Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-25 09:33:17

Tajný život umělé inteligence [Martin Petiška / Nová vlna]

Tajný život? Život umělé inteligence? TAJNÝ ŽIVOT BUDOUCNOSTI? Kniha pootevírá dveřek moderním cestám umění, jaké se tuší…Je oprávněný strach z „obávané umělé inteligence“? Přichází s „AI“ KATASTROFA? Přináší AI nebezpečí? ZÁCHRANU?

Čas načtení: 2022-07-19 08:54:03

Autorka knih pro děti Klára Smolíková: Na dětství nevzpomínám moc ráda

„Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou,“ přiznává Klára Smolíková, autorka řady knížek pro děti, několika metodických příruček, která pořádá semináře určené převážně učitelům a knihovníkům, držitelka několika literárních cen a velká knihomolka.   V dětství jste měla ráda knížky a chtěla jste být knihovnicí nebo ilustrátorkou. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období svého dětství a mládí? Na dětství jako takové vlastně nevzpomínám moc ráda. Osmdesátá léta jsem prožívala jako ulepenou šedivou dobu. Většina lidí se bála jakkoliv projevit, nejen občansky, ale i profesně. Stále se do našich životů promítaly křivdy padesátých let a zároveň se snilo o bájném Západě. Ráda jsem chodila do pionýra, který se naštěstí až tak nelišil od dnešního skauta. Na druhém stupni jsem milovala projekty na poznávání historie Prahy nebo lektorované programy v galeriích. Bavilo mě sjezdové lyžování nebo volejbal, ale nevydržela jsem u žádného sportu, protože tělovýchovné oddíly vyžadovaly tréninky několikrát týdně. Přestože jsem téměř každý den měla odpoledne nějaký kroužek, chtěla jsem mít i dostatek času na čtení. Vlastně mám pocit, že jsem se dětstvím pročetla.         Co vás přivedlo ke studiu estetiky a teorie kultury na FF UK? Mělo na vás vliv, že vaše babička studovala dějiny umění na pařížské Sorbonně? Doma jsme měli po babičce spoustu uměnovědných knih, obrazových publikací v němčině, francouzštině či angličtině, takže to určitě nějakou stopu v mém uvažování zanechalo. Vyrůstala jsem na Ořechovce, pražské vilové čtvrti, která byla nasáklá nostalgií po kulturnějších časech. Ale také jsem po mamince spřízněna s rodinou Thomayerů, po revoluci se do rodinných rukou vrátilo Thomayerovo zahradnictví, kde se prý v zahradním altánu scházeli význační literáti. Přesto si myslím, že mě víc ovlivnily moje profesorky na gymnáziu. Původně jsem uvažovala o studiu přírodních věd, ale učaroval mě záběr a nadhled paní profesorky Vojtěchové, která od nás (k nelibosti mých spolužáků) vyžadovala každý měsíc kromě přečtených knih i návštěvu výstavy a divadla. Profesorka Hrubá zase hned po sametové revoluci otevřela seminář dějin umění a latiny a opět nás velmi přátelsky do tajů kultury zasvěcovala.   Patnáct let jste s rodinou žila v Táboře, kde jste v letech 2000 až 2010 učila studenty knihovnictví historii knih, knihtisku a knihovnictví. Na Pedagogické fakultě v Praze jste v období 2006 až 2014 vedla seminář věnovaný médiím. Dnes pořádáte besedy a semináře. Jaký je o ně zájem? Co vás na setkávání se čtenáři baví? Je to ten přímý kontakt? Zpětná vazba? Přes dvacet let se věnuji hledání cest, jak zažehnout v ostatních zájem o knihy, jak aktivizovat ve vztahu k různým mediálním obsahům i jak rozvíjet vlastní tvořivost. V tématech, kterými jsem se zabývala se svými studenty, nyní pokračuji na seminářích určených převážně učitelům a knihovníkům a jsem nadšená, že o další vzdělávání v oblasti čtenářské gramotnosti je obrovský zájem. Proto ostatně píšu i metodické publikace. Zároveň jsou mým hlavním tématem děti, protože každou další generaci musíme ke čtení i kritickému uvažování o informacích znovu přivést. Je milým bonusem, že mohu na besedách a dílnách pracovat přímo s mými knihami. Jednak mi tedy setkávání dává zpětnou vazbu, jestli mé aktivizační metody, třeba pracovní listy, fungují, jednak mně dodávají chuť i inspiraci pro další psaní. V tuto chvíli mám diář plný na rok dopředu, což není úplně stav, který mi vyhovuje. Chtěla jsem být však pro všechny zájemce, i třeba z opačného konce republiky, stejně vstřícná a transparentní.    Přispívala jste také do dětských časopisů. Začarovaný Hvozd: Příběhy dětí z Končiny nejdříve vycházel v Mateřídoušce a pak vyšel jako kniha. Proč jste si vybrala právě psaní knih pro děti a náctileté? Uvažujete o tom, že byste napsala také něco pro dospělé čtenáře? Asi nejvíc mých dětských knih cílí na čtenáře zhruba desetileté. Ti bývají nejvděčnější, protože už jsou rozečtení a chápou složitější, třeba historické souvislosti. Záměrně se tedy snažím věkové nůžky otevírat. Knihy pro mladší děti nebo předškoláky mají často základ či předobraz v nějaké publikované časopisecké rubrice (Kvidovy přeslechy, Vynálezce Alva či Čertice Dorka) nebo projektu (Devět malých zahradníků), tedy nejprve si mapuji terén, co unesou, čemu rozumí či co je baví. Pro náctileté jsem nedávno vydala knihu COM.ensky, která reflektuje covidovou epidemii a její dopady na životy náctiletých ve srovnání s vlivem morových epidemií na život Komenského. Zmiňovaný Začarovaný Hvozd je napsán v žánru fantasy, najdou se v něm tedy čtenáři třináctiletí i sedmiletí. Pro ty mladší Mateřídouška dokonce nahrála celý příběh jako audioknihu. Namluvil ji Jan Maxián a kapitolu po kapitole ji zdarma uveřejňuje na svých podcastových kanálech. Takže nepřekvapí, že má nejnovější kniha, kterou jsem se spoluautorem Lukášem Vavrečkou křtila na Světě knihy, se věnuje audioknihám. Oslovuje dospělé čtenáře a provází je báječným světem mluveného slova. Jen jsme jí dali trochu provokativní název Nečtu! Poslouchám.       Napsala jste na pět desítek autorských knih a z toho několik metodických publikací. Za knihy Viktorka a vesmírná dobrodružství a S Komenským do komiksu: Únikovka s Ámosem jste obdržela literární cenu Zlatá stuha. O čem ráda píšete? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Jak už jsem zmínila, zajímá mě historie, koneckonců působila jsem v Husitském a v Národním muzeu a na výstavách či expozicích spolupracuji jako externista. Kniha je pak často jedním z výstupů muzejního projektu, jako třeba u komiksové výstavy o Komenském, kterou jsem vytvořila pro Národní pedagogické muzeum ve spolupráci s výtvarníkem Lukášem Fibrichem a teologem Richardem Vlasákem. Porozumění minulosti je pak často branou k současnosti a příběh obě roviny propojí. Také se snažím reagovat nejen na to, co mě samotnou bavilo v dětství číst, ale i to, co zajímá dnešní čtenáře. Nesnažím se tedy psát nové verneovky, přestože jsem je hltala, protože ten inspirační zdroj už vyschl. Zato sci-fi má stále co říct, takže se těším, až o prázdninách přepracuji s ilustrátorem Martinem Hanschildem do knihy již časopisecky publikovaný příběh Vesmírná zásilkovna.   Působíte nejen jako spisovatelka, ale také jste scenáristka komiksových příběhů a publicistka. Vše je to o psaní. Čím vás psaní tak naplňuje? Je pro vás spíše prací nebo koníčkem? Připravujete něco nového? Právě jsem odevzdala do nakladatelství Crew rukopis komiksové knihy o morčatech, která spolu s krajtou uprchla ze zverimexu, a mám obrovskou radost. Těším se jako malá na poslední chybějící obrázky a obálku, kterou určitě parádně vymyslí Ester Kuchynková. Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou. Kvůli besedám a seminářům mi na něj často zbývá čas po večerech a víkendech. Okamžitě se tedy vrhám na finalizaci knihy o dubáncích. S fotografem Petrem Václavkem jsme vytvořili knihu Dubánek a tajný vzkaz, kterou v těchto dnech obdrželo při pasování na čtenáře přes čtyřicet tisíc prvňáků. Rádi bychom je spolu s nakladatelstvím Triton do Vánoc potěšili dalším dubánčím příběhem.   Se svým manželem, spisovatelem Jiřím Walkerem Procházkou, jste napsala série Souřadnice zločinu (kniha Mrtvá šelma) a Tajná dvojka A + B (Zločin mezi dinosaury, Poprask v divadle kouzel, Zbloudilá střela, Případ ztraceného koně) a se synem Tobiášem Smolíkem knihu o židovské historii Cha cha cha, zasmál se Mordechaj. Jak se vám pracovalo se synem?      Spolupracovala jsem na knihách už s mým prvním manželem ilustrátorem Honzou Smolíkem a pro partnerské soužití je to přece jen velká zátěž. V roli matky jsem byla jako spoluautorka víc v klidu. Zeptejte se spíš Tobiáše, jak se mu v roli syna a autora dařilo. Vzhledem k tomu, že už dlouho žije samostatně a kniha o židovské historii čerpala z jeho studia hebraistiky, pohybovali jsme se na daleko profesionálnější rovině spolupráce, než by se zvenčí mohlo zdát.   Jaká jste čtenářka? Někde jste řekla, že jste velká knihomolka. Jaký literární žánr preferujete? Knihy, které čtu, se proměňují v čase. Na vysoké škole jsem propadla kouzlu odborné literatury a trvalo mi dlouho, než jsem se k beletrii dokázala vrátit. V náročném období, kdy byly děti malé, jsem relaxovala u detektivek. Pak jsem začala dočítat literaturu pro děti a mládež, která mi v dětství utekla nebo nebyla k mání. Společně s dcerou a synem jsme se třeba nechali okouzlit Harrym Potterem. Studenti knihovnictví mě zase ponoukli k většímu zájmu o fantastiku a young adult literaturu. Teď už několik let nedám dopustit na audioknihy, které mi umožňují zhltnout novinky, ať už jde o novou knihu Lidmily Kábrtové, Jaroslava Rudiše, Susanny Clark nebo Andy Weira, nebo se vracet ke klasice či starším titulům, pro jejichž opětovné přečtení bych hledala čas stěží. Takže z papíru čtu většinou už jen komiksy.   A co odpočinek? Jak nabíjíte své baterky? Dva roky covidu mi v profesní i osobní rovině rozstřelily vše, na čem můj život stál. Takže posledních dvanáct měsíců bylo nesmírně hektickým návratem k rutině a pro odpočinek v něm nezbýval prostor. Jsem ráda, když se během dne na hodinu od všeho utrhnu a jdu se projít. Se sluchátky a dobrou audioknihou rázuji Prokopským údolím, pokud jsem v Praze, nebo objevuji místa, na které mě zaválo besedování.   Klára Smolíková se narodila 8. března 1974 v Praze jako Klára Tourková. Vystudovala Gymnázium Jana Keplera a pak Filozofickou fakultu UK v Praze na katedrách estetiky a teorie kultury. Během studií publikovala v časopisech. Píše hlavně pro děti – například série Knihožrouti (tři knihy) a Vynálezce Alva (tři knihy). Napsala mimo jiné knihy Husité, Spolkla mě knihovna, Pozor, v knihovně je kocour!, Dubánek a tajný vzkaz. Je také autorkou metodických publikací Zakousněte se do knihy, Vstupte do literárního Doupěte nebo Fantastické psaní. S bývalým manželem, ilustrátorem Janem Smolíkem, má dvě dospělé děti – syna Tobiáše a dcera Joriku.

