Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-09 10:00:00

Potvrzení zločinecké politické strategie

 Izraelský ministr financí Bezalel Smotrich prohlásil, že vyhladovění lidí v Gaze může být "oprávněné a morální"Ne a ne. Válečné zákony jsou zde jasné. Římský statut Mezinárodního trestního soudu říká, že úmyslné vyhladovění civilistů "zbavením předmětů nezbytných pro jejich přežití, včetně úmyslného bránění dodávkám pomoci" je válečným zločinem.Smotrichovy výroky z tohoto týdne vyvolaly mezinárodní odsouzení - a to oprávněně -, ale není to zdaleka poprvé, co izraelský vládní představitel řekl něco takového. Podobná prohlášení zazněla od začátku izraelského útoku na Gazu po útocích ze 7. října i od dalších vysoce postavených představitelů, píše Andrew Stroehlein, mediální ředitel lidskoprávní organizace Human Rights Watch ve svém pravidelném přehledu. Israel’s finance minister has said that starving people in Gaza might be “justified and moral.”These comments sparked international condemnation — but it’s hardly the first time an Israeli government official has said such things.More in @astroehlein's Daily Brief: pic.twitter.com/XFjoCdhrhS— Human Rights Watch (@hrw) August 8, 2024

Čas načtení: 2024-02-29 09:00:01

Za pár minut jsem zpátky, mami. Miluji tě! To byla poslední slova, co matka slyšela od své dcerky

Byl červen roku 1991, prázdniny už klepaly na dveře a na předměstí Melbourne poslala matka svoji šestiletou dceru do nedalekého obchodu. Vše se zdálo být bezpečné, ostatně tak jako jindy. Jenomže tentokrát dopadlo všechno úplně jinak, než by si mohl kdo přát. Matka viděla svoji dceru naposledy ve chvíli, kdy děvčátko nasedalo na kolo a vyráželo z vrátek. Nikdo netušil, co se za malou chvíli stane.  Děti odešly z domova a rodiče je už nikdy neviděli. Jejich těla skončila nedaleko města Číst více Obezřetná dívka Podle její matky Kerri byla Sheree velmi obezřetná a s cizími lidmi se nikdy nebavila, dokonce se jich spíš bála. Když se ale ani po několika desítkách minut nevracela domů, vyvolala její matka poplach. Brzy nato bylo nalezeno dívčino kolo nedaleko domu, kde s matkou žila. To už Kerri vše ohlásila policii. Obavy minutu po minutě narůstaly a bohužel se ukázaly jako oprávněné.  Policisté i dobrovolníci byli na nohou Policisté okamžitě rozběhli rozsáhlou pátrací akci, do které se zapojilo na stovku dobrovolníků. Zastavovali řidiče, prohledávali les, zapojili vrtulník i služební psy. Všechno ale bylo marné, jako by se dítě propadlo do země. Později matka přiznala, že se již před několika dny pokusil neznámý muž Sheree vylákat na výlet na kole, navíc v posledních letech byly uneseny v okolí hned tři dívky, uvádí server Morbidology. Mohla to být stopa, ale k objasnění případu ještě nevedla. Kerri vystoupila v televizi, kde žádala o pomoc při hledání dcery. Pátrání bylo nekonečné, až si v lednu příštího roku vzpomněl malý chlapec, že takovou dívku viděl s mužem, který ji nutil nastoupit do malého modrého auta. Konečně bylo čeho se chopit a kde skutečně začít. K chlapci se brzy připojila další žena, ale po modrém autě stále nebylo ani památky.  Objevené tělo patřilo Sheree Vláda dokonce vypsala odměnu 100 000 dolarů, ale zbytečně. Na podzim roku 1992 objevili náhodní jezdci na koních tělíčko zjevně již mnoho měsíců mrtvého dítěte. Na řadu přišla pitva, která zlé podezření potvrdila. Šlo o Sheree. Teď už zbývalo jen najít vraha, ale na to potřebovali policisté ještě několik dalších týdnů. Až poté se už poměrně úzká skupinka vyšetřovatelů přiblížila k šestapadesátiletému muži Robertu Lowovi, ženatému otci dvou dětí a aktivnímu členu místního církevního sboru.  Chlapec zamával rodičům a šel do školy, ale už se nevrátil. Jeho vraha rodina kryla po desetiletí Číst více Svědci si vzpomněli, nikdo tehdy nepomohl Brzy došlo na soudní slyšení a to, co se objevilo ve výpovědích místních, bylo téměř neuvěřitelné. Najednou začaly hovořit děti, které únos viděly, a dokonce i dospělí, kteří si podle findagrave.com vzpomněli na nešťastnou dívku za sklem auta, která se snažila upoutat jejich pozornost. Proč nikdo z nich tehdy nic neohlásil, zůstalo záhadou. Robert Lowe byl nakonec pod tíhou důkazů obviněn nejen z vraždy Sheree, ale i z dalších dvou únosů a neoprávněného věznění. Nepomohlo mu ani svědectví manželky, která vypovídala o změně jeho chování po dívčině únosu a o jeho fascinaci zprávami o únosech dalších malých holčiček.  Lhal, i když spal Robert Lowe lhal policii téměř každým slovem i ve snadno prokazatelných skutečnostech. „Za prvé jsem tam nebyl, ale pokud jsem tam byl, nebyl jsem tam v příslušnou dobu, a pokud jsem tam byl v příslušnou dobu a udělal jsem to, nebyla to vražda,“ prohlásil dokonce před soudem. Jeho nahrávané diskuse se spoluvězněm, v nichž se k vraždě přiznal, jej ale nakonec přece jen usvědčily. Pomohla také výpověď jeho psycholožky, která potvrdila, že se u ní léčil kvůli exhibicionismu a obtěžování malých dívek. Souhlasila s nahráváním jeho sezení a to potom posloužilo porotcům při rozhodování.  Jekyll a Hyde Jestliže okolí znalo Roberta Lowa jako milujícího muže, ochotného kdykoliv pomoci, znalo pouze pana Jekylla. Byl tady ale také skrytý Hyde, který páchal zlo, za něž byl odsouzen na doživotí bez možnosti propuštění. Malé Sheree Beasley to život nevrátilo, ale pravděpodobně tak byly zachráněny osudy dalších dívek.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Patnáctiletá dívka popsala osm dní hrůzy: Zdrogovali ji a unesli, střídalo se na ní dvacet mužů. V Indii jeden z mnoha případů.

