Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-16 16:53:41

Eternal Flame volně přelezli Poláci

V původní traseJak uvádí web Vspinanie.pl, tým ve složení Jan Gurba, Patryk Kunc a Maciek Książczyk uskutečnil volný výstup slavného Věčného plamene (cca 7c+, 24 délek, 650 m) na Nameless Tower v oblasti Trango.

Čas načtení: 2025-03-05 01:00:00

Cole, Penn - Jiskra Věčného plamene

Světu smrtelných vládnou krutí Seslaní, potomci samotných bohů, kteří kdysi osídlili devět říší Emarionu. Diem Bellator se pokouší nevyčnívat, ale v skrytu duše touží opustit svou chudou, uzavřenou vesnici. Když náhle zmizí její matka, která skrývala nebezpečné tajemství, Diem se naskytne nečekaná příležitost vstoupit do temného světa královské rodiny Seslaných a začít rozplétat klubko záhad, jež za sebou matka zanechala. Na každém kroku ji sleduje pohledný, záhadný dědic umírajícího krále. K tomu je tu skupina smrtelných, která se ji pokouší zlákat, aby se i ona zapojila do blížící se občanské války. Diem se musí naučit orientovat v nepsaných pravidlech lásky, magie, moci, a politiky, aby zachránila nejen svou rodinu, ale s ní i všechny smrtelné. Jiskra Věčného plamene je první knihou čtyřdílné fantasy série Prokletí Spřízněných. V tomto romantickém epickém příběhu vás čeká pomalu se rozvíjející vztah mezi nepřáteli. Zaujme milovníky magie, draků, napětí a přátelského popichování a oblíbí si jej především fanoušci knih Dvůr trnů a růží, Z krve a popela, Zmije a křídla noci nebo Čtvrté křídlo. Datum vydání: 05.03.2025

Čas načtení: 2025-03-07 01:00:00

Fajkus, Martin - Pevnost 2025/03

Do kin se vrací dáma, která si ukradla naše srdce v pátém elementu a pak léta kopala nejen nemrtvé zadky – Milla Jovovichová! A to ve filmu podle povídky George R. R. Martina! To je prostě březnové téma jako hrom! Milla Jovovichová patří k ikonám nejen akčního žánru nového tisíciletí. Tentokrát má navíc po boku Davea Bautistu, který od obyčejné mlátičky ve své kariéře ušel taky velký kus cesty, takže si myslíme, že jim to bude sedět. Každopádně na Milliny filmy se podíváme pěkně zblízka! Stejně jako na nejnovější SNĚHURKU, která bude… no ano, hraná. Zopakuje se úspěch Lvího krále? Pokud ale chcete něco originálního, tak mrkněte na film MICKEY 17, třeba proto, že ho režíroval první Korejec, který se svým filmem vyhrál Oscara! Ve Fokusu to pak hodíme víc na pohodu – byť krvavě a cynicky. Ponoříme se totiž do díla Gartha Ennise, komiksového Tarantina. V knižní sekci se pak mrkneme, co je nového u PERCYHO JACKSONA a jak moc změní JISKRA VĚČNÉHO PLAMENE vody romantické fantasy. K těm má ostatně co říct i dvojka akčního a sexy MOSTNÍHO KRÁLOVSTVÍ. Dojde ovšem i na klasiky. Milovníci hororu ocení nové vydání kultovního DUCHAŘSKÉHO PŘÍBĚHU Petera Strauba a ti, co holdují sci-fi, zase klasiku Ursuly K. Le Guinové! Stojaté vody domácí fantastiky tentokrát zčeří Petr Boček a Ondřej S. Nečas – ten servíruje nové KLADIVO NA ČARODĚJE! Trocha toho konejšení pak připadne PETERU S. BEAGLOVI, který se ve velkém stylu vrátil do našich knihkupectví. No a jdeme na komiksy. V jednom svazku vyšly dva skvělé dobrodružné příběhy, které rozvíjejí události poněkud opomíjeného celovečeráku o Hanu Solovi. A hned potom si dáme malé opáčko a řekneme si, jaké komiksy nás loni v redakci zaujaly nejvíc. Ostatně top ten si střihneme i s kluky z videoherní sekce, kde navíc nemůžeme chybět s důkladným nahlédnutím do útrob českého megahitu KINGDOM COME: DELIVERANCE II! Františka Vrbenská na ponor do historie plynule naváže článkem o mytických i reálných cestovatelích minulosti. No a pochopitelně se podíváme, jak se hezky plní program kvapem se blížícího COMIC-CONU PRAGUE, ale i co si na nás nachystali šílení dramaturgové FESTIVALU OTRLÉHO DIVÁKA, který slaví už dvacet let. A myslíte si, že jsme zapomněli, co je nového na Prima Cool? To tedy ne! Užijte si tuhle Pevnost do sytosti a hlavně do poslední stránky! Datum vydání: 07.03.2025

Čas načtení: 2024-04-08 15:37:50

Vedci predstavili „večného drona“: Takto si poradili s obmedzenou batériou

Výskumníci z Institute of Mechanical and Electrical Engineering v novej štúdii predstavili autonómny dronový systém, ktorý by dokázal dlhodobo operovať v blízkosti elektrického vedenia.   Tento dron má na palube robustný navigačný systém, ktorý mu dovoľuje lokalizovať elektrické vedenie a pristáť na ňom. Keď sa priblíži k drôtu, zachytí sa oň pomocou špeciálneho mechanizmu, ktorý vypočíta … The post Vedci predstavili „večného drona“: Takto si poradili s obmedzenou batériou appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-12-07 00:00:00

Andrews, L.J. - Večný kráľ

Ukradli mu korunu. On im za to ukradol dcéru… Erik, zjazvený kráľ Večného kráľovstva, už roky nemyslí na nič iné, len na pomstu mužovi, ktorý mu zabil otca, uväznil ho pod hladinou a urobil z neho väzňa vo vlastnej ríši. Až do chvíle, keď dcéra jeho nepriateľa neúmyselne pretrhne putá Večného kráľovstva a Erik z nej spraví nevedomého pešiaka vo svojej krutej pomste. Je nevinná a on zlomyseľný. Vezme si späť, čo stratil, bez ohľadu na cenu. Ak mu ona najskôr neukradne srdce. Datum vydání: 06.12.2024

Čas načtení: 2023-11-28 15:13:30

Týdenní horský přechod ostrova Madeira (červen 2022). Madeira bývá označovaná jako 'ostrov květin' či 'ostrov věčného jara'

V roce 2022 jsme využili s Honzou slevovou akci portugalských aerolinek TAP a koupili si letenky na 'ostrov věčného jara' Madeiru v ideálním červnovém …

Čas načtení: 2020-04-23 00:00:00

Móda ve znamení upcyklace: i pro nevěsty

Doba není lehká, ale i přes to (nebo možná právě proto) je dobré si malinko odpočinout od věčného tématu Covid-19, nebo chcete – li koronaviru a také všeho okolo něj. A to je správný čas na zamyšlení se nad udržitelností. V životě i v módě. Udržitelnost a upcyklace je prostě v kurzu. Co je upcyklac ...

Čas načtení: 2023-10-01 04:43:00

Užitečný pomocník pro zdraví vás i vašich blízkých

Téměř třetina Čechů nechodí ani jednou za rok na preventivní zdravotní prohlídku k lékaři. Ukázaly to výsledky nedávného průzkum NN Životní pojišťovny. Ať už jde o důsledek věčného odkládání nebo strachu, může zanedbávání prevence vyústit ve zbytečné zdravotní komplikace. Na prevenci byste měli myslet za sebe i za svou rodinu.

Čas načtení: 2022-12-01 07:00:00

Advent je skvělý čas pro návštěvu vánočních trhů. Kam se letos vydat? I. díl

Pokud jste se letos rozhodli, že místo vánočního úklidu a věčného stresu budete v prosinci cestovat, dobře děláte! Náš článek vám poradí ta nejlepší místa pro návštěvu legendárních vánočních trhů. Zde budete moci nasát pravou atmosféru Vánoc a společně s dětmi si adventní čas užijete mnohem lépe, ...

Čas načtení: 2014-04-28 12:00:00

Kanárské ostrovy s NIKI za 2290 Kč

Jaro je ideálním obdobím na první přímořské dovolené, neboť je všude minimum turistů a přitom teploty dosahují již velmi příjemných letních teplot. Pokud se, vzhledem k nepokojům, obáváte Severní Afriky, vydejte se na ostrovy věčného jara, kde si rozhodně přijdete na své. Kanárské ostrovy nikdy neur ...

Čas načtení: 2011-10-27 17:00:00

Levné letenky na Gran Canaria – chlouba Kanárských ostrovů

Říkáte si, proč se teď koncem října zabývat dovolenou na Kanárských ostrovech? Na exotický pobyt v zemi věčného jara není nikdy pozdě. A pokud pro vás letošní sezóna lenošení přeci jen skončila, neváhejte si naplánovat příští prázdniny. Čas plyne jako voda a než se nadějete, jsou tu opět červencová ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:17

Cikánská můra? Brouk hitleri? Sexistická pocta zločinci? Skupina vědců zavelela k likvidaci nekorektních jmen v přírodě

S nadsázkou se říká, že životním cílem každého vědce je přesun jeho jména v knihách z rejstříku jmenného do rejstříku věcného – tedy aby po něm bylo něco nazváno. Nová kampaň chce jména lidí z vědeckých názvů vymazat.