Čas načtení: 2024-10-23 13:34:08

Tajný trik přímo ze servisu. Tímto způsobem vdechnete baterii mobilu nový život

Nejednou jsme psali o tom, že baterie patří k součásti v mobilním telefonu, která je nejvíce namáhána. Uživatelé zkoušejí různé tipy a triky, jak prodloužit výdrž baterie a optimalizovat její zdraví. Věděli jste o tom, že baterii ve smartphonech Samsung lze rekalibrovat? Dejte baterii Samsungu druhou šanci Pokud vlastníte Samsung, jehož baterie se již nechová…Přečtěte si celý článek: Tajný trik přímo ze servisu. Tímto způsobem vdechnete baterii mobilu nový život

Čas načtení: 2019-08-06 08:28:04

Ve sbírce skla Národního muzea se nachází kalamář Boženy Němcové či korbel její dcery Dory

Kolekce sklářských výrobků uchovávaná v největší muzejní instituci u nás byla postupně budována již v 19. století. Ukrývá předměty, jejichž pojistná hodnota se šplhá do sedmiciferných čísel či artefakty vyprávějící svůj vlastní příběh. V depozitáři Národního muzea v Terezíně jsou tak uchované jak středověké vitráže, barokní dvojstěnné sklo či předměty užitého umění, jež patřily nejedné významné osobnosti českých zemí. Mezi vůbec nejcennější exponáty se řadí Pohár pro Josefa Jungmanna, vyrobený v harrachovské sklárně Nový Svět v roce 1836. Povšimnout si lze zejména náročně provedeného brusu na víku, které má tvar panovnické koruny s odnímatelným křížkem. Tento historický artefakt zároveň obsahuje nápisy „Vlasti miláčku, Mladoni drahý, ctí Tebe vroucně Čechie vděčná“. Mladoň je počeštělý výraz pro jméno našeho národního buditele a celý text tedy oslavuje J. Jungmanna především jako autora velkého česko-německého slovníku. Tento unikátní pohár bylo možné spatřit na výstavě 2 x 100 a jeho znovu vystavení se chystá v nové expozici Národního muzea, jejíž slavnostní otevření proběhne příští rok v létě. Ze sklárny hrabat Harrachů pochází více podobných předmětů, jež jsou cenné nejen pro své umělecké kvality, ale i svojí historií, kterou nepochybně mají. Dalším neopominutelným artefaktem je luxusní pohár na vysoké noze z křišťálového skla, zhotovený roku 1890 jako osobní dar od Otty hraběte Harracha třeboňskému archiváři a historikovi Františku Marešovi. Ten pracoval pro rod Harrachů při genealogických průzkumech a je i známý svou publikací České sklo, jež vyšla roku 1893. Celý pohár s víkem se vyznačuje náročným brusem, jenž je navíc doplněn rytým harrachovským znakem s trojicí pštrosích per ve štítu. Ve sbírce skla lze také dohledat dva předměty spojené s naší největší spisovatelkou – Boženou Němcovou. Prvním z nich je její kalamář, který byl vystaven ve stálé expozici na zámku Vrchotovy Janovice a nyní je zapůjčen pro výstavní projekt Vlastním hlasem, představující emancipované ženy včera a dnes, konající se v Náprstkově muzeu. Psací souprava Boženy Němcové demonstruje to, co bylo pro naši osobnost 19. století tak klíčové. Spisování pro ni nepředstavovalo jen vyplnění volného času, ale především způsob obživy. Životní situace ji nutila zvládnout finanční starosti, jelikož peníze zasílané manželem, který s rodinou nežil, nepokryly ani základní výdaje. Rozmělňování striktně daných společenských konvencí mělo za následek, že byla někdy svými vrstevníky a nejen současníky hodnocena jako „velká česká spisovatelka, ale špatná ženská“. Kalamář byl do sbírek Národního muzea zakoupen spolu s dalšími několika desítkami předmětů od Antonína Kneysla, účetního záložny v Novém Bydžově, jenž ho patrně získal z pozůstalosti Dory Němcové (1841–1920), dcery Boženy Němcové. Právě s ní je spojen druhý artefakt, a to sice její holba. Silnostěnný korbel patřil Doře Němcové, která byla svobodná a žila téměř celý svůj dospělý život v Jičíně a živila se jako učitelka. V dobovém tisku její tehdejší soused Jaroslav Hlaváček, jenž v dětství bydlel ve stejné ulici, vzpomínal, jak ji občas chodil pro pivo za tři krejcary. Právě občasná konzumace opojného nápoje činila patrně její život snesitelnějším. V dětství si dcera slavné spisovatelky hodně vytrpěla. Nejenom že onemocněla a v důsledku toho měla na tváři i těle po celý život viditelné jizvy, ale také musela neustále čelit bídě a ústrkům. Se svou matkou byla vždy srovnávána. V Jičíně obdržela nabídku k sňatku od kupce Antonína Soumara, jenž by jí jistě zajistil pohodlný život bez útrap. Toho však odmítla a nadále vykonávala povolání učitelky a začala si s ženatým tesařským mistrem Václavem Fejfarem. Učitelky byly nuceny až do první republiky žít v celibátu, pokud se svého povolání vzdaly, mohly se vdát a žít „normální“ rodinný život. Ze vztahu s V. Fejfarem vzešel syn, kterého odjela tajně porodit do Prahy a jemuž osud nadělil velmi krátký život. Dožil se pouhých 12 let. Bolest ze ztráty dítěte, i nemožnost se o něj starat (syna dala na výchovu do Slaného) se na ní jistě podepsala. Zatrpkla a i její žačky ji považovaly za nesnesitelnou. Na stáří si nechala postavit vilu od věhlasného architekta Dušana Jurkoviče, na níž velice lpěla – jako by všem chtěla dokázat, že i ona stejně jako její matka něco vytvořila. Kvůli stavbě domu se však velmi zadlužila a po její smrti ho dědicové prodali. Předmětů, které pomáhají vyprávět životní příběh té či oné významné osobnosti, se v depozitářích Národního muzea nachází mnoho. Za pozornost stojí například i konvice s miskou na mléko z pozůstalosti hudebního skladatele Václava Jana Tomáška, který pracoval pro Jiřího Františka hraběte Buquoye na jeho jihočeském panství, kde také zmíněný artefakt vznikl. Nelze opominout ani pohár s fotografickým portrétem Bohuslava Jiruše – šlechtice, botanika, lékaře a především jednatele společnosti Musea království českého, jenž se do sbírek dostal z jeho pozůstalosti. Příběhy jiných exponátů, a to nejen z oblasti sklářských výrobků, se aktuálně mohou „historie milovní“ návštěvníci dozvědět na výstavě Tajný život sbírek ve zrekonstruované budově Národního muzea na Václavském náměstí v Praze. Výstavní projekt představuje „osud“ toho či onoho exponátu, jeho cestu do Národního muzea a následnou péči o něj. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-09 17:10:31

On-line umění divadelní zážitek nenahradí, shodují se herci Jana Plodková a Jiří Vyorálek

Jana Plodková v době pandemie víc čte, dokonce si pořídila doma svůj „čtecí koutek“. Jiřího Vyorálka současná situace naučila kácet stromy a nachystat si dřevo na několik zim. Obou hercům pražského Divadla Na Zábradlí ale chybí hraní před živými diváky.   Jak se stavíte k umění on-line? Zaujal vás nějaký on-line projekt z poslední doby? A je to podle vás budoucnost i po skončení pandemie? Jana Plodková: Umění on-line je poloviční umění, protože nedílnou jeho součástí je interakce s divákem. Bez diváků není umění plnohodnotné ve své podstatě. Na druhou stranu je až neuvěřitelné, s jakou invencí umění na pandemii zareagovalo a mnohým jistě online svět pomohl. A nejen umělcům, kteří se najednou ocitli bez práce, ale i divákům, kteří byli zvyklí pár dní v měsíci se kultuře věnovat. Za pozornost jistě stál Film naživo. Byl to netradiční, novátorský pokus o přenesení divadla mimo prkna na obrazovky. Do jaké míry nasytil hlad po kultuře, nevím, ale jistě byl nemalou náplastí. Tím chci říct, že umění v mých očích nemůže plnohodnotně fungovat v online světě. Protože bez diváka jako jeho zrcadla je slepé. Jiří Vyorálek: Já sám žiji hodně off-line. Mimo sociální sítě. V téhle době, kdy není možné nic, je to určitě dobrá věc, jak si divadlo připomenout, ale divadelní zážitek, který zažijete naživo a jde o jistou formu rituálu, se podle mě bohužel tímto způsobem nahradit nedá.   Z čeho coby umělec čerpáte inspiraci v dnešní době, kdy se „běžný“ život více méně zastavil? Jana Plodková: Běžný život se omezil, ale i tak lidé nezmizeli z ulic, stále je co pozorovat, o to víc se dívám. Sleduji víc i sociální sítě, zprávy, posléze dokumenty a filmy. Víc čtu knihy. Na všechno je víc času. Ale nejradši jsem venku. Moje všeobecná pozornost se přesunula k detailům. Takže raduji se i z pupenů teprve se chystajících se rozvinout. Zní to banálně, ale v rámci zachování zdravého rozumu v dnešní době mě takové maličkosti udržují v realitě. Ať se s námi děje, co se děje, příroda ve svém rytmu pokračuje dál. Jiří Vyorálek: Herec čerpá inspiraci z pozorování okolí, a i když se může zdát, že se běžný život více méně zastavil, osudy a životy kolem nás naopak začínají být velmi turbulentní. A to je samo o sobě v dobrém i zlém velká inspirace.   Odnesete si něco ze současné situace? Zjistili jste něco nového o sobě samých? Jana Plodková: Nového nic. Snad jsem se jen ujistila v tom, že nepanikařím, nedramatizuji. V každé situaci se snažím najít to, co mě pozvedne nahoru, nikoliv stáhne dolů. Jiří Vyorálek: Tahle situace dala všem dost času k přemýšlení nad sebou a vším kolem. Co si z toho kdo odnese, to uvidíme v budoucnu. Já sám jsem třeba zjistil, že mi optimismus vydržel déle, než jsem čekal.   Vylepšili jste si nějak svůj byt či dům? A změnil se nějak váš přístup k pobývání doma jako takovému? Jana Plodková: Domácí izolace nás donutila dívat se na náš prostor nejen jako místo k přespání, ale i k životu. Nic výrazného jsme nezměnili, snad jen knihovnu. Jelikož množství knih vzrostlo a nebylo je kam dávat. Taky jsem si pořídila matrace a vytvořila si svůj koutek, kam se dá s knihou zalézt. Jiří Vyorálek: Covidová opatření mě naučila kácet stromy a nachystat dostatek dřeva na několik zim. A doma je doma, ať už za okny řádí cokoli.   Co byste popřáli české společnosti? Jana Plodková: Zdraví, sílu a pevné nervy. Jiří Vyorálek: České společnosti bych popřál co nejrychlejší uzdravení.   Necháte se očkovat? Jana Plodková: Tak tohle začnu řešit, až se očkování přiblíží k mé věkové kategorii. Ale kdy to bude… Jiří Vyorálek: Očkovat se klidně nechám, pokud možno co nejdřív a pokud možno něčím co funguje.   Jana Plodková je členkou hereckého souboru Divadla Na zábradlí od roku 2014. Až se opět naplno rozběhne divadelní život, vrátí se na svou domovskou scénu v inscenacích Zlatá pláž, Persony, Mýcení, Korespondence V+W, Posedlost, Hamleti a Požitkáři. Je rovněž úspěšnou filmovou herečkou, za hlavní ženskou roli ve filmu Protektor získala Českého lva 2009.   Jiří Vyorálek je v Divadle Na zábradlí od roku 2013. Na jevišti exceluje například v inscenacích Zlatá pláž, Tajný agent, Persony, Posedlost, Anamnéza, Europeana, Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. nebo coby Jan Werich v Korespondenci V+W. Je často k vidění také na televizní obrazovce a filmovém plátně. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-13 20:08:37

Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi

Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.

Čas načtení: 2021-10-26 14:38:16

Příběhy okamžiků, které znamenaly víc než roky, představuje nový podcast Hi.storky

V životě nejde o roky, ale o vteřiny. Změní toho mnohem víc. Krátké podcastové divadelní hry Hi.storky takové chvíle zaznamenávají. Některé čerpají z historických událostí, jiné z vyprávění blízkých a přátel tvůrců podcastu. Propojují dějiny všedního dne se zlomovými okamžiky. Hry namlouvají Hana Drozdová, Šimon Bilina a další herci. Dialogy píše Matouš Hartman. Nápad na podcastové hry s příběhy, které se vejdou do pár minut, vznikl jeden večer v době lockdownu. Šlo o momentální ideu, která se objevila, když novinář Matouš Hartman (spoluautor knihy Ten den: 17. listopad 1989) poslouchal svou známou vyprávět, co se jí ten den přihodilo. Během chvíle na stole ležel příběh, který nepotřeboval kulisy nebo zdlouhavé popisy. Byl dostatečně dramatický a stačily mu k tomu dialogy. Přesto nezabral víc než pár minut rozhovoru a odehrával se na jednom místě. Příběhy se inspirují událostmi z českých a světových dějin, vrací se k důležitým okamžikům 20. století, ale občas se vypraví i na cestu do středověku či novověku. Některé hry zaznamenávají rozhovory lidí, kteří se dostali do soukolí velkých dějin, aniž by o to stáli. Další dialogy odkazují na zdánlivě banální okamžiky, které ovlivnily svět do budoucna, třeba jako setkání Evy Duartové s Juanem Domingem Perónem. Právě představa o tom, jak mohlo probíhat jejich seznámení, se odráží ve druhém dialogu podcastové série. Ve hře Výhled z okna zase autoři rozpracovávají pravdivý příběh Češky, která přežila holokaust. Podcast Hi.storky sice neslouží jako historický zdroj, ale z dějin čerpá. Ukazuje události v osobnějším světle – zajímá se o účastníky, nevypráví dějiny jako kniha, nechává postavy, aby mluvily. „Chceme upozornit na to, že i jeden okamžik dokáže hodně. Změnit lidský osud nebo rovnou chod dějin,“ vysvětluje Matouš Hartman. „Mnohdy k tomu stačí jedno slovo, nebo pár minut trvající rozhovor,“ dodává. „Chceme vytvořit formát, který by vznikal napříč žánry a propojoval mladé herce.“ V připravovaných dílech podcastu se dále objeví například Daniel Mišák (Západočeské divadlo v Chebu), Eliška Vocelová (DJKT Plzeň, A Studio Rubín), Tomáš Weisser (DAMU) a Daniel Krejčík (Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo v Řeznické)," vysvětluje Noemi Krausová. Zatím natočené podcasty Jak Evita potkala Peróna Bylo tam volno. Eva Duartová si 22. ledna 1944 přisedla k ministru práce Juanu Domingu Perónovi. Zatímco pódium patřilo benefičnímu vystoupení, v prezidentské loži se dával dohromady jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších párů 20. století. Oslava covidu Kolik chyb jsme minulý rok udělali a kolika se ještě dopustíme? Jeden přešlap, jeden výdech, jeden nádech, cesta na JIP a konec. Doufejme, že dialog mezi dvěma příbuznými z podcastové hry je už historií. Postavy jsou anonymní, ale ocitají se v situaci, kterou zažilo mnoho českých rodin.   Výhled z okna Nebylo to zbytečné sebetrýznění. Byla to poslední možnost, jak se rozloučit. Podívat se z okna na příbuzné, kteří odcházejí do transportu. Veletržní palác sloužil jako shromaždiště pražských Židů před cestou do Terezína. Jedna žena zaplatí za okno s výhledem na palác, aby mohla naposledy vidět svou matku. Příběh je inspirován skutečnou událostí, ale postavy jsou anonymizované. Neodsunutí Někteří Němci zůstali. Přišli ale o domov. Sudety se proměnily v cizí místo plné cizích lidí. Jsme v odstaveném železničním voze někde u Plzně, kde žije německá rodina. Na základě Benešových dekretů přišla o všechno, ale Německa nedojela. Otec byl horník a ti se hodili. Hra je inspirovaná rodinnou historií autora dialogů. Srdce v dlaních Je to nejslavnější příběh portugalských dějin. Tři nájemní vrazi podřezali 7. ledna 1355 Inés de Castro, milenku portugalského korunního prince Pedra I. Vraždu si objednal jeho otec. Když se Pedro stal králem, začal se mstít. Byl krutým vládcem poznamenaným ztrátou jediné ženy, kterou kdy miloval. Pro vrahy Inés vymyslel speciální trest. Zelená pro Havla Pár piv udělá disidenta z každé máničky. Stačí podepsat petici, která koluje hospodou. Pak je ale potřeba počítat s následky, zvlášť pokud na vás doma čeká manželka, která chce dostudovat... Vzala jsem si arcivraha Život jí zhořknul, ale ničeho nelitovala. Viděla toho přespříliš a dělala, že je slepá. Veronika Eichmannová se narodila v Českých Budějovicích, válku prožila v Praze a pak unikla do Argentiny. Skrývala se tam se svým mužem Adolfem, organizátorem holokaustu. Když ho 11. května 1960 unesl Mosad, Veronika zůstala sama. Právo na ni nemohlo, ale nevinná nebyla. S flintou v trní Setkání, které trvalo jen chvíli, udělalo ze zabijáka osvíceného bojovníka za mír. Christian Bethelson se zúčastnil obou liberijských občanských válek a když skončily, vydal se do Pobřeží slonoviny, aby tam válčil jako žoldnéř. Před hranicemi potkal skupinu aktivistů z neziskové organizace Everyday Gandhis, dal se s nimi do řeči, a nakonec se k nim přidal. Buď můj král Netušil, že zachraňuje princeznu. Americký mariňák Faustin Wirkus, který sloužil na Haiti, byl v roce 1926 svědkem podivného incidentu. Haitští vojáci zatkli ženu jménem Ti Memenne, která o sobě tvrdila, že je vládkyní ostrova Gonáve nedaleko haitských břehů. Wirkus jí uvěřil a ona v něm uzřela reinkarnaci haitského císaře Faustina. Podivné setkání, chvíle prozření a bláznovství, položily základy pro tři roky trvající Gonavské království, kterému Ti Memenne a Wirkus společně vládli. Kolumbus ukazuje domů Snáz se odchází, než zůstává. Pokud tím nepoděláte život svým blízkým. Ukrajinští zaměstnanci zaoceánského parníku Maxim Gorkij se do sebe zamilovali, chtějí na Západ, ale vědí, že je Východ jen tak nepustí. Jsou na povolené vycházce v barcelonském přístavu a musí se rozhodnout, zda dají přednost svobodě nebo rozumu. Příběh je inspirovaný reálnou situací na ukrajinských lodích těsně před pádem Sovětského svazu. Zloději křížů Rok 1991, dva zloději se vydávají na sudetský hřbitov, aby ho oholili o pár křížů. Nechtějí je šoupnout do sběru, plánují je prodat. Jenže co když se zbaví nejen starého kovu, ale taky něčeho mnohem osobnějšího? Hi.storka je založená na historce, že Češi chodili po sametové revoluci krást na opuštěné německé hřbitovy… Vždyť ty kříže už nikomu nepatřily! Čarodějnice se zabíjejí V roce 1953 se v horách u Valdivie našla mrtvola indiánské šamanky s rozmlácenou hlavou. K vraždě se doznala její vnučka Juana, která se dokonce napila babiččiny krve... Prý aby se vyléčila. Kuriózní případ postavil soudkyni Maríu Mardonesovou před nelehké rozhodování. Musí se právem, které vymysleli bílí kolonizátoři, řídit i původní obyvatelé? Je Juana opravdu vinná, nebo při zabíjení vlastně dělala dobrý skutek? V hi.storce jsou použité překlady Juaniny výpovědi a hra zaznamenává zlomový moment, kdy se musí soudkyně Mardonesová rozhodnout. Připravované díly Zapišme se do dějin Dá se jen hádat, co si mohli říct, když se viděli naposled. Sňatek Anny Marie Toskánské a Giana Gastona Medicejského nepřinesl dědice a brzy zhořknul. Anna Marie odmítala odejít z Čech do Florencie, protože by ztratila postavení suverénní paní a proměnila by se v pouhou manželku. Gian Gaston byl zase gay, který se svou manželkou nechtěl spát a užíval si v Praze bujarý, ale tajný život. Partneři se musejí rozloučit a oběma je jasné, že se už nesetkají. Gianem Gastonem navíc vymírá rod Medicejů. Hi.storka ukazuje vztah dvou lidí, které dala dohromady říšská politika Habsburků a ambice Medicejských a kteří se do doby, v níž žili, vůbec nehodili.  Námořnické námluvy Po tom, co loď vypluje z Virginie, potkává Olaudah Equiano na palubě Richarda Bakera. Zatímco Equiano je otrok unesený z Afriky a prodaný v Karibiku, Baker je o něco starší svobodný muž, který se přidal ke královskému námořnictvu. Pochází z absolutně odlišných poměrů, ale nachází k sobě cestu. Nakonec uzavírají námořnickou formu svazku. Říkalo se jí matelotage a vstupovali do ní dva muži spíše z praktických důvodů. Občas se ale tvrdí, že matelotage byla předchůdkyní dnešního rovnoprávného svazku, který v Česku pořád nemáme… Hi.storka čerpá z pamětí, které Equiano napsal koncem života v Londýně, a zaznamenává, jak mohlo vypadat první setkání dvou námořníků. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-25 11:12:01

