rozporuplných ohlasů – zatímco evropská kritika snímek hodnotila velmi kladně, a dokonce jej stavěla na roveň Intimnímu osvětlení, v USA se hlavně pro svou žánrovou nevyhraněnost tak vřelého přijetí nedočkal. Dnes ovšem bývá řazen k vrcholům Passerovy tvorby. Během 70. let natočil Passer ještě několik celovečerních hraných filmů. Ve snímku Zákon a nepořádek (Law and Disorder, 1974) reflektoval problém násilí zasahujícího do civilního života napohled spořádané střední vrstvy na Manhattanu. Film těžící z Passerova jízlivého humoru byl sice částí kritiky shledán poměrně zábavným, avšak valného ohlasu se nedočkal. Ještě větší překvapení přinesly další dva filmy českého režiséra, natočené v podstatě na zakázku a pojednávající o podivných finančních a burzovních transakcích ve světě mezinárodního obchodu. Passer se této odtažité látky zmocnil zcela bez předsudků a s hravou zlomyslností podřídil logiku tržních operací surrealistické poetice na pomezí bláznivého snu a noční můry. Snímek Eso v rukávu (Ace Up My Sleeve / Crime nad Passion, 1975) byl kritikou jednotně strhán a ani Bankéři (Silver Bears, 1978) – samotným Passerem označovaní za „jediný film, který nikdy natáčet nechtěl“ – nevyvolaly nijak nadšené ohlasy. Jednoznačný úspěch u diváků i odborníků tak přišel až na začátku 80. let, kdy si Ivan Passer vydobyl všeobecné uznání svým filmem Cutterova cesta (Cutter’s Way, 1981). Snímek vznikl na námět románu Cutter and Bone (1976) od Newtona Thornburga, který český režisér pojal v duchu tehdejší neonoirové vlny amerického filmu s typickou postavou frustrovaného vietnamského veterána jako prototypem asociálních antihrdinů, reagujících na morální úpadek společnosti násilnou individuální revoltou (vzpomeňme třeba hlavního hrdinu Taxikáře (Taxi Driver, 1976) režiséra Martina Scorseseho). Passerův expresivní realismus obdařil toto hořce deziluzivní dílo pozoruhodnou naléhavostí a kritika zahrnula chválou jak režiséra, tak herecké představitele hlavních rolí (John Heard, Jeff Bridges, Lisa Eichhorn). Po několikaleté odmlce natočil Passer komedii z univerzitního prostředí s názvem Jiný život (Creator, 1985) a s Peterem O’Toolem v roli vědce, který se snaží oživit svou zesnulou ženu a přitom se zamiluje do své mladé asistentky z chudých poměrů, která svým žánrovým pojetím a romantizující nostalgií představovala výrazný zlom v jeho dosavadní filmografii a předznamenala jeho budoucí obrat ke konvenčnější žánrové formě. Další snímek Passer natočil na motivy románu Anne Edwards, pojednávajícího o skutečném setkání básníků Byrona a Shelleyho a jejich milenek, které se odehrálo v létě roku 1816 v honosné vile na břehu Ženevského jezera. Film Strašidelné léto (Haunted Summer, 1988) natočil v duchu goticko-romantické tradice a celý příběh pojal jako konfrontaci sil dobra a zla, reprezentovaných nevinným Shelleym a démonickým Byronem. Ani tento snímek se však nedočkal většího uznání, pozornost vzbudila snad jen kvalita jeho vizuálního zpracování. Do konce 80. let natočil Ivan Passer v USA celkem 7 celovečerních hraných filmů, jejichž kritický ohlas měl daleko k úspěchu jeho souputníka Miloše Formana. Přesto lze minimálně dva z nich, konkrétně snímky Zrozen k vítězství (1971) a Cutterova cesta (1981), označit za díla velmi kvalitní, po zásluze oceňovaná a právem řazená k vrcholům tvorby tohoto režiséra. Ivan Passer se stejně jako řada jiných českých umělců do své vlasti již nastálo nevrátil a po roce 1989 natočil řadu dalších filmů (z větší části televizních) – nejvýraznější úspěch mu přinesl životopisný snímek Stalin (1992) se skvělým Robertem Duvallem v titulní roli.  V roce 2006 obdržel Českého lva za celoživotní umělecký přínos české kinematografii. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-10-27 10:44:13

