Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-10-14 08:13:58

Zašmodrchané řetězce I. – energie

Milí čtenáři, máme nový parlament, ve kterém poprvé za historii ČR nesedí žádná tradičně levicová strana. Vznikající velekoalice by měla mít pohodlnou většinu 108 hlasů, a to ani nepočítáme s možností, že se ANO během následujícího volebního období nějak rozštípne a část přeběhlíků se dá k dispozici vládě výměnou za tu či onu výhodu. Opozici se tedy víceméně splnilo, co si přála. V této souvislosti mě ale poněkud tahá za oči pojem „Babišova drahota“, který trojkoaliční strany nasadily v předvolební kampani a zřídily si dokonce i vlastní doménu téhož jména. To je totiž přesně ten druh nálepky, který se může během pár let vrátit i s (inflačními) úroky. Ač toho chlapa nemám nikterak rád a je zcela patrné, že toho má na svědomí hodně, v případě celosvětové destabilizace ekonomiky po covidu je ČR něco jako plavec hozený do rozvodněné řeky. Manévrovat sice trochu může, ale o základním směru, kterým se bude řítit, rozhodují vnější živelné procesy podstatně silnější, než je on sám. Novou českou vládu čeká hned zpočátku pěkně divoká plavba a v takové situaci je nemoudré vštěpovat lidem představu, že „drahota“ je převážně dílem a zodpovědností českého premiéra. Jinak může být z „Babišovy drahoty“ během roku či dvou velmi snadno „Fialova drahota“. Schválně se pojďme podívat na pár těch zásadnějších problémů, aby bylo patrné, jak obtížná situace nás teď čeká. Dnes budeme hovořit o energii. Vzrůstá poptávka asijských zemí po plynu Ceny energií udělaly v posledních měsících strašlivý skok nahoru. I čeští dodavatelé už zdražují, jedna velká firma dokonce úplně zavřela krám (vzhledem k tomu, kolikrát mě nevyžádaně telefonicky otravovali s různými nabídkami, za ně moc plakat nebudu). Nárůst cen zemního plynu je natolik vážný, že továrny vyrábějící zemědělská hnojiva zastavují výrobu; to se může příští rok pro změnu projevit na cenách potravin. Jak bude vypadat nadcházející zima, čert ví. Ta loňská byla na severní polokouli studenější než obvykle, a to vedlo k vyčerpání části zásob plynu v Evropě i v Asii. Právě tento nedostatečný stav zásob je jednou z mnoha příčin, proč se teď ceny plynu urvaly z řetězu. Ale opravdu jen jednou z mnoha. Trh s plynem je globální a v uplynulých letech se řada asijských zemí začala přeorientovávat z uhlí na plyn, zvláště při vytápění domácností, ale i při výrobě elektřiny nebo v průmyslové výrobě. Vůbec se jim nedivím, vždyť zemní plyn hoří celkem čistě, kdežto uhelný kouř je hlavním původcem onoho klasického velkoměstského smogu, který se dnes už chce dýchat málokomu, ať už bydlí v Londýně nebo v Chennai. Ale tím pádem poptávka po plynu ze zemí jako Čína a Indie dlouhodobě roste (ano, i v té Indii). Problém s plynem zhoršuje skutečnost, že nastala celá řada zajímavých náhod, jejichž účinek se navzájem sčítá. Čínská ekonomika se po covidu začala zotavovat tak rychle, že v Číně vznikla krize v zásobování elektřinou. Ve snaze ji zmírnit začali Číňané shánět plyn a uhlí, kde se jen dá, čímž se cena obou komodit samozřejmě zvedla. Situace v Číně je natolik napjatá, že čínské úřady vpustily do země dokonce i milion tun australského uhlí, které předtím dlouhé měsíce bez užitku leželo na nákladních lodích; Čína se totiž loni rozhádala s Austrálií poté, co „klokani“ začali volat po nezávislém vyšetřování původu COVID-19, a pomstila se neoficiálním zákazem dovozu australského uhlí. (Milion tun je ovšem v poměrech obří čínské ekonomiky jen troška, odpovídající spotřebě za pouhých pár hodin; v roce 2020 se v Číně spálily skoro čtyři miliardy tun uhlí.) K zásobovacím problémům v jihovýchodní Asii přispívá skutečnost, že indonéské černouhelné revíry, zdroj poněkud podřadného, ale levného uhlí, poslední rok trpí opakovanými záplavami ohrožujícími těžbu. A abychom se podívali i mimo Asii, tak v Brazílii, zemi, která při výrobě elektřiny spoléhá především na vlastní vodní elektrárny, nastalo pro změnu sucho, takže i dvousetmilionová Brazílie teď shání plyn coby náhradu. Hrozí nedostatek uhlí To už se pomalu obloukem dostáváme do Evropy, ve které leží naše republika. Evropa se v průběhu minulých let obrátila zeleným obzorům vstříc a podíl obnovitelných zdrojů na celkové výrobě elektřiny začal růst. Jenže počasí je náladové a nenechá si poroučet. Obvykle větrná Británie byla letos postižena nedostatkem větru, takže ani větrníky na Severním moři moc nevyrábějí. To je vážný problém, protože větrná energie tvořila v Británii loni čtvrtinu veškeré výroby elektřiny (letos je to pouhých sedm procent, zdroj). Britská a norská elektrická síť se nedávno propojily kapacitním podmořským kabelem, protože řídce osídlené Norsko vyrábí obvykle tolik elektřiny ve vodních elektrárnách, že může levný proud vyvážet ke svým sousedům. Jenže v Norsku letos zase málo pršelo a hladiny přehrad v horách poklesly, takže Norům hrozí, že budou mít málo i pro sebe. Dokonce i v Německu produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů oproti loňsku poklesla. V této situaci nás měl zachránit plyn, protože plynové elektrárny se dají spustit víceméně na povel; byly tedy zamýšleny jako záloha pro případ, že obnovitelné zdroje nevyrábějí dost. Jenže plyn je zrovna drahý a není jej dost. A tak museli i vzorní Němci letos posílit výrobu elektřiny z černého uhlí, a to i přes rostoucí cenu emisních povolenek, která takto vyrobenou elektřinu prodražuje. Ale po uhlí je také globální poptávka, takže hrozí i jeho nedostatek. Německo však odstavilo poslední domácí černouhelný důl roku 2015 a uhlí už jen dováží. Tím pádem je na rozmarech světového trhu zcela závislé, což momentálně znamená „platit jako mourovatý“. Všimněte si prosím, jak zcela mimo naši (míněno českou) kontrolu všechny tyto vyjmenované jevy jsou. Nadcházející zima může dopadnout všelijak Tak to je, když se při výrobě elektřiny v čím dál větším procentu spoléháte na pánaboha, notabene na kontinentě, kde se na něj ani moc nevěří. Prvních pár procent solární a větrné energie se do sítě zapojí relativně snadno, ale kolem 20 až 30 procent už začínají být ty výkyvy docela bolestivé, a teď si jich užíváme naplno. A plyn, který je měl teoreticky utlumit, je momentálně naopak součástí problému. Nadcházející zima může dopadnout všelijak, aniž by s tím nějaký Babiš nebo Fiala mohli něco bezprostředně udělat. V nejlepším případě bude teplo a blátivo a velcí dodavatelé jako USA, Katar a Rusko nás ještě ke všemu zahrnou dodatečnými, zatím nenasmlouvanými zásobami, čímž udrží cenu plynu a potažmo tedy i elektřiny ve snesitelných mezích. (Samozřejmě se v takovém případě dá čekat, že kromě peněz zaplatíme za ten plyn navíc i nějakými politickými ústupky. Taková už je povaha strategických závislostí.) V nejhorším případě ale nastane mráz a bezvětří bez dodatečných dodávek plynu. To by asi musela vzniknout nějaká speciální evropská sociální dávka pokrývající zvýšené ceny energie, patrně zase financovaná na dluh, protože jinak by některým lidem hrozilo umrznutí. A Goldman Sachs varuje i před možností vyslovených blackoutů, které by žádná dávka nevyřešila. Rozhodně teď nemůžu vítězům voleb doporučit, aby v národu vzbuzovali dojem, že to, co se na nás právě nahrnulo, je „něčí“ drahota. Asi tak nejlepší, co teď mohou udělat, je lobbovat ještě intenzivněji v Bruselu za podporu jaderné energie, což už teď ČR spolu s dalšími zeměmi dělá; vzhledem k tomu, že tak činí i Francie, je celkem reálně možné, že Němci budou nuceni couvnout ze svých protijaderných pozic. Ale to je velmi dlouhodobé řešení, které ponese ovoce až za řadu let. Do té doby se bude konat ještě několik dalších voleb, které může vyhrát úplně někdo jiný. Nahrávat mu na smeč hned zpočátku je politický nerozum.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-05-29 10:36:50

Kdo srazí ceny elektřiny? Trh už začal, teď je řada na vládě

Ceny elektřiny v Česku zůstávají z nejvyšších v Evropě. Spotřeba domácností sice stagnuje nebo klesá, celkové výdaje za elektřinu ale rostou. The post Kdo srazí ceny elektřiny? Trh už začal, teď je řada na vládě first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2020-07-18 10:38:40

„Kafkiáda“ v solárním byznysu

Říká se, že stát je špatný hospodář. Podíváme-li se na počínání českého státu ve vztahu k solárnímu byznysu, zdá se mi rčení slabé: stát se mi jeví jako chaot. Poznatky jsem postupně nasbíral jako vedlejší produkt při podpoře obhajoby Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, nyní již definitivně pravomocně zproštěných obžaloby z nezákonného jednání ve prospěch podnikatelské skupiny dr. Zemka. Aby stát splnil požadavky Evropské unie na rozvoj obnovitelných zdrojů energie, lákal investory na jejich budování nabídkou rozmařilé podpory. V listopadu 2010 ale nečekaně snížil výkupní cenu elektřiny pro zařízení uváděná do provozu od 1. ledna 2011 z dosud platných 12 250 Kč/MWhod. na 5 500 Kč/MWhod. Ohrozil tím existenci řady investorů: pokud si na financování výstavby fotovoltaických elektráren vzali úvěr, jehož splátkový kalendář stál na předpokládaném příjmu s cenou 12 250 Kč/MWhod., nevynášely by jim po snížení ceny elektrárny dost peněz na splátky a skončili by krachem. Zločinné záměry „solárních baronů“? Pak stát začal kriminalizovat podnikatele, kteří se nechali nalákat jeho nabídkami a v tísni, vehnáni státem do stavu ohrožení krachem, se snažili do 31. prosince 2010 získat licenci stůj co stůj. Kromě toho stát začal odebírat ve správním řízení již vydané licence a tím opět hnal podnikatele do krachu. Když pak zjistil, že podpora je skutečně rozmařilá, uvalil v roce 2011 na příjmy fotovoltaických elektráren mimořádnou solární daň ve výši 26 procent. Současně média a někteří politici začali vytvářet nepřátelskou atmosféru proti „solárním baronům“ bez rozlišování mezi spekulanty a seriózními investory. Tento terminus technicus ve skutečnosti sluší pouze spekulantům, kteří v investování do výstavby fotovoltaických elektráren našli příležitost k „vyprání“ peněz, nebo VIP jedincům, kteří získali podíly na společnostech provozovatelů fotovoltaických elektráren jako úplatek za protislužbu, či jiným šizuňkům. Sotva jej lze vztahovat na podnikatele, který ve výstavbě fotovoltaických elektráren našel efektivní využití brownfieldů ve svých továrnách, nebo pro něj výroba nosných konstrukcí pro fotovoltaické panely představovala v době krize náhradní program za dramatický pokles zájmu o jeho běžné výrobky. V trestním řízení stát nadřazoval svou představu o zločinných záměrech „solárních baronů“ nad prostou skutečnost. V panice, kterou vyvolalo cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8. listopadu 2010, zaplavila úřad spousta žádostí o vydání licence, kterou nemohl do konce roku zvládnout. Kdo se chtěl dostat do pořadí ještě v roce 2010, musel se přihlásit o vydání licence s předstihem a vedle vyvinutí maximálního úsilí o dokončení výstavby připravit potřebnou dokumentaci. Vystavoval se ale riziku, že se z hlediska orgánů činných v trestním řízení, neznalých souvisejících procedur, mohou předstižné administrativní úkony jevit jako příprava na oklamání Energetického regulačního úřadu. K případnému oklamání by ovšem mohlo dojít pouze v případě, že by úřad z nějakých důvodů udělil licence bez ohledání provozovny na místě. Vysvětlovat to státním zástupcům a soudcům, kteří se vydali na hon na „solární barony“ v domnění, že páchají dobro, bylo prakticky nemožné: nikdo přece nemohl rozumět všemu lépe než oni, kteří nerozuměli ničemu. Úřady nechaly padat na hlavy investorů také individuální pochybení podřízených jednotlivců, podílejících se na přípravě žádosti na udělení licence pro fotovoltaické elektrárny. Tak například v případě jednoho investora Energetický regulační úřad až po udělení licencí zjistil, že k žádostem byly přiloženy padělky revizních zpráv. Bylo to důvodem k zahájení trestního stíhání, které se neomezilo na padělatele, ale postihlo i investora a další osoby z jeho okruhu, z nichž nikdo o padělcích nevěděl a ani vědět nemohl. A náhle, po více než pěti letech zcela bezpečného provozu elektráren soudci správního soudu kvůli pochybení jednotlivců s klidným svědomím odebrali licence dvěma elektrárnám a připravili tak investora o příjem, z něhož stále musí splácet miliardový úvěr. Mohli si to dovolit: za spáchanou škodu v řádu stovek milionů by jim prospěla převýchova k užívání zdravého selského rozumu v zařízeních Vězeňské služby ČR, ale jsou nedotknutelní. Nic než chaos Panika vyvolaná cenovým opatřením z listopadu 2010 zaslepila oči „honcům“ i žadatelům o licence, popřípadě jejich obhajobě. Nedoceněna zůstala odpovědnost státu za neoprávněné udělování licencí. Nejvyšším nástrojem posouzení způsobilosti elektrárny pro získání licence byla obhlídka zařízení na místě, provedená skupinou odborníků Energetického regulačního úřadu obeznámených s licenčním spisem, tedy zmocněnců státu. Jejich souhlas s udělením licencí byl úkonem státu, ale orgány činné v trestním i správním řízení si neuvědomovaly, že zmocněnci zatížili stát odpovědností. Pokud později vznikly nějaké pochybnosti o správnosti rozhodnutí o udělení licencí, úřady hledaly viníky všude jinde než u zmocněnců státu. Je přece věcí státu, že při prověřování způsobilosti elektráren k provozu neudělal vše tak, jak měl, a není spravedlivé, aby za jeho pochybení nesl odpovědnost investor. S odstupem času se mi jako laikovi zdá, že se v chaosu roku 2010 jak orgány činné v trestním řízení, tak obhajoba nestačily orientovat ve vývoji legislativy a přetahovaly se o nesmysly. Podmínky podnikání v oboru upravoval do všech podrobností energetický zákon a zákon na podporu obnovitelných zdrojů. Mimo jiné stanovil, že výkupní dotované ceny se nesmí meziročně snížit o více než pět procent, pokud se při daných pořizovacích cenách nezkrátí návratnost investice pod 11 let. Jedna z novelizací umožňovala dokončit rozestavěná zařízení za stávajících podmínek do 31. března 2011. Nikdo ale nezpochybnil zákonnost cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8. listopadu 2010, které spolu s uvalením solární daně způsobilo snížení ceny o 54 procent. Pro mnohé investory byl pokles výkupní ceny na 5 500 Kč/MWhod. od 1. ledna 2011 likvidační. Návratnost jejich investic se odsunula teoreticky na 27 a více let, prakticky do nekonečna. Orgány činné v trestním řízení i správní soudy s jásotem bily vybrané investory ve fotovoltaice po hlavách s použitím podzákonného předpisu, aniž by se pozastavily nad tím, že podle zákonů jsou věci úplně jinak. Pro chaotičnost stavu, který panoval v oblasti řízení fotovoltaického byznysu, je příznačná skutečnost, že Energetický regulační úřad na popud zaměstnanců ČEZ vydal potichu v říjnu 2010 na svých internetových stránkách „výkladové stanovisko“ k cenovému rozhodnutí z roku 2009, které poskytlo návod k obcházení cenového výměru z roku 2010. Četné elektrárny, jež podle něj neměly nárok na cenu roku 2010, dle tohoto výkladového stanoviska prodávaly vyrobenou elektřinu za 12.250 Kč/MWhod. až do poloviny roku 2013. Podle Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vydáním „výkladového stanoviska“ nedošlo k trestnému činu. Pronásledování podnikatelů na základě zastaralých předpisů Neodpovědný stát tedy nejdříve vyvolal rozsáhlou investiční činnost, na jejíž podporu věnoval obrovské finanční prostředky, ale pak začal některá vybudovaná zařízení ničit a některé jejich investory posílat do vězení. V tomto jednání stále pokračuje. Ovšem vrcholným zásahem státu, jenž současné situaci ve fotovoltaickém byznysu dodává absurdní povahu „kafkiády“, je další novelizace energetického zákona, která je účinná od 1. ledna 2016 a která umožňuje provozovat energetická zařízení, včetně fotovoltaických elektráren, po dobu jednoho roku bez licence, a to pouze na základě oznámení zaslaného Energetickému regulačnímu úřadu. Někdo by měl spočítat, co by se stalo, kdyby legislativce v oboru energetiky „osvítil Duch svatý“ již v roce 2010 a přiměl je k odbourání byrokratických překážek pro podnikání v oboru fotovoltaického byznysu: kolik lidí by nemuselo do vězení, kolik elektráren by nemuselo zastavit provoz, o kolik miliard menší škody by správní soudci způsobili investorům. Na základě takové bilance by pak stát mohl přemýšlet o rehabilitaci nesmyslně trestně stíhaných investorů a jejich spolupracovníků a na odškodnění společností, jimž byly stejně nesmyslně odebrány licence. Samozřejmě by měl předejít pokračování pronásledování podnikatelů a provozoven, které probíhá na základě zastaralých předpisů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-26 18:52:20