Čas načtení: 2024-03-03 07:57:42

(Ne)oprávněný strach o planetu

Herec Marek Vašut na začátku roku v jednom podcastu prohlásil: „Teď vyrůstá generace, která má dokonale vymyté mozky tím, že planeta hoří.“ Mediálně tak opět probudil k životu otázku, zda jsou obavy o zánik planety v souvislosti s ničením životního prostředí oprávněné, a okomentoval tak fenomén dnešní doby, kdy děti a mladí dospělí často čelí klimatické úzkosti.

Čas načtení: 2024-08-05 12:02:00

Izraelský ministr: Svět nám nedovolí nechat umřít hlady dva miliony Palestinců

Tel Aviv - Blokování humanitární pomoci do Pásma Gazy by mohlo být "morální a oprávněné", i kdyby to způsobilo smrt dvou milionů civilistů, kteří by zemřeli hladem. Prohlásil podle serveru...

Čas načtení: 2024-08-05 12:02:00

Izraelský ministr: Svět nám nedovolí nechat umřít hlady dva miliony Palestinců

Tel Aviv - Blokování humanitární pomoci do Pásma Gazy by mohlo být "morální a oprávněné", i kdyby to způsobilo smrt dvou milionů civilistů, kteří by zemřeli hladem. Prohlásil podle serveru...

Čas načtení: 2024-11-26 06:00:01

Trumpův nejdůležitější ministr: Marco Rubio je kluk z kubánské rodiny, který nemá rád Ukrajinu

Syn kubánských přistěhovalců, který v Americe nedostal nikdy nic zadarmo. Přesně takovou image si Marco Rubio buduje u Američanů. Jeho rodiče utekli z Kuby v roce 1956, ještě když ostrovu vládl diktátor Batista, dva a půl roku před nástupem Fidela Castra. Americké občanství dostali až v roce 1975. Někteří další Rubiovi příbuzní přišli do Ameriky jako imigranti. Rubio má tři sourozence, bratra a dvě sestry. Jeho otec po příchodu do USA pracoval jako barman, matka dělala v té době typickou práci kubánských imigrantek – pokojskou v luxusním hotelu. Rodina se hlásí ke katolické církvi.   Trumpova ministryně vnitra zastřelila vlastního psa. Neposlouchal Číst více Na vysokou díky půjčce Na střední chodil Rubio v Miami, pak se díky studentské půjčce dostal na Floridskou univerzitu, kde získal bakalářský titul, následně se stal doktorem práv na University of Miami. Svoje studentské půjčky podle ABC News splatil v roce 2012. Už během studia pracoval jako asistent republikánské poslankyně Illeany Ros-Lehtinen. Tehdy zřejmě nabíral své první zkušenosti. Po studiu se angažoval v městské politice, pak jeho politická kariéra začala strmě stoupat. Stal se senátorem, a dokonce se pokoušel o vlastní prezidentskou kampaň v roce 2016.  Nemá rád levičáky ani Palestince Kam se bude pod Rubiovou vládou ubírat americká politika? Rubio je kovaný pravičák, který nemůže přijít na jméno levicovým režimům. Nejvíce to platí asi o jeho rodné Kubě, kde by nejradši viděl komunisty na kolenou. Podobně nesmlouvavý přístup má i k Mexiku nebo třeba Venezuele, kde prosazoval plány na svrhnutí levicového diktátora Nicolase Madura, jak píše web CBS News. Vztahy s Latinskou Amerikou tak podle Rubiových kritiků zřejmě v budoucnosti utrpí. Podobný přístup má i k izraelské válce. „Izraelci oprávněně žijící ve své historické vlasti nejsou překážkou míru, Palestinci jsou,“ prohlásil podle Al-Jazeery. Ne zbraním na Ukrajinu Další, kdo bude mít z Rubiovy nominace rozporuplné pocity, jsou Ukrajinci. Budoucí ministr je sice velkým obhájcem práva Ukrajiny na obranu proti ruské agresi, nechce tam ale dál dodávat zbraně. „Myslím, že Ukrajinci byli neuvěřitelně stateční a silní, když se postavili Rusku,“ řekl Rubio začátkem listopadu podle Kyiv Independent. „Ale nakonec to, co zde financujeme, je patová válka a je třeba ji dovést k závěru, jinak se tato země vrátí o 100 let zpět,“ dodal. Zdůrazňuje ale, že není na straně Ruska.  Za hodinu musíte dobíjet, vymýšlí si Trump a vyhlašuje válku elektromobilům. Co to přinese Muskovi? Číst více Konec války s otazníkem Následně se podrobněji vyjádřil, jak by si dohodu mezi Ruskem a Ukrajinou představoval. „Byl bych spokojen s dohodou, která ukončí tato nepřátelství a o které si myslím, že je pro Ukrajinu příznivá, což znamená, že Ukrajina bude mít svou vlastní suverenitu, že se nestane satelitním státem nebo loutkovým státem, který je neustále držen jako rukojmí Rusů,“ řekl podle výše zmíněného ukrajinského listu. Dohodu ale prý nechce předjímat. KAM DÁL: Musí objíždět Evropu a kontrolovat ceny másla. Okamurovi poslanci nemají chvilku klidu

Čas načtení: 2025-05-30 09:11:00

Ruské obavy z rozšiřování NATO jsou oprávněné, řekl zmocněnec USA Kellogg

Obavy Ruska z rozšíření NATO na východ jsou oprávněné a Spojené státy nechtějí, aby se Ukrajina k Alianci připojila. Prohlásil to zmocněnec amerického prezidenta Donalda Trumpa pro Ukrajinu Keith Kellogg. Dodal, že ruské výhrady se netýkají jen Ukrajiny, ale i dalších států. Řekl, že Trump je z Putina rozladěný.