Jak jsem sloužil u Československé armády zhruba rok před 17. listopadem 1989

Prvý půlrok u Československé lidové armády se pro mě odehrál v poddůstojnické škole v Nízkých Tatrách – a cvičili nás tam tři kluci jménem Fary, Coural a Marek (všechna vlastní jména jsou v textu korektně změněna). Nejostřejší byl Marek, sportsman ze Zlína, tehdy ještě Gottwaldova. Radek Coural, ten taktéž nebyl špatný velitel a přátelsky se vinul právě k Markovi. Na společné cimře usínali dokonce vedle sebe. Ale nakonec ho Marek odepsal. Zhrzený Coural se sice nezhroutil, ale uražen se hodil marod. Ležel jsem zrovna taky na ošetřovně, bylo to v lednu 1987, a octl jsem se na tomtéž pokoji jako Radek, ale s vysokými horečkami po jakémsi nočním cvičení, na kterém jsem musel dělat jakéhosi svítícího navigátora na křižovatce – v hrozných mrazech. Navzdory té horečce jsem si v posteli zabejčeně četl. A celé dny. Hlava mi to úplně nebrala a mně to bylo stejně jedno. Obracel jsem listy a Courala pouze pozdravil, když prvně vstoupil. To spíš desátník Fary si mě oblíbil, protože taky psal. Jako já. Navíc to byl milovník rallye, i tvořil na téma román. Roli v něm hrál sympatický pár. Dal mi rukopis posoudit, ale netušil jsem, která bije: sám jsem psal jinak. Asi hůř. Na té velké cimře s námi žil i prostý vojín z východního Slovenska jménem Maruňjak a jeden z nás se jednou nabídl, že ho bude doučovat. Moc mu to totiž nešlo. Po večerce ten kluk tedy vlezl k Maruňjakovi na „bidlo“ a nahlas vyjadřoval uspokojení. Předstíral tehdy homosexualitu, anebo to bylo opravdové? Nevím. Ale Fary jej každopádně ostrými slovy vykázal. Maruňjak by to neudělal! Jiný vojín se pomočoval. Jmenoval se Cvečka. Řekl mi také, že doma rád uklízí s maminkou nádobí. To prý je ve svém živlu. Proč, proboha, podobným lidem vkládali do ruky zbraně? Až do března jsem tenkrát zůstal v Breznu, ale dalších 17 měsíců v Benešově u Prahy, před kterým nás varovali, že tam prý stojí „kasíno pro vrahy“. Ale to byly kecy a nejzábavnějším z tamních velitelů se mi stal Marian Staviarsky alias Bodie. Muž, jehož by ideálně ztělesnil herec Ivan Trojan. Tu přezdívku získal podle hrdiny seriálu Profesionálové, ze kterého tenkrát směly jít jen vybrané díly. Ale šly; a když mazáci na baráku sledovali znělku téhle kriminálky, tak se během nástupu detektiva Bodieho zdvihl nad kasárna pokaždé řev. Nu, jen málokterý jiný důstojník byl za socialismu podobně populární. A Marian si „na vojáčky“ vlastně do značné míry jen hrál. A hlediště měl! Sestávalo z nás. Rád nosit fešáckou uniformu a miloval posezení na vrcholku tanku, zatímco kolos uháněl – s Bodiem na očích dámám Benešova – ke cvičišti za městem. „Vojíne Čierňavo, vy se mi líbitě!“ říkával dobře ustrojenému chlapci hezké postavy, ale i všem ideál připomínajícím vojínům, zatímco na odmluvy měl jiný recept: „Dajtě sa vyšetriť na ošetrovni. Odchod.“ Lapiduši už ho však znali, a tak se na ošetřovně pouze všichni společně zasmáli. Z civilu jsem pak Bodiemu zaslal Heinleinův román Hvězdná pěchota, ale vlastně jsme byli dělostřelci, takže jej stěží docenil. Zpočátku jsem dokázal u armády tvořit jen četné dopisy své lásce Zuzaně a domů, ale došlo k obratu. Jak šel čas, stával jsem se postupně půlročákem i mazákem – a objevil příležitosti k psaní skutečných příběhů a také komiksů. Jeden z nich letos uveřejnil Štefan Švec v letošním letním dvojčísle magazínu Dobrá adresa. Nakonec jsem se přestal bát dokonce i vojína Januse, který prošel Janovice, což bylo vězení, a měl to stále ještě „za milión“. Asi jen jednou si Janus všiml, že se opakovaně drbu na zadku. „Hele, Ivoši, proč se radši nemyješ?“ Ale já radši psal. Hygienu tam nikdy nikdo nekontroloval, „gumy“ zajímala jen ustrojenost. Opasek atp. Jedním ze čtenářů mých – hůlkovým písmem plněných – školních sešitů se stal četař Dobeš, voják z povolání. Sice mě posléze nazval Piplal, ale mnou vymýšlená dobrodružství jej bavila a zabíjel jimi přinejmenším v kanceláři čas, aniž by to náš úhlavní nepřítel Ronald Reagan využil. „Kdyby nastala krize,“ řekl ostatně tento nejzábavnější prezident, „vzbuďte mě, i kdybych byl na zasedání vlády.“ Takže to bylo jedna jedna. Ani Dobeš, ani Reagan neměli dohromady do čeho píchnout. A oba si rádi schrupli. Zde možná Reaganovi křivdím, a tak mě berte s rezervou, ale Dobeš byl vážně takový. Měl jsem jej rád. To Reagan se vždy včas probudil... a šel si, myslím, číst westerny Louise L´Amoura, jemuž pak udělil i metál. Mám dnes kamaráda, spisovatele a auditora Ivana Vičara, který jako by L´Amourovi z oka vypadl. Ale píše pro děti. Žádného kamaráda naštěstí nezaujaly ony mé krváky natolik, aby je ztopil. To zato potkalo erotické povídky Dvacet čísel a Sexuální spojka. Ale má chyba. Neměl jsem je půjčovat už zmíněnému četaři Dobešovi. Když jsem je chtěl zpátky, stroze odsekl, že jde o protistátní provokaci. Ten sešit jsem už víckrát neviděl. Škoda! Vždyť Sexuální spojka měla za téma noční nástupy a prudké spurty k bytům vojáků z povolání a hlavně jejich žen. Povídka Dvacet čísel se zase odehrávala na návštěvní místnosti u brány. Název měl dva významy, i když ten druhý byl pochybný, protože málokdo asi