Čas načtení: 2022-02-17 05:03:56

Nie sme luza, žumpa ani osprostení občania

Aj takýmito nálepkami „prozápadní demokrati“ na čele s ministrom obrany Naďom, ktorému nedôveruje 72 procent Slovákov, počastovali spoluobčanov, ktorí dali najavo nesúhlas s Dohodou o obrannej spolupráci s USA (DCA). Teda aj mňa ako jedného z kritikov zle vyjednaného obsahu a katastrofálneho spôsobu prípravy a schvaľovania tejto zmluvy. Mohli sme si o sebe tiež prečítať, že sme „oblbnutí hybridnou vojnou na sociálnych sieťach“, šírime „kremeľský propagandistický naratív“ alebo že sme „ruskí agenti“. I to, že sme súčasťou „ukričanej menšiny“, hoci až 53 procent občanov SR s DCA nesúhlasí a 64 procent si neželá prítomnosť cudzích vojsk na našom území. Hrubosť a ignorovanie verejnej mienky Arogantné nálepkovanie oponentov, upieranie im práva na vlastné kritické myslenie a vecné argumentovanie, spochybňovanie ich kompetentnosti, ich opakované osočovanie, že „šíria znôšky nezmyslov“, v čom Jaroslavovi Naďovi úspešne sekundoval najmä Juraj Krúpa, odmietanie vecného politického dialógu a čo len pokusu o dosiahnutie konsenzu pred začiatkom obnovených negociácií s USA, to sú hlavné politické črty presadzovania DCA najnedôveryhod­nejšou vládou SR v jej histórii. Najmä však sme svedkami priam bohorovného ignorovania verejnej mienky. Platí akási zvrátená úmera – predseda koaličnej strany OĽaNO Igor Matovič (sľuboval referendum o vojenskej dohode) má dôveru iba 13 % populácie, ale najfanatickejší a najvulgárnejší nálepkovači iných názorov na DCA pochádzajú práve z tejto populistickej antisystémovej strany. Výskum Globsecu z marca 2020 ukázal, že až 53 procent respondentov vnímalo USA ako hrozbu. Len 26 procent tak vnímalo Rusko. Z 10 krajín zapojených do výskumu bol protiamerický sentiment najsilnejší práve v SR. Zároveň iba 46 procent Slovákov dôverovalo médiám a rovnaký počet si myslel, že ich ovplyvňujú oligarchovia a finančné skupiny. Keďže som dlhodobo sledoval výskum Transatlantické trendy, vedel som, že na Slovensku je silno vyvinutý „protiveľmocenský reflex“. V prvom výskume z tejto série, ktorý sa týkal SR, teda v roce 2004, až 57 procent jej občanov uviedlo, že „žiadna krajina by nemala byť veľmocou“. Podľa výskumníkov to bola nielen reakcia na negatívnu skúsenosť so sovietskou nadvládou (a predtým nemeckou), ale aj výraz preferovania medzinárodnej spolupráce a uprednostňovania doplňujúceho sa líderstva ako protikladu k dominancii jednej veľmoci. Geopolitické zmýšľanie Slovákov, v ktorom je na prvom mieste túžba po mieri a po dobrých vzťahoch so všetkými veľmocami, je takto nastavené dlhodobo. Či sa to niekomu páči, alebo nie. DCA dlhodobo poškodí vnímanie USA Pri rôznych príležitostiach som upozorňoval, že by bolo zo strednodobého a dlhodobého hľadiska veľkou chybou, keby americkí priatelia tlačili na prijatie DCA momentálnou vládnou väčšinou pred tým, ako sa pochybnosti o strate suverenity SR a ďalšie výhrady voči jej obsahu uspokojivo vyriešia v očiach odbornej aj laickej verejnosti. Argumentoval som, že vládna koalícia má mizernú podporu a odhlasovanie DCA v jej kontroverznej podobe jej dôveryhodnosť ešte zníži. Vyslovil som úprimné obavy, že zmluva prijatá v danej podobe a politickej atmosfére neprispeje k zvyšovaniu sympatií k USA, čo by malo byť tiež jej podstatným cieľom. Tvrdil som, že vzhľadom na geografickú polohu SR by nemalo ísť iba o vojenské benefity. Ba dokonca som povedal, že keď robí nerozumnú politiku slovenská vláda, americká by ju nemala v tom podporovať, lebo USA by predsa mali chcieť mať lepšiu pozíciu vo slovenskej verejnej mienke než dnes. Dôvodil som, že odhlasovanie DCA bezo zmien sa stane americkým Pyrrhovým víťazstvom a že vo verejnej mienke vyhrá Putin. Tvrdil som, že lámať veci cez koleno je zo všetkých týchto dôvodov nesprávne. Požiadal som prezidentku, aby v záujme upokojenia rozjatrenej situácie dala DCA s využitím medzirezortného pripomienkového konania preskúmať Ústavnému súdu. Vyhrali iné americké záujmy a iná vnútropolitická kalkulácia hlavy štátu a vládnej koalície. Neznalosť krajiny, v ktorej žijú a vládnu, však nie je v politike ospravedlnením. Preto by nemali roniť krokodílie slzy nad rozbitou slovenskou spoločnosťou a negatívnymi dôsledkami sporu o DCA pre vnútropolitický vývoj a naše vzťahy s USA. Naďovo, Majerovo, Krúpovo atď. hejtovanie vyvolalo vlnu hejtovania Blahu, Uhríka, Mazureka a spol. Prenasledovanie poslancov za prejavený názor je hrozným a odsúdeniahodným dôsledkom tohto spôsobu politického boja. Hejteri slovenskú spoločnosť z najhlbšej krízy od 90. rokov nevyvedú. Na to potrebujeme politických lídrov iného typu. Miesto záveru Keďže urýchlené prijatie DCA s popretím všetkých štandardov parlamentnej demokracie sa odôvodňovalo našimi záväzkami v NATO, dovoľujem si zacitovať zo Severoatlantickej zmluvy: Článok 1 Zmluvné strany sa zaväzujú, ako je uvedené v Charte Spojených národov, riešiť akékoľvek medzinárodné spory, do ktorých môžu byť zapojené, mierovými prostriedkami tak, aby nebol ohrozený medzinárodný mier, bezpečnosť a spravodlivosť a zdržia sa vo svojich medzinárodných vzťahoch hrozby silou alebo použitia sily akýmkoľvek spôsobom nezlučiteľným s cieľmi Spojených národov.   Převzato z Pravda.sk. Autor je bývalý politik a diplomat.