Karlovarský festival připravil přehlídku 16 filmů, které se budou promítat po celé republice

Ve dnech 3. až 11. července se v kinech v celé České republice uskuteční filmová přehlídka TADY VARY ve vašem kině, kterou připravil organizační tým MFF Karlovy Vary. Je mezi nimi například dokument o zpěvákovi Žbirkovi nazvaný Meky či tři filmy z festivalu ve Sundance. Ve chvíli, kdy bylo definitivně rozhodnuto, že 55. ročník MFF Karlovy Vary proběhne s ohledem na opatření vlády souvisejícími s šířením koronaviru až v roce 2021, mělo programové oddělení MFF KV již vybranou řadu zajímavých titulů do festivalového programu. Vznikla tedy myšlenka rozšířit tradiční pofestivalovou přehlídku Vary ve vašem kině a nabídnout ji jako ucelený programový blok kinům po celé České republice v termínu, kdy měl původně probíhat letošní ročník karlovarského festivalu, tedy 3. až 11. července.  „Protože v letošním roce s ohledem na situaci nemohou diváci na festival do Karlových Varů, rozhodli jsme se, že přivezeme alespoň část festivalu za nimi. Je to takové naše poděkování návštěvníkům, hostům a filmovým nadšencům, kteří každoročně vytvářejí ve Varech skvělou festivalovou atmosféru. Těší nás obrovský zájem kinařů, k přehlídce TADY VARY ve vašem kině se připojila téměř stovka kin, což je ohromné. Věřím, že se nám společně podaří nabídnout divákům nejen skvělé filmy, ale i kousek tradiční festivalové nálady,“ říká prezident MFF KV Jiří Bartoška. Přehlídka TADY VARY ve vašem kině nabídne 16 filmových titulů, uváděných jednotně ve dvou představeních denně ve všech zúčastněných kinech (jejich přehled najdete ZDE), s výjimkou zahajovacího a zakončovacího dne, kdy proběhnou pouze večerní projekce. Představení budou koncipována ve festivalovém duchu, budou doplněna odbornými úvody přenášenými on-line do sálu, do vybraných míst se chystají rovněž osobní delegace.   Promítané filmy Bez zvláštních znamení / Sin Señas Particulares Mexiko / Španělsko, 2019, 97 min, režie: Fernanda Valadez Magická, ale nevyzpytatelná krajina severního Mexika pohřbila nejeden sen o lepším životě. Nejhoršího se obává i Magdalena, jejíž syn znenadání zmizel na cestě do Spojených států. Vydává se proto na stovky kilometrů dlouhou pouť k hranicím, všem nebezpečím navzdory. Jenže teritorium, kde panuje samovláda kartelů, lze opustit jen stěží… Mysteriózní thriller o násilím zmítané zemi získal Cenu diváků na prestižním festivalu Sundance.   Ema Chile, 2019, 107 min, režie: Pablo Larraín Co je silnější, láska k dítěti, nebo k partnerovi? Co když je člověk přinucen se nad povahou lásky pozastavit? Ema bere otěže života pevně do svých rukou a je odhodlána bít se za to, po čem její srdce touží. Nebezpečně smyslný, vzdorně emancipovaný i poutavě taneční je v pořadí osmý snímek chilského režiséra Pabla Larraína, který tepe v rytmu provokativního reggaetonu.   Honey Boy USA, 2019, 94 min, režie: Alma Har'el Dvanáctiletý Otis je dětský herec, kterému asistuje jeho otec James, kdysi profesí klaun a zároveň alkoholik s problémy se zákonem. Strhující, bolestivě upřímný a hořce humorný popis komplikovaného vztahu otce a syna tvoří jádro opěvovaného nezávislého hitu loňského podzimu. Autorem výrazně autobiografického scénáře je kontroverzní herec Shia LaBeouf, který rovněž propůjčil svůj nesporný herecký talent postavě Jamese, v níž se zrcadlí jeho vlastní otec.   Jalda, noc odpuštění / Yalda, la nuit du pardon Francie / Německo / Švýcarsko / Lucembursko / Libanon / Írán, 2019, 89 min, režie: Massoud Bakhshi Reality show, která doslova mění život. Mladičká Maryam je odsouzená k trestu smrti za vraždu manžela. Její poslední nadějí na záchranu je odpuštění v přímém přenosu, od kterého dělí dívku jen pár přestávek na reklamu. Vítězný film ze Sundance vznikl na motivy skutečných událostí.   Jsme jedné krve / Kød & Blod Dánsko, 2020, 88 min, režie: Jeanette Nordahl Když Ida přijde o matku, je svěřena do péče své tety, žijící se třemi dospělými syny. Nový domov je prosycen bezmeznou láskou, vzájemnou pospolitostí a loajalitou, mimo něj však na rodinu dopadá stín nelegálních činností. Zralý debut, uvedený na Berlinale, předkládá potemnělou studii toxických vztahů a výmluvně ilustruje, že své příbuzné si zkrátka nevybíráme.   Kubrick o Kubrickovi / Kubrick par Kubrick Francie / Polsko, 2020, 72 min, režie: Gregory Monro O filmografii Stanleyho Kubricka byly popsány stohy papíru a natočena řada dokumentů, sám gigant světové kinematografie však během své kariéry mnoho rozhovorů neposkytl. Výsledkem unikátního přístupu, který Kubrick opakovaně umožnil význačnému francouzskému kritikovi Michelu Cimentovi, byly hodiny audionahrávek s interview, jež tvoří základ Monroova originálního portrétu tvůrce filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Barry Lyndon nebo Mechanický pomeranč.   Luxor Egypt / Velká Británie, 2019, 85 min, režie: Zeina Durra Britská lékařka Hana přijíždí do egyptského Luxoru načerpat síly a odpočinout si od psychicky náročné práce ve válečné zóně. Po letech zde potkává archeologa Sultana. V kulisách starověkého města, kde se minulost jeví stejně živá jako přítomnost, přichází konfrontace s dávnými rozhodnutími i dlouho potlačovanými emocemi. Niterný atmosférický snímek s charismatickou Andreou Riseborough v roli Hany soutěžil na letošním Sundance.   Meky Česká republika / Slovenská republika, 2020, 80 min, režie: Šimon Šafránek Miro Žbirka, kterému všichni říkají prostě Meky. Jeho jméno a hity znají všichni, Žbirku samotného a jeho skutečný život zná ale málokdo. Přitom se podobá skvělé písni, má strhující příběh, tempo, emoce a překvapení. Energický filmový portrét Meky představuje populárního zpěváka z těsné blízkosti, zcela otevřeně a upřímně, v nečekaných souvislostech i s humorem. Žbirkovu zpověď doplňují současné záběry koncertu v Londýně i rozsáhlý archivní materiál. Film natočil Šimon Šafránek, který za svůj předchozí dokument King Skate získal Českého lva.    Mogul Mauglí / Mogul Mowgli Velká Británie, 2020, 90 min, režie: Bassam Tariq Raper Zed se rozhodne před odjezdem na první mezinárodní turné strávit pár dní s rodinou. Návrat do tradiční pákistánské kultury ho zaskočí svou intenzitou, o to víc, že se u mladého hudebníka začnou objevovat zvláštní zdravotní problémy. Riz Ahmed (Čtyři lvi, Jedna noc) v hlavní roli beaty nabitého dramatu o hledání vlastních kořenů.   Na palubu! / À l'abordage Francie, 2020, 95 min, režie: Guillaume Brac Měla to být jednorázová spolujízda, ale všechno se zkomplikovalo už v Paříži, kde místo očekávaných slečen obsadili sedadla Edouardova auta zavalitý dobrák Chérif a hovorný frajírek Félix… Neokázalá komedie o síle nečekaného přátelství, plachých romancích a bolestivých ranách, které se v žáru horkého léta buď rychle zahojí, nebo už nikdy nezmizí.   Než skončí léto / Babyteeth Austrálie, 2019, 117 min, režie: Shannon Murphy Život je krásný i proto, že se nedá naplánovat. Když se šestnáctiletá Milla zamiluje do průšviháře Mosese, je to pro její rodiče noční můra. První setkání s láskou ale probouzí v nemocné Mille novou chuť do života a její energie a touha objevovat brzy otočí celou rodinu vzhůru nohama. S lehkostí a originálním humorem vyprávěné australské drama se stalo diváckým hitem festivalu v Benátkách.   Proxima Francie / Německo, 2019, 107 min, režie: Alice Winocour Astronautka Sarah (Eva Green) se připravuje na roční pobyt na oběžné dráze. Jako jediná žena ve vesmírné misi „Proxima“ podstupuje psychicky a fyzicky náročný trénink, zatímco pečuje o svou milovanou sedmiletou dcerku Stellu. Strhující příběh matky a dcery má navzdory netradičnímu prostředí univerzální téma: hledání rovnováhy mezi osobními sny a rodičovskou láskou.   Tajný agent / El Agente topo Chile / USA / Německo / Nizozemsko / Španělsko, 2020, 84 min, režie: Maite Alberdi Když vyšetřovatel Rómulo zveřejní v novinách pracovní nabídku pro seniory, třiaosmdesátiletý vdovec Sergio po ní ihned skočí. Jeho úkolem je stát se špionem v domově důchodců, kde má dohlížet na starou matku Rómulovy klientky, která zaměstnance ústavu podezřívá z týrání. Chilský dokument, uvedený na Sundance, balancuje na pomezí špionážní komedie a intimní observace stáří, jež je plné soucitu, ale i osamění.   Teplouš / Moffie Jihoafrická republika / Velká Británie, 2019, 104 min, režie: Oliver Hermanus Jižní Afrika, rok 1981. Všichni chlapci starší šestnácti let musí povinně nastoupit dvouletou vojenskou službu a výjimku nemá ani Nicholas. Ten ale brzy zjišťuje, že pro něj bezprostřední hrozbu nepředstavuje ani tak ozbrojený konflikt, jako náklonnost k jednomu z vojáků. Drama z produkce Erica Abrahama, držitele Oscarů za filmy Kolja a Ida.   Zlovolné historky z předměstí / Favolacce Itálie / Švýcarsko, 2020, 98 min, režie: Fabio D’Innocenzo, Damiano D’Innocenzo Předměstí Říma klame tělem. Úhledné plůtky oddělují pečlivě střižené trávníky, zatímco letní idylou probublávají lidské frustrace toho nejhrubšího zrna. Sebejistě zrežírovaný film, ke kterému nelze zůstat chladný, vypráví s nadsázkou o neurotických otcích, lhostejných matkách a dětství, které rozhodně není nevinné. Sžíravá vize zkaženého lidství získala Stříbrného medvěda za nejlepší scénář na Berlinale.   Zumiriki Španělsko, 2019, 122 min, režie: Oskar Alegria Uprostřed řeky kdesi v Baskicku byl ostrov, místo nezapomenutelných dětských zážitků filmaře Oskara Alegrii. Bájný prostor spojený s jeho blízkými, především otcem, který jej zachytil na rodinný film. Originální tvůrce s šarmantní živočišností a specifickým smyslem pro humor se po několika desítkách let vrátil na břeh řeky a v dobrovolné samotě dřevěné boudy strávil čtyři měsíce natáčením fascinujícího dokumentárního deníku poustevníka toužícího zastavit čas a zhmotnit nostalgii po dávných letech.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-06 16:00:01

Skandální život srbského prince Jiřího. Byl to tyran, prostopášník a vrah!