má penis dlouhý dvacet centimetrů. Jak si vzpomínám, inspirovala mě jedna dáma v síťových punčocháčích, nicméně nepřijela za mnou, ale za někým jiným. Už ji nepotkám. Ale počítám, že podobně mineme za život desetitisíce svůdných žen. Vojna jako taková se stala námětem mého literárního výtvoru Dva roky nebezpečného života, ale titul chápejte, prosím, ironicky. Ale ano, někdo vždycky zemře, obecně však nebyly „zelené roky“ 1986–1988 už nebezpečné smrtelně. Leda tak kluky odnaučily pracovat. Pokud tedy předtím nebyli hned na několika vysokých školách (jako já). Mezi spolutrpícími vojíny mi byl hned od začátku nejsympatičtější jistý Radek Váša z východních Čech. Spřátelili jsme se a teprve koncem druhého roku se mezi nás vloudil už zmiňovaný vojín Čierňava. Jednoduše žárlil! Ne, nic erotického v tom nebylo, kdo měl někdy kamaráda, pochopí to. Vzpomínám na závěrečný slavnostní nástup útvaru. Ostatní kluci se už viděli u milenek (nebo aspoň ve vlaku), mne a pár mých spoluvězňů „gumy“ nechaly zametat cvičiště. A přímo okolo nastoupených šťastnějších. Radek mě pozdravil: „Ahoj, Ivo,“ a to jsme se viděli naposled. Proč jsem seděl? Skutečně nevím. Trest jsem vnímal jako tak výraznou nespravedlnost, že jsem důvod skoro hned zapomněl; ale mám pocit, že jsme včas nevyvezli smeťák. Oproti tomu riskantní koupání v rybníku u Konopiště neodhalili a chudák vojín Tokoš se tam utopil i kvůli mně. Jistý major Veselý si pak Fencla předvolal, anžto jsem v osudnou noc měl službu u stolu na chodbě: „Proč jste mazáky pustil z budovy po večerce, vy hovado?“ Vykoktal jsem: „To... To bylo... Asi falešné kamarádství.“ „Marš!“ Víc se nestalo. Chudáka Tokoše si dodnes vybavuji a říkám si nadále: „Někteří do zeleného nepatří.“ On... Byl jiný... A cítil se na baráku jako myš v pasti. Praporčík Bubák nám po jeho smrti a zcela proti předpisům přečetl výpověď jednoho jednoduššího vojína, který v ní lhal, že měl s Tokošem na korbě náklaďáku v autoparku sex. Hm. To já nikdy s nikým sex neměl, i když si možná mnozí myslili, že ano. Oblíbil jsem si jako mazák kupříkladu mladého vojína Kuchtanina z Ostrova nad Ohří – a hned si všiml, že je i objektem zájmu jiných. U mě to bylo „jednoduše“ přátelství a ani status mazáka já nezneužíval. A basa? Ortel? Bylo to nepochybně za to, že jsem vojnu vždy ignoroval, jak jen to šlo, a četl a četl. A zašíval se. Neříká se snad i tomu pasivní rezistence? Já na vojnu přece nešel dobrovolně, takže nebylo co řešit: a zůstal jsem přes dva roky proti. „Co máte v tý vydutý kapse, vojáku? Vy snad chystáte atentát na generální štáb, ne? Aha. Výstřižky.“ A skončilo to nasluhováním v září 1988, ale to vám byla ulejvárna kalibru dvacet. Dni a dni jsme pouze vleže prázdnili obsah lahváčů uvnitř velikých stanů za Benešovem a které že drnové povrchy jsme vlastně měli urovnávat, to jsem rád zapomněl hned první den. Práci totiž nikdo nekontroloval. Ani se nepředpokládalo, že bude odvedena. Tak to za socialismu chodilo a jediným vyrušením se mi jednou večer stal moment, kdy si mládenec ze spacáku odvedle nechal od jiného mládence vyprávět o jeho erotických zkušenostech, zatímco měli za to, že spím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Flákali jsme se celý druhý rok? Ano. A neměl jsem číst zbytečnosti. To byla skutečná chyba. Studoval jsem i ryze informativní články vyrvané novinám a permanentně tkvěly v kapse saka na mých prsou, až to major Suk jednou zmerčil při nástupu. „Fajn! To si počtu.“ Ale mýlil se. Usnul nad tím jistě v kanceláři nudou. A proč? Prahl jsem číst cokoli, zcela cokoli – a mizet tím z „gumárny“. Za kinosálem jsem se jednou v sobotu dopoledne místo rajónů nabifloval zeměpis Černého světadílu. Brožura s titulem Afrika totiž zrovna vyšla a připadala mi stejně zajímavá jako cokoli jiného. Se svými znalostmi jsem se poté neplánovaně předvedl kamarádům u tabule v místnosti pro politická školení a stále vidím, jak zamrzli, když jsem do mapy bez váhání umístil i Mali. Dnes už z toho nevím nic a těším se, až sem všichni Afričani přijdou. Proč jsem nečetl raději Postřižiny jako špagy Čapek? Nechápu to. A mým kvalitativním rekordem se na vojně stal Fitzgerald (Takový pěkný pár) a Truffautovy Rozhovory s Hitchcockem. Ale ty mi pak Fary nevrátil. Půl roku na Slovensku mi zlepšilo fyzičku, zbylý čas v Benešově to zase vyretušoval. Po dva roky jsem vše detailně zaznamenával a zprávy putovaly prostřednictvím České pošty do Starého Plzence, kam jsem se živ a skoro zdráv vrátil koncem září 1988; a když se dnes vidím na snímku v rozsoše neexistujícího již obřího stromu u našeho jezu, vypadám takřka charismaticky. Já však tohle nikdy a k vlastní škodě nevnímal. Tam u Úslavy a ve větvích mě vyfotografovala má mladší sestra. Zbytečnou vojnu jsem měl za sebou, ale zpětně ji chápu jako každý chlap. BYLA KRÁSNÁ. KÉŽ BY SE ASPOŇ KOUSEK VRÁTIL. Páni! Jednou nás o víkendu odhalili a v pondělí při nástupu jsme museli potupně vynosit ze skladu asi milion lahváčů a lít jejich obsah do záhonů před očima okounějících zedníků na nedalekém, ale již mimo kasárna zbudovaném lešení. Bavili se královsky a nejspíš to neviděli poprvé. Toho piva byla věru škoda.