Čas načtení: 2024-08-08 00:01:39

Izraelský ministr financí: Nechat Palestince umírat hlady je „oprávněné a morální“

Krajně pravicový Izraelský ministr financí Bezalel Smotrich se nikdy nestyděl přiznat, že chce svět zbavit Palestinců, a nyní se nechal slyšet, že nechat dva miliony lidí v Gaze zemřít hlady by mohlo být „oprávněné a morální.“ Tyto bezcitné komentáře pronesl… The post Izraelský ministr financí: Nechat Palestince umírat hlady je „oprávněné a morální“ first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2022-06-20 15:09:10

Proč vlajky? A proč ukrajinské?

Nevím, proč se v textu na svých stránkách dívá „při reflexi dnešních věcí“ pan Žantovský „přes rameno“ (ve skutečnosti hledí na obrázku, který jeho text doprovází, někam napravo dopředu, kreslířka Katřina Kotíková ovšem nemohla vědět, kam se ve své úvaze podívá), když chce „vzít v úvahu věci minulé a nabídnout z nich poučení“. Vlastně ani to úplně nesouhlasí, neboť se v uvedeném textu věnuje aktuálnímu vyvěšování ukrajinských vlajek v naší zemi. Při tom cituje jakousi blíže neurčenou (odvolání veškeré žádné), ale zřejmě existující „podrobnou studii“. Ta se prý týká pravidel vyvěšování státních vlajek. Podle ní (cituji) „není vhodné vyvěšovat samostatně vlajku cizího státu na vlastním území, aniž by byla společně s tím vyvěšena domácí státní vlajka. Cizí vlajka totiž značí dobyté území. Na dobytém území jsou vždy vyvěšeny jen vlajky dobyvatele. Vyvěšení pouze cizí státní vlajky se de facto považuje za označení exteritoriality“. Takže je vyvěšování ukrajinských vlajek na různých budovách v Česku podle Žantovského nepřípadné. Ale ono to jde ještě dál, při práci na mém PC na mne vyskočila zpráva, která mne opravdu zarazila ještě více, než právě zmíněný článek: Demonstranty proti vládě rozohnila ukrajinská vlajka. Snažili se ji srazit svými prapory. Jak se ji vlastně pokoušeli tito lidé strhnout? Zřejmě nejspíš vlajkou českou(!). Prý je, čtu v e-mailu osoby, která mně Žantovského článek přeposlala „vyvěšování ukrajinských vlajek věru poněkud nepochopitelná česká zábava“! Reaguji nesouhlasně – vlající ukrajinskou vlajku jsem viděl po útoku na Ukrajinu například i na radnici v rakouském Bregenzu – a dostanu tuto ráznou odpověď: „Nevím, nevzpomínám si, kam a co psal Ž. před více než třiceti lety..., ale to neznamená, že jeho (nejen jeho) podivení nad vlajícími ukrajinskými vlajkami nesdílím...“ Je zjevné, že panu Žantovskému a dalším, kteří se podivují nad vyvěšenými vlajkami našich hostů, schází utečenecká zkušenost! Když jsem v šedesátém osmém roce utíkal před sovětskými útočníky s jedním kabátem a několika dalšími svršky v kufru (a musím podotknout, díky tomu, že se Čechoslováci agresorovi nebránili, měli jsme to mnohem, mnohem a nesrovnatelně lehčí než Ukrajinci), byly československé vlajky, které vlály v zemích, kam jsme přicházeli, pro mne a nás všechny opravdu velkým povzbuzením. Byly znamením, že se lidé v těchto zemích (konkrétně v mém případě Rakousko a Švýcarsko) s námi solidarizují a že jsou ochotni nám pomoci. Že nejsme sami! Nikoho z nás určitě nenapadlo ve vyvěšené československé vlajce vidět a hledat znak toho, že jsme dotyčnou budovu či dům dobyli, nebo že se jedná o československé exteritoriální území, či že by nás napadla další podobná pitomost, jaké uvádí pan Žantovský! Bylo to ono okřídlené: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ A nesetkali jsme se na štěstí nikdy nikde s ostudným strháváním našich vlajek! Je pravda, že si zde někteří lidé docela zvykli před časem na vyvěšené vlajky sovětské. Ovšem je taky pravda, že se tehdy o dobyté území jednalo... Dovolím si být osobnější. Před několika dny jsem vyprávěl v dobré společnosti, jak jsem přišel o svůj dětský památníček, do kterého mi nakreslil obrázky Lada, Španiel, Švabinský, Kodeti atd. Tu se podivila inteligentní paní a zeptala se mne: „To jste si ho nevzal sebou?“ Ne, nevzal, byl jsem rád, že mne v rozhlase, kde jsem během jeho obsazování i po něm pracoval, sovětští (ruští) vojáci nezastřelili. Kdykoliv o nich mluvím, zdůrazním, že byli vlastně slušní, ani by po nás „pes neštěk“, kdyby nás, když nás přistihli při práci ve studiu, rozstříleli na hadry. A byl jsem rád, že se mi podařilo dostat se z dosahu těchto „osvoboditelů“. A potěšilo mne – opakuji se – že mne v zemi, do níž se mně podařilo dostat, vítaly československé vlajky dokonce na kolech a autech místních lidí! Je totiž rozdíl mezi spořádanou cestou, vystěhováním se do zahraničí, třeba po svatbě, a útěkem. Mimochodem: cizí vlajky se vyvěšují rovněž při státních návštěvách. To, pravda, většinou s vlajkou domácí. A tak mne napadá, že by skutečně nebylo od věci, kdyby na veřejných budovách (a v tom s Žantovským souhlasím, i když on tak nejspíš svou připomínku nemyslí) vlály vedle ukrajinských vlajek i vlajky české jako další zdůraznění solidarity s ukrajinským národem – tak jako tomu bylo při nedávném izraelsko-palestinském konfliktu. Utečenci jsou v podstatě státní návštěva! I když ne ta oficiální, vítaná s poctami, chlebem a solí vrcholnými představiteli země, do které přicházejí. I toho jsme si byli, alespoň ve své většině, vždy vědomi; vědomi toho, že bychom měli naši zemi slušně reprezentovat. A opravdu, podle všeho, co o nás, o našich krajanech vím, se to docela povedlo a pro země, ve kterých jsme žili nebo žijeme, jsme se stali spíše obohacením než přítěží. Alespoň většina z nás se velice úspěšně zapojila v zemích, které nás přijaly, do pracovního procesu. Myslím, že to tak bude i s Ukrajinci. Píšu to pro ty, kteří se domnívají, že co utečenec to lump a příživník a z toho důvodu se, speciálně pokud jde o Ukrajince, obávají, že zde dojde k „poukrajinštění“, k civilizačnímu kolapsu, vržení někam na „necivilizovaný“ východ! Zvláštní, že přítomnost (podivných) ruských zbohatlíků v této zemi stejným lidem tak moc nevadila. Douška: „Zcela oprávněné emoce“ rozbouřil podle pana Žantovského „fakt, že se ukrajinská státní vlajka ocitla i na Národním památníku Terezín“. Že „terezínská pevnost sehrála tragickou roli za druhé světové války“, víme snad všichni. Jistě do ní nebudou směřovat kroky ukrajinských utečenců. To ovšem ani Žantovský nepředpokládá. Důvodem jeho pobouření je mu osoba Stepana Bandery, jehož sochy skutečně na Ukrajině existují. Mimochodem minulý měsíc se objevila na internetu zjevná fotomontáž, na níž byl znázorněn starosta Prahy 6, jak na dejvickém Vítězném náměstí – „Kulaťáku“ – vztyčuje před samozřejmě ve skutečnosti tam neexistující sochou Bandery ukrajinskou vlajku. Fotomontáž, kterou jsem dostal já, byla doprovázena textem: „Přiložená fotografie vysvětluje vše. Smích dějin, o kterém píše Kundera, je věru až příliš hlučný, je však třeskutou předzvěstí věcí příštích...“ Bandera je skutečně velice kontroverzní osobnost – podle jedněch hrdina, dle druhých terorista, „roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého“, píše správně Žantovský. Byl tedy od tohoto roku ve vězení, ze kterého se dostal až po napadení Polska nacistickým Německem. Po pokusu v čtyřicátém prvním roce založit samostatný ukrajinský stát byl spolu se svými spolupracovníky německými okupanty zatčen a vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Cituji opět pana Žantovského: „Bandera také inspiroval vznik Ukrajinské povstalecké armády (UPA)... UPA brutálně vyháněla či zabíjela také Židy.“ Je pobouření tedy oprávněné? „Příslušníci UPA byli označováni jako banderovci. Spíše tomu, než jeho (Banderovu) skutečnému působení, lze přičíst onu podnes silnou polarizaci,“ napsal soukromý docent Univerzity Martina Luthera Kai Struve v Süddeutsche Zeitung 3. června. Banderovcům, kteří bojovali ještě po ukončení druhé světové války až do počátku padesátých let jako partyzáni proti SSSR, je přikládána řada zločinů (podle Wikipedie „brutálně vyháněla či zabíjela Poláky, nešetřila ani Židy“). Celá problematika je ale natolik obsáhlá, že není možno ji zde zkráceně vyložit či tak krátit, jak to provedl pan Žantovský. Podle Struveho vychází většina informací o Banderovi a banderovcích ze sovětských pramenů. K obdobným závěrům docházejí i například Jindra Rosenbaumová-Viezelová či Petruška Šustrová. Navíc Bandera sám nebojoval. Víme, že Sovětský svaz oslavoval snad každého povstalce – pokud ovšem nepovstal proti němu. Pak to byl pochopitelně nacista, respektive nacistický zločinec. A tak je tomu, jak vidíme, dodnes. Ve Wikipedii čteme: „Když byl Bandera v konfliktu s Němci, UPA pod jeho pravomocí chránila Židy, a dokonce zahrnovala některé židovské bojovníky a lékařský personál. V oficiálním orgánu vedení OUN-B naléhalo na skupiny svých bojovníků, aby ‚likvidovaly projevy škodlivého zahraničního vlivu, zejména německé rasistické koncepty a praktiky'. Několik Židů se zúčastnilo Banderova podzemního hnutí, včetně jednoho z Banderových blízkých spolupracovníků...“ Vzhledem k tomu, že jeden z Putinových blízkých spolupracovníků politolog Timofej Sergejcev požaduje krom „převýchovy“ Ukrajinců i dokonce jejich přímé vraždění, je vyvěšení vlajky nad Terezínem dokonce velmi případné!