Aleš Palán: Návrat do divočiny (ukázka z knihy)

Aleši Palánovi loni vyšla kniha Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Pak přišel se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. A původním šumavským samotářům je věnována jeho novinka Návrat do divočiny. Texty Aleše Palána v nové knize popisují vznik původní knihy i její netradičně velký dopad na čtenáře. Autor se vrací k jednotlivým postavám či spíše zpovídaným osobnostem a vypráví řadu okolností, pobočných historek, včetně vlastního náhledu. Jan Šibík v knize spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Ukázka z knihy Úvodem Čtvrté místo Dělal náročnou práci v rušném prostředí, a tak toužil po klidu. Pořídil si polosamotu s nevelkým pozemkem. Protože si to mohl dovolit, začal skupovat okolní pole a lesy. Nechtěl na nich hospodařit, pronajímal je nebo nevyužíval, ale chtěl mít pojistku, aby mu tam nikdo nic nepostavil či nepodnikl. Potřeboval nejen ticho a klid, ale chtěl mít zároveň jistotu, že to tak zůstane. Práci si zařídil tak, aby většinu dní trávil v této idyle, do města zajížděl, jen když opravdu musel. A na nákupy, sem tam na koncert.      Jednoho dne se všechno změnilo. I když vlastnil v okolí spoustu hektarů, kam dohlédl, bylo jeho, nad čáslavským letištěm pravomoc neměl. Padlo rozhodnutí a změnily se 24 letecké koridory, mému nebohému kamarádovi začaly nad hlavou svištět gripeny. Velmi nízko, přistávaly a vzlétaly, hluk to byl šílený. Když stroje přelétávaly nad jeho stavením, mohli jsme od sebe stát na zápraží na metr a museli jsme řvát, abychom se vůbec uslyšeli.      Jak vidno, tenhle příběh se neodehrál na Šumavě, ale s hrdiny knihy Raději zešílet v divočině má tento můj známý přece jen cosi společného. Bytostnou potřebu klidu, snad i samoty, v jeho případě jen občasné. On kvůli ní vydělal spoustu peněz a nainvestoval je do pozemků, mí šumavští přátelé zvolili skrytost a ústraní.      Nežijí v něm romantické životy. Nemám na mysli jen dlouhou a mrazivou šumavskou zimu. Být sám, spoléhat se jen na sebe, nemít po ruce nikoho, s kým si můžu pokecat a rozptýlit se, to ani v létě nemusí být žádný med. Je to způsob života, který je náročný, ale když ho jeden zvládne, může mu přinést mnoho kvalit, dokonce pocit naplněného života. Koukat, jak pomalu zapadá slunce, připravit si dříví na zimu, procházet starými cestami, které zarůstají, to je činnost, která má obsah.      Také někteří šumavští samotáři se obávají „gripenů“, v jejich případě třeba záměru radnice zřídit poblíž jejich obydlí cyklostezku. Ano, to je všechno: cyklostezka. Člověk z města by nad tím mávl rukou, ale pro samotáře skrytého po desetiletí v lese je to mezidruhová invaze. Prostředky na výkup lesa nemají, doufají tedy, že na trasu pro velocipedisty nezbudou peníze, a pokud snad ano, hodlají přemýšlet, kde najít nové místo, ještě skrytější. Pořád taková jsou.      Nějakých tři sta metrů od horské samoty jednoho mého známého vede Šumavou turistická značka. Ne páteřní červená, snad žlutá, málo frekventovaná trasa, která spojuje nevyhledávané cíle, jiné v okolí ani nejsou. Je tu jen nedotčená příroda, odlehlé partie, které jsou v očích zdejšího samotáře narušovány občasnými kroky turistů.      Značená cesta směřuje k mohutnému dubu, ze stínu pod ním je vidět chalupa. Na první pohled vypadá nevábně, metrové kopřivy, volně pobíhající zvířata, na plaňkovém plotě lebka. Ne sice lidská, ale přece jen. Tohle teritoriální chování je němou stopkou: Nepřibližuj se! Chodci se nepřibližují, ale po trase stejně procházejí. Mému známému to vadí, jen to pomyšlení, že by přece jen mohli narušit jeho území. Vyprávěl mi, že jedno jaro to už nevydržel. Vzal tedy barvu a značky v širším okolí zamaloval. Neosvědčilo se to. Turisté bloudili, zdržovali se tu déle, koukali pod stromem do mapy, pár se jich dokonce odhodlalo dojít se zeptat na cestu.      Klub českých turistů značení obnovil, rychle nanesená barva možná opršela, a kroky návštěvníků tudy vedou pořád. V porovnání s jinými trasami je jich velmi málo. Tím ale mého známého neuchlácholíte, on nežije někde jinde, on je tady. O tohle soužití nestál, nevyhovuje mu.      Skrytý svět šumavských samotářů je drsný, a přitom zranitelný. Změnit by se mohl snad už jen jeho pozorováním. Když jsem chystal knihu Raději zešílet v divočině, byl jsem si toho vědom. Někteří samotáři jsou snadno dohledatelní, většina ale ne. U několika je to v podstatě nemožné, do knihy jsem dal jen velmi rámcové vodítko, občas i drobné topografické pastičky. Nechtěl jsem, aby se z šumavských samot stala druhá Žítková. Po bezmála dvou letech od vydání knihy rozhovorů mohu snad říct, že se to podařilo. Jedinečné a fascinující prostředí horských samot, chýší a maringotek se pootevřelo – a zase uzavřelo. Ti, kteří o kontakty nestojí, si svou odloučenost udrželi.      Ozvali se mi mailem manželé, že identifikovali místo, kde přebývá Mirek Sedláček – rekordman v délce pobytu, muž, který mezi jehličnany prožil více než půl století. Dušovali se, že jeho soukromí rozhodně narušit nehodlají, že tam nepůjdou, jen ode mě chtěli potvrdit výsledek svého pátrání. S ulehčením jsem jim mohl oznámit, že bod, který vytyčili, je asi sedm kilometrů daleko od Mirkova domu. Nenašli ho. Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně žije Tony, Ruda, Martina, ale já držím bobříka mlčení.      Jen jednou jsem se setkal s člověkem, který ta místa opravdu identifikoval. Bylo to v Berouně. Před besedou za mnou přišel muž s mapou, na které měl jednotlivé „poustevny“ vyznačeny s obdivuhodnou přesností. (Až na ty, kde není vůbec čeho se chytit, jako třeba u Rudy, o kterém jsem po domluvě s ním napsal jen to, že žije kdesi na Šumavě.) Dotyčný to měl správně. Byl se svým pátráním spokojený a já taky, když prohlásil, že tohle mu stačí, informace dál šířit nebude a ani on sám na ta místa zajít nehodlá.      Odlehlost láká a divočina ještě víc. I když se tam nedokážeme či nechceme odstěhovat, tušíme, že tento svět nám má co nabídnout. — Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.      Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta jí dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy.      Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych jí nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.      Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.      Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje. — Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhání. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.      Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované 30 a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.      Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize být musí.      Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru?      Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky.      Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat.      Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.      Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.      Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.      Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní.      Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjít vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťákem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.      A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu…      Konečně mi došlo, že úvod má být mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývání s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat… — Odborník by mě možná opravil, ale osobně mám dojem, že z marketingového hlediska je na knize setkání s šumavskými samotáři špatně úplně všechno. Pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý, ne? Šumavské solitéry zná jen málokdo, o některých neví dokonce ani lidé ve velmi blízkém okolí. Tak dobře se skrývají.      Z hlediska ohlasu je důležité, aby téma knihy s člověkem rezonovalo. Pokud bych dělal rozhovor o zdraví, jídle či sexu, spojitost se svou osobou by v tom mohl najít snad každý. Ale v radikální odloučenosti? Jak ta rezonuje u čtenářů z měst a vesnic, kteří se třeba někdy cítí osamělí, ale přesto pobývají ve společnosti? A odstěhovat se do lesa bez elektřiny a bez vody – nemluvím o teplé vodě, mluvím o vodě jako takové – rozhodně neplánují. A že by někdo chtěl okopírovat model, jakým žije třeba Martina Kyselová nebo Mirek Sedláček? To je nemožné. Jde o tak jedinečné osobnosti, že žádná nápodoba není možná. Marketingovým handicapem mohla být ostatně i sama Šumava. Ne že by nejrozsáhlejší české pohoří nemělo dost příznivců, sám se mezi ně počítám, ale přece jen: kniha ze Šumavy je vlastně regionální literaturou. Copak příběhy odtud mohou zajímat obyvatele Liberce, Znojma či Vsetína? A přesto je zajímají.      Co to v čtenářích tak silně zaznívá? Myslím, že to nebude jen česká láska k outsiderům nebo lépe řečeno ke zdánlivým outsiderům. Jsme zemí Švejka a Cimrmana, ale přestává už podle mého názoru platit, že jsme zemí plebejců.      Jedním z původců nosného hlasu knihy Raději zešílet v divočině bude zřejmě žitá změna, kterou většina mých respondentů (snad všichni kromě Klišíků, kteří se ve své chalupě narodili) udělala. Ta změna byla radikální: spálili za sebou všechny mosty, v nížinách či vrchovinách nechali rodiče, partnera, někdy děti… Někteří zdánlivě zmizeli z povrchu zemského. Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale zřejmě jim stačí vědět – ne: stačí to nám –, že je to možné. Třeba se odhodláme ke změně menší, ale pro nás neméně důležité. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě – to zejména. — Když dělám knižní rozhovor, pokouším se nic nevědět, o dotyčném si nic nemyslet. Všechno, co budu chtít, kam bych toužil náš hovor nasměrovat, by mě i jeho jen omezovalo. Ano, kdybych se hodně snažil, mohl bych získat to, co jsem si naplánoval. Ale byl by to velmi zúžený pohled, nic jiného bych nedostal, pominul bych celou šíři světa. Pro jedno bych ztratil všechno. Dobré odpovědi se nedají získat jakýmkoliv snažením a přípravou, ty se dají jen dostat, pokud je člověk totálně nepředpojatý a soustředěný.      V knize Raději zešílet v divočině zaznívají názory, postoje a prožitky šumavských samotářů. Tak to má být. Přesto jsem si i já, postupem času a při dalších návštěvách, začal něco myslet. O odlehlosti, o nich, o sobě… Knihou Návrat do divočiny se v tom pokouším vyznat. Snad ji mí šumavští přátelé přijmou jako malou pozornost. Něčemu třeba přitakají, nad jiným se rozesmějí… Třeba i nade mnou, vůbec mi to nevadí.      Šumavští samotáři jsou vyhraněné osobnosti. Měli odlišné důvody k odchodu do divočiny, jiným způsobem ji prožívají a jiné věci od ní očekávají. Neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů. Cokoliv o nich bych chtěl zobecnit, mýlil bych se už v samotném základu. Každý z nás je jiný, říká se. Budiž. Ale Šumaváci jsou ještě mnohem jinačejší.      Přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného. Nedokážu to říct líp než indický jezuita Anthony de Mello. (Ostatně: v podstatě nic nedokážu říct jako on.) Vypůjčím si tedy kousek jeho meditace z knihy K pramenům.      „Myslím na situace, v nichž ožívám, a na situace, ve kterých jsem mrtvý. Myslím na doby, kdy jsem se neodvažoval riskovat, kdy jsem žil v pohodlí a bezpečí: to byly časy, kdy jsem stál na místě. Pak myslím na doby, kdy jsem se odvažoval riskovat, dělat chyby, prohrávat a být bláznem, být terčem kritiky ostatních, kdy jsem se klidně uváděl do nebezpečí, že mi někdo ublíží, nebo že někomu způsobím bolest. To jsem byl naživu!      Život je pro hazardní hráče. Zbabělci umírají.      Musím se naučit přijímat vše, co mi život přináší, potěšení i bolest, žal i radost. Neboť zavřu-li se před bolestí, má schopnost prožívat radost zmizí – stávám se otupělým a v tom spočívá strnulost a smrt.      Život jde ruku v ruce se změnou. Co se nemění, je mrtvé. Mrtví lidé v sobě mají zakořeněný strach ze změny. Jaké změny se v mém životě odehrály za posledních šest měsíců? Jaké změny mě čekají dnes?      Končím toto cvičení a pozoruji přírodu kolem sebe: je tak pružná, tak plynoucí, křehká, nestálá, vystavená smrti – a tak živá! Pozoruji ji dlouho, hodně dlouho.“      Tolik Anthony de Mello. Něco podobného by ale mohli říct i mí šumavští přátelé.      Ne, oni o tom většinou nemluví, oni to žijí. Pokouším se po nich opičit {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Šibík (1963), reportážní fotograf cestující po celém světě, autor fotografií ke knize Raději zešílet v divočině. Dvacet let byl vedoucím fotooddělení a obrazovým redaktorem časopisu Reflex a je nositelem mnoha ocenění, například v soutěži Czech Press Photo či World Press Photo. Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června udělované městem Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Jeho aktivity, jako jsou Podejte ruce dětem ze Sierry Leone či Chci ještě žít!, překračují hranice fotografie a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa. Daniela Matulová (1989), fotografka opakovaně zaznamenávala uprchlickou krizi, těžkou práci žen a dětí či přeživší ženy napadené kyselinou. Dokumentovala jednu z nejuzavřenějších komunit světa v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a spolupodílela se na fotografiích ke knize Raději zešílet v divočině.   Nakladatelství Prostor 2019, 400 stran, první vydání

Čas načtení: 2024-02-07 08:49:02

Proč oprava silnice v Česku trvá? Protože...