Čas načtení: 2021-06-09 15:04:15

Vítězové cen Magnesia Litera – kompletní přehled

Přinášíme kompletní přehled vítězů letošních cen Magnesia Litera i s charakteristikami vítězných knih a projektů.   Vítěz Magnesia Litera Kniha roku Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby (Academia) Monografie Martina Hilského prezentuje alžbětinskou společnost ve všech jejích nuancích. Ve třech rozsáhlých celcích Lidé a společnost, Každodenní život, Imaginace, mentalita a řeč úspěšně vnáší řád do chaosu doby. Dějiny každodennosti i sociokulturní fenomény, které se podílely na proměnách epochy, jsou zaznamenány vždy poutavě a v překvapivých detailech: jak lidé jedli, bydleli, milovali a umírali. Jak žili herci, žebráci či prostitutky, jak rozuměli sobě samým a proč plakali. Anglie není v knize pouze zkoumaným předmětem, ale vystupuje před očima čtenáře ve své plasticitě a barevnosti. Přehledně prezentovaný celostní vhled do Shakespearovy doby, do intimních životů obyvatel a proměn jejich mentality je vrcholem Hilského celoživotního zájmu o dílo Williama Shakespeara a významným přínosem pro naši znalost alžbětinské kultury.     Vítěz Palmknihy Litera za prózu Daniel Hradecký: Tři kapitoly (Listen) Hlavní postavu své prozaické trilogie (Dumdum – Výlety s otcem – Vikštejn) sice Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však zřejmé, že jde o prózy autobiografické. Občasnou bezejmennou radostí je pro Gustava pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které taky prochodí. A pomalu se po čtyřicítce „smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít“. Suverenita literárního jazyka a průzračného myšlení schopného reflexe v knize složené ze tří prozaických textů ostře kontrastuje s údělem severočeského proletáře v pozici sociálního vyloučení a permanentní existenční nejistoty. Hradeckého próza je v tomto smyslu hlasem „tiché většiny“, která svůj úděl ve veřejné debatě obvykle neartikuluje výsostně literárními prostředky. Život prekariátu je však pouze okolností, nikoliv tématem Hradeckého prózy. Hradecký precizně, téměř s umanutostí popisuje a následně analyzuje mezilidské vztahy, jejich pevnost i patologie, oblasti stínu své vlastní osobnosti a (z důvodů neexistence výstižnějšího pojmu) jev označovaný jako láska.   Moleskine Litera za poezii Pavel Novotný: Zápisky z garsonky (Trigon) Miniaturní garsonka s malou koupelnou a ještě menší kuchyní… To jsou prostorové souřadnice, do kterých umístil středobod svého bilančního básnického cyklu Pavel Novotný. Skrze lyrického hrdinu neskrývaně promlouvá sám autor, který čtenáři představuje křehké útočiště, v němž vyrůstal v osmdesátých a devadesátých letech společně s matkou. Energickou řečí zároveň s obdivuhodnou přesvědčivostí vyvolává básník svět pozdní normalizace s hustě zalidněným babylónem panelákového sídliště. Dospívání v nepříliš funkční domácnosti s sebou nese nejen tragiku, ale také nostalgickou komedii, ve které se poezie potkává s prózou a osobitým způsobem komentuje svět sice zmizelý, ale stále podmanivý a životný. Významnou roli v hrdinově příběhu hraje také dědek, protagonista stejnojmenné knihy, jež na nominované Zápisky z garsonky bezprostředně navazuje a ke které přihlížíme jako k důležitému prvku, jenž nominovanou sbírku dopovídá.   Litera za knihu pro děti a mládež Bogdan Trojak: Safíroví ledňáčci a Glutaman. Ilustroval Jindřich Janíček (Baobab) Nápaditá dobrodružná fantasy o neohrožené pražské partě Safírových ledňáčků, identifikujících se nožíkem ve tvaru tohoto nádherného ptáčka, se rodila dlouho. Básníka, překladatele, pěstitele a propagátora autentických vín Bogdana Trojaka inspirovala k psaní otcovská role, dvě z pěti postav, obdařených zvláštními schopnostmi, nesou jména jeho dětí. Bojují proti všepožírajícímu zlu v osobě s příznačným jménem Glutaman. V Glutamanovi se snoubí současné neduhy – šílený vědec, jenž se zpronevěřil humánnosti, ve svém obřím supermarketu a podzemní fabrice pod Řípem vyrábí umělohmotné potraviny měnící konzumenty v otupělé stádo. Román skrývá historické a jazykové špílce, které pobaví i náležitě poučí. Na Říp se totiž Glutaman se svou cháskou zmutovaných lidí dostává podivnou raketou ve tvaru jedné z románských rotund. Knihu v měkké vazbě se zářivě modrým ledňáčkem vypravil Jindřich Janíček bohatým ilustračním doprovodem, každé čtyři strany kreseb jsou uvedeny úryvky z románu ve verneovském stylu.   Litera za naučnou literaturu Jaroslav Petr: Desatero smyslů. Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Argo / Dokořán) Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Někteří nevidomí lidé se orientují podle odražených zvuků podobně jako netopýři. Zvířatům ovšem nabízejí jejich smysly takové vnímání světa, jaké si jen stěží dokážeme představit. Zpěvní ptáci slyší blížící se bouři s několikadenním předstihem, želvy dovedou hmatat i přes tvrdý krunýř. Jaroslav Petr shromáždil neuvěřitelné množství různých anomálií a kuriozit, nad kterými zůstává rozum stát. Zároveň ale také upozorňuje na úskalí, která zvířatům, jejichž smysly se utvářely po tisíciletí, způsobují násilné zásahy člověka do přírody. Čtivá kniha potvrzuje pověst autora jako výborného vypravěče s vynikajícími znalostmi o přírodě kolem nás. Kniha zaujme, bude čtenáře bavit a jedinou nevýhodou může být, že ji nebude mít neustále k dispozici, protože jakmile ji na chvíli odloží, vezme si ji jiný člen rodiny.   Litera za nakladatelský čin Edice Česká poezie a Česká prózaa pořady literárních čtení (fra) Edice Česká poezie a Česká próza nakladatelství fra představily v posledních patnácti letech více než sedm desítek titulů, a to jak básnířek a prozaiček, básníků a prozaiků v prostoru české literatury dávno zavedených, tak zcela nových. Mnozí debutanti, kteří v nich dostali poprvé prostor, se mezitím sami stali zavedenými a tituly těchto edic a jejich autoři posbírali úctyhodné množství literárních cen. V pozadí za tím stojí nenápadná, přesto nepominutelná a soustavná práce redakčního kruhu. Podoba těchto edic je důkazem toho, že v neokázalosti je velká krása i síla. Grafické řešení na sebe nestrhává pozornost, dává vyniknout individualizující invenci obálek s obrazy a fotografiemi, které stojí v citlivém a imaginativním vztahu k textům. Nejen tato střídmá a zároveň kvalitní typografie, ale rovněž udržení nastavené laťky u všech vydaných titulů jsou na našem trhu mimořádným zjevem. Kolem obou edic se rovněž podařilo vybudovat prostředí, v němž je literatura skutečně živým organismem a jež představuje neokázalou cestu ke čtenářům: pravidelná literární čtení, cykly hovorů s autory a moderovaných diskusí, knižních klubů nebo i otevřených formátů, které přinášejí nové impulzy pro literární život. V roce 2020, kdy se přímé setkávání autorů se čtenáři zásadně zkomplikovalo a žití s literaturou přesunulo jen do soukromého nebo virtuálního světa, dramaturgií těchto programů nic neotřáslo. Lehkost jejich přepnutí do YouTube kanálu je oslňující a hodná zvláštního ocenění.   Litera za publicistiku Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR (NLN) Sedm příběhů, sepsaných ve formě rozhovorů, které pořídila mladá koreanistka Nina Špitálníková s těmi, kdo utekli ze Severní Koreje do té Jižní. Jde o lidi různého věku a také různého postavení. Autorce se však podařilo, zejména díky znalosti prostředí a tazatelské empatii, získat mnoho drobných svědectví zejména o běžném životě v KLDR. Kniha zcela jistě zaujme otřesností severokorejské totality, před níž bledne i Orwellova fikce, mimořádná je však především osobně-lidská rovina toho, co jednotliví utečenci vypovídají o svém vnímání tamější reality. Silnou stránkou knihy je brutalita každodenního detailu týkající se sexuality, života v armádě, hladu, nepropustného kastovního systému či permanentního fízlování. Je zde i několik věcí, jimiž kniha pokud přímo nerozbíjí, potom tedy aspoň problematizuje naše ideologicky schematizované představy o Severní Koreji.   Litera za debut roku Lenka Elbe: Uranova (Argo) Prvotina Lenky Elbe je velmi sympatickým a ambiciózním pokusem, jak sdělit závažné poselství populární formou, která může oslovit široké vrstvy zejména mladých čtenářů. Příběh začíná jako víceméně realistická próza s detektivními prvky. Angličan Henry se vypraví do Jáchymova, kde v roce 1968 záhadně zmizela jeho přítelkyně Angela, jejíž otec pocházel z Čech. Text se však brzy mění v oslnivý ohňostroj nápadů, příběhů a žánrů. Osciluje mezi thrillerem, fantasy, sci-fi, dystopií, romancí, běžné každodenní situace se průběžně a nečekaně střídají s nadpřirozenými scénami. V popředí však stále zůstává idea věčného boje mezi dobrem a zlem. Zlo je koncentrované právě v Jáchymově, městě uranových dolů, v nichž je pohřbeno utrpení tisíců politických vězňů z padesátých let dvacátého století, jimž autorka tímto pozoruhodným dílem staví pomník.   Litera za překladovou knihu Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky. Přeložil Jiří Holub (Rubato) Portrét pěkné Andalusanky vyšel poprvé v roce 1530, poté upadl do zapomnění. Znovu se vynořil teprve v polovině devatenáctého století a plně doceněn byl až ve století dvacátém. Literární vědci v něm odhalili mnohé, čím autor předběhl svou dobu, například metafikční postupy či celkové vyznění tohoto životního příběhu prostitutky. Zdá se, že kniha v sobě neskrývá žádné jednoznačné poselství, čímž by se dala označit až za postmoderní text. Překladatel Jiří Holub se nejen suverénně vypořádal s komplikovanou jazykovou stránkou věci: španělština šestnáctého století, v některých pasážích originálu dále i katalánština, latina či italština, zní v českém překladu svěže a nikoli archaicky, přičemž zůstal zachovaný ironický, někdy až sarkastický nadhled autora). Dokázal se vyrovnat i s nenásilným střídáním různých vrstev spisovného a nespisovného až vulgárního jazyka, odpovídajícím převodem mnoha přísloví, rčení a slovních hříček, jimiž je text prošpikován. Velkou práci jistě obnášelo také studium dalších pramenů při odhalování mnoha skrytých narážek a smyslů (zejména erotického charakteru), a dále historických i soudobých souvislostí, které čtenář nalezne v rozsáhlém poznámkovém aparátu.   Kosmas cena čtenářů Václav Dvořák: Já, Finis Ze Země se ztrácí kluci. Přesně v den svých osmých narozenin beze stopy zmizí a nikdo tomu nedokáže zabránit. Lidé ztratili veškerou naději, dokonce si už ani nekladou otázky kdo, kam a hlavně proč chlapce unáší. Dvanáctiletý Petr však nezmizel. Možná za to mohou jeho extrémně citlivé oči chráněné silnými černými brýlemi, které mu umožňují vidět i ve tmě. Díky nim spatří podivné přízraky kradoucí jeho brášku. Petr vymyslí šílený plán a jsou to právě jeho oči, které mu umožní nalézt cestu do temného světa nestvůr a monster. To, o čem si někteří dosud jen ve strachu šeptali, začíná mít jasné obrysy – nejsme tu sami. Kdo je všemocný Nepřítel, odkud pochází, co chystá a proč to všechno dělá? Rozhodující bitva se blíží, zánik světa tak, jak ho známe, je blíž, než si dovedeme představit.   Magnesia blog roku Městská policie Přerov, Miroslav Komínek Městská policie Přerov sídlí nedaleko Bezručovy ulice. A jako by duch básníka přeskočil Bečvu a usídlil se na místní policejní služebně. Zpravodajství mnoha jiných městských policií v Česku oplývá pozoruhodným jazykem a půvabem nechtěného; v Přerově se však skutečně snaží o tvorbu poezie všedního dne, navíc na místě, kde by to člověk nečekal. Tradice předválečných humorných soudniček tu ožívá při líčení vesměs drobných prohřešků našich spoluobčanů a poskytuje čtenáři hned dvojí útěchu: napnuté nervy při líčení popisovaných zlotřilostí a úlevu poté, co se ukáže, že se vesměs nejednalo o závažný čin a náprava hříšníka byla zjednána obratem. Anonymní pisatel (či snad autorský kolektiv?) chrlí zprávy z oboru bezpečnosti závratnou kadencí a jednotlivé příspěvky běžně získávají kolem tisícovky „lajků“, oněch instantních mikrorecenzí vyjádřených jedním klikem. Z hlediska žánrového bychom mohli zprávy řadit jak do humoristické literatury, tak k noirovému detektivnímu žánru. V neposlední řadě oceňujeme, že tyto texty přispívají k polidštění stigmatizované profese.

Čas načtení: 2021-05-11 08:27:41

Anatomie hartlepoolského debaklu. Labouristé prohráli vysokým rozdílem doplňovací volby v jedné ze svých bývalých bašt