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2024-08-09 10:00:00

Potvrzení zločinecké politické strategie

 Izraelský ministr financí Bezalel Smotrich prohlásil, že vyhladovění lidí v Gaze může být "oprávněné a morální"Ne a ne. Válečné zákony jsou zde jasné. Římský statut Mezinárodního trestního soudu říká, že úmyslné vyhladovění civilistů "zbavením předmětů nezbytných pro jejich přežití, včetně úmyslného bránění dodávkám pomoci" je válečným zločinem.Smotrichovy výroky z tohoto týdne vyvolaly mezinárodní odsouzení - a to oprávněně -, ale není to zdaleka poprvé, co izraelský vládní představitel řekl něco takového. Podobná prohlášení zazněla od začátku izraelského útoku na Gazu po útocích ze 7. října i od dalších vysoce postavených představitelů, píše Andrew Stroehlein, mediální ředitel lidskoprávní organizace Human Rights Watch ve svém pravidelném přehledu. Israel’s finance minister has said that starving people in Gaza might be “justified and moral.”These comments sparked international condemnation — but it’s hardly the first time an Israeli government official has said such things.More in @astroehlein's Daily Brief: pic.twitter.com/XFjoCdhrhS— Human Rights Watch (@hrw) August 8, 2024

Čas načtení: 2024-10-04 08:42:06

INIVOR Díl osmý: Povinnosti oprávněné osoby od roku 2025

Osmý díl naší série podcastů INIVOR - Vašeho průvodce světem legislativních povinností v celé šíři ochrany životního prostředí. Změny, které čekají oprávněné osoby/provozovatele zařízení od 1. 1. 2025, kdy vstoupí v platnost nová vyhláška. Jaké změny čekají na oprávněné osoby od 1. 1. 2025 a kterých zařízení se dotknou? Co znamená pojem... ...