Proč jsou věci v Česku složité? Ukážu vám to na případu, který mám už trochu v oku. Taková rekonstrukce silnice. Pojďme se podívat na to, proč v Česku trvá měsíce ba i roky, zatímco Čína nebo Holandsko to spíchnou za víkend. Jak se opravuje silnice? Inu, odfrézujete starý povrch a vylijete nový - to je taková stavbařská obdoba Cermatího formuláře, co spíchne středoškolák za týden. Jasně, když to bude takhle, tak to pořešíte obratem. Děláme to tady rok a zatím jsem na takový případ nenarazil. Ve skutečnosti toho v silnici máte mraky jiného, protože bylo (a je) zvykem tam přihodit inženýrské sítě, zejména vedení technického vybavení. Například kanalizaci, vedení elektřiny, datových sítí, plynu nebo topné kanály. Vodovodní řad. A tady to začíná být zajímavé, protože každá taková síť zvykne mít jiného majitele. Elektřina je třeba ČEZ Distribuce, voda místní vodárny, plyn Gasnetu, datové sítě dalších dvou operátorů a nepoužívané topné kanály už nejde dohledat. Moudré je v takovém okamžiku už mít rozmyšleno, zda tuto infrastrukturu není vhodné opravit, neboť by bylo trapné vylít novou silnici a za týden dostat echo, že je třeba to rozkopat, protože zkolaboval kanál. Řekněme, že jako v našem případě kanalizace patří obci, takže se rozhodnete ji opravit, plus upozorníte všechny ostatní, že se něco bude dít a ať si to rychle rozmyslí. Obojí je zakázka velkého rozsahu, takže ji soutěžíte. Zvláště soutěžíte zborku/rozborku silnice, zvláště opravu kanalizace, protože tohle jedna firma nezvládne udělat dobře a/nebo přiměřeně levně a o peníze tu jde. První problém přijde ve chvíli, kdy se jeden z účastníků tendru na opravu silnice odvolal, jenže tendr na opravu kanalizace dobíhá v termínu, takže musíte vítězi dát vědět, že se termín opravy posouvá na neurčito. Opravář kanalizace nechce o zakázku přijít, tak neurčitě přislíbí, že se uvidí, až se uvidí. Konečně jsou vypořádány námitky opravářů silnic, takže se silnice rozkope, což je ten moment, který vidí běžní obyvatelé města (v tuhle chvíli za sebou máte cca. čtyři měsíce práce). Okamžitě se dohadujete s vysoutěženým opravářem kanalizace na novém termínu, jenže on má zrovna plno, protože začal opravovat ve vedlejším městě. V tu chvíli víte, že budete mít silnici otevřenou minimálně měsíc bez toho, že by se do kanalizace hráblo. A vypadáte jako trotl, který není schopný si dát za sebe dva termíny objednávek. Konečně přijíždí první lidé opraváře kanalizace, pracuje se pomalu, protože nemohl poslat všechny lidi, polovina jich dodělává ještě to v sousedním městě. Ale už to alespoň vypadá, že se něco děje. Vykope se kanalizace, jenže se mezi tím ozvou elektrikáři, že by si přeci jen chtěli dát silnější kabel. Křičíte, že to už ani omylem, že měli dost času si to rozmyslet, oni si obratem podávají žádost o výkopové povolení, protože už mají hotový projekt a přikleplé od vedení posílení páteřního rozvodu, takže půlce obce přestane vypadávat elektřina. Výkopové povolení byste jim udělili tři týdny po plánovaném termínu dokončení silnice, čili se s nimi domlouváte, že to přeci jen nějak půjde a ať si ten kabel udělají, až bude hotová kanalda, co už s tím taky, tu elektřinu obec potřebuje. Mezi tím se přihlásí firma, která tvrdí, že její jsou ty topné kanály a že je sice nepoužívá, ale poškodit je nesmíte, že je chce zrovna prodat. Ujišťujete je, že nic nepoškodíte a že chcete nabývací titul, jestli jsou fakt její, ona odpovídá, že při předběžném ohledání není dodrženo ochranné pásmo, takže si telekomunikační operátor má posunout chráničku o 120 cm vedle ve výkopu, v němž zbývá po započtení ochranných pásem sítí deset čísel. Znovu požádáte o nabývací titul, což znamená, že zatím situaci nemusíte řešit. Do toho volá stavbyvedoucí, že plynové potrubí, které na projektu z roku 1978 vede přesně tudy, vede přesně jinudy, kudy elektrikář pokládá kabel vedoucí přímo do Temelína a že to norma nevidí úplně pozitivně. Zdvořile žádáte plynaře, aby si plynovou přípojku šoupli a oni promptně odpovídají, že si to naprojektují, vysoutěží překlad a přeloží, že máte pravdu. A že to bude tak měsíc trvat, než si to naprojektují, měsíc budou soutěžit, měsíc čekat na dodavatele a pak se měsíc bude šoupat. Stavbař řve, vy řvete, jediný výsledek je, že oba chraptíte. Jste tři měsíce od momentu, kdy jste do silnice hrábli a máte před sebou výhled na další čtyři měsíce, kdy se budou po staveništi prohánět leda mravenci. Je listopad, po mnohých prostojích a odkladech si všichni si v silnici zhruba tak vykutili, co měli. Před měsícem přišel nabývací titul, v němž se tvrdí, že národní podnik Dřevoplast převádí kotelnu včetně příslušenství na státní podnik Sádromont, jehož právním nástupcem je někdo, jehož jméno vzdáleně připomíná odesilatele dopisu. Ptáte se právníka, jestli topný kanál je příslušenství, ten dává nesestřelitelný právní rozbor na pět stránek, že ano, přičemž jeho kolega z téže právní kanceláře na dopis lepí postit lístek, že podle něj to tak není. Vydáváte pokyn k uzavření silnice, máte za sebou osm měsíců perné stavby, z níž asi tak tři týdny se na stavbě něco nevalným tempem dělo. A jste v pohodě, protože do konce listopadu zbývá ještě pár dní, obalovny asfaltu zavírají až v půlce prosince, takže to ještě všechno stihnete vylejt a teprve pak zatelefonujete údajnému majiteli kanálů, že ochranná pásma byla dodržena a že se o tom bohužel nemůže přesvědčit, protože už je zavřeno a jeho žádost byla ověřena pozdě. Už se nemůže nic pokazit. Ráno jdete do práce, s dětma, které se radují, jak krásně chumelí. Zvoní mobil. Stavbař vás upozorňuje, že zima letos začala o dva týdny dříve a že obalovna ukončila provoz, takže vylít povrch můžeme až zase v březnu, když si rychle rezervujeme materiál. Jenže oni s námi mají smlouvu jen na letošní rok, museli by platit penále, s tím nesouhlasí. Účtárna vás upozorňuje, že fakturu za opravu silnice je potřeba zaplatit do konce roku, jinak narozpočtované peníze propadnou. Dvě hodiny řešíte finanční operaci, která rozhodně nebyla v přířučce “Podvojné účetnictví snadno a rychle”. Jasně, stavbař už má na březen sehnané zakázky, musí živit lidi, nemůžete mu to vyčítat. Obvoláte ostatní stavbaře, jenže na položení asfaltu za pár korun se vám každý vykašle. Zakázku by brali celou, ale ne tuhle prkotinu, se kterou jsou jen nervy. Starý dodavatel vám z lítosti zkusí na přelomu dubna a května někoho sehnat, kdo tam rychle položí asfalt. Je květen a vy po roce a třech měsících máte konečně hotovo. Jste vyflusnutí, demotivovaní, na pokraji alkoholismu a s vědomím toho, že jste porušil čtyři směrnice a dva zákony. Vaše investiční oddělení na poradě dostane vlažnou pochvalu, protože všichni přeci jen cítí, že chválit se za tempo opravy 60 cm silnice za den není to pravé ořechové. Do toho šéf investic zahlásí “A teď si to samé uděláme na silnici v městské památkové zóně, na kdy naplánujeme první schůzku s archeology?” - a vy si uvědomíte, že tohle byla ještě ta snadnější varianta. Kolem desáté večer máte teprve možnost zamyslet se nad otázkou, kterou vám někdo sugestivně položil na facebooku: co ty debile kurwa může být tak těžkého na tom, opravit 300 metrů silnice? Nevím. Další otázku. Update: Jo a jak to dělají ty holanďani? Za prvé nemají infrastrukturu v tak katastrofálním stavu, takže se jim to tolik nesype. Za druhé od toho mají dokumentaci, kterou jsme my v Akci Z nepořizovali. Takže vědí, do čeho hrabou. A za třetí jejich infrastrukturní firmy nevyoutsourcovali projekční a opravářské kapacity, takže si všechny tyhle věci řeší inhouse a nečekají na to, co jim kdo udělá zvenku. A možná jsou tam ještě další finty. Rád se poučím…

Čas načtení: 2023-02-17 00:00:00

Vládní strop elektřiny a plynu přehledně: Jak vás chrání?

Vládní strop na energie začal platit od 1. 1. 2023. Ptáte se, jak se projeví ve vašem vyúčtování a jaká pak bude cena elektřiny pro vaši domácnost? Na tuto i mnohem více otázek vám odpovíme v našem článku