Princ býval podivín se sklony k násilí. Lákala ho bizarní dobrodružství a míval zvláštní choutky, které ukájel při dobrodružstvích s podivnými individui. „Podivínský, psychicky labilní, nikoliv však vážněji duševně nemocný Jiří byl donucen nedobrovolně strávit několik dlouhých let na psychiatrické klinice. Oprávněně se proto cítil ukřivděn,“ uvádí Jan Pelikán v knize Dějiny Srbska.  Princova dobrodružství  Chambres séparées ve francouzštině znamená „samostatné pokoje“. Jelikož se Jiří zvaný „Djordje“ u bělehradského dvora nudil, dlouhou chvíli si pravidelně zpestřoval tajemnými výlety. Když už to nemohl vydržet, nastartoval svůj motorový člun a odplul ze zámku do čtvrti Zemuni, kde byl veselejší život. „Především tam byl Grand Hotel se šampaňským, cikánskou kapelou, chambres séparées a hlavně dámským polosvětem,“ vypráví kniha Aféry a skandály Habsburků. Vilém II. a jeho „tajný život“: Zakázaná láska v císařském paláci Číst více Jednou se konal dvorní ples v bělehradském zámku. Po oficiální nudné části následovala neformální zábava, při které se rozproudil čilý ruch a veselí. Princ již spal ve svých komnatách, ale probudil jej hukot smíchu, zpěv a cinkání sklenic. To jej vyburcovalo k tomu, že vyskočil z postele, oblékl se a během chviličky se bavil, popíjel a zpíval s ostatními na večírku. Trvalo to jen okamžik a byl stále rozjařenější a začal dělat vylomeniny. Byl z toho ohromný skandál, který však nebyl poslední. Aféra s komorníkem V březnu roku 1909 zranil princ Jiří těžce svého komorníka Štěpána Kolakoviče. „Prchlivý princ z malicherných příčin srazil v afektu ze schodů svého sluhu, který pak následkům svého poranění podlehl,“ vysvětluje ve své knize Pelikán. Manželka princova sluhy dostala od srbského krále Petra odstupné 40 000 denárů. Princ údajně poručil, aby sluha odevzdal jistému adresátovi dopis. „Ty mizero, zpřerážím ti kosti, jestli ten dopis okamžitě neodneseš na místo určení,“ řekl tehdy princ. Sluha něco namítl a to prince přimělo, že mu dal ránu pěstí a začal ho kopat do bezvědomí. Kolakovič omdlel a nepamatoval se, co se s ním dělo dál. Komorník se probudil až na nemocničním loži, ale to už tušil, že je jeho život u konce.  Jugoslávský vůdce Tito má v Česku syna. CIA měla pochyby o jeho skutečné identitě Číst více Vyhnanství Vražda sluhy byla poslední kapkou, kvůli níž musel Jiří rezignovat na následnictví srbského trůnu. Pro všechny to bylo citelným ulehčením. „Rozhodnutí prince Jiřího bylo pro stát štěstím, protože jeho aktivita mohla vyvolat závažné konflikty,“ píše se v knize o aférách Habsburků. Po rezignaci se na čas uchýlil do Paříže, kde jej to dlouho nebavilo, a vrátil se znovu do Bělehradu. Dělal další a další vylomeniny a skandály, až jej jednoho dne lékaři prohlásili za nepříčetného. Rázem se ocitl jako duševně chorý v beljském zámku. „A tak se z následníka trůnu stal chudák, který přišel nejenom o trůn, ale i o lidskou důstojnost,“ vysvětluje kniha o habsburských skandálech. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nešťastná láska a dvorské intriky. Příběh důvěrnice milenky korunního prince.

Čas načtení: 2025-02-23 17:00:01

Srbský princ Jiří. Podivín se sklony k násilí, který zabil svého sluhu

Byl to tyran, prostopášník a vrah se zálibou v bizarních dobrodružstvích. Udržoval kontakty s galérkou a miloval pochybné ženy. Nebyl sice vážně psychicky nemocný, ale měl k tomu sklony. Z donucení se na několik let ocitl na psychiatrické klinice a bral to jako velkou křivdu, jak se dočteme v knize Dějiny Srbska od Jana Pelikána. Princova dobrodružství Chambres séparées ve francouzštině znamená „samostatné pokoje“. Jelikož se Jiří zvaný „Djordje“ u bělehradského dvora nudil, dlouhou chvíli si pravidelně zpestřoval tajemnými výlety. Když už to nemohl vydržet, nastartoval svůj motorový člun a odplul ze zámku do čtvrti Zemuni, kde byl veselejší život. Jeho cílem byl Grand Hotel, kde teklo šampaňské proudem a mohl si zde v chambre séparées užívat s dámou z polosvěta, jak se dočteme v knize Aféry a skandály Habsburků. Vilém II. a jeho „tajný život“: Zakázaná láska v císařském paláci Číst více Jednou se konal dvorní ples v bělehradském zámku. Po oficiální nudné části následovala neformální zábava, při které se rozproudil čilý ruch a veselí. Princ již spal ve svých komnatách, ale probudil jej hukot smíchu, zpěv a cinkání sklenic. To ho vyburcovalo k tomu, že vyskočil z postele, oblékl se a během chviličky se bavil, popíjel a zpíval s ostatními na večírku. Trvalo to jen okamžik a byl stále rozjařenější a začal dělat vylomeniny. Byl z toho ohromný skandál, který však nebyl poslední. Aféra s komorníkem Manželka princova sluhy dostala od srbského krále Petra odstupné 40 000 denárů. V březnu roku 1909 zranil princ Jiří těžce svého komorníka Štěpána Kolakoviče. Srazil sluhu v afektu ze schodů a ten následkem zranění zemřel. Princ údajně poručil, aby sluha odevzdal jistému adresátovi dopis. „Ty mizero, zpřerážím ti kosti, jestli ten dopis okamžitě neodneseš na místo určení,“ řekl tehdy princ. Sluha něco namítl a to prince přimělo, že mu dal ránu pěstí a začal ho kopat do bezvědomí. Kolakovič omdlel a nepamatoval si, co se s ním dělo dál. Komorník se probudil až na nemocničním loži, ale to už tušil, že je jeho život u konce.  Jugoslávský vůdce Tito má v Česku syna. CIA měla pochyby o jeho skutečné identitě Číst více Vyhnanství Vražda sluhy byla poslední kapkou, kvůli níž musel Jiří rezignovat na následnictví srbského trůnu. Pro všechny to bylo citelné ulehčení. Po rezignaci se na čas uchýlil do Paříže, kde jej to dlouho nebavilo, a vrátil se znovu do Bělehradu. Dělal další a další vylomeniny a skandály, až jej jednoho dne lékaři prohlásili za nepříčetného. Rázem se ocitl jako duševně chorý v beljském zámku. Z následníka trůnu se stal rázem ubožák, který ztratil jak trůn tak důstojnost. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Znásilnění: Téma, o kterém se málo mluví. Radí právník.