„By-election“ čili doplňovací volby jsou specifickým prvkem britského volebního systému. Jelikož každý poslanec (MP, Member of Parliament) reprezentuje určitý okrsek, může se stát, že je potřeba jej během normálního volebního období vyměnit. Třeba proto, že odejde z úřadu, zemře, nebo vystoupí ze strany, za kterou kandidoval. V tom posledním případě se obvykle uchází o funkci znova, aby jej voliči “potvrdili”. Může a nemusí to vyjít, podle míry obliby, které se v daném místě těší. Doplňovacích voleb se koná různý počet, některý rok žádné, jiný třeba pět za sebou. Důležité je, že Britové mají obvykle tendenci „trestat“ současnou vládu. Konají-li se doplňovací volby v okrsku nakloněném opozici, stává se jen velmi vzácně, že by jej vládní strana dokázala získat a posílit tak svoji většinu v parlamentu. Za posledních 40 let se to stalo jenom třikrát (1982, 2017 a právě teď v Hartlepoolu). Jinak musí vláda počítat spíš s tím, že její pozice v parlamentu se konáním doplňovacích voleb zhoršuje. Problém je to hlavně pro vlády s velmi těsnými většinami. Ještě, než půjdeme dále; malá odbočka stranou pro milovníky všeho bizarního. Poslanec Dolní sněmovny vlastně na svoji funkci ze zákona rezignovat nesmí, usnesl se na tom parlament již roku 1624. Jenže občas není vyhnutí, a proto existuje právní klička. Funkce poslance je neslučitelná s tím, zastávat královský úřad – takový člověk by nebyl nezávislý na koruně. A proto se udržují dva archaické úřady bez nároku na mzdu, Crown Steward and Bailiff of the three Chiltern Hundreds of Stoke, Desborough and Burnham a Crown Steward and Bailiff of the Manor of Northstead. Chce-li poslanec rezignovat, jednoduše si jeden z těch dvou úřadů vybere a přijme jej, aspoň na pár minut. Tím automaticky přestane být poslancem a můžou se konat doplňovací volby. Jedním z těch dvou úřadů je správcovská funkce na statku Northstead, který zchátral a zřítil se už někdy kolem roku 1600, tedy zhruba za našeho Rudolfa II. Já tu úchylnou kulturu plnou sebeironizujících historických přežitků prostě zbožňuju… Konec odbočky a zpátky do moderní politiky! Červená zeď se hroutí Hartlepool je tradiční labouristický okrsek, součást „červené zdi“ (Red Wall), bloku labouristických bašt v severní části Anglie. Labouristé jej drželi nepřetržitě od roku 1964, kdy ještě hranice okrsků probíhaly trochu jinak. Letošní doplňovací volby byly vyvolány rezignací současného poslance Mikea Hilla, který je obviněn ze sexuálního obtěžování. Jenže „červená zeď“ se už v posledních volbách roku 2019 začala hroutit způsobem, který vynesl Borisi Johnsonovi nečekaně silné vítězství. Hartlepool zůstal ještě roku 2019 v rukou labouristů se solidní, i když ne drtivou většinou 3500 hlasů. Kdyby staré principy britské politiky platily i nadále, měli by labouristé okrsek snadno udržet. Místo toho jej před několika dny vyhrála konzervativní kandidátka Jill Mortimerová, a to nikoliv těsně, ale o téměř sedm tisíc hlasů. Skoro 52 procent pro konzervativce v okrsku, který je jim jinak zhruba podobně přátelský jako naše Karviná, je nečekaná hodnota. Proč se tak stalo? Všechno špatně První pozorování: konzervativci sice od minula dokázali získat pár tisíc hlasů navíc, částečně nejspíš od Brexit party, ale převratný výsledek byl určen něčím jiným – drastickým poklesem počtu voličů, kteří to přišli hodit labouristům. Proti roku 2019 jich byla jen zhruba polovina. Druhé pozorování: labouristé z nějakého důvodu nasadili jako svého kandidáta Paula Williamse, velmi oddaného „Remainera“, který šestkrát v parlamentu hlasoval pro konání dalšího referenda na téma setrvání v Evropské unii, když to první jaksi nevyšlo. Hartlepoolský okrsek přitom roku 2016 hlasoval pro brexit téměř ze 70 procent, čili nebylo to ani těsně. Přirozeně by tu měl kandidovat spíš někdo, kdo nebyl tak vyhraněný na opačnou stranu. Třetí pozorování: konzervativci možná dokázali posílit svoji pozici i díky dosavadní práci silné regionální osobnosti, Bena Houchena, který v místě zastává funkci podobnou našemu hejtmanovi. Mít dobré lidi „v regionech“ zkrátka nemůže být na škodu. Čtvrté pozorování, možná nejzábavnější a nejpodivuhodnější. Prakticky tou samou dobou rezignoval z čela labouristické strany Chálid Mahmúd, její historicky první muslimský poslanec, a drtivě ji v médiích zkritizoval za to, že se nechala „okupovat woke brigádou sociálně progresivních bojovníků z Twitteru“ a stala se stranou londýnské smetánky, odcizenou od běžných britských voličů. Prorokuje labouristům další volební porážky v bývalých baštách, pokud se nevzpamatují. No, když vám to říká váš první muslim, milí labouristé, tak jste to s tím progresivismem asi opravdu přepískli. „Latté-macchiato brigáda“ v Londýně Páně Mahmúdova kritika si zaslouží určitý komentář. Současný šéf labouristické strany Keir Starmer není typický uřvaný progresivní aktivista používající nevyslovitelná zájmena. Naopak je to středově orientovaný chlapík, který si rád buduje image schopného a věcného manažera. Loni za covidové epidemie to vypadalo, že proti chaotickým reakcím Johnsonovy vlády je to dobrá taktika. Ale úspěšná a profesionálně vedená vakcinační kampaň tu vzpomínku převrstvila, takže momentálně mají toryové zase navrch. Nicméně Starmer, ač předseda strany, nedokáže určit její charakter a zejména dojem, kterým labouristé působí na sociálních sítích. Ten určují hlavně monomaniakální jedinci posedlí tím či oním tématem (dejme tomu transsexualitou), kteří dokážou napsat padesát příspěvků denně a neunaví je to za měsíc, za rok ani za pět let; budou psát pořád totéž, dokud jim stařecký šedý zákal nezastře výhled na obrazovku, a po nezbytné operaci na oftalmologii zase. Sem tam si někdo opatrně povšimne, že složení tohoto twitterového davu se nijak nekryje s obecným elektorátem, ale jelikož na internetu dnes visí skoro všichni včetně kandidátů a jejich asistentů, je dost těžké si toho monomaniakálního zástupu nevšímat a ignorovat jej ve prospěch lidí méně hlasitých, ale chodících k volbám. Nicméně tady působí, jak to říci? Darwinovský výběr. Ten, kdo se dokáže na změněné podmínky adaptovat jako první a vyvinout si vůči pokřiku ze sociálních sítí určitou selektivní hluchotu, tomu kynou do budoucna až epochální vítězství. Jako třeba to rozbití “červené zdi”, dříve nepředstavitelné. Tohle jako by té „latté-macchiato brigádě“ v Londýně, přes veškeré akademické tituly, kterými disponuje, pořád úplně nedocházelo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-27 12:24:20

Divadelní přehlídka Letní scéna Harfa zve na předpremiéry i programové hity

Terasy Harfa, nový multifunkční prostor na střeše Galerie Harfa v Praze – Libni, se v srpnu stanou dějištěm 9. ročníku divadelní Letní scény Harfa. Jedna z nejúspěšnějších komedií Marca Camolettiho s Leošem Nohou, Lukášem Langmajerem, Lucií Zedníčkovou a dalšími známými herci je na programu 3., 24. a 25. srpna od 20.00 hodin. A do pyžam! pobaví smrští zmatků a kamufláží. Aby zatajil milenku před vlastní ženou, vydává ji za milenku svého přítele. Netuší však, že jeho přítel je zároveň milencem jeho ženy… Hudební představení Dar z nebes přináší příběh radosti, který začal slzami. Co vše se může přihodit poté, když úctyhodný politik nalezne mrtvolu v hotelovém pokoji? Odpověď nabídne 4. srpna od 20 hodin detektivní komedie Raye Cooneyho Příště ho zabiju sám! s Leošem Nohou, Michaelou Kuklovou, Lukášem Langmajerem a dalšími. Děj hry se odehrává v luxusním londýnském hotelu Westminster, kde se významný britský politik setká v největším utajení se svou milenkou, sekretářkou opoziční strany. Kvůli nepředvídané náhodě však ztratí kontrolu nad dalším děním a vše se začíná zamotávat. Kultovní představení Caveman je nejen obhajobou jeskynního muže, ale hlavně obhajobou inteligentního humoru. Autorem veselého přemýšlení o rozdílech mezi muži a ženami a o tom, jak tyto rozdíly často vyvolávají nedorozumění, je Rob Becker. Letní scéna Harfa jej nabídne 5., 6. a 19. srpna od 20 hodin v podání Jana Holíka či Jakuba Slacha. Komedie Natěrač o tom, jak neúspěšný herec, živící se momentálně jako malíř pokojů, získá nečekaně svou životní roli, je českému publiku dobře známá. Nová verze s Leošem Nohou, Barborou Mottlovou a Evou Decastelo bude k vidění 10. srpna od 20.00. Stand-up komik Lukáš Pavlásek 11. srpna od 20.00 v předpremiéře uvede svůj speciál Planeta slepic. Dozvíte se, co strašného se stane, když si doma zapomenete mobilní telefon, užijete si svých pět minut slávy v televizní soutěži, naučíte se chovat v nákupním centru a kouknete se na to, proč přírodu každou sobotu čeká nápor idiotů z města. A na závěr dojdete k tomu, že na téhle planetě nakonec přežijí jen slepice. Během večera plného humoru, nadsázky i nostalgie se 12. a 27. srpna ve 20 hodin ocitnete spolu s hlavním hrdinou, známým průšvihářem Norbertem Intribusem v podání Zbigniewa Kaliny, například v socialistické domácnosti, ve škole, na fotbalovém hřišti, u splavu, v nemocnici nebo třeba i na hřbitovním sexuálním večírku. Retro komedie Normální debil vznikla na motivy stejnojmenné knihy Roberta Bellana. Po Cavemanovi přijde 13. srpna Cavewoman. „Obhajoba jeskynní ženy“ Emmy Peirsonové je humorným pohledem na muže a ženy, snažící se žít vedle sebe na stejné planetě. Zábavné pojetí věčného souboje těchto dvou pohlaví, pro změnu z ženské perspektivy, volně navazuje na Beckerovu one man show Caveman. V hlavní a jediné roli Daniela Choděrová. Hvězdně obsazená komedie Neila Simona Poslední ze žhavých milenců přivede 17. srpna ve 20 hodin na scénu na střeše Galerie Harfa Simonu Stašovou a Petra Nárožného. Starší majitel rybí restaurace v New Yorku se po sedmadvacetiletém spořádaném manželství odhodlá k první nevěře. Má pocit, že vlastně vůbec nežije. Jak sám říká: „Chtěl jsem poznat, jaký je to s cizí ženou. Budu mít úspěch, budu se jí líbit, vzruší mě její dotek? Tisíce otázek, na které bych už nikdy nedostal odpověď, kdyby se moje jméno zítra objevilo v rubrice úmrtí!" Petr Nárožný se na Letní scénu Harfa vrátí 18. srpna od 20 hodin spolu s Václavem Vydrou, Naďou Konvalinkovou, Libuší Švormovou, Jiřím Ptáčníkem, Evou Janouškovou. A to v komedii Roberta Andersona Víš přece, že neslyším, když teče voda. Tři příběhy (Poznání šokem, Stopy holubic, Já jsem Herbert) jsou směšné, ale hlavně lidské. Komedie na motivy románů Karla Maye a filmů Haralda Reinla Vinetůůů! s Petrem Vojnarem, Petrem Jablonským, Jakub Šlégrem, Tomášem Rackem ad. bude mít na Letní scéně Harfa předpremiéru 20. srpna od 20. hodin. Za ztvárnění hlavní role v tragikomickém příběhu Drobečky z perníku získala Simona Stašová divadelní cenu Thálie. N Letní scéně Harfa bude k vidění 26. srpna od 20 hodin. „To, co mě na postavě Evy Mearové baví a proč ji mám tak moc ráda, je její břitký humor a neutuchající chuť začít znovu. I přes životní trable, do kterých se dostala vlastní vinou, je to člověk velmi křehký a citlivý a plný lásky, a hlavně miluje srandu a své přátele, pro které by se rozkrájela a je plná života,“ říká Simona Stašová. Letošní 9. ročník divadelní Letní scény Harfa vyvrcholí 31. srpna ve 20 hodin inscenací S Pydlou v zádech, která měla premiéru v Divadle Semafor v červnu 1981 a dočkala se téměř 500 repríz. Postavička prostého lidového chytráka, který se zaplétá v šachové partii mocných, opět hraje Josef Dvořák. Více informací na http://www.letniscenaharfa.cz/. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-12 12:00:44