Čas načtení: 2020-12-16 13:03:42

Beztrestnost justičního zločinu

Pokud státní zástupce vyvolá účelově trestní stíhání nevinné osoby, které tím způsobí dlouhotrvající psychickou trýzeň a značné materiální škody, nepochybně se dopouští zneužití své pravomoci. Soudce, který vědomě převezme výsledky jeho zlovolného počínání, aby umožnil dosažení jeho cíle, se stává spolupachatelem. Oba zasluhují trest, ale toho se jim téměř nikdy nedostane, protože soustava státního zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti zastávají názor, že beztrestně škodit obětem justičního bezpráví bez omezení je svatým právem škůdců v taláru. K jejich obraně používají účelové procesní postupy a vzájemně si kryjí záda, takže k potrestání nemůže dojít. Zneužívají práva vyhodnotit podání podle obsahu odlišně od záměru stěžovatele, takže návrh na kárné stíhání státního zástupce, bránícího prověření podezření na ohrožení osobní bezpečnosti občanů zločinci, se přehodnotí na pouhou stížnost na průtahy, která je samozřejmě bezpředmětná. Trestní oznámení na státního zástupce a soudce, jednajících ve spolupachatelství, se přehodnotí na stížnost na státního zástupce, čímž se znemožní postup proti soudci. Podnět k přezkumu vadného rozhodnutí státního zástupce se vyhodnotí jako opakovaná bezdůvodná stížnost, která skončí nevyřízená v koši. Na výzvu k vyloučení státního zástupce z řízení pro podjatost nemusí napadený vůbec reagovat s jistotou, že nadřízený orgán jeho nezákonné jednání zaštítí. Materiální pravda nehraje při vyhodnocování nepohodlných podnětů a stížností žádnou roli. Rozhodující je potřeba chránit pachatele zneužívání pravomoci. Klasickou ukázkou nepotrestaného justičního zločinu, jehož pachatelé mají zajištěnu ochranu soustavou státního zastupitelství a ministerstvem spravedlnosti, je trestní stíhání nevinných obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, po mnoha letech poměrně nedávno ukončené. Jmenování Aleny Vitáskové předsedkyní Energetického regulačního úřadu (ERÚ) vyvolalo pobouření různých zájmových skupin „s máslem na hlavě“. Patřili k nim stoupenci bývalého vedení úřadu, kteří měli o obsazení funkce jinou představu. Báli se jí někteří majitelé fotovoltaických elektráren, kteří měli obavy, že přijdou o licence, nezákonně nabyté v nezvládnutém chaosu licenčního řízení v letech 2009–2010. A nepochybně vadila energetické mafii, kterou zastavením zvyšování cen elektřiny připravila o obrovské peníze. Jedním ze způsobů, jímž měla být z postavení předsedkyně ERÚ vypuzena, byla její kriminalizace. Její nepřátelé ale na ni nic stíhatelného neměli. Proto žalobce Radek Mezlík nejdříve vykonstruoval obvinění z trestného činu její podřízené a blízké spolupracovnice Michaely Schneidrové, která měla porušit zákon ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Pak začal Alenu Vitáskovou stíhat, protože nezastavila nezákonný postup Michaely Schneidrové. Navíc ji nařkl, že věděla o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st. a nepostarala se o její vyloučení z řízení pro podjatost. Aby si jeho oběti užily radostí trestního řízení do sytosti, přihodil je k osmi obžalovaným, stíhaným kvůli údajně nezákonnému postupu v licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša Sun a Zdenek Sun. ERÚ vydal licence v noci 31. prosince 2010. V té době ani jedna z nich netušila, že bude někdy působit v ERÚ a co ji tam potká. S vydáním licencí neměly nic společného. Skutková podstata jejich domnělých trestných činů byla nepatrným zlomkem celku, ale sloučení věcí je přinutilo strávit v soudní síni spoustu nadbytečného času a vyhnalo náklady na obhajobu do neúnosné výše. Radek Mezlík pak v obžalobě uplatnil nepravdivé tvrzení, že v době převzetí rozestavěného zařízení elektráren jednateli investujících společností od dodavatele do jejich vlastnictví tyto „nebyly ani zčásti dokončeny“. Vyvolal tím představu strašného zločinu, která mohla povzbudit soudce Aleše Novotného, aby vyhověl své zálibě v ukládání drakonických trestů. Dožadoval se pak desetiletého trestu pro Michaelu Schneidrovou a devítiletého pro Alenu Vitáskovou. Soudce byl nakonec shovívavější: oběma „nadělil“ po osmi a půl letech. Alena Vitásková měla štěstí, že ji Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby již počátkem roku 2017. Přesto se později dostala znova do soukolí trestního řízení díky zlovolnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jenž napadl dovoláním zprošťující rozsudek vrchního soudu, přičemž s materiální pravdou si také hlavu nelámal. Ale Michaela Schneidrová musela v květnu 2018 nastoupit do věznice ve Světlé nad Sázavou. Vyprostil ji 11. prosince 2018 Nejvyšší soud ČR, který zjistil, že její kriminalizované jednání nebylo trestným činem a vrátil její věc k novému projednání nalézacím soudem. Ponechal ji ovšem v nepříjemném postavení obžalované, provázeném existenčními nesnázemi, v němž pak musela žít ještě dva roky. Současně vrátil na první stupeň i věc Aleny Vitáskové. Krajský soud v Brně pak obě obžalované zprostil obžaloby. Jeho rozhodnutí ve věci Aleny Vitáskové nabylo právní moc okamžitě, ale Michaela Schneidrová si musela počkat ještě sedm měsíců na zamítnutí stížnosti státního zástupce Radka Mezlíka vrchním soudem. Zběsilý žalobce jistě věděl, že obecné soudy jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, takže stížnost proti zprošťujícímu rozsudku nemá naději na úspěch. Nedbal toho, že postavení obžalované je spojeno se značnými existenčními potížemi a dal průchod potřebě ještě jednou ji potýrat. Zachoval se jako bezohledný surovec. Dnes je tedy napevno dáno, že 7–8letá justiční štvanice na Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou byla nezákonným, věcně nepodloženým zásahem do jejich práv a svobod, a to zásahem úmyslným, cíleně vedeným k jejich vypuzení z ERÚ a k zahnání za mříže, odkud by již nikomu neškodily. Při jejich kriminalizaci se na materiální pravdu nebral ohled: každá lež byla dobrá. Není pouze jasné, zda žalobce projevil odbornou nezpůsobilost kriminalizací postupu Michaely Schneidrové, či zda věděl, že obvinění je „levé“ a přesto se řídil pravidlem, že účel světí prostředky. Jasnější je jeho postoj k Aleně Vitáskové: během celého hlavního líčení u Krajského soudu v Brně, jež trvalo od 4. června 2014 do 22. února 2016, nebyl proveden žádný důkaz o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st., natož o tom, že by Alena Vitásková o něm věděla. Hrůznost štvanice na nevinné obviněné dokresluje skutečnost, že Alena Vitásková, stíhaná od 13. března 2013, se domohla konečného pravomocného zproštění obžaloby až 13. listopadu 2019 a Michaela Schneidrová, stíhaná od 23. října 2012, až 24. června 2020. Jsem hluboce přesvědčen, že původci mnohaletého týrání obou obviněných úkony trestního řízení mají být povoláni k odpovědnosti. Jejich jednání bylo zřejmě nemravně účelové, nešlo jim o spravedlnost, ale o zneškodnění nepohodlných úřednic, chovali se k nim podjatě a nakonec i zpochybnili svou odbornou způsobilost. Zneužili svou pravomoc k nemravnému účelu. Mám však obavy, že stejně jako mnozí jiní pachatelé úmyslně vadných rozsudků odejdou jednou do důchodu ověnčeni vylhanými zásluhami. Ostatně Radek Mezlík má svou domnělou odbornou skvělostí posílit Úřad evropského žalobce. Pokusil jsem se pachatelům ke spravedlnosti trochu pomoci, ale neuspěl jsem. Chrání je všichni od státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přes státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a úředníky ministerstva spravedlnosti až k paní ministryni. Věděl jsem, že vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan své podřízené důsledně chrání bez ohledu na závažnost jejich nepřístojností, proto jsem spolu s trestním oznámením předložil podnět k vyloučení pro podjatost jeho a jeho úřadu. O podnětu nikdy nerozhodl a následně prokázal svou podjatost: Podnět postoupil k přehodnocení státnímu zástupci Petru Šeredovi, který rozhodl, že nejde o trestní oznámení, ale pouze o stížnost na státního zástupce. Tím automaticky vyloučil ze hry soudce Aleše Novotného. Podání pak postoupil dále na Nejvyšší státní zastupitelství. Na Ivo Ištvana jsem podal podnět ke kárnému řízení kvůli tomu, že se nevypořádal s námitkou podjatosti. Bránil se, že se jí nemusel zabývat, protože sám se trestním oznámením nezabýval. Jeho názor opapouškovali ministerští úředníci a na tom zůstalo. Ve skutečnosti jednal nezákonně již tím, že předal věc Petru Šeredovi, aniž by před tím rozhodl o námitce podjatosti. Na Nejvyšším státním zastupitelství se mého podání ujal státní zástupce Rudolf Misák, který „objevil Ameriku“. Výrok, že „elektrárny nebyly ani zčásti dokončeny“, je podle něj bezvýznamný, protože slovo „ani“ se do něj zřejmě dostalo písařskou chybou. To je ale v rozporu s materiální pravdou: výrok v inkriminované podobě se vyskytuje v obžalobě, zazněl v závěrečné řeči žalobce a v ústním odůvodnění rozsudku a nalézá se i v písemném vyhotovení rozsudku. Proto, i z dalších důvodů, jsem se obrátil na nejvyššího státního zástupce s podnětem k vykonání vnitřního dohledu nad činností státního zástupce Rudolfa Misáka. Když jsem se nedočkal žádné reakce, podal jsem paní ministryni stížnost na průtahy, která rovněž zůstala bez odezvy. Tím jsem vyčerpal dostupné prostředky. Nespravedlivé pronásledování nevinných obviněných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové určitě není jedinou nepřístojností v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a určitě nejsem jediný neúspěšný stěžovatel proti zvůli státních zástupců, soudců a s nimi všemi se solidarizujícími ministerskými úředníky i samotnou ministryní. Proti jejich souručenství nemá občan obranu. Beztrestnost pachatelů justičních zločinů se považuje za samozřejmé příslušenství jejich nezávislosti. A jejich oběti nemají právo na víc než na pár korun odškodnění, o které ovšem musí poprosit. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-07 14:20:09

Šéf Peugeotu a Citroënu Carlos Tavares: Kampaně proti dieselovým motorům zvyšují exhalace CO2

Carlos Tavares bude zřejmě brzy po spojení automobilek Fiat-Chrysler a Peugeot-Citroën šéfem nového světového koncernu. Poté, co rodilý Portugalec odešel z firmy Renault-Nissan, stačilo mu necelých pět let k tomu, aby z téměř bankrotující automobilky PSA vybudoval firmu s největší ziskovostí v branži. Focus Online s ním hovořil o aktuálních otázkách tohoto průmyslu.   I když už v koncernu PSA máte první modely plug-in a elektroauta, na rozdíl od Volkswagenu, Mercedesu, Fordu a Kia se nepodílíte na programu výstavby rychlonabíjecích stanic pro elektroauta po Evropě. PSA je druhá největší skupina v automobilové branži. Není toto rozhodnutí trochu divné?  Možná, ale je to stanovisko, které mohu velmi jednoduše vysvětlit. Naším hlavním cílem je zajistit svobodu pohybu s vysokou mírou komfortu, kvality a trvanlivosti. Infrastruktura, která je potřeba pro provoz automobilů, není naším klíčovým byznysem. Nepodílíme se na výstavbě čerpacích stanic, ani dálnic. Proto se také nepodílíme na stavbě nabíjecích stanic pro elektromobily. Malá hustota nabíjecích stanic je jedním z největších problémů v Evropě a zpomaluje to rozvoj elektromobility a zásah širších vrstev zákazníků. Vidím to ale tak, že se jedná o odpovědnost vlád a komunálních orgánů. Potřeba investic do této oblasti je velmi vysoká a už teď jsou tyto státní struktury pod velkým tlakem. Vysoké náklady a nízké příjmy vedou k těžko zamezitelným deficitům. Privátní investice do této oblasti se také neosvědčily, protože distribuce elektrického proudu bude jen tehdy rentabilní, když může spotřebitel platit vyšší ceny. Toho ale nebude jednoduché dosáhnout, protože nízké provozní náklady elektroautomobilu mají vyrovnat jeho vyšší pořizovací cenu proti benzinovým a dieselovým vozům.   Mluvil jste o svobodě pohybu – je svoboda pohybu, tak, jak ji známe, ohrožena? V demokratických zemích Evropy máme volnost pohybu jako nabyté právo. Myslím si, že bychom měli o volnosti pohybu v Evropě přemýšlet, abychom pochopili, zda není v ohrožení. Není to jen proto, že se vlády pokoušejí tuto svobodu omezit. Co by se stalo, kdybyste nemohli jet více než pětkrát z Londýna do Paříže, protože vaše osobní bilance CO2 by byla nepřiměřeně vysoká? I když tomu tak zatím není, začíná být svoboda pohybu ohrožena hospodářským tlakem. Někteří z nás se v nepříliš vzdálené budoucnosti mohou probudit a zjistí, že si svobodu pohybu nebudou moci dovolit. Jako občan Evropy bych chtěl každého vyzvat, aby se na problémy životního prostředí díval komplexně a neukazoval jen na výfuk automobilu. Jak vysoká je bilance CO2 při získávání vzácných surovin pro výrobu baterií, při jejich recyklování a při nabíjení? Co znamená budoucí energetická daň pro financování našich vlád? Kolik pracovních míst odpadne, když se automobilový trh silně a trvale zhroutí? Nikdo v Evropě to nepočítá.   Mnozí výrobci automobilů vyvinuli samostatné elektromobily, jiní zase mají pro běžné modely elektrické varianty. Peugeot a Opel zvolili cestu tzv. dvojčat. Nabízejí modely se spalovacím nebo stoprocentně elektrickým pohonem s odůvodněním, že to pro spotřebitele představuje větší svobodu volby. Jedná se o strategii pro všechny značky koncernu PSA? Je to přístup ke spotřebiteli, kterým respektujeme jeho rozhodnutí, jaký vůz si chce koupit. Konečná volba závisí na omezeních jednotlivých technologií. Plně se soustřeďujeme na spotřebitele. Pokud musíme dodržet zákon, který říká, kolik škodlivin může vůz vypustit, abychom zachránili planetu, musíme dát spotřebiteli možnost volby, co je pro jeho potřeby nejlepší. Ten problém je velmi komplikovaný, protože každý občan Evropy dnes má pocit, že jeho svoboda pohybu je stále více omezována. U nás v PSA se nechceme nadále stydět a říkáme zákazníkovi: Pokud je toto auto, které se vám líbí, tak potom toto jsou motory, které máte k dispozici i s jejich přednostmi a zápory. A nazpět k vaší otázce: Ano, to je strategie, kterou chceme využívat v našich různých segmentech a značkách. Carlos Tavares bude zřejmě brzy po spojení automobilek Fiat-Chrysler a Peugeot-Citroën šéfem nového světového koncernu. Poté, co rodilý Portugalec odešel z firmy Renault-Nissan, stačilo mu necelých pět let k tomu, aby z téměř bankrotující automobilky PSA vybudoval firmu s největší ziskovostí v branži. Focus Online s ním hovořil o aktuálních otázkách tohoto průmyslu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vaše značky nenabízejí žádná hybridní řešení. Proč? Považuji to za zastaralou technologii, u které jde jen o to vylepšit benzinový pohon podporou elektřiny. S příchodem plug-in hybridů a plně elektrických aut ztrácejí zákazníci o jednoduché hybridy zájem. Především proto, že v určitých městských oblastech, kde jsou povolena pouze elektroauta, nemohou hybridy dostat povolení. Mnozí politici a experti vidí už dnes jako reálnou smrt dieselů. Žijeme stále více ve světě, kde existuje rozdělení mezi dogmatiky a pragmatiky. Pravdou je, že dogmatici mezi sebou divoce diskutují a ohlašují nezodpovědně utopická opatření, pro která neexistuje žádné vědecké ani praktické zdůvodnění. Když k tomu dochází, chybí jim prostě pravda, což je vážné. Když takové osoby oznámily „smrt dieselů“, stouply emise CO2, takže by měly být zodpovědné za zhoršující se globální oteplování. Pravdou je, že dieselový motor vypouští o 15 až 20 procent méně emisí CO2 ve srovnání s benzinovým motorem. Když oznamujeme smrt dieselů, podporujeme tím fakticky spotřebitele a firmy, aby kupovali více vozů s benzinovým motorem, a tím přispívali ke globálnímu oteplování. Jsem přesvědčený, že se lidé, kteří podporovali akce pro smrt dieselům, dopustili velmi vážných činů a měli by odpovídat na otázky. Pokud by odpovědí byla jejich neznalost, nejsou podle mého názoru schopni být v pravém slova smyslu zákonodárci. To vše bylo známé a není to překvapující. Stačilo se jen zeptat vědců a inženýrů. Takže teď budeme žít roky v přechodu k elektromobilitě s vyššími emisemi CO2, než bychom museli, protože jsme jako výrobci do spalovacích motorů a jejich technologií hodně investovali. Nebylo možné v rámci jednání ACEA ( Evropská asociace výrobců automobilů), kde jste byl poslední dva roky prezidentem, upozornit politiky na tyto skutečnosti? Ne, protože Evropská unie se záměrně rozhodla nám nenaslouchat. Důvod je jednoduchý: Každý se teď snaží od sebe odvrátit možnost být obviněn, že je ve službách automobilové lobby, což je dnes špinavé slovo. Bohužel nepochopili, že jim chceme vysvětlit právě tu vědeckou a technickou stránku věci, aby mohli zabránit tomu, k čemu nyní došlo. Mohli se přitom seznámit s daty, která bychom jim poskytli – na základě fyziky a chemie. Ale dali přednost tomu, vyhnout se nálepce být lobbistou aut, což by jim ubíralo voličské hlasy. Neříkám už ani, že bychom měli být slyšeni i proto, že v Evropské unii zastupujeme 13,8 miliónu pracovních míst. Jen bychom chtěli přispět k tomu, aby politická rozhodnutí byla zodpovědnější. Evropský trh automobilů od roku 2015 postupně roste, i když růst se zpomaluje, možná dokonce dochází ke stagnaci. A v letošním roce zřejmě dojde v prvním pololetí i k poklesu o 3,1 procenta. Jak vidíte vývoj trhu v celém roce 2019 a především v následujících letech? Odhaduji, že v letošním roce zůstaneme zhruba na úrovni loňského roku, možná nepatrně pod ním. Ale v příštích deseti letech uvidíme, že elektromobilita bude mnohem dražší než klasické pohony. Už teď víme, že obnovitelné energie jsou dražší než klasické, včetně jaderné energie. Budeme muset evropským občanům povědět, že když si jdou dnes koupit plně nebo částečně elektrifikované auto, tak jejich mobilita bude dražší a nebude pro všechny spotřebitele dostupná. Je pak jen přirozené, že trh zažije trvalý pokles, aby se přizpůsobil kupní síle, a že to bude mít i dopady na zaměstnanost a vývoj daňových příjmů. Vždyť jen z prodeje paliv dostávají evropské vlády ročně zhruba 440 miliard eur na daních. Změna trendu, které jste dosáhl v posledních pěti letech u PSA, bývá nazývána „Carlosův styl“. Zmenšili jste majetek firmy, ale dosáhli jste operativního zisku a vaši marži vám mohou závidět prémiové značky. Co bylo rozhodujícím faktorem, který přispěl k tomu úspěchu? Byla to podle mého názoru angažovanost a kompetence našich pracovníků, kteří pochopili závažnost a neodkladnost prosazení našich rozvojových plánů. Úspěch se nedosahuje powerpointovými prezentacemi, nýbrž tím, že lidé chápou, proč je třeba mít určité výsledky. Je také důležité prodávat auta za férové ceny, které nemohou být vzhledem k naší historii a hodnotě našich vozů příliš podhodnoceny. Musí být na stejné úrovni jako u našich konkurentů, a to bez reklamy, protože se jedná o postavení na trhu, nikoliv o nástroj prodeje. Když jsme se rozhodli pro vstup do vyšší třídy, musíme vzít také v potaz očekávání spotřebitele, který více platí, ale pochopitelně také více očekává. Na straně nákladů se nadále pokoušíme o jejich snižování, ale to je něco, co každý z našich spolupracovníků zná z domova, z rodiny, z dovolené. Když budete používat stejnou přísnost a kreativitu, na jakou jste zvyklí ve svém soukromém životě – to znamená dosáhnout to nejlepší s minimálními náklady, dají se očekávat ty nejlepší výsledky. Tomu se říká zdravý selský rozum. Vyvinuli jste ale také nové distribuční kanály – například carsharing. Máme značku Free2Move, která přináší na trh spolu se službami mobility i carsharing. Jedná se o byznys, který se teprve rozvíjí a který, pokud bude ziskový, bude mít budoucnost. Na světě tomu tak všude není, což vedlo k tomu, že hodně firem už z trhu zmizelo. Vycházíme z toho, že má-li mít tato aktivita určitou trvalost, musí být vazba mezi kvalitou servisu, cenou a náklady. Pokud budou města, ve kterých nebudeme vytvářet s touto službou zisk, budeme se snažit provést určité korektury tak, abychom nejpozději za dva roky zisku dosáhli. Působíme už nyní ve Washingtonu, Wu-chanu v Číně, Lisabonu, Madridu a Paříži a v příštím roce chystáme expanzi do Německa. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Carlos Tavares (*14. srpna 1958 v Lisabonu) je portugalský podnikatel, generální ředitel a předseda správní rady Groupe PSA, největšího francouzského výrobce automobilů. Vystudoval École Centrale Paris. Svou kariéru začal v Renaultu v roce 1981, byl ředitelem projektu Renault Mégane II. Poté pracoval pro Nissan, partnera Renaultu v alianci Renault – Nissan. Do roku 2009 dohlížel na jeho přítomnost v Severní a Jižní Americe. Pak byl generálním ředitelem Renaultu, rezignoval 29. srpna 2013 po konfliktu ve vedení. Od roku 2014 je generálním ředitelem a předsedou správní rady Groupe PSA. Během svého funkčního období řídil opatření na snižování nákladů a zvyšoval tržní podíl společnosti v Číně, která po několika letech ztrát vrátila Groupe PSA zpět k ziskovosti. V roce 2014 vytvořil společnost DS Automobiles jako samostatnou značku. Tavares má tři děti. Byl pilotem amatérských závodních automobilů od svých dvaceti dvou let. Jel historickou Rallye Monte-Carlo, sbírá klasická auta a vlastní 1979 Peugeot 504 V6 Coupé, 1976 Alpine A110 a Porsche 912 z roku 1966.