Čas načtení: 2021-04-08 21:07:29

Josef Bernard Prokop: V literatuře jsem „všežravec“

Psaní, varhany, rozhlas – jsou tři hlavní pilíře práce rozhlasového moderátora, varhaníka a spisovatele Josefa Bernarda Prokopa, autora Lucemburské pentalogie, která vyšla i v audio verzi, série detektivek s paní Grimmovou, který v současné době dodělává knížku z konce husitských bouří.      Narodil jste se v Praze pod Vyšehradem a jste křtěný Vltavou. Jaký jste byl kluk a co vás bavilo?  Byl jsem normální zlobivý kluk, nějaká ta třídní, ředitelská důtka. Bavila mě spousta věcí, to je, myslím, v tom věku běžné, člověk se podvědomě snaží poznat co nejvíc, aby později měl z čeho vybírat. Hodně jsem četl, sportoval, poslouchal hudbu a hrál na klavír. A vymýšlel příběhy. To mě bavilo.   Vystudoval jste hru na varhany, klavír a hudební vědu. Co vás přivedlo ke studiu varhan, na které stále hrajete a pořádáte koncerty nejen u nás, ale i v Evropě? Když mi bylo tak sedm, dostal jsem od Ježíška gramofonovou desku, LP, mám ji dodnes, patřičně ohranou. Byly na ní varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha a já jsem se při poslechu zamiloval do toho neskutečně krásného nástroje, který umí tolik zvuků, barev, odstínů. Dodnes mě to nepustilo… Dozvěděl jsem se, že musím nejdřív umět dobře na klavír. A tak jsem začal cvičit pilněji. Chodil jsem tehdy ministrovat, i když se to v té době nedoporučovalo, a uprosil jsem jednou pana faráře, abych si mohl zahrát, pod dohledem pana kostelníka jsem mohl zkusit na varhanách, co jsem se zatím naučil na klavír. Znělo to docela dobře. Strýc byl amatérský varhaník, takže první poučení co a jak jsem dostal od něj. A pak už jsem začal varhany studovat. Je to nádhera i dřina. V zimě mrznete, v létě bývá často v kostele dost teplo, každé varhany jsou jiné – jiná menzura a ponor kláves, pedálu, jiné rejstříky a jiný zvuk rejstříků. Hrát oběma rukama i oběma nohama je fyzicky náročné a vyžaduje to koncentraci, je to skvělá relaxace. Varhany v Čechách byly po době komunistického vládnutí v hrozném stavu. Kromě několika málo nástrojů, které byly příliš na očích, než aby se nechaly zpustnout. Naštěstí už se velkou část těch zanedbaných podařilo uvést do dobrého stavu. Díky armádě farářů, farníků, varhanářů a mnoha dalších. Měl jsem to štěstí zahrát si víckrát na velké nástroje ve Francii, Španělsku a Německu, Rakousku a dalších zemích. Ale i malé nástroje v zapadlých vsích znějí často překvapivě a krásně. To by bylo na dlouhé povídání.     V roce 1992 jste udělal konkurz na moderátora do Českého rozhlasu a od té doby jste provázel posluchače řadou hudebních přímých přenosů a koncertů. Také jste autorem řady rozhlasových pořadů s hudební a literární tematikou. Od roku 2020 provázíte posluchače na ČRo Dvojka v Nedělním Dobrém ránu. Co vás na práci „rozhlasáka“ baví? O konkurzu mi tehdy řekl naši a dotlačili mě, abych tam šel. Já moc nedoufal, že bych se do rozhlasu mohl dostat. Při takové konkurenci… A kupodivu, z nějakých sto, sto padesáti lidí vybrali deset a mě mezi nimi. Ještě týž den jsem si smlouval první službu se šéf hlasatelkou Hankou Maškovou, skvělým člověkem i rozhlasákem. A najednou jsem mluvil na mikrofon a učil se od těch, které jsem předtím poslouchával na druhé straně vysílacího procesu. Byli skvělí a pomáhali začátečníkovi, jak mohli… tehdy jsme se střídali mezi stanicemi, začínal jsem na Praze, byl párkrát na Radiožurnálu a zůstal na Vltavě. A pak jsem nejen provázel přenosy a koncerty – byl jsem programový hlasatel, moderátor, hudební redaktor – později jsem napsal asi dvě stě padesát pořadů, spolupracoval jsem několik let i s literární redakcí. V minulém roce jsem se vrátil tam, kde jsem začínal – na Dvojku, někdejší Prahu, a stal se součástí týmu Nedělního dobrého rána. Je to krásná práce a je tam velmi dobrá společnost – od skalních rozhlasáků, přes režiséra, publicisty, básníky až po botanika anebo lékaře. Uznejte, že to stojí za to. Každý to děláme jinak, ale věřím, že se to posluchačům líbí.   V roce 2014 jste debutoval jako spisovatel prvním dílem z Lucemburské pentalogie, historickým románem Karel IV – Tajný deník. Proč právě Karel IV a jeho rod? Někde jste řekl, že někteří z vašich předků byli ve službách u dvora Otce vlasti, Karla IV… Já jsem Karla IV. měl vždycky v úctě a oblibě. A protože jsem sedm let chodil do školy na Malé Straně, často jsem procházel pod Mosteckou věží a sledoval jeho sochu. Pokud jsem měl pocit, že se mračí, většinou jsem pak ve škole dostal špatnou známku. Když jsem si o něm později přečetl, nevycházel jsem z údivu, co ten člověk všechno dokázal! Léta jsem psal povídky, skeče a scénky a chtěl jsem se pustit do něčeho většího. Měl jsem víc nápadů a nemohl se rozhodnout, čím začít. A zase mi pomohla procházka po Karlově mostě. Když jsem docházel na malostranský břeh, měl jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Zvedl jsem hlavu a nad sebou opět zahlédl císařovu tvář. Tentokrát jsem měl dojem, že se usmívá, asi pochybovačně, nebo vyzývavě – dokázal bys o mě napsat? A tak jsem se pustil do psaní knihy. Snad se to povedlo, to ať posoudí čtenáři. A ano, několik mých předků se pohybovalo na Karlově dvoře v jeho blízkosti. Je to rodinná tradice a historické prameny ji potvrzují.   V třídílné sérii Baronka Grimmová jste si vybral detektivní žánr a stvořil zvídavou dámu, baronku Marii Terezii Annu Grimmovou, která žije s přáteli na zámku v Kostelci. Co vás přivedlo k detektivce, a měl jste předobraz pro tohoto „detektiva v sukních“?  Nelly Grimmová je podle skutečné postavy. A kostra se skutečně našla. Město Kostelec existuje, jen se jmenuje maličko jinak. A psaní románů o ní s detektivní zápletkou je pro mě aktivní odpočinek. První jsem napsal po třetím Karlovi, kdy jsem potřeboval trochu změnit literární a dobové klima, ale zase ne moc. Ta starosvětská atmosféra je uklidňující, měl jsem ji moc rád už jako dítě. S mojí babičkou, rovněž dámou ze staré školy, jsme tetu Nelly navštěvovali ještě za minulého režimu. Žije dodnes a má se čile k světu. A já mám díky ní spoustu dalších námětů.   Lucemburská pentalogie vyšla také v audio verzi a skvěle ji načetli Jiří Dvořák a Marek Holý. Knihu Marie Terezie načetli Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml. a herec Aleš Procházka je skvělým interpretem knihy Sámo. Jak jste spokojen s interprety? Neuvažoval jste o tom, že byste některou ze svých knížek načetl sám?    Měl jsem velké štěstí, že už moje prvotina Karel IV. – Tajný deník zaujala Martina Pilaře, šéfa vydavatelství One Hot Book a ten mě oslovil, jestli bych souhlasil s audio podobou v podání Jiřího Dvořáka – musel bych být blázen, abych odmítl! Přiznám se, že kdykoliv si představím císaře Karla, mám pocit, že promlouvá tím krásným kultivovaným hlasem z audioknihy. A pak přibyly další knihy a další interpreti – abych to vzal chronologicky – Marek Holý, Aleš Procházka a Hana Maciuchová s Otakarem Brouskem ml. Co si autor může přát víc? Co jméno, to vynikající umělec! Snad je to i trochu uznání pro ty moje knížky, když je dostali tak dobří herci… Ostatně, moc mě potěšil Jiří Dvořák, když v jednom rozhovoru, který se týkal audioknihy Karel IV. řekl, že hlouposti by nečetl. Audio podoba dává knize zase jinou dimenzi. Nemusíte se soustředit na písmo, vnímáte rovnou vyřčené slovo. A ta slova můžete číst mnoha způsoby, ale v ústech zmíněných interpretů dostávají přesné významy, které autor zamýšlel. Já sám už jsem měl to potěšení načíst své detektivní příběhy paní Grimmové pro KTN, kde s velkou radostí už řadu let načítám knihy. Je to smysluplná nádherná práce, kterou dělám moc rád.   V roce 2020 vám vyšla kniha Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných, kterou jste napsal podle dochovaných rukopisných Pamětí barona Filipa. Pracujete na další knížce?  Samozřejmě. O nápady nemám opravdu nouzi. Dodělávám knížku z konce husitských bouří a chystám se pak na dobu o pár století později a potom bych rád do současnosti. A protože docela často dostávám dotazy, jestli bude další paní Grimmová, rád bych se k ní zase vrátil. Když bude mít úspěch baron Filip, tedy Třicetihlavá saň, mám připravené pokračování. A nápady mám na další a další…   Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory nebo knížku? Jsem vášnivý čtenář, ale správně se říká, co člověk nenačte v dětství a rané dospělosti, těžko stíhá později. Je na to málo času. Tedy na oblíbenou četbu. Číst musím literaturu, potřebnou k psaní. Knihy tištěné, i virtuální. Kdybyste viděla můj počítač a pdf a doc soubory, které jsem musel pročíst, anebo alespoň prolistovat, pochopila byste. Pro jednu knihu jsou to stovky souborů, některé mají dvě stě, tři sta stran. A pro jednu malou zmínku o něčem musíte hledat a hledat. V literatuře jsem, jak se říká „všežravec“: Mám rád antické autory, italskou renesanční poezii, samozřejmě Shakespeara, Moliera, jejich hry se dají dobře poslouchat, i číst, ale i sira Artura Conana Doyla a jeho Sherlocka Holmese, Simenona, Gardnera, Chestertona, Galsworthyho, Čapka, Poláčka, Vančuru, Jirotku a další a další. Co mi přijde pod ruku a co mě nějak zaujme.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? S tím volným časem je to horší, ale jeho zbytky si pečlivě hlídám. Procházky s psíkem, jízda na kole, cestování, když je čas a smí se to, lyžování a aktivní lenošení, relaxace.   Josef Bernard Prokop pochází z Prahy. Vystudoval hru na varhany a klavír a hudební vědu. Od roku 1992 působí v Českém rozhlase. Napsal a realizoval několik set rozhlasových pořadů, je autorem dvanácti knih a tří divadelních her, jako spoluautor napsal s Antonínem Moskalykem několik televizních scénářů. Do jeho Lucemburské pentalogie patří knihy Karel IV – Tajný deník, Karel IV – Císař a císařovna, Karel IV – Císař a synové, Václav IV – Tajná kronika velké doby malého krále a Zikmund Lucemburský – Tajné vzpomínky. V sérii detektivních románů Baronka Grimmová vyšly knihy Paní Grimmová se představuje aneb Případ zapomenuté vraždy, Paní Grimmová a případ mrtvého lichváře aneb Zimní případ, Paní Grimmová a případ továrníka na penzi aneb Jarní případ. Napsal také knihy Marie Terezie: Symfonie života velké císařovny, Sámo – Velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara a Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-14 11:42:54

Tajný experiment vypustil krystalky soli – omezí oteplování?

Tajný experiment vypustil nad Sanfranciský záliv krystalky soli – mohl by pomoci omezit oteplování? (Foto: Flickr) Díky této technologii by mraky mohly odrážet více... Článek Tajný experiment vypustil krystalky soli – omezí oteplování? se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-02 23:28:18

Tajný Německý válečný plán odhaluje, že Američtí vojáci budou brzy nasazeni v první linii v boji proti Rusku

Premiér Spojeného království Rishi Sunak během své nedávné návštěvy Berlína poznamenal, že Evropské země musí následovat Británii a posílit své výdaje na obranu, aby zajistily pokračující závazek Spojených států vůči NATO. Mimochodem, tajný plán válečné připravenosti Německa byl částečně odhalen.… The post Tajný Německý válečný plán odhaluje, že Američtí vojáci budou brzy nasazeni v první linii v boji proti Rusku first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-06-27 08:01:30

Satelitní snímky ukazují americký tajný podvodní dron ukotvený na námořní základně

V Kalifornii byl objeven tajný podmořský dron amerického námořnictva zvaný "Manta Ray". Tento pokročilý podmořský dron vyvinutý společností Northrop Grumman je součástí ambiciózního projektu na vytvoření nové generace dlouhodobě operujících podmořských dronů, píše deník Newsweek. The post Satelitní snímky ukazují americký tajný podvodní dron ukotvený na námořní základně first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2022-07-19 08:54:03