Čas načtení: 2025-01-24 16:17:42

Volkswagen už spočítal, na kolik ho letos vyjdou emisní pokuty. Ta částka oprávněně budí obavy

Jedním z nejskloňovanějších slov v posledních měsících je emise. EU tlačí na jejich neustálé snižování, automobilky z nich a pokut za ně mají hrůzu a zákazníci platí vyšší ceny. To z důvodu pokut, které EU na výrobce aut za emise navíc uvaluje. A ne, nejde o drobné. Volkswagen už vyčíslil částku, kterou bude muset EU za emise letos zaplatit […]

Čas načtení: 2024-01-24 13:00:00

Důchodci nedostanou zpětně přidáno. Soud zamítl stížnost ANO proti vládní novele

Snížená valorizace důchodů z loňského června u Ústavního soudu obstála, senioři a další oprávněné osoby si zpětně nepolepší zhruba o tisícikorunu měsíčně. Ústavní soud zamítl návrh 71 poslanců ANO na zrušení loňské novely zákona o důchodovém pojištění a souvisejících předpisů. Oznámil to předseda soudu Josef Baxa, odůvodnění čte soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček, který nahradil původního zpravodaje Jan Svatoně. Jednací sál zaplnili novináři a veřejnost, zejména penzisté. Po oznámení výroku zazněl v sále výkřik „Hanba!“.

Čas načtení: 2024-02-15 09:00:00

Školství a vzdělání jako vládní priorita

Školství a vzdělání jsou oprávněně vládní prioritou. Závisí na tom budoucnost naší země. Tedy prioritou jen na papíře. Skutečnou prioritou je stabilizace státního rozpočtu pomocí škrtů a šetření, nikoli daní (ačkoli třeba snížení daní bohatým při rušení superhrubé mzdy stálo státní pokladnu nějakých 100 miliard korun a podle naprosté většiny ekonomů šlo o velkou chybu, vláda to odmítá řešit).

Čas načtení: 2024-02-17 19:10:00

Nehorázné. Fiala dokázal, že obyčejnými lidmi pohrdá. Petr Macinka k osudnému pondělí

Motoristé sobě prosluli odporem k blokování dopravy. Co tedy říká předseda strany Petr Macinka na to, že Prahu budou v pondělí blokovat zemědělci? „V tomto ohledu je třeba říci, že ani nyní nepovažujeme formu protestu za šťastnou a snadno přijatelnou. Na druhou stranu je důležité rozlišit jeden klíčový rozdíl,“ řekl s tím, že zemědělci nejsou profesionální protestující, jako jsou ekoaktivisté. A jejich požadavky považuje za oprávněné. A že je Petr Fiala označuje za proruské, to vnímá jako nehoráznost.

Čas načtení:

Čínské LED obrazovky v Číně

Že je Čína největším výrobcem velkoplošných obrazovek, o tom, myslím, nikdo nepochybuje. Ale jak znatelná je stopa digitalizace reklamy v samotné Číně? Čína je opravdu rozlehlou zemí s mnoha obyvateli. Největší pozornost provozovatelů reklamních nosičů se oprávněně soustřeďuje na velká města. Globálně se dá hovořit o daleko menším zastoupení reklamních nosičů podél cest a soustředění venkovní reklamy [...]