Čas načtení: 2019-07-13 21:54:39

Rozdělená Evropa aneb západní a východní přístupy k bytové politice

Před 30 lety byl evropský kontinent rozdělen železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. 9. 11. 1989 padla Berlínská zeď. O několik dní později se pod tlakem demonstrací rozpadly východoevropské režimy ovládané komunistickými stranami. Dnes se můžeme volně procházet místy, kde dříve stála zeď nebo plot oddělující Západ od Východu. Ke skutečnému sjednocení Evropy však nikdy nedošlo. EU se sice rozšířila na východ. V obou částech Evropy však fungují dost odlišné systémy. Velké rozdíly jsou vidět v přístupu k bydlení. Smlouvou o znovusjednocení Německa začal ze dne na den v bývalé NDR platit právní řád SRN. Ostatní východní země své právní řády předělávaly na kapitalismus postupně. Světovou bankou (WB) a Mezinárodním měnovým fondem (IMF) jim byly naordinovány recepty privatizace, liberalizace a deregulace. Noví demokraticky zvolení představitelé východních zemí doporučení tzv. Washingtonského konsenzu přijali. A prováděli je s poslušností, vídanou do té doby pouze u zemí, které prohrály válku a podepsaly bezpodmínečnou kapitulaci. V mnoha lidech vznikl dojem, že před 30 lety se východní země nezbavily nenáviděných diktatur a nezískaly svobodu, ale že se ve studené válce vzdaly. Ekonomickou transformaci provázelo kořistění, pro něž se vžilo označení „divoký Východ“.  Můj dům, jejich hrad Postihlo i bytovou politiku. Část domů a bytů, které byly zestátněny po 25. 2. 1948, byly po roce 1990 vráceny v restitucích. Obří bytové podniky v obecním nebo státním vlastnictví byly prodávány po částech. Někde formou prodeje bytů nájemníkům. Jinde „na stojato“ po celých domech i s nájemníky. Přes řetězové prodeje a nákupy takových nemovitostí si v českých a moravských městech vypraly peníze z obchodů s drogami mafie od Moskvy po Palermo.  Po vlně rozdávání a rozprodejů majetku přišla na řadu změna podmínek. Parlament ve třech krocích postupně zcela zrušil regulaci nájemného. K úplnému odstranění regulace nájemného v západoevropských zemích s výjimkou Británie nikdy nedošlo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Podstatný rozdíl mezi Západem a Východem představuje i institut tzv. sociálních bytů. V Rakousku či SRN většinu z nich staví obce ze svých rozpočtů. Zhruba třetina sociálních bytů je však v SRN postavena soukromými investory. K jejich výstavbě a pronajímání za regulované ceny se developer radnici zavazuje výměnou za to, že od obce získal obdobu našeho územního souhlasu a stavebního povolení. Při stanovování výše nájemného musí respektovat ceny za m2, jak jsou stanoveny obecní vyhláškou. Právně regulovány jsou v západních zemích i výše nájmů v naprosté většině bytů. Limity pro jednotlivé druhy bytů stanoví v rakouských a německých městech obecní vyhlášky. Ceny jsou vypočítávány podle složitých vzorců, které berou v potaz místně obvyklé prodejní ceny nemovitostí a výdaje na údržbu a modernizace domů. Regulační mechanismy byly zavedeny po 2. světové válce v době bytové nouze, kdy většina velkých měst ležela po náletech v troskách. S cílem zajištění sociálního smíru – aby většina lidí nepřešla na stranu komunistů a nepožadovala znárodnění. U nás navrhoval v roce 2000 podle německého a rakouského vzoru zákon o regulaci nájemného formou věcně usměrňovaných cen zohledňujících oprávněné náklady a přiměřený zisk poslanec František Beneš (KSČM).  Opratě regulací praskly Většina regulačních mechanismů na Západě slušně fungovala až do přelomu tisíciletí. Problém pro velká města jako Mnichov či Vídeň vznikl v souvislosti s krachem americké technologické burzy Nasdaq. Během 90. let byly na burze emitovány akcie tisíců nových internetových firem. V roce 1996 Kongres USA zrušil zákony regulující chování bank a investičních fondů, které byly schváleny v reakci na hospodářskou krizi po krachu burzy v roce 1929. Banky a penzijní fondy, jimž se po zrušení regulace uvolnily biliony dolarů střadatelů k volnému nakládání, je investovaly do nových akcií. Vznikla bublina, která jen během let 1997 až 1999 vyhnala ceny akcií na trojnásobek. 99 % firem, jimž rostla cena akcií, však nikdy nebylo ziskových. V roce 2000 bublina praskla a ceny akcií klesly o 80 %. Banky zachránila Federální rezervní banka (FED), která do finančního sektoru napumpovala obří půjčky za 0% úrok. Finančníci peníze soustředili v investicích do nemovitostí. FED držel nulové úroky řadu let.  Evropská centrální banka (ECB) při stanovení úroků zohledňuje politiku FEDu. I evropské banky po roce 2000 nabízely velmi levné úvěry k investicím do nemovitostí. V západoevropských zemích se proto roztočil kolotoč investic do modernizace bytových domů. Investice do modernizace změnily parametry ve vzorcích na výpočet maximálního nájemného. V německých městech tak od roku 2000 vzrostly ceny nájmů o 30 %. V Rakousku o 25 %. Zdražení největší položky rodinných rozpočtů, které o řád předbíhá růst platů, vyvolalo na politické scéně otřesy. Zdražování nájemného, které nabralo dynamiku po příchodu uprchlíků při migrační krizi 2015, výrazně přispělo k nástupu alternativních stran jako německé AfD a rakouských FPÖ. Střechy nad hlavu Nástup radikálů v Německu i v Rakousku vedl k otevření politické debaty o řešení problému drahého bydlení. Z úst politiků i etablovaných stran zaznívají veřejně návrhy, o nichž si čeští komunističtí poslanci netroufnou ani šeptat za zavřenými dveřmi sekretariátu. Ve spolkovém hlavním městě Berlíně zemský senát jedná o návrhu na vykoupení statisíců bytů vlastněných investičními skupinami. Slova „vyvlastnění za náhradu“ tam nikdo nepovažuje za sprostá. Bez kvalitního náhradového zákona, který je umožňuje, by ostatně SRN neměla tak rozvětvenou síť dálnic. Od opětovného zestátnění bytů si Berlíňané slibují zastavení růstu cen nájmů. V Rakousku byl před rozpadem vlády kancléře Sebastiana Kurze (ÖVP) předmětem jednání návrh zákona, který by umožnil radnicím zmrazit na několik let výši nájemného, nebo stanovit maximální výši zdražení dle inflace. V Praze průměrné ceny nájmů třípokojového bytu vzrostly za posledních 5 let ze 14 na 20 tisíc – tedy o 42 %. Přispívá k němu i pronajímání bytů jako apartmánů turistům přes internetové portály jako Airbnb. V turisticky atraktivních městech jako Praha nebo Český Krumlov jsou na apartmány předělávány celé bloky domů. Skupováním domů a jejich adaptací na apartmány se zabývají developerské firmy, které je pak dále prodávají jako investiční byty. V ČR tato praxe není nijak omezena. I když ji provází rozsáhlé úniky daní a místních poplatků. Ve Španělsku a ve Francii zákon zakazuje pronajímat byty turistům více než 30 dnů v roce. Vídeňská radnice zakázala zemským zákonem tzv. sdílení bytů, které je delší než 10 dnů.  V ČR naopak vyvolal politickou bouři návrh na zjištění počtu skutečně prázdných bytů pomocí sledování spotřeby elektřiny na elektroměrech. Část bytů, v nichž nikdo není úředně přihlášen, je pronajímána turistům. Jen v Praze je přes Airbnb nabízeno více než 25 tisíc bytů. Umožnila to i změna zákona o evidenci obyvatel, při níž byl zrušen institut přechodného pobytu, který si západní země ponechaly dodnes. V Rakousku se každý musí přihlásit na radnici, pokud v obci pobývá déle než 3 dny. Bez ohledu na to, jde-li o cizince či Rakušana. U nás se turista, občan EU, musí na cizinecké policii přihlásit, až když délka jeho pobytu přesáhne 30 dnů. I to umožnilo v Praze rok nerušeně pobývat a vybírat v mešitách příspěvek na financování teroristické organizaci Islámský stát imámovi, který byl po celém světě hledán přes Interpol. Při ubytování v apartmánech po něm nikdy nikdo nepožadoval ani předložení pasu. Zatčen byl až v Rakousku, kde užaslým policistům popsal, jaké eldorádo pro praní špinavých peněz představuje ČR. Cizinecká policie na tento skandál reagovala návrhem změny zákona o pobytu cizinců, která by umožnila evidovat všechny osoby ubytované přes portály jako Airbnb. Při projednávání novely cizineckého zákona ji formou pozměňovacího návrhu předložil ve Sněmovně bývalý vyšetřovatel hospodářské kriminálky Zdeněk Ondráček (KSČM) a v Senátu jeho místopředseda a starosta obce Boží Dar Jan Horník (STAN). Schválení návrhu z dílny Policie ČR zabránil paradoxně ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD), který se proti návrhu ostře postavil.   {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2024-03-13 09:00:00

Británie požaduje od Izraele "úplné vysvětlení" týrání zdravotníků po izraelském útoku na nemocnici v Gaze

Náměstek ministra zahraničních věcí Spojeného království vyzval k prošetření zprávy, podle níž byl zdravotnický personál v Gaze po izraelském útoku na nemocnici  vystaven násilnému a ponižujícímu zacházeníNásirova nemocnice v jižním městě Chán Júnis - v té době největší fungující nemocnice na palestinském území - byla během několikadenního útoku, který začal 15. února, napadena izraelskými silami.Lékaři tehdy uvedli, že pozemní jednotky Izraelských obranných sil (IDF) vtrhly do areálu poté, co odřízly cesty ke zdravotnickému středisku a ostřelovaly jeho zařízení. Útok donutil pacienty, zdravotnický personál a vysídlené civilisty, kteří se v nemocnici ukrývali, k útěku a podle personálu zemřelo na jeho následky nejméně 13 pacientů, většinou kvůli výpadku elektřiny potřebné k provozu přístrojů, jako jsou ventilátory. 