Omračující, dějinotvorný zpěv mládí

Roberto Bolaño je ve světě i takřka dvacet let po své smrti strážcem představy o vznešené a tragicky důstojné ur-realističnosti latinoamerické literatury. Podobně jako dějiny jihoamerického kontinentu, i jeho postavy se neustále zaplétají do konfliktu velkolepých idejí, jejich často brutálního prosazování, vášnivých pohnutek dušených sluncem, vlhkem a zkostnatělou společenskou morálkou a v neposlední řadě vědomím jedince, jež přesahuje hranice času. Odehrávají se tak ve světech, kde je možné vše, co se vysloví, ba i na co se jen pomyslí. Ve světech, které jsou více než shlukem geografických a časových koordinátů textem, který je nutné neustále číst a revidovat. Jeho knihy jsou tak programově větší než život, odvolávají se k chimérám velké literatury a pozici umělce coby proroka i mesiáše. Ovšem na druhou stranu, sám Bolaño nikdy neváhá zasáhnout a v případě hrozící nabubřelosti a metastázovaného autorského ega se sám sestřelí z výšin láskou k žánrovým vyprávěním, fanfarónským historkám, popkulturním citacím nebo prostě a jednoduše potměšilým vtípkům. Číst Bolaña je tak i v dnešní době nedůvěry k takřka všemu a všem bezpečné – skýtá dostatek prostoru pro identifikaci s velkým uměním a sebeutvrzení se o vlastní kulturnosti, stejně jako pro ironii a sarkasmus, aby bylo možné relativizovat vlastní, dobře schované ideály a romantismus nehodící se do života v době, která stále vzývá zkrachovalý realismus a pragmatismus. A navíc jsou až na dvě politováníhodné, ale v knihovnách o to reprezentativnější výjimky (Divocí detektivové a 2666) jeho knihy úlevně krátké. To je případ i Amuletu z roku 1999, který letos vydalo v překladu Anežky Charvátové nakladatelství Argo. Ten se navíc teoreticky odehrává v úzce vymezeném prostoru dámských záchodků Mexické autonomní univerzity v druhé polovině září revolučního roku 1968. Právě na nich se totiž skryla vypravěčka románu, Uruguayka Auxilia Lacouture, před vpádem armádních jednotek a přežila zde několik dní. Prakticky však vyprávění pokrývá celý její život; příchod do Mexika, jak si vybudovala pověst „matky mexických básníků“, pochopitelně anabázi na toaletách ve společnosti jediné knihy pro takovou chvíli nepříliš šťastně zvolené poezie, ale i rozlet jejího vědomí do budoucích i minulých století, kdy prorokuje, kdo a jak bude znovuzrozen, kdy se opět bude číst Kafka... a pochopitelně klade závažné otázky, jako zda žily v Mexiku kočky už před příchodem conquistadorů. Navzdory krátkému rozsahu se toho tedy v knize stane dost a dost – a čtenáři Divokých detektivů pravděpodobně ocení i prorůstání fikčních světů prostřednictvím postavy Artura Belana. Na druhou stranu v paměti nakonec utkví právě různé perličky a autorovy vtípky. Opojné vyprávění a pábení, jež jeho Auxilia předvádí, totiž nemá pevné základy. Z celého slavného roku 1968, během kterého v Mexiku kulminovaly problémy spojené s krizí politického režimu, hospodářství i demografie (během několika málo let se počet obyvatel navýšil o desítky milionů), které následně poznamenaly minimálně dalších dvacet let, si totiž nebere nic jiného než v podstatě anekdotické vyprávění, jak přežít zátah na akademické půdě. A ani exkurze do ulic hlavního města Mexika nepřekročí stín tu veselých, tu strašidelných historek pro černou hodinku, která se čirou náhodou protáhla na týdny a pro řadu Mexičanů na celý život. Jinými slovy, kniha se klidně mohla odehrávat v Gracii, Seville nebo Aténách. Pochopitelně, číst Bolaña je stále ryzí radost. U málokterého v současnosti vydávaného autora je tak snadné bezuzdně se opájet proudem řeči a přirovnání, kde například filozofickou fakultu vystihují „florentské nenávisti a římské pomsty“, a Anežce Charvátové nezbývá než složit hlubokou poklonu. Ovšem z proklamovaného hororu, thrilleru a krimi jedné dějinné události nakonec zbývá zjednodušeně melancholický obraz věčného mládí, které se obětuje za budoucí generace... a které neustále pěje o lásce coby síle stojící nad vesmírem a lidskou mocí. Jen škoda, že tu samou myšlenku vystihl třeba i Hajao Mijazaki v jedné jediné scéně filmu o prasečím pilotovi Porco Rosso čistěji, bez zbytečných odboček a vlastně paradoxně i realističtěji. Autor je knižní redaktor a publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-03-15 12:48:06

Růženky v časech před viagrou a koronavirem

Paní Tereza F. na fcb každý den vybírá z kalendáře jméno toho, kdo má svátek. Ptá se svých čtenářů, jestli znají nějakou literární postavu toho jména. A jestli ji mají oblíbenou. Je to jednoduchý nápad, ale leckdy obtížný – třeba Teodor byl těžký… Ale nedávno na mě takhle vykoukla Růženka. Představte si – všechny Růženky světa měly najednou svátek, byl to jejich den! Dokonce i ty Růženky vymyšlené, literární postavy! I ty. (Patřila k nim i ta Růženka od Cimrmanů? Ze hry Hospoda na mýtince? Ta, co není? Jak ji hraje chlap?) Pochopitelně pohádková Šípková Růženka se objevila hned. Durrellova Růženka je z příbuzenstva, veselá knížka, jak hlavní postavě doručí domů zásilku – slona – a právě slon je ta Růženka, tak ta přišla hned za ní. Pak už jsem nedával pozor, protože mi v paměti vyvstala báječně napsaná Růžena Driffieldová z knihy Veselice aneb Kostlivec ve skříni. Napsal ji autor, kterého pořád rád čtu – W. S. Maugham: …a Růženčiny plné rty a široký nos skutečně dodávaly tomuto záštiplnému tvrzení zdání pravdy. Ale oni nevědí, jak stříbřitě zlaté měla vlasy, neznají zlaté stříbro její pleti. Oni nepoznali její kouzelný úsměv. „Nebyla ani trošku jako bílý negr,“ řekl jsem. „Byla panenská jako jitro. Byla jako Hebé. Byla jako čajová růže.“ (Hebé byla číšnice bohů na Olympu, bohyně věčného mládí, posléze manželka Herakla…) A když na ni dál útočí, řekne pan Ashenden: „Byla to báječná žena. Nikdy jsem ji neviděl ve špatné náladě. Stačilo jenom říct, že něco chcete, a ona vám to dala. Nikdy jsem neslyšel, že by o někom mluvila špatně. Měla zlaté srdce.“ A to dávání se týkalo i takových věcí, které by vás na první čtení nenapadly, ale mě napadly hned… A jak báječnou má tahle Maughamova kniha pointu! Ne, tu nebudu prozrazovat. Jako by se mi na chvíli vrátila doba, kdy jsem tuhle knihu četl poprvé… (1975) Jenže i po téhle paní Driffieldové jsem měl něco ještě schovaného v hlavě – tedy pokud to bylo v hlavě! No ano! Snad každému muži se někdy stane, že někdy jaksi nemůže. Že kvůli drobnému fyzickému selhání prostě nemůže v určité chvíli naplnit očekávání své partnerky, nebo alespoň ne docela. Není to nic příjemného. Ale díky tomu je tady teď další Růženka, tentokrát postava z básně Victora Huga, jmenuje se – ta báseň – Stará píseň z mladých let. Pán prostě nenaplnil očekávání… A víte, jak ta báseň končí? Byla krásná. Byla vzteklá. Bláhovci svůj povzdech dá… -Nemysleme na to! – řekla. …myslím na ni odtehdá… (Psáno Paříž, červen 1831) Teď si zase představuju, jak asi tenkrát v létě bylo v Paříži? Nepršelo? Sluníčko se vidělo v loužích? Foukal vítr v těch starých časech před viagrou a koronavirem a lidi měli svoje – tehdejší – starosti a radosti. A Růženky. Možná čekáte, že vám teď dohledám, co všechno už tehdy za Huga, Dumase, Balzaca bylo vynalezeno, byl třeba telegraf? A neptejte se na ty chytrý mobily ani ze srandy, to bych si vyprosil! Protože já už teď nemám čas. Před chvílí jsem seskočil z koně a trochu udýchaný si mečem prosekávám cestu křovím až k brance parku. S potrhaným oděvem a krvácející vyběhnu po schodech do věže zámku, ano, až tam, kde na loži spočívá krásná, tmavovlasá žena se zavřeným očima. Odložím meč, skloním se nad ní a políbím ji na rty. A stane se ze mě krásný mladý princ. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-01 14:05:57