Čas načtení: 2013-05-09 11:30:00

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl. Něco takového prý kdysi řekl Einstein a mě se ta myšlenka velmi líbí. Jen jsem ji vždycky považovala za záležitost velkých, skoro životních rozhodnutí. Třeba v případě manželské krize, kdy už se ti dva domluvit nedokážou, požádají odborníka – manželského poradce – aby jim pomohl. Když člověk řeší nějakou situaci, je v ní uzavřen jako v domě. Vidí prostě jen to, co je uvnitř. Takže některé problémy vyřešit dokáže, ale některé ne, protože je k nim potřeba vidět situaci zvenčí. Není to otázka inteligence. No, možná trochu jo. Ale ani ten nejchytřejší člověk na světě nedokáže vymyslet a vyřešit všechno sám. K tomu potřebujeme ostatní lidi. Názor druhého člověka může být tím, co naše myšlení posune na jinou úroveň, co nás přiměje podívat se na komplikovanou situaci z jiného úhlu, ze kterého se může řešení jevit někdy až nepříjemně jednoduché. Pak si připadáme jako troubové, že jsme to neviděli. Zbytečně se obviňujeme, ze svého úhlu pohledu jsme to možná ani vidět nemohli. Připodobnila bych to k tomu, kdy stojíte vedle svého partnera v lese a on vám ukazuje veverku. Jenže vy ji  pořád ne a ne vidět. Pak se postavíte na jeho místo a zjistíte, že předtím vám výhled zakrýval strom. Budete se pak obviňovat z toho, že jste hloupí? Nebo ten druhý? Jasně, že ne. Prostě stačilo o kousek změnit úhel pohledu a situace se vyjasnila. Podobně to podle mě funguje i mezi lidmi. Každý se na věci dívá se svého stanoviska, je ovlivněný svými názory, znalostmi, tím, co považuje za správné a žádoucí i tím, čeho se třeba bojí. Všechny tyto vlivy tvoří něco jako vnitřní krajinu. Objekty v ní nám občas prostě nedovolují vidět některé věci. Co s tím? Existují sice různé techniky, jak přijít na nová, neobvyklá a originální řešení – myšlenkové mapy třeba, ale ani ty nejsou samospasitelné (i když z knížek o myšlenkových mapách skoro čiší, jaký je to všelék).  Napadá mě ještě metoda šesti klobouků, určitě jich je mnohem víc. Nejlepší bývá zeptat se jiného člověka. Dokonce ani nemusí být až tak velkým odborníkem na to, co nás trápí. Když vám není dobře, komu se svěříte? Svému lékaři? Nebo si spíš postěžujete partnerovi nebo kolegyni v práci? Dost často se obracíme na toho, kdo je zrovna nejblíž. A dost často nám ten dotyčný něco poradí – lék, bylinku nebo nás aspoň ujistí, že opravdu nevypadáme dobře a že máme jít k lékaři. Je zvláštní, že rada takového amatéra bývá dobrá, i když on nemá ani zlomek těch znalostí, které má odborník. Proč? Možná je to tím, že škála našich nejběžnějších problémů není až tak velká a setkává se s nimi skoro každý. Nebo je to proto, že to prostě vidí jinak a díky tomu rozšiřuje i náš pohled na věc. Pro mě z toho vyplývá jeden důležitý závěr: je důležité mít kolem sebe lidi a mluvit s nimi. Nejen o svých problémech, to každého jenom otráví. Navíc ne všechno, nad čím přemýšlíme, chápeme jako problém. Když se chystáte malovat a rozhodujete se pro barvu, říkáte tomu problém? Asi ne. Ale když vám někdo poradí malíře, který má cit pro barvy a pomůže vám k vaší naprosté spokojenosti, tak se to dá považovat za vyřešení problému. Další výhoda toho, když mluvíte s druhým člověkem, je v tom, že se v něm skrývá (stejně jako ve vás) ohromná studnice informací, znalostí, dovedností, do kterých může sáhnout a najít možná právě tu informaci, která vás v dané chvíli posune o kousek dál. Někdy bychom se mohli posunout i o hodně velký kus, ale to se nám moc nechce. Malé změny zvládáme, těch velkých se bojíme. Zcela oprávněně. Změny vyvolávají i různé vedlejší účinky, které se mohou dotknout věcí pro nás důležitých. Změníte třeba práci, získáte náročné, velmi dobře placené místo, ale zjistíte, že váš manžel se s tím nějak nedokáže vyrovnat a že vaše manželství, kterého si ceníte nade všechno, se bortí a přestává fungovat. Známé jsou i případy výherců obrovských finančních částek, kteří s penězi neuměli zacházet, naletěli podvodníkům nebo peníze nerozumně rozházeli. Nebo v lepším případě si je udrželi, ale přišli o vztahy s přáteli a příbuznými, protože ti se s jejich „štěstím" nedokázali vyrovnat a buď jim záviděli nebo se snažili situace využít. Velká změna prostě znamená ohrožení současného stavu a proto se jim podvědomě bráníme.Ty malé změny, to je něco jiného. Těch se bát nemusíme, nemají takový potenciál nějak skokově ovlivnit náš navyklý způsob života. K těm malým změnám se někdy dopracujeme sami, jindy nás k nim inspirují ostatní a vůbec to nemusí být v situaci, kdy poníženě žádáme o pomoc, spíš to obvykle vyplyne z hovoru, kdy často volíme témata, která v dané době zaměstnávají náš mozek. Takový nezávazný nesměrovaný rozhovor zdánlivě o ničem je velmi důležitá součást lidské kultury. Buduje vztahy mezi lidmi a dodává nám nové impulsy. V době, která tak fandí výkonnosti a efektivnost se prosté pokecání si nebo zdrbnutí může zdát jako marnění času. Taky jsem to tak dřív cítila. Změnila jsem názor, když jsem zjistila, jak obohacující může povídání s lidmi být. Jistě, ne vždy a ne s každým. Jsou lidé, kteří spíš jakoby člověka vysávali, unavovali. Těm je lepší se vyhnout. Nakonec proč trávit svůj volný čas s někým, s kým se necítíme dobře, když je na světě spousta fajn lidí, se kterými je radost pobýt?

Čas načtení: 2020-09-22 07:02:05

Žaludeční vředy nejsou zrovna příjemné, přitom se stačí nepřecpávat

Během života jste určitě už zaslechli poučky typu: "nejez tak rychle, budeš mít vředy" nebo "nejez tolik, zaděláváš si na vředy". Už naše babičky se nám toto snažily vštípit a měly pravdu. Ale upřímně, kdo z nás je tehdy bral vážně? A ejhle, čím jsme starší, tím více zjišťujeme, že tyhle poučky byly oprávněné. Žaludeční vředy jsou opravdu důsledkem nezdravého a špatného životního stylu.

Čas načtení: 2019-03-19 07:53:05

Daňové přiznání elektronicky nebo v listinné podobě?

Pomaličku se nám blíží termín podání přiznání k dani z příjmu. Přiznání je možné podat jak v listinné podobě tak i elektronicky. Ale jsou výjimky, kdy je nutné podat pouze elektronicky a to u těch poplatníků, kteří mají zpřístupněnu datovou schránku nebo zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem. Pro elektronické zaslání daňových přiznání je možné využít aplikaci  Elektronická podání pro Finanční správu  (dále jen „EPO“). Po vyplnění formuláře v aplikaci EPO je možné přiznání odeslat několika způsoby: odeslání s uznávaným elektronickým podpisem  odeslání bez elektronického podpisu – po vyplnění přiznání musíte vytisknout Potvrzení o podání, které je v aplikaci ke stažení po úspěšném odeslání přiznání, a do pěti kalendářních dnů ho doručit na finanční úřad, odeslání přiznání prostřednictvím datové schránky ve formátu XML do datové schránky správce daně, poplatníci, kteří mají zpřístupněnu datovou schránku, ale nemají uznávaný elektronický podpis, vyplní přiznání v aplikaci EPO a při odeslání zvolí „Ověření identity přihlášením do datové schránky“. Jedná se o způsob podepsání podání pomocí přihlašovacích údajů do datové schránky. Toto mohou využít všechny oprávněné a ověřené osoby, které mají v datové schránce právo odesílat písemnosti. Vyplnit daňové přiznání v EPO mohou i ti, kteří nechtějí přiznání poslat elektronicky. V aplikaci formulář vyplní, následně ho vytisknou a podepsaný odnesou na finanční úřad. Dále je možné využít tzv. interaktivní formuláře. Jedná se o formuláře ve formátu PDF, které ale nezahrnují všechny kontroly a automatická doplnění používané v podání EPO. Prostřednictvím vybraných interaktivních formulářů je možné odeslat vyplněná XML data do datové schránky.