Čas načtení: 2021-10-14 08:13:58

Zašmodrchané řetězce I. – energie

Milí čtenáři, máme nový parlament, ve kterém poprvé za historii ČR nesedí žádná tradičně levicová strana. Vznikající velekoalice by měla mít pohodlnou většinu 108 hlasů, a to ani nepočítáme s možností, že se ANO během následujícího volebního období nějak rozštípne a část přeběhlíků se dá k dispozici vládě výměnou za tu či onu výhodu. Opozici se tedy víceméně splnilo, co si přála. V této souvislosti mě ale poněkud tahá za oči pojem „Babišova drahota“, který trojkoaliční strany nasadily v předvolební kampani a zřídily si dokonce i vlastní doménu téhož jména. To je totiž přesně ten druh nálepky, který se může během pár let vrátit i s (inflačními) úroky. Ač toho chlapa nemám nikterak rád a je zcela patrné, že toho má na svědomí hodně, v případě celosvětové destabilizace ekonomiky po covidu je ČR něco jako plavec hozený do rozvodněné řeky. Manévrovat sice trochu může, ale o základním směru, kterým se bude řítit, rozhodují vnější živelné procesy podstatně silnější, než je on sám. Novou českou vládu čeká hned zpočátku pěkně divoká plavba a v takové situaci je nemoudré vštěpovat lidem představu, že „drahota“ je převážně dílem a zodpovědností českého premiéra. Jinak může být z „Babišovy drahoty“ během roku či dvou velmi snadno „Fialova drahota“. Schválně se pojďme podívat na pár těch zásadnějších problémů, aby bylo patrné, jak obtížná situace nás teď čeká. Dnes budeme hovořit o energii. Vzrůstá poptávka asijských zemí po plynu Ceny energií udělaly v posledních měsících strašlivý skok nahoru. I čeští dodavatelé už zdražují, jedna velká firma dokonce úplně zavřela krám (vzhledem k tomu, kolikrát mě nevyžádaně telefonicky otravovali s různými nabídkami, za ně moc plakat nebudu). Nárůst cen zemního plynu je natolik vážný, že továrny vyrábějící zemědělská hnojiva zastavují výrobu; to se může příští rok pro změnu projevit na cenách potravin. Jak bude vypadat nadcházející zima, čert ví. Ta loňská byla na severní polokouli studenější než obvykle, a to vedlo k vyčerpání části zásob plynu v Evropě i v Asii. Právě tento nedostatečný stav zásob je jednou z mnoha příčin, proč se teď ceny plynu urvaly z řetězu. Ale opravdu jen jednou z mnoha. Trh s plynem je globální a v uplynulých letech se řada asijských zemí začala přeorientovávat z uhlí na plyn, zvláště při vytápění domácností, ale i při výrobě elektřiny nebo v průmyslové výrobě. Vůbec se jim nedivím, vždyť zemní plyn hoří celkem čistě, kdežto uhelný kouř je hlavním původcem onoho klasického velkoměstského smogu, který se dnes už chce dýchat málokomu, ať už bydlí v Londýně nebo v Chennai. Ale tím pádem poptávka po plynu ze zemí jako Čína a Indie dlouhodobě roste (ano, i v té Indii). Problém s plynem zhoršuje skutečnost, že nastala celá řada zajímavých náhod, jejichž účinek se navzájem sčítá. Čínská ekonomika se po covidu začala zotavovat tak rychle, že v Číně vznikla krize v zásobování elektřinou. Ve snaze ji zmírnit začali Číňané shánět plyn a uhlí, kde se jen dá, čímž se cena obou komodit samozřejmě zvedla. Situace v Číně je natolik napjatá, že čínské úřady vpustily do země dokonce i milion tun australského uhlí, které předtím dlouhé měsíce bez užitku leželo na nákladních lodích; Čína se totiž loni rozhádala s Austrálií poté, co „klokani“ začali volat po nezávislém vyšetřování původu COVID-19, a pomstila se neoficiálním zákazem dovozu australského uhlí. (Milion tun je ovšem v poměrech obří čínské ekonomiky jen troška, odpovídající spotřebě za pouhých pár hodin; v roce 2020 se v Číně spálily skoro čtyři miliardy tun uhlí.) K zásobovacím problémům v jihovýchodní Asii přispívá skutečnost, že indonéské černouhelné revíry, zdroj poněkud podřadného, ale levného uhlí, poslední rok trpí opakovanými záplavami ohrožujícími těžbu. A abychom se podívali i mimo Asii, tak v Brazílii, zemi, která při výrobě elektřiny spoléhá především na vlastní vodní elektrárny, nastalo pro změnu sucho, takže i dvousetmilionová Brazílie teď shání plyn coby náhradu. Hrozí nedostatek uhlí To už se pomalu obloukem dostáváme do Evropy, ve které leží naše republika. Evropa se v průběhu minulých let obrátila zeleným obzorům vstříc a podíl obnovitelných zdrojů na celkové výrobě elektřiny začal růst. Jenže počasí je náladové a nenechá si poroučet. Obvykle větrná Británie byla letos postižena nedostatkem větru, takže ani větrníky na Severním moři moc nevyrábějí. To je vážný problém, protože větrná energie tvořila v Británii loni čtvrtinu veškeré výroby elektřiny (letos je to pouhých sedm procent, zdroj). Britská a norská elektrická síť se nedávno propojily kapacitním podmořským kabelem, protože řídce osídlené Norsko vyrábí obvykle tolik elektřiny ve vodních elektrárnách, že může levný proud vyvážet ke svým sousedům. Jenže v Norsku letos zase málo pršelo a hladiny přehrad v horách poklesly, takže Norům hrozí, že budou mít málo i pro sebe. Dokonce i v Německu produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů oproti loňsku poklesla. V této situaci nás měl zachránit plyn, protože plynové elektrárny se dají spustit víceméně na povel; byly tedy zamýšleny jako záloha pro případ, že obnovitelné zdroje nevyrábějí dost. Jenže plyn je zrovna drahý a není jej dost. A tak museli i vzorní Němci letos posílit výrobu elektřiny z černého uhlí, a to i přes rostoucí cenu emisních povolenek, která takto vyrobenou elektřinu prodražuje. Ale po uhlí je také globální poptávka, takže hrozí i jeho nedostatek. Německo však odstavilo poslední domácí černouhelný důl roku 2015 a uhlí už jen dováží. Tím pádem je na rozmarech světového trhu zcela závislé, což momentálně znamená „platit jako mourovatý“. Všimněte si prosím, jak zcela mimo naši (míněno českou) kontrolu všechny tyto vyjmenované jevy jsou. Nadcházející zima může dopadnout všelijak Tak to je, když se při výrobě elektřiny v čím dál větším procentu spoléháte na pánaboha, notabene na kontinentě, kde se na něj ani moc nevěří. Prvních pár procent solární a větrné energie se do sítě zapojí relativně snadno, ale kolem 20 až 30 procent už začínají být ty výkyvy docela bolestivé, a teď si jich užíváme naplno. A plyn, který je měl teoreticky utlumit, je momentálně naopak součástí problému. Nadcházející zima může dopadnout všelijak, aniž by s tím nějaký Babiš nebo Fiala mohli něco bezprostředně udělat. V nejlepším případě bude teplo a blátivo a velcí dodavatelé jako USA, Katar a Rusko nás ještě ke všemu zahrnou dodatečnými, zatím nenasmlouvanými zásobami, čímž udrží cenu plynu a potažmo tedy i elektřiny ve snesitelných mezích. (Samozřejmě se v takovém případě dá čekat, že kromě peněz zaplatíme za ten plyn navíc i nějakými politickými ústupky. Taková už je povaha strategických závislostí.) V nejhorším případě ale nastane mráz a bezvětří bez dodatečných dodávek plynu. To by asi musela vzniknout nějaká speciální evropská sociální dávka pokrývající zvýšené ceny energie, patrně zase financovaná na dluh, protože jinak by některým lidem hrozilo umrznutí. A Goldman Sachs varuje i před možností vyslovených blackoutů, které by žádná dávka nevyřešila. Rozhodně teď nemůžu vítězům voleb doporučit, aby v národu vzbuzovali dojem, že to, co se na nás právě nahrnulo, je „něčí“ drahota. Asi tak nejlepší, co teď mohou udělat, je lobbovat ještě intenzivněji v Bruselu za podporu jaderné energie, což už teď ČR spolu s dalšími zeměmi dělá; vzhledem k tomu, že tak činí i Francie, je celkem reálně možné, že Němci budou nuceni couvnout ze svých protijaderných pozic. Ale to je velmi dlouhodobé řešení, které ponese ovoce až za řadu let. Do té doby se bude konat ještě několik dalších voleb, které může vyhrát úplně někdo jiný. Nahrávat mu na smeč hned zpočátku je politický nerozum.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-21 14:30:00

Powertica a Veolia. Jihomoravský kraj v předstihu vybral dodavatele elektřiny na další roky

Centrální jihomoravský zadavatel CEJIZA vysoutěžil nové dodavatele, kteří do odběrných míst Jihomoravského kraje a jemu podřízených organizací budou v letech 2025 a 2026 dodávat elektrickou energii. Vítězem je v případě odběru ze sítě vysokého napětí Powertica Energie ze skupiny Sev.en, dodávku do míst na nízkém napětí zajistí společnost Veolia Komodity ČR.

Čas načtení: 2024-02-16 16:21:09

Mějte výdaje v domácnosti pod kontrolou: Průběžně sledujte spotřebu elektřiny

Příchozí faktury vás již nemusí překvapovat konečnou sumou. Pokud si jen trochu rozumíte s moderními technologiemi, s využitím dostupných nástrojů můžete jednoduše získat kontrolu nad výdaji za elektřinu. Poradíme vám, jak na to. Mějte energie pod kontrolou Když chcete ušetřit, musíte Read More Mějte výdaje v domácnosti pod kontrolou: Průběžně sledujte spotřebu elektřiny The post Mějte výdaje v domácnosti pod kontrolou: Průběžně sledujte spotřebu elektřiny first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2019-08-30 05:22:36

Nástup doby greténské

Ve chvíli, kdy musel francouzský prezident Emmanuel Macron ustoupit protestům žlutých vest a odložit ekologickou daňovou reformu, vstoupila na světovou politickou scénu patnáctiletá záškolačka Greta Thunbergová. Její školní stávka za klima od té doby poutá zájem médií a vytváří atmosféru, v níž by vládám mohlo snadněji projít zdražování energií a potravin výměnou za snížení daní miliardářům. Česko je politickou laboratoří Evropy. Již za vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS) parlament v roce 2007 schválil daňovou reformu, která by v současné atmosféře byla označována jako „ekologická“. Bez střelby do demonstrantů a barikád v ulicích u nás byla zavedena rovná daň z příjmů i uhlíkové daně. Rovná daň pomohla nejbohatším Čechům, Moravanům a Slezanům ušetřit na daních miliardy ročně zrušením třetí až páté sazby daně z příjmů. Mezní sazba byla předtím 32 %. Po reformě zůstala jen jediná sazba 15 %. Lidem s minimální mzdou tím stát naopak na daních z příjmů sebral několik stovek měsíčně. Před daňovým balíčkem ministra financí Miroslava Kalouska (tehdy KDU-ČSL) jsme z potravin, elektřiny, plynu, vodného a stočného platili státu 5 %. Po reformě DPH ze základních životních potřeb vzrostlo v několika krocích na 15 %. Stát tak z rodin tahá měsíčně o několik tisíc více. Nemalou měrou se o to postaraly i ekologické daně, které během projednávání Kalouskova reformního balíčku připojil ve Sněmovně cestou pozměňovacího návrhu jako poslanec ministr životního prostředí Martin Bursík (Zelení). Reformní balík nazvaný zákon „O stabilizaci veřejných rozpočtů“ obsahoval v jednom tisku změny 52 zákonů. Do jejich změti byly metodou „volně loženo“ připsány nové daně z plynu, z elektřiny a z uhlí. Místo stabilizace přinesla reforma růst státního dluhu. V roce 2009 skončilo hospodaření státu s rekordním deficitem ve výši 192 miliard. HDP poklesl meziročně o 4,8 %. S výjimkou Řecka se ČR z finanční krize, která vypukla v roce 2008, sbírala nejdéle v Evropě.  Na rekordním růstu deficitu se podílelo i zavedení podpory pro tzv. ekologické formy výroby energie. Ještě během první vlády premiéra Mirka Topolánka, která nezískala důvěru Sněmovny, se poslanci Bursíkovi podařilo cestou pozměňovacího návrhu k novele spotřebních daní zavést osvobození biopaliv od spotřební daně. Zbohatly na tom firmy z koncernu Agrofert dnešního premiéra Andreje Babiše (ANO). Jako ministrovi životního prostředí se Bursíkovi navíc podařilo prosadit novelu zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energií. Spotřebitelé byli zákonem přinuceni kupovat část energie vyrobené několikanásobně dráž v solárních a větrných elektrárnách. Výkupní ceny energií z těchto typů výroby byly garantovány státem. Kromě toho stát na výstavbu některých solárních a větrných parků přispěl i formou dotací. Celkově Bursíkovy „čisté energie“ zasekly do státního rozpočtu sekeru za 50 miliard ročně. Zhruba sedmkrát více se na solární barony složili občané v účtech za elektřinu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Žluté vesty Ihned po svém nástupu do Elysejského paláce předložil Emmanuel Macron v květnu 2018 parlamentu daňovou reformu, kterou nazval „modernizační“ a „ekologickou“. Macron navrhl zrušit tzv. milionářskou daň, tedy mezní pásmo daně u příjmů nad 1 milion eur, která byla 75 %, a druhou nejvyšší sazbu, která činila 49 %. Ztráty za miliardy eur vznikající veřejným financím ze snížení daní nejbohatším chtěl kompenzovat především novou daní z elektřiny a vytápění a zvýšením spotřebních daní z paliv. Miliardy eur do rozpočtu mělo přinést i snížení maximální povolené rychlosti na silnicích a dálnicích a masivní nasazení pokutových radarů. Kromě toho Macron sliboval zavést dotační podporu ekologickým formám výroby elektřiny. Během projednávání daňové reformy sestavilo trio aktivistů Jacline Mouraudouvá, Priscilla Ludoská a Eric Drouet nezávislý tým ekonomů, který vypracoval analýzu dopadů připravovaných změn daní na běžné obyvatelstvo. Podle jejich výpočtů měl vládní balíček zvýšit životní náklady pracujících Francouzů průměrně o více než 250 eur měsíčně. Po zveřejnění těchto čísel v srpnu 2018 se ve Francii zformovalo hnutí žluté vesty a vypukly mohutné protesty. Vláda proti nim nasadila policejní těžkooděnce a vodní děla. Při násilných zásazích bezpečnostních složek vyrostly v ulicích Paříže a dalších měst barikády. Reakcí na brutalitu policie a četnictva byl růst podpory žlutých vest. Na demonstraci před závěrečným parlamentním hlasováním o daňové reformě se 17. listopadu 2018 v Paříži sešlo více než 300 tisíc lidí. Vláda proti demonstrantům kromě policie a četnictva nasadila i armádu. Při střelbě do demonstrantů gumovými projektily bylo zraněno 585 civilistů – z toho 16 s trvalými následky na zdraví. Účinek byl opačný, než vláda čekala. Účast na každosobotních demonstracích žlutých vest před Vánoci 2018 vzrostla na miliony osob v rámci celé země.  V pátek 4. ledna 2019 policie zatkla zakladatele žlutých vest Erica Droueta. Za to, že při demonstraci 8. prosince 2018 vylezl na Vítězný oblouk, z něhož promlouval ke shromážděným demonstrantům, jej obvinila z výtržnictví a poškození národní kulturní památky.  Uvěznění Droueta a obvinění Mouraudouvé a Ludoské ze škod za 4 miliony eur vyhnalo další den do ulic ještě více lidí. Vláda proti demonstrantům nasadila 85 tisíc policistů a vojáků s rozkazem použít granáty s nervově paralytickým plynem. Po ošetření zraněných a laboratorním rozboru bylo zjištěno, že granáty obsahovaly i složky zakázané Úmluvou o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní.  Po zveřejnění informací o použitích zakázaných chemických zbraní hněv demonstrantů vyvrcholil. Stoupenci žlutých vest na většině silnic zdemolovali policejní radary. Při mimořádné demonstraci uprostřed týdne se protestujícím podařilo vniknout do úřadu vlády. Mluvčí vlády Benjamin Griveaux musel být evakuován vrtulníkem. Při sobotní demonstraci 12. ledna 2019 se žlutým vestám podařilo s pomocí vysokozdvižného vozíku vniknout do budovy ministerstva financí. Při „návštěvě“ demonstrantů z budovy vyletěly oknem tisíce vládních dokumentů, které byly před objektem spáleny. Spor rozhodla hrozba časově neomezené generální stávky. Odbory ji vyhlásily v reakci na zranění občana, který se kolem demonstrace vracel z práce a jemuž policejní granát utrhl 4 prsty na ruce. V pondělí 14. února prezident Macron částečně demonstrantům ustoupil. Vláda na jeho návrh schválila nařízení o odložení účinnosti daňového balíčku.  Copaté beranidlo Ihned poté byl zájem médií přesměrován ke studentské stávce za klima, kterou na 15. březen 2019 vyhlásila patnáctiletá záškolačka Greta Thunbergová. Školní stávku za klima vymyslel a zorganizoval švédský aktivista Bo Thorén z organizace Fossil Free Dalsland (FFD). Podle vzoru USA, kde děti po střelbě ve škole v Parklandu na Floridě vyšly do stávky proti zbraním. Greta byla na akci najata, protože jako jediná z dětských aktivistů byla ochotna do ní jít i sama. FFD akci rozjela v srpnu 2018. Finančně ji podpořil Open society Fund maďarského miliardáře a měnového spekulanta George Sorose. Až do Macronova ústupu však Greta demonstrovala před švédským parlamentem sama. Zájem televizních kamer zorganizovali po Macronově prohře švédští akcioví spekulanti Ingmar Rentzhog a David Olsson. Na první místo zpravodajských relací jí pomohl inzertní vliv nadnárodních korporací z energetického strojírenství, jako je ABB. Peníze na kampaň a vlivné kontakty dodala i bývalá viceguvernérka švédské centrální banky Kristina Perssonová. S jejich pomocí se během měsíce podařilo přesměrovat zájem médií od lidové vzpoury žlutých vest proti zdražování k tématu údajné hrozby konce světa v podobě CO2. Mediální kampaň ovlivnila i volby do Evropského parlamentu, po nichž stanula v čele Evropské komise bývalá německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová (CDU). Funkce se ujala se záměrem prosadit uhlíkově neutrální EU. Poté, kdy Leyenová získala důvěru europoslanců, předložila německá vláda kancléřky Angely Merkelové (CDU) zákon o zavedení uhlíkové daně, která by zdražila ropná paliva až o 0,57 eur (15 Kč) za litr. Záměrem spolkové vlády je v zájmu „ochrany klimatu“ přeřadit maso ze snížené 7% sazby DPH do základní sazby 19 %.  Nespí ani česká vláda. V meziresortním připomínkovém řízení už je návrh zákona o zvýšení Bursíkových ekologických daní. Pokud na podzim nepostaví v SRN barikády německé žluté vesty, tak to Babišově vládě projde stejně snadno jako letošní zrušení osvobození bytových domů se společným kotlem od ekologických daní. Parlament je schválil během protestu Milionu chvilek. Geislerová a Minář si toho ani nevšimli. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2024-02-22 09:59:11