Dobrá zpráva: knihy se stále kradou

To je pořád řečí, že upadá zájem o knihy. Tvrdím, že není tak zle, dokud se ještě kradou. A kradou se i v přítomnosti, jak vzápětí doložím. Předtím však je záhodno zmínit, že jde o jistou historickou tradici.  Například při četbě Barnesova pozoruhodného Hukotu času jsem zvěděl, že otec skladatele Šostakoviče „si nechal vyrobit zvláštní razítko, aby na každém svazku jeho knihovny byla fialovým písmem vytištěna věta: Tuto knihu ukradli D. B. Šostakovičovi.“ Asi to bylo účinnější než klasické ex libris sloužící témuž účelu. Přidávám ještě jedno ohlédnutí do minulosti. A to prostřednictvím publikace s názvem Jaro. Jde o první díl z národopisně zaměřeného čtyřdílného klasického knižního souboru s názvem Český rok. V úvodu zmíněného svazku, který mám ve své knihovně, Karel Svolinský nakreslil samostatnou lidskou ruku a pod ní je tento text:  „Kdo tu knihu ukradne / tomu ruka upadne / kdo ji zase navrátí / dostane tři dukáty / od našeho pantáty.“ Asi je to zaklínadlo účinné, když ona kniha z minulých let je zatím v mé knihovně pořád ještě na svém místě. Ale pojďme do aktuálnější přítomnosti. Jak jsem úvodem předznamenal, onen specifický zájem o literaturu pokračuje i u současných zlodějů. Dokazují, že knihy mají stále ještě svou hodnotu.  Pozoruhodný výkon jednoho z moderních borců v tomto oboru zaujal dokonce i přední světové agentury, které vloni vydaly zprávu o procesu se specializovaným zlodějem Darrenem Barrem.  Věkem na prahu třicítky se řadí ke generaci, o níž se traduje, že ji knihy už moc nepřitahují. Jeho však ano. Od října 2017 dokázal za pouhých jedenáct měsíců odcizit ze tří skotských univerzitních knihoven na 7 000 knih! Když už jsem u čísel, doplňuji, že jmenovaný byl následně odsouzen ke dvěma letům vězení. A ještě jedno číslo: prodejem ukradených knih prostřednictvím internetových knihkupectví (například WeBuyBooks) vydělal v přepočtu kolem 900 000 korun. Jeho náklonnost k literatuře byla podpořena i fyzickou zdatností, která mu umožňovala tajně odnášet knihy v batohu a současně i v rozměrné sportovní hokejistické brašně, jak zaznamenaly bezpečnostní kamery. Tento fantom skotských univerzitních knihoven se nezaměřoval na žádnou z tematických knižních oblastí. K jeho výslednému širokému portfoliu tak v jednom případě patřily paradoxně i ukradené publikace z oblasti kriminologie. Jestliže zmíněný Darren Barr nijak nedbal na výběr sortimentu, zloději v Západočeském muzeu osvědčili větší specializaci tím, že se soustředili na hodnotná díla z 16. až 18. století.  Jejich krádeže a následný prodej knih však byly v roce 2017 po opožděně zahájeném trestním stíhání pravomocně promlčeny, a to verdiktem odvolacího senátu Krajského soudu v Plzni. Naopak bez promlčení byl udělen trest pachatelce, která v roce 2013 odcizila z útrob fary ve Křtinách 230 knih. Souzen byl i sběratel, který od ní vzácné tisky koupil. Aniž bych si troufal jít do podrobností dotyčné křtinské kauzy a do záhybů jejího průběhu včetně výsledného trestu, zůstávám i zde u věcného konstatování, že zájem o knihy je zjevně trvalým fenoménem. Vzpěčuji se však eventuálnímu podezření, že bych zmíněnými příklady snad jakkoliv nabádal k následování takové trestné činnosti. Jen jsem se snažil vyjevit, že kniha pořád ještě stojí za to!  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-30 18:58:22

U knihovny s Petrem Bílkem: O sociologii, minimalismu a stálém očekávání apokalypsy

Kniha sociologa a politika Jana Kellera přináší mozaiku názorů na povahu západní společnosti, Pavel Kotrla ve své sbírce poezie trvá na tom, že obyčejnost nemůže být všechno, proč žijeme, a středověký biskup a kronikář Ota z Freisingu došel v polovině 12. století k tomu, že v jeho době přijde konec dějin, protože hrůz už bylo dost.   Jan Keller: Společnost věčného mládí (Slon 2019) Bývalý europoslanec (1955) předkládá komentovanou mozaiku názorů současných francouzských sociologů týkajících se povahy západní společnosti. Mnohé je u nás známo z překladů třeba Lipovetského, Baudrillarda nebo Bourdieuho, něco přidává autor ze své francouzské četby, něco patří k zajímavým připomenutím, například Vaneigem nebo Seligman, který je ovšem Američan. Vadou spisu je naprostý nezájem o českou realitu. Na první pohled je zřetelné, že detailní popis západních generací X, Y a Z vůbec neladí s naší domácí stratifikací. V publicistice jsme svědky mechanického přenášení módních modelů, což naznačuje, že česká sociologie nemá k problému co říci. Nechce se věřit, že by to tak bylo.   Pavel Kotrla: Mírný severní (Pavel Kotrla 2019) V Kotrlových (1974) textech působí slovo jako kvicht na decimálce. Autor opatrně klade malá závaží na stísněný prostor pohyblivé plošiny básně a počítá s tím, že čtenář vytuší váhu pytle se smyslem, jenž se zpočátku kryje prázdnou bílou stránkou. Anebo vás napadne, že básník znaky rodinných situací minimalisticky ryje do skla a že úzkostlivě dbá na to, aby nepřidal jediný zbytečný vryp. „Voda má průhledné oči/ Stárne hlína v nás“ to je celé, ani slabika navíc. Básník trvá na tom, že obyčejnost nemůže být všechno, proč žijeme. Okamžiky jsou věčné a žádný detail není zbytečný, hledejme smíření s časem. Puntičkářství se bohužel vymklo z ruky, když knihařským zpracováním vlétl do sbírky dvakrát list se stranami 57 a 58.   Ota z Freisingu: Historie aneb O dvou obcích (Argo 2017/ překlad Pavel Černuška, Jana Malá, Jana Nechutová) Když tento text z poloviny dvanáctého století dostanete jako vánoční dárek a k tomu nádavkem sadu piv z nejstaršího pivovaru světa ve Weihenstephanu, což je dnes jedna ze čtvrtí bavorského Freisungu, je o sváteční pohodu postaráno. Příslušník středověké mocenské elity přemýšlí nad dějinami lidstva, konfrontuje je s vizí boží obce v duchu Augustinova pojetí a dochází k přesvědčení, že co nevidět vypukne apokalypsa a konec dějin, protože těch hrůz už bylo dost. Touha uzavřít historii nás neopustila ani ve dvacátém století a patří snad k věčnému nutkání člověka, aby bylo hotovo, aby bylo po starostech, ale hotovo není bez dosaženého konce. Představa nekonečnosti nás irituje, ať jsme věřící, nebo ne. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-08 08:02:14