Autorka knih pro děti Klára Smolíková: Na dětství nevzpomínám moc ráda

„Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou,“ přiznává Klára Smolíková, autorka řady knížek pro děti, několika metodických příruček, která pořádá semináře určené převážně učitelům a knihovníkům, držitelka několika literárních cen a velká knihomolka.   V dětství jste měla ráda knížky a chtěla jste být knihovnicí nebo ilustrátorkou. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období svého dětství a mládí? Na dětství jako takové vlastně nevzpomínám moc ráda. Osmdesátá léta jsem prožívala jako ulepenou šedivou dobu. Většina lidí se bála jakkoliv projevit, nejen občansky, ale i profesně. Stále se do našich životů promítaly křivdy padesátých let a zároveň se snilo o bájném Západě. Ráda jsem chodila do pionýra, který se naštěstí až tak nelišil od dnešního skauta. Na druhém stupni jsem milovala projekty na poznávání historie Prahy nebo lektorované programy v galeriích. Bavilo mě sjezdové lyžování nebo volejbal, ale nevydržela jsem u žádného sportu, protože tělovýchovné oddíly vyžadovaly tréninky několikrát týdně. Přestože jsem téměř každý den měla odpoledne nějaký kroužek, chtěla jsem mít i dostatek času na čtení. Vlastně mám pocit, že jsem se dětstvím pročetla.         Co vás přivedlo ke studiu estetiky a teorie kultury na FF UK? Mělo na vás vliv, že vaše babička studovala dějiny umění na pařížské Sorbonně? Doma jsme měli po babičce spoustu uměnovědných knih, obrazových publikací v němčině, francouzštině či angličtině, takže to určitě nějakou stopu v mém uvažování zanechalo. Vyrůstala jsem na Ořechovce, pražské vilové čtvrti, která byla nasáklá nostalgií po kulturnějších časech. Ale také jsem po mamince spřízněna s rodinou Thomayerů, po revoluci se do rodinných rukou vrátilo Thomayerovo zahradnictví, kde se prý v zahradním altánu scházeli význační literáti. Přesto si myslím, že mě víc ovlivnily moje profesorky na gymnáziu. Původně jsem uvažovala o studiu přírodních věd, ale učaroval mě záběr a nadhled paní profesorky Vojtěchové, která od nás (k nelibosti mých spolužáků) vyžadovala každý měsíc kromě přečtených knih i návštěvu výstavy a divadla. Profesorka Hrubá zase hned po sametové revoluci otevřela seminář dějin umění a latiny a opět nás velmi přátelsky do tajů kultury zasvěcovala.   Patnáct let jste s rodinou žila v Táboře, kde jste v letech 2000 až 2010 učila studenty knihovnictví historii knih, knihtisku a knihovnictví. Na Pedagogické fakultě v Praze jste v období 2006 až 2014 vedla seminář věnovaný médiím. Dnes pořádáte besedy a semináře. Jaký je o ně zájem? Co vás na setkávání se čtenáři baví? Je to ten přímý kontakt? Zpětná vazba? Přes dvacet let se věnuji hledání cest, jak zažehnout v ostatních zájem o knihy, jak aktivizovat ve vztahu k různým mediálním obsahům i jak rozvíjet vlastní tvořivost. V tématech, kterými jsem se zabývala se svými studenty, nyní pokračuji na seminářích určených převážně učitelům a knihovníkům a jsem nadšená, že o další vzdělávání v oblasti čtenářské gramotnosti je obrovský zájem. Proto ostatně píšu i metodické publikace. Zároveň jsou mým hlavním tématem děti, protože každou další generaci musíme ke čtení i kritickému uvažování o informacích znovu přivést. Je milým bonusem, že mohu na besedách a dílnách pracovat přímo s mými knihami. Jednak mi tedy setkávání dává zpětnou vazbu, jestli mé aktivizační metody, třeba pracovní listy, fungují, jednak mně dodávají chuť i inspiraci pro další psaní. V tuto chvíli mám diář plný na rok dopředu, což není úplně stav, který mi vyhovuje. Chtěla jsem být však pro všechny zájemce, i třeba z opačného konce republiky, stejně vstřícná a transparentní.    Přispívala jste také do dětských časopisů. Začarovaný Hvozd: Příběhy dětí z Končiny nejdříve vycházel v Mateřídoušce a pak vyšel jako kniha. Proč jste si vybrala právě psaní knih pro děti a náctileté? Uvažujete o tom, že byste napsala také něco pro dospělé čtenáře? Asi nejvíc mých dětských knih cílí na čtenáře zhruba desetileté. Ti bývají nejvděčnější, protože už jsou rozečtení a chápou složitější, třeba historické souvislosti. Záměrně se tedy snažím věkové nůžky otevírat. Knihy pro mladší děti nebo předškoláky mají často základ či předobraz v nějaké publikované časopisecké rubrice (Kvidovy přeslechy, Vynálezce Alva či Čertice Dorka) nebo projektu (Devět malých zahradníků), tedy nejprve si mapuji terén, co unesou, čemu rozumí či co je baví. Pro náctileté jsem nedávno vydala knihu COM.ensky, která reflektuje covidovou epidemii a její dopady na životy náctiletých ve srovnání s vlivem morových epidemií na život Komenského. Zmiňovaný Začarovaný Hvozd je napsán v žánru fantasy, najdou se v něm tedy čtenáři třináctiletí i sedmiletí. Pro ty mladší Mateřídouška dokonce nahrála celý příběh jako audioknihu. Namluvil ji Jan Maxián a kapitolu po kapitole ji zdarma uveřejňuje na svých podcastových kanálech. Takže nepřekvapí, že má nejnovější kniha, kterou jsem se spoluautorem Lukášem Vavrečkou křtila na Světě knihy, se věnuje audioknihám. Oslovuje dospělé čtenáře a provází je báječným světem mluveného slova. Jen jsme jí dali trochu provokativní název Nečtu! Poslouchám.       Napsala jste na pět desítek autorských knih a z toho několik metodických publikací. Za knihy Viktorka a vesmírná dobrodružství a S Komenským do komiksu: Únikovka s Ámosem jste obdržela literární cenu Zlatá stuha. O čem ráda píšete? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Jak už jsem zmínila, zajímá mě historie, koneckonců působila jsem v Husitském a v Národním muzeu a na výstavách či expozicích spolupracuji jako externista. Kniha je pak často jedním z výstupů muzejního projektu, jako třeba u komiksové výstavy o Komenském, kterou jsem vytvořila pro Národní pedagogické muzeum ve spolupráci s výtvarníkem Lukášem Fibrichem a teologem Richardem Vlasákem. Porozumění minulosti je pak často branou k současnosti a příběh obě roviny propojí. Také se snažím reagovat nejen na to, co mě samotnou bavilo v dětství číst, ale i to, co zajímá dnešní čtenáře. Nesnažím se tedy psát nové verneovky, přestože jsem je hltala, protože ten inspirační zdroj už vyschl. Zato sci-fi má stále co říct, takže se těším, až o prázdninách přepracuji s ilustrátorem Martinem Hanschildem do knihy již časopisecky publikovaný příběh Vesmírná zásilkovna.   Působíte nejen jako spisovatelka, ale také jste scenáristka komiksových příběhů a publicistka. Vše je to o psaní. Čím vás psaní tak naplňuje? Je pro vás spíše prací nebo koníčkem? Připravujete něco nového? Právě jsem odevzdala do nakladatelství Crew rukopis komiksové knihy o morčatech, která spolu s krajtou uprchla ze zverimexu, a mám obrovskou radost. Těším se jako malá na poslední chybějící obrázky a obálku, kterou určitě parádně vymyslí Ester Kuchynková. Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou. Kvůli besedám a seminářům mi na něj často zbývá čas po večerech a víkendech. Okamžitě se tedy vrhám na finalizaci knihy o dubáncích. S fotografem Petrem Václavkem jsme vytvořili knihu Dubánek a tajný vzkaz, kterou v těchto dnech obdrželo při pasování na čtenáře přes čtyřicet tisíc prvňáků. Rádi bychom je spolu s nakladatelstvím Triton do Vánoc potěšili dalším dubánčím příběhem.   Se svým manželem, spisovatelem Jiřím Walkerem Procházkou, jste napsala série Souřadnice zločinu (kniha Mrtvá šelma) a Tajná dvojka A + B (Zločin mezi dinosaury, Poprask v divadle kouzel, Zbloudilá střela, Případ ztraceného koně) a se synem Tobiášem Smolíkem knihu o židovské historii Cha cha cha, zasmál se Mordechaj. Jak se vám pracovalo se synem?      Spolupracovala jsem na knihách už s mým prvním manželem ilustrátorem Honzou Smolíkem a pro partnerské soužití je to přece jen velká zátěž. V roli matky jsem byla jako spoluautorka víc v klidu. Zeptejte se spíš Tobiáše, jak se mu v roli syna a autora dařilo. Vzhledem k tomu, že už dlouho žije samostatně a kniha o židovské historii čerpala z jeho studia hebraistiky, pohybovali jsme se na daleko profesionálnější rovině spolupráce, než by se zvenčí mohlo zdát.   Jaká jste čtenářka? Někde jste řekla, že jste velká knihomolka. Jaký literární žánr preferujete? Knihy, které čtu, se proměňují v čase. Na vysoké škole jsem propadla kouzlu odborné literatury a trvalo mi dlouho, než jsem se k beletrii dokázala vrátit. V náročném období, kdy byly děti malé, jsem relaxovala u detektivek. Pak jsem začala dočítat literaturu pro děti a mládež, která mi v dětství utekla nebo nebyla k mání. Společně s dcerou a synem jsme se třeba nechali okouzlit Harrym Potterem. Studenti knihovnictví mě zase ponoukli k většímu zájmu o fantastiku a young adult literaturu. Teď už několik let nedám dopustit na audioknihy, které mi umožňují zhltnout novinky, ať už jde o novou knihu Lidmily Kábrtové, Jaroslava Rudiše, Susanny Clark nebo Andy Weira, nebo se vracet ke klasice či starším titulům, pro jejichž opětovné přečtení bych hledala čas stěží. Takže z papíru čtu většinou už jen komiksy.   A co odpočinek? Jak nabíjíte své baterky? Dva roky covidu mi v profesní i osobní rovině rozstřelily vše, na čem můj život stál. Takže posledních dvanáct měsíců bylo nesmírně hektickým návratem k rutině a pro odpočinek v něm nezbýval prostor. Jsem ráda, když se během dne na hodinu od všeho utrhnu a jdu se projít. Se sluchátky a dobrou audioknihou rázuji Prokopským údolím, pokud jsem v Praze, nebo objevuji místa, na které mě zaválo besedování.   Klára Smolíková se narodila 8. března 1974 v Praze jako Klára Tourková. Vystudovala Gymnázium Jana Keplera a pak Filozofickou fakultu UK v Praze na katedrách estetiky a teorie kultury. Během studií publikovala v časopisech. Píše hlavně pro děti – například série Knihožrouti (tři knihy) a Vynálezce Alva (tři knihy). Napsala mimo jiné knihy Husité, Spolkla mě knihovna, Pozor, v knihovně je kocour!, Dubánek a tajný vzkaz. Je také autorkou metodických publikací Zakousněte se do knihy, Vstupte do literárního Doupěte nebo Fantastické psaní. S bývalým manželem, ilustrátorem Janem Smolíkem, má dvě dospělé děti – syna Tobiáše a dcera Joriku.