Čas načtení: 2019-10-22 14:37:44

Eškol Nevo: Tři patra (ukázka z knihy)

Jeden dům na poklidném předměstí, tři nájemníci, tři zpovědi, které se čtou se zatajeným dechem. Příběhy, jež se vzájemně proplétají a odhalují tajemství a lži, bez nichž by rodiny snad ani nemohly existovat. Tři patra, to jsou i tři freudovská patra lidské duše, id, ego a superego, na jejichž základě je román vystavěn. Eškol Nevo přináší tři neotřelé příběhy a dokazuje, že je skvělým vypravěčem, který své hrdiny znovu a znovu vhání do pastí morálky a společenských konvencí a nutí čtenáře klást si otázku: Co bych na jejich místě dělal já? V prvním patře vede (zdánlivý) monolog Arnon, který se líčí jako vzorný a ochranitelský otec dvou malých dcer, ale postupně z jeho vyprávění vyplývá, že projevovaná starost je spíše špatně maskovanou majetnickostí a že vinu a trest posuzuje dvojím metrem. O patro výš si vezme slovo Chani, tentokrát prostřednictvím dopisu, který je pro ni formou terapie: už osm let je zavřená doma, po druhé mateřské se do práce nevrátila a manžel je doma zřídka. Najednou se ovšem za dveřmi zjeví jeho odcizený bratr a Chanina rutina dohánějící ji k šílenství je zlomena. Ve třetím patře nahrává soudkyně na penzi Dvora vzkazy na záznamník svému nedávno zesnulému manželovi – podniká věci, které dřív dělat nemohla, a na jedné z demonstrací se seznamuje s mužem, jenž ji donutí vyrovnat se s těžkým tajemstvím z její minulosti.   Ukázka z knihy:   1. PATRO               Tak co, už ses uklidnil? Můžu pokračovat?             V každý hádce přijde moment, kdy řekneš něco, co je totálně přes čáru a co už nejde vzít zpátky. Znáš to? Tak přesně to se stalo. A co jsem jí řekl? Jenom tohle: Kdyby šlo o Jael, to bys tak klidná nebyla.             Není to žádný… státní tajemství, no ne? Je to prostě jedna z běžných rodinnejch zákonitostí. Dokonce i v bibli je úplně jasný, že Jákob je mámin mazánek a Ezau zase tátův. No prostě je úplně normální, že rodič jedno dítě protežuje. Nebo ho má dokonce radši. Co ale přirozený není – jak se ukázalo –, je říct to nahlas. Ty zákonitosti musej zůstat neviditelný. Jenže já se zkrátka neudržel. Ajelet tam seděla v tom svým nažehleným právnickým kostýmku a s vlasama staženýma do culíku a mluvila se mnou tak povýšeně, jako bych byl barbar a ona civilizovaná žena. Tak jsem ji musel trochu uzemnit. Všechny ženský potřebujou jednou za čas trochu uzemnit.             Ajelet zajela ke krajnici, zastavila a řekla mi, ať si vystoupím. Normálně zastavila na dálnici. Ne někde u pumpy. Nebo za sjezdem. Jen tak u krajnice. A já jí řekl, ať jede dál, že nevystoupím. A ona na to: Buď vystoupíš ty, nebo já.             Žiju s Ajelet dost dlouho, abych poznal, kdy něco myslí vážně, a tentokrát to vážně myslela. Jeď dál, zopakoval jsem a ona zas: Tak vystoupím já. A otevřela dveře na svojí straně. Do kabiny najednou vtrhnul hluk z dálnice. Zavři ty dveře, povídám jí, je to nebezpečný. Ale ona jen zopakovala: Buď vystoupíš ty, nebo já. A nechala dveře otevřený.             Tak jsem vystoupil. Nemohl bych ji tam nechat samotnou, za tmy, uprostřed dálnice. A ona se mnou žije dost dlouho, aby to věděla, potvora.             Když jsem sloužil v Micpe Ramonu, přijela mě jednou v pátek večer navštívit na základnu. Jela až z Haify autobusem. Takovýho uctivýho zacházení jako tehdy jsem se od kluků z jednotky nikdy předtím nedočkal. Smázli mi všechny hlídky a služby a nechali nám volnej pokoj, abysme měli soukromí. A neudělali to kvůli mně. Nepatřil jsem tam zrovna mezi oblíbence. Bylo to kvůli ní. Stačilo, aby o ně projevila trochu zájmu a u večeře se zasmála jejich vtipům, a hned jí všichni zobali z ruky. To je prostě Ajelet. Všimnul jsem si, že i na tebe to zabíralo, když jsi byl u nás na grilovačce. Ale no tak, viděl jsem, jak ses na ni díval, když ti přinesla nanuka. Věnoval jsi jí ten svůj zjihlej, spisovatelskej pohled. To je v pohodě, už jsem si zvyknul, že na ni chlapi takhle reagujou. A kromě toho, neuraz se, fakt nejsi její typ.             V sobotu večer jsem ji doprovodil na autobus k hlavní bráně. Čekali jsme tam hodinu, možná hodinu a půl. Nemám ponětí, kolik času uběhlo, protože jsme si povídali. A když si povídáš s Ajelet, čas prostě letí. Vždycky má něco novýho, překvapivýho, o co se s tebou musí podělit. Jsem s ní dvacet let a stejně nikdy nedokážu odhadnout, co řekne v příští minutě.             No, abych neodbíhal, žádnej autobus nepřijel. Nakonec ze strážní budky vyšel kluk, co měl hlídku, a vysvětlil nám, že tahle linka v sobotu večer nejezdí. Že musíme dojít až na křižovatku s hlavní silnicí a tam si chytit stopa. Ajelet mě pevně objala a řekla: Tak se měj, Noni. A já na to: Neblázni, Lelet, nenechám tě tam jít potmě samotnou. Doprovodím tě. A to můžeš jen tak opustit základnu? divila se. A já jí zalhal, že jo, jasně. Ve skutečnosti nejen že jsem nesměl opustit základnu, ale ještě jsme v sobotu večer mívali pravidelnej nástup a ten měl začínat už za necelý dvě hodiny. Šance, že se z křižovatky stihnu vrátit včas, byla dost malá. No, ale už jsem stejně riskoval obvinění ze svévolnýho opuštění základny, což se trestalo vyloučením z důstojnickýho kurzu. Automaticky. Dokonce bez soudu. Jenže já prostě nemohl jinak. Nemohl jsem ji nechat stát pozdě večer samotnou na křižovatce. I kdyby to znamenalo, že se nestanu důstojníkem.             Teď nedávno přeci bylo ve zprávách něco takovýho, v Karmelským lese, ne? Jak dva drúzové napadli kluka a holku na parkovišti? Neslyšel jsi o tom? Řekli tomu klukovi, ať vypadne, a jeho přítelkyni znásilnili. Při rekonstrukci řekl ten kluk policajtům, že ji slyšel volat o pomoc, ale nevrátil se, protože se bál. No řekni, je tohle chlap? To je parodie na chlapa. Já bych se vrátil se šutrákem a rozflákal těm dvěma palici. Ne, víš co, já bych z toho parkoviště jednoduše vůbec neodešel. Stoupnul bych si mezi svoji holku a ty drúzy a řekl bych: Jestli chcete ji, budete mě nejdřív muset zabít.             Tehdy v sobotu jsme s Ajelet došli na křižovatku ruku v ruce. Ona mi vyprávěla o vojačce v její jednotce, o který si všichni myslej, že má poměr s velitelem, což jí připomnělo film s Robinem Williamsem, kterej viděla jednou o víkendu, kdy jsem nedostal opušťák, a přes Robina Williamse se dostala k filmu Dobré ráno, Vietname, což ji přivedlo k myšlence, že naši generaci, která nebojovala ve velkejch válkách, nejvíc ovlivnila filmová verze války ve Vietnamu, a já poslouchal, občas jsem něco poznamenal a snažil se nedat najevo, jak moc jsem nervózní.             Teprve když jsem viděl, že chytila normálního stopa – auto bylo čistý, chlap měl brejle –, vyrazil jsem sprintem na základnu. V životě jsem neběžel tak rychle. Kdyby mi to někdo stopoval, předběhnul bych ty tři Etiopany, který zabrali první tři místa v tabulce historicky nejlepších časů našeho důstojnickýho kurzu. Nakonec jsem na nástup přiběhl pět minut po začátku, ale velitel měl zpoždění půl hodiny. Takže jsem vyváznul bez trestu. A po slavnostním absolventským ceremoniálu jsem Ajelet vylíčil, jaký riziko jsem tehdy v sobotu podstoupil. Nemám rád, když si lidi lžou. A ona mi řekla: Ty jsi cvok. Vždyť bych to zvládla i sama. A já jí řekl: Kdyby mě vyhodili z kurzu, byl bych naštvanej, ale za pár měsíců by mě to přešlo. Ale kdyby se ti nedej bože něco stalo, do smrti bych si to neodpustil.             Teď ti tu sice vyprávím tohle, ale upřímně – když jsem šel jako zpráskanej pes po dálnici podél krajnice, myslel jsem na jiný věci. Než jsem došel na křižovatku, myslel jsem na to, že Ajelet je drsná, až moc drsná, a že bych si měl možná najít někoho jemnějšího. A za křižovatkou jsem myslel na svýho tátu. Se vzpomínkama je to fakt zvláštní. Zničehonic se mi kdovíproč vybavila jedna příhoda. Můj brácha chodil od šestnácti do osmnácti s jednou holkou. Dafi se jmenovala. Byla hrozně fajn. Hodná. Dlouhý rovný vlasy. Obrovský hnědý oči. Naši ji zbožňovali. No a jednou si Miki přived domů nějakou jinou. Zavřeli se v pokoji a za chvilku slyšíme takový to chichotání, no vždyť víš. A náš táta se zvednul z křesla – uprostřed zápasu, a hráli Makabi, aby sis uměl představit, jak vážný to bylo –, šel za bráchou do pokoje, popadnul ho za flígr, odtáhnul ho do obýváku a povídá: A co Dafi?             Jak, a co Dafi? zeptal se brácha. Přesně stejným oprsklým tónem, jakým s ním dneska mluvěj jeho děti.             A táta mu vlepil facku a povídá: Jestli už Dafi nemiluješ, tak se zachovej jako chlap a rozejdi se s ní. Jseš Levanoni. A Levanoniovic chlapi prokazujou ženským úctu. Řídil se tím můj táta, řídil se tím jeho táta a ty se tím budeš řídit taky. Jasný?             A s touhle vzpomínkou v hlavě jsem došel až domů. Už jsem si maloval, jak s její pomocí vyhraju hádku s Ajelet a konečně jí dokážu, že nemám mozek v rozkroku. Měl jsem na jazyku fakt dobrý věty o Levanoniovic chlapech, ale když jsem dorazil, bylo všude ticho, žaluzie na dveřích, co vedou z obýváku na zahradu, byly stažený a na gauči leželo prostěradlo a deka. Na dveřích do ložnice visel izolepou nalepenej vzkaz: Nechci s tebou spát. Děsíš mě. Až si tenhle vzkaz přečteš, sundej ho (pokud tedy nechceš, aby ho Ofri viděla) a vyspi se v obýváku.             Ráno mě vzbudila Ofri. Stála vedle mě a ptala se: Tati, proč spíš na gauči?             Protože jsme se s maminkou pohádali.             Pohádali jste se kvůli tomu, že s Jael nejíme zdravě?             Ale ne.             Vaše hádky jsou většinou hloupý.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Eškol Nevo se narodil v Jeruzalémě v roce 1971. Studoval psychologii a literaturu. Založil a vede jednu z předních škol kreativního psaní v Izraeli a stal se mentorem mnoha nadějných izraelských spisovatelů (mj. i Ajelet Gundar-Gošenové). Jeho romány patří v Izraeli mezi bestsellery, Nevo je skvělý vypravěč a dovede psát velmi čtivě, ne však líbivě. Má výborný cit pro jazyk, umí velice dobře jazykově charakterizovat a odlišit hlavní hrdiny a vylíčit je živě a uvěřitelně. To vše spolu s neotřelými zápletkami z něj právem činí jednu z předních osobností současné izraelské literární scény. Věnuje se i tvorbě pro děti. Přeložila Lenka Bukovská, nakladatelství Garamond, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 232 stran.