Henri-Pierre Jeudy: V dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu

V České republice se objevuje slovo kultura na veřejnosti jen v souvislosti s kocourkovskou přetahovanou o post ministra tohoto resortu. Povědomí o tom, že společnost jako celek je odpovědná za svou tvář, jíž kultura je, se vytrácí. Nestaráme se o to, jak vypadáme. Knihy jsou přitom jednou z nejúčinnějších věcí v péči o pleť národa. O duši nemluvě.   U nás je situace pro malá nakladatelství velice svízelná, jen obtížně hledají finanční prostředky. Jakým způsobem funguje vaše nakladatelství? A proč jste se rozhodli věnovat této činnosti? K založení Châtelet-Voltaire nás vedlo přesvědčení, že psaní není jen individuální činnost, vášeň, ale také určitá výzva a odpovědnost vůči spisovatelské i čtenářské komunitě. V tomto zapomenutém venkovském kraji jsme si žádné iluze nedělali.    Až tak zapomenutém jistě ne, místo přece už proslavila slavná dvojice Emilie du Châtelet a Voltaire, kteří zde žili na nedalekém zámku patřícím tehdy velice známé markýze Emilie du Châtelet, která proslula v matematice i fyzice… Máte pravdu, není to tak docela zapadákov. Naším záměrem je vydávat knihy příjemné na dotek a do ruky, zajímavou útlou knihu, která nenudí. Vydávat malou knihu jako výrazový prostředek, protože v dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu. Naše malá kniha je sama o sobě takovým poutníkem od jedné podoby ke druhé, vychází v různých žánrech, od aforismu po kroniku, od pamfletu po pocty, od manifestu po kritiku a od prózy k poezii… Velice často však naše publikace směřují k obraně regionální identity. Zajímavé na našich titulech je i to, že zachycují vztah, napětí mezi lokálním a globálním, perspektivu z pohledu „lokálního tradicionalismu“, který se chce logicky propojit a prosadit svoji univerzální myšlenku, která vzešla kdesi v zapomenuté díře. Naše nakladatelská strategie spočívá především v tom, že vytváříme jakousi „myšlenkovou líheň“ zahrnující autory i obyvatele daného teritoria; pohled starousedlíka a možnost, aby i on mohl vyjádřit nejen svoje myšlenky, byť i utopické, ale i svoje filozofické chápání svého territoire. Témata si autoři volí sami, my jen pokládáme otázky jdoucí „proti času“, proti kulturní uniformitě, dnes tak převažující.    Châtelet-Voltaire si vede velice dobře ve všech směrech. Pokud vím, finančně vás podporuje příslušný region. Ano, dostáváme menší pravidelnou regionální podporu. Bohužel na vyplácení autorských honorářů nám mnoho prostředků už nezbývá; redakční práci, grafickou úpravu zajišťujeme sami. Ale musím podotknout, že čím dál více mají o naše knihy zájem i velká pařížská knihkupectví.   Autory ale neproplácení autorských honorářů příliš neodrazuje, pokud vím. Ne, o autory nouzi věru nemáme. Píší pro naše nakladatelství rádi, včetně zahraničních literátů.    Na podzim minulého roku jste v Saint-Dizier uspořádal konferenci na téma Velká válka, šílenství a surrealismus. V roce 1916 působil André Breton, pozdější papež surrealismu, jako asistent v tamní nemocnici, která dnes nese jeho jméno. Pečoval o vojáky, kteří na frontě utrpěli psychický šok, duševně onemocněli. Kromě toho, že vydáváme knihy, organizujeme také semináře a kolokvia. V létě 1916, jak jste řekla, přijímal medik André Breton vojáky v traumatických stavech. V nemocnici Saint-Dizier byl pověřen tím, že odhaloval simulanty, tj. vojíny, kteří se chtěli vyhnout bojům na frontě. Breton si tehdy uvědomil, že i simulace je skutečná, stejná jako realita, kterou pacient paroduje. Ve svých zápiscích zaznamenal vzpomínku, která se později stala legendou: Jeden voják mi vypravoval, jak v bojové linii zaujal dobře viditelnou pozici, svým ukazováčkem naznačoval směr, kudy granát poletí. Voják své gesto navíc doprovázel pískáním, na dálku tak dával znamení, kam granát přibližně dopadne. Ten voják chtěl padnout, ale zůstal naživu, jak Breton dále popisuje, zato jeho gesto se proměnilo v jakýsi rituál nebo tik, kterým jako by odvracel svoji smrt; způsob, jak irréaliser, zbavovat válku její reality, se proměnil v jeho zlý sen. Aniž bych byl přesvědčen o jeho šílenství, říká Breton v souvislosti s jiným pacientem, poznal jsem za války blázna, který nevěřil na válku. A v tom spočíval význam Bretonova působení v nemocnici pro poezii; přibližně v té době totiž objevil texty Sigmunda Freuda; propojil si je s tím, co už znal z psychopatologie, například jakým způsobem se postižení vyjadřovali; fascinovalo ho, jak vojínova řeč se vždy odchýlila, když měl odpovědět na položenou otázku, jeho odpovědi bývaly často zcela nekoherentní, např. vojáci nevěřili, že válka skutečně existuje… U postižených existoval určitý obranný mechanismus irréalisation skutečnosti. A právě ten mechanismus se později stal základem surrealistické tvorby, surrealismus tak v podstatě vznikl z krveprolití, které nelze ničím ospravedlnit. A v tom šíleném válečném kontextu se svět začal ptát, jaký je vztah mezi duševní nemocí a uměním, které přijalo jakousi eschatologickou podobu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A patrně tehdy začalo slovo surrealismus postupně, zato vehementně pronikat do běžné mluvy, ne?  Ovšem. Slovo surrealismus se obecně prosadilo, dnes často odkazuje k tomu, co vybočuje z reality, jindy se používá jako synonymum toho, co považujeme za šílené v našem způsobu vyjadřování nebo ve vnímání věcí kolem nás. Francouzské vojáky Velké války jsme prohlásili za padlé za Francii, ale jen málokdy si uvědomuje, že to byli právě oni, jejichž prostřednictvím jsme dnes schopni skutečně akceptovat naše šílenství v situacích, kdy musíme vyjádřit, pojmenovat naši realitu extravagantním jazykem.    Vaše nakladatelství se také věnuje tomu, co lze nazvat politické rituály v kraji Haute - Marne. Můžete českým čtenářům o tom něco říci? Châtelet-Voltaire se pochopitelně zajímá i o historické osobnosti pocházející z našeho kraje, buď se zde narodily, nebo delší dobu žily. Nejde nám o jejich literární portréty, životopisy, ale spíše se snažíme zachytit v našich publikacích, jak se tyto postavy proměnily v mýty a jak tyto mýty přežily až do současnosti. Vydali jsme například knihu Mýtus Louise Michelové (Clémence-Louise Michelová, řečená Louise Michel, 1830 až 1905, učitelka, anarchistka, velká bojovnice za ženská práva a významná postava Pařížské komuny, až do konce života byla pod policejním dozorem – pozn. autorky), Clemence-Louise se v kraji Haute-Marne proměnila v mýtus o „rudé panně“. A také jsme věnovali pozornost Janě z Arku, neboť její otec pocházel z Haute-Marne, z nedaleké vesnice Domrémy-la-Pucelle, která se díky tomu stala symbolem-mýtem. Cizinci i Francouzi toto místo hojně navštěvují. I to dnes vysvětluje, proč mnozí politici vyhledávají podobná „ztracená místa“ a snaží se je oživit svojí přítomností, považují je za inspirující a důležitá pro rozvoj a upevnění své politické kariéry. Politik tak chce vyvolat přesvědčení, že i on „vstupuje do dějin“.    Není generál de Gaulle a jeho sídlo v Colombey - les-Deux - Églises ideálním příkladem toho, co jste právě řekl?  Generál de Gaulle vždy, když měl učinit nějaké významné rozhodnutí, uchyloval se do Colombey-les-Deux- Églises. Po jeho smrti se vesnice stala lieu de pèlerinage, poutním místem. Už za svého života ten zasvěcovací rituál připravoval – je nutné vydat se z hlavního města a – „jít ho hledat“. Později si Marine Le Penová, lídr Národní fronty, vybrala ke svým politickým rituálům vesnici Brachay ležící v našem kraji, neboť zde má mnoho svých voličů. Té vesnici se začalo říkat zapomenutá Francie. Uvedený rituál, pojatý jako návrat k zemi, je jen staromódní karikaturou de Gaullova známého ceremoniálu. Jenže, Marine Le Penové se nikdy nepovedlo učinit z Brachay přitažlivý symbol, její pařížští obdivovatelé zde své mítinky nekonají. Platí, že symbolický odkaz místa nelze budovat násilně, ten předpokládá dlouhodobou spojitost s osobností politika; je třeba, aby se jeho historie v průběhu času pevně vepsala do daného místa, aby vznikla jakási parabolická postava osudu.    Ve svých statích a knihách se průběžně zabýváte problémem soukromí v lidském životě (L´Absence de l´intimité, 2007). V dnešní době, literatuře, médiích se odhalování intimních věcí stalo posedlostí (lásky, manželství, nevěra, sexualita…). Ušetřeni nejsou ani ti, kteří už nežijí. I tam se slídí, co by se ještě hodilo. Knižní pulty jsou zavaleny autobiografiemi, deníky, rozhovory, zpověďmi všeho druhu. Privátní sféra se stala exhibition permanente… Jak toto vnímá sociolog?  Žijeme ve společnosti, kde už dlouho převládá imperativní transparentnost. O nedostatku soukromí jsem už napsal knihu, o které jste se zmínila. Kromě obvyklých jevů vymezujících naši soukromou sféru, mám na mysli třeba náš domov, ochranu soukromých dat, by se měla intimita prožívat jako něco, co nemá být ani na očích, ani na doslech. Jenže naše intimita nemá vyznačený čas ani prostor, a proto se snadno stává součástí našeho veřejného prostoru; současný exhibicionismus je projevem intimity. A s nárůstem self-obrazů, které cirkulují na sociálních sítích, to ustavičné odhalování svého těla a citů, ta až hysterická touha po vlastní veřejné prezentaci – toť intimita ve věčné výloze. A důsledek je – naprostá ztráta jedinečnosti, druhé je stejné jako já, jako v klonické duplicitě. Více projekce, více identifikace, ale konstatování – podobnosti. Vizuální sdílení na smartphonu v nás vyvolává ošidný pocit být spolu. A je zvláštní, jak právě tato iluze intimního společenství nakonec způsobí, že člověk zapomene, že jde jen o exhibicionismus. Na webu jsou intimní deníky přístupné všem. A jejich počet stále roste. Tito diaristé, deníkáři vlastního života se navzájem čtou, sdílejí svůj svět každodenního psaní, společnou radost z toho, že nacházejí bezpočet podobných dvojic. Stud už není důvod k sebekontrole, dobrovolně zveřejňovaná tajemství jsou stejná stejným způsobem. A jak píše teoretička umění Anne Cauquelinová, čím více intimistů, tím více intimností. Potěšení z veřejně vyzrazených důvěrností se musí neustále konfrontovat, znásilnění intimity se považuje za výzvu.    Výrok Nic neskrývám, vše je v mém životě transparentní je politické zaklínadlo, ačkoliv jde o děsivý výrok. Jak na ten problém nahlížíte? Jaký význam má uveřejnit fotografii bývalého, dnes již nežijícího prezidenta Václava Havla v posteli s jeho ženou, kterou při výročí jeho smrti uveřejnila letos 3. ledna Dagmar Havlová na Twitteru?  Političtí lídři a hvězdy showbyznysu rádi zveřejňují svůj soukromý život jako výraz své morální transparentnosti. Kraluje tak estetický moralismus, skrze který musí být vše akceptováno, protože daná postava nic neskrývá. A sem patří i uvedená fotografie. Z mezilidských vztahů se vytrácí opravdovost, stejně jako spolehlivost, jak o tom píši v Absenci intimity.    Mám dojem, že možná právě vaše nakladatelství „na vsi“ udržuje ještě jistá tajemství. Také si tu otázku často pokládám, zda to právě není naše nakladatelství v této odlehlé končině, které ještě udržuje auru tajemství. Kraj se čím dál více vylidňuje, lidé žijí izolovaně, přesto ale stále zapisují fragmenty svého života, kraje a ve svých zásuvkách uchovávají básně a příběhy, jako by chtěli ty vzkazy jednou vložit do lahve a vhodit do moře.   Současná společnost zmítaná liberalismem ztrácí svoji stabilitu a stále více si klade otázky, jaká bude její budoucnost. Mnozí se obávají, že jejich kulturní identita je nebezpečně ohrožena. Básník Frédéric Tristan napsal: Tradice není návrat do minulosti vyšlé už z módy, ale stálá přítomnost našich kořenů v průběhu času. Co o tom soudíte?  Globalizace dala kulturní dědictví k dispozici cestovnímu ruchu jako ideální prostředek mezikulturního univerzálního dialogu. Jenže nastalo soupeření. A na tuto válku identit, jednotlivé komunity reagovaly terapeuticky, a to tak, že začaly své kulturní dědictví folklorizovat. Nastalo sice určité zmírnění významu zděděného kulturního dědictví, jenže vyvstala také otázka, jak dalece by měly být kulturní znaky objektivizovány jako značky identity? Požadavek kulturní identity manifestuje jednak kolektivní vůli, aby byla zajištěna kulturní singularita, jistá obrana proti jiným kulturám, což není nic jiného než zábrana, aby se jednotlivé kultury navzájem příliš nepropojovaly; každá komunita má tak svoji vlastní kulturu, takže kulturní identita se stává určitým milníkem, vytyčuje území druhého, a brání tak riziku kontaminace kultur. Naštěstí i navzdory tomu, že etnické kultury zůstávají zachovány ve svých čtvrtích, města si stále uchovávají jak svoji živou heterogenitu, tak identitu. Lze dokonce říci, že – do jisté míry – zapomenout na „svoji“ kulturní identitu znamená otevření se světu. Stejně každé řízení mezikulturních vztahů nakonec vyústí v kontrolu obchodních transakcí a vazeb. A globalizace tak vede k deteriorizaci, k rozšiřování poststátního prostoru.    Myslíte, že pocit ohrožení kulturní identity je stále silnější? Myslím, že je nemožné najít vyčerpávající definici, co vůbec znamená kulturní identita, už proto, že ta vždy vychází z rozdílných společných základů. Zahrnuje snad oživování národních kultur ve vylidněných regionech a v době internetu také ochranu před její krizí, před nejistou budoucností? Jisté není nic. Xenofobie usilující o potlačení identit, která nepochybně sílí, nechrání kulturní zvláštnosti, spíše je blokuje; blokuje prožívání toho, čím jedinec je. A možná i s tím souvisí ještě jedna moje malá poznámka: Nesní snad každý někdy o tom, že by byl rád někým jiným? Myslím, že bez určité hry na všudypřítomnost naší identity by byl náš život asi velice smutný.   Jak to myslíte? Kdyby člověk neusiloval o svůj prostor, o svoji identitu, možná by se tak zbavil své šance na jisté obtíže, překážky, tedy těch okamžiků, kdy jsme překvapeni, že jme tak trochu cizí i sami sobě.    Jak vnímáte hnutí „žlutých vest“, které začalo koncem loňského roku a pokračovalo i letos?  Základní otázka zní: koho vlastně žluté vesty reprezentují? V regionu, který se postupně vylidňuje, plyne jejich zlost spíše z pocitu, že jsou přehlížené, opuštěné; řidiči za přední sklo, na viditelná místa umísťují složené žluté vesty, aby ukázali, že s hnutím sympatizují, tiše říkají „jsme s vámi“, což ale neznamená „můžete s námi počítat“. Žluté vesty nechtějí být považovány za „apolitiques“, tedy nikoliv v tom smyslu, že „nedělají politiku“, ale že už politikům nevěří, že politici už nereprezentují jejich zájmy; „mýtus přímé demokracie“ totiž drží pevně, zvláště když hrozí, že by mohl úplně zmizet, že by ho mohla nahradit rozhodovací moc technokratů. I když manifestanti nejsou ani tak početní, většina společnosti je velice podporuje. Nepochybně jejich síla spočívá v tom, že své rozhořčení jsou schopni sdílet kolektivně a vyjádřit ho velice teatrálně; vrhají se na scénu a zviditelňují více sebe než své činy. Kruhový objezd, kolem kterého se sdružují, nabyl jakýsi alegorický význam; na něm, na tom symbolickém místě, si hlasitě vybíjejí svoji zlost, tak, aby si každý mohl říci: s tím souhlasím, to je správná viditelná reprezentace. A navíc kolektivní zlost působí stejně nakažlivě jako panika, hlavně rozrušuje společenský řád. Avšak k tomu může stejně dojít jen symbolicky, neboť ekonomický systém, ve kterém žijeme, je schopen absorbovat vše, co ho ohrožuje.   A „velká debata“, celonárodní diskuse, kterou Emmanuel Macron zahájil 18. března?  Tak ta měla být jakousi třešničkou na dortu; zúčastnilo se jí šedesát univerzitních intelektuálů a lze říci, že probíhala přímo v maratónském tempu, začínala v přímém přenosu na France-Culture už v osm hodin ráno. Po pravdě musím říci, že mne to celé tak iritovalo, že jsem to nemohl vůbec vystát, to ponižování se, to žalostné zhroucení myšlenky. To, co je pro naši dnešní dobu značně příznačné, je – smrt kritického společensko-politického myšlení a triumf jeho absolutní zbytečnosti. Výklad žlutých vest nepotřebuje množství sociologických a filozofických analýz, ani novinářské komentáře. Skutečně kritické hodnocení není stejně možné, možné jsou jen samolibé intelektuální plky. V minulých dobách se tomu říkávalo „papouškování“, vždy omezující a znemožňující skutečnou diskusi. Všichni všechno vědí, všem je všechno jedno; jen pravidelný informační rytmus obměňuje atmosphère sociale, jen rychlost a efektivita sociálních sítí nám sděluje, co je a co bude. Faktografický fenomén žlutých vest, který na sebe vzal podobu „věčného protestu“, může okamžitě zmizet, stejně jako se může kdykoliv znovu objevit; ten jev vlastně anuluje jakoukoliv kritiku a svým způsobem ji i zesměšňuje. Politika nezmůže nic než jen „držet strnule své pozice“. A Macron, „snaživý žáček“, jak se mu říká, je samozřejmě připraven odpovědět na všechny otázky. Naštěstí mnozí intelektuálové odmítli účast v této pantomimické hře na filozofickou a politickou debatu.    Proběhly volby do Evropského parlamentu, které vyhrála Marine Le Penová. Co o výsledku soudíte? Není to volba především proti Macronovi ?  Výsledky evropských voleb v podstatě souvisejí s nedávnými protesty žlutých vest, které rovněž směřovaly proti reformní politice současné vlády. Reakce prezidenta Macrona nebyla vůbec přesvědčivá, a tak kolektivní hněv ovládl i volby. A samozřejmě že odpor proti Macronovi se v nich projevil. Můžeme dokonce říci, jako kdyby i další směřování Evropy bylo zdrojem všeho současného zla. To, co ale nyní přece jen odhalilo rozporuplnost žlutých vest, je „národní sjednocení“, které z volebního výsledku teď těží značný zisk, vždyť pocit trpkosti a nespokojenosti přece krystalizoval už dříve, a ony ho celé měsíce na „kruhových objezdech“ a po celé zemi veřejně vyjadřovaly. Naskýtá se ovšem i otázka, kterou si nutně musíme položit, zda svět sám a do jaké míry neprochází také „vlnami regrese“ motivujícími k tomu, aby se lidé postavili za ty, kteří reprezentují čím dál více jejich společenskou identitu?   {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.   Henri-Pierre Jeudy (*13. 3. 1945, Paříž) je univerzitní profesor, sociolog, filozof, antropolog a spisovatel citlivě reagující na nejrůznější společenské a životní situace, vydal několik velice úspěšných titulů, za všechny jmenujme alespoň Pohádku o mrtvé matce, Umění být dědečkem i Absenci intimity. Působil rovněž jako sociolog ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, specializoval se na dopad katastrof a strachu na člověka a společnost. Jeudy se kromě sociologie a své literární činnosti v posledních letech věnuje nakladatelské práci; v Cirey-sur-Blaise v kraji Haute-Marne založil spolu se svou ženou Monique a brazilskou básnířkou Claudií Marií Galerou, trvale žijící ve Francii, nakladatelství Châtelet-Voltaire, které vydává čtyři až šest titulů ročně. Publikace stejného menšího rozsahu i formátu vycházejí v jednotné grafické úpravě; témata jsou lokální, národní, historická, kulturní i sociologická a nechybí ani próza a poezie, namátkou jmenujme Legendy ze Saint-Dizier, Zachráněný ráj, Japonec v Horní Marně nebo Clairvaux, génius místa atd.