Čas načtení: 2012-12-25 00:00:00

Sailun: Mladý čínský výrobce se snaží

Na českém trhu lze nalézt vedle osvědčených značek také výrobce relativně neznámé. Jedním z těch, o kterých se moc nemluví a v testech končí na chvostu, je čínský Sailun. Země původu vyvolává negativní emoce, je to však oprávněné? Sailun je poměrně novou značkou na poli pneumatik, kde mají ostatní ...

Čas načtení: 2015-08-03 22:00:00

Nechte si založit společnost na klíč

Chtěli byste začít podnikat, ale bojíte se zbytečných průtahů na úřadech? Vaše obavy jsou oprávněné, ale problémům můžete předejít. Řešením je koupě ready made společnosti. Jedná se o už založenou společnost, se kterou můžete začít podnikat v podstatě hned. Co vám hrozí při zakládání společnosti sv ...

Čas načtení: 2012-02-29 10:54:00

Říkám to nerad, ale protestující vysoké školy nemají ve všem pravdu

Říkám to nerad, ale argumenty těch, proti nimž vysoké školy protestují, jsou v něčem rozumné a do jisté míry oprávněné. Škol je moc, studentů příliš. A jakých! Extenzivní rozvoj v 90. letech byl nutný. Ale sami cítíme, jak se obrátil proti nám.

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Chrámy labužníků II

Jak fungovala síť obchodů se luxusním zbožím před rokem 1989   Nedávno jsme se na tomto místě (Respekt 33) věnovali „svatyním konzumu“, obchodům s luxusním a jinak nedostupným potravinářským zbožím koncem čtyřicátých a šedesátých let u nás. Nyní se podíváme na sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy stále platilo, že více než luxus se každodenním obíháním obchodů před rokem 1989 řešila nutnost zajistit základní fungování domácností. ESO přichází Na počátku sedmdesátých let nová politická garnitura chtěla opět zazdít pracně vybudovaná okna k západnímu konzumu a redukovat dovoz potravinářského zboží ze států na druhé straně železné opony především na jižní ovoce a na kávu. Někdy tento přístup ohrožoval i zakoupené licence – například kokakola se u nás začala vyrábět, ale byla nedostatková, státu se totiž nechtělo kupovat za dolary klíčovou ingredienci – základní sirup. Postupem času se občas, hlavně v Praze, objevilo v krámech mimo prodejny Tuzexu zpestření v podobě atraktivně baleného západního zboží, i když ne v míře, po jaké spotřebitelé toužili. Mnoho západních dobrot se navíc neprodávalo samostatně, ale jako součást drahých dárkových košů. Jako dítě jsem je chodil obdivovat do výkladní skříně specializovaného obchodu s názvem Dárková služba a toužil po sušenkách Prinzen-Rollen či po „bublinkové čokoládě“, lákaly mě i pestrobarevné konzervy s uzeným lososem nebo pražskou šunkou; chladným mě přiměřeně věku nechávala vína, například ve slámě balené Chianti Ruffino, lihoviny a západní cigarety. Dárkové koše a balíčky přitom nepředstavovaly žádnou novinku éry normalizace – najdeme je již v nabídkových katalozích slavného lahůdkářství Lippert a v padesátých letech se jimi proslavil i Dům potravin. Nicméně právě sedmdesátá a osmdesátá léta byla jejich zlatou érou, neboť představovaly vhodný dar pro slavnostní příležitosti. Cesty k výloze Dárkové služby byly pro mě každodenním potěšením. Slavnostněji jsem pak vnímal výlety do Německé demokratické republiky, kde jsme nikdy neopomněli návštěvu některé z poboček řetězce Delikat, který mě nadchnul jako opravdový poutní chrám konzumu, z něhož jsem odcházel například s granulovaným čajem s citronem, nápojem v prášku do mléka Trink Fix, východoněmeckou náhražkou Nutelly s názvem Nudossi nebo se západní čokoládkou či jiným pamlskem. První Delikat otevřel své brány v roce 1966, velký rozmach řetězce ale přišel od druhé poloviny následujícího desetiletí. Nabízelo se zde především exkluzivní potravinářské zboží východoněmecké produkce, v osmdesátých letech přibyly i západní produkty, hlavně ze Spolkové republiky Německo. Některé větší pobočky nabízely i speciálně pro tento řetězec dodané maso, salámy či sýry. Prodejny Delikat se staly inspirací pro obdobný řetězec u nás, jenž umožnil občanům nedisponujícím tuzexovými bony koupit si západní a exkluzivní domácí potraviny. Došlo k tomu se zpožděním – první prodejna ESO v Praze v ulici Na Poříčí přivítala zákazníky až v roce 1983. O rok později následovalo deset dalších poboček a rozmach pokračoval i v následujících letech. Vůbec největší prodejna ESO zahájila činnost v roce 1986 v pražské ulici Na Příkopě, ale značka ESO, která byla v lidovém podání jako označována jako prodejna pro Ekonomicky Silné Občany, se začala objevovat i v krajských a okresních městech. Zpočátku se zde prodávaly hlavně dovezené západní trvanlivé potraviny. Často šlo přitom o stejné zboží, jaké nabízel Tuzex, což poněkud popuzovalo kriminalisty v rámci potírání šedé ekonomiky a nelegálního obchodování s tuzexovými bony, kteří navrhovali, aby zboží v prodejnách ESO bylo zvlášť označeno, protože jinak těžko dokazovali, že podezřelý disponuje právě tuzexovým sortimentem. Úřadům se však do podobných opatření nechtělo. Už tak měly potíž s vysvětlováním občanům, proč si nejatraktivnější zboží nemůže pracující koupit za své poctivě vydělané koruny a musí platit vekslákům za bony. Stejně jako v Delikatech i v prodejnách ESO se uplatnily exkluzivní domácí produkty, z nichž některé se vyráběly výhradně pro tento řetězec. Plnily tak často stejnou roli jako na konci padesátých a v šedesátých letech Dům potravin. Postupně pobočky ESO nabízely i vlastní lahůdkářské a cukrářské zboží, často opravdu vynikající. Pravda, lidé oprávněně žehrali na vysoké ceny v prodejnách a stěžovali si, že některé kvalitnější zboží putuje právě jen tam. Ani tato náhražka Tuzexu nefungovala dokonale – leckdy se kvalitnější zboží nedostávalo, jindy chyběly atraktivnější obaly… Přesto však se prodejny ESO staly dalšími svatostánky konzumu, z nichž si lidé odnášeli západní kečupy, sýry, různé cukrovinky nebo nápoje v prášku značky Tang, stejně jako domácí výrobky, běžně nedostupné, ať již se jednalo o salám Herkules, sýr Jadel, oříškové hrudky, pivo v soudcích, kávu arabika… Skutečným králem sortimentu však byly výběrové párky. V uzeninách je občas prodávají i dnes, ale jaksi to už není ono.   Zdroj: Respekt