Čas načtení: 2019-09-17 11:33:06

Vzpomínky Jindry Hojera z Rychlých šípů by Foglar asi nedočetl

Možná je pro někoho překvapení, že existuje stejnojmenný předobraz „prostředního“ člena klubu Rychlých šípů Jindry Hojera a že je ten muž nadále mezi námi. A co víc, jmenuje se skutečně Jindřich Hojer. Narodil se 30. července 1924 v pražských Holešovicích a vystudoval Akademické gymnázium Na příkopě (nejstarší v republice) a na vysoké škole chemii (1945–1950). Už na gymnáziu potkával budoucího sbormistra Národního divadla Jarmila Burghausera, který byl stejně jako celoživotní Jindřichův kamarád Václav Černý (pozdější profesor ČVUT a předloha Červenáčka) ve Foglarem vedeném skautském oddílu Praha 2, takzvané Dvojce. „O přestávce si vypravovali, co dělali o oddílové schůzce, kde byli na výletě a co tam prožili,“ vzpomíná Jindřich Hojer v nedávno vydané knize Střípky ze života Jindry Hojera. „Mně se to začalo líbit, tak jsem do oddílu chtěl chodit taky.“ Ale nebylo to zcela jednoduché a mimo jiné bylo třeba počkat, až odejde některý odrůstající nebo náhle vzdorný chlapec: členů smělo vždy být jen pětačtyřicet. Jindrovi bylo jedenáct let, když s ním Václav Černý zamířil na loď kotvící u vltavského břehu. Zatékalo do ní, ale uvnitř čekala klubovna plná kluků a večer dorazil sám Foglar. Černý, přezdívaný Černoch, mu řekl: „Jestřábe, tohle je Jindra Hojer.“ A spisovatel si světlovlasého chlapce prohlédl a spíše řečnicky se tázal: „Tak ty chceš jít k nám do oddílu?“ „Ano,“ odvětil nejistě Jindra. „Tak dobře, tak to s tebou zkusíme,“ podal mu Foglar levici. Jindra natáhl pravou ruku a bylo mu vysvětleno: „My si podáváme levou, ta je od srdce.“ To se stalo v květnu 1936 a 24. prosince 1938 se alter ego Jindry Hojera prvně vynořuje v pěti obrázcích ze zadní strany Mladého hlasatele. Nakreslil je doktor práv Jan Fischer. „Buďte bez starosti, Černí jezdci mají u mne vroubek. Ale jen rychle, rychle!“ sděluje Jindra Mirku Dušínovi a Jarkovi Metelkovi, když je uzavírá do bedny jako do úkrytu před pronásledovateli. Těsně předtím si vyňal z úst stéblo, které mělo podle Foglara symbolizovat hochovu nečinnost před nalezením aktivních přátel a následným vstupem do klubu. Jak se zdá, Foglar o svolení s využitím reálného jména neprosil na kolenou, ale přímočaře chlapci řekl, že je „potřebuje“ a že není třeba se bát ostudy. Ta slova se potvrzují dodnes a Hojer (Červenáčkovo „ublízané“ potěšení“) se stal spolu s ostatními čtyřmi členy Rychlých šípů legendou. Ve Dvojce strávil jeho reálný předobraz takřka pět let, takže zažil i další dvě z kluboven: v Říční ulici a ve vodárenské věži u Jiráskova mostu. Tam pak byly dveře zapečetěny nacisty. V létě 1936 Hojer sice ještě nemohl na tábor, protože neměl složenou nováčkovskou zkoušku, ale v letech 1937 a 1939 už pobyl v mytické Sluneční zátoce u oblouku Sázavy mezi Vilémovicemi a Ledčí. První z těchto táborů se jmenoval Tábor zpěvu, druhý Tábor ohňů. Na tábor pořádaný v Podkarpatské Rusi (1938) vybrán nebyl, anebo jej rodiče nepustili, zažil ale ještě svůj třetí tábor v moravských Ketkovicích na řece Chvojnici (1940). Jenže ten již byl nuceně rozpuštěn a otec nato Hojerovi skauting ze strachu před nacisty zakázal. Nutno dodat, že se rodiče o chlapce již od jeho narození velmi báli a žil „jako v bavlnce“, protože paní Hojerové zemřeli před ním po porodech již dva synové. Pan Hojer sice už roku 1941 také zemřel, ale syn se už (určitě také vzhledem k již vyššímu věku) k Foglarovi a Dvojce nevrátil. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ve své knize bohužel Jindřich Hojer na tato léta prakticky nevzpomíná a věnuje se – s některými mezerami – prvořadě následujícímu životu, v jehož většině ztratil s Foglarem kontakt. A sice je pravda, že na jednom místě odkazuje na knižní sborník Jestřábe, díky (2000), jenž dal dohromady s už zmiňovaným přítelem Václavem Černým a do kterého sám napsal jednu kapitolu, ale ani tamní kapitola není žádnou vzpomínkou a Hojer v ní vypráví o jím iniciovaném pátrání po místě Foglarova dětského švýcarského pobytu. Popravdě řečeno ale i celý Hojerův životopis končí už stranou 36 a většinu knihy nato vyplňují líčení jeho pozdních putování po Řecku a Itálii. Ale už notnou část oné úvodní autobiografie vlastně zabraly až přehnaně podrobné popisy svatební cesty do Petrohradu, tehdejšího Leningradu. Zajímavější je čtvrtý oddíl svazku Příběhy ze života pana Šmodrchy a pátá část Něco málo na závěr, i zde ale Foglar ostrouhá. Předposlední kapitola místo toho líčí natáčení televizní upoutávky na křest jiné Hojerovy knihy Záhadné hlavolamy pro chytré hlavičky (2019) a finální dovětek se vrací právě k těmto Hojerovým hlavolamům. A tak se Foglar spolu s Hojerem objeví jen na fotografii z besedy na straně pět. Opět se setkali teprve roku 1986 a nutno přece jen uznat, že se nám dostává alespoň snímků z Hojerových návštěv divadelního představení Rychlé šípy: účastní se totiž „kulatých“ repríz. Kniha je z velké části zachycením dosti běžného a místy i banálního života dvakrát ženatého vysokoškoláka, který se napodruhé vrátil k první lásce. Není nezajímavé ty vzpomínky proložené humornými povídkami prolistovat, ale sotva by vznikly, kdyby kdysi nedošlo na oněch pět let u Foglara (1936–1940). Velice přejme Jindřichu Hojerovi jeho dílo, pro ctitele jeho alter ega Jindry Hojera se ale může klidně stát až nejapným zklamáním! A Foglar by je nejspíš nedočetl.   Jindra Hojer: Střípky ze života Jindry Hojera. Ilustrovala Hana Krauseová. Vydalo vydavatelství Ing. Lukáš Zeman – E-SMILLE.cz. Pardubice 2019. 192 stran. 3000 výtisků

Čas načtení: 2019-08-19 12:18:43

Filmový festival Karlovy Vary nevrátil minimálně 27 milionů korun do státního rozpočtu, tvrdí NKÚ