Čas načtení: 2019-07-31 11:37:05

Frustrace z čeho?

Představa, jak se dívám na moje dítě, které k smrti roluje vlak, je příšerná. Právě to musela zažít matka na nádraží ve Frankfurtu nad Mohanem. Přiznávám se, že na nástupištích v metru i na nádraží stojím vždy trochu dál a ohlížím se po kolemstojících. Pošuci, kteří si takovýmto způsobem vraždy řeší svoje osobní problémy, jsou všude na světě. I u nás. V Německu to byl Eritrejec, který měl trvale povolený pobyt ve Švýcarsku a utekl do Německa, aby tam spáchal ten odporný zločin. O pár dní dřív to byl další cizinec na severu Německa, který pod vlak strčil mladou ženu. Pikantní je, že byl nejdříve ve zprávách označen za Srba. Zřejmě proto, že Srbové jsou ti, na které je možné ukazovat prstem. Bohužel pak vyšlo najevo, že to byl kosovský Albánec. Ta žena ovšem zemřela v každém případě. Zajímavá je reakce lidí, novinářů a politiků. Ve Frankfurtu lidé reagovali bleskově a vraha zadrželi, ještě než přišla policie. Sedělo na něm prý pět mužů. Ministr vnitra Seehofer přerušil dovolenou, aby požadoval více policie na nádražích. A jedna poslankyně za stranu Zelených vlastně řekla, že lidé by si měli dávat větší pozor. Kromě zpravodajství relativně věcného bylo zajímavé číst komentáře. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na webu poměrně seriózního politického měsíčníku Cicero se rychle objevil názor, že ten vrah byl určitě frustrovaný, protože to není tak dávno, co jeden Němec postřelil chudáka imigranta. Ponechávám stranou, jak mohl být frustrován švýcarský Eritrejec střelbou někde na německém venkově, ale budiž. Závažnější už je tendence označovat vraha za psychicky narušeného, což může být první krok sice ne k jeho osvobození – to by asi neprošlo, ale k označení jeho nepříčetnosti. ​Nevylučuji, že ten muž byl opravdu frustrován. Otázka je, z čeho a proč? A může být naše společnost – a teď nedělám rozdíl mezi Německem a námi – srozuměna s tím, že tato frustrace se bude vybíjet takovýmto vražedným způsobem? Německo  je velmi stabilní a určitě nelze  očekávat nějaké protesty typu žlutých vest. Za chvíli ale budou troje regionální volby – jedny v sousedním Sasku, kde už dnes národně orientovaná AfD (Alternativa pro Německo) má významnou pozici. Dám ruku do ohně za to, že se tyto události ve volbách projeví.