Čas načtení: 2017-05-31 12:12:59

Diamond Aircraft DA50-V Be Unique

Cestovat po silnicích a dálnicích vás přestává bavit? Moře nemáme a kupovat si luxusní private jet za několik stovek miliónů se vám nechce? Rakouský výrobce Diamond Aircraft představil pár týdnů zpátky nový model DA50-V Be Unique, který na veletrhu AERO Friedrichshafen v Německu vzbudil velký rozruch. A zcela oprávněně. Novému modelu se nyní neřekne jinak než …

Čas načtení: 2021-03-05 20:01:56

Fascinátory jako alternativa závojů. Jak zvolit ten správný?

Fascinátory nejsou žádnou novinkou. Začínají ale být stále častěji k vidění i na účesech nevěst, které ho volí jako alternativu závoje. Dočtěte se s námi něco více o tomto dekoračním prvku do vlasů a zjistěte, jak na jeho správné nošení. Kousek historie aneb Svůj název mají fascinátory oprávněně Fascinátor je módní doplněk do vlasů, který je...

Čas načtení: 2022-01-19 16:42:40

Ivan Mládek oslaví osmdesátiny reedicí debutových alb

V pondělí 7. února oslaví skladatel, textař, hráč na bendžo a zpěvák Ivan Mládek osmdesáté narozeniny. K této příležitosti vydá Supraphon v kompletu 2CD jubilejní reedici prvních dvou alb Mládkova slavného Banjo Bandu: „Dobrý den!“ a „Nashledanou!“. Nové vydání je doplněno dvěma desítkami bonusů. Album „Dobrý den!“ z roku 1976 navíc vychází po pětačtyřiceti letech i na vinylu. Dvě alba Banjo Bandu z let 1976 a 1977 jsou přehlídkou dodnes funkčních a koncertně prověřených hitů, spojujících účinné melodie, vtipná slova a stylovou hudební podobu. Publicista Čestmír Klos v původním sleeve-note alba „Dobrý den“ pochvalně psal o interpretační tváři, muzikantském nadhledu, aranžmá, textech a jednotě i pestrosti naráz. Kraťoučké, často jen zhruba dvouminutové skladby, jsou kondenzovanou zábavností, prosvětlující jinak temnou druhou polovinu sedmdesátých let. Profesionální texty s využitím neočekávaných legračních rýmů a drtivých refrénových sloganů se již dostaly do čítanek. Banjo Band byl vždy tvořen výbornými muzikanty a jen zdánlivě ochotnickými zpěváky. Dohromady jeden z oprávněně mimořádně trvanlivých fenoménů, nezničitelný ani miliontým poslechem či stým spatřením televizního „klipu“. Dáša N. a Dáša mlsná, Linda, křeček, pantáta s kantátou, nevědomí medvědi, ztracené sako, Jožin z bažin, švagr s bagrem, zmalovaná dívka s dolíčky nebo Prachovské skály jsou jen ze 54 písní na 2CD a 18 písní na originálním LP, které v pátek 4. února 2022 vydává Supraphon.   Mám všechny své písničky stejně rád U příležitosti nového vydání alb Banjo Bandu „Dobrý den!“ a „Nashledanou!“ poskytl Ivan Mládek krátký rozhovor. Kterou svoji písničku máte nejraději a proč? Už jsem to několikrát řekl, že mám všechny svoje písničky stejně rád, protože mi nečekaně umožnily živit se celý život muzikou. Jenom s brnkáním na banjo a bez písniček by se mi to nepodařilo. Co vám v této obtížné pandemické době dělá radost? Malujete nějaký další obraz, či snad píšete knihu, nebo se rodí nová písnička? Už asi dvacet let nic nepíšu ani neskládám, a jak říká Poirot, mozkovou kůru už využívám jen k vymýšlení obrazových námětů. Máte před sebou několik koncertů (například 26. ledna v Děčíně, 23. února v Praze v KD Barikádníků; 23. března v Divadle Broadway) – budou to tzv. „výjimečné narozeninové koncerty“? Na co se mohou fanoušci těšit? Na to, že kromě mého průvodního slova a exhibice našich komiků uslyší staré písničky Banjo Bandu skoro přesně v provedení a skoro na stejné umělecké, pro někoho neumělecké, úrovni jako na prvních elpíčkách, které teď Supraphon tak příhodně „oprášil“.