Nejvyšší kontrolní úřad kritizuje ministerstvo kultury za to, že finančně podporuje Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Podle podmínek ministerstva nesmí být totiž z dotace realizován zisk, přičemž u MFF Karlovy  Vary "potenciál ziskovosti byl". Ostatně každoročně vykazoval v původním vyúčtování zisk 20 milionů, ovšem v následném opravném výkazu byla naopak vždy uvedena ztráta. Mezinárodnímu filmovému festivalu Karlovy Vary ministerstvo každým rokem poskytuje třicetimilionovou dotaci, což představuje zhruba 20 procent z přibližně 150 milionového rozpočtu. "Většinu výnosů tohoto projektu tvořily platby od smluvních partnerů. Ministerstvo kultury však i tento projekt s převahou příjmů od soukromých subjektů podpořilo významnou dotací a příjemce zavázalo k plnění standardních dotačních podmínek určených pro nestátní neziskové organizace, včetně nemožnosti realizovat zisk," konstatuje NKÚ. Kontrolní úřad mimo jiné zjistil, že minimálně v letech 2013 až 2017 poskytlo ministerstvo kultury podporu FSF Karlovy Vary (Film Servise Festival Karlovy Vary, a. s., organizátor festivalu) na základě nekompletně vyplněných žádostí. "Nebyla například vyplněna část o řešiteli projektu, chyběl popis projektu a určení odpovědné osoby. Ministerstvo žadatele nevyzvalo k doplnění chybějících údajů, ani jeho žádost nevyřadilo," uvádí NKÚ.   Minimálně ve stejných letech FSF Karlovy Vary každoročně vypracoval dvě verze vyúčtování, přičemž v opravných verzích neodůvodněně krátil příjmy projektu. Podle původních vyúčtování dosáhl vždy zisku a podle opravných verzí naopak vždy zaznamenal ztrátu. "Celkem za roky 2013 až 2017 vykázal FSF Karlovy Vary v původních vyúčtováních zisk ve výši 87,8 milionu Kč. Rozdíl ve zdrojích financování mezi původním a opravným vyúčtováním činil za roky 2013 až 2017 celkem 112,3 milionu Kč," zjistil NKÚ. FSF Karlovy Vary přitom měl vrátit zisk do státního rozpočtu, a to až do výše poskytnuté dotace. "V rámci mezinárodního filmového festivalu v roce 2016 dosáhl zisku minimálně 10 398 628 Kč, (přičemž jeho výše mohla činit až 21 495 000 Kč), v roce 2017 dosáhl zisku minimálně 11 279 467 Kč (přičemž jeho výše mohla činit až 25 631 104 Kč) a v roce 2018 dosáhl zisku minimálně  5 803 732 Kč. V tomto roce již FSF Karlovy Vary v reakci na probíhající kontrolu NKÚ vyhotovil pouze jedno vyúčtování, ve kterém však rovněž příjmy projektu krátil. Realizací projektů v letech 2016 až 2018 tak tento příjemce dosáhl skutečného zisku v souhrnné výši minimálně 27 481 827 Kč. V rozporu s podmínkami rozhodnutí a s rozpočtovými pravidly tyto prostředky nevrátil do státního rozpočtu," konstatoval NKÚ.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Ministerstvo kultury opodstatněnost krácení příjmů v opravných vyúčtováních vůbec neřešilo. "Na rozdíl od postupu u jiných příjemců probíhala komunikace  s FSF Karlovy Vary ohledně dvou verzí vyúčtování pouze telefonicky, přičemž ministerstvo žádné doklady o této komunikaci nedoložilo. Minimálně za roky 2013 až 2017 akceptovalo každoročně opravné verze vyúčtování, aniž by odstranilo pochybnosti o oprávněnosti a správnosti vykazování příjmů. MK neprověřovalo opodstatněnost významných každoročních změn ve vyúčtováních u příjemce, a to ani v rámci veřejnosprávní kontroly, kterou provedlo u FSF Karlovy Vary pouze jednou, a to v roce 2014," dodal NKÚ. Podle organizátorů MFF Karlovy Vary kontrolní úřad nesprávně vyhodnotil povahu festivalu. "Jsme přesvědčeni, že jsme při vyúčtování dotace postupovali zcela správně. Věříme, že se to v navazujících řízeních prokáže,“ uvedla na dotaz serveru iROZHLAS.cz mluvčí festivalu Uljana Donátová. Není to přitom poprvé, co NKÚ kritizuje organizátory za nakládání se  státními penězi. V roce 2004 kontroloři konstatovali, že "FSF KV vyplatil v letech 1999-2002 prostředky od ministerstva kultury ve výši 35 miliónů korun dodavatelům, které vybral bez výběrových řízení." 

Čas načtení: 2024-02-20 21:52:00

Pomozte najít Ladislava. Odešel si nakoupit, do obchodu ale už nedorazil

Pardubická policie žádá o pomoc při pátrání po 88letém Ladislavu Vaškovi. Ten měl krátce po obědě odejít na nákup, domů se ale už nevrátil. Policisté po něm pátrají v okolí Studnice na Hlinecku.

Čas načtení: 2024-02-24 15:00:01

Komunistický prezident se zásluhami o stát

Pro život generála Ludvíka Svobody bylo typické podřízení se vyššímu zájmu. Je nutné však přiznat, že ten zájem byl často komunistický a generál jej zaměňoval nebo ztotožňoval se zájmem vlasti. Jeho vojenská kariéra začala nedobrovolně už v mládí.   Vojínem v první světové válce  Roku 1915 byl ve 20 letech poslán na ruskou frontu, jeho bratr na srbskou. Už se nikdy nesetkali, jeho bratr byl odsouzen k smrti za neposlušnost, a to krutou popravou oblíbenou v rakouské armádě, tzv. smrtí španglemi. Spočívala v tom, že voják byl pověšen za ruce spoutané za zády a takto byl ponechán na přímém slunci několik hodin.   Zrůda ve zrůdném režimu: Soudce kat Vaš ničeho nelitoval, zlikvidoval i svého hrdinu Číst více Velitel československých legií  V září roku 1915 přešel Ludvík Svoboda do ruského zajetí, o rok později se přihlásil do československých legií. Byl hodnocen velmi kladně a stal se poté velitelem čety, také přijal pravoslavnou víru. Účastnil se dvou důležitých a krutých bitev u Zborova a u Bachmače. Když se vrátil domů, čekal jej šok – krom umučeného bratra přišel o otčíma, který se o ně staral. Také další jeho příbuzní přišli ve válce o život. Svoboda na svou účast v první světové válce vzpomínal s hrůzou, například na to, když jeden muž jeho jednotky poznal mezi zastřelenými nepřáteli svého syna. Ve svých pamětech napsal, že války měl tehdy dost na celý život, ale osud chtěl vše nakonec jinak.   Než přišla další válka, stačil se oženit a zplodit dva potomky. Rád chodil do přírody a šplhal po skalách. Manželka mu tehdy říkávala: „Tatíčku, pamatuj, že máš dvě děti!“ Toto úsloví se u nich poté uchytilo a používali ho v kritických situacích, zejména v období politických procesů.   Sovětské období  Po okupaci nacisty se zapojil do odboje, ale nakonec se rozhodl pro odchod do ciziny a vybral si Sovětský svaz, kam se dostal přes Ostravu a polský Krakov. Po útoku nacistů na Sovětský svaz to byl právě Ludvík Svoboda a generál Heliodor Píka, kteří se podíleli na tvorbě československého legionu v SSSR.  Zde byl již nakloněn komunistům a vycházel jim vstříc. Přesto jej politruk Bedřich Reicin označoval v udáních jako agenta, který chce vrátit republiku zpět do rukou kapitalistů. Generál Svoboda se účastnil mnoha bitev, ta první, ve které náš legion figuroval, byla u Sokolova. Sověti si Svobodu tehdy oblíbili, i když nebyl členem KSČ. Vojáci na něj vzpomínali jako na otcovskou autoritu.   Politická ponorka  Návrat domů byl trpký, opět přišel o mnoho blízkých, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Jistou satisfakcí mu bylo jmenování prvním poválečným ministrem obrany. V této době stále nebyl členem komunistické strany, avšak byl již plně podřízen Gottwaldovi. Těmto lidem říkali „politické ponorky“, byli buď nestraníci, nebo členové jiné strany, ale pracovali pro komunisty. Z těchto strategických důvodů odmítl tenkrát Klement Gottwald zapsat generála Svobodu jako člena strany. Později po uchopení moci komunisty měl plnohodnotné členství. Velmi intervenoval, aby generál Píka dostal nakonec milost. Gottwald mu na jedné recepci řekl: „Tak jsme toho generála nakonec nezachránili.“  Komunisté se po únoru 1948 chopili moci a začali čistit všechny úřady od domnělých nebo skutečných nepřátel. Ludvík Svoboda jim tehdy dost pomohl. Soukolí politických čistek nakonec málem semlelo i jej.  Krutá padesátá léta Vytýkali mu, že čistka v armádě neproběhla důsledně a že se obklopuje prvorepublikovými důstojníky nebo lidmi na ně navázanými. On sám nevěřil, že by se mu něco mohlo stát. Nakonec byl v roce 1950 odvolán z funkce ministra obrany, o dva roky později byl zatčen. Reicin, který sám tehdy seděl ve vazbě, na něj ještě před svým zatčením připravil materiály (detailně jejich vztah popsal historik Ladislav Kudrna). Svoboda měl být zařazen do procesu se Slánským. Jeho dcera, studující tou dobou v Moskvě, si posteskla spolužačce Galje, že tatínka zavřeli. Netušila, že její rodiče měli konexe na Stalina, který intervenoval za Svobodovo propuštění.   Unikl o vlásek politickému procesu a nejspíš i trestu smrti. Po propuštění pracoval jako řadový zaměstnanec JZD v rodném Hroznatíně. Prý byl dobrý pracovník, nikdy se nepovyšoval a nebyl zatrpklý. Později byl rehabilitován a také mu bylo obnoveno členství v KSČ.   Husákovské Československo pořád může překvapit. Jak na něj vzpomíná bohém, kterému se nechtělo pracovat? Číst více Ze dna až do prezidentské pracovny  Jak už jste možná postřehli, osud generála Svobody byl plný nečekaných zvratů. Jeden se stal na X. sjezdu strany (1954), Svoboda se jej účastnil jako obyčejný řadový člen. Přijel na něj vůdce SSSR Nikita Chruščov a prvním, po kom se ptal, byl právě Svoboda. Političtí vůdci byli v rozpacích, již několik roků se Ludvík Svoboda neúčastnil veřejného života, slovy básníka „byl politická mrtvola“. Když jej na sjezdu potkali a přivedli ke Chruščovovi, byl to nový začátek jeho politického života. Naši podlézaví soudruzi si to vyložili jako jasné gesto, koho chce vidět Sovětský svaz v čele státu. A tak se v březnu 1968 stává Ludvík Svoboda prezidentem. Lidé v něm viděli naději na změnu, také vrátil tradici oslavování legionářů, kterou se minulí vůdci snažili vymýtit. Byl často ve styku s mládeží, chodil na přednášky do škol. Velkou nespravedlnost viděl v období politických procesů, snažil napravit chyby minulosti, život však už popraveným nikdo nevrátil. Snažil se také o rehabilitaci zmíněného generála Píky. Zemřel v září 1979 po řadě mozkových příhod v 83 letech.    Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník

Čas načtení: 2024-02-29 09:00:01

Za pár minut jsem zpátky, mami. Miluji tě! To byla poslední slova, co matka slyšela od své dcerky

Byl červen roku 1991, prázdniny už klepaly na dveře a na předměstí Melbourne poslala matka svoji šestiletou dceru do nedalekého obchodu. Vše se zdálo být bezpečné, ostatně tak jako jindy. Jenomže tentokrát dopadlo všechno úplně jinak, než by si mohl kdo přát. Matka viděla svoji dceru naposledy ve chvíli, kdy děvčátko nasedalo na kolo a vyráželo z vrátek. Nikdo netušil, co se za malou chvíli stane.  Děti odešly z domova a rodiče je už nikdy neviděli. Jejich těla skončila nedaleko města Číst více Obezřetná dívka Podle její matky Kerri byla Sheree velmi obezřetná a s cizími lidmi se nikdy nebavila, dokonce se jich spíš bála. Když se ale ani po několika desítkách minut nevracela domů, vyvolala její matka poplach. Brzy nato bylo nalezeno dívčino kolo nedaleko domu, kde s matkou žila. To už Kerri vše ohlásila policii. Obavy minutu po minutě narůstaly a bohužel se ukázaly jako oprávněné.  Policisté i dobrovolníci byli na nohou Policisté okamžitě rozběhli rozsáhlou pátrací akci, do které se zapojilo na stovku dobrovolníků. Zastavovali řidiče, prohledávali les, zapojili vrtulník i služební psy. Všechno ale bylo marné, jako by se dítě propadlo do země. Později matka přiznala, že se již před několika dny pokusil neznámý muž Sheree vylákat na výlet na kole, navíc v posledních letech byly uneseny v okolí hned tři dívky, uvádí server Morbidology. Mohla to být stopa, ale k objasnění případu ještě nevedla. Kerri vystoupila v televizi, kde žádala o pomoc při hledání dcery. Pátrání bylo nekonečné, až si v lednu příštího roku vzpomněl malý chlapec, že takovou dívku viděl s mužem, který ji nutil nastoupit do malého modrého auta. Konečně bylo čeho se chopit a kde skutečně začít. K chlapci se brzy připojila další žena, ale po modrém autě stále nebylo ani památky.  Objevené tělo patřilo Sheree Vláda dokonce vypsala odměnu 100 000 dolarů, ale zbytečně. Na podzim roku 1992 objevili náhodní jezdci na koních tělíčko zjevně již mnoho měsíců mrtvého dítěte. Na řadu přišla pitva, která zlé podezření potvrdila. Šlo o Sheree. Teď už zbývalo jen najít vraha, ale na to potřebovali policisté ještě několik dalších týdnů. Až poté se už poměrně úzká skupinka vyšetřovatelů přiblížila k šestapadesátiletému muži Robertu Lowovi, ženatému otci dvou dětí a aktivnímu členu místního církevního sboru.  Chlapec zamával rodičům a šel do školy, ale už se nevrátil. Jeho vraha rodina kryla po desetiletí Číst více Svědci si vzpomněli, nikdo tehdy nepomohl Brzy došlo na soudní slyšení a to, co se objevilo ve výpovědích místních, bylo téměř neuvěřitelné. Najednou začaly hovořit děti, které únos viděly, a dokonce i dospělí, kteří si podle findagrave.com vzpomněli na nešťastnou dívku za sklem auta, která se snažila upoutat jejich pozornost. Proč nikdo z nich tehdy nic neohlásil, zůstalo záhadou. Robert Lowe byl nakonec pod tíhou důkazů obviněn nejen z vraždy Sheree, ale i z dalších dvou únosů a neoprávněného věznění. Nepomohlo mu ani svědectví manželky, která vypovídala o změně jeho chování po dívčině únosu a o jeho fascinaci zprávami o únosech dalších malých holčiček.  Lhal, i když spal Robert Lowe lhal policii téměř každým slovem i ve snadno prokazatelných skutečnostech. „Za prvé jsem tam nebyl, ale pokud jsem tam byl, nebyl jsem tam v příslušnou dobu, a pokud jsem tam byl v příslušnou dobu a udělal jsem to, nebyla to vražda,“ prohlásil dokonce před soudem. Jeho nahrávané diskuse se spoluvězněm, v nichž se k vraždě přiznal, jej ale nakonec přece jen usvědčily. Pomohla také výpověď jeho psycholožky, která potvrdila, že se u ní léčil kvůli exhibicionismu a obtěžování malých dívek. Souhlasila s nahráváním jeho sezení a to potom posloužilo porotcům při rozhodování.  Jekyll a Hyde Jestliže okolí znalo Roberta Lowa jako milujícího muže, ochotného kdykoliv pomoci, znalo pouze pana Jekylla. Byl tady ale také skrytý Hyde, který páchal zlo, za něž byl odsouzen na doživotí bez možnosti propuštění. Malé Sheree Beasley to život nevrátilo, ale pravděpodobně tak byly zachráněny osudy dalších dívek.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Patnáctiletá dívka popsala osm dní hrůzy: Zdrogovali ji a unesli, střídalo se na ní dvacet mužů. V Indii jeden z mnoha případů.