Češi loni spotřebovali nejméně elektřiny za 14 let

Češi v loňském roce spotřebovali nejméně elektřiny za posledních 14 let. Čistá spotřeba činila 57,8 terawatthodiny (TWh) elektřiny, což bylo meziročně o 4,1 procenta méně. Šetřily všechny kategorie odběratelů. Spolu s tím se snížila i výroba elektřiny, meziročně o deset procent. Vyplývá to ze statistik Energetického regulačního úřadu (ERÚ). Kromě elektřiny loni podle předběžných údajů klesla i spotřeba plynu a tepla. Důvodem energetických úspor je podle odborníků především postupné zdražování energií i teplé počasí.

Čas načtení: 2024-07-15 08:56:03

Češi musí zbystřit: Masivní výměna elektroměrů v Česku: Nové možnosti sdílení elektřiny

Přibližně 1,5 milionu domácností v České republice čeká v následujících třech letech výměna starých elektroměrů za moderní "chytré" přístroje. Tato výměna se dotkne všech odběrných míst s roční spotřebou šesti megawatthodin a vyšší. Chytré elektroměry měří spotřebu elektřiny každých 15 minut, což umožňuje jak majitelům domácností, tak dodavatelům elektřiny mít okamžité údaje o spotřebě. The post Češi musí zbystřit: Masivní výměna elektroměrů v Česku: Nové možnosti sdílení elektřiny first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-02 14:08:45

Výpadek dodávky elektřiny

Buďte připraveni V současné době máme výhodu, že naše nemovitost je stále napojena na elektrickou síť, takže můžeme kdykoliv chceme odebírat kolik potřebujeme elektřiny. Zároveň je to potřebné třeba pro. read more... Článek Výpadek dodávky elektřiny se nejdříve objevil na Berne.

Čas načtení: 2024-10-12 12:51:00

Faktury za elektřinu. Nové položky, vyšší ceny, tuší expert po zprávě z Bruselu

Mario Draghi ve Zprávě o konkurenceschopnosti EU uvádí, že Evropa zaostává za USA a Čínou ve velké míře i vinou vysokých nákladů na energie. „Ale nemůže přiznat, že hlavní příčinou je nárůst výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie,“ poukazuje na slabinu Draghiho závěrů energetický expert Vladimír Štěpán. Okolní státy, které jsou čistými dovozci elektřiny, ovšem mají podstatně nižší ceny elektřiny než Česko, které je čistým exportérem elektřiny. „To nelze vysvětlit jinak, než že tyto státy mají své národní vlády, které nenechávají své občany tolik okrádat,“ říká pro ParlamentníListy.cz Ivan Noveský.

Čas načtení: 2024-11-28 11:25:22

Jak poznat solidního dodavatele plynu a elektřiny?

Výběr správného dodavatele plynu a elektřiny je pro domácnosti i firmy důležitým rozhodnutím, které může mít vliv na vaše náklady i spokojenost s poskytovanými službami. V dnešní době, kdy existuje velké množství dodavatelů, je záhodno věnovat pozornost několika faktorům, které vám pomohou najít skutečně solidního poskytovatele. Jak tedy rozpoznat kvalitního dodavatele plynu a dodavatele elektřiny? […] The post <a></a>Jak poznat solidního dodavatele plynu a elektřiny? appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-11-28 11:25:22

Jak poznat solidního dodavatele plynu a elektřiny?

Výběr správného dodavatele plynu a elektřiny je pro domácnosti i firmy důležitým rozhodnutím, které může mít vliv na vaše náklady i spokojenost s poskytovanými službami. V dnešní době, kdy existuje velké množství dodavatelů, je záhodno věnovat pozornost několika faktorům, které vám pomohou najít skutečně solidního poskytovatele. Jak tedy rozpoznat kvalitního dodavatele plynu a dodavatele elektřiny? […] The post <a></a>Jak poznat solidního dodavatele plynu a elektřiny? appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2025-01-14 09:00:00

Hnutí Duha: Maření energie je absurdní. Na vině nejsou obnovitelné zdroje, ale nepřipravenost na využívání přebytků levné energie

Plány na výstavbu zařízení na maření elektřiny v době její záporné ceny [1] jsou výsledkem nepřipravenosti České republiky na přebytky levné elektřiny z obnovitelných zdrojů. Podle Hnutí DUHA však nelze vinu přisuzovat obnovitelným zdrojům, ty naopak výrobou levné domácí elektřiny pomáhají ekonomice i energetické bezpečnosti. Příčinou je absence legislativy a koncepčního přístupu k akumulaci energie do baterií; ohřívání vody v domácích bojlerech i zásobnících v teplárnách či výroby zeleného vodíku a také flexibilitu, tedy chytré přizpůsobování spotřeby výkyvům cen za dodávky elektřiny. Řešením je tyto inovace urychleně zavést.Česká republika měla povinnost transponovat EU směrnici 2019/944 [2], která zahrnuje ustanovení týkající se akumulace energie a flexibility, nejpozději do 31. prosince 2020. Je rok 2025 a novela zákona zvaná Lex OZE 3 je nyní v Senátu a ustanovení umožňující zapojení akumulace do trhu s elektřinou nabydou účinnosti až půl roku po zveřejnění novely ve Sbírce zákonů ČR (zpoždění téměř pět let), ustanovení k flexibilitě ještě později.

Čas načtení: 2025-02-18 10:46:00

Propad spotřeby elektřiny a plynu v Česku se zastavil, uvádí zpráva ERÚ

Dva roky rekordních poklesů spotřeby elektřiny a plynu v Česku skončilo. Většina kategorií odběratelů v loňském roce spotřebovala meziročně více energie a to jak elektřiny, tak i plynu. Naopak výroba elektřiny se loni snížila. Prozatím Česko stále více elektřiny vyváží, než dováží, uvádí v tiskové zprávě Energetický regulační úřad (ERÚ).

Čas načtení: 2025-02-18 10:46:00

Propad spotřeby elektřiny a plynu v Česku se zastavil, uvádí zpráva ERÚ

Dva roky rekordních poklesů spotřeby elektřiny a plynu v Česku skončilo. Většina kategorií odběratelů v loňském roce spotřebovala meziročně více energie a to jak elektřiny, tak i plynu. Naopak výroba elektřiny se loni snížila. Prozatím Česko stále více elektřiny vyváží, než dováží, uvádí v tiskové zprávě Energetický regulační úřad (ERÚ).

Čas načtení: 2025-02-28 11:47:55

Náhradní zdroj elektřiny zajistí energii v případě výpadku

Elektrická energie je v moderním světě nepostradatelná, ať už jde o domácnosti, firmy nebo průmyslové provozy. Výpadky elektřiny mohou způsobit nemalé škody a komplikace, proto je dobré být připraven. Náhradní zdroj elektřiny je řešením, které zajistí nepřetržitý provoz důležitých zařízení a minimalizuje rizika spojená s nečekanými odstávkami. Jaké jsou možnosti a na co si dát […] The post Náhradní zdroj elektřiny zajistí energii v případě výpadku appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2025-03-23 09:00:00

Varování pro Česko: Odchod Británie z EU je pro tuto zemi ekonomická katastrofa

Fabiano Golgo spekuloval, že požár elektrické rozvodny v londýnské čtvrti Hayes, asi pět kilometrů od londýnského letiště Heathrow mohl být útokem Ruska. Je pravda, že podobné požáry vyvolalo Rusko v různých evropských zemích, především v Německu, a také je pravda, že britské elektrické podniky, odpovědné za tuto rozvodnu tvrdí, že k takovým požárům dochází velmi zřídka. Případ požáru rozvodny vyšetřuje britská antiteroristická policie a zatím konstatuje, že nenašla žádné důkazy, že by šlo o teroristický útok. Avšak v celé závažné věci jde o něco úplně jiného: neuvěřitelnou nekompetentnost, způsobenou zřejmě i neustálým šetřením. Londýnské letiště Heathrow je největším evropským letištěm a jeho kolaps vyvolal chaos po celém světě. Statisíce cestujících v mnoha částech světa uvízly bez možnosti cestovat.Ředitel londýnského letiště Heathrow se vyjádřil, že spotřeba elektřiny, kterou běžně letiště potřebuje, je na úrovni spotřeby středně velkého města. Za takové situace je neuvěřitelné, že dodávka elektřiny pro toto "středně velké město" závisela na jediné elektrické rozvodně a neexistovala žádná záloha, například další rozvodna, proboha. Že prý potenciálně jsou k dispozici ještě dvě, ale nebyly k dodávce elektřiny na letiště Heathrow uzpůsobeny. Ředitel letiště se vyjádřil, že prý letiště má nějaké generátory, ovšem ne tolik, aby při výpadku elektřiny vyrobily dostatečné množství náhradního proudu. No neuvěřitelné. Že prý by obrovský generátor, který by byl efektivní zálohou pro letiště, stál strašně moc peněz. A jsme u toho.

Čas načtení: 2025-04-28 11:08:11

Získejte až 140 000 Kč na vlastní výrobu elektřiny

Od února 2025 se dotace Nová zelená úsporám rozdělily do dvou podprogramů – Light a Oprav dům po babičce. Oba podporují instalaci domácí fotovoltaiky včetně bateriového úložiště a dobíjecí stanice pro elektromobil, liší se však v podmínkách i cílových skupinách. Read More Získejte až 140 000 Kč na vlastní výrobu elektřiny The post Získejte až 140 000 Kč na vlastní výrobu elektřiny first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2017-10-31 08:00:00

Co způsobuje růst cen elektřiny na burze

Od letošního srpna roste cena elektřiny neustále nahoru. Co způsobilo tento růst a můžeme v budoucnu očekávat její pokles? Prvním z důvodů je nedostatečná produkce elektřiny z našich elektráren. Český trh přišel kvůli nedostatku zdrojů o polovinu produkce ve svých jaderných elektrárnách a ty uhelné ...

Čas načtení: 2011-03-19 00:00:00

Dodavatelé elektřiny – změníme a ušetříme?

Spotřeba elektřiny roste, i když se stále hovoří o úspornějších spotřebičích či nutnosti hospodárnějšího využívání. Její konzumace prostě jde směrem vzhůru a s ní pochopitelně i cena. Může s tím však běžný občan něco udělat? Různí dodavatelé elektřiny Rok 2006 byl přelomový a přinesl spotřebitelům ...