Čas načtení: 2019-12-03 13:40:52

Tajný agent v Divadle Na zábradlí: Sonda o zániku lásky a rodiny v soukolí dějin

Druhou premiérou aktuální sezony v Divadle Na zábradlí je inscenace Tajný agent. Jde o závěrečný díl britského triptychu: Po Shakespearovi a Doylovi se tentokrát představí dílo klasika britské moderní literatury Josepha Conrada – opět v režijním, textovém i scénickém uchopení kmenového režiséra Davida Jařaba. Premiéru bude mít hra 6.prosince. Pan Verloc provozuje anarchistickou živnost, ale je zároveň ruským agentem. Východní mocnost už nechce jen neškodná udání na radikální soudruhy, ale požaduje za své peníze skutečné činy. Nezvykle aktuální román vypráví o jedné bombě, která měla způsobit strach a chaos a na přelomu 19. a 20. století přiblížit Británii zájmům Ruska. V příběhu inspirovaném skutečnými událostmi, nepovedeným atentátem na observatoř v londýnské čtvrti Greenwich, hrají Jiří Vyorálek, Anna Fialová, Petr Čtvrtníček, Jiří Černý, Jakub Žáček, Václav Vašák a Vojtěch Vondráček. „Conrad má dar věci předvídat a velmi zvláštně pojmenovávat. Tajný agent je myslím velmi moderní text, který komunikuje i se současnou dobou. Bylo proto pro mne snadné se na něj napojit a přetavit ho v text nový, který nemění celkové směřování, ale pouze dává příběhu nový tvar a dotahuje některé detaily. Věděl jsem, že musím sjednotit divadelní i literární jazyk a dát věci formu, která by dokázala kondenzovaně komunikovat s divákem. Zároveň mi bylo jasné, že se nesmím zbavit, ba právě naopak, ještě posílit, zvláštní dichotomii tohoto románu, kde se mísí tragika s komikou často velmi zvláštním způsobem,“ vysvětluje David Jařab. Děj Tajného agenta se odehrává začátkem 20. století v Londýně, v bouřlivém období rozmachu dělnických hnutí, radikálních anarchistických spolků, rozšiřování geopolitických vlivů evropských mocností. David Jařab si ale myslí, že témata jako bombové atentáty, anarchismus, zasahování cizích mocností do vnitřního dění státu, jsou blízké i současnému Středoevropanovi. „Myslím, že ležíme na geopolitické křižovatce, takže nám zásahy cizích mocností do našich životů jsou blízké téměř od začátků naší historie. Vždycky jsme byli územím, o které byl zájem. Ostatně jsme svědky sofistikovanějšího vměšování, provokací a placených sabotáží našeho politického systému dodnes. Na jedné straně nemá smysl propadat šíleným spikleneckým teoriím o tom, že někdo z venku řídí vše, co se děje u nás (Rusko, USA, Čína apod.), ale Evropa je pilíř, o který se dozajista svádí hra. A my jsme součástí této hry,“ říká David Jařab. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-11 18:25:56

Tajný plán proti Německu

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Ignác Bauer-Šíma Lingvisté z univerzity v hesenském Marburgu vyhlásili výsledky tradiční ankety Unwort des Jahres za rok 2023. Výraz Unwort nemá v češtině jasný ekvivalent, můžeme říci paslovo, špatné slovo, možná i sprosté slovo. Tentokrát porota aktivistických jazykovědců vybrala z předložených návrhů termín Remigration. Podle vyjádření poroty je slovo reemigrace bojovým výrazem […] Mohlo by vás zajímat: Angela Merkelová už je u migrantů populárnější než u Němců Prohlášení Ruského socialistického hnutí k „pochodu… Komunitarismus Nové pravice je výplodem ryzího… „Antisemitská a nelidská“: Slova durynského šéfa AfD… Renaud Camus odsouzen k dvouměsíčnímu podmíněnému trestu The post Tajný plán proti Německu appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2024-03-19 09:35:23

Clintonových tajný klub pedofilů a kanibalů na Haiti odhalen místními obyvateli

Clintonovi již dlouho považují Haiti za své osobní hřiště, kde se mohou oddávat svým nejdivočejším fantaziím s blízkými přáteli z řad světové elity, tvrdí Haiťané, kteří obviňují demokratický mocenský pár z účasti v satanistickém kanibalském klubu, v němž jsou rituálně… The post Clintonových tajný klub pedofilů a kanibalů na Haiti odhalen místními obyvateli first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-04-08 09:14:04

Trump má 24hodinový tajný plán na ukončení války na Ukrajině

Bývalý prezident Donald Trump údajně prozradil, že má plán, jak ukončit ruskou invazi na Ukrajinu během jediného dne, pokud bude v listopadu znovu zvolen,... Článek Trump má 24hodinový tajný plán na ukončení války na Ukrajině se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-13 07:19:00

Přísně tajný projekt americké vlády. Dokáže vytvořit na obloze cokoliv

„Vidět“ a „slyšet“ se dlouhou dobu rovnalo „uvěřit“. Někteří lidé tvrdili, že Project Blue Beam (Projekt Modrý paprsek) – tj. konspirace snažící se vnuknout... Článek Přísně tajný projekt americké vlády. Dokáže vytvořit na obloze cokoliv se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-27 15:53:19

Tajný dokument, který mohl ukončit válku na Ukrajině byl pravý

Ruská agresivní válka proti Ukrajině trvá již více než dva roky. Nyní dokument odhaluje, že Kyjev a Moskva byly již dva měsíce po zahájení... Článek Tajný dokument, který mohl ukončit válku na Ukrajině byl pravý se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-01 19:10:20

Tento tajný kód pre Samsung smatfóny vám môže zlepšiť odozvu dotykovej obrazovky a kvalitu Wi-Fi

Android smartfóny schovávajú v sebe viacero tajných nástrojov a funkcií. Napríklad, pomocou pár kliknutí, si môžete aktivovať vývojárske nastavenia, cez ktoré môže upraviť viacero ... The post Tento tajný kód pre Samsung smatfóny vám môže zlepšiť odozvu dotykovej obrazovky a kvalitu Wi-Fi appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-06-13 11:01:00

Budoucnost jaderné energetiky: Bill Gates a jeho nový tajný projekt!

Bill Gates, miliardář a vizionář, zahájil výstavbu revolučního jaderného reaktoru ve Wyomingu. Projekt TerraPower slibuje menší, levnější a efektivnější zdroj čisté energie. Článek Budoucnost jaderné energetiky: Bill Gates a jeho nový tajný projekt! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-06-18 20:32:56

Itálie se chystá předat Ukrajině rakety Storm Shadow

Itálie má v úmyslu předat Ukrajině rakety dlouhého doletu Storm Shadow, informoval deník Fatto Quotidiano. Noviny uvedly, že Řím plánuje zahrnout rakety dlouhého doletu Storm Shadow a systémy protivzdušné obrany Samp-T do devátého balíčku vojenské pomoci Kyjevu. Seznam zbraní, které mají být dodány, je tajný, ale může zahrnovat také dělostřelectvo a rakety země-vzduch Stinger. Italský ministr zahraničí Antonio Tajani potvrdil, že Ukrajina obdrží systémy protivzdušné obrany Samp-T. Zároveň odmítl odpovědět na otázky týkající se možných dodávek raket Storm Shadow s odkazem na skutečnost, že seznam zbraní pro Kyjev je tajný. ...

Čas načtení: 2024-08-18 13:08:09

Švýcarská vědkyně tvrdí, že pod CERNem je tajný portál

Je to švýcarská vědkyně, která tvrdí, že CERN pracuje na tajném „jaderném programu“ a že pod CERNem je portál, odkud bytosti přicházejí dovnitř a... Článek Švýcarská vědkyně tvrdí, že pod CERNem je tajný portál se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-08-21 05:48:25

Biden schválil novou jadernou strategii, cílí na odstrašení Číny

Americký prezident Joe Biden v březnu schválil přísně tajný strategický jaderný plán, který s ohledem na rozšiřování čínského jaderného arzenálu přeorientovává americkou strategii na odstrašení Pekingu. Informuje o tom americký list The New York Times (NYT), podle něhož je dokument tajný natolik, že existuje pouze v tištěné podobě a má jej k dispozici jen několik vysoce postavených představitelů ministerstva obrany a bezpečnostních činitelů.

Čas načtení: 2024-08-22 09:00:23

Astronom zachytil tajný čínský vesmírný letoun, snímky překvapily i odborníky

Rakouský amatérský astronom pořídil snímek tajného čínského letounu Zachytil dokonce dva výčnělky, které na běžně dostupných snímcích chybějí O co se jedná, je nejen pro odborníky záhadou Amatérskému astronomovi Felixu Schöfbänkerovi z Horních Rakous se podařilo něco nemyslitelného – pořídit fotografii tajného čínského letounu Shenlong, pojmenovaném po čínském dračím bohovi bouře. Podařilo se mu to za použití 14palcového dalekohledu a nejrůznějších zařízení schopných sledovat družice a automaticky je udržovat ve středu zorného pole, jak prozradil serveru Space.com. Přečtěte si celý článek Astronom zachytil tajný čínský vesmírný letoun, snímky překvapily i odborníky

Čas načtení: 2024-09-04 16:37:52

Únik informací odhalil tajný obchod Ruska s Indií

Podle uniklých dokumentů Rusko tajně nakupovalo citlivé zboží z Indie a z rupií získaných z prodeje ropy financovalo nákupy pro svou válku na Ukrajině. (Foto:... Článek Únik informací odhalil tajný obchod Ruska s Indií se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-09-13 15:00:08

Jak v Samsung Internet zapnout tajný režim a proč vůbec?

Jedním z nejlepších mobilních internetových prohlížečů je bezesporu Samsung Internet. Je to mimo jiné i kvůli propracovanému tajnému režimu. Pokud chcete vědět, jak v Samsung Internet zapnout tajný režim a užívat si bezpečné procházení webu, čtěte dál. Tajný režim v rámci prohlížeče Samsung Internet nabízí stejné možnosti procházení internetu jako při standardním používání browseru, navíc však poskytuje větší ochranu soukromí a bezpečnost. Režim nedovolí, aby se do […]

Čas načtení: 2024-10-06 11:04:28

Sestřelilo Rusko svůj vlastní přísně tajný stealth dron na Ukrajině?

Dnes ráno byly na X zveřejněny ohromující záběry, na kterých je patrně ruský útočný dron Suchoj S-70 Ochotnik („Lovec“) sestřelený při incidentu „přátelské palby“... Článek Sestřelilo Rusko svůj vlastní přísně tajný stealth dron na Ukrajině? se nejdříve objevil na AC24.cz.