Čas načtení: 2024-03-01 18:00:01

Student spustil střelbu v pražské tramvaji. Při zásahu proti němu zaplatil životem policista

Když se posádka vozu neozývala do vysílačky, dal policejní operátor pokyn Pohotovostní motorizované jednotce (PMJ): „Lípa 1000, Lípa 1000, Lípa 1000, Lípa, všem hlídkám v blízkosti Nuselské ulice. Máme oznámení o střelbě Nuselská 118. Zranění policisté, Echo 213 se mi nehlásí. Kdo jede na pomoc?!“ Když na místo PMJ dojela, hlásila dva zraněné policisty a mrtvého pachatele. Byl jím Jiří Zounek. O tři týdny později svým zraněním podlehl i policista Michal Braniš, naplnil tak svou přísahu, že v případě nutnosti jako policista nebude váhat obětovat svůj život.   Kriminalisté již měli o Zounkovi dost informací, ale další části této pavučiny zločinu se jim začaly rozplétat po jeho smrti. Co vedlo studenta k tomu, aby začal krást a vraždit?  Největší mafiánský zátah své doby se stal v Česku. Po razii u Holubů nám gratulovala dokonce FBI Číst více Vražda na střelnici  Celý případ začal pro detektivy o pár dní dřív, na podolské střelnici Terč. Střelmistr byl nalezen mrtev s prostřelenou hlavou. Útok přišel zákeřně zezadu. Chyběla jedna zbraň a vše nasvědčovalo tomu, že právě s touto pachatel vraždil. Jednalo se o izraelskou pistoli Jericho s velkou ráží. Poslední byl v knize návštěv zapsán jistý student. Když jej však policisté navštívili, dozvěděli se, že mu byla na přednášce na ČVUT odcizena občanka.   Ajťák, který měl rád zbraně  Další šetření je dovedlo k Jiřímu Zounkovi, který studoval s oním studentem a na střelnici chodil. Tichý mladík studující informatiku nebyl k nalezení. Detektivové se o jeho osobě dozvěděli, že měl rád zbraně a také že pocházel ze skromných poměrů – ačkoliv studoval informatiku, počítač si pořídit nemohl. O Zounkovi se však dozvěděli ještě jinou věc – byl stíhán pro krádeže, ale jelikož se za něj zaručili rodiče, byl stíhán na svobodě. Nebýt této události, mohl policista Braniš ještě žít a Zounek putovat z vazby rovnou do vězení. Historie však nezná žádné „kdyby“.   Vypočítavý lhář Rozeběhlo se rozsáhlé pátrání, ale studenta se nepodařilo dostihnout. Dostali tip od místních z chatové oblasti, kde měli chalupu, že zde před pár dny byl. Když sem přijeli operativci, nebylo po něm již ani vidu, ani slechu. Zounkova maminka tvrdila, že o svém synovi nic neví. Musíme si také uvědomit, že tehdy nebyla možná lokalizace mobilu, přenosné telefony byly obrovské a vlastnilo je jen malé procento bohatých lidí. Zounek byl majitelem střelné zbraně, kterou držel legálně, ale v rámci probíhajícího vyšetřování jeho loupežné činnosti mu byla zabavena. Vypadalo to, že ihned po svém propuštění na svobodu si student opatřil další zbraň surovou vraždou.  Osudná cesta tramvají Vyšetřování případu přerušila hrůzná událost v tramvaji. Po přestřelce mezi vyděšenými cestujícími ležel na zemi hledaný Jiří Zounek. Kriminalista se pro podcast Kriminálka vyjádřil, že mu jej bylo paradoxně líto, protože měl v té době syna právě ve věku zastřeleného Zounka. V době, kdy byl na útěku, přepadával rodinné domy střelbou do oken či balkonů. Když nikdo nerozsvítil, vloupal se dovnitř. Kradené věci pak prodával. To se mu stalo osudné – lidé, kterým chtěl prodat šperky, místo nákupu zavolali policisty a sdělili jim, že podezřelý nastoupil do tramvaje číslo 11. Nevyřešené vraždy  Policisté spojili Zounkovo jméno i s dalšími případy přepadení, jednou dokonce spoutal prodavačku večerky a sebral peníze z kasy. Vyšetřovatelé se domnívají, že jeho motiv byl loupežný, zhlédl se prý v záporných hrdinech akčních filmů, nájemných vrazích a gangsterech. Byly tady ještě další dvě vraždy, které měly stejný modus operandi a byly také provedeny pistolí Jericho. Jednalo se o vraždu směnárníka a starožitníka. Ačkoliv měli kriminalisté indicie, že je dost pravděpodobně spáchal Zounek, nepodařilo se je objasnit.   Vrah zapomněl, že zabíjel. Trojnásobnou vraždu v Klučově objasnili až po 13 letech Číst více Dostát přísaze  Pro každého poctivého policistu je důležité dodržet přísahu, kterou složil při přijetí do sboru. V ní slibuje, že v případě nutnosti nasadí svůj vlastní život. Tuto přísahu dodržel také Michal Braniš, který se toho dne domů ke své partnerce, kterou si měl zanedlouho brát, a malému synovi nevrátil. Na místě incidentu má na zdi pomník. Jeho hrdinský čin nebyl zapomenut a Policie ČR pravidelně pořádá memorial Michala Braniše, fotbalové utkání na památku zavražděného kolegy, vzpomínají se však i další jména, která každým rokem přibývají. Nejsmutnější statistku (podle Policie ČR) měl za poslední desetiletí rok 2013, o život tehdy ve službě přišlo pět policistů. Podobné případy se stávaly i za komunismu, v roce 1979 v Tišnově při přepadení banky zastřelili strážmistra Velíška. Čin nebyl dosud objasněn, ale stopy nejvíc vedly k pozdějšímu šéfovi podsvětí Antonínu Bělovi. Zdroj: autorský článek KAM DÁL:Nostradamus viděl hrůzy, které se letos mají týkat i Česka. Potvrdil je generál Šedivý i další věštec

Čas načtení: 2024-03-06 09:53:35

Hokej už jsem si neužíval, vysvětluje Nakládal konec kariéry

V létě 2020 se s velkou pompou vracel do Pardubic. O rok a půl později s nimi obránce Jakub Nakládal předčasně ukončil smlouvu. Hokej už pro něj přestala být priorita a na tuzemské zimní stadiony už se nikdy nevrátil. O ztrátě motivace hovořil v pořadu Příklep na Sport.cz.

Čas načtení: 2024-03-13 15:20:03

Labuťák znovu zaútočil na kanoistu, přistřihli mu křídlo a přestěhovali jinam

Labuťák s přezdívkou Trenér, který pravidelně při obraně svého teritoria terorizuje kanoisty na řece Radbuze v centru Plzně, dal o sobě opět vědět. Tentokrát už na začátku března. Lidé ze spolku pro ochranu zvířat proto rozhodli o co nejrychlejším přestěhování labutího páru na mnohem klidnější vodní nádrž na Rokycansku. Aby se labuťák už nevrátil, přistřihli mu křídlo.

Čas načtení: 2024-03-19 10:00:00

Tvůrci nového Vetřelce se rozpovídali o zápletce

Hororové legendy přežijí skoro všechno. Jinak by se Jason v Pátku třináctého nevrátil desetkrát a Michael Myers v Halloweenu za sebou neměl už dva restarty. Vetřelec je ale přeci jenom trošku jiná liga a v Hollywoodu se s ním zachází malinko opatrněji. Pořád nás mrzí, že nevyšlo pokračování druhé...