Čas načtení: 2021-07-09 11:41:14

Pomsta státu oklamaným investorům

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Kdysi stát podnítil zájem investorů o budování fotovoltaických elektráren nastavením přehnaně výhodné výkupní ceny za elektřinu, dodanou do rozvodné sítě. Právní úpravu pravidel budování a provozování elektráren co nejvíce zkomplikoval. Kromě jiných omezujících podmínek pro provoz elektrárny a prodej vyrobené elektřiny bylo nezbytné získat licenci, ač v té době to nebylo nutné v Německu a jinde a dnes se nevyžaduje ani u nás. Vydavatelem licencí byl Energetický regulační úřad, který vyřizování přívalu žádostí o licence v letech 2009 a 2010 nezvládl: někteří žadatelé získali licence neoprávněně, na jiné se včas nedostalo. Stát se nakonec k investorům zachoval zákeřně, když v listopadu 2010 vyhláškou rozhodl o snížení výkupní ceny ze 12,50 Kč za kW/h na 5,50 Kč za kW/h pro elektrárny, dokončené po 31. prosinci 2010. Vyvolal tím paniku, protože ohrozil krachem investory, kteří si na financování výstavby vzali úvěr a po snížení příjmu by nemohli plnit splátkové kalendáře. Zmíněnou vyhláškou ale stát porušil vlastní zákon, který možnosti snížení výkupní ceny omezil. Avšak podvedení investoři neměli žádný legální nástroj obrany proti státnímu podrazu. Úředníci poškodili stát a nic se jim nestalo Stát si ale současně vsítil vlastní branku. Připravil sice investory o příjmy a uspořil náklady vykupujícím obchodníkům, ale poškodil i sebe. Příjmem státu z fotovoltaického byznysu je solární daň a daň z přidané hodnoty, jejichž objem závisí na objemu tržeb za vyrobenou elektřinu. Za období 2011-2019 se daňový výnos snížil o 63,2 miliard korun oproti tomu, co by stát získal, kdyby nesnížil výkupní cenu elektřiny. Autoři výše zmíněné vyhlášky z roku 2010 asi na tyto důsledky nemysleli. Poškodili stát nehorázným způsobem, ale nikdo je k odpovědnosti nevolá a stále sedí na teplých místech se zajištěnými osobními příjmy a nulovou odpovědností. Investoři zahnaní do kouta vyhláškou z listopadu 2010, jimž na dokončení výstavby do 31. prosince 2010 chyběla jen maličkost, se pustili do závodu s časem. Někteří se za těchto okolností domohli různými úskoky, které mohly být na hraně zákona nebo dokonce byly protiprávní. Při jejich posuzování byl stát krutě nemilosrdný. Ve zjitřené atmosféře nenávisti k „solárním baronům“, vyvolané některými politiky a novináři, orgány činné v trestním řízení zahájily „hon na solárníky“. Jeho obětí se mimo jiné stal podnikatelský klan Zemků, kteří vybudovali v areálu jejich firmy v Chomutově tři funkční fotovoltaické elektrárny, z nichž jedna je v současnosti největší střešní elektrárnou v ČR. Všechny tři elektrárny vyrábějí elektřinu od spuštění a prokázaly svou bezpečnost, avšak za elektřinu, dodanou do veřejné sítě, v této době nikdo neplatí. Hon na „solární barony“ Jako první odnesli „hon na solárníky“ bratři Alexandr a Zdeněk Zemkovi, které státní zástupce Radek Mezlík lživě obvinil, že protokolárně převzali od dodavatele do vlastnictví svých firem zařízení dvou pozemních elektráren, „ač nebyly ani zčásti dokončeny“ a učinili tak s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad v licenčním řízení. Ve skutečnosti tento trestný čin se odehrál jen v hlavě žalobce. Čeho obžalovaní chtěli skutečně dosáhnout, žalobce ani soud nezajímalo. Ve skutečnosti v době podpisu protokolů byly na elektrárnách jen malé nedodělky a do vydání licencí 31. prosince 2010 byly dokončeny úplně. Protokoly byly dokladem o vlastnictví, který museli předložit k žádosti o licenci. Mírně předčasné sepsání protokolů v rámci přípravy na projednání žádosti o licenci bylo věcí důvěry mezi investorem a dodavatelem. K oklamání nemohly ostatně sloužit, protože vydání licencí předcházela obhlídka zařízení vyslanou skupinou (ne)odborníků z Energetického regulačního úřadu. Mezlík se pokusil dostat ve stejném řízení do vězení také předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, která se hrubě provinila vůči obchodníkům s energiemi zastavením zvyšování cen elektřiny pro odběratele. Obžaloby ji ale zprostil hned odvolací Vrchní soud v Olomouci. Nic na tom nezměnila ani zlá vůle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který rozhodnutí vrchního soudu napadl dovoláním. Žalobce byl úspěšnější v případě její podřízené Michaely Schneidrové, která musela nastoupit do vězení. Ale Nejvyšší soud ČR ji po sedmi měsících nechal propustit na svobodu. Dosáhla pak rovněž úplného zproštění obžaloby. Zběsilec Mezlík se proti jejímu zprošťujícímu rozsudku odvolal, čímž ji potýral prodloužením sociálně neúnosného postavení obžalované o několik měsíců. Sám si později vysloužil vyslání do Úřadu evropského žalobce.  Nyní přišla řada na sedmdesátníka Zdenka Zemka st., hlavu holdingu, hlavního hybatele projektu výstavby elektráren a jednatele společnosti, která vlastní výše zmíněnou velkou střešní elektrárnu. Před soudem stane poprvé 19. července 2021. Soudní řízení nabralo zpoždění kvůli jeho vážným zdravotním potížím. Žalobce jej viní, že v součinnosti se dvěma dalšími obžalovanými spáchal zvlášť závažný zločin podvodu ve spolupachatelství, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stádiu pokusu. Podstatou skutkové podstaty žalovaného jednání je opět tvrzení, že pan obžalovaný s úmyslem oklamat v licenčním řízení Energetický regulační úřad protokolárně převzal do vlastnictví firmy nedokončené zařízení elektrárny. Svědectví místo obvinění V tomto případě má obvinění pikantní příchuť, neboť trestní oznámení podal Energetický regulační úřad až v roce 2017, a na jeho vzniku se podíleli (ne)odborníci, kteří udělení licence pro tuto elektrárnu umožnili. Energetický regulační úřad vyslal na sklonku roku 2010 do chomutovského areálu třikrát skupinu (ne)odborníků, kteří měli zjistit skutkový stav elektráren a posoudit jejich způsobilost k získání licence. Při žádné z návštěv ale (ne)odborníci nevystoupili na střechu, takže o stavu elektrárny nic nevěděli. Viděli sice viset ze střechy pár nepropojených kabelů, ale provázející zaměstnanec dodavatele jim vysvětlil, že jejich propojení je záležitostí několika vteřin. Byl-li stav elektrárny skutečně tak špatný, jak na základě nepřímých a dle tvrzení obhajoby neodborně interpretovaných důkazů nyní tvrdí žalobce, pánové měli zabránit vydání licence. Umyli si ale ruce a odjeli. Pokud vznikla škoda, udávaná žalobcem, umožnili její vznik. Nikdo je ale nevolá k odpovědnosti za spoluúčast při uplatnění domnělého podvodného jednání investora a vzniku škody, naopak v trestním řízení vystupují jako svědkové obžaloby. Před soudem stojí pouze podnikatel, který naivně přijal výzvu státu a nechal vybudovat tři fotovoltaické elektrárny, které již 11 let dodávají do sítě elektřinu, aniž by během té doby v nich došlo k úrazu elektrickým proudem nebo jiné nehodě. Nebudu se pouštět do rozboru tvrzení obhajoby o nesprávné interpretaci nepřímých důkazů, protože to je věc soudu. Nicméně přeji obžalovanému Zdenkovi Zemkovi, aby z tohoto trestního řízení vyšel se zprošťujícím rozsudkem. Byl již dost potrestán tím, že se musel smířit s uvězněním synů, dle mého laického úsudku odsouzených pravomocně, leč nespravedlivě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-05 07:29:11

Zásadní problém Evropské unie: Jak zaplatit neproveditelný Zelený úděl

Evropská komise vedená německou předsedkyní Ursulou von der Leyenovou získala v prosinci 2019 důvěru Evropského parlamentu a Evropské rady s plánem nazvaným Zelený úděl. Komise by chtěla do roku 2050 přeměnit hospodářství členských států EU na klimaticky neutrální. Evropská rada jedná o způsobu, jak navrhovaná opatření zaplatit.  Ve skutečnosti jde o dokument, který předložila před dvěma lety Evropská komise vedená Lucemburčanem Jean-Claudem Junckerem. Předchozí komise navrhla zvýšit výdajový limit z dosavadního jednoho procenta hrubého národního důchodu (HND) na 1,11 procenta. Komise současně navrhla provést škrty ve dvou největších výdajových okruzích unijního rozpočtu – ve Společné zemědělské politice (CAP) a ve strukturálních fondech. Komise předložila návrhy škrtů ve třech variantách – 10, 15 a 25 procent. Dvě nejtvrdší verze byly v Radě vetovány Francií a Itálií. Seškrtané peníze i to, co by členské státy měly dát navíc, chce komise dát na financování tzv. „nových výzev“. Za Junckera to byla podpora migrace ze zemí mimo EU a spolufinancování usídlování migrantů v EU. Za von der Leyenové je to Zelený úděl. Zelené šílenství Ve svém programovém prohlášení komise von der Leyenové přišla se záměrem vyčlenit na klimatická opatření postupně až 45 procent rozpočtu EU. Při svém vystoupení v plénu Evropského parlamentu 13. února 2020 von der Leyenová ve velmi emotivním projevu prohlásila, že na rok 2021 nemůže přijmout rozpočet, pokud by v něm aspoň 25 procent výdajů nebylo vyčleněno na boj proti globálnímu oteplování. Znalcům historie způsob jejího vystoupení silně připomněl legendární projevy, které jistý Rakušan s patkou a knírkem pod nosem jako německý říšský kancléř pronášel na sjezdech své strany na stadionu v Norimberku. Nejen kvůli frenetickému potlesku vestoje, kterým většina europoslanců vystoupení odměnila.  EU zachvátilo klimatické šílenství. Většina europoslanců rychle zapomněla na to, že tentýž europarlament ještě před několika měsíci ve svém stanovisku k Víceletému fiskálnímu rámci prohlásil za nepřijatelné jakékoli škrty ve Společné zemědělské politice i ve strukturálních fondech. Kde vzít peníze O návrhu Víceletého fiskálního rámce se premiéři a ministři financí přou v Evropské radě rovné dva roky. Ještě za Junckera se v Radě vytvořily tři skupiny zemí. Část východních států požadovala zvýšení rozpočtových limitů proto, aby konečně došlo ke splnění slibu, k němuž se EU zavázala v přístupových smlouvách. I ve smlouvě o přistoupení ČR do EU z roku 2004 je napsáno, že EU postupně zvýší platby dotací vyplácených našim zemědělcům tak, aby v roce 2013 byly stejné jako ty, které dostávají zemědělci ve starých členských státech. V roce 2020 je situace taková, že čeští zemědělci dostávají pouhou čtvrtinu podpor, které jsou vypláceny francouzským, německým a belgickým farmářům. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Do čela skupiny zemí, které požadují v Radě vyrovnání tohoto starého dluhu EU, se postavily Maďarsko s návrhem na zvýšení rozpočtového limitu na 1,2 procenta HND a Polsko s návrhem na posunutí stropu až na 1,24 procenta. Tvrdě proti se postavilo Německo, které odmítlo zvýšení odvodů z národních rozpočtů podle výše hrubého národního důchodu nad hranici jednoho procenta. Tato platba však tvoří už nyní více než 80 procent unijních příjmů. Necelými 10 procent se na příjmech rozpočtu EU podílí odvody členských států z harmonizovaného základu DPH. Zbytek jsou cla vybíraná na vnější hranici a cukerný poplatek, který byl kdysi hlavním zdrojem příjmů EHS. Po reformě trhu s cukrem představuje jeho výnos necelá dvě procenta objemu rozpočtu. Problém je však i u cel. Evropská komise každý rok uzavírá řadu obchodních dohod se třetími zeměmi nebo hospodářskými sdruženími, jejichž podstatou je další a další otvírání prostoru pro bezcelní dovozy do EU. Kromě toho, že tato politika škodí evropským výrobcům a přispívá k přesunu pracovních míst z Evropy do Asie, znamená i neustálé tenčení vlastních zdrojů EU. Nové EU daně Komise by přitom naopak ráda posílila vlastní rozpočtovou autonomii. Tedy získala více vlastních zdrojů. Bývalý německý komisař pro rozpočet Günter Oettinger proto navrhl zavedení série nových daní, jejichž výnos by byl příjem rozpočtu EU. Návrh na zavedení tzv. Tobinovy daně z mezinárodních platebních transakcí nepřežil ani projednávání v 1. čtení v Evropském parlamentu. Většina europoslanců se postavila proti, i když sazba této daně byla navržena na velmi krotkých pevných 0,0235 %. Bývalý člen Rady guvernérů US centrální banky FED a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1981 James Tobin navrhl daň z mezinárodních transakcí v základní sazbě 1 %. Její výnos měl být ukládán na účty centrální banky. Ty měly být podle jeho návrhu zmocněny v případě spekulativních tlaků na měnu sazbu kdykoli zvýšit s cílem zdražení nákladů spekulantů a získání peněz na obranu měny. Na úrovni Výboru stálých zástupců se zadrhl návrh na zavedení daně z nerecyklovaného plastu. Komise chtěla uvalit na plast uváděný na trh v EU zvláštní formu spotřební daně 0,23 EUR/kg. Vybíraly by ji členské státy. Část výnosů by podle návrhu měly použít na dotace sběru a recyklace plastu. Protože se však nikdy nepodaří znovu použít veškerý plastový odpad, byl by kladný rozdíl mezi vybranou daní a dotacemi odváděn do Bruselu. Současná Komise v lednu recyklovala část návrhu svých předchůdců, který se týká daně z motorových paliv. Bývalý komisař Oettinger navrhl pro naftu a benzín ekologickou daň ve výši 1 až 2,5 EUR/l. Její výnos měl být celý příjmem rozpočtu EU. Původní návrh byl v Radě ministrů financí vetován polovinou členských států. Současný rozpočtový komisař – rovněž Němec Johannes Hahn předložil návrh v podobě sdílené daně ve výši až 4,5 EUR/l, z nichž část by byla příjmem rozpočtu EU a část by si ponechával státní rozpočet země, v níž byla daň vybrána. Kromě toho navrhl i daň z plynu a uhlí, jejíž sazba by byla vyměřována koeficientem tepla, které lze získat jeho spálením. V ČR již takovou daň jako v jedné z mála zemí EU máme. Její sazba je 8,5 Kč/GJ. Komise by ji chtěla vybírat pro rozpočet Unie ve výši 1,2 až 2,1 EUR/GJ. Oba tyto návrhy, spolu s daní z elektřiny, kterou u nás rovněž máme od dob vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS), byly součástí balíčku ekologické daňové reformy, kterou před rokem žluté vesty pomocí barikád v ulicích a generální stávky donutily odvolat francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Týden poté, kdy Macron podepsal zákon o odložení ekologické daňové reformy, byla na celoevropskou úroveň pozvednuta aktivistka Greta Thunbergová. Po rozjetí její školní stávky za klima předložila do vnějšího připomínkového řízení návrh na zavedení ekologické daně z paliv ve výši 3 až 4 eura/l spolková vláda kancléřky Angely Merkelové. Nyní je tento návrh znovu předmětem jednání Rady ministrů financí na celounijní úrovni. Miliardy do komína Čeští vědci Jan Macek a Josef Morkus mezitím prokázali, že záměr nahradit auta se spalovacími motory elektromobily je technicky neproveditelný. Vědci při výpočtu pracovali s údaji o spotřebě paliv a účinnosti motorů. Roční spotřebu 1,8 miliardy litrů benzínu a 2,5 miliardy litrů nafty jen v ČR přepočetli známou účinností benzínových motorů 24 % a dieselových motorů 29 % a zjistili, že ropné látky dodaly autům k jízdě 36.414 TJ energie. Po zvážení účinnosti akumulátorů 60 % vychází nutnost nabít do nich ekvivalent 63 191 TJ. Pro srovnání Temelín ročně vyrobí 12.149 TWh elektřiny, což je cca 43.740 TJ. K nahrazení benzínu a nafty v motorech bychom potřebovali navíc 1,5 nového Temelína. Jenže Komise chce odstavit i všechny uhelné a plynové elektrárny, jejichž podíl na celkové výrobě elektřiny je u nás 42 %. To by znamenalo nutnost přistavět navíc 3 nové Temelíny. Nahrazení uhelných a plynových elektráren obnovitelnými zdroji u nás není možné, ani kdybychom větrné elektrárny postavili na všechny kopce a fotovoltaické panely na každý volný metr. {/mprestriction}  Autor je publicista.